Venezuela

KDYŽ poznáváte Venezuelu, máte pocit, jako byste byli na cestě kolem světa. Co je zde k vidění? Například Indián, jak s oštěpem loví v džungli. Pěkně oblečená señora nakupující v luxusním obchodě. Turisté, kteří na večerní slavnosti tančí za víření bubnů africké tance. Malý chlapec, který si oblékl pončo, aby se chránil před ostrým horským větrem, jak běží, aby sehnal dohromady své stádo ovcí. A více než 71 000 svědků Jehovových — mladých i letitých, pocházejících z různého prostředí —, kteří horlivě mluví s druhými o pravém Bohu a jeho Království.

Většina Venezuelanů pochází ze směsi indiánských, španělských a afrických předků. Značnou část obyvatelstva také tvoří mnoho evropských přistěhovalců, kteří sem od druhé světové války přijížděli z Itálie, Portugalska a Španělska. Pozorovatele také zaujme velký počet mladých lidí, kteří jsou téměř všude.

Venezuela leží na severním pobřeží Jižní Ameriky. Je to opravdu země nápadných rozdílů. Téměř tři tisíce kilometrů dlouhé pobřeží Karibského moře,  které je ovíváno jemným tropickým vánkem, ostře kontrastuje se zasněženými vrcholky hor a s divokou džunglí. Jsou tu nejen nesmírně rozlehlé pláně, kterým se říká llanos, ale i tak krásné vodopády, že se při pohledu na ně tají dech. Je tu vodopád Cuquenán se spádem 600 metrů a Salto Angel neboli Andělské vodopády, nejvyšší na světě; voda zde vyvěrá z podzemní říčky pramenící na skalnaté náhorní plošině a pak se řítí do hloubky 979 metrů. V hlavním městě Caracas žije zhruba 4 000 000 obyvatel. Je to moderní metropole s mnoha exkluzívními nákupními středisky. Síť kvalitních silnic spojuje město s vnitrozemím. Rozkvět Caracasu však také pozorují statisíce lidí, kteří žijí v osadách krčících se v horských úbočích.

Náboženské prostředí Venezuely

Většina Venezuelanů se hlásí k římskokatolické církvi, přestože už tato církev nemá takový vliv jako dříve. Rodilí Indiáni a lidé afrického původu mají své vlastní obřady a pověry, přestože jsou formálními katolíky. Kouzelnictví a spiritismus tu jsou velmi populární. Mnoho lidí nosí amulety, které je mají chránit před uhranutím. Velmi se zde rozšířil kult María Lionza, který je podobný vúdú. Neustále roste také počet členů evangelických náboženských skupin.

V životě venezuelských katolíků mají důležitou úlohu „svatí“ a „panny“. Každá oblast Venezuely má svého „svatého“ nebo svou „pannu“. Ve většině domácností visí náboženské obrazy. Někteří si nad vstupní dveře svého bytu zavěsili odřezek rostliny, který má zahánět zlé duchy, jiní si zase nechávají na stole Bibli otevřenou v místě 91. žalmu a věří, že to rodinu spolehlivě ochrání.

Hned vedle obrazu svého oblíbeného „svatého“ si Venezuelané často pověsí obraz Simóna Bolívara, který Venezuele  a čtyřem dalším jihoamerickým zemím vybojoval nezávislost na Španělsku. O tom, že tento muž je ve Venezuele chován ve velké vážnosti, svědčí i to, že je zde mezinárodní letiště Simóna Bolívara, univerzita Simóna Bolívara, třída Simóna Bolívara, město Bolívar a stát Bolívar. Také měna se nazývá bolívar. Téměř každé město ve Venezuele pojmenovalo své hlavní náměstí Plaza Bolívar. Na stěnách domů jsou často vidět výroky, které jsou připisovány Bolívarovi.

Kromě tohoto obdivu je však pro Venezuelany příznačná hluboká úcta k Bohu. Také o sobě prohlašují, že důvěřují Bibli. Člověk, který chce mluvit o náboženských otázkách, se zde jen málokdy setká s výsměchem. Tento vnímavý postoj poskytuje úrodnou půdu pro zasévání semen pravdy o Jehovovi Bohu a jeho záměrech.

Žena, která měla opravdové misionářské nadšení

V době, kdy svět ještě překonával následky první světové války a kdy Adolf Hitler vyvolával konflikty v Evropě, se dvě svědkyně Jehovovy, Kate Goasová a její dcera Marion, které žili ve Spojených státech ve státě Texas, rozhodly, že se začnou více podílet na šíření poselství pokoje, které obsahuje kniha Bible. Napsaly do ústředí Watch Tower Bible and Tract Society v newyorském Brooklynu, vysvětlily, že umějí španělsky, a zeptaly se, kde by tedy mohly být nejlépe využity. Kam byly poslány? Do Venezuely.

Připluly v roce 1936 a pronajaly si pokoj v hlavním městě Caracas, které tehdy mělo 200 000 obyvatel. Nějací badatelé Bible — jak byli svědkové Jehovovi dříve známi — navštívili Venezuelu už více než deset let před tím a ve větších městech rozšířili tisíce biblických traktátů. Ve Venezuele ale nezůstali. Kate Goasová a její dcera však nepřijely do  Venezuely jen na několik dní. I když Kate vypadala elegantně a křehce, nosila při návštěvách dům od domu gramofon a ohromnou kabelu plnou literatury. Ona a její dcera systematicky propracovaly celý Caracas. Když byly v Caracasu hotové, postupovaly do vnitrozemí. Dlouhé vzdálenosti překonávaly autobusem, který jezdil po prašných polních cestách. Kázaly například v Quiriquire, v El Tigre a v Ciudad Bolívaru na východě a v Maracaibu na západě.

V červenci 1944 se však musely vrátit do Spojených států, protože Marion dostala malárii. Kate Goasová ve svém dopise z 2. srpna 1944 Společnosti napsala: „Rozšířily jsme velké množství literatury . . . Potom, co jsme vydávaly svědectví téměř po celé republice, jsme dál hledaly lidi, kteří naši literaturu rádi četli a vzali si ji pokaždé, když jsme šly kolem . . . Teď, po dvou letech vydávání svědectví v Caracasu, se sedm lidí — šest sester a jeden bratr — postavilo na stranu spravedlnosti a byli pokřtěni . . . Tito bratří jsou velmi šťastní, že získávají křesťanské poznání o Jehovovi a jeho Království . . . Celému Caracasu bylo několikrát vydáno dobré svědectví a lidé dobře znají obsah naší literatury . . . Pro Jeho teokracii, Vaše Kate Goasová.“ Ten „jeden bratr“, o kterém se v dopise mluví, byl mladý Rubén Araujo, o kterém se více dozvíme později. (Mimochodem, těch sedm osob, které sestra Goasová pokřtila, bylo znovu pokřtěno v roce 1946 v souladu s biblickým vzorem, který ukazuje, že křest mají provádět pouze muži určení Jehovou.)

Základy pro rozšířené vydávání svědectví

V době, kdy Kate Goasová psala Společnosti svůj dopis, se v Brooklynu plánovalo, že budou do Venezuely posláni misionáři, absolventi školy Gilead. Nathan Knorr a Fred Franz, v té době prezident a viceprezident Watch Tower Society,  několikrát navštívili Latinskou Ameriku, aby tam položili základy pro rozšířenou misionářskou činnost. Na rok 1946 naplánovali návštěvu Venezuely. Tři misionáři, absolventi biblické školy Strážné věže Gilead, byli sice pověřeni službou ve Venezuele, ale nedostali víza. Kdo měl tedy na 9. až 12. dubna 1946 zorganizovat návštěvu prezidenta?

Jeden z těch tří misionářů byl poslán předem na turistické vízum. Přiletěl letadlem a bydlel u Jeanette Atkinsové, pohostinné dámy, která poznala pravdu od Kate Goasové. Ale asi po třech týdnech misionář záhadně zmizel. Jeho bytná a přátelé společně s policií a aeroliniemi ho hledali, až nakonec zjistili, že se v návalu stesku po domově vrátil do Spojených států!

Než se to však stalo, bratr Knorr a bratr Franz vykonali u skupiny ve Venezuele velmi prospěšnou návštěvu. Rubén Araujo vzpomíná, že hned ten den, kdy bratři přiletěli, se na vnitřním dvorku domu Jeanette Atkinsové konalo shromáždění, na němž si 22 lidí vyslechlo proslovy, které přednesli bratr Knorr a bratr Franz.

Na tomto shromáždění byl také Pedro Morales, který byl dobrou zprávou opravdu nadšen. „Koncem třicátých let,“ řekl později, „mi Kate Goasová a její dcera daly na hlavní tržnici v Maracaibu knihu Bohatství. O několik let později jsem knihu začal číst a díky ní jsem lépe rozuměl Bibli. Když jsem si přečetl tu část o označování čel lidí, kteří si to zaslouží, bylo to jako oheň! (Ezek. 9:4) Začal jsem tedy hledat lidi, kteří měli tuto literaturu. Našel jsem čtyři lidi, kteří dostávali knihy od někoho z Trinidadu. Každý večer jsme se v bytě někoho z nás scházeli ke studiu knihy Bohatství.

Když Pedro dostal pozvánku na shromáždění, které se mělo během návštěvy bratra Knorra konat v Caracasu  (vzdáleném asi 700 kilometrů), společně se svým přítelem se rozhodli, že tu cestu podniknou. Objevily se však problémy. Pedro pokračoval: „Má těhotná žena začala mít porodní bolesti a také obchod vyžadoval mou pozornost. Co jsem měl dělat? Manželku jsem dal na starost porodní bábě a cukrárnu jsem nechal v péči svých tří dětí ve věku 14, 12 a 10 let. Potom jsme se autobusem vydali na namáhavou dvoudenní cestu po prašných silnicích.“ Setkání se svědky mu přineslo velkou radost. Během svého pobytu v Caracasu Pedro dostal z Maracaiba telegram: „Žena v pořádku. Děti taky. Starám se o obchod. Justo Morales.“ To z Kolumbie neočekávaně přijel Pedrův bratr, který se o Pedrovy záležitosti postaral.

Hned první den těchto zvláštních shromáždění v Caracasu mluvil bratr Franz na námět „Svědkové Jehovovi ve zkoušce ohněm“. Pak pokračoval bratr Knorr a Fred Franz tlumočil jeho proslov do španělštiny. Venezuelanům se při diskusi mnohé věci objasnily. Bratři zaměřili pozornost na to, co podle Bible mají křesťané očekávat od světa, a uvedli podrobnosti o intenzívním pronásledování svědků Jehovových během druhé světové války.

Nazítří se v Los Chorros v jezírku u paty vodopádu konal křest. Bylo pokřtěno deset lidí, mezi nimiž byli Winston Blackwood (kterého v Quiriquire navštívila sestra Goasová) a jeho syn Eduardo, Horacio Mier y Terán a jeho mladší bratr Efraín, Pedro Morales, Gerardo Jessurun ze Surinamu, Israel Francis a José Mateus.

Pedro Morales a další dva bratři ze západní části Venezuely měli velikou radost, když bratr Knorr řekl, že hned jak to vláda Venezuely povolí, Společnost do Maracaiba pošle misionáře. Sám Pedro se stal pravidelným průkopníkem a v této službě vytrval až do smrti.

 Poháněla je láska k biblické pravdě

Před příjezdem misionářů dostávalo ústředí Společnosti v Brooklynu zprávy od malé skupiny, kterou zorganizovala sestra Goasová. Byla to jen hrstka zvěstovatelů, kteří měli velmi málo literatury. Zájemci si mohli knihy obvykle jen vypůjčit. Ve zprávě za březen 1946 se uvádělo, že ve Venezuele je devět hlasatelů dobré zprávy. O skupinu se starala Josefina Lópezová, která byla ze všech nejaktivnější.

Rubén Araujo připomíná vynikající příklad sestry Lópezové: „Tehdy mi nebylo ani dvacet . . . Josefina Lópezová měla čtyři syny a dvě dcery a to, co se dozvěděla od sestry Goasové, ji velmi nadchlo. Skoro každý den jsem po škole chodil k ní domů a mluvil s ní o nových věcech, které se o pravdě dozvěděla. Sestra Lópezová měla sice mnoho práce v domácnosti, ale přesto si to uspořádala tak, že když její manžel a nejstarší chlapci po obědě odešli na odpolední směnu, chodila kázat dům od domu a vedla biblická studia. Byla dobrým příkladem pro nás všechny. Měla opravdového průkopnického ducha — měsíčně strávila ve službě průměrně šedesát až sedmdesát hodin. I po více než čtyřiceti letech se v Caracasu můžete setkat s chválou na její adresu.“

Dalším členem té původní skupiny byla vdova Domitila Mier y Teránová. Vždy měla zájem o duchovní věci. Velmi ráda čítávala otcovu Bibli, a když otec zemřel, prohledala celý dům, aby ji našla. Z celé pozůstalosti chtěla pouze tuto Bibli. Našla však jen její část, protože zbytek byl špatným zacházením zničen. Přesto si té části Bible velmi vážila a používala ji, dokud si neušetřila na novou, kompletní Bibli. Jednoho dne jí její přítelkyně přinesla knihu Smíření, kterou dostala, a řekla Domitile, že ji to jako horlivou čenářku Bible bude zajímat více. Domitila se usilovně snažila najít vydavatele knihy, a proto navštívila  adventisty i jiné protestantské skupiny. Potom u jejích dveří zazvonila Kate Goasová a potěšená Domitila ihned přijala nabídku biblického studia. Její dva synové, kteří byli pokřtěni během první návštěvy bratra Knorra a bratra Franze, později sloužili jako krajští dozorci a třetí syn, Gonzalo, jako sborový starší. Další syn, Guillermo, který byl doma, když k nim poprvé přišla Kate Goasová, byl pokřtěn v roce 1986.

„A jak dlouho tu zůstanete vy?“

Dne 2. června 1946, nedlouho po návštěvě bratra Knorra, přijeli ti dva další misionáři, kteří byli pověřeni službou ve Venezuele. Byli to Donald Baxter a Walter Wan. V Caracasu na ně čekal mladý Rubén Araujo. Podezíravě si je prohlížel — nepochybně měl stále v živé paměti zážitek s předchozím misionářem. Svou lámanou angličtinou se jich zeptal: „A jak dlouho tu zůstanete vy?“

Rubén zorganizoval studium Strážné věže, které se konalo  právě v ten den, kdy misionáři přijeli. Pokoušel se uplatnit podněty, které mu dal bratr Franz. Dělal, co mohl, ale byl to spíše monolog. Rubén přečetl otázku. Pak na ni odpověděl. Pak přečetl odstavec. Věděl, že by studium nemělo trvat déle než hodinu, a proto poslušně skončil včas, přestože nerozebral celý článek, ale pouze 17 odstavců! Díky trpělivosti získal časem větší zkušenosti.

Když dnes Rubén Araujo přemýšlí o rychlém odjezdu onoho prvního misionáře, říká: „Prázdnota, kterou tu nechal, byla zakrátko vyplněna dvěma novými absolventy Gileadu. Jak šťastní jsme byli, když nám Jehovova organizace poslala tento dar v podobě misionářů, aby nás ve venezuelské Makedonii podpořila!“ (Srovnej Sk. 16:9, 10.) Bratr Knorr ještě před odjezdem bratru Baxterovi řekl: „Musíte tam zůstat, i kdyby to mělo znamenat vaši smrt.“ Smrt to ale neznamenalo, protože bratr Baxter po padesáti letech ve Venezuele stále slouží.

Přizpůsobují se novému prostředí

První misionářský domov v Caracasu byl v domě číslo 32 na třídě Bucares ve čtvrti zvané El Cementerio. Tam také byla 1. září 1946 otevřena kancelář odbočky. Služebníkem odbočky byl jmenován Donald Baxter. Životní podmínky rozhodně nebyly ideální — například nezpevněné cesty a domácnosti bez tekoucí vody. Misionářům velmi pomohlo, když se v roce 1949 odbočka a misionářský domov přestěhovaly ze čtvrti El Cementerio (Hřbitov) do čtvrti El Paraíso (Ráj) na místo, kam voda zavedena byla.

Bratr Baxter vzpomíná, jak bolestné byly pro misionáře jazykové problémy a jakou beznaděj cítili. Byli nedočkaví, aby už využili školení z Gileadu, ale když přiletěli, nebyli schopni se domluvit. Tyto dočasné problémy jim  však bohatě vynahradila příznivá odezva v kazatelské službě. Bratr Baxter si vzpomíná, jak poprvé vyšli do služby na ulici: „Rozhodli jsme se, že půjdeme do centra města El Silencio a uvidíme, jak se bude dařit. Můj partner Walter Wan stál na jednom rohu a já na druhém. Lidé byli velmi zvědaví; nikdy nic podobného neviděli. Jen s obtížemi jsme ze sebe něco vymáčkli. Lidé se postavili do fronty, aby dostali časopisy, a my jsme během deseti nebo patnácti minut všechny rozšířili. Bylo to úplně jiné než ve Státech!“ Walter Wan řekl: „Když jsem počítal, kolik jsem toho rozšířil, byl jsem překvapen, že za čtyři dny, kdy jsem podobně jako Ježíš a jeho apoštolové chválil Jehovu na ulicích a na tržištích, jsem rozšířil 178 knih a Biblí.“

První zpráva, kterou odbočka poslala do ústředí v Brooklynu v New Yorku, vykazovala celkový počet 19 zvěstovatelů, mezi nimiž byli dva misionáři a čtyři pravidelní průkopníci. Těmi průkopníky byli Eduardo Blackwood, Rubén Araujo, Efraín Mier y Terán a Gerardo Jessurun. Eduardo Blackwood začal s průkopnickou službou v měsíci návštěvy bratra Knorra a ostatní tři se přihlásili brzy potom. Devět zvěstovatelů kázalo ve vnitrozemí. Winston a Eduardo Blackwoodovi, kteří žili v El Tigre, se dostali se svědectvím na jih až k městu Ciudad Bolívar a na východ k naftařským táborům nedaleko měst Punta de Mata a Maturín. Pedro Morales a další kázali v Maracaibu. V naftařských táborech u měst Cabimas a Lagunillas, která leží na východním pobřeží zálivu, jemuž se říká Lago de Maracaibo, kázali Gerardo Jessurun, Nathaniel Walcott a David Scott. Později se k nim přidal Hugo Taylor, který v roce 1995 stále sloužil jako zvláštní průkopník. Společně propracovali rozsáhlé území Venezuely. Bratr Baxter a bratr Wan se o tom sami brzy přesvědčili.

 Vydávají se na cestu, aby navštívili všechny skupiny

Během října a listopadu 1947 misionáři cestovali do vzdálených západních i východních koutů Venezuely, aby zjistili, jak by se dalo těm malým skupinám pomoci. Jejich cílem bylo zorganizovat tyto skupiny do sborů. „Cestovali jsme autobusem a to byl ve Venezuele opravdu zážitek,“ říká bratr Baxter a usmívá se, když vzpomíná na tu památnou výpravu. „Sedadla v autobuse byla malá a velmi blízko sebe, protože většina Venezuelanů má malou postavu. Ale my, Severoameričané, jsme tam měli žalostně málo místa pro nohy. Nebylo neobvyklé, že se na střeše autobusu vedle zavazadel cestujících vezly postele, šicí stroje, stoly, kuřata, krůty a banány. Pokud jel cestující jen kratší vzdálenost, netrápil se s tím, že by si svá kuřata nebo malé věci dal na střechu, ale vzal si je do autobusu a složil do uličky mezi sedadla. Jednou se autobus porouchal, a my uvízli v pustině, kde rostly jen kaktusy a žily kozy. Další autobus jel kolem až za několik hodin. Pak nám zase došla nafta.“

Na každém ze čtyř míst, které navštívili, nalezli skupinu asi deseti lidí, kteří se scházeli v obývacím pokoji jednoho z nich. Misionáři jim ukázali, jak mají vést shromáždění, jak pravidelně odevzdávat zprávu kanceláři odbočky a jak získávat literaturu pro svou kazatelskou činnost.

V El Tigre si bratr Baxter všiml, že jeden nový bratr, Alejandro Mitchell, chápe doslova Matouše 10:27, kde je vybídka, aby se kázalo ze střech domů. Alejandro na střechu svého domu umístil tlampač a každý den četl nahlas alespoň hodinu a půl vybrané části z knihy Děti, z knihy Nový svět nebo z jiných publikací, které vydala Watch Tower Society. Mluvil tak hlasitě, že to bylo slyšet o několik ulic dál! Sousedy to  samozřejmě pobuřovalo. Bratři mu doporučili, aby tlampač přestal používat a raději kázal dům od domu.

Cesta za všemi těmi malými skupinami byla velmi prospěšná. Během dvou měsíců bratři pokřtili šestnáct lidí.

Misionáři přijíždějí do Maracaiba

Maracaibo, které leží na severozápadě země, je druhé největší město Venezuely. Je výjimečné svou vysokou teplotou a vlhkostí. Je to také středisko venezuelských naftařů. Nová část města ostře kontrastuje se starým městem, které leží nedaleko doků; ta stará část a její úzké uličky, které jsou lemovány domy z vepřovic, domy postavenými v koloniálním slohu, se za posledních sto let skoro nezměnily.

Dne 25. prosince 1948 připlulo do Maracaiba nákladní lodí šest misionářů. Vystoupili v teplých zimních oděvech, protože přijeli z chladného New Yorku. V této skupině byla Ragna Ingwaldsenová, která byla pokřtěna v roce 1918 a stále ještě slouží jako průkopnice v Kalifornii, Bernice Greisenová (nyní „Bun“ Henschelová, členka rodiny betel ve světovém ústředí), Charles a Maye Vaileiovi, Esther Rydellová (nevlastní sestra Ragny) a Joyce McCullyová. Jedni manželé, kteří se se svědky Jehovovými stýkali krátce, pozvali misionáře do svého malého bytu. Upocení misionáři tam složili svých patnáct kufrů a čtyřicet krabic literatury. Než našli dům, který si pronajali jako misionářský domov, spali čtyři misionáři v houpacích sítích a dva na lůžku, které si vyrobili z krabic na knihy.

Ragna vzpomíná, že se obyvatelům Maracaiba, jimž se lidově říká Maracuchos, zdáli misionáři podivní. Někteří z nich byli vysocí a světlovlasí. „Když jsme chodili dům od domu, často nás doprovázelo přes deset malých naháčků, kteří poslouchali, jak divně mluvíme jejich jazykem,“ řekla  později Ragna. „Každý z naší šestice znal jen pár španělských slov. A když se nám začali smát, smáli jsme se s nimi.“ V době příjezdu těchto misionářů byli v Macaraibu pouze čtyři zvěstovatelé. Na začátku roku 1995 tu v 51 sborech bylo 4271 zvěstovatelů.

Jeho modlitba byla vyslyšena

Manželé, kteří tak laskavě přijali oněch šest misionářů do svého bytu, byli Benito a Victoria Riverovi. Benito před časem dostal od Juana Maldonada, průkopníka z Caracasu, knihu „Přiblížilo se království“. Když Pedro Morales později Benita navštívil, aby mu nabídl studium, byl Benito  nadšen; nejenže začal studovat, ale ihned začal navštěvovat shromáždění malé skupiny. Povzbuzoval k tomu také svoji manželku, a protože ráda zpívala, říkal jí, že písně, které svědkové na shromážděních zpívají, jsou velmi hezké. Sice s ním na shromáždění chodila, ale protože nerozuměla ničemu, o čem se tam mluvilo, velmi často usnula.

Jednou večer se Benito doma nahlas modlil, aby jeho manželku Jehova osvítil. Myslel si, že spí, ale ona modlitbu zaslechla a velmi na ni zapůsobila. Po Benitově smrti v roce 1955 se Victoria stala pravidelnou průkopnicí a pak zvláštní průkopnicí.

Kázání na venkově kolem Maracaiba

Mezi těmi, kdo v okolí Maracaiba přijali pravdu, byl také otec Rebecy Barretové, který byl pokřtěn v roce 1954. Když s ním Gerardo Jessurun začal studovat, bylo jeho dceři pouhých pět let. Rebeca má překrásné vzpomínky na to, jak se jako holčička podílela na kazatelském díle. „Najali jsme si autobus a celý sbor se vydal na venkov,“ vzpomíná. „Venkované neměli mnoho peněz, ale literaturu oceňovali. Byl to pěkný pohled, když se bratři a sestry koncem dne vraceli do autobusu s vejci, dýněmi, kukuřicí a živými kuřaty. To vše dostávali za literaturu.“

Ale ne všichni je viděli rádi. Sestra Barretová vzpomíná na příhodu, která se odehrála ve vesnici Mene de Mauroa. Vypráví: „Jak jsme chodili dům od domu, sledoval nás místní kněz, který trhal literaturu, kterou od nás lidé přijali, a říkal jim, aby svědky Jehovovy neposlouchali. Rozvášnil dav, ve kterém bylo mnoho mladých lidí. Podařilo se mu je tak rozdivočet, že po nás začali házet kameny. Několik bratrů a sester bylo zasaženo.“ Skupina svědků utíkala k prefectovi vesnice, aby jim pomohl. Byl to člověk, který  byl svědkům příznivě nakloněn. Řekl knězi, že ho bude muset na několik hodin zadržet ve své kanceláři, aby ‚ho před těmi kazateli ochránil‘. Bez vůdce se zástup rozešel a svědkové mohli během dalších dvou hodin — už bez vyrušování — radostně vydat důkladné svědectví.

Přijíždějí další pomocníci

Obvod byl rozlehlý, a proto bylo potřeba mnoho dalších pomocníků. V září 1949 přijeli další dělníci, kteří právě absolvovali školu Gilead, aby se připojili k duchovní žni. Byli ochotní, ba nadšení účasnit se této žně. To ale neznamená, že pro ně bylo vše snadné. Když Rachel Burnhamová zahlédla okénkem ze své kajuty na lodi Santa Rosa světla přístavu, cítila, že se jí ještě nikdy v životě tak neulevilo. Hned jak vypluli z New Yorku, dostala mořskou nemoc. I když byly tři hodiny ráno, vzbudila vzrušeně ostatní tři dívky. Její sestru Inez a ostatní děvčata, Dixie Doddovou a její sestru Ruby (nyní Baxterovou), plavba těšila, ale stejně byly rády, že už dorazily do místa svého nového působiště.

V přístavu už na ně čekala skupina, v níž byli Donald Baxter, Bill a Elsa Hannaovi (misionáři, kteří přijeli o rok dříve) a Gonzalo Mier y Terán. Nastoupili do autobusu, kterým se měli dostat z přístavu do Caracasu. Zdálo se, že řidič chce, aby novým příchozím vstávaly při jízdě vlasy hrůzou, a docela se mu to dařilo. Při projíždění ostrých zatáček, kterých bylo na cestě mnoho, se v šílené rychlosti často dostával až na okraj srázu! Sestry o této jízdě mluví až dodnes.

Misionářky byly přiděleny do odbočky a misionářského domova v El Paraíso. Rachel věrně sloužila jako misionářka až do své smrti v roce 1981; Inez zemřela v roce 1991. Ostatní sestry z té skupiny dál oddaně slouží Jehovovi.

 Dixie Doddová se ohlíží zpět na první měsíce v jejich působišti a říká: „Velmi se nám stýskalo po domově. Ale i kdybychom se chtěly vrátit, nedostaly bychom se ani na letiště. Neměly jsme na to dost peněz!“ Místo na stýskání se soustředily na to, že je Jehovova organizace pověřila úkolem, aby jako misionářky sloužily v cizí zemi. Nakonec přestaly snít o návratu domů a raději se věnovaly práci.

Nedorozumění

Pro většinu nových misionářů byl — alespoň nějakou dobu — problémem jazyk.

Dixie Doddová vzpomíná, že jednou z prvních věcí, na kterou byly upozorněny, bylo, že když budou někomu představeny, mají říct „Mucho gusto“. Ten den právě jely na sborové studium knihy. Při jízdě autobusem si ta slova opakovaly znovu a znovu: „Mucho gusto. Mucho gusto.“ „Ale když jsme byly někomu představeny,“ říká Dixie, „nemohly jsme si vzpomenout!“ Po čase si to však zapamatovaly.

Bill a Elsa Hannaovi, kteří sloužili jako misionáři od roku 1948 do roku 1954, si své omyly pamatovali dlouho. Když chtěl jednou bratr Hanna koupit tucet bílých vajec, požádal o huesos blancos (bílé kosti) místo o huevos blancos. Při jiné příležitosti chtěl koupit koště. Bál se, že mu prodavač nerozuměl, a proto se to snažil více upřesnit: „Na zametání ‚el cielo‘,“ (oblohy) řekl namísto el suelo (podlahy). Pobavený prodavač odpověděl: „Máte s tím koštětem velké cíle, pane.“

Když Billova manželka Elsa přišla jednou na velvyslanectví, poprosila je o remover (odstranění) svého pasu místo o renovar (obnovení). „Co jste s ním udělala, paní,“ zeptal se tajemník, „to jste ho spolkla?“

Genee Rogersovou, misionářku, která přijela v roce 1967, trochu trápilo, že se obyvatel domu vždy po přednesení pečlivě  nacvičeného úvodu obrátil na jejího partnera a zeptal se: „¿Qué dijo?“ (Co to říkala?) Ale sestra Rogersová to zkoušela dál, a tak během dvaceti osmi let své misionářské služby pomohla čtyřiceti lidem poznat pravdu a dosáhnout křtu ve vodě.

Willard Anderson, který přijel z Gileadu se svou manželkou Elaine v listopadu 1965, otevřeně přiznává, že jazyky nikdy nebyly jeho silnou stránkou. Willard je vždy ochoten se svým chybám zasmát. Říká: „Na základní škole jsem studoval španělštinu šest měsíců. Pak mi učitel slíbil, že se do jeho třídy už nikdy nedostanu!“

S Jehovovým duchem, vytrvalostí a se smyslem pro humor však nový jazyk misionářům brzy připadal jako jejich vlastní.

I domy zde mají jméno

Nejen jazyk byl pro misionáře nový. Museli používat i jiný systém pro záznam domů, kam chtěli jít na opětovnou návštěvu. Mnoho domů v Caracasu v té době nemělo popisné číslo. Majitel si svůj dům prostě nějak pojmenoval. Lepším domům se říká quintas. Tyto domy často nesou jméno podle paní domu. Člověk tam může mít adresu například Quinta Clara. Jindy se jméno domu skládá z kombinace jmen dětí: Quinta Carosi (Carmen, Rosa, Simon). Dům, který si Společnost poprvé pronajala jako odbočku a misionářský domov, už jeho majitel pojmenoval Quinta Savtepaul (Saint Vincent de Paul), a protože stál u hlavní silnice, byl brzy znám jako místo, kde se scházejí svědkové Jehovovi.

Když byl v roce 1954 pro potřeby kanceláře odbočky a misionářského domova zakoupen zbrusu nový dům, bylo na bratrech, aby popustili uzdu své fantazii a sami vybrali vhodné jméno. Vybavila se jim výzva Ježíše Krista „ať září  vaše světlo před lidmi“, a proto pro dům vybrali jméno Luz (Světlo). (Mat. 5:16) I když se odbočka později přestěhovala do větších prostor, bydlelo na začátku roku 1995 v Quinta Luz stále jedenáct misionářů.

Centrum Caracasu má unikátní systém pro označování adres. Kdybyste se zeptali na adresu určitého obchodu nebo obytného domu, mohli by vám odpovědět něco jako „La Fe a Esperanza.“ ‚„Mezi vírou a nadějí?“ Ale to přece nezní jako adresa!‘ řeknete snad. Ale v centru Caracasu má každá křižovatka své jméno. Takže adresa, kterou hledáte, je v bloku mezi ulicemi Víra a Naděje.

Z Venezuely do Gileadu a zpět

V průběhu let přijelo do Venezuely z jiných zemí sto třicet šest misionářů vyškolených v Gileadu a sedm bratrů, kteří měli prospěch z kursu ve škole služebního vzdělávání. Pocházeli ze Spojených států, Kanady, Německa, Švédska, Nového Zélandu, Anglie, Portorika, Dánska, Uruguaye a Itálie. V letech 1969 až 1984 nepřijeli do Venezuely z Gileadu žádní misionáři, protože nebylo možné získat víza. V roce 1984 se podařilo získat povolení pro vstup do země pro dva manželské páry a dva další misionáři přijeli v roce 1988. Ze školení v Gileadu mělo užitek také šest místních svědků.

Když bratr Knorr v roce 1946 navštívil Venezuelu, mladý Rubén Araujo se zeptal, zda by se také někdy mohl ucházet o školení v Gileadu. „Ano, pokud zdokonalíš svou angličtinu,“ zněla odpověď. „Je zbytečné připomínat, jak mě to potěšilo,“ říká Rubén. „Za tři roky, v říjnu 1949, jsem od bratra Knorra dostal pozvání do patnácté třídy, která měla začít v zimě na začátku roku 1950.“

Těmi dalšími pěti bratry, kteří absolvovali Gilead, byli  Eduardo Blackwood a Horacio Mier y Terán (oba byli pokřtěni při první návštěvě bratra Knorra), Teodoro Griesinger (o kterém se více dozvíme později), Casimiro Zyto (který emigroval z Francie a přijal venezuelské občanství) a nedávno absolvoval Gilead Rafael Longa (který sloužil jako krajský dozorce).

Někteří pátrali, jiní ne

Vraťme se zpět do roku 1948, kdy Víctor Mejías z Caracasu přemýšlel o lepším světě. Byl upřímně přesvědčen, že je ho možné dosáhnout lidským úsilím, a byl připraven k tomuto úsilí přispět. Měl však také pochybnosti.

V tom roce dala Josefina Lópezová, velmi příjemná svědkyně, Víctorově manželce knihu “The Truth Shall Make You Free” („Pravda vás osvobodí“). Název knihy Víctora zaujal  a začal ji číst. Dozvěděl se, že samo lidstvo nemůže nikdy dosáhnout opravdové svobody. Brzy začal on a jeho manželka navštěvovat shromáždění svědků Jehovových. Víctor později řekl: „Přestože jsem lidi na shromáždění neznal, tvářili se velmi přátelsky a to mě přesvědčilo, že jsou jiní než ostatní. Vzpomínám si také, jak na mě hluboce zapůsobilo, když jsem viděl bratra Knorra, prezidenta Společnosti, na  sjezdu v Club Las Fuentes v Caracasu. Velmi se lišil od těch náboženských vůdců, hrdinů a slavných umělců, kteří touží po obdivu. Jeho pokora a skromné vystupování na mě zapůsobily.“ Brzy se i Víctor začal s druhými dělit o pravdu, která lidi osvobozuje — ano, osvobozuje dokonce i od hříchu a smrti. Když před několika lety vzpomínal na desetiletí, která věnoval tomu, že s druhými lidmi mluvil o biblické pravdě, bratr Mejías řekl: „Byla to nejšťastnější léta mého života.“

V roce 1950, kdy byl Víctor Mejías pokřtěn, projevil zájem o pravdu jiný mladý muž — Teodoro Griesinger. Obrátil se na Ronalda Pierce, který právě zahájil svou misionářskou službu, a požádal ho: „Vysvětli mi význam čísla 666 ze Zjevení.“ Teodoro po svém otci zdědil velkou německou Bibli a občas si v ní četl. „Nezajímala mě ani tak minulost,“ říká Teodoro, „jako spíš budoucnost — věci, o kterých kniha Zjevení píše, že ještě nastanou.“ Vysvětlení bratra Pierceho ho uspokojilo, a proto přijal nabídku studovat knihu „Bůh budiž pravdivý“. Kniha byla ve španělštině, Teodorova Bible v němčině a učitel i zájemce mluvili anglicky. Teodoro dělal rychlé pokroky. V roce 1951 se přihlásil do průkopnické služby, příští rok byl poslán jako zvláštní průkopník do Puerto La Cruz, v roce 1954 absolvoval školu Gilead a pak se vrátil do Venezuely a začal tam sloužit jako krajský dozorce.

Přibližně v době, kdy Ronald Pierce začal studovat s Teodorem Griesingerem, žil v indiánské vesnici poblíž El Tigre zavalitý muž Nemecio Lozano. U Indiánů bydlel proto, aby se vyhnul policii. Byl to násilník, který se nebál rychle vytáhnout nůž. Náčelník Indiánů se ho bál a udělal vše, co řekl, takže náčelníkem byl v podstatě Lozano. Svědkové před ním byli varováni, ale přesto mu šli vydat svědectví. On je přerušil a drsně řekl: „Koukněte se, nechci, abyste mi tyhle věci  vysvětlovali. Chci si o tom něco přečíst sám.“ Jenže svědkům už došla literatura. Lozano tedy žádal, aby mu bratr dal svůj osobní výtisk knihy “The Truth Shall Make You Free” — nejprve se ale přesvědčil, že ani jeden list v ní nechybí! Mohla kniha prospět někomu, jako byl on?

Během týdne ji přečetl, opatřil si nějaké brožury na rozšiřování a začal po svém kázat. Když za ním svědkové opět přišli, úzkostlivě se ho zeptali, co lidem říkal. Odpověděl: „Tuto brožuru dostanete za směšnou sumu medií (místních mincí).“ Taktně mu vysvětlili, jak by to mohl vyjádřit lépe.

Na shromáždění do El Tigre, které bylo třicet kilometrů daleko, jezdil buď na koni, nebo na kole a někdy chodil pěšky. Postupně nahrazoval své dřívější způsoby křesťanskými vlastnostmi. Brzy věnoval kázání tolik času, že ho krajský dozorce povzbudil, aby se přihlásil do průkopnické služby. V roce 1955 se stal zvláštním průkopníkem a i se svou manželkou Omairou jsou zvláštními průkopníky dodnes.

Udržování duchovní čistoty

V raných dobách nesvítilo světlo Božího slova jasně vždy a všude. Někteří z těch, kdo byli spojeni se skupinou v El Tigre, měli názory, které si přinesli ze světa. Rafael Hernández a jeho manželka, kteří se setkali s pravdou už v roce 1947, si vzpomínají, že ve skupině v El Tigre byl bratr, který vykládal své sny. Někteří se určitou dobu domnívali, že pokud si byli muž a žena věrní, nemuseli uzavřít zákonné manželství. Postupně však byly tyto smyšlenky nahrazeny biblickými pokyny.

Ale koncem čtyřicátých let začal jeden z těch, kdo byli pokřtěni v roce 1946 během první návštěvy bratra Knorra ve Venezuele, kázat své vlastní nauky s cílem získat si stoupence. Leopoldo Farreras, dnes starší sboru ve městě Ciudad  Guayana, vzpomíná, co se přihodilo. Byl hlavním ministrantem (monaguillo) v římskokatolické církvi, ale když mu bylo dvacet let a poznal nestoudnou nemravnost duchovenstva, církev opustil. Nyní opět viděl někoho, kdo zneužívá autoritu. Přestože byl tehdy Leopoldo mladý a nezkušený, ani v těchto „rozbouřených vodách“ v El Tigre se neodchýlil od správného směru. Dokázal, že je Jehovovi i jeho organizaci věrný.

O několik let později začala manželka Leonarda Cumberbatche, který je dnes starším v El Tigre, studovat se svědky Jehovovými. „Reagoval jsem hrozně,“ připouští Leonard. „Žili jsme v klidu a v lásce, ale když začala studovat Bibli, byl jsem sarkastický. Jednou mě vyplísnila za to, že jsem jel autem nebezpečně rychle. Řekl jsem jí, aby se nebála, že jí Bůh, Jehova, zachrání — a konečně, přece hodlá žít věčně. Nezpomalil jsem.

Řekl jsem jí, že ji svědkové využívají a že já vím o Bibli víc než oni. Prohlásil jsem, že s nimi chci mluvit. Přijali mou výzvu. Byl to příjemný rozhovor. Nepodařilo se mi dokázat, že učí bludy, takže jsem souhlasil s tím, že budu studovat Bibli s nimi. Pět měsíců po začátku studia jsem byl pokřtěn. Měl jsem auto, a proto jsem byl jmenován vedoucím studia skupiny ve městě Anaco. Dostat se k té skupině znamenalo ujet tam a zpět asi sto šedesát kilometrů. Pak jsem byl požádán, zda bych se nestaral o jinou skupinu, která byla v místě asi o třicet kilometrů dál. V těchto městech jsou nyní sbory.“

Město El Tigre ležící na východě Venezuely je důležitým obchodním střediskem. Stalo se také významným střediskem pravého uctívání. Na začátku roku 1995 bylo v El Tigre sedm sborů svědků Jehovových celkem se 730 zvěstovateli dobré zprávy.

 Klenotník přestává vyrábět modly

Jihovýchodně od El Tigre na jižním břehu řeky Orinoko leží město Ciudad Bolívar. Je to rušné místo s čilou lodní dopravou. V roce 1947 navštívil v tomto městě jeden svědek Jehovův Maríu Charlesovou. María říká: „Jsem povoláním klenotník. Jednou, když jsem seděla ve svém obchůdku, šel kolem Alejandro Mitchell a měl přes rameno plátěnou tašku. Řekla jsem: ‚Copak jste to dostal?‘ Odpověděl: ‚To je zvláštní poklad.‘ ‚Pokud je to zlato, ráda to koupím,‘ řekla jsem, ‚obchoduji se zlatem.‘ Řekl, že to, co má, je lepší než zlato. ‚Jediná věc, která je lepší něž zlato, je Bible.‘ řekla jsem. Alejandro připustil, že mám pravdu, a vytáhl Bibli a další literaturu.

Velmi ráda jsem četla, ale nikdy jsem nebyla schopna porozumět Bibli, a proto jsem řekla: ‚Koupím vše.‘ Dostala jsem tehdy od něho jedenáct časopisů, knihy „Přiblížilo se království“ a Záchrana a novou Bibli. To, co jsem se dočetla, mě tak fascinovalo, že jsem se rozhodla na týden přerušit práci v klenotnictví, abych se mohla plně věnovat čtení. Když jsem četla knihu „Přiblížilo se království“, velmi mě zaujal příklad Jana Křtitele. Řekla jsem si: ‚Chtěla bych také kázat tak neohroženě jako on.‘“

Pak se María poptávala, kde se svědkové scházejí, ale bylo jí řečeno, že v Ciudad Bolívaru nikde. Nejbližší místo, kde měli svědkové shromáždění, bylo v El Tigre, asi sto dvacet kilometrů daleko. María se tedy neohroženě vydala do El Tigre, našla to místo, zúčastnila se shromáždění a nechala zprávu pro Alejandra Mitchella, aby ji laskavě v Ciudad Bolívaru navštívil.

Mezitím zjistila, že krejčí, který bydlel v sousedství, má knihu „Přiblížilo se království“ také. Věděl, kde se schází  malá skupina ke čtení Strážné věže. María tam šla a nalezla Leopolda Farrerase, jeho matku a sestru a několik dalších lidí. Shromáždění ji velmi potěšilo. Byla tak nadšena studijní látkou, že se hlásila při každé otázce!

Když studium skončilo, Leopoldo Farreras se jí zeptal: „A odkud jsi přišla?“ María odpověděla: „Z mého klenotnictví, ale už nikdy nebudu vyrábět modly.“ Farreras se usmál její upřímnosti a zeptal se jí: „Proč ne?“ „Kvůli tomu, co je zapsáno v Žalmu 115:4–8,“ odpověděla María.

Skupina se ještě neúčastnila veřejného vydávání svědectví. Byla to vlastně tato nejnovější členka, María Charlesová, která přišla s tím, že by měli dodržovat biblický příkaz kázat. Vybavili se kartami se svědectvím a literaturou a začali obyvatelům Ciudad Bolívaru předávat dobrou zprávu organizovaným způsobem. Několik prvních let to bylo velmi obtížné, protože lidé se báli duchovenstva. Ale stálé úsilí horlivých zvěstovatelů přineslo své ovoce. V roce 1995 bylo v Ciudad Bolívaru v devíti sborech 896 zvěstovatelů.

Přijíždějí další misionáři

V roce 1950 se kancelář odbočky v Caracasu dozvěděla vzrušující novinku. Do Venezuely mělo být posláno dalších čtrnáct misionářů a měly být otevřeny tři nové misionářské domovy — ve městech Barquisimeto, Valencia a Maracay. Budou však misionáři vpuštěni do země? Prezident Venezuely byl právě úkladně zavražděn; byl vydán zákaz nočního vycházení a veškeré spoje byly přerušeny.

První letadlo, které do Venezuely po atentátu přiletělo, přistálo na letišti nedaleko Caracasu. Z letadla vystoupilo čtrnáct nových misionářů. Na letišti je však za současných podmínek nikdo nečekal. Ralphine (přezdívaná Penny)  Gavetteová vzpomíná: „Vyzbrojeni adresou odbočky jsme se směstnali do tří taxíků. Najít v Caracasu ulici Avenida Páeze nebyl problém, ale protože je to ulice velmi dlouhá, nemohli jsme najít ten správný dům. Byla tma, a protože už byla doba zákazu vycházení, začali být taxikáři nervózní. Nakonec jeden z misionářů, Vin Chapman, požádal řidiče, aby zastavil. Ačkoli neuměl dobře španělsky, rozhodl se, že půjde, někde zaklepe a zeptá se na cestu. Když zaklepal, otevřel Donald Baxter, dozorce odbočky. Velmi se nám ulevilo!“

Misionáři, kteří působili ve městě Barquisimeto vzdáleném asi dvě stě sedmdesát kilometrů od Caracasu zjistili, že tam jsou velmi nábožní lidé. V padesátých letech však byli zabředlí v tradicích a odmítali změny.

Reakce se však lišily podle toho, o co a koho se jednalo. Bratr Chapman vzpomíná na první sobotu, kdy šli misionáři do služby na ulici: „Pět z nás stálo na hlavních nárožích obchodní čtvrti v centru města. Způsobili jsme velký rozruch! V té době bylo v Barquisimetu velmi málo jiných Američanů, natož mladých Američanek. Nerozšířil jsem téměř žádné časopisy, ale děvčata je rozdávala jako lívance!“ Jindy, když šly na tržiště koupit jídlo, si však čtyři sestry na sebe vzaly džíny. Během několika minut je obklopila stovka žen, které na ně ukazovaly a křičely: „¡Mira! ¡Mira!“ (Podívejte! Podívejte!) Bylo neobvyklé vidět na veřejnosti takto oblečené ženy. Děvčata se, pochopitelně, hned vrátila domů a převlékla se.

Většina lidí v tomto kraji nikdy neviděla Bibli. I když byla používána katolická Bible, lidé ji neuznávali. Někteří nechtěli z Bible přečíst ani jediný text, protože se báli, že by se tím dopustili hříchu. V prvním roce se v Barquisimetu dosáhlo malého pokroku.

 Konečně pravé náboženství

Roky vlivu římskokatolické tradice však nezaslepily v Barquisimetu každého. Vynikajícím příkladem byla Luna de Alvaradová, dáma velmi pokročilého věku, která byla mnoho let členkou římskokatolické církve. Když ji sestra Gavetteová poprvé navštívila, Luna řekla: „Señorito, od mládí čekám na někoho, kdo ke mně přijde a vysvětlí mi věci, o kterých jste právě mluvila. Víte, jako holka jsem chodívala knězi uklízet dům a on měl ve své knihovně Bibli. Věděla jsem, že ji nesmíme číst, ale byla jsem velmi zvědavá a chtěla jsem se dozvědět proč. Jednou, když se nikdo nedíval, jsem si ji tedy vzala domů a potají si četla. To, co jsem se dozvěděla, mě utvrdilo v tom, že nás katolická církev neučila pravdu a že není pravým náboženstvím. Bála jsem se někomu něco říci, ale byla jsem si jistá, že ti, kdo učí pravé náboženství, jednou do našeho města přijdou. Když přišli protestanté, nejprve jsem si myslela, že to pravé náboženství mají oni, ale brzy jsem zjistila, že většinou učí stejné lži jako katolická církev. To, co mi teď říkáte, je přesně to, co jsem se před mnoha lety dočetla v Bibli.“ Okamžitě bylo zavedeno studium a nedlouho potom Luna symbolizovala své zasvěcení Jehovovi. Navzdory silnému odporu rodiny sloužila Jehovovi věrně až do smrti.

Eufrosina Manzanaresová také měla srdce, na které Boží slovo zapůsobilo. Před tím, než ji poprvé navštívila Ragna Ingwaldsenová, Eufrosina nikdy Bibli neviděla. Souhlasila však s tím, že s ní Ragna bude studovat. Ragna vzpomíná: „Byla to formální věřící, každou neděli šla na mši a neustále udržovala světýlko u sochy ‚svatého‘, která stála ve výklenku. Aby jí světýlko nikdy nevyhaslo, měla vždy v zásobě několik litrů oleje!“ Ale Eufrosina to, co se dozvěděla z Bible,  uplatňovala. Když poznala, že jisté věci nejsou Jehovovi příjemné, učinila ve svém životě změny. Odstranila tedy své modly, přestala kouřit a uzákonila své manželství. Později začala studovat i její matka. Pro ni bylo obtížné zbavit se svých doutníků. Kouřila od dvou let, kdy jí její matka dávala do úst cigarety, aby ji utišila. Ale potom, aby se líbila Jehovovi, přestala kouřit také. Byla pokřtěna a stala se velmi horlivou zvěstovatelkou.

Šest let potom, kdy byli první misionáři posláni do Barquisimeta, tam bylo stále jen asi padesát zvěstovatelů. Ale Jehova žehnal vytrvalému úsilí nalézt lidi podobné ovcím. V roce 1995 podávalo v osmadvaceti sborech v Barquisimetu zprávu 2443 zvěstovatelů.

Valencia — úrodné pole

Asi v polovině cesty mezi Caracasem a Barquisimetem leží město Valencia, čtvrté největší město Venezuely. Ve starobylých, úzkých uličkách vládne atmosféra starého Španělska. Podobně jako její španělská jmenovkyně, je Valencia pověstná pěstováním pomerančů.

Ze skupiny misionářů, kteří přijeli do Venezuely v roce 1950, bylo osm posláno do Valencie. Evelyn Siebertová (nyní Wardová) si pamatuje, že ve Valencii používali úvod, který se naučili zpaměti. „Přestože naše znalosti španělštiny nebyly kdovíjaké, zavedli jsme mnoho biblických studií,“ vypráví. Studium bylo zavedeno také s Paulou Lewisovou. Byla to katolička, věrně oddaná sochám, obzvlášť „Nejsvětějšímu srdci Ježíšovu“, které pravidelně prosila o pomoc. Každý týden šla do kostela, vhodila do kasičky tři bolívary a pomodlila se k soše, aby se její manžel vrátil a žil s rodinou. Protože žil stále odděleně, rozhodla se, že bude na sochu ostřejší. ‚Pane, pokud to teď nepřinese výsledky, toto je  poslední příspěvek, který ti dávám.‘ Dala tři bolívary a už tam nikdy nepřišla.

Asi měsíc nato ji navštívila Evelyn Siebertová. Paula si ji velmi ráda poslechla a (i když neuměla číst) přijala knihu „Bůh budiž pravdivý“. S Evelyninou pomocí začala studovat Bibli. Paula a jedna z jejích dcer byly mezi prvními lidmi, kteří byli ve Valencii pokřtěni. Paulin manžel Stephen sice zpočátku s „těmito bludy“, jak říkal, nechtěl nic mít, ale pak si to rozmyslel, vrátil se ke své rodině a stal se také Jehovovým služebníkem. Bylo to výsledkem jeho studia Bible, a ne Pauliny oddanosti k soše zvané Nejsvětější srdce Ježíšovo.

O dva roky později přijeli do Valencie další misionáři. Byli to Lester Baxter (Donaldův starší bratr) a jeho manželka Nancy. Zvlášť Lester se musel hodně snažit, aby se naučil španělsky. Nejen kvůli kazatelské službě, ale také proto, že měl jako jediný bratr ve skupině misionářů na starosti vedení všech shromáždění. Intenzívní cvičení přineslo dobré výsledky. O dva roky později, když byla ve Venezuele vytvořena první oblast, byl Lester jmenován oblastním dozorcem. Jako cestující dozorce pak sloužil dalších třicet let.

K misionářům, kteří sloužili ve Valencii, patřil také malý, světlovlasý Lothar Kaemmer z Německa a modrooký, růžolící Herbert Hudson z Velké Británie. Nějaký čas spolu bydleli. Byli živým důkazem, jak biblická pravda ovlivňuje život lidí. Abyste rozuměli, Lothar byl jako chlapec členem německé mládežnické organizace Hitlerjugend, zatímco Herbert byl příslušníkem britského Královského letectva (RAF) — během války byli tedy nepřátelé! Boží slovo však změnilo jejich názor na život. Jako misionáři společně učili lidi, jak žít v míru — především s Bohem, a také jeden s druhým.

 Uteče, nebo zaujme pevný postoj?

Alice Paluskyová, misionářka, která sloužila ve Valencii, navštívila v roce 1953 osmnáctiletou Gladys Castillovou. Gladys se to, co slyšela, líbilo; byla však podezřívavá, protože Alice nepoužívala katolickou Bibli. Gladys tedy zašla do katedrály ve Valencii, aby si promluvila s biskupem. Vysvětlila mu, že studuje s „protestanty“ — protože si myslela, že k nim svědkové také patří —, ale že by chtěla katolickou Bibli, aby si mohla zkontrolovat všechny texty. V té době bylo svědků poměrně málo a ve Valencii nebyli příliš známi. Biskupovi se Gladysin záměr zamlouval, a tak jí Bibli opatřil. To, co se v Bibli dočetla, Gladys velmi překvapilo, protože pochopila, že katolíci nežijí podle toho, co Bible učí. Rozhodla se, že z církve odejde.

V roce 1955, když se chtěla dát pokřtít, přišla zkouška její víry. Připravovala se na povolání učitelky a do konce studia jí zbýval už jen rok. Ve škole byla naplánována slavnost na oslavu Panny Marie. Očekávalo se, že se všichni zúčastní zvláštní mše. Gladys vzpomíná: „Bylo to za diktatury Péreze Jiméneze. V té době bylo běžné, že když někdo odmítl poslechnout, byl vyloučen ze školy. Bylo oznámeno, že kdo se mše nezúčastní, může si rovnou vyzvednout dopis o vyloučení, který mu rovněž znemožní studovat někde jinde. Byla to pro mě opravdu zkouška. Když jsme měli odejít na mši, přemýšlela jsem, zda se mám schovat na toaletě nebo utéct a jít domů. Nakonec jsem se rozhodla, že budu pevná. Vysvětlila jsem řediteli školy, že na mši nepůjdu, protože se už nepovažuji za katoličku, ale studuji se svědky Jehovovými. Ačkoli ho to velmi rozhněvalo, nechal mě jít domů. Ze školy mě nevyhodili. Byla jsem šťastná, že jsem Jehovovi plně důvěřovala.“

 Když je vydáváno svědectví duchovním

Mezi těmi, jimž bylo vydáváno svědectví, bylo i duchovenstvo. Marina Silvaová, která byla mezi prvními, kdo se ve Valencii stali svědky, vzpomíná, jak ji jednou přišel navštívit kněz církve, do které chodila, než se stala svědkem. Měla příležitost mluvit s ním velmi dlouho. Jasně si vzpomíná, že nebyl schopen najít texty, které po něm Marina chtěla, a proto přiznal: ‚V semináři jsme studovali všechno kromě Bible.‘ V mnoha ohledech s ní souhlasil, ale když ho vybídla, aby se vzdal svého kněžství a začal sloužit Jehovovi, řekl: „Kdo by mi pak dával arepa?“ (Arepa je tamní kukuřičný chléb.)

Ačkoli Marina byla dříve ctitelkou „Nejsvětějšího srdce Ježíšova“ a věnovala této soše každý pátek, biblická pravda změnila její život. V roce 1953 byla pokřtěna, v roce 1968 se stala zvláštní průkopnicí a v této službě dále vytrvává. Měla výsadu zahájit kazatelské dílo ve městech San Carlos, Temerla, Bejuma, Chirgua, Taborda, Nirgua a Tinaquillo.

Když dobrá zpráva poprvé zazněla v Tinaquillo, které leží jihozápadně od Valencie, zpočátku lidé reagovali nepřátelsky. Marina si vzpomíná, že když malá skupina začala město propracovávat, tamní kněz, „monsignor“ Granadillo, varoval lidi pomocí reproduktorů. „Do Tinaquillo dorazila žlutá zimnice!“ křičel. „Neposlouchejte ty lidi! Chraňte město a své náboženství! Chraňte tajemství svaté Trojice!“ Marina se rozhodla, že kněze navštíví. Šla k jeho domu a čekala, než přijde.

Pozdravila ho: „Jsem součástí té ‚žluté zimnice‘, na kterou jste si dnes ráno stěžoval. Chtěla bych objasnit, že jsme svědkové Jehovovi. Kážeme důležité poselství o Božím Království, poselství, které by měla kázat církev, což nedělá.“  Odvážně ho požádala o Bibli a ukázala mu Skutky 15:14, kde je předpovězeno, že Jehova vybere z národů „lid pro své jméno“. Jeho postoj se změnil. Řekl, že je mu to líto, ale že nevěděl, kdo jsme. Všichni byli překvapeni, když se zúčastnil veřejné přednášky, na kterou ho sestra pozvala. Potom si na hlavním náměstí několikrát vzal časopisy. Lidi, kteří to viděli, to podnítilo, aby si vzali také. V roce 1995 byly v Tinaquillo čtyři sbory a celkem 385 zvěstovatelů.

Semena biblické pravdy raší v Maracay

Asi si vzpomínáte, že někteří misionáři, kteří přijeli v roce 1950, byli kromě do Barquisimeta a Valencie posláni také do Maracay. Je to páté největší město ve Venezuele, jen asi 120 kilometrů jihozápadně od Caracasu. Leží na východním břehu jezera Valencia a je obklopeno malebnými kopci.

Když do Maracay přijeli misionáři, bylo možné konat shromáždění i v tomto městě. V té době byli ve skupině misionářů jen samí svobodní bratři. V roce 1958, kdy přijela Leila Proctorová, misionářka narozená v Austrálii, byl však v Maracay jen jeden pokřtěný bratr, a to přesto, že na shromáždění chodilo dvanáct až dvacet lidí. Tím bratrem byl Keith Glessing, který v roce 1955 spolu se svou manželkou Joyce absolvoval školu Gilead. Vzhledem k tomuto malému počtu bratrů tedy bylo v mnoha ohledech potřeba, aby pomáhaly sestry. Sestra Proctorová vzpomíná: „My, sestry, jsme se podílely na služebním shromáždění a pomáhaly jsme s účetnictvím, literaturou a časopisy. Po pěti měsících v mém působišti jsem byla požádána, abych vedla studium knihy. Zpočátku tam byl jen jeden nečinný zvěstovatel a já. Shromáždění se konalo při svíčkách v domě s hliněnou podlahou. Zanedlouho, přestože má španělština byla příšerná,  vzrostl počet přítomných natolik, že se zaplnil obývací pokoj, kuchyně i veranda. K tomu mohlo dojít pouze vlivem Jehovova svatého ducha.“

Mnoho lidí v Maracay projevilo horoucí touhu poznat Jehovu a sloužit mu, takže začátkem roku 1995 tam bylo třicet sborů a celkem 2839 zvěstovatelů.

‚Pokud je to pravda, zastřelím tě!‘

Mezi těmi, kdo v Maracay projevili zájem, byla María, manželka Alfreda Corteze. Joyce Glessingová s ní šest měsíců studovala Bibli. Potom jednou manžel přišel domů a našel tam tuto gringo, jak se ve Venezuele říká Američanům. Zeptal se své manželky, o co se jedná. Na vysvětlenou mu manželka ukázala časopis, který jí Joyce nechala. Obsahoval článek o tom, jaký je vztah mezi spiritismem a rosekruciánstvím. Se zájmem si to přečetl, protože se tímto náboženským směrem zabýval.

Když jeho manželka sestře Glessingové vyprávěla, jak ho časopis zaujal, domluvily se, že pana Corteze navštíví Keith, misionářčin manžel. Udělal to a bylo zavedeno biblické studium. Asi po třech týdnech — poněkud ukvapeně — misionáři pozvali pana Corteze do služby dům od domu. Velmi se mu to líbilo a rozšířil šestnáct časopisů. Uchvácen radostí šel se svými přáteli, kteří nebyli svědkové, oslavovat svůj úspěch; opil se a vrátil se domů až ve tři hodiny ráno!

Další den svého jednání litoval. Pomyslel si: „Buď budu Jehovovi sloužit tak, jak se má, nebo se rovnou vrátím ke starému způsobu života.“ S obtížemi pokračoval ve studiu Bible. Postupně odstraňoval své dřívější chování a v roce 1959 byl pokřtěn.

Dva týdny po jeho křtu za ním přiběhl rozzuřený plukovník, kmotr jedné z jeho dcer, zamířil mu revolverem na  prsa a začal mu vyhrožovat: „Je to pravda, že jsi se stal svědkem Jehovovým? Pokud je to pravda, zastřelím tě!“ Alfredo zachoval klid a potvrdil mu, že to je pravda, a vysvětlil mu proč. Znechucený plukovník odložil zbraň a se slovy, že se již nepovažuje za kmotra jeho dcery, rozhněvaně odešel. Díky Jehovově duchu a své horlivosti vydávat všem svědectví, byl Alfredo nástrojem, který devětaosmdesáti lidem pomohl poznat pravdu a zasvětit svůj život Jehovovi. V současnosti slouží jako starší ve městě Cabudare nedaleko Barquisimeta; jeden jeho syn je zvláštním průkopníkem a jeho dcera Carolina se svým manželem slouží v odbočce.

Buďte opatrní, je karneval!

Když je ve Venezuele karneval, je to doba večírků, pestrého oblečení — a házení do vody! Zejména děti si libují, mohou-li nic netušícího kolemjdoucího pěkně vymáchat. V pondělí a v úterý karnevalového týdne obvykle není rozumné chodit po ulici.

„Nedbala jsem varování,“ přiznává Leila Proctorová. „První rok mé služby v Maracay jsem si myslela, že povedu svá biblická studia děj se co děj. Ano, vedla jsem je, ale na první studium jsem přišla celá promáčená, protože na mě někdo shora vylil kbelík vody. Na své druhé studium jsem šla částečně osušená, ale cestou tam jsem se stala terčem dalších dvou kbelíků plných vody. Přišla jsem promočená až na kůži.“ I ostatní misionáři by mohli vyprávět podobné příběhy.

Leila, která je v misionářském domově v Quinta Luz v Caracasu, si v době karnevalu již plánuje svůj čas jinak.

„Vyslyšel mou upřímnou modlitbu“

Když byl Alfredo Amador malý, jeho otec mu ukazoval hvězdné nebe a říkal mu jména některých souhvězdí. „Všechny  je vytvořil Bůh,“ říkával. Jenže tatínek zemřel dříve, než bylo Alfredovi deset let. Alfredo, který pak bydlel ve městě Turmero ve státě Aragua, začal o svém náboženství pochybovat. Zdálo se mu, že není správné, aby kněz vybíral peníze za pronesení modlitby za zemřelé. Také nesouhlasil s tím, že by bohatí lidé mohli dostat své příbuzné z očistce rychleji než lidé chudí. Se svými pochybnostmi se uchýlil k pití, sexuální nemravnosti, násilí a k drogám. Když začal sklízet, co zasel, hledal cestu, jak tomu uniknout. V té době si vzpomněl na ony večery, kdy s tatínkem pozoroval nebe.

„Jednou odpoledne, když jsem se cítil velmi zoufale a v očích jsem měl slzy,“ vypráví, „jsem se modlil k Bohu, aby se mi dal poznat. Zdá se, že mou upřímnou modlitbu vyslyšel, protože hned nazítří u mě zaklepali dva svědkové Jehovovi. Byl to zajímavý rozhovor, ale Bibli jsem studovat nechtěl. Chtěl jsem si Bibli přečíst sám, ale přesto jsem přijal pozvání do sálu Království. Bratr, který mě navštívil, mě také vzal na sjezd, který se konal ve městě Cagua. Poslechl jsem si řadu různých přednášek a uvědomil jsem si, že je to pravda. Když uchazeči o křest vstali, aby odpověděli na otázky, vstal jsem také!“

Alfredo byl překvapen, že všichni, kdo vstali, byli v jiné části hlediště než on. Postavil se tedy k nim, aby byl pokřtěn. Pak se ho někdo zeptal, z kterého sboru je. On ani nevěděl, že sbory mají jméno! Brzy poznal, že není ještě na křest připraven.

Krátce potom se oženil s ženou, se kterou žil, a díky systematickému studiu Bible se mohl k bratrům připojit ve vydávání svědectví dům od domu. V roce 1975 byl společně se svou manželkou pokřtěn. Nyní slouží jako křesťanský starší v Maracay. Těší se, že v Božím novém světě bude jeho tatínek  vzkříšen. Pak mu bude moci říct, že Stvořitel, o kterém kdysi mluvili, má jméno Jehova a povzbudí ho, aby Jehovu dobře poznal.

Neštěstí v Maracay

Datum 6. září 1987 se hluboko vrylo do paměti lidí, kteří žijí v okolí Maracay. Po prudkých lijácích přišly záplavy a laviny bahna, které smetly nebo úplně zaplavily stovky domů.

Většina z téměř 2000 zvěstovatelů z Maracay byla v době katastrofy na oblastním sjezdu. Když se vrátili, byly jejich domy a jejich majetek pryč. Nejméně 160 lidí zahynulo; další stovky lidí byly pohřešovány; 30 000 osob přišlo o domov. Ačkoli žádný svědek nepřišel o život ani nebyl vážně zraněn, celkem 114 svědků a zájemců bylo mezi těmi, kdo zůstali bez domova. Nezbylo jim nic víc než oblečení, které měli na sobě.

Bratři rychle vytvořili výbor nouzové pomoci a poskytli postiženým svědkům velké množství pomoci v podobě potravin, léků, šatstva a lůžkovin. Tuto humanitární pomoc od starostlivých svědků z jiných měst přivážely nákladní automobily, dokud nebyli všichni zaopatřeni. Když se ukázalo, že byla svědkům a jejich zájemcům poskytnuta dostatečná péče, odpovědní bratři rozhodli, že část potravin a nějaké oblečení dostanou také sousedé, kteří to nutně potřebují. Ta velkorysá štědrost bratrů a jejich pohotová pomoc velmi posilovala víru.

Výjimečná touha shromažďovat se

Venezuelané jsou od přírody družní lidé. Rádi se scházejí ve velkém počtu — u jídla, na večírcích, na procházce po pláži nebo někde v přírodě. Tato stránka jejich osobnosti je  velmi výrazná, i když se stanou svědky Jehovovými. Milují krajské i oblastní sjezdy. Čas, vzdálenost, výdaje ani nepohodlí většině z nich nezabrání, aby se nesešli.

V lednu 1950 vládlo velké vzrušení — bratři v Maracaibu připravovali dvoudenní sjezd. Ze světového ústředí měli přijet bratři Knorr a Robert Morgan. Pedra Moralese zklamalo, že tisk na popud církve odmítl o sjezdu napsat. Těsně před příletem bratrů však dostal nápad. Později řekl: „Domluvil jsem se se všemi dětmi ze sboru, že půjdou na letiště a budou tam čekat s kyticí. Novináře to samozřejmě zaujalo, a tak se ptali, jestli čekají nějakého vzácného hosta. Děti, které měly přesné instrukce, odpověděly: ‚Ano, pane. Bude mít přednášku v zednářském sále v ulici Urdaneta číslo 6. Je to dům vedle policejní stanice.‘ Když bratři přiletěli, novináři je vyfotografovali. V novinách se pak objevily fotografie i informace o sjezdu. Upoutali jsme tak pozornost veřejnosti.“

Místní rozhlasová stanice Ondas del Lago (Vlny jezera) dva dny předem každou půlhodinu oznamovala, že se chystá přednáška a že ji bude tato stanice vysílat. Přineslo to velmi dobré výsledky. Sjezdu se zúčastnilo 132 lidí a kromě nich vyslechlo program ještě mnoho posluchačů rozhlasu. V tom roce bylo zaznamenáno nejvyšší procento vzrůstu počtu zvěstovatelů ve Venezuele — 146 procent.

Jiný sjezd, na který mnozí bratři rádi vzpomínají, se konal 23. až 27. ledna 1967 v býčí aréně Nuevo Circo v Caracasu. Byl to první mezinárodní sjezd ve Venezuele. Přijelo pět set patnáct zahraničních delegátů, mezi nimiž byli také členové správní rady Watch Tower Society. Novou součástí sjezdového programu tehdy byly biblické dramatizace. Dyah Yazbek, který měl přípravu jedné dramatizace na starosti, vypráví: „Dramatizace byly velmi působivé. A to nejen kvůli poselství, které předávaly, a kvůli tomu, že to byla novinka,  ale také kvůli nepřetržitému cvakání pěti set fotoaparátů hostujících delegátů, kteří si chtěli událost zaznamenat!“ Takový mezinárodní sjezd přitahoval pozornost. Přestože v té době bylo ve Venezuele méně než 5000 svědků, přišlo na sjezd 10 463 lidí. Během tří let, které následovaly, vzrostl ve Venezuele počet aktivních svědků o 13, 14 a 19 procent.

Zájemce mnohdy navštíví krajský nebo oblastní sjezd ještě před tím, než je s ním vedeno řádné biblické studium a než vůbec vstoupí do sálu Království. Tato touha po shromažďování se výrazně prokázala v lednu 1988. Na návštěvu přijel zónový dozorce Don Adams z brooklynského ústředí. Pro dvouhodinový program, který byl připraven, byla pronajata býčí aréna ve Valencii. V té době bylo v celé Venezuele jen 40 001 zvěstovatelů. Přesto se programu zúčastnilo 74 600 lidí, kteří přicestovali i z nejvzdálenějších koutů Venezuely. Někteří jeli autobusem dvanáct a více hodin jen proto, aby o to nepřišli. Když program skončil, nastoupili znovu do autobusů a vydali se na dvanáctihodinovou cestu zpět. Veselým, srdečným a trpělivým Venezuelanům to však stálo za to — vždyť mohli strávit půl dne s tolika duchovními bratry a sestrami.

Poselství se dostává do And

Mohutné horské hřebeny And se na severu táhnou až na území Venezuely. Třemi významnými městy, která leží v Andách, jsou Mérida, San Cristóbal a Valera. Způsob života lidí, kteří zde žijí, i jejich názory se zřetelně liší od způsobu života a názorů těch, kdo žijí ve městech na pobřeží a ve velkých městech.

Rodney Proctor, oblastní dozorce, který sloužil v Andách, o těchto lidech poznamenal: „S neznámým člověkem často jednají jako s cizincem, i když je to Venezuelan. Církev  má stále silný vliv. Poselství o Království tu lidé většinou nepřijímají hned. Někteří zvláštní průkopníci strávili v jistém městě celý rok a teprve potom jim lidé začali odpovídat na pozdrav. Po druhém roce začal sem tam někdo studovat Bibli. Na rozdíl od jiných částí Venezuely se zdá, že si lidé říkají ‚Co by si o mně pomysleli sousedi?‘ To je odrazuje od toho, aby naslouchali, když je svědkové navštíví.“

Začátkem padesátých let navštívil různá města v Andách Juan Maldonado, průkopník z Caracasu. Zdržel se v nich vždy jen několik týdnů a kázal tam. Způsob, jak ho zpočátku přijali ve městě San Cristóbal, nebyl nijak povzbuzující. Bratr Maldonado byl několikrát za své přímočaré kázání uvězněn.

Našel však rodinu, která měla o pravdu zájem. Během svého pobytu s nimi studoval Bibli několikrát týdně.  Příbuzní a místní kněz jim ale dělali takové potíže, že matka, Angelina Vanegasová, dokonce nemohla sehnat vhodnou práci, aby mohla svou rodinu podporovat.

V prosinci 1953 byli z Barquisimeta do San Cristóbalu posláni misionáři Vin a Pearl Chapmanovi. Angelina Vanegasová a členové její rodiny je přivítali jako úžasný dar od Jehovy a hned se všichni k misionářům přidali ve službě. Za několik měsíců maminka požádala o křest. Nebyl problém najít vhodné místo, protože vana v misionářském domově byla velká a Angelina byla malá.

Siesta, nebo záchrana?

Chapmanovi začali studovat s velmi chudými manželi Misaelem a Edelmirou Salasovými. Edelmira byla silná katolička. „Byla jsem tak pobožná,“ vysvětluje, „že jsem se jednou v době těhotenství vydala bosa na pouť z jedné vesnice do druhé a pak jsem po kolenou dolezla od vchodu do kostela až k oltáři. Potom jsem šla bosa celou cestu zpět. Chtěla jsem tak splnit slib, který jsem dala Bohu. Onemocněla jsem však a o dítě přišla.“

Než se Misaelovi a Edelmiře narodilo další dítě, začali s Chapmanovými studovat Bibli. Jednou dítě vážně onemocnělo, a tak se Edelmira rozhodla, že ho odnese do nemocnice. Než odešla, sousedé ji nutili, aby dala dítě rychle pokřtít. Kdyby prý zemřelo, nemohlo by být pohřbeno a šlo by do předpeklí. Edelmira se chtěla tomuto riziku vyhnout, a tak se na cestě do nemocnice zastavila v kostele a požádala kněze, aby dítě pokřtil.

„Přišla jsem okolo poledne a kněz se nechtěl nechat vyrušit ze své siesty,“ vzpomíná. „Řekl mi, abych odešla a přišla jindy. Řekla jsem mu: ‚Mé dítě umírá. Je důležitější záchrana dítěte od předpeklí, nebo vaše siesta?‘ Váhavě uznal,  že by dítě mělo být pokřtěno, ale pověřil tím svého pomocníka, kostelníka.“

Dítě přežilo, ale tato příhoda pomohla Edelmiře se rozhodnout. Z naprostého rozčarování z církve začala brát své studium Bible se svědky vážně. Potom se s manželem odstěhovala do města Colón, kde nebyli žádní svědkové. Když Casimiro Zyto, krajský dozorce, navštívil San Cristóbal, misionáři ho požádali, aby za Edelmirou zašel. Byla nesmírně vděčná! Při té příležitosti byla pokřtěna.

Díky jejímu počátečnímu úsilí je nyní v Colónu sbor. Edelmira také pomáhala zahájit dílo ve městě El Vigía, kam se její rodina odstěhovala. Tam jsou dnes tři sbory. Za několik let byl pokřtěn také její manžel a její tři dcery.

Kněz podněcuje k násilí

V jedné malé vesnici v Andách sloužil jako průkopník Luis Angulo. V roce 1985 ho jednou vylekal rámus před domem, a tak vyhlédl ven. Byl velmi překvapen, když před svými dveřmi uviděl tabuli, na které byl obraz „svatého“. Rozhořčený zástup se dožadoval, aby byli svědkové vyhnáni z města, a vyhrožoval, že dům podpálí. „Máš týden na to, abys vypadl!“ křičeli.

Bratr Angulo vzpomíná: „Usoudil jsem, že to nejlepší, co mohu udělat, je jít za prefectem města a požádat ho o pomoc. Prefecto měl pochopení. Přikázal policii, aby přivedla vůdce těch lidí. ‚Kdo vás tam poslal?‘ zeptal se jich. Nakonec přiznali, že to byl katolický kněz. Ve svém kázání při mši podněcoval farníky, aby nás vyhnali z města, protože prý ohrožujeme duchovní blaho té vesnice. ‚Ten kněz se zbláznil!‘ zvolal prefecto. ‚Teď jděte domů a nechte svědky Jehovovy na pokoji nebo vás všechny pozavírám.‘“

Nedlouho potom se zjistilo, že se kněz podílel na nějakém  podvodu, a jak se to v takových případech často stává, byl přeložen jinam.

Změna osobnosti

V Pueblo Llano, v sousední vesnici, žil nechvalně proslulý Alfonso Zerpa. Zabýval se politikou, hodně pil, bral drogy, kouřil, střídal ženy a děsil místní usedlíky tím, že po dvou hlavních ulicích jezdil sem a tam na svém motocyklu. Když však byla v roce 1984 do jeho srdce zasazena semínka pravdy, začala velmi rychle růst. Alfonso viděl, že musí udělat velké změny a obléci novou osobnost. (Ef. 4:22–24)

Když poprvé přišel na veřejné shromáždění, byl — kromě zvláštních průkopníků — jediným přítomným. „Kde všichni jsou?“ zeptal se. Snad bylo lepší, že tam byl sám. Měl tolik otázek, že průkopníci měli až do půlnoci co dělat, aby mu je z Bible zodpověděli. Od té doby on a jeho manželka Paula nikdy nevynechali shromáždění. Očistil svou osobnost i svůj život a po čase se mohl stát zvěstovatelem. Prvním obvodem, ve kterém pracoval, byly ty samé dvě hlavní ulice v Pueblo Llano! Zdvořilý a elegantně oblečený v obleku a s kravatou vydal vynikající svědectví. On a Alcides Paredes, kterého Alfonso přivedl na shromáždění a představil jako svého nejlepšího přítele, jsou nyní staršími. Slouží se svými rodinami ve sboru Pueblo Llano. Pravdu přijalo také více než dvacet příbuzných Pauly.

Nakonec byly překonány zdánlivě nepřekonatelné překážky pokroku a v roce 1995 bylo v San Cristóbalu deset sborů, v Méridě sedm a ve Valeře čtyři sbory. V celých Andách je však také mnoho menších skupin a sborů.

V Cumaná jsou potřeba muži

Cumaná, hlavní město státu Sucre, je nejstarší španělské město v Jižní Americe. Pravda se k lidem dostala organizovaným  způsobem v roce 1954, kdy přijeli zvláštní průkopníci. Později tam přijeli na pomoc misionáři Rodolfo Vitez a jeho manželka Bessie. Za nějaký čas byl bratr Vitez pověřen krajskou službou — ale ještě před tím se mu podařilo pronajmout malý sál, vyčistit a vymalovat ho a vybavit ho starými, odloženými lavicemi z baseballového stadiónu. Když bylo zajištěno místo ke shromažďování, vzrůstal počet přítomných na shromáždění velmi rychle. Byly to však téměř výhradně ženy a děti.

Do misionářské skupiny v Cumaná byly přiděleny Penny Gavetteová a Goldie Romoceanová. Vzpomínají, že když bratr Vitez odešel do krajské služby, nezbyl tam žádný muž, který by se o vše staral. Muži zkrátka nechtěli přijít. Penny říká: „Namítali nám: ‚My tohle náboženství nemáme rádi. Nedovoluje, abychom se opíjeli a měli jiné ženy. Naše náboženství nám dovoluje dělat, co chceme.‘ I když na shromáždění chodilo sedmdesát nebo osmdesát lidí, pořád mezi nimi bylo jen pět nebo šest mužů. My, sestry, jsme ještě čas od času museli vést shromáždění.“

Postupně však muži začali na shromáždění chodit a dělali takové pokroky, že jim mohly být svěřeny některé úkoly ve sboru. Brzy malý sál Království praskal ve švech. Špatná ventilace ani přeplněný sál lidi neodradily od návštěvy shromáždění. I když se misionářům zdálo, že se v době shromáždění sál Království podobá tureckým lázním, láska k pravdě přítomné podnítila, aby přišli, sedli si a dvě hodiny poslouchali. Po čase Jehova umožnil, aby byl postaven nový sál Království.

Dílo v Cumaná dále rostlo. V roce 1995 tam v sedmnácti vzkvétajících sborech bylo 1032 zvěstovatelů dobré zprávy.

 Ve šlépějích své sestry

Když v roce 1949 Penny Gavetteová odešla z domova do školy Gilead, bylo její sestře Eloise pouhých pět let. To, co Penny udělala, na Eloise silně zapůsobilo. Vzpomíná na to, o čem snila: ‚Až vyrostu, budu také misionářkou.‘ Obě měly nesmírnou radost, když byla Eloise, sama absolventka Gileadu, v roce 1971 přidělena do Cumaná jako misionářská partnerka své sestry Penny.

Eloise, dnes manželka oblastního dozorce Rodneye Proctora, vzpomíná, jak rozsáhlé území s Penny propracovaly. Vypráví: „Po dvouleté službě v Cumaná jsme se s Penny rozhodly, že se více zaměříme na některá menší města. Odbočka nám dovolila, abychom propracovaly města Cumanacoa a Marigüitar a abychom tam strávily několik dní nebo víkendů. Bylo velmi horko a my jsme musely všude chodit pěšky. V obou městech byly vytvořeny skupiny.“

Dobrá zpráva se dostává do pohraničních městeček

Na východě Venezuely, mezi řekou Orinoko a hranicemi s Brazílií, ustupují zalesněné zaoblené pahorky náhorním plošinám. Jsou to mohutné pískovcové stolové hory vysoké přes 2700 metrů. Tato řídce obydlená oblast je nejbohatším ložiskem zlata a diamantů ve Venezuele. V malých městech ležících v tomto kraji se však hledají poklady jiného druhu. Jsou to duchovní poklady, „žádoucí věci všech národů“. (Ag. 2:7)

V roce 1958 tam v malém letadle přiletělo pět svědků. Mezi Indiány rozšířili stovky časopisů. Téměř o dvacet let později přijel do města Santa Elena cestující dozorce Alberto González a skupina bratrů z města Puerto Ordaz a rozšířili 1000 časopisů. V té době nebyl do města zaveden elektrický  proud. Nějaký muž ale svědkům půjčil generátor, takže mohli k radosti pěti set lidí promítnout diapozitivy. V roce 1987 pak z Caracasu přijeli dva zvláštní průkopníci Rodrigo a Adriana Anayaovi.

Náboženské skupiny, které do tohoto kraje přišly už předtím, položily základ, na němž mohli svědkové stavět. Katolíci a adventisté učili Indiány číst a psát španělsky. Také s sebou přinesli Valerův překlad Bible, který důsledně používá Boží jméno Jehová.

Někteří Indiáni si však začali všímat, že je katolická církev neučila poctivě, co Bible říká. Když například jedna Indiánka poznala, jak se Bůh dívá na obrazy a sochy, zvolala: „Řekli nám, že je nesprávné uctívat slunce a že indiánské modly jsou falešné, a přitom samotná katolická církev urážela Boha svými obrazy a sochami! Mám sto chutí jít do kostela a ztlouci kněze za to, že mě tak dlouho klamal!“ Přemluvili ji, aby to nedělala. Vyjádřila však pocity mnoha tamních obyvatelů.

Indiáni v jižní části státu Bolívar milují naše publikace. Milují přírodu, a proto je velmi přitahují barevné obrázky Božího stvoření. Je zajímavé pozorovat, jak publikaci přijímají. Indián vezme knihu do ruky, ohmatá ji, přičichne k ní, otevře ji, nadšením vzdychne nad každou barevnou ilustrací a mumlá si pod vousy souhlasné komentáře v jazyce Pemón. Někdy jsou tak nedočkaví, že vezmou literaturu průkopníkovi z aktovky a začnou ji sami rozdávat členům své rodiny. Lidé tu jsou velmi pohostinní a často bratry, kteří jim nesou dobrou zprávu o Království, pozvou na jídlo.

Na první Památné slavnosti po příjezdu zvláštních průkopníků bylo osmdesát lidí. Dnes je tam sbor. Ale hluboko zakořeněné indiánské tradice pokrok zpomalují.

 Okamžitý ohlas v Amazonii

Amazonie zasahuje do jižní části Venezuely. U kolumbijské hranice leží městečko Puerto Ayacucho. Obklopuje ho nedotčená, divoká džungle s mnoha vodopády.

V sedmdesátých letech navštívil Puerto Ayacucho krajský dozorce Willard Anderson. V té době tam bylo pouze sedm zvěstovatelů. Bratr Anderson nalezl v obvodu vynikající odezvu — během dopoledne rozšířil 42 knih. Optimisticky naladěná skupina připravila pro promítání diapozitivů asi dvacet židlí. Ale představte si jejich překvapení, když se objevilo 222 lidí! V Puerto Ayacucho je dnes kvetoucí sbor, ve kterém je více než osmdesát zvěstovatelů.

Indiáni Goahirové ve státě Zulia

Nejzápadnějším státem Venezuely je Zulia. Původní obyvatelé tohoto území jsou Indiáni Goahirové. Na některých místech, například v La Boquitě, žijí v domech z utkaných rákosových rohoží a postavených na kůlech. Mají pestré obyčeje i oblečení. Goahirští muži jezdí bosi na koních. Ženy nosí dlouhé, mnohobarevné šaty střižené ve tvaru A. Na sandálech mají velké vlněné bambule.

Mezi těmito goahirskými Indiány jsou nalézáni lidé, kteří smýšlejí jako lidé podobní ovcím. Jejich počáteční reakce na biblické poselství je často velmi zdrženlivá, protože náboženské skupiny křesťanstva tyto lidi zneužívají. Někteří však reagují příznivě.

Misionář Frank Larson přijel na území Goahirů s jedním z filmů Společnosti. Bylo oznámeno, že promítání filmu začne v 19.00, ale nikdo nepřišel. Když však bratr Larson pustil poškozenou nahrávku oblíbené hudby salsa, objevilo se dvě stě šedesát lidí, kteří se pak rádi na film podívali. Při jiné  příležitosti přišlo na přednášku krajského dozorce Maria Iaizza přes šest set lidí.

Přistěhovalci, kteří se horlivě dělí o biblickou pravdu

Každý šestý člověk ve Venezuele je přistěhovalec. Zejména v padesátých letech zaplavila Venezuelu vlna přistěhovalců — z Portugalska, Itálie, Španělska a z arabských zemí. Když přijeli, byli často úplně bez peněz, ale po létech mnozí z nich vybudovali prosperující podnik. Jsou to velmi pracovití lidé; jejich život je naplněn starostí o hmotné zajištění. Je proto velmi obtížné dostat se k nim s poselstvím o Království. Je zde také samozřejmě mnoho přistěhovalců z jiných jihoamerických zemí, zvláště z Kolumbie.

Vilius Tumas, jeden ze svědků Jehovových ve Venezuele, kteří slouží Jehovovi už velmi dlouho, byl pokřtěn v Litvě v roce 1923. Když v Evropě přežil temné období Hitlerova režimu, přestěhoval se bratr Tumas po druhé světové válce do Venezuely. Až do své smrti v roce 1993 byl vynikajícím příkladem věrné služby svým bratrům ve městě La Victoria, kde sloužil jako sborový starší.

Remigio Afonso, původem z Kanárských ostrovů, slouží ve Venezuele jako cestující dozorce. Vyhledával jiné přistěhovalce. Zjistil, že někteří členové rodiny nemusí mít o biblickou pravdu zájem, zatímco jiní ve stejné rodině po ní mohou dychtit. Tak se stalo, že arabsky mluvící manželé, kteří mají v Cumaná obchod, nechtěli naslouchat, ale jejich dcera chtěla. „Požádala mě, abych jí přinesl Bibli,“ vzpomíná Remigio. „Řekl jsem, že jí Bibli přinesu, ale ona byla zvědavá, zda dodržím slovo. Domluvili jsme se na dni a hodině. Přišel jsem přesně a to na ni zapůsobilo. Přijala Bibli a knihu Pravda, která vede k věčnému životu a domluvili jsme se, že  ve studiu, které jsem s ní začal vést, bude pokračovat jedna sestra.

Krátce nato, když jsem byl ve sboru ve městě Güiria, jsem viděl u vchodu do prodejny naproti sálu Království sedět muže, který četl knihu se zelenými deskami. Kývl na mě, abych k němu přišel. Mluvil arabsky a zeptal se mě, zda kniha, kterou čte, je od nás. Byla psaná arabsky, ale mohl jsem říci, že to je kniha „Bůh budiž pravdivý“. Vysvětlil mi, že ji dostal darem ve své vlasti a že by ji nikomu nepůjčil ani neprodal! Když jsem se ujistil, že čte také španělsky, nabídl jsem mu knihu Pravda, kterou okamžitě přijal, a začali jsme studovat. Ten týden přišel na všechna tři shromáždění, a dokonce odpovídal při studiu Strážné věže.“

O dva roky později na sjezdu v Maracay zdravil bratra Afonsa nějaký muž s aktovkou a ptal se ho, zda ho poznává. „Já jsem ten muž z Güiria,“ vysvětlil. „Už jsem pokřtěný a sám teď vedu tři biblická studia.“ Příští rok na oblastním sjezdu v Kolumbii se za bratrem Afonsem po jeho programu hnala nějaká mladá paní. Se slzami radosti v očích se mu představila jako ta dívka, které vydal svědectví v Cumaná. Vysvětlila mu, že už je také pokřtěná svědkyně. Takové zážitky jsou velkým zdrojem radosti!

Jiným příkladem člověka, který přišel ze zahraničí, zabydlel se ve Venezuele a zažil pokrok díla, je Dyah Yazbek. Pamatuje si, jak se svými rodiči, bratrem a sestrami kázali ve městech a vesnicích Libanonu, kde jeho otec přijal ve třicátých letech pravdu. Yazbekovi zažili velkou ránu, když jim  dva měsíce po příjezdu do Venezuely zemřel tatínek. Avšak Dyah vzpomíná: „Maminka i my, děti, jsme pravdu neopustily. Chodily jsme na shromáždění sboru Caracas–sever. Když mi bylo šestnáct let, dal jsem se pokřtít a vstoupil jsem do průkopnické služby.“ Změna finančních poměrů doma ho přinutila, aby po třech letech s průkopnickou službou skončil. Ale po osmadvaceti letech světské práce v bankovnictví cítil, že je příznivá doba, aby se této práce vzdal, aniž tím nějak nepříznivě ovlivní životní podmínky své manželky, svých tří dětí a své matky, která s nimi žije. Znovu se přihlásil do průkopnické služby. Dnes bratr Yazbek slouží jako člen výboru odbočky. Když pohlíží téměř čtyřicet let zpátky, vzpomíná na oblastní sjezd ve Venezuele v roce 1956. Na tom sjezdu poprvé přesáhl počet účastníků jeden tisíc. „Nyní,“ říká, „je celková účast na oblastních sjezdech přes sto tisíc.“

Pomoc cestujících dozorců

Koncem čtyřicátých let byl bratr Baxter jediným pracovníkem kanceláře odbočky. V té době bylo v celé Venezuele jen šest nebo sedm sborů, které bratr Baxter podle možností navštěvoval.

Když se však v roce 1951 z Gileadu vrátil jedenadvacetiletý Rubén Araujo, úkol navštěvovat sbory a oddělené skupiny po celé zemi dostal on. Počet sborů se v tom roce zvýšil na dvanáct. Rubén neměl automobil, a proto cestoval autobusem, veřejným taxi a někdy, když se chtěl dostat na vzdálená místa, letadlem nebo malou lodí (chalanas).

Stále rád vzpomíná na návštěvu u jednoho předplatitele Strážné věže nedaleko města Rubio ve státě Táchira (poblíž kolumbijských hranic). Byl to farmář. Vysvětlil, že je Švýcar a že neumí číst španělsky. „Můžete však promluvit  s mou manželkou, protože ona má Bibli ráda,“ řekl. „Promluvil jsem s ní,“ vypráví Rubén, „a ona pak zavolala svou maminku, jedenaosmdesátiletou paní. Když stará paní viděla, jaké mám knihy, zeptala se mě, zda toto dílo nemá něco společného s knihou Božský plán věků. Zajiskřilo jí v očích, jak byla rozrušená. Zeptala se: ‚Znamená to, že znáte pana Rutherforda?‘ Dcera tlumočila její slova do španělštiny, protože tato stará dáma mluvila pouze německy. Řekla, že tu knihu dostala v roce 1920 a že ji od té doby několikrát přečetla. Zhlédla také Fotodrama Stvoření a vyslechla přednášku ‚Milióny nyní žijících lidí nikdy nezemřou‘. Před dvanácti lety, když se ze Švýcarska přestěhovali do Venezuely, ztratila se svědky Jehovovými kontakt. ‚Opravdu jste mi velmi chyběli,‘ řekla. Svou radost také vyjádřila zpěvem písně Království v němčině a já jsem se k ní okamžitě přidal španělsky. Zpívali jsme se slzami radosti.“

Keith a Lois Westovi, absolventi devatenácté třídy Gileadu, působili patnáct let v krajské službě. Okolnosti nebyly vždy příznivé. Jejich návštěva Monta Oscura ve státě Portuguesa je toho důkazem. Keith vypráví: „Předešlou noc velmi pršelo, a proto jsme vzdálenost, kterou jsme chtěli překonat, nemohli ujet autem. Nechali jsme tedy auto stát a šli jsme řekou. Sundali jsme boty a šli proti proudu. Pak jsme začali stoupat na jednu horu a po čase nás cesta přivedla k maličkému sálu Království. Nebylo tam živé duše. Bratr, který nás doprovázel, však řekl: ‚Nebojte se. Určitě přijdou.‘ Ihned začal tlouci do disku od kola automobilu. Přišlo asi čtyřicet lidí. Celý mokrý a v zablácených kalhotách jsem přednesl svůj proslov. Kombinace koupele ve studené řece, stoupání do sálu, při kterém jsem se zpotil, a přednášení v mokrých kalhotách vyústila v bolestivé svalové potíže.  Nějakou dobu potom mi musel vždy někdo pomoci, když jsem šel na pódium nebo z pódia v sále Království. Také jsem musel často odpočívat při kazatelské službě.“

Ubytování na různých místech působí krajským dozorcům často problémy. Mnohdy jsou ubytováni v místě, kde neteče voda. Střechy z vlnitého plechu přispívají k tomu, že se teplota v místnosti pohybuje mezi 30 až 40 °C. Síťky do oken tu téměř neznají, takže se o svou místnost — a často i o svou postel — dělí s místní faunou. A uvolněný, otevřený a družný způsob života, který venezuelské rodiny tolik milují, někdy vyžaduje od cizinců, kteří jsou zvyklí na větší soukromí, aby se přizpůsobili. Projevy přátelství a pohostinnosti Venezuelanů jsou však vynikající. Když cestující dozorce přijede, je součástí jeho přivítání také vyjádření „Usted está en su casa“ (Kéž se tu cítíš úplně jako doma).

Cestující dozorci po celé Venezuele promítají filmy a diapozitivy Společnosti. Venezuelané velmi rádi chodí do kina. Proto mohou krajští dozorci vždy počítat s velkou účastí. Lidé sedí na podlaze, stojí uvnitř nebo film sledují zvenčí oknem. Jeden zájemce laskavě natřel boční stěnu svého domu na bílo, aby se dala použít jako promítací plátno. V jedné horské osadě nedaleko přístavu Carúpano nabídl přátelský obchodník elektřinu ze svého agregátu (byl to jediný zdroj elektřiny na kilometry daleko) a také posluchárnu — svou arénu pro kohoutí zápasy. Potom vystřelil rakety, aby přivolal lidi, kteří žijí na horách. Přijelo jich pětaosmdesát, mnozí z nich na oslech. Zůstali na nich sedět i během představení.

Gladys Guerrerová z Maracaiba má k cestujícím dozorcům a jejich manželkám zvláštní náklonnost. Když byla Nancy Baxterová s mladou Gladys ve městě Punto Fijo v kazatelské  službě, všimla si, že dívka má vadu řeči. Gladys vysvětlila, že je to něco dědičného z rodiny z otcovy strany. I když kvůli tomu zažila mnoho posměchu, nebyla schopna to změnit. Gladys ale velmi dojalo, když jí sestra Baxterová věnovala čas a učila ji jak určitá slova vyslovovat správně a jak je procvičovat. „Její trpělivost se vyplatila,“ říká Gladys. „Dnes už mluvím správně.“ I další cestující dozorci a jejich manželky přispěli k duchovnímu růstu Gladys.

S důvěrou v Jehovu slouží jako průkopníci

V současné době je ve Venezuele více než 11 000 průkopníků. Mnozí z nich se stali průkopníky proto, že je k tomu láskyplně povzbuzovali jiní celodobí služebníci.

Takové povzbuzení dostal Pedro Barreto. V roce 1954 ho dozorce odbočky vyzval, aby spolu s dalšími třemi hochy vstoupil do zvláštní průkopnické služby. Pedro byl nejstarší — bylo mu osmnáct let. Jak se měl rozhodnout? „Byl jsem mladý a nezkušený. Nevěděl jsem ani, jak si vyprat nebo vyžehlit oblečení. Neuměl jsem se skoro ani umýt!“ směje se Pedro. V té době byl pokřtěný asi jeden rok. Zhruba po hodinovém rozhovoru s dozorcem odbočky Pedro dospěl k rozhodnutí. Tito čtyři chlapci byli přiděleni do města Trujillo, které je hlavním městem stejnojmenného státu. Obyvatelé tohoto města byli — zvláště v té době — velmi pobožní a svázaní tradicemi. Tito čtyři průkopníci tam postavili pevné základy díla. Mezi lidmi, se kterými mluvili, bylo několik významnějších občanů. Například vedoucí poštovního úřadu nebo trujillský soudce.

Jednou se tito čtyři průkopníci na hlavním náměstí setkali tváří v tvář s katolickým knězem, který byl ve Venezuele velmi známý svými kousavými, nactiutrhačnými a nepravdivými články o svědcích Jehovových, které publikoval  ve státním tisku. Když se shromáždil dav lidí, kněz je nabádal, aby to, co chlapci říkají, neposlouchali. Prohlašoval, že ve městě narušují pokoj a každého otravují. Upomínal zástupy lidí, aby nezapomněli, že jejich víra patří katolické církvi. „V té vřavě a hluku,“ vypráví Pedro, „mi kněz tlumeným hlasem začal sprostě vyhrožovat. Promluvil jsem tedy velmi hlasitě k lidem: ‚Slyšeli jste, co právě řekl? . . . A to je kněz!‘ A zopakoval jsem něco z toho, co mi řekl. Procedil mezi zuby: ‚Okamžitě vypadněte, nebo vás odsud vykopu!‘ Odpověděl jsem mu, že své nohy nebude muset použít. Odešli jsme sami.“

Tato epizoda se donesla až k onomu soudci, o kterém byla zmínka dříve. Pochválil průkopníky a řekl, že velmi obdivuje jejich činnost. Poselství pravdy, které ti čtyři stateční hoši kázali, zapustilo v Trujillu kořeny a v roce 1995 tam byly dva sbory. Také v mnoha městech a vesnicích v okolí Trujilla je sbor nebo skupina.

Arminda Lópezová, Pedrova sestra, ráda vzpomíná na konec padesátých let, kdy sloužila se třemi dalšími sestrami jako průkopnice ve městě San Fernando de Apure. Jehova jim vždy obstaral věci potřebné k životu, jak to slíbil těm, kdo budou hledat nejprve Království. (Mat. 6:33) Jednou jim jejich kapesné, které měly jako zvláštní průkopnice každý měsíc dostat, nepřišlo tak, jak očekávaly. Neměly už žádné peníze. Jejich spíž byla úplně prázdná. Aby na svůj hlad zapomněly, rozhodly se, že půjdou brzo spát. V deset hodin večer však někdo zabušil na vchodové dveře. Když se podívaly z okna, viděly, že je tam muž, se kterým vedou biblické studium. Omluvil se, že jde tak pozdě, a vysvětlil jim, že se právě vrátil z cesty a že jim přivezl pár věcí, které se jim snad budou hodit — krabici ovoce, zeleninu a jiné potraviny.  Všechno zlé bylo zapomenuto. Kuchyň najednou ožila. „Musel to být Jehova, kdo podnítil toho muže, aby přišel ještě ten večer,“ říká Arminda, „protože jsme s ním měly studovat příští den, a tak mohl počkat do té doby.“ Arminda stále slouží jako pravidelná průkopnice, nyní ve městě Cabimas.

Horlivým průkopníkům se téměř žádný problém nezdá příliš velký. Věk, chatrné zdraví ani odporující rodinný příslušník nemusí nutně být nepřekonatelnou překážkou. Ačkoli jsou mezi průkopníky samozřejmě zastoupeni mladí lidé — na začátku roku 1995 zde bylo pětapadesát pravidelných průkopníků ve věku od dvanácti do patnácti let —, v žádném případě nejsou jediní, kdo slouží v tomto odvětví služby. Mnoho sester, které mají nevěřícího manžela, vstává každé ráno časně, aby připravily jídlo, postaraly se o děti a vykonaly domácí práce. Tak mohou každý den jít se skupinou do kazatelské služby a vést biblická studia a přitom nezanedbávat své povinnosti, které jako manželky mají.

I ženatí bratři, kteří vychovávají děti, si dokáží zorganizovat svou činnost tak, že úspěšně zvládají kvótu průkopníka. David González se do průkopnické služby přihlásil jako mladý, svobodný muž v roce 1968. Později on a jeho manželka Blanca sloužili jako zvláštní průkopníci — než se jim narodily děti. Nyní je v pravidelné průkopnické službě on, jeho manželka i jedna jejich dcera. David má povinnosti nejen jako otec tří dětí, ale je také starším a pravidelně slouží jako zástupce krajského dozorce. Jak to může všechno zvládnout? Říká, že je to možné proto, že se vzdává nadbytečných hmotných věcí a že má dobrý časový plán. Také plně spolupracuje se svou manželkou.

Pak tu jsou letití zvěstovatelé, kterým se změnily  okolnosti, a mohou tedy uvažovat o průkopnické službě. Mezi ně patří ti, jimž odrostly děti, nebo ti, kteří jsou v důchodu. Jsou tady také lidé podobní Elisabeth Fassbenderové. Elisabeth se narodila v roce 1914 a byla pokřtěna po válce v Německu, odkud se svým nevěřícím manželem v roce 1953 emigrovala do Venezuely. Dvaatřicet let, do manželovy smrti v roce 1982, snášela tvrdý odpor. Když jí bylo dvaasedmdesát let, otevřela se před ní cesta, jak sloužit Jehovovi ještě plněji. Konečně Elizabeth mohla realizovat svůj dlouholetý cíl — stát se pravidelnou průkopnicí.

Jednou věcí, která ve Venezuele nepochybně přispívá k úspěšnému průkopnickému duchu, je to, že většina bratrů nežije hmotařským způsobem. Většinu z nich nezachvátila neustálá touha vybavit si luxusně svůj dům nebo vydělat peníze na nákladnou dovolenou. A tak velký počet Jehovových ctitelů zjišťuje, že bez těchto mimořádných finančních výdajů je pro ně výsada průkopnické služby dosažitelná.

Obdělávání úrodného pole

Venezuelané jsou obecně vzato tolerantní lidé mající úctu k Bibli. Až na nějaké výjimky se ke své víře v Boha hlásí. Dlouholetý, silný vliv katolické církve se oslabil a mnoho upřímných, ale nešťastných farníků hledá uspokojení svých duchovních potřeb jinde. Politická angažovanost církve i jednotlivé případy nesprávného jednání ze strany kněží, které čas od času vyplynou na povrch, rozhodně nezvětšují důvěryhodnost církve.

 Všechny tyto faktory nepochybně přispívají k tomu, že je zde poměrně snadné zavést biblické studium. V srpnu 1995 vedlo 71 709 svědků Jehovových ve Venezuele více než 110 000 domácích biblických studií. Pokud se zvěstovatel pravidelně věnuje kazatelské službě a svědomitě sleduje zájem, není pro něj obtížné zahájit progresivní biblická studia. Obecně vzato, zájemci navštěvují shromáždění a rychle dělají změny, aby se přizpůsobili Jehovovým spravedlivým požadavkům.

V roce 1936 ve Venezuele podávali zprávu o své činnosti jenom dva hlasatelé dobré zprávy. V roce 1980 zde bylo 15 025 zvěstovatelů. O patnáct let později přesáhlo celkové množství hlasatelů Království 71 000. V roce 1980 bylo v celé Venezuele jen 186 sborů. Dnes je tu 937 sborů. A počet těch, kdo milují Jehovu a chtějí mu sloužit, neustále roste.

Čas stavět

Díky pozoruhodnému růstu počtu zvěstovatelů v nedávné době není v mnoha sálech Království dostatek místa pro ty, kdo přicházejí na shromáždění. Cena pozemků, zvláště ve městech, je velmi vysoká. V Caracasu, kde je v současné době sto čtyřicet sborů a kde je půda velmi drahá, není neobvyklé, že se o jeden sál dělí i pět velkých sborů s velkou návštěvností. Každá neděle je v takových případech pro sousedy zajímavou podívanou. Jeden sbor, kterému právě skončilo shromáždění, odchází, zatímco jiný přichází — je to nekonečné podávání rukou a nespočet polibků, jak se bratři a sestry navzájem zdraví. Mnoho z nich musí při shromáždění stát a ventilace je mnohdy nedostatečná. Nezbytně zde potřebují nové sály Království.  S pomocí venezuelského hlavního fondu určeného na sály Království se tato situace začíná zlepšovat.

Díky štědrému ohlasu bratrů bylo i přes omezené množství prostředků možné v Cúa ve státě Miranda postavit první sjezdový sál ve Venezuele. Dyah Yazbek, který sloužil ve stavebním výboru, uvádí některé podrobnosti. „Stavba sálu v Cúa se po prvním roce dostala do problémů. Konstrukce už stála, čekalo se na další práce, a nebylo dost potřebných prostředků. Dne 12. října 1982 jsme se sešli s tamními staršími a služebními pomocníky a seznámili je se situací. Požádali jsme je, aby zjistili, jakým množstvím peněz by mohli bratři ve sborech přispět. Výsledek nás velmi překvapil — do tří měsíců bratři darovali 1,5 milionu bolívarů a to byla v té době opravdu velká částka. Umožnilo nám to, abychom projekt dokončili a měli tam i klimatizaci a pohodlné sedačky. Sál je skutečným požehnáním pro jedenáct krajů, které ho v současné době využívají.“ Ve Venezuele jsou nyní dva sjezdové sály. Ten druhý stojí v Campo Elías ve státě Yaracuy.

Vhodnější budovy pro odbočku

Práci odbočky dnes řídí výbor šesti zkušených bratrů. Je to Teodoro Griesinger, Keith West, Stefan Johansson (v současné době koordinátor výboru odbočky), Eduardo Blackwood (který je zároveň jedním ze čtyř oblastních dozorců), Dyah Yazbek (pravidelný průkopník a otec rodiny) a Rafael Pérez (krajský dozorce).

S růstem kazatelského díla bylo také potřeba zvětšit prostory odbočky. Když v listopadu 1953 byl ve Venezuele na návštěvě bratr Knorr a bratr Henschel, bratr Knorr podotkl, že by bylo dobré, kdyby Společnost koupila pro misionářský domov a odbočku vlastní pozemek. Byla  zakoupena nová, prostorná dvoupodlažní budova stojící v obytné čtvrti Las Acacias v Caracasu. Odbočka a misionářská rodina se do Quinta Luz přistěhovala v září 1954. Odbočka zde pracovala dvaadvacet let.

Když počet zvěstovatelů Království přesáhl 13 000, znovu se odbočka přestěhovala do nových prostor, tentokrát do sousedního města La Victoria ve státě Aragua. Tento skvělý nový komplex budov vypadal v porovnání s předchozí odbočkou obrovsky. Někteří si ani neuměli představit, že by byl někdy plně využit. Ale v roce 1985 byla dostavena a zasvěcena přístavba, protože předchozí prostory už byly příliš malé.

Za několik let byla odbočka znovu velmi malá, a proto bylo v roce 1989 pro stavbu nových budov odbočky zakoupeno 14 hektarů kvalitního stavebního pozemku. Už byly dokončeny přípravné práce. Doufáme, že stavba bude v blízké době dokončena.

„Každý, kdo žízní, ať přijde“

Když apoštol Jan dokončoval psaní knihy Zjevení, postaral se Ježíš Kristus o to, aby tam Jan napsal i tato slova: „Duch a nevěsta stále říkají: ‚Pojď!‘ A každý, kdo slyší, ať řekne: ‚Pojď!‘ A každý, kdo žízní, ať přijde; každý, kdo si přeje, ať si vezme zdarma vodu života.“ (Zjev. 22:17) Toto laskavé pozvání poslouchají Venezuelané už asi sedmdesát let. Do všech částí země se dostává s mnohem větší intenzitou než kdykoli před tím — a má dobré výsledky.

Ani nárůst zločinnosti dílo nezpomalil. Není výjimkou, že vchodové dveře domů a bytů jsou opatřeny železnou závorou, silným řetězem nebo visacím zámkem. Neustále, i za denního světla, hrozí nebezpečí přepadení. Caraqueños  (obyvatelé Caracasu) jsou velmi opatrní a nenosí na ulici zlaté šperky nebo drahé hodinky. Terčem útoků jsou často nepozorní turisté. Když bratři káží v chudších čtvrtích města, musí být nesmírně opatrní. Svědků Jehovových si tu však lidé všeobecně váží. Ale stalo se také, že celé skupiny zvěstovatelů byly okradeny a pod hrozbou smrti musely odevzdat hodinky, peníze a šperky. Horlivost našich bratrů, kteří žijí v takových nebezpečných oblastech, však zůstala nedotčena a tak je vydáváno důkladné svědectví.

Trpělivé a vytrvalé kázání dobré zprávy je přínosem pro lidi všeho druhu. V Maracaibu jeden inženýr i jeho rodina pevně odmítali snahy přátelských svědků ze sousedství, kteří chtěli zavést biblický rozhovor. Během čtrnácti let nedospěla konverzace mezi těmito dvěma rodinami dál než ke zdvořilým pozdravům. Potom v roce 1986 si pětiletý syn svědků povídal s holčičkou od sousedů. Na konec rozhovoru chlapec řekl: „Kdyby můj taťka dal tvému taťkovi knihu Stvoření, viděl by, že nás Jehova stvořil.“ Jeho otec měl pocit, že Jehova možná chce, aby se sousedem znovu promluvil, a proto k nim hned druhý den ráno zašel a navázal na rozhovor dětí. „Kvůli svému synovi,“ řekl, „bych byl rád, kdybyste přijal tuto knihu Stvoření jako dar.“ Bratr byl velmi překvapen, když k nim za dva dny tito lidé přišli a prosili je o odpuštění za svůj předchozí nesmlouvavý postoj. Ta vynikající kniha se jim velmi líbila. Bylo zavedeno biblické studium a dnes jsou tito manželé i jejich dvě starší děti zasvěcenými, pokřtěnými Jehovovými svědky.

Když svědkové Jehovovi přišli k Aně, která žije v Barquisimetu, vždy je vyhodila. Jako ctitelka kultu María Lionza byla zapojena do spiritistických praktik. Toužila však po osvobození z otroctví těchto věcí. Modlila se k Bohu, aby  jí pomohl změnit její způsob života. Brzy potom ji navštívila Esther Germanosová, jedna svědkyně Jehovova. Ana stále přemýšlela, zda její modlitba nějak souvisela s návštěvou té svědkyně. Souhlasila s pravidelným biblickým studiem a začala chodit na shromáždění. Brzy přinutila své nemravné nájemníky, aby se odstěhovali a vyčistila svůj dům od všech věcí, které nějak souvisely se spiritismem. V roce 1986 zasvětila svůj život Jehovovi a nakonec poznala svobodu, jakou může přinést jenom pravda.

Hernán byl členem skupiny, která prováděla spiritistické rituály, považovala sexuální nemravnost za přijatelnou a během svých rituálů notně požívala alkohol, aby, jak říkali, „posílili ducha“. Když přišel poprvé do sálu Království, poslouchal, co se tam říká, a pak šel rovnou do svého kostela a přednesl podobný proslov. Ale po návštěvě krajského sjezdu začal brát vše, co se učil, vážněji. Potom, jednu neděli v roce 1981, přišel ke kostelu a tam nalezl ženu, kterou nazývali duchovní matka, s pěnou u úst. Ostatní mu řekli, že je posedlá Satanem Ďáblem. Už tam nikdy nepřišel. Příští rok byl pokřtěn jako svědek Jehovův. On, jeho manželka a jejich nejstarší syn jsou nyní pravidelnými průkopníky.

Martínezova domácnost byla před rozpadem. Manželé si neustále vyhrožovali rozvodem a děti této situace využívaly. Manželka v zoufalé snaze nalézt někde útěchu vyhledala jednu svědkyni, která s ní dříve mluvila o Bibli. Bez vědomí manžela bylo zahájeno biblické studium. Ve stejné době Martínezovi vydala svědectví v práci jeho sekretářka. Bylo domluveno, že s ním bude studovat jeden starší. Nedlouho potom se rozhodl, že se o věci, které se na svém studiu dozvěděl, podělí se svou manželkou. Byl velmi překvapen, když zjistil, že i ona studuje se svědky Jehovovými a chodí na shromáždění do jiného sálu Království! Od té  doby se společné studium Bible a společná návštěva shromáždění staly pravidelnou součástí jejich rodinného života. Tato rodina, která byla před rozpadem, nyní šťastně a sjednoceně slouží Jehovovi.

Beatriz celý život snila o tom, že porozumí Bibli. Vdala se a se svým manželem se přestěhovala do Caracasu, kde se stali součástí tamní smetánky. V hlavním městě poznala jednoho starého muže, který opustil kněžský úřad, protože nemohl souhlasit se základními naukami církve. Jednou jí řekl: „Jediným platným křtem je úplné ponoření, jak to provádějí svědkové Jehovovi.“ O několik let později se Beatriz rozvedla a tísnily ji mučivé osobní problémy. Zoufale se modlila k Bohu. Jednu noc — 26. prosince 1984 — strávila v modlitbě mnoho hodin. Hned ráno u ní někdo zazvonil. Podrážděně se podívala do kukátka ve dveřích a viděla, že tam stojí dva lidé s aktovkami. Rozčílilo ji, že ji vyrušují, a proto, jako by byla služebná, skrz dveře zavolala: „Paní není doma a já nemohu otevřít.“ Než ti lidé odešli, strčili pod dveře letáček. Beatriz ho sebrala. Stálo tam: „Poznejte Bibli.“ V tu chvíli se jí vybavila slova onoho starého muže, který býval knězem. Mohli tito lidé být ti, o nichž mluvil, tedy svědkové Jehovovi? Souvisela jejich návštěva s jejími modlitbami předešlou noc? Otevřela dveře, ale oni už byli pryč. Zavolala na schodiště, aby se vrátili, omluvila se jim za svou počáteční reakci a pozvala je dovnitř. Ihned bylo zahájeno biblické studium a po čase byla Beatriz pokřtěna jako křesťanský svědek Jehovův. Je šťastná, že se jí konečně splnilo její celoživotní přání. Nyní Beatriz tráví velkou část svého času tím, že pomáhá další lidem, aby poznali svou Bibli.

Díky Jehovovu požehnání sbory rychle rostou. Sály Království jsou plné. Vznikají nové sbory. Roste počet  hlasatelů Království i počet celodobých služebníků. Velká účast na Památné slavnosti i na sjezdech je předzvěstí toho, že před koncem tohoto systému věcí se k nám v uctívání Jehovy připojí ještě mnoho lidí.

Když svědkové Jehovovi zintenzívňují vydávání svědectví ve městech i na vesnicích, na pláních i na horách Venezuely a vidí ty úžasné výsledky, připomínají si slova apoštola Pavla: „Ten, kdo sází, není nic, ani ten, kdo zalévá, ale Bůh, který působí vzrůst.“ (1. Kor. 3:7)

 [Celostránkový obrázek na straně 186]

[Obrázek na straně 194]

Rubén Araujo byl jeden z prvních Venezuelanů, kteří se stali pokřtěnými svědky

[Obrázek na straně 199]

Inez Burnhamová, Ruby Doddová (nyní Baxterová), Dixie Doddová a Rachel Burnhamová, jak v roce 1949 odplouvají z New Yorku. Než loď vyplula z přístavu, všechny se cítily výborně!

 [Obrázky na straně 200 a 201]

Několik misionářů, kteří ve Venezuele sloužili mnoho let:  1. Donald a Ruby Baxterovi, 2. Dixie Doddová, 3. Penny Gavetteová, 4. Leila Proctorová, 5. Ragna Ingwaldsenová, 6. Mervyn a Evelyn Wardovi a 7. Vin a Pearl Chapmanovi

[Obrázek na straně 207]

Quinta Luz

[Obrázky na straně 208]

Nahoře: Milton Henschel na sjezdu v Club Las Fuentes v roce 1958

Dole: Nathan Knorr (vlevo) s Teodorem Griesingerem jako tlumočníkem v roce 1962

[Obrázek na straně 227]

V roce 1988 se ke zvláštnímu programu sešlo v býčí aréně ve Valencii více než 74 600 lidí

 [Obrázky na straně 236]

Někteří z těch, kdo sloužili jako krajští nebo oblastní dozorci (se svými manželkami): 1. Keith a Lois Westovi, 2. Alberto a Zulay Gonzálezovi, 3. Casimiro Zyto, 4. Lester a Nancy Baxterovi, 5. Rodney a Eloise Proctorovi a 6. Remigio Afonso

 [Obrázky na straně 244]

Několik dlouholetých průkopníků: 1. Dilia de Gonzálesová, 2. Emilio a Esther Germanosovi, 3. Rita Payneová, 4. Ángel Maria Granadillo, 5. Nayibe de Linaresová, 6. Irma Fernándezová a 7. José Ramon Gomez

[Obrázky na straně 252]

Nahoře: Kancelář odbočky v La Victoria

Výbor odbočky (zleva doprava): Dyah Yazbek, Teodoro Griesinger, Stefan Johansson, Keith West, Eduardo Blackwood a Rafael Pérez