Uruguay

KDYŽ v roce 1516 do Uruguaye poprvé přišli Španělé, nenašli tam zlato ani stříbro a neobjevili ani cestu do Orientu, kterou hledali. Časem však pochopili, že zdejší zvlněný terén a mírné podnebí jsou ideální podmínky pro chov dobytka. To byla příležitost pro obohacení. Španělsko zahájilo výbojné válečné tažení, při kterém použilo veškeré metody, jimiž se žel často vyznačují koloniální mocnosti, protože chtělo vyhladit domorodé Indiány Čarúy a toto území obsadit. V průběhu 17. a 18. století již Španělé téměř nahradili místní indiánskou populaci. Později tam také přišly tisíce přistěhovalců z Itálie a z jiných zemí. Proto dnes v Uruguayi žijí většinou lidé, kteří jsou potomky přistěhovalců z Evropy, a úředním jazykem je španělština.

Ačkoli převážná část více než tří milionů obyvatel Uruguaye má evropský původ, přesto asi 10 procent obyvatelstva je domorodého indiánského původu a necelá tři procenta jsou potomci otroků přivezených z Afriky. Většina Uruguayců se o náboženství příliš nezajímá. Katolická církev nemá nad zdejším obyvatelstvem tak silnou moc, jako má v jiných jihoamerických zemích. Církev je od začátku dvacátého století výrazně oddělena od státu. I když je zde mnoho volnomyšlenkářů, agnostiků a ateistů, přesto značný počet lidí stále věří v Boha. Běžně je  slyšet výrok, z něhož vyplývá jejich postoj: „Věřím v Boha. Jenom nevěřím v náboženství.“

Jak by asi takoví lidé zareagovali, jestliže by se místo náboženských nauk křesťanstva dozvídali o pravém Bohu a o jeho láskyplném záměru a laskavém jednání s lidmi, jak je to zapsáno v Bibli? Přidali by se k ‚žádoucím věcem‘, které Bůh vítá do svého duchovního domu uctívání? (Ag. 2:7)

Skromné začátky

V roce 1924 přijel Španěl Juan Muñiz, aby hledal upřímné lidi, kteří by se stali Jehovovými ctiteli. Joseph F. Rutherford, tehdejší prezident Watch Tower Bible and Tract Society, ho požádal, aby se odstěhoval do Jižní Ameriky a dohlížel na oznamování dobré zprávy v Argentině, Chile, Paraguayi a Uruguayi. Juan Muñiz se brzy po příjezdu do Argentiny vydal přes řeku Río de la Plata, aby kázal lidem v Uruguayi.

Během následujících 43 let až do roku 1967, kdy zemřel, Juan Muñiz nebojácně vyučoval z Božího slova a sehrál důležitou úlohu při šíření dobré zprávy v několika jihoamerických zemích, kromě jiných také v Uruguayi. Mnozí svědkové Jehovovi, kteří zažili toto období, vzpomínají, že bratr Muñiz dokázal poutavě mluvit k posluchačům dvě až tři hodiny a po celou dobu nepoužíval žádné poznámky, jenom svou Bibli.

Prosba o další dělníky vyslyšena

Juan Muñiz krátce po příjezdu do Jižní Ameriky poznal, že tam jsou velké předpoklady pro činění učedníků, a uvědomil si, že je tam také značná potřeba dělníků. Určitě měl stejný pocit, jaký vyjádřil Ježíš: „Žeň je veliká, ale dělníků je málo. Proste proto Pána žně, aby vyslal dělníky na svou žeň.“ (Mat. 9:37, 38) Bratr Muñiz tedy v modlitbách prosil Jehovu, „Pána žně“, a v souladu se svými modlitbami předložil  své starosti bratru Rutherfordovi.

V odpovědi na jeho žádost se bratr Rutherford během sjezdu v Magdeburku v roce 1925 zeptal jednoho německého průkopníka, zda by byl ochoten jít pomáhat do Jižní Ameriky. Tento průkopník se jmenoval Karl Ott. Úkol přijal a mezi španělsky mluvícími bratry byl známý jako Carlos Ott. Nějakou dobu sloužil v Argentině a pak v roce 1928 byl přidělen do Montevidea, hlavního města Uruguaye. V Uruguayi pak sloužil deset let.

Carlos se ihned pustil do práce. Ukázalo se, že je pilný a zároveň i vynalézavý. Hbitě si našel ubytování v ulici Río Negro, kde mohl také pravidelně vést s několika zájemci biblické studium. Rovněž zařídil rozhlasové vysílání biblických přednášek. Jedna rozhlasová stanice dokonce souhlasila, že tyto přednášky bude vysílat zdarma.

Občas Carlos chodíval do restaurace a oslovoval lidi, kteří tam seděli u stolů a jedli. Jednoho dne se při této svědecké službě stůl od stolu setkal s José Gajekem, německým obchodníkem, který rychle přijal biblickou pravdu. José brzy začal kázat s Carlosem, a byl tak jedním z prvních hlasatelů dobré zprávy v Uruguayi.

Bratr Gajek se rozhodl, že dobrou zprávu o Božím Království bude šířit celodobě, a proto prodal svůj obchod s potravinami a začal vykonávat průkopnickou službu. Společně s bratrem Ottem propracovali velkou část Uruguaye,  kázali dům od domu a v mnoha větších i menších městech přednášeli biblické proslovy. Bratr Gajek vydatně zaséval semeno pravdy a do roku 1953, kdy zemřel, ho zasel do srdce mnoha Uruguayců. Mnozí z těch, s nimiž studoval, se stali členy křesťanského sboru a zůstávají věrní až dodnes.

Rusové přijímají pravdu

V průběhu první světové války se do Uruguaye přistěhovalo několik ruských rodin a usadily se na severu. Tito lidé tam založili prosperující zemědělské kolonie. Také si zachovali tradiční úctu k Bibli, a proto ji pravidelně četli. Tito těžce pracující a zdrženliví lidé si vytvořili prosté, uzavřené společenství, které se málo stýkalo s uruguayskou společností. A právě v tomto společenství se objevil další z prvních zvěstovatelů dobré zprávy v Uruguayi. Jmenoval se Nikifor Tkačenko.

Nikifor byl ve své rodné Besarábii horlivým komunistou. Potom, co se přistěhoval do Brazílie, však dostal brožuru Kde jsou mrtví?, kterou vydala Watch Tower Society. Okamžitě rozeznal hlas pravdy a stal se z něho nadšený badatel Bible. Brzy začal kázat mezi rusky mluvícími lidmi v okolí São Paula v Brazílii. Poháněla ho touha kázat ve vlastním jazyce svým krajanům v Uruguayi, a tak se vydal na cestu dlouhou asi 2 000 kilometrů. V roce 1938 tedy bratr Tkačenko dorazil do ruské obce Colonia Palma na severu Uruguaye a tam sloužil tak horlivě, že brzy vyčerpal svou zásobu ruské biblické literatury.

Zemědělci reagovali na jeho kázání nadšeně. Celé rodiny začaly studovat a přijímat pravdu. Ukázalo se, že patří mezi „žádoucí věci“ pozvané do Jehovova domu. Tkačenkovi, Stankovi, Kotlerjenkovi, Gordenkovi, Sekljenovovi a Sikalovi jsou jen některé z těch rodin, jejichž vnuci a pravnuci se stali základem sborů na severu Uruguaye, například  sborů Bella Unión, Salto a Paysandú. Někteří členové těchto rodin se stali zvláštními průkopníky, sborovými staršími, krajskými dozorci a misionáři. Bratr Tkačenko zůstal věrný až do roku 1974, kdy zemřel.

Šest Němců

V nacistickém Německu byli svědkové Jehovovi velmi pronásledováni, a kvůli tomu mnozí němečtí průkopníci opustili svou vlast a vydali se sloužit do Jižní Ameriky. Šest takových průkopníků přijelo začátkem roku 1939 do Montevidea. Neměli žádné peníze a nesli s sebou jen málo věcí. Potěšilo je, že se setkali s Carlosem Ottem, který je přišel přivítat. K těm šesti průkopníkům patřili: Gustavo a Betty Benderovi, Adolfo a Carlota Vossovi, Kurt Nickel a Otto Helle. Hned za tři dny po svém příjezdu již kázali dům od domu. Neuměli španělsky, a proto používali kartu s natištěným svědectvím ve španělštině. Španělsky uměli říkat pouze větu „Por favor, lea esto“ („Prosím, přečtěte si to“). Navzdory svému  jazykovému omezení byla tato německá skupina ponechána v Uruguayi, aby se zde starala o dílo Království, a bratr Ott byl přidělen do Argentiny.

Několik prvních měsíců to neměli snadné. Učit se španělsky bylo náročné. Nebylo nijak neobvyklé, že zvali lidi do riñones (ledvin) místo na reuniones (shromáždění), že říkali abejas (včely) místo ovejas (ovce) a že žádali o arena (písek) místo o harina (mouku). Jeden člen této skupiny vzpomíná: „Kázat dům od domu a vést biblická studia a shromáždění bez znalosti jazyka byl obtížný úkol. Kromě toho jsme neměli žádnou finanční podporu. Z darů, které jsme dostali za literaturu, jsme mohli krýt výdaje za živobytí a za dopravu. Do konce roku 1939 se nám však podařilo získat 55 předplatných na časopisy a rozšířit více než 1 000 knih a 19 000 brožur.“

Jízdní kola a stany

Těchto šest Němců se nenechalo jen tak odradit. Brzy začali Uruguay zaplavovat dobrou zprávou způsobem, který byl pro ně nejekonomičtější — koupili si šest jízdních kol. Ottu Helleovi a Kurtu Nickelovi to trvalo několik dní, než ujeli 615 kilometrů do Colonia Palma, aby tam podpořili bratra Tkačenka. Představte si, jak ale byli překvapeni, když zjistili, že bratr Tkačenko nemluví španělsky ani německy, a oni zase nerozuměli ani slovo rusky. To byly následky toho, co se stalo u babylónské věže, a tak se rozhodli, že i se svou chabou španělštinou budou kázat v sousedním městečku Salto, a bratr Tkačenko dál sloužil mezi Rusy. (1. Mojž. 11:1–9)

Benderovi se mezitím vydali na cestu dlouhou stovky kilometrů po cestách pokrytých štěrkem a prachem, aby šířili biblické poselství ve městech a městečkách na jihu. Na kolech si vezli stan, malý vařič, nádobí, literaturu, gramofon  a desky s nahrávkami biblických přednášek a také oblečení na několik měsíců. To, co si každý vezl na kole, vážilo stejně, jako kdyby tam vezl další osobu. S tímto nedostatečným vybavením museli snášet chlad, horko i déšť. V některých situacích, kdy se brodili vodou, museli všechno nést na ramenou, aby knihy a gramofon zůstaly suché.

Důležitou součástí jejich vybavení byl stan. Benderovi si stan sami impregnovali, a protože ho chtěli uchránit před moly, natřeli ho olejem a česnekem. Jednou ráno se probudili a nemohli uvěřit svým očím — ve stanové plachtě byly desítky dírek, jimiž se mohli dívat na oblohu. V noci si na stanoveném plátnu lákavě natřeném olejem a česnekem pochutnávali mravenci. Na mravence a jejich neukojitelnou chuť k jídlu manželé z Německa zapomněli.

„Nacističtí špioni?“

Když Gustavo a Betty Benderovi kázali ve vnitrozemí Uruguaye, jedním z největších problémů tam pro ně byla jejich německá národnost. Proč? Druhá světová válka byla v plném proudu a uruguayský rozhlas a tisk přinášely senzační zprávy o postupu Němců v Evropě. Jednou, když Benderovi tábořili na okraji jednoho menšího města, se z rozhlasu ozvalo oznámení, že Němci shodili za nepřátelskou frontou ozbrojené parašutisty vybavené jízdními koly. Vyděšení lidé z městečka okamžitě usoudili, že němečtí manželé, kteří táboří za městečkem, jsou nacističtí špioni. Místní policisté se v doprovodu velké skupiny ozbrojených mužů ihned vydali do tábora Benderových prozkoumat situaci.

Gustavo a Betty byli vyslýcháni. Policisté tam zahlédli nějaké předměty přikryté celtou. Nervózně se zeptali: „Co máte pod tou celtou?“ Gustavo odpověděl: „Naše dvě kola a biblickou literaturu.“ Jeden policista mu s pohledem  plným nedůvěry nařídil, aby celtu odhrnul. Policistům se velmi ulevilo, když se objevily nikoli samopaly, ale jen dvě jízdní kola a několik knih. Potom Benderovým přátelsky nabídli, aby dokud kážou v městečku, přespávali na příjemnějším místě, na policejní stanici.

Šest Němců věrně kázalo v Uruguayi desítky let. Gustavo Bender zemřel v roce 1961 a jeho manželka se potom vrátila do Německa, kde pokračovala v průkopnické službě. Zemřela v roce 1995. Adolfo a Carlota Vossovi vykonávali misionářskou službu v Uruguayi až do své smrti: Adolfo zemřel v roce 1993 a Carlota v roce 1960. A Kurt Nickel také zůstal v Uruguayi do konce svého života — zemřel v roce 1984. Otto Helle stále slouží v Uruguayi a v době, kdy byla sestavována tato zpráva, mu bylo 92 let.

Semena nesou ovoce

Tito první hlasatelé dobré zprávy v Uruguayi horlivě pátrali po budoucích poddaných Božího Království. V roce 1944 podalo v Uruguayi zprávu o své činnosti 20 zvěstovatelů a osm průkopníků. To byly skromné začátky. Další „žádoucí věci“ bylo ještě třeba objevit.

V roce 1944 se začala křesťanských shromáždění účastnit María de Berruetová se svými čtyřmi dětmi — Lirou, Selvou, Germinalem a Líberem. Lira a Selva začaly krátce nato kázat a za několik měsíců se přihlásily do průkopnické služby. Chodily s Aidou Larrierovou, která patřila k prvním a velmi horlivým zvěstovatelům v Uruguayi. Členové rodiny Berruetových však v té době ještě nesymbolizovali křtem ve vodě, že se zasvětili Bohu. Této neobvyklé situace si povšiml Juan Muñiz, když jednou přijel na návštěvu z Argentiny. A tak Lira a Selva, které už šest měsíců celodobě sloužily, byly pokřtěny společně se svým bratrem Líberem a matkou Maríou.

 Lira říká: „Díky stálé Jehovově nezasloužené laskavosti jsme se tomuto zasvěcení nikdy nezpronevěřili.“ V roce 1950 byla pozvána do školy Gilead. Jako misionářka byla přidělena do Argentiny, kde sloužila 26 let. V roce 1976 se vrátila do Uruguaye. Selva také absolvovala školu Gilead a to v roce 1953 společně se svým manželem. Byli přiděleni do Uruguaye, kde její manžel sloužil jako krajský dozorce. Selva zůstala věrná a sloužila až do roku 1973, kdy zemřela. Líber se oženil a založil rodinu. I on měl mnoho služebních výsad. Do roku 1975, kdy zemřel, byl prezidentem zákonné korporace Sociedad La Torre del Vigía, kterou používají svědkové Jehovovi v Uruguayi. Co se stalo s Germinalem? Přestal se stýkat s Jehovovými ctiteli. Potom, asi za 25 let, však v jeho srdci znovu vyrašilo semeno pravdy. Dnes je starším v jednom ze sborů v Montevideu.

Přijíždějí misionáři z Gileadu

V březnu 1945 Uruguay poprvé navštívili Nathan H. Knorr a Frederick W. Franz ze světového ústředí Společnosti. Jejich návštěva byla zdrojem povzbuzení pro všechny. Téměř současně s nimi přijel do Uruguaye také další bratr, Russell Cornelius. Bratr Cornelius nepřijel pouze na návštěvu. Byl to první absolvent Gileadu, který byl k radosti zdejších bratrů přidělen do Uruguaye. V té době uměl španělsky pouze několik slov, ale rozhodl se, že se španělštinu naučí. Za šest týdnů byl schopen přednést svou první veřejnou přednášku ve španělštině. Bratr Cornelius opravdu nesmírně pomohl rozvoji díla Království v Uruguayi.

V tomtéž roce Společnost poslala do Uruguaye dalších 16 misionářek. Všechny byly velmi mladé. Lidé v Montevideu si jich brzy všimli, a jedny noviny napsaly, že do Montevidea přilétli z nebe „nalíčení světlovlasí andělé“. Sestry ihned začaly horlivě a nadšeně kázat. Jejich služba brzy  přinesla zjevné výsledky. V roce 1945 se Památné slavnosti zúčastnilo 31 lidí a v následujícím roce se tento počet prudce zvýšil na 204 lidí. Několik těchto misionářek bylo později posláno do měst ve vnitrozemí Uruguaye. Jehova žehnal jejich úsilí kázat v obvodech, kam se dobrá zpráva nikdy předtím nedostala.

Během let sloužilo v Uruguayi více než 80 misionářů. Dosud zde slouží Ethel Vossová, Birdene Hofstetterová, Tove Haagensenová, Günter Schönhardt, Lira Berruetová a Florence Latimerová. Každý z nich strávil v místě, kam byl přidělen, přes dvacet let. Manžel sestry Latimerové, William, zemřel ve svém působišti po 32 letech misionářské služby, a mnoho z těchto let působil jako cestující dozorce.

Dobře chráněné shromáždění

Od 1. května 1945 začal v Uruguayi sloužit Jack Powers, absolvent první třídy Gileadu. Bratr Powers a jeho manželka Jane zde společně neúnavně prosazovali zájmy Království do roku 1978, kdy museli odjet do Spojených států, aby tam pečovali o své nemocné rodiče. Jack vzpomíná na nezapomenutelnou příhodu, která se udála v době, kdy byl v Uruguayi. V roce 1947 přijel do Rivery, do města na severu Uruguaye blízko brazilských hranic. Nebyli tam sice žádní místní zvěstovatelé, ale s pomocí jednoho bratra z Brazílie tam Jack měsíc kázal po celém městě a rozšířil přitom více než tisíc kusů brožury Jeden svět, jedna vláda ve španělštině.

Jako vrcholný závěr činnosti v tom měsíci se Jack Powers rozhodl uspořádat veřejné shromáždění na náměstí Plaza Internacional. Toto náměstí, jak je vidět z jeho názvu, leželo přímo na hranicích mezi Brazílií a Uruguayí. Oba bratři několik dní veřejně oznamovali toto shromáždění a potom zaujali  svá místa na Plaza a čekali, že se tam, jak doufali, pohrnou zástupy lidí vyslechnout si přednášku. Brzy přijelo 50 ozbrojených policistů, aby během shromáždění udržovali pořádek. Kolik návštěvníků přišlo? Celkem 53 — dva bratři, jeden člověk, kterého zaujal námět přednášky, a 50 policistů. Toto shromáždění bylo opravdu řádně a dobře chráněné.

Příští rok Společnost poslala do Rivery pět misionářů. Brzy po jejich příjezdu Nathan H. Knorr a Milton G. Henschel z ústředí Společnosti uspořádali v Riveře shromáždění, kterého se zúčastnilo 380 lidí. Během let se zde našlo mnoho lidí, kteří ochotně přijímali poselství o Království. Nyní v tomto obvodu pilně slouží dva sbory.

Dvě zvědavé sousedky

Jedním z největších měst ve vnitrozemí Uruguaye je Salto, které leží na východním břehu řeky Uruguay. Zde je úrodná zemědělská oblast známá svými pomeranči a jinými citrusovými plody. V Saltu a jeho okolí je pět sborů, je to tedy úrodná oblast i v duchovním smyslu. Misionáři však začali v Saltu pátrat po Jehovových ‚žádoucích věcech‘ teprve v roce 1947.

 V tom roce se do Salta vydala Mabel Jonesová, jedna ze 16 misionářek, které do Uruguaye přijely v roce 1945, aby tam společně s jinými misionářkami několik týdnů upozorňovaly lidi na sjezd, který tam měl být uspořádán. Mabel zvědavě pozorovaly dvě sousedky, Carola Beltramelliová a její přítelkyně Catalina Pomponiová. Když se Mabel v sobotu odpoledne vrátila domů z kazatelské služby, tyto dvě zvědavé sousedky za ní přišly a kladly jí biblické otázky. Catalina Pomponiová vzpomíná: „Vždycky jsem měla hodně otázek, které se týkaly náboženství. Proto jsem si sama začala číst Bibli. Dozvěděla jsem se mnoho věcí. Například to, že člověk by se měl modlit k Bohu v soukromí, a ne tak, aby se na něj ostatní lidé dívali. Potom jsem si často klekla a modlila se k Bohu o porozumění. Když s námi Mabel Jonesová mluvila poprvé, měly jsme pocit, jako kdyby nám z očí spadl závoj. Přišla jsem domů, padla na kolena a děkovala Bohu. Příští den jsme se s Carolou zúčastnily veřejného shromáždění na sjezdu.“

Obě Mabeliny sousedky dělaly rychlé pokroky a byly pokřtěny, přestože jim v tom jejich manželé bránili. Catalina Pomponiová se časem stala zvláštní průkopnicí. Více než 40 let své plodné životní dráhy věnovala celodobé službě a za tu dobu pomohla 110 lidem, aby se stali pokřtěnými Jehovovými svědky. Horlivou zvěstovatelkou Království, která pomohla 30 lidem ke křtu, byla také Carola Beltramelliová. Její dva synové se stali průkopníky. Starší syn Delfos měl výsadu absolvovat školu Gilead a od roku 1970 slouží jako dozorce v odbočce.

Země čaje maté

Když misionáři propracovávali venkovské obvody, navštívili několik estancií, velkých farem určených k chovu  dobytka a ovcí. V estanciích žijí prostí a pohostinní lidé. Je docela běžné, že svědkům na uvítanou nabízejí tradiční nápoj maté. Maté je horký čaj, který se podává v nádobě z vydlabané tykve a usrkává se pomocí bombilly, kovové trubičky zakončené filtrem. Uruguayci považují přípravu a podávání maté téměř za obřad. Jakmile je čaj připraven, nádoba se podává jednomu člověku za druhým a každý usrkne z téže bombilly.

Představte si, jak asi misionáři reagovali, když byli poprvé pozváni ke společnému pití maté. Při pití tohoto zeleného a hořkého odvaru se jim tváře křivily v různých grimasách a jejich hostitelé se dobře bavili. Někteří misionáři se pak rozhodli, že tento jejich první pokus bude zároveň i poslední. Veškerá příští pozvání, aby si šli vypít maté, zdvořile odmítali.

‚Jestliže tam máte sochy, už nikdy tam nepřijdu‘

Několik misionářů bylo přiděleno do města Tacuarembó na severu Uruguaye. V okolí tohoto města je mnoho velkých estancií a jiných zemědělských usedlostí. Gerardo Escribano, mladý farmář, který měl mnoho otázek týkajících se smyslu života, byl v roce 1949 pozván na veřejnou přednášku do sálu Království. Pozvání přijal pod jednou podmínkou: „Jestliže tam máte sochy nebo jestliže se ode mě bude chtít, abych opakoval modlitby, už nikdy tam nepřijdu.“

Gerardo byl spokojen, že v sále Království neviděl žádné sochy ani rituály. Naopak se mu velmi líbila biblická přednáška, která oživila jeho zájem o Bibli. Dále chodil na shromáždění a časem se stal zasvěceným a pokřtěným Jehovovým služebníkem. Bratr Escribano měl během let mnoho služebních výsad, například sloužil jako průkopník a jako  krajský i oblastní dozorce. Dohromady s manželkou Ramonou celodobě slouží celkem více než 83 let. Od roku 1976 je bratr Escribano členem výboru odbočky společně s Delfosem Beltramellim a Günterem Schönhardtem, misionářem z Německa, který mnoho let značně přispívá k duchovnímu povzbuzování sborů v okolí odbočky.

Žeň je stále větší

Ježíš řekl: „Žeň je veliká, ale dělníků je málo.“ (Mat. 9:37, 38) Tato slova získala zvláštní význam v životě misionářů, kteří v Uruguayi museli propracovávat nesmírně rozlehlý obvod. Během let se jasně projevilo, že Jehova své dělníky podporuje a že jim žehná.

V roce 1949, když bratři Knorr a Henschel navštívili Uruguay podruhé, se v Montevideu sešlo 592 lidí, aby si vyslechli přednášku bratra Knorra na námět „Je později, než si myslíš!“. Při této příležitosti bylo pokřtěno 73 lidí. V té době v Uruguayi bylo 11 sborů. O deset let později při své čtvrté návštěvě promluvil bratr Knorr v Montevideu k více než 2 000 posluchačům. Tehdy v Uruguayi bylo 1 415 zvěstovatelů a 41 sborů.

Padesátá léta se vyznačovala tím, že v celé Uruguayi vzrostl počet sborů. Mnohé z nich se ještě scházely v soukromých bytech. V jednom případě majitel bytu šikovně přimontoval rám s kolečky na všechen nábytek ve svém obývacím pokoji. Takže když nastal čas připravit pokoj na sborové shromáždění, stačilo pouze odtlačit nábytek z pokoje. V jiném případě se sbor scházel v malé místnosti v přední části soukromého domu. Jak sbor rostl, bylo nutné odstranit příčky, aby se tam vešlo více lidí. Nakonec byla odstraněna většina stěn a členové rodiny souhlasili s tím, že budou bydlet ve zmenšeném prostoru v zadní části domu.

 Vynikající pomůckou, která znamenitě přispěla k tomu, že se lidé v Uruguayi seznámili s dílem svědků Jehovových, byl film Společnost nového světa v činnosti. Tento film se do Uruguaye dostal v roce 1955. V tom roce Líber Berrueta jezdil do vnitrozemí a promítal tento film více než 4 500 divákům. To bylo pro mnohé lidi, kteří předtím projevovali o naši činnost jen nepatrný zájem, podnětem k tomu, aby s námi začali studovat Bibli.

Nová kancelář odbočky

Počet zvěstovatelů stále rychle vzrůstal, a tak se začalo jasně ukazovat, že jsou potřeba vhodné prostory pro kancelář odbočky a misionářský domov. Během let byly k tomuto účelu pronajaty různé budovy. Přišel však čas, aby Společnost koupila pozemek a postavila si vlastní budovy. Pozemek uprostřed hlavního města, Montevidea, byl ovšem příliš drahý. Zdálo se, že není jiná možnost než koupit nějaký pozemek dál od středu, blíž k okraji města. A tak byla v roce 1955 zakoupena poměrně velká stavební parcela. Konstrukční nákresy byly schváleny a stavební čety byly připraveny začít pracovat na staveništi. Pak byli bratři zděšeni, když se dozvěděli, že se místní vláda rozhodla postavit přes nedávno získaný pozemek přípojku k jedné z hlavních tříd.

Co měli dělat? Následovala jednání s úřady. Úředníci předložili řešení, že stavební parcelu od Společnosti odkoupí. Ovšem částka, kterou byli ochotni zaplatit, byla menší než suma, kterou bratři původně zaplatili. Ty peníze by na zakoupení podobné parcely nestačily.

„V jedné chvíli jsme dospěli k závěru, že na tu stavbu ještě není Jehovův čas,“ vypráví Jack Powers. „Brzy však jsme lépe porozuměli Pavlovým slovům v dopise Římanům 11:34: ‚Kdo poznal Jehovovu mysl nebo kdo se stal jeho  rádcem?‘ Jeden z úředníků navrhl, že bychom snad mohli náš pozemek vyměnit za některou vládní parcelu, která není využita. Nabídl nám parcelu podobné velikosti a ideálně umístěnou přímo v centru Montevidea, v ulici Francisco Bauzá. Bez váhání jsme nabídku přijali. Tento pozemek měl nakonec mnohokrát vyšší hodnotu než ten, který jsme koupili předtím, a nemuseli jsme zaplatit vůbec nic navíc. Jehovova ruka opravdu řídila události ve prospěch Božího lidu!“

Architektovo rozhodnutí

Stavba kanceláře odbočky byla provedena pod vedením známého architekta Justina Apola. Justino začal právě studovat Bibli s jedním misionářem. Vypráví: „Vždycky jsem chtěl poznat pravdu o Bohu. Byl jsem vychován jako katolík, ale během let mi toto náboženství přinášelo čím dál větší zklamání. Dosud si velmi dobře pamatuji ten den, kdy jsem přišel do kostela domluvit si vlastní svatbu. Kněz se mě zeptal: ‚Kolik světel chcete mít v kostele během svatebního obřadu? Čím více světel bude svítit, tím to bude dražší, ale určitě uděláte dojem na své přátele.‘ Samozřejmě jsem chtěl pěknou svatbu a tak jsem požádal o hodně světel. Potom se kněz zeptal: ‚Chcete červený, nebo bílý koberec?‘ Jaký v tom byl rozdíl? Kněz to vysvětlil: ‚S červeným kobercem pochopitelně víc vyniknou nevěstiny šaty, ale stojí dvakrát tolik.‘ Pak přišla na řadu píseň ‚Ave Maria‘. ‚Chcete, aby ji zpíval jeden zpěvák, nebo sbor?‘ Kněz mi postupně prodával jednu součást obřadu za druhou.

Oženil jsem se v kostele. Ale všechny ty obchodní praktiky v církvi mě velmi popudily. Když jsem začal studovat se svědky Jehovovými, byl to nápadný rozdíl. Rychle jsem pochopil, že jsem našel pravdu.“

 Po mnoha měsících studia Bible, když pracoval na stavbě betelu a přicházel do styku se svědky, si Justino uvědomil, že se musí rozhodnout. Koncem roku 1961 byla stavba dokončena, a architekt se pak správně rozhodl a byl pokřtěn. Nyní Justino slouží jako sborový starší a pomohl v Uruguayi postavit více než 60 sálů Království.

Rozšiřování odbočky pokračuje

Dne 28. října 1961 se v radostné atmosféře konalo zasvěcení krásné nové budovy. Přízemí poskytovalo dostatečně velké prostory pro kanceláře, sklad literatury a útulný sál Království. V horním podlaží bylo devět ložnic pro misionáře a pracovníky odbočky.

V té době bylo v Uruguayi 1 570 činných zvěstovatelů a tak se zdálo, že nový betel je schopen postarat se i o očekávaný vzrůst v příštích letech. Vzrůst však byl mnohem rychlejší, než se předpokládalo. Dvoupatrovou přístavbou v roce 1985 se prostory odbočky zdvojnásobily.

Později Společnost získala další velmi pěkný pozemek na okraji Montevidea. Stavba nového areálu odbočky a sjezdového sálu je již v plném proudu. Očekává se, že s pomocí skupiny mezinárodních pracovníků bude tento stavební projekt dokončen v roce 1999.

Školení pro dozorce

K tomu, aby bylo v Uruguayi možné pečovat o vzrůstající počet ‚žádoucích věcí‘, bylo nezbytné získat nejen prostory pro odbočku, ale také starostlivé pastýře. V letech 1956 až 1961 vzrostl počet zvěstovatelů dvojnásobně a vzniklo 13 nových sborů. Škola služby Království byla tedy opravdu láskyplným a velmi aktuálním opatřením. Když v roce 1961 tato škola začala, mnozí bratři, kteří měli ve sborech odpovědné postavení, si upravovali své záležitosti  tak, aby se tohoto měsíčního školení mohli zúčastnit. Řada těchto bratrů musela cestovat hodně daleko a někteří tím, že se účastnili celého školení, riskovali ztrátu svého zaměstnání.

Například Horacio Leguizamón bydlel ve městě Dolores vzdáleném 300 kilometrů od Montevidea, kde škola služby Království probíhala. Když svého zaměstnavatele požádal o měsíční volno, zaměstnavatel mu řekl, že to není možné. Bratr Leguizamón mu vysvětlil, jak je toto školení pro něj důležité a že se ho chce zúčastnit, i kdyby kvůli tomu ztratil zaměstnání. Ke svému překvapení se za několik dní dozvěděl, že se jeho zaměstnavatel rozhodl udělat výjimku a umožnit mu, aby se tohoto školení zúčastnil a přitom neztratil zaměstnání.

Stálo toto školení za všechny ty potíže? Jeden z prvních studentů vypráví: „Nikdy jsme nic takového nezažili. Ten měsíc, co jsme byli ve společnosti duchovně vyspělých bratrů z celé Uruguaye, jsme si připadali, že žijeme v novém světě. Škola nás dobře vybavila k tomu, abychom s láskyplnou podporou Jehovovy viditelné organizace dobře zvládli náročnou pastýřskou práci.“

Škola služby Království pomohla duchovně lépe vyzbrojit stovky vyspělých křesťanů, a to vedlo k posílení sborů zejména v době, kdy se problémy tohoto starého systému projevovaly intenzívněji.

 Chudí, a přesto duchovně bohatí

Šedesátá léta se podle uruguayských historiků vyznačovala začínajícím hospodářským úpadkem Uruguaye. Tradiční exportní produkty, například hovězí maso, kůže a vlna, postupně ztrácely hodnotu na mezinárodním trhu. Několik bank a velkých průmyslových společností zkrachovalo, a tak tisíce lidí zůstaly bez zaměstnání. Lidé se obávali nekontrolovatelné inflace, prudké devalvace měny, růstu daní a potíží s tím, jak si obstarat jídlo a jiné věci nezbytné pro život.

Hospodářská krize měla vážné sociální následky. Početná střední vrstva upadla do bídy a to vedlo ke značnému vzrůstu zločinnosti. Z nespokojenosti vznikaly časté a někdy i násilné demonstrace proti úřadům. Tisíce Uruguayců, zejména mladých lidí, odešlo do jiných zemí ve snaze uniknout krizi, která se rychle zhoršovala.

Naproti tomu Jehovově organizaci přinesla šedesátá léta duchovní vzrůst, což připomíná slova z Izajáše 35:1, 2: „Pustina a bezvodý kraj budou jásat a pouštní pláň bude mít radost a rozkvete jako šafrán. Zcela jistě rozkvete a skutečně se bude radovat s radostnou náladou a s radostným voláním.“ V letech 1961 až 1969 vzniklo patnáct nových sborů a celkově bylo v Uruguayi dosaženo vrcholného počtu 2 940 zvěstovatelů.

Dne 9. prosince 1965 vláda schválila předpisy pro zákonnou korporaci nazvanou jako Sociedad La Torre del Vigía. Tento zákonný prostředek umožňoval jednak získat zvláštní povolení k tomu, aby bylo možné tisknout, dovážet a rozšiřovat Bible a biblickou literaturu, a jednak osvobození od daní spojených s těmito činnostmi. Zákonné uznání také poskytovalo možnost získávat nemovitosti a stavět sály Království.

 „Velký sjezd“

Na rok 1967 se bude vždycky vzpomínat jako na rok „velkého sjezdu“. Na tento sjezd přijela také delegace, ve které bylo asi 400 svědků ze Spojených států a z Evropy a ke které patřili F. W. Franz a M. G. Henschel. Posluchači, jichž se sešlo 3 958, poprvé viděli biblickou dramatizaci předváděnou v kostýmech. Bratrům se také poprvé podařilo uspořádat sjezd na prostorném krytém stadionu Palacio Peñarol v Montevideu. Na tomto stadionu se odehrávaly všechny tamější důležité společenské, umělecké a sportovní události.

Mnozí místní bratři vynaložili mimořádné úsilí a finanční prostředky na cestu a ubytování. Jedna sestra si chtěla ušetřit dostatek peněz na cestu, a proto přijala na šest měsíců zaměstnání, kdy ručně prala lidem oblečení. Jiná sestra, jejíž manžel nesouhlasil s tím, že jeho manželka je svědek Jehovův, si opatřila finanční prostředky tak, že vyráběla mražené občerstvení a prodávala ho svým sousedům.

Jaký dojem udělal sjezd na pracovníky správy stadionu? Jeden z nich řekl, že „Palacio Peñarol ještě nikdy nebyl tak  čistý a bez nepříjemného zápachu“. Pořádek a dobrá organizace svědků tak zapůsobily na pracovníky správy stadionu, že bratrům, kteří měli sjezd na starosti, dali k dispozici vlastní soukromé kanceláře. Na tomto stadionu se potom konalo mnoho oblastních sjezdů až do roku 1977. V tom roce však vláda změnila svůj postoj ke svědkům Jehovovým, a svědkové pak několik let žádné sjezdy pořádat nesměli.

„Obezřetní jako hadi“

Začátkem sedmdesátých let se hospodářská situace v Uruguayi zhoršila. Projevy občanské neposlušnosti byly stále běžnější. Z dělnických a studentských demonstrací se stávalo násilné a ničivé běsnění. Ve velkých městech se začaly objevovat ozbrojené tlupy městských partyzánů. Když tyto tlupy zahájily loupení, pumové útoky, přepadání a únosy, šířil se panický strach. Uprostřed této vřavy vzrostla moc ozbrojených sil a v roce 1973 vojsko převzalo vládu.

Vojáci vládli železnou rukou. Veškerá politická a odborová činnost byla zakázána. Byla zavedena přísná cenzura tisku. Bez předchozího povolení od úřadů nebylo možné pořádat veřejná shromáždění. Svoboda jednotlivců byla silně omezena. Jak bratři dokázali ‚kázat slovo‘ i v tomto obtížném období? (Srovnej 2. Timoteovi 4:2.)

Bratr Escribano vzpomíná: „V té době jsme jako nikdy předtím museli uplatňovat Ježíšova slova z Matouše 10:16: ‚Pohleďte, vysílám vás jako ovce mezi vlky; prokažte se tedy obezřetní jako hadi, a přece nevinní jako holubice.‘ V souladu s tím Společnost rychle dávala všem sborovým starším určité pokyny, takže zvěstovatelé dostávali potřebné školení, aby mohli horlivě pokračovat v kazatelské službě — obezřetně a s dobrým úsudkem.“

 Někteří příslušníci duchovenstva a náboženských skupin podporovali vzbouřence. Nová vojenská vláda začala být proto velmi podezíravá ke všem náboženským hnutím, tedy i ke svědkům Jehovovým. Z toho důvodu bylo mnoho svědků v celé Uruguayi zatčeno, když kázali dům od domu. Ve většině případů však byli okamžitě propuštěni, jakmile ukázali svou biblickou literaturu a vysvětlili podstatu své činnosti. Po počáteční záplavě zatčení bratři usoudili, že je rozumné vystupovat méně nápadně a chodit do služby v menších skupinách.

V některých případech vojáci mlčky dovolovali, aby svědkové sloužili dům od domu. Jednou se dokonce snažili svým způsobem pomáhat. Skupina vojáků hlídkovala na místě, kde jedna naše sestra vydávala svědectví. Potom, co sestra zazvonila na zvonek u jednoho domu, z okna v prvním poschodí se vyklonila obyvatelka domu a velmi nezdvořile sestře řekla, aby odešla. Jeden z vojáků viděl, co se stalo, okamžitě na obyvatelku domu namířil svůj samopal a nařídil jí, aby šla dolů a slušně sestru přivítala. Obyvatelka domu poslechla.

Místo pro sjezdy

V červnu 1974 kancelář odbočky dostala od vlády oznámení, v němž byli odpovědní bratři žádáni, aby se dostavili k tajemníkovi Nejvyššího soudu. Jedním z nich byl bratr Beltramelli. Vzpomíná: „Byli jsme nervózní. Věděli jsme, že pokud si to vojenská vláda bude přát, má moc ihned naši činnost zakázat. Byla to však velká úleva, když nám úředník vysvětlil, že vláda má zájem koupit dům, který jsme používali jako sál Království. Úředníci nám dokonce nabídli, že nám pomohou získat jiné vhodné místo pro sál Království. Proto se nám podařilo koupit kino Lutecia v Montevideu. Bylo ideálně umístěné na jedné z hlavních tříd. A od vlády  jsme dostali víc peněz, než jsme pro přestavbu kina na sál Království potřebovali.“

„Byli jsme přesvědčeni, že do toho nějak zasáhl Jehova,“ pátrá ve vzpomínkách bratr Beltramelli. „V tomto kině byl velký sál, kde mohlo sedět téměř 1 000 lidí. Mohl sloužit nejen jako sál Království pro sbory v okolí, ale také jako sjezdový sál, který jsme vzhledem k novým omezením krajských a oblastních sjezdů velmi nutně potřebovali.“

Z tohoto bývalého kina se tedy sice oficiálně stal sál Království místního sboru, jenže ve skutečnosti se v tomto sále několik let každý týden konaly krajské sjezdy. Bratři se naučili být při těchto velkých shromážděních velmi obezřetní. Vcházeli do budovy a odcházeli z ní pokud možno nenápadně a své automobily zaparkovali na různých místech v širém okolí.

Čas stavět

I v tomto bouřlivém období bylo velmi radostné, že stále vzrůstal počet zvěstovatelů Království a že také přibývalo nových sborů. Do roku 1976 počet zvěstovatelů vzrostl o více než 100 procent za necelých deset let. To však také představovalo velký problém: Jak bychom mohli tolika novým zvěstovatelům poskytnout místo ve starých sálech Království, které byly navíc většinou najaté? Král Šalomoun pod inspirací řekl: „Pro všechno je ustanovený čas.“ Zdálo se zcela jasné, že když máme 85 sborů a pouze 42 sálů Království, nastal „čas stavět“ sály Království. (Kaz. 3:1–3)

V celém státě však právě byla hospodářská krize a sbory neměly dostatek finančních prostředků, aby mohly stavět. Odkud ty peníze získat? Delfos Beltramelli, koordinátor odbočky, vypráví: „V tom období jsme cítili působení Jehovovy ruky a lásky Božího lidu. Štědré dary od bratrů z celého  světa odbočce umožnily, aby sborům v Uruguayi půjčila peníze, které potřebovaly.“

Na stavbu však byli nutně potřeba také kvalifikovaní pracovníci, a svědkové v Uruguayi chtěli tuto potřebu uspokojit. Mnozí z těchto pracovníků nadále poskytují pomoc při stavbě sálů Království na jednom místě za druhým. Jedním z neúnavných dobrovolných pracovníků byl Avelino Filipponi. Bratr Filipponi společně se svou manželkou Eldou pracoval v roce 1961 na stavbě odbočky, potom oba sloužili jako zvláštní průkopníci a od roku 1968 bratr slouží jako krajský dozorce. Několik let měl také za úkol pomáhat při stavbě sálů Království, a to tak, že poskytoval odborné služby a řídil stavební projekty.

„El Plomito“

Bratr Filipponi vzpomíná na některé zážitky související se stavbou sálů Království: „Všude, kde jsme stavěli sál Království, na sousedy a kolemjdoucí pokaždé velice zapůsobilo, jak nadšeně a horlivě tam svědkové pracovali. Na jedno staveniště každý den chodil šestiletý chlapec ze sousedství, který nepatřil ke svědkům, a prosil, aby směl pracovat na stavbě. Byl tak neodbytný, že se mu začalo říkat el plomito, což je místní výraz, který znamená ‚malý dotěra‘. Plynula léta a my jsme o chlapci už neslyšeli. Na jednom krajském sjezdu však ke mně přistoupil nějaký bratr a ptal se: ‚Bratře Filipponi, vzpomínáš na „el plomito“? To jsem já. Byl jsem pokřtěn před dvěma roky.‘“ Semeno pravdy bylo do srdce tohoto chlapce nepochybně zaseto během stavby sálu Království.

Nyní je v Uruguayi jeden sál Království na 129 zvěstovatelů — celkem 81 sálů Království. Jehova nepochybně žehná výstavbě vhodných míst, kde ho jeho služebníci v Uruguayi mohou uctívat.

 Pomáháme se sjezdy svým sousedům

Vojenský režim byl zaveden také v Argentině, v zemi sousedící s Uruguayí na západě. Tamější vláda zavřela kancelář odbočky Společnosti i sály Království. Bratři v Argentině tedy začali konat svá shromáždění v malých skupinách. V té době však mohli veřejně pořádat sjezdy bez vládního zásahu. Jak to bylo možné? Přecházeli hranice a své sjezdy pořádali v Uruguayi. Tato velká shromáždění zorganizovali uruguayští bratři, ale mnoho proslovů přednášeli bratři z Argentiny. Z této země přijely tisíce bratrů a poskytnout jim ubytování bylo pro uruguayské bratry mimořádnou výsadou. Přineslo to ‚vzájemnou výměnu povzbuzení‘ a posílení víry. (Řím. 1:12)

Jeden nezapomenutelný sjezd se konal v Palacio Peñarol v době od 13. do 16. ledna 1977. Program společně vyslechlo téměř 7 000 bratrů a sester z Uruguaye i z Argentiny. Na závěr sjezdu se všichni přítomní připojili ke zpěvu, jímž chválili Jehovu. Posluchači se ve zpěvu střídali tak, že vždy jednu sloku zazpívali Argentinci, a Uruguayci zatím mlčeli, a další sloku to bylo naopak. Nakonec všichni dohromady zazpívali poslední sloku. Smíšené pocity radosti z toho, že byli společně na sjezdu, a smutku z toho, že se museli rozloučit se svými milými bratry, mnohým návštěvníkům vháněly do očí slzy.

Avšak 13. ledna 1977, zatímco v Palacio Peñarol probíhal velký sjezd, jedny známé noviny, které se přikláněly na stranu katolické církve, uveřejnily na první straně článek pod titulkem: „Svědkové Jehovovi: Jejich povolení podrobeno zkoumání.“ Článek odsuzoval postoj svědků ke státním symbolům. Zdůrazňoval, že vláda v Argentině zakázala naši činnost a že by se totéž mohlo stát i v Uruguayi. Krátce po uveřejnění tohoto článku nám vláda přestala vydávat povolení k pořádání krajských a oblastních sjezdů.

 Omezení přibývá

V roce 1975 vojenská vláda vyhlásila kampaň určenou k posílení vlastenectví a nacionalismu. Tato nacionalistická euforie přinesla těžkosti mnoha bratrům, kteří usilovali o zachování křesťanské neutrality. Snažili se ‚splácet césarovy věci césarovi, ale Boží věci Bohu‘. (Mar. 12:17) Několik mladých svědků bylo vyloučeno ze školy, protože jim svědomí nedovolilo uctívat státní symboly. Mnozí bratři snášeli mnoho posměchu a nadávek na svých pracovištích. Někteří svědkové kvůli svému politicky neutrálnímu postoji dokonce ztratili zaměstnání.

Místní úřady v malých městech ve vnitrozemí sledovaly svědky velmi pozorně. V některých případech do sálů Království chodili vládní špehové a předstírali, že jsou zájemci. Bratři tedy pochopili, že je nutné jednat mnohem obezřetněji. Na shromážděních se vyhýbali rozhovorům na námět politické neutrality a tak odvraceli konflikty s úřady.

Takový špeh jednou přišel do sálu Království těsně před začátkem shromáždění. Zeptal se jednoho bratra: „Kdy se dneska bude zpívat hymna?“ Španělským slovem himno může být míněna buď státní hymna, nebo náboženská píseň. Bratr věděl, že ten muž je špeh, a proto odpověděl: „Třikrát — na začátku, uprostřed a na konci shromáždění.“ Bratr samozřejmě mluvil o našich písních Království. Špeh ihned odešel naprosto spokojen s vlastní domněnkou, že bratři budou během shromáždění třikrát zpívat státní hymnu.

Zatčena, a přesto šťastná

Někdy se stalo, že přímo uprostřed shromáždění vtrhla do sálu Království policie a zatkla všechny přítomné. Pak byl každý z bratrů a sester jednotlivě podroben výslechu. Tak měli bratři skvělou příležitost vydat svědectví mnoha  policistům. Po výslechu, který obvykle trval několik hodin, byli všichni propuštěni. (Srovnej Skutky 5:41.)

Sestra Sely Assandriová de Núñez ze sboru Florida na severu Montevidea měla mít jednou úkol ve škole teokratické služby. Pozvala svou sousedku Mabel, aby si přišla její úkol poslechnout. Mabel ještě nikdy předtím nebyla v sále Království. Ten večer na shromáždění vtrhla policie a zatkla všechny přítomné, a tedy i Mabel. Potom, co byla několik hodin zadržována, se jejímu manželovi podařilo zařídit, aby byla propuštěna. Tento překvapivý zážitek v ní probudil opravdový zájem o učení svědků Jehovových. Brzy nato začala studovat Bibli a navštěvovat shromáždění. Mabel zasvětila svůj život Bohu a nyní je pokřtěným Jehovovým svědkem.

Přestože Jehovova organizace byla téměř dvanáct let omezována vojenským režimem, nadále se do ní valil stálý proud upřímných lidí. V roce 1973 bylo v Uruguayi 3 791 zvěstovatelů. Do roku 1985, kdy toto obtížné období skončilo, počet zvěstovatelů vzrostl na 5 329, tedy o více než 40 procent. Je nepochybné, že v tomto období tísně Jehova svému lidu žehnal.

Sjezdy bez omezení

V březnu 1985 byla ustavena demokratická vláda a veškerá omezení byla zrušena. Od té doby Jehovovi ctitelé mohli neomezeně kázat a vyučovat o Království. Nyní měli možnost pořádat krajské a oblastní sjezdy. Bratři a sestry měli velkou radost, že mají příležitost opět se setkávat se spoluvěřícími z různých končin Uruguaye. Velmi je povzbudilo, když viděli, že i jejich bratři zůstali pevní a stále věrně slouží Jehovovi.

Kde bychom však mohli najít takové sjezdové areály, kam by se vešel předpokládaný počet více než 10 000 návštěvníků?  Žádný z areálů, kde jsme se dříve scházeli, už nestačil. Jehova opět vyslyšel naše modlitby. V letech vojenské vlády byl v Parque Rivera, v jednom z největších parků v Montevideu, postaven fotbalový stadion Estadio Charrúa. I když se na tomto stadionu konaly výlučně sportovní události, přesto se nám v prosinci 1985 podařilo pronajmout si ho na celostátní sjezd. Místní úřady s námi od té doby velmi ochotně spolupracovaly a každý rok nám dovolily pořádat na tomto stadionu sjezdy, jichž se mnohdy zúčastnilo i více než 13 000 lidí.

Významné svědectví bylo vydáno na krajském sjezdu, který se konal v prosinci 1990 na stadionu ve městě Treinta y Tres. Na stadion zcela zaplněný svědky Jehovovými byl velmi dobrý výhled z katolického kostela. Jednou dopoledne kněz ukázal prstem z okna a svým farníkům řekl: „Vidíte, kolik lidí svědkové Jehovovi shromáždili? Jak získali tolik lidí? Mají něco, co vy, katolíci, nemáte — evangelizačního ducha! Nás je každý den méně, protože nechodíme kázat, jak to dělají oni. Buď začneme vykonávat evangelizační činnost jako svědkové, nebo naše církev zanikne.“

Propracovávají odlehlé obvody

V osmdesátých letech bylo vyvíjeno mimořádné úsilí, aby se dobrá zpráva dostala k lidem v nejodlehlejších místech Uruguaye. Při své každoroční návštěvě jihovýchodní části Uruguaye skupina bratrů rozšířila několik knih ve vesnici Cuchilla de Caraguatá. Příští rok tam svědkové navštívili muže, který nechtěl naslouchat jejich poselství a tvrdil, že zná pravdu. „Jsem svědek Jehovův,“ prohlašoval. V předchozím roce, když svědkové sloužili v té vesnici, nebyl doma. Po příchodu domů si však přečetl literaturu, kterou tam nechali, a usoudil, že to je pravda. Chodil po vesnici a všem lidem  vyprávěl, že se stal svědkem Jehovovým. Dnes je v této vesnici malý sbor.

I když Berta de Herbigová žila v odlehlém městečku Dolores, uvědomovala si, že je velmi důležité pravidelně navštěvovat shromáždění. Chodila i se svými šesti dětmi do sálu Království pěšky 11 kilometrů. Většinou přicházela asi hodinu před začátkem shromáždění. Její dobrý příklad vytrvalosti a odhodlání mocně působil na její děti. Po mnoha letech její věrné služby jsou i čtyři její děti aktivní v pravdě. Jeden její syn Miguel Ángel, který se později stal průkopníkem, jezdíval na kole 58 kilometrů k osamocené skupině ve vesnici La Charqueada-Cebollatí. Druhý syn Daniel v současné době slouží jako zvláštní průkopník v městečku Treinta y Tres.

Zlepšení vztahů

Mnozí zdravotníci se na svědky Jehovovy léta dívali svrchu, protože nechápali jejich postoj týkající se odmítání krve. (Sk. 15:28, 29) Velmi mnoho nemocnic v Uruguayi nechtělo svědky Jehovovy přijímat. Jiné nemocnice svědky přijímaly na operaci, ale pak je ještě před operací propouštěly, protože svědkové nechtěli přijmout krev. Během několika minulých let se však vztah mezi pracovníky ve zdravotnictví a svědky značně zlepšil.

V roce 1986 nemocnice Hospital Central de las Fuerzas Armadas uspořádala konferenci o alternativní léčbě pro svědky Jehovovy a pozvala několik význačných osobností z oblasti medicíny a chirurgie a také právníky, kteří se specializují na oblast léčebné péče. Svědkové Jehovovi poskytli vedoucím pracovníkům nemocnic určité informace a podněty. Na základě tohoto mimořádného setkání mnozí lékaři v Uruguayi změnili postoj ke svědkům Jehovovým a nyní jsou ochotni svědky léčit a respektovat jejich biblický názor na krev.

 Následně se konalo několik rozsáhle publikovaných schůzek, první v Montevideu a další v jiných městech. Význační odborníci připouštějí, že s pomocí svědků Jehovových se naučili nové metody bezkrevní léčby. Jeden profesor hemoterapie řekl: „Díky svědkům Jehovovým jsme se hodně dozvěděli a upravili jsme své smýšlení. V minulosti jsme s nimi měli řadu konfliktů jen proto, že jsme je nechápali. Nyní vidíme, že v mnoha oblastech byli vždycky v právu. Tím, že odmítají přijmout krev, se zjevně uchránili před mnoha problémy.“

Jejich práce není marná

Opravdu je možné říci, že namáhavá práce, kterou horliví hlasatelé Království v Uruguayi vykonávali během dvacátých až čtyřicátých let, nebyla marná. Hrstka horlivých hlasatelů Království ze zahraničí v této překrásné zemi poseté zvlněnými kopci shromažďovala a poučovala tisíce ‚žádoucích věcí‘. (Ag. 2:7) V Uruguayi je nyní přes 10 000 zvěstovatelů Božího Království. Je tam více než 135 sborů, které průměrně mají téměř pět starších. Poslední školy služby Království, která byla uspořádána v březnu 1998, se zúčastnilo 656 starších a 945 služebních pomocníků. Skoro všechny sbory mají vlastní sál Království. Mnohé z těchto sálů postavili bratři díky finanční podpoře od Společnosti.

Počet zvěstovatelů v Uruguayi vzrostl během uplynulých 20 let více než dvojnásobně a jsou zde pěkné vyhlídky na další vzrůst. Dokud Jehova zadržuje vichry blížícího se velkého soužení, svědkové Jehovovi v Uruguayi budou stále vyzývat ostatní lidi: „Pojďte a vystupme na Jehovovu horu, k domu Jákobova Boha; a on nás bude poučovat o svých cestách, a my budeme chodit po jeho stezkách.“ (Iz. 2:3; Zjev. 7:1)

 [Celostránkový obrázek na straně 224]

[Obrázek na straně 227]

Juan Muñiz

[Obrázek na straně 229]

Kurt Nickel, Gustavo a Betty Benderovi a Otto Helle (zleva doprava) bydleli ve vlastnoručně vyrobených stanech, cestovali na kolech po celé Uruguayi a všude vydávali svědectví

[Obrázky na straně 235]

První uruguayské zvěstovatelky (zleva doprava): María de Berruetová, Carola Beltramelliová a Catalina Pomponiová

 [Obrázky na straně 237]

Misionáři dosud sloužící v Uruguayi: (1) Florence Latimerová, (2) Ethel Vossová, (3) Birdene Hofstetterová, (4) Lira Berruetová, (5) Tove Haagensenová a (6) Günter Schönhardt

[Obrázek na straně 243]

Výstavba nového areálu odbočky v roce 1998

[Obrázek na straně 245]

Výbor odbočky (zleva doprava): Günter Schönhardt, Delfos Beltramelli a Gerardo Escribano