Německo

NĚMECKO je centrem činnosti mezinárodního rozsahu. Každý rok tam přijíždí v průměru asi 15 000 000 turistů ze zahraničí. Mnozí z těchto lidí tráví dovolenou tím, že obdivují přírodu v Bavorských Alpách, v Černém lese či v malebné krajině u řeky Rýna, nebo tím, že navštěvují kulturní střediska v německých městech. Jiní lidé možná do Německa cestují z obchodních důvodů. Německo je jedním z významných průmyslových států a má obchodní styky po celém světě. Prosperující hospodářství tohoto státu tam řadu let přitahovalo tolik pracovníků z jiných zemí, že to mělo výrazný vliv na složení obyvatelstva ve větších městech. Projevilo se to i na službě svědků Jehovových v Německu.

Službu svědků Jehovových kromě toho ovlivnily události, které se odehrávaly v průběhu a na konci druhé světové války. Za diktatury Adolfa Hitlera byli svědkové krutě a soustavně napadáni. S požehnáním katolického i protestantského duchovenstva Hitler přísahal, že Ernste Bibelforscher (vážné badatele Bible), jak se tehdy v Německu říkalo svědkům Jehovovým, vyhladí. Svědkové Jehovovi se však nedopustili kompromisu ve své víře. Zůstali pevní navzdory nemilosrdnému útoku.

Za dvanáct let potom, co byla činnost svědků Jehovových v Německu zakázána, bylo po Hitlerovi  a jeho politické straně veta. Naproti tomu svědkové Jehovovi pilně vyprávěli lidem o Božím Království a o významu tohoto Království pro lidstvo. Zpráva o tom, co svědkové za nacismu zažili a jak se s tím vypořádali, zůstává i nyní základem pro svědectví celému světu.

Co svědkům umožnilo vyjít z této situace vítězně? Nebyla to jejich vynalézavost a rozhodně ani to, že by jich bylo mnoho. Na začátku druhé světové války bylo v kontrastu ke kolosálnímu nacistickému režimu v celém Německu jen asi 20 000 svědků. Vysvětlení spočívá v tom, co před dávnou dobou řekl moudrý učitel Gamaliel, jak je to zapsáno v Bibli: „Je-li tento plán nebo toto dílo od lidí, bude rozvráceno; ale je-li od Boha, nebudete je moci rozvrátit.“ (Skutky 5:34–39) Svědkové Jehovovi v Německu i pod hrozbou smrti prokázali, že jsou věrní Bohu, a Jehova skutečně splnil svůj slib, že „neopustí své věrně oddané“. (Žalm 37:28)

Dobře využívali poválečné možnosti

Ti, kdo přežili události válečných let, mohli vidět, že v Německu je hodně práce. Právě prožili události, které neklamně patřily k tomu, o čem Ježíš Kristus předpověděl, že to bude znamením jeho přítomnosti a závěru systému věcí. Žili ve válce, která neměla obdobu v celých lidských dějinách. Zakusili, co znamená být vydáni do soužení, být zrazeni, být předmětem nenávisti národů a být zabíjeni. Sami na sobě poznali předpověděný nedostatek potravy. Lidé se potřebovali dozvědět význam těchto událostí. Svědkové Jehovovi ani v koncentračních táborech nikdy nepřestali kázat. Věděli totiž, že Ježíš předpověděl: „Tato dobrá zpráva o království se bude kázat po celé obydlené zemi na svědectví všem národům.“ (Mat. 24:3–14) Ještě bylo nutné udělat mnohem více, a svědkové chtěli v této práci pokračovat.

 Po válce svědkové v Německu rychle reorganizovali dílo ohlašování Království. Erich Frost, který byl po devíti letech propuštěn, okamžitě zařídil, aby duchovně vyspělí bratři navštěvovali sbory, reorganizovali je a posilovali. Někteří svědkové byli tak zesláblí hladem, že během shromáždění omdlévali, byli však rozhodnuti, že se shromáždění zúčastní, aby měli užitek z duchovního pokrmu. Gertrud Pötzingerová šla hned první den po propuštění celý den pěšky do Mnichova, protože doufala, že tam najde svého manžela. Ale když jí laskaví lidé večer poskytli jídlo a nocleh, zůstala vzhůru dlouho přes půlnoc a vydávala jim svědectví o Jehovových záměrech. Konrad Franke začal ihned, jakmile byl propuštěn na svobodu, s průkopnickou službou, i když se zpočátku musel spokojit pouze se svou pruhovanou vězeňskou uniformou.

V roce 1947 bylo v Německu 15 856 svědků, kteří se znovu veřejně účastnili kazatelské služby a odvážně oznamovali, že Boží Království je jediná naděje na trvalý mír a bezpečí. Jehova jejich horlivé službě žehnal, a v květnu 1975, třicet let  po skončení války, bylo v západním Německu 100 351 pilných hlasatelů Království.

V těch letech se už svědectví vydávalo nejen německým občanům. Horliví svědkové v Německu kázali také lidem z mnoha národů. Jak to probíhalo?

Misionářské pole na dosah

V polovině padesátých let začalo Německo přijímat Gastarbeiter neboli zahraniční dělníky, aby uspokojilo potřeby svého prosperujícího hospodářství. Přicházelo tam mnoho dělníků z Itálie, z území tehdejší Jugoslávie, z Portugalska, Řecka, Španělska a Turecka. Do roku 1972 počet zahraničních dělníků hodně přesáhl 2,1 milionu.

Po přílivu zahraničních dělníků v období od padesátých do sedmdesátých let bylo v osmdesátých letech Německo zaplaveno vlnou uprchlíků z Afriky a z Asie. V devadesátých letech k nim přibyli uprchlíci z východní Evropy a z Balkánu. V důsledku tehdejších liberálních zákonů o poskytování politického azylu získalo Německo evropský primát v počtu usedlíků cizího původu.

Svědkové Jehovovi to považovali za skvělý misionářský obvod, který měli přímo na dosah. Jasně si uvědomili svou povinnost oznamovat dobrou zprávu těmto lidem, protože „Bůh není stranický“ a protože lidé vytržení ze své vlasti rozhodně potřebují útěchu, kterou jim může dát pouze Boží slovo, Bible. (Sk. 10:34, 35; 2. Kor. 1:3, 4) Avšak dostat se k 7 500 000 cizincům, kteří žijí v Německu, a předložit jim dobrou zprávu v jejich vlastním jazyce byl nemalý úkol.

Mnozí němečtí svědkové se naučili nějaký nový jazyk, aby mohli těmto lidem ze zahraničí účinněji předávat biblickou pravdu. Byl to znamenitý důkaz toho, že opravdu milují své bližní, jak to Ježíš učil své následovníky. (Mat. 22:39)  I když se většina těchto svědků nemohla stát misionáři v zahraničí, přesto velmi toužili plně využít každou příležitost ve své vlastní zemi. A tak v srpnu 1998 kázalo dobrou zprávu v Německu více než 23 600 zvěstovatelů ve 371 cizojazyčných sborech a 219 skupinách. Cizojazyčné sbory samozřejmě nejsou vytvářeny kvůli segregaci, ale proto, aby lidé, kteří nemají dostatečnou znalost němčiny, mohli snadněji poznávat pravdu v mateřském jazyce. Mnozí zvěstovatelé si uvědomují, že druhým jazykem se pravda možná dostane lidem do mysli, ale k tomu, aby se jim dostala do srdce, je mnohdy nutný mateřský jazyk.

I když některé skupiny lidí v Německu cizince nesnášejí a špatně s nimi zacházejí, svědkové Jehovovi je mezi sebou vítají s opravdovou křesťanskou láskou. Ke 24 jazykům, v nichž se kromě němčiny konají shromáždění svědků Jehovových, patří albánština, amharština, arabština, čínština, hindština, japonština, maďarština, perština, rumunština, tamilština, tigriňa a vietnamština. Ze 194 751 návštěvníků oblastních sjezdů „Božské vyučování“ v Německu v roce 1993 se přibližně 10 procent zúčastnilo cizojazyčných programů. A na těchto programech bylo pokřtěno téměř 14 procent z celkového počtu tehdy pokřtěných osob v Německu.

Mezi těmi, kdo vděčně reagovali na poselství o Království, je jedna hindská rodina, která v roce 1983 kvůli válce opustila Srí Lanku a která doufala, že pro svého šestiletého synka obstará lékařské ošetření. Žel, chlapec zemřel. Tato rodina však poznala Jehovu, který vzkřísí mrtvé a poskytne jim příležitost žít navždy. (Sk. 24:15) Na pravdu reagovala také jedna Nigerijka, která v době svého dospívání bojovala ve válce v Biafře. Když se přestěhovala do Německa a dozvěděla se, co Jehova učí o tom, jak spolu lidé mají žít v míru, změnila svůj život. (Iz. 2:3, 4)

 Není nijak neobvyklé, že mezi Italy, kteří se v Německu stali svědky Jehovovými, je slyšet přísloví: „Non tutti i mali vengono per nuocere“ („Ne každé neštěstí je na škodu“). To je velmi přiléhavé! Mnozí z těchto Italů přišli do Německa stejně jako lidé z jiných zemí proto, aby unikli hospodářským těžkostem, jenže zde našli něco mnohem cennějšího než hmotné věci — pravdu o Bohu a o jeho záměru.

Také jiní lidé si všímají, jak svědkové horlivě působí mezi těmito lidmi. Sbor v Halberstadtu dostal dopis tohoto znění: „Jsme z ústředního tábora pro ty, kdo hledají útočiště, a stále pečujeme o lidi z více než 40 národů. . . . Tito lidé, kteří pocházejí z mnoha různých kultur, museli opustit členy své rodiny, vlast, jazyk i tradice. Častokrát mívají otřesné zážitky a před sebou mají nejistou budoucnost. . . . Mnozí z nich proto hledají oporu a naději v náboženství. Jsme vděčni za váš štědrý dar [Bible v různých jazycích] umožňující těmto lidem najít útěchu a jistotu na základě čtení Bible ve vlastním jazyce.“

Několik cizojazyčných skupin

ANGLICKÁ: Činnost anglických sborů přináší užitek uprchlíkům z Nigérie, Ghany, Srí Lanky, Indie i z jiných zemí. Jedním z těch, kdo z ní měli užitek, je Steven Kwakye z Ghany. Když v Německu jeden mladík z Bangladéše Stevenovi říkal, že se snaží svědkům vyhýbat, Steven mu poradil, aby je poslal za ním. V době, kdy byl Steven hodně mladý, s ním mluvil jeden svědek v Ghaně. Nyní byl Steven daleko od tlaku svých příbuzných a chtěl se dozvědět víc. Dnes je křesťanským starším a jeho rodina slouží Jehovovi společně s ním.

TURECKÁ: Rasimova manželka i jeho synové byli už více než deset let svědky Jehovovými, ačkoli Rasim nadále  vyznával islám. Uvědomil si však, že výklad Koránu se v jednotlivých mešitách natolik liší, že někteří muslimové nechtějí chodit do žádné jiné, jen do své vlastní mešity. Při návštěvě Turecka chodil jak do mešity, tak na shromáždění svědků Jehovových. V mešitě slyšel výklady islámu, které se velmi lišily od toho, co se učilo v Německu. Chyběla jednota. Po návratu do Německa však řekl: „Stejnou lásku a stejný program je možné najít jak v sále Království tady, tak v sále Království v Turecku. Tohle je pravda.“

HINDSKÁ: V roce 1985 se dva svědkové zastavili u dveří Šardy Aggarwalové hned potom, co se modlila, aby našla boha, kterému by mohla vylévat své srdce. Její manžel měl rakovinu plic. Byla sklíčená, protože měla pocit, že hinduističtí bohové se o její modlitby nezajímají. Zeptala se svědků, zda Ježíš je Bůh. Jejich vysvětlení ji přesvědčilo, že její modlitba byla vyslyšena. Připadalo jí, že Jehova je právě ten bůh, kterého chtěla poznat. Zpočátku se sice zdráhala opustit hinduistické bohy ze strachu, že je urazí, ale brzy vyhodila jejich obrazy a uznala, že Jehova je pravý Bůh. V roce 1987 byla pokřtěna. Dnes je pravidelnou průkopnicí a vděčně slouží osobnímu Bohu, kterému může důvěřovat. Její manžel i syn jsou služebními pomocníky. (Žalm 62:8)

POLSKÁ: V roce 1992 byl v Berlíně vytvořen polský sbor a v průběhu téhož roku byl uspořádán zvláštní sjezdový den v polštině. I když probíhal v té části Německa, kde žije mnoho lidí polského původu, nikdo nečekal, že sjezdový sál, sousední sál Království i jídelna budou zcela zaplněny. Celkem tam přišlo téměř neuvěřitelné množství 2 523 lidí. Někteří z nich byli svědkové polského původu, kteří byli spojeni s německými sbory, ale potěšilo je, když viděli, že kázání o Království začíná pronikat k polsky mluvícím lidem, a sami byli také vděčni, že mohou poslouchat biblické pravdy ve svém mateřském jazyce.

 I ruská, srbochorvatská a čínská!

RUSKÁ: Po skončení studené války se mnozí lidé, kteří vyrostli v Rusku a kteří mluvili rusky, ale jejichž předkové byli Němci, vrátili do země svých praotců. Byli tam také příslušníci sovětských ozbrojených sil, kteří sloužili v tehdejším východním Německu, a členové jejich rodin. Všichni lidé přicházejí na svět s duchovními potřebami, a duchovní potřeby těchto lidí nebyly uspokojeny.

Členové rodiny Schlegelových jsou německé národnosti a v roce 1992 se přestěhovali z poloostrova Krymu na Ukrajině do země svých předků. Tam s nimi navázala spojení jedna naše sestra, která původně pocházela z Uzbekistánu a která se v Německu stala svědkem Jehovovým. Všichni členové této rodiny začali studovat Bibli, a pak byli pokřtěni.

Sergej a jeho manželka Žeňa byli ateisté. Když však dostali biblické odpovědi na své otázky, hlavně na otázky týkající se budoucnosti, byli velmi překvapeni. Pokorně rozvíjeli víru v Jehovu a dělali změny ve svém životě, i když to znamenalo, že Sergej musel změnit zaměstnání a vzdát se nároku na důchod, který měl už brzy dostávat.

Marina, ošetřovatelka ve vojenské nemocnici, hledala smysl života. Když dostala knihu Můžeš žít navždy v pozemském ráji, ihned ji přečetla a brzy si uvědomila, že našla to, co hledala. Po návratu do Ruska navštěvovala jiné lidi, kteří v Německu studovali se svědky Jehovovými, aby je podpořila. Brzy začala usilovat o vlastní smysl života, o průkopnickou službu.

V srpnu 1998 bylo v Německu 31 ruských sborů a 63 menších skupin s celkovým počtem 2 119 zvěstovatelů, což byl 27procentní vzrůst oproti předchozímu roku.

SRBOCHORVATSKÁ: Johann Strecker, cestující dozorce pro srbochorvatsky mluvící sbory, vypráví, že v bývalé  Jugoslávii žilo přinejmenším 16 různých národností. Říká: „Je nádherné vidět, jak je teď sjednocuje pravda.“ Munib, muslim, který osm let sloužil v jugoslávské armádě, byl v Německu pozván na shromáždění svědků Jehovových, a když tam přišel, zjistil, že se tam pokojně shromažďují Chorvati, Srbové i lidé muslimského původu. To pro něj bylo téměř nepředstavitelné. Chodil tam měsíc a svědky jenom pozoroval. Když se přesvědčil, že je mezi nimi skutečně pokoj a jednota, souhlasil, že začne studovat Bibli. V roce 1994 byl pokřtěn.

Rosanda z Chorvatska, která patřila k římskokatolické církvi a několik let strávila v klášteře, přijela na návštěvu k příbuzným, kteří se v Německu stali svědky Jehovovými. Spolu s nimi se zúčastnila školy teokratické služby a služebního shromáždění, a pak uznala: „Máte pravdu. Vždycky mě zajímalo, jak asi první křesťané kázali evangelium. Když jsem viděla ty dvě sestry na pódiu a to, jakým způsobem jedna druhé kázala, problesklo mi hlavou: ‚Tohle je určitě přesně ten způsob, jak to dělali první křesťané.‘“ Dnes je průkopnicí a řídí se příkladem prvních křesťanů.

Někteří z německých svědků, kteří se naučili jazyky lidí z těchto národnostních skupin, aby těm lidem mohli později vydávat svědectví, se ihned, jakmile to bylo možné, přestěhovali do zemí bývalé Jugoslávie a tam slouží.

ČÍNSKÁ: Služba mezi Číňany v Německu začala poměrně nedávno. „Většina lidí z Číny o nás ještě nikdy neslyšela, natož aby někdy četli Bibli,“ vypráví Egidius Rühle, bývalý misionář na Tchaj-wanu. A dodává: „Mnoho Číňanů se dychtivě učí, takže vstřebávají poznání, jako když suchá houba saje vodu.“

Když byli v říjnu 1996 rodině betel v Selters představeni studenti 12. třídy školy služebního vzdělávání, rodinu velmi  potěšilo, že se seznámila s prvním čínským studentem této školy v Německu. Poznal pravdu v Německu. A pak zase on vydal svědectví čínské profesorce geologie a dal jí knihu Jak vznikl život? Evolucí, nebo stvořením? Profesorka přečetla celou knihu za týden. Nyní už nevyučuje evoluci, ale vede domácí biblická studia — koncem roku 1996 jich vedla 16.

Horlivě se dělí o to, co se dozvěděli

Během let poznaly pravdu v Německu doslova stovky cizích usedlíků, kteří se později vrátili do své rodné země, aby tam dále oznamovali dobrou zprávu. Mnozí nyní slouží jako sboroví starší či služební pomocníci nebo působí v jiných odpovědných postaveních. Petros Karakaris je členem rodiny betel v Řecku; Mamadou Keita slouží jako misionář v Mali a Paulin Kangala, jehož mnozí znají pod jménem Pepe, je misionářem ve Středoafrické republice, kde slouží společně se svou manželkou Anke.

Od začátku devadesátých let se více než 1 500 zvěstovatelů mluvících řecky vrátilo do Řecka, někteří z nich jako schopní sboroví starší. Jiní zvěstovatelé se přestěhovali do Švédska, Belgie, Anglie a Kanady, aby tam dále vykonávali kazatelskou službu mezi řecky mluvícím obyvatelstvem. A přesto pravděpodobně v žádné jiné zemi na světě, kromě samotného Řecka, není tolik řecky mluvících zvěstovatelů jako v Německu.

Co se dělo ve východním Německu?

Koncem druhé světové války bylo Německo obsazeno vojsky Británie, Francie, Sovětského svazu a Spojených států. Poražený národ byl rozdělen do čtyř okupačních zón; každá ze čtyř vítězných mocností dostala pravomoc nad jednou zónou. (Hlavní město Berlín bylo také rozděleno na čtyři okupační sektory.) Ve východní části Německa byla  sovětská okupační zóna, a proto se této části brzy začalo říkat „východní zóna“. V roce 1949 byla v této části Německa obnovena státní suverenita a stala se z ní Německá demokratická republika. Ve skutečnosti však byl výraz „východní zóna“ zkrátka nahrazen jménem východní Německo. Když se v roce 1955 ze tří zbývajících okupačních zón stala Spolková republika Německo, pak se jí podle všeobecně rozšířeného zvyku začalo říkat západní Německo.

Po pádu nacistického státu se svědkové Jehovovi, kteří žili ve „východní zóně“, ihned chopili příležitosti a začali veřejně pořádat shromáždění a horlivě se účastnit kazatelské služby. V polovině roku 1949 ve východním Německu podalo zprávu o kazatelské službě více než 17 000 zvěstovatelů. Avšak úleva, kterou svědkové pocítili po pádu nacistického režimu, byla krátkodobá. Policie znovu rozháněla sborová shromáždění. Literatura byla zabavována. Na silnice byly postaveny závory, aby se svědkové nemohli účastnit sjezdu. Bratři byli zatýkáni. Dne 31. srpna 1950 byla činnost svědků úředně zakázána. Svědkové ve východním Německu byli znovu donuceni odejít do ilegality, tentokrát to měl na svědomí komunistický režim, a z ilegality vystoupili teprve téměř po 40 letech.

Nejprudší pronásledování bylo ve východním Německu na začátku období zákazu činnosti. V roce 1990 německý list Berliner Morgenpost napsal: „Od roku 1950 do roku 1961 [kdy byla postavena zeď] východoněmecké úřady zatkly 2 891 svědků Jehovových; 2 202 z nich, včetně 674 žen, bylo postaveno před soud a odsouzeno k celkem 12 013 letům věznění. V době uvěznění zemřelo 37 mužů a 13 žen, buď na následky týrání, nemocí či podvýživy, nebo stářím. Soudy odsoudily 12 mužů na doživotí, ale tyto tresty později byly sníženy na 15 let.“

 To ovšem byl teprve začátek. Zákaz činnosti trval čtyři desetiletí. V některých obdobích zřejmě nátlak vyvíjený na svědky poněkud polevil. Později opět docházelo k domovním prohlídkám, a další svědkové byli zatýkáni. Přesné údaje jsou sice poněkud nejisté, ale vlastní historické záznamy Společnosti uvádějí, že v letech zákazu činnosti bylo na 231 místech ve východním Německu uvězněno 4 940 svědků.

Scházeli se tajně

I za takových obtížných podmínek si většina svědků Jehovových našla způsob, jak získat biblickou literaturu ke studiu. Stovky odvážných bratrů a sester riskovaly svou svobodu a často i svůj život kvůli uspokojování duchovních potřeb. Významnou úlohu mnohdy hrály sestry. Než byla v roce 1961 postavena berlínská zeď, sestry jezdívaly do západního sektoru Berlína, tam dostaly literaturu z kanceláře Společnosti a odvezly ji s sebou nazpátek. Když vyzvědači z východního Německa začali sledovat kancelář, aby zjistili, kdo si vyzvedává literaturu, některé kurýrky byly zatčeny. Byla tedy použita jiná taktika. Sestry, které působily jako kurýrky, si literaturu vyzvedly v bytech jiných svědků v Berlíně a vydaly se na cestu domů. Navzdory tomu, že některé z nich byly zatčeny, postaveny před soud a odsouzeny, příliv zásob duchovní potravy nikdy úplně nevyschl.

Dařilo se svědkům i za těchto okolností pořádat křesťanská shromáždění? Někteří měli pochopitelně zpočátku poněkud tísnivý pocit. Uvědomovali si však, že chtějí-li zůstat duchovně silní, je pro ně důležité scházet se se spolukřesťany. (Hebr. 10:23–25) Dohodli se, že se budou scházet tajně, v malých skupinách. Z bezpečnostních důvodů se oslovovali pouze křestními jmény. Shromáždění se většinou konala po setmění, na různých místech a v různých dnech. V létě  shromáždění nemohla začínat dříve než v 10.00 hodin večer. Bratři se však s tím vším dobře vypořádali.

Nemohli se sice shromažďovat v sálech Království, ale jeden příznivě nakloněný zemědělec v Sasku jim nabídl, že se mohou scházet v jeho stodole. Stodola měla zadní vrata, která vedla na pěšinu ukrytou v křoví. Celou zimu tato stodola poskytovala útočiště dvacetičlenné skupině, která se tam scházela při svíčce. Z onoho zemědělce se brzy také stal Jehovův svědek.

Bratři především zařizovali oslavu Pánovy večeře. Manfred Tamme vzpomíná, jak při jedné příležitosti doručil některým uvězněným bratrům symboly na Památnou slavnost: „Víno jsem nalil do lahvičky od vlasového tonika a požádal jsem, aby lahvička byla předána uvězněnému bratrovi. Vězeňský úředník lahvičku otevřel, přičichl k jejímu obsahu a řekl: ‚To má být proti vypadávání vlasů?‘ Odpověděl jsem: ‚Ano, alespoň se to říká.‘ Úředník zašrouboval víčko a lahvičku předal bratrovi, pro něhož byla určena.“

Učili se vydávat svědectví v době zákazu

Oznamování dobré zprávy o Božím Království ve východním Německu nepřestalo. Bible zakázána nebyla, a tak bratři mnohdy jednoduše začínali rozhovory tím, že se zmínili o Bibli. Literatury na nabízení měli málo, nebo dokonce žádnou, a proto biblické rozhovory rozvíjeli na základě několika na sebe navazujících biblických textů, které si připravili na různé náměty. Kazatelská služba byla samozřejmě nebezpečná. Každý den, kdy byli ve službě, pro ně mohl znamenat poslední den svobody. Modlitba se stala „stálým společníkem“ svědků, jak to vyjádřil jeden z nich a dodal: „Uklidňovala nás a umožňovala nám soustředění. Nikdy jsme se necítili osamělí. Neustálá ostražitost však byla nezbytná.“

 Přes veškeré snahy o obezřetnost se však někdy setkali tváří v tvář s policisty. Když Hermann a Margit Laubeovi navštěvovali domácnosti na doporučení lidí, s nimiž se již znali, při jedné příležitosti si všimli, že na věšáku za zády muže, který otevřel dveře, visí policejní uniforma. Margit zbledla a Hermannovi se rozbušilo srdce. V duchu se pomodlili. To bude zcela jistě znamenat uvěznění! „Kdo jste?“ zeptal se muž úsečně. Margit odpověděla: „Rozhodně vás odněkud znám, ale nemohu si uvědomit, odkud. Ano, vy jste policista. Určitě jsem vás viděla ve službě.“ Muž se na to o něco přátelštějším tónem zeptal: „Jste Jehovovi?“ „Ano,“ odpověděl Hermann, „jsme, a jistě uznáte, že jsme museli sebrat odvahu, abychom zaklepali na vaše dveře. Máme zájem o vás osobně.“ Byli pozváni dovnitř. Po několika návštěvách bylo zahájeno biblické studium. Časem se ten muž stal křesťanským bratrem.

Svědectví se vydávalo také přímo ve věznici. Wolfgang Meise byl uvězněn ve Waldheimu. Jednoho dne dostal dopis od své manželky, která mu psala, že byla „v Berlíně a tam ochutnala trochu Knorrovy polévky“. (Knorr je obchodní značka polévky oblíbené v Německu.) Wolfgang využil této příležitosti a jednomu spoluvězni vysvětlil význam těchto slov. Řekl, že jeho manželka byla na sjezdu v Berlíně a že tam měl přednášku N. H. Knorr, prezident Watch Tower Society. Ten muž nikdy nezapomněl, jak Wolfgangovi zářily oči a jaká radost z nich vyzařovala, když mu vysvětloval dopis od své manželky. Asi o 14 let později, když již žil v západním Německu, ten muž začal studovat Bibli a po dvou letech byl pokřtěn ve Würzburgu.

Hildegardu Seligerovou, která již strávila mnoho let v nacistických koncentračních táborech, odsoudil komunistický soud v Lipsku k dalším deseti letům. Později ve věznici v Halle se Hildegard od jedné strážné dozvěděla, že byla považována  za zvlášť nebezpečnou vězeňkyni, protože ‚mluvila celý den o Bibli‘.

Stálý vzrůst navzdory zákazu

Horlivost, jakou bratři projevovali, nesla pěkné ovoce. Horst Schramm vypráví, že ve sboru Königs Wusterhausen bylo začátkem padesátých let 25 zvěstovatelů, ale když padla berlínská zeď, bylo tam 161 zvěstovatelů. A to přesto, že 43 zvěstovatelů se přestěhovalo na Západ a několik zvěstovatelů zemřelo. V některých sborech vlastně více než 70 procent nyní činných svědků poznalo pravdu v době zákazu činnosti.

Vezměme si například rodinu Chemnitzových. Bernd a Waltraud poznali pravdu a byli pokřtěni v prvních letech zákazu činnosti svědků, když byli oba ještě poměrně mladí. Od chvíle, kdy se vzali a založili rodinu, nepřipustili, aby jim zákaz činnosti zabránil vychovávat své děti tak, aby se z nich stali Jehovovi služebníci. V osmdesátých letech, kdy byla činnost svědků ještě zakázána, Andrea, Gabriela, Ruben a Esther pod vedením svých rodičů zasvětili svůj život Jehovovi a byli pokřtěni. Pouze nejmladší syn Matthias byl pokřtěn teprve potom, co byl zákaz činnosti svědků zrušen. Jehova těmto manželům bohatě žehnal za to, jak rozhodně se stavěli proti odporu. Velkou odměnou je pro ně to, že všech pět jejich dětí je nyní členy rodiny betel v Selters!

Jeden starší, který pomáhal sestavovat měsíční zprávu z kazatelské služby pro Společnost, říká: „Po celých 40 let zákazu naší činnosti neuběhl ani jediný měsíc, kdy by nikdo nebyl pokřtěn.“ Potom to upřesňuje: „Křty se většinou konaly v soukromých bytech za účasti jen několika osob. Po proslovu byli uchazeči o křest ponořeni do vody ve vaně. Často bylo problematické ponořit je do vody celé. Přes takové drobné potíže všichni doposud rádi vzpomínají na den, kdy byli pokřtěni.“

 Jakmile bylo znovu možné zveřejnit zprávy o kazatelské službě z východního Německa, velkou radost přinesla zpráva, že v osmdesátých letech bylo na tomto území až 20 704 činných zvěstovatelů. Nyní už samozřejmě není nutné zprávy zveřejňovat odděleně. V průběhu roku 1990 počet zvěstovatelů sjednoceného Německa vystoupil na 154 108.

Reorganizace sloužila k posílení celého společenství bratrů

Během období, kdy se komunističtí vládci snažili svědky v této části světa udržet oddělené od jejich křesťanských bratrů v jiných zemích, v samotné organizaci svědků Jehovových na celém světě probíhaly významné změny. Tyto změny, které byly prováděny ve snaze přesněji se přizpůsobit tomu, co Bible říká o křesťanském sboru v prvním století, sloužily k posílení celého mezinárodního společenství bratrů a k přípravě organizace na rychlý vzrůst v příštích letech. (Srovnej Skutky 20:17, 28.)

Od října 1972 už tedy dohled ve sborech nebyl záležitostí jednotlivce, kterému se říkalo služebník sboru a který nezbytnou činnost zajišťoval za podpory pomocníků. V každém sboru byla místo toho jmenována rada starších. V roce 1975 se již začaly projevovat pěkné výsledky této změny.

Erwin Herzig, který dlouhou dobu slouží jako cestující dozorce, však vzpomíná, že ne všichni tuto změnu uvítali. Říká, že tato změna posloužila k odhalení „stavu srdce některých služebníků sboru“. I když velká většina těchto služebníků měla věrně oddané srdce, touto změnou bylo odstraněno těch několik z nich, kteří byli ambiciózní a více toužili „být nejpřednější“ než sloužit svým bratrům.

Chystaly se však další změny. Vedoucí sbor svědků Jehovových byl v průběhu sedmdesátých let rozšířen a později  reorganizován a jeho činnost byla rozdělena mezi šest výborů, které začaly vykonávat svou činnost od 1. ledna 1976. O měsíc později, 1. února 1976, došlo k úpravě dozoru nad kancelářemi odboček na celém světě. Odbočky přestaly být pod správou jediného služebníka odbočky. Dozor nad každou odbočkou dostal výbor odbočky jmenovaný vedoucím sborem.

Služebníky odbočky v Německu byli dříve bratři Frost, Franke a Kelsey, každý z nich sloužil různě dlouhou dobu. Bratr Frost musel ze zdravotních důvodů z betelu odejít. (Zemřel v roce 1987 ve věku 86 let. Jeho životní příběh je uveden ve Strážné věži z 15. dubna 1961, angl.) Když byl v roce 1976 v Německu ustaven pětičlenný výbor odbočky, patřili do něj jak Konrad Franke (který byl v období nacismu několikrát uvězněn), tak i Richard Kelsey (absolvent Gileadu, který v Německu v té době sloužil již 25 let). Členy tohoto výboru byli dále Willi Pohl (patří k těm, kdo přežili nacistické koncentrační tábory, a absolvoval 15. třídu Gileadu), Günter Künz (absolvent 37. třídy Gileadu) a Werner Rudtke (bývalý cestující dozorce).

Kromě bratra Frankeho, který zemřel v roce 1983, tito původní členové dosud slouží ve výboru odbočky. (Životní příběh Konrada Frankeho byl uveřejněn ve Strážné věži z 15. března 1963, angl.) Ve výboru odbočky sloužili nějakou dobu před tím, než zemřeli, dva další bratři: Egon Peter od roku 1978 do roku 1989 a Wolfgang Krolop od roku 1989 do roku 1992.

Současný výbor odbočky má osm členů. Kromě těch, o nichž už byla zmínka, to jsou: Edmund Anstadt (od roku 1978), Peter Mitrega (od roku 1989) a dále Eberhard Fabian a Ramon Templeton (od roku 1992).

 V roce 1976, kdy bylo zavedeno nové uspořádání dozoru odbočky, rodina betel ve Wiesbadenu v západním Německu měla pouze 187 členů. Od té doby počet pracovníků odbočky vzrostl na 1 134 a mezi nimi jsou bratři a sestry ze 30 národů. To do určité míry zrcadlí mezinárodní aspekty činnosti, na které má německá odbočka výsadu se podílet.

Tiskárenské provozy k uspokojení vzrůstajících potřeb

V polovině sedmdesátých let byl areál odbočky umístěn ve Wiesbadenu, ve čtvrti zvané Kohlheck. Kdysi to bylo tiché předměstí u lesa, ale v té době to již byla rychle se rozrůstající část města. Pozemky, které tehdy Společnost vlastnila, se již 13krát zvětšily. Počet zvěstovatelů Království v západním Německu však vzrostl asi na 100 000. K tomu, aby bylo možné dohlížet na tak rozlehlé pole, byla nutná větší kancelář. Zajišťování biblické literatury vyžadovalo mnohem větší tiskárnu. Získat další pozemek pro rozšíření tiskárny bylo velmi obtížné. Jak tento problém řešit? Výbor odbočky se modlil o Jehovovo vedení.

Koncem roku 1977 členové nově jmenovaného výboru odbočky začali uvažovat o možnosti postavit nový domov betel na jiném místě. Bylo to však skutečně nezbytné? Panoval všeobecný názor, že konec starého systému je určitě už velmi blízko. Bylo ovšem nutné zvážit také něco jiného. Metody tisku se měnily, a pokud Společnost měla dále tisknout ve velkém rozsahu, bez ohledu na to, kolik času starému systému ještě zbývá, musela se těmto změnám přizpůsobovat. Je zajímavé, že na základě zkušeností, které byly získány při řešení situace v době zákazu činnosti svědků Jehovových ve východním Německu, bylo pro bratry ve Wiesbadenu snazší podniknout změny ihned, jakmile to začalo být nutné. Jak to tedy bylo?

 Rozhodnutí tisknout na ofsetu

Od té doby, co byla v roce 1961 postavena berlínská zeď, bylo doručování literatury svědkům Jehovovým ve východním Německu stále obtížnější. Pro usnadnění této činnosti bylo připravováno zvláštní vydání Strážné věže v menším formátu. Obsahovalo pouze studijní články. Vyrábět tuto Strážnou věž znamenalo vysázet články ještě jednou. Tisknout na velmi tenký papír bylo obtížné a skládat potištěné archy bylo také náročné. Když si bratři opatřili automatický skládací stroj, který to dokázal dělat, zjistili, že byl vyroben v Lipsku ve východním Německu — paradoxně zrovna tam, kde byla činnost svědků Jehovových zakázána, a právě v zemi, pro kterou byla Strážná věž v méně nápadném provedení určena.

Jeden bratr, který se před příchodem do betelu naučil tisknout na ofsetu, pro zjednodušení práce doporučoval rozmnožovat časopisy tímto způsobem. Studijní články se daly ofotografovat, zmenšit a potom fotocestou přenést na ofsetovou desku. Odbočka dostala darem malý archový ofsetový stroj. Časem bylo možné tisknout nejen studijní články, ale celý časopis, a to nejprve černobíle a nakonec i barevně. Stejným způsobem se tiskly i knihy malého formátu.

Když v roce 1975 Wiesbaden navštívil Nathan Knorr, tehdejší prezident Watch Tower Society, se zájmem pozoroval tento provoz. Prohlédl si vytištěné stránky a pak řekl: „To není špatné.“ Vysvětlili jsme mu, že to je zvláštní vydání pro východní Německo a že jsme s novou metodou tisku spokojeni. Bratr Knorr na to řekl: „Bratři, kteří snáší tolik těžkostí, si zasluhují to nejlepší, co jim můžete dát.“ Okamžitě souhlasil, aby byly pro tuto činnost nakoupeny další stroje.

Takže když se člen vedoucího sboru Grant Suiter při své návštěvě Německa v roce 1977 zmínil o tom, že Společnost již dlouho vážně uvažuje o přechodu na ofsetový tisk a že se  nyní rozhodla tisknout tímto způsobem ve velkém rozsahu, bratři ve Wiesbadenu již měli s ofsetovým tiskem určité zkušenosti. Nepřímo je na tuto změnu připravil zákaz činnosti ve východním Německu.

Znamenalo to však nejen prostě přijmout myšlenku, že je nezbytné změnit tiskařské metody. Bratr Suiter vysvětlil, že bude nutné opatřit větší a těžší tiskařské stroje. Ale kam by se daly postavit? Jedna věc byla snít o barevném tisku na ofsetových rotačkách, a něco docela jiného bylo tento sen uskutečnit. Objevilo se několik možností pro další rozšíření prostor v Kohlhecku, ale u všech se zjistilo, že jsou problematické. Co tedy dělat?

Nový komplex budov odbočky

Začalo hledání pozemku na jiném místě. Dne 30. července 1978 bylo asi 50 000 svědkům, kteří se sešli na oblastním sjezdu v Düsseldorfu, a téměř 60 000 návštěvníkům sjezdu v Mnichově k jejich překvapení oznámeno, že se plánuje zakoupení pozemku, na němž by mohl být postaven celý nový komplex budov odbočky.

 Během necelého roku se prozkoumalo 123 stavebních parcel. Nakonec byl vybrán pozemek na kopci s vyhlídkou na vesnici Selters. Zakoupení pozemku bylo se souhlasem vedoucího sboru uskutečněno 9. března 1979. Při pozdějších jednáních s 18 majiteli pozemků se podařilo získat dalších 65 parcel sousedících s dříve koupeným pozemkem a tak si zajistit 30 hektarů pro další růst. Selters leží asi 40 kilometrů severně od Wiesbadenu a je snadno dosažitelný pro nákladní dopravu. Na mezinárodní letiště ve Frankfurtu nad Mohanem to je necelých 65 kilometrů.

Připravovalo se zahájení největšího stavebního projektu v dějinách svědků Jehovových v Německu. Kladli jsme si otázku, zda na tu obrovskou práci opravdu stačíme. Rolf Neufert, člen stavebního výboru, vzpomíná: „Nikdo, kromě bratra, který byl naším architektem, ještě nikdy na tak velkém stavebním projektu nepracoval. Je těžké si představit, jak těžký to byl úkol. Normálně by se do takové velké a složité stavby pustila jen kancelář, která má mnohaleté zkušenosti a všechny potřebné odborníky.“ Bratři však usoudili, že pokud Jehova chce, aby stavěli, že jim v tom také požehná.

Bylo nutné získat čtyřicet různých stavebních povolení, ale spolupráce s místními úředníky probíhala hladce a to bylo přijímáno s povděkem. Zpočátku se sice objevil určitý odpor, pocházel však hlavně od duchovních, kteří pořádali shromáždění věřících a tam odpor rozněcovali, ale nebylo jim to nic platné.

Svědkové z celého Německa se dobrovolně hlásili na pomoc se stavbou. Projevovali vynikající postoj. Na staveništi bylo denně v průměru 400 pracovníků, kteří zde pomáhali pravidelně, a zároveň přibližně 200 „dovolenkářů“. Za čtyři roky stavby se tam vystřídalo nejméně 15 000 svědků, kteří dobrovolně nabídli své služby.

 Jeden bratr vypráví: „Práce postupovala kupředu bez ohledu na počasí, bez ohledu na potíže, ať bylo horko nebo chladno, či dokonce mrazivá zima. V době, kdy jiní práci zastavovali, my jsme právě začínali.“

Určitá pomoc přicházela i z jiných zemí. Jack a Nora Smithovi a jejich patnáctiletá dcerka Becky přijeli na pomoc až z Oregonu ve Spojených státech a nebylo to pro ně příliš daleko,  že museli cestovat tisíce kilometrů. Byli na mezinárodním sjezdu v Mnichově, když se oznamovalo, že Společnost má v plánu postavit nový areál odbočky v Německu. Řekli si: „To by byla nádherná výsada pracovat na stavbě nového betelu!“ A přihlásili se. Jack vzpomíná: „V době, kdy jsme se účastnili práce na přípravě sjezdu v roce 1979, jsme dostali přihlášku a pozvání, abychom přijeli co nejdříve. Měli jsme takovou radost, že jsme se těžko dokázali soustředit na práci i na sjezd.“

Kvůli ubytování stavebních pracovníků bylo nutné přestavět budovy, které na pozemku již stály. První dům byl dokončen v zimním období 1979–1980. V září 1980 byly položeny základy nového domova betel. Také se začalo pracovat na stavbě tiskárny, a už to bylo skoro pozdě. Začátkem roku 1982 měla být totiž dodána 27 metrů dlouhá ofsetová rotačka, která byla objednána v lednu 1978. Do té doby musela být tiskárna alespoň zčásti dostavěna.

Většinu prací se nám podařilo udělat si sami. Jeden bratr dosud s údivem říká: „Nikdo z nás neměl žádné zkušenosti s prací na takové velké stavbě, kde se stavební četa stále měnila. Často jsme si mysleli, že v té či oné oblasti budeme muset zastavit práci, protože jsme nemohli najít potřebné odborníky na určité obory. Ale mnohokrát jsme až v poslední chvíli náhle dostali přihlášku od bratra s potřebnou kvalifikací. Kvalifikovaní bratři se objevovali právě tehdy, kdy to bylo potřeba.“ Bratři na stavbě děkovali Jehovovi za vedení a požehnání.

Stěhování do Selters

Se stěhováním nábytku a osobních věcí asi 200 členů rodiny betel a také se stěhováním všech strojů a zařízení, které betelité pro svou práci potřebovali, bylo spojeno mnoho práce. Byl to příliš velký úkol, který nebylo možné udělat  najednou. Rodina betel se do Selters stěhovala postupně, jedno oddělení po druhém, a také podle toho, jak postupovaly stavební práce.

Mezi prvními, kdo se přestěhovali, byli pracovníci tiskárny, protože budova tiskárny byla z celého komplexu dokončena nejdříve. Ve Wiesbadenu byly stroje pozvolna rozebírány a byly převáženy do Selters. Mezitím se 19. února 1982 začalo v Selters s barevným tiskem na nové ofsetové rotačce. To byl opravdu důvod k oslavě! V květnu tiskárna ve Wiesbadenu ztichla. A tak po 34 letech jsme s tiskařskou činností ve Wiesbadenu skončili.

Prvním velkým úkolem pro novou ofsetovou rotačku bylo vytištění knihy Můžeš žít navždy v pozemském ráji. Tato nová publikace měla být uveřejněna na oblastních sjezdech v roce 1982, a odbočka v Německu byla požádána, aby ji vytiskla v sedmi jazycích. Problém byl v tom, že knihařská dílna byla stále ve Wiesbadenu. Tato dílna se přestěhovala do Selters vlastně až o více než rok později. Jakmile tedy tiskové archy této knihy vyběhly z rotačky v Selters, nákladní automobil Společnosti je rychle odvážel na svázání do Wiesbadenu. Pro bratry to sice znamenalo pracovat přesčas, ale podařilo se jim vytisknout a svázat 485 365 knih z celkového počtu 1 348 582 knih prvního vydání, a tak zástupům lidí z mnoha národů umožnit, aby se na sjezdech v několika zemích radovaly z uveřejnění nové publikace.

Stěhování bylo pochopitelně doprovázeno smíšenými pocity. Pro několik členů rodiny betel byl Wiesbaden skoro 35 let domovem. Areál betelu ve Wiesbadenu byl však zanedlouho po částech rozprodán různým lidem. Pouze jedna malá část dřívější knihařské dílny byla zachována a přestavěna na sál Království. Jak je to pro mezinárodní jednotu Jehovových ctitelů příznačné, v tomto sále se dnes  scházejí čtyři sbory — dva německé, jeden anglický a jeden ruský.

Den zasvěcení

Potom, co byly v komplexu betelu v Selters provedeny poslední úpravy, byl tam 21. dubna 1984 uspořádán program k zasvěcení. Všichni, kdo se podíleli na tomto stavebním projektu, měli silný pocit, že je podporuje Jehovova ruka. Obraceli se k Jehovovi, aby je vedl, a děkovali mu, kdykoli byly odstraněny zdánlivě nepřekonatelné překážky. Teď viděli hmatatelné doklady toho, že těmto dokončeným budovám, které se již používaly na podporu pravého uctívání, Jehova žehná. (Žalm 127:1) Byla to opravdu příležitost k mimořádné radosti.

Začátkem týdne se brány areálu otevřely pro návštěvníky. Na prohlídku budov byli pozváni různí úředníci, s nimiž zástupci Společnosti jednali. Vítáni byli i sousedé. Jeden návštěvník se nechal slyšet, že přišel díky svému pastorovi. Vysvětloval, že v posledních letech pastor tak často mluvil proti svědkům, až celý sbor unavovalo ho poslouchat. Předchozí neděli se znovu pustil do útoku proti svědkům a varoval své ovečky, aby od svědků nepřijímali pozvání na prohlídku domu. „Věděl jsem o vašem pozvání,“ vysvětloval návštěvník, „ale zapomněl jsem datum. Kdyby se o tom pastor minulou neděli nezmínil, určitě bych to přehlédl.“

Po těchto zahajovacích prohlídkách konečně přišel den zasvěcení. Program začal v 9.20 hudbou a velkou radost přinášelo vědomí, že 13 z tehdejších 14 členů vedoucího sboru mohlo přijmout pozvání k účasti. Nebylo možné, aby se programu osobně zúčastnili všichni, kdo nějak přispěli k úspěchu stavebního projektu, a proto se zajistilo telefonické spojení s 11 dalšími místy v celém Německu. Tímto způsobem mohlo mít užitek z tohoto pěkného programu celkem 97 562 lidí.

 Mezi těmi, kdo se v ten pamětihodný den sešli v Selters, bylo mnoho těch, kdo prokázali svou víru, když byli za druhé světové války v nacistických koncentračních táborech, a také několik z těch, kdo byli nedávno propuštěni z vězení ve východním Německu. K těm patřili Ernst a Hildegard Seligerovi. Bratr Seliger začal svou životní dráhu celodobé služby právě před 60 lety, a on i jeho manželka strávili ve věznicích a v koncentračních táborech za nacistického i komunistického režimu dohromady 40 let. Po návštěvě programu k zasvěcení napsali: „Umíte si představit, jaký jsme měli pocit, když nám bylo umožněno zúčastnit se této skvělé duchovní hostiny v našem duchovním ráji? Když jsme poslouchali tento nádherný program, od začátku do konce nám připadalo, že slyšíme božskou symfonii teokratické jednoty a harmonie.“ (Podrobnosti o tom, jakými zkouškami víry prošli, si přečtěte ve Strážné věži z 15. července 1975, angl.)

‚Domy jménu Jehovy‘

Lidé jsou mnohdy překvapeni, když vidí, že svědkové Jehovovi postaví sály Království během několika týdnů, nebo možná jen několika dnů, že staví velké sjezdové sály pouze s pomocí dobrovolných pracovníků a že miliony dolarů za budovy betelů zaplatí z dobrovolných darů. Místní obyvatelé v Německu měli mnoho příležitostí vidět všechny druhy této činnosti na vlastní oči.

První sjezdový sál v západním Německu byl zasvěcen v Západním Berlíně začátkem sedmdesátých let. Po něm přišly další, takže v roce 1986 byly všechny krajské sjezdy v západním Německu pořádány v sálech, které patřily svědkům.

Když bratři pracovali na těchto stavebních projektech, bylo naprosto jasně patrné, že jim Jehova žehná. V Mnichově byl na základě spolupráce s městskými úředníky získán za  velmi rozumnou cenu pozemek na sjezdový sál, který leží naproti obrovskému Olympijskému stadionu, na okraji nádherně upraveného Olympijského parku.

Bratři se usilovně snažili náklady na zařízení a stavbu udržet na minimální výši. Díky tomu, že se jedna elektrárna měla přemístit na jiné místo a elektrické rozváděče a telefonní ústředna z ní byly na prodej, se bratrům podařilo koupit tyto přístroje za necelých pět procent jejich původní ceny. Zbouráním jistého komplexu budov bylo právě včas umožněno získat za slušnou cenu takové potřebné věci jako umyvadla, záchodové mísy, dveře, okna a stovky metrů vodovodního, plynového a větracího potrubí. Další úspory vznikly tím, že si bratři sami vyráběli židle a stoly. Na pozemku sjezdového sálu bratři museli vysadit 27 lip, aby to odpovídalo způsobu městské sadové úpravy. Jedna pěstitelská školka, která byla v likvidaci, měla právě tolik lip, kolik jich bylo potřeba, všechny měly požadovanou výšku a bratři je koupili za desetinu obvyklé ceny. Když bylo v Mnichově dokončeno dláždění většiny ulic, bylo možné koupit tuny dlažebních kamenů za velmi nízkou cenu a těmito kameny byly vydlážděny chodníky kolem sálu a přilehlé parkoviště.

Podobné příběhy by se daly vyprávět také o jiných sjezdových sálech v Německu. Každý z nich je postaven jiným způsobem a má svou osobitou krásu. Každý z nich je opravdu ‚dům jménu Jehovy‘, jak král Šalomoun před více než 3 000 lety popisoval chrám v Jeruzalémě. (1. Král. 5:5)

Kromě toho výstavba sálů Království rychle pokračuje dál, aby byly uspokojeny potřeby všech 2 083 sborů v Německu. Nyní je tam 17 regionálních stavebních výborů. Před tím, než byl v roce 1984 vytvořen první z těchto výborů, svědkové v celém Německu vlastnili pouze 230 sálů Království. Od té doby bylo až do srpna 1998 každý rok postaveno  v průměru 58 nových sálů — za posledních 12 let více než jeden týdně!

V oblasti stavební činnosti svědkové Jehovovi v Německu zaměřují pozornost i za státní hranice. Jsou součástí celosvětové rodiny. Více než 40 svědků z Německa slouží jako mezinárodní služebníci, kteří se ochotně podílejí na stavební činnosti kdekoli, kam by je Společnost poslala, a tak dlouho, jak to je potřeba. Dalších 242 dobrovolníků pracovalo na takových stavbách v jiných zemích různě dlouhou dobu.

Cestující dozorci pasou stádo

Důležitou úlohu v tom, aby duchovní stav organizace byl dobrý, hraje práce cestujících dozorců. Tito muži jsou opravdu pastýři Božího stáda. (1. Petra 5:1–3) Jsou to „dary v podobě lidí“, jak je popsal apoštol Pavel. (Ef. 4:8)

Po druhé světové válce cestující dozorci navštěvovali sbory, posilovali je a spolupracovali s nimi v kazatelské službě. Mezi těmito bratry byli například Gerhard Oltmanns, Josef Scharner a Paul Wrobel, kteří byli pokřtěni v roce 1925. Patřili k nim také Otto Wulle a Max Sandner, kteří byli pokřtěni ve třicátých letech.

Jakmile to bylo nutné, k počtu cestujících dozorců přibyli další bratři. Od konce světové války až dodnes se na práci cestujících dozorců podílelo něco přes 290 bratrů v západním Německu a více než 40 bratrů ve východním Německu. Tito bratři byli opravdu pilní, když se snažili prosazovat zájmy Království. Pro některé to znamenalo, že málokdy viděli své dospělé děti nebo svá vnoučata. Jiní se zase museli zároveň s plněním svých úkolů určitou dobu pravidelně věnovat svým letitým nebo nemocným rodičům.

Někteří z těchto cestujících služebníků se této namáhavé, a přesto odměňující práci věnují desítky let. Například Horst a Gertrud Kretschmerovi se v rámci práce cestujících  služebníků pohybují po celém Německu od poloviny padesátých let. Bratr Kretschmer dodnes vypráví, že když byl v roce 1950 na krátké návštěvě v betelu ve Wiesbadenu, Erich Frost mu láskyplně položil ruku na rameno a řekl: „Horste, nikdy si nedělej starosti. Zůstaneš-li Jehovovi věrný, postará se o tebe. Zažil jsem to a ty to zažiješ také. Jen zůstaň věrný.“

V roce 1998 v Německu sloužilo jako krajští nebo oblastní dozorci již 125 bratrů. Jsou to duchovně vyspělí muži, kteří celodobě slouží Jehovovi v průměru 30 let. Jejich manželky se také horlivě účastní služby a jsou velkým povzbuzením pro sestry ve sborech, které navštěvují.

Cestující dozorce jede do Brooklynu

Jehovovi ctitelé v Německu velmi dobře znali Martina a Gertrudu Pötzingerovy. Oba věrně sloužili Jehovovi před obdobím Hitlerovy Třetí říše, během tohoto období i po něm. Po osvobození z útlaku nacismu okamžitě znovu začali celodobě sloužit. Více než 30 let cestovali a sloužili krajům po celém Německu. Tisíce svědků si je zamilovaly a vážily si jich.

V roce 1959 bratr Pötzinger absolvoval 32. třídu školy Gilead. Gertrud, která neuměla anglicky, ho sice nedoprovázela, ale přesto se společně s ním radovala z jeho výsady. Odloučení od manžela pro ni nebylo nic nového. Nacistické pronásledování je násilně oddělilo na devět let, a to jen několik měsíců po svatbě. Když je tedy Jehovova organizace požádala, aby se dobrovolně oddělili v zájmu teokratické činnosti, neváhali, natož aby si stěžovali.

Nikdy Jehovovi nesloužili kvůli osobnímu prospěchu. Vždy ochotně přijímali teokratické úkoly. Přesto pro ně bylo překvapením, když byli v roce 1977 pozváni, aby se stali členy rodiny betel ve světovém ústředí v Brooklynu v New Yorku. Bratr Pötzinger se měl stát členem vedoucího sboru!

 Dostali pokyn, aby zůstali v betelu ve Wiesbadenu, dokud se jim nepodaří získat povolení k pobytu v USA. Jejich čekání však bylo delší, než předpokládali, protáhlo se na několik měsíců. Martin se zatím zdokonaloval v angličtině a jeho energická manželka Gertrud ji studovala také. Učit se nový jazyk není malý úkol pro ženu, které je přes šedesát let. V zájmu služby pro Jehovu by však udělala všechno!

S učením angličtiny Martinovi a Gertrudě s radostí pomáhalo několik členů rodiny betel ve Wiesbadenu, kteří uměli anglicky. Pokaždé, když byla Gertrud studiem angličtiny příliš unavená, ji manžel laskavě nabádal: „Nepolevuj, Gertrudo, nepolevuj.“ Gertrud však nikdy neměla sklon k ‚polevování‘. Celý její život v Jehovově službě se vyznačoval  horlivou činností a odhodláním. Ve stejném duchu se věnovala učení angličtiny a v listopadu 1978, jakmile dostali trvalá vstupní víza, doprovázela svého manžela do Brooklynu.

Když odjížděli, bratři v Německu sice měli smíšené pocity, ale společně s nimi se radovali z jejich nové služební výsady. Tito bratři byli také hluboce dojati, když se asi po deseti letech dozvěděli, že 16. června 1988 Martin ve věku 83 let ukončil svůj pozemský běh.

Po manželově smrti se Gertrud vrátila do Německa, kde slouží jako členka rodiny betel. Stále „nepolevuje“. A zdá se, že to nikdy neudělá. Kromě toho, že vykonává přidělenou práci v betelu, často se v době své dovolené věnuje pomocné průkopnické službě. (Další informace o Pötzingerových  si vyhledejte ve Strážné věži z 1. prosince 1969, angl.; z 1. srpna 1984, angl., a z č. 3, 1989.)

Specializované školy pomáhají uspokojovat potřeby v mezinárodním rozsahu

Od roku 1978 — od doby krátce před tím, než Pötzingerovi odjeli do Brooklynu — k posilování průkopníků v Německu slouží škola průkopnické služby, desetidenní praktické školení. Tato škola je každý rok uspořádána v krajích po celém Německu. Jsou do ní pozváni všichni, kdo nejméně  rok slouží jako pravidelní průkopníci a dosud se školy nezúčastnili. Do začátku roku 1998 tuto školu absolvovalo 16 812 průkopníků. Výuka probíhala nejen v němčině, ale také v angličtině, francouzštině, italštině, polštině, portugalštině, ruštině, řečtině, srbochorvatštině, španělštině a turečtině.

Někteří z těch, kdo absolvovali školu průkopnické služby, se jí zúčastnili navzdory velmi obtížným okolnostem. O něco více než týden před tím, než měla do této školy nastoupit Christine Amosová, její syn přišel o život při autonehodě, když jel domů ze shromáždění. Bude mít Christine za těchto okolností z průkopnické školy užitek? Jak to ponese její manžel, jestliže ho v tomto období nechá doma samotného? Oba se shodli na tom, že by Christine do průkopnické školy měla jít, že pro ni bude požehnáním, když svou mysl plně soustředí na duchovní věci. Během té doby byl Christinin manžel pozván, aby pracoval v betelu. Krátce nato byli oba pozváni do Selters, aby se účastnili stavební činnosti. Když byla stavba v Selters dokončena, s radostí se podíleli na stavebních projektech v Řecku, ve Španělsku a v Zimbabwe. A nyní znovu vykonávají průkopnickou službu v Německu.

Mezi těmi, kdo absolvovali školu průkopnické služby, jsou někteří, jimž se podařilo udělat si z průkopnické služby svou životní cestu, a tuto cestu stále považují za podnětnou a velmi uspokojující. Inge Korthová, která je průkopnicí od roku 1958, říká: „Celodobá služba mi poskytuje zvláštní příležitost k tomu, abych Jehovovi denně dávala najevo svou hlubokou lásku a vděčnost.“ Waldtraut Gannová, která s průkopnickou službou začala v roce 1959, dodává: „Průkopnická služba je ochranou v tomto ničemném  světě. Uvědomujete si Jehovovu pomocnou ruku a to přináší opravdové štěstí a vnitřní uspokojení. Hmotné hodnoty se k ní nedají přirovnat.“ Martina Schaksová, která vykonává průkopnickou službu společně se svým manželem, dodává: „Průkopnická služba je ‚škola života‘, protože mi pomáhá pěstovat si určité vlastnosti, například sebeovládání a trpělivost. Jako průkopnice si připadám velmi blízko u Jehovy i jeho organizace.“ Pro jiné zvěstovatele byla průkopnická služba odrazovým můstkem ke službě v betelu, k misionářské službě nebo ke krajské službě.

V roce 1981 byla v Německu zavedena pobočka školy Gilead, která měla pomoci uspokojit naléhavou potřebu dalších misionářů, a tak bylo toto znamenité školení zpřístupněno také průkopníkům mluvícím německy. Nový komplex budov betelu v Selters nebyl v té době ještě dostavěn, a proto vyučování prvních dvou tříd této školy probíhalo ve Wiesbadenu. Po přestěhování do Selters byly tři třídy uspořádány tam. Těchto pět tříd absolvovali kromě 100 studentů z Německa také německy mluvící studenti z Lucemburska, Švýcarska a Nizozemska. Po graduaci se studenti rozešli celkem do 24 dalších zemí, mimo jiné na různá místa v Africe, v Latinské Americe, ve východní Evropě a v Tichomoří.

V polovině sedmdesátých let školu Strážné věže Gilead absolvovalo 183 celodobých služebníků z Německa. Do konce roku 1996 tento počet vzrostl na 368, částečně díky této pobočce školy Gilead. Je velmi příjemné, když víme, že v lednu 1997 asi polovina z těchto studentů dosud vykonávala misionářskou službu v zahraničí, kam byli přiděleni. Mezi ně patří: Paul Engler, který od roku 1954 slouží v Thajsku; Günter Buschbeck, který sloužil ve Španělsku od roku 1962 až do roku 1980, kdy byl přidělen do Rakouska; Karl Sömisch, který před tím, než byl přeložen do Keni, sloužil v Indonésii a na Středním východě; Manfred Tonak, který  sloužil v Keni a pak byl požádán, aby nastoupil do odbočky v Etiopii, a Margarita Königerová, kterou misionářská služba v uplynulých 32 letech zavedla na Madagaskar, do Keni, do Beninu a do Burkiny Faso.

Od roku 1991 v Německu pravidelně probíhá vyučování ještě další školy, školy služebního vzdělávání, kde získávají poučení svobodní starší a služební pomocníci. Z vynikajícího školení, které tato škola poskytuje, mají užitek nejen bratři z Německa, ale také německy mluvící bratři z Belgie, České republiky, Dánska, Lucemburska, Maďarska, Nizozemska, Rakouska a ze Švýcarska. A po graduaci někteří z těchto studentů dostávají další úkoly; jsou totiž posíláni do Afriky, do východní Evropy a jinam, kde to je velmi potřeba.

Ukázalo se, že domov betel a tiskárna v Selters jsou vlastně samy o sobě také určitou „školou“, kde jsou bratři školeni, aby mohli pomáhat ve východní Evropě, kde byla povolena kazatelská činnost. Život v betelu je naučil spolupracovat s lidmi všeho druhu a uvědomovat si, že Jehova může k uskutečnění svého díla tyto lidi používat navzdory jejich nedokonalosti. Bratři, kteří pracovali ve služebním oddělení, si uvědomili, že problémy je možné řešit důsledným uplatňováním biblických zásad a pečlivým dodržováním pokynů od vedoucího sboru. Od bratrů, kteří neustále, i pod velkým tlakem, dávali najevo ovoce ducha, se učili projevovat vyrovnanost a naprosto důvěřovat Jehovovi. Bratrům v jiných odbočkách mohou předat velmi cenné poučení.

Bariéru je možné překonat vzděláváním a láskou

V průběhu uplynulých deseti let byl uskutečňován celosvětový vzdělávací program, který má posílit postavení svědků Jehovových v situaci, kdy jsou rozhodnuti uposlechnout biblický zákaz přijímání krve. (Sk. 15:28, 29) Do toho patří  také překonávání hradby předsudků a nesprávných informací. Ve spojitosti s tímto programem byly v roce 1990 v Německu zavedeny Nemocniční informační služby. V listopadu téhož roku byl v Německu uspořádán seminář, kterého se zúčastnilo 427 bratrů, z nichž mnozí byli z Německa, ale ostatní z devíti jiných zemí. Tento seminář posílil mezinárodní svazky. Sboroví starší velmi oceňovali pomoc, kterou tam dostali. Jeden starší z Mannheimu řekl: „Byli jsme vybaveni, abychom své stanovisko objasňovali s pevností a s patřičnou úctou, ale bez toho, že bychom se třásli strachem.“ Starší, který přijel z Rakouska, řekl: „Ještě nikdy jsem se nezúčastnil semináře, na němž by se taková rozsáhlá oblast informací probírala tak jednoduchým, nekomplikovaným způsobem.“

Od té doby bylo uspořádáno několik dalších seminářů pro školení 55 výborů pro styk s nemocnicemi, které byly mezitím v Německu vytvořeny proto, aby sloužily v takové situaci, kdy někdo ze svědků potřebuje bezkrevní léčbu. Práce těchto výborů přináší dobré ovoce. Do srpna 1998 již více než 3 560 lékařů v celém Německu projevilo ochotu spolupracovat na léčení svědků Jehovových vhodným způsobem bez použití krve. V tomto počtu je zahrnuta čtvrtina těch lékařů, kteří byli před několika lety časopisem Focus zařazeni mezi „1 000 nejlepších lékařů v Německu“.

Výbory pro styk s nemocnicemi začaly v lednu 1996 rozšiřovat speciálně zaměřenou příručku Family Care and Medical Management for Jehovah’s Witnesses (Péče o rodinu a léčebná péče u svědků Jehovových). (Tato pěkná příručka, která je určena výlučně pro zdravotnické pracovníky a úředníky, obsahuje informace o dostupných bezkrevních alternativách v medicíně. Vyvíjí se mimořádné úsilí, aby se tato příručka dostala do rukou soudců, sociálních pracovníků, neonatologů a pediatrů.) Většina soudců projevila ocenění  a často se vyjadřovali o vysoké kvalitě a praktické hodnotě této příručky. Mnozí soudci byli překvapeni, když se dozvěděli, že pro lidi, kteří nechtějí přijmout krevní transfúzi, je v medicíně k dispozici mnoho bezkrevních alternativ. Jeden soudce v Nördlingenu řekl: „To je přesně to, co potřebuji.“ Profesor na Sárské univerzitě použil tuto příručku ve skupině účastníků doplňujícího kursu občanského práva jako základ pro rozhovor a písemnou zkoušku.

Výbory pro styk s nemocnicemi nyní působí po celém světě, a proto v kritických situacích mohou spolupracovat v mezinárodním rozsahu. V situacích, kdy lékař předepsal pacientovi určité léky, které nebyly k dispozici v zemi, kde tento pacient žije, naše mezinárodní síť pomohla tyto léky opatřit v Německu a odeslat je odtud. Kromě toho se dělají opatření, aby se bratři a sestry z více než deseti zemí mohli dostat do kontaktu se spolupracujícími lékaři v Německu, a aby se tak mohly vytvořit předpoklady pro takovou léčbu, jakou si mohou dovolit.

Z této mezinárodní spolupráce mají samozřejmě užitek i bratři, kteří žijí v Německu. Jedna sestra měla v roce 1995 na zájezdu do Norska nehodu a byla přijata do nemocnice. Jakmile se to dozvěděl její syn v Německu, ihned požádal o pomoc bratry z Nemocničních informačních služeb. Tito bratři o tom informovali kancelář odbočky v Norsku. Příští den sestru navštívil norský svědek, který kvůli tomu, aby jí bylo možné poskytnout větší pomoc, jel 130 kilometrů pro zájemkyni mluvící německy. Sestřin syn později s velkým oceněním napsal: „To je organizace! To je láska! . . . Slovy mnohdy nelze vyjádřit, co člověk cítí. Něco takového je naprosto mimořádné.“

Vzděláváním a láskou se tedy dosahuje velkého pokroku v překonávání předtím nepřekonatelné bariéry. Těsně před tím byla odstraněna ještě jiná bariéra.

 Náhle padá berlínská zeď!

Nenadálá událost naplnila svět úžasem! Lidé na celém světě napjatě sledovali televizi. V Berlíně se sešly tisíce lidí k hlučným oslavám. Přehrada mezi Východem a Západem byla odstraněna. To se stalo 9. listopadu 1989.

Více než 25 let předtím, v dopoledních hodinách 13. srpna 1961, berlínští občané s ohromením zjistili, že funkcionáři Východního Berlína stavějí zeď oddělující sektor ovládaný komunisty od zbývající části města. Tak byl Berlín doslova rozdělen na východní a západní část, což bylo obrazem situace mezi východním a západním Německem. V průběhu studené války se berlínská zeď snad mnohem výrazněji než cokoli jiného stala symbolem boje mezi dvěma supervelmocemi.

Později, 12. června 1987, o něco víc než dva roky před překvapivými událostmi, k nimž došlo v roce 1989, prezident Spojených států Ronald Reagan ve své řeči, kterou pronesl v dohledu Braniborské brány a s berlínskou zdí za zády, žádal: „Pane Gorbačove, otevřete tuto bránu. Pane Gorbačove, zbourejte tuto zeď.“ Objevil se však tehdy nějaký náznak toho, že jeho žádosti bude vyhověno? Byl snad jeho výrok něco víc než řečnický obrat typický pro studenou válku? Vlastně ne. Teprve až začátkem roku 1989 představitel východoněmeckého režimu Erich Honecker řekl jakoby v odpovědi na tuto žádost, že zeď „bude stát dál za 50 a ještě i za 100 let“.

Braniborská brána se však nečekaně otevřela a berlínská zeď padla. Jeden člen rodiny betel v Selters vzpomíná, že ve čtvrtek 9. listopadu se večer zúčastnil sborového shromáždění a po návratu domů zapnul televizi, aby se podíval na pozdní zpravodajskou relaci. Nevěřícně sledoval zprávy o tom, že byla otevřena hranice mezi Východním a Západním  Berlínem. Poprvé po 27 letech směli občané Východního Berlína volně chodit do Západního Berlína! Bratr stěží mohl uvěřit tomu, co viděl: auta přejížděla přes hranice, jejich klaksony troubily na oslavu, když na hranici přicházeli další a další obyvatelé Západního Berlína — někteří vstali z postele —, rozestavili se podél cesty a snažili se obejmout nečekané návštěvníky. Z mnoha očí proudily slzy. Zeď spadla — doslova přes noc!

Během dalších 24 hodin bylo pro lidi na celém světě těžké odtrhnout se od televizních přijímačů. Odehrávaly se historicky významné události. Co to bude znamenat pro svědky Jehovovy v Německu? Co to bude znamenat pro svědky na celém světě?

Přijíždí nás navštívit trabantík

Když se jeden bratr z betelu v Selters následující sobotu ráno krátce před osmou hodinou vydal na cestu do práce, potkal jiného člena rodiny betel, Karlheinze Hartkopfa, který nyní slouží v Maďarsku. Vzrušeně mu řekl: „Jsem si jist, že to nebude trvat dlouho, než se tady v Selters objeví první bratři z východního Německa.“ Bratr Hartkopf na to svým klidným a věcným způsobem odpověděl: „Už jsou tady.“ V časných ranních hodinách už totiž přijeli dva bratři z východního Německa ve svém dvoutaktním trabantíku, zaparkovali za branou betelu a čekali, až začne pracovní doba.

Tato zpráva se rychle rozšířila po celém betelu. Tito nečekaní, ale vítaní hosté se však dříve, než měli všichni příležitost je přivítat, vydali na cestu zpátky do východního Německa svým autíčkem plně naloženým literaturou. Tato literatura tam sice byla stejně jako činnost svědků Jehovových úředně stále zakázána, ale vzrušení, které provázelo tu chvíli, jim znovu dodalo odvahu. „Musíme být zpátky zítra ráno na  shromáždění,“ vysvětlovali. Představte si, jaká radost ve sboru zavládla, když tito bratři ukázali krabice s literaturou, které tam bylo velmi dlouhou dobu tak omezené množství!

V průběhu několika dalších týdnů přes hranice do západního Německa proudily tisíce východních Němců, z nichž mnozí se tam dostali poprvé v životě. Tito lidé se zjevně radovali  z opět nabyté svobody pohybu. Na hranicích jim na potkání mávali západní Němci. Návštěvníky vítali také svědkové Jehovovi, avšak s něčím důležitějším, nejen s vnějšími citovými projevy. Svědkové těmto návštěvníkům z Východu štědře rozdávali biblickou literaturu.

Členové sborů v některých pohraničních městech vyvíjeli mimořádné úsilí, aby mohli těmto hostům z východního Německa vydat svědectví. Literatura svědků Jehovových tam byla desítky let zakázána, a proto ji mnozí lidé znali jen málo nebo vůbec ne. Místo služby dveře ode dveří získala popularitu služba „trabantík od trabantíka“. Lidé se dychtivě pídili po čemkoli novém, i po náboženství. V některých případech zvěstovatelé jednoduše řekli: „Tyto dva časopisy jste pravděpodobně nikdy nečetl, protože ve vaší zemi byly skoro čtyřicet let zakázány.“ Lidé jim často odpovídali: „Když byly zakázané, pak musí být dobré. Dejte mi je.“ Dva zvěstovatelé z pohraničního města Hofu rozšířili každý 1 000 časopisů za měsíc. Místní i sousední sbory se pochopitelně brzy zbavily svých přebytečných časopisů.

Bratři z východního Německa se zatím radovali ze své nově získané svobody, i když zpočátku poněkud opatrně. Wilfried Schröter, který poznal pravdu v období zákazu v roce 1972, vzpomíná: „V několika prvních dnech po pádu zdi jsme se přirozeně ještě trochu obávali, že by se všechno mohlo náhle zase obrátit.“ Za necelé dva měsíce se bratr Schröter zúčastnil krajského sjezdu v berlínském sjezdovém sále. Později o tomto sjezdu vyprávěl: „To, že jsem mohl být ve společnosti tolika bratrů, bylo prostě něco úžasného. Když jsme zpívali písně Království, měl jsem oči plné slz stejně jako mnoho jiných bratrů. Radost ze společného zážitku přímé účasti na sjezdu byla obrovská.“

Podobné ocenění vyjadřuje Manfred Tamme. V době zákazu se shromáždění konala v malém počtu a nebyla potřeba  žádná zvuková aparatura. Bratr Tamme však nyní říká: „Tehdy jsem poprvé mluvil do mikrofonu, i když jsem už přes 30 let sloužil jako zvláštní průkopník. Dosud vzpomínám, jak jsem se zhrozil, když jsem uslyšel svůj hlas z reproduktorů.“ Přesto říká: „Bylo to nádherné sedět najednou společně s celým sborem v najatém sále.“

Také bylo cenné slyšet hlasy jiných lidí, a jeden z takových hlasů o několik měsíců později slyšel Manfred. Vypráví: „V lednu 1990 jsem byl na léčebné kúře v sauně. Tam jsem se setkal s bývalým agentem lidové policie. V přátelském rozhovoru mi řekl: ‚Manfrede, uvědomuji si, že jsme bojovali proti nesprávným lidem.‘“

Hojnost duchovního pokrmu

„Člověk nebude žít ze samotného chleba, ale z každého výroku, který vychází z Jehovových úst.“ Svědkové Jehovovi všude na světě dobře znají tuto základní pravdu, kterou Ježíš Kristus citoval z inspirovaných Hebrejských písem. (Mat. 4:4; 5. Mojž. 8:3) S láskyplnou pomocí mezinárodního společenství bratrů dostávali svědkové ve východním Německu duchovní pokrm i v letech zákazu své činnosti, avšak jen v omezeném množství. Velmi toužili mít přístup k takové duchovní hojnosti, jakou měli jejich bratři v jiných zemích.

Jakmile padla berlínská zeď, jednotliví svědkové začali vozit s sebou na Východ zásoby literatury. Asi za čtyři měsíce, 14. března 1990, byli svědkové Jehovovi v Německé demokratické republice oficiálně uznáni. Společnost už je mohla zásobovat literaturou přímo. Z areálu v Selters vyjel 30. března nákladní automobil naložený 25 tunami duchovního pokrmu a vydal se na východ. Publikace 1991 Britannica Book of the Year následně zaznamenala: „Během pouhých dvou měsíců kancelář odbočky Watchtower Society v západním  Německu dopravila jen do východního Německa 275 tun biblické literatury, včetně 115 000 Biblí.“

Jeden bratr z Lipska přibližně v této době napsal jinému svědkovi v západním Německu: „Ještě před týdnem jsme si dováželi duchovní pokrm potají a v malém množství; brzy budeme skládat z nákladního auta čtyři tuny biblické literatury!“

„První dodávka literatury přišla tak brzy,“ vzpomíná Heinz Görlach z Chemnitzu, „že jsme na to ještě nebyli dostatečně připraveni. Potom, co dorazila tato první zásilka, jsem se dostával do postele jen s velkými obtížemi — celou ložnici jsem měl plnou krabic. Připadalo mi, jako kdybych spal v trezoru.“

Bratři v Selters také v menším měřítku prožívali novou situaci s těmi, kdo tak dlouho neměli přístup k věcem, které svědkové ve svobodných zemích mnohdy považovali za samozřejmost. Jeden dozorce z tiskárny vypráví: „U jednoho z našich strojů zadumaně stál a sledoval jeho provoz jakýsi postarší, skromně oblečený bratr. Výprava, ke které patřil, již odešla dál, ale on otálel a ponořený v myšlenkách se pořád díval, jak časopisy nejvyšší rychlostí proudí z rotačky. Potom s očima plnýma slz přistoupil k jednomu bratrovi a bylo vidět, že je hluboce dojat. Snažil se něco říkat lámanou němčinou, ale chvěl se mu hlas. Porozuměli jsme však jeho úsměvu, když z vnitřní kapsy svého saka vytáhl několik listů papíru, podal nám je a spěšně odešel. Co nám dal? Opotřebovanou, téměř nečitelnou Strážnou věž v ruštině opsanou na papírech vytržených ze školního sešitu. Kolik času to asi stálo pořídit kopii tohoto časopisu? O tom nic nevíme, ale určitě to trvalo stokrát déle než ten zlomek sekundy, který na výrobu časopisu potřebujeme my.“

Svědkové v jednotlivých studijních skupinách si už nemuseli vystačit jen s několika časopisy malého formátu nebo  ručně opisovanými, které si každý směl ponechat jen několik dní. Nyní měl každý svůj vlastní časopis — s barevnými ilustracemi — a několik dalších do kazatelské služby.

Zvykají si uctívat Boha otevřeně

Větší svoboda s sebou zároveň nesla problémy. Kazatelská služba v době vládního zákazu vyžadovala odvahu. Ti, kdo ji vykonávali, se tím také učili naprosto spoléhat na Jehovu. Po zrušení zákazu však Ralf Schwarz, křesťanský starší v Limbachu-Oberfrohně, řekl: „Musíme být opatrnější, abychom se nenechali odvádět hmotařstvím a úzkostnými životními starostmi.“ Potom, co bylo v říjnu 1990 východní Německo začleněno do Spolkové republiky Německo, se někteří svědkové i s rodinami na východě stěhovali do prostšího bytu, aby v případě, že se celkově zvednou ceny nájemného, byli schopni platit nájem a nemuseli pracovat přesčas a vynechávat shromáždění. (Mat. 6:22, 24)

Bratři pokračovali v kazatelské službě i během let pod komunistickou vládou. Dokonce chodili dům od domu, ale opatrně a možná tak, že navštívili jeden dům v jednom bloku, a pak šli sloužit do jiného domu v dalším bloku. Někteří takto sloužili, i když hrozilo největší nebezpečí uvěznění. Martin Jahn, kterému v době vyhlášení zákazu bylo teprve 11 let, vyprávěl o některých změnách, s nimiž se bratři setkávají v dnešní době: „Všechny obvody se musely znovu rozdělit, aby zvěstovatelé mohli nyní propracovávat celé bloky domů. Za starého systému služby jsme byli zvyklí sloužit pouze ve vybraných domech nebo v určitých poschodích. Tímto způsobem se běžně sloužilo hodně dlouho, takže jsme museli mít trpělivost s těmi, pro něž bylo přizpůsobování obtížné. Pro zvěstovatele i pro zájemce bylo nové také to, že se literatura už nepůjčovala, ale že se lidem nechávala. Byli jsme zvyklí dělat to jinak, a proto se někdy stávalo, že  zvěstovatelé měli na konci služby v tašce víc literatury než na začátku.“

Změny nastaly i v postojích lidí. V letech, kdy byla činnost svědků Jehovových zakázána, mnozí lidé považovali svědky za hrdiny, protože svědkové měli odvahu postavit se za své přesvědčení. Tím si získávali úctu. Když lidé dosáhli větší svobody, mnozí z nich svědky vítali s určitou dávkou nadšení. Během několika let se však situace změnila. Lidé se plně zaměřili na způsob života, který je běžný v tržním hospodářství. Někteří z nich začali návštěvy svědků považovat za narušování svého pokoje a klidu, a dokonce za obtěžování.

Vydávání svědectví v době zákazu činnosti vyžadovalo odvahu. Přizpůsobení se nové situaci však vyžadovalo neméně odhodlání. Mnozí svědkové souhlasí s vyjádřením jistého dozorce z jedné západoevropské země, kde bylo dílo dlouhou dobu zakázáno. Tento dozorce řekl: „Je snazší sloužit v době zákazu než v době svobody.“

Odpůrcům se nedaří zpomalit dílo

I když se kázání dobré zprávy ve východním Německu rozběhlo s obnovenou silou, duchovenstvo křesťanstva tomu zpočátku téměř nevěnovalo pozornost. Když však začalo být jasně patrné, že lidé opravdu svědkům Jehovovým naslouchají, roztrpčení duchovenstva vzrostlo. Jak napsal list Deutsches Allgemeines Sonntagsblatt, jeden duchovní z Drážďan, který se pokládal za odborníka na náboženství, prohlásil, že „u svědků Jehovových to je jako v komunistické straně“. Nyní tedy už duchovenstvo netvrdilo, že svědkové Jehovovi jsou američtí špioni, kteří bojují proti komunismu, jak to říkalo v padesátých letech, ale naopak se snažilo dávat svědky do spojitosti s komunisty. Lidé, kteří věděli, že činnost svědků byla komunistickou vládou 40 let zakázána, samozřejmě pochopili, že to je hrubé zkreslování skutečnosti.

 Co bylo cílem těchto snah? Duchovenstvo doufalo, že činnost svědků Jehovových bude znovu zakázána, jako to bylo v době nacismu a za komunistické vlády. I když se duchovní různých církví podporovaní odpadlíky snažili svědkům Jehovovým překazit možnost využívat ústavou chráněných svobod, svědkové přesto plně využívali příležitost k vydávání svědectví, jak to přikázal Ježíš Kristus. (Mar. 13:10)

Někteří z těch, kdo přijali pravdu

Někteří z těch, kdo věnovali pozornost poselství o Království, byli hluboko zabředlí ve starém systému. Egon byl 38 let policistou ve východním Německu. Vůbec neměl radost z toho, že jeho manželka začala studovat se svědky Jehovovými. Zaujalo ho však jejich přátelské, láskyplné a ukázněné chování a také aktuální články v časopise Probuďte se!, který mu svědkové často nosili do bytu. Společně s manželkou se zúčastnil zvláštního sjezdového dne a byl zděšen, když se tam náhle ocitl tváří v tvář bratrovi, kterého kdysi zatkl. Není těžké si představit, že měl nepříjemný pocit, snad dokonce pocit provinění. Navzdory minulosti se však mezi těmi dvěma muži vyvinul přátelský vztah. Egon a jeho manželka jsou nyní pokřtěnými svědky.

Günter byl 19 let příslušníkem Státní tajné služby a úspěšně to dopracoval až na majora. Roztrpčený a rozčarovaný po zhroucení systému, pro který tak dlouho pracoval, se v roce 1991 poprvé setkal se svědky. Zaujalo ho jejich chování i to, že projevili pochopení pro něj i pro jeho problémy. Bylo s ním zahájeno biblické studium, a přestože byl ateista, nakonec se přesvědčil, že Bůh existuje. V roce 1993 byl připraven na křest. Dnes s radostí pilně podporuje Boží Království.

Jiný muž, který nevěřil v Boha a který byl naprosto přesvědčen, že komunismus je jediná naděje lidstva, zcela bez  výčitek svědomí pronikl do Jehovovy organizace, aby získal informace o činnosti svědků a mohl tyto informace předat Státní tajné službě. V roce 1978 byl „pokřtěn“ a pak deset let žil dvojím životem. Nyní však přiznává: „Chování svědků Jehovových, které jsem poznal z vlastní zkušenosti, a studium knih Stvoření a Zjevení vrcholí mě přesvědčily, že většina z toho, co o svědcích říkali jejich nepřátelé, není pravda. Důkazy o existenci Stvořitele jsou naprosto zřetelné.“ Krátce před pádem berlínské zdi byl postaven před těžké rozhodnutí: buď si najde nějakou výmluvu, aby mohl odejít od Jehovova lidu a dále podporovat systém, ve který už nevěřil, nebo se přizná, že je zrádce, a potom se bude snažit stát se opravdovým Jehovovým služebníkem. Vybral si druhou možnost. Upřímné pokání ho přivedlo k biblickému studiu a k druhému křtu, k němuž tentokrát došel na základě přesného poznání a opravdového zasvěcení.

Už o tom mohli mluvit

Když byl zákaz činnosti svědků zrušen, svědkové z Východu pak mohli volně mluvit o svých zážitcích z období komunistické vlády. Několik sborových starších, kteří hráli velmi důležitou úlohu v posilování stáda ve východním Německu, vzpomínalo na minulost 7. prosince 1996 při slavnostním zasvěcení administrativní budovy svědků Jehovových v Berlíně.

Wolfgang Meise, který je svědkem Jehovovým již padesát let, vyprávěl, co se stalo v červnu 1951, kdy mu bylo 20 let. Tehdy byl ve všeobecně známém demonstračním procesu odsouzen k trestu odnětí svobody na čtyři roky. Když byl společně s několika dalšími odsouzenými bratry odváděn ze soudní budovy, obklopilo je asi 150 svědků Jehovových, kteří byli také přítomni při přelíčení, tiskli jim ruce a začali zpívat píseň Království. Ze všech oken soudní budovy vykukovaly  hlavy, protože lidé se snažili zjistit, co se děje. To rozhodně nebyl takový druh zážitku, jaký by úřady chtěly zanechat v mysli veřejnosti. Tím demonstrační procesy se svědky skončily.

Egon Ringk připomněl, že v počátečním období zákazu byly jednotlivé články ze Strážné věže opisovány na stroji se šesti až devíti průklepy. „Jeden bratr ze Západního Berlína, který byl řidičem nákladního automobilu a jezdil stále mezi Západním Berlínem a východním Německem, nám nabídl pomoc při zásobování sborů duchovním pokrmem. ‚Překládka‘ pokrmu trvala většinou tři až čtyři vteřiny, a za tu dobu také z jednoho vozidla do druhého přemístili dva stejně velké medvídky. Po příjezdu domů se jim ‚vyprázdnilo‘ břicho a objevily se důležité zprávy a informace o nově jmenovaných bratrech.“ (Srovnej Ezekiela 3:3.)

Vyprávěly se příběhy o odvaze kurýrů, kteří před tím, než byla postavena zeď, obstarávali literaturu v Západním Berlíně a pašovali ji do východního Německa. Samozřejmě bylo možné, že jednoho dne bude přístup do Západního Berlína odříznut. Právě o takovéto možnosti se hovořilo 25. prosince 1960 na schůzce, kam bylo pozváno několik bratrů z východního Německa. Bratr Meise říkal: „To bylo očividně Jehovovo vedení, protože 13. srpna 1961, kdy byla náhle postavena zeď, byla naše organizace připravena.“

Hermann Laube vyprávěl, že s pravdou se setkal poprvé tehdy, když byl jako válečný zajatec ve Skotsku. Vrátil se domů do východního Německa, a jakmile začal platit zákaz, viděl, že je nutné zásobit bratry co největším množstvím duchovního pokrmu. Svědkové si tedy literaturu začali sami tisknout na provizorním tiskovém stroji. „Ale bez papíru je i ten nejlepší tiskový stroj k ničemu,“ poznamenal bratr Laube, když vzpomínal na den, kdy se dozvěděl, že zbývající papír vystačí jen na tři další čísla. Co dělat?

 Bratr Laube pokračoval: „O několik dní později jsme slyšeli, že někdo klepe na okap domu. Byl to jeden bratr z Budyšína. Řekl: ‚Ty jsi tiskař. Na smetišti v Budyšíně leží několik rolí novinového papíru. Jsou to zbytky rolí z tiskárny, která je chce na smetišti zasypat. Mohli byste je použít?‘“

Bratři neztráceli čas. „Ještě tu noc se nás několik sešlo a vydali jsme se do Budyšína. Ne, nebylo to jenom několik rolí, ale téměř dvě tuny papíru! Je skoro neuvěřitelné, že se podařilo ten papír odvézt v těch našich starých herkách, ale za krátkou dobu byl všechen odvezen. Tehdy jsme měli tolik papíru, že nám vydržel až do té doby, než nám Společnost začala dodávat publikace malého formátu na tenkém papíře.“

Okolnosti vyžadovaly největší opatrnost, aby se totožnost jednotlivých členů stáda uchovala v tajnosti. Rolf Hintermeyer vzpomínal: „Jednou, cestou ze schůzky s bratry, jsem byl zadržen a odveden do jisté budovy k výslechu. Měl jsem u sebe několik ústřižků papíru s adresami a s dalšími informacemi. Po příchodu do budovy jsem musel vystoupit nahoru po točitém schodišti. Tak jsem dostal příležitost ústřižky spolknout. Bylo jich ale opravdu hodně, a tak mi to chvíli trvalo. Úředníci nahoře na schodišti si uvědomili, co jsem dělal a popadli mě za krk. Také jsem si položil ruce na krk a koktal jsem: ‚Konečně jsem je spolkl.‘ Jak to slyšeli, pustili mě, a tak jsem měl příležitost ústřižky doopravdy spolykat, protože v té chvíli už byly menší a mokré.“

Horst Schleussner poznal pravdu v padesátých letech, kdy bylo pronásledování nejhorší, takže věděl, o čem mluví, když řekl: „Jehova Bůh rozhodně své služebníky s láskou chránil po dobu téměř 40 let, kdy mu sloužili i přes zákaz.“

Oslava vítězství v Berlíně

Potom, co skončilo období komunistického útlaku, měli bratři důvod k oslavám. Především toužili veřejným shromážděním  vyjádřit Jehovovi svou vděčnost za to, že teď mají příležitost sloužit mu svobodněji.

Jakmile v listopadu 1989 padla berlínská zeď, vedoucí sbor dal pokyny k tomu, aby se začaly dělat plány na uspořádání mezinárodního sjezdu v Berlíně. Okamžitě se začala připravovat organizace sjezdu. Na večer 14. března 1990 byla naplánována schůzka, kde měla skupina bratrů projednávat přípravy sjezdu. Helmut Martin dosud vzpomíná, jak ho jmenovaný dozorce sjezdu Dietrich Förster požádal, aby shromážděným bratrům oznámil, že o něco dříve ten den byli svědkové Jehovovi ve východním Německu úředně povoleni. Skutečně, zákaz činnosti svědků oficiálně skončil.

Plány na uspořádání sjezdu se dělaly poměrně na poslední chvíli, a proto Olympijský stadion už nebyl na víkend k dispozici. Bylo tedy stanoveno, že se sjezd bude konat v době od úterý 24. července do pátku 27. července. Od chvíle, kdy bratři směli vstoupit na stadion, měli na přípravy areálu pouze jeden den, a na vyklizení všech svých věcí jen několik hodin.

V pondělí 23. července tedy stovky dobrovolných pracovníků přišly na stadion již v pět hodin ráno. Gregor Reichart, člen rodiny betel v Selters, vypráví, že „dobrovolníci z východního Německa se pustili do práce s takovou vervou, jako by ji dělali léta“. Později se jeden vedoucí pracovník stadionu zmínil o tom, jak ho potěšilo, že „stadion byl poprvé tak důkladně uklizen“.

Asi 9 500 návštěvníků z východního Německa přijelo na sjezd ve 13 zvláštních vlacích. Jiní přijeli ve 200 pronajatých autobusech. Jeden sborový starší vypráví, že když s jistým úředníkem železniční správy vyjednával vypravení jednoho zvláštního vlaku, řekl mu, že jen z okolí Drážďan mají  vyjet tři takové vlaky. Úředník se s údivem zeptal: „To je ve východním Německu opravdu tolik svědků Jehovových?“

Pro ty, kdo přijeli zvláštním vlakem, začal sjezd už dříve, než se dostali do Berlína. „Sešli jsme se na nádraží v Chemnitzu, kde jsme nastoupili do vlaku, který byl přistaven zvlášť pro nás,“ vypráví Harald Pässler, starší ze sboru Limbach-Oberfrohna. „Cesta do Berlína byla nezapomenutelná. Po dlouholetém zákazu činnosti, kdy jsme pracovali v malých skupinách v podzemí, jsme najednou mohli vidět tolik bratrů pohromadě. Celou cestu jsme stále navštěvovali různá kupé a povídali si s bratry, které jsme neviděli rok a možná i desítky let. Radost ze shledání byla nepopsatelná. Všichni o několik let zestárli, ale vytrvali ve věrnosti. Na nádraží v Berlíně-Lichtenbergu jsme byli přivítáni hlasem z reproduktorů, který nás směřoval na různá shromaždiště, kde na nás čekali s velkými tabulemi naši bratři z Berlína. To pro nás, kteří jsme právě vystoupili z anonymity, byl úplně nový zážitek. Poprvé jsme osobně zažili to, o čem jsme do té doby jen četli nebo slyšeli — že jsme opravdu velké mezinárodní společenství bratrů.“

Mnozí svědkové byli na sjezdu poprvé. „Všichni jsme byli nadšeni, když jsme dostali pozvání,“ vypráví Wilfried Schröter. Můžeme chápat jeho pocity, protože svůj život zasvětil Jehovovi v roce 1972, v době zákazu činnosti. „Týdny předtím jsme hořeli nedočkavostí. Ještě nikdy jsem nic takového nezažil a mnozí jiní bratři také ne. Prostě jsme si neuměli představit, že uvidíme bratry z mnoha zemí světa shromážděné na obrovském stadionu.“

Bratři z Východního Berlína velmi často toužili jet několik kilometrů přes město na místo, kde se jejich bratři ze Západu sešli na oblastním sjezdu. A nyní konečně měli tu možnost.

 Na sjezd přišlo téměř 45 000 lidí ze 64 zemí. Mezi nimi bylo sedm členů vedoucího sboru. Sešli se při této významné příležitosti, aby se radovali společně se svými křesťanskými bratry z východního Německa. Právě na tomto stadionu se v roce 1936 Třetí říše snažila využít olympijské hry k tomu, aby svými výkony udělala dojem na svět. Nyní na tomto stadionu znovu burácel bouřlivý potlesk, i když tentokrát ne ke chvále sportovců ani z národní hrdosti. Na stadionu se sešla skutečně šťastná mezinárodní rodina Jehovových ctitelů, kteří svým potleskem vyjadřovali vděčnost Jehovovi a ocenění za vzácné pravdy z jeho Slova. Při této příležitosti bylo pokřtěno 1 018 lidí, z nichž většina poznávala pravdu ve východním Německu v době zákazu činnosti.

Pocity bratrů z východního Německa snad nejlépe ze všech návštěvníků sjezdu dovedlo pochopit asi 4 500 nadšených delegátů z Polska, nejbližšího souseda východního Německa. Tito bratři také léta vytrvávali přes zákaz své činnosti a teprve nedávno zažili svůj první velký sjezd po mnoha letech. Jeden polský svědek později napsal: „Bratři z Polska si velmi váží obětavosti svých západních sousedů, kteří jim zdarma poskytli ubytování, jídlo i dopravu do sjezdového areálu a zpátky, protože bez toho by mnozí z nás nemohli přijet.“

Na bratry ze západního Německa to hluboce zapůsobilo, přestože pro ně bylo naprosto samozřejmé, že se mohou svobodně radovat ze sjezdů. „Bylo velmi příjemné, že na čestné tribuně, kde kdysi seděli Adolf Hitler a jiní nacističtí pohlaváři, jsme viděli řadu letitých věrných bratrů, z nichž někteří byli pronásledováni nejen v minulých 40 letech komunistické vlády, ale také v době Třetí říše,“ řekl Klaus Feige z rodiny betel v Selters. Tato nejlepší místa na stadionu byla láskyplně vyhrazena pro letité a tělesně postižené. Tento sjezd byl opravdu pozoruhodným symbolem toho, jak Boží  Království nyní vítězí nad politickými silami, které se spikly, aby zastavily pochod tohoto Království ke konečnému vítězství!

Hledají se místa ke shromažďování

Ihned po zrušení zákazu činnosti svědků Jehovových se ve východním Německu podnikly kroky k tomu, aby tam bratři mohli mít pravidelně užitek z krajských sjezdů, z nichž se těší Jehovovi služebníci na celém světě. Ještě před  tím, než byly zcela reorganizovány kraje, byly sbory pozvány na zvláštní sjezdové dny a na krajské sjezdy do západního Německa. Zpočátku se těchto sjezdů účastnil stejný počet zvěstovatelů ze západního i z východního Německa. To posilovalo bratrské svazky a bratrům z východního Německa to zároveň poskytovalo příležitost, aby se při spolupráci s bratry ze západního Německa učili sjezdové pracovní postupy.

Když na východě vznikly kraje, dostaly pozvání, aby využívaly sjezdové sály, které již byly postaveny v západním Německu. Pět sjezdových sálů — v Berlíně, Mnichově, Büchenbachu, Möllbergenu a Trappenkampu — se takto dalo použít, protože byly dostatečně blízko od bývalé hranice. Přesto, jakmile to bylo možné, začalo se pracovat na stavbě sjezdového sálu ve východním Německu. Tento sál, který byl postaven v Glauchau poblíž Drážďan, byl zasvěcen 13. srpna 1994 a v současné době je to největší sjezdový sál svědků Jehovových v Německu — je zde místo k sezení pro 4 000 lidí.

Také se věnovala pozornost výstavbě sálů Království. V Německé demokratické republice nebyla stavba těchto sálů povolena, ale nyní bylo nutné uspokojit potřeby více než 20 000 svědků žijících na tomto území. Způsob, jakým probíhala tato stavební činnost, přiváděl jiné lidi k úžasu.

O stavbě sálu Království ve Stavenhagenu jedny noviny napsaly: „Nespočetné množství přihlížejících žaslo nad tím, jakým způsobem a tempem tato stavba vzniká. . . . Budovu stavělo asi 240 stavbařů vyučených v 35 řemeslech — všichni byli dobrovolní pracovníci a všichni svědkové Jehovovi. Celý víkend pracovali bezplatně.“

O stavbě sálu v Sagardu na ostrově Rujana v Baltském moři jiné noviny napsaly: „Asi 50 žen a mužů připravuje základy budovy. Jsou pilní jako včeličky. Nepanuje tam však  horečný shon. Atmosféra je kupodivu uvolněná a přátelská. Přestože pracovní tempo je očividně velmi vysoké, nikdo nevypadá nervózně a nikdo svým spolupracovníkům nenadává, jak to bývá zvykem na většině staveb.“

Do konce roku 1992 bylo postaveno sedm sálů Království pro šestnáct sborů. Připravovala se stavba asi třiceti dalších sálů. V roce 1998 se již více než 70 procent sborů na území bývalého východního Německa scházelo ve vlastních sálech Království.

Rušné mezinárodní sjezdy

Když byla ve východní Evropě v jedné zemi za druhou zrušena vládní omezení, vedoucí sbor zařídil, aby v těchto zemích byly uspořádány sjezdy. To byly příležitosti k duchovní posile, příležitosti, při nichž byli Boží služebníci vybídnuti, aby zůstali zaměřeni na práci, kterou je Bůh pověřil. (Mat. 6:19–24, 31–33; 24:14) V těchto zemích se mnozí svědkové léta mohli scházet pouze v malých skupinách, a proto jim tyto sjezdy poskytovaly možnost poznat jiné svědky a povzbudit se dokladem, že Jehova jejich věrné vytrvalosti žehná. Na sjezdy byli pozváni také delegáti z jiných zemí, takže bratři mohli lépe osobně poznat mezinárodní společenství bratrů, k němuž patří. Mezi těmito delegáty bylo mnoho svědků z Německa. Velké množství bratrů z Německa se zúčastnilo mezinárodních sjezdů, které v letech 1989 až 1993 probíhaly v Polsku, Maďarsku, tehdejším Československu a v bývalém Sovětském svazu.

Den před tím, než byl v roce 1991 zahájen mezinárodní sjezd „Lid milující svobodu“ v Praze, v nynější České republice, přinesly Lidové noviny zprávu o pozoruhodném výkonu skupiny asi 40 svědků při montáži „zvukové aparatury, kterou jim zapůjčili jejich ‚bratři z Německa‘“. Bratři z Německa zvukovou aparaturu nejen zapůjčili, ale také patřili  ke skupině, která aparaturu instalovala. Měli velkou radost, že se mohou se svými českými bratry tímto způsobem podělit o něco z toho, co se za desítky let pořádání sjezdů naučili. Počet německých delegátů na mezinárodních sjezdech byl většinou omezen na několik set, ale na tento sjezd do Prahy bylo z Německa pozváno 30 000 delegátů. A byl to nádherný sjezd!

Dieter Kabus, který v roce 1955 sloužil jako oblastní dozorce v Československu a který se tohoto sjezdu zúčastnil jako delegát z Německa, napsal: „Když byl uveřejněn Překlad nového světa [vytištěný již na rotačkách Společnosti], všichni vstávali ze sedadel, celý stadion začal spontánně tleskat a zdálo se, že potlesk nikdy neskončí. Všichni jsme se vzájemně objímali; tisíce lidí bez ostychu prolévaly slzy radosti. Vzpomínali jsme na dobu, kdy se nás ve vězeňském táboře sešlo 16 bratrů a měli jsme jenom jednu Bibli. Mnozí návštěvníci zůstali na stadionu ještě nejméně hodinu po skončení programu, zpívali písně a radovali se z nádherného společenství.“

Německá delegace se zúčastnila také mezinárodního sjezdu v Sankt Peterburgu v Rusku v následujícím roce, v roce 1992. Někteří z delegátů si možná vzpomínají, že ne všechno mělo hladký průběh — přinejmenším ubytování německé delegace —, ale i to nakonec skončilo vydáním svědectví. Když bylo skupině delegátů krátce oznámeno, že se musí přestěhovat z jednoho hotelu do jiného, padesátiletá Ruska, která delegátům tlumočila, byla tak překvapena chováním delegátů, že vzrušeně řekla: „Vy jste podivní; nekřičíte a nerozčilujete se.“ Tyto delegáty však nejvíce upoutalo, jaký duch panoval mezi jejich milovanými bratry a sestrami z Ruska. Jedna delegátka z Německa po sjezdu napsala: „To, jak si naši bratři vážili programu, se nedá popsat slovy.  Bez Bible a bez zpěvníku [obojího bylo tehdy v Rusku ještě velmi málo], napjatě a pozorně poslouchali, co jim sděloval Jehova.“

Více než 1 200 svědků z Německa navštívilo v dalším roce mezinárodní sjezdy v Moskvě a v Kyjevě. Po návratu domů vyprávěli velmi zajímavé příběhy. Mezi delegáty byl Titus Teubner, který od roku 1950 slouží jako cestující dozorce. Říkal: „Slíbil jsem své manželce, že pokud bude jednou volné dílo na Východě, budu mezi návštěvníky prvního sjezdu v Moskvě.“ V roce 1993 svůj slib skutečně splnil a potom řekl: „Téměř to hraničí se zázrakem, že jsem mohl na Rudém náměstí rozšiřovat časopisy o božské vládě.“ Další delegátka napsala: „Přijeli jsme na tento sjezd proto, abychom povzbudili naše ruské bratry — a nepochybně jsme to také udělali. Ale bylo to i naopak. Naši ruští bratři úžasně povzbudili nás tím, jak příkladně projevovali lásku, vděčnost, věrnost a ocenění.“

Členové rodiny betel ze Selters rozhodně byli vděčni, že mají výsadu sloužit těmto věrným bratrům a sestrám. A jejich vděčnost se ještě prohloubila, když slyšeli zprávy od řidičů kamionů z betelu. Ti jim po návratu z jiných zemí vyprávěli o tom, s jakou dychtivostí je bratři vítali, s jakou radostí se podíleli na vykládání dodávek, a to i pozdě v noci, a o tom, jak se před odjezdem bratři nejdříve společně pomodlili, a pak jim mávali na rozloučenou.

Je nezbytně nutné dále stavět

Ve východní Evropě byl v jedné zemi za druhou zrušen zákaz činnosti svědků. Byly pořádány velké sjezdy. Oznamování dobré zprávy se zrychlovalo. Poptávka po biblické literatuře se v této části kazatelského pole rychle zvyšovala. Jak bude možné této poptávce vyhovět? Důležitou úlohu v tom měla dále hrát odbočka v Německu.

 Již v roce 1988, než padla berlínská zeď, vedoucí sbor schválil 50procentní rozšíření areálu odbočky v Německu. Výbor odbočky zpočátku příliš nerozuměl tomu, proč je toto rozšíření nutné. Teprve čtyři roky předtím byl zasvěcen velký, úplně nový komplex budov odbočky. Bratři si přesto podali žádost k místním státním úředníkům. Bratr Rudtke vypráví: „Když jsme předložili své plány, člen stavební komise v Selters mi téměř šeptem řekl: ‚Radil bych vám postavit to co možná největší, protože úřady vám další rozšíření už nepovolí.‘ To nás přimělo k zamyšlení.“ Kupodivu během několika měsíců přišlo povolení od všech státních úřadů z různých míst a původně plánované 50procentní rozšíření se rozrostlo na 120procentní.

Se stavbou se začalo v lednu 1991. Ne všichni svědkové však byli přesvědčeni o nutnosti této stavby, jak bylo patrné z pomalé reakce na oznámení, že na stavbu jsou potřeba vyškolení pracovníci, a také z poměrně malé finanční podpory. Co se dalo dělat?

Je zřejmé, že bratři prostě potřebovali získat více informací, a proto byly ve všech sjezdových sálech v Německu 3. října 1991 uspořádány zvláštní schůzky s vybranými staršími. Tam bylo vysvětleno, že výroba knih v německé odbočce v předchozích deseti letech vzrostla téměř trojnásobně. V Polsku, v Maďarsku, ve východním Německu, v Rumunsku, v Bulharsku, na Ukrajině a v Sovětském svazu byl zrušen zákaz svědecké činnosti. Literatura byla dovážena do zemí, které byly hodně daleko od německých hranic. Zvěstovatelé v těchto zemích naléhavě potřebovali literaturu a prosili o ni. Odbočka v Selters byla požádána, aby se značnou měrou podílela na zajišťování této literatury. Jakmile bratři jasně viděli, že to je nutné, poskytovali štědrou podporu.

 Slabá počáteční odezva se nakonec projevila jako požehnání. Jak to? Odbočka totiž nemohla spoléhat výhradně na dobrovolné pracovníky a rozhodla se, že využije opatření, které vedoucí sbor vytvořil v roce 1985. Tehdy byl zahájen stavební program s účastí mezinárodních dobrovolníků. Do té doby, než byla stavba odbočky v Německu dokončena, tam společně s rodinou betel sloužilo 331 dobrovolných pracovníků z 19 zemí.

S prací na stavbě pomáhalo také mnoho svědků z Německa, většinou během své dovolené. Mezi nimi bylo rovněž asi 2 000 zvěstovatelů z bývalého východního Německa; většině z nich se v době zákazu pravděpodobně ani nesnilo, že jednoho dne budou mít možnost pracovat v betelu.

Víkend věnovaný zasvěcení

Tento stavební projekt podporovali všichni svědkové Jehovovi v Německu, ať fyzickou prací, finančně, nebo svými modlitbami. Značně zvětšený komplex budov v Selters, který oni nyní chtěli zasvětit Jehovovi, byl jejich betel. Takže již dlouho před tím, než se stavební činnost blížila ke konci, se dělaly přípravy, aby se na slavnosti mohlo sejít celé společenství bratrů z Německa a také mnoho hostů ze zahraničí.

Program začal v sobotu dopoledne 14. května 1994, a bylo v něm zdůrazňováno především to, že se ve východní Evropě otevírají „velké dveře, které vedou k činnosti“. (1. Kor. 16:9) Víru posluchačů posilovalo, když bratři z těchto zemí osobně podali zprávy o pěkném vzrůstu, z něhož se již těší, a o vyhlídkách na další růst. Nadšení těch 3 658 hostů, kteří se ten den sešli v Selters, se přeneslo i na neděli. Všichni svědkové Jehovovi v Německu byli pozváni, aby se shromáždili na šesti stadionech, které byly k této příležitosti pronajaty — v Brémách, v Kolíně, v Gelsenkirchenu, v Lipsku, v Norimberku a ve Stuttgartu.

 Jakmile se přiblížil začátek programu, desetitisíce lidí shromážděných na všech těchto místech v napjatém očekávání ztichly a program začal všude současně. Po krátkém zopakování programu k zasvěcení, který probíhal v sobotu v Selters, přednesli zahraniční delegáti další povzbudivé zprávy. Vrcholným bodem byly proslovy, jež v Gelsenkirchenu, v Lipsku a ve Stuttgartu přednesl vždy člen vedoucího sboru, který tam byl přítomen. Tyto proslovy byly pomocí telefonního spojení přenášeny i na ostatní tři místa, aby i tam z nich posluchači měli užitek. Všech 177 902 návštěvníků tohoto programu bylo povzbuzeno, aby zůstali silní ve víře a aby vzdorovali jakémukoli pokusu zpomalit jejich postup. Nastal čas k činnosti. Jehova nečekaně otevřel dveře k rozmachu díla ve východní Evropě a nesmělo se připustit, aby tuto činnost cokoli brzdilo. Než sklonili hlavu, aby vyjádřili vděčnost Jehovovi, společně zpívali: „Velké jsou zástupy bratrů,/ stojí po boku mém,/ každý je svědkem věrným,/ stálým v ryzosti své.“ Byl to jedinečný projev jednoty a odhodlání, jež jsou příznačné pro Jehovův lid.

Nádherný víkend věnovaný zasvěcení se sice blížil ke konci, ale přístavba pokračovala. Příští den brzy ráno měli stavební pracovníci opět hodně práce. Společnost nedlouho předtím zavedla nový způsob skladování literatury, aby se zbytečně nedělala dvojí práce a nebyly dvojnásobné výdaje, a tak bylo nutné přistavět v Selters další expediční prostory.

V roce 1975 odbočka v Německu vyrobila 5 838 095 knih a 25 289 120 časopisů. O dvacet let později, během služebního roku 1998, produkce této odbočky vzrostla na 12 330 998 knih, 199 668 630 časopisů a 2 656 184 audiokazet. Tento obrovský vzrůst byl hlavně proto, aby byly uspokojeny požadavky ze zemí východní Evropy.

 Když byl zákaz naší činnosti postupně zrušen v jedné východoevropské zemi za druhou, odbočka v Selters začala expedovat literaturu do dalších z těchto zemí. Do 21 východoevropských a asijských zemí bylo vlastně posláno 68 procent literatury, kterou v Selters vyrobili od května 1989 do srpna 1998, to znamená 58 793 tun. Toto množství odpovídá řadě 2 529 kamionů, z nichž na každém je naloženo 23 tun literatury.

Nejen stavební, ale také kazatelská činnost

Od roku 1975 toho svědkové Jehovovi postavili opravdu velmi mnoho. A stejně jako Noe, který byl nejen stavitelem, ale také ‚kazatelem spravedlnosti‘, se svědkové snaží vyrovnaně plnit své povinnosti. (2. Petra 2:5) Uznávají, že stavební činnost je dnes důležitou složkou pravého uctívání. Zároveň je jim jasné, že je důležité a naléhavé kázat dobrou zprávu.

Služební oddělení zjišťuje, že mimořádná činnost spojená s výstavbou v Selters vlastně vedla ke zvýšenému počtu hodin věnovaných kazatelské službě. A určitým svědectvím  už ovšem samy o sobě byly teokratické stavby. Sály Království stavěné metodou rychlostavby i sjezdové sály stále vyvolávají obdiv pozorovatelů. Svědkové Jehovovi pracují na stavbách s horlivostí a s nadšením a to jim pomáhá obracet pozornost lidí na dobrou zprávu, kterou oznamují. Upřímní lidé zvídavě zjišťují, co je to asi za sílu, která podněcuje svědky Jehovovy k jednání, jaké není vidět v žádné jiné náboženské skupině.

Co se dělo v Magdeburku?

Jeden sál Království byl v tomto období zasvěcen také v Magdeburku. Již v roce 1923 Společnost přestěhovala  svou německou kancelář z Barmenu do Magdeburku. V letech 1927–1928 tam byl postaven důstojný sjezdový sál, kde bylo místo k sezení asi pro 800 osob. Z vděčnosti za to, že Watch Tower Society vydala knihu Harfa Boží, bratři tento sál nazvali „sál Harfy“. Zadní stěna sálu byla vyzdobena reliéfem, na němž byl zobrazen král David, jak hraje na harfu.

V červnu 1933 nacisté zabavili majetek Společnosti v Magdeburku, zavřeli tiskárnu a nad budovami vztyčili hákový kříž. Po druhé světové válce byl pozemek svědkům vrácen, ale ne nadlouho. V srpnu 1950 ho vyvlastnili komunističtí úředníci.

Potom, co bylo Německo v roce 1993 znovu sjednoceno, byla Společnosti vrácena větší část nemovitosti a za většinu zbývající části dostala náhradu. K té části, kterou Společnost dostala zpátky, patřil i někdejší „sál Harfy“. Po několikaměsíční rekonstrukci měl Magdeburk vhodný a potřebný sál Království.

„Tentokrát jsou tyto budovy zasvěcovány potřetí — poprvé to bylo ve dvacátých letech, pak v roce 1948 a znovu nyní v roce 1995,“ vysvětloval Peter Konschak při slavnostním zasvěcení. Proslov k zasvěcení přednesl zástupce výboru německé odbočky Willi Pohl. V mládí sloužil bratr Pohl v magdeburském betelu. A v roce 1947, když Hayden Covington ze světového ústředí při své návštěvě promluvil k bratrům právě v tomto sále, jeho proslov tlumočil bratr Pohl. „Jistě si umíte představit, jak mi při tomto proslovu asi je,“ svěřil se 450 pozvaným hostům.

Několik sborů v Magdeburku se dnes pravidelně schází v někdejším „sále Harfy“ a tyto sbory jsou živým důkazem pravdivosti slov, která Jehova pronesl ke svým služebníkům, jak to před více než 2 700 lety zapsal Izajáš: „Ať bude proti  tobě vytvořena jakákoli zbraň, nebude mít úspěch.“ Splnilo se zde také to, co král Ezekjáš kdysi připomněl svým mužům: „S námi je Jehova, náš Bůh, aby nám pomáhal a bojoval naše bitvy.“ (Iz. 54:17; 2. Par. 32:8)

Překladatelské oddělení

Jednou z významných součástí práce odbočky v Německu je překládání. Německé překladatelské oddělení bylo původně v Bernu ve Švýcarsku a odtud bylo v roce 1956 přemístěno do Wiesbadenu. Tehdy v něm pracovali pouze čtyři lidé. Do této skupiny patřily také Alice Bernerová a Erika Surberová, které sloužily věrně až do smrti. Anny Surberová, jedna ze čtyř původních členů tohoto oddělení, v něm dosud slouží. Během let se překladatelské oddělení rozrůstalo, takže nyní němečtí svědkové dostávají v němčině nejen časopisy Strážná věž a Probuďte se!, ale ve většině případů i vázané knihy ve stejnou dobu, kdy jsou tyto publikace uveřejněny v angličtině.

V Německu se již od šedesátých let překládá nejen do němčiny, ale dělalo se tam také určité množství překladů do ruštiny a polštiny. Na tuto práci dohlíželo oddělení zahraniční služby, které mělo na starosti službu v několika zemích, kde byla činnost svědků zakázána, tedy i ve východním Německu, v Polsku a v Sovětském svazu.

Jakmile to bylo možné, byli do Selters pozváni zkušení překladatelé z Polska a několik perspektivních překladatelů ze Sovětského svazu. Měli zde potřebné vybavení a také příjemné prostředí, ve kterém se dále školili pro svou práci. Mohli také získávat zkušenosti od německých překladatelů, kteří jim dávali užitečné rady, jak řešit problémy, s nimiž se běžně setkávají všichni překladatelé bez ohledu na jazyk. Členové rodiny betel v Selters si tyto překladatele brzy velice zamilovali.

 Školení překladatelů v Selters bylo ovšem dočasné. Překladatelé se časem měli vrátit do svých rodných zemí. A tak hned potom, co byl v roce 1992 zasvěcen nový komplex budov betelu nedaleko Varšavy, a jakmile v Německu dokončili jeden rozsáhlý projekt, se polští překladatelé připojili k ostatním členům překladatelské skupiny v Polsku.

Ještě než odjeli, začali však do Německa přijíždět na školení další perspektivní překladatelé — ruští a ukrajinští. Prvních pět těchto překladatelů přijelo 27. září 1991 a ostatní dorazili později. Dohromady jich přijelo přes třicet.

Ruští překladatelé se v lednu 1994 odstěhovali do betelu, který byl tehdy ještě ve výstavbě, v Solněčnom nedaleko Sankt Peterburgu. Ukrajinští překladatelé zase v době, kdy se píše tato zpráva, očekávají, že se v blízké budoucnosti přestěhují do nového domova betel, který má být postaven na Ukrajině. V Selters také čas od času pracují a mají užitek z pomoci, kterou zde dostávají, jiné překladatelské skupiny. To všechno slouží jako stálá připomínka toho, že Jehovovým záměrem je shromáždit lidi „ze všech národů a kmenů a lidí a jazyků“ a vytvořit z nich „novou zemi“, základ lidské společnosti zaměřené na službu jedinému pravému Bohu, Jehovovi. (Zjev. 7:9, 10; 2. Petra 3:13)

Místo pro mezinárodní semináře

Odbočka v Německu má výhodnou polohu a to přitahuje mnoho návštěvníků. O Frankfurtu se tvrdí, že má největší vstupní bránu do kontinentální Evropy, totiž letiště Rhein-Main. Selters leží necelých 60 kilometrů od frankfurtského letiště, a proto se zde mnozí svědkové — i když tudy jen projíždějí — rádi zastaví na krátkou návštěvu, prohlédnou si areál a na chviličku se potěší pohostinností rodiny betel.

 Také se ukázalo, že Selters má vhodnou polohu pro uspořádání mezinárodních seminářů a schůzek, na nichž se mohou vzájemně radit zástupci různých odboček. Vydavatelský výbor vedoucího sboru tam tedy v roce 1992 uspořádal čtyřdenní setkání zástupců 16 evropských odboček s bratry z Brooklynu. Cílem setkání bylo koordinovat práci odboček tak, aby se zajistila dostatečná zásoba duchovního pokrmu pro všechny odbočky v Evropě, i pro odbočky v zemích, kde je nepříznivá hospodářská situace.

I předtím svědkové Jehovovi v Německu nabízeli biblickou literaturu bezplatně všem lidem, kteří měli zájem ji číst. To rozhodně dokazuje nepravdivost obvinění, které vznesli odpůrci, že totiž Watch Tower Society prodává literaturu z komerčních důvodů.

Po skončení semináře, který se konal v Selters, byly další semináře pořádány po celé Evropě. Ukázalo se, že to je prospěšné zejména ve východní Evropě, kde spousta lidí hladoví po duchovních věcech, ale tito lidé jsou mnohdy z ekonomického hlediska v silném tlaku. Jak jsou tedy výdaje na celosvětové dílo Království kryty? Z darů, které dobrovolně dávají svědkové Jehovovi a jiní vděční lidé. A proč tyto dary dávají? Někteří je dávají proto, že vidí naléhavou potřebu toho, aby každý dostal příležitost poznat, jak si uplatňováním biblických zásad může již nyní zlepšit svůj život. (Iz. 48:17; 1. Tim. 4:8) Jiné k tomu kromě toho podněcuje přání podílet se tímto způsobem na tom, aby se dobrá zpráva o Božím Království dostala k lidem ve všech zemích dříve, než Bůh skoncuje se současným ničemným systémem věcí. (Mat. 24:14)

Druhý seminář, který se konal o něco později v roce 1992, se zabýval návrhem, aby německá odbočka expedovala literaturu přímo do jednotlivých sborů v evropských  zemích, a neposílala ji do odboček na reexpedici, jak se to dělalo do té doby. Na třetím semináři v dubnu 1993 byla provedena opatření, aby do tohoto způsobu expedice bylo zahrnuto šest středoevropských zemí. V únoru 1994 byl ve Vídni uspořádán seminář pro východoevropské země a tam se udělalo stejné opatření ve prospěch sborů v dalších 19 zemích.

Výhody této úpravy jsou zcela jasné. Snižují se tím náklady, protože není nutné skladovat literaturu v každé odbočce; a tak už není potřeba, aby v každé zemi byla samostatná velká expedice. Na základě této úpravy nebylo v některých zemích nutné rozšiřovat již existující prostory betelu. A až se budou stavět nové domovy betel, už nemusí být tak velké, protože uskladňování, balení a expedici má na starosti odbočka v Německu.

Zatímco v roce 1989 odbočka v Německu skladovala asi 2 000 druhů publikací v 59 jazycích, v roce 1998 už měla na skladě 8 900 druhů publikací ve 226 jazycích. V dubnu 1998 odbočka v Selters zásobovala potřebnou literaturou 742 144 zvěstovatelů v 8 857 sborech ve 32 zemích.

Nenávist k pravým křesťanům není jen věcí minulosti

Poslední večer před svou smrtí Ježíš Kristus svým apoštolům řekl: „Protože . . . nejste částí světa, ale já jsem vás vyvolil ze světa, proto vás svět nenávidí. . . . Jestliže pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás.“ (Jan 15:19, 20) Dalo se tedy očekávat, že po pádu Hitlerovy Třetí říše pronásledování svědků Jehovových v Německu úplně nepřestane. Podobně pronásledování svědků Jehovových nepřestalo ani tam, kde byly zrušeny zákazy zavedené komunistickými režimy, i když tam již lidé většinou měli větší osobní svobodu. Pronásledování prostě změnilo formu. (2. Tim. 3:12)

 Na místo dřívějších pronásledovatelů Jehovových ctitelů nastoupili odpadlíci a pustili se do boje se svými bývalými křesťanskými společníky. (Mat. 24:48–51) Koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let se tito odpadlíci začali ozývat hlasitěji a jejich obvinění byla stále početnější a zlovolnější. Producenti některých televizních debat představovali odpadlíky jako „odborníky“ na svědky Jehovovy. Někteří upřímní lidé však vyjadřovali pochybnosti o tom, že je rozumné soudit svědky na základě výroků, které o nich pronášejí tito roztrpčení bývalí svědkové. Po jedné  takové televizní debatě zatelefonoval do kanceláře Společnosti v Selters jistý mladý muž a vyprávěl, že ten bývalý svědek, který se účastnil debaty, s ním před několika lety studoval Bibli. Mladík přestal studovat z osobních důvodů. Když však zhlédl televizní program a poznal svého bývalého učitele, značně ho to rozčílilo. Ptal se: „Jak může říkat něco takového? Přece ví, že to, co o svědcích říká, není pravda.“ Dopadlo to tak, že ten mladík znovu začal studovat Bibli, a studium s ním tentokrát vedl jeden starší z místního sboru.

Mnozí lidé ovšem bez námitek přijímají všechno, co uslyší v televizi nebo co si přečtou v novinách. Vzhledem k tomu, že sdělovací prostředky často na svědky Jehovovy útočí, Společnost připravila 32stránkovou brožuru s cílem tuto záplavu zavádějící propagandy zastavit. Brožura má název Jehovas Zeugen, Menschen aus der Nachbarschaft — Wer sind sie? (Svědkové Jehovovi žijí ve vašem okolí — Kdo vlastně jsou?)

 Brožura obsahuje přesné informace získané z průzkumu, kterého se v roce 1994 zúčastnilo přibližně 146 000 svědků Jehovových v Německu. Výsledky průzkumu snadno vyvrátily mnohé z mylných představ, které lidé o svědcích měli. Je to náboženství starých žen? Čtyři z každých deseti svědků v Německu jsou muži a průměrný věk svědků je 44 let. Je to náboženství, v němž jsou lidé, kterým je od dětství vymýván mozek? Pětapadesát procent svědků Jehovových se stalo svědky v dospělosti. Je to náboženství, které rozbíjí rodiny? Devatenáct procent svědků je svobodných, 68 procent jich žije v manželství, devět procent z nich je ovdovělých a pouze čtyři procenta rozvedených, z nichž mnozí byli rozvedeni již dříve, než se stali svědky. Je to náboženství, které nedovoluje mít děti? Téměř čtyři pětiny svědků, kteří žijí v manželství, mají děti. Jsou v něm lidé, kteří mají podprůměrné duševní schopnosti? Třetina svědků mluví nejméně jedním cizím jazykem a 69 procent pravidelně sleduje současné události. Je to náboženství, které svým členům zakazuje radovat se ze života? Každý svědek týdně stráví 14,2 hodiny různými druhy relaxace. Přitom dává přednost duchovním záležitostem, a proto se každý týden věnuje v průměru 17,5 hodiny různým druhům náboženské činnosti.

Problém, kterému byla v brožuře věnována zvláštní pozornost, se týkal „malého Olivera“. Krátce po jeho narození v roce 1991 lékaři zjistili, že Oliver má nepatrný otvor v srdci. Oliverova matka včas zařídila operaci a v souladu se svým náboženským přesvědčením vyhledala lékaře, kteří byli ochotni provést operaci bez použití krve. Ve snaze poškodit dobrou pověst svědků Jehovových však odpůrci tuto událost překroutili. Jedny noviny dokonce po operaci, která byla úspěšně provedena bez jakékoli transfúze krve, z tohoto případu udělaly zprávu na první stránku a napsaly,  že navzdory odporu „fanatické“ matky byl Oliver nyní zachráněn, protože dostal ‚životodárnou krev‘. Tato vyložená nepravda byla v brožuře vyvrácena.

Brožura byla původně určena pouze pro lidi, kteří si chtěli ujasnit, jak to je s falešnými obviněními, která byla proti svědkům vznesena. V roce 1996 však byla přepracována titulní strana, na zadní straně byla předložena nabídka bezplatného domácího studia Bible a po celém Německu bylo rozšířeno 1 800 000 kusů této brožury.

Sdělovací prostředky dostávají přesné informace

V témže roce byl podniknut další krok k tomu, jak působit proti vytrvalým snahám odpůrců zkreslovat údaje o svědcích Jehovových pomocí sdělovacích prostředků. Walter Köbe byl jmenován předsedajícím výboru, který má na starosti Informační službu. Vypráví: „Mohutná kampaň vyvolaná odpůrci nás donutila, abychom kontrolovaným způsobem reagovali a pohotověji poskytovali informace.“ Byli vyhledáni bratři, kteří by mohli dobře vykonávat činnost tiskových mluvčích. Pro školení těchto bratrů byly pořádány semináře. Německo bylo rozděleno na 22 vhodných oblastí a v roce 1998 byly v těchto oblastech již stovky pracovníků informační služby vyškolených pro poskytování informací. Tito bratři věnují mimořádnou pozornost osobnímu jednání s redaktory a novináři.

V rámci činnosti tohoto oddělení bylo také uspořádáno veřejné promítání videozáznamu Svědkové Jehovovi zůstali pevní i při útocích nacistů. Světová premiéra německého vydání tohoto videozáznamu se konala 6. listopadu 1996 v památníku koncentračního tábora v Ravensbrücku, kde bylo vězněno mnoho svědků Jehovových. Mezi přítomnými byli také novináři a přední historikové.

 Do 1. září 1998 se veřejného promítání tohoto videozáznamu na 331 místech zúčastnilo více než 269 000 lidí. Na promítání byli přítomni nejen svědkové, ale také zástupci tisku, vládní úředníci a veřejnost. Komentáře o tomto promítání přinesly stovky novin v článcích, které byly napsány v celkem kladném tónu. S tímto promítáním byla na 176 místech spojena výstava, kde bylo ukázáno, jak byli svědkové Jehovovi pronásledováni nacisty.

Stále více zástupců sdělovacích prostředků má stejné pocity, jaké měl novinář, který v listopadu 1993 napsal v listu Meissner Zeitung: „Ti, kdo zastávají názor, že se svědkové Jehovovi slepě či lehkověrně řídí jakýmsi nereálným biblickým učením, budou překvapeni, když zjistí, co vše svědkové vědí o svém Vzoru, Ježíši Kristu, a jak tyto znalosti promítají do života, který má smysl.“

I po padesáti letech stále zůstávají pevní

Od té doby, kdy byli svědkové Jehovovi v Německu propuštěni z koncentračních táborů, uplynula více než polovina století. Příběhy o jejich ryzosti však nezmizely v proudu času. Stále jsou podkladem pro vydávání působivého svědectví světu. Někteří z těch, kdo byli kvůli své nezlomné víře v koncentračních táborech, jsou v době sepisování této zprávy dosud naživu a i dnes, stejně jako tehdy, horlivě slouží Jehovovi. Svým odvážným postojem dosvědčují, že Jehova může své ctitele ochránit. Pozorně sledujte, co říkají někteří z těch, kdo přežili koncentrační tábory, a povšimněte si jejich věku (začátkem roku 1998) uvedeného v závorkách. Tito věrní lidé mluví i za stovky sobě podobných.

Heinrich Dickmann (95): „V Sachsenhausenu mě donutili dívat se na to, jak byl můj bratr August před celým táborem popraven. Dostal jsem příležitost ihned být propuštěn,  jestliže se zřeknu své víry. Odmítl jsem udělat kompromis, a velitel tábora mi proto řekl: ‚Rozmysli si to a uvažuj, o co déle zůstaneš naživu.‘ Za pět měsíců byl mrtev on, ne já. Mým heslem bylo a nadále je: ‚Důvěřuj v Jehovu celým svým srdcem.‘“

Änne Dickmannová (89): „Pokládám to [pobyt v koncentračním táboře] za školení, které mi pomohlo zachovat ryzost vznešenému Stvořiteli a Životodárci, Jehovovi. Všechny mé zážitky obohatily můj život a přiblížily mě k Bohu. Víra a láska k Bohu, to je to, co mě celá ta léta podněcuje. Nikdy jsem nebyla do ničeho tlačena.“

Josef Rehwald (86): „Dívám se s uspokojením zpátky na tu těžkou dobu zkoušek, protože navzdory nátlaku a utrpení jsem si udržel křesťanskou víru a zachoval jsem neutralitu. Jsem přesvědčen, že jsem přežil jenom s pomocí Všemohoucího Boha, Jehovy. Moje křesťanské přesvědčení je nyní ještě silnější, než bylo tehdy, a přeji si nadále nekompromisně stát na Boží straně.“

Elfriede Löhrová (87): „Když vzpomínám na to, co jsem prožila za osm let uvěznění v době Hitlerovy vlády, musím říci, že to nebylo nic nečekaného. Bylo jasné, že cesta pravdy znamená boj a pronásledování a naproti tomu radost a vítězství. Nepovažuji ten čas za promarněný ani za neužitečný.“

Maria Hombachová (97): „Mám obrovskou radost z toho, že jsem měla mimořádnou výsadu dokazovat Jehovovi svou lásku a vděčnost i za nejkrutějších okolností. Nikdo mě k tomu nenutil! Naopak, ti, kdo se snažili k něčemu nás donutit, byli naši nepřátelé, kteří se pokoušeli výhrůžkami nás přimět k tomu, abychom Hitlera poslouchali více než Boha. Ale nepodařilo se jim to! Protože jsem měla čisté svědomí, byla jsem šťastná i za vězeňskými zdmi.“

 Gertrud Pötzingerová (86): „Byla jsem odsouzena na tři a půl roku do samovazby. Když mě po mém odsouzení důstojník odváděl zpátky do cely, řekl mi: ‚Děkuji vám. Povzbudila jste mě, abych znovu uvěřil v Boha. Zůstaňte pořád tak odvážná, jak jste, a nebude pro vás problém vydržet ty tři a půl roku.‘ To je skutečně pravda. Právě v té době, kdy jsem byla v samovazbě, jsem zvlášť pociťovala Jehovovu lásku a sílu, kterou dává.“

Ano, ti, kdo přežili koncentrační tábory, nadále zůstávají pevní. Ještě nyní, více než půl století po jejich propuštění, ryzost těchto svědků jasně promlouvá na svědectví světu a k chvále Jehovy. To je opravdu velké povzbuzení pro všechny Boží služebníky.

Oznamování dobré zprávy v Německu dosud neskončilo. Od konce druhé světové války tam svědkové strávili přes 800 000 000 hodin tím, že mluvili s lidmi o Božím Království. Služba svědků Jehovových v Německu zároveň ovlivnila život lidí v mnoha jiných zemí. Svědkové Jehovovi v Německu se považují ne za oddělenou národní skupinu, ale za součást celosvětové rodiny, kterou tvoří ctitelé Jehovy.

Přesvědčivý doklad této mezinárodní jednoty byl patrný v roce 1998, kdy se mezinárodních sjezdů „Bohulibý způsob života“, které se konaly v Německu, zúčastnilo 217 472 lidí. Přijeli delegáti z mnoha zemí; celý program byl předkládán ve 13 jazycích. Na sjezdech bylo zdůrazněno, že je nutné nadále zůstávat věrní a vytrvale kázat dobrou zprávu. Svědkové Jehovovi v Německu jsou rozhodnuti, že s Jehovovou pomocí budou nadále věrně pokračovat v bohulibém způsobu života.

 [Mapa na straně 79]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

ZÁPADNÍ NĚMECKO

Hamburk

Meckenheim

Selters

Frankfurt

Wiesbaden

Reutlingen

Mnichov

VÝCHODNÍ NĚMECKO

Berlín

Magdeburk

Glauchau

 [Celostránkový obrázek na straně 66]

[Obrázek na straně 69]

Mezinárodní sjezd „Triumfující Království“ v Norimberku, 1955

 [Obrázky na straně 73]

Němečtí svědkové pomáhají mnoha emigrantům získat užitek z biblické pravdy

[Obrázek na straně 88]

Komplex budov betelu ve Wiesbadenu v roce 1980

[Obrázek na straně 90]

Výbor odbočky (zleva doprava). Přední řada: Günter Künz, Edmund Anstadt, Ramon Templeton, Willi Pohl. Vzadu: Eberhard Fabian, Richard Kelsey, Werner Rudtke, Peter Mitrega

 [Obrázky na straně 95]

Některé z deseti sjezdových sálů v Německu

1. Glauchau

2. Reutlingen

3. Mnichov

4. Meckenheim

5. Berlín

[Obrázek na straně 99]

Martin a Gertrud Pötzingerovi

[Obrázky na straně 100 a 101]

Areál odbočky v Selters

 [Obrázky na straně 102]

Někteří z těch, kdo pocházejí z Německa a slouží jako misionáři v zahraničí: (1) Manfred Tonak, (2) Margarita Königerová, (3) Paul Engler, (4) Karl Sömisch, (5) Günter Buschbeck

[Obrázky na straně 110]

Jakmile byl ve východní Evropě zrušen zákaz činnosti, byly tam dopravovány velké zásilky literatury

 [Obrázky na straně 118]

Sjezd v Berlíně, 1990

[Obrázky na straně 124]

První sál Království, který byl postaven v bývalém východním Německu

[Obrázky na straně 132 a 133]

Program k zasvěcení v Selters (snímek nahoře), později probíhal na šesti stadionech na různých místech v Německu

[Obrázek na straně 139]

Prostředky používané proti záplavě dezinformací

[Obrázky na straně 140 a 141]

 Tito věrně oddaní křesťané (snímek byl pořízen v Brandenburgu v roce 1995) zůstali pevní ve víře, i když byli uvězněni v koncentračních táborech (tam se svědkové Jehovovi poznali podle fialového trojúhelníku)

 [Obrázky na straně 147]

Na protější straně, ve směru hodinových ručiček: Heinrich Dickmann, Änne Dickmannová, Gertrud Pötzingerová, Maria Hombachová, Josef Rehwald a Elfriede Löhrová