Brazílie

V roce 1500 napsal Pero Vaz de Caminha portugalskému králi dopis o Brazílii, kde se právě vylodila portugalská průzkumná výprava. V dopise uvedl: „Tím nejlepším, co se dá z této země vytěžit, . . . bude spasení jejích obyvatel [Indiánů].“ Tato slova odhalují jeden z hlavních důvodů expanze Portugalců do zámoří v 15. a v 16. století. Chtěli šířit náboženské nauky křesťanstva do dalších zemí.

Avšak teprve mnohem později bylo Boží slovo, Bible, zpřístupněno obyvatelům Brazílie, aby si sami mohli ověřit, co toto Slovo učí. Celá Bible v portugalštině byla poprvé k dispozici v roce 1751 (část v Evropě a část v jižní Indii). Než bylo něco z Bible vytištěno v portugalštině používané Brazilci, uplynulo dalších 125 let. A až ve 20. století byla část Bible uveřejněna v některých jazycích indiánských kmenů žijících v Brazílii.

Brazílie je jednou z mála zemí v Jižní Americe, kde převládajícím jazykem není španělština, ale portugalština. Je to země velkých rozdílů, protože zaujímá asi polovinu Jižní Ameriky a hraničí se všemi ostatními jihoamerickými zeměmi kromě Ekvádoru a Chile.  Její obyvatelé bouřlivě projevují své city, jsou přívětiví a zajímají se o duchovní věci. Většina obyvatelstva (85 procent ze 161 milionů obyvatel) se hlásí ke katolictví a velké procento z těchto lidí tíhne ke spiritismu. V posledních letech je tam také výrazný vzrůst počtu přívrženců evangelických náboženství.

Rozbíhá se opravdové biblické vzdělávání

Boží vůlí je, „aby lidé všeho druhu byli zachráněni a přišli k přesnému poznání pravdy“. (1. Tim. 2:3, 4) Tento druh poznání se v Brazílii začal šířit koncem 19. století. V roce 1899 totiž Sarah Bellona Fergusonová ze São Paula poprvé dostala poštou ze Spojených států nějaké publikace Watch Tower Society. Jakmile poznala vzácné biblické pravdy, dělala co mohla, aby je sdělovala dalším lidem. Asi až po 25 letech se jí naskytla příležitost, aby se dala pokřtít.

Mezitím se osm mladých brazilských námořníků, jejichž loď kotvila v newyorském přístavu, ve svém volnu vydalo do města, kde je upoutala shromáždění badatelů  Bible (jak byli tehdy známi svědkové Jehovovi). Tam dostali Bibli v portugalštině a také pomoc, aby jí porozuměli. Když se po několikaměsíčním společenství s badateli Bible v New Yorku vrátili v březnu 1920 do Brazílie, nadále se scházeli a o tom, co se dozvídali, vyprávěli dalším lidem. Jako studijní pomůcky nejprve používali publikace Watch Tower Society ve španělštině, protože v portugalštině nic dostupného nebylo. Za několik let však byl do Brazílie poslán George Young a udělala se opatření, aby byla literatura překládána do portugalštiny a aby se v ní také vydávala. V roce 1923 byla v Riu de Janeiro uvedena do činnosti odbočka Watch Tower Bible and Tract Society, aby se v této rozlehlé zemi podpořilo biblické vzdělávání.

Přichází další pomoc

I přes tento dobrý začátek byl pokrok pomalý. A tak v roce 1936 na výzvu J. F. Rutherforda, který byl tehdy prezidentem Watch Tower Society, přijel do Brazílie Alston Yuille. Měl pomáhat tamějším svědkům, aby mnohem více využívali duchovní opatření, která Jehova vytvářel prostřednictvím své pozemské organizace. Alstona doprovázela manželka Maude a jeho spolupracovník Antonio Pires de Andrade, který — alespoň zpočátku — také sloužil jako Alstonův tlumočník. O tři roky později byli z Evropy posláni Otto Estelmann a Erich Kattner, aby v Brazílii sloužili jako průkopníci, navštěvovali domácnosti a ukazovali lidem, jak jim biblická pravda může přinést užitek. Později, v roce 1945, přijeli dva misionáři z první třídy školy Gilead: Charles D. Leathco a Harry Black.

Jehova žehnal činnosti těchto a mnoha dalších horlivých hlasatelů Království, a tak v roce 1948 bylo v Brazílii 1 000 Jehovových svědků, kteří sdělovali vzácné pravdy z Božího slova dalším lidem. Skupina hlasatelů Království se rychle  rozrůstala: v roce 1957 jich bylo deset tisíc a v roce 1968 padesát tisíc. Mezitím bylo nutné rozšířit domov betel a tiskárnu, a v roce 1968 se kancelář odbočky přestěhovala z Ria de Janeiro do São Paula. (Další informace o činnosti v Brazílii v letech 1920 až 1972 najdete v Ročence svědků Jehovových 1973 na stranách 33–88.)

Boží vlastní slovo je zpřístupňováno

Asi tak před 50 lety průměrný římský katolík v Brazílii chodil pravidelně na mši, stále se modlil k Marii, vždy poslouchal kněze, ale nikdy nečetl Bibli. Proč? Jednak proto, že kněží svým ovečkám zakazovali vlastnit takovou Bibli, ve které chybělo schválení římskokatolické církve, a jednak byla Bible pro průměrného člena církve cenově nedostupná. Cena všech takových Biblí schválených církví byla totiž neúnosně vysoká. Není tedy divu, že se tehdy svědkové často setkávali s katolíky, kteří Bibli ještě nikdy neviděli!

„Obvykle jsem takovým lidem přečetla Pánovu modlitbu,“ vypráví dlouholetá misionářka Fern. „Katolíci uměli tuto modlitbu nazpaměť, ale byli velmi překvapeni, když ji viděli v Bibli.“ Překvapení vedlo v mnoha případech k zájmu a zájem k přání: „Mohl bych od vás dostat Bibli?“ Svědkové lidem ochotně obstarávali dostupný překlad od Brazilské biblické společnosti.

Deset misionářů v São Paulu bylo tehdy častými návštěvníky tamější prodejny této biblické společnosti. Prodavači však byli protestanté a neměli radost, že celá zásoba Tradução Brasileira — překladu Bible, který obsahuje jméno Jehova — se z jejich regálů stěhuje do velkých tašek našich misionářů. Jednoho dne prodavačka misionářům řekla, že jim už žádnou z těchto Biblí nemůže prodat. Překlad Tradução Brasileira se krátce nato přestal tisknout. Není divu, že mnozí svědkové toužili po nějaké nové Bibli. V roce 1963 bylo sedmapadesát  delegátů z Brazílie na mezinárodních sjezdech ve Spojených státech, kde byl uveřejněn Překlad nového světa Křesťanských řeckých písem v portugalštině. O čtyři roky později, kdy byl v portugalštině vydán celý Překlad nového světa, šíření Bible po troškách konečně skončilo.

Už tři desetiletí zaplavují tiskárny Společnosti Brazílii miliony výtisků Překladu nového světa a upoutávají pozornost veřejnosti. V roce 1987 přední brazilský týdeník Veja popsal Překlad nového světa Svatých písem — Bibli s odkazy jako „nejdokonalejší překlad Písma“ v Brazílii. Brazilští Jehovovi svědkové (nyní je jich tam více než 430 000) tento výrok potvrzují a jsou nadšeni tím, že díky kampani, ve které šíří Bibli, může mnoho Brazilců ve velkých i menších městech a ve vesnicích konečně s vděčností listovat ve svém vlastním výtisku Božího slova.

Osobní výuka biblické pravdy

Číst Bibli je jedna věc, ale chápat, co v ní čteme a jak to máme uplatňovat, je věc druhá. Vyžaduje to vytvořit si osobní program biblické výuky. V roce 1968, rok po uveřejnění celého Překladu nového světa v portugalštině, dostalo 50 000 brazilských svědků knihu Pravda, která vede k věčnému životu, pomůcku ke studiu Bible.

Jedna zkušená průkopnice pak po přečtení knihy Pravda prohlásila: „Tato kniha pomůže milionům lidí přijmout pravdu!“ A měla pravdu. Množství rozšířených knih se za ten rok více než ztrojnásobilo. Prudce vzrostl počet biblických studií. Rute z jižní Brazílie mluví za mnoho těch, kdo tuto knihu studovali. Říká: „Když jsem studovala knihu Pravda, cítila jsem vděčnost i rozhořčení. Byla jsem vděčná, že se dozvídám pravdu o stavu mrtvých a o naději na ráj, a rozhněvaná, že mě katolická církev celý život klamala.“

 Později, v roce 1983, svědkové uvítali novou biblickou pomůcku — portugalské vydání knihy Můžeš žít navždy v pozemském ráji. Tato kniha si získala srdce mnoha dalších lidí ze všech vrstev obyvatelstva. Na začátku roku 1996 mělo z biblické výuky užitek více než 500 000 brazilských domácností; většina z nich na základě studia vedeného podle této kvalitní učební pomůcky.

Pro brazilské čtenáře byl velmi působivý text knihy Žít navždy, kdežto mnohým z 28 milionů Brazilců, kteří neumějí číst, pomáhaly poznat biblické pravdy obrázky v brožuře Navždy se těšte ze života na zemi! Těchto brožur bylo za posledních 13 let vytištěno v portugalštině více než šest milionů. Chápou negramotní lidé biblické nauky? Samozřejmě! Například postarší žena Maria. S pomocí brožury se dozvěděla, že Bůh má jméno Jehova, a ne Senhor, stejně jako ona se jmenuje Maria, a ne Senhora. Přestože nikdy předtím Boží jméno neslyšela, vděčně přijala tuto novou pravdu, jakmile s ní bylo poprvé vedeno biblické studium. Když sestra, která ji učila, odcházela z jejího domu, Maria zavolala: „Ať je Jehova s vámi!“ Mariino upřímné přání se rozhodně splnilo. S Jehovovým požehnáním biblické vzdělávání v Brazílii dále pěkně pokračuje.

Prostory pro tisk se znovu zvětšují

V roce 1971, tři roky potom, co se kancelář odbočky přestěhovala do São Paula, počet činných svědků přesáhl 70 000. V tom roce bylo v celé Brazílii 1 202 sborů; svědkové Jehovovi věnovali své veřejné službě více než 11 000 000 hodin a v průměru vedli 58 902 domácích biblických studií. Bylo jasné, že má-li se pro tento vzdělávací program zajistit potřebné vedení a vybavení, budou se muset prostory odbočky znovu rozšířit. Bratři této věci věnovali pozornost a přitom žádali Jehovu o vedení.

 Strážná věž v portugalštině se v Brazílii mnoho let tiskla na starém stroji pro tisk z rovinné formy. Kvůli zvýšeným požadavkům, problémům s tiskovým strojem (který byl instalován v roce 1918) a nedostatku papíru byl však v roce 1957 tisk přemístěn do New Yorku. Když už bratři v Brazílii vyřešili problémy s tiskovým strojem a papírem, mohli začít znovu tisknout.

Pro tisk bylo potřeba zajistit dostatek prostoru, a tak se zahájily práce na přístavbě areálu odbočky. Zároveň se dělaly přípravy na dovoz rychloběžné knihtiskové rotačky. Naše časopisy jsou určené ke vzdělávání, a proto se bratři ze všech sil snažili dosáhnout osvobození od celních poplatků za rotačku. Někdy však náboženské organizace, které byly osvobozeny od celních poplatků za určité věci, tyto věci později s velkým ziskem prodaly. Některým úřadům se tedy pochopitelně nechtělo poskytovat náboženským skupinám další takové osvobození. Avšak pomoc přišla z nečekaných míst — od jednoho státního úředníka, který byl agnostik. Projevil zájem o naši žádost o osvobození od celních poplatků a ukázal nám, jak bychom měli postupovat. Za pouhé čtyři měsíce, v listopadu 1972, bylo požadované osvobození od celních poplatků poskytnuto. Augusto Machado, který v té době pracoval v kanceláři Společnosti, vzpomínal: „Ze začátku jsme neměli z čeho vycházet, protože jsme o zákonech skoro nic nevěděli; ale důvěřovali jsme v Jehovu a sami jsme prováděli výzkum, a tak jsme dostali to, co jsme potřebovali. Jehova své služebníky opravdu vede.“

Museli jsme se hodně učit

Budoucí možnost tisknout na kotoučové knihtiskové rotačce pro knihtisk s sebou nesla nové náročné úkoly.  V prosinci 1972 dorazila rotačka úplně rozebraná na díly, které byly zabaleny ve 47 velkých bednách, z nichž některé vážily až šest tun. Ze světového ústředí byl vyslán Milan Miller a ten měl dohlédnout, aby byla rotačka náležitě sestavena. Koordinoval práci skupiny devíti bratrů, kteří rotačku instalovali, a pak je učil tento stroj obsluhovat. Spoluúčast na montáži rotačky bratrům pomohla pochopit, jak se o ni mají starat. Byli to většinou mladí bratři, kteří do té doby neměli s tiskem téměř žádné zkušenosti. Na instalaci rotačky se podílel také dozorce tiskárny Karl Rietz, který v tomto postavení slouží dodnes.

Asi ve stejné době došla zásilka importovaného papíru pro tisk časopisů. „V první dodávce ho bylo 150 tun,“ vzpomínal Euclides Justino, kterého z betelu poslali do přístavu, aby zásilku vyzvedl. „Obstarali jsme nákladní automobily, aby papír odvezly z přístavu v Santos do betelu v São Paulu. Neuvědomili jsme si však, že vysokozdvižný vozík v přístavu sice vyzvedne role papíru na korbu nákladního automobilu, ale že budeme potřebovat silné muže, aby těžké role na korbě urovnali. Bratr Machado a já jsme tedy vylezli na korbu jednoho nákladního automobilu a začali jsme role překlápět — každá vážila 400 kilogramů — a valit na místo. Nakladači se pořádně nasmáli, když pozorovali, jak dva muži v kravatách zápasí s rolemi. Naštěstí už byla skoro doba oběda, a tak jsme s tím brzy přestali. Během poledne jsme najali muže, aby tu práci dokončili.“ Bratři se však postupně učili některé činnosti související s tiskem na kotoučové rotačce.

V roce 1973 byla dovezena druhá kotoučová rotačka s podobnou výkonností jako ta první: 12 500 časopisů za hodinu. Od té doby byly instalovány ještě další rotačky, na kterých se tiskne čtyřbarevně. Už léta jsme tedy schopni uspokojovat poptávku po biblické literatuře.

 Zasvěcení nové přístavby k betelu

Bylo naplánováno, že asi čtyři měsíce před dovezením druhé rotačky proběhne zasvěcení nové přístavby k betelu. Někteří vyjadřovali pochybnosti, zda budou stavební práce dokončeny včas. Ale dozorce odbočky Fred Wilson na to odpovídal: „Neznáte naše bratry.“ Bratři vložili do stavby své srdce, pracovali dlouho do noci a také po sobotách a nedělích. V den zasvěcení, 17. března 1973, se ještě prováděly konečné úpravy. V poledne bylo všechno hotovo! Poslední nákladní automobil naložený odpadem odjížděl zadní branou právě v té chvíli, kdy do vestibulu začali vcházet první návštěvníci.

 Této události se zúčastnili Nathan H. Knorr, tehdejší prezident Watch Tower Society, a Max Larson, dozorce tiskárny v Brooklynu. Bratr Knorr přednesl proslov k zasvěcení. Druhý den se na zvláštním tříhodinovém programu sešlo více než 28 000 posluchačů, kteří zcela zaplnili sportovní halu Ibirapuera. Při této příležitosti přednesl bratr Knorr proslov o tom, že je velmi důležité pravidelně rozebírat denní text, a pak uveřejnil Ročenku 1973; Ročenka byla v portugalštině  vydána poprvé. (Látka určená pro rozhovory o denním textu předtím vycházela v portugalštině ve Strážné věži.) Toto každodenní čtení úseku z Božího slova a jeho rozbor je pro život Jehovových ctitelů velmi důležité a je v souladu s tím, co řekl Ježíš Kristus: „Člověk nebude žít ze samotného chleba, ale z každého výroku, který vychází z Jehovových úst.“ (Mat. 4:4)

Mezinárodní sjezd „Božské vítězství“

Rok 1973 skončil největším sjezdem, jaký kdy Jehovův lid v Brazílii pořádal. Tento sjezd se konal na stadiónu Pacaembu v São Paulu ve dnech 26. až 30. prosince. Nad stadiónem se vznášel obrovský balón oznamující námět sjezdu „Božské vítězství“. Program posílil návštěvníky v přesvědčení, že božské vítězství dosažené Božím Královstvím lidstvu skutečně přinese největší požehnání. V průběhu sjezdu přítomní na vlastní oči viděli, že poučování o Boží vůli, která je zaznamenána v Bibli, již v Brazílii změnilo život desetitisícům lidí. Osmadvacet let předtím mluvil bratr Knorr k 765 posluchačům ve sportovní hale v sousedství stadiónu. Když se tehdy zadíval na ohromný stadión, uvažoval nahlas o tom, zda bude v Brazílii někdy tolik svědků Jehovových, aby tento areál naplnili. Tato představa se uskutečnila v roce 1973, kdy měl bratr Knorr proslov k 94 586 posluchačům, kteří zaplnili právě onen stadión! Den předtím bylo pokřtěno 3 187 nových Božích služebníků. Tento pětidenní sjezd byl sám o sobě důkazem božského vítězství!

Sešli se tam delegáti ze všech končin Brazílie. Delegáti z města Manaus, hlavního města státu Amazonas, vzdáleného asi 4 000 kilometrů přijeli třemi autobusy a čtyřmi automobily; byla to úplně první skupina lidí, kteří jeli nebezpečnou transamazonskou cestou. Další skupina cestovala asi 3 000 kilometrů z Beléma na severním pobřeží Brazílie  a nadšené delegáty ze státu Rio de Janeiro přivezl zvláštní vlak a více než 180 autobusů. Publicita byla tak velká, že sjezdový areál navštívili i guvernér státu São Paulo a primátor města.

Obstarat ubytování pro tisíce těchto delegátů bylo náročné, protože mnozí z nich neměli prostředky na zaplacení pokoje v hotelu. Ubytovací oddělení vyřídilo asi 21 000 žádostí o ubytování. V souladu s biblickou radou „sledujte dráhu pohostinnosti“ dali svědkové a další lidé k dispozici pokoje ve svých bytech. (Řím. 12:13) Více než 6 000 delegátů bylo ubytováno v sálech Království. Manžel jedné sestry zajistil pro všechny delegáty z Amazonie ubytování v továrně. Matrace zapůjčili svědkové a zájemci.

Stejný sjezdový program se o dva měsíce později opakoval v Salvadoru ve státě Bahia za účasti 32 348 návštěvníků.

„Měli byste se prokázat jako svatí“

Přestože svědkové Jehovovi neschvalovali užívání tabáku již dříve, do roku 1973 se přesně nevědělo, že je to tak závažné. Někteří svědkové tedy do té doby stále kouřili, i když byli pokřtěni. Ve svém stanoveném čase však Jehova svým služebníkům pomohl přesně zjistit biblické zásady, podle nichž by měli upravit svůj postoj k tomuto návyku. (2. Kor. 7:1; Gal. 5:19–21) Proto Strážná věž z 1. prosince 1973 (v portugalštině) poukazovala na to, že všichni, kdo chtějí být pokřtěni, si budou muset užívání tabáku odvyknout. Ti, kdo byli pokřtěni a ještě kouřili, dostali šest měsíců na to, aby — pokud chtějí zůstat členy sboru — se tohoto návyku zbavili.

Většina svědků měla správné pohnutky, a proto se od tohoto znečišťujícího návyku dokázala osvobodit. Jeden bratr, který v té době ještě kouřil, přestože byl pokřtěn v roce 1964, usoudil, že jsou-li jiní lidé schopni přestat kouřit ze zdravotních  důvodů, oč větším důvodem by pro něj měla být možnost dále sloužit Jehovovi. Je pravda, že někteří svědkové byli vyloučeni, ale řada z nich posléze změnila smýšlení a vnitřní postoj, přestali kouřit a byli znovu přijati. Takto se Jehovovi ctitelé neustále přizpůsobovali vysokým Božím měřítkům svatosti. (3. Mojž. 19:2; 1. Petra 1:16)

Už vypršel čas?

V průběhu sedmdesátých let probíhalo intenzívní šíření Zpráv Království s úmyslem pomáhat lidem, aby pochopili, že se ve sporné otázce svrchovanosti musí postavit na stranu Jehovy. Zprávy Království č. 16 měly název Vypršel pro lidstvo čas? Amaro Santos, který posledních 25 let slouží v betelu, vyprávěl: „Společnost poslala každému sboru 100 traktátů na zvěstovatele, aby je v době od 22. do 31. března 1974 — za pouhých deset dní — zdarma rozšířili. Vytištěný traktát měl velmi přitažlivou úpravu, a proto upoutal pozornost i těch lidí, kteří byli k poselství o Království obvykle lhostejní. Šíření osmi milionů těchto traktátů se kromě jiných svědků zúčastnilo také 7 000 nových zvěstovatelů.“

Někteří z těch, kdo tento traktát dostali, okamžitě jednali podle toho, co se z něho dozvěděli. Přesně tak jednal dvaadvacetiletý student univerzity v São Paulu. Zapůsobila na něj informace, že situace je velmi naléhavá, a souhlasil se studiem Bible s pomocí knihy Pravda, která vede k věčnému životu. Brzy začal o tom, co se dozvídal, mluvit s mnoha lidmi na univerzitě, a za tři měsíce se zúčastnil zvláštní akce šíření dalšího traktátu.

Svědkové se usilovně snažili dostat i k lidem v odlehlých územích. Na této činnosti se rádi podíleli mladí zvěstovatelé. Co jistí dva mladí zvěstovatelé dělali ve státě Rio Grande do Sul, o tom napsal Belarmino Colla, kterému bylo tehdy patnáct let: „Z domova jsme odešli v šest hodin ráno, a protože  jednotlivé domy byly daleko od sebe, až do deseti hodin jsme se s nikým nesetkali. Chvílemi jsme museli jít pěšky kvůli tomu, že po stezkách nebylo možné jet na koni. Sloužili jsme do večera do půl deváté a pak jsme u jednoho zájemce přenocovali. Druhý den jsme znovu začali sloužit v sedm hodin ráno, pracovali jsme do tří hodin odpoledne a potom jsme se vydali domů, kam jsme se dostali o půlnoci. Za dva dny jsme urazili 90 kilometrů a rozšířili jsme jenom 30 traktátů.“ Tito hlasatelé Království si uvědomovali, že poselství, které předávají, poskytuje lidem příležitost získat věčný život a že v Brazílii potřebují mít tuto příležitost miliony lidí, aby se jí mohli chopit. Pociťovali naléhavost vyjádřenou v názvu traktátu č. 16.

‚Před svědky není možné uniknout‘

V roce 1974 se Edivaldo Gil da Silva a jeho manželka Marli, kteří byli tehdy zvláštními průkopníky, domluvili s jednou paní žijící v odlehlé zemědělské usedlosti poblíž Ribeirão Prêta ve státě São Paulo, že s ní budou dvakrát měsíčně studovat Bibli. Dostávali se tam tak, že si každé ráno ve čtyři hodiny zastavili nákladní auto rozvážející mléko a zbývajících 10 kilometrů šli pak pěšky. Studium pěkně pokračovalo několik měsíců, dokud proti tomu nezačal být manžel té paní. Dokonce se i s celou rodinou odstěhoval, a nikomu ani neoznámil novou adresu.

Za osm let na jednom oblastním sjezdu přišli za Edivaldem a Marií jistí manželé a zeptali se jich: „Vzpomínáte si na nás? Jsme ti manželé, které jste navštěvovali na té usedlosti.“ Muž vyprávěl, že se odstěhoval, aby před svědky Jehovovými unikl. Když však přijeli ke svému novému domovu a ještě ani nesložili nábytek z nákladního auta, už se tam objevili dva svědkové a mluvili s nimi o Božím záměru s lidstvem. To přimělo toho muže k zamyšlení. Souhlasil s biblickým studiem,  dělal pokroky a za několik měsíců se oba s manželkou dali pokřtít.

Duchovně osvěžující návštěva

V září 1974 zažili bratři v São Paulu mimořádně radostnou událost. Co se stalo? Na návštěvu přijel Frederick W. Franz, tehdejší viceprezident Watch Tower Society. Nebyla to jeho první návštěva Brazílie. V roce 1945 vystupoval společně s bratrem Knorrem v programu oblastního sjezdu v São Paulu. Tentokrát ho však doprovázel Karl Klein, který krátce potom začal také sloužit ve vedoucím sboru svědků Jehovových. V São Paulu strávili tři dny dovolené, ale také jim udělalo radost, že mohli svým křesťanským bratrům předat „nějaký duchovní dar“. (Řím. 1:11, 12) Co by mohlo být příjemnější než rozbor nějakého biblického námětu? Narychlo se zorganizovalo zvláštní shromáždění v divadle. Zúčastnilo se ho celkem 2 000 lidí.

Massasue Kikuta, který od roku 1967 patří k pracovníkům odbočky, vzpomínal: „Bratr Franz všechny překvapil, protože svůj proslov přednesl plynulou portugalštinou. Přestože mu bylo už 80 let, více než dvě hodiny citoval a verš po verši vysvětloval celý 91. žalm, a přitom nepoužíval Bibli ani žádné poznámky (už mu slábl zrak).“ Později se zjistilo, že tentýž proslov přednesl ve španělštině pro bratry v Paraguayi.

Jedenáct sirotků poznává pravdu

Přibližně ve stejné době jedna rodina ve státě Goiás naléhavě potřebovala pomoc, aby pochopila, co je příčinou lidského utrpení a jaký je skutečný smysl života. Otce této rodiny tak skličovaly vážné finanční problémy, že spáchal sebevraždu, a o několik měsíců později zemřela matka, na infarkt. Z těch členů rodiny Vinhalových, kteří zůstali naživu,  ze všech jedenácti, se stali sirotci. Když v roce 1974 rodinu postihlo toto neštěstí, nejstarší dívce bylo 17 let a nejmladšímu chlapci teprve 40 dní. S odhodláním a velkou námahou mohlo pět z těchto dětí zůstat spolu, ale šest nejmladších bylo nutné poslat k příbuzným, aby žily u nich. Někteří lidé se snažili děti utěšit a říkali jim, že k jejich tragédii došlo podle Boží vůle. To na děti samozřejmě zapůsobilo tak, že se cítily ještě zoufalejší.

Nejstarší, Maria Lucia, měla vážné pochybnosti o Bohu a o katolické církvi. Když slyšela, jak nějaká naše sestra nabízí jedné z jejích spolupracovnic biblické studium, vzbudilo to její zájem. Spolupracovnice si jejího zájmu povšimla a dala jí jako dárek knihu Pravda, která vede k věčnému životu. Když Maria Lucia za několik dní uviděla tu sestru znovu, upřímně ji požádala o ten bezplatný biblický kurs, který sestra předtím nabízela její spolupracovnici. Slib o vzkříšení vyjádřený Ježíšovými slovy zapsanými v Janovi 5:28, 29 ji naplnil nadějí. Když se dozvěděla, co Bible říká o tom, proč Bůh připouští zlo, pomohlo jí to pochopit, že na ně Bůh nezapomněl. Časem opět všichni, kromě nejmladšího chlapce, žili společně jako rodina. Navzájem se duchovně povzbuzovali. Všech jedenáct sirotků studovalo Bibli a bylo pokřtěno. Z Bible poznali zásady křesťanského chování. V duchovním smyslu přestali být sirotky; získali stonásobně „bratrů a sester a matek“. (Mar. 10:29, 30) Z těchto dětí je dnes jedna sestra zvláštní průkopnicí, jiná sestra je misionářkou v Paraguayi a bratr Paulo slouží se svou manželkou v brazilském betelu.

Sto tisíc zvěstovatelů!

Počet zvěstovatelů Království v Brazílii mnoho let stále vzrůstal. Ve služebním roce 1959 byl třiadvacetiprocentní vzrůst oproti předchozímu roku. V průběhu následujících deseti let procento vzrůstu poněkud pokleslo; vzrůst se pohyboval  mezi 9 a 14 procenty. Potom v roce 1975 dosáhl počet pokřtěných 16 789, počet zvěstovatelů poprvé přesáhl 100 000 a oproti předchozímu roku bylo dosaženo sedmnáctiprocentního vzrůstu. Tehdy také poprvé sloužilo více než 1 000 zvláštních průkopníků, protože se kladl větší důraz na službu ve vzdálených a v málo propracovávaných obvodech. V následujících deseti letech se tempo vzrůstu sice zmírnilo, avšak kazatelské dílo šlo přesto kupředu. A na obzoru byl další vzrůst.

V té době měla Brazílie více než 100 milionů obyvatel a asi ke 20 procentům obyvatelstva se dobrá zpráva nedostávala pravidelně. Mnozí z těchto lidí žili v menších městech, poměrně vzdálených od velkých měst. Ve snaze dostat se k těmto lidem a pořádat shromáždění v místech, kde o to byl dostatečný zájem, dal vedoucí sbor schválení k tomu, aby byli jmenováni dočasní zvláštní průkopníci; kromě těch 1 000, kteří již jako zvláštní průkopníci sloužili. Zpočátku byli někteří touto službou pověřeni na tři měsíce; později se tato doba prodloužila. V listopadu 1985 byli první z těchto dočasných zvláštních průkopníků, jichž bylo 128, přiděleni do 113 různých měst. Výsledky byly velmi povzbudivé.

Když v jednom menším městečku ve státě Goiás průkopníci znovu navštívili paní, která předtím požádala o Překlad nového světa, našli ji, jak pláče. Proč plakala? Někdo jí řekl, že tu Bibli neměla číst, protože Bůh v ní má neobvyklé jméno — Jehova. Průkopníci jí však pomohli ten problém prozkoumat, a tak se paní a její přátelé dozvěděli, že jméno Jehova se vyskytuje na určitých místech i v jejich vlastní Bibli. Paní se moc zlobila na pastora své církve. Díky tomu všemu bylo zavedeno 45 nových biblických studií.

Ve státě Piauí objevili průkopníci muže, který žíznil po vodách pravdy. Předtím, než se setkal s průkopníky, si četl  některé pasáže z vypůjčené knihy Můžeš žít navždy v pozemském ráji. To, co četl, ho tak nadchlo, že se rozhodl knihu vlastnoručně opsat. Když ho navštívili průkopníci, měl opsaných již 21 kapitol. Měl velkou radost, že dostal vlastní výtisk této knihy a že s její pomocí mohl pravidelně studovat Bibli.

Dvě průkopnice působící ve státě Sergipe narazily na velký odpor diákona, který ve své církvi sloužil jako zástupce kněze. Co z toho vyplynulo? Diákon pomocí tlampače veřejně oznámil, že Jehova není Boží jméno, ale že si toto jméno vymyslela jedna americká sekta. Toto oznámení jenom podnítilo zájem mnoha členů té církve a průkopníci zakrátko vedli 67 domácích biblických studií.

Ve státě Rio Grande do Norte zavedli průkopníci studium s jednou paní. Té se studium hned poprvé tak líbilo, že napříště pozvala své sousedy. Připravila se na to tak, že si ze školy vypůjčila pět lavic. Studia se zúčastnilo třicet lidí, ale chtělo  se jich tam dostat ještě více, a tak se studium od té doby vedlo na školním dvoře.

Lékař a jeho manželka z jednoho městečka ve státě Mato Grosso do Sul studovali Bibli a časem se začali podílet na kazatelské službě. Pohled na lékaře, který chodí dům od domu a mluví o Bibli, způsobil v tom městečku značný rozruch. Když průkopníci, kteří s těmito manželi studovali, museli z městečka odejít, lékař a jeho manželka byli jedinými činnými svědky, kteří tam zůstali. Sloužili jako pomocní průkopníci a později jako pravidelní průkopníci. Zpočátku pořádali shromáždění jen sami pro sebe, ale časem tam vznikl sbor, který měl deset zvěstovatelů. Tito manželé nyní slouží v brazilském betelu.

První sjezdové sály

Jak počet svědků Jehovových v celé Brazílii vzrůstal, začalo být stále obtížnější najít vhodná místa, kde bychom mohli pořádat sjezdy. K prvnímu pokusu získat vlastní sjezdové prostory došlo v Salvadoru ve státě Bahia, kde je po celý rok mírné, tropické podnebí. V roce 1975 byl na jednom údolním svahu postaven částečně krytý amfiteátr s tolika řadami betonových lavic, že stačily pro 4 000 lidí. Byl pojmenován „Sjezdový park“. Později v témže roce začala stavba sjezdového sálu v překrásném lesnatém kraji ve městě Ribeirão Pires ve státě São Paulo, asi 40 kilometrů od města São Paulo. Po letech tam byl vedle prvního sálu postaven další sál, který byl s tím prvním spojen průmyslovou televizí. V obou sálech je celkem 3 300 míst k sezení. V roce 1979 začala stavba dalšího sjezdového sálu v Duque de Caxias blízko města Rio de Janeiro.

Z těch, kdo pracovali na stavbě těchto sjezdových sálů, vyzařoval duch nadšení. Tento vynikající duch nahrazoval mnohým z nich chybějící zkušenosti a také nedostatek  vhodných strojů a zařízení. Například v Ribeirão Pires bylo nezbytné kopat do hloubky sedmi metrů, aby se získal pevný podklad pro položení základů. Použilo se hloubkové rypadlo, ale s tím se dalo pracovat pouze do poloviny potřebné hloubky. Zbytek se musel dodělat krumpáčem a lopatou. Takových hlubokých jam se muselo vykopat přes dvacet.

A co míchání a lití betonu? Pro stavbu v Ribeirão Pires nebylo k dispozici žádné zařízení na přípravu betonu ani automíchače. Natal Batulevicins, člen rodiny betel, vzpomínal: „Beton se míchal ve dvou starých míchačkách, které se plnily ručně. Odtud se na kolečkách odvážel tam, kde se betonovalo. Vinuly se tam řady 20 až 30 dobrovolných pracovníků tlačících kolečka. Na vyvýšených nebo obtížně přístupných místech pomáhal další pracovník, a to tak, že kolečko tahal hákem. Při betonování podlahových ploch se na práci, která často trvala celých 24 hodin, podíleli všichni dobrovolní pracovníci, i ti, kdo pracovali v kanceláři.“

Nová správa

Svědkové Jehovovi na celém světě zažili v roce 1976 význačnou změnu struktury organizace odboček. Od 1. února toho roku začaly působit výbory odboček. Dohledem na činnost v každé zemi byl místo jednoho dozorce pověřen výbor složený z duchovně vyspělých bratrů zastupujících vedoucí sbor. Všichni tito členové výborů jsou duchovně starší muži, pastýři Božího stáda.

Výbor odbočky v Brazílii tvořilo zpočátku sedm členů: Massasue Kikuta, John Kushnir, Augusto Machado, Karl Rietz, Amaro Santos, Heinrich Selbert a Fred Wilson. V následujících letech musel z Brazílie odejít kvůli svým rodinným povinnostem bratr Selbert a v roce 1988 zemřel bratr Kushnir. Ostatní slouží ve výboru nadále a šestým členem výboru byl v roce 1995 jmenován Östen Gustavsson. Ke  konci roku 1976 se někteří členové výboru brazilské odbočky společně se zástupci odboček z celého světa zúčastnili v New Yorku schůzek pořádaných vedoucím sborem. Schůzky sloužily k tomu, aby se členové výborů ještě lépe seznámili se svými povinnostmi, se členy vedoucího sboru a se světovým ústředím.

Získáváme větší užitek ze sjezdů

V roce 1976 se také začala věnovat pozornost nezbytnému zlepšení zvukových aparatur používaných na sjezdech. Předtím se používaly zesilovače, reproduktory a tlampače určené pro malé prostory. Někdy bylo na jednom sjezdu použito několik takových různých zařízení a některá z nich byla hodně stará. K čemu to vedlo? Ke špatnému přenosu zvuku a k častému přerušení programu.

Zlepšení této situace si vyžádalo léta práce a mnoho nového zařízení. Nyní může na většině sjezdů každý dobře slyšet a může se těšit z duchovního programu. To je velmi důležité, když si uvědomíme, že v roce 1995 se v 82 různých městech  konalo 158 oblastních sjezdů a že těch 724 849 návštěvníků vynaložilo mnoho času, energie a prostředků na to, aby se mohli sjezdu zúčastnit. Zasloužili si co nejlepší ozvučení, aby mohli mít z programu plný užitek. Krajského dozorce v Riu Grande do Norte velmi potěšilo, jakých výsledků se v této oblasti dosáhlo, a v roce 1994 napsal: „S radostí vám oznamuji, že ozvučení na našem oblastním sjezdu bylo vynikající, a proto bratři sledovali program velmi pozorně a dělali si hodně poznámek.“

Jakou kvalitu však má ozvučení sálů Království po celé Brazílii? V roce 1993 bylo v celé Brazílii uspořádáno více než 100 zvláštních programů, na nichž byly předloženy praktické rady, jak zlepšit kvalitu ozvučení na sborových shromážděních. Tyto přednášky vyslechlo více než 9 000 bratrů a jeden instruktor vyprávěl: „Ve Floriano ve státě Piauí se přednáška konala v období velkého sucha a bratři byli tehdy v obtížné finanční situaci. Přesto přijeli všichni, kdo byli pozváni! Někteří tam cestovali více než 12 hodin.“

Omezení svobody v Cachoeiras de Macacu

V důsledku nepochopení ze strany úředních činitelů občas vyvstaly překážky. V Cachoeiras de Macacu ve státě Rio de Janeiro, v neděli 13. června 1976, zapečetili policisté na příkaz vydaný tamním soudcem sál Království. Na území spadajícím pod správu tohoto města bylo také úplně zakázáno kázání o Království. Z jakého důvodu?

Dva dny před tímto zákazem si sedmnáctiletý chlapec způsobil zranění při neopatrném zacházení s puškou. Byl převezen do nemocnice, kde mu zjistili vnitřní krvácení a akutní anémii. Chlapcův otec žádal lékaře, aby pro záchranu jeho syna udělal všechno, co může, aby mu však v žádném případě nedal transfúzi krve. Je smutné, že chlapec v průběhu operace zemřel, a to přes to, že mu v rozporu s výslovným  přáním jeho otce byla podána krev. Proběhlo soudní vyšetřování, aby se zjistilo, kdo je za smrt chlapce zodpovědný. Soudci ovlivnění zkreslenými zprávami v novinách nařídili uzavřít sál Království. S pomocí čtyř právníků podal dozorce místního sboru, Ladislav Lehký, žádost o vydání jiného soudního příkazu. Dne 26. října byla žádost konečně projednána. Jeden z právníků, bratr Orlando do N. Paula, využil vhodnou příležitost a rychle případ ústně přednesl. Soudci se jednomyslně usnesli vydat příkaz, kterým se rušilo původní nařízení a který povoloval znovu používat sál Království a pokračovat v kázání o Království. Svoboda vyznání byla opět potvrzena!

Příští rok byl na oblastním sjezdu „Radostní pracovníci“ přednesen proslov, ve kterém byl znovu zdůrazněn Jehovův požadavek, že s krví se má zacházet jako s něčím posvátným. (3. Mojž. 17:10, 11; Sk. 15:28, 29) Při této příležitosti byla uveřejněna brožura Svědkové Jehovovi a otázka krve. Během kampaně, která probíhala v dubnu a květnu 1978, se brožura předávala soudcům, právníkům, lékařům, zdravotním sestrám a úředníkům v nemocnicích ve snaze pomoci jim porozumět postoji svědků Jehovových a respektovat ho. Bratrům bylo doporučeno, aby výtisk brožury dali svému ošetřujícímu lékaři. Kromě toho však byli určití bratři pověřeni, aby brožuru s průvodním dopisem předali lékařům a jiným odborníkům, které se jednotlivým zvěstovatelům nepodařilo zastihnout. V Brazílii bylo tehdy více než 70 000 lékařů. Byl to rozsáhlý projekt a byl úspěšně uskutečněn, ale bylo nutné udělat ještě více. Této záležitosti se měla znovu věnovat pozornost později.

Příprava na další vzrůst

V dohledu byl další vzrůst počtu hlasatelů Království a také rozmach jejich svědecké činnosti, a bylo nutné se na to  připravit. (Srovnej Izajáše 54:1–3.) K tomu, aby se mohla vyrábět potřebná literatura, bylo nezbytné nahradit knihtiskové rotačky modernějšími, rychlejšími ofsetovými rotačkami. To vyžadovalo větší pracovní prostor. Problém měla dočasně vyřešit přístavba ke sjezdovému sálu v Ribeirão Pires, která byla dokončena v roce 1975. Tam jsme měli prostor pro skladování určitého množství papíru. Bylo však naprosto jasné, že musíme najít další pozemek, aby se domov betel i kanceláře odbočky a tiskárna mohly rozšířit.

Uvažovalo se o možnosti koupit další pozemek blízko již existujících budov ve městě São Paulo, ale to bylo kvůli zákonům o územním plánování a vysoké ceně pozemku neproveditelné. Jiným možným řešením bylo přestěhovat odbočku na úplně jiné místo. Vedoucí sbor doporučil, abychom hledali pozemek mimo město São Paulo. Po zvážení několika možností byl v srpnu 1977 zakoupen pozemek o rozloze 115 hektarů na území pod správou města Cesário Lange ve státě São Paulo, ve vzdálenosti asi 150 kilometrů od města São Paulo.

‚Máte příliš skromné cíle!‘

Bezprostředně potom, co jsme pozemek koupili, jsme rozeslali žádost o dobrovolné pracovníky, kteří by pomohli připravit terén pro stavbu. Vypracované stavební projekty byly předloženy také vedoucímu sboru. Domnívali jsme se, že jsme do svých plánů zahrnuli dostatek prostoru poskytujícího možnost rozšiřování na dlouhou dobu dopředu. Vlastně jsme si mysleli, že naše plány jsou možná až moc smělé. Avšak odpověď od vedoucího sboru nás všechny velmi překvapila: ‚Máte příliš skromné cíle! Měli byste stavět asi ve dvojnásobném rozsahu, než máte v plánu.‘

Výsledkem byl projekt, který počítal s pětkrát většími prostorami pro obytné místnosti i pro tiskárnu a kanceláře,  než jsme měli v São Paulu. Bylo to nutné? Ano, protože od roku 1977 se počet svědků v Brazílii zčtyřnásobil a počet hodin věnovaný každý rok kazatelské službě je asi šestinásobkem toho, co byl tehdy.

Bylo dohodnuto, že budovy nové odbočky postaví jedna stavební firma. Ale některé nezbytné stránky stavební činnosti zajišťovali také naši bratři. Bratr Paulo Tinoco Carneiro, stavební inženýr, se i se svou rodinou přestěhoval z města Salvadoru na místo poblíž staveniště. Asi 150 dalších svědků, včetně několika členů rodiny betel, vykonávalo pomocné práce, například vyráběli hliníkové okenní rámy, připravovali jídlo pro pracovníky a také prováděli údržbu a úklid. Ve vrcholném období stavby se podávala tři jídla denně více než 1 000 pracovníkům. To nebyl malý úkol!

Stavební firma zaměstnávala mnoho mužů, a to byl skvělý obvod pro kazatelskou činnost po večerech a o víkendech. Jeden bratr za měsíc rozšířil mezi pracovníky více než 80 kusů Mojí knihy biblických příběhů. Byla zavedena biblická studia a šest pracovníků dospělo až ke křtu. Jeden z nich nyní slouží jako člen brazilské rodiny betel.

Přijímáme další úkoly

Stavba nových budov odbočky s sebou nesla další úkol. O tomto úkolu pak mluvil Max Larson ze světového ústředí při své návštěvě Brazílie v roce 1980. Na stadiónu Pacaembu v São Paulu přednesl podnětný proslov, v němž zdůraznil, že v každé zemi je nutné, aby bratři finančně podporovali kazatelskou činnost i stavbu tiskáren a domovů betel na příslušném území. Zhostí se tohoto úkolu dobře i brazilští bratři? Brazílie se potýkala s vážnou hospodářskou krizí, se stoupající inflací a s nezaměstnaností. Přesto byla odezva vynikající. Sbory i jednotlivci pravidelně přispívali dobrovolnými dary, aby bylo možné dokončit stavbu a instalovat potřebné  zařízení. Bratři projevovali takovou štědrost, která připomínala atmosféru panující ve starověkém Izraeli, když se v době krále Davida plánovala stavba jeruzalémského chrámu. (1. Par. 29:3–9)

Stěhování 225 členů rodiny betel a veškerého tiskárenského zařízení ze São Paula do Cesário Lange začalo v srpnu 1980. Musel se převézt náklad, který zabral více než 160 nákladních automobilů. Pak se nainstalovalo zařízení a nastalo období přizpůsobování se novému prostředí.

Zasvěcení se konalo 21. března 1981. Programu se zúčastnil člen vedoucího sboru Lloyd Barry a přednesl proslov k zasvěcení. Citoval v něm překrásná slova, která král Šalomoun pronesl při zasvěcení jeruzalémského chrámu, a vysvětlil, že všechna zásluha a sláva za tyto nádherné budovy betelu patří Jehovovi Bohu. Potom bratr Barry ukončil proslov slovy:  ‚Tyto budovy byly postaveny jen kvůli tomu, že stále vzrůstá kazatelská činnost. A tak si kazatelská činnost od vás všech zasluhuje prvořadou pozornost.‘

V příštích měsících přicházely do betelu na návštěvu skupiny svědků Jehovových ze všech koutů Brazílie. Jenom během jednoho dne volna přijelo 12 000 návštěvníků v 300 autobusech a v desítkách automobilů.

Hosté mohli vidět, že kromě zabydlování nových budov se v odbočce děje ještě něco jiného. K důležitým změnám docházelo v oblasti tisku biblické literatury. V roce 1981 se v Brazílii začaly tisknout časopisy Strážná věž a Probuďte se! ve španělštině; ty byly určené k expedici do sousedních zemí, kde se mluví španělsky — do Bolívie, Paraguaye a Uruguaye. Brazilská odbočka tiskla nejen časopisy, ale kromě toho začala také tisknout a vázat knihy pro studium Bible. K tomu bylo potřeba opatřit mnoho nového zařízení a naučit se nové druhy odborné činnosti. V roce 1981 se zavedla do provozu nová knihařská linka a první vyrobenou publikací byla Ročenka na rok 1982 v portugalštině. Brzy nato byl vytištěn a svázán první ze čtyř svazků encyklopedie Aid to Bible Understanding (Pomůcka k porozumění Bibli). A začátkem roku 1987 prošla touto vazárnou nejdůležitější ze všech knih — Bible, Překlad nového světa Svatých písem v portugalštině.

Rozvoz literatury nákladními auty Společnosti

V roce 1982 byl rozšířen systém rozvozu literatury pomocí dopravních prostředků Společnosti, a to z toho důvodu, aby se snížily náklady na expedici publikací a aby se zajistilo, že se publikace dostanou do sborů. Tento systém byl v činnosti již od roku 1974, ale v roce 1982 do něj měly být zapojeny i sbory v severovýchodní části Brazílie — některé z nich byly vzdálené až 3 000 kilometrů.

 Nákladní automobily Společnosti v současné době rozvezou každé tři týdny 463 dodávek literatury a ujedou více než 30 000 kilometrů. Tak je literatura pravidelně dodávána více než 4 600 sborů. Rozvoz je rozdělen do dvanácti tras, z nichž nejdelší trvá 15 dnů a ujede se při ní přes 7 000 kilometrů. Řidiči jsou členy rodiny betel. Svědkové v různých sborech řidičům pohostinně poskytují ubytování ve své domácnosti a řidiči chodí na sborová shromáždění s místními bratry tam, kde mají zastávky na přenocování.

Pronikáme do odlehlých území

Při kázání dobré zprávy jsme se dále snažili pronikat do míst, kde se do té doby svědectví vydávalo jen málo nebo vůbec ne. Francisco Albuquerque a jeho manželka sloužili v roce 1976 jako zvláštní průkopníci v Tefé u Amazonky. Využívali svátečních dnů, aby kázali lidem, kteří v té době připlouvali lodí do města. Francisco dal jednou jistému mladému obchodnímu zástupci knihu Pravda, která vede k věčnému životu a vysvětlil mu, jak ji má studovat. Když se po dvou letech znovu setkali, Francisco zjistil, že mladý muž knihu studoval a že má správně podtrhané odpovědi. Bylo s ním zahájeno biblické studium a studoval jednou týdně. Na místo, kde ten mladý muž bydlel, se muselo jet dvě hodiny lodí, a proto dvakrát za měsíc jezdíval Francisco k němu domů a ostatní dva týdny jezdíval mladík k Franciscovi. Za krátkou dobu byl ten mladý muž pokřtěn a spolu s ním další čtyři muži. Mladík udělal z jedné místnosti ve svém domě sál Království a brzy nato v tom místě vznikl sbor.

V roce 1977 několik zvláštních průkopníků vydávalo svědectví v malých městech a v zemědělských oblastech ve střední části Brazílie a k bydlení jim sloužil obytný přívěs. Jeden z těchto průkopníků, Jair Paiva Ferreira, který je nyní  členem naší rodiny betel, vyprávěl: „Přívěs jsme obvykle zaparkovali v nějakém větším městě, které leželo uprostřed obvodu, a odtud jsme pak autem vyjížděli vydávat svědectví. Vstávali jsme brzy a po vydatné snídani jsme už v osm hodin byli v obvodu. Po celodenní službě jsme si vždy našli místo u řeky, vykoupali se a pak se navečeřeli. Spali jsme v autě, kde nás rušilo pouze šumění větru a cvrkot cvrčků. Bylo velmi příjemné probudit se a sledovat, jak kolem poletují papoušci. A velmi nás povzbuzovalo, když jsme viděli, jak lidé v obvodu prahnou po pravdě. Některým z nich jsme dali po jednom kuse od všech knih, které jsme s sebou měli. Jednou jsem za den rozšířil 48 knih a za měsíc jsem vykonal 109 opětovných návštěv, a stejně se mi nepodařilo znovu navštívit všechny zájemce. Bylo zavedeno hodně studií, a přestože mnoha lidem dělalo čtení potíže, pěkná řádka jich přišla k pravdě.“

Manželství — počestné před Bohem i lidmi

Kromě toho, že mnoho lidí neumělo číst a psát, v přijímání pravdy jim bránila ještě další překážka, a tou byl jejich manželský stav. Někteří nebyli schopni zaplatit si občanský i církevní svatební obřad, a tak se rozhodli pro církevní sňatek; ten byl ale z právního hlediska neplatný. Když tito lidé studovali Bibli, samozřejmě se dozvěděli, že svůj manželský svazek musí legalizovat. (Hebr. 13:4, 18)

V takové situaci byla jedna paní v Uberlândii ve státě Minas Gerais. Před sedmi lety se „vdala“ v katolickém kostele a její druh nyní nepovažoval za nutné jejich svazek legalizovat. Jak bude jednat? Jakmile více porozuměla Bibli, řekla svému partnerovi, že pokud on nebude chtít jejich svazek legalizovat, odejde od něho, i když ho opustit nechce. Když si její partner uvědomil, že žena tu záležitost bere vážně, nakonec s legalizací manželství souhlasil. Ihned po sňatku se dala pokřtít.

 Do roku 1977 v Brazílii neexistovalo opatření pro rozvod. A tak nikdo, kdo kdysi vstoupil do manželství, a potom svého partnera opustil a navázal vztah s jiným partnerem, neměl možnost svůj současný svazek legalizovat. Někteří žili ve svém druhém svazku tak dlouho, že již měli vnoučata. V souladu s tím, jak Jehova sám odpouští hříchy, kterých se lidé v minulosti dopustili z neznalosti, vedoucí sbor stanovil určitou úlevu pro zájemce, kteří byli v takové situaci — mohou se dát pokřtít, pokud podepíší prohlášení o věrnosti svému partnerovi a slíbí, že svůj svazek legalizují, jakmile to bude možné. (Sk. 17:30; Řím. 3:25) V určitém období bylo takových prohlášení v archívu Společnosti poměrně mnoho.

V jednom případě se jednalo o matku třinácti dětí. Osm let studovala Bibli, ale stále se jí nedařilo své manželství zlegalizovat. Potom podepsala prohlášení a bylo možné, aby byla pokřtěna. Když se její děti dozvěděly, co bylo spojeno s tím, aby splňovala požadavky pro křest, osm z nich se pustilo do studia Bible. Pět z těchto dětí bylo později pokřtěno a ostatní začaly chodit na shromáždění.

Konečně byl vydán zákon o rozvodu, a přestože od zákonné rozluky do rozvodu byla stanovena tříletá čekací lhůta, bylo možné řešit většinu případů těch, kdo podepsali prohlášení. V roce 1988 vláda čekací lhůtu zkrátila na jeden rok.

Zvláštní školení pro službu

V roce 1978 se opět věnovala pozornost školení sborových starších. Zvláštní výuku jmenovaným dozorcům poskytovala již od roku 1959 škola služby Království. V roce 1978 však byli všichni starší v Brazílii — bez ohledu na to, zda tuto školu již předtím navštěvovali, nebo ne — pozváni k účasti na zvláštním dvoudenním školícím programu.  V době školení bratři vedli biblické rozhovory o tom, jak se zlepšit ve své úloze pastýřů a učitelů stáda, jakými způsoby inicitiativně řídit evangelizační činnost, jak udržet sbory duchovně a mravně čisté a také jak spolupracovat v radách starších. Této výuky se zúčastnilo téměř 7 000 starších. Od té doby se dále pravidelně konají doplňovací kurzy školy služby Království.

Ani na služební pomocníky se nezapomnělo. Od roku 1985 byly v Brazílii kurzy školy služby Království pořádány i pro ně. A od roku 1988 bylo možné školu služby Království pořádat nejen v sálech Království, ale i ve sjezdových sálech, a tak se kurzu mohlo společně účastnit velmi mnoho starších a služebních pomocníků. Posledního kurzu v roce 1995 se zúčastnilo 22 092 starších a 27 544 služebních pomocníků. Je to opravdu velká skupina ochotných mužů, kteří splňují biblické požadavky k tomu, aby mohli být pověřeni sborovými úkoly!

V roce 1978 však v Brazílii zahájila svou činnost ještě další škola — škola průkopnické služby. Dvoutýdenní školení proběhlo ve Fortaleze ve státě Ceará. Cílem této školy je pomáhat průkopníkům, aby upevňovali svůj vztah k Jehovovi, aby ještě přesněji chodili ve stopách Ježíše Krista a aby zvyšovali účinnost své služby.

Záznamy Společnosti ukazují, že v Brazílii během posledních osmnácti let probíhalo vyučování 1 650 tříd a že z tohoto vynikajícího opatření mělo užitek 39 649 pravidelných průkopníků. Ve snaze pomáhat průkopníkům z celé Brazílie se jen v roce 1994 školilo 187 tříd ve 107 různých menších i větších městech.

Za povšimnutí stojí, jaké úsilí někteří průkopníci vyvinuli, aby se mohli tohoto školení zúčastnit. Jedna sestra, která má nevěřícího manžela, vstávala každý den v pět hodin ráno,  aby ještě před vyučováním vykonala své povinnosti v domácnosti. Po skončení vyučování vždy ihned odešla, aby odvedla děti domů ze školy. Jiná sestra chtěla změnit termín své dovolené, aby se mohla tohoto školení zúčastnit. Její zaměstnavatel na to nechtěl přistoupit, ale sestra se ho snažila přesvědčit. Odpovídal stále totéž: „Není to možné!“ Sestra se ještě jednou pomodlila k Jehovovi o pomoc a pak řekla svému zaměstnavateli, že ze zaměstnání odejde. Proč? Zkrátka se toho školení musí zúčastnit. Taková upřímnost na zaměstnavatele mocně zapůsobila, takže nakonec se změnou termínu její dovolené souhlasil.

Paulo Azevedo, instruktor první třídy, v jednom rozhovoru řekl: „Škola průkopnické školy průkopníkům pomáhá, aby svůj obvod viděli z nového pohledu, protože zdůrazňuje,  že je velmi nutné projevovat o lidi v obvodu osobní zájem a brát v úvahu problémy, životní okolnosti, názory i přesvědčení každého z nich. Průkopníci, kteří si to vezmou k srdci, potvrzují, že je to podobné, jako kdyby propracovávali nový obvod.“

Misionáři pro Brazílii

Neocenitelnou službu při upevňování organizační struktury vykonali misionáři. První dva misionáři, absolventi první třídy školy Gilead, přijeli do Brazílie v roce 1945. Do roku 1967 vzrostl počet absolventů Gileadu v Brazílii na 76 a vrcholný počet 117 jich tam byl v roce 1974. Někteří z nich desítky let působili v krajské a oblastní službě — například Richard a Ruth Wuttkeovi a Eric a Christina Brittenovi. Během let sloužilo v Brazílii asi 250 misionářů z jedenácti zemí.

Celkově vzato lidé v Brazílii jednají s cizinci s úctou. Přesto přizpůsobování se jiné zemi, kde je odlišné podnebí, jídlo, řeč a zvyky, vyžaduje odhodlání a smysl pro humor. Sylvia Gustavssonová, misionářka ze Švédska, vzpomínala: „První opětovná návštěva, kterou jsme spolu s manželem Östenem v Brazílii vykonali, byla u jedné manželské dvojice v Belo Horizonte ve státě Minas Gerais. Mluvili jsme s nimi asi hodinu, a pak jsme řekli, že bychom měli odejít. Odpověď zněla: ‚Tak brzy?! Zůstaňte ještě chvilku!‘ Mysleli jsme si, že je rozhovor skutečně zajímá, a proto jsme se znovu posadili a návštěva pokračovala. Za půl hodiny jsme znovu řekli, že už musíme jít. ‚Tak brzy?! Zůstaňte ještě chvilku!,‘ opět na to řekli oni. To se odehrálo třikrát a nakonec jsme odešli skoro o půlnoci! Tato hra se opakovala i při dalších návštěvách, dokud jsme se nedozvěděli, že vyjádření ‚Tak brzy?! Zůstaňte ještě chvilku!‘ je pouhým zdvořilostním projevem ocenění návštěvy a nemusí znamenat, že by host měl ještě zůstat. Ti manželé měli naštěstí skutečný zájem o pravdu.“

 Misionáři z Brazílie jdou do jiných zemí

Misionáři, kteří přišli do Brazílie, zde vynikajícím způsobem pomáhali, a tak jsme měli velkou radost, když jsme se v roce 1982 dozvěděli, že také bratři z Brazílie budou požádáni, aby sloužili jako misionáři v jiných zemích. Koncem toho roku byly tři manželské dvojice přiděleny do Bolívie a od té doby bylo 90 brazilských bratrů a sester pozváno do misionářské služby v Angole, v Bolívii, v Mosambiku a v Paraguayi.

Některým z těchto brazilských misionářů pomáhali poznat pravdu jiní misionáři. To byl případ Átily Carneira z Beléma. Náboženství ho zklamalo. Když se setkal s misionářkou Delfinou Munguiaovou, projevil zájem o pravdu a začal  si od ní pravidelně brát časopisy. Za nějakou dobu zařídila, aby s ním třikrát týdně studoval Bibli jeden misionář. Hned potom, co s misionářem studoval podruhé, Átila začal jiným lidem vyprávět, co se dozvídal, a ještě před křtem vedl tři biblická studia. Po křtu sloužil jako pravidelný průkopník a později jako zvláštní průkopník. Nyní jsou s manželkou misionáři v Mosambiku.

Benjamim Silva a jeho manželka Iolanda také patří mezi brazilské misionáře, kteří slouží v Mosambiku. Mnoho let vykonávali průkopnickou službu v severní Brazílii. Podařilo se jim zvládnout dva velké úkoly — průkopnickou službu a výchovu dítěte. Když se jejich dcera Marta vdala, rodiče se dali k dispozici pro misionářskou službu. Marta dále slouží jako průkopnice, a všem třem členům této rodiny Jehova očividně žehná.

Záplavy v jižních státech

Křesťané již od prvního století poskytují svým bratrům hmotnou pomoc v době velkých těžkostí. (Sk. 11:29, 30) V roce 1983 byly jižní státy Paraná, Santa Catarina a Rio Grande do Sul zpustošeny prudkými záplavami. Hladina řeky Itajaí-Açu v Blumenau ve státě Santa Catarina stoupla o 16 metrů nad normál a voda zaplavila téměř celé město. Podle příkladu křesťanů z prvního století přispěli svědkové z jiných míst dodávkami humanitární pomoci — věnovali 43 tun potravin a 41 tun oblečení.

Touhu pomáhat příkladně projevil také João Vicentim Carrer, starší v Campo Grande ve státě Mato Grosso do Sul, ve městě vzdáleném 1 400 kilometrů od místa záplavy. Když viděl televizní záznam o záplavě, zatelefonoval do kanceláře Společnosti a zeptal se, jak může pomoci. Společně s jinými staršími shromáždili tři tuny potravin, šatstva, bot a léků od  sborů z Campo Grande. Ještě týž den se on a jeho syn vydali s věcmi určenými na podporu postižených na cestu do Blumenau.

Luiz Bognar, starší z Blumenau, který se podílel na rozdělování přivezených věcí, napsal: „S pomocí bratrů jsme k jednomu člunu přimontovali kola, aby se mohl pohybovat po vodě i po naplaveninách, které vyčnívaly z řeky. Potom jsme se vydali pátrat po bratrech odříznutých od světa. Na některých místech byla hladina tak vysoko, že jsme museli přestříhat dráty elektrického vedení, abychom mohli pokračovat v cestě. Se mnou na člunu byli moji dva chlapci ve věku 10 a 12 let. Byli dobří plavci. Také jsem věděl, že na čluny, kde jsou děti, berou lidé větší ohledy.“

V jednom domě našli 16 lidí, kteří tam byli uvězněni již deset dní a vyčerpali už všechny zásoby potravin. Těsně před připlutím člunu rozebírali denní text a jeden bratr v komentáři řekl, že Jehova ve svém stanoveném čase jejich potřeby uspokojí. A to se skutečně stalo. V jiném domě bylo 22 lidí týden uvězněno v horním podlaží a v podkroví. Když uslyšeli zvuk blížícího se člunu, nejprve si mysleli, že by to mohli být zloději; potom však slyšeli, jak někdo volá: „Bratře Waltře Germere!“ Byli to bratři, kteří přiváželi pomoc. „Bylo to výborné svědectví pro sousedy, kteří nebyli Jehovovými svědky,“ vzpomíná Janis Duweová, která také byla v tom domě a nyní je členkou brazilské rodiny betel. To, co dostali, jim bohatě stačilo na mnohem delší dobu než na dva dny. Janis řekla: „Teprve za několik měsíců jsme si museli koupit nějaké trvanlivější jídlo.“

Průkopnický duch je nakažlivý

Svědkové Jehovovi si sice v hmotném ohledu vzájemně pomáhají, kdykoli nastane naléhavá situace, ale jejich základní  činností je kázání dobré zprávy o Božím Království. Vědí, že jedině toto Království navždy vyřeší nesčetné problémy lidstva. Pro zdůraznění této činnosti poslala v roce 1984 kancelář Společnosti každému zvěstovateli v Brazílii dopis. Začínal slovy: „Píšeme Ti tentokrát proto, že i Tebe chceme vyzvat, aby ses v dubnu podílel na pomocné průkopnické službě.“ Znamenalo by to věnovat se oznamování biblické pravdy lidem v okolí nejméně 60 hodin za měsíc. Byla ta výzva přijata? Předchozího vrcholného počtu 8 000 pomocných průkopníků bylo dosaženo v dubnu 1983, ale v odezvě na tuto výzvu se průkopnické služby zúčastnilo více než 33 000 zvěstovatelů, což bylo 21 procent z celkového počtu zvěstovatelů. A byl to opravdu nádherný měsíc teokratické služby!

Vyžadovalo to velké úsilí. Jeden bratr — řidič nákladního automobilu — se domluvil s jiným bratrem — zedníkem —, že spolu budou pravidelně chodit do kazatelské služby od půl sedmé do půl deváté večer, až jim skončí pracovní doba ve světském zaměstnání. Sestra, která pracovala doma jako švadlena, brzy vstávala, aby udělala svou práci před odchodem do kazatelském služby. Jednu matku osmi dětí, z nichž nejstaršímu bylo 12 let a nejmladšímu 5 měsíců, podporovala rodina — starší děti pomáhaly postarat se o ty mladší a manžel připravoval oběd. V jistém sboru, kde bylo 12 zvěstovatelů, jich pět sloužilo jako pomocní průkopníci. Patřili k nim i dva otcové rodin, z nichž jeden měl deset dětí a druhý čtrnáct. Oba bydleli asi patnáct kilometrů od města. Dvakrát týdně jezdili do města a pokaždé se devět hodin podíleli na kazatelské službě. Jiná sestra, která nemůže chodit, seděla v křesle na chodníku před domem, kde bydlela, a tam oslovovala kolemjdoucí.

Když někteří z těch, kdo během onoho měsíce sloužili jako pomocní průkopníci, okusili radost, jakou tato služba  přináší, přihlásili se do pravidelné průkopnické služby. (Žalm 34:8) V dubnu 1984 sloužilo v Brazílii 3 500 pravidelných průkopníků. Za šest měsíců jich bylo 4 200 a o rok později vzrostl tento počet na 5 400. Nyní je v Brazílii více než 22 500 pravidelných průkopníků. A mají skutečně velkou radost, že se v takovém rozsahu podílejí na nejdůležitější činnosti, která se dnes na zemi vykonává.

Simultánně vydávané publikace

V portugalském vydání našich časopisů do roku 1984 vycházely články o šest měsíců později než ve vydání anglickém. V tom roce však byly v Brazílii instalovány dvě ofsetové rotačky a také byl zaveden MEPS (mnohojazyčný elektronický systém fotosazby, který vyvinuli bratři ve světovém ústředí v New Yorku). Text se při překladu rovnou vkládal do počítače a program MEPS značně urychlil sazbu stránek. Na provoz a údržbu systému MEPS byli v New Yorku vyškoleni  Paul Bauer, Erich Kattner a Franz Schredl. V roce 1984 se tedy publikace vydávané v angličtině začaly simultánně tisknout i v portugalštině.

Ofsetové rotačky — z nichž každá je schopna vytisknout 32 000 časopisů za hodinu — věnovali bratři ze Spojených států. Na instalaci těchto rotaček dohlížel Harry Johnson z brooklynské rodiny betel. Nejprve jsme začali vydávat publikace simultánně. Krátce nato se již tisklo ve čtyřech barvách a na kvalitnější papír. Dosažené výsledky byly vynikající! Nikdy nepřišlo za jediný měsíc tolik žádostí o pravidelný odběr časopisů jako v červnu 1987, kdy jich přišlo 50 000. Počet žádostí o pravidelný odběr neustále vzrůstal až do dubna 1994, kdy dosáhl vrcholného počtu 87 238. Nyní každý měsíc tiskneme průměrně 3 500 000 časopisů v portugalštině a ve španělštině.

Lid, který zachovává ryzost, se schází v rekordním počtu

Další mimořádnou událostí roku 1985 byly naše oblastní sjezdy „Lid, který zachovává ryzost“, které probíhaly současně na dvou největších brazilských stadiónech — na stadiónu Morumbi v São Paulu a na stadiónu Maracanã v Riu de Janeiro. Tyto sjezdy se konaly ve dnech 23. až 25. srpna 1985 a zúčastnili se jich delegáti z jedenácti zemí. Byli tam i dva členové vedoucího sboru, John Barr a Lyman Swingle.

Veřejnou přednášku „Boží časy a období — K čemu směřují?“ přednesl John Kushnir k 162 941 posluchačům v São Paulu a Augusto Machado k 86 410 posluchačům v Riu de Janeiro. Celkem ji vyslechlo skoro 250 000 lidí. Bylo to téměř tolik posluchačů jako v roce 1958, kdy se v New Yorku sešli současně na dvou stadiónech delegáti ze 123 zemí. A to ještě nebyly všechny oblastní sjezdy, které v Brazílii probíhaly v roce 1985.

 Kromě těchto dvou mezinárodních sjezdů se na různých místech v Brazílii konalo 23 dalších oblastních sjezdů, jichž se zúčastnilo celkem 144 000 lidí a pokřtěno bylo 1 192 zvěstovatelů. Mezi pokřtěnými byla i jedna paní ze São Leopolda ve státě Rio Grande do Sul, které zahynulo nedávno při nehodě dítě, a proto se obrátila ke spiritismu. Přečetla si však brožuru Unseen Spirits — Do They Help Us? Or Do They Harm Us? (Neviditelní duchové — Pomáhají nám? Nebo nám škodí?) a ta na ni tak zapůsobila, že šla hledat místní sál Království. V sále přijala nabídku biblického studia a dělala rychlé pokroky ke křtu. Dnes slouží Jehovovi nejen ona, ale i její manžel a vnučka.

‚Shromažďují se‘ navzdory velkým vzdálenostem

Naši křesťanští bratři a sestry v Brazílii si opravdu váží biblické rady, aby se nepřestávali shromažďovat, a to tím více, když vidí, že se Jehovův den blíží. (Hebr. 10:24, 25) Někdy to od nich vyžaduje značnou námahu. Jeden bratr ze sboru ve Fazenda Taquari ve státě Bahia chodí pěšky 8 kilometrů, aby se dostal do sálu Království. Chodí tam, přestože kulhá a je mu 70 let. Bratři ze sboru Olindina ve státě Bahia chodí pěšky 16 kilometrů a v igelitové tašce si nosí oblečení, aby se mohli převléknout, když si to, co mají na sobě, namočí při přechodu řeky. Několik rodin v Pará chodí šest kilometrů pralesem, kde často vidí stopy jaguára. Také dvě rodiny, celkem patnáct lidí, ze sboru v Repouso do Amatari ve státě Amazonas chodí džunglí. Jeden dospělý jde vždycky vpředu a buší holí do stromů a do země, aby zahnal hady.

Jedna těhotná sestra šla pěšky 16 kilometrů s dítětem v náručí do sálu Království v městečku Axixá ve státě Tocantins vždycky, když se jí nepodařilo svézt se nákladním autem. Jiná sestra ve státě Bahia chce své malé děti s sebou vodit do  sálu Království, a tak děti naloží do dvou velkých košů a každý koš zavěsí na jeden bok oslovi, kterého vede.

Přestože ve sboru v Riu Badejo ve státě Amazonas podávalo zprávu pouze 9 zvěstovatelů, krajského sjezdu v Cruzeiro do Sul ve státě Acre se z toho sboru zúčastnilo 37 návštěvníků. Tito lidé šli osm hodin pěšky, aby mohli sjezd navštívit. Mezi nimi byla i jedna sestra s osmi dětmi, z nichž nejmladšímu bylo pět let. Jindy zase deset bratrů, kteří se chtěli zúčastnit svého krajského sjezdu ve Florianu ve státě Piauí, ujelo 100 kilometrů na kole. Jsou opravdu vděčni za duchovní opatření od Jehovy.

Obětaví pastýři stáda

Rychlý vzrůst počtu zvěstovatelů vyvolává potřebu dalších duchovních pastýřů, kteří by pečovali o Boží stádo. (Sk. 20:28; 1. Petra 5:2) Potřebují zde nejen starší, kteří by pečovali o jednotlivé sbory, ale také vhodné dozorce, kteří mají možnost upravit si život tak, aby mohli cestovat a poskytovat láskyplný dohled krajům a oblastem. Řada bratrů slouží jako krajští dozorci již více než 30 let. Každý rok vznikne průměrně dvanáct nových krajů a v celé Brazílii je nyní 326 krajských a 21 oblastních dozorců. Tito bratři projevují vynikajícího ducha, protože jsou ochotni sloužit kdekoli bez ohledu na to, jaké tam jsou podmínky.

Co to pro některé znamenalo? Opustili pohodlné byty a nyní se rádi spokojí s ubytováním v jakýchkoli podmínkách, kde žijí naši bratři. Podnebí je tropické, a tak se tito bratři musí smířit s moskyty a jiným hmyzem. Někomu je v posteli moc horko, a tak spí raději v houpací síti. Některé domy mají střechu, ale nemají stěny. V odlehlých územích je možné cestovat jen lodí, na koni, zchátralými autobusy nebo prostě pěšky.

 José Vertematti, který v sedmdesátých letech sloužil jako cestující dozorce v Maranhãu, napsal: „Abychom se s manželkou Mazolinou dostali do sborů v Sítio Ceará a v Guimarães, museli jsme dvě hodiny cestovat lodí a potom počkat na nějaký dopravní prostředek, který pojede kolem, protože autobusy tam nejezdily. Několikrát jsme se vezli nákladním autem — Mazolina v kabině a já nahoře na korbě plné prasat, kuřat a koz nebo pytlů mouky, rýže a fazolí. Kdykoli nákladní auto uvízlo v blátě, museli jsme vystoupit a tlačit. Pokud všechno dobře probíhalo, tato část cesty trvala asi pět hodin. Potom jsme šli další čtyři hodiny pěšky, než jsme se dostali do sálu Království.“ Místní svědkové si těchto návštěv nesmírně vážili.

Někteří bratři museli každý týden urazit 30 kilometrů, aby se dostali na shromáždění do sálu Království v Guimarães, což jim trvalo pět až šest hodin. Když byl ve sboru na návštěvě krajský dozorce, zůstávali ve městě celý týden, aby z jeho návštěvy měli plný užitek.

Některé kraje zahrnují velmi rozlehlá, řídce obydlená území. V osmdesátých letech patřily do jednoho kraje například státy Acre, Rondônia a části států Mato Grosso a Amazonas, což je území o stejné rozloze jako Španělsko. Když v tom kraji sloužil Adenir Almeida, navštívil sbor v Lábrea ve státě Amazonas. V tomto městě bylo mnoho lidí postiženo Hansenovou chorobou neboli malomocenstvím. Cestou do Lábrea musel bratr Almeida jet čtyři hodiny autobusem, přenocovat v penziónu a ráno společně s osmi dalšími cestujícími vylézt na korbu nákladního automobilu, který vezl láhve plné alkoholických nápojů. Po několikahodinovém cestování v parnu měli všichni cestující velkou žízeň. Jediná dostupná tekutina byla v těch lahvích. Bratr Almeida přiznává, že za těchto okolností bylo těžké odolat nabídce ostatních, aby se s nimi  napil z lahví, které ukradli z nákladu. Po desetihodinovém putování ve slunečním žáru, ve spoustě prachu a pak v dešti konečně dorazili do Lábrea. Tam už na něho čekali všichni členové sboru — dva zvláštní průkopníci a dva nepokřtění zvěstovatelé. V neděli ty dva zvěstovatele bratr Almeida s radostí pokřtil.

K ubytovnám, kde přespával svobodný bratr Wladimir Aleksandruk, který slouží jako krajský dozorce téměř 30 let, patřila jedna věznice. V roce 1972 navštívil jednu odloučenou zvěstovatelku, která měla nevěřícího manžela. Bydlela v malém městečku, kde nebyl žádný hotel, a tak si krajský dozorce zajistil přenocování ve věznici. Se smíchem vypráví: „Každý mě považoval za nového náčelníka policie, protože mě viděli, jak v obleku a kravatě libovolně chodím ven z věznice a zase dovnitř. Zpočátku jsem byl jediným obyvatelem, ale druhý den mi dělal společnost muž, který ukradl prase. Mohl jsem mu tedy vydat svědectví.“

Tito obětaví dozorci bez váhání uznávají, že jakékoli nepohodlí či nedostatek soukromí mnohonásobně vynahrazuje vřelá láska a opravdová horlivost bratrů.

Vydáváme se na západ

V průběhu osmdesátých let mnoho rodin z jihu uposlechlo výzvu „Jdi na západ, mladý muži!“ Mladí lidé se stěhovali do západní Brazílie, zejména do Rondônie, a tam hledali půdu vhodnou k obdělávání. Vláda nabízela tuto půdu zdarma. Do pralesa byly proklestěny asi 35 kilometrů dlouhé cesty, nazývané pásy, a půda po obou stranách těchto „pásů“ byla volně dostupná pro osadníky. To byl vynikající obvod pro vydávání svědectví.

Jistý holič, který byl příslušníkem jedné evangelické církve, v Pimenta Bueno ve státě Rondônia postavil kostel. Rozčílilo  ho však, když viděl, jak se mezi pastory jeho vlastního náboženství vedou spory o službu v kostele, v němž se vybere víc peněz. Dosud nikdy svědkům nenaslouchal. Jednoho dne však pozoroval zvláštní průkopníky, jak slouží na ulici, a když na nich viděl, že jsou velmi šťastní, uvažoval: ‚Proč jsem tak rozrušený, jestliže mám pravdu? A proč oni jsou tak šťastní, jestliže jsou „falešní proroci“?‘ Večer, aby ho nikdo neviděl, průkopníky navštívil a přijal nabídku biblického studia. To, co se dozvídal, na něj tak zapůsobilo, že průkopníky Jonase a Robsona Barbosa de Souza pozval, aby kázali 30 členům té církve, do které patřil. Několik z nich přijalo pravdu a kostel byl časem uzavřen. Krátce nato byl v tom místě opuštěn také katolický kostel, protože muž, který tam prováděl bohoslužby, se spolu se svou rodinou stal rovněž svědkem Jehovovým.

V době, kdy ten sbor poprvé navštívil krajský dozorce, tam bylo již 49 zvěstovatelů a na veřejnou přednášku přišlo 280 lidí. Sbor měl malý obvod a za krátkou dobu již všichni obyvatelé buď svědky byli, nebo se svědky studovali. Zvěstovatelé tedy museli jezdit nákladním autem do sousedních osad a tam kázat. Nákladním autem (s plachtou) jezdívali také na sjezdy do nejbližšího města, Pôrto Velho, vzdáleného 600 kilometrů.

Oblast kolem Amazonky

Vydávání svědectví v oblasti kolem Amazonky je mimořádně náročné, ale duchovní potřeby lidí, kteří tam žijí, není možné přehlížet. Toto území je větší než západní Evropa. Prales zabírá téměř polovinu Brazílie, žije v něm však pouze 9 000 000 obyvatel — asi šest procent brazilské populace. Některé úseky řek v této oblasti se opravdu podobají mořím. Například řeka Negro, jeden z hlavních přítoků Amazonky,  dosahuje u Manaus, hlavního města státu Amazonas, šířky 18 kilometrů, a ústí hlavního ramene Amazonky v deltě je široké 50 kilometrů. Amazonka je v mnoha ohledech považována za královnu světových řek.

V této oblasti není nijak neobvyklé, že se z jednoho města do jiného cestuje několik dní lodí. Dva zvláštní průkopníci, kteří byli přiděleni do města Eirunepé ve státě Amazonas, kde žije 20 000 lidí, napsali: „Cesta lodí do přiděleného města nám trvala 13 dní. Loď jsme považovali za část svého obvodu. Na lodi jsme rozšířili několik publikací a zavedli osm biblických studií, která jsme vedli dvakrát denně.“ V Amazonii je 213 zvláštních průkopníků, kteří lidem pilně pomáhají, aby měli užitek z Božího slova.

 Na palubě lodí Společnosti

Od roku 1991 někteří z našich zvláštních průkopníků používají loď jako součást svého běžného vybavení do služby. V tom roce Společnost pro tento účel pořídila dvě lodě. Jednou z nich je Boas Novas (Dobrá zpráva), která pluje po řekách Negro, Purus, Madeira a Solimões. Druhá, Proclamador das Boas Novas (Hlasatel dobré zprávy), krouží v ústí Amazonky kolem ostrova Marajó, který je velký jako Nizozemsko.

Na každou loď je přiděleno pět zvláštních průkopníků. Když dvě dvojice jsou ve službě, jeden průkopník zůstává na palubě, připravuje jídlo, uklízí a také hlídá loď před případnými útoky pirátů. Hlavním cílem průkopníků je dostat se k obyvatelům vesniček na březích řek a k dalším lidem, kteří žijí v chatrčích postavených na kůlech nebo v obydlích plujících po vodě.

Skoro ze všech příbytků slyší průkopníci na uvítanou „Entre!“ (vstupte!). Pak asi 40 minut nebo déle vydávají svědectví. Ve větších osadách zůstávají téměř dva měsíce a vedou zde studia se zájemci, často i několikrát týdně. Veřejná přednáška a studium Strážné věže většinou probíhají ve škole nebo v soukromém bytě. Jiná shromáždění se konají na lodi. Pokud někde lidé projevují opravdový zájem sloužit Jehovovi, zvláštní průkopníci dostávají za úkol zůstat tam a tento zájem prohlubovat.

Nedaleko Janauacá, asi tři hodiny cesty lodí od Manaus, postavili místní bratři neobyčejný sjezdový sál. Tady není žádný problém zajistit ubytování pro ty, kdo se sem zdaleka sjíždějí na sjezdy. Mnozí z nich žijí v obydlích plujících po vodě, a tak si svůj příbytek odtáhnou lodí přímo ke sjezdovému sálu, který stojí na ostrově, tam zakotví a vystoupí na  místo sjezdu. I když je v okolních sborech méně než 100 zvěstovatelů, na sjezdech bývá téměř 250 návštěvníků.

Pomáhal Indiánům poznat pravdu

Na Indiány, s nimiž většina lidí jedná velmi často neuctivě, dobře působí, že svědkové Jehovovi k nim mají úctu. Řada Indiánů dospěla až ke křtu. (Sk. 10:34, 35)

Hamilton Vieira sloužil na území, kde žijí Indiáni, jako krajský dozorce. Vzpomíná na jednu příhodu, kterou s nimi zažil. Ve své přednášce citoval z Lukáše 21:34–36 varování před „přejídáním a silným pitím“. Nejprve hovořil o „přejídání“. Když viděl, že pro jeho posluchače je obtížné pochopit, co to znamená, vysvětlil jim to. Indiáni byli překvapeni, a pak se začali smát. Představa přejídání byla pro ně velice směšná. Indiáni běžné loví ryby tak, že obklíčí hejno u jednoho břehu řeky, ale pak naloví jen tolik, kolik momentálně potřebují, nic víc. Jak je to však se „silným pitím“?

Je smutné, že mezi indiánským obyvatelstvem se běžně konzumuje nadměrné množství alkoholických nápojů. Ve zneužívání alkoholu je podporují lidé, kteří jim kupují pití a kterým připadá zábavné pozorovat směšné chování opilých Indiánů. Bratru Vieirovi se podařilo Indiánům vysvětlit, že stejně jako je pošetilé příliš mnoho jíst, je nesmyslné i příliš mnoho pít.

Návštěvník této oblasti musí mnohdy chodit po úzkých pěšinách pralesem a musí se učit držet rovnováhu při chůzi po kmenech stromů položených jako most přes úzké říční koryto. Tyto kmeny jsou většinou vlhké a kluzké. Bratr Vieira vzpomíná: „Nebylo pro mě snadné po nich chodit. Pro místní bratry to nebyl problém a nedělalo to potíže ani sestrám. Ty měly dokonce v náručí děti a uváděly mě do rozpaků, když mi nesly zavazadla, zatímco já jsem měl problém vůbec udržet rovnováhu.“

 Nečekaná pomoc

Důležitou úlohu při kázání dobré zprávy sehrály během sedmdesátých a osmdesátých let veřejné přednášky spojené s promítáním diapozitivů. Město Pataíba ve státě Bahia mělo pouze 1 500 obyvatel a malý sbor, ale na promítání diapozitivů přišlo 1 572 lidí. Jak k tomu došlo? Krajský dozorce Moacyr Soares vyprávěl: „Sál Království byl malý, proto jsem starším doporučil, aby požádali starostu města o dovolení použít tržiště na hlavním náměstí proti katolickému kostelu. Se starostovým svolením jsme odstranili stánky a vytvořili hlediště. Byl právě ‚Svatý týden‘ a od kostela mělo vyjít velké procesí v šest hodin odpoledne, kdy měla začít naše veřejná přednáška. Na procesí byli pozváni lidé z okolních měst, a protože ve městě nebydlel žádný kněz, procesí měl vést kněz odjinud. Kněz však cestou prorazil pneumatiku a nepřijel včas. A tak většina lidí, kteří přišli na procesí, navštívila místo procesí naši přednášku. Přednáška měla přiléhavý název ‚V čase konce přivádět mnohé ke spravedlnosti‘.“

Dvě stě tisíc zvěstovatelů!

V lednu 1987 počet zvěstovatelů Království v Brazílii překročil číslo 200 000 a vzrůst dále pokračoval rychlým tempem. Během roku 1988 vzniklo 367 nových sborů; v roce 1989 dalších 370 — každý den v průměru více než jeden sbor! Čím více pracovníků, tím více publikací! Tak nám bratři poslali na pomoc třetí rotačku, jejíž výrobní kapacita byla 38 000 časopisů za hodinu. Také bylo nezbytné zmodernizovat oddělení expedice, aby bylo možné vyřizovat tisíce objednávek literatury přicházejících od sborů.

Byly vypracovány plány pro přístavbu k současné tiskárně, díky níž by se pracovní prostor zvětšil z 27 000 na 42 000 čtverečních metrů. Stavbu, která začala v prosinci 1988, prováděla stavební četa z betelu pod odborným vedením  několika mezinárodních služebníků — všichni byli dobrovolní pracovníci.

Pomoc od bratrů z jiných zemí

Byli jsme velmi rádi, že jsme mezi sebou měli 35 kvalifikovaných bratrů z jiných zemí, kteří nám pomáhali s rozšiřováním tiskárny a pracovali na stavbě dalších obytných budov. Někteří z těchto bratrů a sester sloužili tímto způsobem řadu týdnů, jiní řadu měsíců a několik z nich déle než šest let. Jejich přítomnost byla povzbudivá a podnětná a díky jejich odborným znalostem velmi přínosná.

Někteří z těchto mezinárodních služebníků byli mladí, jiní byli již prarodiči. Do této druhé skupiny patřili Keith Colwell a jeho manželka Rae Etta, kteří přijeli v březnu 1989 jako první. Bylo jim přes padesát let. Keith říká: „Není pro nás snadné žít tak daleko od našich dvou dcer a zeťů, od čtyř vnoučat a od mých rodičů. Někdy uvažujeme o návratu domů a o tom, že budeme normálními ‚prarodiči‘, ale pokud můžeme být užiteční a pokud ještě máme sílu, s radostí řekneme ‚Tady jsem! Pošli mě!‘ (Izajáš 6:8).“

Také Darwin Harley a jeho manželka Shirley sloužili v Brazílii téměř šest let. I oni tesknili po svých čtyřech dětech a osmi vnoučatech. Přesto však byli rozhodnuti stavět Jehovu na první místo ve svém životě a dávat v tom příklad svým dětem. A tak, když nejmladší z jejich dětí vstoupilo do manželství, Darwin a Shirley už neměli pochybnosti o tom, co mají dělat. Požádali, aby mohli trvale sloužit jako mezinárodní služebníci. I když je jim nyní již více než 60 let, procítěně říkají: „Jsme vedoucímu sboru vděčni, že nám dal příležitost sloužit Jehovovi tímto zvláštním způsobem.“ Mnoho očí se zalilo slzami, když se brazilská rodina betel musela se všemi těmito věrnými služebníky z jiných zemí rozloučit. Někteří z nich se vrátili domů, ale jiní odešli na nová působiště.

 Kněz poznává pravdu

Na prvním místě mezi velkolepými věcmi, jež Jehova v Brazílii dělá, je osvobozování lidí, kteří byli úzce spojeni s falešným náboženstvím. Jeden svědek Jehovův se v autobuse posadil vedle Ademira de Oliveiry, který deset let sloužil jako kněz brazilské katolické církve. Rozvinula se rozprava o významu slova „peklo“. Ademir o tom rozhovoru později přemýšlel, a když četl naše časopisy, začal pravdu jasněji chápat.

Začal v kostele vyučovat, že Jehova je Bůh a že je špatné používat obrazy. Uvědomil si však, že nejedná podle toho, co káže — obrazy totiž v kostele stále zůstávaly. Když mu během deseti měsíců zemřeli otec i matka, začal mít pocit, že ho Bůh trestá za úmysl opustit katolickou církev. Při pohřbu své matky však pochopil, že Jehova je jediný, kdo může matku znovu vzbudit k životu. V roce 1989 šel poprvé na shromáždění do sálu Království a od té doby tam  chodí pravidelně. Opustil katolickou církev a za první měsíc, kdy sloužil jako sborový zvěstovatel, uvedl ve zprávě 60 hodin a 12 rozšířených knih Můžeš žít navždy v pozemském ráji. Po křtu se stal pravidelným průkopníkem a nyní slouží jako starší v Jundiaí ve státě São Paulo.

Odpovědi na otázky, které kladou mladí lidé

Mladí lidé potřebují pomoc, aby mohli přijatelně sloužit Jehovovi. (Kaz. 12:1) Na oblastních sjezdech „Zbožná oddanost“, které se konaly v roce 1989, k tomu byla poskytnuta užitečná pomůcka. Jedna patnáctiletá dívka napsala: „Na začátku programu bylo oznámeno, že by se všichni mladí návštěvníci ve věku deseti až devatenácti let měli posadit do předních řad před pódium. Všichni jsme byli velmi vzrušeni a vrtalo nám hlavou, co se bude dít. Na konci programu, po skončení nadšeného proslovu, řečník oznámil, že každý mladý člověk dostane darem knihu s názvem Otázky mladých lidí — Praktické odpovědi. Bylo to opravdu moc vzrušující! Byla jsem tak šťastná, že se mi chtělo plakat. Přesně to jsme potřebovali. Od té doby jsem se do té knihy často dívala a hledala v ní rady. Tento cenný dar od Jehovy nás dobře vyzbrojil, abychom zvládali tlaky současného systému.“ Na 108 oblastních sjezdech uspořádaných v Brazílii bylo mladým bratrům a sestrám předáno více než 70 000 těchto knih.

Odhaduje se, že asi 35 procent z těch, kdo v Brazílii chodí na sborová shromáždění, jsou mladí lidé. Tito mladí lidé jsou denně vystaveni destruktivnímu vlivu hmotařského, nemravného světa. Potýkají se s náročným úkolem získat přiměřené světské vzdělání, aby se připravili na život v dospělosti, a zároveň získávají důležité vzdělání z Božího slova, které je může připravit na přežití do Božího nového, spravedlivého světa. Většina z nich tento náročný úkol zvládá. Mnozí slouží jako pomocní průkopníci i v době, kdy chodí do školy,  a jakmile ze školy vyjdou, hlásí se do pravidelné průkopnické služby. Jiní považují školu za svůj osobní obvod a při každé vhodné příležitosti tam vydávají svědectví.

Když jeden svědek v Minas Gerais navštívil školu a mluvil s jednou učitelkou, vyprávěla mu: „Měla jsem ve třídě dvě dívky, devítiletou a jedenáctiletou. Zjistila jsem, že jsou jiné než všichni ostatní žáci. Všimla jsem si, že při našich modlitbách tiše stojí s ostatními, ale modlitby neopakují. Když jsem se jich zeptala, zda se neumějí modlit nebo zda při modlení mají nepříjemný pocit, řekly mi, že Jehova Bůh nevyslýchá stále stejné modlitby a že když se my modlíme, ony se modlí potichu. Zeptala jsem se jich: ‚Jak se modlíte?‘ Starší dívka mi řekla: ‚Prosím, skloňte hlavu,‘ a pak se modlila. Děkovala Jehovovi za své rodiče, za jídlo, za učitelku, a modlila se dokonce za zdraví své matky, která je učila pravdu z Bible. Nemohla jsem zadržet slzy a musela jsem běžet do umývárny a tam se vyplakat.“ Na opětovné návštěvě se zvěstovatel dozvěděl, že rodina těch dívek se přestěhovala, protože v tom městečku nebyl sál Království. „Moc mi chybějí,“ řekla učitelka na závěr.

Pravda má moc měnit lidi

Boží slovo může svým mocným vlivem změnit lidem život. Například osvobozuje jednotlivce, kteří jsou zotročeni démony. To se stalo mladému muži ze São Paula, jehož rodina provozovala spiritismus. Od svých třinácti let měl na starosti spiritistické centrum (macumba), kam si mnoho lidí chodilo pro pomoc při řešení všech možných problémů — ať se jednalo o rodinu, o zdraví, o zaměstnání, nebo o známost. K rituálům, které se prováděly v noci na hřbitovech, patřilo nejen užívání bylinných směsí, ale také obětování zvířat — žab, kuřat a koz. Někdy se používaly lidské kosti ukradené na hřbitově. V roce 1990, kdy mu bylo 19 let, se ten  mladík poprvé setkal se svědky Jehovovými. Když pochopil, že to, co se od nich dozvídá, je pravda, svolal jedenáct spiritistických médií pracujících pod jeho vedením a vysvětlil jim, že spiritistické praktiky jsou v Bibli odsouzeny. Aby se zbavil útoků démonů, spálil všechny spiritistické předměty, které měl. Po pěti měsících studia Bible se stal zvěstovatelem a v prvním měsíci kazatelské služby vedl dvanáct biblických studií. (Sk. 19:19, 20) Většinu těchto studií vedl s lidmi ze svého okolí, kteří ho znali jako macumbeira (odborníka v macumbu). Po křtu sloužil jako pomocný průkopník, potom jako pravidelný průkopník a později jako člen brazilské rodiny betel.

Biblická pravda také hluboce ovlivnila život muže, který se dvacet let aktivně podílel na výročních karnevalových slavnostech. Dostával ceny za svou úlohu na proslulých karnevalových plesech v Riu de Janeiro. K jeho životnímu stylu patřilo nadměrné pití, hazardní hraní a kontakty s lidmi, kteří prováděli všechny možné nemravnosti. Když poznal pravdu, úplně změnil svůj způsob života. Nyní je služebním pomocníkem a své umělecké sklony uplatňuje při zdobení pódia na sjezdech.

Vášní jiného mladého muže v Riu de Janeiro byl fotbal. Tento mladík patřil ke skupině fanoušků organizované jedním fotbalovým klubem, ke skupině, která surově napadala fanoušky protihráčů. Na fotbalový stadión měl ve zvyku chodit ozbrojený revolverem nebo podomácku vyrobenou bombou. Téměř při každém utkání se zapletl do rvačky s fanoušky protihráčů a s policií. Nicméně jeden náš bratr, jeho bývalý spolužák, s ním zavedl biblické studium. Mladík pochopil, kdo jsou jeho skuteční přátelé a kdo je jeho největším nepřítelem. Dovolil biblické pravdě, aby změnila jeho osobnost, a pak se dal pokřtít.

 Také Pedro, mladý muž ze São Paula, vedl násilnický život. Zabýval se jedním druhem bojového umění zvaným capoeira (technika násilného napadení) a rád nosil střelné zbraně. Měřil téměř dva metry, měl atletickou postavu a neustále se zaplétal do rvaček. Jednoho dne však přijal nabídku biblického studia. Když vyslechl jednu biblickou přednášku v sále Království, uvědomil si, že by měl podstatně změnit svůj život. Zničil své zbraně a dospěl až ke křtu. Od té doby pomohl deseti členům své rodiny, aby společně s ním sloužili Jehovovi.

Může pravda někomu pomoci překonat plachost? To se stalo v případě jedné paní ze São Paula. Když poprvé uslyšela biblické poselství, obdivovala se všemu, co se dozvídala. Jenže chodit na shromáždění a účastnit se veřejného kázání dobré zprávy pro ni byly obrovské překážky. Proč? Z toho důvodu, že byla plachá a že měla strach ze svého manžela. Stále si však připomínala některé biblické texty, například Matouše 10:37, a nakonec sebrala odvahu podílet se na kazatelské službě. Chtěla se líbit Jehovovi, ale přesto si mnohokrát poplakala a bojovala s touhou přestat a jít domů. Po čase však pro ni začalo být vydávání svědectví stále snazší a mnohem radostnější. Její vytrvalost vedla k tomu, že její matka, pět bratrů i manžel poznali pravdu.

Problémy způsobené inflací

Jedním z velkých problémů osmdesátých let byla prudce vzrůstající inflace. Navzdory několika hospodářským programům však inflace stále vzrůstala, až v období od května 1989 do dubna 1990 dosáhla 6 584 procent. V průběhu několika měsíců ceny rostly denně o téměř 3 procenta! Koncem měsíce člověk potřeboval na nákup jedné a téže věci skoro dvakrát tolik peněz než na začátku měsíce. Ve snaze vyřešit  tuto situaci vláda v březnu 1990 zmrazila na osmnáct měsíců všechna bankovní konta. Také musela nejednou odstranit z peněz několik nul a vytisknout nové bankovky.

Inflace samozřejmě nebyla žádným novým problémem, ale v roce 1990 byla míra inflace už extrémně vysoká. Naštěstí jsme měli v odbočce dostatečnou zásobu papíru a jiných věcí potřebných pro tisk. Nakupovali jsme jenom to, co bylo nezbytně nutné, a ostatní nákupy jsme odkládali. Všech 800 členů rodiny betel souhlasilo s tím, že se nějakou dobu obejdou bez příspěvku na osobní výdaje. Povzbuzující také bylo, že bratři telefonovali a psali do kanceláře Společnosti a nabízeli dary a půjčky, aby odbočka mohla pokračovat v činnosti. Po několika měsících vláda dovolila neziskovým organizacím, jako je například naše organizace, aby obnovily normální provoz. Pro Společnost již krize skončila.

V průběhu tohoto obtížného období svědkové stále aktivně sloužili. Moudře vynakládali svůj čas, peníze i energii. Mnozí projevovali velkou vděčnost za Boží radu, aby hledali nejprve Království. (Mat. 6:33) Vedlo to k tomu, že v roce 1990 bylo dosaženo nových vrcholů v počtu zvěstovatelů, průkopníků a v množství rozšířené literatury. Jedenáctiprocentní vzrůst počtu zvěstovatelů, kterého bylo v tom roce dosaženo, nebyl od té doby překročen.

V době, kdy byla bankovní konta zmrazena, měl sbor Floresta v Joinvile ve státě Santa Catarina na kontě uloženou částku v hodnotě 100 000 dolarů, která byla určena na stavbu sálu Království. Bratři stavbu odložili, ale získané příspěvky jim umožnily nový sál postavit i bez peněz uložených v bance. Když byly finanční prostředky uložené v bance nakonec uvolněny, sbor mohl vedle sálu Království koupit pozemek na parkoviště a dalšímu sboru pomohl postavit sál Království.

 Učíme lidi číst Bibli s porozuměním

Žalmista popisoval šťastného muže také těmito slovy: „Jeho potěšení je v Jehovově zákoně, a v jeho zákoně si čte polohlasem dnem i nocí.“ (Žalm 1:2) Mnozí lidé však neměli příležitost chodit do školy, aby se naučili číst a psát. Dalo by se jim pomoci, aby zažili radost, o které se zmiňoval žalmista? Od roku 1958 byly v sálech Království pořádány zvláštní kurzy na pomoc těm, kdo neuměli číst a psát. V tomto vzdělávacím programu došlo k dalšímu kroku v roce 1970, kdy byla v portugalštině uveřejněna brožura Naučte se číst a psát. Dodnes se tak pomohlo více než 20 000 lidí — z nichž mnozí nebyli svědkové —, aby se naučili číst a psát.

I někteří lidé, kteří nejsou svědky Jehovovými, pozorují dobré výsledky těchto kurzů a váží si jich. Jeden nevěřící manžel v São Paulu poděkoval bratrům z místního sboru za to, jak jeho manželce pomáhali, aby se naučila číst. Náčelník policie z Ferros ve státě Minas Gerais poslal Společnosti pochvalný dopis za úsilí vynaložené na to, aby se vězňové v místní věznici naučili číst. V dopise stojí: „Svědkové Jehovovi spolupracují s tímto náčelníkem policie a ať to dělají z duchovního, nebo z hmotného stanoviska, jen když učí vězně číst. Jako drobounký déšť, který tiše padá, a přesto může způsobit rozvodnění řek, i oni dělají hodně pro to, aby se vězňové zařadili do společnosti.“

Čtení má samozřejmě tu největší hodnotu tehdy, jestliže člověk má potěšení v Božím slově a mluví o něm s jinými lidmi. Právě tak to dělá jedna čtyřiasedmdesátiletá sestra v Riu de Janeiro, která absolvovala kurz čtení a psaní a nyní je schopna učit pravdu mnoho lidí ve svém okolí.

Když byla uveřejněna brožura Naučte se číst a psát, zvěstovatelům bylo doporučeno, aby ji používali při vedení studií se zájemci, kteří takovou pomoc potřebují. Sonia  Springateová, která sloužila jako misionářka v Curitibě ve státě Paraná, jednoho dne požádala paní, které vydávala svědectví, aby přečetla Zjevení 21:4. Paní váhala a potom řekla: „Ne, přečtěte to vy.“ Při opětovné návštěvě Sonia zjistila, že paní neumí číst. Přestože ta žena byla velmi zaměstnaná pečováním o čtyři děti, bylo s ní zavedeno studium pomocí brožury Naučte se číst a psát. Zpočátku jí to nešlo, ale díky povzbuzování vytrvala a už za rok dovedla číst. Ta žena i její manžel jsou dnes pokřtěnými svědky a jejich děti dělají pěkné pokroky v pravdě.

I někteří, kdo číst umějí, potřebují pomoc, aby lépe chápali smysl textu. Za tímto účelem vznikly v roce 1990 v některých sborech skupiny pokročilých, kteří dostávali další pomoc ve čtení a v konverzaci. Taková pomoc je nyní poskytována téměř 6 000 svědků a výsledky jsou uspokojivé. Na začátku takového kurzu trvalo jedné sestře v Riu de Janeiro dvě hodiny, než si přečetla a pochopila látku určenou pro sborové studium knihy. Po dvouměsíčním školení se jí to podařilo již za 20 minut.

Zvláštní šíření časopisů

Pro svědky Jehovovy je velmi důležitým čtením látka obsažená v časopise Strážná věž. Tento časopis je určen k tomu, aby lidem, kteří milují pravdu, pomáhal porozumět Bibli. Vyvyšuje Jehovu Boha jako Svrchovaného Pána vesmíru a ukazuje, jak Boží Království vyřeší problémy lidstva. Přidružený časopis Probuďte se! poukazuje na hlubší význam současných událostí a povzbuzuje k důvěře ve Stvořitelův slib, že vytvoří pokojný a bezpečný nový svět. Svědkové Jehovovi touží sdělovat tyto cenné informace dalším lidem. Pro zvýšení počtu rozšířených časopisů a pro povzbuzení zájemců, kteří splňují požadavky, aby se mohli účastnit služby, bylo na státní svátek, na 1. května 1990, naplánováno  zvláštní rozšiřování časopisů. Sborům bylo doporučeno, aby si zorganizovaly kazatelskou službu na dopoledne, na odpoledne i na večer a aby ten den vyšly do služby celé rodiny společně.

Odezva byla vynikající! Například ze 125 členů jednoho sboru v Riu de Janeiro bylo 121 zvěstovatelů ve službě dopoledne a 118 odpoledne. V tom měsíci bylo v Brazílii dosaženo nového vrcholného počtu 288 107 zvěstovatelů a ve zprávě bylo uvedeno, že za ten jediný den bylo rozšířeno více než 500 000 časopisů. Od té doby byly uspořádány další zvláštní dny s časopisy a i ty přinesly dobré výsledky.

Oblastní sjezdy „Čistý jazyk“

Oblastní sjezdy jsou milníky v životě svědků Jehovových a na některé z nich jejich účastníci dlouho vzpomínají. Jeden takový oblastní sjezd se konal v São Paulu v srpnu 1990. Veřejnou přednášku, kterou současně přednášeli dva řečníci, si poslední den sjezdu „Čistý jazyk“ vyslechlo více než 134 000 lidí — 86 186 na stadiónu Morumbi a 48 220 na stadiónu Pacaembu. Sjezdu se zúčastnili členové vedoucího sboru C. W. Barber a A. D. Schroeder a také 2 350 zahraničních delegátů ze 14 zemí.

Po skončení posledního proslovu začali delegáti na obou stadiónech mávat kapesníky a šátky. Mnohé návštěvníky to tak hluboce dojalo, že plakali radostí. Brazilští svědkové byli svým křesťanským bratrům a sestrám, kteří přijeli z jiných zemí, velmi vděčni, že tuto velkolepou událost prožili s nimi.

Láska, jež se nápadně projevuje mezi Jehovovými služebníky, je důležitým činitelem, který pomáhá upřímným lidem poznat pravdu. (Jan 13:35) Bylo to tak i v případě jednoho mladého muže a jeho sestry, kteří se stavěli proti tomu,  že jejich ovdovělá matka studuje Bibli se svědky Jehovovými. Jeden starší navštívil rodinu a oba mladé lidi pozval, aby se v neděli odpoledne zúčastnili oblastního sjezdu v São Paulu. Zastavil se pro ně brzy, protože na stadiónu musel plnit své povinnosti dobrovolného pracovníka. Sjezd na oba mladé lidi hluboce zapůsobil. Mluvili o pořádku a čistotě na stadiónu, o tom, jak bylo všechno zorganizováno, a také o bouřlivých projevech lásky k hostujícím delegátům v závěru sjezdu. Přijali nabídku biblického studia, dělali pěkné pokroky a byli pokřtěni společně se svou matkou. Dnes je ten mladý muž služebním pomocníkem.

Výbory pro styk s nemocnicemi

Všichni svědkové Jehovovi, ať jsou nově pokřtění, nebo zkušenější, vědí, že důležitým křesťanským požadavkem je zdržovat se krve v jakékoli formě. (1. Mojž. 9:3, 4; Sk. 21:25) V roce 1984 bylo ustaveno několik výborů ze zkušených starších, jejichž úkolem je rozmlouvat s lékaři a vést seznam lékařů, kteří budou respektovat pacientovo rozhodnutí odmítnout transfúzi krve. Důležitost tohoto opatření se ještě více projevila v roce 1991, kdy byl v São Paulu uspořádán mezinárodní seminář výborů pro styk s nemocnicemi (HLC). Na seminář přijeli Eugene Rosam a Fred Rusk z Nemocničních informačních služeb v Brooklynu. Zúčastnilo se ho také více než 700 dalších bratrů, z nichž někteří jsou lékaři nebo právníci, a také členové HLC.

Na semináři se ukázalo, že se v této oblasti musí udělat ještě hodně práce. Výbory měly být reorganizovány a jejich členové měli začít navštěvovat lékaře a kolektivy zdravotníků, objasňovat jim náš postoj ke krvi a předkládat odborné články o bezkrevní léčbě. Členové výborů si dali za cíl vytvořit s lékaři vztah, který se bude vyznačovat „vzájemným porozuměním a spoluprací, a ne rozpory“. Po reorganizaci  se počet výborů snížil z 200 na 64 a počet jejich členů z 1 200 na 350. Výborů pak bylo sice méně, ale byly lépe vybaveny a působily ve městech s velkými zařízeními pro léčebnou péči.

V říjnu 1992 se naskytla příležitost informovat 1 300 lékařů z více než 100 zemí na XXII. mezinárodním kongresu o transfúzi krve v São Paulu. Organizátoři tohoto kongresu souhlasili s tím, aby sestra Zelita da Silva Souzaová, hematoložka, vystavila plakát, na němž bylo uvedeno 65 alternativ k léčbě krevní transfúzí. Pedro Catardo a Sergio Antão z betelu o tom vyprávěli: „Na začátku jsme se trochu obávali, jak budeme přijati, ale odezva více než 500 lékařů, s nimiž jsme se osobně setkali, byla velmi příznivá. Jeden z hlavních řečníků pečlivě prozkoumal plakát a články na výstavce. Později ve svém proslovu, který přednesl v hlavním sále, vyjádřil uznání za cenné informace získané ‚z nečekaného zdroje — od svědků Jehovových‘.“

V následujících měsících bylo navštíveno 20 regionálních lékařských rad a několik z nich lékařům doporučilo, aby se v případě, že vzniknou problémy spojené s krví, spojili s místním HLC. V průběhu minulých čtyř let se takových setkání uskutečnilo více než 600 a v seznamu spolupracujících lékařů je nyní zapsáno více než 1 900 jmen.

Je zajímavé, že mnozí lékaři v Brazílii, kteří chápou výhody alternativních, bezkrevních léčebných postupů, rádi navštěvují semináře, kde si o této záležitosti mohou pohovořit s jinými odbornými zdravotnickými pracovníky. Na semináře jsou zváni také někteří z našich bratrů, kteří jsou lékaři nebo členy HLC. Takový seminář se poprvé konal v Riu de Janeiro a potom v dalších městech. Regionální lékařská rada v Riu de Janeiro později vydala prohlášení doporučující alternativní léčebné postupy.

 „Na tu modlitbu nikdy nezapomenu“

Členové HLC poskytují velkou podporu nemocným bratrům a jejich rodinám. Zvláštní průkopnice Alaide Defendiová vyprávěla: „Moje sestra byla v únoru 1992 zraněna při automobilové nehodě v Curitibě ve státě Paraná. Lékař řekl, že bude žít jen tehdy, když přijme transfúzi krve. Zatelefonovala jsem HLC a za 15 minut přijeli do nemocnice tři bratři, všichni v obleku, kravatě a s aktovkou v ruce a předložili lékaři své navštívenky.“

Učinila se opatření, aby pacientka byla převezena do jiné nemocnice, vzdálené 40 kilometrů. Pro některé z těch, kdo odmítají transfúzi krve, je přijatelným prostředkem erytropoetin, syntetický hormon, který vyvolává zvýšenou produkci červených krvinek v kostní dřeni. Avšak lékař řekl, že v Brazílii není tento lék dostupný. Bratři se ale spojili s jedním členem HLC ze São Paula a tento bratr ještě ten den poslal lék letadlem. Sestra Defendiová na závěr řekla: „Když byl stav mé sestry velmi vážný, jeden člen HLC zůstal v nemocnici celý den; v kritické chvíli mě vzal stranou a řekl: ‚Pomodleme se k Jehovovi.‘ Na tu modlitbu nikdy nezapomenu.“

Návštěva v chudinských čtvrtích na kopcích kolem Ria

Svědkové Jehovovi jsou známí jako lidé opravdu oddaní Bohu a to umožňuje svědkům, kteří žijí v Riu de Janeiro v místech ovládaných obchodem s drogami, aby nadále sloužili i v těchto částech města. V těchto lokalitách je několik sborů a jak vysvětlil jeden starší, čím více bratři káží, tím lépe. Obchodníci s drogami bratry dobře znají a neobtěžují je. V chudinských čtvrtích na kopcích kolem Ria žije více než 200 000 obyvatel. Převážná většina těchto lidí nemá s drogami nic společného, ale jejich finanční situace jim nedovoluje, aby žili jinde.

 Starší, který bydlel v jiné části města, přijel autem do jedné chudinské čtvrti, aby v jednom z tamějších sborů přednesl veřejnou přednášku. Jakmile zaparkoval před sálem Království, objevili se dva ozbrojení mladíci a ptali se ho, kdo je. Když se představil jako svědek Jehovův a řekl, že přijel, aby přednesl veřejnou biblickou přednášku, mladíci ho vybídli, aby šel dál, a ujistili ho, že si nemusí dělat starosti o své auto, protože se ho nikdo ani nedotkne.

Krajský dozorce Francisco Duarte vyprávěl: „Jednou na konci shromáždění přišli do sálu Království obchodníci s drogami, aby bratry upozornili, že dojde k přestřelce. Moje manželka i já jsme se trochu polekali, ale zvěstovatelé si normálně dál povídali, přestože se ozývala střelba. Po chvíli se obchodníci s drogami vrátili a řekli nám, že můžeme odejít, protože střelba skončila.“

Není rozumné, jestliže někdo odjinud chodí v těchto čtvrtích bez doprovodu někoho z místních obyvatel. Také je nezbytné oblékat se tak, aby člověk nepřitahoval pozornost zlodějů. Bratra Duarta, přestože šel s jedním místním zvěstovatelem, zastavil nějaký muž a požádal o jeho hodinky. „Nejprve jsem si myslel, že to je přepadení,“ vyprávěl bratr Duarte, „ale ten muž dále řekl: ‚Vím, že jsi nový krajský dozorce, ale když budeš dál nosit tyhle pozlacené hodinky, někdo si bude myslet, že jsou zlaté a ukradne je. Nos moje hodinky a svoje si nech v kapse.‘ Byl to bratr. Po této příhodě jsem se naučil být opatrnější.“

Mladík, který patřil do gangu obchodníků s drogami a který začal studovat Bibli, poznal, že bude muset změnit zaměstnání. Ale jak? Věděl, že pokud někdo gang opustí, jeho kolegové ho obvykle zabijí — to je bezpečnostní opatření, aby tajnosti gangu nebyly vyzrazeny jiným lidem. Ten mladík však přesto sebral odvahu, modlil se k Jehovovi a šel  si o tom promluvit s vůdcem gangu. Vysvětlil mu, že studuje Bibli se svědky Jehovovými, přečetl mu nějaké biblické texty a řekl, že nemůže v gangu zůstat. Zjistil, že i vůdce gangu kdysi studoval Bibli. Mladík byl z gangu propuštěn bez nepříjemných následků a nyní je aktivním sborovým zvěstovatelem.

300 000 zvěstovatelů!

Jak přicházeli noví zvěstovatelé, sbory potřebovaly více literatury pro program biblického vzdělávání. Naše tiskárna již byla rozšířena, ale potřebovali jsme další prostor pro ubytování rodiny betel — pro dobrovolné pracovníky odbočky. Někteří mladí bratři obývali společné pokoje — v každém z nich bylo přes 20 postelí. V roce 1990 se tedy začala stavět budova služeb a dalších osm obytných budov s celkem 384 místnostmi. Také jídelna byla rozšířena, aby se do ní vešlo 1 500 lidí.

Na tuto výstavbu přijelo více než 1 000 dobrovolných pracovníků ze všech končin Brazílie. Někteří přijeli na několik týdnů, jiní na mnoho měsíců. Mnozí byli ve svém oboru odborníky. (Asi 130 těchto dobrovolných pracovníků se později stalo trvalými členy rodiny betel.) Z města Feira de Santana ve státě Bahia, které je odtud vzdálené 2 000 kilometrů, přijela skupina 23 bratrů ze 12 různých sborů. Najali si autobus a cestovali 40 hodin, aby týden pomáhali na stavbě. Se stavebními pracemi přijelo pomáhat také pětatřicet zkušených bratrů z jiných zemí. Velmi cenná byla také pomoc stovek bratrů a sester ze sborů blízko betelu, kteří tam pomáhali o víkendech.

Během roku 1991 počet zvěstovatelů překročil číslo 300 000. Za pouhé čtyři roky přibylo 100 000 zvěstovatelů. Zvětšení prostor odbočky bylo opravdu nezbytné.

 „Skutečně jste rychlí“

Rozmach kazatelského díla si také vyžádal další místa k uctívání. Během předchozích let byly postaveny sjezdové sály v Salvadoru ve státě Bahia; v Duque de Caxias ve státě Rio de Janeiro; v Ribeirão Pires, v Cosmópolis a v Sertãozinho ve státě São Paulo a v Betim ve státě Minas Gerais. Největší sjezdový sál v Brazílii stojí nedaleko města Vargem Grande Paulista ve státě São Paulo; stavba tohoto sálu byla dokončena v říjnu 1992. Krátce nato byl v Queimados ve státě Rio de Janeiro dostavěn další sál, kde je místo pro 4 000 lidí. V září 1993 bylo současně zasvěceno pět sjezdových sálů: ve městě Fortaleza ve státě Ceará; v Itaboraí ve státě Rio de Janeiro; v Quatro Barras ve státě Paraná; v Recife ve státě Pernambuco a v Sapucaia do Sul ve státě Rio Grande do Sul. V současné době používáme 16 sjezdových sálů a připravuje se stavba pěti dalších sálů.

V souladu s biblickým příkazem, abychom se nepřestávali shromažďovat, je kvůli velkému přílivu lidí podobných ovcím nezbytné stavět ještě další sály Království. (Hebr. 10:23–25) Pouze třetina sborů v Brazílii má své vlastní místo pro shromažďování a nové sbory vznikají mnohem větším tempem, než je tempo výstavby. Kromě toho postavení nového sálu Království trvalo v průměru tři roky. A tak jsme v roce 1987 začali vytvářet regionální stavební výbory složené ze starších, kteří měli zkušenosti se stavbou a mohli tedy pomáhat radám starších ve sborech. Praktické rady poskytovalo také stavební oddělení betelu.

K dalšímu významnému kroku došlo v roce 1992, kdy byl zahájen program rychlostavby sálů Království. Na první stavbě v Agudos ve státě São Paulo se podílelo 200 dobrovolných pracovníků a skupina 25 pracovníků z betelu. Stavba trvala tři týdny, ale od té doby se čas potřebný k postavení  takové budovy zkrátil na 16 dnů. Během služebního roku 1995 bylo dokončeno a zasvěceno Jehovovi celkem 129 nových sálů Království.

Pozorovatele vždycky udivuje, jakou rychlostí stavba probíhá. Koncem prvního týdne stavby jednoho sálu Království bratři překvapili pracovníka firmy, se kterou byla uzavřena smlouva na dodání okenních tabulek, když trvali na tom, aby přišel zasadit tabulky hned příští středu. „Nespletli jste se?“ řekl. „Příští týden nebudete mít postavené ani zdi, natož aby byly připravené na zasazení okenních tabulek.“ Ve středu přijel znovu, ale bez tabulek. Když viděl postavené a omítnuté zdi, v nich vsazené okenní rámy a nahoře střechu — to všechno za necelý týden —, trvalo mu asi pět minut, než slezl ze svého nákladního auta. Uznale řekl: „Skutečně jste rychlí!“ Potom odjel pro tabulky.

Jeden muž, který bydlel blízko místa, kde se stavěl sál Království, žasl nad rychlým postupem stavby a zeptal se: „Co  musím dělat, abych vám mohl pomáhat?“ „Nejprve s námi musíte studovat Bibli,“ zněla odpověď. Hned příští den s ním bylo zavedeno biblické studium.

Sdělovat poselství ve znakové řeči

Rychlý vzrůst nevede k ochabnutí zájmu o neslyšící či nevidomé lidi. Věnujeme pozornost jejich potřebám a to přináší vynikající výsledky. V roce 1992 byla v portugalštině vydána 336stránková kniha Znaková řeč určená k vyučování znakové řeči pro neslyšící. Kniha sjednocuje znaky používané mezi svědky Jehovovými v Brazílii a také se snaží odstranit znaky založené na babylónských představách. Jedním z těchto znaků byl posunek znázorňující kropení, což samozřejmě přesně nevyjadřuje křesťanské pojetí křtu ve vodě.

První sbor pro neslyšící nebo pro lidi s těžkou vadou sluchu vznikl v Riu de Janeiro v roce 1982. Nyní je v různých městech Brazílie šest takových sborů a 50 menších skupin. V roce 1994 se pro skupiny neslyšících tlumočilo do znakové řeči na osmnácti oblastních sjezdech. Na některých sjezdech tlumočníci představovali osoby vystupující v dramatizaci. V roce 1996 se na rozesmátých tvářích neslyšících brazilských svědků zároveň leskly slzy radosti, když dostali od Společnosti videokazetu, na kterou byla ve znakové řeči natočena celá brožura Co od nás Bůh vyžaduje? Videokazeta je velmi užitečná, protože mnozí neslyšící neumějí číst, ale znakové řeči rozumějí.

 Ochota bratrů, kteří v těchto sborech slouží jako starší, služební pomocníci a průkopníci, je chvályhodná. Naučit se znakovou řeč vyžaduje čas, úsilí a vytrvalost, ale výsledky za to stojí.

„Povzbudila mě, i když mě neviděla, neslyšela ani se mnou nemluvila.“ Tímto způsobem se obvykle vyjadřují ti, kdo znají Rosemary Varellovou, nevidomou a neslyšící sestru, která minulé tři roky sloužila jako pomocná průkopnice. Od narození je neslyšící, a z toho důvodu se nenaučila mluvit. Postupně ztrácela zrak a nyní je téměř slepá. Vyjadřuje se znakovou řečí a posunky druhých vnímá z dotyků jejich rukou.

Rosemary ztratila zrak dříve, než poznala pravdu, a ztráta zraku značně ovlivnila její komunikaci s manželem. Byla tak sklíčená, že uvažovala o sebevraždě. V té době se setkala s mladým průkopníkem Nilzou Carvalhoem, který umí znakovou řeč. Když se dozvěděla o Božím slibu zbavit lidi všech tělesných vad, přijala nabídku biblického studia. (Iz. 35:5) Brzy začala chodit na shromáždění sboru pro neslyšící v São Paulu. Bratři pro ni opatřili tlumočníka, který by na shromážděních seděl vedle ní a pomocí dotyků jí tlumočil to, co se říká na pódiu. Později přijal nabídku biblického studia i její manžel; přestal kouřit a oba byli pokřtěni v únoru 1992. Brzy po svém křtu začali pravidelně sloužit jako pomocní průkopníci. Rosemary vede až 20 biblických studií s jinými neslyšícími lidmi a zároveň se stará o svou domácnost.

Na pomoc zrakově postiženým Společnost začala v roce 1980 vyrábět publikace v portugalském Braillově písmu. V Brazílii je dnes k dispozici v Braillově písmu mnoho publikací Společnosti — včetně Bible a Strážné věže. Celá Bible v portugalském Braillově písmu zabírá 84 svazků — není to zrovna kapesní vydání! Jako pomůcka pro ty, kdo by se  chtěli Braillovo písmo naučit, byla vydána také příručka. Statistiky ukazují, že v Brazílii je více než milion lidí, kteří mají poškozený zrak.

Sucho na severovýchodě

Přestože sucho je v severovýchodní části Brazílie trvalým problémem, v roce 1993 byla situace mimořádně vážná. Na některých místech nepršelo už dva roky. Nejvíce byli postiženi lidé, kteří žijí na venkově a jsou závislí na tom, co sklidí. V Mumbabě ve státě Ceará stáli lidé ve dne v noci frontu na vodu z jediného pramene, který tam zbyl. V důsledku sucha byly v několika městech vydrancovány obchody a obchodní domy. Sbory ze São Paula, Ria de Janeiro a Curitiby chtěly bratrům z této oblasti pomoci, a tak poslaly čtyři velké nákladní automobily naložené 80 tunami jídla, oblečení a obuvi. Křesťané z těchto sborů projevili podobnou štědrost jako jejich křesťanští bratři ve Filipech v prvním století. Současně dostali pomoc bratři v 65 městech pěti států. (Fil. 4:14–17)

Strážný na jednom kontrolním stanovišti se řidiče nákladního automobilu zeptal, kolik si vydělá za to, že podniká takovou nebezpečnou cestu. Bylo to nebezpečné kvůli drancování. Jakmile strážný zjistil, že řidič je svědek Jehovův, řekl: „Tohle by udělal zadarmo jenom svědek Jehovův!“ Při jiné silniční kontrole řidič řekl, že je svědek Jehovův, a strážný ho požádal, aby mu ukázal svůj Dokument pro lékařskou péči i dokument svého spolucestujícího. Když oba dokumenty zkontroloval, řekl druhému strážnému: „Jsou to skutečně svědkové Jehovovi. Můžeš je nechat projet.“

Jeden muž ve státě Paraíba při pohledu na poskytovanou pomoc řekl: „Jiná náboženství jen mluví, ale vy pro své bližní opravdu něco děláte.“ Situace byla sice obtížná, ale bratry nedoháněla k zoufalství, protože věřili, že Jehova jejich  základní potřeby uspokojí. Jedna sestra napsala: „Nemůžete uspokojit naši touhu po dešti ani vyřešit náš problém s nedostatkem vody, ale díky pomoci, kterou jste poslali, jste posílili naši víru a důvěru, že nejsme sami na světě a že existují lidé, kteří na nás myslí.“ (Jak. 2:14–17)

„Sláva svědkům Jehovovým!“

Sjezdy jsou pro svědky Jehovovy mimořádně příjemným obdobím. Jestliže se však takové sjezdy konají v prostorách používaných ke sportovním akcím, mohou nastat nečekané problémy. Obtížná situace vznikla v roce 1992 v době oblastního sjezdu „Nositelé světla“ pořádaného na stadiónu Pacaembu v São Paulu. Smlouvu na použití stadiónu jsme uzavřeli na tři dny, ale někde jsou sportovní akce považovány za důležitější než cokoli jiného. Ve čtvrtek odpoledne — den před zahájením sjezdu — byli bratři upozorněni, že v neděli v šest hodin večer se na stadiónu odehraje fotbalové utkání mezi dvěma nejlepšími brazilskými kluby. Budeme tedy muset stadión vyklidit do čtyř hodin odpoledne.

João Fernandes, dozorce sjezdu, vyprávěl: „Neměli jsme na vybranou, i když byla podepsaná smlouva. V pátek večer jsme uspořádali schůzku s bratry z jednotlivých oddělení — z každého oddělení přišli tři bratři, tedy celkem 110 bratrů —, abychom připravili bleskurychlé vyklizení sjezdových prostor. Bude to vyžadovat bezvadnou spolupráci všech zúčastněných nejen při demontáži zařízení, ale také při jeho odvozu, aby se nijak nenarušil odchod 30 000 lidí ze stadiónu. Pódium a zvuková aparatura byly rozebrány během několika minut. Ostatní zařízení bylo odvezeno do budovy původního betelu v São Paulu, kde bylo vyčištěno a uskladněno. V 15.45, o něco déle než za hodinu po skončení programu, bylo všechno hotovo.“

 V průběhu sjezdového týdne někteří televizní komentátoři říkali, že se svědkům Jehovovým nepodaří předat stadión včas před příchodem fotbalových fanoušků. V nedělních sportovních zprávách se komentátor z jiného stadiónu zeptal komentátora na stadiónu Pacaembu: „Jak to vypadá se stadiónem? Splnili ti pobožní lidé svůj slib a vyklidili stadión včas?“ Odpověď zněla: „Ano, vyklidili! Nejenže odevzdali stadión včas, ale všude bylo čisto. Bylo příjemné vidět nejen uklizené sociální zařízení, ale také zametené tribuny. Sláva svědkům Jehovovým!“

Minisjezdy na odlehlých místech

V oblasti kolem Amazonky žijí odloučené skupiny zvěstovatelů a jednotlivé rodiny, pro které jsou místa, kde se konají sjezdy, příliš vzdálená. Mohou se tam dopravit jedině letadlem, které je moc drahé, nebo lodí, která je moc pomalá. Tito zvěstovatelé tedy vesměs nejsou schopni dostat se na oblastní ani na krajské sjezdy. To se týká i bratrů z Tabatingy ve státě Amazonas, kteří mají do Manaus — do nejbližšího města, kde se konají sjezdy — asi 1 600 kilometrů.

Vzhledem k tomuto problému se v roce 1990 zařídilo, aby během návštěvy krajského dozorce byl uveden zkrácený sjezdový program. Tyto minisjezdy nadále pomáhají bratrům v pěti městech ve třech různých krajích. Skupiny asi po 50 nebo možná až po 180 lidech se sejdou v sále Království — v případě, že skupina má sál Království —, nebo v nějakém jiném sále.

„Teď mohu být průkopníkem, že ano?“

Někteří z těch, kdo se nechávají pokřtít, projevují opravdu pěkné ocenění pro duchovní věci. V roce 1993 na malém sjezdu v Tefé u Amazonky si krajský dozorce Públio Cavalcante povšiml, že jedním z těch, kdo seděli na místech vyhrazených  pro uchazeče o křest, je mladý muž, kterého ještě nikdy neviděl. Na tom území je velmi málo bratrů, a tak krajský dozorce většinou všechny osobně zná. Zeptal se starších, zda tam ten mladý muž nesedí omylem. Na vysvětlenou řekli: ‚Ne. Bydlí odtud asi 35 až 40 hodin cesty lodí. Poznal pravdu pomocí dopisů. Jednou za šest měsíců ho v Juruá navštívil zvláštní průkopník a zůstal tam asi měsíc.‘

Krajský dozorce si šel později s mladíkem popovídat a během rozhovoru se ho zeptal, zda již někdy vedl nějaká biblická studia. ‚Ano, vedu 11 studií. Támhle je jeden z mých zájemců,‘ odpověděl mladík a ukázal na jiného mladého muže, který seděl v sále. Jak spolu dále rozmlouvali, ukázal krajskému dozorci další dva mladíky, se kterými studuje. Zájemci si sami zaplatili jízdné a cestovali více než 35 hodin, aby se zúčastnili sjezdu a byli přítomni u křtu svého přítele. Ještě ten den, kdy byl pokřtěn, se mladík zeptal zvláštního průkopníka: „Teď mohu být průkopníkem, že ano?“ Doposud se na tom území žádná shromáždění nekonala, ale když je nyní tento zvěstovatel pokřtěný, zvláštní průkopník má v úmyslu ho vyškolit, aby mohl vést shromáždění.

Kážeme v málokdy propracovávaných územích

Svědkové Jehovovi si nemyslí, že pokud mají určitý podíl na kazatelské službě, už to stačí a víc není potřeba. Uvědomují si, že příležitost slyšet dobrou zprávu musí dostat každý člověk. V Brazílii je mnoho měst, která nejsou přidělena žádnému sboru, a jsou ještě jiná, ve kterých se káže zřídka. Většinou jsou to malá, odlehlá města, nebo města, kam je obtížné se dostat. Průzkum provedený v roce 1990 ukázal, že v nepřidělených obvodech žijí 4 000 000 lidí a v dalším obvodu, který byl málokdy propracováván, žije  9 000 000 lidí. V tomtéž roce proběhla zvláštní kampaň, aby se s některými z těchto lidí navázal kontakt. Kampaně se zúčastnilo více než 2 000 zvěstovatelů a sloužili ve 177 původně nepřidělených městech. Později se do některých z těchto měst přestěhovalo asi 30 rodin, které měly tvořit jádro nových sborů.

Omezené finanční prostředky nejsou pro svědky nepřekonatelnou překážkou, když se jedná o to, aby se podíleli na takové činnosti. Starší ze čtyř sborů v Sobralu ve státě Ceará, v jedné z nejsušších a nejchudších oblastí v Brazílii, se v září 1993 sešli, aby posoudili, jak by bylo možné pravidelně propracovávat určitá města. Do té doby jim bylo přiděleno deset měst, která propracovali pouze občas. Autobusy na tato místa jezdily v takovém čase, že pro zvěstovatele bylo skoro nemožné se tam dopravovat.

Tato města leží v okruhu asi 130 kilometrů od Sobralu, a tak se starší rozhodli koupit ojetou dodávku, aby zvěstovatelé mohli jezdit do obvodu každý den — odjíždět ráno a vracet se večer. Když se sbory o tomto rozhodnutí dozvěděly, posílaly dobrovolné dary na zakoupení dodávky. „Vozidlo se nekoupilo z jednoho velkého daru, ale díky tomu, že na to vynaložili prostředky všichni,“ napsal Wilson P. Dias, jeden ze zúčastněných starších. Jiný bratr napsal: „Sbory věnovaly 2 000 dolarů, jeden bratr z Anglie daroval tutéž částku, a zbytek byl zaplacen ve splátkách.“

Tímto způsobem nyní slouží více než 50 zvěstovatelů a průkopníků, z nichž každý jezdí do obvodu určitý den v týdnu. Takto se dostanou asi ke 110 000 obyvatel. Podařilo se jim pomoci několika jednotlivcům, aby se stali hlasateli Království, a dalším, aby začali znovu sloužit. Ve čtyřech městech se nyní pravidelně konají shromáždění.

 Začátkem roku 1995 bylo brazilskou odbočkou navrženo a sledováno další opatření, díky němuž je možné dostat se k lidem žijícím v nepřidělených nebo ve vzdálených obvodech a starat se o ně. Určité sbory se domluvily, že budou platit výdaje pravidelných průkopníků, kteří budou ochotni šest měsíců sloužit v takových územích. Další sbory následovaly jejich příklad a výsledky jsou velmi povzbudivé. Dodnes již více než 340 pravidelných průkopníků dostalo za úkol sloužit ve 350 městech. Tam se již více než 300 lidem pomohlo, aby se stali zvěstovateli.

Hodně dobré práce zároveň dělá 1 400 stálých a dočasných zvláštních průkopníků. Mnozí z nich dostali za úkol spolupracovat se sborem, kde je nedostatek zkušených bratrů. Například o 90 zvěstovatelů v jednom ze sborů v Riu Branco ve státě Acre pečuje kromě zvláštního průkopníka pouze jeden místní starší. Většina zvláštních průkopníků však slouží v malých městech, kde nejsou sbory, a je potěšitelné vidět jejich vynikající práci.

Na činnosti ve vzdálených a málokdy propracovávaných obvodech se podílejí také bratři z větších měst. Bratři z Ria de Janeiro již devět let za sebou organizují skupiny zvěstovatelů, kteří v takovém obvodu působí několik týdnů. Skupina 68 bratrů a sester, která nedávno sloužila ve 20 městech ve státě Paraná, během svého sedmnáctidenního snažení ujela 2 500 kilometrů. Jak říká Georges Ghazi, jeden z organizátorů této skupiny, je jim líto jedině toho, že s těmito svědeckými výpravami nezačali dříve.

Obtížně přístupné obytné domy

Lidé žijící v nepřidělených obvodech nejsou jediní, k nimž je obtížné se dostat. Mnozí lidé ve větších městech dávají přednost bydlení v uzavřených areálech, v domech a bytech, které jsou důkladně zabezpečeny před zločinností.  Dostat se k těmto lidem je náročné, ale není to nemožné. Do jedné z takových budov poblíž São Paula se v osmdesátých letech nastěhovali manželé, kteří už nějaký čas sloužili celodobě. Považovali tuto budovu za svůj osobní obvod. „Když jsem chodila na nákupy nebo do banky nebo když jsem šla pro děti do školy,“ vypráví manželka, „vždycky jsem se připravila na setkání se sousedy.“ Později své sousedy opatrně, ale systematicky navštěvovala.

Ve škole na rodičovské schůzce jedna matka naší sestře vyprávěla, že její chlapec má problémy se soustředěním. Sestra té paní donesla časopis Probuďte se!, kde byl článek pojednávající o tomto problému, a to vedlo k biblickému studiu. Časem ta paní i její dvě dcery byly pokřtěny. Jiná sousedka naší sestry se zeptala, zda by nechtěla společně s ní shánět jídlo pro chudé lidi. Sestra jí řekla, že již lidem ve svém sousedství pomáhá, a vysvětlila jí, jak probíhají domácí biblická studia. Ta paní, její manžel a jejich osmnáctiletý syn začali studovat a nakonec byli pokřtěni.

Nabídku biblického studia přijala i jiná paní a její tři dospívající dcery. Manžel měl proti studiu námitky, i když se považoval za zbožného člověka. Jedna z dcer otci navrhla, aby šel na shromáždění a sám si to prozkoumal, a on souhlasil. Za několik dní naše sestra pozvala tu rodinu k sobě na oběd a oni přišli. K údivu všech se otec té rodiny rozpovídal o shromáždění, kterého se zúčastnil. Později přijal nabídku biblického studia. Dnes všichni členové této rodiny slouží Jehovovi.

Studovali i další lidé. Díky tomu v listopadu 1991 vznikl sbor, který se skládá pouze z lidí žijících v tomto uzavřeném areálu. Je tam 46 zvěstovatelů a na Památnou slavnost v roce 1995 přišlo 80 lidí. Pravda z Božího slova tedy může proniknout i do míst, kam je velmi obtížný přístup.

 Čtyři sta tisíc zvěstovatelů a přicházejí další!

Semena biblické pravdy se do Brazílie poprvé dostala téměř před sto lety poštou. Pak se asi za 25 let zařídilo, aby se publikace Watch Tower Society pravidelně v Brazílii překládaly do portugalštiny a aby se tiskly v Riu de Janeiro. Během dalších 25 let se v Brazílii stalo svědky Jehovovými asi 1 000 lidí a začali pravidelně oznamovat dobrou zprávu o Božím Království jiným lidem. Do dubna 1995 však počet zvěstovatelů Království v Brazílii vzrostl na více než 400 000. Mělo se tam snad udělat ještě víc?

Ježíš Kristus předpověděl, že poselství o Království se bude kázat „po celé obydlené zemi“, dokud nepřijde konec. (Mat. 24:14) Do jaké míry se to uskutečňuje v Brazílii? K prvním shromážděním, která tam pořádali svědkové Jehovovi (tehdy známí jako badatelé Bible), patřila shromáždění v São Paulu a v Riu de Janeiro. V těchto místech je dnes mnoho sborů plných lidí, kteří milují Jehovu a kteří mu slouží. Ve velkoměstě São Paulo je nyní 837 sborů; v Riu de Janeiro je jich 539 a v Salvadoru 276. V celé Brazílii je více než 6 650 sborů, v nichž jsou horliví Jehovovi svědkové. Lidé v mnoha brazilských městech mají příležitost slyšet poselství o Království často — v některých místech každý týden.

V malých městech a v zemědělských oblastech tak často každý člověk navštěvován není. Přibližně 350 malých měst (odhadem mají celkem 1 500 000 obyvatel) a také rozlehlé zemědělské oblasti v Brazílii nejsou přiděleny žádnému sboru. Na těchto místech se nevydává svědectví pravidelně, i když je snaha dostat se tam asi tak jednou za šest měsíců.

Mohlo by se snad pomoci dalším lidem, ať žijí ve větších městech, nebo v odlehlých územích, aby ocenili hodnotu biblického poselství? Ve snaze zapůsobit na srdce těchto lidí  zvěstovatelé vyvíjeli v dubnu a květnu 1995 mimořádné úsilí, aby se osobně setkali s co možná nejvíce lidmi a předali jim traktát Proč je život plný problémů? Těchto traktátů bylo vytištěno a posláno do sborů přes 34 000 000. Jeden muž dostal tento traktát a řekl: ‚Tu samou otázku jsem si kladl dneska ráno a mluvil jsem o ní i s jinými lidmi.‘ Jiná paní řekla: ‚Tuhle otázku si kladu mnoho let, ale nikdy jsem si nemyslela, že by na ni existovala odpověď.‘ Jiná žena napsala Společnosti: „Traktát se mi tak líbil, že Vás prosím o biblické studium. Děkuji mnohokrát.“

Svědkové Jehovovi v Brazílii se nedomnívají, že jejich práce skončila a že pro to, aby se tam podle Ježíšova prorockého příkazu vydávalo svědectví o Království, už nic víc udělat nemohou. Zjišťují, že i na místech, která zvěstovatelé navštěvují často, nejsou mnozí lidé doma. Tito lidé jsou možná v práci, na nákupech či na návštěvách nebo snad déle spí, aby si obnovili síly na další týden. Svědkové mají o tyto lidi zájem. Cestující dozorce v Porto Alegre ve státě Rio Grande do Sul chtěl tuto situaci řešit, a proto zvolil následující postup: Zjistil, že v chladných zimních dnech si lidé rádi trochu přispí, protože v posteli je nejtepleji. Chodívali tedy s jiným bratrem kolem domovního bloku a klepali na dveře pouze tam, kde byly patrné nějaké známky života. Jeden blok obešli devětkrát a pokaždé zastihli další lidi, kteří se právě probudili. V každém domě se jim podařilo rozšířit literaturu a tím byla otevřena cesta pro opětovné návštěvy.

Mnoho lidí v Brazílii projevuje zájem o Boží slovo a svědkové Jehovovi jim chtějí pomáhat, aby Bibli porozuměli a aby se dozvěděli, jak ji mohou uplatňovat v každodenním životě. V současné době vedou svědkové více než 500 000 domácích biblických studií s jednotlivci i s celými rodinami. Od roku 1995 svědkové Jehovovi zavedli vyučovací program s knihou Poznání, které vede k věčnému životu. Účelem tohoto  programu je pomáhat spravedlivě smýšlejícím lidem, aby poznali základní biblické nauky mnohem rychleji než v minulosti. Kromě těch, kdo přijímají tuto pomoc, jsou v celé Brazílii miliony lidí, kteří si od svědků rádi berou biblickou literaturu. To je vidět z čísel, která ukazují, že během služebního roku 1996 bylo rozšířeno 2 334 630 knih, 21 168 979 časopisů a 2 787 032 brožur.

Oblast teokratických zájmů našich brazilských bratrů a sester sahá daleko za hranice Brazílie. Mnoho průkopníků se odtud stěhuje tam, kde je potřebnější sloužit, do zemí, kde svědků není ještě tolik. Biblickou literaturou určenou ke kázání dobré zprávy se z odbočky v Cesário Lange zásobuje nejen Brazílie, ale také Angola, Argentina, Bolívie, Mosambik, Německo, Paraguay, Portugalsko a Uruguay. Bez ohledu na to, co se udělalo v minulosti, se zdá, že kázání dobré zprávy pokračuje rok od roku rychlejším tempem.

Je to velmi radostné!

S vydáváním svědectví po celé Brazílii je spojeno skutečně hodně práce. Ale tato práce je radostná. Kromě dobrých časů  jsou samozřejmě také náročné časy. Naše srdce je však rozradostněno, když na vlastní oči vidíme důkazy, že Jehova žehná činnosti svých věrných služebníků.

Erich Kattner dodnes vzpomíná, jak v letech 1939 a 1940, kdy vydával svědectví v zemědělských oblastech Brazílie, často spával pod širým nebem a místo polštáře používal tašku s literaturou. Tehdy bylo v celé Brazílii pouze několik set svědků. Jen málokdo z lidí, které navštívil, měl Bibli. Chtěl Bibli zájemcům opatřit, a tak chodíval do knihkupectví místní biblické společnosti, ale za nějakou dobu mu tam už žádnou Bibli neprodali. Bratr Kattner však říká: „Byl jsem rozechvěn a poctěn, když jsem se v roce 1963 v New Yorku zúčastnil sjezdu ‚Věčné dobré poselství‘. Tehdy byl v šesti jazycích, mimo jiné i v portugalštině, vydán Překlad nového světa Křesťanských řeckých písem. Byl jsem Jehovovi moc vděčný, že jsem ten překlad dostal v portugalštině a že budu mít možnost používat ho ve svém působišti v Brazílii.“ Od roku 1967 je v portugalštině dostupný celý Překlad nového světa, od 1. Mojžíšovy až po Zjevení. Pro biblickou vzdělávací činnost v Brazílii to je nesmírný přínos! Počet lidí, kteří v Brazílii aktivně chválí Jehovu, vzrostl ze 30 118 v roce 1963 na více než 436 000 v roce 1996.

Augusto Machado je vděčný za pomoc, kterou dostal od jedné z prvních misionářek poslaných do Brazílie. Také vzpomíná na první oblastní sjezd svědků Jehovových, kterého se zúčastnil. Sjezd se konal v Riu de Janeiro. Byli tam přítomni N. H. Knorr a M. G. Henschel z New Yorku. Návštěvníků bylo přesně 1 064. Jeden z proslovů měl název „Znamenitější cesta lásky“. „Potom, v roce 1958,“ říká bratr Machado, „jsem měl výsadu patřit k zástupu 253 922 návštěvníků osmidenního mezinárodního sjezdu v New Yorku. Oba sjezdy byly prodchnuty stejným duchem lásky . . . Vrátil  jsem se z New Yorku přesvědčenější než kdykoli předtím, že Jehovovi ctitelé, mezi nimiž není žádné kmenové ani rasové rozdělení, provádějí celosvětovou vzdělávací činnost, která nemá v dějinách obdobu.“

V roce 1985 viděl jasné důkazy úspěchů biblické vzdělávací činnosti v Brazílii. Měl výsadu přednést proslov na mezinárodním sjezdu, který probíhal současně v São Paulu a v Riu de Janeiro. Celkový počet přítomných — většinou z Brazílie — dosáhl téměř 250 000. A o deset let později, když se sbory po celé Brazílii sešly, aby oslavily památku Kristovy smrti, přišlo na tuto slavnost více než 1 144 000 lidí.

Všichni Jehovovi služebníci mají dnes mnoho důvodů k radosti, přestože žijeme v těžkých časech. Na naše srdce hluboce působí, když přemýšlíme o tom, co Bůh již udělal, a o tom, co slíbil do budoucnosti. Do Božího duchovního domu uctívání jsou shromažďovány „žádoucí věci“ ze všech národů, i z Brazílie. (Ag. 2:7) Jak pravdivá jsou slova Žalmu 144:15: „Šťastný je lid, jehož Bohem je Jehova!“

 [Mapa a obrázky na straně 167]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Amazonka

Manaus

AMAZONAS

MATO GROSSO

Cesário Lange

RIO GRANDE DO SUL

Belém

Fortaleza

Recife

Salvador

Rio de Janeiro

São Paulo

[Obrázky]

1. Pobřeží u Recife

2. Rio de Janeiro

3. Amazonský deštný prales

4. Vydávání svědectví na Amazonce

5. Kancelář odbočky v Cesário Lange

 [Celostránkový obrázek na straně 124]

[Obrázek na straně 126]

Alston a Maude Yuilleovi zahájili službu v Brazílii v roce 1936

[Obrázek na straně 126]

Charles Leathco z první třídy Gileadu dosud slouží v brazilském betelu

[Obrázky na straně 133]

Knihtisková rotačka uvedená do provozu v roce 1973

[Obrázky na straně 134]

Na oblastním sjezdu „Božské vítězství“ v Saõ Paulu viděli delegáti povzbudivé výsledky své jednotné svědecké činnosti

[Obrázek na straně 142]

Částečně krytý „Sjezdový park“ v Salvadoru

[Obrázek na straně 145]

Výbor odbočky (zleva doprava): Massasue Kikuta, Karl Rietz, Amaro Santos, Östen Gustavsson, Augusto Machado a Fred Wilson

[Obrázky na straně 150]

Při zasvěcení odbočky v roce 1981 Lloyd Barry vyzýval: ‚Věnujte kázání dobré zprávy prvořadou pozornost‘

[Obrázek na straně 156]

Ve škole průkopnické služby bylo vyškoleno 39 000 průkopníků. Snímek ukazuje třídu v Sorocabě ve státě São Paulo

[Obrázek na straně 158]

Absolventi Gileadu, misionáři a další celodobí služebníci, se svými manželskými partnery v době návštěvy zónového dozorce v roce 1996

[Obrázky na straně 162]

Důležitými prostředky k dosažení simultánního vydávání publikací byly ofsetové rotačky a MEPS

[Obrázek na straně 170]

Loď používaná ke kázání dobré zprávy v ústí Amazonky

[Obrázky na straně 175]

Se stavbou budov odbočky pomáhali místním svědkům dobrovolní pracovníci z jiných zemí; zde jsou zachyceni Harleyovi (nahoře) a Colwellovi

 [Obrázky na straně 176 a 177]

V těchto budovách odbočky je nyní koordinována činnost více než 430 000 brazilských svědků

 [Obrázky na straně 192]

Svědkové Jehovovi v Brazílii nyní používají šestnáct sjezdových sálů

[Obrázky na straně 193]

Je potřeba více sálů Království. Velmi nám pomáhá metoda rychlostavby

[Obrázek na straně 194]

Některé sbory poskytují zvláštní pomoc neslyšícím a nevidomým

[Obrázky na straně 205]

Erich Kattner se radoval, když byl vydán „Překlad nového světa“ v portugalštině

[Obrázek na straně 207]

Augusto Machado vidí jasné důkazy úspěchů biblického vzdělávání v Brazílii