Francouzská Guyana

Všude je džungle rozprostírající se jako ohromný zelený koberec — od pohoří Tumucumaque na jihu až k Atlantskému oceánu na severu. Tímto hustým deštným pralesem si razí cestu řeky Maroni a Oiapoque, které plynou z jihu na sever a pak se vlévají do moře. Země rozkládající se mezi těmito řekami je Francouzská Guyana.

Deště, jež zde trvají déle než polovinu roku, vytvářejí prostředí bujné vegetace. Do vnitrozemí však pronikne jen málo lidí. Od pobřeží vede pouze několik dobrých cest a plout po řekách je kvůli peřejím problematické. Názvy některých peřejí — Saut Fracas (Tříštivé peřeje), Gros Saut (Velké peřeje), Saut Tambour (Bubnující peřeje), Saut Laissé Dédé (Peřeje, které tě zabijí) nebo A Dieu Vat’ (To je tvůj konec) — naznačují, jaké nebezpečí pro cestovatele představují.

V pralese roste přes tisíc druhů stromů, okouzlujících orchidejí a dalších rostlin, kterým se dobře daří ve vlhkém tropickém prostředí. Tamější prales je také domovem více než 170 druhů savců, 720 druhů ptáků a bezpočtu druhů hmyzu. Žijí zde ohromné anakondy, kajmani, jaguáři a mravenečníci, ale nestává se často, že by je člověk spatřil, protože jakmile tato zvířata zjistí jeho přítomnost, nepozorovaně prchají. Světle modří motýli bezstarostně poletují nad  pěšinami a řekami a zářivě zbarvení ptáci přelétají ze stromu na strom.

Stejná pestrost a rozmanitost, jakými se vyznačují rostliny a divoká zvěř, existují i mezi tamějšími lidmi a kulturami. Podél řek a mořského pobřeží jsou rozptýleny indiánské vesnice. K lidem, kteří v nich žijí, patří Galibiové, Aravakové, Palikurové, Wajanové, Emeriljoni a Ojampíjové.

Většina obyvatelstva této malé jihoamerické země je soustředěna podél pobřeží a v hlavním městě Cayenne. V říčních komunitách na hranicích se Surinamem žijí Křováci, potomci uprchlých otroků, kteří byli přivezeni z Afriky, aby pracovali na plantážích. Mluví kreolským jazykem zvaným sranantongština. Přibližně před sto lety sem přišli asijští přistěhovalci ze Singapuru, z Vietnamu a z Číny. V roce 1977 začali přicházet političtí uprchlíci z Laosu — Hmongové. Přes polovinu z více než 150 000 obyvatel Francouzské Guyany tvoří kromě Asijců také přistěhovalci z Martiniku, Guadeloupu, Haiti, Brazílie, ze Surinamu, z Dominikánské republiky, ze Svaté Lucie, z Libanonu, Peru a z kontinentální Francie.

Tvrdý život

První Evropané sem přijeli přibližně v roce 1500, ale jejich počáteční snahy osídlit tuto zemi byly neúspěšné. Prostředí bylo příliš drsné. V 17. století se však území, které dnes tvoří Francouzskou Guyanu, stalo francouzskou kolonií. Později sem byli do trestaneckých táborů na nucenou práci posíláni trestanci z Francie odsouzení k dlouholetým trestům, a to například do Cayenne, Kourou a Saint-Laurent. Političtí vězni byli posíláni na Ďábelský ostrov, kde jich přežilo jen málo. Tyto trestanecké tábory však byly již dávno zrušeny. Dnes je v Kourou kosmodrom, z něhož startují evropské družice. Přestože Francouzská Guyana je od Evropy  vzdálena 7 100 kilometrů, oficiálně je správní oblastí Francie — tedy francouzským zámořským departamentem —, a tudíž také součástí Evropského společenství.

Ve druhé polovině 19. století — téměř 300 let od doby, kdy sir Walter Raleigh podal zprávu o legendě týkající se toho, že v této zemi leží jakési zlaté město — bylo zlato konečně objeveno. Ve dvacátých letech 20. století navzdory nebezpečí proniklo hluboko do deštného pralesa asi 10 000 lidí, které poháněla zlatá horečka a kteří doufali, že rychle zbohatnou.

Později přišli další lidé, kteří měli také dostatek odvahy k tomu, aby se vypořádali s nesnázemi spojenými se životem ve Francouzské Guyaně. Tito průkopníci však nepřišli brát, ale dávat.

Zasévání semen biblické pravdy

Tito odvážní průkopníci s sebou přinesli dobrou zprávu z Božího slova. Mluvili s lidmi o Božím záměru ukončit nemoci a smrt, pomoci lidem ze všech národů, aby spolu žili jako bratři, a učinit zemi rájem. (Iz. 2:3, 4; 25:8; 33:24; Zjev. 7:9, 10) Podíleli se na činnosti, kterou předpověděl Ježíš Kristus, když řekl, že tato dobrá zpráva o Božím Království se bude kázat „po celé obydlené zemi na svědectví všem národům“, dříve než přijde konec. (Mat. 24:14) Toto důležité evangelizační dílo se do Francouzské Guyany dostalo v roce 1946. Většina prvních svědků Jehovových, kteří přišli do Francouzské Guyany, pocházela z francouzských zámořských departamentů — například z Guadeloupu a Martiniku — a také z Holandské Guayany (dnes známé jako Surinam), se kterou Francouzská Guyana sousedí na západě.

První semena pravdy rozséval bratr Olga Laaland, horlivý služebník z Guadeloupu. V prosinci 1945 se vydal navštívit svou matku a rodné bratry, kteří žili poblíž řeky Mana ve  vnitrozemí Francouzské Guyany. Dostat se do vesnice, v níž jeho matka žila, znamenalo podniknout několikadenní plavbu kánoí po řece. Cestou nocoval v malých otevřených přístřešcích pokrytých palmovými listy a těchto zastávek využíval ke kázání a k rozšiřování biblické literatury. Když se dostal do vesnice Haut Souvenir, v níž žila jeho matka, s radostí se podělil o dobrou zprávu o Království se svou rodinou. K jeho překvapení a zklamání jej však označili za démona. V roce 1946 v této nepřátelské atmosféře oslavil Slavnost na památku Ježíšovy smrti, a to pouze za přítomnosti svých mladších bratrů. Matku ovlivnil místní kněz, a proto Olgu brzy vyhnala. Přitom křičela: „Démoni v mém domě žít nebudou!“ Její negativní reakce však jeho horlivost nezchladila.

Na zpáteční cestě využíval zastávek ve zlatých dolech a v degrads neboli v obchodních střediscích k tomu, aby kázal. Jednou v noci spal spolu s dalšími cestujícími v chatrči na břehu řeky. Tropický liják způsobil, že se za strašného praskání skácel jeden ohromný strom. Olga v panice skočil do řeky, aniž by věděl, že voda je plná piraní. Když se ukázalo, že se mu nic nestalo, lidé byli přesvědčeni, že musí mít nějakou božskou moc, a tak se na něj dívali s velkým respektem. Díky tomu byli přístupnější vůči poselství, které oznamoval.

Bratr Laaland nakonec dorazil do Many, vesnice, která měla 800 obyvatel a která leží na pobřeží Atlantiku. Během prvních šesti měsíců, jež tam strávil, organizoval shromáždění, a deset lidí pravidelně vyučoval biblickým pravdám, které  přinášejí pravou svobodu. (Jan 8:32) Lidé mu přezdívali Père Paletot (Otec v saku), protože obvykle nosil sako na rozdíl od místního kněze, kterému říkali Otec v šatech. Bratr Laaland již sice rozšířil veškerou literaturu, kterou měl, ale přesto dál přednášel veřejné proslovy a horlivě kázal všem, kdo mu naslouchali. Získal pověst energického řečníka, který neváhal vést živé diskuse ani s místním duchovním.

Téměř po dvou letech od návštěvy u své matky se bratr Laaland vrátil na Guadeloupe. I když na jeho kázání nikdo nezareagoval tak, že by se dal pokřtít, bratr zasel mnoho semen pravdy. Ovoce mělo přijít až později.

Zvěstovatelé z různých zemí

Watch Tower Society v roce 1956 požádala Wima van Seijla ze surinamské odbočky, aby odcestoval do Francouzské Guyany. Bratr vzpomíná: „Ze Saint-Laurent jsme letěli malým letadlem do Cayenne a tam jsme asi tři týdny bydleli v jednom malém hotelu. Velkou část Cayenne jsme propracovali s pomocí knihy La Vie Eternelle (Věčný život) a rozšířili jsme několik set jejích výtisků. Lidé rozhodně měli zájem, ale kvůli naší chabé znalosti francouzštiny bylo těžké zahajovat studia. Ve službě dům od domu jsme začínali úvodem: ‚Včera jsme přiletěli letadlem do Cayenne, abychom kázali dobrou zprávu.‘ Po dvou týdnech jsme však stále začínali slovy: ‚Včera jsme přiletěli do Cayenne,‘ protože to byl jediný úvod, který jsme ve francouzštině dokázali říci. V jednom starém divadle, které se delší dobu nepoužívalo, jsme promítli film Společnost nového světa v činnosti. Jistý muž překládal průvodní komentář do francouzské guyanštiny a jedna žena jej pak překládala do francouzštiny.“ Lidé měli značný zájem, ale jak jej dále rozvíjet?

Na pomoc přicestovali další svědkové ze Surinamu. K nim patřili Paul Naarendorp a Cecyl a Nel Pinasovi.  Poměrně dost zvěstovatelů z těch, kteří sem přišli, mluvilo francouzsky.

Pomoc ale přišla také z jednoho nečekaného zdroje. Ve městě Dunkerque ve Francii kdysi jistá rodina studovala Bibli. Zájem však dále projevoval jen šestnáctiletý syn Christian Bonecaze. Když se tato rodina přestěhovala do Cayenne, Christian mluvil se svými spolužáky o věcech, které z Bible poznával. Jeden z jeho spolužáků projevil zájem a přidaly se k němu i jeho tři sestry. Christian tedy napsal Společnosti o pomoc.

Přibližně v téže době se na Martinik vrátili Xavier a Sara Nollovi, kteří v roce 1958 absolvovali školu Gilead. Společnost požádala bratra Nolla, aby se vydal do Francouzské Guyany a aby tamější skupince pomohl. Xavier tedy podnikl desetidenní plavbu malým člunem, během níž musel spát na palubě.

Když bratr Noll dorazil do Cayenne, zájemci ho přijali pohostinně. Pozvali ho, aby se během svého pobytu ve městě stravoval u nich, a v jednom hotelu, jehož majitelem byl bývalý trestanec, mu zařídili příjemný pokoj. Bratr Noll vedl každý den biblická studia a duchovní rozhovory s Christianem a s rodinou, která ho tak pohostinně přijala. Jejich poznání biblické pravdy se prohlubovalo. Christian po několika týdnech vyjádřil touhu být pokřtěn a totéž přání měl i jeho přítel a dvě z jeho sester. I když liják bratru Nollovi neumožnil, aby proslov ke křtu přednesl na pláži, jak plánoval,  přednesl jej skupině přímo v jejich malém autě. Potom je ponořil do vody, což byl vůbec první křest, který svědkové Jehovovi provedli ve Francouzské Guyaně.

Bratr Noll během svého pobytu ve Francouzské Guyaně dobře využíval čas v kazatelské službě. Za týden rozšířil téměř veškerou literaturu, kterou měl. Nechal si jen jeden časopis, aby jej ukazoval lidem, a nabízel jim pravidelný odběr. Během tří týdnů domluvil pravidelný odběr pro 70 lidí, k nimž patřilo také víc než deset zájemců, kteří si jej přáli v čínštině. Jak bratr dokázal čínsky vysvětlit, co jim nabízí? Ukázal jim fotografii jeho třídy ze školy Gilead, upozornil na čínské studenty ve třídě a přitom používal spoustu gest. „Fungovalo to velmi dobře,“ říká. Mezi těmi, jimž vydal svědectví, byl i Michel Valard, jenž kdysi hledal ve vnitrozemí zlato a jehož bratr byl knězem. Potom, co bratr Noll odcestoval, začal činnost malé skupinky v Cayenne vést Christian Bonecaze.

Krátce nato, v roce 1960, byla dohledem nad kázáním dobré zprávy ve Francouzské Guyaně pověřena odbočka na Guadeloupu. Pro tamější upřímné lidi bylo opravdu velmi užitečné, že jim byla pomoc poskytována pravidelnějším způsobem. Základ byl položen a nyní se na něm dalo postupně stavět. Proto byl Octave Thélise v roce 1960 vyslán z Martiniku do Francouzské Guyany, aby tam sloužil jako zvláštní průkopník. Nejprve navštívil ty, kdo pravidelně odebírali naše časopisy, a ty, kdo dříve přijali další publikace Watch Tower Society. Ve stejném roce se rovněž z Martiniku do Francouzské Guyany přestěhovala Théophanie Victorová a brzy byla i ona pověřena, aby tam sloužila jako zvláštní průkopnice.

Ještě předtím, v roce 1954, se jeden Holanďan, van Pardo, i se svou manželkou, která pocházela z Martiniku,  přestěhovali do města Paramaribo v Surinamu. Tam se tato žena setkala se svědky. Následující rok se van Pardovi přestěhovali do Saint-Laurent na protější stranu řeky Maroni, která odděluje Surinam od Francouzské Guyany. Dva svědkové ze Surinamu, bratři Pinas a Libreto, přeplouvali na kánoi řeku Maroni každé tři měsíce, aby této dvojici pomáhali prohlubovat poznání o Jehovovi a jeho požadavcích, a tak to dělali po dobu asi pěti let. V prosinci roku 1960 byli van Pardovi spolu s dalšími dvěma zvěstovateli z Francouzské Guyany pokřtěni na sjezdu, který se konal v Paramaribu v Surinamu během návštěvy Miltona Henschela ze světového ústředí Watch Tower Society.

V květnu 1961 skupinu šestnácti zvěstovatelů v Cayenne navštívil Nicolas Brisart, dozorce odbočky na Guadeloupu, aby se podílel na programu prvního krajského sjezdu, který se tam konal. Kromě toho promítl 250 divákům film Štěstí společnosti nového světa. To mělo výbornou odezvu, a proto bratr promítl další film — Společnost nového světa v činnosti. S podobnou reakcí na oba filmy se bratři setkali také v Saint-Laurent. Na zástupce starosty Saint-Laurent filmy tak zapůsobily, že řekl: „Něco takového jsem viděl poprvé v životě.“ Když bratrům podával ruku, zeptal se: „Požádali jste starostu o povolení využít k promítání vašeho filmu radnici? Zítra mu o tom řeknu.“ Bratři získali povolení nejen promítnout tyto filmy, ale také pořádat každý večer veřejnou biblickou přednášku. Během této památné návštěvy shlédlo filmy Společnosti a vyslechlo přednášku založenou na Bibli celkem více než 500 lidí. Zástupce starosty řekl: „Takové lidi, jako jste vy, svědkové Jehovovi, potřebujeme.“ O dva roky později, v březnu 1963, byl v Cayenne založen první sbor svědků Jehovových. Shromáždění se konala v jednom malém domě na předměstí, na místě zvaném Petit Monaco.

 Jak poznali pravdu

K členům tohoto prvního sboru patřili bratr a sestra Sylvestrovi, kteří pocházeli z Martiniku. Jak se stali svědky Jehovovými? Jednoho dne roku 1952, když se paní Sylvestrová chystala do obchodu, zahlédl ji jistý bývalý vězeň z Ďábelského ostrova a požádal ji, aby svému manželovi předala nějaké knihy. To, kde ty knihy vzal, sice nevěděla, ale byly to publikace Watch Tower Society. Věděla, že její manžel je rád čte, a tak je vzala s sebou. Vzpomíná: „Když jsem ty knihy položila na stůl, mou pozornost upoutal název jedné z nich — ‚Bůh budiž pravdivý‘. Tato kniha mluvila o Bohu, a tak mě okamžitě zaujala. Když manžel přišel domů, vyprávěla jsem mu, co jsem se dočetla o Božím jménu, o uctívání model i o tom, co ve skutečnosti bylo zakázané ovoce. Nikdy předtím jsem nic takového neslyšela. Okamžitě jsem byla přesvědčena, že je to pravda. Ihned jsem přestala navštěvovat shromáždění své církve. Přestože jsem se do té doby nikdy se svědky nesetkala, začala jsem svým přátelům vyprávět o tom, co jsem se z té knihy dovídala, a všechny kolem jsem povzbuzovala, aby si ji přečetli. O devět let později k nám přišla jedna paní, Théophanie Victorová, a nabídla mi dva časopisy Probuďte se! Když už byla na odchodu, zeptala jsem se jí, ke kterému náboženství patří. ‚Ke Sdružení svědků Jehovových,‘ odpověděla. ‚To není možné,‘ vykřikla jsem, ‚devět let na vás čekám! Mohly bychom se někdy sejít?‘“ Časem se Sylvestrovi pevně postavili na stranu uctívání Jehovy.

K těm, kdo přijali pravdu v době, kdy ve Francouzské Guyaně bylo jen několik svědků, patřil také Michel Valard, který se již předtím setkal na pracovišti s Xavierem Nollem. Když začal navštěvovat shromáždění svědků, postupně si uvědomoval, že na své otázky dostává uspokojivé  odpovědi. Sestra Victorová mu nabídla, že s ním bude studovat Bibli, a on to okamžitě přijal. Jeho manželku Jeanne to však velmi rozčílilo a kvůli tomu nemohl studovat doma. Přesto byl přesvědčen, že to, co poznává, je pravda, a chtěl se o to podělit s Jeanne. Vybíral tedy časopisy s takovými články, o nichž věděl, že by mohly vzbudit její zvědavost, a dával je tam, kde si jich zkrátka musela všimnout. Nakonec i ona přijala nabídku biblického studia a oba byli v roce 1963 pokřtěni. Jejich děti také přijaly pravdu a jedno z nich — Jean-Daniel Michotte (Jeannin syn, kterého měla, ještě než se provdala za Michela Valarda) — dnes slouží jako člen výboru odbočky.

Paul Čong Wing, mladý učitel z Francouzské Guyany, se setkal se svědky v době, kdy byl na studiích ve Francii. Byl zklamán světovou situací a postoji lidí. Zabýval se svobodným zednářstvím, ale to mu neposkytlo odpovědi na otázky, jež ho znepokojovaly. Říkal si, že pravda musí někde být, a rozhodl se, že ji bude hledat. Když byl ve spojení se svědky Jehovovými, získal přesvědčení, že ji našel. Po návratu do Francouzské Guyany se setkal s Michelem Valardem a ke své velké radosti zjistil, že má velmi blízko do sálu Království. Paul byl pokřtěn v roce 1964 a jeho manželka v následujícím roce. Dělal rychlé pokroky. Ve sboru bylo tak zapotřebí schopných a ochotných mužů, že byl hned o rok později jmenován sborovým služebníkem. Pomáhal při vytvoření řady sborů. Dnes slouží jako člen výboru odbočky.

 Podpora osamoceným zvěstovatelům

Sbor v Cayenne se sice rozrůstal, ale tamější zvěstovatelé neomezovali své úsilí jen na místní obvod. Bratři z Cayenne pravidelně o víkendech navštěvovali odloučené skupinky zvěstovatelů v Saint-Laurent, Maně a Iracoubu a podporovali je. Během takových cest měli bratři plno práce. Nejprve jeli podél pobřeží z Cayenne do Saint-Laurent, který leží na hranici se Surinamem. V sobotu v šest hodin večer se konalo shromáždění, jež zahrnovalo veřejnou přednášku a studium Strážné věže. Když tam přenocovali, vydali se na sever do Many, aby stihli shromáždění, které tam začínalo v osm hodin ráno. Na zpáteční cestě do Cayenne poobědvali formou pikniku a pak se zastavili v Iracoubu, kde se od tří hodin odpoledne konal tentýž program. Potom zamířili domů do Cayenne.

Byly to „maratonské“ víkendy, ale pro ty, kdo se jich účastnili, byly nezapomenutelné. Každá taková jízda znamenala urazit 250 kilometrů. Cesty byly prašné a plné výmolů. Po tropických deštích bývala cesta pod vodou, která někdy sahala až do výšky jednoho metru. Bratři pak museli několik hodin počkat, dokud voda neklesla, a teprve potom mohli pokračovat dál. Bylo nutné, aby jela společně kolona pěti nebo šesti vozidel, protože díry na cestě byly tak hluboké, že auta často nemohla jet dál. V tom případě bratři museli v lese porazit několik malých stromů a kmeny položit přes výmol. Potom všichni tlačili auta po kládách. První auto, které se přes velkou díru dostalo pak pomáhalo táhnout přes klády ostatní auta. Ke zdržení docházelo také tehdy, když bratři čekali u Kourou a u Many na trajekt. Zatímco čekali, útočili na ně moskyti, ale bratři využívali čas a nabízeli časopisy kolemjdoucím.

Tyto návštěvy byly pro odloučené skupiny zvěstovatelů velkým povzbuzením a vděčnost, kterou tito zvěstovatelé  vyjadřovali, naprosto zastínila veškeré problémy, jež byly s takovou cestou spojeny. Užitek, který to přineslo, však nebyl jednostranný. Také bratři z Cayenne byli velmi povzbuzeni, když viděli pohostinnost a horlivost manželů van Pardových a sester Fantanové, Barthebinové a Defreitasové. Později se zařídilo, aby v této oblasti sloužili bratr a sestra Fléreauovi z Guadeloupu, a to jako zvláštní průkopníci. Vynikajícím způsobem rozvíjeli zájem tamějších lidí. Ježíš své následovníky pověřil, aby ‚činili učedníky z lidí všech národů‘, a svědkové Jehovovi toto pověření plní tím, že nezanedbávají ani ty, kdo žijí ve Francouzské Guyaně. (Mat. 28:19)

Dílo pokračuje pomalu, ale jistě

V roce 1970 bylo ve sboru Cayenne 129 zvěstovatelů a v Saint-Laurent a Kourou působily odloučené skupiny. Svědků Jehovových bylo ve Francouzské Guyaně sice málo, ale stali se tam známými. Přesto jejich dílo postupovalo pomalu. Trvalo dalších deset let, než se v této zemi počet hlasatelů Království zdvojnásobil.

Duchovnímu pokroku bránilo to, že někteří zvěstovatelé obtížně přijímali biblické rady týkající se pokání a odnětí pospolitosti. Mezi bratry došlo k rozdělení. Někteří rozhodnutí rady starších podporovali, jiní nikoli. Z Guadeloupu přijížděli cestující dozorci, aby si s bratry znovu prošli pokyny, které k této věci poskytl vedoucí sbor. Těm, kdo přijali pokyny, jež dostali prostřednictvím Jehovova sdělovacího prostředku, se duchovně dobře dařilo.

Jiným činitelem, který působil na ducha zvěstovatelů, byl postoj lidí k našemu kázání v Cayenne. Katolická církev měla velký vliv. Duchovenstvo svědky pohrdalo a snažilo se postavit svá stáda proti nim. To bratry nezastrašilo.  Jejich horlivost ve skutečnosti vyvolávala u veřejnosti rozruch. Když lidé neotevřeli dveře, svědkové obešli dům zezadu, aby pátrali po těch, kdo se schovávali vzadu na dvorku. Někteří bratři vášnivě debatovali s adventisty o Sabatu a s evangelíky o pekelném ohni a nesmrtelnosti duše. Tyto diskuse někdy trvaly od rána do večera.

David Moreau, který přicestoval z Martiniku, aby ve Francouzské Guyaně sloužil jako krajský dozorce, vzpomíná na jednu takovou debatu. „Mluvili jsme s jistým mladým mužem, když vtom přišel pastor církve adventistů sedmého dne a připojil se k diskusi. Trval na tom, abychom mluvili o Sabatu. Náš bratr Virgo řekl, že přišel mluvit o Božím Království, ale rozhovor se stejně stočil na otázku Sabatu. Pastor prohlásil: ‚Sabat je od Boha. Sabat budeme dodržovat dokonce i v ráji, který má přijít!‘ Citoval slova z Izajáše 66:23, kde se říká: ‚I stane se, že od jednoho novoluní k druhému a od jednoho sabatu k druhému přicházeti bude všeliké tělo, aby uctívalo přede mnou, praví Pán.‘ Bratr Virgo se potom pastora zeptal: ‚Co tedy bylo podle tohoto verše minulou středu?‘ Pastor se začal pořádně potit a několikrát se pokusil odpovědět, ale nedokázal najít spojitost mezi minulou středou a tímto veršem. Virgo pokračoval: ‚Bylo novoluní, že ano? Vy tedy dodržujete Sabat, ale opomíjíte  novoluní! Člověče, vy odstraňujete z Bible víc než jen to jedno nejmenší písmenko!‘“ Virgo později Davidovi řekl: „Nikdy nejdu do služby, aniž bych se předtím nepodíval do kalendáře, kdy je novoluní — to pro případ, že bych potkal nějakého adventistu.“

Přestože se bratři naučili obratně obhajovat svou víru, někteří z nich se zaměřovali více na vítězství v debatách než na hledání lidí podobných ovcím. Bylo zapotřebí, aby dostali školení, jak účinně vydávat svědectví, a Jehova jim tuto pomoc poskytl.

 Misionáři razí cestu do vnitrozemí

Na konci sedmdesátých let začali do Francouzské Guyany přijíždět misionáři vyškolení v Gileadu a také průkopníci z Francie, kteří byli misionářskou službou pověřeni přímo. Tak začalo důležité dílo školení a posilování sborů. Bratři se učili, jak mají vydávat svědectví taktněji a účinněji. Misionáři se také ujali iniciativy v kázání mezi různými jazykovými skupinami. Místní bratři brzy začali napodobovat jejich příklad a začali se učit anglicky, portugalsky, sranantongsky a galibijsky, což je jeden z indiánských jazyků. Odbočka ve Francouzské Guyaně v současné době zajišťuje rozšiřování literatury v osmnácti jazycích.

V dubnu 1991 byli do Francouzské Guyany posláni Jonadab Laaland a jeho manželka, kteří absolvovali školu Gilead a kteří předtím sloužili na Nové Kaledonii. Měli zde posílit sbor, jenž působil v oblasti Kourou. Jonadabův otec, Olga Laaland, zasel ve Francouzské Guyaně některá z prvních semínek biblické pravdy. V oblasti Kourou dnes chválí Jehovu více než 280 zvěstovatelů.

Misionáři také stáli v čele úsilí proniknout do nových území, zejména v obtížně přístupném vnitrozemí. Nenechali se zastrašit tím, že by se mohli nakazit nemocemi, jako je například malárie, ani se nebáli hadů nebo toho, že budou muset snášet roje různých druhů hmyzu, čelit přívalovým dešťům a bahnu nebo plout po mohutných řekách a přes nebezpečné peřeje, aby se dostali k odlehlým vesnicím.

Elie a Lucette Régaladeovi vykonali v Cayenne a Saint-Laurent mnoho znamenité práce. Sloužili také v dosud nepropracovaných územích podél horního toku řeky Maroni na západní hranici Francouzské Guyany. Se skupinkou bratrů podnikli třítýdenní kazatelskou výpravu po všech vesnicích ležících podél této řeky od Saint-Laurent až po vesnici  Maripasoula. Tuto cestu museli přerušit, aby se jeden bratr ze skupiny mohl v Saint-Laurent podrobit léčbě těžké malárie. Kazatelské výpravy do vnitrozemí však pokračovaly, aby tamější lidé mohli slyšet dobrou zprávu.

Dostat se do vesnice Saint-Élie, kterou v 19. století založili ti, kdo tam hledali zlato, znamená podniknout sedmihodinovou plavbu kánoí od ústí řeky Sinnamary směrem do vnitrozemí a pak dva dny pochodovat třicet kilometrů napříč džunglí, a to s těžkým batohem na zádech. Každý, kdo tam jde vydávat svědectví, si s sebou musí vzít jídlo na tři dny a dostatečnou zásobu literatury. V noci musí udržovat oheň, aby zaplašil zvířata, a pravděpodobně bude spát v hamaku, síťovém závěsném lůžku. Eric Couzinet a Michel Bouquet, dva misionáři vyslaní z Francie, však měli ohromnou radost, že tuto cestu podnikli a že vydali důkladné svědectví 150 tamějším obyvatelům. Proslov spojený s promítáním diapozitivů, který se konal během jejich pobytu, si vyslechlo dvacet lidí.

Právě mezi těmito lidmi se bratři setkali s Fanélií, která se snažila uspokojit své duchovní potřeby. Kdysi byla římskou katoličkou. Později se připojila k adventistům. Nikdo z její církve ji však v Saint-Élie nikdy nenavštívil. Zapojila se tedy do biblického korespondenčního kursu, ale nedostala žádnou odpověď. Když se setkala se svědky, uvědomila si, že pouze oni vynakládají úsilí, aby navštívili lidi na tak odlehlých místech, jako je Saint-Élie. Během týdne, který tam bratři strávili, studovali s Fanélií každý den. Krátce nato se na šest měsíců přestěhovala do jednoho většího města. V té době studovala třikrát týdně. Když se vrátila do vesnice, byla již nepokřtěnou zvěstovatelkou. Fanélie se sice starala o pět malých dětí a o svého manžela, který nebyl svědkem, ale horlivost pro pravdu ji podněcovala, aby vydávání svědectví  druhým lidem věnovala každý měsíc více než 40 hodin. Rovněž pomáhala organizovat shromáždění pro zájemce. Když uspořádala Památnou slavnost, zúčastnilo se jí 40 lidí. Potom se Fanélie sice přestěhovala na pobřeží, ale přesto se dále aktivně podílí na službě. Má radost, že jedna z jejích dcer je pokřtěna a že její manžel v současné době studuje.

Dalšími vesnicemi, do nichž se jako první dostali misionáři, byly vesnice Kaw, Ouanary a Favar, jež leží ve východní části Francouzské Guyany. Bratr Couzinet si dobře vzpomíná na svou první kazatelskou výpravu, kterou tam v roce 1987 podnikl spolu s několika místními svědky. Nejprve cestovali trajektem a potom jeli autem asi 40 kilometrů po prašné cestě až k jednomu močálu. Když zastavili, uslyšeli děsivý řev. Bratr Couzinet si pomyslel, že to musí být jaguáři chystající se zaútočit. Ale bratři, kteří s ním cestovali, jej ujistili, že je to jen skupina vřešťanů, jež vyrušil jejich příjezd. Bratři se setkali s jednou manželskou dvojicí, která hledala pravdu. Tato dvojice se pak přestěhovala do Cayenne, dělala pěkné pokroky a byla pokřtěna. Dnes ve Francouzské Guyaně slouží v portugalském poli.

Postupně bylo navštíveno mnoho dalších odlehlých území. K místům, jež měla užitek z toho, že je jako první navštívili misionáři, patřily i vesnice Grand Santi, Papaïchton a Saül. Většinu obvodů, které byly dříve nepropracované, dnes zvěstovatelé Království navštěvují pravidelně.

 Kázání v Maripasoule

Do Maripasouly, velmi významné vesnice ležící na horním toku řeky Maroni, se poselství o Království dostalo již v roce 1963. Adrien Jean-Marie, který tehdy studoval Bibli, tam musel v rámci svých pracovních povinností jezdit třikrát do roka. Překypoval nadšením pro pravdu, a proto využíval příležitostí vydávat důkladné svědectví a vždy tam zanechal mnoho biblických publikací.

Přestože v Maripasoule vydávali svědectví i další zvěstovatelé, bylo obtížné dorozumět se s místními lidmi, kteří mluvili sranantongsky. Tento jazyk vychází z angličtiny a čerpá určité prvky z holandštiny, francouzštiny, portugalštiny a různých afrických a indických jazyků. Místní lidé ji označují jako jazyk Taki-Taki. Surinamská odbočka posílala do Maripasouly zvláštní průkopníky, kteří mluvili sranantongsky, a to vždy na tři až šest měsíců, ale obyvatelé na to reagovali negativně. Bratři byli z vesnice nakonec vyhnáni, a to údajně proto, že jsou cizinci ze Surinamu. Skutečným důvodem však bylo to, že jsou svědkové Jehovovi.

V roce 1992 byli do této oblasti posláni Cornélis a Hélène Linguetovi, aby tam sloužili jako zvláštní průkopníci. Jejich znalost sranantongštiny velmi usnadnila jejich kázání, a protože mají francouzskou národnost, lidé je přijímali ochotněji. Každý týden vydávali svědectví tři dny v Maripasoule a další tři dny v Papaïchtonu, vesnici vzdálené od Maripasouly asi hodinu plavby kánoí. Zpočátku konali shromáždění u nich doma v Maripasoule. Po dvou letech služby se Památné slavnosti zúčastnilo osm lidí. Linguetovi však v tomto odlehlém obvodu zůstali. Jejich láska k lidem jim pomohla vytrvat tváří v tvář řadě problémů. A jejich trpělivost byla nakonec odměněna — v této oblasti vznikly dva sbory.

 Jedním z těch, kdo na biblické poselství zareagovali příznivě, byl Antoine Tafanier, který byl považován za významného člena obce, protože je blízkým příbuzným Gran Mana, nejvyšší autority v animistické společnosti. Tafanier měl dvě konkubíny, což je ve vesnicích podél řeky běžný zvyk. Když se tedy postavil na stranu pravdy, musel udělat ve svém způsobu života určité změny — buď se s jednou z těch dvou žen oženit, anebo zůstat svobodný. Každá žila v jiném domě a obě věděly, že se Antoine chystá vybrat si jednu z nich, a proto mezi nimi začal strašný boj. Dnes je Antoine Tafanier šťastným pokřtěným svědkem a spolu se ženou, která se stala jeho manželkou, slouží Jehovovi. A co ta druhá žena? Po čase začala také studovat Bibli a dnes je pokřtěnou Jehovovou služebnicí.

Ocenění pro svědky Jehovovy v této oblasti vzrostlo. Jedno místní sdružení jim dalo zdarma na tři roky k dispozici místo pro shromáždění. Když přišel čas postavit sál Království, polovinu pozinkovaného plechu pro tuto stavbu darovali ti, kdo s dílem svědků sympatizují. Jiné místní sdružení, které vlastnilo televizní stanici, odvysílalo pět videonahrávek Watch Tower Society, které byly tehdy k dispozici. Obyvatelé vesnice ocenili zejména videonahrávku Svědkové Jehovovi — Organizace za tímto jménem.

Svědkové tedy v této kdysi nepřátelské oblasti zapustili kořeny. V roce 1993 byl jak v Maripasoule, tak Papaïchtonu sál Království, a lidé žijící na tomto území podél řeky Maroni mají pravidelně příležitost slyšet poselství o Království.

Na řece Oiapoque

A co se dělo podél východní hranice země, kde řeka Oiapoque odděluje Francouzskou Guyanu od Brazílie? V roce 1973 vydal Adrien Jean-Marie dobré svědectví ve městě Saint Georges. Jeho první návštěva trvala tři dny. Téhož  roku se tam ještě dvakrát vrátil a dokázal zorganizovat jedno veřejné shromáždění, jehož se zúčastnilo dvacet lidí. Bylo sice zahájeno několik biblických studií vedených prostřednictvím dopisů, ale to se neosvědčilo, protože zájemci nebyli zvyklí psát dopisy. S lidmi, kteří měli zájem o biblické poselství, se bratr Jean-Marie setkal rovněž v Tampaku, jedné křovácké vesnici ležící na téže řece.

O deset let později, v roce 1983, byly do této odlehlé oblasti vyslány Etiennise Mandéová a Jacqueline Lafiteauová, aby tam vydávaly další svědectví a aby pomohly zájemcům. Když to bylo možné, bratři z Cayenne létali o víkendech do Saint Georges, aby sestry podpořili spoluprací v kazatelské službě a aby přednášeli veřejné proslovy. Než se však objevilo první ovoce, bylo zapotřebí mnoho trpělivosti. Sestra Mandéová vzpomíná: „Zahájila jsem několik biblických studií. Brzy se však proti naší službě začal stavět místní kněz. Někteří lidé říkali: ‚Kněz nám nařídil, abychom svědky neposlouchali a abychom je ani k sobě nezvali, protože to jsou Ďáblovy nástroje.‘ Několik mých zájemců tedy přestalo studovat.“ Avšak trpělivost opravdu přinesla ovoce.

Na rozvíjení zájmu o pravdu se v této oblasti podíleli také Michel Bouquet a zvláštní průkopník Richard Rose. V Saint Georges sice již bylo vydáno značné svědectví, ale od roku 1989 byli tito bratři pověřeni, aby se zaměřili na okolní území. Bratr Rose a jeho manželka měli nedávno výsadu být prvními průkopníky z Francouzské Guyany, kteří absolvovali školu Gilead. V současné době slouží na Haiti.

Jakmile se na té straně řeky Oiapoque, která patří Francouzské Guyaně, podařilo vybudovat určitý opěrný bod, začalo se sloužit také na malém území v Brazílii ležícím na opačném břehu řeky. Ze Saint George lze asi za dvacet minut doplout kánoí do města Oiapoque, které má 10 000  obyvatel. Bratři brzy zjistili, že v tomto městě projevuje zájem více lidí než v Saint Georges, a proto se zaměřili na toto území. Bratr Moreau vzpomíná: „Obvykle jsme nocovali v jednom skladišti. Přestože nám jedna laskavá žena, která si říkala ‚sestra‘, nabízela nocleh a sud vody, abychom se mohli umýt, nebylo to snadné. Místní mladí průkopníci se jednou mé manželce Marylène smáli, když si stěžovala, že ta voda zapáchá. Všichni jsme se potmě na dvorku umyli a šli spát. Druhý den ráno jsme však ke svému zděšení zjistili, že v tom sudu se utopila velká krysa a vyplavala na hladinu.“ Tato příhoda ale nezastínila pěkné zážitky, které měli ve službě.

Bratr Bouquet se chopil iniciativy a ve městě Oiapoque koupil jeden pozemek. Spolu s bratrem Rosem, ostatními průkopníky a s bratry z Cayenne se pustili do práce a postavili sál Království s kapacitou 80 míst a jedním bytem.

V devadesátých letech přicestovala do Oiapoque pomáhat jedna dvojice zvláštních průkopníků, manželé da Costovi. Dali si za cíl, že navštíví všechny školy a nabídnou ředitelům užitečnou knihu Otázky mladých lidí — Praktické odpovědi. Rovněž požádali o svolení nabídnout tuto knihu všem žákům. Bylo jim to umožněno. Když žáci a učitelé slyšeli, co kniha obsahuje, každý o ni požádal. Tak rozšířili 250 knih.

Bratr da Costa vypráví: „Jednou jsme si velmi pěkně popovídali s velitelem místního vojenského tábora a nabídli jsme mu výtisk knihy Poznání, které vede k věčnému životu. Přijal ji a požádal nás, abychom mu pomohli vypořádat se s opilstvím a nemravností jeho posádky, která žila v táboře. Navrhli jsme mu, že k posádce předneseme proslov. Ten nápad se mu líbil, a proto nám přislíbil, že příští týden nás bude očekávat skupinka lidí. Když jsme přišli, abychom proslov přednesli, zjistili jsme, že na nás čeká 140 vojáků.  Všichni pozorně naslouchali tomu, o čem se mluvilo. Zanechali jsme jim 70 časopisů — víc jsme zkrátka neměli, protože jsme nečekali, že na naše shromáždění přijde tolik lidí. V přednáškách jsme pokračovali několik týdnů. Tito vojáci však nezůstávají dlouho na jednom místě, a proto jsme s většinou z nich ztratili kontakt.“ Přesto mnozí lidé reagovali na poskytnutou pomoc příznivě.

Jedna mladá žena, která se jmenuje Rosa, již dříve studovala Bibli se svědky v Brazílii, ale její reakce na dobrou zprávu nebyla zcela jednoznačná. Když se doslechla o příležitosti vydělat si spoustu peněz prací ve zlatém dole ve Francouzské Guyaně, opustila svůj byt, zanechala biblického studia a přijela do Oiapoque s úmyslem dostat se do Francouzské Guyany ilegálně. Je pochopitelné, že život mezi muži ve zlatém dole uprostřed pralesa by nebyl pro ženu bezpečný. Dříve než odešla do dolů, jedna sestra v Oiapoque, která o ni měla starost, jí pomohla, aby si svou situaci znovu promyslela. Na Rosu silně zapůsobila biblická rada zapsaná u Matouše 6:25–34, a své rozhodnutí změnila. Zasvětila svůj život Jehovovi a vrátila se domů. Po několika letech odloučení začala opět žít se svým manželem.

Ve městě Oiapoque je dnes sbor, který má 25 zvěstovatelů. Také úsilí pěti zvěstovatelů, kteří slouží v Saint Georges, přináší ovoce. Prvním obyvatelem Saint Georges, jenž se postavil na stranu pravdy, byl Jean René Mathurin. Dnes slouží jako služební pomocník a jeho manželka je pravidelnou průkopnicí.

Radostné sjezdy

Jehovovi ctitelé v biblických dobách se řídili pokynem, aby se pravidelně shromažďovali k uctívání. (5. Mojž. 16:1–17) Rovněž pro novodobé Jehovovy ctitele ve Francouzské  Guyaně jsou sjezdy velmi důležité. Ani v době, kdy tam bylo málo zvěstovatelů, se bratři nevyhýbali odpovědnosti organizovat sjezdy. Jeden bratr vzpomíná: „V šedesátých letech trvaly naše oblastní sjezdy osm dní. Během nich byly na programu čtyři biblické dramatizace. Herci se museli naučit svou roli zpaměti a ta hrstka zvěstovatelů měla spoustu práce. Byli jsme vděčni, že nám na krajské sjezdy přijíždělo pomáhat mnoho bratrů z Martiniku a Guadeloupu.“ Místní bratři si velmi vážili toho, že jsou tam s nimi. Mnozí dosud rádi vzpomínají na to, jak většina zvěstovatelů šla na letiště vítat delegáty přilétající z Martiniku a Guadeloupu.

Tato setkání byla opravdu radostnou událostí. Každý sjezd byl duchovní hostinou a bratři měli stejné pocity jako Izraelité, jimž Jehova řekl: „Budete [se] radovat před Jehovou, svým Bohem.“ (3. Mojž. 23:40)

Zkušenější bratři měli na sjezdech mnoho práce. Starali se o organizaci sjezdu, přednášeli proslovy a často hráli v několika dramatizacích. Nebylo ničím neobvyklým, jestliže některý bratr vystupoval ve třech dramatizacích a přednášel pět nebo šest proslovů.

Další práce byla spojena s tím, že se vždy v poledne připravoval pro delegáty vydatný oběd. Na jídelníčku bylo někdy vepřové maso, ještěrky, aguti, želvy a pásovci. V některých případech museli jít bratři během sjezdu na lov nebo na ryby, aby opatřili jídlo, jež se pak podávalo.

Náročným úkolem vždy bylo najít místo pro konání sjezdu. Z počátku se k tomuto účelu využíval dům Valardových. Bratři postavili na dvoře přístřešek a ten se pak musel vždy zvětšovat úměrně tomu, jak rok od roku přibývalo posluchačů. Když však počet posluchačů překročil 200, bylo nutné poohlédnout se po nějakém větším místě. Jediným místem, jež bylo možné si pronajmout, bylo zpočátku  házenkářské nebo basketbalové hřiště. Bratři na něm postavili pódium, a účastníky sjezdu požádali, aby si s sebou přinesli židli. Nebylo to snadné, ale bratři brali situaci pozitivně. Mladí posluchači nikdy neváhali nabídnout své místo starším, i když to znamenalo, že budou celý den stát.

Několik let se pro konání krajských sjezdů pronajímaly taneční sály. Když v sobotu skončil program, bratři museli sál rychle vyklidit, protože již přijížděli hudebníci, kteří se chystali hrát na tanečním večírku, jenž trval celou noc. Brzy ráno se bratři vrátili, aby sál uklidili a připravili jej na nedělní dopolední program. Takové místo většina lidí pochopitelně nepovažovala za vhodné pro náboženské shromáždění. Když se bratři scházeli v tanečních sálech Guyana Palace, Au Soleil Levant a Au Canari, lidé, kteří v té oblasti žili, se jim posmívali. S postupem času však ani tato místa již nebyla dostatečně velká pro rostoucí počet návštěvníků krajských sjezdů.

Nakonec se bratři rozhodli, že si postaví vlastní sjezdový sál, a to podle vzoru sjezdových sálů na Martiniku a Guadeloupu. Měl kovovou konstrukci se střechou z pozinkovaného plechu. Sál byl dostatečně velký, aby se do něj vešlo asi tisíc lidí, a byl také snadno rozebíratelný. Dalším úkolem bylo najít pozemek, kde by bylo možné tento sjezdový sál pokaždé postavit. Jean-Daniel Michotte dal tedy k dispozici část svého pozemku. Toto opatření fungovalo několik let.

Mimořádný stavební projekt

Zájem o pravdu vzrůstal, a proto byl zapotřebí větší sjezdový sál. Bratři začali hledat dostatečně velký pozemek pro stavbu sjezdového sálu s kapacitou 2 000 míst. Po několikaletém hledání našli jeden výhodně položený pozemek o rozloze tři hektary, který byl na prodej za rozumnou  cenu. Místní bratři neměli potřebné zkušenosti s projekční a stavební činností, a proto požádali o pomoc francouzskou odbočku. Navržený projekt byl skutečně mimořádný a byl realizován v roce 1993. Stavba zahrnovala sjezdový sál o rozloze 2 000 čtverečních metrů, pět sálů Království, tři byty pro zvláštní průkopníky a tři misionářské domovy, a to všechno bylo postaveno za pouhých osm týdnů.

Značná část materiálu byla ve 32 velkých kontejnerech dovezena z Francie. Tento náklad zahrnoval například traktory, nákladní auta, autobusy, tvárnice, pozinkovaný plech i další stavební materiál a také velké zásoby potravin. Regionální stavební výbory ve Francii, které se na projektu podílely, vykonaly pořádný kus práce.

V průběhu stavby přijelo na své náklady asi 800 bratrů a sester z Francie, aby na čtyřech stavebních místech spolupracovali s 500 místními bratry a sestrami. Nejzápadněji položené staveniště bylo od toho nejvýchodnějšího vzdálené 250 kilometrů, a proto byla zapotřebí dobrá komunikace. Francouzští bratři sice během tohoto dvouměsíčního období pracovali ve směnách, ale v jednu chvíli spolupracovalo současně 500 pracovníků z Francie a 422 místních svědků. Náročným úkolem bylo zajistit pro všechny tyto pracovníky ubytování. Mnohé místní rodiny hostily dva nebo tři francouzské pracovníky, takže nikdo nemusel bydlet v hotelu. Také bylo zapotřebí zajistit pro ně dopravu. Jeden bratr vypráví: „Cestou do práce jsem zavezl vždycky několik pracovníků na staveniště a po práci jsem je tam zase vyzvedl. Dělali jsme, co bylo v našich silách, aby se bratři cítili jako doma.“

Zatímco hlavní skupina pracovníků byla v Matoury na staveništi sjezdového sálu (jehož součástí měl být rovněž sál Království), jiní stavěli sál Království a malý misionářský  domov v Sinnamary. Další sál Království a misionářský domov se stavěl v Maně. Jeden sál Království s bytem pro zvláštní průkopníky vznikl také v sranantongské části Many. A v Saint-Laurent byl vybudován misionářský domov pro šest lidí a sál Království s kapacitou 330 míst. Tam se scházejí dva sbory. Tento velký sál Království se využívá pro oblastní sjezdy v sranantongštině, jichž se často účastní až 600 posluchačů.

Někteří francouzští bratři se po tomto obrovském stavebním díle rozhodli, že se ve Francouzské Guyaně usadí. Kromě toho, že přispěli svými stavebními schopnostmi, jsou pro sbory požehnáním také proto, že slouží jako starší, služební pomocníci a členové stavebních výborů. Někteří z nich se později podíleli na stavbě areálu nové odbočky.

Jsou zapotřebí prostory pro odbočku

Odbočka ve Francouzské Guyaně začala fungovat v roce 1990, a to v pronajatém domě ve městě Montjoly ležícím blízko hlavního města. David Moreau byl pověřen, aby sloužil jako koordinátor výboru odbočky. Po absolvování školy Gilead v roce 1981 sloužil na Martiniku a tam míval na starosti různé úkoly, které se týkaly Francouzské Guyany. Spolu s ním byli členy výboru odbočky Jean-Daniel Michotte, Paul Čong Wing a Eric Couzinet. Později byl členem výboru odbočky jmenován i Christian Belotti. Sbory velmi oceňovaly, že dostávají pokyny prostřednictvím místních zralých bratrů, kteří dobře vědí, co je zde zapotřebí.

Když byla odbočka zřízena, připadalo ve Francouzské Guyaně na každého zvěstovatele 173 lidí. Mezi 660 zvěstovateli bylo i čtrnáct misionářů, kteří byli přiděleni do různých částí této země. Vzhledem k pokračujícímu vzrůstu počtu zvěstovatelů, který v některých letech dosahoval  až 18 procent, bylo nezbytné hledat pro odbočku vhodnější prostory. V roce 1992 se odbočka přestěhovala do Matoury nedaleko Cayenne. V roce 1995 pak vedoucí sbor schválil, že bude postavena budova, která bude lépe vyhovovat našim potřebám. Po dvou letech práce se nový komplex odbočky stal skutečností. Bratři se z toho velmi radovali a pro ostatní lidi to bylo vynikající svědectví.

Náročná služba

Kázání dobré zprávy ve Francouzské Guyaně je namáhavá práce, vyžaduje obětavost a lásku. Upřímní zájemci, s nimiž se studuje Bible, si toho všímají. Jedna zájemkyně řekla sestře, která s ní studovala: „Opravdu si uvědomuji, že mi projevujete lásku a oddanost. Několik měsíců pravidelně přicházíte — dokonce i když prší —, abyste mi pomohla poznat dobrou zprávu. A tak zase já budu každou neděli chodit na vaše shromáždění.“ To opravdu udělala, a dokonce s sebou přivedla několik známých.

Když se zvěstovatelé chtějí dostat na místo, kde mají vést studium, někdy musí přejít nějakou strouhu po kmeni stromu. Náročnější to je v případě, když je kmen z části ve vodě. Jednou šel David Moreau před jistou průkopnicí po takovém kmeni a s rozpaženýma rukama udržoval rovnováhu, když vtom za sebou uslyšel, jak se voda rozstříkla. Sestra se odvážně vyškrábala zpátky na kmen, po příchodu do cíle cesty se umyla a začala vést biblické studium, jako by se nic nestalo.

Bratr Bouquet na jiném místě jednou dorazil na kánoi k jisté vesnici právě za odlivu, a tak na břehu řeky bylo plno bahna. Cestou do vesnice zapadl do bláta až po kolena.  Teprve po pětadvaceti metrech se konečně dostal na suchou zem. Obyvatelé vesnice mu laskavě dali vodu, aby si umyl nohy, a teprve potom začal sloužit.

Oznamovat dobrou zprávu indiánům je obtížné nejen kvůli odlehlosti jejich vesnic, ale i kvůli tomu, že mluví odlišnými jazyky. Vláda ve snaze chránit tato území před zásahy civilizace omezuje do těchto oblastí přístup veřejnosti. V indiánských vesnicích tedy není povoleno systematicky kázat. Avšak když indiáni navštěvují sousední vesnice, aby si nakoupili potřebné věci, svědkové Jehovovi se snaží podělit se s nimi o úžasnou naději na svět, v němž nebudou žádné nemoci — včetně malárie, která postihuje mnoho zdejších lidí.

 Mají-li někteří lidé chodit včas na domluvené schůzky a účastnit se v určitou dobu shromáždění, vyžaduje to od nich velkou změnu smýšlení. Před třiceti lety nikdo z domorodců nenosil hodinky a nikdo z nich nikam nespěchal. Přijít na shromáždění včas — to pro ně bylo něco nového. Jistá sestra byla jednou ráda, když na shromáždění dorazila během modlitby. Pak ale zjistila, že to byla závěrečná modlitba. Jindy se zase jeden misionář, který kázal v Saint Georges, zeptal jistého muže, zda vesnice Régina leží daleko. Ten muž odpověděl: „Není to daleko.“ „Jak daleko to tedy je?“ pokračoval misionář. „Pěšky tam budete za pouhých devět dní.“ I z tohoto názoru na čas je zřejmé, proč někteří lidé — ačkoli se jim pravda líbí — odkládají rozhodnutí sloužit Bohu.

Někteří lidé si v souvislosti s rodinným životem museli zvolit mezi kmenovými zákony a biblickými zásadami. Jejich rozhodnutí chodit po Jehovových cestách někdy vedlo k výbuchu zuřivosti náčelníka vesnice. V jedné vesnici náčelník odsoudil k smrti zvláštního průkopníka a jeho manželku, kteří v té oblasti sloužili. Aby popravě unikli, uprchli z té vesnice a potom byli přeloženi na místo vzdálené 300 kilometrů odtamtud.

I přes tyto těžkosti lidé bez ohledu na to, z jakého pocházejí prostředí nebo jakým způsobem života žijí, příznivě reagují na pozvání: „Každý, kdo si přeje, ať si vezme zdarma vodu života.“ (Zjev. 22:17) V minulém roce se na kázání dobré zprávy ve Francouzské Guyaně podílel vrcholný počet 1 500 zvěstovatelů. V průměru se tam se zájemci vede 2 288 biblických studií. Dne 19. dubna se Slavnosti na památku Kristovy smrti zúčastnilo 5 293 návštěvníků. Upřímně se modlíme o to, aby pravdu přijalo mnoho dalších lidí a aby se tak stali pravými učedníky Ježíše Krista.

 [Celostránkový obrázek na straně 224]

[Obrázek na straně 228]

Olga Laaland

[Obrázek na straně 230]

Zleva doprava: Christian Bonecaze a Xavier Noll

[Obrázky na straně 234]

Michel a Jeanne Valardovi

[Obrázek na straně 237]

Constance a Edmogéne Fléreauovi

[Obrázky na straně 238]

(1) Dřevěný chodník vedoucí deštným pralesem, (2) Eric Couzinet a Michel Bouquet se svými věcmi, (3) indiánská vesnice

[Obrázek na straně 241]

Elie a Lucette Régaladovi

 [Obrázky na straně 251]

Osmitýdenní mezinárodní stavební projekt: (1) sjezdový sál v Matoury; sály Království a ubytovací prostory v (2, 3) Maně, v (4) Saint-Laurent a v (5) Sinnamary. (6) Na této výstavbě se podíleli svědkové z Francouzské Guyany spolu se stovkami pracovníků z Francie

[Obrázky na straně 252 a 253]

Odbočka a domov betel ve Francouzské Guyaně; výbor odbočky (zleva doprava): Paul Čong Wing, David Moreau, Jean-Daniel Michotte, Eric Couzinet