Japonsko

HOUŽEVNATÉ pracovní úsilí a svornost patří k vlastnostem, které Japonsko přivedly ze zpustošeného stavu po druhé světové válce až k soudobé úloze jednoho ze světových průmyslových gigantů. Tato země, kde žije 125 milionů lidí, je dnes velmi známá obchodními značkami svých výrobků, například fotografických přístrojů, automobilů a elektrických spotřebičů, stejně jako svými třešňovými květy, azalkami a zasněženým vrcholem hory Fudži vysoké 3 776 metrů.

Ještě výraznějšího rozvoje však bylo po válce dosaženo v oblasti teokracie. Oblastního sjezdu v Tokiu v roce 1951 se zúčastnilo přibližně 40 misionářů — absolventů biblické školy Strážné věže Gilead — a asi 200 zvěstovatelů původem z Japonska. N. H. Knorr, tehdejší prezident Watch Tower Society, řekl, že se těší na dobu, kdy bude v Japonsku tolik místních hlasatelů Království, že bude těžké najít mezi nimi misionáře. Ten den na sebe nenechal dlouho čekat! Misionářům pracujícím po vzoru Ježíše Krista jako Boží spolupracovníci trvalo deset let, než shromáždili prvních 1 000 japonských zvěstovatelů. V roce 1992 však přibylo průměrně 1 000 nových zvěstovatelů každý měsíc. (Srovnej 1. Korinťanům 3:9–11.) Celkový počet služebníků Božího Království na všech japonských ostrovech dosáhl vrcholného počtu 220 663; v minulých 18 letech bylo každý měsíc dosaženo nového vrcholu. To, co se  děje v Japonsku, je velmi působivá součást splňování proroctví z Izajáše 60:8, 9, kde je napsáno: „Kdo jsou ti, kdo přilétají právě jako oblak a jako holubice k otvorům své ptačí budky? Vždyť ve mne budou stále doufat ostrovy.“

Ročenka 1973 uvedla něco z tohoto raného období dějin teokracie v Japonsku až do roku 1972, kdy tam bylo asi 14 000 zvěstovatelů, z nichž více než 3 000 bylo zapojeno do rychle se rozmáhající průkopnické služby. Tyto dějiny jsou zde znovu připomenuty a k nim přibylo dalších 25 let.

První semena pravdy o Království

Jak byla v této zemi, kde se lidé tradičně drží buddhismu a šintoismu, zaseta semena, jež přinesla takovou bohatou duchovní žeň? Průzkumnou cestu do Japonska podnikl v roce 1911 C. T. Russell, tehdejší prezident Watch Tower Society. Přinesl zprávu, že misionáři křesťanstva byli Japonskem značně zklamáni a že tam lidé všeobecně projevují nevalný zájem o náboženství. Bratr Russell však cítil, že to, co lidé potřebují, je „evangelium o Království“. Pro Orient byl jmenován zástupce Společnosti a tím byl Američan R. R. Hollister. Byly přeloženy traktáty a knihy, k nimž patřila i kniha The Divine Plan of the Ages (Božský plán věků), a miliony výtisků těchto publikací se mezi lidi dostaly především díky místním najatým kolportérům. V roce 1926 byl jako zástupce Společnosti do Japonska vyslán Junzo Akaši, Američan japonského původu. Začátkem roku 1927 byla v Kóbe otevřena kancelář odbočky a ještě téhož roku byla tato kancelář přemístěna do Tokia. Počet kolportérů, kteří šířili časopisy a knihy, vzrostl do roku 1938 na 110. Po celém Japonsku však byl fanatickým náboženstvím rozněcován nacionalismus a to vedlo přímo k druhé světové válce. Dne 21. června 1939 bylo 130 členů sdružení Todaiša (což znamená „Sdružení Maják“, jak se tehdy nazývala místní organizace svědků Jehovových) najednou zatčeno  a uvězněno, a tak se podařilo organizovanou činnost svědků na období válečných let zastavit.

Je smutné, že dozorce odbočky pod tlakem událostí odpadl. Podle jeho příkladu přestala sloužit Jehovovi většina členů sdružení Todaiša, až na několik výjimek, k nimž patřily například věrně oddané rodiny Išiiových a Miurových. Selhání členů té skupiny je také možné přisoudit tomu, že následovali člověka, Junza Akašiho. Akaši se přizpůsobil tradičnímu japonskému zvyku žít v polygamii, i když už jednu manželku měl. Jeho manželka dále věrně sloužila více než 40 let jako průkopnice v New Yorku a někteří členové sboru West Manhattan na ni rádi vzpomínají jako na sestru Ogawačiovou. Když po válce přišli do Japonska misionáři z Gileadu, velkou skupinu sdružení členů Todaiša našli v Ósace. Tito lidé požadovali peníze za křty, a ještě horší bylo, že podle vzoru Akašiho přijali velmi nemravný životní styl. Tohoto způsobu života se nechtěli vzdát, a tak asi třiceti z nich musela být odňata pospolitost, aby sbor zůstal čistý.

Ti, kdo zůstali věrní

Naproti tomu se podívejme na Jiza a Macui Išiiovy, kteří patřili k prvním japonským kolportérům. Během let 1929 až 1939 propracovali celé Japonsko. V červnu 1939 byli zatčeni a uvězněni v Sendai. Macue dosud vzpomíná na první rok, kdy byla v samovazbě v maličké špinavé cele plné blech. Nemohla se osprchovat ani vykoupat a celé tělo měla poštípané od štěnic. Zhubla tak, že vážila pouze 30 kilogramů, byla kost a kůže a téměř přišla o život. Když se dostala do jiné věznice, její zdravotní stav se trochu zlepšil a koncem roku 1944 byla z vězení propuštěna. Její manžel zažil podobné zacházení a později projevil svou ryzost také tím, že odmítl přijmout transfúzi krve. (Skutky 21:25) Zemřel ve věku 71 let. Macue zůstala věrným Jehovovým svědkem dodnes. Vypráví: „Většina z těch, kdo před válkou vynikali schopnostmi a intelektem,  opustila Boží organizaci, jakmile byli vystaveni velkému tlaku. . . . Ti, kdo zůstali věrní, neměli zvláštní schopnosti a byli nenápadní. Všichni rozhodně musíme důvěřovat v Jehovu celým svým srdcem.“ (Přísl. 3:5)

Další věrná dvojice, manželé Kacuo a Hagino Miurovi, začala působit jako kolportéři v roce 1931. Také oni byli v roce 1939 zatčeni v Hirošimě kvůli tomu, že odmítali uctívat císaře a podporovat japonský militarismus. Kacuo byl krutě bit a trpěl ve vězení až do srpna roku 1945, kdy věznici zničila atomová bomba. Přestože mu bylo teprve 38 let, měl zničené zdraví. Po propuštění vypadal jako stařec. Kacuo se vrátil na sever do Sendai, kde Hagino, která byla propuštěna dříve, vychovávala jejich synka Cutomu.

Jak se Kacuo znovu setkal s Jehovovou organizací? Významný japonský list Asahi byl informován, že do Ósaky přijelo pět mladých dívek, misionářek Watch Tower Society, aby tam žily v japonském domě japonským způsobem života. Reportéři misionářky navštívili a vypracovali skvělý článek doplněný ilustracemi a v něm těch pět sester přirovnali k andělům, kteří se snesli z nebe jako třešňové květy. K článku byla také připojena adresa misionářského domova. Tento článek se náhodou dostal do ruky Kacuovi, který žil asi 800 kilometrů na sever, v Sendai. Okamžitě znovu navázal kontakt s organizací a přihlásil se do průkopnické služby. Sloužil věrně až do roku 1957, kdy zemřel.

V Kóbe dodnes slouží dvaadevadesátiletá Mijo Ideiová. Po dobu 65 let, kdy je v pravdě, trpělivě snášela mnoho těžkostí. Její napínavý životní příběh vyšel ve Strážné věži z 1. září 1991.

„Devětačtyřicátníci“

Po druhé světové válce byly v Japonsku podmínky pro kázání mnohem příznivější. V roce 1947 však Junzo Akaši oznámil kanceláři Watch Tower Society v Brooklynu, že  už nesouhlasí s biblickým učením. Bratr Knorr ihned poslal na Havajské ostrovy výzvu, aby se havajští dobrovolníci japonského původu dostavili na misionářské školení do 11. třídy školy Gilead. Dozorce odbočky na Havajských ostrovech, který byl začátkem dvacátých let tajemníkem bratra J. F. Rutherforda, prosil: „A co třeba Haslettovi, bratře Knorre, to by nešlo?“ A tak dostali pozvání i Don Haslett a jeho manželka Mabel, přestože už jim bylo skoro 50 let. Šiniči Tohara a Elsie Tanigawová učili v Gileadu japonštinu více než 20 studentů.

 Do svého působiště v Tokiu, které bylo zničeno bombardováním, nastoupili v průběhu roku 1949 „Havajci“ Don a Mabel Haslettovi, Jerry a Joši Tomovi, Šiniči a Masako Toharovi se svými třemi dětmi a Elsie Tanigawová. V témže roce je následovala skupina Australanů, což byli Adrian Thompson, Percy  a Ilma Iszlaubovi a Lloyd a Melba Barryovi, kteří byli přiděleni do Kóbe, města zpustošeného válkou. Těmto prvním misionářům v Japonsku se začalo říkat „devětačtyřicátníci“. Šest z nich ve svém přiděleném působišti zemřelo uprostřed pilné práce, a osm ostatních dosud celodobě slouží v Japonsku a v newyorském Brooklynu. V roce 1949 podalo zprávu o tom, kolik času strávili ve službě pro Království, i osm místních zvěstovatelů.

 Vzrůst v Tokiu

Havajská skupina v Tokiu přispěla k pozoruhodnému pokroku. Joši Tomová vypráví, že v tomto poválečném roce 1949 propracovávali obvod „od zemljanky k zemljance“. A říká: „Lidé byli chudí a s nesmírným úsilím napravovali následky války. Jídlo bylo na příděl a Don Haslett stával se sousedy frontu na hlávku zelí.“ Lidé, s nimiž misionáři ve službě mluvili, však byli vlídní a laskaví a trpělivě naslouchali, když misionáři při rozhovoru zápasili s japonštinou. Misionáři se museli naučit, že jakmile vstoupí do domu, musí se zout, a teprve potom mohou vstoupit do sousední místnosti. Stropy však byly nízké, a Don Haslett, který byl vysokého vzrůstu, měl mnoho šrámů od toho, jak do nich narážel hlavou. Asi tak za rok či během dvou let „Havajci“ položili v Tokiu pevný základ, z něhož vyrostlo 139 nynějších sborů.

Pomazaní svědkové Don a Mabel Haslettovi, kteří patřili k „devětačtyřicátníkům“, se stali vynikajícím příkladem v kazatelské službě i jako lidé pokročilého věku. Když v roce 1966 Don zemřel, do sálu Království, kde se konalo vzpomínkové shromáždění, přineslo jeho rakev šest bratrů. Všechny tyto mladé muže Don přivedl k pravdě a všichni v té době sloužili v devatenáctičlenné japonské rodině betel v Tokiu.

Mabel přežila Dona o osm let. Když jí bylo přes 70 let, objevila se u ní rakovina tračníku. Správa přední tokijské nemocnice v Toranomonu ohleduplně souhlasila, že Mabel provedou operaci bez krve, pod podmínkou, že se do nemocnice dostaví dva týdny před operací. První den jejího pobytu v nemocnici ji přišel do pokoje navštívit mladý lékař a zvědavě se ptal, proč Mabel odmítá krev. Jeho zvědavost vedla k pěkným biblickým rozhovorům, které probíhaly každý den až do operace. Případ byl velmi vážný, a proto se na operaci podíleli čtyři lékaři. Když Mabel znovu nabyla vědomí, vykřikla: „Prokletá lidská nedokonalost!“ To byla velmi vhodná reakce. Mabel  byla na intenzívní péči pouze jeden den, zatímco čtyři jiní pacienti, kterým byla ten den provedena stejná operace s transfúzí krve, strávili na jednotce intenzívní péče několik dní. A co ten mladý lékař? Později Mabel řekl: ‚Nevěděla jste to, ale na operačním sále bylo pět lékařů. Šel jsem tam jen proto, abych zajistil, že vám rozhodně nedají krev.‘ Doktor Tominaga pokračoval ve studiu Bible v Jokohamě a dnes je aktivním členem tamějšího sboru stejně jako jeho otec, který je také lékař, a také manželky obou z nich. Tak znamenité ovoce přinesl jeden pobyt v nemocnici!

Mabel nadále žila v misionářském domově v tokijské čtvrti Mita a sloužila jako misionářka. Když jí bylo 78 let, znovu se u ní objevila rakovina a Mabel byla upoutána na lůžko. Avšak jednou večer, když misionáři přišli domů a vyprávěli pěkné zážitky z kampaně se Zprávami Království, Mabel trvala na tom, aby ji oblékli a vzali ji šířit Zprávy Království. Síly jí však stačily jenom na to, aby navštívila tři sousední domácnosti — tytéž domácnosti, kde vydávala svědectví poprvé po svém příjezdu do Japonska. O několik týdnů později ukončila svou pozemskou životní dráhu a přešla do svého nebeského působiště. (Srovnej Lukáše 22:28, 29.)

Vývoj událostí v Kóbe

Také v Kóbe byl brzy jasně patrný vzrůst. První opravdu teokratický sjezd v Japonsku se konal na pozemku prostorného misionářského domova v Kóbe v době od 30. prosince 1949 do 1. ledna 1950. Počet účastníků nedělního veřejného shromáždění, které bylo uspořádáno v Kóbe ve školní posluchárně Tarumi, vystoupil na 101. Tři účastníci sjezdu byli pokřtěni ve velkém bazénu veřejných lázní v Tarumi.

Adrian Thompson ze skupiny misionářů v Kóbe udělal značný pokrok ve znalosti japonštiny a v roce 1951 byl jmenován prvním krajským dozorcem v Japonsku. Později se stal prvním oblastním dozorcem. Hodně přispěl k položení  pevného základu pro budoucí růst. Adrian byl synem dlouholeté věrné průkopnice z Nového Zélandu a proslavil se jako přední ragbyový hráč, ale když vypukla druhá světová válka, opustil sportovní scénu, stal se pokřtěným svědkem Jehovovým a potom nastoupil celodobou službu v Austrálii. „Tommy“ sice zemřel v roce 1977, ale na jeho bezmeznou energii a „trvání na výlučné oddanosti“ Jehovovi se bude dlouho vzpomínat. (4. Mojž. 25:11)

Misionářům nějaký čas trvalo, než si zvykli na japonské domácnosti, na tamější kulturu a jazyk, ale jejich hlavním zájmem bylo oznamovat biblickou pravdu jiným lidem. „Tygr“ (Percy) Iszlaub, společenský Australan z Queenslandu, vzpomínal: „Vedli jsme mnoho biblických studií; já jsem jich měl 36 a Ilma i ostatní jich měli přibližně stejně tolik. Zájemci obvykle na studium chodili do misionářského domova; někteří přicházeli každý den. V každém pokoji domova se vedla biblická studia, každý večer tři nebo čtyři. Rozložili jsme si studijní materiál v angličtině a v japonštině. Zájemcům jsme pomáhali tak, že jsme společně s nimi odpočítávali řádky až k místu, kde byla uvedena odpověď. Šlo to pomalu, ale úžasné bylo, jak hned po přečtení biblických textů a po srovnání těchto textů s publikacemi pochopili smysl. A jsou v pravdě dodnes!“

V počátcích měli misionáři při svém kázání málo literatury Království. V Kóbe se objevila krabice předválečného vydání druhého svazku knihy Light (Světlo) v japonštině, ale lidé obvykle říkali: ‚Raději bych si přečetl nejprve první svazek.‘ Jeden z úplně prvních Japonců, kteří poznali pravdu v Kóbe, se však o pravdu začal zajímat po přečtení druhého svazku knihy Light a časem natolik duchovně vyspěl, že se stal krajským dozorcem. Brzy byla ke studiu používána látka z knihy „Bůh budiž pravdivý“. Několik z těch, kdo v té době studovali, si pořídilo vlastní překlady kapitol této knihy, rozmnožili je na cyklostylu a půjčovali misionářům k použití na jiných biblických  studiích. Některé z těchto překladů však byly pochybné. Ilmu Iszlaubovou šokovalo, když zjistila, že na stránkách jednoho takového překladu byly jako poznámky pod čarou vloženy ‚výklady paní Ilmy Iszlaubové‘.

Asi o deset let později měl Percy nezapomenutelný zážitek ve městě Fukuoka. Kimihiro Nakata, násilník odsouzený k trestu smrti za to, že za peníze zavraždil dva muže, v cele smrti požádal o biblické studium, a studoval s ním právě Percy. Biblické studium vedlo k tomu, že Kimihiro zcela odložil svou „starou osobnost“. Ve věznici byl pokřtěn a podle toho, jak ho Percy popsal, to byl „jeden z nejhorlivějších zvěstovatelů Království, kterého jsem znal“. (Ef. 4:22–24) Kimihiro studoval Braillovo písmo a do tohoto písma přepsal knihu „Bůh budiž pravdivý“, brožuru „Toto dobré poselství o království“ a články z časopisů Strážná věž a Probuďte se! Tyto publikace se dostaly do různých částí Japonska, například do škol pro nevidomé. Brzy ráno 10. června 1959 však u misionářského domova zastavil policejní automobil. Kimihiro požádal, aby byl Percy to ráno přítomen u jeho popravy. Percy jeho prosbě vyhověl. Krátce si spolu pohovořili na vězeňském dvoře, kde se konala poprava, a nakonec společně zazpívali jednu píseň Království. Kimihiro řekl Percymu: „Proč se chvěješ, Percy? To já bych měl být nervózní.“ Poslední slova, která Kimihiro řekl před tím, než byl pověšen, zněla: „Dnes cítím silnou důvěru v Jehovu a ve výkupní oběť a naději na vzkříšení. Chvilku budu spát, a jestliže to bude Jehovova vůle, setkám se s vámi všemi v ráji.“ Poslal vřelé pozdravy bratrům na celém světě. Kimihiro zemřel, aby učinil zadost spravedlnosti a dal život za život. Nezemřel však jako beznadějný, zatvrzelý zločinec, ale jako zasvěcený, pokřtěný, věrný Jehovův služebník. (Srovnej Skutky 25:11.)

Ilma Iszlaubová bojovala s rakovinou asi deset let, a pak 29. ledna 1988 zemřela v japonském domově betel v Ebině.  Percy potom jako člen Watch Tower Bible and Tract Society of Pennsylvania několikrát navštívil výroční shromáždění Společnosti a nedávno tam o Japonsku přednesl vynikající zprávu. Potom, v roce 1996, zemřel také on.

Koncem roku 1949 zavedla Melba Barryová navzdory jazykové bariéře biblické studium hned první den své kazatelské služby v Kóbe. Toto studium přineslo dva nové zvěstovatele a jedním z nich byla Mijo Takagiová, která několik desítek let sloužila jako průkopnice. Mijo později Melbě řekla, že na ni zapůsobilo, když viděla, jak dvě misionářky procházejí rozbahněným polem, jen aby ji navštívily. I nyní, po 48 letech, Mijo jezdí na invalidním vozíku dům od domu a stále pokračuje ve své službě. Za necelé tři roky, než byla pověřena misionářskou službou v Tokiu, Melba pomohla přijmout pravdu asi sedmi lidem. Tito lidé léta vytrvávají v pravdě a šťastně přežili i velké zemětřesení v Kóbe v roce 1995.

Další misionáři do japonského pole

Začátkem roku 1950 bylo do japonského Kóbe přiděleno pět svobodných sester z 11. třídy Gileadu, kterým se nepodařilo získat vstupní víza na Novou Kaledonii. K těmto sestrám patřily také Lois Dyerová, která nyní slouží jako průkopnice již 67 let, a Molly Heronová. Tyto dvě sestry společně sloužily uplynulých 49 let a v současné době spolu působí v misionářském domově v Tokiu Mita. Životní příběh sestry Lois vyšel ve Strážné věži číslo 23 z roku 1980.

Molly Heronová vzpomíná: „Domov v Kóbe byl prostorný a za šest měsíců po příjezdu prvních misionářů jsme tam uspořádali Památnou slavnost. Přišlo tam asi 180 lidí, naplnili jídelnu a chodbu, a někteří poslouchali tlumočenou přednášku dokonce za okny.“ Účastníci tohoto shromáždění si také vyslechli oznámení o svědecké službě a druhý den dopoledne (v neděli) se sešlo asi 35 lidí, aby se této služby zúčastnili. Bratr Barry sděluje: „Každý misionář musel vzít s sebou ke dveřím  tři nebo čtyři nové zájemce, a protože misionáři ještě nemluvili plynně japonsky, obyvatelé domů se obraceli na naše japonské společníky a rozmlouvali s nimi. Co tito noví zájemci obyvatelům domů říkali, jsme se nikdy nedozvěděli.“

Koncem června 1950 náhle vypukla korejská válka. Misionáři v Japonsku samozřejmě chtěli vědět, jak se daří osmi jejich spolužákům ze stejné třídy, kteří sloužili v Koreji. Nemuseli čekat dlouho. Druhý den po vypuknutí války se někteří misionáři z Kóbe vraceli ze služby domů dělnickým vlakem. Do stanice současně přijel vlak z opačného směru. Když oba vlaky odjely, ejhle! Misionáři z Kóbe uviděli, že na druhém nástupišti stojí všech osm členů misionářské skupiny z Koreje. To bylo shledání! Misionářům, kteří působili v Koreji, se odtud podařilo odletět posledním letadlem, jež odváželo civilní obyvatelstvo. Počet misionářů v domově v Kóbe nyní vzrostl z 10 na 18. Obvod ve městě, jehož velká část byla v rozvalinách, dostal velmi důkladné svědectví.

 Manželé Scott a Alice Countsovi brzy odjeli do domova v Tokiu, ale v říjnu se všech osm korejských misionářů přestěhovalo do nového domova, který byl otevřen v Nagoji. Z korejské skupiny misionářů se do Koreje vrátili pouze Don Steele a jeho manželka Earlene, když to tamější poměry dovolily.

Pole dozrávají ke žni

Grace a Gladys Gregoryovy patřily k těm, kdo se podíleli na otevření domova v Nagoji. Zjistily, že tamější obvod dozrává ke žni. V dubnu 1951 se Grace setkala s osmnáctiletým Isamu Sugiurou, který pracoval pro obchodníka s klavíry. Gladys vypráví: „Matka Isamu vychovávala v učení jedné šintoistické sekty a Isamu se dozvídal, že Japonsko je šinšu (božská země), že Japonsko bude chránit kamikadze (božský vítr) a že mu pomůže vyhrát válku. Isamuova víra v japonské bohy však byla otřesena, když Japonsko kapitulovalo a Isamu sám zažil strašlivé hospodářské poměry a nedostatek potravin, jež zavinila válka. Jeho otec zemřel následkem podvýživy za rok po skončení války. Mladý Isamu se dozvěděl o naději na rajskou zemi a na krajském sjezdu v říjnu 1951 byl pokřtěn.“

Tohoto sjezdu se zúčastnilo přibližně 50 misionářů společně s asi 250 Japonci. Na Isamu hluboce zapůsobilo, že se misionáři volně bez předsudků posadili mezi Japonce, i když teprve šest let předtím skončila druhá světová válka. Po 45 letech služby, které se věnoval celou duší a k níž patřilo i absolvování školy Gilead a krajská a oblastní práce, bratr Sugiura nyní slouží v betelu v Ebině jako člen výboru odbočky.

Gladys Gregoryová vzpomíná, jak navštívila ženu, která bývala formální buddhistkou a která později přestoupila k církvím křesťanstva, ale v rozčarování od nich odešla. Byla zklamána, když pastoři nedokázali jasně vysvětlit, kdo je Bůh a proč nepoužívají Boží osobní jméno, ačkoli se v její Bibli (ve starém klasickém překladu Bungotai) vyskytuje  téměř 7 000krát. Duchovní jí místo odpovědi na mnoho otázek řekl, aby „jen věřila“. Dostal se jí však do ruky výtisk Strážné věže (v japonštině vycházela měsíčně od května 1951), který Gladys nechala u sousedky ve vedlejším bytě. To, co si přečetla, na ni tak zapůsobilo, že Gladys vyhledala. Později Gladys o tomto zážitku řekla: „Když viděla, že Bible odpovídá na její otázky, zapůsobilo to na její srdce. Okamžitě přišla na sborové studium knihy. Tam vyslechla oznámení o službě na příští den a projevila přání jít také. Pokoušeli jsme se ji zbrzdit, a tak jsme mluvili o tom, že nejprve potřebuje trochu studovat. Řekla: ‚Dobrá, budu studovat, ale také chci chodit do služby!‘ Dělala to, a již ten první měsíc sloužila více než 50 hodin! Do roka byla pokřtěna a začala sloužit jako průkopnice a později dosáhla výborných výsledků jako zvláštní průkopnice. Ve svých 80 letech je dosud v průkopnické službě.“

Jehova působil vzrůst

Pět misionářek, které byly v roce 1951 přiděleny do Ósaky, mělo velkou radost, že mnoho lidí přicházelo na studium přímo do misionářského domova. Pro tyto nové misionářky však bylo v té době velmi obtížné rozeznat jednoho Japonce od druhého. Lena Wintelerová ze Švýcarska říká: „Když tam  lidé přicházeli, nás pět k nim obvykle šlo společně a nechali jsme na nich, aby si vybrali tu, která s nimi studovala.“ Ve snaze napodobit japonský zvyk misionářky obvykle vyrovnaly do řady pantofle, do nichž se přezouvali lidé, kteří přicházeli do domova na návštěvu. Misionářky však neznaly rozdíl mezi pantoflemi pro hosty a pantoflemi do koupelny. V příhodnou dobu jedna zájemkyně Leně soukromě vysvětlila: „Pantofle do koupelny hostům nenabízíme.“ Tak se misionářky postupně učily.

Bratři z misionářského domova v Kóbe čas od času navštěvovali Ósaku, aby tam těm pěti svobodným sestrám poskytovali určitou pomoc. V Ósace byla v té době jenom hrstka zvěstovatelů. Při jedné příležitosti šel Lloyd Barry společně s několika ósackými misionáři na koncert sestavený z operních árií. Koncert se konal pod širým nebem na velkém baseballovém stadionu v Košienu. Tehdy se někdo zmínil: „Bylo by nádherné, kdybychom tento stadion mohli jednou naplnit návštěvníky sjezdu.“ Něco zdánlivě nemožného.

Bratr Barry, který je nyní členem vedoucího sboru, však byl koncem roku 1994 pozván, aby přednesl proslov k zasvěcení  nově postaveného sjezdového sálu v Hjógo, jenž nyní slouží 52 sborům v okolí Kóbe. Bylo to nádherné shromáždění, kterého se zúčastnila řada prvních japonských zvěstovatelů z okolí Ósaky. Na příští den byl naplánován mnohem větší sjezd. A kde se měl konat? Nikde jinde než právě na košienském baseballovém stadionu. Sešlo se tam více než 40 000 lidí a to už byla pořádná skupina! Zúčastnilo se ho ještě mnoho dalších lidí na 40 jiných místech po celém Japonsku, která byla spojena telefonem. Celkový počet těchto přítomných tedy přesáhl 254 000, což bylo dokonce více lidí, než kolik se jich sešlo na obrovském sjezdu v roce 1958 v New Yorku. Jak obdivuhodně Jehova ‚působil vzrůst‘ v Japonsku! (1. Kor. 3:6, 7)

Začátkem roku 1951 byl otevřen misionářský domov v Jokohamě. I toto město se projevilo jako velmi úrodné pole. První služebník tohoto misionářského domova, Gordon Dearn, nyní vdovec, nadále vykonává celodobou službu v tokijské odbočce v Ebině. Dnes je v Jokohamě 114 sborů. Činnost, s níž začali misionáři a jíž se po jejich odchodu chopili místní bratři, se nadále rozvíjí.

V roce 1952 byl založen misionářský domov také v Kjótu. Byli tam přemístěni misionáři z Ósaky a Kóbe a připojili se k horlivé skupině tamějších misionářů. V dubnu 1954 byly do Kjóta přiděleny také Lois Dyerová a Molly Heronová z Kóbe.

V Kjótu je asi tisíc chrámů — téměř na každém rohu stojí alespoň jeden. Město nebylo za války bombardováno, aby chrámy zůstaly zachovány. Lois vzpomíná: „Když jsme tam byly, seznámily jsme se se Šozo Mimou, velkoobchodníkem s potravinami, který se doma zotavoval z dlouhodobé nemoci. Přestože byl horlivým buddhistou, řekl mi, že chce získat informace o pravém Bohu. Bylo velmi snadné zavést s ním biblické studium. Později studovala i jeho manželka a dcery a pravdu poznala celá rodina. Sympatický Šozo se stal duchovním sloupem sboru v Kjótu.“

 Margrit Wintelerová ze Švýcarska se v Kjótu připojila ke své starší sestře Leně. Zjistila, že v tomto nově přiděleném úkolu si musí zvyknout na posunky stejně jako na mluvená slova. Například muž, který čekal na manželku s rozhodnutím, zda přijmou literaturu, možná jednoduše pokynul malíčkem, aby tak ukázal, že manželka není doma. Manželka naproti tomu možná zvedla palec, který představoval manžela, a tím řekla, že manžel není doma. Margrit si uvědomila, že když se lidé v Kjótu zadívají na nabízené časopisy a nějakou dobu pečlivě obracejí stránky, vlastně tímto posunkem časopisy odmítají a chtějí, aby si to uvědomila, aniž by jí to řekli. Všechny odpovědi, jak slovy, tak posunkem, však rozhodně nebyly záporné. Dnes je v Kjótu 39 vzkvétajících sborů svědků Jehovových.

Vyrovnávají se s chladem v zimním období a s novým jazykem

Když v roce 1953 přijeli do Japonska další misionáři z Havajských ostrovů, k nimž patřily i Adeline Naková se svou partnerkou Lillian Samsonovou, byli přiděleni na sever do chladného města Sendai. Teplota v noci obvykle klesla na -5°C. Don a Mabel Haslettovi tam v říjnu předchozího roku založili nový misionářský domov a k nim se připojili Šiniči a Masako Toharovi. Těmto Havajcům, kteří vyrostli v tropickém pásmu, připadaly chladné zimy v Sendai jako náročná zkouška. Začali být známí jako „čerstvě mražení Havajci“.

Lillian vzpomíná: „Poprvé v životě jsme se učili sekat dříví do kuchyňského sporáku. Teplo bylo jen v kuchyni, a tak jsme se pokoušeli zahřívat si postele pomocí jutanpo, japonského kovového ohřívače postele. Během dne jsme si kupovali iši-jakiimo (batáty upečené na kamenech), dávali si je do kapes, aby nám zahřívaly ruce, a pak je jedli k obědu.“

Problémy však nepřinášelo jenom chladno. Dokud se misionáři nenaučili číst japonské znaky, dostávali se do nepříjemných situací. Adeline dodnes nezapomněla na den, kdy stiskla  tlačítko tísňového požárního hlásiče, protože neuměla číst japonské znaky a myslela si, že to je červené tlačítko domovního zvonku. Lidé začali vybíhat z bytů, aby se podívali, co se stalo. Za tento omyl dostala pořádně vyhubováno.

Vzpomínky těchto misionářů však zahrnují mnohem více než jenom jejich osobní zážitky z prvních let v Japonsku. Místo v jejich „rodinném albu“ zaujímá mnoho tisíc jejich japonských bratrů a sester a mnoho událostí, které společně prožili. Zveme vás, abyste si prohlédli stránky tohoto alba, protože si znovu připomeneme ještě další události, které přispěly ke vzrůstu teokratické společnosti v Japonsku.

Zvláštní průkopníci začínají sloužit v nových obvodech

Významným činitelem v šíření poselství o Království do vzdálených končin Japonska byla služba zvláštních průkopníků. Někteří z nich byli osobně vyškoleni misionáři a projevovali stejně velkou horlivost pro Jehovu. Souběžně s činností, kterou jinde prováděli misionáři, byli tito japonští zvláštní průkopníci vysíláni do menších měst a městeček. Mnozí z těchto prvních zvláštních průkopníků byli sice v době svého jmenování pokřtěni teprve krátkou dobu, přesto však projevovali výjimečnou oddanost a vytrvalost.

Hisako Wakuiová byla pověřena tímto úkolem, když byla pokřtěna teprve rok a čtyři měsíce. Ona a její partnerka Takako Satová působily jako zvláštní průkopnice od roku 1957. Společně sloužily v devíti přidělených působištích a pomohly více než 80 lidem, aby se stali pokřtěnými svědky.

O výsledcích, jichž s Jehovovým požehnáním dosáhla na jednom z prvních biblických studií, která vedla, Hisako vypráví: „Byla to horlivá návštěvnice kostela, a přesto řekla: ‚Jestliže jde o studium Bible, mohu studovat každý den.‘ Když se dozvěděla, že Boží jméno je Jehova a že Jehova je Otec Ježíše,  přestala chodit do kostela a brzy začala chodit do kazatelské služby.“ Tato žena nepolevila ve své horlivosti, ani když se přestěhovala do velmi chladného území, kde nebyl žádný sbor. Dnes je v pravdě i její manžel a všechny čtyři děti. Tři chlapci slouží jako starší a dcera je zvláštní průkopnicí.

Když Hisako a Takako sloužily v Curu v prefektuře Jamanaši, zjistily, že růst postupuje velmi pomalu. Shromáždění navštěvovalo nejvýše čtyři nebo pět lidí. Krajský dozorce se domníval, že by snad měly být přiděleny do plodnějšího obvodu, ale sestry nechtěly z Curu odejít. Měly silný pocit, že když je Jehova poslal do Curu, musí tam být jeho ovce. Krajský dozorce tedy řekl: „Jestliže na veřejnou přednášku tento víkend přijde 18 lidí, pak sdělím Společnosti vaše přání zůstat v tomto působišti.“ Průkopnice dělaly z biblického hlediska všechno, co mohly, aby lidi dostaly na nedělní shromáždění. Překvapivě se sešlo 19 návštěvníků! Příští týden přišlo na shromáždění znovu čtyři nebo pět lidí, ale průkopnice mohly nadále působit v tomto obvodu. Dnes má sbor v Curu výbornou skupinu zvěstovatelů a krásný sál Království.

Další zvláštní průkopnice, která 40 let působila při otevírání nových obvodů, je Kazuko Kobajašiová. Když se s ní poprvé setkala Pauline Greenová, misionářka v Kjótu, Kazuko hledala smysl života. Pauline jí ukázala text z Kazatele 12:13 a tato slova Kazuko přesvědčila. Dospěla k závěru, že život misionáře nejlépe odpovídá životu, jaký by měl vést křesťan, a tak si takový způsob života stanovila za vlastní cíl. V době, kdy byla jmenována zvláštní průkopnicí, byla pokřtěna teprve tři roky. Ve zvláštní službě však na sobě brzy začala pociťovat Jehovovu ochrannou ruku a měla v ní dobré výsledky. Kazuko také pochopila, jaký pocit mají lidé ve venkovských osadách — že mají strach z toho, co si snad jiní lidé myslí o tom, co ovlivňuje jejich rozhodnutí. Jak si s tím poradila? Říká: „Hodně jsem se snažila stát se jejich přítelkyní. Mám lidi ráda,  a kamkoli jsem šla, snažila jsem se myslet na to, že Jehova je také miluje. Pak bylo snadné stát se jejich přítelkyní.“

Kancelář odbočky vyslala v březnu 1971 další nové zvláštní průkopníky, aby kázali v odlehlých obvodech. Mezi těmito průkopníky bylo mnoho takových, jako například dvě mladé sestry, kterým bylo sotva dvacet let — Akemi Ideiová (nyní Oharová), adoptivní dcera Mijo Ideiové, a Kazuko Jošioková (nyní Tokumoriová); byly přiděleny do města Kaga ve střední části Japonska. Do té doby sloužily pod ochranným „pláštěm“ svých rodičů a svého sboru. Kazuko vypráví: „Teď se všechno změnilo. V obvodu, kam jsme byly přiděleny, jsme jedině my oznamovaly dobrou zprávu.“ Když se naučily představovat se v místním nářečí a používat přesně tutéž intonaci, jakou používali tamější lidé, pomohlo jim to u lidí, kteří byli k cizincům podezíraví, prolomit ledy nedůvěry. K těm, kdo přijali pravdu, patřili tři mladí muži z lehkoatletického družstva. Kazuko vypráví, že v době, kdy ti tři začali chodit do kazatelské služby, bylo pro ni těžké jim stačit. Tito zvěstovatelé byli předtím běžci na dlouhých tratích, a tak doslova běhali od jedné zemědělské usedlosti ke druhé.

Jakmile začali horliví zvláštní průkopníci vydávat svědectví v předtím nepřidělených obvodech, počet sborů a odloučených skupin vzrostl a v lednu 1976 bylo dosaženo počtu 1 000 sborů.

Vývoj událostí na Okinawě

Také na ostrovech Okinawa byl patrný pokrok. Tyto ostrovy, kde bylo 1 200 000 obyvatel, připadly po druhé světové válce pod správu Spojených států. Okinawané jsou lidé mírné povahy, trpěliví, vřelí a přátelští. I naši okinawští bratři a sestry projevují takové vynikající vlastnosti, jako jsou vytrvalost a horlivost pro pravdu.

Ostrovy Okinawa byly přiděleny japonské odbočce a v roce 1953 je poprvé navštívil Lloyd Barry, tehdejší dozorce  odbočky v Tokiu. Setkal se se čtyřmi bratry, pracovníky z Filipín, kteří se podíleli na poválečné obnově Okinawy a ihned bratra Barryho odvezli do nápravného zařízení armády Spojených států, kde byli drženi ve vazbě tři vojáci. Tito mladí muži se postavili na stranu biblické pravdy, ale byli poněkud netaktní. Zacházeli až do extrémů. Například stále budili celé nápravné zařízení tím, že až do pozdní noci hlasitě zpívali písně Království. Bratři jim pomáhali, aby byli vyrovnanější. Mimochodem, vězeňský kaplan podotkl, že jak to tak pozoruje, Kristovo Království je tisíc let daleko. Jeden z těchto mladíků později sloužil jako člen brooklynské rodiny betel; ze všech tří se stali odpovědní služebníci v křesťanském sboru. Během návštěvy bratra Barryho bylo uspořádáno shromáždění, na němž se v boudě z vlnitého plechu sešlo více než 100 ostrovanů.

Mezi účastníky tohoto shromáždění byla také rodilá obyvatelka Okinawy, Joši Higová. Na Okinawě je zvykem ukládat  pozůstatky zesnulých do velké jeskyně, jejíž vchod má tvar podobný děloze, což má ukázat, že zemřelí lidé se vracejí na místo, odkud přišli. V takové jeskyni Joši našla úkryt za druhé světové války při strašné bitvě o Okinawu. Když se tam dívala na lidské pozůstatky, přesvědčila se, že zesnulí lidé jsou skutečně mrtví. Při studiu Bible ochotně přijala biblickou nauku o stavu mrtvých a vynikající naději na vzkříšení.

Joši se stala první zvěstovatelkou a první pravidelnou průkopnicí na Okinawě. Místní rozhlasová stanice chtěla vysílat biblické rozpravy, ale duchovenstvo křesťanstva se k úpravě programů stavělo nedbale a bez zájmu. V rozhlasové stanici však zjistili, že tuto mezeru mnohem ochotněji vyplní Joši. Několik měsíců četla v rozhlase články z časopisu Strážná věž.

Brzy bylo možné uspořádat krajský sjezd pro dvanáct nových místních zvěstovatelů. Jednotlivé části programu v japonštině střídavě předkládali Adrian Thompson a Lloyd Barry.  Dílo se rychle šířilo a počet zvěstovatelů a průkopníků prudce vzrůstal.

Joši Higová zahájila průkopnickou činnost v květnu 1954. Za 43 let věrné průkopnické služby pomohla poznat pravdu více než 50 lidem a mnoho z jejích prvních ‚doporučujících dopisů‘ pochází z místní církve v Šuri. (2. Kor. 3:1–3) Nadále slouží jako průkopnice ve městě Ginowan.

Další velmi nadšenou svědkyní je Micuko Tomojoriová, vdova, která zahájila průkopnickou službu v roce 1957 společně se svou dcerou Masako v Šuri, ve starověkém hlavním městě Okinawy. Micuko dosud září oči, když vypráví o uplynulých 40 letech, v nichž se těšila z průkopnické služby, a o mnoha lidech, jimž pomohla přijmout pravdu, která vede k věčnému životu.

Watch Tower Society zřídila v roce 1965 na Okinawě odbočku a dozorcem této odbočky se stal misionář z Havajských ostrovů Šiniči Tohara. (Původem je z Okinawy.) Toto uspořádání zůstalo v platnosti i potom, co byly ostrovy v roce 1972 předány zpátky pod dozor japonské vládě. Když v únoru 1976 zahájil svou činnost výbor odbočky, do tohoto výboru byli  jmenováni Šiniči Tohara, James Linton (misionář z Austrálie) a Čukiči Une (rodák z Okinawy, absolvent Gileadu).

Vytrvalost byla nezbytná

Ve snaze o to, aby se oznamování dobré zprávy rozšířilo, byli zvláštní průkopníci v průběhu služebního roku 1976 přiděleni na další ostrovy spadající pod dozor okinawské odbočky. Na některých z těchto ostrovů byla pěkná odezva. Na jiných ostrovech to trvalo mnoho let, než se podařilo překonat tradice, pověry a silné rodinné svazky. Zvláštní průkopníci, jejichž úkolem bylo tam sloužit, potřebovali značnou dávku vytrvalosti. Místní lidé měli nedůvěru k neznámým lidem, a proto bylo pro zvláštní průkopníky často téměř nemožné získat ubytování, přestože tam bylo mnoho neobydlených domů. Někdy byl k dispozici pouze dům, kde někdo spáchal sebevraždu. Kvůli místním pověrám však nebylo možné takový dům použít jako místo ke shromažďování.

Nicméně při velké vytrvalosti začali průkopníci vidět plody své práce. Jedna rodina na ostrově Tokuno Šima přišla na veřejnou přednášku v době návštěvy krajského dozorce. Otec té rodiny se aktivně věnoval velmi oblíbenému místnímu sportu, býčímu zápasu. (Býci jsou postaveni proti sobě, aby změřili své síly a aby se posoudilo, který z nich má větší údernou sílu.) Trénoval na soutěže vynikajícího býka. Tento muž však získal zájem o Bibli, a to prostřednictvím své dcery, s níž mluvili svědkové Jehovovi v Japonsku. Rodina přijala nabídku biblického studia a tak se ten muž, jeho manželka, dcera a tři synové stali zasvěcenými Jehovovými svědky. Pravdu přijaly i dvě sousední rodiny. Tato skupina se stala skutečným centrem plodné činnosti. Na ostrůvku je nyní sbor, který má 49 zvěstovatelů a 16 průkopníků.

Zvěstovatelé na odlehlém jižním ostrově Išigaki byli překvapeni, když je vyhledal mladý muž, známý boxer, a požádal o studium Bible. Studoval Bibli již dříve v Jokohamě, ale  obával se přijmout odpovědnost, na kterou se zaměřuje biblická pravda. Chtěl se této odpovědnosti vyhnout, a tak utekl na řídce obydlený ostrov Iriomote, kde — jak se domníval — určitě žádný svědek Jehovův nebude. Zanedlouho však náhodou uviděl publikace Watch Tower Society a byl ohromen, když si uvědomil, že svědkové Jehovovi kázali i tam. Dospěl k závěru, že před Jehovou nemůže nikam uprchnout. (Srovnej Jonáše 1:3.) V jedné z publikací našel adresu jednoho zvěstovatele a pomocí této adresy vyhledal svědky na sousedním ostrově Išigaki. Za krátkou dobu se z něho stal zasvěcený svědek Jehovův a nadšený průkopník.

Po zónové návštěvě Miltona Henschela v září 1980 se Okinawa opět dostala pod dozor japonské odbočky. Bratři Tohara a Une společně se svými manželkami pokračovali v celodobé službě na Okinawě a bratr a sestra Lintonovi se vrátili do oblastní služby na větší japonské ostrovy.

Cestující bratři hrají důležitou úlohu

Cestující dozorci a jejich manželky mohou díky své obětavosti mnoha způsoby přispívat ke vzrůstu a zralosti japonských sborů. Jejich služba působí na sbory povzbudivě. Bratři si uvědomují, že tito dozorci a jejich manželky opustili ‚dům a matku a otce kvůli dobré zprávě‘. (Marek 10:29)

Když krajští dozorci navštěvovali sbory v dřívější době, bylo velmi málo možností získat takové ubytování, kde by měli skutečné soukromí. Oni však ochotně přijímali to, co bylo dostupné, a tím si u bratrů získávali oblibu. Keiiči Jošida se smíchem vypráví, jak ještě v roce 1983 s manželkou bydleli u jednoho svobodného bratra a jeho nevěřící rodiny ve velké zemědělské usedlosti v severní části Honšú. Říká: „Rodina nás vřele přivítala a ukázala nám místnost, kde budeme ubytováni — pokoj s velkým buddhistickým oltářem. Když jsme se ukládali ke spánku, bez jakékoli výstrahy se otevřely posuvné  dveře, vstoupil dědeček ve svém nočním úboru, a aniž nám řekl jediné slovo, zazvonil na oltářní zvonek, zapálil kadidlo, pronesl své modlitby a vyšel ven dveřmi v protější stěně pokoje. Ostatní členové rodiny udělali totéž. Celý týden jsme prožili v očekávání, protože jsme nevěděli, kdy nebo z které strany tito návštěvníci oltáře přijdou. Přesto jsme s touto laskavou a pohostinnou rodinou strávili příjemný týden.“

Cestující dozorci, jichž je v současné době 209, se celodobé služby účastní v průměru již asi 20 let. Většina z nich byla dříve zvláštními průkopníky. Tato průprava jim umožňuje poskytovat druhým výborné školení ve vydávání svědectví dveře ode dveří. Jejich nadšení pro kazatelskou službu hodně přispělo k tomu, že v Japonsku je vynikající průkopnický duch.

Někteří z těchto krajských dozorců přispěli k tomu, že jednotliví zvěstovatelé i celé rodiny projevili zájem přestěhovat se do oblastí, kde je větší potřeba svědků pro Království. Jiní věnovali zvláštní pozornost nevěřícím partnerům zvěstovatelů a to vedlo k tomu, že někteří z nich se stali pokřtěnými svědky. Cestující bratři pomáhali v dosažení duchovních cílů také mladým křesťanům, a to tím, že jim věnovali mimořádnou osobní pozornost a že jim dávali příklad.

Misionáři se nadále podílejí na službě

V sedmdesátých letech byli misionáři přidělováni do menších měst. Lidé v těchto místech byli konzervativnější a byli více svázáni tradicemi, a tak dílo činění učedníků postupovalo pomaleji. Tam, kde byly sbory, misionáři pomáhali místním bratrům získávat zkušenosti tím, že vedení ve sborech nechávali na nich. Některá z měst, kde misionáři sloužili, byla například Akita, Gifu, Kófu, Kawaguči, Kóči, Nagano, Wakajama a Jamagata.

Trpělivě se snažili pomáhat místním svědkům, aby pochopili, že je moudré přijmout biblickou pravdu v celém rozsahu.  (Hebr. 6:1) Masao Fudžimaki, předsedající dozorce jednoho sboru v Kófu, vzpomíná na dobu, kdy se ve sboru studovala kniha Vytvářet šťastný rodinný život. Jednomu bratrovi pokročilejšího věku dělalo potíže pochopit pokyn, že manželé mají otevřeně projevovat náklonnost své manželce. Řekl: „Pro ty z nás, kdo jsme byli vychováváni před válkou, to je samozřejmě nemožné.“ Richard Bailey, jeden z misionářů působících ve sboru, mu laskavě pomohl tím, že mu soukromě řekl: ‚Pravdy, které studujeme, by měly vítězit nad příslušností k nějakému národu či generaci; tyto pravdy platí stále a vždy jsou prospěšné. Jestliže nějakou část pravdy podceníme, možná dostaneme odvahu odmítat i její důležitější stránky.‘ (Luk. 16:10) Bratr to pochopil a pak ho bylo vidět, jak šťastně sedí vedle své manželky, a to pro ně byl zcela nový zážitek.

Společenství s misionáři prospělo místním svědkům i v jiných ohledech. Jedna sestra to vyjádřila slovy: „Byli veselí a uměli sloužit Bohu s radostí. Také jsem se od nich naučila, že je důležitější řídit se zásadami založenými na lásce než vytvářet pravidla.“ (5. Mojž. 10:12; Sk. 13:52)

Misionáři pomohli mnoha lidem, aby výrazněji pocítili, že patří k celosvětovému společenství bratrů. Kazuko Satová, která nejprve studovala v Tokiu s Melbou Barryovou, vzpomíná, jak byla posilována v době, kdy vykonávala průkopnickou službu v zemědělské oblasti, kde panovala silná náboženská nevraživost. Měla pocit osamělosti, a tak napsala misionářům, s nimiž se přátelila ve sboru, kam chodila předtím: „Kážu úplně sama.“ Zpátky jí v dopise přišly zprávy od několika misionářů, z nichž jedna byla snaživě napsána japonsky ve fonetickém přepisu a zněla: „Kazuko, nejsi sama! Naslouchej, a z dálky z jabloňového sadu uslyšíš zvuk kroků, kroků horlivých a věrných bratrů z celého světa.“ (Srovnej Zjevení 7:9, 10.)

 V současné době slouží v Japonsku ještě 41 misionářů, kteří žijí v pěti misionářských domovech — v Jamagatě, Iwaki, Tojamě a v Tokiu, kde jsou dva. Devět misionářů kromě toho působí v krajské nebo oblastní službě a devět pracuje v betelu v Ebině. Tito misionáři dávají vynikající příklad ve věrnosti Jehovovi a jeho organizaci. Svými slovy i skutky přispívají k tomu, že svědkové Jehovovi v Japonsku ‚rozšiřují‘ svůj obzor a prohlubují své porozumění pravdě. (2. Kor. 6:13; Ef. 3:18)

Letní činnost zaměřená na propracování nepřidělených obvodů

Na šíření dobré zprávy do odlehlých měst a městeček se podíleli také jiní zvěstovatelé. V roce 1971 byli pravidelní průkopníci vyzváni, aby během letních měsíců sloužili  v nepřidělených obvodech. V roce 1974 pak bylo zavedeno opatření, aby po dobu tří letních měsíců sloužili dočasní zvláštní průkopníci. Každý rok bylo do 25 různých území přiděleno 50 dočasných zvláštních průkopníků a pokaždé bylo rozšířeno velké množství literatury.

V obvodech, které nebyly přiděleny žádnému japonskému sboru, zbývalo v roce 1980 jen asi 7 800 000 lidí. A tak odbočka již nejmenovala dočasné zvláštní průkopníky, ale ke službě v nepřidělených obvodech po dobu letních měsíců vyzvala sbory, skupiny pravidelných průkopníků a rodiny. To byla příjemná vyhlídka pro ty japonské svědky, kteří rádi dělají všechno společně.

Výsledky byly velmi povzbudivé. V roce 1986 jistý zvěstovatel, který sloužil v nepřiděleném obvodu, přišel ve vesnici Miwa v prefektuře Ibaraki k jednomu domu na kopci. V domě ho přivítala žena, která držela v ruce knihy Vytvářet šťastný rodinný život a Moje kniha biblických příběhů. Tyto knihy dostala při nějaké dřívější příležitosti a již je mnohokrát přečetla. Marně sháněla Bibli v knihkupectvích, a tak jí udělalo radost, když se dozvěděla, že se do té vesnice má přestěhovat jedna křesťanská rodina. Ihned bylo zahájeno biblické studium a nyní je v pravdě celá rodina.

Zbývající městečka a vesnice byly postupně přidělovány okolním sborům.

Zvláštní školení pro starší

Jak se kázání dobré zprávy šířilo, vzrůstal také počet sborů a jejich velikost. Ve sboru byl mnohdy pouze jeden nebo dva bratři, kteří splňovali požadavky, aby mohli převzít vedení sboru. Málokterý z těchto bratrů byl dostatečně vyškolen ve sborových záležitostech. Když však byly 1. října 1972 zavedeny rady starších, nově jmenovaní starší byli pozváni do kanceláře odbočky v Numazu, kde dostali dvoutýdenní zvláštní školení.

 Tato škola byla skutečným milníkem. Instruktoři se snažili bratrům pomáhat, aby pochopili, že je velmi důležité projevovat ostatním svědkům opravdovou lásku a jednat s nimi vyrovnaně a rozumně. (2. Kor. 1:24) Dále zdůrazňovali nutnost pečovat o duchovní stav vlastní rodiny. (1. Tim. 3:4; 5:8) Na to se v orientálních domácnostech obvykle důraz nekladl.

Bratři velmi toužili odnést si domů ze školy všechno, co se tam mohli naučit. Mnozí však měli sklon učit se látku nazpaměť, jak to běžně dělali ve svých školních letech. Jeden z instruktorů, Takaši Abe, vypráví: „Studenti vysedávali pozdě do noci a pracně si zapisovali poznámky z toho, co se během dne probíralo. Snažili jsme se jim poradit, aby si nedělali mnoho poznámek a nevytvářeli si pravidla, a naopak jsme je vybízeli, aby používali schopnost přemýšlet a aby uplatňovali biblické zásady.“ (Řím. 12:1; Hebr. 5:14)

Mnozí bratři podstoupili velké osobní oběti, aby mohli tuto školu navštěvovat. Někteří cestovali ze zasněženého Hokkaida, které leží 1 300 kilometrů na sever; jiní ze subtropické Okinawy, která je 1 800 kilometrů na jih. Byli mezi nimi i takoví bratři, kteří museli počítat s tím, že si po návratu ke své rodině budou hledat nové světské zaměstnání. V roce 1977 byl dvoudenní kurz uspořádán na různých místech po celém Japonsku. Tak bylo pro bratry mnohem snazší tohoto kurzu se zúčastnit.

Potýkají se s odporem v rodině

Jestliže se v Japonsku někdo stává křesťanem, neobejde se to bez problémů. „Hlavně ve venkovských obvodech musí noví zájemci snášet velký odpor od příbuzných, kteří žijí ve stejné obci,“ vypráví Hiroko Etová, která slouží jako průkopnice 37 let. „Příbuzní se nemohou smířit s tím, že některý člen rodiny se od ostatních obyvatel v obci liší, a strach z lidí je velmi silný.“

 Matka Hiroko, Juriko Etová, měla lásku k Bibli ještě před tím, než se setkala se svědky Jehovovými. Když jí však svědkové v roce 1954 pomohli vážit si toho, že Božím záměrem je nejen vzít malé stádo věrných křesťanů do nebe, ale také vytvořit pozemský ráj, který bude naplněn šťastnými Jehovovými služebníky, velmi toužila oznamovat tuto dobrou zprávu dalším lidem. Ona i její děti trpělivě pomáhaly mnoha lidem překonávat strach z člověka, aby mohli získat Jehovovo schválení.

V souvislosti se svým úsilím pomáhat jedné upřímné ženě měla Hiroko následující zážitek. Žena v domácnosti, s níž Hiroko zahájila studium, prožívala odpor, který jí kladla tchyně, u níž společně s manželem žili. Paní nechtěla narušovat pokoj rodiny, a proto studium přerušila. Hiroko říká: „Čekávala jsem na ni na cestě a povzbuzovala ji, aby byla ke své tchyni laskavá a aby jí svým příkladem ukázala dobré výsledky vyplývající ze studia Bible. Paní taktně kladla svému manželovi otázky k tomu, co právě studovala, a jeho to postupně začalo zajímat. Zpočátku jí manžel říkal: ‚V takovém venkovském prostředí, v jakém žijeme, není možné být křesťanem.‘ Láska k Jehovovi jim však pomohla značnou část odporu překonat.“ Oba manželé a jejich nejstarší syn jsou nyní pokřtěni. Manžel, který slouží jako služební pomocník, vede doma sborové studium knihy a jeho matka překvapila všechny tím, že přišla na shromáždění, když měl první veřejnou přednášku.

Odpor mnohdy přichází od manželských partnerů. Někteří manželé se proti studiu své manželky postaví ze žárlivosti nebo proto, že vyrostli v prostředí, kde se běžně projevuje mužský šovinismus. Když začátkem sedmdesátých let začala studovat Bibli nedávno provdaná Keiko Ičimaruová, její manžel Hirojuki jí v tom silně bránil a říkal jí, aby nechodila na shromáždění. „Nemohl jsem snést myšlenku, že jsem u ní na druhém místě, až za náboženstvím,“ vysvětloval později. Keiko svého manžela milovala, a tak ho taktně požádala, aby  si ověřil, zda to, co studuje, je dobré. Hirojuki se rozhodl, že bude Bibli studovat na vlastní pěst, ale nemohl jí porozumět. Nakonec se zeptal své manželky, zda by se mohl zúčastnit jejího studia. Oba se stali pokřtěnými svědky. Hirojuki začal posléze sloužit jako pravidelný průkopník a je nyní starším.

Když bylo v Čikugo v roce 1971 zahájeno dílo oznamování Království, k prvním z těch, kdo tam přijali biblické poselství, patřila Majuki Sakamotová. Její manžel Tojota se postavil proti tomu, když jeho manželka a synek začali navštěvovat shromáždění v sousedním městě. Rozhodl se, že to manželce překazí, a tak svůj odpor zesílil. Ve svém odporu setrvával 14 let, i potom, co byla jeho manželka v roce 1973 pokřtěna. Jednou na ni namířil pistoli a křičel: „Jestli s tím nepřestaneš, zabiju tě!“ Manželčina klidná reakce Tojotu zaujala. Vrtalo mu hlavou, čím to je, že je tak pevná.

Navzdory všemu, co prožívala, se Majuki snažila projevovat svému manželovi lásku. Nikdy se nepřestala snažit pomoci mu, aby poznal pravdu. (1. Petra 3:1, 2) Jednoho dne Tojota, rozzlobený tím, že jeho manželka a syn slouží jako průkopníci, zatímco on je ve světském zaměstnání, šel na své pracoviště a dal výpověď. To byl od něho velmi významný krok, protože Japonci většinou považují svou práci za něco téměř posvátného. Tojota doufal, že jeho manželka a syn ho budou litovat. Ale když přišel domů a řekl jim, co udělal, oba začali radostí tleskat. To Tojotu přimělo k zamyšlení. Brzy začal studovat. Časem se k nim připojil v průkopnické službě a nyní slouží jako křesťanský starší.

 Muži, kteří přišli na naše shromáždění poprvé začátkem sedmdesátých let, se mnohdy při první návštěvě zmínili o tom, že tam jsou jenom ženy a děti. Od té doby však desetitisíce mužů udělaly vynikající duchovní pokroky. Organizace má nyní pevnou infrastrukturu duchovně vyspělých mužů, kteří se snaží uspokojit všechny organizační potřeby. Mezi nimi jsou i někteří z těch mužů, kteří v sedmdesátých letech byli odpůrci.

Průkopníci jdou do školy

V sedmdesátých letech bylo v každém sboru vysoké procento průkopníků (25 až 30 procent), a proto se do školy průkopnické služby, jejíž vyučování bylo v Japonsku zahájeno v lednu 1978, přihlásilo mnoho žáků. Toto školení značně přispělo ke zralosti sborů.

První z těch, kdo byli do této školy pozváni, byli zvláštní průkopníci, misionáři a cestující dozorci se svými manželkami. Šigeru Jošioka, jeden z prvních instruktorů, vypráví: „Hodně nám pomohlo, že jsme v prvních třídách měli tyto zkušené průkopníky. Co jsme se naučili z komentářů a ze zkušeností těchto vyspělých služebníků, to jsme potom mohli předat pozdějším třídám.“

Od února 1980 škola průkopnické služby probíhala v každém kraji. Jako instruktoři působili krajští dozorci a jiní duchovně vyspělí bratři, kteří tento kurz již absolvovali. Za osm let po zahájení činnosti školy pro průkopníky byl ve srovnání s dvanáctiprocentním vzrůstem počtu zvěstovatelů každý rok průměrně dvaadvacetiprocentní vzrůst počtu pravidelných průkopníků. Ve většině krajů nyní každý rok pravidelně probíhá školení ve dvou nebo více třídách průkopnické školy a každá třída má 25 až 30 studentů.

Průkopníci, kteří tuto školu navštěvují, jsou většinou ještě poměrně noví v pravdě, ale na základě tohoto školení získávají  sebedůvěru a obratnost ve své službě a neocenitelné poznatky pro křesťanský život. Jedna průkopnice to vyjádřila tímto způsobem: „Dosud jsem měla službu, výchovu dítěte, křesťanskou osobnost a biblické poznání všechno dohromady zasunuté v mysli a smíchané jako v zásuvce. Během desetidenního vyučování ve škole se mi však podařilo všechno roztřídit a uložit na své místo.“ Do září 1997 bylo uspořádáno vyučování 3 650 tříd, kterého se zúčastnilo 87 158 průkopníků.

Příznivě reagují lidé všeho druhu

Teokratická organizace v Japonsku má pestrou skladbu, protože ji vytvářejí lidé, kteří pocházejí z velmi rozmanitého prostředí. Tošiaki Niwa je mírný starší sboru v Jokohamě. Koncem druhé světové války však byl vyškolen, aby se jako pilot kluzáku Ohka nesoucího raketu připojil k sebevražednému útoku kamikadze proti lodím amerického námořnictva. Taková služba byla považována za důkaz oddanosti císaři. Válka však skončila dříve, než měl Tošiaki příležitost zemřít za vlast. Později jeho manželka studovala Bibli se svědky Jehovovými. Když se Tošiaki dozvěděl, že svědkové za války zachovávali přísnou neutralitu, začal se o studium zajímat také. V roce 1977 se připojil ke své manželce a společně s ní sděloval druhým lidem biblické poselství pokoje.

Také ve světě zábavy jsme nacházeli ty, kdo rádi změnili svůj životní styl a z nichž se stali lidé, kteří chválí Jehovu. Jošihiro Nagasaki společně s několika přáteli ze studií sestavil dixielandovou kapelu. Požádali muže, který je učil hrát jazz, aby se stal vedoucím jejich kapely. Tento muž, Jošimasa Kasai, byl jedním z nejvýznačnějších japonských jazzových hudebníků a mezitím se seznámil s profesionálním trumpetistou „Trummy“ Youngem, který přijel na návštěvu z Havajských ostrovů. Jošihiro, který nyní slouží ve výboru odbočky, vzpomíná: „Hned od toho dne začaly lekce, jenže ne o hudbě, ale  o pravdě. Nezajímalo nás to, ani v nejmenším, ale byl tak nadšený a my jsme o něj nechtěli přijít jako o vedoucího naší kapely, takže jsme mu naslouchali.“ Členové kapely dokonce souhlasili se studiem. Rozhodující okamžik však u Jošihira nastal v dubnu 1966, kdy navštívil krajský sjezd. Na sjezdu ho jedna středoškolská studentka, se kterou se již předtím setkal, pozvala, aby s ní šel do kazatelské služby. Dívka vydávala svědectví na základě Bible a Jošihiro dával obyvatelům domů pozvánky. Vypráví: „Poprvé pro mě pravda začala něco znamenat.“ Po tomto sjezdu chodil do služby každý den a dělal rychlé pokroky. Čtyři ze šesti členů té jazzové kapely jsou nyní činnými svědky.

Šindži Sato byl knězem v proslulé svatyni Izumo v prefektuře Šimane, v jedné z nejvýznamnějších šintoistických svatyň v Japonsku. Působil také jako učitel izumské sekty Ojaširokio. Přestože sloužil jako kněz skoro 20 let, byl velmi zklamán, když i mezi kněžími pozoroval nespravedlnost a nedostatek lásky. Postupně pochopil, že šintoističtí bohové nepředkládají žádnou záchranu, a zahájil pátrání po pravém Bohu. Začal číst Bibli, ale pořád měl mnoho otázek.

 Tehdy se stalo, že na ulici potkal jednoho známého, o němž věděl, že to je svědek Jehovův. Kladl mu tedy otázky, protože se domníval, že tak pozná pravé náboženství: „Je vaše náboženství oproštěné od politiky? Je vaše organizace nezisková? Pochází vaše učení od Boha, a ne od lidí? Dělají lidé z vašeho ústředí to, co kážou?“ Potom požádal: „Jestliže vaše organizace splňuje tyto podmínky, byl bys tak laskav a učil mě znát Bibli?“ Velkou úlevu mu přineslo, když se konečně odpoutal od Velkého Babylóna. (Zjev. 18:4) Říká: „Nyní, když jsem svědkem Jehovovým a učím druhé poznávat cestu k pravému Bohu, cítím přesně to, co je zapsáno v Příslovích: ‚Jehovovo požehnání — to obohacuje, a on k němu nepřidává žádnou bolest.‘“ (Přísl. 10:22)

Svou dřívější významnou kariéru opustili slavní výtvarní umělci a hudebníci, autor komiksů, zápasník v zápase sumo a profesionální cyklističtí závodníci. Světlo pravdy poznali i takoví odborníci jako lékaři, proslulý kaligraf a právníci a tito lidé nyní své odborné znalosti využívají na podporu zájmů Království. Bývalí gangsteři, pobudové, policisté a politici teď žijí pokojně stejně jako jejich duchovní bratři. (Iz. 11:6–9) Buddhističtí mniši, šintoističtí kněží i zakladatelka vlastního náboženství vyšli z Velkého Babylóna. (Zjev. 18:2) Učitelé, významní japonští podnikatelé a řemeslníci, kteří mají různé odborné znalosti, společně pracují na teokratických projektech. Jehovova organizace se rozrůstá tím, že do ní přicházejí lidé všeho druhu, jimž je poskytována pomoc, aby oblékli „novou osobnost, jež byla stvořena podle Boží vůle v pravé spravedlnosti a věrné oddanosti“. (Ef. 4:24)

Nadšený průkopnický duch

Obvody v Japonsku se stále zmenšují a vzrůstá tam lhostejnost k náboženství, ale mezi bratry nadále panuje velké nadšení pro průkopnickou službu. Na jaře, když se do řad  průkopníků zapojilo mnoho pomocných průkopníků, dosáhl celkový počet průkopníků více než 50 procent počtu zvěstovatelů. V březnu 1997 sloužilo 108 737 průkopníků.

Často se objevuje otázka: „Proč je v Japonsku tolik průkopníků?“ Zdá se, že k tomu přispívá několik činitelů. Horliví misionáři položili základ k poválečnému vzrůstu v Japonsku a vnímaví zájemci se snažili své učitele napodobovat. (Lukáš 6:40) Díky tomu horlivost pro službu přešla jako dědičný odkaz na další generaci učedníků. Také je pravda, že japonské domácnosti jsou většinou poměrně skromné, jejich udržování tedy nevyžaduje mnoho času a lidé jsou převážně zvyklí vést prostý život. Proto může být pro ženy v domácnosti snazší dávat duchovní zájmy na první místo v životě. (Mat. 6:22, 33) Kromě toho v Japonsku je celkově mírné podnebí a jsou tam také příznivé politické i hospodářské poměry.

Ještě dalším činitelem je zřejmě kulturní minulost národa a jeho charakteristické rysy. Japonci jsou většinou poslušní, a proto se řídí pokyny, reagují na povzbuzení od skupiny a jsou nadšení pro svou práci. Šiniči Tohara, Američan japonského původu, který po válce přišel do Japonska jako jeden z prvních misionářů, o tom řekl: ‚Piloti kamikadze svá letadla namířili na válečné lodi nepřítele, a tak umírali za císaře. Jsou-li Japonci tak věrní lidským pánům, co by asi dělali, kdyby nalezli pravého Pána, Jehovu?‘ Ano, za každou přihláškou do průkopnické služby je skryta silná touha líbit se Jehovovi.

Rodiče, kteří slouží jako průkopníci

Kdo slouží jako průkopníci? Převážně to jsou sestry, většinou vdané, které mají děti. Mnohé průkopnice nemají žádnou duchovní podporu, protože mají nevěřícího manžela a nevěřící příbuzné.

„Když jsem začala s průkopnickou službou, mé nejmladší dcerce bylo teprve několik měsíců,“ říká Mucuko Fudžisawová,  která slouží jako průkopnice přes 20 let. „Můj manžel pracoval pro banku a obvykle se dostal domů až potom, co jsme se už vrátili z večerního shromáždění. Vyžadovalo to sice velmi mnoho úsilí, ale chtěla jsem v průkopnické službě stále pokračovat.“ Mucuko byla odměněna tím, že všechny tři její děti, když vyšly ze střední školy, se stejně jako ona zapojily do průkopnické služby. Po mnoha letech odporu a pozdější lhostejnosti se začal měnit i její manžel. Mucuko měla nesmírnou radost, když ve sboru vyslechla veřejnou přednášku, jejíž první část přednesl její syn a zbývající část její manžel.

Znamenitý vliv mají také otcové, kteří slouží jako průkopníci. Hisataka věděl, že jeho otec opustil zaměstnání učitele informatiky, aby se mohl stát průkopníkem. V době letních prázdnin na základní škole otec Hisataku pozval, aby ho doprovázel při jeho zaměstnání — časně ráno rozvážet mléko. Hisataka vypráví: „Přibližně v té době se celá východní obloha zabarvuje mnoha odstíny oranžové barvy. Otec mi odhalil své niterné pocity a říkal, jakou odměnu přináší, jestliže člověk slouží Jehovovi celou duší. Když jsem viděl, jak radostně se pro Jehovu namáhá, zapůsobilo to na mě rozhodně víc než jakákoli slova.“ Hisataka nyní slouží jako člen rodiny betel v Ebině.

Uchráněni před karoši

Někteří lidé žertem říkají: „Jestliže pracujete do úpadu, dejte se k nějaké japonské společnosti.“ Pro běžné japonské otce je totiž příznačné, že se přehnaně věnují své práci a na svém pracovišti tráví mnoho dlouhých hodin. Mnozí z otců, kteří se kdysi vyčerpávali prací až ke karoši (smrti z přepracování), jsou nyní zasvěceni — ne nějaké světské společnosti, ale Jehovovi Bohu, a podobně jako jejich rodinní příslušníci se zapojili do průkopnické služby.

 Šundži z oblasti Kóbe, který dlouho pracoval pro jeden velký stavební podnik, říká: „To, co mě pohánělo, byla oddanost mému podniku a touha po úspěchu. Když jsem měl pracoviště daleko od domova, vracel jsem se k rodině v nejlepším případě jen na krátké víkendy.“ Čím se to všechno změnilo? Šundži na tu otázku odpovídá: „Bál jsem se smrti, dělalo mi starosti, co by se stalo s mou rodinou, kdybych zemřel. Vrtalo mi hlavou, proč moje manželka a můj syn mají vždycky takovou radost, když jdou kázat.“ V době, kdy Šundži pomáhal místnímu sboru s technickými záležitostmi při stavbě jejich sálu Království, jeden starší ho povzbudil ke studiu Bible. Šundži začal studovat a nyní se společně s rodinou raduje z pravidelné průkopnické služby. Také se těší z činnosti v regionálním stavebním výboru.

Mají-li otcové rodiny opustit to, co považují za zajištěné doživotní zaměstnání u nějaké společnosti, a pak pracovat v jakýchsi nestálých pracovních poměrech na částečný úvazek, aby mohli mít dost času na průkopnickou službu, vyžaduje to od nich víru a obětavost. Jeden otec, Micunobu z Čiby, změnil zaměstnání. Nyní chodí od jedné kanceláře ke druhé a sbírá starý papír pro recyklování u velké společnosti, kde dlouho pracoval a kde jeho bývalí kolegové byli povýšeni do vedoucích postavení. Micunobu s velkým oceněním říká: „Jsem velmi vděčný svým rodičům, kteří mě osobně naučili považovat průkopnickou službu za poklad. Pomohli mi tak, aby se stala i mým způsobem života!“ Ti, kdo dělají takové změny ve svém životě, jsou přesvědčeni, že finanční odměna je jen dočasná a že duchovní poklady mají mnohem větší hodnotu. (Mat. 6:19–21)

Dávejte na sebe pozor, abyste žila déle!

Někteří z těch, kdo upřímně touží nasadit všechny své síly do Jehovovy služby, také překonávají vážné zdravotní problémy. „V nejlepším případě se dožijete doby, až váš syn vyroste.  Nikdy se nepřepracujte, ale dávejte na sebe pozor, abyste žila déle.“ To řekl Jaeko Onové lékař, který jí stanovil diagnózu. Poznal, že její zdravotní potíže souvisejí se srdcem. Jejímu synkovi byly tehdy tři roky. Když odcházela domů z nemocnice, kladla si otázku: „Jak si mohu uspořádat zbytek života, abych neměla žádné výčitky svědomí?“ Domů už přišla s rozhodnutím, že se stane průkopnicí. Když se to dozvěděli její příbuzní, projevili znepokojení, ale Jaeko své rozhodnutí nezměnila. Říká: „S průkopnickou službou jsem začala v září 1978. Tehdy jsem nevěděla, že jsem těhotná. Vážně mi onemocněla matka. Můj zdravotní stav se zhoršil. Odvahu mi však dodala Ježíšova slova: ‚S vírou velikosti hořčičného zrna může být přemístěna i hora.‘ (Mat. 17:20) Rozhodla jsem se udělat vše, co bude v mých silách.“

Po 17 letech Jaeko řekla: „Cítím, že mě Jehova držel ve svém utěšujícím náručí.“ Problémy jí někdy téměř přerůstaly přes hlavu, ale připomínala si, jak jí Jehova žehná, a to jí pomáhalo vytrvávat. Její horlivost tak zapůsobila na jejího manžela, že začal studovat. A největší radost Jaeko zažila, když byly vyslyšeny její vroucí modlitby a její manžel se stal i jejím partnerem v průkopnické službě.

To jsou vynikající příklady průkopníků v Japonsku. Daly by se uvést zmínky o mnoha dalších — například bratr, který byl sice od krku dolů ochrnutý, ale přesto byl zdrojem povzbuzení pro druhé, když sloužil jako průkopník a svědčil převážně pomocí dopisů; sestra, která se narodila na přelomu 19. a 20. století a posledních 13 let svého života až do roku 1994 strávila jako průkopnice v území zavátém sněhem, a nevidomý sborový starší, který se přestěhoval do jednoho menšího města, kde sloužil jako průkopník a pomáhal tamějšímu sboru. Ty všechny, podobně jako věrné svědky ze starých dob, Bůh navzdory jejich tělesné slabosti ‚učinil silnými‘ k tomu, aby jednali podle jeho vůle. (Hebr. 11:32–34)

 Překlad Nového světa do japonštiny

Poznávacím znakem svědků Jehovových na celém světě je to, že v kazatelské službě používají Bibli. Zvěstovatelé v Japonsku upřímně toužili po přesné, srozumitelné Bibli v moderní japonštině. Mnozí zápasili s porozuměním klasickému překladu. Tento překlad sice obsahuje překrásná vyjádření a důsledně používá Boží posvátné jméno, přesto však ti, kdo chodili do školy po válce, těžko chápali jeho starobylou větnou stavbu. Proto bratry v odbočce velmi potěšilo, když v lednu 1970 dostali z ústředí dopis, na jehož základě dostali právo přeložit do japonštiny část Překladu nového světa — Řecká písma.

Na mezinárodním sjezdu „Božské vítězství“, který se o tři roky později konal v Ósace, zástup 31 263 posluchačů potleskem vyjádřil bezmeznou radost, když Lyman Swingle z vedoucího sboru oznámil uveřejnění Překladu nového světa Křesťanských řeckých písem v japonštině. Během devíti let po uveřejnění bylo rozšířeno 1 140 000 výtisků tohoto překladu, přibližně 75krát více, než bylo v době jeho prvního vydání v Japonsku zvěstovatelů. Tato Bible byla vytištěna ve Spojených státech, ale už nebyla daleko doba, kdy se Bible měla tisknout a vázat v našich budovách v Japonsku.

Mohla by se zlepšit místa ke shromažďování?

Jak se počet sborů po celém Japonsku nadále velmi zvyšoval, začalo být stále jasněji patrné, že je nutně potřeba získat vhodná místa ke shromažďování. Do sedmdesátých let mělo své vlastní místo ke shromažďování jen velmi málo sborů. Během celých šedesátých let bylo vlastně zasvěceno pouze devět sálů Království. Většina sborů se scházela v pronajatých veřejných sálech nebo v soukromých domech.

Sestra Ai Nakamurová z Hirosaki vzpomíná na nevýhody těchto „stěhovavých shromáždění“ a říká: „Asi v roce 1963  jsme si každý víkend pronajali městský přednáškový sál a ve dnech, kdy byl sál uzavřen, chodil asi 15členný sbor na shromáždění do mého domu. Pokaždé, když jsme měli shromáždění, jsme všichni museli pomáhat s přenášením časopisů, literatury, přenosného řečnického pultu a podobně.“ V pronajatých sálech byl mnohdy silný zápach po kouření a bývala tam umístěna politická či náboženská hesla a podobná výzdoba. Nic z toho nebylo v souladu s duchovním obsahem shromáždění svědků Jehovových.

Molly Heronová a Lois Dyerová vzpomínají na sál, který si na shromáždění pronajaly v Kjótu. Byla to místnost ve druhém poschodí jednoho obchodu, pokrytá tatami neboli slaměnou rohoží. Po obou stranách byly další místnosti. Na jedné straně probíhala výuka hry na šamisen, japonský strunný nástroj; na druhé straně muži hráli go, japonskou deskovou hru. „Za tohoto neustálého rámusu jsme se snažili vést studium Strážné věže. Taková místa jsme tehdy museli používat,“ řekla Lois Dyerová. Neměli jsme žádná trvalá místa ke shromažďování jako jiné náboženské skupiny, a proto lidé měli sklon si myslet, že jsme pouze bezvýznamná, přechodně působící sekta.

V polovině sedmdesátých let však velmi rychle vzrůstal počet sborů, a tak bratři hledali budovy, které by mohli používat jako sály Království. V červenci 1974 se 646 sborů v celém Japonsku scházelo v téměř 200 sálech Království. Jen v průběhu služebního roku 1974 jich bylo zasvěceno 134.

I když naši bratři měli omezené množství finančních prostředků, jejich vynalézavost byla bezmezná. Například sbor Kitakjúšú Wakamacu na ostrově Kjúšú postavil sál Království o rozloze 130 čtverečních metrů na pozemku, který dal k dispozici jeden z místních zvěstovatelů. Sbor obdržel zdarma použité stavební dříví a střešní krytinu z pěti zbouraných domů. Bratři dostali zadarmo také dříví z veřejných lázní,  které již nebyly v provozu. Nakoupili jedině stavební materiál určený pro ty části sálu, které měly být po dokončení stavby viditelné. Ze sousedního kina, které již nebylo v provozu, získali zadarmo židle; znovu je nalakovali a postavili do sálu. Po šesti měsících usilovné práce bratři měli skvělý sál Království.

Ceny pozemků byly nadměrně vysoké, a proto někteří svědkové, kteří vlastnili pozemky na území města, své domy strhli a přestavěli je tak, že v přízemí byl sál Království a v poschodí nad ním jejich byt.

 Stavba odbočky musela odpovídat potřebám

Stejně jako dítě neustále vyrůstá ze svých šatů, tak musely být znovu a znovu rozšiřovány i prostory, které používala japonská odbočka, aby se mohla dobře starat o rostoucí počet svědků v Japonsku. V roce 1971 byl zhotoven projekt pro výstavbu třípatrové tiskárny a pětipatrového domova betel v Numazu, odkud byl pěkný výhled na překrásnou horu Fudži.

V budovách tiskárny se původně tiskly především časopisy Strážná věž a Probuďte se! v japonštině. Milníkem v tomto ohledu bylo vytištění zvláštního vydání časopisu Probuďte se! z 8. října 1972 na nově instalované 40tunové rotačce Tokio Kikai. Byl to první časopis, který naši bratři vyrobili v naší tiskárně v Numazu. Bratři pracující v tiskárně se však ještě museli hodně naučit. Občas měli pochybnosti, zda vůbec budou schopni rotačku správně obsluhovat. Bratr, který patřil k obsluze rotačky, řekl: „Některá písmena byla tehdy napuštěna barvou tak silně, že se téměř dala číst hmatem!“ Jiné znaky byly naopak velmi slabé nebo rozmazané. Jak bratři získávali zkušenosti, kvalita tisku se samozřejmě neustále zlepšovala a počet časopisů rozšiřovaných v kazatelské službě stále vzrůstal.

Když bratr Knorr promluvil v roce 1973 v programu při zasvěcení této odbočky v Numazu, hosté se shromáždili v prázdném prostoru ve třetím podlaží nové tiskárny. V souvislosti s otázkou, k čemu bude toto poschodí využito, bratr Knorr řekl: „Tento prázdný prostor představuje vaši víru. Domníváme se, že tento prostor bude využit tak za rok nebo za dva. Boží organizace postupuje kupředu, a to velmi rychlým tempem.“

Jak bratr Knorr předpověděl, tento prostor bylo brzy potřeba využít. V roce 1974 vyvstala nutnost postavit dvě další budovy — jednu pro skladování zásob a druhou pro  ubytování pracovníků. „To byla první stavba, kterou si svědkové v Japonsku udělali celou sami,“ říká Tošio Honma. „Trochu nám dělalo starosti, zda na to budeme mít dost zkušených pracovníků, nebo ne. Bůh nám požehnal tím, že nám dal k dispozici takové lidi, jako byl Tadazo Fukajama, dozorce stavby, který měl více než 30letou praxi u velké dodavatelské stavební firmy.“

Po letech práce, která ho odváděla daleko od domova, Tadazo právě odešel ze svého zaměstnání, aby mohl věnovat více času své rodině. Měl tedy smíšené pocity, když byl požádán, aby zvážil možnost nastoupit do Numazu a tam dohlížet nad rozšiřováním betelu. Bude muset znovu nechat svou rodinu stranou? Odbočka na to odpověděla: „Nebude!“ Jeho manželka a dva synové, osmnáctiletý a dvacetiletý, byli pozváni také.

Stavby, které byly postaveny v té době, byly sice ve srovnání s tím, co mělo přijít, poměrně malé, ale na tomto stavebním projektu bratři získali zkušenosti a důvěru, že s Jehovovou pomocí se mohou pustit i do větších projektů.

Místní bratři přijímají závažnější odpovědnost

Lloyd Barry, který byl od roku 1952 dozorcem japonské odbočky, v dubnu 1975 Japonsko opustil, aby sloužil jako člen vedoucího sboru svědků Jehovových. Horlivě se účastnil činnosti po dobu, kdy se z 8 zvěstovatelů v roce 1949 teokratická organizace v Japonsku tak rozrostla, až dosáhla více než 30 000 horlivých hlasatelů Království. V době jeho odchodu byl dozor nad odbočkou svěřen bratru Tošio Honmovi, rodilému Japonci, který tehdy sloužil jako dozorce tiskárny.

O schopnostech bratra Honmy jeho zástupce v tiskárně řekl: „Tošio nebyl z lidí, kteří nečinně sedí a čekají, až jim někdo řekne, co mají při každém kroku celou pracovní dobu dělat. Mohli jste mu dát práci a sdělit mu: ‚Tohle je cíl, který sledujeme‘,  a on se pak mohl té práce chopit a provést ji. Byl to dobrý organizátor a dokázal lidi podněcovat.“

K další organizační změně došlo v únoru 1976. V souladu se všemi ostatními odbočkami na světě byl dozor nad japonskou odbočkou předán výboru bratrů, a už nepodléhal jednomu dozorci odbočky. Původně bylo do tohoto výboru jmenováno pět bratrů: jako koordinátor Tošio Honma, dále Masataro Oda, Šigeo Ikehata, Kiičiro Tanaka a James Mantz. Japonští bratři toto nové uspořádání bez váhání přijali, protože dobře znali koncepci, kdy skupina lidí při rozhodování usiluje o konsenzus. Jeden z členů výboru k tomu později řekl: „Bratři se na skupinu zralých bratrů, kteří tvoří výbor odbočky, dívají jako na zástupce organizace. Bratři pak zaměřují pozornost na Boží organizaci, a ne na jednotlivce.“ Když je nutné učinit závažné rozhodnutí, toto opatření umožňuje skupině duchovně smýšlejících mužů rozmanitého původu a s různými schopnostmi, aby zvážila situaci a aby se nechala vést svatým duchem a Božím slovem.

V lednu 1983 se koordinátorem stal Masataro Oda, který v betelu sloužil od února 1960. Vystřídal bratra Honmu, který v té době měl už dvouletého synka, o kterého musel pečovat. Mezi ty, kdo od té doby různě dlouhou dobu sloužili ve výboru odbočky, patří Rjosuke Fudžimoto, Percy Iszlaub, Isamu Sugiura, Jošihiro Nagasaki, Makoto Nakadžima, Kendži Mimura a Richard Bailey. V současné době v tomto výboru odbočky slouží sedm bratrů. Jak se dílo rozrůstalo, každý z těchto bratrů pokorně přispíval svými schopnostmi k rozvoji zájmů Božího Království v této části světového kazatelského pole.

Bratr Oda k tomu říká: „Když se teď ohlédneme, můžeme za vytvořením výboru vidět božskou moudrost. Od roku 1976, kdy byla zahájena činnost výboru, se dílo tak rozrostlo, že by to žádný člověk sám nemohl zvládnout. Jehova dal  vedoucímu sboru moudrost, aby svěřoval odpovědnost mnoha bratrům, a tak hladký průběh díla není ničím brzděn.“

Místní bratři organizují oblastní sjezdy

Podobně odpovědnost za organizaci sjezdů začala být v sedmdesátých letech předávána místním svědkům. Jeden z prvních japonských oblastních dozorců, který sloužil jako dozorce oblastního sjezdu, byl Takaši Abe. Získal cenné zkušenosti, protože spolupracoval s misionáři, například s Percy Iszlaubem. Percy byl dozorcem mezinárodního sjezdu „Mír na zemi“, který se konal v roce 1969 na tokijském cyklistickém stadionu Korakuen. O dva roky později sloužil bratr Abe jako dozorce sjezdu na japonském oblastním sjezdu, který byl uspořádán na tomtéž stadionu. Díky zkušenostem, které bratr Abe získal na sjezdu v roce 1969, oblastní sjezd probíhal hladce. Bratr Abe měl však dostat ještě závažnější úkol.

V roce 1973 byl bratr Abe jmenován Společností, aby sloužil jako dozorce sjezdu na pětidenním mezinárodním sjezdu „Božské vítězství“, který měl být uspořádán v Ósace. Předpokládalo se, že tam bude asi 30 000 návštěvníků včetně 400 zahraničních delegátů. Jak bratr Abe zareagoval? Vypráví: „V době, kdy jsem dostal jmenovací dopis, jsem vážně onemocněl a několik dní jsem strávil v posteli, a dokonce jsem se nemohl ani posadit. Mohl jsem jen přemýšlet, jak zvládnout problémy s organizací všech sjezdových oddělení. Byl jsem velmi rád, když několik měsíců před tímto sjezdem jsem od Společnosti dostal brožuru Organizace sjezdu. Dodržováním postupů založených na Bibli bylo vyřešeno mnoho problémů.“

Jedním z bezprostředních úkolů bylo zajistit pro všechny delegáty dostatek míst k sezení. Sjezd se měl konat na Festivalovém náměstí v Upomínkovém parku po výstavě Expo (1970) v Ósace, ale na náměstí nebyla žádná sedadla ani pódium. Okolní sbory byly požádány, aby zjistily,  zda by bylo možné někde pronajmout skládací židle, které by se použily na sjezdu. Jednalo se o tom se všemi řediteli škol v jednom městě. Také prezidentovi největšího podniku na výrobu elektrických přístrojů v Japonsku byl předložen dotaz, zda by jeho firma byla ochotna pronajmout židle na sjezd. Zástupce té firmy se sešel s dozorcem sjezdu, aby s ním tento požadavek projednal. Tato firma sice neměla k dispozici žádné skládací židle, které by mohla pronajmout, přesto však ochotně věnovala peníze na pronájem 5 000 židlí. Bylo však potřeba ještě více sedadel. Jak se to vyřešilo? Z dřevěného lešení pronajatého od jedné stavební firmy se udělaly lavice. Byly dokončeny několik dní před sjezdem, a tak veřejnou přednášku mohlo vyslechnout 31 263 návštěvníků sjezdu. Počet svědků Jehovových v Japonsku vzrůstal, a proto se tentokrát všichni svědkové z Japonska a z Okinawy sešli společně na jednom sjezdu už naposledy.

Tento sjezd navštívilo a návštěvníky povzbudilo pět členů vedoucího sboru a také dozorce tiskárny ze světového ústředí v Brooklynu. Byli tam přítomni i jiní delegáti z Austrálie, Británie, Guatemaly, Havajských ostrovů, Kanady, Německa, Nigérie, Nového Zélandu, Papui-Nové Guineje a ze Spojených států, a tak byl tento sjezd opravdu mezinárodní.

 Po sjezdu v Ósace začali úkoly při organizování sjezdu přebírat další místní bratři. To bratrům usnadnilo, aby udrželi v rovnováze předsjezdovou činnost a své ostatní povinnosti. Kromě toho cestující dozorci se nyní mohli soustředit na svůj hlavní úkol a už se nemuseli řadu měsíců před každým sjezdem věnovat sjezdové činnosti.

Mezinárodní sjezd 1978 „Vítězná víra“

Čtvrtý mezinárodní sjezd, který se konal v Japonsku, byl pětidenní sjezd „Vítězná víra“ v roce 1978. Tentokrát sjezd probíhal na čtyřech místech, aby se tam vešli všichni návštěvníci. Vrcholný počet účastníků hlavního sjezdu v Ósace dosáhl 31 785 a mezi návštěvníky sjezdu bylo také více než 200 delegátů ze Spojených států, z Kanady, Německa, Švýcarska i z jiných evropských, asijských a jihoamerických zemí. Sjezdu se zúčastnili tři členové vedoucího sboru, kteří také vystupovali ve sjezdovém programu.

 Během let si bratři vypěstovali vynikajícího ducha spolupráce. Postupně získali naprostou důvěru, že s Jehovovou pomocí mohou zvládnout i velké teokratické úkoly.

Z kuželny sjezdový sál

Bratrům začalo být zcela jasné, že potřebují nejen sály Království, ale také spolehlivý přístup k větším prostorám pro sjezdy. Začátkem sedmdesátých let nebylo možné mnohé z veřejných prostor pronajímat náboženským skupinám, a smlouvy o pronájmu sportovních objektů mohly být na poslední chvíli zrušeny, protože místní sportovní utkání nebo závody měly přednost. Hirofumi Morohaši, který mnoho let sloužil jako dozorce krajského sjezdu v okolí Tokia, vzpomíná na určitou příhodu, která bratry přiměla, aby si začali hledat vlastní sjezdový sál. Říká: „V roce 1974 jsme složili 200 000 jenů [700 dolarů] jako zálohu na pronájem sálu v ojamském zábavním parku pro náš krajský sjezd. Zábavní park později zkrachoval. Byly to velmi těžké chvíle, když jsme se snažili dostat tu zálohu zpátky a najít pro sjezd jiné místo.“ Potom Percy Iszlaub bratrům v Tokiu ukázal snímky staré tkalcovny z Austrálie, která byla přestavěna na překrásný sjezdový sál. A bratři si uvědomili, že nastal čas, aby se pokusili o něco podobného.

Našli kuželnu, která nebyla v provozu. Byla v tokijské okrajové čtvrti Higaši-Macujama. Majitel té budovy svědky Jehovovy neznal, a proto se na ně písemně dotázal rodiny, u které bydlel ve Spojených státech. Dostal velmi uspokojivou odpověď, z níž se dozvěděl, že svědkové Jehovovi jsou nejdůvěryhodnější náboženská skupina ve Spojených státech. Od té doby už všechno probíhalo hladce a byla uzavřena smlouva.

V prosinci 1976 byl tedy postaven první sjezdový sál v Japonsku. A mezitím se pracovalo na dalším významném stavebním projektu.

 Jehova řídí další postup

V době, kdy byly v roce 1977 zasvěceny rozšířené prostory odbočky v Numazu, bylo v Japonsku více než 40 000 zvěstovatelů. Odbočka dostala pokyn, aby hledala pozemek, který by byl třikrát větší než pozemek v Numazu. V Ebině, která leží uprostřed mezi Numazu a Tokiem, stála na pozemku o rozloze asi 7 hektarů stará textilka. Tento pozemek byl asi šestnáctkrát větší než stavební parcela v Numazu. Bude však vedoucí sbor souhlasit s tím, aby se něco takového podniklo v zemi, kde jsou ceny pozemků neuvěřitelně vysoké? Tento pozemek by stál více než dvojnásobek částky, kterou Spojené státy zaplatily Rusku, když si od něho v roce 1867 kupovaly Aljašku. Nějakou dobu z ústředí nepřicházela žádná odpověď. „Pak náhle z New Yorku přijel bratr Barry a s ním Max Larson, dozorce tiskárny Společnosti v Brooklynu, prohlédli si stavební parcelu, a my jsme dostali schválení,“ říká Tošio Honma. „Když se nyní díváme zpět, jakého vzrůstu jsme dosáhli za minulých 20 let, děkujeme Jehovovi za to, že nás vedl, abychom ten obrovský pozemek koupili.“

V lednu 1979 byla zahájena stavba dvoupodlažní tiskárny, kancelářské budovy, tří obytných budov — v nichž se počítalo se 161 pokoji pro ubytování betelitů —, sálu Království a dvou menších provozních budov. To byl jeden z největších stavebních projektů, do jakého se kdy svědkové Jehovovi do té doby kdekoli na světě pustili.

Mnozí otcové rodin, kteří byli odborníky ve stavebnictví, opustili své dřívější zaměstnání a přestěhovali se i se svojí rodinou do Ebiny nebo do okolních měst, aby se podíleli na stavební činnosti. Jedním z nich byl Jošiaki Nišio. Když byl poprvé pozván, aby pracoval na této stavbě jako instalatér, právě se přestěhoval do malého města na ostrově Šikoku, aby sloužil tam, kde to je více potřeba. Měl tři malé děti, tehdy byl nezaměstnaný  a měl málo finančních prostředků, a proto pozvání nejprve odmítl. Když mu však potřetí pozvání přišlo expresní poštou, měl pocit, že mu Jehova říká, aby šel. Prohovořil to se svou manželkou a ta mu nabídla, že v jeho nepřítomnosti bude rodinu finančně podporovat. Jošiaki vypráví: „Teprve když jsem přijel do betelu, uvědomil jsem si, že bylo pozváno všech pět členů naší rodiny. To bylo neuvěřitelné!“ Ty tři děti vyrostly a staly se průkopníky a jeden chlapec nyní slouží jako člen rodiny betel v Ebině.

„Znovu a znovu jsme v souvislosti s touto stavbou viděli, že Jehova nám otevírá dveře,“ vypráví James Mantz, předsedající stavebního výboru. „Před námi stálo něco, co nám připadalo jako nepřekonatelné hradby. Správa prefektury Kanagawa měla jedny z nejpřísnějších zákonů pro regulaci znečištění v celém Japonsku. Bylo nám řečeno, že do příkopu, který procházel naším pozemkem, nesmíme vypustit ani kapku odpadní vody. Jehova nám však ukázal cestu. Továrna, která dříve stála na tom pozemku, používala k chlazení svých strojů vodu ze tří studní. Voda se vypouštěla do příkopu a sousedé ji používali k zalévání svých plodin. Když se sousedé doslechli, že se tato dodávka vody má zastavit, šli na radnici a stěžovali si: ‚Jsme odkázáni na vodu, která vytéká z toho pozemku, abychom mohli pěstovat plodiny.‘ Městští úředníci tedy změnili své rozhodnutí a stanovili minimální množství vody, které musíme pro potřebu zemědělců každý den vypouštět do příkopu. Pro uspokojení potřeb zemědělců jsme kromě přečištěné odpadní vody, která odtékala do příkopu, museli pumpovat ještě také vodu z našich studní.“

Dokončené budovy byly zasvěceny Jehovovi 15. května 1982 za přítomnosti Fredericka Franze, tehdejšího prezidenta Watch Tower Society. Zasvěcení se zúčastnili a na jeho programu se podíleli také Lloyd Barry a jeho manželka Melba. Když bratr Barry vedl rozhovor se 14 svými spolužáky ze  školy Gilead, kteří byli do Japonska posláni z 11. třídy, posluchači mohli vycítit, že má k japonským bratrům hlubokou lásku.

Postupné zvyšování kvality i kvantity

Počet zvěstovatelů stále vzrůstal a stejně vzrůstala i poptávka po literatuře. V říjnu 1979, tedy ještě před zasvěcením objektů v Ebině, odbočka získala svou první kotoučovou ofsetovou rotačku. Tato rotačka vážila 75 tun, byla dlouhá 20 metrů a dokázala vytisknout 300 barevných časopisů za minutu. Uspokojila naše potřeby?

Bratr Mantz vypráví: „V roce 1981 k nám přijel na zónovou návštěvu bratr Jaracz. Všiml si, že na rotačce pracujeme v dvousměnném provozu, a doporučil, abychom požádali o souhlas k nákupu druhé. Nechtělo se nám žádat o druhou rotačku, protože jsme se domnívali, že ekonomičtější je vystačit s jednou. Za měsíc jsme však dostali pokyny z Brooklynu, abychom si objednali druhou ofsetovou rotačku. Tehdy jsme si neuvědomovali, co nás čeká. Jakmile však byla za rok v květnu rotačka dodána, okamžitě jsme začali tisknout celý Překlad nového světa v japonštině, který měl být uveřejněn na oblastních sjezdech přesně za dva měsíce. Na těchto sjezdech měla být také uveřejněna kniha Můžeš žít navždy v pozemském ráji. Znovu jsme tedy mohli vidět, že události řídí Jehovova ruka. Nikdy bychom nemohli tisknout časopisy, Bibli a tu knihu na jedné rotačce.“

V roce 1984 byla instalována třetí rotačka, vysoce výkonná Mitsubishi. Měla dva kotouče a čtyři tiskové jednotky pro čtyři barvy a kromě toho zvláštní jednotku pro černou barvu; tato rotačka dokázala tisknout 1 000 časopisů za minutu. V té době to byla nejrychlejší rotačka v Japonsku a mluvilo se o ní i mezi světskými tiskaři. Ičiki Macunaga, který byl speciálně vyškolen pro obsluhu rotačky, vzrušeně sledoval, jak nová rotačka  běží na svou nejvyšší rychlost. Řekl: „Ještě větší vzrušení však vyvolává představa, jakou úžasnou rychlostí odtud bude vycházet tištěné poselství.“

Jak se podařilo účelně zvládnout výrobu 60 000 časopisů za hodinu? Bratři z údržbářské dílny nakonec navrhli a zkonstruovali systém elektrického dopravníku, kterým se časopisy přesouvaly od rotačky přes hydraulické lisovací zařízení a třínožovou řezačku k balicímu úseku. Dozorce tohoto pracoviště vypráví: „Do rotačky je každých 20 minut naložena půltunová role papíru a na druhém konci linky jsou časopisy ihned zabaleny do krabic opatřených štítky a připraveny k expedici.“ Papír z role projde za pět minut rotačkou a řezačkou a až do krabice. Způsobem výroby, kterému se říká in-line systém, se snižuje počet potřebných pracovníků a ušetří se hodně skladovacího prostoru.

Toto zařízení spolu s lepším provedením obrázků a kvalitnějším papírem umožnilo dosáhnout vysoce kvalitního tisku, takže přitažlivost časopisů značně vzrostla. Zvěstovatelé tyto časopisy nadšeně nabízeli v kazatelské službě.

‚Odborníci připraveni k nástupu‘

Zároveň s přechodem k ofsetovému tisku Společnost začala připravovat materiály pro tisk pomocí počítačové techniky. Byli v Japonsku svědkové s dostatečnými technickými znalostmi, kteří by se mohli dát k dispozici a podniknout tuto úpravu? Jistě! Jasuo Išii, jeden z odborníků, který byl průkopníkem v oblasti počítačové vědy v Japonsku, se stal zasvěceným služebníkem Jehovy. O své víře rozmlouval také se svými kolegy. Vedlo to k tomu, že šest systémových inženýrů a odborných programátorů se stalo pokřtěnými svědky. Všichni členové této skupiny přijali pozvání podílet se na projektu Společnosti, někteří jako betelité a jiní jako externí pracovníci. Tehdejší koordinátor odbočky, Tošio Honma, vzpomínal na  to, co se událo, a řekl: „Jehova měl odborníky připravené nastoupit přesně v té chvíli, kdy to bylo potřeba.“

Když se jednalo o to, jaký počítač se má používat, kancelář v Brooklynu doporučila pronajmout si řídící počítač, model 4341 od firmy IBM, který dosud nebyl uveden na trh. Japonská odbočka Společnosti byla vylosována jako druhá v pořadí, aby dostala jeden z těchto nejnovějších řídících počítačů. Zástupce společnosti IBM v Japonsku se však domníval, že by bylo lepší dát tento počítač jednomu ze stálých zákazníků firmy, který má prostředky na vytváření programů. Pět bratrů a jedna sestra, kteří pracovali na našem projektu, okamžitě vypracovali podrobné specifikace pro zvláštní potřeby Společnosti. Společnost IBM si tyto podrobné specifikace prohlédla a pak naši objednávku ochotně zahrnula do první dodávky tohoto nového modelu.

Pod obratným vedením těchto odborníků bylo více než 40 ochotných mladých bratrů a sester vyškoleno na programátory. Cílem bylo vybudovat plně automatizovaný systém sazby a kompozice pro tisk japonských publikací Společnosti. Tento systém dostal název SCRIPT (System of Character Reproduction Incorporating Photo–Typesetting — systém reprodukce znaků obsahující fotosazbu). Za necelé dva roky byl tento systém připraven k vyzkoušení. První publikace, jež byla tímto systémem vytvořena, byla 192stránková kniha „Přijď tvé království“.

Do roku 1987 výkonnost osobních počítačů pokročila tak daleko, že byly schopné přizpůsobit se zvláštním potřebám japonského písma. Takže když se fotosázecí zařízení spojené se systémem SCRIPT pokazilo, přešlo se na méně nákladný systém fotosazby vytvořený Společností. Bratři vypracovali systém SCRIPT s mnoha specifickými rysy, k nimž patřila také japonská „abeceda“ skládající se asi z 8 000 složitých  japonských znaků, které pak byly začleněny do systému MEPS. Řada programátorů, kteří pracovali na tomto japonském systému, nyní pracuje v jiných zemích, aby podpořili celosvětový vydavatelský systém Společnosti.

Nové oddělení zahajuje činnost

Tiskárna Společnosti v Brooklynu téměř 30 let zásobovala Japonsko knihami potřebnými pro šíření v kazatelské službě. Jakmile se však v roce 1978 rozběhla stavba nové tiskárny v Ebině, bylo rozhodnuto, že si odbočka v Japonsku začne své knihy vyrábět sama.

Prezident jedné velké společnosti na výrobu lepidel se dozvěděl, co máme v plánu, a tak nás přišel navštívit. Když zjistil, že máme v úmyslu vyrábět si vlastní lepidla, nabídl, že nám opatří takové suroviny a zařízení, jaké budeme potřebovat. Nebo že by pro nás, kdybychom si to přáli, připravoval lepidlo na vlastní náklady. Proč? Před několika lety navštívil výstavu knihařských a tiskárenských strojů v Chicagu. Tam se on a skupina jeho pracovníků setkali s bratry z brooklynského betelu, kteří je pozvali na prohlídku tiskárny Watchtower Society v New Yorku. Tyto pracovníky velmi zaujal celý provoz tiskárny, ale především laskavost a pilná práce našich bratrů. Prezident této společnosti nám nyní chtěl pomáhat, jakýmkoli způsobem bude moci. Nakonec se ukázalo, že je levnější brát lepidla od něho než si je vyrábět sami. Na jeho doporučení se nám podařilo navázat spojení i s jinými dodavateli potřebných materiálů a to přineslo značné úspory.

Mnozí výrobci strojů spolupracovali podobným způsobem. Když do Ebiny přišli zástupci jednoho výrobce řezaček a snášecích zařízení, aby sepsali smlouvu, hluboce na ně zapůsobilo všechno, co viděli na staveništi, a zejména pilní dobrovolní pracovníci. Z toho důvodu nám nabídli, že cenu svých strojů sníží o 1 000 000 jenů (10 000 dolarů).

 Kdo by mohl bratry vyškolit?

V tiskárně nebyl nikdo, kdo by měl praktické zkušenosti s vázáním knih. Robert Pobuda byl asi na šest týdnů pozván do Brooklynu, aby tam byl vyškolen a získal informace pro školení bratrů v Japonsku. Informační materiál byl přeložen a bylo uspořádáno knihařské školení. Toto školení bylo doplněno pomocí odborníků z komerčních společností, kteří přišli bratry poučit o používání knihařských materiálů. Také jsme pro bratry vyjednali prohlídku některých komerčních vazáren, aby si mohli prohlédnout jejich provozy.

Jednou po skončení prohlídky takové vazárny byli bratři pozváni do kanceláře prezidenta té společnosti. Položil jim otázku: „Víte, proč jsem vám dovolil, abyste sem přišli? Normálně nikomu z pracovníků jiných vazáren nedovolíme, aby si prohlédli naši továrnu, ale týden před tím, než jste požádali o umožnění prohlídky, u nás zazvonila nějaká vaše spoluvěřící a nabízela mi časopisy Strážná věž a Probuďte se! Její chování a to, co jsem si přečetl v časopisech, na mě udělalo dobrý dojem.“ Přijal další literaturu i nabídku pravidelného odběru časopisů Strážná věž a Probuďte se! a nabídl pomoc tím, že ve své továrně za měsíc vyškolí několik bratrů.

 Během let, která od té doby uběhla, pracovníci vazárny neustále zlepšovali svou řemeslnou zručnost a prohlubovali své znalosti. Komerční knihařské společnosti dokonce poslaly své pracovníky na prohlídku naší tiskárny. Nikdy neopomněli vyjádřit, že na ně dobře působí, když kolem sebe vidí čistotu a smysl pro detail. James Mantz, bývalý dozorce tiskárny, vzpomíná: „Jedné knihařské společnosti jsme dovolili udělat si videozáznam z toho, jak její zástupci procházejí tiskárnou při prohlídce. Tento videozáznam chtěli použít při školení personálu své továrny. Měli stejné vybavení a dělali podobnou práci, ale betelity chtěli použít jako vzor kvůli jejich postoji, který se zračil v jejich šťastných tvářích, a kvůli tomu, že tu práci dělali velmi účelně.“ Bratr Mantz také vzpomíná, jak jeden manažer při prohlídce vazárny Společnosti žasl. Tento manažer řekl: „Mladí Japonci trpí tím, čemu říkají syndrom tří ‚K‘ — kiken, kitanai a kicui.“ To znamená nebezpečný, nečistý a náročný. Jestliže něco z toho souvisí s určitou prací, většina mladých lidí o ni nemá zájem. Ale v tiskárně v Ebině to tak není.

Zájem je především o naši vazárnu knih v luxusním provedení. Vazárna v naší tiskárně v Ebině se stala jedním z hlavních zdrojů informací o luxusní vazbě knih v Japonsku. Tato vazárna chrlí ohromné množství Biblí v kožené vazbě.

Výroba kompletního Překladu nového světa

Přechod k ofsetovému tisku, zavedení provozu vazárny a vývoj systému SCRIPT, to vše společně položilo základ pro výrobu kompletního Překladu nového světa.

V roce 1975 přišlo povolení přikročit k překladu Hebrejských písem pro Překlad nového světa. Měla to být týmová práce. Bylo stanoveno, aby se na tomto projektu podíleli tři překladatelé. Co bylo možné udělat, aby se mezi různými pracovníky udržela jednota na vysoké úrovni? Byly vytvořeny  rozsáhlé a podrobné seznamy významů slov a slovních spojení, shromážděny informace o vlastních jménech, o zvířatech, rostlinách, nerostech, barvách, chorobách a některých předmětech, například o nástrojích, šatech, jídlech a obětních darech, a to všechno bylo rozdáno překladatelům. Do seznamu byly také přidány stovky prostudovaných synonymických slovních spojení a důležitých idiomů. Překladatelé Bible do japonštiny později patřili k těm, kdo byli vyzváni, aby své zkušenosti z překladu sdělili bratrům z ústředí, kteří navrhovali technické prostředky na pomoc při překládání Bible. Jejich návrhy byly jedny z těch, které nyní používají překladatelé Bible na celém světě.

Celý Překlad nového světa v japonštině byl vytištěn a svázán v našich tiskárenských budovách v Ebině. V oddělení grafiky, v tiskárně a vazárně se muselo pracovat 24 hodin denně, aby se vyrobilo 136 000 Biblí, které bylo nutné připravit ke zveřejnění na sedmnácti oblastních sjezdech „Pravda Království“ v roce 1982. Někteří z těchto bratrů pracovali ve 12 až 16hodinových směnách. Povzbuzovala je myšlenka, že pokračují ve stejném druhu práce, jakou ve starověku dělal Ezra, ‚zručný opisovač Božího zákona‘. Zatímco Ezra svou práci dělal ručně, tito bratři v Japonsku k tomu používali vysokorychlostní ofsetovou rotačku. Na boční stěnu rotačky si pověsili slova z Ezry 7:6 jako připomínku, že mají napodobovat tohoto zručného opisovače.

V tom roce se všichni bratři z vazárny zúčastnili posledního oblastního sjezdu ve Fukušimě. Poslední Bibli potřebnou pro uveřejnění na sjezdu dodělali přesně osm minut před koncem posledního pracovního dne před sjezdem. Šigeru Jošioka, který tehdy pracoval ve vazárně, vypráví: „Byli jsme vyčerpaní, ale když jsme viděli slzy radosti na tvářích bratrů, kteří dostali dlouho očekávaný kompletní Překlad nového světa, cítili jsme, že to úsilí stálo za to.“

 Jakmile byl k dispozici japonský překlad Bible v elektronické podobě, nebylo obtížné vytisknout širokou škálu vydání této Bible v různých velikostech. V letech, která uplynula od dokončení japonského Překladu nového světa v roce 1982, již bylo vytištěno téměř 3 000 000 kusů tohoto překladu v různých vydáních.

Další přístavby pro uspokojení rostoucích potřeb

Teokratická organizace v Japonsku vyrůstala z prostor své odbočky stejně rychle, jako rychle rostoucí dítě vyrůstá ze svých šatů. V únoru 1984 byla oznámena další přístavba, která tentokrát obsahovala šestipodlažní tiskárnu a osmipodlažní obytnou budovu — obě podsklepené. Nová tiskárna měla mít podlažní plochu o rozloze téměř 22 500 čtverečních metrů, dvojnásobek rozlohy původní tiskárny v Ebině. V nové obytné budově mělo být 128 pokojů pro ubytování dobrovolných pracovníků betelu.

Na přístavbě se začalo pracovat v září 1984 a byla dokončena v únoru 1988. Během tohoto období počet zvěstovatelů překročil číslo 100 000 a nadále vzrůstal. Tento projekt měl odbočku vybavit nejen k tomu, aby uspokojovala rostoucí potřeby japonské kazatelské činnosti, ale také k tomu, aby tiskárenskou činností pomáhala uspokojovat potřeby jiných zemí. Nové budovy byly 13. května 1989 zasvěceny Jehovovi, který dal příčinu k vzrůstu, kvůli němuž byly tyto prostory nezbytné.

Péče o rodinu je přednější než jiné zájmy

Japonské sdělovací prostředky mnohokrát obracely pozornost veřejnosti na svědky Jehovovy. V jedné své kampani v roce 1986 upozorňovaly, že svědkové Jehovovi věnují velkou pozornost péči o své děti. Titulek článku v listu Mainichi Daily News zněl: „Vrchní úředník JND odchází, aby byl  s rodinou.“ Jestliže se otec dospívajících dětí v Japonsku dostane ve svém zaměstnání do situace, že má být přeložen na jiné místo, je to pro něj těžké, i když se jedná o povýšení. Přemísťování zaměstnanců se provádí bez ohledu na jejich rodinnou situaci. Rodiče se mnohdy brání myšlence, že by se celá rodina měla přestěhovat z rodného města, když jejich děti chodí do střední školy. Otec obvykle s přeložením souhlasí a odstěhuje se od rodiny. Tato situace se v japonštině nazývá tanšinfunin. Zmíněný novinový článek přinesl zprávu, že Takeši Tamura, který je svědkem Jehovovým, byl jmenován generálním ředitelem kanceláře Japonských národních drah (JND) na Kjúšú. Takeši Tamura se však rozhodl, že se tohoto význačného postavení raději vzdá, než aby ho přijal a odstěhoval se od své rodiny. Jak bylo uvedeno v jedněch japonských novinách, bratr Tamura řekl: „Generálním ředitelem může být kdokoli, ale otcem svých dětí jsem jedině já.“

Lidé tím byli zmateni. Sdělovací prostředky dříve svědky Jehovovy vykreslovaly jako kruté lidi, psaly o nich, že jsou ochotni nechat své děti zemřít. A teď je tady muž, který kvůli tomu, že chce být s rodinou, projevil tolik odvahy, aby se vzdal postavení, kvůli němuž by většina lidí z JND udělala cokoli. Televizní reportéři chodili dům od domu. Vedli rozhovory s podnikateli, kteří žili v situaci tanšinfunin, a právě vystupovali z vlaku, aby mohli strávit víkend se svou rodinou. Reportéři se ptali lidí, co si myslí o rozhodnutí bratra Tamury. Běžně dostávali odpověď: ‚Jeho rozhodnutí obdivuji, chtěl bych mít tu odvahu a udělat totéž.‘

Bratr Tamura vzpomíná na to, co se stalo, a přitom říká: „Nevím, jak list Mainichi tuto informaci získal. Obvykle, když taková informace pronikne na veřejnost, JND úmyslně změní personální obsazení, jen aby dokázaly, že to, co bylo napsáno v novinách, není pravda. Tentokrát to však proběhlo přesně tak, jak to bylo oznámeno ve sdělovacích prostředcích.  Za tím vším musel být Jehova. Sdělovací prostředky předali Japoncům zprávu, že svědkové Jehovovi jsou lidé, kteří pečují o svou rodinu.“ Bratr Tamura a všichni členové jeho rodiny dnes slouží jako celodobí evangelisté. Bratr je předsedajícím dozorcem ve sboru, kde slouží, a jeho syn je dočasný dobrovolný pracovník betelu.

Pokrok na Okinawě

Potom, co byla Okinawa připojena pod japonskou odbočku, na tomto území, kde život lidí stále ještě silně ovlivňují staré tradice, bylo dosaženo dalších pěkných pokroků. Sedmdesátileté Kiku Sunagawové nezabránilo v průkopnické službě ani stáří. Mnoho let byla v otroctví místní juty neboli ženy působící jako spiritistické médium. Hluboce však na ni zapůsobilo, když se z Písma dozvěděla, že pravý Bůh má jméno a že tento Bůh umí číst v srdci. Okamžitě zničila všechny své věci, které měly nějakou souvislost s jutou. Pak se rozhodla, že se naučí číst, aby mohla získat obšírnější poznání Boží vůle. Sestra, která s ní studovala, jí trpělivě poskytovala potřebnou pomoc. Kiku byla pokřtěna v roce 1981 a hned příští rok se přihlásila do průkopnické služby.

Ačkoli byla dříve negramotná, nyní byla schopna naučit číst a psát postaršího manžela jedné zájemkyně, takže tento muž i jeho manželka mohli dělat ve studiu Bible pokroky a společně dospět ke křtu. Tito vděční manželé dali sboru v Akamiči vhodnou stavební parcelu, na které si sbor postavil pěkný nový sál Království. Další požehnání za své snahy Kiku dostala, když se z vlivu juty vymanily její dvě mladší sestry, aby mohly sloužit pravému Bohu, Jehovovi.

Jedni postarší manželé z Hamamacu byli v roce 1989 pověřeni úkolem vydávat svědectví na malém ostrově Aguni Džima, ležícím asi 60 kilometrů od břehů Okinawy. Prodali své snubní prsteny, aby sehnali dostatek potřebných  finančních prostředků a mohli odcestovat na tento odlehlý ostrov. Na ostrově strávili dvacet dní a navštívili 600 domů. Jednoho dne, když v žáru letního slunce šli kolem kamenné zídky, jim dvě dívky nabídly doušek vody ze své polní láhve. Na manžele tak zapůsobila laskavost těchto dívek, že se rozhodli navštívit jejich rodiče. Když se představili jako svědkové Jehovovi, rodiče dívek je vřele objali. Tito lidé se před osmi měsíci odstěhovali z Okinawy a od té doby žádného svědka Jehovova neviděli. Bylo domluveno, že se s nimi povede biblické studium pomocí dopisů, a později bylo toto studium předáno sboru v Naha na Okinawě. V roce 1993 byli rodiče a jejich nejstarší dcera pokřtěni. Nyní pomáhají mnoha lidem na tomto odlehlém ostrově, aby poznali pravdu.

Když byla Okinawa v roce 1980 opět přičleněna pod japonskou odbočku, na Okinawě a sousedních ostrovech bylo v té době 958 zvěstovatelů ve 22 sborech. Nyní v prefektuře Okinawa aktivně slouží více než 2 600 hlasatelů Království.

Regionální stavební výbory pomáhají

Několik desetiletí si sbory stavěly sály Království s těmi zkušenostmi a finančními prostředky, jaké měly v místě k dispozici. Docházelo však k problémům ve stavební, právní a v dalších oblastech. Většina sborů nevěnovala velkou pozornost sladění barev. Velkou část pracovních sil tvořili nekvalifikovaní dobrovolní pracovníci a dokončení staveb trvalo dlouhou dobu. Některé stavební projekty se vlekly měsíce, dokonce i léta, a to ohrožovalo duchovní stav sboru, a zejména těch, kdo na stavbě pracovali. A tak dozrál čas, aby byla zvážena možnost uplatnění rychlostavebních postupů, které byly používány ve Spojených státech.

V září 1990 byl vytvořen první regionální stavební výbor pro Tokio a okolí. Následně bylo ustaveno sedm dalších výborů, které dostaly na starost ostatní části Japonska. Metoda  rychlostavby byla v Japonsku poprvé použita v březnu 1991 při stavbě sálu Království v Nakaminatu v prefektuře Ibaraki. Druhý den sice přišla prudká vichřice, která způsobila přechodné zdržení, přesto byl sál se 120 místy k sezení postaven za pouhé čtyři dny.

Původně tedy bylo v celém Japonsku osm regionálních stavebních výborů. Jejich počet však od té doby vzrostl na jedenáct a tyto výbory každý rok pomáhají se stavbou 80 až 100 sálů Království. K nim patří také stavby dvojsálů a sálů, ve kterých je kvůli vysoké ceně pozemků v přízemní části parkoviště. Regionální stavební výbor na Okinawě musel pozměnit stavební projekty, aby stavby vydržely nápor tajfunů, kterými jsou ostrovy často postihovány.

Den před stanoveným začátkem rychlostavby sálu pro sbor Kočinda na Okinawě zemřel bratr, který věnoval stavební parcelu. Jeho pohřeb se měl konat následující neděli ve 4 hodiny odpoledne — v dosud nepostaveném sále Království. Místní lidé bratra dobře znali, a tak zpráva o jeho pohřbu byla oznámena ve sdělovacích prostředcích. Když lidé viděli, že na staveništi je pouze betonová základová deska, ptali se: „Skutečně budete s tou stavbou hotovi včas na ten pohřeb?“ Ano, sál byl dokončen včas a sešlo se tam mnoho lidí včetně některých osob z právnických a politických kruhů, aby si vyslechli smuteční proslov.

V současné době je v celém Japonsku a na Okinawě 1 796 sálů Království a 511 z nich bylo postaveno nebo přestavěno metodou rychlostavby. Tyto sály jsou výmluvným svědectvím o tom, že na těchto místech jsou svědkové Jehovovi a že vhodným způsobem přinášejí chválu Bohu, jehož uctívají.

Sjezdové sály po celém Japonsku

Totéž je možné říci o sjezdových sálech, kde probíhají programy krajských sjezdů a zvláštních sjezdových dnů.  V osmdesátých letech začala stavba jednoho sjezdového sálu za druhým — v Kansai, Ebině, Čibě, Tokai, Hjógu, Gummě, na Hokkaidó a v Točigi. Devátý sjezdový sál, který byl postaven na Kjúšú, byl dokončen v roce 1997.

Vzorné chování pracovitých bratrů často posloužilo k tomu, že sousedé, kteří zpočátku nebyli stavbě příznivě nakloněni, změnili svůj postoj. Když se stavěl sjezdový sál v Tokai nedaleko Nagoji, jeden soused proti tomuto stavebnímu projektu ostře protestoval a pokoušel se zorganizovat kampaň za zastavení stavby. Každý den si přišel zkontrolovat,  co se na staveništi děje. Jednoho dne přišel s pilou v ruce. Když se ho bratr, který měl nad stavbou dohled, zeptal, co chce dělat, muž řekl: „Doteď jsem pozoroval, co děláte. A jak se zdá, tenhle bambusový háj vám překáží v cestě. Dovolte mi, abych dnes s vámi sloužil jako dobrovolník.“ A ihned začal pomáhat.

Když v roce 1995 bratři stavěli sjezdový sál na nejseverněji položeném ostrově Hokkaidó, měli poměrně málo finančních prostředků. Měli tedy velkou radost, že 2 000 sedadel získali zdarma. Jak k tomu došlo? Kóbe a města v jeho okolí byla v průběhu stavby postižena silným zemětřesením, které vyřadilo z provozu mnoho budov. Jednou z těchto budov byla Kokusai Kaikan v Kóbe, v níž byla nádherná koncertní síň. Když bylo vydáno rozhodnutí, že budova má být zbourána, v televizním zpravodajství ukazovali, jak se hudebníci loučí s touto síní. Jakmile zprávy shlédli svědkové, kteří v Kóbe poskytovali humanitární pomoc, navázali spojení s těmi, kdo měli budovu pod správou, a získali povolení sedadla odtud odstěhovat a dopravit je do sjezdového sálu na Hokkaidó. Třetina z těchto 2 000 sedadel byla úplně nová a zbytek bylo možné používat po opětném vyčalounění. Společnost, která prováděla demolici koncertní síně, byla spokojena, že o odstranění sedadel se už nemusí starat.

Když v roce 1995 začala stavba sjezdových sálů v Točigi a na Hokkaidó, do stavby sálů se zapojili také bratři a sestry, kteří splňovali požadavky, aby mohli sloužit pod dohledem regionálních stavebních výborů určených pro stavbu sálů Království. Bratři si vysoce cení svých sjezdových sálů i toho, že na svých sjezdech mají příležitost pěstovat společenství. V těchto pěkných budovách vidí ještě další doklad toho, že Jehova bohatě žehná jejich úsilí předkládat mu hodnotné oběti chvály.

 Vhodná místa pro oblastní sjezdy

V průběhu osmdesátých let se většina velkých oblastních sjezdů konala na nekrytých stadionech. To znamenalo zvládat takové situace jako například prudké letní vedro, vysokou vlhkost a také tajfuny, které na Japonsko začínají útočit přibližně v době letních sjezdů.

Bylo stanoveno, že na Greenery Squares v Upomínkovém parku po výstavě Expo v Ósace bude od 18. do 21. srpna 1983 probíhat oblastní sjezd s předpokládanou účastí více než 20 000 návštěvníků. Při přípravě sjezdu v neděli 14. srpna dobrovolní pracovníci postavili dva obrovské stany. Přímo na Ósaku se však řítil tajfun o rychlosti větru 160 kilometrů za hodinu. Z obavy před nebezpečím bratři rozhodli stany strhnout. „Ve sjezdovém ústředí to vypadalo jako v meteorologické stanici, protože bratři pozorně sledovali pohyb tajfunu,“ říká dozorce sjezdu Šogo Nakagawa.

„Šestnáctý srpen se stal dnem modliteb. Jestliže měl být sjezd zahájen přesně, bratři museli se stavbou stanů začít 17. srpna v 5 hodin ráno. Ve večerních novinách ze 16. srpna jsme četli: ‚V oblasti Ósaky je očekávána dešťová bouře.‘ Pokud jsme měli postavit stany ve stanoveném termínu, bylo nutné, aby tajfun postupoval rychleji, aby se stočil doprava a aby se západní mraky rozptýlily. Přesně to se stalo. Ve čtyři hodiny ráno sedmnáctého silně pršelo v jižní části Ósaky, avšak v okolí místa, kde se měl konat sjezd, nepršelo. Stany byly znovu postaveny, včas, aby sjezd mohl být zahájen ve čtvrtek osmnáctého ve 13.20, přesně jak bylo stanoveno.“

Postupně však bylo možné používat i kryté arény a sály s kapacitou více než 10 000 míst. V devadesátých letech si svědkové Jehovovi začali tyto klimatizované sály pronajímat. Jedno z největších shromáždění pořádaných v krytém sále se konalo v roce 1992 na tokijském Dome Stadium. Na tomto oblastním sjezdu „Nositelé světla“ se sešlo celkem 39 905 lidí.  Stadion byl v centru Tokia, a tak byl sjezd dobrým svědectvím pro pozorovatele. Jistý muž, který pracoval poblíž stadionu, přiznal jedné průkopnici, když ho navštívila v jeho bytě, že se on i jeho spolupracovníci stavěli ke svědkům kriticky. Ale potom, co pozoroval sjezdové delegáty, se omlouval a řekl: „Nyní jsem změnil názor. Tyto časopisy si s manželkou přečteme.“

Evakuovaní bratři vřele přijati

V osmdesátých letech bylo vyzkoušeno, zda jsou bratři schopni uspokojovat další potřeby. Stejně jako křesťané v prvním století měli příležitost projevit hloubku své lásky a poskytnout podporu nuzným spoluvěřícím v Judeji, tak i svědkové Jehovovi v Japonsku měli v nedávných letech příležitost projevit tyto křesťanské vlastnosti v dobách katastrofy. (Sk. 11:28, 29; Řím. 15:26) Způsobem, jakým to udělali, předložili další důkaz o pravdivosti Ježíšových slov: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ (Jan 13:35)

První případ rozsáhlé humanitární pomoci se odehrál potom, co 21. listopadu 1986 došlo k erupci sopky Mihara na ostrově Izu Ošima. Toho dne v 16.17 hodin zaznamenal Jiro Nišimura, starší jediného sboru na tom ostrově, že došlo k velkému výbuchu. Bratr Nišimura řekl: „Když jsem vyšel ven, nad horou Mihara se vznášel hřibovitý mrak jako po výbuchu atomové bomby.“ Během hodiny ostrovem otřáslo 80 zemětřesení. Přes noc bylo z ostrova evakuováno více než 10 000 lidí.

Za několik hodin po výbuchu byly na poloostrově Izu a v Tokiu jmenovány výbory pro humanitární pomoc, aby se postaraly o evakuované svědky. Podle evakuačního řádu se Jošio Nakamura spojil s jinými členy sborů v Tokiu a ve dvě hodiny v noci spěchali k přístavním hrázím, aby pomohli členům sboru z Izu Ošima. Jeden z evakuovaných později řekl:  „Když jsme vystoupili z lodi, objevili jsme tabulku s nápisem ‚Svědkové Jehovovi‘ . . . Mojí manželce vytryskly z očí slzy, protože pocítila velkou úlevu, když zjistila, že k molu přišli naši bratři, aby se tam s námi setkali.“

Erupce na poloostrově Šimabara

O necelých pět let později, v červnu 1991, vybuchla sopka Fugen na poloostrově Šimabara nedaleko Nagasaki. Více než 40 lidí přišlo o život. Jedna naše sestra a její děti, jejichž dům stál v cestě proudu přehřátého plynu a popela, unikly jen o vlásek. Ze 42 zvěstovatelů, kteří byli spojeni se šimabarským sborem, jich 30 muselo být evakuováno. Sbor se již nemohl scházet ve svém sále Království, protože sál stál v nebezpečném pásmu. Sbory v celém Japonsku byly informovány o potřebách svých bratrů v postižené oblasti a bylo otevřeno bankovní konto pro finanční pomoc postiženým. Odezva byla okamžitá a tak velká, že to místní banka nezvládala. Pracovníci banky žádali o dočasné zastavení peněžních poukázek, zatímco se snažili zpracovat ty, co již došly. Za necelý měsíc místní výbor pro humanitární pomoc sbory požádal, aby další peníze neposílaly, že už jich přišlo víc, než bylo potřeba. Byly nejen uspokojeny potřeby těch, kdo přišli o zaměstnání a střechu nad hlavou, ale sboru Šimabara a nově vzniklému sboru Arie, s nímž je od té doby spojena polovina uprchlíků, byly také poslány dary umožňující postavení pěkného nového sálu Království.

Na srdce svědků v postižené oblasti hluboce zapůsobilo, že dostali humanitární pomoc a více než 3 000 dopisů, v nichž jim bratři projevili láskyplný zájem. Výsledkem toho bylo, že v dubnu následujícího roku se 28 zvěstovatelů ze sboru Šimabara a 20 pokřtěných členů sboru Arie přihlásilo do pomocné průkopnické služby. Tímto způsobem Jehovovi projevili svou vděčnost.

 Je potřeba právnická pomoc

Satan samozřejmě neměl radost ze sjednocené činnosti Jehovových služebníků. Podobně jako v jiných zemích se pokoušel zbrzdit postup Jehovova lidu tím, že mu stavěl do cesty překážky. Z toho důvodu bylo čas od času nezbytné obrátit se s určitými záležitostmi na soudy. (Srovnej Skutky 25:11.)

Kvůli tomu, aby bylo možné řešit situace vyžadující právní poradu, byl v první polovině osmdesátých let v kanceláři odbočky vytvořen právní úsek. V roce 1991 začal společně se svou manželkou v odbočce celodobě sloužit jako dobrovolný pracovník jeden mladý advokát. Po poradě s jinými bratry, kteří byli povoláním právníci, připravil mnoho prospěšných informací pro rady starších — například jak postupovat při nájmu a vlastnictví sálů Království, jak správně řešit násilnosti proti Jehovovým služebníkům a jaká moudrá opatření podniknout v rozvodových sporech a ve sporech o svěření dítěte do péče. Kromě toho odbočka dostala rady potřebné k tomu, aby si dovedla poradit se změnami zákonů týkajících se vydávání a exportu biblické literatury a s podobnými záležitostmi.

Náboženské svědomí před soudem

Jeden z pozoruhodných případů, jež se dostaly před soud, byl případ šestnáctiletého Kunihito Kobajašiho, který chodil do městské průmyslové školy v Kóbe. (Průmyslové školy v Japonsku nabízejí možnost navštěvovat pětiletý nepovinný kurz, který zahrnuje tři roky všeobecného středoškolského vzdělání.) Určité školy měly ve zvyku nechat propadnout nebo vyloučit ty studenty, kteří se nechtěli zúčastnit výcviku bojových sportů. Tak jim bylo upíráno právo na vzdělání. V době, kdy byl Lloyd Barry v prosinci 1986 v japonské odbočce na zónové návštěvě, bylo doporučeno vybrat příkladného bratra, který se s takovým problémem setkal, nejlépe  syna sborového staršího, a aby proti jeho vyloučení ze školy byla podána stížnost k soudům.

V roce 1990 Kunihito Kobajaši a další čtyři studenti odmítli zúčastnit se výcviku v kendu (v japonském šermu), protože v souladu s příkazem z Izajáše 2:4 ‚překovali své meče v radlice a už se nechtěli učit válce‘. Kvůli tomu jim byl odepřen postup do dalšího ročníku. Přestože Kunihito patřil k nejlepším žákům ve třídě, po této události byl ze školy vyloučen za to, že dva roky za sebou propadl z tělesné výchovy. Kunihito a čtyři ostatní studenti podali proti jednání školy stížnost, ve které prohlašovali, že bylo porušeno jejich ústavní právo na svobodu uctívání a vzdělání. Po několika různých odvoláních se Kunihitův případ nakonec dostal k Nejvyššímu soudu. Soudci druhé malé poroty Nejvyššího soudu na zasedání 8. března 1996 jednomyslně rozhodli v Kunihitův prospěch a prohlásili, že škola udělala chybu, když ho nutila, aby volil mezi svým náboženstvím a vzděláním. To bylo poprvé, kdy tento soud rozhodoval o případu, v němž proti sobě byla postavena svoboda vyznání a autorita školy nad vlastními osnovami. Nový ředitel svolal všechny studenty a před nimi přiznal, že škole v tomto případě chyběl dobrý úsudek, a požádal je, aby „pana Kobajašiho znovu vřele přivítali jako svého spolužáka“. Nyní jedenadvacetiletý bratr Kobajaši začal znovu chodit do školy v dubnu 1996, čtyři roky potom, co z ní byl vyloučen.

O tomto rozhodnutí se ve velkém rozsahu mluvilo a psalo po celém Japonsku a svědkové Jehovovi se radovali, že veřejnost byla znovu upozorněna na Jehovovo jméno a na Jehovovy spravedlivé cesty a že bylo vydáno pěkné svědectví. (Mat. 10:18)

Projevují úctu k Božímu zákonu o krvi

Ačkoliv lidé dobře vědí, že svědkové Jehovovi berou ohled na život svých bližních, přesto je dosud nezbytné neustále usilovně  překonávat hluboce zakořeněné předsudky proti tomu, že svědkové respektují svatost krve. (1. Mojž. 9:4; Skutky 15:28, 29) Do konce osmdesátých let kancelář odbočky udržovala seznam nemocnic a lékařů, kteří prováděli bezkrevní chirurgii. Nebyl to však seznam spolupracujících lékařů, protože někteří z těchto lékařů sice operace bez krve prováděli, ale jen neochotně.

Mohlo by se ještě nějak více pomáhat svědkům, kteří potřebují znát jména lékařů ochotných provádět bezkrevní chirurgii? Akihiro Uotani, který se osobně začal tímto problémem zabývat, vypráví: „Mnohdy jsme měli pocit marnosti, protože jsme nevěděli, co si počneme s těmi, kdo zoufale telefonovali Společnosti a žádali jména lékařů, kteří jsou ochotni operovat bez krve.“ Potom, v první polovině roku 1989, se do Japonska dostaly zvěsti o tom, že ve Spojených státech se pořádají semináře výborů pro styk s nemocnicemi (HLC). Odbočka o to projevila zájem a napsala do ústředí v Brooklynu dopis obsahující řadu otázek. Později, v listopadu toho roku, odbočka dostala od Nemocniční informační služby v Brooklynu dopis se zprávou, že vydavatelský výbor schválil, aby byl v březnu 1990 v Japonsku uspořádán seminář HLC. Byl to jeden z prvních seminářů HLC, které byly uspořádány mimo Spojené státy.

 Tohoto semináře se kromě 91 nově jmenovaných členů HLC, 111 cestujících dozorců a 25 lékařů, svědků Jehovových z Japonska, mělo zúčastnit ještě 44 bratrů z Korejské republiky a 3 instruktoři z Brooklynu. Seminář měl probíhat v angličtině a měl být překládán do korejštiny a japonštiny.

Bratr Uotani vypráví: „V průběhu semináře instruktoři opakovaně zdůrazňovali nutnost ‚vzdělávat lékaře‘. Někteří účastníci vyjadřovali pochybnosti o tom, zda bude v Japonsku přijatelné vést rozhovory s lékaři a navštěvovat nemocnice s cílem vzdělávat lékaře. Tyto pochybnosti se objevovaly zejména proto, že Japonci obvykle bez námitek přijímali každou léčbu, jakou jim lékaři poskytovali, a lékaři neměli chuť diskutovat o svých léčebných postupech s laiky. Po skončení semináře však instruktoři rozdělili členy Výborů pro styk s nemocnicemi do skupin, které navštěvovaly nemocnice na území Tokia. Přineslo to výborné výsledky.“

Bratři vzdělávají sdělovací prostředky i lékaře

Vzhledem k tomu, že v tisku se objevovaly předpojaté zprávy a nepřesné informace, zdálo se, že by bylo dobré vysvětlit náš postoj ke krvi sdělovacím prostředkům stejně jako lékařům. A tak od září 1990, po uveřejnění brožury Jak může krev zachránit náš život?, odbočka zahájila kampaň s cílem promluvit s reportéry, kteří psali do státních i místních novin články o medicíně. Kampaň byla velmi úspěšná. Někteří z reportérů, které velice zaujalo, co jim bylo předvedeno, dokonce nabídli, že napíší článek o lékařích, kteří provádějí bezkrevní chirurgii.

Dalším vynikajícím výsledkem této kampaně bylo to, o čem byl ósacký HLC informován od reportérů, kteří dodávají předním japonským novinám zprávy z vědy — že Etický výbor Národního střediska pro onemocnění oběhového systému diskutoval o tom, jak jednat se svědky Jehovovými.  Okamžitě byl napsán dopis, v němž byla předložena žádost o rozhovor s ředitelem uvedeného střediska. Na schůzku se dostavil jak ředitel střediska, tak místopředseda Etického výboru. V důsledku toho bylo 22. dubna 1991 vydáno rozhodnutí, aby bylo respektováno právo svědků Jehovových odmítnout transfúzi krve.

Po tomto pěkném začátku bylo s podobnými výsledky navázáno spojení s etickými výbory při jiných nemocnicích. Když Etický výbor tokijských metropolitních nemocnic a porodnic připravoval pokyny, jak řešit odmítání krevních transfúzí z náboženských důvodů, byli k tomu přizváni zástupce Nemocniční informační služby z odbočky a členové výborů pro styk s nemocnicemi z Tokia. Třináctičlenný výbor doporučil, aby všech 16 nemocnic, které jsou řízeny správními úřady města Tokia, respektovalo přání dospělých pacientů, kteří si přejí léčbu bez krve, a to i tehdy, kdyby se lékaři domnívali, že krev je nezbytná. „V případě, že pacient dopravený do nemocnice je v bezvědomí, ale má u sebe dokument potvrzující, že si transfúzi nepřeje, lékař musí v první řadě brát ohled na toto přání,“ sděloval list Mainiči Šimbun, který dále uvedl, že „přání dětí středoškolského věku ohledně transfúze se bude respektovat stejně, jako by se jednalo o dospělé“.

Svůj postoj změnili dokonce i pracovníci nemocnic, na kterých kdysi visely tabulky s nápisem „Svědky Jehovovy nepřijímáme“. Nyní jsou ochotni léčit svědky i s použitím bezkrevních postupů. Na seznamu spolupracujících lékařů je v současné době více než 15 000 jmen. Někteří lékaři se cítili dotčeni, když je místní HLC do seznamu neuvedl. V říjnu 1995 zahájila nemocnice Šin-Tokio v Macudo program bezkrevní léčby, který naprosto respektuje postoj svědků Jehovových ke krvi. Takových znamenitých pokroků bylo tedy dosaženo v této životně důležité záležitosti.

 Organizování podpořené láskou

Jak předpověděl Ježíš Kristus, v těchto posledních dnech nadále dochází k velkým zemětřesením na jednom místě za druhým. (Mat. 24:3, 7) Takové velké zemětřesení postihlo v úterý 17. ledna 1995 oblast Kóbe. Toto zemětřesení o síle 7,2 stupně Richterovy stupnice připravilo o život více než 5 000 lidí a tisíce dalších lidí zůstaly bez domova. Z 9 000 svědků Jehovových žijících v této oblasti přišlo o život 13 pokřtěných svědků a dva nepokřtění zvěstovatelé. Ten den dopoledne byli pod sutinami jednoho starého domu objeveni Hiroši a Kazu Kanekovi, kteří sloužili jako zvláštní průkopníci ve sboru Nišinomija střed. Vyprošťování bratra Kaneka trvalo čtyři hodiny, ale jeho manželka Kazu byla závalem úplně rozdrcena. Hiroši měl dlouhou dobu na sobě tíži sutin, a tak mu přestaly pracovat ledviny a řadu dní byl v kritickém stavu. Řekl: „Těžce mě zasáhlo, když jsem si uvědomil, jak neužitečný  je hmotný majetek. Naproti tomu jsem ale pochopil, jak důležité jsou takové vnitřní vlastnosti jako víra a naděje. Tyto vlastnosti nám pomáhají překonávat i tu nejhorší situaci, ve které se možná ocitneme.“

Vřelá láska k bratrům svědky podněcovala, aby jim rychle poskytovali pomoc. Kraje v okolí Kóbe byly prozřetelně uspořádány tak, že město dělily podélně od severu k jihu. Zemětřesení zasáhlo oblast kolem pobřeží, od východu na západ, a tak v každém kraji byly sbory, které nebyly postiženy a mohly pomáhat potřebným. Starší v sousedních sborech, které zemětřesení nepostihlo, iniciativně organizovali humanitární pomoc. Hned druhý den po prvním otřesu konvoj šestnácti motocyklů rozvážel potraviny a vodu do sborů v centru Kóbe.

Krajští dozorci okamžitě zřídili provizorní centra humanitární pomoci pro svědky v postižené oblasti. Jako skladiště zásob humanitární pomoci odbočka určila šest sálů Království, které nebyly zničeny. Jošihiro Nagasaki, člen výboru odbočky, kterého do postižené oblasti přivezl na zadním sedadle svého motocyklu jiný svědek, vzpomíná: „Během pěti hodin byly tyto sály zcela zaplněné. Museli jsme bratry požádat, aby humanitární pomoc dopravovali jinam, do nejbližších sjezdových sálů.“ Byla zřízena zásobovací centra, kde si zástupci z místních sborů mohli vzít potřebné věci, a starší z jednotlivých sborů pak tyto zásoby rozdělovali členům svých sborů.

Bible křesťany povzbuzuje: „Konejme dobro všem, zejména však těm, kdo jsou nám příbuzní ve víře.“ (Gal. 6:10) Svědkové se o vše, co dostali, rádi dělili se svými sousedy. Dva dny po zemětřesení v Kóbe si jeden sborový starší uvědomil, že svědkové mají dostatek humanitární pomoci, ale že jiní lidé mají zoufalou bídu, a tak rychle poslal dvě dodávková auta plná potravin do místního uprchlického tábora.

 Další poskytovaná pomoc

Pozornost byla věnována také uspokojování citových a duchovních potřeb bratrů. Okamžitě byla učiněna opatření, aby se nadále konala sborová shromáždění. Jeden sbor se sešel v parku hned ten den, kdy bylo zemětřesení. V neděli po zemětřesení probíhalo pravidelné studium Strážné věže ve většině sborů v té oblasti. Pro uspokojení citových a duchovních potřeb postižených křesťanů bylo do pěti krajů zasažených zemětřesením posláno kromě příslušných krajských dozorců ještě sedm dalších krajských dozorců. Tito dozorci navštěvovali bratry hlavně proto, aby je posilovali a pomáhali jim navzdory katastrofě si udržet zájmy Království na prvním místě v životě.

Deset sálů Království bylo natolik poškozeno, že se nedaly používat. Byty mnoha bratrů byly úplně nebo částečně zničené. Každý z jedenácti regionálních stavebních výborů v Japonsku sestavil skupiny asi 21 pracovníků, a tyto skupiny opravovaly poškozené domy. Na práci se podílela také výpomocná skupina svědků ze Spojených států, kteří přijeli na vlastní náklady. Do doby, kdy skončily záchranné práce, tyto skupiny opravily 1 023 domů a čtyři zničené domy vyklidily. Díky obětavým bratrům, kteří přijeli z celého Japonska, bylo pět sálů Království přestavěno a čtyři sály byly opraveny.

S nevěřícími rodinnými příslušníky se jednalo stejně laskavě jako s věřícími členy domácnosti. Jedna sestra, která měla nevěřícího manžela a čtyři děti, přišla při zemětřesení o svého druhého syna. Tato rodina byla týden ubytována v sále Království se 70 jinými svědky. Manžel té sestry pozoroval, jak bratři projevují zájem o jiné lidi a poskytují jim praktickou pomoc, a začal si Jehovovy organizace vážit. Jednoho dne navštívil ústředí humanitární pomoci v Suitě. Tam viděl, jak mnoho bratrů těžce pracuje ve prospěch lidí, které neznají.  Zavalilo ho citové pohnutí a nemohl zadržet slzy. Ještě ten den přijal nabídku biblického studia.

Konstruktivně se přizpůsobují změnám

Jak ubíhala léta, situace v Japonsku se měnila. Koncem března 1992 — po třiačtyřiceti letech od roku 1949, kdy do Japonska přijela první skupina misionářů — byl propracován celý obvod přidělený japonské odbočce a od té doby je tam dobrá zpráva o Království oznamována pravidelně. Měnily se však také postoje lidí a jejich okolnosti a to od svědků Jehovových vyžadovalo pružnost.

Rodney Kealoha, misionář, který mnoho let sloužil jako cestující dozorce, vyjádřil svůj postřeh: „Před pětadvaceti lety [v sedmdesátých letech] byli Japonci velmi zdvořilí a přívětiví. Když je svědkové navštívili, naslouchali jim, i když je to nezajímalo.“ Lidé věnovali čas čtení a měli velkou úctu k dobrým morálním zásadám a ke společenskému řádu. Postupně je však mnohem více zaujal rostoucí hmotný blahobyt. Ženy v domácnosti začaly chodit do zaměstnání. Během dne bylo možné zastihnout doma stále méně lidí. A ti, kdo doma byli, byli mnohdy příliš zaměstnaní a nezbýval jim čas na delší rozmluvy o náboženství a ani nechtěli přijmout literaturu, protože jim připadalo, že nemají čas si ji přečíst.

Začaly se stavět obytné budovy chráněné bezpečnostními systémy a domy vybavené domovními telefony. V takových místech zvěstovatelé museli svou nabídku upravit tak, aby ji mohli předkládat domovním telefonem. Učili se znovu navštěvovat i ty, kdo měli prostě laskavé a příjemné chování. Když Hiroko, průkopnice, která slouží v Sapporu, oslovila jistou ženu domovním telefonem, tato žena její nabídku odmítla a řekla, že je šintoistka. Hiroko byla přesvědčena, že ta žena má určitě dobré srdce, protože měla příjemný hlas a zdvořilé chování, a tak ji navštívila znovu. Postupně se mezi nimi  prostřednictvím domovního telefonu vytvořil přátelský vztah. Po deseti měsících takových návštěv byla Hiroko konečně přivítána slovy „Okamžik, prosím“, paní se objevila ve dveřích a pozvala ji do domu. Rozhovor o rodinných záležitostech rychle vedl k biblickému studiu a později i ke křtu. Tato nová sestra, nyní průkopnice, měla opravdu dobré srdce.

Mnozí lidé jsou málokdy doma během dne, a proto Naše služba Království doporučovala zvýšit večerní svědeckou službu a svědeckou službu na ulici. Zvěstovatelé na to ihned nadšeně reagovali. Po celém Japonsku je bylo brzy vidět, jak na ulicích a zejména v okolí rušných nádraží lidem ukazují časopisy Strážná věž a Probuďte se!

Typickým příkladem v tom byla jedna sestra z okolí Jokohamy. I když měla zaměstnání na plný úvazek, přesto chtěla být pomocnou průkopnicí. Jeden sborový starší jí doporučil, že by mohla každý den ráno, než půjde do zaměstnání, od 6.00 do 8.00 hodin vydávat svědectví u nádraží. Když sestra překonala svou plachost a počáteční posměch některých lidí dojíždějících do zaměstnání, našla 40 lidí, kteří od ní časopisy rádi pravidelně odebírali. K těmto pravidelným odběratelům patřili lidé dojíždějící do zaměstnání, nádražní zaměstnanci a majitelé okolních obchodů. Za měsíc rozšířila průměrně 235 časopisů, a to v obvodu, kde průkopníci obvykle rozšířili kolem 30 časopisů. Mluvila s lidmi o biblických myšlenkách každý den jen několik chvilek, a přesto se jí podařilo zavést šest různých biblických studií, jedno dokonce s policistou.

Jiní zvěstovatelé uplatňovali podněty o vydávání svědectví telefonem, aby se dostali k lidem v budovách chráněných bezpečnostními systémy. Díky vytrvalosti a předkládání určitých přitažlivých námětů byla otevřena cesta k mnoha biblickým studiím. Když sestra, která vydávala svědectví telefonem, se jedné paní zeptala, zda hodně přemýšlela o tom, co jí a její rodině přinese budoucnost, paní řekla, že ano. Zklamání  z toho, že druzí nejsou schopni pomáhat, jí poškodilo zdraví. To vedlo k tomu, že se uzavřela doma. Zapůsobilo na ni, že o ni sestra projevila opravdový zájem, a tak si domluvily schůzku u nejbližšího supermarketu. Když jí sestra ukázala obsah knihy Rodinný život, paní ochotně souhlasila s biblickým studiem.

Živá kazatelská činnost spojená s postupným dozráváním sborů přinesla stálý, rovnoměrný vzrůst. Plynulý sled za sebou jdoucích vrcholů v počtu zvěstovatelů začal v lednu 1979 a nepřetržitě pokračuje více než 18 let. Během druhé poloviny osmdesátých a začátkem devadesátých let v Japonsku každý rok přibývalo průměrně 10 000 zvěstovatelů. V březnu 1995 tam bylo 200 000 hlasatelů Království. Ve srovnání s tím, že v srpnu 1972 bylo v Japonsku 14 199 zvěstovatelů spojených s 320 sbory, v srpnu 1997 tam bylo 220 663 zvěstovatelů, kteří byli spojeni s 3 785 sbory. Přibývá však zvěstovatelů, jejichž rodným jazykem není japonština.

Pomoc pro cizojazyčné skupiny

Japonské hospodářství je velmi úspěšné, a proto se do Japonska stěhuje mnoho pracovníků, kteří mluví jinými jazyky než japonštinou. Mezi nimi jsou i svědkové Jehovovi. Japonsko už není zemí, kde by mateřským jazykem téměř každého obyvatele byla japonština. Jak by se tomuto cizojazyčnému obyvatelstvu mohlo duchovně pomáhat?

Před osmdesátými lety tam bylo poměrně málo obyvatel, kteří mluvili cizími jazyky. Malé odloučené skupiny nebo sbory byly vytvořeny v Misawě, v Tačikawě a na Okinawě kvůli tomu, aby z nich mohli mít užitek rodinní příslušníci amerických vojáků, například jejich manželky a děti, a také jiní zájemci.

Největší z těchto sborů byl vytvořen s ohledem na americké vojenské základny na Okinawě. V roce 1968 se na Okinawu  přestěhovali bývalí misionáři z Koreje, Karl a Evalyn Emersonovi se svým synkem, aby tam pomáhali anglicky mluvícímu obyvatelstvu. Později se k nim na tomto úrodném poli služby připojili Bill a Mary Ivesovi ze 40. třídy a Wayne a Penny Frazeeovi z 52. třídy Gileadu. Ve svém polorozpadlém autíčku s motorem o obsahu 360 kubických centimetrů Wayne jezdil kolem rozlehlé letecké základny v Kadeně, a zvlášť pěkných výsledků dosahoval mezi nováčky, protože on sám byl kdysi také u vojska. Za 15 let, během nichž sloužili na Okinawě, Wayne a Penny společně pomohli dospět ke křtu asi 100 lidem. Jejich služba byla tak úspěšná, že velící důstojník základny požádal, aby kázali jinde. Proč? Stěžoval si: „Získáváte moje nejlepší muže.“

I když se lidé ve sboru na Okinawě neustále střídali, přicházeli tam a opět odcházeli, když byli přeloženi na jiné vojenské základny, přesto se na shromážděních vystřídaly doslova tisíce lidí a stovky lidí dostaly pomoc, aby se postavily na stranu Jehovy. Většina z nich dále sloužila Jehovovi i po návratu do Spojených států. Z některých bratrů se stali sboroví starší a služební pomocníci. Jeden z nich, Nick Simonelli, později absolvoval 93. třídu Gileadu a šel tak ve šlépějích bratra, který s ním studoval. Nyní společně se svou manželkou slouží v Ekvádoru.

Anglický obvod v Japonsku

Skupiny, kde se mluvilo anglicky, se ke konci sedmdesátých let, když skončila válka ve Vietnamu, postupně rozpadaly. Začátkem osmdesátých let si však James Mantz mladší povšiml řady anglicky mluvících lidí v okolí americké námořní letecké základny Acugi, vzdálené jen asi 15 minut jízdy autem od betelu, a tak pozval své rodiče, kteří tehdy žili v Kalifornii, aby přešli do Orientu a tam pomáhali. (Srovnej Skutky 16:9.) A tak se James Mantz starší a jeho manželka Ruth, ve věku 62 a 59 let, v březnu 1981 přestěhovali do Sagamihary poblíž  základny Acugi. „Náš obvod byl všude, kde jsme našli lidi, kteří mluvili anglicky,“ vypráví Ruth. A jeden člen rodiny betel v Ebině říká: „Když Ruth sloužila na ulici, mnohdy rozpřaženýma rukama zastavovala mladé americké vojáky, kteří jeli na kole, a ukazovala jim časopisy.“ Je smutné, že James Mantz starší zemřel krátce po příjezdu do Japonska, ale Ruth v té oblasti zůstala a mnoha lidem pomohla poznat pravdu. Z malé anglické skupiny v Sagamihaře byl v říjnu 1985 vytvořen sbor.

Když japonská ekonomika během osmdesátých let sílila, počet cizinců v Japonsku prudce vzrůstal. Do Japonska proudilo mnoho tisíc Filipínců, Jihoameričanů, Afričanů, Číňanů a Korejců, aby tam pracovali jako zahraniční dělníci. Společnost podnikala kroky, aby tito zahraniční dělníci dostávali duchovní pomoc. Anglicky mluvící japonští průkopníci i mnozí z pracovníků betelu dostali za úkol tuto pomoc poskytovat. Jeden bratr, který mnoho let působil v anglickém sboru, řekl: „Jakmile Společnost začala v tomto ohledu vyvíjet iniciativu, okamžitě nastal vzrůst.“ K 1. září 1997 bylo v Japonsku 18 anglických sborů, a tak byl vytvořen zvláštní kraj.

Pomoc pro Brazilce

Velmi mnoho Japonců, jejichž rodiče nebo prarodiče emigrovali do Brazílie, se vrátilo do Japonska, kde chtěli pracovat, ale neuměli japonsky ani anglicky. Do Jokohamy, kde žilo pouze několik sester a zájemců mluvících portugalsky, se v roce 1986 přestěhovali manželé Kazujuki a Nanako Kiritaniovi, bývalí misionáři, kteří sloužili v Brazílii. V této malé skupině začalo jednou za měsíc probíhat studium Strážné věže a zkrácená škola teokratické služby v portugalštině.

Na jaře v roce 1991 Společnost pozvala tři brazilské sborové starší, kteří žili v Tokiu, v Nagoji a v Tojohaši, a také bratra  Kiritaniho k rozhovoru o rozvoji portugalského obvodu. V srpnu 1991 začaly působit čtyři portugalské skupiny. Odbočka pro to získala ochotné betelity a v betelu začalo vyučování portugalštiny. Betelité se ji horlivě učili a později patřili k základu portugalských skupin. Z nově vytvořených skupin se brzy staly sbory a během šesti let bylo v Japonsku 21 sborů, kde se mluvilo portugalsky, a tyto sbory také vytvořily samostatný kraj.

Začíná služba ve španělském obvodu

V září 1987 bylo uspořádáno první shromáždění ve španělštině, aby se tak pomohlo osmi sestrám, které byly do té doby spojeny s portugalskou skupinou. Shromáždění vedl Louis Delgado, svobodný bratr z Peru. Některé z těchto sester tehdy na shromáždění pořádané ve španělštině cestovaly šest hodin, ale duchovní pomoc, kterou dostávaly, se vyplatila. Některé Španělky, které se kvůli finančnímu zajištění provdaly za japonské občany, měly z důvodů jazykové bariéry problémy v manželství a také pro ně bylo těžké vyjadřovat své pocity starším v japonských sborech.

Dalším náročným úkolem pro španělskou skupinu byla kazatelská služba. Členové skupiny si vytvářeli obvody tak, že cestovali do všech 29 zastávek železniční trati Jamanote, která se klikatí středem Tokia, a vyhledávali na dveřích španělská  jména. I když tato činnost byla únavná a časově náročná, přesto jim poskytovala přiměřený obvod, kde mohli sloužit.

Přes den skupina sester navštěvovala místa, kde bydlelo mnoho Kolumbijek. Tyto ženy pracovaly v barech, které obvykle ovládala jakuza, japonská mafie. Když to vypadalo, že některá žena dělá duchovní pokroky, jakuza obvykle zasáhla a tu ženu přeložila na jiné místo. Jedna z těchto zájemkyň však dospěla až k pochopení, že by měla změnit zaměstnání, aby se líbila Jehovovi. To pro ni znamenalo uprchnout a schovávat se před jakuzou. S pomocí sestry, která s ní studovala, se té ženě nakonec podařilo vrátit se do své země.

A tak začátkem devadesátých let, kdy do Japonska proudilo velmi mnoho dělníků z Peru, Argentiny, Paraguaye, Bolívie a z jiných zemí, Jehova měl připravenou malou skupinu, aby se starala o uspokojování jejich duchovních potřeb. V roce 1991 byl zahájen kurz španělštiny pro betelity, kteří chtěli těmto lidem pomáhat. Již za rok někteří z nich měli veřejné přednášky. V roce 1993 byl vytvořen první španělský sbor v Tokiu. V roce 1997 bylo v Japonsku 13 pěkně prospívajících španělských sborů. Tyto sbory tvoří samostatný cizojazyčný kraj.

Pomáhají lidem z Asie

Do Japonska proudilo také významné množství Číňanů. Mezi nimi byly tisíce studentů a také potomci japonských dětí, které byly v Číně zanechány koncem druhé světové války. Odhadem žilo v Japonsku více než 300 000 Číňanů, z nichž 200 000 bydlelo v Tokiu a okolí. Když bratři pozvedli oči a pohlédli na čínské pole, viděli, že se bělá ke žni, ale ‚dělníků bylo málo‘. (Mat. 9:37; Jan 4:35)

Masajuki Jamamoto a jeho manželka Masako strávili osm let v misionářské službě na Tchaj-wanu. V roce 1992 se začalo učit čínštinu několik betelitů, kteří chtěli pomáhat čínsky  mluvícímu obyvatelstvu. Masajuki okamžitě navázal spojení se zvěstovateli, kteří trochu uměli čínsky, a byla vytvořena čínská skupina složená z 28 zvěstovatelů. Většinou to byli japonští průkopníci, kteří sice dosud zápasili s čínštinou, ale toužili pomáhat zájemcům mluvícím čínsky. Taková horlivost japonských svědků velmi zapůsobila na srdce Číňanů. Jedna dívka dostala od našeho bratra, který studoval na stejné škole jako ona, knihu Největší člověk, který kdy žil a za týden ji přečetla. Kniha na dívku tak zapůsobila, že začala chodit na všechna shromáždění. Byla velmi překvapena, když viděla, kolik Japonců studuje čínštinu jen proto, aby mohli předat dobrou zprávu lidem mluvícím čínsky. Dívka i její mladší bratr dělali velké pokroky a za rok byli pokřtěni. Ona sama vedla biblická studia již před tím, než byla pokřtěna.

V květnu 1993 byl uspořádán první čínský krajský sjezd. Zúčastnilo se ho 399 lidí a 8 návštěvníků bylo pokřtěno. Brzy v Japonsku působilo pět sborů, kde se mluví mandarínskou čínštinou, a také jedna čínská skupina knihy v japonském sboru.

Jiné jazykové skupiny

Koncem osmdesátých let začali studovat Bibli manželé Penn a Fiksang Pitorestovi. Oba byli uprchlíci z Kambodže a při masakru, k němuž došlo v jejich domovské zemi, přišli o své rodiče. Dělali pomalé pokroky, protože v kambodžštině nebyly k dispozici prakticky žádné publikace ke studiu. Nakonec však byli pokřtěni. Měli zájem o uspokojení duchovních potřeb ostatních uprchlíků z Kambodže, a proto se snažili vést s nimi biblické studium. Brzy byla vytvořena malá kambodžská skupina. Hodně jim pomohlo, když v roce 1994 začala vycházet Strážná věž v kambodžštině. Potom deset bratrů z betelu začalo studovat kambodžštinu a tito bratři dostali za úkol chodit na kambodžská shromáždění.

 Korejská skupina je sice ze všech cizojazyčných skupin v Japonsku největší, ale většina Korejců rozumí japonsky, a proto Korejci mnoho let neměli samostatný sbor. Časem však bylo upozorňováno na to, že by Korejci žijící v Japonsku mohli pravdu přijímat rychleji, kdyby studovali ve svém rodném jazyce. To vedlo k tomu, že v dubnu 1996 byla vytvořena jedna korejská skupina nedaleko betelu a později vznikla další skupina ve městě Itami v prefektuře Hjógo.

Není možné zapomenout ani na sbory znakové řeči. Mnoho ochotných dobrovolníků se učí japonskou znakovou řeč, aby mohli pomáhat neslyšícím lidem po celém Japonsku. Od roku 1982 Společnost zajišťuje, aby byl program na určitých oblastních sjezdech překládán do znakové řeči. Mimořádné úsilí na pomoc neslyšícím však začalo být vyvíjeno od roku 1992, kdy ve městech Fukuoka a Kumamoto vznikly sbory znakové řeči. Ve znakové řeči byly připraveny také videonahrávky. V celém Japonsku je nyní 11 sborů a devět menších skupin, které aktivně pomáhají neslyšícím lidem.

Svědkové Jehovovi v Japonsku tedy vynaložili znamenité úsilí, aby se dostali k mnoha jazykovým skupinám a aby jim k jejich užitku pomohli poznat dobrou zprávu v jazyce, kterému nejlépe rozumějí.

Nadšení pro novou školu

V roce 1993 se v Japonsku objevila nová podnětná příležitost pro svobodné sborové starší a služební pomocníky, která jim umožňuje, aby rozšířili svou službu jak v rámci Japonska, tak do zahraničí. Do Japonska byli posláni dva bratři s mnohaletými zkušenostmi v krajské či oblastní službě, James Hinderer a David Biegler, aby tam vyučovali první třídu školy služebního vzdělávání. Vyučování první třídy, které probíhalo v angličtině, se zúčastnilo také sedm bratrů z Filipín, z Japonska a z Korejské republiky. Tito bratři však vyučování pouze  pozorovali a tím se připravovali na to, že budou působit jako instruktoři školy služebního vzdělávání ve svých zemích.

Při rozhovoru se studujícími o tom, jaký užitek jim škola přinesla, jeden student první třídy řekl: „Myslím, že pro mnohé z nás bylo obtížné dobře si každou věc promyslet a rozhodovat se na základě uplatnění příslušných biblických zásad. Pravidla byla pro nás mnohem pohodlnější. V průběhu školy jsme však často dostávali dvě otázky: ‚Proč?‘ a ‚Jak?‘, a tak jsme byli školeni, abychom hluboce uvažovali, co je důvodem pro jednotlivé skutečnosti a odpovědi.“ Jiný student této první třídy opakoval stejnou myšlenku a vzpomínal, co se stalo, když jeden z instruktorů navrhl, že by si služební pomocník, který má na starosti časopisy, mohl připravit nabídku právě došlých časopisů a pak ji předvést zvěstovatelům. Jeden ze studentů k tomu vznesl otázku, která nakonec vedla k působivému objasnění rozdílu mezi spravedlností a dobrotou. Instruktor to vysvětlil: „Spravedlnost se projeví tím, že člověk plní psané pokyny, ale dobrota je v tom, že jde nad to, co je požadováno, aby prospěl druhým lidem. Musíme být nejen spravedliví, ale také dobří a musíme ve prospěch členů sboru dělat všechno, co je v našich silách, bez psaného zákoníku.“

Mladí svobodní bratři v Japonsku většinou nespěchají do manželství. Studentům prvních osmnácti tříd bylo průměrně 29 let, 13 let byli v pravdě a 8 let v celodobé službě. Do srpna 1997 proběhlo vyučování 33 tříd školy služebního vzdělávání, které absolvovalo více než 790 studentů, a tisíce dalších ještě čekalo na svou příležitost. Po graduaci byli někteří pověřeni krajskou službou, jiní šli do zvláštní průkopnické služby a další do misionářské služby. (Žalm 110:3)

Dobré výsledky této školy se projevují ihned, jakmile se tito dobře vyškolení sboroví starší a služební pomocníci zapojí do činnosti ve sborech. Jeden starší popisoval, jaký dobrý  vliv měl jeden absolvent této školy na jejich sbor, a řekl: „Sbor začal být mnohem živější a radostnější. Vzrostl průkopnický duch a členové sboru hlouběji porozuměli tomu, proč je důležité dělat všechno podle teokratického postupu. Mladí zvěstovatelé si více oblíbili duchovní věci a mnozí se přihlásili do školy teokratické služby.“ Sbory jsou tedy posíleny a povzbuzeny.

Posílají delegáty na sjezdy do ciziny

V průběhu let měli svědkové Jehovovi v Japonsku mnoho příležitostí k tomu, aby se ‚rozšířili‘ v projevování lásky k mezinárodnímu společenství bratrů. (2. Kor. 6:13) Když bylo cestování do zahraničí pro Japonce dostupnější, Společnost vyzvala japonskou odbočku, aby vyslala delegáty na zvláštní mezinárodní sjezdy, které se konaly v Evropě, v Africe, v Asii, na americkém kontinentu, na Havajských ostrovech a na Novém Zélandu.

Počet delegátů, kteří tato pozvání rádi přijímali, se během let stále zvyšoval a nebylo nijak neobvyklé, že se mezi delegáty objevovalo velmi mnoho průkopníků a jiných celodobých služebníků. Když byly v roce 1996 uspořádány zvláštní sjezdy v České republice a v Maďarsku, mezi 1 320 delegáty z Japonska bylo 1 114 celodobých služebníků.

To, co japonští delegáti na těchto zvláštních sjezdech viděli a slyšeli, jim rozšířilo obzor a dodalo sílu k tomu, aby dále sloužili Jehovovi celým srdcem. Šigeo Ikehata, který v roce 1978 navštívil mezinárodní sjezdy v Korejské republice, v Hongkongu, na Filipínách a na Tchaj-wanu, vypráví: „Hluboce na mě zapůsobilo pouto lásky mezi bratry a sestrami v cizích zemích. Když jsem na vlastní oči viděl, že svědkové Jehovovi jsou vzájemně spojeni čistým jazykem, významně to ovlivnilo mé ocenění pro vlastní služební výsady a také obsah mých modliteb.“

 Když delegáti navštívili země, kde Jehovovi služebníci zakoušeli kruté pronásledování, a když na vlastní uši slyšeli jejich zážitky, podněcovalo je to k touze napodobovat jejich víru. Misako Odová se v roce 1992 zúčastnila prvního mezinárodního sjezdu v Sankt Peterburgu — v bývalém Sovětském svazu. Vypráví: „Když první den sjezdu zazněly tóny úvodní písně, ruská sestra sedící vedle mě se dala do pláče. Zvedla jsem hlavu a uviděla mnoho jiných ruských sester se slzami v očích,  které nemohly tu píseň dozpívat. Velice jsem děkovala Jehovovi, že z nezasloužené laskavosti umožnil právě mně — někomu, kdo žádné takové pronásledování, jakým prošli oni, nezažil —, abych tam společně s nimi prožívala historický okamžik vítězství pro Jehovu a věrné bratry.“

Mladá průkopnice Seiko Nambová (nyní Nakadžimová) velice vzpomíná na sjezd v roce 1990 v Buenos Aires. Říká: „Od bratrů a sester z Argentiny jsem se naučila, jak vyjadřovat lásku a ocenění, a také to, že je důležité projevovat takové city druhým. Když jsme odjížděli, jedna starší sestra mě objala a dala mi dárek. S pláčem stále znovu říkala ‚Hasta luego en el Paraíso‘ [Na shledanou v ráji]. Když jsem se vrátila do Japonska, snažila jsem se stejnou lásku a laskavost projevovat lidem v našem sboru a ve svém obvodu.“ Také jiným japonským delegátům, i když většinou ostýchavým a mlčenlivým, pomohlo společenství s jejich latinskoamerickými protějšky k tomu, aby svou lásku projevovali otevřeněji.

Japonská odbočka měla za ta léta výsadu poslat na zvláštní sjezdy do jiných zemí tisíce delegátů. Z ohromné odezvy na pozvání rozesílaná do sborů je vidět, že bratři tuto příležitost, kdy mohou být se svou mezinárodní křesťanskou rodinou, vítají s velkým nadšením a oceněním.

Přispívají k uspokojování celosvětových potřeb

Možnost různým způsobem podporovat celosvětové společenství bratrů je dnes velká výsada. Japonská odbočka získala cenné zkušenosti s tiskem, a tak je schopna pomáhat sousedním odbočkám tím, že pro ně tiskne. V současné době tiskárna v Ebině vyprodukuje každý měsíc více než 9 000 000 výtisků časopisů Strážná věž a Probuďte se! v deseti jazycích.

Japonská odbočka nyní tiskne barevné knihy, Bible a brožury velkého a menšího formátu ve 26 jazycích, mimo jiné  v čínštině, laoštině, sinhálštině, tamilštině (pro Srí Lanku), thajštině a v jedenácti filipínských jazycích. Rychloběžné ofsetové rotačky tiskárně umožňují, aby rychle reagovala na potřeby kazatelské činnosti. Například v září 1993 byly do Japonska odeslány materiály pro vytištění zvláštního vydání dlouho očekávané Bible, Křesťanských řeckých písem — Překladu nového světa v tagalogštině. Do poloviny října bylo vytištěno a vyexpedováno 70 000 kusů, přesně včas, aby bratři mohli tuto Bibli v prosinci uveřejnit na svých oblastních sjezdech. Brzy po ní následovaly Bible v cebuánštině a v ilokánštině. Nyní se tiskárna v Ebině zabývá luxusní vazbou portugalských a španělských Biblí.

V roce 1989 bylo ve světovém ústředí vytvořeno oddělení překladatelských služeb a hned potom byla japonská odbočka vyzvána, aby se podílela na poskytování pomoci překladatelům v celé Asii a v oblasti Tichomoří. V těchto územích žije více než polovina světového obyvatelstva, ale mnohým  z těchto lidí, kteří mluví desítkami jazyků, dosud nebyly publikace Watch Tower Society dostupné. Japonští bratři, kteří rozumějí překladatelské činnosti a kteří se dobře vyznají v počítačovém vybavení, mají výsadu navštěvovat Indii, Pákistán, Srí Lanku, Nepál, Libanon, Malajsii, Thajsko, Kambodžu, Indonésii, Barmu, Šalomounovy ostrovy, Guam a jiné země, kde pomáhají vyhledávat překladatele, školí je, sestavují z nich překladatelské skupiny a také zavádějí software, jejž Společnost vyvinula na pomoc překladatelům.

Vzájemné povzbuzení

Také není možné přehlédnout těch 76 japonských bratrů a sester, kteří napodobili misionáře sloužící v Japonsku a dychtivě přijali přidělený úkol prosazovat zájmy Království v devíti cizích zemích. Do této skupiny patří také 13 absolventů školy služebního vzdělávání. Těchto 76 zvěstovatelů bylo přiděleno do Brazílie (7), na Guam (2), do Kambodže (1), do Malajsie (2), do Nigérie (1), na Papuu-Novou Guineu (11), do Paraguaye (8), na Šalomounovy ostrovy (5) a na Tchaj-wan (39). Z dopisů, které poslali ze svých přidělených působišť, je vidět, že tito bratři a sestry se naučili úspěšně se vyrovnávat s novými jazyky, zvyky, se stravou a s tropickými chorobami a že ochotně slouží i v primitivním prostředí, kde na rozdíl od blahobytu v soudobém Japonsku mnohdy není tekoucí voda, plyn ani elektrický proud. Vypěstovali si lásku k místním lidem a osvojili si zbožnou spokojenost. Mají radost, že tímto způsobem mohou prosazovat zájmy Království.

Když rozmach teokracie v Japonsku opět vyvolal potřebu rozšířit prostory odbočky, tato práce byla zahájena v mezinárodní spolupráci. Projekt zahrnuje dvě stejné třináctipodlažní výškové obytné budovy a jednu pětipodlažní služební budovu. Stavebním dozorem na této stavbě byl  v roce 1994 pověřen Frank Lee ze Spojených států. Ve stavebním výboru slouží také Steve Givins, mezinárodní služebník ze Spojených států. Na této práci se dále podílí více než 49 dobrovolných pracovníků, kteří přijeli z Anglie, Austrálie, Finska, Francie, Itálie, Kanady, Kostariky, Lucemburska, Nového Zélandu a ze Spojených států. Ti všichni s radostí obětovali usedlý život ve své rodné zemi, aby se mohli o své zkušenosti a odborné znalosti rozdělit se svými bratry ze zahraničí a aby mohli podporovat zájmy Království.

Tento stavební projekt vyvolal mimořádný ohlas také u japonských bratrů, protože přihlášku k práci na stavbě podalo více než 4 600 kvalifikovaných i nekvalifikovaných pracovníků. Většina z nich musí udělat velké změny v životě, aby mohli na této stavbě pracovat, i když jen krátkou dobu. Mimo jiné to pro ně znamená odejít ze zaměstnání a od své rodiny. Za své úsilí jsou však bohatě odměněni pocitem spokojenosti.

Letití, ale stále horliví

Růst tohoto velkého zástupu lidí, kteří chválí Jehovu v Japonsku, začal v letech 1949 a 1950 s příchodem misionářů z 11. třídy Gileadu. Přidávali se k nim další misionáři, mezi nimiž byli někteří ze 7. třídy a další z pozdějších tříd Gileadu. Padesát devět těchto misionářů dosud celodobě slouží v Japonsku. Někteří z nich už jsou sedmdesátníci a osmdesátníci, ale všichni se ještě horlivě účastní služby. Lois Dyerová po 64 letech vytrvalé celodobé služby řekla: „Neustále se modlím s důvěrou, jak to výmluvně vyjádřil David: ‚Právě když selhává má síla . . . dokonce až do stáří a do šedin mě, Bože, neopouštěj.‘“ (Žalm 71:9, 18) Jehova neopustil tyto věrně oddané bratry a sestry, kteří většinu svého života věrně strávili ve službě pro Království. Jedna členka této misionářské rodiny to  vyjádřila slovy: „Jehovova organizace je jako matka, která nás halí do teplé přikrývky a tiskne nás k sobě.“

Jedenadvacet z těchto dlouholetých služebníků nyní žije v misionářském domově v Tokiu Mita. Původní budova v Tokiu, kde byla umístěna odbočka, byla úplně renovována, aby v ní mohli být ubytováni tito misionáři pokročilého věku. Je to neobyčejná misionářská rodina! V průměru jim je 74 let a v pravdě jsou 50 let. Osm z nich je z 11. třídy Gileadu. Tato misionářská rodina během let společně vydala hromadu svědectví a pomohla poznat pravdu asi 567 lidem. I když několika členům této rodiny je hodně přes osmdesát let a mají vážné zdravotní problémy, přesto v žádném případě nemarní čas. Během služebního roku 1997 strávili v kazatelské službě v průměru více než 40 hodin za měsíc a ve svém dobře propracovaném obvodu rozšířili celkem 17 291 časopisů a stovky knih. Tito dlouholetí služebníci jsou ve velké úctě u členů sborů, kam patří, a váží si jich i jejich sousedé.

Ruth Ulrichové je nyní 87 let a 68 z nich strávila v průkopnické a misionářské službě. Říká: „Posilovalo to mou víru, když jsem viděla, jak všichni tito lidé z pohanských náboženství přicházejí k pravdě a skutečně se stávají našimi bratry a sestrami.“

Při prohlídce tohoto „rodinného alba“, které nás seznamuje s novodobými dějinami svědků Jehovových v Japonsku, jsme se setkali s mnoha těmito horlivými Jehovovými služebníky. Je to však pouhá hrstka z těch více než 220 000 služebníků, kteří v Japonsku oznamují dobrou zprávu o Božím Království. Misionáři jsou nesmírně spokojeni s výsledky, jichž dosahují jejich duchovní děti a vnoučata až do třetí nebo čtvrté generace. S velkým zájmem se těší také na to, jakou úlohu jim Jehova ještě dovolí sehrát jak v průběhu závěrečných dnů současného systému, tak i v Božím nádherném novém světě, který je nyní již velmi blízko.

 [Celostránkový obrázek na straně 66]

[Obrázky na straně 71]

Věrní japonští zvěstovatelé z předválečného období: (1) Jizo a Macue Išiiovi, (2) Mijo Ideiová, (3) Kacuo a Hagino Miurovi (vpravo)

[Obrázky na straně 72 a 73]

Někteří z misionářů, kteří v Japonsku začali sloužit v období 1949–1950: (1) Don a Mabel Haslettovi, (2) Lloyd a Melba Barryovi, (3) Jerry a Joši Tomovi, (4) Elsie Tanigawová, (5, 6) Percy a Ilma Iszlaubovi, (7) Norrine Thompsonová (rozená Millerová), (8) Adrian Thompson, (9) Lois Dyerová, (10) Molly Heronová, (11) Šiniči a Masako Toharovi

[Obrázek na straně 79]

N. H. Knorr (vlevo nahoře) přednáší proslov k účastníkům sjezdu v misionářském domově v Kóbe v roce 1951

[Obrázek na straně 81]

Grace (nahoře) a Gladys Gregoryovy z 11. třídy školy Gilead

[Obrázek na straně 82]

Margrit Wintelerová (vpravo, z 23. třídy Gileadu) se v Japonsku připojila ke své sestře Leně (z 15. třídy)

[Obrázek na straně 88]

Don Haslett a Lloyd Barry v tokijském betelu v roce 1953

[Obrázky na straně 89]

Tyto japonské zvláštní průkopnice slouží již 40 let (zleva doprava): Takako Satová, Hisako Wakuiová a Kazuko Kobajašiová

[Obrázek na straně 90]

Odbočka na Okinawě, 1979

[Obrázek na straně 95]

Zvěstovatelé na Hokkaidu vycházejí v zimě do svědecké služby

[Obrázky na straně 95]

Nahoře: Adeline Naková

Dole: Lillian Samsonová

[Obrázek na straně 99]

Juriko Etová

[Obrázek na straně 102]

Šťastná rodina průkopníků vychází do kazatelské služby

[Obrázky na straně 110]

Kancelář odbočky v Tokiu, 1949–1962

Kancelář odbočky v Tokiu, 1963–1973

Prostory odbočky v Numazu, 1972–1982

[Obrázek na straně 115]

Tošio Honma, dozorce odbočky v polovině sedmdesátých let

[Obrázek na straně 116]

Výbor odbočky v roce 1997 (zleva doprava): Richard Bailey, Šigeo Ikehata, Isamu Sugiura, Masataro Oda, Makoto Nakadžima, Jošihiro Nagasaki, Kendži Mimura

[Obrázek na straně 124]

James Mantz, který se podílel na dozoru nad tiskárnou (s manželkou Sárou)

[Obrázky na straně 132]

Sjezdové sály: v Hjógu, v Ebině, v Kansai

[Obrázek na straně 139]

Kunihito Kobajaši

[Obrázek na straně 142]

Kóbe po zemětřesení v roce 1995

[Obrázek na straně 150]

Masajuki a Masaka Jamamotovi

[Obrázky na straně 156]

Japonští delegáti na zámořských sjezdech: (1) v Keni (2) v Jižní Africe a (3) v Rusku

[Obrázky na straně 158]

Kancelář odbočky a domov betel v Ebině; detailní záběry na přístavby prováděné v průběhu roku 1997