Řecko

DNEM 25. května 1993 skončila jedna mohutná právní bitva. Začala více než před sedmi lety na slunečném ostrově ve Středozemním moři a vyvrcholila u nejváženějšího soudu v Evropě. V březnu roku 1986 jedni starší manželé, kteří se jmenují Kokkinakisovi, chodili dveře ode dveří a se svými sousedy na řeckém ostrově Krétě hovořili o Bibli. Mluvili s jednou ženou, jejíž manžel — jak se ukázalo — byl zpěvákem v kostele řecké pravoslavné církve. Tato návštěva svědků Jehovových mu nebyla po chuti, a tak zavolal policii. Manželé byli zatčeni.

Minos Kokkinakis se odvolával proti následnému odsouzení, rozsudku a pokutě, až se probojoval ke kasačnímu soudu — Nejvyššímu soudu Řecka —, který jeho odvolání zamítl. V roce 1988 se tedy Minos Kokkinakis odvolal k Evropské komisi pro lidská práva. Tato komise složená z právníků zastupujících členy Rady Evropy rozhodla, že případ by měl projednat Evropský soud pro lidská  práva. Případ byl projednáván na podzim roku 1992. A tento soud poměrem hlasů šest ku třem rozhodl 25. května 1993 takto: Řecko opravdu porušilo lidská práva — totiž právo na svobodu náboženství.

Ale jak došlo k tomuto titánskému zápasu o základní lidská práva? Proč se svědkové Jehovovi ocitli v takových bitvách v zemi, která byla dlouho proslulá svou oddaností ušlechtilým ideálům? Jaké vlastně je Řecko?

Dějinné proudy

Po dlouhé věky narážejí přílivové vlny na břehy Řecka. Tato země leží na rozlehlém poloostrově, který vybíhá na jih do Středozemního moře a je obklopen stovkami ostrovů Egejského a Jónského moře. Tisíceré břehy Řecka tedy bičuje tolik přílivů vod a tolik bouří, že je nikdo nemůže spočítat. Od té doby, co opadly vody potopy z Noemových dnů, na Řecko stále dopadá ohromný proud náporu: poklesů a vzestupů v lidských dějinách. Někteří lidé dokonce říkají, že v Řecku se zrodila západní civilizace.

Rodina Noemova vnuka Javana vytvořila vlnu lidstva, která se valila od východu, a Řecko přilákalo mnoho z těchto lidí, aby se tam usadili. * Tito lidé s sebou zřejmě přinesli pověsti o velké Potopě a o světě, který byl jejími vodami zaplaven v Noemově době. V některých mýtech starověkého Řecka se naprosto jasně zračí, že to jsou zkomolené a překroucené popisy skutečných událostí zaznamenaných v Bibli.

Dějiny starověkého Řecka jsou přímo protkány biblickou historií. Hebrejský prorok Daniel v šestém století př. n. l. předpověděl, že síly, které jsou v pozadí dějinných proudů, vynesou Řecko do postavení světové velmoci. Danielovým slovům tak přesně odpovídaly překvapující výboje Alexandra  Velikého, jeho náhlé úmrtí a následné rozdělení jeho říše do čtyř méně významných území, že se někteří učenci pokoušeli — leč neúspěšně — prokázat, že tyto části Bible byly napsány až po tom, co se to stalo. — Dan. 7:2; 8:5–8, 20–22.

Bible sice nepopisuje podrobně to časové období, kdy Řecko panovalo nad Izraelem, ale v Křesťanských řeckých písmech je trvalý, jasně patrný otisk této éry. Mnozí Ježíšovi následovníci z prvního století řecky mluvili a psali. Řečtina byla totiž v té době společným jazykem civilizovaného světa. Myšlenky řeckých filozofů, například Platóna a Aristotela, byly v Ježíšově době mezi Židy rozšířené. Apoštol Pavel měl nepochybně na mysli tyto povýšené myslitele, když napsal sboru v Korintu, že Boží slovo může ‚vyvracet silně zakořeněná uvažování‘. — 2. Kor. 10:4, 5.

Období rozkvětu a úpadku křesťanství

Řecko bylo první evropskou zemí, kterou navštívil apoštol Ježíše Krista. Pavel se vylodil v přístavu Neapolis a navštěvoval města, včetně Filipp, Tesaloniky a Beroje na severu a Athén a Korintu na jihu. Sbory v těchto městech brzy vzkvétaly a byly velmi aktivní, což bylo charakteristické pro rané křesťanství. Pavlovy dopisy křesťanům ve Filippech, v Korintu, v Tesalonice i jinde, které napsal za svého pobytu v Řecku, posilují od té doby víru miliónů křesťanů.

Je však smutné, že zanedlouho po smrti posledního apoštola, Jana — který zapsal pozoruhodné vidění, jež dostal za svého vyhnanství na řeckém ostrově Patmos —, zaplavil Řecko jiný proud. Křesťanský sbor zavalila temná vlna odpadlictví, jež znečistila víru většiny křesťanů. Sbory přijaly nebiblické nauky, jako například nauku o nesmrtelné duši, o mučení v pekelném ohni, o trojici a o dělení na duchovní a laiky.

 Následovala staletí duchovní temnoty. V průběhu té doby dostal nejvyšší postavení nad křesťanstvem římský papež. Církev v Řecku a ve východních zemích však řídil konstantinopolský patriarcha. V roce 1054 napětí mezi Východem a Západem vyvrcholilo, když se diskuse o teologickém problému, jenž byl celkem bezvýznamný, rozrostla ve velký rozkol. V důsledku tohoto rozkolu se východní pravoslavná církev odtrhla od římskokatolické církve. Řecko zůstalo věrné východní pravoslavné církvi. Dodnes se dá říci, že 98 procent z deseti miliónů obyvatel Řecka se počítá k řecké pravoslavné církvi, k autonomní součásti východní pravoslavné církve.

Východní pravoslavná církev má za sebou dlouholeté období vměšování se do politiky. V době od 15. do 19. století n. l., kdy všechny východní pravoslavné země kromě Ruska ovládala muslimská osmanská říše, dobyvatelé udělali z konstantinopolského patriarchy světského panovníka nad všemi pravoslavnými „křesťany“ v této říši.

Ve dvacátých letech 19. století se Řecko vzbouřilo proti osmanské vládě a řecká pravoslavná církev tehdy významně podněcovala Řeky k nacionalismu a k touze po nezávislosti. Duchovní jsou od té doby nejvlivnější silou v politice Řecka, a dokonce jsou placeni vládou. Mají v této zemi nesmírný vliv, a proto jsou tamní novodobé dějiny svědků Jehovových do značné míry dějinami pronásledování.

Země a lidé v dnešní době

Hned od začátku tohoto století se začal Řeckem znovu valit proud pravého křesťanství. V prvních letech 20. století kazatelé mnoha způsoby zjišťovali, že situace této země a jejích lidí se v mnohém podobá situaci, v níž je našel Pavel téměř před devatenácti stoletími.

Díky rozeklanému pobřeží, kde se zálivy zařezávají hluboko do vnitrozemí, a velkému množství ostrovů — ostrovy  tvoří 20 procent této země —, není žádná část Řecka daleko od moře. Rybaření a nákladní lodní doprava jsou tedy zaměstnání, jež jsou stále oblíbena. Země je to skalnatá a hornatá, má jen málo orné půdy, ale na několika místech u pobřeží i ve vnitrozemí jsou přece jen nějaké úrodné údolní nížiny. Podnebí s horkým, suchým létem je velmi vhodné pro to, aby se v hájích pěstovaly olivy a na vinicích réva.

A co lidé? Řekové jsou po celém světě známí jako citliví, osobití a vášniví, velmi temperamentní a štědří lidé. Většinou mají pevné osobní názory a bez váhání je dávají najevo. Když Pavel poprvé navštívil Athény, zjistil, že „všichni Athéňané a cizinci, kteří se tam zdržovali, opravdu netrávili svůj volný čas ničím jiným, než že něco vyprávěli nebo naslouchali něčemu novému“. (Sk. 17:21) Řekové si dodnes rádi posedí na agoře neboli na tržišti a dlouho si povídají o politice, filozofii i náboženství. Jsou také až do krajnosti loajální, což je rys, kterého někdy zneužívalo pravoslavné duchovenstvo.

Začátek 20. století

Vody pravdy se vrátily do Řecka následkem stěhování. Mnozí Řekové se vystěhovali do Spojených států, tam přišli do styku s badateli Bible — jak byli svědkové Jehovovi tehdy známí — a zamilovali si biblickou pravdu. Brzy si velmi přáli podělit se o to, co se dozvěděli, se svými příbuznými ve vzdáleném domově. Posílali dopisy a traktáty a ukázalo se, že to byla semena, jež často padla na dobrou půdu. Mnozí z nich si však uvědomili, že posílat domů traktáty nestačí; někteří jeli do Řecka na návštěvu, ale další se vrátili a ve své vlasti již zůstali natrvalo.

V roce 1905 Charles Taze Russell, prezident Watch Tower Bible and Tract Society, poslal do Řecka George Kossyfa. Byl to Řek, který poznal pravdu ve Spojených státech v roce 1900. Vzal si s sebou svazky Studies in the Scriptures (Studie  Písem). John Bosdogiannis, kazatel a profesor angličtiny na ostrově Krétě, tyto svazky přeložil do řečtiny. Pak byly vytištěny a rozeslány knihkupectvím v Athénách a v přístavu Pireus — dokonce se objevily ve velice známém knihkupectví Hestia v Athénách, na ulici Stadiónu. Bratr Kossyfas také „pracoval na ulici“. Rozložil si svazky po nízké zdi poblíž budovy řeckého parlamentu a odpovídal kolemjdoucím na otázky.

Na Krétě našel John Bosdogiannis jednoho horlivého studenta, fotografa jménem Athanassios Karanassios, který přijal pravdu v roce 1910. Studoval dokonce starověkou hebrejštinu, obecnou řečtinu koiné a také angličtinu.

V Athénách jako jeden z prvních projevil zájem ochrnutý muž jménem Ekonomou, který žil ve čtvrti Exarhie. Asi v roce 1910 pravdu dychtivě přijal a horlivě se o ni dělil s druhými. Byl však upoután na lůžko. Psával tedy biblické texty na kusy papíru a ty házel z okna v naději, že je někteří kolemjdoucí najdou. Také posílal zájemcům traktáty a psal jim dopisy. Později Michael Triantafilopoulos, mladý muž, který právě poznal pravdu, cestoval po městech a vesnicích, kde rozšířil velmi mnoho traktátů a pomáhal zájemcům, aby se navzájem poznali.

První shromáždění se konala v domácnosti bratra Ekonomou. Další taková skupina se brzy vytvořila v Pireu, v domácnosti bratra Kossyfa. Při rozhovorech se používaly svazky Studies in the Scriptures a další literatura od třídy věrného a rozvážného otroka. (Mat. 24:45–47) Všichni byli nepochybně nadšeni, když se dověděli, že bratr Russell má v plánu navštívit Řecko.

Bratr Russell na návštěvě v Řecku

Bratr Russell navštívil během své cesty kolem světa v roce 1912 Athény a Korint. Tehdy bylo v Řecku pouze asi 12  zvěstovatelů. Bratr měl přednášku v sále Klubu obchodníků v Athénách, právě v tom městě, kde přibližně před 19 stoletími Pavla popudilo bezuzdné modlářství. (Sk. 17:16) Přednášku si přišlo poslechnout tolik lidí, že musela být uspořádána ještě jednou. Tentokrát však byli mezi přítomnými i kněží řecké pravoslavné církve. Ti přednášku přerušili a vyvolali rozruch. Později bratr Russell navštívil bratra Ekonomou, posadil se k jeho lůžku a odpovídal na mnoho biblických otázek.

Bratr Russell odcestoval vlakem do Korintu. Byl velmi překvapen, že je domluveno, že promluví v chrámu řecké pravoslavné církve, v chrámu svatého Pavla. Byl tam přítomen městský starosta a také několik kněží a vojenských důstojníků. Námět přednášky byl „Velkolepá budoucnost“. Přednáška byla dobře přijata a bratr byl požádán, aby ji opakoval. Starosta ho potom vzal na prohlídku s odborným výkladem do tohoto starověkého města, kde Pavel kdysi strávil půl druhého roku a vybudoval sbor pomazaných křesťanů. — Sk. 18:11.

Návštěva bratra Rutherforda

Expresem Simplon-Orient přijel 28. září 1920 na nádraží v Athénách druhý prezident Watch Tower Society, J. F. Rutherford. List Athina přinesl oznámení o jeho přednášce na námět „Milióny nyní žijících lidí nikdy nezemřou“. Bratr Rutherford také promluvil na Areopagu neboli Martově pahorku, kde asi v roce 50 n. l. vydal Pavel tak působivé svědectví. (Sk. 17:22–34) Později bratr Rutherford výstižně napsal: „Řecko je země s mimořádným počtem kněží, ale věříme, že si lidé začínají uvědomovat, jak byli svými slepými vůdci podváděni a zaváděni na scestí. Domníváme se, že tam je rozsáhlé pole pro vydávání svědectví o pravdě.“

 Bratr Rutherford také viděl, že je nutné v Řecku lépe organizovat činnost. Do roku 1922 tam oficiální organizace nebyla. V roce 1922 byla zřízena odbočka Watch Tower Bible and Tract Society v ulici Lombardou v Athénách a odbočku zastupoval Athanassios Karanassios. Jakmile se dílo zorganizovalo, byli do velkých měst posíláni cestující řečníci a do menších měst a vesnic další řečníci. Celkově tam pak na tomto úseku činnosti působilo asi dvacet neúnavných pracovníků.

Dobrá zpráva se šíří pomocí veřejných přednášek

Veřejné přednášky hrály při rozšiřování dobré zprávy v těchto počátečních letech klíčovou úlohu. Když byla připravena přednáška „Všechny národy pochodují k Armagedonu, ale milióny nyní žijících lidí nikdy nezemřou“, malý sbor v Athénách zahájil akci. Městská rada dovolila bezplatně použít athénské městské divadlo. List Athina tuto přednášku propagoval titulkem přes celou šířku strany. Bratr Karanassios přednášel v sále, který posluchači naplnili do posledního místa, a pak přednášku opakoval v sále Odeonu v ulici Phidiou. Mnoho lidí dostalo brožuru Milióny nyní žijících lidí nikdy nezemrou.

Známý básník a student práv George Douras poznal pravdu v roce 1920 tak, že si přečetl traktát. Pak v letech 1922 až 1925 sloužil jako poutník neboli cestující služebník. V listopadu 1923 měl veřejnou přednášku v jednom kině v přístavu Patras na západě země. Na tuto přednášku přišel Pavlos Grigoriadis, velice vzdělaný muž, který se později stal badatelem Bible. Jeho bratr Grigoris také poznal pravdu a dosud spolupracuje s rodinou betel v Řecku.

V témže roce měl bratr Douras veřejnou přednášku ve městě Kalamata. Dimitris Logiotatos na to vzpomínal: „Všichni obyvatelé Kalamaty byli velice překvapeni, když  viděli plakáty oznamující přednášku ‚Milióny nyní žijících lidí nikdy nezemřou‘. Byl jsem překvapen stejně jako oni a rozhodl jsem se, že si půjdu přednášku poslechnout. Když jsem tam přišel, sál byl plný. Posadil jsem se za pana Trempela, teologa a profesora na univerzitě v Athénách, který byl známý jako ‚mluvčí pravoslavné církve‘. Lapal jsem každé slovíčko z duchovního boje mezi badateli Bible a tímto předním teologem. Bylo to velké vítězství PRAVDY! Potom jsem dostal několik brožur, které se jmenovaly stejně jako přednáška. Přečetl jsem tu brožuru za jedinou noc. Plný radosti jsem běžel roznést tyto úžasné brožury svým přátelům a příbuzným.“

„Přejdi do Makedonie a pomoz nám“

Křesťané na celém světě dobře znají naléhavou výzvu, kterou prostřednictvím Božího ducha dostal apoštol Pavel, výzvu, aby šel kázat na území Makedonie: „Přejdi do Makedonie a pomoz nám.“ (Sk. 16:9) Pavlovo putování směřovalo tehdy nejprve do Makedonie, kdežto v tomto století se dobrá zpráva rozšířila do Makedonie o něco později než do krajin jižního a středního Řecka.

Veřejná přednáška uvedla kazatelské dílo do chodu právě v tom městě, do něhož Pavel přijel jako do prvního v Evropě — v Kavalle, starověké Neapoli. Nicolas Kouzounis vzpomínal na rok 1922, kdy tam byl: „Připadal jsem si duchovně neuspokojený. Asi v té době bylo v listu Simaia uveřejněno oznámení, že v jedné kavárně proběhne veřejná přednáška s názvem ‚Milióny nyní žijících lidí nikdy nezemřou‘. Po přednášce jsem dostal brožuru Mohou živí mluvit s mrtvými?“ Na bratra Kouzounise hluboce zapůsobilo, co se tam dozvěděl, a tak brzy začal trávit čas tím, že s jedním společníkem celé měsíce cestovali autem po vesnicích a menších městech a kázali tam. Dostali se až na hranice Turecka. Dobrá zpráva se rozšířila do Alexandrupole na severovýchodě  a také do měst Nea Orestiada a Sakkos a do prefektury Chalkis.

Soluň (neboli Thessaloníki) je druhé největší město v Řecku. Je to starobylé město, které je velmi těsně spjato se službou apoštola Pavla a jeho společníků. Již v roce 1926 kázali na tomto území bývalý voják Spyros Zacharopoulos a učitel Thanasis Tsimperas. Do vesnic v prefektuře Serrai nosil v letech 1928 až 1933 dobrou zprávu Diogenis Kontaxopoulos. Ve východní Makedonii a v Thrákii věrně kázal poselství o Království Yiannakos Zachariadis.

Jak se dostala dobrá zpráva do těchto odlehlých území? Bratři byli trestáni vypovězením za své kazatelské dílo, které nebylo možné potlačit. Některým z nich bylo dovoleno, aby si vybrali místo, kam budou vypovězeni. Bratr Kouzounis byl v roce 1938 vypovězen z Kavally do prefektury Chalkis. Poprosil Jehovu o vedení, a pak si vybral vesnici Nea Simantra. Když se ho tamní vesničané ptali, proč byl vypovězen, říkával jim, že kvůli tomu, že je křesťan. Tato podnětná odpověď vedla k mnoha rozhovorům, a on docela obratně pracoval s Biblí. Časem byl v Nea Simantra založen sbor. Odtud se dobrá zpráva rozšířila do Galátisty, kde byl vytvořen další sbor. V Nea Moudania se stalo věřícími několik žen. Byly to sestry Mastoraki, Stampouli a Nteniki. Vyučovaly jiné lidi ve Floyitě, kde pak také vznikl sbor. Potom se pravda rozšířila do Kasandry.

Počáteční léta v Tessale

V Tessale, krajině uprostřed Řecka, postupovala dobrá zpráva nejvíce kupředu zejména ve dvou malých vesnicích, v Kalamaki v kraji Larissa a v Eleftherohori v kraji Trikkala. V listopadu 1922 učitel George Koukoutianos, který byl propuštěn ze zaměstnání proto, že byl badatelem Bible, cestoval za špatného počasí. A tak strávil noc v domácnosti Dimitri Pardala v Kalamaki. Vydal svému pohostinnému  hostiteli svědectví. K čemu to vedlo? Dimitris a další dva obyvatelé té vesnice, Theodoros Pardalos a Apostolos Vlahavas, poznali Jehovu.

Ti tři začali vydávat svědectví dům od domu v okolních vesnicích. Každý rok také strávili dva až tři měsíce kázáním ve vzdálených obvodech a po návratu do své vesnice začali znovu usilovně pracovat, aby si vydělali dostatek peněz na příští kazatelská tažení. Putovali pěšky a nosili náklad literatury a plodin, které za ni dostali.

Jejich život se ovšem neobešel bez veselých chvil. O jedné z nich vyprávěli: „Jednou jsme museli přebrodit řeku. Bylo to v zimě a voda byla studená. Z nás dvou jsem byl větší, proto jsem svému společníkovi navrhl, že ho přenesu na zádech. Abych nemusel jít dvakrát, vzal jsem si do jedné ruky tašky s literaturou a do druhé naše boty a ponožky. Současně jsem pevně sevřel do zubů držadlo koše plného vajec. Když jsme se však dostali doprostřed řeky, udělal jsem chybu — zeptal jsem se totiž svého společníka, jenž mi seděl na zádech, zda je všechno v pořádku. Koš vajec samozřejmě ihned spadl. Když jsem se jej pokoušel zachytit, upustil jsem boty, ponožky i literaturu. Pak jsem se snažil zachránit ty věci, a bratr mi spadl ze zad do řeky.“ Oba se po letech zasmáli svému pamětihodnému přechodu přes řeku.

Práce na venkově byla náročná. Když svědkové rozšiřovali traktát Ecclesiastics Indicted (Duchovní obviněni), někdy je zadrželi na policejních stanicích a pak předváděli před soudy. Pronásledováním však sílila jejich víra a horlivost pro Království. Následkem toho od roku 1930 sbor v Kalamaki neustále početně vzrůstal.

Určitý odpor zevnitř

V roce 1931 Boží lid přijal jméno svědkové Jehovovi. Jméno ovšem nepřijali všichni. Kostas Ekonomou z Larissy  vypráví: „Jakmile jsem se dozvěděl o novém jménu, běžel jsem oznámit tuto radostnou zprávu bratrům v okolí. Kupodivu však tito bratři řekli: ‚Nemůžeme měnit jména.‘ Nechtěli být nazýváni svědky Jehovovými.

Na příštím shromáždění jsem je za jejich postoj pokáral. Jak na to reagovali? Všech deset bratrů vstalo a vyhodili mě ze shromáždění. Příští den jsem však začal kázat s důvěrou, že Jehova mi dá jiný sbor. Ta první skupina bratrů se přestala scházet a postupně se rozešli. Jenom jeden nebo dva bratři v Larisse zůstali věrní.“

Uvnitř Jehovovy organizace se objevili i další lidé, kteří nereagovali pohotově na pokyny organizace. Pro některé byla zkouškou kazatelská práce. V roce 1928 při slavnosti na památku Kristovy smrti přijímalo v Řecku symboly 168 osob. Ale v tom roce tam bylo pouze 97 zvěstovatelů dobré zprávy! Když se kazatelská práce začala více organizovat, ti, kdo se jí odmítali účastnit, se postupně oddělovali.

Vzrůst v Eleftherohori navzdory pronásledování

V roce 1923 zazářil první záblesk pravdy na vesnici Eleftherohori v kraji Trikkala. Bratr John Kostarellos se vrátil z Ameriky do své rodné vsi Exalofy a začal kázat dům od domu. Jeho mladší bratr Dimitris kladně zareagoval, a oba dva pravidelně kázali v sousední Eleftherohori. V roce 1924 se setkali s Georgem Papageorgiouem, který později vyprávěl: „Nejprve jsem se stavěl na odpor. Řekl jsem jim: ‚Povězte mi, prosím, jak vy, nevzdělaní zloději koz z Exalofy, nás budete učit evangeliu? Máme své kněze a biskupy, vzdělané muže! Starejte se o své věci, a ne o nás.‘ Odešli, ale později přišli znovu. Šel jsem blíž a poslouchal, co asi tak říkají. A co jsem slyšel? ‚Je napsáno‘ v té nebo oné knize Bible. To mě přimělo k přemýšlení.“ Brzy začal kázat spolu s nimi.

 V roce 1925 všichni tři tito bratři cestovali do Athén a tam byli pokřtěni. Společně pokračovali v kazatelské práci a v roce 1928 přijal pravdu synovec George Papageorgioua a také jeho zeť ze sousedního Valtina.

Když přijal pravdu Nicos Karathanassis, příbuzní mu říkali, aby z Valtina odešel. Bratranec ho dokonce popadl za vlasy, a kdyby jeho otec nezasáhl, byl by jím mrštil o zem. Nicosův bratr George také začal sloužit Jehovovi, a tak přišlo další pronásledování. Fanatičtí příbuzní dokonce přemlouvali Georgeovu manželku, aby se ho pokusila ve spánku zabít. George se však probudil právě v té chvíli, kdy jeho žena držela v ruce sekeru a chystala se udeřit. Mluvil na ni tak laskavě, že sekeru odložila, protože viděla rozdíl mezi chováním svého manžela a chováním jeho žalobců. Ona i další příbuzní dělali pokroky v pravdě, a tak celé rodiny začaly sloužit Jehovovi. Jeden z Georgeových synů, Kostas Karathanassis, graduoval v roce 1975 v biblické škole Strážné věže Gilead. On a jeho manželka Maria slouží nyní jako misionáři na Kypru.

V září roku 1927 se s badateli Bible proprvé setkal Vasilis Avgerinos, který byl učitelem ve škole v Eleftherohori. „Jakmile jsem přijel,“ vzpomínal, „dověděl jsem se, že jakýsi ‚svobodný zednář‘, který se jmenuje George Papageorgiou, uvádí obyvatele vsi do zmatku falešnými naukami. A protože jsem byl učitel, měl jsem ho ‚usadit‘.“ Bratr Papageorgiou vyprávěl: „Měl jsem s tímto učitelem debatu a na vesničany velice zapůsobilo, jak vzletně mi odpovídal. Smáli se a říkali: ‚My vesničané toho moc nevíme, a ty jsi ze sebe dělal vzdělaného muže. Ale teď to prokaž před učitelem.‘“ Již za několik dní však tento učitel požádal bratra Papageorgioua o první svazek Studies in the Scriptures; brzy chtěl celou sérii. Jak na ně reagoval? Vypráví: „Tak jsem konečně našel PRAVDU!“ Spolu s manželkou začali kázat.

 A tak bylo na tomto území sedm zvěstovatelů. Ze všech stran přicházelo pronásledování. Bratr Avgerinos vyprávěl: „Veřejně nám nadávali, proklínali nás na ulicích, žalovali na nás policii a ministerstvu školství, stavěli nás před soudy a ostouzeli. Ale k naší velké radosti se někteří z těchto posměvačů a žalobců později stali našimi bratry a kázali společně s námi.“

Řecké ostrovy — Kréta

Řecké ostrovy jsou po celém světě známé krásnými krajinami zalitými sluncem. Apoštol Pavel některá z těch skalnatých vápencových pobřeží v Egejském moři navštívil. Při návratu ze své třetí misionářské cesty v roce 56 n. l. se zastavil na Mityléné, Chiu a Samu. (Sk. 20:14, 15) Zřejmě strávil nějaký čas také na Krétě; zda navštívil jiné řecké ostrovy, to známo není. (Tit. 1:5) Apoštol Jan byl ve vyhnanství na ostrově Patmos, a některé další řecké ostrovy se používaly jako místa pro vyhnanství i v novověku. — Zjev. 1:9.

Když byl bratr Rutherford v roce 1920 na návštěvě v Athénách, navštívil také města Canea a Iraklion na ostrově Krétě. Za tři roky nato Nicos Benierakis z vesnice Douliany viděl v jednom obuvnictví knihu Harfa Boží. Později navázal v Caneji kontakt s Johnem Bosdogiannisem, který překládal knihy C. T. Russella. V Doulianě se vytvořila skupina tří bratrů. Je však smutné, že profesor Bosdogiannis začal uveřejňovat své vlastní brožury a už nechtěl spolupracovat se Společností.

Pokroky v pravdě však dělal pokorný učitel Manolis Lionoudakis. Když ho vyhnali z domova, vzdal se svého učitelského zaměstnání a nastoupil do průkopnické služby v Iraklionu. Chodil dům od domu, až propracoval celé město. Za tuto činnost se dostal před soud a byl odsouzen na  rok do vyhnanství na ostrově Amorgos v souostroví Kyklady. Vypráví: „Byl jsem tam šest měsíců, když náhle přijel jeden muž z Kréty, který se jmenoval Kokkinakis. Kdysi jsem tam s ním mluvil o pravdě. Měl tehdy zájem a nyní se kvůli svému nově získanému přesvědčení dostal do vyhnanství. Konečně jsem měl společníka, s nímž jsem mohl studovat Strážnou věž. A v moři u Amorgu byl tento můj společník pokřtěn.“

Bratru Kokkinakisovi je nyní 84 let a věrně slouží Jehovovi 54 let. V roce 1938 byl prvním svědkem Jehovovým, který byl v Řecku odsouzen za porušování zákona zakazujícího obracet lidi na jinou víru. O jeho poslední právní bitvě byla zmínka na začátku tohoto vyprávění. Byl celkem šedesátkrát zatčen za to, že se pokojně věnoval svému způsobu uctívání.

Z takových malých začátků je nyní na Krétě třináct sborů. To dokazuje, že bratři a sestry vytrvale a tvrdě pracovali po mnoho let plných těžkostí.

Samos

Jeden z prvních svědků na ostrově Samos, Dimitris Makris, vzpomínal, jak se poprvé dozvěděl o pravdě: „V lednu 1926 jsem slyšel nějakého badatele Bible hovořit v jednom obchodě a seznámil jsem se s ním. Příští den jsme se s Penelopou účastnili debaty. Zeptal jsem se bratrů, jak mohou tak pohotově odpovídat na základě Bible. ‚Musíte Bibli studovat,‘ řekli. Ukázali mi knihu Harfa Boží a předvedli, jak ji studovat. Pět z nás tedy tu knihu studovalo každý večer až do časných ranních hodin. Když nás koncem roku navštívil poutník, bratr Koukoutianos, byli jsme pokřtěni. V roce 1927 jsme na ostrově Samos pořádali malý sjezd, na který přišlo čtyřicet lidí z ostrova.

Rozhodli jsme se, že s jedinou publikací, kterou jsme měli, navštívíme všechny vesnice na ostrově. Byla to brožura  nazvaná Hell (Peklo), jejímiž podtitulky byly otázky: ‚Co to je? Kdo je tam? Je možné se odtud dostat?‘ V jedné vesnici za druhou jsme byli biti. V březnu 1928 jistý kněz předvedl mne a jednu sestru ze Spojených států před soud, přestože on zbil nás. Při jednání se předseda soudu kněze zeptal: ‚To jste neměli ve vesnici [nějaký strom], na nějž byste ho pověsili?‘ Byl jsem odsouzen na dva měsíce do vězení; Památnou slavnost jsem v onom roce slavil sám.“

Jehova bratrům požehnal za jejich vytrvalost a tvrdou práci. Nyní jsou na ostrově Samos tři vzkvétající sbory.

Malé začátky na ostrově Korfu

Na Korfu, krásném ostrově ležícím u západního pobřeží Řecka naproti pevninské části Itálie, byli v roce 1923 čtyři bratři. George Douras a Christos Papakos vzpomínali, jaké bylo dílo v těchto letech: „Rozhodli jsme se uspořádat veřejnou přednášku v jednom divadle v hlavním městě. V deset hodin dopoledne divadlo naplnilo asi tisíc lidí. Dopředu se posadilo několik příslušníků právnického stavu. Přišel však náčelník policie a oznámil nám, že se přednáška konat nemůže. Jednoho právníka mezi posluchači to rozčililo a žádal vysvětlení. Když se dozvěděl, že je tím vinen arcibiskup, začal volat: ‚Pánové, jsem francouzský konzul. V tomto divadle je zakázáno vyslechnout si přednášku. Pojďte se mnou na francouzský konzulát. Tam to bude dovoleno.‘ Jako první následoval konzula řečník, bratr Douras; pak šli za nimi všichni posluchači. Jen si představte tu podívanou na zástup, který si razí cestu ulicemi Korfu, aby si vyslechl přednášku na francouzském konzulátu!“

Kolportér (služebník plným časem) Charalampos Beratis se asi v roce 1925 také setkal na Korfu s odporem. Vyprávěl: „Ve vesnici Pagi se všichni vesničané shromáždili na návsi. Předložil jsem jim literaturu Společnosti a mnozí si vzali  knihy. Pak se objevil vesnický kněz, zatahal mě za kabát a oznámil: ‚Jménem zákona a krále vás zatýkám.‘ Pokoušel se zatelefonovat na policii, ale telefon nefungoval. Tiše jsem se modlil k Jehovovi, aby mi ukázal, co mám dělat. Nakonec jsem si prostě vzal tašku s knihami a zavolal: ‚Jménem Jehovy si beru svou tašku a odcházím.‘ Bylo naprosté ticho, nikdo neřekl ani slovo. Jednoduše jsem odešel a pokračoval ve své kazatelské práci.“

Nyní je na ostrovech roztroušených kolem Řecka 47 sborů s 2500 zvěstovateli.

Průkopnická práce

I v těchto počátečních letech, která byla plná těžkostí, chtěli někteří horliví Řekové, aby se služba stala jejich životní cestou. Jeden z prvních průkopníků, Michael Kaminaris, po svém návratu do Řecka překypoval touhou kázat dobrou zprávu celým časem. Zanedlouho se k němu připojil Michael Triantafilopoulos. Ti dva propracovali v Řecku několik krajů. Bratr Kaminaris vzpomíná: „S rozvojem díla narůstal odpor. Ve vesnici Magoulianě nás ohrožoval dav a ve vesnici Prasino byl v čele davového útoku místní kněz. V prefektuře Messenii a rovněž v Etolii a Akarnanii jsme měli desítky soudních sporů, jejichž předmětem bylo obracení lidí na jinou víru.

Společnost chtěla, aby se snížil počet zatčení, proto nám poradila, abychom pracovali raději každý sám, a ne společně. Bylo těžké pracovat každý sám a nemít si s kým popovídat, ale pracoval jsem dál a nezabýval jsem se myšlenkami na nebezpečí nebo na osamělost, protože jsem vkládal důvěru v Jehovu. Lidé mnohdy říkávali: ‚Umíme si představit, kolik peněz dostáváte, abyste chodil za námi tak daleko.‘ Málokdo věděl, že jsem měl často hlad, a dokonce jsem ani neměl tušení, zda budu mít kde spát. V nepřátelském území byl  někdy nejbezpečnějším místem na spaní místní hřbitov.“ Bratr Kaminaris je od roku 1945 členem rodiny betel. Počet pravidelných průkopníků vystoupil z 8 v roce 1938 na více než 1 800 v roce 1993.

Snahy umlčet kazatelské dílo

Na podporu rozvíjejícího se kazatelského díla začala 19. února 1936 ve sklepě domu č. 51 v ulici Lombardou v Athénách pracovat první řecká tiskárna Společnosti. Používala zánovní stroj značky Offenbach pro tisk z rovinné formy. V květnu onoho roku se tedy na tomto stroji tiskl Zlatý věk (nyní Probuďte se!). Strážná věž se stále tiskla ve Spojených státech.

Duchovenstvo však nechtělo, aby se tento časopis rozšiřoval. Ve vydání Zlatého věku ze srpna 1936 tedy vyšlo oznámení, že podtajemník telekomunikačních a poštovních služeb zakázal pod vlivem duchovenstva rozesílání tohoto časopisu poštou. Zlatý věk však ujišťoval své odběratele, že budou dále tento časopis pravidelně dostávat. Ale situace se měla ještě zhoršit.

Dne 4. srpna 1936 došlo ke změně vlády. Novým prezidentem v zemi se stal Ioannis Metaxas, a ten měl absolutní pravomoc. V roce 1938, kdy počet zvěstovatelů dosáhl 212, vstoupil v platnost zákon zakazující obracet lidi na jinou víru. Tento zákon byl od té doby jednou z nejobtížněji překonatelných překážek kazatelského díla v Řecku. V říjnu 1939 bylo na shromáždění v Athénách zatčeno 85 bratrů a sester. Tajná policie zadržovala 35 sester v jedné místnosti, bratry naproti tomu umístila do vazby na různé policejní stanice.

Příští den byl v kanceláři Společnosti zatčen služebník odbočky, bratr Karanassios. Tiskárna byla zavřena a majetek Společnosti zkonfiskován. Na všechny zatčené bratry byl na  podnět duchovenstva vyvíjen nátlak, aby podepsali prohlášení, že se vrátí do řecké pravoslavné církve. Hrozili jim vyhnanstvím na odlehlých ostrovech v Egejském moři.

Kostas Christou, který byl jedním z těch 85 zatčených, připomíná příznačně nepoctivý nátlakový manévr: „Pane Christou, vaše manželka již prohlášení podepsala. Bude osvobozena. Bylo by jí líto, že má zůstat sama a vy půjdete do vyhnanství na ostrov Serifos.“ Bratr Christou však odpověděl: „Moje manželka se spoléhá na Jehovu, ne na mne. Může se svobodně rozhodnout. Ale jsem si jist, že nepodepsala. A kromě toho, co měla podepsat? Že je špatné uctívat našeho Stvořitele?“

Jeden muž, který měl přátelské vztahy s prezidentem, také dobře znal svědky Jehovovy; domníval se, že rozhodnutí poslat je do vyhnanství bylo naprosto nesmyslné. Řekl tedy prezidentovi: „Tito lidé nejsou našimi politickými protivníky. Co dělají? Očekávají Boží Království. Bude to dobré, když přijde. Také na to čekáme.“ Přesvědčený diktátor nařídil, aby ono rozhodnutí bylo ihned zrušeno. Bratři byli nadšeni. Jenom 6 z 85 zatčených se pod tlakem dopustilo kompromisu. Po soudním přelíčení byl odbočce vrácen všechen majetek i peníze. Kancelář odbočky i tiskárna začaly opět svobodně pracovat. Jenže ne nadlouho!

Válečná léta

Itálie vyhlásila 28. října 1940 Řecku válku, a tak tuto zemi vrhla do druhé světové války. Do Řecka vpadla německá a bulharská vojska a pobila mnoho lidí. Devatenáct bratrů přišlo o život. Bylo vyhlášeno stanné právo. Mnozí bratři z 225 zvěstovatelů stáli kvůli své neutralitě před vojenským soudem. Někteří byli odsouzeni do vězení na 7 až 20 let, jiní na doživotí. V několika případech, jako například v případě Emmanuela Paterakise z Kréty, byli odsouzeni k trestu smrti.  Za německé okupace však v Řecku nebyl vykonán žádný rozsudek smrti.

Během okupace byly knihy Společnosti zakázány, ale některé se k bratrům stále dostávaly. Od dubna 1941 byl duchovní pokrm zajišťován ilegálním způsobem. Veškeré styky s bratry v ústředí byly přerušeny; na kopírovacím stroji byly rozmnožovány články ze starších vydání Strážné věže a také knihy Náboženství a Salvation (Záchrana) i brožura Uprchlíci. Bratři dále kázali, ale jen příležitostně. Zájemcům půjčovali knihy, a lidi, kteří dále projevovali zájem, zvali na shromáždění do malých skupin. Takto poznali pravdu mnozí lidé.

Někteří unikli jen o vlásek

Řekové mezi sebou vytvořili partyzánské skupiny, které měly bojovat proti německým okupačním vojskům. Německá armáda vtrhla 18. října 1943 do Kalamaki v Thessale, kde již delší dobu byl v činnosti sbor. Příslušníci levicových partyzánských oddílů, které zde měly základnu, řekli vesničanům, aby pro svou ochranu uprchli do hor. Bratři se však po modlitbě rozhodli, že neodejdou. Přijeli Němci, vydrancovali domy a ty, které byly prázdné, pak zapálili. Vyhořely dvě třetiny domů, ale domy Jehovova lidu ne. V Kalamaki žilo méně než 80 rodin a z nich bylo 65 lidí zabito. Žádný z nich nebyl svědek.

Dne 24. srpna 1944 partyzáni v osadě Tourkolekas poblíž města Megalópolis obvinili čtyři naše bratry z velezrady a odsoudili je k smrti. Když je vedli na místo popravy, německé dělostřelectvo nečekaně zahájilo útok, a partyzáni se rozutekli. Bratři unikli smrti.

Němečtí vojáci někdy obklíčili určité území a v odvetě za sabotáže pobili všechny tamní muže. V Kallithéi, jednom athénském předměstí, udělali němečtí vojáci zátah na všechny  muže a chtěli je popravit. Prohledávali domácnost Thanasise Paleologose a měli v úmyslu ho zatknout, když najednou důstojník zjistil, že některé knihy a časopisy ležící na stole jsou zakázané publikace svědků Jehovových. Zeptal se: „Jste badatel Bible?“ Bratr Paleologos odpověděl: „Ano!“ Důstojník mu důvěrně sdělil: „Moje matka je badatelkou Bible v Německu,“ a pak odešel a odvedl s sebou i vojáky.

Pronásledování v době války

V Eleftherohori překonával válečná léta další dlouho působící sbor. Elias Panteras o tom vypráví: „Těch deset let od roku 1940 do roku 1950 bylo obdobím zkoušky ohněm. Když bratři chodili dům od domu, zvonil kostelní zvon a vesnický starosta s kněžími a policisty bratry pozatýkali a hnali k soudu. Dvakrát se stalo, že skupiny nacionalistů pod vedením policejního důstojníka prohledaly domácnosti bratrů a odvedly bratry do pravoslavného kostela. Pokoušeli se je přinutit, aby udělali znamení kříže a políbili náboženské ikony. Když bratři odmítli, nemilosrdně je zbili.“

Skupiny komunistů a místní velitelé jednou bratry zatkli a nařídili jim, aby se postavili na stráž. Když bratři odmítli, odvedli je do sousední vesnice a předali úředníkům, kteří rozhodli, že Nicos Papageorgiou, Costas Christanas a Costas Papageorgiou mají být popraveni. Pouze jeden ze sedmičlenného výboru s popravou nesouhlasil. Bratři byli odvedeni do jedné vesnice na horském úbočí. Přečetli jim rozsudek smrti a pak je svázali a zbili. Nicos Papageorgiou, který měl svázané ruce i nohy, se během bití skutálel kus po svahu dolů a zastavil se až na okraji srázu těsně nad řekou. Osm dní bratry znovu a znovu bili, a pak je pustili na svobodu.

Nicos Papageorgiou vzpomíná: „Velitel čety Fronty národního osvobození mě vzal do své kanceláře a s politováním mi sdělil, že byl pověřen mou popravou. Řekl, že se pokusí  mi pomoci, ale že i já budu muset pomoci jemu. Natáhl jsem ruku a vzal ho za pravici se slovy: ‚Jestliže mě máte rád, tak mě okamžitě popravte. Kdybych zapřel své přesvědčení, tehdy byste měl pro mě plakat.‘“ Na velitele to očividně zapůsobilo, a tak bratra Papageorgioua propustil. Je zajímavé, že všechny ty, kdo nařídili tuto popravu, válka brzy připravila o život.

Bratrovi Papageorgiouovi je nyní 90 let a stále aktivně slouží Jehovovi. V Eleftherohori dnes vzkvétají dva sbory. Jehova zcela jistě požehnal věrnému bratrovi — Johnu Kostarellosovi z Exalofu —, aby se rozrostl ve sta. — Srovnej Izajáše 60:22.

Církevní hodnostář poznává pravdu

Navzdory všemu tomu pronásledování podněcovanému duchovenstvem Helena Kouzioniová poznala pravdu prostřednictvím kněze. Vypráví: „Pracovala jsem jako učitelka na dívčí střední škole v Athénách. V roce 1941 byl můj dobrý známý, pan Polikarpos Kinigopoulos, archimandrita [církevní hodnostář v nižším postavení než biskup] a učitel teologie, služebně přidělen do školy, kde jsem učila. Tak došlo k tomu, že jeden pouliční čistič bot, který byl svědkem Jehovovým, kázal panu Kinigopoulosovi při čištění jeho bot. Zajímavé bylo, že pan Kinigopoulos mi o tom vyprávěl, a pak jsme společně šli k Georgi Dourasovi do bytu. Tehdy jsem poprvé slyšela o Božím předsevzetí udělat ze země ráj. Když jsme odcházeli, řekla jsem teologovi: ‚Tohle je pravda. A já už nebudu chodit do kostela.‘ ‚Nepospíchejte tak,‘ nabádal mě, ‚musíme nejprve studovat.‘ ‚Samozřejmě, budeme studovat,‘ řekla jsem, ‚ale já zůstanu tady. Vy si můžete jít, kam chcete.‘ On mezitím navštívil všechny biskupy v Athénách a okolí, které znal, ale žádný mu nevěnoval pozornost.

Později začal jeden místní kněz hledat svědky, kteří by mu dosvědčili obvinění proti panu Kinigopoulosovi. Varovala  jsem svého přítele před nebezpečím, a on si okamžitě oholil vousy, ostříhal si vlasy, oblékl si hnědý oblek a hned vypadal jako někdo jiný. Připravil písemnou obhajobu, kde uvedl důvody, proč se stal svědkem Jehovovým, a osobně ji předal představitelům církve.“ Koncem roku 1943 byl pokřtěn a pokřtěna byla také jeho tělesná sestra Sophie Iasonidou i Helena Kouzioniová. Už to není „Otec Polikarpos“, ale bratr Kinigopoulos.

Vzrůst v krajině okolo Filipp

Poblíž starověkého makedonského města Filippy, kde apoštol Pavel a jeho druh Silas byli kolem roku 50 n. l. zbiti a uvězněni, leží vesnice Kyria. Když v nové době Yiannakos Zachariadis, který poznal pravdu v roce 1926, propracovával okolí s dobrou zprávou, jedna rodina ve vesnici Rodholívos si vzala knihu Vláda. Po letech, v roce 1940, tuto rodinu navštívil devatenáctiletý Timoleon Vasiliou, a ten našel Vládu v hromadě knih na půdě. Vypráví: „Trávil jsem na půdě dlouhé hodiny, dokud jsem celou tu knihu nepřečetl. Našel jsem pravdu!“

Tento mladý muž začal vydávat svědectví na ulicích, a tak objevil jiného svědka, bývalého policistu Christose Triantafilloua. Christos mu dal další knihy, a brzy se v Rodholívos vytvořil sbor složený z osmi mladých lidí. Z nich bratři Timoleon Vasiliou, Thanasis Kallos a Panagiotis a Nikos Zinzopoulosovi byli 3. října 1945 zatčeni jen proto, že jsou svědky Jehovovými. Odvedli je na policejní stanici, kde je 24 hodin nepřetržitě bili — hlavně na chodidla. Mladí muži nemohli měsíc chodit.

V roce 1940 duchovní najali jistého muže, aby zabil bratra Zachariadise, který tehdy sloužil jako cestující dozorce. Slíbili tehdy tomuto najatému vrahovi, že za to nebude potrestán. A tak se jednou v průběhu shromáždění v bytě bratra  Zachariadise nečekaně ozvalo zaklepání na dveře. Byl to nějaký neznámý muž. Chtěl vidět bratra Zachariadise, který měl právě přednášku. Bratři muže požádali, aby se posadil. Bratr Zachariadis si povšiml, že přišel někdo neznámý, a podle toho svou přednášku upravil. Po přednášce bratři toho muže přivítali a bratr Zachariadis se mu představil. Neznámý pak požádal bratra Zachariadise, aby s ním šel sám do vedlejší místnosti. Vytáhl z kapsy revolver a peníze, které dostal, a řekl: „Na biskupství mi dali za úkol, abych sem přišel, našel vás a zabil. Tady je revolver a tady jsou peníze, které mi zaplatili, abych spáchal zločin. Ale Bůh mě ochránil před prolitím nevinné krve. Pomohl mi uvědomit si, že na rozdíl od toho, co mi řekli, jste člověk od Boha.“

Díky svědomitému úsilí těchto bratrů se podařilo zorganizovat sbory ve vesnicích Rodholívos, Dhravískos, Palaeokomi a Mavrolofos. Dílo v těchto severních oblastech Řecka se stále rozrůstalo.

Obnovil se styk s Brooklynem

Styk s organizací mimo Řecko se obnovil teprve v roce 1945, kdy se nějaká literatura dostala do Řecka od bratrů z Alexandrie v Egyptě. Když bratři z řecké odbočky konečně znovu získali kontakt s Brooklynem, napsali: „Pravda se nedá svázat. Jehovův duch vedl Boží služebníky při shromažďování Jehovových ovcí.“ V letech 1940 až 1945 počet zvěstovatelů Království vzrostl téměř desetinásobně, ze 178 na 1 770.

Řecká odbočka měla na starosti dílo v Albánii, proto tam bratři čas od času vykonali návštěvu. V Ročence 1938 se o díle v Albánii říkalo: „Také tam proti ohlašování poselství o Království působil prostřednictvím římskokatolické hierarchie Satan. Byly zabaveny knihy, které bez ohledu na petice posílané albánské vládě až dosud nebyly vráceny.“ V roce 1939 tam bylo 23 zvěstovatelů. Když jeden bratr přijel v roce  1948 do Albánie na návštěvu, těch, kdo tam kázali, bylo asi 35. Později bylo kvůli politické situaci velice obtížné udržovat styk s bratry v této zemi. A je to dobrá zpráva, že po desetiletích zákazu bylo v květnu 1992 dílo v Albánii legalizováno. V té době tam bylo 50 zvěstovatelů.

Přijíždějí absolventi Gileadu

Milníkem byl rok 1946. Do Řecka byli vysláni dva absolventi Gileadu: Anthony Sideris a James Turpin. Bratr Atanassios Karanassios, který mnoho let věrně působil jako služebník odbočky, onemocněl, a vystřídal ho bratr Sideris. Bylo znovu zorganizováno kazatelské dílo a rovněž překladatelská práce.

V červnu 1946 připlula loď se 152 krabicemi literatury z Brooklynu. Jakmile se duchovenstvo dozvědělo o této zásilce, začal odpor. Celní úředníci dostali oběžník, v němž se prohlašovalo, že ‚dovozu těchto knih by se mělo všemi prostředky zabránit‘. Oběžník však přišel příliš pozdě; bratři si knihy již vyzvedli. Ihned je rozdávali dalším svědkům. Když zástupci církve přišli do odbočky, aby knihy zabavili, knihy už tam nebyly.

Duchovenstvo se nedalo odradit a v roce 1947 se pokusilo o novou taktiku. Ministerstvo školství a náboženství vydalo oběžník pro všechna ostatní ministerstva, v němž bylo uvedeno, že na všech publikacích svědků Jehovových by měl být nápis „Bludy svědků Jehovových“. Následkem toho nám pošty a celnice odmítaly vydat literaturu ze Spojených států nebo ji v rámci Řecka posílat poštou, pokud zásilka nebyla označena nápisem „Bludy svědků Jehovových“. Významnou událostí toho roku v Řecku byla návštěva N. H. Knorra, třetího prezidenta Společnosti, a M. G. Henschela, který se nakonec stal pátým prezidentem. Připravovaly se nové prostory pro odbočku v Athénách, v ulici Tenedou č. 16.  Smutné je, že v listopadu téhož roku byli oba absolventi Gileadu donuceni Řecko opustit. Zástupcem odbočky Společnosti byl jmenován Plato Idreos.

Zpráva o pronásledování poslaná vládě

Když vládní úředníci vydali prohlášení, že v Řecku není náboženské pronásledování, bratři předložili v srpnu 1946 vládě zprávu obsahující doklady o špatném zacházení se svědky Jehovovými. Pronásledování ve skutečnosti dosahovalo v té době nových vrcholů. V roce 1946 bylo jenom za období pěti měsíců předvedeno před soud 442 našich bratrů. Někteří byli dokonce popraveni.

V březnu 1946 v osadě Fiki v Thessálii bylo deset svědků, kteří odmítli porušit křesťanské zásady, zbito klacky a pažbami pušek. Pak je srazili na zem, a tak surově po nich šlapali, že je zmrzačili. Nakonec je hodili do jámy naplněné vápnem a v tom je vyváleli. Vesničané stáli opodál a přihlíželi. Když bratry jeden spoluvěřící chtěl večer navštívit, dopadlo to s ním stejně.

Podobné násilí podnícené biskupem z Trikkaly propuklo hned příští den v Eleftherohori. Jeden bratr se pokusil pomocí tisku protestovat proti takovému ubližování svědkům Jehovovým. Odvedli ho do podzemní místnosti na policejní stanici a zbili ho do bezvědomí. Pak jej krvácejícího hodili do uličky za stanicí. Kolemjdoucí ho odnesli k ošetření do lékárny. Zůstal patnáct dní v bezvědomí a teprve po měsíci byl schopen vyprávět, co se mu přihodilo.

Grigoris Karagiorgos, otec rodiny a svědek Jehovův z osady Paleokastro v Karditse, také odmítl udělat kompromis ve svých náboženských zásadách. Dne 15. srpna 1946 padl do rukou skupiny samozvaných ochránců zákona, kteří ho vyslýchali metodou středověké inkvizice, až následkem toho zemřel.

 Podobná zvěrstva se děla 26. června 1947 poblíž Sparty. Ve vesnici Vrondamás skupina ozbrojených policistů zjistila, že Panagiotis Tsembelis vede biblické studium s novou zájemkyní. Policisté oba zbili; ženu chtěli oběsit, ale někteří vesničané se proti tomu postavili. Bratra mučili a rozbili mu čelist, a potom ho svázali a odvlekli asi půl druhého kilometru od vesnice. Tam ho ozbrojení policisté zastřelili.

Jedné sestře z téže vesnice zlomili ruku, protože se nechtěla pokřižovat. V sousední vesnici Goritsá vtrhli ozbrojení policisté do bytu jedné sestry, svlékli ji, pověsili hlavou dolů a mučili. Průkopníka George Constantakise odvedli do blízkého lesa a popravili.

Žádná z těchto surovostí samozřejmě kazatelské dílo nezastavila. Ve služebním roce 1949 se dospělo k novému vrcholu 2 808 zvěstovatelů, přestože více než 700 bratrů a sester bylo postaveno před soud.

Vyhnanství!

Mnozí otcové rodin byli posláni do vyhnanství na odlehlé ostrovy, například na Yíaros a Makrónisos. Makrónisos byl pustý ostrov bez vody, který získal nechvalnou pověst kvůli tomu, že se tam s uvězněnými zacházelo velmi drsně. Theodoros Neros vzpomínal: „V únoru 1952 nás odvezli lodí na Makrónisos. Se mnou tam byli Michalis Garas a George Panagiotoulis, kteří již předtím byli ve vězení pět let. Byli propuštěni, a nyní byli opět potrestáni za svou křesťanskou neutralitu. Oba byli hned po příjezdu krutě zbiti.

Po mnoha dnech, kdy jsme vykonávali nucené práce, přišlo jednou v noci do naší cely několik vojáků a probudili mě slovy: ‚Vstaň! Chceme tě popravit.‘ ‚Dobrá,‘ řekl jsem a začal jsem se oblékat. ‚Ne,‘ řekli. ‚Zůstaň, jak jsi.‘ Po chvíli mi řekli: ‚Chceš něco říct?‘ ‚Ne! Co mám říkat?‘ odpověděl  jsem. ‚Chceme tě popravit, a ty nic neříkáš?‘ ‚Nemám co říci.‘ ‚Nechceš třeba napsat svým příbuzným?‘ ‚Ne!‘ odpověděl jsem. ‚Oni již vědí, že bych mohl zemřít.‘ ‚Pojďme tedy,‘ řekli. Venku důstojník křičel: ‚Postavte ho ke zdi! Otočte ho!‘ Ale potom mi jeden voják řekl: ‚Víš, že tě nemůžeme popravit, dokud jsme tě nesoudili před vojenským soudem?‘ To celé byl jen taktický manévr, abych porušil svou ryzost.“

Bratr Neros také vyprávěl, jak Jehova opatřoval bratrům ve vyhnanství duchovní potravu. „Jednoho dne jsem dostal poštou krabici loukoumia [řecké bonbóny]. Všechny balíčky byly samozřejmě prohlíženy. Ti, kdo je prohlíželi, byli tak nedočkaví, aby už loukoumia ochutnali, že přehlédli, co bylo pod obalem. Ukázalo se, že tam je celá Strážná věž. Bratr k tomu řekl: ‚Vojáci pojídali loukoumia a my Strážnou věž.‘ Ze všeho toho utrpení vzešlo něco dobrého. Jeden z vězeňských strážných, který měl za úkol hlídat svědky, když studovali s jinými vyhnanci, se po 25 letech sám stal svědkem Jehovovým, stejně jako mnozí z jeho rodiny. Když se potkáme, vzpomínáme na tyto zážitky z uplynulých let.“

Popravy těch, kdo zachovávali ryzost

Probuďte se! z 8. dubna 1948 přineslo zprávu o pronásledování svědků Jehovových v Řecku. Řeckému ministrovi veřejného pořádku byl odeslán zvláštní dopis s protestem proti tomu, že 5. března 1948 partyzáni popravili sedmatřicetiletého Christose Moulotase, otce čtyř dětí, protože jim nechtěl prokazovat žádné služby. V dopise se také uvádělo, že vládní úředníci 9. února 1949 popravili Johna Tsoukarise z osady Karytsa v okrese Larissa.

Bratři ze sboru v Larisse se marně pokoušeli dosáhnout jeho propuštění. Pouze se jim podařilo v průběhu několika dní před jeho smrtí doručit mu nějaké dopisy. Bratr Tsoukaris ve svém posledním dopise ze 7. února 1949 napsal:

 „Moji drazí bratři, má situace je v rukách Jehovy zástupů. Dnes ráno . . . mě odvedli do Mizourla [místo popravy], ale nepopravili mě, protože prý byla příliš pozdní hodina. Když viděli mou odvahu, přece jen to na ně zapůsobilo. Nevím, zda budu popraven zítra ráno, ale mějme stále důvěru a snažně Ho prosme. Nebojme se člověka, protože Bible říká: ‚Chvět se před lidmi, to klade léčku, ale kdo důvěřuje v Jehovu, bude ochráněn.‘ Mějme takovou víru jako Šadrach, Mešach a Abednego, kteří řekli naprosto jasně: ‚Králi, jestliže náš Bůh, kterého my uctíváme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z tvých rukou, vysvobodí nás. Ale i kdyby ne, věz, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme.‘“

Devátého února ho odvedli do Mizourla a popravili. Čtenáři Probuďte se! poslali na protest proti takovým popravám tisíce dopisů ministrům, velvyslanectvím i konzulátům. Ale teolog řecké pravoslavné církve a profesor na univerzitě v Athénách odůvodnil popravu bratra Tsoukarise slovy: „Odmítat vzít do ruky zbraň z důvodů svědomí je mezi námi naprosto neznámé a nepřijatelné.“ Tato slova, žel, odpovídají pravdě.

Výjimečný stav končí

Když konečně skončil výjimečný stav, bratři a sestry měli větší volnost pohybu, aby mohli kázat dobrou zprávu. Poprvé po mnoha letech mohli veřejně nabízet vázanou knihu — „Bůh budiž pravdivý“. V letech 1950–1951 se projevil 26procentní vzrůst v počtu zvěstovatelů, 28procentní vzrůst v počtu průkopníků a 37procentní vzrůst v počtu biblických studií.

Pronásledování však neskončilo. V roce 1950 použila řecká pravoslavná církev jinou taktiku. Kněží se s použitím násilí pokoušeli pokřtít děti svědků Jehovových. Jeden  sedmnáctiletý chlapec jménem Timoteus, kterého rodiče od útlého dětství vychovávali v pravdě, byl násilím pokřtěn a dostal jméno „Demetrius“.

V prosinci 1951 bratři Knorr a Henschel podruhé navštívili Řecko. Policie odmítala vydat povolení pro uspořádání sjezdu, proto k 905 svědkům promluvili tito bratři v několika různých domech.

Jak vzrůstala teokratická činnost, bylo nutné postavit novou odbočku. Byla vybrána stavební parcela v centru Athén, v ulici Kartali. Výstavba začala v roce 1953 a do října 1954 byla postavena nová třípodlažní budova, kde bylo ubytování pro rodinu betel, tiskárenský provoz a kanceláře. V tom roce se projevil nový vrchol 4931 zvěstovatelů.

Další požehnání navzdory útokům

Když byl roku 1955 promítán v Athénách film Společnosti Společnost nového světa v činnosti, 80 bratrů a sester bylo zatčeno. Film i promítačka byly zabaveny. Devět bratrů bylo obviněno z toho, že obracejí lidi na jinou víru. Úřady chtěly vidět, co to bylo za film, proto jej promítly asi 200 hostům, mezi nimiž byli kněží, profesoři i policisté. Film zapůsobil dobrým dojmem, a řada novin se o této záležitosti zmiňovala. Film i zařízení byly bratrům vráceny, jakmile soud vynesl příznivé rozhodnutí.

Řecká pravoslavná církev vyhlásila rok 1959 za rok „boje proti kacířům“. Podle jednoho athénského listu bylo cílem tohoto roku „vyhlazení svědků Jehovových“. Boží lid však v onom roce nejen nebyl vyhlazen, ale měl velké požehnání.

Bratr Knorr přijel v květnu na návštěvu a promluvil v Athénách k 1 915 posluchačům v divadle a v domově betel. Týden nato navštívil bratr Henschel Soluň a tam promluvil k 1 250 posluchačům v největším městském kině Olympion. Po celé zemi probíhaly menší sjezdy. V Makedonii poblíž  starověkých Filipp bylo 27 bratrů a sester pokřtěno v téže řece, u které kdysi Pavel kázal lidem, kteří se sešli k modlitbě. — Skutky 16:12–15.

Na 30. července 1963 Společnost najala stadión „Panathinaikos“ v Athénách, kde se měl konat jednodenní sjezd. Policie vydala povolení, byly pozvány tisíce návštěvníků ze zahraničí a byly pro ně zajištěny hotelové pokoje. Ale náhle padla vláda. A nová vláda pod tlakem pravoslavné církve sjezd zakázala.

Určité zklamání, jež tím bylo způsobeno, se zmírnilo v roce 1965, kdy Společnost oznámila, že ve Vídni bude uspořádán pětidenní oblastní sjezd v řečtině. Těch 1 250 bratrů a sester, kteří se tam vydali, mělo nespoutanou radost. Z vlaku, jenž měl 12 vagónů a byl mimořádně vypraven na tuto cestu, se stal „pojízdný sál Království“.

V polovině roku 1966 byl mladý svědek Christos Kazanis za svou křesťanskou neutralitu odsouzen k smrti. Tento případ měl značnou publicitu, a díky tomu se vydalo velké svědectví po celém Řecku i mimo ně. Nejvýznamnější athénský list přinášel každý den rozsáhlou zprávu o tomto rozsudku a o náboženském přesvědčení svědků Jehovových. Rozsudek byl nakonec zmírněn na trest čtyř a půl roku věznění. V souvislosti s touto záležitostí byl ostře kritizován arcibiskup Chrisostomos, protože vzbudil dojem, že schvaluje popravu mladého muže, který odmítá vzít do ruky zbraň.

Politický převrat

V noci na 21. dubna 1967 vládu nad Řeckem náhle převzala armáda. Články ústavy zaručující svobodu shromažďování a svobodu tisku přestaly platit. S tiskem Strážné věže se muselo přestat. Podle zákona se nemohlo shromažďovat více než pět lidí. V kazatelské činnosti se muselo postupovat  velmi opatrně. Pravoslavné duchovenstvo jako obvykle využilo situace, která zavládla, a působilo bratrům těžkosti.

Dílo pokračovalo v podzemí. Bratři se museli scházet na odlehlých místech v lesích. Když v roce 1969 navštívil Řecko pozdější čtvrtý prezident Společnosti F. W. Franz, promluvil v lese poblíž Soluně více než k tisíci bratrům.

Nenávist ke svědkům Jehovovým byla zvláště patrná v případě, k němuž došlo v roce 1974. Manželé Polykandritisovi, jejichž děťátko zemřelo hned po narození, nedostali povolení k tomu, aby dítě bylo pohřbeno. Z jakého důvodu? Novinové zprávy vysvětlovaly, že rodiče byli svědky Jehovovými, kteří uzavřeli manželství v roce 1954. Za předchozí vlády však ministerstvo vnitra vydalo výnos, v němž bylo uvedeno, že všechny sňatky prováděné svědky Jehovovými jsou neplatné, a výnos měl podporu řecké pravoslavné církve. Místní matrikář tedy vytrvale prohlašoval, že nebude souhlasit s pohřbem dítěte, dokud je rodiče neprohlásí za nemanželské. Otec to odmítl. Nechtěl lhát, a tím poskvrnit jméno své rodiny a vlastní svědomí. Spor se vlekl, proto se tělo dítěte muselo čtyři dny uchovávat v mrazicím boxu. Veřejné mínění v Řecku toto zaslepené fanatické pronásledování odsoudilo. Athénský list To Vima to označil jako „Středověk v celé své ohavnosti“.

Navzdory útrapám působeným vojenskou vládou postupovalo dílo kázání o Království neustále kupředu. Počet zvěstovatelů vzrostl z 10 940 v roce 1967 na 17 073 v roce 1974. Počet biblických studií i účast na shromáždění se během tohoto obtížného období také zvyšovaly.

Stavební projekty pro rozrůstající se organizaci

Svědkové Jehovovi mají v Řecku mnoho míst ke shromažďování, ale donedávna jim nebylo dovoleno, aby je nazývali sály Království. Mnohým proto prostě říkali „přednáškové  sály“. Dodnes má název „sál Království svědků Jehovových“ jenom asi 25 takových míst v Řecku. Přesto jen v samotných Athénách se schází 117 sborů, v nichž je asi 9 500 svědků.

Jehovův lid v Řecku však dokáže stavět. V roce 1977 bratři koupili přibližně 5 hektarů lesa asi 35 kilometrů severně od Athén. V osadě Malakase, v nejkrásnější horské krajině s borovicovými lesy, postavili sjezdový sál, kde je 1 800 míst k sezení. Má jednu zvláštnost — posuvné stěny se dají natolik roztáhnout, že se tam vejde až 3 500 osob. Na sousedních pozemcích je dostatek místa, aby se tam mohly pořádat oblastní sjezdy; při zvláštních setkáních se tam schází až 20 000 lidí. A na pozemcích určených pro sjezdy v Soluni se mohou z krajských i oblastních sjezdů těšit tisíce lidí.

Na ostrově Krétě bratři před několika lety koupili kus pozemku na svahu kopce uprostřed hor, údolí a vinic. Postavili tam amfiteátr a dva sály Království; dnes je toto sjezdové místo orientačním bodem krajiny. Terasovitý svah pokrytý květinami a keři nádherně zapadá do krajiny. Zdejší ničím nerušené prostředí je přímo dokonalé. Když na pódiu zní myšlenky z Božího slova, bratři často říkají: „Toto je kousek ráje.“

Budova odbočky měla 25 let své místo v Athénách v ulici Kartali. Během té doby vzrostl počet zvěstovatelů z necelých pěti tisíc více než na osmnáct tisíc a bylo jasně patrné, že je potřeba více místa. V roce 1962 byl zakoupen pozemek o velikosti jednoho hektaru na athénském předměstí Marousi. To bylo velice výhodné místo pro výstavbu nového betelu, kde mělo být 27 ložnic, tiskárna, kanceláře a další prostory. Zasvěcení se konalo 16. července 1979 a vedoucí sbor byl při této události zastoupen Lymanem Swinglem.

Další technické vymoženosti v nové odbočce umožňovaly bratrům vytvářet mnohem kvalitnější časopisy a knihy. Od  července 1986 začaly časopisy Strážná věž i Probuďte se! vycházet simultánně s vydáním v angličtině.

Období úprav

V 80. letech se zjistilo, že jsou nutné organizační úpravy uvnitř odbočky. V letech 1977 až 1981 došlo k určité stagnaci. Počet zvěstovatelů se stále pohyboval kolem 18 500, přestože v tomto období bylo pokřtěno 2 134 lidí. V čem byl problém? Bylo nutné zaměřit pozornost na určitou nečistotu ve sborech. A jak se zdá, někteří bratři pohlíželi na výrazy „starší“ nebo „služební pomocník“ spíše tak, že to jsou tituly, než že poukazují na odpovědnost starat se o Jehovovy ovce. V těchto letech se také začalo objevovat nepříjemné odpadlictví, bylo tedy nutné očistit sbory od tohoto rozdělujícího vlivu. Jakmile se přistoupilo k očistným opatřením, opět nastal trvalý vzrůst.

Plato Idreos, který sloužil 30 let jako zástupce Společnosti, nyní zestárl a v následujících letech ho vystřídalo několik dalších koordinátorů výboru odbočky. Pro rodinu betel v Athénách to bylo obtížné období. Často se dílu stavěly do cesty střety osobností a pýcha. Stálá pomoc vedoucího sboru a jiných věrných bratrů však organizaci posílila.

Vydávání svědectví na ulici

V roce 1983 duchovní řecké pravoslavné církve utrpěli otřes. V rámci oblastního sjezdu bratři poprvé zorganizovali vydávání svědectví na ulici.

Odezva byla opravdu neuvěřitelná. Stovky svědků byly zatčeny a odvedeny na místní policejní stanice. Následkem bylo 38 soudních případů, z nichž 35 jich bratři ihned vyhráli a jen 3 předali odvolacímu soudu. Duchovenstvo tak nedobrovolně zjistilo, že bojuje předem ztracenou bitvu. Popuzení duchovní svolali proti svědkům protestní demonstraci. Najali si desítky autobusů, které měly svážet demonstranty,  ale jak se ukázalo, nepřišlo ani tolik lidí, aby naplnili jediný autobus. Boží lid od té doby stále a velmi úspěšně vydává svědectví na ulicích.

Zvláštní sjezd v roce 1985

V roce 1985 Společnost zvolila Řecko za jedno z míst, kde se v tom roce budou pořádat zvláštní sjezdy. V Řecku pak byla vybrána tři místa: stadión Apollo v Athénách, sjezdový sál s okolními prostorami v osadě Malakasa dále od Athén a sjezdové prostory u Soluně.

Přijely stovky delegátů ze 17 zemí. Byli tam i dva členové vedoucího sboru, bratři Gangas a Barry. Pro návštěvníky byly proslovy překládány do několika evropských jazyků a do japonštiny. George Gangas je původem Řek, a tak k velké radosti svých posluchačů promluvil k návštěvníkům sjezdu řecky. Celkový počet přítomných na těchto třech sjezdech byl 37 367 a 368 z nich bylo pokřtěno.

Vzájemná láska bratrů z mnoha částí světa se projevila hlavně během poledních přestávek. Ve stínu borovic na sjezdových pozemcích bylo možné poslouchat mnohohlasý zpěv písní Království.

Útoky na sjezdy

V létě následujícího roku, v červnu 1986, přinesl list I Larisa zprávu, že dav lidí vedený kněžími se shromáždil před vchodem do kina Galaxias, kde se 700 svědků sešlo na krajském sjezdu. Dav chtěl sjezd překazit, ale přijela policie a dav rozehnala. Larisský list I Alithia přirovnával projevy tohoto davu ke křiku zástupů, které žádaly Ježíšovu smrt, a napsal: „A žel, ‚vůdcem‘ davu byl až nepříčetně vykřikující . . . kněz. Vyhrožoval a proklínal. V jednu chvíli . . . dal lidem uvnitř posledních pět minut na to, aby vyklidili sál. Jinak ‚vtrhneme dovnitř a rozbijeme jim hlavy‘.“

 Vedoucí sbor rozhodl, aby kvůli takovým útokům byly uveřejněny dva články s námětem pronásledování. A tak v Probuďte se! z 22. října 1986 vyšel článek nazvaný „Proč je v Řecku náboženské pronásledování?“ a ve Strážné věži z 1. prosince 1986 byl článek „V Řecku se útočí na náboženskou svobodu“. Co z toho vyplynulo? Členové řecké vlády dostali záplavu dopisů. List Eleftherotipia oznámil: „Došlo 200 000 dopisů od svědků Jehovových z 208 zemí.“ V novinách Avgi byla zmínka o tom, že ministerstvo spravedlnosti muselo vytvořit zvláštní oddělení, které vyřizovalo ty tisíce protestních dopisů, které denně přicházely.

Pro oblastní sjezd v roce 1988 si bratři najali moderní stadión Míru a přátelství u přístavu v Pireu. Podle uzavřené smlouvy strávili svědkové Jehovovi 6 000 hodin uklízením prostor stadiónu. V rozporu se vznešenou myšlenkou v názvu stadiónu však významný duchovní vyvolal mohutnou protestní akci — dokonce nařídil, aby zvonily kostelní zvony. Toto vyzvánění mnoho lidí přesvědčilo, že vypukla nějaká pohroma, například válka. Duchovní se uchýlil dokonce až k hrozbám, že stadión bude zabrán, pokud povolení k použití stadiónu nebude zrušeno. Je smutné, že pod takovým tlakem byla právně platná smlouva zrušena — přestože do zahájení sjezdu již zbývaly jen tři dny. Bratři pracovali ve dne v noci, aby pro čtyřdenní program připravili jiné místo. K radosti všech 30 000 lidí, kteří sledovali části programu buď přímo, nebo pomocí telefonní sítě, to dopadlo dobře.

Průběh a výsledky význačných právních sporů na obhajobu dobré zprávy

Když apoštol Pavel psal sboru ve Filippech ve starověké Makedonii, zmínil se o „obhajobě a zákonném prosazování dobré zprávy“. (Fil. 1:7) Novodobá organizace svědků Jehovových v Řecku se musela několikrát obrátit na soudy, aby bylo možné kázat dobrou zprávu. Největším nepřítelem  Jehovova lidu v této zemi byla a stále je řecká pravoslavná církev. Duchovní působili svým vlivem na různé vládní úřady, a tím způsobili Božímu lidu hrozné utrpení. Některá rozhodnutí, která vynesli soudci bez předsudků, však kazatelskému dílu svědků Jehovových prospěla.

Například během roku 1959, roku „boje proti kacířům“, Jehova dopomohl svému lidu k významnému vítězství. Hierarchie řecké pravoslavné církve předložila Nejvyššímu soudu otázku, zda jsou svědkové Jehovovi „známé“ náboženství. Nejvyšší soud vyjádřil názor, že svědkové Jehovovi jsou známé náboženství, a že jsou proto chráněni řeckou ústavou.

Satan ve svých pokusech přimět bratry, aby se dopustili kompromisu — dokonce ve spojitosti s placením účtů —, používá rafinované prostředky. Obyvatelé městečka Patras zjistili, že jejich účty za elektřinu obsahují neobvyklou položku. Byla to přirážka na „výstavbu chrámu svatého Ondřeje“. Svědkové samozřejmě nechtěli tento mimořádný poplatek zaplatit. Energetické závody jim hrozily přerušením dodávky elektrického proudu. Záležitost se dostala před soud a nařízené příspěvky byly prohlášeny za protiústavní.

Jinou taktikou, kterou řecká pravoslavná církev často používá, je tvrzení, že svědkové Jehovovi jsou židovská organizace podporující světový sionismus. Židovskou obec tato propaganda rozrušila; obec si uvědomila, že by to mohlo poškodit také ji.

Ve svém dopise z 21. září 1976 zástupci Ústřední rady Židů v Řecku oznámili vedoucím osobnostem řecké pravoslavné církve, že pro takováto obvinění neexistuje naprosto žádný podklad. Obvinění, že jsme sionistická organizace, bylo jedním z hlavních argumentů řecké pravoslavné církve v určitém soudním případě na Krétě, kde se církev postavila proti tomu, aby bylo svědkům Jehovovým dovoleno vytvořit  korporaci. Právní zástupce Židovské obce předložil důkazy, že svědkové Jehovovi nejsou v žádném spojení s judaismem. Při odvolacím řízení soudci tento výrok uznali. Další lstivá taktika duchovenstva byla zmařena.

Vítězství v otázkách neutrality

Všichni bratři, kteří jsou povoláni k vykonávání vojenské služby, musí řešit spornou otázku neutrality. Do roku 1977 bývali bratři několikrát za sebou odsouzeni do vězení; někteří tam strávili více než dvanáct let. Zástupce Nizozemska předložil tuto záležitost 25. dubna 1977 Radě Evropy ve Štrasburku. Rozhodnutím této rady byla doba věznění nakonec omezena na čtyři roky. V Řecku je neustále v průměru 400 bratrů po určitou dobu ve vězení.

Podle oficiálního vládního listu řecká armáda osvobozuje od vojenské služby „náboženské služebníky, mnichy a novice známého náboženství, pokud o to požádají“. Přesto v letech 1988 až 1992 bylo několik bratrů, kteří byli uznáni za náboženské služebníky, za svou neutralitu odsouzeno do vězení.

Jeden z těchto bratrů předložil svůj případ státní radě. Odvolával se proti rozkazu k nástupu vojenské služby a proti následnému vězeňskému trestu a prohlašoval, že byl uznán za náboženského služebníka. Jeho odvolání bylo vyřízeno kladně, a v tomto případě se dosáhlo dvojího vítězství — potvrzení, že svědkové Jehovovi jsou známým náboženstvím, a prohlášení, že svědkové, které vláda uzná za náboženské služebníky, jsou osvobozeni od vojenské služby. Další tři bratři podnikli podobné soudní kroky, a také oni byli propuštěni.

Zákon o obracení lidí na jinou víru

Jednou hrozivou překážkou v Řecku byl zákon zakazující obracet lidi na jinou víru. Tento zákon byl poprvé uveden  v platnost v roce 1938, doplněn byl roku 1939 a pak znovu potvrzen ústavou z roku 1975.

Nejvýznačnějším případem, který se týkal obracení lidí na jinou víru, byl případ Kokkinakis proti Řecku. Bratr Kokkinakis byl za obracení lidí na jinou víru odsouzen k pokutě a ke čtyřem měsícům věznění. Když se odvolal, trest uvěznění mu snížili na tři měsíce a pak jej změnili na pokutu. Odvolání se žádostí o zrušení trestu bylo podáno ke kasačnímu soudu, k Nejvyššímu soudu v Řecku. V dubnu 1988 Nejvyšší soud odvolání zamítl. To bratru Kokkinakisovi poskytlo příležitost, aby osobně podal odvolání k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Dne 7. prosince 1990 případ přezkoumala Evropská komise pro lidská práva. Komise se jednomyslně vyjádřila, že Řecko závažným způsobem porušilo článek 9 Evropské úmluvy o lidských právech, který se týká svobody náboženství. Případ byl prohlášen za „přijatelný“ pro vyslechnutí Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku, a byl mu tedy postoupen.

Jak už bylo uvedeno na začátku této zprávy, výsledkem jednání bylo význačné vítězství náboženské svobody v Řecku. Jak budou na rozhodnutí, které 25. května 1993 tento významný soud vydal, reagovat řecké soudy, soudci a poroty, to se ukáže teprve časem. Ale všichni ti, kdo milují právo, mohou najít útěchu v poznání, že existuje Soud, který je mnohem vyšší než jakkýkoli lidský soud. Do něj Bůh jmenoval Soudce, který vidí všem lidem do srdce; nastolí spravedlnost, ať už se to teď lidem daří, nebo ne. — Iz. 11:1–5.

Nejkrutější tělesné týrání

Časopis Human Rights Without Frontiers (Lidská práva bez hranic), vydávaný v Belgii, nedávno přinášel velmi rozsáhlé zprávy o tomto zákonu zakazujícím obracet lidi na jinou víru,  nazýval jej „hanebný“ a dodával: „[Tento zákon] poskytoval ‚zákonné alibi‘ pro rozpoutání pogromu při náboženském pronásledování v Řecku namířeném proti všem lidem, kteří měli tu opovážlivost, že nebyli příslušníky náboženství, které v zemi naprosto převládá.“ List uvedl, že důsledkem tohoto zákona je „svévolné porušování lidských práv“, které se projevuje soudními procesy, ukládáním pokut a posíláním do vyhnanství, a dokonce i „surovým tělesným týráním, všemi druhy krutého ponižování a mučení, jež v mnoha případech způsobilo svým trýzněným nevinným obětem nevyléčitelnou nemoc, trvalou invaliditu a také bolestivou smrt“.

Tentýž časopis obsáhle citoval vyjádření svědků, kteří takové pronásledování přežili. Věrní bratři a sestry hovořili o nejkrutějším týrání: tloukli je pěstmi, políčkovali, tvrdými údery jim působili podlitiny, bili je do krve a do bezvědomí, také je bičovali, štvali na ně dav, plivali po nich, sráželi je na zem a šlapali po nich, kamenovali je, upalovali, mučili, svazovali je provazy a řetězy a stříleli do nich. Savvas Tzezmetzidis vypráví: „Strhali ze mne šaty, svázali mi k sobě ruce i nohy, úplně nahého mě po holé zemi vláčeli trním a bodláčím a přitom mě bili a kopali.“

Bratři ve vězení strašně trpěli. Vyprávějí o tom, že byli odtrženi od rodiny, pobývali celé týdny ve vězeňských celách plných vody, v zimních měsících mrzli v nevytopených celách vystaveni průvanu, téměř umírali hladem, měli nedostatečnou léčbu nebo neměli žádnou, dostávali jídlo záměrně znečištěné výkaly nebo jinou nepopsatelnou špínou a zažili všechny možné způsoby psychického a citového týrání.

Časopis například uvádí následující vyprávění jednoho takového vězně: „Jakmile se dostanete do vazby, začínáte klesat na nejnižší vězeňskou úroveň. Čím níže sestoupíte, tím více si uvědomujete, že každá známka lidské slušnosti a sebeúcty se v tom labyrintu stále více utápí, až se úplně vytratí. Od  té chvíle všechno a všechny ovládá základní pocit nutnosti přežít a uniknout za každou cenu . . . Na špinavých zdech těchto kobek jsou napsány dějiny bolesti a bídy lidí, kteří měli tu smůlu, že zde strávili kus svého života. Zastaralá špína, hromady odpadků a smetí, krysy, dusný vzduch, jediná ubohá žárovka, která se velmi statečně pokouší rozjasnit tu temnotu, ucpané, přetékající záchodové mísy, nečisté . . . kaluže, použité injekční jehly a stříkačky, skvrny od krve na podlaze a betonových lavicích, roztrhané matrace z porézní gumy, na nichž se dá několik minut trhaně spát, zoufalé, zbědované tváře spoluvězňů připomínající tvář zuboženého chovance psychiatrické léčebny na ostrově Leros, dále zmatené bytosti, které se tě zbědovaně ptají: ‚Co je dnes vlastně za den?‘, uprchlíci ze všech možných míst, kteří si slabě a naříkavě zpívají smutné písně podivně znějícími jazyky, prodavač kávy, který rozdává políčky všem kolem sebe a beze studu si vezme tři sta drachem za vodu v láhvi z umělé hmoty, a odsouzenci na doživotí, kteří se za zástěnou pokoušejí uvolnit všechny své potlačované pohlavní pudy. A ty cítíš, jak se v tobě vzdouvá zoufalá potřeba konečně uslyšet burácivý hlas velitele strážných vyvolávající tvé jméno. Zní to pro tebe jako poselství z nebe, jež tě povolává z tohoto ‚pekla na zemi‘ do ráje.“

Podobně vypráví Fotis Lazaridis: „Spával jsem na hliněné podlaze pokryté starými papírovými pytli . . . Měl jsem na sobě jen velmi lehké oblečení. Ani pokrývku jsem nemohl používat dlouho. Musel jsem ji roztrhat na malé kousky, abych jimi ucpal krysí díry ve zdech . . . První noc mi krysy, když jsem spal, doslova lezly po celém těle. A jediné, co se dalo použít jako ‚sociální zařízení‘, byly kouty mé cely, maličké cely o rozměrech 2×1 . . . metr . . . Z provlhlých stěn kapalo.“

List uvádí jména téměř 20 000 lidí, kteří byli od roku 1938 (kdy vyšel zákon zakazující obracet lidi na jinou víru) do roku  1992 zatčeni za to, že obraceli druhé na jinou víru; dále jména lidí postihovaných za „odpírání kvůli svědomí“, jichž bylo 2 269 souzeno, 68 posláno do vyhnanství, 42 odsouzeno k smrti, 2 popraveni a 4 umučeni; nakonec uvádí 4 828 případů tělesného týrání, z nichž 2 809 se dopustili vojenští důstojníci, 1 059 policisté a 252 kněží. K tomuto poslednímu seznamu list dodává: „Tisíce dalších lidí byly vystaveny všemožnému ponižování.“

Jak mohou lidské bytosti snést takové drsné zacházení? Násilné pronásledování není pro pravé křesťany nic nového. Apoštola Pavla týrali a věznili právě v této zemi a on sám objasnil, že to snášel, ale ne ze své vlastní síly. Napsal: „Ke všemu mám sílu mocí toho, kdo mi předává sílu.“ (Fil. 4:13) A právě taková pevná víra v Jehovu Boha umožňuje tisícům svědků Jehovových, aby takové utrpení snesli.

Lidé v Řecku jsou však již z historie známi svou láskou ke spravedlnosti a svobodě. Svědkové Jehovovi na celém světě doufají, že se upřímným lidem v řecké vládě brzy podaří zajistit své zemi dobrou mezinárodní pověst tím, že zmenší vliv řecké pravoslavné církve a ochrání nevinné lidi před pronásledováním.

S rozmachem vzniká potřeba nových prostor pro odbočku

Kazatelské dílo v Řecku se navzdory veškerému odporu stále rozmáhá. Na konci služebního roku 1985 bylo v Řecku více než 20 000 zvěstovatelů. Prostory odbočky v Marousi již byly příliš malé pro ubytování rozrůstající se rodiny betel. Odbočka vyřešila tento problém nejprve tak, že v okolí najala byty, a později koupila malý hotel vzdálený asi 4 kilometry. Tato opatření však byla pouze dočasná.

Se souhlasem vedoucího sboru se začalo pátrat po místě, kde by se postavila nová odbočka. Nebylo to snadné, protože  přísné stavební zákony nedovolovaly, aby v obytné budově byly také provozy tiskárny. Nakonec byl zakoupen pozemek o rozloze 22 hektarů vzdálený 60 kilometrů na sever od Athén, v blízkosti vnitrostátní dálnice spojující Athény se Soluní. Teprve za dva a půl roku bratři dostali stavební povolení a v roce 1989 mohli začít se stavebním projektem.

Stavební parcela leží v Eleoně na svahu kopce, odkud je vyhlídka na hory a úrodná údolí. Celou odbočku je vidět, když se jede kolem po silnici nebo po železnici. Obytná část se skládá z 22 domků, z nichž v každém bydlí 8 lidí. Všechny budovy jsou postaveny v půvabném selském stylu.

Samozřejmě výstavbě hned od začátku odporovali duchovní pravoslavné církve. Dokonce na staveništi zorganizovali demonstraci asi 2 500 osob. Úřady však vyslaly 200členný policejní oddíl, aby výtržníci nepronikli na pozemek, takže se protestní akce nezdařila. Také v čele pochodů ulicemi Athén byli kněží a nesli transparenty vyjadřující protest proti stavebnímu projektu.

Nová odbočka byla zasvěcena 13. dubna 1991 a bratři společně s Miltonem Henschelem a Albertem Schroederem z vedoucího sboru se radovali z tohoto milníku v historii  Jehovova lidu v Řecku. Tisíce bratrů a sester dobrovolně věnovalo svůj čas a energii a pomáhali na stavbě. Byla tam jasně patrná láska a péče Jehovy Boha a jeho pozemské organizace. I přihlížející lidé ze světa s úžasem sledovali, jak budovy „rostou jako houby po dešti“. Navzdory veškerému odporu Jehova v Eleoně vykonal novodobý zázrak. Připomíná to Pavlova slova ze 2. Korinťanům 13:8: „Vždyť nemůžeme dělat nic proti pravdě, ale pouze pro pravdu.“

Proud pravdy mohutní

Z malých začátků v roce 1905 přesáhl nyní počet těch, kdo chválí Jehovu, 25 000. Z tenkého pramínku vody pravdy se stal opravdový příval. Činností Jehovova lidu v Řecku bylo vydáno úžasné svědectví o jménu Jehovy, našeho Boha. Tato zpráva se zmiňuje jenom o několika jménech, ale k vydání svědectví přispěly tisíce bratrů a sester. Plamen pravdy jasně hoří v srdci mnoha Řeků, v srdci pokorných mužů a žen, kteří nebojácně vyprávějí dobrou zprávu po celém Řecku a na jeho ostrovech. Mnozí z nich velmi bolestně trpěli, a dokonce položili život za Jehovovo jméno. Svou ryzostí ve věrné oddanosti rozradostňují Jehovovo srdce. — Přísl. 27:11.

V bitvě proti prolhanosti se musí pokračovat až do konce tohoto systému věcí. V této zemi, kde se Pavel postavil na Areopagu, aby obhajoval dobrou zprávu, a kde Jan za svého vyhnanství na Patmu dostal Zjevení, svědkové Jehovovi vedou dále tvrdý boj za víru. Navzdory tisícům soudních případů, navzdory pronásledování zosnovanému duchovenstvem, a dokonce navzdory smrti některých pravých Božích ctitelů nebylo až dosud světlo pravdy uhašeno. Dnes září mnohem jasněji než kdykoli dříve. A bude zářit dál! Přibývající proudy vod pravdy budou dále mohutnět, dokud ne pouze Řecko, ale celá země nebude „naplněna poznáním Jehovy, jako vody pokrývají samotné moře“. — Iz. 11:9.

[Poznámka pod čarou]

 [Rámeček na straně 109]

BIBLE, KTERÉ SE DÁ SNADNO POROZUMĚT

Oblastní sjezd roku 1993 „Božské vyučování“ byl dalším milníkem v historii svědků Jehovových v Řecku. Kazatelé dobré zprávy používali desítky let Vamvasův překlad Bible. Tento překlad vytvořený v 19. století používá kathareusu, takzvanou očištěnou řečtinu, která je sice modernější než řečtina koiné v původních Křesťanských písmech, ale přesto je pro současného čtenáře příliš zastaralá. Zejména mladým lidem připadá značná část Vamvasova překladu obtížná k pochopení. To brzdilo rozvoj biblického porozumění.

A tak v neděli 18. července 1993, v poslední den oblastního sjezdu „Božské vyučování“, byli řečtí svědkové naplněni nadšením, když Albert Schroeder oznámil vydání nové publikace — Křesťanských písem přeložených z Překladu nového světa. Na třech místech konání sjezdu, která byla spolu propojena telefonní sítí, rozdali pořadatelé návštěvníkům sjezdu asi 30 000 výtisků dříve než za pět minut. Všichni tito návštěvníci tedy mohli společně s bratrem Schroederem sledovat některá z mnoha vylepšení této nové publikace oproti Vamvasově verzi. Nejpozoruhodnější z nich je ta úprava, že božské jméno Jehova se v textu vyskytuje 237krát. Nový překlad také obsahuje 68 stran indexu, odborné poznámky v textu, mapy a Biblické náměty k rozmluvám. Není tedy divu, že vydání této nové publikace bylo uvítáno obrovským potleskem, radostným voláním, a dokonce slzami.

[Tabulka na straně 114]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Zvěstovatelé

25 000

20 000

15 000

10 000

5 000

0

1938 1950 1960 1970 1980 1992

Počet zatčení (souhrnem)

25 000

20 000

15 000

10 000

5 000

0

1938 1950 1960 1970 1980 1992

 [Mapa na straně 66]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Filippy

Soluň

Larissa

Korint

Athény

Eleona

THESÁLIE

KORFU

KRÉTA

 [Obrázky na straně 72 a 73]

1. George Koukoutianos v roce 1927. 2. Nicolas Kouzounis v nechvalně známé věznici v Kavalle v roce 1948.  3. Grigoris Grigoriadis u svého stolu v betelu v Athénách, v ulici Kartali. 4. Opravy rybářských sítí na ostrově Levkás. 5. George Douras (viz šipku) se sborem v Athénách. V pozadí: Kavalla, starověká Neapole — přístav, kde apoštol Pavel poprvé vystoupil na evropský břeh.

 [Obrázky na straně 88 a 89]

1. Plato Idreos se svou manželkou Phyllis.  2. Athanassios Karanassios, první představitel odbočky Společnosti v Řecku. 3. Rybář ve vesnici Molivos na ostrově Mityléné. 4. Michael Kaminaris (druhý zleva), který je stále členem rodiny betel v Řecku. 5. Korintský kanál. V pozadí: Patmos — ostrov, kde v roce 96 n. l. dostal apoštol Jan Zjevení od Ježíše Krista.