Británie

Britská říše se v období svého vrcholu rozpínala po celém světě. Za dnů královny Viktorie (1837–1901) se říkalo, že nad touto říší „nikdy nezapadá slunce“. Ve 20. století ji však nahradilo Společenství národů.

Jak je území Společenství rozlehlé? Pokrývá přibližně čtvrtinu souše, a žije v něm asi čtvrtina světové populace. Členské státy Společenství, kterých je 53, jsou sice politicky nezávislé, ale přesto považují britskou královnu za symbolickou hlavu svého kulturního a hospodářského svazku.

V uplynulých 50 letech se samotná Británie hodně změnila, protože se tam přistěhovali lidé jak z členských států Společenství, tak i z jiných zemí. Díky tomu tam vznikla kosmopolitní společnost složená z přibližně 58 milionů obyvatel.

Mnoho ras, mnoho náboženství

Dne 22. června 1948 zakotvila v Tilbury nedaleko Londýna Empire Windrush, vojenská loď upravená pro dopravu cestujících, z níž vystoupilo 492 Jamajčanů. Byli první ze čtvrt milionu lidí, kteří se na toto území přistěhovali z Karibské oblasti. Tito šťastní, temperamentní Karibští Indiáni měli upřímnou úctu k Bibli. Byli však zděšeni, když zjistili, že mnozí Britové se už za hluboce věřící lidi neprohlašují. Co způsobilo takovou změnu? Lidé byli znechuceni tím, že náboženství mělo podíl na nesmyslném pobíjení ve dvou světových válkách. Víra v Bibli byla kromě toho vážně otřesena  výroky kritiků, kteří tvrdí, že věda a náboženství jsou neslučitelné.

Od šedesátých let mířily k břehům Británie zástupy Indů a Pákistánců a v pozdější době přicházelo také mnoho lidí z Bangladéše. Sedmdesátá léta byla svědkem přílivu mnoha Asijců, kteří předtím žili ve východní Africe a nyní hledali útočiště v Británii. Ze zemí, které do Společenství nepatří, přicházeli řečtí a turečtí obyvatelé Kypru, a také Poláci a Ukrajinci. Z Maďarska po revoluci v roce 1956 uteklo do Británie 20 000 uprchlíků. O něco později se zde rovněž usídlili Vietnamci, Kurdové, Číňané, Eritrejci, Iráčané, Íránci, Brazilci a Kolumbijci. V polovině devadesátých let tak patřilo šest z každého sta obyvatel Británie k nějaké etnické menšině.

Nyní je to nejvíce patrné v Londýně, v hlavním městě Británie. Návštěvníci, kteří se procházejí po ulicích, cestují poschoďovými autobusy nebo jezdí metrem, si brzy všimnou, že se obyvatelstvo velkoměsta skládá ze směsice mnoha ras. Opravdu, téměř čtvrtina londýnské populace pochází ze zámoří. Vzhledem k této rozmanitosti nyní školy poskytují dětem vzdělání, které uspokojuje požadavky lidí různých náboženství, například křesťanů, muslimů a hinduistů. To neznamená, že Británie je mimořádně pobožná. Naopak, převážná většina britského obyvatelstva má v dnešní době značně „posvětštěný“, hmotařský názor na život.

Naproti tomu je v Británii více než 126 000 svědků Jehovových. Ti také pocházejí z rozmanitého prostředí. Svědkové však pevně věří v Boha — ne v bezejmenné božstvo, ale v Jehovu, který vřele zve lidi ze všech národů, aby chodili po jeho cestách a měli užitek z uplatňování jeho láskyplných rad. (2. Mojž. 34:6; Iz. 48:17, 18; Sk. 10:34, 35; Zjev. 7:9, 10) Svědkové Jehovovi uznávají, že Bible je Boží inspirované Slovo. Hluboce věří v opatření pro záchranu, které Bůh udělal prostřednictvím Krista. Svou naději do budoucnosti zakládají  na Božím Království a na biblickém učení, že podle Božího záměru se země stane rájem. (1. Mojž. 1:28; 2:8, 9; Mat. 6:10; Luk. 23:43) Horlivě oznamují tuto dobrou zprávu jiným lidem. Upřímně si přejí ‚všechno činit kvůli dobré zprávě‘, aby na ní mohli mít podíl s ostatními lidmi. (1. Kor. 9:23; Mat. 24:14)

Jak svědkové Jehovovi zahájili svou činnost v této části světa?

Dělí se o pravdu s jinými lidmi

V posledních dvou desetiletích 19. století Británie zápasila s urbanizací. Do menších i větších měst proudili lidé ze zemědělských oblastí Anglie, Skotska a Walesu. K řemeslníkům vyučeným v tradičních řemeslech se připojilo mnoho nekvalifikovaných nebo částečně kvalifikovaných dělníků. Zavedení povinné školní docházky po roce 1870 ohlásilo epochu, kdy vzdělání bude snadno dostupné více lidem.

V roce 1881 přijeli ze Spojených států J. C. Sunderlin a J. J. Bender — dva blízcí společníci Charlese T. Russella, který tehdy řídil činnost Watch Tower Society. Přinesli poselství, které začalo měnit k lepšímu život tisíců lidí v Británii. Jeden ve Skotsku a druhý v Anglii začali rozšiřovat velmi působivou publikaci Food for Thinking Christians (Potrava pro přemýšlející křesťany). Výtisk této publikace přijal v Londýně železniční výhybkář Tom Hart, když se jednou časně ráno vracel domů z práce. Informace v publikaci vzbudily jeho zájem a vedly k mnoha rozhovorům o Kristově návratu. To, co si přečetl, Toma podnítilo, aby své nové poznatky s nadšením předával své manželce a svým spolupracovníkům. Tato malá skupina lidí, kteří byli později známí jako badatelé Bible, začala ve svém okolí rozšiřovat traktáty kolemjdoucím. Podobné skupiny vznikaly také v jiných městech po celé Británii. Všechny horlivě šířily biblickou pravdu.

 V roce 1891, kdy Británii poprvé osobně navštívil C. T. Russell, projevilo zájem o biblické poselství přibližně 150 lidí v Londýně, a podobný počet v Liverpoolu, a to je přimělo, aby se zúčastnili přednášky na námět „Vyjděte z něho, můj lide“ (což znamenalo: vyjděte z náboženství, která nesou stopy po starověkém Babylónu). (Zjev. 18:4) Bratr Russell o tom podal zprávu: „Anglie, Irsko a Skotsko jsou připravená pole a čekají na žeň.“ Ukázalo se, že oznamování dobré zprávy jiným lidem přináší výsledky, a tak na přelomu století už v Británii bylo deset malých křesťanských sborů. Watch Tower Society chtěla, aby duchovní pokrm byl  pro tyto sbory snadněji dostupný, a proto otevřela v Londýně kancelář.

První odbočka

V roce 1900 se další společník C. T. Russella, E. C. Henninges, přeplavil do liverpoolského přístavu v severozápadní Anglii, odkud odcestoval do Londýna vyhledat prostory, které by bylo možné pronajmout jako sklad literatury. Dne 23. dubna opatřil nemovitost ve východním Londýně, na adrese Gipsy Lane 131, Forest Gate. Tam zahájila svou činnost první odbočka Watch Tower Bible and Tract Society. Nyní, o století později, má Watch Tower Bible and Tract Society více než 100 takových odboček na strategicky významných místech po celém světě.

V Londýně byl 30. června 1914 zaregistrován nový právní nástroj Jehovovy organizace v Británii — International Bible Students Association. V té době měla odbočka v Británii na starosti dílo Království na všech Britských ostrovech včetně Irska. Od roku 1966 však na celé Irsko dohlíží zvláštní odbočka, která nejprve sídlila v Dublinu a která je nyní přemístěna na jih od tohoto města.

Mezinárodní přesuny

Bratři v Británii se nezaměřovali jen na britské území. Znali proroctví Ježíše Krista, že tato dobrá zpráva o Božím Království se bude kázat po celé obydlené zemi, než přijde konec. (Mat. 24:14) Ve dvacátých a začátkem třicátých let se mnoho bratrů z Británie snažilo rozšířit oblast své kazatelské činnosti tím, že se chopili misionářské služby v jiných zemích. Byl to významný krok, a Jehova obětavému duchu těchto bratrů opravdu žehnal.

V roce 1926 Edwin Skinner opustil Sheffield v severní části Anglie a vydal se sloužit do Indie. Pokora mu pomohla, aby v tomto působišti vytrval 64 let až do smrti v roce 1990.  Nezapomenutelný, láskyplný William Dey ze Skotska působil jako daňový inspektor a byl poměrně bohatý, ale vzdal se svého postavení i své penze a převzal dohled nad severoevropskou kanceláří Společnosti, která byla právě založena v Kodani v Dánsku. Brzy nato Fred Gabler přijal výzvu bratra Deye a odcestoval do Litvy, kde se připojil k Percymu Dunhamovi, který později odešel sloužit do Lotyšska. Wallace Baxter převzal dohled nad kazatelskou činností v Estonsku. Claude Goodman, Ron Tippin, Randall Hopley, Gerald Garrard, Clarence Taylor a mnozí další bratři z Británie razili cestu kazatelskému dílu v Asii. Další Skot, George Phillips, sloužil mnoho let v jižní Africe. Robert a George Nisbetovi, také ze Skotska, sloužili jako průkopníci ve východní a jižní Africe.

Odvážní lidé pomáhají na pevnině

Mnoho britských průkopníků ve třicátých letech reagovalo na volání o pomoc při oznamování dobré zprávy v Belgii, Francii, Španělsku a Portugalsku. K nim patřili také John a Eric Cookeovi.

Arthur a Annie Cregeenovi vzpomínají na svou činnost v jižní Francii, v místech, kde nebyly žádné sbory. Setkali se tam s polskými bratry, kteří projevovali nesmírnou horlivost a byli velmi pohostinní. Annie si pamatuje na dobu, kdy byli ubytováni v Le Grand Hôtel de l’Europe v městě Albi a pozvali bratry do svého pokoje. Později napsala: „Budova mohla být v Napoleonově době opravdu velkolepá,“ ale její nádhera se později vytratila. Annieno vyprávění pokračuje: „Skupina bratrů přijela v neděli odpoledne a společně jsme si udělali překrásné studium Strážné věže. Lidé pěti různých národností, každý měl časopis ve svém vlastním jazyce a společným dorozumívacím prostředkem byla lámaná francouzština. Střídavě jsme četli odstavce ze svého časopisu a lámanou francouzštinou jsme to pak vysvětlovali. Ale všichni jsme se cítili výborně.“

 Je smutné, že takové pěkné chvíle v zahraniční službě netrvaly dlouho. John Cooke tehdy zůstal v jižní Francii, jak nejdéle mohl. Nakonec odtud odjel a do Anglie byl dopraven těsně před tím, než do Francie vjely německé tanky. Když 1. září 1939 vypukla druhá světová válka, vedlo to ke konfliktu mezi Británií a Německem, který měl vážné následky pro svědky Jehovovy v Británii i na jiných místech.

Když se národy vrhly proti sobě a vehnaly se do totální války, svědkové Jehovovi zaujali pevný postoj a zůstali politicky neutrálními křesťany. Jasně pochopili, že za prvořadou  povinnost v osobním životě by měl člověk považovat to, aby poslouchal Boha. (Sk. 5:29) Upřímně se modlili o příchod Božího Království a věděli, koho Ježíš Kristus označil jako panovníka tohoto světa. Pevně proto věřili, že by bylo nesprávné, kdyby se ve sporu mezi politickými složkami tohoto světa postavili na jednu či druhou stranu. (Mat. 6:10; Jan 14:30; 17:14) Svědkové Jehovovi se osobně řídili vyjádřením Bible, že „se již nebudou učit válce“. (Iz. 2:2–4) Někteří z nich byli nejprve zproštěni vojenské povinnosti jako ti, kdo odmítají válčit z důvodů svědomí. Později však soudci  i pracovníci sdělovacích prostředků tvrdili, že se tito lidé stali svědky proto, aby nemuseli nastoupit do armády. Kvůli tomu bylo asi 4 300 svědků uvězněno. V tomto údaji bylo započteno mnoho sester, které odmítaly vykonávat práci na podporu válečného úsilí. Po válce však svědkové nadále dávali najevo, že pohnutkou k jejich jednání byla touha líbit se Bohu a oznamovat, že Boží Království je jedinou nadějí lidstva. (Další podrobnosti o činnosti svědků Jehovových v Británii v počátečním období je možné najít v Ročence 1973, angl.)

Dvojjazyčný sjezd v Anglii

Velmi významnou událostí v životě Jehovova lidu se během let staly sjezdy. Sjezdové proslovy, které přednášel prezident Watch Tower Society, se jednou ze sjezdu v Londýně přenášely rozhlasem do mnoha dalších zemí. V padesátých a šedesátých letech se sjezdů v Londýně zúčastnili delegáti z více než 50 jiných zemí. Celý program však probíhal v angličtině. To se v roce 1971 změnilo.

Přípravy na oblastní sjezd „Boží jméno“, který se v tom roce měl konat ve Twickenhamu v Londýně, byly v plném proudu. Svědkové v Evropě se připravovali na sjezdy se stejným námětem. V Portugalsku bylo sice dílo Království dosud zakázáno, přesto se však tisíce svědků chystaly cestovat přes Španělsko do Toulouse ve Francii. Všichni se na sjezd velmi těšili. Potom přišla zpráva, že ve Španělsku vypukla cholera. Přes Španělsko tedy mohli cestovat pouze ti, kdo byli proti choleře očkováni. Očkovací látky však byl nedostatek a nebyla dostupná pro všechny svědky z Portugalska, kteří se chtěli tohoto sjezdu zúčastnit. Když se přímo v Toulouse vyskytl jeden případ, kde bylo podezření na choleru, úřady vydaly přísný zákaz vstupu na území Francie. Co měli portugalští bratři v té chvíli dělat? Jeden bratr řekl: „Vždyť je tu přece ještě Londýn.“

 Dozorce sjezdu v Twickenhamu, bratr W. J. (Bill) Bull, který je známý svým klidným, přátelským jednáním, vypráví, co se dělo. „Na cestu do Británie se vydalo asi 800 až 900 lidí; 112 letadlem a ostatní autobusem. Na to, abychom se připravili na tento nával, nám zbýval necelý týden. Bratři cestovali do Doveru přivítat portugalské delegáty, kteří se dopravovali trajektem. Většina z nich uměla anglicky jen málo, nebo neuměla ani slovo.“ Pro všechny se našlo ubytování, a to převážně v domácnostech bratrů v Londýně. Z jednoho velkého stanu, který sloužil jako jídelna, se vytvořilo vhodné prostranství pro programy v portugalštině, a kromě toho Portugalci s radostí sledovali sjezdové dramatizace, například Jehova žehná věrně oddaným a Učiňte Jehovův záměr svou životní cestou, a také poslouchali jiné části programu společně se svými britskými bratry. Místní list Middlesex Chronicle přinesl 13. srpna 1971 tuto zprávu: „Jejich příjezdem se z tohoto sjezdu stal první dvojjazyčný sjezd svědků, který byl uspořádán v této zemi.“

Portugalští bratři radostně podávali zprávy o pokroku díla Království v jejich zemi a potom promluvil bratr, který tehdy dohlížel na dílo v Portugalsku, a poděkoval britským bratrům za jejich pohostinnost. „Dali jste nám toho tolik,“ řekl, „svůj čas, svůj domov, svou pozornost, svou laskavost, svou něžnou péči v tomto obrovském městě, a především svou lásku. Ujišťujeme vás, bratři, že si odvezeme a navždy uchováme ty nejpříjemnější vzpomínky na Londýn.“ Když portugalští bratři vyjadřovali své poděkování písní, sotva se mezi posluchači našel někdo, kdo neměl v očích slzy, protože všichni přítomní byli velmi dojati projevy upřímné vděčnosti.

Přiváděla je do Jehovovy láskyplné rodiny

Nejen v době sjezdu bylo nutné věnovat pozornost lidem, jejichž rodným jazykem nebyla angličtina. Přistěhovalců v Británii přibývalo. To znamenalo, že v souvislosti  s kázáním dobré zprávy bude nutné řešit náročný úkol. Co se dalo dělat?

Zvěstovatelé, kteří mluvili anglicky, ochotně pomáhali těm, kdo pocházeli z jiných národů a mluvili jinými jazyky. Kde to bylo možné, svědkové se snažili nabídnout obyvateli domu něco ke čtení v jeho vlastním jazyce. Ale problém byl s komunikací. Mezi těmi, kdo přicházeli ze zahraničí, však byli také svědkové Jehovovi, a ti pomáhali překlenout tuto propast.

Svědkové mluvící řecky, kteří pocházeli z Kypru, byli v šedesátých letech v Anglii velmi zaměstnáni oznamováním pravdy jiným lidem mluvícím řecky. Italští svědkové sdělovali biblickou pravdu svým krajanům, kteří se přestěhovali do Londýna.

Mladá sestra Franziska z Německa přijela do Anglie na jaře 1968, aby zde pracovala jako au pair — dívka, která v nějaké rodině vykonává domácí práce, a za to je jí poskytováno bydlení a strava a má možnost naučit se jazyk té rodiny. V tomtéž roce se zúčastnila sjezdu „Dobré poselství pro všechny národy“ a po sjezdu s nadšením rozšířila svou službu a nabízela dívkám au pair žijícím v okolí právě uveřejněnou knihu Pravda, která vede k věčnému životu. Takto zahájila čtyři biblická studia. Jednou z těchto zájemkyň byla mladá Švýcarka a studovaly spolu v němčině. Když mladá Švýcarka začala chodit na sborová shromáždění, mohla se sama přesvědčit, že v Jehovově domácnosti panuje láska. (Jan 13:35) Tato zájemkyně dělala pěkné pokroky, a tak už v následujícím roce zasvětila svůj život Jehovovi a byla pokřtěna. Později se stala průkopnicí a pomáhala přijmout pravdu i své matce. To však byl teprve začátek Franzisština úsilí vydávat svědectví dívkám au pair.

Franziska nadšeně vypráví: „Kdykoli chodím dům od domu a setkám se s nějakou dívkou au pair, povím jí, že jsem  kdysi také pracovala jako au pair. A ihned máme něco společného. Pokaždé nezapomenu vyzdvihnout, že když jsem přišla do Anglie, neznala jsem tu nikoho jiného než jednu naši křesťanskou sestru. Přesto jsem se ve sboru cítila vítána. Vždycky se tedy snažím rychle je zapojit do sboru, aby viděly, že jsme jedna velká rodina.“

V roce 1974 se Franziska provdala za Philipa Harrise a nyní společně s ním slouží v londýnském betelu a patří do sboru Northwood. Jeden dům v obvodu tohoto sboru  Franziska navštěvuje již více než 13 let. Vypráví: „Do betelu přišel dopis od jedné francouzské dívky au pair, která žádala, aby ji někdo ze svědků navštívil. Svědkové ve Francii jí dali knihu Můžeš žít navždy v pozemském ráji a ona se chtěla dozvědět víc. I když Natálie mluvila anglicky ještě dost špatně, pochopila jsem, že touží po pravdě. Dělala pěkné pokroky a brzy začala chodit na shromáždění.“ Než se Natálie vrátila do Francie, stala se zvěstovatelkou Království a nyní tam ona i její manžel slouží jako průkopníci mezi arabsky mluvícím obyvatelstvem.

Rodina, která zaměstnávala tyto dívky au pair, si zavedla určitý systém. Ještě než jedna dívka odešla, už přišla další dívka. Dřívější au pair novou zaměstnankyni několik dní zaučovala v domácích pracích, které se v tomto záměstnání musely vykonávat. Když se Natálie chystala odejít, Franziska jí poradila: „Před návratem do Francie pověz své nástupkyni, jak moc ti pomáhalo studium Bible, a uvidíš, zda projeví zájem.“ Další dívka au pair se jmenovala Isabelle; také byla z Francie a skutečně projevila zájem o studium. Franziska studovala i s ní. Po Isabelle nastoupila další Natálie, která brzy začala chodit na shromáždění. Když se vrátila do Francie, rovněž se dala pokřtít.

Další dívka, Gabriela, přijela z Polska. Se svědky Jehovovými nikdy předtím neměla významný kontakt a Franzisce řekla, že nemá ráda Němce, protože v Polsku mají špatnou pověst. Franziska jí vysvětlila, že žádný svědek Jehovův se nikdy nezúčastnil války. Potvrdila to slovy: „Za druhé světové války bys v armádě nenašla ani jediného svědka Jehovova. Víš, že jsme byli pronásledováni? Byli jsme v koncentračních táborech, protože jsme odmítali zdravit ‚Heil Hitler‘ a podporovat nacistický režim.“ Gabriela žasla a její pocity nenávisti k Němcům se brzy vytratily. Potom, co s ní Franziska pravidelně vedla biblické studium, se Gabriela stala nepokřtěnou  zvěstovatelkou, později zasvětila svůj život Jehovovi a své zasvěcení symbolizovala křtem na oblastním sjezdu v Twickenhamu. Během let Franziska vedla biblická studia s 25 dívkami au pair z deseti různých zemí a měla radost z toho, že tyto dívky přivádí do Jehovovy láskyplné rodiny.

Shromáždění v jejich vlastním jazyce

Samozřejmě ne každý, kdo studoval Bibli v angličtině nebo kdo chodil na shromáždění vedeném v jazyce, který byl pro něj možná cizí, dělal rychlé pokroky. Co se dalo dělat?

Když svědkové mluvící řecky, kteří pocházeli z Kypru, začali mezi svými krajany v Anglii objevovat zájemce, podnikla se opatření, aby v Londýně mohla být pořádána některá shromáždění v řečtině. Od roku 1966 tak tito lidé začali mít užitek z pravidelného sborového studia knihy, které probíhalo v řečtině; později přibyla jedna veřejná přednáška za měsíc. V roce 1967 byl vytvořen první řecký sbor v Londýně a shromáždění další řecké skupiny se začala konat v Birminghamu.

Italští bratři začali tím, že v roce 1967 uspořádali veřejnou přednášku a studium Strážné věže v sále Království v londýnském Islingtonu. Další italská shromáždění se později začala konat na jiných místech. Situace se například vyvíjela následovně: Vera (Vee) Youngová zahájila biblické studium s jednou Italkou v Enfieldu, na severu Londýna. Když tato paní získala větší ocenění, řekla: „To je škoda, že není nic v italštině pro některé z mých přátel.“ Na tento popud se Veein manžel Geoff rozhodl promluvit si o tom s krajským dozorcem. Společně vyhledali jednoho řecky mluvícího bratra, který byl dříve průkopníkem v Itálii. Geoff vypráví: „Měl jsem přednášku v angličtině a bratr řeckého původu ji tlumočil do italštiny.“ Přednášky se zúčastnilo asi 30 lidí, a někteří z nich dělali pěkné duchovní pokroky. Časem bylo italsky  mluvících zvěstovatelů tolik, že mohl být vytvořen sbor. Od té doby v průměru za každých pět let přibyl jeden italský sbor.

Zvěstovatelů mluvících řecky stále přibývalo. V roce 1975 se tedy začal připravovat sjezd také pro ně. Geoffovi a Vee Youngovým bylo v té době skoro padesát let a byli průkopníky. Obě jejich děti již byly dospělé a vstoupily do manželství „v Pánu“. (1. Kor. 7:39) Geoff ani Vee již neměli letité rodiče, o které by se jinak museli starat, a proto mohli přijmout další služební výsady. Geoff ke svému překvapení dostal za úkol zorganizovat sjezd pro všechny bratry mluvící řecky, kteří žili v Británii. Vzpomíná: „Nevěděl jsem, co mě čeká. Když jsem přijel na místo sjezdu, můj nezkušený zrak mi říkal, že vypukla občanská válka.“ Asi tak totiž konzervativní Brit vnímal temperament řeckých bratrů. Ti si ale prostě jen vzájemně vysvětlovali, jak nejlépe pokračovat v práci. Na sjezdu se sešlo více než 400 lidí.

K rozvoji došlo i v jiných jazykových skupinách. V roce 1975 začal působit španělský sbor. V Londýně byla v roce 1977 uspořádána první veřejná přednáška v gudžarátštině. O dva roky později se v gudžarátštině konal první malý sjezd. Přibližně ve stejné době byl uspořádán krajský sjezd v paňdžábštině, na němž se sešlo asi 250 lidí.

„Vynikající společnost“

V počátečních letech byly větší sjezdy mnohdy pořádány v Londýně. V šedesátých letech probíhaly každoroční sjezdy ve velkých i malých městech po celé Anglii. Někdy se konaly pouze čtyři sjezdy, ale v jiných letech byly použity menší areály, a tak bylo uspořádáno až 17 sjezdů. Pro tyto sjezdy se pronajaly fotbalové stadiony, přednáškové sály a zimní stadion. V roce 1975 byly vyvíjeny snahy o uspořádání oblastního sjezdu na stadionu Cardiff Arms Park ve Walesu.

 Na většině britského území lidé znají dobrou pověst svědků Jehovových, nicméně úředníci, kteří zodpovídají za sportovní stadiony a kteří ještě osobně nezažili taková velká křesťanská shromáždění, byli při pronajímání areálů zpočátku možná nedůvěřiví. Taková situace nastala i v případě pronájmu stadionu Cardiff Arms Park. Začala vyjednávání s výborem Rugby Football Union ve Walesu. Lord Wakefield, který byl tehdy předsedou Rugby Football Union pro celou Británii, našim bratrům laskavě řekl, že pokud by se při vyjednávání na schůzce výboru v Cardiffu setkali s nějakými těžkostmi, měli by členy výboru požádat, aby mu zatelefonovali. Bratři byli opravdu velmi vděční za takovou pomoc. Když vyjednávání dospělo do kritického bodu, zavolali lordu Wakefieldovi a díky telefonickému rozhovoru s ním se podařilo bezvýchodnou situaci vyřešit. Svědkové Jehovovi pořádali oblastní sjezdy ve Twickenhamu v Londýně již od roku 1955, a lord Wakefield tedy svým kolegům ve Walesu vysvětlil, že on i výbor, kterému předsedá, jsou moc rádi, že svědkové každý rok v létě používají twickenhamský areál. Ujistil své kolegy, že se nemusí ničeho obávat, a dodal: „Svědkové jsou vynikající společnost!“ Jednání rychle skončilo a svědkové mnoho let běžně používali stadion Cardiff Arms Park pro svůj pravidelný sjezd ve Walesu.

Naše vlastní sjezdové sály

Kromě každoročních oblastních sjezdů jsme během roku připravovali také menší krajské sjezdy. V roce 1969 bylo v Británii 55 876 zvěstovatelů Království, ale za čtyři roky počet těch, kdo oznamovali dobrou zprávu jiným lidem, vzrostl na 65 348. Do té doby jsme si prostory, kde jsme pořádali naše krajské sjezdy, pronajímali, avšak najít vhodná místa za rozumnou cenu bylo čím dál obtížnější.

V sedmdesátých letech už bylo jasně patrné, že potřebujeme vlastní sjezdové sály. Odpovědní bratři uspořádali  schůzky, a pak začalo hledání vhodných míst. Bratři nejprve plánovali pouze renovaci již stojících budov. Začátkem roku 1975 byl tedy sjednán nákup nepoužívaného kina v Manchesteru v severní Anglii. A po několika měsících oprav byl 31. srpna zasvěcen první sjezdový sál svědků Jehovových v Anglii. Sál byl připraven právě včas, aby v něm od září mohl probíhat nový program krajských sjezdů.

O dva roky dříve se v jihovýchodní Anglii sešli dozorci krajských sjezdů, aby zvážili, jak by mohli získat sál v Londýně. Denis Cave, člen výboru určeného k vyhledání vhodné budovy, vzpomíná na překvapení, které zažil, když se bratři na této schůzce jednomyslně dohodli hledat ne jeden, ale dva sály — jeden na sever od Temže a druhý na jih od ní —, a to navzdory tomu, že ceny pozemků v té oblasti jsou značně vysoké.

Výhodnou možností se jevilo nevyužité kino v městečku Dorking, které leží 30 kilometrů na jih od Londýna. Zasáhli však spekulanti s nemovitostmi a nabídli za budovu vyšší cenu. Zprvu sklíčený Denis byl překvapen, když mu zatelefonoval nejvyšší městský úředník a pozval ho společně s dalším svědkem na schůzku. Úřady nejen odstranily omezení v územním plánování, aby budova mohla být použita k náboženským účelům, ale také souhlasily, že kino koupí a uzavřou s bratry nájemní smlouvu obnovitelnou každé tři roky.

Tento sál dobře sloužil déle než deset let, až do doby, kdy se městští úředníci rozhodli budovu použít k jinému účelu. Náhradou bratři získali pozemek o rozloze 11 hektarů nedaleko londýnského letiště Gatwick. Stály tam budovy, které po nepatrné úpravě mohly být součástí pěkného sjezdového sálu. V místě však vznikl spor kvůli přístupu do nové budovy, protože tam vedlo několik vesnických ulic. Lidé žijící v okolí si pochopitelně chtěli uchránit své soukromí a zachovat si co nejvíce klidu. Budou svědkové respektovat pokyny  a budou jezdit opatrně po vyznačených trasách a stanovenou rychlostí, až budou cestovat do sjezdového sálu? Jedna novinová zpráva o schůzi místního výboru územního plánování uváděla: „Výbor se domníval, že v běžných případech by bylo nemožné trvat na takových podmínkách. Svědkové však jsou úplně jiní.“ Předseda výboru dodal: „Mnoho jiných skupin či organizací by rádo řeklo, že se jejich členové v tomto směru přizpůsobí. Ale tato organizace opravdu takto pracuje.“ Nový sjezdový sál v Hays Bridge v hrabství Surrey byl otevřen při příležitosti krajského sjezdu, který se konal ve dnech 17. a 18. května 1986, přesně za rok od doby, kdy byl získán pozemek.

Souběžně s prací na stavbě dorkingského sjezdového sálu v roce 1975 svědkové ze severní části Londýna renovovali bývalé kino Ritz v New Southgate. Provoz kina v této budově z poloviny třicátých let byl ukončen na jaře 1974. Krátkou dobu tam byla synagóga. Když budovu získali svědkové, podle názoru architekta Rogera Dixona byla „v naprosto dezolátním stavu“. Roger Dixon vzpomíná: „Budova byla konstrukčně v podstatě v pořádku, ale zatékalo do ní. Kvůli zamaskování zchátralého stavu byly stěny sálu vymalovány černou barvou.“ Úkol opravit budovu zpočátku vypadal děsivě. Přesto přibližně 2 000 kvalifikovaných a částečně kvalifikovaných dobrovolných pracovníků dokončilo tuto práci za pouhé čtyři a půl měsíce.

Zároveň se pracovalo na stavbě sjezdového sálu ve West Midlands. V roce 1974 se bratrům podařilo koupit bývalé kino v Dudley. Oprava této budovy trvala déle, ale v září 1976 byla taktéž předána k používání.

Výstavba nových sjezdových sálů

Zvěstovatelů Království stále přibývalo; v roce 1974 jich bylo 71 944 a do roku 1984 jejich počet vzrostl na 92 616.  Mnozí z nich žili na severu Anglie v městských oblastech se značně rozvinutým průmyslem. Proto se dělaly plány na postavení sálu v South Yorkshire.

V září 1985 byla zahájena výstavba budovy, které se začalo říkat sjezdový sál v East Pennine. Uvnitř této budovy, která má ocelovou skeletovou konstrukci, je prostor k sezení pro 1 642 osob a také 350místný sál Království pro tamější sbor. Budova působí přitažlivě hlavně díky zajímavému řešení střechy, která má rozpětí 42 metrů. Časopis The Structural Engineer dal tomuto neobvyklému projektu přiléhavý název „osmiúhelníkové řešení“. Rotherhamská městská rada udělila za projekt tohoto sjezdového sálu nejvyšší cenu.

Noble Bower, jeden ze členů stavebního výboru, pracoval na stavbě od začátku, a později sloužil jako první dozorce tohoto sálu. Svým bodrým, ale zároveň seriózním vystupováním povzbuzoval více než 12 500 bratrů a sester, kteří po dobu čtrnácti měsíců na stavbě pomáhali. Bratři se snažili, aby stavební práce mohly pokračovat navzdory mrznoucí mlze, sněhu a teplotám klesajícím pod bod mrazu, a proto kolem areálu postavili lešení, které překryli fólií z umělé hmoty. Pak pomocí průmyslových topných těles vháněli dovnitř horký vzduch. Práce na tomto významném projektu  se nezastavila. Dobrovolné pracovníky přicházeli povzbudit bratři ze širokého okolí.

Noble a jeho manželka Louie nikdy nezapomenou na 15. listopad 1986, protože v ten den byl tento sjezdový sál zasvěcen Jehovovi, a to v době návštěvy člena vedoucího sboru, Theodora Jaracze.

Sjezdové sály již sloužily na severu Anglie, ve střední části i na jihovýchodě. Co by se tedy dalo dělat, aby takový sál měli k dispozici také bratři v západní části Anglie a ve Walesu? V říjnu 1987 byl nalezen vhodný pozemek v Almondsbury severně od města Bristolu. Získat potřebná územní povolení však nebylo snadné. Vyžadovalo to opakované úsilí, než bylo konečně v únoru 1993 povolení vydáno.

Stavba pak pěkně postupovala kupředu. Velkou radost přinesl 5. srpen 1996, kdy nastal čas k zasvěcení tohoto šestého sjezdového sálu v Anglii. John Barr z vedoucího sboru promluvil na námět „Naplňujme zemi poznáním o Jehovovi“. Všichni přítomní ocenili bratrovu laskavou připomínku: „Nikdy nezapomeňte, že vaše území představuje jen malou část Jehovovy podnože. Jehova se o vaši končinu zajímá stejně jako o kteroukoli jinou končinu země, pamatujte tedy, že dílo Království má celosvětový rozsah.“

Hned další týden promluvil bratr Barr na zasvěcení nového komplexu sálů Království v Edgware na severu Londýna. Zde bratři postavili pěknou budovu, v níž jsou tři sály Království s odsunutelnými stěnami. Tak vznikne volná plocha pro sjezdový sál, který by mohly používat cizojazyčné sbory. Do té doby se pěkná odezva na kázání o Království mezi lidmi mluvícími cizími jazyky stala významnou složkou kazatelské činnosti v Británii.

‚Vždycky chtěli dělat víc‘

Někteří svědkové v souvislosti s oznamováním dobré zprávy jiným lidem hledají další způsoby, jak rozšířit svou  službu. Je chvályhodné, že mnozí bratři a sestry v Británii podnikají kroky k tomu, aby se mohli vydat do služby tam, kde je to více potřeba. Stejně jako pro mnohé horlivé průkopníky ve dvacátých a třicátých letech, také pro ně to mnohdy znamená přestěhovat se do jiné země. Když se tito bratři a sestry přestěhují do zahraničí, umožňuje jim to nést ovoce Království v nové domovině a povzbuzovat místní bratry. V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let se některé rodiny z Británie přestěhovaly do Střední a Jižní Ameriky, do Afriky a do Asie.

Když bylo Veře Bullové 57 let a její dvě dcery již byly dospělé a vdané, prodala dům na ostrově Wight a se skupinou průkopníků ze sboru Ealing v Londýně odcestovala do Kolumbie. Rychle se učila španělsky a brzy vedla 18 biblických studií. Dosud tam slouží a dnes, přibližně po třiceti letech, je obklopena mnoha duchovními dětmi.

Tom a Ann Cookeovi sloužili v Ugandě společně se svými dcerami Sarou a Rachel již několik let, když je v roce 1974 tamější poměry donutily vrátit se do Anglie. V následujícím roce se stěhovali znovu, tentokrát na Papuu-Novou Guineu. Tam se Sara provdala za zvláštního průkopníka. Později se rodina přestěhovala do Austrálie, kde se Rachel vdala za jednoho spolukřesťana. V roce 1991 se Tom a Ann vydali na nové působiště na Šalomounových ostrovech, kde Tom slouží jako koordinátor výboru odbočky.

Jiní bratři a sestry se odstěhovali do zahraničí jen na omezenou dobu. Ať však za tu dobu, co žili v cizině, získali jakékoli zkušenosti, každá pro ně byla neocenitelná. Jako příklad si uveďme Barryho a Jeanette Rushbyovi.

„Od té doby, co jsem v pravdě, vždycky jsem chtěl dělat víc,“ řekl Barry. Když se oženil s Jeanette, která byla průkopnicí, společně zareagovali na výzvu uveřejněnou v Naší službě Království, že se hledají bratři pro službu na Papui-Nové  Guineji. Oba potvrdili: „To byla odpověď na naše modlitby.“ Bratři z odbočky v Port Moresby chtěli, aby Rushbyovi sloužili ve městě Goroka uprostřed Papuy-Nové Guiney, ale Barryho pracovní povolení platilo pouze pro ostrov Bougainville. Po příjezdu na Papuu-Novou Guineu měli velkou radost, když se dozvěděli, že úřady Barrymu změnily pracovní povolení a že ho přidělily do Goroka.

Barry dostal místo učitele ve škole a Jeanette sloužila jako průkopnice se sborem, kde bylo 18 zvěstovatelů. „Jednou z věcí, které jsem se tam naučil,“ vypráví Barry, „bylo to, že jakmile byl čas jít na sborové shromáždění, bratři se nenechali  ničím odradit, ani velmi nepříjemným počasím v období dešťů. Neměli žádné dopravní prostředky, na shromáždění chodili pěšky, a protože cesta trvala hodinu nebo dvě, do sálu Království často přicházeli úplně promočení. Ale vždycky tam byli.“

Potom, co Barry a Jeanette prožili ve službě na Papui-Nové Guineji šest šťastných let, se tam podmínky pro cizince změnily. Barry usoudil, že by bylo rozumné, aby se vrátili do Británie. Na základě svých zkušeností ze zahraničí se však rozhodli, že nyní budou v celodobé službě oba. Ale kde? Chtěli sloužit tam, kde to je zvlášť potřeba. Po poradě se Společností a s krajským dozorcem se odstěhovali do Bostonu v Lincolnshire. Okamžitě si našli místo k bydlení, ale Barry nemohl najít zaměstnání na částečný úvazek, které by mu umožňovalo vykonávat průkopnickou službu společně s Jeanette. S vírou ve slib, že jim Jehova pomůže, jestliže dají Království na první místo v životě, se přesto rozhodli od prvního září začít s průkopnickou službou, ať má Barry zaměstnání, nebo ne. Prvního září, když už měli na sobě kabáty a chystali se odejít do kazatelské služby, náhle zazvonil telefon. Nějaký poštovní úředník se ptal: „Chtěl byste zaměstnání na částečný úvazek?“ Barry odpověděl: „Výborně! Kdy bych měl nastoupit?“ Muž se zeptal: „Co třeba zítra?“ Jejich snahám dávat službu Bohu na první místo v životě Jehova požehnal. (Mat. 6:33) Za čtyři roky přišlo Barrymu a Jeanette další nečekané pozvání — nabídka, aby si vzali na starost správcovství sjezdového sálu v East Pennine.

Ochotně se nabízejí

Charakteristickým rysem Jehovova lidu je to, že ochotně slouží svému Bohu. David, král starověkého Izraele, zpíval Jehovovi: „Tvůj lid se ochotně nabídne v den tvé vojenské síly. . . . Máš svou společnost mladých mužů právě jako krůpěje rosy.“ (Žalm 110:3) Tímto ochotným duchem se  vyznačují mnozí zvěstovatelé v Británii, kteří se dávají k dispozici, aby mohli plně prosazovat zájmy pravého uctívání.

Všichni, kdo se věnovali celodobé službě — jak mladí, tak letití —, byli velmi povzbuzeni oznámením předneseným v roce 1977 na oblastních sjezdech „Radostní pracovníci“. Na sedmi místech v Anglii, Skotsku a Walesu, kde byl sjezd uspořádán, celkem 110 000 osob nadšeným potleskem přijalo řečníkovo oznámení, že je možné zúčastnit se školy průkopnické služby, která probíhá ve formě dvoutýdenního kursu biblického studia spojeného s možností uplatnit látku v kazatelské službě. Tato škola poskytuje vyšší stupeň školení těm, kdo již nejméně rok získávali zkušenosti v průkopnické službě. Jakmile jejich školení skončí, někteří z těchto průkopníků budou schopni pomáhat se službou v obvodech, kde se dosud vydávalo svědectví málo nebo ještě vůbec ne.

 Ve škole průkopnické služby v Británii bylo vyučování zahájeno v březnu 1978, v Leedsu na severu Anglie. Do první třídy této školy chodila společně s jinými průkopníky také Ann Hardyová a ta na tu dobu vzpomíná jako na nádherné období. Vypráví: „Duchovně jsme byli velmi povzbuzeni. Ve škole jsme rozhodně získali nové, hlubší pochopení toho, proč je nutné opravdově se zajímat o lidi, s nimiž se setkáváme v kazatelské službě.“ Ann Hardyová nyní společně se svým manželem slouží v rodině betel. Andrea Biggsová, absolventka školy průkopnické služby v Pontypriddu ve Walesu a matka čtyř dětí, prohlašuje: „Pokud to je jakýsi náznak věcí, které mají přijít, pak Jehova pro nás chystá něco opravdu mimořádného, a já teď toužím po novém systému jako nikdy předtím.“ Přibližně v 740 třídách této školy se do dnešní doby zúčastnilo vyučování 20 000 průkopníků, kteří sdílejí stejné pocity jako tyto sestry. Nemálo absolventů této školy se potom rozhodlo, že si průkopnickou službu zvolí za svou životní dráhu.

Se zkušenostmi z průkopnické služby se stovky těchto celodobých služebníků dobrovolně přihlásily, že chtějí sloužit v britské odbočce a stát se členy rodiny betel. Tato rodina betel má v současné době 393 členů, z nichž 38 jich v betelu slouží již 20 a více let.

Mezi těmi, kdo pracují v betelu, je také Christopher Hill. Na otázku, proč se přihlásil do této služby, odpovídá: „S průkopnickou službou jsem začal v roce 1989. Chtěl jsem Jehovovi i sobě dokázat, že jsem v průkopnické službě proto, že Jehovu miluji, a ne prostě proto, že v průkopnické službě jsou moji rodiče. Chtěl jsem, aby pravda byla celý můj život, nejen jeho část. Věděl jsem, že mi to služba v betelu umožní, i když je náročná.“

Geraint Watkin je také členem rodiny betel. Začátkem osmdesátých let se kvůli průkopnické službě vzdal studia na  vysoké škole. Živil se prací na částečný úvazek na farmě svého otce. Průkopnická služba se mu líbila a doufal, že by se jednou mohl stát misionářem. Proč se tedy přihlásil do betelu? V roce 1989 na něj hluboce zapůsobil jeden článek uveřejněný ve Strážné věži. Přečetl si tam životní příběh Maxe Larsona, člena rodiny betel ve Spojených státech. Bratr Larson řekl: „Pevně věřím, že betel je to nejlepší místo na zemi do té doby, než nastane pozemský ráj.“ Geraint si všiml, že si bratr Larson podal přihlášku do betelu, a potom tuto záležitost neustále předkládal v modlitbě Jehovovi. Geraint jeho příklad okamžitě napodobil. Asi za deset dní byl telefonicky pozván, aby se stal členem rodiny betel v Británii. Ve službě v betelu využívá zkušenosti, které získal při práci u svého otce, protože slouží na farmě, která zásobuje potravinami rodinu betel v Londýně. Zemědělská práce pro něj kdysi byla pouze prostředkem k obživě při průkopnické službě. Nyní se na zemědělskou práci dívá jako na „betelový úkol od Jehovy“.

Jiné svědky přitahovaly teokratické stavební projekty. Denise (Teddy) McNeilová byla průkopnicí, a její manžel Gary chodil do zaměstnání, aby zajistil rodinu. V roce 1987 se pak oba přihlásili jako dobrovolní pracovníci, aby pomáhali při výstavbě betelu v Londýně. Tehdy sice pozváni nebyli, ale v roce 1989 dostali pozvání, aby se stali členy rodiny betel. Připomínali si radu krajského dozorce: „Nikdy neodmítejte úkol přidělený od Jehovy“, a pozvání přijali. Garyho odborné znalosti v elektrotechnice a Teddyino původní povolání zdravotní sestry na zubní klinice zde byly velmi cenné. Oba také působili mezi polsky a bengálsky mluvícími lidmi v okolí Londýna.

Willie a Betty Stewartovi se společně s dalšími zvěstovateli nabídli, že budou pomáhat na stavbách jako mezinárodní dobrovolníci. Willie, který je instalatér a topenář, ve svých 55 letech předčasně odešel do důchodu. Stewartovi se pak podíleli  na stavebních projektech v Řecku a později ve Španělsku, v Zimbabwe a na Maltě. Betty pomáhala při úklidu, v prádelně, a dokonce s některými instalatérskými pracemi. Oba namáhavě pracovali a z duchovního hlediska se cítili bohatě odměněni. Willie říká: „Máme přátele po celém světě a jsou to lidé všech věkových skupin.“

Zvláštní školení pro odpovědné bratry

Jiný způsob, jak zvýšit svou službu, nabídla škola služebního vzdělávání, která v Británii zahájila svou činnost v roce 1990. Svobodní bratři, kteří sloužili jako starší nebo služební pomocníci, tak dostali další příležitost získat specializované školení, aby mohli podle potřeby sloužit kdekoli na světě. V průběhu osmitýdenního kursu se probírají jak biblické nauky, tak i organizační záležitosti. Vyučování první třídy probíhalo ve sjezdovém sále East Pennine. Instruktory této třídy byli dva oblastní dozorci ze Spojených států, James Hinderer  a Randall Davis. Vyučování přihlíželi také tři zkušení krajští dozorci z Británie — Peter Nicholls, Ray Pople a Michael Spurr —, kteří se školili, aby mohli později učit další třídy. Při graduaci 17. června 1990 ke třídě promluvil Albert D. Schroeder z vedoucího sboru a studentům, kteří dostali za úkol sloužit v Británii, řekl: „Vy, šikovní mladí muži, jste potřební tady, abyste přispěli k rozvoji díla. To bude pořádná injekce pro britské pole.“

K absolventům školy služebního vzdělávání patří také Bharat Ram, který pochází z hinduistické rodiny. Nyní je ženatý a společně s manželkou slouží v severozápadní Anglii, kde mohou pomáhat mnoha lidem mluvícím gudžarátsky. John Williams z Walesu byl ke svému překvapení přidělen do odbočky v Zambii, kde potřebovali jeho odborné znalosti, a později do misionářské služby v Kitwe v téže zemi.

 Gordon Sarkodie se narodil v Ghaně a do Anglie se přistěhoval se svou rodinou, když mu bylo dvanáct let. Ještě v době dospívání vzbudil Gordonův zájem o biblickou pravdu jeden svědek Jehovův, který nosil jeho otci Strážnou věž a Probuďte se! Na základě studia Bible se Gordon dal v roce 1985 pokřtít. Když byl pomocným průkopníkem, vedl tolik biblických studií, že mu jeho přátelé průkopníci doporučili, aby si podal přihlášku do pravidelné průkopnické služby. Na konci prvního roku své celodobé služby se zúčastnil školy průkopnické služby a krajský dozorce ho tehdy povzbudil, aby se zajímal o školu služebního vzdělávání. Gordon chtěl umět lépe pomáhat mladým lidem ve sboru, a toto přání ho přimělo, aby se do školy služebního vzdělávání opravdu přihlásil. Navštěvoval sedmou třídu v Británii. Po graduaci sloužil dva roky v Londýně. Potom byl přidělen do misionářské služby v Zambii. Gordon se ochotně dával k dispozici k čemukoli, co mu Jehova dal za úkol, a tak mu školení, které dostával, postupně přinášelo další výsady. Po dvanáctitýdenní výuce cibembštiny, která patří k místním jazykům, se stal krajským dozorcem v provincii Copperbelt. Také měl výsadu školit jiné bratry pro krajskou službu.

Britského rodáka Richarda Frudda vychovali rodiče, kteří byli svědkové Jehovovi. Byl přesvědčen, že jestliže zasvětil svůj život Jehovovi, nemůže svému zasvěcení určovat nějaké hranice. Dal se tedy k dispozici. V roce 1982 se přihlásil do průkopnické služby. Podal si přihlášku do školy služebního vzdělávání a tuto školu absolvoval v roce 1990.  Byl přidělen rovněž do Zambie. Když se naučil cibembštinu a ve svém novém působišti získal nějaké zkušenosti, byl jmenován krajským dozorcem a slouží také jako instruktor ve škole služebního vzdělávání pořádané v zambijské odbočce.

Dosud bylo v 19 třídách školy služebního vzdělávání v Británii vyškoleno 433 studentů. Z tohoto počtu nyní 79  absolventů slouží v zahraničí, čtyři působí jako krajští dozorci, dvanáct jich pracuje v betelu a 308 absolventů se o užitečné poznatky ze svého školení dělí při tom, když v Británii slouží jako průkopníci.

Odcházejí do misionářské služby

Stovky průkopníků z Británie se nabídly, že budou podle potřeby sloužit kdekoli na světě. Mnozí z nich se na to připravovali ve škole Strážné věže Gilead v New Yorku. Školu Gilead absolvovalo celkem 524 průkopníků z Británie. Dosud sloužili v 64 zemích ve všech koutech světa.

Někteří britští průkopníci působili v zahraniční službě již předtím, než byli pozváni do Gileadu. To byl případ Johna a Erika Cookeových, kteří sloužili ve Francii a ve Španělsku. Po absolvování Gileadu byl Eric poslán do Afriky a John sloužil nejprve ve Španělsku a v Portugalsku a později v Africe. Stejně tak i Robert a George Nisbetovi sloužili před školením v Gileadu patnáct či více let v Jižní Africe. Potom působili na Mauriciu a později se vrátili na africkou pevninu. Claude Goodman sloužil celkem 20 let v Indii, na Cejlonu (nyní Srí Lanka), v Barmě, Thajsku a Malajsku (nyní součást Malajsie), a po absolvování Gileadu byl poslán do Pákistánu. Edwin Skinner byl před školením v Gileadu dvacet let průkopníkem v Indii, kde potom ve službě pokračoval dalších 43 let až do roku 1990, kdy ukončil svou pozemskou životní dráhu.

Jiní bratři a sestry si zkusili službu v zahraničí nejdříve jako mezinárodní dobrovolníci na různých stavebních projektech. Právě tak to bylo s Richardem a Lusiou Palmerovými, kteří v různých obdobích od roku 1989 do roku 1994 sloužili v Řecku, na Tahiti, ve Španělsku a na Srí Lance. Tam potom zůstali a více než tři roky sloužili jako průkopníci, než byli pozváni do Gileadu.

 Zájemci o školu Gilead jsou povzbuzováni, aby misionářskou službu považovali za svou celoživotní činnost. Většina z nich s touto vyhlídkou nastupuje do svého misionářského působiště a někteří v tom dávají vynikající příklad. Nejméně 45 těch, kdo byli z Británie vysláni do svého misionářského působiště a dosud v něm zůstali, takto slouží 20 či více let. Devět z nich je ve Střední a Jižní Americe, jedenáct v asijských zemích, dalších jedenáct v Africe, čtyři v Evropě a zbývajících deset na různých ostrovech.

Mezi dlouholeté misionáře patří například Anthony Attwood, který sloužil 49 let v Nigérii. Kvůli určitým předpisům o přistěhovalectví byl v roce 1997 přeložen do londýnského betelu, ale své srdce má stále v Nigérii. Bratr Attwood říká: „Služba v Nigérii byla nádherná výsada. Byla to dobře strávená léta. Doporučuji všem mladým lidem, kteří mají to požehnání, že znají pravdu, aby se chopili každé výsady, která je jim předložena. Jehova vás nikdy nezklame. Vím to z vlastní zkušenosti.“ Olive Springateová byla poslána jako misionářka do Brazílie v roce 1951, a v roce 1959 se k ní připojila její sestra Sonia. Denton Hopkinson a Raymond Leach přijeli v padesátých letech jako misionáři na Filipíny a tam je dosud jejich domov. Malcolm Vigo začínal s misionářskou službou v Malawi, kde pobýval deset let, než byl vypovězen, a nyní společně se svou manželkou slouží v Nigérii. Bylo by možné mluvit o mnoha dalších dlouholetých misionářích, z nichž každý má bohatý život naplněný Jehovovým požehnáním.

Někteří z těch, kdo se věnují misionářské službě, museli zápasit s vážnými problémy, aby v ní mohli pokračovat. Nemoc donutila Erika a Chris Brittenovy, aby se po několika letech misionářské služby v Brazílii na nějaký čas vrátili do Anglie. Později v tom roce dostali za úkol sloužit v Portugalsku, kde byla činnost svědků zakázána. Když byli kvůli  své biblické vzdělávací činnosti po sedmi letech z Portugalska vypovězeni, pokračovali v celodobé službě v Anglii. Později však v dopise požádali Společnost o to, zda by mohli dostat další misionářské působiště. Brzy se vrátili do Brazílie, kde se zapojili do misionářské a krajské služby. Společně věrně sloužili v Brazílii až do srpna 1999, kdy Eric zemřel. Chris tam slouží nadále.

Někteří misionáři musí po několika letech upravit svou činnost, protože chtějí dostát svým biblickým závazkům k rodinným příslušníkům. Do této situace se dostali i Mike a Barbara Pottageovi, kteří 26 let sloužili v Zairu, a v roce 1991 se vrátili do Anglie, aby pomáhali jednomu z letitých rodičů, který prožíval tísnivou situaci. Srdcem však lnuli k celodobé službě, a tak se jim podařilo sloužit jako zvláštní průkopníci, i když museli plnit rodinné povinnosti. V roce 1996 měli možnost vrátit se na tři roky do misionářské služby v zemi, které se dnes říká Konžská demokratická republika, a v současné době jsou členy rodiny betel v Británii. Od té doby, kdy poprvé začali sloužit v Zairu, pozorovali, jak počet zvěstovatelů v této části světa rostl ze 4 243 na více než 108 000. Živě si vzpomínají, jak přibližně rok po jejich příjezdu byli svědkové Jehovovi v té zemi zákonně uznáni. Za velmi významnou událost dosud považují první sjezd, který byl v následujícím roce uspořádán v Kinshase, i když se ho zúčastnilo jenom 3 817 lidí. Bylo velmi radostné, když se v roce 1998, navzdory nepokojům v té zemi, k oslavě Pánovy večeře sešlo 534 000 lidí, kteří měli užitek z božského vyučování.

Obstarávají vhodné sály Království

Jak počet sborů v Británii neustále vzrůstal, začalo být obstarávání vhodných sálů Království trvalým problémem. Některé sbory se shromažďovaly v pronajatých sálech a na jiných  místech, z nichž ne všechny byly zcela vhodné k tomu, aby se tam skupiny křesťanů scházely k uctívání našeho vznešeného Boha, Jehovy. Vhodná místa ke shromažďování byla tedy nesmírně nutná.

Získat pozemek pro stavbu sálu Království nebylo vždy snadné. Odpor byl někdy značně prudký, zejména tam, kde lidé měli náboženské předsudky. Nicméně díky spoléhání se na Jehovu a díky vytrvalosti se to odpovědným bratrům, k velkému překvapení odpůrců, dařilo.

Začátkem sedmdesátých let jeden sbor ve Swansea ve Walesu nabídl, že odkoupí nevyužívanou kapli a bude ji používat jako sál Království. Diákon církve, která tuto budovu vlastnila, řekl, že raději zemře, než aby dovolil prodat ji svědkům. Kaple byla proto prodána poště, která z ní udělala prozatímní telefonní ústřednu. V roce 1980 už pošta budovu nepotřebovala, a proto ji dala do dražby. Dozvěděl se o tom jeden ze sborových starších a s ostatními staršími projednal, kolik by mohli nabídnout. Odhadce zjistil, že budova společně s pozemkem, na němž byla postavena, má cenu 20 000 liber (32 000 dolarů). Bratři byli velmi potěšeni, když se jim podařilo při dražbě uspět s nabídkou 15 000 liber (24 000 dolarů). Budova byla vhodně upravena a potom zasvěcena Jehovovi.

Když se sbor ve městě Exmouthu na jihozápadním pobřeží rozrostl natolik, že bylo nezbytné vytvořit další sbor, bratři se rozhodli, že je nutné postavit větší sál Království na jiném místě. Zjistili, že městská rada vlastní pozemek, který je již vyhrazen pro náboženské účely. Svědkové začali vyjednávat o koupi tohoto pozemku. Městská rada později stanovila neobvyklou podmínku, a to — že smlouvy o prodeji pozemku mohou být podepsány teprve tehdy, až bude budova dostavěna. Stavba byla ukončena v roce 1997. Výborné bylo, že městská rada dohodu dodržela. Sbory, které se v tomto  sále scházejí, to považují za důkaz, že Jehova žehná jejich snahám podpořit rozmach pravého uctívání v této oblasti.

První v Evropě

I když bylo možné získat pozemek, stavba nového sálu Království trvala léta. Za období deseti let, které skončilo v roce 1982, však počet sborů v Británii vzrostl z 943 na 1 147. Bylo nutné něco udělat, aby stavební činnost udržela krok se vzrůstem počtu sborů.

Do Northamptonu, ležícího 101 kilometrů na sever od Londýna, v září 1983 přijelo několik bratrů ze Spojených států a z Kanady, kteří měli zkušenosti se stavebními pracemi. Tito bratři již dříve pochopili, že je potřeba stavět rychle, a tak se přijeli podělit o praktická řešení, k nimž dospěli. Pracovali společně s místními bratry, aby jim pomohli postavit nový sál  úsporně a rychle. Příští měsíc přinesl časopis Building Design tuto zprávu: „Nedávno skupina svědků Jehovových dokázala za čtyři dny to, co by běžnému dodavateli trvalo šest měsíců. A svědkové to udělali za čtvrtinu nákladů.“ Jehova opravdu žehnal výstavbě tohoto sálu Království — prvního sálu v Evropě postaveného metodou rychlostavby.

Více než 1 000 dobrovolných pracovníků pomáhalo příští rok stavět sál Království ve velšském městě Dolgellau. Tentokrát byla stavba dokončena ne za čtyři dny, ale za dva. Třiatřiceti místním svědkům pomáhali jiní svědkové z Walesu, z Anglie a ze Spojených států. Na stavbu se také přijeli podívat bratři z Francie a z Nizozemska, aby viděli, jak se to dělá, a po návratu domů začali podobné stavební postupy učit další bratry.

Podpora od bratrů ze zahraničí přinesla svědkům Jehovovým v Británii velký užitek, a oni zase poskytovali pomoc bratrům v jiných zemích. Dva sbory v King’s Lynnu v Norfolku to udělaly neobvyklým způsobem. V roce 1986 se bratři z těchto sborů pilně zabývali přípravou stavby nového sálu Království, který měl nahradit dřevěnou budovu, kde se do té doby scházeli. Když slyšeli, že sbor Cobh v Irsku pořádá shromáždění v přestavěné garáži, kde se schází 45 až 50 lidí, rozhodli se pomoci. Nabídli svědkům v Cobhu svou starou budovu se vším, co bylo uvnitř, včetně židlí a zvukové aparatury. Jakmile místní bratři zjistili, že je nutné vyměnit okenní rámy, věnovali dostatek prostředků na krytí nákladů, které v souvislosti s tím vznikly. Sousední sbory přispěly penězi na nové střešní vazníky. Navíc bratři z Norfolku zaplatili všechny výdaje za lodní dopravu.

Peter Rose, předsedající dozorce v King’s Lynnu, vzpomíná: „Provést demontáž sálu byl opravdu nelehký úkol. Každý kus se musel bez poškození odmontovat, očíslovat a potom znovu sestavit jako obrovská skládačka.“ V lednu 1986,  když bratři skončili s demontáží, naložili všechny kusy do přepravního kontejneru a odeslali je po Irském moři do Cobhu. Bratři v Cobhu měli v plánu svůj nový sál postavit za víkend 7. a 8. června — ve stejnou dobu, kdy bratři v King’s Lynnu chtěli vystavět svůj nový sál Království. Během toho víkendu byly oba sály Království dokončeny.

Zajišťují finanční prostředky, a pomoc zkušených bratrů

Britské vydání Naší služby Království z dubna 1987 obsahovalo přílohu upozorňující na to, že byl založen Fond Společnosti určený na sály Království, který má „umožnit dostatečně levné financování“ jednak nové výstavby, a jednak nákupu budov a jejich přestavby. Tímto způsobem bylo umožněno vyrovnání prostředků. (2. Kor. 8:14) Článek končil slovy: „I když si uvědomujeme, že máme před sebou obrovský úkol, a vážíme si štědrých darů, které sbory dávaly (a dávají) na nové sjezdové sály, přesto musíme plně důvěřovat v Jehovu, že nám pomůže uspokojit současnou potřebu sálů Království. (Přísl. 3:5, 6)“

Příští rok vedoucí sbor prostřednictvím kanceláře odbočky zařídil, aby v různých částech Británie byly k dispozici výbory složené z bratrů, kteří mohli předávat své odborné zkušenosti a pomáhat organizovat výstavbu sálů Království. V roce 1998 již bylo jmenováno šestnáct regionálních stavebních výborů. Tyto výbory již v Británii pomohly s výstavbou a přestavbou více než 700 sálů Království.

Většina bratrů, kteří slouží v těchto výborech, se musí starat o rodinu. Některým z nich se daří věnovat práci ve výboru více času, jiní se jí mohou věnovat méně. Michael Harvey, otec pěti dětí, se ve spolupráci se svou manželkou Jean rozhodl dát výstavbě sálů Království přednost před jinými věcmi. Oba manželé poznali hodnotu Ježíšovy rady dávat Království  na první místo ve svém životě. (Mat. 6:33) Michael říká: „Ježíšova slova pro nás získala úplně nový význam. Jehova nás nikdy, nikdy nezklamal.“ Jean přisvědčuje: „Když bylo Rachel, jedné z našich dcer, devět let, rychle vyrůstala ze svého oblečení. Neměla jsem dost peněz, abych jí koupila něco nového na sebe, a tak jsme se to snažily dělat tak, že jsme oblečení opravovaly a přešívaly, aby jí padlo. Potom, den před krajským sjezdem, nám Michaelova sestra poslala dvoje nové šaty, které koupila ve výprodeji. Šaty Rachel dokonale padly a bylo to dokonale načasované — právě na sjezd.“ Zatímco dva synové z té rodiny vykonávají stavební práce, Jean a děvčata pečují o domácnost a mají na starosti také nějakou práci spojenou se stavebními projekty. Michael vypráví: „Naše práce na stavbě nás sjednocuje. Je to opravdu rodinný projekt.“

Na stavbě některých sálů Království postavených v osmdesátých letech pracovaly stovky, či dokonce tisíce dobrovolných pracovníků. Bratr Harvey odcestoval do Dánska poradit se s bratry, kteří tam stavěli sály Království, jak práci zjednodušit. Další pomoc přišla potom, co Společnost informovala sbory, že pokud budou potřebovat nové sály Království, mohla by jim poskytnout sadu již připravených projektů, aby si z nich některý vybrali. Díky tomu je potřeba méně dobrovolníků, značně se snížil objem práce a po celé Británii se staví jednoduché, ale přesto vhodné sály Království.

Něco víc než pěkné vyprávění

Výsledkem společného úsilí postavit sál Království a rychlosti, s jakou je stavba prováděna, je vynikající svědectví pro veřejnost. Noviny často přinášejí zprávy o průběhu stavby. V roce 1990 sledoval Victor Lagden, fotoreportér místního listu Evening Echo, třídenní stavbu nového sálu na ostrově Canvey na severní straně ústí řeky Temže. Když v pátek ráno přijel na staveniště, uviděl tam pouze složený stavební materiál. Na dveřích obytného přívěsu byl připevněn  lístek s nápisem „Tiskové středisko“. Victor vzpomíná: „To byla tehdy jediná hotová stavba stojící na staveništi. Ale co mě opravdu zaujalo, bylo to, jak stavbaři — muži i ženy, mladí i staří — spolupracovali.“ Victor vyfotografoval staveniště a odešel. Pak svého redaktora požádal, aby se během víkendu směl v určitých intervalech na staveniště vracet a tak zjistit, zda se prohlášení svědků, že postaví sál za tři dny, potvrdí. Společně s dalšími třemi reportéry sledoval, jak stavba postupuje.

V neděli se Victor zúčastnil úplně prvního shromáždění, které se konalo v novém sále. Výsledkem bylo, že noviny, pro které pracoval, ozdobil dvoustránkovým článkem s titulkem „Velký Jehova!“. Později Victora navštívil jeden z místních starších a zahájil s ním biblické studium. Victor vypráví: „Za tři týdny jsem se dozvěděl Boží jméno a od té doby jsem ve svých modlitbách nejen předkládal prosby, ale už jsem také vzdával díky — vzdával jsem díky Jehovovi.“ Nyní je Victor pokřtěným Jehovovým svědkem.

‚Rozšiřují se‘

V sedmdesátých a osmdesátých letech se v Británii hodně vydávalo svědectví mezi přistěhovalci. Tuto činnost většinou vykonávali svědkové, kteří sami byli přistěhovalci a znali různé jazyky. Ale bylo nutné získat ještě další pomoc.

V roce 1993 žily v Británii dva miliony lidí asijského původu, což byl asi každý osmadvacátý britský občan. Mnozí z nich přišli z indického subkontinentu, jiní z východní Afriky. S anglickými sbory bylo již tehdy spojeno přibližně 500 zvěstovatelů mluvících paňdžábsky a 150 zvěstovatelů mluvících gudžarátsky, a všichni tito zvěstovatelé vedli v těchto jazycích více než 500 biblických studií. Rozhodně ne všichni přistěhovalci však dostali příležitost mít užitek z dobré zprávy o Božím Království.

 Kancelář odbočky si uvědomovala, že člověk, který mluví pouze anglicky, si může připadat nedostatečný, když se snaží vydávat svědectví lidem mluvícím jiným jazykem a pocházejícím z jiné kultury. Proto místní svědky nabádala, aby s ohledem na prospěch druhých rozvíjeli větší lásku k lidem ze všech ras a projevovali ducha podobného duchu Kristovu. Svědkové byli povzbuzováni, aby se ‚rozšířili‘. (2. Kor. 6:11–13; Fil. 2:1–4) Naše služba Království vysvětlovala: „Chceme, aby z nás vyzařovala taková vřelost k lidem v našich obvodech a takový zájem o ně, jaké ve své službě projevoval Ježíš Kristus.“ Svědkům v Británii bylo řečeno: „Rozlehlé misionářské pole vlastně přišlo k nám!“

V zájmu lidí mluvících cizími jazyky byli všichni svědkové v Británii povzbuzováni, aby na cizince, s nimiž se setkají ve svých obvodech, upozorňovali příslušné cizojazyčné  sbory. Ať tedy jednotliví svědkové uměli mluvit nějakým jiným jazykem, nebo ne, přesto se všichni mohli nějak starat o rozsáhlé misionářské pole, které se přestěhovalo do Anglie. Skutečnost je taková, že obvody cizojazyčných sborů vznikají hlavně díky získaným adresám cizinců.

Z toho důvodu v roce 1996 Grace Li navštívila domácnost jedné paní z Vietnamu, která žije v Newcastlu upon Tyne, v severovýchodní Anglii. Tato paní mluví čínsky. Vřele Grace přivítala a okamžitě ji pozvala do svého bytu. Grace se dozvěděla, že ta žena utekla z Vietnamu, kde za války prožila velké utrpení. V Anglii žila už asi deset let, ale stále mluvila špatně anglicky. Vyprávěla Grace, že byla často na pokraji zoufalství a že neměla nikoho, koho by mohla požádat o pomoc.

Také Grace pověděla, že před čtyřmi roky dostala nějakou knihu s mnoha hezkými obrázky, ale že jí nerozuměla,  protože neumí číst anglicky. Kdykoli však byla sklíčená, prohlížela si obrázky, a to jí pomáhalo zbavit se deprese a naplňovalo ji to nadějí. Vzala knihu z police, podala ji Grace a požádala, aby jí něco z té knihy přečetla, a ona tak mohla zjistit, o čem vlastně pojednává. Byla to kniha Můžeš žít navždy v pozemském ráji. Grace odpověděla, že by mohla udělat něco lepšího, než jí číst z anglické knihy. Sáhla do tašky a vytáhla tutéž knihu v čínštině. Paní nemohla uvěřit svým očím. Konečně se mohla dozvědět biblické poselství. Okamžitě souhlasila s biblickým studiem.

Kancelář odbočky věnovala zvláštní pozornost pomoci etnickým skupinám, aby duchovně a organizačně rostly, protože tuto pomoc považuje za součást ‚rozšiřování se‘. Colin Seymour a jeho manželka Olive v té době již 20 let vykonávali návštěvy ve sborech po celé Británii. Oba projevovali opravdový zájem o ty, komu sloužili, a to bylo mimořádně patrné při jejich návštěvách sborů na ostrovech Malta a Gozo ve Středozemním moři. Dokonce se pokoušeli na sborových shromážděních podávat komentáře v maltštině, takže si je místní bratři velmi oblíbili.

V září 1994 byl Colin jmenován krajským dozorcem pro skupiny mluvící cizími jazyky a některé cizojazyčné sbory v Anglii. Pečlivě sledoval vývoj jednotlivých skupin, než se z nich staly sbory; a ty sbory, které již existovaly, upevňoval.  Tento kraj byl sice zpočátku nejmenší, protože v něm bylo 12 sborů a přibližně 750 zvěstovatelů, ale za tři roky se stal největším krajem s 1 968 zvěstovateli, z nichž 388 sloužilo jako průkopníci. Od té doby počet cizojazyčných krajů vzrostl na tři.

Učí se nový jazyk

Někteří britští svědkové projevují osobní iniciativu a učí se další jazyk, aby mohli předávat životodárné pravdy z Bible přistěhovalcům mluvícím jinými jazyky. K těmto iniciativním zvěstovatelům patří také Elisabeth Emmottová, která vykonávala průkopnickou službu v různých částech Anglie. Nejprve se snažila naučit se paňdžábštinu, aby mohla pomáhat lidem ve svém obvodu. Potom se v roce 1976 začala v novém působišti učit urdštinu. Dalším jazykem byla gudžarátština. Na sjezdech také vyhledávala indské a pákistánské zvěstovatele, kteří by pomáhali zájemcům. Na Cliftona a Amandu Banksovy silně zapůsobilo, když se v roce 1993 zúčastnili sjezdu v Rusku. Po návratu domů získali v místní knihovně učebnici ruštiny, přestěhovali se do míst, kde žijí rusky mluvící lidé, a tam zahájili průkopnickou službu s ruským sborem. Má-li však člověk běžné povinnosti — musí se starat o rodinu a kromě toho má program naplněný činností ve sboru a v kazatelské službě —, není pro něj snadné najít si čas na studium jazyka.

V Anglii je obzvlášť potřeba nasadit se v tomto odvětví služby, a proto k tomu byli povzbuzováni průkopníci, kteří chtěli rozšířit svou službu. S průkopnickou službou nepřestali, ale zároveň se učili základy nějakého cizího jazyka. Kvůli tomu, aby získali potřebné znalosti, někteří průkopníci prošli krátkým kursem základů svého nového jazyka, a to přineslo zajímavé výsledky.

Christine Flynnová je průkopnicí již 21 let a společně se sedmi dalšími průkopníky se v letech 1996–1997 rozhodla  přihlásit do kursu gudžarátštiny. Vyučovali je manželé pocházející z Indie, kteří byli očividně velmi překvapeni, když se do jejich kursu přihlásilo tolik anglicky mluvících studentů. Christine vypráví: „Hodně změnili své vyučování, aby nám vyšli vstříc. Mně pomáhali s přípravou úvodů do kazatelské služby, a dokonce se zúčastnili několika našich shromáždění.“

Přibližně ve stejné době Christine nastoupila do nového zaměstnání. Na svém pracovišti se setkala s mladou ženou mluvící gudžarátsky. Když ji Christine pozdravila v gudžarátštině, mladá žena byla velmi překvapena a chtěla vědět, proč se Christine učí tento jazyk. Když to Christine vysvětlila a vydala jí pěkné svědectví, mladá žena odpověděla: ‚Žádné jiné náboženství by své členy nepovzbuzovalo, aby se učili tak obtížný jazyk. To, o čem chcete mluvit, musí být opravdu důležité.‘

Pauline Duncanová, rovněž průkopnice, se v roce 1994 snažila naučit bengálštinu. Zpočátku jí tato řeč připadala velmi těžká. Přiznává: „Mnohokrát jsem s pláčem úpěnlivě prosila Jehovu, říkala jsem mu, jak je tento jazyk těžký a že bych to chtěla vzdát. Ale s pomocí Jehovova svatého ducha a také díky svému odhodlání a úsilí jsem to těžké stádium překonala a jsem ráda, že jsem se nevzdala, protože teď mám nádherné výsledky.“ Další průkopnice, Beverley Crooková, vypráví, jak její studium bengálštiny zapůsobilo na lidi, které navštěvuje: „Od té doby, co se učím ten jazyk, se moje služba naprosto změnila. Bengálci vědí, že je máme rádi, protože jsme věnovali čas tomu, abychom se naučili jejich jazyk.“

Jennifer Charlesová, průkopnice v jednom z francouzských sborů, v němž je mnoho uprchlíků z Konžské demokratické republiky, říká: „Při učení nového jazyka jsem pochopila, jak se cítí lidé v mém obvodu, když přijdou do nějaké země a nejsou schopni mluvit tamějším jazykem.“

 Již řadu let jsou mnozí průkopníci a průkopnice, kteří mohou sloužit tam, kde je to více potřeba, vybízeni, aby si promluvili se svým krajským dozorcem o možnosti přejít do sousedních sborů, kde potřebují pomoc. Někteří průkopníci se rozhodli, že se naučí nový jazyk, aby mohli vypomáhat v cizojazyčném obvodu. Na území Velkého Londýna to udělalo více než 100 průkopnic. Jejich služba mezi lidmi, kteří mluví jinak než anglicky, je velmi plodná. S jejich pomocí mnoho lidí studuje Bibli a navštěvuje křesťanská shromáždění.

Když se misionářský zápal šíří

Někteří misionáři zjistili, že se z nejrůznějších důvodů musí vrátit do Británie. Mnozí z nich i nadále vykonávají znamenitou práci.

Wilfred a Gwen Goochovi byli v misionářské službě čtrnáct let, a v roce 1964 je z Nigérie přeložili do odbočky v Londýně. Ze služby v Nigérii, kterou měli velmi rádi, neodešli proto, že s ní byli nespokojeni, ale proto, že Wilfred dostal za úkol převzít dozor nad odbočkou v Británii. Svým pěkným postojem však Goochovi dokázali povzbudit mnoho průkopníků v Anglii, aby se dali k dispozici pro službu, ať už by je Jehova prostřednictvím své organizace použil jakýmkoli způsobem. Wilfred často říkával: „Za rok misionářské služby se toho naučíte víc, než byste se naučili za 30 let průkopnické služby.“ Nemínil tím, že se naučíte víc o Písmu, ale že se naučíte víc sami o sobě a o životě a také o tom, jak vycházet se svými bratry a sestrami.

John a Pat Barkerovi, absolventi 45. třídy Gileadu, se do Anglie vrátili, když čekali rodinu. Předtím se však usilovně snažili naučit mandarínskou čínštinu, aby mohli vydávat svědectví Číňanům na Tchaj-wanu. Po návratu do Anglie tedy dále vyhledávali Číňany, jimž by mohli předávat dobrou zprávu. Když jejich děti vyrostly a vstoupily do manželství,  oba se přihlásili do pravidelné průkopnické služby a nyní se radují z plodné služby, kterou v Birminghamu ve střední části Anglie vykonávají společně se sborem, k němuž patří také skupina mluvící mandarínskou čínštinou. Několik Číňanů, s nimiž studovali, se vrátilo do Číny s dobrým poznáním pravdy.

David Shepherd, bývalý misionář v Ghaně, je nyní ženatý a má tři děti. Nadále však pokračuje v celodobé službě. Co k tomu přispělo? David vypráví: „Když jsem viděl, jak málo prostředků mají bratři v Ghaně, pomohlo mi to, abych se osobně snažil udržet si co možná nejjednodušší způsob života.“

Vhodné prostory pro práci

Důležitou úlohu v šíření dobré zprávy o Království hraje tištěná biblická literatura. Odbočka v Londýně plnila začátkem sedmdesátých let významnou úlohu v dodávání této životodárné duchovní potravy do jiných zemí. Velká část dodávek šla do afrických zemí a některé až do Austrálie.

Určitá část produkce časopisů byla postupně předávána do jiných odboček, kde se tiskne, a tiskárna v Londýně se soustředila hlavně na tisk v angličtině, holandštině a svahilštině. Přesto byly v Anglii obě dvě knihtiskové rotačky typu MAN stále plně vytížené. V roce 1977 už to však nestačilo, a tak jedna z nich musela každý třetí týden běžet navíc i v noční směně.

Bylo na čase rozšířit areál odbočky v Londýně. V domě Strážné věže na Mill Hill, kde se pracovalo od konce padesátých let, už nebylo dost místa na takové množství tiskárenské činnosti, jakou odbočka vykonávala. Omezení stanovená územním plánováním zabránila dalšímu zvětšování prostorů tiskárny v domě Strážné věže. Vedoucí sbor proto souhlasil s přemístěním tiskárny a zároveň s rozšířením prostoru  v již existujícím domově betel, aby tam mohlo být ubytováno více bratrů, jichž bylo pro práci v betelu potřeba.

Nakonec se podařilo najít prostory o rozloze 3 000 metrů čtverečních ve Wembley vzdáleném asi 13 kilometrů. Ve dvoupodlažní budově bylo dost místa jak pro větší tiskárnu, tak pro obytnou část, kuchyň, jídelnu a recepci. Provozy tiskárny, jejichž vybavení bylo doplněno novou pětiválcovou rotačkou Harris, byly na toto místo přestěhovány v roce 1980, a během dvou let dosáhla roční produkce časopisů 38 328 000 kusů.

Mezitím začala stavba nového křídla domu Strážné věže na Mill Hill, v němž mělo být dalších 41 pokojů pro rodinu betel a také větší jídelna a kuchyně. Oblastní dozorce John Andrews, bývalý architekt, byl pozván do betelu ke spolupráci se skupinou projektantů. O víkendech na stavbě dobrovolně pracovali svědkové z mnoha končin Británie. Práce rychle postupovala, přestože v zimě na přelomu let 1981 a 1982 silně sněžilo a bylo velmi chladno. Na stavbě se společně s bratry podílelo několik subdodavatelů, kteří nebyli svědkové. Za pouhé dva roky bylo nové křídlo budovy připraveno k používání. Bylo dostavěno přibližně ve stejné době, kdy došlo k jiné významné události.

Obrovská akce

V červnu 1982 dostal vedoucí sbor od výboru odbočky nabídku, aby výroční shromáždění členů Watch Tower Bible and Tract Society of Pennsylvania v roce 1983 uspořádal v Británii. Tato událost měla být dvojnásobně důležitá, protože odbočka plánovala zasvěcení nové přístavby londýnského betelu právě na ten víkend, kdy tam budou na návštěvě účastníci výročního shromáždění.

Dennis Loft vzpomíná: „Jednou ráno asi v osm hodin mi volal Peter Ellis z betelu. Požádal mě, abych na 1. října zajistil  De Montfort Hall.“ Na tomto místě se ve dnech 2. až 10. září 1941 konal pamětihodný sjezd, kde byla uveřejněna kniha Děti. Tehdy, uprostřed druhé světové války, kdy naši bratři odvážně zachovávali křesťanskou neutralitu, byl služebníkem odbočky v Británii nynější člen vedoucího sboru Albert D. Schroeder. Toto výroční shromáždění mělo být výbornou příležitostí pro dosud žijící letité bratry, aby se znovu setkali s věrnými Jehovovými služebníky, se kterými se znali z dřívější doby.

Výroční shromáždění v roce 1983 bylo první výroční shromáždění uspořádané jinde než v Severní Americe. Začalo se připravovat propojení pro přenos programu z Leicesteru do sjezdového sálu v Dudley uprostřed Anglie. Tak by tuto událost mohlo sledovat více bratrů. Pozváni měli být především zvěstovatelé, kteří sloužili Jehovovi již 40 nebo více let. Odbočkám v celé Evropě byl zaslán dopis, jímž byly rodiny betel pozvány na daný víkend. Bratři si však brzy uvědomili, že v londýnském betelu nebude dost místa k ubytování všech evropských delegátů. Pro ubytovací oddělení se tedy musely připravit plány na ubytování všech návštěvníků.

Mezitím městská rada v Leicesteru, s níž bratr Loft navázal spojení, oznámila, že jedna z největších leicesterských firem chce svou každoroční slavnostní večeři s tancem pořádat právě během toho víkendu, na který jsme si chtěli pronájem sálu objednat my. Na další dotaz se Dennis dozvěděl, že tato slavnost se vlastně bude konat 30. září, ale po takové události se vždycky musí hodně uklízet, a proto byl sál rezervován i na další den. Dennis se zeptal: „Kdybychom si vzali na starost úklid, mohli bychom si pak sál zajistit na 1. října?“ Správce sálu souhlasil a Dennis si s úlevou oddechl, ačkoli si v té době příliš neuvědomoval, že to bude obrovská akce.

 O půlnoci 30. září nastoupilo 400 bratrů, kteří — rozděleni do skupin s určenými vedoucími — začali uklízet sál po taneční zábavě. Také odnesli stoly a místo nich přinesli 3 000 židlí připravených na shromáždění. Udělat to za pouhých osm hodin byl opravdu velmi náročný úkol. Dennis vzpomíná: „Výjimečným rysem té akce bylo to, že velmi málo těchto bratrů bylo pozváno na výroční shromáždění, a přesto, že se na něm mohli jenom takto podílet, dokonce ho jenom připravovat, o něm mluví dodnes.“ Bratři pokryli pódium kobercem a olemovali ho květinami. V 8.00 hodin ráno byl sál dokonale uklizen. Personál sálu v údivu přihlížel. Bratři usoudili, že toto shromáždění bude pravděpodobně čímsi velmi zvláštním. Nebyli zklamáni.

Nezapomenutelné shromáždění

Mezi 3 671 účastníky této duchovní hostiny v Leicesteru bylo 693 delegátů z 37 jiných odboček. Mnozí z těchto  návštěvníků byli pomazaní bratři a sestry. Nejstarší delegáti z Británie byli Reg Kellond z Telfordu a Emma Burnellová z Paigntonu, oběma bylo 99 let. Janet Taitová z Glasgow i Mary Grantová, Edith Guiverová a Robert Warden, jimž je přes osmdesát nebo přes devadesát let, poznali pravdu před první světovou válkou. Všichni mají opravdu celoživotní zkušenosti v Jehovově službě. Podíleli se na svědecké činnosti v době, kdy počet těch, kdo chválí Jehovu, vzrostl z několika tisíc na 92 320. Dychtivě čekali, čím je asi povzbudí členové vedoucího sboru.

Albert D. Schroeder přednesl proslov na námět „Stále doufej v Jehovu a neunavíš se“ založený na Izajášovi 40:31. Také vedl rozhovor s několika věrnými bratry: s Robertem Wardenem a Haroldem Rabsonem — oba byli z Glasgow, první byl pokřtěn v roce 1913 a druhý v roce 1914 —, s Robertem Andersonem, který byl 51 let průkopníkem, a s Ernie  Beavorem, jenž byl sedmnáct let krajským dozorcem a jehož tři děti byly v misionářské službě. Všichni tito bratři se nadšeně vyjadřovali o mnoha letech strávených v Jehovově službě. Daniel Sydlik, další člen vedoucího sboru, promluvil na námět „To nejlepší má teprve přijít“. Na tento proslov bratři dodnes vzpomínají.

Jeden bratr napsal: „Když jsme dostali pozvánku, znovu nás zaplavily vzpomínky na onen nádherný sjezd, který se konal v době války, v roce 1941, v De Montfort Hall. Onen sjezd, uspořádaný jakoby zázrakem uprostřed Británie sužované válkou, byl rozhodně nejlepší sjezd, kterého jsme se zúčastnili — ale opravdu ‚to nejlepší mělo teprve přijít‘. Z tohoto shromáždění jsme odcházeli se srdcem přetékajícím vděčností k Jehovovi, rozhodnuti zůstat věrně oddaní našemu Stvořiteli, jeho Králi, Ježíši Kristu, a organizaci, kterou On tak zjevně používá.“

Po této události mnozí delegáti odjeli do Londýna na program k zasvěcení přistavěné části betelu. Místo, kde program probíhal, bylo telefonicky spojeno se sjezdovým sálem v severním Londýně a to mnoha dalším bratrům umožňovalo vyslechnout si proslov k zasvěcení, který přednesl Frederick Franz, tehdejší prezident Společnosti.

Lepší místo pro tiskárnu

Prostory, které odbočka používala, ještě stále nebyly ideální. Dům Strážné věže byl umístěn na Mill Hillu, ale tiskárna 13 kilometrů odtud ve Wembley. Pětadvacet až třicet bratrů tam pravidelně cestovalo do práce.

Již o několik let dříve si N. H. Knorr, který byl tehdy prezidentem Společnosti, povšiml, že přes silnici naproti domu Strážné věže stojí budova, která patří Britské optické společnosti a ve které by byly ideální prostory pro tiskárnu. Tato budova však tehdy nebyla k dispozici. Na schůzce pořádané  poštovním úřadem v září 1986 se však dozorce expedice Philip Harris doslechl, že Britská optická společnost chce areál na Bittacy Hill uvolnit. Okamžitě se podnikly kroky k získání tohoto dvouhektarového pozemku. Prodej se uskutečnil za dva měsíce a v téže době byla úspěšně uzavřena jednání o prodeji budovy ve Wembley. Pak už se bratři s nadšením pustili do výstavby nové tiskárny.

Nejprve byly zbourány staré budovy v zadní části parcely na Bittacy Hill, aby se vytvořil prostor pro novou tiskárnu. Jak postupovaly práce na výkopu, bratři zjistili, že toto místo bylo používáno jako skládka průmyslového odpadu. Jakmile byla odstraněna všechna suť, bylo jasně vidět, že do stavebních plánů by se daly přidat velké sklepní prostory. Na této stavbě se podílelo více než 5 000 dobrovolných pracovníků z Británie i z ciziny, a odpracovali zde přes půl milionu hodin. Výsledkem této činnosti byla pěkná tiskárna a garáž, které by mohly sloužit další léta.

Ve druhé fázi výstavby se měly zbourat staré kancelářské a tovární budovy Britské optické společnosti, čímž by vznikl prostor pro novou kancelářskou budovu. Místní úřad územního plánování trval na tom, že nová kancelářská budova musí být postavena z cihel, aby vypadala podobně jako ostatní budovy v sousedství. Toho se dosáhlo tak, že se cihly po délce rozpůlily a vsadily do betonových panelů. Jak se 157 panelů obložených cihlami zvedalo do výše a kladlo na sebe, dům IBSA rychle získával svou podobu. Vedoucí jedné firmy, který se přišel podívat na staveniště, se brzy nato zeptal, kolik zedníků jsme zaměstnali. Uvažoval: „Rozhodně nejméně padesát.“ Nedůvěřivě kroutil hlavou, když se dozvěděl, že všechnu tuto práci dělalo pouze šest žen a dva muži.

Tento nový komplex kancelářské a tiskárenské budovy na vrcholku Bittacy Hill byl připraven k používání v roce 1993. Zasvěcen byl v době návštěvy Alberta D. Schroedera  z vedoucího sboru. V té době se na kazatelské službě v celé Británii podílelo 127 395 zvěstovatelů — a to byl opravdu velký důvod k radosti.

Pomoc mezinárodního rozsahu

S tiskem anglických časopisů v době, kdy se naše tiskárenské provozy stěhovaly z Wembley na nové místo v domě IBSA, nám vypomáhala odbočka v Německu. Tiskárenské provozy v Londýně však brzy znovu zahájily svou činnost a z rotaček v naší nové tiskárně proudily desítky milionů časopisů vysvětlujících životodárné pravdy.

Londýnská tiskárna je sice hodně vzdálená od východní Afriky, ale přesto už dlouho vyrábí časopisy pro tuto část světa a pravidelně je tam odesílá. Pravidelně expeduje časopisy jak v angličtině, tak ve svahilštině. Británie dodává literaturu také na ostrovy v Karibském moři. Již mnoho let tak lodi dopravující banány odvážejí tento náklad z Antil k západnímu pobřeží Británie. Vracejí se s nákladem, jenž je určen pro tyto ostrovy a jehož součástí obvykle bývají zásilky časopisů dopravované bezplatně, protože Společnost má statut dobročinné organizace.

Když se v expedici připravují kontejnery k odvozu na export, prázdný prostor se využívá k odeslání různých potřebných věcí bratrům žijícím v místech, kde jsou nepříznivé hospodářské podmínky. Desetitisíce přebytečných židlí ze sálů Království v celé Británii tedy bylo dopraveno například do Libérie, Mosambiku, Senegalu, Tanzanie a Zambie. Tam je využijí sbory, ve kterých nyní spousty zájemců touží poznat dobrou zprávu o Božím Království.

Když bylo v roce 1994 v Bosně zmítané válkou nutné poskytnout našim bratrům humanitární pomoc, odbočka v Rakousku ochotně zajistila jídlo, oblečení a jiné věci. Úřady v Bosně však vydaly rozhodnutí, že se další zásilky musí posílat  zákonně registrované organizaci, a tak byla o pomoc požádána odbočka v Británii. Úřední doklady připravené v angličtině a chorvatštině byly notářsky potvrzeny a odeslány po kurýrovi. Než se doklady dostaly do odbočky ve Vídni, konvoj s humanitární pomocí už odtud odjel. Bratři se vydali na cestu automobilem, dohonili konvoj na hranicích a doklady předali právě včas, aby zásilka s humanitární pomocí mohla projet.

V srpnu 1998, když se připravovalo přestěhování tiskárenských provozů z Francie do Anglie, bylo 50 členů rodiny betel v Louviers přeloženo do londýnského betelu, aby tam pomáhali zvládnout zvýšenou pracovní zátěž. Po rozsáhlém vyjednávání bylo v roce 1999 umožněno přestěhovat z Louviers do Londýna také velkou ofsetovou rotačku a jiné tiskárenské zařízení. Francouzští betelité se sice s námahou učili anglicky a britští betelité se pokoušeli o nějaké francouzské výrazy, ale všichni byli sjednoceni ‚čistým jazykem‘ biblické pravdy, a tak se jim dařilo pracovat rameno vedle ramena a plnit úkoly, které přinášejí čest Jehovovi. (Sef. 3:9)

Pronikají na ostrovy

Během let měla britská odbočka za úkol dohlížet na kazatelskou službu také na několika ostrovech ležících na různých místech. Některé z těchto ostrovů patří k Britskému souostroví. Na ostrově Wight ležícím poblíž jižního pobřeží je sedm vzkvétajících sborů. Ve sboru na ostrově Man v Irském moři slouží 190 zvěstovatelů a sbor pěkně prospívá. Na Hebridech nepříliš vzdálených od západního pobřeží Skotska žije více než 60 zvěstovatelů, kteří pravidelně vydávají svědectví v odlehlých vesničkách. Sbory na Orknejích a Shetlandech u severovýchodního výběžku Skotska se stále rozrůstají a vydávají důkladné svědectví lidem žijícím daleko od pevniny. Průkopníci na Shetlandech rozšířili svůj obvod  až do Severního moře, protože navštěvují rybářské lodě a vydávají svědectví námořníkům přímo na palubě.

Dva sbory na Guernsey, jednom z Normanských ostrovů, mají za úkol vydávat svědectví na menších ostrovech Alderney a Sark. To vyžaduje značné úsilí. Například obyvatelům ostrova Sark — nyní tam žije 575 lidí — se pravidelně vydává svědectví od začátku 80. let. Jeden průkopník z ostrova Guernsey vykonával kazatelskou službu na ostrově Sark, kde se setkal s mladým mužem, jehož matka byla naše sestra a žila v jiné části Britského souostroví. Mladík zpočátku nejevil o pravdu zájem, ale jedni manželé po dalších rozhovorech zahájili studium s ním i s jeho přítelkyní a toto studium vedli převážně pomocí dopisů. Sbory z ostrovů Guernsey a Jersey se podělily o uhrazení výdajů na to, aby se jistá průkopnice mohla jednou za měsíc vydat na ostrovy Sark a Alderney. Díky takové osobní pomoci a díky studiu vedenému prostřednictvím dopisů, mladík i jeho přítelkyně dělali duchovní pokroky. Další pomoc jim poskytl jeden starší, který s nimi po telefonu studoval knihu Sjednoceni v uctívání jediného pravého Boha. Mladík i dívka, nyní už jeho manželka, byli v dubnu 1994 připraveni na křest. Nyní se účastní sborových shromáždění, a pokud jim povětrnostní podmínky nedovolují vydat se přes moře na Guernsey, mohou se na shromáždění podílet po telefonu. Na to, aby každý člověk mohl mít užitek z dobré zprávy, se opravdu vynakládá značné úsilí.

Na sousedním ostrově Jersey pěkně prospívají tři sbory. Tyto sbory, střídavě se sbory na Guernsey, hostí návštěvníky každoročního oblastního sjezdu, kterého se účastní přibližně 500 místních svědků a asi 1 000 návštěvníků z jiných končin Británie. Kromě toho na tento ostrov přichází mnoho sezónních dělníků mluvících portugalsky, a proto někteří místní zvěstovatelé studují portugalštinu, aby jim mohli lépe předkládat poselství o Království.

 Mnohem dále odtud leží Falklandy. Mnozí z 2 200 obyvatel těchto ostrovů pocházejí ze Shetland a z jiných částí Skotska. Na Falklandy se v roce 1980 přestěhoval z Anglie Arthur Nutter, jeho manželka a jejich tři děti, aby tam vydávali svědectví. O dva roky později se na základě vývoje světových událostí zdálo rozumné, aby byl celkový dohled nad tamější svědeckou činností svěřen odbočce v Británii. I když Falklandy leží asi 13 000 kilometrů od Londýna, přesto tam krajský dozorce vykonával návštěvy ve prospěch malého sboru. Odbočka v Británii měla nad Falklandami dohled 15 let.

Nyní, stejně jako většinu uplynulých padesáti let, odbočka v Británii dohlíží na činnost Jehovova lidu na Maltě, uprostřed Středozemního moře. Právě na Maltě přibližně v roce 58 n. l. apoštol Pavel zažil ztroskotání lodi při své cestě do  Říma. (Sk. 28:1) Poblíž leží Gozo, menší sesterský ostrov, závislý na Maltě. Na obou těchto ostrovech se dnes pěkně rozvíjejí sbory Jehovova lidu.

Z Malty sice již od roku 1936 přicházely zprávy o určité svědecké činnosti, ale teprve v sedmdesátých letech dílo Království proniklo do povědomí obyvatel Malty. Znovu a znovu se vynakládalo úsilí oznamovat dobrou zprávu tamějším lidem, ale římskokatolická církev silně ovlivňovala jak státní dění, tak i soukromý život.

Již ve svých třinácti letech byla Gesualda Limaová poprvé u toho, jak její matka doma vypráví, co se dozvěděla od jedné sousedky, která patřila ke svědkům Jehovovým. To bylo v roce 1970. Gesualda vzpomíná: „Když jsem poprvé slyšela Jehovovo jméno, bylo to pro mě něco zvláštního.“ (Žalm 83:18) Později se Gesualdini rodiče postavili na odpor jejímu zájmu o biblické poselství. Neodradilo ji to a dál pokračovala ve studiu Bible, začala chodit na shromáždění, zasvětila svůj život Jehovovi a byla pokřtěna. V roce 1981 se provdala za Ignazia, temperamentního Itala, plného neutuchající horlivosti. Společně dostali výsadu působit jako celodobí služebníci na Maltě a tam pomohli poznat pravdu asi 100 dalším lidem. Většina z nich jsou Malťané.

Hodinář Joe Axiak, velkorysý, laskavý Malťan, poprvé slyšel o pravdě v rodině svého strýce. Tehdy však měl sklon k nezávislosti, a tak odešel z domova a odjel do Austrálie. Když se tam začal scházet se svědky Jehovovými, jeden z jeho bratrů ho varoval: „Jestliže naše matka uslyší, že chceš patřit ke svědkům Jehovovým, zemře. A já tenhle sál podpálím, vkročíš-li tam ještě jednou.“ Joe však vytrval a vyplatilo se to. Nyní slouží Jehovovi nejen Joe, ale také sedm jeho bratrů a sester a mezi nimi i bratr, který mu vyhrožoval.

Po návratu na Maltu se Joe oženil s Jane a potom se oba rozhodli, že se zaměří hlavně na obvod na ostrově Gozo. Cestovali  tam trajektem každý víkend. Když se jim však narodil syn David, cestování bylo příliš náročné, a proto se dohodli, že se na Gozu usadí. Měli velkou radost, když tam v roce 1984 byl založen sbor. Nyní je na Gozu 27 zvěstovatelů. Scházejí se ve vlastním sále Království a pravidelně oznamují dobrou zprávu dalším lidem.

Kéž by vycházela v maltštině

Tito zvěstovatelé předkládají biblickou pravdu ve svém vlastním jazyce, v maltštině, a tak pomáhají dalším lidem na tomto ostrově postupně získávat přesné poznání o Jehovovi a jeho cestách. (Kol. 1:9, 10)

Helen Massaová, jedna ze zájemkyň Gesualdy Limaové, vzpomíná na dobu, kdy všechna shromáždění probíhala v angličtině. Pro Helenu bylo sice někdy namáhavé pochopit, o čem se mluvilo, ale přesto stále s oceněním vzpomíná na znamenité poučení, které tehdy dostávala. Často mluví o trpělivém vyučování bratra Normana Rutherforda, Angličana, který na Maltě sloužil koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let. Norman a jeho manželka Isabel, absolventi 11. třídy školy Gilead, stále jednali opatrně, protože byli cizinci. Přáli si zůstat na Maltě a poskytovat pomoc a podporu místním bratrům a sestrám, kteří odvážně obhajovali svůj postoj navzdory náboženskému odporu i odporu v rodině.

Joe Micallef, novinář, který plynule mluvil anglicky, byl začátkem sedmdesátých let potěšen, když Norman Rutherford souhlasil, že s ním bude studovat Bibli. Joe vzpomíná: „Položil jsem mu otázku a býval bych se spokojil s kladnou nebo zápornou odpovědí.“ Norman si však uvědomoval, že vyučovat neznamená pouze odpovídat na otázky. Joe říká: „Norman podrobně vysvětloval, proč odpovídá kladně, a proč záporně.“ To Joeho posilovalo ve víře.

 První shromáždění, kterého se Joe zúčastnil, sice probíhalo v angličtině, ale po určité době pak několik přítomných dostalo za úkol shrnout v maltštině hlavní myšlenky odstavců ze Strážné věže. To nebylo vždy snadné. Joeho bratr Ray se rozhodl, že si své shrnutí napíše, ale pak zjistil, že je snazší přeložit celý odstavec. Joe dále vypráví: „Když Peter Ellis, který přijel na Maltu jako cestující dozorce, viděl, co se děje, doporučil nám, abychom si koupili rozmnožovací stroj.“ V roce 1977 tedy poprvé vyšla v maltštině Strážná věž psaná na stroji. Když bratři potřebovali, aby jim někdo pomáhal se psaním na blány a s opravou napsaného textu, říkali si, že by bylo nejlepší obrátit se na toho, kdo se dobře vyzná v tiskárenské činnosti. A tak je napadlo požádat novináře Joea. „Podívejte,“ protestoval Joe, „někdo přece musí za tuto činnost převzít odpovědnost.“ Bratři odpověděli: „Dobrá, koho bys navrhoval?“ Nato Joe řekl: „Nevím, ale můžu to zkusit.“ Tak se Joe začal zabývat překládáním publikací do maltštiny. Dnes samozřejmě všechno, co souvisí s překladem publikací, řídí redakční výbor a nic se nepodniká nezávisle.

Tištěné vydání Strážné věže v maltštině poprvé vyšlo v roce 1979. Překladatelskou činnost postupně převzala skupina překladatelů. Strážná věž v maltštině vychází v současné době čtrnáctidenně a časopis Probuďte se! jednou za měsíc. K dalšímu pokroku došlo v lednu 1998, kdy v době návštěvy zónového dozorce Douglase Guesta byly zasvěceny kanceláře překladatelského oddělení, misionářský domov a sál Království v domě I.B.S.A. ve městě Mosta. Příští den se sešlo 631 lidí, aby si vyslechli zprávy o pokroku díla kázání o Království na Maltě.

Vyškoleni pro láskyplný dohled

Jehova projevuje o svůj lid láskyplný zájem, a proto prostřednictvím proroka Jeremjáše předpověděl: „Vzbudím nad nimi  pastýře, kteří je opravdu budou pást.“ (Jer. 23:4) Jehova se nejen stará, aby mezi jeho lidem byli starší, ale také těmto starším dává poučení a školení, aby dovedli jeho ovcím poskytovat takový láskyplný dohled, jaký si pro ně přeje.

Odpovědní bratři v Británii mají stejně jako bratři v jiných zemích od roku 1960 užitek ze školení, které dostávají ve škole služby Království. Toto školení začalo ve formě čtyřtýdenního kursu, který byl později zkrácen na dva týdny. Do školy služby Království byli zváni cestující dozorci a bratři, kteří mají dozor ve sborech. Vyučování probíhalo v londýnském betelu. Později se škola stěhovala z místa na místo, a vyučování probíhalo v různých částech Británie kvůli tomu, aby bylo dostupnější. Přinášelo to užitek jak sborům, tak celé organizaci.

V průběhu roku 1977 byl uspořádán další patnáctihodinový kurs pro všechny starší. Od té doby se konala řada podobných školení, která trvala různě dlouhou dobu. Při školení se věnuje bedlivá pozornost například námětům: jak mají láskyplní pastýři stáda napodobovat Jehovu, jak vyučovat na sborových shromážděních, jak vykonávat evangelizační činnost v rámci jednotlivých sborů a jak dodržovat Jehovova spravedlivá měřítka. V Británii bylo v roce 1997 do kursů školy služby Království pozváno 11 453 starších a 10 106 služebních pomocníků.

Dávají se k dispozici

Způsobilí muži slouží nejen jako starší ve sborech, ale někteří z nich působí jako cestující dozorci. Ti mají na starosti buď několik sborů, které tvoří kraj, nebo několik krajů, které tvoří oblast. V současné době se 77 cestujících dozorců stará o 1 455 sborů a 70 krajů v celé Británii. Tito muži nejen splňují požadavky duchovní způsobilosti, ale také si upravili svůj život tak, aby mohli být k dispozici pro tento druh služby.

 Jeden cestující dozorce již začátkem sedmdesátých let povzbuzoval Davida Hudsona, aby se plně věnoval teokratické dráze. David však tehdy pracoval jako vedoucí oddělení u jedné reprografické firmy a tímto zaměstnáním se intenzívně zabýval. Firma, u které byl zaměstnán, se později náhle rozhodla, že jeho práci už nebude potřebovat. V té době David ocenil výrok, který v roce 1984 pronesl člen vedoucího sboru Lyman Swingle na jedné schůzce v Cardiffu ve Walesu. Bratr Swingle tehdy přirovnával světskou kariéru k ‚leštění mosazných předmětů na potápějící se lodi‘. David a jeho manželka Eileen si začali své záležitosti upravovat tak, aby mohli být průkopníky. Vzdali se svého pohodlného domu se stájemi a koňmi a více než dříve se ve svém životě začali zaměřovat na osobní vztah k Jehovovi. Od roku 1994 David v doprovodu své manželky plní povinnosti krajského dozorce. Oba manželé se shodují v tom, že radost ze služby pro Jehovu je mnohem větší než radost ze všech hmotných věcí, jichž se vzdali.

Když Ray Baldwin v polovině sedmdesátých let poznával pravdu, začal být pevně přesvědčen, že si kázání dobré zprávy zasluhuje, aby mu věnoval co možná nejvíce času. Z toho důvodu, ještě před křtem — když mu bylo v zaměstnání nabídnuto vyšší postavení pod podmínkou, že se přestěhuje do jiného města —, tuto nabídku odmítl a naopak požádal o práci na částečný úvazek. Jakmile byl pokřtěn, ihned se přihlásil do pomocné průkopnické služby. Brzy po svatbě si společně s manželkou Lindou naplánovali, že se zapojí do pravidelné průkopnické služby. Ray chtěl mít větší volnost pro teokratickou činnost, a proto odešel ze zaměstnání v supermarketu a začal mýt okna. Od září 1997 také slouží jako krajský dozorce.

Jiní bratři přijali odpovědnost spojenou s činností výborů pro styk s nemocnicemi. Výbory poskytují láskyplnou podporu svědkům, kteří se ocitnou v naléhavé zdravotní situaci.  K práci ve výboru pro styk s nemocnicemi patří udělat si čas na školení — a to je teprve začátek. V říjnu 1990 přijeli do Anglie tři zástupci nemocničních informačních služeb z Brooklynu, aby vedli seminář v Birminghamu. Stodvaapadesát bratrů z Belgie, Británie, Irska, Izraele, Malty a Nizozemska dostalo vynikající poučení o tom, jak pomáhat vedoucím zdravotnickým pracovníkům, aby pochopili náš postoj v otázce krve. V rámci školení chodili hosté z Brooklynu společně s delegáty za vedoucími pracovníky nemocnic v Londýně i v jiných velkých městech a učili je předkládat těmto pracovníkům důvody pro naše stanovisko.

Po druhém semináři, který se konal v únoru 1991 v Nottinghamu, začaly výbory pro styk s nemocnicemi pracovat po celé Británii. Příští rok byli jmenováni bratři do dalších 16 výborů a potom tito bratři dostali školení na semináři ve Stoke-on-Trent. Kvůli tomu, aby se spolupráce mezi svědky a úřady ještě rozšířila, byl ve sjezdovém sále Surrey v červnu 1994 uspořádán ještě další seminář, kde probíhalo školení v tom, jak jednat se soudci, s lidmi, kteří poskytují sociální služby, a s pediatry. Tento seminář položil základ k mnohem větší spolupráci s lékaři. Jakmile byly navázány osobní kontakty, bylo možné pořídit seznam více než 3 690 lékařů v Británii, kteří projevili ochotu respektovat názory svědků na krev a na lékařské ošetření.

Předsedající výboru pro styk s nemocnicemi v okolí Lutonu severně od Londýna ochotně přiznává, že když začal v tomto výboru pracovat, neuvědomil si, co všechno bude tato práce od něj vyžadovat po fyzické i citové stránce. Je vděčný za láskyplnou podporu své manželce, která stejně jako on hluboce miluje Jehovu i své křesťanské bratry a sestry. Postupně si vybudoval pěkné pracovní vztahy se zdravotnickými a s administrativními pracovníky velké nemocnice v místě, kde působí. Říká: „Když se naši bratři ocitnou  v situaci, kdy naléhavě potřebují lékařský zákrok, musíme být stále připraveni podpořit je.“ Duch, v jakém se tato služba vykonává, poskytuje při mnoha příležitostech možnost vydat pěkné svědectví.

Začínají sloužit ve světovém ústředí

Jistí bratři, kteří svou teokratickou dráhu zahájili v Británii, byli pozváni, aby sloužili ve světovém ústředí svědků Jehovových v newyorském Brooklynu.

John E. Barr se narodil ve Skotsku v roce 1913 a pravdu poznával od svých rodičů. V letech dospívání byl stydlivý, a tak pro něj bylo velmi těžké ve službě dům od domu rozmlouvat s lidmi, ale s Jehovovou pomocí tuto překážku překonal. V roce 1939 přijal pozvání do služby v londýnském betelu. V těžkém období za druhé světové války pak několik let sloužil jako cestující dozorce, a to až do roku 1946, kdy byl požádán, aby se vrátil do betelu v Londýně. Za jednadvacet let potom, co se poprvé stal členem rodiny betel, se John Barr oženil s Mildred Willettovou, horlivou absolventkou 11. třídy školy Gilead, a poté sloužili v betelu společně. V roce 1977 byl pozván, aby se stal členem vedoucího sboru. Když to řekl Mildred, zpočátku byla přesvědčena, že si John dělá legraci, ale on nežertoval. A tak se příští rok oba přestěhovali do světového ústředí v Brooklynu. Tam nadále spokojeně slouží.

Do ústředí byli pozváni i jiní bratři. K nim patřil také Allan Boyle, který se narodil v Liverpoolu. Později sloužil v londýnském betelu a v roce 1979 ho Společnost pozvala, aby přešel do Brooklynu, kde mohly být lépe využity jeho umělecké schopnosti. Eric Beveridge žil v Birminghamu a v roce 1949 byl pokřtěn. Po jednadvaceti letech misionářské služby v Portugalsku a ve Španělsku se v roce 1981 on i jeho manželka Hazel stali členy rodiny betel v Brooklynu.  Robert Pevy se narodil ve městě Sandwichi v Kentu, v jižní Anglii, devět let sloužil v Irsku a dalších devět let byl společně se svou manželkou Patricií v misionářské službě na Filipínách — až do roku 1981, kdy oba začali sloužit ve světovém ústředí.

Změny v dozoru nad odbočkou

Během let pak odpovědnost za odbočku v Británii přijalo a neslo několik duchovně způsobilých mužů. Albert D. Schroeder byl za druhé světové války donucen opustit Anglii, a tak byl do postavení dozorce odbočky jmenován A. Pryce Hughes — a to právě v době, kdy byl ve vězení za to, že se dodržoval zásadu křesťanské neutrality. Jeho věrnost této zásadě byla důkladně vyzkoušena. Kvůli sporné otázce neutrality byl uvězněn už za první světové války, a pak ještě dvakrát za druhé světové války. Bratr Hughes byl dozorcem  odbočky více než 20 let, a celou tu dobu dával najevo opravdové ocenění pro to, jak Jehova řídí svou organizaci. Bratři, kteří sloužili společně s bratrem Hughesem, dosud vzpomínají na jeho laskavé jednání a na to, že ať měl jakékoli odpovědné postavení, stále si zachovával silnou lásku ke kazatelské službě.

V roce 1976 bylo ustanoveno, že dozor nad jednotlivými odbočkami nebude nadále vykonávat jednotlivec, ale výbor. Koordinátorem byl jmenován Wilfred Gooch a členy výboru se stali bratři John Barr, Pryce Hughes, Philip Rees a John Wynn. Několik bratrů z tohoto původního výboru již zemřelo. Pak byl výbor odbočky doplněn dalšími bratry a v současné době do něj patří John Andrews, Jack Dowson, Ron Drage, Dennis Dutton, Peter Ellis, Stephen Hardy, Bevan Vigo a John Wynn.

Radost z mezinárodních sjezdů

Svědkové Jehovovi jsou celosvětové společenství bratrů. Když tedy po desetiletích tvrdého útlaku dostali bratři v zemích východní Evropy možnost svobodně se scházet, mezi svědky na celém světě zavládla velká radost. Nastal čas uspořádat mezinárodní sjezdy v zemích, kde to dlouhou dobu nebylo možné. Sjezdy měly přinést duchovní povzbuzení a také pěkné svědectví veřejnosti. Svědkové Jehovovi v Británii byli potěšeni, že se na sjezdech mohou podílet.

Když byly v roce 1989 uspořádány v Polsku tři velké sjezdy „Zbožná oddanost“, sešli se při těchto historicky významných událostech delegáti z 37 zemí. Mezi nimi bylo také 721 delegátů z Británie. David a Lynne Sibreyovi vyprávějí, jaká atmosféra panovala na sjezdu v Poznani: „Bylo to naprosto mimořádné!“ a dodávají: „Podobnou atmosféru jsme nikdy nezažili. Měli jsme velkou radost, že jsme se setkali s tisíci bratrů z Ruska a z východní Evropy, kteří se předtím  scházeli jen v malých skupinách. Jak jsme se dozvěděli, někteří se takových shromáždění účastnili, i když tím riskovali život. Sjezd byl pro ně ohromujícím zážitkem — a pro nás také.“ Příští rok byly odstraněny hraniční kontroly mezi východním a západním Německem, a tak se mezi nadšenými posluchači na sjezdu v Berlíně, který byl skutečnou oslavou vítězství, objevilo i 584 delegátů z Británie. V roce 1991, mezi 74 587 lidmi shromážděnými na Strahovském stadionu v Praze radostně sledovalo tamější sjezd také 299 účastníků z Británie. V tomtéž roce byla Británie zastoupena mnoha delegáty také na sjezdu v Budapešti, kde se sešli svědkové z 35 zemí. V roce 1993 se 770 delegátů z Británie zúčastnilo sjezdu v Moskvě a 283 dalších svědků z Británie navštívilo sjezd v Kyjevě. To všechno byly historické události, na které se nikdy nezapomene.

 Další mezinárodní sjezdy, jichž se zúčastnili delegáti z Británie, byly uspořádány v Africe, v Latinské Americe, v Severní Americe a v Orientu. Při takových příležitostech se svědkové vzájemně těší z důvěrného společenství, a tak jsou upevňována pouta křesťanské lásky. To poskytuje hmatatelný důkaz, že pocházejí „ze všech národů a kmenů a lidí a jazyků“, jak to bylo předpověděno v Božím Slově. (Zjev. 7:9, 10)

Z rozmanitého prostředí

Lidé, kteří na Britském souostroví dobře reagují na biblické poselství a stávají se svědky Jehovovými, pocházejí z různého prostředí. Mnozí z nich z lásky k Jehovovi významně změnili svůj život, aby mu mohli plně sloužit.

Donald Davies, profesionální džezový hudebník pocházející z Jamajky, přijel do Anglie v roce 1960. Biblickou literaturu dostal sice v roce 1969, ale skutečný zájem o Bibli projevil teprve o 13 let později, když s ním dva svědkové mluvili o významu Božího jména. (Ezek. 38:23; Joel 2:32) Později v tom roce se Donald společně se svým přítelem, také hudebníkem, zúčastnil oblastního sjezdu blízko svého bydliště. To, co se dozvídal, začal brzy uplatňovat. I když o tom s nikým nemluvil, uvědomil si, že bude obtížné nadále se věnovat povolání hudebníka a zároveň sloužit Jehovovi. Prodal tedy své hudební nástroje, v roce 1984 začal s průkopnickou službou a z této výsady se raduje stále.

Tony Langmead byl v době, kdy jeho manželka začala studovat Bibli se svědky Jehovovými, důstojníkem britského Královského letectva. Manželka se stala křesťankou a svým chováním ho získala „beze slova“. (1. Petra 3:1, 2) Odešel od letectva, aby mohl vést pokojný život Jehovova služebníka. (Iz. 2:3, 4)

Frank Cowell byl vychován v anglikánském náboženství, ale časem začal hledat pravdu jinde. Jednou navštívil sál Království  a poté začal studovat Bibli se svědky Jehovovými. Nyní je profesorem ekonomie v Londýně, ale když jeho fakulta naplánuje semináře na večery, kdy se konají sborová shromáždění, svým rozhodnutím dává najevo, že je především svědkem Jehovovým.

Susannah byla členkou Královského baletu, když náhodné setkání s jednou bývalou spolužačkou vedlo k tomu, že začala studovat Bibli. Po křtu se rozhodla omezit vystupování v baletních představeních a stala se učitelkou tance, aby si vykoupila čas na novou životní dráhu průkopnice a tak zaměřuje svůj život na celodobou službu. Nyní je vdaná a společně s manželem Kevinem Gowem se učí mandarínskou čínštinu, aby mohli oznamovat dobrou zprávu rostoucí čínské populaci v Liverpoolu.

Rene měla sestru Christinu, která patřila ke svědkům Jehovovým, ale Rene si myslela, že náboženství nemá smysl a odmítala sestře naslouchat. Později však pracovala v Londýně a často chodila do Britského muzea. Při jedné návštěvě ji velmi zaujal průvodcův výklad, v němž ukazoval spojitosti mezi Biblí a různými muzejními exponáty. Vzpomněla si na něco z toho, co se jí pokoušela sdělit její sestra. Také Rene Deerfieldová se brzy stala naší sestrou.

Když Andrew Meredith začal studovat Bibli, právě si odpykával trest ve vězení. Studium vedlo k tomu, že značně změnil způsob svého života. Po propuštění se oženil s naší sestrou, která je Paňdžábka, a nyní oba slouží ve východním Londýně mezi lidmi mluvícími paňdžábsky.

Daksha Patelová se narodila v Keni, její rodiče byli hinduisté a ona sama byla také zbožná hinduistka. Ve Wolverhamptonu v Anglii však studovala Bibli se svědky Jehovovými a tehdy si uvědomila, že poznává pravdu. Když dosáhla takového věku, aby mohla sama rozhodovat o svém životě,  dala se pokřtít a stala se průkopnicí. Nyní je provdána a ona i její manžel Ashok jsou členy rodiny betel v Londýně. Ve spojitosti se službou v betelu cestovali do Indie, Nepálu a Pákistánu, aby tam pomáhali s překládáním biblické literatury.

Stále vydávají svědectví

Svědkové Jehovovi mají radost, když vidí, jak se mnoho dalších lidí každý rok připojuje k uctívání Jehovy. Počet činných svědků v Británii od roku 1972 vzrostl téměř na dvojnásobek a nyní zde slouží celkem 126 535 zvěstovatelů.

Skutečně se lidé, kteří dnes projevují zájem o biblické poselství, nikdy předtím se svědky Jehovovými nesetkali? Svědkové některé takové lidi objevují, když intenzivněji slouží na místech, kde jsou obchody a podniky, a na ulicích. Jedna sestra šla poprvé vydávat svědectví do obchodní čtvrti a v jednom podniku se seznámila s recepční, která o svědectví projevila velký zájem. Opětovná návštěva proběhla za dva dny, a s recepční bylo brzy zahájeno biblické studium, které jí poskytlo příležitost rozhodnout se, zda bude chodit po Jehovově cestě. Tato žena se nikdy předtím se svědky Jehovovými nesetkala, protože celý týden pracovala a o víkendu obvykle také nebyla doma.

Svědectví častěji naslouchají lidé, jejichž životní okolnosti se změnily — možná proto, že vstoupili do manželství, narodily se jim děti, zestárli nebo náhle onemocněli. Nyní si velmi přejí dostat odpovědi na otázky, kterými se v minulosti prostě nechtěli zabývat.

A tak jedna pětaosmdesátiletá žena, která byla původně baptistka, v srpnu 1995 ochotně přijala brožuru Skutečně se Bůh o nás stará? Předtím se na to mnohokrát ptala, ale uspokojivou odpověď nedostala. Přijala nabídku biblického studia. Když se dozvěděla, jaké má Bůh požadavky, velmi na ni zapůsobila jeho láskyplná péče, a uvědomila si, že musí změnit  svůj život. Přestala kouřit, i když měla na kouření návyk již asi 60 let. Catherine Mayová začala chodit na shromáždění místního sboru a v září 1997 byla připravena ke křtu. Když se na krajském sjezdu chystala vstoupit do vody, povšimla si jiné uchazečky o křest, letité paní přibližně stejného věku. To bylo překvapení! Ta paní byla totiž její vlastní sestra Evelyn, která žila v jiném městě. Ani jedna z nich nevěděla, že ta druhá studuje. Tyto milé letité ženy plakaly radostí, když se nyní, sjednocené zasvěcením Jehovovi, staly také duchovními sestrami.

Někteří z těch, kdo se svědky sympatizují, jsou v poslední době hluboce znepokojeni vývojem událostí v církvi, do níž patří. Maurice Haskins dostal literaturu od svědků Jehovových poprvé v roce 1939. Byl však věrným stoupencem anglikánské církve a členem místní církevní rady. Asi o 56 let později, ve službě dům od domu, mluvil jeden svědek Jehovův s Mauricovou švagrovou a ta ho požádala, aby přišel znovu a navštívil Maurice, protože ten má podle jejího názoru nějaké otázky týkající se Bible. Když za ním náš bratr přišel, Maurice ho okamžitě poprosil, aby mu v Bibli ukázal texty, které vysvětlují biblický názor na homosexualitu a na ordinaci žen. Později přijal nabídku studia Bible pomocí knihy Poznání, které vede k věčnému životu. Změny u něj nenastaly okamžitě. Avšak to, co se později dozvěděl na schůzce s biskupem, Maurice přimělo zaujmout pevné stanovisko ke sporné otázce jmenování ženy vikářkou. (1. Tim. 2:12) Brzy vystoupil z anglikánské církve, začal chodit na shromáždění do sálu Království a ve věku 84 let byl připraven na křest.

Jiným lidem pomáhá to, že svědkové projevují rozlišovací schopnost a vytrvalost. Jedna žena například prohlásila, že je „ateistka a humanistka“, a sestra Jacqueline Gambleová se jí tedy zdvořile zeptala, v co věří. Odpověď zněla: „V lidi a život.“ Paní neměla čas, a tak jí naše sestra nechala traktát  a slíbila, že přijde jindy. Znovu navštívila tu domácnost společně se svým manželem Martynem a připomněla paní výrok o ‚lidech a životě‘. Když tato paní pak Jacqueline a Martynovi řekla, že její manžel Gus má podobné názory a že je sociální pracovník, domluvili si s ním schůzku. Manželka Christine začala studovat Bibli a dospěla až ke křtu, ale Gus se odmítal podívat do sálu Království. Uvědomil si však, že od té doby, co Christine začala studovat se svědky, se jeho děti chovají velmi uctivě, což pro mnoho jiných mladých lidí není nijak příznačné.

K zásadní změně u Guse došlo v roce 1978. V době mezinárodního sjezdu v Edinburghu ve Skotsku jeho manželka pohostinně pozvala na kávu několik zvěstovatelů, kteří v okolí vydávali svědectví. Mezi nimi byli někteří členové vedoucího sboru. Před odchodem z domu zvěstovatelé umyli použité nádobí. Když se Gus vrátil večer domů, Christine mu vzrušeně vyprávěla o svých nečekaných hostech. Gus podotkl: „Neumím si představit, že je u nás na návštěvě kardinál a myje nádobí.“ Když byl o něco později Gus s rodinou na dovolené ve Francii, šel s ostatními do sálu Království. Vřelé přivítání a projevy lásky tam na něj silně zapůsobily. Brzy si uvědomil, že takovou lásku by našel  pouze mezi pravými učedníky Krista Ježíše. (Jan 13:35) Zanedlouho po návratu do Edinburghu začal studovat. Dostal uspokojivé odpovědi na otázky, které ho znepokojovaly, a zasvětil svůj život Jehovovi.

Samozřejmě, že v obvodu, kde lidé projevují o svědectví málo zájmu nebo je to vůbec nezajímá, si svědkové Jehovovi musí zachovat vytrvalost a kladný postoj, aby je mohli nadále navštěvovat. Potom, co mnoho hodin zakoušejí odmítání a lhostejnost, by bylo snadné nechat se odradit. Jak to tedy svědkové zvládají? „Lhostejnost je velmi náročný problém,“ připouští Eric Hickling z Louthu v Lincolnshire. K tomu,  aby vytrval, mu pomáhá rozjímání o příkladech z minulosti. „Vroucně a často se modlím. Přemýšlím o Mojžíšovi, Jeremjášovi, Pavlovi, a samozřejmě o Ježíšovi.“

Určitý vzrůst je přesto patrný a k němu především přispívá věrná vytrvalost a Jehovovo požehnání. Frank a Rose Macgregorovi dostali před devětatřiceti lety za úkol sloužit v městečku, kde žili velmi pobožní lidé, kteří přítomnost svědků Jehovových nevítali. Jak Macgregorovi pohlíželi na svou novou úlohu? Frank vzpomíná: „Byl jsem velmi plachý a připadal jsem si naprosto neschopný. Ale oba s manželkou jsme se na to dívali jako na úkol od Jehovy.“ Takový přístup jim pomáhal  zachovat si kladný postoj. „Modlili jsme se, aby místní lidé přijímali pravdu.“ Výsledkem takovéto věrné služby je nyní sbor se 74 zvěstovateli, z nichž dvě třetiny poznaly pravdu právě v tomto městečku. Macgregorovi se tím nechlubí; prostě jsou vděční, že je Jehova mohl používat. (2. Kor. 4:7)

Dlouholetý svědek Geoff Young, který se stále trochu podílí na navštěvování sborů, vypráví: „Často se ptám bratrů, jak se jim ten den vedlo ve službě.“ Jestliže někteří zvěstovatelé odpovědí, že nezažili nic příjemného, bratr je požádá, aby přemýšleli o mnoha pěkných věcech, které se jim podařily. Připomíná jim: „Stáli jsme na Jehovově straně. Žili jsme  v souladu se svým zasvěcením. Spolupracovali jsme s ‚andělem letícím středem nebe‘. Snažili jsme se povzbuzovat jiné lidi, aby poznali Jehovu. Vydávali jsme svědectví jako varování.“ Pak dochází k závěru, že pokud tohle všechno dělali, rozhodně nemohou říkat, že se jim dařilo špatně. A dále říká: „Lidé reagují podle okolností a podle toho, co mají v srdci. Důležité je, že věrně vydáváme svědectví a oznamujeme dobrou zprávu.“ (Zjev. 14:6; 1. Kor. 4:2)

Radují se z ‚Jehovova požehnání‘

Mnozí Jehovovi svědkové v Británii aktivně slouží 20, 40, 50 či více let. Jaký názor mají na to, co dělají? V Příslovích 10:22 Bible říká: „Jehovovo požehnání — to obohacuje, a on k němu nepřidává žádnou bolest.“ Pravdivost tohoto výroku mohou osobně potvrdit desetitisíce svědků Jehovových v Británii.

„To je největší výsada, jaká nám lidem byla svěřena.“ Těmito slovy nyní pětasedmdesátiletý Cornelius Hope z Basingstoke popisuje křesťanskou službu, v níž strávil padesát let. Anne Gillamová, která byla pokřtěna téměř před 50 lety a jejíž manžel je krajským dozorcem, mluví o své službě jako o „způsobu, jímž projevuje lásku k Jehovovi a k jeho Synu“.

Dennis Matthews, pokřtěný v roce 1942, vypráví: „Služba mi připadá jako duchovně posilující pokrm. Naplňuje mě uspokojením, když činím Boží vůli, ať lidé naslouchají, nebo ne.“ Jeho manželka Mavis dodává: „Sloužím Jehovovi už od svého mládí, a pořád si myslím, že lepší život není možný.“

Jak se dlouholetí svědkové dívají na lidi a na jejich reakce? Po více než 40 letech strávených v Jehovově službě Muriel Tavenerová říká: „Lidé nás potřebují víc než dříve, protože z žádného jiného zdroje nedostávají opravdovou duchovní pomoc.“ A co se děje, když lidé takovou pomoc přijímají, vyjadřuje její manžel Anthony těmito slovy: „Vidět lidi, kteří  přijímají pravdu a dělají změny ve svém životě, je jako dívat se na zázrak, protože Jehova svým duchem tyto lidi přitahuje, aby ho uctívali.“

Předávat jiným lidem naději, kterou je možné získat jedině z Božího slova, přináší uspokojení. Když se Fred James, městský dozorce z Plymouthu v Devonu, a jeho manželka dívají zpátky na léta své služby, odhadují, že za tu dobu pomohli dospět ke křtu více než 100 lidem. Mnozí z nich nyní slouží jako sboroví starší, služební pomocníci a průkopníci. Všichni tři synové Jamesových se poté, co vyšli ze školy, podíleli na průkopnické službě a nyní slouží jako starší. Jeden z nich, David, je absolventem Gileadu a slouží jako misionář a člen výboru odbočky v Pákistánu. Bratr a sestra Jamesovi mají opravdu pestrý život přinášející uspokojení.

Mnozí svědkové v Británii měli za léta své věrné služby možnost vidět znamenité výsledky své práce. Richard a Hazel Jessopovi slouží Jehovovi o něco déle než půl století a většinu této doby strávili v celodobé službě. Jessopovi pomohli mnoha lidem zjistit, že zasvětit život Jehovovi je velká výsada, a všichni tito lidé jsou jim drazí. Stále však zvlášť vzpomínají na studium, které vedli s Jackem a Lyn Dowsonovými. Začalo to přátelským setkáním lidí z podobného prostředí. (Hazel a Jack pocházejí ze severovýchodní Anglie.) Brzy bylo zahájeno biblické studium. V jedné chvíli však Jack řekl, že by měli na chvíli se studiem přestat. Richard odpověděl: „Ne, to nemůžete udělat. Nejprve musíte dokončit tuto knihu, a pak toho můžete nechat, když budete chtít.“ Dowsonovi však ‚toho nenechali‘. Naopak zasvětili svůj život Jehovovi, věnovali se průkopnické službě a stali se členy rodiny betel. Jack nyní slouží ve výboru odbočky.

Jiným zvěstovatelům působilo mimořádnou radost, když viděli, jak na biblickou pravdu reagují někteří mladí lidé. Robina Owlerová a její manžel Sydney, kteří jsou průkopníky  nedaleko Dundee ve Skotsku, měli nesmírnou radost z pokroků, jichž dosahoval Paul Kearns. Paul k nim začal chodit na biblická studia, když mu bylo dvanáct let. Pravda se mu rychle dostávala do srdce, ale otec mu zakázal jakékoli další studium, a tak Paul počkal, až bude starší a začne chodit na vyšší školu v Aberdeenu, a teprve potom pokračoval v biblickém studiu. Dělal rychle pokroky. Po křtu si dal za cíl, že bude průkopníkem. V roce 1992 absolvoval školu služebního vzdělávání. Když sloužil jako starší v Sheffieldu, začal se učit španělsky, a v roce 1998 byl přidělen do misionářské služby v Panamě.

Více než 10 000 zvěstovatelů v Británii je v průkopnické službě. Ti všichni si velmi váží požehnání spojeného s touto službou. Například Billovi a June Thompstonovým, kteří byli průkopníky, se po osmi letech manželství narodilo první dítě. Časem měli tři dcerky. Snažili se udržet průkopnickou službu na předním místě ve svém rodinném životě. Stále měli spoustu práce, ale celá rodina dělala všechno společně, a to jim pomáhalo práci zvládnout. Bill vypráví: „Na děvčata jsme si vždycky udělali čas. To se nezměnilo ani v době jejich dospívání. Kdykoli chtěly jít bruslit, na kuželky, plavat nebo hrát míčové hry, šli jsme s nimi.“ Ty tři dívky jsou nyní vdané a slouží jako pravidelné průkopnice. Všechny se těší z toho, čemu Bill říká „nejlepší způsob života“.

V Británii dnes 77 bratrů (většinou jsou ženatí) slouží jako cestující dozorci. Při takovémto způsobu života mají velmi naplněný program — týden co týden, rok co rok. Geoff Young tuto službu vykonával do té doby, než ho pokročilý věk a zdravotní problémy přiměly podniknout nezbytné změny. Geoff a jeho manželka Vee si všechny své věci nosili v kufru a každý týden bydleli v jiném bytě. Jak se na tento způsob života dívá Vee? Odpovídá: „Nebylo to moc náročné, protože pokaždé, když jsme navštívili nějaký sbor, připojili jsme se k naší křesťanské rodině. Kamkoli jsme přišli, všude  jsme cítili vřelé společenství bratrů. Každý úkol, který nám dává Jehova, může náš život jedině obohatit.“ Zatímco se radují z přítomnosti, dychtivě očekávají, co přinese budoucnost. Geoff dodává: „Tento systém nyní končí. Skončí, to je jisté. Potom nás čeká nádherná vyhlídka, že se budeme podílet na obnově rajských podmínek na této zemi. Jakmile začne vzkříšení, hned budou biblická studia — bude se muset vykonat obrovské množství práce.“ Jeho manželka dodává: „Vědět, že neexistuje nic, co se může úspěšně postavit proti Jehovovi — to je úžasný pocit.“

Prosazují „Bohulibý způsob života“

V červenci 1998 probíhalo v Británii současně devět nádherných mezinárodních sjezdů na námět „Bohulibý způsob života“. Bylo to v Edinburghu, Leedsu, Manchesteru, Wolverhamptonu, Dudley, Norwichi, Londýně, Bristolu a v Plymouthu. Sešli se tam delegáti z více než 60 zemí. Celý program byl předkládán nejen v angličtině, ale také ve francouzštině, španělštině a paňdžábštině. Příští týden se tento sjezd konal v řečtině.

Těchto britských sjezdů se zúčastnili také čtyři členové vedoucího sboru — John Barr, Theodore Jaracz, Albert D. Schroeder a Daniel Sydlik —, při jejichž proslovech byly všechny sjezdové areály elektronicky propojeny. Další rozechvění vyvolala přítomnost misionářů, kteří v současné době slouží v zahraničí. Ze stovek zvěstovatelů z Británie, kteří byli vysláni do misionářské služby, jich 110 bylo mezi návštěvníky těchto sjezdů. Při rozhovorech, které s nimi byly v průběhu programu vedeny, bylo znát, jakou horlivost a obětavost tito misionáři projevují, a to bylo pro všechny posluchače podnětné.

To, co přítomní včetně mladých na těchto sjezdech viděli a slyšeli, na ně hluboce zapůsobilo. V závěrečném bloku  sjezdového programu byla přijata rezoluce, která jasně vyjadřovala zásady bohulibého způsobu života, v němž se všichni přítomní rozhodli pokračovat. Čtyřletý synek manželského páru svědků z Darlingtonu po programu řekl: „Maminko, opravdu mám Jehovu rád. Mám moc rád tebe a tatínka taky, ale Jehovu mám rád víc.“ Na otázku, proč má Jehovu rád víc, vysvětlil, že Jehova nám dal naději na ráj a poslal svého Syna, aby za nás zemřel, a pak řekl: „Tak ho musím mít rád víc.“

Na konci programu v Edinburghu i v Londýně si delegáti z různých zemí navzájem mávali kapesníky a potom propukl dlouhotrvající potlesk. Ještě po skončení programu mnozí účastníci sjezdu dále zpívali písně Království a tak z celého srdce vzdávali chválu Jehovovi.

Jak velké svědectví bylo vydáno

V Británii bylo vydáno rozsáhlé svědectví. Svědecká činnost začala v roce 1881, kdy za pouhých několik týdnů byly ve velkých městech rozšířeny statisíce biblických traktátů. Některá z těchto zasetých semen pak začala nést ovoce. Během šesti měsíců v roce 1914 bylo v 98 městech celkem 1 226 650 divákům předvedeno „Fotodrama Stvoření“. Když vypukla první světová válka, bylo v Británii 182 sborů. Ve dvacátých a třicátých letech svědecká činnost zesílila, protože vzrostl počet lidí, kteří byli spojeni se sbory a kteří se účastnili služby dům od domu a obyvatelům domů osobně vydávali svědectví. Od druhé světové války zvěstovatelé v Británii strávili ve svědecké službě 650 746 716 hodin, vykonali 297 294 732 opětovných návštěv u zájemců, a do rukou místních obyvatel se kromě 567 471 431 časopisů dostalo také 74 105 130 knih a brožur. Svědkové Jehovovi v Británii navštěvují lidi v jejich domácnostech v průměru dvakrát až třikrát za rok.

 Svědkové Jehovovi jsou tak dobře známí svou evangelizační činností dveře ode dveří, že se mnozí obyvatelé domů, jakmile otevřou dveře a uvidí pěkně oblečené lidi, okamžitě zeptají: „Jste svědkové Jehovovi?“

Země naplněná poznáním Jehovy

Když si C. T. Russell v roce 1891 zjišťoval stav britského pole, viděl, že je ‚připraveno a čeká, až bude sklizeno‘. Žeň, která probíhá v závěru tohoto systému věcí, se zjevně blíží ke konci. A přináší opravdu velkolepou sklizeň! V roce 1900 bylo v Británii pouze 138 badatelů Bible (jak se tehdy říkalo svědkům Jehovovým) a většinou to byli duchem pomazaní křesťané. Nyní jich je zde 910krát více. Právní nástroj, který v té době používali badatelé Bible, otevřel první odbočku, kterou měl mimo území Spojených států. Nyní je na celém světě 109 odboček. Na pevninské části amerického kontinentu je 24 odboček. Dalších 25 je v Evropě, 19 na africkém kontinentu a zbývajících 41 odboček je v Asii a na ostrovech v různých částech světa. Ve spolupráci s těmito odbočkami se 5,9 milionu svědků podílí na velebení Jehovova jména a na oznamování dobré zprávy o Božím Království v rukou Ježíše Krista. A svědkové jsou rozhodnuti nadále vydávat svědectví tak dlouho, než Bůh řekne, že to stačí.

Od nebeského trůnu Jehovy Boha a jeho Syna Ježíše Krista již hojně proudí životodárné vody. Výrazně zaznívá pozvání: „Každý, kdo žízní, ať přijde; každý, kdo si přeje, ať si vezme zdarma vodu života.“ (Zjev. 22:1, 17) Až budou během tisíciletého panování Ježíše Krista vzkříšeni mrtví, miliardy dalších lidí nepochybně dostanou příležitost využívat toto láskyplné opatření, které jim umožní získat věčný život. Program božského vyučování, který dosud probíhal — to je teprve začátek. Před námi je doba, kdy v novém Božím systému věcí v plné míře „země jistě bude naplněna poznáním Jehovy, jako vody pokrývají samotné moře“. (Iz. 11:9)

[Mapa a obrázky na straně 86 a 87]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

ANGLIE

Sjezdové sály výhodně umístěné po celé Británii: (1) Manchester, (2) North London, (3) Dudley, (4) Surrey, (5) East Pennine, (6) Bristol, (7) Edgware

 [Obrázky]

East Pennine

Edgware

Surrey

Manchester

Bristol

 [Celostránkový obrázek na straně 66]

[Obrázky na straně 70]

Tom Hart

 [Obrázek na straně 72]

První kancelář odbočky Společnosti

[Obrázky na straně 72]

Areál používaný v současné době

[Obrázky na straně 74 a 75]

Přestěhovali se do zahraničí, aby tam mohli sloužit: (1) Claude Goodman, (2) Robert Nisbet, (3) Edwin Skinner, (4) John Cooke, (5) Eric Cooke, (6) George Phillips, (7) George Nisbet. Pozadí: Kolportéři cestují do východní Afriky

[Obrázek na straně 79]

Franziska Harrisová se především zaměřuje na dívky au pair

[Obrázek na straně 90]

Vera Bullová slouží v Kolumbii

[Obrázek na straně 90]

Barry a Jeanette Rushbyovi — ‚vždycky chtěli dělat víc‘

[Obrázek na straně 92]

Škola průkopnické služby ve sjezdovém sále v Dudley

[Obrázek na straně 95]

Britská rodina betel při ranním uctívání

[Obrázek na straně 96]

Graduace první třídy školy služebního vzdělávání v Británii

[Obrázek na straně 102]

První sál Království v Británii postavený metodou rychlostavby (Weston Favell, Northampton)

[Obrázek na straně 107]

Michael a Jean Harveyovi

[Obrázek na straně 108 a 109]

Průkopníci, kteří chtějí sloužit v cizojazyčných sborech

[Obrázek na straně 116 a 117]

Albert D. Schroeder vede rozhovory s letitými zvěstovateli na výročním shromáždění, Leicester, 1983

[Obrázek na straně 123]

Průkopníci ze Shetland se blíží k rybářské lodi ve svém obvodu u pobřeží

[Obrázek na straně 131]

John a Mildred Barrovi

[Obrázek na straně 133]

Výbor odbočky (zleva doprava). Sedící: Peter Ellis, John Wynn. Stojící: Bevan Vigo, Stephen Hardy, John Andrews, Ron Drage, Jack Dowson, Dennis Dutton

[Obrázky na straně 138 a 139]

Svědecká činnost ještě není dokončena

[Obrázky na straně 140 a 141]

Někteří z těch, kdo za sebou mají mnoho let věrné služby: (1) Sydney a Robina Owlerovi, (2) Anthony a Muriel Tavenerovi, (3) Richard a Anne Gillamovi, (4) Geoff a Vee Youngovi, (5) Fred a Ruse Jamesovi, (6) Cornelius a Riky Hopeovi, (7) Dennis a Mavis Matthewsovi, (8) Richard a Hazel Jessopovi