Argentina

Argentina se táhne asi 4 000 kilometrů podél jihovýchodní strany Jižní Ameriky a je zemí pozoruhodné rozmanitosti. Na jejím území leží rozeklané Andy s vrcholky tyčícími se do výšky více než 6 000 metrů. Na severu jsou tropické pralesy, ve kterých se potulují jaguáři a tapíři. Na jihu si v ledových vodách u pobřeží Ohňové země hrají tučňáci a velryby, a vlny se tam vzdouvají do výšky 30 metrů. Po pampách se na koních prohánějí gaučové (argentinští honáci), kteří hlídají rozrůstající se dobytčí farmy.

Ať se v této zemi vydáte kamkoli, najdete tam svědky Jehovovy. Jsou v každém významnějším městě a městečku po celé zemi. Je jich více než 120 000 a káží v horách, v džungli, v pampách i podél celého pobřeží. Najdete je mezi mrakodrapy v hlavním městě i v té nejodlehlejší vesnici na venkově. Zeměpisná rozmanitost této země ani kulturní a jazykové překážky či ekonomické těžkosti nezastavily dílo kázání dobré zprávy. Dobrá zpráva je kázána tak, jak řekl Ježíš. (Mar. 13:10)

To však není výsledkem pouhé náhody. Oddaní muži a ženy dávají s horlivostí a vírou najevo své rozhodnutí oznamovat biblické poselství bez ohledu na to, v jakých poměrech žijí. Berou si k srdci radu apoštola Pavla danou Timoteovi: „Kaž slovo, naléhavě se toho drž v příznivém  období, v období obtížném.“ (2. Tim. 4:2) Přesto si nepřipisují zásluhu za to, čeho bylo dosaženo. Uznávají, že to bylo vykonáno pouze s pomocí Jehovova ducha. (Zech. 4:6)

Jak byl položen základ

Základ pro dílo, které zde bylo vykonáno, byl položen před mnoha lety. Záznam o tom, jak se pravda dostala do  nejodlehlejších částí Argentiny, skutečně posiluje víru. V roce 1923 přicestoval do Jižní Ameriky Kanaďan George Young. Nejprve v rozsáhlém měřítku vydával svědectví v Brazílii a potom obrátil svou pozornost na Argentinu. Během několika měsíců bylo v 25 významných městech Argentiny rozšířeno 1 480 knih a 300 000 dalších biblických publikací. George Young pak pokračoval ve své misionářské cestě po dalších zemích Jižní Ameriky, ale ještě než z Argentiny odjel, prohlásil: „To, že takové úsilí rozšiřovat poselství o Království má Boží schválení, je zcela zjevné.“

V roce 1924 J. F. Rutherford, tehdejší prezident Watch Tower Society, pověřil službou v Argentině jednoho Španěla, který se jmenoval Juan Muñiz. O dva roky později založil bratr Muñiz odbočku Watch Tower Society v Buenos Aires, která měla dohlížet na dílo kázání o Království, a to v Argentině, Chile, Paraguayi a Uruguayi.

Bratr Muñiz zjistil, že mnoho obyvatel Argentiny mluví německy, a proto požádal o pomoc, aby si dobrou zprávu mohli vyslechnout i oni. Bratr Rutherford na to reagoval tak, že poslal Carlose Otta, německého celodobého služebníka, aby této jazykové skupině pomáhal.

V zemi však bylo také mnoho Řeků. V roce 1930 poznal biblické poselství Nicolás Argyrós, který byl řeckého původu, a začal kázat stovkám řecky mluvících lidí v oblasti Buenos Aires. Později, když se jeho španělština zlepšila, rozšiřoval semena Božího slova ve 14 z 22 provincií Argentiny a své úsilí soustřeďoval na severní polovinu země.

Přibližně v téže době se stal svědkem Jehovovým Juan Rebacz, Polák, který spolu s jedním polským svědkem začal s celodobou službou. Ve spolupráci s dalšími dvěma celodobými služebníky propracovávali území v jižní části Argentiny.

 Zpráva za rok 1930 ukazuje, že byly rozšířeny statisíce kusů literatury, a to nejen v němčině, řečtině a španělštině, ale i v angličtině, arabštině, arménštině, francouzštině, chorvatštině, italštině, jidiš, litevštině, lotyštině, maďarštině, polštině, portugalštině, ruštině a ukrajinštině.

A tak za pouhých sedm let dílo kázání o Království a činění učedníků zapustilo kořeny jak mezi španělsky mluvícím obyvatelstvem, tak v dalších jazykových skupinách. Bylo to opravdu příznivé období pro stálý vzrůst.

Rozlehlé území není překážkou

Území, které bylo nutné propracovat, bylo obrovské. Odpovídalo přibližně jedné třetině rozlohy Spojených států amerických. Nicméně jeho rozlehlost nebyla pro svědky při rozšiřování poselství o Království žádnou překážkou.  Někteří z nich cestovali pěšky, jiní jezdili na kole, vlakem, na koni či na voze taženém spřežením.

Na začátku třicátých let se Armando Menazzi, který žil v centrální provincii Córdoba, přesvědčil, že našel pravdu. Prodal tedy svou autoopravnu a začal sloužit jako celodobý služebník. Později koupil starý autobus a přestavěl jej na kempinkový vůz, který deseti či více zvěstovatelům umožňoval, aby společně cestovali a rozšiřovali dobrou zprávu. Na svých cestách se dostali přinejmenším do deseti provincií v severní Argentině.

Argentina měla ve třicátých letech nejrozsáhlejší systém železnic v Latinské Americe, a to v délce více než 40 000 kilometrů. To byl vynikající přínos pro rozmach kazatelského díla. Někteří průkopníci byli pověřeni, aby kázali v osadách podél určitého úseku trati. Například José Reindl měl jako svůj obvod celou západní trať z provincie Buenos Aires na pobřeží Atlantiku až po provincii Mendoza na hranicích s Chile, což je oblast táhnoucí se v délce více než 1 000 kilometrů.

Svědkové Jehovovi, kteří byli zaměstnáni u železnice, využívali této příležitosti, aby biblické poselství přinášeli do vzdálených míst v Argentině. Epifanio Aguiar, který pravdu poznal v severovýchodní provincii Santa Fe, byl železniční společností přeložen dále na sever do provincie Chaco. Ihned tam začal kázat. Když v rámci svých pracovních povinností cestoval 2 000 kilometrů na jih do provincie Chubut a pak zpátky na sever do Santiaga del Estero, rozšiřoval v těchto provinciích poselství o Království.

Sestra Rina Midoliniová, horlivá průkopnice, vydávala svědectví v městečku Médanos, které leží asi 50 kilometrů od města Bahía Blanca. Vlakem s sebou vozila kolo, které vždy využívala tam, kde vystoupila. Lidé jí říkali biblická  paní, která jezdí na kole. Byla tak známá, že když si strojvedoucí jednou všiml, že nestihla zpáteční vlak, zdržel jeho odjezd, dokud nedorazila.

Přicházejí misionáři vyškolení v Gileadu

První svědkové ve velkém měřítku cestovali, rozšiřovali mnoho literatury a poukazovali lidem na naději Božího Království. Časem se však ukázalo, že je zapotřebí systematicky poskytovat biblické vzdělávání a zlepšit organizaci. V roce 1945 navštívil Argentinu Nathan H. Knorr, tehdejší prezident Watch Tower Society, a vybídl sbory, aby zahájily kurs teokratické služby (školu teokratické služby) ve španělštině. Rovněž bratry z Argentiny povzbudil, aby se chopili průkopnické služby a stanovili si cíl přihlásit se do biblické školy Strážné věže Gilead.

Brzy absolvovali školu Gilead dva Argentinci a ti se vrátili v roce 1946. V roce 1948 je následovali misionáři z jiných zemí, kteří byli pověřeni službou v Argentině. K nim patřili Charles a Lorene Eisenhowerovi, Viola Eisenhowerová, Helen Nicholsová a Helen Wilsonová, kteří absolvovali první třídu Gileadu, a také Roberta Millerová ze čtvrté třídy. Později přišly Sophie Soviaková, Edith Morganová, Ethel Tischhauserová, Mary Helmbrechtová a mnozí další. V průběhu let bylo do Argentiny posláno 78 misionářů. Jejich evangelizační duch je pro místní svědky povzbuzením, aby je napodobovali. V roce 1940 bylo v celé zemi 20 průkopníků, kdežto do roku 1960 jejich počet vzrostl na 382. Dnes je v Argentině více než 15 000 průkopníků.

Vyrovnávají se s obtížnými obdobími

Po mnoho let bylo v Argentině příznivé období pro kázání. Avšak, jak předpověděl Ježíš, ne všichni souhlasili s činností jeho následovníků. (Jan 15:20) A tak když bratr  Knorr navštívil Argentinu v roce 1949, policie neočekávaně zrušila povolení ke shromáždění v jedné velmi pěkné hale v Buenos Aires. Místo toho se shromáždění konalo v jednom sále Království, ale ani tam neproběhlo zcela v klidu. V neděli, deset minut po půl páté odpoledne, policie přerušila proslov bratra Knorra a zatkla jej i s těmi, kdo byli přítomni. Neuvedla však žádný důvod k zatčení. Úřady bratry přinutily stát několik hodin na velkém nádvoří, a to až do časného rána příštího dne. Potom byli bratři propuštěni.

Bylo jasné, že proti Jehovovým ctitelům v Argentině se vzedmula vlna odporu. Téhož roku byl na popud římskokatolické církve schválen návrh zákona, který vyžadoval, aby se všechny náboženské skupiny registrovaly u Odboru církví na Ministerstvu zahraničních věcí. Následující rok vláda Juana Dominga Peróna dílo svědků Jehovových v Argentině úředně zakázala. Tento výnos zakazoval jejich veřejná shromáždění a také jejich kazatelskou činnost. Odbočka Watch Tower Society však uzavřena nebyla.

Všeobecně řečeno, úřady svědkům dovolovaly, aby bez jakýchkoli velkých potíží ve své činnosti pokračovali. Nicméně někteří vládní úředníci často tento zákaz uplatnili tak, že zrušili nějaké shromáždění nebo uzavřeli sál Království. Občas se svědkové setkali také se zatýkáním a nepříjemnostmi, když konali shromáždění v soukromých bytech nebo když se podíleli na své veřejné službě.

Proto se svědkové snažili ‚prokázat se obezřetní jako hadi‘. (Mat. 10:16) Když druhým lidem vydávali svědectví, používali jen Bibli. Sbory byly zorganizovány do malých skupin po osmi až dvanácti zvěstovatelích. Během několika prvních let zákazu se místa shromáždění pravidelně střídala. Bratři se shromažďovali na nejrůznějších  nenápadných místech, ať už to bylo v chlévě, ve stavení s doškovou střechou, v kuchyni na farmě, nebo dokonce pod stromem. Důležité bylo shromažďovat se. (Hebr. 10:24, 25)

V roce 1953 navštívili Bratr Knorr spolu s Miltonem Henschelem Argentinu znovu, aby bratry povzbudili. Kvůli zákazu nemohli konat žádný velký sjezd, protože by to vzbudilo pozornost veřejnosti. Přesto ale uspořádali to, co bylo označeno jako celonárodní sjezd. Bratr Knorr přiletěl do města Mendoza z Chile a bratr Henschel přijel do země z Paraguaye. Cestovali každý zvlášť a mluvili na místních „sjezdech“, které se konaly na 56 místech. Některá z těchto shromáždění se pořádala v přírodě, jako by šlo o piknik, a to na farmách, jež patřily místním svědkům. V Buenos Aires oba bratři navštěvovali shromážděné svědky  a v každé skupině vedli dvouhodinové shromáždění. Jednou se konalo devět takových shromáždění za den. Tohoto velmi zvláštního sjezdu se zúčastnilo celkem 2 505 bratrů a sester.

Zákaz polevuje

Když byla v roce 1955 vojenská vláda Juana Peróna svržena, byly vytvořeny větší skupiny. Bratři byli povzbuzeni, aby sbory, které mají sál Království, se v něm shromažďovaly, ale aby nevyvěšovali žádné označení toho, k čemu budova slouží. Navzdory občasným nepříjemnostem ze strany úřadů počet a velikost sborů díky Jehovovu požehnání stále vzrůstaly.

V roce 1956 se odbočka rozhodla uspořádat v různých částech země několik malých sjezdů. První se konal ve městě La Plata, které leží asi 60 kilometrů od Buenos Aires. Úvodní píseň „Radujte se, národy, s jeho lidem!“ zazpívaly tři stovky účastníků jen stěží. Dojetím se jim totiž stáhlo hrdlo. Bylo to po šesti letech poprvé, kdy se mohli shromáždit s tolika spoluvěřícími a společně zpívat.

Zákaz však stále platil. V prosinci 1957 se bratři pokusili uspořádat národní sjezd v hale Les Ambassadeurs v Buenos Aires, ale jakmile tam delegáti začali přijíždět, policie halu uzavřela. Čtyři bratři byli zadrženi a obviněni z toho, že konali shromáždění a neměli policejní povolení.

Vzhledem k tomu, že argentinská ústava zaručuje svobodu vyznání a shromažďování, bratři dali tuto záležitost k soudu. Dne 14. března 1958 bylo vyneseno rozhodnutí ve prospěch svědků. To bylo první právní vítězství svědků Jehovových v Argentině.

V roce 1958 došlo k další změně vlády. Zdálo se, že by dílo svědků Jehovových v Argentině mohlo být zákonně  uznáno. Všem zákonodárcům, vydavatelům, poslancům a soudcům byl zaslán zvláštní dopis, který vysvětloval činnost svědků Jehovových a jejich situaci v Argentině. Přestože bylo vydáno znamenité svědectví, zákonné uznání uděleno nebylo.

Svědkové se ale nevzdali. V následujícím roce byla připravena žádost o náboženskou svobodu. Tato žádost, ke které bylo připojeno 322 636 podpisů, byla odeslána vládě. Charles Eisenhower jakožto zástupce odbočky navštívil vládní úřady. Ze zámoří přišlo více než 7 000 dopisů, které obsahovaly žádost o zákonné uznání. Přesto uděleno nebylo. Nicméně vláda se ke svědkům začala stavět do značné míry příznivěji. Bratři tudíž toto příznivější období využívali k duchovnímu posilování sborů.

V roce 1961 byla ke školení cestujících dozorců a také sborových dozorců zorganizována škola služby Království. Zpočátku bylo toto měsíční školení vedeno v jednom ze sálů Království v centru Buenos Aires. Později se škola přestěhovala do odbočky. Díky tomu, že bylo k dispozici více způsobilých dozorců, kteří mohli pečovat o Boží stádo, v průběhu šedesátých let každoročně vzrůstal počet zvěstovatelů i průkopníků. V roce 1970 bylo dosaženo vrcholu 18 763 zvěstovatelů a 1 299 průkopníků.

Rozšiřování odbočky

Vzrůst počtu hlasatelů Království, kteří v Argentině sloužili, vyžadoval rozšíření odbočky. Odbočka Watch Tower Society fungovala od roku 1940 v Buenos Aires v Honduraské ulici číslo 5646. Tato budova byla zbourána a v říjnu 1962 byla nová a větší — postavená na tomtéž pozemku — připravena k nastěhování.

 Na konci šedesátých let však byla tato odbočka opět již příliš malá na to, aby držela krok se vzrůstem počtu zvěstovatelů. Proto byl přikoupen pozemek, který ležel za budovou odbočky, a místní svědkové na něm postavili novou budovu, jež sloužila k bydlení i ke kancelářským účelům. Kromě toho byl zakoupen dům v ulici Fitze Roye, který přiléhal jak k původní budově odbočky, tak k novému pozemku. Demolice původní budovy odbočky začala v říjnu 1970 a na práci se podíleli především místní svědkové, kteří byli stavebními odborníky. Ruku k dílu přiložili i pracovníci odbočky, kteří pomáhali, když jim skončila pracovní doba. A o víkendech se k nim připojili také bratři z okolních sborů.

Nakonec byly tyto tři budovy propojeny, takže vytvořily jeden komplex. Proslov k zasvěcení pronesl v říjnu 1974 F. W. Franz, tehdejší viceprezident Watch Tower Society. Bratři v Argentině si mysleli, že dokončený komplex odbočky bude jistě vyhovovat potřebám pole až do Armagedonu. Neměli ani tušení, že to je pouze začátek.

V tomtéž roce, kdy byla odbočka zasvěcena, vedoucí sbor svědků Jehovových rozhodl, že by se v Argentině měly tisknout časopisy Strážná věž a Probuďte se! Vzhledem k tomu, že svědkové Jehovovi nebyli v té době v Argentině zákonně uznáni jako náboženství, bylo v prosinci 1974 vytvořeno Asociación Cultural Rioplatense (Laplatské kulturní sdružení), jež bylo právním subjektem, který mohl dovážet zařízení pro tisk. Tiskařský stroj byl dovezen z Francie, řezačka z Německa a sešívačka ze Spojených států. Všechna tato zařízení byla poskytnuta jako dar.

Pracovníci tiskárny však brzy zjistili, že mít stroje je jedna věc, ale obsluhovat je — to je něco docela jiného. Přestože bylo nutné překonat řadu těžkostí, měli velkou radost,  když byla vytištěna Strážná věž z 15. dubna 1975, a to na vůbec první kotoučové ofsetové rotačce, kterou Watch Tower Society kde na světě použila. To byl milník v dějinách tiskařské činnosti svědků Jehovových.

Mezinárodní sjezdy „Božské vítězství“

Na začátku roku 1974 se svědkové Jehovovi v Argentině těšili z mezinárodních sjezdů, jež se konaly ve městech Río Ceballos a Buenos Aires a jejichž námět zněl „Božské vítězství“. Zúčastnilo se jich přibližně 15 000 delegátů.

Přípravy vhodného ubytování pro tolik návštěvníků začaly s několikaměsíčním předstihem. Mnozí lidé, kteří nebyli svědky, poskytli delegátům ubytování, a ti nejen „slovem“, ale i „skutkem“ vydali znamenité svědectví lásky. (1. Jana 3:18) Úřady bratrům dovolily využít jedno ohromné pole, na němž vzniklo stanové město s promyšleně uspořádanými řadami stanů a přívěsných vozidel a s ulicemi, jež dostaly biblická jména. To všechno pozitivně zapůsobilo na veřejnost.

Stahují se temná mračna

Bratři se sice těšili z rostoucí svobody uctívání, ale čekala je obtížná období. V červnu 1973 se Juan Perón po více než sedmnácti letech strávených v exilu vrátil k moci a ujal se úřadu prezidenta. Partyzánské srážky mezi perónistickými a protiperónistickými frakcemi zemi rozštěpily. Politické násilí nabývalo na intenzitě a 24. března 1976 se vlády chopila armáda.

Vojenská vláda rozpustila parlament a zahájila tažení, jehož cílem bylo odstranění levicových představitelů. Dílo The World Book Encyclopedia vysvětluje: „[Vojenští činitelé] při tomto postupu porušovali občanská práva mnoha lidí. Tisíce jich bylo bez soudu uvězněno, mučeno a zabito.  Mnohé z těchto obětí se již nikdy nenašly. Říká se jim los desaparecidos (ti, kdo zmizeli).“ Zesílil policejní dohled nad činností občanů. Přestože svědkové Jehovovi zachovávali uprostřed tohoto politického chaosu neutrální postoj, časopis Gente v červenci 1976 uveřejnil článek s fotografiemi dětí — údajně svědků Jehovových —, které se obracejí zády k vlajce. To bylo hrubé překroucení pravdy! Čtyři děti svědků, kteří žili v té oblasti, nebyly ten den, kdy byl snímek údajně pořízen, vůbec ve škole. Kromě toho svědkové Jehovovi takovou neúctu ke státním symbolům neprojevují. Nicméně kvůli této propagandě se mnoho lidí začalo na svědky dívat nepřátelsky.

Je zřejmé, že vzhledem ke společenským nepokojům vládu zneklidňoval každý zdánlivý náznak rozkolu. V té době byl Carlos Ferencia, který sloužil jako cestující dozorce, na návštěvě jednoho sboru v jisté velmi nebezpečné oblasti.  Právě dostal z odbočky dopis, který jej informoval o bezprostředním nebezpečí zákazu díla svědků Jehovových v Argentině. Zatímco Carlos šel a přemýšlel o dopisu, minulo jej nějaké auto, otočilo se a zamířilo přímo k němu. Vyskočili z něj tři muži a namířili na Carlose zbraně. Jeden z mužů mu stroze řekl, aby jim ukázal své osobní doklady, jimiž by prokázal svou totožnost. Carlos vysvětlil, že je svědek Jehovův. Přesto jej odvezli na policejní stanici. Modlil se k Jehovovi, aby se jim dopis nedostal do rukou.

Policisté odvedli Carlose do špatně osvětlené místnosti, svítili mu do tváře a jeden z nich zařval: „Co máš v té tašce?“ Obsah aktovky vysypali na stůl a našli Bibli, několik časopisů a — ten dopis!

Jeden z policistů vykřikoval: „Strážná věž! Strážná věž! Podvratná, podvratná!“

 Nadřízený policista ho ale okřikl: „Buď zticha. Ještě jsi neviděl Strážnou věž, hlupáku?“

Carlos se snažil zůstat klidný a projevovat úctu. Policisté publikace prozkoumali a potom mu nařídili, aby si všechno uklidil. Jeden z nich jej však zastavil a řekl: „Co je v té obálce?“

Carlos mu podal obálku s dopisem od Společnosti, několik vteřin čekal a pak se zeptal: „Promiňte, mohu něco říci?“

„Jistě,“ odpověděl policista a zvedl oči od dopisu.

Carlos tedy pokračoval: „Chápu, že dohlížíte na bezpečnost veřejnosti.“ To vzbudilo policistovu pozornost. Carlos mu pak z Bible ukázal, že současná situace plná násilí je splňováním biblických proroctví.

Když skončil, policista mu řekl: „Máte pravdu, příteli.“ Potom mu dopis vrátil, aniž by si jej přečetl.

Zákaz díla, které je již zakázáno

Jak odbočka věděla, že hrozí bezprostřední nebezpečí zákazu? Na konci srpna 1976 provedla federální policie v odbočce Společnosti razii. Inspektor, který akci velel, řekl, že jim bylo oznámeno, že v odbočce jsou uloženy střelné zbraně. Humberto Cairo, jenž byl v té době členem výboru odbočky, je zavedl do skladu literatury. Samozřejmě, že tam žádné zbraně nebyly. Jediné zbraně byly ty, kterými policisté mířili na Humberta. Potom jej policisté odvedli do druhého patra do kanceláře bratra Eisenhowera, koordinátora výboru odbočky. Tam inspektor sepsal zprávu o výsledcích prohlídky a nechal bratry, aby ji podepsali. Pak jim řekl, že vláda připravuje nějaký výnos týkající se svědků Jehovových. Výbor odbočky tedy okamžitě napsal dopis, v němž byly pokyny pro cestující dozorce, aby se připravili na vládní zákaz.

 Dílo svědků Jehovových však bylo v Argentině zakázáno už od roku 1950. Bylo by možné zakázat dílo, které je již zakázáno? Odpověď přišla brzy. Tomás Kardos, člen výboru odbočky, vzpomíná, co se stalo 7. září 1976, tedy v den, kdy nový zákaz začal platit. „V pět hodin ráno nás probudil nějaký hluk na ulici. Roletami pronikalo blikající červené světlo. Manželka rychle vstala, podívala se z okna, obrátila se ke mně a krátce řekla: ‚Už přijeli.‘“

Z vozu seskočili čtyři těžce ozbrojení policisté. Před kancelářemi a tiskárnou byly ihned rozestaveny stráže. Bratr Kardos dále vypráví: „Chtěli jsme vědět, zda bude moci proběhnout náš obvyklý rozbor denního textu a naše snídaně. Policisté proti tomu nic nenamítali. A tak jsme to ráno mluvili o biblickém verši, zatímco jeden ozbrojený policista hlídal u dveří a jiný s námi zdvořile seděl u stolu. Všichni jsme přemýšleli: ‚Co bude dál?‘“

Výnos, který byl vydán 31. srpna 1976, postavil dílo svědků Jehovových v celé zemi mimo zákon, a tak v podstatě zakázal činnost, která byla zakázána již od roku 1950. Policie zajistila odbočku i tiskárnu. Krátce nato byly uzavřeny i všechny sály Království v zemi.

Navzdory této situaci byli bratři rozhodnuti napodobovat příklad Ježíšových apoštolů, a to tak, že budou poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi. (Sk. 5:29) Argentinští svědkové pokračovali v kázání biblického poselství v ‚obtížném období‘. (2. Tim. 4:2)

Jak překonávali těžkosti

Jelikož odbočka byla úředně uzavřena, výbor odbočky rozhodl, že kanceláře a tiskárna budou přemístěny. Humberto Cairo musel svou kancelář často stěhovat — přibližně každý měsíc — a pracovat v bytech, provozovnách,  domech či kancelářích svých spoluvěřících. Charles Eisenhower jednou pracoval ve vinném sklepě, který patřil jistému bratrovi. Výbor odbočky se scházel v garážích v centru Buenos Aires.

Ubytovací prostory pro rodinu betel uzavřeny nebyly, a tak pracovníci odbočky spali a stravovali se v domově betel a společně jako rodina pravidelně rozebírali denní text. Potom odcházeli na svá pracoviště. Ti, jejichž kanceláře byly v blízkosti betelu, se tam pak vraceli a obědvali se členy rodiny, kteří se starali o provoz domova.

Policie měla vůči činnosti těch, kdo žili v betelu, podezření. Celá rodina betel, kterou tvořilo přibližně deset pracovníků, byla několikrát odvedena k výslechu na policejní velitelství. Policie chtěla vědět o díle svědků Jehovových v Argentině všechno. Kdo dohlížel na místní sbory a kde bydlel? Bratr Eisenhower si na takové výslechy jasně vzpomíná: „Museli jsme mluvit pravdu, aniž bychom ohrozili dílo nebo bratry. Bylo to poměrně obtížné, protože úředníci se vyptávali velmi neodbytně.“

„Přerušte svačinu“

Těsně před tím, než byl v roce 1976 zákaz vyhlášen, připravila Společnost celosvětovou kampaň, při níž se po celém světě rozšiřovalo zvláštní vydání Zpráv Království. Co když ale vláda přistoupí k dalším omezením činnosti svědků Jehovových? Pablo Giusti, který byl tehdy cestujícím dozorcem, vzpomíná: „Jelikož jsme neznali odpověď, museli jsme se poradit s odbočkou. Pokud by se odbočka domnívala, že je moudřejší kampaň odložit, starší by dostali telegram se vzkazem — ‚přerušte svačinu‘. Ani ve snu nás nenapadlo, jaké nedorozumění tento pokyn způsobí.“

 Krátce potom, co vládní výnos vstoupil v platnost, navštívili bratr a sestra Giustiovi poprvé sbor Malargüe. Bylo to na jihu Mendozy, kde sídlilo velitelství pohraniční policie. Giustiovi měli pouze adresu jednoho staršího, který bydlel a pracoval v budově Státní správy silnic na okraji města. Onen starší tam sice nebyl, ale jeden pracovník se zmínil o tom, že by mohl být v blízkém lese, kam často chodil cvičit. Zatímco šli po pěšině, bratr Giusti si všiml, že les je odlehlý a opuštěný. Napadlo ho, že je to ideální místo, kde by se mohla konat shromáždění, aniž by to vzbudilo podezření. Byla neděle, a proto byl zvědav, zda tam nenajde sbor na shromáždění. Onen bratr tam však byl sám a cvičil. Manžele Giustiovy ovšem čekalo překvapení.

Když se představili, Pablo se zeptal na sbor. Bratr mu odpověděl: „U nás v Malargüe jsme všechno přerušili.“

Pablo se tedy ptal dál: „Co myslíš tím ‚všechno‘?“

Odpověď byla přímá a prostá: „Dostali jsme telegram, který říkal ‚přerušte svačinu‘, a tak jsme přerušili shromáždění, kázání . . . všechno.“ Byl to však jediný sbor, který takto postupoval.

Bleskové návštěvy

Když byla odbočka uzavřena, členové výboru odbočky se setkali s krajskými dozorci, aby jim dali pokyny k tomu, jak mají vykonávat svou práci. Řekl jim, aby si našli zaměstnání na částečný úvazek a přihlásili se na nějaké adrese k trvalému pobytu, čímž by snížili podezření ohledně jejich činnosti. Většina z nich ráno prodávala nejrůznější produkty a odpoledne pak sloužila sborům.

Krajští dozorci podnikli po svém kraji bleskovou cestu s pokyny od odbočky. Za jediný týden byli navštíveni starší v každém kraji, který vždy tvořilo přibližně 20 sborů.  Krajští dozorci jim dali pokyny, jak vzhledem ke změněným okolnostem vést shromáždění a vydávat svědectví. Starším bylo také řečeno, že návštěva krajského dozorce nebude nutně trvat celý týden, ale její délka bude záviset na počtu skupin studia knihy ve sboru. Shromáždění měla probíhat v soukromých domech a každá skupina se měla těšit z jednodenní návštěvy.

V době zákazu měli krajští dozorci klíčovou roli při udržování kontaktu mezi místními zvěstovateli a výborem odbočky. Mario Menna, který během zákazu sloužil jako krajský dozorce, vzpomíná: „Bylo skutečnou výsadou sloužit v těch letech sborům a posilovat bratry. Snažili jsme se je povzbuzovat tím, že jsme se s nimi dělili o nahrávky ze sjezdových programů, o nové publikace, které jsme dostali ze sousedních zemí, nebo o povzbudivé zkušenosti.“

Co dělali misionáři?

Společenské nepokoje se přiostřovaly. Vzhledem k tomu, že úřady se na cizince nedívaly příznivě, misionáři dostali možnost přijmout pověření v jiné zemi. Někteří z nich tuto nabídku přijali a věrně pokračovali ve službě ve svém novém působišti.

Jiní zůstali v Argentině. Mary Helmbrechtová, která absolvovala 13. třídu Gileadu, sloužila ve městě Rosario v provincii Santa Fe. To ráno, kdy zákaz vstoupil v platnost, šla do jednoho domu a zazvonila. Bylo teplé letní dopoledne a dveře byly otevřené. Uvnitř hlasitě hrálo rádio. Najednou Mary zaslechla vysílání zpráv, které říkaly, že dílo svědků Jehovových bylo v celé Argentině zakázáno. Mary vzpomíná: „Když ta žena přišla ke dveřím, ovládla jsem se a začala jsem kázat jako obvykle. Celé dopoledne jsme pokračovaly v kázání tak, jak jsme si naplánovaly. Měly jsme pocit, že tam,  kde sloužíme, žádné vážnější problémy nejsou, a tak jsme se rozhodly zůstat. Byly jsme rády, že jsme to udělaly. Ti ve sborech, kdo se příliš báli kázat, viděli, že se nám nic nestalo, a proto se k nám brzy přidali.“ (1. Tes. 5:11)

Skryté poklady

Během tohoto nepříznivého období projevovali místní svědkové odvahu a vynalézavost. Robert Nieto vypráví: „Jeden soucitný smírčí soudce nás tajně informoval, že sály Království budou uzavřeny a literatura bude zkonfiskována. Okamžitě jsme jeli dvěma auty do našeho sálu Království, abychom odvezli velké množství literatury, které jsme tam skladovali. Když jsme odjížděli, uviděli jsme za sebou, jak přijíždí policie a vojáci, aby splnili rozkaz uzavřít sál Království a zkonfiskovat literaturu. Mohli však provést jen první část rozkazu, protože jediné knihy, jež v sále zůstaly, byly ty, které zbyly v knihovně.“

Na jiném místě se sboroví starší opatrně dostali do sálu Království v noci a literaturu potichu odnesli. Později ji zabalili do malých balíků a rozdali ji bratrům.

Nérida de Lunová, která žila v Tucumánu, ukryla literaturu ve svém domě. Vypráví: „Knihy jsme schovali do ohromných květináčů a váz, do nichž jsme nahoru dali umělé květiny, a krabice s literaturou jsme ukryli v prádelně. Jednou ráno dva vojáci prohledali celý dům včetně prádelny, zatímco my jsme se úpěnlivě modlili. Vojáci nenašli vůbec nic.“

Jak byl obstaráván duchovní pokrm

Literatura, kterou místní bratři dokázali zachránit a schovat, se pochopitelně brzy spotřebovala. Jehova jim však duchovní pokrm poskytoval i nadále. Ačkoli tiskárna v ulici Fitze Roye byla uzavřena, tisk pokračoval na jiných místech v Buenos Aires. Časopisy se tiskly rovněž v provinciích  Santa Fe a Córdoba. Vytištěné stránky se posílaly ke kompletaci jinam. Zpočátku sbory dostávaly jen jeden časopis do studijní skupiny, ale později tento počet vzrostl, takže každý zvěstovatel měl k dispozici svůj vlastní výtisk časopisu. Jedna z tiskáren fungovala v podkroví jistého domu vzdáleného jen dva bloky od prezidentského úřadu.

Rubén Carlucci, který se v době zákazu podílel na tisku a expedici literatury, vzpomíná na jednu situaci, kdy majitelka domu, kde se tisklo, přišla, aby je varovala, že vojenská policie prohledává jeden dům za druhým. Bratři okamžitě přestali tisknout a všechno kromě tiskového stroje rychle naložili na nákladní auto. Rubén vzpomíná: „Prohlídka byla tak rozsáhlá, že jsme byli obklíčeni a nemohli jsme z té oblasti odjet. Všimli jsme si však jedné nedaleké restaurace, a tak jsme šli dovnitř a čekali, dokud prohlídka neskončí. Museli jsme čekat čtyři hodiny, ale vyplatilo se to, protože naši bratři svou drahocennou literaturu dostali.“

„Pepita pistolnice“

Časopisy Strážná věž a Probuďte se! byly nějakou dobu tajně sešívány v jedné rozestavěné budově v hlavním městě. Ta budova měla být původně sálem Království. Na této práci se podílela i Luisa Fernándezová, dlouholetá členka rodiny betel. Jednou ráno, sotva se Luisa a její spolupracovníci pustili do práce, někdo zaklepal na dveře. Byl to policejní inspektor. Sdělil jim, že sousedé podali stížnost kvůli hluku ze strojního zařízení. „Všechno bylo až příliš jasné; sešívačka byla tak hlučná, že jsme jí přezdívali Pepita la Pistolera (Pepita pistolnice),“ říká Luisa.

Vzápětí dorazil jeden z členů výboru odbočky a vysvětlil, co tam děláme. Inspektor řekl: „Pokud tady nikdo nebude, až se sem dnes odpoledne vrátím, potom jsem nic  neviděl.“ Bratři okamžitě začali všechno přenášet na nákladní auta. Za dvě hodiny tam po sešívání časopisů nebyla ani stopa.

Kam to zařízení odvezli? Přestože tiskárna v odbočce byla uzavřena, do budovy se dalo vejít zadními dveřmi. Luisa a ostatní pracovníci tedy všechno přestěhovali do staré tiskárny v betelu a tam pokračovali v sešívání časopisů, aniž by si toho někdo všiml.

Lepší než sušenky

Pokud měly být časopisy k dispozici pro celou Argentinu, bylo nezbytné zřídit dílny pro kompletaci časopisů také v dalších částech země. V Rosariu se na této práci podílela i Leonilda Martineliová, která od roku 1957 slouží jako zvláštní průkopnice. Když přišel vytištěný materiál, který měl být zkompletován, pověření bratři a sestry rozložili dlouhý stůl, na nějž uspořádali stránky v číselném pořadí. Potom začal každý pracovník postupně sbírat jednotlivé stránky od jednoho konce stolu ke druhému. Když byly hotové časopisy poskládány na sebe, bylo nutné vytlačit přebytečný vzduch, aby se jich do krabice vešlo co nejvíc. Jelikož neměli k dispozici žádný hydraulický lis, nabídla se pro tuto práci jedna zavalitá sestra. Značný počet časopisů byl nejprve poskládán na sebe, a sestra pak na nich seděla, dokud nebyly pěkně rovné. Potom je jiný pracovník úhledně zabalil do krabic. Tento systém fungoval tak dobře, že pracovníci na sestru naléhali, aby nezačala držet dietu.

Ve městě Santa Fe nabídla svůj dům pro kompletaci časopisů rodina Gaitánových. Ačkoli pracovníci byli obezřetní, sousedé si všimli, že do domu a z domu jsou dopravovány nějaké krabice. Mysleli si, že rodina vyrábí sušenky. Později, v roce 1979, odbočka odtud přestěhovala provoz  na jiné místo. Sousedé byli zmateni a po nějaké době se ptali, zda ta továrna na sušenky byla zavřena. Sestra Gaitánová vzpomíná: „‚Sušenky‘, které jsme vyráběli, byly lahodné a mnohem výživnější, než si sousedé mysleli.“

Rozvoz literatury

Jiným náročným úkolem bylo časopisy a další literaturu doručovat bratrům. V celé oblasti Buenos Aires byla zorganizována trasa, na níž se časopisy dodávaly do strategicky umístěných skladů literatury. Jednou dopravoval časopisy Rubén Carlucci a zbývala mu už jen jedna zastávka, když mu nějaký policista dal znamení, aby zajel k policejnímu vozu. Rubén znervózněl, ale poslechl a celou dobu se modlil k Jehovovi o pomoc. Když zajel ke kraji vozovky a zastavil, policista přišel k autu a řekl: „Byl byste tak hodný a roztlačil mě? Nemůžu svůj vůz nastartovat.“ Rubén si oddechl úlevou a poslechl jej více než ochotně. Potom rozvoz úspěšně dokončil.

Dante Doboletta, který sloužil jako krajský dozorce v okolí Rosaria v provincii Santa Fe, nakládal časopisy na jednom z míst, kde se sešívaly, a rozvážel je všem sborům ve svém kraji. To znamenalo podniknout minimálně dvakrát za měsíc přibližně dvousetkilometrovou okružní cestu. Aby ho nikdo neviděl, podnikal tyto cesty v noci. Vyjížděl potom, co skončil svou spolupráci se sborem, a někdy se vracel až za svítání. Jednou před sebou uviděl dlouhou řadu aut, která stála před kontrolním stanovištěm, kde více než třicet těžce ozbrojených vojáků důkladně kontrolovalo každému doklady a zavazadla. Jeden voják se Danteho zeptal: „Co v autě vezete?“

„Své věci,“ odpověděl Dante.

Voják mu řekl: „Hněte sebou a otevřete kufr.“

 Na to Dante odpověděl: „My jsme svědkové Jehovovi. Co bychom asi tak mohli vézt?“

Rozhovor zaslechl jiný voják a řekl: „Nech je jet. Svědkové Jehovovi nikdy nevozí zbraně ani pašované zboží.“ Dva roky dokázal Dante rozvážet literaturu bez jediné prohlídky.

Neopustili shromažďování

Od prvního týdne, kdy zákaz vstoupil v platnost, svědkové Jehovovi v Argentině ‚neopustili své shromažďování‘. (Hebr. 10:25) Scházeli se v malých skupinách a často měnili čas a místo shromáždění. To znamenalo více práce pro starší, kteří často museli vést totéž shromáždění několikrát, a to v různých domácnostech.

V městečku Totoras byl pro shromáždění k dispozici pouze jediný dům, který stál v centru. Místní svědkové proto podnikli více bezpečnostních opatření. Majitel domu, bratr Reverberi vyrobil něco, co vypadalo jako obyčejný stůl se zásuvkou na různé drobnosti. Deska stolu se však dala zvednout a uvnitř byl prostor, kam bylo možné schovat knihy a časopisy. Když někdo zaklepal na dveře, veškerá literatura byla vždy rychle ukryta ve stole.

Zvěstovatelé se na shromáždění oblékali neformálně. Sestry někdy měly na hlavě natáčky, byly v kalhotách nebo přišly s nákupní taškou. Shromážděním se s láskou říkalo mateadas. Maté je čaj, který se často podává se sušenkami nebo s dortem. V Argentině je velmi rozšířeným zvykem sejít se na maté, takže tato situace sloužila jako ideální kamufláž duchovních setkání.

Někdy však přišly okamžiky plné napětí. Teresa Spadiniová byla věrná, pohostinná sestra, která měla v sousedství znamenitou pověst. Během jedné návštěvy krajského  dozorce se v jejím domě sešla na shromáždění skupina 35 lidí. Najednou před domem zastavilo policejní auto a jeden policista zaklepal na dveře. Bratr, který měl proslov, se okamžitě posadil k ostatním. Když Teresa otevřela, policista se zeptal: „Tereso, mohl bych si od vás zatelefonovat?“

Když se podíval na shromážděnou skupinu, Teresa mu vysvětlila: „Máme rodinnou sešlost.“ Zatímco policista telefonoval na policejní stanici, skupina napětím ani nedýchala. Všichni si mysleli, že požádá o vůz, aby je odvezli. Hovor se však týkal nějaké jiné záležitosti, a tak se jim ulevilo. Když policista skončil, obrátil se na Teresu a poděkoval jí. Potom se podíval na skupinu a řekl: „Promiňte, že jsem vás vyrušil. Dobře se bavte.“

Jak se vyrovnávali s policejními raziemi

Když se jedna skupina sešla ke křtu, někdo ze sousedů informoval o shromáždění policii. Jelikož bratři měli již předem promyšleno, že jako zástěrku skutečného důvodu setkání uvedou, že mají asado — neboli piknik, při kterém se opéká maso —, pokračovali dál tak, jak si naplánovali. Grilované maso je v Argentině oblíbené, a proto nikoho ani nenapadlo, že to je pěkná kamufláž. Když přijeli nezvaní „hosté“ ve vojenských vozech, bratři a sestry vojáky pohostinně pozvali, aby se k přátelskému posezení přidali. Vojáci odmítli a odjeli, aniž by zjistili, jaký „zákusek“ následoval.

Někdy se jako určitá ochrana prokázala slova, která svědkové Jehovovi používají mezi sebou. Když jednou sousedé zatelefonovali úřadům, aby je informovali o nějakém setkání v soukromém domě, policisté dorazili až potom, co všichni kromě starších již odešli. Policie zaklepala na dveře a sestra, která tam bydlela, řekla: „Všichni kromě služebníků jsou pryč.“

 Policisté odpověděli: „No dobrá, služebníky nehledáme. Hledáme ty, co to vedou.“ A tak odešli s prázdnou.

Kázání v době zákazu

Kazatelská činnost navzdory omezením pokračovala. Je pochopitelné, že za těchto obtížných okolností byli bratři opatrní. V obvodu obvykle nepracovali zároveň více než dva svědkové. Sara Schellenbergová vypráví, jak navštěvovala lidi v Buenos Aires. Říká: „Udělali jsme si miniaturní mapky obvodů, které se vešly do dlaně. Na zadní straně byl list papíru složený jako harmonika, na němž byl seznam všech čísel domů. Na každé straně určitého bloku jsme navštívili vždy jen jeden dům a potom jsme ho zaškrtli, aby další zvěstovatel, který bude ten obvod propracovávat, nešel do stejného domu. Pak jsme šli do jiného bloku a navštívili jsme další dům.“

Krátce potom, co byl zaveden tento postup, šla Cecilia Mastronardiová sama do kazatelské služby. Když zaklepala na jedny dveře, náhle se objevil policista na motorce. Cecilia říká: „Zeptal se mě, co tam dělám. Jediná věc, která mě napadla, bylo to, že jsem mu vydala svědectví a nabídla knihu ¿Llegó a existir el hombre por Evolución o Creación? (Vyvíjel se člověk, nebo byl stvořen?) Přijal ji, dal mi za ni dar a přátelsky se rozloučil. Teprve potom jsem si uvědomila, že mě nezastavil proto, aby mě zatkl. V domě, který jsem navštívila, totiž bydlel.“

K maskování kazatelské činnosti se používala rozsáhlá řada metod. Jedna sestra začala záměrně pracovat u jedné kosmetické společnosti, aby mohla chodit dům od domu a mluvit se svými zákazníky. María Brunoová, které je dnes 86 let a která je již 29 let pravidelnou průkopnicí, nosila kabelku, z níž vykukovaly rostlinky, a tak chtěla zaujmout  hospodyně, jež si rády povídaly o zahradničení. Tímto způsobem dokázala zahájit rozhovory, které vedly k sázení semínek pravdy.

Juan Víctor Buccheri, obchodník, který byl pokřtěn vzápětí potom, co zákaz vstoupil v platnost, chtěl také mluvit s druhými lidmi o dobré zprávě, kterou se dozvěděl. Na stěnách svého obchodu měl dříve náboženské obrazy a plakáty slavných osobností sportu a zábavy. Vyměnil je tedy za obrazy krajin, pod nimiž byly napsány biblické texty. To jeho zákazníky velmi překvapilo. Těm, kdo se na obrazy a biblické texty vyptávali, bratr Buccheri vydal svědectví, a tak zahájil více než deset biblických studií. Někteří z těchto zájemců pravdu přijali a dodnes jsou věrnými bratry.

Lidé se zelenou Biblí

Těžkosti, s nimiž se zvěstovatelé v Argentině v době zákazu setkávali, je vyškolily, aby byli lepšími služebníky. Vzhledem k tomu, že při prvních návštěvách pracovali pouze s Biblí, naučili se obratně vyhledávat biblické texty tak, aby překonávali námitky a poskytovali lidem útěchu.

Nechtěli vzbudit podezření, a proto někdy používali jinou Bibli než Překlad nového světa. Když jednou jistý bratr používal překlad Torrese Amata — katolickou Bibli v archaické španělštině —, setkal se s neočekávanou reakcí. Oslovená žena si vyslechla biblický text, který jí přečetl, ale nerozuměla mu, a proto navrhla, že přinese Bibli, jež je mnohem srozumitelnější. K jeho velkému překvapení přišla s Překladem nového světa.

V těch letech měl Překlad nového světa zelené desky. Veřejnost tedy byla varována, aby nenaslouchala lidem, kteří s sebou nosí zelenou Bibli. Jelikož však s vládními  omezeními souhlasil jen málokdo, takový zákaz pouze vzbudil zvědavost lidí. Jistá oslovená žena se jedné sestry zeptala, jakou barvu má její Bible. Když sestra popravdě odpověděla, že zelenou, paní řekla: „Dobrá, chci si poslechnout, co lidé se zelenou Biblí říkají.“ Pozvala sestru dovnitř a měly živý rozhovor.

Kdo má ty knihy?

Argentinští svědkové nějakou dobu pokračovali v kázání s pomocí literatury, kterou ukryli. Časem se však tyto zásoby vyčerpaly a dovézt novou literaturu nebylo možné. Nicméně ve skladech odbočky bylo zapečetěno 225 000 knih, jež byly zabaveny.

Federální policie se rozhodla, že tyto knihy zkonfiskuje a prodá je jedné společnosti zabývající se recyklací papíru. S jistou dopravní službou byla uzavřena smlouva, že přijede do betelu, knihy naloží a odveze je do recyklační továrny. Řidič ale shodou okolností dříve studoval Bibli s jedním sousedem, který byl svědkem Jehovovým. Když viděl, co nakládá, zeptal se svého bývalého souseda, zda by svědkové Jehovovi chtěli ty knihy od něj koupit. Byla učiněna nezbytná opatření a vlastně s policejním schválením byly knihy dopraveny na místo, které odbočka určila. A tak těch 225 000 knih mohlo být navzdory zákazu ‚recyklováno‘ zcela jiným způsobem, než si úřady představovaly.

Jehova se o svůj lid staral také prostřednictvím odvážných bratrů, kteří se nabídli, že knihy vydávané Společností budou vozit z jiných zemí. Pravidelný průkopník Norberto González vypráví: „Jeden z členů výboru odbočky v Uruguayi nás pověřil, abychom odpovědným bratrům v Argentině doručili sto učebnic pro školu služby Království. Tyto důležité materiály se nám podařilo dostat do  země. Všichni jsme poskakovali radostí, když jsme bezpečně absolvovali celní prohlídky.“ Snad jediný bratr, který nemohl poskakovat příliš vysoko, byl ten, který část těchto materiálů měl ukrytou ve své dřevěné noze.

Literatury, kterou vydává Watch Tower Society, si argentinští svědkové vážili jako nikdy předtím. Na začátku období zákazu dostávala každá studijní skupina jen jeden výtisk Strážné věže. Ten jediný časopis vždy koloval mezi všemi zvěstovateli, kteří si opisovali otázky a odpovědi, aby se mohli na studiu podílet. (Fil. 4:12) Titulní strana Strážné věže byla nepopsaná, aby její obsah nebyl na první pohled zřejmý, ale duchovní pokrm, který byl uvnitř, byl znamenitý. Bratři byli těmito zvláštními opatřeními posilováni a upevňováni v jednotě.

Jak utajit sjezd

Argentinští bratři byli sice duchovně syceni prostřednictvím shromáždění v malých skupinách, při nichž se používala literatura, která byla k dispozici, ale mohli mít užitek také ze tří každoročních sjezdů, z nichž se těšili svědkové Jehovovi v jiných částech světa? Prvním sjezdům po vyhlášení zákazu se říkalo zkušební sjezdy. Zúčastnili se jich pouze sboroví starší a jejich rodiny. Později bratři program zopakovali ve svém sboru. Héctor Chap, který řadu let neúnavně slouží jako cestující dozorce, říká: „Někdy jsme mohli konat sjezdy na polích. Na venkově bylo kolem nás spousta hospodářských zvířat. Téměř jsme si jich nevšímali, protože jsme byli zabráni do toho, o čem se mluvilo. Mnoho bratrů program nahrávalo na magnetofonový pásek pro ty, kdo se ho nemohli zúčastnit. Ti se později s chutí zasmáli, protože spolu s proslovy bylo nahráno i bučení krav, kokrhání kohoutů a hýkání oslů.“

 Bratři těmto sjezdům s láskou říkali „pikniky“, protože se často konaly na venkově. Oblíbeným místem v provincii Buenos Aires byla venkovská oblast, která leží blízko hranice s provincií Santa Fe a která se jmenuje Strago Murd. Tato lokalita byla ideální, jelikož byla mezi stromy, jež poskytovaly dobrý úkryt. Jednoho dne však ti, kdo přijeli na „piknik“, zažili šok, protože zjistili, že ty krásné stromy byly pokáceny. I když tam tedy již nebyl žádný úkryt, „piknik“ proběhl, přičemž pařez jednoho stromu byl použit jako stupínek pro řečníka a ostatní pařezy jako lavice pro všechny posluchače.

Jiné místo, které bratři ke sjezdům využívali, byla továrna, jejímž majitelem byl jeden svědek Jehovův. Majitel  továrny měl velký dodávkový vůz, kterým přivážel ty, kdo se sjezdu chtěli zúčastnit. Řidič postupně objel několik míst, naložil do auta deset až patnáct bratrů, vrátil se do továrny a v garáži je vyložil. Tímto způsobem mohlo být shromážděno asi sto lidí, aniž by si toho sousedé nebo policie všimli. Jiní argentinští svědkové měli užitek z duchovních opatření v podobě sjezdů díky tomu, že v těch letech cestovali do Brazílie a Uruguaye.

Shromáždění ve věznici

Dokonce ještě před zákazem, který byl vyhlášen v roce 1976, mnoho našich mladých bratrů čelilo kvůli své křesťanské neutralitě zkoušce věrné oddanosti. Řídili se biblickou zásadou uvedenou u Izajáše 2:4, že se nemají „učit válce“, a proto mnozí byli odsouzeni do vězení na tři až šest let.

Přesto i ve vězení našli způsoby, jak studovat Bibli a konat shromáždění. Také se horlivě dělili o poselství o Království se spoluvězni. Starší z okolních sborů tyto věrné mladé muže ochotně navštěvovali, aby je povzbuzovali a poskytovali jim nezbytný duchovní pokrm.

Omar Tschieder, který od roku 1982 slouží v betelu, byl v letech 1978 až 1981 vězněn ve vojenské věznici v Magdaleně v provincii Buenos Aires. Byl tam kvůli tomu, že odmítl nosit vojenskou uniformu. Tuto věznici tvořilo několik pavilonů, v nichž bylo vždy dvacet cel na jedné chodbě, a každá z těchto cel byla dva metry široká a tři metry dlouhá. Tři cely na konci chodby používali uvěznění svědkové pro svá shromáždění. Mohlo se jich sejít vždy jen deset nebo dvanáct, a tak tam často probíhalo osm až čtrnáct shromáždění týdně.

Bratři zařídili, aby jeden z nich hlídal u průzoru ve dveřích a aby skupinu upozornil, kdyby někdo přicházel.  Dohodli si několik signálů, jimiž měla být skupina varována. Někdy hlídač jednoduše uhodil do zdi. Jindy byla mezi hlídačem a někým ze skupiny natažena nit. Když hrozilo nebezpečí, hlídač za nit zatáhl a ten, kdo byl na druhém konci, skupinu upozornil. Jiný způsob spočíval v tom, že se řekl nějaký výrok, který obsahoval určité heslo. Hlídač mohl například říci: „Nemá někdo nějakou obálku?“ Jakmile bratři uslyšeli heslo „obálka“, schovali se. Každý měl určené místo, kam se má ukrýt — pod postel, za dveře, zkrátka kamkoli, kde by ho dozorce, který by se podíval průzorem, neviděl. Veškerá tato překotná činnost vždy proběhla potichu a během několika vteřin. Bratři museli být dobře zorganizováni.

Jednou se bratři během shromáždění rychle schovali, protože byli varováni, že do pavilonu vstupuje někdo cizí. Dveře otevřel jeden vězeň, který nebyl svědkem Jehovovým, a položil něco na stůl. Když odcházel, otočil se a zeptal se: „Proč se všichni schováváte?“ V tom okamžiku zapískal dozorce na píšťalku, protože hledal nějaké dobrovolníky, aby něco uklidili. Bratři tedy odpověděli: „Schováváme se před ním.“ Návštěvník hned projevil pochopení a rychle odešel. Bratři pak shromáždění dokončili, aniž by je ještě někdo vyrušil.

Tajná knihovna ve vězení

Dobré chování svědků vedlo k tomu, že jim bylo ve vězení svěřeno více povinností. Bratři obsluhovali vězeňský tiskový stroj a měli na starosti kino, ošetřovnu i holičství. Své zasloužené výsady plně využívali pro podporu zájmů Království. Plány magdalenské věznice například ukázaly, že kino má obdélníkový tvar, a protože rohy zdí byly zaobleny, za stěnami tak vznikl prostor asi 2,4 metru vysoký, 1,8 metru dlouhý a 1,2 metru široký. To bylo ideální místo pro  knihovnu, v níž byly uloženy Bible a publikace Watch Tower Society.

Héctor Varela, který v této věznici strávil tři roky, vysvětluje, že bratři se mohli do tohoto prostoru dostat tak, že v projekční místnosti odstranili panel ve stěně a potom vyšplhali po pracovním stole. Knihy byly schovány také v příbornících umístěných v jídelnách.

Občas bylo bratrům dovoleno, aby areál věznice opustili a krátce navštívili svou rodinu. Bratři tuto příležitost často využili k tomu, aby si s sebou přinesli nejnovější čísla časopisů Strážná věž a Probuďte se! Rodolfo Domínguez, který je nyní cestujícím dozorcem, vypráví, co se při jedné takové příležitosti stalo. Říká: „Strážnou věž a Probuďte se! jsme si schovali pod oblečení. Když jsme přišli do věznice, byla tam dlouhá fronta, protože dozorci dělali důkladnou prohlídku. Pozvolna jsme postupovali až k místu prohlídky. Potom — právě když na nás přišla řada — se dozorci vystřídali a prohlídka byla odvolána.“

Bratr Domínguez pokračuje: „Ve vězení jsme konali všechna sborová shromáždění. Dokonce jsem tam měl svou první veřejnou přednášku.“ Uvěznění svědkové uspořádali i několik biblických dramatizací hraných v kostýmech, a to díky tomu, že si z návštěv své rodiny s sebou nosili různé osobní věci. Dozorci netušili, k čemu budou sandály, tógy a podobné věci použity.

Činili učedníky dokonce i za mřížemi

Kazatelské dílo a dílo činění učedníků vzkvétalo dokonce i za mřížemi. Jedním z těch, kdo měli užitek z horlivosti a znamenitého chování bratrů ve vězení, byl Norberto Hein. Než byl kvůli drogám poslán do vězení, sloužil v argentinských ozbrojených silách. V několika věznicích se  setkal s mladými svědky, kteří byli vězněni kvůli odpírání vojenské služby z důvodu svědomí. Jejich postoj na něj silně zapůsobil, a tak když byl ve věznici v Puertu Belgrano, požádal o biblické studium. Za měsíc prostudoval knihu Pravda, která vede k věčnému životu. Potom byl přeložen do věznice v Magdaleně a v roce 1979 byl ve vězení pokřtěn.

Norberto vzpomíná: „Proslov ke křtu byl přednesen v neděli přibližně v devět hodin večer. Při proslovu nás bylo asi deset, zatímco ostatní bratři hlídali za dveřmi cely. Potom jsem šel se dvěma bratry do jídelny, kde byl ohromný škopek na mytí hrnců a pekáčů.“ Tento „škopek pro křest“ byl plný studené vody — na to si Norberto živě vzpomíná, protože to bylo v zimě.

Přestože byl pronásledován za to, že pěstuje společenství se svědky Jehovovými, neochvějně pokračoval ve službě Jehovovi. (Hebr. 11:27) Norberto i jeho manželka María Esther již více než patnáct let věrně slouží v betelu.

‚Nežádejte Boha, aby mě potrestal‘

I když mnozí dozorci byli ke svědkům tolerantní, o všech se to říci nedalo. Velitel dozorců v jisté vojenské věznici bral bratrům jídlo a přikrývky pokaždé, když měl službu. Byl to krutý dozorce. Hugo Coronel vypráví: „Jednou ráno ještě před úsvitem tento dozorce otevřel kopnutím dveře mé cely, vyvlekl mě ven, a když ukázal na pět ozbrojených vojáků, řekl, že přišla moje hodina. Snažil se mě donutit, abych podepsal prohlášení, že se zříkám své víry. Když jsem to odmítl, řekl mi, abych své matce napsal dopis, protože co nevidět zemřu. V záchvatu zuřivosti mě pak postavil ke zdi, popravčí četě řekl, aby zamířila, a dal rozkaz: ‚Pal!‘ Slyšel jsem jen cvaknout úderníky pušek. Pušky totiž nebyly nabity. Byla to pouze lest, která měla zlomit mou ryzost.  Dozorce — jist si tím, že budu strachy plakat — přišel ke mně. Když viděl, že jsem klidný, přestal se ovládat a začal křičet. Pak mě odvedli zpátky do cely. Byl jsem lehce otřesen, ale byl jsem šťastný, že Jehova vyslyšel mé modlitby o to, abych zůstal pevný.“

Několik dní před tím, než měl být Hugo přeložen do jiného vězení, onen velitel dozorců celé věznici oznámil, že příští den se chystá Huga přinutit, aby si oblékl uniformu. Řekl, že ani Jehova tomu nemůže zabránit. Jak to dopadlo? Hugo vypráví: „Následujícího dne jsme zjistili, že ten dozorce zemřel, protože měl hroznou autonehodu, při níž přišel o hlavu. To všechny ve věznici velmi vyděsilo. Většina se domnívala, že toho vojáka potrestal Bůh za jeho vychloubání a výhružky. Dozorce, který mě toho večera odvedl do cely, mě dokonce prosil, abych Boha nežádal o to, aby jej také potrestal.“ Hugo dnes slouží jako sborový starší ve městě Villa Urquiza v provincii Misiones.

Jedna věc je jistá — tito mladí muži, kteří odmítli vojenskou službu, zachovali ryzost za velmi obtížných okolností. Vězeňské úřady některým z nich vyhrožovaly, že je zastřelí. Jiné bily, braly jim jídlo nebo je dávaly na samotku. I přes to, jak se s těmito bratry zacházelo, jejich víra a ryzost byla mocným svědectvím jak pro personál věznice, tak pro ostatní vězně.

Měli užitek z pravidelného rodinného studia

Také děti byly vyzývány, aby ‚se obhajovaly před každým, kdo od nich vyžadoval důvod pro naději, která je v nich‘. (1. Petra 3:15) Když synové Juana Carlose Barrose, kterým tehdy bylo sedm a osm let, chodili do státní školy, ředitelka vyžadovala, aby starší syn před celou třídou  pozdravil vlajku. Odmítl to, a proto začala křičet, uhodila ho a tlačila ho k vlajce. Přesto ji odmítl pozdravit. Potom oba chlapce odvedla k sobě do kanceláře a asi hodinu se je snažila přinutit, aby zpívali vlastenecké písně. Když její snahy selhaly, rozhodla se, že je vyloučí.

Tento případ se dostal ke správnímu soudu. Během přelíčení si soudce vzal chlapce stranou, aby je vyslechl. Jejich pohotové odpovědi jej tak rozčílily, že se roztřásl, uhodil pěstí do stolu a opustil síň. O patnáct minut později se vrátil, ale byl zjevně otřesen. Nicméně bylo rozhodnuto ve prospěch svědků. Potom, co soudce vynesl toto příznivé rozhodnutí, řekl bratru Barrosovi: „Máte opravdu skvělou rodinu. Kdyby ve všech rodinách byly takové vznešené zásady, v této zemi by se nám žilo lépe.“ Bratr Barros říká: „Tato zkušenost mě utvrdila v tom, jak je užitečné mít pravidelné rodinné studium, aby naše děti byly připraveny zůstat pevné.“ V roce 1979 argentinský Nejvyšší soud nakonec rozhodl, že děti mají právo na vzdělání.

Opět příznivé období

Již od roku 1950 odbočka předkládala každé nové vládě žádost o to, aby svědkové Jehovovi byli zákonně uznáni jako náboženství. K získání zákonného uznání však bylo zapotřebí několika kroků. Za prvé, vyžadovalo to vytvořit právní subjekt, který bude mít určitý počet členů a určité společenské a náboženské cíle, například vyučovat lidi na základě Bible. Tento právní subjekt musel být dále zaregistrován. Vláda musela souhlasit s tím, že tyto cíle jsou zákonné. Pokud je vláda schválila, potom bylo právnímu subjektu uděleno registrační číslo. Pak mohla být podána žádost o zákonné uznání tohoto subjektu jakožto náboženské organizace. Až do roku 1981 byly žádosti svědků Jehovových zamítány, a to se zdůvodněním, že jejich společenské  a náboženské cíle jsou nezákonné, protože jejich dílo je zakázáno.

V listopadu 1976 — pouhé dva měsíce potom, co vstoupil v platnost obnovený zákaz díla svědků Jehovových — odbočka předložila argentinskému státnímu soudu žádost o zrušení zákazu. Kromě toho se odbočka odvolala v případech, které se týkaly vyloučení dětí svědků ze školy kvůli tomu, že se nepodílely na vlasteneckých obřadech, uvěznění bratrů kvůli odpírání vojenské služby z důvodu svědomí a také konfiskace publikací Watch Tower Society.

Tyto případy byly 10. října 1978 předloženy rovněž Interamerické komisi pro lidská práva. Komise rozhodla, že vláda porušila lidská práva svědků Jehovových, a doporučila, aby byl zákaz zrušen.

Dne 12. prosince 1980 stávající vojenský režim přijal doporučení Interamerické komise pro lidská práva a zákaz zrušil. To Jehovovu lidu v Argentině umožnilo, aby se svobodně shromažďoval. Bratři se z toho velmi radovali. Nicméně, i když činnost svědků Jehovových již nebyla zakázána, jejich náboženská organizace ještě nebyla zákonně uznána.

Nakonec 9. března 1984 vláda uznala Sdružení svědků Jehovových jako náboženství. Dlouholetý boj o zákonné uznání byl u konce. Konečně bylo možné sály Království označit vývěsními štíty. Mezi bratry v Argentině zavládla ohromná radost. Všichni si připomínali žalmistova slova: „Jehova učinil velkou věc tím, co s námi učinil.“ (Žalm 126:3)

Zákonné uznání však znamenalo mnohem víc než jen vývěsní štít na sále Království. Ciríaco Spina, křesťanský starší z Buenos Aires, řekl: „Když byl zákaz zrušen a my jsme opět mohli mít velké sjezdy, chtěli jsme využít ten nejlepší areál, jaký byl k dispozici, abychom působili čest  našemu Bohu, Jehovovi. Opakovaně jsme se snažili pronajmout si nový městský stadion v Mar del Plata, ale vzhledem k tomu, že jsme nebyli zákonně uznáni, nebylo nám to umožněno. Potom, v roce 1984, svědkové díky Jehovovi zákonné uznání získali. Dnes k našim sjezdům využíváme jak tento městský stadion, tak v posledních letech i nové sportovní centrum.“

Bratři se řadu let nemohli těšit z povzbudivé atmosféry velkého shromáždění, a tak se odbočka rozhodla plně využít nadcházející návštěvy zónového dozorce Freda Wilsona. Během necelých dvou týdnů se zařídilo, aby se k prvnímu velkému shromáždění po zrušení zákazu mohli bratři z okolí Buenos Aires setkat na stadionu Vélez Sarsfield. Přestože se o tomto shromáždění bratři dozvěděli jen krátce předem, tohoto radostného duchovního „svátku“ se 15. února 1984 zúčastnilo téměř 30 000 návštěvníků. (Žalm 42:4)

 Dozvuky zákazu

Za vlády vojenského režimu zmizely a byly popraveny tisíce lidí. Přestože vláda zaujímala vůči svědkům Jehovovým tvrdý postoj, mezi těmi, kdo zmizeli, nebyl ani jeden svědek.

Nejenže nepřišli o život, ale díky zákazu se stali veřejně známější. Ti, kdo se svědků v době před zákazem ptali, k jakému náboženství patří, nevěděli, o koho jde, když uslyšeli odpověď: „Ke svědkům Jehovovým.“ Po zrušení zákazu to však již neplatilo. Susana de Puchettiová, která 37 let slouží jako celodobá služebnice, řekla: „Po skončení zákazu nám už nikdo neříkal synové Jehovovi nebo Jehovové ani nás nezaměňoval s evangelickými skupinami. Naše správné jméno se v době zákazu často opakovalo v rozhlase i v novinách. To mělo radostný výsledek — lidé nakonec poznali jméno svědkové Jehovovi.“

Zákonné zproštění vojenské služby

Přibližně v téže době doktorka María T. de Moriniová — náměstkyně ministra pro věci církevní, která podnikla určité kroky k uznání Sdružení svědků Jehovových jako náboženství — uspořádala významné setkání zástupců Sdružení svědků Jehovových, ministra pro věci církevní a ministra obrany. Cílem této schůzky bylo zvážit to, zda mohou být svědkové Jehovovi zproštěni vojenské služby. Výbor odbočky doufal, že by vojny mohli být zproštěni pravidelní průkopníci, ale úřady byly ochotny jít ještě dál.

Byly ochotny vztáhnout zproštění na každého, koho považovaly za studenta, a všichni, kdo byli zapsáni do školy teokratické služby, byli považováni za studenty teologie. Když některý pokřtěný bratr dosáhl věku osmnácti let a měl nastoupit vojenskou službu, starší ze sboru, do něhož patřil,  vyplnili formulář potvrzující jeho dobré chování a podepsali jej. Formulář byl odeslán k podpisu odbočce a potom předán registračnímu úřadu pro věci církevní. Ten pak vydal osvědčení, které měl dotyčný bratr předložit vojenským úřadům, aby byl služby zproštěn. Tento dobře fungující systém se používal do té doby, než byla v devadesátých letech povinná vojenská služba zrušena.

Překvapivý vzrůst v celé zemi

V letech 1950 až 1980 bylo dílo svědků Jehovových vládou zakázáno. Bratři však v tomto obtížném období horlivě pokračovali v kázání slova. Jehova jim proto požehnal tím, že zažívali vzrůst. V roce 1950 bylo v Argentině 1 146 zvěstovatelů. V roce 1980 jich bylo již 36 050!

Po zákonném uznání následoval další vzrůst, a to v souladu se slovy Izajáše 60:22: „Z maličkého se stane tisíc a z malého mocný národ. Já, Jehova, to urychlím ve svůj čas.“ O pravdivosti těchto slov svědčí pouhý letmý pohled na zprávy z celé Argentiny. Například ve sboru Francisco Solano na předměstí Buenos Aires bylo v době, kdy byl zákaz zrušen, 70 zvěstovatelů. Dnes jich je tam 700 a tvoří sedm sborů.

Alberto Pardo, který nyní slouží jako starší ve městě Cinco Saltos v provincii Río Negro, pamatuje dobu, kdy tam bylo jen patnáct zvěstovatelů. Dnes jsou tam tři sbory a celkem 272 zvěstovatelů, což znamená, že tam na jednoho svědka připadá sto obyvatel. Marta Tolozaová ze sboru Carmen de Patagones v Buenos Aires říká: „Když si vzpomenu na malou skupinku, která se v roce 1964 scházela v jedné malé místnosti, a srovnám to s 250 bratry a sestrami, kteří se dnes scházejí ve třech sálech Království, jsem naplněna úžasem.“

 V Palmiře a okolních městech bylo v důsledku rychlého vzrůstu nezbytné konat veřejnou přednášku a studium Strážné věže každý víkend dvakrát, aby se bratři a sestry pohodlněji vešli do sálu Království. Na Památnou slavnost se pronajímal větší sál, protože počet posluchačů byl pravidelně vyšší než 250. Od roku 1986 jsou ve čtyřech městech, jež původně spadala pod sbor Palmira, vytvořeny samostatné sbory.

Původní sbor José León Suárez na předměstí Buenos Aires, jenž měl kdysi 33 zvěstovatelů, se rozrostl na pět sborů. Juan Schellenberg, který je sborovým starším, říká: „Pokaždé, když se vytvořil nový sbor, náš obvod se zmenšil. Dnes máme malou část obvodu — jen šestnáct bloků dlouhou a osm bloků širokou. Přidělenou oblast propracováváme jednou nebo dvakrát za týden. Mnozí lidé, jimž kážeme, jsou lhostejní, ale přesto máme pěkné zážitky a občas zahájíme biblické studium. Sál Království leží uprostřed obvodu, a tak většina ze sta zvěstovatelů může na shromáždění chodit pěšky.“

Průkopnický duch sílí

Po zrušení zákazu se otevřelo rozsáhlé pole činnosti. V mnoha obvodech bylo velmi zapotřebí hlasatelů Království.

V prosinci 1983 bylo deset manželských dvojic jmenováno na tři měsíce dočasnými zvláštními průkopníky, aby se pustili do kazatelské činnosti v oblastech, jež svědkové Jehovovi propracovávali zřídkakdy. Tyto dvojice byly vybrány ze zvěstovatelů, kteří již byli pravidelnými či pomocnými průkopníky a kteří měli doporučení krajského dozorce. Cílem bylo vydat rozsáhlé svědectví, a to pomocí literatury, kterou měli lidem zanechat, a pomocí biblických studií,  jež se měli snažit zavést. Těm, kdo projeví zájem, měla být věnována péče buď prostřednictvím zvěstovatelů z blízkých sborů, nebo prostřednictvím korespondence. Tato kampaň přinesla vynikající výsledky. Průkopníci tehdy sloužili v deseti městech a v devíti z nich dnes existuje sbor.

K těmto dočasným zvláštním průkopníkům patřila i Argentina de Gonzálezová. Spolu se svým manželem byla pověřena službou ve městě Esquina, kam přijeli se svými čtyřmi dětmi. Jedna z ložnic v domě, kde bydleli, se třikrát týdně stávala místem shromáždění. Když chodili dům od domu, téměř každý je zval dovnitř. Obyvatel domu chtěl nejprve vědět, odkud jsou, kolik mají dětí a kde jsou ubytováni. „Když jsme uspokojili jejich zvědavost, byli docela ochotni naslouchat našemu poselství,“ vysvětluje Argentina. Dále říká: „Zavedla jsem sedm biblických studií, z nichž jedno bylo s jistou ženou a jejími čtyřmi dětmi. Okamžitě se začaly účastnit shromáždění a na žádném z nich nechyběly. Za pouhých pár měsíců byla matka pokřtěna a spolu s ní také její dcera, která se později stala průkopnicí. Jsem šťastná, když si uvědomím, že všichni stále věrně slouží Jehovovi.“

Soběstační za jakýchkoli okolností

Někteří zvěstovatelé, kteří měli průkopnického ducha, byli ochotni přizpůsobit se drsnému počasí, odloučení a primitivním životním podmínkám. Když byli jako zvláštní průkopníci do Ría Turbio v provincii Santa Cruz posláni José a Estela Forteovi, nebyl v té oblasti žádný jiný svědek ani zájemce. Kromě toho Río Turbio leží daleko na jihu Argentiny, kde teplota často klesá pod minus 20 stupňů Celsia.

Forteovi byli ubytováni v malém pokoji v domě nějakých lidí, kteří měli v příbuzenstvu svědky Jehovovy. Do nejbližšího sboru v Ríu Gallegos cestovali 300 kilometrů.  Jednou, když se autem vraceli ze shromáždění, se jim na opuštěné silnici přehřál motor, protože jim z chladiče vytékala voda. Teplota vzduchu byla nebezpečně nízká a oni začali pociťovat to, čemu místní lidé říkají el sueño blanco — přemáhající ospalost, která vede ke smrti. Modlili se k Jehovovi, aby neusnuli. Byli opravdu vděčni za to, že se dostali k blízkému ranči, kde se mohli zahřát a chladič utěsnit.

Forteovi se zpočátku zaměřovali na kázání v nejvíce obydlené oblasti a brzy vedli více než třicet biblických studií se zájemci, kteří dělali pěkné pokroky. Zakrátko byla ve městě vytvořena skupina. Dále vynakládali úsilí s cílem kontaktovat lidi v horských a venkovských oblastech. Jednou za rok podnikal José šesti nebo sedmidenní kazatelskou cestu na koni. Jednou José a jeho společník dorazili k ranči, kde se setkali se ženou, která měla agresivního hlídacího psa. Když se jí představili jako svědkové Jehovovi, podívala se na ně a vyprskla smíchy. „Snad nekážete i tady!“ řekla. Zeptali se jí, proč tak zareagovala, a ona jim vysvětlila, že předtím bydlela v Buenos Aires kousek od betelu. A dodala: „Nikdy mě nenapadlo, že se svědkové Jehovovi dostanou na takové odlehlé místo a navíc oblečení jako gaučové.“ Žena je pozvala na jídlo a oni s ní vedli živý biblický rozhovor. Vytrvalé úsilí Forteových přineslo své ovoce. V Ríu Turbio je dnes vzkvétající sbor, který tvoří jednatřicet zvěstovatelů.

Plovoucí sál Království

Zvěstovatelé byli rozhodnuti příznivé období využít ke kázání, a proto se někteří z nich ujali úkolu vydávat svědectví lidem žijícím na ostrovech v deltě řeky Paraná poblíž Buenos Aires. Vydávání svědectví v deltě není vůbec lehký úkol, ať už kvůli vzdálenosti mezi ostrovy, dopravě, která je k dispozici, nebo nepředvídatelnému počasí. Cestovat  soukromým člunem je drahé a může to být i nebezpečné. Nicméně vytrvalost přinesla ovoce. V roce 1982 byla vytvořena jedna odloučená skupina, a to jako součást sboru Tigre.

Alejandro Gastaldini, bratr ze sboru Tigre, chtěl snížit náklady na dopravu, a proto postavil El Carpincho — sedmimetrový lehký laminátový člun s propanovým motorem. Přibližně v téže době Ramón Antúnez z Buenos Aires a jeho rodina nabídli pro podporu zájmů Království v deltě svou plachetnici. Tito horliví bratři se nadšeně ujali iniciativy a zvali zvěstovatele z jiných sborů, aby o víkendech jejich službu podporovali. Biblická studia začala vzkvétat a přinášet ovoce, protože pravdu přijaly celé rodiny.

Jelikož jen málokdo z těch, kdo žili na těchto ostrovech, měl člun a veřejná doprava téměř nefungovala, pro většinu zájemců bylo obtížné účastnit se shromáždění. Bratři si tedy vzájemně pomáhali, aby se shromažďovali a duchovně se navzájem posilovali. Když se například všichni měli zúčastnit Památné slavnosti, musel jeden člun postupně objet pokřtěné svědky i zájemce a naložit je, aby mohli Památnou slavnost oslavit na palubě.

Později byli Carlos Bustos, jeho manželka Ana a jejich dcera Mariana pověřeni, aby v deltě sloužili jako průkopníci. Odbočka jim pomohla tím, že koupila motorový člun, kterému říkali Precursor I a který byl vybaven kuchyní, koupelnou a prostorem na spaní pro tři osoby. Marianině lůžku na zádi říkali el sarcófago, protože bylo tak úzké, že připomínalo rakev.

V současnosti žije v oblasti delty dvacet zvěstovatelů, kteří Jehovovi slouží ve sboru Tigre. Většina bratrů dnes již má svůj člun, a tak jsou lépe vybaveni, aby plnili své teokratické  povinnosti. Zdálo se však, že sen o vlastním sále Království je nedosažitelný. Proč?

Půda vhodná ke stavbě je totiž kvůli pravidelným záplavám v této oblasti velmi drahá. Zdálo se, že pro malou skupinu zvěstovatelů, kteří mají omezené finanční prostředky, je tato překážka nepřekonatelná. Nicméně, přestože půda je vzácná, vody je spousta. Proč by se tedy nedal postavit plovoucí sál Království? Odbočka poskytla při stavbě takového sálu Království vedení, a tak v červnu 1999 byl sál dokončen. Starší sboru Tigre se dnes střídají v návštěvách tohoto sálu Království a vedou v této skupině týdenní shromáždění.

Úsilí oznamovat dobrou zprávu korejskému obyvatelstvu

Svědkové Jehovovi v Argentině se snaží oznamovat dobrou zprávu nejen lidem žijícím na nejrůznějších zeměpisných místech, ale vynakládají také úsilí, aby kázali lidem  různých národností. V roce 1971 — tedy v době před vyhlášením druhého zákazu — se do Argentiny přistěhoval i se svou rodinou jeden korejský bratr, Hwang Jong Keun, a začal se účastnit shromáždění v jednom španělsky mluvícím sboru. Díky tomu, že dílo činění učedníků mezi Korejci přineslo své ovoce a že se z Koreje přistěhovali další svědkové, mohla být v Morónu v provincii Buenos Aires vytvořena korejská skupina. Brzy se v ní každý týden začalo konat všech pět sborových shromáždění, a to v roce 1975 vedlo ke vzniku prvního korejského sboru v Argentině. Asi o rok později korejští bratři zasvětili Jehovovi první sál Království.

V době zákazu byl korejský sbor rozdělen na menší skupiny. Vzhledem k tomu, že korejští bratři si velmi přáli shromažďovat se jako sbor, zařídili, aby se jednou za měsíc scházeli v parku na veřejnou přednášku a ke studiu Strážné věže. Jelikož policie nerozuměla korejsky ani slovo, netušila, že jde o náboženská shromáždění.

 Potom, co byl zákaz zrušen, došlo v korejském poli k velkému vzrůstu. Korejci jsou však rozptýleni po celé Argentině, a proto kázat jim a hledat ty, kdo si to zaslouží, často vyžaduje cestovat stovky kilometrů. Korejští svědkové cestovali dvakrát nebo třikrát za rok do odlehlých provincií a snažili se najít korejské obchodníky. Jehova jejich píli požehnal. Dnes horlivě káže slovo průměrně 288 korejských zvěstovatelů ve čtyřech sborech.

Donedávna navštěvoval korejské sbory jeden španělsky mluvící krajský dozorce, který na shromážděních, v kazatelské službě a na pastýřských návštěvách potřeboval tlumočníka. V roce 1997 však byli službou v korejských sborech v Argentině, Brazílii a Paraguayi pověřeni Steven a June Leeovi (Ji Sung Ho a Kim Jun Kjeong), absolventi 102. třídy Gileadu. Jelikož Leeovi jsou korejského původu a mluví tímto jazykem plynně, bratři mají z jejich návštěv velký užitek. Všichni jsou za toto láskyplné opatření našeho nestranného Boha, Jehovy, velmi vděčni. (Sk. 10:34, 35)

Leeovi se musí neustále přizpůsobovat podnebí, vodě a jídlu ve třech zemích. Během šestiměsíčního období jsou vždy tři měsíce v Argentině, dva v Brazílii a jeden v Paraguayi. Ačkoli slouží korejským sborům, musí mluvit i místními jazyky. Kromě toho, že v Brazílii mluví Leeovi portugalsky, musí poznat také dva odlišné způsoby výslovnosti španělštiny. Nicméně služba v tomto opravdu mezinárodním kraji je těší. Za dva roky vzrostl počet průkopníků v kraji z deseti na šedesát.

Neslyšící chválí Jehovu

V sedmdesátých letech se objevila jiná skupina se zvláštními potřebami. Tehdy se totiž začali účastnit shromáždění někteří neslyšící lidé. Pokud měli mít takoví lidé ze  shromáždění užitek, bylo zapotřebí tlumočníků do znakové řeči. V roce 1979 se jedna skupina scházela v domě Coka a Coky Yanzonových — neslyšící dvojice, která žila ve Ville Devoto v Buenos Aires. To byl ale jen začátek.

Počet neslyšících lidí, kteří přijali pravdu, dále vzrůstal, a to jak v době zákazu, tak v osmdesátých a devadesátých letech. V osmdesátých letech byli neslyšící bratři a sestry a také jejich tlumočníci zařazeni do vybraných sborů v Buenos Aires a na jeho předměstích. Celý program byl neslyšícím vždy tlumočen, což jim umožňovalo, aby měli ze shromáždění užitek.

Neslyšící však toužili podílet se na činnosti sboru větší měrou. Proto v roce 1992 odbočka rozhodla, že tito zvěstovatelé i tlumočníci utvoří jeden sbor, v němž budou shromáždění probíhat ve znakové řeči. A tak se neslyšící zvěstovatelé začali aktivně podílet na vyučování, komentářích i kazatelské službě, a to ve své vlastní řeči.

„Sbor neslyšících — to byla odpověď na mé modlitby,“ přiznává Silvia Moriová, neslyšící sestra, která sama vychovává jedno dítě. Dále říká: „Jsem velmi šťastná, že jsem s neslyšícími bratry a sestrami častěji ve styku. Dříve jsme byli rozděleni v několika sborech slyšících a vídali jsme se jen jednou za týden.“

Jiná neslyšící sestra, Elba Basaniová, říká: „Když jsme ještě neměli žádný sbor neslyšících, měla jsem sklon ke sklíčenosti, ale teď jsem velmi šťastná, protože mohu sloužit jako pomocná průkopnice, mít stále hodně práce ve službě Jehovovi a být častěji ve styku se svými duchovními bratry. Jsem Jehovovi opravdu vděčná.“

Vzhledem k tomu, že znaková řeč je vizuálním komunikačním prostředkem, obzvláště účinnou pomůckou jsou videonahrávky Společnosti. V argentinské znakové řeči je již  k dispozici video Svědkové Jehovovi — Organizace za tímto jménem. Kromě toho se připravují videonahrávky brožury Co od nás Bůh vyžaduje? a dalších publikací. Dnes jsou v Argentině čtyři sbory neslyšících s celkovým počtem 200 zvěstovatelů, mezi něž patří i 38 neslyšících bratrů, kteří slouží jako starší a služební pomocníci.

Pomoc lidem, kteří mluví anglicky

Ke konci roku 1993 začaly v Argentině působit zahraniční obchodní společnosti. Někteří jejich zaměstnanci poslaní do Argentiny byli pokřtěnými svědky, kteří španělsky nemluvili moc dobře, ale rozuměli anglicky. Proto byl v Buenos Aires vytvořen první anglicky mluvící sbor v zemi, který se měl jednak starat o jejich duchovní potřeby a jednak oznamovat dobrou zprávu mezi rostoucí skupinou anglicky mluvících lidí. Někteří Argentinci, kteří se naučili anglicky, se dali k dispozici, aby tento nový sbor podpořili.

Od června 1994, kdy byl tento sbor založen, v něm bylo pokřtěno deset lidí, a je mnoho dalších, kteří jsou v Argentině jen dočasně a kteří se mohou těšit a mít užitek ze shromáždění probíhajících v jazyce, jemuž rozumí.

Mladá indiánka z kmene Mapučů otvírá cestu

Pomáhat ‚lidem všeho druhu, aby přišli k přesnému poznání pravdy,‘ znamená mimo jiné vynakládat úsilí, aby dobrá zpráva byla oznamována také domorodým indiánům, kteří žijí v rezervacích. (1. Tim. 2:4) V jihozápadní provincii Neuquén je rezervace indiánů z kmene Mapučů, do níž náčelník nedovolil svědkům vstoupit kvůli chování jiných náboženských skupin v minulosti. Jedna mladá indiánka z tohoto kmene, Patricia Sabina Guayquimilová, získala nějaké publikace od své matky, která je dostala, když  pracovala mimo rezervaci. Patricia tedy napsala do odbočky a požádala o další informace. Sestra Mónica Lópezová, která byla pověřena tím, aby Patricii odpověděla, jí poslala knihu Můžeš žít navždy v pozemském ráji a vysvětlila jí, jak je možné studovat Bibli. Patricia nabídku přijala a asi rok spolu studovaly pomocí dopisů, aniž by se za tu dobu setkaly.

Jednoho dne někdo u Móniky zaklepal na dveře. Měla nesmírnou radost, když uviděla Patricii, která přijela do města sanitkou, protože doprovázela svou sestru, jež měla brzy porodit. Během té krátké doby, kdy mohly být spolu, Mónica ukázala Patricii sál Království, vysvětlila jí, jak probíhají shromáždění, a pozvala ji na blížící se návštěvu krajského dozorce.

Po návratu domů Patricia dále dělala velmi pěkné pokroky. Dokonce, když si jednou ráno přečetla denní text, který zdůrazňoval význam kazatelského díla, osedlala svou klisnu a od sedmi hodin ráno až do podvečera vydávala svědectví svým sousedům. Její svědecká činnost otevřela cestu svědkům Jehovovým, aby v rezervaci mohli kázat. Patricia byla pokřtěna v roce 1996 a „dobrou zprávu o záchraně“ dále rozšiřuje mezi indiány. (Žalm 96:2) Svědkové pravidelně navštěvují také další indiánské rezervace.

Jsou zapotřebí sály Království

Ruku v ruce s tím, jak v příznivém období po skončení zákazu svědkové Jehovovi v Argentině horlivě zvýšili úsilí ve svém kazatelském díle, vyvstala potřeba vhodných sálů Království. Některé sály Království byly špatně postaveny. Například stěny jednoho sálu v severní provincii Santiago del Estero byly postaveny z umělé hmoty. Luis Benitez, který se mnoho let podílí na stavbách těchto sálů, vypráví: „Jednou  jsme s bratrem Eisenhowerem cestou do Formosy našli bratry, kteří měli shromáždění v budově 1,2 metru vysoké, jež ale neměla ani střechu, ani dveře, ani okna. Místo sedadel bratři používali desky, které položili na cihly. Zeptali jsme se jich, co dělají, když prší, a oni odpověděli: ‚Někteří přijdou s deštníkem a ostatní moknou.‘“

Starší sboru Trelew v provincii Chubut si brzy po zrušení zákazu v roce 1980 uvědomili, že nemají dostatečně velké místo pro značný počet lidí, kteří přicházejí, aby načerpali duchovní poučení. Jedna sestra, která byla zaměstnána u jisté rodiny, jež vlastnila sál vhodný pro shromažďování, požádala o to, zda by tento sál mohli používat. Rodina jí vyhověla a sbor se tam scházel sedm nebo osm měsíců, aniž by musel platit nájem. Potom nějakou dobu využívali čalounickou dílnu jednoho bratra. Sbor však nemohl toto místo používat stále, a proto bylo dohodnuto, že se bude shromažďovat v malých skupinách v domácnostech bratrů. Bylo zjevné, že bratři potřebují trvalejší místo pro shromáždění. Členové sboru byli rozhodnuti, že si postaví svůj první sál Království. A tak po pěti letech hledání místa pro shromáždění svědkové Jehovovi ve městě Trelew konečně měli sál Království, který zasvětili Jehovovi. Brzy však v důsledku vzrůstu počtu zvěstovatelů opět vyvstala naléhavá potřeba postavit další sál Království.

Sál Království potřebovalo mnoho sborů po celé Argentině. Pro zajištění vhodných budov, které by sloužily k pravému uctívání, bylo nutné něco udělat.

Na pomoc přichází odbočka

Odbočka zareagovala na tuto potřebu tím, že zahájila program výstavby sálů Království. V rámci programu bylo možné získat nejen půjčky k financování staveb, ale také  odborně nakreslené plány pro pohodlné, praktické a neokázalé sály. Kromě toho byly poskytovány podněty, jak stavební práce zorganizovat. Technickou pomoc zajišťovali pověření kvalifikovaní bratři. Díky tomuto programu se dařilo stavět sály Království za dva měsíce, a později dokonce za pouhých třicet dní.

Z tohoto zjednodušeného stavebního programu měly užitek i sbory ve městě Trelew, které potřebovaly další sál Království. Ze shromáždění v novém sále se těšily po pouhých šedesáti dnech od zahájení stavby. To posloužilo jako skvělé svědectví obyvatelům města, kteří viděli, jak na prázdném pozemku, na němž byla prakticky jen skládka smetí, najednou vyrostl nádherný sál Království. Na stavitele v té oblasti to udělalo takový dojem, že chtěli bratry zaměstnat.

 Sjezdové sály pro větší shromáždění

Mezitím si argentinští bratři uvědomili, že jsou zapotřebí sjezdové sály pro větší shromáždění. Ve městě Oberá v severní provincii Misiones darovala jedna rodina pozemek a místní bratři na něm postavili jakýsi přístřešek beze stěn. V roce 1981 se tam konal sjezd, kterého se zúčastnilo 300 posluchačů. Dnes je na tomto pozemku trvalejší stavba pro 2 200 lidí.

Potom, co bylo v roce 1984 zaregistrováno Sdružení svědků Jehovových, byly Jehovovi zasvěceny dva sjezdové sály v okolí Buenos Aires — jeden v roce 1986 v Morenu a druhý v roce 1988 v Lomasu de Zamora. Sál v Lomasu de Zamora byl původně opuštěnou továrnou a skladištěm. Dne 9. července 1985 se tam objevilo asi 1 500 dobrovolných pracovníků, aby zahájili osmnáctidenní projekt nepřetržité namáhavé práce. Budovu vyčistili a z části továrny udělali hlediště, které pohodlně pojme 1 500 lidí. Někteří z těchto dobrovolníků pracovali celou noc, aby sál připravili na první sjezd, který se tam konal 27. července 1985. Dnes jsou v Argentině čtyři sjezdové sály, mezi něž patří i ten, který byl v roce 1993 zasvěcen ve městě Córdoba.

Kde konat oblastní sjezdy?

V důsledku trvalého vzrůstu počtu zvěstovatelů bylo stále obtížnější pronajímat odpovídající prostory pro oblastní sjezdy. Poplatky za pronájem různých areálů byly vysoké a vedení často nerespektovalo podmínky smlouvy. Doprava a instalace ozvučení a dalšího nezbytného vybavení byly náročné a také neefektivní. Kromě toho na velkých nekrytých stadionech byli posluchači vystaveni vlivům počasí, což bránilo tomu, aby měli z programu plný užitek.

K vyřešení těchto problémů byl zakoupen pozemek v Cañuelas — venkovské oblasti ležící jihovýchodně  od hlavního města. Sjezdový sál, který se tam začal stavět, měl být používán pro oblastní sjezdy a také pro sjezdy konané v rámci krajů. Měl doplnit čtyři již existující menší sjezdové sály.

Tento prostorný sjezdový sál s kapacitou 9 400 míst byl připraven pro první oblastní sjezd v říjnu 1995, tedy ani ne šest měsíců po zahájení projektu. (Joel 2:26, 27) V březnu 1997 byl tento areál zasvěcen Jehovovi. Nadšený proslov k zasvěcení přednesl Carey Barber z vedoucího sboru a následujícího dne se také podílel na zvláštním shromáždění, jež se konalo na velkém stadionu River Plate. Stadion naplnilo 71 800 bratrů, kteří přijeli z celé země. Mezi nimi byla i skupina těch, kteří cestovali 3 000 kilometrů až z Patagonie.

Nový areál odbočky

V prosinci 1984 bylo dosaženo nového vrcholu 51 962 hlasatelů Království. Tento vzrůst vyvolal potřebu většího množství literatury, což zase vyžadovalo větší tiskárnu. K uspokojení této potřeby byl v Buenos Aires v Caldasově ulici číslo 1551 zakoupen a zrenovován stavební komplex, který měl rozšířit kancelářské a tiskárenské prostory. Odbočka rovněž zakoupila jednu opuštěnou továrnu na výrobu keramiky, a to v Buenos Aires v Elcanově ulici číslo 3850, strhla ji a postavila nádherný nový obytný komplex.

Na tomto stavebním projektu se podílelo celkem 640 celodobých pracovníků, mezi nimiž bylo i 259 pracovníků mezinárodního stavebního programu. Kromě toho o víkendech přicházely pomáhat stovky dalších pomocníků. Jelikož na staveništi bývalo i více než 200 dobrovolných pracovníků ze zahraničí, docházelo k některým zajímavým situacím. Jeden bratr například vyplnil formulář, na němž  požadoval dvanáct bílých palomos (holubů). Dozorce nákupního oddělení se divil, k čemu mu ti ptáci budou. Jak se později ukázalo, bratr potřeboval dvanáct bíle natřených pomos (trubek).

V době tohoto projektu byla v Argentině hyperinflace. Cena stavebního materiálu vzrostla někdy za jediný den až třikrát, takže ti, kdo jej nakupovali, měli náročný úkol. Ani během tohoto období však bratři na staveništi nezapomínali na to nejdůležitější dílo, totiž na kázání slova. Jeden dodavatel často posílal na stavbu své obchodní zástupce, a ti vždy dostali spolu s objednávkou materiálu také důkladné svědectví. Zaměstnancům této společnosti bylo zanecháno celkem dvacet časopisů a pět knih. Několik časopisů bylo vystaveno i v kanceláři jejího majitele.

Dobrým svědectvím byla také samotná stavba. Bratři použili metodu montované konstrukce, při níž jsou železobetonové panely odlity přímo na staveništi a potom jeřábem položeny na místo. To byla neobvyklá stavební metoda, a proto přitahovala pozornost místních stavitelů. Vždy  v sobotu dopoledne přicházeli studenti stavební fakulty, aby si stavbu prohlédli.

V říjnu 1990 byl tento nádherný komplex zasvěcen Jehovovi. Theodore Jaracz, člen vedoucího sboru, přednesl podnětný proslov k zasvěcení založený na slovech u Izajáše 2:2–4. Této radostné události se zúčastnili mnozí z těch, kdo se podíleli na rozsévání prvních semen pravdy v Argentině, a také hosté z jiných odboček.

Další rozšiřování

Sotva byl nový areál odbočky zasvěcen, začalo další rozšiřování, které se týkalo tiskárenského komplexu v Caldasově ulici. Na přilehlém pozemku byla postavena třípatrová budova se suterénem, která měla sloužit jako sklad literatury. Tento projekt dokončila skupina pětadvaceti dobrovolných pracovníků za osm měsíců.

Právě když vyvstala potřeba dalších kancelářských prostor, byla na prodej jedna budova v domovním bloku, který s betelem sousedil. Městské úřady byly při vydávání stavebního povolení stále přísnější, a tak získat pozemek i s nemovitostí bylo rozumnou alternativou. Přestože ta budova byla přes třicet let stará, byla postavena z kvalitního materiálu. Vnitřní zařízení bylo vyrobeno z tvrdého dřeva a na vnější úpravy byl použit mramor. Budova tedy byla zakoupena a zrenovována a dnes jsou v ní správní kanceláře a také nákupní, služební, stavební a účetní oddělení. Zasvěcena byla v roce 1997, tedy ve stejné době jako sjezdový sál v Cañuelas.

Pomoc sousední zemi

S opatřováním duchovního pokrmu v době zákazu pomáhali argentinským bratrům svědkové Jehovovi žijící v sousedních zemích, například v Brazílii a Uruguayi. Dnes  argentinská odbočka pečuje o bratry v sousedním Chile. Časopisy jsou do Chile posílány již od ledna 1987. Nejprve byly dopravovány prostřednictvím jednoho komerčního dopravce a od roku 1992 jsou rozváženy nákladními auty Společnosti.

Cestovat do Chile znamená přejet přes horské pásmo And v nadmořské výšce 3 100 metrů. Řidič musí být velmi obratný, když s návěsem přejíždí zasněžené hory po klikaté silnici. Na jednom úseku je jednatřicet ostrých zatáček, které jsou velmi zrádné. Tato dlouhá cesta však stojí za to, protože chilští bratři vždy dostanou časopisy včas.

Časopisy jsou díky čtyřbarevnému tisku působivější

Když ve světě začaly být velmi oblíbené ilustrace, Společnost uvažovala o tom, že časopisy Strážná věž a Probuďte se! bude tisknout barevné. Cílem bylo tisknout je tak, aby měly přitažlivou podobu a aby to bylo z ekonomického hlediska rozumné. Watch Tower Society ve Spojených státech poslala argentinské odbočce upravenou rotačku Harris pro čtyřbarevný tisk. Rotačka musela být rozmontována, zabalena a odeslána z Wallkillu ve státě New York. Tento drahocenný náklad dorazil 10. října 1989 do Buenos Aires a rotačka musela být opět smontována. K vyškolení obsluhy rotačky i k tomu, aby její montáž proběhla pod náležitým dohledem, přijeli do Argentiny zkušení bratři ze světového ústředí.

Díky čtyřbarevnému tisku se výrazně zvýšil počet rozšířených časopisů. Například v roce 1991, tedy rok po zahájení čtyřbarevného tisku, vzrostl tento počet téměř o milion — ze 6 284 504 na 7 248 955 kusů.

 Mezinárodní sjezdy poskytují vzájemné povzbuzení

Argentinští svědkové po mnoha letech zákazu velmi toužili po možnosti být hostiteli dalšího mezinárodního sjezdu. V prosinci 1990 mohli konečně na mezinárodním sjezdu „Čistý jazyk“, který se konal v Buenos Aires, přivítat téměř 6 000 zahraničních delegátů z více než dvaceti zemí. Sjezd navštívili i John Barr a Lyman Swingle z vedoucího sboru a přednesli povzbudivé proslovy. Tento čtyřdenní program proběhl jak na stadionu River Plate, tak na stadionu Vélez Sarsfield, a dohromady se ho zúčastnilo více než 67 000 lidí.

Delegáti byli sice sjednoceni v uctívání, ale jejich kulturní rozmanitost se projevovala v plné šíři. Člověk si mohl všimnout španělských sester v jejich nádherných národních krojích, Japonek oblečených v tradičních kimonech i mexických delegátů, kteří měli na sobě černý oděv a široké sombrero.

Po skončení sjezdu nikdo nechtěl odejít. Skupiny delegátů z jednotlivých zemí spontánně začaly zpívat písně Království ve svém jazyce a mávat kapesníky. Trvalo to téměř hodinu, než se nakonec účastníci sjezdu rozjeli domů. Jeden fotoreportér prohlásil: „To se v Argentině ještě nikdy předtím nestalo . . . tolik citu a tolik vřelosti!“

Představte si, jak byli argentinští bratři nadšeni, když byli pozváni, aby se zúčastnili mezinárodního sjezdu v zahraničí. To se stalo v roce 1993. A kam se vydali? Do Santiaga v Chile. Na tento sjezd cestovalo z Argentiny více než tisíc delegátů. Cestu z Buenos Aires do Santiaga dlouhou 1 400 kilometrů absolvovali ve čtrnácti pronajatých autobusech. Ani velkolepá podívaná, která se jim během jejich  šestadvacetihodinové jízdy naskytla při přejezdu And, se nedá srovnat s radostí, kterou měli při společenství s přibližně 80 000 spolukřesťany z 24 zemí na čtyřdenním oblastním sjezdu „Božské vyučování“.

V roce 1998 bylo argentinské odbočce nabídnuto, aby vyslala delegáty na mezinárodní sjezd „Bohulibý způsob života“ do São Paula v Brazílii a San Diega v Kalifornii. K více než 400 delegátů z Argentiny, kterým se sjezd v San Diegu velmi líbil, patřila i dlouholetá zvláštní průkopnice Sara Bujdudová. Říká: „Od vedoucího sboru bylo velmi láskyplné,  že zařídil, abychom byli ubytováni v domácnostech našich bratrů. To nám umožnilo do jisté míry poznat, jak se bude asi žít v novém světě, až nebudou existovat žádné rasové ani jazykové bariery.“

„Jazyk poučených“

Díky horlivému kázání bratrů a díky duchovním programům, k nimž patřily i mezinárodní sjezdy, reagovalo na pravdu mnoho lidí, kteří se připojili ke vzrůstajícímu počtu zvěstovatelů. V roce 1992 bylo dosaženo vrcholného počtu 96 780 zvěstovatelů. Od doby, kdy svědkové v roce 1984 získali zákonnou registraci, se jejich počet zdvojnásobil.

Je jasné, že bylo zapotřebí, aby o toto rozrůstající se stádo Jehovových ovcí pečovalo více pastýřů. (Iz. 32:1, 2; Jan 21:16)  Pro dohled nad sbory Jehova zajistil program ke školení neženatých starších a služebních pomocníků — školu služebního vzdělávání. V roce 1987 byla tato škola zahájena ve Spojených státech a v listopadu 1992 v Argentině. Ideálním místem pro vedení školy se stal komplex starého betelu.

Pro tuto výsadu projevilo ocenění již 375 studentů, z nichž 91 bylo ze sousedních zemí. Ovšem vzít si dvouměsíční volno ze zaměstnání, aby se člověk zúčastnil školy služebního vzdělávání, to byl někdy náročný úkol. Někteří bratři se svého zaměstnání vzdali nebo o něj přišli. Jehova se však stará o ty, kdo dávají zájmy Království na první místo ve svém životě. Mnoho studentů obdrželo požehnání v podobě lépe placeného zaměstnání s výhodnější pracovní dobou, než měli předtím. (Mat. 6:33)

Když byl Hugo Careño pozván, aby se zúčastnil první třídy, byl zaměstnancem jedné banky. Měl dobrý plat a takovou pracovní dobu, aby mohl sloužit jako průkopník. Vroucně se modlil k Jehovovi a pak zašel za svým nadřízeným, ale ten mu řekl, že volno na to, aby se školy zúčastnil, dostat nemůže. Hugo mu odpověděl: „Opravdu tam musím, ale byl bych vám vděčný, kdybyste mi to místo držel, dokud školení neskončí.“

Vedení banky záležitost zvážilo a Hugově žádosti o volno vyhovělo. Po graduaci byl však Hugo jmenován, aby sloužil jako zvláštní průkopník, což znamenalo, že měl službě věnovat měsíčně 140 hodin. Než šel Hugo svému nadřízenému oznámit, že odchází, intenzivně se modlil. Jak nadřízený reagoval? Řekl: „Je nám velmi líto, že odcházíte, ale přejeme vám, aby se vám ve vaší nové činnosti dařilo.“ Hugo, který dnes slouží jako cestující dozorce, prohlásil: „Znovu a znovu pozoruji, že Jehova nás podporuje, když se rozhodneme dávat jeho službu na první místo ve svém životě.“

 Ti, kdo školu služebního vzdělávání absolvovali, jsou povzbuzením pro sbory, do nichž byli přiděleni, a potvrzují pravdivost Ježíšových slov: „Moudrost se prokazuje jako spravedlivá svými skutky.“ (Mat. 11:19) Zvýšila se kvalita shromáždění, a to přispělo k jejich vyšší návštěvnosti. Bratři využívají školení, jehož se jim dostalo, a tak když se podílejí na pastýřské péči o Boží stádo, snaží se rozpoznat, „jak slovem odpovědět unavenému“. (Iz. 50:4) Někteří z absolventů této školy dnes slouží jako krajští dozorci a mnozí další jako zástupci krajského dozorce.

Pomoc při ‚zdržování se krve‘

Ruku v ruce s tím, jak se zvyšoval počet zvěstovatelů, přibývalo i svědků, kteří potřebovali lékařskou péči. Snaží se žít v souladu s biblickým příkazem ‚zdržovat se krve‘, a proto se ukázalo jako praktické vytvořit síť lékařských služeb, které by jim pomohly. (Sk. 15:29)

Lékařská obec nebyla ochotna upustit od podávání transfuze krve, když ji považovala za nezbytnou. Kromě toho většina soudců bez váhání vydávala nařízení, aby pacientům z řad svědků byla transfuze krve vnucena. V jednom případě soudce nařídil transfuzi krve pacientovi, který měl platný právní dokument vyjadřující jeho vůli nepřijmout krev, a to za žádných okolností.

V únoru 1991 se v Buenos Aires konal mezinárodní seminář, na kterém byl zaveden program činnosti výborů pro styk s nemocnicemi. Tři bratři z Nemocničních informačních služeb v Brooklynu sloužili jako instruktoři 230 bratrům z Argentiny, Bolívie, Chile, Paraguaye a Uruguaye. Ti, kdo se semináře zúčastnili, se naučili, jak rozpoznat potřeby pacientů z řad svědků a jak poskytnout lékařům informace o bezkrevní léčbě.

 Dnes působí ve všech větších městech Argentiny sedmnáct výborů pro styk s nemocnicemi. V těchto výborech je 98 starších, kteří poskytují lékařské obci důležité informace a svědkům Jehovovým láskyplnou podporu. Jejich práci doplňují stovky dalších obětavých starších, kteří tvoří skupiny pro návštěvu pacientů a kteří navštěvují pacienty z řad svědků, aby jim pomohli a povzbudili je. V současné době je v Argentině přibližně 3 600 lékařů, kteří mají k bezkrevní léčbě svědků Jehovových vstřícný postoj.

Humanitární pomoc podněcovaná láskou

Argentina pochopitelně není imunní vůči přírodním katastrofám. Jak se svědkové Jehovovi s takovými neštěstími vyrovnávají? Dne 23. listopadu 1977 způsobilo zemětřesení o síle 7,4 stupně Richterovy stupnice vážné škody na celém středozápadě Argentiny. Přestože dílo svědků Jehovových bylo v té době zakázáno, bratři okamžitě zorganizovali humanitární pomoc. Na této operaci se podíleli svědkové, kteří žili v okolí a které podněcovala láska, a to navzdory těžkostem, jež s tím byly spojeny. (1. Tes. 4:9)

Ještě téhož dne, kdy ke katastrofě došlo, se do postižené oblasti vydali svědkové z okolních provincií Mendoza a San Luis. Cestovali všemi vozidly, jaká si lze představit. Kvůli ohromným trhlinám, které zemětřesení způsobilo, úřady uzavřely téměř všechny cesty vedoucí do města Caucete, jež bylo zničeno. Svědkové tedy použili jiné trasy přes okolní města a přivezli dodávky potravin, oblečení i první pomoci. Když se přiblížili k městu, uviděli něco, co považovali za dým vystupující ze země, ale ve skutečnosti to byl prach zvířený zemětřesením. Během několika okamžiků lidé přišli o svůj domov a hmotný majetek, a někteří dokonce o život. Všude se ozývalo sténání. V Caucete bylo zcela zničeno více než tisíc domů, včetně všech domů,  v nichž žili bratři. Svědkové rychle postavili provizorní přístřešky. Na této humanitární pomoci se podílelo asi sto svědků.

María de Herediaová, pravidelná průkopnice ze sboru Caucete, vypráví: „Dcera mé sousedky měla brzy porodit a začaly jí bolesti. Bratři tedy na pozemku sousedky postavili velký stan, aby vytvořili jakési přístřeší. Téže noci přišla prudká bouře. Sousedka s vděčností prohlásila: ‚Je neuvěřitelné, že se neobjevil nikdo z naší církve, aby zjistil, zda jsme náhodou nezemřeli. Když jsme potřebovali přístřeší, přišli nám na pomoc svědkové Jehovovi!‘“

V dubnu 1998 svědkové podnikli další humanitární akci. Přívalové deště způsobily v severní Argentině prudké záplavy, a to zejména v provinciích Corrientes, Formosa, Chaco a Santa Fe. Ve městě Goya v provincii Corrientes napršelo během 72 hodin šedesát centimetrů srážek. Voda zaplavila domy osmdesáti procentům svědků Jehovových žijících v té oblasti a zničila jejich majetek. Povodeň smetla plodiny i zvířata a také mosty a silnice, čímž byl přístup k městu odříznut. Bratr Heriberto Dip, krajský dozorce, který sloužil v postižené oblasti, spolupracoval s místními staršími, rozdělil území na několik částí a navštěvoval bratry v jejich domácnostech. Někteří byli s pomocí kanoe evakuováni do sálu Království. Pro všechny byly zajištěny dodávky potravin, oblečení a léků.

Když se o nepříjemné situaci svých spoluvěřících ve městě Goya dověděli svědkové Jehovovi v sousední provincii Entre Ríos, rychle zareagovali. Během pouhých dvou dnů shromáždilo dvanáct sborů ve městě Paraná v provincii Entre Ríos téměř čtyři tuny oblečení a trvanlivých potravin. Všechno naložili do jednoho nákladního auta, které si vypůjčili od Ministerstva komunikací.

 Dopravit tuto humanitární pomoc na místo nebylo vůbec snadné. Dva mosty byly strženy. Když bratři dorazili k prvnímu místu, kde dříve stál most, zastavili, aby silničářům pomohli položit stovky pytlů s pískem. Potom vyložili svůj náklad, přenesli jej přes řeku a pak jej zase naložili do nákladních aut, jež na ně čekala.

Druhý úsek cesty museli jet po silnici, která byla zcela pod vodou, takže se auta sotva dala řídit. Za soumraku dorazili k druhému místu, kde byl dříve most. Vojenská posádka, která tam měla velký člun, souhlasila s tím, že několikrát popluje tam a zpátky, aby náklad dopravila na druhou stranu.

Tam se ti, kdo přivezli humanitární pomoc, konečně setkali s bratry z města Goya a společně pokračovali v cestě. Na bratry z města opravdu zapůsobila láska a rozhodnost jejich spoluvěřících, a pro svědky, kteří přijeli s pomocí, byla zase povzbuzením neochvějná vytrvalost těch, kdo byli záplavami postiženi.

Sbory v zaplavené oblasti vydaly určité svědectví rovněž tím, že stále projevovaly lásku. V jednom případě si nevěřící manžel jisté sestry dělal velké starosti a byl smutný kvůli obtížné ekonomické situaci způsobené deštěm. Sestra jej však ujistila, že sbor jim pomůže. Druhého dne se jeho melancholická nálada změnila v radostný údiv, když k nim přijeli starší s dostatečnou dodávkou potravin. V době, kdy se k lidem konečně dostaly humanitární dodávky od státu a ostatních občanů, svědkové obdrželi pomoc již čtyřikrát nebo pětkrát.

Průkopnický duch neochladl

Přestože bratři, kteří byli postiženi záplavami, přišli o hmotný majetek, byli rozhodnuti dál kázat slovo. Řada zvěstovatelů v zaplavených oblastech svou kazatelskou  činnost zvýšila. V jednom sboru se mnoho zvěstovatelů přihlásilo do pomocné průkopnické služby, ačkoli osmdesát procent jejich území bylo zaplaveno.

Sbory učinily opatření, aby se kázalo v obchodních čtvrtích v centru měst, v nemocnicích, na autobusových nádražích a ve výškových budovách. Přestože stále pršelo, průkopníci mohli v těchto oblastech sloužit, aniž by příliš mokli. Pomocní průkopníci se rovněž naučili spolupracovat jako tým, podporovat opatření pro kazatelskou službu a projevovat pozitivního ducha. Jelikož za těchto velmi obtížných okolností zažili Jehovovu láskyplnou péči, mnozí z nich dnes slouží jako pravidelní průkopníci.

Scéna světa se mění

Argentinská odbočka — vědoma si toho, že „scéna tohoto světa se mění“ — povzbudila krajské dozorce, aby upravili svůj plán služby, a to s cílem mluvit s více lidmi. (1. Kor. 7:31) Na některých místech je těžké najít během  dne lidi doma, protože většina z nich pracuje na plný úvazek. Bylo tedy doporučeno, aby během dne zvěstovatelé vydávali svědectví na ulici nebo v obchodech a kazatelskou službu dveře ode dveří aby nechali na večer. Důraz se klade také na vydávání svědectví po telefonu a na neformální vydávání svědectví. Zvěstovatelé jsou povzbuzováni, aby pátrali po každé příležitosti mluvit s lidmi.

Jedna sestra si během kazatelské služby dům od domu všimla, že v parku na protější straně ulice si nějaký muž hraje se svými dětmi. Přestože sestra i její spolupracovnice poněkud váhaly, šly za ním. Zahájily rozhovor a byly překvapeny jeho pozitivní reakcí. Ten muž jim dokonce dal svou adresu. Když jej i jeho manželku sestra spolu se svým manželem navštívili, zjistili, že je už dychtivě očekávají. Po několika rozhovorech bylo zahájeno biblické studium. Svědkové Jehovovi sice u nich předtím často zvonili, ale manželka do té doby neprojevovala zájem. Tato rodina dnes dělá pěkné pokroky, navštěvuje shromáždění a podílí se na nich.

Claudio Julian Bórquez, který žije na jihu v provincii Santa Cruz a pracuje jako průvodce turistů, využívá svého zaměstnání k vydávání neformálního svědectví turistům, kteří navštěvují Ledovcový národní park. V tomto parku je třináct velkých ledovců, mezi něž patří i téměř pět kilometrů široký ledovec Perito Moreno, který přitahuje turisty z celého světa. Když turisté žasnou nad krásou tohoto ledovce, bratr obrací jejich pozornost na Stvořitele a nabízí jim literaturu v různých jazycích. Ano, svědkové Jehovovi v Argentině využívají každou příležitost, aby kázali slovo ‚lidem všeho druhu‘. (1. Tim. 2:4)

Dalším způsobem, jak lidem sdělit biblické poselství, je vydávání svědectví na ulici. Victor Buccheer, který je při  vydávání svědectví na ulici velmi iniciativní, pozval jednoho nepravidelného zvěstovatele, aby se k němu připojil. Zvěstovatel musel být od půl deváté ráno v práci, a tak se rozhodli, že s vydáváním svědectví na ulici budou začínat již v půl šesté. Tato ranní činnost onomu zvěstovateli i jeho devítičlenné rodině pomohla, aby byli ve službě opět pravidelní. Dokázali zahájit několik biblických studií a rozšířit až 176 časopisů za měsíc. To povzbudilo také ostatní zvěstovatele, aby se i oni podíleli na vydávání svědectví na ulici v ranních hodinách.

Dlouholetí misionáři stále aktivně slouží

Během let sloužilo v Argentině již mnoho misionářů. Učili se nový jazyk, přizpůsobovali se odlišným zvyklostem, překonávali zdravotní problémy a vzdorovali těžkostem v době zákazu. Někteří museli z Argentiny odjet, ať už kvůli změně pověření, zdravotním problémům nebo rodinným povinnostem. Bratr Gwaenydd Hughes, který absolvoval šestou třídu Gileadu a který se později oženil a vychoval dva syny, věrně sloužil Jehovovi až do své smrti. Další, jako například Ofelia Estradová a Lorene Eisenhowerová, sloužili až do smrti ve svém misionářském pověření. Řada oddaných misionářů z prvních tříd Gileadu dosud aktivně slouží tam, kam byli posláni.

Helen Nicholsová a Helen Wilsonová, které absolvovaly první třídu Gileadu, byly pověřeny službou v Argentině v roce 1948. V roce 1961 byly poslány do severozápadní provincie Tucumán. V té době byl ve městě San Miguel de Tucumán pouze jeden malý sbor. Dnes je tam třináct sborů a sedm sálů Království a v okolí působí dalších pět sborů. Pro tyto misionářky je opravdu velkým zdrojem radosti, že se na tomto vzrůstu podílely.

 Charles Eisenhower, který absolvoval první třídu Gileadu, zahájil svou misionářskou službu na Kubě, kde sloužil v letech 1943 až 1948 a kde také viděl, jak počet tamějších zvěstovatelů vzrostl z 500 na 5 000. Potom byl poslán do Argentiny, kde sloužil jako misionář, dále jako krajský dozorce a pak až do dubna 1953 jako oblastní dozorce. V té době byl pověřen, aby sloužil jako dozorce odbočky. Měl výsadu sledovat, jak počet zvěstovatelů v Argentině vzrostl z 900 na více než 120 000. Bratr Eisenhower, který slouží jako koordinátor výboru odbočky, říká: „Nic nemůže mladým mužům a ženám přinést větší štěstí, než když svůj život plně zasvětí službě Jehovovi.“

Radost ze služby Jehovovi

Argentinští svědkové, kteří se chopili celodobé služby jako své životní dráhy, jsou také šťastní, že svůj život věnují službě Jehovovi. Marcelo Popiel byl pokřtěn v roce 1942 a jeho manželka María Oliva v roce 1946. Oba slouží již 44 let jako zvláštní průkopníci. Zákaz, jenž přišel v roce 1976, nebyl pro Popielovi ničím neznámým, jelikož omezení díla zažili již dříve, a to po zákaze, který byl vyhlášen v roce 1950. Pomáhali novým, aby zvládli omezení, jež byla důsledkem obnoveného zákazu, a povzbuzovali je, aby věrně pokračovali ve své službě. Marcelo rád vzpomíná na ta léta strávená ve službě Jehovovi. Říká: „Věrně sloužit Jehovovi je zdrojem radosti. Jsme Jehovovi velmi vděčni — za to, že nám dal výsadu sloužit mu, a za to, že nám umožnil věnovat nejlepší léta svého života práci, která opravdu stojí za to.“

Pietro Brandolini, který byl pokřtěn v roce 1957 a který slouží jako zvláštní průkopník již téměř čtyřicet let, má stejný názor. Je šťastný, že svůj život využívá v celodobé službě,  protože obdržel mnohem více požehnání, než kdy mohl doufat. S nadšením říká, že Jehova o něj vždy pečoval, a to jak v duchovním, tak hmotném ohledu.

Pietrovi je již přes 70 let a občas mívá zdravotní problémy. Přesto stále aktivně slouží jako zvláštní průkopník. Nedávno se setkal s jedním mužem, který pracuje jako učitel v katolické škole. Pietro mu nabídl biblické studium a učitel nabídku s radostí přijal. Když spolu studovali počtvrté, ten muž Pietrovi řekl, že věří, že to, co se učí, je pravda. Pietro jej upozornil, že až kněží ve škole zjistí, že studuje se svědky Jehovovými, mohl by přijít o zaměstnání. Ten muž mu však řekl, že si s tím nedělá starosti, protože si může najít práci někde jinde. Pietro byl velmi šťastný, když slyšel, že pravda z Božího slova je pro tohoto učitele něčím tak cenným.

Horliví pro znamenité skutky

Mnozí další zvěstovatelé si uvědomují naléhavost doby a ukazují, že jsou ‚horliví pro znamenité skutky‘. (Tit. 2:14) V současné době je v Argentině více než 120 000 zvěstovatelů a přes 7 000 z nich si upravilo svůj způsob života tak, aby sloužili jako pravidelní průkopníci. Jedním z nich je Hernán Torres. Je mu již téměř sedmdesát let, je slepý a je upoután na invalidní vozík, a proto musí vynaložit velké úsilí, aby splnil hodinový požadavek pro průkopníky. Někdy vstane brzy ráno a jede do určité části pečovatelského domova, v němž žije. Tam mluví s druhými o Bibli, vykonává opětovné návštěvy a rozšiřuje časopisy spolubydlícím, kteří jsou na jeho trase s časopisy. Když je pěkně, sedává venku a káže těm, kdo procházejí kolem. Jindy jej nějaký bratr, nebo sestra doprovází ve službě dveře ode dveří. Jelikož nevidí, jeho spolupracovník mu vždy dá vědět, s kým  mluví. Když dveře otevře muž, spolupracovník Hernánovi poklepe na rameno jednou. Jestliže je to žena, dvakrát. Pokud je to někdo mladý, potom mu poklepe na rameno třikrát.

Jiný pravidelný průkopník, Rolando Leiva, je holičem. Ve svém holičství má vystavené publikace Watch Tower Society. Vždy vystavuje nejnovější čísla Strážné věže a Probuďte se! Zákazníci si již zvykli, že ke čtení mají k dispozici jen publikace Watch Tower Society. Rolando vysvětluje: „Jelikož svým zákazníkům účtuji za stříhání tak málo, jsou ochotni přijmout mé podmínky.“ Zatímco Rolando obsluhuje nějakého zákazníka, pozoruje v zrcadle ty, kdo čekají. Říká: „Jestliže vidím, že si někdo čte se zájmem některý časopis, dám se s ním do hovoru, když mu stříhám vlasy.“ Tímto způsobem Rolando domluvil 163 pravidelných odběrů za jediný služební rok. Zahájil rovněž řadu biblických studií se svými zákazníky. Osm studií z těch, která v současné době vede, bylo domluveno při neformálním vydávání svědectví v jeho holičství.

Také mladí zvěstovatelé projevují při kázání slova horlivost. Bratr Elber Heguía, kterému je třináct let, slouží již dva roky jako průkopník ve sboru San Pedro — Centro v provincii Jujuy. Jedna sestra mu předala adresu jistého muže, kterého potkala, když vydávala svědectví na ulici. Elber ho šel tedy navštívit a překvapilo ho, když našel muže, který učí bojová umění. Elber mu vysvětlil, proč přišel, načež ten muž přijal knihu Poznání, které vede k věčnému životu. Kniha se mu líbila, a tak požádal o další výtisky pro své žáky, které učil bojovým uměním. Díky tomu Elber rozšířil 50 knih, 40 brožur a několik časopisů. S učitelem a pětadvaceti z jeho žáků zahájil biblické studium. Někteří z těchto zájemců dělají pěkné pokroky.

 Svědky do nejvzdálenější části země a také z ní

Dobrou zprávu původně přinesli do Argentiny horliví svědkové z jiných zemí, a argentinští bratři napodobují jejich obětavého ducha. Počet členů rodiny betel se rozrostl na 260. Na jiných odvětvích zvláštní celodobé služby se podílí dalších 300 bratrů a sester.

Někteří svědkové se dali k dispozici, aby sloužili v zemích, kde je to více zapotřebí. (Iz. 6:8) Například v osmdesátých letech učinil vedoucí sbor opatření, aby dvacet bratrů z Argentiny sloužilo jako misionáři v Paraguayi, aniž by se předtím zúčastnili školy Gilead. Později se řada svobodných sester a také dalších zvěstovatelů přestěhovala tam, kde to bylo více třeba. Ochotně se přizpůsobují horkému a vlhkému podnebí, aby oznamovali dobrou zprávu. Mnoho z těch 73 argentinských bratrů a sester, kteří dnes v Paraguayi slouží, se snaží naučit se guaraníjsky, aby mohli kázat většímu množství lidí.

Během let odešli mnozí zvěstovatelé sloužit do Bolívie a Chile, a to jako průkopníci i jako cestující dozorci. Když se uvolnilo dílo ve východní Evropě, dal se k dispozici jeden argentinský bratr, který mluví maďarsky, a dnes slouží v Maďarsku jako krajský dozorce. Jedni manželé se informovali na možnost přestěhovat se do Beninu v Africe a pomáhat tam v kazatelském díle, a byli tam posláni jako misionáři. Láska těchto zvěstovatelů zrcadlí postoj celého Jehovova lidu, který žije v duchovním ráji, v němž neexistují žádné hranice.

Horliví hlasatelé dobré zprávy o Království, kteří slouží v Argentině, jsou ochotni ‚kázat slovo a naléhavě se toho držet jak v příznivém období, tak v období obtížném‘. (2. Tim. 4:2) Díky jejich vytrvalému úsilí dnes v této zemi chválí Jehovu více než 120 000 lidí, kteří se těší z jeho bohatého požehnání. (Přísl. 10:22)

[Graf a obrázek na straně 186]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

VZRŮST POČTU SVĚDKŮ BĚHEM LET ZÁKAZU

1950 1960 1970 1980

1 416 7 204 18 763 36 050

 [Celostránkový obrázek na straně 148]

[Obrázky na straně 150]

(1) George Young, (2) Juan Muñiz, (3) Carlos Ott a (4) Nicolás Argyrós pomáhali položit základ kázání dobré zprávy v Argentině

[Obrázek na straně 152]

Armando Menazzi a další horliví svědkové se s pomocí tohoto autobusu věnovali kázání přinejmenším v deseti provinciích

[Obrázek na straně 156]

Bratr Knorr (vpravo) na jednom ze sjezdů, které se konaly v roce 1953 v době zákazu

[Obrázek na straně 161]

První kotoučová ofsetová rotačka, kterou svědkové Jehovovi použili

[Obrázek na straně 162]

Mezinárodní sjezd „Božské vítězství“, který se v roce 1974 konal v Río Ceballos

[Obrázek na straně 178]

Sjezd, který se během období těžkostí konal v lese

[Obrázek na straně 193]

Plovoucí sál Království v oblasti delty řeky Paraná

[Obrázek na straně 194]

Steven a June Leeovi slouží mezinárodnímu kraji tvořenému korejskými bratry

[Obrázek na straně 200]

Sál Království v Ushuaii na Ohňové zemi — jeden z nejjižněji položených sálů Království postavených metodou rychlostavby

 [Obrázky na straně 202]

Sjezdové sály v Argentině: (1) Moreno, (2) Córdoba, (3) Lomas de Zamora a (4) Misiones

[Obrázek na straně 204]

Sjezdový sál v Cañuelas

[Obrázky na straně 208 a 209]

Mezinárodní sjezd, který se konal v roce 1990

[Obrázek na straně 215]

Prudké záplavy v severní Argentině připravily mnoho lidí o přístřeší

 [Obrázky na straně 218]

Někteří z prvních misionářů, kteří dosud slouží v Argentině: (1) Filia Spacilová (2) Edith Morganová (3) Sophie Soviaková (4) Helen Wilsonová (5) Mary Helmbrechtová (6) Charles Eisenhower

 [Obrázky na straně 223]

(1) Výbor odbočky (zleva doprava): M. Puchetti, N. Cavalieri, P. Giusti, T. Kardos, R. Vázquez, C. Eisenhower

Areál odbočky: (2) kanceláře, (3) tiskárna, (4) domov betel