Benin

Byl duben 1976. Na dveře domova betel bušili vojáci svými samopaly. Velící důstojník požadoval: „Vyjděte a vyvěste vlajku!“ Zběsilý dav skandoval politická hesla.

Uvnitř misionáři pokračovali v rozboru denního biblického textu, jak měli ve zvyku. Rozebíraný text zněl: „Nebeské moci budou otřeseny.“ (Mat. 24:29) Pro misionáře byl tehdy ráno nesmírným zdrojem síly. Venku — na pozemku odbočky — vojáci vztyčili vlajku a pozemek zabrali!

Zanedlouho vojáci vyhnali všechny misionáře před dům. Dovolili jim odnést si jen tolik osobních věcí, kolik se každému vešlo do kufru. Neprodleně misionáře naložili do mikrobusu Společnosti, aby je eskortovali ze země.

Když mikrobus odjížděl z pozemku betelu, přijel k němu na kole jeden mladý bratr. Ptal se: „Co se děje? Kam vás vezou?“ Misionáři mu posunky rukou naznačovali, aby odjel, protože měli strach, že by mohl být zatčen i on.

Co vedlo k zákazu činnosti svědků Jehovových v Beninu? Jak po dobu těchto čtrnácti těžkých let zůstali místní svědkové duchovně silní? Vrátili se  misionáři? A jak svědkové Jehovovi v Beninu využijí svou nově získanou svobodu, když byl zákaz jejich činnosti konečně zrušen?

To je Benin

Země ve tvaru klíčové dírky, vtěsnaná mezi Togem a Nigérií na pobřeží západní Afriky — to je Benin. Možná ho znáte podle dřívějšího jména Dahome. Zdejší lidé jsou vřelí a přátelští, podnebí je příjemné. Je zde sice asi 60 etnických skupin, jejichž příslušníci mluví více než 50 místními jazyky, ale úředním jazykem v celém státě je francouzština.

V Beninu mají původ miniaturní paláce a starověká africká království. Na modré laguně spočívá plovoucí vesnice Ganvié, které někteří lidé říkají africké Benátky. Místo ulic tam jsou vodní kanály a dopravu obstarávají pestrobarevné pirogues neboli kánoe vydlabané z kmenů. Na severu Beninu jsou dva národní parky, Pendjari a „W“, kde se savanou volně potulují lvi, sloni, opice, hroši a jiná zvířata. Na jihu se v rytmu hudby oceánských větrů pohupují palmy.

Život lidí v této zemi je však někdy velmi trpký. Kpassè, panovník království Houéda, začátkem 17. století navázal obchodní vztahy s francouzskými, anglickými a portugalskými obchodníky s otroky. Tento krutý král prodával své vlastní bratry za bižutérii a zbraně. Otroci byli nakládáni na lodě v přístavu Gléhoué (nyní se jmenuje Ouidah) a byli dopravováni na Haiti, na Nizozemské Antily a do Ameriky. Obchod s otroky se vedl od 17. až do začátku 19. století. Pak byl konečně v mnoha zemích zrušen.

Začátkem 20. století však lidé v Beninu začali mít příležitost, aby se osvobodili z pout mnohem ďábelštějšího otroctví — ze zotročení falešným náboženstvím ve všech jeho odporných podobách. V Beninu to bylo také vúdú.

 Kolébka vúdú

Animismus je tradiční náboženství Beninu a tamější animisté považují za nejvyššího boha Mahou. Tento bůh je zastupován velmi mnoha dalšími bohy neboli vúdú, kterým se při určitých svátcích předkládají oběti. Například Hébiosso je bohem hromu a bůh Zangbeto údajně v noci chrání zemědělcům pole. Těmto vúdú jsou podřízeni nižší bohové, o nichž lidé věří, že to jsou duchové zemřelých lidí. Jsou zde tedy uctíváni předkové. V mnoha domácnostech najdete asen, jakýsi miniaturní deštník vykovaný ze železa a ozdobený symboly na památku drahého zesnulého.

Spojení s těmito bohy se dá udržovat jen pomocí prostředníka, fetišistického kněze nebo kněžky. Tento kněz či kněžka musí strávit tři roky ve fetišistickém klášteře a teprve potom jsou považováni za způsobilé k tomu, aby komunikovali s bohy a jinými duchovními bytostmi. Tato mocná hierarchie má v Beninu nesmírný vliv na život lidí, kteří na ní lpějí.

Ti, kdo pěstují tento druh uctívání, věří, že člověk se po smrti může vrátit k životu v duchovní podobě a může zabít jiné členy své rodiny. Mnozí lidé prodají svůj majetek nebo se hodně zadluží, aby zaplatili zvířecí oběti a okázalé obřady určené k usmíření zesnulých příbuzných. Tak se rodina může dostat do bídy. Pověrečný strach vyvolávaný těmito náboženskými názory lidi udržuje v otroctví.

V Beninu jsou také zastoupena takzvaná křesťanská náboženství a často jsou do nich zapojeni lidé, kteří se zároveň zabývají animismem. Směšování dvou druhů uctívání lidem obvykle nepřipadá závadné, když však někdo přestane udržovat animistické tradice, je to považováno za těžký hřích. A přesto to mnozí lidé udělali.

 Počáteční léta

Biblická pravda, která skutečně může lidi osvobodit od pověrečného strachu, se do Dahome dostala v roce 1929. Když bratr Yanada z kmene Gun poznal tuto pravdu od badatelů Bible (jak se tehdy říkalo svědkům Jehovovým) v Ibadanu v Nigérii, vrátil se k příslušníkům svého kmene, aby je vyučoval. Shromáždil skupinu šesti lidí ve svém rodišti, v hlavním městě Porto-Novo, a začal s nimi studovat Bibli. V této skupině byl Daniel Afeniyi, který pocházel z Nigérie; ten se pevně držel pravdy a v roce 1935 byl pokřtěn. Pronásledování vyvolávané místním duchovenstvem však bratra Yanadu přinutilo k návratu do Nigérie a nedávno pokřtěný Daniel Afeniyi se musel vrátit do rodné vesnice Daagbe. Když čtyři další nigerijští svědkové začali kázat v Porto-Novu, byli zatčeni a ihned z Beninu vypovězeni.

Dvanáct nigerijských bratrů z kmene Ibo dostalo v roce 1938 za úkol sloužit v Porto-Novu. Ke zlosti protestantského duchovenstva si mnozí lidé vážili toho, co je svědkové učili z Bible. Jedním z nich byl Moïse Akinocho, obchodník z kmene Joruba. Byl to metodista, ale také uctíval předky. Tlak duchovenstva na místní úřady způsobil, že svědkové Jehovovi opět museli Porto-Novo opustit. Když však prudké pronásledování bratrů z kmene Ibo ještě zesílilo, bratr Akinocho stál při nich a řekl: „Jestliže se vláda chystá zabít všechny svědky, jsem připraven.“ Zůstal pevný ve víře až do smrti v roce 1950.

Za druhé světové války už nigerijští svědkové do Beninu neměli přístup. Semena pravdy tam však byla zaseta a později při troše zalévání a pěstování rychle vyklíčila. Příležitost k tomu se naskytla brzy po válce. Za svého pobytu v Nigérii se svědkem Jehovovým stal Nourou Akintoundé, rodák z Beninu. Do své vlasti se vrátil v roce 1948 a jako průkopník  věnoval hodně času tomu, že druhým lidem vydával svědectví o Jehovovi Bohu a o jeho záměru odhaleném v Bibli. Výsledky předčily všechna očekávání.

Zpráva z kazatelské služby za květen 1948 uváděla: „Posílat poprvé zprávu z další země je skutečně něco nádherného. Evangelium proniklo do Francouzské Dahome [Beninu] a lidé dobré vůle se shromažďují k ‚signálu pro národy‘.“ (Iz. 11:12)

V tomtéž měsíci byla guvernérovi Dahome předložena žádost o oficiální uznání Společnosti. Tato žádost byla postoupena vysokému komisaři v senegalském Dakaru. Po déle než rok trvajících průtazích však byla žádost o uznání Společnosti zamítnuta. Bez ohledu na to se dílo dále rozmáhalo. Wilfred Gooch, který byl v té době dozorcem odbočky v Nigérii, později napsal: „Lidé tam projevovali tak velký zájem, že během šesti týdnů chodilo do kazatelské služby s průkopníkem [bratrem Akintoundé] 105 zvěstovatelů. V průběhu několika dalších měsíců tento průkopník dále šířil dobrou zprávu v okolních městech a vynikající vzrůst pokračoval — v červenci 1948 bylo dosaženo vrcholného počtu 301 zvěstovatelů Království.“

Kázání dobré zprávy postupuje dále

Z Porto-Nova se kázání dobré zprávy šířilo do odlehlých měst a vesnic. Bratr Akintoundé chodil vydávat svědectví například do takových míst, jako je Lokogbo a Cotonou, a bral s sebou některé nové zájemce. V jednotlivých vesnicích zůstávali několik dní a lidé, kteří projevovali zájem, je vítali a hostili. V té době začali zájemci kázat s bratry již brzy potom, co se s nimi setkali poprvé.

Za necelé čtyři měsíce od té doby, co se bratr Akintoundé vrátil do Beninu, se v Porto-Novu konal třídenní sjezd.  Zúčastnili se ho W. R. (biblický) Brown, Anthony Attwood a Ernest Moreton z nigerijské odbočky. Při této příležitosti bylo pokřtěno třicet lidí a to značně popudilo protestantské misionáře. Dělali, co mohli, aby nové zájemce odradili, ale ti zůstali pevní. Jeden z těch, kdo byli na tomto sjezdu pokřtěni, řekl: „Pokud jste všechno prozkoumali a zjistili, že něco není dobré, je na vás, abyste se rozhodli. Já jsem ale zjistil, že to je velmi dobré.“ I mnozí další lidé zkoumali, co učí svědkové Jehovovi, a zjistili, že to je „velmi dobré“. V lednu 1949 už byly v Beninu tři sbory — v Porto-Novu, Lokogbu a Cotonou.

Polygamista nalézá pravdu

Přestože činnost svědků Jehovových nebyla v Beninu zákonně uznaná, v lednu 1949 jsme dostali povolení uspořádat v Cotonou sjezd. Program sjezdu byl oznamován pomocí aut se zvukovou aparaturou a na veřejnou přednášku „Vláda pokoje“ přišlo více než 1 000 lidí.

Jedním z těch, kdo se tohoto sjezdu zúčastnili, byl Sourou Houénou, notář, soudce a vůdce skupiny Navrátilci — skupiny lidí, kteří uctívali předky. Měl čtyři manželky. Bude vůbec schopen udělat nezbytné změny v životě a chodit ve  šlépějích Ježíše Krista? Opustil uctívání předků, které je spojené se spiritismem. Udělal to v souladu s Ježíšovým prohlášením: „Jehovu, svého Boha, budeš uctívat a jemu samotnému budeš prokazovat posvátnou službu.“ (Luk. 4:8) Také své manželské záležitosti upravil podle křesťanských měřítek. Přestože měl postavení, kterého si současný systém věcí velmi cení, považoval to všechno „za množství smetí“ a opustil to, stejně jako to opustil Saul z Tarsu předtím, než se stal apoštolem Pavlem. (Fil. 3:8) Proto, aby se mohl dát plně k dispozici pro zájmy Království, odešel ze svého povolání notáře a soudce a nastoupil celodobou službu.

Sbor v Cotonou se pravidelně scházel v domě bratra Houénou, v městské čtvrti Missebo. Jednou představitelé katolické církve navedli houf dětí, aby shromáždění překazily. Zatímco na obezděném dvorku domu bratra Houénou probíhala veřejná přednáška, jeden chlapec vylezl na strom, a přes zeď začal na řečníka chrlit urážky a házet po něm kamení. Zřejmě špatně mířil, protože žádný kámen řečníkovi neublížil. Jeden kámen se ovšem minul cíle, zasáhl jiného z mladých výtržníků a zranil ho tak těžce, že musel být odvezen do nemocnice. Všechny děti se ze strachu rozutekly, protože věřily, že to byl trest od Boha. Shromáždění pokračovalo bez jakýchkoli dalších incidentů.

Vúdú proti Jehovovi

Dogbo-Tindé Ogoudinaová z povzdálí sledovala, co se děje. Měla svůj obchod s látkami hned naproti domu bratra Houénou. Také byla sekretářkou fetišistického kláštera v Porto-Novu. Chování svědků při tomto projevu odporu na ni však zapůsobilo tak příznivě, že se o poselství o Království začala zajímat. Brzy se i ona stala terčem prudkého odporu fetišistických kněží. Nejvyšší fetišistický kněz o ní prohlásil, že kvůli svému postoji ke svědkům za sedm dní  zemře. Ve snaze, aby se jeho předpověď splnila, se uchýlil k čarování.

Ačkoli se stává, že ničemní duchové někoho zabijí, sestra Ogoudinaová se nedala zastrašit. Řekla: „Jestliže je pravda, že fetiš vytvořil Jehovu, zemřu; ale je-li Jehova nejvyšší Bůh, pak fetiš přemůže.“ Šestý den v noci předkládali fetišističtí kněží svému fetiši Gbelokovi za oběť kozy a pronášeli zaklínací formule. Porazili banánovník, oblékli ho do bílých šatů a táhli ho po zemi, aby tak symbolizovali její smrt. Potom si byli už tak jisti výsledkem, že veřejně oznámili, že sestra Ogoudinaová je mrtvá. Co se ale stalo druhý den ráno?

Sestra Ogoudinaová byla přesně tam, kde bývala každé ráno — prodávala na trhu látky. Nebyla mrtvá — byla náramně živá! Ihned byla vyslána delegace k nejvyššímu fetišistickému knězi do Porto-Nova, aby mu oznámila, co se stalo, nebo spíše, co se nestalo. Rozzuřilo ho, že jeho zaklínání nemělo žádný účinek. Věděl, že to silně naruší jeho vliv na lidi, a tak odjel z Porto-Nova do Cotonou s jediným úmyslem — najít sestru Ogoudinaovou a zabít ji. Místní bratři věděli, že hrozí nepříjemnosti, pomohli tedy sestře zavřít krámek a odvedli ji na bezpečné místo.

Sestra Ogoudinaová zůstala týden v úkrytu a potom si bratr Houénou najal auto a vozil ji po celém Porto-Novu, aby každý viděl, že sestra žije. V roce 1949 byly automobily v Africe ještě vzácností, takže málokterý projel bez povšimnutí. Bratr Houénou se postaral o to, aby sestru vidělo co nejvíce lidí; jejich cesta potom skončila u dveří fetišistického kláštera, kde sestra kdysi pracovala. Vystoupila z auta a veřejně, aby to všichni slyšeli, prohlásila, že i když na ni nejvyšší fetišistický kněz zaklínáním přivolával smrt, přesto zvítězil Jehova, její Bůh. Jehova dokázal, že je její ‚silnou věží‘. (Přísl. 18:10) Navzdory svému chatrnému zdraví sestra dále věrně  sloužila Jehovovi až do konce svého života. Svým odvážným postojem pomohla jiným fetišistům, aby se osvobodili z pout spiritismu.

Odpor sílí

Krátce před Památnou slavností v roce 1949 byla v Porto-Novu uspořádána zvláštní přednáška. Zúčastnilo se jí více než 1 500 zájemců. Tato zpráva ovšem nebyla příznivě přijata duchovenstvem. Duchovní znovu poštvali úřady proti bratrům a deset bratrů bylo zatčeno.

Jeden bratr později vyprávěl: „Bratří byli několik dnů drženi ve vazbě a pak propuštěni po přísné výstraze, aby ‚nevyučovali ani nekázali v tom jménu‘. Tento odpor poskytl bratřím příležitost vydávat svědectví před ‚králi a panovníky‘ a svědčit o naději, která je v nich.“ (Srovnej Skutky 4:17.)

V tom roce byla Památná slavnost pořádána tajně — zúčastnilo se jí 134 lidí, pět osob přijímalo symboly. Křest se konal vždy v noci v laguně u Porto-Nova. Místa shromáždění se neustále měnila a pokaždé některý bratr hlídkoval. Před každým shromážděním se na stůl dalo jídlo; jestliže se někdo blížil, bratři se rychle posadili ke stolu a předstírali, že společně jedí. A skutečně jedli — znamenitý duchovní pokrm!

Bratři museli být stále obezřetní. Jak řekl Ježíš, „obezřetní jako hadi, a přece nevinní jako holubice“. (Mat. 10:16) Úřady nepřetržitě hledaly bratra Akintoundé, kterého považovaly za vůdce svědků. Jednou úředníci poslali policistu, aby se po bratrovi podíval. Policista nevěděl, kde bratr Akintoundé bydlí, a tak požádal jakéhosi elegantního muže, aby ho k panu Akintoundé zavedl. Jak mají pohostinní Beninci ve zvyku, ten muž to udělal. Ale ten, kdo policistovi  ukazoval cestu, byl sám bratr Akintoundé! Policista ho nepoznal. Když přišli až k domu, bratra Akintoundé nijak nepřekvapilo, že nikdo není doma. Avšak v červnu 1949, kdy byla činnost svědků Jehovových úředně zakázána, se bratr Akintoundé nakonec vrátil do své rodné Nigérie.

V srpnu 1949 vláda uveřejnila varování před literaturou Watch Tower Society. V oznámení bylo uvedeno, že každý, kdo bude zastižen, že šíří takovou literaturu v jakémkoli jazyce, bude potrestán uvězněním na dva roky a pokutou ve výši 500 000 franků CFA (asi 1 000 dolarů). Výstraha byla zaměřena hlavně proti časopisu Strážná věž a proti knize „Bůh budiž pravdivý“. Bratry tento obrat událostí nezastrašil. Dobře věděli, že Ježíš Kristus řekl: „Otrok není větší než jeho pán. Jestliže pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás.“ (Jan 15:20)

Kpoyè Alandinkpovi, jeden z prvních, kdo v Beninu přijali pravdu, v té době dobře ve službě využíval tradiční oděv Beninců. Beninci nosí dlouhý plášť s nabíranými rukávy, kterému se říká bubu a který má pořádně velké vnitřní kapsy. Když si byl bratr Alandinkpovi jist, že našel někoho, kdo má skutečný zájem o pravdu, sáhl do svého pláště a vytáhl knihu nebo brožuru ukrytou ve velké kapse. Pokaždé předstíral, že tahle byla poslední, ale jakmile našel někoho jiného, kdo hladověl po pravdě, byla v kapse pravděpodobně pokaždé ještě další.

Jsou osamoceni, ale stále vydávají svědectví

„Kaž slovo, naléhavě se toho drž v příznivém období, v období obtížném.“ (2. Tim. 4:2) Tuto radu, kterou napsal apoštol Pavel, si svědkové Jehovovi v Beninu vzali k srdci a svědecká činnost vzkvétala i „v období obtížném“. Ve druhé polovině roku 1949 se jeden z nově jmenovaných beninských  průkopníků, Albert Yédénou Ligan, vydal do Zinvié, malé vesnice na sever od Cotonou. Hned první den tam oslovil Josué a Marii Mahoulikpontovi. V biblických naukách, které slyšeli, oba brzy rozeznali zvuk pravdy. Josué byl protestant, a přesto uctíval předky, měl dvě manželky a byl nejvyšším fetišistickým knězem boha Zangbeto. Tentýž měsíc, kdy se Mahoulikpontovi setkali s pravdou, opustili všechny dřívější zvyklosti. Příbuzní však jejich nově získanou víru nevítali a ostře se stavěli proti nim, a dokonce je vyháněli z domova a ničili jejich pole.

Mahoulikpontovi utekli z vesnice Zinvié, aby si zachránili život, a usadili se v Dekinu, v jedné z vesnic s domy na kůlech. Tímto přesunem se pravda rozšířila na další území. Prvním, kdo v Dekinu přijal pravdu, byl náčelník vesnice. Za dva roky se k pravému uctívání připojilo šestnáct lidí, přestože je úřední činitelé zatýkali a bili, a ničili všechnu jejich literaturu, i Bible.

V roce 1950 jeden průkopník vydával v jisté vesnici svědectví a tehdy se setkal s mužem, který mu vyprávěl, že kdysi tam byl jeden starší pán a ten z Bible učil tytéž věci. Onen starší pán byl bratr Afeniyi, který byl jedním z prvních, kdo v Beninu poznali pravdu, a který byl pokřtěn v roce 1935. Bratr Afeniyi byl sice osamocený, přesto však na něj Jehova nikdy nezapomněl a ani bratr Afeniyi nezapomněl na to, jakou radost prožil, když se osvobodil od nebiblických nauk svého dřívějšího protestantského náboženství. Jeho manželka pravdu nikdy nepřijala a ve vesnici, kde kázal, bylo hluboce zakořeněné vúdú, ale bratr Afeniyi se nevzdal. Léta ho bylo možné vidět, jak druhé lidi věrně učí z Bible. Zemřel v osmdesáti letech a do té doby věrně sloužil Jehovovi více než 42 let.

 Začátkem roku 1950 se na svědky neustále valily vlny prudkého pronásledování. V okolí Kouti objevil jeden policista několik bratrů, kteří studovali denní text. Někteří byli zatčeni, svázáni provazy a odvedeni k okresnímu veliteli policie. Později byli propuštěni s důrazným varováním, aby již nekázali ani nepořádali shromáždění. Jehovovi ctitelé si však uvědomovali, že je důležité nadále se pravidelně scházet a studovat Boží slovo, a tak když to bylo nezbytné, scházeli se tajně. Jeden z místních starších napsal: „Bratří nyní mají jedinou příležitost scházet se ke studiu, když vstávají velmi brzy ráno. Ti, kdo mají kola, jezdí vydávat svědectví na vzdálená místa . . . Je pro ně nebezpečné i nosit s sebou Bibli. Navzdory těmto těžkostem budeme dále kázat slovo až do konce.“ V březnu 1950 se věrně sešli ke Slavnosti na památku Kristovy smrti. ‚Neodtahovali se‘ ze strachu. (Hebr. 10:38) Na začátku roku 1951 tam bylo sedm sborů a ze 247 zvěstovatelů, kteří podali zprávu, se jich 36 podílelo na průkopnické službě.

Vrátil církevní majetek

Začátkem padesátých let neuměli mnozí naši bratři dobře číst; ze všech svých sil se však snažili vydávat svědectví, a Jehova jejich úsilí žehnal. Když se jednou dva bratři pokoušeli vysvětlit biblickou pravdu třetímu muži, objevil se Samuel Ogungbe. Později vyprávěl: „Tehdy jsem to nevěděl, ale tito muži byli svědkové Jehovovi, a právě se vzájemně rozcházeli v názorech, protože si to neuměli přečíst ve své gunské Bibli. Připojil jsem se k rozhovoru a podařilo se mi pomoci jim, protože jsem se už naučil číst Bibli v gunštině.“ Samuel Ogungbe byl v té době pokladníkem a členem rady Církve cherubínů a serafínů. Příslušníci tohoto náboženství se dají snadno poznat; nosí dlouhá bílá roucha a bílé  pokrývky hlavy, protože věří, že jsou nevěsta Kristova. Přestože Samuel Ogungbe měl vlastní náboženské vyznání, rozhovor s těmito Jehovovými svědky mu připadal zajímavý. Domluvili se, že v sobotu, hned za čtyři dny, budou v rozhovoru pokračovat. Předtím se však stalo něco, co mu nahnalo strach.

Samuel to vysvětlil: „Církev, ke které jsem patřil, se zabývá věštěním, předpovídáním budoucnosti a jinými druhy magického umění. Den po svém prvním setkání se svědky Jehovovými jsem šel do kostela, jak jsem měl ve zvyku. Moji spoluvěřící, kteří se radili s duchy, mě ihned varovali, abych si dával pozor, a to ze dvou důvodů — za prvé, že ačkoliv v církvi zastávám vysoké postavení, jsem v nebezpečí ‚odpadnutí‘, a za druhé, že pokud se nebudu řídit radami duchů, brzy budu mít vážné žaludeční potíže, které mohou být smrtelné. Říkali, že bych měl nakoupit sedm svíček, kadidlo a myrhu pro zvláštní obřad spojený s hlasitými modlitbami a sedmidenním půstem. Jestliže neposlechnu, bude to znamenat mou smrt.“

Později Samuel upřímně přiznal: „Když jsem šel ve čtvrtek večer domů, bál jsem se. V pátek ráno jsem se začal modlit a postit, protože jsem věděl, že brzy se budu muset rozhodnout, zda budu dále vést rozhovory se svědky, či ne. Málem jsem na schůzku s nimi nešel, ale v poslední chvíli jsem se rozhodl, že domluvu dodržím. Hovořili jsme o mnoha věcech a oni mě pak pozvali na své nedělní shromáždění.“ Samuel Ogungbe rychle měnil svůj život. Příslušníci církve, se kterou byl spojen, se ho pokoušeli odradit, ale on byl přesvědčen, že našel pravdu. Vrátil všechen církevní majetek a ještě v témže měsíci se začal účastnit kazatelské služby. Za šest měsíců symbolizoval své zasvěcení Jehovovi křtem. Mimochodem, bratr Ogungbe kvůli své nově  získané víře nezemřel. Věrně sloužil Jehovovi více než čtyřicet let a zemřel teprve v roce 1996.

Kursy čtení a psaní mají svou váhu

Někomu se možná daří vydávat svědectví, i když není gramotný, ale čtení Božího slova člověku pomáhá získat sílu, aby vytrvával i za obtížných situací. Schopnost číst je také důležitým činitelem pro kvalitní vyučování. V minulých letech však hodně lidí v Beninu, včetně některých našich bratrů, číst neumělo; Společnost tedy bratrům doporučila uspořádat kursy čtení a psaní. Takové poučování probíhalo nejprve s každým jednotlivcem soukromě. Později, během šedesátých let, byly kursy čtení a psaní zavedeny ve sborech.

V mnoha beninských sborech se kursy čtení a psaní pořádají dodnes. Kromě toho se jiným lidem pomáhá individuálně. Čím lepší vzdělání je však dostupné veřejnosti, tím méně je taková pomoc potřebná. Jakmile se jednotlivci naučí chápat význam tištěného textu, mohou už sami  uplatňovat Boží slovo ve svém životě ještě větší měrou a mohou s jeho pomocí účinněji pomáhat druhým lidem. (Ef. 6:14–17)

Katolický kněz a kněz džužu spojují své síly

Duchovní nebyli schopni vyvrátit pravdivost toho, co svědkové Jehovovi učili z Bible, a tak se ve snaze zastavit jejich činnost často obraceli na světské úřady. V jednom případě spojili své síly katolický kněz a kněz džužu, a to z toho důvodu, aby svědky Jehovovy vyhnali z oblasti Dekinu. Podali u státních úřadů žalobu, ve které smíchali polopravdy a vyložené lži a tvrdili, že svědkové svádějí lidi ke vzpouře proti vládě, že předpovídají světovou válku, že oznamují konec světa a že odmítají platit daně. Kněz džužu přednostovi okresu napovídal, že duchové kvůli svědkům odmítli sesílat déšť a že z toho důvodu zemi hrozí hladomor. Katolický kněz řekl, že svědkové nesou vinu za to, že Bůh jeho modlitbám a mším nevěnuje pozornost.

Upřímní lidé pochopili, co je skutečným důvodem těchto útoků — že to je strach náboženských představitelů, kteří se bojí, že dílo svědků Jehovových pevně zakotví mezi lidmi. Takové útoky bratrům jenom posloužily k posílení důvěry v Jehovu. Zpráva z té doby uvedla: „Bratři opravdu ‚stojí pevně v jednom duchu, jako jedna duše zápasí bok po boku za víru v dobrou zprávu‘ a Jehova žehná jejich úsilí vzrůstem. (Fil. 1:27) Věříme, že bude žehnat i nadále.“

Žehnal Jehova odhodlanému úsilí svědků i nadále? Určitě ano! Navzdory krutému odporu a pronásledování počet těch, kdo se podíleli na vydávání svědectví o Božím jménu a Království, vzrostl ze 301 v roce 1948 na 1 426 v roce 1958! Někdy ovšem tato svědecká služba probíhala ve věznici.

 Vydali důkladné svědectví ve věznici

Když byl David Denon z Porto-Nova zatčen kvůli tomu, že nepřestal sloužit Jehovovi, považoval za svůj obvod věznici. A měl opravdu pozorné posluchače. Davidovo kázání se však nelíbilo vězeňskému dozorci, a tak ho dal přemístit do jiné věznice. Tam ale s Davidem zacházeli lépe, takže mohl bez zábran kázat dalším vězňům. Dokonce vzbudil zájem u náčelníka věznice a pomohl dvěma spoluvězňům, aby přijali pravdu a začali společně s ním kázat v jejich společném obvodu — uvnitř věznice.

Bratra Denona, kterému byla ve věznici projevována velká důvěra, posílali ve dne ven z věznice, aby pracoval jako tesař na stavbě domu vrchního policejního komisaře. Také tento muž projevil zájem o biblické poselství, a dokonce bratru Denonovi dovolil, aby si došel domů pro nějakou literaturu — pro tutéž literaturu, za jejíž vlastnictví byl bratr Denon uvězněn.

K propracování tohoto neobvyklého obvodu brzy přišla další pomoc. V roce 1955 přešlo do Beninu padesát dalších nigerijských zvěstovatelů, aby tam pomáhali oznamovat dobrou zprávu v odlehlých končinách. Celá tato skupina byla z různých míst přivedena do věznice v Porto-Novu. Škoda, že tam nebylo dost místa pro všechny a že sestry a některé bratry poslali domů. Sedmadvacet bratrů obviněných ze šíření „zakázané literatury“ bylo přemístěno do jedné věznice uprostřed Beninu, aby tam čekali na přelíčení. Za svého pobytu ve věznici nemarnili čas. Když přišli z Nigérie, neměli v úmyslu propracovávat právě tento obvod, ale i tady byli lidé, kteří potřebovali slyšet dobrou zprávu. Činnost těchto bratrů přinesla pěkné výsledky — zájem o pravdu projevilo nejméně 18 lidí, mezi nimi i dozorci a vězeňský lékař.

 Koncem srpna byli svědkové postaveni před soud. Zprávy o této události se šířily široko daleko a přelíčení se zúčastnilo 1 600 lidí. Přišli tam katoličtí kněží ze širokého okolí a mnoha lidem vyprávěli, že každý z bratrů dostane 12 let — to říkali ještě před začátkem soudního jednání.

Soudce však byl bratrům příznivě nakloněn a dovolil jim, aby u soudu vydali dobré svědectví. Přirovnal svědky k Ježíši Kristu, který byl předveden před soud, i když se nikdy nedopustil žádného přestupku. Soudce vyjádřil politování nad tím, že většinu bratrů musí odsoudit na tři měsíce. Rozsudky se jim však počítaly od doby zatčení, k němuž došlo téměř před třemi měsíci. Zbývající čas svého pobytu ve věznici bratři dobře využili. Ve zprávě za srpen každý z nich uvedl, že za zdmi věznice kázal poselství o Království více než 100 hodin. Celý tento případ nápadným způsobem zaměřil pozornost veřejnosti na činnost svědků Jehovových.

Biblické publikace v gunštině

Velkou pomocí při vštěpování biblické pravdy prostým lidem je literatura v jejich jazyce. Gunština je jazyk, kterým se běžně mluví po celém Beninu. Bratři byli velmi šťastni, když v roce 1955 dostali v gunštině traktát Čemu věří svědkové Jehovovi? Po něm v roce 1957 přišla Služba Království, která bratrům pomohla kvalitněji organizovat služební shromáždění a kazatelskou službu. Jedna biblická společnost také začala znovu tisknout celou Bibli v gunštině.

Dále přišla brožura „Toto dobré poselství o království“. Když dostali první výtisky této brožury, bratři zařídili, aby se začala studovat ve všech skupinách sborového studia knihy. Začátkem následujícího roku byla k dispozici pro rozšiřování ve službě. Úspěch byl opravdu pozoruhodný. Pokorní lidé v Beninu vděčně přijali toto jasné vysvětlení biblické  pravdy. V dubnu 1958 bylo dosaženo nového vrcholného počtu 1 426 zvěstovatelů, což bylo o 84 procent více než průměrný počet v předchozím roce.

Všeobecné přijetí těchto publikací v gunštině bylo tak povzbudivé, že se brzy začalo pracovat na překladu knihy „Bůh budiž pravdivý“. Od 1. prosince 1960 se také začala na cyklostylu tisknout Strážná věž. Všechny tyto publikace přispěly k tomu, že bratři získali větší ocenění pro pravdu a pomáhali druhým osvobodit se z područí falešného náboženství.

Ukázalo se, že někteří „nejsou našeho druhu“

Když se někdo dozví, že se učil lži, možná rychle opustí své někdejší náboženství a začne uctívat Jehovu. Ale věnovat se čistému uctívání neustále vyžaduje pokoru a opravdovou lásku k Jehovovi, ochotu dělat pokroky ke křesťanské zralosti a uplatňovat Boží slovo v každé oblasti života. Ne všichni, kdo v Beninu začali velmi nadšeně kázat, se na této dráze udrželi. Ukázalo se, že někteří „nejsou našeho druhu“. (1. Jana 2:19)

Jeden dozorce ze sboru v Gbougboutě opustil pravdu a pokoušel se přemluvit bratra Kouadinou Tovihoudjiho, aby udělal totéž. Bratr Tovihoudji bývalému dozorci taktně připomněl, co říkal druhým v době, kdy ještě byl Jehovovým služebníkem, totiž to, že láska některých lidí k pravdě ochladne. (Mat. 24:12) Bratr Tovihoudji ještě dodal, že když ochladla i láska onoho dozorce, může on sám nyní vidět, že to, co říká Bible, je pravda. Bratr Tovihoudji bývalého dozorce nenásledoval, ale moudře zůstal věrný Jehovovi.

Ne všichni bratři však jasně chápali, jak mají jednat s těmi, kdo se již Božími spravedlivými zásadami nechtějí  řídit. Tito bratři potřebovali pomoc. V roce 1959 byl do města Porto-Novo přidělen nigerijský krajský dozorce Theophilus Idowu, aby tam posiloval bratry. Byli velmi šťastní, že ho vidí, ale poněkud je skličovalo, že neumí jejich jazyk. U jeho proslovů a rozhovorů se staršími museli být překladatelé. Bratr Idowu si uvědomoval, že v tamějších sborech jsou problémy, které je nutné řešit. Neuměl však mluvit gunsky a tím byly jeho možnosti omezeny. To ho zlobilo, a tak se rozhodl, že se gunsky naučí. Dělal rychlé pokroky a brzy byl schopen pomáhat bratrům i v obtížných situacích. Problémy byly postupně vyřešeny, a ti, kdo si vybrali mravně nečistý způsob života a nechtěli ho změnit, byli ze sboru vyloučeni.

Jednou z hlavních slabostí bylo nadále to, že noví zvěstovatelé, kteří neuměli číst a psát, měli nedostatek porozumění. Avšak ti, kdo pravdu jasně pochopili a vštípili si ji do srdce, důkladně změnili svůj život. Jedním z nich byl Germain Adomahou.

Polygamista nalézá lepší cestu

Otec Germaina Adomahoua měl dvanáct manželek. Germain se však ještě předtím, než se stal svědkem, rozhodl oženit se pouze s jednou manželkou. Viděl, že když má někdo mnoho manželek, je to sice známkou jeho bohatství a vlivu, ale manželky jeho otce mezi sebou vedly kruté spory a žárlily na sebe. Jenže Germainova manželka zůstala po svatbě bezdětná a to je pro některé Afričany hanba. Přes své počáteční dobré úmysly si Germain brzy vzal dvě další manželky. Později si vzal další dvě, a tak jich měl už pět. Netrvalo dlouho a kruté soupeření a žárlivost se objevily v jeho vlastní domácnosti. Ve snaze zapomenout na tyto problémy se uchyloval k jiným ženám, které nebyly jeho manželkami.  Jeho domácnost začala vypadat jako domácnost jeho otce, která se mu tak velice nelíbila.

I když byl fetišista, přesto hledal útěchu a rady u katolického kněze, který mu řekl, že aby mohl jít do nebe, bude se muset dát pokřtít. Neřekl mu nic o uctívání fetiše, o jeho pěti manželkách ani o tom, co Bible říká o stycích muže se ženami, s nimiž nežije v manželství. Germain se dal pokřtít v katolické církvi a dál zůstával ve svém fetišistickém náboženství i v polygamii. Vlastně se nic nezměnilo. Potom, v roce 1947, dostal knihu “The Truth Shall Make You Free” („Pravda vás osvobodí“). Když ji přečetl, vystoupil z katolické církve i ze svého fetišistického náboženství. Jeho srdce však bylo stále zotročeno polygamií a nemravným životem. Uvědomil si, že se bude muset vzdát i těchto věcí, aby se mohl stát Jehovovým ctitelem. Pak se jednoho dne všechno změnilo.

Někteří ze sboru svědků Jehovových v Abomeyi byli zatčeni a uvězněni. Tato zpráva se rozšířila po celé vesnici. Germain nikdy neviděl, že by se s lidmi patřícími k jiným náboženstvím zacházelo takovým způsobem. Hluboce na něj zapůsobilo, jak svědkové Jehovovi ochotně snášejí pronásledování kvůli kázání biblického poselství. Byl přesvědčen, že svědkové Jehovovi jsou praví křesťané. (2. Tim. 3:12) Rozhodl se. Přestal žít v polygamii, přizpůsobil se biblickým naukám a zasvětil svůj život Jehovovi Bohu.

Jeho nově nalezená víra mu však nedovolovala jednoduše své bývalé manželky opustit. Sice s nimi už nežil, ale  dokud se nevdaly, staral se, aby měly to, co v hmotném a duchovním ohledu potřebovaly. Dvě z jeho bývalých manželek se později staly Jehovovými oddanými služebnicemi; ta mladší se vdala za celodobého služebníka a po čase šla se svým manželem do krajské služby. Pravdu poznaly také mnohé z dětí, které se narodily z jeho polygamních manželských svazků.

Přání umírajícího muže

I jiní lidé žíznili po pravdě. Amos Djagun byl čelným představitelem metodistické církve v Kilibo, vesnici na severu Beninu, a Silas Fagbohoun byl jedním z význačných členů této církve. Když však Silase Fagbohouna navštívil jeden svědek Jehovův, Silas mu otevřeně řekl, že je stejně jako mnoho jiných lidí nespokojený se zmatkem v jejich církvi a že všichni vědí o špatných věcech, které jsou v této církvi tolerovány. Silas sám měl dvě manželky a velmi mnoho konkubín, k nimž patřila i manželka jednoho z hlavních laických kazatelů v jeho církvi.

Když svědkové navštívili Amose Djaguna, shromáždil mnoho členů církve, o nichž věděl, že hladovějí po pravdě. Krajský dozorce, který tam byl v té době na návštěvě, jim ukázal, jak mají studovat Bibli s pomocí knihy „Bůh budiž pravdivý“ a brožury „Toto dobré poselství o království“. Také jim ukázal, jaký užitek mohou mít z denního textu. Mnozí z nich — včetně Amose Djaguna a Silase Fagbohouna — s velkou radostí přijímali všechno, co se dozvěděli.

Silas Fagbohoun samozřejmě toužil, aby jeho nově získanou víru přijala i jeho manželka a děti, ale zdálo se, že jejich odezva je nepatrná. V červnu 1963, večer před svým úmrtím, si Silas ke svému lůžku zavolal nejstaršího syna Josepha a řekl mu: „Je mi líto, žes dosud nezaujal pevný postoj  k pravému náboženství. Uvědom si, že to, co teď odmítáš, je pravda, která vede k věčnému životu. Modlím se, aby Jehova byl s tebou při tom náročném úkolu, který ti zanechávám; od této chvíle máš odpovědnost za všechny své bratry. Postarej se o ně hmotně a hlavně duchovně.“ Bylo poslední přání bratra Fagbohouna splněno?

Zdálo se, že Joseph na svých názorech trvá. Časem se přihlásil na protestantskou střední školu v Cotonou. Tam jednou ve třídě před 80 studenty vedl s kaplanem rozmluvu o Bibli. Kaplan na většinu otázek odpovídal: „To zůstává božským tajemstvím.“ S pomocí knihy „Bůh budiž pravdivý“ se Josephovi podařilo uspokojivě zodpovědět mnoho biblických otázek. Otcovo poslední přání mu znělo v uších, a tak Joseph veřejně před celou třídou a kaplanem požádal, aby jeho jméno bylo vyškrtnuto ze seznamu členů protestantské církve. Byl volný! V červenci 1964 se dal pokřtít a v roce 1969 zahájil pravidelnou průkopnickou službu.

Lydie, manželka bratra Fagbohouna, byla velmi laskavá a dobrosrdečná žena, ale nechápala, z jakého důvodu by měla změnit své náboženství. Věřila, že může získat věčný život a přitom zůstat protestantkou. Otevřely se jí však oči, když ji postarší pastor její církve požádal, aby s ním měla pohlavní styky, že ji to „utěší“ v jejím vdovství. S tou církví už nechtěla mít nic společného. Povzbuzována svým synem a s pomocí zvláštní průkopnice začala studovat se svědky Jehovovými. Časem byla pokřtěna nejen ona, ale pravdu přijaly skoro všechny její děti.

Přijíždějí misionáři vyškolení v Gileadu

Bratři se nesmírně radovali, když dne 3. února 1963 přijeli první misionáři ze školy Gilead. Keith a Carroll Robbinsovi byli absolventy 37. třídy Gileadu. Zařídili misionářský  domov a brzy se naučili gunštinu. Přítomnost těchto spoluvěřících bílé pleti bratry velmi povzbudila, protože pro ně byla důkazem jednoty celosvětového společenství bratrů. Misionáři nejen cestovali na kolech do sborů v zapadlých venkovských obcích, ale také školili jiné bratry, kteří byli touto službou pověřeni. Když Robbinsovi usoudili, že se kvůli rodinným povinnostem musí vrátit do rodné Kanady, byla to pro místní bratry velká ztráta.

V příštích měsících byli do Beninu přiděleni dva jiní kanadští misionáři, Louis a Eleanor Carbonneauovi. Uměli francouzsky, takže krátce po jejich příjezdu vznikl  v Cotonou sbor, kde se mluvilo francouzsky. K rychlému duchovnímu růstu této skupiny přispělo, že tam bylo ke studiu k dispozici hodně literatury ve francouzštině.

Bratr Carbonneau byl předsedajícím oblastního sjezdu „Ovoce ducha“, který byl v listopadu 1964 uspořádán v Abomey. Na sjezdu byli přítomni policisté, jak je na velkých shromážděních jejich zvykem. Nezjistili nic závadného, a tak byli k bratrům velmi přívětiví a poslouchali biblické proslovy. Také je udivilo, když viděli 1 442 lidí, z nichž někteří byli ze severního a jiní z jižního Beninu, jak tam všichni pospolu sedí jako bratři. To bylo něco mimořádného, protože v té době docházelo k nepokojům, při nichž se seveřané a jižané stavěli proti sobě.

V Beninu sloužili i jiní misionáři; někteří tam zůstali jen krátkou dobu, ale další přišli s touhou usadit se tam. Po určitém váhání kvůli tomu, že v Beninu docházelo k politickým převratům, přijeli začátkem roku 1966 Don a Virginia Wardovi a Carlos a Mary Prosserovi. Brzy po jejich příjezdu byla v březnu 1966 v Cotonou otevřena odbočka, která měla dohlížet na kázání dobré zprávy v Beninu.

Již od roku 1948 se svědkové Jehovovi v Beninu snažili získat oficiální uznání své biblické vzdělávací činnosti, ale jejich snahy byly odmítány. Měli tedy velkou radost, když  v oficiálním deníku viděli název Watch Tower Bible and Tract Society of Pennsylvania a k tomu poznámku, že všude po celém Beninu mohou svědkové Jehovovi vyučovat z Bible dveře ode dveří a že misionářům bude dovoleno vykonávat kazatelskou činnost bez omezení.

Čas uzavírat manželství

Do roku 1966 vláda neudělala žádné opatření pro zákonnou registraci manželství. Všechny svatby probíhaly tradičním způsobem, ale bratři posílali podepsaná prohlášení také do odbočky. V roce 1966 však vláda udělala opatření pro zákonnou registraci manželství, i když tato registrace nebyla povinná. Misionáři místním svědkům ukázali, že je důležité, aby si své manželství dali v souladu s tímto zákonným opatřením zaregistrovat.

Pro bratry z toho vyplynula řada problémů. Za prvé to stálo peníze a ty se velmi obtížně získávaly. Za druhé novomanželé museli mít ověřená data narození. Ta však nebyla vždycky známá, protože se zřídka udržovaly přesné záznamy. I přes tyto překážky byli Jehovovi ctitelé rozhodnuti, že jejich manželství budou v Božích očích „počestná“. (Hebr. 13:4)

Svědkové z Hetinu, vesnice, kde většina domů byla postavena na kůlech, se rozhodli, že bude méně nákladné, když se s oddávajícím úředníkem dohodnou, aby přijel k nim, než aby 25 dvojic jelo k němu. Protože těch dvojic bylo tolik, úředník souhlasil. Když potom přijel, zjistil, že na legalizaci svého manželství čeká 60 dvojic! Co se vlastně stalo? Když se dělaly přípravy na tento hromadný svatební obřad, dozvěděli se o tom ostatní vesničané. Představitelé jejich církve jim nenabídli pomoc, aby si dali manželství zaregistrovat, a tak požádali svědky, zda by i oni mohli využít  služeb státního matrikáře, až tam přijde. Během asi čtyř měsíců se sbor rozrostl ze 69 na 90 zvěstovatelů.

Připravují se vhodné prostory pro odbočku

Odbočka nutně potřebovala vhodné prostory, aby mohla řádně vykonávat svou činnost. Před tím, než Don Ward nastoupil celodobou službu, pracoval ve stavebnictví. Během roku 1968 využíval své zkušenosti v Cotonou, na stavbě budovy určené pro odbočku i misionářský domov. S pomocí šestnácti průkopníků a mnoha jiných místních svědků trvala vlastní stavba pouze osm měsíců. V přízemí budovy byl pěkný sál Království, dále kanceláře, jídelna a expediční oddělení odbočky. V horním poschodí bylo šest ložnic s vyhlídkou na velkou zahradu porostlou palmami. Přes zeď zahrady bylo možné spatřit třpytivou lagunu a na ní spoustu rybářů v kánoích z vydlabaných kmenů.

Dvanáctý leden 1969 se zapíše do teokratických dějin Beninu jako zvláštní den. Tehdy byly prostory nové odbočky a misionářského domova zasvěceny Jehovovi. Bratři cítili, že taková krásná budova je opravdovým důkazem toho, že Jehova jejich práci žehná. Ještě větší hodnotu než tato budova však měly křesťanské osobnosti, které se vyznačovaly zbožnými vlastnostmi.

Poctivost — správná cesta

Daniel Aïnadou, který pracoval v jednom prvotřídním hotelu, jednou prošel zkouškou kvality své křesťanské osobnosti. Když odnášel do čistírny kalhoty, které patřily jednomu hostovi, našel v jedné kapse peníze v hodnotě 1 600 dolarů. Tato částka pro něj představovala plat za dva roky. Co udělá? Najednou měl v rukách celé jmění, a nikde nikdo.

Bratr Aïnadou byl pokřtěný teprve krátkou dobu, ale nedávno studoval ve Strážné věži článek o poctivosti. Rozhodl  se, že si ty nepoctivě získané peníze nenechá, aby se neznelíbil Bohu. Nález peněz oznámil recepčnímu u předního vchodu. Když však recepční viděl tolik peněz, vzal si bratra stranou a řekl mu: „Nechme si ty peníze a bude to naše malé tajemství.“ „To nemohu udělat,“ řekl náš bratr. „Jsem křesťan a svědek Jehovův.“ „Já jsem také křesťan,“ protestoval úředník. „Chodím pravidelně do katolického kostela. Nevidím nic špatného na tom nechat si ty peníze. A koneckonců, cožpak je ten člověk neztratil?“ Náš bratr peníze odvážně odnesl majiteli hotelu, který je uložil do hotelového trezoru.

O něco později se host vrátil do svého pokoje a své peníze zoufale hledal — pod postelí, na záchodě, za křesly. Nikde nebyly k nalezení. Velice sklíčený šel k majiteli hotelu, který ho ujistil, že se peníze neztratily, ale že jsou v hotelovém trezoru. Když se host dozvěděl, že je vrátil jeden z hotelových pracovníků, požádal o setkání s tím poctivým člověkem. Bratr udělal na hosta velmi dobrý dojem a ten řekl: „Vím, že svědkové Jehovovi jsou dobří lidé. Až se vrátím do Francie, určitě je vyhledám, protože se o nich chci dozvědět víc.“ I ředitel hotelu, který měl dříve na svědky málo času, nyní řekl, že je rád, když jeden z nich u něj pracuje.

Na tuto příhodu se hned nezapomnělo. Později jiný host údajně ztratil malou částku peněz a obvinil bratra Aïnadou, že peníze ukradl. Když o tom slyšel majitel hotelu, ihned přišel a na bratrovu obhajobu hostovi vyprávěl výše uvedený zážitek.

V dalších letech přicházely zprávy, že v Beninu stále vzrůstá počet činných svědků. Dvaadvacet misionářů sloužilo v roce 1971 v tamějších obvodech i v místní odbočce. Ve srovnání s vrcholným počtem pouhých 290 zvěstovatelů  v roce 1950 se tam v roce 1975 kazatelské služby aktivně účastnilo 2 381 zvěstovatelů. Jehova určitě žehnal těm upřímným lidem, kteří přetrhali své svazky s falešným náboženstvím. Takový vzrůst se samozřejmě nelíbil každému. Na obzoru se začala rýsovat zlověstná mračna pronásledování.

Změny ve vládě

„Pour la révolution?“ (Jsi připraven na revoluci?) „Prêt!“ (Jsem připraven!) Tak se lidé v Beninu běžně zdravili na ulicích, když se tam začátkem roku 1975 chopil moci marxisticko-leninský režim. Všechny dopisy vycházející z vládních kanceláří končily slovy: „Připravte se na revoluci, boj pokračuje!“

Jehovovi ctitelé jsou po celém světě známi tím, že v politických záležitostech zůstávají neutrální. Jejich biblicky školené svědomí jim nedovoluje odříkávat politická hesla. (Jan 15:19; 18:36) Tím si přivodili mnoho nepřátelských akcí.

Listopad 1975 — Dochází k zatýkání

Pierre Worou byl v listopadu 1975 právě ve službě, když se setkal s mužem, který ho pozdravil politickým heslem. Bratr Worou pozdrav stejným způsobem neopětoval, a tak ho ten muž ihned odvedl na policejní komisařství. Policisté se pokoušeli bratra přimět k odříkávání hesel, ale on to odmítal. Donutili ho plazit se několik hodin po kolenou a loktech. Bratr Worou však zůstal pevný.

Posléze si někdo z bratrů promluvil s odpovědnými policejními úředníky a ti — protože byla neděle — souhlasili, aby byl koncem dne propuštěn. Tato událost bratry upozornila na to, co je ještě čeká.

 Prosinec 1975 — Výstrahy v rozhlase a tisku

Provládní rozhlasová stanice „Hlas revoluce“ útočila během prosince na veškeré organizované náboženství. Skupiny mladých lidí údajně plenily určité kostely. Mnozí revolucionáři svědky varovali, aby přestali kázat. Od 14. ledna 1976 úřady na mnoha místech začaly brzdit veřejnou svědeckou službu. Na šesti místech byl uzavřen sál Království a ve třech soukromých bytech bylo přerušeno shromáždění. Sál Království v Hetinu byl zabaven a konaly se v něm politické schůze. V některých městech s větším počtem obyvatel však průkopníci a misionáři mohli ve službě pokračovat a s příliš mnoha překážkami se tam nesetkali.

Březen 1976 — Přibývá omezení

V dopise z 24. března 1976 odbočka v Beninu oznámila vedoucímu sboru svědků Jehovových: „Úřady v různých oblastech Beninu nadále mnoha způsoby omezují  náboženskou činnost. Řada fetišistických a jiných náboženských obřadů je v mnoha krajích zakázána. V různých městských čtvrtích a vesnicích je také zakázáno kázání dům od domu.“

O dva týdny později odbočka vedoucímu sboru napsala: „V jednom území na severu (Gouka) byli všichni bratři ze sboru (ne však sestry) zatčeni a 72 hodin zadržováni. Měla to být výstraha pro bratry, aby nepokračovali v kazatelské činnosti, a snaha donutit je odříkávat  politická hesla, což nechtěli dělat . . . Bratrům bylo řečeno, že se mohou scházet v sále Království, jestliže před ním vyvěsí vlajku, a že před každým shromážděním a po něm budou také muset uspořádat chvilku zpěvu politických písní a odříkávání hesel. Bratři vědí, že to nemohou udělat, a musí nyní nadále pořádat shromáždění v bytech bratrů.“

Duben 1976 — Zatčení bratrů v Cotonou

Po celém Beninu nadále vzrůstalo politické napětí. Od začátku dubna se na většině pracovišť každý týden nacvičovalo odříkávání politických hesel, vzdávání pocty vlajce a zpěv státní hymny a pořádaly se kursy „ideologie“. O těch, kdo se těchto schůzí neúčastnili, se mělo podat oznámení vedoucím pracovníkům. Taková schůze byla svolána na jednom místě v Cotonou, kde pracovali tři bratři a jedna sestra. Bratři se té schůze nezúčastnili; sestra tam šla, ale odmítla podílet se na nacvičování. Když se bratři a sestra příští pondělí hlásili do práce, musela nejprve sestra a potom ti tři bratři běžet ulicemi před policejním vozidlem až na velitelství policie — asi pět kilometrů. Sestra byla v té době ve čtvrtém měsíci těhotenství. Ani na policejním komisařství svůj postoj nezměnili; odmítli odříkávat politická hesla. Zůstali pevní, přestože byli šeredně zbiti — rány do těla jejich víru nezlomily.

Carlos Prosser z pověření výboru beninské odbočky napsal 7. dubna 1976 vedoucímu sboru: „Právě teď, když píši tento dopis, mě přišel navštívit okresní náčelník v doprovodu svého tělesného strážce a tajemníka. Ptal se například na to, jak je to s odříkáváním hesel, vzdáváním pocty vlajce atd., a o některých z těchto věcí jsem s ním mohl mluvit. Také se zmínil o tom, že někteří z našich lidí byli za odmítnutí podílet se na těchto věcech zatčeni, a rovněž o tom, že má připravený seznam jmen. Tato návštěva byla docela přátelská, ale v některých bodech byl naprosto pevný; například říkal, že už nesmíme kázat v bytech lidí, ale že bychom měli zůstat ve svém ‚chrámu‘. Nevíme, pro co se tito muži u moci rozhodnou, ale jedno je jisté: svědkové Jehovovi se stávají mnohem známějšími, než byli kdykoli předtím, a my se modlíme, aby to všechno působilo ve prospěch svědectví. Všichni misionáři začínají uvažovat, jak dlouho tady ještě zůstaneme.“

Prudké pronásledování dále sílí

V rozhlasové relaci určené celému národu, vysílané 16. dubna 1976, ministr vnitra ostře kritizoval svědky Jehovovy. Kromě jiného řekl, že svědkové Jehovovi nechtějí navštěvovat kursy ideologie a že podle svého učení nemohou odříkávat politická hesla. Velmi důrazně řekl, že pokud svědkové Jehovovi do konce měsíce nezmění svůj postoj, všichni jejich zástupci, kteří jsou ‚oficiálními agenty C. I. A.‘ a kteří klamně zastávají úlohu misionářů, budou ze země vypovězeni.

Takové výroky byly asi dva týdny vysílány do všech koutů Beninu. Mnozí z těch, kdo o svědcích Jehovových  nikdy neslyšeli, začali přemýšlet: ‚Co je to za lidi, že se o nich tolik mluví?‘ Takové rozhlasové relace vyvolaly velkou zvědavost a po celém Beninu se o Jehovově jménu mluvilo v takovém rozsahu, jakého by svědkové svou omezenou veřejnou činností nebyli v té době schopni dosáhnout.

Do odbočky přišel další zástupce okresního náčelníka, aby se tam dozvěděl jména všech pracovníků a další údaje o nich. Zástupce a jeho doprovod chtěli znát jména všech odpovědných bratrů v Beninu. Dozvěděli se jména misionářů žijících v misionářském domově při odbočce. Když policisté odešli, bratři všechny záznamy a archív Společnosti z odbočky odstranili a pečlivě je schovali.

Příští den, 17. dubna, přišli znovu dva policisté a ptali se po vedoucím pracovníkovi. Protože oba kouřili, bratr Prosser jim řekl, že než vstoupí do budovy, budou muset své cigarety uhasit. Tomuto požadavku vyhověli a byli pozváni do kanceláře. Stále se chtěli dozvědět jména všech odpovědných bratrů z celého Beninu. V této chvíli by se však důležité seznamy už nikde v odbočce nenašly, i kdyby se úředníci rozhodli provést důkladnou prohlídku.

Poslední hodiny pobytu misionářů

Dne 26. dubna 1976 některé bratry napadlo, že by bylo rozumné vydat se k okresnímu náčelníkovi do Akpakpa v Cotonou, aby mu situaci podrobněji objasnili. Kdyby však odbočka o jejich úmyslech věděla, určitě by je od takového postupu odradila. Někteří místní starší se sice pokoušeli bratrům jejich dobře míněnou výpravu rozmluvit, ale oni na ní trvali. Výsledek byl katastrofální. Okresní náčelník si s nimi nějakou dobu povídal, ale potom vykřikl několik politických hesel, a když na ně bratři nereagovali, dal je zatknout.

 V té chvíli bylo v Beninu ještě deset ze třinácti misionářů. Bratr a sestra Mahonovi čekali dítě a připravovali se na to, že se za několik týdnů vrátí do Anglie. Vzhledem k napjaté situaci jim odbočka doporučila, aby odjeli co nejdříve a nečekali až do poslední chvíle, a oni to udělali. Maryann Daviesová z misionářského domova v Porto-Novu byla v Kanadě, protože měla nemocnou matku.

Večer 26. dubna se zbývající misionáři stali „vězni“ v domově betel — nemohli odtud odejít a nikdo nemohl vstoupit dovnitř. Nebyl tam telefon. Misionáři si začali balit své věci pro případ, že by byli deportováni.

Sedmadvacátý duben 1976 — Zatčení koordinátora odbočky

Další den ráno si pro bratra Prossera přišel ozbrojený policista. Řekl bratrovi, aby si sedl za volant mikrobusu Společnosti a řídil ho; policista na něj celou cestu mířil. Bratr Prosser se tak dostal k výslechu na policejní komisařství do Akpakpa. V jeho případě nepoužili tělesné násilí, ale snažili se ho zastrašit urážkami.

Policista křičel: „Řekni nám jména všech vašich důležitých lidí!“ Bratr Prosser na to řekl: „Nemohu vám povědět jména svých bratrů. Když je chcete, můžete přijít do sálu Království a tam si bratry zapsat.“ Tuto odpověď přijali. Bratr Prosser však věděl, že nehrozí nebezpečí, protože v sále Království se už delší dobu žádná shromáždění nekonala. Shromáždění už byla pořádána v soukromých bytech členů jednotlivých skupin sborového studia knihy.

„A co Samuel Hans-Moévi? Ty ho neznáš? Copak k vám nepatří?“ Tyto otázky bratra Prossera rozrušily. Právě v domě bratra Hans-Moéviho bratři schovali záznamy Společnosti ve dvou starých, otlučených kufrech. V těchto  záznamech byla uvedena jména mnoha bratrů. Cožpak policie už tyto záznamy našla? Bratrovi Prosserovi se podařilo navenek zachovat klid, ale hluboko ve svém srdci se modlil o Jehovovo vedení.

Konečně výslech skončil. Bratr Prosser neuvedl žádná jména a v tělesném ohledu neutrpěl žádnou újmu. Potom byl propuštěn — a sám bez doprovodu! Když po několika letech bratr Prosser vzpomínal na tento okamžik, řekl: „Mojí první myšlenkou bylo: ‚Co mohu udělat, abych pomohl bratrům?‘ Pak mě napadlo: ‚Dej si pozor! Může to být lest. Možná mají v úmyslu sledovat mě, protože doufají, že je dovedu k bratrům.‘“

„Nejel jsem však rovnou domů,“ vyprávěl bratr Prosser. „Přejel jsem most a jel do města, abych se podíval na poštu, zda tam není nějaká zásilka. Nechtěl jsem udělat něco, co by bratrům ztížilo situaci. Ale zoufale jsem je chtěl vidět, abych je ujistil, že všichni jsme v pořádku, a dal jim nějaké pokyny pro následující dny.

Vydal jsem se k domovu a celou dobu jsem uvažoval, jak bych se mohl s bratry setkat. Náhle se zvedl velmi silný vítr a začal prudký liják. Vtom mě bez upozornění předjela motorka, na které seděli dva lidé. Divil jsem se, kdo to může být, protože jízda po úzkém mostě zejména v lijáku byla velmi nebezpečná. Jakmile mě motorka předjela, muž na zadním sedadle otočil hlavu a zvedl si helmu, abych ho mohl poznat. K mému úžasu to byl jeden člen výboru odbočky! A motorku řídil další člen výboru! Neviděl jsem je několik dní, protože jsme byli drženi v domácím vězení v misionářském domově.

Stále lilo jako z konve a většina lidí utíkala někam se schovat. Přejel jsem most, minul odbočku vedoucí k našemu  domu a počkal u okraje vozovky . . . , modlil jsem se . . . , čekal . . . a doufal, že uvidím své bratry, možná naposledy.

Připadalo mi to jako věčnost, ale motorka se dvěma bratry nakonec vedle mě přece jen zastavila. Byla to ideální chvíle pro rozhovor, protože díky lijáku nikde nikdo nebyl. Pověděl jsem bratrům, že vzhledem k tomu, co říkali policisté při výslechu, je nutné záznamy Společnosti přemístit na jiné místo. Také jsme projednali záležitosti týkající se zvláštních průkopníků, dohodli jsme přípravy na to, aby krajští dozorci rychle navštívili sbory a oznámili jim, co se děje, a naplánovali, aby se malé skupiny dále scházely v soukromých bytech. Považovali jsme za zcela jisté, že k zákazu naší činnosti dojde velmi brzo.“

Domovní prohlídka misionářského domova

V úterý 27. dubna odpoledne obklíčili budovu betelu a misionářského domova vojáci ozbrojení samopaly. Jednoho vojáka postavili ke vchodu, jiného k zadním dveřím a další do zahrady. Všichni misionáři museli sejít dolů do jídelny, aby byli pod kontrolou zbraní. Jednoho za druhým pak odváděli do pokoje, kde jim všechno důkladně prohledávali v představě, že tam určitě najdou průkazný materiál potvrzující, že misionáři jsou američtí špióni nebo zahraniční revolucionáři. Vojáci rázně vpadli do pokoje Margarity Königerové a začali ho prohledávat. Podívejme! Už si mysleli, že se jim dostaly do rukou usvědčující dokumenty. Zmocnili se totiž poslední vůle a závěti otce sestry Königerové a tento dokument byl v němčině. Byli si jisti, že to je šifrovaná zpráva. V pokoji Petera Pompla našli něco, co považovali za tajné pokyny, ale byl to vlastně jen předpis na lék proti plísňovému onemocnění nehtů na nohách.

 Pokoj Carlose a Mary Prosserových vojáci prohledávali jako poslední. V jednom kufru našli velkou částku peněz. Tato částka byla asi před dvěma dny vyzvednuta z bankovního konta Společnosti ze strachu, že by konto mohlo být zmrazeno. Misionáři ovšem byli již delší dobu drženi v domácím vězení, a tak nemohli peníze dostat z domu. Když vojáci peníze našli, z nějakého důvodu se jich skoro báli dotknout, a rychle je dali zpátky do kufru. Celá částka byla později neporušená doručena do nigerijské odbočky v Lagosu.

Sestra Prosserová tu epizodu popisuje: „Jeden z vojáků mi řekl: ‚Jste tady už dlouho, tak určitě musíte znát jména některých z těch, kdo vedou váš sbor.‘ Odpověděla jsem: ‚Přece dobře víte, jak to tady chodí, že se nikomu vlastně neříká celým jménem. Každého známe jako tatíčka Emmanuela nebo maminku Eugenii a podobně. Opravdu nevím, jak se všichni skutečně jmenují.‘ Vojákovi, který kladl otázky, to přišlo k smíchu a řekl: ‚Skutečně jste tady už dlouho!‘“

Sestra Prosserová pokračuje: „Uvědomili jsme si, že jeden z mužů přestal prohledávat náš pokoj a posadil se.  Jeho velitel si toho všiml a řekl mu, aby ve své práci pokračoval. Bylo to dojemné, když zvedl hlavu a řekl: ‚Znám manžele Prosserovi mnoho let a často spolu u mě v bytě mluvíme o Bibli. Jak jim teď mohu najednou prohledávat pokoj?‘“

Vojáci skončili s prohlídkou pokoje Prosserových a šli do přízemí. Nenašli nic usvědčujícího. Většina misionářů předtím strávila řadu nočních hodin vystřihováním jmen ze všech archívovaných dokumentů, které náhodou ještě byly v odbočce. Tyto ústřižky byly buď spláchnuty do záchodu, nebo spáleny. Při prohlídce si jeden ze strážných všiml doutnající hromady na zahradě a zeptal se na ni. „No ano, tam pálíme naše odpadky,“ odpověděl bratr Prosser. Strážný i bratr Prosser dobře věděli, že tam byly spáleny důležité listiny.

„Haló, podívejte se na tohle!“ vykřikl jeden z vojáků, kteří prohledávali prostory expedice. Vojáci našli kotouče s magnetofonovými pásky a scénář dramatizace z oblastního sjezdu. Byli si jisti, že jména postav v dramatizaci musí být jména důležitých mužů v organizaci. Rozjařeně posbírali pásky a scénář jako usvědčující materiály.

Na Sûreté Nationale

Vojáci misionářům nařídili, aby si vzali svůj pas a pak je odvedli na Sûreté Nationale (Státní bezpečnost), což byl odbor ministerstva vnitra. Bylo jim přečteno rozhodnutí o vypovězení ze země a měli být ihned odvezeni na hranice a odsunuti. Už se nesměli vrátit domů pro své věci! Naštěstí už bylo hodně hodin a většina policistů odešla domů. Protože tam nebyl nikdo, kdo by je eskortoval na hranice, misionáři dostali příkaz vrátit se domů a připravit se k odjezdu na sedmou hodinu ráno.

 „Než jsme se dostali domů, bylo už hodně po osmé,“ vypráví bratr Prosser. „Věděli jsme, že noc bude náročná. Tisíce revolucionářů obstoupily náš dům. Skandovali politická hesla, močili na zeď a pokřikovali na misionáře urážlivé přezdívky. Tak to pokračovalo celou noc. Nikdo z nás toho moc nenaspal, protože jsme nevěděli, co rozlícený dav venku udělá. Někteří mlčky přemýšleli, zda se jim v tu noc něco stane a zda se dožijí příštího dne. Sestry neztrácely vládu nad svými emocemi ani neplakaly, ale stále pilně balily a vzájemně se povzbuzovaly. Revolucionáři do domova díky Jehovovi nevešli ani nikomu fyzicky neublížili. Emocionální napětí a psychické trýznění však bylo takovou zkouškou, jakou mohli misionáři snášet pouze s Jehovovou podporou, pomocí modlitby a vzájemného povzbuzování.“ Kvůli tomu, co je ještě čekalo, bylo velmi důležité, že si vzájemně pomáhali a že spoléhali na Jehovu.

Poslední den v Beninu

Kolem šesté hodiny ráno vykoukly z oblaků první sluneční paprsky a oznamovaly začátek nového dne. Byl 28. duben, den, na který se tak snadno nezapomene. Misionáři se podle svého zvyku sešli v sedm hodin ráno v jídelně k rozboru denního biblického textu. Dnes se studium Božího slova rozhodně nesmí zanedbat! Všichni misionáři věděli, že ten den budou potřebovat mimořádnou sílu.

Nigerijec Theophilus Idowu se již dříve naučil gunsky a sloužil v odbočce jako překladatel, i když v betelu nebydlel. Bedlivě sledoval celou situaci zvenčí. Do budovy nesměl nikdo vejít ani z ní vyjít, a proto misionáři neměli k snídani chléb. Bratr Idowu to věděl, a tak šel do pekařství, nějaký chléb koupil a vojákovi u vchodu do betelu se představil jako dodavatel chleba. Měl na sobě starý roztrhaný  oblek a klobouk stažený přes obličej, aby ho nepoznal nikdo z davu, který stále ještě postával před domem. Strážný mu dovolil vstoupit do domu. Misionáře velmi povzbudilo, že ještě jednou vidí usmívající se tvář drahého bratra Idowu. Tímto prostým gestem dostala modlitba „Dej nám dnes náš chléb na tento den“ nový význam. (Mat. 6:11) Ano, misionáři viděli v celé situaci Jehovovu ruku a z toho čerpali sílu.

„Bum, bum, bum!“ Někdo tloukl na hlavní bránu. Začal rozbor denního textu a zvenku bylo slyšet velký hluk. Okresní náčelník a ostatní revolucionáři postavili před budovou na pozemku odbočky vlajkový stožár, a to na znamení, že budova nyní patří „lidu“. Misionáři dostali příkaz vyjít ven a zúčastnit se vztyčování vlajky. Nevěděli jistě, zda je tam povedou násilím, ale všichni byli rozhodnuti, že se ceremonie nezúčastní. Jeden z misionářů, Paul Byron, prohlásil: „Budou mě tam muset dotáhnout násilím.“ Svým výrokem posílil rozhodný postoj ostatních misionářů. Z nějakého důvodu — možná Jehovovým zásahem — vojáci misionáře nenutili vyjít ven. Tak misionáři získali několik minut navíc, aby dokončili denní text.

Po vztyčení vlajky důstojníci misionářům nařídili, aby si přinesli dolů své osobní věci, a ty pak důkladně prohledali. Směli si s sebou odnést pouze to, co měli v kufrech. Všechen ostatní majetek tam museli nechat. Vojáci vodili bratra Prossera po betelu, aby pozamykal dveře pokojů, a požadovali, aby jim předal klíče. Odbočka byla zabavena! Celou situaci sledovalo z povzdálí za zdmi betelu několik místních bratrů a s těžkým srdcem se dívali, jak jsou jejich drazí misionáři odváděni z vlastního domova a eskortováni ozbrojenou stráží jako zločinci.

 Vypovězeni ze země!

Misionáři byli znovu odvedeni na Sûreté Nationale a tam bylo každému z nich vydáno rozhodnutí o vypovězení ze země. Všichni kromě Margarity Königerové a Gisely Hoffmannové byli znovu nahnáni do mikrobusu Společnosti a odvezeni na hranice s Nigérií. Sestry Königerová a Hoffmannová byly později odvezeny na hranice s Togo.

Ozbrojený strážce, který jel ve vozidle s většinou misionářů, byl velmi napjatý. Byl si jist, že na hranice eskortuje nebezpečné zločince. Dovolil zastavit a načerpat pohonné hmoty. Mladík obsluhující benzínovou stanici poznal vozidlo Společnosti a zeptal se, co znamená všechen ten rozruch. Misionář mu smutně odpověděl: „Jsme misionáři a jsme odtud vypovězeni za kázání o Bibli.“ „Netrapte se tím, jednou se vrátíte,“ řekl na to mladík. Slova toho mladého muže se splnila — ale ne hned.

Zákaz činnosti

Beninský list Ehuzu z 30. dubna 1976 měl na první stránce titulek „ČINNOST SEKTY ‚SVĚDKŮ JEHOVOVÝCH‘ V BENINSKÉ LIDOVÉ REPUBLICE ZAKÁZÁNA“. Pronásledování nebylo pro Jehovovy ctitele v Beninu nic nového. Od prvních dnů se Satan usilovně snažil zastavit příliv vod pravdy do této bašty falešného náboženství.

V nejbližších dnech, týdnech a měsících po tom, co byli misionáři vypovězeni, uteklo z Beninu mnoho bratrů — více než 600 — měli velmi málo hmotných věcí, ale mnoho duchovních. Mnozí z těch, kdo zůstali v zemi, ať byli mladí, nebo staří, byli nemilosrdně biti. A ještě další přišli o všechen svůj majetek i o zaměstnání.

 Nejkrutěji byli postiženi bratři, kteří měli v zaměstnání důležité postavení, protože se od nich očekávalo, že každý dopis zakončí politickým heslem, například „Připraven na revoluci?“ a „Boj pokračuje!“, a že do telefonu i při osobním setkání druhé lidi takovým heslem pozdraví. Apollinaire Amoussou-Guenou byl přednostou kliniky v Cotonou. Odmítl dělat takové věci, protože podporoval výhradně Boží Království. Členové rodiny ho prosili, aby hesla odříkával, i kdyby si to, co bude říkat, ve skutečnosti nemyslel. „Mysli na své děti,“ připomínal mu jeden mladý synovec. Když se pronásledování Jehovových ctitelů stupňovalo, rozhodl se, že z Beninu odejde do Nigérie.

Z Nigérie napsal: „V poměrně krátké době jsem přišel o všechny hmotné věci — o dům, o automobil i o práci. Teď tady v Nigérii bydlím v rozestavěném domě. Nemá okna ani dveře ani betonovou podlahu. Je zde se mnou mých devět dětí a dvě nejstarší naštěstí našly zaměstnání. Bojujeme proti červům, moskytům, dešti a zimě. Jeden bratr nám dal postýlku, do které jako do kolébky ukládáme své tříměsíční děťátko. Jsme spokojeni s tím, co máme, protože stále doufáme v našeho milujícího Boha, Jehovu, který nám brzy setře z očí každou slzu.“ Po vyhlášení zákazu činnosti byli mnozí bratři v podobné situaci.

„Obezřetní jako hadi“

Takové podmínky nemohly pravé náboženství zastavit. Stále tam byli lidé, kteří si velmi vážili osvobození z náboženského područí. Krajští dozorci nadále navštěvovali sbory, ale často jenom na dva nebo na tři dny. Nyní bratři museli jednat obezřetně a prozíravě, aby se vyhnuli zatčení. Krajští dozorci přijížděli do města většinou ve špinavém starém obleku a obvykle před svítáním nebo po západu  slunce, aby si jejich příjezdu nikdo nevšiml. V případě, že byli někomu podezřelí, byli vždy připraveni rychle se převléknout do jiného obleku. Zacharie Elegbe, nynější člen výboru beninské odbočky, vypráví, jak v té době navštěvoval sbory. Říká: „Vzpomínám si, že jednou, když mě hledali státní úředníci, jsem celý den strávil v kukuřičném silu postaveném z bláta. Slyšel jsem jejich hlasy, ale nikoho ani nenapadlo hledat mě v silu. Koncem dne se mi podařilo pokračovat v cestě.“

K tomu, aby se tehdy mohlo uspořádat nějaké velké shromáždění, muselo být vystaveno povolení od místní radnice. Jehovovi služebníci však dokázali, že jsou „obezřetní jako hadi, a přece nevinní jako holubice“. (Mat. 10:16) Když bylo o některé dvojici známé, že chce vstoupit do manželství, požádala místní úřady o povolení uspořádat svatební hostinu. Povolení bylo obvykle vystaveno bez problémů. Předsedající zahajoval program vysvětlením, jak bude „dvoudenní hostina“ probíhat. Dvoudenní hostina? Ano. Ta hostina byl ve skutečnosti malý oblastní sjezd. Novomanželé se posadili do první řady před řečníky a ti přednášeli biblické proslovy k nim i k jiným šťastným posluchačům. Při jedné takové příležitosti se „hostiny“ ve vesnici Hetinu zúčastnilo více než 600 lidí a 13 osob bylo pokřtěno. Mnozí spoluobčané postřehli, že svědkové Jehovovi mají jakési neobvyklé svatební hostiny — zejména jim připadalo podivné, když se doslechli o křtu! Příležitost pořádat sjezdy poskytovaly také pohřby.

Biblická literatura byla do Beninu dopravována různým způsobem — v kánoích, na kolech, v batozích, po pěšinkách křovinami nebo nějakým jiným způsobem, který se v té době zdál vhodný. Všichni úředníci neměli zuřivý odpor  k naší činnosti. A tak, když se v roce 1984 dva mladí bratři plavili v kánoi přes řeku s nákladem literatury z Nigérie, překvapili je na beninské straně dva celníci. Byla literatura zabavena nebo byli snad bratři zbiti a uvězněni? „Co je v těch pytlích?“ vyptával se jeden celník. Bratři odpověděli: „Biblická literatura.“ „Tak ukažte.“ Bratři oběma nabídli brožuru Navždy se těšte ze života na zemi! a celníci ji ochotně přijali. „Pořád přivážíte literaturu pro svědky Jehovovy?“ Bratři ztuhli, protože nevěděli, co na to mají odpovědět. Celník řekl: „Jděte si svou cestou.“ Oba bratři potichu děkovali Jehovovi. Takové příklady posilovaly důvěru bratrů, že Jehova žehná snahám o to, aby dostávali duchovní pokrm „v pravý čas“. (Mat. 24:45)

„Boží slovo není spoutáno“

Svědkové, kteří zůstali v Beninu, nemohli přestat mluvit o vzácných pravdách, které měli ve svém srdci. Tak došlo k tomu, že se změnil život Maurice Koda. Byl učitelem v Calavi, ve vesnici vzdálené asi 20 kilometrů od Cotonou. Považoval se za hodného člověka, a tak si myslel, že půjde do nebe. Když se však setkal se svědky Jehovovými, dozvěděl se z Bible, že k tomu, aby získal Boží schválení, to ještě nestačí. Jeden bratranec seznámil Maurice se svým sousedem, svědkem Jehovovým, a ten, jakmile zjistil, že má Maurice zájem o Bibli, okamžitě mu nabídl bezplatné biblické studium. Maurice a jeho manželka začali studovat Bibli a dělali rychlé pokroky. Maurice se brzy chtěl účastnit kazatelské služby, protože byl přesvědčen, že našel pravdu. Bratři se ovšem museli o jeho upřímnosti ujistit. Jiní lidé totiž předstírali zájem, a pak bratry zradili. Takový však Maurice Kodo nebyl. Při každé příležitosti mluvil o pravdě se svými příbuznými, přáteli a spolupracovníky.

 Pak, 11. února 1982, byli bratr a sestra Kodovi zatčeni. Byli uvězněni s bratrem, který s nimi předtím studoval Bibli, a s novým zájemcem, se kterým studoval bratr Kodo. Proč byli uvězněni? Buď to byli svědkové Jehovovi a mluvili se svými bližními o Božím Království, nebo to byli lidé, kteří se zajímali o to, co svědkové učí. Podle zprávy sepsané místními úředníky byli svědkové Jehovovi ve vesnici Calavi „pilní jako včely“. To místní úředníci nesli velmi nelibě.

Tito čtyři zatčení, mezi nimiž byla i manželka bratra Koda, byli umístěni do cely hned vedle těch nejhorších zločinců a měli tam naprosto nelidské podmínky. Bylo jim řečeno, že by mohli být osvobozeni, kdyby udělali jedinou věc — podepsali prohlášení, kde bylo uvedeno, že už nejsou svědky Jehovovými. To naši bratři rezolutně odmítli. Nemohou přece zapřít svého Boha, Jehovu. Zasvětili se Jehovovi bezvýhradně a nezvratně. Tento postoj úředníky rozzuřil, a zabavili bratrům veškerou biblickou literaturu, kterou měli u sebe v cele.

Dvě děti bratra a sestry Kodových, Nadine a Jimmy (šestiletá holčička a tříletý chlapec), onemocněly. Sestra Kodová požádala, aby se mohla vrátit domů a pečovat o své nemocné děti. Bylo to zamítnuto, ale dostala povolení pečovat o své děti ve věznici. Teď už bylo ve věznici šest svědků, a to i děti!

Jak oslaví blížící se Památnou slavnost? Místním bratrům se podařilo propašovat jim pro tuto slavnost nekvašený chléb a víno. Bratr Kodo vypráví: „Bylo to velmi zvláštní. Když jsme slavili Památnou slavnost, nastal v celé věznici jakýsi klid, takže naše Památná slavnost proběhla nerušeně.“

 Později byl místní úředník, který zavinil jejich uvěznění, přidělen do jiné části Beninu. Muž, který přišel na jeho místo, byl bratrům příznivěji nakloněn, a tak 26. května, tři a půl měsíce po uvěznění, byli propuštěni.

O čtyři roky později se bratr Kodo ocitl za mřížemi znovu — tentokrát za to, že odmítal odříkávat politická hesla. Později vyprávěl, jak moudře tuto dobu využil: „Po dobu svého věznění jsem sloužil jako pomocný průkopník. Tentokrát se mi podařilo uchovat si pro ‚svůj osobní obvod‘ pěknou zásobu literatury. Kázal jsem spoluvězňům, strážným a policistům a vedl jsem mnoho biblických studií.“ I když byl bratr Kodo uvězněn, ‚Boží slovo nebylo spoutáno‘. (2. Tim. 2:9)

Při pohledu nazpět bratři uznávají, že Jehovovi ctitelé ve vesnici Calavi byli skutečně „pilní jako včely“. Od roku 1982, kdy tam byli čtyři zvěstovatelé, jich stále přibývalo, takže nyní tam jsou dva kvetoucí sbory s více než 160 zvěstovateli. Bratr Kodo měl výsadu, že od svého křtu pomohl více než 30 lidem dosáhnout osvobození, ne z vězeňských pout, ale z Velkého Babylóna, ze světové říše falešného náboženství.

Koncem osmdesátých let začalo docházet ke změnám ve vládě. Nikdo ovšem nevěděl jistě, k čemu to povede. Prudké pronásledování Jehovových ctitelů však již začalo polevovat. V některých územích, ale ne všude, mohli dokonce veřejně pořádat shromáždění.

„Jsem jenom předchůdce“

V této době se však udála příhoda, ze které je vidět, že v Beninu bylo ještě mnoho lidí, kteří vděčně přijímali osvobozující pravdy z Božího slova. Pierre Awhanto byl sklíčený, když viděl náboženské pokrytectví, lásku k penězům  a nemravnost v Eglise du Christianisme Céleste (Církvi nebeského křesťanství), jejímž byl členem. I když se tato církev zabývala uzdravováním vírou, nebyla schopna zachránit jeho dítě před smrtí. Pastor mu řekl: ‚Bůh povolal tvého syna do nebe.‘ Nespokojený s tímto vysvětlením a zneklidněný zvyklostmi, které tato církev schvalovala, z ní v roce 1973 odešel s úmyslem založit vlastní náboženství. Chtěl, aby to bylo náboženství bez pokrytectví a ničemných zvyklostí, jaké viděl jinde.

Potom se stal samozvaným zakladatelem a pastorem církve Ayi-Wiwé (Svatého srdce). Již v roce 1964 se setkal se svědky Jehovovými. Obdivoval je. Byl přesvědčen, že když svou církev založil sám, může být jeho náboženství oproštěné od chamtivosti a nemravnosti stejně jako náboženství svědků Jehovových. Za krátkou dobu se jeho církev rozrostla tak, že měla více než 2 700 stoupenců v jednadvaceti sborech. Měl velký vliv a bohatství.

Jednou za ním přišel jistý muž a chtěl, aby ho uzdravil. Měl nějaké kožní onemocnění, které trvalo už poměrně dlouho. Pierre Awhanto toho muže vyléčil. Muž byl tak rád, že dal Pierre Awhantovi za odměnu dům.

Avšak nemravnost a chamtivost, které Pierre Awhanta podnítily, aby založil vlastní náboženství, nyní pronikaly do jeho církve. Začal si uvědomovat, že pokud chce čisté uctívání, nemůže Jehovovy ctitele napodobovat, ale musí se stát jedním z nich. Začal se svědky Jehovovými studovat Bibli. Co se na biblickém studiu se svědky naučil, to postupně vyučoval z kazatelny. Svá kázání často končil podivným výrokem: „Jsem jenom předchůdce. Skuteční nositelé pravdy přijdou později.“ Mnozí z těch, kdo ho slyšeli, přemýšleli, co to znamená.

 Později, když se svědky studoval již dvakrát týdně, si uvědomil, že se bude muset rozhodnout. Svolal schůzku všech svých pastorů. Sešlo se jich osmadvacet. Pomocí Písma jim vysvětlil rozdíl mezi pravým a falešným náboženstvím. Na této schůzce bylo rozhodnuto, že z jejich kostelů budou odstraněny všechny obrazy a sochy a že duchovní již nebudou nosit zvláštní roucha. Pastoři dostali pokyn, aby se v místě svého působení spojili se svědky a požádali je o domácí biblické studium. Mnozí pastoři začali postupovat podle příkladu Pierre Awhanta. Představitelé církve každou středu studovali Bibli a na tom, co se naučili, pak založili svá kázání. Ze středečního studia se později stalo sborové studium knihy a z nedělního kázání veřejná přednáška.

V roce 1989 Pierre Awhanto svolal shromáždění všech svých stoupenců. Na tomto shromáždění v Porto-Novu se sešlo přes 1 000 lidí. Pierre Awhanto jim při té příležitosti řekl: „Vzpomínáte, že jsem na konci svých kázání říkal: ‚Jsem jenom předchůdce. Skuteční nositelé pravdy přijdou později?‘ Konečně přišli, jsou to svědkové Jehovovi!“ Toto oznámení dalo podnět k debatě, která trvala asi sedm hodin. Ne každý to oznámení považoval za dobrou zprávu. Někteří dali přednost vlastnímu způsobu života, k němuž patřilo také mnohoženství. Do dneška však jenom v Beninu bylo pokřtěno více než 75 bývalých členů církve Ayi-Wiwé a dalších přibližně 200 jich studuje a blíží se ke stejnému cíli. Mnozí z těchto lidí se také učí číst a psát.

Sám Pierre Awhanto byl pokřtěn v červnu 1991. Právně přerušil všechny svazky se svým bývalým náboženstvím. Z osmi jeho bývalých kostelů se staly sály Království. A co dům, který dostal od muže, jehož vyléčil? Bratr Awhanto  ho vrátil bývalému vlastníkovi. Ten muž byl pochopitelně velmi překvapen. Náš bratr mu však vysvětlil, že našel pravdu a nyní ví, že veškeré uzdravování, kterého byl schopen, bylo výsledkem působení síly od démonů, a ne od Boha.

Je velmi povzbudivé vidět, jak se lidé — a dokonce ve velkém počtu — osvobozují od náboženských omylů a přicházejí „k přesnému poznání pravdy“. (1. Tim. 2:4) A přišel čas, aby se k poučování z Božího slova mohli shromažďovat svobodně.

Den, na který se nezapomene

Dva bratři z Beninu jeli 24. ledna 1990 do Lagosu v Nigérii s důležitým spisem. Chtěli sdělit nigerijské odbočce, která v těch těžkých letech měla dílo v Beninu na starosti, že výnosem č. 004 ze dne 23. ledna 1990 je dřívější výnos (č. 111 z 27. dubna 1976) zakazující činnost svědků Jehovových v Beninské republice prohlášen od této chvíle za neplatný. Svědkové Jehovovi konečně směli veřejně kázat a pořádat křesťanská shromáždění! Jak se o tom dozvěděli místní svědkové?

Připravovalo se shromáždění v Cotonou. Bratři, kteří toto shromáždění organizovali, však předem neoznámili, co je důvodem k jeho uspořádání. Místní svědkové nedokázali potlačit zvědavost, proč byli vyzváni, aby se shromáždili ve veřejném sále v centru Cotonou. Při příjezdu byli velmi překvapeni, když viděli velký transparent vítající svědky Jehovovy. ‚Jak je to možné? Přece máme zákaz činnosti,‘ uvažovali mnozí bratři. Někteří si říkali: ‚Co když je to past?‘

Shromáždění mělo začít v deset hodin dopoledne, ale už v devět hodin byla všechna sedadla obsazena. Uvnitř sálu visely dva velké transparenty. Na jednom byla napsána slova ze Zjevení 4:11: „Hoden jsi, Jehovo, ano náš Bože,  přijmout slávu a čest a moc.“ Druhý nesl citát z Žalmu 144:15: „Šťastný je lid, jehož Bohem je Jehova!“

Hned na začátku shromáždění předsedající oznámil, že na základě spisu, který drží v ruce, „vláda ukončila zákaz naší činnosti“! Bratr Olih, člen výboru nigerijské odbočky, který se toho shromáždění zúčastnil, vypráví: „Potlesk, kterým bylo toto oznámení přivítáno, byl tak mohutný, že kdyby ta budova nebyla postavena důkladně, mohla se pod nepřetržitou lavinou bouřlivých ovací zbortit. Pak potlesk náhle utichl, jako kdyby si všichni přítomní chtěli připomenout, co bylo řečeno. Pak začali znovu tleskat a tak to probíhalo několik minut. Předsedající uvedl 126. žalm, ale kvůli potlesku ho nemohl přečíst. Mnohým z nás, i předsedajícímu, vytryskly z očí slzy. Bylo to, jako bychom byli svědky vzkříšení, když se bratři otáčeli, dívali se jeden na druhého a s vděčností a radostně si podávali ruce.“

V následujících proslovech byli bratři chváleni za to, že během čtrnácti let zákazu činnosti vytrvávali. Nyní už není čas na prolévání hořkých slz, ale je čas stavět a moudře využívat nově získanou svobodu; a tak, pokud jim to jejich situace dovolí, mohou nastoupit průkopnickou službu nebo  přijmout další služební výsady ve sborech. Bude nutné, aby dále spoléhali na Jehovu. To on dal nyní svému lidu vítězství! Shromáždění probíhalo nepřetržitě čtyři hodiny, ale všem přítomným to připadalo jen jako několik minut.

Poslední řečník se zmínil o tom, že ještě před několika dny, když se bratři potkali na ulici, byli opatrní, aby se navzájem neprozradili. Ale při této příležitosti se dozvěděli, že si už mohou začít tuto časovou ztrátu vynahrazovat a bez zábran se vítat se svými bratry. Ještě asi dvě hodiny po upřímné závěrečné modlitbě se mnozí svědkové před budovou vzájemně objímali, líbali a obnovovali dřívější známosti. Náboženská svoboda měla sladkou příchuť. Ale jak teď bratři tuto svobodu využijí?

 Radují se, že se mohou scházet k uctívání

Sály Království se musely uklidit, vymalovat a opravit, aby se daly znovu používat. Bratři na tuto práci štědře vynakládali čas i prostředky. Společnost také zařídila, aby krajští dozorci okamžitě navštívili všechny sbory a aby v každém sboru strávili dva až tři dny. Probíhala reorganizace.

Je velmi radostné dívat se, jak rodiny znovu hromadně přicházejí do sálů Království. Počet přítomných na shromáždění je mnohdy dvakrát či třikrát větší než počet zvěstovatelů. Mnozí přijíždějí na kole, někteří na motorce nebo na kánoi vydlabané z kmene. Jiní chodí pěšky a neodrazuje je ani to, že musí ujít několik kilometrů. Nejmladší dítě si matka přiváže na záda kusem látky omotané kolem svého těla. Starší děti pomáhají mladším. Otec často nese vzácné knihy potřebné na shromáždění — vzácné jsou proto, že jejich prostřednictvím Jehova předává poučení, a také proto, že každá z velkých knih možná představuje celodenní mzdu.

Všechny sály Království v celém Beninu, misionářský domov v Porto-Novu i budova odbočky v Cotonou, které byly v době zákazu naší činnosti zabaveny, byly vráceny svým právoplatným vlastníkům. Okamžitě se provedly základní opravy odbočky a domova v Porto-Novu, a v srpnu 1990, ani ne měsíc potom, co byl majetek odbočky vrácen, byl právě tam, na pozemku Společnosti, uspořádán sjezd, kterého se zúčastnilo 2 000 lidí. Každý se tak dozvěděl, že svědkové Jehovovi tento pozemek znovu užívají ve spojitosti se svou biblickou vzdělávací činností.

Odbočka v Beninu znovu zahájila činnost v září 1991 a to bratrům poskytuje možnost užšího vzájemného spojení a lépe se tak uspokojují jejich duchovní potřeby.

 Horlivě vydávají svědectví o pravdě

Svědkové Jehovovi v Beninu chtěli dobrou zprávu kázat stejným způsobem jako jejich bratři v jiných zemích. Během čtrnácti let zákazu své činnosti vydávali svědectví většinou neformálně. Ani někteří starší nikdy nevydávali svědectví dům od domu. S trochou povzbuzení a poučení však s touto službou začali.

Svědecká služba není v Beninu obtížná. Většina lidí má ráda Bibli. Mnohdy svědkům, kteří je navštíví, nabídnou, aby se posadili, a pozorně jim naslouchají. Jak svědkové chodí od jednoho domu ke druhému, není nijak neobvyklé, že na ně volá nějaký cyklista a žádá je o nejnovější časopisy Strážná věž a Probuďte se!

V Beninu je celkem běžné, že členové jedné rodiny bydlí v domech, které mají společný dvorek. Z úcty k hlavě rodiny svědek nejprve požádá o rozmluvu s tímto mužem. Pak teprve navštíví jeho dospělé syny a jejich rodiny, do jejichž domů se vchází ze stejného dvorku.

 Po zrušení zákazu činnosti svědků vstoupily stovky zvěstovatelů do průkopnické služby, aby Jehovovi projevili svou vděčnost za všechno, co pro ně udělal. V roce 1989 bylo v Beninu 162 zvláštních, pravidelných a pomocných průkopníků; v roce 1996 tam těchto průkopníků bylo 610.

S jakou odezvou se setkávají? Jedni manželé, zvláštní průkopníci, byli přiděleni do města, kde nebyl žádný svědek. Už za několik měsíců nastal čas Slavnosti na památku Kristovy smrti. Zájemci v tom městě se dozvěděli, že Památnou slavnost obvykle slavíme v sále Království, ale tam žádný sál nebyl. Jeden z těchto zájemců si šel promluvit s mužem, který měl velký kus pozemku, a požádal ho, zda by si mohli část tohoto pozemku upravit a postavit tam sál Království. Ten muž byl činnosti svědků Jehovových příznivě nakloněn, a tak s tím souhlasil. Dva zvláštní průkopníci a zájemci upravili pozemek během několika dní a postavili tam pěkný sál Království, který měl stěny spletené z palmových větví a doškovou střechu. V průčelí sálu byly dva oblouky vytvořené z palmových větví a zdobené květinami. Když se kněžka vúdú pokoušela vyvolat odpor, stařešinové vesnice jí řekli: „Ty v této vesnici pozemek nevlastníš. Chceme, aby tady svědkové Jehovovi zůstali. Jestliže odejdou, půjdeš i ty!“ Další potíže pak už nepůsobila. Památné slavnosti se zúčastnilo 110 lidí, z nichž pokřtěnými svědky byli pouze zvláštní průkopníci.

Sjezdový areál

Krátce potom, co byl zákaz činnosti svědků zrušen, byl ve vesnici Calavi nedaleko od Cotonou získán pětihektarový pozemek a sousední čtyřhektarový pozemek byl zakoupen později. To je ta vesnice, kde bylo několik našich bratrů uvězněno kvůli vyjádření místních úředníků, že na tomto  území jsou svědkové Jehovovi „pilní jako včely“. Tato slova byla skutečně velmi pravdivá! V roce 1990 se zde Jehovovým ctitelům podařilo uspořádat oblastní sjezd — svobodně a na vlastním pozemku.

Jak by se však dal postavit vhodný sjezdový areál pro 4 000 lidí za cenu, kterou by naši bratři mohli ze svých prostředků zaplatit? Způsobem, který je pro svědky Jehovovy v západní Africe příznačný. Bratři se vydali do pralesa a nařezali bambus a listy kokosových palem. Lavice na sezení se vyrobily z bambusových tyčí. Ve vzdálenosti asi 1,2 metry od sebe se do země zatloukly sloupky vyčnívající do výše asi 50 centimetrů. Ty měly sloužit jako podpěry pro lavice. Na tyto padesáticentimetrové sloupky se položily dvě delší bambusové tyče a pak se všechno svázalo. Voilà! Hned byla místa k sezení pro patnáct lidí. Na střešní konstrukci se použily silnější bambusové tyče a jako střešní krytina posloužily spletené listy. Tato střecha sice není vodotěsná, ale všechny chrání před horkým africkým sluncem a ti, kdo sedí pod ní, se cítí docela dobře.

Časem se zde má postavit nový areál odbočky a také sjezdový sál s otevřenými stěnami, který by vydržel déle.

Misionáři se vracejí

Asi tři měsíce po zrušení zákazu naší činnosti byl vydán další vládní výnos. Tímto výnosem se rušil výnos, který měl v roce 1976 za následek vypovězení misionářů, a bylo jím vyhlášeno, že svědkové Jehovovi smějí v Beninu provádět misionářskou činnost.

Odezvou na tento úřední postup bylo, že do Beninu byli v listopadu 1990 opět přiděleni misionáři. Byli tam posláni Tab a Janis Honsbergerovi, kteří sloužili v senegalském Dakaru. A několik dní nato tam přijeli Michel Muller se svou  manželkou Babette a také Claude a Marie-Claire Buquetovi. Tito misionáři sloužili předtím na Tahiti.

Bratr Honsberger vypráví: „Byli jsme příjemně překvapeni reakcí lidí, s nimiž jsme se setkávali, když jsme ve svém novém působišti začali kázat dveře ode dveří. Vlastně nás vítali zpět v Beninu. Jeden muž řekl, že když před lety misionáři svědků Jehovových odjeli, začal Benin upadat.“ Vzpomeňte si, co před čtrnácti lety řekl odjíždějícím misionářům mladík obsluhující benzínovou stanici: „Netrapte se tím, jednou se vrátíte.“ Jeho slova se splnila — misionáři se vrátili!

Bratr Buquet nazývá Benin misionářským rájem, protože mnoho zdejších lidí hluboce miluje Boha a Bibli. Mnohé z těch padesáti misionářů, kteří dnes slouží v Beninu, už na ulici zastavil někdo, kdo si přál biblické studium nebo odpověď na nějakou hlubší biblickou otázku.

Využívají svobodu moudře

Před dávnými lety byli lidé v Beninu prodáváni jako otroci a odváženi do zahraničí. Toto otroctví bylo hrozné, ale jiný druh otroctví, který vyplývá z falešného náboženství, přetrvává do dnešní doby. Svazuje mysl i srdce lidí, kteří si možná myslí, že jsou svobodní. Tento druh otroctví mnohdy vyvolává větší strach než bič otrokáře.

Tisíce lidí v Beninu se z takového otroctví osvobodily a stali se z nich radostní svědkové Jehovovi. Tito lidé také vědí, co to znamená ‚nebýt částí světa‘, protože napodobují Krista. Z toho důvodu se mohou osvobodit z područí ‚panovníka tohoto světa‘, o němž Ježíš řekl, že nad ním nemá moc. (Jan 12:31; 14:30; 15:19) Svědkové Jehovovi v Beninu mnoho let zakoušeli prudké pronásledování, ale to je nepřivedlo zpátky do onoho područí. Dobře znali slova Ježíše  Krista: „Jestliže pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás.“ (Jan 15:20) A věděli, že apoštol Pavel napsal: „Všichni ti, kteří touží žít ve zbožné oddanosti ve společenství s Kristem Ježíšem, budou rovněž pronásledováni.“ (2. Tim. 3:12) Nějakou dobu sice byli připraveni o možnost svobodně se scházet k uctívání a veřejně vydávat svědectví jiným lidem — někteří byli dokonce ve vězení —, přesto však neustále měli takovou svobodu, jakou jim žádný člověk nemohl vzít.

Nyní uplynulo asi sedm let od doby, kdy byl zákaz činnosti svědků zrušen a svědkové Jehovovi znovu získali zákonné uznání. Využívají naši beninští bratři tuto svobodu moudře? Krátce před vyhlášením zákazu bylo v Beninu asi 2 300 činných hlasatelů Království. Nyní je jich tam více než dvakrát tolik. A těch, kdo se podílejí na celodobé službě, je více než trojnásobný počet. Na výzvu, aby si ‚vzali zdarma vodu života‘, reaguje hodně lidí. (Zjev. 22:17) Když se sbory scházejí ke Slavnosti na památku Kristovy smrti, připojuje se k nim velmi mnoho zájemců, takže počet návštěvníků této slavnosti je více než čtyřikrát větší než počet svědků. Těmto zájemcům je samozřejmě potřeba ještě hodně pomáhat, aby chápali a uplatňovali všechno, co přikázal sám Ježíš. (Mat. 28:19, 20)

V Beninu je také mnoho obtížných okolností, se kterými se lidé musí potýkat, dokud trvá starý systém věcí. Nicméně je povzbudivé navštěvovat v Beninu sbory Jehovových ctitelů a na vlastní oči pozorovat, jaké osvobození již Boží slovo zdejším lidem přineslo. Ve vesnici Logou je bývalý polygamista, který měl touhu získat Jehovovo schválení, a tak se osvobodil od místních nebiblických tradic a nyní žije s jednou manželkou. Ve sboru Togoudo Godomey je mladý muž, kterému jeho otec nabídl takové možnosti ke vzdělání,  jakých by se mnozí lidé nadšeně chopili, a slíbil mu, že se stane knězem vúdú a že po svém otci zdědí dům a manželky; mladý muž se však místo toho rozhodl sloužit Jehovovi. V Tori-Cada Zounmé je sestra, která kdysi strávila mnoho let v klášteře vúdú, ale nyní je pravidelnou průkopnicí. Jeden mladík, který si dříve vydělával na živobytí krádežemi, si oblékl novou osobnost a nyní slouží jako zvláštní průkopník v Kotanu. Bývalý voják, který kdysi pronásledoval Jehovovy ctitele, je nyní pravidelným průkopníkem a služebním pomocníkem. Tito a mnozí další jim podobní velmi pilně pomáhají upřímným lidem, aby poznali, jak se mohou osvobodit ze zotročení náboženstvím, tak jako někdo jiný pomáhal jim. Ze zkušenosti vědí, že „kde je Jehovův duch, tam je svoboda“. (2. Kor. 3:17)

 [Celostránkový obrázek na straně 66]

[Obrázek na straně 72]

Nourou Akintoundé se vrátil do Beninu jako průkopník a pomohl mnoha dalším lidem, aby začali sloužit Jehovovi

[Obrázek na straně 80]

Kurs čtení a psaní v Sekandji (1996)

[Obrázek na straně 86]

Germain Adomahou přestal žít v polygamii a ponechal si svou první manželku Vigue

[Obrázek na straně 89]

Amasa Ayinla a jeho rodina v době, kdy byl krajským dozorcem v Beninu

[Obrázek na straně 90]

Misionáři Carlos a Mary Prosserovi jsou připraveni vyjít do kazatelské služby

[Obrázek na straně 95]

Škola služby Království v roce 1975, kdy bylo v Beninu politické napětí

[Obrázek na straně 102]

Peter Pompl s Mary a Carlosem Prosserovými byli společně vypovězeni z Beninu a nyní slouží v Nigérii a Kamerunu

[Obrázek na straně 115]

Pierre Awhanto, někdejší samozvaný duchovní, nyní ordinovaný služebník pravého Boha

[Obrázky na straně 116]

Shromáždění, na kterém bylo oznámeno zrušení zákazu činnosti

[Obrázek na straně 118]

Sjezdový areál v Calavi

[Obrázek na straně 123]

Kancelář odbočky v Beninu a výbor odbočky v minulém služebním roce (zleva doprava): Zacharie Elegbe, Tab Honsberger a Sou‛ou Hounye