Kypr

KDYŽ apoštol Pavel a jeho druhové na cestách kázali v prvním století na Kypru, setkali se tam s prudkým odporem. Jeden falešný prorok, kouzelník jménem Bar-Jezus, se snažil ovlivnit prokonsula, aby tak jejich službu překazil. Pavel znal kouzelníkovy metody, a proto ho otevřeně popsal jako člověka ‚plného kdejakého podvodu a kdejaké podlosti, Ďáblova syna, nepřítele všeho spravedlivého, který překrucuje Jehovovy správné cesty‘. (Sk. 13:6–12) I v dnešní době na Kypru někteří duchovní používají podobné metody. Snaží se totiž tamním lidem zabránit v poznávání Jehovova velkolepého předsevzetí, které přinese požehnání celé lidské rodině na zemi.

Ne všichni lidé na Kypru však souhlasí s tím, co tito duchovní říkají a dělají. Obyvatelé Kypru jsou proslulí svou pohostinností. Návštěvníkům obvykle nabídnou kandované ovoce nebo jim za horkého letního dne možná podají sklenici  chladné limonády, aby se občerstvili ve stínu révy, na které visí těžké hrozny vína.

Podnebí je zde mírné. Kypr leží ve východní části Středozemního moře, asi 100 kilometrů na západ od pobřeží Sýrie a 60 kilometrů na jih od Turecka. Je to nádherný ostrov. Písečné pláže sahají až k teplým vodám Středozemního moře. V pohoří Troodos, které se rozprostírá na jihozápadě ostrova, je chládek, který poskytují voňavé borovice, a tam je možné se uchýlit před letním žárem. Na ostrově jsou běžně vidět keře vinné révy a fíkovníky stejně jako olivovníky a rohovníky. Když rozkvetou mandloně, krajina vypadá, jako by byla zahalena pokrývkou sněhu. A když kvetou citrusy, je vzduch prosycen nádhernou vůní. Na venkově můžeme často vidět pastýře, kteří ženou na pastvu svá stáda ovcí a koz. Mnoho zdejších lidí žije způsobem, který připomíná dávnou dobu před naším letopočtem.

Dějiny Kypru

Tento ostrov je sice dlouhý pouze 206 kilometrů, ale své rozmanité stopy na něm zanechalo všech sedm světových velmocí z biblických dějin; šesti z nich vlastně přímo podléhal. I osmá světová velmoc, Spojené národy, na Kypru uplatňovala svůj vliv, aby udržela pokoj mezi tou částí obyvatelstva, která mluví řecky, a tou, která mluví turecky.

Křesťanství se na Kypr dostalo začátkem prvního století n. l. Když byl usmrcen Štěpán, přehnala se Jeruzalémem vlna pronásledování, učedníci se rozprchli a někteří z nich se dostali na Kypr. Tam kázali velké židovské komunitě, která v té době na ostrově žila. (Sk. 11:19) Později Kypr navštívil Pavel při své první misionářské  cestě, asi v letech 47–48 n. l. Jedním z jeho druhů na cestách byl jistý rodák z Kypru, který se k apoštolům Ježíše Krista přidružil v roce 33 n. l. v Jeruzalémě po vylití svatého ducha. Apoštolové mu dali jméno Barnabáš (Syn útěchy). (Sk. 4:34–37) Během své služby na Kypru Pavel a Barnabáš vydávali svědectví nejprve v Salamině na východním pobřeží, a pak působili i během svého putování napříč ostrovem až do Páfu na západě. Pozůstatky měst Salaminy a Páfu dosvědčují, že v době, kdy zde Pavel a jeho druhové vykonávali svou službu, byla tato města slavná.

Právě v Páfu došlo k tomu, že římský prokonsul Sergius Paulus přijal křesťanství, i když tomu kouzelník Bar-Jezus bránil. Prokonsul, jak říká Bible, „užasl nad Jehovovým učením“. (Sk. 13:12)

Asi dva roky nato se na Kypr vrátili Barnabáš a jeho bratranec Marek, aby tam dále hlásali dobrou zprávu. (Sk. 15:36–41)

‚Badatelé Bible jsou vysoká škola‘

I v současné době se na Kypru ve velké míře hlásá dobrá zpráva. Upřímní lidé vděčně poznávají to, co na rozdíl od lidských tradic učí Bible. První zmínka o tom, že se biblické učení dostalo na Kypr, se objevuje ve Strážné věži z 1. října 1922. Dopis uveřejněný v tom vydání uváděl, že jeden arménský duchovní přijal traktát, který ukazoval, že duše umírá, že není nesmrtelná. Duchovní si to s uznáním přečetl. Byl však hluboce znepokojen duchovním stavem církve na Kypru a napsal o tom: „Máme zde mnoho . . . církevních budov. Ale není zde duchovní život; už dávno vyhasl. Duchovní vedou mnohem méně důstojný život než obyčejní lidé. Nezbývá mi  nic jiného než naříkat a hlasitě plakat jako Jeremjáš. Ze všech sil se snažím předávat Řekům, Arménům, Turkům a Židům mléko pravdy.“ Další Arméni z jiných zemí také dělali, co mohli, aby lidem na Kypru sdělili biblickou pravdu.

Pak se v září 1924 vrátil ze Spojených států na svůj rodný Kypr Cyrus Charalambous. Byl badatelem Bible a přivezl s sebou mnoho traktátů, mezi nimiž byla i slušná zásoba traktátu s názvem Kde jsou mrtví? Cyrus Charalambous šel na centrální poštu v hlavním městě Nikósii a poslal po jednom výtisku traktátu všem vesnickým předákům a všem učitelům ve městech a na vesnicích. V té době se poštovní zásilky rozvážely na oslu a doručovatelé chodili do vesnic jednou za týden.

Jeden takový traktát s názvem Peoples Pulpit (Lidová kazatelna) dostal učitel v Xylofágú — ve vesnici na jihovýchodě ostrova, v oblasti, kde se pěstují brambory. Onen učitel navštívil místního sedláka Antonise Spetsiotise. Antonis byl člověk, který toužil po poznání, a právě začal shánět něco ke čtení. Když uviděl traktát, brzy se zahloubal do jeho řádek. Mluvil o obsahu traktátu s jiným vesničanem, Andreasem Christouem. Časem dostali a přečetli další publikace Watch Tower Bible and Tract Society. To, co se dozvěděli, také sdělovali jiným lidem, z nichž někteří pak začali studovat Bibli současně s nimi.

Jedním z těch lidí, kteří projevili zájem, byl Cleopas, teolog řecké pravoslavné církve. Ten se sice stal přítelem Jehovova lidu, ale nikdy se jasně nepostavil na stranu pravdy. Přesto říkával: ‚Katolictví je mateřská škola, protestantství je základní škola a badatelé Bible jsou vysoká škola.‘

 Ne každý ovšem mluvil o badatelích Bible vlídně. Když Antonis Spetsiotis a Andreas Christou neformálně vydávali svědectví, budilo to u nich ve vesnici hněv. Byl o tom informován kyperský arcibiskup, a tak byli vysláni teologové, aby mařili vliv těch dvou bratrů. V příštích dvou letech vedl bratr Spetsiotis řadu diskusí — vždy s některým z teologů. Za tímto účelem nebyly najímány žádné sály; dobře k tomu posloužila místní kavárna, protože to bylo místo, kde se lidé scházeli. Nakonec byli oba bratři exkomunikováni z řecké pravoslavné církve a ztratili nárok na církevní sňatek a pohřeb.  A tak když Andreasovi Christouovi zemřelo dítě, místní kněz opravdu odmítl dítě pohřbít na vesnickém hřbitově, pokud Andreas nepřijde v neděli dopoledne do kostela na mši. Jak to dopadlo? Tak, že dítě nakonec bylo pohřbeno, i když Andreas do kostela nešel.

Mezitím poznával pravdu Tryfon Kalogirou, zdravotní inspektor z jedné vesnice v okrese Nikósie. Služebně navštěvoval vesnice a přitom dobře využíval Bibli k tomu, aby odhaloval nepravdivost nauk o pekelném ohni a o Trojici. Když mu však byla následkem choroby amputována noha, lidé se mu posmívali a říkali, že ho Bůh trestá za to, že změnil náboženství. To mu působilo značné utrpení, stejně jako Jobovi zvětšovala zármutek překroucená tvrzení jeho druhů. (Srovnej  Joba 4:7, 8; 12:4.) Ale Tryfon zůstal věrným bratrem až do roku 1960, kdy zemřel.

Horliví průkopníci šíří dobrou zprávu

Vynikající impuls k rozmachu dostalo dílo na Kypru v roce 1934, kdy z Řecka přijeli dva průkopníci, bratři Matheakis a Triantafilopoulos. Ústředí v Brooklynu jim poslalo 43 krabic naplněných knihami v řečtině, turečtině a dalších jazycích. Bratři byli horliví, ale zpočátku se museli potýkat s velkou lhostejností tamních lidí.  Duchovní dávali lidem klamné informace, aby si mysleli, že bratři jsou komunisté nebo protestanté, a varovali je před tím, že je bratři budou chtít převést na jiné náboženství. Ale lidé ve větších městech, zejména obchodníci, byli zvědaví a chtěli vědět, co je to za „nové náboženství“.

Průkopníci dostali z Brooklynu jména několika lidí, kteří pravidelně odebírali časopisy Společnosti. Jedním z těchto odběratelů byl teolog Cleopas. Dostal mnoho publikací Společnosti, a několikrát dokonce pozval průkopníky k sobě domů na jídlo. Také vzal bratra Matheakise s sebou do helénského klubu ve městě Lárnaka, kde ho představil jako ‚muže z Athén, který zastupuje organizaci vydávající knihy, jež dobře vysvětlují Bibli‘. Ten večer se bratru Matheakisovi podařilo rozšířit 84 vázaných knih a 120 brožur a také získat 10 odběratelů časopisu Zlatý věk.

Z Lárnaky na jihovýchodním pobřeží cestovali ti dva průkopníci asi 26 kilometrů do Xylofágú, kde se setkali s Antonisem Spetsiotisem a Andreasem Christouem. Tito dva bratři se ze všech sil snažili sdělovat lidem to, co se sami dozvěděli, ale byli velmi šťastní, že teď mají příležitost ještě přesněji porozumět Písmům. První sbor svědků Jehovových na Kypru byl vytvořen u nich ve vesnici.

Dále šli průkopníci do Famagusty. Na tomto místě nedaleko zřícenin starověké Salaminy byly háje pomerančovníků a větrné mlýny. Právě když kázali v tom kraji, dostali průkopníci od Společnosti dopis. Obsahoval oznámení, že z Egypta mají přijet manželé Lagakosovi, kteří mluví řecky, a ti že jim mají pomáhat ve službě. To  byla vítaná zpráva! Po příjezdu bratra a sestry Lagakosových se skupina rozhodla, že tito manželé se zaměří na města a ostatní průkopníci že budou vydávat svědectví na venkově.

Brzy vznikl další sbor, tentokrát v Nikósii. Ve staré části města obehnané hradbami byl velký počet kyperských Turků a bratři měli shromáždění v domě, jehož majitelem byl muslim.

Postupně se dostavovaly další výsledky kázání. S průkopnickou službou začalo několik bratrů, kteří patřili ke kyperským Řekům. Jedním z nich byl Christos Kourtellides. Byl menší postavy a měl jasně modré jiskrné oči. Svou odvahou a věrnou oddaností dával vynikající příklad. Za sedmnáct let průkopnické služby propracoval téměř všech 650 vesnic na ostrově. Nebyl to lehký život. Když nenašel ubytování, spával pod širým nebem. I v souvislosti s jeho úmrtím bylo vydáno dobré svědectví. Kněz v jeho rodné vesnici nechtěl dát souhlas k tomu, aby byl Christos pohřben na místním hřbitově. Muselo být podáno odvolání k okresnímu komisaři. Když bylo Christosovo tělo nakonec ukládáno do hrobu, přišlo si pohřební proslov vyslechnout 150 lidí.

Když se bratr Triantafilopoulos vrátil do Řecka a manželé Lagakosovi odjeli do Sýrie, původní skupina průkopníků se rozpadla. V roce 1938 však na Kypru sdělovali dobrou zprávu čtyři místní průkopníci a sedm sborových zvěstovatelů; slavnosti na památku Kristovy smrti se zúčastnilo 40 lidí.

Téhož roku se do styku s pravdou dostal Panagiotis Gavrielides a jedna rodina v jeho sousedství. Matka  té rodiny, její tři dcery a Panagiotis utvořili ve vesnici Polemidhia malou skupinu ke studiu Bible a kázali — i za velkého pronásledování. Panagiotis řekl o reakci vesničanů: ‚Když se naše malá skupina sešla, obvykle jsme slyšeli silné bušení na dveře a okna. Jeden muž byl proti nám tak zaujatý, že šel k sestrám do domu a zbil je. I já jsem musel jít na ošetření do nemocnice. Kupodivu se však po několika dnech stalo, že ten muž jel domů z práce na korbě nákladního auta a při jízdě přes most spadl do řeky a zabil se.‘

Cenzura v době války

Literatura, kterou vydávala Watch Tower Bible and Tract Society, byla během druhé světové války na základě cenzurních předpisů zabavována. Časopisy ke studiu Bible, posílané na Kypr, k bratrům nedocházely. Místo toho se hromadily na centrální poště v hlavním městě.

Jak svědkové postupovali, když neměli téměř žádnou literaturu? Na listy papíru tiskli výňatky z dřívějších publikací  Společnosti a tyto listy pak rozšiřovali v kazatelské službě. Když se k nim čas od času dostal nějaký výtisk Strážné věže, rychle ho přeložili a používali na studiu. V této době se také konaly sjezdy. A jak vzrůstal počet zvěstovatelů, byl vytvořen další sbor.

Několik měsíců před koncem války konečně pošta vydala bratrům 3000 časopisů a 17 krabic s našimi knihami a brožurami. Poštovní úředníci samozřejmě pozorovali, jak hromada literatury roste, a někteří z nich o ni projevili zájem. A tak se podařilo mezi nimi rozšířit 45 knih.

Mohli uzavírat manželství?

Ještě kvůli něčemu jinému si úředníci stále uvědomovali přítomnost svědků Jehovových. V roce 1939 se bratr Matheakis chtěl oženit. Pro svědky Jehovovy na Kypru však nebylo v té době snadné uzavřít manželství. Proč? Úřady neuznávaly svědky Jehovovy za náboženskou skupinu, a tak svědkům nechtěly dávat povolení k občanskému sňatku. Kvůli válečnému stavu se bratrům nedařilo navázat spojení s ústředím v Brooklynu a požádat o radu. Nakonec kancelář odbočky v Londýně vystavila potvrzení, v němž se uvádělo, že svědkové Jehovovi na Kypru jsou spojeni s International Bible Students Association v Anglii. Na podkladě tohoto potvrzení britské úřady na Kypru vyjádřily souhlas s občanským sňatkem bratra Matheakise.

Tato věrná manželská dvojice byla celá léta známá svou pohostinností. V jejich domácnosti byli bratři vždy vítaní. Matheakisovi byli laskaví ke každému, kdo měl nouzi; stále se na ně vzpomíná.

 Příjezd absolventů Gileadu

Jako první z absolventů Gileadu přijel na Kypr Řek Antonios Karandinos, který předtím žil ve Spojených státech. Přijel v roce 1947, kdy na Kypru bylo pouze 33 zvěstovatelů Království. Tento statný muž kdysi pracoval jako námořník. Byl také horlivým zastáncem pravdy, a to bylo velmi důležité. Při své službě na Kypru totiž narážel na tuhý odpor.

Odpor byl prudký zejména v době, kdy bratři začali při vydávání svědectví na ulici nabízet časopisy. Ve Famagustě je stále obtěžoval muž nastrčený církví. Popouzel lidi proti svědkům. Následkem toho jednou obklíčil bratra Karandinose takový dav lidí, že se tím srocením zastavil provoz na ulici. Bratr Karandinos a osnovatel těch potíží byli předvedeni před soud a oba dostali pokutu. Následovaly další příhody. Mnohdy museli bratři zavolat policii, aby zvěstovatele vyprostila z obklíčení.

Pro bratry nastala šťastná doba v roce 1948, kdy na Kypr přijeli dva další misionáři, kteří museli opustit Řecko. V květnu téhož roku přijel také absolvent osmé třídy Gileadu Don Rendel, který musel opustit Egypt. V tom roce Společnost zřídila na Kypru kancelář odbočky a dozorcem se stal Anthony Sideris. Během let byli na Kypr přiděleni další absolventi Gileadu a v několika velkých městech byly vytvořeny misionářské domovy. Ukázalo se, že tito bratři udělali velký kus práce v organizování sborů teokratickým způsobem a v tom, že iniciativně školili zvěstovatele pro kazatelskou službu.

Předtím, než mohli být lidem prospěšní, museli se  ovšem domluvit řecky a jejich pokusy vedly k mnoha humorným příhodám. Když jeden bratr citoval Zjevení 12:7, řekl ‚Michael a Angličané vedli bitvu s drakem‘, místo aby řekl „Michael a jeho andělé“. Slova „andělé“ a „Angličané“ totiž znějí v řečtině velmi podobně. Ale obyvatelé domů věnovali cizinci pozornost velmi často proto, že se snažil mluvit jejich jazykem. Jednou řekl nově pokřtěný bratr jednomu z misionářů: ‚Když jsi mě navštívil, nejvíc na mě zapůsobilo to, že i když jsi cizinec, snažil ses mluvit mým jazykem. To mě přimělo, abych se podíval do toho, cos mi přinesl.‘

 Církev podněcuje v lidech zvědavost na svědky

V roce 1948 bylo na Kypru sice v průměru pouze 50 zvěstovatelů Jehovova Království, ale duchovní pravoslavné církve přesto považovali za svou povinnost ‚skoncovat s tím kacířstvím‘ — jak se vyjádřili. Jakou taktiku použili? Vydali encykliku, v níž nás veřejně odsuzovali, a tu nechali vytisknout v mnoha denících a četli ji v kostelích po celém ostrově. Posílali děti, aby kopie tohoto  oběžníku rozšiřovaly dveře ode dveří. Těmito kopiemi byly také polepeny zdi a telegrafní sloupy. Byli jsme označeni za nevlastence, antikristy a agenty sionismu.

Jak reagoval Jehovův lid? Tedy, lidé teď byli na svědky zvědaví. Chtěli vědět, proč se církev tak ostře staví proti nám. A tak bratři podnikli čtyřměsíční kampaň, během které zanechali u lidí 72 000 brožur — to bylo sedmkrát více publikací, než jich bylo rozšířeno za celý předešlý rok. Tak lidé dostali příležitost sami zjistit, co svědkové Jehovovi učí. Mnozí četli naše publikace ze zvědavosti. Některé bratry lidé naopak bili a házeli po nich kamení. V Limassolu byli jeden bratr a sestra odvedeni k soudu, obviněni z obracení lidí na jinou víru a z toho, že narušují pořádek, a pak odsouzeni na měsíc do vězení.

Rozmluva na arcibiskupství

V té době se v Nikósii sešli Don Rendell a jeden vlivný muž, který udržoval důvěrné styky s pravoslavnou církví. O svém zážitku bratr Rendell později řekl: ‚Po zajímavém rozhovoru jsem tomu muži zanechal knihu „Bůh budiž pravdivý“ a on se chtěl příště dovědět víc. Ale  řekl mi, že by chtěl vyslechnout rozmluvu mezi mnou a arcibiskupem řecké pravoslavné církve, s nímž se znal. „Souhlasil byste s tím?“ zeptal se mě.

Dozorce odbočky bratr Sideris byl ochoten jít se mnou do arcibiskupského paláce. Když jsme tam přišli, dozvěděli jsme se, že arcibiskup je „indisponován“, ale že bychom mohli mluvit s jedním teologem pravoslavné církve, který je členem církevní rady. Po dlouhém rozhovoru jsem se teologa zeptal, jak by se řecká pravoslavná církev stavěla k tomu, kdyby mezi Biblí a církevními tradicemi byl nějaký rozpor. Odpověděl, že církev by uznávala církevní tradice. A on je rozhodně také uznával! Když jsme citovali Kolosanům, 1. kapitolu, 15. verš, kde je řečeno, že Ježíš je „prvorozeným všeho stvoření“, ihned vykřikl: „To je Ariovo kacířství!“ Bylo naprosto jasné, kdo je pravým zastáncem Bible.‘

Spousta reklamy zadarmo

Přestože odpor trval dále, průměrný počet zvěstovatelů vzrostl ze 141 v roce 1949 na 204 v roce 1950 a Památnou slavnost v roce 1950 navštívilo 241 osob. V průběhu toho roku byl uspořádán krajský sjezd v Páfu, kde kdysi kázal apoštol Pavel. Najali jsme si kino, ale místní biskup a jiní vlivní měšťané vyvíjeli na majitele kina nátlak a pokoušeli se ho přimět, aby smlouvu s námi zrušil. Městská rada se nás snažila donutit, abychom sjezd odvolali, a tak stanovila nižší počet návštěvníků kina a za použití budovy vyžadovala nehorázně vysoký poplatek. Všechny naše snahy promluvit si o řešení situace s britským zmocněncem určeným pro ten okres byly zmařeny. A tak dozorce odbočky, také Angličan, osobně navštívil zmocněnce doma a vysvětlil mu, že  místní úředníci působí svědkům Jehovovým těžkosti. Velmi jsme ocenili, jak nám zmocněnec pomohl. Dostali jsme k dispozici velký dvůr sousedící s kinem, a tam byl dostatek prostoru pro ty, kdo se nemohli posadit dovnitř.

Páfský biskup zuřil. Použil veškerý svůj divotvorný „církevní vliv“, tak jako to udělal starověký kouzelník Bar-Jezus, když se snažil odvrátit prokonsula Sergia Paula od Pavlova kázání. (Srovnej Skutky 13:6–12.) Dal do oběhu leták, jímž upozorňoval lidi, že dva svědkové-průkopníci, kteří žijí na území Páfu, byli exkomunikováni z církve. Po něm okamžitě následoval další leták, který svědky hanlivě označoval za „kacířství známé jako chiliasmus“ a uváděl, že to je „Satanem vymyšlená nezdravá představa z minulého století“. Mladí lidé rozdávající letáky na podporu církve se stavěli vedle každého zvěstovatele, který vydával svědectví na ulici. Každému, kdo projevoval zájem o činnost svědků, tito mladí lidé dávali do ruky opoziční leták.

Některé noviny — ale ne všechny — se k útoku na Jehovův lid připojily. V roce 1950 páfský list New Political Review prohlašoval: „Jehovových stoupenců již jsou na našem území stovky. Zítra se rozrostou do tisíců a budou přímo ohrožovat existenci církve. Z toho důvodu je nezbytné, aby si náš svatý synod a biskupové pospíšili a aby tuto hroznou věc ihned a bez odkladů či otálení vyšetřili.“ Další list, Paphos, se bezpochyby strefoval do církve, když ve svém vydání z 4. května 1950 uvedl: „Chudoba a bída, které panují v některých vesnicích, a také značný majetek v rukou klášterů a církve, to všechno vytvořilo vhodnou atmosféru pro vzrůst  chiliastického přesvědčení. Pro příklad uvádíme jednu vesnici, totiž Episkopi, kde téměř všechna půda patří církvi a kde tamní obyvatelé pracují na najaté půdě jako otroci nebo jsou v postavení nevolníků . . . Není divu, že polovina obyvatel této vesnice se stala svědky Jehovovými . . . Církev na Kypru by si měla na základě uvedených faktů uvědomit, že nezvítězí papírovou válkou. Chiliasté našli Achillovu patu klerikálů . . . Proti svědkům nestačí bojovat vydáváním letáků.“

Všechny tyto zprávy v tisku způsobily, že o svědcích Jehovových mluvilo celé město. Zájem lidí se nyní důkladně probudil a na veřejnou přednášku do kina jich přišlo velmi mnoho. Bylo tam nejméně 500 přítomných.

První návštěva prezidenta Společnosti

Událostí, která v prosinci 1951 udělala kyperským bratrům velkou radost, byla návštěva bratra Knorra doprovázeného Miltonem Henschelem. Místem třídenního sjezdu bylo kino Royal. Byla to moderní budova, a bratr Knorr se o ní vyjádřil: ‚Chtěli bychom mít takové pěkné místo pro krajské sjezdy v New Yorku.‘ Třídenní sjezd byl naplánovaný, ovšem kino Royal bylo v sídelní části starého města, a proto pro veřejnou přednášku bratra Knorra bylo na neděli dopoledne zajištěno kino Pallas ve středu Nikósie. Této přednášce se udělala největší možná reklama. Na boční stěnu kina Royal bratři pověsili čtyři velké transparenty v řečtině a v angličtině. Po celém hlavním městě byly rozmístěny dvě stovky plakátů. Na plátnech největších kin se promítaly reklamy. Anglické, řecké a turecké noviny přinesly oznámení o veřejné přednášce „Přijde náboženství do celosvětové krize?“ Není divu, že pracovníci hlavního komunistického listu  řekli, že reklamu na tuto přednášku nemohou uveřejnit, ‚protože to je v rozporu s linií strany‘, a není divné ani to, že pracovníci redakce hlavních národních novin řekli, že ‚nejdříve musejí mít souhlas od arcibiskupa‘.

Zajímalo nás, jak na všechnu tu reklamu budou reagovat naši náboženští odpůrci. Brzy jsme to zjistili. Jedné noci byly transparenty pověšené na kině Royal strženy. Oznámili jsme to policii. Arcibiskup dal vytisknout leták, v němž vyzýval: „POZOR! NEPŘIBLIŽUJTE SE K MILÉNISTŮM.“ Jedna část letáku uvedla: ‚Vidíte? Pozvali také cizince, aby je povzbudil . . . Jsou to vlci v ovčím rouše, kteří přicházejí pohltit bezbranné Kristovy ovce . . . Nepřibližujte se k nim, nevěnujte jim pozornost. Přehlížejte je, možná se vzpamatují a dají se napravit. SVATÉ ARCIBISKUPSTVÍ.‘

Podařilo se, aby bratr Knorr přednesl veřejnou přednášku v kině Pallas bez rušení? Nechme si to popsat od očitého svědka. Bratr Rendell vypráví: ‚Těsně po desáté hodině jsem přicházel ke kinu. U vchodu stáli policisté; uviděl jsem dav mladých mužů, kteří obcházeli kino se záměrem vniknout dovnitř a vyvolat konflikt. Někteří bratři mnohé z výtržníků znali, a tak pomáhali policistům udržovat výtržnickou partu dál od vchodu. Musel jsem se prodrat tím sroceným davem, abych se dostal dovnitř. V 10.30 začal bratr Knorr přednášet 420 návštěvníkům. Jenže náboženští chuligáni začali zvenku bušit na dveře. Policie jim to rychle překazila. Teď jsme se ovšem ptali sami sebe: Jak se nám podaří po programu se dostat ven z kina? Bratři rozhodli, že s pomocí policistů zadrží partu výtržníků před kinem. Po skončení proslovu jsme byli požádáni, abychom budovu opustili  zadním vchodem; rychle jsme to udělali, a tak k žádnému konfliktu nedošlo.‘

Církevní zvony dávají znamení k dalšímu útoku

V roce 1952 byla Famagusta půvabným malým městem, kde byly háje pomerančovníků a citroníků a dlouhá písečná pláž. Toto město na východním pobřeží Kypru je vzdálené jen několik kilometrů od trosek starověkého města Salaminy, kde kázal apoštol Pavel a jeho druhové. Ale dnešní Famagusta je od turecké invaze v roce 1974 z větší části opuštěným městem, které má velmi málo obyvatel. V roce 1952 však svědkové Jehovovi plánovali, že se tam bude v jednom z městských kin konat  krajský sjezd. Uvědomovali jsme si, že řecká pravoslavná církev vyhlásila svědkům Jehovovým totální válku, proto jsme kvůli tomu, k čemu došlo na předešlých sjezdech, žádali o účast policii. Nedělní ráno bylo nádherné, a bratři se těšili na veřejnou přednášku, která byla zařazena do dopoledního programu. Ovšem deset minut před tím, než měla přednáška začít, když v kině sedělo 350 lidí, se objevily náznaky toho, že se chystají nějaké nepříjemnosti. Jedním z pořadatelů stojících před vchodem do kina byl misionář Antonios Karandinos, který v tom městě sloužil. Takto popsal, co se událo:

 „Přesně deset minut před tím, než měla začít veřejná přednáška, začal vedle v pravoslavném kostele vyzvánět zvon. Jak jsme později pochopili, byl to signál, po jehož zaznění se měli kněží a spousta středoškolské mládeže vydat na pochod ke kinu. To byla podívaná! Dav mladých lidí v čele s kněžími, kteří si vzali do hlavy, že se dostanou do kina. Připravovali jsme se na nepříjemnosti. Dveře do kina byly zavřené, a když se dav pokoušel dostat se dovnitř, jeden kněz mnou zacloumal tak, že mi roztrhl oblek. Situace začala vypadat hrozivěji. Požádali jsme tedy o policejní posily a ty se tam brzy objevily. Dav lidí, jehož snahy rozehnat shromáždění byly zmařeny, křičel a vztekal se před kinem.“

Po bezvýsledné námaze odvedli kněží dav lidí zpátky do kostela. Jehova nám dal vítězství.

Porušovatelé zákona předvedeni před soud

V dřívější době církev vysílala biskupy, kněze a teology do měst a vesnic po celém Kypru, aby vyzývali lidi: „Až svědkové Jehovovi přijdou k vám do vesnice nebo do města, vyhoďte je!“ Ne každý ovšem výzvu duchovních uposlechl. Bratři stále nacházeli lidi podobné ovcím. Ale takové podněcování muselo mít nějaké následky. Sestra Galatia Matheakisová vypráví o incidentu, jehož účastnicí byla:

‚Jednou v neděli brzy ráno se nás do kazatelské služby sešlo dvacet. Vybrali jsme si tři vesnice. Trvalo nám asi dvě hodiny, než jsme se dostali do obvodu. V největší vesnici sloužilo dům od domu deset bratrů; zbývajících deset se rozdělilo do služby v dalších dvou vesnicích. V půl jedenácté vyhnali bratry z jedné menší vesnice. Ta největší vesnice už byla skoro celá propracovaná,  a s dobrými výsledky, když se proti zvěstovatelům zuřivě rozběsnil dav lidí. Dva bratry, kteří vydávali svědectví uprostřed vesnice, bili židlemi po hlavě, a když bratři z vesnice odcházeli, házeli po nich kamením. Vesnický kněz pak shromáždil asi 200 lidí, aby nás všechny sehnali dohromady. Hledali nás vyzbrojeni těžkými holemi a tloukli přitom do plechovek od konzerv. Nejprve našli jednoho bratra a sestru. Bratra bili holí po zádech a na sestru házeli kamení. Totéž se stalo většině z nás. Nechali nás pochodovat vesnicí. Pohmožděniny, které nám zůstaly po bití, posloužily jako svědecký důkaz proti vesničanům, když někteří bratři museli jít na lékařské vyšetření do státní nemocnice.‘

Naši bratři podali žalobu k soudu. Soudce tři dny vyslýchal svědecké výpovědi a pak řekl: „Naprosto věřím důkazům žalující strany a shledávám obviněné vinnými ve všech bodech obžaloby . . . Nevěřím tvrzení, že žalující strana učila, že Kristus byl nemanželským dítětem . . . Žalující strana šla do vesnice obviněných, aby tam učila o svém náboženském přesvědčení; dělali to velice pokojně a obvinění neměli právo je napadnout.“

V letech 1952 až 1953 museli dva misionáři — Antonios Karandinos a Emmanuel Paterakis — opustit Kypr. Tito bratři vedli po dobu svého pobytu na Kypru tvrdý boj za víru a vzpomíná se tu na ně s láskou.

Promítání filmu The New World Society in Action

V roce 1955 jsme dostali film Společnosti The New World Society in Action (Společnost nového světa v činnosti). Přišlo se na něj podívat velmi mnoho lidí. Do  větší hloubky porozuměli Jehovově organizaci nejen bratři, ale i světští lidé.

K mnoha zajímavým zážitkům patřil také následující: Ve vesnici Xylofágú, kde bylo 1 500 obyvatel, přistoupil majitel místního kina na to, že nám zdarma dovolí kino použít. Ten večer, kdy se měl film promítat, tam poslal místní kněz jednoho vesničana, aby zapsal jména všech přítomných. Jak to dopadlo? Když kněz požádal o seznam jmen, vesničan odpověděl: „Jak jsem si mohl zapsat všechna jména, když tam byla skoro celá vesnice?“

Období změn

Od roku 1878 byl Kypr pod správou Británie. V padesátých letech tohoto století však kyperští Řekové pod vedením arcibiskupa Makariose vyvolali kampaň za ENOSIS neboli za připojení k Řecku. Odvolali se na vzájemné vazby, například jazykové a náboženské. Část obyvatelstva, která mluvila turecky, se stavěla proti.

Na Kypru ovšem probíhal boj za nezávislost na britské koloniální vládě. V letech 1955 až 1960 organizace nazývaná EOKA prosazovala řešení problému nezávislosti tak, že její partyzánské skupiny útočily na Angličany. Svědkové Jehovovi jsou v takových politických záležitostech naprosto neutrální, ale tehdy samozřejmě nebylo možné, aby se jich okolní události vůbec nedotkly.

K jednomu z prvních incidentů v tomto období došlo ve Famagustě, velmi blízko kanceláře odbočky Společnosti. Nedaleko ní byl podniknut útok na britský vojenský tábor. Všech pět misionářů, kteří bydleli v odbočce — a byli to poddaní Británie —, pochopitelně pocítilo značný tlak.

 Další příhoda se stala misionářům Dennisovi Matthewsovi a jeho manželce Mavis bezprostředně po příjezdu domů. Když otevřeli zadní dveře, v domě u souseda — britského vojáka — vybuchla bomba. Člověk, který bombu nastražil, běžel do pomerančovníkového háje naproti misionářskému domovu; při jeho pronásledování propukla střelba. Brzy se ozvalo zaklepání na dveře, ale misionáři se báli otevřít, a tak nejdříve zavolali, aby zjistili, kdo tam je. Byl to onen britský voják a chtěl vědět, zda jsou obyvatelé domu v pořádku.

Když byli bratři Rendell a Gavrielides kdysi v Xylofágú, aby tam pomohli s přípravami na krajský sjezd, stalo se, že venku před domem, ve kterém probíhalo každotýdenní sborové studium Strážné věže, nastal velký rozruch. Ve dveřích se objevili britští vojáci. Upozornili  nás na to, že na kraji vesnice jeden britský voják přišel o život a další byl vážně zraněn a že z toho důvodu nyní platí na celém tom území zákaz vycházení. Pak požádali bratra Rendella, aby řekl všem lidem v sále, že mají ihned odejít domů. Příští den byli všichni muži z toho území — i bratr Rendell, přestože byl Angličan — shromážděni a odvedeni k výslechu na místo obehnané ostnatým drátem. Svědkové Jehovovi samozřejmě nemají nic společného se zabíjením, a tak byli nakonec propuštěni a mohli pokračovat v přípravách na blížící se sjezd.

Teokratické činnosti se mnohokrát musely odvolat těsně předtím, než měly začít, neboť konflikty mezi EOKA a britskou armádou přinášely zákazy vycházení a jiná omezení. Nikdo nesměl být na ulicích po setmění, a tak se shromáždění musela konat v době, kdy bylo světlo. Někdy lidé nesměli vycházet z domova celé čtyři dny. Každý podezíral svého souseda a bál se dát najevo svůj názor. Navzdory těmto omezením však svědkové Jehovovi dále poskytovali upřímným lidem útěchu.

Konec koloniální vlády

Boj proti britské vládě na Kypru trval do roku 1960. Pak o půlnoci 16. srpna se Kypr stal republikou a nakonec členem Spojených národů. Kyperští Řekové se nesmírně radovali z toho, že jsou konečně osvobozeni od cizí nadvlády. Ale byla to skutečná svoboda? Jak se v nové republice dařilo svědkům Jehovovým? Nechme mluvit samotné historické události.

Před koncem roku 1960 byly na svědky podniknuty dva pumové útoky. Kdo byl za ně odpovědný? K prvnímu došlo v Xylofágú. Na verandu sálu Království byly umístěny dvě bomby. Útok byla zcela jasně namířen  proti svědkům Jehovovým jakožto náboženské skupině. Bomby vybuchly po půlnoci, proto nikdo nebyl zraněn, i když sál Království byl poškozen.

Ve druhém případě byla ve vesnici Pentayia vržena bomba na dům, kde bydleli čtyři zvláštní průkopníci. Ti byli v té době naštěstí v kazatelské službě. Majitel domu věděl, kdo je za útok odpovědný, a řekl: ‚Půjdu za biskupem a požádám ho, aby mi zaplatil způsobenou škodu. Zároveň mu řeknu, že chce-li získat Kristovy následovníky, musí to dělat pomocí kázání, jako to dělají svědkové Jehovovi, a ne násilím.‘

Terčem nesnášenlivosti se také stal jeden bratr, který se přestěhoval se svou rodinu do vesnice Liopetri, aby tam pomáhali malému sboru. Nebylo tam nijak neobvyklé takové vyhrožování, jako například ‚upálíme ho zaživa‘ nebo ‚musíme ho zabít‘. Bylo po půlnoci, když několik maskovaných fanatiků obklíčilo bratrův dům. Začali střílet z pistolí a křičet, že pokud do příštího dne neodejde, přijde o život. Policie nechtěla bratrovi a jeho rodině poskytnout ochranu, a tak se rozhodl, že se z vesnice odstěhuje. Navzdory všem pokusům zastrašit bratry v Liopetri je však v té vesnici dnes sbor a nedávno se tamním bratrům podařilo postavit pěkný nový sál Království.

K ošklivé události došlo večer 11. září 1962. Andreas Psaltis, jeho manželka Nina a Eunice McRaeová byli právě v misionářském domově, když tam oknem vnikli maskovaní muži. Bratra Psaltise zbili. Pak svázali obě sestry a zostudili je tím, že jim oholili hlavu. (Srovnej 1. Korinťanům 11:6.) Potom dům vyplenili a odešli.

 Napjaté vztahy mezi oběma etnickými skupinami na Kypru dospěly nakonec v prosinci 1963 do kritického bodu. Propuklo násilí. Zvlášť krutý boj probíhal v těsné blízkosti Nikósie, ve městě Trachonas, kde se obyvatelstvo skládalo z kyperských Řeků a Turků. V Trachonas bydlelo mnoho svědků Jehovových, kteří si tam postavili velký sál Království. Bratři, kteří žili mimo tuto oblast, dopravovali jídlo svým spoluvěřícím v postiženém území s nasazením vlastního života. Je však smutné, že bratr Andronicos Michaelidis byl ubodán, když se pokoušel dostat se do zaměstnání.

Zkouška ryzosti

V roce 1964 byli svědkové, zejména mladí muži, vystaveni zkoušce své ryzosti. Když konflikt mezi kyperskými Řeky a Turky pokračoval, schválila kyperská vláda zákon o všeobecné branné povinnosti. Svědkové ve věku, kdy jsou chlapci povoláváni k výkonu vojenské služby, měli před sebou závažné rozhodnutí. Budou se pod tlakem držet učení Ježíše Krista? Jsou křesťané neutrální opravdu z hloubi srdce? (Mat. 26:52; Jan 17:15, 16) Budou nadále důvěřovat Jehovovi celým svým srdcem? (Přísl. 3:5, 6; Iz. 2:2–4)

Mnozí svědkové projevili takovou víru. Někteří se však dopustili kompromisu a přestali být členy neutrálního křesťanského sboru. Jiní mladí svědkové se rozhodli opustit Kypr, a z toho důvodu průměrný počet zvěstovatelů poklesl z 516 v roce 1963 na 394 v roce 1966. Sbory poněkud ztratily odvahu.

Byla podniknuta řada opatření, aby bratři byli posíleni ve víře. Kvůli tomu byl také uspořádán jednodenní krajský sjezd, kde byly rozebírány aktuální biblické  rady. Výsledky byly povzbudivé. Ale všechny zkoušky ještě neskončily.

Zákon osnuje nepříjemnosti

V červnu 1966 měla být Jehovově organizaci zasazena další rána. Rada ministrů předložila parlamentu návrh zákona, který mohl značně ovlivnit kazatelské dílo svědků Jehovových. Byl to návrh zákona, který zakazoval obracet lidi na jinou víru. V návrhu zákona bylo stanoveno, že každý, kdo navštěvuje lidi u nich doma se záměrem obrátit je na jinou víru nebo kdo za tímto účelem rozšiřuje náboženskou literaturu, bude nejen odsouzen k uvěznění až na dva roky, ale bude také muset zaplatit pokutu.

Sněmovně reprezentantů bylo podáno mnoho protestů a bylo vykonáno mnoho návštěv u diplomatických zástupců vlád Británie a Spojených států. Společnost poslala dopis generálnímu tajemníkovi Spojených národů. Žádosti od mnoha instancí způsobily, že návrh tohoto zákona dodnes nebyl předložen ke schválení.

Rozbíhá se stavební program

Jak se dílo ohlašování Království rozmáhalo, vzrůstala potřeba vhodných míst pro shromažďování. V roce 1967, kdy bylo na Kypru jen 431 zvěstovatelů, zdejší odbočka Společnosti zavedla fond výstavby, a vyhlídky do budoucnosti vyvolávaly v bratrech nadšení.

Velice nás povzbudil bratr Henschel při své zónové návštěvě v dubnu 1968. V té době přijeli na Kypr noví misionáři, manželé Louis a Stella Kopsiesovi. Bratr Kopsies hodnotným způsobem podpořil program výstavby, protože práci organizoval a sám se jí příkladně věnoval.

 Důležitým krokem pro naše stavební plány bylo v březnu 1960 vytvoření místní korporace nazvané The Jehovah’s Witnesses’ Congregation (Cyprus) Ltd. (Sbor svědků Jehovových na Kypru, s ručením omezeným). Zakládací listina obsahovala mimo jiné ustanovení ohledně vlastnických práv na nemovitosti.

Prvním projektem byla stavba prostorného sálu Království ve Famagustě, v němž bylo místo pro 230 lidí. Tato budova neměla sloužit pouze místnímu sboru, ale v ní a na přilehlém dvoře, který byl hojně porostlý vinnou révou, se také měly pořádat krajské sjezdy.

Další pozornost se soustředila na kancelář odbočky Společnosti. Asi dvacet let jsme používali najaté prostory. Nyní Společnost koupila pozemek v Agios Dometios, v jedné předměstské čtvrti hlavního města. Bratři zde postavili novou čtyřpatrovou budovu a do prvního patra umístili sál Království. Tuto budovu zasvětil v roce 1969 F. W. Franz, který byl tehdy viceprezidentem Watch Tower Society.

Mezitím byl krásný sál Království postaven ve vesnici Xylofágú, kde začátkem třicátých let vznikl první sbor svědků Jehovových na Kypru. V této vesnici byl velký odpor proti lidem, kteří zde jako první projevili zájem o pravdu a začali vydávat svědectví druhým. Když však vesničané pozorovali, jak bratři a sestry po tři týdny spolupracují patnáct i více hodin denně na stavbě svého sálu Království, na některé to — aniž si to uvědomili — příznivě zapůsobilo. Nyní je přímo uprostřed vesnice sál Království, v němž je 450 míst k sezení. V sále a kolem něho je také dostatek prostoru pro to, aby se tam mohly pořádat krajské a oblastní sjezdy.

 Dalším městem, které získalo svůj vlastní sál Království, byl Limassol. Je to druhé největší město na Kypru, přímořské letovisko na jižním pobřeží. Horní patro nad sálem Království se navíc připravilo pro misionářský domov. Když v roce 1974 musely být vyklizeny budovy odbočky v Nikósii, byla část prostoru nad sálem upravena jako kancelář.

Pozornost byla věnována také biblickému městu Páfos. Zpočátku zde sice dílo postupovalo velmi zvolna, ale v posledních letech dochází v okolí Páfu k úžasnému vzrůstu. Sál Království, který tam byl původně postaven, musel být rozšířen, a nyní se v něm scházejí dva sbory.

Sál sestavený z dílců ve vesnici Liopetri nyní nahradily vhodnější prostory. Ve městě Lárnaka byl postaven velmi hezký sál Království, v němž se shromažďují lidé z území, jemuž se říká kokina choria neboli obce červené země. Je tam totiž červená půda.

Horliví zvěstovatelé a zvláštní průkopníci také pilně sloužili na severozápadě ostrova, v nádherné končině, kde je divoká příroda. Toto území dobře znají turisté, protože tam jsou takzvané Afroditiny lázně. V Polis Chrysochous byla dobrá odezva na poselství o Království, a proto tam byla zakoupena stavební parcela. Nyní tam byl postaven sál Království, kde je 70 míst k sezení. Tento sál slouží jako středisko božského vyučování na tomto území.

Sňatky a pohřby

Mnoho let nás úřady na Kypru nepovažovaly za náboženství, a proto pro tamní svědky Jehovovy nebylo  snadné uzavírat manželství a vykonávat pohřby. U kyperských Řeků většinou mohl být někdo oddán nebo pohřben jedině státní církví Kypru. V roce 1948 však právník Společnosti podal žádost k britským koloniálním úřadům na Kypru, aby některý služebník svědků Jehovových dostal od vlády oprávnění oddávat zasnoubené dvojice. Bratři byli velice rádi, když se v roce 1949 objevilo ve vládních novinách oznámení, že svědek Savvas Droussiotis dostal oprávnění oddávat. Později vláda dala oprávnění k této službě ještě dalším bratrům.

Také pohřbívání bylo problémem, protože se zde často naráželo na odpor pravoslavných kněží, kteří odmítali dát souhlas k tomu, aby svědkové Jehovovi nebo jejich děti byli pohřbeni na místě, které církev považovala za „posvěcenou půdu“. Tento problém byl palčivý zejména ve městech, kde měla každá náboženská denominace svůj hřbitov. Ve vesnicích byla situace poněkud odlišná; daně, které platili místní občané, zahrnovaly poplatek za pohřeb na místním hřbitově. V některých případech však duchovní toto právo svědkům upírali. Pro bratry nebylo snadné zvládnout tyto potíže ve chvílích, kdy se snažili vyrovnat se ztrátou některého člena rodiny. Tento problém bylo nutné vyřešit.

Konečně v roce 1950 úřady udělily svědkům Jehovovým právo na vlastní hřbitov. Jeden bratr daroval za tímto účelem pozemek na okraji hlavního města. Po letech, v roce 1989, byl nezbytně nutný další hřbitov, a dostali jsme povolení použít pozemek ve vesnici Nissou, v níž je kancelář odbočky Společnosti. Tato opatření byla pro Jehovův lid velkým požehnáním a pomohla  oslabit tvrzení pravoslavných kněží, že ‚stanete-li se svědkem Jehovovým, budete pohřben jako pes‘.

Svědkům Jehovovým sice bylo uděleno zákonné právo provádět svatební obřady, ale přesto byly v roce 1971 vyvinuty snahy do tohoto práva zasahovat. Pracovník krajského úřadu v Nikósii nám sdělil, že oba snoubenci musí před uzavřením manželství předložit potvrzení od arcibiskupství, že již nejsou členy řecké pravoslavné církve. Jak se dalo čekat, arcibiskupství nechtělo taková potvrzení vydávat. Prakticky to znamenalo, že žádný svědek Jehovův nemohl vstoupit do manželství. S pomocí některých svobodymilovných úředníků, kteří si uvědomovali, že vyžadování těchto potvrzení si vymysleli kněží, bylo od takového požadavku upuštěno.

Mezinárodní sjezd „Božské vítězství“

V listopadu 1972 Kypr navštívil bratr Knorr. Jeho návštěva souvisela s přípravou mezinárodních sjezdů „Božské vítězství“. Zároveň s těmito sjezdy měly být uspořádány zájezdy do biblických zemí. K naší radosti byl do těchto zemí zahrnut i Kypr, a v červenci 1973 se v hlavním městě Nikósii měl konat mezinárodní sjezd.

Okamžitě jsme začali vyvíjet úsilí, abychom pro sjezd zajistili stadión nebo jiné vhodné místo, ale nedařilo se nám to, hlavně z toho důvodu, že se úředníci a podnikatelé báli reakce pravoslavné církve. Rozhodli jsme se tedy použít pozemky, které ležely kolem velkého sálu Království ve městě Trachonas. Společnost již vlastnila parcelu naproti sálu Království, a mohli jsme si dovolit  najmout sousední pozemek. Byl to nemalý úkol, když jsme se rozhodli zastřešit celou plochu spleteným bambusem, aby delegáti byli chráněni před horkem. Na tomto úkolu pracovali naši bratři a sestry každý den při teplotě vyšší než 40 stupňů Celsia.

Jedním z největších úkolů však bylo zajistit pro potřeby sjezdu dostatek vody. V zimě před sjezdem velmi málo pršelo, a tak voda tekla jen tři dny v týdnu. Co se dalo dělat? Bratr, jehož dům stál vedle sálu Království, měl na zahradě studnu. Ochotně bratrům dovolil,  aby studnu používali, delší dobu se však z ní žádná voda nečerpala. Jenže kolik vody poteče? Bratři studnu vyčistili, namontovali čerpadlo a pak se zatajeným dechem čekali, jak to dopadne. Začala téci spousta vody. Je ale vhodná k pití? Bratři dali udělat zkoušky. S jakým výsledkem? Stoprocentně vhodná! Vypadalo to jako novodobý zázrak. Byli jsme Jehovovi velice vděční za takové vyřešení velkého problému.

Větší ruch kolem sálu Království brzy odpůrce upozornil, že se děje něco mimořádného. Pak se bratr, jehož dům sousedil se sálem Království, jednou ráno před rozedněním probudil září plamenů, které mu ozařovaly ložnici. Hromada bambusu složená na místě sjezdu hořela plamenem. Úmyslně založený požár! Naši nepřátelé opět vytáhli do boje. Od té chvíle se dělala větší bezpečnostní opatření.

Společnost požádala, aby k užitku mnoha návštěvníků, kteří přijedou na Kypr a nebudou rozumět řecky, byly připraveny scénky, v nichž budou předvedeny místní zvyky a život obyvatel ostrova. Tyto poučné scénky byly předváděny každé ráno před sjezdovým programem od 8.00 do 9.30 a všechny přítomné velice potěšily. Také byly podnikány zájezdy do historických míst, která nějak souvisejí s tím, co je napsáno v Bibli.

Mezinárodní sjezd na Kypru byl pro místní bratry napínavým a povzbudivým zážitkem. Poskytoval jim příležitost, aby se osobně seznámili se svědky mnoha národností. Mohli se tak dozvědět více o mezinárodním společenství bratrů. A navíc, způsob, jak se pravoslavná církev stavěla proti sjezdu, vyvolal publicitu, která  dalším lidem na Kypru pomohla, aby činnost svědků Jehovových brali více na vědomí.

Rok 1974 — Rok změn

Kypr byl Mekkou turistů. Hospodářství se prudce rozvíjelo. Mnozí obyvatelé Kypru se domnívali, že všechno je přímo nádherné. Ale 15. července 1974 došlo k neuvěřitelné změně.

Ostrované byli dlouhá léta politicky rozděleni. Kyperští Řekové měli mezi sebou dvě opoziční skupiny. Jednu z nich tvořili stoupenci prezidenta, arcibiskupa Makaria; druhou stoupenci zesnulého generála Georgia Grivase, vůdce známé organizace EOKA, která byla v čele vzpoury proti britské koloniální vládě. V ozbrojeném puči byl prezident Makarios svržen a mnoho lidí přišlo o život. Tyto události však byly pouhou předehrou k tragičtějšímu dění.

Don Rendell byl kvůli svému špatnému zdravotnímu stavu čtrnáct let v Anglii, a pak se v roce 1972 vrátil na Kypr a vykonával službu krajského dozorce. V té době bydlel na severním pobřeží ostrova, pouze 60 kilometrů od jižního pobřeží Turecka. Takto popisuje, co se událo:

‚Bydlel jsem se svým společníkem Paulem Andreouem ve vesnici Karakoumi, asi dva kilometry na východ od města Kyrénie. Bylo 20. července, asi pět hodin ráno, když jsem uslyšel silný výbuch. Z okna naší kuchyně bylo vidět sloup dýmu, který stoupal od přístavu v Kyrénii. Turecká rozhlasová stanice na ostrově oznámila, že následkem „puče“ kyperských Řeků vznikly na Kypru nestabilní poměry, a proto k severnímu pobřeží  ostrova připlouvají vojska z turecké pevniny, aby chránila tamní menšinu kyperských Turků. Brzy jsme si uvědomili, že jsme na válečné scéně. Nad hlavou nám přelétaly vrtulníky. Napočítali jsme jich 75. Shazovaly výsadkáře hned za horami, jimiž bylo město obklopeno. Střelba z moře i ze vzduchu trvala několik dní; pak jsme jednou pozdě večer museli odejít z domova, protože turecká vojska postoupila k vesnici.

Po několikadenním pobytu v horách jsme se vrátili domů, ale brzy nás obklíčili turečtí vojáci. Neobtěžovali nás. My jsme přemýšleli o tom, co se stalo s bratry v našem malém sboru v Kyrénii. Posléze jsme našli rodinu bratra Kyriazise — celkem sedm svědků — a měli jsme velkou radost, že jsme se setkali. Příští den jsme seděli pod stromem v jejich zahradě a studovali denní text, když vtom přijeli turečtí vojáci. Řekli nám, abychom šli do domu. Brzy nás odvezli do hotelu Dome, který byl pod dozorem vojsk OSN. Paul a já jsme nedostali svolení, abychom se vrátili domů, ale společně s bratrem Kyriazisem, jeho rodinou a dalšími asi 650 lidmi jsme byli zadržováni v hotelu v Kyrénii. Protože jsem byl Angličan, odvezli mě po několika dnech do Nikósie, provedli „zemí nikoho“ a propustili. Ale naše bratry, kyperské Řeky, drželi v hotelu několik měsíců, než je propustili. V době zadržení si bratři zachovávali zdravé duchovní smýšlení tím, že pravidelně studovali Bibli a stále pilně sdělovali biblické poselství útěchy dalším lidem, kteří byli v hotelu drženi v zajetí.‘

Jak dopadla ta vojenská akce? Turecká vojska okupovala asi třetinu ostrova. Z více než 200 000 lidí se stali uprchlíci. Mezi nimi byl i Jehovův lid. Více než  300 bratrů přišlo o všechen svůj pozemský majetek. Čtyři sbory byly rozptýleny. Domov betel útok přestál, ale stopy, které válka na budově zanechala, byly patrné na okenicích prostřílených kulkami. Cenili jsme si života více než majetku, a proto jsme se rozhodli prostory odbočky vyklidit. Když však boj utichl, snažili jsme se vyprostit z kanceláře Společnosti nějaké kartotéky. Zjistili jsme, že vojáci se do odbočky již vloupali. Přední dveře byly vyražené a nějaký voják napsal na jednu stěnu: ‚Bůh nás nemá rád, protože jsme tady nenašli nic opravdu cenného.‘

Ihned byl sestaven výbor, který měl zajišťovat potřeby našich uprchlých bratrů. Ti bratři, které vojenský konflikt přímo nepostihl, poskytli svým křesťanským bratrům ubytování i jídlo. Brzy přišla materiální pomoc od svědků Jehovových z Řecka a finanční prostředky z odbočky v Anglii. Místní bratři velmi oceňovali, jak se jim vedoucí sbor snažil pomáhat ve chvíli, kdy to nutně potřebovali. Je to úžasné pouto jednoty, které mezi všemi Jehovovými služebníky udržuje blízké vzájemné vztahy!

Získali jsme sjezdový sál

Když se kyperští Turci stěhovali z jihu ostrova na sever, dostali jsme možnost používat turecké kino ve městě Limassol, a tak ještě než se jeho majitel odstěhoval, podepsali jsme s ním smlouvu. Budova byla při vojenských akcích značně poškozena, ale bratři vynaložili velké úsilí, aby opravili střechu a celkově to místo upravili tak, aby se dalo používat. V jedné části budovy mohl pořádat shromáždění jeden z místních sborů. V kině bylo místo k sezení pro 800 lidí a okolo budovy byl  prostor, který bylo možné využít pro různá oddělení pro přípravu sjezdu. Vždy jsme měli problém, jak získat vhodné místo pro sjezdy, takže tohle kino bylo právě to, co jsme potřebovali.

Zanedlouho po smrti bývalého majitele nás nějací úředníci chtěli o kino připravit. Ale nakonec jsme s úřady uzavřeli dohodu o užívání kina i části okolních pozemků. Během let procházela budova mnoha úpravami, až dosáhla úrovně, která je přijatelná pro uctívání našeho Boha, Jehovy.

Když jsme kino získali, poskytovalo dostatek prostoru pro všechny svědky na Kypru. V roce 1994 jsme tam však oblastní sjezdy museli uspořádat tři, aby bylo dost místa pro všechny svědky a zájemce, kteří chtěli sjezd navštívit.

Problém vyvolaný křesťanským svědomím

V období 1978/1979 různé novinové zprávy rozebíraly neutrální postoj svědků Jehovových k povinné vojenské službě. Tehdy neexistovalo žádné zákonné opatření pro ty, kdo z mravních důvodů odmítali vojenskou službu, a proto bylo několik svědků odsouzeno do vězení.

Od roku 1980 bylo kvůli svému neutrálnímu stanovisku nejméně 130 svědků Jehovových uvězněno a někteří byli posláni znovu do vězení dvakrát, třikrát i čtyřikrát. Zajímavý je případ osmadvacetiletého Georgiose Anastasia Petroua. Dne 1. července 1993 byl již počtvrté uznán vinným tím, že z mravních důvodů odmítá nastoupit vojenskou službu, a odsouzen k šesti měsícům vězení. Celkově strávil ve vězení dva roky a dva  měsíce. V souvislosti s případem tohoto svědka uveřejnil list Cyprus Weekly z 9. září 1993 protest organizace Amnesty International, která se vyjádřila: ‚Naneštěstí nic nemůže úřadům zabránit, aby ho neuvěznily popáté, pošesté, posedmé. Není už na čase, aby ho úřady přestaly obtěžovat?‘

Každý týden navštíví bratry, kteří jsou ve vězení z důvodů neutrality, někdo ze starších a probírá s nimi Strážnou věž a jiné povzbudivé biblické informace. Vážíme si spolupráce s vězeňskými úřady, které nám tuto možnost poskytly. Bratři se na otázku zachování neutrality dívají jako na zkoušku víry a na příležitost k tomu, aby po dobu věznění věnovali více času osobnímu studiu Bible. Charakterizují to následující výroky některých z nich: ‚Jsme připraveni zůstat ve vězení tak dlouho, jak to Jehova připustí,‘ a ‚nikdy předtím jsme tolik nestudovali.‘

Členové vlády dostávají mnoho protestních dopisů od organizací pro lidská práva. Tyto organizace v nich požadují, aby kyperské úřady řešily problém odmítání vojenské služby z mravních důvodů. Řada novinových článků proto nedávno vyzývala úřady, aby uvedly svou legislativu do souladu s legislativou, která je nyní v Evropě běžná. Například list Alithia z 24. ledna 1994 napsal ohledně těch, kdo odmítají vojenskou službu z mravních důvodů: ‚Tato záležitost musí být co nejdříve vyřešena v souladu s návrhy z Evropy a OSN.‘

Evropský parlament vyzval členské státy Evropského společenství, aby odmítnutí vojenské služby z mravních důvodů uznaly za zákonné. V roce 1993 byl v listu Cyprus Law Tribune uveřejněn rozsáhlý článek, který  vyzýval úřady na Kypru, aby vážně věnovaly pozornost tomu, jak při řešení této situace postupují takové země, jako je Švédsko a Nizozemsko.

Nová budova odbočky

V roce 1981 došlo v odbočce Společnosti k organizačním změnám. Don Rendell, který tehdy sloužil v řeckém betelu, byl požádán, aby pomohl zajišťovat potřeby odbočky — aby se vrátil na Kypr a převzal povinnosti koordinátora výboru odbočky. V následujícím roce byli k rodině betel na Kypru připojeni manželé, kyperští Řekové Andreas a Maro Kontoyiorgisovi, kteří byli předtím zvláštními průkopníky v Anglii. V Limassolu již bylo zjevně příliš málo prostoru, a tak měla rodina betel velkou radost, když v roce 1985 vedoucí sbor schválil výstavbu nové budovy odbočky.

 I když bratři chtěli začít se stavbou nových prostor co nejdříve, musely být předtím vyřešeny některé problémy. Kde by měla být nová budova postavena? Bylo rozhodnuto, že by se k tomu účelu měl použít pozemek v Limassolu, jehož vlastníkem bylo Sdružení svědků Jehovových na Kypru. V průběhu roku 1987 byly tamním městským úřadům předloženy architektonické plány a žádost o stavební povolení. Jakmile však vyšlo najevo, že svědkové hodlají stavět, začali zástupci řecké pravoslavné církve obcházet okolí a shánět podpisy na protestní prohlášení. Následkem toho úřady odmítly stavební povolení vydat. Uvedly, že povolení odmítají vydat proto, „aby pro veřejnost byla zajištěna bezpečnost  a pořádek, které by byly ohroženy, kdyby bylo povolení vydáno,“ a také proto, „k jakému účelu je budova určena“.

Bylo zřejmé, že toto záporné rozhodnutí bylo vydáno na základě náboženského předsudku, a proto bratři tu záležitost dali k soudu. Soud rozhodl ve prospěch svědků Jehovových. Ve svém rozhodnutí uvedl, že městský úřad „nemá oprávnění odmítnout vydat stavební povolení z důvodů bezpečnosti pro veřejnost nebo veřejného pořádku“. V rozhodnutí také stálo: „Další uvedený důvod, totiž ‚k jakému účelu je budova určena‘ . . . , ovšem odhaluje, z jaké skutečné příčiny byl požadavek žadatelům zamítnut.“ Bylo užitečné, že tato záležitost byla projednána u soudu.

Ještě předtím, než soud vydal své rozhodnutí, se stále jasněji ukazovalo, že by nebylo moudré postavit kancelář odbočky na území, kde je tak prudký odpor. Řízením prozřetelnosti jeden bratr nabídl Společnosti k prodeji svůj pozemek, který měl ve vesnici Nissou, jen několik kilometrů od Nikósie. Na pozemku o rozloze 0,4 hektaru stál dům, v němž byly čtyři byty. Vzadu za domem byl citrusový sad a před domem byl dvorek, kolem dokola osázený kvetoucími keři a palmami.  Dům byl vedle místního sálu Království. Pozemek byl pro odbočku ideální. Bylo tam víc místa než v Limassolu, bylo nutné udělat velmi málo úprav, pozemek ležel v centru města a sousedé byli přívětiví. Nemovitost byla zakoupena v roce 1988, jakmile to vydavatelský výbor vedoucího sboru schválil, a v červnu téhož roku se tam přestěhovala rodina betel.

Právní rozhodnutí podporují dílo

Kromě právního případu, který se týkal budoucích prostor odbočky, se na Kypru vyskytly další situace, kdy bylo nutné podnikat kroky ‚k zákonnému prosazování dobré zprávy‘. Mnohdy muselo být podáno odvolání ke kyperskému Nejvyššímu soudu. (Fil. 1:7)

Jedním ze základních bodů, které musely být objasněny, bylo: Mají svědkové Jehovovi zákonný nárok na označení „známé náboženství“? Pokud mají, pak by se s nimi mělo jednat stejně jako s náboženstvími, která již na Kypru působí. Článek 18 kyperské Ústavy říká:

„1. Každá osoba má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství.

2. Všechna náboženství, jejichž nauky nebo obřady nejsou tajné, jsou povolena.

3. Všechna náboženství jsou si před zákonem rovna.“

Právní instituce definovaly „známé náboženství“ jako „náboženství, které může být ‚známé‘ každému“; „náboženství, jehož nauky a zásady nejsou tajné a jehož bohoslužba se koná veřejně“. Svědkové Jehovovi všem těmto kritériím vyhovují.

 Přesto byli svědkové Jehovovi diskriminováni v oblasti vzdělání. Školy odmítaly uvádět do školní zprávy, že žáci jsou „svědkové Jehovovi“, i když se ve školních zprávách běžně uvádí náboženství žáků. Záležitost byla předložena školským úřadům. Ministerstvo školství sdělilo: ‚Nevíme nic o existenci náboženství s názvem svědkové Jehovovi. Známe svědky Jehovovy jako hnutí či organizaci.‘

Generální prokurátor ve svém sdělení z 16. dubna 1991, které poslal ministru školství, zrevidoval tuto záležitost pod zorným úhlem kyperské Ústavy. Vyjádřil potom názor, že svědkové Jehovovi jsou „známé náboženství“, a proto by ve školních zprávách žáků mělo být toto náboženství uváděno.

Toto oficiální vyjádření generálního prokurátora mělo příznivý vliv na další vývoj právních záležitostí, jež se týkaly Jehovových služebníků na Kypru. V devítistránkovém sdělení, které vydala kancelář generálního prokurátora, bylo uvedeno, že se služebníky z řad svědků Jehovových by se mělo jednat stejně jako se služebníky z tradičních náboženství na Kypru. Toto sdělení posloužilo k podpoře rozhodnutí, které ohledně svědků Jehovových vydaly úřady v červenci 1990, v době, kdy se obnovil tlak ze strany odpůrců. Na základě tohoto rozhodnutí byli starší a služební pomocníci ve sborech svědků Jehovových osvobozeni od vojenské služby, protože jsou považováni za náboženské služebníky.

Další vývoj po oficiálním vyjádření generálního prokurátora se týkal placení daní. Ministerstvo obchodu oznámilo 17. června 1992 své rozhodnutí, že organizace  svědků Jehovových bude osvobozena od placení pozemkové daně a že daně, které již od roku 1981 zaplatila, jí budou vráceny.

Svědkové Jehovovi na Kypru jsou pochopitelně vděční těm vedoucím činitelům, kteří odložili předsudky a jednají s každým náboženstvím nestranně.

Sklizeň pokračuje

Novodobí svědkové Jehovovi se s kázáním dobré zprávy dostali na Kypr asi před 70 lety. Co se od té doby vykonalo?

Od jednoho konce ostrova na druhý konec — ve městech i na venkově — dostávají lidé znovu a znovu příležitost slyšet biblické poselství. Zde poznali pravdu někteří budoucí členové nebeského Království. Nyní jsou shromažďováni mnozí další Jehovovi ctitelé, kteří mají naději žít věčně na rajské zemi. Začátkem roku 1985 bylo na Kypru více než 1 000 lidí, kteří veřejně zpívali chválu Jehovovi.

Tehdy však sklizeň neskončila. V březnu 1994 bylo na Kypru 1 544 činných svědků a na Památnou slavnost přišlo 3 141 lidí. Mnozí lidé se tedy stále staví kladně k programu činění učedníků a projevují přání poznat všechno, co Ježíš přikázal svým následovníkům. Na celém ostrově je 16 sborů, které horlivě slouží Jehovovi. V průběhu minulého služebního roku se vynikajícím způsobem potvrdilo, že zejména mezi mladými svědky vzrůstá průkopnický duch. Během března se některého druhu průkopnické služby účastnilo celkem 295 svědků, což bylo 19 procent z celkového počtu zvěstovatelů.

 Pokroku se dosáhlo také v tom, jak byli bratři školeni, aby mohli přijmout další úkoly. Toto školení se týkalo zejména sborových starších a souviselo také s organizováním oblastních a krajských sjezdů.

Zvěstovatelé potřebují vytrvalost, aby mohli stále pravidelně propracovávat svůj obvod. Na Kypru, kde jsou jednotlivé skupiny lidí spolu úzce spjaté — zejména na venkově —, stále panuje strach z lidí.

Když v srdci mladého člověka zakotví láska k biblické pravdě, někdy takový mladý člověk pomůže ostatním členům rodiny překonat strach. To se stalo i v šestičlenné rodině (složené z otce, matky a čtyř dětí) z jedné vesničky. Průkopnice zavedla studium s matkou. Ta již po třech studijních setkáních šla se svědkyní na shromáždění. Přestala však studovat, jakmile se rodina proti studiu postavila. Ovšem devítiletá dcerka bez přestání plakala, až se matka nakonec rozhodla ve studiu pokračovat. Brzy začala na shromáždění chodit celá rodina. Matka byla pokřtěna v roce 1994. Nyní studuje i její manžel, a také dcerka ve studiu pokračuje.

Zvěstovatelé se věrně účastní kazatelské služby a dále hledají takové pokorné lidi. Také se učí pěstovat ovoce Božího ducha. Dokazují, že stojí věrně na straně Jehovovy svrchovanosti.

Skutečné osvobození upřímných obyvatel Kypru

Dějiny Kypru podávají zprávu o tom, že nad jeho obyvateli vládly cizí mocnosti. Mnozí kyperští občané položili život za něco, o čem se domnívali, že jim to přinese svobodu. Ne vždy to ale přineslo výsledky, které  si představovali. Mnozí lidé této generace přišli o půdu svých předků a v současné době nevidí naději na to, že by se na ni vrátili. To platí i o některých svědcích Jehovových. Není to pro ně lehké.

Pravá svoboda však nezávisí na tom, kde člověk žije nebo jaký má majetek. Je to svoboda, která vyplývá z přesného poznání pravdy. Takové poznání, které je založeno na Bibli, osvobozuje lidi od pověr a bezdůvodného strachu. Náboženskou nesnášenlivost nahrazuje láskou k Bohu a k bližnímu. Ukazuje cestu k osvobození od pout hříchu a smrti všem lidem, kteří vkládají víru v to láskyplné opatření k záchraně, které vytvořil Jehova Bůh prostřednictvím Ježíše Krista. Tuto dobrou zprávu předkládají svědkové Jehovovi všem lidem.

Přesto se náboženští představitelé staví proti kázání této dobré zprávy stejně jako v době, kdy na Kypru kázal apoštol Pavel a jeho druh Barnabáš. Jehovovi služebníci se po celou dobu svých novodobých dějin na Kypru setkávají s odporem především ze strany řecké pravoslavné církve. Svědkové však mají stále na paměti to, co je zapsáno v Jeremjášovi 1:19: „Jistě budou proti tobě bojovat, ale nezískají nad tebou převahu, neboť ‚jsem s tebou,‘ je Jehovův výrok, ‚abych tě osvobodil.‘“

Důvěřují Jehovovi, že je bude nadále osvobozovat z ruky jejich nepřátel a že je brzy provede blížícím se velkým soužením do svého nového světa. Pak slova uvedená v Micheášovi 4:4 budou platit nejen v duchovním smyslu, ale také doslovně: „Skutečně budou  sedět každý pod svou révou a pod svým fíkovníkem a nikdo nezpůsobí, aby se chvěli.“ Je sice pravda, že někteří kyperští obyvatelé mohou i nyní sedět pod svou révou a pod svým fíkovníkem, ale nemohou tam sedět beze strachu. Na ‚budoucí obydlené zemi‘, o níž Bible mluví, se však budou moci těšit z toho, že již nebude strach ze zločinnosti či z války, a dokonce ani z nemocí a smrti. To bude skutečné osvobození! Ano, Jehova slibuje: „Pohleď, činím všechny věci nové.“ A také říká: „Tato slova jsou spolehlivá a pravá.“ (Hebr. 2:5–9; Zjev. 21:4, 5; Žalm 37:9–11)

 [Mapa na straně 66]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

KYPR

Páfos

Nikósie

Limassol

Lárnaka

Xylofágú

Famagusta

Salamina

[Obrázky na straně 71]

Antonis Spetsiotis (vpravo) a Andreas Christou, první svědkové v Xylofágú

[Obrázky na straně 72 a 73]

Apoštol Pavel kázal Sergiovi Paulovi v Páfu navzdory odporu jistého kouzelníka (Vlevo: Trosky prokonsulova paláce)

[Obrázek na straně 76]

Panagiotis Gavrielides

[Obrázek na straně 79]

Horliví svědkové Nikos a Galatia Matheakisovi, známí svou štědrou pohostinností

[Obrázky na straně 80]

Několik prvních misionářů, absolventů školy Gilead:

1. Don Rendell

2. Anthony Sideris

3. Emmanuel Paterakis

4. Antonios Karandinos

[Obrázek na straně 81]

Několik sester, které sloužily na Kypru jako misionářky (z leva do prava): Jean Bakerová, Yvonne Warmoesová (Spetsiotisová) a Nina Constantiová (Psaltisová)

[Obrázek na straně 86]

N. H. Knorr (ve druhé řadě vpravo) s kyperskými bratry a misionáři

[Obrázky na straně 87]

V roce 1951 se v kinech Royal a Pallas konal sjezd, který vyvolal nadšení

[Obrázek na straně 91]

Svědkové se vydávají do svého obvodu — rok 1955

[Obrázky na straně 100]

Mezinárodní sjezd v Nikósii pod střechou z bambusu — rok 1973

[Obrázky na straně 107]

Sjezdový sál v Limassolu

[Obrázky na straně 108 a 109]

Nynější kancelář odbočky a rodina betel na Kypru

[Obrázek na straně 115]

Výbor odbočky, který nyní slouží na Kypru; z leva do prava: Andreas Costa Efthymiou, Andreas Kontoyiorgis, James Petridis