Česká republika

V roce 1998 si svědkové Jehovovi z České republiky ještě hlouběji uvědomili, jak cenné je pouto spojující mezinárodní společenství bratrů. Na mnoha místech po světě probíhaly mezinárodní sjezdy s námětem „Bohulibý způsob života“.

Mezi 42 763 delegáty na sjezdu v Pontiacu v americkém Michiganu bylo 345 delegátů z České republiky. Na tomto sjezdu se sešli svědkové nejméně ze 44 zemí — z amerického kontinentu, z Evropy, Afriky a také Asie. Společně se 700 delegáty ze Slovenska se dalších 700 delegátů z České republiky zúčastnilo sjezdu v Norimberku, jednoho z pěti sjezdů, které v Německu probíhaly současně a na kterých bylo celkem 217 472 návštěvníků z různých zemí světa.

Delegáti z České republiky byli hluboce dojati vřelým přivítáním v místech, kde se sjezd konal, a láskyplným přijetím u svých křesťanských bratrů, u kterých byli ubytováni, ale se kterými se nikdy předtím nesetkali. Byli dojati také tím, když v první den sjezdu slyšeli nadšený potlesk na uvítanou delegátů z jiných zemí. V Norimberku se svědkové z České republiky a ze Slovenska navzájem vítali, objímali se a v silném citovém pohnutí mnohokrát plakali radostí, že mohou být opět spolu. To byly chvíle, na které se zcela jistě nikdy nezapomene.

 V tomtéž roce se tisíce dalších svědků zúčastnily podobných sjezdů přímo v České republice. Nejenže si tam delegáti vyslechli stejný program, jaký byl předkládán na větších sjezdech, ale také měli velkou radost, když dostali nedávno dokončený český překlad dvousvazkové biblické encyklopedie Hlubší pochopení Písma.

To byly opravdu radostné události v dějinách svědků Jehovových v České republice. Avšak cesta, která k nim vedla, byla dlouhá a nesnadná. Všechno začalo před více než 100 lety, a k těmto nedávným událostem by nemohlo dojít, kdyby nebylo láskyplné pomoci Jehovy Boha.

 Když v roce 1891 cestoval C. T. Russell, tehdejší prezident Watch Tower Society, po Evropě, navštívil také Prahu, ale tato návštěva byla velmi krátká. Během let, jež od té doby uplynuly, zde svědkové Jehovovi prožili období velkého vzrůstu, ale také období těžkostí, pronásledování a prosévání. Jejich činnost byla 46 let úplně zakázána. Činnost svědků ovšem nebyla vždycky zákonně uznána ani v době, kdy nebyla zakázána.

Zážitky svědků Jehovových v českých zemích se podobají zážitkům proroka Jeremjáše, jemuž Jehova řekl: „Jistě budou proti tobě bojovat, ale nezískají nad tebou převahu, neboť ‚jsem s tebou,‘ je Jehovův výrok, ‚abych tě osvobodil.‘“ (Jer. 1:19)

Říká se jí Česko

V říjnu 1918, po mnoha složitých politických jednáních v centrech světové diplomacie, vznikl ve střední Evropě nový stát: Československá republika. Za druhé světové války se dočasně rozpadl, ale po více než šesti letech nacistického útlaku byl znovu obnoven. Vydržel i více než čtyři desetiletí komunistické vlády. Později, po 74 letech, přestal tento politický subjekt existovat. V roce 1993 se z východní části tohoto státu stala samostatná Slovenská republika. Ze západní části, k níž patří Čechy, Morava a kus Slezska, se stala Česká republika — zkráceně Česko.

Česká republika měří od východu k západu zhruba 500 kilometrů a od severu k jihu přibližně 350 kilometrů. V severní a západní části republiky jsou překrásné zalesněné hory a mnohde je také krajina s velmi úrodnou zemědělskou půdou, která je protkaná řekami. Ale stejně jako na většině území střední Evropy i zde je znečištěné ovzduší a to má za následek závažné problémy. Většina lidí žije ve městech.

 Stručná zpráva o vývoji činnosti svědků Jehovových v celém bývalém Československu v letech 1912 až 1970 byla uveřejněna v Ročence 1972. V této zprávě, která se zaměřuje především na území současné České republiky, budou uvedeny některé další podrobnosti.

Náboženská tradice

Hlavnímu městu, Praze, lidé někdy říkají stověžatá Praha. Ale ani desítky kostelních věží nezabránily dnešní situaci. Česká republika je totiž nyní v podstatě ateistickou zemí. Ovšem vždycky to tak nebylo.

Byzantský císař Michal III. vyslal v roce 863 n. l., na žádost moravského panovníka knížete Rastislava, na Moravu náboženskou misii. Tuto misii tvořili dva duchovní z řecké Tesaloniky, Konstantin (později známý pod jménem Cyril) a Metoděj. Kromě toho, že konali bohoslužby v místním jazyce, Konstantin vynalezl abecedu pro slovanský jazyk, kterým mluvili Moravané. Pomocí této abecedy pak začal překládat některé části Bible. Avšak jasné porozumění Božího slova mohli zdejší obyvatelé získávat až mnohem později.

Oznamují naléhavé poselství

V roce 1907, přibližně 16 let potom, co byl v Praze na krátké návštěvě C. T. Russell, jistý letitý badatel Bible (jak se tehdy říkalo svědkům Jehovovým) začal pravidelně jedenkrát za měsíc navštěvovat území severních Čech a rozšiřovat tam biblickou literaturu. Byl to bratr Erler a přicházel z Drážďan. Pokaždé dva až tři dny horlivě vydával svědectví v Liberci a v jiných městech. Rozšiřoval knihu C. T. Russella nazvanou The Battle of Armageddon (Bitva armagedonská) a s přesvědčením oznamoval, že v roce 1914 nastane světová katastrofa.

 V roce 1912 už několik nadšených kazatelů rozsévalo semena biblické pravdy, vznikaly skupinky a probíhaly křty. Když v roce 1914 vypukla světová válka, badatele Bible to nepřekvapilo, přestože se v tom roce všechna jejich očekávání neuskutečnila.

V počátcích kazatelské služby zde badatelé Bible rozšiřovali literaturu v němčině. Někteří obyvatelé mluvící německy ji vděčně přijímali. Charlotta Jankovcová z Plzně vypráví, že její matka dostávala nějaké knihy bratra Russella od jednoho badatele Bible, který přicházel z Drážďan a v roce 1925 navštěvoval jejich rodinu. Brzy začala chodit na shromáždění. Říká: „Tenkrát bylo hodně osobního studia a přípravy na shromáždění a každý týden se chodilo do služby na celou neděli. Byli jsme badatelé Bible, studovali jsme Strážnou věž, četli knihy a také jsme měli Bulletin [dnešní Naše služba Království].“

 Literatura Společnosti byla postupně překládána do češtiny. V roce 1922 byla uveřejněna zajímavá publikace Miliony nyní žijících lidí nikdy nezemrou. Tři bratři, kteří vstoupili do celodobé kolportérské služby, rozšiřovali tuto publikaci mezi českým obyvatelstvem. Pravděpodobně od roku 1923 zde každý měsíc vycházela 16stránková Strážná věž v češtině.

V roce 1923 byl z německé odbočky Watch Tower Society v Magdeburku do Čech vyslán Antonín Gleissner a jeho manželka, aby podpořili kázání dobré zprávy v Českých zemích. Bratr Gleissner vedl již v roce 1916 shromáždění v Mostě, kde pak pod jeho vedením Společnost otevřela sklad literatury.

V roce 1928 začala odbočka v Magdeburku bedlivěji dohlížet na kazatelskou činnost v Československu. Díky tomu se zlepšila organizace skupin, účinněji se pracovalo v kazatelské službě a práce kolportérů byla lépe koordinována. V souvislosti s tím byl každé skupině a také kolportérům (předchůdci dnešních průkopníků) přidělen určitý obvod, v němž měli kázat. Zpráva uvádí, že v tom roce bylo v Československu 25 malých skupin, do nichž patřilo 106 zvěstovatelů a 6 kolportérů. Celkem rozšířili 64 484 knih a brožur a přibližně 25 000 časopisů — tak vedli zájemce k tomu, že jediným řešením problémů lidstva je Boží Království.

V příštím roce přijel z Německa Otto Estelmann a přivezl s sebou zajímavé „Fotodrama Stvoření“, které sestavila Watch Tower Society. Fotodrama bylo promítáno divákům na mnoha místech po celém Československu. Tato činnost vyvrcholila koncem roku 1933, kdy si bratři najali největší pražské kino Kapitol, aby tam „Fotodrama“ promítli čtyřikrát za sebou. Přišlo však tolik lidí, že nájem  kina musel být prodloužen o další dva večery. Mnoho návštěvníků odevzdalo svou adresu s přáním, aby byli pozváni na další biblické přednášky. Jak se začal projevovat růst organizace, objevil se samozřejmě také odpor. Už Ježíš říkal svým následovníkům, že mají očekávat odpor. (Jan 15:18–20)

Někteří z těch, kdo přijali dobrou zprávu

V tomto období se dobrá zpráva dostala k muži, který později hrál významnou úlohu v činnosti svědků Jehovových v Československu. Tím mužem byl bratr Bohumil  Müller. V roce 1987, na konci své pozemské dráhy, měl bratr Müller za sebou více než 55 let věrné služby, z nichž přibližně 14 let strávil v koncentračních táborech a jiných věznicích, protože nechtěl udělat kompromis ve své víře.

V roce 1931 bylo Bohumilovi 16 let a učil se sazečem písma. Jeho bratr Karel se učil knihařskému řemeslu a jejich otec, Tomáš Müller, byl významným členem Jednoty bratrské, která si velmi zakládala na staré tradici a historii. Karel dostal od svého šéfa vstupenky na promítání „Fotodramatu Stvoření“. Po prvním představení přišel domů nadšený. Vyprávěl, co všechno viděl a slyšel, a otci přinesl dvě knihy v němčině, které dostal. Příští večer se vrátil ještě nadšenější a přinesl si knihu Stvoření přeloženou do češtiny. Když popisoval své dojmy, mimo jiné se zmínil o tom, že po skončení programu odevzdal svou adresu, aby byl pozván na další biblické přednášky.

Asi za měsíc, právě když rodina skončila s nedělním obědem, u nich někdo zazvonil. Bohumil Müller později napsal: „Otec šel otevřít. Chvíli hovořil v předsíni s neznámým mužem a potom se vrátil do kuchyně s velmi překvapenou tváří. První slova, která ze sebe dostal, byla: ‚No tohle, to jsem ještě nikdy nezažil. Představte si, v neděli se obtěžuje člověk, aby nás navštívil a pozval nás na přednášku. Je to přednáška badatelů Bible. To bychom my, Jednotáři, nikdy nedokázali. Na to jsme příliš líní.‘“ Později se Müllerovi začali pravidelně scházet s malou skupinou svědků Jehovových.

Bohumil postupem času zasvětil svůj život Jehovovi, ale pokřtěn byl teprve za dva roky. V té době již byl pomocníkem dozorce sboru (tehdy se mu říkalo vedoucí služby), vedl křesťanská shromáždění a sloužil v betelu při pražské kanceláři Společnosti. Ne všichni svědkové si tehdy plně  uvědomovali, jak je křest důležitý.

Přibližně v této době poznala pravdu také Bohumilova sestřenice Libuše Štecherová. Ta ke křtu dospěla rychleji. Sestra Štecherová později vyprávěla: „Můj strýc Tomáš Müller byl velký náboženský horlivec. Jednoho letního odpoledne roku 1932 mi vyprávěl o Božím jménu Jehova, o budoucnosti světa a o pozoruhodných biblických shromážděních jakýchsi svědků Jehovových. Na závěr mi nabídl knihu Osvobození od J. F. Rutherforda. Začínala jsem chápat, že můj Stvořitel chce říci něco právě mně, a záleží mu na tom, abych to pochopila. Na vůbec prvním služebním shromáždění, které jsem navštívila, se hovořilo o křtu, který měl být v Praze už podruhé. Seděla jsem a poslouchala a vůbec netušila, k čemu se schyluje. Když jsme šli se strýčkem Müllerem domů, řekl mi: ‚A ty bys nechtěla být pokřtěna?‘ ‚Vždyť ještě nic nevím,‘ namítla jsem. ‚Jsi jako proselyta,‘ řekl strýc. ‚Bibli znáš, potřebuješ jenom pochopit, v jaké době žijeme a co si od tebe Bůh přeje.‘ Požádala jsem tedy strýčka, aby mě ke křtu přihlásil, a 6. dubna 1933 jsem byla pokřtěna.“ Sestra Štecherová se dozvěděla, co si od ní Bůh přeje, a věrně mu sloužila až do roku 1995, kdy zemřela.

Domácí biblická studia s novými zájemci se tenkrát ještě nevedla. Školení pro kazatelskou službu mnohdy prostě  znamenalo pouze to, že nový zvěstovatel chodil dveře ode dveří s jiným svědkem, pozoroval ho a pak začal chodit do služby sám.

V těch letech poznalo pravdu mnoho žen. Pro značný počet těchto sester byla služba tou nejdůležitější věcí v životě, a vykonaly hodně práce. Často s sebou vodily své děti, které díky tomu mohly osobně zažít Jehovovo požehnání. Blanka Pýchová začala chodit se svou matkou do kazatelské služby od svých deseti let. Vypráví, co se jim jednou přihodilo: „Měla jsem s maminkou propracovat jednu obec. Maminka mi dala za úkol náves, a sama propracovávala domy v okolí. Když jsem tam přišla, s hrůzou jsem zjistila, že náves je plná husí. Nebála jsem se žádného zvířete kromě husy. Syčely, a vždy, když mě chtěly štípnout, nastavila jsem jim aktovku. Ale ubránit se nebylo snadné, a tak jsem v zoufalství zaprosila: ‚Pane Jehovo, prosím, pomoz mi!‘ Vtom husy ode mne utíkaly a vedle mne stál mohutný bernardýn. Psa jsem pohladila a on se mnou chodil od domu k domu. Husy si již na mne netroufly.“ Matka později Blanku ujistila, že v tom, co se jí stalo, může vidět Jehovovu láskyplnou péči.

Dostávali se k lidem mnoha způsoby

V roce 1932 bylo v této části Evropy možné používat ve službě další pomůcku — časopis Zlatý věk (nynější Probuďte se!), který začal vycházet v češtině. Ve stejném roce bylo lidem předáno 71 200 výtisků tohoto časopisu. Po přečtení Zlatého věku mnozí lidé ochotně přijali další literaturu, která o Bibli pojednávala obsažněji.

Proto, aby každý člověk v českých zemích dostal příležitost mít užitek z dobré zprávy o Božím Království, byli z Německa vysláni průkopníci. Žili skromně, a tak se mohli věnovat této činnosti. V roce 1932 podalo zprávu 84 průkopníků  včetně 34 průkopníků, kteří přišli z Německa. Pro mnohé z nich to znamenalo naučit se nový jazyk. Co však dělali do té doby? Jeden bratr německé národnosti, Oskar Hoffmann, který sloužil v Praze, říkal: „Ačkoli jsem jazyk té země neznal, denně jsem navštěvoval lidi v jejich domácnostech. Abych jim pomohl pochopit, proč přicházím, prosil jsem je, aby si přečetli ‚svědecký lístek‘ s krátkým tištěným kázáním v jejich jazyce. Prostřednictvím toho se do rukou českého lidu dostaly tisíce biblických publikací.“

V roce 1934 byla vydána zvláštní zákonná ustanovení proti přistěhovalectví, a tak většina průkopníků ze zahraničí musela z českých zemí odejít. Udělalo se však hodně dobré práce. V průběhu toho roku průkopníci vydávali svědectví ve většině obvodů, které nebyly přiděleny skupinám k pravidelnému propracování.

V tomtéž roce, kdy průkopníci ze zahraničí museli z českých zemí odejít, dala Společnost místním svědkům k dispozici biblické přednášky nahrané na gramofonových deskách. Zdejší bratři projevili chvályhodnou iniciativu. Pražský sbor zakoupil silnou motorku Indian 750 s postranním vozíkem, do něhož bratři zabudovali zesilovač. Jakmile zvěstovatelé přijeli na náves nebo na jiné prostranství v obci, připevnili reproduktor na vysoký stativ, pustili nějakou hudební nahrávku a zatím chodili dům od domu. Když hudba přilákala nějaké lidi, bratři přehráli desku s krátkým biblickým proslovem. Tímto způsobem dokázali za nedělní dopoledne vydat svědectví stovkám lidí v několika obcích.

Zákonná registrace

V roce 1930 byly podniknuty kroky k vytvoření právního podkladu pro rozvoj činnosti svědků Jehovových  v Československu. To mimo jiné znamenalo založit korporace, které by měly vlastnická práva na majetek, mohly zajišťovat literaturu a vykonávat další potřebné služby.

V Praze se konalo zvláštní shromáždění, jehož účastníci uvítali návrh na založení dvou spolků a schválili jejich stanovy. První spolek se nazýval Biblická a traktátní společnost Strážní věž, československá větev. Úkolem tohoto spolku bylo obstarávat publikace a zajišťovat všechny potřebné záležitosti pro shromažďování a pro rozšiřování literatury. Druhý spolek měl název Mezinárodní sdružení badatelů Bible, československá větev, se sídlem v Praze. Tento spolek převzal právní odpovědnost za dohled nad činností svědků Jehovových v Československu. Zároveň byly založeny tři pobočky československé větve Mezinárodního sdružení badatelů Bible, z nichž každá nesla odpovědnost za kazatelskou činnost v jiné části republiky. Na tuto činnost v českých zemích dohlížela kancelář v Brně, jejímž předsedou byl bratr Antonín Gleissner. Tyto korporace pomáhaly rozvíjet evangelizační činnost v Československu.

O tři roky později, v roce 1933, otevřela Watch Tower Society v Praze odbočku, kde probíhala tiskárenská činnost. Důvodem byla svízelná situace v Německu, která nastala po Hitlerově nástupu k moci. Veškerá činnost svědků byla v Německu zakázána a majetek odbočky Společnosti v Magdeburku byl zabaven. Služebníkem odbočky v Praze byl jmenován Edgar Merk, který přišel z Magdeburku. Karel Kopetzky z Prahy dostal za úkol dohlížet na činnost betelu a kanceláře.

Avšak ne všechno probíhalo v Praze hladce. Osobní pýcha a jiné příčiny způsobily, že mezi těmito dvěma bratry došlo k neshodám. V roce 1936 byla odbočka v Praze přičleněna  pod dohled středoevropské kanceláře Společnosti, která sídlila ve Švýcarsku. Krátce nato se Karel Kopetzky a Josef Güttler zřekli odpovědných postavení, která zastávali v právních korporacích Společnosti v Československu. Na volná místa po nich nastoupili Josef Bahner a Bohumil Müller. Novým služebníkem odbočky se stal Heinrich Dwenger, mírný, věrně oddaný Jehovův služebník, který již plnil řadu různých teokratických úkolů. Sbory pod láskyplným dozorem dále radostně oznamovaly dobrou zprávu o Božím Království — zprávu, jakou lidé ve stále méně stabilním světě nutně potřebovali.

Posíleni mezinárodními sjezdy

Svědkové Jehovovi v Československu dobře věděli, že svědkové v jiných zemích pořádají sjezdy, a proto velmi toužili uspořádat takový sjezd i ve své zemi.

A tak bylo dohodnuto, že v době od 14. do 16. května 1932 se bude v Praze v divadelním sále Varieté konat velké mezinárodní shromáždění, jak bylo tehdy nazýváno. To byl první mezinárodní sjezd v Československu. Veřejná přednáška měla aktuální námět „Evropa před zničením“. Program byl tlumočen do češtiny, maďarštiny, němčiny, ruštiny a slovenštiny. Tohoto sjezdu, jímž bylo vydáno mocné svědectví, se zúčastnilo 1 500 lidí. Delegáti se ve dnech konání sjezdu zapojili do služby dům od domu a tak se mezi lidi dostalo více než 21 000 výtisků biblické literatury.

Další sjezd s mezinárodní účastí byl v Praze uspořádán v roce 1937. Na tento sjezd přijely stovky návštěvníků z Maďarska, Polska, Rakouska a také z Německa. „Byl to nádherný sjezd,“ vzpomínal později bratr Müller.

Kázání dobré zprávy v Československu nadále pěkně pokračovalo. V roce 1937 svědkové dobře využívali sedm  zesilovačů a padesát gramofonů tak, že lidem přehrávali biblické přednášky. Pomocí tohoto zařízení za rok uspořádali 2 946 veřejných přehrávek pro celkem 31 279 posluchačů. Zpráva o kazatelské činnosti v Československu za ten rok uváděla: „Dílo kázání dobrého poselství si razilo cestu v celé zemi. Slyšeli je lidé ve velkých městech i ve vesnicích, proniklo do paláců i do horských samot.“

Stahují se mraky nacistické hrozby

Blížila se druhá světová válka a v Evropě vzrůstalo napětí. Jak svědkové Jehovovi zvládnou tuto situaci? Odmítnutí vojenské služby z důvodů svědomí nebylo v Československu ještě příliš známé. Žádné velké tradiční náboženství se nedrželo biblických měřítek natolik, že by jeho členové zachovávali křesťanskou neutralitu. Prvním z těch, kdo byli v Československu uvězněni kvůli křesťanské neutralitě, byl bratr Bohumil Müller. Napsal: „Prvého října 1937 jsem měl nastoupit základní vojenskou službu. Mé svědomí mi však říkalo, že Bůh si nepřeje, aby se jeho služebníci ‚učili válce‘. (Iz. 2:4) Důvěřoval jsem Jehovovi, že mi ve zkouškách, které musely přijít, dá dostatek síly k vytrvalosti. Mé rozhodnutí vedlo k tomu, že jsem byl do konce března 1939 čtyřikrát odsouzen vojenským soudem, vždy na několik měsíců do vězení. Dnes, když pohlížím zpět, nemohu jinak, než být vděčen za ony zkoušky, neboť byly jakýmsi přípravným obdobím pro mnohem horší časy, které následovaly.“

Jak hrozba nacismu narůstala, tlaků na Jehovovy služebníky mnohonásobně přibývalo. Odpor sílil hlavně v pohraničním území v blízkosti Německa. V srpnu 1938 byla zakázána všechna shromáždění, a svědkové Jehovovi se tedy začali scházet v malých skupinách. Libuše Štecherová napsala: „Během roku 1938 se politické napětí stupňovalo  a my jsme se museli učit, jak vydávat svědectví v nových podmínkách. Později během války jsme museli případného zájemce nejprve dobře poznat, než jsme se odvážili mluvit s ním o své víře.“

Během roku 1938 zabralo Německo Sudety, které do té doby patřily k Československu. Británie a Francie, ve snaze odvrátit válku, souhlasily s Hitlerovým požadavkem, aby se Sudety staly součástí Německa, a tak se lidé, kteří tam žili, dostali pod nacistickou nadvládu.

Začíná německá okupace

Dne 15. března 1939 obsadila německá vojska celé území Čech a Moravy. Na Hitlerův podnět vznikl nový politický stát nazvaný Protektorát Čechy a Morava, který měl svého prezidenta a loutkovou vládu.

Gestapo si pospíšilo se zásahem proti svědkům Jehovovým a už 30. března se objevilo v pražské kanceláři Watch Tower Society. Bratr Bohumil Müller byl 1. dubna propuštěn z vězení po odpykání trestu za zachovávání křesťanské neutrality. Cestou z nádraží zatelefonoval do odbočky. Později řekl: „Slíbil jsem, že hned druhý den přijdu a udělám, co bude třeba. V betelu jsme se sešli tři. Čekala nás velká práce. Část tiskárny již byla v přístavišti připravena k přepravě do Nizozemska. Další část bylo třeba připravit k odvozu. Vzal jsem si tuto práci na starost spolu s bratrem Matejkou, zatímco bratr Kapinus likvidoval kanceláře a betel. Mezitím jsme také překládali časopisy Strážná věž a Útěcha (nyní Probuďte se!). Také se nám podařilo odvézt z betelu značné množství českých knih a brožur, o které gestapo při své prohlídce v březnu neprojevilo zájem. V průběhu likvidace přišlo gestapo do odbočky ještě několikrát.“

Po začátku okupace již bylo zřejmé, že podmínky pro kazatelskou činnost budou těžké, a proto mnoho bratrů  Československo opustilo. Bratr Dwenger odešel do Švýcarska večer těsně před tím, než ho přišlo gestapo zatknout. K odchodu se chystal i bratr Müller, a tak si opatřil nezbytná povolení od státních úřadů. Z odbočky v Bernu však přišel dopis, v němž bylo naznačeno, že by bylo užitečné, kdyby zůstal ve svém působišti a dále poskytoval bratrům v Československu potřebný dohled a povzbuzení. Bratr Müller s tímto doporučením bez váhání souhlasil, a aby si to nerozmyslel, okamžitě zničil svůj cestovní pas.

O 48 let později řekl: „Kdyby se mě někdo dnes zeptal, jestli jsem někdy jen na chvíli litoval toho, že jsem tehdy na jaře 1939 neopustil Prahu a neodešel do ciziny, pak mu mohu říci své rozhodné ‚Ne‘ — nikdy jsem nelitoval. Časem jsem poznal, že zde je moje místo, na které mě postavil Jehova a jeho organizace. Vždyť krutá strádání a bití, kterým jsem byl vystaven, byla bohatě vyvážena radostí, již jsem pociťoval, když jsem viděl, jak dílo roste a jak okolo mě rok za rokem přibývá radostných ctitelů Všemohoucího.“

Od roku 1939 docházelo k zatýkání a gestapo vzalo do vazby řadu bratrů. Mezi uvězněnými byl i bratr Otto Buchta, duchovní opora sboru v Brně. Ten později zahynul v koncentračním táboře v Mauthausenu. Na podzim 1940 byl zatčen bratr Kapinus, který dříve sloužil v pražské odbočce, a také jiní bratři a sestry z Moravy. Přesto věrní Jehovovi svědkové nadále kázali Slovo všude, kde to bylo možné.

Občas někdo z těch, kdo sloužili Jehovovi v příznivějších obdobích, opustil uctívání Jehovy a připojil se k nepřátelům Božího lidu. Karel Kopetzky byl velmi schopný, horlivý bratr. Avšak v roce 1940, když se s ním setkal jeho bývalý spolupracovník bratr Müller, byl Kopetzky  někdo úplně jiný. K tomuto setkání došlo takto: Bratři rozmnožili na cyklostylu jednu biblickou publikaci a připravené kopie vložili do obálek k odeslání poštou. Bratr Müller si dal obálky do tašky a na kole objížděl poštovní úřady v Praze. Do každé poštovní schránky vhodil několik obálek. Vyprávěl: „Když jsem vstoupil do haly jednoho poštovního úřadu, u jedné přepážky si tam něco vyřizoval muž oblečený v uniformě SS. Zastavil jsem se, ale než jsem se k něčemu rozhodl, ten muž se obrátil, takže jsme stáli proti sobě. Oči každého z nás se zaryly do svého protějšku. Ke svému velkému překvapení jsem hleděl do tváře bývalému bratru Karlu Kopetzkému. Rychle jsem se vzpamatoval, šel jsem k jedné přepážce, vzal jsem si nějaký formulář, vyšel z pošty, sedl na kolo a ujížděl pryč.“

Bratr Müller, který tehdy dohlížel na dílo v českých zemích, byl příští rok zatčen a odvlečen do koncentračního tábora v Mauthausenu.

Kazatelská služba v ‚ohnivé peci‘

O koncentračních táborech a o tom, jaké utrpení tam naši bratři zažili, se toho během let hodně napsalo. Mezi těmi, kdo byli v těchto táborech, byli také svědkové Jehovovi z českých zemí. Nebudeme se zabývat podrobnostmi jejich utrpení, ale spíše tím, jak i v této ‚ohnivé peci‘  posilovali své duchovní smýšlení a jak povzbuzovali ostatní vězně. (Srovnej Daniela 3:20, 21.)

Jméno české vesnice Lidice v té době obletělo celý svět. Z pomsty za smrt jednoho německého důstojníka byla tato vesnice v noci z 9. na 10. června 1942 na přímý Hitlerův rozkaz srovnána se zemí a její jméno mělo být vymazáno z mapy Evropy. Božena Vodrážková, která tuto hrůzu přežila, později vzpomínala: „Gestapo sebralo celou naši vesnici. Muže postříleli, děti odvlekli neznámo kam a nás ženy odvezli do koncentračního tábora Ravensbrück. Tam jsem se setkala se svědky Pána Jehovy. . . . Jednou mi řekla jedna moje přítelkyně: ‚Boženko, mluvila jsem s badatelkami Bible. To, co mi říkaly, je podivuhodné. Vypadá to jako pohádka, ale ony tvrdí, že to, co píše Bible, je pravda, že přijde Boží Království a odstraní veškeré zlo.‘ Pak jsem je osobně poznala, vydávaly mi svědectví o Božím Království, což mě velmi přitahovalo.“ A opravdu se stala naší sestrou.

Chování svědků Jehovových v táborech hluboce zapůsobilo na mnoho vězňů. Alois Miczek vzpomíná: „Za války jsem byl za politickou činnost jako komunista uvězněn a umístěn v koncentračním táboře Mauthausenu. Svědkové si nějak obstarávali Strážné věže a jinou literaturu, ze které vyučovali i některé spoluvězně, a SS tomu nemohli nijak zabránit. Rozhodli se tedy pro výstrahu každého desátého svědka zastřelit. Postavili všechny svědky do řady a každého desátého odvedli stranou pod ozbrojený dohled — vtom náhle, jakoby po domluvě a na rozkaz, všech zbylých 90 procent bratrů se začalo obracet a přecházeli ke skupině bratrů určených k zastřelení. ‚Když chcete zastřelit každého desátého, zastřelte nás všechny!‘ Toto gesto ohromilo celý tábor a tak dojalo SS, že rozkaz byl zrušen. Já toho byl očitým svědkem.“ (Jan 15:13) A jak to ovlivnilo jeho život?

 Jeho dcera, Marie Gogolková, vypráví: „Pozorování našich bratrů v Mauthausenu přivedlo mého otce k tomu, že přijal pravdu, byl pokřtěn a po válce velmi horlivě kázal Boží Království, a mnoho lidí přivedl k pravdě.“

V koncentračním táboře byl také Oldřich Nesrovnal z Brna. Jak se tam dostal? Měl odpor k válce, a proto se rozhodl, že uteče přes hranice do Švýcarska. Na útěku však byl chycen, obviněn ze špionáže a poslán do Dachau. Bratr Nesrovnal vzpomíná: „V trestaneckém vagónu, který nás vezl, seděl u okna třináctiletý tichý chlapec, cosi četl a trochu to skrýval. Ptal jsem se ho, co čte, a on řekl, že Bibli. Řekl mi, že se nechtěl vzdát víry v Boha. Bylo mi to nepochopitelné, ale chlapce jsem se držel. Jmenoval se Gregor Wicinsky, byl z Polska a až druhý den jsem se dozvěděl, že je svědek Jehovův. Odmítl totiž podepsat soupis odevzdaných věcí v němčině, neboť měl obavy, aby nepodepsal  nějaké kompromitující prohlášení. Ani bití ho nezlomilo. . . .

Napsal jsem si matce o Bibli, a ta kupodivu došla. Začal jsem ji pravidelně číst. Pozoroval mě jeden muž z Ostravy. Zeptal se mě, zda rozumím tomu, co čtu. Řekl jsem, že tak napůl. ‚A chtěl bys tomu rozumět?‘ ‚Ano,‘ odvětil jsem. ‚Tak přijď zítra po 18. hodině tam a tam.‘ Byla to moje první návštěva shromáždění svědků Jehovových. Scházeli jsme se každý den po 18. hodině a v neděli třikrát. Shromáždění vždy vedl jeden bratr a probírala se určená látka. Můj ‚učitel‘ byl služebníkem pro literaturu. Byl obuvník a veškerou literaturu ručně psanou měl ukrytou pod ševcovským verpánkem. O chlapci Gregorovi jsem jeden a půl roku neměl žádnou zprávu. Až ke konci roku 1944 jsem sledoval zástup vězňů vracejících se z různých pobočných táborů. Tu jsem najednou zahlédl mého Gregora. Byl téměř o půl metru vyšší, ale hrozně hubený. Po karanténě přišel za námi na shromáždění. Vřele jsme se přivítali a pak mi řekl: ‚Prosil jsem Pána Jehovu, aby tě tady nenechal samotného.‘ Jeho modlitba byla vyslyšena.“

Památná slavnost v koncentračním táboře

Bylo vůbec možné uspořádat Slavnost na památku Kristovy smrti v takových podmínkách? Samozřejmě, že ano!  Jednotliví svědkové se však mnohdy divili, jak se to podařilo. Sestra Božena Nováková vypráví: „Blížil se den Památné večeře. Bylo mi hrozně. Pomyslela jsem, že nebudu účastna přijímání symbolů. Ale Jehova se postaral. Znal moji touhu, a tak ten den Památné večeře jsem byla zavolána do jednoho baráku, kde již bylo několik sester z jiných národů. Památná slavnost i se symboly proběhla  nerušeně. Budiž za to dík, čest a sláva našemu Bohu, a Beránkovi!“

Ale jak se obstaral nekvašený chléb a víno? Sestra Nováková dodává: „Nedaleko bylo město Fürstenberg, kde byli zaměstnáni svědkové Jehovovi ve státním dvoře, a ti nám dodali symboly.“

Po tomto požehnání měla sestra Nováková ještě jeden zážitek — tvrdý, ale posilující víru. Vzpomíná: „Jednoho dne jsem byla zavolána do koupelny. Ovšem, byla to koupelna se sprchami, a když se sprchy pustily, tak místo vody šel plyn. Otrávené, někdy ještě živé ženy se házely do pecí. Nevěděla jsem to, až mi dozorkyně řekla: ‚No, bibelforšerko [jak se říkalo svědkům Jehovovým], jdeš do plynu — teď ať tě ten tvůj Jehova zachrání!‘“ Sestra Nováková se odvrátila a se slzami v očích se modlila: „Otče Jehovo, prosím, mám-li zahynout, staň se dle Tvé vůle, ale prosím za své děti, plně Ti je odevzdávám do ochrany.“ Dále vypráví, co se stalo potom: „Zatímco jsem se modlila, otevřely se dveře a vyšel šéflékař; podíval se mi na fialový trojúhelník a řekl: ‚Bibelforšerko, co ty tu děláš? Kdo tě sem poslal?‘ Odvětila jsem, že dozorkyně. Tak řekl: ‚Vypadni, tam je tvé místo!‘ a ukázal ze dveří ven. Jen jsem zaslechla, jak dozorkyně říká: ‚Teď teprve věřím, že je ten Jehova chrání.‘“

Svědecká služba za nacistické okupace

I když v té době nebyly shromažďovány žádné zprávy ze svědecké služby, přesto kázání dobré zprávy v Československu pokračovalo. Sestra Růžena Lívancová z Kladna napsala: „Maminka nás vedla k Bohu, ne podle kněží, ale tak, abychom měli úctu k lidem. V roce 1940 nám vydala svědectví jedna sestra z Prahy. A tak jsem poznala vynikajícího Boha Jehovu, laskavého Otce. V roce 1943 jsme byly pokřtěny, já, moje maminka i moje sestra.“

 I v takové době, za válečného stavu, Jehova přitahoval ty, „kdo byli správně nakloněni k věčnému životu“. (Sk. 13:48) František Šnajdr z Prahy říká: „Byli jsme katolická rodina, ale do kostela jsme nechodili. Vyučil jsem se soustružníkem a žil jsem normálním životem. Chodil jsem pravidelně do hospody a hrával jsem tam karty. Chodil tam na pivo taky jeden pán a vydával svědectví hostům. Oni se mu smáli. Já jsem ale při hře jedním uchem poslouchal. Mluvil o Matouši, 24. kapitole. Mně se to líbilo, řekl jsem mu to a on mě pozval k sobě domů. Bylo tam shromáždění. Když jsem přišel, už jich tam bylo sedm. Ptal jsem se: ‚Prosím vás, kdy už přijde ten kněz?‘“ Ale žádný kněz nepřišel. Hned vedle Františka seděl bratr Josef Valenta, a ten vedl shromáždění.

František pokračoval ve studiu Bible, a v srpnu 1942 byl pokřtěn. Příští rok ho zatklo gestapo. Jehova mu však dále poskytoval potřebnou pomoc, aby mohl duchovně růst. František vypráví: „V Mauthausenu jsem se setkal s bratrem Martinem Poetzingerem. Byl to velmi odvážný a prozíravý bratr. Hned mi udělal bačkory a také vždy opatřil literaturu. Měli jsme pravidelně shromáždění — samozřejmě tajně, vždy v neděli přímo na ‚placu‘.“ (Patrně na místě, kde vězňové mívali nástup.)

Také Jan Matuszný si uvědomil, že potřebuje duchovní pomoc. Později napsal: „Pracoval jsem za války na šachtě. Se svými dvěma bratry jsem hrál v hornické kapele, kouřil jsem a pil jsem. Byl už jsem tak zničen, že se mi třásly ruce jako starci. Jednou jsem se v opilosti trápil a hlasitě, úpěnlivě prosil Boha, aby mi nějak pomohl dostat se z těchto problémů.“

Brzy nato jeho tělesnou sestru navštívila jedna zvěstovatelka. Dlouho rozmlouvala také s ním a dala mu Bibli a tři  brožury. Když si brožury přečetl, byl přesvědčen, že to, co se z nich dozvěděl, je pravda. Přestal hrát v kapele, kouřit a nemírně pít a začal chodit na shromáždění. V roce 1943 byl pokřtěn v jednom rybníku. Bratr Matuszný dodává: „Shromažďovali jsme se až do konce války. Učili jsme se, co je to ‚kompromis‘, jak jeden druhého nezradit, ale raději zemřít. Získali jsme tak dobrý základ pro budoucí pronásledování“ — tedy pro pronásledování, které přišlo nedlouho po válce.

Dobře využili období relativního klidu

Po skončení války, v letech 1945 až 1949, nastalo pro Jehovův lid období relativní svobody a určité míry klidu. Byla to doba duchovní obnovy, doba, kdy se naši bratři s novou horlivostí zapojili do kazatelské činnosti, která jim byla svěřena Bohem. (Mat. 24:14)

Nejprve bylo nutné vyhledat všechny sbory a jednotlivé zvěstovatele. Někteří zvěstovatelé zemřeli, jiní se přestěhovali a tisíce svědků německé národnosti, kteří žili v pohraničí, bylo postupně odsunuto. Bratr Müller byl snad jeden z prvních bratrů, kteří se vrátili domů, a usilovně se snažil obnovit kontakty mezi sbory. Také se pokoušel navázat spojení s odbočkami Společnosti v jiných zemích, ale nejprve bezvýsledně. Teprve začátkem června se podařilo doručit telegrafickou zprávu do Bernu ve Švýcarsku. Z Bernu začaly přicházet dopisy, v nichž bylo vždy vloženo několik stránek Strážné věže v němčině. Okamžitě se začalo překládat. V srpnu 1945 bratři v Praze uveřejnili první poválečné číslo Strážné věže v češtině, rozmnožené na cyklostylu.

Mnozí lidé si pamatovali, o čem svědkové mluvili před válkou, a někteří nyní ochotně naslouchali. Začaly být pořádány veřejné biblické přednášky — už to nebyly proslovy  nahrané na gramofonové desce, ale osobně je přednášeli schopní řečníci. Účastnily se stovky lidí. První přednáška měla námět „Svoboda v novém světě“ a konala se 11. listopadu 1945 v sále Pražské plodinové burzy. Přednášku s nadšením sledovalo asi 600 posluchačů. V průběhu tří let bylo v Československu uspořádáno 1 885 veřejných přednášek. Mnozí svědkové Jehovovi říkají, že právě tyto přednášky je přivedly k pravdě.

Jedním z takových lidí je bratr Tibor Tomašovský, který v současné době žije v Čechách. Jistý svědek se s Tiborem setkal při výkonu svého zaměstnání a během rozhovoru přišla řeč na Bibli. Tibora zaujala bratrova skromnost, a proto ho pozval k sobě domů. Bratr pak zase Tibora pozval na shromáždění. Později Tibor vyprávěl: „To, co jsme tam  s manželkou prožili, to se nedá vyjádřit. Takovou vynikající přednášku jsem ještě nikdy neslyšel. Při přednášce se střídali tři řečníci. ‚To musí být vzdělaní lidé,‘ říkám sousedovi. ‚Ne, to jsou jen hospodáři.‘ To, co jsme slyšeli, bylo tak úžasné, že jsme ani nechtěli jít domů. Přes týden mě to v úřadě vůbec nebavilo a už jsem se nemohl dočkat neděle. Nikdy jsme shromáždění nevynechali.“

Po válce svědkové vykonávali svou službu mimo jiné také v pracovních táborech, kde váleční zajatci a Němci čekali na odsun. Zpráva o kazatelské činnosti z té doby uvádí: „Bratři navštívili Němce, většinou nacisty, v pracovních táborech — a s velkým úspěchem.“ Mohli by tito lidé na základě změněných okolností být vnímavější k biblické pravdě? Svědkové Jehovovi jim k tomu chtěli dát příležitost.

V listopadu 1945 byl bratr Müller oficiálně jmenován dozorcem odbočky. Příští rok v létě se bratrům podařilo koupit téměř nový čtyřpodlažní dům v Suchdole u Prahy. Tento dům poskytoval rodině betel klidné pracovní prostředí a dobré ubytování. Československo bylo rozděleno na kraje, z nichž každý měl asi 20 sborů, a začaly se pravidelně pořádat krajské sjezdy. To přineslo bohaté požehnání. Při těchto sjezdech se vždy vykonávala kazatelská služba dům od domu a v neděli odpoledne byla přednesena veřejná přednáška, díky které se vydalo pěkné svědectví. Když ve sborech zahájila činnost škola teokratické služby, s pomocí Jehovova ducha získávali další bratři způsobilost mít veřejné přednášky a zvěstovatelé se stávali lepšími učiteli.

Také byly pořádány sjezdy. Hlavními body sjezdu, který se konal roku 1946 v Besedním domě v Brně a kterého se zúčastnilo 1 700 lidí, byly přednášky „Veselte se“ a „Kníže pokoje“. Tohoto sjezdu se také zúčastnil Franz Zürcher  z Bernu ve Švýcarsku. Příští rok, když se v Brně konal další sjezd, se na programu podíleli tři členové světového ústředí — N. H. Knorr, M. G. Henschel a H. C. Covington. Veřejná přednáška „Radost všeho lidu“ byla oznamována plakáty a letáky po celém městě a přišlo si ji vyslechnout 2 300 návštěvníků. Mnozí z nich odevzdali svou adresu a vyjádřili přání, aby byli pozváni na další shromáždění.

Začátkem roku 1948 nastala vládní krize, a moci se chopili komunisté. Svědkové Jehovovi však nadále horlivě  kázali dobrou zprávu. V tom roce bylo dosaženo 25procentního vzrůstu počtu zvěstovatelů Království. V září byl uspořádán další sjezd — tentokrát v Praze. Veřejná přednáška měla aktuální námět „Království Boží, naděje všeho lidstva“. A vzhledem k událostem, které měly přijít, byl opravdu velice vhodný také proslov „Ryzí v utrpení“. Tento sjezd ještě probíhal, a nepřátelé Jehovova lidu se již připravovali k útoku.

Znovu se stahují mračna

Od doby, kdy byli bratři propuštěni z vězení, sice uplynuly necelé čtyři roky, ale politické ovzduší se prudce změnilo. Na krajském sjezdu, který se v listopadu 1948 konal v Karlových Varech, se objevila mračna věštící bouřku. Sjezd probíhal nerušeně. Avšak při veřejné přednášce, kterou měl v neděli odpoledne 28. listopadu bratr Müller, byla některá sedadla v zadní části sálu obsazena příslušníky Státní bezpečnosti v civilu. Tentýž den, když bratr Müller večeřel, vyhledal ho bratr Oldřich Skupina, dozorce karlovarského sboru, a vzrušeně mu sděloval, že příslušníci Státní bezpečnosti udělali v bytech několika bratrů domovní prohlídku a zabavili jim literaturu.

Bratr Müller se snažil dovolat do pražského betelu, ale nikdo se neozval. I tam se nepochybně přihodilo něco vážného. Spěchal tedy zpátky do Prahy. Když se však blížil k budově betelu, uviděl dva muže, kteří předstírali, že jsou dělníci a na něčem pracují, ale ve skutečnosti hlídali betel. Vevnitř bratr Müller zastihl jednoho bratra a ten mu vyprávěl, že do betelu přišlo několik příslušníků Státní bezpečnosti, prohledali celý dům a kancelář zapečetili. Za necelých 45 minut po jeho příjezdu se tam objevili dva úředníci ministerstva vnitra a oznámili mu, že budova byla zabavena.  Bratr Müller protestoval a poukazoval na to, že zabavení je možné jedině na základě soudního příkazu. Po jejich odchodu se bratrovi podařilo odvézt k rodičům některé písemnosti, které Státní bezpečnost při prohlídce nenašla. Když se však vracel do betelu, čekal tam na něj příslušník Státní bezpečnosti s příkazem, že má zatknout jeho a dvě sestry, které tam byly s ním. Ostatní členové betelu již byli ve vazbě.

Byl soudní příkaz vystaven opravdu tak rychle? Ne. Jednomu z bratrů, kteří byli ve vazbě, bratru Kapinusovi, tam po několika měsících přišel dopis. Obsahoval výnos ministerstva vnitra ze 4. dubna 1949 s příkazem zastavit činnost Společnosti a zabavit její majetek — a to po více než čtyřech měsících od zabavení budovy betelu.

Navzdory této situaci zastavil v červenci státní soud trestní řízení proti bratrům pro nedostatek důkazů. Bratři sice byli propuštěni z vazby, ale z budovy státního soudu se nedostali jako svobodní lidé. Čekali na ně dva úředníci z ministerstva vnitra, zadrželi je a oznámili jim, že na základě výnosu komunistické politické komise jsou na dva roky zařazeni do tábora nucených prací. Co se nedalo uskutečnit soudním procesem, toho se jednoduše dosáhlo svévolným výnosem. Bratr Müller byl převezen do Kladna, kde pracoval v uhelném dole.

Tento prudký zásah proti svědkům Jehovovým v celém Československu, spojený se zatýkáním, způsobil mnoho těžkostí. Avšak to, co komunističtí úředníci očekávali, se neuskutečnilo. Bratru Müllerovi totiž ve vězení říkali: „Uřízneme hlavu a tělo umře samo.“ Za „hlavu“ považovali bratra Müllera a jiné odpovědné bratry, protože nerozpoznali, že skutečnou Hlavou křesťanského sboru je Pán Ježíš Kristus v nebi. (Ef. 4:15, 16)

 Pravé uctívání pokračuje

Navzdory tlaku, který nastal v těchto ponurých dnech, pravé uctívání nezaniklo. Bratři začali brzy dělat taková opatření, aby se vydávání svědectví o Ježíšovi v úloze mesiášského Krále nezastavilo, ale aby postupovalo kupředu. Bratr Josef Skohoutil z Prahy vypráví: „Za pár dní po začátku pronásledování mě navštívil bratr Gros (jeden místní dozorce), dal mi jména deseti zvěstovatelů a řekl mi, že se mám o ně starat.“ Nějaký čas bratři ještě zkoušeli vydávat svědectví dům od domu, ale postupně se učili vykonávat kazatelskou službu jinými způsoby.

I když mnozí bratři byli ve vězení, ti ostatní, kteří byli na svobodě, se dále scházeli. Nebylo sice možné používat veřejné sály, ale sjezdy se zkráceným programem byly nadále pořádány ve velkých bytech. Větší sjezdy někdy probíhaly v lese. První z těchto sjezdů se v roce 1949 konal  v Oldřichově u Nejdku. Na svahu s vyčnívajícími skalami bylo místo k sezení pro všech 200 účastníků. Nedaleko stál opuštěný domek se stodolou a rybníčkem. Ve stodole bratři postavili příčku a tak vytvořili prostory, kde se muži a ženy mohli převléknout ke křtu. Rybníček vyčistili a postavili tam dřevěné schody, po kterých se sestupovalo do vody. Tehdy bylo pokřtěno 37 osob.

Jak se opatřovaly biblické publikace ke studiu? To odhaluje vyprávění bratra Vykouřila z Teplic: „V roce 1950 jsme zůstali v Teplicích jen tři. Od jedné sestry ve Švýcarsku jsme dostávali poštou francouzské vydání Strážné věže. Potom se spojení přerušilo, ale za nějaký čas bylo opět obnoveno. Dostával jsem pak dopisy v obrazné řeči, kde jsem byl žádán, abych našel někoho, kdo zná dalšího a ten zase dalšího, a tím se znovu navázal dříve přerušený kontakt. Bratři byli pozavíráni a my jsme to měli tímto způsobem opět organizačně pospojovat. Pracovali jsme bez služebních úřadů — každý dělal to, co bylo třeba. Strážnou věž jsme ale dostávali stále.“

Tak začalo jedno z nejtěžších období v dějinách svědků Jehovových v českých zemích. Jenom díky Jehovově ruce se kazatelská činnost nezastavila, naopak se navzdory mnoha zkouškám stále rozmáhala.

Krátká úleva

Začátkem roku 1950 byli všichni svědkové Jehovovi, bratři i sestry, nečekaně propuštěni z táborů nucených prací. Co je čekalo? Bratr Müller vyprávěl: „Byl jsem příjemně překvapen dobrou organizací vybudovanou v době naší nepřítomnosti.“ Jehovův duch podnítil mladší bratry, především Jána Sebína a Jaroslava Hálu, aby se horlivě chopili iniciativy. Jaroslavův otec byl zatčen v roce 1948 (a později zemřel ve vězení), ale Jaroslav se stal vzorem a velkou  vzpruhou pro mnoho bratrů a sester. Bratři propuštění z táborů zjistili, že se za dva roky počet činných svědků v celém tehdejším Československu zvýšil o 52 procent, tedy z 1 581 na 2 403. V příštím roce byl zaznamenán další vzrůst o 38 procent.

V češtině byla v roce 1951 uveřejněna v šesti sešitech kniha „Bůh budiž pravdivý“, a to bylo základem dalšího růstu. Tato publikace měla sloužit jako základní pomůcka pro domácí biblická studia. Zájemci se z ní dozvěděli, co potřebovali, aby byli dobře vybaveni, a mohli tak začít sloužit Jehovovi.

Komunističtí úředníci neměli z činnosti svědků Jehovových žádnou radost. V roce 1952 začalo pro Jehovův lid další dlouhé období krutého pronásledování.

Opět v ‚ohnivé peci‘

Časně ráno 4. února 1952 byl bratr Müller znovu zatčen příslušníky Státní bezpečnosti. Tentokrát mu, když ho odváželi do vězení, zavázali oči. Později napsal: „Po dobu dalších téměř 14 měsíců jsem nesměl opustit celu samovazby s rozvázanýma očima. Z cely mě přibližně každý druhý den odvedl vyšetřující referent do své kanceláře, kde jsem byl podroben dlouhým výslechům, spojeným s přemlouváním, abych se přiznal, že jsem prováděl špionáž a že jsem se dopustil velezrady. Byla napsána řada protokolů, které byly vždy znovu zničeny a psány nové. Vyšetřující referenti vyvíjeli stále nové snahy vsunout do zápisu alespoň nějaký náznak doznání k výzvědné službě. Takové zápisy jsem opětovně odmítal podepsat. Teprve o šestnáct let později, když už jsem byl na svobodě, mi úředník ministerstva vnitra důvěrně sdělil, že jsem byl v seznamu těch, kteří měli být zlikvidováni. Dne 27. března 1953 jsem byl se zavázanýma očima odvezen k soudnímu  přelíčení na Pankrác. Byl to silný psychický tlak, kterému jsem byl podroben nejen já, ale také druzí mí spolupracovníci. Přelíčení trvalo dva dny. Bylo přísně tajné. V prostoru pro veřejnost seděli jen vyšetřující referenti ministerstva vnitra.“

Jak se ukázalo, 4. únor 1952 byl dnem rozsáhlého zatýkání v celém Československu. V ten den příslušníci Státní bezpečnosti zatkli celkem 109 svědků Jehovových (104 bratry a 5 sester).

Mezi tehdy zatčenými byla také sestra Emílie Macíčková. Vypráví: „Dne 4. února 1952, když byl manžel v nemocnici, přišli k nám o půl čtvrté ráno tři muži a jedna žena od Státní bezpečnosti. Byla jsem hned zatčena. Všechno prohledali a co našli, odnesli. Odvezli mě na krajské oddělení do Ostravy. Sešlo se nás tam hodně. Tehdy svědky Jehovovy zatýkali hromadně. Strčili nás do čerstvě omítnutých, ale páchnoucích kobek, kde byla zima, dali nám studenou vodu na mytí a zavřeli železné dveře. Všude, kde nás vodili a vozili, dávali nám černé brýle na oči, abychom nic neviděli. Do kobek k nám posílali i udavače — konfidenty —, ale nikdo se od nás nic nedozvěděl kromě poselství o Božím Království. Nastrčené konfidentky dokonce uměly zpívat naše písně a modlily se — takové úsilí vyvinuli naši nepřátelé, ale Jehova nás posiloval, a tak neuspěly.“

Monstrproces v Praze

V tu dobu bylo v Československu mnoho politických procesů. A vedly k velmi tvrdým rozsudkům — buď trest mnoholetého vězení, nebo trest smrti. Do tohoto období spadal i proces se svědky Jehovovými, který se konal 27. a 28. března 1953. Jednalo se vlastně o dva zinscenované procesy s předními dozorci svědků Jehovových, které  probíhaly s vyloučením veřejnosti. Druhý se konal o měsíc později. Výsledkem byly tyto rozsudky: „Müller a Fogel byli odsouzeni k trestu odnětí svobody na 18 let. Obvinění Sebín, Gros a Hála na 15 let, Nahálka na 12 let, Novák na 8 let a Porubský na 5 let. U všech obviněných bylo vysloveno propadnutí jmění a ztráta čestných práv občanských.“

Veřejnost získala informace o tomto procesu pouze z tisku. Co psaly noviny? Například v komunistickém deníku Rudé právo vyšla 30. března tato zkreslená zpráva: „Američtí imperialisté ve své nenávisti k lidově demokratickému Československu se nevyhýbají žádným prostředkům, aby odvrátili náš pracující lid od cesty k socialismu. . . . Jednou z takových forem rozvratné činnosti amerických imperialistů proti našemu státu se zabýval . . . krajský soud v Praze. . . . Soudil vedoucí členy náboženské sekty, jejíž příslušníci si říkají ‚Svědci Jehovovi‘. Tato organizace, řízená z Brooklynu v USA, která byla u nás roku 1949 pro své rozvratné tendence zakázána, pašovala do Československa . . . přes tento zákaz kosmopolitní ideologii, která pod rouškou učení o ryzím křesťanství měla rozhlodávat morálku našeho pracujícího lidu, vychovávat ho k nenávisti vůči vlastnímu státu a k jeho zákonům . . . a začala připravovat své přívržence pro případ války, v níž by hráli úlohu páté kolony.“

Tímto překrucováním skutečností měly být ospravedlněny postupy tohoto soudu a byl tak vytvořen precedens pro postupy dalších soudů v celé republice.

Ve věznicích nalézají lidi podobné ovcím

I ve vězení však byly příležitosti k vydání svědectví. Byla k tomu potřeba vynalézavost, ale naši bratři si nějaký způsob vždycky našli. Někteří vězňové reagovali na biblickou  pravdu příznivě. Jedním z nich byl František Janeček z Čáslavi. Bratr vzpomíná: „Ve válce jsem byl v odboji. V roce 1948 začalo nové násilí a já jsem to neschvaloval. Protože jsem vystoupil otevřeně proti nespravedlnosti, byl jsem odsouzen na jedenáct let do vězení. Ve vězení jsem směl mít Bibli a o přestávkách jsem z ní vyučoval, a tak mě bratři měli za faráře. Bydleli jsme v jednotlivých barácích a občas jsme měli noční služby — říkalo se jim hasičské, a hlídali jsme venku před baráky. Jednou jsem měl službu a vyjdu ven, byl mráz a svítily hvězdy. Z vedlejšího baráku zrovna vyšel taky jeden vězeň, který hlídal. Já mu říkám: ‚Tak co, taky jdeš sloužit faraónovi?‘ Zeptal se mě: ‚A ty víš, kdo byl farao?‘. ‚Ano, egyptský vládce.‘ ‚A víš, koho znázornil?‘ ‚Ne!‘ ‚Tak pojď, já ti to řeknu.‘ Chodili jsme dvě hodiny a on mně všechno vysvětloval. Dělal jsem rychlé pokroky. Bůh mě miloval a viděl mou touhu po pravdě.“ František začal společně se svědky Jehovovými studovat Bibli a brzy každý měsíc podával zprávu, že sloužil Jehovovi 70 až 80 hodin.

Mnozí z těch, kdo poznali pravdu ve vězení, tam byli také pokřtěni. Jak se to dělalo? Ladislav Šmejkal, který poznal pravdu jako politický vězeň, vypráví: „Na dole, kde jsme pracovali, jsme měli přístup k chladicím věžím velkých důlních kompresorů. A ve sběrné nádrži jedné takové věže jsem byl v červnu 1956 spolu s několika dalšími pokřtěn. Nebylo to jednoduché, protože jsme museli využít krátké chvíle před odpolední směnou. Vzali jsme si s sebou trenýrky a odešli jsme k věži, pokřtili se a stačili se rychle obléci a dojít na místo sfárání.“ Tito bratři byli vděční, že Jehova svým služebníkům pomohl najít způsob, jak mohou dodržet příkaz Ježíše Krista a symbolizovat své zasvěcení křtem. (Mat. 28:19, 20)

 „Svatí“ v uhelných dolech

Zákaz činnosti svědků Jehovových byl uplatňován rozličným způsobem a v různém rozsahu. V každé době a na každém místě to bylo jiné. Přesto se bratři za všech okolností svědomitě snažili zachovat křesťanskou ryzost. Mnozí z nich byli kvůli tomu uvězněni.

Později — v roce 1958 — bylo na základě vládního výnosu mužům do třiceti let umožněno místo vojenské služby pracovat v uhelných dolech. Bratři už nemuseli čekat, až budou zatčeni a uvězněni a potom snad budou pracovat v dolech, ale někteří z nich si zachovali určitou míru svobody tím, že v dolech začali pracovat jako zaměstnanci. (Přísl. 22:3) Tak se v mnoha dolech začali objevovat „svatí“ nebo „faráři“, jak tam lidé těmto svědkům říkali. A protože v některých dolech bylo velmi mnoho svědků Jehovových, začaly v okolí vznikat silné sbory, v nichž vyrůstali duchovně vyspělí bratři, ze kterých se časem stávali schopní křesťanští služebníci.

Bratr Eduard Sobička pracoval deset let v jednom dole v Kamenných Žehrovicích u Kladna. Říká: „Pokud si vzpomínám, maximální počet bratrů na dole, v němž jsem pracoval, byl v jedné době kolem třiceti. Byli jsme rozmístěni v různých směnách a dali jsme si pravidlo, že se nebudeme shlukovat a oddělovat se tak od ostatních horníků. I tak byli ‚svatí‘, jak nám běžně říkali,  středem pozornosti, posměchu a nadávek, ale přitom i předmětem utajované úcty.“ Bratři v dolech samozřejmě využívali příležitosti k vydání svědectví, a jestliže někdo projevil zájem, také mu půjčovali vzácnou biblickou literaturu.

Na dovolené s jinými svědky

I v těchto těžkých dobách se v životě Jehovova lidu našlo místo pro dovolenou. Když se takové dovolené pečlivě připravily, byly to chvíle, které přinesly nejen tělesné osvěžení, ale také duchovní posilu. Představte si, co to asi pro takových 30 svědků Jehovových znamenalo společně strávit týden nebo čtrnáct dní v době, kdy se na shromáždění scházelo maximálně 10 lidí.

Velmi důležité bylo rozumně zvážit, koho pozvat. Ti, kdo dovolenou připravovali, se snažili nedávat přednost  mladým lidem před staršími osobami či bratrům před sestrami. Vyvíjelo se úsilí, aby bylo pozváno několik duchovně vyspělých křesťanských bratrů, kteří by měli nad tímto společenstvím tolik potřebný dohled.

Hlavní starostí bylo sestavit vyvážený duchovní program. Denní rozvrh byl přibližně takovýto: Ráno společná modlitba, denní text a čtení z Bible. V některé dny v podvečer se konala shromáždění, která trvala hodinu. Večer často bývalo duchovně laděné společenství s předem připraveným programem. Zbytek dne bylo volno. Bratři a sestry mohli studovat, chodit na výlety, koupat se a podobně. Služba byla většinou spojována s výletem, ale i tady platila určitá nepsaná pravidla. Představte si skupinu 20 výletníků. Ve vesnicích, v lese i na polích potkávali místní občany. Když se s někým setkali, někdo z bratrů či sester se odpojil a snažil se zavést rozhovor. Ostatní šli dál svou cestou.

Tyto společné dovolené přinesly mnoho dobrého. Posilovaly víru a přispívaly k rozšíření dobré zprávy. Takové dovolené proto opravdu neodmyslitelně patří k novodobým dějinám svědků Jehovových v českých zemích. Jehovovi služebníci však nikdy nesměli přestat střežit své duchovní smýšlení.

Lstivý útok

Satan Ďábel, „otec lži“, se překrucováním skutečnosti a poškozováním pověsti věrných Božích služebníků snaží podkopávat důvěru lidí. (Jan 8:44) Touto taktikou se snažil oslabit starověký Izrael, obrátit Židy v prvním století proti Kristu a rozvrátit první křesťanský sbor. (4. Mojž. 13:26–14:4; Jan 5:10–18; 3. Jana 9, 10) Někteří z těch, kdo slouží jeho záměrům, mají snahu dosáhnout význačného  postavení. Jiní lidé se možná domnívají, že jejich vlastní slova jsou pravdivá, avšak vyjadřují vyhraněné názory, přestože neznají všechny skutečnosti. Satan dokáže využívat obě tyto skupiny a v případě Československa nejednal jinak.

Koncem padesátých let měli bratři v této republice obtížnou situaci. Mnozí z nich byli uvězněni. Spojení se světovým ústředím svědků Jehovových bylo přerušeno. Jistí iniciativní bratři dávali pokyny, které spíše vyjadřovaly jejich osobní názory, než aby měly pevný základ v Písmu. (Tit. 1:9; Jak. 3:1) Někteří jedinci reagovali na tlak doby, a přestože všechny události důkladně neznali, zaujali k nim rezolutní postoj. (Srovnej Přísloví 18:13, 17.) Někdo dokonce začal ‚za sebou odvádět učedníky‘. (Sk. 20:30)

O událostech z tohoto období bratr Müller později napsal: „Ve věznici Valdice jsem byl jednoho lednového dne 1956 zaveden do kanceláře, kde na mne čekali dva muži. Řekli mi, že jsou z ministerstva vnitra. Snažili se mě přesvědčit, že bychom měli ‚slevit‘ z některých náboženských nauk. Na tomto základě jsme se ovšem nemohli dohodnout, a proto byl náš rozhovor velmi krátký. V roce 1957 mě navštívili jiní dva úředníci z ministerstva vnitra. Tříhodinový rozhovor byl ve zcela jiném duchu. Otevřeně  a zeširoka jsem jim mohl vysvětlit názory a postoje svědků k různým otázkám. Zajímali se o náš názor na vojenskou službu, na transfúzi krve, členství v odborových organizacích a na mnoho jiných věcí. Na závěr mi jeden z nich dal otázku: ‚Pane Müllere, co myslíte, můžeme být přátelé?‘ Odpověděl jsem: ‚Přátelé mají k sobě hodně blízko a mají mnoho společných zájmů. Ale my, svědkové Jehovovi, věříme v Boha, kdežto vy, komunisté, jste ateisté. Nemůžeme najít společnou základnu. Ale já myslím, že můžeme vedle sebe žít a existovat.‘ Úředník řekl: ‚Jsem rád, že jste tak odpověděl, jinak bychom vám nemohli věřit.‘ Pocítil jsem, že to byla finální otázka, která měla rozhodnout, zda je možné vést střízlivý dialog, jenž by přiblížil vyřešení naší situace.“

Z tohoto rozhovoru vzešla poněkud otevřenější komunikace mezi určitými bratry a státními orgány. Avšak někteří svědkové, kteří se o těchto rozhovorech dozvěděli, se v tehdejší polarizované době domnívali, že odpovědní bratři přistoupili na nějaký kompromis. Některé z těch, kdo takto reagovali, k tomu nepochybně vedla silná touha nedopustit se žádného kompromisu v křesťanských zásadách. Nicméně několik z nich zaujalo kategorický postoj a otevřeně projevovali nedůvěru bratrům, kteří mluvili se státními úředníky. Byla však jejich nedůvěra opodstatněná?

Jednalo se totiž ještě o něco jiného. Bratr Juraj Kaminský, který Jehovovi věrně slouží přes 50 let, vypráví: „Po zatčení odpovědných bratrů a mnoha starších ze sborů se vedení ve sborech a krajích ujali jednotlivci, kteří začali zvěstovatelům předepisovat pravidla jednání a vydávali příkazy a zákazy.“ Oč lepší by bylo, kdyby ‚podpořili poslušnost vírou‘, jak to dělal apoštol Pavel! (Řím. 16:26) Podle  zákona měli všichni občané povinnost zúčastnit se voleb, a proto někteří svědkové chodili do volebních místností, ale kvůli svědomí nehlasovali pro žádného politického kandidáta. Jiní svědkové si o nich mysleli, že se dopustili kompromisu. Je pochopitelné, že někteří bratři měli silný odpor k politickým představitelům, protože tito lidé špatně zacházeli s jejich křesťanskými bratry. Bratr Müller k tomu říká: „Tento stav věcí mě velmi trápil, a proto jsem na podzim roku 1957 napsal [z vězení] dopis, který měl bratrům venku pomoci orientovat se v dané situaci.“ V jednom odstavci onoho dopisu bylo uvedeno:

„Ještě jednu bolest mám na srdci. . . . Upozorňuji bratry, že naše shromáždění jsou věnována studiu Písma a vzdělávání svědků Jehovových, aby byli lepšími a schopnějšími služebníky, ale rozhodně není přípustné, aby se ve shromáždění, ať již je kdekoliv a nechť se ho účastní dva či mnoho bratrů, mluvilo o politice, nebo aby kdokoliv dělal protistátní projevy. Bratři, dbejte na to a nepřipusťte podobné jevy. Má snad někdo zášť proti státnímu zřízení proto, že já a druzí bratři jsme uvězněni? V tom případě takového bratra prosím jménem svým a jménem svých ostatních uvězněných bratrů, upusťte od zášti, nevybíjejte se v hněvech a nepřátelstvích, neboť my jsme svou při předložili Bohu a i vy tak učiňte.“ (Řím. 12:17–13:1)

Věrní bratři a sestry byli tímto dopisem velmi povzbuzeni. Bratr Jan Tesarz řekl: „Dostali jsme jeho dopis psaný v roce 1957 z vězení. Ne kompromis, ale křesťanská rozumnost!“ Tento názor však neměli všichni. Dopis bratra Müllera se stal předmětem sporů a mnoha spekulací.

Odloučeni od sboru

V květnu 1960 byla vyhlášena velká amnestie pro politické vězně, a většina svědků Jehovových byla propuštěna  z vězení. Byl to nádherný pocit! Navzdory výhrůžkám ihned znovu začali oznamovat dobrou zprávu. Mnozí z nich si připomínali příklad apoštolů Ježíše Krista, kteří se po propuštění z vazby modlili o smělost dále oznamovat Boží slovo. (Sk. 4:23–31) Čekaly je však nové procesy.

Mezi bratry se objevovaly pochybnosti a nedůvěra. Když bratr Müller poslal bratrům dopis, který jim měl objasnit situaci, někteří z těch, kdo měli vyhraněné a kritické názory, nedovolili tento dopis přečíst sborům. V roce 1959 bylo v Československu 2 105 činných svědků, ale více než 1 000 zvěstovatelů — ačkoli nadále tvrdili, že slouží Jehovovi — již nesloužilo v jednotě se svými bývalými křesťanskými společníky. Ti, kdo mezi těmito odloučenými převzali vedení, dokonce tvrdili, že ústředí v Brooklynu i N. H. Knorr, tehdejší prezident Watch Tower Society, jejich jednání schvalují.

Další vývoj událostí přispěl k tomu, že se nedůvěra odloučených k jejich bývalým křesťanským společníkům ještě prohloubila. V této době státní úředníci v Československu již většinou chápali, že svědkové Jehovovi nejsou špióni amerického imperialismu, z čehož je dříve obviňovali. Také věděli, že není možné činnost svědků Jehovových zastavit ani svědky přesvědčit, aby udělali kompromis ve své víře. Proto vláda totalitního komunistického režimu podnikala kroky k určitému dialogu se svědky. Byl to jakýsi vynucený dialog. Státní bezpečnosti šlo v podstatě o to, aby náboženské cítění nebylo zneužíváno v boji proti režimu, ale pokud to bude možné, aby bylo použito pro jeho podporu. Kontakty se státními orgány někdy probíhaly tak, že bratr Müller nebo některý cestující dozorce byl předvolán k výslechu na policejní stanici. Jindy zase budily zdání přátelského rozhovoru, protože probíhaly v kavárně.

 Někteří pozorovatelé si z neznalosti všech skutečností mysleli, že bratři, kteří přistoupili na tyto rozhovory, spolupracují se Státní bezpečností. Jména některých bratrů se dokonce objevila na seznamu údajných spolupracovníků Státní bezpečnosti a bylo vzneseno obvinění, že tito bratři upravovali články v publikacích podle požadavků Státní bezpečnosti.

Láskyplné povzbuzení, aby ‚hledali Jehovu‘

Bratru Knorrovi velmi záleželo na Pánově díle a na těch, kdo se snažili věrně sloužit s Jehovovou organizací. Proto dne 7. prosince 1961 bratrům v Československu napsal dopis, ve kterém upozorňoval na některé biblické texty, například na Micheáše 2:12 a na Žalm 133:1. V tomto dopise také vysvětlil postoj Společnosti k různým záležitostem a jmenovitě podpořil odpovědné bratry. Pro zdejší bratry to bylo láskyplné povzbuzení, aby ‚hledali Jehovu‘, aby rozpoznali, jak Jehovův duch působí ke splnění Jehovova slova, a aby potom harmonicky spolupracovali s organizačním uspořádáním, které Jehova používá. (Zech. 8:21) Zde uvádíme jeden odstavec z tohoto dopisu:

„Moji drazí bratři, . . . Zprávy, které mi došly, svědčí o tom, že většina bratrů v Československu zachovává svou křesťanskou jednotu, ale několik málo jich pro omezené možnosti spojení připustilo, aby pověsti a klevety vyvolaly v jejich mysli otázky, které měly za následek, že někteří opomněli spolupracovat nebo odevzdávat zprávy o své službě. To je může vést pouze do neštěstí a těžkostí, což se již také stalo. Proto Vám píši, abych Vám oznámil, že Společnost uznává bratry Adama Janušku a Bohumila Müllera a bratry, kteří s nimi spolupracují, za odpovědné křesťanské dozorce v Československu, a proto vás vyzývám, abyste  měli na mysli Pavlova slova k Hebrejcům 13:1, 7, 17. Tito bratři mají o Vás zájem a snaží se všem pomáhat, aby byli věrni Jehovovi Bohu. Proto s nimi pokorně pracujte, a oni budou pracovat s Vámi všemi k Jehovově chvále.“ Je však smutné, že krátce nato, co přišel tento dopis, bylo Adamu Januškovi nutné odejmout pospolitost za chování nevhodné pro křesťana.

Někteří bratři si dopisu bratra Knorra vážili, ale ne všichni se nechali jeho radami usměrnit. Problémy vlastně vyvrcholily až v roce 1962. Tehdy byla ve Strážné věži uveřejněna série článků, kde se vysvětlovalo, že křesťané mají v první řadě povinnosti k Bohu a pak k vládnoucím světským autoritám — k „nadřazeným autoritám“, o nichž je zmínka v Římanům 13:1. V těchto článcích byla předložena oprava našeho dřívějšího porozumění. Nespokojenci a kritici rozšiřovali zvěsti, že články vlastně sepsal bratr Müller pod dohledem ministerstva vnitra. Co se dalo dělat? Bratři nemarnili čas pokusy přesvědčit ty, kdo o to tehdy nestáli, a raději se zaměřili na oznamování dobré zprávy lidem, kteří hladověli a žíznili po spravedlnosti.

Někteří z těch, kdo opustili organizaci, se v pozdějších letech ujistili, že Jehova této organizaci opravdu žehná, a požádali o znovupřijetí. Jiní však zůstali odděleni až do roku 1989, kdy vedoucí sbor poslal přátelský dopis adresovaný „Těm, kteří si přejí uctívat Jehovu a sjednoceně mu sloužit“. Tento dopis upozorňoval například na proroctví v Zecharjášovi 8:20, 21 a v Izajášovi 60:22, která se nyní plní. Kladl důraz na biblické rady a měřítka zapsaná v Matoušovi 24:45–47, v 1. Korinťanům 10:21, 22 a v Efezanům 4:16. V jedné části dopisu bylo napsáno:

„Je nám líto, když slyšíme, že až dosud nejste aktivně napojeni na teokratické uspořádání a postupy, jimiž se řídí  Boží lid ve všech částech světa. Píšeme Vám a povzbuzujeme Vás, abyste projevili touhu spolupracovat v jednotě s Jehovovou viditelnou organizací, tak jak je ustavena na celém světě a jak existuje i ve Vaší zemi. Můžete projevit tuto spravedlivou touhu tím, že přijmete bratry, které jsme vybrali. Jsou připraveni zařídit, aby Vám byl přečten tento dopis. Bratrům, kteří za Vámi přijdou, můžete plně důvěřovat. Prokáží se Vám tímto dopisem jako od nás pověřeni. Je jejich výsadou pozvat Vás k návratu do jednoho stáda, abyste už déle nebyli odloučeni. (Jan 10:16)“

Tento krok vedoucího sboru velmi přispěl k tomu, že byly napraveny zbývající škody způsobené Satanovým lstivým útokem na sbory v době, kdy neměly možnost otevřeně komunikovat s Jehovovou viditelnou organizací.

Organizování a školení pro další službu

Potom, co byli v roce 1960 svědkové propuštěni z vězení, se v českých zemích muselo ve spojitosti s oznamováním dobré zprávy vykonat ještě hodně práce. K tomu bylo nutné zajistit náležitou organizaci a dobré školení. Dosažení těchto cílů za tehdejších složitých podmínek bylo dostatečným dokladem o Jehovově láskyplné ochraně a jeho požehnání.

V roce 1961 bylo velkým pokrokem v teokratické organizaci zahájení vyučovacího programu školy služby Království, která měla poskytnout specializované biblické školení cestujícím dozorcům a sborovým služebníkům (tak se tehdy říkalo předsedajícím dozorcům). Bratr Karel Plzák z Prahy — v té době sloužil jako krajský dozorce — dosud vzpomíná na první třídu této školy, která se měla konat nedaleko Karlových Varů. Jak se ukázalo, o tomto místě byla informována i Státní bezpečnost. Na poslední chvíli se tedy zařídilo, že se bratři sejdou v soukromé chatě.

 Mnoho mladých bratrů si tehdy uvědomovalo, jak je důležité sloužit Jehovovi. Někteří rychle duchovně vyspívali, a proto byli brzy pozváni do školy služby Království. Jeden z nich, Jaromír Leneček, již ve 14 letech vedl skupinu. Když mu bylo šestnáct, byl jmenován služebním pomocníkem sboru a ve dvaceti letech byl pozván do školy služby Království. Nyní je členem výboru odbočky.

Další program školení značně přispěl ke zlepšení kvality kazatelské služby. V tomto programu měl zkušený zvěstovatel školit jiného, méně zkušeného zvěstovatele. Společně se připravovali a pak spolupracovali v kazatelské službě. Cílem bylo pomoci méně zkušenému zvěstovateli do té míry, aby sám mohl zase pomáhat druhým. V té době se mohlo vydávat svědectví pouze neformálně, ale díky tomuto školení se mnozí zvěstovatelé naučili působivě chválit Jehovu.

V totalitním režimu bývají pošty často bedlivě sledovány vládou. V Československu se tedy důležitým článkem teokratické komunikace stali cestující dozorci. Každá návštěva krajského dozorce byla dychtivě očekávanou událostí. Eduard Sobička vzpomíná: „Cestující dozorce musel mít tehdy světské zaměstnání, a proto sloužil každý druhý víkend od pátku do neděle večer — tedy zhruba pět dní v měsíci, tolik, kolik slouží krajský dozorce během jednoho týdne tam, kde je dílo bez zákonných omezení. Proto míval kraj jen asi šest sborů.“ Prostřednictvím těchto bratrů  se udržovala komunikace se sbory, a tak sbory stále dostávaly ty nejnovější informace.

Když se zapomnělo na opatrnost

Když se nějakou dobu dílo dařilo, bylo snadné zapomenout, že činnost svědků Jehovových je stále zakázána. Bratři, kteří byli pověřeni dozorem, prosazovali zdravou rozumnost při veškeré činnosti. Někteří zvěstovatelé se však nespokojili s dosavadními metodami. Chtěli rychlejší výsledky.

Jednou v roce 1963 dva bratři v jistém pražském parku kolem sebe shromáždili zástup lidí. Jeden z těchto dvou bratrů se postavil na lavičku a začal kázat. Když nějaký muž v zástupu vyjadřoval námitky, bratr ho dokonce nazval „nástrojem Ďáblovým“. Přišli policisté a zjistili si totožnost těch dvou bratrů. Tím to ale ještě neskončilo, protože tento incident vyprovokoval velkou policejní akci. Během několika dní bylo zatčeno více než 100 bratrů a sester z Prahy. Následky této akce byly v zásadě dva: jednak soudní procesy a jednak poučení, které z toho naši bratři načerpali. Šest ze zatčených bylo obžalováno a nakonec také odsouzeno.

Tento incident však službu neoslabil, jen bratrům připomněl, že potřebují projevovat praktickou moudrost. (Přísl. 3:21, 22) To bylo obzvlášť důležité ke konci šedesátých let, kdy se začaly rýsovat jisté naděje na zrušení zákazu naší činnosti.

Svoboda uctívání na obzoru?

Rok 1968 přinesl nečekané změny. Moci ve státě se chopili takzvaní reformní komunisté a začali usilovat o demokratizaci veřejného života. Občané tyto změny nadšeně vítali a začalo se mluvit o „socialismu s lidskou tváří“.

 Jak na tyto změny reagovali svědkové Jehovovi? Zdrženlivě. I když vítali liberalizaci systému s nadějí, že by snad zákaz činnosti mohl být zrušen, nedělali unáhlené kroky, kterých by později mohli litovat. Zakrátko se ukázalo, že toto jednání bylo moudré. (Přísl. 2:10, 11; 9:10) Po osmi měsících relativní svobody vstoupila na území Československa vojska pěti států Varšavské smlouvy. Asi 750 000 vojáků a 6 000 tanků ukončilo období „socialismu s lidskou tváří“. Lidé byli zdrceni. Svědkům Jehovovým však jejich chování v době „Pražského jara“ v pozdějších letech velmi pomohlo, protože státní orgány musely uznat, že svědkové Jehovovi nejsou pro státní zřízení nijak nebezpeční.

Po těchto událostech měli českoslovenští občané krátkou dobu úžasnou příležitost volně vycestovat do západní Evropy. Mnozí svědkové Jehovovi využili této situace zejména proto, že se na ten rok plánovaly mezinárodní sjezdy „Mír na zemi“. Nejbližším městem, kde se tento sjezd konal, byl Norimberk a tam se vydalo asi 300 bratrů a sester z celého Československa. Bylo to pro ně nesmírné duchovní povzbuzení. Avšak velmi brzy byly hranice opět uzavřeny.

Začátkem sedmdesátých let začalo období takzvané politické normalizace. Přívrženci reformního hnutí začali být systematicky odstraňováni z politického a kulturního života. Postiženo bylo téměř 30 000 lidí. Ze Státní bezpečnosti byla propuštěna skoro čtvrtina proreformních důstojníků. Někteří lidé říkali, že se vrátila „doba temna“.

Státní bezpečnost tehdy znovu začala činnost svědků Jehovových velmi přísně sledovat, i když s padesátými lety se to srovnávat nedalo. V některých oblastech byli naši bratři uvězněni. Ale zvěstovatelé sloužit nepřestali, jen byli opatrnější.

 „Šest tisíc roků lidské existence“

V roce 1969 začala ve Strážné věži vycházet na pokračování kniha Věčný život ve svobodě Božích synů. V 1. kapitole této knihy, pod mezititulkem „Končí šest tisíc roků lidské existence“, bylo uvedeno vysvětlení Jubilea a biblické chronologie. Tyto informace měly na některé zvěstovatele příznivý vliv, ale vyvolaly také mnoho dohadů a spekulací.

Kancelář v Československu zaslala všem sborům dopis datovaný 22. února 1972, v němž se obšírně vysvětlovalo, proč bychom neměli prohlašovat nic určitého o tom, kdy přijde Armagedon. Bylo tam zdůrazněno, že žádná publikace Společnosti konkrétní rok příchodu Armagedonu neuváděla. V závěru dopisu stálo: „Svědkové Jehovovi na celém světě jsou dnes seznámeni s těmito myšlenkami a žádný by k nim neměl přidávat svá vlastní tvrzení o tom, co se stane do roku, nebo v roce 1975. Vždyť pro taková tvrzení nejsou žádné biblické důkazy a nadto mohou mít škodlivý vliv na dílo. Usilujte o to, abyste v této záležitosti ‚všichni mluvili souhlasně, a aby mezi vámi nebyly různice, ale abyste byli spojeni toutéž myslí a týmž myšlenkovým postupem‘. (1. Kor. 1:10) Vždyť o tom dni a hodině nikdo neví.“ (Mat. 24:36)

Co se tehdy dělo

Při policejní akci v únoru 1975 bylo několik bratrů zatčeno. K dalším zatčením došlo v průběhu roku v různých částech republiky. Stanislav Šimek z Brna, který byl již předtím několikrát ve vězení, říká: „Dne 30. září 1975 jsem byl zatčen a udělali mi prohlídku v bytě i v práci. Zabavili mi celkem pět pytlů literatury. Jak jsem se později dozvěděl, bylo na akci nasazeno 200 pracovníků Bezpečnosti,  kteří dělali prohlídky celkem na 40 místech a zabavili jednu a půl tuny materiálu. Byli jsme odsouzeni na 13 a 14 měsíců vězení.“

Domovní prohlídky byly velmi nepříjemné, hlavně když se konaly u jmenovaných dozorců, protože ti měli často u sebe sborové záznamy, které bylo obtížné stále pečlivě ukrývat. Při mnoha takových situacích však Jehova zaslepil oči těch, kdo chtěli jeho služebníkům škodit. Bratr Mařák z Plzně vzpomíná: „Zastával jsem tehdy úřad dozorce služby a v zasklené skříňce v obývacím pokoji jsem měl založenou velkou obálku se jmény všech starších a služebních pomocníků, s jejich zprávami, záznamy o službě i penězi sboru. Když ti, kteří dělali domovní prohlídku, šli ke skříňce, manželka se na mně podívala, a já jsem úpěnlivě prosil Jehovu. On zaslepil oči těch, kteří se dívali přes sklo přímo tam, kde stála opřená velká šedá obálka. Jak vroucně jsme děkovali Jehovovi za tuto ochranu.“

V jednání státních úřadů s našimi bratry docházelo někdy ke kuriozitám. Například Michal Fazekaš, který byl pokřtěn v roce 1936 a byl již několikrát vězněn, měl následující zážitek: „V roce 1975 jsem byl znovu odsouzen, tentokrát jen podmíněně. Je zajímavé, že v témže roce mi byla u příležitosti 30. výročí konce druhé světové války zvýšena penze jako odměna ‚za rozklad branné moci německé říše‘, protože jsem byl za křesťanskou neutralitu v koncentračním táboře.“

Vyznačování sborových obvodů

Dne 1. února 1976 byl ustaven pětičlenný zemský výbor, který měl dohlížet na činnost svědků Jehovových v Československu. Členy tohoto výboru se stali bratři Ondřej Kadlec, Michal Moskal, Bohumil Müller (koordinátor), Anton Murín a Eduard Sobička.

 Později v tom roce Ondřej Kadlec soukromě navštívil kancelář odbočky svědků Jehovových ve Finsku. Ve služebním oddělení ho zaujala mapa Finska, v níž byly vyznačeny oblasti, kraje a sborové obvody. Když se vrátil domů, na jednom zasedání zemského výboru navrhl, aby se totéž zavedlo v Československu. Bratr Müller mu důrazně vysvětlil, že taková mapa by mohla vzbudit podezření vládních úředníků a tak způsobit nedozírné škody. Bratr Kadlec vzpomíná: „Rozhodně jsem se nemínil k této otázce hned tak vrátit. Trvalo to však asi jen dva měsíce a k námětu se vrátil bratr Müller sám.“ Brzy bylo naprosto jasné, že je nutné vyznačit sborové obvody, a to pro všechny sbory.

Jak ale rozdělit území tehdejšího Československa, kde bylo 220 sborů v osmi oblastech a 35 krajích? Tímto úkolem byl pověřen bratr Jaroslav Boudný z Prahy. Vypráví: „Měl jsem široké pole pro vlastní iniciativu, a spolupráce s bratrem Müllerem, který byl velmi důsledný, byla úžasná. Pln nadšení a s pomocí modliteb jsem se vrhl do práce. Znamenalo to vypsat tisíce hraničních míst jednotlivých sborových obvodů a kreslit a kreslit a kreslit.“

Začínají sloužit v jiných obvodech

Jakmile bylo dokončeno první přidělování obvodů, sbory, které to mohly zvládnout, dostávaly za úkol propracovat nepřidělená území. Mnoho sborů, zejména z Ostravska, přijímalo tyto zvláštní úkoly až s dojemnou ochotou, i když některý sbor musel do vzdáleného obvodu cestovat až 250 kilometrů.

Jak se tato služba organizovala? Bratři vyjížděli do obvodu na celý víkend; obvykle odjeli v sobotu ráno a vrátili se v neděli večer. Auta byla vždy vytížena a výdaje si bratři hradili sami. Na takový výlet se zvěstovatelé někdy vypravili každý druhý víkend.

 Zvěstovatelé dostali doporučení, aby se chovali jako turisté — auto nechali za vesnicí, tu prošli jen jedním směrem, zahájili přátelský rozhovor a postupně přešli k vydání svědectví; v případě odporu se vrátili k původnímu námětu a přátelsky se rozloučili. Za celých 10 let se problémy vyskytly jen ojediněle.

Do jiných obvodů přicházeli na určitou dobu sloužit průkopníci, kteří pro tuto službu dostali doporučení od starších. V počátečních letech tam obvykle byli posíláni na týden nebo o něco delší dobu. Jedny z prvních průkopnic v Praze byly sestry Marie Bambasová a Karla Pavlíčková, které spolu pravidelně sloužily téměř 30 let. Karla vypráví: „V roce 1975 šla Marie do důchodu. Jeden den šla do důchodu a druhý den už jsme jely do průkopnické služby na Moravu. V tu dobu bylo zrovna pronásledování a tak taková služba byla nebezpečná, a to obzvláště tam, kde jsme byly my. Bylo to na hranicích s Rakouskem. Sestra, která nás vypravovala, nám dala pokyny: ‚Do služby si nebrat žádnou literaturu, a kdyby vás chytili, řekněte, že jste na výletě, jeďte pryč a už se ke mně nevracejte. Zavazadla vám případně pošlu potom.‘ Ale Jehova nám žehnal. Tato první služba byla nádherná. Pak jsme tu službu dělaly každý rok a vždy jsme byly přiděleny někam jinam.“

Tyto průkopnické cesty občas zvěstovatele zavedly ještě mnohem dál. „Bratře, je třeba pracovat v Bulharsku. Ty umíš rusky a pro tuto práci by ses hodil.“ To bylo řečeno jednomu bratrovi z Prahy koncem sedmdesátých let. On i jeho manželka ochotně souhlasili, že budou jezdit do Bulharska, a také tam potom pravidelně jezdili třináct let, a někdy dokonce dvakrát za rok.

Cožpak čeští zvěstovatelé neměli dost práce doma, že museli jezdit do Bulharska a k tomu do podmínek, které  byly daleko horší než v jejich zemi? Samozřejmě, že měli doma hodně práce, ale měli také silnou touhu poskytovat pomoc tam, kde to bylo potřeba.

Bratr z Prahy, který se na této službě podílel, o tehdejším bulharském poli říká: „Bulhaři jsou od přirozenosti velmi pohostinní, a to nám pomohlo, abychom si k nim vypěstovali vřelý vztah. Postupně jsme se s manželkou naučili rozumět jejich situaci. Pravdu šířili především mezi svými rodinnými příslušníky. Mnohým z nich ani nepřišlo na mysl, že by bylo možné oslovit cizího člověka na ulici. Při jedné návštěvě, kdy jsem měl v Sofii vést Památnou slavnost, jsem využil přítomnosti více zvěstovatelů. Na zkušenostech a demonstracích jsme si ukázali, jak je možné vydávat svědectví ‚bezpečněji‘. Rozhodující bylo neříkat cizímu člověku: ‚Já studuji Bibli,‘ ale započatý rozhovor na nějaké neutrální téma stočit na Bibli a říci: ‚Od jednoho člověka jsem slyšel, že v Bibli stojí . . .‘ Zvěstovatelé rádi přijali tento pro ně nový způsob služby a poselství o Bohu se začalo šířit i mimo okruh známých.“

Horlivá činnost znepokojuje politické činitele

Naši pronásledovatelé si okamžitě všimli jakéhokoli zvýšeného úsilí v oznamování dobrého poselství, i když se bratři snažili jednat velmi opatrně. Jedním ze sborů, které přitahovaly pozornost politických činitelů a státní bezpečnosti, byl sbor Nejdek u Karlových Varů. Bratr Juraj Kaminský, který mnoho let sloužil jako cestující dozorce, vypráví: „Jednu dobu si vážně mysleli, že z Nejdku je řízeno dílo v Československu. Komunističtí funkcionáři se často radili, jak zabránit naší činnosti. Jednou přijeli odborníci až z Prahy a v jednom z hotelů v Karlových Varech byla uspořádána schůze. Byla určena pro prominenty  z vlády, ministerstev a Bezpečnosti. Sešlo se jich kolem dvou set.

Řečník, který je školil, měl v ruce naši knihu Pravda. Zeširoka vysvětloval organizaci svědků Jehovových a vyzdvihoval, jak jsme důslední a schopní organizátoři. Na vrcholu tohoto vychvalování zvýšil hlas a prohlásil: ‚Oč lepší musíme být my, abychom jim nedovolili, aby nám přerostli přes hlavu.‘“

Pronásledováni za to, že ctili Ježíše Krista

Datum Slavnosti na památku Kristovy smrti se před komunistickou policií nedalo utajit. Na jednu takovou Památnou slavnost vzpomíná sestra Božena Pětníková, která nyní žije v Praze: „Tehdy bylo ve sboru málo bratrů, a tak jsme byly vedením skupin pověřeny my, sestry. Na shromáždění se nás scházelo nejvýše deset. V roce 1975 se měla naše skupinka sejít k Památné slavnosti v bytě, kde dosud žádné shromáždění nebylo. Po čtyřiceti minutách klidný průběh přerušilo zvonění a kopání do dveří. Když rámus neustával, sestra šla otevřít. Do místnosti vešli dva muži v uniformě a jeden v civilu. ‚Ale, podívejme, paní Pětníková! . . . To jsme si nemysleli, že vás tu najdeme. Co tu vlastně děláte?‘ zjišťoval civilista. ‚Slavíme vzpomínkový večer na smrt Pána Ježíše. Posaďte se, prosím, a nechte nás slavnost dokončit,‘ odpověděla jsem mírně. Ale na to policisté odmítli přistoupit. Vyžádali si od všech občanské průkazy a postupně se každého ptali, proč se obřadu svědků Jehovových účastní. Když se obrátili na jednu starou sestru, měla jsem obavy, jak se zachová. Její odpověď byla pro všechny posílením: ‚Já jsem svědek Jehovův a ctím Jehovu,‘ řekla. ‚Máte štěstí, že jste tak stará,‘ odpověděl policista zaskočený její odvahou. Pak nás přinutili opustit byt a já na místním policejním okrsku podepsala, že jsme slavili Památnou slavnost.“

 Také o dvanáct let později, v roce 1987, Státní bezpečnost na některých místech zatkla ve spojitosti s Památnou slavností mnoho bratrů. Policejní úředníci se hlavně zajímali o to, kde se Památná slavnost konala a kdo ji vedl. Na jednom místě, po skončení Památné slavnosti, policisté všechny návštěvníky legitimovali a jednoho bratra vzali do vazby a vyslýchali. Na dalším místě bylo zahájeno trestní stíhání proti třem sestrám s odůvodněním, že navštěvovaly jednu ženu a tam „studovaly literaturu zaměřenou k zakázané náboženské sektě svědci Jehovovi“.

Pouze na základě podezření byla další sestra, Miluše Pavlová, odsouzena do vězení v Pardubicích, ačkoli nebyla „přichycena při činu“. Zdůvodnění rozsudku znělo: „Ze znalecké expertizy vyplývá, že obviněná rozšiřovala a rozmnožovala zakázanou literaturu. Odvolací soud původní rozhodnutí potvrdil a zdůvodnění tohoto rozhodnutí doplnil: ‚Odsouzena pro výstrahu její i ostatních.‘“

Jak se obstarával duchovní pokrm

Za komunismu se opatřování duchovního pokrmu věnovala velká péče. Většina svědků neměla ani potuchy, jak se literatura, kterou dostávají, překládá, tiskne a získává konečnou podobu. Překladatelé, korektoři ani ti, kdo tiskli a prováděli knihařské práce, nebyli veřejně známí.

Překladatel naťukal na psacím stroji překlad článku ze Strážné věže, materiál předal korektorovi a článek uviděl znovu teprve tehdy, když ho dostal ve studijní skupině. Tak se překládaly všechny publikace, tedy i knihy a brožury. Přesto byla kvalita překladu na celkem obstojné úrovni. V té době se časopis Probuďte se! nepřekládal.

Ani rady starších nevěděly, že někdo z jejich sboru překládá. V době, kdy překladatelé měli hodně práce a jejich kazatelská služba poklesla, se jim starší snažili pomáhat,  protože se domnívali, že duchovně slábnou. Ale překladatelé a korektorky nesměli prozradit, co dělají.

Za těchto velmi obtížných okolností byl uskutečněn nejpozoruhodnější projekt. Do češtiny byl přeložen celý Překlad nového světa Svatých písem. V letech 1982 až 1986 byl tento překlad také vytištěn a svázán do pěti svazků a pak každá rodina svědků Jehovových dostala jeden výtisk. Podobně se pracovalo i na Překladu nového světa ve slovenštině, ale ten byl dokončen až později.

Jak se literatura tiskla

Bratři, kteří byli v padesátých letech na svobodě, vynaložili velké úsilí, aby svým křesťanským bratrům a sestrám zajistili možnost duchovního sycení. Nějakou dobu po vyhlášení zákazu činnosti a po zatčení odpovědných bratrů mívalo několik sborů pouze jeden exemplář Strážné věže. Postupně se situace zlepšovala. Časem byl jeden exemplář na sbor a později na rodinu. Psací stroje nebyly k dostání, a proto si zvěstovatelé psali poznámky ručně.

Bratr Juraj Kaminský ze sboru Nejdek popisuje situaci, se kterou se zvěstovatelé běžně potýkali. Vypráví: „Když se bratrům konečně podařilo získat psací stroj, byl to starý typ. Muž, který ho prodával, ho přímo před nimi vykopal z úkrytu v zemi. Později jsme našli cesty ke koupi nových strojů a také zvětšovacích fotografických přístrojů.“

Do rozmnožování literatury byla zapojena řada zvěstovatelů. Mnoho sester se naučilo psát na stroji, i když některým bylo hodně přes 70 let. Bratrům se dokonce dařilo dopravovat literaturu do vězení. V roce 1958 se začaly dělat miniaturní fotokopie Strážné věže. Až tři takové fotokopie se daly ukrýt do kousku mýdla nebo do zubní pasty a poslat uvězněným bratrům. Ti si je potom ručně opsali a originály zničili.

 V roce 1972 byl na pomoc s rozmnožováním literatury pozván bratr Herbert Adamy. Později byl pověřen koordinací výroby literatury pro celé Československo. Vzpomíná: „Na začátku bylo několik stovek pracovníků, kteří ve sborech zhotovovali literaturu ‚ručním způsobem‘. Na konci — před pádem komunistického systému — to byl komplex moderně vybavených tiskáren, jejichž kapacita několikrát převyšovala tehdejší potřeby.“

O době, kdy bratři používali první cyklostyl vlastní výroby, bratr Adamy říká: „Asi tak čtyřikrát do roka se celá tiskárna musela přesunout do předem vybraného místa, jež nebylo jednoduché najít. Za jednu ‚akci‘ tým vytiskl, seřadil, svázal a vyexpedoval asi 12 000 knih. Jedna akce trvala asi týden. Pracovníci vstávali ve čtyři hodiny ráno a někteří šli spát také po dvanácté v noci. Když byla akce skončena, dopravil jsem balíky na blízká nádraží. Zde je převzal kurýr, který je odvezl někdy až do vzdálenosti 600 kilometrů.“

Časem si bratři postavili vlastní výrobní střediska a začali svépomocí tajně vyrábět cyklostyly. Těchto strojů bylo vyrobeno celkem 160 a některé byly vyvezeny bratrům do Rumunska.

V osmdesátých letech začali bratři v Československu tisknout na ofsetu, čímž se kvalita jejich práce značně zlepšila. K tomu si vyráběli vlastní ofsetové stroje. Za jeden a půl roku vyrobili jedenáct ofsetových strojů s rotačním nakladačem papíru, který byl řízen elektronickým procesorem. Jeden stroj dokázal vytisknout 11 000 kvalitních stránek za hodinu.

Přepadení dvou tiskáren v Praze

Ke konci roku 1986 se Státní bezpečnosti podařilo vypátrat a zlikvidovat dvě naše tiskárny. Po přepadení jedné  z těchto tiskáren se objevila zpráva v interním bulletinu ministerstva vnitra. Výtisk tohoto bulletinu dostali svědkové od jednoho sympatizujícího policisty. Na začátku byla uvedena obvyklá propaganda, jejíž snahou bylo spojovat svědky s politickými hnutími v zahraničí. Dále zpráva detailně popisovala policejní zásah a tresty, které byly svědkům vyměřeny, ale končila tímto překvapivým uznáním: „Chování jehovistů vůči ostatním lidem je velmi slušné. Jsou ochotní, nemají absence v zaměstnání, ale pracují jen od-do, tedy žádné mimořádné zapojení do BSP (brigád socialistické práce) a pod. Není znám případ, že by jehovista něco odcizil, nekouří, nepožívá alkohol ani drogy. . . . Žádný z nich proto nebyl trestán pro majetkovou ani mravnostní trestnou činnost. Sektáři se totiž snaží držet se pravdomluvnosti, a proto nikdy nikoho nejmenují, nanejvýše používají označení ‚bratr‘ nebo ‚sestra‘. Každý mluví jen o své osobě, a pokud by měli uvést něco konkrétního, odmítnou vypovídat, a to nejen jako obvinění, ale i jako svědkové.“

Zlikvidování jedné či dvou tiskáren samozřejmě nezastavilo oznamování zprávy o Božím Království. Rok 1987 byl ve znamení dalšího růstu. V českých zemích byl dosažen nový vrchol 9 870 zvěstovatelů, z nichž v průměru 699 se účastnilo pomocné nebo pravidelné průkopnické služby.

Bylo možné dosáhnout zákonné registrace?

V roce 1972 se na celém světě udělalo opatření, aby na činnost každého sboru svědků Jehovových dohlížela rada starších, a toto opatření v té době začalo platit i v Československu. V roce 1976 byl jmenován výbor, který měl pět členů a v této zemi měl za úkol řídit činnost svědků Jehovových.

 Avšak svědkové Jehovovi v Československu nebyli zákonně registrováni, neměli zde ani žádnou zákonně registrovanou korporaci, která by za ně vyřizovala nezbytné obchodní záležitosti, ani žádnou kancelář, odkud by byla jejich činnost řízena. V březnu 1979 tedy byl na jméno dvou bratrů zakoupen rozestavěný třípodlažní dům v Praze. Na staveništi se po týdnu střídaly skupiny 10 až 12 dobrovolných pracovníků. Tito bratři jezdili do Prahy z nejodlehlejších končin Slovenska. Za šest měsíců byla připravena k nastěhování obytná část domu a o rok později byla dokončena ta část, kde měla být kancelář. Tento dům dobře sloužil jako kancelář až do jara 1994.

Ke konci sedmdesátých let se zdálo, že by mohla být zahájena jednání o dosažení zákonné registrace. A tak byl 1. června 1979 odeslán dopis adresovaný Sekretariátu pro věci církevní při Úřadu předsednictva vlády Československé socialistické republiky. Dopis doslova zněl: „Dovolujeme si obrátit se na Vás s prosbou, abyste nám poskytli možnost hovořit s Vámi jménem náboženské společnosti známé pod jménem svědkové Jehovovi. Rádi bychom Vám přednesli přání některých osob, které ve skupině svědků  Jehovových zaujímají odpovědné postavení, spolu s Vámi uvažovat o upravení vzájemných vztahů této náboženské skupiny a stávajícího řádu Československé socialistické republiky.“

Odpověď přišla téměř za rok, a tak rozhovor proběhl 22. dubna 1980. Nato byla na ministerstvo vnitra podána žádost o registraci spolku Biblická a traktátní společnost Strážná věž. Žádost obsahovala kromě stanov i Důvodovou zprávu o 13 bodech. V bodě 5 bylo uvedeno:

„Kdyby svědkové Jehovovi byli uznáni státní správou, mohly by se celé jejich sbory ke svým společným shromážděním scházet v místnostech určených k tomuto účelu. Tím by odpadla roztříštěnost do malých skupinek, společným shromážděním by předsedali jen schopní lidé a Společnosti Strážná věž by to poskytlo možnost lepšího dohledu nad sbory. Také úřady státní správy by byly lépe informovány o činnosti sborů svědků Jehovových. Jejich pověřenci by mohli kdykoli navštívit veřejné shromáždění a přesvědčit se o nezávadnosti a prospěšnosti těchto schůzek.“

Odpověď na tento dopis však nikdy nepřišla.

Četné výslechy prováděné Státní bezpečností

Celkové dění v roce 1985 budilo dojem, že politický systém znervózněl. Byl velmi citlivý na cokoli, co by mohlo nějak ohrožovat jeho stabilitu. Z toho vyplynul zvýšený počet výslechů našich bratrů. Mnohé výslechy probíhaly v Praze. Řada bratrů dostala tzv. výstrahu náčelníka policie, která měla platnost permanentní podmínky.

V průběhu toho roku sbory dostaly z pražského ústředí pět dopisů, ve kterých bylo laskavě, ale pevně ukázáno, jak jednat podle zásady ve Filipanům 4:5: „Ať se vaše rozumnost stane známou všem lidem.“

 Zajímavý návrh od Státní bezpečnosti

Později, na začátku roku 1988, Státní bezpečnost navrhla místním bratrům v odpovědných postaveních, aby se snažili zprostředkovat návštěvu některého zplnomocněného zástupce Společnosti k neoficiálním rozhovorům s pracovníky Federálního ministerstva vnitra. Na pořadu tohoto jednání měly být „některé aspekty našich vzájemných vztahů . . . jako příprava pro eventuální další jednání se státními orgány, které mají rozhodující slovo“. To bylo skutečně něco nového.

Než skončily dohody o uspořádání této schůzky, ve Vídni se konal oblastní sjezd „Božské právo“. S plným vědomím úřadů se ho zúčastnila poměrně velká skupina svědků z Československa.

Mezitím zvolna pokračovaly přípravy na rozhovory mezi členy ústředí Společnosti a vedoucími pracovníky ministerstva vnitra. Schůzka se nakonec konala 20. prosince 1988 dopoledne v salónku hotelu Forum v Praze. Společnost zastupovali Milton Henschel a Theodore Jaracz z vedoucího sboru a Willi Pohl z odbočky v Německu. Bratři z vedoucího sboru od této schůzky nic zvláštního nečekali. Věděli, že nadále bude nutné trpělivě čekat. V každém případě to byl velký krok kupředu. Tato schůzka nepochybně významně přispěla k tomu, co se odehrálo příští rok.

Ve třech městech v Polsku se měly konat velké mezinárodní sjezdy, kterých se svědkové z Československa chtěli zúčastnit. O této záležitosti se jednalo s úředníky Státní bezpečnosti. Bratři byli opravdu velmi nadšeni, když povolení vycestovat do Polska dostalo celkem 10 000 delegátů. Tento počet v té době představoval více než polovinu všech svědků Jehovových v Československu. Někteří se  však zalekli, když si ministerstvo vnitra vyžádalo jmenný seznam všech, kdo pojedou na sjezd. Ale ti, kdo se tam nakonec vydali, byli povzbuzeni nade všechno očekávání — a to jak sjezdovým programem, který měl námět „Zbožná oddanost“, tak nadšením návštěvníků sjezdu a mimořádnou pohostinností polských svědků.

Soustřeďujeme se na práci, kterou nám dal Bůh

Později v tom roce, 17. listopadu 1989, vypukly v Praze studentské bouře. Komunistický režim na to reagoval brutálním násilím, a k rozehnání demonstrantů na Národní třídě v Praze dokonce poslal speciální policejní jednotky. To vedlo ke spontánnímu pokojnému protestnímu hnutí proti komunistické vládě, kterému se později říkalo „sametová revoluce“. Tato situace vyžadovala od svědků Jehovových  mimořádnou ostražitost, protože byly rozníceny různé vášně a nebylo lehké udržet si postoj křesťanské neutrality.

Naše pražská kancelář poslala 22. listopadu 1989 dopis všem sborům v Československu. V dopisu se mimo jiné říká: „Jak je proto znamenité, že se bratři soustřeďují na evangelizační činnost a nedají se v ní ničím vyrušit! . . . Velmi si vážíme dobré práce a rozvážnosti našich milých bratrů a sester. Služba a její výsledky svědčí o tom, že Jehova je se svými svědky v této zemi. Oceňujeme to a prosíme Jehovu Boha o jeho další přízeň. Ujišťujeme Vás svou láskou a posíláme Vám bratrské pozdravy.“ Ve služebním roce, který krátce předtím skončil, bylo v českých zemích dosaženo vrcholného počtu 11 394 zvěstovatelů a tedy dalšího znamenitého vzrůstu.

Do konce roku 1989 mělo Československo novou vládu. Náš zemský výbor okamžitě hledal cestu k tomu, aby bylo právní postavení svědků Jehovových legalizováno. Výsledkem návštěvy některých členů zemského výboru na Úřadu předsednictva vlády byl dokument, který byl v té době velmi významný. V tomto dopisu, který podepsal odpovědný úředník, bylo uvedeno:

„Na základě oznámení přípravného výboru církve svědků Jehovových bereme na vědomí, že k 1. lednu 1990 obnovují svou činnost, která byla přerušena fašistickým režimem v roce 1939 a opětovně zakázána 4. dubna 1949.“ Tento dokument byl jedním z prvních kroků k zákonné registraci.

Dlouhá cesta k registraci

I když vláda vzala na vědomí obnovení činnosti „církve svědků Jehovových“, vyžadovalo to takřka čtyři další roky  úsilí a trpělivého čekání, než byla Společnost v České republice zákonně registrována.

Dne 12. ledna 1990 byla na ministerstvu kultury České republiky podána oficiální žádost o registraci náboženské společnosti Svědkové Jehovovi. Vše se dělo v úzké spolupráci s vedoucím sborem, právním oddělením v ústředí a místními právníky. Ve dnech 1. a 2. března navštívil Prahu bratr Henschel. V doprovodu bratrů Murína a Sobičky vykonal návštěvu na Předsednictvu vlády a na ministerstvu kultury. Obě návštěvy měly dodat váhu naší žádosti o urychlenou registraci. Nic však nevyřešily, neboť ještě neexistovaly nové registrační zákony. Poté jsme vyvinuli řadu iniciativ: od využití petičního zákona až po rozhovory s premiérem.

Dne 19. března 1992 byl schválen zákon o registraci nových církví a náboženských společností. Tento zákon určoval, že registrační řízení začne teprve tehdy, až náboženská společnost přiloží k žádosti 10 000 podpisů svých dospělých příslušníků. (Takzvané tradiční církve, které byly zákonně uznané a působily celá desetiletí za komunistického režimu, byly totiž registrovány automaticky.) Svědkům Jehovovým tedy bylo oznámeno, že musí zažádat o registraci znovu a podat nový návrh se všemi požadovanými údaji. V průběhu příprav k registračnímu řízení však došlo k další změně, když se 1. ledna 1993 Československo rozdělilo na dvě země — na Českou a Slovenskou republiku. Konečně ve středu 1. září 1993 obdržela Česká tisková kancelář tuto zprávu:

„Dnes, 1. září 1993, v 10.00 byly na ministerstvu kultury České republiky předány registrační dokumenty představitelům Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi. Představitelé Svědků Jehovových poděkovali zástupcům  ministerstva a sdělili, že nebudou požadovat finanční prostředky pro osobní požitky ani přímou finanční dotaci svého rozpočtu od státu. Registrace nabyla dnešním dnem platnosti.“

Oznámení o tomto důležitém vývoji bylo uveřejněno v tisku. V některých novinách se objevila pouze krátká noticka. V jiných byla tato zpráva zdůrazněna zvláštním titulkem, například „Jehovisté se dočkali“ a „Svědci Jehovovi jsou uznanou církví“. Znamenalo to konec pronásledování svědků Jehovových v České republice? Vůbec ne!

Za několik dní sdělovací prostředky rozpoutaly kampaň nevybíravých útoků. Je příznačné, že nejvíce tiskového prostoru těmto výpadům dával klerikální tisk. Pisatelé tendenčních článků spekulovali jednak s otázkami, které byly svědkům položeny v registračním řízení, a jednak s tím, jak na ně svědkové odpověděli. Na jedné straně byli mluvčí Společnosti obviňováni z podvodu, když říkali, že svědkové nejsou nuceni věřit určitým věcem nebo určité věci dělat. Naproti tomu prý tito mluvčí svými odpověďmi zrazovali zásady vlastní organizace.

Tato nepřátelská kampaň znamenala začátek nové éry — již ne éry tvrdého věznění, ale éry, kdy svědkové Jehovovi budou terčem posměchu. Bylo to období, kdy každý svědek Jehovův měl být vystaven jinému druhu útoku na svou víru a na svou oddanost Jehovovi Bohu a jeho organizaci.

Jednají ve víře

Svědkové Jehovovi v Československu nečekali, až skončí řízení o zákonnou registraci, a již dříve začali pořádat veřejná shromáždění, a dokonce velké sjezdy. V lednu 1990 oznámili státním úředníkům, že obnovují svou veřejnou činnost. Hned v tom měsíci proběhl ve všech sborech  zvláštní program. Měl aktuální námět „Mít užitek z poslušnosti božských pokynů“. Byl to v zásadě dvouhodinový krajský sjezd. Tato shromáždění byla sice pořádána v menším počtu účastníků, ale v pronajatých sálech a vždy se tam sešly jeden nebo dva sbory. Po těchto shromážděních následovaly na jaře krajské sjezdy.

S krajskými sjezdy nebyly problémy, a tak se dělaly přípravy na oblastní sjezd — čtyřdenní celostátní sjezd, který se měl v létě konat v Praze. Pro tuto příležitost byl pronajat stadion Evžena Rošického v Praze a v programu vystoupili dva členové vedoucího sboru, bratři Henschel a Jaracz. Na tomto sjezdu bylo dosaženo vrcholného počtu 23 876 návštěvníků a pokřtěno bylo 1 824 lidí. Sjezd byl jednoznačným triumfem čistého uctívání. Atmosféra silně připomínala sjezdy v Polsku v předešlém roce, ale tentokrát se to odehrávalo u nás doma a hovořilo se česky a slovensky. Sjezd hluboce působil na city a to se projevovalo jak šťastnými úsměvy, tak i slzami upřímného dojetí.

O svědcích Jehovových se v Československu po dobu celých 40 let jen šeptalo. O této skupině, o které se mnohdy mluvilo jako o „ilegální sektě“, byly rozšiřovány neuvěřitelné historky. Nyní si však každý — včetně novinářů — mohl svědky prohlédnout zblízka. Reakce na sjezd byly v tisku většinou příznivé. Vyjadřovaly překvapení nad tím, co všechno svědkové na stadionu udělali před svým sjezdem. Asi 9 500 dobrovolných pracovníků tam za dva měsíce odpracovalo 58 000 hodin, během nichž důkladně uklidili celý areál, opravili lavičky, spravili kanalizaci a celý stadion natřeli na bílo. Reportér deníku Večerní Praha obdivoval usměvavé tváře, harmonickou směsici lidí ze všech koutů Československa i z jiných zemí a obdivoval také jejich čistý jazyk.

 V tomto roce se udála ještě jedna důležitá věc. Dne 30. srpna 1990 byl zasvěcen první sál Království v České republice. Tento sál patří sboru Bechyně.

To všechno, co se stalo, ve svém důsledku vedlo k ještě další, opravdu strhující události.

Nezapomenutelný sjezd

Naplánovalo se, že od 9. do 11. srpna 1991 se v Praze bude konat mezinárodní sjezd svědků Jehovových. Nejprve bylo nutné pronajmout si stadion. Který? Spartakiádní stadion v Praze, jeden z největších stadionů na světě. Svědkové Jehovovi ještě nebyli v Československu zákonně registrováni, a proto si tento stadion soukromě pronajal bratr Anton Murín, tehdejší koordinátor zemského výboru. To byl velmi odvážný krok. Byl to čin silné důvěry v Jehovu a Jehova mu požehnal.

Obrovský úkol mělo ubytovací oddělení, dozorem nad nímž byl pověřen bratr Lubomír Müller. Bratři z vedoucího sboru dobře věděli, že kvalitní ubytování je nesmírně důležité, a proto bratři Henschel a Jaracz osobně objížděli široké okolí Prahy a prohlíželi si hotely, které měly být pronajaty. Vstupovali do jednotlivých pokojů, a dokonce si vyzkoušeli, jak se leží na postelích. Hotely, které měly na chodbě společné záchody a umývárny, podle jejich vyjádření vůbec nepřipadaly v úvahu. Proč? Bratr Henschel vysvětloval: „Pro normální provoz hotelu je to dostačující. Hosté různě vstávají a různě se vracejí domů. Delegáti sjezdu však vstávají a odcházejí ve stejnou dobu, a ve stejnou dobu se obyčejně vracejí. Dovedete si představit tu situaci u záchodů? To přece našim bratrům nemůžeme udělat.“ Místní organizátoři tak dostávali praktické školení, když viděli, že členové vedoucího sboru mají osobní zájem o každého delegáta.

 Vrcholný počet návštěvníků tohoto mezinárodního sjezdu „Lid milující svobodu“ dosáhl 74 587. Z tohoto počtu bylo 29 119 z Československa, 26 716 z Německa a 12 895 z Polska. Zbývajících 5 857 delegátů přijelo z 36 jiných zemí. Nádherné bylo sledovat křest 2 337 nových zvěstovatelů, z nichž 1 760 bylo z Československa, 480 z Německa a 97 z Polska.

Zlatým hřebem celého sjezdu bylo nepochybně to, k čemu došlo v sobotu 10. srpna. V jednom okamžiku totiž celý československý sektor povstal a začal bouřlivý potlesk — potlesk, který bez přerušení trval plných deset minut. Tváře zářily radostí. Co bylo příčinou? Bratr Albert Schroeder, člen vedoucího sboru, na závěr svého proslovu nejprve posluchačům ukázal novou knihu, která vyšla v angličtině, což přineslo trochu zklamání, ale pak je překvapil oznámením, že uveřejňuje právě vytištěné jednosvazkové vydání Překladu nového světa Svatých Písem v češtině a ve slovenštině. Mnoha účastníkům sjezdu tekly po tvářích slzy radosti.

Sjezd zanechal v delegátech hluboký dojem. A co ohlasy v tisku? Tak jako vždy — některé byly zaujaté, jiné přívětivé. List Venkov, deník českého a moravskoslezského venkova přinesl v pondělí 12. srpna pod titulkem „Strahov se zalidnil“ tuto zprávu:

„V Praze se konal od pátku do neděle mezinárodní sjezd svědků Jehovových za účasti 75 000 delegátů ze všech míst Evropy, Severní Ameriky a Japonska. . . . Svědkové Jehovovi působí v Československu od roku 1912. Delegáti svědků Jehovových se v Praze vyznačovali ohleduplností a kázní. I akce na strahovském stadionu probíhala velmi spořádaně a organizačně byla velmi dobře připravená. A i když se během sobotního křtu mnoha set osob rozpršelo, přítomní  na tribunách setrvali na svých místech a své nové členy vítali dlouhotrvajícím potleskem.“

Navzdory tomu všemu však zákonné registrace bylo dosaženo teprve za další dva roky.

Období rozmachu

Ačkoli registrační řízení postupovalo velmi pomalu, potřeby teokratické organizace se v této zemi zvyšovaly úměrně tomu, jak se rozrůstala její činnost. Od roku 1980 bratři používali jako ústřední kancelář jeden třípodlažní dům v Praze, v němž byly také určité obytné prostory. Když se v roce 1990 začala naše činnost vykonávat otevřeněji, bratři tento dům přebudovali. Byty byly zrušeny a celý dům byl přeměněn v kanceláře. Ale v jaké? Větší místnosti se rozdělily dřevěnými příčkami a tak vznikly menší pracovny. Nebyly to však jen kanceláře, ale zároveň ložnice pro pracovníky,  takže každý měl hned vedle pracovního stolu své lůžko. Pracovníci potřebovali větší prostor.

Na jaře 1993 Společnost dostala darem novou desetipodlažní budovu v Praze, aby ji použila na podporu biblického vzdělávání. Na úpravách nového domu se podíleli dobrovolníci ze všech končin republiky. Program k zasvěcení probíhal 28. a 29. května 1994. Byly tam pozvány desítky svědků Jehovových, kteří zachovávali věrnou oddanost Jehovovi mnoho let za komunistického režimu. Na programu se podílel bratr Albert D. Schroeder z vedoucího sboru a zasvěcení se zúčastnili také bratři z Británie, Dánska, Itálie, Německa, Nizozemska, Polska, Rakouska, Slovenska, Spojených států, Švýcarska a Ukrajiny.

Když bylo Československo v roce 1993 rozděleno na dva samostatné státy, oběma nově vzniklým zemím sloužil jeden zemský výbor, na jehož činnost dohlížela rakouská odbočka. Podmínky v obou zemích se však postupně měnily. Příští rok byl v každé z těchto zemí jmenován samostatný zemský výbor. Později, 1. září 1995, pak zahájila svou činnost v České republice kancelář odbočky. Úkolem sloužit ve výboru odbočky pověřil vedoucí sbor bratry Jana Glückseliga, Ondřeje Kadlece, Jaromíra Lenečka, Lubomíra Müllera a Eduarda Sobičku. Bratr Lubomír Müller byl později pověřen zvláštní službou v Rusku a novým členem výboru odbočky v České republice byl jmenován Petr Žitník.

„Rychlostavba“ sálů Království

Sbory svědků Jehovových potřebovaly místa ke shromažďování. Získat takové vhodné prostory není v České republice snadné. Mnozí majitelé sálů je svědkům Jehovovým odmítají pronajímat. Zčásti v tom hraje úlohu stará i nová lživá propaganda proti svědkům. Mnoho sborů  proto hledá možnosti ke stavbě sálu či k rekonstrukci nějaké starší budovy. Ukázalo se, že nejpraktičtější ze všech metod, kterými se snažili postavit nové budovy, je metoda rychlostavby. První sál Království tohoto typu byl v České republice zasvěcen 20. listopadu 1993. Tento sál byl postaven v Sezimově Ústí a shromažďují se tam dva místní sbory.

Počet sálů Království neustále vzrůstá. V květnu 1999 používalo 242 sborů svědků Jehovových v celé republice 84 vlastních sálů Království. Bratři a sestry v České republice si velmi dobře uvědomují, že bez finanční pomoci od Jehovových služebníků z jiných zemí by tolik pěkných sálů Království nebyli schopni postavit. Takováto štědrost mezinárodního společenství bratrů hluboce zapůsobila na srdce českých zvěstovatelů. Upřímně si přejí vyjádřit vděčnost svým bratrům v jiných zemích a Jehovovi — vděčnost za to, že v srdci svých služebníků probouzí takovou štědrost a že vytvořil tak vynikající organizaci. (2. Kor. 8:13–15)

Skryté nástrahy svobody

Euforie vyvolaná pádem komunismu v roce 1989 dávno vyprchala a vynořilo se mnoho nových problémů. Na jedné straně se před lidmi objevila předtím neznámá příležitost získat bohatství usilovnou prací. Naproti tomu je zde sociální nejistota, rychle rostoucí zločinnost, inflace a další negativní činitele ovlivňující lidské vztahy. Stoupající životní úroveň podněcuje lidi k hmotařství, soutěživosti a závisti. Mnozí obyvatelé měst mají chalupy na venkově, kde rádi často pobývají. Stále více lidí jezdí na nákladnou dovolenou do zahraničí. Nově získaná demokracie přinesla možnost cokoli a kdykoli svobodně kritizovat. Dala prostor k propagování nemravného způsobu života. Za komunismu bylo mnohé z toho nemyslitelné. Lidé nebyli na tuto  novou situaci připraveni, a tak je překvapila a některé z nich udolala.

Toto společenské ovzduší ovlivňuje také některé svědky Jehovovy. Určitý počet z nich přestal sloužit Jehovovi například proto, že byli úplně pohlceni hmotařským způsobem života, začali se přehnaně věnovat společenským aktivitám, odklonili se od vysokého biblického měřítka pro manželství nebo začali všechno kritizovat, a kritizovali tedy i Jehovovo teokratické uspořádání. Jiní svědkové se sice rozhodli zůstat v Boží organizaci, ale snažili se přetvořit sbory tak, aby odpovídaly jejich osobnímu smýšlení. To samozřejmě vyvolalo napětí, které polevilo teprve díky pevným křesťanským dozorcům.

Ti, kdo se dnes v České republice snaží sloužit Bohu, zjišťují, že jsou obklopeni ateistickou a evolucionisticky orientovanou společností. Je to společnost, kde náboženství je považováno za směsici pouhých dětských báchorek nebo za výstřední filozofii. Útočné sdělovací prostředky neustále svědky Jehovovy napadají. Takovéto zkoušky víry jsou pro svědky stejně náročné, jako byly zkoušky, s nimiž se potýkali v nacistických a komunistických vězeních a v situacích, kdy proti nim ti, kdo jim tyto zkoušky působili, strojili intriky. I za těchto nepříznivých okolností si však převážná většina svědků Jehovových zachovává pevnou víru.

Přesto, že mnozí lidé zaujímají odmítavý postoj k náboženským záležitostem, Ústavní soud České republiky vynesl na jaře 1999 vynikající rozhodnutí. Článek uveřejněný 11. března 1999 v Lidových novinách oznamoval: „Z Brna se šíří zdravý rozum“ — v Brně totiž sídlí Ústavní soud. Tento soud rozhodl, že žádný odpírač vojenské služby z důvodů svědomí nesmí být za odmítání této služby  souzen dvakrát. To přináší určitou úlevu pěkné řádce svědků Jehovových. Výsledek tohoto případu je všeobecně uznáván za dobrý příspěvek svědků Jehovových českému právnímu systému.

Podněcuje je láska

Svědkové Jehovovi v České republice nadále oznamují dobrou zprávu o Božím Království svým bližním. Přejí si pomáhat mnoha dalším lidem, aby poznali našeho láskyplného Boha Jehovu a aby si vážili úžasných věcí, které Jehova opatřil pro všechny, kdo projevují víru. K tomu, aby se vůbec k lidem dostali, svědkové mnohdy musí překonávat názor těchto lidí založený na často opakované pomluvě — že svědkové jsou „nebezpečná sekta“. Možná musí překonávat také to, že po desetiletích života pod vládou ateistického režimu lidé opovrhují veškerým náboženstvím. Daří se jim to?

Za povšimnutí stojí, že v roce 1999 se k 16 054 svědkům Jehovovým, kteří se ve 242 sborech sešli, aby si připomněli smrt Ježíše Krista, připojily tisíce dalších lidí. Památné slavnosti se zúčastnilo celkem 31 435 lidí.

Svědkové Jehovovi v České republice si přejí pomáhat všem těmto lidem, aby úspěšně běželi a vytrvali na křesťanské dráze. Vykonávají veřejnou kazatelskou službu a přitom si také vzájemně pomáhají zůstat pevní ve víře. Dobře znají slova, která pronesl Ježíš, když popisoval události dnešní doby: „Svou vytrvalostí získáte své duše.“ (Luk. 21:19) A apoštol Petr pod inspirací napsal: „Konec všech věcí se přiblížil. Buďte proto zdravé mysli a buďte bdělí vzhledem k modlitbám. Především mějte jeden k druhému vřelou lásku.“ (1. Petra 4:7, 8) Tato láska je nadále podněcuje, aby předávali vzácné biblické pravdy dalším lidem a aby v pevné křesťanské jednotě táhli za jeden provaz.

[Praporek na straně 165]

„Nikdy jsem nelitoval. Časem jsem poznal, že zde je moje místo“

[Praporek na straně 168]

„‚Když chcete zastřelit každého desátého, zastřelte nás všechny!‘ Toto gesto ohromilo celý tábor“

[Praporek na straně 184]

„Středem pozornosti, posměchu i nadávek, ale přitom i předmětem utajované úcty“

[Praporek na straně 187]

„Ne kompromis, ale křesťanská rozumnost!“

[Mapa na straně 150]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

NĚMECKO

POLSKO

SLOVENSKÁ REPUBLIKA

RAKOUSKO

ČESKÁ REPUBLIKA

ČECHY

Praha

Lidice

Kladno

Karlovy Vary

Most

Teplice

Liberec

MORAVA

Brno

SLEZSKO

 [Celostránkový obrázek na straně 148]

[Obrázek na straně 153]

Bratr Erler z Drážďan

[Obrázky na straně 155]

Otto Estelmann promítal „Fotodrama Stvoření“ po celé republice

[Obrázek na straně 157]

Bohumil Müller

[Obrázek na straně 167]

Božena Vodrážková poznala pravdu v koncentračním táboře

[Obrázky na straně 169]

František Šnajdr i Alois Miczek byli posláni do koncentračního tábora v Mauthausenu

[Obrázek na straně 173]

Po druhé světové válce se na veřejných přednáškách scházelo mnoho lidí

[Obrázky na straně 175]

Rodina betel a kancelář odbočky po druhé světové válce

[Obrázek na straně 178]

Shromáždění v lesích v roce 1949

[Obrázek na straně 185]

Společné dovolené poskytovaly mnoho příležitostí k duchovní posile

[Obrázek na straně 194]

Jaromír Leneček, člen výboru odbočky, horlivě slouží už od svého mládí

[Obrázky na straně 207]

Milton Henschel a Theodore Jaracz se společně s dalšími snažili dosáhnout zákonné registrace

[Obrázek na straně 210]

Čeští delegáti na sjezdu v Polsku v roce 1989

 [Obrázky na straně 216]

Mimořádnou událostí byl mezinárodní sjezd, který se roku 1991 konal v Praze

[Obrázek na straně 218]

Český překladatelský tým

 [Obrázek na straně 223]

Odbočka v Praze

[Obrázek na straně 223]

Dole: Výbor odbočky (zleva doprava): Jan Glückselig, Jaromír Leneček, Ondřej Kadlec, Petr Žitník a Eduard Sobička