Polsko

ZEMĚ úrodných nížin a rychle rostoucích měst. Země, která na východě hraničí se Společenstvím nezávislých států, na jihu se Slovenskem a Českou republikou, na západě s Německem a na severozápadě s Baltickým mořem. Je domovem více než 38 miliónů lidí. Takové je Polsko.

Ale těm, kdo milují hudbu, připomíná Polsko ještě něco jiného. Ve spojitosti s ním se jim například vybaví hudební skladatel Fryderyk Chopin a klavíristé Ignacy Jan Paderewski a Artur Rubinstein. Z Polska také pocházejí vědci. Je rodištěm Mikuláše Koperníka, který rozvinul teorii, že se země pohybuje okolo slunce a že se zároveň jednou za den otočí kolem své osy. Také madame Curie (Marie Skłodowská-Curieová), objevitelka radia, se narodila v Polsku, ve Varšavě.

Na druhé straně patří k historii Polska také bolestné zkušenosti. Kdysi to sice byla říše, která  se rozkládala od Baltického moře napříč Evropou až dolů k Černému moři, ale pak celé jedno století byla prakticky vymazána z mapy. Po první světové válce existovala krátkou dobu jako republika a potom byla za druhé světové války znovu rozdělena na více částí a dostala se pod nadvládu cizozemců. Právě v té chvíli, kdy polský lid odstraňoval hromady trosek z druhé světové války, bylo Polsko stejně jako jiné země střední a východní Evropy odříznuto od světa „železnou oponou“. V nedávných letech se však tato bariéra rozpadla.

V roce 1985 svědkové Jehovovi všude na světě začali dostávat zprávy o velkých mezinárodních sjezdech svých křesťanských bratrů v Polsku. Později se radovali i z oznámení, že v roce 1991 překročil počet svědků v Polsku 100 000 a že slavnosti na připomínku Pánovy večeře se zúčastnil dvojnásobný počet lidí. Jak to ale bylo možné? Vždyť přece od roku 1950, kdy bylo v Polsku 18 116 svědků, tam byla jejich činnost zakázána?!

V odpovědi na tuto otázku připomínáme slova, která zapsal prorok Izajáš: „Ať bude proti tobě vytvořena jakákoli zbraň, nebude mít úspěch . . . To je dědičné vlastnictví Jehovových sluhů.“ — Iz. 54:17.

Jak si Bible našla cestu do Polska

Polsko bylo považováno za křesťanskou zemi již od roku 966 n. l., kdy byl kníže Měšek I. pokřtěn obřadním způsobem římskokatolické církve. I jeho poddaní byli hromadně pokřtěni, což samozřejmě neznamenalo, že se náhle stali dobrými křesťany. Tamní lidé se ve skutečnosti po staletí dále drželi tradic a pověr pohanských Slovanů. Někteří lidé se jich drží dodnes.

Od té doby, co se Polsko stalo katolickou zemí, nebyla Bible celou řadu století dostupná polskému lidu, a dokonce  ani duchovenstvu. Nejstarší zachované překlady Bible do polštiny jsou Psałterz floriański (Floriánský žaltář) ze 14. století a Biblia królowej Zofii (Bible královny Žofie) z konce 15. století. Tyto Bible však byly vytvořeny pouze v jediném rukopisu a mělo k nim přístup jenom několik vyvolených. Ale v 16. století prošly mnohé evropské země, včetně Polska, řadou velkých změn v náboženských názorech. Katolická dogmata byla zpochybněna. Svatá Písma byla čím dál tím více považována za jediné platné měřítko. Z toho důvodu byly překlady Bible do místních jazyků stále dostupnější, a lidé tedy mohli Bibli číst.

V roce 1574 vyšel v polštině „Nový zákon“, v němž bylo na několika místech použito Stvořitelovo jméno Jehowa (Jehova). Tento překlad vydal Szymon Budny. Patřil k malé skupině lidí, kteří si přáli přesně se řídit Božím slovem a kteří si říkali křesťané nebo bratří. Později se začali nazývat „polští bratří“. Díky tomu, co se naučili, zavrhli dogma o trojici.

V roce 1658 však polský Sejm (sněm) neboli parlament vydal výnos, že „polští bratří“ pod trestem smrti musí do tří let — později bylo toto období o rok zkráceno — buď přejít na katolictví, nebo odejít ze země. Jak k tomu došlo?

V Polsku nastala výrazná změna. Dlouhá léta to byla země, která byla známá svou náboženskou snášenlivostí. Do Polska utíkaly oběti náboženského pronásledování z jiných zemí. Přísaha, kterou museli od roku 1573 skládat polští králové, obsahovala například následující záruky: „Já . . . slibuji a slavnostně přísahám při Všemohoucím Bohu, že . . . budu chránit a udržovat klid a mír mezi těmi, kdo mají různé náboženství, a v žádném případě . . . nestrpím, aby na někoho byl z náboženských důvodů vyvíjen nátlak nebo aby kvůli svému náboženství byl někdo  utiskován.“ Tuto přísahu samozřejmě složil i Jan II. Kazimír Vasa, za jehož vlády byli „polští bratří“ vypovězeni ze země. Jeho postoj k náboženské svobodě však zřejmě ovlivnilo to, že dříve než se stal králem, studoval na jezuitského kněze.

Jezuité začali v Polsku působit v roce 1564, asi 84 let před tím, než nastoupil na trůn Jan Kazimír. Vychytrale se zaměřili na ovlivňování královského dvora. Zároveň se snažili ovládat školy, a tak utvářet názory obyvatelstva. Záruka náboženské svobody se zvolna vytrácela. Ti, kdo studovali ve školách řízených jezuity, byli prosyceni duchem náboženské nesnášenlivosti. Dávali to najevo prudkými útoky na stoupence jiných vyznání, na jejich domovy i místa uctívání. Bible začala být považována za zakázanou knihu. V tomto období ztratilo Polsko značnou část svého území. Okolní národy se zmocňovaly jedné části země za druhou, až se v roce 1795 Polsko jako nezávislý stát vytratilo z mapy Evropy.

Náhle však byla náboženská svoboda v Polsku znovu potvrzena zákonem. Zákon již příslušníkům římskokatolické církve nezakazuje přejít na jiné náboženství, jak to udělala polská ústava z roku 1791. V ústavě z roku 1993 se naopak prohlašuje: „Polská republika zaručí všem svým občanům svobodu svědomí a náboženství.“ Mnoho lidí v Polsku této svobody využívá a hledají vedení v Bibli. Římskokatolická církev byla donucena upustit od záměrného utajování psaného Božího slova před lidmi. Od konce druhé světové války vyšlo několik dobrých překladů Bible do polštiny a svědkové Jehovovi je rádi používají. Když svědkové sdělují jiným lidem dobrou zprávu o Božím Království, mnozí, podobně jako ti ušlechtile smýšlející lidé ze Skutků 17:11, dychtivě zkoumají v Bibli, „zda je tomu tak“.

 Světlo pravdy se dostává k emigrantům

Když se Polsko dostalo pod nadvládu jiných zemí, mnohdy tam lidé žili ve velmi těžkých podmínkách. Mnoho Poláků se chtě nechtě odstěhovalo za hranice — někteří do Spojených států. Patřili k římskokatolickému náboženství, které zdědili po předcích a které jim bylo vštěpováno doma i v kostele. Velmi mnoho z nich se snažilo zachovat si příslušnost k národu tím, že se k této víře hlásili. Proto běžně panuje názor „Kdo je Polák, je katolík.“

Někteří emigranti však hned poté, co opustili prostředí svých tradic, začali měnit způsob myšlení. Například roku 1891 K. Antoszewski (tehdy žil v Chicagu, USA) v jednom dopise Watch Tower Society vysvětlil, že sice vyrůstal v ruské části rozděleného Polska a vychovali ho katoličtí rodiče, ale přesto hledal pravdu. Když získal nějakou literaturu Watch Tower Society, byl přesvědčen, že našel to, co hledal. Téměř každý večer informace z těch knih překládal pro jiného muže z Polska, který také žíznil po duchovní pravdě. Podle Ježíšovy rady ‚neschovávali toto duchovní světlo pod koš‘. Společně začali navštěvovat jiné polské rodiny a sdělovali jim dobrou zprávu. — Mat. 5:3, 14–16.

Mezi polskými emigranty byli také lidé, kteří nejen okamžitě přijali vzácné biblické pravdy, ale také je předávali členům své rodiny a přátelům ve staré vlasti. Někteří z emigrantů se vrátili do své rodné země, aby tam rozšiřovali zprávu o Kristově přítomnosti. Zion’s Watch Tower z 15. června 1895 pod nadpisem „Dílo v zahraničí postupuje“ uvedla: „Bratr Oleszynski je Polák, který asi před třemi roky přijal do svého dobrého a upřímného srdce pravdu, a nyní odešel do své vlasti, aby tam vyhledával  oddané lidi a kázal jim nádherné evangelium o výkupném, obnově a svrchovaném povolání.“

Zpočátku museli používat veškerou dostupnou literaturu v angličtině a v němčině. Dílu předávání pravdy jiným Polákům značně napomohlo, když v roce 1909 Watch Tower Society vydala k bezplatnému rozšiřování traktáty v polštině. V témže roce v polštině také vyšlo zhuštěné vydání látky ze Studies in the Scriptures (Studie Písem). A v roce 1915 se již pravidelně každý měsíc tiskla Strážná věž v polštině.

Semena pravdy začínají vyrážet

Na podzim roku 1905 jeden badatel Bible, pan Bente ze Švýcarska, převzal vedení továrny na výrobu krajek ve Varšavě coby její nový ředitel. I když se musel se svými dělníky dorozumívat prostřednictvím tlumočníka, získal jejich důvěru, a jeho domov se stal místem schůzek lidí, kteří se chtěli něco dozvědět o skutečném společenství křesťanských bratrů. Brzy se tam pořádaly pravidelné rozhovory, kde se pomocí biblické literatury rozebíraly současné události ve světle Božího slova.

V této době probíhaly v Rusku protestní bouře. Bylo jimi ovlivněno i to polské území, které bylo pod vládou Ruska. Přesto výnos, který v roce 1906 vydal ruský car, poskytoval všem náboženským denominacím právo pokojně se zabývat náboženskou činností.

Světlo biblické pravdy však stěží pronikalo tmou a většinou si ho nikdo nepovšiml. Jen blízcí příbuzní a známí těch, kdo se již o Bibli zajímali. Nicméně světlo se šířilo i mimo Varšavu a v jiných městech byly vytvořeny malé skupiny. Tyto skupiny několikrát navštívil bratr H. Herkendell z kanceláře Společnosti, z Barmenu-Elberfeldu v Německu, odkud byly zásobovány literaturou.

 Nové podněty

V květnu 1910 přijel do Varšavy na krátkou návštěvu první prezident Watch Tower Society, Charles Taze Russell. Asi 20členná skupina, která si ho přišla poslechnout, měla velkou radost. Tři lidé z této skupiny byli tak nadšeni, že se ihned přihlásili do kolportérské práce, jak se tehdy nazývala průkopnická služba. Podařilo se jim rozšířit hodně literatury a objevit lidi, kteří měli zájem dozvídat se o přicházejícím konci „časů pohanů“. (Luk. 21:24, KB) V roce 1913 se z několika lidí projevujících zájem o Boží slovo vytvořily v Lodži i na jiných místech skupiny.

Ve Varšavě se však ve spojitosti s veřejnými shromážděními začaly objevovat problémy. Pro ruskou policii se stalo podezřelým všechno, co vypadalo jako přípravy na povstání. Jeden armádní úředník, který nedávno projevil zájem o pravdu, zasáhl ve prospěch badatelů Bible, a tak byl vydán výnos, jímž byli zákonně uznáni. Když po první světové válce Polsko znovu získalo nezávislost, tento výnos vydaný v roce 1913 armádním generálem, který byl hlavním velitelem ve Varšavě, se stal právním podkladem pro veškerou činnost bratrů.

Nějakou dobu činnost badatelů Bible probíhala normálně. Někteří z těch, kdo již dlouho bojují za pravdu, si na činnost bratrů z varšavského sboru před rokem 1914 ještě sami vzpomínají nebo o ní slyšeli od svých rodičů. Patří k nim bratři Kącki, Kokosiński, Barcikowski, Rudaś a Kremer. Bratr Dojczman a sestra Maronová působili na jiných územích.

Když v roce 1914 vypukla válka, obtížné životní podmínky — zejména ve městech — přiměly rodiny ve Varšavě a skupiny v Lodži, aby se rozešly. Činnost badatelů Bible se však přesto nezastavila. Malá skupina stále  pořádala shromáždění v jednom varšavském bytě. Tato skupina časem objevila další lidi, kteří pátrali po biblickém vysvětlení světových událostí. Například Bolesław Uchman byl pokřtěn v roce 1916 a potom více než půl století sloužil jako pilíř varšavského sboru. V roce 1918 navštěvovalo veřejné přednášky až 50 lidí. Jakmile válka skončila a na pomoc přišli polští bratři z Ameriky, dílo se ihned oživilo.

Vzkvétající polské sbory ve Spojených státech

Polské skupiny badatelů Bible patřily v té době k těm největším a nejaktivnějším ze všech cizojazyčných skupin ve Spojených státech.

I když badatelé Bible ve Spojených státech byli zejména v letech 1918–1919 krutě pronásledováni, polská skupina projevila iniciativu a organizovaně sloužila Jehovovi. Začátkem roku 1919 vytvořili zákonnou korporaci, hlavně pro uspokojování potřeb sborů s polsky mluvícími členy. Korporace byla registrována v Detroitu, ve státě Michigan. Polsky se nazývala Strażnica — Towarzystwo Biblijne i Broszur, což znamenalo „Strážná věž — Společnost pro vydávání Biblí a brožur“. Jejím cílem nebylo soupeření s mateřskou korporací Watch Tower Bible and Tract Society. Kancelář v Detroitu byla prostě považována za polskou odbočku Společnosti. Měla sbory zásobovat duchovním pokrmem získaným od organizace, povzbuzovat jejich členy k věrnosti v těžkých dobách a pomáhat při rozšiřování biblické pravdy v Polsku.

Tato korporace již v roce 1920 zajistila, aby polské sbory navštěvovalo deset cestujících zástupců nazývaných poutníci. Tito poutníci přednesli 622 veřejných přednášek, na které přišlo 211 692 posluchačů. Polských kolportérů bylo šestatřicet. Strážná věž v polštině vycházela pravidelně  dvakrát za měsíc. Sbory si mohly doplňovat své zásoby brožur i svazků Studies in the Scriptures v polštině. V roce 1921 vyšel nový zpěvník Hymns of the Millennial Dawn (Zpěvy úsvitu milénia). S nadšením byl přijat překlad brožury Milióny nyní žijících lidí nikdy nezemrou. Za rok bylo této brožury rozšířeno 45 545 výtisků. Kromě toho byl vydán sedmý svazek Studies a o něco později kniha Harfa Boží.

Polští bratři netoužili po nezávislosti na svých bratrech mluvících anglicky. V lednu 1921 tedy členové správní rady detroitské korporace zvolili prezidentem této korporace J. F. Rutherforda, který byl tehdy prezidentem mateřské korporace. V červenci pak na všeobecném shromáždění korporace bylo rozhodnuto, aby se tato korporace spojila s pensylvánskou korporací Společnosti. Od té doby se ještě mnohem více projevovalo, že kancelář v Detroitu plně slouží jako zákonná odbočka Watch Tower Society. V květnu 1922 se tato odbočka přestěhovala do Brooklynu, kde bylo od října 1919 znovu centrum působení Společnosti. Strážná věž i knihy a brožury v polštině pak byly vydávány v Brooklynu.

Polští bratři projevovali horlivost a také úctu k té organizaci, kterou Jehova používá, a proto Jehova žehnal jejich úsilí. Například v roce 1921 se ve Spojených státech konala v polštině slavnost na památku Kristovy smrti na 65 místech a navštívilo ji celkem 2 942 lidí. O rok později bylo oznámeno, že Památnou slavnost konalo 73 polských sborů a skupin. A v roce 1923 bylo v polském sboru v Chicagu 675 návštěvníků Památné slavnosti, což byl čtvrtý největší počet na světě. Větší počet návštěvníků mluvících jedním jazykem byl jenom ve městě New Yorku (906), v Londýně (1 029) a v Los Angeles (850).

 Účinky takové horlivosti se projevily také v Polsku. Polští bratři začali v počtu mnohem větším než dříve navštěvovat své rodiny ve staré vlasti. Vysvětlovali jim biblické pravdy, a někdy tam dokonce zůstali a vytvářeli sbory. Od roku 1921, kdy byla v Polsku přijata demokratická ústava, to již bylo snazší. Římskokatolická církev sice dostala výsadní postavení, ale svoboda svědomí a náboženství byla zaručena všem.

Do Polska bylo posíláno stále více publikací Watch Tower Society. V roce 1919 bylo oznámeno, že na pomoc tamnímu dílu se plánuje zřízení kanceláře odbočky ve Varšavě. Tato kancelář začala působit v roce 1921.

Falešní bratři se snaží podrývat víru

Za první světové války byli bratři v té části Polska, která patřila Rusku, odříznuti od okolního světa. Žádný kontakt neměli až do roku 1919. Například ve varšavském sboru se teprve po dvou letech dozvěděli, že zemřel bratr Russell. A i tehdy to byla zpráva, která přišla pouze soukromými cestami. Také přišly zneklidňující zvěsti o rozdělení bratrů v Americe a tyto zvěsti působily problémy. Zejména tehdy, když do Varšavy přijel ze Spojených států zástupce opoziční skupiny a chtěl ovlivnit tamní skupinu. Když se většina bratrů odtrhla, odpůrci ovládli zákonnou korporaci, která tehdy sloužila bratrům v Polsku. To mělo kromě jiného i ten dopad, že varšavský sbor přišel o místo ke shromažďování.

Naštěstí však také věrně oddaní polští bratři v Americe poslali do Polska delegaci. Jejími členy byli poutník neboli cestující řečník W. Kołomyjski, který byl předsedajícím michiganské korporace Společnosti, a C. Kasprzykowski. Do Polska přijeli v roce 1920 a bratři ve Varšavě je radostně přivítali.

 Když přišli o místo k pravidelnému shromažďování, rozhodli se zbývající bratři, že si pro sborová studia a veřejné přednášky budou najímat kinosály. Nedělní veřejné přednášky byly ohlašovány v novinách a prostřednictvím letáků, které byly rozdávány na ulicích. Navzdory problémům, s nimiž se bratři potýkali, vyhlídky na pokrok vypadaly slibně.

Ještě v tom roce zasadil Satan bratrům další ránu. Mezi sovětským Ruskem a Polskem vypukla válka, která způsobila inflaci takového rozsahu, jaký byl do té doby nezvyklý. To značně ztěžovalo dílo. V té době se také stalo, že se bratr Kołomyjski nakazil tyfem. Jakmile se zotavil, vrátil se do Spojených států, kde sloužil dále jako poutník.

Na žádost bratrů z Varšavy Společnost ponechala v Polsku jako svého zástupce bratra Kasprzykowského. Projevoval značnou iniciativu, například dosáhl registrace II. skupiny Sdružení badatelů Bible. Tato II. skupina se skládala z bratrů, kteří byli věrně oddaní Společnosti, a nahrazovala dřívější korporaci, jež byla v rukou opozice. Jakmile badatelé Bible dostali znovu zákonné uznání, mohli ve větším rozsahu organizovat veřejné přednášky. V průběhu roku 1921 přišlo na tyto přednášky někdy až 700 lidí. Bratři si také našli budovu, která by se dala používat jako nový sál, a v té mohlo po přestavbě sedět více než 400 lidí.

Na první hlavní shromáždění (od 30. října do 2. listopadu 1921) přišlo 500 návštěvníků z různých částí Polska a 14 z nich se dalo pokřtít. V následujícím roce se v Polsku konala Památná slavnost na 32 místech a navštívilo ji dokonce 657 lidí. Téhož roku se konalo několik sjezdů, na nichž se dalo ponořit do vody 108 lidí. Dílo postupovalo kupředu velmi rychle.

 Pomlouval papeže?

Do Krakova, velkého města na území někdejšího Rakouska-Uherska, se v roce 1920 vrátil ze Spojených států Jan Kusina. I když on sám byl nový v pravdě, podařilo se mu rychle vzbudit zájem malé skupiny upřímných lidí. Byl však zatčen a obviněn, že pomlouvá papeže. Ve skutečnosti však dělal jenom to, že předával biblické pravdy jiným lidem. Svou obhajobu u soudu opíral o Bibli. Soudce byl objektivní člověk a osvobodil ho.

Přibližně v téže době se poutník ze Spojených států Józef Krett vrátil z návštěvy Varšavy a Krakova. Přinesl odtud zprávu o tom, že dětem je ve škole přikazováno doplnit si modlitbu z katechismu tak, aby zněla: „Před náhlou smrtí, před ohněm, hladem, válkou a morovou ranou amerického kacířství nás ochraňuj, Pane.“

Teologové se snaží poškodit pověst badatelů Bible

Vrátil se také bratr Winiarz. Tento bohatý, a přesto obětavý bratr koupil v Krakově dům, aby se v něm konala shromáždění. V roce 1922 posloužil tento dům k rozpravě tří bratrů a tří katolických teologů.

Rok předtím se z Ameriky vrátil Franciszek Puchała, a ten soukromě vydal leták, který obsahoval výčet třinácti církevních nauk. Puchała nabízel 10 000 polských marek každému, kdo by mohl dokázat, že kterákoli z uvedených nauk je založena na svatých Písmech. Byly tam například uvedeny nauky: o nesmrtelné lidské duši, o pekelném ohni, o očistci, o obětní části mše, o celibátu kněží, o zpovídání se kněžím, o používání růžence atd. Bratr Puchała později napsal: „Bylo to jako píchnutí holí do mraveniště.“

Prostřednictvím katolických novin duchovní požadovali, aby Franciszek Puchała obsah tohoto letáku veřejně  odvolal. Prohlašovali, že jinak ho zažalují za pomlouvání církve. Nedal se zastrašit, ale žádal o veřejnou rozpravu.

Po poradě s římskou kurií duchovní souhlasili s rozhovorem, ale pouze neveřejným, protože podle jejich vyjádření ‚posvátnost věcí, o nichž se bude mluvit, to vyžaduje‘. Bratr Puchała na to přistoupil. Duchovní si byli svým vítězstvím tak jisti, že požádali o přítomnost jistého muže, který měl zahájit proti bratrům právní kroky hned, jak budou poraženi. V církevním listu se domýšlivě prohlašovalo: „Uvidíme, kdo má pravdu — zda staletá římskokatolická církev, nebo tato žalostná hrstka svedených tvorů, kteří ani nejsou schopni správně číst svatá Písma.“

Katolickou delegaci vedl známý jezuitský teolog Jan Rostworowski, jehož doprovázeli dva jiní kněží. Badatele Bible zastupoval Franciszek Puchała a dva další bratři. Dále tam byla zapisovatelka a ještě několik osob jako svědkové.  Jezuité přišli vyzbrojeni dvěma velkými kufry plnými knih. Bratři měli pouze každý svou Bibli a řecký a hebrejský slovník.

Duchovní požádali, aby se jako první rozebíral 13. bod z letáku (nesmrtelnost duše). Asi po dvou hodinách se teologové omluvili se slovy, že již nemají čas, a odešli. Nikdy sice porážku veřejně nepřiznali, ale v jednom novinovém článku se vyjádřili: „Musíme uznat, že badatelé Bible . . . nejsou tak zcela nevzdělaní.“

Celý rozhovor byl zveřejněn v brožuře nazvané Bitwa na niebie (Bitva v nebesích), která vyšla nejprve v nákladu 10 000 výtisků a pak byla mnohokrát vytištěna znovu. Příslušníci tradičního náboženství v Krakově a v jeho okolí byli náhle přinuceni, aby se probudili. K čemu to vedlo? V roce 1923 se Památné slavnosti v Krakově účastnilo 69 lidí.

Duchovní samozřejmě bratru Puchałovi nikdy neodpustili, že veřejně podrýval autoritu římskokatolické církve. Všemožně se mu snažili ztěžovat život. Poslali policistu na shromáždění, které se konalo v bratrově domácnosti, aby si tam dělal poznámky, a později bratra několikrát předvolali k soudu. Nejednou najali vrahy, aby ho připravili o život, ale Jehova ho chránil.

Jeden kněz během kázání ve vesnici Wawrzeńczyce vyprovokoval lidi, aby bratra Puchału napadli klacky, až tam přijde přednášet. Skupina přehnaně horlivých žen se snažila knězův příkaz vykonat. Vyhlížely bratra Puchału od časného rána až do večera. Když přijel, bez vzrušení se k nim obrátil se slovy: „Ta, která je mezi vámi bez hříchu, by mě měla uhodit klackem první.“ Ženy nakonec odešly. Po návratu domů je však manželé zbili právě těmi klacky, které si ženy vzaly na bratra Puchału. Z jakého důvodu?  Manželé byli totiž rozčilení, že museli moc dlouho čekat na večeři.

Majitelka obchodu předává pravdu učiteli

V roce 1919 odjela jistá majitelka velkého obchodu s obuví z textilního střediska Lodže na léčení do Gdaňska. Tato obchodnice, paní Mandová, tam poprvé slyšela pravdu ze svatých Písem. Přijala ji do svého upřímného srdce. Vrátila se domů se stohem literatury Společnosti a nadšeně vyprávěla svým přátelům a známým o tom, co si přečetla. Její argumenty hluboce zapůsobily na jistého mladého učitele, kterému jeden přítel doporučil, aby s ní šel na shromáždění.

V roce 1920 si tento učitel, Wilhelm Scheider, zařídil přeložení z venkova do Lodže, aby mohl být v bližším styku s malou skupinou tamních zájemců. Paní Mandová se později stala badatelkou Bible a skupinu, s níž se scházela, podporovali bratři, kteří čas od času přijížděli vlakem z Gdaňska vzdáleného 390 kilometrů. Studiem publikací Společnosti a Bible se také pan Scheider přesvědčil, že našel pravdu. Navzdory všem zkouškám a soužení věrně opíral svůj život o pravdu až do konce svého životního běhu v roce 1971.

V Lodži se směle vydává veřejné svědectví

Počáteční činnost skupiny v Lodži byla v oblasti veřejného vydávání svědectví poněkud slabší. Po smrti sestry Mandové v roce 1922 však problémy spojené s jejím pohřbem daly signál ke změně situace. Duchovní odmítli vydat povolení, aby byla pohřbena na hřbitově. To vyvolalo bouřlivou reakci sdělovacích prostředků. Po třídenním boji, do něhož se dokonce musela vložit policie, získali bratři místo na malém muslimském hřbitově, kde bylo možné sestru pohřbít. Na pohřeb přišlo asi tisíc lidí  zvědavých na to, čemu badatelé Bible vlastně věří. Biblický proslov, který přednesl jeden bratr z Gdaňska, byl vůbec prvním veřejně vydaným svědectvím v Lodži.

Od té doby se veřejné přednášky pořádaly častěji a byly také propagovány v novinách. Pro tato shromáždění byly najímány kinosály. Zpočátku svými rozměry stačily, ale ve městě s 500 000 obyvateli byl brzy i největší takový sál příliš malý. Ke studiu Bible a literatury založené na Bibli se zatím scházely malé skupiny v soukromých bytech. V Lodži bylo mnoho lidí německého a židovského původu, a proto se tam veřejné přednášky i menší shromáždění pořádaly nejen v polštině, ale také v němčině.

Sta, ne-li tisíce, těch, kdo v Lodži navštěvovali veřejné přednášky, bylo podle vyjádření učedníka Jakuba „pouze posluchači“, ale ne „činiteli slova“. (Jak. 1:22) Přesto počet návštěvníků Památné slavnosti vzrostl z 25 osob v roce 1922 na 92 v roce 1924. A když v roce 1924 bratři přestavěli nevyužitou továrnu ve středu města, měli v Lodži krásný sál a mohli v něm pořádat svůj první sjezd. Na tomto sjezdu bylo asi 200 přítomných.

V této době se bratři zaměřovali na nový způsob práce, když zvali lidi na promítání „Fotodramatu Stvoření“. Tento film se začal v Polsku promítat právě začátkem dvacátých let. Celý program se vešel do čtyř předvádění po dvou hodinách. Film chtělo vidět velmi mnoho lidí, tedy i když bratři zajistili ty největší sály, muselo se promítání mnohokrát opakovat.

Veřejná shromáždění v Poznani přinášejí vzrůst

Teofilu Szmidtovi bylo 18 let, když v roce 1910 odešel z domova poblíž osady Radomsko a přestěhoval se do Německa, aby si našel práci. Tam se v roce 1914 doslechl o badatelích Bible a šel se podívat na „Fotodrama Stvoření“.  Získal dostatečné informace o námětech, které ho již dlouho zajímaly: o Kristově návratu a o konci světa.

Později, když se přestěhoval zpátky do té části Polska, jež byla pod vládou Pruska, navázal v Poznani kontakt se skupinou, která četla knihy napsané C. T. Russellem. Přestože ještě nebyl pokřtěn, ujal se vedení tamních studijních schůzek a stále dělal pokroky. Během návštěvy bratra Kujata z Berlína v roce 1918 se Teofil Szmidt dal pokřtít a také se stal služebníkem prvního poznaňského sboru. V několika dalších letech horlivě organizoval veřejná shromáždění. Do chvíle, kdy v roce 1922 odešel z Poznaně, se tamní sbor rozrostl asi na 20 pravidelných členů.

Později se z Varšavy přistěhoval bratr Kącki, aby se staral o sbor v Poznani. Poznal pravdu před rokem 1914, v době, kdy se jako talentovaný sochař chystal do Paříže ke studiu na univerzitě. Místo studiu se věnoval službě pro Jehovu. Na své náklady horlivě najímal v Poznani sály a tam předkládal povzbudivé biblické přednášky. Díky tomu v roce 1924 počet návštěvníků Památné slavnosti v Poznani vzrostl na 91. V témže roce navštívilo Památnou slavnost ve Varšavě 281 lidí a ve 13 dalších městech a městečkách 625 lidí, počítáme-li pouze skupiny, kde bylo nejméně 20 přítomných. Zdálo se, že nesporně nastane další vzrůst. Ale v budoucnosti se měly objevit závažné zkoušky víry.

Rok 1925 — čas rozdělení

Bratr Kasprzykowski sice po první světové válce vykonával cennou službu ve prospěch svých bratrů, ale později se mu kamenem klopýtání stala pýcha. Začala se u něj projevovat tím, že nedokázal přijímat rady; později se stal naprostým odpůrcem svých někdejších bratrů. Když začala Strážná věž ještě zřetelněji klást důraz na to, že každý má  povinnost podílet se na kázání dobré zprávy, našel ochotné posluchače mezi těmi, kdo nechtěli dělat nic víc než naslouchat.

Členové varšavského sboru se nějakou dobu scházeli jakoby v jednotě, ale byli prokazatelně rozděleni. Situace vyvrcholila v době Památné slavnosti roku 1925. Téměř z 300 bratrů jich pouze 30 zůstalo věrných Společnosti.

Rozdělení brzy zachvátilo další sbory. Asi ve 150členném sboru v Lodži se jenom tři bratři a šest sester dále věrně scházelo ke studiu Božího slova pomocí publikací Watch Tower Society. Také se podíleli na kazatelské službě a používali časopis Zlatý věk (nyní Probuďte se!), který v polštině začal vycházet v roce 1925.

Mnozí z nerozhodných a zmatených viděli duchovní smýšlení a horlivost této malé skupiny v Lodži, a díky tomu se vrátili k organizaci. V létě toho roku se sbor v Lodži začal iniciativně řídit pokyny Společnosti a sestavil „misionářskou“ skupinu pro vydávání svědectví ve vzdálených obvodech. Některá z míst, kde byly uspořádány veřejné přednášky, byla vzdálená až 150 kilometrů.

Přesto problémy neskončily. Po celém Polsku byli lidé, jejichž pohnutky pro službu Bohu byly značně ovlivněny vírou, že dostanou svou nebeskou odměnu nejpozději v roce 1925. Jakmile tento rok uplynul, mnozí z nich duchovně zeslábli nebo odpadli. V tomto období se různé opoziční skupiny aktivně snažily ovládnout sbory nebo je alespoň oslabit. Tři takové opoziční skupiny existují až dodnes. Nicméně, jak ubíhaly roky, začalo být očividné, kdo má Boží požehnání a ‚káže dobrou zprávu o Království‘, jak je to stanoveno v Písmech. — Mat. 24:14.

Po tomto krizovém období muselo dílo, jež bylo vykonáváno pod vedením „věrného a rozvážného otroka“,  začít téměř znovu. Objevily se další překážky, ale byly také kladné výsledky. — Mat. 24:45–47.

Dílo získává větší stabilitu

Situace ve Varšavě nejevila známky rychlého návratu do normálního stavu. Do Polska byl poslán bratr Wnorowski, ale asi po roce ho tamní situace natolik vyčerpala, že se vrátil do Ameriky. Později byl do vedení kanceláře ve Varšavě ustanoven bratr Szwed, toho však po roce vystřídal bratr Wacław Narodowicz. Ten byl sice vynikající řečník, ale neměl rád kancelářskou práci, a tak se po roce raději vrátil do služby v poli.

Bratři oddaní Společnosti neměli žádnou právní korporaci, jejímž prostřednictvím by mohli v této těžké době pořádat veřejné přednášky. A rozhodně nemohli pořádat sjezdy. Původní korporace byla v rukou odpůrců a nyní i II. skupina Sdružení badatelů Bible byla v moci odpadlíků — Kasprzykowského a jeho stoupenců. Úřady odmítaly brát v úvahu, že existuje nějaká třetí skupina, a tak situace uvázla na mrtvém bodě.

Jehova však vyslyšel modlitby svých věrně oddaných služebníků a poskytl řešení. Ve Varšavě byl jako jeden ze členů původní korporace badatelů Bible zapsán skromný muž, který se jmenoval Całka a který poznal pravdu před první světovou válkou. Kdysi duchovně klopýtl, ale v této kritické chvíli se chopil iniciativy a znovu obnovil společenství se sborem. Souhlasil s tím, že svou plnou moc k jednání předá Wilhelmu Scheiderovi. To bratrům velmi pomohlo „při obhajobě a zákonném prosazování dobré zprávy“. — Fil. 1:7.

V roce 1927 poslala Společnost do Polska milého, schopného bratra, který navštěvoval sbory ve Spojených státech a ve Francii jako poutník. Tento bratr, Ludwik  Kuźma, povzbudil mnohé bratry k horlivé činnosti. V době, kdy se vracel do Ameriky, si však dobře uvědomoval, že je nutný užší kontakt s ústředím Společnosti. Následkem toho se bratr Rutherford rozhodl učinit určité organizační úpravy.

Z varšavské kanceláře odešel bratr Narodowicz, a proto kancelář Společnosti v Německu vyslala Paula Balzereita, aby v Polsku našel někoho, kdo by se ve spolupráci s kanceláří v Německu staral o Jehovovy služebníky v Polsku. V té době si sbor v Lodži začal výborně počínat v kazatelské službě, a tak se bratr Balzereit zeptal Wilhelma Scheidera z Lodže, zda by se toho úkolu neujal. Bratr Scheider však pokorně doporučil Edwarda Rüdigera, který tehdy překládal časopis Zlatý věk, a bratr Rüdiger měl tuto záležitost na starosti téměř rok.

Když zákazy cestování znemožnily bratrům v Německu dále pomáhat Polsku, celkový dohled nad teokratickou činností v Polsku byl svěřen ústřední evropské kanceláři Společnosti. Kancelář sídlila ve švýcarském Bernu. Odtud byl v roce 1928 vyslán do Polska Martin Harbeck, opět proto, aby vyhledal někoho, kdo by byl schopen sloužit jako dozorce na území Polska. O přijetí tohoto úkolu byl znovu požádán bratr Scheider, a tentokrát jej přijal.

Nyní byl jasně vidět stálý vzrůst. Památné slavnosti se v roce 1927 účastnilo 1 101 lidí, pouze 76 z nich však podávalo zprávu o tom, že káží dobrou zprávu. Do konce roku 1928 organizovalo službu 24 sborů a o své činnosti pravidelně podávalo zprávu 256 zvěstovatelů. V roce 1929 počet sborů, které organizovaly kázání poselství o Království, dosáhl 40 a v roce 1930 jich bylo 55.

Podle pokynů Společnosti tyto sbory čas od času uspořádaly týden zvýšené činnosti. V roce 1929 bylo  několik kolportérů poprvé přeloženo do jihovýchodních končin Polska, aby tam předávali pravdu o Království Ukrajincům. Ročenka 1930 uvedla: „Další a další bratří uznávají, že nejsou povoláni proto, aby s Pánem usedli na vinici, ale proto, aby s ním pracovali.“

Doba prosévání

Mezitím již prostory pronajaté kanceláře ve Varšavě přestaly stačit. Pátrání po jiných prostorách Varšavě nepřineslo žádné výsledky; všechny byly příliš drahé. Bylo tedy rozhodnuto přestěhovat kancelář do Lodže.

Tam se vybudovala prozatímní kancelář na místě pro sborová shromáždění. Konečně v roce 1932 se našla vhodná budova v Rzgowské ulici, v čísle 24. Ve sborech bylo oznámeno, že k získání budovy budou potřebné  finanční prostředky, ale bratři — předtím tak ochotní přinášet oběti — nezareagovali. Majitel souhlasil s odkladem platby, přestože měl jiné kupce. Bratři byli ještě jednou informováni o této situaci. A znovu nikdo nezareagoval. Z jakého důvodu?

Než vyšla najevo odpověď na tuto otázku, Jehova opatřil pomoc z jiného zdroje. Tři dny před skončením termínu pro zaplacení se podařilo sestře Scheiderové vypůjčit si potřebné peníze od své poměrně bohaté nevlastní sestry, přestože tato její nevlastní sestra nebyla příznivě nakloněna pravdě.

Brzy se však ukázalo, proč sbory váhaly poskytnout finanční prostředky na zakoupení budovy v Lodži. Wacław Narodowicz, který jako poutník cestoval po celém Polsku, se snažil dokázat, že kancelář měla zůstat ve Varšavě a že by se měla opět dostat pod jeho správu. Vybíral peníze na místo pro kancelář ve Varšavě a žádal, aby tyto peníze přicházely k němu. Narodowicz sice svého cíle nedosáhl, ale mnoho bratrů vyvedl z rovnováhy. Později se stal odpadlíkem.

V této době byly prosévány „nestálé duše“, které šly spíše za lidmi, než aby lnuly k Jehovovi a k jeho organizaci. (2. Petra 2:14, 15) Značnou roli v prosévání sehrála svědecká činnost spojená s přijetím jména svědkové Jehovovi. K tomuto jménu se nechtěl hlásit každý. Ale ti, kdo zůstali v organizaci, potvrzovali, že mají opravdovou lásku k Jehovovi. Bylo to důležité, protože třicátá a pozdější léta byla obdobím, v němž svědkové Jehovovi v Polsku museli bojovat o přežití. V této době se opakovaně projevovala pravdivost slov z Izajáše 54:17 — ano, ‚mnoho zbraní bylo vytvořeno‘ proti Jehovovým služebníkům, ale žádné z nich se nepodařilo zcela potlačit pravé uctívání.

 Útoky a protiútoky

Duchovní římskokatolické církve stále častěji pomlouvali Jehovovy služebníky, a to zejména v tisku. Také požadovali od lidí, aby jim odevzdali veškerou literaturu, kterou dostali od badatelů Bible. Pak by ji mohli veřejně spálit. K jednomu takovému případu, kterým se značně zabýval tisk, došlo v obci Chojnice. Kancelář státního prokurátora zažalovala místního průkopníka bratra Śmieszka, že se rozšiřováním určitých tiskovin rouhá. Na přelíčení, jež probíhalo v roce 1933, přišlo hodně lidí. Za svědka byl povolán katolický kněz, který se jmenoval Janke. Byl to doktor filozofie a učitel náboženství na místní střední škole. Společnost zastupoval bratr Scheider. Kromě jiného se mluvilo o nesmrtelné duši, věčném trápení a očistci. Pan Janke přiznal porážku a potom přišel k bratru Scheiderovi,  podal mu ruku a řekl, že se již nikdy nenechá zatáhnout do takového případu.

Krakovský list Ilustrowany Kurier Codzienny (Ilustrovaný denní kurýr) se do útoku proti svědkům Jehovovým zapojil falešným obviněním, že to jsou utajovaní komunisté, kteří zpívají bolševické písně, že byli vyškoleni v Sovětském svazu a že jsou odtamtud placeni. Bratři podali v této záležitosti žalobu na odpovědné činitele onoho listu a jeho vydavatel byl potrestán.

Jezuita Mieczysław Skrudlik osobně vydával brožury, v nichž byli svědkové pomlouváni. Když však byl předvolán k soudu, prohlašoval, že je nemocný. Třikrát požádal o odročení případu. Mezitím se několikrát přestěhoval a už ho nebylo možné vypátrat.

Útoky duchovních nebyly ovšem jenom slovní. Oni i jejich stoupenci se opakovaně uchylovali k násilí. Kdykoli svědkové sloužili dům od domu, odpůrci na ně podnikali útoky. Při těchto útocích je napadali pěstmi, kopali je, bili holemi a kameny, ničili jim biblickou literaturu a nechávali je ležet na zemi zkrvavené a v bezvědomí. Svědky, kteří jezdili kázat do vzdálených obvodů, chytali, bili a potápěli pod vodu; rozbíjeli jim kola a motocykly a zabavovali a ničili jim literaturu.

Dlouholetý průkopník Bolesław Zawadzki ve svých životních vzpomínkách napsal, že jednou v průběhu shromáždění, které se konalo v domě jeho rodičů v Kielcích, byl dům obklíčen davem 2 000 zlostně křičících lidí; házeli kamením. Na kolečku přiváželi další kamení. Tato „hra“ skončila až dlouho po půlnoci. Posbíraného kamení, které prorazilo střechu, bylo šest plných dvoukolových ručních vozíků. Při pokusech odrazit tuto vlnu pronásledování se bratrům někdy podařilo dosáhnout potrestání  přímých pachatelů. Méně často však mohli předat spravedlnosti skutečné strůjce, duchovenstvo.

Ta pravá organizace má požehnání

Zejména od konce dvacátých let dostávaly sbory ve spojitosti s kazatelskou službou větší pomoc. Byly jim přidělovány určité obvody pro kazatelskou službu. Ke všem sborům byli vysíláni na návštěvy krajoví ředitelé služby. Ti nejen měli přednášky, ale také školili bratry v kazatelské službě. Toto opatření bylo prospěšné a osvěžující. Mnoho letitých bratrů dosud vzpomíná na jednoho z těchto horlivých a obětavých bratrů, na Ludwika Kinického.

Průkopníci — v té době jich bylo asi 30 až 50 — také projevovali obětavost. Rádi kázali i ve vzdálených obvodech, kde nebyly žádné sbory, a protože jen někteří z nich měli jízdní kola, chodili mnoho kilometrů pěšky. Měli dovoleno nechávat si něco z příspěvků za literaturu, a někteří měli velmi malé další příjmy. V zimě často přespali v seně nebo na slámě rozházené po mlatu ve stodole a za přikrývku jim posloužil kabát.

Lidé, s nimiž se setkávali, byli sice dobrosrdeční, ale často málo znali Bibli nebo světskou historii. Stefan Milewski vzpomíná, jak se jednou při rozhovoru se skupinou vesničanů zmínil o tom, že Ježíš se narodil jako Žid. To vesničany pobouřilo, a on taktak unikl výprasku. Zlostně křičeli: „Pán Ježíš byl Polák a katolík!“

Svědkové přesto dál horlivě pátrali po lidech podobných ovcím. V roce 1932 strávili ve službě 103 323 hodin a rozšířili 177 505 knih a brožur, 2 101 Biblí a 87 455 výtisků Zlatého věku. To způsobilo, že v jednom varšavském listu napsali: „Badatelů Bible je v Polsku sotva více než 600 000, a přesto tento malý počet zde vyvolává tolik veřejného rozruchu, jaký nepůsobí žádné jiné náboženství.“  V té době tam bylo ve skutečnosti pouze 600 činných svědků. Ale v očích některých přihlížejících se již z maličkého stal tisíc. — Srovnej Izajáše 60:22.

Boj sílí

Katolické duchovenstvo nepřestávalo vyvíjet nátlak na úřady, aby činnost svědků zastavily. Vznášeli proti svědkům stále stejná obvinění: že rozšiřují komunistickou propagandu, obchodují bez povolení, porušují nedělní sabat a mluví rouhavě proti církvi a jejím naukám. V roce 1933 se hovořilo asi o 100 případech, kdy zvěstovatelé byli zadrženi policií. V 41 případech zvěstovatele krutě zbil fanatický dav. Za dva roky nato došlo k 3 000 případům, v nichž duchovní udali svědky na policii. Když obvinění postavená na jednom výnosu nepřinesla žádné výsledky, duchovenstvo se uchylovalo k dalším a dalším prostředkům. Ale ještě předtím, než se případy dostaly k soudu, většina z nich byla vhozena do koše jako bezpředmětné a ostatní skončily osvobozením.

Při každém zatčení si bratři nemohli dovolit právní zástupce. Společnost jim však poskytovala právní porady. Posílala bratrům stovky spisů obsahujících informace o odvoláních, o příznivých rozhodnutích a o cenných precedenčních případech. V souladu s pokyny bratři při soudním řízení zdůrazňovali kázání dobré zprávy o Božím Království, a ne právní postupy. V několika závažných případech se však právní zástupci sami dali k dispozici pro obhajobu bratrů.

Společnost chtěla předejít obžalobám z podomního obchodu, proto vydala průkazku, která každému jednotlivci poskytovala oprávnění kázat na podkladě svobody svědomí a náboženství. Pro děti svědků, které chodily do veřejných škol a jimž ve škole často nechtěli povolit postup  do vyšší třídy kvůli tomu, že odmítaly chodit do tříd s povinnou náboženskou výukou, Společnost vydávala zvláštní potvrzení. V takovém potvrzení se prohlašovalo, že dítě absolvovalo náboženskou výuku ve své náboženské společnosti, a také se v něm uvádělo, jaké známky tam dostalo. Z toho důvodu v mnoha sborech několik let působily „nedělní školy“. Po značném úsilí, jež bratři vynaložili, ministerstvo školství a náboženských denominací vydalo výnos, jímž se školským úřadům přikazovalo tato potvrzení přijímat. Jakmile byly známky zapsány do školní zprávy, dítě mohlo postoupit do vyšší třídy.

Někteří státní úředníci jasně rozeznali náboženskou nesnášenlivost, jíž byly motivovány útoky proti svědkům Jehovovým. Například prokurátor u odvolacího soudu v Toruni zamítl v procesu s jedním svědkem obvinění z rouhání, žádal osvobození a prohlásil, že svědkové Jehovovi zaujímají stejný postoj jako první křesťané. V jiném případě odmítl prokurátor u odvolacího soudu v Poznani vést dále žalobu proti jednomu svědkovi, který  byl obviněn, že mluví o duchovenstvu jako o části „Satanovy organizace“. (Srovnej Jana 8:44.) Prokurátor sám poukázal na papežský dvůr Alexandra VI., dobře známý tím, že rozséval nezměrnou nemravnost. Pak tuto nemravnost postavil do protikladu ke znamenitému chování svědků Jehovových a k jejich horlivosti, s níž slouží Jehovovi.

Pokusy zastavit příliv literatury

Duchovní se stále znovu pokoušeli zastavit příliv literatury, kterou svědkové Jehovovi používali při své činnosti. Kdykoli to bylo možné, zapůsobili na vládní úředníky, aby vydali nějaké nařízení. Například v roce 1930 přesvědčili ministra vnitra, aby zrušil naše zákonné právo posílat poštou časopis Zlatý věk, který nebojácně odhaloval náboženské pokrytectví. Ale již za několik týdnů byl ministr donucen odstoupit a jeho nástupce okamžitě povolil, aby se Zlatý věk dovážel a rozesílal poštou.

Těm, kdo se stavěli proti svědkům, se nakonec podařilo veškerý dovoz Zlatého věku ze Švýcarska zastavit. A tak jej v roce 1933 začali bratři tisknout v Lodži. Pokaždé, když duchovenstvo nátlakem přimělo některého majitele tiskárny, aby již pro bratry nepracoval, našli bratři někoho jiného, kdo to dělal rád. K tomu opakovaně docházelo do té doby, než po několikerém zabavení Zlatého věku, které nařídil cenzorský úřad, byl vyhlášen zákaz časopisu. Když se bratři proti tomuto rozhodnutí odvolali, právo vydávat Zlatý věk jim zůstalo do doby, kdy bylo rozhodnutí o zákazu potvrzeno a kdy byl vydavatel časopisu Augustyn Raczek odsouzen na rok do vězení.

Odpůrcům se mohlo zdát, že dosáhli svého cíle. Bratři se však nevzdali. Datum posledního vydání Zlatého věku bylo 1. září 1936. V témže roce byl 1. října nahrazen novým  časopisem tištěným ve Varšavě. Časopis měl název Nowy Dzień (Nový den) a dále uveřejňoval články, které odhalovaly zkaženost a náboženské pokrytectví a které se zastávaly biblické pravdy. Tiskl se ve Varšavě až do vypuknutí druhé světové války.

Mezitím, v roce 1937, vyhlásil ministr vnitra zákaz časopisu Strážná věž, který spolu s Biblí svědkové Jehovovi používali na svých sborových shromážděních. Ve Strážné věži nebylo nic podvratného, ale katoličtí duchovní nechtěli, aby byla rozšiřována v prostředí, které považovali za své pole působnosti. Naši bratři však byli rozhodnuti, že budou „poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi“, a začali časopis Strážnou věž rozmnožovat na cyklostylu. — Sk. 5:29.

V té době biskup Jasiński z Lodže za podpory Katolické akce * vytvořil „Kancelář proti náboženským menšinám“. Tato kancelář zase systematicky působila, aby se její lidé dostali až do nejvyšších vládních úřadů. Jedním z jejích cílů bylo zabavit všechnu literaturu Watch Tower Society. Svědkové navzdory nebezpečí, že budou dopadeni, ve  vydávání literatury pokračovali a uveřejnili dvě nové brožury. Úřady jim uložily pokuty. Kdo však byl v pozadí tohoto úředního postupu? Často se na vymáhání poplatků uplatňovaly spíše kanonické zákony katolické církve než světské zákony. Těžko by se našel lepší důkaz, že celé toto tažení probíhalo pod vedením katolické hierarchie.

V průběhu roku 1937 měla Katolická akce svou vinu na 75 případech násilí spáchaného na svědcích; ve 2 z těchto případů byli bratři zavražděni. Z 263 soudních případů skončilo 99 osvobozením a 71 odsouzením. Zbývající případy byly odročeny. Ve 129 případech byla zabavena literatura, ale v 99 případech bratři zdárně vybojovali, aby byla vrácena. Zpráva v Ročence 1938 zněla: „Všechen Pánův lid v této zemi vykonává svědecké dílo bez ohledu na to, zda se to líbí, nebo nelíbí lidem, protože má na paměti . . . , že ‚musí poslouchat Boha spíše než lidi‘.“

To byl jistě také názor zvěstovatelů z těch 121 sborů zaměřených na službu. Měsíčně podávalo zprávu asi 800 zvěstovatelů, a v měsíci Památné slavnosti to bylo dokonce 1 040. Odpůrci se však rozhodli zasadit svědkům smrtelnou ránu. Nepochybně si mysleli, že se jim to podařilo, když 22. března 1938 úředníci zapečetili dveře naší kanceláře v Lodži. Publikace již nebylo možné posílat poštou ani vlakem; odesílatel i adresát za to mohli být potrestáni. Svědkové se chtěli odvolat k vyššímu soudu, ale jeden z výše postavených úředníků, který jim byl příznivě nakloněn, jim důvěrně sdělil, že by to bylo marné. Řekl jim, že „duch doby“ se změnil, a i kdyby svědkové případ vyhráli, ministr vnitra jistě zařídí, aby jejich činnost byla v celé zemi tvrdě omezena. Bratři tedy rozhodli, že s touto záležitostí již nebudou chodit k soudům, ale že budou spoléhat na Jehovu a budou postupovat ke svému cíli jinými způsoby.

 Když policisté zapečeťovali naši kancelář, náhodou přehlédli, že ze skladiště literatury vede nouzový východ. Pracovníci betelu tedy den co den odnášeli biblickou literaturu, až jí nakonec byly tuny, a rozdělovali ji do sborů. Kromě literatury v polštině tam byly publikace v ukrajinštině, ruštině, němčině a v jazyce jidiš.

Bratři sloužící v poli nadšeně pomáhali uskladňovat velké množství literatury, aby ji bylo možné používat v příštích těžkých dobách. Například Józef Włodarczyk z okolí Lublinu si vzal 12 000 brožur, mnoho knih, 500 Biblí, 500 knih „Nového zákona“, 500 zpěvníků a 250 gramofonových desek, a potom to všechno pečlivě schoval. Jiní bratři to udělali také tak, a projevilo se to jako nesmírně užitečné během války, kdy nepřicházely žádné nové dodávky.

Zákaz v roce 1938 poskytl bratrům více než rok času na přípravy k pokračování díla v ilegalitě během těžkých let druhé světové války. Rozdělili zemi na zóny, z nichž každá obsahovala určitý počet sborů. Nad každou zónou měli dohled nejhorlivější místní bratři a ti měli také na starosti rozmnožování literatury, hlavně Strážné věže, na cyklostylu pro své sbory. To byl jediný „čerstvý pokrm“, který sbory dostávaly. Tímto organizačním systémem se úspěšně zvládly i pozdější problémy způsobené válečnými zmatky.

Vypukla válka!

Druhá světová válka vypukla 1. září 1939. Poslední zpráva odeslaná z Polska uváděla, že tam bylo 1 039 zvěstovatelů. Jak se jim dařilo?

Polsko bylo za okupace rozděleno na tři části. Západní část zabrala německá říše. Střední část, k níž patřila například města Varšava, Krakov, Lublin a později Lviv, se nazývala Generální gouvernement a měla německou správu.  Východní část zabral Sovětský svaz. V každé části byly jiné podmínky.

V západní části německé gestapo zatklo každého, o kom se vědělo, že je svědek Jehovův. Totalitní nacistický systém zacházel krutě s každým, kdo se mu bezvýhradně nepodřídil. Svědkové jakožto zastánci Božího Království byli považováni za nepřátele. Jestliže se u někoho našel jediný výtisk Strážné věže nebo fotografie, kde byl zachycen s některým svědkem, považovalo se to za důkaz, že ten člověk je zločinec. Svědkové byli surovými prostředky donucováni, aby prozradili jména a adresy svých duchovních bratrů a sester. Ti, kdo nechtěli zradit své bratry nebo podepsat prohlášení, že se zříkají své víry, byli posíláni do  koncentračních táborů. Jen málokdo se dopustil kompromisu. I pronásledovatelé obdivovali věrnou oddanost těchto Jehovových služebníků.

V Lodži členové gestapa zatkli bratra Scheidera a mnoho dalších a odvezli je do táborů. Z Poznaně bylo do německých táborů posláno 69 bratrů a sester; 22 jich bylo zabito. Přesto v Poznani během války poznalo pravdu tolik lidí, že se tam potom vytvořil silný sbor. Horlivost tohoto sboru se rozšířila i do sousedních území a pomáhala znovu vybudovat organizaci v západním Polsku.

Samozřejmě trpěli také bratři v mnoha dalších velkých i menších městech. Například z horského rekreačního střediska Wisła, které mělo v té době asi 6 000 obyvatel, bylo do koncentračních táborů odvezeno 51 bratrů a sester. Vrátilo se jich jenom 13.

Jehova svůj lid neopustil

Je naprosto zřejmé, že Jehova v této době krutého pronásledování svůj lid chránil. Vítězství bratrů nespočívalo v přežití, ale v zachování věrnosti — pokud to bylo nutné — až do smrti. (Zjev. 2:10) Jeden bratr vyprávěl, že ho mnoho hodin nepřetržitě bili, hlavně do zad a do okolí ledvin. On však vytrval navzdory pokusům donutit ho, aby udal jiné bratry a prozradil organizační záležitosti. To strašné bití se opakovalo i druhý den, jenomže trvalo mnohem déle. Třetí den se při bití ozývala v jeho oteklém a rozbitém těle nesnesitelná bolest. Bratr se modlil k Jehovovi o úlevu, a dokonce o smrt. Náhle gestapák, který ho tloukl bičem, ze sebe vyrazil příval nadávek, odhodil bič a odešel. Co se stalo?

Za několik dní bratr na chodbě zahlédl tohoto muže se zavázanou rukou. Spoluvězňové mu vyprávěli, že si gestapák zlomil ukazováček — zcela jistě při tom, když bratra bičoval.

 Svědkové, kterým se podařilo uniknout zatčení, se nenechali rozehnat. Scházeli se v malých skupinách ke studiu Bible a Strážné věže. Časopisy, které dostávali, obvykle přicházely od bratrů z Německa; později je sami rozmnožovali na cyklostylu nebo ručně opisovali. Fritz Otto se po celou dobu okupace aktivně účastnil ilegální práce v Lodži a udržoval kontakt s Poznaní, Bydhoští a Gdaňskem. I když čas od času bylo kvůli odpůrcům spojení přerušeno, nikdy to nebylo na příliš dlouhou dobu.

Život v Generálním gouvernementu

Situace ve střední a jižní části Polska byla odlišná. Úředníci nesledovali a nepronásledovali svědky Jehovovy tak urputně, takže bratři sice vždy dělali nějaká bezpečnostní opatření, ale pracovali velmi činorodě. Ve Varšavě připravovali blány pro rozmnožování Strážné věže; později odpovědní bratři v jednotlivých zónách rozmnožovali časopisy na primitivních rozmnožovacích strojích, které měli k dispozici. Pašování originálních výtisků literatury prováděli různými způsoby. Někdy k tomu nevědomky posloužili jako kurýři i němečtí vojáci, kteří měli rodinu v pravdě a kteří se vraceli z domova z dovolené opět do bitevní linie na východě.

Vyskytly se i mnohé srdcervoucí zážitky. V prosinci 1942 německá policie ve Varšavě přistihla Stefana Milewského a Jana Gontkiewicze při rozmnožování literatury na cyklostylu. Okamžitě je poslali do koncentračního tábora Majdanku a potom do Buchenwaldu. Jejich úkol převzal Ludwik Kinicki, který dohlížel na činnost svědků Jehovových na celém území známém jako Generální gouvernement. Za dva roky nato, v roce 1944, byl zatčen a koncem téhož roku zemřel v rakouském koncentračním táboře Gusenu. Zvítězil nepřítel? Rozhodně ne! Všichni ti bratři zůstali neochvějně  oddaní Jehovovi. A jejich odpůrci dostali příležitost, aby před nebeským Soudcem projevili svůj postoj k Božímu panství. — Job 31:14; Řím. 14:12.

V této době hrůzovlády se lidé dali snadno zastrašit. Všichni se navzájem podezřívali. Bratři chtěli zabránit zbytečným problémům, proto byli velmi opatrní, když zvali lidi na shromáždění nebo je seznamovali s jinými zájemci. Svědkové však byli horliví, Jehova jim žehnal a nové skupiny vyrůstaly jako houby po dešti.

Někdy se objevily neočekávané příležitosti k vydání svědectví. Koncem podzimu 1940 zemřel v obci Wojkowice Komorne v okrese Katovice jeden zájemce. Předtím vyjádřil své přání, aby ho pohřbili svědkové Jehovovi. Bratr se tedy připravil, že pronese několik slov útěchy v domě zesnulého. Na hřbitově se však sešla spousta lidí. Když je náš bratr viděl, prostě se nemohl udržet; více než hodinu mluvil o biblické naději pro zemřelé. Od té doby svědkové vždy konali pohřby v neděli, aby biblické poselství mohlo vyslechnout co možná nejvíce lidí.

Ve městech se obvykle kázalo neformálně, ale na venkově, zejména v okolí Lublinu, bratři ještě před koncem války znovu začali sloužit dům od domu. Nechtěli však zbytečně upoutávat pozornost, proto začínali rozhovor dotazem. Například zda by bylo možné něco koupit. Odpověď často otevřela cestu k rozmluvě o duchovních věcech.

Některé sbory organizovaly svědecké výpravy do odlehlých vesnic, kde se zjistilo, že díky válečným zážitkům lidé změnili svůj dřívější postoj. Mnozí lidé, včetně mládeže, nyní dychtivě naslouchali. Bratři dobře využili literaturu, kterou dosud měli, a vznikaly tam nové sbory.

Satan se samozřejmě snažil tento rozmach čistého uctívání zastavit. Používal k tomu například skupiny partyzánů.  Někteří partyzáni začali na podnět katolických kněží bojovat nejen proti německým okupačním vojskům, ale i proti svědkům, a to přineslo novou zkoušku víry. Partyzáni v noci přepadali domácnosti bratrů. Muže, ženy i děti bili a nařizovali jim, aby se křižovali, líbali kříž a na stěny si pověsili „svaté“ obrazy. Vetřelci drancovali a ničili. Některé rodiny zažily takový útok několikrát. Řada bratrů byla donucena schovat se do úkrytu, aby zůstali naživu.

„Radikální opatření“ v sovětské části

Velká část východního Polska byla v září 1939 připojena k Sovětskému svazu. To znamená, že asi polovina našich zvěstovatelů, k nimž patřili polští, ukrajinští a také ruští a židovští svědkové, byla odříznuta od organizace. Tito zvěstovatelé sice byli horliví, ale jejich duchovní smýšlení ohrožoval nedostatek čerstvého duchovního pokrmu. Spojení s organizací se pokoušeli navázat přes Slovensko, ale ukázalo se, že to je nesmírně obtížné.

A tak se řada sborů zapojila do „radikálního opatření“. Zpočátku bylo cílem tohoto opatření, aby se bratři přizpůsobili nové situaci. Bylo zdůrazňováno, že je nutné oddělit se od světa a žít „v nádherách svatosti“. (Žalm 110:3) Toto „radikální opatření“ se rozšířilo ze Lvivu přes Lublin až po Varšavu. Bratři ovšem nedostávali prostou radu, aby bedlivě uplatňovali to, co je uvedeno v Božím slově, ale brzy naopak byli vyzýváni k určitým činnostem, které odrážely pouze názor nějakého jednotlivce.

Díky tomuto vlivu například skupina nesprávně orientovaných zvěstovatelů v Białystoku okupovaném Němci vtrhla na vojenské velitelství, odstranili ze střechy vlajku s hákovým křížem a místo ní tam dali bílou vlajku. Byli zatčeni a tentýž den popraveni. Tyto události bolestně připomínají, co se může stát, když si jednotlivec příliš troufá, jde nad to, co je  napsáno v Písmech a co svým příkladem ukázal Kristus a jeho apoštolové, a nehledá vedení u „věrného a rozvážného otroka“. — Mat. 24:45.

Poslední zkouška před skončením války

Těsně před koncem války vyvstal před bratry nový problém. Východní fronta se stále více přibližovala, a proto lidé dostali příkaz vykopat protitankové zákopy. Svědkové Jehovovi se kvůli svému svědomí na tom nemohli podílet, protože jako křesťané jsou neutrální. Odmítali tedy kopat, i když jim hrozila smrt. Desítky svědků, z nichž někteří byli v pravdě noví, byly postříleny, a to veřejně. Přesto to posloužilo jako svědectví, protože jiní lidé si uvědomili, že  svědkové Jehovovi mají tak silnou víru, že by raději zemřeli, než by se zřekli svého Boha.

Konečně léta okupace skončila. Svědkové Jehovovi v Polsku úspěšně obstáli v těžkých zkouškách. Nyní se — dokonce ve větším počtu než před válkou — chopili úkolů, které měli před sebou.

Pánovo dílo postupuje kupředu

Ti svědkové Jehovovi, kteří přežili koncentrační tábory, se na jaře 1945 vrátili do svých domovských měst připraveni neúnavně postupovat ve veřejném ohlašování Božího Království. K těmto svědkům patřil Wilhelm Scheider.

Brzy se mu podařilo připravit k opětovnému používání prostory v Lodži, ve Rzgowské ulici číslo 24. Žel, novou literaturu bylo možné dostávat, jen když ji někdo osobně dovezl ze zahraničí, protože poštovní systém ještě nebyl v činnosti. Když však literatura došla, vždy byla co možná nejrychleji přeložena a do jednotlivých zón byly rozeslány blány. Brzy se na pomoc při této práci nabídli další dobrovolní pracovníci. A Jehova podnítil srdce dalších, aby tuto práci podpořili hmotnými příspěvky.

Mezi Jehovovými služebníky a ostatními obyvateli byl jasně patrný rozdíl. (Jan 13:35) Většina Ukrajinců, mezi nimiž byly i stovky našich bratrů, byla přestěhována na východ, za nově utvořené sovětské hranice. Ještě předtím však mezi Poláky a Ukrajinci žijícími ve východní a jižní části Generálního gouvernementu docházelo k výbuchům nenávisti. Naproti tomu polští a ukrajinští svědkové měli mezi sebou přátelské vztahy. Když jeden polský bratr a tři ukrajinské sestry šli jednou domů ze shromáždění, setkali se s ukrajinskými partyzány. Partyzáni se pokusili bratra zajmout s úmyslem zastřelit ho, ale sestry proti tomu protestovaly a vlastním tělem se ho snažily bránit. Zápas trval dvě hodiny. Nakonec  partyzáni milostivě bratra propustili, ale nejdříve z něho strhli šaty a spálili je. Jenom ve spodním prádle běžel bos sněhem asi dva kilometry k jednomu ukrajinskému bratrovi.

Když omezení z válečného období skončila, svědkové se s nadšením zapojili do kazatelské služby. První poválečná zpráva z Polska uváděla asi 2 500 zvěstovatelů. V roce 1939 jich tam bylo jenom 1 039. Asi polovina z tohoto počtu zvěstovatelů však po válce žila na územích obsazených Sovětským svazem. Za šest let války a okupace tedy vlastně došlo ke 400procentnímu vzrůstu ve zbývající části země. Inspirovaná slova proroka Daniela se projevila jako velmi pravdivá: „Lid, který zná svého Boha, ten získá převahu a bude jednat účinně. A ti v lidu, kteří mají pochopení, ti budou mnohým předávat porozumění.“ — Dan. 11:32, 33.

Na některých místech bylo velice dobře vidět, že zájem o poselství o Království vzrůstá. Jan Wąsikowski z Poznaně vypráví: „Bratři, kteří se v roce 1945 vraceli z koncentračních táborů, měli velkou radost, když viděli, jak se malý sbor svědků rozrostl do povzbudivého počtu celkem asi 600 zvěstovatelů Království. Z jediného činného sboru ve městě vznikly tři.“

Nejpodivuhodnější vývoj však bylo vidět ve východní části Polska. Tamní životní podmínky byly neobyčejně obtížné. Krajský dozorce vypráví, že tam po svém příjezdu v roce 1947 viděl nejen domy vypálené do základu, ale zničené celé vesnice. Bratři žili v zemljankách a ve sklepích. Přesto sbory rostly úžasným tempem. V letech 1945 a 1946 ve sboru Teresin často přibylo za měsíc 15 až 20, a v jednom měsíci dokonce 42 nových zvěstovatelů. V roce 1947 tam již bylo 240 zvěstovatelů. A ve sboru v Alojzowě jich bylo 190.

Duchovně hladovějící jsou syceni

Bratři sice měli málo hmotných prostředků, ale za své hlavní potřeby považovali Bibli a biblické studijní pomůcky.  Každý, kdo měl svůj osobní výtisk Křesťanských řeckých písem, byl šťastnou výjimkou. Někteří zvěstovatelé měli pouze jedno evangelium a jenom to mohli používat v kazatelské službě. Ale pomoc přišla brzy.

V roce 1946 vyzvala Watch Tower Society svědky ve Spojených státech, v Kanadě, ve Švýcarsku a Švédsku, aby svým spoluvěřícím v zemích zničených válkou věnovali nějaké oblečení. Svědkové využili této příležitosti a poslali nejen oblečení, ale také krabice plné Biblí. Krátce nato přišly tisíce výtisků knihy “The Truth Shall Make You Free” („Pravda vás osvobodí“) a 250 000 výtisků brožury Religion Reaps the Whirlwind (Náboženství sklidí bouři). Představte si, jak byli bratři vděční!

Lidé v poválečném Polsku nesmírně hladověli po Božím slově. V roce 1946 bylo více než 6 000 zvěstovatelů Království připraveno pomáhat jim v uspokojování této potřeby. Kancelář odbočky se ze všech svých sil snažila dodávat literaturu. Odbočka však neměla žádný ústřední tiskárenský provoz, proto se Strážná věž, brožury a další tiskoviny dále rozmnožovaly v zónách, do nichž byla země rozdělena. I když vybavení pro tisk nebylo dostatečné, bratři byli brzy dobře zásobeni duchovním pokrmem.

Nová pole působnosti

Řada svědků — jedinců i celých rodin — se rozhodla, že se přestěhují na území, jež léta obývali Němci a z něhož se po válce stalo západní Polsko. Na toto západní území se přestěhovalo i mnoho Poláků, kteří před válkou žili ve východní části Polska, jež nyní připadla Sovětskému svazu. Lidé v těchto nově osídlených územích dobře reagovali na pravdu.

Jedním z dobrovolných pracovníků, kteří horlivě sloužili na tomto území, byl Stanisław Kocieniewski. Později se stal  cestujícím dozorcem. Když se po válce vrátil z německého pracovního tábora, kde byl uvězněn, byl naprosto vyčerpán. Po krátké době se však zotavil a horlivě se znovu pustil do práce. Přestěhoval se spolu s rodinou do Jelenie Góry. On a jeho rodina byli prvními svědky, kteří se tam usídlili. Později se k nim přidali další a brzy se tam vytvořil sbor. Nyní je v tomto městě devět sborů.

Podobně se Jan Pieniewski s manželkou přestěhovali do Gorzowa Wielkopolského, aby tam sloužili. Bratr Pieniewski vzpomíná: „V únoru 1946 jsme začali sloužit dům od domu a nejprve jsme navštěvovali své sousedy. V prvních třech domech jsme pracovali společně, ale potom jsme kázali každý zvlášť. Manželka se ptala: ‚Kdy vůbec se nám podaří propracovat celé město?‘ . . . Setkali jsme se s mužem, který byl ochoten dát za jediný výtisk Bible krávu. Bibli jsme mu přinesli, ale krávu jsme si samozřejmě nevzali.“

Ne všichni svědkové německého původu, kteří žili v Polsku, se po válce rozhodli, že se vrátí do Německa. Pro některé z nich bylo dost náročné naučit se polsky. Společnost jim však s kazatelskou službou pomáhala přípravou informačních tiskovin, kde bylo poselství o Království napsáno v polštině a v němčině. A zase naopak, když se jedna polská sestra a členové její rodiny vrátili z Francie a usadili se poblíž Wałbrzychu, byli to oni, kdo se cítili jako cizinci, protože na tomto území bylo velmi mnoho lidí mluvících německy. Ale sestra začala iniciativně vydávat svědectví a brzy získala spojení s německými bratry. „To bylo radosti,“ vyprávěla. „Chodili jsme společně do služby dům od domu, pravidelně jsme navštěvovali zájemce a vedli biblická studia.“

Mnozí zvěstovatelé viděli, jak je v jejich okolí zapotřebí kázat dobrou zprávu, a proto začali sloužit jako průkopníci. Zofia Kuśmierzová píše: „V mém okolí nebyli žádní svědkové,  tak jsem začala sloužit plným časem. V obvodu jsem strávila vždy pět dnů v týdnu . . . Lidé projevovali velký zájem. Někdy jsem pomohla k přijetí pravdy dvaceti lidem za rok.“

Obvod byl velmi rozsáhlý. Nebyla tam ještě žádná doprava. Jan Skiba však vzpomíná: „Do mnoha menších měst jsme chodívali pěšky a cestou jsme ušli 30 až 40 kilometrů. Z domova jsme odcházeli v pět hodin ráno, pracovali jsme do západu slunce a domů jsme se často vraceli pozdě v noci. Nebo jsme někdy přespali někde na slámě.“ Dostávali se do míst, kde dobrou zprávu dosud nikdo nekázal. Asi za rok po skončení války již svědkové kázali ve všech částech Polska. V březnu 1946 Polsko oznámilo, že tam je 6 783 zvěstovatelů Království.

Opatření na podporu vzrůstu

V průběhu druhé světové války neměli bratři v Polsku žádný přímý styk se světovým ústředím svědků Jehovových. I kancelář švýcarské odbočky, která měla dohled nad mnoha evropskými zeměmi, dostávala jen neúplné informace o svědcích žijících na územích okupovaných Německem. Je tedy pochopitelné, že polští svědkové věděli málo o organizačních změnách, které byly zaváděny v jiných částech světa.

Jakmile se však kanceláři v Lodži podařilo získat potřebné informace, změny se navzdory poválečným překážkám rychle uskutečňovaly. Předtím se hlavní důraz kladl na rozšiřování literatury. V roce 1946 však polský Informátor (nyní Naše služba Království) vysvětlil, jak účinně vykonávat opětovné návštěvy, jak studovat biblickou literaturu se zájemci a jak správně podávat zprávu. Ke změnám došlo i ve sborových shromážděních. Byl zaveden kurs v teokratické službě, jemuž se nyní říká škola teokratické služby. Začaly se připravovat návštěvy „služebníků bratří“ (nyní je známe jako cestující dozorce).

 Tyto organizační změny vedly ke zvýšené činnosti. A když sbory uplatňovaly pokyny od vedoucího sboru, potom stejně jako v prvním století, i v nové době ‚se opravdu upevňovaly ve víře den ze dne a početně vzrůstaly‘. — Sk. 16:5.

Naše první sály Království

Brzy po skončení války začali bratři hledat vhodné budovy, které by se daly přestavět na sály Království. V Poznani již koncem roku 1945 používali sál, kde mohlo sedět 60 lidí. Těžko se obstarával stavební materiál, ale bratři byli vynalézaví. Dokonce zpracovávali dřevo z beden, které Společnost používala pro expedici.

Kde to bylo nutné, najímali si klubovny, kina nebo místnosti v jiných veřejných budovách. Jestliže takové místnosti nebyly k dispozici, konala se shromáždění v soukromých domech nebo bytech.

Naši bratři měli rádi hudbu a s radostí používali tento dar k Jehovově chvále. V prvních poválečných letech někteří bratři vytvořili amatérské sbory a orchestry. Když takové soubory vystupovaly před veřejnými přednáškami, někdy se na přednášce sešla celá vesnice.

Sjezdy — oficiální a neoficiální

První dva poválečné sjezdy v Polsku byly nezapomenutelné. Jeden se konal v červnu 1946 ve vesnici Borówek poblíž Lublinu. Sešlo se tam asi 1 500 návštěvníků. Tento dvoudenní sjezd, který bratři uspořádali podle toho, co o sjezdech věděli, byl neoficiální. Určití bratři přednesli proslovy na náměty podle vlastního výběru, jak to museli dělat v předešlých letech. Jiní vyprávěli zkušenosti. Účastníci sjezdu měli velkou radost, když viděli, jak 260 lidí symbolizuje křtem ve vodě, že se oddávají Jehovovi a chtějí konat jeho vůli.

Ještě v tom roce, v září, Společnost uspořádala celostátní sjezd v Katovicích. Zúčastnilo se jej 5 300 lidí. Program  tohoto sjezdu byl určen především k tomu, aby bratry povzbudil k horlivosti a jednotné činnosti a k tomu, aby svou službu pro Jehovu vykonávali bohulibým způsobem.

Přijíždějí misionáři ze školy Gilead

Dva absolventi biblické školy Strážné věže Gilead, Stefan Behunick a Paweł Muhaluk, vystoupili 19. března 1947 z lodi Jutlandia na břeh v Gdyni. Oba mluvili poměrně dobře polsky a rychle se chopili úkolu, který byl svěřen hlavně jim.

Jednou z jejich nejdůležitějších povinností bylo zorganizovat krajskou a oblastní práci. K tomu bylo nutné, aby vyškolili cestující dozorce — bratry, kteří by pravidelně navštěvovali sbory, podíleli se s místními svědky na kazatelském díle a přednášeli prospěšné a povzbudivé proslovy. Byla zahájena oblastní práce a učiněny přípravy na pravidelné sjezdy v jednotlivých krajích. V příštích několika letech se po celém Polsku konaly desítky takových sjezdů. Někdy byly k dispozici veřejné přednáškové sály, ale v případě, že se žádný sál nepodařilo zajistit, konal se sjezd na pozemku svědků.

První oblast zahrnovala celé Polsko. Jejím dozorcem byl Edward Kwiatosz, který Jehovovi věrně sloužil v kanceláři odbočky v Polsku až do konce své pozemské dráhy v roce 1992.

Součástí programu, jímž se bratři školili, aby mohli plnit různé požadavky, byly zvláštní kursy. V roce 1947 byli na takové kursy do Lodže pozváni průkopníci. Jeden z návštěvníků těchto kursů později napsal: „Dva týdny pobytu v kanceláři odbočky byly nezapomenutelné. Denně jsem dostával právě to, co jsem nejvíc potřeboval.“ Čtyři z této skupiny byli požádáni, aby sloužili sborům jako cestující dozorci.

 Misionáři nejenom udíleli rady týkající se organizačních záležitostí, ale také stále pilně spolupracovali v kazatelské službě s bratry. Co možná nejvíce navštěvovali sbory a poskytovali jim praktickou podporu. Dozorci stejně jako zvěstovatelé si vážili jejich pomoci a mnozí na to dodnes vzpomínají.

Do kanceláře v Lodži vtrhla policie

Jak se organizace rozšiřovala, svědkové se usilovně snažili pomáhat lidem, aby měli užitek z Bible. Odpor vůči jejich činnosti však neustával, ani když pak žili v socialistickém režimu.

Již na začátku února 1946 vtrhla do jejich kanceláře v Lodži kriminální policie a všichni bratři, kteří tam pracovali, byli zatčeni. Zůstalo tam jen několik sester. Budova byla celých 24 hodin pod dohledem stráží UB neboli Urządu Bezpieczeństwa (Státní bezpečnost). Jedné sestře se však podařilo poslat telegram do kanceláře odbočky  ve Švýcarsku. Prostřednictvím této kanceláře byla podána stížnost polskému vyslanectví v Bernu. V té době si úřady velice přály, aby jiné země měly o jejich zemi dobré mínění, a tak byli bratři v Lodži během týdne propuštěni na svobodu.

Mezitím se úředníci UB (Státní bezpečnost) snažili přimět bratry, aby společně s nimi neustále sledovali katolické duchovenstvo, jako by to byl „společný nepřítel“. Jak špatně pochopili zásadu křesťanské neutrality!

Je zajímavé, že 7 000 delegátů celostátního sjezdu svědků, který se v následujícím roce konal v Krakově, nosilo na klopě jmenovku podobného tvaru jako fialový trojúhelník, jímž byli označeni svědkové Jehovovi v koncentračních táborech.  Svědkové nezapomněli, jak krutě byli pronásledováni za nacistické vlády, a chtěli, aby na to nezapomněli ani druzí lidé.

„Svět jich nebyl hoden“

Roku 1946 začaly přicházet do kanceláře odbočky zprávy o surových útocích na svědky Jehovovy v různých částech Polska. Zvlášť nelítostní ve svém odporu byli členové odbojových skupin v Narodowych Siłach Zbrojnych (Lidová armáda). Jejich činnost se nezaměřovala pouze proti komunistické vládě, ale následkem vlivu římskokatolického duchovenstva i proti svědkům Jehovovým. To, co žádali, se pozoruhodně podobalo tomu, co chtěl Satan od Ježíše Krista. Satan naléhal: ‚Prokaž mi jediný akt uctívání.‘ (Mat. 4:9, 10) Tyto katolické odbojové skupiny žádaly: ‚Prokaž svým jediným aktem uctívání, že jsi katolík.‘

Například 1. března šla patnáctiletá Henryka Żurová z okolí Chełmu v doprovodu jednoho bratra ze sboru navštívit zájemce v sousední vesnici. Měla to být její poslední opětovná návštěva. Oba zvěstovatelé padli do rukou členů Narodowych Sił Zbrojnych, kteří v té vesnici zůstali přes noc. Bratra krutě zbili, ale vyvázl živý. Sestru mnoho hodin strašlivě mučili. „Myslet si můžeš, co chceš,“ doporučoval jí jeden z mučitelů, „jenom se po katolicku pokřižuj. Jinak tě čeká kulka!“ Nakonec mladou  sestru, která vytrvala v ryzosti, odvlekli do blízkého lesa a zastřelili.

Za necelé tři týdny potom, večer 18. března, vtrhl do domácnosti Jana Ziemcowa ve východním Polsku dav 30 lidí. Tento dav se nejprve pokoušel donutit členy rodiny, aby se šli vyzpovídat k místnímu katolickému knězi, který by jim o této zpovědi dal potvrzení. Rodina předložila shluklým lidem biblické pravdy, a oni se naprosto rozběsnili. Nemilosrdně tloukli bratra Ziemcowa klacky a pořád dokola mu přikazovali, aby políbil kříž. Ve svých snahách donutit bratra, aby se zřekl Bible a vrátil se ke katolické církvi, ho zbili do bezvědomí. Později ho přivedli k vědomí studenou vodou, a pak ho doslova ubili k smrti. Po této vraždě se v klidu posadili, snědli večeři a potom zbili do bezvědomí zbytek rodiny.

K další vraždě došlo 12. června. Aleksander Kulesza z okolí Podlasia se šel postarat o bratra Kadziela a jeho rodinu, kteří byli přepadeni minulou noc. Čekala ho tam příšerná podívaná. Zjistil, že už je obtížné jen oběti rozeznat. Bratr Kulesza jim poskytl pomoc a pak se i s rodinou vrátil domů, aniž věděli, že už byli vybráni jako další oběti.

Ten večer obklíčila jejich dům jakási tlupa podněcovaná místním farářem a šest hodin rodinu týrala. Srocení lidé byli tak odhodlaní přinutit bratra Kuleszu k návratu do katolické církve, že bratra ubili k smrti. Jeho syna Jerzyho sice tehdy krutě zbili, ale on o dva roky později začal sloužit plným časem a v této službě pokračuje až dodnes.

Při průzkumu činů, které byly spáchány na svědcích Jehovových v Polsku ve snaze obrátit je na katolictví, se v roce 1947 odhalilo, že 4 000 osob bylo týráno a 60 z nich zavražděno. Narodowe Siły Zbrojne podnikly asi 800 útoků na domácnosti svědků Jehovových. O těchto novodobých Jehovových svědcích lze po pravdě říci totéž, co o starověkých  Jehovových svědcích: „Svět jich nebyl hoden.“ — Hebr. 11:38.

„Středověké krvavé září“

Katoličtí duchovní vštěpovali svým stádům fanatickou nesnášenlivost ke všemu, co nebylo v souladu s katolickým náboženstvím. Byli to zástupci náboženství, které mělo v Polsku značnou převahu, a proto nepoctivým způsobem sváděli školní mládež i dospělé a využívali je k davovým násilnostem.

Když svědkové Jehovovi pořádali v roce 1948 oblastní sjezd v Lublinu, duchovní působili rozbouření ve svých stádech tvrzením, že svědkové ze všech částí Polska se sešli, aby zničili místní katolické svatostánky. Vyzývali věřící, aby bránili své kostely i své město. Zástup náboženských fanatiků podnikl útok. Ozbrojení policisté, kteří měli za úkol zajistit bezpečnost sjezdu, tehdy nahnali bojovnější vůdce útočníků do aut a odvezli je 30 kilometrů za město. Propustili je hodně daleko od tras dopravních prostředků.

Poněkud jiná situace byla 5. září 1948, kdy se svědkové sešli na krajském sjezdu ve městě Piotrków Trybunalski, vzdáleném asi 120 kilometrů od Varšavy. Byli tam přítomni misionáři, bratři Behunick a Muhaluk. V pět hodin odpoledne se poblíž sešel hrozivě vypadající zástup lidí, kteří čekali na ukončení programu, aby dostali do svých rukou „biskupy“, jak říkali misionářům. Když svědkové odcházeli ze sálu, dav několika set lidí je napadl a některé z nich, včetně misionářů, tito lidé zbili do bezvědomí. Zranění byli odvezeni do nemocnice Svaté trojice, kde jim ovázali rány. Nemocniční personál však pod vlivem tamních jeptišek nedovolil, aby zranění zůstali v nemocnici.

Zpočátku nebyla o tomto incidentu žádná zmínka v tisku. Ale krátce potom, co americké vyslanectví ve  Varšavě dostalo o události podrobné informace, zprávy o této davové akci uveřejnily zpravodajské agentury ve Spojených státech.

Za necelé tři týdny rozvířilo veřejné mínění — téměř jako druhé dějství „středověkého krvavého září“, jak to nazval jeden časopis — něco jiného, co se událo v tomto kraji. Skupina univerzitních studentů se na žádost ministerstva kultury a umění rozhodla vytvořit katalog architektonických památek, soch a maleb nacházejících se ve městě Piotrków Trybunalski a v jeho okolí. Ministerstvo získalo souhlas od církevních úřadů, a studenti zahájili práci v jednom místním kostele.

Ale v sousedním městečku Kamiensku se příliš horlivá farářova hospodyně přihnala do kostela a začala vyvolávat jména studentů. Tvrdila, že vůbec nejsou studenti, ale svědkové Jehovovi, kteří se podle jejího názoru chystají rozbít kříže, zneuctít kostely a znesvětit hrobky. I když žádný ze studentů nebyl svědkem Jehovovým, kněz jim nařídil, aby kostel ihned opustili. Zvěst o tom se rozšířila po okolních vesnicích rychlostí blesku. Vysvětlování však nemělo žádnou cenu. Rozzuřený dav ozbrojený klacky, vidlemi a kamením zbil ty mladé lidi tak krutě, že šest z nich zůstalo v nemocnici.

Tentokrát úřady reagovaly rychle. Strůjci této akce, včetně faráře a jeho hospodyně, byli zatčeni a odsouzeni na dlouhou dobu do vězení. Tato příhoda přinejmenším zbrzdila pokusy duchovních používat násilí davu jako nástroj proti svědkům.

Úřední činitelé působí potíže

Ještě jednou se však v Polsku odehrála dramatická změna v politickém ovzduší. Ti, kdo nastoupili k moci, se snažili přimět náboženství, aby se podřídilo státu.

 Jak již bylo uvedeno, v únoru 1946 se jeden okresní pracovník státní bezpečnosti pokoušel získat svědky jako vyzvědače zaměřené proti katolické církvi, ale svědkové to odmítli. Když po čtyřech měsících jeden agent tajné policie znovu navštívil kancelář odbočky, opět na bratry naléhal, aby udělali to, co po nich policie požaduje. Sliboval svědkům Jehovovým nejlepší sály na shromáždění, budou-li spolupracovat, ale varoval je před vážnými následky, jestliže spolupracovat nebudou. „Nás nemůže zastavit nikdo,“ hrozil při odchodu.

Později bylo zrušeno povolení pořádat určité sjezdy; v jiných případech se policie pokusila rozehnat lidi, kteří přišli na sjezd. V květnu 1949 v průběhu krajského sjezdu nedaleko Chełmu policie nařídila, aby byl program přerušen. Když odpovědní bratři pokračovali v programu, byli zatčeni. Svědkové se sešli znovu poslední den sjezdu a proslov ke křtu přednesl jiný bratr v zastoupení bratra, který byl zatčen. To odpoledne přišlo na veřejnou přednášku asi tisíc lidí. Policie zatýkala jednoho řečníka po druhém. Jakmile odvedli jednoho, nastoupil na jeho místo jiný. Než skončil den, mělo proslov 27 různých bratrů.

Misionáři byli vypovězeni

Dva roky a čtyři měsíce po svém příchodu do Polska — 24. července 1949 — byli Stefan Behunick a Paweł Muhaluk donuceni z této země odejít. Bratr Behunick si o těchto letech služby do svých osobních poznámek napsal: „Teď, v roce 1949, je práce v odbočce již lépe organizovaná. Sbory mezi sebou více spolupracují. Máme už tři oblasti a v červnu jsme měli 13 699 zvěstovatelů, dvojnásobek oproti roku 1947, kdy jsme [my, misionáři] přijeli. Je zde 710 aktivních sborů a v kanceláři odbočky pracuje 45 osob. Naše činnost je tolerována a kázání dům od domu pokračuje.“

 V roce 1949 byla činnost svědků skutečně tolerována — déle, než se předpokládalo. Rok předtím, v roce 1948, měl ministr spravedlnosti projev na námět „Náboženská svoboda v Sovětském svazu“. Ve svém projevu, který přednesl v sále okresního soudu v Lodži, uvedl, že náboženské menšiny v Sovětském svazu samy sebe dobrovolně rozpustily a přidaly se k církvi, která je oficiálně uznávaná státem. Svědkové Jehovovi pochopili, že toto ‚dobrovolné rozpuštění‘ náboženských menšin v Sovětském svazu znamená, že k podobnému procesu brzy dojde i v Polsku. Začali se připravovat na ilegální činnost.

V téže době svědkové — podle nového zákona o sdruženích — předložili úřadům připravované stanovy, které popisovaly činnost Watch Tower Society. Žádali, aby společnost byla zákonně zaregistrována v souladu s novým právním stavem.

Mezitím do organizace hromadně přicházeli další lidé. Dosáhlo se deseti za sebou jdoucích vrcholů v počtu zvěstovatelů a zpráva z března 1950 uváděla 18 116 zvěstovatelů v 864 sborech. V tom roce navštívilo slavnost na památku Kristovy smrti 28 918 lidí. To velmi průkazně dosvědčovalo, že v Polsku je ještě mnoho budoucích Jehovových ctitelů.

Je nemyslitelné, že podlehnou strachu

Pak, v noci 21. dubna 1950, velká skupina agentů UB vnikla oknem do kanceláře odbočky v Lodži. Tvrdili, že pracovníci betelu provádějí špionáž pro Spojené státy a že „se pokoušeli násilím svrhnout vládu Polské lidové republiky“. Agenti UB důkladně prohledávali budovy, aby našli důkaz. Samozřejmě nenašli nic. Ale doklady pojednávající o náboženské činnosti svědků zabavili. Příští den byli členové správní rady Společnosti zatčeni.

 Ti, kdo zůstali v odbočce, se rozhodli vytisknout co možná nejvíce časopisů a rozeslat je do sborů. Spotřebovali celou zásobu papíru, asi 20 tun, a literaturu odeslali. Pak ukryli cyklostyl a ostatní stroje a také archívy. Pracovat v odbočce za těchto okolností i nadále — to vyžadovalo velkou odvahu. V této době bratři dostávali dopisy od údajných zájemců, kteří je žádali, aby se s nimi sešli na určitých místech ve městě. Skutečným cílem však bylo prostě vylákat bratry do ulic, kde některé bratry z betelu doopravdy unesli. Potom, co k takovému únosu došlo, ostatní bratři odcházeli z budov jen po větších skupinách.

Večer 21. června došlo znovu k policejní prohlídce betelu. Tentokrát byli zatčeni téměř všichni. Bratry naložili do otevřeného nákladního auta a vezli je Lodží. Strážní se posmívali, že to vypadá jako nedělní výlet. „Jestliže je to tak,“ napadlo jednoho bratra, „pak tedy zpívejme.“ A náhle tito odvážní Jehovovi služebníci začali i přes protesty strážných zpívat: „Ten, kdo je věrný, kdo je i pevný, ten z lidí strach nepozná.“

Téže noci se konaly prohlídky v domácnostech mnoha set svědků po celém Polsku. Mnoho bratrů bylo zatčeno.  Nepřátelé Božího Království chtěli organizaci rozpustit a svědky Jehovovy donutit k mlčení.

Nedlouho potom, 2. července 1950, Úřad pro věci církevní oznámil sdělovacím prostředkům, že zamítl žádost o registraci Sdružení svědků Jehovových v Polsku. Oznámení s konečnou platností prohlašovalo, že organizace byla právě rozpuštěna a její majetek má připadnout státu.

Mučení v kabinetech UB

Pro mnohé svědky byla tato vlna zatýkání a výslechů začátkem dlouhého období mučení a utrpení. Vyšetřovatelé se je pokoušeli donutit k přiznání zločinů, jichž se nedopustili, zejména k přiznání, že jednali v zájmu zahraničních výzvědných služeb. Také se snažili bratry přemluvit, aby se stali informátory UB. Podle nezveřejněné statistiky UB 90 procent těch, o nichž se tento statistický přehled zmiňuje jako o „členech sekty“, prošlo represivním procesem. Následkem toho počet těch, kdo byli schopni podat zprávu o své kazatelské službě, dočasně poklesl na polovinu.

Wilhelma Scheidera vyslýchali nepřetržitě osm dní a nocí. Vyšetřovatelé ho nesmírně surově bili a přitom se ho snažili donutit k prohlášení, že se provinil tím, co si oni vymysleli. Když ztratil vědomí, lili na něj studenou vodu, dokud se nevzpamatoval. Nedostával nic k jídlu ani k pití, a jednou ho donutili 72 hodin bez přestávky klečet. Později ho převezli z Lodže do Varšavy a pak ho na 24 dnů nahého zavřeli do cely s omezeným prostorem. Nemohl tam ležet, sedět, ani se vzpřímeně postavit. Při dalším pokusu donutit ho ke kompromisu agenti UB zatkli a týrali jeho manželku a dceru. Bratrovu ryzost však nezlomili ničím.

Stejný proces postihl tajemníka odbočky Haralda Abta. Šest dní ho nepřetržitě vyslýchali. Po celou tu dobu ho bili do hlavy a tloukli ho ranami na žaludek. Říkali mu:  „I kdybys strávil pět let v táboře kvůli tomu, že jsi proti nacismu, přesto se nám podaří dokázat ti, že jsi příslušníkem gestapa.“

Edward Kwiatosz byl tři dny krutě bit a nedostal nic k jídlu. Nemilosrdní vyšetřovatelé mu vyhrožovali, že ho pověsí. Dva týdny ho nutili chodit a nenechali ho spát. Obušky ho tloukli do pat. Měl zlomená žebra, přeražený nos a proraženou lebku a ušní bubínek. Tímto krutým týráním trpěl celkem 32 dní. Ale nenechal se dohnat k tomu, že by falešně obvinil bratry, aby pro sebe získal úlevu. — Srovnej Joba 2:4.

Jiní bratři byli týráni podobně. Některé bratry jejich mučitelé při vyšetřování donutili sedět na židli, kde zprostřed sedadla vyčníval špičatý hrot. Nazývalo se to „římské mučení“. To vše vytrpěli jen proto, že byli svědky Jehovovými, že odmítali podepsat výpovědi plné lží a že odmítali křivě svědčit proti svým křesťanským bratrům.

Některé bratry odvezli v roce 1950 do věznice v Zawierciu jen proto, že odmítli podepsat politickou Stockholmskou výzvu. Jako první se tam dostal Władysław Drabek z Poręby. Zavřeli ho do tmavé cely, kde mu po kolena sahala voda. Mohl si trochu odpočinout, jen když seděl se skrčenýma nohama na několika prknech v koutě. Za dva dny se cela zaplnila bratry. Všichni odmítli podepsat Výzvu. Čas od času přinesli strážní vězňům kbelíky, do nichž se mohli vyprázdnit. Jestliže je nepoužili v té chvíli, kdy jim je přinesli, další příležitost už nedostali. Voda pochopitelně za několik dní odporně zapáchala.

Celý lidský život by nestačil na vylíčení všeho toho týrání, které svědkové Jehovovi vytrpěli po masovém zatýkání v roce 1950. Ryzost Božích služebníků byla krutě zkoušena, a tak není divu, že někteří z nich následkem nelidského zacházení zemřeli.

 Věrní až do smrti

Bratru J. Szlauerovi bylo teprve 20 let, když ho v srpnu 1950 předvolali k výslechu do sídla UB v Těšíně. Neochvějně odmítal vypovídat proti spoluvěřícím. Bezmocný vyšetřovatel ho během výslechu dvakrát postřelil, a tento mladý Jehovův služebník za hodinu nato zemřel. Před smrtí se mu však podařilo sdělit lékaři: „Důstojník UB mě postřelil proto, že jsem byl věrný Jehovovi.“

Jiní svědkové léta trpěli a teprve smrt jim přinesla úlevu. Cestující dozorce Alojzy Prostak z Krakova byl zatčen v květnu 1952 ve Štětíně. Po dvou letech vazby ve Varšavě a v Lodži byl tak zbědovaný a vyčerpaný, že musel ležet v nemocnici. Jeho manželka postupovala podle návodu právního zástupce a v roce 1954 dosáhla manželova propuštění. On však za týden po propuštění zemřel. Na jeho pohřeb přišlo asi 2 000 lidí. Bratr, který odvážně přednesl pohřební proslov na hřbitově, využil této příležitosti k vyjádření protestu proti sadistickým postupům používaným agenty UB při vyslýchání svědků Jehovových. Po proslovu se musel skrýt, aby nebyl zatčen.

Zprávy z roku 1956 ukazují, že 16 bratrů z celého Polska zemřelo proto, že je agenti UB mučili nebo jim odmítali poskytnout léčení. (Další případy vyšly na světlo později.) Mrtvá těla těchto bratrů byla obvykle poslána pozůstalým rodinným příslušníkům v zavřených rakvích, a ty se nesměly otevřít. V jiných případech se pozůstalí dozvěděli o smrti svých drahých teprve po mnoha měsících.

Proces za zavřenými dveřmi

Ti, kdo toto nelidské zacházení přežili, popisovali pokusy, které je měly donutit k výpovědi proti členům správní rady Společnosti. Dva bratři při mučení selhali a nechali se přimět ke křivému svědectví. Agenti UB však také vykonstruovali vlastní „důkazy“.

 S použitím těchto „důkazů“ zinscenovali ve Varšavě v době od 16. do 22. března 1951 proces za zavřenými dveřmi. Velmi mnoho jiných Jehovových svědků se na vlastní nebezpečí shromáždilo před soudní budovou v naději, že svou přítomností bratry povzbudí, aby vytrvali ve věrnosti.

Policisté naložili obžalované do sanitních aut, která vjela do vnitřního nádvoří, a tak se je pokusili nepozorovaně dostat do soudní síně. Když však vězňové vystupovali z aut, děti našich bratrů, jimž se podařilo dostat se až ke zdi nádvoří, na ně volaly povzbudivá slova, která obžalovaným připomínala, že nejsou sami.

Na lavici obžalovaných usedlo sedm bratrů: čtyři členové správní rady  zákonné korporace Společnosti v Polsku a tři jiní bratři, kteří byli z různých důvodů považováni za důležité pro organizaci. Pro Wilhelma Scheidera žádal státní žalobce nejvyšší trest. Soud ho však odsoudil k doživotnímu uvěznění. Každý z dalších tří členů správní rady byl odsouzen na 15 let, ostatní dostali menší tresty. Všichni byli umístěni ve věznici, kde byla nejpřísnější bezpečnostní opatření.

Co bylo dál?

Dva oblastní dozorci, jimž se podařilo vyhnout se zatčení, začali společně s několika jinými zkušenými bratry s láskyplným zájmem dělat plány, jak zásobovat celé společenství bratrů duchovním pokrmem. Vymysleli systém udržování styku, který účinně sloužil téměř 40 let. Byli jmenováni krajští dozorci, aby pokračovali v práci, kterou dříve vykonávali nyní uvěznění bratři, a koncem roku 1952 navzdory trvalým těžkostem se počet těch, kdo kázali o Božím Království, zvýšil na 19 991.

Tohle pracovníci bezpečnosti neočekávali. Měli v plánu do dvou let odstranit svědky Jehovovy z Polska. V rozlícení nad svým neúspěchem připravili drtivý úder, který podle jejich názoru měl být poslední. Následovala nová vlna zatýkání. Byli zatčeni čtyři členové zemského výboru i jiní horliví bratři a sestry. Bezpečnostní orgány připravily v Lodži demonstrační proces.

Několik měsíců před procesem jeden bratr zemřel, několik dalších se nervově zhroutilo a Zygfryd Adach byl propuštěn z důvodu vážné nemoci, která ho postihla v době věznění. Po dalších dvou letech příprav byl 10. března 1955 zahájen pětidenní proces. Rozsudky, které tam byly vyneseny, byly nejpřísnější od procesu ve Varšavě. Tři členové zemského výboru — Jan Lorek, Tadeusz Chodara a Władysław Szklarzewicz — byli odsouzeni k uvěznění na 12 let.

Dostali ostatní svědkové strach a byli umlčeni?

 Mladí svědkové projevují víru a odvahu

I mladí svědkové, kteří ještě chodili do školy, se pevně drželi své víry. Ve škole byli doslova bombardováni ateistickými názory. Kdo se proti těmto názorům vzpíral, byl terčem posměchu. Do vyučování často patřily politické záležitosti, a pochody nebo demonstrace byly povinné. Na některých školách zavedli brannou výuku. Ti, kdo se z důvodu svědomí této výuky nechtěli účastnit, byli ze školy obvykle vyloučeni.

Mladí svědkové se nenechali odradit, ale naopak mnozí z nich začali sloužit jako průkopníci, čímž velice přispěli k rozšíření poselství o Království. V roce 1954 byla s patřičnou opatrností vždy po několik dní pořádána řada zvláštních schůzek s průkopníky. Průkopníkům se tam předkládaly informace z některých přednášek, jež zazněly na mezinárodním sjezdu společnosti nového světa, který se konal v New Yorku během roku 1953. Jaký to byl úžasný zdroj duchovního osvěžení! Pro průkopníky bylo velmi posilující, když se jim tímto způsobem připomínalo, že patří k láskyplnému celosvětovému společenství bratrů, k Jehovovu lidu.

A co dělali bratři ve věznicích?

Věznice — pole pro oznamování evangelia

Władysław Przybysz, který byl poprvé uvězněn v letech 1952 až 1956 a počtvrté propuštěn v roce 1969, vzpomíná: „Vězeňský trest jsme přijímali, jako by to bylo pověření službou v obvodu, který nebyl dosažitelný pro jiné bratry.“ Díky kázání za vězeňskými mřížemi slyšelo o Jehovovi a jeho podivuhodných předsevzetích mnoho vězňů. Uvěznění bratři také vytvořili malé skupiny a denně pořádali krátká shromáždění. I za mřížemi „se velmi množil počet učedníků“. — Sk. 6:7.

 Příkladné chování svědků také přispívalo k tomu, že v postoji některých pracovníků věznic docházelo k pozvolným změnám. Romuald Stawski si vzpomíná, jak se v jedné věznici změnil jídelníček, takže svědkové už nebyli vystaveni zkoušce, že dostávali jídlo, v němž byla krev. Jednoho dne přinesli do cely dvě velké várnice; jedna byla plná krvavých jelit a ve druhé byla zeleninová polévka. „Ta [polévka] je jenom pro svědky,“ zdůraznil strážný.

Dveře věznic se otevírají

V roce 1956 se však postoj úředních míst ke svědkům Jehovovým začal měnit. Na jaře byl z věznice propuštěn krajský dozorce z Krakova a bylo mu řečeno, že úřady se chtějí se svědky dohodnout. Bratři tuto záležitost projednali a vybrali delegaci tří bratrů, aby šla na Úřad pro věci církevní.

Ti tři bratři tam důrazně prohlásili, že jediným jejich zájmem je získat informace, ale že oprávnění k tomu, aby jednali s úřady, mají jedině uvěznění členové správní rady Společnosti. Úřad pro věci církevní však neprojevil žádnou ochotu jednat s odsouzenými. I druhá schůzka skončila bez viditelných výsledků, jakmile ti tři bratři důrazně dali najevo, že svědkové považují uvězněné členy správní rady za nevinné.

Brzy však bylo propuštěno mnoho bratrů a sester, z nichž někteří byli vězněni od roku 1950. Mezi nimi byli tři členové správní rady a členové zemského výboru, kteří byli odsouzeni později. Konečně v srpnu 1956 byl propuštěn také Wilhelm Scheider. Jak k tomu došlo?

Nebylo to jen kvůli politickým změnám. Ti dva bratři, o nichž byla již dříve zmínka, že křivě svědčili, svou výpověď odvolali, a na podkladě toho byla žaloba proti členům správní rady formálně stažena. Přispělo však k tomu ještě  něco. Úřední místa viděla, že svědkové Jehovovi početně vzrůstají, a to velmi rychle. Během tří let dosáhl počet zvěstovatelů 37 411, tedy 87procentního vzrůstu. Později, v roce 1972, se jeden dobře informovaný agent tajné policie s uznáním vyjádřil: „Vidíme, že oznámení o soudních procesech se svědky Jehovovými a o jejich propagandě tuto organizaci neoslabilo, ale že mělo zcela opačný účinek.“ Věrná oddanost Jehovovi dosáhla vítězství.

Zvýšená činnost v období právních omezení

Jakmile byli bratři propuštěni, ihned věnovali pozornost duchovním potřebám sborů a veřejnému kázání dobré zprávy. Bratři začali dostávat Službu Království, která jim poskytovala znamenité rady, jak kázat a jak činit učedníky. Přestože těžkosti dále pokračovaly, cestující dozorci pravidelně navštěvovali sbory a ve sborech probíhala horlivá teokratická činnost.

Polská ústava oficiálně zaručovala svobodu náboženských projevů a svědkové Jehovovi tuto záruku brali v úvahu. K jejich uctívání patřilo kázat dům od domu, a tak kázali. Když však bratři byli ve svědecké službě, policie je zatýkala, „protože patřili ke sdružení“, jež bylo popisováno jako „sdružení, jehož existence, povaha a účel jsou před státem stále skryté pod pláštěm tajemnosti“. Chystala se nová fáze právního boje za náboženskou svobodu.

Bratři stále znovu trpělivě vyjadřovali svůj postoj před soudem i v dopisech, které oni sami nebo jejich právní zástupci psali na úřady. Konečně v květnu 1963 sedm soudců Nejvyššího soudu rozhodlo: „Rozpuštění náboženského sdružení logicky znamená zákaz veškeré jeho organizované činnosti, ale nemá vliv na individuální neboli soukromé uctívání, které není trestné.“ Bratři to pochopili tak, že individuální kázání dům od domu se nebude považovat za protizákonné.

 Svědkové nyní pokračovali v práci na duchovní žni ještě s větším elánem. (Mat. 9:37) Počet činných zvěstovatelů rychle vzrůstal, zejména ve velkých městech. Situace v řídce osídlených územích však byla naopak méně pozitivní. Bratři v jižním Polsku tedy začali vytvářet skupiny pomocných průkopníků, kteří budou posíláni do obvodů, kde je větší potřeba kázat. Později se těmto skupinám říkalo průkopnická střediska. Každá skupina se obvykle skládala asi z deseti zvěstovatelů, kteří byli ubytováni ve venkovském stavení u bratrů nebo často ve stanech.

Tato činnost se více rozběhla, protože mnozí zvěstovatelé z průkopnických středisek vycházeli nejméně jednou za rok, aby sloužili jako pomocní průkopníci. Nově zaváděná biblická studia se předávala zvěstovatelům z nejbližšího sboru. Tento způsob činnosti se občas používá i v dnešní době. Je zřejmé, že mu Jehova žehná.

Pokrok v dodávání duchovního pokrmu

Jehova jako láskyplný Otec také poskytuje svému lidu duchovní pokrm, a to i když je tento lid v nepříznivé situaci. Navzdory pronásledování byla literatura dodávána do sborů poměrně pravidelně.

Nejprve byly k rozmnožování biblické literatury k dispozici jen velice jednoduché ruční cyklostyly. Jeden bratr vzpomíná: „Kvalita tisku byla špatná a počet kopií malý. K rozmnožování na cyklostylu bylo potřeba hodně papíru. Tam, kde se rozmnožovalo, se musel dopravovat papír, a odtud se pak musely rozesílat hotové časopisy, a to všechno samozřejmě pod rouškou tmy. Jestliže to místo objevila policie, pro toho, komu patřilo, i pro pracovníky to znamenalo několik let uvěznění.“

Pouhá schopnost rozmnožovat nějakou literaturu však už nestačila. Bylo nutné zvyšovat počet výtisků a zlepšovat  kvalitu tisku. A tak se koncem padesátých let obstaral malý ofsetový stroj značky Rotaprint; později přibyly další stroje. Vedoucí malé tiskárny v Krakově, který byl příznivě nakloněný k pravdě, bratrům ukázal, jak se stroj obsluhuje a jak se připravují hliníkové desky. Tyto desky byly mnohem trvanlivější, a tak bylo možné udělat za kratší dobu více kopií.

Později si jeden bratr osvojil techniku výroby tiskových desek fotochemickou cestou — dokonce se to naučil na Polské akademii věd. Pak si bratři k tomu začali vyrábět potřebné zařízení. Přineslo to dobré výsledky. Nyní bylo možné fotograficky zmenšit písmo, a tak se na stejné množství obtížně získatelného papíru vešlo více textu. Kromě časopisů se tiskly i knihy. První kniha vydaná v Polsku v roce 1960 byla Od ráje ztraceného k ráji znovu získanému.

Tisk s sebou nesl mnoho problémů. Například nyní bylo zapotřebí více elektrického proudu. Bratři nechtěli, aby vzniklo nějaké podezření, a proto v odbočce vedli elektroinstalaci mimo elektroměr. Z důvodu svědomí však úhradu za spotřebovanou energii hradili elektrickým podnikům anonymně. Bezpečnostní orgány však jednou objevily svědkům jednu „pekárnu“, jak se nazývaly tiskárny, poblíž Gdaňska. Pracovníci byli předvedeni před soud a kromě jiného obviněni z toho, že kradou elektrickou energii. Jakmile však bratři prokázali, že spotřebovaný proud doopravdy anonymně zaplatili, žaloba byla stažena. Vydalo se tím vynikající svědectví.

Podle statistiky bezpečnostních orgánů se v letech 1956 až 1969 odhalilo a vyřadilo z provozu 34 středisek, kde svědkové vyráběli literaturu nebo odkud ji rozesílali. Jeden tajný policista z Bydhošti se chlubil: „Výzvědné služby kriminální policie jsou tak dobře zorganizované, že utajená  tiskárna svědků Jehovových se dá vypátrat nejdéle do šesti měsíců.“

To byl naprosto přehnaný výrok. Přesto každý zabavený Rotaprint znamenal opravdovou ztrátu. Tyto složité stroje se nikde v Polsku nevyráběly a kvůli státní kontrole bylo velmi obtížné je koupit. Proto velkou část těch strojů, které jsme měli — asi 50 z nich —, bratři s Jehovovou podporou sami vyrobili.

Mohla by být organizace zeslabována zevnitř?

Přímý útok se prokázal jako neúspěšný, a proto se úřady pokoušely rozbít jednotu svědků zevnitř. Nepřátelé začali vydávat napodobeninu Strážné věže, v níž byly informace pomlouvající Jehovovy věrně oddané služebníky. Nezjištěný „výbor dvanácti“ rozesílal na adresy, které získal z archívů tajné policie, dopisy, v nichž zlovolně útočil na vedoucí bratry. Ale ovce znaly hlas svého Pastýře a uměly rozeznat pravdu od lži. — Jan 10:27.

Koncem padesátých let bylo naprosto zřejmé, že obleva, kterou přinesl rok 1956, se chýlí ke konci. Zdálo se vhodné oznamovat dobrou zprávu co možná v největším rozsahu, dokud to půjde. Vzrůsty byly vynikající, ale u některých zvěstovatelů se projevil nezdravý duch soutěživosti. Ten způsobil, že mnoho nových zvěstovatelů neodpovídalo biblickým požadavkům. Zájemce začal být považován za zvěstovatele již tehdy, pokud jen přikývl na otázku, zda s někým mluvil o naději na Království tak, jak o ní mluví svědkové Jehovovi. Následkem toho se začalo používat heslo: „Dnes zájemce, zítra zvěstovatel.“ Mnozí z těchto zvěstovatelů ani nechodili na shromáždění. V březnu 1959, kdy podalo zprávu 84 061 zvěstovatelů, nebylo ani tolik přítomných na Památné slavnosti. Taková situace mohla docela snadno oslabit duchovní sílu organizace. — 1. Kor. 3:5–7.

 Podnikla se opatření pro nápravu. Počet zvěstovatelů zvolna klesal, až se ustálil zhruba na 50 000. Trvalo téměř 29 let — až do ledna 1988 —, než se opět dospělo k novému vrcholnému počtu zvěstovatelů. Tentokrát to však byli skuteční zvěstovatelé. A bylo jich 84 559!

Koordinované právní kroky

Vzhledem k tomu, že svědkové měli před sebou řadu soudních případů, bratři podnikali kroky ke koordinování právních postupů své obhajoby. Několik nadaných a odvážných advokátů ochotně souhlasilo, že budou svědky zastupovat. Předkládali logické právnické argumenty, ale kladli důraz na to, čemu svědkové věří a co učí z Božího slova. Následkem toho bylo při každém procesu vydáno svědectví soudcům a rovněž veřejnosti. Romuald Stawski, který měl  na starosti právní záležitosti svědků Jehovových, si vzpomíná, že v jednom měsíci probíhalo 30 procesů, když se nepočítají procesy týkající se křesťanské neutrality. Počet přítomných při procesech se svědky narůstal, až dosáhl 30 000 lidí za rok. — Mat. 10:18.

Někdy vládní úředníci dávali nepokrytě najevo svou nenávist ke svědkům. Například při procesu se šesti cestujícími dozorci v Poznani jedna sestra vypověděla, co jí státní prokurátor řekl — že kdyby ještě žil Hitler, ‚byl by s případem svědků Jehovových rychle hotov‘. Tento prokurátor později dodal, že on sám by s radostí postřílel tisíce svědků.

Ale z jakého důvodu? Náboženská činnost svědků Jehovových naprosto v žádném případě neohrožovala vládní činitele. To se jasně prokázalo při dalším procesu v Poznani, kdy obhájce připomněl, že v roce 1956 dav lidí násilím vnikl do nápravného ústavu a propustil všechny vězně. Byli mezi nimi i tři svědkové odsouzení k dlouhodobým trestům. Ale — podle protokolu vojenského soudu — všichni tři svědkové „se ihned dobrovolně přihlásili u Lidové milice“.

Další „zbraně“ nemají trvalý úspěch

Úřední činitelé se bez ustání pokoušeli najít nějaké „zbraně“, jimiž by dosáhli svého cíle — dostat organizaci Jehovových služebníků pod svou kontrolu. V roce 1961 možná měli pocit, že se jim to daří. Pod slibem větší svobody pohybu přiměli patnáct duchovně slabých bratrů, aby podali žádost o registraci denominace, která měla působit nezávisle na mezinárodním sdružení svědků Jehovových. Bratři jako celek se však za tuto denominaci nepostavili. Za dva roky nato byla žádost o registraci této denominace zamítnuta.

 Odpůrci tedy zkusili další vychytralý plán. Hledali nějaké „vlivné“ osoby, které by bylo možné vydírat. A opět se zdálo, že se jim to daří. Našli bratra, který měl důležité odpovědné postavení a porušoval křesťanská mravní měřítka. Bratři, jejichž úkolem bylo přezkoumat obvinění vznesené proti tomuto dozorci, byli náhle zatčeni. Dozorce zničil usvědčující doklady. Později začaly jiným bratrům přicházet dopisy, v nichž se údajní přátelé buď pokoušeli poškodit pověst úctyhodných bratrů a očistit provinilce, nebo právě naopak. Pochopitelně to způsobilo mezi bratry zmatek, a přesně to si úřední činitelé přáli.

Jehova však věděl, co se děje. (Hebr. 4:13) Časem byly předloženy nesporné důkazy, aby se ukázalo, k čemu doopravdy došlo, a tomu nemravnému člověku, jenž se z vlastní vůle stal šachovou figurkou v rukou odpůrců, byla odňata pospolitost. Léčka selhala. Další zbraň proti Jehovovým služebníkům tedy neměla trvalý úspěch. — Žalm 124:7.

V roce 1972 si odpůrci mysleli, že našli novou zbraň. Jeden důstojník tajné policie řadu let sbíral materiál, kde byli svědkové pomlouváni. Nyní tento materiál použil pro disertační práci, kterou napsal, když se snažil získat doktorát na filozofické fakultě. Jeho práce měla název „Obsah a forma propagandy, kterou používá sekta svědků Jehovových v Polské lidové republice“ a později měla sloužit jako příručka pro soudní úředníky v jejich boji proti svědkům.

Než byl ovšem někomu udělen akademický titul, musel tento člověk svou disertační práci obhajovat ve veřejné rozpravě. Obvykle to byla jen formalita. Jakmile však bratři zjistili, kdy a kde k této rozpravě dojde, předkládali tuto záležitost Bohu v modlitbě. Přestože měli málo času na  přípravu, rozhodli se této příležitosti využít k obhajobě Jehovova jména a lidu.

Když tedy 31. května 1972 Henryk Skibiński přednášel na univerzitě v Toruni svou disertační práci plnou nenávisti, patřili k jeho posluchačům svědkové Jehovovi. Skibiński tvrdil, že svědkové Jehovovi jsou nepřáteli státu a jeho spojenců, že jsou to špióni znepřátelené supervelmoci a že se kromě jiného staví nepřátelsky k vědě, transfúzi krve a evoluci. Cítil však povinnost zmínit se i o tom, že jsou to svědomití a poctiví občané. Potom promluvil profesor, který měl Skibińskému udělit akademický titul, a recenzenti. Nakonec byli o vyjádření požádáni posluchači.

Bratr Jan Waldemar Rynkiewicz z Bydhošti se chopil příležitosti a v obšírném projevu od základu vyvracel obvinění, že svědkové Jehovovi jsou nepřáteli státu a že to jsou špióni. Poukázal na to, že si pan Skibiński ve své disertační práci odporuje a že je ve své argumentaci  předpojatý. (Například úplně vynechal informaci, že obžaloba ze špionáže byla stažena ze soudního řízení a mnoho svědků bylo osvobozeno.) Kromě toho bratr Rynkiewicz zvlášť upozornil na to, jak svědkové přispěli k rozvoji bezkrevní chirurgie — což byla další myšlenka, kterou pan Skibiński vynechal. Zkušební komise přijala doklady, které jí bratr Rynkiewicz předložil. Pak bratři Zygmunt Sawicki a Józef Rajchel, kteří byli také mezi posluchači, odvážně předložili biblický názor na zasahování křesťanů do politiky a do světských konfliktů. Všichni přítomní napjatě naslouchali. Když se pan Skibiński pokoušel tyto názory vyvrátit, přestal se ovládat a předsedající musel jeho řeč přerušit. Skibińskému nebyl udělen titul doktora filozofie — k velkému zklamání mnoha jeho příbuzných a přátel, kteří tam stáli s květinami v rukou a neměli komu blahopřát.

A tak přesně za 50 let po slavné debatě svědků s jezuity v Krakově další skupina svědků vybojovala vítěznou bitvu — tentokrát se stejně zuřivým, jenže ateistickým odpůrcem. Od té doby projevovali úřední činitelé poněkud menší nadšení, když se pokoušeli dokazovat, že pronásledují svědky oprávněně. Úředníci také začali měnit svůj způsob jednání se svědky Jehovovými.

Sjezdy v lesích

Koncem šedesátých let se svědkové z území Śląsk Cieszyński vždy v létě, kromě pravidelných sborových shromáždění v soukromých bytech, začali scházet po větších skupinách v lese. Krátce potom se učinila opatření, aby se centrálně připravil sjezdový program, a tato shromáždění — nazývaná lesní sjezdy — se konala po celém Polsku.

Zpočátku úřady soudně stíhaly organizátory i návštěvníky těchto sjezdů. Ale bylo v tom, co svědkové dělali, skutečně nějaké nebezpečí? Pouze hovořili o Božím slově.  Během času si úřední činitelé na tyto sjezdy Jehovova lidu zvykli. Sjezdy se stále rozrůstaly. Na začátku na ně chodilo jen několik desítek bratrů; v sedmdesátých letech jich tam byly obvykle stovky.

Koncem sedmdesátých let byla do programu zahrnuta také biblická dramatizace a mnohokrát přípravy na křest. Začaly se používat mikrofony, reproduktory a magnetofony. Někde získaly tyto sjezdy již obvyklejší charakter, protože se konaly na určitých, předem připravených místech.

Návštěva členů vedoucího sboru

Koncem listopadu 1977 dostali Frederick Franz, Theodore Jaracz a Daniel Sydlik, všichni z mezinárodního ústředí svědků Jehovových, povolení navštívit Polsko. Byla to první oficiální návštěva členů vedoucího sboru. V mnoha městech mluvili s cestujícími dozorci, průkopníky  a dlouholetými svědky, vyprávěli jim o pokroku teokracie v jiných zemích a odpovídali na spoustu otázek. Sbory na tuto návštěvu reagovaly zvýšenou činností ve službě pro Království.

O rok později navštívili Polsko Milton Henschel a Theodore Jaracz. Tentokrát vykonali zdvořilostní návštěvu na Úřadě pro věci církevní. V následujících letech měl vedoucí sbor možnost věnovat dílu v Polsku větší pozornost a navázat vztahy s dozorci v celé té zemi. Na odpovědné bratry v Polsku nyní více působilo blahodárné teokratické vedení a pod tímto vlivem mohli pro organizaci v Polsku vytvářet plány a činit opatření podobná těm, která působí ku prospěchu Božího lidu v mnoha jiných zemích. Zároveň byla vidět i značná změna v tom, že představitelé státu začali vůči nám a naší činnosti projevovat tolerantnější postoj.

Těší se z rakouské pohostinnosti

Koncem sedmdesátých let se několika bratrům podařilo navštívit oblastní sjezdy mimo Polsko. Nejprve byli ve francouzském Lille a později v Dánsku. A potom, v létě 1980, došlo k něčemu neobvyklému.

I když byla organizace svědků Jehovových dosud zakázána, asi 2 000 svědků dostalo oficiální povolení k návštěvě oblastního sjezdu „Boží láska“ ve Vídni. Rakouští bratři uvítali své hosty velice pohostinně. Ve velkém stanu, jenž byl postaven pro program v polštině, všichni sledovali průběh sjezdu s oceněním.

Na závěr sjezdu se všechny jazykové skupiny sešly na blízkém stadiónu. Společně zazpívaly, i když každá skupina ve svém jazyku, píseň „Díky ti, Jehovo“. Nikdo nechtěl odejít ani po společné závěrečné modlitbě. Láskyplní rakouští hostitelé zahrnuli svou pohostinností nejen hosty z Polska, ale také hosty z Maďarska, z Jugoslávie i dalších  zemí. Při dlouhotrvajícím potlesku se tehdy všechny oči zalily slzami. Praví křesťané se radovali v jednotě, která odstranila nepříjemné bariéry, tak typické pro starý, umírající svět.

Oblastní sjezd „Věrná oddanost Království“, který se konal v Rakousku v následujícím roce, navštívilo více než 5 000 polských svědků. Rakouští bratři se tentokrát sešli ve stanu a prostory stadiónu přenechali svým hostům. Polští hosté kromě toho směli pomáhat při organizování sjezdu, a tak získávali cenné zkušenosti, jejichž prospěšnost se projevila později, když bratři připravovali velké sjezdy v Polsku.

Desetiletí historických sjezdů na domácí půdě

V témže roce, kdy mělo 5 000 polských svědků svůj sjezdový program na stadiónu v Rakousku, místní veřejní činitelé v Gdaňsku dovolili svědkům uspořádat oblastní sjezd v sále Olivia. Program 5. července 1981 navštívilo 5751 lidí. Svědkům z okolí Krakova bylo v tom roce také povoleno použít malou sportovní halu. V této hale v malém městě Skawině se konaly dva oblastní sjezdy „Věrná oddanost Království“.

Situace se doopravdy zlepšovala. V Polsku však, žel, bylo 13. prosince 1981 vyhlášeno stanné právo. Po celé zemi byly rozestaveny policejní a vojenské hlídky. Kontrolovaly se všechny projíždějící automobily. Veřejná shromáždění byla zakázána. Co to mělo znamenat pro nás?

Během několika prvních týdnů se ukázalo, že svědkové, známí svou křesťanskou neutralitou, se mohou bez potíží scházet v soukromých bytech. Navzdory omezeným možnostem cestování mohli cestující dozorci stále navštěvovat sbory. Literatura byla sice stále vydávána mimo dohled veřejnosti, ale bratři ji dostávali nadále.

 Ale léto 1982 bylo již téměř na dosah. Jak to bude s oblastními sjezdy? Hranice byly uzavřeny, takže nikdo nebude moci cestovat do jiné země. Striktní uplatňování stanného práva naprosto znemožnilo pořádat sjezdy v lesích. Co se dalo dělat? Bratři šli požádat majitele sportovních hal, zda by jim haly pronajali za účelem pořádání sjezdů. Majitelé souhlasili. Tato zpráva byla přijata s nadšením a po celém Polsku bylo uspořádáno více než 80 duchovních hostin.

V roce 1983 se konalo méně oblastních sjezdů, zato byly větší a většinou proběhly v najatých halách. Poprvé bylo dovoleno, aby tyto sjezdy navštívili svědkové ze zemí západní Evropy. Celkem tam bylo 114 166 přítomných, a pokřtěných bylo 2 388.

Bylo by možné, aby svědkové Jehovovi pořádali v Polsku rozsáhlejší mezinárodní sjezdy? V létě roku 1984 bratři požádali úřady o povolení, aby si v roce 1985 mohli najmout pro takovéto sjezdy čtyři velké stadióny. Odpověď nepřicházela řadu měsíců. V polovině února 1985 bylo ještě nejisté, zda to bude schváleno. Konečně schválení přišlo. Času bylo málo. Začalo se intenzívně pracovat, aby se dokončila řada podstatných detailů a mohly se konat čtyři třídenní sjezdy — v Chorzowě, ve Varšavě, ve Vratislavi a v Poznani. Navštívilo je 94 000 lidí, mezi nimi i stovky hostů ze zahraničí. Všichni měli velkou radost, když viděli, jak se dává pokřtít 3 140 nových Jehovových služebníků. Napjatě naslouchali a projevovali velké ocenění pro program, který obsahoval i proslovy přednášené čtyřmi členy vedoucího sboru.

Polská televize později přinesla dva dokumentární filmy o životě a činnosti svědků Jehovových v Polsku. V těchto programech byly také záběry ze sjezdů. Filmy s názvem  „Dobrá zpráva o Království“ a „Lid, který zachovává ryzost“ se promítaly v celostátní televizi.

Pevně se drží teokratického pořádku

Z toho však nevyplývalo, že všechny tlaky z oficiálních kruhů přestaly. Jednotlivým svědkům ve sborech sice nebylo zabraňováno v kázání dům od domu, ale bratři v odpovědných postaveních nesli těžký náklad. Připomeňme si, že organizace svědků Jehovových v Polsku dosud neměla zákonné uznání; zákaz nebyl nikdy oficiálně ukončen. Sjezdy museli připravovat vybraní bratři, jimž to bylo povoleno jako soukromým osobám. Docházelo k pokusům cenzorsky vyřadit určité části programu. Tito bratři byli rozhodnuti, že neudělají nic bez souhlasu vedoucího sboru.

Jedna situace, která se týkala cestujících dozorců, nastala v roce 1984. Dosud platný výnos o stanném právu vyžadoval, aby všichni muži ve věku 20 až 45 let měli světské zaměstnání. Na tomto právním podkladě byli všichni cestující dozorci předvoláni na státní odbor pro věci církevní v jednotlivých vojvodstvích. Tam jim byla předložena připravená potvrzení, na nichž byl uveden obvod, kam byli přiděleni. Na první pohled to vypadalo jako legalizace jejich práce, ale potvrzení bylo nutné pravidelně obnovovat a musela se ohlásit každá změna obvodu nebo úkolu, jímž byli pověřeni. Bratři toto opatření rozhodně odmítli. Jako pastýři stáda měli teokratické úkoly, které nepodléhaly schválení nebo předpisům světských úřadů.

Hojnost duchovního pokrmu

Dnes mají svědkové Jehovovi v Polsku nádhernou literaturu k osobnímu studiu i k použití ve své veřejné službě. Ale cesta vedoucí k tomuto stavu nebyla poseta růžemi. Po celá léta bylo tiskárenské zařízení svědků zabavováno vždy, jakmile bylo objeveno. Později se úřední  činitelé usilovně snažili získat alespoň polooficiální kontrolu nad tím, co bratři vyráběli ve svých „pekárnách“ neboli tiskárnách.

Bratři ovšem navrhli, aby jim bylo dovoleno dovážet knihy, brožury a časopisy ze zahraničí. Stejně jako jiné náboženské publikace měly být podle zákona osvobozeny od cenzury i tyto publikace. Zpočátku se tento cíl zdál nedosažitelný, i když bratři zdůrazňovali, že jejich literatura založená na Bibli má pro společnost velkou vzdělávací hodnotu. Vytrvalost se však bratrům nakonec vyplatila.

V roce 1984 bylo dovoleno dovézt ze Spojených států 60 000 výtisků publikace Moje kniha biblických příběhů. Později bratři dostali souhlas, aby ještě mohli dostat větší množství brožur „Hle! Činím všechny věci nové“ a Boží jméno, které přetrvá navždy. Poněkud déle trvalo, než bylo možné dovézt knihu Můžeš žít navždy v pozemském ráji, ale představte si, jakou radost pak způsobilo jejích čtvrt miliónu výtisků. Později — obvykle s menšími potížemi — byly knihy a brožury většinou dodávány z odbočky Společnosti v Seltersu/Taunusu v Německu. V roce 1989 k těmto dodávkám patřila kniha Jak vznikl život? — Evolucí, nebo stvořením? Tento námět je vhodný pro ateistické země, i když vyvolával diskuse.

V polovině roku 1988 — téměř rok předtím, než se Watch Tower Society stala zákonným zástupcem svědků Jehovových v Polsku — začaly pravidelně přicházet barevné časopisy, dvakrát měsíčně Strážná věž a jednou měsíčně Probuďte se! V současné době přichází statisíce výtisků a jejich počet neustále vzrůstá. Po celém Polsku si lidé zvykli vídat Strážnou věž a Probuďte se! v polštině. Časopisy jim svědkové Jehovovi nabízejí na ulicích i na nádražích, a také v domácnostech, když je jako zvěstovatelé navštěvují. Od  1. dubna 1989 vychází Strážná věž v polštině — stejně jako v řadě jiných jazyků — simultánně s vydáním v angličtině.

Toto ohromné množství literatury, kvalitní svou formou i obsahem, pomáhá dobrou zprávu o Božím Království šířit v nebývalém rozsahu. Počet biblických studií, jež se vedou s upřímnými lidmi, se zvýšil více než na 80 000, a tak se stále dalším lidem pomáhá na cestu k věčnému životu. Je zjevné, že Ježíš Kristus otevírá dokořán dveře příležitostí v této zemi. — Srovnej Zjevení 3:7, 8.

Znovu se objevují sály Království

V těžkých dobách zákazu samozřejmě nebyly žádné sály Království. Začátkem osmdesátých let se však začaly znovu objevovat. Byly neoficiální a vznikaly v budovách, které vlastnili svědkové. V roce 1986 se konal seminář pro zástupce těch sborů, kde si již sál postavili nebo jej právě stavěli. Na semináři se podrobně probíraly technické a právní záležitosti.

V květnu 1993 měli bratři 644 vlastních sálů Království. Dalších 257 sálů si pronajali a 130 jich bylo ve výstavbě.

Konečně zákonné uznání!

Svědkové Jehovovi již v roce 1949 podali žádost o zákonné uznání, ale vládní orgány ji zamítly. V následujících letech se bratři několikrát pokoušeli toto zákonné uznání získat, aby mohli lépe zastupovat zájmy svědků Jehovových v Polsku. Často jednoduše nedostali žádnou odpověď.

V roce 1985 byla pro usnadnění dovozu literatury zaregistrována úředně schválená společnost s názvem Strażnica — Wydawnictwo Wyznania Świadków Jehowy w Polsce (Strážná věž — Vydavatelství Náboženské společnosti svědků Jehovových v Polsku). To byl důležitý krok k uzákonění naší vydavatelské činnosti.

 V roce 1987 byl Úřadu pro věci církevní předložen další návrh stanov. Tento návrh byl pečlivě připraven pod vedením vedoucího sboru. Následovaly dva roky dopisování a rozhovorů. V delegaci, jež jednala s úředníky, byli dva bratři, kteří v roce 1949 podepsali první žádost o registraci. Představte si, jakou měli 12. května 1989 radost, když po 40 letech ředitel Úřadu pro věci církevní schválil stanovy sdružení Strażnica — Towarzystwo Biblijne i Traktatowe, Zarejestrowany Związek Wyznania Świadków Jehowy w Polsce (Strážná věž — Biblická a traktátní společnost, registrované Náboženské sdružení svědků Jehovových v Polsku)! Tuto zprávu přinesly všechny druhy sdělovacích prostředků a svědkové Jehovovi na celém světě se radovali.

Původní správní radu tohoto Sdružení tvořili Harald Abt, Zygfryd Adach, Stanisław Kardyga, Edward Kwiatosz, Franciszek Mielczarek, Antoni Tomaszewski a Adam Wojtyniak. Během let, která uplynula od schválení stanov, však dva z těchto bratrů zemřeli. Byli to Harald Abt * a Edward Kwiatosz, kteří sloužili Jehovovi věrně až do smrti. Nahradili je Wiesław Jaśko a Jan Klaudiusz Skowron.

Získat od světských úřadů zákonné uznání bylo zde v Polsku důležité, ale oproti uznání a schválení Jehovou Bohem, jehož svrchovanost bude brzy ospravedlněna před celým stvořením, je to ovšem podružné. — Zjev. 4:11.

V rozsahu mnohem větším než kdykoli předtím

Krátce potom, co bylo dosaženo zákonného uznání, probíhaly v létě 1989 ve Varšavě, Chorzowě a Poznani mezinárodní sjezdy „Zbožná oddanost“. Z těchto sjezdů se radovali delegáti téměř ze všech světadílů, včetně tisíců delegátů ze zemí východní Evropy a rovněž pět členů  vedoucího sboru. Program pro zahraniční delegáty byl v Chorzowě, Poznani i ve Varšavě simultánně překládán do mnoha jazyků. Celkem 166 000 návštěvníků a 6 093 pokřtěných vyvolalo velkou radost.

Později, od 9. do 12. srpna 1990, došlo na varšavském stadiónu Dziesięciolecia k další historické události. Největší stadión v polském hlavním městě se zcela zaplnil. Na jedné straně seděli delegáti ze Sovětského svazu a na druhé straně jejich polští bratři a hostitelé. Byl to nezapomenutelný zážitek, když každá skupina mohla poslouchat program ve vlastním jazyku.

Jen několik dní předtím to vypadalo, že sjezd bude ohrožen. Sovětští úřední činitelé oznámili, že jejich státním příslušníkům je zakázáno cestovat do Polska. Sovětské cestovní agentury varovaly svědky, že se budou muset vrátit od hranic. Bratři však důvěřovali Jehovovi a dále se na sjezd připravovali. Právě včas byl začátek zákazu cestování odložen až do doby po sjezdu. Ihned více než 17 000 sovětských svědků začalo proudit přes hranice. Bohatý program duchovních lahůdek, z něhož se radovali, byl velkou odměnou za to, jaké oběti museli přinést, aby se na sjezd dostali.

A to ještě nebylo všechno. V příštím roce, v roce 1991, se konaly další sjezdy, tentokrát ve více městech. Opět bylo Jehovovo požehnání jasně patrné. Šest dní před zahájením sjezdu na stadiónu v Chorzowě členové známé rockové skupiny, která tam připravovala vystoupení, pověsili na věž stadiónu reklamní plakát. Na plakátu byly satanské obrazy a symboly. Sjezdový výbor několikrát protestoval, žádal o odstranění plakátu, ale bezvýsledně. V upřímné modlitbě se obrátili k Jehovovi. V noci náhlý poryv větru roztrhal plakát na kusy, a tak se problém vyřešil.

 V témže roce patřilo více než 22 000 polských delegátů k návštěvníkům sjezdů v Maďarsku v Budapešti, na Ukrajině ve Lvivě a v nynější České republice v Praze. Velmi je rozradostnilo, že při těch příležitostech mohli být v duchovním společenství s dalšími bratry z celého světa.

Jak by se mohlo v Polsku vytvořit vhodné centrum, odkud by vycházel dohled nad sbory a nad tím, jak káží dobrou zprávu?

Kancelář odbočky v Polsku

Od roku 1950, kdy byla kancelář v Lodži zabavena, nebyla jednotlivá oddělení kanceláře odbočky pod jednou střechou, ale během čtyřiceti let byla na různých místech. Jakmile bylo Náboženské sdružení svědků Jehovových zákonně uznáno, mohlo se to změnit. Bratři vybrali pro kancelář odbočky na přechodnou dobu dům č. 17 v ulici Prosta v Markách poblíž Varšavy, odkud se dílo řídilo. Potom se začalo hledat trvalé místo, kde by se dala postavit odbočka.

V říjnu 1989 byl zakoupen vhodný pozemek i se zanedbaným motelem v malém městě Nadarzynu, asi 20 kilometrů na jihozápad od Varšavy. Evropská regionální projektová kancelář Společnosti nakreslila stavební plány a brzy se začalo se stavbou. Mnohdy pracovalo na staveništi i 600 dobrovolných pracovníků. A tak za podivuhodně krátkou dobu jednoho roku a osmi měsíců byl postaven komplex budov, kde může žít a pracovat rodina betel. Nové prostory byly oficiálně zasvěceny 28. listopadu 1992.

Když přihlížející viděli výkonnost bratrů a jejich způsob práce, žasli. V článku nazvaném „Božím způsobem“ list Gazeta Stołeczna (Noviny hlavního města) uvedl: „Práce je v plném proudu; nikdo tam nečinně nepostává. Každý má  při práci na hlavě ochrannou přilbu. Mají-li se příští den odlévat betonové podlahy, tesaři pracují tak dlouho, jak je to nutné, aby připravili bednění. Je nemyslitelné, aby se dobrovolníci druhý den nějak zdržovali . . . Hlavním cílem svědků je předat dobrou zprávu každému, kdo si to přeje. Pracovníci na stavbě domova betel na své poslání nezapomínají. Po práci si někteří z nich vezmou Bibli a několik výtisků Strážné věže a vydají se kázat Boží slovo dům od domu. Pravidelně vedou biblické rozhovory s mnoha lidmi v Nadarzynu i v okolí.“

Bratři v Polsku jsou vděční Jehovovi, že se jim podařilo dokončit tento stavební projekt. Jsou přesvědčeni, že nová kancelář odbočky usnadní teokratickou činnost v Polsku. Také chtějí vyjádřit svou vděčnost celosvětovému společenství bratrů, kteří je modlitbami a tolika různými praktickými způsoby podporovali, aby vytrvali až dodnes.

Rozhodnuti vytrvávat i nadále

Snahy náboženských i světských odpůrců o vyhlazení svědků Jehovových selhaly. Svědkové jsou dnes v Polsku třetím největším náboženským seskupením. Velká část obyvatel, kteří nejsou svědky Jehovovými, má svědky mezi svými příbuznými nebo známými. V nedávných letech se o svědcích hodně mluvilo i psalo ve sdělovacích prostředcích. Obvykle objektivně a často i kladně. Nejvíce k tomu přispěly velké sjezdy. Ale bratrům se také daří stále účinněji poskytovat sdělovacím prostředkům hodnotné informace.

Začátkem roku 1991 byly rovněž vytvořeny výbory pro styk s nemocnicemi. Členové těchto výborů vedli užitečné rozhovory se zdravotnickými pracovníky v mnoha velkých polských městech. To způsobilo v lékařských kruzích pozitivní změny postojů ke svědkům Jehovovým a k tomu,  jak se svědkové staví k transfúzím krve. List Ziemia Gorzowska přinesl následující zprávu o nemocnici ve Skwierzyně: „Zdravotnický personál si zvykl na jejich zásady; krev již není nikomu vnucována.“

Před několika lety bylo mnoho set svědků Jehovových ve vězení kvůli křesťanské neutralitě. Nyní jsou však svědkové Jehovovi v Polsku — coby pokřtění zvěstovatelé, ordinovaní Boží služebníci — osvobozováni od vojenské služby. Vláda je osvobozuje na základě potvrzení, které Společnost vydala těm, kdo jsou způsobilí. I když žádný svědek není z důvodu neutrality ve vězení, přesto svědkové nezapomínají na ty vězně, s nimiž se tam v minulých  letech setkali a kteří projevili upřímný zájem o Boží slovo. Dále tyto vězně navštěvují a pomáhají jim přizpůsobovat život Boží vůli.

Je velice radostné, že v roce 1993 dosáhli v Polsku vrcholného počtu 113 551 zvěstovatelů. Tito zvěstovatelé, jichž jsou desítky tisíc, mají nespočetné množství důvodů k tomu, aby byli vděční Jehovovi. Viděli, jak pravda postupuje z generace na generaci, takže některé polské rodiny se mohou radovat z vědomí, že již pátá generace přebírá praporec pravdy. Sami na sobě poznali milující laskavost úzce spjatého mezinárodního společenství křesťanských bratrů. Byli svědky toho, jak Jehova při nich stál ve velmi těžkých dobách a poskytoval jim potřebnou sílu, aby zůstali na straně Božího nebeského Království pod vládou Ježíše Krista. Pocítili posilu své víry a prohloubení své důvěry ve Stvořitele, jež byly vytříbeny nesčetnými zkouškami a pronásledováním. — Jak. 1:2–4.

Tedy ne v duchu pyšného vychloubání, ale s pokornou vděčností za Jehovovu milující péči potvrzují pravdivost božského slibu: „Ať bude proti tobě vytvořena jakákoli zbraň, nebude mít úspěch.“ — Iz. 54:17.

[Poznámky pod čarou]

[Tabulka na straně 252]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Zvěstovatelé

125 000

100 000

75 000

50 000

25 000

0

1981 1983 1985 1987 1989 1993

Hodiny (v miliónech)

20

16

12

8

4

0

1981 1983 1985 1987 1989 1993

 [Mapa na straně 170]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Gdaňsk

Chojnice

Gorzów Wielkopolski

Bydhošť

Białystok

Nadarzyn

Poznaň

Waršava

Łodž

Vratislav

Lublin

Kielce

Katovice

Krakov

[Obrázky na straně 183]

Zde v Krakově nabízel Franciszek Puchała značnou odměnu každému, kdo by mohl základní církevní nauky dokázat z Bible

[Obrázky na straně 191]

Wilhelm a Amelie Scheiderovi brzy potom, co začali sloužit v betelu v Polsku

[Obrázky na straně 193]

Jan Śmieszko, jenž byl v této soudní budově v Chojnici souzen za rouhání; kněz, který proti němu svědčil, uznal svou porážku

[Obrázek na straně 197]

Rok 1933 — skupina svědků na jihu Polska se chystá do služby

[Obrázek na straně 199]

Když byl „Złoty Wiek“ (Zlatý věk) zakázán, bratři změnili jeho název na „Nowy Dzień“ (Nový den)

[Obrázky na straně 202]

Několik z těch, kdo prokázali svou víru za pobytu ve věznicích a v koncentračních táborech: 1. Paulina Woelfleová, 5 let. 2. Jan Otre̗bski, 4 roky. 3. Harald a Elsa Abtovi; Harald 14 let; Elsa 7 let. 4. Franz Schipp, 3 roky

[Obrázky na straně 207]

V roce 1940 se Jan Sadowski (na obrázku z tehdejší a dnešní doby) chopil příležitosti vydat na tomto hřbitově důkladné svědectví velmi mnoha lidem

[Obrázek na straně 215]

V Katovicích se na poválečném sjezdu v roce 1946 shromáždilo 5 300 nadšených polských svědků

[Obrázky na straně 216]

Kancelář odbočky v Lodži a rodina betel, která tam sloužila; rok 1948

[Obrázek na straně 217]

Henryka Żurová byla umučena za tři roky potom, co byla pořízena tato fotografie, protože se nechtěla po katolicku pokřižovat

[Obrázek na straně 223]

Paweł Muhaluk (vlevo) a Stefan Behunick, misionáři vyhnaní z Polska

[Obrázky na straně 227]

V této soudní budově ve Varšavě byly svědkům Jehovovým v roce 1951 uloženy vysoké tresty. V přední řadě zprava doleva: Wilhelm Scheider, Edward Kwiatosz, Harald Abt, Wladyslaw Sukiennik a strážný

[Obrázky na straně 235]

Tiskové stroje, které sestavili a používali svědkové k tisku biblické literatury v době zákazu, a skupina sester, jež mnoho let tuto literaturu s nasazením života a svobody tiskly a roznášely

[Obrázky na straně 238]

Zde na univerzitě v Toruni Jan W. Rynkiewicz a dva další bratři veřejně vyvrátili nactiutrhačná obvinění vznesená proti svědkům

[Obrázek na straně 240]

„Sjezd v lese“ v roce 1981

[Obrázek na straně 251]

Výbor polské odbočky v roce 1992