Celosvětová zpráva

Výstavba pro uspokojení potřeb velkého zástupu

V roce 1935 se svědkové Jehovovi z Písma dozvěděli o Božím záměru shromáždit nyní, v současném systému věcí, velký zástup lidí, kteří budou sloužit Jehovovi navždy v pozemském ráji. (Zjev. 7:9, 10) V tomtéž roce bylo na Havajských ostrovech jedno z jejich míst ke shromažďování nazváno sál Království. Dnes jsou takových sálů Království tisíce a navštěvuje je mnoho lidí, kteří nadšeně přijímají povzbudivé biblické sliby a kteří uznávají spravedlivá biblická měřítka.

Počet těch, kdo pravidelně chodí na shromáždění do sálu Království, dosahuje několika milionů. Vzhledem k tomu, že se každý rok dávají pokřtít statisíce lidí, jsou naléhavě potřeba další sály Království. Z průzkumu provedeného v roce 1998 vyplynulo, že ve 40 rozvojových státech nutně potřebují asi 8 000 sálů Království. Co se pro uspokojení této potřeby udělalo v průběhu minulého roku?

Na místech, která mají klíčový význam, například v Jižní Africe, v Austrálii a v Německu, byly ustaveny regionální kanceláře pro výstavbu sálů Království. Z těchto základen začínají dozorci stavebních projektů postupně pomáhat s organizováním programů výstavby sálů Království ve východní a západní Africe, v asijsko-tichomořské oblasti a ve východní Evropě.  S výstavbou sálů dosud pomáhá 77 mezinárodních služebníků ve 21 afrických zemích, v 7 zemích východní Evropy a ve čtyřech zemích asijsko-tichomořské oblasti. Tuto pomoc dostávají také dvě země v Latinské Americe. Kde je to možné, vyvíjí se úsilí sestavit celodobé stavební skupiny pro výstavbu sálů Království. Co možná nejvíce se využívají místní stavební metody a materiály, a tamější bratři jsou povzbuzováni, aby se hojně podíleli na stavbě. Zpočátku tyto skupiny možná řídí jeden nebo dva mezinárodní služebníci, kteří pracovníkům poskytují potřebné školení. Tam, kde sice nezbytně potřebují místa ke shromažďování, ale kde místní bratři kvůli ekonomické situaci nemohou nakoupit stavební materiál, se mezinárodní společenství bratrů snaží pomáhat i v této věci.

Bratři v Ghaně dostali pomoc a mohli svůj program výstavby sálu Království zjednodušit, takže se jim podařilo v uplynulém roce postavit 13 sálů Království — a ne čtyři, což byl průměrný počet v posledních letech. S mezinárodní pomocí bylo v Burundi za pouhých několik měsíců postaveno 11 sálů Království. Právě v Burundi, v Giteze, se stalo, že sál Království byl první budovou postavenou na kopci. Mnozí obyvatelé z okolí nyní podle místního zvyku tomuto kopci říkají Jehovova hora.

Bratři v Libérii zažili 40procentní vzrůst počtu zvěstovatelů v roce 1998 a 19procentní vzrůst v roce 1999. Po létech, kdy v této zemi byla občanská válka, převážná část sborů potřebuje sál Království. Většina našich bratrů se však potýká s vážnými ekonomickými problémy, mimo jiné s nezaměstnaností. Jsou velmi vděční svým bratrům z jiných zemí za finanční pomoc, která jim umožňuje stavět nezbytné sály Království. Jsou také vděční za podporu pěti mezinárodních služebníků, kteří přijeli pomáhat s organizováním stavebních prací.

Bratři v Nigérii potřebují více než 1 800 dalších sálů Království. Jednota a pracovitost místních svědků v Abeokutě,  kteří pracovali na stavbě sálu, přiměly kazatelku z blízkého kostela k tomu, že dobrovolně přišla pomáhat. Tato žena nyní slouží Jehovovi se sborem, jemuž pomáhala stavět sál Království. V jedné vesnici v Togu se proti stavbě sálu Království zvedl tak prudký odpor, že bratři museli celou stavbu přesunout na jiné místo. Když však odpůrci viděli, jak pěkný sál Království bratři postavili, zeptali se, zda by se další sál mohl postavit na onom sporném pozemku.

Sbory na Srí Lance se scházely v soukromých bytech, v malých provizorních staveních, která byla pokryta palmovými listy, a na dvorcích pod plátěnou střechou. Bratři jsou proto nyní velmi vděční za vhodnější, důstojnější místa k uctívání Jehovy. Na Srí Lance se nyní začalo stavět třináct sálů Království, pro 20 dalších sálů se provádí projektová dokumentace a 50 sálů se má postavit za příštích pět let.

Tam, kde je vhodný sál Království, se lidé ochotněji scházejí a získávají užitek z poučení, které poskytuje Jehova. Když byl tedy na předměstí Limy v Peru postaven nový prostorný sál Království, v každém ze tří sborů, které se tam scházely, vzrostl počet návštěvníků shromáždění a za rok začalo chodit do kazatelské služby 75 nových zvěstovatelů.

Ve větších městech, kde je hodně sborů, se dobře využije stavební parcela tím, že se na ní postaví budovy, v nichž je více sálů Království. Tři takové komplexy sálů Království byly o víkendu 29. a 30. května zasvěceny v Rumunsku. V jednom z nich, postaveném v Kluži, jsou čtyři sály Království; v dalším jsou dva. Příští den byl ve městě Tîrgu-Mureş zasvěcen komplex, v němž je sedm sálů Království.

Staví se sjezdové sály

Pro větší shromáždění se v mnoha zemích staví sjezdové sály. V Estonsku byly v průběhu roku zasvěceny dva komplexy obsahující sály Království, z nichž lze vytvořit sjezdový  sál. V každém z těchto komplexů jsou tři samostatné sály Království, jejichž spojením vznikne velký sjezdový sál. Významnou událostí, kterou v tomto služebním roce zažili v Polsku, bylo zasvěcení tří sjezdových sálů během jednoho víkendu. Na této mimořádné události se podíleli dva členové vedoucího sboru, Theodore Jaracz a Daniel Sydlik, a v každém sále přednesli povzbudivé proslovy. K největšímu sálu ve městě Sosnowiec byl připojen amfiteátr s 6 400 místy k sezení a v tomto areálu bylo během července uspořádáno pět oblastních sjezdů.

Ve Spojených státech, kde je nyní 980 419 zvěstovatelů Království, byly v uplynulém roce zasvěceny další čtyři sjezdové sály, a tak jich je v této zemi již celkem 40. V Brazílii, kde je 528 034 zvěstovatelů, byl zasvěcen sedmnáctý sjezdový sál. Tento sjezdový areál, v němž jsou dva sály a 10 000 míst k sezení, je vzdálený asi hodinu jízdy od São Paula. V Nigérii byly v průběhu roku zasvěceny dva sjezdové sály s otevřenými stěnami — jeden je v Otě a má 10 000 míst k sezení a druhý, v Ibadanu, má 5 000 míst k sezení.

Připravují se také další areály na podporu celosvětového programu biblického vzdělávání.

Vzdělávací středisko Strážné věže

V roce 1986 byly podniknuty některé první nezbytné právní kroky k tomu, aby mohlo být ve Spojených státech, v Pattersonu ve státě New York, postaveno vzdělávací středisko Strážné věže, které se nyní skládá z 28 budov. V roce 1989 bylo konečně možné začít se stavbou. Roku 1994 začaly postavené budovy používat různá oddělení, jejichž práce souvisí se vzdělávací činností svědků Jehovových. V roce 1995 se do těchto prostor přestěhovala škola Gilead. Probíhá tam také školení členů výborů odboček a cestujících dozorců. V roce 1999 se konečně konal program k zasvěcení tohoto  areálu. (Zpráva o průběhu zasvěcení byla uveřejněna ve Strážné věži z 15. listopadu 1999.) Areál v Pattersonu si každý rok přijíždí prohlédnout desetitisíce svědků a dalších zájemců. Tito návštěvníci mají radost, když vidí, co všechno se postavilo díky jejich darům, jednotnému úsilí ochotných bratrů a sester, a především díky Jehovovu požehnání.

Nezbytné areály odboček

Počet těch, kdo chválí Jehovu, v mnoha zemích vzrůstá, a proto je také nutné stavět nové odbočky. V těchto odbočkách, stejně jako ve světovém ústředí, pracují členové rodiny betel, kteří patří do řádu zvláštních celodobých služebníků.

BOLÍVIE: Vynikající rozmach teokracie v Bolívii vedl k tomu, že 20. března 1999 byl zasvěcen nový areál odbočky v Santa Cruz. Od roku 1968, kdy byla zasvěcena dřívější odbočka, počet těch, kdo v Bolívii oznamují Království, vzrostl z tehdejších 714 zvěstovatelů na dosud nejvyšší vrchol 15 388 zvěstovatelů, a Památné slavnosti se v roce 1999 zúčastnilo celkem 53 312 lidí.

Novou odbočku, která je umístěna v bolívijských tropických nížinách, stavěli výhradně bolívijští pracovníci — velká část z nich byli dobrovolníci z řad svědků — a ke stavbě byly vkusně použity místní materiály. Výsledná stavba má i bez klimatizace příjemnou vnitřní teplotu a nádherně zapadá do okolní krajiny plné stromů. Tento areál byl zasvěcen Jehovovi společně s prvním bolívijským sjezdovým sálem při návštěvě Gerrita Lösche z vedoucího sboru. Této radostné události se zúčastnily tisíce bolívijských svědků a také hosté z 11 zemí včetně bývalých misionářů, kteří v Bolívii sloužili určitou dobu z těch 54 let, co se tam vykonává misionářská služba.

MOSAMBIK: „Jehova je velký a má být velmi chválen.“ (Žalm 48:1) To je oblíbené vyjádření svědků Jehovových  v Mosambiku, které se často ozývalo 19. prosince 1998, kdy byl zasvěcen nový areál odbočky v Maputu, u Indického oceánu. Před několika lety se to mohlo zdát nemožné. Činnost svědků Jehovových v Mosambiku totiž vláda zakázala, a tento stav trval více než dvě desetiletí, až do roku 1991. V tom roce zde bylo jen něco přes 6 000 svědků. Koncem roku 1998 podal zprávu vrcholný počet zvěstovatelů: 29 514. Nový areál odbočky byl nezbytný.

Jak byla odbočka postavena, když většina mosambických bratrů neměla v tomto druhu stavební činnosti žádné zkušenosti? Pomoc poskytli mnozí mezinárodní služebníci a dobrovolní pracovníci, kteří školili místní svědky při práci. Zasvěcení odbočky se zúčastnili hosté z 15 zemí a o tomtéž víkendu byl zasvěcen také první sjezdový sál v Mosambiku, v Matole, vzdálené 24 kilometrů od odbočky. Jehova je opravdu velký! Bez jeho láskyplné péče by jeho služebníci v Mosambiku nikdy nemohli na vlastní oči vidět tyto historické události.

NOVÁ KALEDONIE: Dne 24. října 1998 se na Nové Kaledonii konalo zasvěcení nové odbočky a sjezdového sálu. Tyto prostory jsou více než třikrát větší než původní odbočka. Pracují zde tři skupiny překladatelů, které uspokojují potřeby Nové Kaledonie a ostrovů, jež jsou na ní závislé.

Zasvěcení byla radostná a rušná událost. Významnou součástí programu byla audiovizuální ukázka nejzajímavějších okamžiků a zážitků z průběhu stavby. Svědkové Jehovovi na Nové Kaledonii měli mimořádnou radost z toho, že při této události s nimi byl Lloyd Barry z vedoucího sboru a že přednesl proslov k zasvěcení.

SENEGAL: Od roku 1951, kdy do Senegalu přijel první svědek Jehovův, se vyvíjelo velké úsilí, aby byly navštíveny miliony lidí žijících v obvodu této odbočky. Sloužilo zde 194 misionářů z 18 zemí. Tito misionáři pomohli stovkám lidí,  aby společně s nimi sloužili Jehovovi v území, kde více než 90 procent obyvatelstva nejsou křesťané.

Při stavbě nové odbočky na Cape Almadies na okraji Dakaru se používaly postupy, které byly pro většinu lidí na tomto území nové. Pokaždé, když jeřáb zvedl prefabrikovaný panel a zasadil ho na místo, pozorovatelé tleskali a provolávali slávu. Všechno bylo postaveno v pravém úhlu, rovně a přesně. Na závěr programu k zasvěcení, který probíhal 19. června 1999 na tomto nejzápadnějším výběžku afrického kontinentu, všichni přítomní s upřímným nadšením společně zazpívali píseň „Díky ti, Jehovo“.

 Afrika

Novodobé dějiny svědků Jehovových v Africe se odvíjejí od začátku osmdesátých let minulého století. A veřejná kazatelská služba začala na africkém kontinentu nabývat na intenzitě ve dvacátých letech tohoto století. V uplynulém roce se vrcholný počet více než 830 000 svědků v celé Africe podílel na tom, že svým sousedům a jiným lidem vyprávěli o „velkolepých Božích věcech“. (Sk. 2:11)

Je velmi povzbudivé, když vidíme, že mnoho mladých lidí považuje školu za svůj obvod pro svědeckou službu. Dorcas, mladá sestra v Mosambiku, si dala za cíl, že ve škole, kam chodí, vydá svědectví řediteli, všem učitelům a také spolužákům. V současné době vede osm biblických studií a z toho šest zájemkyň pravidelně chodí na shromáždění. Tři další zájemkyně již dospěly ke křtu a mohly se stát pravidelnými průkopnicemi. Čtyři učitelé a učitelky v různé době přijali od Dorcas pozvání účastnit se sborových shromáždění. S jedním z nich nyní studuje otec Dorcas. Na další učitelku, které Dorcas začala vydávat svědectví před pěti lety, když chodila do jiné školy, konečně zapůsobila její vytrvalost a souhlasila, že bude s Dorcas studovat Bibli s cílem podílet se na pravém uctívání.

V Nigérii se od roku 1995 věnuje zvýšená pozornost přibližně pěti milionům neslyšících. Když mnozí slyšící zvěstovatelé  viděli, že proslovy na oblastním sjezdu byly tlumočeny do znakové řeči, také se chtěli učit tento jazyk, aby se jím mohli dorozumět s neslyšícími. O něco déle než za rok se 216 zvěstovatelů a průkopníků z 61 sborů naučilo znakovou řeč natolik, že mohou vést biblická studia a tlumočit na shromáždění. Nyní se ve prospěch neslyšících tlumočí programy na shromážděních ve více než 80 sborech.

Když byla Florence mladá dívka a žila v Côte d’Ivoire, rozhodla se, že se stane jeptiškou. Odrazovalo ji však, že nauky byly považovány za tajemství, pro něž není vysvětlení, a pohoršovalo, že jí jeden kněz opakovaně dělal nemravné návrhy. Z kláštera nakonec odešla. Později, v Burkině Faso, se setkala se svědky Jehovovými, když sloužili dům od domu. Studium pomocí brožury Vyžaduje a knihy Poznání rychle vedlo k tomu, že se stala šťastnou služebnicí Jehovy.

V Bangui ve Středoafrické republice byli v sálech Království a v soukromých bytech dvakrát za rok ubytováni svědkové, kteří považovali za nezbytné uprchnout přes řeku z Konžské demokratické republiky sužované válkou. V červenci muselo přejít přes řeku do Bangui více než 200 bratrů, sester, jejich rodin a také jiných lidí. Zatímco většina uprchlíků se tísnila v přístavu venku pod širým nebem, o naše bratry bylo postaráno jak tělesně, tak duchovně. Ve dvou sálech Království se pro ně pořádalo všech pět týdenních shromáždění v lingalštině. Jeden vysoký místní úředník, který to všechno pozoroval, řekl: „To, co jste udělali, když jste tyto ubohé lidi ubytovali ve vašem sále, je obdivuhodné. Za to musíte dostat pochvalu.“ Jiný muž, který šel kolem sálu, zastavil jednoho misionáře a prohlásil: „Vy opravdu žijete podle toho, co kážete. Přeji vám hodně zdaru. Bůh vám za to bude žehnat.“

Jedna nepokřtěná zvěstovatelka v Ghaně byla před několika lety hospitalizována, a přestože byla dost nemocná, v nemocnici vydávala svědectví lůžko od lůžka. Někteří pacienti  si toho, co jim říkala, vážili, jiní to odmítali; jedna žena naslouchala, ale zjevně nereagovala. Po letech se tato zvěstovatelka, nyní zvláštní průkopnice, zúčastnila v Ghaně jednoho z oblastních sjezdů „Bohulibý způsob života“ a tam potkala tu ženu z nemocnice. Zeptala se jí: „Co vás sem přivádí?“ Paní řekla: „Jehova je velký. Pořád jsem přemýšlela, zda tě ještě někdy uvidím, abych ti poděkovala za to, žes mi v nemocnici zasadila do srdce pravdu o Království. Tehdy jsem byla příliš nemocná a nemohla jsem reagovat, ale pořád jsem musela přemýšlet a rozjímat o tom, co jsi říkala o životě v ráji pod vládou Božího Království, kde ‚žádný usedlík neřekne: „Jsem nemocný.“‘ Jakmile jsem odešla z nemocnice, vyhledala jsem svědky Jehovovy a oni mě toho začali učit víc. Krátce nato jsem se přestěhovala. Ve svém novém působišti jsem vyhledala svědky Jehovovy a pokračovala ve studiu Bible. Výsledkem je, že zítra na tomto sjezdu budu pokřtěna.“ Obě ženy se objaly a radostí plakaly. Tato svědecká služba v nemocnici přinesla opravdu dobré ovoce.

V Mali se dostala do styku se svědky Jehovovými žena, která byla následkem čarování 13 let tělesně postižena. Mohla se pohybovat jen tak, že lezla po čtyřech. Bylo s ní zahájeno biblické studium. Naše sestra jí sice vyprávěla o sborových shromážděních, ale nedělala si naději, že se ta žena dostane do sálu Království, protože její postižení bylo velmi rozsáhlé. Pravda však zapůsobila na srdce té ženy. Představte si, jak byli bratři a sestry překvapeni, když viděli, že čeká před sálem Království, až začne shromáždění. Jeden bratr, který má automobil, se s ní domluvil, že ji po shromáždění odveze domů. Jak pokračovala ve studiu a její víra v Jehovu rostla, osvobozovala se z područí ničemných duchů. Pozvolna se začala opět stavět na nohy a za šest měsíců byla schopna znovu chodit. Nyní je pokřtěnou Jehovovou služebnicí.

Jeden pravidelný průkopník v Ugandě si druhý den na svém novém pracovišti začal během polední přestávky povídat  s jedním spolupracovníkem. Rozhovor zahájil slovy: „Ahoj, nemůžu si zapamatovat jména všech spolupracovníků.“ „Ale neměj obavy,“ řekl kolega, „brzy si je zapamatuješ. Já se jmenuji William.“ Průkopník odpověděl: „Děkuji ti, že ses představil. To bylo laskavé. Ale já vím, že znalost jmen jiných lidí je celosvětový problém.“ William se zeptal: „Co tím myslíš?“ Průkopník pokračoval: „Kdyby se tě například někdo zeptal na jméno Stvořitele vesmíru a všech živých tvorů, uměl bys odpovědět?“ Rozhovor o Božím jménu vedl k tomu, že příští den začalo biblické studium. William pozval průkopníka k sobě domů, aby promluvil s jeho rodinou. Pět členů té rodiny je nyní pokřtěnými svědky. Před Památnou slavností chodil průkopník od kanceláře ke kanceláři a zval své kolegy na tuto důležitou událost. Měl velkou radost, když jich tam viděl 40!

Mnozí lidé v Africe trpí kvůli tomu, že se v jejich zemi válčí. Mnohokrát jsou nuceni uprchnout z domova. Jsou-li však uprchlíky svědkové Jehovovi, dále oznamují dobrou zprávu. Mnoho bratrů a sester z hlavního města státu Guinea-Bissau v západní Africe uteklo do města Buba vzdáleného 240 kilometrů. Žije tam jeden bratr s manželkou, ale sbor tam nebyl. Brzy potom, co přišli svědkové z hlavního města, se tam však začala pořádat shromáždění a také se pěkně rozběhla svědecká činnost. Zanedlouho na shromáždění chodilo 40 lidí a zvěstovatelé vedli 70 biblických studií.

Třicet zvěstovatelů ze sboru Giteranyi v Burundi šlo 160 kilometrů pěšky proto, aby se zúčastnili krajského sjezdu v Kayanze. Cesta trvala tři dny. Ti, kdo měli jízdní kola, pokaždé svezli jiné kus cesty, vrátili se pro ty, kdo šli vzadu, dopravili je dopředu a tak dále. Na cestu se vydala také celá rodina Nzeyimany Jeana — manželka, tchyně a sedm dětí, přičemž jedno dítě je postiženo obrnou a chodí o holi. S velkou radostí dorazili všichni na místo sjezdu.

 Americký kontinent

V 18. století byla celá Bible dostupná v angličtině, francouzštině, španělštině a portugalštině — a tyto jazyky se staly těmi nejrozšířenějšími na americkém kontinentu. Ve druhé polovině 19. století zahájili ti, kdo byli později známí jako svědkové Jehovovi, program biblického vzdělávání, který do roku 1935 pronikl téměř do každé země na americkém kontinentu. Nyní je v těchto zemích 2 769 625 horlivých svědků.

Na některých místech bývá velmi chladno, ale kázání dobré zprávy pokračuje i za takového počasí. Jeden starší ze sboru North Pole na Aljašce nám sděluje, že služba dveře ode dveří tam pokračuje i při teplotě –37°C a že shromáždění se konají dokonce i tehdy, když teplota klesne na –48°C. Služba za takových podmínek vyžaduje vytrvalost.

Ve velkých městech mívají lidé strach ze zločinnosti, a proto v některých velkoměstských obvodech je mnoho budov, kde obyvatelé domu zřídkakdy zvěstovatelům dají příležitost mluvit s nimi tváří v tvář. Když jedna zvěstovatelka v Argentině vydávala svědectví v takové budově, mluvila domovním telefonem s paní, která pozorně naslouchala. Domluvily se, že budou v rozhovoru pokračovat jindy. Zvěstovatelka tam vykonala mnoho opětovných návštěv jen pomocí  domovního telefonu. Přesto s paní tímto způsobem vedla zajímavé rozhovory a četla jí biblické texty. Konečně po čtyřech měsících paní pozvala zvěstovatelku k sobě do bytu a bylo zahájeno biblické studium. Trpělivá vytrvalost zvěstovatelky byla odměněna.

Ve Spojených státech je více než 17 000 pečovatelských domovů, kde jsou ubytovány statisíce letitých občanů. Jak je možné dostat se s dobrou zprávou k tomuto obyvatelstvu pokročilého věku? V některých sborech přináší dobré výsledky, jestliže se zvěstovatelé obracejí na vedoucí aktivit v takovémto zařízení a dobrovolně nabízejí, že pomohou uspokojit duchovní potřeby obyvatel domova. V jednom případě vysvětlili, že dobrovolní pracovníci ze sboru rádi každý týden povedou bezplatné biblické studium se všemi, kdo se ho budou chtít zúčastnit. Nabídka byla ochotně přijata. Mnohdy se ke studiu připojili také zaměstnanci domova, rodinní příslušníci i jiní návštěvníci a dobrovolní pracovníci. Vedoucí aktivit napsala: „Tato studijní skupina poskytuje obyvatelům našeho domova duchovní podporu a stále přispívá k jejich dobré pohodě. Rozhodně mají biblické studium velmi rádi.“ Uznala, že studium je pro starší lidi opravdu myšlenkově podnětné. Jedna letitá žena, která od příchodu do pečovatelského domova nepromluvila, začala k radosti zaměstnanců domova na studiu podávat komentáře. Starší muž, který se nikdy předtím nezúčastnil jiné skupinové činnosti v domově, začal horlivě chodit na biblické studium.

Když jedna sestra v Chile vydávala svědectví na hřbitově, mluvila se ženou, jejíž dvanáctiletý syn zahynul při nehodě. Tato truchlící matka chodila k hrobu svého syna dvakrát denně. Zvěstovatelka jí vyprávěla o naději na vzkříšení a bylo zahájeno biblické studium. Ta žena mluvila se svou sousedkou, které také zemřel malý chlapec a která rovněž denně chodívala k hrobu svého synka. Ta také začala studovat.  Matka této ženy při návštěvě hřbitova požádala kněze, aby sloužil mši za jejího zesnulého vnuka. Kvůli tomu, že kněz odpověděl nepřívětivě, přestala chodit do kostela a začala studovat Bibli. Tyto tři ženy nyní vyprávějí o své nově získané naději jiným lidem na hřbitově.

Dovolili byste Jehovovi, aby vás použil k tomu, že někomu pomůžete poznat pravdu, i kdyby vaše osobní schopnosti byly omezené? Jedna misionářka v Kostarice to udělala. Neuměla se ještě dobře vyjadřovat ve španělštině. Přesto zahájila studium s Anou, zbožnou katoličkou. Při studiu používala brožuru Co od nás Bůh vyžaduje? a Bibli. Ana špatně vidí, a tak když misionářka četla odstavce a biblické texty, jenom poslouchala, a potom se k nim vyjadřovala. Na jednom studiu, když Ana odpovídala misionářce, řekla tato povzbudivá slova: „Nevadí mi, že spolu nemůžeme dokonale komunikovat. Mnoho věcí, které jsme probraly, se liší od toho, co učí katolická církev. Kdybyste mi to dlouze vysvětlovala a dokonale se vyjadřovala, neuvěřila bych tomu, ale vy mi ty věci ukazujete přímo z Bible bez mnoha slov navíc, takže mohu vidět, že to skutečně je to, co učí Bible.“

Svědkové v Nikaragui vyvíjejí mimořádné úsilí, aby se určitá vydání Probuďte se! dostala k učitelům. Charakteristickým příkladem byl časopis s námětem „Jakou naději mají dnešní mladí lidé?“. Je zřejmé, že tyto informace jsou hodnotné. Ředitel školy v jednom městě svědky požádal, aby udělali přednášku pro všechny studenty, ačkoli jedna učitelka proti tomu měla námitky. Svědkové předvedli sympozium, které trvalo hodinu a půl, a mnozí studenti požádali o literaturu. Učitelka, která předtím měla námitky, po tomto sympoziu nyní chtěla, aby svědkové přednášku opakovali ve škole, kde byla ředitelkou. Udělali to. S učitelkou bylo zahájeno biblické studium a ona si nyní přeje, aby svědkové měli přednášky pro studenty každý měsíc.

 Eurasie

Jméno Eurasie se vztahuje na Evropu i na Asii jako na jeden kontinent. Tam Jehova poprvé oznámil dobrou zprávu Abrahamovi. (Gal. 3:8) Tam také Ježíš Kristus položil základ pro evangelizační činnost, která se vykonává až do dnešní doby. (Mat. 28:19, 20) Svědkové Jehovovi se snaží oznamovat dobrou zprávu ve všech přibližně 80 zemích Eurasie. V roce 1995 přibylo ke stovkám jazyků, v nichž Watch Tower Society do té doby tiskla biblickou literaturu, dalších 36 jazyků proto, aby se dobrá zpráva dostala k dalším 170 000 000 lidem v této části světa. Mezi tyto jazyky patří například paňdžábština (nastaliq), uzbečtina, kazaština, tádžičtina, ázerbájdžánština a mongolština.

V průběhu roku 1999 se vážná situace v Kosovu vyhrotila. Skoro 800 000 etnických Albánců muselo z Kosova uprchnout do sousedních zemí. Téměř 500 000 z nich uteklo do Albánie. Mezi uprchlíky bylo také 14 svědků Jehovových s osmi dětmi. Albánští svědkové přijali tyto bratry do svých domovů a pomáhali jim překonávat velmi obtížné období. Jak se etnický konflikt prohluboval, stále více se projevovalo, co kosovští bratři pokládají za nejdůležitější. Chtěli se ujistit, že jejich srbští bratři jsou v bezpečí. Srbští svědkové se zase mimořádně snažili navázat spojení se  svými bratry z etnických Albánců a přesvědčit se, zda také jsou v bezpečí. To byl — v protikladu k etnické nenávisti, kterou viděli kolem sebe — opravdu projev velké lásky. Za čtyři měsíce se kosovští bratři již chtěli vrátit domů. Neměli zájem odnést si s sebou spoustu hmotných věcí. Raději si vyžádali krabice s literaturou, aby ji mohli používat, když budou jiným lidem přinášet utěšující poselství o Božím Království.

Když jedna sestra v Belgii mluvila s nějakou ženou domovním telefonem, ta žena přímo řekla, že nemá náladu povídat si o takových věcech. Naše sestra jí nabídla, že jí později zatelefonuje. Paní byla překvapena, když sestra za několik dní opravdu zavolala. Vyprávěla, že se musí přestěhovat a že požádala úřad veřejné sociální péče, aby jí pomohl najít jiný byt. Po dalším telefonickém rozhovoru ztratily kontakt, a sestra se proto rozhodla, že té paní napíše a dopis pošle na úřad veřejné sociální péče. Dopis byl uložen ke spisům té ženy, a když ho za několik týdnů konečně dostala, kontakt se sestrou obnovila. Právě v té době Naše služba Království napsala: „Pokud všichni vynakládáme sjednocené úsilí, abychom zahájili biblická studia, a pokud se modlíme k Jehovovi, aby našim snahám požehnal, jistě najdeme nová studia!“ Naše sestra se vroucně pomodlila k Jehovovi a potom té paní zatelefonovala a řekla jí, že by s ní ráda studovala Bibli. Paní s návrhem souhlasila. Nyní společně s manželem chodí na shromáždění a dělí se s rodinou a přáteli o pěkné věci, které se dozvídá.

Jednoho deštivého dne v menším městě v Malajsii, kde se do té doby málo vydávalo svědectví, rozmlouvaly dočasná zvláštní průkopnice a její partnerka s majiteli obchodů. Přišla k nim středoškolačka, která se zastavila poblíž a čekala, až přestane prudký liják, a požádala je o literaturu, kterou nabízely. Průkopnice jí vysvětlily, co jsou bezplatná domácí  biblická studia a ukázaly jí, kde bydlí. Dívka jim asi za týden zatelefonovala. Už přečetla všechnu literaturu a chtěla další. Bylo zahájeno biblické studium. Tato dívka je horlivá čtenářka a téměř pokaždé na konci návštěvy prosila o další publikace. Někdy volala pozdě večer a žádala o literaturu, o které byly zmínky v těchto publikacích. Průkopnice vedly toto studium zčásti osobně a zčásti pomocí dopisů, protože byly v tom městečku pouze dočasně. Za dva měsíce dívka prostudovala knihu Poznání. Vydávala svědectví svým přátelům a také cestujícím v autobusu. Udělala pěkný pokrok, nyní je nepokřtěnou zvěstovatelkou a snaží se splňovat požadavky pro křest.

Jedna sestra v Itálii se spřátelila s novou sousedkou. Tato sousedka se vrátila z Německa, protože jejímu manželovi někdo v Itálii slíbil zaměstnání. Manžel však to zaměstnání nedostal. Nechal tedy rodinu v Itálii a sám znovu odjel hledat práci do ciziny. Když nebyl doma, naše sestra se svým manželem společně jeho manželce pomáhali s nákupy, vodili jejího chlapce do školy, někdy zvali ji i s dětmi na jídlo a poskytovali jí morální podporu, kterou moc potřebovala. Paní se ptala, proč to všechno dělají. Co odpověděli? „Protože jsme svědkové Jehovovi a milujeme své bližní.“ Paní řekla, že ještě neměla čas si svědky vyslechnout, ale teď se zvědavě vyptávala, čemu svědkové věří. Vedlo se s ní biblické studium a také začala chodit na sborová shromáždění. Mezitím se její manžel vrátil domů. Svědkové nabídli biblické studium i jemu, ale nabídku odmítl, protože neměl klidnou mysl. Opět měl problémy najít zaměstnání. Když se rodina odstěhovala do jiné části Itálie, svědkové jim obstarali adresu tamějšího sálu Království a paní povzbudili, aby tam šla. Byla však velmi ostýchavá, a tak do sálu nešla. Naše sestra jí přesto každý týden telefonovala a snažila se udržet její zájem o Jehovu živý. Za čas, když ta paní uviděla na ulici  dva svědky, jak vydávají svědectví, požádala je, aby s ní studovali Bibli. Také začala chodit na shromáždění. Její manžel mezitím našel práci a rovněž požádal o studium. Nyní jsou oba zasvěcenými a pokřtěnými křesťany. Dvě jejich nejstarší děti jsou také pokřtěné a třetí dítě je nepokřtěným zvěstovatelem.

Jistá průkopnice v Lucembursku si velmi přála zastihnout každého člověka ve svém obvodu. V jednom domě byly stále zatažené žaluzie a nikdo nebyl doma. Avšak jednou, právě když šla vyzvednout dceru ze školy, si průkopnice všimla, že před domem, kde stále nikdo nebyl doma, stojí auto. Tehdy zjevně neměla v úmyslu jít do kazatelské služby, ale tuto příležitost nechtěla propást. Zazvonila. Muž, který přišel otevřít, řekl, že o Bibli skutečně nemá zájem, ale chtěl se něco více dozvědět o Ježíši Kristu. Průkopnice mu nechala knihu Největší člověk, který kdy žil. Potom tam s manželem několikrát šli na opětovnou návštěvu, a bylo zahájeno studium. Ale muž se s nimi nejprve dohodl, že bude studovat pouze jednou za tři týdny, protože byl příliš zaneprázdněný. Zvolna však začal získávat nový náhled na život. Uvědomil si, že do poznávání a činění Boží vůle musí investovat více času. Přestal nadšeně hrát stolní tenis, kterému se věnoval čtyři večery týdně. Když jasně pochopil podstatu křesťanské neutrality, odešel ze svého zaměstnání a přijal práci, kde nedostával ani polovinu toho, co před tím. Jak se stavěl k tomu, že má udělat takovou změnu? Řekl: „Udělal jsem ji rád. Přece jsem chtěl uvést svůj život do souladu s biblickými zásadami. Neustále jsem dělal pokroky, takže mi už nic nepřekáželo a mohl jsem se stát nepokřtěným zvěstovatelem a o pět měsíců později symbolizovat svou oddanost křtem ve vodě.“ Nyní je velmi vděčný té průkopnici, že vykonává svou službu tak důkladně.

 Ostrovní země

Jehova vyzývá všechny lidi na zemi, a tedy i obyvatele ostrovů, aby se radovali z jeho kralování. (Žalm 97:1) Mezi těmi, kdo přijali tuto výzvu již o Letnicích v roce 33 n. l., byli také obyvatelé ostrova Kréty. Ve 20. století na ni reagovali desetitisíce lidí žijících v ostrovních zemích. Na Filipínách je 132 496 těch, kdo vyprávějí ostatním lidem o slávě Jehovova kralování. Na japonských ostrovech tuto radostnou službu vykonává 222 857 zvěstovatelů. Příležitost radovat se z dobré zprávy o Božím Království mají i ostrovy, kde je jen málo obyvatel.

Svou laskavostí jeden mladý průkopník pomohl lidem na Samoi překonat předsudky proti svědkům Jehovovým. Šel na ambulantní vyšetření do místní nemocnice, dostal číslo a dozvěděl se, že má čekat, až přijde na řadu. Bratr však seděl vedle starší paní, která vypadala chorobněji něž většina ostatních lidí v čekárně, takže když bylo ohlášeno jeho číslo, vlídně požádal sestřičku, zda by si své pořadí mohl vyměnit s tou paní. Sestřička byla překvapena, ale souhlasila. Než bratra znovu zavolali, přišel jeden náčelník (matai) z jeho vesnice a posadil se vedle něj. Ten muž byl na tom hůř než náš bratr, a tak kvůli tomu, aby lékař ihned náčelníka prohlédl, se bratr opět vzdal svého pořadí. Později se náš bratr znovu  setkal s tou starší paní, tentokrát na tržišti. Měla velkou radost, že ho vidí, a ptala se, zda patří ke svědkům Jehovovým. Jakmile dostala souhlasnou odpověď, řekla, že když ji svědkové v minulosti navštěvovali, neprojevovala zájem, ale teď už ví, že opravdu mají rádi své bližní. Dala bratrovi svou adresu a bylo zahájeno biblické studium. A co vesnický náčelník? Vyprávěl průkopníkovu otci, že dříve neměl ke svědkům úctu, ale teď je naopak vítá ve svém domě. Přišel na Památnou slavnost a řekl: „Co ze začátku nemáte rádi, to si nakonec můžete oblíbit.“

Je vhodné snažit se zahajovat biblická studia v obchodech a podnicích? Někdy ano. Zvláštní průkopník na Kypru pravidelně nosil časopisy jednomu podnikateli. Když ten muž vyjádřil ocenění pro to, co četl, průkopník mu předvedl, jak probíhá biblické studium pomocí brožury Vyžaduje. Studium se koná přímo na pracovišti toho muže, ale pokaždé trvá jen 10 až 15 minut, protože průkopník bere v úvahu okolnosti.

Na Guadeloupu se klade zvláštní důraz na svědeckou službu na ulici. Opravdu je v místech, kde na jednoho zvěstovatele připadá 55 obyvatel, tento druh služby tak nutný? Stále přibývá lidí, kteří jsou doma plně zaujati sledováním satelitní a kabelové televize. Přimět takové lidi, aby se zastavili a vyslechli si dobrou zprávu, je snazší, když jsou mimo domov. Jeden krajský dozorce ve své zprávě uvedl, že skupina 15 zvěstovatelů na ostrově Saint Martin při svědecké službě na ulici asi za dvě hodiny rozšířila 250 časopisů a také traktáty. Někteří z těch, kdo rádi přijímají literaturu, ovšem možná říkají, že mají moc práce a nemají čas na rozhovor. Když však určité životní okolnosti u někoho vyvolají chuť na duchovní potravu, jeho žebříček hodnot se možná změní. Jedna taková žena ve městě Les Abymes měla spoustu otázek, když jí zemřel otec. Najednou chtěla studovat skoro každý den — nejdříve pomocí brožury Vyžaduje a potom knihy Poznání.  Podniká také výzkum v knize Rozmluvy a nevypsané biblické texty si vypisuje na list papíru. Říká, že si připadá „jako izraelský král, který si pořídil vlastní opis Písma“. Dospěla k závěru, že pravděpodobně „všechna takzvaná křesťanská náboženství mají Bibli, ale pouze jedno podle ní žije — svědkové Jehovovi“.

Hacuko v Japonsku se sama stará o rodinu a vychovává dvě děti. Kvůli tomu, aby mohla rodinu finančně podporovat, má dvě zaměstnání. Kolik času jí zbývá na to, aby jiným lidem vydávala svědectví o Jehovovi a jeho láskyplném záměru s lidstvem? Do práce jezdí na kole a cesta na každé z jejích pracovišť jí trvá 20 minut. Rozhodla se, že tuto dobu denně využije k vydávání svědectví. Mluví s lidmi, které potkává — s kolemjdoucími, se zákazníky prodejních automatů, s dodavateli, stavebními dělníky a podobně. Zpočátku to vyžadovalo velké úsilí, protože je ostýchavá. Rozhodla se, že pro ni bude lepší, když sama nebude dlouze mluvit, ale raději za sebe nechá mluvit časopisy. Před tím, než vyšla z domova, se také pomodlila, a postupem času jí rozhovory s lidmi připadaly snazší. Tímto způsobem vydávala svědectví celé dva uplynulé roky a nyní každý měsíc rozšíří 200 až 300 časopisů — včetně těch, které rozšíří na své trase s časopisy na ulicích.

Mocným nástrojem k tomu, aby se v lidech rozvinulo ocenění pro organizaci, kterou Jehova používá, je videokazeta Svědkové Jehovovi — Organizace za tímto jménem. Jedna žena v Austrálii pět let dostávala časopisy a jinou literaturu Společnosti. Potom jí svědkové na týden půjčili tuto videokazetu. Při příští návštěvě pozvala zvěstovatele do svého domu. Když tento videozáznam zhlédla, byla dojata k slzám. Měla důvěru ke svědkům, kteří ji navštěvovali, ale nyní měla důvěru i k jejich organizaci. Hned ten den s ní bylo zahájeno pravidelné studium pomocí knihy Poznání a příští týden už chodila na shromáždění do sálu Království.

 Koho lidé žádají o rady? Někdy autora článků v novinách nebo v časopisech. Jistá průkopnice na Nové Kaledonii si uvědomila, že jedna taková otázka položená světskému časopisu byla pěkně zodpovězena v časopise Probuďte se! Napsala tazateli a svůj dopis poslala vydavateli onoho časopisu s prosbou, aby ho tazateli doručil. V dopise napsala, že má hodnotné informace na tento námět, uvedla téma, vyjmenovala některé mezititulky a také několik citátů a tazateli nabídla, že mu ten materiál pošle. Brzy dostala odpověď a poslala tazateli časopis Probuďte se!, což byla pro tohoto člověka další duchovní pomoc.

Zvěstovatelé v Irsku se ve svém obvodu setkávají s lidmi, kteří pocházejí z Afriky, z východní Evropy a z Orientu. Jeden sbor v Belfastu uspořádal veřejnou přednášku a studium Strážné věže v mandarínské čínštině. Přišlo tam 22 zájemců. To bylo výsledkem výborné práce, kterou mezi Číňany vykonává manželská dvojice misionářů. Tito misionáři navštěvují Číňany, kteří buď v Belfastu pracují, nebo tam chodí na vysokou školu. Od roku 1993 vedli misionáři biblická studia se 75 lidmi ze 17 čínských provincií a z různých měst na Tchaj-wanu. S mnoha zájemci udržovali kontakt i potom, co se tito lidé vrátili do Číny. Jednou vedli biblické studium s jistou manželskou dvojicí; manželka se pak musela vrátit do Číny a byla zarmoucená, protože si myslela, že tam už nebude moci v biblickém studiu pokračovat. Za několik týdnů však manžel vzrušeně misionářům vyprávěl, že dostal od své manželky zprávu, ve které mu sdělovala, že jednou, když byla v práci, ji doma navštívili svědkové a nechali tam lístek se stručným sdělením: „Vaši přátelé z Irska nás požádali, abychom k Vám zašli. Přijdeme znovu.“ A přišli! Další manželé z Číny napsali: „Moc nám chybíte. Jistě je mnoho věcí, ke kterým bychom se chtěli vracet, ale musíme říci, že to nejcennější bylo studovat s Vámi Bibli. Zdá se, že Bible je nyní základním kamenem v našem životě.“

[Obrázky na straně 49]

(1) Mosambik, (2) Senegal, (3) Nová Kaledonie, (4) Bolívie