Celosvětová zpráva

Afrika a okolní ostrovy

Africký kontinent je rozdělený na desítky zemí. Tyto země se dále dělí podle kmenů a jazyků. Není nijak neobvyklé, že mezi etnickými skupinami dochází k prudkým srážkám. Ale více než 636 000 lidí z těchto národů, kmenů a jazykových skupin je sjednoceno v uctívání pravého Boha, Jehovy. Tito lidé vybízejí druhé, aby ‚se báli Boha a oslavovali jej‘, a mnozí lidé tuto výzvu vděčně přijímají. (Zjev. 14:6, 7)

Někteří z těch, kdo byli zcela ovládáni místními pověrami a kouzly, se z toho všeho vymanili, aby mohli sloužit Jehovovi. V Jižní Africe zaklepali svědkové na jedny dveře a přišla jim otevřít žena oblečená v úboru sangoma (šamana). Svědkové se rychle měli k odchodu, ale žena za každou cenu chtěla jejich poselství slyšet. Jeden ze svědků přečetl 5. Mojžíšovu 18:10–12, aby jí ukázal biblický názor na spiritistické praktiky. Šamanka přijala nabídku biblického studia. Řekla, že kdyby se studiem Bible  přesvědčila o tom, že sangoma je v rozporu s tím, co chce Jehova, pak by s těmito praktikami přestala.

Když podle Bible prostudovala 10. kapitolu knihy Můžeš žít navždy v pozemském ráji, spálila všechny své kouzelnické pomůcky a začala chodit na shromáždění do sálu Království. Byla sice legálně vdaná, ale již sedmnáct let se svým manželem nežila. Studiem zjistila, že tuto situaci musí napravit. Nyní jsou ona i její manžel oddanými, pokřtěnými svědky.

Některé z velice působivých zpráv, které přišly v průběhu minulého roku, byly z Malawi. Svědkové Jehovovi na celém světě se nesmírně radovali, když slyšeli, že 12. srpna 1993 v Malawi skončil po 26 letech zákaz činnosti svědků Jehovových. Po zrušení zákazu následovala 15. listopadu 1993 registrace Watch Tower Bible and Tract Society a 25. února 1994 ukončení zákazu rozšiřování literatury svědků Jehovových. Je zajímavé, že jen několik týdnů po registraci Společnosti bylo zlikvidováno ústředí strany Malawiských mladých průkopníků (MYP), která tak krutě zacházela se svědky Jehovovými. Armáda zavřela všechny kanceláře této strany a mnohé její činitele čekalo stíhání a smrt. Ostatní si zachránili život útěkem do Mosambiku.

Bratři v Malawi se opět učí kázat dům od domu, nabízet literaturu a zavádět domácí biblická studia. Jakmile skončil zákaz rozšiřování literatury Společnosti, byla hned v dubnu uspořádána kampaň, při které zvěstovatelé po celém státě rozšiřovali traktát Čemu věří svědkové Jehovovi? vydaný ve třech jazycích. Těchto traktátů bylo rozšířeno více než 1 000 000.

Na ostrově Svatého Tomáše a na Princově ostrově, které leží blízko západního pobřeží Afriky, zakoušela hrstka  pravých křesťanů přes třicet let pronásledování, bití a věznění za to, že se scházeli ke studiu Bible. Ale v roce 1993 tam svědkové Jehovovi dostali náboženskou svobodu. V lednu 1994 pak v moderním sále s klimatizací, v nejkrásnějším sále v té zemi, uspořádali třídenní oblastní sjezd „Božské vyučování“. Části sjezdového programu byly dokonce vysílány státním rozhlasem.

V Zairu Nejvyšší soud obnovil legalizaci svědků Jehovových, a tak bylo v této zemi možné znovu pořádat oblastní sjezdy. S jakým ohlasem? Na jednom sjezdu, který se konal začátkem služebního roku v Kinshase, zaplnilo stadión více než 70 000 návštěvníků. Prvních šest oblastních sjezdů „Zbožná bázeň“ navštívilo v roce 1994 celkem 120 127 lidí a pokřtěno jich bylo 1 155; dalších devatenáct z této série sjezdů se tam má ještě konat.

Ve sboru Koumassi Prodomo v Côte d’Ivoire je jeden služební pomocník, který je známý svou velmi mírnou povahou. Ale vždycky takovou pověst neměl. Než poznal pravdu, silně pil, kouřil, pohyboval se ve špatné společnosti a své problémy často řešil pěstmi. Ti, kdo ho znali, potvrzují, že nejlepší bylo buď být jeho přítelem, nebo se mu zdaleka vyhnout. On však říká: „Jehova se nade mnou slitoval.“ Bylo s ním zavedeno biblické studium. Postupně měnil svůj život a časem se dal pokřtít. Ale do jaké míry se změnil? Měsíc před křtem prošel určitou zkouškou, když ho nějaký muž napadl. Bratr proti němu nepodnikl žádnou odvetnou akci. Několik týdnů po křtu se mu stalo něco podobného. Znovu dokázal, že odložil starou osobnost, která odpovídala jeho dřívějšímu způsobu chování, že byl obnoven silou podněcující jeho mysl a že skutečně oblékl novou osobnost, v níž se zrcadlí Jehovův duch. (Gal. 5:22–24; Ef. 4:22–24)

 Asie a tichomořské ostrovy

V Orientu a na tichomořských ostrovech je z 514 847 ctitelů Jehovy 152 343 průkopníků.

Jeden průkopník v Japonsku se snažil vykonat měsíčně 100 opětovných návštěv a rozhodl se znovu navštívit i lidi, kteří předtím neprojevili zájem. Začal si tedy vést záznamy o každém, s kým se ve službě dům od domu setkal, a asi do týdne ho znovu navštívil. Kdykoli šel svědčit dům od domu, snažil se také vykonat pět opětovných návštěv. Připravil si, co bude říkat, a naprosto se spolehl na poselství, které předkládal. Do konce měsíce vykonal 241 takových návštěv. Na jedné se mu podařilo zavést studium s člověkem, který řekl: „Vždycky jsem odmítal mluvit s vašimi lidmi. To je poprvé, co jsem poslouchal.“ Láskyplná vytrvalost přinesla výsledky. V měsíční zprávě bratr uvedl 10 biblických studií.

V posledních letech přišlo na Nový Zéland mnoho lidí  z jiných zemí, zejména z Asie. Vznikla korejská a thajská studijní skupina a bratři předpokládají, že se brzy vytvoří čínský sbor v Aucklandu, kde je už podle zpráv více než na 50 000 čínských obyvatel. I z jiných měst Severního ostrova, například z Wellingtonu a North Palmerstonu, přicházejí zprávy, že mezi Číňany je mnoho zájemců.

Někteří zájemci měli úspěch, když reagovali na podnět, že mají s pravdou seznámit příbuzné. V Tainanu na Tchaj-wanu začala studovat jedna mladá žena v domácnosti. Žila ve velké rodině, jejíž mnozí členové měli význačné postavení v presbyteriánské církvi. Církev často kritizovala svědky za to, že ‚napadají jiná náboženství‘, a proto se ta žena vyhýbala jakékoli kritice, ale zaměřila se na to, aby na ní byly vidět křesťanské vlastnosti. Na shromáždění jezdila 16 kilometrů na motocyklu, ale účastnila se jich pravidelně. Příbuzní brzy pozorovali, že mění svou osobnost. Tyto změny a taktní způsob vydávání svědectví způsobily, že začala studovat manželka jejího bratra. Později i manžel souhlasil, že se podívá, co se to vlastně učí. Dále začal studovat její mladší bratr a jeden bratranec. Pak o to, co poznávali mnozí členové rodiny, projevila zájem tchyně té ženy. Žena pak vydala svědectví rodičům, kteří bydlí 320 kilometrů od ní. Začali studovat. Nyní ta žena, její manžel a dva příbuzní jsou pokřtěni, několik dalších příbuzných výborně pokračuje ve studiu a další manželé vystoupili z presbyteriánské církve, a mohou tedy kázat. Jehova opravdu žehná lidem, kteří svými slovy i chováním doporučují pravdu.

Dívce Matildě bylo teprve 12 let, když první prezident Watch Tower Society, C. T. Russell, navštívil v roce 1912  Cejlon — nynější Srí Lanku. Na obrázku na s. 239 v knize Hlasatelé sedí Matilda na zemi jako druhá zprava. Později ona i její manžel sloužili jako zvláštní průkopníci. Nyní ve svých 94 letech stále pilně káže. Nedávno byla celý rok pomocnou průkopnicí. Může trochu chodit o holi a to stačí, aby využila každou příležitost, kdy ji navštíví sousedé, přátelé, příbuzní, podomní obchodníci, listonoši nebo kdokoli jiný. Většinu svědectví musí vydávat pomocí dopisů. Adresy vyhledává v novinách, v rubrice s oznámením o úmrtí, a píše lidem, kteří oznámení uveřejnili. Je šťastná, když dostane příznivou odpověď.

V Korejské republice je 31 % svědků pravidelnými průkopníky a tisíce dalších jsou pomocnými průkopníky. Některý obvod je propracováván hodně často. Přesto jsou zvěstovatelé svým trefným, stručným vyjadřováním úspěšní i v domech, kde lidé zpočátku říkají, že nemají zájem. Jisté katoličce, která říkala, že nechce poslouchat, sestra řekla: „Nevím, jakou naději máte vy, ale“ — ukázala jí traktát Život v pokojném novém světě — „já mám naději, že budu žít v takovém pokojném novém světě.“ Když jedna starší paní řekla, že nemá o poselství zájem, sestra jí ukázala stejný traktát a zeptala se: „Kdyby vás někdo pozval, abyste žila v takovémhle ráji, přijala byste to pozvání?“ Po obou rozhovorech následovalo biblické studium, pak návštěva shromáždění, a nyní obě ženy směřují ke křtu.

Bratři na Havaji mimořádně usilují, aby zastihli lidi — kdekoli a jakkoli je to možné. Snaží se dostat k lidem, kteří bydlí v domech s bezpečnostním systémem, k lidem na pracovišti, na ulicích, v parcích, na plážích i jinde. Proto mají sbory více map s obvodem a propracovávají obvody důkladněji. Plodné je i vydávání svědectví telefonem. Tak  jedna sestra navázala spojení s mladým námořníkem, který bydlel v budově s bezpečnostním systémem. Zjistila, že muž má o pravdu dost velký zájem, a zařídila, aby dostal brožuru. Na návštěvu k němu přišel bratr, a zavedl s ním biblické studium s knihou Žít navždy. Po čase začal muž svědčit spolubydlícím a jiným námořníkům. Vlastně je (po jednom) zval na své studium. Když studium probíhalo již několik týdnů, muž se zeptal: „Jak Jehova najde všechny, kdo chtějí znát pravdu, než přijde konec?“ Bratr odpověděl: „Myslíte, že to byla náhoda, když v domě, který není přístupný a kde ještě nikdo nesloužil, jsme se k vám dovolali právě v době, kdy jste byl doma?“ Muž se zamyslel a řekl: „To je zajímavé, protože krátce před tím telefonickým rozhovorem jsem se chtěl dozvědět, zda se dá nějak zjistit, co skutečně říká Bible.“

Může svědek dál kázat, i když ho čeká dlouhodobý pobyt v nemocnici? Ten náročný úkol měla před sebou jedna sestra na ostrově Tarawa v souostroví Kiribati ve střední části Tichého oceánu. Ihned po nástupu do nemocnice začala těm pacientkám, které o to stály, dávat brožuru „Hle!“. Jedna pacientka si všimla, kolik za sestrou chodí návštěv, a ptala se, zda všichni jsou její příbuzní. Když jí sestra vysvětlila, že to jsou duchovní bratři a sestry a i sboroví starší, na tu ženu to hluboce zapůsobilo. Říkala, jak je velice zklamaná, že nikdo z její církve se o ni za ty tři měsíce, co leží v nemocnici, nezajímal natolik, aby přišel, i když věděli, že je těžce nemocná. Požádala o studium. Časem se ke studiu připojil také její manžel i matka. Sestra mohla nakrátko opustit nemocnici a navštívit krajský sjezd. Měla velkou radost, že jedna pacientka a několik rodinných příslušníků jiných pacientek šlo na sjezd s ní.

 Evropa

V uplynulém roce bylo v evropských zemích včetně Ruska, které sahá až za pohoří Ural a do Orientu, věnováno vydávání svědectví o Božím Království 248 763 468 hodin. V této části světa se 89 578 lidí dalo pokřtít, aby tak symbolizovali, že zasvětili svůj život Jehovovi. Jak se k lidem v této části světa dostává dobrá zpráva?

V posledních letech se tisíce uprchlíků snažily získat povolení ke vstupu do Belgie. Tamním bratrům se tak otevřela nová pole působnosti. V průběhu tří uplynulých let vedli bratři v jednom uprchlickém táboře, kde je ubytováno 480 utečenců, sto šedesát biblických studií s lidmi ze 43 zemí. Někdy se na studiu sejde najednou deset lidí. Mají tak velký zájem, že ředitel tábora zajistil zvláštní kancelář, kde mohou bratři vést biblická studia.

Mladý katolík, který utekl ze Slovenska, požádal, aby s ním bylo vedeno studium dvakrát týdně. Když v dopise  vydal svědectví své matce, ta navštívila místní sbor na Slovensku, aby zjistila, s jakými lidmi se její syn stýká. Byla příjemně překvapena, a tak přijala nabídku biblického studia a stejně i její dcera. Mladý muž vydal v dopise svědectví také své snoubence. Její starší sestra se ji pokoušela od studia odradit, ale brzy začaly studovat obě. Mladý muž v uprchlickém táboře neustále své rodině psal a jeho dopisy četli všichni členové rodiny. Nyní se s jeho příbuznými na Slovensku vede deset biblických studií.

Trpělivost se vyplácí — k takovému závěru došla jedna průkopnice z České republiky, která vypráví: „Před rokem jsem začala studovat s jednou slečnou. První dva měsíce její zájem a soustředěnost na biblické myšlenky trvaly jen 10 nebo 15 minut. Setkávaly jsme se jednou týdně, přičemž několikrát změnila den a hodinu schůzky. Ani jednou jsem jí neřekla ‚Nemám čas‘ nebo ‚Studujeme jen chvíli‘ a podobně, i když je pro mě čas vzácný a častokrát jsem přišla i o dva večery kvůli deseti minutám služby. Trpělivost se vyplatila. Po dvou měsících začala slečna sama navrhovat, že budeme studovat půl hodiny, a později dokonce hodinu. Dnes navštěvuje všechna shromáždění, písemně se na ně připravuje a podává komentáře. Opustila falešné náboženství a uvažuje o křtu.“

Velmi dobře slouží videokazeta Společnosti Svědkové Jehovovi — Organizace za tímto jménem. Jedni manželé-průkopníci na Faerských ostrovech (mezi Islandem a Norskem) měli dvě tyto videokazety, které půjčovali lidem. Do pořadníku na zapůjčení se jednou zapsalo 14 osob. Někteří lidé si videokazetu vypůjčili a promítali ji ještě dalším. Vypůjčil si ji také jeden učitel v důchodu, který řadu let pravidelně odebíral Strážnou věž a Probuďte se! Když si bratr pro kazetu přišel, muž byl nadšený a říkal, že ji promítl  čtrnácti lidem z té vesnice. Nemohl ji však vrátit, protože ji půjčil jedné ženě ze sousední vesnice. Bratr se později dozvěděl, že tato žena ji promítla 15 lidem z okolí. V průběhu velikonoc učitel videokazetu promítl dalším šesti lidem. Poslední zpráva o ní říkala, že byla zapůjčena jednomu rybáři. Bývalý učitel svěřil videokazetu rybářovi pod podmínkou, že ji promítne všem jedenácti lidem na palubě rybářské lodi.

Jeden starší ve Finsku vedl jednou dopoledne schůzku před svědeckou službou a na ní řekl zvěstovatelům: „Nevíme, kam nás dnes Jehova povede, ale je velmi důležité, že jsme ve službě, protože v tom případě nás Jehova může použít tak, jak bude chtít.“ V obvodu měl potom najednou pocit, že by měl zajít do určitého domu, kolem kterého procházeli. Jeho společník říkal, že tam nikdo nebydlí, ale starší tam rozhodně chtěl jít. Setkali se tam s paní, která jim řekla, že se s manželem teprve nedávno přistěhovali. Jakmile jí bratři pověděli, že jsou svědkové Jehovovi, pozvala je dál s tím, že za chvíli přijde domů manžel. Když vešli dovnitř, řekla: „Zrovna jsem se modlila k Bohu, aby k nám přivedl nějakého svědka Jehovova, protože jsme se právě přistěhovali. Ale jak jste mohli přijít tak rychle? Přednesla jsem svou modlitbu teprve před deseti minutami.“ Když přišel manžel, ukázalo se, že to zajímá i jeho, a ihned bylo zavedeno studium. Dělali rychlé pokroky a v květnu 1994 byli pokřtěni.

Jestliže se někdo rozhodne, že bude dávat přednost duchovním zájmům před hmotnými, je to důležitý krok v jeho růstu ke křesťanské zralosti. To platilo i v případě rybáře Jacquese, který pracoval ve Francii v jednom přístavu u Středozemního moře. Jacques studoval Bibli se svědky Jehovovými teprve krátkou dobu. Chtěl navštívit  letní oblastní sjezd, ale ten se měl konat přesně v tom ročním období, kdy vrcholí rybářská sezóna a kdy většina rybářů ve dne v noci pracuje, aby získali nejlepší úlovky. A Jacques měl navíc na své lodi dvanáct zaměstnanců. Jak jim měl vysvětlit, že v nejlepším období nebudou několik dní rybařit? Pevně se rozhodl dát duchovní věci na první místo. I když o něm lidé říkali, že se zbláznil, a posmívali se mu, vydal se i s manželkou a dvěma malými chlapci na sjezd.

V pondělí po sjezdu Jacques znovu vzal loď i posádku a vydali se na lov. Když vytáhli sítě, byli ohromeni, protože místo obvyklého úlovku — asi 300 kilogramů sardinek — našli v sítích téměř tunu pražem, ryb, které mají velkou cenu. Úlovek měl pětkrát vyšší hodnotu než to, co by pravděpodobně chytili ve dnech sjezdu, kdy nelovili. Žádný rybář z té vesnice si nemohl vzpomenout na nikoho, kdo by do té doby měl tak bohatý úlovek.

Jednomu mladému muži bylo vydáno svědectví, když byl na zimní lyžařské dovolené. V podstatě ho to sice nezajímalo, ale přesto se rozhodl, že po návratu domů do Nizozemska navštíví shromáždění, jen aby zjistil, o co se vlastně jedná. Několik týdnů chodil na sborové studium knihy a potom přistoupil na to, že bude studovat Bibli s pomocí knihy Žít navždy. Po několika měsících začal také chodit na nedělní shromáždění, ale k rozhodnutí, že bude sloužit Jehovovi, nijak významně nepokročil. Tento mladý muž totiž vyrostl bez víry v Boha. Když však zhlédl videokazetu Bible — Přesná historie, spolehlivá proroctví, nesmírně na něj zapůsobila. Požádal, zda by si ji mohl nechat ještě další týden. Nakonec řekl: „Bůh skutečně existuje, a Bible je jeho Slovo.“ Od té doby dělal rychlé pokroky a nyní je horlivým svědkem Jehovovým.

 Střední a Jižní Amerika

Tato část světa se stala nesmírně úrodným polem pro činění učedníků. V průběhu minulého roku bylo v těchto zemích vedeno 1 613 268 domácích biblických studií a 91 126 zájemců dospělo ke křtu ve vodě.

Naši bratři v Bolívii vydávali svědectví vysoko v Andách poblíž jezera Titicaca a měli přitom několik velice pěkných zážitků. Když se ve venkovské obci nazvané Atahuallpani představili jako svědkové Jehovovi, zjistili, že si tam řada lidí říká svědkové Ježíše Krista. Na otázku, proč si dali takové jméno, se tito lidé odvolali na Skutky 1:8. Následoval konstruktivní rozhovor o mnoha otázkách; účastnili se ho i pastoři oné náboženské skupiny a mluvilo se o biblickém základu pro jméno svědkové Jehovovi. Potom zvěstovatelé pozvali tu náboženskou skupinu do sálu Království v Corpě.

Za několik týdnů tři pastoři této náboženské skupiny skutečně přišli do sálu Království. Po shromáždění si  dlouho povídali se staršími a pozvali je na místo, kde se scházeli, aby jim starší podrobněji vysvětlili naše biblické učení. Starší připravili sympozium na náměty ‚Armagedon‘, ‚Kdo jde do nebe‘ a ‚Pozemský ráj‘. Toto sympozium si vyslechlo padesát příslušníků té církve. Po proslovech promluvil předsedající jejich skupiny a oznámil všem přítomným, že byli ‚zavedeni na scestí a provozovali falešné náboženství‘. Když shromáždění skončilo, pastoři a několik dalších členů skupiny vřele objímali bratry. Se členy této skupiny bylo zavedeno mnoho biblických studií. V době, kdy se tato zpráva píše, je již 25 členů této skupiny pokřtěnými svědky a dalších deset dobře pokračuje v biblickém studiu. Představte si, jakou radost měla tato skupina upřímných lidí, když si uvědomili, že konečně našli přesné poznání Boží životodárné pravdy!

Bratři z východní části Salvadoru chtěli navštívit nejodlehlejší končiny svého venkovského obvodu a kázat tam dobrou zprávu. Když chodili několik hodin z kopce do kopce po úzkých stezkách, dostali se do malé osady, kde dosud ještě nebyli. V jednom domě přišel ke dveřím jedenáctiletý nevidomý chlapec a chvíli jim naslouchal. K bratrovu překvapení pak řekl: „Já jsem svědek Jehovův.“ Byla to pravda? Zvěstovatele velmi překvapilo, když chlapec začal zpívat píseň číslo 32, „Dům od domu“. Uměl ji celou. Řekl, že umí zazpívat ještě jiné písně, a ihned zanotoval píseň číslo 105, „Buď pozdraven, Jehovův prvorozený!“ Potom začal bratrovi vyprávět o pozemském ráji. Jak se ten chlapec, který žil na tak zapadlém místě, o tom všem dozvěděl? Od jiného chlapce, který dokonce ještě neuměl číst. Matka toho hošíka pracovala v rodině svědků ve velkoměstě a brala ho s sebou na shromáždění do sálu Království. Když se malý chlapec vrátil do osady, kde bydleli, vyprávěl  svému nevidomému příteli všechno, co se dozvěděl. Nevidomý chlapec se nyní přestěhoval do většího města, kde mu bratři pilně pomáhají, aby dělal pokroky v pravdě.

Jeden zvláštní průkopník ze severu Brazílie píše, že po příjezdu na místo, kam byli přiděleni, se dozvěděli, že čtyři tamní zvěstovatelé musí chodit na shromáždění deset kilometrů pěšky, protože o víkendech tam nejezdí autobusy. Průkopníci se rozhodli pořádat shromáždění v městečku, kde zvěstovatelé bydlí. První neděli přišlo čtyřicet lidí. Na dalším shromáždění byl v domě stejný počet přítomných, ale venku stál pastor a patnáctičlenná skupina církve „Boží sbor“. Byli sice pozváni dovnitř, ale raději poslouchali venku. Průkopník vypráví: „Na konci shromáždění jsem vyšel ven, abych si s nimi pohovořil a odpověděl na jejich otázky. Pastorovi jsem řekl, že jsem byl kdysi pastorem jako on. Zeptal se mě: ‚Jak tedy můžete být nyní svědkem Jehovovým?‘ Jelikož jsem mu chtěl odpovědět, pozval jsem ho k sobě domů, a on pozvání přijal. Za několik týdnů on i někteří z jeho skupiny opustili svou církev a začali s námi studovat Bibli.“

Půl hodiny před začátkem první Památné slavnosti v tom městečku přišlo 140 lidí. Žel, nebyla tam žádná zvuková aparatura. Jedna katolička navrhla, že se aparaturu pokusí vypůjčit z kostela. Když o ni požádala kněze, zeptal se: „To je pro svědky Jehovovy?“ Odpověděla: „Ne, je tam jen osm svědků. Tu aparaturu tam potřebuje více než sto katolíků.“ Tento důvod neuspěl. Jistá protestantka předložila podobný návrh, ale kazatel řekl: „Pro svědky Jehovovy rozhodně ne!“ Žena namítla: „Já i ostatní členové církve jsme na aparaturu přispěli, a tak máme určité právo ji používat.“ Po tomto zdůvodnění dovolil, aby si aparaturu vypůjčili. Po této Památné slavnosti bylo zavedeno mnoho  nových studií. V městečku si všichni povídali o tom, jak svědkové Jehovovi doopravdy pomáhají lidem, kteří žijí na odlehlých místech.

Jedna sestra ve Venezuele, ve městě Caracas, jela jednou odpoledne metrem a snažila se nějakým způsobem vydat svědectví ženě, která seděla vedle ní. Sestra si začala se ženou povídat o tom, jak se mění lidská společnost a jak se těmto změnám musíme přizpůsobovat i my.

Žena přisvědčila a dodala: „Tohle pořád říkám manželovi, ale on je hloupý. Chce totiž vychovávat děti postaru. Víte, on je svědek Jehovův.“

Zvěstovatelka se rozhodla nedat najevo, že je také svědek, a místo toho řekla: „Ti svědkové Jehovovi, které znám, jsou vynikající lidé. Řekněte mi, je váš manžel alkoholik?“ Když žena odpověděla „Ale ne!“, sestra dále uvedla celý seznam jiných možností: „Tak tedy užívá drogy?“ „Určitě je to sukničkář a pořád chodí domů pozdě.“ „Takže učí děti neslušná slova?“ „Už vím, když je doma, musíte ho obsluhovat a obskakovat.“ Žena každou možnost rozhodně zamítla a několikrát se zmínila o manželových výborných vlastnostech. Nato sestra řekla: „Pak to tedy nechápu. Co je na něm špatného?“

Žena se na okamžik zamyslela a pak řekla: „No, totiž, vodí děti na dvě hodiny na shromáždění do sálu. Ale říkala jsem mu, aby už je tam nevodil.“

Sestra se zeptala: „O čem se na těch shromážděních mluví?“ A pak ženě položila další otázku: „Co dělají vaše děti, když nejdou na shromáždění?“ Znovu se pokusila ženě pomoci v uvažování: „Myslíte, že je pro ně lepší, když se dívají na televizi, kde je tolik násilí, válek, vražd a nemravných seriálů, než když se učí o Bohu?“ Pak sestra pokračovala:  „Něco vám řeknu, dnes je hodně pěkných žen s dobrým postavením v zaměstnání, které hledají manžela. Musejí se spokojit s muži, kteří mají všelijaké chyby. A z mužů se vyklubou opilci, narkomani nebo sexuálně nevybíraví lidé; nakazí ženy nemocí AIDS nebo jinými chorobami, a jak bídně ty ženy potom vypadají. Vy si nevážíte manžela, který je skoro svatý? Popravdě řečeno, nechápu vás. Kdybyste ho nechtěla, ráda si ho vezmu! Je to právě takový manžel, jakého hledám. Kdyby mi někdo takový řekl: ‚Pojďme do sálu [Království],‘ odpověděla bych: ‚Tak jdeme!‘ A kdyby řekl: ‚Vezmeme s sebou děti,‘ měla bych z toho velkou radost. Važte si toho, co máte.“ Když pak žena na jedné stanici vystupovala, usmívala se a děkovala sestře. Doufáme, že také reagovala na povzbuzení, aby sama zjistila, co se na těch shromážděních vlastně děje.

Zážitek jedné sestry z Paraguaye ukazuje, že je moudré, jestliže si návštěvu krajských sjezdů plánujeme s důvěrou v Jehovu. Sjezd se měl konat v hlavním městě vzdáleném 580 kilometrů. Sestra měla pět dětí, manžel ji před několika lety opustil, a ona měla jen velmi málo peněz. Přesto začala usilovně šetřit, aby se jí podařilo i s dětmi sjezd navštívit. Když se však přiblížil den jejich odjezdu, stále ještě neměla dost peněz na dopravu. Co dělat? Bydlela v malém městě, kde se všechno řeší otevřeně, a tak se i se svými pěti dětmi vydala na zastávku autobusu. Vysvětlila průvodčímu, že potřebuje i s dětmi jet do hlavního města, ale že má peníze jen na dvě jízdenky. K její radosti jí řekl, aby si i s dětmi nastoupila do autobusu. Když vyjeli, průvodčí začal vybírat peníze za jízdenky a od sestry chtěl zaplatit pouze jednu jízdenku, její vlastní. Byl to luxusní autobus, u nich ve městě ten nejdražší. Tato rodina byla velmi vděčná za to, že nepřišla o duchovní pokrm na krajském sjezdu.

 Severní Amerika a ostrovy v Karibském moři

Činnost Jehovovy novodobé pozemské organizace se v této části světa začala projevovat více než před 110 lety. Dobrá zpráva je zde kázána ve velkém rozsahu, ale Pán žně dosud neřekl, že je dílo ukončeno. A v uplynulém roce se v těchto zemích daly pokřtít desetitisíce lidí.

Jedna průkopnice z Grenady vypráví, že se cítila poněkud sklíčená vyhlídkou na to, že má jít znovu do obvodu, který v uplynulých měsících několikrát propracovala. Co se však nestalo? Píše: „Když jsem jednou dopoledne navštívila Rossella (šestnáctiletého chlapce), měl v obličeji zvláštní výraz. Tehdy mi vrtalo hlavou, zda mu je dobře. Později mi pověděl, že ‚zvláštní‘ výraz měl proto, jak nečekaně rychle byly vyslyšeny jeho modlitby. Víte, před týdnem se upřímně modlil, aby mu Bůh ukázal správný způsob uctívání, a najednou jsem s ním mluvila o Jehovovi.

 Za měsíc již začal chodit na všechna shromáždění do sálu Království. Rád čte, a tak za dva měsíce přečetl knihy ‘Your Will Be Done on Earth’ (‚Staň se tvá vůle na zemi‘), ‘The Nations Shall Know That I Am Jehovah’—How? (‚Národy poznají, že já jsem Jehova‘ — Jak?), Zjevení — Jeho slavné vyvrcholení se přiblížilo!, Lidstvo hledá Boha, knihu Rozmluvy, Největší člověk, který kdy žil, Ročenky 1991 a 1992, většinu dostupných brožur a nová čísla časopisů Strážná věž a Probuďte se! . . . Loni v červenci byl pokřtěn na oblastním sjezdu. Uvědomil si, že jsou skutečně pravdivá slova Žalmu 145:18: ‚Jehova je blízko všech, kteří ho vzývají, všech, kteří ho vzývají v opravdovosti.‘“

Je zajímavé, že Rossell bydlel v suterénu toho domu dva roky. Celou tu dobu se on ani jeho teta nesetkali se svědky, i když je ten obvod často propracováván. Je nesmírně důležité, abychom svůj obvod propracovávali důkladně.

Jedna nová zájemkyně přijela poslední den na oblastní sjezd „Zbožná bázeň“; vystoupila ze svého auta blízko vchodu do sjezdového sálu. Později dopoledne zjistila, že ztratila peněženku, kde měla 2 000 východokaribských dolarů (740 amerických dolarů). Vzpomněla si, že naposledy peněženku viděla, když vystupovala z auta. Znovu pozorně prošla stejnou cestu a vyptávala se pořadatelů na parkovišti, ale nikam to nevedlo. Sestra, která zájemkyni pozvala, ji ujistila, že „kdyby se peněženka našla v prostoru parkoviště nebo ve sjezdovém sále, přátelé by ji vrátili, protože svědkové Jehovovi jsou poctiví a láskyplní“.

Druhý den ráno si žena vzpomněla, že v peněžence měla neproplacený šek vystavený na své jméno, a tak zavolala do obchodu, kde jí šek vystavili. K jejímu velkému  údivu prodavačka zvolala: „Právě volal nějaký svědek Jehovův a ptal se, zda vás znám a kde by vás mohl najít. Našel vaši peněženku venku před sjezdovým sálem.“ To ženu ještě více ujistilo o tom, že svědkové Jehovovi jsou opravdu bohabojní.

Starat se o rodinné příslušníky, kteří jsou nemocní, je úkolem všech křesťanů, ať slouží celodobě, nebo ne. Jedna naše sestra na Aljašce přišla na to, jak může zůstat v průkopnické službě, i když se často nečekaně stalo, že se musela věnovat své vážně nemocné dceři. Omezila svou kazatelskou službu na to, že vydávala svědectví telefonem z domova. Přemýšlela o tom s modlitbou a pak se rozhodla, že bude chodit do kazatelské služby a bude s sebou nosit radiotelefon. Tak mohla odejít z domova, a přesto být v případě potřeby dosažitelná díky telefonu. Vykonává průkopnickou službu s radostí již 28 let a nechce se této vzácné výsady vzdát.

Jedna sestra z ostrova St. Croix na Panenských ostrovech USA zjistila, že musí svou novorozenou holčičku odvézt na léčení na Portoriko. Jednoho dne vrchní ošetřovatelka odvedla sestru do své kanceláře a řekla jí: „Jak je možné, že své dítě navštěvujete každý den a to už tři měsíce? Ubytování v hotelu je určitě velmi drahé. Všechny ostatní matky z ostrovů přijedou, děti tady nechají a musí se vrátit domů.“ Sestra ošetřovatelce pověděla o výboru pro styk s nemocnicemi a vysvětlila, že jedni manželé ji vzali k sobě domů a starají se o ni, zajišťují jí dopravu do nemocnice a podobně. Ošetřovatelka se sestry zeptala, zda ty lidi znala už dříve. Když sestra řekla: „Ne, ale jsou to moji bratři,“ ošetřovatelka užasla. Zapůsobilo to opravdu na všechny pracovníky nemocnice. Vrchní ošetřovatelka prý řekla: „To je náboženství, jaké dnešní svět potřebuje.“

 ‚Pohleďte, pole se bělají ke žni‘

Když Ježíš zdůrazňoval svým učedníkům důležitost služby, pro kterou je školil, přirovnal tuto službu ke žni: „Pohleďte, říkám vám: Pozvedněte oči a pohleďte na pole, že se bělají ke žni.“ (Jan 4:35) Později jim řekl: „Žeň je veliká, ale dělníků je málo. Proste proto Pána žně, aby vyslal dělníky na svou žeň.“ (Mat. 9:37, 38) Tato slova jsou velice vhodná pro dnešní dobu.

Zpráva za minulý služební rok ukazuje, že v mnoha zemích lidé, kteří radostně chválí Jehovu, sklízejí bohatou úrodu. Některé země podaly zprávu o dvacetiprocentním  nebo i vyšším vzrůstu. K nim patří Albánie, Bulharsko, Ukrajina, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Angola a Mosambik.

V Mosambiku bylo několik věcí, které v průběhu služebního roku 1994 podpořily rozmach teokracie. Hlavně to bylo hodně uprchlíků vracejících se ze sousedních zemí, většinou z Malawi. Během roku 1993 bylo v celém Mosambiku pouze deset krajů a zpátky se přistěhovaly celé 4 kraje. Také se reorganizovaly sbory, kterým válečný stav zrušil spojení s organizací. A dále, mnohem více zájemců směřuje k tomu, že zasvětí život Bohu a dají se pokřtít.

Ve městě Milange v provincii Zambézia byl v listopadu 1993 krajský sjezd. V sobotu dopoledne se 2 023 účastníků radovalo, když čtvrtina z nich — 505 uchazečů o křest — vstala a odpověděla řečníkovi na jeho dvě otázky. Pak tato velká skupina nadšeně zpívala melodie Království a procházela přitom středem města, kolem katolického kostela; s pohledem na krásnou horu Mlanje šli 6 km po silnici k řece, kde byli pokřtěni jako Jehovovi svědkové.

Někteří lidé přijímají pravdu rychle. Jedna misionářka nedávno přidělená do Kambodže píše: „Jednou v sobotu jsem kázala dům od domu a dala jsem jedné slečně brožuru. Předvedla jsem jí biblické studium a domluvily jsme se, že za dva dny budeme v rozhovoru pokračovat. Po studiu jsem jí vyprávěla o shromážděních a dala jsem jí pozvánku. Podívala se na ni a řekla: ‚Uvidíme se zítra.‘ V úterý přišla na sborové studium knihy. Po studiu jsem se ptala: ‚Tak kdy se uvidíme?‘ ‚Zítra?‘ zeptala se. ‚Dobře,‘ odpověděla jsem, a ve středu jsme studovaly potřetí. Na konci studia jsem se zeptala: ‚A kdy se uvidíme opět?‘ Vytáhla pozvánku a řekla: ‚Zítra na shromáždění.‘ V prvním týdnu po seznámení jsme tedy třikrát studovaly a ona přišla  na všechna tři shromáždění. Chodí na shromáždění pravidelně.“

Ze srovnání zpráv za srpen a červen 1994 je vidět, že v Rusku přibylo zvěstovatelů o 49 % a studií o 87 %. Většině nových zájemců se pomáhalo jednotlivě. Ale někde přijímaly pravdu společně velké skupiny lidí. Jeden mladý muž z města u Petrohradu dostal od příbuzných z Gruzie knihu Žít navždy. Všechno, co se z ní dozvěděl, říkal druhým, a proto se jich ke studiu s touto knihou scházelo několik. Na základě toho, co se naučili, zničili své modly a změnili světské zaměstnání. Pak hledali svědky Jehovovy, kteří by jim pomohli s kazatelským dílem na tom území. Na pomoc přišlo několik průkopníků a za pouhé 4 dny bylo zavedeno 50 studií. V městě je nyní 22 zvěstovatelů, 7 z nich je pokřtěno a každý vede 9 nebo 10 studií. Lidé také výborně reagují daleko na východě, na ostrově Sachalinu. V lednu 1991 tam bylo jen 8 zvěstovatelů. Nyní je tam v 6 sborech více než 300 horlivých zvěstovatelů.

Odbočka v Kolumbii věnuje každoročně po určitou dobu velké úsilí důkladnému propracování obvodů a na tu dobu vysílá do určitých míst zvláštní průkopníky, aby se propracovalo více odlehlých měst. Letos byli zvláštní průkopníci přiděleni do 33 měst ve vzdálených končinách Kolumbie, zejména ve východních nížinách. To je rozsáhlé území, kde je většinou jen džungle a několik silnic spojujících osamocená města. Ale přesto tam bylo díky průkopníkům vytvořeno 22 skupin. V jedné vesnici se bratr setkal s mužem, který říkal, že jeho manželka ráda čte Bibli. Později bratrům doporučil, aby navštívili také jeho souseda. Soused je zavedl k další rodině, která chtěla studovat. Během šesti měsíců se pět členů těchto rodin dalo pokřtít a dva z nich jsou pravidelnými průkopníky. Začalo  studovat i několik dalších příbuzných a sousedů. Tam, kde před osmnácti měsíci nebyl žádný svědek, dnes mají svědkové vlastní sál Království, kam chodí na veřejné přednášky osmdesát lidí.

V jedné osamocené skupině ve vnitrozemí Guyany byl jen jediný pokřtěný zvěstovatel — jedna sestra. Sloužila velmi usilovně mezi tamními lidmi, karibskými Indiány. Postavili tam velmi pěkný sál Království, který má otevřené stěny a více než 500 míst k sezení. V něm je zvuková aparatura s přenosnými mikrofony napájenými z baterie. Vždy v neděli dopoledne tam od 8.30 probíhá sborové studium knihy a studium Strážné věže. Odpoledne mají školu teokratické služby a služební shromáždění. Všechno se musí překládat do jazyka Karibů, který existuje pouze v mluvené formě. Když se někteří zvěstovatelé chtějí dostat na shromáždění, musí vyjít o den dříve a jít pěšky asi 40 kilometrů. Před začátkem shromáždění sedí každý na svém místě, a přestože lavice nemají opěradla, je v sále jen minimální pohyb. Každou středu večer tam asi sto lidí navštěvuje kursy čtení a psaní, které jsou vedeny v angličtině. V době, kdy se tato zpráva píše, chtějí čtyři dvojice legálně uzavřít manželství ještě před oblastním sjezdem. Dalších šestnáct lidí také vyjádřilo přání legalizovat své manželství, aby mohli zasvětit svůj život Jehovovi a stát se jeho služebníky.

Jehova doopravdy žehná svému lidu. Jak je to předpověděno v Izajášovi 9:3: „Učinil jsi národ lidnatým; zvětšil jsi pro něj radování. Radovali se před tebou jako radováním v čase žně.“ Kéž se my všichni, služebníci jediného pravého Boha Jehovy, kdekoli a v jakýchkoli poměrech co nejplněji podílíme na tom velkolepém díle ohlašování Království, které nyní probíhá.