Celosvětová zpráva

Afrika

Mladá studentka, která se jmenuje Edith a žije v Côte d’Ivoire, se dozvěděla, že má být pokřtěna v tentýž den, kdy ve škole budou mít zkoušku. Odvážně požádala učitele, aby jí dovolil při zkoušce chybět, a učitel jí vyhověl. Spolužáci si z ní dělali legraci a říkali jí ‚Marie, Ježíšova matka‘. Jeden chlapec pro pobavení spolužáků řekl, že Edith nejde ke křtu, ale na plavecké závody. Edith na to reagovala tak, že tomu chlapci dala traktát o tom, čemu věří svědkové Jehovovi.

Chlapec si traktát přečetl, přestal se Edith posmívat a pak řekl, že se chce také stát svědkem. Prostudoval knihu Poznání, které vede k věčnému životu a byl pokřtěn i přes určitý odpor v rodině. Edith je šťastná, že své zasvěcení Jehovovi dala na první místo v životě a že tím pomohla ještě někomu jinému, aby jednal stejně.

Jeden misionář v západní Africe píše: „Patřit k organizaci, která má dobrou pověst i v nejmenších vesničkách na zemi, je jedním z darů od Jehovy. Viděl jsem, jak se to výrazně projevuje zde v Ghaně, kde svědkové Jehovovi jsou velmi známí  a uznávaní. Rozváželi jsme měsíční zásilku literatury pro některé sbory na venkově. V jednom městečku jsme nemohli najít toho, kdo literaturu obvykle převzal. Ptal jsem se řidiče, co budeme dělat. Podíval se na mě, usmál se a řekl: ‚To není problém.‘ Potom s autem zastavil u trhu, kde byly davy lidí, vyklonil se z okýnka a zavolal na jednu z dívek, které na okraji silnice prodávaly ryby. Podal té dívce krabici s literaturou a řekl: ‚Prosím, předej to svědkům Jehovovým.‘ Dívka beze slova krabici zvedla, dala si ji na hlavu, otočila se a zmizela v davu. Cestou do dalšího městečka jsem se řidiče zeptal, zda tu dívku zná. Znovu se usmál a řekl: ‚Neznám, ale ona zná nás.‘ Kladl jsem si otázku, zda bratři tuto literaturu vůbec někdy dostanou. Nemusel jsem si však dělat starosti. Dostali ji tentýž den.“

Bratři v Libérii napsali dopis náčelníkovi obce Gbolobo a informovali ho, že mají v úmyslu v jeho městečku uspořádat nejdůležitější náboženské shromáždění v roce. Náčelník bratrům dovolil, aby tu slavnost uspořádali na místním fotbalovém hřišti, a rozeslal oznámení všem církvím v sedmi městečkách, která spadala pod jeho správu. Tímto oznámením dostali lidé pozvání na Památnou slavnost. Do té obce potom přišla velká skupina svědků, kteří začali uprostřed fotbalového hřiště stavět pódium pro Památnou slavnost. Pracovali společně v láskyplném a radostném duchu. To na vesničany udělalo silný dojem. Přestože v obci Gbolobo je pouze pět zvěstovatelů, Památné slavnosti se zúčastnilo 636 lidí.

Jeden desetiletý chlapec v severní Rwandě choval kozičku, a ta, když dorostla, porodila tři kůzlata. Chlapec nedávno poslal do odbočky fotografii, na které byl s tou kozou. V průvodním dopisu napsal: „Jehova mi velmi požehnal,  a proto tuto kozu dávám na celosvětové kazatelské dílo, o kterém se mluví v Matoušovi 24:14.“ Kozu dal sborovým starším a požádal je, aby ji prodali. Bratři to udělali a peníze poslali odbočce.

Jeden zvláštní průkopník v Nigérii nastoupil do jakéhosi auta, protože mu řidič nabídl svezení. Když si jiný cestující trochu poposedl, aby bratrovi udělal místo, řidič uviděl, že bratr drží v ruce Strážnou věž. Nařídil mu, aby z auta vystoupil. Aniž to vysvětlil, bratra z auta vykázal. Když náhodní přihlížející viděli, jak auto odjíždí a bratr v něm není, říkali mu, že ho zachránil Bůh. „Tohle auto patří únoscům,“ řekli. To, jak bratr prokázal svou „totožnost“, mu zajistilo Jehovovu ochranu.

Grant je osmiletý zvěstovatel z provincie Copperbelt v Zambii. Už jako batole dovedl podle obrázků v knize Největší člověk, který kdy žil vyprávět jednoduché příběhy. Ještě před tím, než uměl číst, ho rodiče povzbuzovali, aby se naučil nazpaměť některé úseky z Bible. Nyní je nepokřtěným zvěstovatelem. Grant vede mnoho biblických studií; několik pomocí Mojí knihy biblických příběhů a ostatní s brožurou Co od nás Bůh vyžaduje? Grant vyvíjí velmi horlivou činnost, a proto mu místní děti říkají shimapepo mukalamba, což v cibembštině znamená „velekněz“.

V Senegalu si jeden muž, který začínal studovat Bibli, přečetl v Probuďte se!  z 22. září 1999 zprávu o tom, že v Kanadě jedna naše sestra a její dcera koupily kabelku z druhé ruky, našly v ní tisíc kanadských dolarů a vrátily je. Zanedlouho po přečtení toho článku tento muž našel na ulici náprsní tašku, v níž bylo několik průkazů totožnosti a také hotovost v hodnotě více než 500 amerických dolarů. Usilovně přemýšlel o článku, který četl, a tu noc se mu příliš nedařilo usnout.

Příští den v osm hodin ráno tento muž zatelefonoval majiteli náprsní tašky a ihned si s ním domluvil schůzku, aby mu vrátil peněženku se všemi penězi, které v ní byly. Na majitele peněženky to udělalo takový dojem, že mu dal polovinu peněz, které v ní měl — 250 dolarů. Zájemce řekl: „Díky časopisu Probuďte se! jsem se zachoval tak, že na to budu po zbytek svého života hrdý.“ Od té doby bere své studium Bible velmi vážně.

Dvanáctiletý Kandole, který žije ve východoafrické zemi Ugandě, tiše sedával a pozorně naslouchal, když svědkové Jehovovi studovali Bibli s jeho maminkou. Časem matka o studium ztratila zájem, ale protože chlapec rád poslouchal Boží slovo a nyní mu to chybělo, zeptal se, kde svědkové pořádají shromáždění. Příští neděli se vydal do sálu Království, kam musel jít pěšky jedenáct kilometrů, a od té doby tam chodil pravidelně. Jeden průkopník začal s Kandolem studovat Bibli, Kandol dělal pěkné pokroky a ve čtrnácti letech byl pokřtěn. Nyní mu je sedmnáct let a nedávno se stal pravidelným průkopníkem. Dal si za cíl zvláštní průkopnickou službu. Jeho matka nakonec začala znovu studovat a nyní je již pokřtěná. Kandole už nemusí chodit na shromáždění pěšky. Teď má kolo, na kterém vozí svou matku do sálu Království.

 Americký kontinent

Márcio v Brazílii byl pozván do služby v betelu. Pochází z chudého kraje a nikdo z jeho rodiny není svědek. Snažil se získat peníze, aby mohl jet do betelu autobusem, a proto prodal své osobní věci. Potom, co ještě dostal nějaké peníze od místních svědků, se tedy mohl vydat na cestu. Po třídenní cestě autobus přepadli ozbrojení lupiči a donutili řidiče sjet ze silnice. Prohledali osobní věci každého cestujícího a vzali si, co chtěli. Jakmile otevřeli Márciovo zavazadlo, uviděli jeho Bibli, a tak zavazadlo zase zavřeli a nevzali z něj nic. Když autobus dojel do dalšího města, cestující měli hlad, ale většinou už neměli žádné peníze, aby si mohli koupit něco k jídlu. Márciovi náprsní tašku lupiči neukradli, a proto koupil jídlo ostatním cestujícím, což posloužilo jako výborné svědectví.

Osvaldo, který studoval se svědky Jehovovými v Chile, se v zaměstnání dozvěděl, že bude muset začít pracovat i v neděli. Řekl svému nadřízenému, že podle smlouvy má pracovat od pondělí do pátku. A dodal: „Nedávno jsem se oženil  a potřebuji věnovat čas své manželce. Neděli jsem si také vyhradil na to, abych něco dával Bohu.“ Nadřízený řekl, že koncem měsíce bude Osvaldo propuštěn. Byl jediný z přibližně 3 000 zaměstnanců, kdo nechodil do práce v neděli. Naopak dál chodil na shromáždění, protože vkládal důvěru v Jehovu.

Zanedlouho firmu navštívil vysoce postavený manažer z Francie. Zastavil se u Osvaldova stolu a pochválil Osvalda za pilnou práci. Řekl mu: „Jste jediný, kdo na svém počítači nemá hry, a pracujete systematicky.“ Osvaldo za tuto pochvalu poděkoval a dodal, že brzy bude muset z firmy odejít. Manažer se ho zeptal: „Dostal jste nějakou lepší nabídku?“ Osvaldo odpověděl, že ne, a vysvětlil celou situaci.

O několik dní později byl pozván na schůzku se svým nadřízeným a se zmíněným manažerem. Atmosféra byla napjatá. Manažer řekl: „Osvaldo, v neděli nikdy pracovat nebudete a v sobotu půjdete do práce jen mimořádně. Kromě toho dostanete ve firmě další úkoly.“ V tomtéž týdnu byl Osvaldo pokřtěn. Oba s manželkou jsou nyní pomocnými průkopníky.

V Ekvádoru jeden mladý muž, který byl v tomto roce pokřtěn, dostal poprvé za úkol přednést cvičný proslov na shromáždění v hlavním sále. Připadalo mu, že mít tento proslov je velká výsada, a proto si začal šetřit na nový oblek. V době, kdy měl našetřeno 30 dolarů, se dozvěděl, že jedna sestra ze sboru nemá peníze na léky. Dal sestře celý uspořený obnos a řekl: „Jehova mě bude mít rád stejně, ať přednesu proslov ve starém obleku nebo v novém.“

Jedna sestra v Guatemale vydávala svědectví na ulici. Viděla nějakého muže sedícího na prahu jednoho domu, ale  myslela si, že by mu neměla vydat svědectví, protože ten dům patří do obvodu jiného sboru. Prošla kolem něj, ale potom pocítila nutkání s ním promluvit. Vrátila se tedy a mluvila s ním o Jehovově Království. Muž pozorně naslouchal. Potom řekl: „Děkuji vám, paní, že jste si přišla se mnou promluvit, protože tady mám zabít jistého muže, který přijde ve tři čtvrtě na osm. On je na cestě do hrobu a já jsem na cestě do vězení. Vím, že jste sem nepřišla sama od sebe; poslal vás ke mně Bůh, abych poznal jeho lásku. Hned se vrátím domů, tenhle zločin tedy nespáchám. Bůh vám žehnej!“

V prosinci 2000 a v lednu 2001 odbočka v Kolumbii organizovala kazatelskou kampaň ve vzdálených obvodech. Svědkům v té zemi bylo doporučeno, aby se podle svých možností na týden až dva měsíce přestěhovali do těchto obvodů, kázali tam a rozvíjeli projevený zájem.

Této kampaně se chtěla zúčastnit jedna mladá sestra z Bogoty, a proto odjela do městečka Guasca. Strávila tam dva měsíce a měla z toho takovou radost, že prosila Jehovu, aby jí pomohl v Guasce najít zaměstnání, takže by tam mohla zůstat. Nakoupila kokosové ořechy, udělala z nich kokosky a ty prodávala na ulicích a v obchodech. Kromě toho si sehnala práci, kde prala a žehlila oblečení, a dokonce se naučila dojit krávy. Tímto způsobem se jí daří vydělávat si na živobytí, nadále slouží v Guasce a je pravidelnou průkopnicí. Vede 25 biblických studií.

Jedné sestře na Jamajce řekla jistá obyvatelka domu, že ji žádný člověk nikdy nedokáže přesvědčit, aby se stala svědkem. Sestra té ženě vysvětlila, že ji navštívila proto, aby jí předala biblické poselství, v němž je obsažena naděje na  věčný život. Když spolu mluvily, sestra zpozorovala, že ta žena má hlubokou úctu k Bibli. Také si všimla, že ostré námitky, které ta žena vyjadřuje k určitým myšlenkám, by se daly překonat čtením vhodných textů z Bible. To naši sestru podnítilo k tomu, aby co nejvíce používala Bibli, kdykoli tu paní navštíví. Stejně to dělala i později, kdy už probíhalo biblické studium. Zájemkyně pak začala chodit na shromáždění a posléze se stala tím, kým se podle svého počátečního tvrzení nikdy stát nechtěla — zasvěceným a pokřtěným Jehovovým svědkem.

Naše sestra Carol v Bolívii studovala s jistým mužem a jeho manželkou. Manželé bydleli u mužovy matky, horlivé katoličky, která nikdy nevynechala mši ani žádné náboženské procesí. Dům byl vyzdoben obrazy a soškami a před všemi hořely svíčky. Jednou v době studia matka nečekaně vtrhla do pokoje, v ruce držela katolickou Bibli a ostře se zeptala Carol: „Kde se mluví o tom, že Marie měla další děti?“ Carol jí vyhledala texty z Matouše 12:46–50 a 13:55. Matce trochu spadl hřebínek a odešla z pokoje. Za několik minut se vrátila, hrdě nesla jinou Bibli, velkou, pozlacenou a s obrázky. Když uviděla, že tam jsou tytéž texty, zase odešla. Brzy se objevila s ještě další Biblí, ale i v ní ty texty zněly stejně. Potom už neměla co dodat.

V příštích týdnech přerušila studium ještě vícekrát. Kladla mnoho otázek, ale pozvolna se začala uklidňovat. Odpovědi ji začaly zajímat. Brzy souhlasila se samostatným biblickým studiem. Její bývalá horlivost pro katolické náboženství se změnila v horlivost pro pravé uctívání. Začala vodit své přátele do sálu Království a časem byla pokřtěna.

 Asie a Střední východ

Gary, který žije na Srí Lance, nabídl brožuru Můžete být Božím přítelem jednomu katolíkovi a jeho manželce, buddhistce. Paní tvrdila, že víc poznat Bibli by chtěl jen její manžel. Když se však Gary u nich příště zastavil, řekla, že i ji zajímá, jak se někdo může stát Božím přítelem. Následující týden bylo zahájeno studium pomocí této brožury a manželé požádali o Bibli. Paní řekla: „Myslím, že Bibli potřebujeme, jestliže se chceme stát Božími přáteli.“

Když studovali 3. lekci v brožuře Boží přítel, paní začala být studiem nadšena. Ten večer tam byl také mladý muž, který se u nich stravoval. Několik dní před tím, než se sešli ke studiu počtvrté, jim Gary přinesl Bibli. Okamžitě ji položili na viditelné místo k brožurám, které měli rozložené po stole. Ten večer, kdy počtvrté studovali, hrdě vzali do ruky Bibli, ve které bylo vloženo mnoho modrých stužek. Manžel řekl: „Připravili jsme si celou lekci.“ Vyhledali si z ní všechny biblické texty, a každou stránku Bible s daným veršem označili modrou stužkou.

 Rowena, osamělá matka, které je něco přes dvacet let a žije na Filipínách, projevila zájem o pravdu. Bylo s ní zahájeno biblické studium a brzy začala chodit na shromáždění. Měla však finanční problémy, a proto musela odejít z rodného města a hledat si práci ve vzdáleném městě. Tam našla zaměstnání pomocnice v domácnosti u jedné zbožné katolické rodiny. Ptala se, kde je ve městě nejbližší sál Království, ale ta rodina jí nechtěla pomoci, aby získala kontakt se svědky.

Uplynulo několik měsíců a Rowena se horoucně modlila k Jehovovi, aby jí umožnil svědky najít a pokračovat v biblickém studiu. Jednou dopoledne zazvonil telefon a Rowena se ohlásila. Volající řekla: „Haló, je to sál Království?“

Rowena okamžitě odpověděla: „Já hledám sál Království. Pomůžete mi ho najít?“ Bylo to domluveno. S Rowenou bylo obnoveno biblické studium a nyní je pokřtěná.

Odbočka v Rusku dostala dopis od dvanáctileté dívky. Dívka psala: „Jsem prosté děvče. Žiji v Tjumeňské oblasti na Sibiři. Nedávno jsme do naší odlehlé vesničky, kde lišky dávají dobrou noc, poprvé dostali časopis Strážná věž. Uviděla jsem ho ve školní knihovně. Rozhodla jsem se, že si ho odnesu domů a přečtu. V tomto časopise jsem se dozvěděla mnoho nových a zajímavých věcí. Dělalo mi velkou radost jenom si prohlížet obrázky. Ráda bych dostala další informace. Chtěla bych studovat knihu Zjevení a Bibli a také bych se chtěla dozvědět víc o vaší organizaci.“ Odbočka jí v tom pomohla.

Dvě zvěstovatelky v Libanonu se v kazatelské službě dům od domu zastavily u jednoho bytu. Zaklepaly a teprve potom si všimly nálepky s oznámením, že tam svědkové Jehovovi nejsou vítáni. Ve dveřích se objevil nějaký muž. Sestry si s ním začaly povídat, a on je pozval dál. Když se dozvěděl, že  jsou svědkové Jehovovi, zeptal se jich, zda si přečetly oznámení na dveřích. Odpověděly: „Přečetly, ale až potom, co jsme zaklepaly.“ Muž pak sestrám vysvětlil, že dům patří jeho rodičům, kteří svědky Jehovovy nemají v oblibě. Chtěl se však dozvědět víc a zajímalo ho to zejména kvůli těm oznámením na dveřích, která jsou v té oblasti běžná.

Sestry se s ním domluvily, že ho někdo navštíví doma. S ním i s jeho manželkou bylo zahájeno biblické studium a oba brzy začali chodit na shromáždění a uplatňovat biblické zásady. Manžel říká, že nikdy předtím neotevřel Bibli, až teprve svědkové mu pomohli, aby ji četl a také jí rozuměl.

Jedna sestra v Koreji provozuje salon krásy a má tam vystavenou Bibli a další publikace vydávané svědky Jehovovými. Často také přehrává audiokazetu s nahrávkou knihy Největší člověk, který kdy žil. Jedna žena si vyslechla nahrávku, hned potom požádala o knihu a bylo zahájeno biblické studium. Na tuto nahrávku se rovněž vyptávala manželka jistého pastora, která říkala, že ve své církvi takové podnětné myšlenky ještě nikdy neslyšela. Poprosila o kazety a také začala studovat se svědky. Podobně se začala o vystavenou literaturu zajímat jedna buddhistka a ta nyní také studuje Bibli. Sestra se stala pravidelnou průkopnicí, aby mohla uspokojovat duchovní potřeby lidí, s nimiž navazovala kontakt neformálním vydáváním svědectví.

Manželská dvojice zvláštních průkopníků v Malajsii vydala svědectví jednomu muži, který šel po ulici. Ten muž měl mnoho otázek, a proto průkopníky pozval k sobě domů. Šli tedy k němu a vedli spolu zajímavý rozhovor. Když už museli odejít na sborové studium knihy, vybídli ho, aby šel s nimi, a on šel. Shromáždění se mu líbilo. Po shromáždění mu manželé dali brožuru Vyžaduje a domluvili se, že ho navštíví příští  den. Když přišli, vyprávěl jim, že po návratu ze shromáždění zůstal celou noc vzhůru a až do čtyř hodin ráno četl a modlil se.

Tento muž byl duchovním jedné církve křesťanstva. Přestože strávil mnoho let na studiích v teologických školách, nikdy nemohl pochopit Trojici. Brožura Vyžaduje ho upozornila na biblické verše, které odhalují pravdu o této nebiblické nauce. Měl velkou radost, že ví, kdo skutečně je Bůh, a průkopníkům řekl: „Už v Trojici nevěřím.“ Od té doby odmítal kázat ve svém kostele. Raději chodil na shromáždění svědků Jehovových.

Ten muž zkoumal biblickou literaturu, kterou dostal od svědků, a co se z ní dozvěděl, porovnával se svými poznámkami z teologických škol. Po dvou týdnech se rozhodl, že úplně změní svůj způsob života. Předtím přijel z Indie, protože chtěl pokračovat v teologických studiích na fakultě Trojice v Singapuru. Nyní si však řekl: „Jak mohu chodit na tuhle fakultu? Vždyť má Trojici i v názvu!“ Odjel tedy do rodné země a těšil se, že tam naváže spojení se svědky. S upřímnou vděčností řekl: „Našel jsem pravdu!“

Jedna sestra, která pochází z Kazachstánu, se nesmírně bála kázat jiným Kazachům. Když začala vykonávat průkopnickou službu, propracovávala obvod, kde bydleli lidé z jiných etnických skupin. Jednou se však ve svém obvodu setkala s Kazaškou. Nabídla jí časopis Probuďte se! a ta žena si ho vzala. Trvalo to dva týdny, než sestra získala odvahu a šla tam na opětovnou návštěvu. Ke svému údivu zjistila, že tu ženu roztrpčilo to, že za ní nepřišla dříve. Doslova sestru vtáhla do svého bytu, ukázala jí knihu Poznání a řekla: „Pojďme studovat Bibli!“ Za nějakou dobu byla ta žena společně se svým starším synem pokřtěna na krajském sjezdu.  Také její mladší syn je nyní nepokřtěným zvěstovatelem a její dcera, bratranec a synovec studují Bibli.

V jedné zemi na Středním východě zvláštní průkopník navštívil jistého pana Johna, který si přál obnovit pravidelný odběr Strážné věže a Probuďte se! Vysvětlil průkopníkovi, že má dědečka, který žije v Indii a je už dlouhou dobu svědkem. Pan John chodil na shromáždění v Indii, ale tam již devatenáct let nežije a nevěděl, jak navázat kontakt s místními svědky.

Když ho průkopník pozval na shromáždění, pan John odpověděl, že ve stejnou dobu pořádá shromáždění ve svém domě a dodal, že to je shromáždění „ke studiu Bible a k modlitbě“. Pan John studoval Bibli pomocí Strážné věže a knihy Poznání s více než 25 dalšími Indy. Toto shromáždění pořádali pravidelně každý týden už několik let. Tamější anglická skupina má prozatím pouze dvanáct zvěstovatelů. Skupinu Indů bratři navštívili a podnikají kroky, aby se o tyto zájemce duchovně pečovalo.

Jedna dívka v Nepálu žila v sirotčinci, který řídili korejští dobrovolníci. V době, kdy studovala ve škole patřící k sirotčinci, jedna její učitelka prohlásila, že našla „pravé křesťany“. Tato osiřelá dívka sama sebe vždycky považovala za opravdovou křesťanku. A protože i lidé, kteří vedli ten sirotčinec, o sobě říkali, že jsou křesťané, byla tím výrokem překvapena. Chtěla tyto „pravé křesťany“ poznat, aby uspokojila svou zvědavost. Náhodou zjistila, že její učitelka studuje se svědky Jehovovými a pravidelně chodí na shromáždění. Domluvila se tedy s tou učitelkou a šla na shromáždění s ní. To, co tam viděla, na dívku tak zapůsobilo, že okamžitě souhlasila s biblickým studiem. Dělala rychlé pokroky a za čtyři měsíce byla pokřtěna. Po křtu začala vykonávat pomocnou průkopnickou službu.

 Evropa

V Londýně v Anglii bývá každý rok uspořádána výstava, na které jsou poskytovány informace neslyšícím. Svědkové Jehovovi tam měli stánek s biblickou literaturou, kde mimo jiné promítali videozáznam Co od nás Bůh vyžaduje? v britském znakovém jazyce. Když tento stánek uviděla jedna neslyšící žena, potěšilo ji to a přistoupila k bratrům a řekla, že všude hledá neslyšící svědky. Vyprávěla, že žila v Mongolsku a že v té době s ní často mluvila jedna naše neslyšící sestra. Avšak teprve po smrti svého otce si uvědomila hodnotu naděje na vzkříšení a začala studovat Bibli. Za šest měsíců se odstěhovala do Anglie a ačkoli tam našla sál Království, na shromáždění ničemu nerozuměla a ani nikomu neřekla, že je neslyšící. Modlila se k Jehovovi, aby našla neslyšící svědky Jehovovy, a našla je. Nyní společně se svou dcerou studuje Bibli a navštěvuje shromáždění, které probíhá ve znakové řeči.

Osmiletá Andreia, která je naše sestra a žije v Portugalsku, si všimla, že jedna spolužačka je velmi smutná, protože její  rodiče se rozvádějí. O několik dní později Andreia dostala časopis Probuďte se! z 8. ledna 2001, který obsahoval úvodní sérii „Můžeme zachránit své manželství?“ Vzrušeně povídala své mamince, že tyto články by mohly být prospěšné pro rodiče její spolužačky. Potom Andreia zařídila, aby jeden výtisk tohoto časopisu dostal otec spolužačky a druhý výtisk matka.

Krátce nato spolužačka Andreie řekla: „Moji rodiče zase žijí spolu a tatínek povídal, abych ti vyřídila, že jsme teď zase rodina, a to jen díky tomu časopisu, co jsi nám dala.“ Andreia dala té rodině ještě knihu Tajemství rodinného štěstí. A její maminka nyní vede biblické studium s matkou spolužačky.

V Itálii se dva svědkové v kazatelské službě setkali s letitým mužem a nabídli mu Strážnou věž a Probuďte se! Ten muž jim řekl, že neumí číst. Vyprávěl, že v sedmi letech se stal pastevcem. Potom žil patnáct let v horách, kde jedinou jeho společností byly ovce. Nikdy nechodil do školy. Když hlídal své ovce, vroucně se modlíval, aby měl možnost lépe poznat Boha. Bratrům, kteří ho navštívili, řekl: „Kdybych tak mohl číst vaše časopisy, splnil by se můj velký sen.“

Jeden z těch bratrů řekl: „I ve vašem věku stojí za to naučit se číst, není příliš pozdě.“ Hned příští den pastevec šel do sálu Království. S pomocí svědků se naučil číst a psát.  Dnes tento letitý muž pravidelně čte Bibli a neúnavně oznamuje dobrou zprávu.

Grónsko, které zde zařazujeme do Evropy, je největší ostrov na světě, i když tam žije pouze asi 56 000 obyvatel. Na tomto ostrově je celkem sedm sborů a některé z nich jsou velmi malé.

Do jednoho z těchto sborů patří Harald, patnáctiletý nepokřtěný zvěstovatel. Když studenti z jeho třídy jeli na exkurzi, Harald s nimi nejel, ale zúčastnil se vyučování v jiné třídě. V té třídě studenti dostali za úkol vyprávět o svém náboženství. Měli sice na přípravu asi dva měsíce, ale jen málo studentů si něco připravilo, a ti, kdo vyprávěli, mluvili jenom několik minut. Vyučování mělo skončit až za půl hodiny, a proto se učitelka zeptala: „Jak využijeme zbývající část hodiny?“ Harald, ačkoli tam byl hostem, se přihlásil a řekl, že by jim velmi rád vyprávěl o svém náboženství.

Učitelka řekla: „Opravdu chceš vyprávět? Vždyť jsi neměl čas na přípravu.“ Harald řekl, že je připraven, a potom třídě vydal pěkné svědectví. Když se o Haraldově vystoupení dozvěděl jeho třídní učitel, požádal ho, aby to zopakoval ve své třídě. Tentokrát Harald dostal týden na přípravu. Přinesl si s sebou nějaké biblické publikace, aby je ukázal spolužákům i učiteli.

Pia, která žije v Dánsku, chtěla své novorozené děťátko dát pokřtít v kostele. Její manžel v křest malých dětí nevěřil, a tak o tom spolu debatovali. Nakonec se rozhodli, že si o té záležitosti pohovoří s kazatelem své církve. Ten jim řekl, že křest malých dětí není biblický. Pia se zlobila na církev i na duchovenstvo, protože ji 32 let učili věřit něčemu, co není správné. Vzdala se myšlenky, že děťátko dá pokřtít  a rozhodla se, že si bude sama číst Bibli, aby zjistila, co je správné a co nesprávné.

V květnu 2000 ji navštívila jedna naše sestra, a Pia souhlasila s biblickým studiem. Zúčastnila se oblastního sjezdu a potom řekla: „Ještě všemu nerozumím, ale teď vím, že státní církev nemá pravdu.“ Nyní je nepokřtěnou zvěstovatelkou a rychle dělá pokroky ke křtu.

Jeden bratr ve Slovinsku se procházel v parku se svým synem a všiml si, že se od skupiny studentů odpojila nějaká dívka. Zavedl s ní rozhovor a rozmlouvali spolu o duchovních námětech. Později s tou studentkou, která se jmenuje Silvia, bratr a jeho manželka zahájili biblické studium. Silvia přivedla s sebou na studium svého přítele a nyní studuje Bibli také on. Silvia mluvila o pravdě i se svou matkou a ta rovněž začala studovat. V současné době všichni tři pravidelně chodí na shromáždění do sálu Království. Silvia je nepokřtěná zvěstovatelka. Je zajímavé, že v ten den, kdy bratra potkala v parku — jak sama vzpomíná —, se modlila k Bohu, aby jí pomohl pochopit, proč je tento svět tak bezcitný.

V posledních letech se do Španělska valí proudy přistěhovalců z Jižní a ze Střední Ameriky. Když jedna průkopnice kázala dům od domu, vydala svědectví nějaké paní z Kolumbie. Paní pozorně naslouchala a souhlasila s biblickým studiem. Při příští návštěvě průkopnice nabídla biblické studium dalším lidem, kteří bydleli v tomtéž bytě. Několik z nich nabídku přijalo. Složení obyvatel tohoto bytu se stále měnilo, a proto sestra vydala svědectví každému, s kým se tam setkala. Dosud zahájila 20 biblických studií. Někteří lidé se přestěhovali, a tak se neví, zda ve studiu pokračují. Deset  z těchto studií však nyní pokračuje pravidelně a několik zájemců již chodí na shromáždění.

Jistá dvaaosmdesátiletá žena na Krétě sice předešlých 40 let naslouchala poselství o Království, ale teprve nedávno se stala nepokřtěnou zvěstovatelkou. Jedna zvláštní průkopnice jí projevila osobní zájem a tím tu ženu podnítila k tomu, že začala dělat pokroky a byla pokřtěna.

Jejím příkladem se brzy řídili i další členové její rodiny. Šestaosmdesátiletý manžel této letité ženy sice šedesát let kouřil, ale začal studovat Bibli, s kouřením přestal a stal se nepokřtěným zvěstovatelem. Pětapadesátiletá dcera těch manželů také pěkně pokračuje ve studiu. Chodí na shromáždění a přestala kouřit. Nakonec i jeden jejich pravnuk začal studovat Bibli a projevil přání zapsat se do teokratické školy.

Když jedna misionářka v Estonsku vydávala svědectví v obytném domě hned vedle domu, v němž bydlela, jistá žena, s níž se setkala, jí položila otázku, zda má dobrého manžela. Sestra odpověděla, že má. Ta žena se jí potom zeptala, kde bydlí. Sestra řekla, že v sousedním domě. Na to žena vzrušeně vyhrkla: „Ale pak jste — určitě to musíte být vy. Často jíte na balkoně, že?“

Sestra odpověděla: „Ano, se svým manželem.“

Žena řekla: „Víte, já jsem vás pozorovala. Váš manžel nosí zástěru a často podává jídlo. Vidím, že máte velmi pěkné manželství. Nemohu se na vás dívat ze svého bytu, a tak vždycky jdu ke své přítelkyni a pozorujeme vás z jejího balkonu. Všimly jsme si, že se pokaždé před jídlem modlíte. Je moc krásné dívat se na to. Prosím, nechcete jít dovnitř?“ Od té doby sestra chodí k té paní pravidelně na opětovné návštěvy.

 Oceánie

K tomuto území patří ostrovy v jižní, západní a střední části Tichého oceánu, tedy také Melanésie, Mikronésie a Polynésie. Zahrnujeme do něj rovněž Austrálii, Nový Zéland, Malajské souostroví a Havajské ostrovy.

Na Novém Zélandu dvě sestry jednou viděly, jak nějaká žena pracuje na zahradě. Zastavily se u ní a pomohly jí vytáhnout ze země pevně zakořeněný bambus. Paní byla překvapena jejich laskavostí a pohostila je kávou, a sestry jí vydaly svědectví. O tom, co se jí přihodilo, napsala do místních novin. Redakce se obrátila na sbor, aby se sestry dozvěděly, že za svou laskavost získaly nádhernou kytici květin.

Článek uvedl: „Když svědkyně Jehovovy vykopaly bambus, který jedné vdově působil nesnáze, udělaly jenom to, co je pro ně samozřejmé — pomohly někomu, kdo to potřeboval. Svou laskavostí připravily vdově šťastný den a ta nám z vděčnosti všechno vyprávěla. Tento příběh zvítězil v soutěži o srpnovou kytici květin. Doufáme, že tato kytice udělá těmto ženám stejnou radost, jakou udělala jejich laskavost.“

 Na jednom ostrově v souostroví Vanuatu dvě průkopnice vydaly svědectví mladé dívce, když pracovala v obchodě. Přijala brožuru Vyžaduje i nabídku biblického studia. Otec jí kladl silný odpor a nechtěl, aby jeho dcera studovala se svědky. Zničil jí biblickou literaturu, krutě ji zbil a poté jí řekl, aby se vystěhovala z jeho domu. Dívka zatím dělala pokroky v poznání, chodila na shromáždění a rozvíjela ovoce ducha. (Gal. 5:22, 23) Ke svému otci byla uctivá a to na něj nakonec zapůsobilo tak, že se uklidnil a vybídl ji, aby se vrátila domů. Přihlásila se do teokratické školy a poprvé se zúčastnila krajského sjezdu na sousedním ostrově Santo. Když dostala otázku, jak dokázala uhradit cestu na sjezd, odpověděla s úsměvem: „Tatínek mi zaplatil lístek.“

Clarence byl přívětivý člověk, a kdykoli se u něho doma na Havajských ostrovech zastavili zvěstovatelé, vždycky si vzal časopisy. Průkopník, který ho jednou zastihl, si všiml, že Clarence má knihu Můžeš žít navždy v pozemském ráji, a nabídl mu biblické studium. Clarence nabídku ochotně přijal a řekl, že vždycky chtěl poznávat Bibli. Na biblické studium se dobře připravoval a brzy začal chodit na sborová shromáždění.

Musel však udělat změny. Byl veteránem z druhé světové války, a tak o svátcích hrdě pochodoval v průvodech s jinými veterány. Kromě toho o Vánocích dobrovolně zvonil a ohlašoval sbírku pro Armádu spásy. Nějaký čas to trvalo, než si uvědomil, co to znamená nebýt částí Satanova světa. Konečně však odpovídal požadavkům a mohl se účastnit kazatelské služby.

Clarence byl pokřtěn ve svých 85 letech a nadále se aktivně účastní služby. Také má cvičné proslovy v teokratické škole. Nedávno se naučil používat počítač, a tak si může  vyhledávat materiál z Watchtower Library na CD-ROM. Clarence řekl s pevným přesvědčením: „Našel jsem pravdu, a teď už mě od služby Jehovovi nemůže nic odradit.“

Při vydávání svědectví telefonem se jedna sestra v Austrálii zeptala nějakého muže, zda by si mohl každý týden vyhradit 15 minut na rozhovor o Bibli. Řekl, že to není možné. Sestra se zeptala: „A co pět minut?“ Váhavě souhlasil. Příští týden s ním bylo zahájeno pětiminutové studium. Brzy začal klást zkoumavé otázky. Sestra si na toto studium nechávala pouze pět minut, a tak říkávala: „Ano, to je moc pěkná otázka, ale náš vymezený čas už vypršel, a tak si ten námět probereme při příští lekci. Na shledanou.“

Když se ten muž zeptal, jak může poznat, které náboženství je pravé, byl tento námět také ponechán na příští lekci. Po této lekci muž řekl: „Svědkové Jehovovi určitě mají pravé náboženství, ale já nemohu jen tak uvěřit a přestoupit na jiné náboženství. Myslím, že potřebuji získat větší poznání.“ Jak jeho zájem vzrůstal, studium se postupně prodloužilo z pěti minut až na půl hodiny.

Po prostudování brožury Vyžaduje, sestra se toho muže zeptala, zda by ho mohla i s manželem navštívit doma, aby si společně pohovořili o všem, co se do té doby dozvěděl. Souhlasil. Když ho navštívili, projevili radost z toho, že předchozích šest měsíců měli tu čest pomáhat mu ve studiu, a povzbudili ho, aby pokračoval. Manžel té sestry nyní každý týden chodí za tímto zájemcem domů a vede s ním studium.

Na Papui-Nové Guineji je dosud hodně míst, kde se dobrá zpráva ještě neoznamovala, protože vesnice jsou obtížně přístupné. S lidmi z těchto vesnic lze většinou navázat spojení jedině tak, že se s nimi někdo setká, když přijedou do města  nakupovat zásoby. Tak se dostala Strážná věž do ruky jednomu muži z odlehlé vesnice. Když ji přečetl, napsal do odbočky a prosil o další informace. Odbočka požádala jednoho misionáře, aby s ním navázal spojení. Spojení se dalo udržovat jedině pomocí dopisů, a výsledkem bylo, že se tímto způsobem vedla studia s mnoha dalšími zájemci.

Několik misionářů se rozhodlo, že tu oblast navštíví a že se tam vydají ve vozidle s pohonem na všechna čtyři kola. Jízda trvala šest hodin. Většinou jeli po nebezpečné křovinaté cestě, která se vinula úzkými horskými soutěskami a křižovala řeky. Na jednom místě „cesta“ vedla po dnu řeky. Když dojeli do cíle, uviděli překrásnou nížinu o rozloze 10 až 12 čtverečních kilometrů obklopenou divokými horami porostlými džunglí, jejichž vrcholky sahaly do oblak. Skoro jako by se vrátili do nějaké minulé doby. Domy byly postaveny z bambusu, jak se stavěly po staletí. Když lidé slyšeli, že přijeli misionáři, vzrušeně se sbíhali. Mnozí z nich se sice ještě nikdy se svědky Jehovovými nesetkali, ale sami dvakrát týdně studovali Strážnou věž a téměř všichni již před tím opustili luteránskou církev.

Misionáři předváděli, jak probíhají shromáždění, a také oznámili, že příští den v osm hodin ráno bude veřejná přednáška. Někteří muži vstali druhý den v půl páté ráno a šli do sousedních vesnic pozvat lidi na přednášku. Ostatní vesničané stavěli sál, kde mělo být shromáždění. Silné větve posloužily jako lavice, a větve porostlé listím poskytly stín. Řečnický pult byl z bambusu. Všichni byli vzrušeni. Na shromáždění se sešlo 44 lidí, a 11 nových zájemců jmenovitě žádalo o studium pomocí dopisů. Misionáři se vrátili domů vyčerpaní, ale nesmírně spokojeni s tím, čeho bylo dosaženo.

[Obrázek na straně 45]

Osmiletý Grant ze Zambie vede mnoho biblických studií

[Obrázek na straně 57]

Stánek používaný na výstavách pro neslyšící v Anglii