Haiti

NA ÚTESU ležícím v Karibském moři vedle ostrova, o který se dělí Haiti s Dominikánskou republikou, ztroskotala v roce 1492 při výzkumné plavbě vlajková loď Kryštofa Kolumba. Přesto tato cesta položila Evropě základy pro kolonizaci Nového světa. Kolumbus se na Haiti setkal s pokojnými americkými Indiány, Aravaky. Jméno Haiti pochází z jejich jazyka a znamená „Země hor“. Od roku 1492 prošla tato „Země hor“ mnoha změnami.

Kolumbus jménem španělské královny Isabelly uplatňoval nárok na tento ostrov a pojmenoval jej Española (Španělský ostrov). Španělští dobyvatelé podrobili Aravaky tvrdé práci otroků. Brzy tam bylo Aravaků málo. Později byli přivezeni Afričané, kteří je měli nahradit.

Během času západní část ostrova osídlili francouzští dobrodruzi a Francie prohlásila v roce 1697 tuto část za Santo Domingo. Země byla úrodná,  s pomocí práce otroků tam vznikly rozsáhlé plantáže a Santo Domingo se stalo vzkvétajícím územím.

Asi o 100 let později Toussaint Louverture, původem Afričan z královského rodu, jenž se však narodil jako otrok, zvítězil vojenskou i diplomatickou cestou v boji za osvobození otroků. V roce 1801 se stal vládcem Santo Dominga. Později Jean-Jacques Dessalines, který se také narodil jako otrok, vyhnal Francouze a jméno tohoto území znovu změnil na jméno, jímž je nazývali Aravakové. V roce 1804 tedy vznikl první nezávislý černošský stát na americkém kontinentě: tehdy bohatá země Haiti.

Po Dessalinově smrti v roce 1806 převzal vládu nad severní částí země Henry Christophe. Některé z jeho úprav pomohly vytvořit stát, který nějakou dobu patřil k nejsilnějším státům Nového světa. Postavil impozantní palác Sans-Souci a pověstnou Citadelle Laferrière — pevnost na vrcholku hory. Časem však zápasy o vedoucí postavení, revoluce a zneužívání veřejných finančních prostředků tuto zemi zcela vyčerpaly.

Přesto je ostrov Haiti stále výjimečný svým jazykem, kulturou i lidem. Mnozí lidé mluví francouzsky, ale jazyk, jímž mluví většina lidí, je haitská kreolština — výrazné nářečí, kde francouzská slova jsou spojena s gramatikou západoafrických jazyků. Obyvatelé jsou krásní lidé barevné pleti, u nichž se mísí rysy Afričanů a Evropanů. Nad krajinou nadále dominují malebné hory. Většinou však jsou holé, protože z nich byly vykáceny stromy, a kdysi úrodné nížiny vyschly.

Je to země, která je hrdá na svou minulost, truchlí nad přítomností a doufá v lepší budoucnost — v nový svět. Dobrá zpráva o skutečném novém světě pod vládou Božího Království se právě včas dostává k těmto lidem i do odlehlých vesnic za horami.

 Dobrá zpráva přichází do Aquinu

Vzpomínky na to, jak se dobrá zpráva poprvé dostala na Haiti, jsou mlhavé. Již v únoru 1887 uvádí Zion’s Watch Tower Hayti (neboli Haiti) mezi místy, odkud přišly dopisy od zájemců. Ale teprve o několik desetiletí později, v zimě na přelomu let 1929 a 1930, tam strávila několik měsíců jedna svědkyně, průkopnice, která věnovala všechen svůj čas tomu, že lidem vydávala svědectví o Božím předsevzetí. V roce 1938 pak právník, který se jmenoval Démosthène Lhérisson, nějakým způsobem získal v městě Port-au-Prince knihy Stvoření a Proroctví a brožuru Příčina smrti. Vzal je s sebou domů do Aquinu na jižním pobřeží. K čemu to vedlo? To, co si přečetl, ho přesvědčilo, že tyto publikace ukazují cestu k pravému křesťanství. Opustil katolickou církev a začal sdělovat biblickou pravdu dalším lidem, a také synovci své manželky.

Když tento právník zemřel, synovec pozval přátele, aby s ním tyto knihy studovali. Studovali pravidelně. Jeden z nich řekl: „Uvědomili jsme si, že žijeme v posledních dnech tohoto světa, že v nebi bylo v roce 1914 nastoleno Jehovovo Království a že jednotlivá náboženství budou zničena, protože jsou částí tohoto světa.“ Začínali doufat v nový svět.

Asi v roce 1943 v Cayes, ve velkém městě na západ od Aquinu, jeden cestovatel, který se vrátil z Kuby, vlastnil několik publikací Watch Tower Society. Tato literatura se dostala do rukou Solomonu Sévèreovi, který žil v osadě Vieuxbourg, asi 10 kilometrů od Aquinu.

Časem se zájemci z Aquinu a zájemci z Vieuxbourgu sešli. Někteří z nich však lpěli na naukách náboženské menšiny známé jako křesťanismus neboli Solomonité, a některé z jejich zvyklostí, například mnohoženství, rozhodně nebyly křesťanské. Ti, kdo upřímně hledali pravdu, si uvědomili, že  musí přerušit své svazky s křesťanstvem a že se musí zbavit jeho zvyklostí.

V roce 1944 se na kázání dobré zprávy druhým lidem podílelo na Haiti sedm lidí, kteří podali zprávu, že v tom roce věnovali této činnosti celkem 1 500 hodin. V následujícím roce se do kazatelské služby zapojilo pět dalších, a celkový počet hodin, které věnovali veřejnému kázání poselství o Království, prudce vzrostl na 6 164. Skoro na konci služebního roku se k této skupině přidali dva dobře vyškolení misionáři.

První misionáři Watch Tower Society

Dva mladí misionáři Watch Tower Society, Roland Fredette a Harold Wright, přijeli ze Severní Ameriky do Port-au-Prince v srpnu 1945. V biblické škole Strážné věže Gilead se učili francouzštinu, ale brzy poznali, že se musí naučit kreolštinu. Když tak přecházeli z jednoho místa na druhé a kázali pomocí karet se svědectvím a gramofonů, začali být od vidění dobře známí.

 N. H. Knorr a F. W. Franz, tehdejší prezident a viceprezident Watch Tower Society, toužili vidět dobře zorganizované kázání dobré zprávy na Haiti, proto také přijeli 19. března 1946 do Port-au-Prince. Shromáždění, jež se konalo ten večer v misionářském domově jen pro svědky Jehovovy, se zúčastnilo jedenáct osob. Po proslovu bratra Franze promluvil bratr Knorr o organizování kazatelského díla na Haiti. Oznámil, že na Haiti bude zřízena odbočka Watch Tower Society a že dozorcem odbočky bude bratr Fredette. Druhý den v sedm hodin večer pak skupina osob shromážděných v misionářském domově vyslechla proslov bratra Knorra na námět „Radujte se, národy“.

Kancelář odbočky byla otevřena 1. dubna 1946. Brzy nato byla Watch Tower Society uznána vládou. Přijelo pět nových misionářů a kázání dobré zprávy se rozšířilo do měst poblíž Port-au-Prince a na sever až ke Cap Haitien na severním pobřeží.

Vieuxbourg se seznamuje s misionáři

V této době členové skupiny ve Vieuxbourgu hovořili často s mužem, který se jmenoval Cassindo. Ten při své návštěvě Port-au-Prince v roce 1948 vyslechl na náměstí Jérémie přednášku jednoho misionáře; po přednášce Cassindo misionáři řekl, že ve Vieuxbourgu jsou lidé, kteří mluví stejně jako on. Domů se vrátil se zprávou „Genyen moun kom sa yo nan Port-au-Prince“ (v Port-au-Prince jsou lidé podobní těm zdejším). Mezi členy skupiny ve Vieuxbourgu zavládlo velké vzrušení.

Navázali kontakt s misionáři, kteří šli potom k nim na návštěvu. Skupina ve Vieuxbourgu měla ohromnou radost. Byli velmi šťastni, že celý první den se svými hosty strávili v kazatelské službě. Ten večer byl na veřejném prostranství biblický proslov při světle petrolejové lampy.

 Při další cestě misionářů byli lidé, kteří byli způsobilí pro křest, pokřtěni, a z tamní skupiny se utvořil sbor, jeden z prvních sborů na Haiti. Byly tam však problémy. Solomon Sévère měl sklon panovat nad druhými lidmi. Dozorcem sboru byl tedy jmenován jeden bratr, který projevoval větší pokoru. Nato se Sévère vzbouřil a ovlivnil některé bratry, aby společně s ním odešli ze sboru. — Sk. 20:29, 30.

Těch dvanáct, kteří zůstali, uznávalo za svého Vůdce Ježíše Krista, a s věrnou oddaností setrvávali v Jehovově službě. (Mat. 23:10) To přineslo bohaté požehnání. V roce 1949 ve Vieuxbourgu, kde bylo asi 400 obyvatel, podalo zprávu 21 zvěstovatelů — více než v Port-au-Prince.

Pastor se dozvídá o novém světě

V této době několik duchovních křesťanstva nevědomky pomohlo přinést pravdu členům své vlastní církve. Diego Scotland, původem z Dominiky, nám poví, co se přihodilo jemu osobně:

 „V době, kdy jsem byl pastorem v letniční církvi, si nejvyšší pastor církve přinesl ze Spojených států pro sebe několik publikací Watch Tower Society. Když jsem je začal studovat, varoval mě před ztrátou zdravého rozumu. Nevěnoval jsem tomu varování pozornost, protože jsem viděl, že v těch publikacích je pravda. Jakmile jsem však začal odmítat vést církevní bohoslužby, vzrůstalo mezi námi napětí. Ke konečnému rozkolu došlo po naší diskusi o nauce o nesmrtelné duši.“

Nadřízený pastor po porážce prohlásil, že nepřipustí, aby svědkové Jehovovi na Haiti zakořenili. Diego, útlý muž klidné povahy, citoval Gamaliela a odpověděl, že pokud je náboženství svědků Jehovových pravé, nikdo nemůže svědky zastavit. (Sk. 5:39) Začal se svědky studovat, dělal rychlé pokroky a brzy se stal pokřtěným zvěstovatelem.

Další lidé se učí a brzy začínají mluvit

V roce 1948 přišli na Haiti další čtyři absolventi Gileadu — Alexander Brodie a Harvey Drinkle v dubnu a Fred a Peter Lukuc v létě. Všichni byli Kanaďané. Působili ze svého misionářského domova v ulici Rue Capois 32 a udělali hodně pro to, aby kázání dobré zprávy v Port-au-Prince zintenzívnělo.

Fredu Lukucovi bylo v tom roce 23 let a byl průkopníkem od roku 1943. Po příjezdu na Haiti dal majiteli jedné dílny, kde se vyrábělo kožené zboží, knihu “The Truth Shall Make You Free” („Pravda vás osvobodí“) a slíbil mu, že v neděli přijde znovu. Do neděle se však mnoho událo. Zeť tohoto muže, Maurice Sanon, knihu uviděl a začal ji číst. Tento bývalý ředitel školy se každé odpoledne posadil, aby studoval Bibli pomocí této knihy svého tchána. Za několik dní začal svým přátelům poukazovat na to, jaké falešné nauky je učí katolická církev. Nemohl se dočkat, až se setká s Fredem Lukucem.

 „Maurice mi dával mnoho otázek,“ vyprávěl bratr Lukuc o několik let později, „a zahájili jsme biblické studium. Dělal rychlé pokroky, sděloval nově objevenou pravdu svým příbuzným i dalším lidem. Když jsem ho však pozval, aby šel se mnou do služby, namítal: ‚Ještě neznám dost.‘ Odpověděl jsem: ‚Znáš z Bible víc než lidé v okolí. A stejně budu mluvit já.‘ Souhlasil. Ale od prvního rozhovoru mluvil tento muž  plný energie většinou sám.“ Časem se ke studiu připojila jeho manželka i čtyři děti, a všichni se jako rodina spolu s několika Mauriceovými synovci a neteřemi stali oddanými Jehovovými svědky.

V následujícím roce, v roce 1949, se Fred setkal v Carrefouru poblíž Port-au-Prince s upřímným čtyřicetiletým protestantem. Také tento muž dychtil po pravdě. „Dumoine Vallon kladl mnoho naukových otázek,“ vyprávěl Fred. „Přišel jsem znovu další týden, jak jsme se domluvili, ale nebyl doma. Byl jsem zklamaný, protože jsem musel urazit dlouhou cestu na kole.“ Co se přihodilo? Fred říká: „Zanedlouho přišel a vysvětlil, že byl venku a kázal lidem v sousedství. ‚Nevědí o Bohu nic,‘ řekl.“ Na domácím biblickém studiu dělal rychlé pokroky a v červnu 1950 se dal pokřtít. Stále je věrně oddaným služebníkem dobré zprávy.

Náš první oblastní sjezd

Náš první oblastní sjezd se konal v roce 1950. Zúčastnil se jej bratr Knorr, který spolu s jinými zvěstovateli oznamoval veřejnou přednášku pomocí plakátů nesených na prsou a na zádech. Při této neobvyklé podívané se kolem cest shromažďovali lidé a někteří si ze zvěstovatelů dělali legraci. Bratři však byli velmi šťastní, když přednášku v amfiteátru u přístavu navštívilo 474 lidí. Toho dne ráno bylo na pláži Club Thorland pokřtěno 13 osob.

Bratr Knorr dal pokyny, jak zlepšit organizování sborů, jak školit zvěstovatele a jak napravovat ty, kdo navštěvují shromáždění, ale mají nesprávné pohnutky. Lidé se museli dozvědět, že svědkové Jehovovi nejsou jako protestanté, kteří obracejí členy katolické církve na svou víru nabízením hmotných výhod.

Bratr Knorr uvedl, že po pěti letech činnosti misionářů podává zprávu pouze 86 zvěstovatelů, a proto jako doporučení uvedl, že služba by možná byla produktivnější, kdyby se místo  francouzštiny používala na shromážděních a v kazatelské službě kreolština. Jakmile se tato změna provedla, rychle se dostavily dobré výsledky.

Bratr Knorr také oznámil, že do kreolštiny bude přeložena brožura Můžeš žít navždy šťastně na zemi? Překladatelé však používali fonetický systém, který vytvořil Němec Laubach.  Tento systém usnadňoval anglicky mluvícím lidem výslovnost kreolštiny, ale katoličtí obyvatelé na něj nebyli zvyklí, takže se brožury rozšířilo jen malé množství.

Další úroda na jihu

Sbor ve Vieuxbourgu se dostal s kázáním na jih do Saint-Louis du Sud, kde bydlel známý obchodník Benoît Sterlin, který studoval se svědky od roku 1946. I on kázal. Ze sedmi tamních zvěstovatelů vznikl v roce 1950 v Saint-Louis du Sud druhý sbor na jihu. Benoît byl pokřtěn v březnu následujícího roku a spolu s manželkou se stali velmi aktivními zvěstovateli.

Oprávnění oddávat manželské dvojice mělo do té doby jen několik misionářů. Když i haitští bratři začali být jmenováni jako oddávající úředníci, byl Benoît jedním z těch, kdo složili slavnostní slib před soudcem v Port-au-Prince.

Pravda zvítězila

Když jednoho dne v roce 1951 Alex Brodie vydával svědectví v obchodní čtvrti hlavního města v ulici Rue des Miracles, zastavil se v jedné dílně nazývané Elegantní krejčí. Setkal se s dvaatřicetiletým Rodrigueem Médorem a zanechal mu knihu „Bůh budiž pravdivý“. Tento pěkně upravený krejčovský mistr souhlasil s biblickým studiem; při následných návštěvách ho však Alex málokdy zastihl. Sám Rodrigue přiznává: „Vzal jsem si knihu proto, abych se ho zbavil. Byli jsme s manželkou horlivými katolíky. Když mi Alex nabídl studium, řekl jsem mu, že může přijít. Ale pak jsem se mu pokaždé vyhnul.“

Pravda však zvítězila. Rodrigue vzpomíná: „Pokusil jsem se ho porazit otázkou ohledně Madony, ale odpověděl na ni uspokojivě, a pak jsem začal doopravdy studovat. Má manželka se stavěla proti studiu, dokonce mě chtěla k jeho  ukončení přinutit tím, že požádala kněze, aby se za to devět dnů modlil. Studovali jsme tedy jinde.“

Když se Rodrigue dověděl, co Bible říká o používání obrazů, podnikl rozhodný krok. Odstranil obraz Madony z obývacího pokoje a rozbil jej na kusy. Manželka zuřila. Ale nový předmět jeho zájmu na ni nakonec udělal dojem. Rodrigue například trávil večery čtením biblické literatury, a už nikam nechodil s přáteli. Manželka to pozorovala a začala také studovat. Rodrigue byl pokřtěn v únoru 1952 a jeho manželka o tři roky později.

Jiný misionář, David Homer, navštívil Alberta Jéromea v jeho obchodě se smíšeným zbožím. Tento muž měl zpočátku sklon znevažovat pravdu. David měl však pocit, že v tom člověku je „něco opravdového“, a tak v návštěvách pokračoval. Nakonec s Albertem zavedl biblické studium, a ten dělal rychlé pokroky. Po jeho křtu spolu dále studovali pomocí látky z knih „Vyzbrojený ke každému dobrému dílu“ a Způsobilí jako služebníci. To přispělo k tomu, že se Albert stal cenným služebníkem ve sboru.

Dobrá zpráva je rozšiřována v kreolštině

Vedení biblických studií předkládalo misionářům neobvyklé úkoly. Knihy byly ve francouzštině, ale většině lidem se muselo podávat vysvětlení v kreolštině. V některých územích měli večer k dispozici jediné osvětlení — malou petrolejovou lampu, která byla vyrobena z konzervy od mléka značky Carnation. „Světlo bylo slabé,“ vypráví Alex Brodie, „ale touha studujícího po poznání byla náhradou za toto nepohodlí.“

Veřejné přednášky v kreolštině, které se pořádaly v parku na okraji města Port-au-Prince a někdy i na pobřeží, byly vždy hodně navštěvované. Misionáři si přivezli na kole vlastní ozvučovací zařízení a reproduktory upevnili na palmách. Lidé si s sebou přinesli židle nebo se posadili na trávu.

 Velký zájem se objevil v okolí Carrefouru, kde žil Dumoine Vallon. V jeho domácnosti se tedy zavedlo sborové studium knihy. A co se dělo ve Vieuxbourgu? Zvěstovatelé horlivě kázali po okolní krajině, a kam přišli, tam pořádali veřejné přednášky. Cestovali na koni, oslu nebo mule, a jestliže je na cestě zastihla noc, přespali přímo pod širým nebem. Pak náhle vyvstaly na Haiti vážné problémy.

Neočekávaný zákaz!

V dopise ze dne 19. dubna 1951 ministerstvo pro věci církevní sdělilo kanceláři odbočky, že veškerá činnost svědků Jehovových na Haiti musí přestat. Dopis obviňoval svědky, že jsou „protistátní“ a že používají časopis Probuďte se! k propagaci komunistických myšlenek. Proč nastala taková změna?

V pozadí této změny bylo duchovenstvo. Řadu měsíců upozorňovalo vládu na problém zdravení vlajky. Katolíci žalovali, že bratři jsou komunisté. Proti svědkům se často ozýval pokřik: „Pryč s komunisty!“

Trvalo to více než tři měsíce a muselo se napsat mnoho dopisů úředním činitelům, aby se přesvědčili o tom, že dostali lživé informace a že svědkové Jehovovi nemají žádné politické svazky. Konečně v srpnu 1951 byl zákaz zrušen.

Jak to všechno ovlivnilo dílo? Policie zavřela sály Království. Shromáždění se však nadále konala v bytech, kde se scházely skupiny ke sborovému studiu knihy. V době zákazu se v Carrefouru během července utvořil z deseti zvěstovatelů sbor, jehož dozorcem se stal Peter Lukuc. Přijelo také pět dalších absolventů Gileadu. Ti později, jakmile zákaz skončil, okamžitě získali povolení k pobytu. Když bratři v jednom menším městě na jihu přišli na policejní komisařství, aby si vyžádali zpátky zařízení ze sálu Království, které jim bylo zabaveno, velitel jim ho předal se slovy: „Jděte, pracujte pro Jehovu až do konce!“

 Setkání s vúdú

Jedním z misionářů, kteří právě přijeli, byl Kanaďan Victor Winterburn. Bylo mu 23 let, pokřtěn byl roku 1940 ve svých dvanácti letech a od roku 1946 sloužil jako průkopník. V září 1951 se Victor stal dozorcem odbočky a brzy potom byl život jednoho svědka, Franka Paula, ohrožen pověrečnými zvyky vúdú. Victor Winterburn a Alex Brodie šli Frankovi na pomoc. Ať oni vyprávějí, co se stalo:

„V roce 1952 jsme na základě zpráv od bratrů našli Franka ležícího napůl v bezvědomí na polním lůžku ve svatyni vúdú. Ruce měl přivázané ke sloupu za sebou. Měl svázané i nohy. Roubík mu nedovoloval zavřít ústa. Rty měl rozpraskané. Vyzáblé tváře měl poseté puchýři. Snažili jsme se promluvit s mambo (kněžkou), ale nevšímala si nás. Nemohli jsme se s Frankem dorozumět. A nemohli jsme ho odtamtud odnést. I policisté říkali, že se ho nemohou dotknout, protože ho tam dopravili jeho rodiče.

Navštívili jsme jeho rodiče a postupně jsme si ten příběh dali dohromady. Franka opustila manželka a on sám vychovával dítě, protože pracoval doma jako krejčí. Onemocněl a začal blouznit, a tak se dostal do nemocnice. Jeho rodiče věřili, že je posedlý zlým duchem, a proto ho přemístili do svatyně. Později jsme se dověděli, že nemocní jsou biti a do očí se jim dává pálivá paprika kvůli vypuzení zlých duchů.

Frankovi rodiče měli stále větší strach, protože se jeho stav zhoršoval, a tak zavolali jednoho našeho bratra, který se pokoušel dostat Franka zpátky do nemocnice. V nemocnici však věděli, že tam Frank Paul již byl, a nechtěli ho přijmout. Přijali ho teprve potom, když jim jedna naše sestra, která měla zkušenosti s ošetřováním nemocných, nabídla, že koupí potřebné léky a bude o Franka pečovat. Sbor mu dával najíst — poskytoval mu službu, kterou normálně vykonává pacientova rodina.

 Lékaři řekli, že Frank Paul má nějaký druh tyfu a malárii. Překvapilo by je, kdyby se uzdravil. Přesto opět získal zdraví, vrátil se ke své službě a nakonec se znovu oženil. Velmi si vážil pomoci, kterou mu bratři poskytovali, a sboru naplněného vřelostí a ochotou pomáhat.“

Krajské cesty bohaté na události

Dozorce odbočky, obvykle doprovázený jiným misionářem, navštěvoval sbory jako krajský dozorce a během celé této cesty kázal.

Při jedné takové cestě v listopadu 1951 Victor Winterburn a jeho společník ujeli na kole 520 kilometrů, než se dostali na jih do vesnice Les Anglais. Na této cestě sloužili průměrně téměř deset hodin denně a rozšířili více než 500 kusů literatury.

Když Fred Lukuc navštěvoval tyto sbory na jaře 1952, musel svou návštěvu zkrátit, protože se nakazil malárií. Později napsal: „Vydal jsem se domů z osady Cavaillon a na tuto cestu dlouhou 174 kilometrů jsem kolo naložil svými osobními věcmi a literaturou. První noc jsem strávil ve Vieuxbourg-d’Aquin a vzal jsem si zbytek svého léku. Další den mě jízda nesmírně vyčerpala, protože do Grand-Goâve jsem vyšlapával kopce. Tu noc jsem se ubytoval u jednoho staršího zájemce. Spal jsem málo. Byl jsem zesláblý horečkou a pocením. A tak mi tento pokorný starý muž zařídil, že do Port-au-Prince pojedu nákladním autem. Po návratu do betelu začal být můj stav natolik kritický, že mi lékař doporučil, abych se vrátil do Kanady a tam se zotavil.“

Z toho důvodu Fred Lukuc v roce 1952 opustil Haiti. Měl však nezlomného misionářského ducha a za tři roky nato se vrátil, aby ve své znamenité práci pokračoval. Také Peter Lukuc musel nakonec zpátky do Kanady a tam se léčil z prudkého průjmového onemocnění. Ale měl téhož ducha houževnatosti, a také on přijel zpět na Haiti, aby tam nadále sloužil.

 Pronikání do nových obvodů

V té době již byly sbory v Port-au-Prince a po celé trase na jih do Cayes. Vyvíjelo se také úsilí vytvořit skupiny v jiných oblastech. Alex Brodie a Harvey Drinkle podnikali cesty na sever, přes močály a rýžová pole v artibonitských nížinách až do měst Saint-Marc a Gonaïves v krajině plné kaktusů. Harvey byl nenápadný a odvážný člověk. Mnohem později se v Kanadě podrobil chirurgickému zákroku, při němž mu kvůli rakovině vyoperovali pravé oko. Ale vrátil se na Haiti, aby pokračoval ve svém úkolu.

Společně s Alexem cestovali po neupravených cestách na kolech naložených literaturou a navštěvovali domácnosti a vesnice. Lidé na haitském venkově vstávali časně. Tito misionáři chodívali na první návštěvy v šest hodin ráno a kázali nepřetržitě až do tmy. Pak zůstávali přes noc u pohostinných venkovských lidí v malých domcích s doškovou střechou. V Saint-Marku a v Gonaïves mohli bydlet v hotelu. Alex později nadšeně vyprávěl: „Byla to radostná doba, když jsme navštěvovali tyto činorodé lidi.“

Jiní misionáři postoupili s kazatelským dílem daleko na jihozápad. Marigo Lolosová, která se později stala Alexovou  manželkou, vypráví, jak se třemi dalšími svobodnými sestrami, misionářkami — Naomi Adamsovou, Virnette Curryovou a Frances Baileyovou — putovala do Jérémie:

„V lednu 1952 jsme nastoupily na palubu lodi Clarion — plachetnice s přídavným motorem. Moře bylo rozbouřené, loď se houpala v divokém rytmu a my jsme dostaly pořádnou mořskou nemoc; ale do Jérémie jsme se dostaly a kázaly jsme tam a podařilo se nám rozšířit hodně literatury.

Jely jsme kamiónem (neboli nákladním autem používaným jako autobus) až do městečka Anse-d’Hainault. Muži, kteří také cestovali, se vezli na nákladní plošině až nahoře na nákladu. Na zpáteční cestě jsme se srazili s jiným nákladním autem a Frances byla zraněna. Naomi s sebou měla lékárničku a mohla jí ránu ovázat; ale uvízly jsme v horách. Z hloubi srdce jsme se modlily a posadily jsme se na okraj silnice. Frances zabalená do přikrývky ležela na polním lehátku.

Nějaký chlapec dole v údolí uslyšel třeskot srážky a vyšel nahoru s železným kotlíkem, trochou manioku a zelenými banány. Rozdělal oheň a uvařil nám jídlo. Tento projev laskavosti na nás hluboce zapůsobil.

Nastala chladná a tmavá noc. V deset hodin večer jsme uslyšely, jak se k nám blíží nějaké vozidlo, a věděly jsme, že nemůže projet. Silnice byla úzká a na jedné straně byl strmý svah. Naomi šla tedy směrem k vozidlu a baterkou dávala řidiči signál, aby zastavil. K našemu úžasu se dokázal se svým náklaďákem otočit; a ulevilo se nám, když nás vzal do Jérémie. Další den jsme se vrátily do Port-au-Prince, šťastné, že jsme měly podíl na rozšiřování dobré zprávy v tomto vzdáleném obvodu.“

Mnozí lidé si ještě pamatují na tyto odvážné sestry misionářky, a vyprávějí o nich. Jedna haitská sestra, která byla pokřtěna v roce 1990 ve svých 72 letech, vzpomíná, že se poprvé dostala do styku s pravdou prostřednictvím jedné  z těchto misionářek více než před třiceti lety. Říká: „Nyní lituji, že jsem s ní nestudovala a nestala se svědkem v té době. Tak bych nepromarnila všechna ta léta, kdy jsem mohla sloužit Jehovovi.“

Pastor podává nedostačující výklad

Při vydávání svědectví duchovním postupovali naši bratři směle a s důvěrou v Boží slovo. V roce 1954 mluvil jeden zvěstovatel s pastorem protestantské církve a se třemi příslušníky jeho církve. Námětem rozhovoru byla nesmrtelnost duše. Když bratr ukázal pastorovi v jeho vlastní Bibli, že Ezekiel 18:4 říká: „L’âme qui pèche est celle qui mourra“ (duše, která hřeší, právě ta zemře), pastor otevřeně řekl, že tomu nemůže věřit. (La Sainte Bible v překladu L. Segonda) Bratr vypráví něco z toho, jak se rozhovor vyvíjel dále:

„Zeptal jsem se ho: ‚Jaký je osud ničemného a jaký spravedlivého?‘ Odpověděl, že ničemní trpí ve věčném ohni, zatímco duše spravedlivých, včetně Adamovy, jsou vzkříšeny, aby v radosti žily s Bohem v jeho Království. Řekl, že Bůh odpustil Adamovi jeho hřích, když ho zahalil kůží zvířat. Neuměl vysvětlit, jak by mohla být vzkříšena duše, která neumírá. Při rozmluvě o několika biblických textech jsem mu ukázal, že Adam hřešil úmyslně, že věděl, co dělá; a že kdyby mu Bůh tehdy odpustil, Adamovi potomci by se pak rodili dokonalí, nebyli by již postiženi hříchem.

Po několika dnech mi jeden z těch protestantů řekl, že pastor chtěl vědět, kde svědkové Jehovovi tak dobře poznali Bibli. Tento protestant a další příslušníci té církve začali s námi studovat, a jeden z nich se zanedlouho zapojil do kazatelské činnosti.“

Svědkové Jehovovi ve sdělovacích prostředcích

Do začátku padesátých let nebylo v místních novinách o svědcích Jehovových skoro nic. V době, kdy se v červenci  1953 konal na Yankee stadiónu v New Yorku sjezd Společnost nového světa, se to však změnilo. Šest listů přineslo zdarma zprávu o delegátech z Haiti. List Le National uveřejnil snímek z prvního dne na stadiónu a později oznámil, že se plánuje uspořádání sjezdu s podobným programem na Haiti.

Rozhlasové stanice ve dvou městech nám také poskytly zdarma čas pro vysílání. Když si ředitel jedné rozhlasové stanice prohlédl scénář programu veřejných přednášek „O čem lidé přemýšlejí“, přepracoval časový rozvrh vysílání a tento program do něj zařadil. Jiná rozhlasová stanice požádala o prodloužení programu na 30 minut.

Haitští bratři dostávají větší odpovědnost

V roce 1954 navštívili Haiti dva členové správní rady Watch Tower Society. Milton Henschel přijel proto, že měl na starosti sjezd, a v době jeho návštěvy se konala i Památná slavnost, která připadla na 17. dubna. Bratři s radostí nechali bratra Henschela přednést proslov k Památné slavnosti. Bratr během své návštěvy doporučil, aby místní bratři dostali větší odpovědnost. Došlo tedy k úpravám, a služební výbory sborů se brzy skládaly výhradně z Haiťanů. Tak zbylo misionářům více volného času pro kazatelskou službu. Bratr Henschel také nechal na Haiti sadu kotoučů s filmem Společnost nového světa v činnosti. Tento film zhlédlo velké množství diváků po celém Haiti.

V srpnu navštívil Haiti Fred Franz, a ten doporučil umístit kancelář odbočky a sály Království do lepší části města. Právě skončila platnost smlouvy o pronájmu budovy, kde bylo sídlo kanceláře odbočky, misionářského domova a také jednoho sálu Království. Maurice Sanon, dozorce sboru, chtěl bratry podnítit k činnosti, a proto jim stále opakoval: „Jestliže si nenajdeme vlastní sál, budeme mít shromáždění pod širým nebem.“

Na novém místě kanceláře odbočky, na Rue Lafleur Duchène č. 39, se prostor pro provizorní sál „pod širým nebem“  naskytl na velkém vydlážděném dvoře. Tam se shromáždění konala několik měsíců do roku 1955, kdy si bratři pronajali přízemní domek na Grande Rue. Později se souhlasem majitele odstranili vnitřní stěny domku, a tak vytvořili prostor, který byl více než dvakrát tak velký jako prostor pro sál Království v domě na Rue Capois.

Později Brodieovi zjistili, že se brzy stanou rodiči, a těsně před přestěhováním kanceláře odbočky do domu v ulici Lafleur Duchène se vrátili do Kanady. Nyní žijí v Torontu, kde Alex slouží jako starší.

Fred Lukuc se vrací

Na oblastním sjezdu roku 1955 v texaském Dallasu se Fred Lukuc, který se pomalu uzdravoval, neočekávaně setkal s Rolandem Fredettem. Ten ho vybídl: „Frede, pojeď zpátky na Haiti. Povede se ti tam lépe.“ Fred tehdy sloužil na farmě Strážné věže v Norvalu v Kanadě. Jeho zdravotní stav však byl špatný a čas od času se ještě zhoršoval. Co měl dělat?

„V září 1955 jsem se s Rolandem Fredettem vrátil na Cap Haïtien, a to jsem vážil jen 54 kilogramů,“ napsal Fred později. „Společnost a všichni bratři byli velmi laskaví. Po několika měsících mě Společnost pozvala do krajské služby v severní části Haiti. To byla velká pocta! Ale mohl jsem tu práci dělat? Necítil jsem se dost silný. Modlil jsem se. Potom jsem Společnosti napsal: ‚Pokusím se o to.‘ A tak jsem se v červnu 1956 vrátil do krajské služby. V následujících šesti letech mi Jehova bohatě žehnal. Dokonce jsem přibral 18 kilogramů a úplně jsem se uzdravil.“

Muž to může dělat!

Řady absolventů Gileadu na Haiti se v roce 1956 znovu rozšířily. Přibyl k nim Max Danyleyko, který byl misionářem v Quebeku a mluvil tedy francouzsky. Přijel v únoru a dostal za úkol spolupracovat s Grady Rainsem. Ten byl na Haiti od  roku 1952. Při zmínce o svých počátečních zážitcích bratr Danyleyko říká:

„V domě, který jsme si najali v Petit-Goâve, nebyla zavedena voda. Vzali jsme tedy vědro a spěchali k veřejné kašně; ale přiběhly ženy, chopily se vědra a vodu nám přinesly. Říkaly: ‚Yon nonm pa kapab fè sa!‘ (To nemůže dělat muž!) Byla to ženská práce. Totéž se nám přihodilo na trhu. Došlo k tomu nějaký čas před tím, než jsme jim vysvětlili, že muž to může dělat. Později jsme vídali jiné muže, jak se řídí naším příkladem.“

Tržiště jsou zčásti kryta rozsáhlými přístřešky. Ale také vybíhají do nekrytého prostoru. Je zde vyloženo nekonečné množství zboží, které je buď narovnáno na dlouhých stolech pod přístřešky, nebo rozloženo přímo na dlažbě silnice vedle tržiště. Navštivme jedno z těchto tržišť.

Prodíráme se davy lidí a opatrně kráčíme kolem obchodníků nebo překračujeme jejich zboží. Zahlédneme nějaké pěkné limetky, přistupujeme k ženě, která poblíž nich sedí v dřepu, a probíhá následující rozhovor: ‚Kolik stojí čtyři hromádky?‘ ‚Osmdesát centů.‘ ‚Dám vám 50 centů.‘ ‚Ne, konečná cena je 70 centů.‘ Říkáme: ‚Šedesát centů‘ a odcházíme. Nato žena vydá jakýsi syčivý zvuk, aby nás zavolala zpátky. Zaplatíme 60 centů, sebereme si limetky a ptáme se: ‚Wa ban m’ degi?‘ (A co dárek?) Usmívá se a podává nám jednu limetku zadarmo. Všichni jsou spokojeni.

Misionáři pro Saint-Marc

Když v dubnu 1956 přijeli na Haiti misionáři George a Thelma Corwinovi, George se ihned vydal do kazatelské služby. Říká: „Z letiště jsme se dopravili do betelu a dostali jsme oběd. Pak mě Peter Lukuc pozval do služby. Společně jsme navštívili několik domácností a potom mě požádal, abych šel do jednoho domu, a on že zatím projde jiný. Takový byl můj první den na Haiti! A ten podivný jazyk!  Ale Haiťané jsou ohleduplní, a tak se mi podařilo to zvládnout.“

Corwinovi byli posláni do Saint-Marku společně s Peterem Lukucem. Pro začátek dostali několik lístků se skončením pravidelného odběru. Když hledali ženu, jejíž jméno bylo na jednom z lístků, setkali se s její sestrou Adèle Canelovou, bývalou učitelkou. Studovali s ní knihu „Bůh budiž pravdivý“. Ona měla výtisk ve francouzštině a Corwinovi v angličtině. Nakonec se ke studiu připojil i její manžel. Zanedlouho tito manželé oddělili část svého pokoje k bydlení pro sebe a větší část vyhradili pro shromáždění. Oba se stali Jehovovými svědky, a tak byl v roce 1956 položen základ pro sbor v Saint-Marku.

Kromě jiných lidí studovali Corwinovi s Markem-Aurelem Jeanem u něho v krejčovské dílně. Jeho otec Emmanuel poslouchal a učil se, i když neuměl číst. Brzy oba chodili na shromáždění a podíleli se na kázání — starší muž předkládal kázání, které se naučil nazpaměť. Časem zavedl biblické studium s jedním rybářem. Nejprve si vždy probral několik odstavců se svým synem, vstřebal informace a pak s Biblí, brožurou a zpěvníkem odcházel vést studium — s úvodní a závěrečnou písní a s modlitbami jako na shromážděních.

Do krajské služby s filmem Společnosti

Fred Lukuc navštěvoval jako cestující dozorce mnoho částí Haiti. Od roku 1956 ve městech, do nichž zavítal, promítal film Společnost nového světa v činnosti. Ve vnitrozemském městě Hinche si pro promítání vybral místo v parku naproti katolickému kostelu. Jakmile skončily bohoslužby, promítl několik úvodních záběrů z prvního kotouče, aby upoutal pozornost lidí vycházejících z kostela. Pak kotouč navinul zpátky, přednesl svůj úvod a pustil celý film. I když v Hinche byli v té době pouze dva zvláštní průkopníci a dva jiní zvěstovatelé, sešlo se asi tisíc diváků.

 V městečku Mirebalais na jih od Hinche nebyla elektřina. Jak by se tam tedy mohl promítat film? Fred vydal svědectví jednomu armádnímu seržantovi a zmínil se o tomto problému. Seržant vyjednal, aby se film promítal v kasárnách a použil se tamní generátor. Fred nemohl pozvat lidi z městečka, ale seržant mu dovolil, že tam může přijít několik bratrů. Mezi 75 diváky byli také manželky a přátelé vojáků.

Po mnoha letech, v roce 1988, měl Fred Lukuc přednášku ve francouzském sboru v Delray Beach na Floridě. Po přednášce za ním přišel předsedající dozorce, bratr Fabien, představil se mu a řekl: „Navštívil jsi mě v roce 1957, když jsem byl seržantem v Mirebalais. V roce 1971 jsem z armády odešel. Nyní jsem tvým bratrem. Má dcera je pravidelnou průkopnicí.“ Bylo to velmi příjemné setkání přibližně po 30 letech.

V Mirebalais se také stalo, že jeden dvacetiletý mladík dal bratrům příklad v odvaze. Byl chromý na obě nohy, ale v době  Fredovy krajské návštěvy přijel do města na svém oslu. Na shromáždění do sálu Království a zpátky ho museli přenést na zádech. Na svém oslu se ve vesnici, vzdálené 18 kilometrů od města, také účastnil kazatelské služby. Byl mezi těmi 54 zájemci, kteří byli v roce 1957 pokřtěni na oblastním sjezdu v Port-au-Prince.

Více než po 30 letech si Fred jasně vzpomínal i na některé zvěstovatele ze sboru ve městě Ouanaminthe na hranicích s Dominikánskou republikou. Vzpomínal na tři z těchto věrných svědků, kteří bydleli 19 kilometrů od sálu Království a v neděli ráno chodili pěšky do kazatelské služby. Celý den strávili ve službě, večer se účastnili shromáždění a pak za měsíčního svitu šlapali 19 kilometrů domů.

Produktivní průkopníci

Na svých cestách vídal Fred malebné krajiny. Ještě krásnější však bylo, že bratři nacházeli lidi, kteří hledali pravdu.

V městečku Petite-Rivière-de-l’Artibonite navštívil Fred dva zvláštní průkopníky. Jakých výsledků tito průkopníci dosáhli? Již po 14 měsících jejich pobytu vyšlo s nimi do kazatelské služby několik osob, s nimiž studovali Bibli. K nim patřil Gaston Antoine (lékárník), jeho manželka a také jeho sestra se svým manželem, bývalým pastorem Církve Boží. Během onoho víkendu se kazatelské služby účastnilo jedenáct zvěstovatelů, šest z nich poprvé. A mnoho, mnoho dalších lidí projevovalo zájem o pravdu. Asi 800 jich přišlo do parku na promítání filmu Společnosti a také jiná shromáždění byla hojně navštěvována.

Navzdory bouři a záplavě

V roce 1957 podnikl Peter Lukuc krajskou cestu na jih. Plul na motorové lodi z města Anse-à-Veau do města Baradères, kde často dochází k záplavám. Po veřejné přednášce,  kterou vyslechlo 30 posluchačů, viděl, jak se na obzoru stahují hrozivé mraky. Příští den ráno odplul, ale během plavby vypukla zuřivá bouře, spustil se liják, a cestující řádně promokli. A tak loď musela vplout do Petit-Trou de Nippes.

Počasí Petera nezastavilo. Přemýšlel o tom, že toto město poprvé dostane svědectví, a odpoledne vyšel v dešti kázat. Ve službě však již byl jeden zvěstovatel, s nímž se Peter setkal ve městě Miragoâne. Velmi ho nadchlo, když Petera znovu uviděl. Druhý den ráno, jakmile loď vyplula zpátky k Anse-à- -Veau, nastala další bouře. Tentokrát se však lodi podařilo bezpečně doplout do města, které již bylo zaplaveno.

Odtud Peter cestoval po souši, ale musel ještě přejít přes Grande-Rivière (Velkou řeku). Již ze vzdálenosti tří kilometrů bylo slyšet, jak burácí, když se řítí z hor. Nebylo možné dostat se na druhou stranu. Lidé na obou březích čekali celý den a celou noc. Peter se mezitím bosý brodil bahnem, aby v několika domácnostech vydal svědectví a zanechal časopisy. Do příštího rána hladina řeky klesla. Sahala Peterovi těsně pod ramena, a tak ji přebrodil.

Bratři také vydávali svědectví v Miragoâne, starobylém mořském přístavu severovýchodně od Vieuxbourgu, a lidé podobní ovcím reagovali kladně. Na biblické studium, kde se právě hovořilo o budoucím novém světě, přišel jednoho dne syn baptistického kazatele. Zapůsobil na něj biblický důkaz, že se země stane rájem, kde už nebude utrpení, smrt ani zkaženost. Přijal logický závěr, že ne všichni dobří lidé půjdou do nebe. (2. Petra 3:13; Zjev. 7:9; 21:4, 5) Okamžitě se vrátil do vesnice v horách, odkud pocházel, svolal příslušníky církve, včetně svého otce, a ukázal jim, co Bible říká o skutečné budoucnosti země. Druhý den poslali baptisté do Miragoâne delegaci se žádostí, aby svědkové přišli a vyučovali je z Bible. Studovat začala většina z této skupiny baptistů, i kazatel, a asi třicet z nich se stalo svědky.

 Byli opěrnými sloupy církve

I lidé na severu, kteří byli velmi zapojeni do činnosti v katolické církvi, vděčně přijímali biblickou pravdu. Například François Doccy a Jean Sénat po sedmi měsících pobytu v přístavu Port-de-Paix na severním pobřeží měli radost z toho, že našli řadu lidí, kteří si přáli sloužit Jehovovi. Při návštěvě krajského dozorce se na kazatelské službě podílelo devět osob. Rozhovor Freda Lukuce s jednou katolickou dívkou odhaluje, jací byli někteří tamní lidé. Fred si tento rozhovor vybavuje následovně:

„Dívka se zeptala: ‚Vyšel jste si dnes sám?‘ Odpověděl jsem: ‚Ne, šel se mnou Rock St.-Gérard.‘ ‚Rock St.-Gérard?‘ zeptala se překvapeně. ‚Je nyní svědkem Jehovovým,‘ řekl jsem. ‚Přece byl předsedou sdružení Légionnaires!‘ zvolala. ‚Jedním z opěrných sloupů katolické církve!‘ Nato jsem dodal: ‚Jeho manželka je také svědkem.‘ Zeptala se: ‚Je to pravda, že s vámi, se svědky, studuje Irlande Saretteová?‘ ‚Ano,‘ odpověděl jsem, ‚navštěvuje naše shromáždění a chodí s námi do služby.‘ Řekla: ‚To není možné! Vždyť byla předsedkyní organizace Croisée!‘ Já nato: ‚Pak je tu Lucianne Lublinová . . .‘ Přerušila mě: ‚To jsou čtyři opěrné sloupy církve!‘ ‚Tak tedy,‘ řekl jsem, ‚byste měla studovat i vy.‘ Odpověď zněla: ‚Budu.‘“

Lidé, o nichž se předtím mluvilo, a ještě další byli pokřtěni v prosinci toho roku na oblastním sjezdu — byl to rok 1957. Jako zónový dozorce tam byl přítomen Don Adams z brooklynského ústředí.

Pokroky navzdory odporu

Pronikání dobré zprávy do nových území podnítilo vedoucí představitele církve k falešným obviněním. Když Roland Fredette, Fred Lukuc a misionář ze čtvrté třídy Gileadu Hiram Rupp začali v roce 1957 navštěvovat lidi v Mont-Organisé, pětatřicet kilometrů na jih od Ouanaminthe, duchovní reagovali výstrahami. Říkali: „Přišli falešní  proroci!“ „Ve vsi jsou američtí špióni.“ „Dejte si pozor na komunisty!“

Bratři tato obvinění taktně vyvraceli. François Codio, jeden z význačných mužů ve městě, vedl s bratry tříhodinový rozhovor. Jejich způsob vysvětlování na něj tak zapůsobil, že si vzal výtisk každé publikace, kterou měli. Další lidé přestali vznášet námitky, ale naopak začali naslouchat, a mnozí přijali literaturu.

Dílo se dále šířilo také v Port-au-Prince, a tak byla zapotřebí větší kancelář odbočky. Kromě toho za politických nepokojů v roce 1957 se blízké okolí budovy odbočky na Lafleur Duchène stalo semeništěm násilností. Když tedy skončila platnost smlouvy o pronájmu oné budovy, domov betel a kancelář byly přemístěny do lepší městské čtvrti Bois-Verna, na Pont-Pradel č. 3. V tomto domě se na shromážděních pořádaných ve francouzštině mohl scházet i nově vzniklý sbor.

Politické nepokoje, při nichž došlo v průběhu deseti měsíců k šesti změnám ve vládě, pokračovaly i v roce 1958.  Bratři však dále kázali, že skutečným řešením vládních problémů je Boží Království, a přitom jako vždy zůstávali neutrální.

Plody dobré práce

V roce 1958 se z malé skupiny zvěstovatelů v Saint-Marku vytvořil zralý sbor. Jeho zralost se projevila v srpnu, kdy misionáři zvěstovatele opustili a odjeli na mezinárodní sjezd do New Yorku. Místní zvěstovatelé se věnovali kazatelské službě více než v předešlých měsících a začali kázat dva noví. To byl opravdu vynikající příklad duchovní pevnosti a horlivosti pro službu.

George Corwin a jeho manželka byli šťastni, že se mohli podílet na vytvoření tohoto sboru. Když se však později museli ujmout rodinných povinností, odjeli v květnu 1960 ze Saint-Marku a vrátili se do Kanady.

Na pomoc přicházejí další misionáři

V roce 1958 přijeli další čtyři misionáři — Roland Sicard, Stanley Boggus, Steve Simmons a Maceo Davis. Když je Daniel Eyssallenne přivezl domů z letiště, v místnosti, kde se měli učit francouzštinu, na ně čekal Peter Lukuc. Za měsíc začali při rozhovorech s lidmi v okolí misionářského domova zkoušet své znalosti nového jazyka. Stanley Boggus říká: „Žasli jsme, že lidé dělali, co mohli, aby nám pomohli ve vyjadřování.“

Tři měsíce nato byli Stanley a Steve přiděleni do Cayes a okamžitě zjistili, že nestačí učit se francouzsky. Jednoho dne Stanley v doprovodu krajského dozorce Maxe Danyleyka hovořil se ženou, která stále říkala: ‚M’pa sou sa‘. Stanley se domníval, že svými slovy myslela: ‚To jsem nevěděla‘, a proto řekl, že jí o tom přišel něco povědět. Později mu Max pověděl, že říkala: ‚Nezajímám se o to.‘ Stanley se tedy začal učit kreolštinu.

 Manželovo srdce se změnilo

Stanley Boggus se v říjnu 1960 oženil s Berthou Jeanovou, průkopnicí z Haiti, a zůstali v Cayes jako zvláštní průkopníci. Po dvou měsících se setkali s Edèle Antoineovou, která řekla: ‚Věřím, že Bůh je s vámi. Budete mě učit, jak ho mám uctívat?‘ I přes prudký odpor manžela a sousedů dělala výborné pokroky a na příštím krajském sjezdu se dala pokřtít. Když se vrátila ze sjezdu, k jejímu velkému překvapení manžel políbil ji i všechny tři děti a řekl: ‚Vítám vás doma. Slyšel jsem, že ses dala pokřtít.‘ Začal chodit na shromáždění, stal se svědkem a zůstal věrný mnoho let, až do smrti.

Asi 25 let po svém odjezdu z Haiti přidal Stanley Boggus ke své zkušenosti dovětek: „V roce 1987 jsem byl požádán, abych pomohl učit ve škole průkopnické služby pro francouzský kraj ve městě New Yorku. Když jsem prohlížel seznam přihlášených průkopníků, došel jsem ke jménu Edèle Antoineová. Ano, byla to tatáž žena, které jsem před 27 lety pomáhal dospět k pravdě. Bylo velmi povzbudivé vidět ji tam mezi průkopníky.“

Nebuďte venku s falešným náboženstvím

V květnu 1960 do Mont-Organisé přijel Sénèque Raphaël, který měl v městě působit jako zdravotní inspektor. Krátce potom přijal od Françoise Codia pozvání, aby se v jeho bytě zúčastnil shromáždění. Čtyřiadvacetiletý mladík s dychtivostí vyjádřil přání více se dozvědět o Bibli. François mu tedy půjčil knihu „Bůh budiž pravdivý“, a Sénèque ji prostudoval od začátku do konce. V srpnu Sénèque odjížděl do Ouanaminthe, aby navštívil své rodiče a dal se pokřtít u baptistů. Tehdy ho François povzbudil, aby navštívil tamní sál Království a navázal kontakt s průkopníkem Merciem Vincentem.

Mercius se Sénèquea ptal na jeho náboženské přesvědčení a zjistil, že chápe, jak se církevní nauky liší od toho, co učí  Bible. Podíval se tedy přísně na tohoto podsaditého mladého muže tmavé pleti a řekl: „Takže, inspektore, Bible ve Zjevení 22:15 říká, že každý, komu se líbí lež a kdo ji provádí, je venku. To se týká i těch, kdo učí lživé nauky. Budete-li patřit k onomu náboženství, budete tedy ‚venku‘ s nimi.“

Po krátké odmlce se Sénèque zeptal: „Co mám dělat?“ Mercius mu dal brožuru „Toto dobré poselství o království“ a slíbil mu, že ji s ním bude druhý den ráno studovat. Sénèque si brožuru přečetl a hodně si z ní zapamatoval. Po prvním studiu šel hned ten večer na shromáždění a druhý den ráno se zapojil do kazatelské služby. V lednu 1961 se dal pokřtít. François Codio, který Sénèqua k pravdě přivedl, se však nikdy svědkem nestal, přestože jeho manželka ano.

Přípravy na další vzrůst

Sbor v Carrefouru se rozrostl na 54 zvěstovatelů, a ti začali stavět sál, který měl být dostatečně prostorný. Jakmile 67 dobrovolníků odlilo betonovou střechu, celý den tvrdě pracovali na stavbě a sestry pro ně připravovaly jídlo. Fred Lukuc přednesl 17. prosince 1960 v tomto novém sále před mnoha pozornými posluchači proslov k zasvěcení. Jako předsedající dozorce zde mnoho let sloužil Dumoine Vallon. V roce 1978 se stal zvláštním průkopníkem a v roce 1993, kdy mu bylo 84 let, stále ještě sloužil jako zvláštní průkopník ve sboru v Thorland-Carrefouru.

V polovině šedesátých let bylo na Haiti více než 800 zvěstovatelů ve 23 sborech — pro srovnání, v roce 1950 to bylo 99 zvěstovatelů. Maxe Danyleyka nyní pozvali do betelu jako dozorce odbočky. Victor Winterburn měl před svatbou, a potom asi za rok se vrátil s manželkou do Kanady, aby se připravili na své budoucí rodinné povinnosti.

V roce 1961 dostal Fred Lukuc pozvání, aby pracoval na částečný úvazek v kanceláři odbočky a aby od května do  srpna sloužil jako instruktor ve škole služby Království. Školení 40 dozorců a zvláštních průkopníků přišlo právě včas, protože přispělo k tomu, aby byli vyzbrojeni a posíleni pro zkoušky, s nimiž se měli bratři zanedlouho setkat.

Oblastní sjezd v lednu 1962 také připravil místní bratry na to, aby ještě rozšířili kazatelskou službu. Když dozorce odbočky mluvil o průkopnické službě, povzbuzoval schopné bratry, kteří neměli rodinné povinnosti, aby se přihlásili do zvláštní průkopnické služby. Sénèque Raphaël, který podal přihlášku, k tomu říká:

„Sloužil jsem spolu s Emilem Cinéem v artibonitské krajině jako pravidelný průkopník a moc jsem si přál stát se zvláštním průkopníkem. A tak jsem odešel ze zaměstnání na ministerstvu zdravotnictví. Měl jsem 40 dolarů a holičský strojek a nůžky, s nimiž, jak jsem doufal, bych se uživil jako holič. O mé potřeby však bylo díky Jehovovi vždy  postaráno.“ Sénèque si nepomyslel, že již za několik dní potom, co se přihlásil do zvláštní průkopnické služby, zahájí vláda akci proti svědkům Jehovovým.

Zatčeni!

Dne 23. ledna 1962 byli Max Danyleyko a Andrew D’Amico zatčeni v kanceláři odbočky a uskladněné časopisy Probuďte se! z 8. ledna 1962 (ve francouzštině) byly zabaveny. V betelu bydleli Andrew a Helen D’Amicovi, misionáři z Kanady. Helen unikla zatčení, protože se na Andrewův podnět schovala v koupelně. Doufali, že zůstane na svobodě, aby pověděla ostatním bratrům, co se stalo.

Helen říká: „Stála jsem za zamčenými dveřmi a modlila se.“ Slyšela, jak muži prohledávají pokoj. Přišli ke dveřím koupelny. Jeden z nich však poznamenal cosi o dalších dveřích na záchod, a šli prohledat zbytek domu. Po jejich odchodu zůstal až do setmění před domem strážný. Odešel těsně před tím, než přišel ze služby Donald Rachwal, další misionář, který bydlel v tomto domově. Když slyšel, co se stalo, poslal Helen k sestrám do jiného misionářského domova a potom začal navazovat spojení s dalšími zralými bratry.

Mezitím zatčené bratry uvěznili společně se 17 jinými muži v malé cele na policejním komisařství. Spali vsedě nebo vestoje, jak nejlépe dovedli, protože nebylo kam si lehnout. Ve středu je celý den vyslýchali, ale neřekli jim, z čeho jsou obviněni. Druhý den ráno je předvedli před vyššího důstojníka, který mluvil o zprávě v Probuďte se! z 8. ledna, která se týkala Haiti, a udělal jim přednášku o rovnosti ras. (Zpráva citovala z článků v časopisech Le Monde a Le Soir, kde byly zmínky o provozování vúduismu.) Důstojník je nenechal na to odpovědět a propustil je. Byli tedy volní.

Po třech týdnech, 14. února, ministr zahraničních a církevních věcí řekl: „Budeme muset vyloučit děti svědků  Jehovových z našich státních škol.“ K tomu došlo ve spojitosti s tím, že byla ze školy vyloučena jedna mladá sestra, která v dopise ředitelce školy vysvětlila, proč nemůže zdravit vlajku. Ředitelka — římskokatolická jeptiška — dopis poslala vládním úředníkům. V té době byla ze školy vyloučena ještě další naše sestra. Obě dívky chodily do školy posledním rokem a byly to vynikající zvěstovatelky.

Vypovězeni ze země!

O čtyři týdny později, 17. března, policejní náčelník osobně oznámil Maxovi, Donaldovi, Andrewovi a Helen, že všichni misionáři musí do 24 hodin odejít ze země. Nepodal jim k tomu žádné vysvětlení. Potom je odvedli domů, aby si vzali své pasy. Tam misionáři potkali Alberta Jéromea, který byl nyní městským služebníkem, a krátce mu řekli, co se děje.

Po návratu na policejní komisařství byli stále pod dohledem strážného. Se seržantem, který měl právě službu, však studoval Rodrigue Médor, a tak Max poslal po seržantovi bratrům krátké sdělení, aby se obrátili na kanadské vyslanectví. Seržantovým prostřednictvím mohl Rodrigue v noci navštívit uvězněné misionáře a vzít si od nich klíč od poštovní přihrádky, kterou měla Společnost na poště. Tento důstojník také misionářům nakoupil jídlo, obstaral jim spojení s bratry a podíval se, zda nemají na poště korespondenci.

V neděli 18. března tyto Kanaďany odvedl strážný na letiště, odkud měli odletět do Kingstonu na Jamajku. Neměli však letenky až do Kanady, a tak je aerolinie odmítly přepravit. Na letišti byla řada bratrů a Maxu Danyleykovi se podařilo krátce promluvit s Albertem Jéromem a s několika dalšími bratry. Druhý den je strážný odvedl přímo do letadla, jímž odletěli do Kingstonu. Tam před odletem do Kanady  zůstali ještě několik týdnů. Donald Rachwal byl ze Spojených států, a proto odletěl zvlášť.

Stanley Boggus, který cestoval jako krajský dozorce, byl vypovězen společně se zbývajícími misionáři 3. dubna. Později sloužil v Zairu. V roce 1971 se vrátil do Spojených států a dále pracoval s francouzskými sbory v New Yorku. Max Danyleyko odjel po několikaměsíčním pobytu v Kanadě na další působiště do Konga-Brazzaville, Středoafrické republiky, Čadu a Nigérie, a nyní působí v Côte d’Ivoire. Fred Lukuc sloužil v Kongu-Brazzaville a v Côte d’Ivoire. V roce 1985 byli ze zdravotních důvodů on i jeho manželka přeloženi do kanadského betelu. Peter v současné době spolupracuje se španělskými sbory ve Spojených státech. Ostatní misionáři dosud dále věrně slouží Jehovovi nebo ve věrnosti zemřeli.

Vedoucí osobnosti církví mají škodolibou radost

Vedoucí osobnosti církví stále pilně oznamovaly vládním úředníkům, že svědkové Jehovovi jsou komunisté, kteří nestojí na straně vlády. Duchovní také říkali svědkům, že čekají jen na vládní nařízení, aby se jich zbavili.

Vypovězení misionářů tedy radostně uvítali. Jedna rozhlasová stanice na jižním pobřeží, určená pro náboženské relace, se škodolibostí vysílala tuto zprávu: „Kristus a stát vyhostili z této země falešné proroky.“ Duchovní předpokládali, že dílo Království skončí. Je však třeba říci, že svědkové Jehovovi nebyli zakázáni.

V díle pokračují Haiťané

Dozorcem odbočky se stal André René, jeden z prvních Haiťanů, kteří absolvovali školu Gilead, a místní bratři pokračovali v díle, jak nejlépe uměli. K práci ve třech krajích byli vybráni Renan Sanon (který již předtím sloužil krátkou dobu jako krajský dozorce), Emile Cinéus a Don Delva. Na zlost odpůrcům dílo dále pozoruhodně rostlo.

 Pravdu přijali dokonce někteří z duchovních. Sénèque Raphaël měl například dlouhý rozhovor s Augustinem Josémondem, protestantským pastorem v městě Liancourtu. Tento muž souhlasil s biblickým studiem, vystoupil ze své církve a dal se pokřtít. On i jeho rodina, ve které je deset dětí, jsou velmi činnými svědky.

Stále přibývalo těch, kdo začínali sloužit jako průkopníci. Byli mezi nimi i někteří absolventi sborových kursů čtení a psaní. Bratři tyto průkopníky povzbuzovali a pomáhali jim. Ti, kdo se zabývali podnikáním, jim dokonce udělali „sazby pro průkopníky“ — snížené ceny za zboží a služby.

Sbory neustále vzrůstaly do té míry, že v roce 1963 počet zvěstovatelů překročil tisíc. Celkový počet zvěstovatelů v tom roce byl 1 036. V průběhu onoho roku vznikl nový kraj a Sénèque Raphaël, z něhož se stal nadšený řečník, byl pověřen službou krajského dozorce na severu. Jeho malý kraj bylo možné propracovat za čtyři měsíce. Využil tedy měsíce, kdy neměl naplánovanou činnost, k návštěvám měst, kde nebyli žádní svědkové.

Dva další nadějní mladíci

Někteří z těch, kdo se stali svědky v této době, začali horlivě podporovat čisté uctívání.

Již v roce 1961 viděl dvaadvacetiletý Fulgens Gaspard, jak nějaký adventista, když nemohl popřít správnost textů, které mu dal jeden svědek na dotvrzení přečíst, vytrhl stránku ze své Bible. Fulgens byl sice věrným katolíkem, ale uznával, že svědkové Jehovovi dobře znají Bibli. Zjistil, že není schopen porozumět tomu, co čte v Bibli, kterou si obvykle půjčoval. Požádal tedy tohoto svědka, aby mu pomohl porozumět Bibli. Studovali každou neděli. Brzy začal navštěvovat shromáždění, přestal chodit do kostela  a začal se podílet na kazatelské službě. V březnu 1965, kdy se dal pokřtít, bylo jeho dalším cílem stát se průkopníkem.

V roce 1962 patnáctiletý Wilner Emmanuel studoval společně s jinými mladými lidmi marxismus. Věřil však, že existuje Bůh, jemuž vděčíme za řád ve vesmíru. Jiný student, syn Diega Scotlanda, mu půjčoval Strážnou věž, Probuďte se! a další literaturu. A jeho pětatřicetiletý soused Alphonse Hector, který ještě nebyl Jehovovým svědkem, mu dal knihu „Bůh budiž pravdivý“ a doporučil mu, aby studoval Bibli.

Wilner nyní říká: „Celou tu knihu jsem přečetl za noc a začal jsem sám sebe považovat za oddaného Jehovovi. Po několika dnech Alphonse zařídil, že se mnou bude studovat sestra Derenoncourtová. Žasla nad tím, jak dobře jsem chápal to, co jsem si přečetl.“ Wilner dělal rychlé pokroky a v srpnu 1965 se dal pokřtít. Také se vypracoval v pilného pracovníka pro Jehovovo Království a nový svět.

Mezitím se v roce 1966 ukázalo, že ten, kdo tehdy sloužil jako dozorce odbočky, jedná ve svém křesťanském úřadu nepoctivě, a byl vyloučen. Dozorcem odbočky se stal mírný a obezřetný muž, devětadvacetiletý Prophète Painson, a ten zde sloužil šest dalších let. V roce 1960 byl pokřtěn a v roce 1962 začal sloužit jako průkopník. Kancelář odbočky byla tou dobou v Port-au-Prince, na rohu ulice Ruelle Waag a třídy Christophe.

V roce 1967 působil Fulgens Gaspard, který byl tehdy právě dva roky pokřtěný, jako učitel ve škole. Zamýšlel stát se průkopníkem, a proto žádal vedení školy, aby mu dovolili vyučovat na částečný úvazek. Neschválili to, a tak ze svého zaměstnání odešel v naději, že si bude moci vydělávat na živobytí malováním, což bylo jeho koníčkem. Ale ještě než mohl podat přihlášku do pravidelné průkopnické služby, byl jmenován zvláštním průkopníkem. Po třech měsících byl pozván, aby pracoval v betelu, a pak v lednu 1969 začal  sloužit jako krajský dozorce. Tento muž tiché povahy byl již v té době veřejným řečníkem, jehož plynulý přednes se příjemně poslouchal.

Překonávají odpor

V roce 1969 začalo duchovenstvo znovu rozhlašovat, že svědkové Jehovovi jsou komunisté. Vláda nařídila pátrání po podvratné literatuře, kterou svědkové údajně používali. Z toho vznikly zvěsti, že svědkové jsou v Port-au-Prince zatýkáni. Mnozí lidé spěšně ničili časopisy, které od bratrů dostali, a již bratrům neprojevovali přízeň.

V ojedinělých případech podnikali místní úředníci kroky proti našim bratrům, přestože k tomu nedostali pokyn od svého ústředního úřadu. Dvě zvláštní průkopnice, Furcina Charlesová a Yolande Fièvreová, dostaly od policejního prefekta v Limbé úřední dopis. V něm bylo napsáno: „Veřejnost svými hlasitými protesty dává najevo, že jste v Limbé nežádoucí. Oznamuji vám, že nadále nejste mezi námi vítané.“ Starosta jim řekl, že jim nemůže dovolit kázat a pořádat shromáždění, dokud nemají schválení od úředních činitelů v Port-au-Prince. Dal zavřít sál Království. Sestry společně s několika jinými zvěstovateli však dále kázali a pořádali shromáždění v soukromých bytech — místa a doba shromáždění se měnily.

Furcina se potom za několik měsíců vdala za zvláštního průkopníka Jacqua Françoise. Bylo jí 39 let, pokřtěná byla od roku 1959 a jako průkopnice sloužila od roku 1961. Jacquovi bylo 29 let. Po svém příjezdu do Limbé rozhodl, že se shromáždění budou konat v sále Království. Řekl: „Svědkové Jehovovi jsou uznaným náboženstvím, a nevím o žádném výnosu, který by jejich činnost zakazoval.“

Nato byli on i Furcina zatčeni a odvedeni na prefekturu. Prefekt jim oznámil, že on je z ničeho neobviňuje, ale že tuto  akci proti nim podnikl starosta. Příští den jim starosta sdělil, že je za to odpovědný náčelník policie. A náčelník policie zase řekl, že on proti nim nic nenamítal. A tak se ve shromážděních pokračovalo bez jakýchkoli dalších problémů. V roce 1993 Jacques zemřel. V poslední době věrně sloužil jako starší v Port-au-Prince.

Starostovy dcery se projevily jako Pánovy ovce

V Bassin-Bleu jeden zvláštní průkopník v roce 1970 zavedl biblické studium s knězem, a kněz přišel na Památnou slavnost. Starosta toho města se jej však snažil od studia odradit a říkal mu: „Otče, vy jste absolvoval své studium. Není pro vás vhodné, abyste si sedl naproti tomu malému Jehovovu svědkovi a nechal se jím vyučovat.“ Kněz nakonec studovat přestal.

Později však začala studovat starostova nejstarší dcera, Josette. Její otec se stavěl proti tomu, ale ona zaujala pevný postoj na straně pravdy a dala se pokřtít. Časem tento příklad následovaly i její sestry. Starosta se k nim ve studiu nepřipojil, ale začal se ke svědkům chovat přátelsky. Josette je nyní pravidelnou průkopnicí a manželkou staršího.

Falešné zvěsti ztěžovaly našim bratrům najímání sálů na krajské sjezdy. A tak si na Mariani v Port-au-Prince jeden takový sjezdový sál jednoduše postavili. Začali jej používat v roce 1970, a jak návštěvníků rok od roku přibývalo, postupně jej rozšiřovali. Pod střechou z vlnitého plechu bylo horko; v roce 1970 však podávalo zprávu 2 049 zvěstovatelů, a tak takový sál byl lepší než žádný.

Haiťan přichází ze zahraničí na pomoc

V té době neustále přibývalo Haiťanů, kteří odcházeli do Spojených států. Začali se vytrácet tenounkým proudem v šedesátých letech, až koncem sedmdesátých let byla lidí opouštějících Haiti na chatrných lodích celá záplava. V New  Yorku bylo začátkem šedesátých let již dost Haiťanů, aby se zde mohl vytvořit obvod pro francouzsky mluvící misionáře. V roce 1969 vznikl první sbor, kde se mluvilo francouzsky, a z tohoto sboru přišel Michel Mentor.

Tento haitský usedlík ve Spojených státech začal studovat se svědky v roce 1966. Dělal rychlé pokroky a v roce 1967 se dal pokřtít. Roku 1971 absolvoval školu Gilead a byl jmenován dozorcem odbočky na Haiti. Tehdy to byl podsaditý svobodný čtyřiatřicetiletý muž, byl laskavý a bylo na něm patrné, že má schopnost vést jiné lidi. Jeho příchod byl vítaný zejména proto, že snahy, aby na Haiti přišli misionáři, nebyly úspěšné.

Jiní svědkové přicházeli z vlastního popudu, protože chtěli sloužit jako průkopníci tam, kde je to více potřeba. V roce 1972 se Společnost rozhodla dále prověřit situaci, a poslala na Haiti jako misionáře čtyři nové absolventy Gileadu. Vysoký úředník ministerstva vnitra, který se opíral o vyjádření ministra vnitra, jim však sdělil, že budou pronásledováni, zůstanou-li v zemi i potom, co jejich víza pro návštěvníky přestanou platit. Odjeli tedy do Portorika a tam čekali na nový úkol. Krátce po jejich odjezdu tento vysoký ministerský úředník zemřel. Tři měsíce nato se ministr ocitl v nemilosti, byl propuštěn z úřadu a emigroval.

Nečekaný obhájce

Odpor většinou působili úředníci, které k němu podněcovala nebo doháněla propaganda duchovenstva. Někteří úředníci měli i vlastní předsudky. Nejednali na podkladě oficiálního stanoviska vlády. Haitský prezident, který byl tehdy teprve krátce po smrti, ve svém mládí studoval se svědky. I když si vybral jinou životní cestu, celý život měl k bratrům úctu. Kromě toho si svědkové svou poctivostí, politickou neutralitou a respektováním zákona vysloužili  obdiv i jiných vysoce postavených osobností. Jeden průkopník například vypráví tento zážitek:

„Když jsem v Port-au-Prince nabízel časopisy dvěma mužům, jeden z nich řekl: ‚Kdybych měl tu moc, vsadil bych všechny svědky Jehovovy do vězení.‘ Druhý — byl to ministr — zasáhl dříve, než jsem na to mohl reagovat. Řekl tomu muži, že podle toho, co viděl na svých cestách a při náboženských obřadech, všechna náboženství kromě svědků Jehovových přidávají do svého uctívání spiritismus. Potom dodal: ‚Jedině svědkové Jehovovi jednají jako praví křesťané.‘“

Hledají se lepší prostory pro odbočku

Společnost neměla na Haiti vlastní kancelář odbočky, a proto tam dílo svědků Jehovových v očích některých lidí postrádalo důstojnost a nevěděli, kam ho zařadit. V roce 1971 jeden právník pronajal Společnosti dům na Rue St.-Gérard. Když se však dozvěděl, že pronajal dům svědkům Jehovovým, odmítl obnovit nájemní smlouvu.

Po vynaložení značného úsilí najít jiné místo se kancelář odbočky přestěhovala do domu na Rue Chérièz v Canapé- -Vert. Tam zůstala čtyři roky, v roce 1975 se přestěhovala do Delmas, ale tamní dům byl na naše potřeby příliš malý. Michel Mentor vzpomíná: „Zásoby literatury jsme museli skladovat v ložnicích, v recepci i na schodištích. Zónový dozorce nám tedy poradil, abychom se podívali po jiném místě, a tak se začala rodit myšlenka, že najdeme pozemek, na němž budeme stavět.“

Někteří duchovní ji chválí, jiní odsuzují

V roce 1968 dostali bratři knihu Pravda, která vede k věčnému životu. S nadšením ji používali. Tato publikace pomáhala naklonit srdce mladých lidí k Bibli. Někteří  duchovní si z ní dokonce vybírali látku pro svá kázání, jenom vynechávali jméno Jehova.

V roce 1972 ji jeden katolický kněz dokonce ukazoval v chrámu v Port-au-Prince a říkal: „Kdyby vám svědkové Jehovovi nabízeli tuto modrou knížku, vezměte si ji. Je to pravda.“ Jedna žena se na něj dívala s úžasem. Její syn byl svědkem a ona byla proti němu. Po návratu domů se ho zeptala, zda svědkové Jehovovi mají nějakou modrou knížku. Přisvědčil. Pak synovi vyprávěla, co říkal kněz, a přijala jeho nabídku, že s ní bude studovat. Stala se pokřtěným svědkem Jehovovým.

Duchovní všeobecně však zuřili, když viděli, jak se jim členové církve vytrácejí ze stád. Začali se o knize Pravda vyjadřovat z kazatelny kriticky. Protestantští pastoři — Evane Antoine, Louis Désiré a další — připravovali rozhlasové relace proti svědkům. Antoine každou neděli odpoledne v programu rozhlasové stanice MBC v Port-au-Prince se zlomyslným potěšením tuto knihu kriticky rozebíral větu po větě a dělal jízlivé poznámky o učení svědků Jehovových. Jeho záměrem bylo, aby se lidé postavili proti knize Pravda.

Nastal však pravý opak. V lidech se probudila zvědavost, a od roku 1972 do roku 1975 se rozšířilo mnoho výtisků knihy Pravda. Lidé často zastavovali zvěstovatele na ulici a žádali je o „ti liv po ble a“ (knížku v modré vazbě). Mnozí z těchto lidí se stali svědky.

Rozhlasové relace vyvolaly sympatie ke svědkům Jehovovým také u vysokých vládních úředníků. Rodrigue Médor o tom říká:

„Ministr pro věci církevní si zavolal Michela Mentora a mne kvůli sporné otázce zdravení vlajky. Poznal mě jako svého krejčího a řekl: ‚To jste vy, kdo nám působí tolik potíží?‘ Potom mluvil o tom, co říkal pastor v rozhlase. ‚Proč na to nereagujete?‘ zeptal se. Vysvětlil jsem mu, že nevyhledáváme  veřejné debaty, které by pouze snižovaly důstojnost našeho poselství.“

Svědkové Jehovovi v rozhlasovém vysílání

V dubnu 1973 však Společnost začala každou středu večer vysílat v haitském rozhlase vlastní třicetiminutový program „Tvé Slovo je pravda“. Cílem tohoto programu bylo poskytnout lepší informace o svědcích Jehovových a rozptýlit předsudky vytvořené rozhlasovými relacemi, jež byly zaměřeny proti svědkům. Program nevedl polemiku s výroky pastorů, ale zabýval se například náměty: budoucnost země, Boží předsevzetí a zájmy rodiny. Látka byla převzata z publikací Společnosti, například z knihy Je Bible skutečně Boží slovo? a z časopisů Probuďte se! Program tedy měl vyšší úroveň než relace pastorů a získal si u lidí obdiv a úctu.

V listopadu 1974 přestal být program vysílán, protože už dosáhl svého cíle, a také proto, že se za něj muselo platit. Lidé za tu dobu zjistili, že se svědkové Jehovovi umějí dobře obhájit. A o knihu Pravda byl nadále mimořádný zájem.

Vedoucí náboženští představitelé i lidé jimi ovlivnění však podnikli nový útok rozdmýcháváním sporné otázky zdravení vlajky ve školách. V některých novinách vycházely články proti svědkům. A tak se o tuto otázku znovu začali zajímat úřední činitelé. Členové vlády si zavolali Rodrigua Médora a sdělili mu, že je tento problém vlastně uvedl do rozpaků. Rodrigua však dobře znali a vážili si ho, a tak nic neřešili.

Problém v podobě nevyhovujících sálů

Několik úředních činitelů, z nich někteří pod vlivem své oddanosti církvi, kladli svědkům Jehovovým překážky. Tito činitelé chtěli zbrzdit výdej povolení k výstavbě sálů Království, a proto využívali situace, že svědkové Jehovovi nejsou místní registrovanou společností. Problémy týkající se nevyhovujících sálů však byly hlavně finanční. Ve většině sborů si  nemohli stavbu dovolit, a tak si najímali menší budovy, v nichž však převážně chybělo základní vybavení. Některým lidem se nechtělo chodit na shromáždění na taková jednoduše vybavená místa. Přesto při určitých příležitostech počet návštěvníků prudce vzrostl. V jednom sboru, kde bylo 100 zvěstovatelů, se Památné slavnosti v roce 1975 zúčastnilo více než 400 lidí. Vně sálu bylo více lidí než uvnitř. Bylo nutné najít nějaký způsob, jak stavět sály Království.

Některým sborům se podařilo získat půjčky od bratrů, kteří si mohli dovolit je poskytnout, a vedoucí sbor později zavedl opatření finanční výpomoci pro výstavbu sálů Království. Od roku 1978, kdy bylo toto opatření vytvořeno, bylo postaveno mnoho pěkných sálů.

Výbor odbočky

Výbor odbočky zahájil svou činnost v roce 1976. Z počátku byli jeho členy Michel Mentor, Sénèque Raphaël a Défense Joseph, který za 11 měsíců po svém křtu v roce 1962 začal sloužit jako zvláštní průkopník. Rodrigue Médor se stal členem tohoto výboru v roce 1977. Défense Joseph se v roce 1980 kvůli svým rodinným povinnostem natrvalo přestěhoval do Spojených států.

Když v roce 1978 dostali bratři brožuru Blood, Medicine and the Law of God (Krev, lékařství a Boží zákon — ve francouzštině), požádal výbor odbočky Wilnera Emmanuela, aby navázal spojení s lékařskou fakultou haitské univerzity. Děkan svolal studenty medicíny a požádal Wilnera, aby vysvětlil, jak se na otázku krve dívají svědkové Jehovovi. Po proslovu si každý rád vzal volný výtisk této brožury. Od té doby se mnozí z těchto studentů stali lékaři a respektují odmítavý postoj svědků Jehovových k transfúzím krve.

Konečně noví misionáři!

Konečně v květnu 1981 se jedněm manželům-misionářům podařilo přijet na Haiti a dostat vízum k pobytu. John a Inez  Normanovi působili v krajském díle v Kanadě a velmi zdatně si tam počínali v kazatelské službě. Jeden oblastní dozorce se kdysi vyjádřil o Johnově způsobu kázání: „Je to zajímavé s ním chodit, protože nikdy nevíte, co bude u kterých dveří dělat. Je originální.“

John se narodil roku 1940 v Montserratu v oblasti Karibského moře a vyrostl v Kanadě. Jeho rodiče sloužili v Libérii, kde to bylo více potřeba. V roce 1954 se John dal pokřtít a v roce 1958 se stal průkopníkem. Jeho manželka, Kanaďanka, začala s průkopnickou službou v roce 1968.

Po příjezdu na Haiti bylo nějakou dobu jejich úkolem sloužit jako průkopníci. Pak byli v lednu 1983 pozváni do betelu a John byl jmenován koordinátorem výboru odbočky. Michel Mentor se dobře staral o dohled nad odbočkou jedenáct let. Nyní nastoupil práci cestujícího služebníka jako oblastní dozorce, a v měsících, kdy nebyl žádný sjezd, sloužil také jako zvláštní průkopník.

I další misionáři z Kanady, ze Spojených států, z Belgie, Francie, Nigérie a z některých částí oblasti Karibského moře přispívají k pokroku díla Království. Mají rádi zdejší lidi. Těší je práce mezi chudými lidmi v jejich příbytcích natěsnaných na okraji roklí i mezi bohatými v jejich honosných domácnostech. Bohatí i chudí lidé — soudci, lékaři, inženýři, podnikatelé, obchodníci, řemeslníci i pomocní dělníci — se k misionářům připojují a společně s nimi káží druhým lidem o blížícím se novém světě.

Chtějí sloužit tam, kde je to více potřeba

Kromě misionářů i mnozí jiní křesťané přicházejí z vlastní iniciativy na Haiti, protože chtějí sloužit tam, kde je to více potřeba. K nim patří Maxine Stumpová a Betty Wootenová, které produktivně působily v Pétion-ville a v Thomassinu. Maxine bydlela v Thomassinu. O této obci si mnozí bratři mysleli, že z ní nevzejde žádný svědek.

 Ve svých pětapadesáti letech si Maxine začala uvědomovat, že stárne. Manžel opustil ji i Jehovovu organizaci. Ona přesto v této hornaté krajině vydržela navzdory odporu okolí třiadvacet let. Její slabá francouzština i kreolština připomínaly spíše angličtinu. Lidé možná museli pozorněji naslouchat, aby jí porozuměli, ale přitahovala je svým vřelým zájmem a upřímností. Mnozí lidé s ní studovali a stali se svědky. Sloužila jako pravidelná průkopnice v Thomassinu do roku 1992, kdy v pětasedmdesáti letech již nemohla zvládnout chůzi po horách. Vrátila se do Spojených států kvůli léčení a nyní slouží jako průkopnice na Floridě.

Betty Wootenová zahájila svou průkopnickou činnost hned ten den, kdy se v roce 1962 dala pokřtít. Neuvědomila si, že by měla podat přihlášku. Průkopnicí byla jmenována vlastně až v roce 1967. Od svého příjezdu na Haiti sloužila jako zvláštní průkopnice v Pétion-ville. Je to černoška,  překypuje nadšením a ve svých 57 letech vypadá mnohem mladší. Někdy v usilovném vysvětlování Písem hbitě přejde ze své nedokonalé kreolštiny do angličtiny. Předkládá pravdu tak upřímně a argumentuje tak působivě, že to lidi přiměje, aby naslouchali a reagovali.

Když John a Inez Normanovi navštívili v roce 1982 kancelář kanadské odbočky, někteří bratři z oddělení pravidelného odběru se jich ptali: „Kdo je to Betty Wootenová?“ Toto oddělení vyřizovalo desítky objednávek pravidelného odběru časopisů, které Betty získala. Proč má takové úspěchy? Neustále káže. Její formální kazatelská služba je pokračováním neformálního vydávání svědectví. V obchodech, při návštěvě restaurace, u benzínových stanic — vždy a všude najde příležitost nabízet časopisy, knihy, pravidelný odběr a biblické studium. Může se nyní na svých 22 let strávených na Haiti ohlédnout s uspokojením, že mohla pomáhat více než 70 lidem, aby začali sloužit Jehovovi.

Nyní jsou čtyři sbory v Pétion-ville, dva jsou v Thomassinu a další sbor je v Kenscoffu. V roce 1993 bylo sedm sborů  téměř se 700 zvěstovateli v obvodu, o který se kdysi staral jeden sbor.

Houngan nalézá pravdu

Mezi těmi, kdo se na Haiti stali svědky Jehovovými, je i bývalý kněz vúdú — houngan — z vesnice Labiche. Irilien Désir začal přemýšlet o Bohu a pocítil touhu zanechat vúduismu. Z této své touhy se upřímně vyznal katolickému knězi a přinesl mu své obřadní pomůcky. Nedostal však žádnou duchovní pomoc, a tak se k vúduismu vrátil.

Později mu jeho synové z Port-au-Prince a ze zámoří v dopisech sdělili, že studují se svědky Jehovovými, a doporučili mu, aby také studoval. A tak jel 50 kilometrů na koni vyhledat svědky do města L’Azile. Jezdil tam pak nadále dvakrát týdně, studoval se svědky a chodil na shromáždění. Začali ho obtěžovat duchové neboli loas, jimž předtím sloužil, a dokonce mu oznámili, že zemře. Dal si udělat rakev, ale řekl: „Už se nebojím smrti. Vím, že nastane vzkříšení.“ Tehdy však nezemřel, a proto tu rakev používal k uskladnění zásob potravin.

Chodil kázat s průkopníky, kteří byli v té době posláni do Labiche, a dal se pokřtít. Později věnoval kus svého pozemku na stavbu sálu Království. V roce 1989 zemřel ve věrnosti Jehovovi.

Revoluce však neznamená nový svět

Je běžné, že se přelidněnými, úzkými ulicemi města Port-au-Prince valí pestrá směsice vyšňořených dopravních prostředků, které jsou pomalované pestrými barvami a v nichž jsou namačkáni cestující. Ve dnech 5. až 8. prosince 1985 však byly dopravní prostředky i ulice přecpané mnohem víc, než je běžné. Haiti hostilo stovky svědků z jiných zemí. Navštívili sjezd „Lid, který zachovává ryzost“ ve sportovním středisku v Carrefouru. K úžasu 4 048 zvěstovatelů bylo na veřejné  přednášce „Boží časy a období — K čemu směřují?“ 16 260 přítomných.

Za dva měsíce nato, 7. února 1986, bylo revolucí ukončeno osmadvacetileté období Duvalierovy vlády. Národ se radoval v naději na lepší poměry. Avšak hospodářství bylo zničené a životní podmínky se nadále zhoršovaly, protože politická nestabilita způsobila během šesti let, do roku 1992, šestkrát změnu vlády.

Výstavba nového betelu

Mezitím však svědkové Jehovovi očekávali naprosto jinou historickou událost. Od listopadu 1984 jim kvalifikovaní mezinárodní dobrovolní pracovníci ze Severní Ameriky i odjinud pomáhali ve městě Santo poblíž Port-au-Prince stavět novou odbočku na pozemku o rozloze 4,5 hektaru. Byli tam přizváni haitští svědkové, kteří jsou odborníky ve stavebních oborech, a dobrovolně se nabídly stovky jiných pracovníků. Komplex betelu půdorysně řešený ve tvaru písmene U se skládá z kanceláří, skladu literatury a dvoupodlažní obytné budovy. Současně byl postaven sjezdový sál.

Tyto prostory byly zasvěceny 25. ledna 1987. Zasvěcovací proslov přednesl Charles Molohan, pracovník z ústředí v Brooklynu. Byly to podnětné a radostné chvíle. Bratři jsou na vybavení své odbočky hrdí. Co si ale myslí o sjezdovém sálu? Betty Wootenová vyjadřuje pocity všech: „Celý prostor je nádherně upravený a zdobí jej stromy a květiny. Sál i s moderním příslušenstvím je projektován pro tropické podnebí Haiti. Slouží Jehovovu lidu ke cti.“ Fulgens Gaspard, který se stal členem výboru odbočky v roce 1987, se s oceněním vyjadřuje o tom, že sál „se dá dobře větrat a poskytuje možnost poslouchat program v příjemném prostředí“.

 Literatura, která je velmi ceněna

V roce 1987 vyšla v kreolštině brožura Enjoy Life on Earth Forever! (Raduj se navždy ze života na zemi!). Bratři ji uvítali jako výborný nástroj, jímž se dá lidem pomáhat, aby si představili nový svět, a velmi mnoho těchto brožur rozšířili. Je to užitečná učebnice pro sborové kursy čtení a psaní, které přispěly k vysoké úrovni gramotnosti svědků Jehovových. V letech 1987 až 1992 tyto kursy, které jsou přístupné i těm, kdo nejsou svědkové, pomohly 1 343 lidem, aby se naučili číst a psát.

Kniha Můžeš žít navždy v pozemském ráji (ve francouzštině) již pomohla tisícům lidí porozumět Bibli a stále je velmi žádaná. V roce 1989 však v kreolštině vyšla brožura „Toto dobré poselství o království“, a ta je samozřejmě na Haiti velice užitečná.

Od roku 1989 vzbuzuje zájem mládeže ve sborech i mimo ně kniha Otázky mladých lidí — Praktické odpovědi. Mladí lidé často zastavují svědky na ulici a žádají o ni. Mnoho těchto knih se zanechalo žákům i učitelům ve školách.

Mladá temperamentní učitelka Nelly Saladinová rozšířila mezi žáky u ní ve škole v Canapé-Vert sto výtisků knihy Otázky mladých lidí za jediný měsíc. Jeden učitel v přístavu Jacmel si této knihy objednal několik krabic, aby ji mohl dávat žákům za odměnu. V řadě škol používají tuto knihu jako učebnici v hodinách společenské a kulturní výchovy.

V roce 1990 se majitelka a ředitelka odborné dívčí školy v Port-au-Prince zeptala své neteře, zda by ji nenapadlo, co by mohla dávat dívkám za odměnu. Její neteř tehdy studovala se svědky Jehovovými, a tak jí doporučila knihy Otázky mladých lidí — Praktické odpovědi, Vytvářet šťastný rodinný život a Využij co nejlépe své mládí. Ředitelka měla velkou radost a objednala 40 knih ihned a další později — celkem 301 knih. Některé z žaček, které dostaly tuto literaturu, se staly svědky a jiné jsou nyní nepokřtěnými zvěstovatelkami.

 Úřední a zákonné uznání

V roce 1989 bylo sdružení, které zastupuje svědky Jehovovy, znovu zákonně uznáno. Od roku 1962 nebyla Watch Tower Society považována na Haiti za zákonně uznávanou. Svědkové Jehovovi však zůstali uznaným náboženstvím, protože ústava zaručovala svobodu uctívání. Během let se Rodrigue Médor několikrát sešel se členy vlády a pokoušel se získat zákonné uznání pro Sdružení svědků Jehovových. Pro dosažení dobrého výsledku nastalo příznivé ovzduší teprve se změnou vlády v roce 1986. Právní výbor kanceláře odbočky tedy požádal o legalizaci novou vládu. Ta žádost schválila, a za několik měsíců se L’Association Chrétienne les Témoins de Jéhovah d’Haiti (Křesťanské sdružení svědků Jehovových na Haiti) stalo zákonnou korporací.

Haitský vládní list z 20. února 1989 v souvislosti s touto záležitostí uvedl, že „vzhledem k tomu, že l’Association Chrétienne ‚LES TÉMOINS DE JÉHOVAH D’HAITI‘ mnoho let přispívalo svými kursy čtení a psaní ke vzdělanosti lidí ve venkovských i městských oblastech této země“, je uznávané jako „organizace pro služby veřejnosti“ s „právy a výsadami, které náleží právnické osobě“.

To je důležité, protože taková organizace může mít vlastní nemovitosti. Předtím se musely pozemky pro sály Království i pozemek pro odbočku zajišťovat jménem bratrů. Nyní bylo možné spojovat vlastnictví se jménem organizace.

Uznáváni jako dobří občané

Svědkové Jehovovi chtějí pomáhat lidem, aby pochopili, proč Ježíš učil své učedníky, že se mají modlit: „Ať přijde tvé království. Ať se stane tvá vůle . . . na zemi.“ (Mat. 6:10) Laskavě a trpělivě ukazují jiným Haiťanům, že Bůh nechce, aby lidé trpěli hladem, nemocemi a násilnostmi, ani aby stárli a umírali. Vysvětlují jim Boží vůli, podle níž má na celé zemi — i na Haiti — zavládnout nový rajský svět. A učí lidi  dodržovat zákony a žít slušně a poctivě, aby tak mohli získat způsobilost pro věčný život v tomto novém světě.

Mnozí lidé uznávají, že činnost svědků je pro stát přínosem. Když v roce 1984 byla v Saint-Georges spáchána vražda, lidé se schovávali, protože je policie začala zatýkat a vyslýchat. Svědkové Jehovovi však dál kázali a policie jim dovolila volně se pohybovat. Jeden policista řekl: „Svědkové Jehovovi káží o konci ničemných lidí. Oni tento zločin nespáchali.“

Při nepokojích a demonstracích v roce 1991 začali lidé drancovat domy v Cité Soleil v Port-au-Prince. V těch končinách zároveň vydávaly svědectví dvě mladé sestry. Přijeli dva vojáci a každý z nich se postavil na jeden konec úzké uličky. Lupiči tak museli přecházet kolem nich a dostávali rány bičem. A co sestry? Vydaly se k jednomu z vojáků a každá držela v ruce Strážnou věž. Voják poznal, že jsou to svědkové Jehovovi, nechal je přejít bez zásahu, a pak znovu šlehal bičem. Podobně v roce 1991 jeden důstojník ve městě Thomassique prohlásil: ‚Vím, že mladí svědkové Jehovovi se do takových nepokojů, demonstrací a drancování nezapletou.‘

 První rychlostavba sálu

Sbor se 14 zvěstovateli v osadě Bidouze na jihu je v předstihu před ostatními sbory, protože jako první má sál Království postavený rychlostavbou. Sál byl postaven za čtyři dny. Po mnoha přípravných pracích se za prudkého deště ve čtvrtek 1. listopadu 1990 začalo stavět. Každý den na stavbě usilovně pracovalo 18 bratrů z Port-au-Prince a místní bratři, a někteří z nich pokračovali i po západu slunce za svitu měsíce a plynových lamp. Budova se nesestavovala z hotových dílců, takže se muselo postupně osadit a spojit maltou 1 500 tvárnic. Přesto v neděli v jednu hodinu odpoledne byl sál vymalovaný a připravený pro první shromáždění — zkrácené studium Strážné věže a program k zasvěcení —, na němž bylo 81 přítomných.

Stavební výbor odbočky tehdy ukázal, že pro sbory na venkově by bylo možné stavět skromné sály metodou rychlostavby méně než za 5000 dolarů. To zjištění je důležité vzhledem k tomu, že bratři nemají mnoho finančních prostředků.

Potřeba sálů stále vzrůstá. V letech 1990 až 1993 počet svědků vzrostl více než o 1 900. V červnu 1993 byl celkem ve 174 sborech nový vrcholný počet 8 392 zvěstovatelů. Na šesti oblastních sjezdech „Božské vyučování“ (1993) bylo 19 433  návštěvníků. Památné slavnosti se v dubnu 1993 zúčastnilo 44 473 lidí. A v Carrefouru, kde se kdysi vytvořil první sbor v Port-au-Prince, jsou nyní svědkové Jehovovi největší náboženskou skupinou.

Doufají v nový svět

Stále více lidí si uvědomuje, že jedině Boží Království může odstranit choroby lidstva a že snahy napravit tento starý svět mají jen krátkodobé výsledky. Rádi tedy přijímají „dobrou zprávu o Království“ — dobrou zprávu o lepším světě. — Mat. 24:14.

Svědkové Jehovovi na Haiti mají radost, že mohou těmto lidem pomáhat. Učí je uplatňovat Boží slovo, a tak již nyní žít lepším způsobem, a vštěpují jim jistou naději na věčný život v Jehovově spravedlivém novém světě.

[Tabulka na straně 168]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Zvěstovatelé

10 000

8 000

6 000

4 000

2 000

0

1950 1960 1970 1980 1993

Účast na Památné slavnosti

50 000

40 000

30 000

20 000

10 000

0

1950 1960 1970 1980 1993

 [Mapa na straně 116]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Port-de-Paix

St.-Marc

Cavaillon

Cap-Haïtien

Port-au-Prince

Gonaïves

Vieux-bourg-ďAquin

Hinche

Cayes

[Obrázek na straně 120]

Roland Fredette, který přijel na Haiti v roce 1945 jako misionář, se stal prvním dozorcem tamní odbočky

[Obrázek na straně 122]

Sbor ve Vieuxbourg-d’Aquin v polovině padesátých let

[Obrázky na straně 124]

Někteří z prvních misionářů na Haiti: 1. David a Celia Homerovi, 2. Alex a Marigo Brodieovi, 3. Victor a Sandra Winterburnovi, 4. Peter Lukuc, 5. Fred Lukuc

[Obrázky na straně 126]

Několik z těch, kdo byli na Haiti horlivými svědky již počátkem padesátých let: 1. Rodrigue Médor, 2. Albert Jérome, 3. Dumoine Vallon, 4. Benoît Sterlin, 5. Diego Scotland

[Obrázek na straně 132]

Gloria Hillová, Naomi Adamsová, Helen D’Amicová a Frances Baileyová byly cenným přínosem pro kazatelskou činnost na Haiti

[Obrázek na straně 139]

Podobně jako jiní zdejší první misionáři, i George a Thelma Corwinovi propracovávali svůj obvod na motocyklu

[Obrázek na straně 143]

Někteří z prvních hlasatelů Království v Port-de-Paix: Vzadu zvláštní průkopníci François Doccy a Jean Sénat; vpředu Rock St.-Gérard, jeho manželka a Lucianne Lublinová

[Obrázky na straně 147]

V roce 1962 byli Max Danyleyko (nahoře) a Andrew D’Amico (vlevo) zatčeni a vypovězeni ze země

[Obrázky na straně 161]

Maxine Stumpová i Betty Wootenová přispěly každá svým dílem, když více než 20 let sloužily zde, kde je to více potřeba

[Obrázek na straně 162]

Tento sjezdový sál v Santo používá většina krajů na Haiti

[Obrázek na straně 167]

Šťastní misionáři slouží zájmům Království na Haiti

[Obrázek na straně 169]

Výbor odbočky (zleva doprava): Fulgens Gaspard, John Norman, Rodrigue Médor, Sénèque Raphaël