Curaçao

Ostrovům Aruba, Bonaire a Curaçao se říká ostrovy ABC. Leží u pobřeží Venezuely a mají zvláštní osobitý ráz. Jejich krása však není tak svěží jako krása jiných ostrovů v Karibiku. Je to krása pustiny — v noci plné tajemných stínů a ve dne ostrých, kontrastních barev.

Na těchto ostrovech je málo dešťových srážek, a proto zdejší krajině dominuje množství obrovských kaktusů, z nichž nejvíce vyniká kadushi, kaktus druhu Subpilocereus repandus. Také se tu daří jednomu druhu sapanu, který se vyznačuje zvláštní nesouměrnou korunou. Pod nádhernou azurovou oblohou stojí plantážní domky, které jako němí strážci připomínají koloniální minulost. Po krajině se potulují kozy a přebíhají přes silnice.

Aruba a Bonaire se chlubí čilým turistickým ruchem, zatímco Curaçao je závislé na rafinaci ropy a na zahraničním kapitálu, který sem proudí díky výhodným daňovým podmínkám. Na každém ostrově je odsolovací stanice, která destiluje mořskou vodu, čímž se získává pitná voda a pára k výrobě elektřiny.

Tyto ostrovy, kde je nyní méně než 250 000 obyvatel, objevili v 15. století Španělé. Později se ostrovů zmocnili Holanďané, a přestože je krátkou dobu ovládali Francouzi a potom Angličané, v roce 1815 opět připadly Holanďanům. Federace Nizozemské Antily, k níž původně patřily ostrovy  ABC a tři ze Závětrných ostrovů, je od roku 1954 ve vnitřních záležitostech autonomní. V roce 1986 však Aruba dostala status aparte čili zvláštní status.

Kultura a jazyk

Pod vládou Holanďanů panuje na těchto ostrovech ovzduší náboženské tolerance. Obyvatelé jsou převážně římskokatolického vyznání, ačkoli jsou zde i velké skupiny protestantů. Na Curaçau je také početná židovská komunita. Lidé ze 40 až 50 různých národů spolu pokojně žijí ve společnosti bez rasových předsudků. Tito lidé sice mají společný jazyk, ale přesto si každý ostrov zachovává vlastní charakteristickou identitu. A v této různorodé společnosti zakořenila a nadále vzkvétá biblická pravda.

Zdejší lidé používají mnoho jazyků a snadno zapomenou, kterou řečí právě mluví, protože běžně přecházejí z jednoho jazyka do druhého. Ačkoli úředním jazykem je holandština, a v obchodním odvětví se hodně používá angličtina a španělština, rodným jazykem místních obyvatel je papiamentština.  Jedna teorie naznačuje, že papiamentština vznikla před začátkem 17. století na Kapverdách — na ostrovech u západní Afriky. Z těchto ostrovů si Portugalci udělali základnu pro loupežné nájezdy do Afriky, a kvůli tomu, aby se Afričané a Portugalci mohli dorozumívat, vznikla kreolština, což je směsice afrických jazyků a portugalštiny. Takovému jazyku, který umožňuje komunikaci mezi různými jazykovými skupinami, se říká lingua franca. Kreolštinu později začali používat otroci, kteří byli na tyto ostrovy dovezeni. Během let se na ní projevil vliv holandštiny, španělštiny, angličtiny a francouzštiny. Výsledná papiamentština vznikla smíšením všech těchto jazyků.

Tento jazyk vytvořený otroky byl na zdejších ostrovech zaveden v podstatě proto, aby překlenul komunikační propast a otroky sjednotil. Začala tu však být přijímána ještě další lingua franca. To je ten jazyk, o němž je v Sefanjášovi 3:9 řečeno: „Pak . . . změním národům jazyk na čistý, aby všichni vzývali Jehovovo jméno, aby mu sloužili rameno vedle ramena.“ Je to „čistý jazyk“, jenž sjednotil některé ostrovany nejen mezi sebou navzájem, protože jim umožnil překonat sociální, rasové a někdy i národnostní rozdíly, ale také je sjednotil s mezinárodním společenstvím svědků Jehovových. Na ostrovech jsou sice samostatné papiamentské, anglické, španělské a holandské sbory, ale lingua franca biblické pravdy spojuje bratry pevným poutem lásky.

Úsvit pravdy

Není přesně známo, jak byla na těchto ostrovech zaseta první semena pravdy. Světlo pravdy vysvitlo téměř nepostřehnutelně a rozptýlilo tmu zahalující ostrovy, které byly dlouho baštami římskokatolické církve. Několik lidí tu  kázalo od konce dvacátých do třicátých let. Semena pravdy mimoděk zaséval také jeden podomní obchodník, který prodával náboženské knihy, a mezi jeho knihami byly také publikace vydávané Boží organizací. Dvě obchodníkovy dcery Pearl a Ruby, které s ním spolupracovaly, se po letech staly Jehovovými svědky. Dodnes obě zůstávají věrné.

První křest se na Curaçau uskutečnil v roce 1940. Bratr Brown z Trinidadu, který pracoval v ropné rafinérii, tehdy pokřtil pět lidí, s nimiž studoval. Mezi pokřtěnými byli Martin a Wilhelmina Naarendorpovi a Eduard van Marl, všichni původem ze Surinamu.

Anita Librettová, dcera Naarendorpových, vzpomíná: „V roce 1940 mi bylo šest let. Pamatuji si, že s mými rodiči studoval bratr, který mluvil anglicky. Rodiče mluvili jenom holandsky a angličtinu těžko chápali, ale zvládli to a za šest měsíců byli pokřtěni. Shromáždění se konala v našem domě, ale nebyla tak dobře organizovaná jako dnes. Byly to studijní večery, které končily po půlnoci, protože moji rodiče se úporně snažili porozumět knihám napsaným v angličtině.“ Kázání většinou probíhalo v angličtině, protože malá skupina nemluvila papiamentsky plynně a v tomto jazyce nebyla dostupná žádná literatura.

Místní lidé většinou nebyli zvyklí číst Bibli, protože to znemožňovala katolická církev. Nebylo nijak neobvyklé, že  kněží zabavili všechny Bible, které našli. Jeden kněz zpočátku stále chodil za bratry, dupal a křičel: „Nechte mé ovce na pokoji!“

Semena zasetá na Arubě a Bonaire

V roce 1943 na Arubu přijeli John Hypolite, který byl dříve adventistou, a Martin Naarendorp a strávili tady dovolenou. Podle toho, co lze zjistit, tito bratři byli první, kdo tu kázal dobrou zprávu. Po návratu na Curaçao napsal bratr Hypolite do ústředí v Brooklynu a žádal o pomoc v kazatelské službě. O tři roky později sem byli posláni misionáři, ale dříve než přijeli, bratr Hypolite zemřel. Odvážní bratři z Curaçaa, a mezi nimi i John Hypolite, se řídili vybídkou zapsanou v Kazateli 11:6 a hojně zasévali semena, která později zakořenila a vyrašila.

V roce 1944 na Arubu přijeli Edmund Cummings z Grenady a Woodworth Mills z Trinidadu. Našli si zaměstnání  v ropné rafinérii ve městě San Nicolas. V tomto městě ležícím na východním výběžku ostrova se to hemžilo přistěhovalci, kteří přicházeli ze všech končin Antil, aby pracovali v ropné rafinérii. Bratr Mills, který byl neobyčejně strhující veřejný řečník, značně podpořil kázání dobré zprávy. Bratři Mills a Cummings založili 8. března 1946 v San Nicolas první anglický sbor. V tomto sboru bylo jedenáct zvěstovatelů a skupinovým (sborovým) služebníkem byl bratr Mills.

První křest se na tomto místě konal 9. června 1946. Mezi čtyřmi tehdy pokřtěnými byli také Timothy J. Campbell a Wilfred Rogers, a počet zvěstovatelů se do konce roku 1946 zdvojnásobil. Později se ke sboru připojili svědkové, kteří patřili k přistěhovalcům — Buitenmanovi, de Freitaseovi,  Campbellovi, Scottovi, Potterovi, Myerovi, Titreovi, Faustinovi a další.

Bratru Millsovi se velmi dobře dařilo vydávat svědectví neformálně a jedna jeho kolegyně, stenografka Oris, na toto svědectví reagovala příznivě. Byla pokřtěna v lednu 1947. Bratr Mills nejen získal sestru, ale také našel nevěstu, protože později se s Oris oženil. V roce 1956 byli pozváni do 27. třídy Gileadu a potom byli přiděleni do Nigérie.

Až do roku 1950 se na Arubě většinou kázalo ve městě San Nicolas, protože tu žili lidé mluvící převážně anglicky a bratři uměli papiamentsky jen málo. Do té doby žádný místní obyvatel pravdu nepřijal. Katolická církev vytrvale kladla odpor, čímž zpomalovala pokrok díla a obvykle přátelské místní obyvatele popouzela proti svědkům. V těchto letech bylo docela běžné, že některého svědka pronásledoval rozzlobený obyvatel domu s mačetou v ruce. Někdy lidé na bratry vychrstli horkou vodu nebo na ně poštvali psy. V jiných případech obyvatelé pozvali bratry do bytu, nechali je tam sedět a sami odešli ven. Na těchto ostrovech je takové jednání považováno za urážku.

 Edwina Stroopová, průkopnice na Arubě, vzpomíná: „Kněží zastrašovali lidi vyprávěním, že kdyby opustili církev, tak je proklejí.“ V bratrech, které láska k Jehovovi a k jejich bližním podněcovala k vytrvalosti, to však horlivost rozhodně neutlumilo.

Semena některých pouštních rostlin leží ladem desítky let, dokud vhodné množství srážek těmto rostlinám neumožní, aby vyrašily a nádherně rozkvetly. Podobné to bylo v případě Jacobo Reiny, celníka na ostrově Bonaire. V roce 1928 dostal knihu Stvoření. Ačkoli se narodil v katolické rodině, přesto zkoumal protestantská náboženství, ale žádné ho neuspokojilo. Při čtení knihy Stvoření rozpoznal, že našel pravdu. V této knize byly uvedeny názvy jiných knih, které vydali Jehovovi služebníci, ale Jacobovi se nepodařilo ty knihy získat. Teprve po devatenácti letech, když v roce 1947 navštívil na Curaçau svou sestru, setkal se s misionářkou, která s ní vedla studium. Zeptal se misionářky, zda má knihy uvedené v seznamu, který celá ta léta nosil v peněžence. Vzal si všechnu literaturu, kterou měla v tašce — nejméně 7 knih a 13 brožur —, a předplatil si časopisy Strážná věž a Probuďte se! Konečně mohl uspokojit svou duchovní chuť, která byla dávno předtím vzbuzena. Ano, semena pravdy, která tolik let ležela ladem, byla nyní zalita vodou nezbytnou pro jejich růst.

 Na Curaçao přijíždějí první misionáři

Na Curaçao, což bylo téměř nedotčené území, přijeli 16. května 1946 Thomas Russell Yeatts a jeho manželka Hazel, absolventi šesté třídy Gileadu. Bratr Yeatts měl pak značný vliv na dílo na ostrovech, protože ve svém působišti setrval přes 50 let až do své smrti v roce 1999. Až na jedno krátké přerušení byl dozorcem odbočky od roku 1950 do roku 1994. Tento muž, který měl neustále dobrou náladu, bezmezný optimismus a neotřesitelnou víru, měl také vzácnou příležitost zažít, jak se dílo kázání o Království značně rozrostlo.

Hazel, která s věrnou oddaností podporovala svého manžela, až dodnes vytrvává ve svém působišti a pro všechny je zdrojem povzbuzení. Vzpomíná, jak je po příletu na letišti vřele přivítali bratři Naarendorp a van Marl a také zájemce Clement Fleming.

Když už se zmiňujeme o Clementovi, ten dostal knihu Děti, přečetl ji a byl přesvědčen, že našel pravdu. Když byl mladý, odešel z římskokatolické církve, protože nesouhlasil  s mnoha jejími naukami. Později se začal stýkat se svědky, takže měl také příležitost přivítat první misionáře. V červenci 1946 ho nový misionář Russell Yeatts pokřtil. Bratr Fleming je dosud zvěstovatelem Království a říká: „Ve svých 93 letech se nevzdávám naděje, že budu patřit k těm, kdo přežijí Armagedon, aniž by kdy museli zemřít.“ To je opravdu nádherný příklad víry a vytrvalosti.

Sestra Yeattsová říká: „Z letiště jsme byli dopraveni do dvoupokojového bytu nad prodejnou, kde se daly koupit vepřové ocásky a solené ryby. V bytě nebyl nábytek ani koupelna, a tak jsme se šest měsíců museli sprchovat v přízemí, dokud jsme si nenašli lepší ubytování.“ Hazel měla sice často průjem, ale ona ani Russell se tím nenechali odradit. Bratr Yeatts po letech napsal: „To, čím je život zajímavý, a to zejména pro Jehovovy služebníky, nejsou podmínky ani krajina, dokonce ani jazyk, ale jsou to lidé. A lidé jsou všude, ať jste byli přiděleni kamkoli.“

 Zatímco se tito odvážní misionáři učili mluvit domorodým jazykem, tedy papiamentsky, sami učili lidi na Curaçau mluvit čistým jazykem — lingua frankou biblické pravdy. Jedním z těchto lidí byl Camilio Girigoria, který byl pokřtěn v roce 1950 jako první z místních lidí. Pracoval v ropné rafinérii, takže přicházel do styku s pravdou při rozhovorech s různými bratry, mimo jiné s velmi horlivým zvěstovatelem dobré zprávy Henricem Hassellem. Camiliovi je nyní 78 let, je starším a 24 lidem pomohl dospět k zasvěcení. V roce 1946 misionáři na Curaçau zorganizovali první anglický sbor, ale teprve v roce 1954 zde zahájil činnost první papiamentský sbor.

Na Arubě dále září světlo pravdy

V červenci roku 1949 se na Arubu dostali Henry a Alice Tweedovi, Kanaďané ze 12. třídy Gileadu, kteří tu později sehráli významnou úlohu při vyučování čistého jazyka. Henry měl vysokou, štíhlou postavu a byl znám svou laskavou a klidnou povahou. Alice sršela vtipem a neochabující energií ve službě. Tweedovi byli jediní misionáři, kteří žili a pracovali na všech třech ostrovech, a i po desetiletích se tu  s láskou vzpomíná na jejich obětavost a horlivost.

V roce 1950 William Yeatts (Russellův bratranec) a jeho manželka Mary absolvovali 14. třídu Gileadu a byli přiděleni na Curaçao. V roce 1953 odešli na Arubu. Ještě téměř po 50 letech působí v místech, kam byli přiděleni, a jsou vynikajícím příkladem víry a vytrvalosti. Mary časem začala být známá mimořádnou horlivostí ve službě. Vždy byla v popředí svědecké činnosti, zatímco Bill se zaměřoval na překládání biblických publikací. Než sem Bill s Mary přijeli, dvěma anglickým sborům se ve službě mezi místními lidmi moc nedařilo. Bill a Mary začali trpělivě a metodicky zasévat semena pravdy mezi obyvateli Aruby mluvícími papiamentsky. Jejich úsilí poznenáhlu přinášelo odměnu. Bill vzpomíná: „Začali jsme pořádat studium Strážné věže na dvoře misionářského domova pod velkým stromem kwihi. Někdy se ho zúčastnilo až 100 lidí. Seděli jsme na lavicích vyřazených z katolického kostela.“ Po Slavnosti na památku Kristovy smrti v roce 1954 bylo zorganizováno sborové studium knihy v papiamentštině.

 První obyvatel Aruby poznává biblickou pravdu

Když byl Gabriel Henriquez ještě mladík, někdy se o víkendu tak opil, že v pondělí ráno nemohl nastoupit do práce v ropné rafinérii. Jeho šéf chtěl jeho životní styl zlepšit, a přestože sám byl ateista, v důvěře, že to Gabrielovi pomůže, mu daroval předplatné na Probuďte se! Později se Gabriel setkal s Tweedovými, kteří studovali Bibli s jeho tchánem. Tchán měl studijní knihu ve španělštině, a proto mu ji Gabriel překládal. Brzy i Gabrielův zájem vzrostl, takže v roce 1953 s ním začali studovat Bill a Mary Yeattsovi. Gabriel říká: „Konečně jsem dostal odpověď na všechny své otázky.“ V roce 1954 zasvětil svůj život Jehovovi, a byl prvním obyvatelem Aruby, který byl pokřtěn.

První papiamentský sbor, v němž bylo 16 zvěstovatelů, byl zorganizován v roce 1956, a koncem služebního roku 1957 už podávalo zprávu 26 zvěstovatelů. Jakmile obyvatelé Aruby pochopili, co jsou falešné nauky „Velkého Babylónu“, a ztratili strach z člověka, zamilovali si pravdu a stali se horlivými zvěstovateli dobré zprávy. (Zjev. 17:5) Jedním z takových lidí byl Daniel Webb. Přijal pravdu společně se svou manželkou Ninitou, i když ta se zpočátku stavěla proti, a oba se pak stali nadšenými zvěstovateli Království. Řídili se jejich příkladem i jiní lidé?

 Mnozí další lidé poznali pravdu stejně jako Daniel a dovolili, aby také jim a jejich rodinám utvářela život. Jedním z těch, kdo začali studovat Bibli, byl Pedro Rasmijn. Jednou Pedro po příchodu domů zjistil, že mu jeho matka Maria, zbožná katolička, zničila studijní knihy. Ještě neoblékl novou osobnost, a proto se pomstil tak, že matce rozbil sošky. Velmi rozrušená tím, co Pedro udělal, si Maria stěžovala knězi, který řekl, že Pedro právem považuje ty sošky za bezcenné. To ji pobouřilo, kněze vyhnala a rozhodla se, že Bibli prozkoumá. Výsledkem bylo, že Maria a její manžel Genaro zasvětili svůj život Jehovovi. Společně s nimi slouží Jehovovi také jejich 11 dětí, 26 vnoučat a jedno pravnouče — celkem 40 lidí.

Mariin zeť Daniel van der Linde se dal pokřtít, přestože se ho rodiče zřekli. Daniela vyhnali z domova a zbil ho katolický kněz, ale on přesto vytrval v důvěře, že nalezl pravdu. Navzdory tomuto odporu se Daniel považuje za šťastného, protože ho Jehova použil, aby mnoha lidem  pomohl poznat biblickou pravdu. Jeho dcera Prisquela s manželem Manuelem jsou externími spolupracovníky betelu a slouží v překladatelském oddělení odbočky na Curaçau. Tony, další Mariin zeť, také projevil velkou víru v Jehovu a jeho sliby, že nás bude podporovat, když onemocněl a musel podstoupit pět operací. Tony vypráví: „Lékaři mi nedávali naději na uzdravení, ale stále jsem se modlil k Jehovovi o sílu. Moji rodní bratři, kteří se mě zřekli, mohou vidět, že mám tisíce duchovních bratrů po celém světě.“ (Mar. 10:29, 30)

Pokroky na těchto ostrovech

V roce 1965 musel Albert Suhr, absolvent 20. třídy Gileadu, kvůli narušenému zdraví odejít z Curaçaa, ale zanechal po sobě vynikající „doporučující dopisy“. (2. Kor. 3:1, 2) Jedním z nich byla Olive Rogersová, která se v září 1951 stala pravidelnou průkopnicí. Olive žila sedmnáct let s mužem, za kterého nebyla provdána. Když poznala Jehovova vysoká měřítka, od toho muže odešla, i když jí později nabídl, že se s ní ožení. Olive nabídku odmítla, byla pokřtěna a vstoupila do řad průkopníků, kde zůstala téměř 40 let, dokud neonemocněla. Sestru Rogersovou bylo všude vidět, jak radostně propracovává obvod. O této sestře si lidé dodnes vyprávějí strhující historky. Měla nezlomného ducha a byla vytrvalá, a díky tomu mohla pomoci mnoha lidem — dokonce i velkým rodinám — k tomu, aby zasvětili svůj život Jehovovi.

Dnes je na Antilách a na Arubě mnoho pracovitých rodin, které tu  slouží Jehovovi. Velké rodiny, například Marthovi, Croesovi, Dijkhoffovi, Rasmijnovi, Liketovi, Faustinovi, Ostianovi a Roemerovi, jsou základem sborů a značně přispívají k jejich stabilitě.

Přívětivý Eugene Richardson začal být vyučován Jehovou v patnácti letech. I když se s ním nevedlo řádné biblické studium, přesto stále dělal pokroky, protože chodil na všechna shromáždění, a v sedmnácti letech byl pokřtěn. V roce 1956 byl jmenován pravidelným průkopníkem a dostal se do situace, kterou považoval za velký problém — chyběl mu dopravní prostředek. Říká: „Obvod, který mi byl přidělen, byl od mého domova vzdálený 20 kilometrů, a tak jsem tento problém s dopravou vyřešil tak, že jsem svůj klavír vyměnil za jízdní kolo. Moji příbuzní byli touto transakcí zděšeni a ještě po 40 letech o ní stále mluví. Pro mě však byla velmi praktická. Zejména se mi osvědčila o čtyři měsíce později, kdy jsem byl jmenován zvláštním průkopníkem v nepřiděleném obvodu v Banda Abao.“

Pronikají do nového obvodu

Venkovské území Banda Abao, kterému místní lidé říkají kunuku, leží na západní straně Curaçaa a pokrývá polovinu ostrova. Terén je zde mírně zvlněný a poněkud zelenější než zbývající část ostrova. Osamocené domy jsou roztroušené po krajině, takže propracovávání tohoto obvodu vyžaduje mnoho času. K Eugenovi se připojil další mladý, horlivý průkopník Clinton Williams a společně začali  pronikat na toto neprozkoumané území. Eugene vzpomíná: „Ve srovnání se zbývající částí ostrova nebyl tento obvod snadný. Lidé se sice chovali velmi přátelsky a bylo opravdu příjemné s nimi mluvit, ale obvykle už dál nejevili zájem. Sloužili jsme tu však dva roky a měli jsme nádherné zážitky. Hned první měsíc jsem se setkal s mužem, který řekl, že by se stal svědkem, kdybychom mu dokázali, že Boží Království bylo nastoleno v roce 1914. A svědkem se skutečně stal, a nejen on, ale i jeho manželka a děti. Později jsem mluvil se ženou, která řekla, že se její synovec velmi zajímá o Bibli. Vrátil jsem se tam ještě ten den večer a vydal mu svědectví. Jmenoval se Ciro Heide.“

Ciro, společenský člověk, vypráví tuto příhodu ze svého pohledu: „Byl jsem velmi zbožný katolík a katechismus jsem znal tak dobře, že bych ho mohl učit ve škole. Ale něco mě pořád mátlo. Nemohl jsem pochopit, proč by se člověk provinil smrtelným hříchem, kdyby nešel do kostela, a proč by měl přijít do pekla, kdyby se z toho rychle nevyzpovídal. Jednou k našemu domu přijel na kole jistý mladý muž a s mou tetou mluvil o Bibli. Teta věděla, že se zajímám o náboženství, a tak  ho pozvala, aby přišel znovu, až budu doma. Záleželo mi na tom, abych se s ním setkal, protože jsem měl dojem, že o náboženství vím víc než on. Ještě ten den večer se u mě doma objevil Eugene. Byl jsem ohromen, když mi ukázal, že v apoštolském vyznání víry, které jsem denně odříkával, je uvedeno, že Ježíš šel do pekla. Protože jsem ta slova odříkával rychle a bezmyšlenkovitě, nevnímal jsem jejich význam. Ze všeho nejvíc mě však překvapovalo, že Eugene všechno vysvětloval z Bible, zatímco já jsem nedokázal najít ani jeden text. Od té chvíle se můj život výrazně změnil, protože jsem okamžitě začal studovat.“ Ciro byl později pokřtěn, i když mu v tom jeho manželka bránila. Dával jí však dobrý příklad, a tak nakonec i ona zasvětila svůj život Jehovovi. Společně slouží Jehovovi 30 let a Ciro je už 25 let starším.

V roce 1958 Eugene absolvoval školu Gilead a znovu byl přidělen do Banda Abao, kde byly stále problémy s dopravou. Vypráví: „Když jsme chodili do kazatelské služby, někdy se nás sešla skupina až 13 bratrů a měli jsme jen jedno auto — moje. To znamenalo, že jsem musel jet dvakrát, pokaždé  30 kilometrů. Jednu skupinu jsem vysadil v obvodu a pospíchal jsem zpátky pro druhou. Pozdě odpoledne jsem postupoval stejně jako ráno a odvážel jsem bratry zpátky domů.  Celý den jsme strávili ve službě. Bylo to únavné, ale měli jsme z toho velkou radost.“ Eugene měl také výsadu sloužit několik let jako cestující dozorce.

Změny v kunuku

V roce 1959 pokračoval ve službě v kunuku Clinton Williams, který mezitím také absolvoval školu Gilead. Později se oženil s Eugenií, horlivou průkopnicí, která si svou přátelskou povahou získala přízeň mnoha lidí. V roce 1970 byl ve vesnici Zorgvliet bij Jan Kok vytvořen sbor, který měl 17 zvěstovatelů, a shromáždění se konala v bytě rodiny Pietersových Kwiersových. Zvláštní průkopnice Juana Pietersová Kwiersová, její dcera Esther a také rodiny Minguelových a Koeimanových se usilovně snažily tento sbor podporovat. Do roku 1985 se sbor rozrostl na 76 zvěstovatelů a shromáždění se účastnilo 125 lidí. V tomtéž roce bratři ze Spojených států z lásky postavili sál Království v Pannekoeku a ze starého sálu Království se stal misionářský domov. Počet zvěstovatelů za dva roky vzrostl na 142, a tak byl v roce 1987 vytvořen sbor Tera Corá.

Problémem vždy bylo najít ubytování pro průkopníky a Eugene vzpomíná, jak renovovali neobydlený dům, kde dříve „sídlily“ kozy. Týdny se snažili odstranit „odér“, který tam po nich zůstal. Kozí maso je považováno za místní lahůdku. Když se na sjezdech připravovalo jídlo, kozí maso bylo běžnou součástí jídelníčku a bratři si o poledních přestávkách pochutnávali na výborně kořeněném pokrmu z tohoto masa. Občas však bylo maso zkažené, což působilo potíže, při nichž se často muselo spěchat na záchod.

Russell Yeatts rád vyprávěl příběh o koze, které se říkalo Mimi. Kdysi sežrala tři Bible, několik zpěvníků, další knihy  a spoustu časopisů. Její majitelka Rita Matthewsová podotkla: „Sežrala tolik naší literatury, že jsme jí říkali svatá koza.“ Rita nakonec kozu Mimi prodala.

Sjezdy pomáhají vytvářet ovzduší lásky a jednoty

Léta bylo problémem najít vhodná místa pro shromáždění a zejména pro sjezdy. Max Garey z 5. třídy Gileadu organizoval v Buena Vista na Curaçau stavbu prvního sálu Království, který měl patřit bratrům. Bratři se s plnou vervou pustili do stavby tohoto sálu a byli nadšeni, když byl dokončen. V tomto krásném novém sále se scházel druhý papiamentský  sbor, který byl na Curaçau vytvořen v roce 1961 a kde služebníkem sboru byl Victor Manuel, jenž nyní oznamuje dobrou zprávu už téměř 50 let. Tento sál zasvětil Nathan H. Knorr z brooklynského betelu 28. března 1962.

Pozemek sousedící se sálem v Buena Vista byl v sedmdesátých letech srovnán do roviny, byla na něm odlita betonová podlaha a postaveno pódium. Mnoho let zde byly pořádány oblastní a krajské sjezdy, a protože na Curaçau prší velmi málo, tato shromáždění pod širým nebem probíhala bez větších problémů. Občas sice bratry překvapil náhlý liják, který jim zmáčel oblečení a knihy, ale neutlumil jejich nadšení.  Zkrátka si rozevřeli deštníky a dál napjatě sledovali program. V minulosti byla tato shromáždění dvojjazyčná, některé proslovy byly přednášeny v angličtině a tlumočeny do papiamentštiny a jiné byly v papiamentštině shrnuty. Oblastní sjezdy se střídavě konaly na Arubě a na Curaçau. Na ostrov, kde se sjezd konal, byli někteří delegáti dopravováni charterovým letadlem a jiní lodí. Jednu velkou skupinu účastníků sjezdu, kteří cestovali na lodi Niagara, postihla mořská nemoc. Navzdory této nepříjemné situaci jejich zaujetí pro blížící se duchovní hostinu nepolevilo.

Ingrid Selassová, které tehdy bylo šestnáct let, vzpomíná, že její babička prodala vepře, aby měla peníze na cestu. Delegáti byli ubytováni v domácnostech bratrů, a dokonce spali na podlaze. Vznikala trvalá přátelství a panovalo ovzduší lásky a jednoty. První oblastní sjezd v papiamentštině se konal roku 1959 v Banda Abao, v domě na plantáži v Santa Cruz. Ingrid vzpomíná: „Naložili jsme jídlo, lůžka a vybavení a vydali se na sjezd. Ten program, to byla duchovní hostina! Večer jsme hráli biblické hry a pod noční oblohou zpívali písně Království. Nikdy nezapomenu na ty tři dny, které jsme strávili tam, kde jsme opravdu byli součástí bratrského společenství.“ Mezinárodní setkání posilující víru, například mezinárodní sjezd „Mír na zemi“ pořádaný v roce 1969, také sloužila k posílení lásky a jednoty mezi bratry.

Nové sjezdové sály

Jak ubíhaly roky, začalo být místo v Buena Vista příliš malé, ale díky štědrým darům ze sborů se bratrům podařilo koupit jednu budovu od ropné rafinérie. Budově, která stojí v okrese Schelpwijk, dali bratři novou fasádu a mnoho let se tam konaly krajské a oblastní sjezdy. Nedávno odbočka  dostala souhlas tuto stavbu zbourat a postavit dvojsál Království, který může sloužit také jako sjezdový sál s kapacitou 720 míst k sezení. Bratři se z této možnosti velmi radují.

Do roku 1968 byly sjezdy na Arubě pořádány v pronajatých sálech, ale jak docházelo k rozmachu díla, vyvstala nutnost mít trvalý sjezdový sál. Proto bylo rozhodnuto postavit tak velký sál Království, aby se tam daly pořádat sjezdy. Místní bratři pracovali usilovně a obětavě a v roce 1968 postavili pěkný sál, ve kterém mohli chválit Jehovu. V době stavby bylo staveniště před zraky kolemjdoucích zakryto řadou vysokých kaktusů. Týden před prvním sjezdem však vláda nařídila kaktusy odstranit. A podívejme, přes noc se objevil sál — nebo to alespoň tak vypadalo! Místní lidé to považovali za zázrak a mnozí věřili, že sál byl opravdu postaven přes noc. To však mělo přijít později v podobě rychlostaveb.

Rozvoj díla na Bonaire

V roce 1949 navštívil Bonaire Joshua Steelman, zvláštní zástupce ústředí v Brooklynu. Tehdy na ostrově aktivně kázali Jacobo Reina a farmář Matthijs Bernabela, ale ani jeden z nich nebyl pokřtěn. Na Bonaire byla uspořádána první veřejná přednáška. Přišlo asi sto lidí, ale do sálu jich vešlo pouze třicet. Ostatních sedmdesát poslal místní kněz, aby shromáždění narušili. Russell Yeatts na to jednou vzpomínal: „Na plechovou střechu začaly dopadat kameny jako krupobití v Egyptě. Třaskaly bouchací kuličky a lidé tloukli do kbelíků.“ Tato snaha neměla úspěch, protože semena pravdy se šířila a zapouštěla kořeny. Příští rok byli Jacobo a Matthijs, první svědkové na Bonaire, pokřtěni na Curaçau.

V roce 1951 Russell a Bill Yeattsovi pořádali shromáždění v bytě bratra Bernabely a v roce 1952 byl na Bonaire přidělen  Clinton Williams, aby v pronajatém sále ve městě Kralendijk založil nový sbor. Tím proti sobě popudil katolického kněze, který se pokusil zařídit, aby byl bratr Williams z ostrova vypovězen. Kněz se snažil přesvědčit jednu ženu, s níž bratr Williams studoval Bibli, aby bratra obvinila, že jí dává nemravné návrhy, ale ona to odmítla. Když byly jeho pokusy zmařeny, dal bratru Williamsovi jméno wara-wara, což je dravý pták žijící na ostrovech, a obvinil ho, že mu krade ovce. S pomocí Jehovova ducha však bratr Williams nadále posiloval nový sbor až do té doby, než byl znovu přidělen na Curaçao. V roce 1954 byl na Bonaire uspořádán první krajský sjezd a od té doby krajské a oblastní sjezdy hrají v životě zdejších bratrů důležitou úlohu. Zástupy lidí se také chodily dívat na filmy natočené svědky Jehovovými, protože byly zajímavé, ale výsledky byly nepatrné, a to až do roku 1969, kdy tam byly poslány dvě zvláštní průkopnice — Petra Selassová a její dcera Ingrid.

Když Petra a Ingrid přijely na Bonaire, neměly žádný dopravní prostředek, přesto pěšky propracovaly téměř celý ostrov. Mnozí z těch, s nimiž studovaly, byli později pokřtěni. Tyto dvě sestry vedly vsedě a s pokrytou hlavou všechna  shromáždění. Jednou za měsíc tam přiletěl některý bratr z Curaçaa, aby s nimi spolupracoval a přednesl veřejný proslov. Později, když Petra musela odjet, se k Ingrid připojila Claudette Tezoidová, jiná zvláštní průkopnice, a společně nadále pomáhaly lidem poznat biblickou pravdu.

Manželka politika nalézá dokonalou vládu

Mezi těmi, kdo se učili čistý jazyk, byla také manželka jednoho význačného politika. Caridad Abrahamová, které všichni s láskou říkali Da, byla manželkou ministra bonairské vlády. Její dva synové a zeť se také aktivně zabývali politikou. Da se sama také účastnila kampaně ve prospěch svého manžela a mezi lidmi byla velmi známá a uznávaná. Protestantský duchovní, který byl kmotrem jednoho z jejích dětí, jí vyprávěl, že svědkové Jehovovi nevěří v Ježíše Krista. S tímto mužem se přátelila, a protože to byl zároveň duchovní, tomuto nepravdivému tvrzení věřila.

Po smrti svého manžela se Da přestěhovala do Nizozemska a tam byla otřesena, když v televizi viděla dva protestantské  duchovní, kteří se otevřeně přiznávali k homosexualitě. Náboženství ji zklamalo, a tak přestala chodit do kostela. Později přijala nabídku biblického studia, stala se Jehovovým svědkem a odstěhovala se zpátky na Bonaire. Da řekla: „Pravda je tak nádherná, že jsem se musela vrátit a mluvit o ní s mými lidmi.“ Nyní už lidem neříkala, že problémy na Bonaire vyřeší lidská vláda, ale začala kázat o skutečném a trvalém řešení těchto problémů — o Božím Království v rukách Ježíše Krista. Lidé se domnívali, že přišla získávat hlasy pro  svého syna, a proto jí otvírali dveře a jejím poselstvím byli ohromeni. Díky tomu, že Da byla tak známá, si poselství o Království začali všímat mnozí lidé, kteří by jiným svědkům nenaslouchali.

Literatura byla zpřístupněna v místním jazyce

Pravda proniká k srdci rychleji, jestliže lidé mohou číst biblické publikace v mateřském jazyce. Když však přijeli první misionáři, v papiamentštině nebyla k dispozici žádná literatura. Shromáždění byla vedena ve směsici angličtiny a papiamentštiny, používané publikace byly v angličtině, španělštině a holandštině, a tak se bratři museli velmi namáhat, aby pravdě porozuměli. Bylo tedy opravdu nutné začít publikace překládat. Slovní zásoba v papiamentštině však byla velmi omezená, neexistoval žádný slovník a nebylo možné dojít ke shodě, jak by se mělo v papiamentštině psát. Zkušený překladatel Bill Yeatts po letech napsal: „Při přípravě tištěné podoby poselství o Království jsme museli říkat a psát mnoho slov, která nikdy předtím nebyla v papiamentštině vyslovena ani napsána. Zavést pravidla, z nichž by se dalo vycházet, bylo náročné.“ Tento úkol rozhodně nebyl snadný. V roce 1948 bratři přeložili první brožuru Radost všeho lidu. V roce 1959 byl dokončen překlad knihy „Bůh budiž pravdivý“. Potom byly přeloženy další vázané knihy a také se začaly pravidelně překládat časopisy Toren di Vigilancia, jak se v papiamentštině nazývá Strážná věž, a Spierta neboli Probuďte se! Když lidé začali číst a chápat pravdu z Božího slova ve vlastním jazyce,  postupně se uvolňovalo železné sevření, v němž církev držela místní lidi.

Překládání také ovlivnilo zpěv na shromážděních. Lidé z Antil zpívají velmi nadšeně a hlasitě. V prvních letech však bylo toto nadšení poněkud utlumené, protože zpěvníky byly ve španělštině. Když však v roce 1986 bratři dostali zpěvníky v papiamentštině, sály se rozezvučely jejich jasně a čistě znějícími hlasy. Konečně mohli v písni naplno vyjádřit své city k jejich vznešenému Bohu, Jehovovi. Maria Brittenová řekla: „Když jsem poprvé přišla do sálu Království, největší dojem na mě udělal zpěv. Byl tak krásný, že mě dojímal k slzám.“ (Iz. 42:10)

Jak se dílo rozrůstalo, bylo nutné získat další překladatele, a tak začali překládat také dva mladí, horliví průkopníci, Raymond Pietersz a Janine Conceptionová. V dnešním překladatelském oddělení pracuje devítičlenná skupina překladatelů. V roce 1989 překladatelé dostali na pomoc cenný nástroj, počítače s programovým vybavením MEPS, a tak bylo konečně možné vydávat Strážnou věž v papiamentštině simultánně s jinými jazyky, což je skvělý přínos pro kazatelskou činnost.

Pomáhají další misionáři

V roce 1962 byl místo Russella Yeattse, který se v té době účastnil doplňkového  kursu školy Gilead, do postavení dozorce odbočky jmenován John Fry ze 37. třídy Gileadu. Po osmnácti měsících, když sestra Fryová otěhotněla, Fryovi odjeli zpátky do Anglie a bratr Yeatts se opět vrátil k práci v odbočce. Dne 31. prosince 1964 na Antily přijel Age van Dalfsen z Nizozemska, který právě absolvoval 39. třídu Gileadu. Jakmile vstoupil na Curaçao, přivítala ho velkolepá podívaná — do výšky létaly světlice a nočním vzduchem se neslo ohlušující třaskání bouchacích kuliček. Ostrované však tímto způsobem nevítali jeho, kdepak. Jednalo se totiž o každoroční tradici místních lidí — vyhánění zlých duchů a smůly starého roku a slavnostní zahájení roku nového. Mladý, energický bratr van Dalfsen začal sloužit jako krajský a později jako oblastní dozorce. Podobně jako většina misionářů si svůj nový domov zamiloval a říká: „Lidé jsou vřelí, pohostinní a upřímní. To, že jsem byl přidělen sem, je radost a výsada.“

 V roce 1974 se Age oženil s Julií, křesťanskou sestrou z Trinidadu, a ta ho ve službě cestujícího dozorce doprovázela. Julie vzpomíná: „Velmi na mě zapůsobilo přátelské chování a shovívavost místních lidí. Neuměla jsem mluvit  papiamentsky, ale díky jejich ochotě pomáhat mi byla kazatelská služba radostná. Bylo snadné zeptat se: ‚Con ta bai?‘ (Jak se máte?) a poptat se na každého člena rodiny, což je zde zvykem. Rozšiřovat literaturu bylo také snadné. Naproti tomu nosit těžkou tašku s literaturou ve čtyřech jazycích a zápolit s prachem a větrem bylo náročné. Ale já jsem z toho měla upřímnou radost.“ Age a Julie odjeli v roce 1980 do Nizozemska pečovat o Ageova otce, který trpěl Alzheimerovou chorobou, ale v roce 1992 se na Curaçao vrátili.

V době nepřítomnosti van Dalfsenových pokračovali v krajské službě Robertus Berkers a jeho manželka Gail ze 67. třídy Gileadu, kteří značně podnítili nadšení pro celodobou službu. V roce 1986 na Curaçao přijeli z Gileadu Otto Kloosterman a jeho manželka Yvonne. Bratr Kloosterman byl v roce 1994 jmenován koordinátorem odbočky. V roce 2000 se vrátili do Nizozemska. Bratr van Dalfsen byl v březnu 2000 jmenován do výboru odbočky a oba s manželkou byli pozváni do betelu, kde nyní slouží. V roce 1997 byli na Curaçao přiděleni Gregory Duhon z oddělení grafiky v Brooklynu a jeho manželka Sharon jakožto betelité, kteří slouží v zahraničí. Sharon, diplomovaná zdravotní sestra, společně s dalšími poskytovala neocenitelnou pomoc při péči o bratra Russella Yeattse, který trpěl rakovinou v konečném stadiu. V březnu 2000 byl koordinátorem odbočky jmenován bratr Duhon, jehož laskavosti a přístupnosti si všichni hluboce váží. Nyní ve výboru odbočky slouží Gregory Duhon, Clinton Williams a Age van Dalfsen.

Průkopnická služba přináší bohatou odměnu

Když Margaret Pietersová začala studovat Bibli, byla se svým náboženstvím spokojena. Vypráví: „Na začátku jsem  neměla v úmyslu své náboženství změnit. Byla jsem aktivní členkou katolické církve, Mariánské družiny a kostelního sboru. Potom, když jsem studovala Bibli, jsem si uvědomila, že to, co mě v církvi učili, nebylo správné. Nečekala jsem, až budu do kazatelské služby pozvána, požádala jsem o to. Chtěla jsem, aby se i jiní lidé vymanili z falešného náboženství a postavili se na stranu pravdy.“ Margaret byla pokřtěna v roce 1974 a nyní je již 25 let pravidelnou průkopnicí.

Jak ukazuje jeden z mnoha Margaretiných zážitků, Jehova jí žehnal. Když za ní byla poslána mladá dívka Melva Coombsová, Margaret jí radila, aby požádala svého otce o dovolení studovat. Na pana Coombse zapůsobilo, že mu Margaret projevila úctu, a řekl, že bude studovat nejen jeho dcera, ale celá jeho rodina — všech sedm členů. Margaret měla radost, když viděla, že se všichni dali pokřtít, a jeden ze synů se později stal starším.

Jehovovu dobrotu poznala sama na sobě další průkopnice Blanche van Heydoornová. Byla pokřtěna v roce 1961 a její manžel Hans v roce 1965. Uplynulých 35 let byla v průkopnické službě. Během té doby Blanche vychovala šest dětí, a dvě dcery jsou nyní pravidelné průkopnice. To by nebylo možné, kdyby ji Hans fyzicky i citově nepodporoval.  Společně pomohli 65 lidem k tomu, aby zasvětili svůj život Jehovovi.

Blanche měla mnoho zážitků a jeden z nich souvisel s její sousedkou Serafinou. Začala se Serafinou studovat, ale její manžel Theo proti tomu tvrdě protestoval. Serafině spálil knihy, Blanche zakázal vstoupit k nim do bytu a každému říkal, že si na ni brousí mačetu. Hans zjistil, proč se Theo choval tak nepřátelsky. Patrně měl přítele, jehož manželka začala studovat s duchovním některého místního náboženství. Později s tímto duchovním utekla. Proto se Theo bál, že by to mohla udělat i jeho manželka. Hans mu pomocí Hebrejcům 13:4 vysvětlil náš názor na manželství. Theo, kterému se značně ulevilo, Serafíně dovolil, aby ve studiu pokračovala. Byla pokřtěna a za nějakou dobu se dal pokřtít i Theo. Oba nyní věrně slouží Jehovovi.

Blanche vypráví, že jednou v jedenáct hodin dopoledne vedla biblické studium, vrátila se domů na oběd a za dvě hodiny porodila syna Luciena. Nadále považuje svou výsadu průkopnické služby za poklad. Blanche říká: „Průkopnická služba vás neustále nutí připravovat se a studovat a přináší vám takové uspokojení, jaké se nedá najít nikde jinde.“

Moc, která je nad to, co je normální

Také Marion Kleefstrová našla velké uspokojení v celodobé službě pro Jehovu. O biblickou pravdu se začala zajímat v době dospívání, když četla časopisy své nevidomé babičce. V roce 1955 zasvětila svůj život Jehovovi a v roce 1970 se stala pravidelnou průkopnicí. Její syn Albert šel v jejích stopách a již 18 let je průkopníkem.

Marion studovala s Johannou Martinovou, která měla devět dětí. Johannin manžel Antonio byl silně proti jejímu  studiu, a když byl doma, studovat nemohly. Jestliže byl doma, Johanna uvázala na vrátka kousek látky, a jakmile to Marion uviděla, odešla, a vrátila se až později. Díky tomu, že Marion byla trpělivá a Johanna vytrvalá, Johanna i Antonio přijali pravdu a společně byli pokřtěni. Pomohli osmi  ze svých devíti dětí k tomu, aby zasvětily svůj život Jehovovi.

Je smutné, že Antonio později zahynul při dopravní nehodě. O několik let později stejným způsobem přišly o život dvě Johanniny děti a další zahynulo za jiných tragických okolností. Johanna však při tom všem zůstala pevná, protože důvěřovala, že Jehova má „moc, která je nad to, co je normální“. (2. Kor. 4:7) Silná víra ji podpírala nejen v tom, že vytrvávala v dobách téměř nesnesitelného zármutku, ale také v tom, že v uplynulých 25 letech nepřetržitě vykonávala průkopnickou službu. Johanně je nyní 81 let a říká: „Jehova je velký a právě on mě podporuje. Stále ho úpěnlivě prosím a on mě nikdy nezklame.“

To je jen několik příkladů věrně oddaných, pracovitých průkopníků, kteří jsou základem většiny sborů a obohacují je. Když byla v roce 1998 upravena kvóta pro průkopníky, mnozí další získali možnost přihlásit se do tohoto odvětví služby. Průkopníci vyjadřují hlubokou vděčnost za školu průkopnické služby, která jim nesmírně pomohla, protože z nich vyškolila lepší Boží služebníky. Společně s nimi hlasitě chválí Jehovu také horliví zvěstovatelé, a některým z nich se velmi dobře daří vydávat svědectví neformálně, jak je vidět z následující zkušenosti.

Albert Heath, mladý lékař z Guyany, přednášel začátkem padesátých let na univerzitě v Jakartě v Indonésii. Tam se začal dozvídat o jiném druhu uzdravování. Byl očním lékařem, a proto mohl pochopit význam ‚oční masti‘, o níž se zmínil Ježíš, když mluvil k Laodiceanům, jak je to zapsáno ve Zjevení 3:18. Albert usoudil, že potřebuje předepsat právě tuto „oční mast“. V roce 1964 se společně s rodinou přestěhoval na Curaçao a tam nadále využíval program duchovního  uzdravování, který Ježíš svěřil třídě svého otroka na zemi. (Mat. 24:45) V roce 1969 byli Albert a jeho syn pokřtěni na stejném sjezdu. Albert na své klinice usilovně vydával svědectví jak pacientům, tak zaměstnancům. Přivedl k vodám pravdy mnoho lidí, a někteří z nich jsou dnes sboroví starší.

Nečekaný zvrat

Život na Curaçau plynul stále stejným tempem. Mnoho let se nedělo nic, co by narušilo téměř idylický pokoj. Události se však vyvíjely tak, že se situace drasticky změnila. Začátkem května 1969 zónový dozorce Robert Tracy varoval před přehnaným uspokojením a upozorňoval, jak je nebezpečné nechat se ukolébat falešným pocitem bezpečí jen proto, že na ostrově je zdánlivý klid. Tento klid měl být brzy narušen. Za několik týdnů, 30. května, se jistý odborářský spor změnil v násilnou potyčku. Propuklo loupení a vypalování, a tak kdysi klidná společnost byla vržena do víru politického nepokoje. Clinton Williams vzpomíná: „K mému autu vykročil nějaký muž svlečený do půl těla a z jeho očí sršel vztek. Náhle mi přišel na pomoc můj někdejší zájemce, který křičel: ‚Toho nech na pokoji! To je dobrý člověk.‘ Ten muž popošel blíž k mému autu, hodil na sedadlo nějaké konzervy, které právě ukradl v supermarketu, a odkráčel. Hlasitě jsem vydechl úlevou a děkoval Jehovovi za jeho ochranu.“

Uprostřed zmatků a nejistoty Jehovův lid zůstal v této neklidné době pokojný, protože má jistotu, že v blízké budoucnosti bude Boží Království dokonalou vládou pro všechny lidi. Potom Jehova uspokojí touhu „všeho živého“. (Žalm 145:16) Dnes zdejší lidé považují 30. květen 1969 za mezník v dějinách tohoto ostrova.

 Nové budovy odbočky

Nathan H. Knorr, který byl až do své smrti v roce 1977 členem vedoucího sboru svědků Jehovových, vždy projevoval velký zájem o misionáře a často cestoval do cizích zemí, aby tyto bratry posílil. V roce 1956 začali bratry na celém světě navštěvovat také zónoví dozorci. Tyto „dary v podobě lidí“ byly „posilující pomocí“, velkou hnací silou pro dílo na ostrovech ABC. (Ef. 4:8; Kol. 4:11) Bratr Knorr navštívil tyto ostrovy poprvé v roce 1950 a při pobytu na Curaçau zařídil, aby tu vznikla nová odbočka a aby se Russell Yeatts stal služebníkem  odbočky. O proslovu „Svoboda zajatým“, který bratr Knorr přednesl, bratr Yeatts napsal: „Bylo to, jako by každého z nás zvlášť pozval na pódium a dával mu osobní rady.“ V roce 1955 bratr Knorr přijel znovu a promluvil v nedokončeném sále Království v Oranjestadu na Arubě. Potom v doprovodu několika bratrů cestoval na Curaçao, kde se konal krajský sjezd. Při své poslední oficiální návštěvě na Curaçau v roce 1962 zasvětil sál Království v Buena Vista a svými aktuálními proslovy bratry nesmírně povzbudil. Také schválil stavbu nové odbočky, misionářského domova a sálu Království na jednom místě v Oosterbeekstraatu, hned za Willemstadem.

Otec architekta, který měl budovu projektovat, byl Žid a se svědky Jehovovými byl v koncentračním táboře. Hazel Yeattsové řekl: „Existuje jen jedno pravé náboženství — jsou to svědkové Jehovovi.“ Tato odbočka byla zasvěcena v roce 1964 a na doporučení zónového dozorce Alberta D. Schroedera byla v roce 1978 rozšířena. V roce 1990 začalo být zcela jasné, že je nezbytné získat větší prostory, ale veškeré snahy najít nový pozemek, na kterém by se mohlo stavět, byly neúspěšné.

V listopadu 1998 bylo rozhodnuto koupit nějakou budovu a přestavět ji na areál odbočky. Bratři se rozhodli pro obytný komplex výhodně umístěný na ulici Seroe Loraweg, nedaleko Willemstadu. Pozemek byl zakoupen 4. prosince. Všechno probíhalo rychle a snadno, takže v souladu se Žalmem 127:1 to bratry ujistilo, že Jehova tomuto úsilí žehná. Renovované budovy jsou velmi pěkné a moderně zařízené a slouží ke cti a slávě Jehovova jména.

Zasvěcení nové odbočky se konalo 20. listopadu 1999 na nádvoří odbočky a zúčastnilo se ho 273 lidí. Gerrit Lösch z vedoucího sboru citoval proroka Izajáše, aby ukázal, jak by nové budovy měly být používány, aby sloužily Jehovovu  velkolepému záměru. Příští den se na sportovním stadionu shromáždilo 2 588 lidí při zvláštním programu, což byla pro mnohé vrcholná událost služebního roku 2000.

Rozhlasové vysílání o otázce krve

Svědkové Jehovovi si váží života a považují ho za dar od Boha. V souladu se Skutky 15:29 ‚se zdržují krve‘. Ovšem to, že z biblických důvodů odmítají transfuze krve, se někdy nesetká s pochopením lékařů a představitelů státu, kteří jednají podle svého nejlepšího vědomí. V roce 1983 jistý soudce na Curaçau odmítl uznat rodičovskou autoritou, kterou Esmond a Vivian Gibbsovi dostali od Boha, a přikázal dát jejich dítěti transfuzi. O tomto případu rozsáhle informovaly sdělovací prostředky a přineslo to velmi nepříznivou publicitu. Jedna rozhlasová stanice vysílala program, který tyto záležitosti objasňoval, a o tomto námětu tři hodiny diskutovala sedmičlenná skupina, v níž byli mimo jiné Hubert Margarita s manželkou Lenou a krajský dozorce Robertus Berkers. Bratři obratně vysvětlili biblický zákon o krvi a po odvysílání tohoto programu dosavadní napětí polevilo a lidem to pomohlo porozumět Jehovovým požadavkům.

Jsou také lékaři, kteří pacientovo právo odmítnout transfuzi respektují. Například učitelka Gerda Verbistová měla vážnou automobilovou nehodu a okamžitě musela podstoupit operaci. Krvácela tak silně, že jí hemoglobin v krvi klesl na pouhé 2 (g/dcl). Chirurg se rozhodl, že bude Gerdu operovat ve dvou fázích, aby neztratila ještě víc krve. Operace se podařila. Svědkové Jehovovi jsou vděčni za takové obratné lékaře oddané svému povolání, kteří někdy musí bojovat s vlastním svědomím, a přesto mají odvahu poctivě respektovat pacientovo právo rozhodnout se, že nepřijme krev.

 Guillermo Rama, předsedající výboru pro styk s nemocnicemi na Curaçau, říká: „V krizových situacích jsme běžně žádáni o pomoc. Kdyby nebylo tohoto výboru, bylo by mnohem víc problémů.“ Alfredo Muller, předsedající tohoto výboru na Arubě, to potvrzuje. Podotýká, že na Arubě sice zpočátku naráželi na odpor některých lékařů, ale nyní většina lékařů se svědky Jehovovými spolupracuje.

Láskyplná služba krajských dozorců

Vzrůst na těchto ostrovech byl sice zpočátku velmi pomalý, ale zvěstovatelů stále přibývalo a rozšiřovat literaturu bylo  snadné. V roce 1964 zde byly čtyři sbory s celkovým počtem 379 zvěstovatelů a v roce 1980 už to bylo 16 sborů a v nich 1 077 zvěstovatelů. V letech 1981 až 2000 počet zvěstovatelů dosáhl 2 154, a když přibyly dva holandské a dva španělské sbory, počet sborů vzrostl na 29. Památné slavnosti se zúčastnilo celkem 6 176 lidí.

Krajští dozorci museli sloužit různým jazykovým skupinám, a proto bylo nutné, aby uměli mluvit nejméně třemi jazyky. Najít takové bratry není vždy snadné. Na ostrovech ABC však měli požehnání v podobě krajských dozorců, kterým se, podobně jako apoštolu Pavlovi, velmi líbilo předávat své vlastní duše. (1. Tes. 2:8) Této službě se věnovali Humphrey a Ludmila Hermanusovi, nyní misionáři v Surinamu, a místní průkopníci Edsel a Claudette Margaritovi. Frankie a Maria Hermsovi, průkopníci z Aruby, byli také v krajské službě až do té doby, než byli pozváni do betelu, kde nyní slouží v překladatelském oddělení.

V roce 1997 přijeli Marc a Edith Millenovi, kteří předtím byli v krajské službě v Belgii, a nyní chtěli posilovat bratry daleko od domova. Millenovi se stejně jako všichni noví misionáři museli učit místní jazyk. Někdy to přinášelo velmi humorné situace. Bratr Millen, jak vypráví, se jednou pokoušel vyjádřit, že křesťan nesmí jednat jako voják, který se schovává v zákopu (buracu), a místo toho řekl, že nesmí jednat jako voják, který se skrývá v oslovi (buricu). Navzdory těmto problémům Marc a Edith vytrvali. Jazyk dobře zvládli, a proto nyní s radostí slouží sborům, kde se mluví holandsky a papiamentsky. Paul a Marsha Johnsonovi byli první manželskou dvojicí, která se v roce 2000 zapojila do nového uspořádání, podle nějž krajský dozorce z Portorika slouží místním anglickým a španělským sborům.

 Sály Království postavené metodou rychlostavby

V roce 1985 přijelo na Curaçao 294 bratrů ze Spojených států, kteří byli až z Aljašky, aby postavili sál Království v Pannekoeku. Nový sál byl dokončen za devět dnů, a tak vzbudil obrovský zájem veřejnosti a posloužil jako vynikající svědectví a důkaz činné lásky a jednoty. Lidé žasli, když viděli, jak muži, ženy i děti horlivě pomáhají dobrovolníkům ze Spojených států. Ramiro Muller říká: „Technické problémy samozřejmě byly, stejně jako obvykle, ale daly se překonat; a na stavbě tohoto sálu mocně působil Jehovův duch. V neděli večer už bratři mohli uctívat Jehovu ve zbrusu novém  sále, k velkému úžasu skeptiků, kteří říkali, že se to nedá zvládnout.“

Zdálo se, že tento výkon ohromil také místní duchovenstvo, protože jednou ráno po tom, co byla zpráva o stavbě odvysílána v televizi, zastavil před vchodem do sálu nějaký automobil. Kdo z něj vystoupil? Kupodivu to nebyl nikdo jiný než místní biskup v doprovodu tří kněží, jejichž splývavé bílé taláry povlávaly ve vánku, když tito duchovní kroutili hlavami v očividném úžasu a ohromení.

Potřebovali bychom ještě mnoho času, kdybychom měli dál vyprávět o všech nesobeckých skutcích našich bratrů:  prvních misionářů, například manželů van Eykových, Hoornveldových a Phelpsových a také Cora Teunissena, kteří opustili svůj domov a šli sloužit zdejším bratrům; Pedra Girigoria, který neuměl číst ani psát, ale přivedl mnoho lidí k pravdě; „Vytáhlého chlapce“ Theodora Richardsona, který si vykračoval ulicemi v blízkosti Cher Asile a vykonával nespočetně opětovných návštěv; horlivých průkopnic — Marie Selassové, Edny Arvasiové, Isenie „Cheny“ Manuelové a Veroniky Wallové; veselé Seferity Doloritové, která je nevidomá a postižená roztroušenou sklerózou, ale stále vytrvale káže a povzbuzuje ty, kdo přicházejí povzbuzovat ji. Podoba těchto a dalších věrných lidí se vtiskla hluboko do srdce a mysli bratrů na ostrovech ABC.

Pouštní květy

Aruba zažila v osmdesátých letech rozmach hospodářské prosperity. Bílé pláže jsou nyní lemovány supermoderními hotely a kasiny ozářenými jasnými světly, která lákají  příslušníky společenské smetánky z celého světa. To nevyhnutelně ovlivnilo způsob myšlení obyvatelstva. Hmotařství vystrčilo svou pozlacenou hlavu, aby udělalo dojem na mnohé lidi — dokonce i na některé zvěstovatele ve sborech. V duchovní oblasti je však velký pokrok, zejména mezi španělsky mluvícími lidmi, a naléhavě tu potřebují schopné bratry, kteří by poskytovali vedení.

Curaçao naproti tomu prožívá vážnou hospodářskou krizi a mnozí lidé se stěhují do Nizozemska. Tento hromadný odchod bratrů má na sbory nepříznivý vliv, a jak na Curaçau, tak na Bonaire byl v několika minulých letech jen malý vzrůst.

Jak postupujeme dále do 21. století, máme však důvod pozvednout hlavu a radovat se. Slavné Boží Království je na dosah a členové Božího lidu nepřetržitě seznamují s pravdou každého, kdo je ‚správně nakloněn‘. (Sk. 13:48) Tuto kdysi vyprahlou duchovní pustinu zavlažují vody pravdy.

 [Rámeček a obrázky na straně 72]

Plameňáci a osli

Na Bonaire, tichém, nevypleněném ostrově, získávají ostrované příjmy z důležitého průmyslového odvětví, jímž je odsolování mořské vody. Potravou, v níž je vysoký obsah soli, se živí plameňáci. Taková potrava je zde snadno dostupná v solných pánvích, a proto je tento ostrov jedním z mála míst na světě, která jsou ideální pro chov těchto nádherně zbarvených ptáků. Na práci v solných pánvích byli původně dovezeni osli. Nyní však na jejich místo nastoupily stroje, a osli se potulují po venkově a musí se starat sami o sebe. K jejich ochraně byla na ostrově vytvořena rezervace a zorganizován program péče o osly.

[Rámeček a obrázek na straně 87]

Lomenice a pontonový most na Curaçau

Willemstad, hlavní město ostrova Curaçao, je starobylé, malebné město. Budovy s lomenicemi připomínají Amsterodam, jsou však natřené jasnými barvami. Středem města prochází záliv svaté Anny. Pontonový most královny Emmy spojuje obě části města a dá se otevřít za několik minut, aby velké lodi mohly vplouvat do hlubokého přístavu. Původně musel za přechod přes most platit mýtné každý, kdo nebyl bosý, což bylo známkou chudoby. Výsledkem bylo, že chudí si půjčovali boty, aby nebyli považováni za chudé, a bohatí své boty schovávali, aby nemuseli platit mýtné.

[Rámeček na straně 93]

Pozdravíte nejprve kněze?

„Kněz má tak vysokou a význačnou důstojnost, že kdybychom na cestě potkali kněze a anděla, nejprve bychom pozdravili kněze.“ (Přeloženo z katolického týdeníku La Union z 10. srpna 1951 vydávaného na Curaçau)

[Rámeček a obrázek na straně 95]

Dobrá pověst má velkou hodnotu

V září 1986 si šel Russell Yeatts vyzvednout zásilku z Jamajky adresovanou Watch Tower Bible and Tract Society. Když ji v přítomnosti poštovních inspektorů otevřel, byl ohromen, protože pod vrstvou časopisů našel balíček, v němž byly čtyři kilogramy marihuany. Policisté ho okamžitě zadrželi. Dostal však dobré doporučení od ministra pošt na Curaçau, který řekl, že není možné, aby měl bratr Yeatts něco společného s drogami. Kdyby se tento úředník za něj tak jednoznačně nepostavil, byl by bratr Yeatts uvězněn. Za těchto okolností byl však rychle propuštěn. Této příhodě věnovaly značnou pozornost místní noviny a jedny z nich o bratru Yeattsovi napsaly, že to je „velmi slušný a poctivý člověk“ a že „s velkým zaujetím káže všem dobrou zprávu“. Tento zážitek zdůrazňuje, že dobrá pověst má velkou hodnotu.

 [Rámeček a obrázek na straně 96]

Neobvyklý způsob služby Království

Každý rok se rozšíří velké množství brožur Denně zkoumejme Písmo. V některých letech se průkopníkům podařilo rozšířit jich stovky. Giselle Heidová ležela v nemocnici a při této příležitosti neformálně vydávala svědectví jiným pacientkám. Jedna z nich, Ninoska, na svědectví reagovala příznivě a ptala se Giselle, zdá má „tu knížku“. Giselle nejdříve nevěděla, o jaké knížce Ninoska mluví, ale nakonec pochopila, že jde o Denně zkoumejme Písmo. Od té doby spolu každé ráno rozebíraly denní text. Dohodly se, že až budou obě propuštěny z nemocnice, budou spolu studovat Bibli. Za necelý rok se Ninoska nechala pokřtít. V současné době studuje Bibli se svědky i její manžel a děti.

[Obrázek]

„Denně zkoumejme Písmo“ v holandštině, angličtině a papiamentštině

[Rámeček na straně 104]

„Horlivost pro Boha, ale ne podle přesného poznání“

Jednou dopoledne se Hubert Margarita a Morena van Heydoornová setkali v kazatelské službě se školačkou, která se jmenovala Morella. Z toho, co Morella říkala, bylo patrné, že má „horlivost pro Boha, ale ne podle přesného poznání“. (Řím. 10:2) Vysvětlovala, že denně chodí na římskokatolické vyučování a je přesvědčena, že to je určitě správný způsob uctívání Boha. Hubert a Morena se domluvili, že s ní budou studovat Bibli. Dohodli si tento postup: Morella bude chodit za svým učitelem, knězem, a ověří si všechno, co se dozvídá. Nebude-li kněz s některou naukou souhlasit, Morella ho požádá, aby jí řekl, z jakých biblických důvodů nesouhlasí. Pokud by kdykoli měla dojem, že ji svědkové učí něco, co je v rozporu s Biblí, přestane studovat. Morella brzy zjistila, že nauky katolické církve jsou nebiblické. Když si uvědomila, že svými otázkami uvádí kněze do čím dál nepříjemnější situace, úplně přestala chodit na jeho vyučování. Pokračovala ve studiu pravdy, byla pokřtěna a nyní věrně slouží Jehovovi.

[Rámeček a obrázek na straně 107]

Aruba pokrytá pískem a skalami

Úchvatným rysem arubské krajiny jsou obrovské skalní útvary Casibari a Ajo. Pozoruhodné jsou také jeskyně, v nichž jsou kresby považované za dílo Indiánů Dabajuro. Stálé slunečné počasí a dlouhé bílé písečné pláže přitahují na tento ostrov tisíce turistů, kteří se sem každý rok vracejí.

 [Rámeček na straně 110]

Z úst nemluvňat

Ježíš řekl: „Z úst nemluvňat a kojenců jsi opatřil chválu.“ (Mat. 21:16) To platí i o dětech na ostrovech ABC. Patnáctiletý Maurice žije na Arubě. Když mu bylo sedm let, ztratil se mamince na oblastním sjezdu. Měla o něj starost, a tak ho hledala, a později ho našla vzadu v místnosti, kde se konala schůzka s uchazeči o službu v betelu. Maurice se chtěl přihlásit do betelu. Bratr, který té schůzce předsedal, ho nechtěl odradit, a dovolil mu, aby tam zůstal. Je pěkné, že Maurice ve své upřímné touze sloužit Jehovovi v betelu neochabl. Ve třinácti letech byl pokřtěn, velmi pilně pracuje ve sboru a dobře se připravuje na všechny přidělené úkoly. Stále je rozhodnut, že bude sloužit v betelu.

Na ostrově Bonaire byl šestiletý Renzo pozván do sálu Království a velmi se mu tam líbilo. Bylo s ním zahájeno biblické studium a od té doby odmítal chodit do katolického kostela. Zeptal se rodičů, proč se v kostele neučili o ráji, a to vzbudilo jejich zvědavost. Začali studovat se svědky Jehovovými. Později byli pokřtěni Renzův otec, maminka a také jeden z Renzových zájemců. Renzo, kterému je nyní osm let, byl pokřtěn na jednom krajském sjezdu na ostrově Bonaire.

[Rámeček a obrázek na straně 115]

Je libo dušené leguání maso?

Leguáni, z nichž jeden je na obrázku dole, se běžně vyskytují na všech ostrovech ABC. Tito plazi se těší velké oblibě, ne však jako domácí zvířata. Maso z leguána je nepostradatelnou součástí jídelníčku — dává se do polévek a podává se jako dušené maso. „Chutná jako kuřecí,“ říká jeden místní šéfkuchař. „Je to velmi jemné a křehké maso.“

 [Mapy na straně 71]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

HAITI

KARIBSKÉ MOŘE

VENEZUELA

ARUBA

ORANJESTAD

San Nicolas

CURAÇAO

WILLEMSTAD

Santa Cruz

Buena Vista

BONAIRE

Kralendijk

 [Celostránkový obrázek na straně 66]

[Obrázek na straně 68]

Lidé mnoha národností pokojně spolupracují ve sboru Hooiberg na Arubě

[Obrázek na straně 70]

Pearl Marlinová prodávala náboženskou literaturu společně se svým otcem. Později se stala Jehovovým svědkem

[Obrázek na straně 73]

První anglický sbor ve městě San Nicolas na Arubě

[Obrázky na straně 74]

Někteří z těch, kdo se přistěhovali na Arubu: (1) Martha Faustinová — dnes, (2) její manžel Hamilton, který již zemřel, a (3) Robert a Faustina Titrovi

[Obrázek na straně 75]

Woodworth a Oris Millsovi v den svatby

[Obrázek na straně 76]

Edwina Stroopová, průkopnice na Arubě

[Obrázek na straně 77]

Jacobo Reina dostal v roce 1928 knihu „Stvoření“ a rozpoznal pravdu

[Obrázek na straně 78]

Zleva doprava: Russell a Hazel Yeattsovi absolvovali 6. třídu a Mary a William Yeattsovi 14. třídu Gileadu

[Obrázek na straně 79]

Henricus Hassell (úplně vlevo) byl horlivým zvěstovatelem dobré zprávy

[Obrázek na straně 79]

Camilio Girigoria byl pokřtěn v roce 1950 jako první z místních lidí

[Obrázek na straně 80]

S láskou se vzpomíná na obětavost a horlivost Alice a Henryho Tweedových

[Obrázek na straně 81]

Gabriel Henriquez dostal darem předplatné na „Probuďte se!“. Byl první, kdo byl na Arubě pokřtěn

[Obrázky na straně 82]

Ninita Webbová byla původně v odporu proti pravdě. Společně se svým manželem Danielem se stali horlivými zvěstovateli Království

[Obrázek na straně 82]

Maria Rasmijnová byla zbožná katolička do té doby, než jí kněz řekl, že sošky jsou bezcenné

[Obrázek na straně 83]

Albert Suhr po sobě zanechal vynikající „doporučující dopisy“

[Obrázek na straně 84]

Olive Rogersová pomohla mnoha lidem k tomu, aby zasvětili svůj život Jehovovi

[Obrázek na straně 85]

Nahoře: Eugene Richardson, který byl pokřtěn v sedmnácti letech, byl horlivým průkopníkem

[Obrázek na straně 85]

Dole: Společně s ním pronikal do „kunuku“ také mladý Clinton Williams

[Obrázek na straně 86]

Misionářský domov na Arubě kolem roku 1956

[Obrázek na straně 89]

Nahoře: Tento sál Království, první, který patřil bratrům na Curaçau, zasvětil v roce 1962 Nathan H. Knorr z brooklynského betelu

[Obrázek na straně 89]

Vpravo: Victor Manuel je zvěstovatelem dobré zprávy téměř 50 let a sloužil ve druhém papiamentském sboru

[Obrázek na straně 90]

Nahoře: Mezinárodní sjezd „Mír na zemi!“ pořádaný v roce 1969 v Atlantě v Georgii v USA

[Obrázek na straně 90]

Vpravo: Sjezdový areál na Curaçau při tomtéž programu

[Obrázek na straně 94]

Zvláštní průkopnice Petra Selassová (vpravo) a její dcera Ingrid, které byly v roce 1969 poslány na Bonaire, aby zde pomáhaly

[Obrázek na straně 97]

„Strážná věž“ v papiamentštině

[Obrázek na straně 98]

Nahoře: Pauline a John Fryovi

[Obrázek na straně 98]

Dole: Age van Dalfsen přijel v roce 1964 po absolvování 39. třídy Gileadu

[Obrázky na straně 99]

Nahoře: Janine Conceptionová a Raymond Pietersz patří k devítičlenné skupině překladatelů

[Obrázek na straně 99]

Vpravo: Estrelita Liketová pracuje na počítači s programovým vybavením MEPS, což jsou cenné nástroje na pomoc překladatelům

[Obrázek na straně 100]

Robertus a Gail Berkersovi (vlevo), kteří působili v krajské službě, značně podnítili nadšení pro celodobou službu

[Obrázek na straně 100]

Julie a Age van Dalfsenovi (dole) se v roce 1992 vrátili na Curaçao a v roce 2000 byli pozváni do betelu

[Obrázek na straně 100]

Age van Dalfsen, Clinton Williams a Gregory Duhon slouží ve výboru odbočky

[Obrázek na straně 102]

Blanche a Hans van Heydoornovi pomohli 65 lidem k tomu, aby zasvětili svůj život Jehovovi

 [Obrázek na straně 108]

(1) Odbočka zasvěcená v roce 1964

[Obrázky na straně 108]

(2, 3) Dnešní odbočka byla zasvěcena 20. listopadu 1999

[Obrázky na straně 112]

Pro ostrovy ABC bylo požehnáním, když zde v krajské službě působili například manželé (nahoře) Ludmila a Humphrey Hermanusovi a (zleva doprava) Paul a Marsha Johnsonovi a Edith a Marc Millenovi

[Obrázky na straně 114]

První misionáři: (1) van Eykovi, (2) Hoornveldovi a (3) Cor Teunissen (vlevo) opustili svůj domov a šli sloužit zdejším bratrům