Paraguay

UPROSTŘED Jižní Ameriky leží vnitrozemský stát Paraguay. Co to jméno znamená? Názory se liší, ale místní lidé se obvykle domnívají, že jméno Paraguay znamená „řeka, která pramení v moři“. Indiáni na tom území věřili, že v brazilských močálech, kde pramení řeka Paraguay, jsou určité vodní nádrže, které jsou tak rozlehlé jako moře. Řeka Paraguay protéká zemí stejného jména od severu na jih a rozděluje ji na dvě části. Na východ od řeky se rozkládají kopce s oblými vrcholky, úrodná pole s červeně zbarvenou půdou a husté pralesy. Území Chaco ležící na západ od řeky je řídce obydlené, porostlé ostrými travinami a hustými křovinami a jsou tam rozlehlé močály, kde žijí hejna různého hmyzu a mnoho druhů pestrobarevných tropických ptáků.

Paraguay je země, kde soudobá technika kontrastuje s jednodušším způsobem života zemědělců. Trysková letadla a telekomunikační družice otevírají dveře k poznatkům o světě. Ze siluety hlavního města Asunción výrazně vystupují výškové budovy. U východní hranice státu, na řece Paraná, stojí hydroelektrárna Itaipu s výkonem, k němuž se nedá přirovnat výkon žádné jiné elektrárny tohoto druhu na světě.

Možná se domníváte, že v tomto státě se mluví španělsky, ale vždycky to tak nebylo a dodnes to tak  úplně není. Prvními obyvateli Paraguaye byli Indiáni Guaraní. První běloši, kteří do této země vstoupili přibližně v roce 1520, byli portugalští cestovatelé pod vedením Aleja Garcíi. Ve 30. letech 16. století se na území dnešního Asunciónu začali usazovat Španělé. Paraguay zůstala Španělsku podřízena až do roku 1811, ale guaraníjština odtud nikdy nebyla vytlačena jazykem dobyvatelů. Z toho důvodu je guaraníjština stejně jako španělština v současné Paraguayi úředním jazykem a většina tamějších lidí mluví tímto překrásným libozvučným jazykem, svou mateřštinou, i dnes.

Za několik desetiletí po příjezdu evropských cestovatelů do Paraguaye přišli jezuité, aby Indiány Guaraní obrátili na římskokatolické vyznání. Indiáni Guaraní tehdy neměli žádné obrazy, sochy ani chrámy. Ale jezuité tyto Indiány shromáždili do primitivních osad, kde je učili znát katolické rituály a písně a zároveň je vzdělávali v řemeslech a jiných dovednostech. Některé zisky z práce Indiánů jezuité používali k tomu, aby za ně Indiánům opatřili základní životní potřeby, ale také jako prostředek k získání bohatství a moci pro sebe. Mnozí španělští statkáři jim to záviděli. Na vzrůstající moc jezuitů si stěžovali u španělského krále Karla III. Tato stížnost, která nepocházela od Indiánů Guaraní, ale od katolických kolonistů, byla jedním z hlavních činitelů, jež vedly k tomu, že v roce 1767 Španělsko vypovědělo jezuity ze své říše. Avšak katolické náboženství, které se lidé v Paraguayi od jezuitů naučili, nadále ovlivňovalo jejich život. Tito lidé přijali vnější formy katolického náboženství, ovšem v mnoha případech si zachovali něco ze svých domorodých náboženství. To podpořilo ovzduší, v němž se mohlo dařit pověrám. Jakmile tito lidé přijali katolicismus, do jejich života také pronikl mocný vliv katolického duchovenstva.

 Toto náboženské dědictví nepřineslo do Paraguaye mír. Války nesmírně ovlivnily dějiny tohoto státu a zanechaly hluboké šrámy v životě zdejších lidí. V letech 1864 až 1870 Paraguay bojovala pod vedením Francisca Solana Lópeze proti Brazílii, Argentině a Uruguayi. Následky byly katastrofální. Podle dostupných zpráv bylo v Paraguayi na začátku války možná něco přes milion obyvatel. Na konci té války jich tam údajně bylo asi 220 000 a nejméně 190 000 z nich byly ženy a děti. Následovaly další války; jedna z nich se vyvinula ze sporu s Bolívií o vlastnictví území Chaco a ostatní vznikly na základě politických nepokojů. Proto snad ani není divu, že ti, kdo v Paraguayi chtěli mít moc nad druhými, se mnohdy uchylovali k fyzickému násilí, aby dosáhli svých cílů.

Dobrá zpráva o Jehovově Království se do Paraguaye zpočátku dostávala tak, že před rokem 1914 tam poštou přicházely biblické traktáty, a v roce 1925 a později tam byla předávána osobně. A tak stejně jako na celém světě i zde  začala být lidem dostupná voda nejen z řek Paraguay nebo Paraná, ale také ‚řeka vody života‘. (Zjev. 22:1)

Do Paraguaye přichází pravda o Království

Tehdejší prezident Watch Tower Society J. F. Rutherford požádal Juana Muñize, aby se přestěhoval ze Španělska do Argentiny a odtud organizoval a šířil kázání dobré zprávy v této končině světa. Bratr Muñiz přijel 12. září 1924 do Buenos Aires a krátce nato odcestoval do Uruguaye a také do Paraguaye, aby tam osobně šířil poselství o Království. Semena biblické pravdy byla zaseta, ale pokrok byl dosud malý.

V roce 1932 Paraguay znovu vstoupila do války, tentokrát s Bolívií. Ztrátami na lidech byla síla národa opět podlomena. To mělo nepříznivé účinky jak na státní hospodářství, tak i na bezpečnost těch, kdo by mohli přijet ze zahraničí s dobrou zprávou o Království. Přesto v roce 1934, kdy byla válka v plném proudu, odbočka v Argentině poslala do Paraguaye tři svědky Jehovovy, aby tam upřímným lidem dávali zdarma pít „vodu života“. Byli to bratři Martonfi, Koros a Rebacz. (Zjev. 22:17)

Prudký odpor od duchovenstva

Bratr Rebacz napsal: „V říjnu toho roku jsme byli připraveni odjet do vnitrozemí. Každý z nás měl dvě krabice literatury a kufr. Jeli jsme vlakem z Asunciónu do Paraguarí, a protože dál nic nejelo, museli jsme do Carapeguá, prvního cíle své cesty, jít asi 30 kilometrů pěšky. Tu noc jsme spali na zemi, s literaturou u hlavy. Když jsme druhý den začali vydávat svědectví, vesnický farář navštěvoval lidi a říkal jim, aby nás neposlouchali. Potom on a jeho společník odjeli na koni do sousední vesnice, kde lidem říkali, aby nás neposlouchali a vyhodili nás z města, což se někteří z těch lidí pokoušeli udělat.“

 Tento farářův nátlak způsobil, že bratři rozšířili málo biblické literatury, a nějakou literaturu jim lidé dokonce vrátili. Z Carapeguá šli svědkové od jednoho městečka či vesnice do dalších — do Quiindy, do Caapucú, do Villa Floridy a do San Miguel. Do San Juan Bautisty museli jít nejen celý den, ale šli až do půlnoci, potom přespali na poli a časně ráno dále pokračovali v cestě. Když přišli do města, nejprve navštívili policii, aby vysvětlili, co ve městě dělají. Policisté přijali svědky s úctou. Bratři pak strávili celý den ve svědecké službě.

Avšak příští den ráno, když bratr Martonfi vyšel z boudy, kterou si bratři pronajali, čekalo ho překvapení. Zavolal na bratra Rebacze, který byl ještě v boudě: „Dnes máme něco nového.“ Literatura, kterou den předtím rozšířili, byla roztrhaná na kusy a rozházená kolem jejich boudy. Na některých kusech byly napsány urážky a oplzlé výrazy a také výhrůžky, že z města neodejdou živí.

Zatímco bratři snídali, přijeli policisté a zatkli je. Co způsobilo takovou změnu? Bratr Rebacz později vyprávěl: „Když jsme se ptali na důvod zatčení, ukázali nám noviny, ve kterých jsme byli obviněni, že jsme bolivijští vyzvědači, kteří se vydávají za evangelisty. Šéfredaktorem toho listu byl přední kněz z té oblasti.“

Návrat do Asunciónu

Ti dva bratři byli posláni do Asunciónu jako vězňové. Byla to dlouhá cesta pěšky. Když putovali od jednoho policejního komisařství ke druhému, vždy je doprovázela ozbrojená hlídka. Po cestě na ně někteří lidé pokřikovali urážky a házeli po nich odpadky. Policisté však s bratry jednali uctivě, dokonce jim říkali, že obvinění z vyzvědačství je směšné. Jízdní policie jim chvílemi vezla zavazadla. Jeden policista dokonce nechal bratra Martonfiho jet na svém koni,  zatímco sám šel pěšky a poslouchal, co mu bratr Rebacz vyprávěl o Božím Království.

V Quiindy však byli bratři předáni armádě a vojáci s nimi zacházeli hrubě. Čtrnáct dní je drželi na strážnici, nařídili jim sedět na rovných dřevěných židlích, zakázali jim lehnout si i vstát, uráželi je a bili je jezdeckým bičíkem. Později v Paraguarí je 12 vojáků s nasazenými bajonety vedlo v poutech a v doprovodu hlídky na nádraží. Tam je na zbytek cesty do Asunciónu znovu předali policistům.

Podmínky, za nichž byli uvězněni v hlavním městě Paraguaye, byly také kruté, ale bratři používali Bibli, kterou dosud měli u sebe, a vydávali svědectví ostatním vězňům. Po týdnu zadržení v hlavním městě byli nakonec odvedeni do kanceláře náčelníka policie. Jednání byl přítomen také ministr vnitra, plukovník Rivarola. (Později se zjistilo, že když byl plukovník Rivarola informován o obvinění, které bylo proti našim bratrům vzneseno v novinách ve městě San Juan Bautista, poslal vojenským velitelům telegramy, aby zajistil, že se bratři vrátí do hlavního města živí.) Bratr Rebacz řekl: „Oba muži vyjádřili politování nad tím, co se stalo. Říkali, že Paraguay je sice katolická země, ale že tam je svoboda vyznání a že my máme právo nadále kázat dům od domu, jak jsme to dělali předtím, ale že bychom kvůli vlastní bezpečnosti neměli opouštět hlavní město.“

Když se bratr Muñiz v Buenos Aires dozvěděl o této události, poslal bratrům pokyny, aby se vrátili do Argentiny a zůstali tam do konce války. Válka skončila příští rok. Avšak bratr Koros, který nebyl zatčen společně s těmi dvěma bratry, zůstal v Asunciónu.

První plody služby v Paraguayi

Přibližně v téže době se jeden z těchto průkopníků setkal s mužem, který ho požádal o literaturu v arabštině pro svého tchána, přistěhovalce z Libanonu. Tímto způsobem Julián Hadad získal knihu, kterou považoval za poklad. Byl přesvědčen, že našel pravdu, a proto začal vyučovat i své děti. Také napsal Společnosti a v dopise žádal o literaturu, kterou by mohl rozdávat svým sousedům. Za několik let Juliána v San Juan Nepomucenu objevil jeden průkopník a poskytl mu další duchovní pomoc. V roce 1940 byli Hadadovi pokřtěni a stali se prvními místními zvěstovateli v Paraguayi. Od té doby se Julián, jeden jeho syn a několik vnoučat radostně podíleli na průkopnické službě a Julián v této službě pokračoval až téměř do smrti, která ho postihla ve věku 77 let.

Mezitím válka o Chaco přiměla Juana José Brizuelu, aby začal vážně přemýšlet o smyslu života. Bolivijci ho zranili a uvěznili. Jako válečný vězeň viděl vdovy, jak pláčou nad svými dětmi bez otce, a pozoroval katolické kněze, jak žehnají bolivijským vojákům. Vzpomněl si, že on a ostatní paraguayští vojáci dostali podobné požehnání. Uvažoval: „Tady něco nehraje. Jestliže Bůh existuje, nedělo by se to.  Ale jestliže Bůh skutečně existuje, budu ho hledat tak dlouho, dokud ho nenajdu.“

Po válce se Juan José setkal v Carmen del Paraná s Juliánem Hadadem. Julián mu pomáhal najít z Bible přijatelné odpovědi na jeho otázky. Jak už dávno řekl apoštol Pavel, Bůh poskytuje lidem, kteří ho chtějí „nahmatat“, možnost „skutečně jej najít“. (Sk. 17:27) Juan José si brzy uvědomil, že našel pravého Boha, Jehovu. (5. Mojž. 4:35; Žalm 83:18) Byl pokřtěn v roce 1945 a jeho manželka Jóvita v roce 1946.

O biblických pravdách se mezitím diskutovalo také u zeleninového stánku na tržišti v San Lorenzu. Ten, kdo tam kázal, nepatřil ke svědkům Jehovovým, ale byla to prostě jedna žena, která se zajímala o to, co svědkové učí. Sebastiana Vazquezová byla sice negramotná, ale naslouchala se zájmem. Chtěla dělat pokroky ve svém duchovním smýšlení, a tak se naučila číst a v roce 1942 byla pokřtěna jako svědek Jehovův.

 Malá skupina prochází zkouškami víry

První sbor neboli skupina, jak se tehdy říkalo, byl v Paraguayi zorganizován v roce 1939. V tom sboru byli pouze dva zvěstovatelé, ale byli to horliví evangelisté. Ve zprávě za služební rok tehdy uvedli, že v kazatelské službě strávili celkem 847 hodin a rozšířili 1 740 knih a brožur. Shromáždění pořádali v soukromém bytě v Asunciónu na dnešní třídě Gaspara Rodrígueze de Francia (dříve Amambay), mezi ulicemi Antequera a Tacuarí. Na tato shromáždění, která se konala v místnosti o rozměrech čtyři krát čtyři metry, přicházelo pouze pět nebo šest lidí. Toto místo dobře sloužilo až do roku 1944.

V následujícím roce začali bratři používat dva elektrické přehrávací přístroje, na nichž lidem přehrávali z desek krátké přednášky na různé biblické náměty. To duchovní tak rozzuřilo, že požádali vládu, aby svědkům Jehovovým zakázala veškerou další činnost. Svědkové však v přehrávání přednášek pokračovali. Je nepochybné, že tyto nahrávky jasně pochopitelných biblických přednášek byly působivé. Během dalších několika let byly takové nahrávky provedené v různých jazycích dobře využívány k tomu, aby se proniklo ke skupinám polských, ruských, německých a ukrajinských přistěhovalců, kteří se usadili v jižní části Paraguaye.

Mezi prvními, kdo v těchto místech přijali pravdu, byli členové rodiny Golasikových, kteří žili v polské a ukrajinské kolonii blízko Encarnaciónu. Roberto Golasik brzy vyjížděl na koni do různých kolonií, vyzbrojen gramofonem a literaturou, a vydával tam svědectví. Shromáždění byla v těch místech zpočátku pořádána jednou za měsíc, pak dvakrát měsíčně a později jednou za týden. Mnohdy se tam scházeli lidé z pěti různých jazykových skupin, ale všichni se pozvolna seznamovali s čistým jazykem biblické pravdy. (Sef. 3:9)

 Je smutné, že na úzké cestě, která vede k životu, nezůstali všichni z těch, kdo se tehdy podíleli na vydávání svědectví. Dozorce skladu literatury Společnosti, který byl v Asunciónu, začal hlásat osobní názory. Když odpadl od Jehovovy organizace, přestaly Jehovovi sloužit ještě další osoby. Počet hlasatelů Království poklesl ze 33 v roce 1943 na 8 v roce 1944. Co bude dál? Jehova žehnal těm, kdo se projevili jako věrně oddaní svědkové, a organizace se znovu začala rozrůstat. (Žalm 37:28)

Misionáři poznávají místní zvyky

Kancelář odbočky v Argentině měla láskyplný zájem o to, aby se ovcím v Paraguayi dobře dařilo, a tak poslala Gwaenydda Hughese, aby tam dohlížel na dílo. Když byl bratr Hughes v roce 1945 pozván do biblické školy Strážné věže Gilead, zařídilo se to tak, že do Paraguaye byl poslán Ieuan Davies s manželkou Deliou. Obstarání cestovních dokladů, které potřebovali, se však zdrželo, a proto do Asunciónu nejprve přijel absolvent Gileadu Hollis Smith a ten pak mohl přivítat bratra a sestru Daviesovy, když tam koncem roku 1945 připluli na parníku. O několik dní později přiletěli manželé Albert a Angeline Langovi, také absolventi Gileadu. A za nimi přijeli další. Misionáři si pronajali dům, kde se mohli ubytovat a kde bylo také místo pro shromáždění místního sboru. Všichni misionáři se už nemohli dočkat, až budou sloužit, ale samozřejmě se nejprve museli seznámit se způsobem života tamějších lidí.

Zjistili, že lidé jsou velmi pobožní, i když jim chybí znalost Bible. Každé město mělo svého „svatého“ patrona a tímto patronem byla obvykle „Panna Marie“.

Jak misionáři poznávali zvyky lidí, mnohé z nich se jim zalíbily. Na tržišti byly hromady ovoce a zeleniny, a ženy udržovaly rovnováhu s těžkým nákladem, který nosily  v rozměrných koších na hlavě. V obchodech byly k dostání ručně vyrobené krajky známé jako nanduti, které jsou tak jemné a tenké, že vypadají jako pavučina. Ihned si také povšimli, že lidé začínají pracovat brzy ráno a že přes poledne je všude zavřeno, protože v nejteplejší části dne se drží siesta. Když misionáři navštěvovali lidi dům od domu, aby jim předali poselství o Království, naučili se stát u vrat, tleskat a vstoupit na dvůr teprve potom, jestliže jsou pozváni. Nebylo možné, aby necítili přívětivost, jednoduchost a vřelost zdejších lidí. Ale také se museli naučit dorozumět se s nimi jejich jazykem, nejen španělsky, ale také guaraníjsky.

V dubnu 1946, krátce po příjezdu misionářů, byli bratr a sestra Daviesovi přiděleni do Argentiny. Pablo Ozorio Reyes, který navštěvoval shromáždění teprve několik měsíců, dostal za úkol vést studium Strážné věže, i když dosud nebyl pokřtěn. Proč tak brzy? Znal jazyk a v duchovním ohledu dělal pěkné pokroky. Dostal se však do problémů. Později bratr Ozorio napsal: „Krátce potom, co jsem byl jmenován jako vedoucí studia Strážné věže, jsem musel opravit jeden chybný komentář. Ten, kdo onen komentář podal, se rozzuřil a okamžitě mě vyzval na souboj. Samozřejmě jsem odmítl a jeden misionář mi pomohl situaci uklidnit. Není nic lepšího než trocha odpovědnosti, aby člověku pomohla dozrát.“ Je smutné, že onen výbušný člověk později přestal sloužit Jehovovi.

Organizace se upevňuje

Než skončil rok 1946, bylo nutné získat větší prostory pro centrum teokratické činnosti. Přijelo ještě šest misionářů — manželé William a Fern Schillingerovi a s nimi čtyři další. Bratři si pronajali dům s velkou zahradou na třídě Mariscala Lópeze. Tato budova stála přímo naproti ministerstvu obrany. Na přední bráně byl nápadně umístěn nápis  „Sál Království“, takže ho musel vidět každý, kdo měl nějaké jednání na tomto vojenském odboru vlády.

Dne 1. září roku 1946 Společnost zřídila v Paraguayi odbočku, a prostor pro kancelář odbočky poskytla nedávno pronajatá budova. Na základě lepší organizace bylo svědectví vydáváno mnohem intenzívněji, ale také vzrostl odpor. Zdá se, že si duchovní získávali informace ve zpovědnici a naháněli lidem strach, a proto listonoši katolického vyznání nechtěli lidem doručovat literaturu Watch Tower Society.

Z Argentiny přijel v listopadu bratr Hughes, aby navštívil čtyři malé sbory, které tehdy v Paraguayi působily, a aby je povzbudil. Předtím byl ve škole Gilead a zúčastnil se mezinárodního teokratického sjezdu „Radostné národy“ v Clevelandu ve státě Ohio, kde sjezdový program probíhal ve 20 jazycích a kde se poslední den stadion zaplnil 80 000 lidmi, kteří si přišli vyslechnout přednášky. Měl tedy bratrům co vyprávět. Bratři takové povzbuzení potřebovali, aby mohli dále sloužit navzdory nepříznivým okolnostem.

Uprostřed revoluce

Začátkem roku 1947 vypukla revoluce. Na chodník před misionářským domovem vládní vojsko postavilo kulomety.  Po jednom dni bojů bylo znovu dosaženo určitého stupně stability. A potom, 7. března, situace začala být opět vážná. Na ulicích probíhaly otevřené boje. Bylo vyhlášeno stanné právo. Vzbouřenci zaútočili na policejní ředitelství v centru Asunciónu.

Generál pověřený velením předpokládal, že dojde k útoku i na nejvyšší vojenské velitelství, a tak pro vojenské účely zabavil misionářský domov a bratři dostali tři dny na vystěhování. Na jejich žádost byla tato doba prodloužena na deset dnů. Uprostřed revoluce a v době největší bytové tísně bratři uspořádali vlastní kampaň: Operaci shánění domu. Jehova zřejmě chtěl, aby si nejvyšší úřady v Paraguayi stále uvědomovaly přítomnost jeho svědků. Jediný vhodný dům, který byl k dispozici, totiž stál na ulici, kde byla umístěna vyslanectví, hned vedle prezidentského sídla.

V dopise z 26. března 1947 služebník odbočky o revoluci napsal: „Zdejší situace se denně zhoršuje. Právě když to píši, několik mil odtud nějaké letadlo, jak se domnívám, bombarduje letiště. Na letadlo útočí protivzdušná obrana. Kolem prezidentova sídla jsou rozmístěny stovky vojáků a jejich zbraně dělají příšerný hluk. Vzduch je modrý dýmem ze střelného prachu a je tu nepříjemný zápach. Revoluční síly jsou už hodně blízko u města; slyšíme neustálý rachot střelby a dunění bomb . . . Zásobování jídlem se denně zhoršuje.“

Revoluční síly se dostaly do vzdálenosti asi deseti domovních bloků od misionářského domova, a teprve potom je vládní vojska začala vytlačovat. Celou tu dobu bratři vydávali svědectví, jak nejlépe uměli. Revoluce trvala asi šest měsíců a ukázalo se, že to byla velká zkouška hlavně pro místní bratry. Úřady s nimi jednaly krutě, protože bratři zachovávali křesťanskou neutralitu.

 Nepřestávají se scházet

Když revoluce skončila, v zemi nastal návrat k běžnému životu a vraceli se i někteří z těch, kdo uprchli do Argentiny. Připravovaly se plány na uspořádání prvního sjezdu v Paraguayi, a to v době od 4. do 6. června 1948. Ale Ďábel pilně vyvolával nepokoje. Dne 3. června došlo k vojenskému převratu. Prezident a členové vlády byli uvězněni. V hlavním městě nastal velký zmatek. Co bude se sjezdem?

Pokusy o pronájem vhodného sálu selhaly, ale Jehova udělal jiné opatření. Bývalý misionářský domov naproti vojenskému velitelství byl prázdný. Majitel přistoupil na to, že ho bratrům na jejich sjezd pronajme. Dům stál daleko od středu města, kde byly nepokoje. Na zahradě mohl probíhat sjezdový program a v budově mohli být ubytováni delegáti z venkova. Přijíždějící se vzájemně vítali, a jak je to v Paraguayi zvykem, vzájemně si podávali ruce. Přednášku „Nadcházející radost pro celé lidstvo“ vyslechlo více než sto návštěvníků. Pro obyvatele Paraguaye to byla velmi aktuální přednáška.

Policie udržela shromážděný dav pod kontrolou

Od té doby, kdy svědkové Jehovovi poprvé začali v Paraguayi vykonávat svou biblickou vzdělávací činnost, proti nim duchovenstvo mnohdy vyvolalo odpor. V roce 1948 se krajský dozorce chystal přednést veřejnou přednášku v malém parku uprostřed městečka Yuty v jižní části Paraguaye. Park byl přímo naproti katolickému kostelu. Místní kněz vyzval lidi, aby přednášku překazili, a prohlásil, že svědkové Jehovovi mají v úmyslu rozdělit katolickou církev a připravit katolíky o jejich náboženství. Před začátkem přednášky se před kostelem shromáždily davy lidí. Jakmile tito lidé uviděli v parku přes ulici osm svědků Jehovových, začali křičet:  „Pryč s protestanty! Pryč s protestanty!“ Mezitím se sešla velká skupina těch, kdo si chtěli v parku vyslechnout přednášku, ale kvůli shromážděnému davu se tam báli vstoupit.

Policisté postavili před shromážděný dav kulomet a řekli, že kdyby někdo přešel přes ulici, budou střílet. Tímto způsobem udrželi shromážděný dav pod kontrolou, dokud se bratrům nepodařilo v pořádku odejít z toho místa. Bratři však celý týden před tím přednášku veřejně propagovali a byli rozhodnuti zájemcům umožnit, aby si ji vyslechli. Jeden místní svědek dal za tímto účelem k dispozici svůj dům. Ihned po skončení přednášky přišli další lidé a říkali, že ji také chtějí slyšet, a tak ji krajský dozorce ten den přednesl dvakrát. V Yuty se začaly jasně projevovat naprosto rozdílné plody dvou druhů uctívání.

Misionářům hrozila deportace

Paraguay si na oficiální úrovni většinou udržovala pověst náboženské snášenlivosti, i když jediným náboženstvím schváleným vládou tam až do roku 1992 byla římskokatolická církev. K obtížným situacím obvykle docházelo na venkově, a to na popud místních kněží a jejich fanatických stoupenců. Začátkem roku 1950 se však paraguayští úřední činitelé pokusili vypovědět misionáře Watch Tower Society ze své země.

Nový zákon vyžadoval, aby se všichni přistěhovalci zaregistrovali na ministerstvu zahraničí a aby prokázali své zaměstnání. Když se však misionáři pokoušeli zaregistrovat, bylo jim řečeno, že to není možné, protože jsou v Paraguayi vlastně ilegálně, a měli by tedy být zatčeni. Úřady zřejmě dostaly lživé zprávy o podstatě jejich činnosti.

Někteří úředníci byli misionářům příznivě nakloněni, ale zdálo se, že veškeré jejich úsilí i snahy pracovníků amerického vyslanectví narážejí na nepřekonatelnou překážku.  V Latinské Americe často záleží ne na tom, kdo jste, ale na tom, koho znáte, chcete-li něčeho dosáhnout. V tomto případě bratři znali člověka, který jim byl příznivě nakloněn a který náhodou pracoval v prezidentské kanceláři. Jeho prostřednictvím pozvali prezidentova tajemníka na večeři do misionářského domova. Pozvání bylo vlídně přijato.

Tímto způsobem misionáři získali příležitost promluvit o skutečné podstatě své činnosti a o jejím přínosu pro Paraguay. Mluvili také o problému s registrací a to prezidentova tajemníka velmi zajímalo. Na základě této rozmluvy se podařilo dosáhnout toho, že 15. června 1950 byli první misionáři zaregistrováni jako přistěhovalci a získali tak zákonné právo zůstat v Paraguayi a pokračovat tam v biblické vzdělávací činnosti.

Náročný den na venkově

Práce krajského dozorce byla v té době mimořádně náročná. Mimo jiné to znamenalo mnoho hodin cestovat a v některých případech snášet prudký odpor. Lloyd Gummeson, absolvent školy Gilead, začal v roce 1952 celodobě sloužit jako krajský dozorce. Nějaký čas spolupracoval s jedním sborem na sever od Yuty, a později oznámil, co se tam stalo. Blízký obvod byl nedávno propracován, a tak si bratři udělali plány, že budou vydávat svědectví v jednom vzdáleném městě. Ve 4 hodiny ráno se tam vydala skupina šesti bratrů a čtyř sester. Všichni šli pěšky kromě jedné sestry, která měla roční děťátko. V 11 hodin dopoledne přišli do obvodu, rozdělili se na dvě skupiny a začali sloužit.

Bratr Gummeson řekl: ‚Sloužili jsme teprve hodinu a ve 12 hodin v poledne jsme seděli v domě zastřešeném trávou u rodiny, která projevila zájem, když tam náhle vstoupili šerif a šestnáctiletý voják a oba na nás mířili pistolí. Šerif přísně řekl rodině, aby nám vrátila literaturu, a nám potom přikázal,  abychom s nimi šli na policejní komisařství. Když jsme tam přišli, byli tam již i ostatní zvěstovatelé. Pokoušel jsem se o domluvu se šerifem, ale zjistil jsem, že mluví pouze guaraníjsky, a ne španělsky. Oči mu zrudly hněvem, všem nám přikázal ihned opustit město a řekl, abychom se tam už nikdy nevraceli.

Když jsme ušli asi kilometr, posadili jsme se pod strom, abychom se naobědvali. Náhle všichni najednou vstali a začali utíkat. Rozhlédl jsem se a uviděl, jak k nám šerif a voják přijíždějí na koni a v rukou drží dlouhé biče. Napadlo mě, že by bylo lepší, kdybych zůstal s ostatními, a tak jsem se také dal do běhu. Jak jsem přeskakoval potok, ztratil jsem brýle proti slunci. Když jsem se zastavil, abych je zvedl, na záda mi dopadl ostrý šleh biče. Potom se mě šerif na koni pokusil přejet, ale protože jsem o koních něco věděl, mával jsem před koněm svou taškou do svědecké služby a kůň se ke mně nepřiblížil.

Mezitím šerif několikrát zasáhl bičem jiné tři bratry a pak se pokusil přejet sedmdesátiletou průkopnici. Nakonec se oba muži otočili a odjeli zpátky do města a my jsme pokračovali v cestě. Nikdo nebyl vážně zraněn, i když někteří měli na zádech tmavě rudé stopy po biči. Ale nikdo necítil žádnou bolest. Zpátky k domovu jsme došli v 8 hodin večer, po šestnácti hodinách pěší chůze.‘

Přestože v některých menších městech a vesnicích došlo k takovým incidentům, dílo oznamování Království se nadále dařilo.

Další změna vlády

Rok 1954 se pro politický život v Paraguayi prokázal jako kritický. Vláda Dona Federica Cháveze byla svržena. Do úřadu prezidenta byl 11. července zvolen generál Alfredo Stroessner. Tak začalo období vojenské vlády,  které trvalo přes 34 let. Jak to ovlivnilo činnost svědků Jehovových?

Na 25. až 28. listopadu 1954 byl naplánován čtyřdenní oblastní sjezd. V Paraguayi bylo stanné právo, a tak policie vyžadovala povolení od každého, kdo by chtěl pořádat nějaké shromáždění. Mohlo to přinést nějaký problém? Bratři již zařídili pronájem sálu. Když však šli na policii, aby si vyžádali povolení pro shromažďování, bylo jim řečeno, že sjezd uspořádat nemohou. Proč to nebylo možné? Jeden úředník přiznal, že na ně vyvíjejí nátlak kněží. Po mnoha návštěvách a velkých úvahách bylo bratrům nakonec řečeno, že povolení sice dostat nemohou, ale že by se policie mohla v průběhu sjezdu dívat jinam. Bratři rozvážně upustili od veřejného propagování sjezdu pomocí pozvánek nebo oznámení v novinách. Veškerá pozvání byla lidem předávána ústně. Sjezd proběhl hladce, zcela bez překážek.

Odpor duchovenstva pokračuje

Katolické duchovenstvo nijak nepolevilo ve svých snahách zastavit činnost svědků Jehovových. Ke konci roku 1955 se v Piribebuy, 72 kilometrů na východ od hlavního města, konaly přípravy na uspořádání malého krajského sjezdu. První večer sjezdu po západu slunce farář přivedl dav lidí ozbrojených holemi a mačetami, aby shromáždění rozehnali. Zasáhl však místní učitel a srocené davy se stáhly na ulici. Tam tito lidé celý večer křičeli, házeli kamením a rozhazovali bouchací kuličky.

Náboženský odpor se znovu projevil 1. března 1957 v městečku Itá jihovýchodně od hlavního města. Dlouho před tímto datem bratři udělali zákonná opatření, aby v tomto malém městě mohli uspořádat krajský sjezd. Opatřili si zákonný souhlas jak od úřadů města Itá, tak od policie v hlavním městě. Když se však bratři začali v Itá scházet na  sjezd, zjistili, že něco není v pořádku. Město vypadalo jako po vymření. Ulice byly pusté, okna a dveře zavřené a zajištěné okenicemi. Proč?

Farář slavnostně slíbil, že se sjezd konat nebude, a aby tento slib splnil, byl schopen udělat cokoli. Dokonce zajistil letadlo, které po celé krajině rozházelo tisíce letáků. Letáky obsahovaly tuto zprávu: „V pátek 1. března 1957 v 17,30 bude před kostelem velké shromáždění všech katolických křesťanů z města a farností. . . . V 18,30 bude ohromná manifestace katolíků za zapuzení ‚(falešných) svědků Jehovových‘. Protestantští kacíři nemají v Itá na žádný takový sjezd právo.“

Když se bratři dozvěděli o plánech faráře Ayaly, napadlo je, že by bylo nejlepší přemístit sjezd z poměrně otevřených pronajatých prostor do domu jednoho bratra. Dům by v případě útoku poskytoval lepší ochranu.

Představte si ten obrázek. V bratrově domě se sešlo asi 60 mírumilovných křesťanů, aby uvažovali o Božím slově. Dva bloky odtud zástup více než tisíce lidí, jichž každou minutu přibývalo, naslouchal farářovým nabubřelým výrokům a jeho podněcování k násilnostem.

Ne všichni lidé v zástupu souhlasili s farářovým jednáním. Solano Gamarra, druhý důstojník paraguayského letectva, se snažil faráře uklidnit. Mluvil také s farářovými pomocníky, ale bezvýsledně. Jeden z těchto kněží, Ayalových pomocníků, byl tak rozhořčen, že důstojníka prudce udeřil a natrhl mu ret. Když to lidé v zástupu uviděli, vrhli se na důstojníka jako vlci, tloukli ho a způsobili mu hluboké rány na temeni hlavy. Výtržníci z něho strhli košili a natáhli ji na tyč, kde ji chtěli upálit. Gamarra si zachránil život útěkem.

Krvežíznivý dav nyní zamířil k místu sjezdu a křičel: „Pryč s Jehovou!“ „Ať Jehova zemře!“ Když se rozvášnění  lidé přiblížili k domu, kde se konal sjezd, slabá policejní ochrana se rozprchla. Bratři zabarikádovali zevnitř domovní dveře. Někteří lidé z davu se pokoušeli dostat se do zadního dvora přes sousedův pozemek, ale soused trval na svém a nedovolil jim projít. Tento soused nezapomněl, že když byl nemocen, svědek, na jehož dům byl nyní podniknut útok, k němu byl velmi laskavý. Mezitím bratři s důvěrou v Jehovu pokračovali ve svém shromáždění, jak nejlépe uměli. Z bezpečnostních důvodů všichni zůstali v domě přes noc. Příští den přišlo z policejního ředitelství v Asunciónu oznámení, kterým bylo povolení uspořádat sjezd zrušeno, jednak kvůli ochraně svědků, a také proto, že místní policisté nebyli schopni srocené davy zvládnout. Pro delegáty byl objednán autobus a ti radostně a se zpěvem odjeli do budovy odbočky a misionářského domova v Asunciónu, aby tam svůj sjezd dokončili. Prošli zkouškou víry, kterou byli velmi posíleni.

 Zákonné uznání

Po tomto davovém útoku, k němuž došlo v Itá, kancelář odbočky podnikla podobné kroky jako apoštol Pavel, aby byla v Paraguayi ‚zákonně prosazována dobrá zpráva‘. (Fil. 1:7; Sk. 16:35–39) Tyto kroky přinesly dobré výsledky. Když byly splněny všechny místní zákonné požadavky, Watch Tower Bible and Tract Society byla 14. října 1957 uznána jako právnická osoba, která je oprávněna zastupovat svědky Jehovovy v Paraguayi. Oznámení o tom bylo jako prezidentský výnos uveřejněno v novinách. Ukázalo se, že to bylo velmi užitečné pro nakupování potřebných nemovitostí a že to misionářům umožnilo získat povolení k trvalému pobytu.

První film, který viděli

V letech 1954 až 1961 se pro seznámení veřejnosti s Jehovovou organizací udělalo mnoho dobrého pomocí filmů. Provedla se taková opatření, aby filmy Společnosti byly promítány na většině míst ve východní části Paraguaye. Během pěti let, kdy se zjišťoval počet diváků, se promítání těchto filmů zúčastnilo více než 70 000 lidí.

Ukázalo se, že bylo dost riskantní dopravovat po venkově generátor a všechny ostatní přístroje potřebné k promítání filmu. Obvykle se k tomuto účelu vyhledalo volné fotbalové hřiště. Ještě před setměním se sestavilo promítací zařízení. Potom bylo obecenstvo pozváno oznámením z reproduktoru. Někdy vandalové házeli kamení. Množství diváků bylo pokaždé jiné. Ve městě General Artigas, kde byl sbor s méně než 20 zvěstovateli, kteří se shromáždili 8 kilometrů za městem, zhlédlo film za jediný večer 1 300 lidí. Nebylo nijak neobvyklé, že na začátku filmu bylo slyšet, jak se při každé změně obrazu lidé radostně smějí. Na  venkově se totiž často stávalo, že to byl první film, který ti lidé viděli.

Na základě těchto filmů získali místní svědkové i veřejnost lepší představu o rozsahu celosvětové činnosti svědků Jehovových.

Misionáři se dobrovolně dávají k dispozici

Jak počet zvěstovatelů vzrůstal, misionáři vynakládali mimořádné úsilí, aby těmto zvěstovatelům pomáhali dělat pokroky ke zralosti. Dobré výsledky se projevily v roce 1953, kdy misionáři dostali výsadu navštívit v New Yorku sjezd Společnost nového světa. Zatímco byli na sjezdu, bylo nutné, aby místní bratři vykonávali dozor ve sboru v Asunciónu. V různých odvětvích kazatelské služby bylo dosaženo nových vrcholných počtů. Místní bratři plnili svěřené úkoly tak dobře, že je misionáři po svém návratu požádali, aby se touto činností zabývali i nadále. To misionářům poskytlo možnost sloužit na jiných místech.

Měli hodně práce. Když byl Werner Appenzeller v Paraguayi asi čtyři měsíce a dovedl už alespoň trochu mluvit španělsky, dostal za úkol starat se o kraj kolem Encarnaciónu. Cesty většinou ještě nebyly upravené. Obvykle se cestovalo pěšky nebo na koni. V celém kraji bylo jen 100 zvěstovatelů, ale povzbuzování a školení přispívalo k jejich duchovnímu pokroku. O několik let později byl krajskou službou pověřen Ladislao Golasik, který byl synem Roberta Golasika a pocházel z tohoto území.

Koncem roku 1961 misionáři vyškolení v Gileadu už v Paraguayi působili 15 let. Tehdy tam bylo 411 svědků ve 22 sborech. Kázání dobré zprávy se tam věnovalo více než 594 000 hodin. V té době misionáři vycházeli do služby z pěti misionářských domovů, které byly v Asunciónu, v Encarnaciónu, ve Villarrica, v Coronel Oviedo a v Pedro  Juan Caballero. Z těchto měst misionáři vycházeli kázat i do okolního území. Až do roku 1961 se na službě v Paraguayi podílelo 50 misionářů. Devětadvacet misionářů se muselo kvůli onemocnění nebo z jiných důvodů vrátit do své rodné země. Všichni však různými způsoby přispěli k prosazování zájmů Království v Paraguayi. V prosinci roku 1961 tam přijeli Elmer a Mary Pyshovi, absolventi prvního desetiměsíčního kurzu školy Gilead.

Stavějí si vlastní místa ke shromažďování

Asi ve stejné době bratři v Asunciónu postavili a zasvětili první vlastní sál Království v Paraguayi. Byla to pěkná stavba z cihel a cementu, kde bylo přes 200 míst k sezení. Pro veřejnost to bylo výborné svědectví, když muži, ženy i děti společně kopali základy, míchali beton, čistili cihly, malovali a uklízeli. Pozorovatelé jasně viděli, že svědkové jsou pilní pracovníci.

 Na shromáždění malé skupiny svědků — ještě to nebyl sbor — ve Vacay, venkovském území na jihu Paraguaye, chodilo velmi mnoho lidí, takže bratři usoudili, že také potřebují sál Království. Neměli však peníze. Co měli dělat? Uzavřeli smlouvu s vedoucím dřevorubecké firmy, že jim výměnou za stavební materiál a nějaké peníze odlesní určitý pozemek. Když byl sál dokončen, čtyři rodiny zájemců, které bydlely daleko odtud, prodaly své hospodářství a přestěhovaly se blíže k sálu Království, aby nevynechávaly shromáždění.

Později byly vybudovány také areály pro krajské a oblastní sjezdy. V určitých obdobích bratři využívali pro sjezdy Klub Martína Pescadora a ubytovny Státní univerzity a Americké školy. Začátkem sedmdesátých let dostali darem pozemek, na němž si mohli postavit vlastní sjezdový areál, a tento areál byl potom během několika let postupně postaven.

Připravují se vhodné prostory pro odbočku

Zvýšená činnost přinášela Jehovovo požehnání, a tak bylo nezbytné opatřit také vhodnější prostory pro odbočku. Během let si bratři k tomuto účelu pronajímali různé domy. V roce 1962 jim však Nathan Knorr, tehdejší prezident Watch Tower Society, dal pokyn k zakoupení pozemku v jedné z nejhezčích čtvrtí města, kde by mohl stát objekt, v němž by byl misionářský domov, odbočka a také sál Království. Pozemek ležel na jedné z hlavních tříd hlavního města, dva domovní bloky od nejvýznamnějšího sportovního stadionu v Paraguayi. Stavba začala v lednu 1965, jakmile byly nakresleny plány a získána povolení od města, a za deset měsíců byl tento stavební projekt dokončen. Začátkem roku 1966 bratry potěšilo, že zasvěcení těchto nových prostor  se společně s nimi během jedné ze svých zónových návštěv zúčastnil také bratr Knorr.

Tisíce lidí v Asunciónu si kvůli tomu, kde byla budova umístěna, denně uvědomovalo, že mají ve svém středu svědky Jehovovy. A tisíce dalších lidí byly po cestě na sportovní utkání upozorněny, že Jehova má v Paraguayi své svědky.

 Nové organizační uspořádání

Stejně jako v jiných odbočkách Společnosti na celém světě i v Paraguayi začal 1. února 1976 působit výbor odbočky, který nahradil dřívější uspořádání, kdy odbočku řídil jeden člověk, dozorce odbočky. Během předchozích třiceti let v úloze dozorců odbočky různě dlouhou dobu sloužili Albert Lang, William Schillinger, Max Lloyd, Lloyd Gummeson, Harry Kays a Elmer Pysh. Ti všichni vynikajícím způsobem přispěli k rozvoji díla Království. Nyní mělo vstoupit v platnost nové uspořádání, ve kterém dozor nad činností svědků Jehovových v celé Paraguayi měl provádět výbor vyzrálých mužů.

Koordinátorem výboru odbočky byl jmenován Elmer Pysh a dalšími členy výboru se stali Charles Miller a Isaac Gavilán. Bratři Pysh a Miller byli absolventi Gileadu. Bratr Gavilán, Paraguayec, v té době již v Paraguayi celodobě sloužil třináct let.

Další vlna pronásledování od úřadů

Všude na světě jsou svědkové Jehovovi v politických záležitostech neutrální. Berou si k srdci slova, která Ježíš řekl svým následovníkům: „Nejste částí světa.“ (Jan 15:19) Také mají na paměti biblickou radu: „Střežte se před modlami“, a proto se neúčastní nacionalistických obřadů, které považují za modlářské. (1. Jana 5:21) Vládním úředníkům, jejichž život je do hloubky spjat s politickým systémem a kteří považují nacionalismus za prostředek ke sjednocení svého lidu, se možná postoj svědků Jehovových zpočátku zdá těžko pochopitelný. Vědí, že jiné náboženské skupiny včetně duchovních se bez váhání účastní politických a nacionalistických oslav. Tuto situaci často využívá duchovenstvo, aby mezi vládní úředníky zaselo semena nedůvěry ke svědkům Jehovovým.

 V dopise datovaném 31. října 1974 tehdejší generální ředitel odboru pro církevní věci dr. Manfredo Ramirez Russo požadoval informace o názorech a organizaci svědků Jehovových. Dne 25. února 1976 byl vydán vládní výnos, který nařizoval, aby se ve „všech vzdělávacích ústavech“ „denně slavnostně vyvěšovala vlajka a zpívala státní hymna“. Náboženská publikace El Sendero (Stezka) ve vydání ze 3. až 17. září přinesla celostránkový hanlivý článek nazvaný „Jehovovi svědkové“ napsaný novinářským stylem libujícím si v senzacích. Oficiální list vládní politické strany Patria ze 14. března 1977 pokračoval podobně hanlivým článkem nazvaným „Fanatismus“.

Mezitím byli zástupci kanceláře odbočky svědků Jehovových předvoláni k rozhovoru s generálním ředitelem odboru pro církevní věci. Po této schůzce byl sestaven přehled učení svědků Jehovových. Tento přehled se zaměřoval hlavně na postoj svědků k vlajce, ke státní hymně a k vojenské službě. O několik dní později do kanceláře Společnosti v Asunciónu přišel policejní úředník Obdulio Argüello  Britez a požadoval informace o sjezdu svědků Jehovových, který probíhal od 6. do 9. ledna toho roku. Krátce nato se generální prokurátor dr. Clotilde Jiménez Benítez vyptával zástupců Společnosti na stejné věci, které byly již předtím probírány v kanceláři pro správu církví.

Po tomto řetězu událostí byly v roce 1978 děti svědků Jehovových, které nezpívaly státní hymnu, vylučovány ze škol a nedostaly žádnou možnost přihlásit se do jiné školy. To však ještě nebyl konec.

Co přineslo postavení mimo zákon

Nakonec 3. ledna 1979 vybuchla „bomba“. Byl uveřejněn výnos, kterým bylo zrušeno zákonné uznání Watch Tower Society, jež zastupuje svědky Jehovovy.

Novinové titulky oznamující tento výnos vyvedly z míry jak svědky, tak lidi, kteří ke svědkům nepatřili. O tento případ projevily zájem prakticky všechny sdělovací prostředky. Některé se o tomto postupu vyjadřovaly příznivě, jiné ho odsuzovaly. List ABC prohlásil, že tento výnos je „porušením jednoho ze základních lidských práv vysvětleného v článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv“.

Výbor odbočky ihned potom, co se dozvěděl o zákazu činnosti, zorganizoval práci odbočky takovým způsobem, aby ji bylo možné vykonávat na jiných místech, i když ještě nevěděl, jaká omezení ze zákazu vyplývají. „Nikdy jsme to nepovažovali za náboženské pronásledování,“ prohlásil dr. Raul Peña, ministr školství a náboženství. Přesto byli svědkové Jehovovi nuceni pořádat svá shromáždění po malých skupinách v soukromých bytech. Jejich kazatelská činnost byla omezena, i když většina bratrů svou horlivost a odvahu neztratila. Na nějaký čas bylo nutné zařídit, aby bratři mohli navštěvovat křesťanské sjezdy v jiných zemích a tak z nich mít užitek.

 Jak začala tato série událostí? Jednal dr. Manfredo Ramirez Russo výhradně v postavení vládního činitele? Je zajímavé, že 25. srpna 1981 byl na význačném místě listu Ultima Hora v Asunciónu uveřejněn snímek, kde jsou v srdečném rozhovoru zachyceni Manfredo Ramirez Russo a „monsignore“ José Mees. Pod snímkem byl uveden titulek: „Apoštolský nuncius jeho Svatosti, Monsignore José Mees udělil řediteli odboru pro církevní věci na ministerstvu školství, Manfredu Ramirezovi Russovi, čestné vyznamenání ‚svatého Řehoře Velikého‘ jako projev uznání za služby prokázané katolické církvi.“

Po vyhlášení zákazu byli svědkové Jehovovi na mnoha místech zatýkáni. Kdykoli byli přistiženi, že pořádají malá shromáždění v soukromých bytech, že chodí do domů oznamovat biblické poselství jiným lidem a že vedou biblická studia se zájemci v jejich bytech, byli vzati do vazby.

V době od 8. do 11. října 1981 bylo v Encarnaciónu uvězněno devět bratrů. Když starší místního sboru, Antonio Pereira, který nebyl zatčen, požádal o rozhovor s náčelníkem policie Juliem Antoniem Martínezem, protože chtěl zjistit, jak se daří bratrům ve věznici, policejní náčelník dal příkaz k jeho zatčení a nechal ho uvěznit do nejpřísněji střežené cely. Mezitím Joseph Zillner ze sousedního sboru šel navštívit matku prvního z uvězněných bratrů, aby zjistil, co se děje. Někdo to musel oznámit policii, a tak už za deset minut bratr Zillner kráčel v doprovodu policie do encarnaciónské věznice.

Rozpoutává se prudké pronásledování

Několik let po vydání zákazu činnosti zatýkání skončilo. Krůček po krůčku se bratři začínali scházet v sálech Království a pořádat malé sjezdy. To všechno však náhle skončilo v roce 1984, kdy místní noviny vydaly zprávu, že  z Odborné technické školy v Asunciónu byli vyloučeni čtyři studenti, svědkové Jehovovi, protože nechtěli zpívat státní hymnu. Tato zpráva rozpoutala mnohem rozsáhlejší kampaň proti svědkům Jehovovým. Hned potom byly téměř všechny děti svědků Jehovových vyloučeny ze školy. Mnohé z těchto dětí se již nikdy nemohly do školy vrátit.

Od 2. do 5. května toho roku vyšla v listu Hoy (Dnes) série nactiutrhačných článků, které napsal katolický kněz Antonio Colón. Později v tom roce složil služební přísahu nový ministr školství a náboženství, který však pokračoval v politice svého předchůdce. Potom, co pronesl výrazně nacionalistické prohlášení, většina dětí svědků Jehovových nebyla připuštěna k zápisu do školy na příští rok. Jménem deseti studentů, z nichž šest bylo ze školy vyloučeno a čtyři nebyli připuštěni k zápisu, byla soudům předložena žádost o právo svědků Jehovových na to, aby jejich děti byly vzdělávány v tamějším školském systému, aniž by musely opustit svou víru nebo znásilňovat své svědomí. Soudní rozhodnutí vyznělo ve prospěch svědků. Ministerstvo školství a náboženství však tento případ postoupilo Nejvyššímu soudu.

Tento spor na sebe nadále poutal pozornost veřejnosti po celý rok 1985. Někteří žurnalisté postoj svědků Jehovových obhajovali, ale lidé z vládních kruhů na svědky nadále útočili. Dne 23. července 1985, kdy byl tento právní spor ještě v plném proudu, světové ústředí svědků Jehovových poslalo dopis paraguayskému prezidentovi.

Když bylo v tomto případu dětí školního věku vydáno příznivé rozhodnutí od nižšího soudu, odbočka doporučila sborům, aby se znovu začaly otevřeněji scházet v sálech Království. To mohlo úřady přimět, aby zaujaly určitější postoj — buď aby se proti nám postavily, nebo aby nám daly větší svobodu.

 Dne 21. března 1986 byl koordinátor výboru odbočky předvolán na policejní ředitelství. Tam zaznělo upozornění: „Znovu používáte své sály a nebylo vám to dovoleno.“ Bratr Gavilán odpověděl: „Dovolte mi, abych vám připomněl, že výnos, kterým bylo zrušeno naše zákonné uznání, byl zpochybněn v tom smyslu, že není v souladu s ústavou. V této chvíli je to právě projednáváno u Nejvyššího soudu a Nejvyšší soud o tom ještě nevydal rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že vznášíme žalobu proti neústavní povaze tohoto výnosu, uplatňuje se odkladný účinek, a tak pokud ještě není stanoveno konečné rozhodnutí Nejvyššího soudu, máme z právního hlediska nárok vykonávat svou činnost.“ Úředník odpověděl: „Nejsem právník, a tak o tom nemohu diskutovat. V tom případě mi přineste seznam míst, kde se shromažďujete, a uvidíme, co se dá dělat.“ Tím rozhovor skončil. Byly předloženy požadované informace a spolu s nimi i odpovídající právní zdůvodnění. Sály Království nebyly znovu zavřeny.

Avšak 26. února 1987 Nejvyšší soud, jemuž předsedal dr. Luis María Argaña, v případu školních dětí rozhodl proti svědkům Jehovovým. Mnozí příslušníci inteligence to považovali za politické rozhodnutí a nemálo z nich to odsuzovalo. Jak to všechno ovlivnilo činnost svědků Jehovových?

Kázání dobré zprávy pokračuje

Dílo oznamování Království se během těchto těžkých let nezastavilo. V lednu 1984 kancelář odbočky zahájila kampaň, během níž měl být odlehlý obvod propracován dočasnými zvláštními průkopníky. V průběhu prvního roku se na tomto programu podílelo třicet průkopníků. Navštívili sedmdesát pět různých měst. Ve čtrnácti městech místní úřady bratrům nedovolily kázat. Ale na jiných místech, když bratři na úřadech vysvětlili hodnotu této duchovní činnosti,  jim úředníci nabídli ochranu, a v některých případech dokonce možnost přespat přímo na policejním komisařství.

Na základě této činnosti bylo vyhledáno mnoho zájemců. Jedna žena, která žije asi 200 kilometrů od Asunciónu, dostala od průkopníků knihu Můžeš žít navždy v pozemském ráji a pak napsala do kanceláře odbočky a žádala o další pomoc. Když jako odpověď na její prosbu za ní přijeli manželé, svědkové Jehovovi, žena zvedla oči k nebi a v slzách děkovala Jehovovi. Navzdory odporu od svých příbuzných se stala věrnou Jehovovou služebnicí a vydávala svědectví sousedům i svým známým.

V těchto odlehlých obvodech vznikly nové skupiny zvěstovatelů a nové sbory. Kampaň s dočasnými zvláštními průkopníky se dosud organizuje každý rok a pokaždé přinesla nádherné výsledky.

Útlak polevuje

Lidé z úřednických kruhů stále lépe poznávali svědky Jehovovy i jejich činnost. Snahy pomáhat úředníkům, aby získali jasnější pochopení činnosti svědků, pokračovaly do té doby, než bratři dostali ústní souhlas, že mohou ve dnech 21. a 22. března 1987 uspořádat veřejný sjezd ve vlastním sjezdovém areálu.

To byly pro bratry velmi radostné chvíle. Bratři a sestry měli v očích slzy a vzájemně se objímali. Poprvé po devíti letech útlaku, napětí, nejistoty a otevřeného pronásledování se jim v Paraguayi podařilo svobodně se shromáždit a uctívat Jehovu. K návštěvníkům sjezdu patřili delegáti z Argentiny, z Brazílie a z Uruguaye, kteří byli na tuto mimořádnou událost pozváni. Tím působení zákazu definitivně skončilo.

Znovu zákonné uznání

Paraguay procházela obdobím změn. Politické napětí vzrůstalo. Nakonec v noci na 2. února 1989 se v Asunciónu  ozvaly výstřely z děl. Vypukla revoluce! S příštím dnem přišel konec vojenské vlády Alfreda Stroessnera.

Ihned byly obnoveny snahy získat zákonné uznání. Konečně 8. srpna 1991 byla žádost schválena. Pro svědky Jehovovy v Paraguayi to byl nesmírně šťastný den!

Dne 20. června 1992 vstoupila v platnost nová ústava. Byly v ní zahrnuty důležité klauzule, které pojednávaly o lidských právech, například o svobodě shromažďování, o svobodě odmítat vojenskou službu z důvodu svědomí, o svobodě vyznání a ideologie a také o oddělení náboženství od státu. Tyto a další pokrokové úpravy přinesly vítanou úlevu.

 Práce pokračuje!

V Paraguayi bylo v souvislosti s kázáním dobré zprávy nutné udělat ještě hodně práce. V roce 1979, kdy byl vyhlášen zákaz, tam bylo 1 541 zvěstovatelů Království. V tom roce, kdy bylo obnoveno zákonné uznání, podalo zprávu 3 760 zvěstovatelů. Nyní je jich tam více než 6 200. Dosud tam je ale jeden zvěstovatel na 817 obyvatel. Co je ještě možné udělat, aby se dobrá zpráva dostala k těmto lidem?

Pravidelně každý rok jsou vysíláni zvláštní průkopníci, aby vydávali svědectví ve městech, kde nejsou sbory. Ale 49 procent obyvatelstva žije na venkově. V roce 1987 odbočka vybavila nákladní automobil nezbytnými základními věcmi a tak z něj vytvořila slušný pojízdný domov pro zvláštní průkopníky. Nyní se s ním již deset let jezdí do venkovských obvodů, které nebyly propracovány ani sbory, ani dočasnými zvláštními průkopníky. Tímto způsobem se vody života šíří po mnoha rozlehlých územích Paraguaye.

Mimořádné úsilí se vyvíjí také při vydávání svědectví lidem, kteří žijí na březích řek. Tito lidé se mohou osobně setkávat s obyvateli jiných míst mnohdy jedině lodí. V roce 1992 proto Společnost postavila loď, kde byl prostor pro čtyřčlennou posádku. Členové této posádky zahájili systematickou  kampaň, při které vyhledávají lidi podobné ovcím žijící na březích řek. Tato loď má vhodné jméno El Pionero (Průkopník).

„Když jsme brázdili po řece Paraguay,“ píše bratr, který má tuto skupinu na starosti, „dopluli jsme do Puerto Fonciere vzdáleného 483 kilometrů od Asunciónu a začali jsme tam kázat dům od domu. Během rozhovoru s postarší ženou jsme se zmínili, že Bůh slíbil odstranit veškerou ničemnost a že my, svědkové Jehovovi, lidem oznamujeme, že to Bůh udělá prostřednictvím svého Království. Žena přerušila rozhovor, obrátila se ke své vnučce a řekla jí, aby zavolala dědečka a pověděla mu, že přišli ‚jeho lidé‘. Dědeček, sedmdesátník, přišel za chvilku. Byl zpocený, protože pracoval na svém hospodářství. Vřele nás přivítal a s očima plnýma slz děkoval Bohu, že jsme konečně přišli. Řekl, že na naši návštěvu čeká už hodnou chvíli. Poněkud zmateni jsme ho požádali o vysvětlení. Odpověděl, že mu jistý důstojník z ostrova Peña Hermosa dal Bibli a knihu ‚Věci, ve kterých Bůh nemůže lhát‘. Označil mu několik biblických textů, například Žalm 37:10, 11 a Žalm 83:18, a řekl, že jednoho dne k němu domů přijdou svědkové Jehovovi a povědí mu o Jehovových záměrech ještě víc. Okamžitě bylo zahájeno biblické studium.“

Tato loď dodnes urazila asi 1 260 kilometrů a její posádka nejméně dvakrát propracovala celý obvod na březích řeky Paraguay od bolivijských hranic na severu až k argentinským hranicím na jihu.

Horliví dělníci mají podíl na žni

Když Ježíš dával pokyny svým učedníkům z prvního století, vyzýval je: ‚Proste Pána žně, aby vyslal dělníky na svou žeň.‘ (Mat. 9:38) Novodobí Jehovovi svědkové si tato slova vzali k srdci a Pán opravdu vyslal do pole mnoho horlivých dělníků, aby měli podíl na duchovní žni v Paraguayi.

 Od roku 1945 až do dnešní doby v Paraguayi sloužilo 191 misionářů. Šedesát z nich tam sloužilo deset či více let (mezi nimi také 22 těch, kdo slouží jako misionáři, ale nejsou absolventy Gileadu) a nyní zde slouží 84 misionářů. V oblastech po celé východní části Paraguaye, kam se ve své činnosti zaměřili, je nyní 61 pěkně se rozvíjejících sborů.

Sousední odbočky poslaly do Paraguaye některé zvláštní průkopníky, aby tím pomohly vydávat svědectví v zemi, kde je dosud jeden svědek na 817 obyvatel. Přestěhovali se tam také další svědkové z mnoha zemí. Například z Anglie, Argentiny, Bolívie, Brazílie, Dánska, Finska, Francie, Chile, Itálie, Kanady, Lucemburska, Německa, Rakouska, ze Španělska, Švédska, Švýcarska, ze Spojených států a z Uruguaye. Tito svědkové mnoha způsoby používají své prostředky i schopnosti, aby podpořili dílo oznamování Království. Někteří slouží v městských obvodech, jiní svou službu vykonávají v městečkách a ve vesnicích, kde jsou značně primitivní životní podmínky. Většinou to jsou průkopníci. Někteří pomáhali stavět sály Království a budovy odbočky.

Během let Paraguay přijímala přistěhovalce různého původu. V různých částech této země se usazovali přistěhovalci německého, polského, ruského, ukrajinského, japonského a korejského původu. I tito lidé dostávají svědectví od misionářů a jiných svědků, kteří se tam přestěhovali.

Co však lidé, kteří mluví guaraníjsky? Tito lidé tvoří 90 procent obyvatelstva. Podle nedávného průzkumu 37 procent Paraguayců mluví pouze guaraníjsky. Místní svědkové slouží většinou mezi těmito lidmi a jsou velmi šťastní, že mají v guaraníjštině k dispozici brožury, které jim v této službě pomáhají.

I někteří z místních svědků se již mnoho let věnují celodobé službě. Během 36 let zvláštní průkopnické služby Edulfina  de Yindeová pomohla 78 lidem, aby zasvětili život Bohu a byli pokřtěni. Edulfina i její manžel mají radost, že v místech, kde slouží, je pět vzkvétajících sborů. Také María Chavezová během těch 39 let, kdy sloužila jako zvláštní průkopnice, pomohla mnoha lidem.

Jehovovi stále horlivě slouží i tisíce dalších zvěstovatelů, kteří nejsou průkopníky. Mnozí z nich chodí velmi daleko pěšky, aby se mohli účastnit shromáždění a vydávat důkladné svědectví ve svém venkovském obvodu. Mnohdy vycházejí z domova do svého obvodu ještě před úsvitem a často s sebou nosí pěknou zásobu „paraguayské polévky“ (suché potravy) nebo možná zásobu tortill a manioku. Již asi v sedm hodin ráno jsou připraveni začít vydávat svědectví a slouží téměř až do západu slunce. Když přijdou domů, jsou unavení, ale šťastní, že se usilovně snažili mluvit s jinými lidmi o Jehovovi a o jeho nádherném záměru.

Žízniví, ‚vezměte si zdarma vodu života‘

Jak je předpověděno v Písmu, každému je předkládána výzva, ať si — jestliže si to přeje — „vezme zdarma vodu života“. (Zjev. 22:17) V Paraguayi jsou tisíce lidí, kteří tuto výzvu přijali.

K těmto lidem patří také Herenia. Byla vychována jako římská katolička a upřímně věřila v církevní tradice a v náboženské pověry. Měla velký strach z mrtvých a z pekelného ohně. Věřila ve znamení a naplňovalo ji děsem, když viděla nebo slyšela něco, co si vykládala jaké zlé znamení. V takovém strachu žila 20 let. A pak v roce 1985 začala studovat Bibli se svědky Jehovovými. Jak studium pokračovalo, vody pravdy ji velmi osvěžovaly a vzbuzovaly v ní touhu žít navždy v ráji předpověděném v Božím slově.

V roce 1996 ochutnala vodu života také žena jménem Isabel v městě Carapeguá. Co se dočetla v knize Poznání,  které vede k věčnému životu, ovšem nebylo v souladu s jejím náboženským přesvědčením, a proto svědky požádala, aby k ní už nechodili. Ale četla si knihu sama a také o ní mluvila se svými sousedy, a když ji znovu navštívil jeden svědek, lidé ze čtyř domácností v jejím okolí si přáli dozvědět se ještě víc. Většina z nich sice pod nátlakem kazatele letničního hnutí ztratila zájem, ale bylo tam vydáno pěkné svědectví, a ta žena, která dostala svědectví jako první, a jedna z jejích sousedek mají nadále užitek ze životodárných pravd.

Když byly vody pravdy poprvé nabídnuty Dionisiovi a Aně, ti dva spolu žili už dvacet let, ale stejně jako mnoho jiných lidí nevstoupili do manželství. V roce 1986 začali Dionisio a jeho nejstarší dcera studovat Bibli se svědky Jehovovými; Ana a další dvě dcery byly proti. Ana naléhala na bratra, který s Dionisiem vedl rozhovory, aby s tím přestal, vyhrožovala, že bratra zabije, řekla, že zavolá policii, a radila se s katolickou jeptiškou. Pak se obrátila na soud pro mladistvé se stížností založenou na tom, že biblické studium ohrožuje její nejstarší dceru. Když se soudkyně dozvěděla, že Dionisio se ve skutečnosti řádně stará o svou domácnost, doporučila Aně, aby zkoumala Bibli společně s Dionisiem. Ana protestovala a odvolávala se na svou přítelkyni jeptišku, která ji varovala před tím, že svědkové na svých shromážděních provádějí nemravnosti. Soudkyně ji uklidnila a pak řekla: „My katolíci říkáme, že známe Bibli, ale ve skutečnosti ji vůbec neznáme. Svědkové Jehovovi Bibli studují. Navrhuji, abyste Bibli zkoumala i vy.“ Potom soudkyně Aně doporučila, aby se za Dionisia provdala.

Překvapená Ana znovu navštívila jeptišku a požádala ji, aby s nimi studovala Bibli. Jeptiška odpověděla, že to není nutné. Kromě toho na Anu naléhala, aby si Dionisia nebrala, i když v minulosti, kdy o tom Dionisio nechtěl ani  slyšet, Ana často říkala, že by se za něj měla provdat. Zanedlouho potom Aně těžce onemocněl otec. Místní svědkové té rodině hodně pomáhali. To způsobilo, že u Any došlo k zásadnímu obratu. Začala studovat a provdala se za Dionisia. Nyní, téměř po deseti letech, je Dionisio sborovým starším a celá jeho rodina horlivě slouží Jehovovi.

Láskyplnou vytrvalostí svědkové Jehovovi pronikli k srdci mnoha lidí v Paraguayi. Například v okolí San Lorenza byl v roce 1982 pouze jeden sbor. Navzdory zákazu činnosti svědků se mnozí zvěstovatelé podíleli na průkopnické službě, což vedlo k tomu, že obvod sboru, do něhož patřila také sousední města, začal být pravidelně propracováván. Jehova horlivosti zvěstovatelů žehnal. Nyní je na tom území devět sborů. Werner Appenzeller a jeho manželka Alice se domnívají, že za 40 let služby v Paraguayi jim největší radost způsobil vzrůst, který viděli v době, kdy sloužili v oblasti San Lorenzo.

Vzrůst dále pokračuje, a to nejen v této oblasti, ale v celé Paraguayi. V roce 1996 byly zasvěceny nové budovy odbočky na místě, které leží asi 10 kilometrů od Asunciónu. V mnoha končinách Paraguaye jsou postaveny sály Království a v nich se pravidelně konají shromáždění, na nichž probíhá biblické vyučování. Svědkové Jehovovi nadále navštěvují lidi v jejich domácnostech a mluví s nimi i na ulicích. Horlivě vyzývají lidi všeho druhu, aby si vzali „zdarma vodu života“.

 [Celostránkový obrázek na straně 210]

[Obrázek na straně 213]

Juan Muñiz měl podíl na tom, že se poselství o Království dostalo do Paraguaye

 [Obrázek na straně 217]

Julián Hadad byl jedním z prvních lidí, kteří v Paraguayi přijali biblickou pravdu

[Obrázek na straně 218]

Jóvita Brizuelová byla pokřtěna v roce 1946 a dosud slouží jako zvláštní průkopnice

[Obrázek na straně 218]

Sebastiana Vazquezová slouží Jehovovi od roku 1942

[Obrázek na straně 222]

William Schillinger sloužil jako misionář v Paraguayi 40 let, až do smrti

[Obrázek na straně 230]

Werner Appenzeller a jeho manželka Alice slouží v Paraguayi jako misionáři 40 let

[Obrázek na straně 233]

Svědkové jsou hrdí na svůj sál Království (v Asunciónu), první, který si postavili v Paraguayi a který jim patří

[Obrázky na straně 235]

Sjezdový areál svědků Jehovových

[Obrázek na straně 237]

Vydávání svědectví jednomu pracovníkovi na sklizni cukrové třtiny ve Villarrica

[Obrázek na straně 243]

Sál Království ve Fernando de la Mora (Norte)

[Obrázek na straně 243]

Sál Království ve Vista Alegre (Norte), Asunción

 [Obrázky na straně 244 a 245]

 Do Paraguaye přijeli vydávat svědectví horliví služebníci z mnoha zemí: (1) z Kanady, (2) z Rakouska, (3) z Francie, (4) z Brazílie, (5) z Koreje, (6) z USA, (7) z Belgie, (8) z Japonska, (9) z Německa

[Obrázek na straně 246]

Loď „El Pionero“ na řece Paraguay

 [Obrázky na straně 251]

Domov betel a kancelář odbočky v Paraguayi nedaleko Asunciónu a ti, kdo tam slouží

[Obrázky na straně 252]

Výbor odbočky (shora dolů): Charles Miller, Wilhelm Kasten, Isaac Gavilán