Dánsko

MEZI Severním a Baltickým mořem leží Dánsko, nejmenší z rodiny skandinávských států a nejstarší království. Převážná část se rozkládá na Jutském poloostrově, který míří na sever jako dlouhý palec a je obklopen shlukem 483 ostrovů. Tuto zemi zdobí pěkná krajina s úrodnými poli a svěžími zelenými loukami, půvabnými lesy a tichými stříbřitými jezery.

Povaha lidí je odrazem přátelské krajiny, ve které nejsou žádné divoké horské skalní útesy, žádná neobydlená pustina ani vrtošivé sopky nebo divoké řeky. Není divu, že se Dánové nedají snadno vyprovokovat k velkému výbuchu citů! Jsou většinou nedůvěřiví, mají postoj ‚počkejme a uvidíme‘, ale současně jsou i poměrně tolerantní a šetrní. Dánové se ničeho nezaleknou!

 Tato vyrovnaná povaha může pomoci vysvětlit klidný průběh náboženských změn, k nimž během staletí docházelo. Misionáři, kteří kázali katolickou víru, nečekaně navštívili Vikingy v pohanském Dánsku krátce po roce 800 n. l., a do roku 1000 n. l. většina Dánů alespoň formálně přestoupila ze své formy polyteismu na toto náboženství.

Luteránství bylo ve Skandinávii zavedeno asi o 500 let později, kdy král Christian III., který se obrátil na novou víru, vydal výnos, že všichni lidé v jeho království by se také měli obrátit. Proti této nové státní církvi s povinným členstvím se ozvalo jen velmi málo protestů. Katolickým kněžím bylo všeobecně dovoleno, aby prostě zůstali ve starých farnostech, ale nyní sloužili jako luteránští služebníci. Obyčejný člověk si sotva povšiml nějakého rozdílu, a přestoupení k luteránskému náboženství neudělalo z Bible knihu pro všechen lid.

V roce 1849 země konečně získala demokratickou ústavu a svobodu uctívání. Státní církev se změnila v církev národní. Její hlavou však byl stále král. I když členství bylo nyní dobrovolné, z církve vystoupilo jen málo lidí. Dokonce i dnes, po více než 140 letech, patří k národní církvi 90 procent obyvatelstva.

Náboženské oživení

V polovině 19. století došlo v zemi několikrát k náboženskému oživení. Určitý počet lidí, ovlivněných teologem a básníkem N. F. S. Grundtvigem, začal vytvářet své vlastní sbory, i když obvykle v rámci národní církve. Tito grundtvigiáni měli svobodomyslný pohled na Bibli a příliš se nezabývali jejím čtením. Zabývali se však veřejnou osvětou a budovali lidové střední školy, kde si mládež i dospělí mohli prohloubit poznání historie a literatury.

 Brzy se objevilo protichůdné oživení v podobě ‚vnitřní mise‘, podnícené laickým hnutím, které se snažilo probudit členy církve k „uvědomělé, živé křesťanské víře“. Vnitřní mise, na rozdíl od grundtvigiánů, silně podporovala čtení Bible. Zvláštní důraz však kladla na hřích a na nauku o pekelném ohni a silně odsuzovala tanec, pití alkoholu a karetní hry jako „světskost“.

Zájem o Kristův návrat

V době, kdy zájem o náboženství vrcholil, pronikl do Dánska také ateismus a evoluce. V tomto čase náboženských zvratů si někteří lidé začali všímat rozdílu mezi tím, co učí Bible, a tím, co říká církev. A tak se určitý počet čtenářů Bible začal zajímat o proroctví, jež se týkala Kristova návratu.

Když tedy Charles Taze Russell, první prezident Společnosti Strážná věž, navštívil v roce 1891 poprvé Evropu, bylo Dánsko zahrnuto do jeho cesty. Podal o tom zprávu: „Norsko, Švédsko, Dánsko, Švýcarsko, a zvláště Anglie, Irsko a Skotsko jsou připravená pole a čekají na žeň. Zdá se, že tato pole volají: ‚Přejdi k nám a pomoz nám!‘ A my nevíme o žádných nadějnějších oblastech, kde bychom měli přiložit srp a sklízet. . . Je velká potřeba švédského překladu [Millennial Dawn, Úsvitu milénia] a také překladu, který by posloužil jak Dánům, tak Norům.“

První zvěstovatel Království

V roce 1894 přijel ze Spojených států pětadvacetiletý Američan, původem Dán, švec. Jmenoval se Sophus Winter a usadil se v hlavním městě Kodani. V té době byl přeložen I. svazek ze série knih Úsvit milénia, napsaných Russellem, a několik traktátů. Na sklonku toho roku mohl bratr Winter informovat kancelář ústředí Společnosti, tehdy v Allegheny (Pensylvánie, USA), že rozšířil všechny knihy, které s sebou přivezl.

 V roce 1895 byl vydán II. svazek Úsvitu milénia v dánsko-norském jazyce, a od ledna 1897 začal Winter vydávat měsíčník nazvaný Tusindaars-Rigets Budbærer (Posel milénia). Zájem byl roznícen, a slavnosti na památku Kristovy smrti se zúčastnilo 15 osob v Kodani a 12 ve městě Odder.

V následujícím roce se biblická pravda uchytila také v oblasti kolem Fårevejle. To je odlehlé místo s železniční zastávkou v severozápadním Sjællandu. Hans Peter Larsen, zbožný muž, který byl nejprve ve spojení s Vnitřní misí a později s baptisty, slyšel o pravdě od bratra Wintera a brzy vystoupil z baptistické církve. Malá skupina asi deseti osob začala pořádat shromáždění v soukromém domě. Mnoho let se v této oblasti hovořilo o tom, jak on a jeho spoluvěřící kázali Kristův návrat tak, že připevňovali oznámení na telefonní sloupy. Jejich práce nebyla neplodná, protože v roce 1902 byla v Sejerø Bight pokřtěna mladá žena jménem Albertine Hansen Nielsenová. Byla činnou svědkyní 66 let, až do své smrti v roce 1968.

Nový spoluzvěstovatel

Někteří z těchto raných zvěstovatelů mluvili se svými známými a příbuznými. Jiní rozšiřovali traktáty před kostely. Malý počet tvořili kolportéři (kazatelé plným časem). Mezi nimi byl Carl Lüttichau, který v létě 1899 několik týdnů cestoval po Sjællandu a rozšiřoval knihu za knihou v několika městech, včetně Roskilde a Holbæku.

Lüttichau se právě vrátil z Jižní Afriky, kde měl nehodu a utrpěl vážné zranění. Tehdy se rozhodl, že jestli přežije, bude svůj život používat v Boží službě. Slib dodržel, a brzy začal pracovat se Sophusem Winterem. Od roku 1900 společně vydávali Sionskou Strážnou věž pod dánským názvem Zions Vagt-Taarn.

 Sophus Winter se však začal vzdalovat od pravdy. Na sklonku roku 1901 přestal vydávat Zions Vagt-Taarn a v průběhu let 1902–1903 upadl do temnoty falešného náboženství.

A tak v roce 1903 Carl Lüttichau převzal vedení. Narodil se v Jutsku ve Vingegaardu, který patřil k velkostatku v Tjele, jejž vlastnil jeho otec, který několik let zastával úřad ministra financí v dánské vládě. Carl ukončil školu s výborným prospěchem, vystudoval filozofii a pokračoval ve studiích na univerzitě v Edinburghu ve Skotsku, dokud v roce 1896 neodjel do Jižní Afriky. S touto průpravou a se svým vybraným chováním byl velmi vhodný i způsobilý pro práci, kterou měl před sebou.

První velkou událostí, ke které došlo poté, co převzal dohled nad dílem, byla návštěva Charlese Taze Russella v dubnu 1903. Během této návštěvy se konalo několik shromáždění. Největšího z nich se zúčastnilo 200 osob. V říjnu se Carl chopil iniciativy a znovu začal vydávat Strážnou věž v dánštině; od července 1904 vycházela pravidelně každý měsíc.

Písmomalíř nachází pravdu

V Kodani se shromáždění účastnila skupina pěti nebo šesti lidí, včetně dvou chudých švadlen. Ale skupinka se měla brzy posílit.

Brønshøj, ležící na severním okraji Kodaně, byl domovem norského písmomalíře Johna Reinsetha. On a jeho manželka Augusta se upřímně snažili vychovávat děti podle Božího slova. John své rodině často četl Bibli a snažil se ji vysvětlovat tak, aby jí rozuměly i děti. Navštěvovali sice různá náboženská shromáždění, ale nebyli tím uspokojeni. Jednou večer pak poklekli a otec se upřímně modlil k Bohu, aby jim otevřel oči a ukázal pravdu. Příští ráno stál u jejich dveří kolportér s I. svazkem Úsvitu milénia! Kdo byl  tím kazatelem? Anna Hansenová, jedna ze dvou chudých švadlen.

Carl Lüttichau v její práci pokračoval a nabídl této rodině, že je bude poučovat z Bible. Po několika dlouhých rozhovorech se John začal účastnit shromáždění v Ole Suhrs Gade, kanceláři dánského ústředí Společnosti. Po každém shromáždění spěchal domů a vyprávěl manželce o podivuhodných věcech, které slyšel. Byla několik let upoutána na lůžko, ale jakmile se jí vrátila síla, dychtivě chodila na shromáždění, i když se těžce pohybovala o berlích.

Rodina se prostě chopila pravdy. Každou minutu, kterou mohl ušetřit, využíval John ke kázání dveře od dveří. Často vstával již v půl páté ráno, aby se připravil na shromáždění. Když se později během dne unavil, usadil se na pohodlnou židli, aby si zdříml, a ze zvyku držel volně v ruce svazek klíčů. Když začal podřimovat a upustil klíče, probudil se díky  tomuto budíku, který sám vymyslel. Takto občerstvený byl připraven vydat se znovu do služby.

Jeho manželka si bez ohledu na své chatrné zdraví přála rozšiřovat pravdu kolem Hellebæku v severním Sjællandu, kde se narodila. A tak si sbalila velký proutěný kufr s knihami a poslala jej vlakem do Elsinore. Protože v kabelce mohla nosit jen pár knih, dala si kolem pasu ušít zvláštní opasek s velkými, prostornými kapsami. Takto vybavená, kabelku v jedné ruce, hůl v druhé a několik knih v opasku ukrytém pod volným kabátem, s nebojácným srdcem Augusta chodila a kázala od vily k vile podél severního pobřeží. Zemřela v roce 1925 a její poslední slova byla: „Tam, v severním Sjællandu, se toho má ještě tolik vykonat, a tak velmi jsem si přála to vykonat.“

Tři z jejich dětí se také staly horlivými zvěstovateli dobré zprávy a jejich syn Poul měl přednost nějakou dobu sloužit jako dozorce odbočky.

„Středeční bratří“ v Ålborgu

V roce 1910 v Ålborgu, v severním Jutsku, odešla z různých církví malá skupina lidí, protože tam nenašli žádný duchovní pokrm. Každou středu se scházeli v soukromém domě, aby si sami četli Bibli a hovořili o ní. Byla mezi nimi manželská dvojice, Peter a Johanne Jensenovi. Jejich syn Arthur také příležitostně navštěvoval tato shromáždění, i když byl volnomyšlenkář.

Když Anna Hansenová — švadlena, která předtím navštívila rodinu Reinsethových — přišla a nabídla I. svazek Úsvitu milénia, Johanne Jensenová knihu přijala. Arthur ji s neukojitelnou dychtivostí přečetl během jedné noci. Na to, aby uspokojil svůj duchovní hlad, však musel ještě počkat. Dříve, než mohl rozvíjet svůj zájem, musel odjet do Kodaně, kde náhle onemocněl břišním tyfem. Čas, který  kvůli tomu strávil v nemocnici, využil k duchovnímu sycení. Napsal do kanceláře v Ole Suhrs Gade a požádal o všechny publikace Společnosti, které byly k dispozici. Po propuštění z nemocnice navštěvoval všechna shromáždění. Ale ani to neuspokojilo jeho duchovní hlad. Po shromážděních často doprovázel domů Poula Reinsetha a potom Poul doprovázel Arthura zpátky tam, kde bydlel on. Často strávili celou noc tím, že chodili sem a tam mezi místy, kde bydleli, a vzrušeně diskutovali o pravdě. Stali se přáteli na celý život.

Arthur si pak začal živě dopisovat se svou matkou v Ålborgu a radoval se při představě, že „středečním bratřím“ řekne o biblických pravdách, které našel. Když jel ke svým rodičům na vánoce, Poul se k němu připojil. Arthur tam byl požádán, aby vedl středeční shromáždění, které vyvolalo mnoho diskusí, když zaměřil pozornost na rok 1914 jako na konec časů pohanů. Ne všichni „středeční bratří“ zůstali ve skupině, kde Arthur vedl rozhovory. Věrné jádro však přilnulo k pravdě a v roce 1912 se v Ålborgu vytvořil sbor. Thyra Larsenová, jedna mladá žena z této skupiny, se stala kolportérkou a její dvě mladší sestry, Johanne a Dagmar, byly mezi těmi, kteří zůstali věrnými podporovateli sboru.

Návštěva bratra Russella

Mezi badateli Bible vzrůstalo očekávání, co se stane, až skončí časy pohanů. Bude hned následovat Armagedon?  Bude sbor vzat do nebe před Armagedonem? To vše zaměstnávalo mysl bratrů. Samozřejmě věděli, že evangelium o Království by se mělo nejprve kázat všem národům, jak je to uvedeno v Matoušovi 24:14. Mysleli si však, že to se již mohlo splnit, jelikož všechny národy byly zastoupeny v Americe, kde byla Russellova kázání otiskována v novinách.

Přes tyto úzkostné starosti dílo rostlo a bylo povzbuzováno návštěvami bratrů ze světového ústředí ve Spojených státech. Bratr Russell přijel do Kodaně 24. května 1909. Asi sto lidí ho slyšelo mluvit na námět „Smlouvy“. Večer dalších 600 posluchačů soustředěně naslouchalo jeho přednášce „Rozvrácení Satanovy říše“. O dva roky později si jeho veřejný proslov „Soud od velkého bílého trůnu“ vyslechlo 800 lidí.

Další návštěvu bratr Russell vykonal v srpnu 1912. Poprvé, ale ne naposledy, si bratři pronajali sál v Odd Fellows Hall s 1 600 místy. Přišlo ale tolik lidí, že se musela na  poslední chvíli učinit opatření pro zvláštní shromáždění v jednom menším sále v téže budově. Proslov „Záhrobí“ se tedy přednášel současně na dvou místech. Protože se oba sály zaplnily, několik set zklamaných osob muselo odejít s nepořízenou.

Kázání dům od domu postupovalo vpřed s větší horlivostí. Louis Carlsson z Kodaně vypráví o roce 1913: „Celý rok byl rokem rozšiřování traktátů. Každou neděli v devět hodin ráno stával John Reinseth na rohu ulice a rozděloval obvod mezi přátele, kteří vycházeli do služby. Nezvonili jsme na domovní zvonky, ale dávali jsme traktáty do otvoru na dopisy ve dveřích. Vzpomínám si na příhodu v kodaňské čtvrti Vesterbro. Prosklené vstupní dveře jednoho bytu pokrývala jinovatka a uvnitř jsem viděl obrysy mužské postavy. Vhodil jsem dovnitř traktát s námětem ‚Babylón‘. On jej zvedl a vystrčil ven. Zasunul jsem tedy dovnitř jiný traktát, ‚Co říkají Písma o pekle?‘. Viděl jsem, jak jej muž zvedl, podíval se na něj a k mému překvapení si jej ponechal!“

Shromažďovalo se stále více lidí a tvořily se nové sbory, takže na jaře 1914 byly kromě sboru v Kodani založeny menší sbory v dalších 12 městech.

Propuká světová válka

V létě 1914 byl opět v Evropě Joseph F. Rutherford jako zástupce bratra Russella. Několik dnů před začátkem první světové války byl na cestě z Německa do Británie. Jeho láska k dánským bratrům, které již navštívil v roce 1910 a 1913, ho však vedla k tomu, že jel oklikou do Kodaně, aby se zúčastnil prvních dvou dnů sjezdu, který se konal ve dnech 1.–4. srpna. V neděli odpoledne bratr Rutherford v krátké řeči na rozloučenou povzbudil bratry, aby se pokořili pod mocnou Boží ruku a aby v těchto obtížných časech za všech okolností plně důvěřovali Bohu.

 Ale sám bratr Rutherford začal být nyní znepokojen blízkostí války. Nutně se potřeboval dostat do Anglie. Všechny pravidelné lodní spoje z dánského Esbjergu do přístavů v Británii však už byly přerušeny, a nikdo nevěděl, co přinese další den. Do Anglie se přeplavil na rybářském kutru. Plul vodami, kde se o dva roky později odehrála jedna z největších námořních bitev první světové války, bitva o Jutsko.

Mezitím pokračoval sjezd v Kodani. Delegáti, kteří nebyli místní, byli poslední den sjezdu vyzváni, aby nečekali až do rána, ale raději se vrátili domů ještě téže noci. Existovaly totiž obavy, že bude zastavena železniční i ostatní veřejná doprava. Nikdo ještě netušil, jakých rozměrů válka dosáhne. Dánsko však zůstalo neutrální a kazatelské dílo nebylo nijak významně omezeno.

„Fotodrama stvoření“

„Fotodrama stvoření“, představení tvořené filmem a diapozitivy, se dostalo do Dánska na podzim toho roku. První představení se konalo v Odd Fellows Hall v Kodani a během roku 1915 se „Fotodrama“ předvedlo prakticky ve všech provinciích, pokaždé v nejlepších sálech, které se při každém představení zaplnily do posledního místa. Dagmar Larsenová z Ålborgu, která se později vdala za Louise Carlssona z Kodaně, vzpomínala: „Byli jsme zaneprázdněni rozdáváním pozvánek. Dostali jsme stoh 500 pozvánek najednou a věnovali jsme této práci veškerý svůj volný čas. Mou sestru Johannu a mne požádali, abychom pomáhaly při představeních jako ‚diákonky‘. Měly jsme na sobě černé šaty s bílými límečky a na hlavě pokrývky z černého sametu. . . Denně se konala tři představení a bylo nesrovnatelně plno. Celé město bylo vzhůru nohama, protože barevný film byl novým vynálezem a představení bylo zdarma! Hosté dostali  kartičky, na které mohli napsat své jméno a adresu, jestliže si přáli další informace. Ve městě zůstali nějakou dobu dva kolportéři a starali se o tyto zájemce.“

Odhodlaná učitelka

V roce 1915 vyvolala pozornost další událost. Během předcházejícího roku pronikla pravda do rybářské vesnice Skagen v severním výběžku země. Pravdu přijal obchodník s uměleckými předměty a jeho manželka. Také učitelka Marie Dueová měla zájem. Dagmar Larsenová, která byla právě pokřtěna, přijela do Skagenu jako dětská sestra. Setkala se s Marií Dueovou a hodně s ní mluvila o biblických námětech.

Na podzim téhož roku Marie Dueová vystoupila ze své církve a jednou provždy odmítla vyučovat náboženství. Psaly o tom noviny po celé zemi. Nakonec byla ve věku 45 let poslána do důchodu a šťastná vstoupila do služby plným časem s příspěvkem, který pokrýval její osobní výdaje. Po mnoho let věrně sloužila v Dánsku, Norsku a Finsku. Byla prostě nezlomná a až do své smrti poskytovala znamenitý příklad vytrvalosti.

Obtížné roky

Smrt bratra Russella v roce 1916 byla počátkem obtížného období zvláště pro sbor v Kodani. Některé sestry začaly učit falešným myšlenkám, a ovlivnily dokonce i několik starších. Během shromáždění v Ole Suhrs Gade v roce 1917 jedna sestra náhle vstala a řekla: ‚Pojďte, odcházíme!‘ Následovalo ji šestnáct členů, asi 25 procent přítomných, a už je nikdo víc neviděl. Jejich odchod však byl úlevou. Shromáždění mohla v klidu pokračovat.

Někteří z těch, kdo odpadli, se připojili k Paulu S. L. Johnsonovi, který přibližně v té době opustil pravdu ve Spojených státech. Snažili se odlákat ostatní prostřednictvím  pomluv a pamfletů, které rozesílali poštou. Odpadlictví se jako sněť šířilo mezi další sbory. Byl to čas pro věrnou vytrvalost a odhodlanost.

Obnovená činnost po světové válce

V dánském vydání Strážné věže z července 1919 bylo oznámení, že dlouho očekávané Finished Mystery (Ukončené tajemství, VII. svazek Studií Písem) bude nyní vydáno v dánsko–norském jazyce. Bratři očekávali, že začne velká kazatelská kampaň. V Kodani již tehdy probíhal kolportérský kurs, ve kterém byli bratři poučováni, jak vykonávat u lidí návštěvy. Bylo to také poprvé, kdy byli ti, kteří nesloužili jako kolportéři, povzbuzeni, aby s knihami vydávali svědectví dveře od dveří.

Během následujících let vykonávala hrstka neúnavných stálých kolportérů ohromné dílo tím, že zasévala semeno Království a obdělávala novou půdu. Jedním horlivým příkladem byl Niels Ebbesen Dal. Tento Američan dánského původu se vrátil roku 1918 do rodné země, na ostrov Mors v severním Jutsku. Ve Spojených státech poznal pravdu prostřednictvím knihy The Divine Plan of the Ages (Božský plán věků), kterou našel v hotelovém pokoji. Po návratu do Dánska ihned začal s prací kolportéra a kázal svým příbuzným i všem ostatním na Morsu.

 To způsobilo určitý rozruch. Rodina Dalových patřila k předním grundtvigiánům a na ostrově si jí vysoce vážili. Ale nyní se objevil tenhle Dal a kázal nové myšlenky. Jeho starší bratr Frode měl ihned zájem, a také Frodeův syn Kristian, čerstvě promovaný učitel. Kristian začal sloužit jako kolportér v roce 1920 a později se k němu připojil jeho bratr Knud.

Nové a poutavé poselství

Druhý prezident Společnosti Strážná věž již ve Spojených státech přednesl svou oblíbenou přednášku „Milióny nyní žijících nikdy nezemřou“. Teď byla na řadě Evropa. Joseph F. Rutherford a někteří z jeho spolupracovníků připluli do Anglie 12. srpna 1920. Zatímco on pokračoval dále do Evropy, A. H. Macmillan pronesl tutéž přednášku v Dánsku.

Bratr Macmillan se vylodil v Esbjergu ve čtvrtek 21. října 1920 a tentýž večer promluvil v hotelu Palace. Potom proslov přednesl v Odense. V Kodani se přednáška měla konat v Odd Fellows Hall. Už hodinu před plánovaným začátkem přednášky se lidé shromáždili před sálem, a když se dveře otevřely dokořán, sál byl během několika minut zaplněn! Úsměv na mnoha tvářích pohasl, když museli odejít s nepořízenou. Posluchači ovšem byli nanejvýš pozorní a po shromáždění se rozšířilo asi 300 výtisků brožury Milióny.

Ohlas na Macmillanovu přednášku

O toto „nové“ poselství byl skutečně velký zájem. Veřejná shromáždění bratra Macmillana přilákala více než 5 000 posluchačů! Někteří z nich se stali badateli Bible a horlivými zvěstovateli Božího slova. A tak byl mezi posluchači v Esbjergu i mladý pár, Johannes a Thora Damovi, členové metodistické církve. Manžel byl správcem  majetku církve, a proto byli ubytováni v církevní budově. Po přednášce si objednali brožuru Milióny a asi za tři měsíce se u nich zastavil kolportér.

Kolportér nějakou dobu zůstal u nich, aby je poučoval, takže se mohli upevnit ve své nově objevené víře. To se samozřejmě nelíbilo metodistickému pastorovi. Jednoho dne potkal kolportéra před kostelem a zeptal se ho: „Kdo vám proboha dovolil lovit v mých koších na ryby?“ Bratr pohotově odpověděl: „Kdo vám dovolil dávat ryby do košů?“

Johannes Dam našel pravou církev! Celkem odešlo 18 metodistů, a tak vznikl sbor v Esbjergu.

Jedním z těch, kteří v Kodani při přednášce bratra Macmillana „Milióny“ odešli s nepořízenou kvůli množství lidí, byl mladý a nadšený sociální demokrat Angelo Hansen, dělník v továrně na tabák. I když byl zklamán tím, že neslyšel přednášku, probudil se v něm zájem o biblickou pravdu. O pár měsíců později, když byl nezaměstnaný, se šel přihlásit do kanceláře své dělnické odborové organizace. Potkal nezaměstnaného kolegu, který byl k jeho překvapení  badatelem Bible. Jaká rána pro církev! Angelo Hansen se také brzy stal badatelem Bible.

Rutherfordova návštěva v roce 1922

V roce 1922 se bratr Rutherford opět zúčastnil sjezdu v Kodani. Tentokrát sám pronesl přednášku „Milióny“ v Odd Fellows Hall, na stejném místě, kde ji před rokem a půl přednesl bratr Macmillan.

Jak přednáška zapůsobila? Deník Politiken napsal na titulní straně: „Soudce Rutherford měl minulou noc v koncertním sále úspěch. Dlouho předtím, než začal svou přednášku, bylo každé jednotlivé sedadlo ve velkém sále obsazeno a davy nových posluchačů přicházely. Několik set jich bylo posláno pryč. Již nebylo místo.“

Mezi pokřtěnými na tomto sjezdu byl mladý muž Christian Rømer, který styk s badateli Bible navázal na svém domovském ostrově Bornholmu. Před první světovou válkou dostal jeho otec darem předplatné na Strážnou věž  a jednoho dne roku 1919 našel tehdy dvacetiletý Christian jeden výtisk. „To, co se ten den stalo, bylo pro mne tak mocným zážitkem, že se to ani nedá vyjádřit slovy,“ vypráví. „Byla to pravda, o které jsem věděl, že v Bibli musí být. A teď jsem ji držel, teď jsem ji měl.“

Během sjezdu v Kodani se zúčastnil schůzky pro kolportéry. Tam se setkal s Kristianem Dalem, a o jeho životní dráze bylo rozhodnuto. V červnu 1922 začal sloužit jako kolportér v Bornholmu.

Vzrůst v Kodani

V zimě 1921/22 Angelo Hansen jako obvykle vydával svědectví nezaměstnaným obyvatelům města, kteří čekali před odborovou kanceláří, aby se ucházeli o místo. Jak držel nad hlavou brožuru Milióny a volal: „Milióny nyní žijících nikdy nezemřou!“, přistoupil k němu mladý muž, který hledal pravdu. Byl to Christian Bangsholt. Přečetl brožuru během jediné noci a začal navštěvovat shromáždění v Ole Suhrs Gade. To, co slyšel zde, se tolik lišilo od toho, co dříve slyšel od členů Armády spásy, letničních hnutí, od metodistů a od všech ostatních skupin, u kterých marně hledal pravdu. Tuto zprávu si prostě nemohl nechat pro sebe.

Určitý počet přátel, se kterými hovořil, začal také chodit na shromáždění. Byli mezi nimi i Herløv a Betty Larsenovi. Herløv a Christian byli přáteli od dětství a strávili spolu mnoho času, když hráli na hudební nástroje. Nyní sdíleli melodii biblické pravdy.

Totéž jaro se o badatele Bible začal zajímat jiný mladý muž, Hans Christian Johnsen. Byl ateista, otevřeně protinábožensky založený, pohroužený do socialistických ideí. Jeho pozornost upoutal plakát s pozváním na přednášku „Milióny“. Na cestě do sálu si koupil noviny, aby měl co  číst, pokud by přednáška byla nudná. Noviny opravdu použil — jako papír na poznámky, ale jeho ruce nestačily zaznamenávat biblické texty dost rychle! Protože přednáška byla logická a srozumitelná, jeho ateismus ustoupil víře v Boha. Po této přednášce následovaly další, a v září se k němu připojila jeho manželka. Bylo jim oběma jasné, že poselství o Království by se mělo kázat dům od domu.

Jednoho dne roku 1925 byl Hans Christian požádán, aby se zastavil u mladého muže jménem Einer Benggaard, který přečetl několik knih Společnosti. Po navázání kontaktu Einer rychle rostl ve víře a také se připojil ke svědeckému dílu.

Tak se ve dvacátých letech vytvořilo malé jádro mladých, horlivých zvěstovatelů, bratrů a sester, kteří zanechali svou trvalou stopu na díle. Počátky vzrůstu, který v Kodani pokračuje dodnes, je možné sledovat až k činnosti těch několika věrně oddaných.

Průkopnická služba v Jutsku

Nyní začala intenzívnější práce ve venkovských obvodech. V lednu 1924 tři kolportéři, Knud a Kristian Dalovi a Christian Rømer, vytvořili „kolportérskou skupinu“ a byli vysláni do Jutska, kde bylo jejich první zastávkou město Skive. Bratr Lüttichau zahájil kampaň veřejnou přednáškou v největším městském sále. Po ní následovala shromáždění s přednáškami Kristiana Dala, která se konala v hostincích a společenských sálech v celé oblasti. Přednášky byly ohlašovány oznámeními v novinách a letáky. Po proslovu kolportéři procházeli obvod a rozšiřovali knihy a brožury.

Na jaře 1924 toto trio přijelo do Haderslevu v jižním Jutsku, do provincie, která kdysi byla součástí Německa, ale byla znovu připojena k Dánsku na základě lidového  hlasování v roce 1920. Mladí muži z této oblasti byli povinně odvedeni, aby bojovali na západní frontě. Značný počet jich pohřbil svou víru v Boha ve francouzských zákopech.

Christian Rømer popisuje, jaké to bylo kázat těmto lidem: „Byl to poněkud zvláštní, ale zajímavý obvod. Jejich politický boj způsobil, že byli přístupní.“

Jedním z lidí, se kterými se kolportéři setkali, když poprvé procházeli obvod, byl Anton Hansen, výrobce dřeváků v Over Jerstalu. I on ztratil víru na západní frontě. Společně s dvojicí válečných kamarádů navštívil přednášku „Co říkají Písma o pekle?“. Následující den ho navštívil Knud Dal a po tříhodinové vzrušené diskusi Hansen přijal knihu Harfa Boží. Natolik znovu podnítila jeho víru, že se spolu se svou manželkou Kathrine stal předním služebníkem v kazatelském díle v jižním Jutsku.

Až do konce roku 1925 tři kolportéři „Dalovy skupiny“ používali k dopravě jízdní kola a vlaky, ale pak jim jeden bratr poskytl automobil. Christian Rømer cestoval do Kodaně, aby jej vyzvedl. „Byla to veliká událost! Nádherný, starý plechový brouk se stahovací střechou a se vším všudy,“ vzpomíná s potěšením. „A protože jenom já jsem měl řidičský průkaz, byl jsem šoférem. Auto vydrželo rok. Pak jsme je vyměnili za eleganci té doby — Ford sedan 1923, uzavřený a v zimě teplejší. Úplné nóbl vozidlo!“

Tito kolportéři postupně pracovali po celém Jutsku a Fynu až do března 1929, kdy se vyčerpaly prostředky pro tuto mimořádnou činnost.

Více kolportérů se připojuje k dílu

Mezitím Ella Krøyerová z Kodaně a Kristine Poulsenová, učitelka s grundtvigiánskou výchovou, začaly kázat v jižním Sjællandu. Také zde to byl nedotčený obvod. Na  podzim 1926 sestry vydávaly svědectví v okolí města Vordingborgu. Sestra Poulsenová vzpomíná: „Bylo to období sklizně cukrové řepy. Asfaltové cesty neexistovaly a provoz povozů s cukrovou řepou během dne spolu s deštěm v noci vytvořily hluboké koleje v rozblácených cestách. Někdy jsme se musely vzdát návštěvy statku nebo domu, protože jsme se tam prostě nemohly po cestě dostat.“

Jednoho dne sestry uviděly právě to, co potřebovaly, aby zvítězily nad blátem — vysoké gumové holínky! Každá si pohotově koupila po páru. Gumové holínky však byly v té době novinkou, a tak upoutávaly pozornost, kamkoli sestry šly. Udělaly si výlet do Kodaně, aby si trochu odpočinuly, a jejich boty se staly středem zájmu. Jednu sestru v kanceláři odbočky v Ole Suhrs Gade tolik nadchla jejich nová obuv, že vzala holínky, které stály ve vchodu, pobíhala kolem kanceláře a každému ukazovala, jak dobře jsou kolportéři vybaveni!

Třetí skupinou kolportérů byly Anna Petersenová a Thora Svendsenová. Také ony měly na starosti obvod ve Fynu a Jutsku. Sestra Petersenová vypráví: „My průkopníci jsme byli obvykle posíláni do oblastí, kde nebyly žádné sbory. Zašly jsme za majitelem obchodu se smíšeným zbožím a zeptaly se, zda ví, kdo ve městě má pokoj k pronajmutí. Naše kuchyňské vybavení se skládalo z petrolejových kamínek a dvou hrnků na starém stole nebo na dvou bednách, které jsme dostaly od majitele obchodu.“

Někdy se tyto dvě sestry přidávaly k „Dalově skupině“. A výsledek? Sestra Petersenová a bratr Rømer se rozhodli pro trvalejší svazek a v roce 1933 se vzali. I když je nyní sestra Rømerová trvale v sanatoriu, bratr Rømer stále slouží plným časem.

 Organizováni ke kázání

Mezitím došlo v Dánsku k mnoha událostem. V roce 1922 zazněla v Cedar Pointu (Ohio, USA) historická výzva „Zvěstujte Krále a Království“. Nyní se měli na pravidelném kázání podílet nejen kolportéři, ale všichni, kteří byli spojeni se sborem. Když tato zpráva dorazila k dánským břehům, bratři začali chápat, že se všichni mají připojit k evangelizaci. Volání po kazatelích zaznívalo v dánské Strážné věži, ale dílo ještě nebylo zorganizováno. Proč? Ti, kteří měli přední postavení ve sboru — volení starší — se drželi zpět. Něco se muselo udělat.

Na konci května 1925 bratr Rutherford plánoval, že se zúčastní sjezdu v Örebro ve Švédsku. Krátce předtím byl on a R. J. Martin ve Švýcarsku. Aby ušetřili čas, letěli z Curychu do Kodaně letadlem. Vznikly však obavy, zda doletí bezpečně. Když letěli nad severním Německem a Dánskem, vypukla bouře a způsobila, že se jejich letadlo houpalo sem a tam jako korek na vodě. Po přistání v Kodani je přivítalo více než sto lidí, kteří měli velikou radost, protože nikdo nečekal, že se letadlo z té bouře dostane. Nyní byli hodinu a půl cesty autem od přístavu,  kde čekal bratr Macmillan. Přesvědčil kapitána lodi a velitele přístavu, aby na ně převozní loď do Malmö počkala. Všichni se na ni nalodili a následující den dorazili na sjezd v Örebro.

Poslední den sjezdu bratr Rutherford oznámil, že v Kodani se má zřídit kancelář pro severní Evropu a v čele má být Skot William Dey. Kancelář bude dohlížet na činnost Společnosti ve Skandinávii a v pobaltských státech a „zvláště povzbuzovat a podporovat veřejné kázání poselství o Království“.

Bratr Dey, svobodný muž, byl badatelem Bible od roku 1913. Pro tuto práci to byl ten pravý člověk. Opustil postavení daňového ředitele v Londýně, aby dohlížel na kancelář pro severní Evropu. Byl energický, vytrvalý a vedla ho velká láska k pravdě. Měl bohaté zkušenosti ze služby v Británii, kde se sborová práce kolportérů organizovala již několik let. Bratři ho měli rádi a brzy byl znám pod jménem Velký Skot.

 Bratr Dey při organizování kazatelského díla neztrácel čas. Poul Reinseth byl jmenován ředitelem služby pro Kodaň a dohlížel na svědeckou práci v hlavním městě. Město bylo rozděleno na šest oblastí a v každé byl odpovědný oblastní vedoucí služby. Sklady knih byly zřízeny v soukromých domech, takže již nebylo nutné, aby každý zvěstovatel cestoval pro svou zásobu literatury do kanceláře odbočky. Svědecké dílo nyní dostalo ten správný ráz.

Sjezd se služebním dnem

Sjezd v roce 1925 byl vrcholným okamžikem v teokratické historii Dánska. Dánské vydání Strážné věže oznámilo: „Čtvrtek prvního září bude zvláštním služebním dnem a očekává se, že všichni, kdo jsou schopni, se budou podílet na úsilí rozšiřovat poselství kolportérskou prací s knihami v kodaňské oblasti.“ Tento den začal přednáškou Poula Reinsetha o důležitosti kázání. Poté se účastníci sjezdu rozptýlili do všech stran, aby pracovali s knihami dům od domu.

 Potom dánská Strážná věž přinesla toto povzbuzení: „Od sjezdu se nadšení a horlivost při rozšiřování poselství přenesly na mnoho tříd [sborů] a my doufáme, že to bude znamenat skutečný rozmach díla.“

Více sborů se připojuje k dílu

Bratr Dey měl stále hodně práce. Během prvního období, které trvalo tři a půl měsíce, kdy sloužil jako dozorce, najezdil po Skandinávii a pobaltských státech 14 000 kilometrů a organizoval evangelizační dílo. Einer Benggaard vypráví drobnou příhodu z této činnosti: „V jednom sboru v severním Jutsku jsme uspořádali malé shromáždění, abychom našim bratrům a sestrám pomohli organizovat dílo dům od domu. Po přednášce bratra Deye jsme dostali pokyny, jak bychom měli toto dílo konat, co bychom měli lidem říkat a tak dále. Přidělil se obvod a literatura a vyšli jsme ze dveří, většina se srdcem v krku! Když jsme bratr Dey a já kráčeli po hlavní ulici, uviděli jsme dvě sestry, jak stojí v průjezdu a pláčou. Vzali jsme je s sebou a brzy jim oči zase zářily.“

Když rok skončil, rozšířilo se více než dvojnásobek knih ve srovnání s minulým rokem. Ve zprávě o služebním roce 1925 kancelář uvedla: „Stále více přátel se učí chápat, že k účasti na díle jsou povoláni nejen veřejní řečníci a kolportéři, ale ve skutečnosti všichni, kteří svůj život plně oddali Pánu.“

Návštěvy poutníků

Cestující poutníci, jako byl Johan Eneroth ze Švédska a Theodor Simonsen z Norska, podporovali rozšiřující se kazatelskou činnost. Nyní byl jmenován i trvalý poutník, Christian Jensen ze severního Sjællandu. Několik let strávil ve Spojených státech a také procestoval Dánsko s „Fotodramatem stvoření“.

 Výraz „poutník“ se později změnil na „regionálního ředitele služby“ a takových regionálních ředitelů služby bylo jmenováno víc. Mezi ně patřili Christian Rømer, Kristian Dal a Johannes Dam.

„Vhodný“ domov betel

Brzy začaly proudit knihy a brožury z tiskáren Společnosti v Magdeburgu a Bernu a skladovací prostor v Ole Suhrs Gade byl příliš malý. Bylo tam místo pouze pro několik set knih ve dvou přepravních bednách, které stály jedna na druhé. Mladý bratr Simon Petersen (bratr kolportérky Anny Petersenové) byl pověřen tím, aby připravil nový a větší sklad v sále, kde se dříve konala shromáždění.

Několik bratrů a sester, kteří měli domky roztroušené kolem Kodaně, pracovalo v kanceláři a ve skladu, jež byly ve staré obytné budově. Bratr Dey se domníval, že zde by měl být „vhodný“ domov betel, kde by všichni mohli bydlet a jíst společně na jednom místě. A tak nahoře v šestém patře, přímo pod trámy u krovu, byly vyklizeny malé skladovací místnosti, nalakovaly se podlahy, zdi se potapetovaly a zařídily se pokoje. Když práce skončila, Einer Benggaard, Simon Petersen a ještě jeden bratr měli každý útulnou, i když poněkud prostou ložnici.

Nová vrcholná událost

Na podzim 1927 došlo k další vrcholné události. Návštěva bratra Rutherforda byla totiž podnětem ke sjezdu, kde 650 delegátů ze Skandinávie, Estonska a Litvy napjatě naslouchalo jeho přednášce „Svoboda pro národy“. Deník Politiken napsal:

„Dveře v Odd Fellows Hall se otevřely v 7.30, ale během čtvrt hodiny se všechna místa zaplnila. . . a dveře se zavřely. Během následující čtvrt hodiny se několik set  lidí natlačilo do velkého krytého vestibulu. Tloukli na zavřené dveře a jeden muž, který vážil dlouhou cestu, jen aby slyšel tuto přednášku, nabízel za sedadlo 500 [dánských] korun [100 dolarů]. Všechno ale bylo marné. Tlačenice ve vestibulu se zvětšovala. Téměř tisíc lidí se tlačilo dopředu, aby se dostali dovnitř, ale zbytečně.“

Kampaně a sjezdy

Aby byli všichni podníceni k podílu na vydávání svědectví, organizovaly se celosvětové kampaně, které obvykle trvaly devět dnů. Význačným rysem první dánské kampaně byla brožura Svoboda pro národy, která se rozšiřovala mezi veřejnost během března 1928. Dalším rysem činnosti byla malá nedělní shromáždění, později nazvaná služební sjezdy.

Dům Holgera Nielsena v Thorup Strandu, malé rybářské vesnici v severním Jutsku blízko Severního moře, poskytuje představu o typickém nedělním shromáždění. Bratři přijedou z Ålborgu a ostrova Mors a z vesnic mezi nimi. Cestou káží a všichni si s sebou nesou oběd. Mezitím bratři v Thorup Strandu pospíchají a připravují se, aby je přijali. Stodola bratra Nielsena je vyprázdněna, vymetena a vyzdobena, a na koňském povozu se přivezly lavičky ze společenského sálu. Bratři přicházejí kolem poledne, jedí, trochu odpočívají a potom se shromažďují v uklizené stodole, aby si vyslechli přednášku, po které následuje křest v moři. Při této příležitosti je ponořeno 19 osob. To je den!

Lépe organizováni

Badatelé Bible se v Dánsku úplně reorganizovali v letech 1925 až 1930. Například s lepším uspořádáním shromáždění se začalo v roce 1928. Strážná věž se již studovala pravidelně a nyní bylo doporučeno, aby se každý  týden bezprostředně před schůzkou pro svědectví konalo služební shromáždění, na kterém je možné uvažovat o podnětech z Bulletinu (později Naše služba Království). V následujícím roce Společnost rozeslala „organizační plán“. Každý sbor by měl mít služební výbor sestavený ze tří bratrů, kteří by dohlíželi na kazatelské dílo, zatímco volení starší by měli na starost studijní shromáždění, pořádaná ve sboru.

Tato změna přinesla prosévání. Ti, kteří nechtěli projevit víru skutky, to dávali stále více najevo, a nakonec opustili řady badatelů Bible. Z toho důvodu počet těch, kteří přijímali na Památné slavnosti, poklesl z 909 v roce 1927 na 605 v roce 1931.

Teokratické usměrňování se nakonec prokázalo jako neúnosné pro dozorce odbočky Carla Lüttichaua. Nesouhlasil dokonce ani s tím, že Společnost ostře odvrhla veškeré falešné náboženství. Mnozí bratři se mu snažili pomoci, aby pochopil význam potřebných změn. I bratr Eneroth ze Švédska se o to osobně snažil, ale bez výsledku. Lüttichau opustil své postavení zástupce odbočky Společnosti a v lednu 1930 jej nahradil Poul Reinseth.

Nový nástroj, jméno a domov

Zlatý věk se v Dánsku vydával od ledna 1930 pod názvem Ny Verden (Nový svět). Pro co největší publicitu tohoto nového časopisu se pořádaly rozsáhlé kampaně dům od domu, aby vzrostl okruh jeho čtenářů. Časopis se také prodával v novinových stáncích a vyvěšovaly se plakáty, které uváděly jeho obsah. Počet předplatných začal prudce stoupat. V roce 1930 dostávalo časopis pravidelně 5 825 lidí, ať už poštou nebo od zvěstovatele, a v roce 1943, uprostřed druhé světové války, bylo 25 921 pravidelných čtenářů!

 Dalším povzbuzením k pilnému kázání bylo přijetí jména svědkové Jehovovi. Po jeho přijetí na sjezdu v Columbu (Ohio, USA), byla v místních sborech předložena k schválení rezoluce. Jaká byla odpověď na toto nové jméno? Marie Dueová napsala z Norska: „S radostí přijímám nové jméno a raduji se, že jsem jedním ze svědků Jehovových.“ Jiní napsali: „Poskytuje nám to příležitost obnovit naše rozhodnutí sloužit Jehovovi věrně až do konce.“

Rezoluce spolu s proslovem, který měl bratr Rutherford na sjezdu, byla otištěna v brožuře Království, naděje světa a byla ve velkém počtu rozšiřována v březnu 1932. Během posledního týdne kampaně se vyvinulo úsilí, aby se s touto brožurou vykonaly osobní návštěvy u všech politiků, duchovních, vládních úředníků a předních obchodníků. Jeden výtisk byl také položen na stůl každého člena parlamentu. Výtisk obdržel dokonce i dánský král Christian X.

Prostory, které měla Společnost v Ole Suhrs Gade, začaly být těsné. Byla tedy koupena velká vila na okraji Kodaně, ve Valby, v Søndre Fasanvej 56, a rodina betel se do nového vlastnictví přestěhovala 18. října 1932.

I když Společnost po celá léta vykonávala dílo pod jménem „Vagttaarnets Bibel-og Traktatselskab“ (Biblická a traktátní společnost Strážná věž), nikdy nebylo nutné vytvořit zákonné sdružení. Nyní bylo takové sdružení vytvořeno a registrováno 21. května 1932. Nemovitost v Søndre Fasanvej sloužila jako kancelář odbočky Společnosti, sklad a domov betel po příštích 25 let.

Zákonné právo na rozšiřování literatury prosazeno

Na počátku třicátých let se autority snažily nesprávně vztahovat obchodní zákon a zákon o veřejných svátcích na  naše kazatelské dílo s literaturou dům od domu. Kdyby se autoritám podařilo prosadit jejich záměr, svědecké dílo by se téměř zastavilo. Místo toho však tato záležitost v říjnu 1932 vyvrcholila. Pět svědků z Kodaně jelo autem do Roskilde kázat. Dohodli se, že se znovu setkají na hlavním náměstí, kde auto zaparkovali. Když se však sešli, jeden člen skupiny chyběl — August Lehmann. Zatkla ho policie.

Bratr Lehmann byl obviněn, že porušil obchodní zákon tím, že prodával tištěné materiály, aniž k tomu měl kolportérské povolení, a dělal to mimo povolenou prodejní dobu. Městský soud bratra Lehmanna zprostil obžaloby, stejně jako vyšší soud po odvolání. Žalující strana se však odvolala k Nejvyššímu soudu, který tento případ projednával v říjnu 1933. Nejvyšší soud rozhodl, že kazatelská činnost svědků Jehovových s knihami a časopisy je něco jiného než obchod, a proto nespadá pod obchodní zákon.

Společnost potom rozhodla, že každý zvěstovatel by měl mít průkaz totožnosti s informací, že zvěstovatel Společnosti je neplaceným, dobrovolným pracovníkem, který rozšiřuje  knihy naprosto bez zisku, a že právo kázat bez kolportérského povolení potvrdil Nejvyšší soud. Problém se vyřešil a kazatelské dílo pokračovalo bez jakýchkoli dalších právních překážek.

Objevuje se „velký zástup“

Až doposud svědkové věnovali hlavní pozornost shromažďování vyvolených, pomazaných křesťanů s nebeskou nadějí. Během těchto let však kancelář odbočky často navštěvovali bratři a sestry, někteří zcela sklíčení, protože neměli hlubokou víru, že mají nebeskou naději. Zdálo se jim tedy nesprávné, aby přijímali symboly na Památné slavnosti. Stali se pak známými jako přátelé Jonadabové, v souladu s biblickou zprávou o Jehuovi a Jonadabovi ve starověkém Izraeli. — 2. Král. 10:15, 16.

Dvě anglická vydání Strážné věže ze srpna 1935 vysvětlila, že „velký zástup“ ze 7. kapitoly Zjevení je pozemská třída, která má být shromážděna před Armagedonem. Bratři v kanceláři byli nadšeni. Protože se v tomtéž měsíci měl konat národní sjezd v Kodani, poslali bratru Rutherfordovi telegram s žádostí, aby dovolil přednést proslov, jenž by byl založen na těchto dvou článcích. Bratr Rutherford dal bratru Deyovi zelenou, aby tento epochální proslov přednesl.

„Byla to nezapomenutelná hodina,“ vypráví bratr Benggaard. „Seděl jsem v orchestru za řečníkem a díval se na posluchače. To bylo nadšení! Nikdy jsem neviděl tak vzrušené publikum! ‚Velký zástup‘ byl přivolán z nebe na zemi — byl to jedinečný záblesk světla, a nyní všichni věděli, kdo je ten ‚velký zástup‘.“

Teď opravdu začalo shromažďování „přátel Jonadabů“. Po celé zemi se konala veřejná shromáždění s cílem spojit se se všemi, kteří by mohli být částí velkého zástupu.

 Vydávání svědectví s gramofonem

Dalším krokem ke zvýšení účinnosti kazatelského díla bylo zavedení gramofonů. Krátká biblická kázání bratra Rutherforda přeložená do dánštiny nyní mohla zaznívat u domovních schodů z gramofonových desek. Brzy bylo vidět zvěstovatele, jak v obvodu nosí přenosné gramofony.

Převážet na kole gramofon, i když přenosný, však nebylo jednoduché. Sestra Rømerová vzpomíná: „Museli jsme jít vedle kola nejen do kopce, ale někdy i z kopce, protože byl příliš příkrý a cesta tak kamenitá, že by provaz, který držel gramofon, praskl, kdybychom jeli z kopce rychle.“ Tato překážka neochladila jejich horlivost. Čelili problému tím, že vymýšleli a vyráběli jeden úžasný vynález za druhým, aby bezpečně upevnili gramofon na kolo. Jeden bratr vzpomíná, že ze 135 lidí, kterým s radostí pomáhal, aby se stali členy Jehovovy organizace, jež káže po celém světě, asi 40 zareagovalo na práci s gramofony.

 Kromě toho se pořádala i takzvaná gramofonová shromáždění, kde přednášky hřměly z větších gramofonů. Několik bratrů v Kalundborgu namontovalo zvukové zařízení na staré auto Daniela Nielsena (syna Albertiny, která byla pokřtěna v Sejerø Bight v roce 1902). Když auto prodal, nastoupil službu malý dvoukolák tažený jízdním kolem. „Vyjížděli jsme na dlouhé cesty,“ vypráví bratr Nielsen, „ven do vesnic, kde jsme kázali prostřednictvím přednášek z gramofonu.“

Průkopníci zakládají sbory

Třicátá léta také zaznamenala změnu v povaze kolportérské práce, nyní nazývané průkopnická služba. Zatímco průkopníci ve dvacátých letech cestovali z jedné oblasti do druhé a snažili se pokrýt co možná největší obvod, nyní zůstávali na jednom místě a zakládali sbory. Abychom zjistili, jak se to dělalo, pojďme za Ejnerem a Elsou Mortensenovými.

Ejner a Elsa vstoupili do služby plným časem v březnu 1934 poté, co prodali svou malou farmu. Úkol to nebyl jednoduchý, protože byla krize.

Jedním z jejich prvních obvodů bylo město Sønderborg. V pronajatém sále uspořádali čtyři veřejné přednášky, které měli řečníci vyslaní Společností. Potom přednášky pokračovaly, ale řečníkem již byl bratr Mortensen. Bylo to jeho první veřejné vystoupení. I když byl velmi nervózní, počínal si dobře, a časem na shromáždění chodilo asi 30 pravidelných účastníků. Později se pořádaly přednášky z gramofonu a po nich následovaly otázky a odpovědi. Potom začala pravidelná studijní shromáždění, kde se jako studijní pomůcky používaly knihy Společnosti. Začal se vytvářet nový sbor, který se stal skutečností na počátku roku 1936.

 Před začátkem léta byli Mortensenovi požádáni, aby odešli do města Nyborgu. Tam postupovali stejně: nejprve veřejné přednášky bratrů ze Společnosti, potom přednášky bratra Mortensena, pak přednášky z gramofonu a nakonec shromáždění ke studiu Bible. Koncem srpna 1937 jejich práce opět přinesla tolik ovoce, že se v Nyborgu vytvořil sbor asi s desíti zvěstovateli.

Nacistická okupace

Devátý duben 1940 byl pro Dánsko temným dnem. Vojenské oddíly z nacistického Německa pochodovaly zemí. Bratři se důkladně připravili na nejhorší, protože kdekoli měli nacisté moc, tam byli svědkové krutě pronásledováni. Považovalo se tedy za nejlepší postupovat obezřetně.

Předpokládalo se, že v tomtéž měsíci proběhne rozsáhlá kampaň s brožurou Uprchlíci, ale protože brožura tvrdě odhalovala nacistický režim, plány se změnily. Bratři brožuru bleskově rozšířili tak, že ji jednou v neděli časně ráno házeli do otvorů na dopisy v domovech lidí. Dvacátého osmého dubna se po celé zemi zdarma rozšířilo asi 350 000 brožur. Bylo to nákladné, ale i bratr Dey si uvědomoval, že je nezbytné použít tuto metodu.

Naštěstí k pronásledování nikdy nedošlo. Z politických důvodů se okupační síly rozhodly zachovat Dánsko jako „vzorový protektorát“ a ponechaly Dánům značnou osobní svobodu. Bratři byli obezřetní, a tak mohli v kazatelské činnosti pokračovat.

William Dey internován

V důsledku německé okupace byl William Dey, který byl britským občanem, poslán do internačního tábora blízko města Vejle. I když se s internovanými zacházelo  lidsky a měli určitou míru svobody uvnitř tábora, byla to pro tohoto aktivního muže zkouška — nekonat svou každodenní práci. Rozhodně však nebyl nečinný. Bez přestání vydával svědectví jak těm, kteří byli internováni s ním, tak i všem strážím. Znovu a znovu jim říkal, aby zaujali postoj pro Boží Království. Říkal to tak často, že mu dali předzdívku Dey Zaujmipostoj!

O úřad dozorce odbočky, který bratr Dey převzal po Poulu Reinsethovi v roce 1934, se staral Albert West. Na sklonku dvacátých let sloužil několik let jako dozorce odbočky v Estonsku. Přímé spojení s ústředím Společnosti ve Spojených státech bylo přerušeno. Jediné možné spojení bylo přes Švédsko, které bylo neutrálním ostrovem v rozbouřeném moři války. Kancelář pro severní Evropu přestala pracovat, a bratr Eneroth ve Švédsku byl nyní pověřen tím, aby shromažďoval informace a zprávy ze severních zemí a předával je do Brooklynu, USA.

Duchovní pokrm stále přichází

Dánsko nadále dostávalo nejnovější časopisy i ostatní literaturu, která vycházela, ale jak se politické vztahy mezi Dány a Němci postupně zhoršovaly, byla potřebná teokratická strategie. Jedna mladá dánská sestra pracovala jako chůva v rodině španělského diplomata v Kodani, a tento diplomat jí velmi ochotně dovážel dárkové balíčky ze Švédska. Samozřejmě nevěděl, co balíky obsahují!

Nikdy tedy nebyl nedostatek duchovního pokrmu. Během všech válečných let bylo možné vydávat a rozšiřovat Strážnou věž a Útěchu, stejně jako ostatní literaturu. Dokonce i když ke konci roku 1941 anglické vydání Strážné věže přinášelo sérii článků, které vysvětlovaly Danielovo proroctví a poukazovaly na Německo jako na krále severu, bratři tyto informace stále dostávali. Nezdálo se však vhodné  otisknout tyto články v dánské Strážné věži, a proto se rozmnožily na cyklostylu a krajští dozorci cestovali ke sborům, kde je nahlas četli pouze před bratry a sestrami, kteří nosili své průkazy totožnosti. Umíme si představit, že se místnosti, kde se konala shromáždění, při těchto proslovech vždy zaplnily.

Odpor nacistů i duchovních

Zatímco ze strany německých okupačních sil nedocházelo k žádnému nápadnému odporu, dánští nacisté překypovali nenávistí. Znovu a znovu se prostřednictvím svých časopisů snažili obrátit pozornost Němců na svědky.

Také duchovní dánské národní církve byli zaneprázdněni svými ohavnými plány. Jejich útoky v novinách vedly k živé výměně dopisů, které se objevovaly na prvních stránkách. To vyvrcholilo, když jeden duchovní uzavřel bohoslužbu v rozhlase varováním před svědky, kteří, jak řekl, nevěří v Ježíše jako Spasitele ani jako Božího Syna.

Stanice odmítla vysílat opravu, a tak se Společnost rozhodla promluvit tím nejlepším způsobem, jak mohla — kázáním. Učinily se přípravy pro nejrozsáhlejší svědeckou kampaň, jaká se kdy konala. V rekordním čase se připravila brožura nazvaná Budete soudit mezi námi? Její obsah jasně ukazoval rozdíl mezi svědky Jehovovými a duchovenstvem.

Velké kampani se říkalo „Jehovova bitva“. A bitevní duch skutečně převládl mezi Jehovovým lidem. Do práce se zapojili všichni a ve stanovený den, 21. února 1943, se zdarma rozšířilo okolo 700 000 brožur. Velká i menší města byla zaplavena brožurami. Nebyly přehlédnuty ani ty nejmenší ostrovy. Brožury byly zaslány poštou do všech domů asi na 62 menších ostrovech. Více než dvě třetiny všech domácností v Dánsku měly ve dveřích brožuru.  Ihned potom se výtisky posílaly všem duchovním, farním úředníkům a předním členům církve.

Noviny uvědomily o kampani svědků každého, kdo ji přehlédl. Duchovní po celé zemi byli zaměstnáni tím, že se pouštěli do boje v novinách, farních časopisech i na kazatelnách. Kampaň svědků se dotkla odpůrců na citlivém místě. Dánští nacisté vztekle zaútočili a tvrdili, že svědky tajně financují Židé. Stovky osob však napsaly na odbočku a žádaly další informace o našem poselství.

Kampaň trvala několik měsíců. Kdekoli nějaký farní vikář haněl Jehovovo jméno a odporoval jeho služebníkům, tam se bratři snažili uspořádat veřejnou přednášku a zaplavit farnost letáky. Ve velkém rozsahu se pracovalo zvláště na ostrově Amager, kde došlo k veřejné debatě mezi svědky Jehovovými a duchovními dánské národní církve. Dva bratři, Arthur Jensen a Herløv Larsen, mluvili za svědky. Byli to zkušení řečníci s bystrým, logickým uvažováním.

Jeden teolog to velmi dobře shrnul. V novinách Amager Bladet z 15. dubna uvedl: „Vcelku byly argumenty Svědků daleko nejlepší, nejjasnější a nejobjektivnější. Co se týká církve, člověk mohl jen sedět a stydět se za ni.“ Časem útoky duchovních ustaly, protože čím urputněji proti svědkům bojovali, tím mocnější svědectví jejich farníci od svědků dostávali, a to záměrům duchovenstva vůbec nevyhovovalo.

Sjezdy během války

Během války bylo možné uspořádat několik sjezdů. Jeden pamětihodný sjezd se konal 28. a 29. srpna 1943 v Odd Fellows Hall v Kodani. První den sjezdu proběhl podle plánu. Politická situace v Dánsku však dosáhla kritického bodu, jelikož okupační síly kladly stále větší požadavky na dánskou vládu. V sobotu 28. srpna, v tentýž  den, kdy začal sjezd v Odd Fellows Hall, vláda odmítla další spolupráci.

V neděli ráno německé síly začaly jednat. Vrchní velitel Němců v Dánsku vyhlásil stanné právo. Dánská armáda a námořnictvo byly odzbrojeny, několik předních občanů bylo zatčeno a vláda byla rozpuštěna. Bylo zakázáno shromažďování i shlukování na ulicích. To ráno se bratři sešli v soukromých domech. Probrali situaci a považovali za samozřejmé, že sjezd je nyní odvolán.

Ale stalo se, že jeden druh shromažďování zakázán nebyl — církevní obřady. Zpráva se rychle rozšířila, takže se bratři mohli odpoledne sejít v Odd Fellows Hall na „církevním obřadu“. Bratři z betelu byli taxíkem rozvezeni do různých domácností a odtud se ta zpráva rozšířila mezi bratry jako stepní požár. Přicházeli po dvou nebo po třech, aby jejich činnost nevyvolala nežádoucí pozornost. Do sálu vcházeli bočním vchodem. Brzy se shromáždilo 1 284 bratrů a sester.

„Když jsme se dostali do sálu,“ vypráví jedna sestra, „skutečně jsme viděli, co pro nás znamená organizace, jelikož prakticky všichni bratři tam byli. Všichni se shromáždili po velmi stručném oznámení a nikdo kromě svědků Jehovových tohle nemohl dokázat. Už jen dostat se pryč od hlučných, rozhněvaných davů na ulicích do mírné a pokojné atmosféry bylo podivuhodné. Bylo to, jako by tam byly dveře mezi starým světem a novým.“

Po shromáždění byli bratři vypouštěni po malých skupinkách a bylo jim řečeno, aby se z oblasti rychle vzdálili. Všechno šlo hladce. A celá akce proběhla bezprostředně před očima Němců! Sídlo německého velitele námořnictva bylo přímo přes ulici naproti místu shromáždění! Venku na chodníku, za hromadou pytlů s pískem, hlídkovaly německé stráže ozbrojené samopaly.

 Biblická škola v Langelandu

V roce 1943 se šířily zvěsti, že svědkové ve Spojených státech a Británii mají své vlastní biblické školy. Jelikož bratři v Dánsku neměli kvůli válce přímé spojení se světovým ústředím, začali v dobré víře takovou školu připravovat. Koupili dům v krásném prostředí v Lohalsu na ostrově Langelandu. Tady, kde byl výhled na moře, založili svou vlastní biblickou školu. Za vedoucího školy byl vybrán Simon Petersen z betelu. Dva  další bratři byli učiteli. Jeden z nich, Filip Hoffmann, byl také z betelu.

První třída zahájila výuku v pondělí 5. června 1944. Každý kurs trval dva týdny. Vyučování probíhalo dopoledne od 9.00 do 12.00 a k předmětům patřily biblické nauky, organizace, kazatelská činnost, matematika a dánština. Odpoledne studenti trávili podle vlastního uvážení. Měli čas na studium, chodili plavat nebo se procházeli v pěkném okolí školy. Víkendy věnovali kazatelské službě.

I když škola probíhala jen jedno léto, zapsalo se do ní celkem asi 450 bratrů a sester. Škola vlastně vznikla následkem nedorozumění. Školy se opravdu měly zakládat, ale ne takovým způsobem. V následujícím roce byl ve všech sborech zaveden Kurs teokratické služby (nyní Škola teokratické služby).

Konec války

Nedostatek většiny zboží, tedy i papíru, vedl na sklonku války k zmenšení velikosti časopisu. Žádný papír, žádná literatura. Bratrům se nějakou dobu dařilo vydávat Strážnou věž a Útěchu v obvyklém množství tak, že postupně snižovali počet stránek. Ani toto úsilí však nestačilo. V dubnu 1945 bylo nutné zastavit přijímání nových předplatných.

Přesto dánské sbory v těch letech rostly a jejich počet se téměř zdvojnásobil. Z vrcholu 1 373 zvěstovatelů v 75 sborech v roce 1940 vzrostl počet na 2 620 svědků ve 127 sborech v roce 1945.

Pomoc bývalým vězňům koncentračních táborů

Pátého května 1945 se Dánsko radovalo. Osvobození! Téhož dne najel na mělčinu u ostrova Møn říční člun s několika sty vězni z nechvalně známého koncentračního tábora ve Stutthofu, který ležel v severní části dnešního  Polska. Mezi vězni bylo patnáct svědků Jehovových pěti různých národností. Během několika málo hodin dorazili jejich dánští bratři s jídlem. Je smutné, že pro některé přišlo vysvobození příliš pozdě. Nemoc a hladovění si vybraly svou daň. Dva svědkové zemřeli krátce po příjezdu. Ti, kteří přežili, nepochybně velmi potřebovali laskavou pozornost. Odbočka je vzala pod svá křídla.

Ubytovali je v domě Společnosti na Langelandu. A v láskyplné a pozorné péči bratra a sestry Petersenových tři bratři a deset sester tělesně, duševně i duchovně vzkvétali. Časem tito uprchlíci znovu nabrali sílu a vrátili se každý do své vlasti, aby pokračovali v kazatelském díle ve své mateřštině — v němčině, polštině, ruštině, lotyštině a litevštině.

Návštěvy z ústředí

Počátkem léta 1945 bylo obnoveno spojení s kanceláří Společnosti v newyorském Brooklynu. Později v témže roce se spojení dále posílilo, když Nathan H. Knorr, který byl prezidentem Společnosti od roku 1942, navštívil Kodaň spolu se svým tajemníkem Miltonem G. Henschelem. Byla to výjimečná událost, protože prezident Společnosti nenavštívil Dánsko od roku 1927.

Během návštěvy podalo třináct bratrů žádost o misionářské školení v nové biblické škole Strážné věže Gilead. Příští léto odjelo prvních pět z nich do Spojených států.

O dva roky později, v roce 1947, bratři Knorr a Henschel během služební cesty po světě opět navštívili Dánsko. Tentokrát bratr Knorr předložil pro Dánsko něco úplně nového: vydávání svědectví s časopisy na ulici. Nabízet lidem na ulici Strážné věže a Probuďte se! se osvědčilo jako velmi účinný způsob kázání ve Spojených státech. Mělo to úspěch i v Dánsku, zvláště v době dopravní špičky.

 Absolventi Gileadu pomáhají

Do Dánska se vrátili bratři vyškolení v Gileadu, a to bylo velkým podnětem pro kazatelskou službu. První dva absolventi Johannes a Christian Rasmussenovi se vrátili, aby od počátku roku 1947 sloužili jako služebníci bratří (dnes se jim říká „krajští dozorci“). Christian byl později přeložen do Švédska, kde stále slouží v betelu.

Dalším absolventem Gileadu, který se vrátil do Dánska, byl Filip Hoffmann. Kromě školení v Gileadu prošel ještě zvláštním kursem v kanceláři a továrně v Brooklynu. Jeho návrat proto vedl ke změně způsobu práce v kanceláři dánské odbočky. Později byl bratr Hoffmann přidělen do Německa, aby sloužil v kanceláři tamější odbočky.

Albert a Margaret Westovi se z Gileadu vrátili do Dánska v lednu 1949. Bratr West byl jmenován dozorcem odbočky a vystřídal bratra Deye, kterému již bylo 69 let. Bratr Dey pokračoval v práci v kanceláři až do konce roku 1950, kdy se vrátil do Británie, a tam věrně sloužil jako průkopník až do své smrti v roce 1963.

Vzrůst — početní i duchovní

Během následujících let se duchovní rozhled bratrů rozšiřoval. Stále více si uvědomovali, že jsou částí mezinárodní společnosti pod jedním dohledem. K tomu přispěly velké mezinárodní sjezdy v městě New York v padesátých letech, kterých se zúčastnili i delegáti z Dánska. Na vlastní oči viděli kanceláře ústředí i tiskárnu svědků Jehovových a na vlastní uši slyšeli proslovy některých pracovníků ústředí. To vše jim poskytlo znamenitý duchovní základ, o který se mohli podělit doma s ostatními.

Počet zvěstovatelů rostl, a tak bylo během příprav sjezdu v roce 1954 zřejmé, že sjezdový sál K. B. Hallen, který byl dříve několikrát použit, již svou kapacitou nestačí.  Bratři pak pronajali Forum, největší sál v Dánsku, poblíž centra Kodaně. To byla senzace. Johannes Rasmussen, který byl tehdy oblastním dozorcem, o tom vypráví: „V sále K. B. jsme mohli shromáždit 8 000 lidí, a nic by se nedělo. Ale kdyby jich do sálu Forum přišlo 5 000, to by byla novina.“

Probíhaly přípravy na největší sjezd, který se kdy v Dánsku konal. V sále Forum bylo 7 000 míst a aby bylo místo pro příliv několika dalších tisíc, postavil se určitý počet stanů. Přesto byly všechny prostory zaplněné po celé čtyři dny sjezdu. Bratři měli radost z tolika návštěvníků a jejich nadšení neznalo mezí, když se v neděli 8. srpna odpoledne zúčastnilo veřejné přednášky 12 097 osob!

Nový dozorce odbočky

Následující den přijel bratr Richard E. Abrahamson, Američan, aby převzal odpovědnost za dílo v Dánsku. Stal se již pátým dozorcem odbočky během několika málo let. Bratr West v létě 1951 vážně onemocněl a přenechal odpovědnost Aage Hauovi, který prošel školením v Gileadu. O rok později odpovědnost přešla na Kanaďana Normana Harpera. Po několika letech se Harperovi  rozhodli k návratu do Kanady, protože se jim rozrůstala rodina.

Bratr Abrahamson působil v oblastním díle v Anglii. Se svou manželkou Julií graduoval v Gileadu v roce 1953 a předtím sloužil několik let v brooklynském ústředí. Když se stal dozorcem odbočky, bylo mu 31 let a na dílo pak dohlížel více než 26 let.

Kázání na Faerských ostrovech

V květnu téhož roku 1954 byli dva zvláštní průkopníci posláni na Faerské ostrovy, malou skupinu ostrovů v severním Atlantiku mezi Islandem a Shetlandami. Nebyli však prvními zvěstovateli na ostrovech. Již v létě 1935 tam zamířily dvě průkopnice. Během tříměsíčního pobytu dokázaly rozšířit velký počet knih a brožur. Duchovenstvu se však podařilo průkopnice vypudit. Od roku 1948 se na ostrovech trochu kázalo, ale různé těžkosti dílo omezily.

Dva zvláštní průkopníci Svend Aage Nielsen a Edmund Onstad měli nyní dílo lépe zorganizovat. Brzy našli byt  v nejdůležitějším městě Thorshavnu na Strømø, největším z Faerských ostrovů. Jednu místnost upravili na sál Království. Nejdříve kázali v celém městě, a potom se zaměřili na menší usedlosti.

V chování obyvatel Faerských ostrovů se odráží drsná ostrovní příroda, ve které žijí. Jsou trochu zdrženliví, váhaví a poněkud nedůvěřiví vůči cizincům, takže si vyžádalo čas a trpělivost, než se s nimi průkopníci sblížili. Často se setkávali se zavřenými dveřmi. Kontakt bylo možné navázat jedině tehdy, když průkopníci na chvíli z obvodu „zmizeli“ a potom, když si lidé mysleli, že „nebezpečí“ pominulo, začali kázat znovu. Strach z člověka byl velký. Literatura, kterou průkopníci rozšířili, jim byla často vrácena, a někdy na ně dokonce čekala na poště v Thorshavnu, když se vrátili do města.

Dalším problémem bylo, že se na vesnicích nedalo najít ubytování. To znamenalo více se plavit po moři, protože z Thorshavnu se do vesnic daly podnikat jen jednodenní cesty a pouze bratr Nielsen měl na moře dost silný žaludek. Ale řešení se našlo. Jeden bratr z Dánska, který se k nim připojil v průkopnické službě, měl krejčovství, a když dali dohromady své schopnosti a úsilí, podařilo se jim vyrobit stan. A tak s sebou nosili batohy, spací pytle, tašky do kazatelské služby a stan, mohli chodit přes kopce z jedné vesnice do druhé a nemuseli si dělat starosti, zda najdou na noc přístřeší.

Těžkosti v Klaksvíku

Později téhož roku se bratr Nielsen přestěhoval do města Klaksvíku. Shodou okolností, právě když přijel, vyvrcholil dlouho trvající spor. Místní obyvatelé nesouhlasili s dánskými úřady, které vybraly vedoucího lékaře pro městskou nemocnici. Vypuklo násilí! Večer někdo hodil  železné řetězy na elektrické vedení, takže všechna světla ve městě zhasla. A běda každému Dánovi, který by se sám odvážil ven po setmění!

Ale jak mohl bratr Nielsen chodit dveře ode dveří, když v celém městě bylo jako ve vosím hnízdě? Vypráví: „Když jsem byl první den venku, dostal jsem nápad, který jsem nikdy předtím ani potom již nepoužil. Prostě jsem v ruce viditelně držel svou Bibli od chvíle, kdy jsem vyšel ze svých dveří až do návratu domů. Takto jsem s lidmi vždy zavedl dlouhé rozhovory, i když si stále ještě netroufli pozvat mne dovnitř. . . Jedna hospodyně řekla: ‚Víte, co lidé povídají? Že vám nikdo nemůže ublížit, protože pořád nosíte v ruce Bibli.‘“

Více průkopníků vstupuje do pole

V létě 1957 byl na Faerské ostrovy poslán Anders Andersen a sloužil jako zvláštní průkopník v oblasti Klaksvíku. Pravidelně také navštěvoval malý nově založený sbor v Thorshavnu i bratra Onstada, který kázal na jižním ostrově Suderø.

V dalším roce přijeli manželé Svend a Ruth Molbechovi. Nyní měly i sestry dobrou oporu ve službě a mohlo se lépe posloužit místním ženám, které projevovaly zájem. Bylo nevhodné, aby svobodní bratři vykonávali pravidelné opětovné návštěvy u žen, zvláště tehdy, když jejich manželé byli pryč na dlouhých rybářských výpravách.

Vydávání svědectví s filmy Společnosti

Filmy Společnosti — The New World Society in Action (Společnost nového světa v činnosti) a The Happiness of the New World Society (Štěstí Společnosti nového světa) — vyvolaly zájem o dobrou zprávu v malých usedlostech. Tyto filmy ukazovaly, že svědkové nejsou místní sektou, ale celosvětovým bratrstvím.

 Ve Vestmanně na Strømø byl objednán kinosál. Dospělí a děti, celkem přes 80 osob, zaplnili místnost dlouho před promítáním. Čekání nikdy nebylo pro ostrovany problémem. Neřídí se totiž žádným pevným časovým plánem. Jedině návrat rybářské lodi mohl způsobit, že se najednou všichni hnali do přístavu. To se stalo při promítání jednoho z filmů Společnosti. Právě uprostřed filmu prořízl vzduch hvizd parní píšťaly, který ohlašoval návrat otců, synů a bratrů z moře. V okamžiku bylo shromáždění úplně přerušeno. Každý se vrhl k oknům, aby viděl, která loď přijela. A potom všichni ven! Sál se vyprázdnil během několika sekund. Zůstal jenom správce kina a několik starých osob, aby viděli zbytek filmu.

Obyvatel Faerských ostrovů zaujímá postoj

Když bratr Andersen vydával svědectví na severních ostrovech, setkal se s jedním ostrovanem, Johnem Mikkelsenem, který projevil zájem. Avšak se svou faerskou povahou typu „nač ten spěch“ se John nezměnil přes noc. Dvě zvláštní průkopnice podporovaly dál jeho zájem a díky jejich laskavému úsilí se o studium Bible začala zajímat i Johnova manželka Sonja a připojila se k němu. Časem oba dva zaujali postoj pro pravdu a John se nakonec stal prvním ostrovanem, který byl jmenován starším.

Zanedlouho dostali osamělí průkopníci pomoc: z Dánska se přistěhovalo několik rodin, aby sloužily tam, kde je větší potřeba. To mělo dobrý vliv, protože mnoho lidí v této oblasti si myslelo, že naše víra je jen pro misionáře, a ne pro „obyčejné“ lidi. Měli však v úctě rodiny, které žily a pracovaly v jejich středu. První rodinou, která se  přistěhovala, byli Anker a Dora Nygaardovi a jejich čtyři děti. Přijeli v roce 1959 a znamenitým způsobem přispěli k růstu na Faerských ostrovech.

První vlna zvláštních průkopníků věnovala oblasti Faerských ostrovů osm až deset let trpělivé tvrdé práce, než připravila půdu tak, aby promluvila. Průkopníci snášeli záplavu odporu od náboženských vůdců a byli v čele při hledání upřímných lidí. Nyní se zdálo rozumné, aby se ti, kteří takto připravovali půdu, vrátili do méně odlehlých oblastí v Dánsku a aby v jejich práci pokračovali jiní průkopníci.

Grónsko — země ledu a sněhu

V polovině padesátých let také přišel čas přivézt dobrou zprávu do země ledu a sněhu, Grónska, které je rozlehlým ostrovem s chladným podnebím a pokrývá ho vrstva ledu silná až tři kilometry. Mnoho let mělo Grónsko status dánské kolonie a jediná náboženství, jimž bylo dovoleno zde působit, byli moravští bratří, kteří odtud odešli v roce 1900, a dánská národní církev. Přijetí  nové dánské ústavy v roce 1953 však připravilo svědkům cestu, aby sem byli přiděleni.

V lednu 1955 připluli do hlavního města Godthåbu (Nuuk) dva zvláštní průkopníci, Kristen Lauritsen a Arne Hjelm. Čekal je ohromný úkol. Hlavní město bylo jejich výchozím bodem a odtud začali pracovat podél západního pobřeží dlouhého 1 600 kilometrů. Tam žila většina z tehdejších 25 000 obyvatel, roztroušená ve 200 městech, vesnicích a usedlostech.

Začali v hlavním městě. Mnoho lidí nejprve ochotně naslouchalo. Potom se reakce změnila. Co se stalo? Grónský děkan (nejvyšší duchovní této země) vytiskl leták proti svědkům a rozšířil jej mezi obyvateli Grónska. Snažil se vyvolat odpor vůči dílu svědků v naději, že je potlačí hned na počátku.

Nahoru a dolů podél pobřeží

Bratry to nevyvedlo z míry a pokračovali v kázání. Po Památné slavnosti se začali připravovat na dlouhou letní kazatelskou cestu. Koncem dubna přijela první pobřežní loď, která pak pokračovala v cestě na sever. Průkopníci si koupili stan a nastoupili na palubu.

Cesta je přivedla do měst, jako byl Holsteinsborg, Egedesminde, Jakobshavn, hornické město Qutdligssat, Uummannaq a Upernavik, nejsevernější bod jejich cesty, více než 1 000 kilometrů od výchozího místa. Všude šířili dobrou zprávu a příležitostně rozdali několik traktátů v grónštině.

Jejich další dlouhá kazatelská cesta je zavedla do Julianehåbu, více než 500 kilometrů na jih od Godthåbu. Počasí tu bylo mírnější, a všechno se zdálo zelenější a přátelštější. Po cestě do Narsaqu, Llivilequ a Sydbrøvenu se bratři vrátili do Godthåbu. A tak tyto dlouhé kazatelské  cesty dokončili během svého prvního léta v Grónsku. Celé západní pobřeží obdrželo svědectví o Jehovových předsevzetích.

Tyto počáteční cesty jistě rozšířily životní zkušenosti bratrů. I když dávali přednost spánku v teplé posteli, zjistili, že stanování má své kouzlo. Jedna z nevýhod stanování se však týkala grónských tažných psů, které místní obyvatelé používají od Holsteinsborgu dál směrem na sever. Psi běhali sem a tam pod stanovými šňůrami a překusovali je. A bratři se rychle poučili, že by nikdy neměli nechávat potraviny ve stanu, pokud nejsou dobře zabezpečené. V opačném případě psi vtrhli dovnitř a všechno sežrali. Proto bratři obvykle umístili zásoby potravin na střechu přístřešku nebo je ve vaku pověsili na tyč, mimo dosah chňapajících čelistí. Ale v Uummannaqu to nepomohlo. Psi vyskakovali a prokousali díru ve vaku s potravinami, a tak se vysypaly všechny zásoby včetně klobás, sýru, másla a jiných dobrot, které psi rychle zhltli.

Někdy se bratři setkávali s odporem duchovenstva, ale vcelku měli takové zkušenosti, že obyvatelé Grónska jsou laskaví, přístupní a pohostinní. Mnozí k bratrům často přicházeli večer a vyptávali se jich. V tomto území se toho bezpochyby dalo vykonat mnoho. Bratři ale ještě netušili, kolik let trpělivé práce budou muset vynaložit, než uvidí vzrůst.

Další pomoc pro Grónsko

Znamenitou pomocí pro objasnění díla svědků byl film Společnost nového světa v činnosti, angl. Během zimy se třikrát promítal v Godthåbu, a vždy se sál zaplnil. Potom v roce 1957 přišel film Štěstí Společnosti nového světa, angl. s komentářem v grónštině, který byl natočený na pásku a pouštěl se současně s filmem. Když po letech grónský děkan  vysvětloval náboženskou situaci v Grónsku, řekl: „Svědkové Jehovovi jsou nejagresivnější. Ženou se nahoru a dolů po pobřeží a ukazují ten film o slávách milénia. A ty barevné obrázky mají vliv.“

V roce 1958 se počet průkopníků zdvojnásobil na čtyři. A další rok na jaře přijel ještě jeden. Jak se to stalo? Během své cesty na mezinárodní sjezd v městě New Yorku se bratr Lauritsen seznámil s anglickou průkopnicí Joan Bramhamovou. Co bylo dál, je všeobecně známé. Stala se jeho manželkou a spolupracovnicí. Dosáhla ohromujícího výkonu, když se naučila jak dánsky, tak i grónsky. Bratr a sestra Lauritsenovi se nyní starali o jižní část Grónska, zatímco ostatní zvláštní průkopníci pokračovali v práci ve střední a severní části.

Pokrok a prosévání v Dánsku

Pokrok v Dánsku pokračoval, takže v dubnu 1955 rozšiřovalo brožuru Christendom or Christianity—Which One Is “the Light of the World”? (Křesťanstvo, nebo křesťanství — Co je „světlem světa“?) 9 207 zvěstovatelů. Další velkou událostí byl letní sjezd. Téměř 6 000 Dánů cestovalo do Stockholmu, hlavního města Švédska, aby se zúčastnili sjezdu „Triumfující Království“. Poprvé jela většina dánských bratrů na mezinárodní sjezd. Program a společenství s tak mnoha norskými a švédskými bratry i s delegáty z jiných zemí jim daly potřebné duchovní povzbuzení, aby zvýšili úsilí ve službě.

Ale ne všichni sdíleli jejich radost. Někteří zvěstovatelé projevovali nespokojenost se všemi novými pokyny, které přicházely ze světového ústředí. Jiní nespokojenci nesouhlasili s tím, že Strážná věž klade tak značný důraz na křesťanský způsob života, čistá mravní měřítka a na odnětí pospolitosti nekajícným provinilcům. A tak někteří odpadli.  Jiné zachvátilo hmotařství a strach z člověka. Většina však zůstala věrná a organizace vnitřně zesílila.

Sjezdy se stěhují pod širé nebe

Po mnoha letech, kdy se sjezdy konaly ve školních třídách, koncertních sálech a sportovních halách, bylo nyní nutné se přestěhovat pod širé nebe, aby se sjezdů mohl zúčastnit vzrůstající počet lidí. A tak se v roce 1956 pronajal stadión Århus, umístěný v krásném, téměř parkovém prostředí. Skoro 3 000 bratrů a sester bydlelo v kempu, což je dosud oblíbený způsob ubytování během sjezdů.

Veřejnou přednášku vyslechlo více než 10 000 posluchačů. Pro mnohé však bylo vrcholným bodem sjezdu přijetí rezoluce adresované sovětskému premiérovi Nikolaji A. Bulganinovi, ve které se protestovalo proti tomu, jak se zachází se svědky Jehovovými v tehdejším Sovětském svazu. Hlavní body rezoluce byly otištěny ve 28 novinách, tedy v rozsahu, který nebyl špatný na tak malou zemi, jako je Dánsko.

Překonávání právních překážek v kázání

O několik měsíců později vyvrcholil právní spor, který se týkal evangelizační činnosti. Ministerstvo obchodu tvrdilo, že činnost Společnosti Strážná věž je ve skutečnosti obchodní, protože zahrnuje vlastnění časopisů a knih, které svědkové Jehovovi vydávají a potom rozšiřují mezi veřejnost. Kázání svědků Jehovových dům od domu by tak spadalo pod omezení, jež vyplývala z obchodního zákona včetně přísně prosazovaných zavíracích hodin. Aby se potvrdila neobchodní povaha kazatelské činnosti, byla tato záležitost předložena Nejvyššímu soudu. Ten rozhodl v neprospěch svědků.

V důsledku toho byla ustavena oddělená obchodní, vydavatelská a tiskařská korporace a ta se starala o to, aby  sbory byly zásobovány časopisy a ostatní biblickou literaturou, kterou používaly ke své neobchodní biblické vzdělávací činnosti. Dánská Biblická a traktátní společnost Strážná věž si zachovala neobchodní status a pokračovala v řízení duchovních činností svědků, včetně jejich služby dům od domu, která dále probíhala beze změn.

O několik let později pak vláda zpochybnila právo jednotlivých svědků rozšiřovat časopisy dům od domu bez licence a mimo prodejní dobu. Nejvyšší soud znovu rozhodl v neprospěch svědků. Bratři však potvrdili neobchodní povahu svého díla tím, že biblickou literaturu předávali zdarma všem, kteří si přáli ji číst, a celou tuto činnost podporovali vlastními příspěvky.

Nová odbočka i s tiskárnou

Domov betel v Søndre Fasanvej byl již příliš malý, a tak se naplánovala stavba nové budovy odbočky. Zdálo se, že bude praktické, aby odbočka tiskla celý náklad Strážných věží a Probuďte se!, a tak se vyhnula nevýhodám, jež vyplývaly z rostoucích mezd a stávek mezi světskými tiskaři. (V roce 1947 taková stávka zastavila tisk časopisů na tři měsíce.)

Vyhledal se tedy vhodný pozemek v pěkné zalesněné oblasti na předměstí Virumu. Když na konci roku 1956 navštívil Dánsko bratr Knorr, aby si prohlédl stavební práce, úspěšně již probíhalo betonování, i když právě ve chvíli, kdy bratr Knorr přijel na stavbu, všichni dobrovolní stavbaři měli přestávku a pili kávu.

Mírná zima a velká pomoc dobrovolníků přispěly k tomu, že betonářské práce skončily v únoru 1957 a 31. srpna byla nová budova odbočky připravena k zasvěcení. Dvacet čtyři členů rodiny betel tam již měsíc bydlelo a nyní tiskli dánskou Strážnou věž a Probuďte se! z 1. a 8. října —  první vydání, která nebyla vytištěna ve světské tiskárně. Od té doby vycházelo Probuďte se! dvakrát měsíčně tak jako Strážná věž. Oba časopisy dostaly vhodnější velikost a počet stránek se přitom zvýšil z 16 na 24.

Hostitelé mezinárodního sjezdu

V roce 1961 dánští bratři poprvé sloužili jako hostitelé mezinárodního sjezdu. V Kodani byl pronajat velký fotbalový stadión Idrætspark, místo mnoha národních fotbalových utkání. Následovaly rozsáhlé přípravy, získala se nespočetná povolení od úřadů, zajistilo se 15 000 míst pro ubytování v soukromí a 800 hotelových lůžek a zřídil se kemp pro více než 5 000 osob. Vše bylo nakonec připraveno na přijetí mnoha hostů z více než 30 zemí.

V poslední chvíli se vynořil vážný problém. Dánské ředitelství aerolinií odmítlo povolit přistání 27 letadel ze Spojených států s 2 691 účastníky sjezdu na palubě. Následovalo několik horečných hodin a teprve po osobní prosbě u ministerského předsedy, který byl na dovolené, bylo povolení k přistání vydáno a telegrafováno aeroliniím ve Spojených státech — jen pár hodin před tím, než mělo vzlétnout první letadlo do Kodaně.

Tento sjezd byl ohromným zážitkem. I když delegáti patřili k mnoha národnostem a rasám, dávali najevo  pravdivost námětu sjezdu — „Sjednocení ctitelé“. Program probíhal současně v pěti jazycích, takže dánsky, švédsky, norsky, finsky a anglicky mluvící bratři jej mohli sledovat ve své vlastní řeči. V neděli odpoledne byl stadión přeplněn lidmi. Zástup zaplnil i blízký park, kde si několik tisíc posluchačů prostřednictvím reproduktorů vyslechlo veřejnou přednášku. Prosté a mocné poselství bratra Knorra dospělo k 33 513 osobám.

Výroky vůdčích představitelů duchovenstva prozrazovaly určité znepokojení. Přiznávali: „Svědkové Jehovovi jsou pilní.“ „Tato sekta vydává svědectví — to je nepopiratelné.“ „Obětavost těchto lidí je pozoruhodná.“ Duchovní se museli ptát: „Jsme pilní?“ „O čem vydáváme svědectví my a proč?“ „Stalo se naše srdce chladným a pochybovačným?“ Taková veřejná prohlášení ukázala, že v souvislosti se sjezdem bylo vydáno ohromné svědectví.

Dosud největší sjezd ve Skandinávii

V roce 1969 měli dánští bratři opět přednost být hostiteli mezinárodního sjezdu „Pokoj na zemi“, který byl největším sjezdem, jaký se dosud ve Skandinávii konal. V mnoha směrech proběhl podobně jako sjezd v roce 1961, ale byl v každém ohledu větší. A jaká to byla radost slyšet, že veřejné přednášky bratra Knorra se zúčastnilo 42 073 posluchačů.

Dánské noviny věnovaly sjezdu více než 8 000 centimetrů tiskových sloupců. Jeden z největších kodaňských deníků, Berlingske Tidende, napsal v úvodníku: „Skutečná masová shromáždění jsou zde v Dánsku vzácná. . . Je tedy zcela přirozené, že mezinárodní sjezd svědků Jehovových v Kodani vzbudil tento týden velkou pozornost. . . Svědkové Jehovovi jsou výzvou pro národní církev. . . Člověk by si mohl jen přát, aby při rozšiřování informací o tom, co  je křesťanství, pracovala církev aspoň z poloviny tak horlivě, jak to dělají svědkové kdekoli, když propagují své sny o miléniu.“

Diapozitivy jako učební pomůcky

Biblická dramata jsou vzrušujícím a poučným vrcholem oblastních sjezdů. Od počátku sedmdesátých let byl v Dánsku s přípravami na dramata spojen neobvyklý prvek. Mnohá dramata se fotografují, aby se mohla promítat jako diapozitivy. Z jakého důvodu?

Především proto, aby se dramata mohla předvádět na sjezdech na Faerských ostrovech a v Grónsku. Tam nebylo možné najít dostatek bratrů, kteří by mohli sehrát všechna dramata, a proto se musela předvádět pouze ve zvukové podobě. Potom jeden bratr, který byl manažerem filmové společnosti, dostal nápad. Proč souběžně se zvukem nepromítat i diapozitivy s příslušnými scénami z dramatu?

 Nápad se vyzkoušel a výsledky byly dobré. Od té doby se kvalita stále zlepšovala. Aby se vytvořilo přirozené prostředí, používá se mnohem více rekvizit než na oblastním sjezdu. V některých případech se stavějí velké kulisy — trh v Babylóně, dům v Římě, městská brána v Jeruzalémě — všechno ze dřeva a polystyrénu. Výsledek je velmi přesvědčivý a drama ožije, když se předvádí ve formě diapozitivů. Tyto sady diapozitivů se nyní používají nejen na Faerských ostrovech a v Grónsku, ale i v mnoha jiných zemích, kde není praktické předvádět dramata v živé podobě.

Větší podpora na Faerských ostrovech

Na konci šedesátých let pravda získala na Faerských ostrovech větší podporu. Rodiny, které se sem přistěhovaly z Dánska, výborně podporovaly službu a pomáhaly posilovat sbory. Na několika místech spolupracovaly s místními sbory při stavbě domů, ve kterých byl i sál Království. V říjnu 1967 byl v Thorshavnu v domě Rasmuse Nygaarda zasvěcen sál Království. V následujícím roce se začal užívat podobný sál v Klaksvíku. Potvrdil pocity místních obyvatel: Svědkové zde zůstanou.

Na lidi také zapůsobilo, že více faerských rodin přijímalo pravdu. Když například Anna Nolsøeová poznala v roce 1961 v Kodani pravdu, vrátila se na rodné Faerské ostrovy, aby kázala. A brzy byli pokřtěni tři z jejích třinácti sourozenců. Od té doby se pravda v její rodině šířila jako vlny po vodě, takže jsou v ní svědkové ze tří generací. A podobné příběhy by se daly vyprávět i o jiných rodinách.

„Velké“ shromáždění v Thorshavnu

První oblastní sjezd v Thorshavnu se plánoval na rok 1971. Dům Rasmuse Nygaarda se stal sjezdovým ústředím a překypoval činností. A poprvé byli na ulicích Thorshavnu  vidět zvěstovatelé, jak nosí reklamní tabule. Tento pohled vyvolal velkou pozornost.

Byl to podivuhodný sjezd s účastí 461 osob na veřejné přednášce. Znamenal obrat v životě několika zvěstovatelů z Dánska, kteří se nyní rozhodli se sem přestěhovat, aby sloužili tam, kde je větší potřeba.

Pokrok v Grónsku

Hrstka průkopníků v Grónsku neochvějně pokračovala v kazatelském díle. Pomáhaly jí rodiny, které se od roku 1961 přistěhovaly z Dánska. Kázalo se hodně, a i když obyvatelé Grónska laskavě naslouchali, hmatatelných výsledků bylo málo. Jedním velkým problémem byl jazyk. Někteří z obyvatel Grónska mluvili trochu dánsky, ale to na hluboké duchovní rozhovory nestačilo. A přestože se zvěstovatelé velmi namáhali při kázání v grónštině, jen zřídka se ji naučili tak dobře, aby mohli vyučovat z Bible. Často to museli dělat pomocí krátkých vět, které se naučili zpaměti jako úvod, a potom přečetli majiteli bytu biblické texty. Nějakou dobu se používaly i lístky se svědectvím a kázání nahraná na magnetofonovém pásku.

Bylo zřejmé, že je potřeba více publikací, které by vysvětlovaly pravdu v grónštině. Ale kdo byl schopen překládat? Do té doby to dělali světští překladatelé, ale nebylo to uspokojivé řešení. Jørgen Larsen z kanceláře odbočky povzbudil během své návštěvy v roce 1965 sestru Lauritsenovou, aby pracovala na možnosti stát se překladatelkou do grónštiny. Sestra výzvu přijala. K prvním výsledkům patřila brožura a několik traktátů a od ledna 1973 vycházela každý měsíc 16stránková Strážná věž s grónským názvem Napasuliaq Alapernaarsuiffik. To byl obrovský krok kupředu. Nyní bylo mnohem jednodušší vydávat důkladné svědectví v místním jazyce. V témže roce vyšla  kniha Pravda, která vede k věčnému životu, další znamenitá pomůcka při studiu Bible.

Zvěstovatelé v Godthåbu rovněž potřebovali vhodnější prostory na shromáždění. Město však trpělo vlastními bytovými problémy, a získat ještě sál Království bylo nemožné. Jeden bratr však koupil nedaleko centra města malou dřevěnou chatu postavenou na skále, ze které byl výhled na godthåbský fjord. A tak s finanční podporou od dánských sborů a odbornou stavební pomocí zvláštních průkopníků bylo v roce 1970 možné postavit k domku přístavbu, ve které byl sál Království a byty pro dva průkopnické páry.

Do Grónska bylo přiděleno více průkopníků a během několika následujících let se zvěstovatelé i rodiny usadili v řadě měst podél pobřeží. V letech 1973–1974 již byly malé skupiny nebo sbory v osmi městech. Konečně v roce 1973 zaujala postoj pro pravdu jedna žena a stala se první obyvatelkou Grónska, která zde byla pokřtěna. V roce 1976 se ke skupině připojila další grónská sestra. Ale kdy začne skutečná žeň?

První dánský sjezdový sál

Mezitím mělo i Dánsko problém s nalezením vhodných prostor pro krajské sjezdy. V jiných zemích bratři začali se stavbami sjezdových sálů na míru. Mohlo by to být řešení i pro Dánsko?

Skupina starších z Fynu a Jutska prozkoumala možnosti. Odezva mezi bratry byla tak příznivá, že padlo rozhodnutí postavit sjezdový sál, aby sloužil krajům na západ od Store Bæltu. Koupily se asi dva hektary zalesněné země u města Silkeborgu. Výkopové práce začaly 18. března 1978 a bez jednoho dne za rok byla připravena k zasvěcení rozsáhlá budova ve tvaru písmene H, z červených cihel,  s hledištěm pro 900 osob, s jídelnou pro 300 a s ostatním nezbytným zařízením.

Nová kancelář odbočky

Mezitím se připravoval další teokratický stavební projekt. Podmínky v kanceláři odbočky ve Virumu byly stísněné. Byly naléhavě potřebné rozsáhlejší prostory.

Vhodný pozemek se našel ve městě Holbæku, necelých 72 kilometrů na západ od Kodaně. Měl rozlohu 6 hektarů a byl v kopcovitém terénu s krásným výhledem na holbæcký fjord. Nakreslily se plány a vyplnily se žádosti. Když se však přátelský úředník v kanceláři inspektora státních pozemků dozvěděl, že tento komplex o ploše 14 000 čtverečních metrů budou stavět svědkové sami, důrazně doporučoval, aby se o to nepokoušeli.

„Pro Jehovu však není nic nemožného,“ poznamenává Filip Hoffmann, koordinátor projektu. „Stavební rodina o průměrném počtu 200 osob vyvíjela úsilí a o víkendech měla výbornou podporu dobrovolníků. Ani nejstudenější zima století, kdy teploty na několik týdnů poklesly na –10° až –20°C, je nezastavila. Již po sto týdnech byly budovy připraveny k zasvěcení, jež proběhlo 21. května 1983.“

Rodina se stěhuje do nového domova

Rodina betel se přestěhovala do nového domova v srpnu 1982. Jedinou dvojicí, která se s ostatními nepřestěhovala, byli Richard a Julia Abrahamsonovi. Bratr Abrahamson se po léta ujímal vedení díla v Dánsku a pro mnohé byl zdrojem povzbuzení. On i jeho manželka získali místo v srdci dánských svědků. Na sklonku roku 1980 však byli přiděleni do světového ústředí Společnosti v newyorském Brooklynu. A tak se s nimi na počátku ledna 1981 dánská rodina betel smutně rozloučila.

 Úřad koordinátora výboru odbočky byl přidělen Jørgenu Larsenovi, jehož zkušenosti ve službě plným časem sahají až do roku 1951 a zahrnují dvojí školení v Gileadu s graduacemi v letech 1959 a 1965. Společně se svou manželkou Annou strávil několik let jako cestující dozorce a potom sloužil v betelu ve služebním a překladatelském oddělení.

Zasvěcení komplexu odbočky

Několik dní před zasvěcením byli externí dodavatelé a vládní úředníci pozváni na zvláštní recepci. Během prohlídky budov chválili bratry za výběr materiálů, znamenitou řemeslnou zručnost a za provedení — měřítko, které znali z mládí, ale od té doby se s ním nesetkali. Když bratři připomněli laskavému úředníkovi z kanceláře inspektora státních pozemků jeho počáteční obavy, usmál se a řekl: „Víte, tehdy jsem ještě neznal takovou organizaci, jako je ta vaše.“

Sedm set bratrů a sester, kteří byli pozváni k zasvěcení, nejen obdivovalo atraktivní budovy, ale zapůsobila na ně i samotná velikost komplexu. Christian Rømer k tomu řekl: „Jsem ohromen, když vidím tyto budovy a myslím na všechno to úsilí, které představují.“ Všichni souhlasili s Danielem Sydlikem z vedoucího sboru, když ve svém proslovu k zasvěcení poukázal na to, že oběti Jehovovi nás něco stojí. Tento stavební projekt stál jak peníze, tak úsilí, ale tyto oběti byly dány s pocitem štěstí, protože pomáhají k postupu Jehovova díla.

Uspokojování duchovních potřeb

V novém komplexu odbočky byl dostatek místa na splnění dlouhodobého přání, aby bylo více překladatelů a mohly se tak uskutečnit nové programy. Počet stránek v dánské Strážné věži a Probuďte se! stoupl z 24 na 32. V dánštině začala vycházet Ročenka a zahájilo se překládání  publikace Aid to Bible Understanding (Pomůcka k porozumění Bible).

Dvě publikace se v Dánsku staly historickým mezníkem. Byl to Překlad nového světa Svatých písem, zveřejněný v dubnu 1985, a Comprehensive Concordance (Úplná konkordance), vydaná v roce 1988 a sestavená pomocí počítače. Bylo to poprvé, kdy nějaká skupina mimo dánskou národní církev vydala překlad celé Bible, a vůbec poprvé, kdy byla v dánštině vytištěna tak úplná biblická konkordance.

Další prostor v novém zařízení mezitím umožnil pracovat na rozsáhlém Indexu publikací Strážné věže 1930–1985. Tento hodnotný nástroj pro badatele Bible byl zveřejněn na sjezdech v roce 1991. Tyto sjezdy se vyznačovaly ještě dalším prvenstvím — nová kniha byla vydána současně ve třech jazycích, používaných na území, jež je pod dohledem dánské odbočky. Kniha Největší člověk, který kdy žil vyšla v dánštině, jazyku obyvatel Faerských ostrovů a grónštině.

Instalování nového nahrávacího studia umožňuje pořizovat velmi kvalitní nahrávky na magnetofonové pásky.  Zatím byla nahrána celá Křesťanská řecká písma a asi polovina Hebrejských písem. K užitku těch, kteří mají slabý zrak nebo obtíže při čtení, jsou nahrávány články ze Strážné věže a dvakrát měsíčně rozesílány poštou 350 předplatitelům.

Dalším krokem kupředu byl přechod na fotosazbu řízenou počítačem a moderní ofsetový tisk. Arne S. Nielsen, dozorce továrny, uvádí: „Byla to výzva a současně požehnání. Znamenalo to, že prakticky veškeré zařízení v tiskárně se muselo vyměnit a všichni se museli naučit používat nové a museli se přizpůsobit novým pracovním postupům.“ Archy naplněná rotačka je stále v provozu a tiskne časopisy v dánském, islandském a grónském jazyce. A když se dánské časopisy začaly tisknout čtyřbarevně, na ploše továrny přibyl další tiskový stroj.

Po dokončení stavebního projektu odbočky mohl začít další velký projekt. Bratři ve východní části země koupili prázdnou tovární budovu poblíž vesnice Herlufmagle, asi 50  kilometrů na jih od betelu v Holbæku. Nemovitost zahrnovala různorodé budovy — hospodářskou budovu se čtyřmi křídly, dvoupatrovou vilu, velkou dílnu a prostornou kovárnu. Architektům a mnoha ochotným rukám se však podařilo udělat z nich harmonický celek, který nyní slouží jako sjezdový sál pro ostrovy Sjælland, Møn, Lolland a Falster. Od jeho zasvěcení 26. dubna 1986 mohou téměř všechny sbory v Dánsku navštěvovat krajské sjezdy ve svých vlastních sjezdových sálech.

Rychlostavby sálů Království

Potom přišla další vzrušující kapitola v dějinách dánské teokratické stavební činnosti. Zavedlo se něco neslýchaného: rychlostavby sálů Království.

První sál Království postavený bratry byl dokončen v roce 1949. A v roce 1968 sbory v jedné oblasti vytvořily společný fond, regionální sdružení sálů Království, který měl pomáhat všem sborům v kraji s financováním staveb sálů Království. (Srovnej 2. Korinťanům 8:14.) Nápad se  rozšířil po celé zemi, takže téměř všechny sbory měly příležitost postavit nebo koupit svůj vlastní sál.

V polovině osmdesátých let však některé starší sály Království již nestačily; mnohé prostě byly příliš malé. Jako řešení problému byla tedy navržena metoda rychlé výstavby, používaná v jiných zemích. Někteří měli pochybnosti. Je možné přizpůsobit tuto metodu dánské stavitelské tradici, k níž patří vnější nosné zdi z cihel? A bude možné vyhovět přísným požadavkům dánských bytových úřadů?

V roce 1986 se sešli architekti a inženýři a podařilo se jim vymyslet uskutečnitelný postup. Místní sbor vykoná všechny přípravné práce a potom následují tři dny intenzívní práce 200 řemeslníků. Nadšení rostlo, když byl v září 1986 metodou rychlostavby úspěšně vybudován první sál Království.

Od té doby úřady nepřestaly žasnout nad touto rychlou metodou. V Dánsku je v současné době dokončeno 36 rychle postavených sálů Království a ještě více se jich plánuje. Pro stavební čety bylo obzvlášť vzrušující cestovat v srpnu 1991 do Jakobshavnu v Grónsku, aby zde postavily jeden z nejseverněji položených sálů Království na světě.

Nový sál Království v Thorshavnu

Nezapomnělo se ani na Faerské ostrovy. Počet zvěstovatelů  v Thorshavnu rostl, a tak bylo zapotřebí nového místa pro shromažďování, což byl pro místní bratry dosti velký úkol. Ale po sjezdu v roce 1983 se z Dánska na ostrovy přestěhovalo asi 10 až 15 zvěstovatelů. Několik z nich si s sebou přineslo užitečné zkušenosti, které získali během stavby betelu v Holbæku.

Práce začaly v únoru 1984. Provádělo se hodně vrtů a odstřelů, protože budova byla postavena doslovně na skále. Základ se udělal z betonu, zbytek budovy ze dřeva, ale střecha z drnů — opět oblíbená dávná faerská tradice. Nebyl to sice žádný rychle postavený sál Království, ale v každém případě upoutal značnou pozornost. V den jeho zasvěcení, 10. června 1985, se televize ve zpravodajském pořadu poprvé zmínila o svědcích Jehovových. V rozhlase byl rozhovor s místním starším, a většina novin přinesla články o novém sálu a jeho fotografie.

Nové publikace v jazyce ostrovanů

Bratrům z Faerských ostrovů se dobře dařilo používat publikace v dánštině, jelikož většina ostrovanů čte i mluví dánsky. Přesto začali pociťovat potřebu literatury v místním jazyce. Peturbjørg Nygaardová, dcera Anny Nolsøeové, dostala za úkol překládat, a v polovině osmdesátých let bylo vydáno několik knih a brožur Společnosti v jazyce obyvatel Faerských ostrovů. Vydalo se znamenité svědectví, když lidé v obvodech viděli přitažlivou literaturu ve své rodné řeči. A jakou měly sbory radost, když byl v roce 1989 v jazyce ostrovanů vydán zpěvník. Srdečné chvály Jehovovi se nyní mohly doslova zpívat ještě v dalším jazyce.

V posledních letech bylo na Faerských ostrovech pokřtěno mnoho lidí, jak nových z obvodů, tak i mladých, kteří vyrůstali ve sborech. O čem první zvěstovatelé na Faerských ostrovech v roce 1948 mohli jen snít, je nyní  skutečností. Jehova požehnal vytrvalosti, kterou během let projevovaly desítky bratrů a sester, takže nyní se i na těchto malých atlantských ostrovech vydává pravidelné svědectví o Jehovovi a jeho Království pokoje v rukou Ježíše Krista.

Konečně žeň v Grónsku!

Asi po 30 letech trpělivého sázení a zalévání semene Království začala pole v Grónsku konečně zrát ke žni. V roce 1983 začala skupina mladých Gróňanů v Godthåbu studovat a navštěvovat shromáždění. Dělali pěkné pokroky. Bude to ten dlouho očekávaný průlom? Jelikož byli v dánsky mluvícím sboru a tomu, co se mluvilo, rozuměli jen zčásti, byli zpočátku ostýchaví a zdrženliví. Jejich odvaha však rostla a láska k Jehovovi a pravdě sílila. Kristen a Helena Mortensenovi, zvláštní průkopníci v Godthåbu, vyprávějí typickou zkušenost:

„Patřila mezi ně Sonja, dívka, která studovala asi rok, ale nepravidelně, protože stále byla na cestě z jednoho večírku na druhý. Po nějaké době se nastěhovala k jednomu muži, což vedlo alespoň k tomu, že se mohlo začít s pravidelným studiem. Tehdy pochopila, co vlastně pravda znamená. Přestala kouřit, přestala pít, přestala se účastnit divokých večírků a vystoupila z církve. Viggo, muž, se kterým žila, byl velmi zdrženlivý, a pro zvěstovatele bylo skutečně obtížné jej získat. Sonja mu vyprávěla, co se dozvídala, a tak i jeho zájem začal pomalu růst. Zpočátku se velmi ostýchal zúčastnit se pravidelného shromáždění v sále Království. Proto se pro něj připravilo soukromé promítání diapozitivů s grónským textem. Sérii diapozitivů ve skutečnosti viděl několikrát. Brzy souhlasil s tím, že se připojí ke studiu, a jelikož se nyní cítil v sále Království lépe, začal navštěvovat i shromáždění.“

 Nakonec spolu uzavřeli sňatek, oddali svůj život Jehovovi a byli pokřtěni. Později se chopili služby plným časem a nyní Viggo Christensen slouží jako první grónský starší.

Takoví noví zvěstovatelé byli dychtiví hovořit se svými přáteli o dobrých věcech, které se dozvěděli. Zvali je na své domácí biblické studium a několik jejich přátel projevilo zájem o pravdu a začali navštěvovat shromáždění. A tak sbor vytvořil teokratické prostředí, které nahradilo dřívější špatné společníky dobrými, prostředí, kde se noví zájemci mohli vzájemně podporovat. Od té doby godthåbský sbor stále roste.

Růst v Jakobshavnu

Něco podobného se dělo v Jakobshavnu asi 300 kilometrů na sever od polárního kruhu. V zimě na přelomu let 1985/86 zde začala dvojice zvláštních průkopníků Bo a Helen Christiansenovi pořádat shromáždění v grónštině. Během jednoho roku přišlo do sálu Království asi 50 osob, většina z nich jen jednou, ale malé věrné jádro přicházelo pravidelně.

Růst pokračoval, když pravda zakořenila v jedné malé rodině a odtud se rozšiřovala. Sara hned od začátku pochopila, že toto je pravda. Její manžel Niels a tři děti byli nejprve zvědaví. Později však Niels vydal v blízké vesnici svědectví své sestře Naje. Najin manžel byl mimo domov, na rybářské lodi, a tak se nastěhovala k Nielsovi a Saře do Jakobshavnu a začala s nimi chodit na shromáždění.

Mezitím byl Najin manžel Thele stále na lodi a četl si ve svém „Novém zákoně“. Slyšel, že jeho manželka studuje Bibli, a jako věřící byl rozhodnutý dokázat, že nauky svědků jsou nesprávné. Také jí vyhrožoval rozvodem a žádost o rozvod již ve skutečnosti byla odeslána. Když byl hotov s prací na lodi, šel si rovnou pro manželku a odvezl  ji zpátky do jejich vesnice. Po dlouhém rozhovoru si však uvědomil, že prostě nezná Bibli natolik, aby mohl vyvrátit to, co mu manželka pověděla.

Cílevědomě oba odcestovali nazpět do Jakobshavnu a nastěhovali se k Nielsovi a Saře. Thele si zavolal zvláštní průkopníky a požádal je, aby přišli a vyučovali ho z Bible. Přiznal, že se mýlil. Začal navštěvovat shromáždění, přestal kouřit a vystoupil z církve. O týden později se zeptal, zda by mohl být zvěstovatelem! Svědomitě navštěvoval shromáždění a přijel na sjezd, který se konal o dva měsíce později v Godthåbu. Během cesty domů se zeptal: „Mohu se teď stát zvěstovatelem?“ Mohl. V létě roku 1990 byli on i Naja pokřtěni společně s Nielsem. Asi o rok později Naja vstoupila do řad pravidelných průkopníků. „Zatím bylo pokřtěno devět osob,“ raduje se bratr Christiansen. „Je úžasné vidět, co se děje, když Jehova povolává upřímné lidi.“

Vyhlídky v severním Grónsku

„Další předností, kterou máme v posledních třech letech,“ pokračuje bratr Christiansen, „jsou kazatelské cesty do odloučených severních oblastí Uummannaqu a Upernaviku. Je to země lovců tuleňů a krajina je tu neuvěřitelně krásná. Životní podmínky na malých základnách se velmi liší od poměrů ve městech, kde se rychle prosazuje moderní rozvoj. Ale i tady je hojnost dokladů, které ukazují, že Království potřebuje každý. Lidé jsou přátelští, mnozí naslouchají a nejnovější publikace Společnosti mají široký ohlas. Určitě jsou tu upřímní lidé, kteří jen čekají, aby byli shromážděni.“

V létě roku 1990 se pět poměrně nových zvěstovatelů z Jakobshavnu vydalo na dvoutýdenní kazatelskou cestu po okolních usedlostech a základnách. Bylo to poprvé, kdy  tato místa obdržela svědectví od rodilých grónských zvěstovatelů. Ve třech rychlých motorových člunech překonali vzdálenost 2 000 kilometrů. Dokonce i malé základny, kde lodi běžně nekotví a kde nikdo předtím nekázal, slyšely dobrou zprávu. Zvěstovatelé se dostali až ke Kullorsuaqu, nazývanému Ďáblův palec, blízko 75. stupně severní šířky.

Severně od Ďáblova palce začíná pobřeží, které je pokryté ledem a dalších 300 kilometrů je úplně opuštěné. Dále na sever jsou obydlená místa, jež jsou prakticky ještě nedotčeným územím. V lednu 1989 však jedna sestra z Godthåbu pobývala pracovně několik týdnů v nejsevernějším grónském městě Thule. Chopila se příležitosti kázat lidem ve městě. Jedna dívka z Thule začala studovat v Godthåbu, kde byla na škole. Později se vrátila domů a pokračuje ve studiu Bible pomocí magnetofonových pásků. Bez ohledu na odpor začala vyprávět druhým o tom, co se učí. A tak i zde, v ‚nejvzdálenější končině země‘, se vydává svědectví o Království. — Skutky 1:8.

Problémy s otázkou krve

Prakticky všichni Gróňané, kteří přijali pravdu, jsou mladí lidé. Problémy, které tedy museli překonat, nesouvisejí s náboženskými naukami, ale s nemravností, zneužíváním alkoholu a s odporem přátel a příbuzných. Z jejich strany to vyžadovalo velkou odvahu, aby kázali ve vesnicích, kde se všichni znají. Dalším problémem, kterému nově pokřtění čelí, je správný biblický náhled na krev. Mnoho obyvatel Grónska má v oblibě místní jídla: maso z tuleňů, velryb, ptáků a jiné zvěře. Pro svědky Jehovovy vyvstává na základě Písma problém, že maso těchto zvířat obvykle není správně vykrváceno. Velmi málo grónských bratrů má však možnost opatřit si řádně vykrvácené maso, a proto jsou ochotni se bez něj dlouhou dobu obejít.

 Jako ukázka slouží případ Ane z Jakobshavnu. Na jaře 1990 byla Ane hospitalizována kvůli mimoděložnímu těhotenství. To nikdo nepředvídal! Ona i její manžel, oba nově pokřtění, náhle stáli před spornou otázkou použití krve při léčbě. Vysvětlili lékaři, že jejich křesťanský postoj ‚zdržovat se krve‘ zahrnuje i odmítání krevní transfúze. (Sk. 15:29) Lékař souhlasil, že bude operovat bez krve. Ane však neočekávala, že operaci přežije. Když ji vezli na operační sál, s dobrou myslí slibovala svému manželovi: „Setkáme se v novém světě.“ Operace se naštěstí podařila a hned druhý den se objali. Ale Ane, nyní hladová, musela čelit otázce krve z jiného úhlu. V nemocnici se podávala jen grónská jídla s masem, které nebylo řádně vykrvácené, a tak, aby se mohla najíst, musela čekat na manžela, než jí přinese jídlo z domova.

Uspokojování duchovních potřeb

Podél celého pobřeží Grónska mají lidé velkou úctu k Bibli. To je důvod, proč Moje kniha biblických příběhů vydaná v grónštině našla cestu do mnoha domovů. V několika městech mají tuto knihu ve 20 až 30 procentech domácností a na mnoha základnách je nejméně v polovině domácností.

Vzhledem k velkým vzdálenostem a vysokým cestovním nákladům není možné shromažďovat všechny sbory ke krajským sjezdům a zvláštním sjezdovým dnům. Tato opatření se využívají tak, že se místní sbory shromažďují a naslouchají magnetofonovým nahrávkám nebo sledují videozáznamy ze sjezdů, které již proběhly v Dánsku. Ale jednou za rok se zvěstovatelé z celého pobřeží setkávají na každoročním oblastním sjezdu. Pro mnoho nových je to vzácná příležitost být najednou ve společenství mnoha spoluvěřících. A pro průkopníky z malých sborů je to cenné setkání s jinými služebníky plným časem.

 V únoru 1990 zažily sbory v Grónsku šok. Sestra Joan Lauritsenová zemřela na náhlou srdeční slabost ve věku pouhých 51 let. Po mnoho let byla velkou oporou při překládání publikací Společnosti do grónštiny. Její manžel Kristen utrpěl velkou osobní ztrátu stejně jako sbory v této zemi ledu a chladu.

Bratr Lauritsen pokračoval ve službě v Grónsku, a asi rok po smrti své manželky se ze zdravotních důvodů musel vrátit do Dánska. Když se dívá nazpět na mnoho let strávených v misionářské službě, říká: „Když jsme před 35 lety začali v Grónsku kázat dobrou zprávu o Království, byl to opravdu den malých počátků. Nyní vidíme stálý příliv, zvláště mladých Gróňanů, kteří studují a zaujímají postoj pro pravdu. Jsem opravdu Jehovovi vděčný nejen za to, že nás použil, abychom zahájili dílo v této zemi, ale že nám dal i sílu, abychom pokračovali, dokud nezačala žeň.“

Bratr Christiansen se přestěhoval z Jakobshavnu do Godthåbu, aby se pokračovalo v překládání. S velkou podporou grónských pomocníků bylo možné nejen dále vydávat Strážnou věž, ale také přeložit knihu Největší člověk, který kdy žil, a od července 1992 začalo čtvrtletně vycházet Probuďte se! pod názvem Iteritsi! Grónští bratři a sestry jsou vděční, že Jehovova organizace považuje duchovní pokrm za tak důležitý i v územích, kde je malý počet obyvatel.

Cizojazyčné pole v Dánsku

Na území Dánska došlo během uplynulých 20 až 25 let ke změnám. Vzhledem ke světovým poměrům se sem přistěhovalo mnoho lidí z jiných zemí. S tím přišly i problémy, jako je diskriminace a nenávist vůči cizincům, i když si Dánové dříve mysleli, že takové postoje jsou pod jejich úroveň.

 Pro svědky Jehovovy však tito přistěhovalci představují vzrušující výzvu, jak jazykovou, tak náboženskou. V zájmu pokroku díla mezi přistěhovalci se v roce 1975 vytvořil v Kodani malý anglicky mluvící sbor. Zájemci všech ras a národností přicházeli na shromáždění, začali studovat a pevně se chopili pravdy. Někteří z těchto nových se přestěhovali do jiných zemí, aby tam kázali, ale mnozí zůstali a dnes patří k silnému sboru s mnoha tvářemi a se zástupci asi 25 národností — ke sboru, který je zřejmým dokladem toho, že pravda lidi sjednocuje.

Od ledna 1989 je v Kodani i malý, ale velmi aktivní jugoslávský sbor. Bývalá herečka, která se přestěhovala do Dánska, protože ji zklamalo mnohé bezpráví v její domovině, je nyní pomocnou průkopnicí. Makedonský student přijel do Dánska, aby si vydělal peníze na studia, ale místo toho nalezl duchovní bohatství a nyní slouží Jehovovi ve své rodné zemi. Mladá cikánská rodina, pro kterou krádeže a pašování byly dříve na denním pořádku, se nyní štědře dělí o duchovní hodnoty. Ano, mnoho cizinců, kteří  hledali politickou svobodu nebo hmotné bohatství, našlo v Dánsku pravou svobodu a pravé bohatství prostřednictvím Božího slova a křesťanského sboru.

Kázání neslyšícím

Po mnoho let malá skupina neslyšících zvěstovatelů v Kodani horlivě kázala jiným neslyšícím v oblasti hlavního města. V roce 1980 se rozhodli, že by všech 4 000 neslyšících osob v zemi mělo dostat svědectví o pravdě ve svém vlastním jazyce — ve znakové řeči.

To by bylo možné s pomocí slyšících zvěstovatelů, kteří by se naučili znakovou řeč. Několik bratrů ze skupiny neslyšících navštívilo určité sbory, aby vysvětlili, co potřebují. Díky této iniciativě se ještě více slyšících zvěstovatelů naučilo znakovou řeč, a nyní jsou pravidelně navštěvováni téměř všichni neslyšící v zemi. A výsledek? Dvacet čtyři neslyšících zvěstovatelů v šesti sborech. Skupina v Kodani, která je největší, má dva služební pomocníky i staršího, kteří jsou neslyšící. Pravidelná shromáždění probíhají ve znakové řeči a dva bratři mají přednášky, které se tlumočí do mluvené dánštiny.

Krev a lékařská péče

V jinak tolerantním Dánsku vedli svědkové Jehovovi dlouhý a obtížný boj, aby lékaři i autority respektovali jejich postoj ke krvi. Po mnoho let se lékaři a nemocnice drželi směrnic, které vyšly v roce 1956, kdy proběhla jednání mezi právníky, lékaři a luteránským duchovním dánské národní církve. Není divu, že lékaři měli pocit, že mají právo vnutit pacientovi krev proti jeho vůli.

Události vyvrcholily v roce 1975, kdy nemocnice v Kodani chtěla v rozporu s přáním rodičů vnutit krevní transfúzi tříletému chlapci. Naštěstí rodiče našli lékaře ochotného ke spolupráci, a ten chlapci poskytl dobrou  lékařskou péči s bezkrevní léčbou. Po několika týdnech byl chlapec opět doma a do dnešního dne se cítí dobře a je zdravý.

Je smutné, že v té době byli jeho rodiče i ostatní svědkové podrobeni skutečné štvavé kampani ve sdělovacích prostředcích. Došlo dokonce k hrozbám pumovými útoky a případům otevřeného násilí. Tento případ však poskytl příležitost přímo oslovit zdravotnický presonál. Bratr Jørgen Larsen napsal článek „Krevní transfúze — Náboženská víra a lékařská etika“. Článek byl 19. července 1976 otištěn v časopise Ugeskrift for Læger (Dánský lékařský týdeník). To byl první velký krok správným směrem.

Dalším velkým krokem bylo, když uznávaný dánský zastánce právních a etických zásad dr. Alf Ross napsal obsáhlý článek, který vyšel v Ugeskrift for Læger z 26. března 1979. Byla to epochální událost, protože to bylo v Dánsku poprvé, kdy právní odborník promluvil, napadl postoj úřadů a bránil právo dospělých svědků Jehovových odmítnout krevní transfúzi vždy, a to i v případech ohrožení života. Z právního hlediska však tyto záležitosti dál nebyly jasné.

Otázka etiky stále vystupovala do popředí. V roce 1982 byli lékaři v Dánsku informováni zdravotnickými autoritami o zásadě ‚souhlasu po poučení‘ a v roce 1985 vyšla nová příručka se znamenitým rozborem etické výzvy, kterou představují svědkové, když odmítají krevní transfúzi. Potom v září 1989 Dánská lékařská společnost přijala pozměněný Etický kodex lékařů. Nový paragraf v publikaci, jenž se týká informování a souhlasu, prohlašuje, že „pacient má právo na úplnou informaci o diagnóze, prognóze a možných způsobech léčby atd. a má právo se na základě těchto informací rozhodnout, zda určitou léčbu přijme, nebo odmítne“.

 Z etického hlediska se tedy problém vyjasnil, ale po právní stránce stále ještě byly pochybnosti, zda pacientovo právo o sobě rozhodovat má přednost před povinností lékaře poskytnout pomoc. Zákonodárci si uvědomovali tuto nejasnost, a na konci roku 1989 navrhli zákon, který léčbu, jež je v rozporu s vůlí pacienta, kvalifikuje jako trestný čin. Zákon byl přijat 8. května 1992 a účinnosti nabyl o pět měsíců později, 1. října. Stále je však potřeba poskytovat bratrům a sestrám kvalifikovanou pomoc. Proto byly v lednu 1991 zřízeny výbory pro styk s nemocnicemi, které již přinesly velký užitek.

Sjezdové prostory pro celou zemi

S dokončenou stavbou kanceláře odbočky a dvěma sjezdovými sály pro krajské sjezdy vyvstala otázka, proč nepostavit komplex, ve kterém by se konaly oblastní sjezdy pro celou zemi. Proč pro takovou stavbu nepoužít nemovitost poblíž sjezdového sálu v Silkeborgu, který je blízko zeměpisného středu země?

Projekt byl předložen vedoucímu sboru a ten jej schválil. Městský úřad v Silkeborgu poskytl pozemek o rozloze téměř 16 hektarů, včetně rozsáhlého chráněného území s velmi krásnou přírodou, asi kilometr od sjezdového sálu. S hloubením se začalo 1. července 1990. A to byla nějaká práce! Během prvních tří měsíců se denně odváželo v průměru 1 500 tun zeminy — sto plně naložených nákladních aut! Bratr, který měl zkušenosti se zemními pracemi, však každého ujišťoval: „Hlínu odvážím už 30 let, a země je pořád kulatá.“

Vlastní hlediště tvoří částečně krytý amfiteátr, ve kterém nikdo nesedí od řečníka dále než 70 metrů. Má kapacitu 3 500 míst a v blízkém sjezdovém sále může sledovat program prostřednictvím uzavřeného televizního  okruhu dalších 900 posluchačů. Je zde ideální akustika i dobré parkovací prostory, stanoviště první pomoci, pult s literaturou a toalety. K pozemku patří i prostor pro stanování, kde může v obytných přívěsech nebo ve stanech spát asi tisíc bratrů a sester.

Zasvěcení proběhlo 1. června 1991. Lloyd Barry z vedoucího sboru přednesl velmi povzbuzující proslov k zasvěcení, který posiloval víru. Ve sjezdovém objektu se programu zúčastnilo asi 4 000 bratrů a sester a 700 jich sledovalo program pomocí telefonního spojení ve sjezdovém sále v Herlufmagle. V následujícím týdnu všechny sbory zhlédly 75minutový videoprogram, který poskytl stručný přehled celé události. V témže roce v létě byl nový sjezdový prostor podivuhodným místem pro pět oblastních sjezdů „Lid milující svobodu“.

Pohled kupředu

Během 100 let, která uplynula od doby, kdy bratr Russell poprvé navštívil Dánsko, se zdejší způsob života velmi změnil. Zatímco technický pokrok vedl k hmotnému blahobytu a přeměnil Dánsko v jednu z nejbohatších zemí na světě, zájem o náboženství klesl téměř na nulu.

Tyto okolnosti nevyhnutelně ovlivnily dílo Království. Probíhala období růstu, ale i časy stagnace a doby, kdy hmotařství, lhostejnost a jiné okolnosti způsobily, že počet zvěstovatelů poklesl. A tak je o to radostnější vidět, že velký počet lidí si během let začal uvědomovat své duchovní potřeby. Oddali se Jehovovi a věrně mu slouží. Vrcholný počet zvěstovatelů Království v Dánsku je nyní 16 407 a na jednoho zvěstovatele připadá 315 obyvatel. Mnoho zvěstovatelů se přestěhovalo, aby sloužili tam, kde je větší potřeba — zejména v zemích, jako je Norsko a Švédsko, ale také na Faerských ostrovech a v Grónsku,  a prostřednictvím školy Gilead na ještě vzdálenějších místech.

Bez ohledu na velký tlak světa je mezi zvěstovateli zdravý duch. Během posledních deseti let počet průkopníků rychle vzrostl z 584 na 1 315 a roste i průměrný počet hodin, které sboroví zvěstovatelé tráví ve službě. Památnou slavnost v uplynulém roce navštívilo 24 960 osob. Každým rokem je pokřtěno kolem 500 nových zvěstovatelů. A tak, i když lidé ve všech částech Dánska viděli u svých dveří svědky Jehovovy, ještě se musí vykonat mnoho práce. Říká se, že Dánové se ničeho nezaleknou, a je to pravda. Bez ohledu na nezájem o náboženství jsou svědkové Jehovovi v Dánsku přece rozhodnuti vytrvat a plně dovršit dílo, které jim svěřil Král, Ježíš Kristus: kázat dobrou zprávu o Království! — 2. Tim. 4:5; Hebr. 10:36.

[Tabulky na straně 147]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

DÁNSKO

Průměrný počet průkopníků

1 315

 

 

777

556

 

228

137

1950 1960 1970 1980 1992

Vrcholný počet zvěstovatelů

16 407

13 228

12 569

9 504

 

4 936

1950 1960 1970 1980 1992

 [Mapy na straně 66]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

DÁNSKO

Hlavní město: Kodaň

Úřední jazyk: dánština

Převládající náboženství: luteránské

Počet obyvatel: 5 162 126

Kancelář odbočky: Holbæk

DÁNSKO

Skagen

Severní moře

Ålborg

MORS

Silkeborg

Odder

JIŽNÍ JUTSKO

Esbjerg

FYN

Nyborg

SJÆLLAND

Elsinore

Holbæk

Roskilde

Herlufmagle

MØN

LANGELAND

LOLLAND

FALSTER

NĚMECKO

Baltické moře

ŠVÉDSKO

Kodaň

[Mapa]

GRONSKO

Thule

Upernavik

Uummannaq

Qutdligssat

Godthåb

[Mapa]

BORNHOLM

 [Mapa a obrázky na straně 108 a 109]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

FAERSKÉ OSTROVY

Norské moře

STRØMØ

Vestmanna

Klaksvík

Thorshavn

Atlantský ocean

SUDERØ

[Obrázky na straně 72]

John Reinseth poznal pravdu v roce 1907. Jako zvěstovatel byl neúnavný. Jeho manželka Augusta také horlivě kázala, a to bez ohledu na chatrné zdraví

[Obrázek na straně 74]

Thyra Larsenová z Ålborgu sloužila jako kolportérka v roce 1915

[Obrázek na straně 75]

Školní dvůr v Ole Suhrs Gade v Kodani, 1909. Bratr Russell je uprostřed druhé řady. Vpravo od něj je dozorce odbočky Carl Lüttichau

[Obrázek na straně 79]

Učitelka Marie Dueová byla poslána do důchodu, když se v roce 1915 stala badatelkou Bible

[Obrázek na straně 81]

Leták oznamující přednášku bratra Macmillana. V roce 1920 přilákala jeho shromáždění více než 5 000 posluchačů

[Obrázek na straně 82]

Bratr Rutherford odjíždí z kodaňského Hlavního nádraží v roce 1922

[Obrázek na straně 87]

Ve dvacátých letech kolportéři kázali s neutuchající horlivostí. Zleva Kristian Dal, Søren Lauridsen, Christian Rømer, vpředu Anna Petersenová, Thora Svendsenová

[Obrázek na straně 88]

Bratr Dey a bratr Rutherford na letišti Kastrup v roce 1927

[Obrázek na straně 89]

William Dey, dozorce kanceláře pro severní Evropu, a Albert West, který byl dozorcem odbočky v Estonsku až do roku 1930, kdy se stal tajemníkem bratra Deye

[Obrázek na straně 95]

Kancelář odbočky v letech 1932–1957 ve Valby

[Obrázek na straně 97]

Skupina svědků s gramofony na kolech

[Obrázky na straně 104]

V roce 1944 tato budova v Langelandu sloužila jako biblická škola

Filip Hoffmann (nahoře vlevo), učitel v biblické škole, a Simon Petersen (vpředu uprostřed), ředitel školy, se svou manželkou Else (vpředu vlevo)

[Obrázky na straně 108 a 109]

 John a Sonja Mikkelsenovi v typickém faerském oděvu se synem Absalomem. John byl prvním obyvatelem Faerských ostrovů, který byl jmenován starším

Svend a Ruth Molbechovi, zvláštní průkopníci, na lodi směřující ke Klaksvíku v roce 1958

[Obrázek na straně 110]

Richard a Julie Abrahamsonovi sloužili v Dánsku více než 26 let a v současné době patří mezi pracovníky ústředí v Brooklynu

[Obrázky na straně 111]

Svend Aage Nielsen a Edmund Onstad chodili po horách na Faerských ostrovech. Aby měli jistotu, že budou mít na noc přístřeší, stavěli si stan, který si ušili

[Obrázek na straně 115]

Od roku 1955 slyší města i venkov v Grónsku dobrou zprávu

 [Obrázky na straně 116 a 117]

 Marie Tausenová (vlevo) byla první pokřtěnou obyvatelkou Grónska (1973). O tři roky později ji následovala Debora Brandtová — má na sobě typický grónský sváteční oděv. Nahoře je vesnice poblíž Uummannaqu v severním Grónsku

[Obrázek na straně 123]

Kancelář odbočky ve Virumu v letech 1957–1982

[Obrázky na straně 125]

Mnoho práce se vykoná při výrobě kulis pro dramata na diapozitivech. Toto je trh v Babylóně vyrobený v roce 1991 pro drama o životě Ezry

[Obrázky na straně 131]

Sjezdové prostory v Silkeborgu zahrnují částečně krytý amfiteátr, který má kapacitu 3 500 míst, a v blízkém sjezdovém sále může sedět dalších 900 osob

[Obrázek na straně 132]

Dosud největší sjezd ve Skandinávii proběhl v Kodani v roce 1969

[Obrázek na straně 133]

Nová kancelář odbočky v Holbæku. Při zasvěcení v roce 1983 hovořil Daniel Sydlik z vedoucího sboru

[Obrázek na straně 134]

Sál Království s drnovou střechou; Thorshavn

[Obrázek na straně 142]

Výbor odbočky: zleva Erik Jørgensen, Henning Thusgaard, Jørgen Larsen, Arne S. Nielsen a Orla Rand Nielsen