Martinik

KDYŽ lidé v mnoha částech světa slyší jméno Martinik, připadá jim nějak známé. Možná v nich vyvolává představu azurového moře a prosluněných pláží pokrytých bílým pískem. Někomu možná připomíná sladkou chuť cukrové třtiny, banánů a také rumu. Do představy o Martiniku může zapadat i obrázek domorodců černé nebo hnědé pleti, jak se širokým přátelským úsměvem nabízejí návštěvníkům na uvítanou mísy plné cizokrajného ovoce. Jiným lidem jméno Martinik připomene, že v roce 1902 zde došlo k výbuchu sopky Pelée a k úplnému zničení města Saint Pierre, které tehdy bylo z hospodářského i kulturního hlediska hlavním městem toho území.

Stručně řečeno je tento ostrov pouhé bezvýznamné zrnko prachu. Je dlouhý jen 80 kilometrů a široký 35 kilometrů. V nepoměru k tomu však hrál značnou úlohu v mezinárodních událostech. Koloniální říše zde v období od 17. do 19. století vedly nemilosrdný boj za nadvládu nad americkým kontinentem a Karibskou oblastí. Na základě výsledků těchto bitev měnily Saint Domingue (Haiti), Guadeloupe, Martinik a jiné ostrovy v Karibském moři své vlastníky.

Martinik je sice jen velmi malý ostrov, přesto však po mnoho desetiletí byl nejdůležitějším místem  obchodu s otroky v Karibské oblasti. Není možné mluvit o obyvatelích Martiniku a nezmínit se o okovech otroctví, jímž byla utvářena minulost ostrova a jímž se dá do značné míry vysvětlit i současná situace těchto lidí.

Mluvíme o lidech, kteří byli dlouhou dobu zotročeni, a proto jsou hrdí na svou svobodu. Tito lidé se vyznačují dvěma paradoxními vlastnostmi. Žárlivě střeží svou nezávislost a chtějí, aby jejich nezávislost byla veřejně známá. Současně však přijímají francouzskou kulturu, která jim byla vnucena kolonizací — kulturu, jejíchž hodnot i bohatství si v mnoha ohledech váží většina těchto lidí. Zdejší lidé se hlásí k římskokatolické církvi, k náboženství, které prohlašují za vlastní, i když jim ho vnutili utlačující vládci. S tím souvisí také skutečnost, že byli učeni uctívat Boha, o němž toho vědí velmi málo. Je jim popisován jako Bůh, který obhajuje otroctví černochů, protože prý černošskou rasu zatratil. Sice se o něm říká, že má takové vlastnosti, jako jsou láska a smysl pro právo, ale tyto vlastnosti jsou zřejmě jaksi zastřené. Jejich náboženství je v podstatě založeno na rituálech a na tradicích, a přesné náboženské nauky a teologické rozbory pro ně nemají téměř žádný význam. (Dalo by se připomenout, že podobně se obyvatelé sousedního ostrova Barbados hlásí k anglikánskému náboženství, protože tento ostrov byl kolonizován Británií.)

 Jak se dvacáté století blíží ke konci, většina lidí na Martiniku se ráda považuje za svobodné, i když jsou spoutáni otroctvím, v němž je drží dva nároční páni. Na jedné straně jsou tito lidé zatěžováni břemenem náboženského systému plného rituálů a tradic, který nedokáže doopravdy utišit duchovní hlad. Na druhé straně se neúspěšně namáhají, aby uspokojili nekonečné množství tužeb vyvolaných silným vlivem hmotařského života západní civilizace. (Kaz. 5:10)

Poselství o nesmírně cenné svobodě

Na tomto tropickém ostrově bylo během posledních padesáti let stále intenzívněji oznamováno poselství o svobodě. Tuto svobodu měl na mysli Ježíš Kristus, když řekl: „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“ (Jan 8:32) Tato svoboda znamená osvobození ze zotročení lží, osvobození z područí hospodářského systému, který lidi krutě vykořisťuje, a osvobození od hříchu a smrti.

Semena této pravdy začala být zasévána v roce 1946, kdy Georges Moustache z Guadeloupu strávil dva týdny vydáváním svědectví ve Fort-de-France a v Saint Pierre. O tři roky později, 9. srpna 1949, se na ostrově vylodili čtyři misionáři (jeden manželský pár a dvě mladé sestry), absolventi biblické školy Strážné věže Gilead. Byli to David a Celia Homerovi, Mary Lolosová a Frances Baileyová. Pocházeli ze Spojených států a mluvili francouzsky, i když ne moc dobře. Za rok a půl se jim však podařilo rozšířit 631 knih a více než 200 brožur vysvětlujících Bibli a také zavést 32 biblických studií s jednotlivci a s celými rodinami. V té době však byli katoličtí duchovní ještě velmi vlivní a vůbec nepřipustili, aby jejich autorita byla nějak zpochybňována, a proto využili svého vlivu a zařídili, aby misionáři byli v lednu 1951 z ostrova vyhoštěni. Déle než tři roky byla veškerá kazatelská činnost na Martiniku zastavena.

 Kazatelská činnost se opět začala rozbíhat

Dne 10. července 1954 přijeli manželé Xavier a Sara Nollovi z Marseilles ve Francii. Oba byli celodobí služebníci a Xavier předtím sloužil jako sborový starší v Marseilles.

Dosud vzpomínají, jak jim při příjezdu na tento ostrov připadalo, že jsou na konci světa — 7 000 kilometrů od své rodné země. Nezapomněli na své první dojmy, které v nich zanechalo horko a vlhkost, ale ani na družné, pohostinné a dobrosrdečné chování lidí.

Hned od prvního dne se učili žít s minimálním vybavením domácnosti. Několik dní byli ubytováni u muže, který byl svědkům Jehovovým přátelsky nakloněn, a potom si našli nový dřevěný dům; samozřejmě však šlo jen o jednoduchou stavbu, jejíž stěny a podlaha byly ze dřeva. Střecha byla sestavena z kusů vlnitého plechu. Nebyl tam žádný strop ani „sociální zařízení“. Nepříjemnou povinností bratra Nolla bylo vynášet za šera kbelík do rokle a tam z něj vylévat splašky. Na svou první cestu s kbelíkem se vydal 14. července, v den francouzského státního svátku. Musel přejít veřejné náměstí nazývané Stalingrad, kde byl čilý ruch a ve spojitosti se svátkem tam probíhaly různé akce. Když s kbelíkem v ruce kráčel přes náměstí, byl zábavnou podívanou pro skupinky lidí, kteří si vyšli ven trochu se rozptýlit a nadýchat se čerstvého vzduchu. Ti lidé pukali smíchy. To byla premiéra! Nikdy předtím neviděli bílého muže, který by vykonával podobnou činnost!

Překvapivé přijetí

Tentýž den o něco dříve bratr Noll strávil mnoho hodin tím, že třídil knihy a brožury, které na Martiniku zanechali misionáři, když odtud byli vyhoštěni. Mnohé z těchto publikací byly poškozeny hmyzem, ale dostatečná zásoba  publikací byla v natolik dobrém stavu, aby je Nollovi mohli používat, až druhý den dopoledne začnou veřejně vydávat svědectví.

Zde je několik vzpomínek bratra Nolla na ten první den ve službě: „Když jsme zde s manželkou poprvé vyšli do kazatelské služby, záleželo nám na tom, abychom navázali rozhovory s lidmi, seznámili se s nimi a poznali, jak nás budou přijímat. Skutečnost však předčila naše očekávání. Začali jsme vydávat svědectví v centru města, které tehdy mělo 60 000 obyvatel. To dopoledne se mně i mojí manželce dvakrát stalo, že jsme se museli vrátit domů a znovu si naplnit tašky do svědecké služby knihami ‚The Truth Shall Make  You Free‘ (‚Pravda vás osvobodí‘) a ‚Přiblížilo se království‘ a také brožurami, například ‚The Prince of Peace‘ (‚Kníže pokoje‘).“

Oslovení často říkali: „Vezmu si vaši knihu na památku, že jste tady chodili.“ Nebo: „Jestliže pojednává o Bohu, vezmu si ji.“ Během prvních dvou týdnů Nollovi rozšířili téměř 200 knih a stovky brožur. Dát se s někým do řeči bylo snadné, protože lidé byli zvědaví a ochotně vítali cizince. Takové pohostinné přijetí bylo opravdu velkým povzbuzením!

Bratr a sestra Nollovi si lámali hlavu, zda budou schopni studovat s tolika lidmi. Ale rychle poznali, že musí rozlišovat mezi těmi, kdo projevují pouze obvyklou pohostinnost, a mezi těmi, kdo skutečně touží poznat a osvojit si pravdu, která pochází od Boha. Někteří tamější lidé chtěli poznat pravdu. Bratr Noll vypráví: „Člověk, s nímž jsme se seznámili hned po příjezdu na Martinik, nás představil některým pracovníkům a učňům ve své řezbářské dílně. Ještě ten večer jsme zavedli jedno studium a dvě další během prvního týdne.“

Jedno z těchto studií bylo zavedeno s mladými manželi Paulem a Nicole Jacquelinovými. Tito manželé studovali třikrát týdně a dělali pěkné pokroky. Brzy chodili s Nollovými vydávat svědectví dům od domu. S těmito novými zvěstovateli začala kazatelská činnost dostávat místní kolorit.

„To-To-To“

Když zvěstovatel přišel k nějakému domu, musel křičet: „To-to-to, je někdo doma?“ Zevnitř se dost často ozval hlas, který odpověděl: „O co jde?“ Zvěstovatel znovu křičel, kdo je a proč přichází, a obyvatel domu pak obvykle odpověděl: „Pojďte dál a posaďte se.“ A následovaly zajímavé rozhovory.

 Lidé většinou ochotně rozmlouvali. Stres tehdy na Martiniku neznali. Jen zřídka někdo řekl to, co dnes slyšíme neustále: „Nemám čas.“ Avšak rozhovor často skončil slovy: „Rozumím všemu, co říkáte, ale neopustím náboženství svých rodičů a prarodičů.“ Mnohdy i když se zvěstovatelům zdálo, že někdo má zájem, takže se ho zeptali: „Mohli bychom se opět vidět?“, dostávali odpověď: „Jestliže to bude Boží vůle.“

Lidé obvykle dávali najevo velkou úctu k Bibli. Ale málokdo z nich ji měl. Katolické duchovenstvo se usilovně snažilo lidem zamezit jakýkoli kontakt s Biblí. Přesto se několika lidem podařilo sehnat protestantskou Bibli, kterou do francouzštiny přeložil Louis Segond. Někteří ji získali od podomních obchodníků, jiní od sousedů, kteří byli adventisté sedmého dne, a další, v ještě výjimečnějším případě, od evangelíků.

Duchovenstvo projevuje znepokojení

Za pět měsíců potom, co svědkové Jehovovi obnovili svou kazatelskou činnost ve Fort-de-France, se na přední straně novin vydávaných katolickou církví objevila otázka „Kdo jsou svědkové Jehovovi?“. Tato otázka uváděla rozhovor, který vedl nějaký farník s knězem: „Znáte Jehovu, otče?“ „No ne! Vy nyní mluvíte hebrejsky?“ A pak následovala litanie pomluv namířená proti svědkům Jehovovým a zlomyslné zkreslování jejich učení. V jednom církevním pamfletu se dokonce objevila karikatura sestry Nollové.

Jeden kněz, který byl zjevně rozrušen horlivostí těchto kazatelů Království, i když na Martiniku byla jen hrstka svědků, o něco později prohlásil: „Tisíce dobrých lidí směřují k tomu, že se stanou svědky Jehovovými, protože dobře neznají své vlastní náboženství.“ Bylo to tak, jak to znázornil Ježíš Kristus ve svém podobenství o boháči a Lazarovi.  Obyčejní lidé toužili po drobcích duchovního pokrmu ze stolu bohatého duchovenstva. (Viz Lukáše 16:19–31.)

Návštěva z Notre Dame du Grand Retour

Několik let předtím, v roce 1948, byla víra mnoha katolíků otřesena. Biskupství tehdy zorganizovalo obrovský podvod. Z Francie byla s velkými ceremoniemi dovezena socha Marie. Vozili ji po celém Martiniku a obyvatelé jí vzdávali tak velkou chválu, jaké se dodnes nic nevyrovnalo. Socha „Panny“ byla postavena na malý člun, k němuž byla přimontována kola, aby se mohl pohybovat po ulicích. Celou cestu lidé házeli do člunu peníze a šperky pro „Madonu“. V té době obyvatelé Martiniku, ať byli bohatí, nebo chudí, nosili pouze zlaté šperky. To, co se tehdy sebralo, představovalo obrovskou sumu peněz.

Mnozí lidé si dosud živě vzpomínají, co se událo. Marthe Laurentová, která nyní patří ke svědkům Jehovovým, popisuje příjezd „Madony“ těmito slovy: „Bylo to v sobotu večer začátkem března 1948 na veřejném prostranství kolem parku Savannah ve Fort-de-France. Na náměstí bylo plno lidí, když jsme náhle uviděli, že na moři u špičky La Pointe des Nègres se objevilo světýlko. V obrovském zástupu to vřelo vzrušením; na lodi se blížila ‚Panna‘!“ Pierrette Hantoniová potom neustále chodila ukládat do člunu dary, které vybrala. Společně s manželem vyzdobili svůj dům květinami a vyvěsili vlajku s nápisem Chez Nous Soyez Reine (Kéž jsi, královno, u nás doma). V takové atmosféře se lidé nechali strhnout a byli velmi štědří, protože se domnívali, že „Panna“ udělá nějaké zázraky. Byl tam například muž, jehož dcera trpěla myopatií. Po kolenou chodil za malým člunem pohybujícím se na kolech, protože doufal, že mu „Panna“ uzdraví dceru.

Časem bylo oznámeno, že se socha vrátila do Francie, ale to byl podvod. Později se zjistilo, že byla schována v jednom  skladišti. Letadlo, které se o něco později zřítilo do moře, podle místních zvěstí odváželo vybrané peníze a jiné cenné věci a také organizátory podvodu. Většina lidí si myslí, že to byl trest od Boha. Dodnes, když lidé mluví o této události, mají svědkové Jehovovi příležitost jim ukázat, co Bible říká o modlářství. (2. Mojž. 20:4, 5; Žalm 115:4–8; 1. Jana 5:21)

Manželství není jen život ve společné domácnosti

Některé africké zvyky, které přetrvaly z doby otroctví, katolická církev převzala i s těmi, kdo je provozovali, pokud tito lidé prováděli i katolické rituály. V tomto ovzduší bylo docela běžné, že dva lidé žili ve společné domácnosti, ale neuzavřeli spolu manželství. Lidé, s nimiž se sestra Nollová setkávala ve službě, se jí obvykle ptali: „Máte děti?“ Když odpověděla „nemám“, zeptali se: „A váš manžel je má?“ Nebylo nic neobvyklého setkat se s muži, kteří měli děti s jinými ženami než s vlastní zákonitou manželkou. Ti, kdo se chtěli stát pravými křesťany, se museli od takových nebiblických zvyklostí oprostit. (Hebr. 13:4)

První z těch, kdo na Martiniku museli řešit takovou situaci, byla žena, která měla šest dětí se třemi různými muži, a když začala studovat Bibli, žila s otcem svého posledního dítěte. Marguerite Lisletová rychle pochopila, že musí udělat obrovské změny, aby se mohla líbit Jehovovi. (1. Kor. 6:9–11) Požádala svého druha, aby od ní odešel, a přestože měla zdravotní potíže, odvážně se potýkala s finančními problémy, aby mohla zajistit svých šest dětí. V roce 1956 byla pokřtěna. Později se stala první zvláštní průkopnicí na Martiniku.

Jeanne Maximinová, která měla nemanželské děti se svým druhem, také chtěla být pokřtěna. Její druh jí  mnohokrát sliboval, že se před dalším sjezdem postará o legalizaci jejich vztahu, ale tento slib nikdy nedodržel. Nakonec v roce 1959, když se blížil další sjezd, Jeanne využila chvíle, kdy její druh nebyl doma, a z domu se odstěhovala. Ten po návratu ke svému údivu zjistil, že Jeanne odešla a že chybí i hodně nábytku. Sousedé mu bez váhání řekli, kde ji najde. Trval na tom, aby se vrátila domů, a sliboval, že do dvou týdnů uzavřou manželství, že za tu dobu zařídí, co bude potřeba. Jeanne mu na to řekla naprosto jasně: „Hned ten den, kdy uzavřeme manželství, se vrátím, ale dřív ne.“ Zařídilo se všechno, co bylo potřeba, a za deset dnů bylo jejich manželství legálně uzavřeno. Něco podobného zažilo mnoho našich sester.

Svědkové Jehovovi si získali pověst, že v jejich náboženství je manželství považováno za božské uspořádání. Úřednice státní správy ve vesnici Le Vauclin byla překvapena, když v krátkém časovém odstupu viděla místní zvláštní průkopníky Jacquesa a Pierrette Nelsonovy jako svědky na svatbách dvou dvojic, které spolu mnoho let žily bez uzavření manželství. Tato úřednice už dříve dostala knihu Vytvářet šťastný rodinný život, ale teď slíbila, že si ji přečte znovu, protože je ve stejné situaci, v jaké byly ty dvě ženy, které se právě vdaly. Před ukončením rozhovoru v dobré náladě řekla našim dvěma svědkům: „Jamais deux sans trois“ (což v češtině znamená něco jako „Do třetice všeho dobrého“). V tomto případě se to splnilo, protože krátce nato byli tito dva průkopníci znovu svědky na svatbě třetí dvojice, se kterou studovali.

Osvobodili se od zneužívání alkoholu

Martinik je velmi známý svým rumem. Tento alkoholický nápoj vyráběný z cukrové třtiny se na tomto ostrově dá sehnat všude. Mnoha lidem chutná, ale jestliže ho někdo  pije nadměrně, může být velmi škodlivý. V padesátých letech si kdokoli mohl zajít do výčepu a tam dostal plnou sklenici rumu za pouhých 50 centimů (asi 10 amerických centů). Výčepní postavil před zákazníka láhev rumu, láhev sirupu a několik plátků místního zeleného citronu, a zákazník si směl nalévat podle chuti.

Mohla biblická pravda pomoci lidem, kteří se pravidelně opíjeli rumem? Ano, samozřejmě! (1. Petra 4:3) První z nich byla žena, která toho pravidelně vypila tolik, že bylo nepříjemné sedět proti ní a mluvit s ní. Kromě toho žila s mužem, za kterého nebyla provdaná a který byl zotročen alkoholem stejně jako ona. Za několik měsíců však na základě toho, co se dozvěděla na biblickém studiu, přestala pít a odešla od svého druha. Všichni, kdo ji znali, si těchto změn všimli. Její zdravotní stav se zlepšil. Zlepšily se jí pracovní podmínky a získala trvalý pracovní poměr jako státní zaměstnankyně. Když zpětně dostala v zaměstnání nějaké peníze, mohla se v roce 1958 zúčastnit mezinárodního sjezdu svědků Jehovových Božská vůle v New Yorku. Elisa Lafineová je dnes sice již devadesátiletá, ale stále má podíl na kázání dobré zprávy o Království. Je příkladnou křesťankou i ve svém chování. Boží slovo opravdu může člověka osvobodit od zotročení alkoholem.

Ovoce z centra Martiniku

Při pohledu na mapu Martiniku se zdá, že se ostrov vine kolem zálivu Fort-de-France. Zde je nepochybně centrum obvodu svědecké činnosti. Kolem severní části zálivu leží tři vzájemně se překrývající městské aglomerace — Fort-de-France, Schoelcher a Le Lamentin. Na tomto území žije téměř polovina obyvatel Martiniku. Kromě zemědělství je zde soustředěna veškerá činnost, kterou se obyvatelé ostrova zabývají. Právě v této oblasti byla poprvé oznamována  dobrá zpráva a odtud — až na několik málo výjimek — vyšli první zvěstovatelé.

Začátkem roku 1955 začali bratr a sestra Nollovi podnikat výpravy s poselstvím o Království také mimo území hlavního města. Kázali obvykle celý den a domů se vraceli až večer. Jeden týden, v pátek, chodívali do Le Lamentinu. Další týden navštěvovali vesnici Le François u východního pobřeží. Lidé začali poznenáhlu přijímat pravdu. V Le Lamentinu k prvním z nich patřily Jeanne Marie-Annaïsová, Suzanne Guiteaudová, Liliane Néralová a Paulette Jean-Louisová. V Le François to byly rodiny Godardových a Cadasseových a Pierre Loiseau. Za nějakou dobu byli do Le Lamentinu posláni zvláštní průkopníci. Mezi nimi byli Valentin Carel a Nicolas Rénel. (Bratr Carel se později stal členem výboru odbočky.) Nyní je v těchto obcích a v okolí směrem na jih sedm sborů.

Jistí lidé zpočátku zdánlivě vykročili správně, ale později z úzké cesty sešli. Přemohly je úzkostné životní starosti, hmotařství a nemravnost. Mnozí další lidé přijali slovo o Království do srdce, které se osvědčilo jako dobrá půda, jež mnoho let ponese ovoce. (Mat. 13:18–23) Většina těch, kdo se na Martiniku připojili k pravému uctívání v počátečním období, dosud věrně slouží Jehovovi. Mezi nimi jsou bratři, kteří byli pokřtěni již více než před 30 lety: Leon a Christian Bellayovi, Jules Nubul, Germain Bertholo, Vincent Muller, Roger Rosamond, Albert Nelson, Vincent Zébo a Philippe Dordonne. Ti všichni projevili velkou lásku k Jehovovi a prožili své mládí ve službě pro něho. Už dávno nejsou mladí, ale všichni nadále slouží jako starší ve sborech. Jiní zemřeli — například Toussaint Lada, na něhož letití spolupracovníci vzpomínají pro jeho klidnou povahu a vřelý úsměv. Do tohoto seznamu dlouholetých Božích služebníků by mohlo být zaneseno mnoho dalších, kteří byli nebo  dosud jsou vynikajícími příklady víry a horlivosti. Mladší generace jde v jejich stopách, a to těmto starším lidem přináší velkou radost.

Ženy, které s věrnou oddaností vyprávějí dobrou zprávu

V těch dřívějších dobách několik sester, které působily jako učitelky pod správou ministerstva školství, vykonávalo také znamenitou práci jako učitelky Božího slova. K těmto sestrám patřila také Stella Nelzyová. Byla pokřtěna jako první z této skupiny a neustále se horlivě účastnila služby, i když pečovala o svou letitou matku, která zemřela ve věku 102 let. Dále to byla Andrée Zozorová, jež byla ředitelkou školy a zároveň působivě obhajovala pravdu z Božího slova, a také sestra Victor Fousseová (nyní Lasimantová), která zůstala pevná navzdory silnému odporu své rodiny. Příklad sestry Fousseové měl znamenitý vliv na její děti. Na základě jejího působení jeden z jejích synů mnoho let slouží jako sborový starší a její dcera Marlène je misionářkou v Mali.

Jiné ukončily svůj křesťanský závod, protože zestárly nebo onemocněly. To byl případ Léonide Popincourtové, která šla předčasně do důchodu a 16 let sloužila jako průkopnice. Sestra Popincourtová sice zemřela v roce 1990, ale její dcera Jacqueline slouží jako misionářka ve Francouzské Guyaně. Také Emma Ursuletová dávala znamenitý příklad v obhajování biblické pravdy a především se snažila pomoci svým dětem, aby chodily po Jehovových cestách. Tři z jejích dcer se přihlásily do průkopnické služby a její syn Henri slouží jako člen výboru odbočky na Martiniku.

Sara Nollová, která přišla na Martinik před 43 lety jako zvláštní průkopnice, se stále horlivě podílí na celodobé službě, i když jí je 82 let. Její obvod je sice často propracováván, ale sestra Sara stále velmi úspěšně šíří časopisy Strážná  věž a Probuďte se! Uplatňuje podněty Společnosti pro službu v obvodech s obchody a podniky, a tak se jí podařilo získat přístup do většiny státních úřadů. Do její trasy s časopisy patří radnice, policejní ředitelství, ministerstvo veřejně prospěšných prací a mnoho jiných úřadů. V některých měsících sestra rozšíří až 500 časopisů. Během let, která prožila na Martiniku, rozšířila více než 111 000 časopisů.

Voda vystupuje na hory

Na Martiniku je mnoho hor. Říká se, že jeden anglický admirál chtěl, aby si král Jiří II. udělal představu, jak tato země vypadá, a tak vzal list papíru, zmačkal ho a hodil na stůl. „Pane,“ řekl, „to je Martinik.“ Jedno kreolské přísloví říká: „D’lo pa ka monté morne“ („Voda nemůže vystoupit na hory“). Ale na Martiniku voda opravdu na hory vystupuje. Staré město Fort-de-France leží v úrovni mořské hladiny, ale současně na úpatí mnoha kopců. Voda biblické pravdy vystupuje až na tyto kopce. (Zjev. 22:17)

V roce 1956 bylo na tomto ostrově sice jen sedm zvěstovatelů a tři průkopníci, ale bylo tam rozšířeno 5 000 knih, více než 9 000 časopisů a mnoho brožur. Hodně z této literatury dostali lidé na autobusových zastávkách, kteří cestovali do všech končin ostrova nebo nazpátek. Bratr a sestra Nollovi také chodívali nabízet časopisy na rybí a zeleninové trhy a kázali i v četných hostincích v okolí tržišť. Vesničané se tudy vraceli domů do kopců a v taškách si navíc nesli vzácnou biblickou literaturu.

‚Neopouštějí své shromažďování‘

Bratr a sestra Nollovi začali už za několik týdnů po příjezdu na Martinik povzbuzovat ty, s nimiž studovali, aby chodili na shromáždění. (Hebr. 10:23–25) A tak se několik z nich začalo scházet v obývacím pokoji prostého dřevěného domku u Morne Pichevinu ve Fort-de-France. V pokoji  se mohlo shromáždit jen asi deset osob. Když Nollovi byli ve službě, lidé se mnohdy ptali, zda se někde scházejí, aby tam mohli přijít. Misionáři toužili po vhodnějším místě.

Ředitel hotelu ve Fort-de-France, který si dosud pamatoval ty první misionáře (v jeho hotelu byli nějakou dobu ubytováni), potom svědkům nabídl, že každou neděli odpoledne mohou používat jídelnu v jeho restauraci, protože v ten den byla restaurace zavřena. Tato restaurace byla v Schoelcherově ulici — pojmenované po francouzském politikovi, který připravil výnos vydaný 27. dubna 1848, jímž byly stanoveny podmínky pro zrušení otroctví. Ve stejné ulici stála katedrála. Svědkové nyní měli lepší místo ke shromažďování, a tak se domnívali, že tam bude chodit mnoho lidí. Nějakou dobu se však v sále, do něhož se vešlo více než 100 osob, scházelo jen 5 až 10 lidí. Když tam misionáři zvali další lidi, obvykle odpovídali: „Dá-li Bůh, přijdu.“ Stávalo se však opravdu jen zřídka, že někdo vážně přemýšlel, jaká je podle Bible v této záležitosti Boží vůle.

Avšak paní Marceauová, učitelka ve výslužbě, nejprve chodívala na církevní bohoslužby do katedrály a pak si pravidelně přicházela vyslechnout biblické poselství. Tato shromáždění navštěvovala také Alice Lassusová, která uklízela v katedrále. Obě se staly věrně oddanými Jehovovými svědky. Svědkové se však opravdu potřebovali scházet na místě, které by lépe vyhovovalo skupině této velikosti.

Po několika měsících svá shromáždění přesunuli do vily Ma Fleur de Mai na Clairière ve Fort-de-France, která byla tehdy používána jako misionářský domov. Stella Nelzyová, která začala chodit na shromáždění, tam jednou byla překvapena určitou poznámkou. Později vyprávěla: „Předsedající řekl: ‚To je nejdůležitější dům na Martiniku.‘“ Stella však dodala: „Brzy nato jsem pochopila, že měl pravdu.  Ten dům vypadal prostě a byl vybaven lavicemi vyrobenými z prken, která předtím byla použita na lešení, a místo čalounění na nich byly položeny kusy kartonu. V tom domě jsme však poznávali nádherný záměr Jehovy Boha, jeho vůli a nesrovnatelnou osobnost a také jeho Syna Ježíše Krista. Ano, opravdu to byl nejdůležitější dům!“

V roce 1960 vzrostl počet zvěstovatelů na 47. Znovu bylo nutné najít jiné místo, kde bude dostatek prostoru ke shromažďování. Adrienne Rudierová nám nabídla dvě místnosti v přízemí svého domu v Bellevue. O dva roky později Adrienne navrhla, abychom odstranili zbývající stěnu a tak prostor ke shromažďování rozšířili, že ona se přestěhuje do poschodí. Za pouhé dva roky se počet zvěstovatelů zdvojnásobil. Nyní tam bylo 94 zvěstovatelů a bylo vedeno 177 domácích biblických studií. Někteří zvěstovatelé byli z jiné části Fort-de-France, a tak se zdálo rozumné vytvořit druhou skupinu. Tato skupina se scházela v domácnosti Inoëra Puisyho v Sainte Thérèse, v malé obci v jižní části Fort-de-France.

Vzrůst pokračoval. Do roku 1964 jsme měli průměrně 157 zvěstovatelů. V Bellevue, v jedné čtvrti Fort-de-France, byl zakoupen dům a přestavěn na sál Království. Tam se mohli najednou vejít všichni, kdo chodili na shromáždění. O pět let později byl postaven nový sál Království v jiné části města. Manželé Cesaire a Elvíre Quasimovi dali laskavě k dispozici plochou betonovou střechu svého domu a na ní byl postaven tento sál Království.

Když byly sjezdy velmi malé

První sjezd byl uspořádán v roce 1955. Jeho účastníci se sešli v bytě bratra a sestry Nollových. Z Guadeloupu se vypravilo sedmadvacet zvěstovatelů, aby povzbudili pět svědků na Martiniku. Celkový počet návštěvníků nedosáhl ani  40 osob. Sjezdový program však přinesl hojnost duchovního pokrmu. Bylo velmi radostné pobývat spolu v takovém duchovním a bratrském ovzduší.

V té době bylo obtížné dosáhnout toho, aby shromáždění začínala včas. Kvůli tomu, že návštěvníci přicházeli pozdě, někdy docházelo k humorným situacím. V průběhu sjezdu v roce 1956 byla předváděna demonstrace, ve které kněz ve svém charakteristickém oblečení přichází k někomu do bytu a chce ho odradit od čtení literatury svědků Jehovových. V úloze kněze vystupoval bratr, který v té době běžně nosil vousy a pro svůj výstup si pouze oblékl sutanu. Jeden zájemce, který přišel později, nepochopil, že to je jen demonstrace. Po shromáždění se někomu svěřil se svým pocitem: ‚Nesouhlasím s tím, co dělal ten kněz. Svědkové Jehovovi nechodí do katedrály, aby tam dělali výtržnosti, a tak by to kněz neměl dělat ani tady.‘

Poselství svobody se dostává na severovýchodní pobřeží

Časem byla věnována větší pozornost těm částem ostrova, které byly daleko od hlavního města. Západní pobřeží Martiniku omývá Karibské moře a jeho východní pobřeží Atlantský oceán. Z toho důvodu na východní pobřeží narážejí pasáty, které působí silné lijáky a velkou vlhkost. V dobře zavlažovaných kopcích a náhorních rovinách tohoto území roste všechno možné — cukrová třtina, zelenina, banány a jiné ovoce. Velké vesnice, jež většinou leží u pobřeží, jsou závislé také na rybolovu.

Je to také území, jehož dějiny vyprávějí o obchodu s otroky a o osvobození otroků. Toto období dějin připomínají jména určitých míst ve vesnici Le Lorrain, například Fond-Gens-Libre (Údolí svobodného lidu) a Fond-Massacre (Údolí krveprolití). Otroctví bylo sice zrušeno, ale když  svědkové Jehovovi přinesli poselství o Božím Království do tohoto území, zjistili, že tamější lidé stále potřebují osvobození. Lidé potřebovali osvobození od falešného náboženství a pověr a toho je možné dosáhnout jedině na základě přijetí biblické pravdy.

Rozbila modly a vyhodila je na ulici

První zájezd do Basse Pointe na severním pobřeží, 50 kilometrů od Fort-de-France, misionáři podnikli 1. listopadu 1954. Cesta do této rybářské a zemědělské vesnice byla velmi srázná. Byla ve špatném stavu, hlavně následkem období dešťů, a na určitých místech misionáři museli slézt ze svých malých motorových kol a tlačit je.

Doufali, že v té vesnici navštíví ředitelku školy. Předtím žila ve Francii, kde byla v kontaktu se svědky Jehovovými a pravidelně odebírala Probuďte se!, ale teď jí pravidelný odběr skončil. Návštěva byla velmi užitečná. Paní ředitelka vyprávěla, že i když byla katechetkou, přestala chodit do kostela, protože kněz se vyjadřoval neuctivě o manželství. Projevila zájem o to, co Bible říká o duši a o věčném životě v pozemském ráji. Krátce nato se vrátila do Francie, tam zasvětila svůj život Jehovovi a byla pokřtěna.

Na Martiniku byla považována za společensky významnou osobu a byla známá jako zbožná katolička. Tak si představte, jaký to vyvolalo rozruch, když po návratu na Martinik rozbila všechny své modly — velké i malé — a střepy vyhodila před dům, aby je odklidili popeláři. (Srovnej 5. Mojžíšovu 9:16, 21.) Kněze to tak rozzuřilo, že si připravil a několikrát přednesl zanícené kázání, v němž ostře kritizoval chování této bývalé katoličky. Všichni proto mluvili o tom, čemu říkali náboženství paní Cressanové. Gabrielle Cressanová, které je nyní 88 let, patří ke svědkům Jehovovým již 42 let a horlivě se snaží plnit své nejvroucnější  přání: „Kéž každým úderem svého srdce přináším chválu Jehovovi.“

Jiná katolička, sousedka sestry Cressanové, slyšela kněze, jak ostře o sestře mluví na veřejnosti, a tak se rozhodla zeptat se sestry, o co se vlastně jedná. Tato žena byla Leónie Ducteilová, matka jedenácti dětí a manželka místního listonoše. Dospěla k přesvědčení, že to, co se dozvěděla od sestry Cressanové, je skutečně pravda, a začala společně se svými dětmi studovat Bibli. Během dalších let Leónie Ducteilová a také devět z jejích dětí zasvětily svůj život Jehovovi a staly se pokřtěnými svědky. O mnoho let později se jedna z jejích dcer, Edgard, provdala za Gérarda Triviniho, který se později stal jedním z členů výboru odbočky.

Deset let před tím, než Leónie Ducteilová poznala pravdu s pomocí sestry Cressanové, jedna z jejich sousedek, Georgette Josepheová, slyšela v jedné písni, která se zpívala  při obřadu v adventistické církvi, jméno Jehova. Toto jméno vzbudilo její pozornost, a najednou jí vypráví jedna sousedka, paní Ducteilová, že jí nějaká paní právě vysvětluje Jehovovo Slovo. Georgette se ihned chtěla dozvědět víc. A tak se ona, jejích osm dětí a později i její manžel stali svědky Jehovovými.

Těchto několik rodin vytvořilo jádro pravých ctitelů na severním pobřeží Martiniku, na straně obrácené k Atlantiku. Z Basse Pointe byla semena pravdy v dalších letech rozsévána do měst a vesnic na pobřeží Atlantiku. Tato semena vyrostla a vykvetla v Le Lorrainu, v Marigotu, v Sainte Marie, v Trinité a v Le Robertu a také v Ajoupa Bouillonu, ve Vert Pré a v Gros Morne ve vnitrozemí ostrova.

K šíření pravdy na východním pobřeží přispěly také horlivé průkopnice. Do Sainte Marie se v roce 1965 přistěhovala vdova Osman Léandrová, která dala svůj byt k dispozici pro shromáždění. Zvláštní průkopnice z Guadeloupu, Arcade Bellevueová a Maryse Mansuélová, přijely v prosinci 1967 do Le Roberta a zůstaly tam navzdory odporu, který vyvolal místní katolický kněz. Aline Adélaïdová a Jacqueline Popincourtová začaly v roce 1970 vydávat svědectví v Le Lorrainu, kde se Aline na základě Písma podařilo pomoci bývalé kouzelnici dosáhnout osvobození od démonů. Za tři roky se k těmto průkopnicím připojily tři další: Michèle a Jeanne Ursuletovy a Josette Mérinová. Tyto tři průkopnice opustily povolání učitelek v Le Lorrainu a místo vyučování ve škole se zapojily do důležitější vzdělávací činnosti, do vyučování pravdy, která vede k věčnému životu.

Proč kněz chtěl knihu Pravda?

Jeanne Ursuletová vypráví: „V roce 1974 nám Společnost poslala dopis od nějakého muže, který žil v Le Lorrainu. Ten muž projevil velký zájem o literaturu svědků  Jehovových a hlavně chtěl získat knihu Pravda, která vede k věčnému životu, kterou u někoho viděl. Příští den dopoledne jsme se vydaly toho muže hledat. Jeho jméno jsme neznaly, a tak jsme se zeptaly listonoše, kdo to je. Byly jsme velmi překvapeny, když jsme zjistily, že ten dopis poslal Společnosti farář.

V úvahách, jaké přivítání nás asi čeká, jsme se vydaly na faru. Ten muž se nám představil a chladně řekl, že s námi nechce mluvit, že má zájem pouze o literaturu. Byly jsme v rozpacích. Za nějakou dobu po této návštěvě nám však lidé v té obci často říkali, že kněz jim určité věci vysvětloval stejně jako my. Dospěly jsme tedy k závěru, že naši literaturu nepochybně používá při přípravě svých kázání.“

Hledala Boha a skutečně ho našla

Základy pozdějšího sboru v Trinité začali v roce 1967 budovat čtyři další zvláštní průkopníci: Octave Thélise, jeho manželka Alvina a manželé Elie a Lucette Régaladovi. Den po příjezdu se Elie Régalade vydal do kazatelské služby. Kde začal kázat? Bez povšimnutí přešel kolem domů po levé i po pravé straně, šel přímo ke dveřím paní Moutoussamyové a zaklepal na ně. Nikdy předtím se s ní nesetkal ani mu nikdo nesdělil její jméno. Ať však nám svůj příběh vypráví ona sama:

„Od dětství jsem velmi lnula ke svému katolickému náboženství. Mnoho let jsem pracovala ve středisku pečovatelské služby, které řídili kněží. Ale zklamalo mě pokrytectví v církvi. Má oddanost církvi byla den ode dne slabší. Když přišla doba, aby se moji dva nejstarší chlapci přihlásili na hodiny katolického náboženství, byla jsem rozpolcená, protože z jedné strany na mě naléhali manželovi katoličtí příbuzní, z druhé strany vyvíjel odpor manžel komunista, a navíc na mě působila má sestra adventistka. Nevěděla  jsem, co mám dělat. V noci jsem se mnoho hodin modlila k Bohu, aby mi pomohl nalézt řešení. Příští den dopoledne u mě zaklepal bratr Régalade, který se představil jako svědek Jehovův. Přišel přímo k mému domu. Byla jsem první osoba, s níž v Trinité mluvil.“

Lisette Moutoussamyová i její manžel, bývalý komunista, byli za osm měsíců pokřtěni. Dnes, po více než 30 letech, dále slouží Jehovovi i s celou svou rodinou. Tři z jejich synů slouží jako sboroví starší. Přesně tak, jak říká Bible, jestliže lidé upřímně hledají Boha, opravdu ho najdou. (Sk. 17:26, 27)

Ukázalo se, že obvod je velmi úrodný, a vznikaly tam sbory. V Trinité byl založen jeden sbor a z něho vzniklo šest dalších — dva v Le Robertu, jeden v Sainte Marie, jeden v Gros Morne, jeden ve Vert Pré a další v Trinité. Všechny tyto sbory dále rostou a přinášejí Jehovovi čest.

 Duchovní pokračují v útoku

Duchovní měli na obyvatelstvo, které dříve udržovali v nevědomosti, stále menší vliv a to všude na Martiniku vyvolávalo jejich hněv. V roce 1956 dal jeden farář najevo svůj vztek, když se setkal se dvěma dívkami, které byly na návštěvě u příbuzných jednoho zesnulého souseda v Basse Pointe. Věděl, že dívky studují Bibli se svědky Jehovovými, a tak je veřejně označil za odpadlice a hrozil jim pekelným ohněm, protože přestaly chodit na mši. Když mu jedna z dívek dost rozhodně odpověděla, plnou silou ji uhodil a rozpálený hněvem skočil do svého džípu a odjel.

V Le Robertu, kam v roce 1967 přijely dvě průkopnice, kněz svým farníkům zakázal průkopnicím otvírat. Jednou je v šíleném vzteku téměř srazil svým autem. Po celé farnosti se množily letáky s ostrými a zlostnými výhrůžkami a kněží z kazatelen pronášeli jedovaté kletby proti těm, koho popisovali jako ‚Satanovy agenty, kteří přišli narušovat pokoj římských katolíků‘.

K tomuto útoku se připojily i jiné náboženské denominace. Evangelická náboženství nás lživě obviňovala hlavně z toho, že nevěříme v Ježíše Krista. Adventisté nás odsuzovali za to, že nezachováváme Sabat, zatímco většina z nich ho zachovávala jen slovy. Určitou dobu se bratři nechávali zatáhnout do nekonečných debat s pastory těchto církví. Takové debaty mnohdy končily pozdě v noci a byly zbytečné. S pomocí věrného a rozvážného otroka jsme se postupně učili využívat čas k tomu, abychom vyhledávali lidi podobné ovcím, pro které je skutečně příjemné naslouchat hlasu znamenitého Pastýře.

Tyto debaty však přece jen otevřely oči několika lidem podobným ovcím. Jedním z nich byl například Jules Nubul ve Fort-de-France. Povšiml si, že pastor pouze předstírá, že cituje  Bibli, ale ve snaze podpořit nauku, že křesťané musí zachovávat Sabat, si ve skutečnosti celé pasáže vymýšlel. (Srovnej Římanům 10:4; Kolosanům 2:13–16.) Nyní je bratr Nubul starším ve sboru svědků Jehovových. Gertrude Buvalová z Trinité patřila k adventistům sedmého dne a byla svědkem nečestného jednání pastora své církve při debatě s Octavem Thélisem, který sloužil jako zvláštní průkopník společně se svou manželkou Alvinou. I po mnoha letech a navzdory pokročilému věku a špatnému zdravotnímu stavu zůstává sestra Buvalová stále věrně oddaná Jehovově organizaci.

Budou naslouchat i lidé na úpatí sopky?

Města Saint Pierre, Le Prêcheur, Le Carbet a Le Morne Rouge v severozápadní části Martiniku leží v bezprostřední blízkosti hory Pelée, která je smutně proslulá tím, že v roce 1902 zničila město Saint Pierre i jeho 30 000 obyvatel.

V souvislosti s erupcí, k níž došlo 8. května 1902, si lidé hlavně pamatují, že obyvatelé Saint Pierre přehlíželi výstrahy a odmítali uprchnout. Sopka asi měsíc chrlila dým, popel a kusy kamenů. Město Saint Pierre bylo pokryto popelem. Pětadvacet lidí zahynulo pod přívalem bahna. Lidé se báli, ale pořád neutíkali. Částečně na základě své víry v osud, částečně proto, že k tomu, aby zůstali, je vyzývali jejich vůdci, dokonce i duchovní. Stejné činitele ovlivňují reakci mnoha lidí na výstrahu před blížícím se bázeň vzbuzujícím Jehovovým dnem. (Joel 2:31, 32)

Mnozí z obyvatel Martiniku jsou fatalisté, a když se dostanou do těžkostí, krčí rameny a říkají: „To je Boží vůle.“ Často se jim snažíme pomoci, aby o této záležitosti uvažovali, a tak s nimi rozebíráme, co se dělo v době výbuchu sopky Pelée. Ptáme se jich: „Jestliže takové události jsou podle  ‚Boží vůle‘, proč potom jediný, kdo tuto katastrofu přežil, byl nenapravitelný trestanec, který byl uvězněn v samovazbě v podzemní vězeňské kobce, zatímco všichni ‚dobří křesťané‘ zahynuli a kostely i sochy jejich ‚svatých‘ byly zničeny?“

Začátkem šedesátých let začali zvěstovatelé z Fort-de-France poměrně pravidelně cestovat do obcí ležících v sousedství sopky, aby tam přinesli poselství o Království. Tamější lidé však byli silně pod vlivem strachu. Dělalo jim starosti: „Co tomu řeknou lidé?“ Ze strachu z opovržení od sousedů nikdo nechtěl být považován za svědka Jehovova. V roce 1962 se do Le Morne Rouge, přesně na severovýchod od Saint Pierre, přistěhovala rodina Charpentierova z Francie. Madeleine Charpentierová byla zvláštní průkopnicí. Mnoho let na tomto území společně s manželem René zasévali semena pravdy o Království.

V severní části Martiniku má však církev dosud silný vliv. Některé velké plantáže tam spravují bohatí velkostatkáři, kteří jsou potomky prvních osadníků a mají důvěrné vztahy s katolickým duchovenstvem. Na celém Martiniku se ti z místních bělochů, kteří přijali pravdu, dají spočítat na prstech jedné ruky.

Osvobozeni od strachu z člověka

Většina obyvatel Martiniku sice odmítala připojit se ke svědkům Jehovovým, ale v polovině šedesátých let začala láska k Jehovovi a jeho Slovu hluboce ovlivňovat manžele Yolanda a Bernadette Hortanceovi. S jakými zkouškami víry se setkali? Vyprávějí: „Protože jsme byli první, kdo přijal to ‚nové náboženství‘, ocitli jsme se na okraji společnosti. Procházeli jsme obdobím těžkých zkoušek. Během jednoho roku nám při nehodě zahynuly dvě děti, a kvůli tomu  lidé říkali, že nás Bůh potrestal, protože jsme opustili katolické náboženství. Ale to, co jsme se již dozvěděli o Jehovovi, nám pomáhalo, abychom zůstali pevní.“

Po tom všem pod vlivem kněze Yolandovi vyhrožoval jeho zaměstnavatel, béké (místní běloch), že mu dá výpověď, jestliže se nevrátí do církve. Yoland však zůstal pevný, a protože byl svědomitý pracovník, jeho zaměstnavatel své hrozby nesplnil. Bratr a sestra Hortanceovi sice prožili ještě další těžké chvíle, přesto však jsou nadále věrně oddanými Jehovovými služebníky.

V roce 1968 se do Le Morne Rouge přestěhovala rodina Palvairových z Fort-de-France. Postupně se k pravému uctívání připojovali další lidé. Dnes je v Le Morne Rouge sbor, s nímž je spojeno 60 zvěstovatelů.

Další pomoc na místech v dohledu sopky

Od roku 1972 se odvážně snažily pomáhat lidem v Saint Pierre, v Le Carbet a v Le Prêcheur dvě zvláštní průkopnice Anne-Marie Birbová a Arlette Girondinová. I když přinášely poselství pokoje, přesto po nich lidé někdy házeli kamení a tloukli je košťaty. Mnoho žen, které na tomto území přijaly pravdu, prožilo krutý odpor svého manžela, ale na základě dobrého chování svých manželek většina těchto manželů začala být poznenáhlu shovívavější. (1. Petra 3:1, 2)

Příkladem vytrvalosti byl postarší bratr Jules Martinon, který sloužil v Saint Pierre více než 20 let. V šedesátých a v sedmdesátých letech se shromáždění konala v prostorách, které byly těžko přijatelné. Avšak takoví oddaní bratři, jako například John Chavigny a později i členové rodin Lemoineových a Papayaových, pomohli v Saint Pierre vybudovat vynikající sbor. Krásný sál Království, do něhož se vejde 200 osob, je důkazem toho, že svědkové Jehovovi jsou tady na úpatí sopky pevně zakotveni.

 Noc na mangovníku

Do Le Lamentinu se poselství o Království dostalo již v roce 1955, ale lidé, kteří se tam snažili uctívat Jehovu Boha, se nadále potýkali s velmi těžkými zkouškami. Nebylo to vždy jen kvůli duchovenstvu. Muži na Martiniku jsou většinou hrdí na svou mužnost a mnozí z nich se ke svým manželkám chovají velmi pánovitě. Jestliže některá žena chtěla uctívat Jehovu, mnohdy musela od svého manžela snášet projevy surovosti.

Jedna naše sestra z Le Lamentinu vypráví: „Když se v roce 1972 do mé domácnosti dostalo poselství o Království, byla to odpověď na všechno, po čem jsem toužila. Ale manžel mi zakázal studovat. Přesto jsem však tajně studovala dál. Když to zjistil, spálil mi Bibli i studijní knihu a zbil mě. Rozhodl, že se přestěhujeme, protože doufal, že tím můj zájem o Bibli skončí.

Když jsem začala chodit na shromáždění, obvykle zamkl, abych se nedostala domů. Mnohdy jsem musela spát  pod verandou. Potom zničil všechno, co mi mohlo posloužit jako úkryt, dokonce i kurník. Často mě bil a mnohokrát jsem musela odejít z domova bez jídla. Jednou mě uprostřed noci honil s mačetou. Abych mu utekla, musela jsem co nejrychleji proběhnout křovím a vyšplhat na mangovník. Utekla jsem, ale jen proto, že mu přestala svítit baterka. Hodiny mě hledal a chodil těsně kolem místa, kde jsem se schoulená na stromě skrývala a modlila se. Strávila jsem na mangovníku celou noc.“ Přesto byla v roce 1977 pokřtěna. Později se na stranu Jehovy postavila i její dcera.

Osvobození od pověr a Quimbois

Když lidé studují Bibli se svědky Jehovovými a uplatňují vše, co se dozvídají, prožívají různé druhy osvobození. Mnohé názory a zvyky obyvatel Martiniku pocházejí z rituálů a pověr přivezených z Afriky, které byly později zasazeny do živné půdy římskokatolické církve. Ti, kdo se před lety stali svědky Jehovovými, dosud vzpomínají na pověry, od nichž byli osvobozeni.

Vzpomínají na to, že na Velký pátek se od každého očekávalo, že ještě než začne dělat cokoli jiného, políbí kříž. V ten den bylo na památku Krista přísně zakázáno používat při práci hřebíky a kladivo. Také bylo zakázáno zabořit do země rýč nebo vidle, protože podle toho, co se učili, „zem bude krvácet“. Vyzvánění zvonů, které se příští den, v sobotu dopoledne, ozývalo z katolického kostela, bylo chápáno jako příslib požehnání pro každého člověka. Očekávalo se, že po zaznění zvonů se lidé ke svému užitku ponoří do vody — do řeky nebo do moře. Své nemocné děti museli vykoupat a dětmi postiženými křivicí zatřást, aby tak zajistili, že i jim to přinese užitek.

Jiní svědkové vzpomínají, že když někdo zemřel, bylo zvykem zúčastnit se „smutečního plesu“. To byla velmi  rušná noční hlídka u zesnulého s bubnováním, tancem a zpěvem a také s vyprávěním kreolských pohádek. Lidé věřili, že tím zabrání, aby duše zemřelého zůstala v domě nebo tam bloudila.

Lidé sice málokdy četli Bibli, ale mnozí ji považovali za posvátnou věc. Nechávali ji v domě ležet otevřenou na místě určitého žalmu a na ni položili nůžky. Tímto způsobem, jak se předpokládalo, byl dům chráněn před zlými duchy.

Není možné zapomenout ani na nápoje namíchané šamany. Quimbois je kreolské slovo, které podle názoru některých lidí pochází z francouzského výrazu „Tiens, bois!“ („Na, vypij to!“). To je narážka na to, že šamani často dávají svým klientům vypít kouzelné nápoje. Tyto nápoje sice v sobě mají pramalou kouzelnou moc, ale mnozí šamani díky nim bohatnou. Přijetí pravého uctívání znamenalo osvobození od takových pověr.

Pozornost věnovaná jihu ostrova

Kolem jižního výběžku ostrova jsou rozmístěny přímořské vesnice Le Marin, Sainte Anne a Le Vauclin a kousek směrem do vnitrozemí leží Rivière Pilote. Právě tato místa jsou příčinou toho, že návštěvníci považují Martinik za ostrov, kde jsou jen pláže pokryté bílým pískem a azurové moře s korály. I na těchto místech se našli lidé, kteří chválí Jehovu.

Nejprve se kázalo v Rivière Pilote. Jak k tomu došlo? Doktorka Maguy Prudentová právě ukončila studium medicíny ve Francii. Předtím než se vrátila na Martinik, s ní svědkové Jehovovi mluvili o Božím láskyplném záměru s lidstvem. Po příjezdu na Martinik tedy navázala spojení se svědky a Sara Nollová s ní vedla biblické studium. V roce 1959 byla pokřtěna. Při své lékařské praxi sestra Prudentová přicházela do styku s velmi mnoha lidmi, i s lidmi z okolních  vesnic, a mluvila s nimi o pravdě, kterou poznala z Božího slova.

Do této oblasti přicházeli vydávat svědectví také zvěstovatelé z Fort-de-France. V té době jen málokdo ze svědků měl osobní automobil, a tak zvěstovatelé jezdili pronajatým „plechovým barelem“ (malým autobusem), kterému se tak říkalo proto, že tvarem připomínal barel na naftu. Své celodenní výpravy zvěstovatelé zahajovali tím, že vydávali svědectví lidem ve vesnici, a potom šli k lidem, kteří bydleli na strmých svazích kopců. Denní činnost ukončili studiem Strážné věže ve stínu mangovníku.

Později byli do tohoto obvodu posláni zvláštní průkopníci. Mezi nimi byla sedmdesátiletá Marie Démasová z metropolitní Francie. Svou odvahou a smyslem pro humor dávala vynikající příklad mladším průkopníkům. V roce 1963 přišly několika tamějším zvěstovatelům pomáhat zvláštní průkopnice Séphora Martinonová a Georgette Charlesová. V sousedních vesnicích Le Vauclin, Le Marin a Sainte Anne však zvláštní průkopníci začali sklízet nějaké plody své usilovné práce teprve až v sedmdesátých letech, a to po mnoha letech zasévání a obdělávání. V Le Vauclin k těmto průkopníkům patřili Stéphanie Victorová a manželé Monique a Eugènie Coutinardovi. Eugènie, která prodělala rozsáhlou operaci a po ní zůstala tělesně postižena, projevila pozoruhodnou odvahu. Chodila o berlích a mluvila s velkými obtížemi, a přesto dále sloužila jako pravidelná průkopnice.

V roce 1966 byly dvě zvláštní průkopnice — Anne-Marie Birbová a Arlette Girondinová — poslány do Rivière Pilote, kde za dva roky vznikl sbor. Dvě další průkopnice — Hélène Pérasieová a Thérèse Padraová — byly v roce 1970 poslány do Le Marin. Do roku 1975 musela hrstka bratrů  a sester z obcí v této oblasti chodit na shromáždění až do Rivière Pilote. Jehova této práci žehnal, a proto v roce 1979 vznikl sbor v Le Marin, v roce 1984 v Le Vauclin, v roce 1993 v Sainte Luce a v roce 1997 v Sainte Anne. Ve všech těchto vesnicích se dnes bratři scházejí v překrásném sále Království a duchovní potřeby lidí v těchto územích uspokojují dobře prospívající sbory.

Vhodné prostory pro velké sjezdy

Brzy bylo nutné sehnat vhodnější místo pro krajské a oblastní sjezdy. Jediné tehdy dostupné velké sály byly taneční sály, kterým se říkalo paillotes (slaměné chýše), protože byly obloženy spletenými větvemi kokosových palem. Pamětníci vzpomínají na taneční sály v Kerlys a v Serge Rouch, kde se mnoho let konaly naše oblastní sjezdy. Tento druh sálu však časem přestal vyhovovat.

Naši bratři sestrojili mobilní ocelovou konstrukci a díky tomu bylo možné pořádat sjezdy v kterékoli části Martiniku. Každá vesnice má své fotbalové hřiště. A tak jsme mnoho let v době krajského sjezdu stavěli náš snadno přemístitelný sjezdový sál na různých hřištích po celém ostrově. Tím se vydalo opravdu vynikající svědectví! A jak povzbuzující to bylo pro svědky, v jejichž vesnicích byly sjezdy uspořádány!

Oblastní sjezdy jsme mívali ve venkovním sportovním areálu na stadionu Louise Achilleho ve Fort-de-France. Dosud vzpomínáme na mezinárodní sjezd „Vítězná víra“ v roce 1978, kdy jsme měli tu čest, že hlavním řečníkem byl člen vedoucího sboru John C. Booth. V jednom ze svých proslovů bratr Booth prohlásil: „Nemáme vůbec žádný důvod ztrácet důvěru v Jehovovu organizaci,“ a dodal, „naše nepohnutelná víra bude odměněna, až budeme vítězně jásat. Jehova své věrně oddané služebníky nikdy nezklame.“  Všech 2 886 návštěvníků sjezdu bylo tímto programem velmi povzbuzeno.

Biblické dramatizace vzbuzují pozornost

První biblická dramatizace, která byla předvedena v roce 1966, zanechala trvalý dojem. V té době nebyly k dispozici kazetové magnetofony, na kterých by se přehrávaly pásky s nahrávkou dramatizace. Účinkující se museli naučit svou úlohu nazpaměť a museli na pódiu mluvit. Dramatizace o Jeremjášovi tehdy trvala skoro dvě hodiny. Museli jsme rozmístit mnoho stojanů s mikrofony, abychom časově sladili pohyby a hlasový projev jednotlivých postav. Kromě toho bylo tehdy na Martiniku dost málo svědků, a tak někteří museli hrát různé úlohy a mezi výstupy se museli převlékat do jiných kostýmů podle toho, jakou postavu měli představovat. Co to bylo práce! Ale účastníci sjezdů byli nesmírně nadšeni.

V dramatizaci byly i zvukové efekty. Jeden bratr za scénou bušil do kusu vlnitého plechu a tak napodoboval hřmění. Zatímco světla v sále zhasla, jiný bratr z místa nad pódiem pomocí fotografického blesku napodoboval blýskání. Na ostrově se zprávy šíří rychle. Když se o těchto našich biblických dramatizacích dozvěděla veřejnost, televizní stanice vyslala své zástupce, aby natočili naše zkoušky. Vysíláním záběrů ze zkoušek udělali sjezdům vynikající propagaci.

Strhávání, ale také stavění

Pravda z Jehovova slova na Martiniku nepochybně strhla mnoho bašt lží a pověr. Jehovovi pomazaní služebníci jsou pověřeni Bohem, aby ‚vykořeňovali a bořili a ničili a strhávali‘ a také aby ‚stavěli a sázeli‘ stejně jako prorok Jeremjáš. (Jer. 1:10) A tak svědkové Jehovovi nejen odhalují, co Boží slovo odsuzuje, ale používají toto Slovo také k tomu, aby  pomáhali pokorným lidem „obléci novou osobnost, jež byla stvořena podle Boží vůle v pravé spravedlnosti a věrné oddanosti“. (Ef. 4:24)

Jak vzrůstal počet lidí, kteří na Boží slovo vděčně reagovali, bylo potřeba provádět také jinou stavební činnost. Počet svědků Jehovových na Martiniku vzrostl z 1 000 v roce 1975 na 1 500 v roce 1984 a potom v roce 1986 na 2 000. Na sborových shromážděních byla mnohdy dvojnásobná účast oproti počtu zvěstovatelů, a ještě mnohem větší na výroční Památné slavnosti. K tomu, aby bylo dost prostoru pro všechny návštěvníky shromáždění, bylo nutné opatřit další sály Království. Bylo postaveno dvacet sálů a v každém z nich bylo 250 až 300 míst k sezení. Také kancelář odbočky nutně potřebovala vhodné prostory.

Důležitý krok

Po letech vytrvalého hledání bratři našli pozemek na jednom z kopců, odkud je výhled na střed města Fort-de-France a také na nádherný záliv. To byl pro Martinik začátek neobyčejného zážitku.

Mezi místními bratry bylo velmi málo kvalifikovaných pracovníků, kteří by mohli být celodobě k dispozici. Vedoucí sbor tedy schválil opatření, aby se stavbou mohli pomáhat kvalifikovaní bratři ze zámoří. První z nich, který přijel v únoru 1982, byl architekt Robert Weinzaepflen z Francie. O několik dní později z Kanady přijel Sylvain Théberge, který měl být stavbyvedoucím. Pracovní skupina byla kompletní za několik týdnů, když přijelo asi 20 dalších bratrů a sester z Kanady a několik dobrovolných pracovníků z Martiniku. Místní bratři podporovali tento stavební projekt nejen tím, že pilně pracovali, ale také podle svých možností dávali štědré dary, a někteří dokonce přinášeli své zlaté šperky. V souvislosti s tímto stavebním projektem bratři  projevovali horlivost, jednotu a lásku, a tak bylo vydáno výborné svědectví.

Nemohlo celé toto úsilí, jež bylo v té době na Martiniku zaměřeno na stavbu, odvrátit pozornost od veřejného oznamování dobré zprávy? Naopak, kazatelská činnost pozoruhodně vzrostla. V březnu 1982 se tam aktivně podílelo na kazatelské službě 1 267 zvěstovatelů, 19 z nich sloužilo jako pravidelní průkopníci a dalších 190 jako pomocní průkopníci. V roce 1984, když se stavba blížila k závěru, počet zvěstovatelů vystoupil na 1 635 a v dubnu sloužilo 491 pomocných průkopníků. To dokazovalo, že Jehova našim snahám žehná.

Postup vpřed však neskončil. Při programu k zasvěcení, které se konalo 22. srpna 1984, člen vedoucího sboru John  Barr promluvil na námět „Postupujme vpřed s Jehovovou organizací“. Novou čtyřpodlažní budovu kanceláře odbočky a domova betel popsal jako „vynikající nástroj, s nímž se dá dobře zvládnout vzrůst a lépe sloužit Jehovovým ovcím“. Program vyslechli posluchači z mnoha zemí, mezi nimiž byli čtyři misionáři, kteří byli téměř před 34 lety z Martiniku vypovězeni a kteří se radovali z viditelného důkazu, že Jehova svým služebníkům na tomto malém ostrově v Karibském moři opravdu žehná.

Cenná pomoc od duchovně zaměřených mužů

Pomoc samozřejmě nebyla poskytována jenom při stavbách. Týkala se také láskyplného dozoru. Kazatelská činnost na Martiniku byla mnoho let, až do roku 1977, prováděna pod dohledem odbočky na Guadeloupu. V této době byli z tohoto sesterského ostrova na Martinik posíláni cestující dozorci, duchovní pastýři. Pamětníci vzpomínají na Pierre Jahnkeho a Nicolase Brisarta. Potom, od roku 1963, sbory pravidelně navštěvoval Armand Faustini.

Po nich přišli další cestující dozorci, kteří měli rozdílné vystupování i vlastnosti, a také přispěli k duchovnímu povzbuzení sborů. Mnoho let tuto službu vykonával Xavier Noll. Tímto způsobem sloužil i Jean-Pierre Wiecek se svou manželkou Jeanine. Sbory na Martiniku i ve Francouzské Guayaně, na kterou v té době dohlížela odbočka na Martiniku, navštěvoval také David Moreau se svou manželkou Marylène. Když byla vytvořena odbočka ve Francouzské Guayaně, koordinátorem výboru této odbočky byl jmenován bratr Moreau, který byl vyškolen v odbočce na Martiniku. Když Claude Lavigne a jeho manželka Rose Marie sloužili jako misionáři v Kourou ve Francouzské Guayaně, právě v té době byl bratr Lavigne jmenován do krajské služby na Martiniku, a nyní manželé Lavigneovi slouží jako misionáři  v Guinejské republice. Krajskou službu na Martiniku vykonávali kratší dobu i jiní bratři, ale na všechny z nich tam rádi vzpomínají, protože pilně pracovali v duchu věrné oddanosti. Výbornými společnicemi ženatých cestujících dozorců byly jejich manželky, které byly také dobrým příkladem pro sestry ve sborech. Sbory ve dvou krajích, kde v každém sboru je průměrně asi pět starších a sedm služebních pomocníků, v současné době navštěvují Alain Castelneau a Moïse Bellay v doprovodu svých manželek.

Martinik je sice jen malý ostrov, ale láskyplný dohled zdejším Jehovovým služebníkům poskytovali i členové vedoucího sboru. Přijeli tam Ewart C. Chitty, Daniel Sydlik, Karl Klein, William K. Jackson, Lloyd Barry a Milton Henschel a také jiní zónoví dozorci. Dvanáct bratrů a sester, kteří žijí a pracují v domově betel, i ostatní svědkové Jehovovi na Martiniku si těchto návštěv velmi váží.

‚Jehova vidí pokorné‘

Žalmista David napsal: „Jehova je vysoko, a přece vidí pokorného.“ (Žalm 138:6) A učedník Jakub k tomu dodal, že Bůh „pokorným dává nezaslouženou laskavost“. (Jak. 4:6) Mnoho dokladů o tom je na Martiniku vidět mezi lidmi, které Jehova k sobě přitáhl.

Takovou nezaslouženou laskavost zažili Christian Bellay a jeho manželka Laurette, kteří tehdy žili ve Fort-de-France. Byli zmateni tím, že na Martiniku jsou různá náboženství. Které z nich Bůh schvaluje? Christian Bellay se domníval, že našel klíč k odpovědi na tuto otázku, když si přečetl Zjevení 22:18, 19. Které náboženství si k Božímu slovu nic nepřidává ani z něj nic neodnímá? Po prozkoumání faktů byl přesvědčen, že jsou to svědkové Jehovovi. Také si uvědomil, že stejné pravidlo musí uplatňovat ve svém osobním životě — nic si k Božímu slovu nepřidávat ani z něj nic  neodnímat, nic z něho nepřehlížet ani nezavrhovat. Do té doby žil s Laurette ve společné domácnosti bez zákonného manželství, ale v roce 1956 svůj vztah legalizoval. Při této příležitosti byl přednesen svatební proslov a byl to první svatební proslov, který na Martiniku přednesl svědek Jehovův. Následující rok byli pokřtěni v řece Madame ve Fort-de-France. Pravdu přijali také Christianův bratr Leon, jeho otec a matka i Laurettin bratr Alexandre. Jeden syn Christiana a Laurette, Moïse Bellay, nyní slouží jako krajský dozorce. Tato rodina opravdu zažila hojnost Jehovovy nezasloužené laskavosti!

Laskavému člověku možná otevřou cestu k požehnání i jednoduché projevy laskavosti k Jehovovým služebníkům. (Mat. 10:42) To byl případ Ernesta Lassuse, který měl klenotnickou dílnu ve Fort-de-France. Pravidelně si bral časopis Probuďte se!, ne proto, že by o něj měl osobní zájem, ale spíše jen jako projev laskavosti. Bratr, který mu nosil časopisy, mu jednou vysvětlil, že jedině Ježíš Kristus, Kníže pokoje, dokáže zajistit, aby na zemi zavládla spravedlnost. Právě to si Ernest Lassus přál. Souhlasil, aby ho bratr navštívil doma. Bylo zahájeno biblické studium. Ernest říká: „Nyní mám všechno, co jsem si mohl přát. Většina mých dětí je v pravdě; jedna dcera slouží jako průkopnice, syn, který je průkopníkem, je také sborovým starším a starší syn je členem rodiny betel na Martiniku.“

Rozhodli se sloužit Jehovovi

Je povzbudivé vidět, jak se velmi mladí lidé obracejí k Jehovovi a dávají najevo svou vděčnost za jeho láskyplné vedení. Mnozí z nich byli zmateni, protože ve světě chybí dobré vedení. Boží slovo jim však pomáhá poznat skutečný smysl života. (Kaz. 12:13) Jak poznávají, co je obsaženo v Bibli, začínají chápat, že opravdový užitek vyplývá z uplatňování  rady zaznamenané v Izajášovi 30:21: „Tvé vlastní uši uslyší za tebou slovo, jež říká: ‚To je ta cesta. Choďte po ní.‘“

Jedna taková dívenka, desetiletá Claudia, kladla řadu otázek sestře, která navštěvovala její rodinu. Claudii onemocněl otec, a proto se s její matkou studovalo nepravidelně, ale Claudia ve studiu pokračovala a uplatňovala biblické rady, které se dozvěděla. Spálila svůj katechismus a misál a zničila své náboženské sošky a obrázky. Po otcově smrti odmítla nosit černé smuteční šaty a vydala svědectví těm, kdo se chtěli modlit za jeho duši. Projevovala stejné smýšlení jako dívka, která sloužila u Naamanovy manželky, a povzbuzovala svou matku, aby chodila na shromáždění. (2. Král. 5:2–4) V sále Království se Claudia přihlásila do školy teokratické služby. Brzy se účastnila kazatelské služby a v roce 1985, ve dvanácti letech, byla společně se svou matkou pokřtěna. Matka ochotně uznala, že její dcerka značně přispěla i k jejímu duchovnímu pokroku.

Někteří mladí lidé směle využívají příležitosti k vydání svědectví ve škole. Učitelka francouzštiny v Le François dala svým studentům za úkol vyhledat informace o různých církvích, které působí na Martiniku. Tehdy osmnáctiletá Roselaine a její spolužačka měly možnost vydat pěkné svědectví na základě knihy Lidstvo hledá Boha. Studentům i učitelce daly asi dvacet těchto knih.

Náměty, které jsou rozebírány ve školách, jsou považovány za značně ožehavé, ale mladí svědkové na Martiniku se k nim otevřeně vyjadřují, aby vysvětlili důležité zásady z Jehovova slova. Mary-Suzon Monginyová vypráví o svém zážitku: „Jednou, když jsme probírali problémy spojené s přelidněním, se učitel zmínil o moderních metodách antikoncepce. Někdo nadhodil otázku potratu a ihned se rozpoutala vášnivá debata. Požádala jsem učitele, aby mi příští den dovolil předložit nějaké informace, které vyjadřují  můj názor na tento námět. Souhlasil s tím, a tak jsem skoro dvě hodiny vedla rozhovor s celou třídou.“ Informace byly čerpány z francouzského vydání časopisu Probuďte se! z 22. srpna 1980, kde byl uveřejněn také „Deník nenarozeného dítěte“. Na základě tohoto rozhovoru se postoj žáků této třídy ke svědkům Jehovovým zlepšil.

Na Martiniku je mladé obyvatelstvo. Většina mladých je beznadějně vtažena do prázdnoty hospodářského systému, který nerozumně zdůrazňuje význam hmotného majetku. Mladí svědkové však získávají ocenění pro duchovní hodnoty. Je potěšitelné vidět sály Království na Martiniku naplněné mladými lidmi, kteří chtějí poznat Jehovu a jeho cesty.

Osvobozeni od zotročení drogami

Stejně jako v jiných zemích, kde hmotařství potlačilo duchovní hodnoty, i na Martiniku si mnoho mladých lidí zkazilo zdraví a zničilo život užíváním cracku a jiných návykových drog. Praví křesťané však některé lidi od takových zhoubných návyků osvobodili. Paul-Henri a Daniel z Fort-de-France kdysi patřili ke společnosti rastafariánů, kde se neomezeně kouřila marihuana. Rastafariáni měli vlastní výklad k tomu, co říká Apokalypsa o ‚listech k léčení národů‘. Většinu zbývající části této biblické knihy se však ani nepokoušeli vysvětlovat. Ale Paul-Henri a Daniel tomu chtěli porozumět a svědkové Jehovovi jim nabídli pomoc.

Paul-Henri a Daniel říkají: „Zdráhali jsme se přijít na shromáždění svědků Jehovových, protože jsme se kvůli svému vzhledu, který byl dost odpudivý, obávali nevlídného přijetí.“ Ale když přišli do sálu Království, byli překvapeni, že lidé, s nimiž se tam setkali, s nimi jednali laskavě, vřele a bez přetvářky. Příští týden si ostříhali vlasy a začali se oblékat společensky přijatelněji. Za krátkou dobu přestali kouřit. Brzy i oni mluvili s jinými lidmi o dobré zprávě.

 Paul-Henri dodává: „Jednou, když jsem vydával svědectví na ulici, policejní inspektor, s nímž jsem měl dříve problémy kvůli užívání drog, ohromeně vykřikl: ‚Ale to je přece Grosdésormaux!‘ Vytáhl jsem z tašky ne drogy, ale svou Bibli a časopisy, které s radostí přijal, blahopřál mi a povzbuzoval mě, abych v této činnosti pokračoval. A to právě dělám. V roce 1984 jsem byl pokřtěn a v roce 1985 jsem vstoupil do řad pravidelných průkopníků. Dnes jsem ženatý, mám rodinu a sloužím jako starší v místním sboru. Také můj přítel Daniel dosáhl podobného pokroku v pravdě.“

Nejen mladí lidé chtějí znát řešení životních problémů. Přejí si to i dospělí. Kancelář odbočky chtěla pomoci všem lidem, jejichž srdce bylo nakloněné k poznávání, a proto během dubna a května 1995 umožnila rozšiřování 250 000 výtisků Zpráv Království s názvem „Proč je život plný problémů?“. Na ostrově bylo pouze 330 000 obyvatel, což znamenalo, že z tohoto důležitého poselství mohli mít užitek všichni dospělí i mnozí mladí lidé. Toto poselství otevřelo cestu k mnoha plodným rozhovorům.

Krajský dozorce vyprávěl, že jedna žena z venkova, která si přečetla tento traktát, se snažila zatelefonovat do odbočky Společnosti. Ve spěchu vytočila nesprávné číslo, ale nakonec se ukázalo, že i to bylo vhodné číslo. Telefon totiž zazvonil v sále Království ve Fort-de-France. Právě v té době se zvěstovatelé připravovali vyjít do služby s krajským dozorcem. Žena žádala: „Prosím, pošlete ke mně co nejdřív některého Jehovova svědka. Chci studovat Bibli.“ Hned od příštího dne začala dostávat pomoc, jakou si přála.

Konečně máme sjezdový sál

Vážným problémem začalo být hledání vhodných prostor pro naše sjezdy. Počet návštěvníků stále vzrůstal.  Kromě toho sportovní hala na stadionu, kde jsme sjezdy do té doby pořádali, už nebyla vhodná. Co se dalo dělat?

V té době jeden starší ze sboru v Rivière Salée hledal pozemek, na němž by bylo možné postavit sál Království. Kupodivu mu byla nabídnuta stavební parcela o rozloze 6 hektarů, mnohem větší, než bylo potřeba na postavení sálu Království. Tato parcela byla příhodně ve střední části ostrova. Na pozemku stál starý plechový hangár, který byl sice zchátralý, ale dal se použít jako dočasné místo pro sjezd. V roce 1985 jsme tam uspořádali první sjezd. Sešlo se tam 4 653 návštěvníků, což bylo o 600 více než v předchozím roce.

V roce 1992 se začalo pracovat na stavbě nové budovy. Na pomoc se stavbou přijelo na vlastní náklady mnoho bratrů a sester z Itálie. Také místní svědkové štědře přispívali svým časem i svými finančními prostředky. Stavba je již dokončena. V tomto překrásném sjezdovém sále může sedět 5 000 lidí. Je to vlastně největší sál na Martiniku.

Už nebudeme muset sjezdy odsouvat na pozdější dobu — často na poslední chvíli — kvůli přesunutým fotbalovým utkáním. Kromě toho skončila i namáhavá práce se stavěním, rozebíráním, přepravováním a skladováním mobilní ocelové konstrukce. Náš sjezdový sál umístěný v prostředí plném květin, palem královských a stromů druhu Poinciana regia s ohnivými květy přináší Jehovovi čest.

Organizace, která chválí Jehovu

Jehova dbal na to, aby během uplynulých padesáti let pravé uctívání na Martiniku zapustilo kořeny a dále se rozvíjelo. Jehova prostřednictvím své organizace školí ty, jimž má být svěřen dohled. Xavier Noll společně se svou manželkou byli vyškoleni v 31. třídě misionářské školy Gilead. Později, v roce 1964, bratr Noll dostal další školení v desetiměsíčním  kurzu Gileadu. Ukázalo se, že toto školení bylo velmi užitečné, když v únoru 1977 vedoucí sbor rozhodl vybudovat kancelář odbočky Watch Tower Society na Martiniku.

Prvními členy výboru odbočky byli koordinátor Xavier Noll, Valentin Carel a Gérard Trivini. Později byl do výboru jmenován Armand Faustini, který mnoho let působil jako cestující dozorce. Potom, co bratr Trivini zemřel a bratr Carel se odstěhoval do Francie, byl v září 1989 jako třetí člen výboru odbočky jmenován Henri Ursulet. Narodil se v roce 1954, v tom roce, kdy z Francie přijeli Xavier a Sara Nollovi, aby se  věnovali službě na Martiniku. Henri měl velký užitek z toho, že stejně jako Timoteus, společník apoštola Pavla, od útlého dětství viděl příkladnou víru své matky. (2. Tim. 1:5)

V roce 1975 bylo na Martiniku 1 000 zvěstovatelů a celkem patnáct sborů. V průběhu roku 1997 bylo dosaženo vrcholného počtu více než 4 000 zvěstovatelů. Ti všichni společně sloužili ve 46 sborech. Za posledních dvacet let jsme každý rok dosáhli průměrně sedmiprocentního vzrůstu.

Na Martiniku je v současné době jeden svědek Jehovův na 90 obyvatel. Zvěstovatelé vedou tisíce biblických studií se zájemci. Jehovovo dílo je známé po celém ostrově. A dobře známí jsou i Jehovovi svědkové. Pro jiné lidi je čím dál tím obtížnější říkat o svědcích nepěkné věci, protože vždycky je nablízku někdo, kdo pomlouvače pokárá. Svědkové vydávají svědectví na ulicích, na veřejných prostranstvích, na tržištích a na parkovištích u nemocnic i u velkých nákupních středisek a tím lidem neustále výrazně stavějí před oči poselství o Království. A když lidé doma slyší, že někdo volá „To-to-to, il y a du monde?“ („Dobrý den, je někdo doma?“), ihned vědí, že přicházejí svědkové Jehovovi, aby s nimi mluvili o Božím Království.

Není nijak výjimečné, že v některých částech ostrova jsou v dnešní době obvody propracovávány každý týden. Když zvěstovatelé vycházejí do služby, možná je jim přidělen obvod, kde je jen 10 nebo 15 domů. Na takových místech vydávají svědectví lidem, kteří poselství o Království slyší velmi často. To od zvěstovatelů vyžaduje, aby při rozhovorech s obyvateli domů měnili své úvody a vybírali si různé náměty. Musí účinně využívat všechny prameny a podněty, které dostávají od věrného a rozvážného otroka. Ve francouzských obvodech se donedávna vydávalo svědectví na ulici poměrně zřídka, ale nyní toto odvětví služby začíná být stále zajímavější a plodnější.

 „Si Bon Dié Lé“

Obyvatelé Martiniku obvykle svá slova prokládají výrazem „Si bon Dié lé“ („Jestliže to bude Boží vůle“). Boží vůle je ovšem jasně vyjádřena v Bibli. Žalm 97:1 prohlašuje: „Sám Jehova se stal králem! Ať má země radost. Ať se radují ty mnohé ostrovy.“ Žalm 148:13 k tomu dodává: „Ať chválí Jehovovo jméno.“ A Jehova prostřednictvím proroka Izajáše předkládá působivou výzvu: „Kdybys jen opravdu věnoval pozornost mým přikázáním! Potom by byl tvůj pokoj právě jako řeka.“ (Iz. 48:18) Bůh je dobrý, a jeho vůlí tedy je, aby „lidé všeho druhu byli zachráněni a přišli k přesnému poznání pravdy“. (1. Tim. 2:4) Podle Boží vůle má být jeho tvorstvo také osvobozeno a zbaveno všech svých okovů a z celé země se má stát ráj, kde budou žít lidé všech ras a barev pleti sjednocení v uctívání svého Stvořitele. (Řím. 8:19–21) Tento láskyplný záměr mají dosud možnost poznat a mít z něho užitek lidé na Martiniku.

Stejně jako většina naší planety se i Martinik za posledních deset let značně změnil. Vlivem drog, hmotařství a mravního úpadku se toto místo, které kdysi bývalo idylickým rájem, naprosto proměnilo. Boží slovo předpovědělo, že dojde ke změně lidských postojů, která vedla k současným poměrům. (2. Tim. 3:1–5) Takové poměry však nejsou podle Boží vůle. Jehova naopak z národů nadále vybírá takové lidi, které popisuje jako „žádoucí věci“, a připravuje je na to, že budou jako součást celosvětové společnosti Božího lidu obývat ráj. (Ag. 2:7) Nejsou to lidé, kteří lhostejně nic nepodnikají, protože věří, že se může stát cokoli, jestliže to bude Boží vůle. Jsou to spíše lidé, kteří pečlivě zkoumají Písmo, aby zjistili, jaká je Boží vůle, a podněcováni láskou potom horlivě dělají to, co se mu bude líbit. (Sk. 17:11; Tit. 2:13, 14)

 [Mapa na straně 192]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

V místech, která jsou jmenovitě uvedená, působí šestačtyřicet sborů

SAINT PIERRE

CASE PILOTE

SCHOELCHER (2)

FORT-DE-FRANCE (14)

LES TROIS ÎLETS

AJOUPA BOUILLON

LE MORNE ROUGE

GROS MORNE

VERT PRÉ

SAINT JOSEPH (2)

LE LAMENTIN (3)

DUCOS

SAINT ESPRIT

RIVIÈRE SALÉE

RIVIÈRE PILOTE

SAINTE LUCE

BASSE POINTE

LE LORRAIN

MARIGOT

SAINTE MARIE

TRINITÉ (2)

LE ROBERT (2)

LE FRANÇOIS (2)

LE VAUCLIN

LE MARIN

SAINTE ANNE

 [Celostránkový obrázek na straně 162]

[Obrázek na straně 167]

Xavier a Sara Nollovi v tom roce, kdy přijeli na Martinik

 [Obrázky na straně 175]

Věrně oddaní dlouholetí Jehovovi služebníci: (1) Leon Bellay (2) Jules Nubul (3) Germain Bertholo (4) Philippe Dordonne (5) Roger Rosamond (6) Christian Bellay (7) Albert Nelson (8) Vincent Zébo (9) Vincent Muller

 [Obrázky na straně 177]

Ženy, které šly jako učitelky Božího slova příkladem: (1) Stella Nelzyová (2) Victor Fousseová (nyní Lasimantová) (3) Léonide Popincourtová (4) Andrée Zozorová (5) Emma Ursuletová

[Obrázek na straně 183]

První sál Království, který patřil svědkům Jehovovým (ve Fort-de-France)

[Obrázek na straně 186]

Rodina Moutoussamyových — všichni členové jsou spojeni s křesťanským sborem

[Obrázek na straně 191]

Hora Pelée a Saint Pierre u vody

[Obrázek na straně 199]

Rodina betel na Martiniku

[Obrázky na straně 207]

Konečně sjezdový sál — v Rivière Salée