Angola

Válka a nedostatek potravy, epidemie smrtelných nemocí, utrpení a smrt, jež působí lidé, kteří jednají jako divoká zvířata — to všechno Bible prostřednictvím obrazu apokalyptických jezdců předpověděla pro naši dobu. (Zjev. 6:3–8) Tyto věci postihují celý svět. Angola nebyla výjimkou.

Všechny části této země pocítily následky divoké jízdy těchto apokalyptických jezdců. Jak se v takovýchto podmínkách dařilo svědkům Jehovovým?

Mnozí svědkové byli terčem krutého pronásledování. Někteří byli zabiti během vleklé a brutální občanské války, ačkoli byli nevinní a války se neúčastnili. Mnoho svědků bylo postiženo krutým hladem, který byl způsoben politickým a hospodářským zmatkem. Nic z toho však neudusilo jejich víru v Jehovu Boha a důvěru v jeho Slovo. Upřímně si přejí zachovávat věrnou oddanost Bohu a vydávat druhým lidem důkladné svědectví o jeho záměrech. A láska, kterou si navzájem projevují, je přesvědčivým důkazem toho, že jsou pravými učedníky Ježíše Krista. (Jan 13:35)

Ukažme si dva příklady, na kterých je vidět, jak pevnou víru bratři měli. Před více než 40 lety jistý policejní inspektor důrazně tvrdil jednomu ze svědků Jehovových: „Co se týče Angoly, . . . s organizací Strážná věž je konec, konec, konec!“ Dalšímu svědkovi narozenému v Angole  brzy nato vyhrožoval a zeptal se ho: „Víš, co tě čeká?“ Klidná odpověď zněla: „Vím, co mi můžete udělat. To nejhorší, co mi můžete udělat, je, že mě zabijete. Můžete udělat ještě něco horšího? Já však svou víru nezapřu.“ Navzdory tomu, že byl po léta vystaven surovému zacházení ve vězeních a trestních táborech, tento svědek, João Mancoca, zůstal ve svém rozhodnutí pevný.

V pozdější době jeden starší z provincie Huambo napsal: „Naše situace je velmi svízelná. Extrémní nedostatek potravy a léků pustoší sbory. Nedostává se nám slov, abychom popsali současnou situaci a tělesný stav svých bratrů.“ Dodal však: „Ačkoli fyzicky jsme v kritickém stavu, duchovně jsme zdraví. Děje se přesně to, co bylo předpověděno ve 24. kapitole Matouše a ve 2. Timoteovi 3:1–5.“

Čím lze vysvětlit takové pozitivní reakce tváří v tvář nesmírným těžkostem? Je to víra a odvaha, které plynou z toho, že lidé vkládají důvěru ne sami v sebe nebo v jiné lidi, ale v Boží Království v rukou Ježíše Krista. Tito lidé vědí, že Boží záměr se uskuteční bez ohledu na to, kdo má v dané chvíli zdánlivě navrch a jak obtížná snad situace je. Jsou plně přesvědčeni, že Boží Syn, který panuje z nebe, zvítězí a že pod jeho vládou se země stane rájem. (Dan. 7:13, 14; Zjev. 6:1, 2; 19:11–16) Svědkové Jehovovi v Angole z vlastní zkušenosti vědí, že i nyní Bůh dává  slabým lidem moc nad to, co je normální, aby mohli vytrvat. (2. Kor. 4:7–9)

Než však budeme dále zkoumat historii Jehovova lidu v Angole, prohlédněme si krátce zemi, ve které bratři žijí.

Nebroušený diamant

Angola leží v jihozápadní Africe. Na severu sousedí s Konžskou demokratickou republikou, na jihu s Namibií, na východě se Zambií a její západní hranici tvoří Atlantský oceán. Má rozlohu 1 246 700 čtverečních kilometrů, což je zhruba stejná plocha, jakou zabírá území Francie, Itálie a Německa dohromady. Je téměř 14krát větší než Portugalsko, které Angolu začalo kolonizovat v 16. století. Výsledkem portugalské kolonizace je to, že kolem 50 procent obyvatelstva se hlásí ke katolické víře.

Portugalština zůstala úředním jazykem, avšak v Angole se mluví ještě mnoha dalšími jazyky. Používá se jich zde přes 40 a nejrozšířenější jsou umbundu, kimbundu a kikongo.

Přírodní bohatství Angoly bylo léta odčerpáváno do jiných zemí. Během kolonizace byly miliony otroků poslány do Brazílie, jež byla tehdy také portugalskou kolonií. Na úrodné půdě v Angole se kdysi velmi dařilo banánům, mangu, ananasům, cukrové třtině a kávě. Po odstranění koloniálního jha byl ekonomický rozvoj zbrzděn vyčerpávající občanskou válkou. Přesto má Angola stále rozsáhlá ložiska diamantů, železné rudy a také bohaté zásoby ropy, která se těží z mořského dna. Největším bohatstvím Angoly jsou však pokorní a odhodlaní lidé, z nichž tisíce projevily hlubokou lásku k Božímu slovu a ke slibu šťastné budoucnosti pod vládou Božího Království.

 „Posílej svůj chléb po povrchu vod“

První zpráva o činnosti svědků Jehovových v Angole je spojena s Grayem Smithem a jeho manželkou Olgou, dvojicí průkopníků z Kapského Města v Jižní Africe. V červenci roku 1938 vyjeli z Johannesburgu v autě, které bylo upraveno k vysílání nahraných biblických proslovů. Auto bylo naloženo publikacemi Watch Tower Society. Na své tříměsíční cestě Smithovi získali předplatná na Strážnou věž a rozšířili 8 158 Biblí, knih a brožur. Hojně rozšiřovali biblickou literaturu na rozsáhlém území a mluvili s lidmi v Benguele, Luandě, Sá da Bandeiře (nyní Lubango) a v jiných městech západní Angoly. Následující rok však vypukla druhá světová válka, a udržet kontakt s lidmi, kteří projevili zájem, bylo obtížné.

Po nějakou dobu měla tato kazatelská výprava jen nepatrné výsledky. Zásada vyjádřená u Kazatele 11:1 se však přesto prokázala jako pravdivá: „Posílej svůj chléb po povrchu vod, neboť po mnoha dnech jej opět najdeš.“

Zpráva z provincie Huíla ukazuje, že některým semenům pravdy to trvalo léta, než vzklíčila. Mnoho let po kazatelské cestě Smithových jistý pan Andrade vzpomínal na to, že když mu bylo 41 let a bydlel ve městě Sá da Bandeira, dostal nějaké publikace Watch Tower Society od jednoho člověka, který přicestoval autem z Jižní Afriky. Obdržel tehdy knihu Bohatství a předplatné na Strážnou věž. Napsal do brazilské odbočky a ta zařídila, aby mohl mít užitek z domácího biblického studia vedeného prostřednictvím dopisů. Po nějaké době si však pan Andrade uvědomil, že jeho pošta je cenzurována, a proto biblické studium bylo přerušeno. Na mnoho let ztratil se svědky kontakt.

V roce 1967 se do Sá da Bandeiry přestěhovala krátce pokřtěná Zuleika Fareleirová. Poznání pravdy měla poměrně  malé a činnost svědků Jehovových byla v té době v zemi zakázána. Přesto silně toužila dělit se s druhými o to, co věděla. Zahájila biblické studium s jednou ženou a ta jí řekla, že zná obuvníka, který bude mít asi totéž náboženství. Sestra Fareleirová mu přinesla boty do opravy, a když mu ukázala knihu Pravda, která vede k věčnému životu, rozzářily se mu oči. Mohla s ním zahájit biblické studium. Byl to pan Andrade, který v té době musel používat invalidní vozík. Byl silně poznamenán tím, že se stal svědkem vraždy své manželky. Naděje na Království ho tedy přitahovala a on se jí  pevně chopil. V roce 1971 byl pokřtěn jako jeden ze svědků Jehovových a věrně sloužil Jehovovi až do své smrti v roce 1981, kdy mu bylo 80 let. Jeho pravidelná a aktivní účast na všech sborových shromážděních navzdory jeho tělesným omezením a pokročilému věku byla pro ostatní členy sboru velkým povzbuzením.

Muž, který chtěl Angolany vzdělávat a povznést

Přibližně před 60 lety byl ve spojení s baptistickou misií v severní Angole muž, který se jmenoval Simão Toco. Když se stěhoval z města Mbanza Congo v Angole do Léopoldville v Belgickém Kongu (nyní Kinshasa v Konžské demokratické republice), zastavil se u jednoho přítele doma. Tam uviděl výtisk časopisu Luz e Verdade (nyní Despertai!). Časopis obsahoval portugalský překlad brožury Království — naděje světa. Toka to na rozdíl od jeho přítele zajímalo. Přítel mu tedy řekl, ať si časopis vezme. Tímto způsobem se tedy výtisk biblické literatury, kterou vydávají svědkové Jehovovi, dostal do ruky také Tokovi.

Když v roce 1943 Toco přijel do Léopoldville, založil zde pěvecký sbor, který se časem rozrostl na stovky členů. Toco dychtil vzdělávat ostatní vystěhovalce z Angoly a zlepšovat jejich život, a proto přeložil brožuru Království — naděje světa do jazyka kikongo. Do náboženských písní, které skládal, postupně začal začleňovat výroky o naději na Království a další biblické pravdy, které se dozvěděl. Tyto informace používal také při biblických rozhovorech s některými členy svého sboru. João Mancoca, jiný Angolan, který pracoval v Léopoldville, se začal s Tokovou skupinou ke studiu Bible scházet v roce 1946. Shromádění se konala v sobotu a v neděli večer a Mancoca mezi zhruba 50 přítomnými nikdy nechyběl.

 V roce 1949 členové skupiny pocítili touhu říkat druhým to, co se učili, takže mnoho z nich začalo v Léopoldville kázat. To popudilo baptistické duchovenstvo a belgické úřady. Zanedlouho bylo mnoho členů Tokovy skupiny zatčeno. João Mancoca byl mezi nimi. Ve vězení byli několik měsíců. Ti, kdo odmítli vystoupit z hnutí založeného Tokem a přestat číst literaturu, kterou vydala Watch Tower Society, byli pak deportováni do své rodné země, Angoly. Nakonec jich bylo okolo jednoho tisíce.

Portugalské úřady v Angole nevěděly, co si s nimi mají počít, a tak je nakonec deportovaly do různých částí země.

Přibližně v té době, v roce 1950, se biblická pravda objevila ve druhém největším městě Angoly, v Huambu, které bylo tehdy známé jako Nový Lisabon. Pokrok nenastal ihned, ale João da Silva Wima, Leonardo Sonjamba, Agostinho Chimbili, Maria Etosiová a Francisco Portugal Eliseu patřili mezi ty, kdo se v tomto místě nakonec stali věrnými Jehovovými služebníky. Pomohli také svým rodinám, aby se dozvěděly o Jehovovi a jeho spravedlivých měřítkách.

Samotný Toco a někteří jeho společníci byli posláni pracovat na jednu kávovou plantáž na severu. Tokovy názory se však žel mezitím začaly měnit. Když Toco a jeho skupina byli ještě v Léopoldville, jejich shromáždění navštěvovali následovníci Simãa Kimbangua, kteří se zabývali spiritismem. Jednou při shromáždění zažili něco, co někteří z nich  považovali za vylití ducha. Nevyzkoušeli však, ‚zda tento duch pochází od Boha‘. (1. Jana 4:1) João Mancoca neměl radost, když viděl, že studium Bible jde stranou a místo toho se spoléhá na ‚ducha‘.

Poté, co byli odesláni zpět do Angoly, se João Mancoca usadil v Luandě. Mancoca spolu se Salou Filemonem a Carlosem Agostinhem Cadim naléhali na ostatní ve své skupině, aby se drželi Bible a zavrhli praktiky, které s ní nebyly v souladu. Když byl Toco později převezen na jedno místo na jihu, projížděl při cestě Luandou. Bylo zřejmé, že názory Kimbanguových stoupenců na něho mají stále silnější vliv.

 V roce 1952 jeden z těch, kdo se scházeli se skupinou, své společníky zradil, a výsledkem bylo, že João Mancoca, Carlos Agostinho Cadi a Sala Filemon byli uvězněni a vypovězeni do Baía dos Tigres, trestní kolonie spojené s jednou rybářskou základnou. Zrádce, který měl dvě manželky, se snažil druhým nahánět strach. Jeho pokusy stát se vůdcem skupiny v Luandě vedly k tomu, že se někteří málem vzdali. Jeho nepoctivé způsoby mu však brzy způsobily potíže s úřady a byl rovněž vypovězen do trestní kolonie.

Návštěvník s trojím posláním

Během roku 1954 dostala odbočka v Jižní Africe od skupiny v Baía dos Tigres řadu dopisů. Skupina toužila po biblické literatuře. Společnost na tyto dopisy zareagovala tím, že v roce 1955 vyslala z Francie do Angoly Johna Cooka, misionáře Watch Tower Society. Měl za úkol tři věci: prozkoumat zprávy, které udávaly, že v Angole je tisíc svědků Jehovových, pokusit se jim pomoci, bude-li to možné, a zjistit, co by se dalo udělat pro to, aby mohla být činnost svědků Jehovových v Angole zákonně uznána. Bratr Cooke se setkal s mnoha skupinami a po jeho pětiměsíčním pobytu se nakonec ukázalo, že v Angole ani zdaleka není 1 000 svědků. Ze zprávy o kazatelské službě v Angole z roku 1955 vyplynulo, že v celé zemi je pouze 30 zvěstovatelů dobré zprávy.

Trvalo řadu týdnů, než portugalské úřady svolily, aby John Cooke navštívil João Mancocu a malou skupinu v Baía dos Tigres v jižní Angole. Bratru Cookovi bylo dovoleno zdržet se zde pět dní a jeho výklad Bible Mancoku a jeho společníky upevnil v přesvědčení, že bratr Cooke zastupuje organizaci, která skutečně slouží Jehovovi Bohu. Poslední den své návštěvy bratr Cooke přednesl veřejnou přednášku  na námět „Toto dobré poselství o Království“. Vyslechlo si ji asi 80 lidí včetně hlavního správce trestní kolonie.

Během měsíců, co byl v Angole, se bratru Cookovi podařilo navázat kontakt s Tokem i s lidmi v různých částech země, kteří k Tokovi vzhlíželi jako ke svému vůdci. Ukázalo se, že mnozí z nich jsou pouze sektářskými následovníky Toka a o činnost svědků Jehovových nemají zájem. Výjimkou byl António Bizi, mladý muž z Luandy, který toužil dozvědět se o Jehovových záměrech více. Toco byl v té době zadržován v jedné vesnici poblíž Sá da Bandeiry a nemohl posílat ani dostávat poštu.

Návštěva bratra Cooka byla pro malou skupinu věrných bratrů v Baía dos Tigres zdrojem velkého povzbuzení. Bratr Mancoca si vzpomíná, že návštěva jim potvrdila, že „nejdou špatným směrem“. Ukázalo se také, že v zemi je perspektiva dalšího růstu, přestože počet svědků byl menší, než udávala zpráva. Bratr Cooke ve zprávě uvedl, že někteří z těch, s nimiž se setkal, byli „dychtiví učit se“ a že se „zdá, že je zde znamenité pole“.

Další povzbuzení

Následující rok po návštěvě bratra Cooka Společnost vyslala do Luandy dalšího schopného bratra, Mervyna Passlowa, který absolvoval školu Gilead, spolu s jeho manželkou Aurorou. John Cooke jim zanechal seznam asi 65 předplatitelů a dalších zájemců. Pro Passlowovy bylo zprvu obtížné navázat spojení s předplatiteli, neboť časopisy byly zasílány na adresu poštovních přihrádek, a nikoli na adresu bydliště. V té době se však z Portugalska do Luandy vrátila žena jménem Berta Teixeirová. V Portugalsku se setkala se svědky Jehovovými a o biblickou pravdu projevila značný zájem. Kancelář v Lisabonu oznámila Passlowovým, že se  Berta vrací do Angoly, a oni s ní ihned zahájili biblické studium. Jeden z Bertiných příbuzných pracoval na poště a pomohl Passlowovým zjistit adresy předplatitelů, z nichž mnoho pak začalo dychtivě studovat Bibli. Brzy začali hovořit se svými přáteli a sousedy. Než uběhlo šest měsíců, Passlowovi studovali s více než 50 lidmi.

Několik měsíců po svém příjezdu začali Passlowovi pořádat pravidelné studium Bible ve svém pokoji a používali při tom Strážnou věž. Ani ne po měsíci byl jejich pokoj na to příliš malý. Berta Teixeirová vedla jazykovou školu a nabídla, aby se pro shromáždění používala jedna z jejích tříd. Osm měsíců nato svědkové Jehovovi v luandské zátoce provedli první křest.

Kvůli situaci, jež tehdy v Angole byla, měli Passlowovi s africkými bratry pouze omezený kontakt. Někteří z nich však za Passlowovými chodili. Například k nim pravidelně přicházel studovat António Bizi, o kterém už John Cooke zjistil, že je upřímným studentem. A João Mancoca, který byl stále zadržován, jim posílal povzbudivé dopisy.

Brzy po tom, co se konal první křest, však vláda odmítla Passlowovým obnovit víza, takže museli zemi opustit. Vykonali dobrou práci, když zasévali „semena“ a zalévali ta, jež zaseli jiní pracovníci. (1. Kor. 3:6) Také si k angolským bratrům vytvořili láskyplná pouta. Policie byla vůči Passlowovým nepřátelská, a tak tito manželé varovali místní bratry, obzvláště Afričany, aby se s nimi nesnažili rozloučit. Pouto lásky však bylo příliš silné. Když Passlowovi nastupovali na loď, doprovázelo je k lodnímu můstku mnoho bratrů a dávalo jim najevo svou lásku.

Zónový dozorce Harry Arnott navštívil Passlowovy v roce 1958, kdy ještě bydleli v Luandě. V únoru roku 1959,  kdy chtěl opět navštívit Angolu jakožto zónový dozorce, ho na letiště přišla uvítat malá skupinka včetně bratra Mancoky a sestry Teixeirové. Téměř okamžitě však zasáhla policie. Bratra Arnotta od skupiny oddělili a prohledali jeho zavazadla.

Nakonec se však bratr Arnott a bratr Mancoca ocitli v téže cele. Když uviděli jeden druhého, začali se smát. Policejní inspektor však na té situaci neviděl nic humorného. Rozzuřeně pravil Mancokovi: „Víš, co tě čeká?“ Bratr Mancoca, který do té doby strávil šest let ve vězení a byl opakovaně bit, klidně odpověděl: „Nemohu plakat. Vím, co mi můžete udělat. To nejhorší, co mi můžete udělat je, že mě zabijete. Můžete udělat ještě něco horšího?“ Na závěr pevně prohlásil: „Já však svou víru nezapřu.“ Pak se podíval na bratra Arnotta a povzbudivě se na něho usmál. Bratr Arnott vzpomíná: „Vypadalo to, že na svou vlastní tísnivou situaci vůbec nemyslí a že jediné, co mu leží na srdci, je to, abych touto situací nebyl sklíčen. Byl to velmi povzbudivý okamžik, když jsem viděl tohoto afrického bratra, jak po letech věznění zastává takový pevný a odvážný postoj.“

Bratra Arnotta pak poslali ze země stejným letadlem, jakým přiletěl — ale až po krátkém budujícím setkání s bratrem Mancokou. Po sedmihodinovém výslechu byl propuštěn i bratr Mancoca.

 Týden po této události byl bratr Mancoca konečně pokřtěn, spolu se svými přáteli Carlosem Cadim a Salou Filemonem. V té době si bratři také pronajali místnost v Sambizanze, luandském předměstí, a v této místnosti se konala shromáždění prvního oficiálního sboru svědků Jehovových v Angole. V té době mohli zahajovat a končit shromáždění písní a tento zpěv vzbuzoval pozornost lidí v okolí. Na mnoho lidí udělalo dojem to, že ti, kdo byli přítomni při studiu Strážné věže, se mohli shromáždění aktivně účastnit a také mohli po shromáždění klást otázky. Taková výměna názorů nebyla v církvích křesťanstva možná a dílo zde velmi podpořila.

„Obezřetní jako hadi“

Na dílo v Angole do roku 1960 dohlížela odbočka v Jižní Africe. Poté byl dozor nad kázáním dobré zprávy svěřen portugalské odbočce. Tím se posílila pouta mezi svědky Jehovovými v obou zemích, což kontrastovalo se zhoršováním politických vztahů mezi Angolou a Portugalskem, které Angolu dlouho ovládalo jako svou kolonii.

Vyhlášení nezávislosti sousedního Belgického Konga a občanská válka, která následovala, silně ovlivnily politické ovzduší v Angole. Koloniální vláda zvýšila svou bdělost, ale nemohla zabránit tomu, aby v Angole nevypukla partyzánská válka za nezávislost. V lednu 1961 ve střední Angole propuklo násilí. Následkem toho v Luandě došlo v únoru k pokusu o státní převrat. V březnu, po sporech o mzdy v kraji Kongo v severní části země, což byla oblast postižená chudobou, Angolané zabili několik set portugalských usedlíků. Následovala hromadná odveta.

Během šedesátých let vznikla tři významná protikoloniální hnutí: komunistické Lidové hnutí za osvobození  Angoly (Movimento Popular de Libertac̩ão de Angola; MPLA), Národní fronta za osvobození Angoly (Frente Nacional de Libertac̩ão de Angola; FNLA) a Národní svaz pro úplnou nezávislost Angoly (União Nacional para a Independência Total de Angola; UNITA).

Tato občanská válka malé skupině svědků Jehovových ihned přinesla problémy. Tisk je označil za „protikřesťanskou sektu a za společensky rozkladný živel“. Novináři překrucovali citáty z Probuďte se! a mylně prohlašovali, že cílem svědků je „ospravedlnit, pokud ne přímo podnítit teroristické skutky, k nimž došlo nedávno na severu provincie“. Pod fotografií Probuďte se! byl titulek „Náboženská propaganda otravuje smýšlení domorodců“.

V tomto období byli všichni svědkové Jehovovi pod stálým dohledem. Veškerá přicházející pošta byla přísně kontrolována, a komunikace s portugalskou odbočkou byla tedy omezená. Získat literaturu Watch Tower Society bylo velmi obtížné. Ti, jimž byla nějaká zaslána, byli vyslýcháni policií.

Koloniální vláda měla v podezření jakékoli setkání, na kterém byli více než dva lidé, kteří nebyli členy téže rodiny. Bratři z bezpečnostních důvodů změnili místa shromáždění a scházeli se v malých skupinkách. V roce 1961 se však Slavnosti na památku Kristovy smrti zúčastnilo 130 osob. Bratři Mancoca a Filemon potom účastníky navštívili, aby se ujistili, že se dostali bezpečně domů. Milující zájem, který dali najevo, jejich křesťanské bratry posílil.

Čas náročných zkoušek

Když si přečteme zkušenost Silvestra Simãa, můžeme si představit, čemu tehdy museli čelit ti, kdo začali studovat Bibli. V roce 1959, kdy ještě chodil do školy, dostal od  spolužáka traktát „Pekelný oheň — Biblická pravda, nebo pohanské strašení?“ Později řekl: „Když jsem si tento traktát přečetl, způsobilo to obrat v mém životě. Potom, co jsem se dozvěděl pravdu o pekle, o kterém mě učili, že se ho mám bát, jsem okamžitě přestal chodit do kostela a začal jsem číst publikace Společnosti.“

V té napjaté době svědkové nezvali na shromáždění okamžitě každého, kdo prohlašoval, že má zájem. Po dvou letech však usoudili, že už je bezpečné Silvestra pozvat. Když skončilo první shromáždění, kterého se zúčastnil, kladl otázky ohledně Sabatu. To, co uslyšel, ho přesvědčilo, že našel pravdu. Skutečně si jí však vážil? Následující týden, 25. června 1961, kdy navštívil své druhé shromáždění, bylo jeho ocenění pro to, co se naučil, podrobeno zkoušce. Shromáždění přerušila vojenská hlídka. Všem mužům nařídili vyjít ven a bili je pozinkovanými ocelovými trubkami. Jeden z bratrů vzpomíná: „Bili nás tak, jako když člověk chce ubít k smrti nějaké zvíře — ano, podobně jako se tluče prase palicí, aby zemřelo před tím, než ho prodají na trhu.“ Silvestre Simão i ostatní, co tam byli, mají na těle stopy toho bití dodnes. Všechny pak odvedli na fotbalový stadion, kde byla velká skupina rozzuřených Evropanů, kteří právě přišli ve válce v severní Angole o své rodiny. Vojáci a dav, včetně některých Evropanů, bratry ještě jednou surově zbili.

Silvestra a ostatní bratry pak naložili na nákladní automobily a odvezli do vězení v São Paulu, jež spravovala  nechvalně proslulá tajná policie. Bratry znovu brutálně zbili a naházeli je na jednu hromadu do cely. Těžce zraněné a silně krvácející je nechali, dokud nezemřou.

Za vůdce této skupiny úředníci považovali Joãa Mancoku, protože vedl studium Strážné věže. Po tomto strašném bití ho odvedli, aby ho popravili na základě obvinění, že plánoval útok na bílé lidi. Tak totiž úředníci překroutili jeden odstavec ze Strážné věže. Bratr Mancoca se jich zeptal, k jakému závěru by došli, kdyby tentýž časopis našli v rukou Evropanů nebo brazilské či portugalské rodiny. Poukázal na to, že tento časopis je mezinárodní a že ho studují lidé ze všech národů. Úředníci ho vzali do domu portugalské rodiny svědků Jehovových, aby si to ověřili. Když tam viděli tentýž časopis a dozvěděli se, že tato rodina studuje tutéž látku, od popravy upustili. Bratra Mancoku pak vrátili k ostatním bratrům do vězení v São Paulu.

Všichni však s tímto výsledkem spokojeni nebyli. Když se vrátili do vězení v São Paulu, správce věznice, hubený Portugalec, si vzal bratra Mancoku „do péče“. K „péči“ patřilo to, že bratr Mancoca strávil o hladu celé odpoledne na žhavém slunci. V pět hodin pak správce vzal bič a začal s ním bratra bít. Ten vzpomíná: „Nikdy jsem neviděl člověka, který by používal bič takovým způsobem. Řekl, že nepřestane, dokud nezdechnu.“ Pokračoval v nelítostném bití celou hodinu, ale bratr Mancoca nakonec přestal cítit jakoukoli bolest. Pak, uprostřed bití, se mu náhle silně chtělo spát. Vyčerpaný správce věznice byl přesvědčen, že Mancoca umírá, takže jeden voják odtáhl jeho tělo stranou a položil na něj bednu. Když v noci přišla milice, aby se ujistila, že je mrtev, voják jim ukázal bednu, pod níž byl Mancoca, a řekl jim, že už zemřel. K úžasu všech to bratr přežil, a tentýž  voják měl oči navrch hlavy, když ho o tři měsíce později viděl v jídelně živého. Řekl pak bratru Mancokovi podrobnosti o tom, co se toho večera dělo. Náhlá potřeba spánku bratra zachránila před jistou smrtí.

Bratr Mancoca se pak mohl připojit k ostatním bratrům a ve vězení pořádali shromáždění. Během pětiměsíčního věznění v São Paulu třikrát uspořádali veřejnou přednášku, které se účastnilo asi 300 posluchačů. Toto svědectví vydané ve vězení posílilo sbory venku, protože mnozí vězni, kteří projevili zájem, dělali po svém propuštění pokroky a dali se pokřtít.

Během měsíců, jež strávil ve vězení, se Silvestre Simão mohl připojit k tamější skupině v systematickém studiu Bible, a tak získal potřebnou duchovní sílu. Z tohoto vězení byli členové skupiny přemístěni do jiných vězení a pracovních táborů, kde byli nuceni tvrdě pracovat a zakoušeli další surové bití. Po čtyřech letech věznění na různých místech byl Silvestre v listopadu 1965 propuštěn. Vrátil se do Luandy, kde se spojil se skupinou svědků, která se scházela v městském obvodu Rangel. Jeho víra již byla vyzkoušena a v roce 1967 byl konečně pokřtěn. Ostatní ve vězení, včetně bratra Mancoky, byli propuštěni až v roce 1970, avšak zakrátko byli uvězněni znovu.

„Ani se již nebudou učit válce“

Země byla zmítána válkou. Bible však říká, že lidé, kteří se učí Jehovovým cestám, ‚překovají své meče v radlice a svá kopí v zahradnické nůžky a již se neučí válce‘. (Iz. 2:3, 4) Co udělají mladí muži v Angole?

V březnu 1969 zahájila vláda brutální kampaň proti všem, kdo se odmítli dopustit kompromisu ve věci křesťanské neutrality. Mezi prvními byli uvězněni António  Gouveia a João Pereira z Luandy. Pro bratra Gouveiu si přišli do zaměstnání a zavřeli ho do špinavé cely. Až po 45 dnech dovolili jeho matce, aby ho navštívila.

Fernando Gouveia, António Alberto a António Matías patřili k těm, kdo byli uvězněni v Huambu. Třikrát denně byli krutě biti. Dokonce ani Fernandova vlastní matka svého syna pak nemohla poznat. Bratři nakonec napsali veliteli ozbrojených sil dopis, ve kterém mu popsali, jakému týrání jsou vystaveni. Pak s nimi zacházeli mírněji.

António Gouveia vzpomíná na některé věci, které jim pomohly vytrvat. Jeho matka mu nosila jídlo, do kterého občas ukryla stránku ze Strážné věže. „To nám pomohlo zachovat si bdělou mysl. Také se tím udržovalo naše duchovní smýšlení.“ Dále říká: „Kázali jsme do zdí na jakýkoli biblický námět, který nás napadl.“ Aby byli dobré mysli, někteří bratři používali i špetku humoru. Silným hlasem, jako kdyby oznamovali nějakou důležitou událost, hlásili, kolik ve svých celách zlikvidovali much.

Mezi těmi, kdo byli uvězněni v Angole, bylo i šest mladých mužů z Portugalska, kteří byli do Angoly posláni, aby tu vykonali vojenskou službu, ale z důvodu svědomí to odmítli. Jeden z nich, David Mota, vzpomíná: „Mnohokrát jsme pocítili Jehovovu ochranu. Úředníci zkoušeli různé způsoby, jak zlomit naši ryzost, a soustřeďovali se na ty z nás, kteří ještě nebyli pokřtěni. Například nás opakovaně budili uprostřed noci. Pak z naší skupiny vybrali pět  mužů, z nichž vzali jednoho, přiložili mu k hlavě pistoli, jež údajně byla nabitá, a stiskli spoušť. Nařídili nám vrátit se na palandy a po třiceti minutách se to všechno opakovalo. Všichni jsme vděční Jehovovi za to, že jsme zůstali naživu. Nakonec jsme si získali úctu úředníků a dovolili nám ve vězení konat shromáždění. Byli jsme nesmírně šťastni, když jsme viděli, jak bylo šest našich spoluvězňů pokřtěno ještě ve vězení.“

Ačkoli bylo bratrům řečeno, že ve vězení zůstanou, dokud jim nebude 45 let, nemuseli čekat tak dlouho. Přesto to byla obtížná doba. To, co zažili, zdokonalilo jejich víru. Většina z těchto bratrů nyní slouží jako sboroví starší.

Náhlý konec koloniální vlády

Dne 25. dubna 1974 došlo v Portugalsku ke státnímu převratu a diktátorská vláda byla svržena. Třináctiletá koloniální válka v Angole skončila a portugalská vojska se začala stahovat. Byla zřízena prozatímní vláda, jež měla být v činnosti deset měsíců počínaje 31. lednem 1975. Trvala však pouze šest měsíců.

Svědkům Jehovovým tato náhlá změna zpočátku pomohla. Dvacet pět svědků, kteří byli vězněni pro svou neutralitu ve vězení v Cabo Ledu, bylo v květnu amnestováno. Bylo mezi nimi i těch šest mužů z Portugalska, kteří odmítli účastnit se jakékoli války včetně válek vedených proti africkým koloniím. Jak tito evropští bratři naloží se svou neočekávanou svobodou? David Mota k tomu říká: „Důvěrný vztah k Jehovovi, který jsme ve vězení měli, nás posílil natolik, že jsme se všichni rozhodli zůstat v Angole a ihned jsme začali s průkopnickou službou.“

 Ovzduší náboženské tolerance bylo pro 1 500 svědků v Angole něčím novým. Tajná policie byla pryč, věznění ustalo a svědkové se mohli volně scházet. Hledali v Luandě posluchárny, rekreační centra či jakákoli jiná místa, která by byla dostatečně velká pro rostoucí počet svědků Jehovových. Do této doby se všech 18 sborů v zemi shromažďovalo v soukromých domech.

Bratři uspořádali zvláštní služební shromáždění v Pavilhão do Ferrovia. José Augusto, který je nyní členem portugalské rodiny betel, byl mezi 400 bratry, kteří byli pozváni z několika sborů. Vzpomíná: „Tehdy jsem poprvé viděl tolik bratrů a sester pohromadě v ovzduší svobody! Bylo pro  nás obtížné uvěřit, že něco takového je možné. Atmosféra byla nabita vzrušením, když všichni bratři volně navazovali přátelství a radovali se ze společenství s bratry z jiných sborů.“

Duchovní radosti v bouřlivé době

Mezi třemi konkurenčními nacionalistickými hnutími MPLA, FNLA a UNITA probíhal boj o moc. Skupiny ozbrojenců ze soupeřících frakcí obsadily Luandu a zřídily zde svá ústředí. „Zpočátku stříleli jen ostřelovači,“ vypráví očitý svědek Luis Sabino. „Jak nenávist narůstala, ke slovu přišly těžší zbraně. Na ulicích se objevily tanky a létaly rakety. Stovky domů, včetně domů našich bratrů, byly zničeny.“

Moudrost velela, aby se sborová shromáždění nyní konala v místě sborových studií knihy. „Bylo běžné, že shromáždění bylo přerušeno kulometnou palbou v těsném sousedství,“ vypráví Manuel Cunha. „Všichni zalehli na podlahu, dokud střelba nepřestala. Pak program pokračoval. Občas jsme zhasli světla, abychom nepřitahovali pozornost. Když shromáždění skončilo, bratři opatrně odcházeli.“

Navzdory nebezpečím byli bratři odhodláni rozšířit svou službu. Delucírio Oliveira vysvětluje: „Naše dílo bylo za koloniální vlády zakázáno, takže chodit svobodně dům od domu bylo pro většinu zvěstovatelů novým zážitkem. Průkopníci poskytovali vedení a povzbuzovali druhé, aby šli s nimi. Na schůzkách před službou byla hojná účast.“ Kolem však byly patrné příznaky války. Pokračuje: „Když jsme byli v kazatelské službě, bylo běžné, že jsme slyšeli střelbu. Někdy jsme museli sejít z chodníku a obejít čerstvou kaluž krve, která byla v cestě. Jindy jsme na ulici viděli ležet mrtvá těla.“

 Dvě sestry, z nichž jedna byla průkopnice, byly právě v kazatelské službě, když poblíž vybuchly bomby. Jedna ze sester se přitiskla co nejvíce ke zdi a navrhovala vrátit se domů. Průkopnice ji povzbudila, aby ještě chvíli pokračovaly, s tím, že přestanou, pokud bude bombardování pokračovat. To dopoledne pak zavedly biblické studium s dvojicí, která chtěla studovat třikrát týdně.

Nestabilní podmínky bratrům nezabránily, aby v březnu 1975 uspořádali první krajský sjezd ve veřejném sále. Pro tuto událost pronajali největší krytý pavilon v Luandě, Cidadela Desportiva. Jedním z bezpečnostních opatření bylo, že byli pozváni pouze ti, kdo pravidelně chodili na shromáždění. Přesto přišlo 2 888 účastníků.

Všechno šlo hladce, a tak bratři na druhý krajský sjezd pozvali ty, s nimiž bylo vedeno biblické studium, a ostatní zájemce. Aníbal Magalhães vypráví: „Při vstupu do pavilonu nás nad pódiem upoutal velký nápis s námětem sjezdu: ‚Jakými lidmi byste měli být. (2. Petra 3:11)‘ Ještě před začátkem programu byl pavilon zcela zaplněn. Když bylo oznámeno, že je zde 7 713 přítomných, stěží jsme tomu mohli uvěřit. Mnozí bratři nedokázali skrýt slzy radosti. To, co jsme viděli, jasně ukazovalo, že před námi je velké shromažďovací dílo. Děkovali jsme Jehovovi, že nás bezpečně dovedl až do tohoto dne.“

Když bratři po závěrečné modlitbě uklízeli budovu, střelba začala znovu, tentokrát v celé oblasti. Byla to jen  další připomínka toho, že ‚stanují mezi těmi, kdo nenávidí mír‘. (Žalm 120:6)

Zmítáni válkou

Tři soupeřící politické skupiny spolu válčily o území a Luanda se stala hlavním bojištěm. Muži, ženy, a dokonce děti byli násilím odváděni do milic. Na ulicích se začali objevovat dvanáctiletí chlapci v uniformách, kteří naslepo stříleli ze samopalů. V noci se často nedalo spát kvůli kulometné palbě a výbuchům granátů, raket a řízených střel.  V Angole nastalo období nepřetržité války. Výsledkem bylo, že celá generace mladých Angolanů byla počata, narodila se a byla vychována v atmosféře násilí a za zvuku střelby a výbuchů bomb.

Při cestě do zaměstnání a zpátky věrní duchovní pastýři pravidelně vykonávali u svých křesťanských bratrů a sester krátké návštěvy, aby je posílili. Zjistili, zda jsou všichni v pořádku, a často s rodinou rozebrali jeden nebo dva verše z Bible.

K účasti na shromáždění a kazatelské službě bylo potřeba mít odvahu a spoléhat se na Jehovu. Prohlásit se za jednoho ze svědků Jehovových však často bylo tou nejlepší ochranou. Na Faustina da Rocha Pintu při cestě do kanceláře Společnosti jeden voják náhle namířil pušku a vyštěkl: „Kam jdeš? K jakému hnutí patříš? Dej nám svou aktovku!“ Když ji voják otevřel, našel pouze Bibli a publikace Watch Tower Society. Jeho postoj se okamžitě změnil: „Á, vy jste svědek Jehovův! Omlouvám se, promiňte. Můžete jít.“

Při jiné příležitosti voják vykřikl na mladou sestru: „Jaké hnutí podporuješ?“ Odpověděla: „Nepatřím k žádnému hnutí. Jsem svědek Jehovův.“ Na to voják řekl svým kamarádům: „Podívejte se na ni! Dobře se na ni podívejte! Podívejte, jakou má sukni! Ta je slušně oblečena, co? Není jako  jiné holky. Je svědek Jehovův.“ Sestře pak dovolili pokračovat v cestě a laskavě ji varovali, aby byla opatrná.

Když boje sílily, komunikace se sbory — zejména s těmi venkovskými — byla stále těžší. Do měst přicházely tlupy ozbrojenců, kteří plenili domy, a to, co neukradli, spálili. Tisíce lidí, včetně mnoha svědků, tak byly donuceny uprchnout do buše. V Banze, kde bylo 100 zvěstovatelů a na shromáždění chodilo ještě 300 dalších lidí, museli občas všichni opustit své domovy a strávit několik dnů v buši. Sbory v Jambě a Cele také uprchly, a to pouze se ‚svou duší jako kořistí‘. (Jer. 39:18) Většina evropských svědků, kteří ještě byli v Lubangu, odešla do Windhoeku v sousední Namibii.

Opatřit literaturu těmto bratrům v buši bylo téměř vyloučeno. Některé sbory, jako například v Malanje, Lobitu, Benguele, Gabele, Huambu a Lubangu, někdy neměly spojení s organizací po celé měsíce.

Smutná doba

Jakmile bylo odstraněno koloniální jho, tisíce Portugalců začaly opouštět zemi. Jak se bezvládí šířilo, potřeba uprchnout byla stále naléhavější. Většina uprchlíků si s sebou mohla vzít jen velmi málo věcí. Nenávist k Evropanům byla opravdu silná. Je to vidět z toho, že jedna politická strana prohlásila, že budou zabíjet i mulaty, protože jejich předkové zplodili své potomky s bělochy.

Naši portugalští a angolští bratři se tímto nepřátelstvím samozřejmě nenechali ovlivnit. Spojovalo je silné pouto bratrské lásky. Odchod Portugalců znamenal ztrátu mnoha blízkých přátel. Do června 1975 museli odejít všichni portugalští bratři, kteří poskytovali vedení v díle. Dohled nad kazatelskou činností a pastýřská práce ve prospěch Božího  stáda byly ponechány v rukou věrných místních bratrů. Většina jich měla rodinu a zaměstnání na plný úvazek. Z toho, že jejich portugalští bratři musí odejít, byli smutní, ale byli odhodláni s Jehovovou pomocí pokračovat dál.

Jakým podmínkám museli čelit? Portugalská odbočka záhy dostala z luandské kanceláře tuto znepokojivou zprávu: „Město je pod dělostřeleckou palbou. Silnice jsou zataraseny. Spojení s jinými městy je přerušeno. Luandský přístav je uzavřen. V obchodech docházejí potraviny. Lidé začínají loupit a drancovat. Od 21.00 hodin je zákaz vycházení. Každý, kdo bude na ulici po této hodině, může být zastřelen.“

Jehovovi služebníci postupují kupředu

Toto období politických nepokojů bylo obdobím duchovního vzrůstu, který do té doby neměl obdoby. Vrcholný počet zvěstovatelů dosáhl 3 055, což byl 68procentní vzrůst oproti minulému roku. Památné slavnosti se zúčastnilo 11 490 lidí!

Pátého září 1975 přišla dlouho očekávaná zpráva. Ministr spravedlnosti prozatímní vlády prohlásil svědky Jehovovy za zákonně uznanou „náboženskou společnost“. João Mancoca vzpomíná: „Mezi bratry nastala úplná euforie. Nikdy nezažili, co je úplná svoboda uctívání. Bylo to, jako by se dokořán otevřely dveře vězení. Poprvé bylo možné o konání shromáždění a krajských sjezdů plně informovat širokou veřejnost. Krajské sjezdy organizované na jaře 1976 poskytly mocné povzbuzení pro dílo a posílily naše odhodlání, které jsme potřebovali v nadcházejících letech.“

Bylo naplánováno pět krajských sjezdů, ale bylo moudré, aby se současně sešly pouze tři nebo čtyři sbory. Tři bratři  také byli pověřeni, aby o víkendech navštěvovali sbory jako krajští dozorci.

Okolnosti v předchozích letech nedovolovaly, aby se dozorci zúčastnili některé ze specializovaných škol připravovaných Společností. Bylo tedy naplánováno, aby se od 19. do 24. května 1976 konala první škola služby Království pro starší. Dva bratři z Angoly navštívili tuto školu v Portugalsku a obdrželi tak školení. Když se vrátili, vedli tuto školu v Luandě spolu s Máriem P. Oliveirou z portugalské odbočky, který přijel na pomoc.

Dvacet tři starších velmi ocenilo biblické vyučování, které jim pomohlo ‚pást Boží stádo‘. (1. Petra 5:2) Carlos Cadi, který tehdy sloužil jako krajský dozorce, si pamatuje, jaký vliv na bratry škola měla: „Starší byli schopni vidět Jehovovu organizaci jinýma očima. Ve škole si bratři uvědomili vzdělávací úlohu Jehovovy organizace. Naučili se, jak pomáhat bratrům ve sborech, aby se při řešení problémů řídili biblickými zásadami. Škola také starším pomohla, aby viděli, jak mohou lépe organizovat činnost sboru a plněji využívat schopností služebních pomocníků, kteří sloužili spolu s nimi.“

Zákonné uznání také znamenalo, že bylo možné ze zahraničí dovážet Bible a biblickou literaturu. Než uplynulo pět měsíců, některé sbory dostaly své první časopisy. Bylo to veliké požehnání konečně mít úplná 32stránková vydání časopisů Strážná věž a Probuďte se! Před bratry se ‚otevřely velké dveře, které vedly k činnosti,‘ a bratři jimi bez otálení vešli. (1. Kor. 16:9) Nestabilní podmínky v zemi však vedly k dalším vážným problémům.

Ačkoli 11. listopadu 1975 země získala podle plánu oficiální nezávislost na Portugalsku, boj mezi hlavními politickými stranami rychle přerostl v celonárodní občanskou  válku. Vznikly nezávislé republiky. Luanda se stala hlavním městem marxistické MPLA a Huambo bylo hlavním městem koalice UNITA a FNLA.

Politická propaganda, kterou skupiny proti sobě navzájem vedly, vyvolala rasovou a kmenovou nenávist, která do té doby neměla obdoby. V hlavním městě se běžnou součástí života stalo chladnokrevné zabíjení — dokonce upalování lidí na ulici. Často jediným přestupkem, kterého se oběti dopustily, bylo to, že mluvily jazykem, z něhož bylo patrné, že pocházejí z oblasti mimo Luandu. Napětí způsobené touto nenávistí k cizím lidem vyvolalo velký pohyb obyvatelstva, protože lidé ze severu a z jihu uprchli do provincií, odkud pocházeli. Někteří bratři však statečně zůstali v oblastech mimo svou domovskou provincii, aby pečovali o potřeby svých duchovních bratrů.

„Viva Jehova!“

Svědkové Jehovovi opět čelili brutálnímu pronásledování. V Luandě byli předvoláváni před uliční výbory, které se je snažily donutit, aby si koupili legitimaci politické strany. V této atmosféře nabité emocemi obvinilo politické byro ústředního výboru MPLA svědky z toho, že podněcují lidi, aby neposlouchali stát, neměli úctu k národní vlajce a odmítali vojenskou službu. Vysvětlování bratrů bylo jako házení hrachu na stěnu.

V březnu 1976 byla z Portugalska do Angoly poslána zásilka biblické literatury. Obsahovala 3 000 Biblí, 17 000 výtisků knihy Pravda, která vede k věčnému životu, 3 000 výtisků knihy Od ráje ztraceného k ráji znovu získanému a také časopisy. Úřady celou zásilku zabavily a spálily.

Dne 27. května 1976 vládní rozhlasová stanice nařídila, aby všechny státní organizace a uliční výbory bedlivě  sledovaly činnost svědků Jehovových. Katolická církev na své rozhlasové stanici denně oznamovala, že svědkové Jehovovi jsou podvratná organizace.

Svědkové byli vyháněni z front na potraviny. Davy se shromažďovaly okolo míst, kde se konávala sborová shromáždění. Děti byly ve škole šikanovány. Děti Josého dos Santos Cardosy a jeho manželky Brigidy byly pod velkým tlakem, aby opakovaly politická hesla, zpívaly národní hymnu a vykřikovaly „Pryč s Jehovou“. Když odmítly, ostatní děti je týraly. José ml., kterému bylo v té době devět let, najednou silným hlasem řekl: „Dobrá, já řeknu ‚Viva [ať žije]!‘“ Všichni v očekávání ztichli. Mladý chlapec nakonec zvolal: „Viva Jehova!“ Než si uvědomili, co vlastně řekl, jednohlasně se k němu přidali: „Viva!“

V „peci“

Vládnoucí strana se rozhodla, že přinutí svědky, aby vstoupili do armády. Vedlo to k dalšímu zlomyslnému pronásledování.

Sedmnáctého února 1977 se Artur Wanakambi, horlivý bratr z provincie Huíla, pokoušel vysvětlit svůj neutrální postoj, ale neuspěl. Okázale ho spolu s dalšími třemi bratry vedli ulicemi do vězení. Přihlížející včetně pouličních metařů byli vybízeni, aby je bili. Následující den manželky těch třech bratrů, kteří byli ženatí, šly do vězení, aby se dozvěděly, co se s jejich manžely stalo. Nejprve musely dlouhou  dobu čekat, a pak je nemilosrdně zbičovali a nechali je zbité a krvácející. Odpoledne sestry zavřeli do stejného vězení, kde byli jejich manželé.

Bratr Teles popisuje, co se o deset dnů později stalo jiné skupině uvězněných bratrů: „Třicet pět z nás dali do ‚pece‘. Jednalo se o místnost, která měla sedm metrů na délku a tři metry na výšku i na šířku. V železobetonovém stropě byly dva malé větrací otvory, kterými ani nešlo prostrčit ruku. Bylo zrovna nejteplejší období, takže se cela skutečně stala pecí. Protože byli rozhodnuti nás zlikvidovat, tak ty dva otvory uzavřeli.

Čtvrtého dne jsme snažně prosili Jehovu, aby nám dal sílu snášet neúprosné vedro. Vzpomněli jsme si na tři věrné mladé muže v Danielově době, kteří byli hozeni do ohnivé pece. Následujícího dne asi ve tři hodiny ráno někdo hlasitě bouchl do dveří a ty se otevřely. Byla to nesmírná úleva moci se nadechnout čerstvého vzduchu! Byl to žalářník. Ještě v polospánku otevřel dveře a pak se zhroutil. Asi po deseti minutách se probral a dveře zavřel, aniž by řekl jediné slovo. Děkovali jsme Jehovovi za ty drahocenné chvíle, kdy jsme mohli dýchat čerstvý vzduch.

O sedm dní později k nám hodili dalších sedm bratrů. Už jsme neměli dost místa, abychom mohli sedět. Několikrát nás zbili. Vedro bylo stále větší a opary a zranění způsobená bitím ošklivě zapáchaly.

Dvacátého třetího března jsme slavili Památnou slavnost, ačkoli to byl pouze proslov bez podávání symbolů. Celkem nás bylo už 45. Někteří z nás strávili v ‚peci‘ 52 dnů a přežili to.“

Po propuštění z „pece“ bratry poslali do 1 300 kilometrů vzdáleného pracovního tábora v Sakassange ve východní provincii Moxico.

 Pronásledování je „legalizováno“

Dne 8. března 1978 politické byro ústředního výboru MPLA prohlásilo „církev ‚Svědkové Jehovovi‘“ za nezákonnou a zakázalo ji. Aby byla zajištěna široká publicita, luandská rozhlasová stanice toto oznámení vysílala třikrát denně. Původní výnos byl v portugalštině, ale aby se tato zpráva dostala ke každému, oznámení bylo týden vysíláno také v jazycích čokwe, kikongo, kimbundu a umbundu. Nakonec byl 14. března 1978 výnos uveřejněn ve stranickém listě Jornal de Angola. Tento zákaz ve skutečnosti pouze „legalizoval“ brutalitu, která již stejně byla v plném proudu.

Osočování ze strany Organizace pro obranu lidu (ODP) sílilo. Mnoho svědků Jehovových bylo odvlečeno a bez soudu uvězněno. V továrnách po celé Luandě se konaly namátkové prohlídky. V továrně v Malas Onil, která vyráběla kufry, bylo zatčeno 14 svědků. Ve městě Lubangu jich bylo zatčeno dalších 13. O několik dní později zprávy potvrdily zatčení 50 svědků v Ndalatandu. V průběhu jediného týdne od vyhlášení zákazu bylo uvězněno nejméně 150 bratrů a sester.

Následovalo svévolné propouštění svědků ze zaměstnání. Nikoho nezajímala léta vzorného chování, kvalifikace ani výkonnost. Někteří byli propuštěni i přesto, že měli odpovědná postavení, důležitá pro ekonomický rozvoj země.

Nebyly ušetřeny ani ženy. Vojenský důstojník uviděl Emílii Pereirovou před jejím domem a zeptal se jí, proč není členem milice. Když odpověděla, že nemá ráda nic, co souvisí se zabíjením a proléváním krve, pochopil, že Emílie je svědek. Když to potvrdila, řekl jí, ať nastoupí do nákladního auta, které čekalo opodál. Její dvě sestry se přišly  podívat, co se děje, a byly donuceny také nastoupit. Mezitím přišel domů ještě její otec. Důstojník mu nařídil, aby nastoupil. Když už se chystali odjet, bratr, který bydlel nedaleko, se přišel zeptat, co se děje. I jeho popadli a strčili do vozu.

Odvezli je do zajateckého tábora a sestry uvěznili v ženské části. Důstojníci se večer co večer pokoušeli tyto mladé sestry sexuálně zneužít. Sestry se však držely jedna druhé, křičely a nahlas se modlily. Svou reakcí zkřížily těm mužům jejich ničemné záměry a ke znásilnění nedošlo.

Také bratři v provincii Malanje byli těžce zkoušeni. José António Bartolomeu, kterému bylo 74 let, na následky surového zacházení zemřel. Domingas Antóniová byla po svém věznění a opakovaném bití tak slabá, že zemřela při záchvatu malárie. Manuela Ribeiru otrávili, protože napsal z vězení dopis své rodině.

V týdnu po vydání zákazu se konala schůzka se staršími všech sborů v Luandě. Dostali povzbuzení z Písma a pokyny pro svou budoucí činnost a předali je sborům. Jejich odhodlání se posílilo, když uvažovali o ročním textu pro rok 1978: „Nezískají nad tebou převahu, neboť ‚[já Jehova] jsem s tebou, . . . abych tě osvobodil‘.“ (Jer. 1:19)

Bratři se odvolávají k vládním úřadům

Dvacátého prvního března 1978 tři bratři, kteří sloužili jako ředitelé Sdružení svědků Jehovových v Angole, poslali politickému byru MPLA odvolání, ve kterém naléhali, aby se případy porušení zákona zabývaly soudy a aby nelegální věznění svědků přestalo. Kopie tohoto dopisu byly zaslány prezidentu republiky, předsedovi vlády a ministrům obrany, spravedlnosti, školství a kultury. Bratři nedostali žádnou odpověď.

 Bratři následovali příklad apoštola Pavla a poslali další odvolání nejvyšší autoritě v zemi. (Sk. 25:11) Tento dopis poslala portugalská odbočka a bratři v něm uctivě žádali prezidenta Angolské lidové republiky, aby přezkoumal záznamy o svědcích Jehovových a svědky vyslechl. Bratři si přáli, aby soudy prozkoumaly fakta ohledně všech svědků Jehovových, kteří byli tou dobou zadržováni. Tentokrát odbočka v Portugalsku dostala odpověď, že záležitost bude prošetřena.

Odhodlání bratrů ho hluboce dojalo

V Angole nadále zuřila občanská válka, takže návštěv ze zahraničí bylo málo. V roce 1979 však tamější zemský výbor dostal zprávu, že v srpnu přijede Albert Olih, dozorce z nigerijské odbočky. Bratři byli tak šťastni!

Bratr Olih řekl: „Celý týden jsem si připadal, jako kdybych bydlel v kasárnách. Všude, kam jste se podívali, byli ozbrojení vojáci.“ V noci bratra probouzely pouliční přestřelky.

Angolští svědkové zažili v předchozích letech prudké změny. Od roku 1973, kdy země byla ještě pod koloniální vládou, do roku 1976 počet zvěstovatelů vzrostl o 266 procent. Když pak v roce 1977 pronásledování zesílilo a v roce 1978 byl vyhlášen zákaz, růst se zastavil. Mnoho svědků v zemi bylo pokřtěno velmi krátkou dobu — jen v roce 1975 jich bylo 1 000. Bylo zde sice 31 sborů, ale mnoho z nich nemělo žádné starší. Chyběla láskyplná péče duchovních pastýřů, takže některé vážné problémy a případy mravní nečistoty zůstávaly nevyřešeny. V místech jako Malanje, Waku Kungo a Ndalatando byly nyní celé sbory ve vězeňských táborech.

Po příjezdu dostal bratr Olih rozsáhlý seznam bodů, jež bylo potřeba projednat. Bratři věnovali pozornost způsobům,  jak mohli místní svědkové za daných okolností pokračovat ve službě, kterou jim svěřil Bůh. Dostali pokyny, jak opatřovat literaturu i přes to, že příležitostí k získání papíru bylo málo. Bratři jednali také o tom, že potřebují více literatury v místních jazycích. Najít a vyškolit způsobilé překladatele však bude samozřejmě vyžadovat určitý čas.

Pozornost byla věnována také problémům ve sborech. Bratr Olih zdůraznil, že v souladu s měřítky Bible musí žít všichni, včetně starších. Nikdo si nesmí myslet, že již nepotřebuje žádnou radu. Bratr odpověděl na otázky, které se týkaly způsobilosti ke křtu, zaregistrování manželství a návštěv krajských dozorců ve sborech. Angolští bratři si vážili toho, že Společnost zařídila, aby jim takový zkušený bratr poskytl biblické vedení.

Během návštěvy bratra Oliha se konala schůzka se staršími z Luandy a také se všemi, kteří mohli přijít z jiných oblastí. Aby neupoutali pozornost k místu schůzky, přicházeli po jednom od deseti hodin ráno. Do té doby, než v sedm hodin večer začala schůzka, však bratři dvakrát změnili místo, protože se jim zdálo, že jsou sledováni. Když bratr Olih dorazil na třetí místo schůzky, našel zde 47 starších, jak sedí na dvorku a čekají na něho. Poté, co jim předal pozdravy od nigerijské rodiny betel, poděkovali mu tak, že mlčky zamávali rukama. Ve svém hodinovém proslovu rozebral na základě Bible opatření v podobě starších. Bratr zdůraznil, že v křesťanském sboru je potřeba více starších, a nastínil, jaké mají povinnosti. Když proslov skončil, bratři mu další dvě hodiny kladli otázky. Pak museli odejít, aby se dostali bezpečně domů, dříve než začne zákaz vycházení.

Jak bratr Olih hodnotil týden strávený s angolskými bratry? „Bylo to pro mě opravdu velmi užitečné. Když jsem viděl, jak jsou bratři a sestry pevně odhodláni sloužit  Jehovovi navzdory těžkostem, velmi mě to povzbudilo. Odjížděl jsem z Angoly se slzami v očích, a v duchu jsem se za tyto bratry modlil. Navzdory svému utrpení se usmívali, protože měli nádhernou naději.“

Další návštěva

Rok po návštěvě bratra Oliha vedoucí sbor vyslal Alberta Olugbebiho, který byl rovněž z nigerijské odbočky, aby sloužil bratrům v Angole. Bratr Olugbebi angolským bratrům doporučil, aby uspořádali kursy školy průkopnické služby pro 50 pravidelných průkopníků v zemi. Také je povzbudil, aby se každých šest měsíců pokusili pořádat krajské sjezdy s omezenou účastí.

 Během návštěvy bratra Alberta Olugbebiho se konaly tři schůzky se skupinami starších a také s bratry, kteří se starali o chod sborů tam, kde žádní starší nebyli. Těchto schůzek se zúčastnilo 102 bratrů. Dostali radu z Písma, aby se zastávali biblických zásad a aby se stali příkladem stádu a nepanovali nad ním. (1. Petra 5:3) Bratr Olugbebi odpověděl na otázky, jak postupovat, jsou-li navrhováni starší ke jmenování ve sborech, kde ještě žádní starší neslouží.

Mezi přítomnými na této schůzce byl Silvestre Simão, jehož víra již byla vyzkoušena během téměř čtyř let, která strávil ve vězení a v pracovních táborech. Když byli v polovině sedmdesátých let evropští bratři donuceni opustit Angolu, byla mu svěřena větší odpovědnost a začal sloužit jako krajský dozorce, když předtím řadu let sloužil jako starší. Jestliže se nyní měly konat krajské sjezdy každých šest měsíců, byl zapotřebí oblastní dozorce. Bratr Simão měl šest dětí a chodil do zaměstnání, aby zabezpečil potřeby své rodiny. Přesto toto nové pověření přijal. Vykonává je vzorným způsobem už 20 let. Slouží také ve výboru odbočky.

Když bratr Olugbebi ukončil svou návštěvu, podal zprávu o povzbudivém vývoji: Svědkové museli sice stále být  opatrní, když se scházeli a kázali, ale zdálo se, že polevuje zlovolné pronásledování bratrů, kteří podléhali branné povinnosti. A opravdu — i když tehdy bylo ve vězení nebo v pracovních táborech ještě 150 až 200 bratrů, do března 1982 tento počet klesl na 30.

Opatřovat duchovní pokrm bylo náročným úkolem

V období zákazu bylo velmi důležité zajistit pravidelný přísun duchovního pokrmu. Často to bylo spojeno se značným rizikem.

Především bylo velmi obtížné obstarat papír pro tisk Strážné věže na cyklostylu. Aby jej člověk mohl koupit, potřeboval úřední povolení. Kvůli tomu, že bratři neměli dost papíru, mohli po určitou dobu vyrábět pouze 800 až 1 000 výtisků studijních článků, ačkoli v zemi bylo přes 3 000 zvěstovatelů. I tak bratři dokázali s použitím malých lisů vyrobit malé knihy s ohebnými deskami, jako byla například kniha Pravda, která vede k věčnému životu.

Fernando Figueiredo a Francisco João Manuel přijali úkol vyrábět literaturu, i když to pro ně znamenalo velké riziko. Tito energičtí bratři našli nová místa, kde mohli rozvíjet svoji tiskařskou činnost. Z bezpečnostních důvodů musela být místa občas měněna. Někde byl cyklostyl umístěn ve zvukotěsné místnosti, která neměla žádná okna ani větrání, takže pracovní podmínky byly velmi náročné. V sousední místnosti další dobrovolníci snášeli jednotlivé listy a pak zde časopisy sešívali. Museli snášení,  sešívání i balení stihnout tak, aby časopisy mohly být rozeslány ještě téže noci. Po práci musely být zahlazeny všechny stopy, aby nic nebudilo pozornost. Jak se produkce zvyšovala, v „kuchyni“ — místě, kde se připravovala literatura obsahující duchovní pokrm — byly v provozu dva cyklostyly současně. Tým bratrů zde pracoval každý den. Psali na blány, kontrolovali text, rozmnožovali, snášeli a sešívali jednotlivé listy a dodávali časopisy do sborů.

Dodávky literatury do sborů rozptýlených mimo Luandu museli zajišťovat kurýři. Bylo to nebezpečné pověření. Jeden z těchto kurýrů vypráví: „Několik měsíců po tom, co byl vydán oficiální zákaz, jsem v souvislosti se svým zaměstnáním cestoval do provincie Benguela. Místní kancelář Společnosti mě pověřila, abych sborům v Lobitu a Benguele předal určitou zásilku. V těchto městech jsem nikoho z bratrů neznal. Jediné spojení, které jsem měl, bylo telefonní číslo jednoho staršího v Benguele. Z bezpečnostních důvodů jsem se měl prokázat pouze heslem ‚Izajášova rodina‘.

Když jsem přijel do Benguely, zdálo se, že vše probíhá hladce. Na letišti mě díky povaze mé práce nikdo neprohlížel, což jinak bývalo obvyklé. Balík, který jsem převážel, zůstal nedotčený. Jakmile jsem byl ve městě, ihned jsem bratrům zatelefonoval, aby přijeli a balík si vzali. Bratr, se kterým jsem mluvil, říkal, že mu není dobře. Slíbil mi však, že do hotelu pošle někoho, kdo si zásilku vyzvedne. Z nějakého neznámého důvodu si během těch čtyř dnů, které jsem strávil v hotelu, pro balík nikdo nepřišel, ačkoli jsem tomu bratrovi denně telefonoval.

Když přišel den mého odjezdu, nezbývalo mi nic jiného, než vzít balík zpátky do Luandy. Když jsme přijeli na letiště,  vedoucí delegace chtěl dát příklad ostatním cestujícím a trval na tom, aby byla provedena prohlídka všech členů jeho delegace a jejich zavazadel. Zdálo se mi, že mám jenom dvě možnosti: buď balík vyhodit do kontejneru na odpadky, nebo si ho nechat a být zatčen.

Modlil jsem se k Jehovovi a vybavil se mi text z Přísloví 29:25: ‚Chvět se před lidmi, to klade léčku, ale kdo důvěřuje v Jehovu, bude ochráněn.‘ Rozhodl jsem se, že se té situaci postavím čelem. Přijít o takové množství duchovní potravy by byla citelná ztráta.

Stoupl jsem si na konec řady, abych nevyvolal přílišný rozruch, až policie najde literaturu a časopisy. Když zbývalo vykonat prohlídku už jen u dvou lidí, slyšel jsem, jak někdo říká: ‚Prosím, je tady muž, který se chce setkat se členem delegace z Luandy kvůli nějakému balíku.‘ Když jsem to uslyšel, řekl jsem si: ‚Jehova slyšel mou modlitbu. Vidím, jak se splňuje Izajáš 59:1: „Jehovova ruka se nezkrátila tak, že nemůže zachránit“‘, a spěchal jsem ven. Přišel jsem k bratrovi a měl jsem čas říci mu jenom: ‚Izajášova rodina.‘ Odpověděl a balík si vzal. Otočil jsem se na podpatku, protože letadlo se chystalo odletět. Neměl jsem ani čas s bratrem promluvit. Ano, Jehova je ‚naší záchranou v čase tísně‘.“ (Iz. 33:2)

Pečují o stádo navzdory nebezpečí

Válka — apokalyptický jezdec na ohnivě zbarveném koni — stále pustošila životy obyvatel Angoly. (Zjev. 6:4) Města a továrny byly bombardovány, silnice byly zaminovávány a mosty byly vyhazovány do povětří. Docházelo k ničení vodních zdrojů a k útokům na vesnice. Masakrování civilistů bylo na denním pořádku. Úroda byla zničena a zemědělci uprchli do měst. Do Luandy proudili váleční  uprchlíci. Potraviny byly k dostání buď na příděl, nebo na černém trhu. Za těchto podmínek museli lidé denně bojovat o pouhé přežití. Láskyplná spolupráce mezi svědky Jehovovými však pomohla mnohým bratrům zůstat naživu za okolností, které by jinak byly beznadějné.

Rui Gonçalves, Hélder Silva a další bratři v této nebezpečné době riskovali svůj život a navštěvovali sbory rozptýlené po celé zemi. Bratr Gonçalves popisuje, jak takové návštěvy musely být organizovány: „Krajský dozorce poprvé navštívil Tombuu v květnu 1982. Třicet pět zdejších bratrů toho dne od 10.00 hodin ráno přicházelo na místo shromáždění v pečlivě naplánovaných intervalech. Tiše čekali. Organizace pro obranu lidu (ODP) sledovala každý pohyb ve městě. Já jsem přijel pod rouškou tmy v devět večer, tedy o 11 hodin později. Shromáždění začalo za třicet minut a trvalo až do 4.40 ráno.“

Většina těch, kdo sloužili v krajské službě, byli ženatí a měli děti. Dělali však všechno, co bylo v jejich silách, aby se postarali o duchovní blaho sborů. Jeden z těch bratrů, který je nyní členem výboru odbočky, vysvětluje, co patřilo k obvyklé krajské návštěvě: „Návštěva v každém sboru byla naplánována na jeden týden. Návštěvy však začínaly v pondělí, a ne v úterý. Bylo to proto, že nebylo možné, aby se celý sbor sešel společně. Každou skupinu sborového studia knihy navštěvoval krajský dozorce zvlášť. Jestliže šlo o velký sbor, během jednoho večera navštívil několik skupin. Čas shromáždění byl různý, aby krajský dozorce mohl přecházet od jedné skupiny ke druhé. V každé skupině svůj program zopakoval, aby z něho všichni měli užitek. Během jednoho týdne tedy každý ze svých  proslovů přednesl 7 až 21krát. Týden byl náročný a plný činnosti, ale bratři v povzbuzování sborů vytrvávali.“

Rui Gonçalves líčí v živých barvách strastiplnou cestu do města Kubal v lednu 1983 — cestu, která ho málem stála život. Říká: „Jediný způsob, jak se do sboru dostat, bylo cestovat pod ochranou vojenské kolony. Důstojníci po pečlivém prozkoumání situace dovolili 35 vozidlům vydat se na cestu. Auto bratra Godinha, ve kterém jsme cestovali, jelo jako třetí v koloně šesti vozidel. Hned po dvou hodinách cesty partyzáni zlikvidovali řízenou střelou první vojenské nákladní auto. Za první střelou následovala druhá, která zničila druhé vozidlo. Naše auto zasáhly dva granáty, ale nevybuchly. Bratr Godinho ještě za jízdy křičel, ať všichni vyskočíme. Utíkal jsem se schovat do křoví a vtom mě kulka utrhla velkou část levého ucha a já jsem omdlel.“

Předtím než omdlel, viděl tři partyzány, jak pronásledují zbylé bratry. Bratři však unikli do džungle. Bratr Gonçalves pokračuje: „Když jsem se probral, měl jsem hlavu zalitou krví. O několik hodin později jsem se doplazil zpátky na silnici. Tam mě našli vojáci. Poskytli mi první pomoc a vzali mě do benguelské nemocnice.“ Později se dověděl, že všechna auta v koloně buď shořela nebo byla zničena nějakým jiným způsobem. Dvanáct osob v autech bylo zabito a jedenáct bylo těžce zraněno kulkami. Bratři cestující s bratrem Gonçalvesem byli jediní, kterým se kulky vyhnuly. Bratr  Gonçalves, přestože přišel o velkou část svého ucha a nějaký osobní majetek, uzavírá své vyprávění těmito slovy: „Děkovali jsme Jehovovi z celého srdce.“

Dělí se o životodárné vody

V době, kdy většina Angolanů myslela pouze na to, jak přežít, svědkové Jehovovi na tomto velkém území dychtivě šířili „dobrou zprávu o něčem lepším“. (Iz. 52:7) Jak toto dílo vykonávali?

Jeden průkopník z Luandy vysvětluje, že on, jeho manželka a jeho dcerka chodili do služby společně. Když obyvatele domu pozdravili, požádali ho, zda by se jejich dceruška mohla napít vody. Pokud vodu dostali, řekli tomu člověku, že vědí o vodě, která přinese ještě větší prospěch než ta studená voda, kterou laskavě dal jejich dceři. Ti, kdo byli zvídaví, se zeptali: ‚Co je to za vodu?‘ Rodina jim pak popsala požehnání Božího Království a naději na věčný život. (Jan 4:7–15)

Do služby nenosili Bible, literaturu ani tašky. Pokud však měl majitel domu vlastní Bibli a chtěl si o těchto věcech přečíst, používali při pokračování rozhovoru jeho Bibli. Ty, kdo projevili zájem, navštívili opět. Svědkové byli ve svých přístupech rozvážní, jako například ve výše popsaném případě, a byli tak schopni najít lidi, kteří měli zájem. Sbory zažívaly požehnání v podobě stálého růstu.

Boží muž

Dobrá zpráva se dostala také do odlehlých území. Do kraje Gambos u hranice s Namibií pronikla díky úsilí Tchande Cuituny. Tento muž poprvé slyšel poselství o Království na území tehdejší Rhodésie. Pracoval v dolech v Jižní Africe. Po nějaké době se vrátil domů a soustředil se na chov  dobytka. Pravidelně se vracel zpátky do Jižní Afriky, aby získal publikace Watch Tower Society, a na jedné z těchto cest byl v roce 1961 pokřtěn. Potom mezi svými krajany horlivě šířil dobrou zprávu.

Bratr naložil na vůz vodu, potraviny a biblickou literaturu a kázal od quimba ke quimbu (od jedné vesničky ke druhé). Pokaždé tím strávil dva až tři měsíce. Když se mu vůz rozbil, pokračoval v cestě na svém býku. Ještě když mu bylo 70 let, podnikal s ostatními zvěstovateli více než 200kilometrové cesty pěšky.

Tchande Cuituna se stal vlastníkem velkých stád dobytka, která se toulala savanou. V této patriarchální společnosti byl uznávanou hlavou. Den zahajoval zvoněním na zvon, aby každý mohl přijít a poslechnout si, jak v místním jazyce rozebírá biblický text. Ve dnech, kdy bylo shromáždění, známý zvuk gongu ohlašoval asi 100 lidem, že se mají shromáždit k duchovnímu poučování.

Tchande Cuituna se stal v celém kraji Gambos známým jako Boží muž. Uplatňoval to, co se naučil při svém osobním studiu Bible a hodnotných publikací „věrného a rozvážného otroka“, a poskytoval tím druhým znamenitý příklad k následování. Chtěl se s dobrou zprávou dostat k co největšímu počtu lidí, a tak brožuru „Toto dobré poselství o Království“ přeložil do ňanečtiny a kvaňamštiny.

Kancelář v Luandě se o činnosti bratra Cuituny dozvěděla ze zpráv o kazatelské službě, které čas od času odevzdával prostřednictvím bratrů ve Windhoeku v Namibii. Luandská kancelář se snažila zajistit bratru Cuitunovi větší kontakt s jinými svědky a v roce 1979 za ním poslala krajského dozorce Héldera Silvu. Ten si na tu cestu dobře pamatuje.

 Bratr Silva píše: „Cestovali jsme 160 kilometrů autem do Chiange. Odtud jsme pak museli jít 70 kilometrů pěšky. Kvůli průtrži mračen, která trvala asi šest hodin, bylo téměř nemožné pokračovat dál. Občas jsme byli až po kolena ve vodě, ale nemohli jsme se zastavit, protože území bylo plné dravé zvěře. Zjistili jsme, že bude lepší, když tím blátem půjdeme bosi a poneseme si své věci na holi přes rameno. Nakonec jsme přišli do kraje Liokafela a ke svému cíli, Cuitunově quimbu (vesnici). Byli jsme vyčerpaní a hladoví jako vlci, a tak nám ženy daly kyselé mléko, místní kukuřičný nápoj zvaný v umbundštině bulunga (portugalsky kissangua), kakao a kukuřičnou kaši nazývanou ihita (portugalsky pirão de massango). Když jsme pookřáli a ohřáli se u ohně, mohli jsme začít s plánovanými činnostmi.“ Tato návštěva byla jedním z milníků v organizovaném kázání dobré zprávy v kraji Gambos.

Nikdo z těch, kdo byli přítomni, nezapomene na křest 18 nových bratrů a sester v srpnu 1986 v řece Caculuvar. Byly to první křty, které se v kraji Gambos konaly za těch 40 let od chvíle, kdy se do těchto míst dostalo poselství o Království. Průkopníci, kteří přišli, aby zde podpořili dílo, zářili radostí. Když bratr Cuituna přihlížel křtu, byl štěstím bez sebe. Poskakoval radostí a říkal: „Cítím se jako král David, když doprovázel Jehovovu truhlu.“ (2. Sam. 6:11–15) Bratr Cuituna stále slouží jako pravidelný průkopník.

 Dílo v jižní Angole

V roce 1975 díky úsilí průkopníka, který se jmenoval José Tiakatandela, poznala pravdu 18letá Tymoly, vysoká dívka z kraje Huíla v jižní Angole. Tymoly si vážila poselství Bible, ale její rodiče jí silně odporovali. Celé dny jí nedávali jíst, bili ji a nakonec po ní házeli kameny. Šlo jí o život a tak se vydala do Lubanga, které bylo 60 kilometrů daleko. Tam se mohla účastnit sborových shromáždění. S pomocí třídy pro výuku čtení a psaní, kterou sbor pořádal, udělala takový pokrok, že se mohla zapsat do školy teokratické služby. V roce 1981 byla pokřtěna. Tymoly se také naučila šít, aby si mohla vydělávat na živobytí, a sama si šije prosté šaty. Tři muži a čtyři ženy z její etnické skupiny, kteří slyšeli poselství o Království v roce 1978, byli pokřtěni v roce 1980.

V roce 1983 se José Maria Muvindi z Lubanga přihlásil na tři měsíce do pomocné průkopnické služby. Šel na jih a kázal ve venkovských oblastech kolem měst Jau a Gambos. Cestoval dolů do provincie Namibe a šířil dobrou zprávu mezi Mukubaji, kteří byli nejvýznamnějším kmenem. Viděl, že na těchto územích jsou velmi potřeba zvěstovatelé, a tak se přihlásil do pravidelné průkopnické služby. Další průkopníci ho následovali.

Když bratr Muvindi kázal v této oblasti, biblické pravdy zasáhly srdce mnoha zdejších lidí. Začali dělat potřebné změny ve svém životě. Pokud chtěli Jehovovi sloužit přijatelným způsobem, museli opustit nebiblické praktiky, jako je polygamie, nemravnost, opilství a pověry. Začali nosit víc než jen tradiční tchinkuani neboli bederní roušku. Do Lubanga začal směřovat stálý proud dvojic, které se chtěly dát zákonně oddat. Pro některé z nich to znamenalo poprvé v životě opustit vesnici! Matrika v Chiange, která byla deset  let zavřená, znovu zahájila svou činnost. Bylo totiž nutné zvládnout náhlý příliv lidí z kraje Gambos, kteří chtěli rodné listy a občanské průkazy, aby mohli zaregistrovat svá manželství.

Je smutné, že bratr Muvindi zemřel roku 1986 na žloutenku. Jeho horlivá služba však přinesla dobré ovoce a díky jeho úsilí a úsilí dalších bratrů, kteří v těchto krajích pracovali, mnozí lidé dostali svědectví. Dnes je v této oblasti devět sborů a deset skupin, které ještě nejsou zorganizovány jako sbory, a všechny podporují v tomto kraji pravé uctívání.

Pod přísnějším dohledem

Když byly v roce 1984 zřízeny Lidové brigády strážců (BPV), bratři byli znovu vystaveni tlaku. Posláním BPV bylo zajistit bedlivý dohled nad těmi, kdo se nepodíleli na revolučním procesu. Jak BPV plnily své poslání? Domingos Mateus, který tehdy sloužil jako krajský dozorce, si na to dobře pamatuje: „Na každém rohu v Luandě stál člen Lidové brigády strážců, kterého bylo možné poznat podle toho, že měl na paži modrou pásku s písmeny BPV. Měl oprávnění provést prohlídku u kohokoli, kdo šel kolem. Nosit publikace na shromáždění bylo stále těžší. V prosinci 1985 vykonávalo v Luandě svou činnost 800 brigádních skupin, takže konat sborová shromáždění ani nebylo možné.

Na náměstí ex-Largo Serpa Pinto hlídkovala skupina asi 40 členů brigády, kteří důkladně sledovali celou oblast. Doprovázeli je členové Lidových ozbrojených sil za osvobození Angoly, kteří byli vyzbrojeni samopaly. Bylo běžné, že začali střílet, když někoho pronásledovali nebo když chtěli někoho zastavit a podrobit výslechu.

 Jeden sbor naplánoval velké shromáždění v domě jistého bratra. Krátce před tím, než program začal, jsme si uvědomili, že člen BPV pozoruje bratry, jak přicházejí, a zapisuje si jejich jména do poznámkového bloku. Bratr, který v domě bydlel, přes toto nebezpečí neztratil hlavu. Dostal nápad. Potichu se k tomu muži přiblížil zezadu, a když už byl dost blízko, začal křičet: ‚Sousedi, podívejte! Zloděj! Chyťte zloděje!‘

Překvapený člen brigády upustil všechno, co měl v rukou, a dal se na útěk. Někteří sousedé vycházeli z činžovního domu a jiní se vykláněli z oken, co se děje. Bratr se vrátil do svého domu a řekl staršímu: ‚Bratře, situaci máme pod kontrolou. Můžeš zahájit shromáždění.‘ Všechna shromáždění, která byla v tom domě naplánována při této týdenní návštěvě, proběhla nerušeně a bez dalších problémů.“

„Prasklo to“

Pro svědky Jehovovy bylo stále obtížnější komunikovat se svými křesťanskými bratry za hranicemi. António Alberto však pracoval pro zahraniční ropnou společnost. Pomáhal tím, že převážel důležité zásilky od bratrů v Angole do portugalské odbočky a nazpět.

Roku 1987 však jednoho dne policie na letišti zadržela balíček s korespondencí o návštěvách krajských dozorců a o jiných důvěrných záležitostech. Bratru Albertovi se sevřelo srdce. V poledne šel domů navštívit rodinu, protože si byl jist, že bude brzy zatčen. Zatelefonoval bratrovi, který měl tyto záležitosti na starosti, a řekl mu: „Dědečku, prasklo to.“

Bratr Alberto potom šel odvážně za mužem, který měl na starost ochranu letiště. Bratr mu vysvětlil, že během  koloniální vlády byl ve vězení s jistými mladými Portugalci, že si s nimi dopisuje a že mu na letišti balíček s touto korespondencí zabavili. Náčelník ochrany mu dal pro muže, který korespondenci zabavil, vzkaz a nařídil, aby mu balíček poslal do kanceláře. Když bratr tomu muži na letišti vzkaz předal, důstojník zůstal stát jako opařený. Proč? Nemohl totiž tu korespondenci náčelníkovi ochrany předat — mezitím ji někdo spálil! Bratru Albertovi spadl kámen ze srdce, protože nebezpečí bylo zažehnáno.

Rozhodnuti chodit po Jehovových cestách

Válka stále pokračovala a na svědky Jehovovy byl opět vyvíjen nátlak, aby porušili svou křesťanskou neutralitu. V únoru 1984 bylo zatčeno 13 mladých mužů, kteří odmítli vzít do ruky zbraň. Pouze tři z nich byli pokřtění svědkové, ostatní byli nepokřtění zvěstovatelé a zájemci, kteří studovali Bibli. Navzdory hrozbám a tělesnému týrání nezakolísali ve svém rozhodnutí chodit po Jehovových cestách. (Iz. 2:3, 4) Je smutné, že když byli převáženi do Luandy, letadlo při startu havarovalo a všichni na palubě zahynuli.

V dubnu 1985 odmítlo porušit svou neutralitu devět mužů, mezi nimiž byli pokřtění svědkové, nepokřtění zvěstovatelé a zájemci. (Jan 17:16) Nejprve vlakem a pak helikoptérou je převezli do oblasti, kde probíhaly těžké boje. Vojáci se je snažili přinutit, aby se zapojili do bitvy. Když Manual Morais de Lima odmítl, byl zastřelen. Jiný bratr byl zasažen granátem z minometu a utrpěl těžké zranění nohy, takže ho odnesli z bitevního pole a poslali do nemocnice. Dvěma bratrům řekli: „Helikoptéry, kterými jste přiletěli, Jehovovi nepatří“, což znamenalo, že se  zpátky museli dostat po svých — 200 kilometrů územím, kde byly partyzánské oddíly a divoká zvěř. Když se vrátili do Luandy, byli uvězněni znovu! Stále však byli přesvědčeni, že nechat se vést láskou k Jehovovi a ke svému bližnímu je správný způsob života. (Luk. 10:25–28)

V jiném případě byli čtyři svědkové posláni do odlehlého vojenského tábora na samém jihu Angoly. Vojáci si byli jisti, že válečná vřava přiměje svědky, aby se pro vlastní obranu chopili zbraní. Miguel Quiambata však vzpomíná, že na některé důstojníky udělala pevnost bratrů dojem, a když si uvědomili, že bratři jsou neškodní, dovolili jim volně se v té oblasti pohybovat. Tuto svobodu bratři využívali k tomu, aby druhé učili o Jehovově opatření k věčnému životu skrze jeho Syna, Ježíše Krista. V roce 1987 jich na Slavnosti na památku Kristovy smrti bylo 47 a návštěvnost shromáždění brzy vystoupila na 58.

V roce 1990 bylo kvůli své křesťanské neutralitě ve vězení stále ještě asi 300 svědků Jehovových. Někteří byli odsouzeni k vícenásobným trestům, z nichž každý činil více než pět let. Jiní bratři byli zadržováni čtyři roky bez jakéhokoli přelíčení. Dokonce i potom, co byla udělena amnestie, někteří vězeňští úředníci to před bratry zatajili a nadále je drželi ve vězení. Jiní úředníci odkládali jejich  propuštění proto, že svědkové byli považováni za nejlepší pracovníky. Mohli jim svěřovat také práce mimo vězení, neboť věděli, že se nepokusí utéci. A tato amnestie nezabránila tomu, aby v roce 1994 nebyli další dva svědkové zatčeni a popraveni.

Když v pozdější době jedna průkopnice rozšiřovala Zprávy Království č. 35, potkala bývalého vojáka, který říkal, že byl u popravy tří svědků, kteří odmítli vzít do ruky zbraň. Zeptala se ho, zda si myslí, že by na světě bylo lépe, kdyby všichni lidé byli svědkové Jehovovi. Uznal, že když jsou svědkové Jehovovi schopni podstoupit smrt kvůli tomu, že odmítají zabíjet své bližní, na světě by jistě byl mír, kdyby všichni byli jako oni. Přijal brožuru Co od nás Bůh vyžaduje?, souhlasil s domácím biblickým studiem a začal navštěvovat sborová shromáždění.

Vody pravdy plynuly dál

Prorok Ezekiel dostal od Jehovy vidění, jak z Božího velkého duchovního chrámu vytéká voda života. Tekla pod překážkami a okolo nich, proudila drsnou krajinou a předávala život tam, kde původně bylo smrtonosné prostředí. (Ezek. 47:1–9) Navzdory překážkám dospěla dnes tato životodárná voda pravdy do více než 230 zemí, včetně Angoly.

Překážky někdy vypadaly hrozivě, ale voda života, která pochází od Boha, si našla cestu, jak je překonat. V 80. letech byla cenzura tak přísná, že luandská kancelář dostávala zprávy ze zahraničí jen zřídka. Bylo to možné pouze díky kurýrům. Biblická literatura s osvěžujícími pravdami si však svou cestu našla přes hranici mezi Angolou a Namibií. Překročit tuto hranici bylo poměrně snadné. Bratři tímto způsobem dostávali publikace v portugalštině a v místních  jazycích. Toto uspořádání zde dobře sloužilo po několik let.

Pomoc přicházela z mnoha směrů. Lidé různých povolání pomáhali bratrům získávat Bible. Dokonce i příslušníci armády, z nichž někteří měli svědky mezi svými příbuznými, velmi riskovali, aby bratrům v Angole pomohli. Několik zásilek kancelářských potřeb a také cenný rozmnožovací stroj byly poslány pod jménem vlivných osob. Jeden z těchto mužů se později rozhodl, že se k Jehovovu lidu připojí a bude sloužit spolu s ním pod vedením Božího ‚Knížete pokoje‘. (Iz. 9:6)

V roce 1984 se do Angoly ze Zairu (nyní Konžská demokratická republika) přestěhovali Thierry Duthoit s manželkou Manuelou. Místní bratři si je velmi zamilovali. Bratr Duthoit byl vysoký a lidé si o něm často mysleli, že je Rus. Za tehdejší vlády bylo v Angole mnoho Rusů a měli úplnou svobodu pohybu.

To, že bratr Duthoit byl mylně považován za Rusa, bratři velmi dobře využili. Do této země zničené válkou se tak mohla dostat literatura popisující to, jak Jehova Bůh prostřednictvím mesiášského Království přinese lidstvu pravý mír a způsobí, aby lidstvo vzkvétalo až do konců země. (Žalm 72:7, 8) Bratr Duthoit navázal řadu obchodních kontaktů s piloty letadel, kteří souhlasili s tím, že budou do země přivážet krabice biblické literatury. Bratr Duthoit si pak tyto krabice vyzvedával na letišti a předával je bratrům. Opatřoval také velmi potřebné léky pro nemocné bratry.

Bratr Duthoit představil odpovědné bratry panu Ilídiu Silvovi, obchodníkovi, který jim pak věnoval dva rozmnožovací stroje. Bratři by je mohli jinak získat jen s velkými  obtížemi, protože vláda vedla záznamy o všech kancelářských strojích v zemi. Požehnání obdržel také pan Silva, neboť se nakonec stal pokřtěným Jehovovým služebníkem.

Díky elektronickému rozmnožovacímu zařízení bylo možné vydávat 20stránkovou verzi Strážné věže. Obsahovala i důležité vedlejší články, o které byli dříve angolští bratři ochuzeni. V krátké době se vyrábělo v průměru 10 000 výtisků od každého čísla. Na cyklostylu se tiskla také brožura Zkoumejme Písmo, za kterou byli bratři velmi vděčni. Z Portugalska byly zaslány vybrané části knihy „Celé Písmo je inspirováno Bohem a prospěšné“ a i ty byly vytištěny na cyklostylu. Později bylo možné dostat tento materiál ve formě brožury. Tím se obohatil program školy teokratické služby. Všechna tato duchovní opatření byla velmi osvěžující.

Dokladem Božího požehnání byl i vzrůst počtu lidí, kteří v této zemi chválili Jehovu. Na konci služebního roku 1987 počet těch, kdo podávali zprávu o tom, že jsou činnými Božími svědky, dosáhl 8 388 zvěstovatelů. Byl to vzrůst o více než 150 procent ve srovnání s rokem 1978, kdy byl vydán zákaz. Zvýšil se také počet sborů, a to z 33 na 89. Bratři byli velmi opatrní, než pozvali nové zájemce na shromáždění, a přesto na nich bývalo přítomno 150 procent počtu zvěstovatelů. Zvěstovatelé strávili v kazatelské službě v průměru každý měsíc asi 18 hodin a biblická studia dosáhla vrcholného počtu 23 665! Je pravda, že zde byly ekonomické problémy a nedostatek potravin. Avšak díky své důvěře v Jehovovy sliby bratři neztráceli odvahu. Byli rozhodnuti stále ‚mluvit Boží slovo se smělostí‘. (Sk. 4:31)

 Zvláštní školení pro krajské dozorce

Cestující dozorci, kteří se neustále vydávali pro zájmy sborů, také potřebovali povzbuzení. S velkým nadšením přijali zprávu, že Společnost zařídila, aby se mohli zúčastnit zvláštního semináře pro cestující dozorce, který se měl konat v portugalském Lisabonu v listopadu 1988.

Zkuste si představit, jakou radost měli z každodenního společenství s portugalskou rodinou betel! Luis Cardoso, který byl mezi těmi, kdo se semináře zúčastnili, shrnuje jejich pocity takto: „Byla to pro mě neobyčejně vzrušující doba. Rodina betel v Portugalsku nás přijala velmi vřele. Bratři by pro nás udělali první poslední. Těch 34 dnů bylo nabito učením a radostnou činností.“

Nejprve dva týdny spolupracovali s cestujícími dozorci v portugalských krajích a učili se tím, že je pozorovali. V následujících dvou týdnech se zúčastnili semináře. Ten byl zaměřen zejména na jejich teokratickou činnost a připravoval je na to, aby mohli jako instruktoři vyučovat na kursech školy služby Království. Další týden sami absolvovali kursy školy služby Království, které byly určeny pro starší a služební pomocníky v Portugalsku, a měli tak příležitost pozorovat, jak portugalští cestující dozorci vyučují místní starší tomu, čemu se naučili na semináři.

„Na tomto semináři jsem se naučil, co to znamená být dobrým studentem,“ říká bratr Cardoso. „Naučil jsem se vyhledávat informace v publikacích a studovat tak, jak jsem to nikdy předtím nedělal. Svým příkladem nás bratři naučili, jak máme být ohleduplní ke svým manželkám, abychom mohli spolupracovat v jednotě. Vrcholným bodem tohoto nezapomenutelného období bylo promítnutí ‚Fotodramatu Stvoření‘. Tolik jsem už o něm slyšel, a když jsem ho nyní skutečně mohl vidět, bylo to úžasné.“

 Toto školení pokračovalo v říjnu 1990. Mário Nobre, krajský dozorce z Portugalska, byl pověřen, aby s angolskými krajskými dozorci spolupracoval při jejich službě sborům v Angole. Strávil školením bratrů dva měsíce a oni velmi oceňovali jeho laskavý a trpělivý přístup.

Bratr Nobre se zvláštním potěšením vypráví následující zkušenost, kterou měl několik dnů poté, co přijel do Angoly: „Chystal jsem se k veřejné přednášce ve sboru se 198 zvěstovateli. Žasl jsem, když jsem viděl, že je zde 487 přítomných. K mému překvapení mě předsedající dozorce požádal, abych přednášku zopakoval. Byla totiž přítomna pouze polovina sboru! Samozřejmě jsem souhlasil, a druhé přednášce naslouchalo 461 přítomných, takže celková účast byla ohromujících 948 přítomných!“

Během svého pobytu se bratr Nobre hodně dozvěděl o každodenním životě bratrů v Angole. Zjistil, že ulice v Luandě jsou nebezpečné, protože se zde střílí. Rychle se však situaci přizpůsobil a soustředil svou pozornost na lidi, kteří projevovali mimořádný zájem o poselství o Království. O svém ubytování říká: „Bratři mi dali to nejlepší, co měli. Bylo to jen to nejnutnější, ale stačilo to.“

Kruté sucho

Počátkem 90. let projel jižní Angolou apokalyptický jezdec na černém koni. Hladomor způsobený krutým tříměsíčním suchem si vyžádal mnoho obětí. (Zjev. 6:5, 6) Úroda byla zničena. Lidské utrpení bylo veliké. Podle lisabonských novin Diário de Notícias zemřelo následkem sucha přinejmenším 10 000 lidí.

Když se o situaci dozvěděli bratři v portugalské odbočce, okamžitě prostřednictvím bratrů a obchodníků, kteří projevovali zájem o biblickou pravdu, odeslali dva velké  přepravní kontejnery. První putoval do Benguely a druhý do Luandy.

Jihoafrická odbočka poslala přes Namibii kamion s 25 tunami humanitární pomoci. Když bratři přijeli do Windhoeku, žádali na angolském konzulátu o povolení vstoupit do Angoly, aby mohli humanitární pomoc předat svým křesťanským bratrům. Ačkoli úředník věděl, že svědkové nejsou v Angole zákonně uznáni, rád vydal potřebné dokumenty, aby těm trpícím lidem mohla být poskytnuta pomoc. Dokonce bratrům zajistil vojenský doprovod, aby se zásilka dostala do cíle v bezpečí.

Když kamion přijel k provizornímu mostu přes řeku Cunene, bratři museli všechno přeložit na menší nákladní automobil, a když se bezpečně dostali na druhou stranu, zase všechno naložili zpátky. Kamion projel více než 30 vojenskými kontrolami, a nakonec dorazil do Lubanga. Tato úspěšná výprava otevřela cestu pro další tři jízdy, z nichž při každé bratři dopravili tuny cenné humanitární pomoci.

Flávio Teixeira Quental, který byl u toho, když do Lubanga přijel první kamion, vzpomíná: „Když jsme ve tři hodiny odpoledne uviděli, že přijel kamion, cítili jsme velkou radost a úlevu, ale také překvapení a určité obavy. Kde uskladníme 25 tun literatury, oblečení a potravin? Náš sál  Království neměl okna ani dveře, a náš dům byl pro všechny ty krabice příliš malý. Rychle jsme zorganizovali bratry, aby celý den a celou noc drželi stráž, a všechno jsme dali do sálu Království.“

Všechny věci byly bez otálení rozděleny. Bratr Quental pokračuje: „Žili jsme v období války. . . . V té době jsme často měli pouze jeden časopis pro celý sbor. Byli jsme nesmírně vděčni Jehovovi, jeho organizaci a svým drahým bratrům, kteří riskovali život kvůli bratrům, které ani neznali! Připomnělo nám to lásku, kterou projevil lidstvu Ježíš, když svůj pozemský život obětoval ve prospěch ostatních lidí.“ (Jan 3:16)

 Starší z Benguely ve svém děkovném dopise napsali: „Během uplynulého víkendu jsme měli mnoho práce. Třicet dva dobrovolníků rozdělovalo věci, které jsme dostali. Děkujeme těm, jež jejich láskyplná srdce podnítila, aby nám poslali tento dar.“ Navzdory hladomoru žádný z bratrů nezahynul následkem nedostatku potravy.

Je přislíbeno dodržování lidských práv

Dne 31. května 1991 soupeřící frakce v Angole uzavřely příměří a nastalo období relativního míru. Byla schválena nová ústava, která slibovala dodržování lidských a politických práv. Šestnáctiletá občanská válka zemi zničila. Okolo 300 000 lidí bylo zabito. Pravděpodobná délka života byla u mužů 43 let a u žen 46 let. Nezaměstnanost a inflace se zvyšovaly. Systém školství byl vážně narušen. Byla zapotřebí rozsáhlá obnova. Bude také zrušen zákaz svědků Jehovových, který byl v platnosti od roku 1978?

Dne 22. října 1991 bratři předložili ministru spravedlnosti žádost o registraci náboženského sdružení svědků Jehovových v Angole. Informovali o tom také tisk, aby se o žádosti mohla dozvědět veřejnost.

Hned následující den byl v časopise Jornal de Angola uveřejněn článek, v němž stálo: „Podle mluvčího svědků v Angole panuje mezi nimi optimismus, pokud jde o uznání jejich Sdružení, a s výsledkem své první návštěvy na ministerstvu spravedlnosti jsou spokojeni.“ Článek také uvedl přehled historie svědků Jehovových v Angole a rovněž zprávu o svědcích v zemích, jako je Portugalsko a Mozambik, kde byl zákaz jejich činnosti zrušen.

 Bylo to v Angole poprvé, co o svědcích Jehovových vyšla v tisku příznivá zpráva! O několik dní později ředitel listu řekl, že mu telefonovalo mnoho lidí, včetně lidí ve vysokých postaveních, a k uveřejnění tohoto článku mu gratulovali.

„Zážitek, na který nikdy nezapomenu“

Svědkové Jehovovi se již začínali scházet s větší volností. Sbory se 100 zvěstovateli podávaly zprávu o tom, že na shromáždění chodí 300 až 500 lidí! Do té doby se svědkové museli scházet v malých skupinkách v soukromých domech. Jak si nyní poradí s takovým množstvím lidí? Bratři, kteří měli u domu dvorek, na něm postavili konstrukci s plechovou střechou a vzniklý prostor nabídli sboru k užívání. Mnoho sborů se scházelo jednoduše na volném prostranství. Zvěstovatelé byli povzbuzováni, aby na shromáždění a sjezdy zvali pouze ty zájemce, kteří Bibli studovali již dostatečně dlouho, protože pro další zájemce nebylo místo. Bratři naléhavě potřebovali místa uctívání.

Z Portugalska byli vysláni Douglas Guest a Mário P. Oliveira, aby bratrům pomohli naplánovat práci, kterou měli bezprostředně před sebou, a aby odhadli jejich budoucí potřeby. Během této návštěvy se konaly zvláštní schůzky se staršími a průkopníky ze 127 luandských sborů. Bratři Guest a Oliveira měli příležitost setkat se také se staršími z dalších 30 sborů. Byly zastoupeny všechny části země. Bylo to skutečně budující období!

Rovněž pro bratra Guesta to byl velmi dojemný zážitek. S těmito bratry úzce spolupracoval prostřednictvím korespondence již více než 30 let. Když vzpomínal na tuto návštěvu, prohlásil: „Pozoruhodné bylo, že si nikdo nestěžoval  na svůj životní úděl. Z jejich usměvavých tváří vyzařoval vnitřní pokoj, což ukazovalo, že jsou na tom duchovně dobře. Nebyli schopni mluvit o ničem jiném než o tom, jak rozšíří kazatelské dílo ve své zemi. Byl to zážitek, na který nikdy nezapomenu.“

Znovu zákonně uznáni

Dne 10. dubna 1992 oficiální vládní noviny Diário da República oznámily, že Sdružení svědků Jehovových bylo  zákonně uznáno. Ze svědků Jehovových sálalo odhodlání co nejlépe využít příležitosti, které se jim takto otevíraly. Záhy dosáhli nového vrcholu 18 911 zvěstovatelů, což byl 30procentní vzrůst oproti průměru minulého roku. Domácích biblických studií se vedlo 56 075 — v průměru tři na zvěstovatele. Na obzoru byla bohatá sklizeň.

Odbočka v Jižní Africe dostala oznámení, že může do Angoly začít dodávat Strážnou věž, Probuďte se! a další literaturu. Byly zakoupeny dva kamiony, aby bylo snazší rozvážet literaturu do místních sborů. Bratři byli štěstím bez sebe, když přišlo 24000 výtisků Strážné věže z 1. května 1992 a 12 000 výtisků Probuďte se! z 8. května 1992! Brzy měli dostatečnou zásobu knih pro vedení domácích biblických studií. Do té doby se někteří zvěstovatelé, aby mohli vést studia, každou otázku a odpověď ve studijní publikaci učili zpaměti.

Opět tváří v tvář těžkostem

Násilí ještě nebyl konec. Po volbách v září 1992 v zemi opět vzplanula občanská válka. Intenzivní boje propukly 30. října v pěti velkých městech: Lubangu, Benguele, Huambu, Lobitu a zejména v Luandě, kde bylo podle zpráv v prvních dnech bojů zabito 1 000 lidí.

Nemocnice byly přeplněny vysoko nad svou kapacitu. Na ulicích ležela mrtvá těla. Šířily se epidemie. Několik týdnů nefungovaly dodávky elektřiny, potravin a vody. Bujely krádeže a loupežná přepadení. Velká část civilního obyvatelstva byla ve zbídačeném stavu.

Několik svědků Jehovových v Luandě bylo zabito, další byli pohřešováni. Když se v Portugalsku dozvěděli o zoufalé situaci, ve které se bratři nacházejí, odbočka okamžitě poslala zásoby léků a potravin.

 V tomto období bojů mezi politickými frakcemi veřejnost pozorovala důslednou neutralitu svědků Jehovových. Bylo slyšet příznivé komentáře k tomu, že jedině oni se nezaplétají do politiky a nepřidávají se k žádné straně bojující o moc. Lidé, kteří měli zájem, začali svědky na ulicích zastavovat a žádali je o biblické studium.

Jak hodnotili situaci sami svědkové? Byli přesvědčeni, že to, co zažívají, je splněním biblického proroctví, a jejich víra v Boží Království tím byla ještě více posílena. Oceňovali, jak je příhodné, že studují knihu Zjevení — Jeho slavné vyvrcholení se přiblížilo!, obzvláště pasáž o aktivitách, které divoké zvíře vyvíjí v těchto posledních dnech.

Dopis od vedoucího sboru

Brzy potom, co nanovo propuklo násilí, poslal vedoucí sbor portugalské odbočce vřelý dopis, ve kterém se zajímal o bratry v Angole. Dopis se kromě jiných věcí zabýval také tím, co angolští bratři bezprostředně potřebovali. V závěru dopisu byla portugalská odbočka požádána, aby bratry v Angole ujistila o vřelé lásce, kterou k nim bratři z vedoucího sboru cítí.

Když bratři v Luandě dostali tuto zprávu, z celého srdce děkovali Jehovovi za jeho láskyplnou organizaci, která se tak něžně stará o jeho lid v čase tísně. Toto láskyplné vyjádření vedoucího sboru bylo útěchou, kterou potřebovaly zejména rodiny těch bratrů, kteří během tohoto období násilí přišli o život.

 Význačný oblastní sjezd

V lednu 1993 už byla situace v Luandě poněkud klidnější a v hlavním městě se mohly konat oblastní sjezdy „Nositelé světla“, kterých se zúčastnilo mnoho zvěstovatelů z různých částí země. Někteří z nich přišli pěšky z velké vzdálenosti. Jedna sestra z provincie Huambo šla sedm dnů se čtyřmi malými dětmi, z nichž nejstaršímu bylo pouze šest let. Došla vyčerpaná, ale dychtivě očekávala duchovní hostinu, ze které se záhy měli všichni těšit.

Na celé dva týdny byl pronajat Průmyslový veletržní pavilon. Portugalští bratři poskytli generátory a zvukové zařízení. Ačkoli byli pozváni pouze ti, kdo pravidelně navštěvovali shromáždění, pavilon při obou sjezdech praskal ve švech. Dohromady bylo na obou sjezdech 24 491 přítomných. Bylo to poprvé, kdy se bratři v Angole mohli těšit z celého třídenního sjezdového programu, včetně dramatizace. Na těchto oblastních sjezdech bylo pokřtěno 629 nových služebníků a účastníci sjezdů se radovali, když dostali brožuru Navždy se těšte ze života na zemi! v jazycích kikongo, kimbundu a umbundu a brožuru Skutečně se Bůh o nás stará? v portugalštině.

Vládní úředníci pozorně sledovali znamenité chování svědků, kteří se sjezdů zúčastnili. Kontrast s tím, co se dělo v Luandě, sotva mohl být větší. V den, kdy začal první ze sjezdů, v řadě městských čtvrtí došlo k násilnostem vůči vracejícím se uprchlíkům. Mnoho z nich bylo zabito a stovky byly zraněny. Lidé drancovali ve velkém. Domy, včetně domů některých našich bratrů, byly zničeny. Tento přízrak obnoveného násilí o to více kontrastoval s duchovním světlem, z něhož měl užitek Jehovův lid. (Iz. 60:2)

 Spojení sborů s kanceláří je odříznuto

Obnovení bojů způsobilo, že většina sborů na venkově postupně ztratila spojení s luandskou kanceláří. V lednu 1993 si opoziční armáda vybudovala ústředí v Huambu. Následovaly prudké boje. Bratři společně uprchli do buše, zatímco krásné město Huambo bylo prakticky zničeno. Jeho jedenáct sborů nedalo o sobě čtyři měsíce vůbec vědět. V dubnu konečně přišla krátká zpráva: „Účast na Památné slavnosti jedenácti huambských sborů: 3 505. Až dosud nemáme nad čím truchlit.“ Bylo velmi radostné dozvědět se, že žádný z bratrů nezahynul!

V následujících měsících a letech přišly další zprávy, ze kterých bylo vidět, jakou věrnost a vytrvalost bratři projevovali. Jeden sbor napsal: „Nejtěžší to bylo během dvou měsíců, kdy boje byly tak tuhé, že se ve dne nikdo neodvažoval vyjít na ulici. Bratři se shromáždili v suterénu jednoho činžovního domu. V noci vycházeli ven a hledali vodu, kterou by si mohli převařit, aby následující den měli co pít. Lidé, kteří se snažili přejít přes ulici z jedné budovy do druhé, byli často zabiti ostřelovači. Jak bratři získávali potraviny? Složili se, aby mohli za přemrštěnou cenu koupit od vojáků rýži. Každý z bratrů dostával jeden šálek na den. Když neměli jídlo, snažili se bolest z hladu utišit tím, že pili převařenou vodu. Získat literaturu nebylo možné, a tak aby se udrželi duchovně silní, četli stále znovu a znovu časopisy a knihy, které měli. Výsledkem bylo, že nyní mají k Jehovovi ještě pevnější vztah.“

Jeden sbor v provincii Kwanza Norte byl odříznut od organizace dva roky. Místní svědkové, ačkoli neměli spojení s luandskou kanceláří, věrně uchovávali záznamy o své kazatelské službě a o darech, které dostali. Tyto prostředky nepoužili k žádnému osobnímu účelu, ačkoli byli ve velmi  obtížné situaci. A oni sami stále skromně přispívali na celosvětové dílo. Když se jim konečně podařilo obnovit spojení s kanceláří, tyto peníze odevzdali. Vskutku nádherný příklad ocenění pro Jehovovu viditelnou organizaci!

Rozšiřování betelu

Koncem roku 1992 si Sdružení svědků Jehovových mohlo koupit třípodlažní dům, který si dříve pronajímalo jako kancelář pro zemský výbor. Tentýž rok se také podařilo pronajmout skladiště, které bylo ideálním místem pro skladování literatury a které bylo později použito pro drobnou tiskařskou činnost. Po dvou letech začali bratři plánovat, že tento třípodlažní dům zrenovují a připojí k němu třípodlažní přístavbu.

Zakoupit v Angole materiál pro tento projekt bylo vyloučené, a proto byly montované díly navržené budovy vyrobeny v Portugalsku a v kontejnerech dopraveny lodí do  Angoly. Z Portugalska přijeli Carlos Cunha, Jorge Pegado a Noé Nunes a dali se k dispozici, aby bratři mohli využít jejich stavební dovednosti. Dozorce projektu Mário P. Oliveira z Portugalska vypráví: „Když v červenci 1994 začaly stavební práce a kontejnery přicházely jeden za druhým, v betelu bylo rušno jako v úle. Téměř každý člen rodiny pomáhal vykládat kontejnery, jež obsahovaly veškeré nářadí a stavební materiály, včetně barev, dlaždic, dveří, okenních rámů a tak dále. Rodina betel už o časově úsporných stavebních postupech četla, ale když nyní bratři viděli, jak rychle třípatrová budova vyrostla, nemohli věřit svým očím.“

Na závěr stavby jeden místní bratr poslal děkovný dopis, ve kterém napsal: „Děkuji Jehovovi, že jsem se mohl podílet na stavbě tohoto nového betelu. Zpočátku to vypadalo jako sen, ale ten sen se stal skutečností. Považuji za úžasnou výsadu, že jsem mohl být přítomen při rozboru denního textu. Bylo to pro mě velmi povzbuzující. Osobně jsem se také seznámil se všemi členy rodiny betel, z nichž některé jsem doposud vídal pouze jako řečníky na oblastních sjezdech. Prosím Jehovu, abych mohl mít tu velkou výsadu podílet se na tom, kdyby se v budoucnu stavěl nový betel nebo jakákoli jiná stavba.“

Později byl zakoupen pozemek o rozloze čtyři a půl hektaru asi 10 km od Luandy, aby bylo možné postarat se o rostoucí potřeby sborů. Bratři doufají, že zde jednou bude stát nová kancelář a domov betel.

Bratři a sestry, kteří toužili pomáhat v Angole, přijížděli i z jiných zemí. V květnu a červnu roku 1994 přijelo osm misionářů. Bratři z Jižní Afriky podnikli několik cest, aby pomohli místním bratrům instalovat nový tiskový stroj a aby je naučili s ním zacházet. Bratři z Portugalska přijeli a pomohli bratrům v kanceláři s počítači, účetnictvím  a dalšími organizačními záležitostmi. A k dispozici se dali také betelité z Kanady a Brazílie, kteří slouží v zahraničí. Bratři si velmi vážili jejich ochoty pomoci jak s vlastní prací, tak s vyškolením místních bratrů v potřebných řemeslech!

Sjezdy jsou vynikajícím svědectvím

Bylo naplánováno, že oblastní sjezdy v roce 1994 se budou konat na více místech. Dva z nich se poprvé konaly také v provinciích: jeden v Benguele s účastí 2 043 přítomných a druhý v Namibe, kde vrcholný počet přítomných dosáhl 4 088. Celková účast byla 67 278 přítomných a 962 lidí bylo pokřtěno.

To, co viděl, zapůsobilo na ředitele jednoho zařízení natolik, že svou arénu nabídl k používání na dva týdny zdarma. Jeden zájemce se vyjádřil: „Moc se mi líbilo vaše laskavé chování, které jsem pozoroval! Nepřišel jsem, abych vás špehoval, rád bych s vámi zůstal ve spojení. Prosím, abyste mi prokázali laskavost a poslali ke mně učitele, jakmile to bude možné. Chtěl bych věrně následovat váš příklad.“

Pro oblastní sjezd „Radostně chválíme Boha“, který se konal v srpnu 1995, si svědkové pronajali velký stadion v centru Luandy. Bratři vyměnili velkou část dřevěných sedaček, stadion nově natřeli a opravili vodovodní soustavu. Jak na pozvání zareaguje veřejnost? Odpověď byla ohromující! První víkend sedačky nestačily a posluchači zaplavili i fotbalový trávník. Zcela zaplněn byl také prostor pod tribunami. Delegáti nadšeně přijali zprávu, že je zde 40 035 přítomných. Následující víkend přišlo dalších 33 119 posluchačů. Celkem 1 089 osob bylo pokřtěno.

Kde se všichni ti lidé vzali, když v celé zemi nebylo ani 26 000 svědků Jehovových? Byli to Angolané, kteří měli zájem o biblické poselství, které svědkové vyučují. Jeden  reportér z tiskové agentury v Luandě řekl: „Tady na stadionu Coqueiros se děje něco, co jste ještě nezažili. Asi 60 000 lidí ze všech sociálních vrstev se zde účastní oblastního sjezdu svědků Jehovových. Je to vskutku pozoruhodné; muži, ženy, děti a staří lidé všichni společně . . . naslouchají povzbuzování, aby chválili svého Boha, Jehovu.“

Na ty, kdo pozorovali přijíždějící delegáty, udělala dojem skutečnost, že přes své omezené prostředky byli všichni účastníci sjezdu upravení a čistí. Během programu všichni dávali pozor. Zdálo se, že jediní, kdo se po stadionu pohybují, jsou pořadatelé, kteří počítají přítomné. Náměstkyně jednoho ministra, která v neděli dopoledne sledovala celý program, prohlásila: „Nepřestávám žasnout! Mezi lidmi na stadionu a lidmi za branami je ohromný rozdíl. Zaujala mě praktická hodnota vašeho programu. Blahopřeji!“

 Angolští svědkové už četli o velkých sjezdech Jehovova lidu v jiných částech světa. Tady se však takového sjezdu účastnili ve své vlastní zemi. Bylo to velké požehnání po letech, kdy vytrvávali za velmi obtížných okolností. Pojala je bázeň. Z celého srdce děkovali Jehovovi, že jim dovolil, aby v tomto důležitém období lidské historie patřili k jeho neobyčejné pozemské rodině.

V Angole je zřízena odbočka

Dobrá zpráva se díky kázání rychle šířila. V letech 1994 až 1996 počet zvěstovatelů rostl každý rok v průměru o 14 procent. Vrchol počtu zvěstovatelů byl 28969 a počet domácích biblických studií překročil 61 000. Když bylo Sdružení svědků Jehovových v roce 1992 zaregistrováno, bylo v zemi 213 sborů a do roku 1996 se toto číslo zvýšilo na 405. Památné slavnosti se zúčastnilo 108 394 přítomných, což bylo předzvěstí další bohaté sklizně.

Kdyby se z luandské kanceláře stala odbočka, péče o místní potřeby by se tím urychlila. Dne 1. září 1996 v Angole tedy byla zřízena odbočka. Vedoucí sbor jmenoval do výboru odbočky tři bratry, kteří věrně sloužili již v zemském výboru — Joãa Mancoku, Dominga Mateuse a Silvestra Simãa. Dva další bratři, misionáři José Casimiro a Steve Starycki, byli jmenováni, aby sloužili spolu s nimi.

Douglas Guest z portugalské odbočky navštívil Angolu v červnu 1996, aby v tomto přechodném období bratrům pomohl. Promluvil k 56členné rodině betel o tom, že je třeba, aby dávali v každém ohledu znamenitý příklad. Byl uspořádán zvláštní program pro 5 260 starších a průkopníků spolu s jejich manželkami, kteří byli z Luandy a okolí. Význačnými body programu byly rozhovory se členy výboru odbočky a jinými věkově staršími bratry, kteří vzpomínali  na důležité události z historie Jehovova lidu v Angole. Bratr Guest zde přednesl proslov o odvaze, která pramení z toho, že důvěřujeme v Jehovu a že spoléháme na sílu od něj.

Pravda je lidem zpřístupňována v jejich vlastním jazyce

Zjevení 7:9 popisuje „velký zástup“ lidí „ze všech národů a kmenů a lidí a jazyků“, jenž se připojí k uctívání Jehovy. V tomto proroctví se jistě hovoří také o Angole. V této zemi se mluví 42 jazyky a mnoha dalšími dialekty. Z místních jazyků jsou nejrozšířenější umbundu, kimbundu a kikongo.

V předchozích letech se na sborových shromážděních studijní látka často tlumočila z portugalštiny alespoň do jednoho z místních jazyků. Pokud lidé chtěli mít vlastní studijní materiály, museli se učit portugalsky. Příležitostí ke vzdělání však bylo velmi málo. Jednou z prvních publikací, které byly k dispozici v jazyce umbundu, byla brožura „Toto dobré poselství o království“. Když v roce 1978 jeden ze starších obdržel výtisk této brožury, poznamenal: „S touto brožurou v jazyce umbundu bude mít Moçâmedes [nyní Namibe] přes 300 zvěstovatelů. Tímto jazykem mluví a umí v něm číst většina lidí v této oblasti. To je opravdu požehnání!“ Požehnání bylo tak velké, že v Namibe je nyní 1 362 zvěstovatelů v 21 sborech.

Pokud se však dobrá zpráva měla k srdci Angolanů dostat v jejich vlastních jazycích, bylo potřeba udělat více. Základním předpokladem bylo úplné překladatelské oddělení. Brzy potom, co byli v roce 1992 svědkové Jehovovi zákonně zaregistrováni, byli do odbočky v Jižní Africe posláni tři budoucí překladatelé na předběžné školení. Bratři poskytli počítače. Z Jižní Afriky přijeli Keith Wiggill a jeho  manželka Evelyn, aby pomohli s organizací nového oddělení a s používáním počítačových programů Translation Tools, které připravila Společnost.

Začalo být k dispozici stále větší množství literatury v místních jazycích. V jazyce umbundu byly vydány brožury Navždy se těšte ze života na zemi! a Skutečně se Bůh o nás stará? Později vyšly také v jazycích kikongo a kimbundu spolu s četnými traktáty. V roce 1996 byla ve všech třech jazycích vydána kniha Poznání, které vede k věčnému životu a brožura Co od nás Bůh vyžaduje? Oblastní dozorce ve své zprávě uvedl, že v jednom hostitelském sboru, kde sloužil, používal velmi jednoduchou a přímou nabídku a za jediný týden se mu podařilo zavést 90 biblických studií! Během následujícího roku vzrostl počet sborů ze 478 na 606.

To, že bratři mohli naslouchat biblickým pravdám a číst o nich ve svém vlastním jazyce, bylo úžasným požehnáním! V roce 1998 se v Huambu konal první oblastní sjezd, který byl celý v jazyce umbundu. Účastnilo se ho přes 3 600 přítomných. Srdce delegátů překypovala oceněním a bylo slyšet, jak říkají: „Jehova na nás nezapomněl!“ Dalším důkazem jeho milující péče bylo, když počínaje vydáním z 1. ledna 1999 začala v jazyce umbundu vycházet Strážná věž.

Naléhavá potřeba sálů Království

Svědkové Jehovovi v Angole mnoho let nemohli mít sály Království, protože jejich činnost byla zakázána. Od roku 1992 počet sborů v samotné Luandě vzrostl ze 147 na 514. Počet sborů se v celé zemi zvýšil na 696, což bylo o více než 200 procent. V mnoha sborech navštěvuje shromáždění průměrně 200 až 400 osob. Ze zpráv z krajských a oblastních sjezdů 1998 vyplývá, že účastníků bylo čtyřikrát více  než zvěstovatelů! Bratři naléhavě potřebují vhodná místa ke shromažďování.

Lubango dostalo svůj první sál Království v roce 1997, Lobito v červenci 1998 a Viana (jižní část Luandy) v prosinci 1999. S pomocí současného mezinárodního programu výstavby sálů Království se nyní daří dosáhnout pokroku.

Pro Angolu byl navržen přenosný sál Království s ocelovou konstrukcí beze stěn. Proč přenosný? Může se stát, že přes všechno úsilí bratrů stát se oficiálními majiteli pozemku někdo přijde i potom, co je stavba dokončena, a tvrdí, že oprávněným vlastníkem pozemku je on. Sál Království je proto navržen tak, aby ho bylo možné přemístit, bude-li to nezbytné. A pokud jde o to, že nemá stěny — ve zdejším horkém podnebí je to výhodnější. Materiál pro první montovanou stavbu dostali bratři v květnu 2000. V zemi je pouze 24 sálů Království rozmanitého typu a během příštích pěti let jich bude třeba postavit dalších 355. Bratři doufají, že úsilí, které nyní vynakládají, pomůže tuto naléhavou potřebu uspokojit.

Kromě práce na sálech Království se do budoucnosti plánuje sjezdový sál s ocelovou konstrukcí a otevřenými stěnami, který bude mít kapacitu 12 000 míst.

Mají úctu ke svatosti krve

Bylo nutné postarat se ještě o jinou potřebnou věc, a tak v říjnu 1996 začal stovkám sborů v Luandě a okolí sloužit výbor pro styk s nemocnicemi (HLC), ve kterém pracovalo  deset svědomitých starších. Místní svědkové byli dojati, že mají k dispozici dobře vyškolené bratry, kteří jim pomohou zajistit lékařskou péči, při níž se bere ohled na jejich přání ‚zdržovat se krve‘. (Sk. 15:28, 29)

Zdravotnickým zařízením, která přečkala válku, se od poloviny 70. let dostalo jen minimální údržby. Léky byly vzácné. Budou v těchto náročných podmínkách lékaři ochotni se svědky Jehovovými spolupracovat na zavedení programu bezkrevní medicíny? Mnoho lékařů a nemocničních úředníků zpočátku buď reagovalo odmítavě, nebo schůzky odkládali. Pak se vyskytl naléhavý případ.

Bratr z provincie Malanje byl přijat do nemocnice América Boavidy v Luandě, aby mu odoperovali tumor na žaludku. Jeden člen výboru pro styk s nemocnicemi spolu s bratrovou manželkou navštívili odpovědného chirurga. Primář chirurgického oddělení doktor Jaime de Abreu tyto dva svědky přijal. K jejich překvapení svědky  Jehovovy a jejich postoj ke krvi dobře znal a o programu bezkrevní léčby slyšel, když byl na dovolené v Portugalsku.

Za jeho spolupráce byla provedena úspěšná operace bez krve. Později se bratři z výboru pro styk s nemocnicemi s doktorem de Abreu a jeho týmem sešli, aby jim poskytli dodatečné informace. Se svědky nyní spolupracuje pět lékařů, kteří respektují jejich postoj ke krvi.

Více žňových dělníků

Jakmile bylo postaráno o četné potřeby v souvislosti s literaturou a organizačními záležitostmi, začala být věnována větší pozornost velkému zájmu v poli. Ježíšova slova: „Ano, žeň je veliká, ale dělníků je málo“ jsou pro  Angolu tak příhodná! (Mat. 9:37) Zprávy ukázaly, že desítky měst potřebují pomoci s péčí o ty, kdo projevují zájem o pravdu.

Společnost na tuto potřebu zareagovala tím, že vyslala dalších jedenáct misionářů, aby se ‚žní‘ pomohli. Někteří byli přiděleni do pobřežních měst Benguely a Namibe. Většina pracovníků, jež Jehova podnítil, však byli rodilí Angolané. Jen během posledních pěti let bylo pokřtěno 21 839 lidí, kteří se tak připojili k zástupu zasvěcených Jehovových ctitelů v této zemi.

Jehovovy oči jsou na ně upřeny

Vyslat zkušené bratry do všech míst, kde lidé mají zájem o Boží slovo, nebylo možné. K čemu to vedlo? Bylo vidět více dokladů o tom, že toto dílo není řízeno člověkem, ale Božím duchem. (Zech. 4:6) Jehovovy oči jsou upřeny na všechny jeho služebníky, a stejně tak i na ty, kdo upřímně  chtějí poznat pravého Boha a sloužit mu. (Žalm 65:2; Přísl. 15:3)

Někteří vesničané z provincie Kwanza Norte navštívili Luandu a dostali časopisy od svědků, kteří sloužili na ulici. Když zjistili, jakou dobrou zprávu tyto časopisy obsahují, rozhodli se příklad těchto svědků následovat a o časopisy se rozdělili s ostatními lidmi. Také rozeznali, že je potřeba se shromažďovat, a jeden muž z té skupiny se snažil vést shromáždění tak, jak nejlépe uměl. Jejich vesnice je však na odlehlém místě, takže se k místním úředníkům nedostala zpráva, že svědkové Jehovovi byli před třemi lety zákonně zaregistrováni. Vesničanům proto nedovolili shromažďovat se veřejně. Ti se tím však nenechali zastrašit a scházeli se v buši.

Nakonec se bratři v luandské kanceláři dozvěděli, že lidé v Quilombo dos Dembos chtějí, aby jim někdo pomohl zorganizovat sbor. Do vesnice byl v říjnu 1997 poslán krajský dozorce. Při jeho návštěvě se shromáždění zúčastnilo  140 lidí. Stále u sebe nosil jeden výtisk stanov Sdružení svědků Jehovových, takže mohl místním úřadům dokázat, že svědkové Jehovovi jsou legální organizace. Skupina je teď šťastná, že se může veřejně scházet. Nyní mají mezi sebou průkopníky, kteří pomáhají mnoha zájemcům.

V roce 1996 se Ana Maria Filomenaová přestěhovala do malého města v provincii Bié. Ze všech sil rozšiřovala dobrou zprávu a brzy se každý týden začalo scházet několik zájemců ke studiu knihy a Strážné věže. Shromáždění vedla Ana Maria, protože žádný pokřtěný bratr nebyl k dispozici. Jednoho dne se dozvěděla, že místní vysoký vojenský důstojník navštíví jejich nedělní shromáždění, aby viděl na vlastní oči, co se zde vyučuje. Přišel ještě se dvěma vojáky. To, co slyšel, se mu očividně líbilo, protože než odešel, řekl: „Dělejte na tomto území svou práci dál a nemějte žádné obavy.“ Z této malé skupiny je nyní sbor Umbundu Kuito-Bié Sul se 40 zvěstovateli, přičemž v neděli bývá na shromáždění 150 přítomných.

Sbory v provincii Uíge byly od organizace odříznuty asi dva roky, a proto nedostávaly potřebný duchovní pokrm. Jeden místní svědek vysvětlil tento problém svému příbuznému, jenž pracoval v letecké dopravě, která pravidelně přivážela zásoby. Tento příbuzný laskavě nabídl, že při příštím letu bezplatně přepraví krajského dozorce, jednoho zvláštního průkopníka a 400 kilogramů literatury. Po příletu zde bratři našli sbor, který se staral o pět odloučených skupin. Každá skupina pořádala shromáždění, jichž se účastnilo 50 až 60 zájemců.

V téže provincii počátkem roku 1996 krajský dozorce navštívil sbor, který s organizací neměl spojení přes čtyři roky. Co zjistil? Přestože sbor měl pouze 75 zvěstovatelů, na veřejnou přednášku přišlo celkem 794 přítomných! Bylo  jasné, že ačkoli bratři žili na izolovaném území, jejich horlivost kázat dobrou zprávu druhým lidem neochladla.

Z oblasti Gabela, která leží jižně od Luandy, přišly podobné zprávy o velkém zájmu o pravdu. Jeden průkopník zde vede pět sborových studií knihy — každý večer jiné. Také on ‚prosí Pána žně, aby vyslal dělníky na svou žeň‘. (Mat. 9:37, 38)

„Nejtragičtější konflikt naší doby“

Aktivita svědků Jehovových při kázání dobré zprávy v Angole je o to úžasnější, když si uvědomíme, jaké jsou v zemi podmínky. Zpráva OSN popisuje občanskou válku v Angole jako „nejtragičtější konflikt naší doby“. Uvážíme-li lidské utrpení, které bylo s touto válkou spojené, sotva bude proti tomuto tvrzení někdo něco namítat. Zprávy uváděly, že dokonce i po tom, co bylo uzavřeno příměří, bylo každý den zabito 1 000 lidí. V březnu roku 2000 noviny The New York Times napsaly: „Válka v Angole, kde žije 12milionový národ, za sebou zanechala milion mrtvých a tři miliony lidí, kteří museli opustit své domovy.“

I kdyby všechny zbraně umlkly, stopy války budou přetrvávat dál. Angola patří k nejzaminovanějším zemím na světě a odhady uvádějí, že následkem výbuchu miny přišlo o končetinu 70 000 lidí, což je největší počet na světě. Ačkoli je to neuvěřitelné, válčící strany kladou miny dál. Zemědělci jsou proto nuceni opouštět svá pole, což přispívá k zoufalému nedostatku potravin pro obyvatelstvo.

Svědkům Jehovovým se toto násilí nevyhnulo. V provincii Kwanza Norte byli čtyři svědkové a jeden zájemce zabiti, když se dostali do křížové palby mezi vládními jednotkami a opoziční armádou. Někteří svědkové byli zabiti při výbuchu pozemní miny nebo při explozi zbloudilé bomby na tržišti.  V roce 1999 přišli čtyři svědkové o život, když se snažili dopravit jídlo a další zásoby svým spolukřesťanům do Huamba. Můžeme však být rádi, že taková neštěstí byla vzácná.

Svědkové Jehovovi stejně jako ostatní lidé velmi trpěli nedostatkem potravin a oblečení a ztrátou přístřeší. Když se v roce 1999 občanská válka vystupňovala, své domovy bylo donuceno opustit odhadem 1 700 000 osob, včetně mnoha svědků Jehovových. Lidé, kteří prchají před válkou, se často stěhují k příbuzným, kteří již tak žijí v přeplněných domech. Sboroví starší, ačkoli mají náročný úkol postarat se o své vlastní rodiny, nadále pečují o duchovní potřeby svých bratrů. Spolukřesťané v Itálii, Portugalsku a Jižní Africe zareagovali na kritickou situaci svých bratrů v Angole tak, že jim věnovali mnoho kontejnerů potravin, oblečení a velmi potřebné léky. Hluboké ocenění, které pro to angolští svědkové mají, nelze ani slovy vyjádřit.

Živé příklady víry

Ve starověku se zlato přečišťovalo žárem a stejně i zkoušky, v nichž Boží služebníci vytrvali, vybudovaly v bratrech víru vyzkoušené jakosti. (Přísl. 17:3; 1. Petra 1:6, 7) Takovou vyzkoušenou víru mají v Angole tisíce svědků Jehovových, mladí i letití.

Carlos Cadi, dlouholetý služebník, který v Belgickém Kongu spolu s Joãem Mancokou poznal vzácné pravdy z Bible před více než půl stoletím, říká: „Odvážný a odhodlaný postoj našich bratrů, z nichž mnoho obětovalo svůj život, byl mocným svědectvím. Svědectví nevydávali pouze svými skutky, ale také tím, že odvážně mluvili před mnoha významnými lidmi.“

Jedním z těch, kdo vydali takové svědectví, je Antunes Tiago Paulo. Muži, kteří ho chtěli přinutit, aby porušil svou  křesťanskou neutralitu, s ním zacházeli brutálně. Dnes slouží jako člen angolské rodiny betel spolu s dalšími, kdo prošli podobným mučením: Justinem Césarem, Domingem Kambongolem, Antóniem Mufumou, Davidem Missim a Miguelem Netem. Alfredo Chimbaia, který strávil ve vězení přes šest let, nyní společně se svou manželkou slouží jako krajský dozorce.

Jedna sestra viděla, jak znepřátelený kmen odvlekl jejího manžela od rodiny a zabil ho. Byla varována, že pokud chce zůstat naživu, musí uprchnout do Konžské demokratické republiky. Musela tam cestovat pěšky spolu se svými čtyřmi dětmi. Cesta jí trvala deset měsíců. Když vyšla, nevěděla, že je těhotná. Ještě před tím, než se dostala do Konga, porodila. Je však smutné, že dítě později zemřelo. Sestra se neustále modlila. Říká, že v situaci, kdy nemáte žádné jiné východisko, musíte uvrhnout své břemeno na Jehovu. (Žalm 55:22) Jestliže to neuděláte, podlehnete sebelítosti a budete se ptát: „Jehovo, proč já?“ Tato sestra byla za to, že vůbec zůstala naživu, tak vděčná, že když došla do Kinshasy, první měsíc svého pobytu zde sloužila jako pomocná průkopnice.

‚Bůh se za ně nestydí‘

To, co apoštol Pavel napsal o mužích a ženách víry ve starověku, se dobře hodí na Jehovovy služebníky v Angole. Jeho slova můžeme parafrázovat takto: ‚Co více máme říci? Vždyť nám nevystačí čas, jestliže budeme dále vyprávět o všech těch Božích služebnících s příkladnou vírou. Unikali ostří meče, ze stavu slabosti byli učiněni silnými a byli mučeni, protože nepřijali propuštění tím, že by se dopustili nějakého kompromisu. Byli zkoušeni posměchem a mrskáním, vskutku ještě více, pouty a vězeními. Byli zkoušeni, byli v nouzi, v souženích a špatně se s nimi zacházelo; a svět jich nebyl hoden.‘ (Hebr. 11:32–38) Přestože  ti, kdo je pronásledovali, jimi pohrdali a přestože mnozí z nich žili v nouzi kvůli válce a anarchii, „Bůh se za ně nestydí, aby byl vzýván jako jejich Bůh“, protože stále pevně upírají svůj zrak vstříc splnění jeho slibů. (Hebr. 11:16)

Svědkové Jehovovi v Angole nadále zažívají bolestivé následky zuřivé jízdy apokalyptických jezdců, ale přesto si jasně uvědomují, že mají Boží požehnání. Během loňského roku více než 40 000 zvěstovatelů v této zemi věnovalo přes 10 000 000 hodin tomu, že mluvili s druhými o dobré zprávě o Božím Království. Byli zaměstnáni tím, že v průměru vedli každý měsíc více než 83 000 domácích biblických studií se zájemci. Upřímným přáním angolských zvěstovatelů Království je pomoci co největšímu počtu lidí, aby dostali příležitost zvolit si skutečný život, který Bůh nabízí prostřednictvím Ježíše Krista. A měli velkou radost z toho, že navzdory nestabilní situaci v zemi se při každoroční oslavě Pánovy večeře shromáždilo přes 181 000 lidí! Vidí mnoho důkazů, že pole se stále bělají ke žni. (Jan 4:35)

Svědkové Jehovovi v Angole, stejně jako jejich křesťanští bratři na celém světě, mají naprostou důvěru v konečné vítězství svého nebeského Krále a Vůdce Ježíše Krista. (Žalm 45:1–4; Zjev. 6:2) Bez ohledu na zkoušky, jimž čelí, jsou odhodláni zůstat jeho věrně oddanými služebníky a věrnými svědky svého milujícího Boha Jehovy. (Žalm 45:17)

[Praporek na straně 68]

‚Ačkoli fyzicky jsme v kritickém stavu, duchovně jsme zdraví. Děje se přesně to, co bylo předpověděno v Bibli.‘

[Praporek na straně 73]

Studovali Bibli a začali kázat. Brzy byli deportováni do Angoly.

[Praporek na straně 78]

„To nejhorší, co mi můžete udělat, je, že mě zabijete. Můžete udělat ještě něco horšího? Já však svou víru nezapřu.“

[Praporek na straně 82]

Byl přesvědčen, že našel pravdu. Skutečně si jí však vážil?

[Praporek na straně 85]

Ve vězení kázali do zdí na jakýkoli biblický námět, který je napadl.

[Praporek na straně 89]

Kolem byly patrné příznaky války, oni však postupovali vpřed ve své službě.

[Praporek na straně 91]

Při cestě do zaměstnání a zpátky křesťanští pastýři pravidelně vykonávali krátké návštěvy. Často s rodinou rozebrali několik veršů.

[Praporek na straně 96]

„Dobrá, já řeknu ‚Viva!‘“ Všichni v očekávání ztichli. Mladý chlapec nakonec zvolal: „Viva Jehova!“

[Praporek na straně 103]

„Odjížděl jsem z Angoly se slzami v očích, a v duchu jsem se za tyto bratry modlil. Navzdory svému utrpení se usmívali, protože měli nádhernou naději.“

[Praporek na straně 108]

„Každý ze svých proslovů přednesl 7 až 21krát. Týden byl náročný a plný činnosti.“

[Praporek na straně 111]

Byl v této patriarchální společnosti uznávanou hlavou. Stal se známým jako Boží muž.

[Praporek na straně 116]

Byl na ně vyvíjen nátlak, aby porušili svou křesťanskou neutralitu, oni však ve svém rozhodnutí chodit po Jehovových cestách nezakolísali.

[Praporek na straně 122]

„Byli jsme nesmírně vděčni Jehovovi, jeho organizaci a svým drahým bratrům, kteří riskovali život kvůli bratrům, které ani neznali!“

[Praporek na straně 128]

Veřejnost pozorovala důslednou neutralitu svědků Jehovových.

[Praporek na straně 138]

V zemi je 696 sborů, ale pouze 24 sálů Království.

 [Mapa a obrázky na straně 81]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Atlantský oceán

KONŽSKÁ DEM. REP.

ANGOLA

Luanda

Malanje

Lobito

Benguela

Huambo

Lubango

Namibe

Baía dos Tigres

NAMIBIE

 [Celostránkový obrázek na straně 66]

[Obrázky na straně 71]

Gray a Olga Smithovi

[Obrázek na straně 74]

John Cooke (uprostřed) s Joãem Mancokou (vpravo) a Salou Filemonem (vlevo) byli mezi prvními, kdo v Angole zaujali pevný postoj pro pravé uctívání

[Obrázek na straně 87]

Nadšení na krajském sjezdu, který se konal v období svobody v roce 1975

[Obrázek na straně 90]

Země zpustošená válkou

[Obrázky na straně 102]

„Kuchyně“, kde se připravoval duchovní pokrm

[Obrázek na straně 104]

Silvestre Simão

[Obrázky na straně 123]

Humanitární pomoc pro Angolu se nakládá v Jižní Africe

[Obrázek na straně 126]

Nahoře: Zvláštní schůzka se staršími a pravidelnými průkopníky v Luandě

[Obrázek na straně 126]

Douglas Guest (vlevo) v Angole v roce 1991 s Joãem a Mariou Mancokovými a Máriem Oliveirou

[Obrázek na straně 131]

Původní kancelář, kterou v Luandě používali svědkové Jehovovi

[Obrázky na straně 134]

Oblastní sjezd „Radostně chválíme Boha“, který se konal v Luandě za účasti 73 154 přítomných

[Obrázek na straně 139]

Konstrukce s plechovou střechou, která slouží jako sál Království — jeden ze 24 sálů Království v zemi

[Obrázek na straně 140]

Výbor odbočky (zleva doprava): João Mancoca, Steve Starycki, Silvestre Simão, Domingos Mateus, José Casimiro

[Obrázek na straně 140 a 141]

Angolská rodina betel v roce 1996, kdy byla zřízena odbočka

[Obrázky na straně 142]

Tři bratři patřící k těm mnoha členům rodiny betel, jejichž víru nezlomilo hrubé zacházení: (1) Antunes Tiago Paulo, (2) Domingos Kambongolo a (3) Justino César

[Obrázek na straně 147]

Carlos Cadi