Mosambik

„TAK aby bylo jasno, Chilaule, tohle je Mosambik a tady, v této zemi, nikdy uznáni nebudete . . . Na to klidně zapomeňte!“ Když agenti dnes již neexistujícího Policejního úřadu pro vyšetřování a ochranu státu (PIDE) rozzlobeně křičeli tato slova na jednoho ze svědků Jehovových, prožívala portugalská koloniální vláda v Mosambiku svůj vrchol. Dominantní postavení v zemi měla nade vší pochybnost římskokatolická církev.

Přesto svědkové Jehovovi nepřestali veřejně vyjadřovat svou víru v Jehovu a rovněž nepřestali mluvit s druhými o jeho láskyplném záměru. Jejich mosambická historie je výmluvným důkazem o hloubce jejich oddanosti Jehovovi. Posilovala je důvěra v Boží lásku a v lásku jeho Syna, kterou apoštol Pavel popsal slovy: „Kdo nás oddělí od Kristovy lásky? Soužení nebo tíseň nebo pronásledování nebo hlad nebo nahota nebo nebezpečí nebo meč? Právě jak je napsáno: ‚Kvůli tobě jsme celý den usmrcováni, jsme počítáni za ovce na porážku.‘ . . . Jsem totiž přesvědčen, že ani smrt ani život . . .  ani vlády ani věci nynější ani věci budoucí . . . ani výška ani hloubka ani žádné jiné stvoření nás nebudou schopni oddělit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Řím. 8:35–39)

Historie Jehovových služebníků v Mosambiku vypráví o lidech, kteří třebaže ztratili veškerý svůj hmotný majetek, byli bohatí, protože měli hlubokou víru. Viděli důkazy toho, že je Bůh miluje, a měli mezi sebou silné pouto lásky. Než se však pustíme do této historie, prozkoumejme zemi jako takovou.

Krása a zajímavosti Mosambiku

Mosambik, ve kterém podle odhadů žije asi 17 400 000 lidí, se rozprostírá na téměř 2 500 kilometrech pobřeží jihovýchodní Afriky. Podnebí je v podstatě tropické a plodiny, jež tam rostou, jsou také ryze tropické — kokosové ořechy, ananas, oříšky kešu, maniok a cukrová třtina. Významnou součástí místní stravy jsou také dary moře.

Mosambičané jsou, obecně vzato, šťastní, dobromyslní lidé milující život. Vyšli z nich světoznámí sportovci. Těch bylo samozřejmě jen velmi málo. Je tam však přes 19 000 lidí, kteří vítězí v závodě o úplně jiné hodnoty. Těmito lidmi jsou svědkové Jehovovi, jejichž historie v Mosambiku sahá až do roku 1925.

Semínka pravdy zapouštějí kořeny

V tomto roce uslyšel dobrou zprávu o Božím Království Albino Mhelembe, Mosambičan, který pracoval v dolech v Johannesburgu v Jižní Africe. Semínka pravdy o Království zakořenila v jeho srdci a brzy byl pokřtěn. Když se vrátil domů, začal ve městě Vila Luísa (v současné době Marracuene), v nejjižnější provincii Mosambiku, kázat členům  své bývalé církve Švýcarská misie. Noví mosambičtí zájemci byli velmi horliví a často cestovali až 30 kilometrů, aby se dostali na shromáždění. Vznikly nové skupiny včetně té ve městě Lourenço Marques (nyní Maputo).

Ve stejné době se dílo kázání biblického poselství rozbíhalo také více na severu. Gresham Kwazizirah v Ňasku (v současnosti Malawi) studoval s pomocí Johna a Esther Hudsonových z Jižní Afriky knihu Harfa Boží. V roce 1927 se Gresham doprovázený Biliyati Kapacikaem přestěhoval do Mosambiku, aby si tam našel zaměstnání. Do země vstoupili oblastí Milange a pokračovali na jih do města Inhaminga v provincii Sofala. Tam oba nalezli práci u železnice Trans-Zambézia.

V Inhaminze také našli sbor takzvaného hnutí Strážné věže a jeho pastora Robinsona Kaliteru. Když se Kalitera dozvěděl biblické nauky obsažené v knize Harfa Boží, otevřely se mu oči. Připustil, že dělal chyby, a tak se on a celý jeho sbor přidali k Jehovově organizaci.

Pozornost se věnuje Evropanům

V roce 1929 přijeli z Jižní Afriky do Lourenço Marques první evropští svědkové Henry a Edith Myrdalovi a začali vydávat svědectví portugalské populaci. O čtyři roky později se k nim připojili manželé de Jagerovi. Svou činností přispěli k zasetí mnoha semen biblické pravdy.

Potom, v roce 1935, navštívili krátce Lourenço Marques další dva průkopníci Fred Ludick a David Norman. Bydleli u Myrdalových. Pátého dne jejich služby je však náhle v bytě Myrdalových zadržela tajná policie, nacpala je do Černé Marie (dodávky, která se používala pro přepravu zločinců) a postavila před vysokého státního  úředníka pana Teixeiru. Když David směle prohlásil, že ví, že za celým tímto spiknutím stojí biskup, pan Teixeira vyskočil a zakřičel: „Kdybyste byli občané Mosambiku, okamžitě bych vás poslal na ostrov Madeira, ale protože jste Jihoafričané, okamžitě vás vypovím ze země!“ Ještě ten den byli v doprovodu dvou aut plných po zuby ozbrojených policistů eskortováni na hranice Mosambiku a Jižní Afriky. Bratři však při cestě na hranici svým strážím vydali svědectví, nechali jim literaturu, a než se vydali na další cestu, potřásli si se všemi rukou.

Přicházejí těžké zkoušky

Janeiro Jone Dede, pokorný africký farmář, poznal pravdu v roce 1939 ve městě Inhaminga. Když se vrátil domů do města Mutarara, dělil se o pravdu se svými příbuznými, kteří byli členy náboženské skupiny, jež praktikovala polygamii. Stal se zvláštním průkopníkem a dva jeho tělesní bratři Antonio a João sloužili jako pravidelní průkopníci. V roce 1946 byl však Janeiro zatčen a poslán do města Tete, kde musel čtyři roky uklízet záchody v bytech Evropanů. Pak ho dopravili do hlavní věznice v Beiře a odtud ho přemístili do Lourenço Marques. Udělali to způsobem, který byl jak podivný, tak i nelidský. Poslali ho lodí v nádobě naplněné slanou vodou, přičemž ven mu vykukovala jen hlava. Když připluli do Lourenço Marques, vystoupil nahý; jeho oblečení se rozpadlo. Dali mu pytel, aby se přikryl. U soudu mu přikázali, aby se vzdal svého náboženství a svého Boha, ale on, podobně jako apoštolové Ježíše Krista, odpověděl: „Jsou věci, v nichž musím poslouchat Boha spíše než lidi.“ (Sk. 5:29)

Po přelíčení dali Janeira na samotku a do malé dřevěné budky s malým otvorem, jímž mu denně podávali  pár kousků ovoce. Když ho po týdnu vytáhli ven, prakticky se neudržel na nohou. Společně se svými bratry Antoniem a Joãoem byl deportován na ostrov Svatého Tomáše, kde si měli odpykat sedmiletý trest. Během této doby pomohli bratři Dedeovi na těchto trestaneckých ostrovech založit sbor. Když se o deportaci svých bratrů dozvěděl Portugal Dede, který žil v Jižní Africe, vrátil se do Mutarary, aby se postaral o sbor, než se bratři vrátí z trestanecké kolonie.

A jak se dařilo svědkům na jihu? I za krutého pronásledování dokázali, že jsou věrnými svědky. Byl mezi nimi Albino Mhelembe, který byl tehdy již letitý. V roce 1957 byl spolu s dalšími svědky z Lourenço Marques také deportován na ostrov Svatého Tomáše, přesto ale pokračovali ve vydávání svědectví. Sional Tomo byl po dvou letech ze Svatého Tomáše propuštěn, ale pak byl znovu poslán do vyhnanství, tentokrát do Meconty v provincii Nampula. Tam zemřel a jako důkaz své služby za sebou nechal sbor.

„Chtěl bych být pastýřem Božího stáda“

Tak odpověděl Calvino Machiana, když se ho učitel zeptal, čím by chtěl být, až vyroste. Později mu v Johannesburgu vydal svědectví jeho bývalý spolužák. Svá pouta s církví Švýcarská misie však zpřetrhal, až když se v roce 1950 vrátil do Lourenço Marques. Když koloniální policie PIDE zatkla a deportovala zkušenější bratry ze skupiny, zbývajícím chyběl dohled.

Naštěstí do oblasti, v níž bydlel Machiana, přijela na návštěvu ke svým příbuzným Nelli Muhlongová. Machiana se dozvěděl, že tato žena je svědkem Jehovovým, a tak jí řekl o zájemcích v té oblasti. Svolala je dohromady a zahájila skupinové studium Bible. Studia se zúčastnilo šest lidí.  Sestra Muhlongová požádala Machiana o vedení, ale on odmítl a řekl: „Já nejsem pokřtěný.“ Na to odpověděla: „Já tu jsem jen na návštěvě. Stejně to budeš muset vést, až odjedu.“ A tak se stalo, že se Machiana stal „pastýřem Božího stáda“ dříve, než čekal.

„Zunguzo, vrať se do své země“

V roce 1953 odjel mladý Francisco Zunguza z Beiry do Kapského Města v Jižní Africe. Jeho cílem bylo vystudovat medicínu v Londýně. Do svého zavazadla si dal také knihu Děti, kterou dostal darem od svého přítele. V Pretorii bydlel u anglikánské rodiny. Když si všimli, co čte za knihu, zeptali se, zda je svědek Jehovův. Řekl, že není, že si to jen tak čte. Rodina ho však laskavě seznámila s jedním svědkem Jehovovým, který s ním potom začal studovat. Dva roky po svém příjezdu do Jižní Afriky se dal pokřtít.

Bratr Zunguza vzpomíná, jak mu zkušení bratři ve sboru radili: „Zunguzo, vrať se do své země a pracuj tam. To je nejlepší, co můžeš udělat. Teď jsi pokřtěný. Proč by ses měl hnát za jinými věcmi? Nestojí za to.“ (Srovnej Římanům 11:13; Filipanům 3:7, 8; 1. Jana 2:15–17.) Bratr Zunguza tuto radu přijal a bez otálení se vrátil do Lourenço Marques, kde se připojil k tamní malé skupině. Časem se oženil a spolu se svou manželkou Paulinou sloužil zájmům Jehovovy organizace dlouho jako cestující dozorce po celém Mosambiku. Jeho láska k Bohu prošla několika těžkými zkouškami vytrvalosti. Zůstal věrný navzdory téměř 14 letům života ve vězení, v koncentračních táborech a pod státním dozorem. Mosambičtí bratři si ho pochopitelně velmi váží a milují ho. Bratr Zunguza říká: „To nejlepší, co jsem udělal, bylo, že jsem se vrátil do své země.“

 Pokusy získat zákonné uznání

Kvůli pronásledování a deportacím, za kterými stála koloniální vláda, jihoafrická odbočka poslala do Mosambiku v roce 1954 Miltona Barletta, absolventa biblické školy Strážné věže Gilead. Během svého několikadenního pobytu jednal s americkým konzulem a s vysokým portugalským úředníkem, který mu doporučil, aby požádal generálního guvernéra o zákonné uznání. Tento úředník ale řekl, že vláda uzavřela konkordát s Vatikánem, a přestože povoluje určitou míru svobody, svědkové Jehovovi nebudou mít nikdy svobodu, jaké se těší římskokatolická církev.

Příští rok přijel John Cooke, jiný absolvent Gileadu, a navštívil britského konzula v Mosambiku. I když se konzul choval přátelsky, zmínil se o tom, že katolický kardinál nedávno v tisku zaútočil na všechny formy protestantismu. Konzul také dodal, že tajná policie považuje svědky Jehovovy za nebezpečné. Na závěr rozhovoru vyjádřil názor, že ze všech „sekt“, jak řekl, mají na získání právního uznání svědkové tu nejmenší šanci.

Nicméně návštěva bratra Cooka přinesla dobré výsledky. Mohl vykonat opětovnou návštěvu u mladého Portugalce jménem Pascoal Oliveira, který projevil zájem o pravdu. Pascoal se s pravdou setkal již o několik let dříve v Lisabonu. Nyní s ním a jeho rodiči bylo zavedeno studium a Pascoal se později zasvětil Jehovovi.

V roce 1956 začala ňaská odbočka, jež měla tehdy dílo v Mosambiku na starosti, posílat zvláštní průkopníky za hranice, aby kázali ve vesnicích na severu Mosambiku. Přišli také jiní, kteří chtěli sloužit v místech, kde to bylo v Mosambiku více potřeba, a jejich vliv byl znát zvláště v pohraničí.

 Vypovězení se vracejí

Po čase se ze Svatého Tomáše vrátil Janeiro Dede a jeho bratři. Na ostrově Svatého Tomáše mohli kázat volně, ale po návratu domů byli zbičováni a bylo jim řečeno, aby se svou kazatelskou činností přestali, jinak prý budou znovu deportováni a už nikdy se nevrátí. Velmi se to podobalo tomu, jak židovský Sanhedrin zacházel s apoštoly Ježíše Krista. (Sk. 5:40–42)

Takovéto výhrůžky však Janeira a jeho bratry nepřiměly, aby Jehovovi přestali sloužit. V roce 1957 Janeiro dostal pověření sloužit jako zvláštní průkopník a později sloužil přes deset let téměř po celém Mosambiku jako cestující dozorce.

Celonoční vydávání svědectví

Ke skupině v Lourenço Marques se přidávali noví zájemci. Jeden z domů, ve kterých probíhalo studium, patřil Mosambičanu Ernestu Chilaulovi. Bydlel v něm také Antonio Langa. Langa, který pocházel z katolického prostředí, se vyptával na naukové věci a žádal důkazy, zvláště pokud šlo o Trojici. Skupina měla strach, že by je mohl prozradit PIDE (Polícia de Investigação e Defesa do Estado). Langa však pravda vážně zajímala, a tak dál naslouchal studiu zvenčí domu, schovaný na schodišti. Na základě toho, co slyšel, usoudil, že je to pravda.

Nějaký bratr dal jednou Langovi darem knihu „Bůh budiž pravdivý“. Langa začal knihu číst druhého dne ve dvě hodiny odpoledne, když se vracel domů z práce, a neodložil ji, dokud ji ve dvě hodiny ráno nedočetl až do konce! Od té doby začal pravidelně navštěvovat shromáždění a naléhal na svého přítele Chilaula, aby si knihu také přečetl, a mohli začít kázat.

 Jako svůj obvod si vybrali animistické skupiny sionistů (Mazione) v území vzdáleném od Lourenço Marques. Chodili za nimi, když se tyto skupiny scházely v noci ke svým rituálům, které byly doprovázeny zvukem bubínků, tancem, pitím a hudbou. Když bratři dostali od vedoucího skupiny povolení, přednesli krátkou řeč. Často se vraceli domů až za svítání. Při šíření své nově nalezené víry projevovali opravdové nadšení!

Křest v Lourenço Marques

Když začalo zprávu z kazatelské služby odevzdávat 25 lidí, byl do odbočky v Jižní Africe zaslán dopis se žádostí, aby někdo přijel a pokřtil nové. V odpovědi byl pokyn, aby se o křest postaral sám bratr Zunguza. A tak se dne 24. srpna 1958 konalo na skrytém místě shromáždění, při němž bylo pokřtěno 13 osob — byly to první křty v Lourenço Marques. V této skupině byli Calvino Machiana, Ernesto Chilaule a Antonio Langa, společně se svými manželkami, a také Paulina Zunguzaová.

V roce 1959, když už bratr Zunguza bydlel v Beiře, byl bratr Chilaule předvolán na PIDE. Zadržovali totiž jeho poštu a četli ji. Byl vyslýchán celé dopoledne. Odpoledne pak agenti vtrhli do jeho domu a zabavili veškerou literaturu. Bratři a zájemci, kteří před domem bratra Chilauleho viděli stát policejní landrover, dostali strach, že budou zatčeni. Knihy však byly po týdnu překvapivě vráceny. To bylo pro skupinu povzbuzením, které potřebovala.

Návštěvy, jež byly zdrojem povzbuzení

Pascoala Olivieru a malou skupinu Evropanů v Lourenço Marques mezitím navštěvoval misionářský pár Halliday a Joyce Bentleyovi, které posílala odbočka v Ňasku. Jejich  návštěvy byly zdrojem velkého povzbuzení. Přijížděli dvakrát ročně a navštěvovali i Beiru, ležící asi 720 kilometrů severně od hlavního města, a také jiná města. Později je navštívil Milton Henschel ze světového ústředí, který je povzbudil, aby i nadále spolupracovali s Jehovovou organizací.

První sbor mosambických svědků v hlavním městě působil už řadu let, když tam byl v roce 1963 založen také sbor pro evropské zvěstovatele.

Odvážní hlasatelé dobré zprávy

Když koloniální policie PIDE vrátila literaturu Ernesta Chilaula, přestala se africká skupina v Lourenço Marques bát. Každou neděli se scházeli ve stínu stromů poblíž rušného tržiště v Xipamanine. S použitím zesilovacího zařízení rozebírali denní text. Pak se skupina rozdělila na dvojice, které navštěvovaly domy a obchody okolo tržiště. V půl dvanácté se všichni vrátili na místo, na němž se původně sešli, tam se nasnídali a v poledne mohla začít jejich široko oznamovaná veřejná přednáška. Někdy se stalo, že se někteří zvěstovatelé zpozdili při návratu ze služby, a tak byli vyvoláni zvukovým zařízením: „Už je čas . . . Už je čas . . . Vraťte se, už je čas . . .“

Sešlo se mnoho lidí. Kromě bratrů a těch lidí, které bratři osobně pozvali, byli pomocí zvukové aparatury přilákáni i zvědaví kolemjdoucí. V rušném místě utvořili velký kruh a pak přednáška začala. Obyvatelé okolních domů vyšli na verandu a poslouchali, mnozí si přinesli svou Bibli, aby v ní mohli sledovat čtené verše. Takto se bratři scházeli několik let; střídali místa na tržišti v Xipamanine a v Chamanculo a na třídě Craveira Lopese (nyní Avenida Acordos  de Lusaka). Tato činnost přispěla k tomu, že v šedesátých letech z jednoho sboru vznikly sbory čtyři.

Kartu měl dříve u PIDE

Člověkem, kterému se to stalo, byl Micas Mbuluane. Přijal knihu „Bůh budiž pravdivý“, vyžádal si biblické studium a pak se zeptal: „Kolik to bude stát?“ Za takové studium se neplatí, ale bratři navrhli, aby dal příští neděli svůj dům k dispozici pro přednášku. Bez váhání souhlasil. Přednášky, kterou přednesl Ernesto Chilaule, se zúčastnilo asi 400 lidí. Informátor PIDE oznámil toto shromáždění policii. Velitel policie si Micasa předvolal do své kanceláře. Micas měl strach. Říkal si: „Já, takový dvojnásobný pohan; jen na jednom shromáždění jsem byl. Copak jim asi řeknu?“ (Slovo „pohan“ v té zemi znamená nevěřící, a tím že řekl „dvojnásobný pohan“, zdůraznil bezcennost, kterou cítil.) Okamžitě zavolal bratrovi, který s ním studoval, aby několik minut před tím, než šel na policii, ještě dostal školení.

Když Micas dorazil na policii, zeptali se ho na jeho náboženství. „Jsem svědek Jehovův,“ odpověděl bez váhání. Pak Mario Figueira, velitel policie, zahájil výslech: „Takže, u vás doma se za zavřenými dveřmi a bez přístupu policie konalo velké shromáždění, ovlivněné zahraničím. Určitě máte cosi společného s Frelimo.“ Měl na mysli Mosambickou osvobozeneckou frontu (Frente da Libertação de Moçambique), hnutí, které tehdy bojovalo za nezávislost Mosambiku. Micas uvažoval, jak by měl odpovědět; tohle ve „školení“ nebylo. Diplomaticky se snažil vysvětlit celou záležitost, kterou zažil a které se účastnil poprvé.

„No dobře, Micasi, to stačí,“ přerušil ho pan Figueira.  Položil mu ruku kolem ramen a pokračoval: „To, co říkáte, je pravda. Už od počátku dějin byli Boží služebníci, podobně jako vy, pronásledováni za to, že mluvili pravdu. Prosím vás jen o jedno: až budete příště plánovat takové velké shromáždění, dejte nám vědět, abychom se vyhnuli nějakému nedorozumění. Jděte v pokoji. Ale zítra se tu stavte a přineste dvě fotografie, abychom vám mohli založit kartu pro svědky Jehovovy.“ (V té době měli v kartotéce PIDE kartu všichni významní členové sboru.) Micas rád se smíchem říká: „Tak jsem já, dvojnásobný pohan, měl kartu u PIDE dříve než ve sboru!“ Škoda, že takovéto laskavé zacházení příslušníků policie nebylo obvyklé.

Události v Malawi podporují dílo na severu

V roce 1967 se v Malawi, poblíž hranice s Mosambikem, konaly tři oblastní sjezdy „Činění učedníků“, kterých se mosambičtí bratři mohli poměrně snadno zúčastnit. Ale v říjnu prezident H. Kamuzu Banda prohlásil svědky Jehovovy v Malawi za zakázanou společnost. Začalo jejich tvrdé pronásledování. Po celé zemi byl ničen jejich majetek, byli biti, někteří zabiti a přes tisíc křesťanských žen bylo znásilněno. Ti, kdo přežili, hledali v zoufalství útočiště v Mosambiku. Navzdory tomu, co se očekávalo, je portugalské úřady přijaly pohostinně. Nedaleko města Mocumba, v provincii Zambézie, byly zřízeny dva velké utečenecké tábory, v nichž uprchlíci dostávali potraviny. V jednom z těchto táborů bylo 2 234 našich bratrů. Jejich přítomnost velmi přispěla k šíření poselství o Království na severu.

V Beiře, druhém největším městě v zemi, se v té době mosambičtí svědkové těšili z větší svobody než svědkové v hlavním městě. Mohli konat svá shromáždění, ale jejich  kázání dům od domu bylo omezeno, a to zvláště v usedlostech Evropanů.

Sporné oznámení působí rozdělení

V roce 1968 dostali starší v Lourenço Marques obsílku od PIDE. Bylo jim ukázáno „Oznámení“, jež uvádělo, že je svědkům Jehovovým zakázána evangelizační činnost a že by se měli scházet pouze se členy své rodiny. Bratři měli toto „Oznámení“ podepsat, aby tak potvrdili jeho přijetí.

Starší oznámení podepsali, protože to chápali tak, že se tím nijak nezříkají své víry, ale jen potvrzují, že oznámení dostali. Byli však rozhodnuti, že budou dál poslouchat biblická nařízení ohledně společných shromáždění a kázání dobré zprávy, i kdyby to měli provádět opatrně a v malých skupinách. (Mat. 10:16; 24:14; 28:18–20; Hebr. 10:24, 25) Bez ohledu na jejich úmysl to vyvolalo rozdělení mezi bratry. Někteří se domnívali, že se starší dopustili kompromisu, když ty listiny podepsali.

Ve snaze dokázat rozkolníkům, že starší nejednali ze strachu a že se nedopustili kompromisu, starší utvořili výbor, jemuž předsedal Ernesto Chilaule. Navštívili úřad PIDE, aby zjistili důvod zákazu. „Co svědkové Jehovovi provedli?“ zeptali se. Bylo jim řečeno: „Nemáme s vámi žádné problémy, ale v Mosambiku je toto náboženství zakázané. Přestože neděláte nic špatného, vláda vaše náboženství neschvaluje.“ Úředník dodal, že pokud se někdo chce tomuto náboženství věnovat, bude muset odejít do jiné země.

Bratr Chilaule a jeho druhové odpověděli pevně: „Pokud si vláda myslí, že je špatné, když lidi učíme, aby nekradli, nezabíjeli a nedělali nic špatného, pak ať jsme zatčeni.  Budeme pravdu vyučovat dál, a to hned, jak odtud odejdeme.“ Tato prohlášení znovu připomínají situaci, kdy jeden z Ježíšových apoštolů stál před Sanhedrinem. (Sk. 4:19, 20)

Usmířilo toto odvážné jednání rozkolníky? Je smutné, že ne. I když jim byla poskytnuta pomoc, včetně několika návštěv zvláštního zástupce jihoafrické odbočky, šli dál svou nezávislou cestou a říkali si „Svobodní svědkové Jehovy“. Museli být vyloučeni za odpadlictví. Společnost později napsala, že obezřetné jednání při pronásledování není projevem strachu, ale je v souladu s Ježíšovou radou u Matouše 10:16.

PIDE vyráží do útoku

Neuplynul ani rok od této vzpoury a PIDE zatkla šestnáct bratrů, kteří měli odpovědné postavení. Mezi nimi byli Ernesto Chilaule, Francisco Zunguza a Calvino Machiana. Při této příležitosti vyslechl bratr Chilaule slova, jež jsou uvedena na začátku tohoto vyprávění.

Následovala další zatčení. Jak se ale PIDE dozvěděla jména a adresy všech jmenovaných služebníků? Během prohlídky v domě bratra Chilaula našli na stole pořadač, ve kterém byly dopisy Společnosti se jmény těchto pověřených služebníků a také příručka Kázat společně v jednotě.  Když měli agenti PIDE v ruce tyto informace, hledali zvláště služebníka sboru, pomocného služebníka sboru, vedoucího studia Strážné věže, vedoucího sborového studia knihy a další. Tito bratři byli bez soudního řízení uvrženi do vězení Machava — byli tam drženi dva roky.

Jihoafrická odbočka bratry ve vězení povzbuzovala a pomáhala jejich rodinám. Organizace Amnesty International vyvíjela úsilí, aby byli bratři propuštěni, a rovněž poskytovala určitou podporu jejich rodinám. Mosambičtí bratři, kteří byli na svobodě, zorganizovali potravinovou pomoc pro ty, kdo byli v nouzi. Alita, dcera bratra Chilaula, o tomto opatření říká: „Každý den jsme měli dostatek jídla. Někdy bylo ještě lepší, než na jaké jsme byli zvyklí.“

Kazatelské dílo pokračuje

Jehovův lid ani navzdory ‚obtížnému období‘ nezastavil svou životodárnou práci — kázání dobré zprávy o Království. (2. Tim. 4:1, 2) Fernando Muthemba, který se stal sloupem díla v Mosambiku, vzpomíná, že v jeho sboru byl zatčen jak služebník sboru, tak i pomocný služebník sboru. On byl služebníkem biblických studií, a tak bylo nutné, aby převzal vedení. Společnost bratry instruovala, aby si připravili sérii přednášek, jež budou založeny na knize Pravda, která vede k věčnému životu. Bratr s patřičnou obezřetností zorganizoval, aby se tyto přednášky konaly večer ve skupinách studia knihy. Každý řečník přednesl svou přednášku pokaždé dvěma skupinám. Bylo mnoho pozvaných a všichni dostali tento duchovní pokrm, takže jejich ocenění pro pravdu rostlo.

Noví prošli intenzívním školením, aby jejich služba byla účinná a aby mohli s odvahou čelit pronásledování. Filipe Matola popisuje, jaký měl z prvních školení užitek:  „Bratři nás učili, jak se s druhými lidmi dělit o věci, které jsme se dozvěděli, a jak obratně dokázat z Bible všechno, co jsme se naučili. Po dvou týdnech studia jsme začali neformálně kázat. Třetí týden jsme zvali další zájemce, aby se účastnili studia. Čtvrtý týden jsme začali kázat dům od domu. Novým byla dodávána odvaha, aby snesli zkoušky a uvěznění a aby nepodlehli strachu. Na svobodě byl pouze jeden bratr, který měl odpovědné postavení ve sboru, a ten říkal: ‚Nevím, kdy mě uvězní. Proto se všichni musíte naučit, jak pečovat o sbor.‘“ Když byl bratr Matola také poslán do vězení Machava, jeho horlivost neochladla.

Kázání a shromáždění ve vězení

Jakmile to bylo možné, bratři ve vězení Machava pořádali všechna shromáždění, aby se udržovali duchovně silní. Jak to pod dohledem strážných prováděli? Filipe Matola říká: „Využívali jsme příležitostí, kdy jsme měli přístup na vězeňský dvůr. Bratr, který měl mít proslov ve škole teokratické služby, se procházel se čtyřmi bratry, jako kdyby jen tak chodili a povídali si mezi sebou. Pak tuto skupinu opustil a stejně postupoval s další skupinou a tak pokračoval dále, dokud svůj proslov nepřednesl všem skupinám.“

Zpočátku se v celách pokoušeli konat studium knihy s pomocí nějaké publikace, ale jejich studium bylo objeveno a zakázáno. Změnili tedy metodu. Luis Bila, jeden z dalších vězňů, vzpomíná: „Připravili jsme se každý zvlášť a pak ve stanovený den a ve stanovenou hodinu jsme se bez publikace v ruce procházeli a používali stejný způsob jako ve škole teokratické služby; každý z nás vyzdvihl hlavní body. Tato metoda byla velmi prospěšná, protože jsme se museli danou látku naučit zpaměti, takže jsme to již nikdy nezapomněli.“

 Rodinní příslušníci, kteří byli na svobodě, pomáhali tím, že pod jídlo schovávali literaturu a vnášeli ji do vězení, kdykoli tam přišli na návštěvu. Tak se bratři sytili tělesně i duchovně.

Při některých příležitostech měli prospěch ze shromáždění i ostatní vězni. V jednom křídle věznice, kde se sedmdesáti jinými vězni byli tři bratři, se jednou konala veřejná přednáška. Jeden bratr shromáždění předsedal, druhý přednesl modlitbu. Pak ti tři zazpívali a byla přednesena přednáška. Zúčastnilo se jí celkem 73 lidí.

Ernesto Chilaule byl v cele s jistým příslušníkem Frelimo, jehož PIDE zatkla za boj za nezávislost. Vedli spolu přátelské rozhovory a bratr mu vydal svědectví o naději na Boží Království. Později se potkali znovu za zcela odlišných okolností.

Dychtivý mluvit o pravdě v Inhambane

Inhambane, jedna jižní provincie, se stala dějištěm intenzívní činnosti pokorného zedníka. Když tento muž, Arão Francisco, vyslechl v roce 1967 v Lourenço Marques přednášku, nepochyboval, že nalezl pravdu. Cítil, že se o tom, co slyšel, musí s lidmi doma podělit. A to také udělal. Když se vrátil zpět do Lourenço Marques, nechal se pokřtít přibližně v době, kdy PIDE zatkla onu velkou skupinu starších. Arão se cítil zodpovědný za lidi, u nichž doma vzbudil zájem o pravdu, a bál se, že bude uvězněn ještě dříve, než jim stačí více pomoci. Někteří bratři se ho snažili odradit. Říkali mu, že je v pravdě příliš nový a že to sám nezvládne. Počkal několik měsíců, ale pak už se neodolatelné touze vydávat svědectví lidem doma neubránil. Vzal svou ženu a dvě děti a vydal se zpátky do Inhambane. Konal všechna shromáždění, zpočátku jen se svou rodinou.

 Rozséval semena pravdy ve městě Maxixe v provincii Inhambane a v jiných městech tohoto kraje, a tak položil základ pro sbory, které tam jsou dnes. Jeden katolický kněz se snažil zakročit: „Nemůžete tu vytvořit jinou skupinu,“ ale Arão na to odvážně odpověděl: „Pro dobrou zprávu, kterou nesu, neexistují žádná omezení. Mohu jít kamkoli.“ A tak se splnilo to, co řekl Ježíš ve Skutcích 1:8.

Místní kněz svolal shromáždění věřících, aby se usnesli, zda má být Arão vyhnán z kraje. Arão prohlásil, že neodejde. Nebylo žádným překvapením, že si kněz přivolal svého oblíbeného spojence, PIDE.

PIDE kazatele-stavitele pronásleduje

Když jednou v neděli Arão odjel návštívit odlehlejší skupiny, přišli na shromáždění v Inhambane čtyři agenti PIDE. Tvrdili, že jsou svědkové Jehovovi a že tam jsou na návštěvě. Na konci shromáždění však odhalili svou totožnost a chtěli vidět Arãa. Když ho nenašli, zatkli osm bratrů, kteří byli přítomni.

Arão stavěl dům pro starostu vesnice Ngweni, a tak se ho tam agenti vydali hledat. Arão slyšel, jak jim starosta říká: „Nemohu dovolit, aby kvůli náboženství odešel. Nejdřív musí dokončit práci na mém domě.“ Agenti se pak zeptali: „Znamená to, že ten muž staví tenhle dům?“ „Jistě,“ odvětil starosta, „a postavil také dům v Maxixe a mnoho jiných domů. Práci, kterou teď dělá na mém domě, neumí nikdo v okolí. V Maxixe postavil registrační úřad a ještě má stavět zájezdní hostinec.“ Když to agenti vyslechli, řekli: „Vrátíme se, aby Arão postavil dům pro správce veřejných prací.“

Po zatčení se Arão podílel na mnoha stavbách určených  pro vládu. I jako vězeň měl mnoho příležitostí vydávat svědectví.

Úředník PIDE si jednou v noci zavolal Arãa do své kanceláře, aby mu Arão pomohl při studiu knihy Pravda. Když přišli další lidé, úředník, pan Neves, rychle sebral nějaké dokumenty a předstíral, že provádí výslech. Jednou řekl: „To, co jsi mě, Arão, učil, mě přesvědčilo. Celý život, od mého pobytu v Lisabonu až do teď, mluvím se svědky Jehovovými. Až zakrátko odejdu do důchodu, stanu se jedním z vás. Ale než odejdu, musím tě osvobodit. Pracuj, abys dokončil svou současnou práci, a já promluvím s vrchním komisařem, abychom sehnali jiného zedníka. Chci se vyhnout problémům, a tak se nevrátím do Lisabonu, ale všechno prodám a odejdu do Ameriky. Rozumíš mi, Arão? Nikomu nic neříkej.“

Pan Neves se velmi snažil splnit svůj slib, a dokonce propustil bratry, kteří byli uvězněni v Inhambane. Jenže osvobodit Arãa nebylo snadné. PIDE na něho pohlížela jako na svého stavitele. Pan Neves, už v důchodu, chodil každý den navštěvoval svého přítele a vyzýval vrchního komisaře, aby Arãa propustil. Dokud nebyl Arão volný, pan Neves ve svých plánech, jak slíbil, nepokračoval. Přemýšlíme, kde je asi pan Neves dnes. Dodržel i zbytek svého slibu? Upřímně doufáme, že ano.

Politické změny přinášejí dočasnou úlevu

Dne 1. května 1974 se po celé věznici Machava rozléhal radostný jásot. „Karafiátová revoluce“ (Revolução dos Cravos), která 25. dubna v Portugalsku ukončila diktaturu, s sebou přinesla dramatické změny v portugalských zámořských koloniích. Prvního května byla vyhlášena amnestie pro všechny politické vězně. Tato amnestie se týkala i svědků  Jehovových, kteří byli uvězněni kvůli své politické neutralitě. Mosambik se chystal vyhlásit nezávislost.

Propuštění bratři byli povzbuzeni, když viděli, jak se počet Jehovových služebníků zvýšil. Velmi je také potěšilo, že ti, kdo zůstali na svobodě, se udrželi duchovně silní. (Srovnej Filipanům 1:13, 14.) Aby využili své nově nabyté svobody, uspořádali velkolepý krajský sjezd. Velmi se také radovali, že se sjezdu zúčastnili dva bratři z Jižní Afriky, kteří jim byli zvláště drazí— Frans Muller, koordinátor výboru jihoafrické odbočky, který se velmi zajímal o blaho bratrů v Mosambiku, a Elias Mahenye, jenž mnoho let sloužil jako krajský dozorce na jihu Mosambiku.

Tento sjezd povzbudil bratry, kteří se vrátili z vězení, aby sjednoceně spolupracovali s Jehovovou rychle postupující organizací. Bratr Mahenye bratrům připomněl: „PIDE zmizela, ale její děd, Satan Ďábel, je stále okolo nás. Posilujte se a buďte odvážní.“ Požádal ty, kdo byli ve vězení, aby se postavili. Vstalo několik desítek bratrů. Pak řekl, aby vstali ti, kdo pravdu poznali v době, kdy byli bratři ve vězení. Povstala polovina přítomných, asi 2 000 lidí. Bratr Mahenye to uzavřel slovy: „Nemáte žádný důvod mít strach.“

Byla to povzbudivá slova pronesená v příhodný čas. Před Jehovovými ctiteli v Mosambiku se na obzoru stahovala mračna a všechny je čekala největší zkouška jejich lásky k Bohu.

Rok 1974 utekl velmi rychle. V průběhu tohoto roku bylo pokřtěno 1 209 lidí; v roce 1975 dokonce 2 303. Mnoho těch, kdo dnes slouží jako starší, bylo pokřtěno v té době.

Celá země však žila revolucí. Heslo „Viva Frelimo“ (Ať  žije Frelimo) se stalo symbolem desetiletého boje za svobodu a nezávislost. V zemi vládla euforie, a tak bylo nepředstavitelné, že by někdo toto nadšení nesdílel. Tyto postoje měly za krátkodobou svobodou bratrů spustit oponu a měla to být opona železná.

Přikázáno zatčení

Jakmile se začalo připravovat vyhlášení nezávislosti ke dni 25. června 1975, stal se neutrální postoj svědků Jehovových ještě zjevnějším. Bratři, které Společnost pověřila, se pokoušeli setkat s novou vládou, ale bezúspěšně. Nedávno zvolený prezident vlastně vydal rozkaz k zatýkání, když v rozhlasové přednášce vykřikoval: „S těmito svědky Jehovovými definitivně skoncujeme . . . Domníváme se, že to jsou agenti, které po sobě zanechal portugalský kolonialismus; je to bývalá PIDE . . . Proto je chceme okamžitě pozatýkat.“

Vypukla bouře. V obcích po celé zemi byly zmobilizovány takzvané nátlakové skupiny, jež měly za úkol jedinou věc: zatknout všechny svědky Jehovovy — v práci, doma, na ulici, kdykoli ve dne či v noci. Všichni se museli dostavit na občanská shromáždění, která se konala na pracovištích nebo na veřejných prostranstvích, a každý, kdo s davem nekřičel „Viva Frelimo“, byl označen jako nepřítel. Takový duch převládne, když nacionalistické nadšení přeroste v horečné šílenství.

Třebaže jsou svědkové Jehovovi v politických záležitostech neutrální, je známo, že podporují zákon a pořádek, jednají s úředníky s úctou, jsou poctiví a svědomití v otázce placení daní. V průběhu let se o tom mosambická vláda přesvědčila. Avšak nyní byli svědkové Jehovovi v podobné situaci  jako první křesťané, kteří byli zabíjeni v římských arénách, protože odmítali pálit kadidlo césarovi, a jako jejich bratři v Německu, kteří byli uvrženi do koncentračních táborů, když odmítali křičet „Heil Hitler“. Po celém světě jsou svědkové Jehovovi známi tím, že odmítají slevit ze své poslušnosti Jehovy a Ježíše Krista, který o svých následovnících řekl: „Nejsou částí světa, právě jako já nejsem částí světa.“ (Jan 17:16)

Hromadná deportace — Kam?

Věznice v Mosambiku byly velmi rychle přeplněny tisíci svědků Jehovových. Mnohé rodiny byly rozděleny. Silná propaganda vyprovokovala proti svědkům Jehovovým takovou nenávist, že ačkoli to starší nedoporučovali, mnozí se raději vzdali sami, protože se cítili bezpečněji ve vězení se svými bratry a příbuznými.

Od října 1975 byli bratři v odbočce v Zimbabwe (tehdy Rhodesii) a v Jižní Africe zaplaveni zprávami krajských dozorců, různých odpovědných výborů a jednotlivých bratrů, kteří popisovali situaci jako velmi tísnivou. Tyto zprávy pak byly poslány vedoucímu sboru svědků Jehovových. Od chvíle, kdy se celosvětové společenství bratrů dozvědělo o zoufalé situaci bratrů v Mosambiku, začaly být ve všech částech světa pronášeny nepřetržité modlitby za tyto pronásledované bratry, což je v souladu s radou v Hebrejcům 13:3. Jen Jehova jim mohl pomoci a to také svým vlastním způsobem udělal.

Je velmi pravděpodobné, že vyšší státní úřady neměly v úmyslu jednat se svědky Jehovovými tak brutálně, jak se nakonec jednalo. V odhodlané snaze změnit hluboce zakořeněné přesvědčení založené na zásadách se však některé nižší úřady pokoušely násilím z lidí vymáčknout  „Viva“. Uveďme si jeden z mnoha příkladů: Juliãa Cossu z města Vilanculos tři hodiny bili, aby ho přinutili ustoupit ze své víry, ale marně. Mučitelé občas z někoho „Viva“ dostali, ale stále nebyli spokojeni. Dožadovali se, aby takový svědek také vykřikl „Pryč s Jehovou“ a „Pryč s Ježíšem Kristem“. Bratři zažili tolik krutosti, že se to nedá vypovědět, a bylo to tak hrozné, že je těžké to popsat. (Viz Probuďte se! z 8. ledna 1976, strany 16–26, angl.) Znali však dopis z prvního století, v němž apoštol Pavel filipským křesťanům napsal, že jejich odvážný postoj k soužení a pronásledování je důkazem jejich hluboké lásky k Bohu, a věděli, že Pavel Filipany ujistil, že je Bůh odmění záchranou. (Fil. 1:15–29)

Vzhledem k tomu, že v přeplněných věznicích bylo nedýchatelno a život zde ztěžovala ještě špína a nedostatek potravy, zemřelo během čtyř měsíců ve věznici v Maputu (dříve Lourenço Marques) více než 60 dětí. Bratři, kteří byli dosud na svobodě, se snažili podle možnosti uvězněným bratrům pomáhat. Během závěrečných měsíců roku 1975 někteří svědkové prodali svůj majetek, aby mohli i nadále svým bratrům ve vězení opatřovat potraviny. To, že se k uvězněným hlásili, však ohrožovalo jejich vlastní svobodu a mnoho bratrů bylo uvězněno, když uspokojovali potřeby svých bratrů. Byl to projev lásky, kterou podle slov Ježíše mají mít mezi sebou jeho praví následovníci. (Jan 13:34, 35; 15:12, 13)

Je poněkud paradoxní, že se ve stejné době jednalo zcela jinak s některými svědky v provincii Sofala. Po zatčení byli odvedeni do luxusního hotelu Grande ve městě Beira, kde dostali jídlo a čekali, až budou odvezeni na konečné místo určení.

 Kam? To bylo tajemstvím i pro řidiče mnoha autobusů a nákladních aut, které je měly přemístit.

Místo určení — Carico, oblast Milange

V době od září 1975 do února 1976 byli přemístěni všichni svědkové Jehovovi, kteří byli zadržováni ve věznicích nebo na veřejných prostranstvích. Utajené místo určení — to byla další zbraň, kterou policie a jiné nižší úřady použily ve snaze bratry zastrašit. „Sežere vás dravá zvěř,“ říkali bratrům. „Je to neznámé místo někde na severu; nikdy se odtamtud nevrátíte.“ Nevěřící rodinní příslušníci začali lkát a hořekovat, aby donutili věřící kapitulovat. Jen málo z nich však udělalo kompromis. Dokonce i noví zájemci se odvážně přidali ke svědkům Jehovovým. Bylo to tak i v případě Eugênia Macitely, nadšeného zastánce politických ideálů. Zaujalo ho, když slyšel, že jsou věznice plné svědků Jehovových. Aby zjistil, co je to za lidi, požádal o biblické studium a hned za týden byl zatčen a deportován. Byl mezi prvními, kdo byli pokřtěni v koncentračním táboře, a dnes slouží jako krajský dozorce.

Když byli svědkové vyvedeni z věznic a usazeni do autobusů, nákladních aut i letadel, neprojevili žádnou známku strachu či obavy. Jedna z těch velkých karavan odjela z Maputa 13. listopadu 1975. Bylo v ní čtrnáct autobusů neboli machibombos, jak se jim tu říká. Vojáci, kteří měli dozor a kteří viděli, jak se bratři — zdánlivě nevysvětlitelně — radují, se museli ptát: „Jak můžete být tak šťastní, když ani nevíte, kam vás odvezeme? Není to nijak příjemné místo.“ Bratrům to však radost nezkalilo. Zatímco nevěřící příbuzní bědovali, protože se strachovali o budoucnost svých milovaných, svědkové zpívali písně Království, například píseň „Odvážně dál“.

 Řidiči z každého města při cestě telefonovali svým nadřízeným, aby zjistili místo určení, a dostávali příkaz pokračovat do další zastávky. Někteří řidiči zabloudili. Nakonec však přijeli do Milange, do města a oblasti ležící v provincii Zambézie, 1 800 kilometrů od Maputa. Bratři byli přijati správcem, který přednesl „uvítací proslov“, útočnou řeč plnou výhružek.

Pak je přemístili o třicet kilometrů dál na východ, na místo, jež se nazývá Carico a leží na březích řeky Munduzi, ještě v oblasti Milange. Od roku 1972 tam žily tisíce svědků Jehovových z Malawi, kteří uprchli před vlnou pronásledování ve své zemi. Malawijce neočekávaný příjezd mosambických bratrů velmi překvapil. A pro Mosambičany bylo překvapením, když je přijali bratři mluvící cizím jazykem. Bylo to ale příjemné překvapení. Malawští bratři přijali mosambické svědky tak vřele a pohostinně, že to na řidiče velmi zapůsobilo. (Srovnej Hebrejcům 13:1, 2.)

Správcem té oblasti byl muž, který byl několik let předtím s bratry v machavské věznici. Každé skupiny, která přijela, se ptal: „Kde je Chilaule a Zunguza? Vím určitě, že přijedou.“ Když bratr Chilaule konečně přijel, správce mu řekl: „Opravdu nevím, Chilaule, jak bych tě měl přijmout. Každý teď stojíme na jiné straně barikády.“ Zůstal věrný svým ideologiím a nijak svým bývalým spoluvězňům situaci neulehčil. Byl, jak sám řekl, „kozlem, který vládne ovcím“.

Bratři z celého světa poskytují láskyplnou podporu

Láskyplný zájem o bratry v Mosambiku projevili svědkové Jehovovi z celého světa. Zaplavili poštovní systém Mosambiku poselstvími, která apelovala na mosambické  úřady. Augustu Novelovi, který pracoval v telekomunikační firmě, se spolupracovníci posmívali, že svědkové Jehovovi jsou jen místní sektou. Když však začal dálnopis přijímat poselství z celého světa, umlčelo je to. Ohromující odezva potvrdila skutečnost, že Jehovovi ctitelé jsou opravdu spojeni láskou.

Asi o deset měsíců později jeden člen vlády během své inspekční cesty po táborech prohlásil, že bratři byli uvězněni na základě falešných obvinění. Stále však bylo příliš brzy očekávat osvobození.

Náročné úkoly, jež přinesl nový život

Začala se psát nová kapitola dějin Jehovova lidu v Mosambiku. Malawští bratři se rozdělili do osmi vesnic. Získali mnoho zkušeností v tom, jak se přizpůsobit novému způsobu života v buši, a rozvinuli své schopnosti při stavbách domů, sálů Království i sjezdových sálů. Ti, kdo dříve neznali zemědělské práce, se rovněž v tomto směru mnohému přiučili. Mnoho Mosambičanů, kteří předtím nikdy neobdělávali machamba (pole), se s touto tvrdou prací teprve seznamovalo. V prvních několika měsících byli nově příchozí zahrnuti láskyplnou pohostinností malawských bratrů, kteří je vzali k sobě domů a podělili se s nimi o jídlo. Pak ale bylo vhodné, aby si mosambičtí bratři postavili své vlastní vesnice.

Nebyl to lehký úkol. Začalo období dešťů a kraj byl bohatě svlažován deštěm jako nikdy předtím. Když ale řeka Munduzi, která protékala středem tábora, zaplavila místa, jež obyčejně trpěla nedostatkem vody, vnímali to bratři jako ukázku toho, jak se o ně Jehova postará. A skutečně, po dvanáct následujících let řeka ani jednou nevyschla, jak  se to stávalo dříve. Naproti tomu se však „rozblácený, kluzký terén, jenž byl pochopitelně výsledkem deštivého počasí, stal pro lidi, kteří dříve bydleli ve městě, dalším problémem“, vzpomíná bratr Muthemba. Pro ženy navíc nebylo snadné přejít přes řeku, protože musely balancovat na provizorních mostech, což byly pouhé tři kmeny. „Pro muže, kteří byli zvyklí pracovat v kanceláři, bylo náročným úkolem jít do hustého lesa a kácet stromy na stavbu domů,“ vzpomíná Xavier Dengo. Tyto podmínky se staly zkouškou pro ty, kdo na ně nebyli připraveni.

Vzpomeňme si, jak si v době Mojžíše začal stěžovat „smíšený zástup“, který Izraelity doprovázel z Egypta do pustiny, a jak se to rozšířilo i mezi Izraelity samotné. (4. Mojž. 11:4) Podobně se už na počátku objevila skupina nespokojenců mezi těmi, kdo nebyli pokřtěnými svědky, a někteří pokřtění svědkové se k nim připojili. Obrátili se na správce a dali mu vědět, že jsou ochotni udělat cokoli, jen aby byli co možná nejdříve posláni domů. Tyto snahy však vůbec nevedly k tomu, že by se, jak doufali, okamžitě vydali k domovu. Zůstali v Milange a mnozí z nich se stali věrným bratrům jakýmsi kamínkem v botě. Začalo se jim říkat „buřiči“. Žili mezi věrnými bratry, ale byli vždy připraveni je zradit. Jejich láska k Bohu ve zkoušce neobstála.

Proč se sjezdové sály rozpadly

Malawští bratři měli v táboře značnou svobodu uctívání. Když přijeli mosambičtí bratři, měli z toho zpočátku také užitek. Každý den se scházeli v jednom velkém sjezdovém sále a rozebírali denní text. Často předsedal jeden krajský dozorce z Malawi. „Když jsme se po měsících věznění a cestování účastnili duchovního poučování ve společenství  tolika bratrů,“ vzpomíná Filipe Matola, „bylo to velkou posilou.“ Tato relativní svoboda však netrvala věčně.

Dne 28. ledna 1976 procházeli vesnicemi státní úředníci doprovázení vojáky a oznamovali: „Uctívat nebo modlit se v těchto sálech nebo kdekoli jinde ve vesnicích je zakázáno. Sály budou znárodněny a vláda je podle potřeby využije.“ Přikázali bratrům, aby vynesli všechny své knihy, a pak je zabavili. Bratři samozřejmě schovali, co se dalo. Potom se před každým sálem vyvěsila vlajka a postavili se tam vojáci jako stráž, aby bylo zajištěno splnění rozkazu.

Ačkoli byly sály postaveny z kmenů a vypadaly prostě, byly velmi pevné. Poměrně v krátké době se však začaly všechny sály rozpadat. Xavier Dengo si vzpomíná, jak jednou se správcem přijeli do jedné vesnice právě v době, kdy se sál začal řítit, i když nepršelo ani nefoukal vítr. Správce vykřikl: „Co se děje? Jste vy to ale darebáci. Když jsme teď ty sály znárodnili, tak se nám rozpadají!“ Později správce řekl jednomu ze starších: „Určitě jste se modlili, aby ty sály spadly . . . , a váš Bůh je nechal spadnout.“

Organizace vesnic

Naproti osmi existujícím malawským vesnicím velmi rychle vyrostlo devět mosambických vesnic, které se jim podobaly. Tyto dvě skupiny sjednocené ‚čistým jazykem‘ spolu žily dalších dvanáct let. (Sef. 3:9) Území každé vesnice bylo rozděleno do bloků, jež byly lemovány dobře udržovanými ulicemi; každý blok obsahoval osm parcel o rozměrech asi 25 krát 35 metrů. Sbory byly rozděleny podle bloků. Když byl v táborech vydán zákaz, nemohli bratři stavět sály Království přímo. A tak stavěli zvláštní budovy ve tvaru L, které k tomuto účelu sloužily. V každé takové budově bydlela vdova nebo jiný svobodný člověk, aby se  zdálo, že je to obytná budova. Řečník se pak při shromáždění postavil do rohu „L“, a tak mohl stát tváří k posluchačům na obou stranách.

Po obvodu každé vesnice byly machambas. Každý sbor se také staral o „sborové machamba“, na kterém všichni společně pracovali, a tak pomáhali uspokojovat sborové potřeby.

Velikost vesnic se lišila podle počtu obyvatel. Sčítání lidu v roce 1979 ukázalo, že nejmenší byla mosambická vesnice číslo 7, která měla ve dvou sborech 122 zvěstovatelů, zatímco největší a nejrozlehlejší byla vesnice číslo 9, kde žilo 1 228 zvěstovatelů a kde bylo 34 sborů. V táboře bylo dohromady 11 krajů. Celému táboru složenému z malawských a mosambických vesnic a jejich okolí bratři začali říkat Kruh Carico. Poslední záznam o sčítání lidu je z roku 1981, kdy v celém Kruhu Carico žilo 22 529 obyvatel, z nichž 9 000 bylo aktivními zvěstovateli. Později přišel další vzrůst. (Tehdejší prezident Samora Machel podle brožury Consolidemos Aquilo Que nos Une [Slučování, které nás spojuje], strana 38–39, prohlásil, že tam žije na 40 000 lidí.)

„Období Chinga“ — období těžkostí

Svědkové Jehovovi samozřejmě nebyli posláni do Milange kvůli tomu, aby založili zemědělskou kolonii. To, že vláda tábor nazvala Převýchovné středisko Carico, nebylo bezdůvodné, jak to dokazuje existence administrativního střediska uprostřed malawského tábora číslo 4, v němž měli státní úředníci své kanceláře a byty. Sídlil tam také velitel tábora, jeho vojáci a bylo tam vězení, do něhož byli mnozí bratři za trest uvrženi na různě dlouhou dobu, podle rozhodnutí velitele.

 Neblaze proslul zvláště velitel Chingo. Dvěma rokům, během nichž byl velitelem tábora, se začalo říkat „období Chinga“. Byl rozhodnut zlomit nekompromisní postoj svědků Jehovových a „převychovat“ je, a aby svého cíle dosáhl, použil všechny psychologické taktiky, které znal, a nevyhýbal se ani násilí. Přestože nebyl příliš vzdělaný, byl to vynikající a přesvědčivý řečník; velmi rád používal znázornění. Svých řečnických schopností využíval k tomu, aby bratrům vštípil svou politickou filozofii a oslabil jejich lásku k Bohu. Jedním z prostředků, které využíval, byl „pětidenní seminář“.

„Pětidenní seminář“

Velitel oznámil, že je v plánu „pětidenní seminář“ a že by svědkové měli vybrat nejschopnější muže z vesnic, jednotlivce, kteří by byli schopni předat závažné informace. Ti pak budou posláni na seminář, který se má konat někde daleko. Bratři odmítli, protože ho podezřívali z něčeho nekalého. Avšak „buřiči“, kteří byli v táboře, vybrali odpovědné bratry včetně krajských dozorců. Byli mezi nimi Francisco Zunguza, Xavier Dengo a Luis Bila. V nákladním autě odjelo jednadvacet mužů a pět žen. Jeli stovky kilometrů na sever, do kraje severně od města Lichinga v provincii Niassa. Muži skončili v „převýchovném táboře“ se zločinci, zatímco ženy šly do tábora pro prostitutky.

Tam byli vystaveni krutému mučení, které obsahovalo i to, co jejich mučitelé nazývali „Kristův styl“. Oběť musela rozpažit, jako by byla na kříži, a pak k ní, souběžně s pažemi, přivázali kůl. Po celé délce obou paží a kůlu, od konce prstů jedné ruky ke konci prstů druhé ruky pevně omotali nylonovou šňůru. V této pozici, s přerušeným oběhem v rukách, pažích i ramenech, zůstala oběť značně dlouho,  aby ji přinutili zvolat „Viva Frelimo“. Tato snaha však byla marná. Luis Bila, věrný starší, dostal následkem takového krutého a nelidského zacházení infarkt a zemřel.

Sestry byly donuceny ke „cvičením“, při nichž se muselo téměř ustavičně běhat, někdy do vody a z vody; dělat bez oddychu kotrmelce z kopce a do kopce; a snášet bezpočet jiných urážek a ponížení. Pěkný seminář! Pěkná „převýchova“!

Většina bratrů si navzdory takovému surovému zacházení zachovala ryzost; jen dva udělali kompromis. Jednomu bratrovi se podařilo poslat dopis na ministerstvo vnitra v Maputo, ve kterém popsal toto zacházení. Pomohlo to. Guvernér provincie Niassa přiletěl osobně vrtulníkem. Okamžitě odvolal velitele a jeho pomocníky a prohlásil: „Tito lidé si o sobě mohou ve vězení popřemýšlet, protože prováděli věci, které Frelimo nikdy nezamýšlela.“ Když to slyšeli ostatní vězni, kteří trpěli podobným zacházením, zaradovali se a říkali: „Díky vám jsme byli osvobozeni,“ a bratři na to odpovídali: „Děkujte Jehovovi.“

Krátce nato byli přemístěni do jiných táborů, kde byly jen nucené práce. Bylo to téměř dva roky před tím, než byli posláni zpět do Carica — a tam je zase přijal Chingo. Pokračoval ve svých neúspěšných pokusech oslabit jejich věrnou oddanost Jehovovi podobnými „semináři“. Než opustil Carico, přednesl nakonec svým typicky názorným způsobem proslov. Přiznal porážku a řekl: „Člověk, který kácí strom, mnohokrát sekne, ale když už je téměř hotov, vystřídá ho někdo jiný, který po jediné ráně práci dokončí. Zasadil jsem mnoho ran, ale bez úspěchu. Po mně přijdou jiní. Použijí jiné metody. Nepovolte . . . Zůstaňte pevní . . . Kdyby se vám to nepodařilo, sebrali by veškerou slávu.“  Bratři si však uchovávali silnou lásku k Jehovovi, a tak se snažili, aby sláva připadla pouze Jehovovi. (Zjev. 4:11)

Ti, kdo zůstali ve městech

Byli v té době ve vězení nebo v internačním táboře všichni mosambičtí svědkové? I když jejich nepřátelé pročesávali pracoviště a téměř každou obec, někteří jim unikli. Ne všichni Mosambičané toužili dostat svědky do vězení nebo je jinak potrestat. Přesto byli svědkové trvale v nebezpečí, že budou zatčeni. Každodenní činnost, jako je nákup potravin nebo čerpání vody z veřejné studny, byla riskantní.

Lisete Maiendová, která zůstala v Beiře, vzpomíná: „Kvůli tomu, že jsem nechodila na povinná politická shromáždění, mi odmítli vydat občanský průkaz, který byl potřeba při nákupu jídla. Naštěstí mě jeden přátelský prodavač pozval, abych přišla soukromě, a prodal mi pár kilogramů mouky.“ (Srovnej Zjevení 13:16, 17.) Bratra Maiendu šestkrát propustili z práce v beirském přístavu, ale pokaždé za ním přišli jeho zaměstnavatelé znovu, protože jeho odborné znalosti byly pro firmu velmi cenné.

V žádném významnějším městě Mosambiku duchovní světlo nevyhaslo, přestože vydávání svědectví a shromažďování bylo velmi nebezpečnou záležitostí. Maiendovi se spojili se skupinou mladých lidí z předměstí Esturro, kteří byli odvážní a velmi žíznili po pravdě. Společně pracovali na tom, aby v hlavním městě provincie Sofala i nadále svítilo světlo pravdy. Členové skupiny v Beiře byli tak horliví, že nehleděli na nebezpečí a přecházeli hranice do Rhodesie (nyní Zimbabwe), aby získali duchovní pokrm.

Kancelář odbočky v Salisbury (nyní Harare) pracovala  odvážně a neúnavně, aby bylo o všechny bratry, kteří byli rozptýleni na severu Mosambiku, dobře postaráno. Když se tedy v odbočce dozvěděli, že se ve městě Tete stále schází skupina, vyslali dva bratry, aby zjistili, jaké má tato skupina potřeby, jelikož podobně jako Epafroditus, spolupracovník apoštola Pavla, toužili vidět tyto bratry. (Fil. 2:25–30) Jedním z těchto bratrů byl milovaný Redson Zulu, kterého celý sever znal díky jeho burcujícím přednáškám v čičevštině. On a jeho společník podnikli na kolech velmi nebezpečnou cestu bušem, aby sloužili svým odloučeným mosambickým bratrům.

Světlo pravdy zářilo dál i v provincii Nampula. Zůstala tam skupinka nepokřtěných zvěstovatelů, kteří dál konali shromáždění způsobem, který se jim zdál správný. Poprvé přišlo osm lidí, ale brzy se počet přítomných zvýšil na padesát. Bratr, který byl z Carica poslán na léčení do nemocnice v Nampule, se setkal se členem této skupiny nepokřtěných, který v té nemocnici pracoval. Bratr napsal Společnosti a kancelář odbočky ho pověřila, aby se skupinou studoval a přivedl ke křtu ty, kdo byli připraveni. Pět lidí bylo pokřtěno. Velmi jim také pomohlo, když jeden svědek z Nizozemska, který měl v Nampule světské zaměstnání, umožnil, aby se v jeho domě konala shromáždění. Časem se někteří z této skupiny stali způsobilými pro úřad starších.

Úleva v centrální věznici

V roce 1975 bylo mnoho skupin vězňů z maputských věznic přemístěno na sever, přičemž jejich místa zaujímali nově příchozí. Koncem února 1976 se pak vláda rozhodla, že nekonečné přesuny uvězněných svědků ukončí.

O několik měsíců později navštívil centrální věznici  v Maputo prezident Samora Machel. Jedna z uvězněných sester, Celeste Muthembová, využila příležitosti a vydala prezidentovi svědectví. Ten jí přátelsky naslouchal, ale po jeho odjezdu vedení věznice sestru přísně pokáralo. O týden později však přišel rozkaz, aby byla propuštěna, a dokument, který jí zaručoval ochranu před dalším pronásledováním z politických důvodů a právo opět pracovat v centrální nemocnici. Navíc byl vydán rozkaz, aby z této věznice byli propuštěni všichni svědkové Jehovovi.

Bratři v Maputo byli rozděleni do sborů. Zanedlouho byl z 24 sborů utvořen kraj, který se rozprostíral na severovýchod od Maputa až k Inhambane. Fidelino Dengo byl pověřen, aby tyto sbory navštěvoval. Jihoafrická odbočka navíc jmenovala výbor starších, který měl pečovat o duchovní potřeby těchto skupin. Vypracovali mnoho metod, jak opatrně a neformálně vydávat svědectví. Zajistili, aby se bratři mohli zúčastnit sjezdů v sousedním Svazijsku. Když se někteří vrátili z Carica, bratři pod záminkou večírků na uvítanou uspořádali sjezdy přímo v Mosambiku.

A jak bylo v Kruhu Carico? Jak se organizovala teokratická činnost tam?

Dohled nad tábory má výbor „O.N.“

Pod dozorem odbočky v Zimbabwe vytvořili malawští bratři zvláštní výbor, který měl za úkol pečovat o duchovní potřeby bratrů v táborech. Když byli do Carica přivedeni bratři z jižního Mosambiku, tento výbor tam již působil, a tak z něho měli užitek i oni. Do výboru byli přizváni dva bratři z jihu, Fernando Muthemba a Filipe Matola.

Členové výboru O.N. (Ofisi ya Ntchito, což čičevsky znamená služební úřad) měli písemný kontakt se Společností a organizovali krajské i oblastní sjezdy. Shromažďovali  zprávu za celý tábor a pravidelně se scházeli se staršími ve vesnicích. Dohlíželi také na činnost jedenácti krajů. Byl to obtížný úkol, a to zvláště kvůli nejistému vztahu mezi bratry a vládními úřady.

Kázání dobré zprávy a činění učedníků v táborech

V listopadu 1976 bylo pokřtěno mnoho zájemců, kteří studovali Bibli a v roce 1975 přišli s bratry do Milange.

Mnozí z těch, kdo byli pravidelnými průkopníky, pokračovali v kázání, i když byli uvězněni a přemístěni do táborů. Ale komu kázali? Zpočátku studovali s těmi, kdo ještě nebyli pokřtěni, například s dětmi bratrů. Na rodinu, která měla hodně dětí, se pohlíželo jako na „dobrý obvod“. S několika dětmi studovali rodiče a o ostatní se podělili svobodní zvěstovatelé. Tímto způsobem mnozí dál aktivně činili učedníky.

Ale těm, kdo měli pravého evangelizačního ducha, to nestačilo. Jeden horlivý průkopník hledal obvod mimo tábor. Bylo to samozřejmě nebezpečné, protože vedení tábora zavedlo určitá omezení. Uvědomil si, že bude muset nalézt nějakou záminku, aby se z tábora dostal. Jak to udělal? Modlil se k Jehovovi o vedení a pak se rozhodl, že bude lidem mimo tábor prodávat sůl a jiné potraviny. Aby se vyhnul opravdovému obchodu, požadoval vysokou cenu a tím si vytvářel příležitost k vydání svědectví. Tato metoda se osvědčila. Po čase bylo vidět, jak mimo tábor nabízí své zboží mnoho takových „prodavačů“. Propracovávání takového rozlehlého obvodu znamenalo překonávat velké vzdálenosti, odcházet za úsvitu a vracet se v noci. Pro tolik „kobylek“ byla „vegetace“ příliš řídká. Tímto způsobem však poznalo pravdu mnoho lidí z tohoto kraje.

 „Výrobní středisko v Zambézii“

Díky tomu, že „studenti převýchovy“ byli pilní a pracovití a že hojné deště svlažovaly kraj, zemědělské výrobě se dařilo. Svědkové v táborech měli bohatou úrodu kukuřice, rýže, manioku, prosa, sladkých brambor, cukrové třtiny, fazolí i místního ovoce, jako je například mafura. Sýpky v Kruhu Carico byly přeplněny. Svědkové chovali drůbež a drobné zvířectvo, například kuřata, kachny, holuby, králíky a prasata a tak byla jejich strava obohacena bílkovinami. Hlad, který zpočátku měli, se stal minulostí. Zbytek Mosambiku naopak prožíval největší nedostatek potravin v historii. (Srovnej Amose 4:7.)

Když vláda zjistila, jak úspěšně se tam hospodaří, začala kraj kolem táborů nazývat „Výrobní středisko v Zambézii“. Přebytek z výnosu bratři prodali, a tak si mohli koupit oblečení, a dokonce nějaké rozhlasové přijímače a jízdní kola. I jako vězňové byli díky své píli dobře zaopatřeni. Svědomitě dodržovali vládní daňový zákon; byli hlavními plátci daní v kraji. Svědomité placení daní bylo i za těchto mimořádných okolností jedním z biblických požadavků na ty, kdo měli být vybráni pro nějakou výsadu ve sboru. (Řím. 13:7; 1. Tim. 3:1, 8, 9)

Výměna poznatků

V Caricu docházelo k vzájemné výměně odborných znalostí a poznatků. Mnozí se naučili nové řemeslo, například zedničinu, truhlařinu a dřevořezbářství. Společně rozvinuli své schopnosti při výrobě nástrojů, při práci s litinou, při výrobě kvalitního nábytku i při jiné činnosti. To, že se nějaké řemeslo naučili nebo se v něm zdokonalili, jim nejen osobně prospělo, ale bylo pro ně dalším zdrojem příjmů.

 Nejobtížnějším úkolem při výměně znalostí bylo naučit se jazyk. Mosambičané se učili čičevštinu, kterou mluví Malawijci. Čičevština se stala hlavním jazykem, který se používal v táborech, a většina literatury, která byla k dispozici, byla psaná čičevsky. Malawijci se také pomalu a pěkně naučili mluvit tsongštinou a jejími nářečími, kterými se mluví na jihu Mosambiku. Mnozí se rovněž naučili anglicky a portugalsky, což se jim později hodilo, když dostali zvláštní služební výsady. Jeden starší vzpomíná: „Mohl jsi potkat nějakého bratra, který plynně mluvil tvým jazykem, a nepoznal si, zda to byl Mosambičan nebo Malawijec.“

Jak se duchovní pokrm dostával do tábora?

Přicházel ze Zambie přes Malawi. Jak? Jeden krajský dozorce odpověděl: „To ví jen Jehova.“ Výbor O.N. v táborech pověřil mladé Malawijce, z nichž mnozí byli průkopníky, aby na kolech přejížděli přes hranice a setkávali se na předem určeném místě s posly, kteří měli doručit korespondenci a literaturu. Tímto způsobem sbory dostávaly aktuální duchovní pokrm.

Členové výboru O.N. také přecházeli hranice a cestovali do Zambie nebo do Zimbabwe, aby měli každý rok užitek z návštěv zónových dozorců, které posílá vedoucí sbor. Těmito a jinými způsoby bratři v Caricu udržovali silné pouto s Jehovovou viditelnou organizací, a tak zůstali jednotní v uctívání Jehovy.

Sborová shromáždění vyžadovala zvláštní opatření. Bratři byli pod trvalým dohledem, a tak se mnoho shromáždění konalo za svítání nebo ještě dříve. Posluchači se shromáždili na dvoře, jako kdyby jedli ovesnou kaši, přičemž řečník stál v domě. Některá shromáždění se konala  v říčních korytech nebo uvnitř přírodních kráterů. Příprava sjezdu však byla mnohem náročnější.

Jak byly sjezdy organizovány

Když od Společnosti přišel veškerý materiál pro sjezdový program, členové výboru O.N. strávili několik týdnů ve vesnici číslo 9. Na tomto poměrně vzdáleném místě pracovali pod světlem lucerny celé noci: překládali osnovy přednášek, nahrávali dramatizace a vybírali řečníky. Zvláště užitečný pro ně byl ruční kopírovací přístroj, který dostali ze Zimbabwe. Nepřestali pracovat, dokud nedokončili celý program série šesti sjezdů.

Byl také jmenován tým bratrů, který dostal za úkol najít a připravit pro sjezd vhodné místo. Mohlo to být na úbočí hory nebo v lese, ale ne dál než 10 kilometrů od táborů. Všechno muselo proběhnout, aniž o tom úřady nebo „buřiči“ věděli. Bratři si půjčili malé přenosné rádiové přijímače, pomocí kterých zajistili zvukovou aparaturu pro více než 3 000 lidí. Vždy byl nedaleko potok, který se přehradil, a tak vznikl bazén pro křty. Jeviště, hlediště, úklid, údržba — to vše bylo zajištěno předem. Nakonec bylo místo pro sjezd připraveno — každý rok někde jinde.

Zajistilo se, aby sjezd mohli navštívit všichni z vesnic. Šlo to dobře, protože bratři projevili nádherného ducha spolupráce. Všichni tam nemohli jít ve stejnou dobu — opuštěná vesnice by přivolala pozornost úřadů. A tak se sousedé střídali — jeden den šla na sjezd jedna domácnost, příští den druhá. Rodina, která zůstala ve vesnici, se pohybovala kolem domu sousedů, takže si nikdo nemohl všimnout, že nejsou doma. Znamená to, že někteří přišli o část sjezdového programu? Ne, protože sjezdový program  každého dne byl přednesen dvakrát. Třídenní sjezd tedy trval šest dní; dvoudenní sjezd čtyři dny.

Síť ostražitých pořadatelů tvořila řetěz hlídek. Tato síť se táhla od administrativního střediska tábora až k místu sjezdu; každých 500 metrů stál pořadatel. Jakýkoli podezřelý pohyb, který mohl znamenat ohrožení sjezdu, uvedl tuto komunikační linku do chodu a zpráva pak prolétla 30 nebo 40 kilometrů za pouhou půlhodinu. Správě sjezdu to poskytlo dostatek času, aby mohla učinit rozhodnutí. Znamenalo to například přerušit sjezd a skrýt se v lese.

José Bana, starší z Beiry, vzpomíná: „Jednou večer před sjezdem nás nějaký policista varoval, že už o sjezdu vědí a že ho hodlají rozehnat. O celé záležitosti byli informováni odpovědní bratři. Měli by sjezd zrušit? Modlili se k Jehovovi a rozhodli se, že počkají do rána. Odpověď přišla — prudký liják přes noc způsobil, že se řeka Munduzi vylila z břehů a změnila se v moře. Policie byla na druhém břehu, a tak se mohli sjezdu zúčastnit všichni a nebylo třeba, aby někdo zůstal doma nebo aby se kvůli spojení vytvářel řetěz hlídek. Z plných plic jsme si zazpívali písně Království.“

Odpadnutí a vesnice číslo 10

Mnoho problémů vyvolalo hnutí založené odpadlickou skupinou, která si říkala „pomazaní“. Tato skupina, která pocházela převážně z malawských vesnic, hlásala, že „čas starších“ vypršel v roce 1975 a že by oni, jako pomazaní, měli převzít vedení. Těm, kdo přesně nerozuměli, co znamená pravé pomazání, velmi pomohla látka v knize Věčný život ve svobodě Božích synů, kterou vydala Společnost. Vliv odpadlíků se však šířil a mnozí, kdo jim naslouchali, byli zavedeni na scestí. Vyučovali například, že není  nutné Společnosti zasílat zprávu. Svou zprávu prostě po modlitbě hodili do vzduchu.

Následkem tohoto odpadlického vlivu bylo vyloučeno odhadem asi 500 lidí. Rozhodli se, že si postaví svou vlastní vesnici, a úřady jim to povolily. Tak vznikla vesnice číslo 10. Později se vůdce hnutí obklopil družinou mladých žen a mnohé mu porodily děti.

Skupina, která bydlela ve vesnici číslo 10, existovala po celé zbývající období pobytu v táborech. Věrným bratrům způsobila mnoho těžkostí. Někteří z těch, kdo se zprvu přidali k té skupině, později činili pokání a vrátili se do Jehovovy organizace. Toto odpadlické společenství se definitivně rozpadlo, když pobyt v táborech skončil.

„Tábor je naše věznice a domy jsou naše cely“

Až do začátku roku 1983 byl život v táborech v podstatě stejný jako kdekoli jinde. Bratři však nezapomněli, že jsou vězni. Je pravda, že se některým bratrům, kteří se tak sami rozhodli, podařilo vrátit zpět do domovského města. Jiní přišli a zase odešli. Společenství jako celek však zůstalo. Bylo jen přirozené, že toužili po domech, ze kterých pocházeli. Dopisy posílali buď poštou, nebo prostřednictvím několika bratrů, kteří směle navštěvovali tábory, aby se setkali se svými příbuznými a dlouholetými přáteli — i když někteří z těchto bratrů byli chyceni a uvězněni.

Xavier Dengo dumal: „Vy, Malawijci, jste uprchlíci, ale my jsme vězňové. Tábor je naše věznice a domy jsou naše cely.“ Malawští bratři však byli v úplně stejné situaci. Jakkoli se zdálo, že je život ve vesnicích normální, mělo to velmi rychle skončit.

 Vojenská invaze, která působí hrůzu a smrt

Počátkem roku 1983 vpadli do okolí Carica ozbrojení členové hnutí odporu a přinutili velitele administrativního střediska, aby hledal útočiště v oblastním městě Milange vzdáleném 30 kilometrů. Poměrně krátkou dobu se zdálo, že bratři mohou „dýchat“ volněji, ačkoli byli stále pod určitým dozorem úřadů.

Avšak 7. října 1984, kdy se dokončovaly přípravy na oblastní sjezd, došlo k tragédii. Od východu přišla skupina ozbrojenců. Když prošli vesnicí číslo 9, zanechali za sebou hlubokou brázdu hrůzy, krve a smrti. V malawské vesnici číslo 7 zabili bratra Mutolu a pak v mosambické vesnici číslo 4 bratra Augusta Novelu. Bratra Muthembu v mosambické vesnici číslo 5 vylekala střelba. Když na zemi uviděl tělo nějakého bratra, začal Jehovu úpěnlivě prosit o pomoc. Ozbrojenci plenili a zapalovali domy. Muži, ženy i děti se rozbíhali do všech stran a zoufale se snažili najít úkryt. Tento zuřivý útok však byl jen předehrou toho, co ještě mělo přijít. Když prošli tábory, vybrali si místo severně od vesnice číslo 1 a tam si zřídili základnu.

V každém z následujících dnů podnikali nájezdy do táborů, kde drancovali, zapalovali domy a zabíjeli. Při jednom takovém nájezdu zabili šest malawských svědků, mezi nimiž byla i manželka krajského dozorce Fideliho Ndalama.

Ostatní byli uvězněni na základně skupiny. Ozbrojenci se zvláště snažili násilím donutit mladé muže, aby vstoupili do jejich ozbrojeného hnutí. Mnoho mladých mužů prchlo z vesnic a skrylo se v machambas (v polích, která obdělávali) a rodinní příslušníci jim tam nosili jídlo. Mladé ženy byly odvedeny jako kuchařky, ale pak je nájezdníci nutili, aby se  staly jejich „milenkami“. Hilda Banzová tomuto tlaku odolávala, a kvůli tomu ji zbili tak krutě, že vypadala jako mrtvá. Naštěstí se zotavila.

Ozbrojenci vyžadovali, aby jim obyvatelstvo dodávalo potraviny a nosilo výstroj. Bratři si uvědomili, že se tento požadavek neslučuje s křesťanskou neutralitou, a tak ho odmítli. To však vyvolalo hněv. V tomto odloučeném světě nebylo žádné místo pro neutralitu a lidská práva, jediným uznávaným zákonem bylo bití a zbraně. Během tohoto bouřlivého období zahynulo asi 30 bratrů. Jedním z nich byl Alberto Chissano, který odmítal poskytnout ozbrojencům jakoukoli podporu a pokoušel se to vysvětlit: „Já se politického dění neúčastním, a to je také důvod, proč mě poslali z Maputa sem. Odmítl jsem to předtím a teď tomu nebude jinak.“ (Srovnej Jana 18:36.) To bylo na utlačovatele příliš — rozzuřeně ho odvlekli pryč. Bratr Chissano poznal, co se bude dít, a tak se s výrazem neotřesitelné víry s bratry rozloučil. Před tím, než byl krutě zbit a smrtelně raněn, pronesl svá poslední slova: „Sejdeme se v novém světě.“ Bratři z lékařského týmu se ho snažili zachránit, ale marně. Skutečně ‚se sejdeme v novém světě‘, protože ani hrozba smrti nezlomila jeho víru. (Sk. 24:15)

Zachráněni z ohnivé pece

Něco se muselo podniknout, aby bylo toto nesnesitelné napětí zmírněno. Výbor O.N. svolal schůzku se staršími a služebními pomocníky, aby se společně poradili, jak by měli s tímto hnutím odporu vyjednávat. Avšak členové hnutí odporu už rozeslali výzvu, aby se všichni lidé z celé oblasti dostavili na základnu. Starší se rozhodli, že tam půjdou. Šla s nimi početná skupina dobrovolníků. Byli vybráni dva bratři, kteří měli při vyjednávání zastupovat  všechny vesnice. Jeden z těchto pověřených mluvčích, Isaque Maruli, zašel ještě domů, aby to pověděl své mladé manželce a rozloučil se s ní. Polekalo jí, když si představila, co by se mohlo stát, a proto se ho snažila odradit. Uklidnil ji a pak se zeptal: „Myslíš si, že jsme přežili až do teď jen proto, že jsme nějak chytračili? Nebo si snad myslíš, že jsme důležitější než ostatní bratři?“ Mlčky vyjádřila, že s jeho úkolem souhlasí. Pomodlili se a pak se rozloučili.

Setkání se však nezúčastnili jen svědkové, ale také lidé, kteří byli ochotni ozbrojené hnutí podpořit. Bratrů však přišlo asi tři sta, takže jich bylo víc než ostatních účastníků. Na setkání to vřelo, lidé vykřikovali politická hesla a zpívali vojenské písně. Zaznělo prohlášení: „Dnes budeme křičet ‚Viva Renamo‘, až se budou hory zelenat.“ [Resistência Nacional de Moçambique (Mosambické národní hnutí odporu), hnutí, které bojovalo proti vládě strany Frelimo.] Velitele, vojáky a lidi, kteří nebyli svědky, mlčení bratrů dráždilo. Politický komisař, který setkání vedl, vysvětlil ideologii svého hnutí. Zmínil se o tom, že vyšší velení rozhodlo, že vesnice mají být vyklizeny a všichni lidé rozehnáni do machambas. Pak nechal vyjádřit přítomné. Bratři vysvětlili svůj neutrální postoj. Doufali, že vojáci pochopí jejich důvody, proč jim nemohou dodávat potraviny, nosit výstroj a dělat podobné věci. A co se týče rozehnání z vesnic, už jednou k tomu byli přinuceni.

Veliteli se odvážná odpověď bratrů nijak nelíbila, ale komisař měl naštěstí větší pochopení. Uklidnil velitele a pokojně poslal bratry pryč. Vrátili se tedy živí z místa, které nazvali „ohnivá pec“. (Srovnej Daniela 3:26, 27.) Mír však nebyl zaručen. Za několik dnů došlo k mnohem otřesnější události.

 Masakr ve vesnici číslo 7

Celou neděli 14. října svítilo slunce, ale pro Carico to byl ponurý den. Brzy ráno proběhlo sborové shromáždění a pak se někteří bratři ještě vydali do vesnic, aby si vzali zbývající věci, a hned se vrátili do svých nových domovů v polích. Ozbrojená skupina bez varování opustila svou základnu a zamířila k mosambické vesnici číslo 7. Na okraji vesnice číslo 5 zajali bratra, kterému přikázali: „Ukaž nám, jak se dostat do vesnice číslo 7; uvidíš, co je to válka.“ Když přišli do vesnice, shromáždili všechny lidi, kteří v ní byli. Přinutili je, aby si sedli do kruhu podle čísel vesnic, ze kterých pocházeli. Pak začal výslech.

„Kdo z vás zbil a okradl našeho mudjiba [neozbrojená hlídka nebo informátor]?“ vyptávali se. Bratři neměli ani ponětí, o čem ti muži mluví, a tak odpověděli, že neví. „Fajn, když se nikdo nechce přiznat, potrestáme exemplárně tady toho muže, který sedí vpředu.“ A střelili bratra rovnou do čela. Všichni byli otřeseni. Vojáci opakovali otázku znovu a znovu a pokaždé někoho čekala kulka. Ženy svírající své děti byly nuceny sledovat barbarskou popravu svých manželů. Mezi ně patřila i sestra Salomina, která byla svědkem popravy svého manžela. Zavražděny však byly i některé ženy. Leia Bilová, manželka Luise Bily, který zemřel v táboře poblíž města Lichinga na následky infarktu, byla jednou z nich, a tak její malé děti osiřely. Nebyly ušetřeni ani mladí lidé, například Fernando Timbane. Přestože byl smrtelně zasažen, modlil se k Jehovovi a snažil se povzbudit ostatní.

Když bylo takto brutálně popraveno deset lidí, vznikl mezi popravčími rozpor, a tak to běsnění ukončili. Bratr Nguenha, který měl být podle pořadí jedenáctou obětí,  unikl „osidlům smrti“. Vypráví: „Když na mě přišla řada, pomodlil jsem se k Jehovovi, aby se postaral o mou přežijící rodinu, protože mé dny byly sečteny. Pak jsem vstal a pocítil neobvyklou sílu. O chvíli později jsem prodělal citový otřes.“

Ti, kdo přežili, pak byli donuceni zapálit zbývající domy ve vesnici. Než ozbrojenci odešli, ještě varovali: „Dostali jsme rozkaz zabít padesát lidí, ale těchto deset stačí. Nesmějí být pohřbeni. Budeme je hlídat a za každé chybějící tělo zemře deset lidí.“ Jak nesmyslný a ohavný příkaz!

Výstřely se rozléhaly po celém kraji. Navíc ti, jimž se podařilo uprchnout, brzy rozšířili zprávu o masakru, a tak vesnice zachvátila nová vlna hrůzy. Bratři v zoufalství prchli do lesů a hor. Až později se zjistilo, že za obviněním, které masakr způsobilo, stál muž, který byl vyloučen a který se chtěl k hnutí odporu přidat. On byl také tím zlodějem, který přepadl a okradl hlídku vojáků. Bratry ze své vesnice falešně obvinil, aby si získal přízeň a důvěru ozbrojenců. Když později ozbrojenci zjistili, že byli oklamáni, původce těchto lží zadrželi a mimořádně barbarským způsobem ho usmrtili.

Odchod z vesnic

Všichni v Kruhu Carico truchlili a nevěděli, co si počít. Starší se snažili utěšovat rodiny, které truchlily nad ztrátou svých milovaných, ačkoli sami měli slzy v očích. Pomyšlení, že by v tomto kraji zůstali, bylo nesnesitelné. Přirozeně tedy začali odcházet. Celé sbory se vydaly na odlehlá místa, více než třicet kilometrů daleko, kde se cítily bezpečněji. Některé sbory se rozhodly, že zůstanou poblíž machambas. Práce členů výboru O.N. se tím zdvojnásobila.  Nachodili mnoho kilometrů, aby zajistili jednotu a tělesné i duchovní bezpečí stáda ve všech sborech rozptýlených široko daleko.

Když se zpráva o této smutné situaci dostala do odbočky v Zimbabwe, bylo zajištěno, aby členové kanceláře odbočky bratry navštívili a povzbudili je. Proběhlo také jednání s vedoucím sborem v Brooklynu o nedostatku potravin, oblečení a léků v táborech v Milange. Vedoucí sbor projevil hluboký zájem o dobré životní podmínky bratrů a vydal pokyny, aby byly uvolněny finanční prostředky na pokrytí těchto potřeb. Pokud by to bylo vhodné, měla se také učinit opatření, aby bratři mohli odejít z oblasti Milange a vrátit se domů. Zdálo se, že je tato možnost opravdu rozumná.

Začátkem roku 1985 členové výboru O.N. opustili Milange, aby se jako každý rok setkali se zónovým dozorcem, kterého poslal vedoucí sbor. Byl jím Don Adams z Brooklynu. Na schůzce, které se účastnily také výbory odboček ze Zambie a Zimbabwe, bratři z výboru O.N. vyjádřili své obavy z vývoje situace v Kruhu Carico. Měli zvážit, zda je rozumné v Caricu dál zůstávat. Svou pozornost upřeli na biblickou zásadu z Přísloví 22:3: „Chytrý je ten, kdo uviděl neštěstí a pak se jde skrýt.“ S touto myšlenkou se vrátili do táborů.

Odejít? Jak? A kam?

Rada byla okamžitě sdělena sborům. Někteří se podle ní ihned zařídili. Mezi nimi byl i João José, svobodný bratr, který se později podílel na stavbě odbočky v Zambii a Mosambiku. Se skupinou dalších bratrů přešel hranici do Malawi a pak bez větších problémů do Zambie.

 Pro ostatní to však tak jednoduché nebylo. Mnohé rodiny musely brát ohled na malé děti. Členové hnutí odporu neustále střežili cesty a každý, kdo po nich šel, byl v nebezpečí útoku. Na malawských hranicích byl další problém, zvláště pro bratry z Malawi. Svědkové Jehovovi byli v Malawi stále pronásledováni a stále byli předmětem opovržení. Vznikaly tedy složité otázky: Jak odejdou? Kam půjdou? Nemají žádné doklady, protože celé roky žili v buši, jak tedy mohou přejít hranice? „My to také nevíme,“ odpovídali členové výboru O.N. na schůzce se všemi staršími, na níž vládla velmi vypjatá atmosféra. „Jedno je jisté,“ zdůrazňovali, „musíme odejít.“ Schůzku ukončili slovy: „Ať se každý pomodlí, promyslí postup a pak ať jedná.“ (Srovnej 2. Paralipomenon 20:12.)

V příštích měsících se tato věc stala hlavním námětem shromáždění. Většina starších odchod podporovala a povzbuzovala bratry, aby v tomto směru jednali. Jiní se rozhodli zůstat. Nakonec začal chaotický exodus. Jak se očekávalo, bratři z Malawi, kteří se pokusili vrátit domů, byli zadrženi na hranici a museli se vrátit. To ochladilo nadšení bratrů, kteří se rozhodli odejít, a posílilo argumenty těch, kdo hodlali zůstat. Rozhodující okolností se pro většinu stalo „pozvání“ k dalšímu „důležitému setkání“ na vojenské základně.

Hromadný odchod

Dne 13. září 1985, jen dva dny před ohlášeným setkáním, se zbývající členové výboru O.N., bratři Muthemba, Matola a Chicomo, sešli ještě jednou. Co by měli bratrům doporučit ohledně „pozvání“? Schůzka trvala celou noc. Po mnoha modlitbách a po dlouhém uvažování se rozhodli: „Zítra v noci uprchneme.“ Ihned, jak to bylo možné,  rozšířili zprávu o konečném rozhodnutí i o místě a času domluveného setkání. Přišly sbory, které s odchodem souhlasily. Byl to poslední úkon výboru O.N. v táborech.

O půl deváté večer se bratři pomodlili a začali se chystat k odchodu. Jejich odchod byl tajemstvím skrývaným před vojáky i „buřiči“. Odhalení plánu by znamenalo katastrofu. Pod rouškou tmy měl každý sbor během patnácti minut odejít, přičemž jedna rodina měla k dispozici dvě minuty. Dlouhý průvod se pak jako had tiše vinul bušem; nikdo nevěděl, co se bude dít ráno na hranicích s Malawi, pokud se tam vůbec dostanou. Duchovní pastýři z výboru O.N. odešli jako poslední v jednu hodinu ráno. (Sk. 20:28)

Asi po 40 kilometrech pochodu přemohla Filipa Matolu únava, protože během posledních dvou dnů nezamhouřil oka. Zdříml si vedle pěšiny a čekal, až kolem půjdou staří zvěstovatelé, kteří šli jako poslední. Představme si, jakou musel mít radost, když Ernesto Muchanga, malý chlapec, přiběhl z přední části průvodu s dobrou zprávou: „Strejdo, bratři jsou přijímáni do Malawi!“ „To je ukázka toho,“ zvolal Matola, „jak Jehova otevírá cestu, když už se zdá, že není pomoci — jako u Rudého moře.“ (2. Mojž. 14:21, 22; viz Žalm 31:21–24.)

Během dalších několika měsíců přebývali v uprchlických táborech v Malawi a v Zambii a pak se vrátili do Mosambiku, každý do svého města. Co se však stalo s těmi, kdo zůstali v okolí Carica?

Ti, kdo zůstali

Rozhodnutí výboru O.N. se do všech rozptýlených sborů před odchodem nedostalo. Někteří oznámení slyšeli, ale rozhodli se zůstat a zúčastnit se setkání na vojenské  základně. Sbor Maxaquene byl jedním ze sborů, ke kterým se oznámení nedostalo, ale přesto už byl rozhodnut, že prchne. Před tím, než odešli na setkání, bratři svým rodinám řekli, aby se připravily na útěk. Na setkání se dostavilo zhruba 500 bratrů. Bylo krátké a věcné. Velitel řekl: „Naši nadřízení rozhodli, že všichni, kteří zde jsou, by měli odejít do naší hlavní regionální základny. Cesta tam je velmi dlouhá. Zůstanete tam tři měsíce.“ A hned se vydali na cestu.

Bratři, kteří byli rozhodnuti uprchnout, využili nepozornosti strážců a unikli. Připojili se ke svým rodinám a utíkali, co jim síly stačily, směrem k malawským hranicím. Ostatní, snad aby splnili příkazy ozbrojeného hnutí nebo pro nedostatek příležitosti, se vydali na jihozápad na základnu ve městě Morrumbala, kam dorazili po několika dnech. Tam na ně byl znovu vyvíjen nátlak, aby podporovali hnutí. Za své odmítání byli krutě mučeni a mnohokrát biti; nejméně jeden bratr při tomto zacházení zemřel. O tři měsíce později jim konečně bylo dovoleno vrátit se domů.

Mnozí zůstali v blízkosti Carica, kde žili zcela pod kontrolou hnutí odporu. Příštích sedm let byli odříznuti od Jehovovy organizace. Byla to velká skupina, v počtu asi čtyřiceti sborů. Přežili po duchovní stránce? Milovali Boha natolik, aby nepodlehli zoufalství a beznaději? Vrátíme se k nim později.

Uprchlické tábory v Malawi a v Zambii

Ne všichni se ale dostali do Malawi snadno. Když zvěstovatelé sboru Maxaquene přešli hranice a odpočívali, objevila je malawská policie a přikázala jim, aby se vrátili zpět. Bratři policisty úpěnlivě prosili a vysvětlovali jim,  že utíkají před válkou, která zuří v oblasti, kde žili. Policisté byli neústupní. Když se zdálo, že se nedá nic dělat a že situace je beznadějná, někdo vykřikl: „Plakejme, bratři!“ A přesně to udělali. Plakali tak hlasitě, že to vzbudilo pozornost okolí. Policisté je v rozpacích prosili, aby přestali. Nějaká sestra na ně naléhala: „Aspoň nám dovolte nakrmit děti.“ Policisté její prosbě vyhověli, že se vrátí později. Naštěstí se nevrátili nikdy. Později bratrům přijel na pomoc nějaký vyšší úředník — přivezl potraviny a poslal svědky do uprchlického tábora, ve kterém už byli ostatní bratři.

Mosambičtí svědkové Jehovovi nyní zaplavili uprchlické tábory v Malawi. Malawská vláda je přijala jako válečné uprchlíky. Mezinárodní červený kříž přispěl dodávkou věcí, které zmírnily nepohodlí a obtíže pobytu v táboře pod širým nebem. Někteří odešli do Zambie, kde byli posláni do jiných uprchlických táborů. Filipe Matola a Fernando Muthemba společně s malawským zemským výborem pátrali po mosambických bratrech v těchto táborech, aby jim mohli poskytnout duchovní podporu a finanční pomoc, kterou schválil vedoucí sbor.

Dne 12. ledna 1986 předal A. D. Schroeder, člen vedoucího sboru, těmto bratrům duchovní povzbuzení a vřelé pozdravy vedoucího sboru. I když nemohl přijet do táborů, přednesl v Zambii proslov, který bratři přeložili do čičevštiny, nahráli a pak vzali do táborů, kde byli mosambičtí bratři.

S pomocí úřadů se uprchlíci postupně dostali do Mosambiku na svou další zastávku. Pro mnohé to bylo město Moatize v provincii Tete. Ano, v Mosambiku se postoj vlády ke svědkům Jehovovým začal měnit, ačkoli to některé místní úřady ještě nepostřehly.

 Zpátky v Mosambiku

Skupina za skupinou pomalu zaplňovaly osady východně od města Tete. Bratři byli ubytováváni ve zpustlých vagónech, které dříve sloužily jako veřejné záchody. Vagóny byly vyčištěny a v mnoha z nich se 24. března 1986 konala slavnost na památku Kristovy smrti.

Bratři ze všech koutů Mosambiku tu čekali celé měsíce, přičemž neměli představu o tom, jak se dostanou zpátky na místa, kde původně žili. Toto čekání bylo utrpením. Snažili se najít nějakou formu zaměstnání, aby si přivydělali nebo ušetřili nějaké peníze na letenky, ale bez velkého úspěchu. Cestovat po silnici bylo kvůli válce nemožné. Místní úřady, které se bratry stále snažily přinutit k provolávání politických sloganů, s nimi nejednaly vždy zrovna laskavě. Bratři odvážně odpovídali: „Právě kvůli tomuto problému nás poslali do Carica. Tam jsme strávili určenou dobu a pak jsme byli vydáni na milost a nemilost ozbrojeným útočníkům. Podařilo se nám uprchnout. Co od nás ještě chcete?“ Po této odpovědi je už nechali být. Avšak mladí lidé byli dál týráni a vězněni, ve snaze přinutit je ke vstupu do státní armády, s níž by bojovali proti ozbrojenému povstání v kraji. Mnoho mladých bratrů bystře využilo všech prostředků, aby se dostali pryč a skryli se.

Výbor v Malawi se rozhodl, že Fernando Muthemba půjde do Tete, aby tam bratrům pomohl. Když bratr Muthemba přijel do Moatize, chtěly mu úřady prohledat zavazadla. Bratři stěží zachránili literaturu, kterou tam měl. Co tedy policie našla, když prohledala jeho tašku? „Jsou to jen nějaké hadry,“ řekl bratr. „Opravdu?“ zeptal se zklamaný policista. Ano, bylo to tak. Bylo to vše, co s sebou vezl muž, který měl tak důležité úkoly v táborech.  Stejně jako všichni ostatní, i on se vrátil s prázdnýma rukama. V té chvíli bratři opravdu nevypadali nijak pěkně — byli špinaví, navlečení v hadrech a hladoví a nesli známky špatného zacházení. Dobře se na ně hodil inspirovaný popis mnoha Božích služebníků z minulosti: „Chodili v ovčích kůžích, v kozích kůžích, zatímco byli v nouzi, . . . špatně se s nimi zacházelo; a svět jich nebyl hoden. Putovali po pouštích . . . a jeskyních a doupatech země.“ (Hebr. 11:37, 38)

Konečně přeprava do Maputa

V Maputu Společnost ustanovila výbor, který měl navázat spojení s různými státními i nestátními agenturami a pokusit se najít způsob dopravy pro bratry v Tete a v Zambii. Isaque Malate a Francisco Zunguza byli nesmírně šťastní, když jim na Úřadu vysoké komisařky OSN pro uprchlíky řekli: „Už bylo schváleno přes 50 letů, které mají dopravit svědky Jehovovy zpět.“ Byli velmi vděční, že to vláda schválila.

Bratři v Tete o tomto opatření nevěděli, a proto všichni, kdo měli tábor blízko letiště, chodili každý den na letiště v naději, že nějaké nákladní letadlo alespoň několik z nich vezme s sebou. O 16. květnu 1987 mluví Fernando Muthemba s pohnutím: „Bylo půl osmé ráno. Když jsem se podíval na letiště, uviděl jsem dva obrovské Boeingy, které byly začátkem ‚leteckého mostu‘, tedy letů, které měly přemístit všechny svědky Jehovovy do Maputa.“ Jak vzrušující vyhlídka! Měli se vrátit do svých měst — po dvanácti letech!

Nevypadali, žel, příliš upraveně. Emídio Mathe, starší sboru Maxaquene, si půjčil kalhoty od někoho, kdo měl  více než jedny, a tak mohl přijet do Maputa slušně oblečený. Bratři, kteří na ně čekali v Maputu, s sebou do letadel vzali také oblečení, aby uprchlíci vystoupili alespoň trochu důstojně. Styděli se? „Ne,“ říká Emídio, „přestože jsme byli po hmotné stránce nuzní, doufali jsme, že nás jednou Jehova použije k vyvýšení svého jména. Nestarali jsme se o hmotné zaopatření ani jsme neměli pocit hanby. Vyšli jsme otrhaní, ale naše víra v Jehovu byla neporušená.“ Bratři z Jižní Afriky a ze Zimbabwe svým mosambickým bratrům ochotně darovali tuny potravin a oblečení.

Vláda zajistila dopravu i pro svědky vracející se do jiných provincií. Bratry, kteří se vraceli do provincie Sofala, do kraje známého jako Beirský koridor (kvůli dozoru, který tam měli zimbabwští vojáci), čekaly ještě problémy. Osmnáct bratrů včetně jednoho staršího bylo přepadeno a odvedeno na základnu hnutí odporu.

‚Jehova je velký, Jehova je velký!‘

Když je velitel základny vyslechl a zjistil, že jsou svědkové Jehovovi, nechal si zavolat pastora, který na území pod kontrolou hnutí odporu vedl jistou církev. Velitel tomu muži řekl: „Tito lidé jsou svědkové Jehovovi a budou se teď s vámi modlit. Dobře se o ně postarejte.“ Bratři byli velmi překvapeni, když tento pastor (který před časem v Zimbabwe dostal nějaké publikace Watch Tower Society) udiveně potřásl hlavou a zvolal: „Jehova je velký . . . Jehova je velký!“ Pak řekl: „Modlili jsme se k Jehovovi, aby k nám poslal alespoň jednoho člověka, který by nás vyučoval.“

Hned nazítří pastor shromáždil svůj sbor, který měl dvaašedesát členů, a poprosil staršího, aby k nim promluvil. Bratr začal tím, že by měli odstranit všechny své modly. (5. Mojž. 7:25; 1. Jana 5:21) Ihned ho poslechli. Bratr dále  ukázal, že Jehova neschvaluje vyhánění démonů, své služebníky tím dnes ani nepověřuje a že podle Bible není rituální bubnování součást pravého uctívání. (Mat. 7:22, 23; 1. Kor. 13:8–13) Po skončení proslovu se vůdce skupiny postavil a řekl: „Ode dneška jsme já a moje rodina svědkové Jehovovi.“ Až na jednu manželskou dvojici se stejně vyjádřil také celý sbor.

Během čtyř měsíců, které tam bratři strávili, se pravidelně pořádala shromáždění. Když museli odejít, vzali s sebou také značný počet lidí z té skupiny, z nichž mnozí kdysi byli aktivními členy bojujících frakcí.

Přes velmi obtížné životní okolnosti bratři nikdy nepřestali kázat dobrou zprávu o Božím Království a činit učedníky, a proto se během této doby k Jehovovým ctitelům přidalo mnoho lidí. (Mat. 24:14; 28:19, 20)

Zpátky k životu ve městech

Bratři byli velmi rádi, že se vrátili do měst. Bez dokladů, ubytování a zaměstnání to však pro ně bylo velmi náročné. Byla to další fáze jejich přetěžkého života. Celá země byla zachvácena a zmítána občanskou válkou, hladem, suchem a nezaměstnaností. Podařilo se Jehovovu lidu zvládnout tak zoufalou situaci?

Na pomoc svědkům vláda vytvořila Odbor sociální reintegrace. Mnozí svědkové se vrátili ke svému původnímu zaměstnání a zaujali důležitá místa ve firmách státního i soukromého sektoru. Jiní začali soukromě podnikat.

Svědkové, kteří nebyli posláni do táborů, přijali do své domácnosti bratry bez domova. Mnozí se mohli vrátit do svého původního bytu, protože tam stále bydleli jejich příbuzní. Jiní to ale tak snadné neměli. Jejich domy  zabrali cizinci nebo nepřátelští příbuzní, anebo je znárodnil stát. Vláda se vzniklé situace bála, ale vracející se svědkové projevovali poddajnost a mírnost, protože nechtěli vyvolat žádný rozruch. Postupně si našli nebo postavili dům, v němž se usadili. Jehova jejich píli požehnal, a proto mnoho z nich dnes má pěkný domov — k údivu lidí, kteří viděli, v jakém zuboženém stavu se svědkové vrátili. Je pozoruhodné, že ani při nesmírně velké chudobě se žádný svědek Jehovův nemusel uchýlit k žebrotě. Když bylo po několika letech umožněno, aby si lidé od státu koupili do svého vlastnictví příbytek, prvním v Mosambiku, kdo to tak udělal, byl jeden ze svědků Jehovových, kteří byli v Caricu. Nyní je v tomto domě v Maputu sklad literatury.

Hlavní zájem bratrů se však netýkal získávání domů nebo jiných hmotných výhod. Daleko důležitější bylo najít místo pro shromáždění k uctívání Jehovy. Konec konců, cožpak nebylo uctívání hlavním důvodem, proč je Jehova přivedl bezpečně domů? Bratři tomu pevně věřili. (Srovnej Agea 1:8.) Ihned vybudovali provizorní sály Království a využili, co se dalo — dvory, obývací místnosti a kuchyně, chatrče z plechu a slámy a někdy poněkud luxusnější místa, například pronajaté třídy ve školách nebo posluchárny v nemocnicích. Většina ze 438 sborů v Mosambiku se ještě dnes schází v těchto provizorních sálech. Jen výjimečně je to jinak. Jedna výjimka je v Beiře, kde bratři s pomocí odbočky v Zimbabwe a jejího statečného stavebního týmu překonali mnoho překážek a 19. února 1994 zasvětili první dva zděné sály Království v Mosambiku.

Zvláštní výbory — zákonné uznání

Vedoucí sbor jmenoval zvláštní výbory v Tete, Beiře a Maputu, jež měly za úkol pečovat o hmotné i duchovní  potřeby bratrů, kteří se snažili přizpůsobit novému způsobu života. Tyto výbory byly pod dozorem zimbabwské odbočky a jihoafrické odbočky. Díky tomuto opatření sbory dostávaly okamžitou pomoc. V těchto třech městech byly zřízeny sklady tolik potřebné biblické literatury. Sklady sloužily také jako střediska, v nichž se rozdělovala humanitární pomoc, například potraviny a oblečení. Byly pořádány krajské i oblastní sjezdy, přestože bylo nutné překonat nějaké překážky, než se mohly konat zcela volně.

Potom, 11. února 1991, se po celém Mosambiku — a k radosti Jehovova lidu všude na zemi — roznesla vzrušující zpráva. Mosambická vláda legalizovala Associação das  Testemunhas de Jeová de Moçambique (Sdružení svědků Jehovových v Mosambiku). Prvním prezidentem se stal Fernando Muthemba, který věrně pečoval o bratry v Caricu. Mosambičtí svědkové se také radovali z toho, že mezi sebou mohli přivítat první misionáře vyškolené v Gileadu. Tito misionáři žili v misionářských domovech v Maputu a Beiře. Další domov se připravoval v Tete, kam měli zakrátko přijít další misionáři.

Misionáři jsou pro své bratry zdrojem radosti

V Mosambiku se otevřelo pravé misionářské pole. Absolventi Gileadu a zkušení zvláštní průkopníci, kteří již sloužili jinde, nadšeně přijali pozvání sloužit v této zemi. Byli dychtiví obětavě se podílet na duchovní obnově a žňové práci v Mosambiku. Přijeli z pěti kontinentů — mnozí z portugalsky mluvících zemí, jako je Brazílie a Portugalsko. Ve svém novém působišti to neměli nijak snadné, protože teprve v roce 1990 a 1991 se Mosambik začal dostávat z těžkých ekonomických problémů, které způsobila válka a sucho. Hans Jespersen, misionář z Dánska, který sloužil v Brazílii a nyní slouží jako oblastní dozorce, vzpomíná: „V obchodech nebylo téměř nic k dostání a válka za sebou nechala jasnou stopu i se svými následky.“ Ekonomická situace se však stále zlepšuje. Přesto mnoho našich bratrů v severních zemědělských oblastech dále žije v extrémně náročných podmínkách.

Misionáři si museli zvyknout na mnoho nových věcí. Zde je jeden příklad: když se misionáři chtěli dostat na místo svého působiště před tím, než vláda strany Frelimo a strana Renamo podepsaly mírovou smlouvu, museli cestovat v colunas (dlouhých konvojích, které byly  doprovázeny vládními ozbrojenými složkami) a tyto colunas se občas stávaly terčem útoků. Ale když se misionáři setkali se svými bratry, byl to pro ně nesmírně radostný zážitek; a mnoha místním bratrům se setkáním se svědky jiné rasy a jiné národnosti splnil sen.

Jedno dítě ze zapadlého místa na severu Mosambiku šlo se svým otcem celý den, aby se setkali s misionářem z Austrálie. Když otec viděl, jak se v obličeji dítěte objevil výraz údivu, řekl: „Cožpak jsem ti neříkal, že máme bílé bratry?“ Mnozí bratři a sestry dávali při pozdravu misionářům najevo své potěšení a říkali: „My vás známe jenom z příběhů z Ročenky.“ Mosambičtí svědkové, kteří byli ještě v roce 1993 v Zambii v uprchlických táborech, řekli: „Když jsme se v Zambii doslechli, že je v Tete misionářský domov, udělali jsme všechno pro to, abychom se dostali zpět domů a viděli všechno na vlastní oči a abychom po osmnácti letech, kdy jsme museli odejít do Carica, mohli pokračovat ve službě tady v Mosambiku.“

Hlavním cílem těchto misionářů v Mosambiku je kázat dobrou zprávu o Božím Království. Je to velmi radostná činnost. První misionáři, kteří přišli do Maputa a Beiry, vzpomínají: „Lidé byli duchovně velmi vyhladovělí, a proto jsme denně rozšířili obrovské množství literatury.“ Čtyřbarevné publikace Společnosti jsou v této zemi unikátní a přitahují pozornost veřejnosti. Misionářské domovy často slouží jako střediska pro vedení biblických studií, protože se zdá, že to mnoha zájemcům lépe vyhovuje.

V současnosti je v Mosambiku šest misionářských domovů, v nichž slouží padesát misionářů v různých pověřeních. Někteří misionáři se každý měsíc vydají na trasu, kterou stanovila odbočka, aby vybrali sborové zprávy  a odevzdali korespondenci, časopisy a literaturu. Jedna z těchto tras vede přes místo, kde dříve stával Kruh Carico v Milange.

Co se stalo se svědky, kteří v tomto kraji zůstali a byli tak odloučeni od svých ostatních bratrů?

Kruh Carico se otevírá

Dne 4. října 1992 byla v Římě podepsána všeobecná mírová smlouva mezi Frelimo a Renamo, která oficiálně ukončila šestnáctiletou občanskou válku v Mosambiku. Tato událost, ze které se všichni radovali, zvedla oponu, jež oddělovala území bývalého Kruhu Carico. A co bylo vidět? Z izolace, která trvala sedm let, se vynořilo přes padesát sborů svědků Jehovových. Jaký byl jejich duchovní stav po tak dlouhém odloučení?

V únoru 1994 proběhl v Milange rozhovor se čtyřiceti odpovědnými bratry. Asi tisíc dalších bratrů a sester šlo třicet kilometrů pěšky, jen aby se setkali s misionáři. Starší, kteří při exodu neodešli, vyprávěli: „Na vojenské základně mnohé z nás zbili a pak nám dovolili, abychom se vrátili a žili v machambas u vylidněných vesnic. Po čase nám Renamo dovolila postavit sál Království a pořádat shromáždění. Slíbili nám, že když budeme v sále nebo na cestě do něj, nebudou nás obtěžovat. Svůj slib dodrželi. Řekli však, že neponesou odpovědnost za to, co se stane, když někoho v den shromáždění najdou doma nebo mimo sál Království.“ A jak to bylo s kázáním? Odpověděli velmi dojemně: „Bez šatů a bez ničeho jsme žili jako zvířata, ale nezapomněli jsme, že jsme svědkové Jehovovi a že naším úkolem je kázat o Království.“ Jak výmluvný projev ocenění a lásky k Bohu!

 V roce 1993 byli oblastní dozorce a jeho manželka svědky neopakovatelné události, ke které došlo na krajském sjezdu v Milange. Bylo to něco, co potvrdilo, že tito bratři skutečně dál činili učedníky. Když řečník, který přednášel proslov ke křtu, požádal uchazeče o křest, aby povstali, zvedlo se 505 lidí z celkového počtu 2023 přítomných! Tím to však nekončilo.

„Saul“ z Carica

Saul z Tarsu, muž, který v prvním století našeho letopočtu úporně pronásledoval následovníky Ježíše Krista, se stal horlivým Jehovovým služebníkem. Carico mělo také svého „Saula“. Je to mírný muž s hezkým obličejem a v současné době slouží jako služební pomocník a pravidelný průkopník. Když se díváte, jak si po boku svých spolupracovníků v potu tváře vydělává na živobytí, nezdá se vám, že by se od nich nějak lišil. Na chvíli svou práci přerušuje, aby nám vyprávěl svůj příběh. Tak naslouchejme:

„V červnu 1981 zabralo území, kde jsem žil, hnutí odporu. Spolu s dalšími muži jsem byl odveden do jejich kasáren. Objasnili nám vznešený záměr svého boje a také to, jak je důležité podporovat osvobození našeho lidu. Prošel jsem vojenským výcvikem a účastnil se úspěšných bitev. V dalších sedmi letech to byla moje životní náplň. Za věrnost tomuto hnutí mě povýšili na velitele. Velel jsem sedmi malým vojenským jednotkám. Ovládli jsme mnoho krajů a jedním z nich bylo i Carico. Vyslal jsem oddíl mužů, aby vnikli do vesnic, ve kterých žili svědkové Jehovovi, abychom získali jejich podporu. Nařídil jsem, zapálit jejich domy a několik lidí zabít. Moji muži mi řekli: ‚I kdybychom je všechny pozabíjeli,  nezmění se.‘ Po čase jsem byl převelen na jinou základnu.“

Přestože tomuto veliteli pronásledování svědků Jehovových nepůsobilo žádné výčitky svědomí, Jehova mu ve svém milosrdenství dal příležitost změnit se. Vysvětluje: „Po sedmi letech, kdy jsem svou manželku neviděl, jsem požádal o osobní volno, abych ji mohl navštívit. Při té příležitosti jsem se v uprchlickém táboře v Malawi poprvé osobně setkal s pravdou. Nejprve jsem ji odmítl. Později, když jsem slyšel o novém světě, o Božím Království a o světě bez válek, jsem si položil otázku: ‚Může z toho mít užitek i člověk, který napáchal tolik zla?‘ Odpověď, kterou jsem z Bible dostal, zněla: ‚Ano, má-li víru a poslouchá Boha.‘ Souhlasil jsem s biblickým studiem a v červnu 1990 jsem byl pokřtěn. Od té doby sloužím jako průkopník a pomáhám mnoha svým bývalým spolubojovníkům. V jednom táboře jsem pomohl čtrnácti lidem, aby se stali Jehovovými služebníky. Sloužil jsem v místech, kde je to více potřeba, a několikrát jsem trpěl kvůli svému neutrálnímu postoji. Jsem velmi vděčný Jehovovi za jeho milosrdenství, za to, že přehlédl časy mé nevědomosti, a také za to, že mi na základě výkupní oběti Ježíše Krista stále odpouští.“ (Sk. 17:30) To je jen jeden z mnoha příkladů, který ukazuje, proč mosambičtí bratři tak často s hlubokým oceněním říkají: „Jehova je velký.“ (Žalm 145:3)

Kancelář odbočky v Maputu

Kdo by to tušil? Stalo se to dřív, než se čekalo. Vedoucí sbor schválil otevření kanceláře odbočky v Mosambiku. Od roku 1925, kdy horník Albino Mhelembe přivezl pravdu z Johannesburgu, pečovaly o dílo v Mosambiku odbočky v Jižní Africe, Malawi a Zimbabwe. Nakonec tedy  ve velkém domě, který Společnost získala a opravila a který stojí v sousedství ambasád v Maputu, začala 1. září 1992 mosambická odbočka konat svou práci — dohlížet na rozlehlý obvod v Mosambiku. Zpočátku měla rodina pouze sedm členů, a proto měl nově jmenovaný výbor odbočky náročný úkol rodinu rozšířit. Musel zorganizovat kazatelskou službu, pečovat o duchovní — ale i hmotné — potřeby bratrů, pomáhat se stavbou sálů Království a přitom stavět nové objekty odbočky. Byl to velmi těžký úkol. Ale začali se sjíždět pomocníci.

Týmy dobrovolníků z různých končin světa nyní na nádherném místě na mořském pobřeží stavějí se svými mosambickými bratry nové budovy pro odbočku. Rodina betel má nyní šestadvacet členů. Pomáhají také bratři a sestry z Maputa a okolí. Všichni sjednoceně pracují, aby bylo v této části země pozvednuto uctívání Jehovy. (Iz. 2:2)

„Stále pokládejte takové muže za drahé“

Také cestující dozorci tu mají nelehký úkol. Jsou tu takoví muži jako Adson Mbendera, který navštěvoval sbory na severu a který později sloužil jako člen výboru O.N. v táborech; Lameck Nyavicondo, na kterého s láskou vzpomínají bratři v Sofale, nebo Elias Mahenye, který do Mosambiku přišel sloužit z Jižní Afriky, zažil kruté zacházení a varoval: „PIDE zmizela, ale její děd, Satan Ďábel, je stále okolo nás. Posilujte se a buďte odvážní.“ (1. Petra 5:8) Neočekávali, že jim z toho vyplynou nějaké výhody, a vzdali se veškerého pohodlí, které mohli mít, aby sloužili svým bratrům.

V oblasti Milange, kde kdysi bývaly „vězeňské“ vesnice, byl právě nedávno vytvořen kraj. Bratři, kteří žijí v té oblasti, jsou Jehovovi obzvláště vděční, že mohou mít mnohem  větší užitek z péče, kterou Jehova poskytuje prostřednictvím své viditelné organizace. Orlando Phenga a jeho manželka považovali za výsadu, že mají odejít z Maputa a sloužit tam, kde on a tisíce dalších sehráli úlohu na „jevišti Carica“. Benjamin Jeremaiah se svou manželkou cestuje pěšky po kraji západně od města Tete, kde mnoho lidí ještě nikdy nevidělo automobil, aby posílil jednotu bratrů, kteří byli za války léta odloučeni. Raymond Phiri, obětavý, svobodný bratr, musel s některými členy sboru, ve kterém sloužil, přespat na vrcholku hory, aby unikli případným útokům, a musel tam připravit svou zprávu pro odbočku. Také Hans a Anita Jespersenovi, kteří slouží v oblasti zahrnující celý Mosambik, poznali duchovní bohatství i hmotný nedostatek svých bratrů.

Všichni tito bratři projevují takový postoj, jaký měl apoštol Pavel k Epafroditovi. Napsal o něm: „Stále pokládejte takové muže za drahé.“ (Fil. 2:29)

Postupujeme vpřed se zbožnou horlivostí

Věrní bratři v Mosambiku projevují svou lásku k Bohu a k bližnímu nejen tím, že při těžkých zkouškách zachovávají ryzost, ale i jinak. Při své veřejné službě dobře využívají nově nabyté svobody a mnoho darů od Jehovy, například časopisy a jinou literaturu. Je možné je vidět, jak svobodně káží na ulicích, na veřejných prostranstvích a na tržištích, jako je třeba Xipamanine. Výsledky této činnosti jsou jasně patrné ze vzrůstajícího počtu Jehovových ctitelů.

Vzrůst byl kromě přílivu nových zvěstovatelů způsoben také návratem bratrů z uprchlických táborů z okolních zemí. Vrátily se celé kraje. Tito bratři rychle postavili sály Království — a použili, co se dalo. Sály stavějí i v dočasných uprchlických vesnicích, jako jsou Zóbuè na  hranicích s Malawi nebo Caboa-2 u města Vila Ulongue. Nečekají na lepší časy, ale mnozí hned rozšiřují řady průkopníků. Nyní se na celodobé službě podílí více než 1 900 bratrů a sester. Velmi si pochvalují školení ve škole průkopnické služby, která v Mosambiku zahájila svou činnost v roce 1992.

Uhádli byste, kteří bratři nedávno sloužili jako instruktoři ve škole průkopnické služby v Maputo, kde byla téměř celá třída složená z těch, kteří byli v Kruhu Carico? Francisco Zunguza, držitel mosambického rekordu v počtu uvěznění kvůli víře, a Eugênio Macitela, který byl zatčen a poslán do Milange, když studoval pouhý týden. Oba dva v současné době slouží jako krajští dozorci. Jedním ze studentů  byl i Ernesto Chilaule. Má jednu vzpomínku, o kterou by se rád podělil: „Když jsem šel ulicí, na které stojí budova dnes už neexistující PIDE, podíval jsem se na to okno a vzpomněl jsem si — tam to bylo, když mi agenti řekli: ‚Tak aby bylo jasno, Chilaule, tohle je Mosambik a tady, v této zemi, nikdy uznáni nebudete.‘ A hle! O kousek dál v ulici je naše uzákoněná kancelář odbočky!“

Bratr Chilaule se jistě cítí odměněn, protože jeho malá Alita, která dostávala jídlo ze sborových přídělů, když byl její otec ve vězení Machava, je nyní manželkou Francisca Coany, člena výboru odbočky. Bratr Coana byl tím horlivým průkopníkem v Caricu, který důvtipně „prodával“ zboží mimo tábory, aby tam mohl kázat. Jehova jistě požehnal tisícům těch, kdo na severu v oblasti Milange v Kruhu Carico projevili lásku, víru a zachovali ryzost k jeho cti a slávě. (Přísl. 27:11; Zjev. 4:11)

Bitva však ještě neskončila. Jsou zde nová, velká nebezpečí. Světský duch povolnosti se šíří po celém světě, hledá si oběti a nějaké už našel i v Mosambiku. Svou daň si vybírá nemravnost, hmotařství a lhostejnost způsobené zdánlivě snadnější dobou. Věrní Jehovovi služebníci v Mosambiku se však dále s vědomím naléhavosti udržují bdělí. Přežili hrozné zkoušky své víry. Jsou rozhodnuti, že budou s Jehovovou pomocí i nadále dokazovat, že Jehovu milují celým svým srdcem, svou myslí, duší a silou a že milují své bližní jako sebe sama. Mají neotřesitelnou víru, že Boží Království brzy přemění zemi v ráj, ve kterém nejenže přestanou války a hlad, ale ve kterém budou s obrovskou radostí vítat své milované, kteří budou vzkříšeni. Jistě mezi nimi budou i ti, kdo prokázali svou věrnost Bohu až do smrti v Kruhu Carico. (Přísl. 3:5, 6; Jan 5:28, 29; Řím. 8:35–39)

 [Mapy na straně 123]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

ZAMBIE

ZIMBABWE

JIŽNÍ AFRIKA

MALAWI

MOSAMBIK

Tete

Milange

Carico

Mocuba

Inhaminga

Beira

Maxixe

Inhambane

Maputo

Přiložená mapa: Mnoho bratrů bylo vypovězeno na ostrov Sv. Tomáše ležící v Atlantiku asi 3 900 km od Mosambiku

 [Celostránkový obrázek na straně 116]

[Obrázek na straně 131]

Ernestu Chilaulovi řekli: „V této zemi nikdy uznáni nebudete. . . Na to klidně zapomeňte!“

 [Obrázky na straně 140 a 141]

Naši bratři v utečeneckém táboře Carico, jak 1. kácejí stromy a 2. udusávají hlínu na výrobu cihel, zatímco 3. sestry nosí vodu.  4. Nalezli způsoby, jak pořádat sjezdy. 5. Xavier Dengo, 6. Filipe Matola a 7. Francisco Zunguza zde poskytovali duchovní dohled jako krajští dozorci. 8. Sál Království, který postavili malawští svědkové, se stále ještě používá.

[Obrázek na straně 175]

V roce 1989 se svědkové krátce po svém návratu z táborů shromáždili nedaleko Maputa na oblastním sjezdu „Zbožná oddanost“

 [Obrázky na straně 177]

Nahoře: Starší a krajští dozorci na místě, kam misionáři každý měsíc dopravují poštu a literaturu

Dole: Misionáři v Tete se učí čičevsky

[Obrázky na straně 184]

Výbor odbočky (zleva: Emile Kritzinger, Francisco Coana, Steffen Gebhardt) a obrázek budov odbočky, která se právě staví v Maputu