Honduras

ZE VŠECH sil bojoval s vyjící bouří, která hrozila, že roztříští jeho loď o pobřeží, jež právě objevil. Když se konečně dostal ze záludných vod, Kryštof Kolumbus údajně vydechl: „Díky Bohu jsme se dostali z těchto hlubin!“ Španělské slovo honduras, jež znamená hlubiny, se očividně ujalo. Podle některých historických knih tak Honduras získal své jméno.

Dnes je mnohem snadnější Honduras opustit, nebo do něj přijet, než to bylo pro Kolumba. Je to jedna ze sedmi malých zemí na úzké šíji spojující Severní a Jižní Ameriku. S pěti milióny lidí, kteří obývají 112 000 čtverečních kilometrů země, není Honduras ani nejrozlehlejší, ani nejlidnatější zemí Střední Ameriky. Je ale nejhornatější. Jak karibské, tak tichomořské pobřeží na 15. stupni severní šířky se těší z tropického horka, zatímco vysočiny ve vnitrozemí jsou mnohem chladnější.

 Od hor, jež jsou až po vrcholky oděné borovicemi, přes vlnící se džungle v nížinách, kde rostou proslulé honduraské mahagonové stromy a cedry, až po vlhké močály a palmami lemované pláže a laguny Karibského moře má tato země hojnost přírodních krás, jež velebí Stvořitele a uspokojují duši.

A lidé jsou právě tak různorodí a zajímaví — Indiáni, běloši, černoši i krásná směsice všech tří ras. Indiánští Mayové přišli jako první. Odkud přišli, to nikdo s jistotou neví.

Mayské pyramidy se nápadně podobají zikkuratům Egypta a Babylónie, a stejně tak existují zajímavé obdoby v náboženství. Mayské uctívání s četnými bohy a s vírou v nesmrtelnost duše a posmrtný trest nebylo příliš vzdáleno od babylónského náboženství. Tyto představy se příliš nezměnily ani s příchodem křesťanstva.

Křesťanstvo vstoupilo do země silou. Španělští dobyvatelé zamířili do Hondurasu v roce 1524. Jak bylo jejich zvykem, vnutili původním obyvatelům španělštinu a katolické náboženství. Dodnes tvoří katolíci asi 95 procent obyvatel. Koloniální období skončilo asi o tři století později, když byla v roce 1821 vyhlášena nezávislost. Španělé nebyli jediní, kteří dychtili po vykořisťování této země, která překypuje flórou a faunou a oplývá zlatem a stříbrem. Pozdější vetřelci však nebyli nazýváni kolonisty, ale piráty. Jak William Parker, tak Sir Francis Drake ohrožovali honduraské pobřeží v sedmdesátých letech 16. století.

Úsvit pravdy

Babylónské náboženství, ať již v podobě uctívání, jež praktikovali starověcí Mayové, nebo v podobě novodobých odrůd křesťanstva, drželo lidi po staletí v temnotě a v poutech nevědomosti, pověr a spiritismu. Až do těchto posledních  dnů se v Hondurasu neobjevil ani záblesk duchovního světla.

V roce 1930 začala podél severního pobřeží a na ostrovech Islas de la Bahía kázat poselství o Království slečna Freddie Johnsonová, drobná žena ve věku mezi padesáti a šedesáti lety. Doprovázel ji jen její kůň. Tato pomazaná průkopnice potřebovala silnou víru a hodně životní energie, aby se dostala k lidem na roztroušených banánových plantážích a v pobřežních městech Tela, La Ceiba a Trujillo. Tehdy tam nebyly žádné silnice, jen stezky vedoucí vlhkou džunglí. Kousek ji svezl vlak tažený parní lokomotivou, který byl ve správě ovocnářské společnosti. Jen málo lidí už někdy vidělo Bibli a mnozí, i kdyby ji viděli, neuměli by ji číst. Přesto sestra během toho roku zanechala více než 2 700 knih a brožur u lidí, kteří projevili zájem. Vrátila se v roce 1934 a opět v letech 1940 a 1941.

S výjimkou jednoho osamělého zvěstovatele, který zde působil v roce 1943, není žádný další záznam o kazatelském díle až do příjezdu prvních misionářů v říjnu 1945. V polovině roku 1946 navštívil Honduras Nathan H. Knorr, aby založil kancelář odbočky a dal dílu organizovaný základ. V témže roce cestoval služebník (dozorce) odbočky Donald Burt, který graduoval ve třetí třídě Gileadu, do vnitrozemí, aby odhadl potřeby budoucích zvláštních průkopníků a životní podmínky, jimž budou čelit.

Jedním z prvních sedmi misionářů byla Darlean Mikkelsenová. Po graduaci ve třetí třídě Gileadu byla v únoru 1946 přidělena do hlavního města Hondurasu Tegucigalpy. Ani neuměla vyslovit jméno toho města a musela si ho pracně vyhledat na mapě. Dozvěděla se, že v indiánském jazyce lenca „Tegucigalpa“ znamená „Stříbrné pahorky“. Kdysi bylo běžné vidět, jak se ze štol v pahorcích trmácejí do města  karavany patnácti nebo dvaceti oslů naložených nákladem stříbra. Když Darlean přijela, letiště tvořila jen dřevěná budova a velmi krátká přistávací dráha. Ulevilo se jí však, když zjistila, že hlavní město je rozvinutější, než očekávala.

Mezi těmito prvními misionáři byla také Loverna Grellová a její dcera Ethel. Lovernu překvapilo, když jí po příjezdu oznámili, že hned příští den je jejím „dnem vaření“. V misionářských domovech je zvykem, že každá osoba nebo dvojice se střídá při přípravě jídla. Loverna zjistila, že to není jednoduchý úkol. Většina ovoce a zeleniny jí připadala úplně neznámá, a aby je koupila, musela s obchodníky smlouvat stejně neznámým jazykem.

V roce 1946 sloužilo v Hondurasu všeho všudy devět misionářů. Vytvořil se první sbor a vyhlídky do budoucna byly dobré. Misionáři vedli 57 domácích biblických studií. V letech 1946 až 1949 vzrostl průměrný počet zvěstovatelů Království z 19 na 256 a počet sborů z jednoho na šest. Ve stejném období prudce stoupl počet biblických studií z 57 na 160!

Vyvěsili nápis

Everett a Gertrude Weatherbeeovi a dva misionáři, kteří právě dorazili, se na sklonku roku 1946 usadili v druhém  největším městě Hondurasu San Pedro Sule. Toto město leží ve vnitrozemí, asi 58 kilometrů od Karibského moře. I když je známé jako průmyslové centrum, leží v jedné z nejobdařenějších a nejúrodnějších částí země. Díky požehnání v podobě přiměřených dešťových srážek rostou v této oblasti po celý rok banány, pomeranče, ananasy a cukrová třtina v bujném zeleném okolí.

Tito nově příchozí ihned vyvěsili nad předním zápražím nápis, jenž hlásal: „Sál Království svědků Jehovových“. Jehovovo jméno bylo v této oblasti téměř neznámé, a tak nápis upoutal nemalou pozornost. Někteří členové místní evangelické církve dokonce přišli na veřejnou přednášku. Pastor neměl radost. Své příští kázání věnoval tomu, že odsoudil svědky Jehovovy, a dokonce vyhlásil jména těch, kteří se zúčastnili přednášky, aby je veřejně zahanbil. Jeho útok jen vyvolal větší zájem. Další týden bylo mezi posluchači v sále Království ještě více evangelíků!

Deset kilometrů na východ od San Pedro Suly, ve městě La Lima, dílo také postupovalo kupředu. V té době tam však byl pouze anglicky mluvící sbor, který nemohl zvládnout rostoucí počet španělsky mluvících zájemců. Byl potřebný španělský sbor, ale bylo nutné překonat jeden problém.

Velká část obyvatelstva neviděla žádnou výhodu v řádně uzavřeném manželství. Dvojice spolu prostě žily, aby odchovaly děti. Když se nový vztah obnosil, muž často opustil svou rodinu, obvykle ve prospěch mladší ženy. Mnoho opuštěných žen pracovalo na plný úvazek a zápasily, aby se postaraly o své děti. A tak byl španělský sbor konečně zorganizován teprve poté, kdy byli k dispozici muži, kteří řádně uzavřeli sňatek, a mohli tak o sbor pečovat. Jehova tomuto úsilí požehnal, protože během jediného roku se počet zvěstovatelů v La Limě zvýšil z 24 na 77.

 Návštěva prezidenta

Vrcholným bodem roku 1949 byla návštěva N. H. Knorra a Rogera Morgana na všeobecném sjezdu v Tegucigalpě. Potom cestovali do San Pedro Suly a La Ceiby a přednesli proslovy, aby povzbudili sbory.

Mezi posluchači v La Ceibě byl devítiletý Oscar. Jeho matka denně vstávala ve čtyři hodiny ráno, aby udělala tortily, které prodávala, a aby byla v devět hodin připravená do kazatelské služby. Oscar byl velmi bystrý chlapec, a protože patřil ke svědkům Jehovovým a byl spolehlivý, jeden místní obchodník po něm posílal peníze do banky. Někdy nesl i částku v hodnotě 1 500 dolarů. V době návštěvy bratra Knorra se malý Oscar vždy vmáčkl do sedadla vedle něho. Později se stal služebníkem plným časem. V roce 1956 se Oscar při tragické nehodě utopil. Nebude zapomenut.

Svědkové Jehovovi v éteru

Vykonávání návštěv dům od domu, jak ustanovil Ježíš Kristus, je vizitkou Jehovova lidu v Hondurasu. Během počátečních let však bylo dělníků málo a velká část obyvatelstva nebyla dosažitelná, jelikož dlážděné cesty byly výjimkou. Vysílání pravdy v rozhlase bylo proto docela účinné. Rozhlasová stanice HRQ ze San Pedro Suly v roce 1949 pozvala svědky, aby týdně zajistili patnáctiminutový program. Byl nazván „Bůh budiž pravdivý“ podle stejnojmenné knihy. Každý samozřejmě neměl v té době rozhlasový přijímač, ale ti, kteří ho měli, jej pouštěli velmi hlasitě, a tak se z programu těšili nejen majitelé přijímače, ale i mnoho jiných lidí.

Po čtyři roky program pokračoval bez problémů. Jednoho dne však majitel stanice HRQ četl v Probuďte se! článek, který pojednával o Suyapovi, „svatém“ patronu země.  Majitel byl Suyapovi oddán — vždyť jeho stanice se také nazývala Radio Suyapa. V hněvu poslal do misionářského domova vzkaz, že naše vysílání bude ukončeno. Zaměstnanci stanice měli svědky rádi a rozmlouvali s majitelem, ale marně. Pokud ten den poslouchal rozhlas, musel být překvapený, když slyšel hlasatele, jak říká: „Program ‚Bůh budiž pravdivý‘ byl zastaven majitelem této stanice. Všichni zaměstnanci stanice to považují za velmi politováníhodné, a považují to za porušení svobody projevu v Hondurasu.“

Mezitím ředitel jiné rozhlasové stanice navrhl, že zavede každodenní program biblického vyučování s názvem Katolická hodina. O účast požádal místního kněze, ale ten odmítl se slovy, že je zaneprázdněn a nezajímá se o biblické vzdělávání. Rozhněvaný ředitel odpověděl, že nemá-li zájem kněz, on zná někoho, kdo zájem má. Získal literaturu od svědků a četl ji do éteru. Krátce poté se s ním spojili misionáři a poskytli mu materiál nazvaný „Věci, o kterých lidé přemýšlejí“. Kněz protestoval, ale ředitel odpověděl: „Vy jste příležitost měl, a odmítl jste.“ A tak program pokračoval.

„Budete svatí, protože já jsem svatý“

Během padesátých let byla dvě období poklesu. V roce 1950 klesl průměrný počet zvěstovatelů z 256 na 208. Proč? Jehovův duch vedl Boží organizaci, aby trvala na tom, že všechen Boží lid bude před Božím zrakem čistý. (Srovnej 1. Petra 1:16.) Někteří tomuto duchu odporovali a opustili řady Božích pracovníků. Jako důsledek tohoto prosetí přinesly následující čtyři roky požehnání v podobě zvýšeného počtu zvěstovatelů i sborů.

V roce 1954 však přišla další rána, která otřásla dílem na několik dalších let. Služebníkovi odbočky, jenž byl jmenován v září 1953, musela být odňata pospolitost. Jeho přestupek  měl zase oslabující vliv na druhé. Někteří o jeho hříšné činnosti věděli dříve, než byla oznámena, ale protože si zakrývali oči, místo aby s odvahou zasáhli, klopýtli také. (Srovnej 3. Mojžíšovu 5:1.) Jiným bylo líto, že mu byla odňata pospolitost, jelikož byl mezi bratry oblíbený. Naštěstí však byl později znovu přijat a od té doby věrně slouží.

Přesto již došlo ke škodě, a Aldo Muscariello, nový služebník odbočky, jí měl věnovat pozornost. Rozeznal, že na pokles měly vliv ještě jiné skutečnosti. Mnozí zvěstovatelé a misionáři ukvapeně počítali své zájemce, se kterými studovali Bibli, mezi zvěstovatele, a dokonce za ně podávali bez jejich vědomí zprávu. Kancelář odbočky vysvětlila, že než se tito zájemci zařadí mezi zvěstovatele, musí být nejprve způsobilí.

Honduras na bratra Muscariella zapůsobil jako země kontrastů. Dobytek a osli se dělili o silnice s auty a nákladními  vozy, chatrče se střechami z palmových listů stály vedle moderních domů, období dešťů, po kterém následovalo pouze období horké a prašné. Jeden večer studoval ve světle svíčky s rodinou v chatrči o jedné místnosti s hliněnou podlahou na úbočí Tegucigalpy, a další večer v prostorném, dobře osvětleném pokoji guatemalského velvyslanectví.

Dílo opět postupuje kupředu

Dílo postupovalo kupředu a pronikalo územím všemi směry. Krásné honduraské souostroví s hlavními ostrovy Roatán, Utila a Guanaja leží v Karibském moři asi 50 kilometrů od severního pobřeží na druhém největším korálovém útesu na světě. Na tyto ostrovy je možné se dostat letadlem nebo převozní lodí a ti, kdo se nebojí mořské nemoci, mohou použít goletu. Taková goleta je malý člun, obvykle až po luby naložený zbožím. Čas od času se nějaký přetíží a potopí se. Mnoho domů na ostrovech je z prken pomalovaných všemi barvami a jsou postaveny na kůlech nad vodou, takže se k nim chodí po úzkých lávkách.

Donald Burt a misionáři William a Ruby Whiteovi cestovali v roce 1948 do Coxin’s Hole, nejdůležitějšího města na Roatánu, aby podnítili kazatelské dílo na ostrově. Již předtím se mnoho bratrů, zejména zahraničních, snažilo usadit na těchto ostrovech a kázat zde dobrou zprávu o Království. Odezva byla zatím omezená.

 Když Lloyd Aldrich, služebník odbočky, navštívil v šedesátých letech Roatán, zjistil, že obyvatelé jsou zbožní, družní, přátelští a bezstarostní. Se zájmem si povšiml, že když řečník položil během veřejné přednášky řečnickou otázku, posluchači mu na ni odpověděli. Řečník se například zeptal: „Kolik je v moři vody?“ a kdosi odpověděl: „Jenom Bůh to ví, a ten to nepoví.“ Když se hovořilo o rodinných záležitostech, řečník kriticky poukázal na to, že některé ženy sekýrují své manžely a drží je pod pantoflem a nakonec i převezmou vedení. Ze zadní části místnosti odpověděl vroucí hlas: „Amen!“

Do Mosquitie!

Většina obyvatel Hondurasu se nikdy neodvážila do Mosquitie, nejvýchodnější části země. Tato řídce obydlená, většinou nedotknutá lesnatá oblast s bujně zarostlými údolími a hustými deštnými pralesy byla během staletí domovem lidí všeho druhu — od Indiánů Paya a Miskito, kteří stále mluví svými starobylými domorodými nářečími, a Zambů, potomků černochů, kteří se manželstvím spříznili s divokými karibskými Indiány, po uprchlíky, piráty a obchodníky s otroky.

I když zde tehdy málokdo mluvil anglicky nebo španělsky, někdo sem musel dobrou zprávu přinést. Tak uvažoval v roce 1957 krajský dozorce Gerald Hughes, a podnikl přípravy pro kazatelskou cestu. Připojil se k němu Cristóbal Valladares, jenž se později stal prvním honduraským svědkem, který vstoupil do krajského díla. Se skupinou se vydali do Trujillo, kde jejich kazatelská cesta opravdu začala.

Sbalili si jen to nejnutnější a najali malou motorovou loď, která neměla takové „vymoženosti“ jako lůžka, sedadla, rádio, kompas nebo nějaké navigační přístroje. Měla však schopného kapitána i posádku, samé zkušené lodníky. To  bylo dobré, neboť od místa zvaného mys Honduras bylo moře rozbouřené. Jeden muž dokonce spadl přes palubu, ale byl pohotově zachráněn.

Uběhlo dvacet dva hodin než přistáli u malé vesnice Sangrelaya. Po celou tu dobu byli bez jídla a bez vody. Příští den zamířili v kánoi z vydlabaného kmene k řece Black River, po které pluli do území, jež chtěli pokrýt. Brzy našli anglicky mluvící paní, která projevila zájem, a hned u ní strávili několik hodin. Zastavili se tam i na zpáteční cestě a poučovali ji z Bible. Následující večer si 35 osob přišlo vyslechnout biblickou přednášku, a potom bratry drželi dlouho do noci, aby jim odpovídali na jejich otázky.

Dalším cílem byla laguna Brus. Po tříhodinové namáhavé cestě podél písečného prahu, který odděluje lagunu od moře, dorazili k Tusí Cocal, jedné z největších kokosových plantáží na světě. V domě, ve kterém přednesli veřejnou přednášku „Vzkříšení, peklo a nebe“, se poprvé po několika dnech potěšili z normálního jídla a vřelé pohostinnosti. Přišlo 34 osob a mezi nimi i několik žen s dětmi v plátěných vacích na zádech. Ve vesnici na druhé straně laguny přišlo na biblickou přednášku 30 osob. Lidé stále přicházeli, a tak po studiu Strážné věže bratři zařadili další veřejnou přednášku.

Ve dne se plně zaměstnávali kázáním a na noc přijali ubytování, jaké jim kdo nabídl. Jídlo bylo různorodé: juka, sardinky, kokosový chléb a místní káva. Když se nakonec vrátili do Sangrelaye, zjistili, že kněz se rozhodl odrazovat lidi, aby bratrům nenaslouchali. Odmítl dokonce vydat klíče od veřejné školní budovy. Nic tím nepřekazil. Šedesát dvě osoby se zúčastnily veřejné přednášky na jiném místě. Od začátku cesty uplynulo osmnáct dní a skupina zamířila domů směrem k městu Limón. Zde jim starosta ukázal  knihu Harfa Boží, kterou po dlouhou dobu uchovával jako poklad. Získal ji před 27 roky, kdy sestra Johnsonová působila v tomto kraji jako průkopnice.

V době, kdy uskutečnili svou poslední cestu kánoí nazpět do Trujilla, skupina odhadla, že se o dobrou zprávu podělili asi s 800 obyvateli roztroušenými v Mosquitii. Byl to dobrý začátek!

Několik útoků vyznívá naprázdno

Satan se samozřejmě stará o to, aby kazatelské dílo nikdy nepostupovalo kupředu bez nějakého odporu. Všeobecně jsou svědkové Jehovovi v Hondurasu v úctě. Dokonce i tehdy, když vláda vyhlásila stav ohrožení, nikdy nepřistoupila k tomu, aby pozastavila naše shromáždění. Vždy se ale najdou nějací význační jednotlivci, kteří mají takové předsudky, že by převrátili svět vzhůru nohama, aby zabránili kazatelskému dílu. Při každém takovém případu se zdá, jakoby Jehova na obranu svědků vzbudil novodobého Gamaliela. — Srovnej Skutky 5:33–40.

V šedesátých letech se objevila skupina, která se snažila za každou cenu poškodit v očích vlády dobrou pověst svědků Jehovových, a útočila na ně jak v tisku, tak v rozhlase a podněcovala vládu k vyhoštění všech svědků misionářů. Vláda vytvořila zvláštní výbor, aby rozhodl, co by se mělo vzhledem ke všem obviněním podniknout. Na zasedání byl přítomen jeden právník, který kdysi psal disertační práci o právních sporech svědků Jehovových a o přínosu těchto sporů pro společnost. Mluvil ve prospěch svědků a upozornil výbor: „Tito lidé dosáhli svých zákonných práv v bezpočtu zemí na celém světě.“ Vybídl vládu, aby pro svědky udělala alespoň tolik, ne-li více. Výbor rozhodl ponechat svědky Jehovovy, aby pokračovali ve své činnosti bez překážek.

 Kvůli týmž pomlouvačným článkům v tisku byl oblastní školní inspektor požádán, aby tyto záležitosti týkající se svědků Jehovových prověřil. Tento nestranný muž znal několik svědků a četl něco z jejich literatury. Zamítl takové vyšetřování a doporučil, že by bylo účelnější prověřit povahu autorů těchto článků. Tvrdil, že je mnohem pravděpodobnější, že právě oni jsou hrozbou pro národní bezpečnost.

Svědkové Jehovovi zachovávají přísnou neutralitu, pokud jde o politické záležitosti nebo spory. Tento postoj je někdy příčinou neopodstatněných útoků. Krátce před oblastním sjezdem v roce 1966 se ministr školství snažil prosadit předpis, že všichni studenti mají povinnost zdravit ve škole státní vlajku a zpívat národní hymnu. Ale pokaždé, kdy výbor zasedal, někdo navrhl odročení. Jedním z nich byl muž, jehož manželka se svědky studovala. Byl si jistý, že svědkové musí mít oprávněné biblické důvody, proč se  nepodílejí na vlasteneckých obřadech. Ministr poslal do škol oběžník, ve kterém nabádal učitele, aby nutili děti zdravit vlajku pod trestem vyloučení. Toto nerozumné nařízení však nikdy nebylo zahrnuto do ústavy.

Křesťanské svědomí

Děti ve škole nesou největší část břemene v souvislosti se spornou otázkou zdravení vlajky. Někteří učitelé ve snaze projevit porozumění mohou nevědomky klamat. Povědí žákům, že zdravení vlajky není nic víc než znamení úcty. Děti svědků však dobře znají rozdíl mezi úctou, kterou projevují k vlajkám všech národů, a modlářstvím. Také vědí, že honduraská státní hymna se o vlajce vyjadřuje jako o „božském symbolu“ a „svaté korouhvi“, a tak jí jasně připisuje náboženský význam.

Ve městě San Juancito nabídl učitel mladému svědkovi „prospěšný“ návrh: ať se „jen pro tentokrát“ přizpůsobí a pozdraví vlajku, aby dostal vysvědčení, a hned potom ať se „přizná“ představeným svého náboženství, a bude mu odpuštěno. Mladý bratr vysvětlil, že když někdo zhřeší, je to proti Bohu a Kristu, a že jeho svědomí podněcuje bázeň, aby se neznelíbil Bohu, nikoli lidem.

Také někteří vojenští činitelé si uvědomili, že je to svědomí, a ne duch zbabělosti nebo vzpoury, který vede křesťany k tomu, aby odmítali násilí. Několik bratrů bylo ve službě nedaleko Danlí, když vojenská hlídka přijela vybrat odvedence. Dvěma mladým bratrům nařídili nastoupit do autobusu, který by je odvezl na velitelství praporu. Když se bratr, který vedl skupinu, dozvěděl, co se stalo, získal svolení k vydání svědectví všem, kteří byli v autobusu. Začal u velícího seržanta a plně mu objasnil kazatelské dílo těchto mladých mužů. Seržant přikázal, aby byli propuštěni a v pokoji pokračovali ve svém díle.

 Válka v roce 1969

Oboustranná nacionalistická propaganda v rozhlase na nějaký čas rozdmýchala oheň soupeření a nedůvěry mezi Hondurasem a El Salvadorem. V Hondurasu se někdy neurvalé davy shromáždily kolem domů a obchodů salvadorských občanů. I ta nejmenší jiskra mohla způsobit velký výbuch. A právě to se stalo v červenci 1969, kdy se v San Salvadoru utkaly fotbalové týmy Hondurasu a El Salvadoru, aby rozhodly, kdo z nich bude vyřazen z účasti na mistrovství světa v roce 1970. Válka začala přímo na stadiónu! Je těžké uvěřit, že obyvatelé Hondurasu a El Salvadoru, kteří spolu po více než jednu generaci společně žili jako přátelé a sousedé, poběží pro pistole a mačety a začnou se navzájem zabíjet. Přesně to se však odehrávalo ve městech a vesnicích v obou zemích.

Válka měla vliv na sbory, službu i shromáždění svědků kvůli zatemnění, nočním zákazům vycházení, ztrátě zaměstnání, útrapám a vyhoštění obyvatel El Salvadoru, mezi nimiž byli i bratři. Bratr Manuel Martínez z výboru odbočky nyní vykonává krajské dílo a vzpomíná, jak se z jeho sboru muselo vrátit do El Salvadoru 23 oddaných bratrů. Dodává: „Byl jsem rozrušený a nejistý, co mám dělat. Po tom nejhorším období války jsem šel vést studium Strážné věže a v sále byly pouze dvě osoby.“

V mnoha městech byly vytvořeny občanské výbory, které si samy stanovily úřední povinnost prohledávat ulice a domy kvůli případným nepřátelům státu. Od každého člena společnosti se očekávalo, že se bude podílet na práci těchto výborů a že se zúčastní nočních hlídek. Sestra Rubina Osejová v té době vedla soukromou školu. Občanský výbor s ní navázal kontakt a požádal ji, aby se podílela na jeho činnosti. Sestra pamatovala na Ježíšovu radu ‚být obezřetní jako hadi‘ a odpověděla, že se nemůže účastnit nočních  hlídek ani přispět penězi, ale že zůstane duchovně bdělá a bude se modlit, aby byla brzy odstraněna válka a nespravedlnost. — Mat. 10:16.

Někdy válka poskytuje pravým křesťanům příležitost, aby vydávali svědectví svým chováním. Jistí svědkové v El Progreso měli salvadorského souseda, který svědky nenáviděl a odmítal s nimi mluvit. Když vypukla válka, lůza si povšimla jeho výnosného obchodu. Když jej však jednoho dne chtěli vydrancovat, jistý muž, který studoval se svědky, vykřikl k davu: „Nebuďte barbaři! Manželka toho muže je z Hondurasu a vy vezmete jídlo od úst jejich dětí, které jsou vašimi honduraskými bratry.“ Dav se uklidnil a Salvadořan uprchl s nějakým zbožím a penězi a ukryl se v sále Království. Později, když získal nazpět vše, co mu patřilo, prohlásil: „Nyní vím, že svědkové Jehovovi jsou čestní a spolehliví lidé a jsou neutrální v záležitostech války.“ Se slzami prosil, aby mu bratři odpustili, jak s nimi dříve jednal.

Zatímco zuřila válka, jeden honduraský bratr byl zatčen a přiveden před vojenského seržanta, který mu přikázal vstoupit do armády. Když mu bratr vysvětlil svůj postoj z důvodu svědomí, seržant se rozlítil. Tři noci se snažil zlomit ryzost tohoto bratra. Dokonce mu vyhrožoval, že ho zabije. Vše bylo zbytečné. O několik měsíců později seržant přišel o své postavení a hledal si světskou práci. Byl najat v místním důlním provozu. Tady ke svému zděšení zjistil, že jeho předák je mu nějak povědomý — byl to tentýž bratr, kterého pronásledoval! Bratr nehledal odplatu, ale naopak se s roztřeseným bývalým seržantem podělil o oběd a o kávu z termosky. Ten muž se postupně přestal bát a časem přijal nabídku biblického studia.

Jedna dvojice byla zatčena a uvězněna na základě podezření, že jsou z El Salvadoru. Manžel se narodil v El Salvadoru, ale nyní byl naturalizován v Hondurasu.  Jeho manželka pocházela z Nikaraguy. Jeden starší a jeden misionář šli za odpovědným úředníkem a vysvětlili mu, že tato více než sedmdesátiletá dvojice jsou svědkové Jehovovi a vůbec nemají v úmyslu být nepřáteli státu. Úředník této dvojici dovolil, aby vyšla z cely. Když staří manželé spatřili bratry, byli pohnuti k slzám. Jakmile úředník viděl tu upřímnou náklonnost bez ohledu na různé národnosti, dvojici propustil. Větší nebezpečí však leželo před nimi — museli být převezeni do bezpečí v zavazadlovém prostoru auta. Překvapivě hladce překonali všechny zátarasy a nalezli bezpečný úkryt na okraji města.

Není zapotřebí střelných zbraní

Ať je období války, nebo míru, nebezpečné a násilné časy, ve kterých žijeme, vedou mnoho lidí k tomu, aby při sebeobraně spoléhali na pušky nebo na jiné zbraně. Jsou však lidé, kteří dříve spoléhali na střelné zbraně, ale nyní se naučili vkládat důvěru v Jehovu.

Během války byl ředitel školy v malebné horské vesnici El Rosario také vůdcem ozbrojené skupiny, která hlídkovala v noci na ulicích — i když dnes přiznává, že většinu času strávil pitím. Byl horlivým vlastencem, ale nesouhlasil s bezdůvodným týráním vězňů. Při jedné příležitosti chtěl jeho příbuzný, který byl známý svými zločineckými sklony, postřílet bezbranné muže, ženy a děti. Ředitel školy mu řekl, že je-li tohle ukázka jeho velké srdnatosti, pak by se měl buď hlásit na frontě, nebo si oba mohou jít pro své pistole — a hned! O několik let později se tento ředitel stal jedním z Kristových pravých vojáků, svědkem Jehovovým. Nyní stejně odvážně hájí pravé zásady, ale Božím slovem, nikoli pistolí.

Jedna žena, která vedla bar, nosila pistoli a mnozí se jí báli. Učila se čarodějnictví a její dům byl vyzdoben mnoha  modlami. Ve svém nitru však nebyla šťastná a toužila po něčem lepším. Kniha Pravda jí otevřela dveře a pomocí domácího biblického studia začala ‚oblékat novou osobnost‘. — Efez. 4:24.

Začala navštěvovat shromáždění a zničila své modly, ale ztrácela odvahu, když její „přátelé“ špatně mluvili o svědcích. Sestra, jež vedla studium, byla trpělivá. Časem bylo srdce této ženy tak posílené, že začala chodit dům od domu se svou Biblí a samozřejmě bez pistole! Brzy měla sedm vlastních biblických studií. Od svého křtu v roce 1971 pokračuje v růstu a vždy se spoléhá na Jehovu.

Santos byl již pokročilého věku, když poznal pravdu. Byl vojenským velitelem, starostou, smírčím soudcem, trestním soudcem a místním předsedou politické strany. Jako symbol své autority vždy nosil pistoli. V té době musel uvěznit několik obávaných zločinců. Když se Santos stal svědkem a začal sloužit dům od domu, zjistil, že při této činnosti potřebuje daleko více odvahy než za své předchozí kariéry. Tuto odvahu našel ne v pistoli, ale v modlitbě k Jehovovi.

Jednou však byla na obranu svědků použita pistole. Biskup ze Santa Rosy de Copán se vždy snažil dělat bratrům těžkosti. Chodil za nimi při službě dům od domu, sbíral literaturu, kterou tam zanechali, a pálil ji. Podněcoval své stádo, aby házeli kameny na střechu sálu Království. Jednou večer, když probíhalo shromáždění, otevřel kdosi dveře a hodil dovnitř plné vědro bláta, které mimo jiné zničilo i bílé šaty jedné sestry. Nějaký bratr šel a vysvětlil tuto situaci místnímu veliteli policie. Ten se rozhněval, šel za biskupem, poklepával na pistoli a řekl mu: „Jestli o vás znovu uslyším, že obtěžujete ty svědky Jehovovy, hodlám na vás použít tohle.“ K odporu ze strany biskupa již nikdy nedošlo.

 Jehovovo slovo o krvi

Občas byli svědkové Jehovovi v Hondurasu těžce zkoušeni několika lékaři a chirurgy, kteří nerespektovali jejich biblický postoj k transfúzím krve. Například Cecilia a její manžel měli vážnou autonehodu, když se srazili s nákladním vozem. Konečně se probrali z bezvědomí a zjistili, že jsou oba s vážnými zraněními v nemocnici. Cecilia měla roztříštěnou čelist. Lékaři jí řekli, že potřebuje operaci a transfúzi krve. Se zlomenou čelistí mohla Cecilia jen sotva odpovědět, ale podařilo se jí vysvětlit, že bude souhlasit s jakoukoli nezbytnou léčbou kromě transfúze krve. Přijala odpovědnost za veškeré důsledky svého postoje. Lékař jí řekl, že bude muset opustit nemocnici, protože již pro ni nemohou nic udělat.

Dříve než tomu mohla vyhovět, obklopila ji jednoho dne skupina mladých studentů medicíny a se smíchem a hrubostí se dožadovali, aby jim pověděla, kdo jí nasadil do hlavy takové nesmysly. Řekli jí, že v této nemocnici rozkazují oni, ne svědkové Jehovovi. Přistoupili k zákroku, který sami označili jako „léčebný postup, který by nevydrželo ani zvíře“. Pod čelist jí upevnili dráty a v ústech je zkroutili. Když si stěžovala na bolest, znovu se setkala s hrubostí. Výjimkou  byl jeden mladý muž, který se zdál o něco lidštější. Povzbudil ji slovy: „Podívejte se, mladá paní, vím, že to pořádně bolí. Proste svého Boha Jehovu, aby vám to pomohl vydržet.“

Za dva dny se skupina vrátila a shledala, že jejich práce nedopadla dobře. Téměř bez soucitu jí dráty vytáhli. Potom jí do čelisti vložili hliněnou destičku a ponechali jí další tři dny na zotavení. Po celou tu dobu nemohla mluvit, mohla pouze přemýšlet a modlit se a rozjímala nad slovy v Přísloví 3:5: „Důvěřuj v Jehovu celým svým srdcem.“ Když se studenti vrátili, byli překvapeni. Jeden z nich zvolal: „Podívejte, jak se cítí dobře!“ Další dodal: „To musí být proto, že poslouchá Boha. Žádní lidé tak neposlouchají Boha jako tihle.“

Třináctiletá Sonia Marilúová měla chatrné zdraví. Lékaři se nikdy neshodli na příčině jejích bolestí. Nakonec přišla krize a Sonia byla převezena do nemocnice. Došlo u ní k perforaci střeva a potřebovala okamžitý chirurgický zákrok. Rodiče vysvětlili lékařům svůj postoj ke krvi. Ti odpověděli: „Pokud chcete, aby zemřela, budeme operovat bez krve.“ Rodiče ji pak vzali na nebezpečnou cestu do El Salvadoru. Sonia dorazila ve velmi vážném stavu. Lékaři, z nichž jeden byl svědek, ji vyšetřili a provedli operaci bez použití krve. I když se její zdravotní stav velmi zhoršil, operaci přežila!

Tím však tato záležitost neskončila. Po čtyřech dnech se její stav náhle opět zhoršil, a potřebovala další chirurgický zákrok. Tentokrát měl operovat jiný tým chirurgů. Když zjistili, že má velmi špatný krevní obraz, řekli: „Jestli nepřijmeš krev, zemřeš, a bez krve operovat nebudeme.“ Sonia krevní transfúzi rozhodně odmítla. Jelikož se zdálo, že děvče nepřežije dalších dvanáct hodin, lékaři se rozhodli operovat, jak se vyjádřili, „s velkým rizikem a svázanýma  rukama“. I když jí hladina hemoglobinu klesla na čtyři gramy na 100 mililitrů, krev jí nepodali. Příští ráno byla Sonia k velkému překvapení celého personálu živá a její stav se zlepšoval. Jeden lékař řekl: „Šla jsi k Bohu, a on tě poslal zpět. Je zřejmé, že tě miluje.“

Sonia ještě nějakou dobu potřebovala intenzívní péči a lékaři stále doporučovali krev, aby se zotavování urychlilo. Pomalu, ale jistě se však zotavovala i bez ní. Když měla být propuštěna, jeden z lékařů, kteří ji operovali poprvé, jí řekl: „Respektovala jsi Boží zákon, nejednala jsi proti svému svědomí a vyhnula ses nebezpečí v podobě AIDS.“

‚Věrní v nejmenším‘

Honduraská vláda vede stálý boj proti drobným porušitelům zákona. Také světští sousedé vedou nekonečnou bitvu kvůli rozšířenému, hluboce zakořeněnému zvyku půjčovat si věci a nevracet je. Noví se musí před křtem učit takové postoje měnit a být ‚věrní v nejmenším‘. — Lukáš 16:10.

Jedna dvojice se poučila, že je nejen správné, ale i užitečné ‚splácet césarovy věci césarovi‘. (Marek 12:17) Edmundo a jeho manželka Estela devět let dováželi zboží z Guatemaly a Mexika. Zjistili, že někteří celní úředníci budou „neoficiálně“ snižovat dovozní cla. Od začátku dali najevo, že jsou svědkové Jehovovi. Postupně svou poctivostí získali důvěru úředníků. Nyní jen vyplní celní prohlášení a jejich slovo stačí. Když ostatní dovozci vidí, že tato dvojice má jen málo problémů s celníky a netrpí neustálým zabavováním svého zboží, uvažují o tom, že by sami byli poctivější.

Jeden bratr ze San Pedro Suly pracoval 18 let ve vládní Správě celnic a poplatků. Během rozhovoru vysvětlil: „Lákadlo v podobě obohacení se, aniž by člověk po sobě zanechal nějakou stopu, je velmi silné, ale nechci jednat  proti svému svědomí. Mimoto vím, že Jehovovy oči jsou stále bdělé. Při jedné příležitosti mi byly nabídnuty klíče od kteréhokoli ze skupiny automobilů, když prostě upravím jejich daňovou hodnotu. I když taková nabídka může být lákavá, nedá se srovnat s hodnotou čistého svědomí a úcty spolupracovníků a nadřízených. Loni jsem byl pozván na seminář. Během závěrečných poznámek mě zástupce OSN pro správu celnic požádal, abych se postavil. Veřejně mi blahopřál k tomu, že jsem člověk, který respektuje zákon, nedá se podplatit a je příkladem hodným k napodobení.“

Pokrok ve venkovských a odlehlých územích

Bratři vynakládají velké úsilí, aby se dostali k lidem v odlehlých územích. Je to úkol, který vyžaduje oběti, ale jak se často říká, radost a uspokojení daleko převyšují tvrdou práci.

Na břehu Karibského moře v přístavním městě Puerto Cortés, které je postaveno na částečně zasypané bažině, je dnes několik kvetoucích sborů. Robert Schmidt, jenž zde na sklonku šedesátých let sloužil jako misionář, vzpomíná, jak pěšky propracovával toto 80 kilometrů dlouhé území v době, kdy zde byl jen jeden sbor. „Navštívit domy u guatemalské hranice byl tehdy náročný výlet — znamenal sedm dní chůze. Mohly jej uskutečnit pouze malé skupiny. Lidé, kteří projevili zájem, obvykle výměnou za literaturu nabízeli jídlo. Mnozí žili z toho, co dala země, a měli peněz málo nebo neměli žádné. Na zpáteční cestě jsme mohli vykonat opětovné návštěvy a večer vést biblická studia ve světle svíčky.“ A jaká byla odměna? V roce 1971 byl vytvořen sbor v Omoi, jednom z větších měst v této oblasti.

Sbor v Puerto Cortés učinil v sedmdesátých letech opatření, aby pokryl roztroušená území na východě, a vlakem ovocnářské společnosti nebo starým, ale spolehlivým  landroverem tam vysílal skupiny bratrů. Mezi běžné vybavení patřil pořádný provaz a několik lopat. Během období dešťů se před zvláště nebezpečnými bahnitými děrami stavěla do řady nákladní auta. Když auto projelo, všichni křičeli radostí. Když neprojelo, přišly ke slovu provazy a lopaty. Živě si to představ. Bratři si sundali boty a vyhrnuli nohavice, sestry si podkasaly sukně a všichni kopali. Bratři byli opět odměněni za svou trpělivou práci tím, že viděli růst odlehlou skupinu v Baracoi a zdravý sbor v La Juntě u řeky Ulúa. Na obou místech je nyní sál Království.

Několik zvláštních průkopnic, včetně Olgy Aguilarové (nyní Walkerové) ze sboru v Cholutece na jihu země, začalo navštěvovat Guásimo, maličkou osadu vysoko v horách. Časem se s pomocí dalších bratrů začalo společně scházet 25 lidí. Rozeznali však, že pro duchovní růst musejí pěstovat společenství s jinými, kteří mají stejnou víru. Ale jak? Do města Choluteca to byly téměř tři hodiny cesty pěšky. Jelikož jejich jediným dopravním prostředkem byli osli, skutečnou hnací silou byla láska k Jehovovi. Je zajímavé, že  bratři z Guásima obvykle dorazili na shromáždění jako první! Na krajském sjezdu v Cholutece v roce 1970 bylo 13 bratrů z Guásima pokřtěno. Jeden z nich se rozhodl, že jeho rodina by měla mít větší užitek ze shromáždění, a doslova si svůj dům přesunul do města. Jak? Kousek po kousku si jej přenesl na zádech vždy, když šel na shromáždění!

Když bratři ze sboru v El Progresu začali navštěvovat město Santa Rita asi 24 kilometrů na jih, radostně přijal literaturu majitel holičství. Naléhal na bratry, aby u něho zůstali a učili ho, ale oni chtěli navštívit co možná nejvíce obyvatel města, dříve než odejdou. Muž žadonil: „Když zůstanete a budete mne učit, dám vám dnes na noc místnost ve svém domě a budu vás živit, abyste neztratili žádný cenný čas.“ A tak bylo 15 bratrů tu noc nasyceno i ubytováno v holičově domě.

Přijíždějí pomáhat rodiny ze zahraničí

Mnozí, kteří nemohou sloužit jako misionáři, mají misionářského ducha. A tak v roce 1968, kdy Strážná věž začala povzbuzovat bratry, aby se přestěhovali do zemí, kde je větší potřeba, kancelář odbočky v Hondurasu obdržela stovky dopisů nejméně z 24 zemí.

Grant Allinger, v té době služebník odbočky, měl připravený osmistránkový spis, jenž poskytoval podrobné a pozitivní poučení pro ty, kteří se dotazovali. A výsledek? Od roku 1968 do roku 1974 se do Hondurasu přistěhovalo nejméně 35 rodin z celého světa — z Anglie, Kanady, Německa, Spojených států, a dokonce i ze vzdáleného Nového Zélandu.

Někteří ve snaze uskutečnit své plány čelili opravdovým problémům. Jedna rodina z Kanady provedla potřebný průzkum, spočítala náklady a připravila stěhování. Vyvstal ale vážný problém: Jak svou cestu zaplatí? Aby zaplatili své  dluhy, potřebovali prodat auto, ale jak se přibližoval den odjezdu, stále měli v kapse jen 16 dolarů. Jehova je neopustil. Den před odjezdem auto prodali! A navíc, když jim jejich přátelé přicházeli popřát šťastnou cestu, každý zanechal něco drobného na výpomoc, a celá částka činila 600 dolarů. Děkovali svým přátelům a děkovali Jehovovi.

Ti, kteří přicházeli sloužit tam, kde je větší potřeba, byli pro dílo skutečným dobrodiním. Například Raymond Walker přijel z Anglie v roce 1969. Nějakou dobu trvalo, než se usadil a než zvládl jazyk, ale potom vstoupil do řad průkopníků a pak sloužil se svou manželkou Olgou v krajském a oblastním díle. Nyní slouží v pětičlenném výboru odbočky.

‚Záchrana lidem všeho druhu‘

I když apoštol Pavel řekl, že záchrana bude dostupná „lidem všeho druhu“, také prohlásil: „Bylo povoláno nemnoho moudrých v tělesném ohledu, nemnoho mocných, nemnoho urozeného původu.“ (Titovi 2:11; 1. Kor. 1:26) To se prokázalo jako pravdivé v Hondurasu. Lidé všeho druhu — oslnivá rozmanitost — se chopili pravdy, ale mezi velmi bohatými a mocnými jich mnoho nebylo.

Zamysli se nad případem jedné ženy. Její matka ji vychovávala v době, kdy se živila tím, že vedla nevěstince. Když matka zemřela, převzala po ní živnost. Nebylo pro ni jednoduché dospět k pravdě, ale udělala to, a samozřejmě se zbavila rodinného podniku. V roce 1976 se stala průkopnicí a nyní se prostě živí tím, že pere prádlo.

Filander byl ještě chlapcem, když začal studovat pravdu, a jeho otci se to vůbec nelíbilo. Čím větší pokroky Filander dělal, tím usilovněji se ho otec snažil zastavit. Chtěl, aby jeho syn navštěvoval univerzitu a dosáhl nějakého úspěchu ve světě. Odmítl ho pouštět na shromáždění a na sjezdy  nebo do služby, ale chlapec vždy našel způsob, jak se tam dostat. Byl pokřtěný v roce 1972 a jeho pokrok se nezastavil. Nejprve se stal průkopníkem, a potom byl jmenován starším. Poté, kdy pracoval se stavební skupinou na honduraském betelu, byl poslán do Kolumbie, aby vykonával podobnou práci. Co se týká členů jeho rodiny, jejich postoj se během let zmírnil.

Povolání, ke kterému měl nejblíže Antonio, bylo opilství. Tím strávil podstatnou část z 80 let života. Misionáři s ním studovali bez úspěchu a když mu chtěl misionář Russell Graham dát další příležitost, bratři mu doporučili, aby raději neztrácel čas. Antonio však měl jednu dobrou vlastnost — byl pokorný. I když jeho mysl byla tak poškozena alkoholem, že tutéž látku vždy musel studovat třikrát, nakonec udělal pokroky k oddanosti a křtu. Sloužil věrně Jehovovi až do své smrti.

José byl vychován v katolické církvi, ale studoval socialistickou filozofii a ateismus. Na základě univerzitní výuky získal přesvědčení, že lidstvo je produktem evoluce, a přestal úplně věřit v Boha. Bolestná smrt jeho nevlastního syna v roce 1966 ho přivedla k zjištění, jak jsou lidé tváří v tvář smrti bezmocní. Jednoho dne mu misionář objasnil naději na vzkříšení. To vzbudilo jeho zájem a začal znovu budovat svou víru v Boha, ale tentokrát na pevném základě. Dozvěděl se, že jediným lékem je Boží Království, nikoli socialismus, a stal se zvěstovatelem Království. Od té doby byl jmenován starším a strávil několik let v krajském díle.

Ovoce neformálních svědectví

Jedním z nejkrásnějších rysů křesťanské služby v Hondurasu je to, že se vydávají neformální svědectví. Rozhovory ve skupinách na tržištích, v čekárnách u lékaře, ve vlacích a na autobusových zastávkách jsou jedním z rysů života v Hondurasu.  Díky tomu je poměrně snadné neformálně přistupovat k lidem s biblickým námětem.

Ve městě Omoa žila žena, která vůbec neměla ráda svědky Jehovovy. Nikdy s nimi nemluvila ani nepřijala literaturu. Zajímala se však o vydělávání peněz, a za tím účelem chovala kuřata. Jeden bratr, který znal její postoj, s ní neformálně hovořil o několika způsobech, jak při chovu kuřat ušetřit čas a peníze. To si ráda vyslechla. O několik týdnů později vyšel v časopise Probuďte se! článek o šetření času a peněz, a tak jí bratr jeden výtisk přinesl. Ona jej ocenila a nyní ráda přijímá naši literaturu.

Sestra, která pracuje v obchodě, byla poněkud vyděšená vzhledem jednoho mladého zákazníka s dlouhými vlasy. Nalezla odvahu, aby s ním hovořila o naději na rajské podmínky, ale on ostře odpověděl, že nevěří na pohádky a že je hippie a narkoman. Sestra mu vytrvale vydávala krátká svědectví, kdykoli šel okolo. Jednou mu vysvětlila, že podle 1. Korinťanům 6:9–11 je důležité, kým se stane, a ne kým byl. Když se jí zeptal, co si myslí o jeho dlouhých vlasech, odpověděla, že nemá pověření určovat něčí účes, ale sama  zastává biblickou nauku, že dlouhé vlasy jsou pro muže k necti. (1. Kor. 11:14) Příští den byl hladce oholený a měl krátké vlasy! Požádal o studium Bible a jeden bratr mu s radostí vyhověl. Nyní je pokřtěný a vede svá vlastní studia.

Jeden chlapec měl ve zvyku, jak tomu u sedmiletých dětí často bývá, mluvit s každým, koho potkal. Když uviděl, jak před svým domem sedí mladý muž s knihou, chlapec se ho zeptal, zdali to, co čte, je Bible. Když se dozvěděl, že to Bible není (ve skutečnosti to byla příručka pro mechanika) přímočaře mladému muži řekl, že věčný život by mohl získat jedině vážným čtením Bible. „Jestliže chcete, můj otec s vámi může studovat,“ řekl, a zavedl mladého muže do domu, aby se setkal s jeho otcem. Závěr tohoto příběhu je takový, že tento mladý muž byl v roce 1976 pokřtěn. Ukázalo se, že před lety přijal od nějaké sestry časopisy, ale pak s ní ztratil spojení. Jak důležitá jsou neformální svědectví!

Uzavřít sňatek

Když mnohé dvojice poznaly pravdu, uvědomily si, že musí podniknout opatření, aby byly zákonně oddány. Zpráva z roku 1973 uvádí, že jen ve sboru Bella Vista v Comayagui takové kroky podniklo 32 dvojic — tedy více než polovina ze 120 sborových zvěstovatelů!

Teodoro a Mélida byli prarodiči. Mélida studovala Bibli a rozhodla se, že chce sloužit Jehovovi. Šedesátiletý Teodoro souhlasil se sňatkem. A tak se v doprovodu svých dvou vnuků dostavili na městskou radnici. Těsně před začátkem obřadu se Teodoro obrátil na oddávajícího úředníka a řekl: „Už jste uvažoval o tom, že byste se někdy oženil?“ Bylo o něm totiž všeobecně známo, že žije s jednou ženou a má tři nemanželské děti.

Ale co má člověk dělat, jestliže jeho druh sňatek uzavřít nechce? To byl problém, kterému čelila Gladys. Roky žila  s Antoniem a měli spolu tři děti. Gladys studovala s misionářkou a chtěla svůj život uvést do pořádku, aby mohla sloužit Jehovovi. Nakonec Antoniovi řekla: „Dokud se nevezmeme, budu spát s dětmi. Až budeme zákonně oddáni, pak můžeme zase spát spolu.“ Svého slova se držela. Antonio byl čím dál víc nabručený. Po dlouhých šesti měsících kapituloval a řekl: „Dobře, bereme se.“

Péče o rodinu

Životně důležitým rysem naší služby je vyučovat rodiče, aby plnili svou Bohem danou odpovědnost školit své děti. Jedni manželé s pěti dětmi začali studovat, dělali pěkné pokroky a brzy navštěvovali shromáždění. Ta na ně měla jednoznačně dobrý vliv. Jednoho dne se stalo, že misionář, který s nimi vedl studium Bible, v jeho průběhu usnul. Na vysvětlenou je třeba dodat, že pod plechovou střechou byla teplota pravděpodobně přes 50 stupňů Celsia. Otec uplatnil radu o školení své rodiny, kterou slyšel na shromáždění, a prostě pokračoval ve studiu, dokud se misionář neprobudil, což bylo o mnoho odstavců později. Přešlo několik let a Jehova této pilné rodině žehnal. Otec je služebním pomocníkem, jeho manželka pomocnou průkopnicí a nejstarší syn je pravidelným průkopníkem.

Tříletý Ernesto se příliš často díval na televizi, a tak to jeho rodičům dělalo starosti, jak to bývá i v mnoha jiných rodinách. Celý den chodil a prozpěvoval si reklamní slogany. Jako opatření proti tomuto nezdravému vlivu mu rodiče koupili kazety s nahrávkami Mojí knihy biblických příběhů a učili ho vypínat televizi. Ernesto byl bystrý. Brzy si nahrávky pamatoval tak dobře, že stačilo říci mu číslo příběhu a on ho celý odvyprávěl. Jednou večer na shromáždění byl Ernestův otec očividně velmi unavený. Někdo se ho zeptal, proč se dobře nevyspal. Unaveně odpověděl: „ Nemohli jsme Ernesta zastavit až do příběhu číslo 43.“ Ernestovi je nyní deset let a je činný v kazatelské službě. Jeho rodiče jsou šťastní, že vynaložili námahu, aby jeho mysl naplnili užitečnými informacemi.

Mohou malé děti skutečně činit vlastní rozhodnutí na základě poučení, jež získávají od svých rodičů a prarodičů? Malému Mariovi, který žije v La Ceibě, jsou čtyři roky a mnoho času strávil se svou babičkou Chepitou, která je po řadu let svědkyní Jehovovou. Jednoho dne navštívila Maria jeho druhá babička, jež je katolička, a zeptala se ho, zda by s ní nešel do kostela. „Už ne, babičko,“ odpověděl. Babička se zeptala proč, a on jí řekl: „Velký Babylón, babičko!“

Zdolávání překážek

Samozřejmě, jen málokomu se daří sloužit Jehovovi, aniž by musel čelit vážným překážkám a problémům. Emilia poprvé slyšela poselství o Království v roce 1967. Tehdy již byla vdaná, i když ne šťastně. Zpočátku pravdu nebrala vážně. Když se však začala více snažit, její manžel vyhrožoval, že sestru, která s ní studovala, vyhodí z domu. Emilia pevně prohlásila: „Jestliže ji vyhodíš, budeme studovat na ulici.“ Jednou se Emilia zastavila v baru, kde její manžel pil, aby mu řekla, že jde na shromáždění. Když se vracela, čekal na rohu a začal jí veřejně nadávat, že je prostitutka.

Navzdory takovému ponižování, a dokonce bití, se Emilia rozhodla, že se dá pokřtít. Děti vychovala bez ohledu na více než 20 let neustálého odporu. Od malička každé z nich poučovala, aby si cvičili biblická kázání mezi keři a květinami na zahradě. Stála všechna tato práce za to? Dva z jejích osmi synů jsou nyní služebními pomocníky a dva jsou pravidelnými průkopníky. A co Emiliin manžel? Nakonec přijal nabídku biblického studia s pravidelnou průkopnicí — jednou ze svých dcer!

 Také zaměstnání může způsobit překážky ve službě Jehovovi. Služebné a pomocnice v domácnosti v Hondurasu musejí pracovat velmi dlouho. Často se s nimi zachází jako se skutečnými otroky a očekává se od nich, že budou k dispozici po sedm dní v týdnu. Mnohé se obávají požádat o volno, aby nepřišly o práci. Jedna mladá sestra však hned na začátku vysvětlila, že práci přijme jedině tehdy, když si bude moci vzít volno, aby mohla uctívat Jehovu. Kromě péče o svůj vlastní dům ještě vede jedenáct domácích biblických studií a většina jejích zájemců se účastní shromáždění.

Fifi útočí!

Honduras dostává řádný příděl přírodních katastrof. Uragány nejsou v této zemi nic neobvyklého, ale když v září 1974 udeřil na severní pobřeží uragán Fifi, byla to největší přírodní katastrofa v dějinách země. Asi 1 600 svědků (dvě třetiny z celkového počtu v zemi) bydlelo v zasažené oblasti. I když zahynulo asi 10 000 lidí, nepřišli o život žádní bratři. Mnozí však ztratili své domovy a vlastnictví a mohutné záplavy těžce poškodily komunikační systémy, silnice, železnice a mosty, na nichž jsou všichni závislí. Jedna skupina svědků se na kánoi vypravila ze železniční stanice Baracoa, aby zjistili, zdali jsou v pořádku bratři a zájemci, kteří žijí osamoceně. Shledali, že kánoí se dá po zaplaveném území plout až do Tely vzdálené 55 kilometrů! Střechy domů a vrcholky stromů sloužily jako orientační body. Když se otřeli o jeden strom, spadl jim do kánoe kroutící se korálovec, který se nemohl dostat na suchou zem. Rychlým úderem mačety zabili smrtelně jedovatého plaza dříve, než jim mohl ublížit.

Fifi způsobil i jiné problémy. Musely se odložit dva krajské sjezdy. Zpráva za září se snížila, protože se velké  množství času věnovalo záchranným pracím. Přispívali bratři z celého světa a v krátké době přišly dodávky z New Yorku, New Orleansu a Belize. Za necelý měsíc bylo mezi bratry, jejich rodiny a přátele rozděleno asi 29 tun potravin. Nezapomenutelným dnem se stal 6. listopad onoho roku. Přes obrovské překážky se přímo v srdci zasažené oblasti konal jednodenní krajský sjezd, kterého se zúčastnilo 4 000 osob. Po tvářích mnoha bratrů a sester tekly slzy radosti a úlevy, když zjistili, že jejich drazí přátelé jsou živí a zdraví.

Během následujícího roku bratři postavili dva nové sály Království a 36 nových domovů. Některé domovy byly znovu postaveny na původních místech, ale jiné se musely přesunout, protože místa, kde původně stály, byla nyní v korytě řeky! Jeden bratr projevil za poskytnutou pomoc takové ocenění, že změnil projekt svého nového domova tak, aby měl jak prostředky, tak prostor na to, že na stejném pozemku bude stát i sál Království.

Velká zemětřesení

„Jako hřmění stovky nákladních vlaků.“ Tak jeden bratr popsal zemětřesení ze 4. února 1976, které divoce třáslo jeho domem tak dlouho, dokud se z téměř třímetrových podpěr nepřekotil do mokřiny, nad kterou stál. Asi 150 dalších domů ve městě bylo také těžce poškozeno. Epicentrum tohoto zemětřesení o síle 7,5 stupně však bylo hned za guatemalskou hranicí, a právě tam byly škody skutečně velké. Rybář, který byl oné měsíční noci několik kilometrů od pobřeží, řekl, že se zděsil, když viděl, že oceán se najednou vyhladil jako zrcadlo. Všude kolem začaly ryby podivně vyskakovat z vody. Stále nechápal, co se děje, dokud ve vzdáleném městě nezhasla všechna světla. Nad vodou se ozývalo hrozivé burácení.

 V motaguijském zlomu došlo znovu k posuvům v roce 1980 a lidé byli opět vytřeseni z postelí. Škody však byly daleko menší. Lidé sami říkají: „To je znamení posledních dnů.“ Naneštěstí většina z nich nepodniká žádné kroky. Bez ohledu na velká zemětřesení a lhostejnost mnoha lidí dílo Království v Hondurasu stále roste. I to je ostatně znamení, že žijeme v posledních dnech. — Mat. 24:7, 14.

Řeka Eufrat vysychá

Nezasvěcenému by se mohlo zdát, že náboženství v Hondurasu vzkvétá. Mnohé kostely jsou stále plné, alespoň při zvláštních příležitostech. Přibývá však dokladů, že vody (které znázorňují lidi), jež podporovaly Velký Babylón, začínají vysychat. (Zjev. 16:12; 17:1, 15) Lidé začínají otevírat oči a vidí odporné skutečnosti.

Katolíci v Hondurasu jsou například velmi oddáni „svatým“. Mnozí z nich proto byli velmi otřeseni, když v květnu 1969 papež odstranil asi 200 „svatých“ z oficiálního liturgického kalendáře. „Svatý“ Martin z Porres, černý peruánský svatý, který byl údajně schopen mluvit se zvířaty, odstraněn nebyl, zatímco „svatý“ Kryštof, velmi oblíbený u řidičů nákladních aut, autobusů a u taxikářů, byl odstraněn na základě historických pochybností. Taková rozhodnutí vyvolala mezi lidmi vlnu znechucení, že byli tak dlouho klamáni.

Jeden třiadvacetiletý muž byl zaníceným katolíkem, agresívním členem „křesťanského“ hnutí a jako autorita byl hned za svým knězem. Jednoho dne nastal v jeho životě obrat. Byl na návštěvě u svého přítele, když se náhle objevil jeho kněz, úplně opilý. Začal mladého muže urážet a používal přitom ta nejvulgárnější slova. Kněz jej obvinil, že mladý muž zasahuje do jeho soukromého života, který se ovšem, takový jaký byl, nejevil nijak dobře.

 Rozčarovaný muž vystoupil z církve. O několik týdnů později „přijal Pána“ ve význačném evangelickém náboženství. Pokrytectví a prázdné tradice jej vedly ke stejnému zklamání. A tak se o rok později obrátil k tomu, co považoval za poslední šanci: k biblickému studiu se svědky Jehovovými. Tehdy si svědků příliš nevážil, ale brzy na něj zapůsobil vzájemný soulad biblických nauk. Dělal pokroky a poučoval svou rodinu o tom, co se dozvídal. Svůj život oddal Jehovovi v roce 1975 a slouží mu dodnes.

Marta, paní v pokročilém věku, řekla svědkům, kteří ji navštívili, že by chtěla více vědět o Bibli a že je ochotná s nimi studovat, ale v žádném případě nebude měnit své náboženství. Svědkové souhlasili s tím, že ji nebudou nutit, aby někam vstupovala. Po pěti měsících začala navštěvovat shromáždění. Bývala diákonkou v církvi adventistů. Když ji členové její církve po dlouhé době navštívili, řekla jim, že zatímco svědkové žijí v lásce a naději, jejich církev je mrtvá.

V jedné oblasti žily v sousedství tři rodiny a ustavičně se hádaly. Jedna rodina patřila k letničnímu hnutí, druhá k evangelíkům a třetí k adventistům. Když jeden misionář přinesl dobrou zprávu, všechny tři rodiny kupodivu reagovaly na poselství! Misionář navrhl, aby se všichni shromáždili ke společnému studiu. Tímto způsobem nakonec vyřešili své stížnosti. Takové je ovoce pravého náboženství. — Jan 13:35.

Ovocem staletí falešného náboženského učení v Hondurasu je národní posedlost smrtí. Když někdo zemře, na pohřbu se objeví i jeho největší nepřátelé, veselí se, bdí celou noc a pijí a hrají karty. Jedna průkopnice ze severního pobřeží vzpomíná, jak hovořila se starým mužem před jeho skromným domem. Když zvědavě pohlédla na to, na čem muž seděl, vysvětlil jí, že to je jeho rakev. Měl ji už tak  dlouho, že trouchnivěla. Potom pyšně ukázal na novou rakev v domě, pečlivě umístěnou na podstřešních trámech nad jeho postelí. Kolik rakví muž přežije, to se ještě uvidí.

Požehnání a náročnost krajského díla

Krajští dozorci, jejich manželky a práce, kterou konají ve prospěch pravdy, jsou v Hondurasu z dobrého důvodu vysoce ceněny. Práce je radostná, ale vyžaduje značné oběti. Zpočátku představovala velký problém doprava. Jeden bratr ve vysokohorském městě Siguatepeque vzpomíná na krajského dozorce, který přišel pěšky, tekl z něj pot a před sebou tlačil trakař naložený věcmi pro týdenní návštěvu.

Špatné počasí, rozvodněné řeky a nedostatek silnic těmto mužům a jejich manželkám často ztěžovaly cestu od jednoho sboru ke druhému. Gary a Elaine Krauseovi, misionáři ze 41. třídy Gileadu, byli přiděleni k práci v kraji, jenž sahal od San Pedro Suly k Limónu na okraji Mosquitie. Při velmi špatném počasí se tudy nemohl dostat ani vlak nebo kůň. Nejednou Krauseovi museli jít pěšky a nést svá  zavazadla asi 80 kilometrů podél pobřeží z Trujilla do Limónu a zpět. Mořský vánek jim pomáhal snést silné tropické horko, ale zjistili, že někdy je snesitelnější cestovat v noci.

Aníbal Izaguirre byl v roce 1970 krajským dozorcem na severním pobřeží a měl navštívit vzdálenou vesnici Chacalapa. První část cesty jel vlakem s ovocem, naloženým banány, kokosovými ořechy a různými zvířaty. Potom následovala kodrcavá cesta až do vesnice El Olvido, což volně přeloženo znamená „zapomenutí“. Závěrečnou část cesty představoval čtyřhodinový pochod. Občas se musel s kufrem na hlavě brodit až po prsa hlubokými řekami a ze stromů na něj pokřikovaly opice. Cestou potkal statného černocha, který se nabídl, že mu ponese kufr a dovede ho až do cíle. Na mýtině v džungli, na které stálo asi 50 chýší se slaměnými střechami, silák položil kufr a oznámil: „Tak, a jsme v Chacalapě!“ Námaha však stála za to, protože na jedné chýši byl nápis „Sál Království svědků Jehovových“. Scházelo se tam jedenáct zvěstovatelů!

Neobvyklým případem v krajském díle je Julio Mendoza ze sboru Juticalpa. Byl pokřtěný v roce 1970 a v roce 1977 vstoupil do řad zvláštních průkopníků. Brzy byl vyškolen pro krajské dílo, ve kterém začal sloužit v roce 1980. Co je na něm tak neobvyklého? Ať už cestoval do měst, nebo vzdálených oblastí, vždy jej doprovázela jeho manželka Dunia a malá dcera Esther. Mnoho venkovských domů se skládá jen z jedné místnosti, ve které se žije, spí i vaří. Julio a jeho rodina se o takovou místnost mnohokrát dělili se svými hostiteli i s jejich slepicemi, krůtami a kozami! Když se jednou nemohli dostat přes řeku, byli nuceni strávit noc v jediné dostupné noclehárně: v houpací síti, ve které spali všichni tři.

 Během počátečních let díla v Hondurasu byli krajskými dozorci vždy bratři ze zahraničí, ať už misionáři, nebo ti, kteří přišli sloužit tam, kde je větší potřeba. Časem ale byli čtyři z pěti krajských dozorců rodilými bratry. V nedávných letech byli tito muži i jejich manželky schopni zůstat v díle déle, než tomu bylo v minulosti, bez ohledu na takové nemoci, jako je hepatitida, malárie a úplavice, které se běžně vyskytují ve venkovském prostředí.

Samozřejmě, když je jejich práce zavede do velkých měst, někdy se těší z pohostinnosti bratrů v krásných domech. Naučili se tajemství přizpůsobivosti tak jako apoštol Pavel. (Fil. 4:11, 12) V posledních letech je krajské dílo mnohem snazší. Je více dlážděných cest a autobusové linky vedou prakticky do všech měst.

„Paste Boží stádo“

V roce 1972 vstoupily v Hondurasu, tak jako i v jiných částech světa, v platnost úpravy ve způsobu, jakým jsou jmenováni starší a služební pomocníci. Jako celek bratři reagovali s oceněním a tvrdě pracovali, aby byli způsobilí. Je zajímavé, že v době, kdy bylo zavedeno toto nové uspořádání, tvořili honduraští bratři pouze jednu třetinu starších v zemi, ale v roce 1976 jejich podíl vzrostl na dvě třetiny.

V době, kdy v zemi byl průměrně méně než jeden starší na sbor, bylo vždy nebezpečí, že pasení stáda se bude zanedbávat. Starší tedy dostali radu, aby školili služební pomocníky v pastýřské práci. Návštěvy služebních pomocníků měly bratry povzbudit a zachovat otevřený prostor pro rozhovory. Měli samozřejmě upozornit starší, pokud by někde byl vážný problém.

V jednom sboru si mysleli, že jistá sestra ztratila veškerý zájem o pravdu, protože nechodila na shromáždění. Ale  bratři zjistili, že na shromáždění nechodila proto, že si nemohla dovolit koupit boty! Velmi ocenila drobnou pomoc a brzy byla zase na shromáždění a ve službě.

Starší a rovněž věrní zvěstovatelé si dělali starosti se zpomalením teokratické činnosti v zemi v letech 1978 až 1983. Po rozboru situace výbor odbočky vyzdvihl dva hlavní důvody: hmotařství a nedostatek osobního studia. Zvláště od poloviny sedmdesátých let měla velký vliv televize. To velmi přispělo k úpadku studijních návyků. I když se hmotařství obvykle připisuje bohatším národům, skutečnost je taková, že láska k penězům působí na chudé stejně jako na bohaté. Jedna misionářka byla překvapena, když viděla manželský pár svědků, kteří bydleli v domě s hliněnou podlahou a bez přívodu vody, a přece měli televizní přijímač, stereo přehrávač a drahý nábytek do obývacího pokoje. Takové věci je možné koupit na půjčku, ale často pak musí pracovat manžel i manželka, aby zaplatili dluh. Není divu, že tento manželský pár vynechával shromáždění a byl prakticky nečinný ve službě.

Odbočka zvyšovala úsilí v ‚pasení Božího stáda‘ a pomáhala bratrům, aby ‚obnovili lásku, kterou měli zprvu‘. (1. Pet. 5:2; Zjev. 2:4) V roce 1981 navíc přijelo jedenáct misionářů z nově zřízené pobočky školy Gilead v Mexiku a v roce 1988 přišli tři bratři ze školy dodatečného služebního vzdělávání. Mohutný vzrůst od roku 1984 svědčí o tom, že Jehova všem těmto opatřením požehnal.

Průkopnická služba plodí průkopníky

Od roku 1984 došlo k nápadnému probuzení na průkopnickém poli. Stačí srovnat průměr 937 pravidelných a pomocných průkopníků v roce 1992 s 276 v roce 1976. Zatímco počet zvěstovatelů se zdvojnásobil, počet průkopníků se téměř zčtyřnásobil.

 Nástrojem k ozdravení řad průkopníků byly otevřené články ve Strážné věži a Naší službě Království a povzbuzující proslovy na sjezdech. Mnoho jmenovaných služebníků ve sborech začalo pozitivněji hovořit o radostech průkopnické služby. Někteří upravili své záležitosti tak, aby se mohli stát pravidelnými nebo pomocnými průkopníky. Uvědomili si, jak důležité je ‚nezhášet oheň ducha‘ a že průkopnický duch je nakažlivý. (1. Tes. 5:19) Průkopnická služba plodí průkopníky.

Není nezbytné, jak se někteří mylně domnívají, dosáhnout finančního zabezpečení dříve, než se někdo stane průkopníkem. Vezměte si třeba případ mladého bratra z vysokohorského Guásima. Den po svém křtu podal přihlášku do pomocné průkopnické služby. Předtím několik měsíců tvrdě pracoval, aby si koupil nové oblečení a v kazatelské službě vypadal upraveně. První týden šlo všechno dobře, ale druhý týden nepřišel do služby. Ostatní průkopníci si dělali starosti, a šli za ním do hor. Tam zjistili, že jednou v noci, zatímco mladý bratr spal, odnesl zloděj jeho oblečení, které se sušilo na šňůře. Bratři pro něj nějaké oblečení sehnali. I když ztratil jeden týden, na konci měsíce svého cíle dosáhl. O několik měsíců později měl stále jen jedny kalhoty. To ale nezkalilo jeho radost, protože viděl jednoho ze zájemců, se kterým studoval Bibli, jak se křtí jen šest měsíců po jeho vlastním křtu.

Ve sboru San Lorenzo je dvacetiletý slepý průkopník Adrian. V roce 1984 jeho sestra přijala biblické studium, ale Adrianovi nabídnuto nebylo. Mělo se zato, že by nebyl schopen studovat. Jeho sestra studiu příliš nerozuměla, a tak jí Adrian, který vždy poslouchal, všechno vysvětloval. Sestra brzy ztratila zájem. Stále ještě nikdo nenavrhl studium Adrianovi. Musel o biblické studium požádat. Tak hluboce  na něj zapůsobilo, co se dozvěděl, že s pomocí své rodiny začal brzy chodit na shromáždění.

Když pravda v jeho srdci zakořenila, chtěl se o ni dělit s dalšími. Opět se předpokládalo, že na tento náročný úkol nebude stačit. Adrian trval na svém a bratři mu pomohli, aby se mohl podílet na službě. Za první měsíc své služby podal zprávu o 24 hodinách, a potom jeho zpráva měsíc od měsíce stoupala. V měsíci po svém křtu podal přihlášku do pomocné průkopnické služby, a zanedlouho byl pravidelným průkopníkem. Obvykle podává zprávu o více než 100 hodinách a v současnosti vede osm domácích biblických studií. A jen si pomysli, že ho bratři nejprve přehlíželi!

Péče o zvláštní potřeby

Lidé ve zvláštních situacích často potřebují zvláštní míru nesobecké křesťanské lásky. Například Teresa je od tří let slepá. Kdysi trochu studovala se svědky, ale během let se zapletla s různými náboženskými skupinami. Někteří členové těchto náboženství se nad ní modlili, aby opět získala zrak — samozřejmě bez výsledku. Jejím skutečným přáním bylo znovu studovat se svědky. Příležitost se naskytla, ale jak by mohlo být studium vedeno? Sestra četla odstavce, a pokud četla dobře, se správným důrazem a přestávkami, pro Teresu nebylo obtížné správně odpovídat. Teresa brzy chtěla chodit na shromáždění. I když sestra rozhodně nebyla zkušenou cyklistkou, vozila ji tam na kole! Když pršelo, byl to zajímavý pohled vidět je, jak přijíždějí schované pod deštníkem a chráněné plastikovými pytli.

Na shromážděních Teresa rovnou odpovídala na otázky, dokud ji nepoučili, že nejprve musí počkat, až bude vyvoláno její jméno. Naučila se přednášet proslovy ve škole teokratické služby a začala se podílet na službě. Bez ohledu na svou zvláštní situaci má své duchovní oči rozlišovací  schopností upřené na cenu: na slavný den, kdy uvidí krásu pozemského ráje.

V horách žil jeden starý, téměř slepý muž. Od bratra, který vynaložil zvláštní úsilí, aby s ním zůstal ve spojení, přijal knihu Pravda. Někdy byl muž tak nemocný, že nemohl studovat, ale obvykle, když společně studovat mohli, odpovídal přemýšlivě a moudře. Jednou byl stařec pryč. Sousedé říkali, že odešel bydlet k dceři do města, protože potřeboval lékařskou péči. Bratr si neřekl, že víc udělat nemůže, hledal naopak řešení. Když příště navštívil sjezd v tomto městě, šel dům od domu a hledal svého bývalého zájemce. A nakonec ho našel, jak odpočívá v houpací síti! Zařídilo se, aby studium pokračovalo. Stařec se zanedlouho dokonce naučil, jak se dostane na shromáždění sám. Cestou do sálu Království totiž počítal ulice. Časem se stal zvěstovatelem dobré zprávy. Jak byli lidé ohromeni, když viděli tohoto bělovlasého, téměř slepého muže, který ve věku 93 let trávil každý měsíc 30 až 70 hodin tím, že navštěvoval dům po domu!

Lagose svědkové v Puerto Cortés láskyplně nazývali Laguito. Téměř od nepaměti byl zvláštním průkopníkem. Co se týče jeho věku, mohl jen neurčitě říci: „Myslím si, že mi není víc než 86 let.“ Laguito měl velmi slabý zrak, a tak musela kancelář odbočky někdy luštit jeho zprávu z kazatelské služby. V jednom měsíci podal zprávu o nemožných 1 050 hodinách. Ukázalo se, že se i tak jednalo o pozoruhodných 150 hodin. Ze stejného důvodu se často srážel s různými věcmi, když jezdil na kole. Poté, co vjel do potoka a zranil se na hlavě, bratři konečně rozhodli, že jedinou laskavou možností bude, aby Laguitovo kolo opatrně vzali a prodali. Laguito byl později v důsledku hepatitidy upoután na lůžko a již se nezotavil. Protože neměl žádné známé  příbuzné, sbor převzal o Laguita péči během jeho posledních šesti měsíců. Jeden bratr ho vzal k sobě domů a každý den tam přišel někdo, kdo věnoval pozornost potřebám tohoto milovaného věrného starého bratra.

„Nebyli našeho druhu“

Musíme počítat s tím, že všichni nezůstanou věrní. V průběhu let musel být v Hondurasu vyloučen z křesťanského sboru značný počet osob obzvláště kvůli nemravnosti a opilství. Někteří také zaplatili v duchovním smyslu cenu života za odpadlictví, které je charakteristické arogancí a rozkolnictvím. I když je odnětí pospolitosti vždy smutné, zachraňuje životy. Zachovává sbor čistý, podněcuje některé přestupníky k pokání, a někdy je dokonce dobrým svědectvím.

Blanca Rosaová například studovala s misionářkou, která měla právě odjet z jejich země. Misionářka chtěla předat studium jiné zvěstovatelce, ale Blanca Rosaová ve studiu nechtěla pokračovat. Byla však přesto zvědavá, proč misionářka musí odjet. „Přijďte dnes večer na shromáždění a pochopíte to,“ vysvětlovala jí sestra. Aby Blanca Rosaová uspokojila svou zvědavost, šla ten večer na shromáždění a uslyšela oznámení: Manželovi misonářky, který byl rovněž zahraničním misionářem a dozorcem, byla odňata pospolitost se sborem. Blanca Rosaová byla hluboce dojata. Pomyslela si: ‚To je skutečná pravda. Ani rasa, ani zevnějšek, ani postavení nezabrání, aby přestupník nebyl vyloučen ze sboru.‘ Zde nastal zvrat v jejím životě. Byla pokřtěna a po čtyři roky sloužila jako pomocná průkopnice.

Marnotratní synové

Zdrcení rodiče již prolili mnoho slz, když viděli, jak je milovaným synům a dcerám odnímána pospolitost nebo jak jsou jednoduše ztraceni v mravním bahnu tohoto světa.  Ježíšovo známé podobenství o ‚marnotratném synovi‘ v 15. kapitole u Lukáše je pro ně zdrojem útěchy a naděje. V Hondurasu jsou velké rodiny běžné, a tak je i počet marnotratných synů velký. Špetka pravdy je však i v pořekadle: „Naděje umírá poslední.“

Oswaldo jako dítě znal pravdu, protože ho vychovával strýc, který je svědkem Jehovy. Nedal se pokřtít. Během dospívání začal vést dvojí život. Chodil na shromáždění a účastnil se kazatelské služby, ale také navštěvoval diskotéky se svou světskou přítelkyní. Aby uspokojil své choutky, dokonce okradl jednoho bratra. Musel opustit dům svého strýce, načež jen zapadl ještě hlouběji do nemravnosti a drog. Nakonec vstoupil do armády.

Uplynuly roky a Oswaldo zatoužil po životě, který kdysi zakusil v Jehovově organizaci. Cítil se však bezmocným, aby v tom něco udělal. Náhodou se jednoho dne setkal se svým strýcem a řekl mu, že by se chtěl vrátit. Ačkoli strýc silně pochyboval o Oswaldově upřímnosti, dal mu adresu misionářského domova. Oswaldo tam rovnou zašel a zařídil si biblické studium. Tentýž týden začal číst časopisy a navštěvovat shromáždění; to mu zase dodalo sílu, kterou potřeboval, aby se zbavil drog a nemravného života. Sebral odvahu, aby odškodnil ty, které předtím okradl. Jedna sestra nechtěla nic přijmout, ale Oswaldo naléhal a předal jí televizor a krabici jablek, aby ulevil svému svědomí. Velmi to zapůsobilo na nevěřícího manžela naší sestry.

Oswaldo ale byl ještě v armádě. Přál si, aby našel způsob, jak být propuštěn. Stalo se však, že jeho nadřízený v důstojnickém sboru byl propuštěn pro krádež, a Oswaldovi bylo řečeno, že by ho mohl nahradit. Služební postup by byl znamenal větší plat a zábavnou práci, ale Oswaldo zůstal neoblomný a usiloval o propuštění. Ohlásil se u velitele.  Dříve než se zmohl na zmínku o propuštění, velitel mu gratuloval k povýšení! Oswaldo zachoval pevný postoj a vysvětlil, co skutečně chce: opustit armádu a ujmout se celodobé služby. K jeho překvapení bylo jeho přání vyhověno. A navíc změny osobnosti, které učinil během posledních měsíců v armádě, způsobily, že mu byl udělen diplom s blahopřáním. Otevřely se mu velké možnosti k vydávání svědectví. Než opustil armádu, přezdívali ho jeho vojenští přátelé uctivě „kazatel“. Nyní je pokřtěný a stal se pravidelným průkopníkem, skutečným kazatelem.

Santiago se také vydal poněkud vzdorovitým směrem. Měl tři sestry. Dvě z nich byly pravidelnými průkopnicemi, a ta poslední byla pomocnou průkopnicí; všechny tři byly činorodé, pilné a duchovně zaměřené. Santiago nebyl. Byl pyšný na své světlé vlasy (černé vlasy jsou v Hondurasu téměř pravidlem) a měl je pěkně dlouhé. Jeho důvěrnými přáteli byli zloději, opilci a narkomani. Tyto návyky s nimi sdílel. Proto nepřekvapí, že téměř každý měsíc skončil ve vězení. Přesto všechno uvažoval jeden bratr misionář: „Jestliže má v teokracii tři sestry, pak je jistě nemožné, aby  jejich bratr úplně postrádal dobré vlastnosti.“ Nabídl se, že bude se Santiagem studovat, a ten to přijal. Nedělal však pokroky. Nakonec misionář studium skončil a vysvětlil mu, že pokračování by bylo bezúčelné, pokud by Santiago nechtěl uplatňovat to, co se naučil.

Uplynuly měsíce a na začátku roku 1986 Santiago žadonil, aby mu byla poskytnuta další příležitost. Tentokráte to bylo odlišné: Ostříhal si své dlouhé vlasy, připravoval se na studium, a dokonce svědčil svým dřívějším přátelům, kteří se mu začali vyhýbat jako moru. Misionář však přesto nebyl zcela přesvědčen. „Opravdu skončil s kouřením a přestal dělat neplechu ve svém sousedství?“ ptal se Santiagových sester. Ano, skutečně přestal. V dubnu dostal svolení, aby se účastnil kazatelské služby. V květnu podal zprávu o 65 hodinách v díle; v červnu vedl pět biblických studií. Pokračoval až ke křtu a brzy se ujal vedení v duchovní činnosti rodiny. V roce 1989 se stal zvláštním průkopníkem.

Co způsobilo, že se Santiago tak změnil? Odpovídá: „Po prvním studiu jsem věděl, co se Jehovovi líbí, a co ne. Pak jsem si všiml, že kdykoli jsem udělal něco špatného a věděl jsem, že je to špatné, skončilo to tím, že jsem měl velké problémy s jinými lidmi. To mi pomohlo, abych viděl, že to, co si Jehova přeje, je tím nejlepším a slouží to k naší ochraně. Člověk, který poslouchá Jehovu, má vždy méně potíží. Nechtěl jsem mít celý svůj život jen potíže, a tak jsem začal studovat znovu, ale tentokrát jsem již uplatňoval to, co jsem se naučil.“

„Modrá bomba“ a jiné knihy

Publikace Společnosti Strážná věž pomohly mnoha lidem změnit způsob života a přiblížit se k Jehovovi. Tyto publikace jsou vhodně přizpůsobeny, aby je mohli používat  lidé gramotní i pologramotní, mladí i staří. Nelze říci, která z nich měla na honduraské pole největší dopad.

Tak například světově proslulá kniha Pravda, také nazývaná „Modrá bomba“, která byla na celém světě vytištěna a rozšířena v počtu značně přesahujícím sto miliónů kusů. Jistá učitelka v evangelické nedělní škole se rozhodla, že zajde do sálu Království a požádá o biblické studium. Cestou potkala jednu sestru, a ta se jí zeptala, proč chce studovat se svědky. Odpověděla: „Nyní jsem našla pravdu, a už nechci být učitelkou v nedělní škole.“ Tato žena si tajně četla knihu Pravda. Byla zklamaná, že s ní nemůže být vedeno studium denně, ale jen dvakrát týdně. Přesto dělala pěkné pokroky a brzy začala chodit na shromáždění. Jednou zaslechla, jak dozorce školy teokratické služby říká, že každý, kdo chce být Božím služebníkem, by se měl do této školy zapsat. Udělala to tedy. Zpřetrhala veškeré svazky s nedělní školou a zaměřila se na to, že se stane pravou služebnicí Jehovy.

Také kniha Mládí byla v Hondurasu dobře přijímána. Učitelé ji v některých školách používali jako podklad pro rozhovory ve třídě. Jedna mladá dívka dostala knihu Mládí od své babičky a vzala si ji do školy. Učitelka knihu prozkoumala a zeptala se, odkud ji má. Ozval se jeden chlapec ze třídy, který ji také měl, a řekl, že ji vydali svědkové Jehovovi. Učitelka požádala o zakoupení 34 knih pro potřeby školy.

Na vyšších školách měla značný vliv kniha Stvoření. Jedna sestra, která pracuje jako učitelka, se vždy bránila nátlaku ředitele i ostatních učitelů, kteří chtěli, aby vyučovala o pravěkém člověku. Když vyšla kniha Stvoření, s úspěchem ji ve třídě použila a také ji dala jedné učitelce a řediteli školy.

 V Puerto Cortés a v podobných oblastech má tuto knihu skoro každý ředitel školy. Karibský ředitel jedné celosvětové charitativní organizace, který studoval na univerzitě v Anglii, ji přečetl několikrát a řekl: „Tato kniha jde přímo k jádru věci. Nelze současně věřit v Boha a v evoluci.“

Knihu Pravda nyní nahradila kniha Žít navždy a milióny lidí z ní čerpají naději a útěchu. Leticia se v dětství hrozila smrti; kdykoli zemřel někdo, koho znala, přemohl ji nesmírný zármutek. Vzpomíná: „Již dva roky jsem od této bolesti osvobozena; mému smutku je konec.“ Jak se to stalo? „Jedna kamarádka ze školy měla knihu Žít navždy, ale necenila si jí, a tak mi ji dala. Na straně 10 jsem se dočetla: ‚Nepřeješ si zemřít, a nepřeje si to ani žádný jiný normální člověk, který má přiměřené zdraví. Bůh nás vytvořil s touhou žít, ne s touhou umírat. . . Milující Bůh by jistě nebyl stvořil lidi s tohou žít navždy, aby jim pak znemožnil splnit tuto tužbu.‘ Rozjímala jsem nad tím a pocítila jsem uklidnění. Své kamarádce jsem později řekla, že jsem jí hluboce vděčná, protože mi věnovala skutečný poklad.“

Zdaleka nejdůležitější kniha, kterou používáme, je samozřejmě Bible. V Hondurasu, kde se lidé tuto knihu kdysi vůbec neodvažovali číst, je Překlad nového světa neocenitelnou pomůckou. Když tento překlad vyšel roku 1965 ve španělštině, prudce stoupl počet Biblí rozšířených mezi obyvatelstvo — a sice o více než 1 000 procent oproti údaji z roku 1967. Tento vynikající překlad i nadále pomáhá lidem, aby se přiblížili k Autoru Bible, Jehovovi.

Jediný časopis

Když poprvé začaly do Hondurasu přicházet časopisy Strážná věž a Probuďte se! v celobarevném provedení, byla to slavná událost. Jejich přitažlivost se tehdy ve služebním roce 1986 projevila 13procentním zvýšením počtu rozšířených  časopisů. Lidé v Hondurasu opravdu oceňují široký záběr námětů v těchto časopisech a skutečnost, že se opírají o autoritu Bible. Často je možné vidět, jak je lidé čtou v autobusech nebo v kancelářích.

Jeden lékař v oblasti La Ceiba doporučil těhotné ženě, která měla již několikrát porodní problémy, aby šla na potrat. Nebyla si jistá, jak by se měla zachovat, a tak ji lékař poslal pryč, aby si to rozmyslela. V den, kdy se měla znovu dostavit k lékaři, zanechal u ní jeden svědek časopis. Hlavním námětem byly potraty. Časopis jí pomohl učinit pevné rozhodnutí, že potrat nepodstoupí. Všichni měli velkou radost, když nakonec bez problémů porodila! Tato žena začala studovat Bibli. Nyní je pokřtěná ona i její nejstarší dcera a obě slouží jako pomocné průkopnice. Začalo to jediným časopisem.

Jedna sestra zanechala personálnímu řediteli ministerstva školství Probuďte se!, které obsahovalo článek „Usiluj o pokoj se svými bližními“. Příjemně ji překvapilo, když 300 zaměstnanců dostalo fotokopii tohoto článku! Měli jej využít jako podklad pro diskusi při studijním semináři. Zasedání bylo dlouhé, ale nikdo si nestěžoval. Atmosféra mezi pracovníky se v důsledku tohoto semináře podstatně zlepšila a ředitel si u personálu získal oblibu a úctu. I zde to začalo jediným časopisem.

Je zvláštní, že někteří bratři měli k rozšiřování časopisů negativní postoj. V roce 1981 jeden malý sbor rozšířil velmi málo časopisů, v průměru jen tři časopisy na zvěstovatele měsíčně. Krajský dozorce je povzbuzoval, aby měli pozitivní postoj s ohledem na pravou hodnotu těchto časopisů. Brzy každý zvěstovatel rozšiřoval průměrně 16 časopisů za měsíc. K jejich překvapení někteří lidé rádi přijali tři nebo čtyři výtisky!

 Další pokrok ve venkovských a odlehlých obvodech

V roce 1970 bylo odhadnuto, že se dobrá zpráva o Království stále dostává jen ke třem až čtyřem desetinám obyvatel Hondurasu. V souladu s podněty, které dal v tom roce zónový dozorce, bylo rozhodnuto reorganizovat obvody sborů, aby bylo možné zastihnout větší procento obyvatelstva. Sbory na to reagovaly tak, že pořádaly jednou týdně automobilové, a někdy dokonce autobusové výpravy na venkov. Přesto však nebylo možné pokrýt celou zemi. V roce 1971 se kancelář odbočky chopila iniciativy a zajistila, aby na zbývajícím nepřiděleném území pracovali jednou ročně dočasní zvláštní průkopníci.

Dva zvláštní průkopníci Armando Ibarra a Manuel Martínez dostali přidělení propracovat odlehlé obvody oblasti Olancho. Podnikli nejméně pět výprav do roztroušených vesnic tohoto rozlehlého území. Je to oblast nekonečných hor a zapadlých údolí, kde žijí jaguáři i jedovatí hadi, ovšem také bytosti ze všech nejnebezpečnější — násilní lidé.

Aby mohli pokrýt větší území, dohodli se, že budou pracovat odděleně a přitom budou neustále udržovat kontakt. Jednoho dne si Armando uvědomil, že už nějakou dobu neviděl Manuela, a vydal se jej hledat. Když se blížil k jednomu domu, zaslechl, jak kdosi říká: „Teď ať tě zachrání tvůj Bůh nebo tvá Bible!“ Dostal velký strach, ale pomodlil se k Jehovovi a vešel dovnitř. Uvnitř byla napjatá situace. Manuel držel ruce nad hlavou a proti němu stáli dva muži ozbrojení pistolí a mačetami. Když spatřili Armanda a uvědomili si, že Manuel není sám, sklonili zbraně a nechali ho jít. Manuel, obličejem obrácený k mužům, pomalu vycouval z domu a připojil se ke svému partnerovi. Nato oba odešli do jiné vesnice.

Tehdejší krajský dozorce Hector Casado poslal v květnu 1987 dopisy sborům, v nichž žádal o dobrovolníky, kteří by zorganizovali šestidenní výpravu po odloučených vesnicích  v oblasti nazývané Santa Bárbara. Bylo zapotřebí zdatných bratrů a sester, ochotných podnikat výstupy do hor a spát v jakékoli vesnici, kde je zastihne noc. Ve smluvený den se v San Pedro Sule sešlo 70 svědků z 26 sborů a odloučených skupin. Byli rozděleni do osmi skupin, pomodlili se k Jehovovi a vydali se na cestu, každý svým směrem. Setkali se s nejrůznějšími, většinou velmi chudými lidmi. Někteří byli velmi příznivě nakloněni, jiní se stavěli nepřátelsky. Bylo mnoho negramotných, ale našli se i takoví, kteří před léty dostali některou knihu a nyní dobře znali pravdu. Jedna žena si tolik přála knihu Žít navždy, že za ni nabídla svou jedinou slepici.

Jedna skupina podnikla po křivolakých horských cestách namáhavou šestihodinovou jízdu automobilem s pohonem na všechna kola. Když konečně dorazili do malého městečka, uvítala je průtrž mračen. A to bylo štěstí, neboť v této oblasti nepršelo několik měsíců. Bouřka byla připisována příchodu bratrů! Posléze se tam setkaly s dobrým přijetím i vody pravdy. Některé sestry se vracely ještě téhož odpoledne, aby vedly se zájemci biblická studia. Určitý počet těchto studií pokračoval prostřednictvím dopisů.

Jiná skupina propracovávala pásmo, které bylo prakticky pod kontrolou severoamerických evangelíků. Ti zde měli svou rozhlasovou stanici. Na rozhlasových vlnách rozpoutali propagační kampaň proti svědkům. Popisovali je, jak chodí po dvojicích a nosí tašky s literaturou. „Dávejte si na svědky pozor,“ varovali. „Jsou schopní a mají hluboké biblické znalosti. Mohli by oklamat i odborníka z řad našich bratrů. Vyhýbejte se jim! Nepřijímejte je doma!“ Tato bezplatná publicita podnítila značnou zvědavost a vydláždila cestu k mnoha zajímavým rozhovorům.

V jiném městě nabídl pohostinný, ale velmi chudý muž bratrům přístřeší. Spát na slaměných rohožích, položených na holé hliněné podlaze, nebyl problém. Ale než se rozednilo,  probudily je blechy, které si usmyslely, že si dají časnou snídani! Téměř jediným zdrojem příjmů v tomto městě je pletení slaměných rohoží. Několik žen, které v průběhu dne nepřijaly literaturu, přišlo večer k domu, kde byli bratři ubytováni. Ženy nabídly výměnou za knihy nově upletené rohože.

Po šesti dnech se sedmdesátičlenná skupina opět sešla. Rozšířili 623 knih, 687 časopisů a strávili ve službě 2 455 hodin!

Někteří si říkali, zda snaha o spojení s těmito odloučenými lidmi stojí za tu námahu, když je téměř nemožné vykonávat u nich opětovné návštěvy. Nesmíme podceňovat moc, s jakou může pravda zakořenit v srdci člověka. V jednom odlehlém  území se jistý muž pravidelně vypravoval do města, aby tam získal literaturu. Když se to dozvěděla skupina, která to území propracovávala, osedlal jeden bratr svou mulu a vydal se do hor najít tohoto muže. Nalezl dům, ale manželka onoho muže mu sdělila, že není doma. Kde byl? Odpověděla: „Šel kázat.“

Jeden dozorce v podobném duchu uvedl: „Představte si, že vcházíte do malého vzdáleného města, kde nečekáte velký zájem. Ale v jednom domě za druhým lidé říkají: ‚Nás navštěvují svědkové Jehovovi a jsme přesvědčeni, že mají to pravé náboženství!‘ To se nám stalo. Jiní v tomtéž městě říkali: ‚Pojďte dovnitř, už na vás čekáme; studujeme s donem Tivo.‘ ‚Kdo je don Tivo?‘ ptali jsme se. Žádného takového bratra jsme neznali. Tento člověk patrně obdržel literaturu a její poselství zapustilo v jeho srdci hluboké kořeny. Jakmile don Tivo potkal svědka, který mu vysvětlil, jak knihy používat a jak vést biblická studia, ihned se vydal činit učedníky. V době, kdy jsme se s ním setkali, vedl sedm biblických studií. Byla mezi nimi dvojice, která si zařizovala právoplatný sňatek, aby se mohla připojit k donu Tivovi v jeho kazatelské práci!“

Pozoruhodné sjezdy

První oblastní sjezd se v Hondurasu konal v roce 1948 a přítomno bylo 467 osob. Jeden obchodník, který se sjezdu zúčastnil, řekl: „Bylo načase, aby někdo přišel s takovým poselstvím. Je pro mne nové, ale líbí se mi.“

Uplynulo ještě osmnáct let, než byl uspořádán první mezinárodní sjezd. V prosinci roku 1966 se v hlavním městě shromáždilo 1 422 osob včetně 225 bratrů, kteří přijeli z daleka, například z Kanady, Německa a Austrálie. Karavana jedenácti autobusů přivezla 450 bratrů ze San Pedro Suly. Tehdy ještě nebyla dobudovaná asfaltová silnice ze San Pedro Suly do Tegucigalpy. Museli tedy podniknout  namáhavou dvanáctihodinovou cestu po klikatých horských cestách. Přijeli i bratři z daleké La Ceiby, ovšem o den později, protože nákladní vlak s ovocem, kterým cestovali, nemohl kvůli prudkým dešťům projet. Žádný z bratrů té svízelné cesty nelitoval.

V proslovu „Slyšte Danielova slova pro tento den“ si vyslechli časové rady k problému nacionalismu. Poprvé v životě viděli dramatizaci. Nazývala se „Obracejte se na Bibli jako na životní vodítko“. Pomohla bratrům žijícím v komunitách, aby se chránili před smilstvem, které je tam tak běžné, že muž věrný své manželce je veřejností považován za podivína nebo za méněcenného.

Jak tisk, tak rozhlas poskytly příznivou publicitu. Nepřátelé se samozřejmě jako obvykle činili a šířili lži a negativní zprávy. Pravdě se však v tisku dostalo mnohem větší pozornosti a prostoru. Jak řekl apoštol Pavel: „Nemůžeme dělat nic proti pravdě, ale pouze pro pravdu.“ (2. Kor. 13:8) Tento sjezd nepochybně přispěl k vynikajícímu růstu, který následoval. V průběhu dalších tří let bylo pokřtěno 477 osob, oproti 175 pokřtěným za tři předešlé roky.

Čas od času navštěvují sjezdy členové vedoucího sboru a bratři se vždy velmi radují z posily, která se jim v jejich přítomnosti naskýtá. Bratr N. H. Knorr přijel několikrát. Na různých sjezdech hostovali také bratři W. L. Barry, J. C. Booth, F. W. Franz, M. G. Henschel, W. K. Jackson, K. F. Klein, A. D. Schroeder a L. A. Swingle.

Oblastní sjezd „Lid, který zachovává ryzost“, který se konal v roce 1986, byl další výjimečnou událostí. Dramatizace „Tvá budoucnost — výzva“, pohnula mnoho bratrů a sester, aby vážněji přemýšleli o průkopnické službě. Jeden mladý bratr počítal s tím, že po sjezdu bude studovat na univerzitě. Změnil však názor a začal hledat světskou práci,  která by mu umožňovala být pomocným průkopníkem. Jeho sestra ztratila zaměstnání, protože nechtěla přijít o sjezd. I ona se chopila pomocné průkopnické služby.

Ve škole v Puerto Cortés se konal malý krajský sjezd, který byl v určitém ohledu pozoruhodný: chyběl krajský dozorce! Uvízl na opačném břehu rozbouřené řeky a nezbývalo mu, než zůstat, kde byl. Bratři na situaci zareagovali dobře. Rozdělili si mezi sebou úkoly krajského dozorce, takže žádný bod programu nebyl vynechán. Stále tu však byl jeden problém: bratři, kteří měli nad sjezdem dozor, rozhodli, že by každý řečník měl mít sako. V těchto končinách vlastní sako jen málo bratrů, protože jim obvykle k ničemu není. Když tedy první bratr ukončil svou část programu, stejné červené sako a zelená kravata se objevily znovu — a potom ještě při dvou dalších vystoupeních. Rozdílné tělesné rozměry těchto čtyř bratrů dodaly jinak normálnímu sjezdu trochu humorný ráz.

Stavby pro pravé uctívání

Svědkové Jehovovi jsou stavitelé — budují křesťanské osobnosti, šťastné rodiny a sjednocené, pokojné sbory. Rostoucí sbory v Hondurasu musely přiložit ruku k dílu, postavit sály Království a kancelář odbočky. V prvních letech posloužil jako sál Království obývací pokoj v domě jednoho bratra. Rozestavělo se několik lavic a na zeď se umístil nápis. Brzy však sbory pochopily, jak výhodné je postavit si vlastní budovu. V roce 1971 mělo patnáct z dvaceti dvou sborů v Hondurasu své vlastní sály.

Sály Království jsou obvykle jednoduché, čisté a vhodně zapadají do okolního prostředí. V Chacalapě bylo na mýtině v džungli postaveno přístřeší s doškovou střechou a mahagonovými lavicemi, vyrobenými z místních stromů. Náklady na jeho stavbu nepřesahovaly 20 dolarů. V La Juntě  nedaleko řeky Ulúa roste hojně bambus, a proto tamější sál s hliněnou podlahou a bambusovými stěnami stál přibližně také tolik. Od té doby byl několikrát rozšířen a vylepšen, ale pořád je stejně jednoduchý a dobře se hodí do svého okolí. Ve městech jsou naopak vhodné jiné typy sálů.

Stavět sál daleko od některého většího města není nic snadného, i když je to sál prostý. Člověk nemůže jednoduše zvednout telefon a objednat si dříví, písek a cement. V roce 1973 postavili v Siguatepeque nekvalifikovaní bratři sál jen z dostupných surovin. Písek a štěrk vybrali lopatami z říčního dna a proseli. Pokáceli vysoké borovice a pomocí volů je vyvlekli z rokle. Potom je položili na podpěry a 2,7 metru dlouhou ruční pilou pro dva muže je rozřezali na jedenáctimetrové trámy.

Zajímavé jsou dějiny kanceláře odbočky neboli betelu. Od roku 1946 se najímaly objekty v hlavním městě, což během let znamenalo časté stěhování. Avšak v době, kdy jako služebník odbočky sloužil Harold Jackson, začal růst zájmů Království naznačovat, že bude nutné postavit budovu, která by odpovídala potřebám. Proto se na vhodném místě zakoupil pozemek s vyhlídkou na americké velvyslanectví. Práce byly zahájeny v roce 1961. Toho roku již sloužil jako služebník odbočky Lloyd Aldrich. Architektem byl Baltasar Perla ze Salvadoru a dodavatelem Pedro Armijo z Tegucigalpy. Nástroje i stavební technologie byly jednoduché.

Bratr Aldrich komentoval vynikající kvalitu řemeslnické práce: „Je podivuhodné, co bratři dokázali bez moderních strojů a zařízení. Skoro všechno se dělalo ručně. Jediné dva významnější stroje byly míchačka na cement a nákladní auto, které přiváželo materiál.“

Roku 1961 bylo v Hondurasu jen 571 zvěstovatelů a objekt odbočky bohatě stačil. V roce 1986 však odevzdávalo  zprávu přes 4 000 zvěstovatelů, a domov betel — přestože byl v roce 1978 rozšířen — už neodpovídal potřebám. Vedoucí sbor schválil přístavbu, která tehdejší prostory více než zdvojnásobila. Práce začaly v říjnu 1987. Na mezinárodní dobrovolné pracovníky v akci byla radost pohledět! Společně s mnoha sbory, které se ochotně nabídly ke spolupráci, dokončili znamenitou budovu, jejíž zasvěcení Jehovově službě proběhlo 21. října 1989.

Pohled do minulosti a do budoucnosti

Den, kdy byl nový betel zasvěcen, byl radostný. Z daleka široka přišli bratři a sestry, kteří strávili ve službě Království dlouhou dobu, a byli šťastní, že se mohou po letech znovu vidět. Mezi nimi byli i někteří z prvních misionářů v Hondurasu: Allan a Helen Bourneovi, Darlean Mikkelsenová a Randy Morales. Přítomný byl i Woody Blackburn, který sloužil počátkem padesátých let jako služebník odbočky.

Werner Zinke, který od roku 1978 slouží jako koordinátor výboru odbočky, připomíná svou zkušenost na honduraském poli: „Když uvažuji o dvaceti letech, během nichž jsem se těšil ze služby zde v Hondurasu, mohu říci, že Jehova nám v této zemi bohatě požehnal. Viděl jsem, jak počet zvěstovatelů vzrostl z 1 341 v roce 1970 na současných 6 583. Je to velká přednost moci ještě lépe sloužit v nové kanceláři odbočky našim honduraským bratrům.“

Když v roce 1946 přijela do Hondurasu Ethel Grellová, která sloužila v průkopnické službě od svých čtrnácti let, a její matka Loverna, bylo v zemi jen 15 zvěstovatelů včetně 7 misionářů. Na jednom nedávném sjezdu se účastnila rozhovoru, při němž dostala otázku, co bylo největším požehnáním, které za svou více než čtyřicetiletou službu v této zemi zažila. Odpověděla: „Nejvíce mě těší, když vidím  v Jehovově organizaci stabilitu a zralost, rostoucí počet mladých průkopníků a nesmírný růst počtu zvěstovatelů.“

Při zasvěcení nového domova betel v roce 1989 zastupoval vedoucí sbor Lyman Swingle, který pronesl zasvěcovací proslov. Byla mu položena otázka, co si myslí o teokratických vyhlídkách pro Honduras. Jeho pohled se upíral daleko za to, co přinese bezprostřední budoucnost. Odpověděl: „Vyhlídky pro Honduras a pro všechny ostatní země jsou velmi dobré, protože Jehovova organizace bude brzy přeměňovat celou zemi v ráj.“ A to je vskutku to, po čem toužíme — panství Jehovova Království! Do té doby je však ještě třeba vykonat mnoho práce. Kéž Jehova žehná všem našim honduraským bratrům, kteří slouží rameno vedle ramena s bratry v jiných zemích a kteří se pod vedením Ježíše Krista a jeho věrného otroka oddaně zastávají Jehovova jména.

[Tabulky na straně 207]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

HONDURAS

Průměrný počet průkopníků

939

 

 

 

255

162

59

14

1950 1960 1970 1980 1992

Vrcholný počet zvěstovatelů

6 583

 

 

3 014

1 341

550

260

1950 1960 1970 1980 1992

 [Mapa na straně 148]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

HONDURAS

Hlavní město: Tegucigalpa

Úřední jazyk: španělština

Převládající náboženství: římskokatolické

Počet obyvatel: 5 011 107

Kancelář odbočky: Tegucigalpa

MEXIKO

BELIZE

GUATEMALA

SALVADOR

NIKARAGUA

HONDURAS

Karibské moře

ISLAS DE LA BAHÍA

Roatán

Puerto Cortés

Omoa

Tela

Baracoa

Trujillo

La Ceiba

Limón

Sangrelaya

Brus Laguna

MOSQUITIA

San Pedro Sula

La Lima

Ulúa

El Progreso

Santa Rita

OLANCHO

Santa Rosa de Copán

Siguatepeque

Tegucigalpa

Comayagua

Danlí

San Lorenzo

Choluteca

Guásimo

Tichý oceán

[Obrázek na straně 152]

Loverna Grellová, vlevo, a její dcera Ethel

 [Obrázky na straně 156 a 157]

Honduras, země obdařená úchvatnými vodopády, nádhernými orchidejemi, starobylými pyramidami a pobřežními plážemi

[Obrázek na straně 158]

William a Ruby Whiteovi

[Obrázek na straně 162]

Tito misionáři sloužící v Hondurasu pocházejí ze zemí jako Finsko, Kanada, Mexiko, Německo, Norsko, Spojené státy a Švédsko

[Obrázek na straně 168]

Bratr Knorr a dvojčata Jeannette Fischerová, vlevo, a Johneth, které začaly se svou misionářskou službou v roce 1952

[Obrázek na straně 172]

Grant Allinger, dozorce odbočky v letech 1963 až 1978, a jeho manželka Olga

[Obrázek na straně 176]

Kázání poblíž Omoa

[Obrázek na straně 184]

Krajský dozorce Julio Mendoza se svou manželkou Duniou a dcerou Esther

[Obrázek na straně 193]

Sály Království jsou jednoduché, úhledné a úměrné své obci

 [Obrázky na straně 200]

První kancelář odbočky v protikladu k odbočce postavené v roce 1961 včetně přístavby z roku 1978

Lyman Swingle při programu zasvěcení nových budov 21. října 1989. Nové budovy odbočky dokončené v roce 1989 a připojené k dřívější budově

[Obrázek na straně 201]

Pět bratrů z výboru odbočky se svými manželkami během zónové návštěvy Lloyda Barryho. Zleva doprava to jsou William a Ruth Sallisovi, Raymond a Olga Walkerovi, Aníbal a Cristina Izaguirreovi, Lloyd a Melba Barryovi, Werner a Ulla Zinkeovi, Manuel a Ada Martínezovi