Malajsie

„BYLO to docela příjemné nedělní odpoledne; dvaatřicetistupňové vedro a vysoká vlhkost se daly snést díky lehkému vánku. Byl rok 1938. Jen nedávno jsem přijel z Austrálie do Malajska a teprve jsem si zvykal na kázání anglickým a australským plantážníkům v jejich impozantních vilách na kaučukových plantážích.

V naší průkopnické skupině jsme byli tři a naše taktika spočívala v tom, že já jsem šel do plantážníkova domu a moji dva společníci tiše proklouzli k chatrčím indických pracovníků a kázali jim. Víte, mnozí z plantážníků neradi viděli, že mluvíme s jejich pracovníky, protože se báli, že by v nich vzdělání mohlo rozdmýchat nespokojenost.

Zastavili jsme auto hned u říčky, na dohled od plantážníkova domu, a Kurt a Willy ihned pokračovali k řadovým domkům pracovníků. Přeplul jsem řeku v malé kanoi, která tam byla uvázaná, a kráčel jsem k domu.

 Mým hlavním cílem bylo dosáhnout toho, abych nebyl odmítnut příliš rychle, protože kdybych se vrátil k autu, ale neodjel bych, plantážník by vytušil, že se něco děje.

Dostal jsem se jen ke schodišti, které vedlo k domu. Plantážník a jeho žena seděli u odpoledního čaje na verandě. Díval se na mě, jak přicházím s velkou aktovkou v ruce, a pak, když jsem dal nohu na první schod, ostře vykřikl: ‚Hej! Hned se vraťte za tu řeku a jeďte pryč. Je nedělní odpoledne. Dávám si čaj se svou ženou a pro žádné obchodní návštěvy tu nejsem.‘

Tak, pomyslel jsem si, teď jsi v pěkné bryndě. Ale měl jsem v tašce doporučující dopis, který nám Společnost dala právě pro takovou chvíli, a tak jsem řekl: ‚Promiňte, ale mám tady doporučující dopis, abyste si ho přečetl.‘

‚Nechci ho číst,‘ odpověděl ještě ostřeji, ‚a slezte z toho schodu!‘

Tiše jsem se pomodlil o nějaké východisko. Také jsem se rozhodl hrát o čas, a tak jsem rychle řekl: ‚Opravdu, je to velmi důležité.‘ V tu chvíli jsem postoupil ještě o jeden schod výše.

Zdálo se, že ho to velmi rozzlobilo, a nyní na mne hlasitě křičel: ‚Řekl jsem, slezte z těch schodů.‘

V tu chvíli jsem s překvapením uviděl, jak jeho žena vstala od stolu a postavila se za svého manžela. Objala ho a položila mu bradu na rameno. Pak mi tiše řekla: ‚Nepůjdete nahoru a nedáte si s námi šálek čaje?‘

Podíval se na svoji ženu v ohromení. Atmosféra byla napjatá. Ani jsem nevěděl, kam se dívat. Zavládlo tíživé ticho. Nakonec plantážník řekl mnohem mírnějším hlasem: ‚Dobrá. Pojďte nahoru a dejte si šálek čaje, ale neotevírejte tu tašku.‘

 Tak jsme si sedli k šálku výborného čaje a koláčům. Napětí se začalo vytrácet a brzy jsme si povídali o běžných, každodenních záležitostech. Netrvalo dlouho a plántážník začal diskutovat o světových událostech. Zeptal se na můj názor na postup Mussoliniho v Itálii a řekl: ‚Rád bych věděl, čím byl Mussolini předtím, než nastoupil dráhu politika a stal se v Itálii diktátorem. Jaké měl povolání?‘

Nato jsem řekl: ‚Myslím, že vám to mohu povědět,‘ a tiše jsem sáhl do tašky a vyndal knihu Nepřátelé. Přečetl jsem, co se uvádělo na straně 13, že Mussolini byl zedník a politický agitátor, stal se vůdcem politické skupiny a v roce 1922 vedl pochod na Řím a krátce nato se stal ministerským předsedou, neboli absolutním vládcem. Pak jsem dal knihu zase zpátky a zavřel tašku.

Na plantážníka to očividně zapůsobilo. Jeho žena se zeptala: ‚Co je to za knihu, ze které jste četl?‘

‚Ale,‘ řekl jsem. ‚Je to taková kniha o mnoha věcech.‘

Ale její zvědavost byla probuzena, a tak se zeptala, zda by se na knihu mohla podívat. Samozřejmě jsem si vzpomněl, že mám zakázáno otevírat aktovku, ale byla zde jeho žena s napřaženou rukou a chtěla vidět tu knihu. Podíval jsem se na plantážníka a on poněkud neochotně přikývl. Knihu jsem jí tedy podal.

Brzy jsme měli na stole Bibli a všechny knihy, které jsem měl v tašce. Nakonec chtěli všechnu literaturu, kterou jsem měl s sebou: sedm knih, novou Bibli a předplatné jak na Strážnou věž, tak na Útěchu [nyní Probuďte se!].

A tak po srdečné třičtvrtěhodině se mnou muž šel ke schodům, potřásli jsme si rukama a on řekl: ‚Omlouvám se, že se vám dostalo takového přijetí, ale minulou neděli, když jsme si se ženou sedli k odpolednímu čaji, přišel sem nějaký muž a snažil se prodat naftu, a to mě rozzlobilo. A vy jste to  odnesl. Ale mohu vás ujistit, že další z vašich lidí, kdo sem přijde, bude uvítán lépe než vy.‘

Tak všechno skončilo dobře. Kurt a Willy byli tou dobou hotovi s kázáním v chatrčích pracovníků. Pokračovali jsme v cestě a radovali jsme se, jak Jehova celé odpoledne žehnal našim snahám.“

To byla typická zkušenost raných misionářů, jako byl Ted Sewell, zkušenost, z jakých se těšili, když na konci třicátých let tvrdě pracovali při otevírání kazatelského díla v Malajsku. * Dnes, o více než půl století později, se svědecké metody trochu změnily, ale káže se tatáž dobrá zpráva o Jehovově zřízeném Království. Avšak nyní se poselství rozšířilo do všech částí této úchvatné země plné barev, která se již nenazývá Malajsko, ale Malajsie.

Vítejte v mnohonárodnostní Malajsii

Dlouhý tropický Malajský poloostrov leží přímo nad ostrovem Singapur, s nímž je spojen kilometrovým silničním a železničním mostem přes úzký kanál Džohorského průlivu. Leží na sever od rovníku, na západě ho oblévá Malacký průliv a na východě Jihočínské moře. Malajsie se skládá z původního Malajského poloostrova (nyní známého jako Poloostrovní Malajsie) a ze dvou území, Sabahu a Sarawaku na severním Borneu (která tvoří Východní Malajsii). Je to rozhodně mnohonárodnostní země a má přes 18 miliónů obyvatel. Více než polovina obyvatelstva jsou Malajci a ostatní jsou hlavně Číňané. A navíc nezanedbatelná menšina Indů a pár ojedinělých Eurasijců a Evropanů vytvářejí ze zdejšího obyvatelstva nejvíce kosmopolitní populaci v této tropické oblasti.

Malajsie je také země nápadných rozdílů. Ve městech se těsnají vedle sebe mrakodrapy a minarety a chatrče se  slaměnou střechou. Většině krajiny ale dominuje obraz tvořený tropickými džunglemi, rýžovými poli a úrodnými pláněmi, které jsou posety kampongy, neboli vesnicemi, a lemovány zlatými písčitými plážemi. Přesto je všude svěží zeleň — zeleň všech odstínů — kterou někdo popsal jako „zelenou tisíce barev“.

Lidé v Malajsii jsou obvykle přátelští. Liší se životním stylem, od života podle nejvybranějších západních způsobů po tradiční, jednoduchý život prostých lidí. Turisté se mohou těšit z široké rozmanitosti zábavy založené na různých kulturách země. V popředí soupisu možných potěšení musí být malajsijské jídlo, protože jen v málo jiných zemích můžete jíst tak dobře a přitom tak levně.

V oblasti uctívání byl za národní náboženství vyhlášen islám, ale i jiná náboženství mají malajsijskou ústavou zaručenu svobodu uctívání. Výsledkem je, že lidé mnoha náboženství — muslimové, buddhisté, hinduisté, taoisté, katolíci  a protestanti mnoha sekt — žijí spolu poměrně v souladu. Zákon ovšem zakazuje obracet muslimy na jinou víru.

Dalekosáhlý politický vývoj

Ve třicátých letech bylo Malajsko rozděleno do mnoha států; některým z nich vládli Britové, jiným sultáni, kterým „radili“ britští úředníci. To v podstatě udělalo z poloostrova britskou kolonii, a lidé se naučili britskému způsobu života, ačkoli různé rasy samozřejmě žily a vyvíjely se odděleně.

Během druhé světové války byla tato oblast okupována japonskými vojsky. Potom, od konce čtyřicátých let do poloviny padesátých let, se scéna změnila, když násilné nepokoje, a dokonce nelítostná partyzánská válka rozervaly celou zemi. Nakonec byl pokoj obnoven, když bylo v roce 1957 dosaženo nezávislosti na britské vládě. V roce 1963 se pak Malajsko spojilo s bývalými britskými koloniemi Sabahem, Sarawakem a Singapurem a vytvořily federaci států společně nazývanou Malajsie. V roce 1965 se Singapur odtrhl od federace a stal se nezávislou republikou.

Do Malajska se dostávají první semena pravdy

Charles Taze Russell, první prezident Společnosti Strážná věž, podnikl v roce 1912 kazatelskou cestu kolem světa. Program jeho cesty zahrnoval i veřejnou přednášku ve městě Singapur a druhou v Penangu v Malajsku. Po těchto přednáškách následovalo jen minimum práce, v podstatě pouze bratr S. P. Davey zaslal traktáty mnoha Indům, kteří se v Malajsku usadili. Vypuknutí první světové války přerušilo jakékoli snahy rozšiřovat v této oblasti semena Království.

V roce 1923 se do Malajska přestěhovali z Cejlonu (nyní Srí Lanka) Harris a Freda Frankovi a jejich čtyři synové a šest dcer. Usadili se v Batu Caves, nedaleko od Kuala  Lumpuru, nynějšího hlavního města. Freda byla pokřtěnou badatelkou Bible (jak se tehdy říkalo svědkům Jehovovým), ale Harris ne, ačkoli rád četl Strážnou věž a Zlatý věk (nyní Probuďte se!), které měli předplacené u indické odbočky. V roce 1931 Frankovy krátce navštívili dva průkopníci z Bombaje, Claud Goodman a Ron Tippin, kteří v Malajsku a Singapuru několik měsíců kázali dům od domu. Měli však literaturu pouze v angličtině, a tak byla jejich činnost omezena na anglicky mluvící lidi. Krátká návštěva těchto dvou horlivých raných misionářů byla velkým povzbuzením pro Fredu Frankovou v jejím osamocení.

Na pomoc přicházejí australští průkopníci

Na začátku třicátých let byla oblast jižního Pacifiku a jihovýchodní Asie předána pod dohled kanceláře odbočky v Austrálii. Odbočka začala brzy posílat misionáře. První, kdo přijel, byl George Schuett, a k němu se o několik měsíců později připojil anglický průkopník jménem Peck, který předtím kázal v Papui-Nové Guineji. Během několika příštích let sloužilo v Malajsku různě dlouho více než deset dalších zvěstovatelů plným časem z Austrálie, Nového Zélandu a Německa. Z různých důvodů nezůstal žádný z nich na místě tak dlouho, aby viděl přímé ovoce svojí práce.

V roce 1936 byl v Singapuru založen sklad literatury a začalo se vytvářet stálejší uspořádání. Harold Gill z Austrálie byl jmenován dozorcem nad prací ve skladu. O dva roky dříve, v roce 1934, se z Indie přistěhovali Frederick (Jimmy) James a jeho rodina a usadili se v Singapuru. Bydleli na příjemném předměstí Katong a Frederick James nabídl, aby se část jeho domu používala jako sklad Společnosti. Dům se také používal jako sál pro shromáždění a jako průkopnický domov.

 V domě Jamesových se konalo pravidelné skupinové studium knihy Harfa Boží a sousedé byli pozváni, aby se také účastnili. Jedni manželé ze sousedství, Frank a Win Hillovi, a také jejich tři děti, byli nakonec pokřtěni.

Bratři ze Singapuru příležitostně pořádali víkendové okružní cesty, při kterých navštěvovali Frankovy v Batu Caves. Z auta se zvukovou technikou se na těchto cestách také přehrávaly nahrávky přednášek Josepha F. Rutherforda, tehdejšího prezidenta Společnosti. K těmto cestám patřilo i  kázání dům od domu v Kuala Lumpuru. A tak v Malajsku začala být v malém pěstována semena pravdy.

Lightbearer nese více průkopníků

Lightbearer [Světlonoš] byla loď speciálně vybavená Společností v Austrálii pro dílo v singapursko-malajské oblasti. Lightbearer přijel do Singapuru 7. srpna 1935 s posádkou tvořenou sedmi zdatnými průkopníky včetně kapitána Erika Ewinse z Fidži a na chvíli zakotvila, než vyplula podél západního pobřeží Malajska. Takovým způsobem  byla navštívena například města Džohor Bahru, Muar, Malakka, Klang, Port Swettenham (nyní Port Klang) a Penang. Tam, kde Lightbearer zakotvil, pouštěli na lodi gramofonové desky a z reproduktorů zněly přednášky bratra Rutherforda. Pak chodili dům od domu a rozšiřovali literaturu.

Někdy se bratři z lodi Lightbearer mohli dostat dál do vnitrozemí, a tak se setkali s Frankovými v Batu Caves a podíleli se s nimi na malém shromáždění a na svědecké službě. Sestra Franková s potěšením sledovala, jak bylo při jedné z těchto návštěv pokřtěno několik členů její rodiny. Na takovém výletě bylo rozšířeno mnoho literatury, ale Eric Ewins hlásil: „Nezdálo se, že by naše práce měla nějaký trvalý vliv na lidi. Ochotně přijímali literaturu, ale potřebovali pravidelné biblické studium, které tehdy nebylo možné.“

Kroky k pevnější organizaci

V roce 1937 byl Harold Gill povolán do Sydney a Alfred Wicke byl poslán, aby dohlížel na singapurský sklad. Mezitím průkopníci jako Ted Sewell z Austrálie a Kurt Gruber a Willy Unglaube z Německa rozšiřovali semena pravdy v Malajsku. Když potom v roce 1939 Alfred Wicke oznámil, že má v plánu oženit se, byl přeložen do Malajska, aby se připojil ke Kurtovi Gruberovi, a z Austrálie přijel George Powell, aby řídil sklad.

Thelma, snoubenka Alfreda Wickea, se plavila ze Sydney do Singapuru, aby se za Alfreda Wickea provdala a aby se k němu připojila v průkopnické práci v Penangu. Když však byla několik dní cesty od Perthu, byla vyhlášena druhá světová válka. Všechna okna a okénka na lodi byla začerněna a loď musela Indickým oceánem kličkovat, aby se vyhnula případným nepřátelským ponorkám. Ale Thelma dojela v pořádku a o týden později se konala svatba. Pak jeli  800 kilometrů do Penangu, kde se sestra Wickeová stala první australskou sestrou, která sloužila jako průkopnice v Malajsku.

Svědecká práce tehdy spočívala především v rozsáhlém rozšiřování literatury; nenásledovala prakticky žádná další činnost. Když tedy Wickeovi propracovali svůj obvod na ostrově Penang, přeplavili se na pevninu. Vytrvale kázali ve městech i na venkově; postupovali podél západního pobřeží, od Alor Setaru na severu šli směrem na jih. Používali literaturu ve více než 20 jazycích.

Sikh se stává svědkem

Wickeovi kázali v Kuala Kangsaru ve státě Perak. Byli překvapeni, když je navštívil 16letý školák, který bydlel v sousedním městě. Jmenoval se Puran Singh a byl sikhem, jak jeho jméno naznačuje. Už dříve obdržel brožuru Společnosti Kde jsou mrtví?, a to, co četl, na něj tak zapůsobilo, že do časopisu ve své škole napsal článek na tento námět. Napsal si do singapurského skladu o další informace a dověděl se tak o místě pobytu Wickeových. Ihned sedl na kolo a ujel 50 kilometrů, aby se s nimi setkal.

Druhý den doprovázel Alfreda Wickea na kazatelské cestě na venkov, aby viděl, „jak se to dělá“. Jakmile tento vážný mladý muž dokončil školní docházku, jel 240 kilometrů na kole, aby se zúčastnil sjezdu v Kuala Lumpuru. Tam symbolizoval svou oddanost Jehovovi křtem ve vodě a přijal jméno George Singh. Ihned vstoupil do služby plným časem. A tak měl George Singh přednost být prvním Malajcem, který se stal průkopníkem. Brzy potom ho Společnost přeložila do Indie, kde věrně vytrvává ve službě Jehovovi.

Druhá světová válka a japonská invaze

Nedlouho po vypuknutí druhé světové války v roce 1939 bylo kazatelské dílo přerušeno. A výsledek? Průkopníci  už nebyli s to postarat se o sebe po finanční stránce, a tak se Wickeovi neradi vraceli do Singapuru. Přesto je uspokojovalo vědomí, že od svatby během své 20měsíční společné služby v Malajsku rozšířili 50 000 knih a brožur obsahujících poselství o Království. Je zajímavé všimnout si, že při vypuknutí války bylo v Singapuru a Malajsku dohromady jen 16 zvěstovatelů, kteří podávali zprávu o službě. Přesto po uplynutí více než 18 měsíců podávalo zprávu 36 zvěstovatelů.

Potom se události daly do pohybu. V červnu roku 1941 po cestě do Thajska byl Georgeovi Powellovi odepřen návrat do Singapuru, a on se musel vrátit stejnou lodí do Bangkoku. V červenci byli poslední tři pracovníci plným časem Len Linke a Alfred a Thelma Wickeovi deportováni do Austrálie. O šest měsíců později uskutečnily japonské armády bleskový postup skrze malajské džungle a 14. února hladce dobyly silnou singapurskou pevnost.

Tak byla uzavřena další kapitola historie Jehovova lidu v Singapuru a Malajsku. George Powell skončil spolu s Tedem Sewellem v internačním táboře v Thajsku. Jimmy Jamese a jeho ženu společně s Frankem Hillem uvěznili Japonci v Singapuru. Další rodiny, včetně Win Hillové a jejích dětí, mohly opustit Singapur ještě před invazí a odjet do Austrálie. Někteří jeli do Anglie. Jiní, včetně většiny z rodiny Frankových, unikli do Indie jen s tím, co mohli unést.

Svědecká práce se obnovuje

Necelé dva roky po skončení druhé světové války, totiž 28. a 29. března, navštívili Singapur Nathan H. Knorr, tehdejší prezident Společnosti, a Milton G. Henschel, jeho sekretář. Návštěva byla součástí jejich služební cesty kolem světa. Bude je v Singapuru někdo čekat?

 Ano, Frank Dewar, průkopník a bývalý člen posádky lodi Lightbearer, byl připravený, aby je přivítal. Ale nebyl sám. Z vězení se vrátil Jimmy James, jehož manželka zemřela v zajateckém táboře a který byl nyní zaměstnán v Singapuru. Jimmy byl inženýr a elektrikář ve známém  hotelu Raffles, a tak tam mohli být bratři ubytováni a mohli se setkat s těmi několika dalšími bratry, kteří byli ještě v Singapuru.

Během své návštěvy bratři Knorr a Henschel mluvili k devíti bratrům a sestrám na shromážděních a sdělili jim, že dva absolventi Gileadu jsou už na cestě a mají zakrátko přijet do Singapuru. Tak 5. dubna 1947 přijeli dva Kanaďané, jeden ze 7. třídy Gileadu a druhý z 8. třídy, aby se ujali svého misionářského pověření v Singapuru.

Tímto způsobem bylo po druhé světové válce znovu započato dílo. Krátce poté přijelo v březnu 1949 šest dalších misionářů z 11. třídy Gileadu. Byli to Les Franks a jeho dvě sestry Aileen a Gladys, Norman Bellotti a Alfred a Thelma Wickeovi, kteří se pochopitelně cítili, jako by se vraceli domů.

A co Malajsko?

Každý z misionářů se soustředil na vedení biblických studií, a dílo v Singapuru  začalo nyní dobře postupovat. A tak se během druhé návštěvy bratra Knorra a Henschela v dubnu 1951 konal sjezd, na kterém bylo 72 přítomných. Na veřejnou přednášku přišlo do nádherného městského divadla Victoria 307 lidí. Během této návštěvy byla zřízena kancelář odbočky, aby se starala o dílo Království nejen v Singapuru, ale také v Malajsku a v britských územích na Borneu, Sabahu a Sarawaku. Teď se mohla pozornost zaměřit na Malajsko. Do této oblasti bylo přiděleno šest misionářů. Dva z nich, James Rowe a Neil Crockett, mohli rok kázat v Kuala Lumpuru, ale čtyřem ostatním bylo naneštěstí dovoleno zůstat jen jeden měsíc, a tak sloužili v Penangu. Proč byl jejich pobyt tak krátký, to je kapitola sama pro sebe.

Misionáři v Kuala Lumpuru

Začátkem roku 1951 přijela z New Yorku do přístavu Penang loď Steel King (Ocelový král) se šesti misionáři na  palubě. Úředníci pasové kontroly v Penangu přezkoumali pasy bratrů Crocketta a Rowea a razítkem jim potvrdili povolení k jednoročnímu pobytu v Malajsku. Ale když kontrolovali pasy dalších čtyř misionářů, najednou si uvědomili, kolik misionářů svědků Jehovových přijíždí do země. Řekli misionářům, že nově schválené předpisy nedovolují svědkům, kteří jsou cizinci, aby v zemi setrvali. Ale protože v pasech bratrů Crocketta a Rowea už byla razítka na jednoroční pobyt, dovolili jim zůstat, zatímco ostatním čtyřem byl povolen pobyt v Penangu jen na jeden měsíc. Potom museli zemi opustit a byli přeloženi do Thajska.

Odbočka přidělila bratry Crocketta a Rowea do Kuala Lumpuru. Brzy byl založen misionářský domov na Klang Road 25–A, asi 3 kilometry od středu města. Ve městě byla jenom jedna činná zvěstovatelka, sestra Mackenzieová, starší žena eurasijského původu. Představte si její radost, když se k ní přidali ve službě dva misionáři.

Ačkoli se do jisté míry kázalo o pravdě už ve třicátých letech a začátkem let čtyřicátých, propracovávání tohoto území znovu v roce 1951 vypadalo jako kázání v panenském území. Dva bratři misionáři se ze všech sil snažili propracovat svůj obvod co nejrychleji. S dychtivou touhou najít ty, kteří by mohli být ovcemi, trávili celé dny i večery kázáním a navštěvami u zájemců. Nebylo tedy neobvyklé, že rozšířili sto knih za měsíc. Zakrátko tedy každý misionář vedl 15 až 16 biblických studií měsíčně. A zhruba po šesti měsících byl založen první sbor, ve kterém se na shromáždění scházelo až 14 lidí.

V té době byli v Malajsku aktivní komunističtí povstalci, a proto se považovalo za velice nerozumné, aby se kdokoli ze Západu odvážil za hranice města; mohl být napaden ze zálohy a zabit pro podezření, že je majitelem  plantáží nebo úředníkem koloniální správy. Ale George, syn sestry Mackenzieové, bydlel daleko na venkově a chtěl studovat Bibli. Jak ho budou moci misionáři navštěvovat, když jsou tak nebezpečné podmínky pro cestování? Bratr Crockett dostal nápad — ztratit se mezi místními lidmi. Tak nastupoval do starého autobusu na venkovské lince a sedal si mezi ostatní cestující, kteří měli s sebou kdákající slepice a kvičící prasata. Bylo při tom mnoho napjatých chvil. Když autobus vjížděl do zatáčky, cestující nikdy nevěděli, co je čeká. Možná narazí na číhající zálohu nebo na spršku kulek. Naštěstí se během měsíců, kdy bratr cestoval na studium s Georgem, nestalo nic, co by ohrožovalo život. Pro doplnění snad jen to, že George byl  nakonec pokřtěn a až do své smrti v roce 1986 sloužil jako příkladný starší.

Příliš rychle se přiblížilo datum, kdy mělo misionářům vypršet povolení k pobytu v Malajsku. Vyhoví úřady jejich žádosti o prodloužení? Všem nadějím byl konec, když přišla zamítavá odpověď.

Tak se bratři Crockett a Rowe smutně rozloučili se svou malajskou rodinou, nasedli na loď a odjeli za další misionářskou službou do Thajska. Skončila práce v Malajsku jejich odjezdem?

Je radostné, že ne. Na začátku padesátých let už v Malajsku několik svědků bydlelo. Vrátili se po druhé světové válce a znovu se zde usadili. Bylo tedy zařízeno, aby je pravidelně navštěvoval krajský  dozorce ze Singapuru, a tak byli ve spojení s Boží organizací a byli duchovně budováni. Bratři ze Singapuru navíc pořádali víkendové kampaně přes most do území Malajska a kázali ve městech vzdálených až 240 kilometrů.

Penang znovu středem zájmu

Do singapurské odbočky se dostala zpráva, že dvě školačky z Penangu projevují neobvyklý zájem o dílo Jehovova lidu. Před časem získaly knihu Pravda vás osvobodí od misionářů, kteří tam jeden měsíc sloužili. Krajský dozorce Les Franks ze Singapuru byl pověřen, aby navštívil Penang a zjistil, do jaké míry mají tyto dívky zájem. Ohromilo ho, jak hluboké poznání mají a jak jsou horlivé. Jedna z nich už pracně přepsala na stroji velkou část knihy, takže se mohly o poselství o Království podělit s druhými. Nevěděly,  jak si mají obstarat další výtisky, protože jejich dopisy na předválečnou singapurskou adresu byly vráceny s označením „Adresát neznámý“. Dokonce už začaly chodit dům od domu, ale odezva byla slabá, a zažily i několik hrubých odmítnutí, hlavně kvůli nedostatku taktu a cviku v tom, jak přistupovat k majitelům domů a jak předkládat dobrou zprávu přitažlivým způsobem.

A tak bylo dohodnuto, že se Alfred a Thelma Wickeovi přestěhují ze Singapuru do Penangu a založí tam misionářský domov. Tento domov měl také sloužit jako sklad, odkud se bude literatura dodávat do celého Malajska. Brzy se zorganizoval malý sbor. Ty dvě školačky Lee Siew Chanová a Ng Yoon Chinová byly rády, že mají bratra a sestru Wickeovi u sebe, a pěkně pokračovaly dále. V roce 1956 se účastnily sjezdu v Singapuru spojeného s třetí návštěvou bratra Knorra a obě tam byly pokřtěny. Když dokončily svou školní docházku, obě se připojily k řadám průkopníků. Byly nadšené, když později obdržely pozvání, aby se zúčastnily 31. třídy Gileadu spolu s další průkopnicí ze Singapuru Grace Sinnapillaiovou. V roce 1958 graduovaly na mezinárodním sjezdu „Božská vůle“ na Yankee stadiónu v New  Yorku, a pak byly přiděleny zpět do Malajska, aby se tam podílely na rozšiřování díla.

Kuala Lumpuru je věnována další pozornost

Norman Bellotti a Gladys Franksová sloužili v Singapuru jako misionáři od roku 1949. V roce 1955 se vzali a později byli přeloženi do Kuala Lumpuru. Tak byl v malajském hlavním městě znovu zřízen opěrný bod a bylo možné navázat spojení s těmi, kdo měli zájem před čtyřmi či pěti lety, v době ročního pobytu misionářů Rowea a Crocketta; bylo také možné některé z nich shromáždit.

Mezitím Les Franks, který sloužil jako krajský dozorce, cestoval nahoru a dolů podél západního pobřeží Malajska. Pro cestování to byla nebezpečná doba, protože se tehdy vedla partyzánská válka proti britské koloniální vládě. „Když jsme cestovali vlakem,“ vzpomíná Les, „moji spolucestující i já jsme většinu času strávili na podlaze vagónu, protože z džungle podél železniční trati bez rozmyslu stříleli partyzáni.“ Ale byly také veselejší chvíle. Když byl například jednou Les na návštěvě u jednoho pracovníka z dolů, který měl zodpovědnost za několik rypadel, otočil ve své ložnici něčím, co považoval za vypínač světla. Ale otočením vypínače ve skutečnosti spustil houkání výstražné sirény a rozsvítil pohotovostní světla, která osvítila celý pozemek. Přivedlo ho do rozpaků, když se všichni obyvatelé hned připravili do zbraně a očekávali útok partyzánů.

V roce 1958 se Les oženil s Margaret Paintonovou, australskou misionářkou, která sloužila v Japonsku. Pak byli přiděleni do Kuala Lumpuru, aby zastoupili Normana a Gladys Bellottiovy, kteří tehdy byli přeloženi do města Ipoh. Bellottiovi pomohli založit sbor v Ipohu a pak byli povoláni zpátky do Singapuru, aby Norman vystřídal služebníka odbočky.

 Předešlý služebník odbočky se už dříve oženil s jednou spolumisionářkou. Pokračoval sice ve službě v odbočce, ale teď, když bylo na cestě dítě, bylo nutné, aby si našel světskou práci a postaral se o svoji rodinu.

Vytrvalá a důsledná práce a dobrý příklad těchto tří misionářských dvojic položily dobrý, pevný základ pro dílo Království, základ, který byl připravený pro budoucí vzrůst, jenž měl ještě přijít.

Nová federace a nová odbočka

Jak docházelo k tomuto teokratickému rozvoji, děly se v celém Malajsku a Singapuru i velké politické změny. Jak už bylo dříve vysvětleno, Malajsko získalo nezávislost na britské vládě roku 1957 a o šest let později se zrodila Malajsijská federace, která zahrnovala i Singapur. Ale potom v roce 1965 se Singapur odtrhl od Malajsie a stal se nezávislou republikou.

V roce 1972 se považovalo za nutné, ale také výhodné, založit v Malajsii samostatnou  odbočku. Zdálo se logické umístit ji do Penangu, který sice není zeměpisně ve středu, ale byl místem, kde po mnoho let úspěšně fungoval sklad literatury. Dozorcem malajsijské odbočky byl jmenován Alfred Wicke. V té době v celé Malajsii podávalo zprávu asi 200 zvěstovatelů v 8 sborech.

To není velké číslo, když uvážíme, že to bylo čtyři desetiletí po příchodu prvních misionářů do Malajsie. Je patrné, že pokrok byl pomalý. Jedním důvodem je, že více než polovina obyvatelstva jsou muslimové, a snad si vzpomenete na zákon zakazující příslušníkovi jiného náboženství obracet muslimy na svou víru. Zbytek obyvatel, převážně Číňanů a Indů, se hlásí k buddhismu, taoismu a hinduismu, a lidé jsou ovládáni nebiblickými tradicemi. „Křesťanská“ menšina je rozdělená do mnoha sekt a mnozí jejich členové jsou přísně střeženi příslušnými kněžími, pastory a duchovními.

Přidejte k oněm problémům mnoho jazyků a dialektů, nemluvě o negramotnosti. Potom je jasné, proč je potřeba tolik času a trpělivosti, když se těmto pokorným lidem pomáhá, aby si představili nový svět jako něco skutečného a zbavili se pověr a tradic, které je spoutávají. Číňané například prokazují svým rodičům nábožnou úctu za jejich života a dost často i po smrti. A tak není neobvyklé, když majitel domu řekne zvěstovateli, že by se rád stal křesťanem, ale že bude muset počkat, dokud nezemře jeho matka. — Matouš 8:21, 22.

Nová odbočka shledává pěkný pokrok

První čtyři služební roky potom, kdy byla v roce 1972 zřízena malajsijská odbočka, byl patrný více než 20procentní vzrůst ročně. Pak se události ustálily, ale do roku 1976 počet vzrostl asi ze 200 na 433 činných zvěstovatelů Království. V roce 1980 byl překročen mezník 500 zvěstovatelů. Ve  služebním roce 1989 nastalo vzrušení, když bylo v únoru dosaženo celkem 1 000 zvěstovatelů, a pak byl tento počet překonán vrcholem 1 102 před koncem služebního roku. V roce 1991 bylo také dosaženo dosavadního nejvyššího vrcholu v pokřtěných za jeden rok, kdy svou oddanost symbolizovalo 164 osob. Počet zvěstovatelů stále rostl, až bylo dosaženo vrcholu 1 391 v srpnu 1992.

Prvořadá zásluha za vzrůst patří Jehovovi Bohu, protože ‚on působí vzrůst‘, ale ten vytrvalý růst, ze kterého se po léta těšíme, velmi podpořili cestující krajští a oblastní dozorci svým povzbuzením a příkladem věrnosti. (1. Kor. 3:6, 7) V prvních letech činnosti odbočky patřili ke krajským dozorcům Les Franks, Robert Cunard a Alfred Wicke. Každý z nich sloužil také jako oblastní dozorce. Na práci krajských dozorců se během let podíleli také Norman Bellotti, Michael Freegard, Michael Chew, Chow Yee See, Khoo Soo Theong, Koh Chye Seng, N. Sreetharan a S. Thiyagaraja.

Ještě další bratři a sestry svým pilným úsilím pomohli, aby se oddělené skupiny, a dokonce nedotčená území změnily ve sbory. Liew Lai Keen přijel do Kuala Trengganu v roce 1971 pracovat jako učitel. Ačkoli byl úplně sám, ihned začal kázat dům od domu, a nakonec se vytvořil sbor. Zvláštní průkopník Michael Chew byl v roce 1971 přeložen do Klangu, aby tam sloužil malé skupině bratrů. Když se oženil, jeho žena Karen byla také jmenována zvláštní průkopnicí. V roce 1974 se z této malé skupiny stal sbor a dnes jsou v Klangu dva sbory. V roce 1975 se Koh Chye Seng ujal svého prvního pověření ve zvláštní průkopnické službě v Kuantanu a z tamní odloučené skupiny se brzy stal sbor. Potom v roce 1985 byli bratr a sestra Chewovi přiděleni do odlehlého města Sitiawan, ve kterém je teď vzkvétající skupina.

 Průlom s celými rodinami

Až do této doby tvořili většinu sborů mladí lidé, kteří ještě chodili do školy. Po závěrečných zkouškách a maturitách na středních školách se mnoho bratrů i sester stěhovalo za zaměstnáním. Ačkoli to přidalo k nestálosti sborů, nijak to nemohlo zmenšit víru a odhodlání takových mladých lidí.

Zamyslete se například nad mladým Tan Teng Koonem. Jakmile jeho rodiče zjistili, že studuje se svědky Jehovovými, začali ho pronásledovat. Nejdříve mu stále nadávali. Pak byl bit. Všechnu literaturu mu roztrhali na kousky. Když vytrvale navštěvoval shromáždění, zamkli mu kolo, aby mu znemožnili cestu. Ale on chodil do sálu Království pěšky 3 kilometry. Musel všechnu svou literaturu schovávat. Bible byla ovšem příliš silná, a tak ji rozřezal na několik „knížek“. Pak si udělal ve školní tašce tajnou přihrádku, aby mohl alespoň nějaké knížky nosit, a zbytek ukryl doma ve stropě. Myslel, že našel bezvadnou skrýš — dokud nezačalo pršet a literatura se mu nepromočila. Při jedné příležitosti, když měl v sále Království biblické studium, přišla jeho matka a odvlekla ho domů. Potom si zajistil, aby se jeho studia konala na různých místech a v různou dobu. Dnes je bratr Teng Koon ženatý, má dvě děti a slouží jako služební pomocník.

Začátkem sedmdesátých let začala být patrná postupná změna — namísto jednotlivců začaly pravdu přijímat celé rodiny. Mezi prvními byla rodina z Penangu, Tan Eng Hoe, jeho žena Geok Har a jejich tři děti. Oba pocházeli z metodistického prostředí a sestra Tanová byla dokonce několik let varhanicí v kostele. Rodina podstoupila namáhavý zápas a setkala se s velkým odporem ode všech svých příbuzných, když zaujala postoj pro pravdu, ale stála pevně. To naopak povzbudilo další rodiny, aby přijaly pravdu. Další takovou rodinou byli Philip a Lily Kwaovi a jejich dvě děti. Bratři Kwa a Tan slouží dnes jako starší.

 Odbočka se stěhuje a rozšiřuje

Společnost v Malajsii nevlastní prostory domova betel, ale po léta si pronajímá vhodné nemovitosti. Krátce předtím, než odbočka začala v roce 1972 pracovat, sbor v Penangu zakoupil svůj vlastní sál Království. Sál zabíral spodní patro pěkného dvoupodlažního dvojdomku na konci řady podobných dvojdomků. V přízemí bylo navíc k prostornému sálu vzadu místo k uskladnění literatury, zatímco horní patro mohlo sloužit jako obytný prostor. Společnost si tyto části budovy pronajala od penangského sboru, aby sloužily jako misionářský domov a sklad literatury. Když tedy byla nová odbočka založena, misionářský domov a sklad literatury se stal také domovem betel a kanceláří. To se osvědčilo a věci šly hladce po několik let. Ale později bylo z několika důvodů nutné vystěhovat kancelář odbočky z penangského sálu Království. Ve skutečnosti se ukázalo jako nutné přestěhovat ji během několika dalších let dvakrát, ale vždy do místa nepříliš vzdáleného, takže ústředí a betel stále zůstávaly na příjemném ostrově Penang.

Ale začátkem osmdesátých let bylo citelně znát, že by bylo užitečné, kdyby odbočka byla více v centru a mohla účinněji dohlížet na dílo Království. Vyvíjelo se proto velké úsilí, aby se nalezl vhodný pozemek s budovami v oblasti Kuala Lumpuru — hlavního města.

Vhodná místa nebyla snadno k pronajmutí. Ale v roce 1982 se našly dva skoro dokončené dvoupodlažní dvojdomky v Klangu, asi 30 kilometrů od Kuala Lumpuru. Jen jedna část každého z nich byla tou dobou k pronajmutí, ale první část byla ideální pro domov betel a druhá mohla sloužit jako expedice a sklad. Jak to často s novými budovami bývá, dostavba se několikrát zpozdila, ale nakonec 1. července 1983 došlo k přesunutí odbočky  z Penangu do Klangu. Potom se v únoru 1986 uvolnila k pronájmu druhá část prvního dvojdomku. To pro odbočku představovalo jeden celý dvojdomek a přilehlou část druhé budovy. Začátkem roku 1989 bylo možné pronajmout i poslední část druhého dvojdomku. Takže teď má odbočka dva pěkné těsně sousedící dvoupodlažní dvojdomky, kde je zvláštní prostor pro kanceláře, expedici a sklad a také ubytování pro další pracovníky betelu.

Ohlas průkopníků odpovídá růstu

Od začátku činnosti odbočky v roce 1972 byl vzájemný vztah mezi přístupem k průkopnické službě plným časem a růstem počtu kazatelů Království. Z průměru 214 kazatelů v tom roce jich bylo 32 v pravidelné nebo zvláštní průkopnické práci. Počet průkopníků stále rostl až do služebního roku 1975, kdy z 373 zvěstovatelů byl vrcholný počet 64 průkopníků.

Pak po dalších sedm let počet průkopníků trvale klesal až na počet 50 v roce 1982. Od té doby je každý rok vidět trvalý růst v počtu pracovníků plným časem až dosud, kdy se radujeme ze 123 bratrů a sester v průkopnické službě. Přístup k pomocné průkopnické službě byl v tomtéž období také zcela mimořádný. V jednom z nejlepších roků v poslední době jsme byli svědky vrcholu 239 pomocných průkopníků v květnu 1988.

Následující zkušenost je typickým příkladem rostoucí upřímné touhy podílet se na průkopnické službě.

„Kdykoli jsem v publikacích Společnosti četla zkušenosti průkopníků, zjišťovala jsem, že moje touha stát se služebnicí Jehovy plným časem vzrůstá. Dokonce jsem hledala články o průkopnické službě ve starších vydáních časopisů. Můj manžel sloužil dva roky nepřetržitě jako pomocný průkopník, zatímco měl práci na částečný  úvazek. Já jsem pracovala na plný úvazek, a tak byl zajištěn další příjem potřebný k tomu, abychom se uživili. Ale uvědomovala jsem si, že pokud nenajdu práci na částečný úvazek, služba plným časem nebude možná. Můj manžel i já jsme ji marně hledali, protože zaměstnání na částečný úvazek je v našem okolí velmi vzácné.

Po modlitbách jsem šla ke svému zaměstnavateli a navrhla jsem mu, že budu pracovat na částečný úvazek, protože většinu času mám v kanceláři velmi málo práce. Ale k mému zklamání byla odpověď jednoznačné ne! Uběhl rok. Jednoho dne mi manžel řekl, že teď by mohl nastat čas, kdy oba vstoupíme do služby plným časem,  protože si našel novou práci na částečný úvazek a ta by pravděpodobně mohla uživit nás oba. Dokonce by nebylo třeba, abych já vůbec nějakou práci na částečný úvazek hledala. Připomenul mi, že úspěch v průkopnické službě hlavně závisí na víře, že Jehova o nás bude pečovat a postará se o nás. (Mat. 6:33) A tak mi navrhl, abych odešla ze svého celodenního zaměstnání. Ten měsíc jsme ve službě nalezli několik nových biblických studií. To mě pobídlo, abych se znovu obrátila na svého zaměstnavatele. Stanovili jsme si s manželem první den příštího měsíce jako chvíli, kdy oba začneme sloužit jako pravidelní průkopníci. Deset dní před koncem měsíce jsem předložila svůj požadavek zaměstnavateli, ale znovu odmítl. Tak jsem mu vysvětlila, že za těchto okolností nemám jinou možnost než podat výpověď, protože se od prvního v příštím měsíci hodlám připojit k manželovi ve službě plným časem našemu Bohu.

Hned se jeho výraz změnil. Požádal mě, abych s výpovědí počkala, protože si chce můj návrh promyslet. To odpoledne si mě zavolal do kanceláře a navrhl, že bych mohla pracovat odpoledne po pět dní v týdnu, zatímco by zaměstnal nového úředníka, který by převzal běžnou každodenní práci. Oněměla jsem! Přesně takhle jsem mu to zamýšlela navrhnout. A dokonce dodal, že v tomto novém uspořádání mohu pracovat tak dlouho, jak chci. Když jsem to večer oznámila manželovi, byl také ohromený. Zdálo se, že Jehova skutečně odpověděl na naše modlitby a otevřel cestu, abychom se mohli stát pravidelnými průkopníky.“

Před prvními oblastními sjezdy vyvstávají těžkosti

První oblastní sjezd plánovala nová malajsijská odbočka na prosinec 1972 do Petaling Jaya. Starosti působilo, že  všechna veřejná shromáždění kromě těch, která se konala v místech určených k uctívání, potřebovala povolení. Takové povolení bylo pro plánovaný sjezd přislíbeno vzhledem k tomu, že byl náboženský. Ale jeden den před začátkem sjezdu bylo požadované povolení zamítnuto.

Kancelář odbočky však měla náhradní plán: Použít dva soukromé domy a dva sály Království v Petaling Jaya a v Kuala Lumpuru. Účastníci byli rozděleni do devíti skupin: Čínsky mluvící skupina měla svůj program každé ráno, čtyři z osmi skupin anglicky mluvících osob se scházely odpoledne a čtyři zbývající skupiny využívaly večery.

Následující rok bylo opět obtížné získat nutná povolení. Nicméně v říjnu 1973 se mohl konat sjezd „Božské vítězství“ v Ipohu, kde byla vrcholná účast 320 přítomných. Od té doby se kvůli těžkostem při zajišťování vhodných prostor pro sjezdy v jiných městech stal Ipoh místem, kde se oblastní sjezdy pravidelně konaly skoro deset let. Ale nakonec i jiná místa bylo možné používat ke sjezdům, a v srpnu 1983, brzy po přesunu odbočky z Penangu do Klangu, se konaly dva oblastní sjezdy „Jednota Království“. Jeden z nich, v Petaling Jaya, byl celý v čínštině a druhý, v Klangu, v angličtině. Na veřejné přednášce v neděli odpoledne bylo celkově — na obou sjezdech — 966 přítomných.

Koupě sálů Království — Mezník

Pronajatá místa používaná jako sály Království sloužila dobře svému účelu a slouží dále. Ale koupě sálu Království pro výlučné použití sboru zvyšuje v očích zájemců pocit stálosti a v srdci bratrů a sester ocenění.

Jak bylo uvedeno dříve, penangskému sboru se podařilo koupit vlastní sál Království asi tak rok před vznikem  malajsijské odbočky v roce 1972. Během let byl původní sál dvakrát zvětšen do délky i do šířky, aby mohl pojmout rostoucí sbor. Ale o čtyři roky dříve se sboru v Kuala Lumpuru podařilo zakoupit kancelářské prostory v prvním patře osmipodlažní budovy, aby sloužily jako jejich sál Království. Tato velká nápadná budova s působivým názvem Selangor Mansion stála na břehu řeky Gombaku a sál byl na té straně budovy, která měla vyhlídku na řeku. Mohl pohodlně pojmout 80 lidí a samozřejmě se jich tam při zvláštních příležitostech mohlo vejít mnohem více, zejména když se sedačky narovnaly těsně vedle sebe typickým malajským nebo indickým způsobem. Bratři byli rádi, že mají svůj vlastní sál Království, zvlášť když byl v tak impozantní budově. Do sálu se přestěhovali v září 1967.

Ve skutečnosti byl Selangor Mansion už bratrům známý, protože se byt v šestém patře budovy po dva roky používal jako misionářský domov pro čtyři sestry, Lee Siew Chanovou a Grace Sinnapillaiovou (nyní Grace Johnová), absolventky Gileadu, a pro dvě jiné zvláštní průkopnice. Jak sbor rostl, tento byt v šestém patře se začal používat jako druhá třída školy teokratické služby a ukázalo se, že to je velmi výhodné, i když řečníci chvíli nemohli popadnout dech, když nejezdil výtah.

Avšak sál Království začínal být nepohodlně přeplněný. Dočasné úlevy bylo dosaženo, když se koupil sousední byt a stržením zdi se sál zvětšil, ale v polovině osmdesátých let bylo naléhavě potřeba sehnat větší sál. Bratři důkladně prohledávali město a okolí a nakonec byli odměněni, když nalezli čtyřpodlažní rohovou kancelářskou budovu, která byla postavena v roce 1985. V důsledku poklesu cen nemovitostí se dům nabízel na prodej přibližně za 60 procent své původní tržní ceny. A tak byla budova díky  štědrým darům a půjčkám od bratrů a také půjčce od Společnosti zakoupena a nový sál Království, do kterého se mohlo vejít 220 posluchačů, byl 9. září 1989 zasvěcen.

Sbory zakoupily ještě tři další sály Království. Dva z nich byly zasvěceny během roku 1989, jeden v Ipohu a druhý v Bukit Mertajamu, kdežto sál Království v Klangu byl zasvěcen během návštěvy Lymana Swingla z vedoucího sboru 17. ledna 1991. Původní kualalumpurský sál v Selangor Mansion je stále používán malým čínským sborem v tomto městě. Sály Království byly také postaveny v Sabahu a Sarawaku ve Východní Malajsii, jeden v Keningau a druhý v Kuchingu. V celé Malajsii sbory v současné době vlastní deset sálů Království.

Zvláštní návštěvy budují

Každoroční návštěvy zónových dozorců jsou vždy velmi oceňovány bratry, zvláště těmi odpovědnými, kteří slouží v betelu. Také se těší z návštěv zkušených bratrů ze sousedních odboček. Některé ze zónových návštěv je mimořádně obšťastnily, protože přijeli bratři z vedoucího sboru, aby jim sloužili.

V lednu 1975, jen několik let potom, co odbočka zahájila svou činnost, Penang navštívili Nathan H. Knorr a jeho žena Audrey spolu s Frederickem W. Franzem a pěti dalšími ze Spojených států. Ačkoli bratr Knorr navštívil Singapur a Kuala Lumpur už dříve, pro jeho ženu a pro bratra Franze to byla první návštěva Penangu. Čtyři členové malé rodiny betel byli touto návštěvou nadšeni a všichni misionáři v zemi byli pozváni na zvláštní setkání spojené s jídlem pro misionáře. Poslední večer návštěvy zaplnilo sál Království v Penangu 226 lidí, aby si vyslechli přednášky dvou cestujících bratrů. Posluchači byli bratři a sestry z mnoha částí Malajsie a někteří také z Indonésie.

 Následující roky se radovali z návštěv členů vedoucího sboru Lloyda Barryho, Alberta Schroedera, Lymana Swingla a Johna Bootha. Každý z nich svým vlastním způsobem přinášel bohaté duchovní občerstvení a povzbuzení rodině betel tisíce kilometrů od ústředí v Brooklynu.

Nesmazatelná památka raných misionářů

V mnoha zemích a odbočkách, kde se dílo začalo rozvíjet zejména v letech po druhé světové válce, se nemůže nikdy zapomenout na horlivost a příklad ryzosti a houževnatosti prvních misionářů, absolventů Gileadu. Bůh způsobil do velké míry vzrůst na základě jejich pilné, někdy zdánlivě nevděčné práce. Tak je to i v Malajsii. Uvažujte o těchto misionářích.

Les a Margaret Franksovi: Bratr Franks sloužil nejdříve jako krajský dozorce v Singapuru a Malajsii. Po svatbě sloužili on a Margaret pět let v Kuala Lumpuru, kde jsou teď tři vzkvétající sbory. V roce 1962 byli přeloženi do Taipingu, o šest let později do Petaling Jaya, města přidruženého ke Kuala Lumpuru, aby pomohli vytvořit z tamní malé skupiny sbor. To se podařilo v roce 1974, a teď v tomto hmotně prosperujícím místě káží dobrou zprávu dva rostoucí sbory. V roce 1983 se bratr a sestra Franksovi vrátili na Nový Zéland, kde věrně pokračují ve službě plným časem. — Viz životní příběh Lesa Frankse ve Strážné věži z 15. listopadu 1958 (angl.).

Alfred a Thelma Wickeovi: Bratr Wicke sloužil nejdříve v Singapuru, potom dva roky před druhou světovou válkou v Penangu. Thelma s ním po svatbě sloužila v Penangu a Malajsku. Během válečných let byli přinuceni vrátit se do Austrálie, kde dále sloužili plným časem. V roce 1949, po absolvování Gileadu, byli znovu přiděleni do Singapuru a později do Penangu. Bratr Wicke sloužil v kanceláři  odbočky od jejího založení v roce 1972 nejprve jako služebník odbočky a pak jako koordinátor výboru odbočky, dokud si zhoršující se zdraví sestry Wickeové, která trpí Alzheimerovou chorobou, nevyžádalo jejich přeložení do betelu v Austrálii. Tam se o Thelmu mohou lépe postarat na ošetřovně odbočky. — Viz zajímavý životní příběh Alfreda Wickea ve Strážné věži z 1. srpna 1961 (angl.).

Norman a Gladys Bellottiovi: Bratr a sestra Bellottiovi sloužili v Singapuru a v Kuala Lumpuru a Ipohu a později se vrátili do Singapuru, aby vykonávali povinnosti v kanceláři odbočky. Dále sloužili sedm let jako misionáři v Indonésii  a později jeli do Papuy-Nové Guineje. Začátkem roku 1986 bratr začal svůj boj se smrtelnou nemocí a nakonec v dubnu 1987 zesnul. Sestra Bellottiová statečně vytrvává a věrně slouží ve svém průkopnickém přidělení v Brisbane v Austrálii.

Michael Freegard a Peter Price: V roce 1957 po absolvování Gileadu přijeli dva mladí, zdraví angličtí bratři do Kuchingu v Sarawaku. Dva roky tam dělali znamenitou práci a pak byli přeloženi do Malakky. Oba si nakonec vzali dvě horlivé čínské sestry a pokračovali v misionářské práci, dokud nepřišly děti. Bratr Freegard teď žije se svou rodinou v Anglii, kde slouží jako starší v jednom londýnském sboru. Když jejich děti vyrostly, začali bratr a sestra Priceovi sloužit v australském betelu, kde má bratr Price na starost nemocniční informační úsek.

Neobvyklé úsilí o přijetí pravdy

Ve způsobu, jakým bratři a sestry v Malajsii zaujali postoj pro pravdu, je udivující podobnost. Buď se s pravdou poprvé setkali, když byli mladí a ještě chodili do školy, a čelili krutému, zuřivému odporu rodiny, anebo začali studovat se svědky Jehovovými, zatímco manžel, manželka nebo jiní členové rodiny odporovali. Ve většině případů se vytrvalost podobná vytrvalosti Krista vyplatila, odpor se postupně zmenšoval a nakonec vychladl úplně. Někteří z rodičů a manželských druhů, kteří zpočátku tak rozhořčeně odporovali, jsou dnes sami oddanými svědky.

Mnozí lidé vynaložili velké úsilí, aby poznali pravdu. Například jedna zvláštní průkopnice navázala spojení s mladou ženou, která pracovala jako pomocnice v domácnosti dlouhé hodiny každý den, od rozbřesku až asi do půlnoci. Mladá žena však pocítila takový hlad po pravdě, že brzy vyžadovala studium třikrát týdně. Jak dělala  duchovní pokroky, dodala si odvahy, aby požádala svoji zaměstnavatelku o uvolnění z práce, aby mohla chodit na shromáždění. Dostala povolení v případě, že tím nebude její práce trpět. Mít volné večery na shromáždění pro ni znamenalo pracovat zvlášť tvrdě, nezdržovat se ani obědem a potom běžet 1 kilometr, aby se dostala do sálu Království včas. Vstávala každé ráno v 5.30, aby se hodinu před začátkem práce věnovala studiu. Nedávno se začala pravidelně podílet na kazatelské činnosti.

Někdo poznal pravdu neobvyklým způsobem. Jedna zkušenost vypráví o člence letničního hnutí, která našla starou Bibli na smetišti. Byl to překlad, kde se Jehovovo jméno objevovalo v celých Hebrejských písmech. Když ji pak jedna naše sestra navštívila a v rozhovoru použila jméno Jehova, žena ochotně přijala nabídku domácího biblického studia. Její spoluvěřící se snažili odradit ji od studia se svědky, ale jí se nechtělo říct sestře, aby ji přestala navštěvovat. Rozhodla se, že se místo toho bude modlit a prosit Pána, aby se studium ukončilo. Její spoluvěřící pronášeli podobné modlitby. Ale tyto modlitby nebyly účinné a sestra ji dále navštěvovala.

Zájemkyně začala tedy uvažovat, zda snad modlitby svědků Jehovových a jejich Bůh Jehova nejsou mocnější než její. A tak pokračovala ve studiu a líbily se jí logické odpovědi, které dostávala na své mnohé otázky. Současně dál chodila do své církve, protože byla hluboce zapojena do mluvení jazyky. Přiznávala však, že pokaždé, když v církvi mluví jiným jazykem, je sklíčená, protože se hned cítí velmi unavená a vyčerpaná. Objevovaly se u ní prudké bolesti hlavy, chovala se jako opilá a obvykle zvracela. I když se modlila doma, její jazyk nekontrolovatelně tvořil slova, kterým nemohla rozumět. Pak začala mít v noci údajně vidění Ježíše a byla velmi vystrašená.

 Když pomocí knihy Rozmlouvat z Písma poznala, že se jí nezjevuje Ježíš, ale nepochybně zlí duchové, předsevzala si, že až bude zase v podobných těžkostech, bude nahlas vzývat Jehovovo jméno. A tak na příštím shromáždění letničního hnutí, když všichni skandovali „Chvalte Pána!“, ona volala „Chvalte Jehovu!“ Ke svému údivu, zatímco všichni začali mluvit jazyky, ona nezačala. „Co tady dělám?“ zeptala se sama sebe. „Tohle očividně není pravé náboženství.“ Od toho dne se už do letničního hnutí nikdy nevrátila a teď je pokřtěnou zvěstovatelkou dobré zprávy.

Jiná zkušenost vypráví o katoličce, která dělala pěkné pokroky v biblickém studiu se svědky. Hlavně na ni zapůsobilo, když se dozvěděla, že trojice je pohanská nauka. Místní kněz ji navštívil a požadoval, aby přestala se svědky studovat a místo toho navštěvovala biblické rozpravy v katolické církvi. Řekla mu, že se učí z Bible věci, které v církvi nikdy neslyšela. Pak mu řekla: „Dobře, když přestanu studovat se svědky Jehovovými, budete ke mně každý týden chodit a učit mě z Bible?“ Rozzlobeně odpověděl: „To si myslíte, že vy jste tak důležitá, abych já, kněz, za vámi každý týden chodil takhle daleko a učil vás z Bible?“ Když paní kladla biblické otázky, na které neuměl odpovědět, rozprava začala být docela rušná. Nakonec udělal chabý pokus dokázat, že se dnes nikdo nemůže skutečně držet Božího slova, a řekl: „Jestliže se chcete držet Bible, nemůžete jíst rýži (což většina Malajců dělá). Jedl Ježíš chléb, nebo rýži?“ Ale místo aby to na ni udělalo dojem, jeho ztracená ovce odpověděla: „To je ten nejhloupější argument, jaký jsem kdy slyšela.“ Nato kněz vyskočil ze židle a vyrazil z jejího domu. Tato upřímná bývalá katolička dělá dále pěkné pokroky ve svém domácím studiu Bible a přerušila všechny styky s církví.

 Osazenstvo betelu roste a odbočka se rozšiřuje

Když kancelář v Penangu změnila v roce 1972 svou úlohu, přestala sloužit jako sklad literatury pod singapurskou odbočkou a začala pracovat jako kancelář odbočky pro celou Malajsii, bylo v zemi jen 200 zvěstovatelů. Tak bylo možné, aby se Alfred a Thelma Wickeovi starali o kancelář a ještě věnovali něco ze svého času kazatelské službě jako misionáři. Ale jak rostl počet zvěstovatelů, rostl také objem administrativní práce a jiných povinností v kanceláři odbočky. Od roku 1972 rodina betel rostla a dnes se skládá z deseti členů.

Uspořádání výboru odbočky bylo zavedeno v roce 1976 a výbor jmenovaný vedoucím sborem se původně skládal z Lese Frankse, Roberta Cunarda a Alfreda Wickea, kdy bratr Wicke sloužil jako koordinátor. Výbor byl později rozšířen na čtyři členy a v současnosti to jsou Robert Cunard, Foo Chee Kang, Koh Chye Seng a Ng Hock Siew. Bratr Koh a jeho manželka se v roce 1982 účastnili 73. třídy Gileadu a byli přiděleni zpátky do Malajsie do krajské služby. Když bratr Wicke zjistil, že v dohledné době budou muset opustit službu v Malajsii kvůli zhoršujícímu se zdraví sestry Wickeové, bratr a sestra Kohovi byli pozváni do rodiny betel. Později byl bratr Koh jmenován členem výboru odbočky. Když v říjnu 1989 bratr a sestra Wickeovi opustili Malajsii, aby se vrátili do Austrálie, bratr Koh byl jmenován koordinátorem výboru odbočky.

Pravda se rozšiřuje do Sabahu a Sarawaku

Žádná zpráva o díle v Malajsii by nebyla úplná bez vylíčení trpělivé vytrvalosti a pilné snahy, kterou vynakládali mnozí bratři a sestry s vynikající vírou během minulých 35 let, aby se dobrá zpráva kázala ve Východní Malajsii. Jak je vidět na mapě, Východní Malajsie je geograficky oddělená  od Poloostrovní Malajsie Jihočínským mořem a tvoří ji státy Sabah a Sarawak na severním a severozápadním pobřeží velkého ostrova Borneo.

Obě tato místa nabízejí přijíždějícím turistům mnoho jedinečného. Významnou zajímavostí Sabahu je hora Kinabalu vysoká více než 4 000 metrů. Na druhé straně Sarawak, který byl kdysi známý jako země lovců lebek, je dnes proslavený úchvatnými dlouhými domy. Jsou to dlouhé stavby z tvrdého dřeva a palmových listů postavené na masívních kůlech a obvykle jsou umístěny na břehu řeky na pokraji džungle. V každém dlouhém domě může být 40 nebo více obydlí, jedno vedle druhého na společné chodbě. To umožňuje mnoha rodinám žít v jedné budově.

Už od začátku padesátých let byly v Sabahu dvě rodiny svědků. Žili v hlavním městě, Jesseltonu, jehož jméno se od té doby změnilo na Kota Kinabalu. Potom v roce 1956 přijeli tři horliví bratři z Filipín na Sabah pracovat a usadili se v přístavním městě Tawau. Krátce nato se k nim připojily jejich manželky. Během několika příštích let přijelo z Filipín více bratrů s rodinami v rámci jejich světské práce. Začali jiným vydávat svědectví a v náležitém čase se vytvořil sbor. Výsledkem bylo, že do roku 1963 bylo v Tawau 28 zvěstovatelů.

Více než dvacet let sbor využíval jako svůj sál Království domov jednoho z prvních bratrů, kteří přišli z Filipín. V roce 1983 bylo nalezeno jiné místo ke shromažďování v prvním patře obchodní budovy. Ačkoli nové místo bylo mnohem přístupnější, zejména v monzunovém období, mělo špatné větrání, takže tam bylo nesmírné horko. Bylo to také velmi hlučné a prašné prostředí, protože o patro níž byla opravna aut a pneumatik. Naštěstí se v lednu 1985 naskytla příležitost najmout si velký dvoupodlažní dům.  Sbor v Tawau během let neustále duchovně i početně rostl a teď má 62 zvěstovatelů.

V roce 1984 byli bratr a sestra Luaovi, kteří předtím sloužili jako zvláštní průkopníci v Melace, přeloženi do sboru v Tawau. Svou přítomností ve sboru a pevným vedením v kazatelské službě sbor značně podpořili. Bratr Lua sloužil také v různých dobách jako zástupce krajského dozorce v Sabahu.

Ale sbor v Tawau byl také velmi povzbuzen dvěma jinými oddanými sestrami průkopnicemi. Jedna z nich je sestra Gan Yam Hwaová, která přišla v roce 1985 jako průkopnice z Poloostrovní Malajsie. Ta druhá je sestra Victoria Icová, která byla v roce 1947 pokřtěna na Filipínách. V roce 1988 se přestěhovala z Tawau do venkovského městečka Keningau. To je jedno z míst, kde si bratři postavili svůj vlastní sál Království. Tento nově postavený sál byl poprvé použit v roce 1989 při Památné slavnosti a 1. června téhož roku byl zasvěcen.

Druhý sbor založený v Sabahu je v Kota Kinabalu, kde svědecká práce měla své malé počátky v padesátých letech. A teď ve sboru slouží 71 zvěstovatelů a 6 průkopníků. S těmito dvěma sbory a pěti osamocenými skupinami v městečkách Keningau, Lahad Datu, Sandakan a Kota Belud a na ostrově Labuan má tedy dílo ve státě Sabah pevný základ. Vrcholný počet zvěstovatelů včetně průkopníků teď dosáhl 180.

Sabahu se v mnoha směrech podobá sesterský stát Sarawak. Má také pět osamocených skupin. Ale má tři sbory, z nichž jeden si postavil vlastní sál Království.

Jak Sabah, tak Sarawak byly poprvé navštíveny krajskými dozorci ze Singapuru uprostřed padesátých let. Pak byli Michael Freegard a Peter Price, dva mladí misionáři  z 28. třídy Gileadu, přiděleni do Kuchingu, hlavního města Sarawaku. Přijeli v říjnu 1957 a založili misionářský domov. Získali víza na jeden rok a pak neměli žádné problémy s jejich obnovením na příští rok. Ale jejich žádost o další prodloužení byla zamítnuta bez jakéhokoli vysvětlení, a oni museli v listopadu 1959 neradi opustit Sarawak. Byli přeloženi do Malakky, aby pokračovali ve své misionářské práci.

Nicméně po dvou letech svého pobytu se jim podařilo zanechat v Kuchingu jádro sboru až s 25 pravidelnými návštěvníky shromáždění, která se konala v misionářském domově; několik z těch, s nimiž studovali, se pravidelně podílelo na svědecké službě. Za jejich pobytu v Sarawaku byl přeložen  traktát Jediná naděje lidí na mír do jazyka iban a hned potom vytištěn Společností. Traktát byl rozšiřován od řeky Rajangu až do vzdálených míst ve vnitrozemí, kde je iban jediný jazyk, kterým se tam mluví a kterému lidé rozumějí.

Překlad vypracoval Eliab Bayang, otec velké ibanské rodiny, neboli rodiny Mořských Dajaků, který poznal pravdu od jednoho z misionářů. Než Eliab Bayang zemřel, učinil ve své závěti určitá opatření a odkázal kuchingskému sboru pěkný kus půdy. Na tom místě teď stojí přitažlivý sál Království.

A tak dílo Království v Sarawaku také nepřetržitě vzrůstá. Sbory jsou v Kuchingu, Miri a Sibu a pět osamocených skupin se nachází v Bintulu, Srí Amanu, Sarikei, Kapitu a Nanga Medamitu. V celém státě teď věrně slouží 167 zvěstovatelů a 16 průkopníků.

 Vzácní lidé jsou stále přiváděni

Mnohonárodnostní Malajsie skutečně vydala mnoho vzácných lidí. Prorok Ageus napsal pod inspirací: „Žádoucí věci všech národů vejdou.“ (Ageus 2:7) Samozřejmě, poměr obyvatel ke zvěstovatelům je stále ještě vysoký, jeden zvěstovatel Království na každých 13 500 lidí, ale ještě není konec, a my dychtivě čekáme na to, co Jehova ještě udělá, než náhle vypukne velké soužení.

Mezitím horlivá skupina 1 391 svědků, kteří teď slouží ve 36 sborech a skupinách na celém tomto nádherném území, bude pokračovat v rozšiřování dobré zprávy, takže s Jehovovou pomocí mnozí další vzácní lidé budou možná ještě nalezeni.

[Poznámka pod čarou]

[Tabulky na straně 252]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

MALAJSIE

Průměrný počet průkopníků

211

 

 

66

30

17

6

1958 1960 1970 1980 1992

Vrcholný počet zvěstovatelů

1 391

 

 

 

514

168

80

32

1958 1960 1970 1980 1992

 [Mapy na straně 208]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

MALAJSIE

Hlavní město: Kuala Lumpur

Úřední jazyk: malajština a angličtina

Převládající náboženství: islám

Počet obyvatel: 18 687 000

Kancelář odbočky: Klang

MALAJSIE

MALAJSKÝ POLOOSTROV

Penang

Ipoh

PERAK

Kuala Lumpur

Klang

Malacký průliv

THAJSKO

Singapur

SUMATRA

[Mapa]

MALAJSIE

Kota Kinabalu

BRUNEJ

SABAH

SARAWAK

Rajang

Kuching

Jihočínské moře

FILIPÍNY

BORNEO

[Obrázek na straně 213]

Ted Sewell a jeho manželka Isabell. Ted pomáhal razit cestu dobré zprávě koncem třicátých let

[Obrázek na straně 216]

George Powell pracoval ve skladu v Singapuru od roku 1939 do roku 1941

[Obrázky na straně 220]

Známý hotel Raffles, kde Milton Henschel a Nathan Knorr při své první návštěvě v březnu 1947 oznámili, že absolventi Gileadu jsou již na cestě

[Obrázek na straně 221]

V roce 1956 vykonal bratr Knorr třetí návštěvu Singapuru. S ním tam byl Don Adams z ústředí

[Obrázek na straně 222]

Neil Crockett a James Rowe přijíždějí do Kuala Lumpuru v Malajsku, aby se ujali svého misionářského přidělení

 [Obrázky na straně 224]

Alfred a Thelma Wickeovi s Lloydem Barrym (napravo), který sloužil jako zónový dozorce v srpnu 1956. V pozadí je stará čínská škola, kde se v Penangu konala shromáždění

Alfred a Thelma Wickeovi v roce 1989

[Obrázek na straně 225]

Motorová kola, nazývaná Cyclemasters, se používala při šíření dobré zprávy. Thelma Wickeová je připravena začít svůj kazatelský den v Singapuru, 1951

[Obrázek na straně 226]

Zleva Lee Siew Chanová, Grace Sinnapillaiová a Ng Yoon Chinová, absolventky 31. třídy Gileadu v roce 1958, které pomáhaly rozšiřovat poselství o Království

[Obrázek na straně 227]

Norman a Gladys Bellottiovi, misionáři od roku 1949, založili v Kuala Lumpuru opěrný bod pro Království. Později sloužili v Indonésii a v Papui-Nové Guineji

[Obrázek na straně 228]

Les Franks sloužil jako cestující dozorce a po svatbě s Margaret oba sloužili v Kuala Lumpuru a Petaling Jaya

[Obrázek na straně 230]

Sál Království a misionářský domov bratra a sestry Bellottiových v Ipohu v roce 1960

[Obrázky na straně 236 a 237]

 Kancelář odbočky a domov betel v Klangu, asi 30 kilometrů od Kuala Lumpuru

[Obrázek na straně 236]

Některé sály Království jsou ve výškových budovách, například tento sál v Kuala Lumpuru

[Obrázek na straně 243]

Misionáři, kteří sloužili v Singapuru a Malajsii, se shromáždili před místem, kde se v roce 1958 konal oblastní sjezd „Božská vůle“ v Singapuru

[Obrázek na straně 250]

Douglas King (uprostřed) jako zónový dozorce na návštěvě s misionáři Peterem Pricem a Michaelem Freegardem v roce 1959

[Obrázek na straně 251]

Výbor odbočky. Zleva Ng Hock Siew, Foo Chee Kang, Robert Cunard a Koh Chye Seng