Guadeloupe

PŘEDSTAVTE si, že jste na malém ostrově v Karibském moři, v jižní části souostroví Guadeloupe. Jste v malém městě, které má pouze 6000 obyvatel a kde dochází jen k velmi málo událostem, které by budily rozruch. Ale dnes jsou z lodi, která pravidelně přiváží lidi a zásoby, vykládány na přístavní hráz tuny ocelových trubek a hliníkového plechu. Za den je tento kovový materiál přemístěn na okraj města a pospojován. Je z něho postaven sjezdový sál, do kterého se vejde téměř tisíc lidí. Není nutné, aby to, co se v něm bude konat, oznamovaly nějaké reklamní tabule. Každý ví, že takový sjezd by zde mohla pořádat jenom jediná skupina lidí.

O týden později přijíždějí současně tři další lodi. Celé město sleduje, jak tisíc lidí — mužů, žen i dětí — jde od přístaviště na místo sjezdu. Nesou si zavazadla, skládací lehátka a zásoby vody. Tito lidé jsou svědkové Jehovovi. Nepřijeli do města jen  proto, aby navštívili sjezd, ale také proto, aby s obyvateli mluvili o biblické pravdě. Již dlouhá léta se každý na Guadeloupu a okolních ostrovech se svědky často setkává.

Jak se biblická pravda dostala na tyto ostrovy? Jací lidé zde žijí? Jaké jsou ty ostrovy, na kterých bydlí?

Směsice kultur

Guadeloupe nazvali karibští Indiáni „Ostrovem krásných vod“ — Karukéra — dávno před tím, než tam v roce 1493 připlul Kolumbus. Indiáni přitom pravděpodobně mysleli na osvěžení u mnoha guadeloupských vodopádů a na krásu vod obklopujících Guadeloupe. Později vám však budeme vyprávět o jiném druhu vody, která dnes na Guadeloupu hojně proudí. To, co tato voda přináší, je ještě krásnější.

Guadeloupe se vlastně skládá ze dvou ostrovů a z několika menších závislých ostrovů (Marie-Galante, Les Saintes, La Désirade, Îles de la Petite-Terre, Saint-Barthélemy a část ostrova Saint Martin). Na mapě vypadají dva hlavní ostrovy jako motýl s roztaženými křídly. Na západě leží ostrov Basse-Terre, kde je hornatá, sopečnatá krajina, a na východě ostrov Grande-Terre, což je náhorní planina zdobená mozaikou nízkých kopců. Krásu obou ostrovů ještě zdůrazňují pláže omývané tyrkysově zbarvenou vodou, zeleň venkova a tropické pralesy se spoustou vodopádů.

Ke břehům Guadeloupu připluli lidé různých ras. Prvními obyvateli byli Aravakové, později se dostavili Karibové, kteří předešli všechny kolonizátory z Evropy. Teprve více než 140 let po Kolumbově výpravě, financované Španělskem, se na Guadeloupu usídlili Evropané;  tito usídlenci byli Francouzi, ne Španělé. Postupně vyhladili Kariby a postavili mlýny na cukrovou třtinu. Na těžkou práci dováželi otroky.

Politicky je Guadeloupe správním územím Francie a v posledních desetiletích se sem stěhuje mnoho Francouzů. Hlavní ostrovy jsou však obydleny většinou černochy, jejichž předky odvlekli z afrických pobřeží obchodníci s otroky. Asi deset procent obyvatelstva ovšem pochází z dělníků, kteří byli přivezeni z Indie, když bylo na Guadeloupu v roce 1848 zrušeno otroctví. Ostrovy Les Saintes a Saint-Barthélemy — dva ze šesti závislých ostrovů — jsou obydleny hlavně Blancs-pays (místními bělochy), jejichž bretaňští a normandští předkové patřili k prvním kolonistům na těchto ostrovech. Je tady také několik libanonských a syrských rodin, které řídí zdejší obchodní podniky.

Většina obyvatelstva se považuje za římské katolíky. Indická komunita je sice katolická, protože splynula se společenstvím katolíků, ale Indové pokračují ve svých hinduistických obřadech. Na venkově jsou tu a tam vidět jejich posvátné kůly zdobené vlajkami jasných barev. Značný počet lidí se hlásí k náboženství, které je prosyceno pověrami získanými od předků a jehož trvání velice podporují quimboiseurs (kouzelníci).

Nicméně lidé mají obvykle úctu k Bibli. Věří, že je to Boží slovo. Mnozí ve svých modlitbách používají výňatky ze Žalmů. Dá se říci, že v domácnostech často nechávají Bibli otevřenou u žalmu, který údajně přináší domácnosti ochranu a požehnání, a vedle Bible někdy stojí rozsvícená svíce.

Ze směsice kultur — africké, evropské a asijské — se  zrodil způsob života, ve kterém převládá zejména vlídnost a laskavost. U mnoha lidí tyto dobré vlastnosti působí, že je příjemné s nimi mluvit a že jsou přístupní poselství o Království.

Skromné začátky

Dějiny svědků Jehovových na Guadeloupu jsou dobrým příkladem toho, co dokáže vykonat Jehovův duch společně s upřímnými a pokorně smýšlejícími lidmi, kteří přijímají božské pozvání, aby ‚si vzali zdarma vodu života‘. (Zjev. 22:17) Svědkové navštívili Guadeloupe již v roce 1936. Avšak v roce 1938 začali někteří z nich pravidelně vydávat svědectví v docích přístavu Pointe-à-Pitre.

V tom roce se teprve začala na ostrov zavádět elektřina a v ulicích bylo vidět jen několik automobilů. Přístav byl rušný. Kotvily tam lodi všemožných velikostí. Pohybovali  se tam kupci a jejich zaměstnanci, například přístavní dělníci, kteří nakládali a vykládali objemné pytle, těžké bedny a obrovské sudy. Jistý muž měl ve zvyku sedět během polední přestávky ve stínu na schodu přede dveřmi, a kolem něho se shromažďovali dělníci. Mluvil o Bibli. Tímto mužem byl čtyřicetiletý Cyril Winston. Byl ženatý a pocházel z Dominiky, ostrova ležícího na jih od Guadeloupu. Byl vysoký, měl šedé oči a vynikající vystupování, mluvil potichu kreolsky. Byl celodobým kazatelem neboli průkopníkem a těžce pracoval, aby hmotně zaopatřil svou rodinu.

Mezi první pozorné posluchače Cyrila Winstona patřil Condé Bonchamp. Vyprávěl: „Pracovali jsme spolu jako dělníci v přístavních docích. V poledne jsme se společně s několika dalšími dělníky posadili kolem Cyrila, protože jsme rádi poslouchali jeho výklady z Bible. Zanedlouho shromáždil malou skupinu lidí z Dominiky, kteří s námi pracovali, a pořádal shromáždění. Bývalo na něm pět posluchačů.“

Jako místo ke shromážděním bratr Winston najal místnost v case, které patřilo René Sahaïemu a jeho manželce. Karibské case je stavba vytvořená z prken přibitých na konstrukci z trámů a střechu má z vlnitého plechu. Místnosti uvnitř jsou oddělené příčkami, které mají v horní části otvory, aby jimi mohl proudit vzduch. Přes oddělující stěnu je dobře slyšet hlasy, a tak ve dnech, kdy se konala shromáždění, paní Sahaïová poslouchávala přednášky. Tak se ona i její manžel začali zajímat o biblickou pravdu.

Noéma Missoudanová (nyní Apourouová) vypráví o svém prvním setkání s touto skupinou: „Zneklidňovalo mě, že můj manžel začal v určité dny chodit domů  pozdě. Obávala jsem se, že by se mohl zajímat o jinou ženu. Jednou večer jsem ho sledovala. Bylo to 25. prosince 1939. Vešel do jakéhosi case na okraji Pointe-à-Pitre. Několik minut nato jsem se také dostala do onoho domu. Ke svému údivu jsem se ocitla uprostřed skupiny asi 12 lidí. Posadila jsem se a poslouchala.“ Tak začala chodit na shromáždění. Nebylo tam elektrické osvětlení, a proto každý musel s sebou nosit svíčku.

Útrapy v době války

Když Německo napadlo Polsko, Francie vyhlásila 3. září 1939 válku Německu. Tato situace měla na francouzské Antily značný dopad, protože brzy se prakticky zastavil obchod s Francií. V roce 1940 se Guadeloupe dostal pod moc francouzské vlády, která sídlila ve Vichy a která spolupracovala s nacisty. Přerušily se styky se Spojenými státy. Guadeloupe již nemohl vyvážet rum a banány, a nemohl ani dovážet potraviny a jiné výrobky. V docích přístavu Pointe-à-Pitre byla dokonce spálena zásilka biblické literatury z New Yorku.

V roce 1940 však malá skupina, která se scházela ke studiu Bible na okraji Pointe-à-Pitre, začala pod vedením Watch Tower Society působit jako odloučená skupina svědků Jehovových. Byla to první skupina svědků Jehovových na Guadeloupu.

Horlivost spojená s osvobozením od strachu z lidí

Někteří z těch, kdo chodili na shromáždění oné skupiny, rychle přijali pravdu. V září 1940 tedy bratr Winston pokřtil sedm lidí v řece La Lézarde nedaleko městečka Petit-Bourg. Proč ale byli pokřtěni v řece, když je tam snadný přístup k mnoha plážím? Bratři se domnívali, že řeka je  vhodnější. I Ježíš byl přece pokřtěn v řece, v Jordánu. Ovšem ke křtu je potřebná jen jakákoli voda, kde je možné ponoření. *

Ti první učedníci na Guadeloupu projevovali upřímnost a horlivost a také to, že nemají strach z lidí. Když bratr Bonchamp vyprávěl o době začátků, řekl: „V neděli jsme chodili do kazatelské služby. Neměli jsme žádné školení a získali jsme jen velmi malé poznání; každý z nás mluvil tak, jak se to jemu zdálo nejlepší. V přesvědčení, že je mým úkolem obrátit co nejvíce lidí, jsem se postavil před katolický kostel v Pointe-à-Pitre hned, jakmile skončila mše, a křičel jsem: ‚Lidé z Pointe-à-Pitre, slyšte Jehovovo slovo . . .‘ Dočetl jsem se, že tento způsob používali při kázání proroci ve starověku. Když jsem chvíli mluvil, shromáždil se dav lidí. Někteří naslouchali, ale jiní začali hlučet. Vedle měli velitelství četníci, a tak mě i mou manželku zatkli. Příští noc jsme strávili na četnické stanici.“ To však bratra a sestru Bonchampovy od další služby neodradilo.

 Dalším, kdo si nedal zabránit v kázání, jakmile poznal pravdu, byl dvacetiletý mladík Olga Laaland. Již druhou neděli po setkání s malou skupinou svědků se s nimi vydal do svědecké služby. Stal se z něho velmi horlivý a vynalézavý bratr, jeden z těch, kdo se nebojí lidí. Měl velmi silný hlas, nebylo ho tedy možné minout bez povšimnutí.

Tito křesťané však měli před sebou zkoušky věrnosti, které se netýkaly pouze veřejného vydávání svědectví.

Zkouška pokory během odloučení

Bratři měli jen málo tištěných publikací ke studiu Bible. Většina z těch třiceti lidí, kteří byli spojeni s odloučenou skupinou svědků, ještě nedospěla k duchovní zralosti. Omezení v době války jim bránilo v dalším spojení s ústředím Společnosti. Kromě toho v téže době onemocněl Cyril Winston. Vrátil se na Dominiku, kde o tři měsíce později zemřel. Bratři ho měli rádi. Nyní ovšem připustili, aby mezi nimi vyvstaly závažné těžkosti. Chtěli sloužit Jehovovi, ale většinou se dívali na organizaci  jen z lidského stanoviska. Bratr Sahaï, v jehož domě se konala shromáždění, se domníval, že všechna odpovědnost spočívá na něm. Ostatní s tím nesouhlasili. Vnitřní spor vyvrcholil 29. listopadu 1942, kdy se většina, kterou vedl bratr Missoudan, rozhodla, že odtud odejde a že se bude scházet jinde. Bratr Sahaï dále vedl shromáždění ve svém domě. Rozpory mezi těmito dvěma skupinami nebyly naukové, byly to rozpory mezi osobnostmi.

Navzdory tomuto nesouladu se obě skupiny účastnily vydávání svědectví, a lidé naslouchali. V obou „táborech“ byli upřímní bratři a sestry. Jestliže se však neuplatňují biblické zásady, nastane situace, ke které by mezi křesťany nemělo dojít. Bible křesťany nabádá, aby ‚mezi nimi nebylo rozdělení‘ a aby „vážně usilovali o zachování jednoty ducha ve sjednocujícím svazku pokoje“. (1. Kor. 1:10; Ef. 4:1–3)

Během tohoto kritického období se bratru Sahaïovi podařilo znovu navázat spojení s ústředím Společnosti. Pro jeho úsilí o toto spojení i pro to, že se během války velmi vytrvale snažil dopravovat biblickou literaturu na ostrov, měla Společnost ocenění. Dne 16. února 1944 poslala na Guadeloupe dopis, kterým byl bratr Sahaï  jmenován služebníkem skupiny (předsedajícím dozorcem). V té době mu bylo třicet let. Měl sice nevýznamné společenské postavení a vypadal nezdravě, ale byl to velmi otevřený a rozhodný muž.

Jakmile Společnost jmenovala bratra Sahaïe služebníkem sboru, napsala druhé skupině dopis, v němž se vyjádřila: „Bratří, kteří jste tam od sebe odděleni . . . , měli byste se napříště sjednotit a spolupracovat s ním na prosazování zájmů království. Jako Kristus není rozdělený . . . , tak i Kristovo tělo na zemi musí být sjednoceno . . . Věříme, že vaše oddanost Pánovi a království přiměje všechny z vás, jichž se to týká, abyste dali stranou všechny osobní pocity, které snad v této záležitosti máte, a abyste čekali na Pána, neboť on vynese jakýkoli rozsudek, který snad bude považovat za nezbytný, a vykoná jej nad kýmkoli, kdo se dopouští špatnosti; a aby každý z vás postupoval kupředu a sloužil Pánu.“ Snahy o smíření však byly spojeny s komplikacemi. Názor, že bratr Sahaï má pro své jmenování potřebné předpoklady, nezastávali všichni. Mnoho bratrů sice chtělo, aby se skupiny sjednotily, ale bylo pro ně těžké odložit osobní pocity. Bratři nebyli dostatečně duchovně zralí, a proto rozkol trval až do roku 1948.

V roce 1944 sbor schválený Společností podal zprávu jen o devíti zvěstovatelích.

Shromáždění doopravdy veřejná

Svědkové chtěli šířit biblické poselství pravdy, a tak za vlahých tropických večerů pořádali přednášky přímo na ulicích. Řečník mluvil dost nahlas, aby ho slyšeli nejen nejbližší posluchači, ale aby také upoutal pozornost kolemjdoucích. Na této služební výsadě se často podílel  bratr Laaland, který měl silný hlas. Vybavuje si následující příhodu: „Po západu slunce jsme utvořili hlouček pod některým stromem nebo na rohu ulice. Uprostřed skupiny stál řečník, ostatní osvětlovali prostor svítilnami. Program začal písní a modlitbou. Samotný proslov mohl trvat třicet minut nebo hodinu, podle toho, co měl řečník připraveno. Náměty se moc nelišily, protože cílem proslovů bylo útočit na falešné náboženství.“

Dobrým výsledkem těchto shromáždění bylo, že mnoha lidem pomohla poznat pravdu. Ale ne každý si těch proslovů vážil. Někdy lidé pod rouškou noci házeli na shromážděnou skupinu kamení. Přesto bratři neodešli, dokud shromáždění neskončilo. Říkali si: „Jestliže jsou vojáci v době války ochotni postavit se palbě, proč bychom my neměli být ochotni strpět nějaký zásah kamenem kvůli dobré zprávě?“ (2. Tim. 2:3) Několik zvěstovatelů dokonce utrpělo zranění hlavy. Jednou večer, když jedna sestra držela před řečníkem velkou olejovou lampu, se stalo, že kámen, který byl vržen na lampu, minul svůj cíl a místo lampy zasáhl jednoho posluchače do hlavy. Ten člověk později zemřel v nemocnici, a tak byl útočník předveden před soud a přísně potrestán.

Bratr dostává školení

V roce 1945 se bratr Laaland rozhodl odejít do Francouzské Guyany, kde žila jeho matka. Usadil se blízko přístavu Saint-Laurent du Maroni. Nebyl tam žádný sbor, ale bratra to od vydávání svědectví neodradilo.

Ročenka později uvedla: „V lednu odešli dva bratří do Francouzské Guyany. Když navazovali rozhovory s lidmi v Saint-Laurentu, ti jim řekli: ‚Dál proti proudu řeky žije nějaký muž, který mluví jako vy.‘ Bratří si najali  automobil a vydali se ho hledat. A opravdu, našli tam muže, který přišel z Guadeloupu a pořádal veřejné přednášky. I když neměl žádnou literaturu, přece o Království nemlčel. Jeho největším nepřítelem byl kněz, který pilně nabádal lidi, aby neposlouchali to, co jim ten ‚šílenec‘ chce povídat.“

Když se tito bratři vraceli do Paramariba v Surinamu, kde měla Společnost kancelář odbočky, bratr Laaland jel s nimi. Tam se setkal s průkopníky, kteří ho povzbudili, aby se zapojil do celodobé služby. Naučil se, jak udržovat zájem lidí a jak vést domácí biblická studia. Za svého pobytu v Paramaribu se také hodně dozvěděl o tom, jak vypadá a jak pracuje teokratická organizace — a zjistil, že se musí ještě hodně učit. Po třech měsících byl jmenován zvláštním průkopníkem a poslán zpátky do Saint-Laurentu.

Rozvíjí se duch jednoty

V té době Společnost chápala, že situace na Guadeloupu je velmi nebezpečná, když se tam dvě skupiny snaží sloužit Jehovovi, ale nejsou spolu v jednotě. V roce 1947 byl tedy krajský dozorce Joshua Steelman, který mluvil anglicky, vyslán, aby cestou ze sousedního ostrova navštívil sbor v Pointe-à-Pitre. Bratra Steelmana tam přivítali s velkou radostí a 26 zvěstovatelů — bezpochyby z obou skupin — se s ním v týdnu jeho návštěvy účastnilo kazatelské služby. Neuměl však francouzsky a — jak vysvětlil ve své zprávě — bratři neuměli přečíst ani přeložit pokyny, které dostali v angličtině. Měli tam neobyčejně velké organizační nedostatky. Bratři třikrát týdně studovali jednu knihu Společnosti, ale neměli žádnou Strážnou věž. Bratr Steelman však poukazoval na to, že tamní zvěstovatelé  velmi touží podílet se na kazatelské službě. Rady, které jim dal, aby se obě skupiny mohly opět sjednotit, však nepřinesly výsledky okamžitě.

Pak se v roce 1948 na žádost Společnosti přistěhoval zpátky na Guadeloupe bratr Laaland. Jakmile přijel, začal usilovat o to, aby se ony dvě skupiny usmířily. Někteří bratři tak upřímně toužili po opětovném sjednocení, že vstávali ráno ve čtyři hodiny a chodili na kopec, kde se modlili k Jehovovi, aby požehnal jejich snahám o dosažení jednoty. Asi v březnu téhož roku byla po rozkolu, který trval pět let, jednota obnovena. Průměrný počet zvěstovatelů vzrostl ze 13 v roce 1947 na 28 v roce 1948; vrcholný počet zvěstovatelů byl 46. Jak říká Žalm 133:1: „Pohleď, jak je dobré a jak příjemné, když spolu bratři bydlí v jednotě!“

Jenže ne každému se obnovení jednoty líbilo. Několik lidí dalo jasně najevo, že s tím nechtějí mít nic společného. Někteří založili sektu, kterou nazvali „Le Messager de Sion“, a pak připravili traktáty a rozdávali je před domem, kde se scházeli jejich bývalí křesťanští bratři. Jeden z vůdců této sekty si koupil motocykl, aby mohl svědky sledovat a narušovat jejich působení v kazatelské službě. Na jedné z těchto svých výprav se však srazil s volským potahem naloženým cukrovou třtinou. Na následky zranění v nemocnici zemřel. Potom už o jeho skupině nebylo nic slyšet.

K rozvíjení ducha jednoty však nestačilo scházet se a chodit společně do kazatelské služby. (Ef. 4:1–3) Místním sestrám se v té době zakazovalo nosit šperky, stříhat si vlasy nebo chodit na shromáždění do sálu Království bez pokrývky hlavy. Tyto příkazy byly důsledkem špatného  pochopení určité rady z Písem. Bratři potřebovali další pomoc, aby se mohli plně sjednotit s celosvětovým společenstvím Jehovova lidu. Určitý díl této pomoci dostali později v roce 1948, kdy Společnost poslala na Guadeloupe dva misionáře, kteří absolvovali školu Gilead.

První dva misionáři

Kanaďané Kenneth Chant a Walter Evans dostali od francouzských úřadů povolení k ročnímu pobytu na Guadeloupu. Jejich přítomnost přispěla ke zvýšení činnosti tamějšího sboru. Také však vyvolala odpor, nepochybně podněcovaný duchovenstvem. Začátkem roku 1949 dostali oba misionáři úřední oznámení, že mají ihned opustit ostrov.

 Přesto jejich krátký pobyt místní bratry duchovně posílil. Lépe porozuměli biblickým zásadám a začali dělat pokroky v uplatňování stejných organizačních opatření, jaká byla využívána svědky Jehovovými na celém světě.

Sbor ve vesnici Desbonnes

Semena pravdy začala postupně vydávat úrodu i mi-mo Pointe-à-Pitre, což je největší město na Guadeloupu. Základ druhého sboru byl položen v roce 1941, kdy v nemocnici v Pointe-à-Pitre ležel Duverval Nestor. Ten v nemocnici poprvé slyšel pravdu a přijal ji. Když se vrátil domů, bratři ho dále navštěvovali a posilovali ve víře. Jeden adventistický kazatel se ho snažil od studia odradit, a dokonce mu řekl: „Myslel jsem si, že váš dům by mohl být pěkným chrámem pro Pána.“ Nu, a když potom v roce 1948 došlo k tomu, že byl vytvořen druhý sbor, byl jako sál Království používán právě dům bratra Nestora. Tento dům stál v Desbonnes, ve vesnici  schoulené u úpatí hory vzdálené šestadvacet kilometrů od Pointe-à-Pitre.

Dnes je v Desbonnes slibně se rozrůstající sbor. Má více než sto zvěstovatelů, a ti se scházejí v krásném sále Království, který byl postaven v roce 1989.

Horlivé vydávání svědectví v poledne

Ve městě Port-Louis, které leží asi dvacet kilometrů na sever od Pointe-à-Pitre, měl výsadu zasévat další semena pravdy o Království Georges Moustache, který tam přijal dobrou zprávu v roce 1943. Když vzpomínal na ty dny začátků, řekl: „V cukrovaru v Beauportu jsem každý den během polední přestávky měl improvizovaný proslov v tesařské dílně, kde jsem tehdy pracoval. Jakýsi starší seminarista, který mě stále napadal, mi jednoho dne vyzývavě řekl: ‚Jestliže uctíváš pravého Boha, tady v kovářské výhni je oheň, zkus po něm chodit!‘ Můj hlas se hlasitě rozléhal po celé dílně, když jsem mu odpovídal: ‚Odejdi, Satane, protože je napsáno: „Nebudeš pokoušeti Pána Boha svého.“‘“ (Viz Matouše 4:5–7.)

Každou neděli nachodil bratr Moustache mnoho kilometrů, aby vydával další svědectví spolupracovníkům, kteří projevili přání slyšet víc. Často zůstával v kazatelské službě od osmi hodin ráno do sedmi do večera, někdy bez jídla. K lidem, které bratr Moustache každý týden navštěvoval, patřil vedoucí malé skupiny adventistů v Port-Louis. Ten se brzy stal svědkem Jehovovým. Také další lidé přijali pravdu. Mezi nimi byli Daniel Boncœur, který dosud pokračuje ve věrné službě, a Alfred Cléon, jenž věrně sloužil jako starší do srpna 1993, kdy zemřel.

 Vody pravdy proudí do Basse-Terre

V průběhu čtyřicátých let začaly vody pravdy proudit — zpočátku málo a později hojně — do Basse-Terre, správního střediska Guadeloupu. Jednou byl tesař Eugène Alexer v Pointe-à-Pitre a slyšel Cyrila Winstona vysvětlovat biblické pravdy. V roce 1948 se Alexerovi rozhodli pro pravé uctívání. V jejich domě v Basse-Terre se pravidelně konala shromáždění. O rok později se k nim přidal mladý muž Verneil Andrémont. Každou neděli buď bratr Missoudan, nebo bratr Moustache — a později bratr Laaland — cestovali 60 kilometrů autobusem z Pointe-à-Pitre do Basse-Terre, aby tam pomáhali zájemcům. Jejich úsilí bylo užitečné. Nyní, asi po pětačtyřiceti letech, si na tomto území dobře vede osm sborů: tři  v Basse-Terre, jeden v Gourbeyre, dva v Baillif a dva v Saint-Claude.

V téže době chodil jeden bratr z Pointe-à-Pitre vydávat svědectví na východní pobřeží ostrova Grande-Terre. Výsledkem bylo, že v tamním městečku Le Moule zahájila činnost malá skupina. Mezi prvními z obyvatelů tohoto území, kteří se rozhodli pro pravdu, byli Ruscadeovi a u nich v domě se konala shromáždění. Z té skupiny se jako první stal svědkem Jehovovým Anasthase Touchard, z něhož se později stal velmi oddaný starší a který v tomto postavení sloužil až do roku 1986, kdy zemřel. Na tomto území nyní působí pět sborů, z nichž každý má více než sto zvěstovatelů.

Kněz upoutává pozornost několika posluchačů

V roce 1953 skupina asi dvaceti zvěstovatelů strávila jedno nedělní dopoledne vydáváním svědectví ve vesnici Lamentin na severovýchodě ostrova Basse-Terre a potom uspořádala veřejnou přednášku na náměstí, které bylo samozřejmě před katolickým kostelem. Po úvodní písni začala biblická přednáška. Rozlícený kněz ve snaze přehlušit hlas řečníka bušil do velkých kostelních vrat. Tímto zuřivým bušením se však od zdi odlomila socha, spadla a roztříštila se před kostelem. Kněz se rozvzteklil dvojnásobně a začal zvonit na všechny kostelní zvony. Přibíhalo mnoho lidí. Někteří byli chováním kněze otřeseni. Na náměstí už řečník nemohl v přednášce pokračovat, ale jeden majitel obchodu ho pozval, aby přednášel před jeho domem. Řečník to udělal a měl mnoho posluchačů.

Dnes si v tomto okrese dobře vedou tři sbory a v každém  z nich je více než sto zvěstovatelů. Právě tady jsme si také postavili prostorný sjezdový sál.

Mládež si vzala příklad z duchovních a také ona se snažila narušovat naše veřejné přednášky. V průběhu jedné přednášky, která se konala na venkově blízko vesnice Sainte-Rose, obklopila řečníka a několik dalších přítomných svědků skupina katolických skautů. Chtěli přehlušit řečníkův hlas, a tak někteří z nich troubili na své trubky a jiní tloukli do dna velkých plechových kotlíků. Léonard Clément se nepokoušel ten hluk překřičet; pokračoval ve své přednášce, ale hlasový projev prostě nahradil gesty a tím, že jen pohyboval rty. Zanedlouho to skauti vzdali a odešli. Bratr potom v přednášce pokračoval dál. I na tomto území lidé postupně projevovali zájem, a nyní tam jsou tři sbory.

Konec jedné epochy

Takové veřejné přednášky pod širým nebem již na Guadeloupu patří minulosti. Na politických shromážděních docházelo k výtržnostem, a tak v roce 1953 úřady úplně zakázaly pořádat veřejná shromáždění venku a také používat reproduktory na veřejných prostranstvích. Od té doby si bratři museli najít jiná místa pro shromažďování.

Přesto veřejné přednášky, které se v letech 1938 až 1953 konaly pod širým nebem, pomohly vydat mocné svědectví veřejnosti. Zvěstovatelé tuto činnost odvážně a horlivě podporovali. Většina z nich chodila na místa shromáždění pěšky, někteří jezdili ve dvou na jednom kole. Když si našetřili nějaké peníze, najali si na den, kdy se konalo shromáždění, autobus. Jen jeden ze sta zvěstovatelů měl tehdy automobil — starého forda.

 Pamětihodný rok 1954

Když se prezident Společnosti bratr Knorr a jeho tajemník Milton Henschel vraceli začátkem roku 1954 z Jižní Ameriky, letadlo s nimi přistálo na letišti v Pointe-à-Pitre. Bylo časné ráno, ale místní bratři už tam na ně čekali. Bratr Knorr tamní bratry ujistil, že co nejdříve dostanou na pomoc další misionáře.

Zanedlouho potom svůj slib splnil. Z letadla, které 17. března 1954 přistálo na letišti v Pointe-à-Pitre, vystoupili dva cestující. Ale nikdo tam na ně nečekal, protože  letadlo mělo značné zpoždění. Policisté však těm dvěma mužům nabídli, že je odvezou do čistírny bratra Laalanda. Těmito cestujícími byli bratři z Francie, kteří nedávno absolvovali školu Gilead — urostlý Pierre Jahnke a Paul Touveron.

Několik dní po příletu misionářů přijel bratr Henschel. V té době v přístavu kotvila loď Faith, která patřila Společnosti, a její posádka pilně konala přípravy na sjezd, který se měl konat od 26. března v místní škole.

Program probíhal hned od začátku v radostném ovzduší, i když bratři byli trochu nervózní a jejich úsilí o hladký průběh sjezdu bylo až úzkostlivé. Po několika proslovech a demonstracích bylo v sále zavěšeno provizorní plátno. Pak přítomní poprvé zhlédli film Společnosti The New World Society in Action (Společnost nového světa v činnosti). Na vlastní oči viděli zřejmé důkazy o tom, že tato organizace je Boží organizace, a to posílilo jejich přesvědčení. Na všechny přítomné hluboce zapůsobilo, když viděli pokojnou činnost a jednotu organizace. Sestry si také povšimly, že v jiných zemích jejich křesťanské sestry nosí šperky, i když ne v nadměrném množství. Účastníci sjezdu byli povzbuzeni i tím, když se dozvěděli, že mezi nimi jsou dva misionáři. Tyto bratry organizace poslala proto, aby svým příkladem v Jehovově službě posílili sbor. Onen večer byl velmi vzrušující — až příliš na Clotaire Missoudana, předsedajícího dozorce sboru v Pointe-à-Pitre. Odešel domů a té noci ve spánku zemřel. Jeho manželka to zjistila teprve ráno.

Druhý den sjezdu bratr Henschel oznámil zřízení kanceláře odbočky Watch Tower Society na Guadeloupu.  Měla mít na starosti kázání dobré zprávy na Guadeloupu a na Martiniku. Služebníkem odbočky byl jmenován Pierre Jahnke. Odbočka měla poskytovat přesnější organizační vedení, které bylo na těchto ostrovech velice potřebné.

Po sjezdu se oba misionáři pustili do práce. Najali dřevěný domek, kam se mohla umístit kancelář odbočky. Později Společnost koupila jednoduchý zahradní pavilón v městském parku Raizet, kde kancelář působila do prosince 1966. Bratr Jahnke neměl na starosti jen práci v odbočce, ale také se účastnil kazatelské služby v Pointe-à-Pitre a trávil co nejvíce času s bratry. V téže době bratr Touveron v úloze krajského dozorce navštěvoval sbory a odloučené zvěstovatele. Asi po roce však zjistil, že je nutné, aby se vrátil do Francie.

 Pomoc z plujícího misionářského domova

Ocenění pro Jehovovu organizaci podporovali svými pravidelnými návštěvami misionáři, kteří se plavili na lodi od jednoho ostrova ke druhému. Společnost měla asi deset let lodě, které v oblasti Karibského moře sloužily jako plující misionářské domovy. První lodí byl osmnáctimetrový škuner Sibia a ten později vystřídala větší loď Light. Také se používala dvaadvacetimetrová loď poháněná dvěma vrtulemi, která se nazývala Faith. Přestože misionáři, kteří se na těchto lodích plavili, mluvili anglicky (a většina zvěstovatelů na Guadeloupu anglicky nemluvila), přece si jejich návštěv všichni velmi cenili. Zdejší zvěstovatelé dosud vzpomínají na to, jak horlivě tito misionáři spolupracovali s místními zvěstovateli a jak celé dny věnovali kazatelské službě.

Při své poslední návštěvě v roce 1956 misionáři plavící se na lodi Light pobývali od 26. července do 7. srpna na ostrovech Marie-Galante  a La Désirade a tam kázali. Na ostrově Marie-Galante promítali film The New World Society in Action. Jeden muž jim řekl: „Kdybyste mi dali deset tisíc franků, nemohli byste mi tím udělat takovou radost, jakou mi udělal dnešní večer.“

Průkopníci vyslaní z Francie

Na Guadeloupu a závislých ostrovech se udělaly pěkné pokroky. Společnost chtěla, aby dílo postupovalo stále kupředu, a proto poslala z Francie dva další průkopníky. Manželé Nicolas a Liliane Brisartovi přijeli v prosinci 1955. Bratr Brisart je temperamentní a veselý člověk. Po svém příjezdu byli přiděleni do hustě zalidněných okrajových částí Pointe-à-Pitre.

Mnoho lidí na tomto území bydlí v dřevěných domcích, z nichž každý spočívá na čtyřech kusech kamene, aby podlaha domku byla asi půl metru nad zemí. Všechna stavení jsou velmi blízko u sebe. Když jednoho dne bratr Brisart chodil po návštěvách, přihodila se mu nehoda, která ho i dnes rozesměje. Vzpomíná: „Šel jsem s manželkou na biblické studium k jedné starší paní. Její dřevěný domek ale vypadal starší, než byla ona sama. Když mě pozvala dál, vstoupil jsem doprostřed malé místnosti. Vtom se podlaha prolomila, a já jsem se propadl! Donekonečna jsem se omlouval, ale ta ubohá paní tonula v mnohem větších rozpacích.“

Bratr Brisart a jeho manželka pracovali na tom území asi osm měsíců a pak byli pověřeni krajskou službou. V roce 1958 byli pozváni do 32. třídy školy Gilead a potom byli znovu přiděleni na Guadeloupe. Když se v roce 1960 bratr Jahnke oženil a založil rodinu, stal se bratr Brisart dozorcem odbočky. Dosud slouží jako koordinátor  výboru odbočky a bratr Jahnke, který na Guadeloupu zůstal, slouží ve výboru s ním.

Odpor je zkouškou víry

Mnohdy byl náboženský odpor opravdu ostrý, a proto mnozí z lidí, kteří přijali tu pravdu, která je vysvětlena v Bibli, se museli postavit na stranu pravdy za velmi obtížných okolností. Jednou z těchto lidí byla Flora Pembeová. Začala zkoumat Bibli společně se svým manželem. Když však na ně někteří sousedé začali vyvíjet nátlak, Flořin manžel, který vedl malý soukromý obchod se smíšeným zbožím, přestal studovat ze strachu, že by ztratil zákazníky. Ale jeho manželka vytrvala a dělala v duchovním ohledu pěkné pokroky. Napětí v rodině se začalo stupňovat. Muž dokonce své manželce hrozil, že ji zabije. Když jednou objevila pod jeho polštářem velký nůž, utekla z domova, běžela šestnáct  kilometrů tropickým pralesem a banánovými plantážemi a uchýlila se k jedné rodině svědků Jehovových. V době, kdy se skrývala před svým manželem, se rozhodla, že se dá pokřtít, a řekla: „I kdybych měla kvůli své víře zemřít, chci být počítána k Jehovovým služebníkům!“ A tak jednoho rána v roce 1957 se před východem slunce dala pokřtít v moři.

Přes všechny snahy o smíření přišla o svou tělesnou rodinu. V souladu s Ježíšovým slibem zapsaným v Matoušovi 19:29 však získala velkou duchovní rodinu. Tato věrná sestra začala více než před 30 lety sloužit plným časem a stále je průkopnicí v Lamentinu.

Nezapomenutelný sjezd

Když se v roce 1958 konal v New Yorku mezinárodní sjezd „Božská vůle“, zúčastnili se ho delegáti ze 123 zemí a ostrovů. Bylo mezi nimi i devatenáct svědků z Guadeloupu. To, co tam viděli a slyšeli, prohloubilo jejich  ocenění pro teokracii. Verneil Andrémont, který byl jedním z delegátů, řekl: „Ten sjezd mi otevřel oči. Pochopil jsem, jak se co má dělat.“ Dozorce odbočky shrnul ve svém dopise pocity celé skupiny: „Otevírali jsme dokořán oči a napínali uši, abychom zachytili všechno, co se dalo vidět a slyšet. Před naším zrakem defilovala nejen ta nezvykle rozlehlá země — která tak udivuje lidi pocházející z malého ostrova v Karibském moři —, nejen vysokánské budovy vypínající se do oblak, nejen nesmírně rušný provoz na ulicích. Byla to také úžasná podívaná na velké zástupy opravdu jen samých bratrů a sester ze všech koutů světa, kteří pokojně a jednotně uctívají jediného pravého Boha. Byly jich dva plné stadióny!“

Sjezd měl vliv na život našich bratrů i v tom, co by někteří lidé mohli považovat za maličkosti. Například  78letý bratr Léonel Nestor, v jehož domě byl sál Království, pocítil potřebu dům natřít, aby tak byla lépe reprezentována Jehovova organizace. Nakonec byl sál Království prvním domem v té vesnici, který byl natřený.

Malé začátky v Anse-Bertrand

V roce 1958 bylo v okrese Anse-Bertrand, který leží v severním výběžku ostrova Grande-Terre, ještě mnoho lidí, kteří do té doby neměli příležitost slyšet poselství o Království. V tom roce však jistý Marc Edroux přišel ke svému příteli Donatu Tacitovi, který byl pekařem, ukázal mu Bibli a řekl: „Tato kniha je Slovo Boží!“ Oba byli katolíci. Když Donatovi později podomní obchodník nabízel Bibli, Donat si ji koupil a začal ji číst. Neuměl sice dobře číst ve francouzštině, ale používal slovník. Pozval k sobě domů také svého přítele Marka Edrouxe a pak oni dva a Donatova manželka každou středu a sobotu četli Bibli a snažili se o ní rozmlouvat.

Donat si přál Bibli víc porozumět, a proto hledal toho muže, který mu ji prodal, ale marně. Jeden soused mu však pověděl, že má bratrance Georga Moustachea, a ten že je svědkem Jehovovým a rád mu pomůže. Donat se od svého souseda dozvěděl něco o svědcích Jehovových, a na základě toho dokonce navštěvoval některé lidi a vydával jim svědectví, protože nechtěl, aby jeho víra byla mrtvá. (Jak. 2:26)

Asi po půl roce Donat od svého souseda slyšel, že svědkové Jehovovi budou mít nedaleko Pointe-à-Pitre sjezd. A tak se on, jeho manželka a Marc Edroux rozhodli, že tam pojedou a dají se pokřtít. Do té doby se nesetkali se žádným svědkem Jehovovým. Když přijeli na sjezd, svědkové je přivítali. Ti tři vyjádřili přání sloužit Jehovovi  a být pokřtěni. Bratři jim laskavě položili několik otázek a pak jim vysvětlili, že před křtem je nutné, aby zkoumali Bibli na domácím studiu. Vřelé bratrské ovzduší na sjezdu zapůsobilo na srdce těch tří lidí. Vrátili se do Anse-Bertrand posíleni a pevně rozhodnuti. Dělali rychlé pokroky ve studiu Bible a asi po půl roce se dali pokřtít.

Horlivě sdělovali biblickou pravdu jiným lidem u nich ve vesnici. Ale tam se setkali s prudkým odporem. Když k nim přijel na návštěvu krajský dozorce bratr Brisart, místní katolický kněz dělal, co bylo v jeho silách, aby bratrovi pobyt překazil. Donat najal místnost, kde krajský dozorce a jeho manželka mohli bydlet. Po prvním dnu návštěvy, který manželé strávili v kazatelské službě, však kněz zakročil a požadoval vrácení klíče. Toto jeho úsilí bylo marné, a tak šel k majiteli domu a vyhrožoval, že jestliže si nevyžádá klíč zpátky, pak on — kněz — vyobcuje z církve jeho matku. Když to ta ubohá žena slyšela, omdlela. Příští den se o to kněz znovu pokusil prostřednictvím právníka, ale neúspěšně, protože takový postup byl nezákonný. V průběhu oné návštěvy krajského dozorce byla nalezena řada „ovcí“ a byla s nimi zahájena biblická studia. Po několika měsících, začátkem roku 1960, se v té vesnici konal krajský sjezd, aby se tím vydalo další svědectví. Když na pláži probíhal křest, přišlo se podívat více než 500 lidí z vesnice. Ten den se nesloužilo dům od domu. Všichni svědkové byli na pláži a kolem nich byla skupina lidí, kteří se chtěli dovědět víc o svědcích Jehovových a o poselství, které káží.

Od té doby byly v Anse-Bertrand vytvořeny dva sbory. Donat Tacita již dvaadvacet let slouží jako zvláštní průkopník a je v Anse-Bertrand starším.

 Hledá se zloděj — najde se „ovce“

Začátkem šedesátých let navštívil jednoho dne misionářský domov v Le Raizet policista. Ptal se po zlodějovi, který se objevil v blízkém okolí. Bratr Brisart a jeho manželka byli doma a při té příležitosti vydali policistovi svědectví. Muž poslouchal a pak se zeptal: ‚Jak mohu získat Bibli? Máte nějakou adresu, na kterou mohu napsat? Věci, o nichž jste mluvili, jsou velmi závažné, a daly mi podnět k přemýšlení.‘ Ihned dostal Bibli a nějakou další literaturu. Za týden poslal dopis s mnoha otázkami. Brzy se s ním dvakrát týdně vedlo biblické studium.

 Když později bratr Brisart vyprávěl, jak to dopadlo, řekl: „I když ten policista nenašel zloděje, my jsme díky Jehovově nezasloužené laskavosti našli ovci.“ Ten bývalý policista je nyní starším v jednom sboru v Pointe-à-Pitre.

Hledá se místo pro sjezdy

Jak organizace na Guadeloupu rostla, bylo nutné řešit určitý problém. Kde najdeme prostory, v nichž se dají  pořádat sjezdy? Více než deset let jsme pro sjezdy museli používat posluchárnu jedné soukromé školy v Pointe-à-Pitre a také slavnostní sály radnic v obcích Abymes a Capesterre. Tyto sály však pro nás začaly být moc malé. Museli jsme se snažit najít něco jiného.

Vedle čistírny bratra Laalanda byl volný pozemek. Majitel nám ho laskavě dal zdarma k dispozici, abychom na něm koncem prosince 1964 uspořádali krajský sjezd. Za několik dní jsme postavili dřevěnou konstrukci: do země jsme zasadili kůly a nad úrovní hlavy jsme je spojili prkny. Přes prkna jsme místo střešní krytiny natáhli plachtu. Konstrukce neměla stěny, a tak byl v sále snadný přístup k sedadlům. Místní bratři pracovali s radostí a pílí, a tak velmi povzbudili ty svědky, kteří jim přišli pomáhat. A velkým požehnáním byl nový vrcholný počet přítomných — téměř 700. Bylo jasné, že pro další sjezdy potřebujeme nové, vlastní prostory.

Bratři navrhli jedinečnou konstrukci: na kostru použili ocelové trubky a na zastřešení hliníkový plech. Byl tam prostor pro 700 sedadel. A celý „sjezdový sál“ byl přenosný! V té době bylo na Guadeloupu asi 450 zvěstovatelů, tak jsme se domnívali, že tam bude dost místa.

Tato konstrukce byla poprvé použita při sjezdu, který se konal v lednu 1966 nedaleko Basse-Terre. Když měla začít veřejná přednáška, nahrnul se do sjezdového sálu i do jeho okolí zástup 907 nadšených lidí, aby si přednášku vyslechli. Sál byl už příliš malý! V příštích třech letech jsme ho museli několikrát rozšiřovat.

Krajské sjezdy byly většinou naplánovány na deštivý měsíc listopad. V té době bylo ošklivé počasí a často mnoho bláta, a tak jsme usoudili, že bude rozumné, když  budeme nosit holínky. Obvykle byl sjezd stanoven na týden, kdy byl úplněk, aby se večer bratři mohli vracet domů za přírodního osvětlení. Měsíční světlo také usnadňovalo rozmontovat konstrukci, což se dělalo hned po posledním sjezdovém programu.

Měli jsme možnost přemísťovat sál, a tak jsme mohli pořádat sjezdy v kterémkoli okrese na našem území, a to vynikajícím způsobem přispělo ke kázání dobré zprávy na Guadeloupu. Kromě toho naši bratři prováděli montáž a demontáž sálu třikrát za rok, a to jim poskytovalo příležitost učit se spolupracovat a rozvíjet obětavého ducha. Tento postup měl zcela jistě Jehovovo požehnání.

Odlišný způsob života

V roce 1963 se na Guadeloupe přestěhovali z Francie Armand a Marguerite Faustiniovi, aby pomáhali se službou, a hned zjistili, že zdejší život je poněkud odlišný. Především je překvapilo, že obyvatelé domů ani nepřišli ke dveřím, ale prostě zavolali: „Prosím, pojďte dál.“ Lidé žili ve skromných poměrech a měli málo peněz, ale často rádi dali ovoce a zeleninu výměnou za biblickou literaturu. Jak tedy Faustiniovi pokračovali v kazatelské službě, někdy se ocitli v situaci, že nesli nejen literaturu, ale také banány, mango, sladké brambory a vajíčka.

Byli pověřeni krajskou službou a bratr Faustini vzpomíná: „Bratři nás vřele vítali, ale v otázce dochvilnosti museli ještě udělat velký pokrok. Většina bratrů na venkově neměla hodinky, a tak určovali čas pohledem na slunce. Z toho důvodu někdy shromáždění začínala až o hodinu později. Když se měnila roční období, čekala nás v tomto směru ještě větší překvapení.“

 Určitá pomoc pro Marie-Galante

Téhož roku, kdy Faustiniovi přijeli na Guadeloupe, bylo na ostrově Marie-Galante — asi 40 kilometrů jižně od Pointe-à-Pitre — vydáno mimořádné svědectví. Bratr Faustini společně se skupinou šestnácti pomocných průkopníků strávili celý měsíc vydáváním svědectví 14 000 obyvatelům ostrova. Během onoho měsíce promítali několikrát film Společnosti, New World Society in Action. Po několika letech byli vydáváním svědectví na tomto ostrově pověřeni zvláštní průkopníci. Dva z nich — Frédéric Ferdinand a Léo Jacquelin — tam vychovali své děti.

 Chtěli jsme podpořit zvláštní průkopníky na Marie-Galante, a tak jsme se rozhodli přemístit v dubnu 1969 náš sjezdový sál na tento ostrov a uspořádat sjezd tam. Krajský dozorce bratr Faustini vyprávěl: „Byl to výjimečný sjezd. Představte si, jak byli lidé z malého městečka Grand-Bourg — má 6 000 obyvatel — překvapeni, když byli svědky ‚nájezdu‘ tisíce svědků Jehovových, kteří vystoupili ze tří lodí a z nichž každý měl v ruce dvacetilitrový kanystr plný vody. V tomto období sucha byla voda vzácná, a obyvatelé ostrova si vážili toho, že si ji návštěvníci přinesli s sebou a nevyčerpali jim zásobu v nádrži. Ostrované viděli takový obrázek poprvé — nekonečná řada lidí jde městem od přístavu do místa sjezdu. Svědkové navštívili obyvatele celého ostrova a v několika případech přišli během jednoho dopoledne víckrát. Za několik dní měli obyvatelé příležitost poznat a ocenit  Boží organizaci.“ Nyní jsou na ostrově Marie-Galante tři sbory.

Asi po deseti letech se museli bratr a sestra Faustiniovi vrátit do Francie. Později se opět mohli vrátit na ostrovy v Karibském moři a bratr Faustini je nyní členem výboru odbočky na Martiniku.

Vody pravdy rozdělované na La Désirade a Les Saintes

Loď Light patřící Společnosti navštívila La Désirade, další ze závislých ostrovů Guadeloupu, naposledy v roce 1956. Od té doby se tam svědectví vydávalo jen zřídka. Ale v roce 1967 dostali zvláštní průkopníci Médard a Turenna Jean-Louisovi od Společnosti za úkol, aby tam sloužili. Ostrov, který byl 11 kilometrů dlouhý a 2,4 kilometru široký, byl téměř pustý a netekla tam žádná voda, ale žilo tam 1 560 lidí a ti museli dostat příležitost slyšet poselství o Království. V letech 1969 až 1972 tam sloužili další dva zvláštní průkopníci. Jiný zvláštní průkopník, Jacques Mérinon, tam navzdory těžkým podmínkám vydržel od roku 1975 do roku 1988.

Po mnoha letech byl založen malý sbor. V roce 1987 tam sloužil lékař Henri Tallet a jeho rodina. S pomocí mnoha bratrů, zejména bratrů z Le Moule a Saint-François, zorganizoval výstavbu sálu Království.

Za dva roky nato byl ostrov La Désirade zpustošen hurikánem Hugo. Jeden bratr o tom řekl: „Sál Království byl značně poškozen. Ale přispěchali nám na pomoc láskyplní bratři a brzy jsme sehnali všechno, co bylo potřeba, aby bylo možné dát sál a poškozené domy zvěstovatelů do pořádku. Byli jsme na ostrově první, kdo začal  opravovat, a přitom jsme pokračovali v kazatelském díle. U lidí na tom území to vyvolalo příznivou odezvu. Od té doby přijímají naše kázání lépe.“

Třináct kilometrů od Basse-Terre leží ostrovy Les Saintes, kde je 3 000 obyvatel. V září 1970 tam byli přiděleni dva zvláštní průkopníci Amick Angerville a Jean Jabés. Vyžadovalo to velkou trpělivost, ale v roce 1980 tam konečně vznikl malý sbor, kde je nyní 18 zvěstovatelů.

Saint Martin slyší dobrou zprávu

Severní část ostrova Saint Martin, vzdáleného asi 250 kilometrů severozápadně od Pointe-à-Pitre, je také závislým územím Guadeloupu. Ostrov má z poloviny francouzskou a z poloviny holandskou správu, ale mluví se tam většinou anglicky. Není však důležité, jakým jazykem lidé mluví — dobrou zprávu potřebují slyšet všichni.

Počátkem čtyřicátých let poznal pravdu Georges Manuel, rodák z ostrova Saint Martin, když pobýval na Guadeloupu. V roce 1949 poprvé zakotvila na Saint Martinu loď Sibia, která patřila Společnosti, a její posádka vyšla na břeh, aby tam s lidmi mluvila o Bibli. Potom se dali pokřtít Georges Dormoy a přístavní kapitán Léonce Boirard. V roce 1953 bylo na ostrově šest zvěstovatelů.

Mezi těmi, kdo přijali literaturu, byl Charles Gumbs. Nebyl sice nijak nábožensky založený, ale když četl Strážnou věž, docházel k přesvědčení, že našel pravé náboženství. Vše, co se dozvídal, sděloval svému mladšímu bratrovi Jeanovi a mladší sestře Carmen. Carmen Gumbsová  a její dcera Léone Hodgeová nějakou dobu studovaly a pak jednou v sedm hodin ráno přišly do misionářského domova a požádaly o křest. Bratr, který tam právě byl, si byl jist, že Carmen i Léone vědí, co dělají, a tak zavolal dalšího bratra a ještě před snídaní se konal křest.

Obě ženy opravdu chápaly, co znamená zasvětit svůj život Jehovovi. Příští rok — v roce 1959 — se Léone zapojila do celodobé služby a matka ji následovala o něco později. Po pětatřiceti letech jsou tyto dvě věrné křesťanské sestry dosud zvláštními průkopnicemi.

Sbor na ostrově Saint Martin

Časem se na ostrov Saint Martin začalo kvůli práci stěhovat velmi mnoho Haiťanů. Někteří z nich přijali pravdu, a roce 1973 tam byl vytvořen sbor, ve kterém se mluví francouzsky. Tento sbor pomáhali zakládat dva zvláštní průkopníci Jonadab a Jacqueline Laalandovi, kteří potom odešli do školy Gilead.

V roce 1975 došlo na ostrově Saint Martin k události, která byla skutečným mezníkem v tamním díle Království. Ve dnech 13. a 14. února byl na fotbalovém hřišti ve vilové čtvrti Marigot uspořádán sjezd. Díly našeho přenosného sjezdového sálu, který měl poskytovat úkryt před deštěm, tam byly přepravovány lodí. Tento sjezd zapůsobil silným dojmem na mnoho ostrovanů. Pomohl jim, aby pochopili, že ta hrstka svědků u nich na ostrově je částí velké organizace.

V průběhu několika let způsobil rozvoj turistiky, že počet obyvatel ostrova Saint Martin vzrostl z 8000 na 28 000. V sídelní čtvrti Marigot byl postaven krásný sál Království s 250 místy k sezení; na ostrově jsou nyní dva sbory, kde se mluví francouzsky.

 Určitý odpor na Saint-Barthélemy

Ostrov Saint-Barthélemy, který leží 210 kilometrů na severozápad od Guadeloupu, je dalším z jeho závislých území. Kdysi byl v rozkvětu, protože z něho řídili své výpady bukanýři. Dnes je místem vhodným pro luxusní dovolenou. Obyvatelé ostrova, jichž je asi 5 000, jsou potomci bretaňských a normandských námořníků a také švédských usedlíků. Tito lidé jsou milí; těžce pracují a jsou to zbožní katolíci. Přijmou někteří z nich poselství o Království?

V září 1975 se na tento ostrov přestěhovali z Francie mladí manželé Jean a Françoise Cambouovi, kteří sloužili jako zvláštní průkopníci. Přijeli na ostrov proto, aby tamní obyvatelé měli příležitost slyšet poselství. Během svého tříletého pobytu na tomto ostrově hojně zasévali semena pravdy navzdory silnému odporu duchovenstva. Po letech působili na Saint-Barthélemy Jeanův starší bratr Pierre a jeho manželka Michèle a strávili tam dva roky jako zvláštní průkopníci. Jejich práce byla plodná. Vznikla tam malá skupina, která studovala a také sloužila, a později ji posílily čtyři činorodé sestry, zvláštní průkopnice. Byly to: Patricia Barbillonová (nyní Modetinová — jsou s manželem zvláštními průkopníky v Dominikánské republice), Jéranie Béninová (nyní Limová — ona i její manžel jsou členy rodiny betel na Guadeloupu), Angeline Garciaová (nyní Coucyová — působí na Guadeloupu v obvodu, kde se mluví španělsky) a Josy Lincertinová. V tomto sboru nyní podává zprávu o své činnosti osmnáct zvěstovatelů.

Zachovávají křesťanskou neutralitu

V konfliktech, k nimž na světě dochází, svědkové Jehovovi ve všech státech zachovávají neutralitu.  Nepodílejí se na těchto konfliktech, a proto se ani neúčastní výcviku, který je k tomu určen. Žádný člověk jim neříká, co mají dělat; poslouchají Slovo samotného Boha. (Iz. 2:2–4; Mat. 26:52; Jan 17:16) Jednotliví svědkové se proto, že se tímto Slovem řídí, dostávají do zkoušek věrnosti.

Uprostřed šedesátých let se na Guadeloupu dal pokřtít jeden mladý muž, který věděl, že se s takovou zkouškou brzy setká. Chtěl svou víru posílit, a tak ihned nastoupil pomocnou průkopnickou službu. Když byl povolán k výkonu vojenské služby, vysvětlil úřadům své stanovisko křesťana. Co z toho pro něj vyplynulo? Byl uvězněn, a to v samovazbě. Vyhrožovali mu: „Jestliže nezměníš názor, budeš zavřený ve vězení nejméně dva roky. Kromě toho budeš po celou tu dobu sám v cele, tak si to dobře rozmysli. Dva roky sám!“ Ale bratr odpověděl: „No, to si myslíte vy, ale já nebudu sám, jak říkáte, vůbec ne. Se mnou bude Jehova Bůh a ten mě bude svým duchem posilovat.“ Vojáci byli překvapeni jeho odpovědí a nechali ho na pokoji. Jeho pevný postoj, klid a dobré chování na ně zapůsobily tak, že s ním začali jednat s úctou. Uvědomili si, že na jeho rozhodnutí, že zůstane věrný „svému Jehovovi“ — jak říkali —, nemohou nic změnit.

Uběhly měsíce a nastal čas oblastního sjezdu pro rok 1966, který měl námět „Boží synové svobody“. To bylo překvapení, když byl onen bratr propuštěn z vězení a hned první den přišel na sjezd! Na jednom z programů vyprávěl své zážitky. Nevěděl, že je na sjezdu také jeden důstojník v civilním oblečení. Důstojník přišel po programu k bratrovi a vřele ho chválil za to, že tak pevně  stál za tím, čemu věří. Pak se obrátil k jinému bratrovi a řekl: „Všechno, co váš bratr říkal, je naprosto pravdivé; všechno proběhlo tak, jak nám vyprávěl. Jeho případ osobně znám. Zde stojí cenný člověk, který je hodný úcty, věrný Bohu, pevný ve svém rozhodnutí. Ví, co chce, a když říká „ne“, znamená to „ne“. Jeho názor je neměnný.“ Pak dodal: „Víte, co mi řekla manželka? Řekla: ‚Nemysli si, že jste toho člověka propustili z vlastní vůle, kdepak. To udělal jeho Bůh, Jehova, aby ten člověk mohl navštívit svůj sjezd. Jeho Bůh, Jehova, je silnější než náš bůh!‘“ Na důstojníka to zjevně zapůsobilo a na závěr řekl: „Obdivuji vás, a kdyby se mi v minulosti bývala naskytla příležitost dovědět se o Bohu to, co víte vy, rozhodně bych dnes nebyl tím, čím jsem.“

Nové úkoly

S rozvojem turistiky a obchodu se od roku 1970 začalo lidem na Guadeloupu lépe dařit. Na celém území docházelo ke změnám. Stěhovali se tam lidé z jiných ostrovů, zejména z Dominiky a Haiti. V lednu 1987 bylo nutné vytvořit v Pointe-à-Pitre sbor, kde by se mluvilo anglicky. Kromě toho se zdálo, že lidé stále více spěchají. Ve službě dveře ode dveří jsme museli začít používat přímé a působivé úvody, abychom lidi přiměli naslouchat.

Také uvnitř teokratické organizace došlo k důležitým změnám. V roce 1972 bylo v souladu s tím, k čemu docházelo mezi svědky Jehovovými na celém světě, uděláno opatření, aby na každý sbor dohlížela rada starších, a už ne jediný dozorce. Před tím jsme vždycky říkali „sbor bratra toho a toho“. Sboroví dozorci měli velkou autoritu a všichni si jich vážili. Přesto tito bratři uvítali změny, které uvedly organizaci do většího souladu s Písmy. Když se  tato změna provedla, bratr Brisart prohlásil: „Dobře na nás působí, že naši bratři projevili tak vynikající vlastnosti. Pro každého z nich to nepochybně byla zkouška pokory. Jsme rádi, když vidíme, že touto zkouškou prošli všichni úspěšně.“

Ke zlepšení duchovního stavu ve sborech také přispěla škola služby Království. První třídu této školy na Guadeloupu navštěvovalo v roce 1961 devatenáct starších. Když se však po třiceti letech účastnili vyučování v této škole starší z celého souostroví, sešlo se jich tam 300. V každém sboru je nyní průměrně pět starších, a ti se starají o duchovní potřeby zvěstovatelů.

 Tito duchovní pastýři projevují láskyplný zájem o stádo nejen za relativně normálních podmínek, ale také v době těžkostí.

Úcta k Božímu zákonu o krvi

Zdravotnický personál někdy nerespektuje dostatečně práva pacienta, a proto se svědkové Jehovovi dostávají do svízelných situací, když se snaží jednat v souladu s Jehovovým požadavkem, aby se zdržovali krve. (Sk. 15:28, 29) Starší chtěli více pomáhat bratrům, kteří se potýkali s vážným zdravotním problémem. A tak začátkem roku 1987 se výbor odbočky sešel se dvěma bratry-lékaři, aby s nimi tuto situaci prohovořil. Z rozhovoru vyplynulo, že je nutné být více ve styku se zdravotnickými pracovníky. Tím byl pověřen nově sestavený výbor. Bratři uspořádali v nemocnici schůzku s anesteziology, a ta byla velmi užitečná.

Stejně jako svědkové Jehovovi ve většině jiných částí světa, i bratři na Guadeloupu mají nyní výbory pro styk s nemocnicemi. Na seminářích, které Společnost pořádala, bylo pro tuto službu dobře vyškoleno sedmnáct bratrů.

Sopka hrozí

Další potíže jsou důsledkem přírodních katastrof. V roce 1976 obnovila svou činnost sopka Soufrière, která byla dlouhou dobu v klidu. Začátkem roku stále častěji docházelo k otřesům. Dne 8. července asi v devět hodin ráno se udělala na úbočí hory průrva a z ní se vyvalil velký oblak plynů a par. Na Basse-Terre a sousední vesnice začal padat sopečný popel. Lidi i zemi zahaloval šedivý prach. Seizmická i vulkanická činnost sílila, a tak 15. srpna úřady nařídily ihned úplně evakuovat 72 000  lidí. Teprve po pěti měsících bylo těmto lidem dovoleno, aby se vrátili do svých domovů.

Byli evakuováni bratři ze sedmi sborů. Okamžitě jim byla poskytnuta pomoc a zajistilo se, aby bratři po tuto těžkou dobu měli střechu nad hlavou. Zvěstovatelé, kteří se předtím scházeli a spolupracovali, byli nyní rozptýleni po různých místech. Bylo třeba pro ně zajistit duchovní pomoc, a proto byla svolána zvláštní schůzka starších a služebních pomocníků. Ti všichni byli vyzváni, aby vyhledali zvěstovatele, kteří předtím patřili k nim do sborů, a aby s nimi neustále udržovali spojení. Podnikla se zvláštní opatření pro to, aby se stádo nerozprchlo. Zvěstovatelé, kteří byli evakuováni, chodili na sborová shromáždění tam, kde byli ubytováni, ale byla pro ně zajištěna také zvláštní sborová studia knihy, z nichž každému měl předsedat některý starší nebo služební pomocník z jejich původního sboru. To se projevilo jako skutečné požehnání. Žádná ‚ovce‘ se neztratila!

Noc hrůzy

Po třinácti letech vypukla další krize. V sobotu 16. září 1989 na Guadeloupe nemilosrdně udeřil hurikán Hugo. Nebylo to poprvé, co byl ostrov zpustošen hurikánem. V roce 1966 hurikán Ines serval střechy většiny dřevěných domů a na měsíc byla přerušena dodávka elektrického proudu. Ale to, k čemu došlo v roce 1989, bylo mnohem ničivější. Poryvy větru, z nichž některé dosahovaly rychlosti přes 260 kilometrů za hodinu, po celé hodiny bičovaly ostrov. Zdálo se, že noc nikdy neskončí. Když konečně nastal úsvit, poskytl zdrcující podívanou. Ulice poseté troskami vypadaly jako bitevní pole. Asi 30 000 lidí zůstalo bez domova. Bylo zničeno 117 domů  našich bratrů a domy dalších 300 bratrů byly vážně poškozeny. Osm sálů Království bylo částečně zničeno a čtrnáct dalších bylo poškozeno.

Když v roce 1966 přinesl zkázu hurikán Ines, svědkové Jehovovi z Portorika, Martiniku, Francouzské Guyany a Saint Croix přivezli materiální pomoc. Ale když v roce 1989 byl Guadeloupe zpustošen hurikánem Hugo, vedoucí sbor rychle přispěl na pomoc penězi. Později přispěchali bratři z Martiniku a z Francie s potřebnými potravinami, oblečením a materiálem na opravu domů. Někteří přijeli pomoci osobně. Bratři a sestry  z Guadeloupu byli těmito projevy lásky hluboce dojati. Nezapomněli na to, co se pro ně udělalo.

Také další události posílily pouta mezinárodního společenství bratrů.

První mezinárodní sjezd

V roce 1978 měli zvěstovatelé na Guadeloupu velkou výsadu, že hostili účastníky mezinárodního sjezdu. Počet návštěvníků byl 6 274 osob, a to v době, kdy jsme měli na Guadeloupu pouze 2 600 svědků. S jakou radostí jsme vítali delegáty z Belgie, Kanady, Švýcarska, Spojených států a odjinud! Když ředitel místního hotelu navrhl bratrům, kteří měli na starosti ubytování, aby zvýšili ceny  za ubytování v hotelu o deset procent a pak si tuto částku nechali pro sebe, bratři to odmítli s vysvětlením, že by to bylo nepoctivé. Ředitel se za svůj návrh zastyděl a řekl: „Tedy, vy svědkové Jehovovi jste opravdu jiní. Navrhl jsem vám to proto, že to již dříve přijaly jiné náboženské skupiny . . . Ale je to pravda, jste jiní!“

Díky tomuto zdařilému sjezdu jsme ještě jasněji poznali, že nezbytně potřebujeme trvalé místo pro taková velká setkání.

Nový sjezdový sál

Náš přenosný sjezdový sál byl několikrát rozšiřován. Nakonec se skládal z několika konstrukcí o celkové váze 30 tun a bylo v něm místo k sezení asi pro 5 000 osob. Kvůli každému sjezdu ho přepravovat, stavět a demontovat byl nadlidský úkol. Ale je naprosto jasné, že Jehova o našich potřebách věděl.

Díky štědrým pěněžitým darům ze všech sborů na těchto ostrovech byl na dobrém místě zakoupen pozemek o rozloze přes pět hektarů. Poprvé jsme ho využili v následujícím roce, v roce 1980, ještě pro náš přenosný sjezdový sál. Konal se tam oblastní sjezd „Boží láska“ a počet přítomných na něm dosáhl nového vrcholu 7 040. Tentokrát však nebylo nutné po posledním programu celou konstrukci demontovat. To byla úleva!

Tuto novou konstrukci jsme využívali řadu let. Později jsme si uvědomili, že nastal čas, abychom postavili něco trvalejšího. Do práce se pustili bratři zdatní po odborné stránce a vyprojektovali prostorný sál s přirozeným větráním skrze otevřené stěny. Nový sjezdový sál měl být postavený do polokruhu a měl v něm být prostor pro 4 000 sedadel. Získali jsme stavební povolení a v roce 1987 se  začalo stavět. V červenci, šest měsíců po zahájení prací na staveništi, byl projekt ze dvou třetin dokončen, a ještě v tom roce bylo možné stavbu využít pro dva oblastní sjezdy. Od té doby už žádné bláto a žádné holínky!

Změny v odbočce

Zatímco se toto všechno dělo, docházelo ke změnám v kanceláři odbočky. V únoru 1976 nastala na celém světě změna v dohledu nad odbočkami Společnosti. Místo jednoho hlavního dozorce byly v každé odbočce utvořeny výbory složené ze tří nebo více členů, kteří nesli tuto odpovědnost pod dohledem vedoucího sboru. Na Guadeloupu byli tímto úkolem pověřeni Nicolas Brisart, Pierre Jahnke a Jean-Pierre Wiecek. Když bratr Wiecek, který byl misionářem, zjistil, že se musí vrátit do Francie, nahradil jej Flavien Bénin. Pak byl do výboru odbočky přizván Paul Angerville a později krajský dozorce Jean Cambou.

Technický pokrok, k němuž došlo ve světovém ústředí a v různých odbočkách, přinesl užitek také Guadeloupu. Strážnou věž, která byla určena ke studiu, tam bratři začali dostávat ve stejnou dobu jako bratři v jiných zemích. Naše služba Království byla tištěna ve francouzštině ve stejnou dobu jako v angličtině. V různých ohledech jsme tedy cítili, že jsme jednotnější se zbytkem organizace. I když žijeme na několika mořských ostrovech, přesto nemáme pocit osamělosti. Sloužíme „jednohlasně“ se svými křesťanskými bratry. (Iz. 52:8)

Vhodné sídlo pro rozrůstající se odbočku

Již v roce 1966 Společnost koupila dům č. 46 ve čtvrti Morne Udol na okraji Pointe-à-Pitre. Dům sloužil  jako kancelář odbočky. Později se prostory odbočky zvětšily, protože vedle tohoto domu byla postavena další budova, kde byly kanceláře, sklad literatury a sál Království. Vzhledem k tomu, že vzrůstal počet těch, kdo na Guadeloupu chválili Jehovu, bylo potřeba ještě více prostoru. A tak koncem roku 1988 vedoucí sbor schválil stavbu úplně nového domova betel a kanceláře odbočky.

Najít vhodný stavební pozemek na tak malém ostrově, jako je Guadeloupe, je však náročný úkol. Ale Jehova, Vlastník země, může opatřit vše potřebné. A opatřil to. Ve městečku Sainte-Anne se nám podařilo sehnat na kopci asi hektarovou parcelu s vyhlídkou na moře. Předběžné nákresy i vypracované plány dodala konstrukční kancelář Společnosti v New Yorku. Cennou pomoc poskytoval Michel Conuau, architekt z Francie. Díky starostovi, městské radě a městskému stavebnímu úřadu přišlo stavební povolení v rekordním čase.

Stavební práce začaly v září 1990. Svými poznatky a zkušenostmi i vlastní prací se na nich podíleli dobrovolní pracovníci ze 14 zemí. Za dva roky byla nejen dokončena stavba, ale mezi svědky z Guadeloupu a dobrovolnými pracovníky z jiných zemí, kteří pracovali bok po boku, byly také navázány pevné přátelské svazky. Když v roce 1954 Milton Henschel osobně oznamoval zřízení odbočky na Guadeloupu, bylo zde 128 zvěstovatelů. Bratr Henschel přijel také 29. a 30. srpna 1992, aby zasvětil Jehovovi Bohu krásné nové budovy naší odbočky; v tu dobu jsme podávali zprávu o 6 839 zvěstovatelích. Naši sousedé odbočce v přátelském duchu říkají „vesnička svědků Jehovových“.

 Náš obvod ukládá náročný úkol

Poměrně malý obvod na Guadeloupu nutně klade před každého zvěstovatele náročný úkol. Na každého našeho zvěstovatele připadá průměrně jen 12 domácností. Jak tuto situaci řešíme? Základem je příprava. Jedna průkopnice vypráví: „Navykla jsem lidi na to, že mě vídají. Stále nacházím nová studia, protože ve službě používám hlubší myšlenky. Když uvažuji o svém obvodu, myslím na jednotlivé lidi.“ Dozorce služby v jednom ze sborů v Pointe-à-Pitre, kde připadá jeden zvěstovatel na 28 obyvatel, říká: „Lidé ochotně naslouchají jen v tom případě, že pro ně máme něco zajímavého.“ Občas si zvěstovatel sice položí otázku „Kam mám jít kázat?“, ale počet biblických studií stále vzrůstá (nyní jich je více než 8 500), a to nás povzbuzuje, abychom lidem dále předkládali dobrou zprávu.

Naše služba je účinná hlavně proto, že přímo používáme Bibli. Celkově si lidé na Guadeloupu váží Bible jako psaného Božího slova a dobrým dojmem na ně působí to, že jim ukazujeme, jak Bible vysvětluje současné události. K přemýšlení je podněcuje také to, když působivě používáme znázornění. Zejména naši letití bratři a sestry mají v tomto ohledu mnoho podnětných nápadů. Zdejší způsob života je již v mládí vedl k přemýšlení o přírodě a o tom, jak vznikla. A tak mohou poselství o Království dokreslit zmínkami o tom, co znají z okolní přírody, jak to dělal Ježíš. (Mat. 6:25–32)

Krásnější než kdy dříve

Jehova prostřednictvím svého ducha dělá na Guadeloupu velké věci. Nachází tam pokorné lidi, kteří se bez váhání nechávají formovat podle jeho vůle jako ‚tvárná  hrnčířská hlína‘. Tak Jehova ohlašováním poselství o svém soudu ‚kymácí‘ všemi národy a také z nich pro svůj den shromažďuje „žádoucí věci“, které pak přivádí na pozemské nádvoří svého velkého duchovního chrámu. (Ag. 2:7) V roce 1968, třicet let potom, co na Guadeloupe přijel Cyril Winston, jsme poprvé podali zprávu o 1 000 zvěstovatelích. Do roku 1974 se toto číslo zdvojnásobilo. Počtu 3 000 bylo dosaženo v roce 1982. Po sedmi letech se z 3 000 stalo 6 000, a dnes se v 86 sborech schází více než 7 250 zvěstovatelů. I když poměr počtu zvěstovatelů k počtu obyvatel je jeden ku padesáti třem, přesto jsme stále rozhodnuti pilně kázat, vyučovat a prosit Jehovu o požehnání. „Ostrov krásných vod“ se v duchovním smyslu stal krásnějším, než byl kdy dříve. Nepochybně ještě mnozí další lidé zareagují na výzvu „Pojď!“ a dostanou „zdarma vodu života“. (Zjev. 22:17)

[Poznámka pod čarou]

 [Mapa na straně 116]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

GUADELOUPE

GRANDE-TERRE

Pointe-à-Pitre

BASSE-TERRE

[Mapa na straně 151]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

GUADELOUPE

Saint Martin

Saint-Barthélemy

La Désirade

Îles de la Petite-Terre

Les Saintes

Marie-Galante

[Obrázek na straně 120]

Condé Bonchamp, jeden z prvních, kdo na Guadeloupu s oceněním naslouchali dobré zprávě

[Obrázek na straně 123]

Manžel Noémy Missoudanové (nyní Apourouové) chodil pozdě domů; sledovala ho — až na shromáždění badatelů Bible!

[Obrázek na straně 124]

René Sahaï křtí v roce 1945 nové svědky

[Obrázek na straně 125]

Olga Laaland na sjezdu ve Francii podává zprávu o činnosti svědků na Guadeloupu

[Obrázek na straně 130]

Duverval Nestor slyšel o biblické pravdě poprvé v nemocnici a tam také pravdu přijal

[Obrázek na straně 131]

Georges Moustache denně vydával svědectví na pracovišti během polední přestávky

[Obrázek na straně 133]

Sbor v Basse-Terre koncem padesátých let

[Obrázek na straně 136]

Plný autobus zvěstovatelů, kteří jedou do kazatelské služby na venkov

[Obrázek na straně 138]

Misionáři na lodi „Light“ se horlivě účastnili vydávání svědectví

[Obrázek na straně 139]

Nicolas a Liliane Brisartovi byli posláni z Francie na Guadeloupe poprvé v roce 1955

[Obrázek na straně 141]

Flora Pembeová se navzdory krutému soužení postavila na stranu Jehovy

[Obrázek na straně 142]

Z leva do prava: Mickaëlla a Donat Tacitovi s Markem Edrouxem v roce 1994

[Obrázek na straně 143]

Verneil Andrémont, jeden z 19 guadeloupských delegátů mezinárodního sjezdu v roce 1958

[Obrázek na straně 146 a 147]

Guadeloupský přenosný sjezdový sál

[Obrázek na straně 150]

Armand a Marguerite Faustiniovi, kteří deset let sloužili na Guadeloupu; nyní káží na Martiniku

[Obrázky na straně 158]

Je jim více než 100 let; každá z nich slouží Jehovovi více než třicet let

Laurentia Jean-Louisová

Catherine Gumbsová

[Obrázky na straně 161]

Sjezdový sál v Lamentinu

[Obrázky na straně 162]

Kancelář odbočky a rodina betel na Guadeloupu

[Obrázek na straně 167]

Výbor odbočky — z leva do prava: Paul Angerville, Nicolas Brisart, Pierre Jahnke, Jean Cambou