Celosvětová zpráva

Afrika

V celosvětovém měřítku pokračuje shromažďování lidí, kteří jsou „správně nakloněni k věčnému životu“, rychlým tempem. (Sk. 13:48) V mnoha afrických zemích značně přibývá těch, kdo chtějí chodit po Jehovových cestách. Na pomoc těmto lidem Společnost v uplynulém služebním roce uveřejnila Svaté Písmo — Překlad nového světa v jorubštině (kterou mluví 23 milionů lidí) a Křesťanská řecká písma v tsongštině (kterou mluví 4 miliony lidí).

Přišly zprávy z Angoly a Ugandy, že za uplynulých pět let tam počet těch, kdo veřejně chválí Jehovu, vzrostl o více než 70 procent. V Gambii, Mosambiku, Rovníkové Guineji a Rwandě tento počet vzrostl o více než 100 procent. Guinea-Bissau uvádí 300procentní vzrůst. V Nigérii pravidelně slouží v průměru více než 200 000 zvěstovatelů. Jak v Konžské demokratické republice, tak i v Zambii je více než 100 000 hlasatelů Království, kteří vydávají pěkné svědectví, i když se mnohdy potýkají s vážnými problémy.

 Burkina Faso je kazatelský obvod, kde se mnoho lidí chce dozvědět, co obsahuje Bible. Během uplynulého roku tam čtyři zvláštní průkopníci kázali tři měsíce ve 169 vesnicích v okruhu 140 kilometrů kolem hlavního města Ouagadougou. Na některých místech neexistují téměř žádné silnice, a tak tito horliví průkopníci chodili pěšky denně od vesnice k vesnici nejméně 15 kilometrů při teplotách vyšších než 45 stupňů Celsia ve stínu. Mluvili s lidmi, kteří nikdy neslyšeli o Jehovovi a nikdy se nesetkali s žádným Jehovovým svědkem. V posledních letech úřady vyvíjejí úsilí učit místní lidi číst a psát v moorštině, v jejich mateřském jazyce. Mají však velmi málo materiálu ke čtení. Pro uspokojení této potřeby Společnost připravila několik publikací v moorštině. Průkopníci píšou: „Zdejší obyvatelé reagují velmi dojemně a to nás povzbuzuje. . . . Vidíme, jak se radují, že konečně mají publikace ve svém jazyce a zejména takové, které pojednávají o Boží dobré zprávě.“ Za tři měsíce průkopníci na tomto území rozšířili 3 615 knih, 22 228 brožur a 368 časopisů.

V jednom městě v Nigérii se zvěstovatelé vypravili vydávat svědectví na území, kde kvůli etnickým srážkám nebezpečně vzrůstalo napětí. Zvěstovatelé se řídili radou, kterou dostali, a vydali se na cestu domů. Jejich automobil však byl zastaven davem rozhněvaných mladých lidí, kteří si chtěli vzít palivo z nádrže, aby mohli zapalovat domy. Bratři jim vysvětlovali svůj politicky neutrální postoj, ale mladí lidé nechtěli naslouchat. (Jan 17:16; Řím. 12:18) Zvěstovatelé potom dali každému z toho davu traktát Zprávy Království č. 35, kde byla položena otázka: „Bude někdy mezi všemi lidmi láska?“ Mladí lidé si traktát se zájmem prohlíželi, zatleskali bratrům a nechali je pokojně odjet domů.

Když jeden bratr ve Rwandě sloužil v minulém roce v odlehlém obvodu, setkal se s mužem, který velmi rád přijal  knihu Poznání i nabídku biblického studia. Hned od začátku studia ten muž projevoval ocenění pro sborová shromáždění. (Hebr. 10:24, 25) I když měl jednu nohu od kolene dolů amputovanou, přesto se snažil dostat na shromáždění, a tak se ve vydlabané kánoi plavil přes jezero a chodil čtyři hodiny pěšky. Pravidelně se účastnil shromáždění, přihlásil se do školy teokratické služby a pomáhal svým dětem poznávat našeho Stvořitele. Velmi se radoval z naděje, že brzy bude znovu moci normálně chodit. (Iz. 35:6)

V Libérii jeden muž, kterému se říkalo Jackson, studoval se svědky v Monrovii, ale válka ho přinutila uprchnout do vesnice v okrese Bopolu, odkud pocházel. Za nějakou dobu odbočka od něj dostala dopis, v němž naléhavě žádal o pomoc, aby mohl postavit sál Království a zorganizovat zájemce. Proč? Vysvětloval: „Vedu biblická studia každou neděli od půl sedmé ráno do devíti hodin večer. . . . Už se nemohu věnovat dalším lidem, kteří potřebují studovat Bibli, a tak jsem určil čtyři z těch, s nimiž studuji, aby mi s několika biblickými studii pomáhali. . . . Největší problém, s jakým se v současné době potýkám, je to, jak se starat o tento rostoucí sbor. Jak mohu sytit jiné lidi, když sám jsem ještě duchovně moc mladý a potřebuji duchovní mléko?“ Krajský dozorce, který navštívil Bopolu, napsal, že Jackson vede biblické studium s 37 lidmi a že tam jsou ještě další lidé, kteří chtějí studovat. Tento krajský dozorce naléhavě doporučoval poslat do Bopolu zvláštního průkopníka. Nakonec i Jackson splňoval požadavky, aby mohl sloužit jako nepokřtěný zvěstovatel.

Ve 372 ze 637 našich sborů v Mosambiku probíhají kursy čtení a psaní. V současné době tyto kursy navštěvuje asi 5 800 žáků a v průběhu minulého roku se naučilo číst 1 525 lidí. Za zmínku stojí i to, že mezi svědky Jehovovými v Mosambiku je nyní 72procentní gramotnost. Tyto kursy čtení  a psaní umožňují mnoha lidem získat přesné poznání biblické pravdy. (1. Tim. 2:3, 4)

Když jednou ráno v Namibii dva chlapci, jeden čtyřletý a druhý pětiletý, ze dvou rodin vystoupili z auta u školy ve Windhoeku, ředitelka říkala, že ve třídě bude oslava narozenin. Ředitelka měla přečtenou brožuru Škola, a proto se jedné z matek zeptala, co má dělat. Sestra jí vysvětlila náš postoj, ale také řekla, že chlapci jsou schopni sami se rozhodovat.

Když si jedna z našich sester koncem dne opět přišla pro své dítě, ředitelka jí řekla: „Z těchto dvou chlapců můžete mít velkou radost! Poslala jsem oba chlapce ze třídy, když tam děti zpívaly přání k narozeninám. Když se pak podával dort, mladší chlapec se zeptal, zda to je dort k narozeninám. Řekla jsem mu, že je, a on odpověděl: ‚Nechci, děkuji.‘ Druhý chlapec řekl totéž.“ Později se jeden z chlapců zeptal učitelky, zda zná Boží jméno, a potom jí vydal svědectví o Jehovovi. Druhý chlapec sám od sebe učitelce přinesl videokazetu Svědkové Jehovovi — Organizace za tímto jménem. Díky tomu, že chlapci dávali dobrý příklad a odvážně vydávali svědectví, učitelka přijala pozvání na Památnou slavnost. Jedna z těchto matek s ní zahájila biblické studium a učitelka řekla: „Slíbila jsem si, že teď budu jednat bohulibým způsobem, a jsem rozhodnuta nedovolit, aby mi v tom cokoli bránilo.“

Jeden horlivý starší v Zambii velmi účelně využívá publikace Společnosti nahrané na audiokazetách ve svědecké službě na ulici. Jak? Zaparkuje automobil na okraji silnice a začne přehrávat kazetu Tajemství rodinného štěstí. Zve kolemjdoucí, aby si nahrávku přišli poslechnout, a oni se brzy zeptají, co to je. Náš bratr vysvětlí, že poslouchali výňatek z knihy Rodinné štěstí. Tímto způsobem se mu za jediný měsíc podařilo rozšířit 29 knih a zahájit dvě biblická studia.

 Americký kontinent

V současné době je v některých zemích větší žeň než v jiných, ale stále platí, že ‚se pole bělají ke žni‘. (Jan 4:35) V minulých pěti letech vzrostl počet hlasatelů Království v Brazílii o 33 procent, v Mexiku o 36 procent, na Kubě o 64 procent a v Kolumbii o 65 procent. Ve Spojených státech ve stejném období symbolizovalo své zasvěcení křtem ve vodě 209 249 lidí a na kazatelské službě se podílel nový vrcholný počet 1 040 283 zvěstovatelů.

Zvláštní průkopník, který slouží v jižní části Hondurasu, vedl studium, z něhož měl velkou radost. Když došli ke 12. kapitole knihy Poznání, zájemce se stal nepokřtěným zvěstovatelem. Za dva měsíce již sám vedl dvě dobře pokračující biblická studia a oba tito zájemci chodili na shromáždění. Za tři a půl měsíce se jeden z těchto zájemců stal nepokřtěným zvěstovatelem dobré zprávy. O tři měsíce později začal vydávat svědectví i druhý zájemce. Když původní zájemce byl připraven dát se pokřtít, byl na křest připraven  i jeho první zájemce. Druhý zájemce také pěkně pokračuje. A co dál? Původní zájemce, nyní náš bratr, již vede další biblické studium s manželskou dvojicí. Činit učedníky je opravdu velmi radostné.

V Brazílii se věnuje značné úsilí tomu, aby bylo vydáno důkladné svědectví v povodí Amazonky. Kázáním v této oblasti odbočka pověřila 21 průkopníků, kteří mají k dispozici čtyři velké lodi. Všichni tito průkopníci mají zkušenosti s řízením lodí a také, což je ještě důležitější, stále projevují ochotu a obětavost. Plaví se po řekách Madeira, Purus, Solimões a Tocantins a také v oblasti kolem ostrova Marajó. Celková délka uvedených řek je přibližně 9 700 kilometrů a na jejich březích nebo nedaleko od nich žije odhadem 370 000 lidí. Od průkopníků z jedné lodi nedávno přišel dopis, kde bylo mimo jiné napsáno: „Konečně jsme se dostali do městečka Chaves. . . . Uspořádali jsme veřejné shromáždění a promítali videokazetu Sjednoceni božským vyučováním. Na toto shromáždění přišlo sedmdesát lidí. Jeden muž dostal knihu Žít navždy a přečetl ji během týdne našeho pobytu. Řekl nám: ‚Jestliže tady založíte církev, chci být jejím členem.‘“

Jiné lidi je možná obtížné zastihnout ne proto, že v odlehlých místech žijí, ale proto, že na taková místa jezdí v době dovolené. Téměř milion lidí, kteří každé léto přijíždějí na Aljašku, se snaží uvidět horu McKinley vysokou 6 194 metrů. Mohli bychom tyto lidi zastihnout tam a dát jim něco, co by jim pomohlo přemýšlet o Bohu a o jeho záměru? Místní svědkové si opatřili zvláštní povolení, aby si mohli postavit stolek s literaturou u Národního parku Denali. Vybrali si vhodné náměty z Probuďte se!, například „Hory — Mistrovská díla stvoření“ (8. října 1994), „Kdo zachrání zvířata?“ (8. července 1997), „Mohou být naše deštné pralesy zachráněny?“ (8. května 1998) a „Iditarod po deseti stoletích“ (8. října 1995). Protože vyvinuli tuto snahu a šli tam, kde  jsou lidé, podařilo se jim mluvit s návštěvníky z Austrálie, Řecka, Kanady, Anglie, Německa, Itálie, Skotska, Švédska, Švýcarska, Tchaj-wanu a Číny. Vydali svědectví i mnoha lidem z různých končin Spojených států.

Obvody v Mexiku jsou nyní propracovávány často — v mnoha městech každý týden nebo každých čtrnáct dní. Většina obyvatel osady Las Nubes ve státě Chiapas jsou svědkové Jehovovi. Ke svědkům nepatří pouze obyvatelé tří domácností. V San Antonio Buenavista je nyní osm sborů a navštěvují jenom 64 domácností, jejichž příslušníci nejsou svědkové. Svědkové musí chodit několik hodin pěšky do obvodu, kde mohou vydávat svědectví a vést biblická studia.

Jedna sestra v Nikaragui po shromáždění v sále Království pozdravila dvě dívky. Myslela si, že to jsou sestry z jiného sboru, které přišly na návštěvu. Když pochopila, že to tak není a že tam přišly prostě ze zvědavosti, nabídla jim biblické studium. Dívky souhlasily. Obě patřily k náboženské skupině, které se říká Mladý život, a byly regionálními představitelkami této skupiny. Jedna z dívek, Karelia, začala vše, co se dozvěděla na studiu Bible, vyučovat ve své skupině. Nejprve se zaměřila na Boží jméno. Pastor té církve se jí snažil od toho odradit a říkal, že Jehova vlastně není Boží jméno. Karelia mu odpověděla, že kdyby to tak bylo, nemohl by už dál používat svou Bibli, protože v ní je uvedeno jméno Jehova. Na to pastor neměl odpověď. Potom Karelia učila svou skupinu znát pravdu o Trojici a o kříži. Pastoři jí brzy odebrali výsadu modlit se na shromážděních jejich církve, protože se modlila k Jehovovi ve jménu Ježíše Krista. Na další velký církevní sraz už nebyla pozvána. Na jednom z jejich příštích shromáždění tedy Karelia oznámila, že ze skupiny odchází, protože se stane svědkem Jehovovým. K tomuto rozhodnutí dospěla už po prostudování prvních čtyř kapitol knihy Poznání. Za necelých sedm měsíců byla pokřtěna.

 Asie

I Orientálci reagují na výzvu: „Chvalte Jah! . . . Všechno, co dýchá — ať chválí Jah.“ (Žalm 150:1, 6) V každé asijské zemi svědkové Jehovovi oznamují dobrou zprávu, a když lidé mají příležitost slyšet toto poselství, počet svědků vzrůstá. V některých zemích je vzrůst velmi rychlý. V Izraeli, Bangladéši a Macau zažili během uplynulých pěti let více než 100procentní vzrůst. Zprávy z Nepálu, Gruzie a Kazachstánu uvádějí, že tam vzrůst značně přesáhl 200 procent. V Korejské republice se kázání dobré zprávy pravidelně účastní přibližně 85 000 zvěstovatelů. V Japonsku věrně slouží Jehovovi více než 222 000 lidí.

Velkou radost přinesla zpráva, že 30. dubna 1998 byla činnost svědků Jehovových zákonně uznána v Kirgizii. Předseda státní komise, která měla tuto registraci na starosti, byl překvapen, když mu bratři darovali knihu Poznání, která již byla vydána a připravena k rozšiřování i v kirgizštině.

 Malým dětem, i když ještě nejsou pokřtěny, se někdy dobře daří získávat lidi pro pravé uctívání. Třiapůlletý chlapec z jedné rodiny svědků Jehovových v Indii se choval ke svým sousedům tak přátelsky, jako kdyby byli jeho starší sourozenci. Pravidelně zval jednoho svého „bratra“ ze sousedství, aby s ním v neděli chodil na sborová shromáždění. Soused však vždycky o víkendu chodil do kina. Nakonec však chlapci vyhověl a rozhodl se, že na shromáždění půjde. Potom chlapec na souseda naléhal, aby až půjde do sálu Království, se vhodně oblékl. Když se soused pokoušel o nějaké výmluvy, chlapec ho vzal za ruku, odvedl ho do jeho pokoje a tam mu ukázal, co vhodného by si měl vzít na sebe. Na shromáždění byl ten mladý muž překvapen, jaké pěkné věci se dozvěděl. Od té doby ani on, ani jeho vlastní sestra nikdy nevynechali shromáždění. Když později ten mladý muž zjistil, že chlapec poslouchá své rodiče, ať byli přítomni, nebo ne, protože „Jehova to vidí“, opravdu tím byl ohromen. Nyní se společně se svou sestrou těší na to, že se stanou pokřtěnými svědky.

Jedna zvěstovatelka v Kagošimě v Japonsku pěkně využívá videokazety Společnosti. Přesvědčila se, že to jsou nesmírně užitečné pomůcky k dosažení lidského srdce, a proto se rozhodla, že si společně se svým nevěřícím manželem promítnou všechny videozáznamy. Nejprve spolu sledovali videozáznam Svědkové Jehovovi — Organizace za tímto jménem. Díky tomu její manžel přijal nabídku pravidelného studia Bible. Pak na něj udělal silný dojem videozáznam Sjednoceni božským vyučováním, kde viděl opravdové celosvětové společenství bratrů, a tak pocítil touhu stát se svědkem Jehovovým. Ale kvůli svému zaměstnání a tlaku od svých příbuzných se domníval, že to není možné. Když však zhlédl 1. a 2. díl videozáznamu Bible — Kniha faktů  a proroctví, začal osobně uplatňovat biblické zásady. Brzy se stal nepokřtěným zvěstovatelem a začal chodit do kazatelské služby. Nakonec viděl videozáznam Svědkové Jehovovi zůstali pevní i při útocích nacistů a velmi na něj zapůsobilo, jak Jehova posiluje své ctitele. Již byl připraven ke křtu, a tak tento krok udělal v říjnu 1997.

Valkim, velmi zbožná žena v Barmě, vstoupila do metodistické církve. Když pastor z této církve odešel a stal se pastorem jiné církve, šla tam za ním, protože v církvi, kde do té doby byla, nenacházela opravdovou radost. Pastor později odešel i z té církve a vstoupil do evangelické církve, kde se opět stal pastorem. Valkim šla znovu za ním. Časem však byla celkově velmi zklamaná, protože náboženství vůbec neuspokojilo její duchovní potřeby. Zanedlouho potom jí během tří let zemřely tři děti. Byla zoufalá. Její přátelé jí doporučovali, aby se dívala na video a četla romány, že jí to přinese určitou úlevu. Sklíčenost však nepolevovala. Pak jednoho dne šla Valkim navštívit jednu příbuznou, která se stala Jehovovým svědkem. V tom domě byl náhodou v době její návštěvy také jeden sborový starší a ten se dozvěděl o jejím trápení. Pozval ji do sálu Království a řekl jí, že po shromáždění by se mohla zeptat na cokoli, co ji zajímá. Valkim pozvání přijala. Konečně byla spokojena, protože dostala biblické odpovědi na otázky, které ji znepokojovaly. Ochotně přijala nabídku biblického studia. Dělala rychlé pokroky a nyní je pokřtěnou zvěstovatelkou.

K tomu, aby bylo možné překonat bariéru náboženských předsudků a dostat se k lidem s dobrou zprávou, je mnohdy nutná trpělivost. Někteří lidé však vděčně naslouchají a své ocenění projevují tím, že se svědomitě snaží pravidelně chodit na sborová shromáždění. Natalja, které je asi 60 let, žije v horách v Kazachstánu. Do sálu Království to  má z domova 30 kilometrů, a aby se dostala na shromáždění, musí jet dvěma autobusy. Prvním autobusem jede 12 kilometrů dolů do údolí a druhým dalších 18 kilometrů až k sálu Království. V zimě autobus často do hor nejede, protože kvůli sněhu a náledí to je nebezpečné. Pro Natalju však není příliš nebezpečné jít pěšky do údolí a tam nastoupit na druhý autobus. Říká: „Musím jít domů,“ to znamená do sálu Království. A vysvětluje: „Mám dva domovy. Jeden domov mám tam, kde spím, a mým druhým domovem je sál Království.“

Izraelské obyvatelstvo se skládá z pestré směsice lidí různých ras, jazyků a náboženství. Svědkové v Izraeli jsou často pozváni k někomu do bytu, aby vysvětlili důvod své návštěvy. Mnozí lidé upřímně oceňují poselství o Království. V ultraortodoxní židovské společnosti je však nepatrná menšina, která je znepokojena vzrůstajícím počtem příznivých reakcí na poselství o Království. V prosinci 1997 se v Jaffě nedaleko Tel Avivu sešlo asi 300 lidí na demonstraci, která byla uspořádána hned vedle areálu, kde probíhal oblastní sjezd. Většina demonstrantů tam byla dopravena z jiných částí Izraele, takže neměli ani potuchy, proti komu vlastně demonstrují.

Organizované násilí již vedlo k tomu, že dav krutě zbil některé sestry a že byli napadeni bratři, kteří vykonávali opětovné návštěvy. Odpůrci se pokoušejí roznítit nenávist proti našim bratrům tím, že vykřikují hesla, v nichž nás přirovnávají k nacistům, a říkají, že lidem platíme, aby přestoupili k našemu náboženství. Ačkoli organizátoři této nenávistné kampaně zaměřené proti nám dobře vědí, že co říkají, není pravda, přesto mnozí oklamaní lidé těmto lžím věří a jsou ochotni udělat vše, o cokoli jsou požádáni.

Tento odpor bratry nezastrašil ani zájemce neodradil od hledání pravdy. Velká většina Izraelců je takovým  protizákonným chováním pobouřena. Mnozí kolemjdoucí, kteří vidí náboženské odpůrce demonstrující před betelem, se tam zastaví, kladou otázky a rádi slyší biblické odpovědi. Někteří z těch lidí, které demonstrace přilákaly, dokonce začali se svědky Jehovovými studovat a navštěvovat jejich shromáždění.

Jedné starostlivé sestře v Libanonu se podařilo pomoci mladé dívce, která vyrostla ve společenství s Jehovovými ctiteli. Tato dívka do svých 15 let chodila na shromáždění a zdálo se, že všechno je v pořádku. Pak se náhle přestala stýkat se sborem a nechtěla mluvit o biblické pravdě. Uplynul skoro rok a dívka se stále sboru stranila. Nakonec jedna sestra po poradě se staršími a po modlitbě dívce zatelefonovala a zeptala se jí, zda by ji mohla navštívit. Dívka odpověděla: „Proč mě chceš navštívit? Pokud se mnou chceš mluvit o pravdě, pak prosím tě nechoď.“ Sestra dívku ujistila, že jí chybí a že by jí chtěla vyprávět o své nedávné cestě do Evropy. Slíbila, že bude respektovat její přání, ale dodala: „Vlastně bych na tebe měla nějaké otázky, protože tvoje odpovědi bych mohla využít k tomu, abych pomohla mladým lidem, jako jsi ty.“

Když se sešly, naše sestra dívce vyprávěla o své cestě do Evropy a o sjezdu, kterého se zúčastnila. Projevila radost z toho, co zažila mezi bratry, a zmínila se o lásce, kterou projevovali. Zdálo se, že dívka naslouchá se zájmem. Potom jí sestra položila několik otázek: „V minulém roce jsi žila vlastním životem a nebyla jsi omezována pravdou. Teď mi prosím tě řekni: Byla jsi šťastná a spokojená? Co ti v pravdě chybělo, že sis to hledala ve světském způsobu života? Myslíš si, že ti, s nimiž ses stýkala v uplynulém roce, jsou lepší než ti, s nimiž ses stýkala předtím?“ Požádala dívku, aby o jejích otázkách přemýšlela a aby na ně odpověděla později.

 Za deset dní se znovu sešly. Dívka v odpovědi na otázky mimo jiné řekla, že se nudila a že si vyplňovala čas prací v domácnosti, poslechem hudby a sledováním televize a videa, ale že nebyla šťastná. Také řekla, že má přítele a očekává, že se s ní ožení. Sestra použila některé biblické texty, vybrané články „Mladí lidé se ptají“ z Probuďte se! a knihu Vytvářet šťastný rodinný život a trpělivě dívce pomáhala, aby si uvědomila, co je opravdová láska, a také to, jak by měl chlapec dívce dávat najevo, že ji opravdu miluje a že má o ni zájem. Během několika návštěv spolu probraly prvních pět kapitol z knihy Rodinný život, a dívka pak dospěla k závěru, že její přítel by nebyl takovým manželem, jakého by chtěla.

Znovu s ní bylo zahájeno biblické studium a dívka dělala stálé pokroky. Později se objevil jiný muž, který údajně měl zájem o ni a o pravdu. Tento muž sice studoval, ale nedělal žádné pokroky. Dívka s ním přerušila veškeré styky, protože se rozhodla, že si chce vzít za manžela někoho, kdo bude společně s ní upřímně sloužit Jehovovi. Za rok byla pokřtěna. Získala práci na částečný úvazek a pak se přihlásila do průkopnické služby. Už se nenudí, ale radostně slouží jako průkopnice. Také se jí daří pomáhat jiným mladým lidem, kteří si myslí, že je svět může obšťastnit, stejně jako si to kdysi myslela ona.

Jak je možné vyhledat všechny lidi podobné ovcím mezi více než 130 000 000 obyvateli Pákistánu? Naši bratři pro to hodně udělali, když v uplynulém roce horlivě rozšiřovali například Zprávy Království č. 35 v urdštině a v angličtině. Ještě mnoho měsíců potom přicházely žádosti o brožuru Vyžaduje a o biblické studium i z měst, kde nejsou žádní svědkové. Je naprosto jasné, že významný podíl na této práci má anděl letící uprostřed nebe, o němž je zmínka ve Zjevení 14:6.

 Evropa

Nyní je Jehovův „den záchrany“. (2. Kor. 6:2) Lidé mají dosud příležitost zvolit si život. Jednou z oblastí, kde si mnozí lidé v současné době moudře volí život, je východní Evropa. Od roku 1993 se více než 100procentní vzrůst projevil v Bosně a Hercegovině, v Bulharsku, v Estonsku, v Litvě, v Moldově a na Ukrajině. V Lotyšsku a v Rusku přesáhl vzrůst 300 procent navzdory rostoucímu odporu z různých zdrojů. Více než 500 procent zvěstovatelů přibylo v Bělorusku. V Albánii bylo dosaženo mimořádných 830 procent. Je naprosto zjevné, že ještě mnoho dalších lidí, kteří když dostanou potřebné povzbuzení, vděčně využívají příležitost zvolit si život.

Jedna naše sestra v Rakousku navštěvovala paní, která vždycky říkala, že nemá čas. Při své další návštěvě sestra pouze držela v ruce traktát Život v pokojném novém světě, a než paní stačila říci „nemám čas“, sestra jí podala traktát s krátkou poznámkou: „To se týká budoucnosti vaší rodiny.“  To, co si paní přečetla, ji přimělo, že chtěla vědět více. Když za ní sestra znovu přišla, paní požádala o knihu Můžeš žít navždy v pozemském ráji, kterou viděla na výstavce u sálu Království. Mezitím dostali do rodiny oznámení, že místní církev pořádá a financuje biblický kurs. Paní i její manžel tam šli. Když však knězi kladli otázky, odpověděl, že během tohoto kursu by se mělo pouze rozjímat, a ne diskutovat. Na své otázky ovšem dostali odpověď při příští návštěvě naší sestry, a bylo s nimi zahájeno biblické studium. Jak se dalo čekat, vyvolalo to odpor. Manžel té paní byl kostelníkem a členem farní rady. Kvůli nátlaku, který pociťoval, na nějakou dobu studium přerušil. Sestra s těmito manželi udržovala kontakt tak, že jim telefonovala a nosila časopisy. Po třech měsících bylo studium opět obnoveno. Když tento muž získal větší ocenění pro Jehovu, odešel z církevní rady a přestal sloužit jako kostelník. Oba manželé jsou nyní pokřtěnými svědky a jejich děti jsou nepokřtěnými zvěstovateli.

Mnoho Evropanů emigrovalo do Spojených států, aby tam získali bohatství. K nim patří také Aleksander, který emigroval z Lotyšska. Jenže ve Spojených státech, v zemi vzbuzující naděje, nenašel snadný život; dostal se do nesmírně obtížné finanční situace. Našel však duchovní bohatství. Když studoval Bibli se svědky Jehovovými, uvědomil si, že našel pravdu, něco vzácnějšího než zlato. Je velmi nadšený, a tak se brzy chtěl o své nově získané náboženské přesvědčení dělit s jinými lidmi. Před odjezdem do Spojených států se Aleksander rozvedl se svou manželkou Inarou a nechal jí na starosti jejich syna Kima. Nicméně Inara na základě mnoha dopisů od svého bývalého manžela a po mnoha telefonických rozhovorech s ním začala studovat se svědky v Lotyšsku. Nakonec se Aleksander dal pokřtít v New Yorku a Inara v Litvě. Po pěti letech, kdy byl z domova, se  Aleksander vrátil do Lotyšska a k velké radosti Kima, jemuž tehdy bylo devět let, se znovu oženil se svou bývalou manželkou.

Ježíš nás učil milovat i své nepřátele. (Mat. 5:44, 45) Někteří z těchto nepřátel také změnili svůj způsob života, takže z nich může mít Jehova radost. To se projevilo, když jeden starší ze sboru Taurage v Litvě probíral otázky s uchazečkou o křest z města Panevėz̆ys. Během rozhovoru se uchazečka o křest, postarší žena, zmínila o tom, že kvůli druhu zaměstnání, které mnoho let vykonávala, pro ni bylo obtížné obléknout si mírnou osobnost. Byla totiž dozorkyní v ženské věznici v Panevėz̆ys. Tato informace staršího zaujala. Zeptal se zájemkyně, zda tam pracovala v šedesátých letech. Řekla, že ano, a tak se vyptával: „Znala jste nějaké ženy, které patřily ke svědkům Jehovovým a které byly v té době uvězněny za pravdu?“ Zájemkyně si pamatovala dvě nebo tři sestry, včetně Petrute, která jí nedávno pomáhala poznat pravdu. Vzpomněla si také na jednu sestru, která byla uvězněna společně se svou malou dceruškou. Když to starší slyšel, vzrušeně zájemkyni řekl, že mluví o jeho matce, která byla zatčena za vydávání svědectví a které byly na základě soudního příkazu odebrány, kromě té maličké, všechny její děti a svěřeny příbuzným. Tomuto nynějšímu staršímu byly tehdy tři roky. A teď probíral otázky ke křtu s bývalou dozorkyní své matky. Měl velkou radost, že tato žena přijala pravdu.

Ačkoli celkový počet svědků ve Finsku v minulém roce vzrostl jen trochu, bratři mají přesto radost z nového vrcholného počtu 20 103 zvěstovatelů. Ještě jsou zde lidé, kteří hledají pravdu. Například jedni manželé, svědkové, se chystali, že se blíže seznámí se sousední rodinou. Než však mohli své plány uskutečnit, sousedka přišla k nim. Když si  povídali, rozhovor se stočil na duchovní námět a naše sestra té paní nabídla knihu Poznání.

Když paní přinesla knihu domů, manžel si ji za několik dní přečetl, ale jen proto, aby ji zkritizoval, protože měl předsudky proti svědkům Jehovovým. Uvědomil si však, že chce vědět více. Manželé brzy svědkům řekli, že už dlouho hledají náboženství, které má pravdu. Zkoumali několik náboženství. Svědky Jehovovy vynechali, protože všichni přece mluví proti nim. Mysleli si: „Svědkové sotva mohou mít pravdu, když ji nemají jiná náboženství.“

S touto rodinou bylo okamžitě zahájeno studium. Oba manželé říkali: „Když jsme studovali, mnoho dobře známých biblických textů do sebe konečně začalo zapadat. Měli jsme pocit, že z nás pravda, jak jsme do ní postupně pronikali, sejmula jakoby mlžný závoj. Když jsme v jedné z knih uviděli obrázek ráje, hned jsme si pomysleli: ‚Právě tam chceme být!‘“

Brzy začali chodit na sborová shromáždění. Manželka vypráví: „Byli jsme velmi vřele přivítáni, tak, že jsem tomu prostě nemohla uvěřit!“ Jejího manžela tam zaujala uspořádanost a přesnost. Jejich dvanáctiletý syn si všímá něčeho jiného: „U nás v rodině jsem pozoroval, že taťka i mamka jsou díky studiu milejší a že doma začala být příjemnější a uvolněnější atmosféra.“ Manžel nyní s vděčností říká: „Jehova má s námi trpělivost. Nechtěl, abychom byli zničeni, ale vede nás k pokání.“ Přibližně za sedm měsíců byla celá rodina pokřtěna. (Řím. 2:4; 2. Petra 3:9)

Jeden muž ve Švýcarsku poznal pravdu v době, kdy pracoval jako hlavní mechanik vysoko v horách. Měl toto zaměstnání velmi rád, ale aby mohl pravidelně chodit na sborová shromáždění, vrátil se do údolí a šel znovu pracovat do továrny, kde měl nižší plat. Modlil se k Jehovovi, aby mu  pomáhal dobře plnit svěřené úkoly v zaměstnání a také věnovat patřičnou pozornost ostatním svým úkolům.

Koncem roku ho ředitel pozval do své kanceláře a řekl mu, že je velmi spokojen s jeho prací i s postojem, jaký projevuje. Chtěl jenom vědět, proč bratr každý den odchází z práce už ve čtyři hodiny odpoledne. Když náš bratr odpověděl, že musí plnit ještě dva další závazky, ředitel se na něj užasle podíval a zeptal se, co tím míní. Bratr řekl: „Podívejte, když jsem se oženil, slíbil jsem své manželce, že se budu o ni starat a že s ní budu trávit čas. Kromě zaměstnání pro obživu své rodiny mám ještě duchovní zájmy, svůj vztah k Bohu, který také vyžaduje čas. Tyto tři druhy činnosti tedy musím ve svém každodenním životě harmonicky sladit.“ Dodal, že zaměstnání mu vlastně zabere největší část dne — devět hodin práce plus čas na cestu do továrny a zpátky domů. Ředitel to pochopil a bratra ujistil, že může nadále končit práci ve čtyři hodiny odpoledne. Bratrovi se tedy podařilo vydat svědectví řediteli a využívá také příležitosti k rozhovorům s ostatními spolupracovníky, z nichž některé do té doby svědkové nezastihli.

Ve Španělsku jistý Fernando mnoho let myl okna v podniku, kde pracuje Carlos, svědek Jehovův. Měli spolu krátké rozhovory, ale Fernando neprojevil zvláštní zájem o pravdu. Když však Fernando navštívil v Barceloně svou švagrovou, vyvstaly mu otázky. Dozvěděl se, že její soused — někdejší opilec a výtržník, který běžně bil svou manželku — se úplně změnil a nyní je z něj milující manžel. Fernando se dozvěděl, že ten muž se stal svědkem Jehovovým. Ale jak je možné, že se tak změnil? Carlos Fernandovi vysvětlil, že k takovým změnám může lidi podnítit pouze Boží slovo. (Hebr. 4:12) Teď to Fernanda zajímalo. Za krátkou dobu i on udělal změny ve svém životě a nyní je zvěstovatelem dobré zprávy.

 Ostrovní země

Svědkové Jehovovi pilně vydávají svědectví o Božím Království na 84 ostrovech a souostrovích. Na některých ostrovech je odezva na biblickou pravdu skutečně vynikající. Na ostrovech Francouzské Polynésie v jižním Tichomoří je jeden svědek na každých 114 obyvatel. Na Guadeloupe v Karibském moři žije 410 000 lidí, ale protože se tam vytrvale káže, je tam jeden svědek na 52 obyvatel. Na Svaté Heleně v jižním Atlantiku připadá na jednoho svědka 31 obyvatel.

La Digue je velmi malý ostrov, který patří k souostroví Seychely v Indickém oceánu. Žijí tam pouze asi dva tisíce lidí, což je přibližně 500 domácností. Dějí se tam však velmi pěkné věci. Na La Digue se přestěhoval Freddy, který se narodil a vyrostl na ostrově Mahé, a tam poznal něco, co úplně změnilo jeho život. Byl vychován jako katolík a v 18 letech vstoupil do semináře, do školy pro výuku kněží. Domníval se, že tam bude studovat Bibli, a vytrvale o ni prosil, ale místo toho se dozvěděl, že má studovat církevní tradice.  Po několika týdnech naprosto zklamaný ze semináře odešel a začal hledat Boha sám. Opatřil si Bibli a mluvil o ní s každým, kdo k tomu byl ochoten. Jeho způsob života však nebyl tak ušlechtilý jako jeho myšlenky. Dopouštěl se nemravnosti, užíval drogy, opíjel se a pěstoval bojové sporty.

Později, když žil na La Digue, se Freddy setkal s manželskou dvojicí misionářů, svědků Jehovových. Brzy s ním bylo vedeno biblické studium, někdy i dvakrát či třikrát týdně. Když se dozvěděl, že Bůh má jméno, velmi to na něj zapůsobilo a příští den řekl: „Je moc pěkné, když člověk ví, ke komu se modlí, a když už nemusí mluvit k někomu neznámému. Modlil jsem se celou noc, používal jsem Boží jméno a poprvé jsem opravdu cítil, že mi Bůh naslouchá.“

Jednoho dne Freddy řekl: „Je zde jeden mladý muž, který má velký zájem o studium. Vím, že vy nemáte čas s ním studovat. Snad bych s ním mohl studovat já, protože jsem se už hodně naučil.“ Misionář mu doporučil, aby nejprve před Bohem zvážil svou vlastní situaci. Za dva dny Freddy řekl: „Chápu, že být svědkem pro Jehovu znamená nejen to, že znám rady, ale i to, že je uplatňuji ve svém životě. Uvědomuji si, že zatím nemohu reprezentovat Jehovu. Jak mohu kázat jiným lidem, když sám nemám v pořádku rodinný život?“ Od ženy, se kterou žil, tedy odešel do té doby, než svůj svazek zlegalizují, a za měsíc se vzali. Když Freddy udělal ještě další změny, byl rád, že konečně může mít výsadu účastnit se kazatelské služby. Již je pokřtěn.

Elsie, jedna žena na Mauriciu, byla ve městě, kde žila, známa jako Gros Mama neboli kouzelnice. Všichni lidé se jí báli. Provozovala temné rituály na hřbitově a vědělo se o ní, že uzdravuje duchem a že má velké schopnosti. Jak mohla poznat biblické pravdy? Díky velké trpělivosti, osobnímu zájmu a Jehovově nezasloužené laskavosti. Potom, co Elsiina  dcera začala studovat, jedna naše sestra šla navštívit také matku. Naše sestra zjistila, že Elsie je nejen hluboce zabředlá do spiritismu, ale že neumí číst, má vážné rodinné problémy a je silná kuřačka. Přesto s ní vedla biblické rozhovory pomocí Mojí knihy biblických příběhů. Naše sestra navštěvovala Elsie třikrát týdně, neustále ji povzbuzovala a vyzývala: „Vkládejte důvěru v Jehovu.“

Pro Elsii nebylo snadné dělat změny. V úsilí o to, aby přestala kouřit, musela poznat, že Jehova vidí všechno, co děláme, a že před ním nemůžeme nic utajit. (Hebr. 4:13) Na obrázku v knize Žít navždy viděla, jak první křesťané pálili své knihy magických umění. Sestra jí vysvětlila, co to znamená, ale Elsie se svými démonskými obřady ihned nepřestala. (Sk. 19:19) Po jednom děsivém zážitku však vzala všechno, co používala k falešnému uctívání, a hodila to do řeky.

Později, když k ní lidé přišli na okultní obřady, vysvětlovala jim, že to, co dělávala, se nelíbí Bohu. Doporučila jim, aby studovali Bibli. Říkala, že před zlem je může chránit jedině Jehova, a povzbuzovala je, aby mu důvěřovali. Elsie sice nedávno zemřela, ale někteří z jejích bývalých klientů jsou nyní Jehovovými služebníky.

Ne v každé vesnici na ostrovech Wallis a Futuna v jižním Tichomoří je služba dům od domu dovolena, ale je možné navštěvovat příbuzné a vydávat svědectví neformálně. Jistý zájemce dal traktát Zprávy Království č. 35 jednomu ze svých přátel, známému opilci, který měl dlouhé vlasy a neupravené vousy. Často bil svou manželku i děti. Po několika rozhovorech tento muž souhlasil, že přijde na sborové studium knihy. Velice si vážil toho, co se dozvěděl, takže požádal, zda by mohl přijít do sálu Království a přivést s sebou svou manželku. V tom týdnu byla veřejná přednáška na námět „Čistý lid přináší Jehovovi čest“. Oba manžele velice  zaujala. Požádali o biblické studium. Ten zájemce, který tyto manžele pozval na přednášku, zařídil, aby přišli do jeho bytu a tam se setkali se dvěma svědky. Když tito manželé přišli, muž byl k nepoznání. Dlouhé, rozcuchané vlasy měl ostříhané a byl oholený a čistě oblečený. I jeho způsob mluvy byl jiný. Byl to úplně nový člověk. Od té doby oba manželé pravidelně chodí na všechna shromáždění. Je zcela jasné, že svou činností jiné lidi neodsuzujeme, ale předáváme jim biblickou pravdu. Jestliže mají správný stav srdce, Jehovův duch jim pomůže, aby ve svém životě udělali potřebné změny.

Mnozí lidé na Tchaj-wanu se musí potýkat se závažnými zkouškami víry, například ve spojitosti s pohřby, s uctíváním předků a s podobnými záležitostmi. Meihua, nedávno pokřtěná sestra, řadu měsíců navštěvovala svého tchána, kterého měla ráda a který umíral v nemocnici. Když zemřel, její tchyně tvrdila, že nebude-li ho uctívat, jeho duše nebude mít pokoj a bude se vracet k rodině a znepokojovat ji. Přes veškerý nátlak Meihua zůstala pevná. Tchyně ji chtěla donutit, aby opustila rodinu a vrátila se k vlastním rodičům. Meihua se nechtěla podílet na uctívání zemřelého, a proto se rozhodla požádat členy rodiny o dovolení prokázat mu úctu svým způsobem. Kupodivu souhlasili! Připravila si vhodnou modlitbu. Když nastal čas, postavila se před celou rodinu a s tváří zalitou slzami pronesla upřímnou modlitbu, v níž prosila Jehovu, aby celé rodině pomohl pochopit, že její tchán už netrpí, ale že má klid. Zmínila se také o vzkříšení a o tom, jaký z něj může mít užitek její tchán. (Sk. 24:15) Výsledek byl obdivuhodný. Její tchyně, nevěřící manžel a všichni ostatní členové rodiny si jí nyní váží a považují ji za výbornou, odvážnou ženu. Meihua nadále vyjadřuje svou vděčnost Jehovovi tím, že se horlivě účastní služby.