Celosvětová zpráva

Jděte tam, kde jsou lidé

Apoštol Petr a někteří jeho společníci byli zkušení rybáři. Někdy se lopotili celou noc, ale přesto nic nechytili. Při dvou takových příležitostech jim Ježíš řekl, kam mají spustit sítě. Poslechli ho a v obou případech vytáhli neobvykle velké množství ryb. Ježíš využil tyto příležitosti, aby svým učedníkům dal pokyny ke službě. (Luk. 5:1–11; Jan 21:1–17) Prostřednictvím „věrného a rozvážného otroka“ Ježíš nadále poskytuje pokyny, jak lze sloužit co nejkvalitněji. (Mat. 24:45–47)

Všichni svědkové Jehovovi byli v průběhu uplynulého roku vybízeni, aby podnikli praktická opatření, díky nimž se dobrá zpráva dostane k více lidem. Především bylo zdůrazňováno, že příležitosti k vydávání svědectví máme hledat každý den. Dostali jsme také radu, že nejsou-li lidé doma, bude moudré vážně přemýšlet o vydávání svědectví tam, kde se dají zastihnout.

Naši bratři v Peru měli v minulých měsících heslo: „Jděte tam, kde jsou lidé!“ Vydáváme svědectví lidem, ne domům.  V neděli dopoledne a v pracovních dnech nebývají mnozí lidé doma. Kde jsou? V práci, na autobusových a vlakových nádražích, na ulici či na tržišti, nebo sedí v parku. Tam je tedy naši bratři jdou hledat.

V Mexiku je služba dům od domu nadále hlavním způsobem oznamování dobré zprávy o Božím Království. V uplynulém roce se však naši bratři snažili setkat s lidmi, kdekoli se dalo, a tak se zvěstovatelé a průkopníci objevovali brzy ráno na autobusových zastávkách, v nemocničních čekárnách, na ulicích, na parkovištích i ve veřejných parcích. Můžeme zjistit, že svědkové káží všude a kdykoli — ve dne i v noci. V jednom sboru mají schůzku před službou pětkrát denně. Skupiny pak jdou do služby na ulici, to znamená na autobusové zastávky a všude, kde se lidé během dne obvykle shromažďují. Zvěstovatelé začínají sloužit v šest hodin ráno a setkávají se s lidmi, kteří nikdy předtím se svědky Jehovovými nemluvili. Jeden muž, jehož ráno při cestě do práce oslovil nějaký svědek, viděl cestou domů pozdě večer na ulici další zvěstovatele; usoudil, že by snad jednoho z nich měl pozvat k sobě domů.

Někteří zvěstovatelé se zpočátku trochu ostýchali oslovovat lidi na veřejných místech. Ale ti, kdo to udělali, začali mít dobré výsledky. Jedna sestra z Austrálie řekla: „Jsem plachá a velmi zdrženlivá; vlastně mi připadá velmi obtížné mluvit o pravdě, když se naskytne příležitost. Bylo mi doporučeno, abych vyzkoušela jiné způsoby svědecké služby; věděla jsem, že se o to musím pokusit. Se svými starostmi jsem se obrátila v modlitbě k Jehovovi a rozhodla jsem se, že se budu dále snažit. Pořád jsem však byla nervózní a dál jsem váhala a to mi zatěžovalo svědomí.“ Konečně se sestra jednou v autobuse usmála na spolucestující a zavedla s ní rozhovor. Příští den té mladé ženě nabídla traktát. Když se potkaly za týden, zvěstovatelka mladé ženě řekla, že právě jde na biblické studium.  K jejímu údivu chtěla jít dívka s ní. Sestra s ní brzy zavedla studium pomocí knihy Poznání.

Zvěstovatelé v Argentině si všimli, že někteří lidé svědky sice neradi vidí u dveří, ale na ulici se s nimi baví. Jediné, co je potřeba, je položit jim jednoduchou, aktuální otázku, například: „Schvalujete trest smrti?“ V jednom případě chtěla žena, kterou svědkové oslovili na ulici, vždycky předtím se svědky mluvit, ale manžel jí to nechtěl dovolit. Mimo domov se svědky rozmlouvala bez ostychu. Po dlouhém rozhovoru přijala nabídku biblického studia s tím, že se bude konat v bytě jedné naší sestry.

Dvě zvěstovatelky ve Spojených státech přistoupily k zaparkovanému automobilu, a mladé ženě, která v něm seděla, nabídly časopisy. Vyprávějí: „Když sáhla po časopisech, rozplakala se. Viděly jsme, že čte Bibli. Řekla, že se chce líbit Bohu, ale že neví jak.“ Žena sestrám vyprávěla: „Modlím se k Bohu, aby poslal někoho, kdo mi může pomoci.“ Nebylo obtížné zavést s ní studium.

Skupina zvěstovatelů z Nového Zélandu, která nadšeně vydává svědectví v obchodech a podnicích, o své službě napsala: „Navštívili jsme 650 firem a většina vedoucích pracovníků a vlastníků, přestože byli zaneprázdněni, reagovala na naši návštěvu příznivě. Překvapivě mnoho z nich má u sebe v práci Bibli.“

Někteří bratři v Rakousku si berou k srdci doporučení, která dostali, a vycházejí do svědecké služby již v půl šesté ráno. Chodí na místo blízko hranic, kde přes noc odpočívají řidiči nákladních automobilů. Mnoho nákladních automobilů přijíždí z východní Evropy a někteří řidiči ještě nikdy neslyšeli o svědcích Jehovových. Bratři tam chodí vybaveni literaturou ve dvaceti jazycích a tři nebo čtyři zvěstovatelé rozšíří za pouhé dvě hodiny 50 až 70 časopisů. Přestože vykonávat  opětovné návštěvy je obtížné, bratři doufají, že některá z těchto semen zakoření a porostou. (Kaz. 11:1)

Jedna sestra v Itálii usoudila, že někteří z těch, kdo nejsou doma, jsou na pláži. Právě tam se setkala s mladým mužem ze Senegalu. Dala mu knihu Lidstvo hledá Boha a do ní napsala: „Mým přáním je, abyste našel pravého Boha, Toho, který mě a mou rodinu naučil vážit si lidí každé rasy, barvy pleti a jazyka.“ Mladík se rozhodl, že po návratu do Senegalu vyhledá svědky Jehovovy. Velice ho překvapilo, když se dozvěděl, že zatímco byl v Itálii, svědkové Jehovovi začali studovat s jeho matkou. Brzy se studia účastnila celá rodina.

Krajský dozorce v Peru zorganizoval skupinovou službu na nekrytém autobusovém nádraží. Na tom místě bylo plno lidí. Všude stály řady autobusů. Bylo snadné oslovovat policisty, kteří tam byli ve službě, ty, kdo prodávali cestujícím připravené jídlo, a vlastně všechny lidi. Jeden bratr nastoupil do zaplněného autobusu, se souhlasem řidiče zvedl nad hlavu dva své časopisy a oznámil: „Mám pro vás na cestu nejnovější časopisy Strážná věž a Probuďte se!“ Chvíli bylo ticho, a pak jeden muž vzadu řekl: „Vezmu si je oba.“ Potom požádal o časopisy jiný člověk a brzy se o časopisy začali hlásit další lidé a dávali bratrovi drobné dary na dílo. Bratr se cestujících zeptal, zda by chtěli, aby je někdo navštívil v místech, kam jedou. A opravdu, několik cestujících mu ochotně napsalo své jméno a adresu. Jedna starší paní dost hlasitě, takže ji mohl každý slyšet, povídala: „Ať mě určitě někdo navštíví. Chci své Bibli více rozumět.“

Jedna zvěstovatelka ve Spojených státech si všimla, že se žáci střední školy v polední přestávce shromažďují na určitých ulicích poblíž školy. Několik zvěstovatelů se dobře připravilo a pak začali školáky oslovovat. Přineslo to vynikající výsledky.

Někteří zvěstovatelé se učí jiný jazyk, aby se dostali k určitým skupinám lidí. Dva průkopníci na Shetlandech ležících  severně od Skotska se naučili rusky, aby mohli vydávat svědectví ruským námořníkům, kteří u těchto ostrovů každý rok stráví šest měsíců rybolovem. Průkopníci vyplouvají na rychlém motorovém člunu k velkým lodím, na nichž ti muži pracují.

Jedna průkopnice na Havajských ostrovech se dobrovolně přihlásila do svědecké služby na letišti. Mnozí lidé rádi přijali literaturu. Při své první cestě na letiště zavedla několik studií. Mluvila se dvěma mladými vojáky, kteří se právě vraceli ze služby v Egyptě. Jeden z nich řekl, že jeho matka je naše sestra. Přišel do sálu Království a přijal nabídku biblického studia. Druhý voják měl mnoho zkoumavých otázek, protože ve svém zaměstnání se zabýval věcmi, které ho nutily přemýšlet o smyslu života. Také on přišel do sálu Království a požádal o biblické studium.

Jedné průkopnici v Argentině připadá výhodné vydávat svědectví telefonem. Každý den, když přijde ze služby, telefonuje na jedno nebo dvě čísla. Vypráví: ‚Jednou jsem vytočila číslo a ozvala se mladá dívka. Zeptala jsem se jí, zda považuje za možné někomu důvěřovat. Odměřeně odpověděla: „Ne.“ Představila jsem se dívce a vysvětlila jí, že účelem mého volání je ujistit ji, že navzdory poměrům ve světě jsou lidé, jimž můžeme důvěřovat. Tvrdila, že nemůže důvěřovat nikomu, dokonce nikomu z rodiny, ani své matce. Začala jsem používat Bibli. Řekla, že se pokoušela číst Bibli, ale že jí nerozuměla. Podotkla jsem, že Bůh a Ježíš se o lidi zajímají a že se o lidi zajímáme i my. Domluvily jsme si schůzku před sálem Království. Nepřišla. Okamžitě jsem jí zatelefonovala a ona mi vysvětlila, že její otec musel být hospitalizován a že se mě pokoušela dovolat. Znovu jsme si domluvily schůzku. Tentokrát přišla a byla velmi překvapena, jak ji všichni, a zejména mladí svědkové, přivítali. Nyní dvakrát týdně studuje pomocí knihy Poznání, ve studiu pěkně pokračuje a chodí na všechna  shromáždění. To je skvělý výsledek jednoho telefonického rozhovoru!‘

Dostat se s dobrou zprávou k lidem v odlehlých územích na Islandu je stále velmi náročný úkol. Jeden misionář na východním pobřeží k tomu pěkně využívá telefon. Jednou za měsíc jezdí asi 300 kilometrů, aby navštívil několik lidí a vedl s nimi studium. Při každé návštěvě má také veřejnou přednášku a vede studium Strážné věže. S těmito zájemci se pak každý týden vede biblické studium po telefonu. Jestliže se propojí dvě telefonní linky a použijí se hlasité telefony, je možné, aby současně studovalo až pět lidí ve třech různých domácnostech. Vedoucí těchto studií vedených po telefonu nejprve určí, kdo odpoví na jednotlivé otázky, a teprve potom je přečte. Tento způsob studia Bible všechny velmi povzbuzuje. Každý týden je vedeno nejméně šest studií.

Jedna sestra na Bahamách dlouhou dobu pečovala o svého nemocného manžela a přitom vydávala svědectví pomocí dopisů. Každé dopoledne se nějakou dobu věnovala psaní dopisů ženám, jejichž adresu našla v telefonním seznamu. Používala informace z knihy Rozmluvy a nabízela bezplatné domácí studium Bible. Jednou sestře zavolala nějaká žena a řekla, že by studium Bible velmi ocenila. Také řekla, že když dopis dostala, tvrdila své spolupracovnici, že jí tak Bůh oznamuje, že musí studovat Bibli. Tato žena navzdory silnému odporu od své matky a od jednoho duchovního výborně pokračovala ve studiu. Začala pravidelně chodit na shromáždění, vystoupila ze své církve a již je pokřtěná.

Jedna devětasedmdesátiletá sestra, která žije na venkově v Japonsku, má vážné zdravotní problémy. Z vděčnosti k Jehovovi však slouží jako průkopnice. Každý den chodí na dvou až tříhodinové zdravotní procházky a při chůzi se opírá o hůl nebo o dětský kočárek. Cestou přátelsky oslovuje lidi a povídá si se zemědělci na polích. Adresy zájemců si pečlivě  zaznamenává. Díky tomu na své trase s časopisy navštěvuje více než 100 lidí, měsíčně rozšíří 600 časopisů, vykoná asi 200 opětovných návštěv a vede tři biblická studia.

Některým zvěstovatelům se — duchovně vzato — podařilo spustit sítě do vod, ve kterých se dosud velmi málo rybařilo. V Mexiku — zejména kolem horských pásem (sierr) ve státě Oaxaca — jsou obvody, kam je obtížné se dostat, a tak jsou málo propracované. Zde se nemluví španělsky, ale jazykem rodiny mixtek či nářečím mazateko. Několik bratrů z Tehuacánu ve státě Puebla začalo v nedávných letech cestovat do různých měst v tomto území a vydávat tam svědectví. Nyní v této krajině žije a pracuje pětadvacet průkopníků, kteří tam přišli pomáhat, a je tam také patnáct místních pravidelných průkopníků. Dobré výsledky jsou jasně patrné z toho, že nyní je tam 13 sborů.

Manželé, kteří žili osmadvacet let mimo své rodné Filipíny, šli předčasně do důchodu a vrátili se do své domoviny, aby tam sloužili jako průkopníci. Z domova ve městě Cavite do Trece Martires, kde je zvlášť potřeba sloužit, jim cesta pokaždé trvá hodinu. Stojí to za tu námahu? Před půldruhým rokem bylo v místním sboru pouze 19 zvěstovatelů. Tito manželé nyní vedou 28 biblických studií a celý sbor nedávno oznámil, že vede 98 studií. To je opravdu úrodný obvod!

Mnoho našich bratrů nejprve sloužilo ve své zemi v místech, kde to je zvlášť potřeba, a pak se přestěhovali do jiných zemí. Během několika minulých let se například asi 40 zvěstovatelů (svobodní bratři a sestry, mladí manželé a celé rodiny) z Kanady, ze Spojených států, z Francie, Německa, Španělska, Švédska a Japonska odstěhovalo do Hondurasu. Mnozí z nich odešli z Quebecu. Kdysi přišli do Quebecu pomáhat, ale když se dílo v této části Kanady velmi pěkně rozběhlo, začali vyhlížet po nových „lovištích“. A na tomto novém území dosahují znamenitých výsledků.

 Afrika

Ve svém prvním dopise Korinťanům apoštol Pavel napsal: „Nepřijali jsme však ducha světa, ale ducha, který je od Boha, abychom znali věci, které nám Bůh laskavě dal.“ (1. Kor. 2:12) Mezi svědky Jehovovými v Africe je tento duch opravdu jasně patrný a odlišuje je od okolního sobeckého a rozbouřeného světa.

Lidé vidí, že svědkové Jehovovi jsou neutrální, nestranní a láskyplní, a to je přitahuje k Jehovovu slovu a k jeho organizaci. Jeden bratr ze Zairu o tom píše: „Ve vesnici Monigi, na okraji města Gomy, již Hutuové a Tutsiové nechodí do kostelů křesťanstva, protože se chtějí vyhnout etnickým útokům z jedné, či druhé strany, k nimž v kostele dochází. Většina uprchlíků se vrátila do Rwandy, a tak zbývající obyvatelé dvou sousedních vesnic vědí, že jediným místem, kde se Hutuové a Tutsiové pokojně shromažďují, je sál Království svědků Jehovových. Z tohoto důvodu mnozí z nich požádali o biblické studium.“

 Po třiceti letech občanské války začíná Angola pociťovat poměrný klid. Svědkové Jehovovi toho dobře využívají k vydávání svědectví o Božím Království. V některých místech je vynikající odezva. Po čtyřleté přestávce se jednomu krajskému dozorci konečně podařilo navštívit určitý sbor v severní provincii Uíge. Uspořádala se tam veřejná přednáška a 75 zvěstovatelů bylo nadšeno, že se jí zúčastnilo 794 lidí. Na jihu země v Benguele a v Namibe byly vybudovány misionářské domovy. V Angole je hodně práce, protože na Památnou slavnost přišlo 108 394 lidí a je tam jen 28 969 zvěstovatelů.

Jedna průkopnice v Addis Abebě v Etiopii se z kazatelské služby vracela kolem domu, u jehož vchodu seděla nějaká žena s dítětem na klíně. Čtyřletá holčička se náhle pokusila se z klína vymanit, a když se jí to podařilo, s roztaženýma rukama se rozběhla k naší sestře, aby ji pozdravila. Sestra tu rodinu neznala, ale využila té příležitosti, přistoupila k matce a zeptala se jí, zda by si mohly uvnitř popovídat. Jakmile jí průkopnice začala vydávat svědectví o naději na Království, žena se rozplakala. Sestra se zeptala, proč pláče, a paní sestře prozradila, že se už chtěla otrávit a tak ukončit svůj život. Právě se modlila k Bohu a ptala se ho, proč ji opustil, když dítě upoutalo pozornost naší sestry. Žena pak sestře dlouze vyprávěla o mnoha svých problémech. Sestra ji utěšovala a hned s ní zahájila biblické studium. Navzdory odporu z rodiny ta paní nadále pěkně přijímá pravdu.

Stella, vysokoškolačka z Nigérie, hledala pravdu. Několik let byla členkou letničního hnutí a domnívala se, že našla pravé náboženství. Rozhodla se napsat knihu a v ní ukázat, že všechna ostatní náboženství jsou falešná. Když si však udělala seznam všech význačných náboženství ve svém okolí, uvědomila si, že toho mnoho neví o svědcích Jehovových. Řekla si: „Budu tři měsíce chodit na jejich shromáždění,  abych o nich získala informace.“ Hned ten víkend šla na krajský sjezd. Na konci programu začala pochybovat o svém náboženství. Další týden navštívila místní sál Království. Také přečetla všechny publikace svědků Jehovových, které sehnala. Zúčastnila se tří shromáždění a po skončení toho třetího šla za jedním sborovým starším a řekla mu: „Bratře, pokřti mě. Nyní patřím k vám.“ Bratr jí vysvětlil, že než může být pokřtěna, musí se dozvědět ještě hodně věcí. Pak jí dal knihu, aby ji prostudovala. Stella knihu přečetla za dva dny, pak šla znovu za tím starším a řekla: „Už jsem tu knihu přečetla, bratře. Pokřti mě.“ Starší zařídil, aby s ní studovala jedna sestra, a za několik měsíců byla Stella opravdu pokřtěna.

Naši bratři v Mali si uvědomují, že křesťanská shromáždění patří mezi opatření, která Bůh laskavě připravil pro své služebníky. Chtějí, aby si shromáždění vážili i noví zájemci, a tak se velmi snaží, aby se na nich zájemci dobře cítili. Jeden z těchto zájemců napsal: „Když jsem poprvé navštívil sál Království, velmi na mě zapůsobilo, že všichni vypadali šťastně a projevovali mi lásku. Přišel jsem o několik minut později, a tak jsem si sedl sám. Mladá dvojice vedle mě mi ihned podala Bibli a Strážnou věž. Skoro všichni, kdo byli v sále Království, ke mně po shromáždění přišli, podali mi ruku a tak mi mou návštěvu sálu velmi zpříjemnili. Odnesl jsem si odtamtud tři knihy — byly to Překlad nového světa, Největší člověk, který kdy žil a Můžeš žít navždy v pozemském ráji. Hned ten večer jsem začal číst a poprvé jsem pochopil, že Boží jméno je Jehova.“

Ve škole v Sieře Leone sužovali spolužáci Stephena kvůli tomu, že se neúčastnil jejich debat o pohlavní nemravnosti a nesmilnil. Nějací spolužáci napsali bez Stephenova vědomí jeho jménem milostný dopis jisté dívce z téže školy. Dívka za ním přišla a řekla: „Dostala jsem tvůj dopis a souhlasím, ale ty jsi za mnou nepřišel.“ Stephen překvapeně odpověděl,  že jí nic nenapsal. Hned příští den si přinesl do školy knihu Otázky mladých lidí — Praktické odpovědi. Zavolal si tu dívku a spolužáky ze třídy a rozebral s nimi námět „Sex a morálka“. Později se jeho spolužáci pokusili napsat takový dopis znovu. Náš mladý bratr opět použil knihu Otázky mladých lidí a povídal si s nimi o křesťanském chování. Většina z těchto „trapičů“, jak jim říkal, postupně ze školy odešla. Několik zbývajících si ho velmi váží za to, že si odvážně udržuje mravní ryzost.

Zvěstovatelům ve Svazijsku připadá snadné předávat lidem knihu Poznání a jedna průkopnice napsala, že s jistou ženou studovaly jen desetkrát a již probraly devět kapitol. Průkopnice o té zájemkyni řekla: „Od té doby, co jsme studovaly poprvé, nevynechala jediné sborové shromáždění. Ve Svazijsku je velký nedostatek pracovních příležitostí, a tak když vám nabídnou práci i za velmi malý plat, přijmete ji. Sousedka mou zájemkyni pozvala, aby s ní šla do místního kasina, kde se konaly přijímací pohovory na zaměstnání krupiéra. Moje zájemkyně pozvání odmítla a řekla, že ten večer má biblické studium a nechce ho vynechat. Sousedka jí pak nabídla, že za ni zaplatí taxi, aby se včas vrátila domů. Má zájemkyně přesto nabídku nepřijala. Když mi o tom vyprávěla, zeptala jsem se jí, proč si myslí, že křesťané nemohou pracovat v kasinu. Řekla mi, že se při studiu Bible dozvěděla, že Jehova neschvaluje hazardní hraní, a dodala: ‚Miluji Jehovu a chci jednat podle jeho vůle. Jak bych tedy mohla pracovat v kasinu?‘“ Průkopnice ji vyzkoušela: „Dobře tam platí a pomohlo by vám to, abyste si koupila vše, co potřebujete. Copak by to Jehova nepochopil?“ Zájemkyně ukázala na knihu Poznání a řekla průkopnici, že z Matouše 6:33 zjistila, že když dá Jehovu na první místo ve svém životě, vždycky se o ni postará a pomůže jí vyřešit problémy.

 Asie a tichomořské ostrovy

Odbočka v Indii dohlíží na obrovský obvod — asi na šestinu světového obyvatelstva. Podala zprávu, že se jim v červenci podařilo po třiadvacáté za sebou dosáhnout vrcholného počtu zvěstovatelů. Zintenzívněním činnosti překladatelského oddělení je literatura zpřístupňována dalším jazykovým skupinám, k některým z nichž patří miliony lidí. Kniha Poznání byla v minulém roce vytištěna v 11 indických jazycích. Brožura Co od nás Bůh vyžaduje? vyšla ve 20 indických jazycích.

Tento rok byla jedna z našich barevných brožur poprvé zpřístupněna v ásámštině, v jazyce khásí, v konkánštině (písmo dévanágárí), manípurštině a tibetštině. Ve snaze dostat se ke 250 milionům lidí ve východní a severovýchodní části Indie byla věnována zvláštní pozornost osmi velkým jazykovým skupinám, ve kterých máme málo literatury, nebo dokonce žádnou. Bratři svědomitě pracují v souladu s prorockým slibem, že až skončí starý systém, budou  před Jehovovým trůnem stát schválení lidé ‚ze všech národů a kmenů a jazyků‘. (Zjev. 7:9, 10)

Videokazety Společnosti pomáhají lidem poznat velký rozsah činnosti svědků Jehovových. Jedni manželé v Austrálii se rozhodli, že toto opatření dobře využijí, a sestavili si seznam lidí, kterým by mohli promítnout různé videozáznamy. K těm, kdo rádi zhlédli jeden nebo více programů, patřil jejich rodinný lékař, jejich účetní, jejich listonoš, jeden z misionářů křesťanstva, s nímž se setkali na obědě, a místní duchovní. Za krátkou dobu se těmto manželům podařilo videozáznam Svědkové Jehovovi promítnout 70 lidem, Bibli promítli 35 lidem a Fialové trojúhelníky 19 lidem. Osm z těch, kdo videozáznamy zhlédli, nyní studuje knihu Poznání, a čtyři z nich jsou již zvěstovatelé.

Zájemcům z některých kmenů na Šalomounových ostrovech velmi ztěžuje přijímání biblické pravdy rodina, která na ně vyvíjí nátlak, aby nadále žili tradičním způsobem života. A tak jedna žena, jež přijala nabídku biblického studia, se brzy dostala pod tlak mnoha příbuzných. Podle místního zvyku mohou příbuzní rodinu navštívit na nekonečně dlouhou dobu; často naplní celý dům a také chtějí dostávat jídlo. Žena však pokračovala ve studiu pomocí brožury Navždy se těšte ze života na zemi! K jejímu údivu přistoupil jednoho dne její manžel, státní úředník, na to, že bude studovat. Brzy pochopil, že potřebují rodinné studium Bible, a pomohl příbuzným, kteří u nich byli na návštěvě, aby si uvědomili, že studium nesmějí narušovat. Příbuzní se také dozvěděli, že žvýkání betelového ořechu, kouření a nadměrné pití piva jim ve své domácnosti už nedovolí. Nepřetržitý proud návštěvníků brzy zeslábl. Manžel zájemkyně je známý člověk, a lidé žasli, když viděli změny, které se u nich děly. Od té doby, co se tento náš nový bratr stal pokřtěným zvěstovatelem, věnuje mnoho hodin oznamování pravdy lidem, kteří chtějí vědět: „Co je to za  náboženství?“ I jeho manželka a děti nadále znamenitě pokračují v poznávání pravdy.

V době, kdy svědkové na Tahiti začali mluvit s Rémym a s dívkou, s níž žil, byl Rémy členem klubu kick-boxu. Vyhrál velmi mnoho zápasů a díky tomu byl vybrán, aby v kick-boxu soutěžil mimo Tahiti. Připadal si nezranitelný. Po kasinech hrál hazardní hry a doma se hádal se svou partnerkou. Měl sobecký přístup k životu. Mohla by pravda skutečně pomoci takovému člověku? Navzdory odporu ze své rodiny přijal nabídku studia. Biblická pravda pozvolna přetvářela jeho postoj k životu. Odešel ze zaměstnání, které bylo v rozporu s biblickými zásadami, přestal s kick-boxem i s hazardním hraním. Hádky v rodině už nebyly tak časté. Uzákonil své manželství a naprosto změnil přístup k životu. Nyní si cení duchovních věcí, které on i jeho rodina získali díky poznávání pravého Boha, Jehovy.

Sestra Thongpliu z Thajska má malé světské vzdělání. Slouží však jako pravidelná průkopnice a službu pro Jehovu dává na první místo ve svém životě. Když šla jednou v neděli odpoledne do sálu Království, uviděla u jednoho velkého domu otevřený hlavní vchod. Nikdy předtím, když tam zvonila, nebyl nikdo doma. Sestra Thongpliu si dodala odvahy, vešla do dveří a oslovila obyvatelku domu. Žena ráda přijala dva časopisy. Na opětovné návštěvě se sestry zeptala, jaké má vzdělání. Když Thongpliu odpověděla, že chodila do školy jen čtyři roky, paní se s údivem zeptala: „Jak je možné, že znáte tolik věcí, které já neznám? A absolvovala jsem univerzitu.“ Také se jí svěřila, že kolem ní mnohokrát jela ve svém klimatizovaném automobilu, když Thongpliu šla pěšky ve slunečním žáru. Potom dodala: „Nevěděla jsem, kam chodíte, ale vždycky jste vypadala tak šťastně a spokojeně. Já možná zdálky také vypadám štastně, ale když se podíváte zblízka, uvidíte, že šťastná nejsem. Určitě to je vaše biblické poznání, co vás obšťastňuje. Přinesete mi Bibli a budete ji se mnou studovat?“

 Evropa

Dva zvěstovatelé v Lotyšsku se ve službě dveře od dveří setkali se Světlanou, která naslouchala, když četli Jana 17:3. Předvedli jí, jak je možné studovat Bibli pomocí knihy Poznání. Po ukázce studia se jí zeptali, kdy by chtěla pokračovat. Zdvořile odpověděla: „Zítra.“ Vždycky, když si po studiu domlouvali další setkání, říkala „zítra“. Pokaždé probrali jednu kapitolu knihy Poznání.

Po deseti dnech se Světlana zpříma podívala na bratra, který studium vedl, a řekla: „Chci být bohabojným člověkem. Co bych měla dělat?“ Na základě rady, kterou přijala, začala společně se svými dětmi ihned navštěvovat sborová shromáždění a považovat je za důležitou součást života své rodiny. Při třetí návštěvě shromáždění začala podávat komentáře. Knihu Poznání prostudovala za čtyři týdny a jeden den. Při studiu 12. kapitoly vyhodila spiritistickou literaturu. U 14. kapitoly přestala se všemi podvody a začala platit jízdné za vlak. Řekla: „Po každém studiu cítím, že  jsem stále čistší.“ Po prostudování 15. kapitoly zavedla rodinné studium, i když to zpočátku bylo trochu obtížné. Osmnáctá kapitola Světlanu přesvědčila, že je nutné účastnit se kazatelské služby a dát se pokřtít.

Než poznala pravdu, vedla Světlana poměrně bouřlivý život. Prožila však něco velmi otřesného, a proto se rozhodla s dosavadním způsobem života přestat, ale život jí najednou připadal prázdný. Jakmile však získávala poznání Jehovy, začalo se to měnit. Nyní říká: „Jsem tak šťastná . . . Miluji Jehovu a bratry a doufám, že já i moje děti budeme moci žít v ráji.“ Za pouhé čtyři týdny se stala nepokřtěnou zvěstovatelkou a byla pokřtěna na ruském sjezdu v Rize.

Dvanáctiletý Ryan z Británie si musel do školy připravit proslov na námět „Osoba, kterou nejvíce obdivuji“ a pak proslov přednést ve třídě. To byla vynikající příležitost k vydání svědectví. Ryan se rozhodl, že bude mluvit o Ježíši Kristu. Dobře se připravil a přednesl desetiminutový proslov, v němž na podporu uvedených myšlenek citoval biblické texty. Závěrem nabídl všem, kdo měli zájem, knihu Největší člověk, který kdy žil. Dvě knihy, které měl s sebou, spolužáci dychtivě přijali a objednali si dalších pět. Příští den vzal do školy šest knih, rozdal je a dostal objednávku na dalších šest. Další den si vzal s sebou sedm knih, rozšířil je a byl požádán ještě o další dvě knihy.

Několik studentů na Faerských ostrovech dostalo ve škole za úkol opatřit informace o svědcích Jehovových. Co měli k dispozici ve škole, bylo nedostatečné a zkreslené. Jedna naše mladá sestra se dobrovolně přihlásila, že jim k tomu nějaký materiál přinese, a její nabídka byla dobře přijata. Také dala učiteli videokazetu Svědkové Jehovovi — Organizace za tímto jménem. Učitel videonahrávku promítl celé třídě a koncem týdne byla promítána i jiným třídám.

 Když začal jeden mladý policista v Řecku studovat pravdu, setkal se s prudkým odporem od svých příbuzných. Jeho tchán vodil jeho manželku ke kněžím a k teologům, a pak ji přivedl i k biskupovi, který na ni naléhal, aby se s manželem rozvedla, a slíbil, že jí najde jiného. Když byla zase doma u svého manžela, mohla sledovat, jak se jeho chování studiem zlepšovalo, a pozorovala také chování svědků, s nimiž se stýkal. Studovala společně s ním, ale její rodiče si vzali do hlavy, že jejich vnučka musí být pokřtěna v řecké pravoslavné církvi. Manželčin otec svému zeťovi vyhrožoval, že ho zbije, a ještě se dvěma dalšími členy rodiny šel do sálu Království a tam způsobil nepříjemnosti. Útoky však přestaly, když se mladý muž i jeho manželka pevně postavili na stranu pravdy. Oba byli pokřtěni. Nyní se vede biblické studium s jeho tchánem i tchyní. Také jeho švagr, který se podílel na vyvolávání nepříjemností v sále Království, byl společně se svou manželkou pokřtěn.

Devítiletá Blagomira z Bulharska chtěla zažádat o nový pas, aby společně se svou matkou a prarodiči mohla jet do Rumunska na letošní oblastní sjezd. Potřebovala k tomu podpis svého otce, který rodinu opustil, než se její členové stali svědky. Otec neústupně odmítal vyhovět prosbě své dcerky. Blagomira mu často volala a prosila ho o souhlas, ale marně. V pondělí na začátku sjezdového týdne rodinu nečekaně navštívila Blagomiřina starší sestra a babičce řekla, že otec žádost o pas přece jen podepíše. Bez dalšího vysvětlení odešla. Nikdo nevěděl, kdy a jak se otec k podpisu dostaví. Když Blagomira a její matka přišly z kazatelské služby a vyslechly si tu zprávu, společně se modlily: „Jehovo, jestliže je to tvoje vůle, abychom byly společně na sjezdu, prosíme, pomoz nám. Budeme zítra ráno čekat u pasové  kanceláře.“ Chtěly tam být první, a tak si vzaly dvě stoličky a odešly z domova v půl páté ráno. Za nějakou dobu šla Blagomira za otcem do jeho bytu, což nebylo od pasové kanceláře daleko. Políbila ho a zeptala se: „Tatínku, přijdeš? Čekáme s maminkou před kanceláří od pěti hodin deseti minut.“ Ihned se oblékl a šel se svou dcerou žádost o pas podepsat. Pas byl kupodivu vystaven hned druhý den, přesně včas, aby mohly příští den ráno odcestovat. Matka Blagomiře pomohla, aby si uvědomila, že to byl jasný důkaz o Jehovově existenci a o tom, že Jehova Blagomiru miluje. Řekla jí, že by to mělo ještě více posílit její rozhodnutí sloužit Jehovovi navždy. Po skončení sjezdu Blagomira dala svému otci darem novou knihu Tajemství rodinného štěstí.

Když jedna zvláštní průkopnice v Polsku vydávala svědectví na ulici, setkala se s mladou paní, která ji pozvala domů, a dokonce jí přesně popsala, jak se tam dostane. Když tam však naše sestra v domluvenou dobu zazvonila, nikdo jí neotevřel, i když uvnitř někoho slyšela. Na odchodu z domovního bloku vydala svědectví staršímu pánovi, který projevil zájem. Při další návštěvě bylo s ním a s jeho manželkou zahájeno krásné studium. Sestra se přesto rozhodla, že tu mladou paní navštíví znovu. Když se podívala do svého zápisníku, uvědomila si, že předtím šla do nesprávného domovního bloku. Spěchala na správnou adresu a paní měla velkou radost, že ji vidí. Když se sestra začala omlouvat, paní řekla: „Pověděla jsem svému manželovi, že jsem pozvala svědky Jehovovy. Čekal na vás a chtěl vás vyhodit. Bála jsem se a modlila jsem se ve svém pokoji, abyste nepřišla, ale jsem moc ráda, že jste přišla dnes.“ Sestra má nyní dvě pěkná biblická studia a je přesvědčena, že jí k tomu dopomohli andělé.

 Americký kontinent

Pro jednoho bratra z Kanady bylo velmi obtížné dávat na svém pracovišti najevo, že patří ke svědkům Jehovovým, nebo neformálně vydávat svědectví. Modlil se však o to, dodal si odvahy a začal to dělat. Jeden jeho spolupracovník zpočátku jeho snahy odmítal, ale když se zmínil o naději na vzkříšení, vedlo to k biblickému studiu. Ten večer se bratr modlil: „Jehovo, slibuji, že už nepropasu žádnou další příležitost k rozhovoru se svými bližními. Vždycky se na ně budu dívat jako na budoucí bratry a sestry.“ Toto stanovisko zastává nadále. Na dalším pracovišti mu spolupracovníci dali přezdívku Mojžíš, protože jim v době oběda i během přestávek horlivě vydává svědectví. Dobře využívá videokazetu Společnosti Svědkové Jehovovi — Organizace za tímto jménem. Do první poloviny uplynulého služebního roku videozáznam vidělo 394 lidí z jeho pracoviště — v tom nejsou započítáni členové jejich rodin a přátelé — a bratr má v pořadníku mnoho dalších lidí, kteří chtějí tento videozáznam také vidět. Po čtrnácti letech  zaměstnání v této továrně se našemu bratrovi podařilo dovést ke křtu 34 spolupracovníků.

Bratři v Chile vyvinuli během léta mimořádné úsilí, aby se dostali do vzdálených obvodů. Tímto způsobem strávilo dovolenou mnoho rodin. Zvěstovatelé nacházeli lidi, kteří toužili po pravdě. Na mnoha ostrůvcích na jihu Chile žije asi 30 000 lidí. Bratři se k nim snažili dostat letadlem. Kde to bylo možné, přistáli a vydávali tam svědectví. V místech, kde nemohli přistát, přeletěli nad vesnicemi a shodili balíčky obsahující dva časopisy, takže i tam se lidé mohli dozvědět, co Jehova zamýšlí uskutečnit prostřednictvím svého Království.

V Dominikánské republice není nijak neobvyklé, že zájemci jsou tak nadšeni tím, co se při studiu Bible dozvídají, že začínají vést biblická studia s dalšími lidmi ještě dříve, než jsou schváleni jako nepokřtění zvěstovatelé. Jistý pán v jednom větším městě chodil několik měsíců na shromáždění, pak se odstěhoval zpátky do rodného městečka v horách a začal jiným lidem vyprávět, co se již naučil. Když do tohoto „nepropracovaného“ obvodu přijeli dva průkopníci, jeden oslovený člověk za druhým jim říkal, že to, co mu říkají, už ví od Radhamése. Konečně bratři Radhamése našli. Ještě než bylo s ním a s jeho rodinou zahájeno biblické studium, zavedl průkopníky na návštěvu k některým lidem, s nimiž již studoval. On i jeho manželka jsou nyní pokřtěni.

Místní skupina evangelíků ve městě Yacuiba v Bolívii se domluvila s televizní stanicí na promítání filmu, který nepochybně vyrobili odpadlíci. Vzhledem ke špatným následkům tohoto programu se starší rozhodli, že navštíví dvě televizní stanice a nabídnou jim, že si zaplatí veřejné promítání videozáznamů Svědkové Jehovovi — Organizace za tímto jménem a Bible — kniha faktů a proroctví. Když videonahrávky Společnosti zhlédl vlastník jedné rozhlasové stanice, rozhořčily ho zkreslené informace v programu odpadlíků, a nabídl  svědkům Jehovovým, že jim umožní odvysílat krátká oznámení o nadcházejícím oblastním sjezdu. Počet návštěvníků sjezdu byl neobvykle vysoký a mnoho poctivých lidí začalo svědkům v kazatelské službě klást upřímné otázky.

Vedení velké sklárny v Ekvádoru chtělo pro své zaměstnance uspořádat kurs o rodině a mravních hodnotách. Vedoucí osobního oddělení o to žádal některé kněze, ale zbytečně. Když se o tom doslechl jeden náš bratr, navštívil tohoto vedoucího pracovníka a ukázal mu seznam námětů rozebíraných v našich časopisech. Vedoucího osobního oddělení to zaujalo, vybral tři náměty a pro všechny zaměstnance, které rozdělil do sedmi skupin po třiceti, uspořádal dvouhodinový program. Jednotlivé schůzky vedli tři schopní bratři. Posluchači byli vyzváni, aby vyjádřili svůj názor a aby kladli otázky. Když se diskutovalo o poctivosti, jeden strážný řekl, že podle jeho názoru by za jistých okolností bylo vhodné krást. Jiný přitakával: „Když moje matka bude nemocná a nebudu mít žádné peníze, musím krást. Nebo bych ji snad měl nechat zemřít?“ Bratr jim v odpovědi vyprávěl o jednom mladém otci, který dlužil nájem za tři měsíce. Spojil se s partou zlodějů a při pokusu o loupež byl zabit. Zůstala po něm vdova a tři děti. „Naproti tomu poctiví lidé,“ vyprávěl náš bratr, „mají obvykle dobré přátele, kteří jim v nouzové situaci poskytnou pomoc.“ Na konci každého programu se mnozí posluchači vyjadřovali pochvalně a jiní bratrům napsali své jméno a adresu a žádali je o návštěvu. Vedení sklárny nabídlo knihu Rodinný život zdarma každému, kdo ji chtěl. Objednalo si ji šestašedesát lidí. Z toho důvodu byla ve vstupní hale vystavena nejprve kniha Největší člověk, který kdy žil a potom kniha Otázky mladých lidí — Praktické odpovědi. Ještě během sepisování tohoto zážitku stále přicházely objednávky. Pracovníky vedení podniku velice zaujaly praktické informace a přáli si uspořádat za šest měsíců další program.

 Jedna průkopnice v Paraguayi dala knihu Poznání ženě, která sice projevila určitý zájem, ale když jí průkopnice nabídla biblické studium, ihned změnila námět rozhovoru. Časem průkopnici řekla, že to, co jí z Bible ukazuje, se neshoduje s jejím náboženským přesvědčením, a tak už nechce, aby ji sestra dále navštěvovala. Když ji však po několika měsících průkopnice navštívila se zvláštním vydáním Probuďte se!, paní jednala, jako by trpělivě čekala, až sestra přijde znovu. Vyprávěla průkopnici, že si přečetla knihu Poznání, že to bylo nádherné a že na základě toho, co se dozvěděla ze 16. kapitoly té knihy, studovala Bibli s třemi svými sousedkami. Když naše sestra přišla znovu se svým manželem, paní už čekala. Nestudovali však v jejím domě, ale odvedla je do domu své sousedky, která se společně s jinými ženami účastnila předchozích rozhovorů. Společně s touto sousedkou šli do domu druhé sousedky, a všech pět pak šlo do třetího domu, kde také čekala paní na biblické studium. Všechny ty ženy pěkně pokračují ve studiu.

Když jedna průkopnice v Uruguayi vydávala svědectví dům od domu, zazvonila u dveří, kde jí otevřelo malé děvčátko. Rodiče dívenky nebyli doma, a tak naše sestra vydala svědectví jí a děvčátko projevilo opravdový zájem. Závěrem návštěvy průkopnice dívence nabídla pravidelné biblické studium, ale řekla jí, aby si nejdříve vyžádala souhlas od rodičů. Jak na to rodiče zareagují? K velkému překvapení zvěstovatelky jí matka dívenky řekla, že bude docela dobré, když bude s její dceruškou studovat Bibli, ale zeptala se, zda se studia mohou účastnit také ostatní členové rodiny. Samozřejmě, že mohli! Nyní se tedy vede pravidelné biblické studium se čtyřmi členy této rodiny, a to jen proto, že bylo vydáno svědectví malému děvčátku.

V kontinentální části Spojených států je odhadem více než dva miliony neslyšících lidí, kteří se dorozumívají americkou znakovou řečí. Vykonávat kazatelskou službu pomocí  znakové řeči je velmi náročné. Někteří průkopníci denně ujedou až 300 kilometrů, aby navštívili jen osm nebo devět lidí, z nichž mnozí možná ani nejsou doma. V obvodu intenzívně vyhledávají neslyšící. Některá města sponzorují akce pro neslyšící, a zvěstovatelé, kteří se obratně vyjadřují ve znakové řeči, si obstarávají povolení, aby si tam mohli postavit stůl nebo stánek s působivou výstavkou našich publikací pro neslyšící. Také si tam postaví televizor a videopřehrávač, aby mohli přehrávat videokazety natočené v americké znakové řeči. Tím vzniká vynikající příležitost, kdy se zvěstovatelé mohou setkat s dalšími neslyšícími obyvateli, dát jim literaturu a domluvit si s nimi návštěvu. Při jedné takové slavnosti bratři dostali jména a adresy 40 lidí, se kterými se předtím nesetkali.

Jednou z významných událostí uplynulého roku v Guyaně byla svatba 79 dvojic, které navštěvují shromáždění sboru Baramita. Člen výboru odbočky přednesl svatební proslov, který byl překládán do jazyka karibských Indiánů, a každá dvojice pak musela hlasitě opakovat manželské sliby v tomto jazyce. Proč těchto 79 dvojic vstoupilo do manželství? Protože biblická pravda změnila jejich životní názory. Tito lidé před Jehovou a mnoha svědky přistoupili na to, že budou žít jen s jedním partnerem a že se budou řídit biblickým požadavkem pro počestné manželství. Jednačtyřicet lidí, většinou z dvojic, které právě vstoupily do manželství, přišlo tři dny nato za svými učiteli a vyjádřilo přání stát se nepokřtěnými zvěstovateli.

Karibové z tohoto území jsou odhodláni dozvědět se o Jehovovi a jeho organizaci pokud možno co nejvíce, a to co nejrychleji. Týden co týden musí jít dvě, tři, nebo ještě více hodin pěšky, aby se dostali na shromáždění. Jen málokdy přijdou pozdě, i když se brodí přes řeky a prodírají se pěšinkami vedoucími džunglí a kolem jsou tygři, jedovatí hadi a podobně. Pravdu o Bohu chce poznat tolik lidí, že svědkové vedou biblická studia se skupinami 40 až 70 zájemců.