Mexiko

PŘI zmínce o Mexiku si mnozí lidé ihned představí mexické tanečníky v pestrobarevném oblečení, kytaristy hrající romantické serenády a ospalá městečka, kde jsou zdi domů natřené na bílo a střechy pokryté červenými taškami. Jiným se v mysli vybaví ulice přeplněné auty v takových obrovitých velkoměstech, jako je například Mexico City, Guadalajara nebo Monterrey. Někomu tato zmínka připomene pokorné a pohostinné lidi, kteří se usmívají a srdečně podávají ruce druhým. Tím vším se Mexiko vyznačuje, ale má ještě mnohé další charakteristické rysy.

Je to země, v níž dochází k duchovnímu rozmachu. Svědkové Jehovovi jsou sice činní více než v 230 zemích, ale ze všech domácích biblických studií, která vedou svědkové na celém světě, se od roku 1987 vede 10 procent v Mexiku. A tento program biblického vzdělávání přináší dobré výsledky. V Mexiku za minulých pět let zasvětilo Jehovovi svůj život 154 420 lidí a symbolizovali to křtem.

 Ale ještě je toho potřeba udělat hodně, aby se vydalo důkladné svědectví po celém Mexiku. Celkový počet obyvatel přesahuje 87 milionů. Úředním jazykem je španělština, ale mluví se tam také jinými jazyky i dialekty. Důkladné svědectví sice ještě nedostal každý člověk v Mexiku, ale lidi, které Jehova shromažďuje pro svou službu, pocházejí ze všech skupin obyvatelstva žijících v Mexiku. Jak toto shromažďování probíhá? Zveme vás, abyste se pro odpověď na tuto otázku vydali s námi na cestu po historii svědků Jehovových v Mexiku.

Nejprve však bude vhodné, když se dozvíte něco přímo o mexických lidech a o událostech, které utvářely jejich názory.

Původ mexického lidu

Odkud tito lidé pocházejí? Nejrozšířenější je teorie, že první kmeny, které zalidnily Mexiko, pocházely z Asie a na  dnešní americký kontinent se dostaly Beringovým průlivem. V Mexiku se tito lidé zabydleli již dlouho před naším letopočtem.

Význačné místo v mexických dějinách zaujímá několik velkých indiánských kmenů. Byli to Olmékové, Mayové, Zapotékové a Toltékové. V 90. letech 15. století, kdy oblast Karibského moře začali zabírat Španělé, byla velká část území, které je nyní na jihu středního Mexika, ovládána Aztéky. Jejich hlavní město Tenochtitlan mělo podle odhadu asi 250 000 obyvatel. Když však v roce 1521 poslední aztécký císař podlehl Hernandu Cortezovi, dostalo se to území pod vládu Španělska.

Aztékové uctívali slunce a také přírodní síly — například déšť a oheň —, jimž připisovali schopnost zachovávat život. S příjezdem Španělů došlo ke střetu kultur. Indiány španělská vláda donutila vládním výnosem k tomu, aby přijali římskokatolické náboženství. S lidskými oběťmi, které byly součástí jejich dřívějšího způsobu uctívání, sice časem přestali, ale jiné své náboženské názory a zvyklosti si do svého nového náboženství přenesli.

Nebyli vykořisťováni pouze evropskými panovníky, ale vychytralý útlak vycházel i z nového náboženství. Jak to? Přístup ke vzdělání kontrolovala církev a umožňovala ho pouze bohatým a vlivným vrstvám, zatímco obyčejní lidé byli udržováni v negramotnosti a nevědomosti. Tak se snadno stávali kořistí náboženského fanatismu.

Uplynula téměř tři století, během nichž se římskokatolické vyznání a zvyky staly životním stylem tamního lidu, a pak v roce 1810 vypukla vzpoura proti španělské vládě. Vzpouru vedl kněz Miguel Hidalgo y Costilla a znamenala začátek válek, jež přinesly nezávislost. Nový stát  a římskokatolická církev byly nadále těsně spojeny a lidé dále vyznávali katolickou víru.

Nicméně, jak ubíhal čas, docházela vláda k přesvědčení, že náboženství působí víc škody než užitku, a tak byl v Leyes de Reforma (Zákonech reformace) z roku 1859 zakotven zákon, jímž byla ustanovena odluka církve od státu. Tento zákon také přikazoval znárodnění veškerého církevního majetku.

Koncem roku 1910 byla v zemi znovu rozpoutána revoluce, jejímž cílem bylo svrhnout diktátora Porfiria Díaze. Úspěšný výsledek revoluce vedl v roce 1917 k novému pokusu prosadit Zákony reformace. Svoboda náboženství byla tehdy v Mexiku potvrzena zákonem, ovšem s určitými výhradami, jejichž hlavní význam spočíval v tom, že omezovaly vliv římskokatolické církve. Jak revoluce utichala, začalo se rozvíjet něco, co přinášelo ještě větší svobodu. Bylo to šíření dobré zprávy o tom, co Bůh zamýšlí udělat pro lidstvo.

Album událostí duchovního charakteru

Popis díla svědků Jehovových v Mexiku se podobá souboru fotografií, vzácnému historickému albu. První stránkou našeho alba se dostáváme zpátky k roku 1893. V tom roce jistý Mexičan jménem Stephenson napsal dopis, v němž nejen projevoval zájem o studium biblických pravd, ale také vyjadřoval touhu mluvit o těchto pravdách s jinými lidmi v Mexiku. Svůj dopis poslal kanceláři Watch Tower Society v Allegheny (Pensylvánie, USA). V dopise napsal: „Přikládám pět dolarů. Vezměte si z nich laskavě dolar na moje roční předplatné ‚Sionské Strážné věže‘ a za zbytek mi pošlete tolik kusů třísvazkového spisu ‚Millennial Dawn‘ (Úsvit milénia), na kolik ty peníze vystačí. Chtěl bych ty knihy totiž poslat několika zdejším i evropským přátelům. Věřím, že  ve ‚Strážné věži‘ najdu články, které budou v této zemi moci vykonat mnoho dobrého, jestliže budou přeloženy do španělštiny a v ní uveřejněny; mohl bych ‚Dawns‘ dokonce přeložit sám, kdybych měl peníze na to, abych je mohl vydat.“

To se přihodilo v období vlády Porfiria Díaze, v době, kdy v Mexiku žila třída silně pobožných šlechticů a třída velmi chudého dělnictva. Tito dělníci byli velmi zbožní a katolické duchovenstvo je ovládalo. V období 1910–1911 bylo násilí a prolévání krve tak rozšířené, že to vedlo ke změně vlády. Díaz byl vyhnán z úřadu.

Když rozruch způsobený revolučním vřením trochu utichl a země byla válkou hmotně i hospodářsky zničena, začali někteří lidé hledat Boha. Ze severu, ze Spojených států, se začali vracet lidé, kteří tam předtím uprchli, a někteří z nich s sebou přinesli poklad v podobě knih vysvětlujících Bibli. Také badatelé Bible opakovaně podnikali cesty do severního Mexika, aby sdělovali dobrou zprávu tamním lidem. Díky tomu v Mexiku poznalo pravdu tu a tam několik jednotlivců a ti se ze všech sil snažili šířit ji dál.

První pokusy o organizování

V roce 1917 odjel do San Antonia v Texasu mladý muž Abel Ortega, který měl v úmyslu studovat medicínu. Tam se od bratra Moreyry dozvěděl o tom, co Bůh zamýšlí udělat pro lidstvo. Abelovy plány se změnily; při návratu do Mexika byl vyzbrojen lepším plánem, The Divine Plan of the Ages (Božským plánem věků). Jeho strýci, který mu studium medicíny zařídil, se nová synovcova víra nelíbila ani na něj nezapůsobila. Proto musel Abel odejít z domova. Přestěhoval se na okraj Mexico City, do čtvrti známé jako Santa Julia. Tam začal pod velkým košatým stromem pořádat shromáždění. Během dvou let se tam již scházela skupina asi třiceti lidí.

 Tato skupina se rozrůstala, a za čas bylo jasně patrné, že potřebuje sál, kde by se scházela. Našli ho v centru hlavního města. V roce 1919 se v Mexiku také konaly malé sjezdy badatelů Bible, které trvaly čtyři dny.

Krátce nato však Abela Ortegu plně zaujala nová náboženská skupina ve Francii. Přestal se scházet se svými bývalými křesťanskými bratry. Došlo k rozdělení a těch, kdo se snažili konat Jehovovu vůli, zůstalo málo.

Španělská kancelář Společnosti v Los Angeles

V našem historickém albu z tohoto období vidíme vysokého, štíhlého Kolumbijce Roberta Montera, který poznal pravdu ve Spojených státech a v roce 1914 tam byl pokřtěn. Ve své počáteční horlivosti se snažil šířit dobrou zprávu, jak jen mohl. Nějaký čas pracoval v brooklynském domově betel; to bylo v době, kdy prezidentem Watch Tower Society byl ještě C. T. Russell. „Prokazatelně v období 1917–1918,“ jak říká dcera bratra Montery María Luisa Monterová (de Bordierová), „poslal bratr Rutherford [druhý prezident Watch Tower Society] mého otce do Los Angeles, aby se tam staral o nově vytvořenou skupinu, v níž se mluvilo španělsky, a aby měl také dohled nad vydáváním La Torre del Vigía — nyní to je La Atalaya [Strážná věž] — ve španělštině.“ Roberto Montero tedy v kalifornském Los Angeles založil kancelář a tam začal publikace Společnosti překládat do španělštiny. Přeložené publikace pak posílal lidem, kteří mluvili španělsky a kteří o ně žádali.

Odtud se časopis La Torre del Vigía dostával do Mexika. Někdy přicházel měsíčně, někdy jednou za dva měsíce. Tatáž kancelář v Los Angeles také rozšiřovala knihy, které napsal pastor Russell. The Divine Plan of the Ages a scénář Fotodramatu Stvoření se v Mexiku staly poměrně hodně známými.

 Kancelář odbočky v Mexiku

Navzdory problémům, jimiž v Mexico City prošla skupina, se kterou byl kdysi spojen Abel Ortega, byli v Mexiku upřímní lidé, kteří hladověli po pravdě a neustále studovali Bibli pomocí publikací Watch Tower Society. Z různých částí Mexické republiky přicházely žádosti o literaturu. Proto se Roberto Montero koncem roku 1920 vydal na cestu po Mexiku; navštěvoval lidi, kteří projevili zájem. V Mexico City se sešel se skupinou asi 13 lidí a také navštívil ty skupiny, které vznikaly ve městech Monterrey, Guadalajara, Puebla a Veracruz.

Do roku 1925 vzniklo několik tříd neboli sborů. Za několik dalších let počet těchto tříd vzrostl na devět. Do roku 1929 však zůstaly pouze čtyři.

Koncem roku 1929 pak bratr Rutherford věnoval Mexiku zvláštní pozornost, a v Mexico City byla založena kancelář odbočky. Dozorem nad tamním dílem byl pověřen David Osorio Morales, mladý bratr ze Spojených států. Kázání  dobré zprávy tak bylo v Mexiku lépe organizováno, a proto také mnohem lépe pokračovalo.

V oněch dnech byly mezi římskokatolickou církví a vládou napjaté vztahy. Některé katolické kostely byly zavřeny. Mexický arcibiskup Don José Mora y del Río v roce 1926 veřejně odsuzoval některé články ústavních zákonů, a byl uvězněn. To všechno bylo podnětem pro zahájení války cristeros. Vojsko a ozbrojené síly opozice opět zahájily bojové akce ve střední části Mexika. Asi po čtyřech letech bojů se dospělo k dohodě, a bohoslužby v kostelích byly obnoveny. Ale vztah mezi církví a státem byl pouze vztahem vzájemné tolerance. Nadále byla v platnosti Ústava z roku 1917, která omezila moc náboženství. Někteří Mexičané hladověli a žíznili po spravedlnosti, ale málokdo z nich věděl, kde ji hledat.

Registrace u vládních úřadů

Kancelář odbočky Společnosti podala 23. května 1930 předsednictvu vlády žádost o registraci Mezinárodního sdružení badatelů Bible. Vysvětlila v ní základní cíle Sdružení, mezi nimiž bylo například:

„Cílem Mezinárodního sdružení badatelů Bible je všemi přijatelnými prostředky šířit zásady a pravdy, které přispívají k zušlechtění lidí všech společenských vrstev, zejména však vrstvy nižší, a snažit se o povznesení její životní úrovně v hospodářském, ale i v mravním, duševním a tělesném ohledu.“

V žádosti bylo poukázáno na to, že při sledování svých cílů Sdružení rozšiřuje tištěné publikace a kromě toho využívá jiných sdělovacích prostředků, že pořádá veřejné přednášky, na nichž se určité náměty rozebírají z biblického hlediska, a že organizuje studijní kursy. V té době se mexická  vláda snažila skoncovat s náboženským fanatismem a rovněž s nevědomostí, která k němu přispívá. Z toho důvodu byly v žádosti zdůrazněny vzdělávací stránky našeho díla. O podstatě náboženské činnosti Sdružení bylo v části „e“ druhého odstavce uvedeno, že:

„Jeho členové mají ke Stvořiteli nebe a země, Jehovovi Bohu, hlubokou úctu, vzdávají mu chválu svými slovy a skutky a své pocity nevyjadřují rituály a ceremoniemi apod., ale pouze přesvědčivým dokazováním a logickými úvahami, které dobře působí na srdce; jsou nesmiřitelně protiklerikální a staví se proti ovlivňování svědomí a omezování rozumu.“ Dále bylo zcela jednoznačně vyjádřeno, že „nevytváříme žádnou náboženskou sektu“, a toto tvrzení bylo rozpracováno v jedenácti bodech.

Dne 2. června 1930 jsme dostali od předsednictva vlády odpověď: „Toto předsednictvo uděluje Mezinárodnímu sdružení badatelů Bible oprávnění k činnosti, o které sdružení žádalo, za předpokladu, že uvedené sdružení neporušuje  to, co je stanoveno v zákonech, které se vztahují na náboženské uctívání a na chování na veřejnosti . . .“

Později, 14. prosince 1932, byla podána nová žádost, žádost o změnu jména Mezinárodní sdružení badatelů Bible na Sociedad de la Torre del Vigía (Společnost Strážná věž); základní cíle vyjádřené dříve zůstaly nezměněny. Bylo však přidáno několik odstavců s doplňujícím vysvětlením. V jednom z nich bylo uvedeno:

„Nijak se nezapojujeme do politiky. Věříme, že Jehova [je] Stvořitelem nebe a země a že Bible je jeho Slovo, které odhaluje, co Jehova zamýšlí udělat pro lidskou rodinu. Věříme, že slíbil dosadit nad zemí svou vládu, v níž dal řídící moc Pánu Ježíši Kristu, a že žijeme v době, kdy tato vláda, která všem národům světa přinese uspokojení, je již dosazena.“

V dalším odstavci byly popisovány neutrální postoje Společnosti. Předsednictvo vlády potvrdilo přijetí žádosti 20. 12. 1932. A tak více než před 60 lety mexické úřady zaregistrovaly „právní nástroj“, který svědkové Jehovovi používají. V souladu s cíli, které byly v první žádosti, se kázání dobré zprávy šířilo po celém Mexiku.

Dobrá zpráva se dostává do státu Chiapas

Do státu Chiapas na jihu Mexika se dobrá zpráva dostala ještě před registrací a přinesl ji tam člověk, který nebyl badatelem Bible — jak se tehdy říkalo svědkům Jehovovým.  Bohatý muž Del Pino odtud odjel do Evropy, aby tam studoval medicínu. Tam se za svého pobytu také hodně dozvěděl od badatelů Bible. Po návratu do Mexika připravil sál, do něhož mohl zvát dělníky ze své plantáže v Montserratu a také místní evangelické duchovní. Uměl hledat v Bibli a působilo mu velkou radost vysvětlovat pravdivé nauky lidem, kteří se tam sešli.

Jedním z těch, kdo tyto rozhovory poslouchali s vnímavou myslí a srdcem, byl mladý muž José Maldonado, který pracoval na plantáži v roce 1924. Nejsou žádné důkazy o tom, že se MUDr. Del Pino někdy aktivně připojil ke svědkům Jehovovým, přestože dostával publikace Watch Tower Society. Ovšem v mladém Josém biblické pravdy, které slyšel, vyvolaly touhu podílet se na kázání biblické pravdy. V roce 1927 se José usadil ve městě Tuxtla Gutiérrez a odtud šířil dobrou zprávu a roznášel biblickou literaturu po celém státě Chiapas, i když od organizace nedostal žádné školení. V jiném městě, v Tapachule nedaleko hranic s Guatemalou, začala v té době kázat biblické poselství také Josefina Rodríguezová.

Po několika letech navštívil Josého Maldonada i Josefinu Rodríguezovou bratr, který se jmenoval Carreón. Z domu bratra Maldonada si udělal centrum svého působení, kam se každý čtvrtý nebo pátý den vracel pro zásoby literatury, protože sloužil na celém území podél pobřeží Tichého oceánu mezi městy Arriagou a Tapachulou. Krajina tam byla krásná, ale horské silnice nebyly dobré, a tak se tam většinou cestovalo pěšky. Po večerech bratr Carreón obvykle pořádal přednášky a potom nabízel publikace Společnosti. Tímto způsobem se rozšířilo hodně literatury. Bratr Carreón ovšem svou kazatelskou činnost spojoval s prodejem zboží.

 Na sjezdu v Mexico City v roce 1931 byli kolportéři poučeni, že se mají zaměřovat na rozšiřování biblické literatury, a ne na prodej jiných výrobků. Bratra Carreóna to pohoršilo a opustil organizaci. Později se ve státě Veracruz přidal k muži, který se jmenoval Pérez. Časem utvořili skupinu nazývanou Estudiantes Nacionales de la Biblia (Národní badatelé Bible).

Na Josého Maldonada hned zpočátku udělalo silný dojem to, že Jehovova organizace je mezinárodní. Myšlenky, které slyšel na sjezdu v Mexico City, na něj hluboce zapůsobily. Program obracel pozornost na jméno svědkové Jehovovi a na to, s jakou odpovědností je toto jméno spojeno. Ještě před ukončením sjezdu se bratr Maldonado rozhodl, že se bude celodobě věnovat kázání jako kolportér. Kazatelé dobré zprávy byli opravdu velice potřební. Tehdy bylo v celém Mexiku pouze 82 svědků.

„Náš obvod v Mexiku je hodně velký“

S ohledem na rozšíření své služby bratr Maldonado vyjádřil přání, že by chtěl příští rok kázat v Guatemale, která sousedí se státem Chiapas. Odbočka Společnosti v Mexiku mu odpověděla: „Milý bratře Maldonado, náš obvod v Mexiku je hodně velký. Můžeme říci, že to je obvod panenský. Mexiko má 15 000 000 obyvatel. Je nutné vydat nejméně 7 000 000 svědectví a dosud jsme jich vydali pouze 200 000 . . . Stále je hodně práce asi pro sto kolportérů na dalších pět let. V tuto chvíli slouží jenom 33 kolportérů. Umíš si tedy jistě představit, kolik práce v této zemi ještě musíme udělat.“ (Svědectví znamenalo mluvit jako svědek o Jehovovi a o jeho záměrech, a kde je to možné, zanechávat také nějakou literaturu.)

Bratr Maldonado a jeho manželka přijali úkol vydávat  svědectví ve státě Morelos jižně od Mexico City; pak znovu ve státě Chiapas a později v Guerreru trochu dále na západ od státu Chiapas. Bratr Maldonado vypráví: ‚Ve státě Guerrero jsme si koupili osla. Říkali jsme mu Volcán a manželka si ho velmi oblíbila. Pořídili jsme si ho proto, že v okolí Arcelie nebyla žádná veřejná doprava. Na osla jsme z jedné strany naložili literaturu a z druhé strany zavazadlo s oblečením.‘

Konec roku 1933 zastihl bratra Maldonada na východním pobřeží státu Veracruz. V době, kdy tam byl, přišlo z Mexico City nové vybavení pro kazatelskou službu: elektrický přehrávací přístroj. Když se k němu připojil reproduktor, mohlo nahranou biblickou přednášku poslouchat velké množství lidí. Bratr Maldonado používal tento přístroj na sborových shromážděních a jinde k vydávání svědectví na veřejných prostranstvích. On a jeho manželka jezdili vydávat svědectví také do odlehlých míst a tehdy přístroj přepravovali na hřbetě osla (už to nebyl Volcán, protože toho prodali, když potřebovali peníze).

Bratr Maldonado popisuje svou službu takto: „Byl jsem průkopníkem od roku 1931 do roku 1941. Cestoval jsem, protože tehdy průkopník sloužil vždy po celém státě, ne na jednom místě.“

Několik let nosili s sebou své malé dítě. Často byli ohrožováni — někdy pistolí, jindy puškou. Bratr Maldonado byl uvězněn a jednou zbit. Když bylo jejich dcerce sedm let, usoudili, že by bylo rozumné, aby se usadili v Mexico City. Tam pokračovali ve službě. Později bratr nakrátko opustil organizaci, ale vrátil se a pak až do smrti sloužil Jehovovi.

 Severní státy přijímají svědectví

V severní části Mexika mezitím někteří lidé — aniž se navzájem znali — přicházeli přes hranice ze Spojených států, aby předávali poselství o Království Mexičanům.

K těmto lidem patřil Manuel Amaya Veliz, urostlý, štíhlý mladý muž, který o pravdě slyšel v roce 1922 od svého spolupracovníka v texaském městě El Paso. V té době působil v jakési skupině, která agitovala pro reformu. Svou situaci popisuje asi takto: „Měl jsem poněkud ztřeštěné názory. Velice se mi líbilo všechno, co útočilo na duchovenstvo, kapitalismus a politiku.“ Na pozvání svého kolegy z práce si šel poslechnout přednášku Roberta Montera. Manuel byl sice zpočátku nerozhodný, ale v roce 1928 začal sloužit jako zvěstovatel Království. V roce 1931 zasvětil svůj život Bohu a symbolizoval to křtem. Byl také jmenován „ředitelem třídy“ v El Pasu. Chtěl však pro šíření pravdy dělat víc.

„Modlil jsem se k Jehovovi, aby mi dovolil jít do Mexika a tam konat dílo Království,“ říkal později. Když u něho na pracovišti došlo k reorganizaci, dostal odstupné, a tak měl potřebné prostředky na to, aby se mohl přestěhovat. Téhož roku, kdy se dal pokřtít, tedy on a jeho manželka nasedli do automobilu Ford, model T 1926; do malého přívěsného vozíku naložili věci, které se jim nepodařilo prodat, a vydali se na jih do Ciudad Camarga ve střední části státu Chihuahua.

Manuel chtěl získat nějaké peníze, a proto na tržišti rozložil po zemi nějaké zboží, které si přivezl. Vzpomínal: „Jakmile jsem si vydělal několik centavů, odjel jsem do Mexico City a přihlásil jsem se v kanceláři odbočky.“ Udělala se opatření, aby mohl začít se svým kazatelským tažením, a to od města Ciudad Camargo.

 Kazatelské tažení bratra Amayi

„Zpočátku jsem pracoval svým vlastním způsobem, ale vždy jsem pracoval v souladu s organizací,“ řekl bratr Amaya. Měl pěknou řádku knih Společnosti přeložených do španělštiny — Osvobození, Smíření, Stvoření, Vládu, Proroctví, Život a Light (Světlo). Vydával svědectví a nechával lidem tolik literatury, kolik jen mohl. Někteří lidé začali projevovat zájem.

Bratr Amaya podnikal své cesty tak dlouho, až propracoval státy Chihuahua a Durango — velké území severní části středního Mexika. Chtěl si zajistit dostatek literatury, který by mohl rozšiřovat, a tak požádal Společnost, aby mu zásilky posílala do různých měst jeho trasy, kde by si je po příjezdu vyzvedl. Výměnou za literaturu, kterou lidem nechával, často dostával potraviny, protože mnozí lidé byli příliš chudí, aby mu mohli dát nějaký finanční příspěvek.

Ve státě Coahuila, v krajině nazývané La Laguna, se setkal s jistým mužem, který mu řekl: ‚Já jsem také svědek.‘ Byl to Florentino Banda, který se v roce 1933 přistěhoval na jih z Texasu. Území La Laguna propracovali společně a když se bratr Amaya vrátil domů do Ciudad Camarga, bratr Banda potom navštěvoval nalezené zájemce. Později bratr Banda sloužil jako cestující dozorce a jeho manželka ho doprovázela.

Bratr Amaya velmi úspěšně pomáhal lidem, aby poznali pravdu a aby se z nich stali horliví Jehovovi služebníci. Ve Valle de Allende se s pomocí bratra Amayi seznámil s pravdou Rodolfo Maynez. Bratr Maynez několikrát obhajoval pravdu před úřady a při jedné příležitosti vyzval k rozpravě místního kněze ve Valle de Allende. Tam bratr Amaya pomohl také rodině Bordierových. Gildardo Bordier později sloužil v mexické kanceláři Společnosti, potom se  oženil s dcerou Roberta Montera, Maríou Luisou. Gildardo i María věrně slouží dodnes.

Manuel Amaya zemřel v roce 1974. Do té doby věrně sloužil Jehovovi a také jeho manželka Angelita s ním delší dobu spolupracovala v Jehovově službě. Sloužila věrně více než 50 let — až do roku 1990, kdy zemřela.

Jak probíhala služba v Mexico City?

Když byla v roce 1929 zřízena kancelář odbočky v Mexico City, kázání dobré zprávy pokračovalo rychleji. V dalším roce již v hlavním městě působily tři třídy a na jiných místech Mexika jich bylo 19.

Mezi lidmi, kteří dávali najevo, že mají duchovní hlad, byl také jistý mladý muž z Mexico City, příslušník řecké pravoslavné církve. Často ve svém obchodě společně s jedním dalším Řekem zkoumal Písma. Jednou v roce 1929 přišel  jeho přítel do obchodu s knihou The Divine Plan of the Ages. To, co v ní četli, se jim líbilo. Obstarali si další literaturu — knihy a brožury. „Tyto brožury a kniha Osvobození na mě opravdu silně zapůsobily,“ vzpomínal Hércules Dakos na své první dojmy.

Hércules šel na shromáždění studia La Torre del Vigía hned ten týden, kdy byl poprvé pozván. Ze shromáždění odcházel domů s krabicí knih a brožur, které si nesl pro sebe a také pro jiné lidi, kterým je chtěl nabízet. Brzy začal dobrou zprávu o Božím Království sdělovat svým přátelům i zákazníkům. Téhož roku, roku 1929, se dal pokřtít. Následující rok velice zatoužil podělit se o pravdu se svými příbuznými, a tak se vypravil na návštěvu do Řecka.

Po půl druhém roce se Hércules vrátil do Mexika ještě nadšenější. Zjistil, že se počet členů sboru, se kterým byl spojen, rozrostl na dvojnásobek.

Zaměřil se zejména na Ústřední náměstí (Plaza Mayor) v Mexico City. Ve vládních budovách našel mnoho lidí, kteří ochotně naslouchali. Chtěl se dostat k prezidentovi, a tak mu poslal dopis; prezidentův tajemník Hércula v odpovědi požádal, aby mu laskavě doručil nějakou literaturu.

Za několik měsíců potom, co se bratr Dakos vrátil z Řecka, dostalo dílo v Mexiku další pobídku k rozmachu.

Návštěva bratra Rutherforda v Mexiku

Ve dnech 26. až 28. listopadu 1932 se v Mexico City konal celostátní sjezd. Zúčastnili se ho bratři Rutherford a Eduardo (Edwin) Keller z ústředí Společnosti v Brooklynu. Bratr Rutherford během své návštěvy přednesl proslovy vysílané pěti rozhlasovými stanicemi. Tyto programy bylo možné poslouchat po celém Mexiku a měly příznivou odezvu.

 Za svého pobytu v Mexiku bratr Rutherford zařídil, aby tam nastoupil nový dozorce odbočky, protože se zjistilo, že současný dozorce jedná způsobem, který je pro křesťana nevhodný. A tak byl pozván Roberto Montero. Měl se přestěhovat do Mexika a ujmout se vedení odbočky. Nemohl ovšem přijet okamžitě, a tak tam měl na přechodnou dobu zastávat úlohu dozorce bratr Keller.

Bratr Montero přijel v dubnu roku 1933. Nedávné problémy v dozoru nepříznivě ovlivnily kazatelskou službu; bylo nutně potřeba hodně duchovního povzbuzení. Zpráva v Boletínu (Bulletin, nyní Naše služba Království) na listopad 1933 prozradila: „Vrcholný počet 253 pracovníků v roce 1932 poklesl v roce 1933 na vrcholný počet 105 . . . V únoru počet pracovníků klesl až na 48.“

Monterovi se stávají členy rodiny betel

Jak byla zorganizována činnost kanceláře odbočky, když přijeli do Mexika Monterovi? Jejich syn, Roberto Montero mladší, který nyní žije v Kalifornii v Los Angeles, nám vypráví:

„Přijel jsem s našimi do Mexico City, když mi bylo pět let. Bydleli jsme v domě, který měl tři podlaží (včetně sklepa) a který Společnost později koupila a umístila tam první kancelář odbočky La Torre del Vigía . . .

Krátce po nastěhování pozval otec do účetního oddělení odbočky bratra Samuela Campose. Bratr Campos uměl výborně oba jazyky, a tak otci pomáhal překládat literaturu do španělštiny. Matka měla na starosti zprávy z kazatelské služby a archiv. Otec mě a mou starší sestru několik let učil těsnopis a psaní na stroji, abychom mohli pomáhat v kanceláři.

Když jsme se to naučili, obvykle jsme po příchodu ze školy  kromě jiných činností také opisovali na čisto rukopisy překladů a pomáhali vyřizovat korespondenci. Této výsady jsme si velmi vážili. Během času přišli do odbočky pracovat další bratři: Mario Mar a jeho manželka Conchita; José Quintanilla s manželkou Severou; Carlos Villegas; a na krátkou dobu Daniel Mendoza . . .

K mnoha povinnostem bratra Mara patřilo dohlížet na tiskový stroj, který odbočka koupila, aby mohla tisknout El Informador — což je nyní Naše služba Království — a také různé letáky, pozvánky a jiné tiskopisy, které se používaly v kanceláři. Dále sloužil v betelu bratr Alfonso García. Pod jeho dohledem jsem pracoval jako ruční sazeč, obsluhoval jsem tiskový stroj a řezačku, kterou jsme používali k ořezávání tiskopisů na požadované rozměry. Mně a sestře bylo asi 13 nebo 14 let, když jsme s touto prací začali. Hodně jsme se naučili a bylo nám to užitečné v době dospívání. Právě tak se učí ti mladí bratři, kteří nyní slouží v různých domovech betel.“

Jeho obvodem bylo celé Mexiko

Ze Spojených států přijeli také jiní bratři, když slyšeli, že je potřebnější sloužit jižně od hranic jejich země. Jedním z nich byl Pedro De Anda, který byl pokřtěn v roce 1925. Jeden americký bratr, který strávil nějakou dobu v Mexiku, mu vyprávěl, jaké úrodné pole pro biblickou pravdu tam je. Bratr De Anda se do Mexika bez váhání přestěhoval. „Přišel jsem do města [Nuevo] Laredo s velkou dychtivostí sloužit,“ sděluje nám. Od tohoto pohraničního města postupoval ve službě směrem k jihu do Monterrey a pak do státu Zacatecas.

Vyzbrojený gramofonem přijel do města Concepción del Oro ve státě Zacatecas a šel na náměstí, kde začal přehrávat nahranou přednášku. Jaká byla reakce? Vypráví:

„Během přednášky se objevil jakýsi velmi bohatý fanatik  a začal mluvit k lidem, kteří tam přišli. Povídal jim, že jsme nepřátelé Panny Marie a katolické církve . . . Začali shánět hole a kamení a chtěli nás zabít; tak jsem řekl: ‚Lidé z tohoto města, počkejte chvíli! Nejsme zvířata, abyste tak s námi zacházeli. Jsme lidé a děláme jen to, že se snažíme přinést vám poselství života!‘ Zeptal jsem se jich, zda jsem snad někoho nutil, aby mému poselství věřil. Nato jsem jim poděkoval za pozornost. Pak jsme sebrali literaturu a gramofon a odešli jsme.“

Později se před domem, kde bratr De Anda právě bydlel, shromáždila skupina po zuby ozbrojených mužů. Co teď? Byli to tamní baptisté. Považovali se za „bratry“ Pedra De Andy a přišli ho bránit. Projevil jim ocenění za snahu, ale vysvětlil, že ochranu nepotřebuje, protože jeho ochráncem je Jehova.

Bratr De Anda postupně rozšiřoval svůj obvod na celé Mexiko. Působil nejen na severu, ale také ve státech Durango, Puebla, Veracruz a Chiapas.

‚Pošlete nějakého zvěstovatele‘

Když Mario Mar v roce 1934 poznával pravdu, nesetkal se s žádným svědkem Jehovovým. Jak se tedy z něj stal zvěstovatel? Říká: ‚Jednou byla moje rodina nemocná, a tak jsem se uchýlil k sousedům. Tam jsem objevil knihy Stvoření a Smíření. Byl jsem v zoufalé situaci, a proto jsem je začal číst.‘ Později se přestěhoval ze Spojených států do Mexika,  do města San Miguel de Camargo ve státě Tamaulipas, a napsal Společnosti. Vzpomíná: „Tehdy se v tom městě pořádalo mnoho náboženských procesí kvůli tomu, že bylo sucho. Napsal jsem tedy Společnosti, aby poslali nějakého zvěstovatele, který by s těmi lidmi mluvil, protože to byli velcí fanatici. La Torre del Vigía odpověděla, že má žádost je velmi dobrá a že mě proto pověřují, abych tam zahájil kazatelské dílo. Poslali mi 75 brožur ve španělštině. Byly to například brožury Světová tíseň — Proč?, Lék, Spravedlivý panovník a Dělení lidstva.“

Mario začal s pomocí těchto brožur kázat dobrou zprávu nejprve v San Miguel de Camargo a později v okolních městech. Tato práce se mu líbila, a tak dopisem požádal Společnost, aby mohl sloužit i jinde. Společnost obratem odpověděla, že jeho obvodem bude severní část státu Nuevo León. Mario tam bez váhání začal kázat. Říká: „Chodil jsem sloužit jako průkopník, ačkoli jsem ani nebyl pokřtěný.“ Kromě toho nedostal žádné školení, ale Jehova mu pomáhal. Do služby s ním začala chodit také jeho manželka.

Když Mariova manželka později onemocněla, Mario opět napsal Společnosti o instrukce, kde by bylo nejlepší se na nějakou dobu usadit. Společnost poslala adresu Romána Morena ve městě Monterrey. Konečně se setkali s jinými Jehovovými svědky. Nyní mohli Marovi chodit na shromáždění a brzy se dali pokřtít.

Na sjezdu, který se konal v roce 1935 v Monterrey, byl bratr Mar pozván, aby sloužil v kanceláři odbočky. Časem byl vysílán, aby působil jako zónový služebník nebo krajský dozorce.

Mnoho bratrů po celém Mexiku vzpomíná na bratra Mara jako na jednoho z prvních lidí, kteří je seznámili  s pravdou. Sloužil věrně až do roku 1988, kdy zemřel. Jeho manželka je nadále věrnou Jehovovou služebnicí.

Biblická pravda se šíří na severozápadě

Ve třicátých letech se na severu a na západě Mexika — ve státech Baja California, Sonora a Sinaloa — stejně jako jinde rychle vytvářely skupiny svědků Jehovových.

Na začátku toho desetiletí se Luciano Chaidez, který žil ve městě Culiacánu ve státě Sinaloa, setkal se ženou, která stále mluvila proti náboženství a říkala, že jsou všechna odsouzena ke zničení. Někteří lidé si mysleli, že se zbláznila, ale ona jen opakovala to, co se dozvěděla z knih, které jí ze Spojených států poslala její mladší sestra. Luciano od ní dostal jednu z těch knih — španělské vydání Harfy Boží — a třikrát ji přečetl. Přesvědčil se, že je pravdivá, a napsal Společnosti. Ta mu obratem poslala literaturu, s níž zahájil kolportérskou práci na tom území. Později, na sjezdu v roce 1934, se dal pokřtít.

Když bratr Chaidez přišel do přístavního města Mazatlánu jako kolportér (průkopník), našel tam Gilberta Covarrubiase, který se scházel s malou skupinou svědků. Gilberto byl povzbuzen a dělal pěkné pokroky. Dobře si vzpomíná na svůj křest. Bratři ho odvedli k moři a řekli mu, aby se ponořil pod vodu a zadržel dech na tak dlouho, jak to půjde. Když se vynořil, prohlásili ho za pokřtěného. V dnešní době se to samozřejmě už tak nedělá. Ale Gilberto prokázal svou horlivost v Jehovově službě a přispěl k šíření dobré zprávy tím, že šel v kazatelské službě příkladem místním svědkům, kteří kázali ve všech menších městech kolem Mazatlánu.

V tom kraji byl také uvězněn Pedro Saldívar; byl obviněn ze zločinu, který nespáchal, a ve vězení byl déle než tři měsíce.  Jeho dcera mu chtěla tu dobu něčím vyplnit, a tak mu donesla knihy a časopisy na čtení. Mezi publikacemi, které mu přinesla, našel jednoho dne brožuru od J. F. Rutherforda. V brožuře bylo obsaženo poselství o tom, že Bůh zamýšlí zřídit spravedlivý nový svět, a Pedra značně potěšilo. Zanedlouho potom byl vypátrán skutečný pachatel, a Pedro byl propuštěn na svobodu. Ihned začal shánět další literaturu podobnou brožuře, kterou přečetl. Něco se mu podařilo sehnat. Brzy nato ho sousedka — svědek Jehovův — začala vodit na shromáždění, která vedl Gilberto Covarrubias. Stejně jako Gilberto, i Pedro zahájil kazatelské tažení. Ve své službě postupoval na sever přes stát Sinaloa až k severní části státu Sonora. Dodnes vzpomíná na to, že šířil poselství o Království jako jeden z prvních kolportérů na tomto území.

Některá z kazatelských tažení zavedla bratry opravdu hodně daleko, ale svědků bylo tehdy málo, a obvod byl obrovský. Když se v roce 1938 oficiálně vytvořil sbor v Mazatlánu ve státě Sinaloa, byl tomuto sboru přidělen jako obvod celý stát Sinaloa.

Poklad a mrtvý osel

Na západ od státu Sonora leží souběžně se severozápadním pobřežím poloostrov Baja California. Asi ve dvou  třetinách poloostrova směrem na jih chodil v roce 1934 mezi lidmi nějaký mladý svědek a mluvil s nimi o Bibli. Jeho práce přinesla dobré výsledky, ale co se stalo s ním?

Esther Pérezová vypráví: „Jednou v roce 1934 přišel do La Purísima ve státě Baja California nějaký mladík, aby tam mluvil o Bibli . . . Můj otec pracoval . . . pro vládu a řekl nám, že dostal dopis, v němž se Společnost po tom mladíkovi ptala, ale on že o něm nic neví.“ Mladý muž zmizel. „Úřady pátraly, zda by se našlo tělo, ale nenašlo se nic kromě kostry jednoho uvázaného osla . . . Lidé, kteří ji objevili, našli také zavazadlo plné knih v barevných vazbách . . . Přinesli knihy do města a začali je číst. I když jim nerozuměli, pochopili, že se v nich cituje z jiné knihy — z Bible.“

Nikdy se nezjistilo, co se s tím mladým svědkem stalo. Ale lidé četli knihy, které přinesl, a někteří díky tomu velice toužili porozumět Bibli.

Ovšem jakýsi protestant v tom městě se chopil této příležitosti,  aby si čtenáře naklonil na svou stranu. Dal dohromady skupinu lidí, kteří ty knihy se zájmem četli. Později si předplatili časopis La Atalaya a začali ho studovat. Sestra Pérezová nám vypráví, jak se to vyvíjelo:

„Ten protestant se postavil do čela skupiny, a proto nechtěl, aby někdo byl v kontaktu se Společností. Později však přišel od Společnosti dotaz, zda se u nás dá sehnat nějaký dopravní prostředek, aby mohla poslat svého zástupce na návštěvu. Pan Juan Arce (ten protestant) řekl mému otci, aby Společnosti neodpovídal . . . Otec spolu s mužem, který se jmenoval Francisco, přesto Společnosti napsali dopis, v němž uvedli, že dopravní prostředek je k dispozici a že zástupce Společnosti může přijet . . . V době, kdy ten bratr přijel — byl to mladý muž Terán Pardo —, jsem náhodou byla ve městě . . .

Než bratr druhý den ráno vstal, čekala na něj celá skupina, aby ho přivítala a položila mu nějaké otázky. Bratr naplánoval na odpoledne shromáždění. Přišli jsme tam všichni, celkem nás bylo asi 25. Po svém proslovu se bratr zeptal: ‚Kdo chce jít a sloužit Jehovovi?‘ Všichni zvedli ruku a bratr řekl: ‚Přijďte zítra ráno v 9 hodin a já vám povím, jak tu práci dělat.‘ Druhý den ráno jsme tam byli všichni. Bratr nám dal kartu se svědectvím a řekl, abychom lidem podávali kartu a pak jim nabízeli brožury. Vzpomínám si, že jsem měla chodit se svou matkou. Po návratu měla celá skupina velkou radost, protože se nám podařilo nechat lidem brožury.“ Protestant se samozřejmě vytratil a už se na shromáždění neukázal.

Překonávání překážek na jihovýchodě

Na jihovýchodě země zatím kazatelské dílo probíhalo s velkými obtížemi. Ve státech Chiapas a Tabasco byla velká  bída, hlavně na odlehlejších místech v horách. Jak by se poselství o Království mohlo dostat k těmto lidem?

V roce 1932 poznal pravdu Daniel Ortiz, který tehdy žil v Tuxtla Gutiérrez ve státě Chiapas. On i jeho rodina poselství ihned přijali. Neměli sice žádné pokyny, jak vést shromáždění, ale jeho rodina a ještě další lidé — celkem jich bylo dvanáct — společně studovali a při studiu používali publikace Společnosti. Později bratr Ortiz podnikl cestu do kanceláře odbočky v Mexico City a tam obdržel literaturu, o kterou se mohl rozdělit s druhými. Po návratu domů (v té době bydlel v Cintalapě) překypoval nadšením. Když se skupina účastnila kazatelské služby, někteří nosili literaturu v batohu, jiní ji měli zabalenou v papíru, ale bratr Ortiz měl literatury plnou krabici, a ta byla přivázána pomocí provazů k tyči, kterou nesli dva zvěstovatelé. Bratr předpokládal, že rozšíří hodně literatury, a opravdu se mu to dařilo.

V roce 1934 byli Ortizovi na sjezdu a tam dostali pozvání, aby se stali průkopníky. Jejich obvodem měl být stát Tabasco. Bratr Ortiz vypráví: „Koupil jsem dva koně, jednoho na nošení nákladu a druhého pro mou dvanáctiletou dcerku Estelu. Bylo nás celkem pět. S námi dvěma šla ještě má patnáctiletá dcera, starší provdaná dcera a další bratr, patnáctiletý chlapec.“

Propracovali mnoho měst ve státě Tabasco a rozšířili hodně literatury. V Tapijalapě však byli zatčeni a odvedeni na policejní velitelství. „Velitelem byl starosta,“ vyprávěl později bratr Ortiz. „Hrubě se mě zeptal, zda nevím, že tato literatura je u nich zakázána. Odpověděl jsem, že myslím, že jsme v Mexické republice, a že mám doklady vydané předsednictvem vlády. Na to reagoval slovy, že nemají větší cenu, než je cena papíru, na němž jsou napsané. Odebrali nám všechny cenné věci a literaturu, kterou jsme měli v zavazadlech.“

 Bratra Ortize ovšem více zajímalo, jak se daří dvěma členkám výpravy, které šly do jiného města. Tam kázala jeho starší dcera a s ní ještě jedna sestra. Policisté věděli, že ve skupině chybějí dvě osoby, a tak poslali několik mužů, aby se po nich podívali. „To se stalo asi v šest hodin večer,“ říká bratr Ortiz. „To město leželo v hornaté oblasti a bylo vzdálené více než 20 kilometrů a hustě pršelo. Spočítal jsem si, že tam budou kolem půlnoci. Bál jsem se pomyslet na to, co se těm dvěma sestrám — dvěma dívkám, z nichž jedné bylo 16 a druhé 20 — může stát v rukou oněch mužů. Jedna z dívek byla moje dcera, a tak si představte, co se mi honilo hlavou!“ Vroucně se modlil, až ho nakonec přemohl spánek. Bylo pro něj velkou úlevou, když druhý den ráno zjistil, že Jehova modlitbu vyslyšel a žádné z dívek se nic nestalo.

Zvěstovatelé byli několik dnů na policii, a neměli tam dost jídla ani sociální zařízení. Pak byla sestavena vojenská eskorta, aby je odvedla ze státu Tabasco. Jednou z prvních věcí, které po propuštění udělali, bylo to, že si sehnali mýdlo, vyhledali vodu, umyli se a vyprali si oblečení. Opět svobodní se vydali kázat dobrou zprávu, ale tentokrát do státu Chiapas. Bez ohledu na překážky nikdy nepřestali v celé zemi pátrat po Jehovových drahocenných ovcích. Byli to opravdoví průkopníci.

Odbočka v Mexiku měla tehdy na starosti také Guatemalu. Společnost často žádala bratra Ortize, aby šel do Guatemaly a pomáhal tam při hledání a sycení lidí podobných ovcím.

V roce 1972 bylo bratru Ortizovi sice 80 let, ale stále ještě sloužil jako průkopník. Na činnost, které se účastnil více než čtyři desetiletí, stále s láskou vzpomínal, ale také  se intenzívně zajímal o to, co by ještě mohl v Jehovově službě dělat. Řekl:

„I když jsem již unavený stářím, Jehova mi neustále obnovuje sílu; a jsem šťastný, když vidím, jak přibývá lidí, kteří nosí jeho jméno. To mě naplňuje radostí a podněcuje mě to k větší aktivitě . . . Jsem vděčný, ale nemám dostatek slov na to, abych svou vděčnost vyjádřil, a tak tu trochu energie, co mám, soustřeďuji na to, abych dále sloužil.“

Vyprávěli jsme zde pouze několik zážitků Jehovových služebníků z doby před druhou světovou válkou. Není možné zahrnout do této zprávy všechny. Většina těch, kdo se ve dvacátých a třicátých letech velmi horlivě podíleli na šíření poselství o Království v Mexiku, již zemřela. Ale každý, kdo neustále věrně sloužil Jehovovi — ať nějakým všeobecně známým způsobem, nebo způsobem známým jen v jeho okolí —, zanechal příklad hodný napodobení.

Nejprve waltz, potom působivá přednáška

V letech 1938 až 1943 sloužila k šíření biblické pravdy v této části světa velmi účinně auta se zvukovou aparaturou. V Mexiku dostali k používání sedm takových vozidel, která byla vybavena reproduktorem na střeše a přehrávacím přístrojem uvnitř. Vysílala biblické přednášky, které původně dynamicky přednesl bratr Rutherford a později španělsky namluvil Eduardo Keller.

Na práci s auty vybavenými zvukovou aparaturou se mimo jiných podíleli bratři José Quintanilla (v kanceláři odbočky se mu později láskyplně říkalo „dědeček“), Daniel Mendoza a Víctor Ruiz. José Quintanilla a jeho manželka začali sloužit v betelu asi rok potom, co poprvé přijali publikace  Watch Tower Society. „Mnoho jsem o té činnosti nevěděl, protože jsem se s ní seznámil teprve před velmi krátkou dobou; ani jsem neměl velké světské vzdělání,“ vzpomíná bratr Quintanilla. Přesto ihned přijal pozvání, aby pomohl opravovat automobily, jichž se používalo k šíření biblické pravdy. José již několik měsíců pracoval na opravách, když si bratři uvědomili, že ještě není pokřtěný. Řekli mu, že pokud chce dál sloužit v betelu, musí se dát pokřtít. José tento biblický požadavek okamžitě v srpnu 1938 splnil.

Jak probíhalo kazatelské dílo s těmito automobily se zvukovou aparaturou? Většinou s nimi jezdilo pět bratrů. Jakmile přijeli do některého města, vysílali informativní biblickou přednášku tak, aby ji mohl slyšet každý. Potom chodili kázat dům od domu — dva bratři po jedné straně ulice a dva bratři po druhé. Řidič zůstal v automobilu a odpovídal na otázky zvědavých lidí. Bratr Quintanilla nám skromně říká: „Já jsem si jenom povídal s lidmi, kteří ke mně přišli, a nabízel jsem jim literaturu.“

Občas se pozornost lidí upoutávala tím, že se před přednáškami přehrávaly nahrávky waltzů. Jen si představte, jak byli lidé překvapeni, když po vyslechnutí hudby uslyšeli živě přednesenou přednášku, která odhalovala falešné náboženství!

Daniel Mendoza, který se na této službě podílel, vypráví: „Zpočátku byli lidé nadšeni . . . , ale pak se nenápadně vytráceli a šli upozornit kněze. Brzy se celé město dostalo do varu a někteří lidé přicházeli s holemi a kamením, aby nás vyhnali.“

V jednom městě se jakýsi vysoký silný muž pokoušel převrátit bratru Quintanillovi automobil se zvukovou aparaturou. Právě zvedal jednu stranu do výše, když ho něco  srazilo na zem. Užaslý a vyděšený vyskočil a křičel: „Nepřibližujte se; ta věc má v sobě ďábla!“ Co se stalo? Nečekaně dostal silnou ránu elektrickým proudem. Víte, bratr Quintanilla připojil dráty od autobaterie k podvozku automobilu. Dnes bychom něco takového sice nedoporučili, ale bratra i zařízení to ochránilo před fanatickými násilníky.

Auta se zvukovou aparaturou sice byla postupně vyřazována z činnosti, ale jednotliví svědkové používali přenosné gramofony. V odbočce bylo vyrobeno asi tři sta takových gramofonů. A na tomto projektu se opět zdařile podílel „dědeček“ Quintanilla. Vypráví, jak vyráběl gramofonové skříňky a do nich pak zabudovával reproduktory a motorky. Říká: „Vyzkoušeli jsme, zda jsou v pořádku a budou dále dobře sloužit, a pak jsme je poslali bratrům, kteří je používali ve službě dům od domu.“

Díky pokynům a kázáním vytištěným v Informadoru (Informátor, nyní Naše služba Království) a také díky školení ve  škole teokratické služby se za nějakou dobu zvěstovatelé samozřejmě hodně dověděli o tom, jak mají mluvit s lidmi a pomocí citátů z Bible odpovídat na jejich otázky.

Přijíždějí absolventi Gileadu!

Od začátku čtyřicátých let začali svědkové Jehovovi zavádět rozmanitý vzdělávací program, který významně ovlivnil celosvětové dílo ohlašování Království. Součástí tohoto programu bylo školení pracovníků odboček, aby mohli ve své práci postupovat stejným způsobem jako pracovníci celosvětového ústředí v Brooklynu. Toto školení vedl Nathan H. Knorr, který se v roce 1942 stal prezidentem Watch Tower Society. Když v únoru 1943 přijel bratr Knorr poprvé na návštěvu do Mexika, měla z toho mexická odbočka bezprostřední užitek. Během jeho návštěvy se konala zvláštní schůzka, a na ní bratr Knorr vyzýval zvěstovatele z různých míst celého Mexika, aby bojovali s negramotností, jež po generace omezuje lidi v Latinské Americe, kteří byli tak dlouho pod vlivem římskokatolické církve. Bratr Knorr také hodně pracoval s pracovníky odbočky a v době jeho odjezdu byly kancelář odbočky i domov betel dobře vybaveny a práce byla mnohem lépe zorganizována.

V Mexiku se ještě muselo udělat mnoho práce. Od první světové války tam postupně přibývalo lidí, kteří chválili Jehovu, ale vzrůst byl pomalý. V roce 1943 podávalo každý měsíc zprávu o své činnosti 1 565 zvěstovatelů, kteří usilovně sloužili. Sboroví zvěstovatelé vydávali svědectví průměrně 28 hodin za měsíc. Pravidelní průkopníci sloužili každý měsíc v průměru 137 hodin.

V tom roce Společnost zahájila výuku ve škole, která dílo kázání o Království a činění učedníků  nesmírně ovlivnila. Byla vytvořena Biblická kolej Strážné věže Gilead. (Později byl název této školy změněn na Biblická škola Strážné věže Gilead.) Cílem této školy bylo připravit zkušené průkopnické služebníky, kteří by mohli sloužit tam, kde to bude více potřeba, ať už to bude kdekoli na světě. Vyučování v první třídě začalo 1. února. Uvažovalo se o tom, že někteří absolventi této školy budou posláni do Mexika.

Zpočátku bratři naráželi na překážky ze strany zákona, když se absolventům Gileadu snažili opatřit víza. Dosud probíhala druhá světová válka; kromě toho ve městě Nuevo Laredo ve státě Tamaulipas (na hranicích se Spojenými státy) vypuklo pronásledování svědků a někteří svědkové byli uvězněni. Tato situace brzdila vyřizování záležitostí kolem víz. Tehdejší dozorce odbočky, Juan Bourgeois, ve své zprávě z roku 1945 uvádí:

„Když bylo poprvé oznámeno založení a cíl Biblické koleje Strážné věže Gilead, my tady v Mexiku jsme napjatě očekávali datum první graduace. Byli jsme totiž přesvědčeni, že mnozí absolventi, speciálně vyškolení pro teokratickou službu v zahraničí, budou vysláni, aby sloužili  v Mexiku, což byl prakticky panenský obvod. Také se dalo očekávat, že protivník začne běsnit a udělá vše, co bude v jeho silách, aby bratřím zabránil vstoupit do země. V srpnu 1943 nám Společnost sdělila, že pokud se nám podaří sehnat nezbytná povolení ke vstupu do Mexika, mohlo by být působením v Mexiku pověřeno asi třicet těchto instruktorů (absolventů Gileadu).

Vynaložili jsme všemožné úsilí, abychom povolení získali, ale objevilo se neuvěřitelné množství překážek, které měly zabránit vstupu těchto instruktorů do Mexika. Už jsme se skoro přestali snažit, protože jsme se domnívali, že Jehova chce postupovat jinak, ale v únoru toho roku sem přijel bratr Knorr. Nespokojil se s odmítavou odpovědí a udělal určitá opatření. A podívejme, ‚nemožné‘ se uskutečnilo! V březnu byly překážky překonány a bratrovi a sestře Andersonovým bylo dovoleno vstoupit do Mexika. A krátce nato — v dubnu — byl vstup do země povolen sedmi dalším teokratickým instruktorům, absolventům první třídy Gileadu.“

Fred a Blanche Andersonovi

Fred a Blanche Andersonovi byli milovaní členové pomazaného ostatku, kteří většinu života věnovali celodobé službě v Mexiku. Bratr Anderson měl v mládí nehodu a v době, kdy byl v Mexiku, mu následkem toho musela být amputována noha. Chodil o berlích, ale setrval ve službě v Mexico City. Fred Anderson byl srdečný a veselý. Za přítomnosti bratra Andersona i jeho roztomilé manželky (křesťanské sestry jí něžně říkaly Blanquita) planula srdce mnoha Mexičanů láskou a oceněním.

O bratrovi Andersonovi se hodně dozvíme z jeho vlastních vyjádření. Řekl: „Ochotně a svědomitě jsme začali  upravovat svůj život a připravovat se na [službu v zahraničí]. Školení v Gileadu nám v tom nesmírně pomohlo. Pět a půl měsíce jsme usilovně pracovali a ze všech sil se snažili dostat toho do hlavy co nejvíc, ale ty měsíce přelétly jako blesk. A než jsme se nadáli, byl tu den graduace. Očekávali jsme, že v Gileadu získáme radost nejvyššího stupně, mysleli jsme si, že už nemůžeme být šťastnější a nemůžeme mít blíže k Bohu. Ale ještě jsme se toho museli hodně naučit, a to právě při plnění svého úkolu v zahraničí.“

Bratr plnil tento úkol již řadu let, když řekl: „Kolika z těchto pokorných lidí jsme pomohli přijít k Jehovovu slavnému světlu pravdy, to nevíme. Ale víme, jakou radost nám působí, že máme podíl na Jehovově dobrotě.“ Andersonovi působili v Mexiku mnoho let v krajské službě  a potom až do konce své pozemské životní dráhy sloužili v mexickém betelu. Bratr zemřel v roce 1973, sestra v roce 1987.

Společnicemi polovinu století

Po prvních deseti letech pobytu v Mexiku napsala další z absolventů Gileadu, Rosa May Dreyerová, že z jednadvaceti absolventů, kteří byli do Mexika původně přiděleni, jich tam mohlo zůstat jedenáct. A dodala: „Jsem si jista, že těch jedenáct řekne totéž, co já: ‚Nevybrala bych si nic jiného.‘“

Rosa May Dreyerová a Shirley Hendricksonová měly problémy se vstupem do Mexika, a proto dva roky sloužily u texasko-mexických hranic. Během té doby se trochu naučily španělsky. Shirley je sice veselá, ale vzpomíná na to, že to v jejím tamním obvodu bylo obtížné. To, s čím se setkala v Mexico City, jí tedy působilo radost. Sestry na začátku očekávaly, že je budou do služby doprovázet někteří místní zvěstovatelé, ale žádný to za úkol nedostal. Místo toho je kdosi odvedl někam na roh a řekl: „Zde je váš obvod.“ Bez jakéhokoli poučení o obvodu. Kromě toho neuměly dobře španělsky. Přesto se nenechaly odradit a věnovaly se své činnosti, jak nejlépe uměly. Shirley o tomto období říká: „Vzpomínám si, že při vstupu do prvního domu jsem se trochu třásla. A v prvních čtyřech domácnostech jsem nechala všechny čtyři knihy, které jsem nesla, a musela jsem se vrátit domů pro další literaturu. To mi dodalo odvahy a už mi služba nedělala problémy.“ Před několika lety přišla Shirley na svatbu vnučky jedné ženy, se kterou vedla biblické studium ve svých prvních letech v Mexiku. Měla velkou radost, když zjistila, že Jehovovi slouží 50 dalších členů této rodiny. Jeden z nich působil jako cestující dozorce a další byla členkou rodiny betel.

 Shirley a Rosa May byly společnicemi ve službě od roku 1937 (než šly spolu do Gileadu) do roku 1991, kdy Rosita v Mexiku zemřela. Čtyřiapadesát let služby — a skoro pořád spolu!

Někteří další z příchozích

Do Mexika přišlo celkem 56 absolventů Gileadu — původem z jiných zemí —, aby měli svůj podíl na velkolepém díle božského vyučování, které se zde vykonává. Kromě těch, o kterých již byla zmínka, přišli z první třídy školy Gilead další: Rubén Aguirre, Charlotte Bowinová, Maxine Bradshawová, Geraldine Churchová, Julia Clogstonová, Betty Coonsová, Russell Cornelius, Dorothea Gardnerová, Verle Garfeinová, Frances Goochová, Elva Greavesová, Thurston a Marie Hilldringovi, Fern Millerová, Maxine Millerová a Pablo Pérez. Další absolventi Gileadu přijeli až v roce 1988. Kazatelská služba, kterou ti všichni vykonávali, přinášela radost jim i jiným lidem. Prošli také nečekanými, ale radostnými změnami.

Například Charlotte Bowinová byla po dvou letech pobytu v Mexiku přidělena do Salvadoru. V roce 1956 se pak stala manželkou Alberta Schroedera, jednoho z jejích bývalých instruktorů, který se později stal členem vedoucího sboru.

Maxine Millerová se v roce 1949 provdala za absolventa Gileadu Samuela Garcíu, který pocházel z Mexika a který v té době sloužil v mexické odbočce jako právní zástupce Společnosti. Když Maxine přijela v roce 1946 do Mexico City, byly tam jen čtyři „skupiny“. V roce 1961 tam bylo sedmdesát sborů. A začátkem roku 1994 počet sborů v Mexico City a v jeho předměstích vzrostl na 1 514. Jak úžasný rozmach díla Maxine zažila! Byla její celodobá služba samá radost a nic jiného? Kdysi se vyjádřila: „Kdepak,  to není pravda. Když se ohlížím zpátky na cestu, kterou jsem prošla při sledování svého životního cíle — služby pro Jehovu Boha —, vidím tam také vyčerpávající a problematické zážitky, ale radosti značně převažují nad strastmi, a právě radosti v mých vzpomínkách vynikají.“ V roce 1992 Maxine zemřela. Až do smrti věrně plnila svůj přidělený úkol.

Esther Vartanianová sloužila v Mexiku asi osm let a pak se v roce 1955 provdala za absolventa Gileadu Rodolfa Lozana, který přijel do Mexika krátce před tím, než se vzali. V době, kdy bydlela v odbočce, vydávala svědectví v hlavním městě a pomohla mnoha lidem, aby poznali Jehovu. Velmi se jí dařilo pomáhat celým rodinám. I když manžel některé zájemkyně nejprve odmítal studovat, Esther vždycky zařídila, že se nakonec ke studiu připojil. Mluvila s lidmi nesmírně laskavě, a to na mnohé tak zapůsobilo, že na poselství reagovali kladně. Obvykle k nim přišla a svou španělštinou s cizím přízvukem řekla: „Drahoušku, quiero hablarte de algo muy importante.“ [Drahoušku, chci s vámi mluvit o něčem velmi důležitém.] Naslouchali. Nyní sestra Lozanová i její manžel slouží v mexické rodině betel.

Láskyplní křesťanští dozorci v odbočce

Někteří z absolventů Gileadu vyslaných do Mexika byli samozřejmě pověřeni úkoly v kanceláři odbočky a tam vykonávali znamenitou práci. Juan Bourgeois byl dozorcem odbočky po Robertu Monterovi a tento úkol plnil od roku 1943 do roku 1947, kdy se musel vrátit do Spojených států. Později se na tři a půl roku stal dozorcem odbočky Pablo Pérez, absolvent první třídy Gileadu.

Od té doby náklad odpovědnosti za dohled nad odbočkou nesli další bratři, a vykonávali tento dohled s láskou. Kromě jiných byl dozorcem odbočky čtyři a půl roku  Rodolfo Lozano, dva roky George Papadem a sedm a půl roku Samuel Friend. V roce 1965 začal mít na starosti dohled nad odbočkou William Simpkins, a když byl v roce 1976 ustaven v Mexiku výbor odbočky, bratr Simpkins sloužil dále jako jeden z jeho členů až do roku 1986. Každý z těchto bratrů byl pro dílo Království v Mexiku cenným přínosem. Robert Tracy, který mnoho let působil v Kolumbii, pak v roce 1982 přijel do Mexika a od té doby zde slouží jako koordinátor výboru odbočky.

Stále udržují spojení se „skupinami“

V průběhu služebního roku 1940 se krajoví a zónoví (krajští) služebníci snažili navštěvovat a povzbuzovat svědky Jehovovy po celém Mexiku. Činnost cestujících dozorců byla na nějakou dobu přerušena, a později byla obnovena. Než byli tito bratři tentokrát vysláni, dostali specializované školení.

Navštěvovat „skupiny“ znamenalo mnohem víc než si jen koupit lístek na autobus nebo na vlak a podniknout cestu. Skupiny byly většinou malé a nikde v jejich okolí nebyla vůbec žádná silnice ani železnice. Než mohla kancelář odbočky bratry ke skupinám vyslat, písemně se každé skupiny zeptala, jak je možné se k ní dostat. Z jedné skupiny odpověděli: „Jedinou linkou, která vede poblíž tohoto místa, je telegrafní linka.“ Odbočka poslala do Brooklynu zprávu: „Jestliže se služebník chce k některým skupinám dostat, musí jet na mule nebo jít pěšky, často i několik dní. Zvěstovatelé mají z návštěvy služebníka velkou radost a když přijde, sejdou se všichni lidé dobré vůle z okruhu mnoha kilometrů.“

Uprostřed čtyřicátých let se někteří členové rodiny betel rozhodli, že pomohou posilovat bratry a že svou dovolenou věnují na to, aby navštěvovali skupiny tam, kam budou  kanceláří přiděleni. Samuel a Alfonso Garcíovi byli vysláni do okolí města Silacayoápan ve státě Oaxaca. Den cestovali autobusem, dva dny strávili sháněním koní a další dva dny jeli na koni do místa určení. Pět krásných dní se pak věnovali kazatelské službě ve spolupráci s místními svědky; také uspořádali křest. Potom se připravovali na návrat do Mexico City. Místního katolického kněze však jejich činnost popudila, a tak vyburcoval El Presidente,  místního starostu. Do domácnosti křesťanské sestry, u níž bratři bydleli, vtrhl v noci dav asi pětadvaceti mužů. Samuel García to má živě v paměti.

Muži v davu byli ozbrojeni mačetami, meči, noži, klacky a pistolemi. Popadli bratry, vystrčili je ze dveří a nemilosrdně je zbili. Když sestra, v jejíž domácnosti bratři bydleli, se pokusila zakročit, byli ona a jeden její syn zbiti. Jednomu bratrovi pořezali paži a prsty až ke kosti. Za stálého bití a vyhrožování vyváděli bratry z města. Ale kam je odváděli? Samuel García vypráví: „Pokoušeli se nás pověsit na stromy, ale když jsme nedávali najevo strach a plně jsme spoléhali na Jehovu, pustili nás. Trvalo nám dva dny cesty přes hory, než jsme se dostali na silnici.“

Mezitím se zpráva o těchto potížích dostala do kanceláře odbočky. Společnost se obrátila na guvernéra státu Oaxaca s naléhavým upozorněním. Když se ti dva bratři konečně dostali zpátky do betelu, bratr, který sloužil jako hlídač, se zdráhal otevřít jim dveře. Tak strašně vypadali. Když se však bratr García ohlíží zpátky na to, co se stalo, zůstává mu jen tato vzpomínka: ‚Jehova nás neopustil.‘ A co sestra, u níž bratři bydleli? Požádala dopisem kancelář o další literaturu, aby mohla pokračovat ve vydávání svědectví.

Od jednoho sjezdu k dalšímu

Několik let před těmito událostmi poprvé navštívil celostátní sjezd temperamentní mladý muž Adulfo Modesto Salinas. Bylo to v roce 1941 a ten sjezd se konal v Národním divadle v Mexico City. Tehdy by Adulfa rozhodně nenapadlo, že jednou bude cestujícím dozorcem.

Gonzalo Rodríguez, služebník bratří (tak se tehdy říkalo krajským dozorcům), Adulfa povzbuzoval ke službě  v betelu. Proto se Adulfo v prosinci roku 1947 přihlásil, že chce sloužit v betelu v Mexico City. Téhož roku se v Mexiku začaly konat krajské sjezdy. Zpočátku je připravovali bratři z betelu, kteří sjezdový program také vedli. V roce 1951 byl Adulfo Salinas jmenován prvním oblastním dozorcem v Mexiku, a tak pomáhal krajským dozorcům a sloužil na krajských sjezdech. Při prvních sjezdech, na nichž se podílel, mu Rodolfo Lozano a Samuel García poskytovali prospěšné školení. Pak ho nechali,  aby pokračoval sám. V tom roce bylo po celém Mexiku uspořádáno osmnáct krajských sjezdů.

Na začátku nebyly programy sjezdů ani povinnosti oblastního dozorce přesně stanoveny. Na některých sjezdech nebyl žádný krajský dozorce, a tak se místní bratři snažili všechno zorganizovat sami. Krajský dozorce musel umět od všeho trochu. Po příjezdu na místo obvykle pomáhal bratrům zařizovat jednotlivá sjezdová oddělení. Vozil s sebou ozvučovací zařízení a také sporáky a jiné kuchyňské vybavení pro samoobslužnou jídelnu. Leonora Salinasová pomáhala svému manželovi připravovat mnoho věcí na sjezd. Každý den oba chodili do kazatelské služby a večer obvykle pomáhali s přípravami na sjezd.

Bratr Salinas vzpomíná, že na prvních krajských sjezdech se nepostupovalo podle žádného podrobného programu. Bratři dostali příležitost, aby kladli otázky, a on se jim snažil odpovídat. Ptali se ho například: „Je dovoleno nosit prsteny a náramky?“, „Je zločin zabíjet zvířata?“ a „Jaký význam má číslo 666?“ Chtěl jim poskytovat dobře podložené odpovědi, a proto si s sebou bral mnoho publikací Společnosti.

 Podrobnosti, které souvisely s krajskými sjezdy, byly postupně vyřešeny. Všechno mělo hladší průběh.

Bratr Salinas již působil v úloze oblastního dozorce asi třináct let, když byl v roce 1964 pozván do školy Gilead. Při přípravě se musel učit anglicky. Bylo to pro něj těžké, ale výuka ve škole mu prospěla a pak byl poslán zpátky do Mexika, aby tam pokračoval v práci oblastního dozorce. Dnes má bratr určité zdravotní potíže, ale přesto dosud slouží plným časem. Znamenitou podporu mu poskytuje jeho manželka Leonora, kterou má po svém boku od roku 1955. Bratr Salinas říká: „Když pohlédnu zpátky do roku 1941, kdy jsem poznal pravdu, zjišťuji, že od té doby již uběhla léta [přes padesát] a po celý ten čas jsem poznával nádherné věci z Božího slova. V roce 1941 mi ještě nebylo dvacet let. Jsem Jehovovi a jeho organizaci vděčný za to, že se můj život, který neměl budoucnost, změnil na život, který má smysl.“

Vyvíjeli velké úsilí, aby se dostali na sjezdy

V Mexico City byly každý rok pořádány celostátní sjezdy, které navštěvovala většina mexických bratrů. Pro některé to však bylo značně obtížné, protože neměli dost peněz. Dokud byly sjezdy malé, byl každý, kdo přijel do hlavního města z venkova, ubytován v betelu. Potom, na začátku čtyřicátých let, se ubytování zajišťovalo v domácnostech různých bratrů. Chudoba mnoha našich bratrů nám rozdírala srdce a hluboce nás dojímalo, jaké úsilí vyvíjeli, aby mohli přijet z venkova do hlavního města a vychutnat duchovní pokrm.

Byli jsme velmi rádi, když se podařilo zařídit, aby se sjezdy mohly konat blíž k jejich domovu. Nyní už bratři nemuseli cestovat tak daleko. Přesto však někteří museli  stále přinášet velké oběti, aby se mohli sjezdu zúčastnit. Například v roce 1949 putovalo dvacet delegátů ze státu Tabasco — 18 mužů a 2 ženy — více než 320 kilometrů pěšky, aby se dostali na sjezd do státu Veracruz. Šli tam nepřetržitě 15 dnů! Celá okružní cesta jim trvala asi 35 dnů.

La Torre del Vigía de México — Vzdělávací společnost

Jistě si vzpomenete, že v roce 1932 dostala od vlády oprávnění k činnosti společnost La Torre del Vigía de México. Objevovaly se však určité překážky, protože zákon stanovil všem náboženstvím určitá omezení. Byly vznášeny námitky proti tomu, že svědkové káží dům od domu, protože zákon stanovil, že ‚veškeré veřejné projevy náboženského uctívání se musí provádět v chrámech‘. Z téhož důvodu byly vznášeny námitky proti našim sjezdům na veřejných prostranstvích. To byl problém, protože tyto sjezdy byly stále větší. Problémem bylo rovněž vlastnictví pozemku, protože podle zákona bylo nutné, aby se každá budova používaná pro náboženské účely stala majetkem státu.

Z těchto a dalších důvodů se Společnost rozhodla, že bude rozumné udělat určitou úpravu v tom smyslu, aby byla více zdůrazněna vzdělávací stránka našeho díla. Proto byla 10. června 1943 na ministerstvo zahraničních věcí podána žádost, aby La Torre del Vigía byla zaregistrována jako nenáboženská společnost. Tato žádost byla schválena 15. června 1943.

Po této úpravě jsme na shromážděních přestali zpívat a naše shromaždiště začala být známá jako sály určené ke vzdělávání. Na shromáždění nebyly pronášeny hlasité modlitby, i když člověk mohl bez zábran neslyšně pronášet  upřímné modlitby ve svém srdci. Vyloučili jsme všechno, co mohlo vypadat jako bohoslužba, a naše shromáždění byla skutečně určena ke vzdělávání. Když svědkové v jiných zemích začali své skupiny nazývat „sbory“, svědkové v Mexiku stále používali výraz „skupiny“. Svědkové dále chodili dům od domu, a dokonce ještě horlivěji, ale nečetli u dveří přímo z Bible. Místo toho se zvěstovatelé naučili biblické texty nazpaměť, aby je mohli lidem citovat. Také hodně používali knihu „Přesvědčte se o všech věcech“, kde jsou shromážděny biblické citáty na různé náměty. Přímo z Bible se četlo pouze na opětovných návštěvách a na studiích (jimž se místo „biblická“ říkalo „vzdělávací“).

Základní činností svědků Jehovových zůstalo stále totéž, totiž kázání dobré zprávy o Božím Království.

Kursy čtení a psaní

V souladu se stanovami společnosti La Torre del Vigía jsme kromě vzdělávání lidí v biblických naukách také prováděli kampaň za rozšíření znalosti čtení a psaní. A tak 17. května 1946 vláda zaregistrovala společnost La Torre del Vigía v Mexico City jako středisko pro kursy čtení a psaní. Tyto kursy vedl José Maldonado.

Vláda měla zájem podporovat znalost čtení a psaní, a proto pro tyto kursy poskytla učebnice pro začátečníky. Později se v kursech používala brožura Learn to Read and Write (Učíme se číst a psát), kterou Watch Tower Society vytiskla i ve španělštině. Vláda si tohoto vzdělávání velmi vážila. Jeden vládní úředník ve svém dopise z 25. ledna 1966 napsal: „Po dohodě s generálním ředitelem si dovoluji Vašemu Ústavu . . . blahopřát za vlasteneckou spolupráci, s níž se věnujete negramotným lidem v této republice . . . Doufám, že Vaše nadšení neochabne a že vytrváte  v tomto boji proti negramotnosti, do něhož jsou zapojeni všichni dobří Mexičané.“

V těchto kursech se od doby, kdy byly zahájeny, do roku 1966 učilo číst a psát 33 842 osob. A do roku 1993 se takových kursů zúčastnilo celkem 127 766 lidí. Kromě toho kursy pomohly dalším 37 201 lidem, aby se ve čtení a psaní zlepšili. A zatímco se tito lidé učili číst a psát, učili se také oceňovat duchovní opatření — studium biblické literatury, kterou Společnost vydávala, a společná shromáždění.

Mravní čistota Jehovovy organizace

Když se začaly připravovat krajské sjezdy, začalo také období zvýšeného očišťování Jehovovy organizace. V Mexiku bylo v oněch letech velmi zakořeněným zvykem, že mladý muž „ukradl“ mladou ženu a pak s ní žil bez uzavření manželství. Dvojice byly zvyklé na staré způsoby, které se ve falešném náboženství tolerovaly, a všeobecně manželství neuzavíraly. Dva lidé spolu prostě žili na základě ústní dohody. V takové situaci byli mnozí lidé v době, kdy se začali stýkat se svědky Jehovovými.

Bratr Salinas si vážil biblických mravních zásad a pomáhal bratrům, aby jim porozuměli. (Mat. 19:3–9; Hebr. 13:4) Kamkoli přišel, tam bratry povzbuzoval, aby své manželství legalizovali.

Pro svědky Jehovovy to nebylo nic nového. La Torre del Vigía již ve vydání s datem září-říjen 1924 rozebírala otázku: „Bylo by vhodné, aby byl za staršího zvolen muž, který by nebyl se svou družkou legálně oddán?“ Odpověď zněla: „To by bylo naprosto nevhodné.“ Byly k tomu uvedeny biblicky podložené důvody. Také bylo doporučeno, aby lidé, kteří si dosud biblickým způsobem neuspořádali záležitosti  týkající se manželství, nebyli pokřtěni. Přesto bylo v Mexiku mnoho služebníků skupiny, jejichž manželství nebylo legálně uzavřeno.

V roce 1952 však byly k užitku svědků Jehovových na celém světě vydány zvláštní pokyny k tomu, jak má uvést do pořádku svůj život člověk, který chce dál patřit k Jehovově organizaci. Stávalo se, že ženatý muž odešel od manželky a začal žít s jinou ženou, aniž se nejdříve rozvedl s první ženou a potom se teprve oženil s druhou. Někteří se znovu oženili, ale s bývalou ženou se rozvést nedali. Tito bratři museli vynaložit značné úsilí, aby uvedli svůj život do pořádku a mohli sloužit Jehovovi.

Bylo radostné vidět, jak na tyto pokyny bratři reagovali tím, že podnikali nutné kroky k legalizaci svého manželství. V některých skupinách vstupovalo do manželství současně 20 i více takových dvojic. Přesto někteří lidé nechtěli změnit svůj způsob života, i když se lišil od Jehovových spravedlivých zásad. Někteří odešli sami, jiní byli vyloučeni.

Jeden bratr vzpomíná, jak se podle pokynů od organizace vydali uzavřít manželství a s nimi šly jejich děti. Když mu soudce položil otázku: „Opravdu se chcete spojit v manželství s touto ženou tím, že si ji vezmete a budete ji mít za manželku až do smrti?“, bratr váhal s odpovědí, ale jeho dceruška ho s výrazem plným úzkosti povzbuzovala „¡Dí que sí, papacito!“ [Tatínku, prosím tě, řekni ano!], takže on rychle dal soudci souhlasnou odpověď.

Vyžadovalo to čas a trpělivost

Některým bratrům trvalo delší dobu, než se přizpůsobili vysokým mravním normám Jehovovy organizace, zejména v otázkách manželství a pití alkoholických nápojů,  ale postupně začali uznávat, že je důležité přizpůsobovat se Jehovovým cestám. (1. Petra 4:3)

Ve své zprávě za služební rok 1953 kancelář odbočky uvedla: „Ukončili jsme to, s čím jsme začali v předešlém roce. Totiž očišťování organizace od lidí, kteří si nezaslouží, aby v ní byli. Z toho důvodu se v prvních pěti měsících služebního roku značně snížil počet zvěstovatelů. Oproti průměru minulého roku poklesl o sedm procent, ale od února opět začal stoupat a koncem služebního roku jsme dosáhli devítiprocentního vzrůstu oproti průměru předešlého roku.“ Jehovova organizace v Mexiku byla konečně řádně očištěna a vstoupila do období duchovního rozkvětu, které trvá až do současnosti.

Sjezdy, na které nikdy nezapomeneme

Na některé sjezdy určitě ti, kdo se jich zúčastnili, nikdy nezapomenou. Jeden z těchto sjezdů probíhal v Mexico City od 13. do 15. dubna 1945. Nikdo z delegátů nepřijel ve vlastním automobilu. Více než 200 jich přijelo vlakem z Monterrey. Tabulka na jednom z vagónů oznamovala, kam jedou, a tak mohli delegáti na zastávkách po celé trati vydávat svědectví prodavačům i lidem, kteří se přišli podívat ze zvědavosti. Jedna rodina s malým dítětem musela jít z domova v Chihuahua sedm dní pěšky a potom jet vlakem, aby se na sjezd dostala. Zúčastnili se ho také N. H. Knorr a F. W. Franz ze světového ústředí v New Yorku. V prvním sjezdovém dnu vyšlo 717 z 1 107 přítomných do kazatelské služby oznamovat, že v amfiteátru México přednese bratr Knorr veřejnou přednášku „Jeden svět, jedna vláda“. A přednášku se podařilo s úspěchem přednést, i když se katoličtí provokatéři snažili shromáždění překazit.

 Některé z nejpamětihodnějších sjezdů více přiblížily svědky z Mexika k jejich křesťanským bratrům z jiných zemí. Jedním z těchto vynikajících sjezdů byl mezinárodní sjezd „Božská vůle“, který se konal v New Yorku v roce 1958. Zúčastnili se ho delegáti ze 123 zemí, a 503 těchto delegátů přijelo z Mexika. Při této příležitosti slyšeli jiné svědky ze všech částí světa, seznámili se s nimi a spřátelili se. Další takový povzbudivý sjezd se konal v Mexico City v roce 1966, kdy stovky delegátů asi z deseti jiných zemí přijely do Mexika, aby se společně se svými tamními bratry účastnili největšího ze sjezdů, které společnost La Torre del Vigía v té době v Mexiku pořádala. Na tomto sjezdu bylo 30krát více přítomných, než bylo na sjezdu v Mexico City v roce 1945.

Filmy Společnosti

V polovině padesátých let zavedla Společnost další odvětví svého vzdělávacího programu. Bratr Salinas vzpomíná: „Dílu značně prospělo, že Společnost připravila šestnáctimilimetrové filmy The New World Society in Action (Společnost nového světa v činnosti), The Happiness of the New World Society (Štěstí společnosti nového světa), Divine Will International Assembly of Jehovah’s Witnesses (Mezinárodní sjezd svědků Jehovových „Božská vůle“), Proclaiming ‘Everlasting Good News’ Around the World (Hlásání ‚věčné dobré zprávy‘ po celém světě) a God Cannot Lie (Bůh nemůže lhát). To byste viděli, jak tyto filmy zapůsobily na lidi, kteří s naším dílem nebyli seznámeni.“ První film předváděl činnost kanceláří Společnosti. Další tři filmy ukazovaly sjezdy, které se konaly v různých částech světa. Poslední film pomáhal divákům, aby si dovedli představit základní biblické události a aby pochopili, jaký význam mají tyto události pro dnešní dobu.

 Tyto filmy byly často promítány na dvoře některého domu nebo v najatém sále. Rozdávaly se pozvánky, a proto se přišlo podívat hodně lidí. Po promítání si bratři zapisovali jména lidí, kteří chtěli získat další informace.

Ve městě Tenexpa ve státě Guerrero připravovali svědkové v roce 1958 promítání nejnovějšího filmu Společnosti. Mělo se konat na pozemku vedle místa pro shromáždění. Když bratři upravovali pozemek, nečekaně se objevil policista a vyjádřil pochybnosti, zda budou smět film promítat. Policista řekl služebníkovi skupiny, že musí jít za starostou. Bratr tedy šel a starosta se ho zeptal: „Kde budete ten film promítat?“ A když uslyšel odpověď, řekl: „Proč ho nepromítnete tady na náměstí, kde je pódium?“ „Tak dobře, když nejsou žádné námitky . . .“ Starosta zajistil přívod elektrického proudu. Byly tam dopraveny lavice z kina, a někteří lidé si dokonce přinesli vlastní židle, protože tam bylo místo k sezení jen pro 900 osob. Přišlo asi 2 000 lidí a promítání se tak změnilo ve slavnostní událost, na níž byla všem přítomným předkládána duchovní potrava. Vlastně pokaždé, když bratr Salinas promítal filmy Společnosti v severních státech Mexika, se sešlo 500, 800 nebo až 1 000 diváků.

Prostory odbočky musí držet krok s dílem

Když se rodina betel v Mexiku skládala pouze z Roberta Montera a jeho rodiny, poskytoval dům v ulici Melchor Ocampo č. 71 v Mexico City, do něhož se přestěhovali, dostatek prostoru pro bydlení i pro kancelář odbočky. V té době bylo v Mexiku jen asi sto činných hlasatelů Království. Ale v roce 1946 počet činných svědků vzrostl na 3 732; tvořili 223 skupin. Svědkové prováděli po celém Mexiku rozsáhlý vzdělávací program a aby ho bylo možné zajistit, bylo nutné prostory odbočky rozšířit. Právě včas byly v tom  roce dokončeny a předány do užívání prostory nové kanceláře odbočky a domova betel, které sousedily s původní budovou.

Do roku 1962 byly tyto prostory plně využity, a tak byla slavnostně otevřena další pětipatrová přístavba odbočky. Byla v ní i malá tiskárna, kde se tiskl španělský Informátor (nyní Naše služba Království) a formuláře, které používala kancelář odbočky a 27 000 tehdy činných pracovníků teokratického vzdělávání v Mexiku. Pod dohledem této kanceláře také působila škola služby Království. Tato škola vyučovala dozorce skupin a zvláštní průkopníky, kteří byli roztroušeni po celém Mexiku.

Náboženský fanatismus pokračuje

Vláda se sice snažila skoncovat s náboženským fanatismem, a činnost svědků Jehovových byla po celém Mexiku dobře známá, ale přesto pokroky, jichž svědkové dosahovali ve vzdělávání lidí, přiváděly duchovenstvo k zuřivosti. V průběhu šedesátých let byl na některých místech odpor ještě mnohem silnější než kdykoli předtím.

Ve dnech 4. a 5. srpna 1963 se měl například konat krajský sjezd ve městě Los Reyes de la Paz ve státě México. Místní kněz umístil na zeď kostela reproduktory, natočil je směrem k místu sjezdu a jakmile sjezd začal, pokoušel se program přehlušit. Citovými výlevy a urážkami, které chrlil proti svědkům, doháněl lidi v kostele k běsnění. Stovky katolíků, kteří byli obvykle klidní a přívětiví, byly vyprovokovány k násilnostem. Vyrazili z kostela a popadli hole, klacky a kamení. Neovládaný dav lidí se náhle vyřítil proti svědkům, kteří se sešli na sjezdu. Více než třicet svědků bylo zraněno. Útočníci také házeli kamení na dva domy svědků a zbořili jim zdi.

 Díky včasnému zásahu federální dopravní policie se bratrům, kteří přicházeli od města, podařilo odejít do bezpečí. Konečně v pondělí rozehnalo rozlícené davy vojsko.

Deník Excelsior ze 6. srpna 1963 přinesl tuto zprávu: „Farář z města Los Reyes, Jesús Meza, kterého soudní úředníci označili jako organizátora tohoto srocení davu, uprchl v autě z města za doprovodu stovek svých farníků, kteří byli ozbrojeni kamením, klacky a mačetami.“

Davový útok však některým upřímným lidem pomohl, aby prohlédli. Když svědkové za nějakou dobu opět kázali v tom městě, jejich kázání přineslo velmi dobré výsledky. Lidé se styděli za své chování a postupně začali naslouchat. V době, kdy k davovému útoku došlo, byly na tom území dvě skupiny. Z nich vyrašilo asi padesát dalších.

Náboženská nesnášenlivost ve městě Sahuayo

Další ostudné pronásledování vypuklo v srpnu 1964 ve městě Sahuayo ve státě Michoacán. Tam horlivě kázali zvláštní průkopníci. Uspořádali již několik shromáždění s malou skupinou zájemců. Zároveň však bratry zastrašovaly a urážely davy lidí, které shromáždil místní kněz. K tomuto hanebnému jednání se přidali také lidé ze Sahuayo i ze sousedního města Jiquilpánu. Nejen jednou, ale několikrát se bratři museli směle postavit proti davu 200 až 300 lidí.

Situace začala být velice napjatá 13. srpna, kdy více než 5000 lidí obklíčilo dům jednoho průkopníka. Přinesli s sebou benzín a měli v úmyslu dům zapálit a nechat ho shořet i s jeho obyvateli. V domě byl jeden bratr, pět sester a šestileté děvčátko. Několik policistů se pokoušelo rozzuřené davy zastavit, ale nepodařilo se jim to. V rozhodujícím okamžiku se tam však nečekaně objevila tři nákladní  auta plná vojáků. Vojáci svědky rychle osvobodili a dav přinutili k rozchodu. Noviny, které tuto situaci popisovaly, vyjadřovaly hluboké politování, že tento problém způsobila nesnášenlivost duchovního.

Situace byla tak vážná, že Společnost považovala za rozumné, aby se zvláštní průkopníci z toho území odstěhovali. Časem však poslala průkopníky do sousedních měst a oni obezřetně postupovali v činnosti směrem k Sahuayu a Jiquilpánu. Měli takové úspěchy, že v roce 1974 — deset let po pronásledování — vznikla jedna skupina v Jiquilpánu a v roce 1990 byla vytvořena další skupina v Sahuayu.

Muž si pro něco sahal do zadní kapsy

Vyčítali byste svědkům, že vzhledem k násilnému pronásledování, k němuž docházelo, se mnohdy trochu báli? José Mora například vypráví, co zažil ve státě Jalisco. Nyní se tomu směje, ale tehdy si nebyl tak jistý.

Právě jednomu muži citoval text Žalmu 115:16: „Nebesa, nebesa patří Jehovovi, ale zemi dal lidským synům.“ Muž si rychle strčil ruku do zadní kapsy u kalhot. Bratr Mora se domníval, že sahá po zbrani. To byla úleva, když muž vytáhl knihu, která obsahovala Nový Zákon a Žalmy! Pak si muž ověřil text ve své Bibli a přijal poselství. Zakrátko se on i jeho rodina stali svědky Jehovovými. „Všiml si, že jsem jaksi trochu znervózněl,“ říká bratr Mora, „a tak kdykoli se nyní setkáme, vzpomeneme si na tuto příhodu a smějeme se.“

Pěkná odezva v posledních letech

Počet lidí, kteří chválí Jehovu, v celém Mexiku navzdory pronásledování neustále vzrůstal. Kázání dobré zprávy začalo být účinnější, protože bratři stále více rozuměli  biblickým i organizačním záležitostem. Zvěstovatelé si postupně uvědomovali, že k lidem, kteří projevili zájem, je nutné znovu chodit a starat se o ně. Díky tomu vzrostl počet biblických studií. V roce 1970 se v Mexiku vedlo každý měsíc průměrně 43 961 studií; o deset let později vzrostlo toto číslo na 90 508. Někteří lidé, s nimiž se tato studia vedla, dělali velmi rychlé pokroky.

Tak to bylo v případě Lina Moralese a jeho manželky. Lino se vydal se svým přítelem na pouť k soše Panny Marie do jednoho města v Guatemale. (Žil v Mexiku, ve státě Chiapas.) Domluvili se, že k soše přistoupí jednotlivě, aby se tam pomodlil každý sám. Lino vypráví: „Když přítel dlouhou dobu nevycházel, velmi uctivě jsem pootevřel dveře kaple. Ale jaké rouhání jsem viděl! Můj přítel zvedal Panně sukně! Když jsem na něho křikl: ‚Co to děláš?‘, rychle předstíral, že se modlí. Vyzývavě jsem na něj zavolal, aby šel ven, a když vyšel, zvedl jsem pěsti, abych ho uhodil. Chvíli mu trvalo, než mi vysvětlil, co dělal. Když jsem se uklidnil, povídal mi, že ztratil o soše iluze. Jakmile si totiž klekl, aby políbil soše nohy, všiml si, že socha má nalakované pouze tváře a nohy, ale vespod pod oblečením že má jen kousky dřeva.“

Tato příhoda a také úmrtí jeho malého chlapce hluboce zapůsobily na Linův názor. Co se dělo dál? Jeho manželka vzpomíná: „K mým dveřím přišly dvě ženy a mluvily se mnou o Bibli. Brzy mě přesvědčily, že to, co říkají, je pravda. Nechaly mi knihu a slíbily, že se vrátí později. Ihned po jejich odchodu začalo pršet. Déšť nepolevoval, a tak se ženy vrátily, ale teď i se svými manžely. Hledali úkryt před deštěm. Pršelo ovšem bez přestání celé odpoledne, a oni museli přespat v mém domě. Tu dobu jsme využili — oni mi sdělovali biblické pravdy, a já jsem se je  dozvídala. Druhý den časně ráno odešli a slíbili, že opět přijdou. Nejvíc mluvil jeden pravidelný průkopník. On i jeho manželka pocházeli z jižní části státu; jejich společníkem byl Caralampio z města La Trinitaria. K mému velkému údivu přišel téhož dne odpoledne domů můj manžel. (Lino učil daleko odtud ve venkovské škole.) Po večeři jsem mu řekla, že mě navštívili nějací kazatelé a že mi nechali knihu. Začali jsme spolu knihu probírat a uvažovat o tom, co mi vysvětlili, a nemohli jsme s tím skončit. Když jsme to pochopili, noc skončila a začínalo svítat. Vůbec jsme nespali.“

Linova manželka začala připravovat snídani a Lino mezitím osedlal koně. To ráno jel 20 kilometrů až do města La Trinitaria, aby tam vyhledal Caralampia. Dům našel,  ale nikdo nebyl doma, protože Caralampio někde kázal. Nechal mu tedy vedle u sousedů zprávu. „Vrátil jsem se domů trochu skleslý,“ vzpomíná Lino, „ale čekalo mě překvapení. Druhý den brzy ráno jsem slyšel, že někdo klepe na dveře. Když jsem vyšel ven, stáli tam kazatelé! Asi v sedm hodin večer dostali zprávu, že jsme je hledali. Ihned se vydali na cestu a šli pěšky celou noc, takže k nám došli, když se rozednívalo. A tak tito kazatelé za necelých 48 hodin od chvíle, kdy nám nechali knihu — a přestože to bylo velmi daleko a byla noc —, již přišli na opětovnou návštěvu.“

Opětovná návštěva trvala tři dny! Za tu dobu poznali Lino a jeho manželka základní pravdy z Božího slova. Čtvrtý den šli oba společně se svědky kázat dalším lidem. Tak jedna velká rodina začala sloužit Jehovovi.

‚Vraťte život mému synovi, nebo vás vyhodím‘

Rychle přijímal pravdu také Edilberto Juárez ze státu Oaxaca. „Oplakával jsem mladšího bratra a svého syna — bratr zemřel a syn téhož dne spáchal sebevraždu,“ vyprávěl. „Jakmile jsem se dozvěděl o té strašné události, ihned jsem se obrátil ke svým bohům (k obrazům), kteří zabírali celou jednu stěnu v mém domě, a řekl jsem jim, že musejí mému synovi vrátit život, a pokud to neudělají, že je budu muset vyhodit. Jelikož vůbec nedali najevo svou moc, po osmi dnech jsem je z domu vyházel a hořce jsem plakal nad ztrátou svých drahých.

Přišel ke mně učitel a snažil se mě utěšit. Dal mi Nový Zákon a doporučil, abych si ho přečetl. Ale neměl jsem o knihu zájem, protože jsem nikdy předtím Bibli neviděl, a tak jsem ji odložil stranou. Asi v té době mě navštívil člen letničního hnutí. Když jsme si povídali, všiml jsem si  jakéhosi muže s aktovkou. Můj host poznal, že to je svědek Jehovův, a doporučil mi, abych ho k sobě pozval, protože bude víc vědět o Písmech. Svědek přišel a když zjistil, že mám smutek, začal se mnou mluvit o vzkříšení. To mě opravdu velice zajímalo.“

Tento svědek začal Edilberta navštěvovat pravidelně, i když kvůli tomu musel chodit daleko pěšky. „Pak jsem začal o své nové víře mluvit s jinými lidmi,“ vyprávěl Edilberto. „Tři z nich projevovali zájem o pravdu a začali se scházet u mě doma; a tak když nás ten zvěstovatel navštívil, studovali jsme Bibli čtyři.“

Krátkodobá „vzdělávací“ studia

V roce 1968 byla vydána kniha Pravda, která vede k věčnému životu. V té době se jí říkalo ‚modrá bomba‘ a nám bylo doporučováno, abychom ji s lidmi prostudovali za šest měsíců. Ne každému to však trvalo tak dlouho. V jednom případě bylo studium vedeno necelé dva týdny. Kancelář odbočky o tom podala tuto zprávu:

„Jedna paní poznala pravdu tak, že dostala darem předplatné na Strážnou věž. Přišla na krajský sjezd, který se konal v sousedním městě právě v době, kdy tam byl na návštěvě oblastní služebník se svou manželkou. Bratr i jeho manželka s touto paní mluvili a povšimli si, že upřímně touží sloužit Jehovovi a pomáhat lidem v městečku, kde bydlí. Dohodli se s ní tedy, že společně prostudují knihu Pravda. Problém byl ovšem v tom, že nebylo dost času vést s ní studium tak, jak doporučila Společnost. Paní totiž měla zůstat ve sjezdovém městě jenom dva týdny a pak se měla vrátit malým letadlem domů do města vysoko v horách. Manželka oblastního služebníka s ní tedy intenzívně studovala dva týdny. Studium se vlastně vedlo od pátku do pátku a za třicet hodin probraly úplně celou knihu Pravda. Paní chtěla využít  času, který měla k dispozici, a tak s ní oblastní služebník a jeho manželka někdy odpoledne a večer strávili dvě až tři hodiny a odpovídali jí na spoustu otázek. Na konci těch dvou týdnů měla v knize podtrhané všechny odpovědi a byla velmi nadšená tím, že se vrátí do svého odlehlého městečka a tam bude pomáhat druhým.“

Předtím, než na konci těch dvou týdnů odjela z města, se dala pokřtít. Když se vrátila domů, brzy sama vedla osm studií, probíhalo tam studium Strážné věže za účasti 15 lidí a byla vytvořena odloučená skupina. Nyní je v oblasti jejího působení sbor.

Rady starších přinášejí „skupinám“ užitek

V souladu s biblickou radou od věrného a rozvážného otroka byl v roce 1972 zaveden nový způsob dozoru nad „skupinami“. Jediného „služebníka skupiny“, který ve skupině dohlížel na všechno, měla nahradit rada starších. Uskutečnilo se to do té míry, jak to jen bylo možné. Ale stejně jako nyní bylo i tehdy mnoho skupin, ve kterých byli zvěstovatelé vděční za jednoho či snad dva bratry, kteří byli mezi nimi způsobilí sloužit jako starší. Mnozí bývalí služebníci skupin se podle nové úpravy stali staršími, ale někteří ve skutečnosti neodpovídali biblickým požadavkům. Ti bratři, kteří byli způsobilí, nesměli zacházet se stádem drsně, jak to někteří v minulosti dělali. (1. Petra 5:2, 3) Když v radě starších sloužili dva biblicky způsobilí bratři nebo i více, začala organizace soucitněji dbát o potřeby stáda a tak přesněji napodobovat Ježíše Krista, znamenitého Pastýře.

Dodnes je potřeba, aby další způsobilí bratři sloužili jako starší. Počet svědků rychle vzrůstá, a proto o mnoho sborů (do roku 1989 se o nich mluvilo jako o „skupinách“) pečuje pouze jeden starší a několik služebních pomocníků; někdy mají všechny povinnosti na starosti služební pomocníci.  Ve městě Tantoyuca ve státě Veracruz byly dva sbory, ale jenom jeden starší. Na území, které potřebovalo pomoc, se i s celou svou rodinou přestěhoval Enrique Hernández Montes (starší i průkopník). Ve sboru, kam byl přidělen, bylo tolik zájemců, že se celý sbor nemohl vejít do sálu Království. Bylo nutné rozdělit skupinu na dvě části a opakovat shromáždění i pro druhou skupinu. Před několika lety zjistil jeden starší ve městě Palmillas ve státě Sinaloa, že tam je 21 lidí, kteří se chtějí dát pokřtít na příštím krajském sjezdu. Se všemi se ze všech sil snažil probrat otázky pro uchazeče o křest.

I tam, kde je velmi málo způsobilých bratrů, vede rozdělování úkolů k lepší péči o stádo.

Nastal čas prosévání

Mnoho křesťanů dychtivě očekávalo, co přinese rok 1975 a jaký význam může mít pro splnění Jehovových záměrů. Někteří se k tomuto datu upnuli jako k době, kdy bude zničen starý systém a bude vytvořen Boží nový svět. Když se tato očekávání nesplnila, přestali někteří lidé sloužit Bohu. Z některých se stali odpadlíci. Převážná většina svědků Jehovových však v sobě měla lásku k Jehovovi. Tito lidé věděli, že Boží slovo nikdy neselže.

Celosvětová organizace se v období let 1975–1976 s plnou důvěrou v Jehovu připravovala na další růst. Nebyli jsme zklamáni. A na rozmachu, k němuž docházelo, se pozoruhodným způsobem podílelo i Mexiko. Co k tomuto rozmachu přispělo?

Velké rodiny se sjednotily v Jehovově službě

V Mexiku jsou velké rodiny. Když je tedy zavedeno biblické studium, často se ho účastní tři, čtyři či více osob. Rodiny jsou obvykle soudržné a děti mají ke svým rodičům  velkou úctu. Z toho vyplývá, že pokud se rodiče chopí pravdy, chopí se jí i děti. Jestliže rodina uplatňuje biblickou pravdu, rodinné svazky se ještě více upevňují a často se na Jehovově službě podílejí celé rodiny.

Mladí lidé mají zcela jistě pocit, že do sboru patří. Na shromážděních se všichni navzájem zdraví vřelým stiskem ruky, a to se týká i mládeže. Děti jen zřídkakdy nemají o shromáždění zájem. Všechny se na nich chtějí podílet a touží pomáhat i při jiných činnostech v sále.

Často je vidět celé rodiny, jak se společně účastní kazatelské služby. Někdy vyvíjejí úsilí, aby většina z nich mohla nastoupit průkopnickou službu. Například Guilebaldo Hernández a jeho manželka ze sboru Oriente ve městě Zapata (stát Morelos). Jejich tři dcery slouží jako zvláštní průkopnice a další tři jako pravidelné průkopnice (ve vzdáleném obvodu), jejich dva synové jsou zvěstovatelé a působí jako služební pomocníci a poslední dvě dcery (jedenáctiletá a dvanáctiletá) jsou nepokřtěnými zvěstovatelkami. V této dvanáctičlenné rodině je šest sborových zvěstovatelů a šest průkopníků!

Sabino Martínez Durán ze sboru Estrella ve městě Aguascalientes (stát Aguascalientes) slouží jako starší a pravidelný průkopník. Jeho manželka a osmadvacetiletá dcera jsou také v pravidelné průkopnické službě. Dvacetiletý syn je pravidelným průkopníkem a služebním pomocníkem ve stejném sboru. Devětadvacetiletý syn je členem mexické rodiny betel a pětadvacetiletý syn se podílí na stavební činnosti odbočky.

Úcta k rodičům přinesla dobré výsledky

Je nepochybné, že k šíření poselství o Království velmi přispívá to, že členové mexických rodin mají k sobě navzájem  úctu. To dále dokresluje jeden příběh ze státu Chihuahua.

Starší ve městě Navojoa ve státě Sonora slyšeli, že ve vesnici El Trigo de Russo, která leží v horách ve státě Chihuahua, jsou lidé, kteří studují Bibli s pomocí publikací Společnosti, například s pomocí knihy Pravda. Jeden starší a jeden služební pomocník podnikli obtížnou celodenní cestu, aby si tu zprávu ověřili a aby těmto novým zájemcům pomohli. Zjistili, že biblická studia s těmito lidmi vede místní učitel a jeho manželka, kteří nepatří mezi svědky. Dvakrát týdně se tam pořádalo shromáždění, kde bylo 25 až 30 přítomných. Jak k tomu došlo?

Učitelova matka — naše sestra — navštívila svého syna. Během tamního pobytu kázala některým lidem v okolí a nechala jim knihu Pravda. Když viděla, že tito lidé projevují velký zájem, prosila svého syna a snachu, aby jim pomáhali. Učitel a jeho manželka nebyli svědky Jehovovými, i když matka svého syna o Jehovových cestách poučovala v době jeho mládí. Měl svou matku rád a měl k ní úctu, a tak přistoupil na to, že s těmi lidmi bude studovat. Snacha byla samozřejmě ochotná s ním spolupracovat. Studovali s těmi lidmi, a to probudilo zájem i u nich. Během čtyř měsíců prostudovali knihu Pravda. Ti dva bratři z města Navojoa se s nimi domluvili, že je budou pravidelně navštěvovat starší i jiní zvěstovatelé. Zvěstovateli se jako první z celé skupiny stali učitel a jeho manželka. Byli pokřtěni na oblastním sjezdu v roce 1989. V červnu roku 1990 vznikl v El Trigo de Russo sbor, kde je deset zvěstovatelů, a téměř každý zvěstovatel na tomto území vede biblické studium.

Vzdělávací škola Gilead uspokojuje potřeby

Mnozí mladí průkopníci v Mexiku toužili sloužit v zemích, kde je to více potřeba. Ovšem velice potřeba to je  právě v Mexiku, a proto nebyli povzbuzováni, aby se stěhovali do zahraničí, a jen málokdo z nich byl pozván do školy Gilead. Kromě toho chodit do školy Gilead znamená učit se anglicky, a to bylo pro některé z nich obtížné. V období 1980–1981 však dvaasedmdesát mladých mexických průkopníků absolvovalo zvláštní školení ve Vzdělávací škole Gilead v Mexiku. Toto školení se dá využít kdekoli v Latinské Americe.

Absolventi této školy se mohli snadno přizpůsobit životu v zemích, do nichž byli přiděleni, protože měli jít do zemí, kde je velmi podobná kultura jako v Mexiku a kde by ani neměli mít žádné jazykové potíže.

Zasvěcení nové odbočky

Organizace se stále rozrůstala, a tak kanceláře v ulici Melchor Ocampo č. 71 začaly být příliš malé na to, abychom mohli zajišťovat činnost, která se v Mexiku vykonávala. V roce 1973 společnost La Torre del Vigía koupila pozemek mimo Mexico City v osadě nazvané El Tejocote a tam byl postaven nový prostorný domov betel, kde mělo bydlet více než sto lidí. V dubnu roku 1974 se tam přestěhovala rodina betel a budova byla zasvěcena. Zdálo se, že tam budeme mít dost prostoru, abychom se mohli o dílo starat mnoho let. Ale nebylo to tak! Jak se tempo vzrůstu počtu svědků zvyšovalo, bylo nutné odbočku zvětšovat, a tak v roce 1985 byla zasvěcena přistavěná budova a v roce 1989 další přístavby.

Kromě toho, že bylo nutné zajistit dostatečný prostor pro kanceláře a pro bydlení členů rodiny betel, bylo také nutné udělat opatření, aby se mohlo vyrábět velké množství biblické literatury určené k rozšiřování v Mexiku. Zásilky časopisů ze zahraničí docházely stále hůře. Chtěli jsme  si literaturu tisknout sami, ale občanským sdružením to zákon nepovoloval. Tuto situaci jsme řešili tak, že jsme v roce 1983 zajistili tisk časopisů La Atalaya a ¡Despertad! u jedné místní komerční tiskárny. Také jsme zkoušeli zadávat tisk a vazbu různým nakladatelstvím. To nejlepší, co jsme však od nich mohli dostat za přijatelnou cenu, byly brožované publikace. Stále jsme měli problémy se špatnou kvalitou a pozdními dodávkami.

V této chvíli bylo rozhodnuto vytvořit další společnost, která by byla určena výhradně pro vydávání literatury. Činnost této společnosti odpovídala všem požadavkům, které pro takovou činnost stanovil mexický zákon. Byla zakoupena a přestavěna továrna, která byla od betelu vzdálena asi 15 minut chůze, a tam byla vybudována nová tiskárna. To bylo radosti, když přišla zpráva, že Watchtower Society v Brooklynu naložila na loď dva tiskové stroje typu MAN a ty teď plují do Mexika! Ale jaké bylo naše zklamání, když jsme se dozvěděli, že loď postihla na cestě prudká bouře, a stroje byly prakticky zničeny! Člen výboru odbočky Roberto Gama jel do přístavu Veracruz, aby tam převzal zásilku — nebo to, co z ní zbylo. Když stroje uviděl, rozplakal se.

Bylo vůbec možné je opravit? Jindy a za jiných okolností by se daly do šrotu. V tomto případě se však musely uvést do provozu a pro bratry, kteří byli naučeni improvizovat a pro zajištění životních potřeb využívat naprosto všechno, to nebylo nic nemožného. Společnost poslala z Brooklynu dva bratry, aby mexickým bratrům pomohli, a tak bratři s velkým úsilím, vytrvalostí a trpělivostí rozbité části opravili nebo vyměnili a instalovali první stroj. Díky Jehovovi tiskl! A potom byl uveden do provozu druhý tiskový stroj.

 Byla to opravdu radostná událost, když se podařilo vytisknout časopis La Atalaya z 1. října 1984. Časopis ¡Despertad! se začal tisknout od čísla z 22. května 1985. Velmi jsme si oddechli, když jsme konečně přerušili obchodní styky se světskými tiskárnami.

V roce 1987 jsme očekávali dodávku dvou nových ofsetových rotaček Hantscho určených pro čtyřbarevný tisk, a tak byla tiskárna rozšířena, aby tam bylo pro ně místo. V září roku 1988 byla vytištěna barevná brožura “¡Mira! Estoy haciendo nuevas todas las cosas” („Hle, činím všechny věci nové“). Od té doby se zde tiskly všechny knihy a časopisy, které byly potřebné v Mexiku a v mnoha dalších zemích Střední Ameriky. Dva tiskové stroje pro čtyřbarevný tisk tisknou čtyři miliony časopisů měsíčně.

Sbor svědků Jehovových v Mexiku

Organizace svědků Jehovových řídila svou činnost v Mexiku podle stejných zásad jako v jiných částech světa. Od roku 1931 také zde o sobě všichni bratři říkali, že jsou svědkové Jehovovi. Přesto bylo v Mexiku mnoho let nutné, aby organizace působila jako nenáboženská vzdělávací společnost, jak bylo vysvětleno již dříve.

V průběhu osmdesátých let však začalo docházet ke změnám. Zástupci vlády několikrát navštívili některá místa shromáždění a trvali na tom, aby tato místa byla u vlády zaregistrována jako místa náboženských shromáždění a stala se státním majetkem. Naproti tomu bylo pro nás čím dál tím obtížnější najmout si nějaké veřejné prostranství pro oblastní a krajský sjezd, protože úřady tvrdily, že zákon zakazuje pořádat náboženská shromáždění na veřejných prostranstvích.

To nás v roce 1988 přimělo ke schůzkám se zástupci vlády.  Dozvěděli jsme se, že úředníci sice na naši organizaci nemají žádné stížnosti, pokud jde o chování, ale přesto k ní mají značnou nedůvěru kvůli tomu, co jim jiní lidé pověděli o ní a o našem postoji ke státním symbolům. Kromě toho se domnívali, že naše organizace působí ilegálně, protože místa shromáždění nebylo možné snadno poznat. Úředníci od nás na těchto schůzkách dostali obsažné svědectví o tom, čemu svědkové Jehovovi věří. Objasnili jsme jim, že dodržujeme křesťanskou neutralitu a že také respektujeme autoritu vlády, ale zároveň trváme na tom, že nebudeme dělat to, co považujeme za modlářství. Z těchto rozhovorů vyplynulo, že by naše organizace měla působit veřejně jako náboženství svědků Jehovových, i když to bude znamenat, že všechna místa našich shromáždění se stanou státním majetkem. To úřadům poskytne možnost, aby lépe poznaly naše dílo, což by podle našeho názoru přineslo kladné výsledky. Nicméně to, jak budeme moci pořádat velké sjezdy, se nevyřešilo.

V roce 1989 byl se souhlasem vedoucího sboru poslán všem „skupinám“ dopis, v němž se sdělovalo, že od 1. dubna budeme v Mexiku působit jako náboženská organizace. Později, v červnovém vydání Nuestro Ministerio del Reino (Naší služby Království), což byl nový název Informador de la Torre del Vigía (Informátoru), byly uvedeny další podrobnosti. Od té doby se ve službě dveře ode dveří mohla používat Bible a na shromážděních mohly být pronášeny modlitby. Časem jsme na shromážděních začali zpívat.

Jistě si umíte představit, jakou radost z toho měli ve sborech. Ve vzdělávacích sálech neboli ve studijních sálech (z nichž se nyní staly sály Království) i na oblastních a krajských sjezdech tekly bratrům po tvářích slzy, když byla pronášena společná modlitba a začalo se zpívat. A díky  tomu, že při vydávání svědectví dveře ode dveří se četlo přímo z Bible, horlivost bratrů vzrůstala, jejich služba byla účinnější a přinášela jim velké uspokojení. Ani jsme si neuvědomili, že jsme také vytvořili základ, z něhož se dá vycházet při zákonném obhajování našeho křesťanského způsobu života.

Silný nátlak na děti-svědky

Na děti svědků Jehovových byl vždycky vyvíjen silný nátlak kvůli tomu, že nezdraví vlajku — žádnou vlajku. Svůj postoj k této věci vysvětlovaly děti učitelům samostatně i v doprovodu svých rodičů. Někdy bylo jejich vysvětlení přijato, ale ve většině případů byly vyloučeny ze školy. Rodiče takových dětí hledali nějakou školu, kde by měli učitelé větší pochopení, a děti by se tedy mohly dále vzdělávat. Zákonným způsobem se toho však nedalo udělat mnoho, protože neexistoval základ, z něhož by se při obhajování práv dětí dalo před úřady vycházet.

Se vzrůstem počtu zvěstovatelů vzrůstal také tlak na děti-svědky. Články v novinách kritizovaly názory svědků Jehovových. Nyní jsme v Mexiku působili jako náboženská organizace, a tak nastal čas, abychom ve školách zahájili kampaň za obhajobu křesťanského svědomí dětí-svědků.

Boj za svobodu svědomí ve školách

V roce 1989 byly ke státním úřadům podávány naléhavé žádosti o to, aby děti měly právo na vzdělání v souladu s právy, které zaručuje mexická Ústava. Svědkové-právníci po celém Mexiku spolupracovali s výbory, které byly vytvořeny proto, aby pod vedením právního oddělení odbočky řídily projednávání těchto případů. Mnozí úředníci školské správy od soudního řízení ustoupili, když se ocitli před soudem. Před soud se dostalo více než sto  případů. V devětačtyřiceti bylo rozhodnuto ve prospěch svědků Jehovových a osmadvacet jich je dosud nevyřešeno. V osmadvaceti případech bylo podáno odvolání k Magistrados de los Colegiados de Circuito (k soudům, které jsou nadřízené federálním soudcům) a čtrnáct těchto odvolání bylo vyřízeno kladně, což vytvořilo precedenční případ pro jednání u nižších soudů. Děti nebyly osvobozeny od oslav, ale soudci podle zákona rozhodli, že dítě nesmí být z žádného důvodu připraveno o možnost vzdělávání. V mnoha případech, kdy úředníci školské správy jednali svévolně, zasáhly federální úřady. Někteří úředníci ministerstva školství začali být v této záležitosti rozumnější a rozeslali určité příznivější směrnice.

Svědkové zorganizovali program, při němž navštěvovali úředníky školské správy ve všech částech Mexika a osobně je informovali o postoji svědků Jehovových k nenáboženským obřadům. Předali těmto úředníkům informace o biblických i právních stránkách problému. Mnozí úředníci věděli o svědcích Jehovových velmi málo. Poznenáhlu si začali uvědomovat, že děti-svědkové se odmítají účastnit určitých oslav proto, že se ve svém svědomí opírají o náboženské zásady, ale mají přitom úctu ke státním symbolům i k představitelům státu. (2. Mojž. 20:4; Řím. 13:1) Problémy se sice nevyřešily úplně, ale soudcům, úředníkům školské správy a učitelům bylo vydáno dobré svědectví a někteří z těchto lidí projevili zájem o pravdu. (Mat. 10:18–20)

Bratři nyní navštěvují jednoho federálního soudce v Ciudad Juárez ve státě Chihuahua, který vynesl příznivé rozhodnutí. Nedávno jim řekl, že již skoro přečetl knihu Jak vznikl život? — Evolucí, nebo stvořením? Potom otevřel zásuvku u svého stolu a řekl: „Tady mám Bibli, kterou jste  mi nechali, a tyto knihy jsou mými nejlepšími společníky.“

Další z federálních soudců, soudkyně v Chilpancingu ve státě Guerrero, která vynesla příznivé rozhodnutí, požádala bratry, aby jí objasnili naši křesťanskou neutralitu. Uznala toto vysvětlení a dala najevo, jakou má radost, že to rozhodnutí, které předtím vynesla podle zákona, vyznělo v náš prospěch, přestože přesně nechápala náš názor. Také ona přijala nějakou biblickou literaturu.

Oblastní a krajské sjezdy — Velké svědectví

Jak naše krajské a oblastní sjezdy ovlivnila skutečnost, že naše organizace je nyní uznána nejen jako vzdělávací společnost, ale jako náboženství svědků Jehovových? Když jsme v roce 1988 poprvé úředníkům předložili žádost o povolení pořádat sjezdy, prostě nám poukázali na zákon, který neposkytoval církvím žádnou možnost konat veřejná shromáždění mimo jejich běžná shromaždiště. V té době nám doporučovali, abychom si pořídili vlastní velké prostory pro oblastní a krajské sjezdy a nepořádali sjezdy na veřejných prostranstvích. My jsme dále trvali na svém požadavku, aby naše velká shromáždění mohla  probíhat na veřejných prostranstvích. Řekli, že si můžeme podat žádosti a že tyto žádosti budou posouzeny. Nezakazovali nám scházet se na velkých shromážděních, protože jsme se tak scházeli stále a také jiná náboženství konala veřejné náboženské slavnosti. Jeden z odpovědných bratrů vzpomíná, jak schůzka s úředníky skončila: „Když jsme se loučili, řekl jsem: ‚Takže se to dá chápat tak, že budeme pokračovat v tom, co jsme dělali, dokud nedojde k nějaké jiné dohodě.‘ Souhlasili a v srdečném ovzduší jsme se rozloučili.“

Společnost tedy dále pořádala oblastní a krajské sjezdy, ale začali jsme používat jmenovky stejně jako svědkové jinde na světě. Také jsme na sjezdech začali zpívat a pronášet modlitby. Nevyhýbali jsme se publicitě, ale vlídně jsme přijímali novináře. Na různých místech přišli na sjezdy vládní inspektoři a jejich dojem byl příznivý. A s Jehovovým požehnáním sjezdy vydávaly velké svědectví o Božím jménu.

Během posledních měsíců roku 1993 se konalo 161 oblastních sjezdů „Božské vyučování“ v 74 městech; na těchto sjezdech bylo celkem 830 040 návštěvníků a celkový počet křtů dosáhl 15 662. To se jistě značně lišilo od dřívějších začátků.

 ‚Výzva pro katolickou církev, aby se probudila‘

Řada novin v Mexiku se o našich posledních oblastních sjezdech vyjadřovala velmi kladně, a tak se i tímto způsobem vydalo svědectví, které stavělo Jehovovo jméno do dobrého světla. List El Norte, který vychází v Monterrey ve státě Nuevo León, ve vydání z 27. října 1991 napsal: „Přestože se na baseballovém stadiónu v Monterrey sešlo 25 000 svědků Jehovových, nezůstaly tam žádné odpadky, nikdo do nikoho nestrkal, nikdo nepokřikoval, ani tam nemusely být policejní hlídky . . . Přicházely tam zástupy dětí, dospívající mládeže i dospělých, všichni ve společenském oblečení; muži s kravatami a ženy v dlouhých sukních tlumených barev byli elegantní. Skoro každý měl v ruce Bibli — vlastní překlad svědků nazvaný Překlad nového světa —, do které se všichni dívali, když se řečník odvolával na některou kapitolu Bible.“ Jiný list v tomto městě citoval ve své zprávě to, co řekl vysoký hodnostář katolické církve: „Poselství, které zanechalo výroční shromáždění svědků Jehovových, je pro katolickou církev výzvou, aby se probudila a posílila svou víru.“

Novinářka, která se zúčastnila oblastního sjezdu svědků Jehovových na stadiónu Arena México, popsala, co tam viděla a slyšela, a pak uvedla: „A já teď odcházím v hlubokém zamyšlení. Dívám se kolem sebe na naše věřící, na naše komunity, dívám se do vlastního nitra a cítím se zahanbena tím, jak ubohé svědectví vydávám o náboženství, které vyznávám a kterému pevně věřím . . . A tak když se loučím se svědky Jehovovými, zpytuji svědomí a prosím o sílu, abych se mohla stát pravým svědkem pro pravou víru.“ List La Voz v severním městě Monclově ve státě Coahuila napsal: „Musíme uznat pravdivost toho, čeho dosahují . . . Před nedávnem měli na témže místě shromáždění  katolíci. Byl na něm přítomen dokonce národní vůdce katolické církve, a přesto stadión nevypadal tak čistě jako nyní . . . , a to i po třech dnech shromáždění; a než ze stadiónu odejdou, nechají ho čistý . . . Odvažujeme se s jistotou říci, že tento park vypadá pěkně a ‚použitelně‘ jen tehdy, když v něm mají svá shromáždění svědkové Jehovovi.“

Otázka vhodného používání krve

Právní postavení v Mexiku nám svědkům Jehovovým také poskytlo lepší možnosti k obhajování svého biblicky podloženého postoje ke krvi. Pro naše bratry bylo vždy obtížné získat zájem nemocnic. Lékaři v Mexiku nejsou zvyklí na to, že by byly zpochybňovány jejich vědomosti a pravomoc při péči o pacienty v nemocnicích. Bratři, kteří potřebovali operaci, vysvětlovali své náboženské stanovisko lékařům, ale ti jen ve velmi málo případech brali ohled na jejich svědomí. V případě, že se bratři snažili najít lékaře, kteří by je léčili bez použití krve, museli chodit od jedné nemocnice ke druhé.

Cílem bylo zlepšit situaci, a tak se ve dnech 25. až 27. ledna 1991 konal v Mexiku lékařský seminář pro bratry. Seminář řídili bratři z Brooklynu. Po skončení tohoto semináře vzniklo v kanceláři odbočky oddělení nemocničních informací a po celém Mexiku byly vytvořeny výbory pro styk s nemocnicemi. Od té doby dostávají zdravotnické ústavy v celém Mexiku ohromné množství dokladů o postoji svědků Jehovových ke krvi.

V dubnu 1991 byli někteří z bratrů, kteří působí ve výborech pro styk s nemocnicemi, pozváni do Acapulka ve státě Guerrero na První latinskoamerický kongres o léčení transfúzemi a o krevních bankách. Kongresu se zúčastnili zástupci dvanácti zemí Střední a Jižní Ameriky.  V proslovu nazvaném „Organizace, normalizace a rámec zákonů“ byla zmínka o tom, že „svědkové Jehovovi kvůli svému náboženskému přesvědčení odmítají používat krev a právě pro tuto skupinu je důležité hledat nějaké alternativy“. Lékař, který tuto informaci uváděl, krátce promluvil o výborech pro styk s nemocnicemi. Předtím jsme s tím lékařem vedli rozhovor a on věděl, jak jsme organizováni. Na kongresu bylo zasedání věnované dotazům, a když někteří účastníci tvrdili, že by se měl život zachránit navzdory náboženskému přesvědčení, ten lékař prostě řekl: „Jestliže se chcete vyhnout problémům se zákony, měli byste s touto náboženskou skupinou raději jednat s respektem.“ Potom dodal, že podle všeobecného zákona o zdraví je pro použití krve nutné získat pacientův souhlas dříve, než je krev použita.

V posluchárně Nejvyššího soudu se konala další řada přednášek. Během jedné z nich položil jistý právník dvě otázky, které se týkaly svědků Jehovových: „Je zákonné odmítat zdravotnické služby svědkům Jehovovým jen proto, že nechtějí darovat krev?“ a „Je správné a zákonné vnutit pacientům-svědkům transfúzi krve násilím?“ Vedoucí právního oddělení ministerstva zdravotnictví oznámil, že zákon nijak nevyžaduje, aby pacient daroval krev výměnou za léčebnou péči. Prohlásil: „Léčebná péče je povinnost, kterou Všeobecná ústava republiky ukládá všem zdravotnickým ústavům, a měla by být poskytována bez omezení. Odpírání léčebné péče je trestný čin.“ Tyto projevy otevřely cestu k některým velmi přínosným rozhovorům s úředníky ministerstva zdravotnictví.

Ve zprávě z oddělení nemocničních informací se uvádí: „Hovořili jsme s vedoucím právního oddělení mexického ministerstva zdravotnictví. Vysvětlili jsme mu činnost výborů  pro styk s nemocnicemi a on to považoval za něco naprosto mimořádného. Potom nás požádal, abychom mu přímo z Bible vysvětlili, o co opíráme svůj náboženský názor. Připadalo nám, že to pochopil velice dobře, a řekl, že nás seznámí s dalšími vedoucími pracovníky ve zdravotnictví, aby také oni slyšeli, jaký názor zastáváme a jaká opatření jsme v tom ohledu udělali. Následovala řada rozhovorů, z nichž jeden byl rozhovor s lékařem, který je vedoucím Ústavu pro registrace transplantací a který úspěšně prováděl transplantace ledvin u svědků Jehovových. Tyto rozhovory byly velmi zajímavé, protože na lékaře udělalo dobrý dojem, jaká opatření jsme v celosvětovém měřítku udělali, abychom dosáhli lepšího porozumění mezi pacienty-svědky a pracovníky nemocnic.“

Řeč čísel

Zatímco se všechno tohle dělo, zvěstovatelé nadále velmi aktivně kázali dobrou zprávu. Od roku 1931, kdy zprávu o kazatelské službě podalo 82 zvěstovatelů, došlo k vynikajícímu vzrůstu. V roce 1961 jsme dosáhli vrcholného počtu 25 171 zvěstovatelů. Vedení biblických studií se zlepšilo, ale stále ještě nebylo pro tuto činnost vyškoleno dost bratrů. Zvěstovatelé byli postupně vzděláváni, a tak měli stále větší úspěchy ve službě dům od domu, ve vykonávání opětovných návštěv a ve vedení biblických studií.

V roce 1971 bylo dosaženo nového vrcholu více než 50 000 zvěstovatelů. Za dobu osmi let jsme sedm let měli vzrůst více než o 10 procent a někdy jsme dosáhli až čtrnáctiprocentního vzrůstu. Kromě toho bylo v sedmdesátých letech každý rok pokřtěno více než 5 000 lidí. Od roku 1971 se za pouhých deset let rozšířily řady  zvěstovatelů o dalších skoro 50 000. V roce 1981 byl vrcholný počet zvěstovatelů 101 171. Počet biblických studií se v té době téměř rovnal vrcholnému počtu zvěstovatelů a od té doby připadá na každého zvěstovatele v průměru více než jedno domácí biblické studium.

Bratři ve své horlivosti pro kazatelskou službu nepolevili. Služební rok 1994 skončil vrcholným počtem 404 593 zvěstovatelů. Biblických studií je nyní v průměru více než 535 000. Památnou slavnost v roce 1994 navštívilo 1 379 160 lidí, což ukazuje, že tam z každých 63 obyvatel Mexika přišel jeden člověk. Z tabulky dole je vidět, jak vzrůstala činnost Jehovových služebníků v Mexiku od roku 1931.

Tabulka také ukazuje, že během deseti let od roku 1981 začal prudký vzrůst počtu domácích biblických studií. Z průměrného počtu 100 636 biblických studií v roce 1981 jich bylo v roce 1991 průměrně 472 389. Za deset let bylo dosaženo vzrůstu o 369 procent, a tento vzrůst ještě neskončil.

 V Mexiku se biblická studia zavádějí velmi snadno. Například jeden zvěstovatel v Monterrey ve státě Nuevo León nabídl biblické studium ženě, se kterou mluvil u dveří poprvé. Ihned studium přijala. Později se jí zeptal, proč tak ochotně souhlasila s tím, aby se s ní doma vedlo biblické studium. Odpověděla: „Vy jste první člověk, který mi kdy nabídl, že se mnou bude studovat Bibli.“

„Zvěstovatelé překypují nadšením“

Mnoho lidí se ptalo: „Co je tajemstvím toho úžasného vzrůstu, k němuž v Mexiku v posledním desetiletí dochází?“

Jeden z členů výboru odbočky odpovídá: „Kamkoli v Mexiku přijdete, všude zvěstovatelé překypují nadšením a zdá se, že celé Mexiko je zapáleno pro pravdu. Bratři rádi vyprávějí své zážitky z kazatelské služby a chtějí si vyslechnout i vaše. Pro bratry je pravda tou nejdůležitější věcí, a jejich život se točí kolem ní. Zvěstovatelé jsou velmi horliví, káží dobrou zprávu o Království všude, kam přijdou, a Jehova jejich úsilí žehná. Krásně to vyjadřují slova z Přísloví 10:22: ‚Jehovovo požehnání — to obohacuje.‘ Také je naprosto běžné, že lidé začínají chodit na shromáždění hned, jak začnou studovat Bibli. Začínají studovat s myšlenkou, že se stanou svědky Jehovovými. To jim pomáhá dělat rychlé pokroky v pravdě.“

Škola služebního vzdělávání

Bratři v Mexiku nyní mají k dispozici další opatření, aby byli lépe vyzbrojeni k péči o toto úrodné pole — školu služebního vzdělávání. Vyučování v první třídě této školy v Mexiku bylo zahájeno v listopadu 1991. Od té doby tam proběhlo dvanáct tříd. Tento osmitýdenní kurs připravil vyučovací výbor. Učební látka je určena zejména  k tomu, aby starší a služební pomocníci byli vybaveni pro uspokojování naléhavých potřeb teokratické organizace. Pod dohledem služebního výboru vedoucího sboru jsou způsobilí svobodní bratři v Mexiku zváni do této školy, aby se v ní školili pro další úkoly v místech, kde je to více potřeba. V některých případech to znamená, že budou sloužit v jiné zemi.

Bratři reagovali s nadšením. Když bylo poprvé oznámeno založení této školy, podalo předběžnou přihlášku 600 bratrů. Stále podává přihlášku velmi mnoho mladých bratrů, a proto současně probíhají dvě třídy více než jednou za  rok. Díky tomu je v této části světa lépe pečováno o Boží stádo.

Průkopníci zahajují činnost v dalších vzdálených obvodech

Po celém Mexiku je nyní více než 9 800 sborů a těmto sborům jsou nyní jako obvody přidělena všechna velká i menší města. Stále však zbývá řada vzdálených obvodů. Mnozí průkopníci se snaží, aby se tam dostali. Shánějí práci na částečný úvazek nebo jim rodiny všelijak pomáhají, aby mohli sloužit v těchto územích.

Kromě těchto průkopníků slouží nyní 671 zvláštních  průkopníků většinou v malých sborech a v zapadlých místech, kam se dobrá zpráva dosud nedostala. Vykonávají znamenitou práci.

Někteří z těchto zvláštních průkopníků slouží způsobem, který bychom mohli nazvat služba kočovných průkopníků. Na určitém území se stěhují z místa na místo, aby se dostali k lidem, kteří žijí v téměř nedostupných končinách. Tito bratři používají malé dodávkové automobily, v nichž mohou vozit dostatečnou zásobu literatury a které jsou vybaveny na spaní. Tak se bratři mají kde uložit ke spánku, když je přepadne soumrak. V horách však musejí na konci silnice z automobilu vystoupit a vydat se pěšky s batohy, v nichž nesou jídlo a jiné zásoby. Během minulých pěti let pověřila Společnost touto činností několik skupin bratrů a ti dosáhli vynikajících výsledků.

Jako příklad uvádíme jeden z mnoha zajímavých zážitků těchto horlivých bratrů: „Ve městě Altamirano ve státě Guerrero jsme našli mnoho lidí, kteří měli zájem o pravdu z Božího slova. Za jediný měsíc jsme v domovech zájemců zavedli čtyřicet biblických studií. Jedno z těchto studií bylo vedeno s katolíkem, jehož dům byl plný model. Když se mu vysvětlilo, že modlářství je v Jehovových očích velmi špatné, a když si to přečetl v knize Žít navždy, všechny své modly zničil. Pozvali jsme ho na oblastní sjezd roku 1991 a přišel tam se šesti dalšími lidmi. Začal navštěvovat všechna shromáždění, přestože na ně musel cestovat 45 kilometrů. Nyní splňuje požadavky, aby mohl být dobrým zvěstovatelem.“

Díky úsilí těchto průkopníků bylo rozšířeno mnoho biblické literatury a na místech, kde dříve nebyli žádní svědkové, byly založeny malé sbory. Jeden z těchto průkopníků  písemně vyjádřil pocity, které měl při této práci: „Navštívili jsme půvabná místa a výborné lidi, kteří ochotně naslouchali. Mnozí dokonce plakali a prosili nás, abychom s nimi zůstali déle. A to člověka skutečně přinutilo, aby s nimi chtěl zůstat, protože to potřebují . . . Také jsme si díky tomu uvědomili, jak je Jehova láskyplný, že používá své služebníky k tomu, aby přinesli dobrou zprávu těmto chudým, pokorným lidem, kteří žijí v tak odlehlých končinách.“

‚Více lepších sálů‘

Zdá se, že v Mexiku prostě není dostatek času udělat všechno, co je potřeba. Rozšířily se stavební programy pro výstavbu sálů Království a sjezdových sálů. Naším heslem se stalo „Více lepších a větších sálů Království“ a bratři po celém Mexiku s nadšením budují lepší prostory pro shromáždění. Oblastních sjezdů se účastní více než 800 000 lidí a začíná být nesnadné najmout pro ně vhodné prostory. Věnuje se pozornost výstavbě sjezdových sálů, kde by se mohly konat nejen krajské sjezdy, ale i malé oblastní sjezdy. Díky současným zákonům a díky Jehovovu požehnání jsou v tomto ohledu v Mexiku velmi pěkné vyhlídky.

Vynikající stavební projekt byl dokončen v pohraničním městě Reynosa ve státě Tamaulipas. Jeden štědrý člověk tam věnoval na výstavbu sjezdového sálu čtyřhektarový pozemek. Na stavbě s nadšením pracovali bratři z osmi okolních krajů a za velkých osobních obětí postavili sjezdový sál, kam se vejde 3 600 lidí. Doufáme, že tento příklad tamních bratrů budou následovat i bratři v jiných částech Mexika. Sjezdový sál v Reynose zasvětil v listopadu 1992 Albert D. Schroeder z vedoucího sboru.

V Mexico City jsme měli několik let dva malé sjezdové  sály. Do každého se vejde asi tisíc lidí. Ale 9. května 1993 byl na předměstí Tultitlánu zasvěcen nádherný sál, kam se vejde 3 000 lidí. Zasvětil ho John E. Barr z vedoucího sboru. Nadšení bratři z Mexico City postavili tento sál za jediný rok. Je to nádherný sjezdový sál, který skutečně přináší Jehovovi čest.

Rozsáhlejší výstavba než kdykoli předtím

Činnost svědků Jehovových se nadále rozvíjí nesmírně rychlým tempem. Jen za minulé desetiletí vzrostl počet svědků asi ze 150 000 více než na 400 000. Počet jednotlivců i celých rodin, s nimiž se vedou domácí biblická studia, se vyšplhal asi ze 180 000 více než na 535 000. Je potřeba velkého množství literatury určené ke studiu Bible. V minulém roce rozšířili svědkové Jehovovi v Mexiku více než 30 000 000 knih, brožur a časopisů, které vysvětlují Bibli, a také miliony traktátů. Probíhá výstavba nové odbočky — větší než kdykoli předtím. Poskytne ubytování dalším asi 800 betelitům. Tiskárenský provoz se zvětší čtyřnásobně. Tento stavební projekt potrvá asi pět let a vyžádá si velkou mezinárodní spolupráci.

Těšíme se, že budeme mít tiskárenský provoz, kde bude možné vyrábět dostatečné množství Biblí, knih, brožur, časopisů a další literatury, abychom utišili duchovní hlad upřímných lidí v Mexiku i v jiných zemích Latinské Ameriky.

Duchovní pastýři Božího stáda

Bratři, z nichž se skládá výbor odbočky, dohlížejí na různá odvětví činnosti v kanceláři odbočky i jinde a pravidelně jezdí na krajské a oblastní sjezdy, kde se podílejí na programu. Tak jsou stále v úzkém spojení se všemi odvětvími činnosti, která zde v Mexiku probíhá. Jejich manželky  je v jejich obtížných úkolech oddaně podporují. Tito bratři v průměru slouží jednačtyřicet let od křtu a sedmatřicet let plným časem. Všichni jsou členy rodiny betel.

V Mexiku působí celkem 34 oblastních a 446 krajských dozorců. Je tam 9810 sborů a každý měsíc vznikne v průměru 20 nových sborů. Z toho důvodu mají cestující dozorci — a také starší a služební pomocníci — při péči o stádo ve sborech stále velmi mnoho práce. Na jeden sbor u nás v průměru připadá 1,7 staršího a 2,8 služebního pomocníka. Mnoho sborů tedy naléhavě potřebuje další způsobilé bratry. A díky neustálému vzrůstu počtu zvěstovatelů také vznikají další sbory a tam všude potřebují způsobilé starší a služební pomocníky. Ta hrstka bratrů, kteří slouží v jednotlivých sborech, vykonává znamenitou pastýřskou práci, protože pečuje o Jehovovy ovečky. (Jan 21:15–17)

Nový zákon o náboženských společnostech a veřejných projevech uctívání

V minulých 135 letech byla v Mexiku církev oddělena od státu. V roce 1865 byla situace tak napjatá, že byly přerušeny vztahy mezi Mexikem a Vatikánem. Na podkladě svých dřívějších zkušeností s náboženstvím vláda nařídila omezení, která postihla všechna náboženství. Když však v roce 1988 začal v postavení prezidenta republiky působit Carlos Salinas de Gortari, dalo se předpokládat, že ve vztahu vlády k náboženství nastane nějaká změna a že opět dojde ke sblížení s Vatikánem. U prezidentova inauguračního projevu byli přítomni vysocí hodnostáři římskokatolické církve.

Přirozeně vznikaly otázky, jak to může ovlivnit dílo svědků Jehovových. Po tomto projevu dobré vůle ke  katolické církvi se katolické duchovenstvo dožadovalo takových změn v Ústavě, které by náboženským organizacím poskytly více svobody. Tento předmět sporu byl dva roky nepřetržitě rozebírán v tisku, a tak se připravovala půda pro to, aby náboženské organizace v Mexiku získaly právní postavení. Do té doby sice náboženství de facto existovalo, ale nemělo právní postavení ani žádná práva. Bylo jasné, že duchovenstvo usiluje nejen o zákonné uznání, ale také o výsady, které se týkaly politiky a školství. Někteří katoličtí kněží kromě toho ve svých prohlášeních naznačovali, že na svědky Jehovovy by se měla vztahovat určitá omezení a že by neměli dostat zákonné uznání. Konečně v lednu 1992 udělal národní kongres určité úpravy v článcích Ústavy, kde se mluvilo o náboženství. V červenci pak byly vydány předpisy, které tyto změny uváděly v platnost. Tyto předpisy dostaly název Zákon o náboženských společnostech a veřejných projevech uctívání.

Tento zákon byl vydán proto, aby poskytl náboženským sdružením více svobody. Nyní náboženským organizacím poskytuje možnost vlastnit nemovitosti. Také dává oprávnění k tomu, aby náboženská shromáždění a projevy probíhaly i mimo chrámy. Jeden článek zákona se zmiňuje o národních symbolech a je důvod se domnívat, že byl vydán kvůli svědkům Jehovovým. Ovšem 7. května 1993 předsednictvo vlády zákonně uznalo La Torre del Vigía a Los Testigos de Jehová en México. Jsme přesvědčeni, že tento nový zákon poskytne dílu svědků Jehovových v Mexiku možnost, aby se dále rozvíjelo, a že nám bude dovoleno vykonávat toto dílo v plné svobodě a využívat přitom zákonná práva a výsady, které jsme předtím neměli. Aniž si to uvědomovali, připravovali se svědkové Jehovovi na takovou svobodu ještě před vydáním tohoto zákona.

 O Mexiku by se dalo povědět mnohem víc

Není možné uvést zde všechno, co se událo v dějinách svědků Jehovových v Mexiku. Naše historické album jsme si prohlédli jen zběžně. Některé obrázky z rané doby byly jako poněkud zašlé černobílé fotografie. Novější události jsou tak plné pohybu a života, že je lepší zachytit je na video.

Lidé, kteří jsou teprve krátkou dobu spojeni se svědky Jehovovými, jsou možná překvapeni, jakými zkouškami procházeli ti, kdo se podíleli na začátcích díla v Mexiku. Tito noví bratři jsou zvyklí na duchovní ráj, kde je hojnost duchovního pokrmu, kde mají statisíce bohabojných společníků a kde se Bohu slouží organizovaně. Přesto musí svědkové Jehovovi v mnoha částech Mexika stále vyvíjet velké úsilí, aby se dostali na svá shromáždění. Někteří dosud potřebují pomoc, aby se naučili číst a psát, a měli tak užitek z dostupných duchovních opatření. Stále zde jsou také cestující dozorci, kteří se i v dnešní době musí brodit řekami a šplhat po horách, aby se dostali do sborů, jimž slouží. Bratrům ve městech možná připadá, že jim městský život nabízí více hmotných prostředků k životu, ale ve městě je také více lákadel. Svědkové Jehovovi v Mexiku se bez ohledu na to, s jakými zkouškami se setkávají, radují z toho, že se všemi svými křesťanskými bratry a sestrami na celém světě jsou sjednoceni službou pro Jehovu — činností, která jim přináší radost a uspokojení.

I když nyní víte o dějinách svědků Jehovových v Mexiku hodně, přesto jste rozhodně nepoznali všechny své tamní bratry a sestry. Všichni svědkové v Mexiku však mají zajímavé zážitky, o kterých mohou vyprávět. A navíc  je tam stále spousta lidí, k jejichž srdci se chceme dostat s dobrou zprávou. Upřímně doufáme, že i oni se stanou součástí té rychle se rozrůstající rodiny, která se obrací k Jehovovi jako ke svému Bohu a Otci. A jestliže na nás dělá tak silný dojem rozmach z posledních let, co budeme říkat po Armagedonu, až Ježíš Kristus začne křísit z mrtvých ty miliony Mexičanů, kteří jsou nyní v hrobě, a poskytne jim příležitost, aby poznali Jehovu a jeho spravedlivé cesty? Toto vyprávění tedy rozhodně neobsahuje všechny zprávy o událostech v Mexiku. Některé z nejsenzačnějších událostí nás ještě čekají. Díky Jehovovu požehnání toho bude k vyprávění ještě mnohem více.

[Tabulka na straně 242]

VRCHOLNÝ POČET PRŮMĚRNÝ POČET BIBLICKÁ

ZVĚSTOVATELŮ ZVĚSTOVATELŮ STUDIA

1931 82

1941 859

1951 10 335 8 366 5 409

1961 25 171 22 235 18 198

1971 54 384 51 256 50 270

1981 101 171 98 610 100 636

1991 335 965 319 634 472 389

1994 404 593 388 623 535 912

 [Mapa na straně 168]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

MEXIKO

Monterrey

Guadalajara

Mexico City

Veracruz

[Obrázek na straně 170]

Některé prvky aztéckého náboženství přešly do náboženství katolického

[Obrázek na straně 175]

Skupina badatelů Bible v Mexico City kolem roku 1920

[Obrázky na straně 177]

„Bulletin“, jímž byla oznámena registrace Společnosti v Mexiku, a průkaz totožnosti zvěstovatele

[Obrázek na straně 178]

José Maldonado, jeden z prvních průkopníků v Mexiku

[Obrázky na straně 184]

Manuel Amaya a dopravní prostředek, který používal v průkopnické službě

[Obrázek na straně 188]

Pedro de Anda kázal po celém Mexiku

[Obrázek na straně 191]

Mario Mar četl literaturu Společnosti a pak si vzal za úkol kázat, i když se předtím nesetkal s žádným svědkem

[Obrázek na straně 192]

Sjezd svědků (Testigos) v Mexico City, rok 1934

[Obrázky na straně 198]

První průkopníci se svými dopravními prostředky ve státě Veracruz

[Obrázek na straně 200]

Fred a Blanche Andersonovi, absolventi Gileadu, kteří většinu svého života věnovali službě v Mexiku

[Obrázky na straně 202]

Shirley Hendricksonová (vlevo) a Rosa May Dreyerová — více než 50 let společnice ve službě

[Obrázky na straně 207]

Další absolventi Gileadu, kteří sloužili v Mexiku: 1. Elizabeth Tracyová, 2. Jean Friendová, 3. Esther Lopezová, 4. Rubén Aguirre, 5. Russell Cornelius, 6. Esther Vartanianová (Lozanová), 7. Mildred Simpkinsová, 8. Maxine Millerová (Garcíová)

[Obrázky na straně 209]

Někteří z těch, kdo pomáhali s dozorem v odbočce:

1. Rodolfo Lozano, 2. George Papadem, 3. Samuel Friend, 4. William Simpkins, 5. Robert Tracy

[Obrázek na straně 210]

Adulfo a Leonor Salinasovi; oba mnoho let cestovali, protože bratr byl pověřen službou oblastního dozorce

[Obrázky na straně 223]

Budovy odbočky v Mexiku, které jsou používány od roku 1985

[Obrázky na straně 236 a 237]

Nynější šťastní hlasatelé Království v Mexiku

[Obrázky na straně 244 a 245]

(Vlevo) Rodina betel v Mexiku v roce 1993 — a stále se rozrůstá! (Dole) Byly postaveny nové budovy odbočky, aby v Mexiku zajišťovaly potřeby rychle se rozrůstajících sborů

[Obrázek na straně 252]

Současný výbor odbočky v Mexiku (z leva do prava): Robert Tracy, Roberto Gama, Carlos Cázares, Santos Estrada, Juan Angel Hernandez a Rodolfo Lozano