Malawi

BUĎTE vítáni ve žhavém, vřelém srdci Afriky! V Malawi je příjemné podnebí a jsou zde přívětiví lidé, je to tedy vskutku velmi přitažlivá země. Mnohé lidi přitahuje zejména povzbudivé, pravdivé biblické poselství, které tam oznamuje více než 40 000 svědků Jehovy Boha.

Byla však doba, a není to příliš dávno, kdy tyto pokorné Boží služebníky postihlo nesmírné soužení. Od svých bližních nepociťovali vřelé přátelství, ale naopak od nich zakoušeli prudké, nelítostné pronásledování, hrůzy připomínající pogromy na Židy a středověkou inkvizici. Zpráva o tom, co svědkové zažili a jak to snášeli, je pozoruhodnou ukázkou toho, že je možné zachovat si ryzost i v protivenství. Avšak před tím, než budeme vyprávět jejich příběh, podíváme se na jejich zemi, na Malawi.

Pohled na Malawi

Malawi je sice malá země, ale pyšní se mnoha nádhernými horami, řekami a jezery. Úchvatný pohled je zejména na horu Mulanje na jihu Malawi. Vystupuje z nížiny, kde je obklopena zelenými čajovými plantážemi, majestátně se tyčí do výše 3 002 metrů nad mořem, a tím je nejvyšší horou v této části Afriky. Pravděpodobně nejznámějším a nejvíce navštěvovaným místem je však jezero Malawi, které je 580  kilometrů dlouhé. Na jeho povrchu se zvláštním způsobem třpytí slunce, a proto ho proslulý cestovatel David Livingstone pojmenoval „hvězdné jezero“. V jezeře jsou stovky druhů ryb, a dokonce se říká, že jich je víc než v kterémkoli jiném sladkovodním jezeře na světě.

Přátelské chování 11 milionů obyvatel Malawi je velmi příjemné. Tito lidé se často zářivě, vřele usmívají a ochotně pomáhají druhým. Také je jasně patrné, že mají lásku k Božímu slovu. Bible je v Malawi již asi sto let dostupná v čičevštině, v jazyce Jaů a v jazyce Tumbuků, což jsou hlavní jazyky, jimiž se zde mluví. Téměř v každé domácnosti mají nejméně jednu Bibli a mnozí lidé ji čtou pravidelně. Malawijci jsou většinou v hmotném ohledu chudí, ale někteří z nich, když přijímají pomoc od svědků Jehovových, objevují duchovní bohatství na stránkách své Bible.

Svědkové Jehovovi působí v Malawi již od začátku tohoto století. Jejich činnost byla tamějším lidem představena dost překvapivým způsobem.

‚Jako ničivý požár zapalující trávu‘

Náš příběh začíná u Josepha Bootha — zajímavé, ale rozporuplné osobnosti. Po přečtení několika publikací Watch Tower Society tento muž vzplanul nadšením, a v roce 1906 se setkal s C. T. Russellem. Přesvědčil bratra Russella, že Watch Tower Society potřebuje mít svého zástupce v jižní Africe. Joseph Booth již předtím pracoval v Malawi neboli v Ňasku, jak se této zemi tehdy říkalo, a proto se zdálo, že by mohl vykonat cennou službu. Bratr Russell však nevěděl, že Joseph Booth měl v této části světa špatnou pověst. Stal se známým jako „náboženský stopař“, jak ho později popsal jeden spisovatel, a k uskutečnění vlastních cílů využíval jednu denominaci křesťanstva za druhou. Kvůli tomu měl velmi špatnou pověst u místních úřadů a do Malawi už nesměl. Tomuto  zkušenému „stopaři“ se tedy znovu podařilo „nastoupit“ do další náboženské společnosti.

Booth věděl, že nemůže jet přímo do Malawi, a tak si nejprve vytvořil základnu v Jižní Africe. Tam se náhodou setkal s Elliottem Kamwanou, se svým dobrým známým z Malawi. Booth dal zanedlouho tomuto mladému muži pokyn, aby se vrátil domů. Po příjezdu do Malawi v roce 1908 Elliott Kamwana zahájil veřejnou kazatelskou kampaň, při níž své poselství zakládal na volném výkladu některých publikací Watch Tower Society. Právě tehdy se s pravdou poprvé setkal McCoffie Nguluh. Tento bratr zemřel před několika lety jako věrný křesťanský starší. Popisoval Kamwanovo kázání jako „ničivý požár zapalující trávu“. Účinky Kamwanova kázání a jeho efektních křtů v přírodním prostředí se opravdu šířily po celém Malawi tak rychle jako požár v buši. Zapůsobilo to na tisíce lidí a brzy bylo založeno mnoho „sborů“.

Booth ani Kamwana však nikdy neopustili „Velký Babylón“. (Zjev. 17:5; 18:4) Jejich cíle měly ve skutečnosti politický motiv. Netrvalo to dlouho a pochybné kazatelské metody Elliotta Kamwany začaly přitahovat pozornost vládních úřadů v Malawi. Kamwana byl brzy deportován na Seychely. V roce 1910 se tam odstěhoval i Joseph Booth a tím jejich spojení s Watch Tower Society skončilo. Je smutné, že tito dva muži nadělali víc škody než užitku, ale jejich působení mělo alespoň jednu kladnou stránku — po celém Malawi bylo rozšířeno mnoho publikací obsahujících biblickou pravdu. A během několika dalších let začali upřímní lidé, například McCoffie Nguluh, příznivě reagovat na to, co si přečetli.

„Hnutí Strážné věže“ působí zmatek

Po tomto neuspokojivém začátku Společnost poslala do Malawi zkušeného bratra Williama Johnstona ze skotského  Glasgow, aby tam prozkoumal situaci. Bratr Johnston zjistil, že v Malawi bylo založeno mnoho takzvaných sborů, ale že členové těchto sborů nedostatečně chápou biblickou pravdu. Byli tam však nějací lidé, kteří skutečně hledali pravdu. Bratr Johnston z nich vybral několik místních mužů, a než se odstěhoval do Jižní Afriky, vyškolil je, aby převzali vedení. Další pozornost byla kazatelské činnosti v Malawi věnována teprve až po dlouhé době. Nastal hrozný zmatek. To vyvolalo nepřátelství proti badatelům Bible, jak byli tehdy svědkové Jehovovi známi, a tak byla vyzkoušena jejich ryzost.

Podle vzoru charismatika Elliotta Kamwany vznikalo mnoho hnutí, která směšovala biblickou pravdu s falešnými naukami a nebiblickými zvyklostmi. Taková hnutí do určité míry používala publikace Watch Tower Society, a tak se v jejich názvu mnohdy objevoval výraz Strážná věž. To bylo pro malou skupinu našich skutečných bratrů v Malawi zdrojem problémů. Je pozoruhodné, že tito upřímní bratři, přestože neměli správný dohled ani potřebný duchovní pokrm, od své činnosti neupustili. Dále se scházeli, vydávali svědectví jiným lidem a snažili se chodit ve šlépějích Ježíše Krista. (1. Petra 2:21)

Místní náboženští vůdci tuto situaci využívali k tomu, že badatele Bible pomlouvali a lživě je ztotožňovali s hnutími, která podvodně přijala jméno Strážná věž. Časem se však naprosto jasně ukázalo, že mezi těmito místními sektami a našimi bratry je velký rozdíl. Znepokojivé zprávy od duchovních křesťanstva donutily začátkem dvacátých let vrchního policejního komisaře, aby to vyšetřil. V přestrojení osobně navštívil několik shromáždění badatelů Bible. Co zjistil? Byl znechucen tím, jaké ohavné lži o nich kolovaly. Nicméně zmatek vyvolaný „hnutími Strážné věže“ trval mnoho let.

 Organizování činnosti

V roce 1925 Společnost znovu obrátila pozornost k Malawi. John Hudson tam strávil 15 měsíců a přednášel proslovy ve sborech. Snažil se našim bratrům pomáhat, aby si uvědomili, že je důležité zůstávat ve spojení s Watch Tower Society, kterou používá „věrný a rozvážný otrok“, a přijímat od ní vedení a pokyny. (Mat. 24:45–47)

Jedním z lidí, kterým návštěva bratra Hudsona v Malawi velmi prospěla, byl Gresham Kwazizirah z města Ntcheu. V tomtéž roce, kdy tam bratr Hudson přijel, byl Gresham pokřtěn. Ihned se setkal s velkou zkouškou. Na popud duchovních církve, do které dříve patřil, byl obviněn z podvratného učení. Kvůli tomu se dostal do vazby. Co udělá? Zapře ze strachu svou víru? Po měsíci, kdy byl jeho případ vyšetřován provinčními úřady, byl bratr Kwazizirah zproštěn obvinění a propuštěn. Mnohem důležitější však bylo to, že se rozhodl zůstat věrně oddaný Jehovovi a jeho organizaci. Jehova mohl použít lidi, kteří právě takového ducha projevovali. Určitou dobu působil v Mosambiku a pak měl mnoho výsad, když se podílel na šíření  poselství o Království a na budování sborů v Malawi. (Viz Strážnou věž z 1. listopadu 1972, angl.)

Návštěva bratra Hudsona byla významným impulsem pro McCoffie Nguluha a Juniora Phiriho. Tito dva bratři se později přestěhovali do Jižní Afriky, kde oba věrně sloužili mnoho let. Ze společenství s Johnem Hudsonem měl také velký užitek Richard Kalinde. Před svým odjezdem z Malawi bratr Hudson zařídil, aby Richard Kalinde dohlížel na kázání dobré zprávy, dokud nepřijde další pomoc.

Ne každého však návštěva bratra Hudsona potěšila. Bratr Nguluh popisoval, jak na ni někteří reagovali. Říkali: „Nebudeme si své učení brát od mužů z Kapského Města. Budeme dělat to, co sami považujeme za správné.“ Tito lidé nebyli ochotni přijímat pokyny Společnosti, a proto si založili svá vlastní „hnutí Strážné věže“. Naproti tomu ti, kdo skutečně hledali pravdu, měli pokornější postoj. Udržovali spojení s kanceláří Společnosti v Jižní Africe a projevovali vděčnost za pokyny a vedení, které touto cestou dostávali. Brzy začalo být tamější odbočce zcela jasné, že toto malé jádro složené z upřímných zájemců potřebuje další pomoc.

Trvalý zástupce v Malawi

K jedné vzrušující události v dějinách svědků Jehovových v Malawi došlo v roce 1933. Watch Tower Bible and Tract Society podala žádost, aby tam mohla mít svého trvalého zástupce. Guvernér řekl, že „takové opatření uvítá“, a tuto žádost schválil. Konečně bylo možné zařídit, aby kázání dobré zprávy v Malawi bylo založeno na pevnějších základech. A tak pod vedením odbočky v Jižní Africe byl v květnu 1934 vybudován sklad literatury a také kancelář, na jejíž práci dohlížel Bert McLuckie.

Bratr McLuckie byl pokřtěn v roce 1930, takže byl ještě poměrně nový v pravdě. Ve svých dřívějších působištích na  Madagaskaru a Mauriciu však byl velmi schopným průkopníkem. Po příjezdu do Malawi získal malý domek se dvěma místnostmi v hlavním městě Zombě na jihu. Jedna místnost byla používána jako sklad literatury a kancelář, druhá poskytovala možnost přespání. Bratr McLuckie, tehdy ještě svobodný, své nové působiště popisoval tak, že vyvolává pocit osamělosti a že mu „přináší větší odpovědnost, než měl kdykoli předtím“.

Velkou podporu mu poskytoval Richard Kalinde, který se stal jeho blízkým přítelem. Zpočátku bylo nejdůležitější odstranit zmatek, který v našich bratrech vyvolávala existence nepravých „hnutí Strážné věže“. Ukázalo se, že to není tak obtížné, jak se předpokládalo. Za prvé většina úředníků uznala, že domorodé sekty nemají se skutečnou Watch Tower Society nic společného. Dále kancelář v Jižní Africe dala Bertu McLuckiovi jasné pokyny, jak tuto situaci řešit. Podle těchto pokynů společně s bratrem Kalindem, který mu dělal tlumočníka, navštěvoval jednu skupinu po druhé ve všech končinách Malawi. Tyto návštěvy mnoha členům sborů pomohly, aby přestali podporovat nepravá „hnutí Strážné věže“ a jejich vůdce.

Jehovovo požehnání bylo jasně patrné. Konečně byla zavedena pevná teokratická organizace. Poprvé byly také shromažďovány zprávy z kazatelské služby. Z nich vyplynulo, že v roce 1934 sloužilo v průměru 28 zvěstovatelů.

Nový pracovník ve skladu v Zombě

Když Bert McLuckie působil v Malawi asi rok, byl povolán zpátky do Jižní Afriky. Potom věrně sloužil Jehovovi v jiných částech jižní Afriky více než 60 let až do roku 1995, kdy zemřel. Místo něho přijel do Malawi jiný člen rodiny McLuckiových, Bertův bratr Bill.

 Bill McLuckie byl předtím průkopníkem v Jižní Africe, i když ještě nebyl pokřtěn. George Phillips, služebník odbočky v Jižní Africe, se Billa zeptal, zda by chtěl začít sloužit v Malawi. Když tuto nabídku přijal, bylo mu řečeno: „Nejprve se samozřejmě budeš muset dát pokřtít.“ Bill se dal pokřtít a v březnu 1935 nastoupil do skladu v Zombě. Bylo mu 26 let. Tento věrný bratr si i za mnoha nepříznivých okolností v Malawi zachoval ryzost a zůstal zde až do roku 1972, kdy byl odtud vypovězen.

Jaké to bylo v té době? Bill McLuckie ještě v roce 1998, kdy mu bylo 89 let a žil se svou rodinou v Jižní Africe, vzpomínal na přeplněné prostory skladu v Zombě. Říkal: „Ložnice nebyla širší než krb [1,4 metru]. Byla poněkud zatuchlá a tak jsem obvykle na noc nechával otevřená okna, až tam jednou v noci strčil hlavu policista a řekl: ‚Bwana [Pane], měl byste ta okna raději zavřít. V noci se po těchto ulicích potulují levharti.‘ Tak jsem je zavřel.“

Navzdory těmto nepříjemným podmínkám se ukázalo, že mít sklad v hlavním městě je opravdu výhodné. Nedaleko byly vládní úřady a policejní ředitelství, a tak bratr McLuckie mohl rychle reagovat na jakékoli obvinění, které bylo proti Společnosti vzneseno kvůli tomu, že si někdo opět spletl svědky Jehovovy s nepravými „hnutími Strážné věže“. Bill McLuckie, stejně jako předtím jeho bratr, trpělivě spolupracoval s úředníky, aby se vysvětlilo každé nedorozumění. Svědkové Jehovovi začali mít dobrou pověst.

Očišťování organizace

Bill McLuckie se velmi namáhal, aby v bratrech vybudoval ocenění pro Jehovova měřítka stanovená v Bibli. K této usilovné práci patřilo pomáhat bratrům, aby pochopili, že v životě svědků Jehovových nemůže být místo pro takové nebiblické zvyklosti, jako je sexuální nemravnost, spiritismus  a zneužívání alkoholu. (1. Kor. 6:9, 10; Zjev. 22:15) Neocenitelnou pomoc mu v této práci poskytoval Gresham Kwazizirah. Tento bratr dlouhou dobu sloužil jako cestující dozorce, zejména na severu Malawi. Bratr McLuckie ho popisoval jako člověka z „vyzrálého, poctivého materiálu“. Bratr Kwazizirah se stal známým tím, že se v každé době s věrnou oddaností držel spravedlivých biblických měřítek. Kdykoli se bratr Kwazizirah setkal s těmi, kdo se dopouštěli nemravného jednání a přitom o sobě prohlašovali, že slouží Jehovovi, odvážně se proti takovým lidem postavil. Jestliže se ke svému nekřesťanskému chování přiznali, odebral jim jejich publikace a řekl jim, že nejsou praví svědkové Jehovovi. Také jim už nedovolil, aby se dále podíleli na kazatelské službě. Díky takovému pevnému jednání si mnozí z těchto lidí dali svůj život do pořádku. Právě bratr  Kwazizirah zarmouceně oznámil, že Richard Kalinde přejal návyky, které jsou v rozporu s křesťanským způsobem života. Z toho důvodu tento kdysi horlivý bratr už nemohl dále zastupovat Jehovovu čistou organizaci.

Na základě tohoto pevného postoje k vysokým mravním měřítkům Bible se svědkové Jehovovi stali známými jako ryzí lidé. To pro ně mnohdy bylo ochranou.

Jehova žehná čisté organizaci, což se jasně projevilo vzrůstem počtu těch, kdo mu aktivně vzdávali chválu. V roce 1943 bylo se 144 sbory každý měsíc spojeno v průměru 2 464 zvěstovatelů; to byl vynikající vzrůst, protože o deset let dříve tam bylo pouze 28 zvěstovatelů.

Malawi se probouzí

V roce 1944 měl u obyvatel Malawi velký úspěch výraz „nový svět“, který se často vyskytoval v publikacích Watch Tower Society. Jak bylo v těchto publikacích vysvětleno, tímto výrazem byl míněn Jehovův nový systém věcí — nová lidská společnost, nad níž bude vládnout Boží nebeské Království v rukou Ježíše Krista. (Dan. 7:13, 14; 2. Petra 3:13) Tyto publikace na základě Bible ukazovaly, že v tomto novém světě nastane na zemi ráj, lidé budou žít v míru se zvířaty, přestanou války, všichni lidé budou mít k dispozici hojnost pozemských darů, už nebudou nemoci ani smrt, dokonce mrtví budou vzkříšeni a dostanou příležitost žít navždy. (Žalm 67:5, 6; Iz. 2:4; 11:6–9; Luk. 23:43; Jan 5:28, 29; Zjev. 21:3, 4)

Jeden bratr, který měl přednášku na tento námět, to s určitým místním zabarvením vysvětloval tímto způsobem: „Adam zhřešil, a žádné děti se mu proto nenarodily v zahradě; všechny se narodily v ‚buši‘, a my jsme, přátelé, v tom ‚buši‘ dosud. Ještě jsme se nevrátili do zahrady. Ale už  se blíží čas, kdy opustíme tento matekenya (bleší) svět, abychom vstoupili do nového, naprosto trvalého Jehovova světa.“

Přednášky o Božím novém světě tak zapůsobily na lidi v jedné části Malawi, že za bratry chodil z místa na místo zástup zájemců, kteří dychtivě naslouchali biblickým slibům o ráji. Jinde si přednášku o novém světě vyslechlo několik duchovních a to, co se dozvěděli, na ně udělalo takový dojem, že potom všichni společně šli za jistým evropským misionářem a řekli: „Proč jsi tyto věci před námi utajil? Dnes vidíme mladé chlapce a dívky, jak navštěvují lidi a vyprávějí jim ty nejpodivuhodnější věci, jaké kdy slyšeli! A tady jsi nám dával kázat nauky, o nichž nyní vychází najevo, že jsou falešné.“

Počet zvěstovatelů Království v Malawi v roce 1946 překročil číslo 3 000, a tamější bratři již skutečně zemi probouzeli.

Ne každý byl poselstvím o Božím novém světě potěšen. Vláda již dříve zakázala dovoz publikací Watch Tower Society, které pojednávaly o tomto novém světě. Tento zákaz však neměl skoro žádný význam, protože v Malawi již byla značná zásoba literatury. Někteří duchovní se ve snaze vyvážit účinek činnosti svědků Jehovových pokoušeli napodobovat vyjadřování a metody svědků. Prohlašovali: „I my kážeme o novém světě.“ Někteří dokonce zkoušeli vykonávat u svých členů opětovné návštěvy, ale za několik týdnů toho nechali.

Náboženští vůdci se také snažili přesvědčit vesnické náčelníky, aby svědkům Jehovovým nedovolovali kázat na jejich území. Před tím, než byla v některé vesnici uspořádána přednáška, bylo totiž zvykem vyžádat si souhlas vesnického náčelníka. Jestliže však náčelník byl pod vlivem místních  náboženských vůdců, v té vesnici se žádné veřejné shromáždění nemohlo konat.

Mnozí vesničtí náčelníci však svědky Jehovovy vítali. Bratři často dostávali pozvání, aby přišli a přednášeli. Jeden vesnický náčelník si takovou přednášku vyslechl v malém městečku Lizulu a dozvěděl se tak o skutečném stavu mrtvých. (Kaz. 9:5; Ezek. 18:4) Krátce nato se zúčastnil pohřebního obřadu, který řídilo několik náboženských vůdců. Posluchačům bylo řečeno, že dítě, které zemřelo, „je nyní andělem v nebi“. Starý náčelník něco zavrčel, strnule vstal, obrátil se ke svému předákovi a požádal o trochu šňupavého tabáku. Pak si mohutně šňupl a odcházel z pohřbu se slovy: „Cha, v Lizulu jsme slyšeli, kde jsou mrtví. Tohle všechno jsou lži!“

Vzácná návštěva

Velmi zvláštní událost se odehrála v lednu 1948, kdy Malawi navštívili N. H. Knorr a M. G. Henschel z ústředí Společnosti v Brooklynu. To byla úplně první návštěva bratrů ze světového ústředí. Na radnici v Blantyre bylo uspořádáno shromáždění pro Evropany a Indy z toho města. Na veřejnou přednášku přišlo 40 lidí a vzhledem k tomu, že v Blantyre tehdy žilo pouze 250 Evropanů, byla tato účast povzbudivá. Příští den se hostující bratři zúčastnili sjezdu pod širým nebem, který byl uspořádán pro africké bratry. Tlumočil Bill McLuckie, který se tehdy už plynule vyjadřoval v čičevštině. Na veřejné přednášce se odpoledne sešlo 6 000 lidí. Nebylo tam žádné ozvučovací zařízení, takže aby všichni dobře slyšeli, museli bratři přednášet silným hlasem. V jedné chvíli přednášku přerušil silný déšť a návštěvníci se začali rozbíhat a hledat úkryt pod stromy nebo v okolních domech. Svědkové však zůstali na místě a bratr Knorr si po zbytek své přednášky držel nad hlavou deštník.  Právě z toho, že tento mzungu (bílý muž) stál v dešti, aby dokončil svou přednášku k africkým posluchačům, tamější lidé viděli, že svědkové Jehovovi mají opravdu zájem o jejich prospěch, protože to by místní Evropané nikdy neudělali.

Návštěva bratrů Knorra a Henschela byla obrovským impulsem k rozmachu díla v Malawi. V tom roce, v roce 1948, počet zvěstovatelů překročil číslo 5 600 a řady zvěstovatelů se rychle rozrůstaly. Na některých místech bylo těžké najít dostatečně velký obvod pro vydávání svědectví.

Odbočka zahajuje činnost

Sklad Společnosti se mezitím přestěhoval ze Zomby dále na jih do Blantyre, obchodního centra Malawi. Na činnost svědků Jehovových v Malawi mnoho let dohlížela odbočka v Jižní Africe, ale 1. září 1948 byla zahájena činnost malawské kanceláře odbočky, jejímž prvním služebníkem se stal Bill McLuckie. Od té doby mohly být potřeby tohoto území uspokojovány přímo pod dohledem světového ústředí.

Tehdy už tam byla řada duchovně vyspělých, zkušených bratrů, kteří mohli v úloze krajských služebníků navštěvovat sbory a posilovat bratry. Dvakrát za rok se konaly krajské sjezdy a oblastním služebníkem pro celou Malawi byl Gresham Kwazizirah. Bill McLuckie byl v kanceláři také velmi zaměstnaný — často od svého psacího stroje odcházel až v časných ranních hodinách.

Bylo nutné udělat ještě hodně práce a byla potřebná další pomoc. A tak, když v roce 1949 přijeli Peter Bridle a Fred Smedley, absolventi misionářské školy Gilead, byli vřele přivítáni. Tito bratři a další absolventi Gileadu poskytli přepracovanému služebníkovi odbočky velmi potřebnou podporu. Nyní bylo možné více se zaměřit na způsob řízení sborů a sjezdů.

 „Nikdy to nezvládnu!“

Pro člověka z Evropy nebo ze Severní Ameriky, který přijel do Malawi, to mohla být zejména v té době velká změna. Nebyly tam žádné moderní vymoženosti, na které snad byl člověk zvyklý. V africkém buši nebyly žádné elektrické spotřebiče. To, co by místní člověk považoval za normální součást života, mohlo být pro cizince skličující. Jak se nový misionář přizpůsoboval?

Peter Bridle vzpomíná na své první dojmy, když po únavné cestě vlakem z přístavu Beira v Mosambiku přijel do Malawi. Říká: „Když jsme přijeli k řece Shire, právě se stmívalo. Kolem řeky létali velcí brouci. Shlukli se kolem lamp a naprosto je zakryli. Lezli člověku po krku, zalézali do oblečení a vylézali ven. Řekl jsem Jehovovi: ‚To nemohu vydržet. To na mě bude příliš. Nikdy to nezvládnu!‘ Pak jsme přešli přes řeku a nastoupili jsme do vlaku, který stál na stanici. Měl velmi, velmi ztlumená světla. Brzy jsem si uvědomil, proč — bylo to proto, aby dovnitř nelétal hmyz. Dostali jsme jídlo a nejprve byla podávána polévka. Stěží jsme  mohli vidět toho, kdo seděl naproti přes stůl, tak byla světla ztlumená. Když jsme jedli polévku, sáli jsme ji skrz zuby, aby se nám hmyz nedostal do úst, a já jsem říkal Jehovovi: ‚Prosím, myslím, že tentokrát to je na mě příliš. Nezvládnu to!‘“

Při pozdější cestě do stejných míst měl bratr Bridle problémy přednést veřejnou přednášku. Proč? Vypráví: „Byla tam neuvěřitelná spousta komárů. Když jsem měl jednou večer přednášku, zastrčil jsem si nohavice do ponožek. Přes hlavu jsem si přehodil ručník a zastrčil ho do košile. Rukávy jsem si stáhl gumovými pásky, takže mi byly vidět jen ruce a obličej. Přednášel jsem s pomocí tlumočníka. Řekl jsem větu a setřel jsem si komáry z obličeje. Potom jsem si utřel ruce a znovu obličej. Jakmile tlumočník skončil, odříkal jsem další větu a znovu jsem udělal totéž.“

Navzdory těmto situacím to Peter Bridle, a stejně tak i jiní misionáři, s Jehovovou pomocí zvládl. Většina misionářů, kteří byli přiděleni do Malawi, věrně sloužila mnoho let. Jejich upřímné snahy přinesly malawskému území mnoho požehnání.

Další duchovně vyspělí místní bratři

Mezitím další místní bratři dělali pokroky ke křesťanské zralosti. Mnoho bratrů mělo užitek ze společenství s misionáři. Jedním z těchto bratrů byl Alexander Mafambana neboli Alex, jak se mu nejčastěji říkalo. Alex byl velmi schopný člověk. Narodil se v Mosambiku, byl to syn náčelníka a měl být v tomto postavení nástupcem svého otce. Potom, co se Alex přestěhoval do Jižní Afriky, aby si tam našel práci, se však setkal se svědky Jehovovými a začal získávat přesné poznání biblické pravdy. Dospěl k závěru, že kdyby dělal to, co se očekává od náčelníka, znamenalo by to dopouštět se kompromisů v křesťanských zásadách. Chtěl se  vyhnout problémům, a proto se usadil v Malawi. Zanedlouho se bratr Mafambana stal průkopníkem a v roce 1952 začal pomáhat v kanceláři odbočky v Blantyre. Uměl několik jazyků a to bylo zvlášť prospěšné při vyřizování dopisů z kazatelského pole. Na přelomu let 1958 a 1959 měl příležitost zúčastnit se misionářské školy Gilead a tutu školu absolvoval ve třídě, kam patřili i Jack a Linda Johanssonovi, kteří stejně jako on byli přiděleni do Malawi.

Další bratr, který poznal pravdu v Jižní Africe, byl Kenneth Chimbaza. Po svém křtu v roce 1942 se vrátil do Malawi. Krátce předtím bratr Chimbaza dokázal, že si vypěstoval vlastnosti duchovně vyspělého křesťana. Nějakou dobu vykonával průkopnickou službu a potom dlouho sloužil jako cestující dozorce. Někteří z misionářů, kteří přijeli později, rádi spolupracovali s bratrem Chimbazou, s jeho manželkou Elisi i s jeho synkem Maimbou. Tímto způsobem se seznamovali se životem v Malawi.

Ukázalo se, že tito duchovně vyspělí bratři opravdu jsou „dary v podobě lidí“. (Ef. 4:8)

Misionáři přispívají ke vzrůstu

Na misionáře, kteří věrně sloužili v Malawi, se dosud s láskou vzpomíná, a vzpomínají zejména pamětníci, kteří tehdy mohli s misionáři spolupracovat. Někteří z těchto misionářů zjistili, že jejich nové působiště vyžaduje, aby značně změnili způsob života, ale z lásky to udělali.

Malcolm Vigo přijel v roce 1957 jako svobodný muž. Hned první večer se po večeři v kanceláři odbočky horlivě vyptával, jaký úkol mu bude přidělen. Absolvent Gileadu Lonnie Nail, který přijel v předchozím roce a byl služebníkem odbočky, ho informoval, že dostane za úkol sloužit jako cestující dozorce. Až po jazykovém kursu, nebo až potom,  co se přizpůsobí prostředí? Kdepak, nic takového tehdy nebylo. Měl začít hned příští den!

Misionáři, kteří dostali za úkol sloužit jako cestující dozorci, brzy poznali, že budou muset nejen sloužit sborům, ale že pokud budou jezdit nějakým vozidlem, budou muset být zároveň i opraváři. Také zjistili, že cesty jsou často nezřetelné pěšiny v buši. Místní bratři si samozřejmě jejich úsilí vážili a dělali, co mohli, aby jim jejich situaci usnadnili. Pro misionáře, a pokud byl ženatý, i pro jeho manželku byl obvykle postaven pěkný domek zastřešený trávou a klozet. Pro sestru, která cestovala se svým manželem, však mohly být zvlášť děsivé strašidelné noční zvuky. Trvalo to nějakou dobu, než si člověk zvykl na příšerný „smích“ hyen a na „orchestr“ složený z hlasů mnoha druhů hmyzu.

Jack Johansson vypráví, že uspořádat sjezd v buši bylo dost náročné. Nejprve bylo nutné vyklidit prostranství a pak se už většinou všechno postavilo z materiálů, které se našly přímo na místě v buši. Avšak bratři i sestry, jak mladí, tak letití, velmi rádi nabízeli svou pomoc. Na místě sjezdu nedaleko Mulanje za bratrem Johanssonem přišel postarší bratr se šťastným výrazem ve tváři a říkal: „Také chci pomáhat v této práci.“ To nevypadalo nijak neobvykle. Později se však bratr Johansson dozvěděl, že tento bratr strávil téměř měsíc tím, že šel asi 800 kilometrů pěšky na místo sjezdu, a první věc, kterou po příchodu udělal,  bylo to, že se dobrovolně přihlásil na pomoc při úpravě sjezdového areálu. V duchu takovéto ochoty bratři a sestry přeměnili buš ve „stadion“, kde bylo místo k sezení pro 6 000 lidí.

Misionáři přispěli ke zlepšení organizace sborů a krajů v Malawi. Dobrou práci v úloze oblastních dozorců odvedli bratři Hal Bentley, Eddie Dobart, Keith Eaton, Harold Guy, Jack Johansson, Rod Sharp a Malcolm Vigo. Místní svědkové dobře reagovali na láskyplné rady a pokyny, které dostávali. Díky tomu se začala lépe organizovat sborová shromáždění i kázání poselství o Království. A bratři a sestry byli zároveň upevňováni v pravdě a tak se připravovali na protivenství, která je čekala.

Svědectví se dostává k Evropanům

Někteří misionáři časem dostali za úkol pracovat v kanceláři odbočky a i tam byli stále velmi zaměstnaní. Jejich manželky tak měly příležitost vydávat svědectví evropskému obyvatelstvu v Blantyre a v Zombě. Mnoho dobré práce v tomto obvodu udělaly Phyllis Bridleová, Linda Johanssonová, Linda Louise Vigová, Anne Eatonová a další. Evropané někdy měli předsudky proti naší činnosti, často proto, že si nás stále pletli s „hnutími Strážné věže“. Tyto sestry však dobře využívaly jakoukoli vhodnou příležitost, aby uváděly věci na pravou míru a aby s těmito lidmi mluvily o Božím Království.

Evropané a Asijci v Malawi většinou vlastnili nějaký podnik nebo měli výnosnou pracovní smlouvu. Zpravidla byli se svým životem spokojeni. Někteří Evropané i místní anglicky mluvící lidé však přesto příznivě zareagovali na pravdu. Několik lidí bylo pokřtěno — jeden z nich dokonce ve vaně v betelu.

 „Vzájemná výměna povzbuzení“

Když misionáři strávili určitou dobu s místními bratry a sestrami, vytvořil se mezi nimi opravdový soulad, přestože byli různých ras. Pěkně to vyjádřil Alex Mafambana v krátkém dopise, který napsal několika svým přátelům misionářům: „Pokud je na světě nějaká ‚propast‘, je mezi Východem a Západem. Nás však spojuje to nejpevnější pouto, jaké kdy bylo vytvořeno: Agape!“ Tento postoj se velmi lišil od postoje lidí mimo Jehovovu organizaci. Evropané si všeobecně o sobě mysleli, že jsou něco víc než Afričané, a většinou se s nimi příliš nestýkali. Jednu věc však bylo přece jen nutné objasnit. Jednalo se o to, že místní bratři používali titul bwana. Takto mnohdy titulovali Evropany, a tedy i misionáře, když se s nimi zdravili. To znamenalo, že Evropané jsou pány Afričanů. Kdykoli tedy snad některý místní bratr při oslovení misionáře použil slovo bwana, misionář mu připomněl: „Svědkové Jehovovi jsou bratři, ne bwanové!“

Užitek nebyl jednostranný. Misionáři se ze spolupráce se svými africkými bratry a sestrami také hodně naučili. Vzniklo tak mnoho pevných přátelství. Přesně podle slov apoštola Pavla byla mezi nimi „vzájemná výměna povzbuzení“. (Řím. 1:12)

Chválí Boha zpěvem

Každý, kdo nějakou dobu žije v Africe, si brzy povšimne, že tamější lidé rádi zpívají. Zpívají krásně, bez doprovodu a vícehlasně. V Malawi je to také tak. Když bratři neměli k dispozici zpěvník v čičevštině, tak si složili vlastní písně. Vybrali si oblíbené melodie z písní křesťanstva a slova těchto písní upravili, a tak zpívali například o Království, o službě a o Armagedonu. Tyto písně sice nebyly napsané,  ale všichni bratři je uměli a překrásně je zpívali. Na sjezdech vládlo velké nadšení, a tak když bratři začali zpívat, zazpívali refrén po každé sloce ne jednou, ale dvakrát. Když tam byl v roce 1953 na návštěvě bratr Knorr, mimořádně ho zaujal právě tento překrásný vícehlasý zpěv. Ve své zprávě řekl: „Je nutné zmínit se o tom, že zpěv byl neobyčejně krásný.“

Když v roce 1950 odbočka dostala nový zpěvník Společnosti Zpěvy k Jehovově chvále v angličtině, bylo rozhodnuto, že by se měl také vytvořit zpěvník v čičevštině. Jak se však bratři mohou naučit zpívat z not? Všichni uměli zpívat, ale nebyli zvyklí číst noty. Odbočka se rozhodla použít zápis v solmizačních slabikách, což je způsob označování not slabikami „do, re, mi . . .“. Někteří bratři se to učili ve škole. Peter Bridle, který tomuto projektu věnoval značné úsilí, vzpomíná, co všechno s tím bylo spojeno. Říká: „Pustili jsme se do toho společně s překladateli. Museli jsme se ujistit, že se přeložená slova dobře hodí k hudbě. Tak jsme kousek po kousku vytvářeli zpěvník.“

Zpěvník Zpěvy k Jehovově chvále v čičevštině si u bratrů získal velkou oblibu. Bratři z odbočky ho vytiskli na starém cyklostylu a na takový papír, jaký se jim podařilo obstarat. Z toho důvodu tyto první zpěvníky nebyly nijak zvlášť trvanlivé a bylo nutné často je vyměňovat. To však bratrům nevadilo. Měli radost, že vůbec mohou zpívat nějaké písně. Pokaždé, kdykoli se konal sjezd, bratři obvykle dostali dva nebo tři tisíce zpěvníků. Nakonec se vytištění tohoto zpěvníku chopil Brooklyn, ale teprve potom, když bylo v Malawi vytištěno asi 50 000 kusů.

Nový areál odbočky

Během let bylo ústředí pro dohled nad dílem Království v Malawi na různých místech, kde byly většinou velmi stísněné podmínky. V polovině padesátých let se však dospělo  k rozhodnutí postavit budovu určenou výhradně k tomu, aby tam byla kancelář odbočky a byty pro pracovníky betelu. Z toho důvodu byla v roce 1956 koupena parcela v Blantyre. V květnu 1958 byla budova připravena k nastěhování. Bratři byli nesmírně nadšeni.

O několik let později dostala odbočka velmi známého souseda. Sousední budova, Mudi House, se stala oficiálním sídlem malawského premiéra, dr. Hastingse Kamuzu Bandy.

Je smutné, že po veškeré namáhavé práci, která byla spojena se stavbou kanceláře odbočky a domova betel, tento pěkný areál nezůstal příliš dlouho vlastnictvím Společnosti.

Povzbudivá návštěva

V roce 1963 Malawi znovu navštívil Milton Henschel ze světového ústředí Společnosti. Bratr Henschel přijel brzy po sjezdu v Libérii, během něhož byl, stejně jako mnoho místních bratrů a sester, tělesně týrán vojáky. Blízko letiště, několik kilometrů od Blantyre se konal velký celostátní sjezd. Zúčastnili se ho bratři z celého Malawi, od „Nsanje [na jihu] až po Karonga [na severu]“, jak řekl jeden pamětník. Asi 10 000 posluchačů skutečně vděčně přijímalo pěkné proslovy, které přednesl bratr Henschel a další řečníci. V tisku se málokdy vyskytla zmínka o shromážděních svědků Jehovových, ale tentokrát se pochvalný článek objevil dokonce v jedněch státních novinách.

Politická situace v Malawi začínala být napjatá, takže účast na tomto sjezdu bratry mimořádně povzbudila. Slyšeli tam, jak svědkové Jehovovi na celém světě zaujímají pevný postoj k biblickým zásadám. Předsedající bratr Mafambana o tomto sjezdu řekl: „Pamatujte si, že někteří delegáti museli cestou na sjezd urazit více než 600 kilometrů a totéž je čekalo na zpáteční cestě. Byli přesvědčeni, že zúčastnit se sjezdu je jejich křesťanská povinnost, a aby tento požadavek  splnili, byli připraveni snášet těžkosti. To dokazuje, že mnozí mají pevnou křesťanskou víru.“

Objevují se náznaky těžkostí

Začátkem šedesátých let v Malawi přibývalo projevů nacionalismu. Podle dohody s Británií tam měla být po všeobecných volbách v polovině roku 1964 vyhlášena úplná samostatnost. Mezitím byl do úřadu ministerského předsedy  této kolonie dosazen dr. Banda. Před všeobecnými volbami vláda zařídila, aby v době od 30. prosince 1963 do 19. ledna 1964 probíhala dobrovolná registrace voličů.

Tentokrát si svědkové Jehovovi v Malawi poprvé uvědomili, že jsou vháněni do něčeho, co list San Francisco Examiner (vydávaný v USA) později popisoval jako „náboženskou válku, . . . velmi jednostrannou válku, ve které jde moc proti víře“. Tím, kdo tuto válku vyhlásil, však nebyli svědkové Jehovovi. Svědkové v souladu s biblickým učením projevují úctu panovníkům a svědomitě platí daně. (Luk. 20:19–25; Řím. 13:1–7) Ježíš Kristus však řekl, že jeho následovníci nebudou „částí světa“, a proto, pokud jde o války a politické záležitosti národů, svědkové Jehovovi zaujímají postoj přísné neutrality. (Jan 17:16; Sk. 5:28, 29)

Když Malawi zachvátila posedlost registrací voličů, svědkové Jehovovi uplatnili své právo, že se nemusí zaregistrovat. Když si však straničtí úředníci povšimli politicky neutrálního postoje svědků, vypuklo prudké pronásledování. Byly vyvíjeny snahy donutit svědky, aby změnili svůj názor a koupili si stranickou legitimaci. V této době do kanceláře odbočky přišly zprávy, že více než 100 sálů Království a hodně přes tisíc domů našich bratrů bylo vypáleno nebo zbořeno. Plameny sežehly stovky polí a sýpek. Je smutné, že mnoho rodin svědků Jehovových kvůli tomu náhle zůstalo bez jídla nebo bez přístřeší. Někteří svědkové si zachránili život tím, že utekli do sousedního Mosambiku. Mnozí trpěli krutým bitím. Mezi nimi byl také cestující dozorce Kenneth Chimbaza. Zemřel za několik let potom, co prožil takové týrání, zjevně na následky zranění, která utrpěl.

Ve zkouškách zůstávají ryzí

O těch, kdo při pronásledování zůstávali ryzí, by se toho dalo hodně vyprávět. Například nedaleko Blantyre žily dvě  sestry, které se musely postarat o jedenáct dětí. Jejich manželé podlehli politickému tlaku a koupili si stranickou legitimaci. Na sestry byl pak vyvíjen nátlak, aby si legitimaci koupily také. Odmítly. Straničtí úředníci jim řekli, že druhý den přijdou znovu, aby zjistili, zda sestry změnily názor. Jak se dalo čekat, příští den ráno si pro sestry přišel velký zástup lidí. Odvedli je na veřejné prostranství a za to, že odmítly koupit si stranickou legitimaci, jim vyhrožovali znásilněním a bili je. Sestry zůstaly pevné. Pak dostaly dovolení jít domů, ale hned příští den je zase přivedli zpátky. Znovu byly bity a tentokrát byly před zástupem lidí svlečeny do naha. Sestry se přesto nedopustily kompromisu.

Pak pronásledovatelé změnili metodu. „Zatelefonovali jsme do vaší kanceláře,“ řekli, „a mluvili jsme s Johanssonem, McLuckiem a Mafambanou. Řekli nám, že byste si měly legitimace koupit, protože oni si je už koupili stejně jako všichni ostatní svědkové v [Malawi]. Takže v celé zemi už jste to jen vy dvě, kdo si legitimaci nekoupil. Raději byste si je také měly opatřit.“ Sestry odpověděly: „Sloužíme pouze Jehovovi Bohu. Takže i kdyby si naši bratři z kanceláře odbočky legitimace koupili, nám na tom nezáleží. Nedopustíme se kompromisu, i kdybyste nás zabili!“ (Srovnej Římanům 14:12.) Nakonec byly obě sestry propuštěny.

Tyto dvě pokorné, věrné sestry sice neuměly číst ani psát, ale hluboce milovaly Jehovu a jeho zákon. Z jejich pevného postoje zaznívala slova Žalmu 56:11: „V Boha jsem vložil svou důvěru. Nebudu se bát. Co mi může udělat pozemský člověk?“

Snahy o objasnění našeho postoje

Jakmile vážných incidentů přibývalo, Společnost vyvíjela úsilí přimět úřady, aby pronásledování zastavily. Bratři navázali spojení s kanceláří ministerského předsedy a dne  30. ledna 1964 jim byl povolen rozhovor s dr. Bandou. Jacku Johanssonovi se při této příležitosti podařilo jasně vysvětlit politicky neutrální postoj svědků Jehovových a své pojednání opíral o 13. kapitolu Římanům. Zdálo se, že premiér je s těmito slovy docela spokojen, a když bratr Johansson odcházel, dr. Banda mu velmi děkoval.

Avšak hned za čtyři dny došlo k útoku na skupinu svědků v oblasti Mulanje. Elaton Mwachande byl brutálně zavražděn. Letité sestře Moně Mwiwaulové útočníci prostřelili šípem krk a v domnění, že je mrtvá, ji nechali ležet. Sestra Mwiwaulová zranění kupodivu přežila a její svědectví později posloužilo k tomu, že násilníci byli postaveni před soud. Když se zpráva o tomto úděsném incidentu dostala do kanceláře odbočky, bratři poslali do kanceláře premiéra naléhavý telegram.

Výsledkem bylo, že se 11. února 1964 konala další schůzka s dr. Bandou a se dvěma jeho ministry. Jack Johansson tam přišel v doprovodu Harolda Guye a Alexandra Mafambany. Tentokrát však schůzka probíhala ve zcela odlišné atmosféře. Doktor Banda zvedl nad hlavu telegram, zamával jím a řekl: „Pane Johanssone, o co vám šlo v tomto telegramu?“ Bratři se pokojně snažili premiéra ujistit, že jsme politicky neutrální a že dodržujeme zákony země. Premiér a jeho společníci však tvrdili, že svědkové Jehovovi své útočníky schválně provokují. Schůzka skončila nepříznivě s tím, že spletitou situaci v Malawi zavinili svědkové Jehovovi. Bratrovi Johanssonovi bylo dokonce vyhrožováno okamžitou deportací. Nicméně se zdálo, že dr. Banda měl hlavně vztek na neschopnost svých dvou ministrů, kteří nedokázali předložit spolehlivé důkazy o provokaci svědků Jehovových.

Je zajímavé, že při přelíčení, které probíhalo po tom, co byl zavražděn bratr Mwachande, výkonný soudce pan  L. M. E. Emejulu nenašel žádné důkazy o tom, že by svědkové Jehovovi útočníky nějak provokovali, jak tvrdila vláda. Soudce prohlásil: „Neshledávám žádný důkaz provokace. Je pravda, že svědkové Jehovovi zarytě propagovali svou víru a snažili se získat konvertity, ale uvědomovali si své občanské povinnosti a dělali všechno, co se od nich vyžadovalo . . . Pouze odmítali vstoupit do jakékoli politické strany.“

Když rozruch způsobený registrací voličů ustal, premiér vyzýval obyvatele Malawi k pokoji a klidu. Řekl: „Nedělejte potíže Evropanům, policistům, Indům ani svědkům Jehovovým. Odpusťte jim!“ V červenci 1964, uprostřed velkého rozruchu, se kolonie Ňasko stala nezávislou republikou a změnila si jméno na Malawi. Pronásledování konečně skončilo, ale do té doby přišlo násilně o život osm Jehovových služebníků.

Krátké období klidu

Když se rok 1964 blížil ke konci, pro naše bratry nastal čas poměrného klidu. Někteří dřívější krutí nepřátelé byli zvědaví a chtěli se dozvědět víc o „tajemství“, které jejich obětem umožnilo zaujmout pevný postoj navzdory veškerému pronásledování. Díky tomu oznamování poselství o Království opět rychle postupovalo kupředu.

V první polovině roku 1966 se vyskytla další příležitost vysvětlit dr. Bandovi politicky neutrální postoj svědků Jehovových. Watch Tower Society zažádala o povolení ke vstupu do Malawi pro další misionáře. Doktor Banda, který kontroloval výdej povolení ke vstupu do Malawi pro Evropany, se zeptal, proč svědkové potřebují další misionáře. Z toho vyplynula schůzka dr. Bandy se služebníkem odbočky Malcolmem Vigem. Doktor Banda zdůraznil, že nechce v Malawi nikoho, kdo se zabývá politikou. Bratr Vigo ho znovu ujistil, že dodržujeme zákony země a že k politickým  záležitostem zaujímáme neutrální postoj. (Řím. 13:1–7)

Průměrný počet zvěstovatelů v roce 1967 vzrostl na více než 17 000. Během tohoto období klidu do Malawi přijeli další dva absolventi Gileadu, Keith a Anne Eatonovi. Když se v kanceláři odbočky setkali s Johanssonovými, Linda je nadšeně ujišťovala: „Přijeli jste do nejpokojnější země v Africe.“ Sotva mohli tušit, jaké vážné těžkosti mají před sebou.

Situace se znovu zhoršuje

Po absolvování krátkého jazykového kursu byl Keith Eaton společně se svou manželkou Anne přidělen do oblastní služby. Na začátku jim láskyplně poskytovali podporu Kenneth Chimbaza a jeho rodina. Mladého Maimbu, který vždy ochotně pomáhal, zvlášť těšilo nosit bratrovi Eatonovi tašku s literaturou, kdykoli spolu šli do kazatelské služby.

V dubnu 1967, když bratr Eaton sloužil na krajském sjezdu ve vesnici Thambo nedaleko městečka Phalombe, vyslechl znepokojivé rozhlasové vysílání. Doktor Banda obvinil svědky Jehovovy, že záměrně provokují stranické úředníky a příslušníky mládežnických hnutí, například malawských Mladých pionýrů a malawského Svazu mládeže. O svědcích se také tvrdilo, že nejen sami odmítají koupit si stranickou legitimaci, ale že k tomu přemlouvají i jiné lidi.

A stejně jako v roce 1964 se i nyní do popředí dostávala sporná otázka stranických legitimací. Zakoupení těchto legitimací bylo sice dobrovolné, ale jestliže si někdo odmítl legitimaci koupit, straničtí úředníci to považovali za projev neúcty. Později bylo řečeno, že zakoupení legitimace je „možnost, jak můžeme my, lid této země, dát [dr. Bandovi] najevo, že jsme mu vděčni za rozvoj Malawi“. Stranické  úředníky silně popuzovalo, že svědkové Jehovovi zaujali k této záležitosti tak pevný postoj, a znovu začali vyvíjet úsilí donutit bratry, aby jim vyhověli. Do odbočky začaly znovu přicházet zprávy, že svědkové jsou týráni a biti.

Při jedné příležitosti určití straničtí úředníci požádali Malcolma Viga, aby navštívil jistého bratra, který byl ze sboru Jumbe a který byl zatčen, protože odmítal koupit si stranickou legitimaci. Bratr Vigo se nejprve tiše pomodlil, a teprve potom vstoupil do místnosti. Tito úředníci od začátku očividně od bratra Viga očekávali, že jim sdělí, že Watch Tower Society svým členům jasně řekla, aby si nekupovali stranické legitimace, protože to není správné. Bratr Vigo naopak zdůraznil, že Společnost nikomu neříká, co má dělat, a že se v této záležitosti musí každý člověk rozhodovat sám. Straničtí úředníci neměli z tohoto vysvětlení žádnou radost. Otázky pršely ze všech stran. Úředníci se tak úporně snažili bratra Viga zaskočit, že mu položili další otázku, ještě než stačil odpovědět na tu předešlou. Po dvouhodinovém výslechu byl bratr Jumbe nakonec propuštěn. Stranickou legitimaci si nekoupil.

Činnost svědků zakázána!

Situace se vyhrotila v září 1967 během výročního sjezdu vládnoucí strany, Kongresové strany Malawi. Jedna ze sjezdových rezolucí oznamovala: „Důrazně doporučujeme, aby denominace svědkové Jehovovi byla v této zemi prohlášena za nelegální.“ Z jakého důvodu? Rezoluce uváděla: „[Tato denominace] ohrožuje stabilitu míru a klidu, která je pro plynulý chod našeho státu nezbytná.“ Ve svém závěrečném sjezdovém projevu pak prezident prohlásil: „Svědkové Jehovovi působí potíže všude. Kvůli tomu byla včera na sjezdu schválena rezoluce, která říká, že by společnost svědků  Jehovových měla být zakázána. Mohu vám říci, že vláda tu záležitost prošetří velmi rychle.“

Představovali svědkové Jehovovi skutečné ‚nebezpečí pro stabilitu Malawi‘? Sotva! Jeden pozorovatel později svědky v Malawi popisoval jako „vzorné občany“, kteří „pečlivě platí daně, ošetřují nemocné, potírají negramotnost“. Nicméně vláda opravdu ‚tu záležitost prošetřila velmi rychle‘. Brzy bylo podepsáno vládní nařízení, jímž byl zákaz vyhlášen, a 20. října 1967 toto nařízení vstoupilo v platnost. Celý národ o tom byl informován velkým tučně vytištěným novinovým titulkem: „Malawi zakazuje činnost ‚nebezpečné‘ sekty“. V článku bylo sice uvedeno, že k tomuto kroku se přistoupilo proto, že svědkové Jehovovi představují „nebezpečí pro dobrou vládu v Malawi“, ale přesto bylo zcela zřejmé, že skutečným důvodem je jejich odmítání kupovat si stranické legitimace. Svědkové Jehovovi  byli v souladu se svým pevným přesvědčením založeným na Bibli prostě rozhodnuti „poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi“. (Sk. 5:28, 29)

Předběžná příprava se vyplácí

Již před vyhlášením zákazu své činnosti si bratři v kanceláři odbočky uvědomili, že se proti svědkům Jehovovým chystá jakýsi úřední zákrok. Nečekali sice naprostý zákaz činnosti, ale přesto začali dělat bezpečnostní opatření. V různých částech Malawi byly pořádány zvláštní schůzky, kde krajští a oblastní dozorci dostávali pokyny a povzbuzení. Dostali tam také praktické rady, jež se týkaly sborových shromáždění, kazatelské služby, dodávek literatury a posílání dopisů. Když se situace zhoršila, ukázalo se, že tyto informace jsou nesmírně cenné.

Sbory se pečlivě řídily návrhy, které postupně dostávaly. Úplně přestaly používat formuláře Společnosti. Zprávy o službě se místo na formuláře psaly na čistý papír a do kanceláře odbočky se posílaly prostřednictvím kurýrů. Doba shromáždění se měnila podle toho, jak to jednotlivé sbory potřebovaly. Jeden sbor se dokonce rozhodl, že bude mít shromáždění v neděli od půl šesté ráno, než se ostatní lidé ve vesnici vzbudí. Pokud jde o kazatelskou službu, žádný zákaz by svědkům Jehovovým nezabránil v šíření dobré zprávy o Království. Bratři a sestry zaujali tentýž postoj, jaký ve stejném případě ve své době zaujali apoštolové: „My nemůžeme přestat mluvit o tom, co jsme viděli a slyšeli.“ (Sk. 4:20)

Už krátce před vyhlášením zákazu kancelář odbočky dostala z dobře informovaného zdroje zprávu, že list Government Gazette připravuje oznámení o zákazu činnosti svědků Jehovových. Bratři se podle toho zařídili, a do domácnosti různých bratrů rychle přestěhovali všechny důležité záznamy a dokumenty, dokonce i některé zařízení.  Z odbočky bylo také odvezeno velké množství literatury a tyto zásoby byly dopraveny do sborů po celém Malawi. Bratři z jednoho sboru vzali dva velké barely na naftu a naplnili je knihami, a aby tento cenný duchovní pokrm zachránili, barely zakopali pro pozdější použití. Když nakonec v listopadu přijeli policisté do odbočky zkonfiskovat majetek Společnosti, zjevně je překvapilo, že tam našli tak málo literatury, záznamů a zařízení.

Misionáři vypovězeni

Jak se očekávalo, zahraniční misionáři dostali příkaz opustit Malawi. Před odjezdem však dělali, co mohli, aby své milované bratry a sestry posílili. Malcolm Vigo navštěvoval a povzbuzoval bratry, jejichž domy zničili výtržníci. Jedním z těchto poškozených bratrů byl krajský dozorce Finley Mwinyere. Bratr Vigo řekl: „Když jsme přicházeli, viděli jsme bratra Mwinyera, jak stojí a dívá se na svůj vypálený dům. Velmi povzbudivě působilo to, jaký postoj projevoval. Přál si ihned se vrátit do svého kraje a povzbuzovat ostatní, kteří byli postiženi. Příliš se nezatěžoval vlastní ztrátou.“

Jack Johansson odcestoval na sever do Lilongwe, aby tam navštívil asi 3 000 bratrů a sester, kteří byli ve vazbě. Podařilo se mu s mnoha z nich si pohovořit a povzbudit je. Stále byli v dobrém rozpoložení. Bratr Johansson od nich sám odcházel povzbuzen a říkal, že to byl zážitek posilující víru. Později bratru Johanssonovi dozorčí důstojník řekl, že situace je poněkud trapná. Důstojník se zmínil jen o jednom důsledku zákazu a řekl, že kdyby tehdy v Lilongwe vypovědělo službu elektrické vedení, pravděpodobně by už nikdy nebylo opraveno. Nejlepší a nejspolehlivější pracovníci byli totiž ve vězení.

Osm zahraničních misionářů neopustilo Malawi dobrovolně. Tito misionáři neudělali nic špatného. Sharpovi a Johanssonovi  byli v doprovodu policie odvezeni přímo na letiště a posazeni do letadla, které odlétalo z Malawi. Další dvě manželské dvojice byly odvedeny do věznice Chichiri v Blantyre, kde strávili několik nocí — Malcolm s Keithem v jedné cele a Linda Louise s Anne ve druhé. Potom byli v doprovodu policie odvedeni na letiště a deportováni na Mauricius. Vigovi byli společně s Johanssonovými nakonec přiděleni do Keni a Eatonovi do Rhodesie.

S těžkým srdcem opouštěli misionáři své milované bratry a sestry. Malawští svědkové však nezůstali bez pomoci. Ve 405 sborech po celém Malawi byli duchovní pastýři, láskyplní dozorci. (Iz. 32:2) Na činnost místních svědků dohlížel Alex Mafambana a dozor nad kazatelskou službou v Malawi byl přesunut do odbočky v Zimbabwe (v tehdejší Rhodesii). V následujících letech odbočka v Harare v Zimbabwe zařídila, aby do Zimbabwe cestovali krajští dozorci a jiní bratři, kteří řídili činnost sborů, a aby se tam účastnili oblastních sjezdů a doplňovacích kursů. Prostřednictvím těchto věrných bratrů byl program krajských a oblastních sjezdů potom předkládán sborům.

Nová vlna zvěrstev

Jakmile se však o zákazu činnosti svědků dozvěděla veřejnost, straničtí úředníci a členové malawských organizací Mladých pionýrů a Svazu mládeže, ihned zahájili novou vlnu strašného pronásledování. Policie a soudy sice někdy se svědky sympatizovaly, ale nebyly schopny násilnosti zastavit, protože v té době svědkové Jehovovi už byli považováni za zakázanou společnost.

Když pronásledování zintenzívnilo, ve všech částech Malawi docházelo k ničení sálů Království, domů, sýpek a podniků, které patřily svědkům Jehovovým. Na některá místa útočníci dokonce přijeli nákladními auty, aby odtud  odvezli majetek svědků. I když peněžní hodnota těchto hmotných ztrát byla možná velmi malá, pro naše malawské bratry a sestry to bylo všechno, co měli.

Z celého Malawi také přicházely zprávy o bití. Některé naše milé sestry prožily mimořádně trýznivé pronásledování. Přišlo mnoho zpráv o křesťankách, které byly znásilněny, zmrzačeny a zbity. Sadističtí útočníci nikoho nešetřili. Takovými krutými zkouškami procházely letité, mladé a někdy i těhotné sestry. Některé sestry následkem tohoto utrpení potratily. Tisíce svědků byly znovu donuceny uprchnout ze svých vesnic. Mnozí našli útočiště v buši. Jiní odešli do dočasného exilu v sousedním Mosambiku. Do konce listopadu 1967 si tato vlna brutálních útoků na svědky Jehovovy vyžádala přinejmenším pět dalších životů.

Reakce na zákaz činnosti

Ani vzteklé bití svědky Jehovovy nezastrašilo. Velmi málo svědků se dopustilo kompromisu. Jedním z těch, jejichž dům a nábytek byly zničeny a všechno oblečení roztrháno na kusy, ale jejichž víra zůstala nedotčena, byl Samson Khumbanyiwa. S přesvědčením řekl: „Vím, že nejsem nikdy sám a že Jehova mě chrání.“ Ryzost těchto věrných mužů a žen přináší čest Jehovovi — je odpovědí na Satanovo popichování: „Všechno, co člověk má, dá ve prospěch své duše.“ (Job 2:4)

Pronásledování vyburcovalo i některé jiné upřímné obyvatele Malawi. To bylo v souladu s tím, co předpověděl Ježíš Kristus. Potom, co své následovníky upozornil, že budou pronásledováni, a dokonce vláčeni před panovníky, závěrem řekl tato povzbudivá slova: „Stane se vám to na svědectví.“ (Luk. 21:12, 13)

Jednomu muži, který se nějakou dobu stavěl proti svědecké činnosti své manželky, vlastně pronásledování pomohlo  k tomu, aby situaci viděl jasněji. Jednou ráno za necelé dva týdny po vyhlášení zákazu činnosti svědků vtrhl do domácnosti toho muže dav lidí. Tito lidé věděli, že není svědek, a křičeli, že si přišli jen pro jeho manželku. Zpočátku jim nechtěl otevřít dveře. Ale když vyhrožovali, že zapálí dům se všemi, kdo jsou uvnitř, váhavě je pustil do domu. Okamžitě ho spoutali řetězy a přikázali mu, aby si koupil stranickou legitimaci. Tehdy si uvědomil, že jeho manželka skutečně musí mít pravé náboženství. Ještě ten den odmítl koupit si legitimaci. Oba s manželkou byli zbiti. Hned potom však ten muž začal studovat Bibli. Příští rok zasvětil svůj život Jehovovi a společně s manželkou začal sloužit Jehovovi.

Lidé jak přímo z Malawi, tak i z jiných zemí vyjadřovali znepokojení nad tím, co se děje nevinným křesťanům. Někteří říkali: „Teď už víme, že se blíží konec světa, když Boží ctitelé jsou v naší zemi zakázáni!“ Články, které se v únoru 1968 objevily ve Strážné věži a v Probuďte se!, vyvolaly protest veřejnosti na celém světě. Přicházely tisíce dopisů, které vyjadřovaly rozhořčení a vyzývaly vládu, aby podnikla nějaké kroky k zastavení těchto zvěrstev. Na některých poštách potřebovali další pomoc, aby zvládli tento náhlý příliv zásilek. Mezinárodní ohlas na tuto situaci byl tak intenzivní a neochabující, že prezident nakonec vydal výnos, v němž bylo uvedeno, že pronásledování musí skončit. Doktor Banda později dokonce řekl, že by nikdo neměl být ke koupi stranické legitimace nucen. Řekl: „Chci, aby si lidé obnovili legitimace dobrovolně, ze srdce, ne z donucení.“ Další vlna pronásledování tedy pozvolna začala polevovat. To umožnilo některým našim bratrům, aby se vrátili domů a pokračovali v důležité činnosti kázání o Království. Museli však používat méně nápadné metody, protože zákaz činnosti svědků dosud nebyl zrušen.

 Podzemní činnost

V této době se o dílo v Malawi věrně staral bratr Mafambana. Udržoval spojení s odbočkou v Rhodesii a prostřednictvím této kanceláře dostával aktuální pokyny. Stále ho však sledovala policie, a tak musel být velmi opatrný. Mnohokrát jen tak tak unikl zatčení. Je smutné, že v roce 1969 zemřel, zřejmě na rakovinu. Dohled nad činností svědků Jehovových v Malawi potom převzal Kenneth Chimbaza, který tuto úlohu plnil až do roku 1971, kdy začal krvácet do mozku a zemřel. Až nastane „vzkříšení spravedlivých“, Jehova si určitě s láskou vzpomene na mnoho dobrých skutků těchto dvou ryzích bratrů. (Luk. 14:14; Hebr. 6:10)

Jakmile se poměry zlepšily, malawští bratři se ihned přizpůsobili této nové situaci. Neformální vydávání svědectví brzy začalo nést ovoce. Navzdory zákazu činnosti svědků byla průkopnická služba v rozkvětu. V roce 1971 dobrou zprávu v Malawi horlivě oznamovalo 925 průkopníků společně s několika tisíci sborových zvěstovatelů. Svou službu dokonce dále vykonával jeden zvláštní průkopník — Gresham Kwazizirah, který navzdory velkým nepříjemnostem a mnoha osobním zkouškám oddaně pokračoval ve službě ještě v pokročilém věku. Stále věrně sloužil Jehovovi až do roku 1978, kdy zemřel.

Přestože bratři byli „obezřetní jako hadi“, do kanceláře odbočky v Rhodesii nadále docházely sborové zprávy a jiné písemnosti. (Mat. 10:16) Z těchto zpráv bylo vidět, že horlivá podzemní kazatelská činnost je velmi úspěšná. Před vyhlášením zákazu činnosti v roce 1967 bylo dosaženo vrcholného počtu 18 519 zvěstovatelů. V roce 1972 však podal zprávu nový vrcholný počet 23 398 zvěstovatelů. Přestože dosud platil zákaz činnosti a mnozí uprchli do Mosambiku, zvěstovatelé věnovali službě v průměru 16 hodin za měsíc.

 Svědectví se dostává i do „nových obvodů“

I když svědkové byli při kazatelské činnosti velmi opatrní, přesto někteří z nich byli zatčeni a uvězněni. Ani potom však neztratili odvahu. V kazatelské službě pokračovali i ve věznici, kterou považovali za svůj nový obvod.

Baston Moses Nyirenda strávil v roce 1969 ve vězení sedm měsíců. Někteří vězňové se ho ptali, proč nevstoupil do jejich sjednocené církve. To byla vynikající příležitost k vydání svědectví. Bratr Nyirenda otevřel starou, opotřebovanou Bibli, kterou si mezi sebou půjčovali všichni vězňové a ve které chybělo mnoho stránek, a ukazoval jim biblické pravdy. To vedlo k biblickému studiu. Studia se zúčastnil i čelný představitel sjednocené církve. Bratr Nyirenda měl radost, že ještě než byl propuštěn z vězení, se mu podařilo pomoci čtyřem lidem, aby získali základní porozumění Božímu slovu.

Činnost v anglickém sboru

Po vyhlášení zákazu činnosti byli všichni zahraniční misionáři vypovězeni z Malawi a zůstal tam jen Bill McLuckie, který si vzal za manželku Jihoafričanku Denise a žil v Blantyre. Tam řídil malý podnik, a tak hmotně zabezpečoval svou rodinu. Dům McLuckiových se stal novým místem pro shromáždění anglického sboru v Blantyre. Tato shromáždění samozřejmě musela probíhat méně formálním způsobem, aby nepoutala pozornost. Nezpívalo se tam ani netleskalo.

Právě v té době začal Guido Otto, který sloužil v odbočce v Rhodesii, do Malawi tajně dopravovat literaturu. Guidův otec vedl malý hotel na břehu jezera Malawi, takže Guidovy návštěvy nepřipadaly úředníkům nijak neobvyklé. Nevěděli vůbec nic o tom, kolik biblické literatury Guido pokaždé provezl. Literatura byla uskladněna v tajném  podzemním sklepě v domě McLuckieových. Když se sklep vykopával, kolemjdoucí se někdy ptali, na co to je. „To je jen záchod,“ dozvídali se.

Jednou večer, uprostřed shromáždění, zastavilo před domem nějaké vozidlo. Kdo by to mohl být? Policie? Bratři nevěděli, co mají udělat se svými studijními knihami. Dveře se otevřely a dovnitř zvesela vešel Guido Otto. To si oddechli!

Potom, jak vypráví Denise, „Bill bratrům řekl, že kdyby se někdo pokoušel vstoupit dovnitř, ihned musí všechnu literaturu dát do košíku, který jsme tam připravili. Já jsem pak měla ten košík hodit do otvoru v podlaze naší ložnice. Otvor vedl do sklepa. Pokaždé jsme také vytáhli servírovací stolek na čaj. Kdyby tam někdo vešel, vypadalo by to, jako bychom právě měli návštěvu a pili čaj.“

Poměry však byly čím dál obtížnější, a proto se shromáždění už nemohla konat jen na jednom místě. Střídavě probíhala v různých bytech. Někdy se skupina zvěstovatelů sešla v lese a byli oblečeni tak, jako kdyby pořádali piknik.

 Navzdory těmto těžkostem se bratrům stále dařilo nacházet ty, kdo skutečně hledali pravdu, a to díky tomu, že bratři neformálně vydávali svědectví anglicky mluvícím lidem. Několik takových lidí přijalo pravdu. Mezi nimi byli Victor Lulker, Daniel Marne a Mike Sharma, kteří dodnes slouží ve sboru Blantyre.

Soudní případy v Blantyre

Když v roce 1971 policisté udělali prohlídku v domě McLuckiových, našli několik publikací Společnosti. Bratr McLuckie byl obviněn a předvolán před magistrát pro Limbe a Blantyre. Místní svědkové se o tom dozvěděli a velmi mnoho z nich, i když riskovali vlastní svobodu, se vydalo podpořit McLuckiovi. Když magistrát oznámil výnos, který zněl „nevinen“, bratři začali bouřlivě tleskat. Žalobce se však odvolal. Případ byl tedy postoupen vyššímu soudu. Bill McLuckie byl tentokrát shledán vinným a odsouzen k sedmi letům věznění. Úředníci ho však nechtěli uvěznit a místo toho mu nařídili, aby z Malawi odešel.

A tak v říjnu 1972 Bill McLuckie ukončil svou 37letou věrně oddanou službu v Malawi. Před odjezdem se domluvil s bratry, že k němu přijdou a nenápadně vynesou všechnu literaturu, kterou měl ve svém tajném sklepě. Bratři odjížděli s auty plnými knih. Někteří byli později zastaveni u silničních zátarasů, ale policisté si nevšimli ani jedné krabice. Než McLuckiovi odjeli z Malawi, vchod do tajného sklepa byl zalit betonem. Na věrnou a obětavou službu Billa McLuckieho se v historii svědků Jehovových v Malawi bude dlouho vzpomínat.

Vzedmula se třetí vlna násilí

Právě když si bratři začali zvykat na nový způsob práce, náhle se znovu objevily nepříjemnosti. V průběhu  výročního sjezdu Kongresové strany Malawi v roce 1972 byly přijaty některé velmi znepokojivé rezoluce. Jedna z nich vyžadovala, aby všichni svědkové Jehovovi byli propuštěni ze zaměstnání. A to také bylo nemilosrdně, bez výjimky uskutečňováno. Některé firmy si chtěly svědky jakožto spolehlivé zaměstnance ponechat, ale nebylo jim to dovoleno. Podniky, které patřily svědkům, jim byly odebrány a veškerý jejich majetek byl zabaven. Mělo však přijít ještě něco horšího.

Další z rezolucí, které byly na sjezdu Kongresové strany přijaty, uváděla, že „všichni [svědkové Jehovovi], kteří žijí ve vesnici, by odtud měli být vyhnáni“. Tato rezoluce vlastně vyžadovala, aby svědkové byli vyřazeni z lidské společnosti. Tisíce jejich domů bylo spáleno nebo zbořeno. Jejich plodiny byly zničeny a zvířata pobita. Nesměli čerpat vodu z vesnických studní. Loupežné řádění po celém Malawi svědky připravilo doslova o všechno, co měli.

V čele této vlny do té doby nejprudšího a nejkrutějšího pronásledování stáli opět členové mládežnických hnutí. Rozdělili se do tlup po deseti až po stu, chodili od vesnice k vesnici a vyhledávali svědky Jehovovy.

Naši bratři byli stíháni po celém Malawi. V Blantyre bylo několik bratrů shromážděno a odvedeno na místní stranické ústředí do budovy, kde až do roku 1967, kdy budova byla zabavena, byla kancelář odbočky Společnosti. Mezi těmito bratry byl také Greyson Kapininga, který před vyhlášením zákazu činnosti svědků sloužil v odbočce jako překladatel. Když bratři pevně odmítli koupit si stranické legitimace, pronásledovatelé jim vetřeli do očí směs soli a pálivé papriky. Potom bratry tloukli prkny pobitými velkými hřeby. Kdykoli některý bratr vykřikl bolestí, násilníci ho zbili ještě krutěji a říkali: „Ať tě přijde zachránit tvůj Bůh.“

 Tyto divoké útoky připravily o život mnoho bratrů a sester. Zelphat Mbaiko byl v Cape Maclear u jižního cípu jezera Malawi pevně svázán svazky trávy. Tráva byla polita benzínem a zapálena. Zelphat Mbaiko doslova uhořel.

Hrozně trpěly i sestry. Mnohé z nich, ihned jakmile odmítly koupit si stranickou legitimaci, byly opakovaně znásilněny stranickými úředníky. Sestra Magola se v Lilongwe společně s mnoha jinými pokoušela uprchnout před nepříjemnostmi. Byla však těhotná a nemohla moc rychle utíkat. Dav lidí, kteří se chovali jako smečka divokých psů, ji dohonil a ubil k smrti.

V areálu zemědělské školy Bunda hned za Lilongwe bylo zavražděno šest bratrů a jedna sestra a jejich těla byla příšerně zohavena. Ředitel školy Theodore Pinney proti těmto zvěrstvům osobně protestoval u dr. Bandy. Jak to dopadlo? Byl vypovězen z Malawi.

Tisíce lidí prchá

Jak se objevovaly hrozivé náznaky genocidy, svědkové Jehovovi začali v říjnu 1972 hromadně odcházet z Malawi. Tisíce jich uprchly na západ do Zambie. Jeden pozorovatel Spojených národů je viděl na hranicích a potvrdil, že „mnozí uprchlíci měli na sobě řezné a sečné rány, zjevně způsobené mačetami, obrovskými noži, které jsou v [Africe] běžné“.

Svědkové byli umístěni do uprchlických táborů u Sinda Misale, na území ve tvaru trojúhelníku, kde se sbíhaly hranice tří zemí — Malawi, Mosambiku a Zambie. Tam se však v důsledku špatných hygienických podmínek rychle šířily choroby. Za krátkou dobu tam zemřelo více než 350 osob, mezi nimiž bylo i mnoho dětí. O špatném stavu uprchlíků se brzy dozvěděli jejich křesťanští bratři na jiných místech.  Přicházely doslova záplavy dodávek humanitární pomoci. Svědkové Jehovovi v Jižní Africe darovali tuny stanů, oblečení a jiných nezbytně potřebných věcí. Z jihoafrické odbočky přijela do táborů malá kolona nákladních automobilů, kterou vedli Karel de Jager a Dennis McDonald. Ani na duchovní potřeby se nezapomnělo. Jeden nákladní automobil přivezl 21 krabic Biblí a biblických studijních pomůcek. Malawští bratři byli velmi šťastní, když viděli tento důkaz opravdové křesťanské lásky, kterou popisoval Ježíš. (Jan 13:34, 35)

Svědkové však brzy zjistili, že v Zambii nejsou vítanými hosty. Zambijské úřady v prosinci uprchlíky přinutily, aby se vrátili do Malawi. To bylo zklamání! Měli se naši bratři nakonec vzdát s tím, že zdánlivě nebylo kam utéct? Michael Yadanga to celkově zhodnotil takto: „Přišel jsem o zuby, protože jsem si nekoupil legitimaci. Přišel jsem o práci, protože jsem si nekoupil legitimaci. Byl jsem krutě bit, byl mi zničen majetek a byl jsem donucen uprchnout do Zambie, a to všechno jen proto, že jsem si nekoupil legitimaci. Nekoupím si ji ani teď.“ Jejich ryzost zůstala nedotčena. Skutečně platí to, co říká žalmista: „Mnohá jsou neštěstí spravedlivého, ale Jehova jej ze všech osvobozuje.“ (Žalm 34:19)

Tito malawští svědkové, jak bratři, tak sestry, dokázali, že mají stejnou víru jako Boží služebníci, kteří jsou popisováni v Bibli, v 11. kapitole Hebrejcům. Malawští bratři byli stejně jako starověcí Jehovovi ctitelé „mučeni, protože nepřijali propuštění nějakým výkupným“, což znamená, že se nedopustili kompromisu ani se nezřekli své víry v Jehovu Boha. Stejně jako oni byli „zkoušeni posměchem a mrskáním, vskutku ještě více, pouty a vězeními“. Stejně tak ani jich ‚svět nebyl hoden‘. (Hebr. 11:35, 36, 38)

 Útočiště v Mosambiku

Po návratu ze Zambie byli znovu vystaveni děsivému pronásledování. Zůstat v Malawi bylo naprosto nemožné. A tak znovu utíkali, tentokrát do Mosambiku. Ten byl v té době ještě pod nadvládou Portugalska. Tamější úřady jednaly s bratry laskavě. Bratři, kteří žili na jihu Malawi, utíkali přes hranice nedaleko Mulanje do uprchlických táborů v Caricu, kde mnozí zůstali až do roku 1986.

Do Mosambiku byl z Malawi také velmi snadný přístup přes západní hranici mezi městy Dedza a Ntcheu. Tam bratrům stačilo pouze přejít hlavní silnici, která sloužila jako hranice, a mohli najít útočiště. Tábory v této části Mosambiku ležely blízko Mlangeni, a právě tam uprchla většina bratrů.

Uprchlické tábory v Caricu i blízko Mlangeni se staly domovem přibližně 34 000 mužů, žen a dětí. Stěhovaly se do nich celé sbory Božích ctitelů pod vedením sborových starších. Úřady v Malawi nařídily, aby jim nikdo s dopravou do táborů nepomáhal.

Když se tito Jehovovi služebníci usadili v táborech, nastal jim nový život. Po hmotné stránce to bylo zpočátku těžké. Bratři museli se vším začínat úplně znovu.  Zanedlouho tam však byly postaveny rovné řady domů. Tábory byly udržovány uklizené a čisté. Mnozí bratři začali pěstovat vlastní plodiny, aby tak doplnili příděly potravin, které dostávali od Společnosti a od světských humanitárních organizací. Jiným bratrům se podařilo prodat ručně vyrobené věci nebo si v okolních vesnicích najít zaměstnání na částečný úvazek. Naši bratři sice nebyli v hmotném ohledu bohatí, ale byli spokojeni, protože měli vše, co k životu potřebovali. (1. Tim. 6:8) A duchovně byli opravdu bohatí.

Uspořádání v táborech

Bratři Kennedy Alick Dick, Maurice Mabvumbe, Willard Matengo a později ještě další sboroví starší sloužili v zemském výboru. Neúnavně se snažili zajistit bratrům vše, co v duchovním ohledu potřebovali, a bratři si jich kvůli tomu velmi vážili a měli je rádi. Tito místní starší si vzali k srdci biblickou vybídku: „Paste Boží stádo, které je ve vaší péči.“ (1. Petra 5:2) Organizovali v táboře mnoho druhů duchovní činnosti. Postarali se o to, aby podle toho, jak  je to běžně zvykem ve většině domácností svědků Jehovových, tam každý den měl duchovní začátek, aby začínal rozborem denního textu. Pravidelně tam probíhalo studium Bible pomocí časopisu Strážná věž, bratři organizovali veřejné přednášky, a dokonce i sjezdy. Uprchlíci si uvědomovali, že taková duchovní opatření jsou nesmírně důležitá.

Zpočátku se všechna shromáždění pořádala na jednom místě, na ploše uprostřed tábora. Zde se denně scházely tisíce svědků k biblickému vyučování a také proto, aby dostali pokyny týkající se různých povinností v táboře. Později byly sbory vyzvány, aby si postavily vlastní sály Království a aby shromáždění probíhala tam. Nakonec byly sbory v různých táborech zorganizovány do pěti krajů.

Bratrům, kteří sloužili v zemském výboru, i jiným bratrům velmi prospělo školení, které před zákazem činnosti dostali od misionářů. Pomáhalo jim při organizování táborů. Uprchlické tábory byly celkově organizovány přibližně stejným způsobem jako velké oblastní sjezdy. Byla sestavena jednotlivá oddělení, která měla na starosti různé potřebné  věci, k nimž například patřil úklid, rozdělování potravin a samozřejmě ochrana.

Někteří pronásledovatelé ovšem stále nebyli spokojeni, i když téměř všichni svědkové Jehovovi již žili ve vyhnanství mimo Malawi. Nepřátelé občas přecházeli přes hranice a napadali bratry, kteří žili v táborech ležících blízko hranic, takže na ochranu Jehovových ctitelů bylo nutné udělat zvláštní bezpečnostní opatření.

Zemský výbor určil několik bratrů, kteří měli držet hlídky a střežit vchody do táborů. Dohledem nad hlídkami v táboře u Mlangeni byl pověřen Batson Longwe. K jeho povinnostem patřilo pohybovat se po celém táboře a kontrolovat bratry na různých stanovištích. Brzy si vysloužil přezdívku „Od sedmi do sedmi“. Bratr Longwe opravdu věrně plnil svou úlohu při ochraně svých křesťanských bratrů a sester,  protože ho bylo vidět ve všech koutech tábora každý den od rána do večera (od sedmi do sedmi). Většina bratrů dodnes Batsonovi Longwemu říká „Od sedmi do sedmi“. Někteří už možná zapomněli jeho skutečné jméno, ale každý, kdo nějakou dobu pobýval v táboře u Mlangeni, s láskou vzpomíná na to, jak bratr Longwe věrně sloužil ve prospěch svých bratrů.

Dočasný exil v Mosambiku bratrům nejen poskytoval úlevu od pronásledování, ale také jim pomáhal připravovat se na zkoušky a problémy, které je ještě čekaly. Bratři i sestry se vzájemně k sobě více přiblížili a naučili se mnohem více spoléhat na Jehovu. Lemon Kabwazi, který později sloužil jako cestující dozorce, říká: „Měli jsme tam výhody i nevýhody. Hmotně jsme byli chudí. Ale duchovně jsme byli dobře zabezpečeni. Žili jsme velmi blízko u sebe, a proto jsme své bratry opravdu poznali a měli jsme je moc rádi. To nám pomáhalo i po návratu do Malawi.“

Znovu vyhnáni!

Tato úleva od násilností páchaných pronásledovateli byla však krátká. Když v roce 1975 Mosambik získal nezávislost, duch nacionalismu zavládl i tam. Noví představitelé státu nechápali politickou neutralitu Jehovových ctitelů. Naši bratři odmítali udělat kompromis, a proto byli donuceni znovu přejít hranice a vrátit se z oblasti u Mlangeni zpátky do rukou svých pronásledovatelů.

Na vracející se uprchlíky na hranicích čekal ministr pro centrální oblast Malawi, pan J. T. Kumbweza Banda. Říkal jim: „Opustili jste Malawi z vlastní vůle a nyní jste se z vlastní vůle vrátili. Jděte zpátky každý do své vesnice a spolupracujte tam s předsedou strany.“ Zmínil se o malawských Mladých pionýrech a o příslušnících Svazu mládeže a dodal: „Moji chlapci jsou zde proto, aby zaručili, že opravdu  budete spolupracovat se stranou.“ To nedávalo prakticky žádnou naději na zlepšení poměrů.

Některým bratrům, kteří byli při této příležitosti donuceni vrátit se do Malawi, se podařilo cestovat dál a napříč Malawi se vydat k jihovýchodním hranicím, kde přešli znovu do Mosambiku a tam se připojili k bratrům v táborech blízko Milange. Ale tím se všechny problémy nevyřešily. Například když do tábora vtrhli partyzáni, přišla o život manželka Fidesiho Ndalamy, který v této oblasti sloužil jako krajský dozorce až do konce osmdesátých let, kdy byly tábory u Milange rozpuštěny. Tento bratr mírné povahy nadále horlivě slouží Jehovovi.

Jiní bratři, kteří byli v roce 1975 donuceni vrátit se do Malawi, tam museli zůstat. Na cestách byly tisíce těchto bratrů, kteří se tudy vyčerpaně vraceli do svých vesnic. Pro mnohé z nich to bylo stejné, jako kdyby je týrali.

Většině z nich bylo zpočátku dovoleno, aby se znovu usadili ve vesnici, odkud pocházeli. Zanedlouho však přijeli „chlapci“ a snažili se svědky Jehovovy donutit „spolupracovat se stranou“. Tlupy příslušníků Svazu mládeže obklíčily domy našich bratrů a vyžadovaly, aby si bratři koupili stranické legitimace. V každém domě dostávali stejnou odpověď: „Ne!“ Odmítnutí přinášelo všechny druhy nelidského týrání. Tito nevinní křesťané byli biti dokonce i od žen a od dětí. Přicházely zprávy o zvráceném pohlavním zneužívání mužů i žen. Vyprávěly se hrůzné příběhy o tom, že křesťané a křesťanky byli k sobě přivazováni ve snaze donutit je, aby se dopustili nemravnosti.

I v běžném denním životě se svědkové Jehovovi neustále setkávali s útoky na svou ryzost. V nemocnicích, na trzích, ve školách i ve veřejné dopravě se pohybovali příslušníci Svazu mládeže a pátrali po každém, kdo neměl stranickou  legitimaci. Přesně podle slov ze Zjevení 13:16, 17 nikdo nemohl „kupovat ani prodávat“, či dokonce ani normálně žít, pokud neměl ‚označení divokého zvířete‘ neboli doklad o tom, že podporuje politický systém tohoto světa.

Navzdory veškerému tomuto protivenství svědkové Jehovovi zůstali pevní a nikdy se nedopustili kompromisu. Ani pronásledovatelé se však nevzdali. Mělo přijít ještě další pronásledování.

Společně vězněni

Celé sbory svědků Jehovových byly shromážděny a společně odvedeny do internačních středisek řízených způsobem, který vyvolával vzpomínky na nacistické koncentrační tábory. Je smutné, že mladší děti a nemluvňata byly někdy odtrženy od svých zdrcených rodičů. Některé z těchto dětí byly ponechány v péči příbuzných, kteří nebyli svědkové. O další děti se neměl kdo starat, a tak byly ponechány bez péče. V lednu 1976 bylo ve věznicích a táborech po celém Malawi více než 5 000 mužů a žen.

Zpočátku tam byly příšerné podmínky. V přeplněném prostoru bujely smrtelné choroby. Utrpení ještě zvětšovali krutí dozorci. Jeden z nich bratrům posměšně říkal: „Jak to nařídila vláda, uděláme si z vás své traktory.“ Baston Moses Nyirenda vzpomíná, že mnohdy musel začít pracovat již před úsvitem a skončit až po setmění a celý den neměl jedinou přestávku na odpočinek ani na jídlo.

Jednomu bratrovi se podařilo z neblaze proslulého internačního tábora Dzaleka propašovat tuto zprávu napsanou na kusu toaletního papíru: „I když je někdo hodně nemocný, musí chodit do práce. Nemocné děti jsou posílány do nemocnice v Dowa . . . Tam se o pacienty, kteří jsou Jehovovi ctitelé, nestarají. O nemocnici v Dowa říkáme, že to jsou jatka Jehovových ctitelů.“

 Vypadalo to, jako kdyby se vězeňští dozorci všemožně snažili naše bratry a sestry zastrašit a přimět je, aby porušili svou ryzost. Nepodařilo se jim to! Jehovovi ctitelé se naučili tyto nepříznivé podmínky překonávat. Zpráva napsaná na útržku pytle od cementu obsahovala tato slova posilující víru: „Příjemná zpráva. Přestože jsou bratři a sestry pronásledováni a nosí kamení, jejich tváře jsou velmi radostné.“

Do kanceláře prezidenta dr. Bandy přišlo mnoho protestních dopisů z jiných zemí, a to jak od svědků Jehovových, tak i od jiných lidí. Tyto výzvy se však setkaly s naprostým nezájmem a naši bratři zůstali ve vazbě.

„Boží slovo není spoutáno“

Navzdory těmto poměrům se bratrům podařilo zařídit, aby se i v těchto věznicích konala křesťanská shromáždění. Bratři si mezi sebou předávali literaturu, která tam byla tajně dopravována. Jak se to dělalo? O tom, jak se k nim do věznice Dzaleka dostala Ročenka, Baston Moses Nyirenda říká:

„Byl tam bratr, který nebyl vězeň, ale pracoval ve vězeňských zahradách. Dozorci byli zvyklí, že vždycky přicházel a zase odcházel, a proto ho nikdy neprohledávali. Knihu si schoval pod košili, když dozorcům roznášel zeleninu. Před odchodem se mu podařilo knihu předat jednomu z našich bratrů. Ročenka nám udělala mimořádnou radost, protože tehdy obsahovala všechny denní texty a komentáře k nim. Rychle jsme se pustili do práce a všechny texty a komentáře jsme opsali na kusy toaletního papíru. Spotřebovali jsme na to pěkných pár roliček! Za dva týdny knihu objevil jeden dozorce. Do té doby jsme však již opisy rozšířili po celém táboře. Dokonce se nám povedlo dopravit je i do sekce, kde byly vězněny sestry.“

Slavnost na památku Kristovy smrti se v táboře Dzaleka slavila v malých skupinách. Společnost dostala dopis,  v němž bylo napsáno, že „v tento náš krásný den, 14. dubna, se shromáždění zúčastnilo 1 601 lidí“. V táboře Dzaleka bylo 13 svědků, kteří přijímali symboly. Zpráva dále uváděla: „Skoro v každé cele se zpívala píseň před proslovem a zpívalo se i po shromáždění.“

Časem se podmínky ve vězeních začaly poněkud zlepšovat. Někteří dozorci nakonec jednali s bratry docela přátelsky. Jeden vězeňský dozorce dokonce potom, co odešel z vězeňské služby do výslužby, přijal pravdu. Je to nynější bratr Makumba. Jeho syn také zasvětil svůj život Jehovovi. Bylo to přesně tak, jak prohlásil apoštol Pavel: „Boží slovo není spoutáno.“ (2. Tim. 2:9)

Jak svědkové sloužili Jehovovi v době zákazu

Intenzita pronásledování znovu pozvolna polevovala. Většina svědků Jehovových byla v roce 1979 z vězení propuštěna. Jejich sousedé byli velice zvědaví. „Proč jste byli ve vězení?“ „Proč všichni pronásledují svědky Jehovovy?“ Takové otázky umožňovaly biblické rozhovory, a mnozí z těchto lidí se stali Jehovovými služebníky. Mohli jasně vidět, že pokud se stanou svědky Jehovovými, budou také předmětem nenávisti, jak to předpověděl Ježíš, a přesto rozpoznali, že svědkové mají skutečně pravé náboženství. (Luk. 21:17; Jak. 1:27) Je zajímavé, že v té době bylo nově pokřtěno více těch, s kým se svědkové setkali ve svědecké službě, než dětí již pokřtěných svědků Jehovových.

Jak se tehdy do Malawi dostávala biblická literatura, která se používala na shromáždění a v kazatelské službě? Koncem sedmdesátých let se o službu v Malawi začala místo odbočky v Zimbabwe starat odbočka v Zambii, protože Zambie měla s Malawi společné hranice, kdežto Zimbabwe ne. Některé sklady literatury v Zambii byly strategicky umístěny blízko hranic s Malawi. Několik málo bratrů, kteří  měli dopravní prostředky, jezdívalo do Zambie pro velké balíky literatury a potom je tajně převáželi do Malawi. V prvních letech platnosti zákazu bylo málo silničních zátarasů, a proto se ukázalo, že tato metoda je výhodná.

Když bratři měli nezbytné knihy a časopisy, mohla se konat shromáždění. Samozřejmě nebylo možné pořádat veřejná shromáždění v sále Království. Bratři se naopak scházeli tajně, často v noci a někde, kde je sousedé a ostatní vesničané nemohli slyšet. Někteří bratři měli svá zděděná políčka obvykle hned za vesnicí. To byla praktická místa ke shromažďování. Kdyby však na shromáždění chodilo současně hodně lidí, samozřejmě by to poutalo pozornost, a proto tam bratři chodili po malých skupinách. Jakmile tam byli všichni, shromáždění mohlo začít. Nezněl tam však hlasitý zpěv písní Království, ozývaly se jen tlumené hlasy. Nikdo také po pěkném proslovu nadšeně netleskal, bratři si mohli jen lehce mnout ruce.

 Všichni účastníci shromáždění si však velice vážili aktuálního duchovního pokrmu a cítili se sjednoceni se svými bratry a sestrami na celém světě, kteří se těšili ze stejného vyučovacího programu. Taková shromáždění bratry také dobře vyzbrojovala pro velice důležitou kazatelskou službu. A tuto službu museli vykonávat velmi nenápadně.

Odvážní kurýři

Literatura byla sice nějakou dobu do Malawi dovážena bez velkých obtíží, ale v polovině osmdesátých let se situace  změnila. Ve všech končinách Malawi se začaly objevovat silniční zátarasy. Policisté mnohem ostražitěji prohledávali vozidla. Bratři už nemohli jezdit pro literaturu do skladů v Zambii a dopravovat ji odtud automobily. Co se dalo dělat?

Mnohem častěji se začaly používat jízdní kola. Bratři jezdili na kole přes buš, a tak se jim dařilo vyhýbat se silničním zátarasům a hraničním přechodům. Sloužit jako kurýr vyžadovalo velkou odvahu a silnou víru. Věrná služba těchto kurýrů však měla zjevně velké požehnání od Jehovy Boha. Podívejme se, co například zažili:

Letson Mlongoti jel na kole přes Lilongwe a vzadu na nosiči měl pytel časopisů. Když zpozoroval, že ulice jsou lemovány davy lidí, mezi nimiž jsou také policisté a malawští Mladí pionýři, a že tito lidé očekávají návštěvu prezidenta, velmi znervózněl. K jeho zděšení mu však ve chvíli, kdy objížděl jedno nároží, pytel spadl a otevřel se. Časopisy se rozsypaly po zemi přede všemi lidmi. Lidé se rychle seběhli  kolem něj. Náš bratr očekával to nejhorší. Brzy si však uvědomil, že mu jen pomáhají strkat časopisy zpátky do pytle. Ulehčeně, i když trochu roztřeseně, se brzy opět vydal na cestu a děkoval Jehovovi za to, že policistům i malawským Mladým pionýrům zaslepil oči.

Fred Lameck Gwirize nesl důležitou zásilku sborové korespondence. Rychle jel na kole z kopce nedaleko města Kasungu, když před sebou uviděl silniční zátaras střežený příslušníky Svazu mládeže. Než dojel k zátarasu, zastavil, obrátil se a rychle šlapal opačným směrem. Příslušníci Svazu mládeže na něj volali, aby zastavil. Křičeli: „Kam jedeš?“ Kurýr odpověděl: „Jel jsem z kopce tak rychle, že jsem nestačil odbočit.“ K jeho překvapení toto vysvětlení přijali. Děkoval Jehovovi za ochranu.

Několik těchto odvážných bratrů však bylo zadrženo a na nějakou dobu uvězněno. Většina z nich měla rodinu.

Pravidelný „turista“

Od roku 1987 Malawi pravidelně navštěvoval Edward Finch, člen výboru odbočky v Zambii. Malawi bylo oblíbeným cílem turistů a bratr Finch měl někoho z příbuzenstva v Blantyre, takže pro něj bylo snadné zajet si tam na „dovolenou“. V době, kdy bylo Edu Finchovi teprve 19 let a vykonával průkopnickou službu ve své domovské zemi Rhodesii, jezdil na některé výpravy do Malawi s Guidem Ottou, který zásoboval literaturou tajný sklep McLuckiových. A potom, co bratr Finch absolvoval školu Gilead, byla mu ve spojitosti s Malawi přidělena další úloha.

Podnětem k jeho návštěvám byly starosti odbočky v Zambii, že do Malawi nepřichází dostatek biblické literatury. Když se bratr Finch setkal s bratry ze zemského výboru, byli nadšeni, že k nim přijel zahraniční host, aby je povzbudil a předal jim další pokyny. Byla uspořádána řada  tajných schůzek se členy zemského výboru, s krajskými a oblastními dozorci a s kurýry. Všichni byli nadšeni tím, že mohou přispět k uspokojování potřeb sborů. Literatura, která se nahromadila v zambijských skladech nedaleko hranic s Malawi, začala znovu pravidelně přicházet do Malawi.

Bratr Finch, mnohdy se svou manželkou Lindou, podnikl do Malawi mnoho povzbudivých „turistických“ výprav. Procestoval Malawi křížem krážem, ne proto, aby si prohlížel památky nebo přírodní krásy, ale aby povzbudil a vyškolil co možná nejvíce bratrů. Jeho návštěv si vážili hlavně ti bratři, kteří poskytovali vedení v době zákazu činnosti. Byli mu vděčni za to, že při spolupráci s nimi projevoval lásku a trpělivost.

Pomoc pro kurýry

Bylo samozřejmě nemožné, aby se kurýři na svých kolech dostali do všech sborů v Malawi. V roce 1988 tedy byla zakoupena malá dodávka, která se ve velké míře používala k rozvozu literatury po Malawi. Řidiči velmi dobře znali  místa, kde byly rozestavěny silniční zátarasy, a nenápadně se jim vyhýbali. Své služby nabídli také jiní odvážní bratři. K nim patřil i Victor Lulker, který sloužil v anglickém sboru v Blantyre. Často svým soukromým automobilem a s nasazením vlastního života dopravoval v noci literaturu do tajných skladů rozmístěných po Malawi. Před rokem 1972 podobnou pomoc poskytoval Cyril Long, který je nyní v Jižní Africe. Bratr Long také dokázal od příznivě nakloněných lékárníků opatřit pro naše bratry velmi potřebné zásoby léků za snížené ceny.

Zajišťování duchovního pokrmu významným způsobem ovlivnilo to, že ústředí Společnosti v Brooklynu schválilo návrh tisknout časopisy na biblový papír, knihy s měkkými deskami a studijní články ze Strážné věže na zvláštním formátu — říkalo se jim „miničasopisy“. Když se Ed Finch v dubnu 1989 tajně sešel s kurýry a vyprávěl jim o nových zvláštních vydáních naší literatury, kurýrům dojetím zvlhly oči. Velmi vděčně přijali tato Jehovova láskyplná opatření. Od té doby mohli vozit dvakrát více literatury než dříve.

Tato literatura se snadněji poskládala a ukryla. Miničasopisy bylo dokonce možné otevřeně číst ve veřejných dopravních prostředcích. Nikdo totiž nepoznal, co to je. „Věrný a rozvážný otrok“ opravdu jednal v souladu se svým pověřením a poskytoval duchovní „pokrm v pravý čas“. (Mat. 24:45–47) Tyto vzácné zásoby „pokrmu“ pomáhaly Jehovovým služebníkům, aby zůstali ryzí i za nepříznivých okolností.

Výjimečný sbor

V roce 1990 měla malá dodávka Společnosti žel dopravní nehodu, při níž se srazila s policejním automobilem. Když policisté zjistili, co je v ní za náklad, dva bratry  okamžitě zatkli a poslali do vězení. Jedním ze zatčených byl Lemon Kabwazi.

Po příjezdu do věznice v Chichiri si bratr Kabwazi všiml, že je tam drženo ve vazbě už deset bratrů a že jsou v žalostném stavu. Vězňové „mazáci“ si přivlastňovali všechny přikrývky a bratrům nedovolovali pořádat shromáždění. Bratr Kabwazi věděl, že je nutné podniknout nějaké kroky. Když ho přišla navštívit jeho manželka Chrissie, požádal ji, aby přinesla do věznice něco z jeho osobního šatstva. Rozdal tyto věci bratrům, takže mohli být náležitě oblečeni. Na ostatní vězně to zapůsobilo silným dojmem. Bratr Kabwazi se dále snažil spřátelit se s vězni „mazáky“, kteří rozhodovali o všech přikrývkách. Jak to dělal? Bratr Kabwazi říká: „Dohodl jsem se s jedním bratrem, aby mi koupil deset kilogramů cukru. Za kilogram cukru se koupila jedna přikrývka.“ Také se za to „koupilo“ přátelství vězňů „mazáků“, kteří nyní bratrům dovolili neomezeně pořádat shromáždění.

Jakmile se na vězeňském dvoře pravidelně konala shromáždění, ve věznici brzy vznikl sbor. Jak se nazýval? Říkalo se mu sbor Nároží, protože shromáždění se konala na jednom nároží vězeňského dvora. Shromáždění sboru Nároží se časem pravidelně účastnilo přes 60 osob. V tomto novém sboru byli tři starší a jeden služební pomocník a tito bratři se o sbor dobře starali. Obvod sboru také přinášel pěkné plody. Vždycky tam někdo byl „doma“ a dalo se s ním mluvit. Z pěti studií, která tam vedl bratr Kabwazi, byli od té doby dva lidé pokřtěni.

„Zdravé“ jídlo

Sbor Nároží se však potýkal s jedním problémem, totiž s tím, jak dostávat do věznice literaturu potřebnou pro shromáždění. I v této věci měl bratr Kabwazi určitý plán. Domluvil  se s bratrem, který byl právě propuštěn z vězení, aby se tam vrátil s balíkem jídla. Když vězeňští dozorci tento balík prohlíželi, viděli v něm jedině kořeny manioku, které v Malawi patří k základním potravinám. Ale vůbec netušili, jak byl tento maniok „výživný“ a „zdravý“. Doprostřed každého kořenu se vyřízl malý otvor. Do kořenu pak byly uloženy srolované miničasopisy, malé části knihy Rozmluvy a brožury Zkoumejme Písmo. Po dvou dodávkách tohoto „zdravého“ jídla měli bratři všechno, co potřebovali na svá shromáždění a biblická studia. Bratr Kabwazi vzpomíná, že měli tolik miničasopisů, že za osm měsíců, které strávil ve vězení, ani jednou nemuseli některý studijní článek ze Strážné věže opakovat.

Sbor Nároží dnes již ovšem není v činnosti. Jehovovi ctitelé v Malawi už nemusí pořádat shromáždění za mřížemi.

Naši bratři si získávají úctu

Útoků na svědky Jehovovy postupně ubývalo a vyskytovaly se jen zřídka. Přesto čas od času stále přicházely zprávy o incidentech. Naši bratři však zůstali pevní jako vždy. Mnozí lidé proto začali Jehovovým ctitelům projevovat úctu.

Mzama, náčelník z okolí Mchinji, ve svém dopise adresovaném „milovanému Božímu lidu, který žije pod mou soudní pravomocí,“ napsal: „Všichni svědkové, kteří jsou v mé oblasti, jsou velmi dobří lidé. Do mé oblasti patří 13 vesnic.“ Chválil svědky za to, že spolehlivě platí daně, že se řídí vysokými mravními měřítky, že jsou čistí, uctiví a pracovití, a svůj dopis ukončil slovy: „Vyzývám vás, svědkové Jehovovi, abyste nadále zůstali věrní svým zákonům.“

Mezi 22 osobami, které začátkem roku 1990 příslušníci Svazu mládeže zatkli na krajském sjezdu v Nathenje nedaleko Blantyre, byl také Austin Chigodi. Potom, co strávil rok  a půl ve vězení, byl ve svých téměř 80 letech propuštěn. Když příslušníci Svazu mládeže viděli, že tento letitý muž je dosud naživu a že je stále věrný Bohu, hluboce to na některé z nich zapůsobilo. Dokonce požádali o biblické studium. Bratr Chigodi však byl velmi opatrný, protože nechtěl ohrozit své bratry. Mladíci byli vytrvalí. Nakonec s nimi bylo zahájeno studium. Je radostné, že někteří dělali pokroky až ke křtu, a dnes několik z nich dokonce slouží jako starší nebo služební pomocníci.

Jiný věrný bratr Samuel Dzaononga trpělivě snášel to, že byl za svůj politicky neutrální postoj čtyřikrát vězněn v Dzalece. Potom, co v roce 1989 znovu pevně odmítl koupit si stranickou legitimaci, byl zatčen popáté. Příslušníci Svazu mládeže ho odvedli na policejní stanici v Salimě. Byli velmi překvapeni, když jim velící důstojník řekl: „Pokud chcete, aby tento muž šel ještě znovu do vězení, bude lepší připravit se na to, že tam půjdete s ním. Bylo by dobré, abyste věděli, co tento muž vytrpěl, aniž se dopustil kompromisu ve své víře. Jste ochotni to udělat?“ Na to řekli: „Ne.“ Důstojník potom dodal: „V tom případě by bylo lepší, kdybyste toho muže odvedli zpátky do jeho vesnice a přestali ho obtěžovat. Nikdy se nedopustí kompromisu ve své víře.“ A tak bratra Dzaonongu odvezli zpátky do jeho vesnice. Když tam přijeli, zavolali vesnického náčelníka a varovali ho, aby nikomu nedovolil našeho bratra znovu obtěžovat. Od té doby bylo bratra Dzaonongu vidět, jak si veřejně a beze strachu z nepříjemností čte časopisy Strážná věž a Probuďte se! a vydává svědectví svým sousedům.

Neformální svědectví

Po celou dobu zákazu činnosti se vydávalo svědectví neformálním způsobem. Jestliže však odpor nebyl tak prudký, postupovalo se odvážněji. Začátkem roku 1990 byla v městečku  Ntcheu u jedné mladé ženy, která projevila zájem o biblickou pravdu, zanechána kniha Naslouchat velkému Učiteli. Mladá žena neuměla dobře číst, a proto jí bratři doporučili, aby si pozvala někoho, kdo jí tu knihu bude číst. „Ale měla byste si najít někoho, komu můžete důvěřovat,“ upozornili ji. V té době s ní bydlel její bratr Simon. To byl člověk, jemuž mohla důvěřovat. Simon četl své sestře a přitom rychle rozpoznal, že je to pravda. Časem s ním bylo zahájeno pravidelné biblické studium. Simon řekl: „Mohl jsem si sám z Bible ověřit, že praví křesťané měli být pronásledováni, a proto jsem věděl, že náboženství svědků Jehovových je pravé náboženství.“ (2. Tim. 3:12) Simon Mangani dělal rychlé pokroky, ještě v tom roce byl pokřtěn a dnes slouží v betelu v Lilongwe.

Náhlá dešťová bouře v Blantyre přinesla pravidelnému průkopníkovi Bestonu Madeyovi nečekané překvapení. Schoval se na verandě malé církevní budovy. Zatímco čekal, až přestane pršet, zaslechl, jak se nějací lidé ptají pastora: „Jdou všichni dobří lidé do nebe?“ Pastor to neuměl vysvětlit. Bratr Madeya jim toužil pomoci, a tak vešel do kostela a nabídl jim, že na tu otázku odpoví. K jeho překvapení nabídku přijali. Kladli mu mnoho dalších otázek a zanedlouho bylo zahájeno sedm biblických studií.

Děti využívaly příležitosti k vydání svědectví i ve škole. Když Dorothy Nakulová dostala za úkol napsat slohovou práci, rozhodla se, že napíše o původu Vánoc. Jejího učitele tato práce tak zaujala, že ji ukázal ostatním učitelům. Ptali se: „Kde jsi získala tyto informace?“ Díky tomu Dorothy svým učitelům dala 17 časopisů.

„Milý strýčku“

I když Jehovovi služebníci museli snášet velké soužení, nikdy se necítili osamoceni. Věděli, že mají oporu  v Jehovovi, a byli přesvědčeni, že je miluje a podporuje také celosvětové společenství bratrů.

Kromě toho, co dělaly odbočky v Rhodesii (dnešní Zimbabwe) a v Zambii, i místní duchovně vyspělí bratři se usilovně snažili zajistit sborům v Malawi láskyplnou péči a duchovní pokrm. Velmi důležitou úlohu v tom hrál zemský výbor neboli personální úřad, jak se mu říkalo. Co zahrnovala práce těchto bratrů? Lemon Kabwazi, který v zemském výboru sloužil mnoho let, vypráví: „Naší prvořadou povinností bylo postarat se o to, aby naši bratři dostávali literaturu. Věnovali jsme tedy hodně času organizování a povzbuzování kurýrů a krajských dozorců. Také jsme navštěvovali bratry, kteří byli postiženi pronásledováním, abychom zjistili, jak je můžeme podporovat a posilovat.“

Do různých sborů byly posílány povzbudivé dopisy a zásilky. Posílat cokoli poštou bylo riskantní, a proto bratři vymysleli zvláštní šifry a přezdívky, aby se vzájemně nevystavovali nebezpečí. Dopisy od zemského výboru byly podepisovány šifrou „P.Ú.“ Takto úřady nemohly zjistit, o co  vlastně jde, i kdyby byl dopis zadržen. Krajského dozorce bylo možné poznat podle čísla kraje, kde sloužil, a jeho návštěvy byly označovány jako „zvláštní týdny“. Ještě dnes někteří bratři říkávají: „Čekáme, že nás brzy navštíví M-11 na zvláštní týden.“ A jak to dělal zemský výbor? Dopisy, které přicházely z celého Malawi, byly adresovány „Milému strýčkovi“ a odpovědi byly posílány různým „synovcům“ a „neteřím“. Tento obezřetný přístup pomáhal udržovat komunikaci po mnoho let zákazu činnosti.

Starší, kteří sloužili v zemském výboru, opravdu jasně dávali najevo, co znamená hledat nejprve Království. (Mat. 6:33) Někteří, například Ellyson Njunga, Havery Khwiya, Adson Mbendera a Lemon Kabwazi, jsou dosud celodobými Jehovovými služebníky. Svým příkladem věrnosti povzbuzují mnoho dalších bratrů, aby na první místo ve svém životě dávali Království a aby zůstávali ryzí navzdory nepříznivým okolnostem.

Politické změny

Když jižní Afriku začala zaplavovat nová vlna „demokratického“ nadšení, nezůstalo tím nedotčeno ani Malawi. Z mnoha jiných zemí byl během roku 1992 vyvíjen velký tlak na vládu, aby zlepšila své jednání v oblasti lidských práv. Prezident dr. Banda na to reagoval oznámením: „Kdokoli nutí lidi, aby si koupili stranické legitimace, . . . jedná proti předpisům Kongresové strany Malawi.“ A dodal: „To je velmi nežádoucí, velmi nevhodné . . . Nikdy jsem nikomu nenařídil, aby dělal takovou věc.“ Doktor Banda tedy ukončil něco, co 25 let působilo našim věrným bratrům v Malawi velké utrpení.

Po této události svědkové Jehovovi zjistili, že by většinu svých shromáždění a sjezdů mohli pořádat otevřeně a neomezeně. Už nepřicházely zprávy o žádném obtěžování ani  pronásledování. Bratři měli konečně určitou svobodu a plně ji využívali. Netušili však, co se stane potom.

„Jehova je obdivuhodný Bůh!“

Pro Jehovovy ctitele v Malawi je 12. srpen 1993 pamětihodným dnem! Ten den byl konečně zrušen zákaz jejich činnosti, který trval téměř 26 let. Bratři si to zpočátku ani neuvědomili. V roce 1967, když byl vyhlášen zákaz činnosti, noviny v celém Malawi tučnými titulky uváděly, jaký krok byl podniknut proti „‚nebezpečné‘ sektě“, svědkům Jehovovým. Nyní, když byl zákaz činnosti zrušen, nebylo po nějaké zprávě ani vidu ani slechu. Jeden bratr skutečně jen náhodou narazil na nepatrné oznámení v listu Government Gazette. Když tato zpráva pozvolna pronikla k bratrům, měli z ní velkou radost, ale přece jen pociťovali nepatrnou nedůvěru. Proč? Bratr Kabwazi řekl: „Modlili jsme se, aby byl zákaz naší činnosti jednoho dne zrušen. Ale nikdy jsme si nemysleli, že k tomu dojde ještě za života dr. Bandy.“ A dodal: „Jehova je obdivuhodný Bůh!“

V roce 1967, před vyhlášením zákazu činnosti svědků, bylo se sbory aktivně spojeno přibližně 18 000 zvěstovatelů. Kolik jich bylo po 26 letech mnohdy brutálního odporu? Nový vrcholný počet 30 408! Ryzost našich bratrů a sester zvítězila nad veškerým protivenstvím — k chvále Jehovova slavného jména!

Svědkové Jehovovi měli z této nově získané svobody obrovskou radost. Také si však uvědomovali, že je čeká ještě hodně práce.

Zvláštní kampaň

Jakmile se tato zpráva dostala do kanceláře odbočky v Zambii, do Malawi byl ihned poslán Ed Finch, ne jako turista, ale proto, aby zde pomohl obnovit činnost svědků  Jehovových na pevném právním podkladu. Během své návštěvy měli Ed a Linda příležitost spolupracovat s anglickým sborem v Blantyre. Většina zvěstovatelů ještě nikdy nevydávala svědectví dům od domu. Pochopitelně byli nervózní. Když však Finchovi vyvinuli určité úsilí, aby zvěstovatele přesvědčili, všichni se vydali do služby. Bylo to nádherné, když se po několika hodinách vrátili ze služby a vyprávěli si své zážitky. Mnozí obyvatelé domů, které navštívili, napjatě naslouchali. Jiní jim blahopřáli k tomu, že svědkové Jehovovi mají opět svobodu. Od té doby bylo pro zvěstovatele mnohem snazší účastnit se služby.

Zpočátku to vypadalo, že bude dost obtížné dosáhnout toho, aby svědkové Jehovovi v Malawi byli znovu zaregistrováni. V žádném z vládních úřadů nebylo možné najít písemný doklad, že Společnost byla v Malawi někdy zaregistrována. Pak si Ed Finch jednoho dne na matričním úřadě v Blantyre povšiml sady starých objemných svazků. Podíval se do svazku označeného písmenem „W“. Opravdu, byla tam zaznamenána původní registrace. Právní řízení nyní postupovalo rychle. Watch Tower Bible and Tract Society of Pennsylvania, která je právním nástrojem svědků Jehovových, byla dne 15. listopadu 1993 znovu zaregistrována a svědkové Jehovovi byli v Malawi opět zákonně uznaným náboženstvím.

Koncem roku 1993 probíhala v celém Malawi zvláštní kampaň, při které zvěstovatelé vhodně nabízeli traktát Čemu věří svědkové Jehovovi? ve třech hlavních jazycích. Tato kampaň splnila dvojí účel. Za prvé pomohla bratrům a sestrám, aby se znovu plně zapojili do veřejné kazatelské služby, a za druhé přispěla k tomu, aby se veřejnost dozvěděla pravdivé údaje o svědcích Jehovových. V průběhu kampaně bylo rozšířeno přes milion traktátů a do kanceláře  odbočky v Zambii přišlo mnoho dopisů, jejichž pisatelé projevovali zájem o biblickou pravdu. Znovu se v Malawi začalo dům od domu i na ulicích ozývat veřejné provolávání chvály Jehovovi.

Reorganizace činnosti

V Zambii právě probíhalo vyučování první třídy školy služebního vzdělávání pro jižní Afriku, když tam přišla zpráva o zrušení zákazu činnosti svědků v Malawi. Tato zpráva vyvolala velký rozruch mezi betelity i mezi studenty. Dva studenti byli proto nesmírně nadšeni, když byli pověřeni úkolem sloužit v Malawi. Byli to první zahraniční celodobí služebníci, kteří byli od roku 1967 přiděleni do Malawi. Tito dva bratři, Andrew Bird a Karl Offermann, nyní slouží v betelu v Lilongwe. Ve stejné třídě s nimi byl také Bernard Mazunda, první bratr z Malawi, který dostal toto školení, a ten nyní slouží jako krajský dozorce stejně jako absolventi dalších tříd této školy.

Mezitím se bratři z odbočky v Zambii dále zabývali problémy, které se týkaly reorganizace svědecké činnosti v Malawi. Brzy zjistili, že činnost svědků Jehovových sice již není zakázána, ale biblická literatura ano. Proto, aby se tato záležitost vyřešila, byla uspořádána velmi užitečná schůzka s ministrem spravedlnosti. Ministr ihned potom podnikl kroky k odstranění zákazu literatury Společnosti. A kromě toho nabídl svou pomoc při hledání vhodného pozemku pro novou kancelář odbočky. Díky tomu bratři dostali možnost koupit pěknou, dvanáctihektarovou parcelu v Lilongwe. Výstavba nového areálu odbočky na tomto pozemku v centru Malawi je již v plném proudu.

Když se sbory začaly znovu otevřeně scházet, mnozí zvěstovatelé měli velkou radost, že se opět setkali s přáteli, které naposledy viděli před zákazem činnosti. Shromáždění  trvala déle, než měla, ale nikomu to zřejmě nevadilo. Posluchači se už nemuseli omezovat na to, aby si jen mnuli ruce, když chtěli bratrům vyjádřit ocenění za proslovy. Naopak, nadšeně tleskali každému, kdo vystoupil na pódium. Písně Království už nebylo nutné zpívat tlumenými hlasy. Teď mohli bratři zpívat hlasitě a jasně. Nejoblíbenější písní všech se rychle stala píseň „Díky Ti, Jehovo“.

Bratři si však uvědomovali, že potřebují pomoc, aby se dozvěděli nové organizační postupy. Sboroví starší pokorně a dychtivě přijímali pokyny od bratrů z kanceláře Společnosti a od ostatních odborně vyškolených bratrů. Netrvalo to dlouho a ve sborech bylo vidět rychlé zlepšování organizačních postupů. Počet zvěstovatelů i nadále vzrůstal. Ve služebním roce, který následoval po skončení zákazu, bylo pokřtěno 4 247 nových učedníků a Slavnosti na památku Kristovy smrti se zúčastnilo 88 903 lidí.

Přichází další pomoc

Mezi malawskými bratry nastal velký rozruch, když se rozšířila zpráva, že se do Malawi vrátí dvě manželské dvojice  misionářů, kteří zde sloužili před zákazem činnosti. Keith a Anne Eatonovi, kteří mezitím sloužili v Zimbabwe, přijeli 1. února 1995, aby pomáhali s kancelářskou prací v Lilongwe. Jack a Linda Johanssonovi byli později posláni ze Zairu (nynější Konžské demokratické republiky) do misionářského domova v Blantyre. Obě manželské dvojice znovu dostali povolení stát se trvalými obyvateli Malawi. Toto opětovné setkání bylo pro dlouholeté misionáře i pro bratry a sestry z Malawi, kteří s nimi sloužili před zákazem činnosti, opravdu velmi radostné.

Malcolm Vigo, který nyní slouží v nigerijské odbočce, ale který v době vyhlášení zákazu činnosti svědků v Malawi zde byl služebníkem odbočky, měl v únoru 1995 výsadu přijet do Malawi jako zónový dozorce, a to na první zónovou návštěvu po mnoha, mnoha letech. Přijela s ním i jeho manželka Linda Louise. Jak na to bratr Vigo reagoval? „Byl to nádherný zážitek a skvělá výsada. Připadalo mi, že přijíždím domů.“

Mezitím byli do Malawi přiděleni i další misionáři a schopní bratři z okolních odboček. Z kazatelského pole přicházelo mnoho dopisů.  Bratři měli rozhodně „hojnost práce v Pánově díle“. (1. Kor. 15:58)

„Radostně chválíme Boha“

Představte si, jaký pocit asi měli malawští svědkové, když poprvé za 28 let mohli během července a srpna 1995 opět pořádat oblastní sjezdy. Jak to bývá na většině sjezdů v Africe, rodiny si s sebou přinesly všechna svá katundu (zavazadla), a tedy také přikrývky, hrnce a pánve, a dokonce dříví, aby si mohly uvařit nějaké jídlo.

 Většina účastníků sjezdu nemohla pamatovat předešlé sjezdy, které se konaly krátce před zákazem činnosti. Buď byli tehdy příliš mladí, narodili se teprve potom nebo v té době ještě neznali pravdu. Většina návštěvníků tedy byla na oblastním sjezdu poprvé. Bylo opravdu velmi vhodné, že sjezd měl námět „Radostně chválíme Boha“. Někteří účastníci sjezdu si po příjezdu na místo nevěřícně protírali oči a říkali: „Sním, či bdím?“ Byli nadšeni, že mohou poslouchat stejný sjezdový program jako jejich spoluvěřící na celém světě. Oblastní sjezd byl v Malawi uspořádán na devíti různých místech a celkem se ho zúčastnilo více než 77 000 lidí. Účastníci s nadšením přijali novou pomůcku pro kazatelskou službu, knihu Poznání, které vede k věčnému životu. Na tomto sjezdu byla sice uveřejněna pouze v angličtině, ale bratři měli radost, když se dozvěděli, že se již překládá do čičevštiny.

Jeden oblastní sjezd probíhal také v angličtině. Byl sice malý, ale s mezinárodní účastí. Návštěvníci přijeli z Mosambiku,  Jižní Afriky, Zairu, Zambie a Zimbabwe. Je zajímavé, že se tento sjezd konal v konferenčním středisku Kwacha v Blantyre, které dr. Banda nechal postavit speciálně pro některé schůze své politické strany. Návštěvníci sjezdu se zájmem naslouchali, když dva místní bratři, Widdas Madona a Lackson Kunje, vyprávěli, co všechno zažili v letech zákazu činnosti. Této radostné události se zúčastnil také Ed Finch a říká: „Jak dlouho jsme se všichni modlili o tento den! Nyní všem, kdo se tam sešli, po tvářích stékaly slzy radosti. Měli jsme v očích slzy a sevřené hrdlo, když jsme se dívali, jak Victor Lulker křtí svou dceru Angeline, ne tajně ve vaně, ale veřejně.“ Když sjezd končil nádhernou písní „Díky ti, Jehovo“, účastníci byli dojati a po tvářích jim stékaly slzy. Radostní ctitelé Jehovy, kteří se těchto devíti sjezdů zúčastnili, na ně budou dlouho vzpomínat.

Odbočka obnovila svou činnost

Dne 1. září 1995 se kancelář Společnosti v Malawi znovu stala odbočkou a začala pracovat přímo pod vedením vedoucího sboru. Kancelář byla tentokrát v Lilongwe. V Malawi bylo 542 sborů a více než 30 000 zvěstovatelů, a tak odbočka měla hodně práce.

Nyní se opravdu začalo všechno rozbíhat. Deset betelitů muselo zpočátku velmi namáhavě pracovat, aby zvládli to velké množství práce. Od té doby jim přišli pomáhat noví betelité a svou podporu jim dobrovolně poskytli také jiní bratři. Skupiny překladatelů do čičevštiny a do jazyka Tumbuků byly také přemístěny ze Zambie zpátky do „domácího“ prostředí.

Odbočka pilně pomáhá bratrům vyrovnávat se s novými situacemi, které jsou zkouškou jejich věrné oddanosti. K těmto zkouškám patří vzdávání pocty vlajce,  nemravnost, zneužívání drog a špatná společnost. Byl zaveden nemocniční informační úsek, jehož úkolem je pomáhat těm, kdo musí řešit situace spojené s problémem transfuze krve.

Velkou pomocí pro Malawi jsou také dva bratři, kteří sem byli společně se svými manželkami přiděleni z Jižní Afriky, kde působili jako cestující služebníci. V Malawi tito bratři vykonávají znamenitou práci oblastních dozorců.

Později, 20. března 1997, došlo k další skvělé události. Svědkové po celém Malawi mohli v poledním rozhlasovém zpravodajství slyšet radostnou zprávu, že vláda vrátila Společnosti objekt, ve kterém bývala odbočka. Tento objekt zabavila v roce 1967 bývalá vláda a potom tam bylo umístěno jižní krajské ústředí Kongresové strany Malawi. Nyní však, asi po třiceti letech, byl vrácen zpátky do rukou právoplatných vlastníků. Když byla tato zpráva po celý den opakovaně vysílána ve všech hlavních jazycích v každém rozhlasovém zpravodajství, bylo to velké svědectví pro celé Malawi.  V této budově se nyní znovu konají pravidelná křesťanská shromáždění svědků Jehovových.

Jehova působí vzrůst

Od té doby, kdy byl v Malawi zrušen zákaz činnosti svědků, Jehova svým zdejším služebníkům opravdu žehná. Mnoho lidí s dychtivostí zve svědky Jehovovy do svého bytu a přijímá jejich literaturu i nabídku domácího biblického studia. Jedna žena žasla, když při příležitosti nedávného oblastního sjezdu „Víra v Boží slovo“ viděla, jak se u městečka Namitete schází velký zástup svědků Jehovových. „Kde se vzaly všechny tyto tisíce lidí?“ ptala se. „To je úžasné! Přestože jste byli tak dlouho zakázáni.“ Na tuto ženu tak zapůsobilo, co viděla, že se přidala k radostnému zástupu Jehovových ctitelů a společně s nimi poslouchala program. Potom souhlasila se studiem Bible.

Také někdo z dřívějších nepřátel se začal zajímat o pravdu, a někteří se proto omlouvali za své jednání v době zákazu činnosti svědků. Říkali: „My za to nemůžeme. Vláda nás donutila, abychom vám dělali takové nepříjemnosti.“ Bratři jsou opravdu velmi rádi, že se s těmito lidmi setkávají na svých shromážděních. Jeden průkopník v Lilongwe vedl dokonce biblické studium s bývalým ministrem, který v roce 1975 „vítal“ naše bratry při jejich nedobrovolném návratu z Mosambiku a říkal jim, aby se vrátili to svých vesnic a spolupracovali s vládnoucí politickou stranou.

Nikdo ze svědků neprojevuje rozhořčení. Nikdo neusiluje o pomstu. (Řím. 12:17–19) Svědkové pouze chtějí chválit Jehovu Boha za to, že ho mohou svobodně uctívat. Velmi si přejí naučit se používat jakékoli prostředky, které jim pomohou působivě vyučovat v kazatelské službě. Používají takové pomůcky, jako jsou knihy Rozmluvy z Písem  a Poznání, které vede k věčnému životu a také videonahrávky Společnosti, a tak pomáhají tisícům zájemců, aby začali studovat Bibli.

Nevíme, jak dlouho nám Jehova dovolí, abychom ještě dále pátrali po lidech, kteří jsou „správně nakloněni k věčnému životu“. (Sk. 13:48) Je však zcela zjevné, že v Malawi jsou skvělé možnosti pro další duchovní sklizeň. V červnu 1998 bylo dosaženo vynikajícího nového vrcholného počtu zvěstovatelů, když zprávu podalo 42 770 zvěstovatelů! Oblastní sjezdy „Bohulibý způsob života“, které se konaly v roce 1998, navštívilo celkem 152 746 lidí a o něco dříve v témže roce se Slavnosti na památku Kristovy smrti zúčastnilo 120 412 lidí.

Ano, svědkové Jehovovi v Malawi vidí před sebou opravdu zářivou budoucnost. Předpokládají, že než přijde Jehovův den, se jim snad podaří pomoci ještě dalším tisícům lidí získat přesné poznání z Božího slova. Také se těší na ten den, kdy budou moci při vzkříšení vítat své rodinné příslušníky a milované přátele — své křesťanské bratry a sestry, kteří raději zemřeli, než by se dopustili kompromisu ve své drahocenné víře. Dychtivě očekávají ten den, kdy se Malawi stane součástí celosvětového ráje, v němž bude každý člověk bydlet v bezpečí a kde se všichni, kdo milují Jehovu a slouží mu, budou navždy těšit z dokonalého života.

Víra svědků Jehovových v Malawi byla vážně zkoušena, ale oni vytrvali. Zůstali ryzí i za nepříznivých okolností a to bylo zdrojem povzbuzení pro celé společenství bratrů, do něhož patří. A svou horlivostí kázat dobrou zprávu ‚v příznivém období i v období obtížném‘ poskytli vzor hodný napodobení. (2. Tim. 4:2) Ti, kdo je poznávají, opravdu cítí, že v nich objevují „vřelé srdce Afriky“.

[Mapa na straně 191]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

ZAMBIE

Tábory u Sinda Misale

MALAWI

Jezero Malawi

Lilongwe

Zomba

Blantyre

Hora Mulanje

MOSAMBIK

Tábory u Mlangeni

Tábory u Milange

MOSAMBIK

 [Celostránkový obrázek na straně 148]

[Obrázek na straně 153]

Gresham Kwazizirah byl pokřtěn v roce 1925

[Obrázek na straně 157]

Bill McLuckie v kanceláři Společnosti v Zombě

[Obrázek na straně 162]

Typická malawská vesnice

[Obrázek na straně 165]

Alex Mafambana

[Obrázky na straně 170]

Svědkové přicházejí v roce 1966 na sjezd nedaleko hory Mulanje

 [Obrázky na straně 177]

Činnost svědků byla zakázána; pozemek Společnosti byl uzamčen

[Obrázek na straně 178]

Finley Mwinyere se snažil posilovat své bratry, i když jeho vlastní dům byl zničen

[Obrázek na straně 186]

Bill McLuckie se svou manželkou Denise

[Obrázek na straně 192]

Plocha uprostřed tábora, kde bylo předkládáno biblické vyučování a kde byly přidělovány táborové úkoly

[Obrázek na straně 193]

Batson Longwe, známý pod přezdívkou „Od sedmi do sedmi“

[Obrázek na straně 194]

Nazipoli, uprchlický tábor blízko Mlangeni, a domy, které tam svědkové postavili pro své rodiny

[Obrázky na straně 200 a 201]

Svědkové nadále sloužili s radostí, i když předtím byli za svou víru vězněni

[Obrázek na straně 202]

Kurýři, kteří riskovali vlastní svobodu, dopravovali svým bratrům duchovní pokrm

[Obrázek na straně 204]

Během zákazu činnosti Ed a Linda Finchovi pravidelně navštěvovali Malawi

[Obrázek na straně 210]

Starší se sešli na školení v učebně pod širým nebem

[Obrázek na straně 215]

Keith a Anne Eatonovi a Linda a Jack Johanssonovi jsou šťastni, že se vrátili do Malawi

[Obrázky na straně 216]

Výbor odbočky (shora dolů): Lemon Kabwazi, Keith Eaton, Colin Carson

[Obrázky na straně 217]

Nahoře: Svědkové s nadšením dobrovolně uklízejí bývalý areál odbočky, když ho dostali zpátky

Vpravo: Bratři dostávají z odbočky zásoby literatury pro sbory

[Obrázek na straně 218]

Malcolm Vigo se opět sešel s Widdasem Madonou, s nímž před zákazem činnosti sloužil v odbočce

[Obrázek na straně 220]

Sál Království s doškovou střechou. Dalších 600 sborů potřebuje sál Království

 [Obrázky na straně 223]

Svědkové v Malawi dále radostně oznamují dobrou zprávu o Království