Madagaskar

Madagaskaru, který leží u východního pobřeží Afriky, se někdy říká Velký červený ostrov. Je to čtvrtý největší ostrov na světě — je tedy opravdu velký a jeho půda má skutečně červenou barvu.

Jeden francouzský vědec o Madagaskaru řekl, že to je „‚zaslíbená země‘ přírodovědců“, protože je zde velké množství různých druhů rostlin a zvířat. Přibližně 80 procent z 10 000 zdejších kvetoucích rostlinných druhů se nikde jinde na naší planetě nevyskytuje. Jenom orchidejí tu je téměř 1 000 druhů a jedna z nich — vanilka — je významnou vývozní plodinou. Na ostrově je také spousta nádherných zvířat, mimo jiné lemurové s pruhovaným ocasem a mnoho různých druhů chameleonů, kteří mají ovíjivý ocas a kteří svýma nohama dokáží cokoli sevřít jako rukama. Kromě asi tuctu obojživelníků a plazů, ze 400 zdejších druhů, všichni žijí jedině na tomto ostrově.

Pro Jehovovy služebníky však jsou nejpřitažlivější lidé. Na Madagaskaru je více než 14 000 000 obyvatel, kteří patří přibližně do 20 etnických skupin. Lidé z vysočiny uprostřed ostrova mají asijské rysy, světlou pleť a rovné, černé vlasy. Předpokládá se, že původně pocházeli z oblasti nynější Indonésie. U lidí žijících na pobřeží je patrný afro-arabský původ. Směsice všech těchto rysů vyvolává dojem, že zdejší lidé nestárnou; rodiče často vypadají stejně mladě jako jejich dospívající děti.

 Malgaši patří k národům s nejvyšší porodností na světě a 80 procent z nich se živí obděláváním půdy. Tím se tato „zaslíbená země“ silně vyčerpává. Více než polovina kdysi bujně rostoucích madagaskarských lesů byla buď srovnána se zemí nebo znehodnocena.

Navzdory tomu Madagaskar nadále zůstává pěkně prospívající „zaslíbenou zemí“. Jak to? Je zde totiž hodně vnímavých lidí, v jejichž srdci se rozvíjí semena pravdy o Království. Mnozí lidé vděčně poslouchají dobrou zprávu, že „sám Jehova se stal králem!“ Mají radost, že jeho panství udělá pro lidstvo to, co by žádná lidská vláda nikdy nedokázala. (Žalm 97:1)

Kdo jsou lidé, kteří skutečně pomáhají obyvatelům tohoto velkého ostrova pochopit, co znamená Jehovovo kralování? Ačkoli asi 40 procent obyvatelstva přísluší k církvím křesťanstva, misionářům těchto církví se nepodařilo vštípit Malgašům do srdce křesťanský způsob života. Jeden domorodý Malgaš kdysi řekl: „Dovolte mi, pane, abych vám něco vyprávěl. Nám Malgašům bylo křesťanství pouze naočkováno. Žádného Malgaše, skutečně, ani jediného, a to ani mezi vyspělými [poevropštělými] lidmi, by nenapadlo postavit si dům a předtím se neporadit s věštcem, který den je pro začátek stavby nejpříznivější. Staré pověry nejsou mrtvé.“ Na výšinách a na vrcholcích hor lidé dosud předkládají zvířecí oběti. Uctívání předků je zcela běžné a na lidi mají stále silný vliv kmenoví kouzelníci. Každodenní život je zřejmě více ovládán mrtvými než živými.

Boží osobní jméno je dobře známé

Misionářům křesťanstva se sice příliš nepodařilo pomoci lidem, aby žili křesťansky, ale prostřednictvím svých překladů Bible dali do určité míry na vědomí Jehovovo jméno. Již v roce 1830 byl v malgaštině uveřejněn „Nový Zákon“,  do roku 1835 byla v tomto jazyce dostupná celá Bible a díky tomu malgašská Bible patří k nejstarším překladům Bible do místních afrických jazyků. Protestantský překlad Bible do malgaštiny používá i v Křesťanských řeckých písmech jméno Jehova a katolický překlad používá v Hebrejských písmech jméno Iaveh. (Žalm 83:16, 18; (83:17, 19); Mat. 4:7, 10) Proto se zde jméno Jehova často běžně používá v denním životě. Je možné, že pokud pojedete místním taxíkem, uvidíte tam vystavené nějaké biblické verše napsané v malgaštině, například „Jehova je můj Pastýř“. (Žalm 23:1) Možná také uvidíte na kusu látky, kterému se říká lamba a který na sobě nosí ženy, vytištěný některý biblický verš obsahující Boží jméno.

Kdo tedy zdejším lidem pomáhá nejen poznat Boží jméno, ale také uznat, že Jehova je Svrchovaným Panovníkem jejich života?

Na Velký červený ostrov se dostává dobrá zpráva

V roce 1925 začali badatelé Bible, jak se tehdy říkalo svědkům Jehovovým, pomáhat lidem na Madagaskaru, aby pochopili Boží slovo. Rozsáhlejší svědectví bylo na tomto ostrově vydáno později, v září 1933. Do pobřežního města Toamasiny tehdy přijeli z Jižní Afriky přes Mauricius dva odvážní muži plní misionářské horlivosti: Robert Nisbet a Bert McLuckie. Oznamovali dobrou zprávu o Božím Království. V té době bylo v Africe málo svědků Jehovových, a proto se bratři snažili za krátkou dobu oznámit dobrou zprávu o Království co možná nejvíce lidem. Robert Nisbet vzpomíná: „Naší literatury ve francouzštině rychle ubývalo. Jen jsme vydali svědectví o Království, zanechali literaturu a pak přešli do jiného nepropracovaného obvodu.“

Když bratři Nisbet a McLuckie propracovali Toamasinu, vydali se do hlavního města Tananarive ve vnitrozemí.  Tananarive je francouzský ekvivalent jména Antananarivo, jež znamená „Město tisíce“. Jméno bylo odvozeno z té skutečnosti, že král Andrianjaka — když v roce 1607 toto město prohlásil za hlavní město svého království — pro ochranu postavil kolem dokola tábor, v němž bylo tisíc mužů. Bert McLuckie vypráví o svých dojmech z hlavního města: „Tananarive bylo rozprostřeno po úbočí kopce a mělo tvar podkovy, na jejímž otevřeném konci stálo nádraží. Uvnitř ‚podkovy‘ bylo hlavní obchodní centrum a kolem něj obytná čtvrť. Obyvatelé museli stoupat doslova po stovkách schodů, aby se dostali do svých domovů na kopci.“

Jak reagovali lidé v hlavním městě? Robert Nisbet o tom říká: „Ochotně přijímali francouzskou literaturu a někteří chtěli pravidelně odebírat Zlatý věk (dnešní Probuďte se!) ve francouzštině. Mnozí lidé kladli otázky, a proto jsme k řadě z nich šli znovu na další rozhovor.“ Při vyprávění svých zážitků bratr Nisbet řekl: „Velice inteligentní domorodí obyvatelé nás značně přitahovali.“

Tito dva bratři však měli problém s komunikací, protože velmi málo zdejších lidí rozumělo anglicky. Nicméně než vyčerpali zásoby literatury, snažili se dostat k co možná nejvíce lidem. I když v době jejich návštěvy, která trvala měsíc, nebyla založena žádná skupina nebo sbor, přesto mluvili s lidmi o Jehovovi 185 hodin, nechali jim 214 knih a 828 brožur a získali 21 objednávek předplatného. Semena pravdy byla zaseta, ale než jim byla věnována dostatečná pozornost, aby rostla a vzkvétala, mělo uplynout ještě dalších 22 let.

Malgaši přijímají pravdu

V říjnu 1955, po sjezdu „Triumfující Království“, který se konal v Paříži, přijeli do Tananarive přes pobřežní město Toamasinu dva zvláštní průkopníci z Francie. Když vystoupili z vlaku, na chvíli se zastavili před nádražím. Rozhlédli se  kolem sebe a uviděli „podkovu“ a tisíce domů posázených po úbočí kopce, jako by to byly police na stěně. Adam Lisiak, bývalý horník polského původu, řekl svému partnerovi Edouardu Marlotovi: „Podívej, Edouarde, tohle všechno je náš obvod!“ Edouard odpověděl: „Adame, co tady budeme dělat? Zdejší lidé jsou vzdělaní, a my ne. Co dokážeme, Adame?“ Přesto na tomto ostrově udělali mnoho dobrého.

Madagaskar byl tehdy francouzskou kolonií. Strážná věž byla ve Francii a ve francouzských teritoriích zakázána, a proto nabízeli časopis Probuďte se! ve francouzštině, který byl tehdy dostupný pouze na předplatné. Za prvních šest měsíců získali 1 047 objednávek předplatného. Bratr Lisiak říkával, že jako vzorek opakovaně používali stejný časopis Probuďte se!, až byl tak zmačkaný, že byl naprosto nečitelný. Nadále však získávali objednávky předplatného jen tím, že ukazovali tu zmačkaninu.

Bratři Lisiak a Marlot nemarnili čas. Propracovávali obvod a vedli domácí biblická studia. Zanedlouho jistá základní škola svědkům nabídla, že mohou zdarma pořádat svá shromáždění v jedné učebně. Lavice byly dřevěné a všechno vybavení bylo určeno pro malé děti, takže pro dospělé nebylo zvlášť pohodlné. Nikdo si však nestěžoval.

Po šesti měsících podal zprávu o kazatelské službě první malgašský zvěstovatel Rabehasy Noël. (Všimněte si, že Malgaši mají ve zvyku uvádět křestní jméno až za příjmením.) Potom se do kazatelské služby vydali další zvěstovatelé. Na konci služebního roku 1956 požádala skupina osmi zvěstovatelů o vytvoření sboru svědků Jehovových v Tananarive.

Mezi prvními z těch, kdo na Madagaskaru projevili zájem o pravdu, byla mladá Malgaška Razanaboahangy Narcisse. V roce 1956 si Narcisse všimla, že dva muži pravidelně chodí kolem obchodu, kde pracovala. Jeden z těch mužů  vešel jednoho dne do obchodu a koupil si několik plátků šunky. Než odešel, nechal všem, kdo tam pracovali, malý traktát Život v novém světě v malgaštině. „Neměla jsem o to poselství zájem,“ říká Narcisse. „Ale moje maminka věděla, že ráda čtu, a tak mi předplatila časopis Probuďte se! ve francouzštině a aniž se mě zeptala, domluvila mi studium Bible.“ Narcisse začala studovat se svědky, ale doufala, že ji nechají být, jakmile zjistí, že ji to studium vlastně nezajímá. Zaujalo ji však víc, než si zpočátku myslela. Když prozkoumala, co Bible říká o duši, a pochopila, že uctívání předků je nesprávné, uvědomila si, že poznává pravdu.

V roce 1959 byla Razanaboahangy Narcisse připravena symbolizovat své zasvěcení Jehovovi křtem ve vodě. Potom se přihlásila do celodobé služby. Později se provdala za Edouarda Marlota. Svou vytrvalostí v celodobé službě dává vynikající příklad.

 Až do konce své zvláštní služby na Madagaskaru měl bratr Lisiak obvod, kterým bylo město Antananarivo. Všude chodil na opětovné návštěvy a na studia. Mnozí lidé mu říkali vazaha (běloch), který nemá vlasy. Lidé si mnohdy jen sáhli na vlastní hlavu, a tak dali druhým vědět, že je navštívil Adam. Bratr Rasaona Gervais z jednoho antananarivského sboru, kde se mluví francouzsky, vzpomíná: „Bratr Adam byl velmi trpělivý, ale pevný. Když jsem studoval, žádal jsem od jiných lidí, aby mu řekli, že nejsem doma, ale Adam přicházel znovu. Hned od začátku mě zval na shromáždění a já jsem tam chodil. Byl věrný Jehovově organizaci a učil mě vypěstovat si stejného ducha.“

Bratři Lisiak a Marlot byli v roce 1970 přiděleni na nedaleký francouzský ostrov Réunion. Bratr Lisiak se později vrátil do Francie a v lednu 1988 zemřel v Marseilles. Edouard Marlot žije se svou rodinou na Réunionu.

Další průkopníci pomáhají se službou

Pro to, aby lidé na Madagaskaru měli stále před sebou poselství o Království, se udělalo hodně. Manželé Antoine a Gilberte Brancaovi přijeli v roce 1957 a od té doby sloužili v Antananarivu. Gilberte absolvovala 24. třídu školy Gilead a později v Gileadu studoval i její manžel. Když se jim v roce 1961 narodila dcera Anna, zůstali ve svém působišti. Také Simone Berclazová, se kterou Gilberte studovala ve Švýcarsku, se přestěhovala na Madagaskar, aby tam pomáhala sloužit.

Dva další zvláštní průkopníci, Florent a Henriette Chabotovi, přijeli na Madagaskar z Francie v roce 1960 a začali sloužit v Diégo-Suarezu (dnešní Antsirananě) v severní části Madagaskaru. Bratr Chabot vypráví: „Mnozí z průkopníků, kteří opustili domov a rodinu a odjeli do vzdálených zemí, si v tehdejší době mysleli, že se před Armagedonem už  nevrátí a jakoby naposledy se loučili se svými příbuznými. Přesně tak jsme to tehdy cítili.“

Jeden muž, se kterým studoval bratr Chabot, se poprvé setkal s pravdou, když si koupil cukr. Jistý čínský obchodník, který si předplatil časopis Probuďte se!, z časopisu vytrhával stránky a balil do nich své zboží. Znehodnotil tak ten časopis? Ratsimbazafy Charles si od toho muže koupil trochu cukru. Cukr byl zabalený do kornoutu udělaného z poslední stránky jednoho časopisu. Charles si přečetl reklamu na knihu „To znamená věčný život“ a napsal si o tu knihu do odbočky ve Francii. Mezitím se s ním setkal bratr Chabot, předal mu knihu a zahájil s ním biblické studium. Charles dělal rychlé pokroky a začal chodit na shromáždění.

Musel si však udělat pořádek ve svém rodinném životě. Byl rozvedený se svou manželkou a žil s jinou ženou, se kterou měl děti. Charles chtěl být přijatelný pro křesťanský křest, a proto musel být zákonně ženatý. (Hebr. 13:4) Právní řízení sice začalo v roce 1960, ale všechny administrativní záležitosti byly vyřízeny teprve v roce 1967. Tehdy však vyhořela radnice v Diégo-Suarezu a Charleho osobní dokumenty byly zničeny. (Kaz. 9:11) Musel všechny administrativní záležitosti vyřídit znovu, ale tentokrát to trvalo jen rok. Jeho rozhodnutí přizpůsobit se Božím měřítkům udělalo na pracovníky úřadů velmi silný dojem. Konečně se směl stát zvěstovatelem Království a dát se pokřtít. Jeho manželka byla také pokřtěna. Charles sloužil jako sborový starší v Diégo-Suarezu a v Antananarivu.

Zápasili s jazykem

V roce 1961 přijeli na Madagaskar sloužit jako misionáři Laval a Irene Carbonneauovi, kteří předtím byli v krajské službě v té části Kanady, kde se mluví francouzsky. Nastěhovali se do přízemního bytu postaveného v malgašském  stylu — s malou ložnicí, malou jídelnou, kuchyňkou, malou koupelnou se studenou vodou a s malou, úzkou verandou. Bratr Carbonneau vzpomíná: „Po domě volně pobíhali švábi, myši a krysy. Moje manželka dospěla tak daleko, že jednoho krysího samce dokonce dokázala poznat podle ocasu překousnutého v polovině. Kdykoli se s ním setkala, oslovila ho ‚Monsieur le Prince‘ (pane Princi) a zdvořile ho požádala o dovolení projít.“

Laval uměl francouzsky a jeho manželka se francouzštinu učila, takže se mohli s lidmi dorozumět. Ale Raimo a Veera Kuokkanenovi, kteří přijeli z Finska koncem ledna 1962, byli v naprosto jiné situaci. Nebylo těžké je poznat, už když vystupovali z letadla. Odjížděli z Finska v mrazivém zimním období, a proto měli kožešinové čepice a těžké, teplé oblečení. V tomto tropickém horku budou rozhodně potřebovat něco jiného na sebe. Raimo uměl anglicky, ale francouzsky ne. Veera neuměla ani jeden z těchto jazyků. Irene Carbonneauová je učila francouzsky pomocí angličtiny, takže Raimo musel své manželce všechno překládat z angličtiny do finštiny. Veera ovšem získala celé školní vzdělání ve švédštině, takže gramatická pravidla jí bylo nutné vysvětlovat ve švédštině. Výborné bylo, že Raimo uměl také trochu švédsky. Zdá se to složité? A skutečně to složité bylo. Ale asi za dva měsíce jim to už bylo jasnější. Začali chápat některá slova ve francouzštině. Jakmile však zvládli francouzštinu, museli se učit malgašsky.

 O několik let později, když už neměl k dispozici svého jazykového instruktora, musel bratr Kuokkanen tlumočit do francouzštiny hostujícího zónového dozorce Malcolma Viga. Bratr Kuokkanen si dosud pamatuje, že měl citovat Lukáše 9:62 a neznal francouzské slovo pro „pluh“. Když se to snažil opsat, posluchači údivem vytřeštili oči, protože jeho popis neodpovídal způsobu orání na Madagaskaru, kde se orá s potahem zebu. Při jiné příležitosti, když se snažil francouzsky vyjádřit, že bratři v Malawi pořádají shromáždění pod mangovníkem, posadil celý sbor na strom. Musel se naučit smát se společně s těmi, jimž jeho vyjadřování prostě bylo k smíchu.

Další misionáři, manželé Samuel a Thelma Gilmanovi, přijeli ze Spojených států v dubnu 1962. Sam si dobře vzpomíná, s jakými komunikačními problémy se potýkal. „K tomu, abychom si náš nový byt trochu zařídili, jsme potřebovali dlouhou trubku ke klozetovým mísám. Šel jsem tedy s bratrem Kuokkanenem na roh do železářství poptat se po nějaké přibližně šestimetrové trubce. Vyhledali jsme si to slovo v malém slovníku, který jsme s sebou nosili. Představte si, jak se asi prodavači na nás dívali, když jsme se jich zeptali, zda mají šestimetrovou dýmku!“

Návštěvy z ústředí

Počet těch, kdo na Madagaskaru oznamovali, že „sám Jehova se stal králem“, s pomocí služebníků ze zahraničí dále vzrůstal. Ve služebním roce 1959 bylo dosaženo vrcholného počtu 41 zvěstovatelů. V tom roce Madagaskar navštívil tehdejší prezident Watch Tower Bible and Tract Society, N. H. Knorr, aby bratry osobně povzbudil.

Když se do afrických zemí vydal o čtyři roky později tajemník bratra Knorra, Milton Henschel, do programu jeho cesty byl opět zahrnut i Madagaskar. Bratr Henschel věnoval  mimořádnou pozornost zdejším misionářům a zvláštním průkopníkům. Všichni zvěstovatelé, se kterými se sešel, byli velmi povzbuzeni. Bratr Henschel jim vyprávěl osobní zážitky z období své průkopnické služby. V tom služebním roce už na Madagaskaru sloužilo více než 100 zvěstovatelů Království.

Po návštěvě bratra Henschela byli místní bratři a sestry vyzváni, aby se přihlásili do zvláštní průkopnické služby. Tito zvěstovatelé mohli mnohem účinněji postupovat v kazatelské službě a pronikat do nových obvodů, protože byli zdejší rodáci. Do této skupiny patřil také Andriamoara Félix. Se zvláštní průkopnickou službou začal v roce 1965. Potom sloužil jako cestující dozorce a mnoho let jako člen rodiny betel na Madagaskaru. V celodobé službě pokračoval i potom, když měli s manželkou Honorine děti. Honorine pracuje na částečný úvazek v překladatelském oddělení odbočky.

Přinesla horlivost, s jakou manželé Andriamoarovi slouží Jehovovi, užitek také jejich dětem? Jejich dcera Miora je nyní vdaná a oba s manželem jsou zvláštními průkopníky. Syn Andriamoarových, Timoty, dosud žije doma a občas vykonává pomocnou průkopnickou službu.

Odbočka na Madagaskaru

Když se v roce 1955 na Madagaskaru začala pravidelně oznamovat dobrá zpráva, na zdejší kazatelskou činnost dohlížela odbočka na Mauriciu. V letech 1959 až 1962 tento dozor vykonávala francouzská odbočka, ale už od roku  1963 měl Madagaskar svou vlastní odbočku. Služebníkem této odbočky byl jmenován Raimo Kuokkanen. Většinu rutinní práce zpočátku dokázal bratr Kuokkanen zajišťovat sám.

Kancelář byla nejprve v pronajatém domě, který zároveň sloužil jako misionářský domov. Tento dům ovšem nebyl ideální. Misionářů, kteří se tam přistěhovali, se potom několik místních lidí ptalo, zda se nebojí bydlet v domě, kde straší. V tom domě se skutečně děly divné věci. Když například jedni manželé misionáři uviděli, jak se klika u dveří jejich pokoje pohybuje, otevřeli dveře, aby se podívali, kdo tam je, ale na chodbě zjevně nikdo nebyl. Misionáři se dozvěděli, že v tom pokoji bydlel kdosi působící jako spiritistické médium. Důkladně všechno prohlédli, aby zjistili, zda tam po něm nezůstalo něco, co by mohlo duchům sloužit k navazování kontaktu. K prahu jejich pokoje byla pevně přitlučena nějaká mince. S velkou námahou ji bratr odstranil, a podivné příhody pak přestaly.

Když se na to zeptali majitele domu, odpověděl: „Ano, v tom domě straší, ale myslel jsem, když jste misionáři a Boží lidé, že byste se neměli ničeho bát.“

Vyrábějí literaturu v malgaštině

S rozmachem kazatelské činnosti bylo potřeba více literatury v malgaštině. Do roku 1963 bylo v tomto jazyce jen několik traktátů, například Život v novém světě a Pekelný oheň — Biblická pravda, nebo pohanské strašení?  V roce 1958 byla také vydána brožura „Toto dobré poselství o království“. Vzdělanější lidé mluvili a četli francouzsky, a proto zvěstovatelé používali literaturu ve francouzštině. Avšak mnozí lidé přece jen raději četli publikace ve svém rodném jazyce.

Když odbočka dostala schválení vyrábět časopis Strážná věž v malgaštině, potřebovala další pomoc. Z francouzštiny překládala sestra Rasoamalalaová Louise, která byla Malgaška. Pracovala doma a všechno psala ručně. Přeložený text potom v odbočce přepsala na blány sestra Veera Kuokkanenová a bratři ho rozmnožili na cyklostylu.

Prvního vydání Strážné věže v malgaštině, uveřejněného v září 1963, bylo vytištěno celkem asi 600 kusů. Strážná věž tehdy vycházela jednou měsíčně a obsahovala pouze studijní články. Zvěstovatelé byli spokojeni. Při první kampani, kdy se nabízel pravidelný odběr časopisů v malgaštině, totiž získali stovky objednávek. Nějakou dobu odbočka rozmnožila na cyklostylu 3 000 časopisů měsíčně. Cyklostyl byl v provozu skoro ve dne v noci a střídavě na něm pracovali tři bratři.

Jeden z těchto bratrů vzpomíná: „Na každé číslo Strážné věže jsme potřebovali nejméně 16 povoskovaných papírových blan. Jeden časopis se skládal z osmi archů papíru potištěných po obou stranách. Na 3 000 výtisků Strážné věže to znamenalo potisknout přes 24 000 archů papíru. Vytištěné stránky jsme narovnali do osmi hromádek a rozložili je  po stole. Stůl jsme museli obejít asi 3 000krát a přitom jsme brali jednu stránku za druhou. Listy jsme potom sešili sešívačkou. Ano, všechno se dělalo ručně.“

Časem Společnost zařídila, aby Strážnou věž v malgaštině tiskla odbočka ve Švýcarsku. Nyní ji čtrnáctidenně a v nákladu 26 000 kusů tiskne odbočka v Británii. Tak se svědkové Jehovovi na Madagaskaru mohou sytit stejným duchovním pokrmem současně se spoluvěřícími na celém světě.

Překladatelská činnost zvolna postupovala. Tři měsíce po uveřejnění Strážné věže v malgaštině měli místní svědkové ve svém rodném jazyce také knihu „Bůh budiž pravdivý“ určenou k biblickému studiu. Když tuto knihu dostal zvláštní průkopník Rakotomaro Justin, který se velmi snažil pomáhat v poznávání pravdy dalším lidem, dlouho ji beze slova držel v ruce. Potom vykřikl: „Jehova je na nás tak hodný. Dal nám tuhle knihu.“ Průkopníci si odnášeli plné krabice knih, aby je předávali duchovně hladovějícím lidem.

Na cestách s krajskými dozorci

Zpočátku byl na celém ostrově pouze jeden sbor. Jakmile se však otevřely nové misionářské domovy a na různá místa byli posláni zvláštní průkopníci, vznikaly další sbory. V průběhu služebního roku 1964 byly založeny dva nové sbory. Odbočka chtěla podpořit ty tři sbory, které zde tehdy působily, a tak zařídila, aby je navštěvoval krajský dozorce Laval Carbonneau se svou manželkou Irene. Manželé Carbonneauovi jezdili vlakem. Bylo to příjemné dobrodružství. Jednou například cítili, že je něco štípe do nohou. Jakási husa, která se vezla pod lavicí, žadonila o trochu pozornosti.

Když Carbonneauovi museli kvůli rodinným povinnostem z Madagaskaru odjet, krajskou službu převzal Raimo Kuokkanen. Kdykoli to bylo možné, společně s manželkou  Veerou jezdili vlakem. Vzdálenosti mezi pobřežními městy překonávali lodí. Někdy museli cestovat v ‚taxi-brousses‘, neboli ‚terénními taxíky‘, v nichž sice byla místa pro 15 osob, ale vždycky byly přeplněné. Tyto vyjížďky trvaly od časného rána do pozdního večera. V období dešťů, když taxíky nemohly po cestách projet, Kuokkanenovi cestovali letadlem. Nebyli tím však nijak nadšeni. Místní letecká společnost měla stará letadla DC-3 a jako přistávací dráhy prostě sloužily travnaté plochy. Návštěvy u rozličných skupin však poskytovaly příležitost k vřelé výměně duchovního povzbuzení.

Nějakou dobu bratr Kuokkanen vykonával službu jak krajského, tak oblastního dozorce. Z nutnosti musel také vyřizovat krajskou a oblastní poštu v odbočce. Usilovně se však snažil vyškolit místní bratry. Způsobilost vykonávat krajskou službu časem získal místní zvláštní průkopník Rajaobelina Célestin, který se stal prvním malgašským krajským dozorcem.

Hinduisté se přiklánějí k uctívání Jehovy

Kazatelská činnost pokračovala, a zvěstovatelé se setkávali s lidmi všeho druhu. (1. Tim. 2:4) Misionáři nechali mnoho knih a časopisů Asijcům, kteří měli obchody v hlavním městě. Jedním z těchto lidí byl mladý hinduista Dirajlal Bagvandjee, kterému se říkalo Dirou. Když k němu do obchodu přišel jeden misionář s časopisy, rád je přijal. Potom mu v roce 1963 zemřel strýc, a Dirou začal přemýšlet: ‚Proč lidé umírají, a v jakém stavu jsou mrtví?‘ Kladl si otázku, proč Bůh připustil, aby takový hodný člověk zemřel. Také uvažoval, zda je vůbec nějaká naděje, že zesnulého znovu uvidí.

Krátce nato se s ním setkala Simone Berclazová, když vydávala svědectví dům od domu. Na opětovné návštěvě mu  z Bible odpověděla na otázky o stavu mrtvých a vysvětlila mu nádhernou naději na vzkříšení. (Kaz. 9:5; Sk. 24:15) Dirou byl zpočátku zmatený, protože se snažil dávat si všechno do souladu s hinduistickou naukou o stěhování duší. Tato nauka nepředkládá naději na opětovné setkání s drahými zesnulými. Jakmile si to Dirou všechno utřídil, pochopil, jak je biblická naděje na vzkříšení nádherná. (Jan 5:28, 29)

Po několika týdnech studia Bible začal Dirou chodit na všechna shromáždění. Pak se setkal s odporem, především od otce a přátel. Přesto však dospěl k závěru, že „Bible je logická, že to je skutečně Boží slovo“. Následující rok zasvětil svůj život Jehovovi a dal se pokřtít.

Otec však ve svém odporu pokračoval a poslal za Dirouem dva protestantské pastory, aby ho přesvědčili, že by se měl vrátit k náboženství svých rodičů. Když se jich Dirou zeptal, proč jeho otce nepoučili o hříchu, smrti a výkupném, pastoři argumentovali tím, že páté přikázání člověku přikazuje, aby ctil svého otce a svou matku. Dirou se jich zeptal, zda by bylo správné, kdyby se řídil pátým přikázáním — respektovat přání svého otce —, a tak porušil první Boží přikázání, totiž neuctívat jiné bohy. Pastoři na to neuměli odpovědět, a tak odešli. Pak šli do odbočky a žádali svědky, aby Diroua přesvědčili, že se má vrátit k náboženství svého otce. Dirou říká: „Když jsem viděl tohle pokrytectví, moje víra se tím ještě posílila.“

Jeho otec pak šel požádat o pomoc kouzelníky a politiky, načež poslal do místních novin článek obsahující falešná obvinění proti svědkům a přestal s Dirouem mluvit. Dirouovi rodiče měli pět synů a tři dcery a celá rodina si myslela, že Dirouovo náboženství narušuje jejich rodinné vztahy. Dirou byl přesto přesvědčen, že jeho prvořadou povinností je poslouchat Boha. (Mar. 12:28–31)

 V únoru 1967 se Dirou stal zvláštním průkopníkem a příští rok se oženil se Simone. Potom, co byli v červnu 1970 oba manželé nuceni opustit Madagaskar, sloužili tři roky v Keni a později téměř dvacet let v Indii. Tam Dirou sloužil ve výboru odbočky.

Co se však stalo s Dirouovou rodinou? Jeho otec začal časem číst Bibli a biblické publikace, matka získala pochopení pro biblickou pravdu a jeho bratři a sestry i synovci a neteře jsou nakonec pokřtěnými svědky. Celkem 16 lidí z Dirouovy rodiny se stalo Jehovovými ctiteli. Někteří slouží v odbočce na Madagaskaru, jiní pomáhají na mezinárodních stavebních projektech. Rodina Bagvandjeeových je příkladem znamenitého ovoce pocházejícího z tohoto duchovně plodného Velkého červeného ostrova.

Misionáři položili základ

Watch Tower Society nadále na Madagaskar vysílala misionáře, aby tam pomáhali oznamovat dobrou zprávu. Mezi nimi byly sestry Margarita Königerová a Gisela Hoffmannová, Němky, které přijely v březnu 1966. Sestra Hoffmannová sděluje své dojmy: „Na Madagaskaru je pokojná atmosféra, velmi odlišná od rušného, hektického života v Evropě a v Americe. Jedny z prvních věcí, nad nimiž jsem žasla, byly obrovské aloe. Předtím jsem je pěstovala doma v květináči a byla jsem ráda, když dosáhly výšky 15 centimetrů. Ale tady jsem viděla aloe stejně vysoké jako domy. A když jsme se večer vracely z prvního shromáždění, dívala jsem se na hvězdy a tady byly mnohem blíž, než jsem viděla kdy předtím. Začaly jsme tu žít docela prostě.“

Tyto dvě sestry brzy pochopily, že místní obyvatelé jsou velmi vřelí a pohostinní. Sestra Königerová řekla: „Zjistily jsme, že jsou poměrně vzdělaní. I staré babičky z vesnic rády četly Bibli a biblickou literaturu. Chtěly získat knihy, a tak  nám za ně ochotně dávaly nějaké věci. Běhaly za námi děti a výměnou za časopisy Strážná věž a Probuďte se! nám nabízely rýži.“ Tyto dvě sestry společně s Brancaovými zahajovaly kazatelskou činnost ve městě Fianarantsoa a posilovaly skupinku ve městě Ambositra. Obě města leží jižně od Antananariva.

Také další odvážní misionáři zahajovali službu v nových obvodech. Hugh Haisley a Thomas Baynes sloužili v Toliaře, v pobřežním městě v jižní části Madagaskaru. Mary Dolinská z Kanady sloužila v Taolanaru s Edouardem a Narcisse Marlotovými.

V roce 1961, když byli na Madagaskar posláni první misionáři, podávalo tam zprávu něco přes 75 zvěstovatelů. V roce 1970, téměř po deseti letech činění učedníků, se zde tito misionáři radovali z vrcholného počtu 469 zvěstovatelů, a tedy z 525procentního vzrůstu. Na obzoru se však objevil temný mrak. Už od roku 1967 nesměli na Madagaskar přijet žádní noví misionáři.

Bouře začala 5. června 1970 v 16.00 hodin. Do odbočky přišli příslušníci tajné policie a řekli Samuelu Gilmanovi, že se všichni misionáři musí příští den hlásit tajné policii. Bratři Gilman, Kuokkanen a Lisiak, misionáři, kteří tehdy byli v hlavním městě, se tedy dostavili k řediteli tajné policie. Několika slovy jim bylo oznámeno, že všichni misionáři svědků Jehovových musí okamžitě, hned ten večer, nastoupit do letadla a opustit Madagaskar. Bylo jim řečeno: „Po důvodu nepátrejte, protože ho stejně nikdy nezjistíte, jen teď odcestujte.“ Někteří misionáři však dostali víza s obnovenou platností na tři roky teprve před několika dny. Když upozornili, že víza jsou dosud platná, ředitel je požádal, aby mu předložili své pasy. Potom jim víza označil razítkem Annulé (neplatné) a bratři se dozvěděli, že od té chvíle jsou na Madagaskaru ilegálně.

 Misionáři nebyli schopni odcestovat hned večer. V pondělí brzy ráno šli požádat o pomoc buď na konzulát nebo na vyslanectví země, odkud pocházeli. Přesto do soboty 20. června 1970 muselo Madagaskar opustit všech 20 misionářů. Většina z nich odešla do Keni. Francouzští občané odjeli na Réunion, protože to je francouzské území. S misionáři se přišli rozloučit bratři a sestry ze všech končin Madagaskaru. Místní svědkové plakali a plakali i misionáři. Někteří z nich byli na Madagaskaru mnoho let a byl to jejich domov.

V době, kdy byli na Madagaskaru, se misionáři snažili lidi naučit, aby si budovali víru na Božím slově, vkládali důvěru v Jehovu a vážili si úlohy Ježíše Krista v Božím záměru. (1. Kor. 3:5–14) Florent Chabot na posledním shromáždění před odchodem z Madagaskaru vhodně řekl: „Jestliže jste se stali následovníky misionářů, po jejich odchodu nebudete schopni nadále být Jehovovými svědky. Jestliže jste se však stali Jehovovými svědky, budete Jehovovými svědky i nadále.“

Zákaz činnosti

Zákaz činnosti svědků Jehovových byl zveřejněn 8. srpna 1970 v Oficiálním deníku Malgašské republiky. Co se mělo stát s malgašskými svědky? Na tuto otázku ministr vnitra odpověděl: „Nedělejte si starosti. Až odejdou misionáři, postaráme se o ně.“ Potom udělal rukama takový pohyb, jakoby něco drtil.

Proti místním svědkům však naštěstí žádné prudké pronásledování nepropuklo. Jak se ale cítili místní bratři a sestry, když byli vypovězeni misionáři? Sestra Ravelojaonaová Rahantamalala, která je znala ještě jako malá dívka, řekla: „Když misionáři museli odejít, mnozí místní bratři byli sklíčeni. Někteří už nechtěli být považováni za svědky Jehovovy.“

 Z výroční zprávy za služební rok 1971 vyplynulo, že počet zvěstovatelů poklesl o 12 procent. Někteří zjevně podlehli strachu z lidí a přestali oznamovat dobrou zprávu. (Přísl. 29:25) Většina zvěstovatelů však dokázala, že mají silnou víru. A třetím rokem opět začal být na Madagaskaru patrný vzrůst.

Zpočátku se shromáždění konala v bytech bratrů a scházely se tam tři nebo čtyři rodiny. Počet účastníků shromáždění postupně vzrůstal. V Manakambahiny nedaleko Antananariva dala svůj byt k dispozici pro shromáždění také sestra Ravelojaonaová. Díky Jehovovi nedošlo k žádnému vážnému incidentu ani v době občanských nepokojů. Sestra Ravelojaonaová říká: „Ze skupinky v Manakambahiny vzniklo nejméně deset sborů. Jehova žehnal našim snahám kázat a činit učedníky po celá léta zákazu činnosti.“

Vyškoleni, aby poskytovali dozor

Na podporu činnosti místních svědků Jehovových a k udržení kontaktu s vedoucím sborem byl ustaven výbor. Odpovědnost za kázání na Madagaskaru začali nést místní svědkové. V době zákazu činnosti bratři označovali Společnost krycím jménem Ineny, což znamená „Maminka“. Okamžitě po vyhlášení zákazu činnosti tedy Ineny poskytovala potřebnou pomoc. Jak?

Na Madagaskar přijel na zónovou návštěvu Milton Henschel ze světového ústředí. Udělal některá konkrétní opatření pro uspokojování duchovních potřeb malgašských bratrů. Dva odpovědní bratři byli pozváni na školení do světového ústředí Jehovovy viditelné organizace. Navzdory jazykovým problémům z toho měli značný užitek a získali lepší kvalifikaci pro práci, která je čekala.

Bratr Henschel také doporučil, aby některý malgašský zvláštní průkopník absolvoval školu Gilead. Toto školení ho  mělo vybavit, aby uměl lépe poskytovat vedení v kázání o Království. Vybrán byl Andriamasy Théodore, mladý muž, který mluvil anglicky a pomáhal překládat korespondenci. Théodore o svém školení v Gileadu říká: „Bylo to pětiměsíční intenzivní biblické školení, které mě vybavilo dobrými studijními návyky. Půl dne jsem vždycky pracoval v různých odděleních betelu, a tak jsem dostal mnoho příležitostí vidět, jak pracuje Jehovova viditelná organizace. Jedním z nejpřínosnějších zážitků v Gileadu pro mě bylo společenství s pomazanými bratry a sestrami. Z jejich štědrosti, pohostinnosti a pokory jsem se hodně poučil.“

Když se bratr Andriamasy vrátil z Gileadu, byl přidělen do pole, aby dobře využil, co se naučil. Školení, které dostal, posílilo jeho víru a v oněch těžkých letech mu umožňovalo povzbuzovat své křesťanské bratry. Dosud vypomáhá v odbočce a vykonává různé přidělené úkoly. Později učil nové misionáře malgaštinu.

Navzdory zákazu nepřestali sloužit

Svědkové Jehovovi zůstávali sice v době zákazu činnosti nenápadní, ale nadále se věnovali pravému uctívání. Každá Strážná věž byla bez problémů přeložena. (Iz. 65:13) Zvěstovatelé se scházeli v soukromých bytech a vzájemně se povzbuzovali. (Hebr. 10:23–25) Krajští dozorci navštěvovali sbory, organizovaly se krajské a oblastní sjezdy, a dokonce byla pořádána velká shromáždění v lese. Tam, daleko od  města, se někdy sešlo až 1 500 lidí. V roce 1972 byla v pronajatém bytě zařízena kancelář se skladem literatury. Do tohoto skladu si z každého ze všech tehdejších 11 sborů chodil pro literaturu jeden odpovědný bratr. Bratr Andriamoara, který měl tehdy sklad nějakou dobu na starosti, vzpomíná, že bratři odnášeli krabice s literaturou veřejně, před očima sousedů.

V prvních letech zákazu své činnosti byli svědkové velmi opatrní. Někdy měli pocit, že jsou pod dohledem policie a že je někdo sleduje. Z toho důvodu většinou vydávali svědectví neformálně. Když navštěvovali lidi dům od domu, šli do jednoho domu v určitém bloku a potom do dalšího domu v jiném bloku. Literaturu nenosili v aktovce, ale v sáčku nebo v košíku, aby to vypadalo, že jdou na trh. Biblická studia však většinou mohli vést nerušeně. Bratr Rakotojaona, který společně se svou manželkou Leou nyní slouží v odbočce, vzpomíná, že když začal v roce 1972 studovat, nebylo tehdy nutné studium nějak zvlášť skrývat.

Přehnaná opatrnost?

Ineny dále organizovala návštěvy zónových dozorců. Tato láskyplná opatření přinášela bratrům a sestrám povzbuzení a pomáhala jim, aby dovedli konstruktivně řešit svou situaci. Například když André Ramseyer v roce 1973 navštívil Madagaskar, uvědomil si, že bratři jsou příliš opatrní. Bratr Andriamoara vzpomíná, jak bratr Ramseyer uvažoval: „Byl někdo uvězněn, protože patří ke svědkům Jehovovým? Ne. Měli jste jiné těžkosti? Ne. Možná jste tedy příliš opatrní. Mohla by to být přehnaná opatrnost? Neměli bychom být bázliví.“ Tato návštěva byla velmi užitečná. Místní svědkové od té doby kázali otevřeněji a odvážněji. Díky tomu zprávu za služební rok 1974 podalo 613 zvěstovatelů, což byl nový  vrcholný počet, o 30 procent vyšší než vrchol z doby před zákazem činnosti.

Získávají zákonné uznání

Koncem roku 1983 bratři podali žádost o zákonné uznání své činnosti — pod jménem místní kulturní společnosti. Dne 24. února 1984 sice zákonné uznání dostali, ale to neznamenalo, že zákaz činnosti svědků Jehovových skončil. Tento nový vývoj přesto bratrům udělal velkou radost. Podíl na kazatelské službě se zvětšil a v dubnu bylo dosaženo dvou vynikajících výsledků — zprávu o kazatelské službě podalo 1 708 zvěstovatelů a Památné slavnosti se zúčastnilo 8 977 lidí. Počet zvěstovatelů tedy vzrostl o 264 procent a počet přítomných na Památné slavnosti o 606 procent.

I když bratři měli zákonný statut kulturní organizace, přesto v roce 1993 podali žádost, aby svědkové Jehovovi byli zákonně uznáni jako náboženská společnost. O několik měsíců později, 4. října 1994, toto zákonné uznání dostali. To bylo radosti! Nyní se mohli znovu veřejně prohlašovat za svědky Jehovovy.

Další mezinárodní pomoc

Avšak ještě předtím, v roce 1987, bylo misionářům umožněno vrátit se na Madagaskar. V září 1991 přijeli zpátky Kuokkanenovi, kteří byli zvláštními průkopníky v Helsinkách ve Finsku, a bratr Kuokkanen byl jmenován koordinátorem zdejší odbočky. „Madagaskar se změnil,“ říká bratr Kuokkanen. „Někteří z bratrů a sester, které jsme dříve znali, byli dosud naživu, ale mnozí zemřeli. Většina zvěstovatelů byla v pravdě nová.“ Bylo nutné udělat spoustu kancelářské práce. Přesto měli všichni velkou radost ze zprávy, že za srpen 1991 bylo dosaženo nového vrcholného počtu 4 005 zvěstovatelů.

 K návratu na Madagaskar byli vyzváni také Dirajlal Bagvandjee a jeho manželka Simone, kteří byli z ostrova vypovězeni společně s ostatními v roce 1970. Bratr Bagvandjee je velmi dobrý vyjednavač, takže odbočce pomáhá získávat různá povolení, celní doklady a jiné úřední dokumenty. Od roku 1992 slouží jako člen výboru madagaskarské odbočky. Úředníci jsou často překvapeni, když Ind, bývalý hinduista, mluví o Jehovovi, o Ježíši Kristu a Božím Království.

Nový komplex odbočky

Od září 1963, kdy vznikla odbočka, bratři používali prostory na různých místech. V letech 1972 až 1987 stačilo opatřit byt, kde bylo místo pro kancelář a sklad literatury. Potom si bratři pronajali větší dům. Členové výboru odbočky, kteří se museli starat o rodinu, v té době většinu úkolů pro odbočku dělali doma.

Jak se biblické vzdělávání na Madagaskaru šířilo, bylo ovšem nutné získat prostory, které by pro tuto práci lépe vyhovovaly. Podařilo se koupit pozemek vzdálený asi pět kilometrů od mezinárodního letiště Ivato. Se stavbou se začalo o tři roky později, v dubnu 1993, s pomocí bratrů z ciziny. Na tento stavební projekt, na němž se pracovalo 30 měsíců, přijel dohlížet Kanaďan Walter Elkow, který má v tomto oboru velké zkušenosti. Potom přijížděli další mezinárodní služebníci a také mnozí mezinárodní dobrovolníci, kteří se dopravili na vlastní náklady a pomáhali na stavbě tři měsíce či déle. Stavební četa se skládala maximálně ze 110 mezinárodních a místních pracovníků. Počet dobrovolných pracovníků se vždy zvýšil o víkendech, protože na pomoc přicházeli také bratři a sestry z místních sborů.

Všichni se vzájemně povzbudili. Mnozí mezinárodní pracovníci sice neuměli místní jazyk, ale přesto byli tito duchovně vyspělí bratři a sestry příkladní v kazatelské službě.  Například David Smith, který na stavbě asi dva roky pomáhal jako mechanik těžkých strojů, neuměl ani slovo malgašsky, ale věděl, že časopisy Strážná věž a Probuďte se! v malgaštině mohou vydat pěkné svědectví. Stával na ulici, v jedné ruce držel časopisy, druhou rukou ukazoval doporučený příspěvek a přívětivě se usmíval. Za den rozšířil až 80 časopisů.

Pěkný nový areál odbočky je opravdu dar od Jehovy. Na zasvěcení odbočky bylo dne 7. prosince 1996 pozváno 668 letitých spolupracovníků. Byla to velmi radostná událost. Příští den se 7 785 posluchačů sešlo na zvláštní přednášce, která se konala na volném prostranství nazvaném Gileada. Proč tam? Tento pozemek, který byl od odbočky vzdálený asi šest kilometrů, byl zakoupen na stavbu sjezdového sálu. Pohled na svah kopce zaplněný bratry a sestrami v nejlepším oblečení a s pestrobarevnými deštníky na ochranu před sluncem byl opravdu působivý.

Řady celodobých služebníků se rozrůstají

První malgaští průkopníci začali celodobě sloužit v šedesátých letech, a od té doby se řady těchto pilných pracovníků rok co rok zvětšují. Přibližně každý šestý zvěstovatel Království na Madagaskaru je nyní v průkopnické službě. Mnoho mladých bratrů a sester si průkopnickou službu zvolilo za svou životní dráhu. K posilování průkopníků byla v roce 1979 i na Madagaskaru, stejně jako v jiných zemích, zahájena škola průkopnické služby. Instruktory této školy byli Andriamasy Théodore a Andriamoara Félix, kteří se celodobé službě věnovali již mnoho let. Z tohoto vzdělávacího kursu měly od té doby užitek stovky průkopníků.

Jedním z námětů, kterým se ve škole průkopnické služby věnuje mnoho času, je projevování osobního zájmu o druhé. Mnozí průkopníci si to už vzali k srdci. Nutnost  takového osobního zájmu například pochopili Randriamampianina Niaina a jeho manželka Veroniaina, když byli v roce 1998 přiděleni do městečka Soanierana-Ivongo na východním pobřeží. Syn majitelky domu, kde se ubytovali, byl tělesně postižený po obrně. Zvláštní průkopníci si udělali na chlapce čas a povídali si s ním o vzácných biblických slibech týkajících se života v Božím novém světě. Mladík velmi rád začal s Niainem a Veroniainou studovat Bibli. Ale jeho rodina s tím nesouhlasila. Matka dokonce zvláštní průkopníky žádala, aby jejímu synovi řekli, že už nemají čas s ním studovat. Oni to však samozřejmě neudělali. Mladíkova láska k Jehovovi a k jeho cestám rychle rostla. Za osm měsíců se dal pokřtít. Nato průkopníci dostali výpověď a museli se z toho domu vystěhovat.

Skončil tím osobní zájem o tohoto mladého muže? Vůbec ne. Jeho invalidní vozík byl ve velmi špatném stavu, až se jednou úplně rozbil. Nový vozík pro něj už sice přišel, ale protože mladík změnil náboženství, církev, do které dříve patřil, mu ho nepředala. Bratři ze sboru tedy postiženému bratrovi pomáhali, aby mohl navštěvovat shromáždění.

V posledních letech Společnost posílá dočasné zvláštní průkopníky do nepřidělených obvodů, aby tak další lidé dostávali příležitost slyšet poselství o Království a mít z tohoto poselství užitek. V listopadu 1997 byli dva bratři posláni do Mahaditry, do městečka, ve kterém bydlel pouze jeden zvěstovatel. Je nádherné, že v říjnu následujícího roku tam byl založen sbor se 14 zvěstovateli. Ti dva dočasní zvláštní průkopníci už v tom městečku neslouží dočasně, ale jsou tam trvalými zvláštními průkopníky.

Do městečka Mahasoabe, což byl nepropracovaný obvod, v červnu 1996 přijeli dva další dočasní zvláštní průkopníci. Nemohli z tohoto obvodu odejít za tři měsíce, jak  bylo naplánováno, protože je lidé prosili, aby tam zůstali. Po šesti měsících tam vznikla odloučená skupina a o tři měsíce později se z této skupiny stal sbor, kde bylo pět zvěstovatelů a dva pravidelní průkopníci. Ti dva původně „dočasní“ zvláštní průkopníci nadále zůstávají ve sboru a pečují o něj. V desítkách nepřidělených obvodů se opakovaně stává totéž.

Další vlna misionářů

Madagaskar je úrodné pole. Nyní se tam vede více než 20 000 domácích biblických studií, což jsou více než dvě studia na zvěstovatele. V roce 1993 bylo na Madagaskar posláno šest misionářů, absolventů pobočky školy Gilead v Německu, aby tam pomáhali s kazatelskou službou. V Toamasině, druhém největším městě na Madagaskaru, které leží na východním pobřeží, byl otevřen misionářský  domov. Na Velký červený ostrov byli přiděleni zkušení misionáři Daniel a Hélène Kmitaovi, kteří do té doby sloužili na Seychelách. Pět manželských dvojic pravidelných průkopníků z francouzsky mluvící části Kanady se také dobrovolně nabídlo, že budou sloužit na Madagaskaru. Ivan Teyssier, misionář z Francie, který mnoho let sloužil v Paraguayi, přijel pomáhat s prací v odbočce. Dante a Christina Bonettiovi, kteří už na Madagaskaru pracovali jako mezinárodní služebníci při výstavbě odbočky, byli vyzváni, aby se sem vrátili jako misionáři. Tito nově příchozí se mezi místními zvěstovateli velmi snaží posílit průkopnického ducha. Někteří z nich se naučili malgaštinu tak dobře, že jsou způsobilí sloužit jako krajští dozorci ve sborech, kde se mluví malgašsky.

Cestují, aby povzbudili sbory

Když se zde v roce 1963 začalo s krajskou službou, na celém Madagaskaru byly pouze tři sbory, které musel krajský dozorce navštěvovat. Nyní je zde 17 cestujících dozorců a ti slouží 253 sborům a skupinám. Cestování po zemědělských oblastech stále není snadné. V období dešťů jsou na mnoha místech blátivé cesty, po nichž se nedá projet, a krajští dozorci musí chodit hodně daleko pěšky. K některým sborům musí jít pěšky po rozbahněných cestách i několik dní — počítáme-li pouze cestu tam. (Srovnej 2. Korinťanům 11:23–27.) Bratři z jednoho sboru cestujícího dozorce někdy doprovázejí do dalšího sboru a pomáhají mu nést zavazadla. Když přecházejí řeky — často tam nejsou mosty —, všechny věci zabalí do igelitové tašky, aby zůstaly suché, a tašku nosí na hlavě. V období dešťů jim voda někdy dosahuje až k podpaží.

I když místní bratři mají málo prostředků, přesto jsou velmi pohostinní a vždy dělají, co mohou, aby krajského dozorce  a jeho manželku co nejlépe uvítali. Povzbuzení je vzájemné. Být ve společnosti bratrů a sester, kteří se ze všech sil snaží líbit se Jehovovi, je velmi příjemné. (Řím. 1:11, 12) A posilovat víru těchto milých lidí, kteří jsou pro Jehovu drahocenní, je velká výsada.

Když se přižene cyklon

K životu v této části světa patří vyrovnávat se s cyklony. Na ostrovech v Indickém oceánu se cyklony objevují v určitém období každý rok. Odbočka bedlivě sleduje zprávy o počasí a připravuje pomoc pro bratry v postižených oblastech. V roce 1997 zasáhlo Madagaskar několik cyklonů, včetně nechvalně známého cyklonu Gretelle, který se přehnal přes jihovýchodní pobřeží. Byla zpustošena dvě větší města a mnoho vesnic. V postižených místech žije přibližně 100 svědků Jehovových.

Odbočka pohotově vypravila malé nákladní auto a automobil s pohonem na všechna čtyři kola a naložila je humanitární pomocí, nářadím a nějakým stavebním materiálem. V humanitárním týmu byl také lékař. Tento tým používal i malé čluny, aby se dostal na některá místa nepřístupná pro motorová vozidla.

Trvalo to dva dny, než se dostali na místo určení — do Vangaindrano. Okamžitě se začala poskytovat humanitární pomoc. Vše se rozdělovalo tak, aby každý měl jídlo a přístřeší. Lékař prohlížel všechny rodiny svědků a dával jim potřebné léky. Měly z toho užitek i rodiny těch, kdo nejsou svědkové. Když se většina členů humanitární výpravy vrátila, dva z nich tam zůstali ještě asi měsíc a opravovali bratrům domy. Odbočka dostala mnoho dopisů s poděkováním za pomoc, kterou Společnost poskytovala. I někteří z těch, kdo nepatří ke svědkům, říkali: „Vaše náboženství je opravdu křesťanské!“

 Jehova stále působí vzrůst

Semena pravdy o Království sázeli a zalévali na Madagaskaru misionáři a ti, kdo se stali učedníky jejich prostřednictvím. Úplně první zprávu z Madagaskaru poslali Robert Nisbet a Bert McLuckie v roce 1933. Po dvaadvaceti letech byla kazatelská činnost obnovena a ve služebním roce 1956 bylo dosaženo vrcholného počtu osmi zvěstovatelů. Když v roce 1970 byli misionáři z Madagaskaru vypovězeni, bylo tam 469 zvěstovatelů Království. Misionáři jim už nemohli pomáhat, jako to dělali dříve. Ale „Bůh působil vzrůst“. (1. Kor. 3:6)

Ti, kdo kdysi sloužili na Madagaskaru, a později měli příležitost se tam vrátit, viděli doklady toho, že ti lidé, s nimiž studovali Bibli, sami přinášeli ovoce. Například Ramanitra Hélène — v době, kdy s ní studovala Irene Carbonneau, jí bylo patnáct let — dostala obrnu a nemohla dobře chodit. Navzdory svému omezení a odporu své rodiny však Hélène trvala na tom, že se stane zvěstovatelkou dobré zprávy. Dále dělala pokroky i potom, co se Carbonneauovi vrátili domů do Kanady. Když Irene přijela znovu v roce 1995 na krátkou návštěvu, Hélène nadšeně zvolala: „Celá moje rodina, kromě otce, přijala pravdu!“

S Jehovovým požehnáním se do roku 1980 na Madagaskaru stal z maličkého tisíc, protože tehdy bylo dosaženo počtu 1 021 zvěstovatelů Božího Království. (Iz. 60:22) V roce 1993 vrcholný počet zvěstovatelů překročil 5 000 a v roce 1999 se zde dosáhlo pozoruhodného, dosud nejvyššího počtu přes 10 300 zvěstovatelů.

A co budoucnost?

Na Madagaskaru má kázání o Království před sebou světlou budoucnost. Na úplně první Památné slavnosti, která se na tomto ostrově konala, se v roce 1956 sešlo sedm  lidí. Počet účastníků této slavnosti stále vzrůstal až do roku 1999, kdy se jí zúčastnilo 46 392 lidí — dosud nejvyšší počet. V tom měsíci bylo na celém ostrově 10 346 zvěstovatelů. Na tuto nejdůležitější událost tedy v průměru každý zvěstovatel přivedl tři zájemce.

Tento Velký červený ostrov je nadále duchovním rájem pro všechny, kdo si z lásky k Jehovovi a k bližním přejí předávat pravdu dalším lidem. Jsou zde desetitisíce pokorných lidí, kteří touží dozvědět se toho o Jehovovi více. Tito lidé nemají význačné postavení ve světě ani hmotné bohatství. Obvykle jedí jenom rýži, trochu masa a nějaké byliny. V mnoha městech a vesnicích nemají lidé elektřinu ani tekoucí vodu. Ve vesnicích není vždy k dostání chléb, o máslu a sýru ani nemluvě. Naši drazí bratři a drahé sestry však děkují Jehovovi za každodenní živobytí a těší se ze svého prostého života. Nejsou ‚úzkostliví o to, co budou jíst, nebo co budou pít, ani o to, co si na sebe obléknou‘, ale spíše se snaží hledat nejprve Království a Boží spravedlnost. (Mat. 6:31–33) Jsou vděční za to, že mají výsadu sloužit Svrchovanému Panovníku Jehovovi, a společně se žalmistou říkají: „Sám Jehova se stal králem! Ať má země radost. Ať se radují ty mnohé ostrovy.“ (Žalm 97:1)

Jedno malgašské přísloví radí: „Buď jako chameleon — jedno oko upírej na minulost a druhé na budoucnost.“ Je moudré upírat jedno oko na minulost a poučit se z dřívějších zkušeností. Avšak snažit se prožívat minulost znovu není nijak užitečné. Před námi je totiž budoucnost. Čekají nás nejlepší časy. Jehova nám předkládá život — věčný život — v celosvětovém ráji obývaném takovými lidmi, kteří mají k sobě navzájem opravdovou lásku. Svědkové Jehovovi na Madagaskaru jsou rozhodnuti stále upírat své oči na tento cíl.

 [Celostránkový obrázek na straně 224]

[Obrázky na straně 230]

(1) Rabehasy Noël, (2) Robert Nisbet, (3) Bert McLuckie, (4) Adam Lisiak, (5) Edouard Marlot, (6) Narcisse Marlot

[Obrázek na straně 233]

Raimo a Veera Kuokkanenovi

[Obrázek na straně 235]

Andriamoara Félix, jeden z prvních místních zvláštních průkopníků

[Obrázek na straně 236]

Všechno se dělalo ručně

[Obrázek na straně 237]

Rasoamalalaová Louise, dlouholetá překladatelka

[Obrázek na straně 245]

Andriamasy Théodore učí nové misionáře malgaštinu

[Obrázky na straně 251]

Dostavěný komplex odbočky a výbor odbočky (zleva doprava): Eleha, Raimo Kuokkanen, Dirajlal Bagvandjee