Celosvětová zpráva

▪ Afrika

Afrika je druhý největší kontinent na naší planetě a zaujímá pětinu celkové zemské pevniny. Kolem rovníku můžeme vidět tropické pralesy a spoustu rozmanitých zvířat, mimo jiné slony, žirafy a lvy. Na severu se rozprostírá Sahara, největší poušť na zemi. V této části světa, které se říkalo „temný světadíl“, stále jasněji září světlo Božího slova. (Mat. 4:16)

Šestiletou Marii v Ghaně přivlekli spolužáci před učitele a obviňovali ji, že při modlitbách ve třídě nezavírá oči ani neříká „Amen“. Učitel požadoval vysvětlení. Marie mírně odpověděla: „Vy se modlíte k Ježíšovi, ale já jsem se na biblickém studiu v naší rodině dozvěděla, že bychom se měli modlit jenom k Jehovovi prostřednictvím Ježíše. Jak potom mohu říkat ‚Amen‘, když vy se modlíte?“ Učitel byl ohromen a žákům ve třídě řekl: „Nechte ji na pokoji, ona je svědek Jehovův.“ Mariina matka později učiteli poslala Moji knihu biblických příběhů. Učitel používá tuto knihu jako učebnici, když má ve třídě biblické hodiny.

Alfred, který žije v Guineji, se v roce 1996 něco dozvěděl o pravdě a dostal nějakou biblickou literaturu.  Zanedlouho se vrátil do domovské vesnice. Po krátkém kontaktu se svědky Jehovovými byl přesvědčen, že je jeho povinností mluvit s dalšími lidmi o tom, co poznal. Také se rozhodl, že zatímco bude čekat na odpověď od svědků, kterým napsal, postaví sál Království. V roce 1998 postavil jednoduchý sál, ale vesničané tento sál zbořili. Postavil druhý sál, a ten byl také zničen. Totéž se odehrálo i potřetí.

Alfred předložil tu záležitost vesnickému náčelníkovi. S Alfredem a se všemi jeho odpůrci byla uspořádána schůzka. Když náčelník pozorně Alfreda vyslechl, dovolil mu postavit sál Království a věnoval mu prvotřídní kus pozemku u hlavní cesty při vstupu do vesnice. Za čtrnáct dní Alfred a jeho zájemce Daniel postavili z bambusu a jiných materiálů přinesených z pralesa nový sál Království.

Jakmile byl sál dokončen, začali pořádat shromáždění, kde probírali brožury, které měli k dispozici. Shromáždění se účastnil i vesnický náčelník. Jakmile se o této záležitosti dozvěděla odbočka, zařídila, aby tam pravidelně docházeli zvláštní průkopníci a účastníky shromáždění učili řádně vést studia a pomáhat zájemcům. Když tam přišel na návštěvu krajský dozorce, jeho proslovu se zúčastnilo 69 ze 400 obyvatel té vesnice.

Joshua a Susan, kteří žijí v západní části Keni, se po vážné dopravní nehodě dostali do nemocnice. Navštěvovali je tam přátelé z jejich církve a říkali jim, že ta nehoda je určitě trestem od Boha. Manželé četli Bibli a také časopisy, které dostali od svědků Jehovových, a proto věděli, že Bůh takové nehody nepůsobí. Řekli návštěvníkům, že pokud pro ně nemají jinou útěchu, ať už za nimi nechodí. Jakmile byli manželé z nemocnice propuštěni, navázali spojení se svědky Jehovovými. V listopadu se oba zapojili do kazatelské služby a v únoru 2000 byli pokřtěni. Joshua nyní trvale slouží  v pomocné průkopnické službě a Susan byla pomocnou průkopnicí v dubnu.

Otis se aktivně účastnil občanské války v Libérii. Jednou se společně s jistým „přítelem“ vydali do sousední země, kde chtěli prodat automobil, který ukradli. „Přítel“ však Otise úmyslně přejel, přičemž mu zlámal nohy a poškodil míchu, a potom s automobilem ujel. Od té doby Otis zůstal zmrzačený a od pasu dolů ochrnutý. Ačkoli často pomýšlel na sebevraždu, situace se změnila, když jeho otec začal s pomocí jednoho zvláštního průkopníka studovat Bibli. Poselství naděje, které ochrnutý Otis slyšel z pokoje svého otce, když ležel v posteli, ho naplňovalo radostí. Požádal, aby studium probíhalo v jeho pokoji, a on se také mohl účastnit. To, co se dozvídal, Otise přimělo, aby se měnil. Přestal kouřit a začal přeměňovat svou osobnost. Dnes už se Otis kvůli svému postižení netrápí. Nyní je zvěstovatelem dobré zprávy a stále vyhlíží lidi, kteří procházejí kolem jeho domu, aby se s nimi mohl podělit o svou naději. Na otázku, co ho přesvědčilo, že skutečně našel pravé náboženství, Otis odpověděl, že to byl osobní zájem, který mu svědkové projevovali. Řekl: „Bratři se u mě zastavili každý den. To mi pomohlo znovu získat pocit lidské důstojnosti.“

V Mosambiku jeden muž, který se jmenuje Avelino, pravidelně odebíral naše časopisy, ale na území, kde žil, nebydleli žádní svědkové. Časem s ním bylo zahájeno biblické studium pomocí dopisů. Avelino začal o svém nově získaném poznání vyprávět jiným lidem. Brzy se vytvořila skupina několika lidí, kteří se začali scházet, a společně četli články z časopisu Strážná věž a knihu Rozmluvy z Písem. Dozvědělo se o tom několik bratrů a vydali se na to území kázat. Ke svému údivu zjistili, že tu skupinu tvoří 30 lidí. Byla uspořádána veřejná přednáška, kterou navštívilo  90 posluchačů. Příštího sjezdu, který se konal v Nampule, se zúčastnilo deset lidí z té skupiny. Jeden z nich zůstal ve městě a za jediný týden přečetl celou knihu Poznání, které vede k věčnému životu. Kvůli těmto zájemcům se na to území přestěhovali dva pravidelní průkopníci. Celá skupina dělá vynikající pokroky.

Ve Rwandě bylo v červnu dosaženo nového vrcholného počtu 7 435 zvěstovatelů. Během minulého služebního roku se v průměru každý pátý zvěstovatel měsíčně podílel na nějakém druhu průkopnické služby. Zvěstovatelé vedou více než 12 000 biblických studií a Památné slavnosti se zúčastnilo 30 716 lidí. Za uplynulé čtyři roky bylo postaveno a zasvěceno 51 sálů Království a v plánu je jich postavit dalších 115. Zvěstovatelé stráví v kazatelské službě průměrně asi 20 hodin za měsíc, přestože stavba na ně klade velké nároky.

Jeden mladý muž, který žil v Gambii, si přál přestěhovat se do Kanady, protože se chtěl stát kazatelem letničního hnutí. Mezitím působil jako tajemník v místní letniční církvi. Oba s manželkou souhlasili se studiem na základě brožury Co od nás Bůh vyžaduje? Při studiu jim zvěstovatelé ukázali některé význačné rysy Překladu nového světa, mimo jiné také „Biblické náměty k rozmluvám“. Potom už nezpívali náboženské písně, jak to dříve dělávali každé ráno, ale místo toho uvažovali o některém námětu a vyhledávali si vždy všechny uvedené biblické texty. Když mladý muž dostal od letniční církve dopis, jímž byl pozván na dvouletý kurs pořádaný v jednom semináři v Kanadě, odpověděl: „K čemu to potřebuji? Teď známe pravdu!“ Mladý muž i jeho manželka se po šesti měsících biblického studia dali pokřtít a nyní aktivně oznamují jiným lidem nádherné pravdy, které poznali a které jim přinesly velmi mnoho užitku.

 ▪ Americký kontinent

Americký kontinent leží na dvou světadílech. Rozkládá se od ledově chladné Arktidy přes horké a vlhké tropy až k Antarktidě. V Jižní Americe je možné vidět více rostlinných a živočišných druhů než kdekoli jinde na světě. Na obou světadílech se horlivě káže dobrá zpráva.

Jeden muž v Bolívii značně zanedbával svou manželku i své dvě děti. Měl několik hluboce zakořeněných neřestí, mimo jiné silně pil a žvýkal listy koky. Přijal nabídku biblického studia a své špatné návyky postupně překonával. Zneklidňovalo ho, že jeho manželka neústupně odmítá účastnit se biblického studia společně s ním, a tak jí řekl, že asi přestane studovat Bibli a vrátí se ke svému dřívějšímu způsobu života. To manželku vyděsilo, protože měla mnohem raději takového manžela, jakým se stal. Zeptala se ho, proč se nechal odradit. Vysvětlil jí, že do sálu Království nechce chodit bez své rodiny. Nato manželka se studiem Bible souhlasila. Také se zúčastnila oblastního sjezdu, kde byl její manžel pokřtěn.

Kazatelská služba mezi přibližně 1 700 000 neslyšícími lidmi v Brazílii se v průběhu služebního roku 2000 značně  rozběhla. Osmnáct zvláštních průkopníků, kteří se plynule vyjadřují brazilskou znakovou řečí (BZŘ), dostalo za úkol sloužit v městských centrech, kde jsou početné komunity neslyšících lidí. Kromě toho, že v září 1999 vznikla skupina tlumočníků BZŘ, bylo také na oblastním sjezdu „Činitelé Božího slova“ poprvé možné předvést biblickou dramatizaci, hlavní proslovy a písně Království ve znakové řeči na videu. Společnost v současné době připravuje několik videonahrávek publikací tlumočených do BZŘ, které mají neslyšícím pomáhat, aby získali větší ocenění pro biblickou pravdu. V celé Brazílii je nyní 16 sborů a 87 skupin neslyšících.

Michael studoval čtyři roky na univerzitě sociologii a potom se přihlásil do římskokatolického semináře v Torontu v Kanadě. Měl v úmyslu stát se knězem. Michael vypráví, že prelát, který byl v semináři profesorem, ve třídě řekl, že k Bohu je možné přistupovat několika způsoby, nejen prostřednictvím Krista Ježíše. Michael prelátovi oponoval tím, že citoval Ježíšova slova z Jana 14:6: „Nikdo nepřichází k Otci, leda skrze mne.“ Prelát ostře odpověděl, že jeho studenti by měli výklad Bible nechat na něm a soustředit se na studium jiných věcí.

Michael zatelefonoval do odbočky Společnosti v Kanadě a požádal o duchovní pomoc. Chtěl studovat dvakrát týdně a někdy se s ním při studiu probraly i dvě kapitoly z knihy Poznání, které vede k věčnému životu. Následně Michael z té náboženské instituce odešel a našel si zaměstnání v jednom úřadu. Potom se 9. října 1999 zúčastnil prohlídky budov odbočky Společnosti v Kanadě. Tento zážitek na něj měl velmi příznivý vliv, protože po té návštěvě se rozhodl, že bude chodit na všechna sborová shromáždění, dělat si poznámky a podávat kvalitní komentáře. Michael byl  pokřtěn 19. února 2000 a od září slouží jako pravidelný průkopník.

Jednu sestru v Kostarice připravovalo o sílu mnoho problémů a tlaků, s nimiž se potýká. Následkem nehody je upoutána na invalidní vozík. Po smrti své matky musí sama pečovat o svého otce, který je nevidomý a má duševní poruchu, a o své dospělé sourozence, sestru a bratra, kteří jsou mentálně postiženi. Vaří, uklízí dům, pere oblečení a stará se o rodinu — to všechno z invalidního vozíku. Chtěla se co možná nejvíce zapojit do služby, a proto jí starší z místního sboru pomáhali uvažovat o tom, jaké příležitosti může využívat. Jedním z podnětů bylo to, aby se svým invalidním vozíkem každý den vyjela na 20 až 30 minut před dům. Kolem chodí hodně lidí na blízkou autobusovou zastávku. Dostala podnět, aby s těmito lidmi mluvila a nabízela jim traktáty nebo časopisy, a dokonce aby u lidí, kteří kolem ní chodí často, vykonávala opětovné návštěvy. Skutečně to tak udělala. Vážně přemýšlela o vyjádření apoštola Pavla, které je zapsané v Římanům 1:14, 15: „Jsem dlužníkem Řeků i barbarů, moudrých i bláznivých; odtud je má dychtivost oznamovat dobrou zprávu také vám tam v Římě.“ Tato sestra si uvědomila, že i ona má dluh ke svým bližním. Když nyní vypráví o své posvátné službě, je jasně vidět, že v ní opravdu našla radost a uspokojení.

Jedna manželská dvojice misionářů v Ekvádoru se snažila zastihnout co možná nejvíce lidí v centru města Guayaquil. Z důvodů přísných bezpečnostních opatření však nedostali povolení ke vstupu do jedné rozlehlé výškové budovy. Podařilo se jim sice vydat svědectví — převážně domovním telefonem — asi dvaceti zaměstnancům a strážným, ale nemluvili ani s jedním majitelem bytu. Proto se rozhodli, že si promluví s generálním ředitelem té budovy.  Když mu misionáři vysvětlili, že účelem jejich návštěvy je posílení mravních a duchovních hodnot v rodinách, ředitel odpověděl: „Myslím, že by si to měl vyslechnout každý.“ Potom svou sekretářku požádal, aby dala na vývěsku následující oznámení, které jí nadiktoval: „V rámci vzdělávací činnosti s cílem zlepšit mravní hodnoty bude paní Gabi Märzová v neděli odpoledne navštěvovat byty v tomto domě. Kdyby někomu nevyhovovalo přijmout ji, prosím, oznamte mi to. Generální ředitel.“

Misionáři začali od střešní nástavby, kde zahájili studium se školním inspektorem. O poschodí níž zahájili tři studia. Jedna rodina se zúčastnila Památné slavnosti a později navštívila odbočku. V těchto místech, která jsou chráněná bezpečnostními systémy a kde předtím nebylo možné nikoho navštívit, misionáři zahájili celkem 16 biblických studií.

Patnáctiletá Jessica, která žije v Peru, je pravidelná průkopnice a jediná ze své rodiny je svědkem Jehovovým. Boty, v nichž chodila do kazatelské služby, už byly velmi obnošené, požádala tedy svého otce o nové. Otec odsekl: „Ať ti obstará boty Jehova!“ Sestra šla do služby ve svých obnošených botách a cestou domů procházela kolem domu jednoho bratra, který je obuvník. Bratr ji zavolal dovnitř a řekl: „Pojď dál, prosím. Dneska jsem pro tebe něco udělal.“ Potom jí podal pár nových bot. Otec byl překvapen, že Jessica má na nohou nové boty, a ptal se jí, kde k nim přišla. Jessica odpověděla: „Obstaral mi je Jehova.“

Cizojazyčný obvod ve Spojených státech se stále zvětšuje. V tomto obvodu slouží více než 16 000 zvěstovatelů, kteří kážou celkem ve 31 jazycích, nepočítaje angličtinu a španělštinu. V průběhu služebního roku 2000 vzniklo ve Spojených státech 11 nových cizojazyčných sborů a mezi nimi také první zdejší kambodžský a hmongský sbor.

 ▪ Asie

Tento kontinent je největší na světě a má velmi rozmanité podnebí a rostlinstvo — od polárního až po tropické. V Asii leží tibetské horské masivy, kde můžeme vidět největší hory na světě. Dobrou zprávu v Asii ještě neslyšelo obrovské množství lidí, ale vynakládá se velké úsilí, aby se dostala k co možná největšímu počtu z nich. Uvádíme zde také zážitky z Japonska a Tchaj-wanu, protože tyto ostrovní země jsou úzce spjaty s pevninskou částí Asie.

Na oblastním sjezdu „Boží prorocké slovo“, který byl uspořádán v Dháce, hlavním městě Bangladéše, se sešlo 140 účastníků. S velkým úsilím bratři pronajatý sál uklidili a potom pódium nádherně ozdobili květinami. Jeden pracovník sálu řekl: „Pracuji v tomto sále už čtrnáct let a za tu dobu jsem ještě neviděl tak organizované, čistotné lidi, jako jste vy. Vy jste tuto budovu očistili a posvětili.“

V odezvě na láskyplné opatření, jímž chce mezinárodní společenství bratrů podpořit výstavbu sálů Království, se v Indii začaly dělat přípravy na výstavbu nebo opravu 250 sálů Království. To místní bratry podnítilo, aby toto  opatření podporovali ze všech sil. Jeden letitý bratr daroval na stavbu sálu Království pozemek o rozloze téměř 420 čtverečních metrů. Bratři, kteří to místo prohlíželi, však zjistili, že není vhodné, protože při monzunech bývá zaplaveno. Když se to letitý bratr dozvěděl, ukázal bratrům celý svůj pozemek a požádal je, aby si z něj kdekoli vybrali takové místo, které bude na stavbu sálu Království nejvhodnější. Bratr řekl: „Ještě než umřu, rád bych v tomto kraji viděl pěkný sál Království a ochotně na něj dám všechno, co mám.“

Kim Hjo-suk, která žije v Soulu v Koreji, neměla v průkopnické službě mnoho radosti ani úspěchů, a proto jí krajský dozorce doporučil, aby si vzala osobní obvod. Sestra řekla: „Přijala jsem tuto radu a brzy jsem se s obyvateli domů ve svém obvodu blíže seznámila a spřátelila. Přizpůsobila jsem dobu svých návštěv podle toho, jak to vyhovovalo jim. Díky tomu počet mých opětovných návštěv vzrostl z 35 na více než 80 za měsíc a vedu sedm domácích biblických studií. Teď mám ze služby opravdovou radost.“

Sam, který žije v Izraeli, je jediný svědek ve škole, do které chodí. Také jediný ze třídy odmítl vzít si před zkouškou kopii ukradených zkušebních testů. Po zkoušce se ředitel školy dozvěděl, že s výjimkou Sama všichni v té třídě podváděli. Pro Sama bylo odměnou, že dostal z testu nejlepší známky. Na základě této události bylo vydáno pěkné svědectví muslimským i katolickým studentům ze smíšené třídy a také jejich učitelům.

Jedna třiaosmdesátiletá sestra v Japonsku měla v úmyslu cestovat rychlovlakem, protože chtěla navštívit svého syna. Když pro něj shromažďovala nové časopisy, vzpomněla si, že má hodně časopisů, které nerozšířila, a tak si je dala do tašky. Vypozorovala, že cestující se na dlouhých cestách  nudí, a byla zvědavá, zda se jí podaří nějaké časopisy rozšířit ve vlaku. Muž, který seděl vedle ní, se jí během cesty zeptal, co to tak pilně čte. Velmi rád si časopisy vzal a se zájmem je začal číst. Jakmile to uviděli jiní cestující, několik z nich také požádalo o nějaké časopisy. Když sestra přijela do cíle své cesty a zjistila, že syn pro ni ještě nepřijel, vyplnila čas vydáváním svědectví lidem, kteří čekali na vlak. Do té doby, než syn přišel, rozšířila 40 časopisů a pro něj už nezbyl žádný.

Ačkoli v Mongolsku je už dlouho tradičním náboženstvím buddhismus, mnozí tamější lidé jsou ateisté. Pro tuto zemi byl v mongolštině připraven čtyřstránkový traktát Jakou cenu má pro vás život? Tento traktát pojednává o nebezpečí vyplývajícím z užívání tabáku, což je námět, který velmi zajímá širokou veřejnost. V listopadu a prosinci 1999 byla uspořádána zvláštní kampaň, které se zúčastnilo všech 22 zvěstovatelů. Málokdo traktát odmítl. Během prvních deseti dnů se téměř 10 000 traktátů rozšířilo v hlavním městě Ulánbátaru. Kampaň měla příznivou odezvu u mnoha státních úředníků. O této zvláštní činnosti byla několikrát zpráva v televizi a rozhlasu a vyšly o ní také články ve trojích novinách. Bylo zahájeno mnoho biblických studií.

Pravda proniká i do nejvzdálenějších míst. V jedné trestanecké kolonii v Kazachstánu je více než 1 000 vězňů. V roce 1997 dva svědkové Jehovovi navštívili ředitele této kolonie a snažili se získat povolení, aby mohli mluvit o biblických pravdách s několika vězni, kteří napsali do místní kanceláře svědků Jehovových. Krátce nato svědkové zahájili studium s dvaceti vězni. V roce 1998 se čtyři vězňové stali nepokřtěnými zvěstovateli a dostali povolení pořádat sborová shromáždění. Když správa kolonie viděla, že učení svědků Jehovových má na vězně prospěšný vliv, dovolila  zvěstovatelům vysílat veřejné přednášky ve vězeňském rozhlasu. Nyní mají všichni vězňové příležitost poslouchat tato vysílání.

Pracovníci správy trestanecké kolonie se čím dál tím víc přesvědčovali o tom, že náboženství svědků Jehovových není jenom jakési přestrojení, které si někdo navlékne, když se mu to hodí. K tomu, aby to zjistili, jim pomohl jeden zážitek. Vězňové nesmějí mít u sebe peníze, protože by si za ně mohli koupit téměř cokoli, tedy i drogy. Jeden vězeň však pravidelně dostával peníze v balících, které mu docházely. Jak dělal v duchovním ohledu pokroky, začalo ho trápit jeho biblicky školené svědomí. Jednou nějaké peníze nabídl staršímu, který přišel do kolonie na návštěvu. Měl to být příspěvek na dílo Království. Starší si je však nevzal, protože věděl, že vynášet peníze z věznice je proti vězeňským předpisům. Jednoduše mladému muži řekl: „Udělejte s těmi penězi to, co vám přikazuje vaše svědomí.“ Vězeň šel za velitelem strážných, položil mu peníze na stůl a řekl: „Moje biblicky školené svědomí mi nedovoluje mít tady peníze. Udělejte s nimi, co budete chtít.“ Strážný byl tak překvapen, že řekl: „Za celých dvacet let, co pracuji v trestanecké kolonii, jsem ještě neviděl, že by někdo dobrovolně odevzdal své peníze!“

Jistá sestra v Malajsii učila ve škole. Jednou mluvila se svou kolegyní o Jehovovi a jeho slibech. Kolegyně říkala, že je hluboce zklamaná, protože bohové, které uctívá, jí nepomáhají řešit její problémy. Modlila se k Buddhovi, k různým čínským bohům, a dokonce k Ježíši Kristu. Zdálo se, že nic nepomáhá.

Tu ženu ve dne v noci obtěžovali démoni. V noci skoro nemohla spát. Ve dne ji duchové rušili v práci, takže své zaměstnání nemohla vykonávat řádně. Měla tak bídný život,  že se radila se spiritistickými médii, ale tím se situace jen zhoršila.

Sestra své kolegyni vyprávěla, že podle Přísloví 18:10 je ‚Jehovovo jméno silná věž‘. Jehova chrání ty, kdo s vírou vzývají jeho jméno. Potom své kolegyni doporučila, aby se v případě, že by ji démoni znovu obtěžovali, modlila k Jehovovi Bohu.

Hned příští den kolegyně sestře vyprávěla, že volala k Jehovovi o pomoc a démoni ji nechali na pokoji. Bylo s ní zahájeno biblické studium a dělala rychlé pokroky. Vyhodila všechny věci související s falešným uctíváním a démoni ji přestali obtěžovat. Byla pokřtěna na nedávném krajském sjezdu.

Téměř 50 let bývali mladí svědkové Jehovovi na Tchaj-wanu po dlouhou dobu vězněni kvůli tomu, že se rozhodli zachovat křesťanskou neutralitu. V posledních letech došlo k pozoruhodnému vývoji. K vojenské službě bylo povoláváno víc mužů, než kolik jich mohlo být dobře vycvičeno pro aktivní službu v armádě, a proto bylo rozhodnuto, že zákony týkající se povinné služby budou upraveny tak, aby bylo možné některé z těch, kdo byli odvedeni na základě všeobecné branné povinnosti, převádět do nevojenské služby. Na základě informací o tom, jak se to dělá v jiných zemích, úředníci vycházejí vstříc těm, jimž svědomí nedovoluje vojenskou službu vykonávat. Ti, kdo vojenskou službu odmítají z důvodů svědomí, a místo uvěznění dávají přednost nevojenské službě pod státním dozorem, musí své rozhodnutí dát najevo tím, že si podají přihlášku. Na základě nové úpravy budou ti, kdo vykonávají tento typ alternativní služby v délce 33 měsíců, dostávat volno o víkendech a zřejmě po většinu večerů, což jim umožní zapojit se do různých forem duchovní činnosti.

 ▪ Evropa

Ačkoli Evropa je už dlouho považována za světadíl, ve skutečnosti je to obrovský poloostrov, který vybíhá z Eurasie směrem na západ. Dobrou zprávu přinesl apoštol Pavel do jižní Evropy téměř před 2 000 lety. Jak uvidíme, dynamické poselství pravdy je v této části světa nadále v rozkvětu.

Jistá sestra v Záhřebu v Chorvatsku jednou seděla v parku. Všimla si, že za keři se skrývá nějaký mladík. Byl bledý a třásl se, a tak si myslela, že je nemocný. Přistoupila k němu a řekla: „Pane, zdá se mi, že vám není dobře. Ráda vás odvedu k lékaři.“ Mladík řekl, že je v pořádku, ale stále se třásl. Sestra se pak zeptala: „Máte hlad? Chcete, abych vám přinesla něco k jídlu?“ Odpověděl: „Ne. Prosím, nepřibližujte se ke mně. Hledá mě policie a mohli by mít podezření, že patříme k sobě.“ Sestra se zeptala: „Co jste udělal?“ Mladík se tedy přiznal, že vykradl jeden obchod a dodal: „Všechno mám tady v kapse. Strašně se bojím policie a toho, že půjdu do vězení.“ Sestře bylo mladíka líto a chtěla mu pomoci. Vyzvala ho, aby si sedl vedle ní, že si tak spolu mohou o té  záležitosti pohovořit. Povídala mu, že Jehova Bůh mu dá moudrost, aby věděl, co má říkat, až se vrátí do obchodu, kde kradl. Mladík pozorně naslouchal, ale stále se třásl strachy. Sestra mu poradila: „Vyhledejte vedoucího a přiznejte se, že jste ukradl peníze a že je zase chcete vrátit.“ Zatímco si povídali, šel kolem nějaký soused a oslovil sestru jménem. Tak se mladík dozvěděl, jak se sestra jmenuje.

Krátce nato sestru překvapilo, když v místních novinách našla vytištěný dopis určený pro ni. V dopisu stálo: „Paní Baricová, jsem Vám velmi vděčný za laskavou radu. Děkuji Vám, děkuji Vám mnohokrát — zachránila jste mě před vězením. Nemohu Vám svou vděčnost vyjádřit osobně, protože neznám Vaši adresu. Ale píšu Vám, aby si to i mnozí jiní, kteří se octnou v podobné situaci, mohli přečíst a také se mohli obrátit k pravému Bohu, který pomáhá, k Jehovovi. Peníze jsem vrátil. Vedoucí říkal, že bylo ukradeno 1 500 kun. Ale já jsem ze své kapsy vytáhl 1 700 kun. Říkal, že 200 kun si mohu nechat, protože v pokladně chybí jenom 1 500 kun. Odpověděl jsem mu: ‚Ne, pane, neměl jsem v kapse ani kunu; ani tolik, abych si mohl koupit chleba.‘ Vedoucí mi pak začal dávat nějaké věci. Řekl: ‚Těchto 200 kun je tvých.‘ Navíc mi dal 500 kun, dva bochníky chleba, dvě krabice mléka, pět malých kelímků jogurtu, půl kila salámu a dětskou výživu. Řekl: ‚Dělám to proto, že jsi poctivý člověk a přiznal jsi svou chybu.‘ Jen Bohu a Vám mohu děkovat za to, že jsem neskončil ve vězení. Ještě jednou mnohokrát, mnohokrát děkuji!“

V Kodani v Dánsku je jeden z největších přístavů v Evropě. Každý rok tam v docích kotví kromě trajektů více než 2 000 lodí. Když bratři vstoupili na jednu loď a zeptali se několika členů posádky, zda znají svědky Jehovovy, řekli, že ano. Potom dodali, že jeden svědek Jehovův je dokonce  na palubě. Bratři se chtěli se svým spoluvěřícím seznámit. Když se s tím mužem setkali, zjistili, že ještě není pokřtěný. Pocházel z malého ostrova, který leží v Tichém oceánu a na kterém žije pouze 2 000 obyvatel. Na tom ostrově nebyli svědkové, ale on se o pravdě dozvídal z literatury, kterou dostal v několika přístavech po světě. Literaturu přečetl nejen sám, ale také ji přinesl domů své manželce. Oba se shodli na tom, že našli pravdu. O všem, co se dozvěděl, horlivě vydával svědectví jiným členům posádky. Přijal nabídku pravidelného odběru našich časopisů a bratři mu slíbili, že zařídí, aby se o něm a jeho manželce dozvěděli bratři z nejbližšího sboru.

Zvěstovatelé v Bremerhavenu v Německu pravidelně chodí do přístavu a nabízejí literaturu lidem pracujícím na lodích a řidičům, kteří nakládají nebo vykládají své kamiony. Jeden bratr vypráví, že se již setkal s řidiči kamionů z osmačtyřiceti zemí. Říká: „Chceme uspokojit potřeby všech těchto lidí, a proto ve svém autě stále máme zásobu literatury v devětatřiceti jazycích.“ Několik řidičů kamionů z Ruska chodí na shromáždění, kdykoli přijedou do přístavu. Jednou v neděli odpoledne bratři Fred a Christian uviděli v suchém doku jednu z největších lodí pro osobní dopravu na světě. V 950členné lodní posádce byli lidé 50 národností. Jakmile bratři přišli na palubu, přistoupil k nim nějaký námořník z jednoho tichomořského ostrova a ptal se: „Máte tu žlutou knihu s barevnými obrázky?“ Měl na mysli Moji knihu biblických příběhů. Bratři tuto knihu neměli a námořník tím byl zjevně zklamaný. Když tedy rozšířili všechnu svou literaturu, Fred se vydal do betelu v Selters, aby odtud přivezl další literaturu — jízda tam a zpátky trvá nejméně deset hodin. Příští den bratři mezi posádkou rozšířili 900 časopisů, 300 brožur a 850 knih. Fred také vyhledal  přátelsky nakloněného námořníka a dal mu žlutou knihu, kterou si námořník přál. „Když zjistil, že jsme kvůli tomu, abychom mu tu knihu přivezli, ujeli přes 1 000 kilometrů,“ vypráví Fred, „oči se mu zalily slzami.“

Začátkem roku 1998 prováděla malá soukromá rozhlasová stanice v Lucembursku telefonický průzkum mezi svými posluchači a ptala se, jaké mají životní cíle a vyhlídky do budoucnosti. Telefonní čísla byla vybírána namátkově. Když hlasatel vytáčel jedno číslo, spletl si směrová čísla a najednou zjistil, že mluví s nějakou ženou z Německa, z okolí Norimberku vzdáleného 400 kilometrů. Zaujala ho svými rozsáhlými znalostmi a kladným postojem k životu, a proto se jí zeptal, jak získala takový pěkný postoj. Řekla, že patří ke svědkům Jehovovým, a zároveň si uvědomila, že má nečekanou příležitost zasít semeno Království. Rozhovor vzbudil reportérovu zvědavost a sestra se s ním domluvila, že mu zavolá později. V průběhu příštích dvou měsíců mu volala často. Vysvětlila mu další věci o Bohu, o životě a o svědcích Jehovových a podařilo se jí odpovědět na mnoho otázek. Hlasatel měl stále větší zájem a chtěl se toho dozvědět ještě víc. Zatelefonoval do jednoho sboru v Lucembursku, požádal o domácí biblické studium a zeptal se, kdy jsou shromáždění. V sále Království na něj velmi zapůsobila vřelá atmosféra a to, že byl přátelsky přivítán. Byl to dobrý start k jeho domácímu biblickému studiu.

Za třináct měsíců po prvním rozhovoru se sestrou z Německa byl pokřtěn. V říjnu 1999 se stal pravidelným průkopníkem. Bylo opravdu skvělé, že sestra z Německa se představila jako svědek Jehovův, a pak tuto příležitost využila k zasetí semene Království.

V Antoniovi z Portugalska se probudil velký zájem o biblické poselství na základě rozhovorů při návštěvách  u svého vlastního bratra, který je svědek Jehovův. Antonio si toužebně přál dozvědět se o Bibli víc. Vroucně se modlil o pomoc. Krátce nato ho doma navštívili dva svědkové a začali s ním studovat Bibli. Jak Antonio dělal pokroky v poznání, začínal měnit svůj život a uvádět ho do souladu s Boží vůlí. Nejprve ho svědomí přimělo vzdát se lovectví, přestože se tomuto sportu náruživě věnoval. Když později pochopil spornou otázku křesťanské neutrality, rozhodl se odstoupit ze svého vysoce uznávaného postavení městského starosty, i když toto povolání vykonával patnáct let. Ačkoli byl naléhavě žádán, aby svou rezignaci znovu zvážil, rada z Jakuba 4:4 ho posílila, a tak tuto žádost odmítl. Jakmile začali on i jeho manželka prohlubovat svůj vztah k Jehovovi a chodit na sborová shromáždění, dělali rychlé pokroky. Už za krátkou dobu se účastnili kazatelské služby a byli pokřtěni.

Zážitek bratra, kterého před mnoha lety jeden spolupracovník sužoval kvůli víře, pochází ze Španělska. Tento spolupracovník mnoho měsíců zesměšňoval a kritizoval bratrovo náboženství. Bratr dospěl do stavu, kdy cítil, že už to nemůže vydržet. Modlil se tedy k Jehovovi, aby mu pomáhal snášet tuto náročnou situaci křesťanským způsobem a neoplácet zlo zlem. K bratrovu údivu spolupracovník svůj postoj změnil. Dokonce se bratrovi omluvil a ujistil ho, že už nikdy před ním nebude ošklivě mluvit o Bohu. Krátce nato z toho podniku odešel.

Se svým dřívějším spolupracovníkem se bratr znovu sešel po čtyřiadvaceti letech. Tentokrát se setkali v sále Království, kde měl bratr za úkol přednést proslov. Bývalý spolupracovník mu vyprávěl, že studoval Bibli a stal se pokřtěným svědkem. Dále mu řekl, že už sice uplynulo mnoho let, ale on nikdy nezapomněl na „svědka, který s takovou trpělivostí snášel neustálé zesměšňování sebe a svého Boha“.

 ▪ Ostrovní země

Ostrovní země mají velmi rozmanitou velikost a jsou odlišné od světadílů, které jsou mnohem větší. V této zprávě jsme sice mezi ostrovy zařadili i Austrálii, což je světadíl, ale největší z ostrovů je Grónsko o rozloze 2 200 000 čtverečních kilometrů. Nejmenší ostrůvky pokrývají plochu menší než nějaký městský domovní blok. Mezitím jsou tisíce ostrovů střední velikosti. Podívejme se tedy na několik zážitků z některých ostrovních zemí.

Jedna sestra v Austrálii se ve službě dům od domu setkala s jistou paní, která o Boží slovo zdánlivě neprojevovala velký zájem. I když si paní vzala traktát, sestra se domnívala, že z opětovné návštěvy asi nic nebude. Přesto se vytrvale snažila, ačkoli zpočátku neúspěšně, zastihnout ji doma. Když se s ní konečně opět setkala, paní vyprávěla, že hned potom, co ji sestra poprvé navštívila, si koupila drahou Bibli. Sestra s ní začala tu Bibli studovat. Nyní tato paní dělá velké změny ve svém životě, aby se přizpůsobila křesťanským zásadám. Také chodí na všechna shromáždění.

 Při kázání dům od domu se jeden bratr v Dominikánské republice setkal s asi šedesátiletou ženou. Po skončení rozhovoru se s ní chtěl rozloučit a podával jí ruku. Když na to obyvatelka bytu nereagovala, bratr si uvědomil, že je slepá. Slíbil, že ji opět navštíví.

Když tu ženu znovu navštívil, říkala, že vyprávěla své dceři, jak ji překvapilo, že se o ni někdo zajímá, i když je nevidomá. Potom vysvětlovala, že podle toho, co se dozvěděla od lékařů, už nemá naději znovu získat zrak. Bratr mluvil o Bohu, který dává naději, a přečetl jí některé biblické zprávy o tom, jak Ježíš vrátil zrak slepcům. (Mat. 9:27–30) Toto vyprávění na ni hluboce zapůsobilo.

Bratr se potom zeptal v Nadaci pro nevidomé, zda by se pro tu ženu dalo něco udělat. Byla domluvena konzultace a při této příležitosti se žena dozvěděla, že po operaci by pravděpodobně zrak znovu získala. Operace se podařila. Paní po celou tuto dobu nadále přijímala biblické poznání. Po operaci začala číst Moji knihu biblických příběhů a za několik týdnů ji přečetla. Dále prostudovala brožuru Co od nás Bůh vyžaduje? a knihu Poznání, které vede k věčnému životu. Pravidelně chodila na shromáždění i před operací, a od té doby, co znovu získala zrak, žádné nevynechala. Začala mluvit s jinými lidmi o tom, co se naučila, a také o tom, co jí pomohlo znovu získat zrak. Byla pokřtěna na oblastním sjezdu v roce 1999.

Jedna sestra při vydávání svědectví na ostrově Réunion nabízela naše časopisy nějaké paní. Ta odpověděla: „To nemá cenu, já neumím číst.“ Sestra jí nabídla, že ji číst naučí, a paní nabídku s radostí přijala. Sestra příště přišla  s brožurami Věnuj se čtení a psaní a Navždy se těšte ze života na zemi! Vyučování trvalo půl hodiny a biblické studium další půl hodiny. Paní dělala rychlé pokroky ve čtení i v pochopení pravdy.

Její děti se ji sice snažily od studia odradit, ale paní jim řekla, že se bude učit dál. Brzy začala studovat knihu Poznání a pravidelně chodit na shromáždění. Nedávno byla pokřtěna. Nyní je gramotná, a tak může sama číst Bibli i biblické publikace.

Jedna sestra na Severním ostrově Nového Zélandu zahájila domácí biblické studium s mladou ženou, která se jmenuje Hina. Když se podruhé spolu setkaly, aby studovaly brožuru Vyžaduje, Hina sestře oznámila, že se chce stát svědkem Jehovovým a že se rozejde se svým přítelem, který je význačným členem místního gangu. Při osobním setkání mu pak odvážně pověděla o tom, jaké má plány. K jejímu údivu na to reagoval slovy: „Udělej to.“

Její přítel později získal jiný názor a zamýšlel pomstít se nejen Hině, ale také svědkům Jehovovým. Rozhodl se úplně rozstřílet sál Království. Jeho někdejší společník mu však doporučil, aby předtím, než podnikne takový drastický zásah, navštívil nějaké shromáždění a aby svědky víc poznal. Hinin přítel souhlasil a tentýž večer se zúčastnil školy teokratické služby. Natolik to na něj zapůsobilo, že svolal schůzku gangu a všem členům oznámil, že se chce stát svědkem Jehovovým. Později při oficiálním setkání gangu na hřbitově zakopal svou nášivku (označení příslušnosti ke svému gangu) a tím dal najevo, že skoncoval se svým dřívějším způsobem života, k němuž patřilo zneužívání drog a nelegální obchodování s alkoholem. Společně  s Hinou pravidelně chodí na shromáždění. Jejich manželství bylo legálně uzavřeno a Hina byla nedávno pokřtěna. Její manžel se rozhodl, že také chce splňovat požadavky pro křest.

Odbočka na Trinidadu vyhlásila zvláštní kampaň s časopisy Probuďte se! z 8. a 22. února 2000. První časopis přinesl úvodní sérii o rodinách bez otce a druhý pojednával o sebevraždě. Kampaň se zaměřovala na určité skupiny, například na společensky prospěšné organizace, policejní sociální služby, školy, ministerstva, členy parlamentu, nevládní organizace a další skupiny lidí, které by mohly probírané náměty obzvláště zajímat.

Z neúplné zprávy vyplynulo, že bylo rozšířeno 14 941 časopisů, 1 374 knih a 90 brožur. Po této kampani bylo vykonáno 860 opětovných návštěv a zahájeno 29 domácích biblických studií, většinou s lidmi, které by se při běžných způsobech vydávání svědectví pravděpodobně nepodařilo zastihnout. Několik ministrů a ministryň poslalo dopisy, v nichž se o činnosti svědků Jehovových vyjádřili s oceněním. Jedna z typických odpovědí přišla z ministerstva spravedlnosti a právních záležitostí. Bylo tam uvedeno: „Děkujeme vám za dar v podobě . . . časopisů Probuďte se! . . . Jsou opravdu mimořádně poučné. Proto Vám budeme vděční, když nám poskytnete dalších šest časopisů pro různá oddělení ministerstva. Pokud byste také měli nějaký materiál, který nám může pomáhat při rozvíjení dalších postupů v oblasti rodinného života, ocenili bychom, kdybyste nám tyto informace poslali.“ Dopis osobně podepsal ministr spravedlnosti.