Celosvětová zpráva

Necháváme zářit světlo

Jeden ze sedmi divů starověkého světa, alexandrijský maják, stál na význačném místě přístavu v Alexandrii v Egyptě na ostrově Faros. Tento zdroj světla navigoval mořeplavce do bezpečí asi 1 500 let.

Na mnohem důležitější zdroj světla však poukázal Ježíš Kristus, když řekl: „Jsem světlo světa.“ (Jan 8:12) Poskytoval lidem duchovní osvícení o Božích záměrech a tak je učil, jak mají žít a jak mohou získat věčný život. To, co vyučoval, až dodnes lidi mocně ovlivňuje k dobrému. Kromě toho poučil své učedníky o tom, co je jejich povinností, když řekl: „Jste světlo světa.“ Měli toto duchovní světlo šířit jen rozmlouváním s jinými lidmi? Ježíš dodal: „Ať září vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše znamenitá díla a vzdali slávu vašemu Otci, který je v nebesích.“ (Mat. 5:14–16)

Mnozí lidé ve světě uznávají, že svědkové Jehovovi dodržují zákony, že jsou zaměřeni na rodinu, že mají vysoká morální měřítka a že aktivně oznamují poselství z Božího  slova. Jsou však také lidé, kteří nám brání v činnosti a nezastaví se před ničím, jen aby pošpinili pověst Jehovova lidu a překazili naše úsilí nechávat zářit světlo. Dělají to tak, že vládním činitelům a sdělovacím prostředkům poskytují o svědcích Jehovových nepřesné, lživé a znevažující informace. Ve snaze opravovat takové zkreslování skutečností vedoucí sbor v únoru 1997 schválil, aby pod dozorem redakčního výboru vznikla Informační služba pro veřejnost. V odbočkách Společnosti tuto službu vykonávají úseky Informační služby pro veřejnost.

Znamenité skutky byly učiněny zjevnými

Účelem této informační služby je zaujmout proaktivní přístup v poskytování přesného obrazu o našem náboženském přesvědčení a o našich činnostech sdělovacím prostředkům, pracovníkům ve školství, vládním činitelům a také široké veřejnosti. Není to uspořádání, prostřednictvím kterého se svědkové Jehovovi vychloubají. Prokazují čest Jehovovi a ctí ho tedy i tím, že lidem ukazují své znamenité skutky, v nichž se zrcadlí Jehovova vysoká měřítka. (1. Kor. 1:31)

Jehovovi ctitelé se řídí biblickými zásadami, a proto jako jednotlivci i jako celek jsou přínosem pro společnost, v níž žijí. Veřejná činnost svědků Jehovových zahrnuje nejen naši dobře známou kazatelskou službu dům od domu. Jestliže se různí pracovníci i organizace seznámí s našimi znamenitými skutky, je pravděpodobnější, že až budou osloveni v kazatelské službě, zaujmou kladný postoj.

Pomoc při katastrofách

Jeden způsob, kterým dáváme veřejně najevo dobrý vztah ke svým bližním, je naše aktivní zapojení do záchranných akcí v době katastrofy. Například v roce 1997 skupina složená pouze ze svědků Jehovových zorganizovala humanitární  pomoc v Konžské demokratické republice (někdejším Zairu). Díky pomoci tisíců svědků Jehovových z Belgie, Francie a ze Švýcarska byli uprchlíci zásobeni tunami jídla, oblečení, vitaminových produktů a léků a také 18 500 páry bot a 1 000 přikrývkami a to všechno bylo letecky dopraveno do Afriky. Celková hodnota poskytnutých zásob dosáhla téměř milionu amerických dolarů. Tyto zásoby byly poslány především jako dar pro svědky Jehovovy, ale svědkové se rozdělili i s jinými lidmi. (Gal. 6:10)

Odbočka ve Francii obdržela pomoc při přípravě brožury, kde jsou popsány podrobnosti o této činnosti. Tato brožura byla předávána vládním činitelům a zpravodajským pracovníkům proto, aby se seznámili s příklady toho, jaké prospěšné a praktické věci svědkové Jehovovi dělali, aby poskytli pomoc lidem, kteří to potřebovali. Mnozí úředníci tyto informace upřímně ocenili. Především je zaujalo, jakým způsobem se zajistilo, aby výpomoc dostali ti, kdo to potřebovali, a aby byla rozdělena spravedlivě.

Zlepšující se rodinný život

Rozpad rodin zatěžuje státní úřady těžkým břemenem a znepokojuje veřejné činitele. Ještě než byla ve velkém rozsahu rozšiřována kniha Tajemství rodinného štěstí, svědkové Jehovovi ve Finsku se jednotně snažili osobně setkat s představiteli okresní správy, se starosty, s představiteli městské správy, s pracovníky sociálních služeb a s vydavateli novin a vysvětlili jim, co svědkové Jehovovi dělají a jak by kniha Tajemství rodinného štěstí mohla rodinám pomáhat. Potom asi ve 120 novinách vyšly o této záležitosti pěkné články. Skoro všichni starostové a jiní úředníci přijali jeden výtisk této knihy a slíbili, že si ji přečtou.

Také v jednom městě v Litvě, kde je malá skupina zvěstovatelů, svědkové navštívili starostu, předali mu tuto knihu  a vysvětlili mu účel naší činnosti. Starostu to zaujalo a zeptal se bratrů, zda mají ve městě pravidelná shromáždění, protože si uvědomil, že takové informace jsou pro lidi důležité. Když mu bratři vysvětlili, že jich je tam málo a že nemají žádný sál, povzbudil je, aby se určitě začali shromažďovat. Na základě tohoto starostova doporučení začali svědkové ve Skuodas organizovat pravidelná shromáždění.

Fakta o holocaustu

V posledních letech začali veřejní činitelé, historikové a učitelé znovu věnovat pozornost událostem spojeným s obdobím nacismu a s holocaustem. Svědkové Jehovovi patřili k těm několika skupinám, které důsledně a otevřeně mluvily proti krutostem, jež prováděl hitlerovský režim. Historie tohoto postoje vzbudila zájem pracovníků ve školství. Na pomoc při vyučování o událostech souvisejících s holocaustem byla pro pedagogy připravena studijní příručka a 28minutová školní verze videozáznamu Svědkové Jehovovi zůstali pevní i při útocích nacistů. Tyto prostředky osvětlují mravní otázky, jež taková tragédie vyvolává. Umožní učitelům, aby svým žákům předkládali pěkný příklad skupiny, která se bezprostředně potýkala s takovými problémy, jako jsou nátlak vrstevníků, nesnášenlivost a dodržování zákona svědomí. Pedagogové, ať vyučují na středních, nebo na vysokých školách, dávají najevo, že si velice přejí mít takový materiál.

Videozáznam Zůstali pevní měl premiéru v památníku koncentračního tábora v Ravensbrücku, který leží v Německu, 60 kilometrů na sever od Berlína. Promítání se zúčastnili vládní činitelé, význačné osobnosti a také historikové a ti, kdo přežili nacistické pronásledování. Premiéra měla velmi kladnou publicitu. Zprávu o ní přineslo devadesát devět novin a také dvě velké rozhlasové stanice. Videozáznam  Zůstali pevní byl v Německu promítán již ve více než 150 městech a tamější veřejnost o něj projevuje velký zájem.

V Rusku se v květnu 1997 dva bratři v Moskvě zúčastnili mezinárodního vědeckého sympozia na námět „poučení z holocaustu“. Tito bratři mluvili o historii svědků Jehovových v období nacismu a zdůrazňovali, že svědkové Jehovovi učili, že by všichni lidé měli být považováni za rovnocenné. (Sk. 10:34, 35)

Při jiné příležitosti se deset svědků z Ruska, Ukrajiny a Německa, kteří přežili holocaust, v Moskvě zúčastnilo tiskové konference a premiéry promítání videozáznamu Zůstali pevní přeloženého do ruštiny. Dva svědkové, jeden z Německa a druhý z Ukrajiny, kteří přežili tábor Stutthof, udržovali od svého propuštění v květnu 1945 písemný kontakt. V Moskvě se znovu setkali po 52 letech. Po skončení tiskové konference zpravodajové chodili mezi bratry, fotografovali je a nahrávali rozhovory s nimi. Videozáznam Zůstali pevní byl přijat se slzami a s neutuchajícím potleskem. Tato událost upoutala pozornost sdělovacích prostředků a pedagogických pracovníků. Ruští žurnalisté, kteří se ke svědkům Jehovovým v minulosti většinou stavěli odmítavě, se nyní o našich dějinách i o naší práci vyjadřovali příznivě. Jeden list uvedl: „Mnozí byli zatčeni, posláni do koncentračních táborů a popraveni. Ale lidská odvaha podpořená vírou v Boha přesto zvítězila. Je chvályhodné, že se našli schopní lidé, kteří vyrobili tento film, a tak světu odhalili málo známou stránku z dějin odporu proti nacismu. Děkujeme jim.“

Projevují iniciativu

Odpovědní novináři mnohdy uveřejní přijatelnou a přesnou zprávu, pokud je druhá strana ochotná spolupracovat  a poskytovat informace. Když tedy v Izraeli dav podnikl z náboženských důvodů útok na jeden sál Království, bylo vynaloženo koordinované úsilí, aby o tom incidentu byly informovány sdělovací prostředky. Noviny a jedna televizní stanice přinesly zprávy o opravách, jež byly provedeny 15 svědky Jehovovými, kteří tam připluli na návštěvu výletní lodí. Tyto reportáže ukázaly výrazný rozdíl mezi lidmi, kteří pouze tvrdí, že věří v Boha, a lidmi, kteří opravdu žijí podle Božího učení.

Jeden žurnalista v Zambii napsal do novin článek, v němž spojoval svědky Jehovovy se satanismem. Kanceláři odbočky byly na pomoc poskytnuty pokyny, jak navázat spojení s vydavatelem těch novin, a ukázka „dopisu vydavateli“. Vydavatel dostal knihu Poznání a brožuru Duchové mrtvých. Slíbil, že tu záležitost vyřeší. Hned příští den ráno byl pod titulkem „Svědkové Jehovovi proti satanismu“ beze změn uveřejněn dopis vydavateli.

Na základě zkreslených a nesprávných informací si veřejnost v některých evropských zemích mylně spojovala svědky Jehovovy s nebezpečnými kulty. Odbočky dostaly pomoc, aby si mohly připravit odpovědi, v nichž objasní činnost naší organizace a uklidní strach, který by z nás snad vláda mohla mít.

V protikladu k duchovní tmě v tomto světě světlo pravdy neustále oslnivě svítí. Jak vhodná jsou slova apoštola Pavla ve Filipanům 2:15: „Záříte jako ti, kdo poskytují světlo ve světě!“ Modlíme se, aby nás Jehova vedl a žehnal našim snahám opravovat mylné představy o organizaci a činnosti svědků Jehovových a odstraňovat předsudky proti nim. Doufáme, že budeme-li nadále ‚nechávat zářit své světlo‘, přinese to další chválu Jehovovi, jehož světlo ozařuje naši stezku. (Žalm 36:9)

 Afrika

Afrika je světadíl, kde se mluví mnoha jazyky, a to nejen těmi, které se tam dostaly z Evropy, ale také asi 750 dalšími. Jehovovým láskyplným záměrem je, aby mezi těmi, kdo budou zachráněni z „velkého soužení“, byli muži, ženy i děti „ze všech národů a kmenů a lidí a jazyků“. (Zjev. 7:9, 14) To znamená, že tito lidé potřebují mít příležitost dozvědět se o Jehovovi. Kvůli tomu, aby o Jehovovi nejen slyšeli, ale aby také získali přesné poznání o Jehovových cestách, Společnost vydává literaturu ve 127 z těchto jazyků, jimiž Afričané hlavně mluví. (1. Tim. 2:3, 4) V uplynulém služebním roce přibylo devět z těchto jazyků a připravují se publikace v 11 dalších jazycích. V tomto roce byla v Tanzanii a v Keni uveřejněna Křesťanská řecká písma — Překlad nového světa ve svahilštině. Tento překlad byl uveřejněn také v Botswaně a v Jižní Africe ve tswanštině.

Pro bratry v Angole bylo jednou z nejdůležitějších událostí roku to, že dostali knihu Poznání a brožuru Vyžaduje  ve třech místních jazycích: kimbundu, kikongo a umbundu, a tyto publikace nyní rozšiřují. Takové pomůcky zvěstovatelům umožňují používat jednoduchou a přímou nabídku a zahajovat biblická studia při první návštěvě. Počet domácích biblických studií v Angole dosáhl nového vrcholného počtu 71 000, takže každý zvěstovatel vede průměrně více než dvě biblická studia. Vynikající je také vzrůst počtu zvěstovatelů Království, protože dosáhl 16 procent. Přímo v hlavním městě Luandě a jeho okolí je nyní asi 350 sborů rozdělených do 17 krajů.

Když jedna sestra v Etiopii šla po silnici a přitom vydávala svědectví jiným lidem, nevěděla, že vzadu za ní někdo poslouchá. Ostatní lidé se poselství posmívali, ale ten pokorný muž k ní přistoupil a požádal o biblické studium. Na každé studium musel chodit devět hodin pěšky a cesta zpátky mu trvala dalších devět hodin. Když se chtěl stát zvěstovatelem, byl k němu na návštěvu pozván krajský dozorce. To bylo překvapení, když krajský dozorce zjistil, že na něj čeká 30 lidí! Ten zájemce jim vyprávěl všechno, co se dozvěděl. Měli mnoho otázek a rozhovor s nimi se protáhl do tří hodin do rána. Ale krajský dozorce s tím zájemcem požadavky pro nového zvěstovatele ještě neprobral. Musel však ráno odejít, aby přišel včas na další domluvenou schůzku. Zájemce šel s ním a krajský dozorce mu kladl otázky cestou. Nakonec krajský dozorce zájemci řekl, že splňuje požadavky pro zvěstovatele. Pomodlili se a pak se rozešli. Ten pokorný muž byl pokřtěn v lednu 1997. Stále chodí hodně daleko pěšky, aby se mohl účastnit shromáždění — cesta tam a zpátky mu trvá 12 hodin.

Kazatelskou činnost v Burkině Faso posílilo v posledních letech mnoho misionářů; nyní jich v této subsaharské zemi slouží dvaačtyřicet. Někteří z nich před tím, než sem  byli posláni, absolvovali školu Gilead nebo školu služebního vzdělávání. Jiní sloužili jako průkopníci, a tak stejně jako všichni Jehovovi ctitelé dostávali školení v sále Království. Za velkých osobních obětí, ale s důvěrou v Jehovu se z vlastního rozhodnutí do Burkiny Faso přestěhovali další průkopníci z Francie, aby sloužili tam, kde je to potřebnější. Jehova úsilí těchto horlivých hlasatelů jeho Království určitě žehná.

S jednou ženou v Harare v Zimbabwe začali svědkové Jehovovi studovat Bibli s pomocí knihy Žít navždy. Manžel však tu ženu obvinil, že utrácí rodinné peníze, protože si kupuje nehodnotné knihy. Nutil ji, aby se připojila k jinému náboženství. Časem se tito manželé odstěhovali z města a žili na venkově ve svém domě v Chendambuya. Tam rodina onemocněla malárií. Když manžel ležel v posteli, vzal si ke čtení starší číslo Strážné věže, které si manželka schovávala. Pak si přečetl knihu Žít navždy. Velmi se mu to líbilo. Manželka ho požádala, zda by mohla číst s ním. A tak studovali spolu. Zeptal se jí: „Tohle tě učí v té jiné církvi, kam chodíš?“ „Ne,“ odpověděla. Řekl: „Už tam nikdy nepůjdeš. Musíme najít tu církev, která vyrábí tyhle knihy.“ Manželka mu připomněla: „Ale to je přece ta církev, do které jsi mi nechtěl dovolit chodit.“ „Já vím. Ale teď ty lidi rozhodně musíme najít.“ Na jejich žádost je navštívil jeden bratr a ihned s nimi zahájil studium s knihou Poznání. Za měsíc probrali celou knihu. V srpnu byli pokřtěni na oblastním sjezdu.

K ‚silně zakořeněným věcem‘, s nimiž musí bojovat bratři v Senegalu, patří místní smuteční zvyky. (2. Kor. 10:4, 5) Pohřební obřady jsou mnohdy spojeny se zvyklostmi, které souvisejí s vírou, že duše je nesmrtelná. Když v jedné vesnici blízko Dakaru nedávno zemřela devětaosmdesátiletá sestra, její syn zakázal veškeré smuteční obřady, které jsou v rozporu s Biblí. Podle kmenového zvyku by rodina z otcovy  strany měla přinést bílou látku, kterou se má tělo před pohřbem zakrýt. Předtím by se však mělo kus látky utrhnout a rozstříhat na proužky a ty potom uvázat kolem zápěstí a krku blízkých členů rodiny. Tímto způsobem jsou příbuzní nejen označeni, že patří do rodiny, ale lidé také z pověrčivosti věří, že jsou chráněni před projevy nelibosti zesnulého. Rodina našeho bratra byla první rodinou, která k úžasu celé vesnice přestala tento zvyk zachovávat. Římskokatolický poradce k tomu řekl: „Svědkové za jediný den dokázali to, o co jsme se my pokoušeli patnáct let. Myslím, že je pohání jiná síla.“ Pohřbu letité matky se zúčastnilo více než 400 lidí z této ostrovní vesnice. Mnozí tamější lidé nyní kladou biblické otázky a dostávají uspokojivé odpovědi.

Našim bratrům v Zairu (nynější Konžské demokratické republice) přinášel velkou útěchu Žalm 112:7, kde čteme: „Nebude se bát ani špatné zprávy. Jeho srdce je stálé, spolehlo na Jehovu.“ Rok začal dobře s novým vrcholným počtem 104 134 zvěstovatelů. Potom vypukla válka ve východní části státu a rozšířila se i na západ. Bratrům z kanceláře odbočky v Kinshase se nepodařilo zůstat ve styku s bratry v okupovaných územích. V celém Zairu však bylo 180 krajských a 11 oblastních dozorců a ti bratry velmi posilovali a povzbuzovali. Jeden z krajských dozorců, Hakizimana Musa, napsal: „Když jezdím na kole navštěvovat bratry, často myslím na Žalm 46:1. Vím, že v těchto kritických chvílích potřebují povzbuzení. Někdy vidím vypálené domy, odkud všichni utekli — dokonce i ptáci uletěli. Zastavili mě vojáci a varovali mě, abych dál nejezdil, že je to nebezpečné. I když jsem se bál a srdce mi silně bušilo, pomodlil jsem se a jel jsem dál, abych se dostal k dalšímu sboru.“

Odbočce se nepodařilo poslat do okupovaných území humanitární pomoc, ale tamější bratři byli velmi vděční,  když tam z Evropy přijela skupina svědků, humanitárních pracovníků, a přivezla jim potřebné zásoby. V květnu 1997 padlo hlavní město Kinshasa. Zatímco televizní diváci na celém světě sledovali barvité a hrůzné obrázky zbídačelých a hladovějících válečných uprchlíků, Jehovovi ctitelé zůstávali v tomto konfliktu neutrální. Přestože měli hlad, byli nemocní a museli uprchnout ze svých domovů, stále pokojně oznamovali dobrou zprávu o Božím Království. V jiných končinách světa se možná uveřejnění brožury Vyžaduje v jazyce uruund nezdálo tak důležité. Avšak jeden tamější sbor, kde je 56 zvěstovatelů, pomocí této brožury zahájil 150 biblických studií, aby tak pomohl lidem, kteří velmi potřebovali podporu, jakou může poskytnout jedině Bůh.

Jeden průkopník v Nigérii vydával svědectví spolucestujícímu při jízdě v meziměstském taxíku a používal při tom brožuru Vyžaduje. Rozebíral s ním některé myšlenky z lekce nazvané „Jednání, které Bůh nenávidí“. Muž pozorně naslouchal, kladl otázky a dostal brožuru. Když se zastavili na občerstvení v restauraci, muž se obrátil k průkopníkovi a ukázal mu balíček. „Co je v tom?“ zeptal se průkopník. „Peníze. Ale nevím, kolik jich tam je, protože nejsou moje. Sebral jsem je z jednoho zavazadla vzadu v taxíku.“ Na základě toho, co mu svědek ukázal v brožuře, ten muž nyní řekl, že by chtěl peníze vrátit jejich majiteli. Majitel, mladý obchodník, balíček okamžitě poznal. Bylo v něm 150 000 naira (asi 1 700 dolarů). Muž, který peníze ukradl, jel společně se svou obětí 500 kilometrů. Řekl obchodníkovi, aby poděkoval průkopníkovi, protože jeho myšlení změnila právě průkopníkova brožura. Ohromený řidič i ostatní cestující také chtěli brožuru. Ten obchodník nikdy předtím svědkům nedovolil, aby s ním promluvili, ale nyní požádal o biblické studium.

 Asie a tichomořské ostrovy

Na asijské pevnině žije značná část světové populace. Kromě toho je po oceánech roztroušeno tisíce ostrovů, některé velké, jiné malé. Kdekoli žijí lidé, svědkové Jehovovi se snaží k nim proniknout s dobrou zprávou o Božím Království.

Jakou cenu má to, že se biblická literatura dostane lidem do rukou, je znázorněno v následujícím příběhu z ostrovní země ležící jihovýchodně od Indie. Jeden bratr na Srí Lance dal začátkem osmdesátých let knihu Žít navždy muži, který bydlel v městečku, kde nebyli žádní svědkové. V roce 1985 ten muž začal knihu číst a zjistil, že je pravdivá. Potom ji četl se svou rodinou a začal ji číst a povídat si o ní i se svými blízkými přáteli. Brzy se v jeho domě scházela skupina 11 lidí a debatovali o tom, co se dozvěděli. Přerušili svazky s falešným náboženstvím a pochopili, že by i oni měli kázat jiným lidem. V lednu 1997 od nich odbočka dostala dopis, v němž žádali o pomoc.

 Když za nimi byla poslána manželská dvojice zvláštních průkopníků, ti lidé průkopníky upřímně prosili: „Prosíme, můžete nás naučit, jak se máme modlit?“ Kladli jim mnoho otázek a dlouho s nimi rozmlouvali a pak průkopníky pozvali, aby u nich přenocovali. Příští den v 6 hodin ráno průkopníky probudil nedočkavý obyvatel domu, který se velmi těšil, až dostane odpovědi na další otázky. Do 9 hodin dopoledne přišlo do toho domu 16 lidí. Byla tam přednesena improvizovaná přednáška, zodpověděny další otázky a konečně ve 2 hodiny odpoledne se průkopníci vydali na cestu domů. Nyní se na tomto místě konají pravidelná shromáždění.

Jedna sestra v Libanonu cestou na schůzku s jinou sestrou potkala letitou ženu, která odpočívala, protože nesla těžké věci. Když jí sestra nabídla pomoc, žena vykřikla: „Takoví lidé ještě existují?“ Velice sestře děkovala a trvala na tom, že si s ní musí vypít šálek kávy. Sestra pozvání přijala, využila tuto příležitost k tomu, aby paní vydala svědectví a slíbila, že jí přinese knihu Poznání. Paní sice řekla, že svědky Jehovovy nemá ráda, ale knihu přijala. Na opětovné návštěvě se sestra seznámila s dcerou té paní a tuto ženu velmi potěšilo, co se od sestry dozvěděla. Nyní je s tou ženou vedeno pravidelné biblické studium pomocí knihy Poznání.

Někteří z těch, kdo jsou významně zapojeni do politických záležitostí, si váží práce svědků Jehovových. Ale jiní, pod silným tlakem duchovních, činnost svědků omezují. Jsme však vděčni, že v průběhu uplynulého služebního roku byli svědkové Jehovovi zákonně uznáni v Pákistánu, v Malajsii a v Kazachstánu.

Starší jedné místní církve v Pákistánu lidem říkal, že by svědky neměli pouštět do svého bytu, protože svědkové nevěří v Ježíše a protože jejich nauky nejsou pravdivé. Jeden  zvláštní průkopník však studoval s rodinou, která nechtěla studium přerušit. Jednoho dne přišel k této rodině na návštěvu onen starší místní církve právě v době, kdy měli své pravidelné biblické studium. Během studia tiše seděl a žasl, když zjistil, že svědkové Jehovovi opravdu vyučují z Bible. Výsledkem bylo, že s tím starším místní církve bylo zahájeno studium. Začal chodit na sborová shromáždění a nyní je pokřtěným svědkem. Prostřednictvím tohoto bývalého staršího místní církve začalo shromáždění svědků Jehovových pravidelně navštěvovat šest dalších lidí.

V Malajsii je mnoho měst s více než 30 000 obyvateli, kde však není ani jediný svědek. Dostat se k tolika obyvatelům s dobrou zprávou je pro tamější zvěstovatele velký úkol. Některá místa jsou velmi plodná. Čtyři dočasní zvláštní průkopníci byli přiděleni do Sabah na severu Bornea a tam se jim pomocí brožury Everlasting Life in Paradise! (Věčný život v ráji!), která byla nedávno přeložena do kadazanštiny Dusunů, podařilo v průběhu tří měsíců zavést 50 domácích biblických studií.

Připravovat biblickou literaturu v mnoha jazycích Orientu je obrovský úkol. Tato literatura je již dostupná v jazycích, kterým alespoň do určité míry rozumí většina lidí. Je však nesmírný rozdíl, když nějaká literatura je uveřejněna v rodném jazyce těch lidí. Jedna starší sestra v Kyrgyzstánu, která neumí rusky, zjistila, že její služba je značně omezená. Když však byla vydána kniha Poznání v kyrgyzštině, sestra ji začala horlivě používat. Když se o tom doslechli lidé z jiných vesnic, chodili sestru navštěvovat — přicházeli pěšky, jezdili na kole nebo na voze taženém oslem. Sestra nyní vede několik biblických studií a je velmi vděčná, že má k dispozici publikaci ve vlastním jazyce, s jejíž pomocí může šířit dobrou zprávu.

 Evropa

Svědkové Jehovovi oznamují dobrou zprávu v Evropě již více než 100 let. Mnozí svědkové z Evropy se přestěhovali do jiných zemí, kde je velký nedostatek hlasatelů Království. V průběhu devadesátých let je věnována mimořádná pozornost intenzívnímu vydávání svědectví ve východní Evropě. A v posledních letech se do Evropy dostává mnoho přistěhovalců ze zemí, v nichž je poměrně málo svědků. V Evropě je svědků hodně a ti přistěhovalce s radostí vítají a sdělují jim dobrou zprávu o Božím Království. V souladu s tím, co předpověděl Ježíš, to všechno přispívá k vydávání svědectví až „do nejvzdálenější končiny země“. (Sk. 1:8)

Přistěhovalci v mnoha zemích okamžitě reagují na poselství o Království. Jestliže místní svědkové dělají, co mohou, aby jim předali biblické pravdy, Jehovův duch těmto lidem otvírá srdce. To platilo i v případě uprchlíka z Latinské Ameriky v Norsku. Všiml si, že do sálu Království vedle uprchlického tábora chodí pěkně oblečení lidé, mladí i letití.  Několikrát také přišel na shromáždění do sálu Království a líbilo se mu, co tam viděl, ale v norštině ničemu nerozuměl, a na těch shromážděních nikdo neuměl španělsky. Přesto však s ním bylo zahájeno biblické studium. Bratr používal knihu Poznání a Překlad nového světa v norštině a zájemce používal tytéž publikace ve španělštině. Přísně se drželi studijního materiálu a kladli důraz na biblické texty, a proto zájemce dělal rychlé pokroky. Ten muž zjistil, že ve sboru je pořádek, soulad a přátelské ovzduší, a to posílilo jeho přesvědčení, že našel Boží lid.

Za několik měsíců se chtěl stát zvěstovatelem, ale kvůli problému s jazykem starší nemohli poznat, zda splňuje požadavky. V Oslu, které je vzdálené 2 400 kilometrů, se však měl konat krajský sjezd ve španělštině. Někdo z bratrů dal tomu muži peníze na letenku, a tak se mohl krajského sjezdu zúčastnit. Starší, kteří umějí španělsky, na sjezdu zjistili, že požadavky opravdu splňuje, a tak se během sjezdu poprvé zúčastnil kazatelské služby. Hned od začátku se velmi usilovně snažil vydávat svědectví jiným uprchlíkům v táboře a zval je do sálu Království. Tímto způsobem byla zahájena biblická studia s uprchlíky z Jižní Ameriky, z Afriky i z Evropy. Pokřtěn byl za rok potom, co poprvé navštívil shromáždění v sále Království.

Někteří mladí lidé přijímají pravdu podobně jako houba ponořená do vody. Tak to bylo také u Marka, studenta ve Finsku. Jeden učitel mu řekl, že na konzervatoři pracuje někdo ze svědků Jehovových. Marko přišel za tou sestrou a chtěl, aby mu řekla svůj názor na určité otázky, ale na rozhovor měli jen málo času. Ten den večer sestra Markovi zavolala a řekla mu, že pokud by chtěl další informace, mohl by si od ní půjčit nějaké knihy. Okamžitě šel k ní do bytu, a sestra a její manžel mu zodpověděli některé z jeho otázek a dali mu brožuru Vyžaduje, videokazetu Organizace a knihu  Jak vznikl život? — Evolucí, nebo stvořením? Za několik dní přišel znovu a žádal o další literaturu. Z rozhovoru s ním bylo vidět, že to, co si přečetl, přijal. Tentokrát dostal knihu Poznání a Bibli. Bylo mu vysvětleno, jak vedeme biblická studia se zájemci, ale Marko si knihu Poznání chtěl přečíst nejprve sám. Za týden přečetl celou knihu a ověřil si biblické texty. Ještě předtím než se s ním poprvé vedlo biblické studium, vystoupil z církve. Okamžitě začal vydávat svědectví příbuzným, přátelům i učitelům na konzervatoři. Pokřtěn byl za tři a půl měsíce potom, co se s ním vedlo studium poprvé.

Když se jedna učitelka ruštiny v Estonsku setkala se svědky Jehovovými, byla již 20 let důkladně zapletená do spiritismu. Navštěvovala kurzy používání kyvadélka, aby uměla zjistit, které tělesné orgány mají lidé postižené chorobou. (Kyvadélko se mělo začít pohybovat, když byly nemocnému kladeny otázky, jaké má potíže.) Zúčastnila se konference, kde se sešli lidé z celého Sovětského svazu, kteří se zabývali mimosmyslovým vnímáním. Chodila na schůzky hnutí New Age. Proč? Její matka byla hodně nemocná a ona se snažila najít cestu, která by matce přinesla úlevu. Věděla, že Ježíš léčil lidi, a věřila, že ti, kdo dnes uzdravují duchem, musí být Boží služebníci. Nevěděla, že moc, s jejíž pomocí tito lidé léčí, může pocházet z jiného zdroje než od Boha. (5. Mojž. 18:10–12; Mat. 7:15–23) Démoni ji však začali kousat a škrtit. Naléhavě potřebovala pomoc. Potom, co byla zklamaná jinými náboženskými skupinami, se setkala se svědky Jehovovými. Ihned s ní bylo zahájeno biblické studium. Dozvěděla se, jak se má modlit a jak vzdorovat Ďáblovi. Když pochopila, jak se Jehova dívá na spiritismus, spálila svou spiritistickou literaturu a zničila pět kyvadélek. Po čtyřech měsících se již účastnila kazatelské služby a pomáhala druhým, aby měli užitek z pravd, které tolik  přispěly k jejímu osvobození. Nyní slouží jako stálá pomocná průkopnice a je vděčná za to, že patří k Jehovovu šťastnému lidu.

Dámaris, dospívající dcera jednoho sborového staršího ve Španělsku, přiznává, že pro ni bylo těžké začít vydávat svědectví spolužákům. Povšimla si však, že většina z nich kouří a má problémy s drogami. Uvědomila si, že potřebují pomoc. Konečně si s jednou spolužačkou promluvila o účincích drog a kouření. Dámaris spolužačce vysvětlila, že má knihu, která rozebírá náměty zajímavé pro všechny mladé lidi a mimo jiné popisuje i účinky zneužívání drog. Dívka Dámaris požádala, aby jí knihu ukázala, a kniha pak postupně prošla celou třídou. Asi třetina žáků z té třídy chtěla mít vlastní knihu Otázky mladých lidí — Praktické odpovědi. Vedlo to k tomu, že první spolužačka, které Dámaris vydala svědectví, přestala kouřit a že se otevřela cesta k dalším rozhovorům.

Za války v bývalé Jugoslávii se naši bratři dostávali do velmi obtížných situací. V hmotném ohledu zchudli, ale duchovně jsou bohatí. Například účastníci oblastního sjezdu v Záhřebu v Chorvatsku byli dojati působivými zážitky z Vukovaru. Toto město, které leží v Chorvatsku, bylo pod kontrolou Srbska a nyní je znovu pod kontrolou Chorvatska. Tam došlo k největšímu válečnému pustošení a většina obyvatel — i naši bratři — musela z toho území utéci, aby si zachránili život. Bratři v Chorvatsku čtyři roky nevěděli, že v tom městě zůstala jedna sestra, Maria. Kázala nejprve sama a občas se jí podařilo dostat se do sousedního sboru v Srbsku. Horlivost, jakou projevovala v době války, byla bohatě odměněna. Umíte si představit, jak byli bratři na oblastním sjezdu překvapeni, když mohli přivítat skupinu asi 20 osob z Vukovaru!

 Americký kontinent

Na základě své horlivé činnosti jsou svědkové Jehovovi dobře známí po celém americkém kontinentu. Mnozí lidé obdivují jejich činnost, i když sami nechtějí žít podle biblických měřítek. Některé praktické rady pro život, které jim svědkové ukazují z Bible, je možná zaujaly. Svědkové Jehovovi se však také snaží jim pomáhat, aby poznali a uznávali Jehovu Boha, Zdroj těchto rad, i jeho láskyplný záměr s lidstvem.

Průkopníci sice tvrdě pracují, aby lidem předali poselství o Království, ale stěží mohou očekávat, že za svou práci dostanou vyznamenání. Právě to se však stalo jedné naší zvláštní průkopnici ve Venezuele. Carmen Bravová byla jednoho dne překvapena tím, že dostala pozvánku z městského „Páezova výboru žen“, aby se zúčastnila slavnosti, na které má dostat vyznamenání za „cennou pomoc v náboženské oblasti“. Ale proč? Město Guasdualito značně trpí činností partyzánů, a sedmdesátiletá Carmen lidi uklidňuje, když z Bible  odpovídá na jejich otázky, vede biblická studia a dává lidem biblickou literaturu. Mnozí lidé ve městě čtou časopisy Strážná věž a Probuďte se! a váží si jich. Na úřady zapůsobilo dobrým dojmem také to, že na základě evangelizační činnosti svědků Jehovových byla legalizována řada manželství. Carmen je všeobecně považována za přínos pro společnost. Přijala vyznamenání s radostí, ale pokorně si uvědomuje, že ji prostě Jehova používá, aby předávala jeho poselství lidem. (Srovnej 1. Korinťanům 3:6, 7.)

Svědkové Jehovovi na Portoriku se dostavili před výbor státních úředníků kvůli tomu, aby mohli na jednom stadionu uspořádat oblastní sjezd. Jeden člověk, který se mnoho let zabýval vydáváním povolení k použití areálu, požádal členy výboru, aby s nimi mohl mluvit ještě před touto schůzkou. Řekl jim, že stadion bývá nejdůkladněji uklizen jednou za rok, když ho použijí svědkové Jehovovi. V předchozím roce přestala na jednom úseku fungovat klimatizační jednotka. Po sjezdu zjistil, že ji svědkové zdarma opravili. Opravili také určité části elektrického vedení a instalací. A parkoviště je stále udržováno v čistotě, bez nejmenší poskvrny. Členové výboru odhlasovali, že dovolí, aby svědkové stadion zdarma použili pro svůj příští sjezd.

V jedné velmi chudé oblasti na Haiti se v nežádoucím rozsahu obchoduje s drogami, a proto tam vojáci prohledali a zničili řadu domů. Když však v domě u Anny objevili Strážnou věž a jiné publikace Společnosti, řekli: „Tento dům nemusíme zničit. Svědkové Jehovovi se nezabývají obchodem s drogami.“ Jakmile to uviděla jedna sousedka, ihned běžela do svého domu a vystavila tam svou protestantskou literaturu. Když přišli vojáci, řekla jim, že její dům není nutné prohledávat, protože má také náboženské knihy. Vojáci si ty knihy prohlédli a řekli: „Kdepak, to nejsou ty samé.“ A dům zničili. Anna ještě nepatřila ke svědkům Jehovovým. Po tomto  zážitku se však modlila k Jehovovi, aby jí pomohl uvést život do souladu s Božími spravedlivými měřítky. Teď už je pokřtěným svědkem Jehovovým.

Ve sboru v El Cruce de Cajamarca v Peru se jeden zvláštní průkopník setkal s Rafaelem. Domluvili se, že průkopník s Rafaelem a jeho rodinou povede studium pomocí knihy Poznání. Průkopník to měl k Rafaelovi daleko, a proto se studium ze začátku nemělo konat každý týden. Když se však sešli ke studiu poprvé, bratra překvapilo, že Rafael nevěří v Trojici, v pekelný oheň ani ve „svaté“. Na otázku, kde se to dozvěděl, odpověděl: „Přečetl jsem si to v této knize.“ A ukázal knihu Žít navždy. „Chce to ovšem ještě něco víc, než si ji jen přečíst,“ dodal. „Potřebuji, aby mi někdo pomohl.“ (Srovnej Skutky 8:31.) Podruhé při studiu Rafael řekl, že společně se svou manželkou každou neděli věnují navštěvování svých sousedů a tomu, že je učí, co se sami dozvěděli. Při třetí návštěvě průkopník zjistil, že Rafael vykonává pastýřské návštěvy na podkladě informací ze Strážné věže z 15. září 1993, stejných informací, které při vykonávání pastýřských návštěv používal i průkopník. Za krátkou dobu se Rafael a jeho manželka stali nepokřtěnými zvěstovateli a v srpnu předchozího roku byli oba pokřtěni.

Počet hlasatelů Království v Mexiku v posledních letech závratně vzrůstal. Mezitím také právní oddělení v odbočce pilně pracovalo na tom, aby se bral ohled na práva našich bratrů. Jeden ze způsobů, jímž se toho dá dosáhnout, je neustále komunikovat s úřady a ujišťovat je, že jsme ochotni řešit problémy pokojnou cestou. A tak, když se u soudu ve státě Chiapas řešil problém neúčasti svědků na místních náboženských slavnostech, který byl nakonec rozhodnut ve prospěch svědků Jehovových, svědkové při té příležitosti také vysvětlili, že jsou ochotni spolupracovat na různých veřejných činnostech, které však nejsou náboženské nebo politické.  Na úředníky projednávající tuto záležitost velmi zapůsobilo, že u těchto pokorných zemědělců z řad svědků Jehovových jasně viděli čistotu, důstojnost a úctu.

Jeden sborový starší v Maine ve Spojených státech zjišťuje, že k nejproduktivnějším odvětvím jeho služby patří vydávání svědectví na lodích. V jednom případě vydal svědectví nejvyššímu důstojníkovi na lodi, která připlula z Filipín. Již na základě toho, co se dozvěděl z osobního čtení Bible, ten muž vystoupil z katolické církve. Při prvním rozhovoru s ním starší probral myšlenky z traktátu Radostný rodinný život. Loď měla kotvit v přístavu jen čtyři dny, a proto první opětovná návštěva byla vykonána ještě ten den večer a další návštěvy příští dva večery. Náš bratr přinesl s sebou šest videokazet Společnosti. Rozmluvy spojené s promítáním videozáznamů měly na tohoto důstojníka takový dopad, že si uvědomil nutnost udělat ve svém životě velké změny. Projevil silnou touhu poznat ještě více z Božího slova a uplatňovat to ve svém osobním životě.

V uplynulém roce bylo v Kanadě naplánováno 37 oblastních sjezdů a devět z nich bylo uspořádáno v provincii Quebec. Jeden oblastní sjezd se konal ve městě Quebec, kde se sešlo 9 213 návštěvníků. Pět sjezdů probíhalo v Sherbrooke v pěti víkendech za sebou. Všech devět sjezdů v této provincii navštívilo celkem 32 181 lidí. To byla opravdu značná změna oproti tomu, co tamější svědkové Jehovovi prožili ve čtyřicátých a padesátých letech. Stovky svědků byly v té době zatčeny. Někteří se bránili útokům davu. Neustále však poslouchali Boha jako panovníka a nepřestávali mluvit o Božím Království. Vytrvalost svědků vedla k tomu, že se v Kanadě změnily zákony v tom smyslu, aby svobody všech Kanaďanů byly více chráněny. Nyní je také ve městě Quebec dvanáct vzkvétajících sborů a ve Sherbrooke čtyři. Jehova žehná svým svědkům, kteří mu neustále slouží s věrnou oddaností.