Celosvětová zpráva

Afrika

NAVZDORY suchu, hladomoru, vysoké inflaci, zákazům a náboženskému odporu konají naši bratři v Africe stále věrně právě to, co říká Žalm 105:1: „Vzdávejte díky Jehovovi, vzývejte jeho jméno, dávejte na vědomí jeho jednání mezi národy.“ Jejich horlivost je nakažlivá.

Dva bratři z Beninu byli šťastní, že získali přidělení jako zvláštní průkopníci do odlehlé části země. V jejich obvodu nebyly žádné sály Království, žádná shromáždění, žádní jiní svědkové. Dva týdny po svém příjezdu usoudili: „Nikdo nemůže chodit na shromáždění, dokud nějaká nebudou, abychom na ně mohli lidi zvát.“ A tak zavedli všech pět shromáždění. Na konci prvního měsíce začali chodit na shromáždění dva zájemci. O dva měsíce později průkopníci viděli, že je potřeba postavit sál Království. Jeden zájemce věnoval pozemek, další dodal stavební materiál. Tři týdny poté přišlo na zvláštní přednášku 40 lidí, i když sál Království ještě nebyl zcela dokončen. Památné slavnosti se zúčastnilo 71 osob, a později v témže měsíci se na veřejné přednášce krajského dozorce shromáždilo 113 posluchačů. To vše během pouhých pěti měsíců!

 Mnozí lidé vyjadřují překvapení, když vidí, jak svědkové Jehovovi společně pracují na stavbách sálů Království. Římskokatolický kněz z Jižní Afriky přiznal: „Byl jsem ve Vatikánu, ale něco takového jsem nikdy neviděl. Lidé všech ras společně pracují v jednotě. Běloši přišli stavět na území černochů a pro černochy. Riskují své životy, protože běloši jsou v černošských čtvrtích napadáni.“

Jehovu rozradostňuje, jestliže ho prosíme, aby žehnal naší službě. Když však požehnání obdržíme, Jehova od nás očekává, že budeme postupovat kupředu ve víře a dávat najevo své přání ještě více mu sloužit. Jeden svědek z Nigérie vysvětluje, jak se to projevilo v jeho případě: „Ve škole průkopnické služby v srpnu 1988 jsme se dozvěděli o možnosti služby v místech, kde je větší potřeba. Začal jsem šetřit peníze, abych se mohl přestěhovat, a měl jsem v úmyslu v březnu 1989 odejít ze zaměstnání. Šel jsem za svým nadřízeným, a přestože mi nabízel povýšení, řekl jsem, že mám v plánu přestěhovat se na venkov a podílet se na kazatelském díle. On řekl: ‚Vy nevíte, co děláte. Budete strádat. Jděte a přemýšlejte o tom.‘

Když jsem přišel domů, položil jsem na stůl své dvě průkazky — průkazku průkopníka a pracovní průkaz. Zvážil jsem, jakou mají hodnotu. Přišel mi na mysl Žalm 90:10. Průměrná délka života je jen 70 let. Pouze při zvláštní síle můžeme dosáhnout 80 let. V té době mi bylo 30 let, a tak jsem si spočítal, že mi zbývá jen 40 let. Vynásobil jsem svůj roční příjem čtyřiceti a zjistil jsem, že celá tato částka by nestačila ani na to, abych si koupil auto. Tato práce pro mne nemá cenu, pomyslel jsem si. Vrátil jsem se tedy ke svému nadřízenému a podal jsem výpověď. Řekl mi: ‚Vy jste se zbláznil. Umřete hlady.‘ Od té doby jsem sloužil ve třech částech země. Bylo pro mne radostí, že jsem pomohl založit dva sbory. Když jsem nedávno potkal svého bývalého nadřízeného, první, co řekl, bylo: ‚Vy jste mě oklamal. Říkal jste, že nebudete dostávat plat, ale vidím, jak dobře vypadáte!‘“

 V průběhu služebního roku 1992 bylo v Zairu vydáno dosud největší svědectví. Politický, sociální a ekonomický převrat nezabránil více než 67 000 pokorných zvěstovatelů pilně kázat dobrou zprávu a činit učedníky. Více než 140 000 biblických studií a téměř 300 000 návštěvníků Památné slavnosti nasvědčuje budoucímu růstu. Vysoká inflace a občanské nepokoje způsobily našim bratrům v Zairu těžkosti. Přesto bylo vydáno výmluvné svědectví v září 1991, kdy povstání otevřelo cestu drancování ve velkých aglomeracích s mnoha obyvateli. Tisíce „křesťanů“, kteří v neděli byli v kostele, v pondělí a v úterý horečně pracovalo, aby shromáždili všechno zboží, jež mohli ukořistit. Dokonce i své děti posílali na nespočetné výpravy, aby kradly a nakradené zboží potom přinášely. Mnoho pozorovatelů si všimlo, že jejich pastoři měli po drancování nové oblečení a nové vybavení domácnosti. Svědkové Jehovovi se však na tomto drancování nepodíleli ani kradené zboží nepřijímali. Ve vesnici Simfo v provincii Shaba se učitel ve škole zeptal, která církev se nepodílela na drancování. „Svědkové Jehovovi,“ byla jednohlasná odpověď. „Dokonce ani nejedí kradené potraviny.“

Kniha Lidstvo hledá Boha byla dobře přijata na Pobřeží slonoviny. Jedna sestra z této země vypráví: „Když jsem vedla biblické studium, osoba, kterou jsem vyučovala, se zeptala: ‚Proč je tolik rozdílných náboženství, když je jen jeden Stvořitel?‘ Nabídla jsem jí knihu Lidstvo hledá Boha. Sotva přelétla očima obsah, byla ohromena. Potom prohlásila: ‚Vy, svědkové Jehovovi, máte odpovědi na všechny otázky, a věřím, že máte klíč k pravdě. Pro mne však bude příliš obtížné pravdu uplatňovat, protože je tady mnoho zákonů.‘ Poukázala jsem na 1. Jana 5:3, kde čteme, že ‚Jehovova přikázání nejsou obtížná‘, a dodala jsem, že Jehova nám dal zákony k našemu tělesnému i duchovnímu prospěchu. Ujistila jsem ji: ‚Když budete Bibli studovat důkladně, poznáte cenu těchto božských  zákonů.‘ Souhlasila a projevuje skutečné ocenění pro pravdu.“

Afričtí svědkové mají zvláštní důvod vzdávat díky Jehovovi. Byla zrušena zákonem stanovená omezení, jež se týkala díla svědků Jehovových v Etiopii, Ghaně, Keni, Kongu, Rwandě, Togu a Zambii. To vedlo k tomu, že nyní je pro naše bratry mnohem snadější pokračovat v kázání Království. Jehova skutečně působí, „aby klesly závory vězení“, a těm, kteří mají upřímné srdce, dovoluje vejít do jeho organizace. — Iz. 43:14.

V jedné z těchto zemí jistý bratr, který byl kdysi v krajské a oblastní službě, s touto prací skončil, aby se mohl postarat o své zestárlé rodiče. V té době byl pokřtěný pouze jeden z jeho příbuzných, ale nyní jsou pokřtěni čtyři další. Jeden z nich naříkal: „Kdybych poznal pravdu dříve, mohl jsem se ti postarat o otce a matku a tys mohl dále sloužit jako cestující dozorce.“ Bratr odpověděl: „I když jsem nyní zpátky ve vsi, jsem spokojený a šťastný, protože vidím, jak moji příbuzní přijímají pravdu.“

V jiné zemi pracoval jeden bratr jako hlídač, a to mu bránilo v plné účasti na teokratických činnostech. Když mu propláceli dovolenou, bratr si povšiml, že mu pokladník vyplatil částku dvakrát. Bratr ho samozřejmě na tento omyl upozornil a přebytečnou částku vrátil. Pokladník o tom informoval zaměstnavatele, který bratrovi vypsal doklad o poctivosti a zanesl to i do podnikových záznamů. O něco později tato společnost hledala účetního, a o místo se ucházelo asi 30 zaměstnanců. Většina uchazečů měla vysokou kvalifikaci a podporu vlivných osob z této společnosti. Když ředitel procházel seznam uchazečů, všiml si, že náš bratr, i když byl přijat jako hlídač, měl osvědčení o kvalifikaci účetního. Vzpomněl si na jeho poctivost při proplácení dovolené a odměnil bratra tím, že mu svěřil postavení účetního společnosti. Nyní se již od bratra nepožadovalo, aby chodil na noční směny, a tak měl více času na teokratickou činnost. Navíc získal vyšší plat i další výhody.

 Asie

„Jehova je Božský a dává nám světlo.“ (Žalm 118:27) Světlo od Jehovy skutečně zazářilo na jeho lid po celé Asii.

Dva průkopníci přijeli autobusem do nepřiděleného obvodu v Indii, a dříve než začali svůj den kazatelské služby dům od domu, zastavili se na šálek čaje. Zatímco popíjeli čaj, vydali svědectví majitelce čajovny a zavedli biblické studium s ní a s jejími dvěma syny. I když se její manžel nejprve stavěl proti, časem se studia začal sám účastnit. Potom se domů přistěhovala nejstarší dcera. Nejprve odporovala tomu, co svědkové vyučovali, a stavěla se proti studiu. Nakonec se k biblickému studiu připojila také. To, co se dělo v této rodině, se nelíbilo místním církvím. Sjednotily své úsilí a snažily se vyvíjet na rodinu nátlak, aby ve studiu nepokračovala. Přímo před čajovnou, jež patřila rodině, bylo uspořádáno sedmidenní církevní shromáždění, v jehož průběhu kněží z různých církví od řečnického pultu ústně napadali svědky.

Odpor církví měl však opačný účinek. Zájem o pravdu se brzy rozšířil mezi sousedy a s průkopníky začalo studovat  více rodin. Když v tomto obvodu bylo uspořádáno sborové studium knihy, prvního shromáždění se zúčastnilo 43 osob. Jedna rodina, včetně několika osob, jimž byla odňata pospolitost, začala znovu pěstovat společenství, a vyloučení byli šťastně přijati zpět. Tato rodina se nemohla dočkat, až v jejich území bude sál Království. Věnovala tedy malý pozemek, na kterém byl brzy postaven sál Království. Na oblastním sjezdu v minulém roce bylo pokřtěno 12 osob z tohoto obvodu. A vzpomeň si, že to všechno začalo neformálním vydáním svědectví v čajovně!

Jedna svědkyně v Koreji studovala Bibli s význačným básníkem, ale protože jeho buddhistická filozofie stavěla Buddhu před Ježíše, přestal studovat. Když se v kazatelské službě nabízela kniha Největší člověk, svědkyně básníka opět navštívila a opatrně mu ji nabídla. K jejímu překvapení knihu přijal. Když se za nějakou dobu vrátila, nejenže měl básník knihu přečtenou od začátku do konce, ale projevil velké nadšení pro to, co četl. Řekl, že lidská filozofie proniká jen k mozku, ale příběh o Ježíšovi proniká jak k mozku, tak i k srdci. Ježíšův životní příběh a jeho učení na básníka hluboce zapůsobily. Pozval sestru, aby mu o Ježíšovi pověděla více. Tak se obnovilo biblické studium a básník dělá pěkné pokroky.

Na konci služebního roku byl na základě rozhodnutí městského úřadu stále uzavřen sál Království v odbočce v Tel Avivu v Izraeli. Je to důsledek politického tlaku, který na úřady vyvíjely ortodoxní náboženské složky. Kancelář odbočky se proti uzavření odvolala a doufá, že v blízké budoucnosti bude vyneseno příznivé rozhodnutí.

Dobrá zpráva o Království stále nachází odezvu ve válkou sužovaném Libanonu. Ve věku 85 let zemřel věrně oddaný svědek. V pravdě byl od čtyřicátých let. Pocházel z velké rodiny v kraji Bekaa. Mnozí členové jeho rodiny,  zvláště ti starší, se drží silných náboženských a společenských tradic. Syn toho muže, také svědek, vysvětlil, že posledním přáním jeho otce bylo, aby byl pohřben na rodinném hřbitově, ale mělo to proběhnout bez jakýchkoli náboženských obřadů, jež by byly v rozporu s otcovým křesťanským přesvědčením. Díky synovu uctivému postoji dala rodina souhlas i přes počáteční tvrdý odpor některých příbuzných. Když se konal pohřeb, byl chladný den a sněžilo. Mezi vesnicí a bratrovým domem byla silnice neprůjezdná. Příbuzní použili buldozery, aby zprůjezdnili asi 5 kilometrů silnice. Při této smutné události byl přednesen utěšující proslov a rozšířilo se 400 biblických traktátů o naději na vzkříšení. Ti z rodiny, kteří sdíleli bratrovu víru a přesvědčení o naději na vzkříšení, vydali mnohým lidem na tomto území velké svědectví.

Z Thajska přichází další doklad, že Boží slovo má moc měnit lidské životy. Jedna průkopnice vedla biblické studium s majitelkou salónu krásy a s její zákaznicí. Když se hovořilo o rodinném životě a dobrých morálních zásadách, zdálo se, že se to zákaznici nelíbí, a přestala studovat. Za nějakou dobu se průkopnici svěřila, že se cítí příliš nečistá na to, aby studovala Bibli, protože je sedm let lesbičankou. Na základě Izajáše 1:18 průkopnice poukázala na to, že Jehova odpouští hříchy, jichž se někdo dopustil v nevědomosti. Žena začala znovu studovat, přerušila nemravný vztah a později se vdala. Nyní jsou ona i její manžel pokřtěni. Tři další příbuzní si povšimli změn, které podnikla, a začali studovat. Jeden z nich je nyní také pokřtěný.

V Japonsku se bratři velmi namáhají, aby celou zemi pokryli dobrou zprávou o Království. V létě 1991, když skončila činnost v nepřidělených obvodech, zůstalo 257 nepřidělených měst a vesnic s celkovým počtem 1 284 300 obyvatel. Na konci března 1992 však byly všechny tyto  obvody přiděleny sborům. Dnes již nezůstal žádný nepřidělený obvod. Po 43 letech, jež uplynulo od roku 1949, kdy po skončení druhé světové války do Japonska přijela první skupina misionářů, svědkové pravidelně propracovávají celé území Japonska. Od roku 1989 kancelář odbočky každý rok povzbuzuje ke zvláštní činnosti v měsíci dubnu. Vrcholný počet pomocných průkopníků, kterého se dosáhlo v roce 1989, ovšem do této doby nebyl překročen. Letošní nový vrchol 46 787 pomocných průkopníků však převýšil onen předchozí o více než 5 000. Přičti k tomu 50 395 pravidelných průkopníků v dubnu a počet zvláštních průkopníků a zjistíš, že se v tomto měsíci podílelo na nějakém odvětví služby plným časem 98 313 osob — ohromujících 59 procent všech zvěstovatelů! Mnozí mladí sloužili jako pomocní průkopníci. Jeden z nich, patnáctiletý bratr z ostrova Hokkaidó, svědomitě vykonával opětovné návštěvy a během dubna zahájil tři biblická studia s dospělými.

Jak se přibližuje převzetí Hongkongu pod čínskou správu, k němuž má dojít v roce 1997, politická a ekonomická scéna působí úzkostlivou starost a obavy o budoucnost tohoto území. Je radostné vidět, že svědkové v takovém ovzduší zachovávají křesťanský klid a pilně pracují v Jehovově službě. Jaký je výsledek takového úsilí? Další znamenitý rok teokratické činnosti. V historii odbočky rok nejradostnější a nejproduktivnější. Například začátkem tohoto roku se v hongkongské odbočce setkali pod vedením vedoucího sboru zástupci čtyř dalších odboček v tomto území, aby se lépe zkoordinovala produkce publikací v čínštině. Výsledkem je, že gramotní Číňané se nyní mohou dostat k našim publikacím jak v zjednodušené, tak i tradiční čínštině. A v Číně jsou v době, kdy je toto psáno, všichni naši bratři a sestry šťastně propuštěni z vězení, i když je jejich činnost omezována.

 Evropa

„Jehova je vysoko nad všemi národy; jeho sláva je nad nebesy.“ (Žalm 113:4) Jehovův lid v Evropě žije ve velmi odlišných podmínkách od divoké občanské války, hladu a náboženské nesnášenlivosti až po relativní hmotný blahobyt a lhostejnost. A přece věrně upírá svůj duchovní zrak na Jehovu.

Mladý svědek v Polsku se dychtivě dělil o pravdu se svými spolužáky. Své třídě ve škole vysvětlil původ kříže. Výsledkem bylo, že většina žáků dospěla k závěru, že kříž by se neměl uctívat. Kněz však protestoval. Rodiče studentů byli svoláni do školy, kde se kněz snažil pošpinit dobrou pověst svědků. Jedna matka odpověděla na tento slovní útok tak, že povstala a vysvětlila, že její syn kouřil, ale od té doby, co studuje se svědky Bibli, kouřit přestal. Při jiné příležitosti se ve škole začalo diskutovat o nauce o trojici. Pro kněze bylo obtížné tuto nauku uspokojivě vysvětlit, a tak slíbil, že přivede ještě jednoho kněze, který ji objasní. Student, který  byl svědkem, a několik jeho přátel–zájemců se dobře připravili na biblickou bitvu. Úspěšně obhájili biblické učení o Božím jménu a vyvrátili církevní nauky o trojici, o uctívání Marie a o kříži. Třída došla k závěru: „Jesliže jsou falešné tyto základní katolické nauky, co ty ostatní?“

Jeden z přítomných kněží, katecheta, přiznal: „Přesvědčili jste mne. Trojice neexistuje.“ A souhlasil, aby se s ním vedlo biblické studium. Zahájila se také studia se sedmi studenty. Dvě z nich vedl sám mladý svědek. Všichni včetně kněze začali navštěvovat shromáždění. Kněz brzy opustil kněžský úřad a pokračuje ve studiu. Nyní chce sloužit nikoli trojjedinému bohu, ale jedinému pravému Bohu, Jehovovi.

Jen málo svědků na Islandu žije mimo velká města. Odbočka proto podnikla opatření, aby se průkopníci dělili o dobrou zprávu v odlehlých územích. V jednom vzdáleném obvodu dvojice misionářů usilovně vydávala svědectví. Než odjeli na dovolenou, zeptal se mladý tesař Óskar, jeden ze zájemců, se kterými studovali Bibli, zda by mohl dostat nějakou literaturu navíc. „Bylo by dobré mít co nabídnout, kdyby někdo kladl otázky,“ vysvětlil. Dvojice misionářů ho zásobila několika knihami, brožurami a časopisy, aby je používal při vydávání svědectví. Během jejich nepřítomnosti Óskar nejen rozšířil část literatury, ale šel i do sousední vesnice a poprvé v životě kázal dům od domu. Do té doby se biblické studium s Óskarem vedlo pouze několikrát, ačkoli si hodně četl sám. Když získal více poučení, byl způsobilý stát se nepokřtěným zvěstovatelem a v prvním měsíci podal zprávu o 30 hodinách v kazatelské službě. Misionáři se těší na další dovolenou a říkají: „Když Jehovův duch  poskytuje sílu novým, nikdy nevíte, co se stane, až se vrátíte!“

Po mnoho let byl pokrok ve zvěstovatelském díle v Irsku pomalý. Důvodem byl silný vliv římskokatolické církve na jihu a katolické i protestantské církve na severu. Pěkný duchovní pokrok je nyní patrný v územích, kde je hlavním jazykem lidí irština (gaelština).

V roce 1978 pracovaly v jednom z těchto území v západním Irsku dvě průkopnice a daly jednu z našich knih Maureen. Tehdy to nepřineslo žádný výsledek. Její manžel Paddy jí totiž řekl, že jsou to nesmysly. Za deset let se s Maureen potkala další sestra a trvala na tom, že se během roku zastaví, i když musela daleko cestovat a Maureen často nebývala doma. Při jedné takové návštěvě se Maureen zmínila, že slyšela o jednom ze svědků Jehovových, který měl v tom území zvláštní veřejnou přednášku v irštině, a mrzí ji, že ji neslyšela. Sestra jí opatřila kazetu s magnetofonovou nahrávkou této přednášky. Zdálo se, že jakmile Maureen slyšela pravdu vysvětlenou ve svém rodném jazyce, pravda pro ni ožila.

Maureen a její manžel Paddy souhlasili s biblickým studiem. Když je jedni přátelé pozvali na večeři, rozhodli se neříkat jim nic o tom, co se dozvídají z Bible, protože se báli, že by to mohlo náhle ukončit příjemný večer. Druhá dvojice, Tony a Breege, byli překvapeni, když Paddy a Maureen naznačili, že budou muset odejít dříve. (Chtěli se dostat domů v rozumnou dobu, aby další den ráno neměli potíže s návštěvou shromáždění v sále Království.) Nakonec po chvíli přemlouvání Paddy a Maureen přiznali, že jdou do sálu Království. Tony, který byl náboženstvím poněkud zklamán, se rozhodl, že tam půjde s nimi. Breege nakonec začala na shromáždění  chodit také a souhlasila s biblickým studiem. Není to tak dávno, co Paddy a Maureen se třemi ze svých čtyř dětí společně s Tonym a Breege sloužili jako nepokřtění zvěstovatelé. Oba manželské páry jsou nyní pokřtěné. V této oblasti vzkvétá sborové studium knihy. Ačkoli výsledky nejsou vždy okamžitě zřejmé, semeno zaseté do úrodné půdy vyroste.

Navzdory finančním těžkostem vyvolaným vysokou inflací stavějí sbory v Maďarsku vlastní sály Království. V současné době bylo dokončeno osm nových sálů a dalších osm se staví.

Letití zvěstovatelé také konají svůj díl. „Šediny jsou korunou krásy, když se nalézají na cestě spravedlnosti.“ (Přísloví 16:31) Zestárlý bratr, který chtěl být ve službě výkonnější, měl pocit, že jeho služba není úplná, pokud jen chodí dům od domu nebo vydává svědectví na ulici. Proto se rozhodl, že bude navštěvovat malé domácí dílny a jiné provozovny, kde by mohl mluvit o pravdě s několika osobami najednou. První návštěva ho zavedla do krejčovství, kde pracovalo 25 osob. „Zkuste si představit ten pocit,“ napsal bratr, „když se všechny šicí stroje zastavily, všichni pracovníci mě obklopili a bombardovali mě otázkami. Mluvil jsem s nimi asi půl hodiny, což byl čas, který poskytl vedoucí dílny. Pak jsem mohl rozšířit 25 knih.“ Tento radostný začátek dodal bratrovi energii, a on vyrazil kupředu jako parní lokomotiva a navštěvoval mateřské školy, obchody, a dokonce továrny. Jakého výsledku dosáhl za rok? Rozšířil 1 300 časopisů a 600 knih. Svou zprávu uzavírá slovy Izajáše 40:31: „Ti, kteří doufají v Jehovu, znovu získají sílu. Vznesou se na křídlech jako orli. Poběží a neumdlí; budou kráčet a neunaví se.“

 Latinská Amerika

„V pokoji si chci lehnout a spát, vždyť jen ty sám, Jehovo, působíš, abych bydlel v bezpečí.“ (Žalm 4:8) Svědkové Jehovovi v latinskoamerických zemích cítí, že s Jehovou jako svým Bohem mohou skutečně bydlet v bezpečí. I když je v některých zemích stále značný zmatek vyvolaný politickými a náboženskými rozpory, sbory zakoušejí pokoj od Boha.

V uplynulém služebním roce skončil občanský konflikt, který téměř po 12 let rozděloval Salvador. Dílo svědků sice nebylo nikdy zakázáno, ale mnozí bratři prošli otřesným utrpením, a někteří dokonce přišli o život. Odbočka podává zprávu: „Nyní, když válka skončila, můžeme pracovat v obvodech, které po mnoho let nikdo nenavštěvoval.“

Střední škola v jednom městě připravovala oslavu pro maturitní třídu. Ředitel vyzval několik mladých svědků, aby jako součást programu připravili dramatizaci. Řekl jim: „Je čas, abyste se vy, svědkové Jehovovi, zapojili, protože kvůli svému náboženství se celý rok na žádných jiných oslavách  nepodílíte.“ Rychle přemýšleli a odpověděli: „V tom případě nám dovolte, abychom připravili biblickou dramatizaci.“ Ředitel souhlasil. Mladí svědkové spěchali za staršími svého sboru. Rozhodli se předvést dramatizaci Jehova osvobozuje ty, kteří vzývají jeho jméno. Po několika dnech pilného nacvičování bylo všech 15 mladých svědků připraveno. Dokonce si ušili vlastní kostýmy, aby dramatizaci předvedli právě tak, jak ji viděli na oblastním sjezdu v roce 1987.

Nastal den, kdy se měla dramatizace předvést. Přišlo 400 osob. Na konci představení jim celé vedení školy blahopřálo. Ředitel školy pak veřejně pochválil svědky: „Mohu jen vyjádřit obdiv nad vaší organizací a znamenitým školením, které jste získali.“

Jeden bratr z Brazílie vypráví, jak vydával svědectví spolupracovníkovi: „Asi před dvěma lety začal v oddělení, kde jsem byl i já, pracovat nějaký muž. Právě odešel z katolického semináře, kde pomáhal knězi, a dokonce ho zastupoval v době jeho nepřítomnosti. Když byla příležitost, hovořili jsme nejčastěji o těchto dvou otázkách: Měla Marie jiné děti než Ježíše? a Učí Bible o transsubstanciaci? Jednou, když jsem nebyl u svého stolu, spolupracovník vzal knihu Rozmlouvat z Písma, kterou jsem měl s sebou v práci, a přečetl si, co říká o mši a o Marii. Když jsme se setkali u oběda, vyjádřil překvapení nad těmito informacemi a řekl, že nyní je přesvědčen, že to, co četl, je pravda. Zavedl jsem biblické studium s ním i s jeho manželkou a za dva měsíce začali navštěvovat shromáždění. Brzy muž spálil všechny své spiritistické knihy. Po šesti měsících studia se tato dvojice začala podílet na službě a krátce potom byli pokřtěni.“

Odlehlé vesnice přístupné pouze po nebezpečných řekách a příkrých horských stezkách jsou v Latinské Americe častým jevem. Od šesti neohrožených zvláštních  průkopníků, kteří se přepravují na říčních člunech v jižním Peru, přichází tato zpráva: „Používali jsme všechny dopravní prostředky — čluny, na kterých jsme se plavili po řekách, vlastní nohy, které jsme s námahou vlekli lepkavým blátem za prudkých lijáků, a korby velkých nákladních aut, v nichž jsme se kodrcali pod plachtou a snažili se udržet v suchu aspoň naši literaturu. Během 15 měsíců, kdy jsme sloužili podél řek, jsme jako skutečné kobylky ničili falešná učení Velkého Babylóna a rozšiřovali tisíce knih a časopisů mezi duchovně hladovějící lidi v nedotčeném území.“

Tito průkopníci nyní pracují ve zvláště obtížných a často nebezpečných oblastech. Za 16 dní rozšířili 627 knih a 313 brožur. Každá cesta předkládá nový problém. Jejich zpráva pokračuje: „Řeky jsou pro nás neznámé. Stále mění svůj tok, protože si vytvářejí nové kanály a písečné mělčiny. Vezmeme-li v úvahu, že se teprve učíme obratně cestovat po řekách, jsme si jistí, že Jehova nad námi drží stráž.“

Když bratři navštívili jednu vesnici na severu na Amazonce, bylo jim řečeno: „Je tady jeden z vašich lidí, který už s námi mluví.“ Průkopníci o žádném svědkovi v tom území nevěděli, ale brzy ho našli na farmě, jež byla na břehu řeky. Tento nepokřtěný „svědek“ měl v Requeně tělesnou sestru, a ta dostala nějakou literaturu. Její manžel jí však přikázal, aby se literatury zbavila. A tak ji poslala svému bratrovi, který žil v džungli. Netrvalo dlouho a Moji knihu biblických příběhů přečetl pětkrát a knihu Můžeš žít navždy v pozemském ráji třikrát. Završil to tím, že třikrát přečetl knihu Zjevení — Jeho slavné vyvrcholení se přiblížilo. Přirozeně měl nemálo otázek. Přesto již ostatním kázal o tom, co přečetl. Průkopníci měli radost, že mu pomohli přizpůsobit se požadavkům pro další vydávání svědectví.

 Severní Amerika a Karibské ostrovy

„Dej mi poznat své vlastní cesty, Jehovo; vyučuj mě svým vlastním stezkám,“ napsal před mnoha lety David. (Žalm 25:4) Po mnoha staletích lidé, kteří pocházejí z různého prostředí, poznávají Jehovovy cesty a mění podle nich svůj život.

Jedna Asiatka, která byla vychována jako buddhistka, se přistěhovala do Kanady a poprvé přišla do styku s Jehovovým lidem, když dostala neformální svědectví. Do Kanady přijela se svou rodinou v roce 1981. Byla zklamaná, protože pocítila diskriminaci a další problémy, a při pohledu do minulosti říká: „Připadalo nám, že šťastný život, který jsme očekávali, nám uniká. Chtěli jsme být šťastní, ale nevěděli jsme, kam se obrátit.“ V roce 1983 ji navštívili zvěstovatelé ve službě dveře od dveří a bylo zavedeno biblické studium. Zpočátku přijala nabídku biblického studia „jen proto, aby měla společnost a naučila se anglicky“. Přesto v ní semena pravdy postupně zakořenila. Její manžel, který byl do té doby  tolerantní, se změnil a začal jí rozhořčeně bránit, dokonce do té míry, že přestěhoval rodinu do města vzdáleného 1 600 kilometrů. Ona však vytrvala a nakonec byla pokřtěna. Napsala manželům, kteří s ní studovali, dopis, v němž svou nedokonalou angličtinou vyjádřila vděčnost: „Vy byli milí a laskaví bílí lidé, když já vás více poznávala. Já byla ráda, že mám vás jako své druhy. Přesto já byla pořád žlutá rasa a měla okolo srdce plot. Když já uvědomila, že skutečně lišíte od jiných bělochů, byla zvědavá, proč. Co vás tak udělalo? Já přemýšlela a přemýšlela o tom důvodu a zavřela: ‚Jste Boží svědkové. V té Bibli musí něco být.‘ . . . Když já sundala plot ze srdce, stali vy mými přáteli. . . Později, když já moje srdce široce otevřela, stali vy mými nejlepšími přáteli. Vy byli zvnějšku bílí, ale v mých očích měla vaše srdce žádnou barvu. . . Byly to velké zástupy bílých, černých, hnědých a žlutých, ale jejich srdce měla stejnou barvu — průzračnou —, protože byli bratři a sestry. Nyní já vím, kdo a jak to z nich udělal. To váš Bůh a vy sami. Po léta já toužila být jednou z vás. Já byla ve světě, ale moje srdce bylo s vámi. Přesto já měla pocit, jako že stojím venku za bránou. Konečně já můžu vstoupit tou bránou a být s vaším lidem. Už to není ‚váš lid‘, ale ‚můj lid‘.“

Z malého ostrova Guadeloupe v Karibském moři přichází tato povzbudivá zpráva: „Zvěstovatelé se v obvodu dají snadno poznat podle svého dobrého chování. Jedna svědkyně vypráví: ‚Jednoho dne, když jsme kázali, předjel nás automobil, ale náhle se obrátil a zastavil přímo vedle nás. Vystoupila mladá žena a řekla nám: „Určitě jste svědkové Jehovovi. Jsem na Guadeloupe teprve několik měsíců. Musím znovu studovat Bibli, ale moje matka, s níž žiji, je proti tomu.“ Když jsme se vzpamatovali z údivu, domluvili jsme se, že se studium povede u mě doma. Za krátkou dobu navštívila krajský sjezd. To matku tak rozzuřilo, že dceru i s jejími třemi malými dětmi  vyhodila ze svého domu. Když potom dcera bydlela u své tety, matka jí vypustila pneumatiky u automobilu, a dokonce ji ohrožovala nožem. Mladá žena se znovu přestěhovala. Nyní měla příležitost studovat v klidu. Její osmiletá dcerka Cinddy také opravdově studovala. Dnes je ta mladá žena horlivou zvěstovatelkou dobré zprávy.‘“

I často propracovávaný obvod přináší ovoce Království, jak ukazuje tato zkušenost z odbočky ve Spojených státech. Jeden třiačtyřicetiletý muž, který celý život žije v New Yorku, se nikdy nesetkal se svědky Jehovovými u svých dveří. Je to sečtělý člověk, který ukončil postgraduální studium doktorským titulem a byl zástupcem správce oddělení vzácných tisků v jedné velké knihovně. Nedávno ho zastavila jedna svědkyně ve vstupní hale domu, kde bydlí. Viděl u ní v tašce knihu Lidstvo hledá Boha a požádal o ni. Hned ten večer si ji přečetl, do týdne navštívil ústředí Společnosti Strážná věž a tam získal 12 dalších knih, které si všechny přečetl, než ho sestra znovu navštívila. Když přišla, zeptal se jí, co má dělat, aby se mohl dát pokřtít.

Sestra se domluvila s jedním bratrem, že s tímto mužem bude studovat. Když prostudoval dvě knihy, řekl na dotaz, jak ví, že to je pravda: „Je to jako Severka. Slyšíš o ní a čteš o ní, a když vyjdeš v noci ven, vzhlédneš k obloze a uvidíš ji, nikdo ti nemusí říkat, že jsi ji našel.“

Tento muž po celý svůj život hledal pravdu. Uvědomoval si, že křesťanstvo ji určitě nemá. Zkoumal východní náboženství i komunismus, a byl zklamán. Když zjistil, že nikdo z nich nemá pravdu, pokračoval ve svém pátrání po Bohu. Říkal, že měl pocit, jako by Bůh byl ve vedlejším pokoji, ale dveře byly zavřené. Ty dveře se nyní otevřely a on jako běžec, který v závodě vyráží ze startovní čáry, horlivě chodí na shromáždění, podílí se na díle kázání o Království a nedávno byl pokřtěn.

 Ostrovy v Tichém oceánu

„Velebte se mnou Jehovu a společně vyvyšujme jeho jméno.“ (Žalm 34:3) Horliví svědkové Jehovovi v Tichém oceánu se radují, že mají posvátnou přednost oznamovat Boží jméno a předsevzetí po roztroušených ostrovech.

Jeden bratr, který pracuje v odlehlém opálovém dole v Austrálii, neformálně káže turistům. Při jedné příležitosti zval tři manželské páry, které tam byly na dovolené, pravidelně po deset dnů k sobě domů. Než odjeli, bratr dal každému páru knihy Jak vznikl život? — Evolucí, nebo stvořením? a Můžeš žít navždy v pozemském ráji a řekl jim, že by byl velmi rád, kdyby si z každé knihy přečetli jen první odstavec. Nato jedna žena, která je učitelka, řekla, že ty knihy číst nebude, protože po celý svůj život je v odporu proti svědkům Jehovovým. Celých 23 let odmítala pěstovat společenství se svými sousedy, svědky Jehovovými, a bránila v tom i své dceři. Jednala krutě s dětmi svědků ve škole, kde učila. Kvůli bratrově laskavosti a pohostinnosti však slíbila, že si z každé knihy přečte pár řádek.

 Za nějakou dobu tato žena bratrovi zatelefonovala a řekla mu: „Přečetla jsem si několik prvních řádek, a pak jsem udělala velkou chybu — četla jsem dál. Zamilovala jsem se do té knihy. Ještě nikdy jsem nic takového nečetla! Pak jsem udělala druhou chybu. Položila jsem si knihu na psací stůl, a když jsem si pro ni opět přišla, moje devatenáctiletá dcera si ji už uvnitř podepsala.“ Žena a její manžel navštívili své sousedy, aby získali další knihu a omluvili se za dřívější nepochopení. S touto dvojicí i s jejich dcerou bylo zavedeno biblické studium, takže nyní navštěvují shromáždění. Laskavost může obměkčit kamenná srdce, která mají někde uvnitř skrytou lásku k Bohu.

Tři členové rodiny betel na Fidži byli nedávno pozváni, aby promluvili ke studentům interdenominačního semináře pro hlavní protestantské církve v jižním Tichomoří. Vydali vynikající svědectví 13 studentům a profesorovi. Když všichni tři betelité krátce vysvětlili, v jakém náboženství vyrostli, podařilo se jim podat rozsáhlý přehled o Jehovově teokratické organizaci. Byl nadhozen námět používání božského jména v Bibli. Jeden student protestoval proti zahrnutí božského jména do Křesťanských řeckých písem. V místnosti se rozhostilo ticho, když se ho jeden betelita zeptal, proč je jméno Jehova nyní odstraňováno z novějších revidovaných překladů, i když se téměř sto let zcela otevřeně používalo ve většině Biblí v jazycích ostrovů v Tichém oceánu. Nakonec jeden student namítl, že nikdo vlastně neví, jak se má Boží jméno vyslovovat, a proto by se nemělo používat. Vysvětlil, že to byli Židé, kteří přestali používat Boží osobní jméno a nahradili ho výrazy Adonaj nebo Elohim. Bratři třídu upozornili, že k tomu došlo proto, že právě mezi Židy vyvstal pověrčivý způsob myšlení. Byla nadhozena otázka: Mohlo by mít odstranění tohoto jména z dnešních překladů stejný důvod? Možná, že tato nezodpověděná otázka zůstala v srdci studentů a že o ní budou hluboce uvažovat.

 Jedna chlapecká střední škola na ostrově Tonga má vyhrazenu hodinu týdně na náboženské vyučování. Čtyři ze 600 studentů jsou svědky Jehovovými a jejich žádost, aby měli svou vyučovací hodinu, byla schválena. Vyučuje tam jeden pravidelný průkopník a jeden z misionářů. První hodinu navštívilo 12 chlapců a probíhala tam rozprava na základě knihy Stvoření, zda se člověk vyvinul, nebo byl stvořen. Chlapci byli překvapeni, že se Bible zabývá i vědeckými náměty, a mluvili o tom později se svými přáteli, takže na druhé hodině bylo 25 návštěvníků. A když příští středu při zjišťování prezence žádá ředitel školy všechny svědky Jehovovy, aby vstali a šli na svou hodinu, chystá se tam 60 chlapců a mnozí z nich mají vlastní Bibli. S jedním z nich vede od té doby pravidelný průkopník biblické studium.

Na ostrově Savaii v Západní Samoi žila jedna sestra se svým manželem v jeho rodině. Manžel jí dovoloval, aby se věnovala svému náboženství, ale navenek neprojevoval o pravdu zájem. Naše sestra také musela snášet odpor od své tchyně, protestantky, ale přesto neztrácela naději, že její chování by mohlo dovést členy rodiny k uctívání Jehovy. Tito manželé se nedávno rozhodli, že se přestěhují na Nový Zéland, a proto se před jejich odjezdem konalo rodinné setkání. Představte si, jak byla manželka překvapena, když manžel oznámil, že po příjezdu na Nový Zéland bude studovat Bibli se svědky Jehovovými a navštěvovat shromáždění v sále Království. Doporučoval pravdu všem ostatním členům rodiny. Jeho matka si tento podnět vzala k srdci, začala ihned studovat a navštěvovat shromáždění. Nyní shromáždění v sále Království začala navštěvovat teta této sestry, švagrová, švagr a několik sestřenic. Většina z nich studuje. V případě této sestry se stala skutečností slova apoštola Petra, že manželé mohou být „získáni beze slova chováním svých manželek“. — 1. Petra 3:1.

 Země, kde je dílo zakázáno

„K tomu, kdo má být chválen, k Jehovovi budu volat, a budu zachráněn od svých nepřátel.“ (Žalm 18:3) Svědkové Jehovovi asi ve 24 zemích dále oznamují dobrou zprávu, přestože jsou vládou zakázáni.

Děti mohou zaujmout pevný postoj pro Jehovu i za takových okolností, jaké můžeme vidět na případu v jednom ostrovním národě v Tichém oceánu. Všechny děti z jedné rodiny studovaly pravdu se svým sousedem — svědkem Jehovovým. Jejich rodiče se silně stavěli na odpor a děti byly často bity, protože ve studiu Bible vytrvale pokračovaly. Otec dokonce ohlásil činnost svých dětí místním úřadům s připomínkou, že svědkové Jehovovi jsou zakázáni, ale úřady jeho žaloby přehlížely. Rozlícený otec to tedy za použití násilí začal řešit sám. Když jednou scházel po úzké stezce, potkal svědka, který studoval s jeho dětmi. V zuřivém výbuchu svědka napadl, srazil ho k zemi, ohrožoval ho dlouhým nožem, a dokonce se ho pokusil zabít. V kritickém okamžiku uviděla zápas svědkova manželka a ze všech sil  křičela, aby upoutala pozornost sousedů. Rozlícený muž se rychle dal na útěk, ale incident v překrouceném znění oznámil policistům. Následkem toho byl svědek vyslýchán policisty po svém návratu z nemocnice, kde musel strávit deset dnů. Místní noviny podaly lživou zprávu, že svědek napadl otce dětí jako první. Policisté přesto jednali se svědkem uctivě, a když ho vyslechli, podařilo se jim poznat, že je nevinný.

Příští měsíc si svědka zavolali do kanceláře okresního prokurátora k dalšímu výslechu. V dalších čtyřech dnech odpovídal celkem 14 hodin na dotazy úředníků, čímž dostal příležitost vydat jim dobré svědectví. Úředníci v kanceláři okresního prokurátora pozorně vyslechli odpovědi založené na Bibli. Díky tomu mají nyní příznivější názor na svědky Jehovovy. A jak to dopadlo s dětmi otce, který se stavěl na odpor? Jedno z nich udělalo pokrok k oddanosti a ke křtu a ostatní dál horlivě studují pravdu.

Vláda v jedné africké zemi léta zlovolně pronásledovala svědky, i když se úcta k občanským právům nedávno zlepšila. Po dobu všech těchto let se však evangelizační dílo nikdy nezastavilo. Například jednou za prudkého deště hledal jeden svědek úkryt v malém kostele Církve adventistů sedmého dne. Konala se tam bohoslužba, proto zůstal na verandě. Odtud vyslechl, jak se někdo uvnitř ptá kazatele: „Je pravda, že lidé půjdou do nebe?“ Starší této církve, který vedl bohoslužbu, nebyl schopen dobře odpovědět. Když déšť ustal, svědek přistoupil ke staršímu a zeptal se ho, zda by mu dovolil tuto otázku zodpovědět. Starší souhlasil. Když svědek podal vysvětlení biblické pravdy, zájem posluchačů vzrostl a muž, který předtím otázku položil, si domluvil setkání se svědkem na jindy. Na toto setkání přišel pěkný počet dalších posluchačů, a bylo zavedeno sedm biblických studií, která v době psaní této zprávy ještě pokračovala.