Filipíny

Kokosové palmy, svěží tropická zeleň, bělostné pláže, nádherné moře — to vše patří k Filipínám. Toto souostroví skládající se ze 7 100 ostrovů bylo nazváno „perlou východních moří“. K přitažlivosti této země přispívají také veselí a temperamentní lidé, kteří rádi tančí a zpívají. Jestliže někdy tuto ostrovní zemi navštívíte, pravděpodobně nikdy nezapomenete na výjimečnou pohostinnost jejích příjemných a přátelských obyvatel.

Mnoha lidem se však pod slovem Filipíny vybaví něco úplně jiného — představí si katastrofy. Možná si vzpomínáte na erupci sopky Pinatubo, kdy lahary smetly celá města. Nebo vám to snad připomene největší světovou námořní katastrofu v době míru, kdy se srazil trajekt Doña Paz s ropným tankerem a zahynuly tisíce lidí. Belgické centrum pro výzkum katastrof uvádí Filipíny jako zemi s největším množstvím přírodních pohrom na světě. Tajfuny, povodně, zemětřesení a výbuchy sopek jsou zde velmi časté. Přidáte-li k tomu ještě poměrně špatné ekonomické podmínky mnoha obyvatel, získáte obrázek o této krásné zemi i s jejími problémy.

Po celých Filipínách se svědkové Jehovovi usilovně snaží, aby oznámili biblickou pravdu 78 000 000 lidí, kteří zde  žijí. To není snadný úkol. Kromě toho, že jim hrozí přírodní pohromy, je také náročné dostat se k lidem žijícím na mnoha malých ostrovech nebo v odlehlých oblastech na horách a v džungli. Přesto svědecká činnost pokračuje. Jehovův lid totiž za nejrůznějších okolností, s nimiž se setkává, projevuje mimořádnou přizpůsobivost a houževnatost. Díky tomu zažívají při díle činění učedníků Jehovovo požehnání.

Svědkové na Filipínách jsou v některých ohledech podobní starověkým Izraelitům, kteří toužili po obnovení pravého uctívání v Jeruzalémě. Izraelité byli tehdy povzbuzeni Nehemjášovými slovy „Jehovova radost je vaše pevnost“. (Neh. 8:10) Navzdory problémům, kterým čelili, s radostí podnikali kroky na podporu uctívání Jehovy. Svědkové Jehovovi na Filipínách jsou, stejně jako Izraelité v Nehemjášově době, vyučováni z Božího slova. Také pro ně je Jehovova radost pevností.

Světlo pravdy poprvé zazářilo

Filipíny jsou zvláštní tím, že je to jediná země v Asii, kde převládá římskokatolické náboženství. Původně měli Filipínci svá vlastní kmenová náboženství, ale 300 let španělské nadvlády způsobilo, že zde katolicismus zapustil kořeny. Během 50 let, kdy země byla pod americkou správou, lidé sice měli přístup i k jiným náboženstvím, ale katolické vyznání až dodnes převládá. K této víře se hlásí asi 80 procent obyvatel.

V roce 1912 Charles T. Russell, vedoucí představitel badatelů Bible — jak se dříve říkalo svědkům Jehovovým —, při svém mezinárodním přednáškovém turné navštívil Manilu. Dne 14. ledna přednesl v manilské Velké opeře proslov  na námět „Kde jsou mrtví?“. Posluchačům byla také nabídnuta literatura.

Další semena biblické pravdy byla zaseta počátkem 20. let, kdy přijel jiný zástupce badatelů Bible, bratr William Tinney z Kanady. Založil zde skupinu ke studiu Bible. Kvůli chatrnému zdraví se však musel vrátit do Kanady, ale filipínští zájemci ve společném studiu pokračovali. Lidé dostávali literaturu poštou, a to jim pomáhalo uchovat si pravdu v srdci. Taková situace byla až do začátku 30. let. V roce 1933 se biblické poselství na Filipínách šířilo prostřednictvím rozhlasové stanice KZRM.

Ve stejném roce se Joseph dos Santos vydal z Havajských ostrovů na kazatelskou cestu kolem světa. Jeho první zastávkou byly Filipíny, ale dál už se nikdy nedostal. Bratr dos Santos byl pověřen, aby zde založil odbočku a vedl dílo kázání o Království. Odbočka zahájila svou činnost 1. června 1934. Bratr dos Santos spolu s několika místními lidmi, kteří chtěli sloužit Jehovovi, pilně kázal a rozšiřoval literaturu.  Ačkoli se setkali s odporem, v roce 1938 bylo v zemi 121 zvěstovatelů a 47 z nich sloužilo jako průkopníci.

V době americké správy se na Filipínách vyučovala angličtina, ale bratři si uvědomovali, že nejlepší je, když člověk Bibli studuje ve svém rodném jazyce. To byl ovšem náročný úkol, protože na Filipínách se mluví téměř 90 jazyky a nářečími. Bratři se přesto snažili překládat literaturu do několika hlavních jazyků. V roce 1939 odbočka podala zprávu: „Právě připravujeme nahrávky [biblických přednášek] v tagalštině a doufáme, že díky nim přehrávací přístroje a gramofony lépe využijeme k Pánově slávě.“ Zpráva také uváděla, že se do tagalštiny překládá kniha Bohatství. O dva roky později byl dokončen překlad některých brožur do dalších čtyř hlavních filipínských jazyků. Tak se otevřela cesta k tomu, aby většina obyvatel země porozuměla poselství o Království.

Mezi těmi, kdo během těchto let reagovali na biblickou pravdu, byl učitel Florentino Quintos. O díle svědků Jehovových se poprvé dozvěděl při rozhovoru s mužem, který v roce 1912 v Manile osobně navštívil přednášku bratra Russella. V roce 1936 dostal Florentino od jednoho svědka Jehovova pestrobarevnou sadu 16 knih, které pojednávaly o Bibli. Florentino byl však jako učitel hodně zaneprázdněn, takže nějakou dobu u něho ty knihy všech duhových barev pouze ležely, aniž by je kdo četl. Pak vypukla válka, přišla japonská invaze a mnoho běžných činností se zastavilo. Teď měl Florentino více času, a tak četl. V krátké době přečetl knihy Bohatství, Nepřátelé a Salvation (Záchrana). Potom na čas se čtením přestal, neboť musel uprchnout před Japonci. Semena pravdy však už byla v jeho srdci zaseta.

 Rychlý růst navzdory světové válce

Za druhé světové války se Jehovovi služebníci na Filipínách ocitli v nové náročné situaci. Na začátku války zde bylo 373 zvěstovatelů. Ačkoliv jich bylo málo, usilovně hájili zájmy čistého uctívání a projevili při tom mimořádnou horlivost a přizpůsobivost.

Někteří bratři z Manily se přestěhovali do menších měst a pokračovali tam s kazatelskou činností. Za války nebylo možné dovážet biblickou literaturu, ale bratři mohli rozšiřovat publikace uskladněné v jejich domech ještě před válkou. Když se zásoby vyčerpaly, bratrům nezbylo, než knihy pouze půjčovat.

Salvador Liwag byl učitel, který zanechal svého povolání, aby se mohl stát celodobým zvěstovatelem dobré zprávy. Když vypukla válka, nacházel se na Mindanau. On a ještě několik dalších bratrů uprchli do džunglí a do hor, kde pokračovali ve své teokratické činnosti. Museli být přitom zvlášť opatrní, aby je Japonci neodvedli do svých posádek na nucenou práci. Partyzáni zase bratry často podezřívali, že jsou japonskými špiony.

Během japonské okupace bylo kupodivu možné pořádat malé sjezdy. V Manile proběhl krajský sjezd a zúčastnilo se ho mnoho lidí. Další sjezd se konal v Lingayenu. Místní obyvatelé byli překvapeni, když viděli cizí lidi, jak přijíždějí na nákladních vozech. Sjezd však proběhl úspěšně, aniž by jej někdo narušil.

Jehova celé této činnosti velmi žehnal a počet svědků rychle rostl. Na počátku války zde bylo jenom 373 Jehovových ctitelů, ale za pouhé čtyři roky jich bylo už přes 2000.

 Vraťme se k bratru dos Santosovi, jenž byl pověřen, aby na Filipínách organizoval kazatelskou činnost. V lednu roku 1942 byl internován v japonském vězeňském táboře v Manile. Přesto si i on uchoval ducha horlivosti. „V táboře jsem o dobré zprávě pověděl každému, komu jsem mohl,“ řekl později. Život v táboře byl velmi těžký a mnoho lidí tam zemřelo hladem. Když byl bratr dos Santos uvězněn, vážil 61 kilogramů, ale když ho propustili, měl o 25 kilogramů méně.

V roce 1945 Američané zajatce osvobodili a bratru dos Santosovi nabídli možnost vrátit se zpět na Havajské ostrovy, ale on odmítl. Proč? Protože měl z díla Království radost a chtěl dělat všechno pro to, aby na Filipínách postupovalo. Navíc dosud nepřijel nikdo, kdo  by ho mohl nahradit. Bratr dos Santos prohlásil: „Byl jsem rozhodnut zůstat, dokud někdo nepřijede.“ Hilarion Amores o Josephu dos Santosovi řekl: „Byl to velmi pracovitý člověk a leželo mu na srdci duchovní blaho bratrů.“

Přijíždějí misionáři

Filipínští bratři před válkou a během ní dělali, co bylo v jejich silách, ačkoli nedostali žádné zvláštní školení. Krátce po válce však dorazila pomoc. Dne 14. června 1947 přijeli absolventi Gileadu Earl Stewart, Victor White a Lorenzo Alpiche. Konečně tu byl někdo, kdo mohl bratra dos Santose nahradit. V roce 1949 se bratr se svou manželkou a dětmi vrátil na Havajské ostrovy.

Bratr Stewart byl jmenován služebníkem odbočky. Většina ostatních misionářů, kteří přišli v té době, však byla přidělena do pole. To, jakým přínosem byli misionáři vyškolení v Gileadu, popisuje filipínský absolvent této školy, Victor Amores. Říká: „Byli velkou pomocí při organizaci díla. Bratři se od nich učili a výsledkem byl pokrok. Do roku 1975 jsme měli téměř 77 000 zvěstovatelů, zatímco v roce 1946 nás bylo pouze 2 600.“ Po prvních třech bratrech následovalo mnoho dalších misionářů. Byli mezi nimi Brownovi a Willettsovi, kteří sloužili v Cebu, Andersonovi, kteří pracovali v Davau, a dále Steelovi, Smithovi a bratři Hachtel a Bruun. V roce 1951 přijel Neal Callaway, jenž se později oženil s místní sestrou Nenitou a sloužil s ní prakticky ve všech částech Filipín až do své smrti v roce 1985. Denton Hopkinson a Raymond Leach z Británie přišli v roce 1954 a po více než 48 letech se stále účastní díla na Filipínách.

 K organizaci a rozvoji kazatelského díla na Filipínách nepřispívali pouze zahraniční absolventi Gileadu. V padesátých letech byli do školy Gilead pozváni také filipínští bratři a téměř všichni byli přiděleni zpět do své země. První tři byli Salvador Liwag, Adolfo Dionisio a Macario Baswel. Victor Amores, o kterém už jsme mluvili, využil své školení, když sloužil jako cestující dozorce a jako betelita. Později měl rodinu, ale k celodobé službě se vrátil. Sloužil opět jako cestující dozorce a potom spolu s manželkou Lolitou jako zvláštní průkopník v provincii Laguna až do svých téměř 80 let.

Vývoj v sedmdesátých letech

Dílo rychle postupovalo a počet zvěstovatelů se stále zvyšoval, až v roce 1975 překročil 77 000. Svědkové Jehovovi si jako celek uchovali duchovní smýšlení a dál věrně sloužili Jehovovi. Našlo se však mnoho těch, kdo Jehovovi sloužit přestali, když se v roce 1975 nedočkali konce tohoto systému věcí. Do roku 1979 počet zvěstovatelů klesl pod 59 000. Cornelio Cañete, který v polovině 70. let sloužil jako krajský dozorce, řekl: „Někteří se dali pokřtít kvůli roku 1975 a vydrželi v pravdě několik let. Po roce 1975 ji ale opustili.“

Převážná většina zvěstovatelů však potřebovala pouze povzbudit, aby si uchovali správný náhled na křesťanskou  službu. A tak odbočka zařídila, aby proběhly zvláštní přednášky. Výsledkem bylo nejen povzbuzení činných zvěstovatelů, ale i někteří z nečinných tak dostali pomoc, aby znovu začali chválit Jehovu. Bratři pochopili, že Bohu neslouží pouze k nějakému určitému datu, ale navždy. Od tohoto období, kdy přechodně došlo k poklesu, počet zvěstovatelů Království prudce vzrostl. Ti, kdo nedopustili, aby kvůli zklamání zapomněli na všechnu Jehovovu dobrotu, byli bohatě odměněni.

Vydávání svědectví v odlehlých horských oblastech

Tisíce ostrovů, z nichž se Filipíny skládají, jsou rozptýleny v Tichém oceánu v oblasti, která od severu k jihu měří 1 850 kilometrů a od východu k západu 1 100 kilometrů. Ostrovy často nejsou obydleny a na mnohých se rozkládají horské masivy. Najít lidi v tak odlehlých oblastech je náročné.

Jednou z těch oblastí je provincie Kalinga-Apayao. V rozeklaném pohoří Cordillera Central, na severu ostrova Luzon, žijí lidé odděleně v kmenech a vesnicích, přičemž  každá komunita má vlastní dialekt a zvyky. Ačkoliv tradice lovu lebek ve 20. století zanikla, nenávist mezi jednotlivými vesnicemi, která je příčinou nesvárů a vražd, je stále běžná. Geronimo Lastima řekl: „Poslat do těchto obvodů bratry jako zvláštní průkopníky bylo v dřívějších letech jen stěží možné. Místní lidé by je začali pronásledovat a chtěli by je zabít.“

Řešením bylo vyslat sestry. Geronimo vysvětluje: „Ženy nechávali na pokoji. Podle tradice se ženám nemá ubližovat.“ Sestry vyučovaly místní lidi opravdu účinně. Časem byli někteří zájemci pokřtěni a stali se průkopníky. Tito bratři rozuměli kultuře svých soukmenovců a věděli,  jak jim účinně vydávat svědectví. A tak se „lovci“ rozšířili po celém pohoří — byli to ale lovci těch, kdo toužili po pravdě. V sedmdesátých letech bylo v celé provincii Kalinga-Apayao jen několik svědků, avšak dnes tam jsou dva kraje.

Podobně i v sousední horské provincii Ifugao nežil na počátku padesátých let ani jediný svědek. Odbočka tam vyslala tři pravidelné průkopníky, aby kázali lidem žijícím na rýžových terasách, které jsou staré stovky let. Časem zdejší lidé začali na pravdu reagovat. Dnes je v této oblasti 18 sborů a 315 zvěstovatelů.

Dále na sever, v horách provincie Abra, je poměrně obtížné dostat se do vesnic, kde dosud nejsou žádní svědkové. Jeden krajský dozorce, který si velmi přál oznamovat dobrou zprávu i v těch nejodlehlejších oblastech, pozval 34 dalších svědků, aby společně s ním kázali na území nedaleko města Tineg. (Skutky 1:8) Protože tam neexistuje žádná veřejná doprava, bratři museli putovat sedm dní pěšky přes hory, aby se dostali do deseti vesnic s celkem asi 250 domácnostmi.

Tento krajský dozorce vypráví: „Bylo docela náročné šlapat po horských hřebenech a při tom nést s sebou všechny zásoby. Ze šesti nocí jsme čtyři strávili pod širým nebem v horách nebo u řeky.“ V některých vesnicích lidé neslyšeli svědectví už mnoho let. Na jednom místě se bratři setkali s mužem, který jim řekl: „Před sedmadvaceti lety mluvili svědkové Jehovovi s mým otcem. Říkal nám, že svědkové mají pravdu.“ Skupina rozšířila celkem 60 knih, 186 časopisů, 50 brožur a 287 traktátů. Mnoha lidem také ukázali, jak probíhá biblické studium.

 Vydávání svědectví v dalších odlehlých oblastech

Palawan je jeden z velkých ostrovů Filipín. Je úzký, ale na délku měří 434 kilometrů. Leží daleko od spěchu a shonu hustěji zalidněných ostrovů a je pralesním domovem mnoha různých kmenů. Je zde také řada odloučených osad, z nichž některé obývají přistěhovalci. Misionář Raymond Leach, ochotný přijmout jakékoli pověření, sem byl poslán jako krajský dozorce. Svědků zde bylo málo a bylo zapotřebí překonávat velké vzdálenosti. Raymond vzpomíná: „Sloužil jsem zde v letech 1955 až 1958, kdy na celém Palawanu bylo pouze 14 zvěstovatelů. Trvalo mi pět týdnů, než jsem je všechny navštívil.“

Od té doby došlo k velkému pokroku, ačkoli je zde služba stále náročná. Febe Lotaová, které je nyní něco málo přes 40 let, začala na Palawanu sloužit jako zvláštní průkopnice v roce 1984. Vypráví jeden zážitek ze služby na ostrově Dumaran: „Přišly jsme k domu, o kterém jsme si myslely, že je poslední. Vůbec nás nenapadlo, že by tam mohl být ještě jeden, a byl!“ Mezi palmami se skrýval dům, kde žili manželé, kteří pečovali o kokosovou plantáž. A co víc, ti lidé měli zájem o Bibli.

Febe vypráví dál: „Kdyby to nebylo kvůli Jehovovi, už bych se na to místo nikdy nevrátila.“ Aby se tam Febe a její partnerka dostaly, musely jít celý den pěšky kokosovými háji podél písečného nebo skalnatého pobřeží. Když byl příliv, brodily se po kolena ve vodě. Vzdálenost byla tak velká, že se rozhodly chodit za těmi manželi pouze jednou za měsíc a strávit tam vždy několik dní. Nosily si s sebou jídlo, knihy, časopisy a náhradní oblečení. „Byla to pro nás opravdu oběť. Slunce na nás pražilo a hmyz bodal a kousal.  Když jsme dorazily do cíle, lil z nás pot.“ Jejich úsilí však bylo odměněno, když viděly, jak oba zájemci dělají ve studiu Bible rychlé pokroky.

Tito manželé byli donuceni práci na kokosové plantáži opustit, protože správce, který byl baptista, zjistil, že studují se svědky. Febe byla příjemně překvapena, když se později se svou zájemkyní opět setkala. Nejen že už byla pokřtěná, ale jak říká Febe, „seděla s námi na schůzce s průkopníky při oblastním sjezdu“. Je to velká radost vidět znamenité ovoce své práce!

Mnoho těžko dosažitelných oblastí je na velkém ostrově Mindanao v jižní části Filipín. Nathan Ceballos zde slouží jako cestující dozorce spolu se svou manželkou. Během týdnů, kdy nespolupracovali s žádným sborem, se snažili kázat v odlehlých obvodech. Zvali další bratry a sestry, aby jeli s nimi. Při jedné příležitosti měla skupina k dispozici 19 motocyklů, a tak se zvěstovatelé dostali do mnoha vesnic. Cesty jsou hrbolaté a bahnité, a svědkové museli překonat řeky a potoky, přes které většinou nevedou žádné mosty. Ačkoli lidé v těchto oblastech mají málo peněz, projevili vděčnost za literaturu, kterou bratři přinesli, a darovali jim měkká, ručně vyráběná košťata. Představte si ten pohled — bratři jedou domů a jejich motocykly jsou obtížené košťaty! Nathan říká: „Domů jsme se všichni vraceli unavení a špinaví, ale plní radosti, s vědomím, že jsme vykonali Jehovovu vůli.“

Vydávání svědectví při každé příležitosti

V posledních letech Jehovova organizace povzbuzuje zvěstovatele, aby k vydávání svědectví využívali všech příležitostí. To je zvláště vhodné v hustěji osídlených  oblastech země. Větší města jako Davao, Cebu a Metro Manila jsou velmi podobná jiným městům ve světě a je zde mnoho obchodů, úřadů a uzavřených obytných domů či rezidenčních čtvrtí. Co se udělalo pro to, aby byli lidé na těchto místech zastiženi?

Město Makati patří do kraje, kde až donedávna sloužil Marlon Navarro, mladý absolvent školy služebního vzdělávání. Marlon vyvinul značné úsilí a v obchodní čtvrti tohoto města, na území, kde slouží tři sbory, zorganizoval kazatelskou službu. Vybraní bratři a sestry, z nichž mnozí byli průkopníci, dostali školení, aby jejich služba v tomto obvodu byla produktivní. Nyní se ve zdejších nákupních centrech a parcích vedou biblická studia, a někteří ze zájemců se účastní shromáždění.

Sestra Cory Santosová a její syn Jeffrey jsou průkopníci. Dopoledne často bývají ve službě na ulici a někdy začnou už v 6 hodin ráno. V tu dobu potkávají lidi, kteří se vracejí z továren z noční směny. Při této službě dokonce zavedli biblická studia, a někteří lidé, které takto oslovili, dělali pokroky a dospěli ke křtu.

Nejen ve městech zvěstovatelé pohotově využívají příležitosti k vydání svědectví. Norma Balmacedaová, která je zvláštní průkopnicí už více než 28 let, mluvila se ženou, která čekala na zastávce. Norma se jí zeptala: „Kam jedete?“

Žena odpověděla: „Do provincie Quirino.“

„Vy jste odtamtud?“

„Ne, ale můj manžel se tam chce přestěhovat, protože život tady na Ifugau je opravdu těžký.“

To byla příležitost, aby jí Norma pověděla dobrou zprávu o vládě Království, která vyřeší lidské problémy. Pak se  jejich cesty rozdělily. Po letech jedna žena na krajském sjezdu oslovila Normu a představila se jako ta paní, se kterou Norma kdysi mluvila. Nyní už byla tato žena pokřtěná a její manžel a dvě dcery studovali Bibli.

Také bratři z odbočky v Quezon City využívají každou příležitost k vydávání svědectví. Například Felix Salango je známý svou horlivostí, s jakou káže druhým. I když pracuje v betelu, často slouží jako pomocný průkopník. V roce 2000 si Felix například povšiml dělníků na stavbě nové obytné budovy, kteří byli najati pro hrubé práce. Oslovil hlavního inženýra a poprosil ho, aby mu dovolil s dělníky promluvit. Felix říká: „Když měli po obědě, přišel jsem na staveniště, kam inženýr svolal více než 100 dělníků. Popsal jsem dílo svědků Jehovových a vysvětlil jsem, že chceme-li přežít velké soužení, je zapotřebí poznání. Měl jsem s sebou jednu krabici brožur a jednu krabici knih Poznání. Řekl jsem dělníkům, že pokud mají zájem o studium Božího slova, mohou si jednu z těchto publikací vzít.“ Felix také vysvětlil, jak je dílo svědků Jehovových na celém světě financováno, a vedle kokosové palmy položil publikace a obálku. Hodně dělníků si brožuru nebo knihu vzalo, a mnozí z nich také do obálky vložili příspěvek.

Někteří chtěli Bibli studovat, a to včetně hlavního inženýra. Felix si s ním domluvil studium, které mělo pomocí brožury Co od nás Bůh vyžaduje? probíhat každé pondělí, středu a pátek v době polední přestávky. Tento muž Felixovi řekl: „To, co se tady učím, vysvětluji své ženě a přátelům.“ Dva další inženýři, kteří zde pracovali, chtěli také studovat, stejně jako i pracovník ochranky a dvě sekretářky. Ano, vydávání svědectví při každé příležitosti opravdu přináší požehnání od Jehovy.

 Misionáři poslaní na Filipíny

Během let bylo na Filipíny přiděleno 69 vyškolených zahraničních misionářů, aby pomohli s kazatelským dílem. Pomáhali mnoha způsoby. Denton Hopkinson a Raymond Leach, o nichž už byla dříve zmínka, byli původně vysláni do pole, nejprve jako misionáři a potom jako cestující dozorci. Později byli pověřeni prací v odbočce.

V průběhu sedmdesátých letech přijelo několik absolventů Gileadu, aby pomohli se zaváděním nových tiskárenských postupů. Mezi těmito misionáři byli Robert Pevy a jeho manželka Patricia, kteří původně sloužili v Anglii a Irsku. Robert pomohl filipínské odbočce se založením redakčního úseku. Všichni byli smutní, když v roce 1981 tito manželé odjížděli, aby pokračovali ve službě ve světovém ústředí v Brooklynu v New Yorku.

Dean a Karen Jacekovi přijeli ze Spojených států v roce 1980 a po krátké době, kdy se v provincii Laguna učili tagalsky, byli pověřeni prací v odbočce. Poté, co v roce 1983 absolvovali dodatečné školení, učili bratry z Filipín a z okolních ostrovů používat počítačový program vyvinutý svědky Jehovovými, který je pro vydávání biblické literatury v místních jazycích nezbytný.

Hubertus (Bert) a Jeanine Hoefnagelsovi z Nizozemí přijeli v roce 1988. V odbočce se právě chystal rozsáhlý stavební projekt. Tito manželé již měli s výstavbou odbočky zkušenosti a Bert uměl zacházet s těžkými stavebními stroji. Proto byli pověřeni, aby na tomto projektu spolupracovali. Bert obsluhoval stavební stroje a také školil druhé. Říká: „Od začátku jsem učil místní bratry řídit nákladní auta a buldozer nebo ovládat bagr, nakladač a jeřáb. S těžkou technikou nakonec pracovalo 20 až 25 lidí.“

 Později se k nim připojili čtyři další absolventi Gileadu — Peter a Beate Vehlenovi z Německa a Gary a Teresa Jeane Meltonovi ze Spojených států. Vehlenovi měli také zkušenosti ze staveb odboček a Meltonovi za sebou měli pět let služby v betelu ve Spojených státech. Všichni mohli k práci při výstavbě odbočky nějak přispět.

Už dříve, v roce 1963, byl zrušen poslední misionářský domov, protože kazatelské dílo mohli vykonávat způsobilí filipínští průkopníci. V roce 1991 však vedoucí sbor pověřil službou v poli šest misionářů. Ačkoli tito misionáři byli dobře obeznámeni s prací v odbočce, měli také zkušenosti, které mohly být velmi prospěšné v kazatelském poli. Například Jeanine Hoefnagelsová začala se zvláštní průkopnickou službou ve svých 18 letech. Nyní mohla svými zkušenostmi a živou povahou povzbuzovat bratry a nové zájemce. Její manžel Bert vysvětluje, v čem ještě byli misionáři prospěšní. Řekl: „To, že zde kážou misionáři, pomáhá lidem pochopit mezinárodní rozsah našeho díla.“ Jiní misionáři zůstali v odbočce, kde se věnovali administrativě a dalším úkolům.

 Misionáři jsou na Filipíny nejen přidělováni, ale jsou z nich také vysíláni.

Misionáři vyslaní z Filipín

Zatímco misionáři stále přijížděli na Filipíny, filipínští průkopníci začali být vysíláni do jiných zemí, aby se tam podíleli na misionářském díle. Od druhé světové války se v díle činění učedníků na Filipínách dosáhlo mnohem rychlejšího pokroku než v okolních zemích. Bylo zde mnoho průkopníků, kteří byli velmi schopní, pouze neprošli stejným organizačním školením jako absolventi Gileadu. A tak byli od roku 1964 způsobilí filipínští průkopníci zváni, aby se ujali misionářské služby v různých zemích po celé Asii a na ostrovech v Tichém oceánu. Někdy se jednalo o manželské dvojice, ale většinou to byli svobodní bratři a sestry, kteří už měli za sebou deset a více let v celodobé službě. Do poloviny roku 2002 jich bylo celkem 149 a sloužili v 19 zemích. Ve svém působišti dodnes slouží 74 z nich. Než se vyřídí jejich cestovní doklady, stráví budoucí misionáři nějakou dobu v odbočce. Dostávají zde školení a získávají zkušenosti, které jim budou užitečné v místě, kde budou sloužit. Čím tito misionáři v průběhu let přispěli ke kazatelskému dílu? S jakými problémy se setkali a z čeho měli radost?

Rose Cagungaová (nyní Englerová) a Clara dela Cruzová (nyní Elauriaová) byly vyslány jako první. Jejich působištěm bylo Thajsko. Asi o rok později se k nim připojila Angelita Gavinová. Ovšem podobně jako pro jiné misionáře bylo i pro ně náročné naučit se jazyk. Angelita vypráví, jak se učily thajsky: „Prvních několik týdnů jsem se cítila ztracená, protože mi písmena v knize připadala jako  nějací ‚červi‘, a na shromáždění jsme si kvůli jazykové bariéře nemohly prakticky s nikým popovídat.“ Přesto se však thajsky naučily, a od té doby tento jazyk používají, aby pomáhaly druhým.

Po těchto prvních třech průkopnicích následovala nepřetržitá řada dalších ochotných služebníků, kteří byli vysíláni do různých zemí. Porferio a Evangeline Jumuadovi byli v roce 1972 požádáni, aby se přestěhovali do Korey. Dobře se naučili jazyk a po dvou a půl letech misionářského působení byli pozváni do krajské služby.

Salvacion Regalaová (nyní Ayeová) byla jednou z devíti filipínských sester, které v roce 1970 přijely do Hongkongu, aby zde sloužily jako misionářky. Prvním nelehkým úkolem pro ni bylo naučit se čínsky. Kantonský dialekt má devět tónů. Změní-li se tón, slovo dostane jiný význam. Salvacion vzpomíná, jak s těmito tóny zápasila — například jednou řekla své zájemkyni, že se i se svými spolupracovnicemi přestěhovala na jiné místo „kvůli strašidlu“. Ve skutečnosti chtěla říci „kvůli vysokému nájmu“. Nakonec se jazyk naučila. Salvacion pomohla více než 20 lidem poznat biblickou pravdu. Nyní se setkává s mnoha lidmi z Indonésie, kteří v Hongkongu pracují jako sluhové a služky, a tak se Salvacion snaží naučit se indonésky.

Úplně odlišným podmínkám musel čelit Rodolfo Asong, cílevědomý, ale přátelský bratr, který byl v roce 1979 přidělen na Papuu-Novou Guineu. Vrhl se do učení jazyka a počínal si tak dobře, že byl zakrátko pověřen službou cestujícího dozorce. Navštěvovat sbory na Papui-Nové Guineji však bylo něco úplně jiného než navštěvovat sbory na Filipínách. Bratr říká: „Naučil jsem se na malé dřevěné kánoi pádlovat vestoje, jako to dělají domorodci.“

 O sjezdech Rodolfo vypráví: „Bratři by museli daleko cestovat a doprava byla často nákladná, a tak jsme pořádali mnoho malých sjezdů. Nejmenší sjezd, na kterém jsem kdy byl, se konal ve vesnici Larimea. Celkem bylo přítomno deset lidí.“ Jindy byl Rodolfo jmenován dozorcem sjezdu,  který proběhl ve vesnici Agi. Říká: „Sloužil jsem také jako předsedající sjezdu, staral jsem se o zvuk a o stravování, režíroval jsem drama a hrál krále Davida.“ Rodolfo se při plnění svých úkolů velmi nasazoval a později se těšil z výsady misionářské služby na Šalomounových ostrovech.

V roce 1982 byl Arturo Villasin, přizpůsobivý bratr z Luzonu, přidělen na Šalomounovy ostrovy. Sloužil zde jako krajský dozorce a zjistil, že místní podmínky jsou značně odlišné od podmínek na Filipínách. Na mnoho ostrovů se dalo dostat nejlépe letadlem. Arturo o tom vypráví: „Jednou se naše letadlo zřítilo, ale všichni jsme to přežili. Jindy jsme kvůli špatné viditelnosti jen o vlásek minuli horské úbočí.“ Popisuje, jak navštěvoval některé sbory: „Chodili jsme pěšky deštným pralesem a šplhali po strmých, rozbahněných kopcích. Bratři žili mezi domorodci, kteří uctívají své předky.“ V roce 2001 Arturo v důsledku nemoci neočekávaně zemřel. Bude se na něho dlouho vzpomínat jako na věrného misionáře.

Filipínští bratři a sestry, kteří slouží jako misionáři v oblasti Asie a Tichého oceánu, mají takových zkušeností mnoho. Tito ochotní a obětaví Jehovovi služebníci jsou navzdory různým překážkám značným přínosem pro kazatelské dílo v zemích, kde působí.

S radostí pomáhají druhým, aby učinili Jehovu svou pevností

Jehovovo požehnání přináší radost. (Přísl. 10:22) Adelieda Caletenaová, která byla v roce 1974 vyslána na Tchaj-wan, říká: „Jsem nesmírně šťastná a vděčná Jehovovi, že naší práci na Tchaj-wanu žehná a že mi umožnil, abych se jí účastnila.“

 Paul a Marina Tabunigaovi, kteří nyní slouží na Marshallových ostrovech, se vyjádřili: „Pomohli jsme 72 lidem, aby se stali Jehovovými ctiteli. Máme radost z toho, že mnoho z nich nyní slouží jako starší, služební pomocníci, zvláštní průkopníci, pravidelní průkopníci a činní sboroví zvěstovatelé.“

Lydia Pamplonaová, která od roku 1980 slouží na Papui-Nové Guineji, pomohla k zasvěcení a křtu 84 lidem. Nedávno uvedla ve zprávě, že vede 16 domácích biblických studií a mnozí její zájemci již navštěvují shromáždění. Její osobní vyjádření bezpochyby vystihuje pocity mnoha misionářů: „Děkuji Jehovovi za službu, kterou mi svěřil. Kéž naší službě nadále žehná, a to ke své slávě.“

Odbočky zemí, kde filipínští misionáři slouží, si jejich práce váží. Thajská odbočka napsala: „Misionáři z Filipín dělají dobrou práci. Po všechna ta mnohá léta, co působí v Thajsku, jsou příkladem věrnosti. Vytrvávají ve službě navzdory pokročilému věku. Milují Thajsko i zdejší lidi a považují tuto zemi za svůj domov. Velmi vám děkujeme, že jste nám tyto znamenité misionáře poslali.“

Škola služby Království pomáhá starším

Přibližně ve stejné době, kdy byli z Filipín poprvé vysláni misionáři do jiných zemí, Jehovova organizace poskytla školení rostoucímu počtu způsobilých bratrů, kteří zajišťovali chod místních sborů. Důležitou úlohu při tom měla škola služby Království.

Vyučování prvních tříd bylo zahájeno v roce 1961. Tehdy to byl jednoměsíční kurz. Jack Redford, který předtím působil jako instruktor Gileadu a později sloužil jako misionář ve Vietnamu, byl pověřen, aby na Filipínách  tento kurz vedl. Škola se zpočátku konala v odbočce a vyučování probíhalo v angličtině.

Ačkoli pro některé angličtina nebyla problémem, bylo třeba vzít v úvahu další běžné jazyky a nářečí na Filipínách. Mnoho starších by mělo z kurzu větší užitek, kdyby se konal v jejich mateřském jazyce. A tak od poloviny 60. let škola probíhala v několika jazycích. Cornelio Cañete vypráví, jak byl pověřen, aby vyučoval na Visayském souostroví a na Mindanau. „Učil jsem ve třech jazycích,“ vzpomíná s úsměvem, „v cebuánštině, hiligaynonštině a samar-leytštině.“

V průběhu let byl kurz včetně jeho časového rozvrhu pozměněn. Naposledy se konal o víkendu, přičemž jeden a půl dne bylo určeno starším a jeden den patřil služebním pomocníkům. Stále však není lehké zajistit, aby škola proběhla asi v osmi jazycích. Starší z odbočky, kteří tyto jazyky ovládají, vyškolí cestující dozorce, a ti pak vedou školy služby Království pro sborové starší a služební pomocníky. Z poslední školy mělo užitek 13 000 starších a 8 000 služebních pomocníků.

 Pomoc pro průkopníky

Zvláštní školení dostali později také průkopníci. V roce 1978 se konaly první třídy školy průkopnické služby. Do těchto tříd byli pozváni všichni, kdo v té době sloužili jako pravidelní nebo zvláštní průkopníci. Od té doby tato škola probíhá každý rok, s výjimkou let 1979 a 1981.

Průkopníci měli z této školy velký užitek. Aby se jí mohli zúčastnit, museli však překonat různé překážky. Pro některé průkopníky to znamenalo finanční oběti. Jiní měli problémy s dopravou.

Účastníci školy, která se konala ve městě Santiago, se museli vyrovnat s nepředvídanou komplikací. Krajský dozorce Rodolfo de Vera vyprávěl: „Dne 19. října 1989 bylo Santiago v provincii Isabela neočekávaně zasaženo mimořádně silným tajfunem, při němž rychlost větru dosahovala až 205 kilometrů v hodině. Když toho rána v sále Království začalo vyučování, venku pouze pršelo a foukal slabý vítr, a tak jsme pokračovali v učení. Vítr však zesílil a budova se začala otřásat. Za chvíli byla střecha pryč.  Chtěli jsme utéci, ale viděli jsme, že venku je to ještě nebezpečnější, protože vzduchem létalo mnoho předmětů.“ Ačkoli se budova začala rozpadat, všichni vyvázli bez úhony. Svou záchranu nepřipisovali pouze Jehovovi, ale také tomu, že uplatnili radu z časopisu Probuďte se!, kde se psalo, že v takových situacích se má člověk schovat pod nějakou lavici nebo stůl. Bratr de Vera řekl: „Schovali jsme se pod stoly. Když tajfun přešel, byli jsme zasypáni spadlými větvemi a kusy plechu, které vítr urval ze střech. Všichni jsme však zůstali ukryti pod stoly, a tak se nikomu nic nestalo.“

Škola se každý rok koná v sedmi jazycích. Do konce služebního roku 2002 proběhlo 2 787 tříd, kterých se zúčastnilo celkem 46 650 průkopníků. Je to pro ně výborná pomoc, aby zlepšili svou obratnost ve službě a plně důvěřovali Jehovovi, když dále ‚září jako ti, kdo poskytují světlo ve světě‘. (Fil. 2:15)

Počátky ofsetového tisku

Veškerá práce v kazatelské službě i ve sborech by byla daleko těžší, nebýt našich vynikajících biblických publikací. Literatura pro Filipíny se mnoho let tiskla v Brooklynu. Na počátku 70. let však byla přímo na pozemku odbočky v Quezon City vybudována tiskárna, která měla zařízení pro knihtisk podobné jako v Brooklynu. Odbočka tak mohla tisknout všechny časopisy přímo na místě.

V 70. letech začalo být jasné, že knihtisk včetně odlévání forem je na ústupu a začíná ho nahrazovat ofsetový tisk. Z pokynů světového ústředí vyplývalo, že na tento způsob tisku postupně přejdou i bratři.

 V roce 1980 odbočka zakoupila zařízení pro fotosazbu. Jihoafrická odbočka tentýž typ zařízení již měla a podělila se s filipínskými bratry o své zkušenosti. Tento sázecí systém byl ovládán počítačem a pracoval v kombinaci s malým archovým ofsetovým strojem, který bratři koupili přibližně ve stejné době.

Díky tomuto zařízení se bratři mohli v malém naučit pracovní postupy při ofsetovém tisku. David Namoca, který již měl bohaté zkušenosti s obsluhou sázecího stroje Linotype používaného při knihtisku, se naučil, jak používat zařízení pro fotosazbu. Další bratři se naučili, jak vyrábět ofsetové tiskové desky a jak tisknout na nově zakoupeném stroji. Do konce roku 1980 již odbočka tiskla ofsetem některá vydání Naší služby Království a časopisy v jazycích, ve kterých nebyl potřebný velký náklad.

Díky blížícímu se přechodu na ofsetový tisk bratři začali používat počítače, jež usnadnily práci překladatelům a pracovníkům, kteří se zabývali přípravou tisku. Krůček po krůčku bratři získávali zkušenosti a sebedůvěru. Po určitém čase dokázali pomocí těchto metod zvýšit jak kvalitu, tak i množství výtisků. Bratři toužili udělat další pokrok a v roce 1982 vytiskli čtyřbarevný traktát Zprávy Království č. 31 na jednobarevném ofsetovém stroji. Papír musel projít strojem šestkrát — čtyřbarevná strana čtyřikrát a dvoubarevná strana dvakrát. Byl to velký úkol a kvalita možná nebyla úplně taková, jakou by si bratři přáli, ale všichni byli nadšeni z toho, že se na vlastním zařízení podařilo vytisknout čtyřbarevné Zprávy Království.

Bratři tedy začali tisknout ofsetem, ale zvládnou úplný přechod na fotosazbu řízenou počítačem a ofsetový tisk?  Jehovova organizace chystala něco, z čeho měla mít zanedlouho užitek i filipínská odbočka.

Jehovova organizace dodává MEPS

Vedoucí sbor schválil vytvoření systému fotosazby řízeného počítačem. Tento systém by umožnil, aby dobrá zpráva byla tištěna v mnoha desítkách jazyků. V Brooklynu byl vyvinut Mnohojazyčný elektronický systém fotosazby (MEPS). Odbočka na Filipínách nějakou dobu používala pro tisk některých publikací běžně prodávané zařízení spolu s počítači a ofsetovým tiskem. MEPS však umožnil filipínské odbočce i jiným odbočkám po celém světě, aby v této oblasti udělaly další pokrok.

Dva manželské páry byly pozvány do Wallkillu v New Yorku. Bratři byli vyškoleni v údržbě systému MEPS a v jeho používání při přípravě k tisku. Jiný manželský pár, Florizel Nuico s manželkou, strávil nějakou dobu v Brooklynu, kde se bratr naučil obsluhovat ofsetové tiskařské stroje MAN. Právě to filipínská odbočka potřebovala, aby mohla na počítačovou přípravu tisku a ofsetový tisk přejít úplně.

V roce 1983 byl na Filipínách instalován ofsetový stroj MAN. Pomáhal při tom Lionel Dingle z australské odbočky.  Bratr Nuico začal místní bratry školit v tom, co se naučil v Brooklynu. Koncem roku 1983 z tohoto stroje vyjely první časopisy. Systém však ještě nebyl kompletní, a tak se časopisy po nějakou dobu vyráběly kombinací knihtisku a ofsetu.

Dokončení systému však na sebe nedalo dlouho čekat. První počítač MEPS byl v odbočce na konci roku 1983 a dva bratři, kteří byli předtím vyškoleni ve Wallkillu, začali učit další, jak zařízení MEPS obsluhovat a udržovat. V krátké době se výroba rozjela. Desítky betelitů dostaly důkladné školení, jak systém používat k překladu, ke vkládání textu, kompozici a fotosazbě, a také jak počítače opravovat. Školení je na Filipínách komplikované, protože bratři mluví různými jazyky. Vždyť jenom Strážná věž se zde kromě angličtiny vydává v sedmi dalších jazycích. Právě proto je MEPS ve filipínských podmínkách velmi užitečný.

Kvalita vyráběných publikací se výrazně zlepšila. Cesar Castellano, který slouží v tiskárně, o svých spolupracovnících říká: „Většina bratrů jsou rolníci. Někteří neměli žádné technické vzdělání. Je úžasné vidět, jak Jehova prostřednictvím svého ducha pomáhá bratrům, aby zvládli i takové věci, jako je tisk literatury.“ Bratři se naučili vše potřebné a zvěstovatelé dostávali publikace, které byly stále poutavější. Tyto pokroky v technice tisku však byly prospěšné ještě v jiném ohledu, a to v duchovním.

Duchovní pokrm ve stejný čas jako v angličtině

Když se časopisy pro Filipíny tiskly v Brooklynu, trvalo to šest nebo více měsíců, než články z anglických  časopisů vyšly ve filipínských jazycích. Časopisy se sice překládaly na Filipínách, ale přeložený text se posílal do Brooklynu a zkomponované stránky se musely vrátit na Filipíny a odtud zase do Brooklynu. Nakonec bylo třeba vytištěné časopisy dopravit na Filipíny, a to všechno zabíralo mnoho času. Když se tisk časopisů v 70. letech přestěhoval na Filipíny, čas se sice ušetřil, ale časopisy stále vycházely s šestiměsíčním zpožděním oproti anglickému vydání. Mnoho filipínských bratrů si říkalo: ‚To by bylo úžasné, kdybychom měli v našem jazyce časopisy ve stejnou dobu jako v angličtině!‘ Dlouhá léta o tom však mohli jenom snít.

S příchodem systému MEPS a pozměněných výrobních postupů se tento sen konečně stal skutečností. Vedoucí sbor si uvědomoval, že kdyby Jehovův lid studoval stejnou látku ve stejné době, mělo by to na něj silný sjednocující účinek. Bratři se na tento cíl zaměřili a od ledna 1986 vycházela Strážná věž simultánně s angličtinou ve čtyřech místních jazycích: cebuánštině, hiligaynonštině, ilokánštině a tagalštině. Brzy následovaly další jazyky. A na sjezdech v roce 1988 čekalo bratry velké překvapení. Kniha Zjevení — Jeho slavné vyvrcholení se přiblížilo! vyšla ve třech místních jazycích současně s anglickým vydáním. Bratři se z toho velmi radovali. Nejenže mohli zájemcům nabídnout kvalitnější literaturu, ale také mohli mít užitek z téhož programu duchovního sycení jako většina jejich bratrů na celém světě, a to ve stejnou dobu.

K těmto změnám při výrobě literatury došlo v době, kdy v některých částech země probíhaly bouřlivé nepokoje. Naše publikace neustále zdůrazňovaly, jak je důležité, aby každý činil Jehovu svou pevností.

 Srážky mezi vládními vojsky a povstalci

Aktivita povstaleckých skupin se v mnoha částech země vystupňovala během 80. let. Některé tyto skupiny byly spojeny s komunistickým hnutím. Střetnutí mezi vládními oddíly a vzbouřenci byla stále častější. Tyto konflikty často vyzkoušely, jakou důvěru mají bratři v Jehovu.

V jedné oblasti, kde byl sbor se 62 zvěstovateli, se jednoho rána bratři probudili a zjistili, že povstalci a vládní vojsko se právě rozmisťují do bojových pozic. Domovy bratrů byly přímo uprostřed mezi znepřátelenými stranami. Jeden starší šel za vzbouřenci a druhý k vládním jednotkám. Prosili je, aby zde nebojovali, protože by to  postihlo mnoho civilních obyvatel. Ani jedna strana však jejich prosbě nevěnovala pozornost. Bratři neměli kam utéci, a tak se shromáždili v sále Království. Jeden starší pronesl modlitbu za všechny. Modlil se dostatečně dlouho a nahlas, aby ho slyšeli vládní vojáci venku. Když bratři otevřeli oči, zjistili, že obě znesvářené strany někam zmizely, a k boji nedošlo. Bratři byli přesvědčeni, že je Jehova ochránil.

Dionisio Carpentero slouží se svou manželkou už více než 16 let jako cestující dozorce. Dodnes si pamatuje, co se stalo v prvním roce jeho krajské služby v provincii Negros Oriental ve střední části Filipín. Vypráví: „Navštívili jsme sbor Linantuyan. Měli jsme radost z toho, že ve středu s námi bylo v kazatelské službě 40 zvěstovatelů. Netušili jsme však, že povstalci sledují každý náš pohyb. Měli úkryt nedaleko sálu Království. Čtyři z nich přišli ve 4 hodiny odpoledne k místu našeho ubytování, aby zjistili, co jsme zač. Jeden starší jim vysvětlil, že jsem krajský dozorce a jejich sbor navštěvuji každých šest měsíců.“

Ti muži však tomu zjevně nevěřili a podezírali Dionisia z toho, že je voják. Řekli staršímu, ať Dionisia vyvede ven, aby ho mohli zabít. Starší jim řekl, že budou muset nejprve zabít jeho. Výsledkem bylo, že odešli.

Dionisio pokračuje: „V noci štěkali psi, takže jsme věděli, že partyzáni jsou blízko. Tu noc jsme se čtyřikrát modlili k Jehovovi a prosili ho, aby nás vedl. Nato se spustil prudký liják, ačkoli bylo období sucha. Muži, kteří čekali, aby nás zabili, odešli.“

Po nedělním shromáždění Dionisio oznámil starším, že se svou manželkou odchází do dalšího sboru. Cestou  však museli projít kolem stanoviště povstalců. „Jeden z těch mužů se díval z okna,“ vypráví Dionisio. „Dokonce jsme mu řekli, že odcházíme. Přesto v 8 hodin večer partyzáni přišli do sálu Království a ptali se po nás. Starší jim řekl, že už jsme pryč, a že jsme dokonce šli kolem nich. Kupodivu si nás nevšimli. Tato zkušenost nás naučila důvěřovat v Jehovu a být odvážní, když se setkáváme s těžkostmi. Dionisio se svou manželkou stále s radostí pokračuje ve své službě.

Kvůli takovým konfliktům je svědecká služba někdy obtížná. Pokud je člověk ve špatné době na špatném místě, může se dostat do křížové palby. Občas však jedna z bojujících stran informuje bratry, že se schyluje k boji. V takovém případě bratři odejdou kázat na nějaké bezpečnější  místo, dokud boj neskončí. Dílo kázání o Království však stále pokračuje a bratři se naučili spoléhat na Jehovu.

Zkoušky neutrality

Ježíš Kristus o svých následovnících řekl: „Nejsou částí světa, stejně jako já nejsem částí světa.“ (Jan 17:14) Podobně jako jinde na světě, ani svědkové Jehovovi na Filipínách se neúčastní politických a vojenských konfliktů. ‚Neberou meč‘, ale naopak složili zbraně a usilují o mír, jak je tomu vyučuje Jehova. (Mat. 26:52; Iz. 2:4) Jejich neutrální postoj je na Filipínách dobře známý a všechny strany uznávají, že svědkové Jehovovi pro ně nepředstavují žádné nebezpečí. V minulosti byla však období, kdy Jehovovi služebníci museli dát jasně najevo, jaký postoj k některým záležitostem zaujímají. To bylo pro ně ochranou.

Cestující dozorce Wilfredo Arellano má velké zkušenosti se službou v různých místech, z nichž některá byla pokojná více a jiná méně. V roce 1988 navštívil jeden sbor ve střední části Filipín. Povstalci zde bratry nutili, aby se k nim připojili ve vzpouře proti vládě. Bratři pevně odmítli.

Wilfredo vypráví, co se stalo: „Během mé návštěvy se vládní jednotky pohybovaly v obvodu sboru. Vojáci chtěli z místních obyvatel vytvořit milici, která by bojovala proti partyzánům. Na setkání s vládními úředníky dostali bratři příležitost vysvětlit, proč se nechtějí připojit ani k povstalcům, ani k vládní milici. Někteří místní lidé sice s naším postojem nesouhlasili, ale zástupci vlády nás respektovali.“

 Wilfredo pokračuje: „Když se jeden bratr po shromáždění vracel na svou usedlost, potkal skupinu po zuby ozbrojených mužů, kteří vedli dva zajatce se zavázanýma očima. Ptali se ho, zda byl na tom setkání s lidmi od vlády. Pravdivě odpověděl, že ano. Ozbrojenci chtěli vědět, zda se připojil k milici. Bratr odpověděl, že ne, a vysvětlil svůj neutrální postoj. Muži ho tedy nechali, ať jde domů. O několik minut později bratr uslyšel dva výstřely a uvědomil si, že ti dva zajatci se zavázanýma očima byli popraveni.“

Během 70. a na začátku 80. let platil na Filipínách zákon, který všem občanům ukládal povinnost účastnit se voleb. Kdo neuposlechl, byl uvězněn. To byla příležitost, aby Jehovův lid veřejně prokázal věrnou oddanost Bohu. Podobně jako jejich bratři jinde na světě, Jehovovi služebníci na Filipínách si zachovali politicky neutrální postoj a nestali se „částí světa“. (Jan 17:16)

Po změně ve vládě v roce 1986 byla zrevidována ústava, a povinnost volit byla zrušena. To bratrům usnadnilo situaci. Mnozí z nich však museli čelit jiným zkouškám, zvláště děti ve školním věku.

,Již se neučí válce‘

Irene Garciaová vyrostla na ostrově Luzon, v provincii Pampanga. Potkala ji zkouška, které dodnes musí čelit mnoho mladých lidí. Na střední škole probíhá povinný vojenský výcvik. Studenti, kteří jsou svědky Jehovovými, se však osobně rozhodli, že se nebudou účastnit programu, kde by se učili válčit. Irene se nejprve modlila k Jehovovi o pomoc. Potom šla osobně za vojenským důstojníkem, který vedl výcvik, a při tom myslela na tři mladé  Hebrejce v době proroka Daniela. Požádala, aby byla z výcviku uvolněna. (Dan., 3. kap.) Ačkoli důstojník jejímu postoji plně neporozuměl, řekl, že si jejího vysvětlení váží. Varoval ji však, že když se nezúčastní, dostane špatnou známku. Irene odpověděla: „To je v pořádku. Budu se co nejvíc snažit v jiných předmětech.“ Místo vojenského výcviku dostala jinou práci. Řekla: „Výsledkem bylo, že ani další děti svědků neměly žádné problémy, když žádaly o uvolnění, a já jsem přesto nakonec patřila mezi deset nejlepších studentů.“

Ne všichni vojenští důstojníci však uvolnění z výcviku dovolili. Někteří z nich působili těžkosti, takže pro studenty bylo obtížné školu dokončit. Přes to přese všechno se však díky oddanosti Jehovovým zásadám tisíce mladých naučilo důležitou věc: Když zaujmeme pevný postoj pro Jehovovo Království a zachováme neutralitu v záležitostech tohoto světa, Jehova nás bude chránit a požehná nám. (Přísl. 29:25)

Přibývá sjezdů

Co říci o těch radostných událostech, jakými jsou velká setkání Jehovova lidu? V době před druhou světovou válkou bylo svědků v zemi málo, a proto se až do konce války větší shromáždění nekonala. Bratři však o tuto formu vzájemného povzbuzení usilovali, a tak Ročenka z roku 1941 podala zprávu o sjezdu, který se konal v březnu 1940 v Manile.

Možná si vzpomenete, že Joseph dos Santos byl vězněn v japonském zajateckém táboře. Nakonec byl po příchodu amerických vojsk počátkem roku 1945 propuštěn. Měl upřímný zájem o duchovní blaho bratrů, z nichž  mnozí byli v organizaci noví. Bratrům byla věnována péče, aby se naučili efektivně vyučovat pravdu z Písem na domácích biblických studiích. K tomuto cíli napomohl i národní sjezd konaný v Lingayenu v provincii Pangasinan ke konci roku 1945. Zúčastnilo se ho asi 4 000 lidí, což ukazovalo, jak velký byl v té době zájem. Bratři měli radost o to větší, protože právě skončila válka.

Od té doby účast na sjezdech stále rostla současně s tím, jak se zvyšoval počet zvěstovatelů. Asi o 17 let později se místo původních 4 000 návštěvníků sešlo 39 652 lidí. Tehdy už se sjezd nekonal na jednom místě, ale na sedmi různých místech. Za dalších 15 let, tedy v roce 1977, počet přítomných na oblastních sjezdech překročil 100 000. Ten rok se v zemi konalo dvacet sjezdů. O osm let později účast překročila 200 000 a v roce 1997 bylo přítomných již přes 300 000. Na rok 2002 bylo možné naplánovat 63 sjezdů, což byl na Filipínách největší počet všech dob. Cestování po ostrovech bývá namáhavé a někdy také nákladné. Když se sjezdy konají na více místech, bratři to mají blíže a je pro ně snadnější se na ně dostat. Výsledkem je, že z těchto duchovních hostin má užitek více lidí.

Jehova žehná úsilí

Účastnit se krajských a oblastních sjezdů nebylo nikdy lehké. V roce 1947 bratři ze severní části země sjížděli na dvou vorech po řece Abra, aby se dostali na krajský sjezd  v pobřežním městě Vigan. Když dopluli k ústí řeky, vory rozebrali a dřevo prodali. Za utržené peníze si koupili lístky na autobus, kterým se pak po sjezdu dostali zpátky do hor. Vezli si s sebou pytle rýže, otepi dřeva a rohože na spaní. Měli s sebou také mnoho dětí a na tvářích vřelý úsměv, který s postupujícími dny sjezdu zářil stále více. K uspokojení tělesných potřeb jim stačila rýže, dřevo na otop, starý vařič a rohož na spaní.

V roce 1983 skupina bratrů ze sboru Caburan v jižní filipínské provincii Davao del Sur šla tři dny pěšky hornatou krajinou, aby se dostali do přístavu. Odtud celý další den cestovali na motorovém člunu do města, kde se konal sjezd. Cítili, že radostné společenství s dalšími bratry na oblastním sjezdu „Jednota Království“ stálo za vynaložené úsilí a peníze.

V roce 1989 jedna rodina se dvěma dětmi, kterým bylo dva a čtyři roky, šla z města El Nido na ostrově Palawan 70 km pěšky, aby se zúčastnila krajského sjezdu. Cesta džunglí, kde bylo jen málo značených stezek, jim trvala dva dny. Při chůzi museli odtrhávat pijavice, které se jim přisávaly na tělo. Ještě ke všemu celé dva dny v jednom kuse pršelo. Museli přebrodit mnoho potoků a říček, protože nikde nebyly mosty. I přes tyto útrapy se rodině podařilo bez úhony dorazit na sjezd. Ze společenství se svými bratry se velmi radovali.

V jiných oblastech jsou rodiny ve špatné ekonomické situaci a je pro ně těžké sehnat dost peněz, aby se dostaly na sjezd. Ramon Rodriguez tento problém musel řešit v roce 1984. Žije se svou rodinou na ostrově Polillo u východního pobřeží Luzonu. Ramon je rybář. Týden před  sjezdem měla jeho sedmičlenná rodina prostředky pouze na to, aby se na sjezd dostal jen jeden z nich. Modlili se v té věci k Jehovovi a potom se Ramon se svým dvanáctiletým synem vydal lovit ryby. Veslovali na otevřené moře a spustili sítě, ale nic nechytili. Po nějaké době chlapec naléhal, aby se vrátili blíž ke břehu a zkusili to tam. Zkusili to tedy ještě jednou. Ramon říká: „Nečekali jsme, že vytáhneme sítě plné ryb. Bylo jich tolik, že jsme měli plnou loď.“ Ulovili přes 500 kilogramů ryb! Když ryby prodali, měli peněz víc než dost na to, aby se sjezdu mohla zúčastnit celá rodina.

Následujícího večera na tomtéž místě lovili ryby další bratři, kteří se chtěli účastnit sjezdu. Chytili ještě 100 kilo ryb. Ramon dodává: „Rybáři, kteří nebyli svědkové a lovili ryby ve stejné době, byli překvapeni, protože nechytili ani rybičku. Říkali: ‚Jejich Bůh jim požehnal, protože chtějí jet na sjezd.‘“ Rodiny svědků na Filipínách se znovu a znovu přesvědčují, že když dají duchovní věci na první místo ve svém životě a jednají v souladu se svými modlitbami, přináší jim to radost a Jehovovo požehnání.

Pamětihodné sjezdy

Jehovův lid na celém světě rád vzpomíná na dřívější sjezdy. Výjimkou nejsou ani bratři na Filipínách. Ačkoli se sjezdový program vždy setká s oceněním, některé sjezdy se stanou památnými a zapůsobí na srdce i mysl silněji. Někdy to jsou mezinárodní sjezdy, jindy sjezdy s účastí misionářů, kteří navštíví svou rodnou zem a vyprávějí přítomným své zážitky.

Jak už bylo řečeno, značný počet filipínských bratrů a sester slouží jako misionáři v jiných asijských zemích  a na mořských ostrovech. Při několika příležitostech se svědkové z celého světa složili na to, aby se misionáři mohli vrátit do svých rodných zemí a účastnit se zde sjezdů. Z tohoto láskyplného opatření měli užitek také filipínští misionáři. V letech 1983, 1988, 1993 a 1998 dostalo takovou pomoc mnoho služebníků, kteří se díky tomu vrátili na Filipíny, aby se potěšili ze sjezdu spolu se svými příbuznými a přáteli. Zprávy z roku 1988 uvádějí, že se sjezdů na Filipínách zúčastnilo 54 misionářů, kteří tehdy sloužili ve 12 zemích. Tito bratři a sestry strávili do té doby v celodobé službě průměrně 24 let. Všichni posluchači měli velkou radost z jejich vyjádření a zkušeností, které na programu zazněly.

Jiní zase vzpomínají na sjezdy spojené s mimořádnými událostmi, kdy bratři projevili odhodlání pokračovat navzdory obtížným okolnostem. Například těsně před začátkem oblastního sjezdu „Boží pokoj“ v roce  1986 město Surigao na Mindanau zasáhl tajfun o rychlosti větru 150 kilometrů za hodinu. Střecha stadionu byla těžce poškozena. Město zůstalo po celou dobu sjezdu bez elektřiny. Voda se musela přivážet ze vzdálenosti 6 kilometrů. Svědky to však neodradilo. Z pódia zachránili, co se dalo, a postavili nové ve sportovní hale vedle stadionu. Také si pronajali generátor, aby měli čím napájet několik světel, zvukový systém a ledničku v jídelně. Očekávala se účast 5 000 osob. Ale představte si, vrcholný počet byl 9 932! Byli to opravdu křesťané „do nepohody“.

Zvlášť pamětihodné byly mezinárodní sjezdy. Vedoucí sbor naplánoval, že v letech 1991 a 1993 se budou konat v Manile. Delegáti zapůsobili na obyvatele města silným dojmem. Pro filipínské bratry a sestry, kteří většinou nemají prostředky na to, aby mohli cestovat a navštívit jiné země, to byla úžasná výměna povzbuzení. (Řím. 1:12) Na zahraniční delegáty velmi zapůsobila pohostinnost, kterou jim vřelí a přátelští filipínští bratři projevili. Jeden manželský pár ze Spojených států napsal: „Zvláště děkujeme za vaše srdečné přijetí. Otevřeli jste nám svou náruč a něžně jste nás objali.“

V roce 1993 si bratři pronajali tři stadiony v Manile, a každý proslov členů vedoucího sboru byl telefonicky přenášen z jednoho stadionu na zbývající dva. Delegáti byli štěstím bez sebe, když vyšla Křesťanská řecká písma — Překlad nového světa v tagalštině. Jedna mladá sestra prohlásila: „Měla jsem takovou radost! Vždycky jsem se těšila, až jednou budeme mít Překlad nového světa v tagalštině. To bylo překvapení!“

 V roce 1998 se situace obrátila. Poprvé od roku 1958 byli bratři z Filipín pozváni na sjezdy v zahraničí. Na sjezd, který se konal na západním pobřeží Spojených států, odjelo 107 delegátů. Dalších 35 mělo v září výsadu účastnit se mezinárodního sjezdu v Koreji. Tyto sjezdy sehrály vskutku důležitou roli při vzdělávání a sjednocování Jehovova lidu a také všem pomohly, aby učinili Jehovu svou pevností.

Zaměřme nyní svou pozornost na kazatelské dílo. Jakých výsledků Boží služebníci dosáhli v zemi, kde se mluví tolika jazyky?

Předkládání dobré zprávy v mnoha jazycích

Už jsme se zmínili, že je obvykle snazší poznávat pravdu ve své mateřštině. Na Filipínách to je však náročné zajistit, protože se zde mluví mnoha jazyky. Svědkové Jehovovi se přesto snaží uspokojit potřeby lidí tím, že jim vydávají svědectví v jejich mateřštině, a proto připravují biblickou literaturu v různých jazycích.

 Obvykle mohou nějaké jazykové skupině vydávat svědectví ti, kdo tímto jazykem již mluví. Pokud nějakou řečí hovořilo jen málo svědků, horliví zvěstovatelé a průkopníci se snažili řeč naučit. Napodobili tak apoštola Pavla, který se stal „lidem všeho druhu vším“. (1. Kor. 9:22)

Ačkoli jsou Filipíny čtvrtou nejlidnatější zemí, kde je úředním jazykem angličtina, pro většinu obyvatel to není rodný jazyk. Každý neumí dobře číst anglicky, a je tedy třeba, aby publikace vycházely v několika filipínských jazycích. V průběhu let svědkové Jehovovi přeložili biblické publikace minimálně do 17 místních jazyků. V některých vyšla pouze jedna nebo dvě brožury, například v tausugštině, jíž mluví muslimové na jihu, nebo ibanagštině, kterou hovoří malá etnická skupina na severu země. Většina lidí dobře ovládá jeden ze sedmi hlavních jazyků. V těchto jazycích vychází Strážná věž. Také duchovní programy v sálech Království a na krajských a oblastních sjezdech probíhají především v těchto jazycích.

Již řadu let vláda povzbuzuje obyvatele, aby používali filipínštinu, která je v podstatě totéž co tagalština. Po uplynutí jedné generace jsou výsledky zjevné. Používání filipínštiny jak v mluvené, tak i v psané formě velmi vzrostlo, zatímco používání jiných jazyků kleslo nebo nedoznalo žádné změny. To je vidět i na tom, v jakém nákladu vychází Strážná věž. V roce 1980 byl celkový náklad v tagalštině 29 667. Do roku 2000 se tento počet zčtyřnásobil a každé vydání dosahuje 125 100 výtisků. Ve tomtéž období zůstal náklad v angličtině v podstatě stejný a v ostatních filipínských jazycích jen nepatrně vzrostl.

 Rodina betel podporuje kazatelskou službu

V odbočce svědků Jehovových v Quezon City, části aglomerace Metro Manila, slouží 380 celodobých služebníků. Překládáním do místních jazyků a korekturou se zabývá 69 pracovníků. Část tohoto týmu nedávno dokončila Hebrejská písma Překladu nového světa ve třech jazycích: cebuánštině, ilokánštině a tagalštině. Když byla v roce 1993 vydána Řecká písma tohoto překladu, bratři se těšili na to, až dostanou kompletní Překlad nového světa. Byli nesmírně šťastní, když dostali jeho tagalské vydání na oblastním sjezdu koncem roku 2000. Brzy následovala vydání v cebuánštině a ilokánštině. Z tohoto přesného, jednotného a srozumitelného překladu Svatého Písma nyní mohou mít prospěch stovky tisíc obyvatel Filipín.

Členové filipínské rodiny betel pocházejí z různého prostředí a mluví dohromady 28 jazyky a dialekty. Mnozí z nich jsou tedy dobře vybaveni k tomu, aby překládali biblické publikace. Překládání je však pouze část práce, která se v betelu vykonává.

 Dobrovolníci zde plní množství úkolů, které jsou potřebné pro zabezpečení té nejdůležitější činnosti — kazatelské služby. Někteří bratři tisknou časopisy a ostatní literaturu. Jiní pracovníci pak tyto publikace rozvážejí na různá místa na ostrově Luzon. Mnozí další zajišťují chod domova betel tím, že vaří, uklízí nebo pracují v údržbě. Jiní pracují ve služebním oddělení, kde vyřizují korespondenci v mnoha jazycích, a tak podporují sbory, cestující dozorce a celodobé služebníky v kazatelském poli. Jen si představte, na kolik dopisů musí odpovědět, jestliže na celém souostroví je 3 500 sborů!

Od roku 1934, kdy byla založena odbočka, až do poloviny 70. let dohlížel na její činnost služebník neboli dozorce odbočky. Když se Joseph dos Santos vrátil na Havaj, zastával tento úřad asi 13 let kanadský misionář Earl Stewart. Po něm krátkou dobu sloužili dva jiní bratři. Pak byl v roce 1966 dozorcem odbočky jmenován Denton Hopkinson, který na Filipínách sloužil už od roku 1954. Této práci se pilně  věnoval asi 10 let, dokud Jehovova organizace nedospěla k závěru, že pro zajištění dohledu nad odbočkami na celém světě bude vhodné zavést nové uspořádání.

V souladu s pokyny pro odbočky na celém světě, došlo od února 1976 ke změně — dohled nad odbočkou už nevykonával jeden bratr, ale výbor odbočky. Tato skupina způsobilých mužů pod vedením vedoucího sboru byla odpovědná za rozhodnutí týkající se kazatelského díla a práce v odbočce. Výbor odbočky na Filipínách původně tvořilo pět bratrů. Členové výboru byli většinou zahraniční misionáři, a proto se později usoudilo, že bude moudré zvětšit zastoupení filipínských bratrů. Určitou dobu měl pak výbor sedm členů.

Výhody tohoto uspořádání byly brzy jasně patrné. Denton Hopkinson, který nyní slouží jako koordinátor výboru odbočky, poznamenává: „Když se ohlédnete zpět, vidíte, že tato změna byla moudrá a přišla v pravý čas. Množství práce a velikost organizace vzrostly natolik, že jeden člověk by nemohl obsáhnout všechno. Odpovědnost je nyní rozložena rovnoměrněji.“

Přísloví 15:22 říkají: „V množství rádců je uskutečnění.“ Radíme-li se s druhými, můžeme od nich načerpat drahocennou moudrost. Filipínský výbor odbočky tuto zásadu uplatňuje. Od té doby, co byl bratr Hopkinson jmenován dozorcem odbočky, je počet členů rodiny betel desetkrát větší a totéž lze říci o množství práce. Výbor odbočky nyní tvoří pět zkušených Jehovových služebníků. V celodobé službě strávili v průměru více než 50 let. V době, kdy na celém souostroví spěje dílo pod Božím vedením rychle kupředu, jsou jejich společné zkušenosti  nepochybně užitečné. Výbor odbočky a celá rodina betel považují za velkou výsadu, že mohou toto dílo podporovat.

Přinášejí pravdu ‚lidem všeho druhu‘

Vykonávání kazatelské služby je bezesporu v souladu s Boží vůlí, aby „lidé všeho druhu byli zachráněni a přišli k přesnému poznání pravdy“. (1. Tim. 2:4) Jakým ‚druhům‘ lidí pomohli horliví kazatelé na Filipínách?

Marlon byl typem člověka, který se pořád dostává do nějakých nepříjemností. Ve vesnici byl známý jako muž mnoha neřestí: kouřil, opíjel se, užíval drogy a stýkal se s pochybnou společností. Když přišli svědkové, Marlonova matka projevila zájem o poselství o Království. Průkopníci přicházeli pěšky po zaprášených a blátivých cestách, aby s ní vedli studium. Marlon zpočátku o studium žádný zájem neměl, jenom občas prošel kolem nich, když studovali. Bratři však projevili zájem o něho. Nejen že časem začal studovat, ale také si ostříhal vlasy, které mu sahaly až  do pasu, protože chtěl přijít na shromáždění do sálu Království. Udělal rychlý pokrok a lidé byli překvapeni tím, jak výrazně změnil svůj způsob života. Marlon nyní slouží jako celodobý průkopník a přináší pravdu druhým lidem. Proč přijal pravdu? Vyjádřil se, že ho přesvědčila vytrvalost průkopníků, kteří chodili studovat s jeho matkou.

Někteří lidé nevypadají, že by byli nakloněni tomu, aby přijali pravdu. Hlasatelé dobré zprávy však lidi nesoudí, ale dávají jim příležitost vyslechnout si poselství. Na malém ostrovu Marinduque zvláštní průkopnice vydávala svědectví v jednom domě. Když skončila, zeptala se, zda tam ještě někdo nebydlí. Majitel domu odpověděl, že o patro výš žije nějaký muž, ale dodal: „Tam nemá cenu chodit, je to hrubián a snadno se rozčílí.“ Průkopnice však byla toho názoru, že i tento muž by měl dostat příležitost poslechnout si poselství o Království. Když došla ke dveřím, vypadalo to, že už na ni čeká. S úsměvem mu nabídla bezplatné domácí studium Bible. Byla překvapena — zdálo se, že ten muž jménem Carlos má z nabídky radost. Zahájila tedy s ním a s jeho ženou biblické studium.

Během její druhé návštěvy se Carlos průkopnici svěřil, že on a jeho žena mají vážné problémy, a že se dokonce pokusili o sebevraždu. Když průkopnice poprvé mluvila s jeho sousedem ve spodním patře, Carlos naslouchal s uchem na podlaze a slyšel, jak majitel domu odrazuje průkopnici, aby nechodila nahoru. Když to uslyšel, modlil se, aby na to průkopnice nedala a aby přišla nahoru. Doufal, že to bude odpověď na jejich prosbu o pokoj mysli. Studium Bible jim pokoj opravdu přineslo. Oba byli pokřtěni současně, a jeho manželka teď slouží jako pravidelná průkopnice.

 Jiný muž, který se jmenuje Victor, přišel do styku s buddhistickým i s katolickým učením. Začal si klást otázku, proč je na světě tolik náboženství, a pustil se sám do hledání pravdy. Prozkoumal islám, hinduismus, šintoismus, konfuciánství, teorii evoluce a jiné filozofie, ale nic ho neuspokojilo. Při svém hledání zjistil, že pouze Bible obsahuje přesná proroctví. Soustředil tedy svou pozornost na Bibli. Když se svou přítelkyní Maribel zkoumal Písmo, došli k závěru, že nauky o Trojici, pekelném ohni a očistci jsou falešné. Stále jim však připadalo, že to není všechno.

Nějakou dobu potom, co se s Maribel vzali, Victor hovořil s jedním svědkem a dozvěděl se, jak důležité je používání Božího jména Jehova. Victor si to ověřil ve své Bibli a ihned začal Boha v modlitbách oslovovat jménem. Brzy začal navštěvovat shromáždění v sále Království a dělat rychlé duchovní pokroky. On i Maribel byli pokřtěni v květnu 1989. Victor nyní slouží jako krajský dozorce a povzbuzuje sbory.

Průkopníci pomohli lidem v nejrůznějších situacích. Primitiva Lacasandileová, zvláštní průkopnice v jižní části Luzonu, zahájila biblické studium s manželským párem v jedné vesnici. Měli dvě děti. Ekonomicky na tom byli špatně. Když jednou Primitiva přišla s nimi studovat Bibli, zděsila se. V místnosti uviděla viset pytel a v něm naříkající starší dítě. Primitiva pokračuje: „Matka svírala nůž a chystala se dítě zabít. Zarazila jsem ji a zeptala jsem se, proč to chce udělat. Odpověděla, že jsou finančně na dně.“ Primitiva jim dala k jejich problému radu z Bible. Díky tomu dítě zůstalo naživu. Manželé pokračovali ve studiu a začali chodit na shromáždění, i když museli pěšky ujít  8 kilometrů. Dál dělali pokroky a byli pokřtěni. Manžel je nyní starším ve sboru. Primitiva vypráví: „Dítě, které bylo málem zabito, je nyní pravidelným průkopníkem. Dílo, které Jehova svěřil svým služebníkům, opravdu zachraňuje životy jak nyní, tak pro budoucnost.“

Slouží tam, kde je větší potřeba

Stále je mnoho oblastí, kde je málo hlasatelů Království. Průkopníci a zvěstovatelé se ochotně nabízejí a cestují na taková místa. Pascual a Maria Tatoyovi sloužili jako pravidelní průkopníci. Nabídli se, že spolu se zvláštním průkopníkem Angelitem Balboou pomohou propracovat obvod na Coronském ostrovu v západní části Filipín. Aby měli dostatek prostředků, Pascual ještě s jedním bratrem lovil ryby a Maria vyráběla měkké rýžové zákusky, které pak prodávali.

Když přijel krajský dozorce, zmínil se, že je potřeba pomoci na ostrově Culionu, kde jsou pouze čtyři zvěstovatelé a kde se nachází osada malomocných. Povzbuzoval Tatoyovy, aby se na ostrov vydali. Pascual a Maria na vybídku reagovali a Jehova jejich úsilí požehnal. Ze čtyř zvěstovatelů na Culionu jsou nyní dva sbory.

V polovině 70. let uprchlo z Vietnamu na lodích velké množství lidí. Mnozí z nich se dostali až na Filipíny. Po dobu asi dvaceti let zde byly uprchlické tábory. Jeden velký tábor byl umístěn na ostrově Palawan. Několik filipínských bratrů se nabídlo, že těmto lidem oznámí dobrou zprávu. Na pomoc jim přijel jeden vietnamsky mluvící bratr ze Spojených států. Někteří z uprchlíků v táboře pravdu přijali a jiní, kteří se pak přestěhovali na další místo, se alespoň něco dozvěděli o Jehovovi a jeho svědcích.

 V mnoha odlehlých oblastech na Filipínách slouží zvláštní průkopníci. Když pracují ve vzdálených územích, často s sebou berou další zvěstovatele a průkopníky. Norma Balmacedaová vypráví o službě v horské provincii Ifugao. Říká: „Obvykle vyrážíme v pondělí a s sebou si bereme tašky plné literatury a také oblečení a jídlo — zásoba nám musí vydržet až do sobotního rána. V sobotu odpoledne se vracíme do sboru na shromáždění.“

Některé sbory organizují kazatelské výpravy, zvláště tehdy, je-li pěkné počasí. Často stráví několik dní nebo i celý týden službou ve venkovských oblastech. Nicanor Evangelista, který nyní pracuje v betelu, na tu službu vzpomíná. Říká: „Ve venkovských oblastech Filipín je zvykem, že když mají lidé zájem, řeknou: ‚Můžete  u nás přenocovat a můžete si tu něco uvařit.‘ Průkopníci někdy se zájemci studují dlouho do noci, protože přespávají přímo u zájemců doma.“

Aetové poznávají pravdu

Ve snaze vydávat svědectví lidem všeho druhu se Jehovovi služebníci setkávají i s Aety, kteří jsou také označováni jako negritové. Aetové jsou považováni za původní obyvatele Filipín. Je jich poměrně málo a dostat se k nim není vždy jednoduché. Je to proto, že mnozí z nich žijí jako kočovníci v horských pralesech, kde chytají divokou zvěř a sbírají planě rostoucí plody. V něčem se podobají africkým Pygmejům, protože měří méně než 150 centimetrů a mají tmavou kůži a kudrnaté vlasy. Někteří z nich se začlenili do moderní společnosti a žijí i pracují ve městech, jiní si postavili trvalejší příbytky v blízkosti obydlených míst. Mnoho Aetů kdysi žilo v horách poblíž sopky Pinatubo, ale v době její ničivé exploze museli tuto oblast opustit.

Další skupina Aetů žije na ostrově Panay ve středních Filipínách. Jedním ze zdejších Aetů je Lodibico Eno se svou rodinou. Když začal Lodibico uplatňovat biblické zásady, znamenalo to pro něj mnoho změn. Vypráví: „Dříve jsem měl hodně zlozvyků: žvýkání betelového ořechu, kouření, pití a hazardní hraní. Také jsem byl velmi hrubý. Náš rodinný život nebyl šťastný. Kdybych s těmito neřestmi nepřestal, mohlo mě to stát život. Nyní je mé tělo čisté. Moje zuby, které bývaly načervenalé, zbělaly. Sloužím jako sborový starší. Všechno toto požehnání jsem dostal od Jehovy Boha.“ I lidé z malých kmenů, podobně jako tato aetská rodina, zažívají svobodu, která  vyplývá z toho, že člověk chodí po Jehovových cestách. (Jan 8:32)

Přinášejí svobodu vězňům

Ještě jiný druh lidí dostal pomoc, lidé ve vězení. Od 50. let vynakládají svědkové Jehovovi zvláštní úsilí, aby mohli navštěvovat ty, kdo jsou za mřížemi. Pomohli tak značnému počtu vězňů přijmout cestu pravdy.

Sofronio Haincadto se v mládí zapojil do vzpoury proti vládě. Byl zatčen a odsouzen k šesti letům vězení. Ve věznici New Bilibid na ostrově Luzon si všiml jednoho vězně, který se neúčastnil povolených bohoslužeb. Dozvěděl se, že ten muž se stal jedním ze svědků Jehovových. Začali spolu téměř denně mluvit o Bibli. Sofronio říká: „Přesvědčil jsem se, že to, za co jsem předtím bojoval, ve skutečnosti nemůže změnit lidskou společnost k lepšímu.“ Pochopil, že toužené změny může přinést pouze Boží Království. S pomocí bratrů z nedalekého sboru udělal Sofronio duchovní pokrok a byl pokřtěn ve vězeňské studni, jejíž voda se používala k zalévání květin.

Po propuštění z vězení začal Sofronio s pravidelnou průkopnickou službou a později se stal zvláštním průkopníkem. Během své celodobé služby pomohl poznat pravdu asi 15 lidem. Pak se oženil a měl šest dětí. Tři synové jsou nyní v celodobé službě a jeden z nich slouží jako krajský dozorce. V roce 1995 absolvovali dva jeho synové školu služebního vzdělávání. Sofroniovi, jeho rodině a dalším, kterým pomohl, přinesla pravda skutečnou svobodu.

Zvláštní průkopníci, kteří kážou vězňům v trestanecké kolonii Iwahig na ostrově Palawan, dokonce dostali  povolení postavit přímo ve vězeňském areálu malý sál Království. Jeden vězeň z této kolonie, který byl odsouzen za žhářství, krádeže a několikanásobnou vraždu, začal studovat. Když s pomocí bratrů uplatnil to, co se naučil z knihy Můžeš žít navždy v pozemském ráji, znamenalo to pro jeho život obrovskou změnu.

Po více než 23 letech strávených ve vězení bylo tomuto muži oznámeno, že se blíží jeho propuštění. Přestože uplynula tak dlouhá doba, vyjádřil přání vrátit se ke své rodině. Jeho rodina se však za něj styděla, a báli se ho natolik, že mu poslali zprávu: „Prosíme, nevracej se.“ Nevěděli o těch úžasných změnách, které v jeho životě způsobilo Boží slovo. Byli opravdu překvapeni, když se do svého bývalého bydliště vrátil pokojný, mírumilovný křesťan.

Největší ženská věznice na Filipínách je postavena v Mandaluyongu v Metro Manile. Po mnoho let tam měli svědkové Jehovovi jen omezený přístup. To se však změnilo, když byla do této věznice převezena jedna žena, která již předtím studovala Bibli. Pracovníci věznice jí navrhli, aby se připojila k nějaké jiné náboženské skupině ve vězení, ale ona trvala na tom, že to není možné, a vysvětlila, že chce uctívat Boha pouze se svědky Jehovovými. Pracovníci souhlasili a dovolili svědkům, aby věznici každý týden navštěvovali. Od té doby se dalo pokřtít několik žen a blízký sbor zde pravidelně vede studium Strážné věže a některá další shromáždění k užitku vězeňkyň, které mají zájem o pravdu.

Některým lidem ve vězení přineslo poselství pravdy jedinečnou svobodu. I oni jsou pro Jehovu drahocenní  a Boží lid se raduje z toho, že může takovým vězňům pomáhat.

Dlouholetí služebníci pokračují v práci

Jedno biblické přísloví říká: „Šediny jsou korunou krásy, když se nalézají na cestě spravedlnosti.“ (Přísl. 16:31) Ano, je opravdu krásné vidět ty, kdo činí Jehovovu radost svou pevností už mnoho let.

Před druhou světovou válkou byla teokratická organizace na Filipínách malá. Nyní je naživu jen několik bratrů, kteří sloužili Bohu již tehdy a slouží mu dodnes. Proto je velmi povzbuzující setkat se s Leodegariem Barlaanem, který je v celodobé službě od roku 1938. Během války zažil spolu se svými společníky špatné zacházení ze strany Japonců, ale přesto kázali dál. Po válce bratr pokračoval v celodobé službě spolu se svou manželkou Natividad a později byli pozváni do krajské a oblastní služby. Nakonec sloužili v provincii Pangasinan jako zvláštní průkopníci se zdravotním omezením. Natividad zemřela v roce 2000, ale Leodegario v tomto pověření pokračuje.  Všechny povzbuzuje svým odhodláním dělat to, co dělal vždy — kázat dobrou zprávu.

Po druhé světové válce svědecká činnost rychle rostla. Mnoho svědků, kteří tehdy poznali pravdu, pokračuje ve službě až dodnes. Například Pacifico Pantas během války četl biblické publikace, jež patřily jeho sousedům, kteří byli svědky. Vypráví: „Začal jsem chodit na shromáždění. Pak jsem se přihlásil do pionýrské [nyní pravidelné průkopnické] služby, ačkoli jsem ještě nebyl pokřtěný. Řekli mi, abych se nejdříve dal pokřtít, a tak jsem to udělal.“ To bylo v roce 1946. Průkopnická služba zavedla Pacifica do různých částí země. Také se těšil z dalších výsad. Říká: „Byl jsem pozván do 16. třídy Gileadu a mohl jsem se zúčastnit mezinárodního sjezdu v New Yorku v roce 1950. Po graduaci jsem sloužil jako krajský dozorce ve státech Minnesota a Severní Dakota (USA) a potom jsem se vrátil na Filipíny, abych zde sloužil jako oblastní dozorce v území na jih od řeky Pasig, od Manily až po Mindanao.“

V následujících letech se bratr Pantas těšil z mnoha služebních výsad jako betelita a krajský dozorce. Potom se v roce 1963 oženil. Jemu a jeho manželce se narodily děti, a tak bylo nutné, aby se usadili a postarali se o ně. Jehovovi ale jako rodina sloužili dál, a všechny tři děti se staly Jehovovými ctiteli. V současné době jejich tři synové slouží jako starší, jeden z nich absolvoval školu služebního vzdělávání a další pracuje v betelu. I ve svém pokročilém věku zůstává bratr Pantas pro sbor povzbuzením.

Důstojné sály k uctívání Jehovy

Jehovův lid na Filipínách se začal v sálech Království scházet teprve v nedávné době. Po mnoho let se bratři  shromažďovali převážně v domovech svědků. Je pravda, že soukromé domy používali pro shromáždění i křesťané v prvním století. (Řím. 16:5) Když však sbory v moderní době rostly, začalo být zjevné, že je třeba získat prostory, kam by se pohodlně vešlo více lidí.

David Ledbetter řekl: „Nebylo to snadné, protože mnohé sbory byly chudé. Dokonce v tak velkém městě, jako je Metro Manila, jsme měli pouze jeden sál Království postavený na pozemku, který patřil sboru. Na všech ostatních místech sboru patřila budova, ale ne pozemek.“ Bratři měli tak nízké příjmy, že si sbory nemohly pozemek dovolit.

Bratři tedy využili, cokoli se naskytlo, a když něco sami vlastnili, ochotně se o to podělili. Například Denton Hopkinson vzpomíná na Santose Capistrana, bratra z Manily, který po celých 40 let dával k dispozici první patro svého domu, aby tam byl sál Království. Bratr Hopkinson říká: „Když manželka bratra Capistrana zemřela, jeho děti bydlely v přízemí. Nahoře byl sál Království, takže on měl pro sebe jen malý pokoj s kuchyňským koutem. Větší část prvního patra zabíral sál. Možná si říkáte, že to pro něj bylo nepohodlné, ale on byl šťastný, že to tak bylo zařízeno. Takový byl postoj, který tehdy bratři měli.“

Po čase bylo možné postavit sály Království na pozemcích, které patřily sborům. Hodnota pesa vzrůstala a v 80. letech došlo k mírnému zvýšení mezd, a tak bylo reálné vzít si půjčku. Několik sborů této možnosti využilo.

Potom díky láskyplnému opatření vedoucího sboru došlo k velké změně. Ve Spojených státech a v Kanadě bylo oznámeno založení Fondu Společnosti určeného na  sály Království. Z peněz shromážděných pro tento specifický účel — pro výstavbu sálů Království — mohly zanedlouho čerpat i Filipíny. Díky tomuto opatření, které je založeno na zásadě vzájemného „vyrovnání“, je možné zajistit půjčky. (2. Kor. 8:14, 15) Projekt se rozbíhal pomalu, ale když bratři ve sborech slyšeli, jak se toto opatření osvědčilo jinde, stále více sborů toužilo po tom, aby měly vlastní sál Království.

A jaký to byl teď rozdíl! Odbočka o půjčkách na sály Království píše: „Celkově jsme měli více než 1 200 projektů sálů Království. Bezesporu to ovlivnilo dílo v celé zemi.“ Ačkoli zpočátku velká část prostředků přicházela z jiných zemí, nakonec byli filipínští bratři schopni výstavbu sálů finančně zajistit sami. Odbočka o tom píše: „Již několik let všechny peníze na projekty sálů Království přicházejí ze splácení půjček a z příspěvků od bratrů na Filipínách. To ukazuje, že i v místech, kde je špatná ekonomická situace, se dá vykonat mnoho dobrého, když se peníze dají dohromady.“

Velké množství sborů dnes má vlastní sál Království. V zemi je asi 3 500 sborů, a některé stále ještě potřebují vlastní místo ke shromáždění. Avšak 500 takových sborů má méně než 15 zvěstovatelů, a půjčku na sál Království si nemohou dovolit. Proto je v poslední době doporučováno, aby se sbory slučovaly a tak mohly sál Království snadněji získat.

Změna postoje k rozvrhu shromáždění

Některé sbory, ať už mají svůj sál Království nebo ne, se nacházejí v odlehlých oblastech. Bratři musí jít pěšky dvě, čtyři nebo i více hodin náročným terénem, aby se dostali  na místo shromáždění. A tak v některých oblastech není praktické scházet se na společném místě více než jednou týdně. Mnoho sborů proto pořádalo všechna shromáždění s výjimkou sborového studia knihy v jednom dni. Bratři přicházeli připravení na čtyři shromáždění. Brali si s sebou i jídlo na oběd. A tak nemuseli tu dlouhou vzdálenost překonávat více než jedenkrát týdně, a dalším činnostem, například kazatelské službě, se věnovali v jiných dnech v místě bydliště.

Během 80. let se tato praxe začala šířit i do sborů, které neměly tak obtížné podmínky, včetně některých městských sborů. Ekonomické problémy možná některé bratry vedly k tomu, že hledali další způsoby, jak ušetřit. Spojit shromáždění pro ně znamenalo méně cestování a nižší náklady. Jiní bratři se začali přespříliš zaměřovat na vlastní pohodlí, a získaný čas v dalších dnech možná využívali pro své osobní záležitosti, například pro vzdělávání nebo světskou práci.

Stále více sborů mělo čtyři shromáždění v jednom dni, a některé sbory jich měly najednou dokonce všech pět. To však vedlo k tomu, že se bratři na Filipínách stále více vzdalovali uspořádání, kdy se sbory scházejí třikrát za týden. Tak je to obvyklé mezi Jehovovým lidem na celém světě. Bratři byli v tomto ohledu poněkud nevyrovnaní. Během své návštěvy v roce 1991 se o této záležitosti dozvěděl zónový dozorce. Bratři se pak obrátili s otázkou na vedoucí sbor a dostali následující odpověď: „Nemyslíme si, že by to byl dobrý postup, s výjimkou sborů s extrémně obtížnými podmínkami.“ Tato informace byla předána bratrům, nejprve ve městech a později i ve venkovských oblastech.

 Bratři zdůraznili, že když se shromáždění budou konat třikrát týdně, sbory se nejen přizpůsobí zavedenému celosvětovému uspořádání, ale také budou mít ze shromáždění větší duchovní užitek. Bude to lepší než se snažit vtěsnat všechnu látku do třech a půl až čtyř hodin. Pro malé děti a nové zájemce byl předtím takový program náročný. Teď si starší mohli lépe připravit své proslovy, protože se připravovali pouze na jedno či dvě shromáždění, a ne na více.

Jaká byla reakce na tuto radu? Velká většina sborů reagovala pozitivně a bratři pohotově zařídili vše potřebné, aby se shromáždění mohla konat i během týdne. S výjimkou velmi odloučených míst se dnes většina sborů každý týden těší z vyrovnanějšího duchovního programu.

Sjezdové sály

Mnoho let bratři používali pro krajské sjezdy školní hřiště, tělocvičny, závodiště a jiné prostory. Radostných  společenství si vážili, i když bývala spojena s určitým nepohodlím.

Podobně jako v případě sálů Království, získat sjezdové sály nebylo jednoduché. Svůj podíl na tom měly i ekonomické potíže. Přesto bratři horlivě usilovali o to, aby měli vlastní zařízení pro krajské sjezdy. Díky tomu bylo postaveno mnoho jednoduchých sjezdových sálů. Jeden sál obvykle slouží jednomu nebo dvěma krajům, nikoliv skupině krajů, jako je to v mnoha jiných zemích. Pozemek byl často získán darem nebo zakoupen za rozumnou cenu, zejména ve venkovských oblastech. Bratři potom shromáždili své příspěvky a postavili jednoduchou konstrukci. Obvykle to byl sál beze stěn, pouze se střechou, která poskytuje stín, s betonovou podlahou, vyvýšeným pódiem a nějakými sedadly.

V oblasti Metro Manily nebylo možné ani to, hlavně kvůli přemrštěným cenám pozemků a kvůli tomu, jak nákladné by bylo postavit vhodnou budovu ve městě. Sbory v této oblasti přispěly do fondu zřízeného pro tento účel,  ale získaná částka byla mnohem nižší, než bylo třeba jen na zakoupení samotného pozemku. V 70. a 80. letech a až do druhé poloviny 90. let byly sjezdy v Metro Manile pořádány ve školách, na stadionech a na jiných podobných místech.

Počet sborů a krajů v Metro Manile nadále rostl, a potřeba sjezdového sálu byla čím dál tím více akutní. Bratři  začali pátrat po vhodném pozemku. Do sborů byly rozeslány dopisy, které poukazovaly na výsadu finančně podpořit tento projekt. V roce 1992 bratři našli pozemek o rozloze 6 hektarů nedaleko čtvrti Lagro na severním okraji Metro Manily.

Sbory v Metro Manile podpořily projekt svými příspěvky a také tím, že vyslaly dobrovolné pracovníky. Z několika zemí přijeli na pomoc mezinárodní služebníci. Jedním z nich byl Ross Pratt z Nového Zélandu, který vypráví: „V březnu 1997 jsme z Brooklynu dostali povolení k zahájení prací. Povrchové úpravy byly náročné, museli jsme odvézt 29 000 kubických metrů zeminy, abychom místo připravili pro stavbu. Na výstavbě se podílelo 50 až 60 stálých pracovníků. Sjezdový sál byl dokončen v listopadu 1998.“ Potom bratři sál zasvětili. Byl projektován pro 12 000 lidí, a proto se zde mohou konat i oblastní sjezdy. Sál nemá stěny, takže přítomné při poslechu proslovů ovívá příjemný tropický vánek. Z duchovních programů v tomto sálu má nyní pravidelně užitek 16 krajů v Metro Manile a okolí.

Další pozemky pro odbočku

Počet sborů i krajů rostl, a tak se zvyšoval i objem práce v odbočce. V roce 1980 bylo na Filipínách asi 60 000 zvěstovatelů. Neuplynulo ani deset let a Filipíny se staly jednou ze zemí s počtem zvěstovatelů nad 100 000. Ve stejné době vzrostl počet členů rodiny betel ze 102 na 150. Prostory odbočky však na začátku 80. let začínaly být těsné. Chybělo místo pro ubytování dalších betelitů.

Vedoucí sbor doporučil, aby bratři začali hledat další pozemek. Felix Fajardo vypráví, k čemu došlo: „Chodili  jsme dům od domu a ptali se, zda poblíž betelu není nějaký pozemek na prodej. Filipínští a čínští majitelé říkali, že nemají v úmyslu svůj pozemek prodat. Jeden vlastník kategoricky prohlásil: ‚Číňané neprodávají. My jen kupujeme. Nikdy neprodáváme.‘“ V té době se tedy zdálo, že se v blízkosti stávajícího pozemku odbočky nic nenajde.

Pátrání pokračovalo na jiných místech. V případě nutnosti by se odbočka přestěhovala mimo město. Bylo vybráno několik míst v blízkých provinciích. Vedoucí sbor projevil zájem především o velkou parcelu nedaleko San Pedra v provincii Laguna, kterou nabízel jeden bratr za rozumnou cenu. Koupě pozemku byla schválena a začaly se projektovat kancelářské budovy, domov betel a tiskárna. Postupem času se ale ukázalo, že to pravděpodobně nebude v souladu s Jehovovou vůlí, aby se odbočka na toto místo stěhovala. Chybělo zde telefonní připojení, silnice byla špatná a v oblasti nebylo bezpečno. Začalo být zřejmé, že tento pozemek není nejlepším místem pro odbočku. A tak byl projekt změněn a vznikla zde farma, která pomáhala zásobovat rodinu betel. Tím se ovšem nevyřešil problém s nedostačujícím prostorem v odbočce.

Pak došlo k neočekávanému zvratu událostí. Zdálo se, že Jehova tak naznačuje, jaká je jeho vůle. Felix pokračuje: „Z čista jasna náš nejbližší soused prohlásil: ‚Prodáváme pozemek — 1 000 metrů čtverečních. Chtěli bychom to prodat vám.‘ Vedoucí sbor nám tedy řekl, abychom pozemek koupili. Mysleli jsme si, že místo bude dostatečně velké, ale když jsme do světového ústředí zaslali naše stavební plány, bylo nám oznámeno: ‚Měli byste se podívat po nějakém dalším pozemku. Potřebujete o trochu víc místa.‘

 Ihned poté přišel jeden lékař spolu se svým bratrem advokátem a říkali: ‚Chtěli bychom vám prodat svůj pozemek.‘ Bylo to také 1 000 metrů čtverečních. Pak přišla žena, které patřil asi 1 hektar pozemku v sousedství, a chtěla ho prodat. Koupili jsme ho za velmi přijatelnou cenu. Domnívali jsme se, že už teď máme docela dost místa. Ale bratři z ústředí řekli: ‚Shánějte ještě další pozemek.‘“

Pak přišla neočekávaná pomoc. Ti dva muži, lékař a advokát, kteří nám prodali svůj pozemek, navštívili ostatní sousedy a přesvědčili je, aby také prodali svou půdu. Jeden za druhým své pozemky nabízeli odbočce. Když už byly skoupeny téměř všechny okolní pozemky, bratři napsali do ústředí další žádost. Odpověď byla stejná jako předtím: „Ještě potřebujete více.“ Bratři si pomysleli: ‚Kam půjdeme teď? V okolí jsme už vyčerpali všechny možnosti.‘

Asi v té době se v odbočce ozval telefon, a bratři dostali zprávu, že parcela, jež patřila obchodníkovi, který předtím říkal, že „Číňané neprodávají“, je teď na prodej! Felix dodává: „Bratr Leach a já jsme zjistili, že o ten pozemek neměl zájem nikdo jiný. A tak jsme ho získali velmi levně. Jak se zdá, byla v tom Jehovova ruka.“ Přibyl tím další hektar půdy, a pak konečně přišla z ústředí zpráva: „Máte dost místa, můžete začít plánovat stavbu.“

Čas plynul a podmínky se měnily. Ukázalo se, že farma v San Pedru již nebude zapotřebí. Mnoho potravin pro betel mohlo být nakoupeno ve velkém za nižší ceny, než kolik by stálo vyprodukovat je na farmě. Bratři se tedy rozhodli objekt prodat. V roce 1991 přešla farma do rukou  nového vlastníka. Získané peníze pomohly uhradit náklady na nové budovy odbočky.

Stavba nových budov odbočky

Pozemek, jenž nyní patřil odbočce, měl více než trojnásobnou rozlohu oproti původní parcele o výměře jednoho hektaru, která byla zakoupena v roce 1947. Bratři z regionální projektové kanceláře v japonské odbočce svědků Jehovových pomohli s vypracováním plánů a v polovině roku 1988 začaly na pozemku přípravné práce. Některé staré dřevěné budovy měly být zbourány. Mezi plánované  nové budovy patřil jedenáctipatrový obytný dům a velká dvoupodlažní tiskárna. Na pozemku měl vyrůst také sál Království.

Kromě absolventů Gileadu, kteří byli přiděleni na stavbu, přišlo na pomoc téměř 300 bratrů a sester asi z pěti zemí, kteří sloužili jako dlouhodobí nebo krátkodobí mezinárodní dobrovolníci. Sousedé byli překvapeni, když viděli, že přijíždějí lidé z jiných zemí, aby pomáhali. Ještě více je udivilo, když se dozvěděli, že většina z nich přijela na vlastní náklady. K atmosféře mezinárodní jednoty přispěli také místní bratři a sestry.

Podobně jako při kupování pozemku, i v průběhu stavby bylo zřejmé Jehovovo vedení. Například typ střešní krytiny, který byl zapotřebí pro budovy, vyráběla na Filipínách pouze jedna společnost. Objednávka odbočky však byla v pořadí až na 301. místě! Bratři si domluvili schůzku přímo s viceprezidentem té společnosti a vysvětlili dobrovolný charakter našeho díla. Správní rada společnosti se sešla, požadavek bratrů schválila a posunula ho na první místo v seznamu. Krátce potom, co byl materiál dodán, zaměstnanci té společnosti vyhlásili stávku.

Do projektu bylo zapojeno velké množství bratrů, kteří projevovali výborného ducha. Každý týden přicházelo z okolních sborů přibližně 600 dobrovolníků. Asi 30 procent práce vykonali právě tito dobrovolní pracovníci.

Při výstavbě se dbalo na vysokou kvalitu. Filipínské ostrovy se nacházejí v aktivním seismickém pásmu. Bratři, kteří projekt navrhovali, mysleli na to, aby jedenáctipatrová budova byla schopná přestát silné otřesy. Tyto budovy byly stavěny opravdu kvalitně a byly naprosto odlišné  od těch původních, z nichž jedna zde stála už od dvacátých let. Staré budovy byly strženy a tak se vytvořil prostor pro nové.

Nakonec se 13. dubna 1991 konalo zasvěcení. Hlavní proslov přednesl John Barr z vedoucího sboru za účasti 1 718 přítomných. Na program byli pozváni bratři a sestry, kteří Jehovovi sloužili déle než 40 let, a radovali se z něj spolu s hosty z deseti zemí. Příštího dne se konal další duchovně budující program, který byl telefonicky přenášen na šest míst po celém souostroví, a mělo z něho užitek 78 501 posluchačů.

Filipínci jsou vysíláni jako mezinárodní služebníci

V průběhu výstavby odbočky se mezinárodní služebníci ze zahraničí dělili o své zkušenosti s filipínskými bratry. Hubertus Hoefnagels, který školil druhé, říká: „Mnozí místní bratři jsou velmi horliví a byli schopni uplatňovat, co se naučili.“ Výsledkem bylo to, že po dokončení projektu na Filipínách někteří z těchto vyškolených bratrů mohli být vysláni jako mezinárodní služebníci na stavby odboček do jiných zemí, zejména v jihozápadní Asii.

Jedním z nich byl Joel Moral z provincie Quezon. Když poprvé přišel na stavbu odbočky v Manile, myslel si, že zde bude pracovat jako dobrovolník jeden týden. Jeho pomoc však byla zapotřebí, a bratři ho poprosili, aby zůstal déle. Ačkoliv neměl ve stavebnictví žádné velké zkušenosti, práce na projektu odbočky mu umožnila rychle získat potřebné dovednosti tím, že se učil od mezinárodních služebníků z ciziny.

 Ještě před tím, než skončil projekt na Filipínách, vyvstala potřeba pomoci při stavbě nové odbočky v Thajsku. Joel říká: „Nečekal jsem to, ale byl jsem do Thajska pozván. Moje zkušenost ze stavby na Filipínách mi velmi pomohla, abych byl jako mezinárodní pracovník dobře připraven.“ Na stavebním projektu v Thajsku pracoval více než rok.

Joshua a Sara Espirituovi se spolu seznámili při práci na stavbě filipínské odbočky. Krátce po zasvěcení se vzali a dali si za cíl sloužit společně jako mezinárodní služebníci. Po několika měsících byli pozváni, aby se podíleli na stavební práci v jiných zemích. Od té doby sloužili v pěti zemích — ve třech asijských a dvou afrických. O svých dřívějších zkušenostech z Filipín Joshua říká: „Když jsme spolupracovali s bratry ze zahraničí, naučili jsme se různým dovednostem, které teď můžeme předat druhým.“ Když spolupracovali s bratry v jiných zemích, říkali jim: „Nejsme tu napořád. V budoucnu budete v práci pokračovat vy.“ Joshua říká, jaký má cíl, když jede do zahraničí: „Nejedeme tam pouze pracovat, ale také proto, abychom bratry něco naučili.“

Cestování do jiných zemí samozřejmě vyžaduje přizpůsobivost. Jerry Ayura sloužil na několika místech včetně Thajska, Západní Samoy a Zimbabwe. Vypráví: „Poznal jsem, že Jehova používá lidi všeho druhu a jakéhokoli původu. Milujeme je, protože je miluje Jehova.“ Filipínští bratři jsou opravdu šťastní, že se mohou na Jehovově díle podílet v mezinárodním měřítku.

Nepokoje nemohou zastavit dílo

K tomu, aby byla Jehovova radost skutečně naší pevností, je také zapotřebí projevit Bohu věrnou oddanost,  a to i v náročných dobách. Jehovovi služebníci na Filipínách měli mnoho příležitostí to ukázat.

Ačkoliv 17. ledna 1981 bylo zrušeno stanné právo, nepokoje pokračovaly i během 80. let. V únoru 1986 došlo ke změně vlády. Převrat však byl nenásilný, takže dokonce i v místech, kde se konaly demonstrace hnutí „Síla lidu“, sbory dál pořádaly shromáždění a pokračovaly v kazatelské činnosti. Když zvěstovatelé míjeli davy příznivců „Síly lidu“, povšimli si, že se mezi lidi vmísili kněží a jeptišky a podněcovali je k akci.

Nová vláda rychle zavedla určité změny. Nepokoje však nepřestaly. V prvních třech letech po nástupu nové vlády došlo k několika pokusům o převrat a některé z nich byly krvavé. Během stavby odbočky byli jednou zahraniční i místní stavební dobrovolníci velmi překvapeni, když za městem viděli vzbouřené vojáky, jak ostřelují vlastní vojenskou základnu. Tyto střety byly relativně krátké, ale bylo kvůli nim nutné vybídnout některé sbory, aby se scházely v sálech Království v bezpečnějších oblastech.

V některých územích na Mindanau po mnoho let přetrvávaly nepokoje mezi vládními vojsky a opozičními silami. Bratři zde nepřestali sloužit, ale museli jednat rozvážně a důvěřovat v Jehovu. Renato Dungog, absolvent školy služebního vzdělávání a nyní krajský dozorce, sloužil v oblasti, kde na mnoha místech docházelo k bojům. Když jednou Renato čekal na loď, nějaký voják se ho zeptal: „Kam jedete?“

 Renato vysvětlil: „Jsem cestující služebník svědků Jehovových. Navštěvuji bratry dvakrát za rok, posiluji je a chodím s nimi kázat.“

Voják odpověděl: „Bůh musí být s vámi, protože jinak byste už byl mrtvý.“ Navzdory nepokojům bratři pokračují ve své práci a dál důvěřují v Jehovu, a tak si získali v očích obyvatel velkou úctu.

Kvůli postoji k vlajce opět před soudem

Zkoušky věrné oddanosti se týkaly i mladých lidí. Dne 11. června 1955 prezident Ramon Magsaysay podepsal zákon č. 1265, který vyžadoval, aby všechny děti na státních a soukromých školách zdravily filipínskou vlajku. Děti svědků Jehovových se zachovaly podle svého svědomí, stejně jako to dělají děti svědků na celém světě. (2. Mojž. 20:4, 5) Ačkoli tento národní symbol mají v úctě, jejich svědomí jim nedovoluje podílet se na něčem, co považují za náboženský akt oddanosti nějakému předmětu. Když za to byly děti rodiny Geronaových v Masbate vyloučeny ze školy, byl v roce 1959 jejich případ přednesen filipínskému Nejvyššímu soudu. Soud však náboženský postoj svědků Jehovových neuznal. Prohlásil, že vlajka „není předmět uctívání“ a že „nemá naprosto žádný náboženský význam“. Tak vzal soud na sebe odpovědnost rozhodovat o tom, co má nebo co nemá náboženský význam.

Přesvědčení svědků se tím samozřejmě nezměnilo. Bratři pevně stáli za biblickými zásadami. Soudní rozhodnutí vedlo k určitým těžkostem, i když ne tak vážným, jak by se dalo očekávat.

Otázka zdravení vlajky byla na nějakou dobu odsunuta stranou, dokud nebylo ono soudní rozhodnutí v roce 1987  začleněno do přestupkového zákona. Potom bylo v roce 1990 několik dětí svědků Jehovových v oblasti Cebu vyloučeno ze školy. Školní inspektor byl v prosazování tohoto zákona neoblomný. Byly vyloučeny další děti.

Problému věnovala pozornost média. Pak se otázkou dětí, kterým bylo odepíráno vzdělání, začal zabývat výbor pro lidská práva. Zdálo se, že postoj k této záležitosti je už jiný než v roce 1959. Nadešel snad Jehovův čas k tomu, aby se záležitost opět veřejně projednala? Ernesto Morales, který v té době sloužil v Cebu jako starší, uvedl: „Redaktoři, novináři, pedagogové a další lidé nás vybízeli, abychom případ předložili soudu.“ Bratři věc konzultovali s právními odděleními v odbočce a ve světovém ústředí. Bylo rozhodnuto podat žalobu.

Regionální a později i odvolací soud však vynesly nepříznivé rozhodnutí. Nechtěly se postavit proti rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 1959 v případu Geronaových. Jedinou možností bylo záležitost znovu projednat před Nejvyšším soudem. Bude však soud ochoten případ vyslechnout? Odpověď zněla „ano“. Projednávání případu před Nejvyšším soudem se ujal Felino Ganal, právník z řad svědků Jehovových. Za několik dní vydal Nejvyšší soud nařízení, aby všechny vyloučené děti byly přijaty zpět do škol, dokud nebude případ rozhodnut.

Obě strany předložily své argumenty. Po pečlivém zvážení Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí z roku 1959 a potvrdil, že děti svědků Jehovových mají právo nezdravit vlajku a nemusí odříkávat slib věrnosti a zpívat národní hymnu. Bylo to historické rozhodnutí, a soud jej zdůvodnil takto: „Myšlenka, že by někdo měl být nucen zdravit  vlajku, . . . pod trestem . . . vyloučení ze školy, neodpovídá svědomí současné generace Filipínců odchovaných Listinou práv, která jim zaručuje právo na svobodu projevu a uctívání a právo svobodně projevovat své náboženské vyznání.“ Soud také rozhodl, že vyloučení svědků Jehovových ze škol by „porušilo jejich právo ... na bezplatné vzdělání na základě ústavy z roku 1987“. List Manila Chronicle prohlásil: „Nejvyšší soud napravuje bezpráví páchané 35 let na svědcích Jehovových.“

Oponující strany podaly žádost o přezkoumání, ale 29. prosince 1995 Nejvyšší soud žádost zamítl. Rozhodnutí tedy platí a pro Jehovův lid je to velké vítězství.

Dílo pokračuje navzdory katastrofám

Jak bylo uvedeno na začátku této zprávy, Filipíny jsou často postihovány katastrofami. Uvažujme o některých pohromách, které měly vliv na životy bratrů.

Zemětřesení: Ostrovy leží v místě, kde se stýkají dvě velké tektonické desky, a proto v této ostrovní zemi často dochází k zemětřesení. Podle jednoho zdroje zde každý den proběhne nejméně pět otřesů, a kromě toho ještě mnohem více záchvěvů, které lidé vůbec nepocítí. Většina zemětřesení nemá vliv na život člověka, ale občas dojde k silnému otřesu, který způsobí zkázu.

 Jedno takové zemětřesení se silnými následnými záchvěvy vypuklo 16. července 1990 v 16.26 hodin nedaleko Cabanatuanu, města ve střední části Luzonu. Vážně postižena byla také provincie Benguet. Zřítilo se několik škol a hotelů, a to vedlo ke ztrátám na životech.

Julio Tabios, jenž tam tehdy sloužil jako oblastní dozorce, cestoval v té době se svou manželkou na krajský sjezd v horské oblasti provincie Benguet. Vezl je autem jeden bratr, který jel do města Baguio prodat zeleninu. Když se propletli horami, dostali se do úseku, kde byla silnice velmi úzká a kde museli dát přednost protijedoucímu vozu. Právě v té chvíli začaly z horského srázu padat kameny. Bratři si uvědomili, že jde o silné zemětřesení. Julio říká: „Bratr stihl zacouvat autem na širší místo, a v tu chvíli, přesně tam, kde jsme předtím stáli, se zaduněním dopadl velký kus skály. Byli jsme vděčni, že jsme se zachránili. O něco později následoval druhý otřes, a my jsme sledovali, jak se ohromná skála vedle nás chvěje, jako kdyby tančila.“ Sesouvala se celá horská úbočí.

Sesuvy půdy zatarasily silnici. Jediným možným způsobem, jak se dostat na místo sjezdu, a vlastně na kterékoli jiné místo, bylo přejít přes hory pěšky. Když se setmělo, jeden laskavý člověk je nechal přespat ve svém domě. Příští den museli zdolat vysokou horu, aby se dostali do cíle. Po cestě se zastavili u několika bratrů, kteří si vzájemně pomáhali vyrovnat se s následky zemětřesení. Po nebezpečných horských stezkách nakonec dorazili až do města Naguey, kde se měl konat sjezd. Julio vypráví: „Bratři plakali radostí, protože už neočekávali, že přijedeme. Ačkoli jsme byli velmi unaveni, občerstvilo nás, když jsme viděli, jak nás šťastní bratři a sestry vítají.“ Navzdory zemětřesení mnoho  bratrů vynaložilo úsilí, aby se dostali na sjezd. Ukázali tím, že si duchovních věcí hluboce váží.

Možná si vzpomínáte, že v té době se stavěly nové budovy odbočky. Ačkoliv obytná budova ještě nebyla dokončena, zemětřesení v roce 1990 pro ni bylo první zatěžkávací zkouškou. Když se kymácela sem a tam, nebylo betelitům zrovna lehko, ale budova se zachovala přesně tak, jak podle projektu měla, a silné zemětřesení přestála nepoškozená.

Záplavy: Vlhké tropické klima se na mnoha místech projevuje hojnými dešťovými srážkami. V některých oblastech často dochází k záplavám. Leonardo Gameng, který je v celodobé službě už více než 46 let, o tom vypráví: „Museli jsme se brodit tři kilometry bahnem, které nám sahalo až po kolena.“ Juliana Angelová slouží jako zvláštní průkopnice v provincii Pampanga, kde jsou také časté záplavy. Říká: „Abychom se s poselstvím o Království dostali k zájemcům, jezdili jsme na malých loďkách. Bratr, který pádloval, musel dávat dobrý pozor, aby se vyhnul stromům, protože na ně vylezli hadi, kteří mohli do loďky spadnout.“ Corazon Gallardová je zvláštní průkopnicí od roku 1960 a strávila mnoho let v obvodech na Pampangu. Někdy neměla žádnou loď. Vzpomíná si, jak se jednou, když byly záplavy, musela brodit vodou sahající skoro až po ramena. Přes takové těžkosti si zachovala výborný postoj. Naučila se být přizpůsobivá a spoléhat se na Jehovu, protože ví, že Bůh nikdy neopustí své věrně oddané služebníky.

Od té doby, kdy lahary sopky Pinatubo zavalily mnoho nízko položených oblastí, jsou záplavy v provincii Pampanga horší, protože se voda rozlévá do dalších míst. Generoso Canlas, místní krajský dozorce, říká, že kvůli vodě často musejí ve službě nosit holínky, nebo dokonce chodit  bosí. Bratři však vytrvávají navzdory obtížným podmínkám.

Tam, kde jsou záplavy zvlášť ničivé a postihují celé obce, svědkové Jehovovi pomáhají sobě navzájem, a také jiným lidem. Když došlo k záplavám v Davau del Norte v jižní části Filipín, městští úředníci si vážili pomoci svědků natolik, že o tom vydali zvláštní prohlášení.

Sopky: Na Filipínách je mnoho vulkánů, ale pozornost celého světa upoutala sopka Pinatubo. V červnu 1991 sopka vybuchla a vytvořila ohromný mrak ve tvaru hřibu. Den se jakoby změnil v noc. Někteří si mysleli, že to je začátek Armagedonu. Popel se snášel na zem až daleko na západě v Kambodži. V krátké době sopka Pinatubo vyvrhla 6,65 miliard kubických metrů vulkanické hmoty. Těžký popel způsobil, že se zbortily střechy, a dokonce i celé budovy. Ze značné části vyvržené hmoty se vytvořily lahary, ohromné proudy bahnitého materiálu, jež smetly nebo zavalily mnoho domů. Popel i lahary těžce poškodily nebo zničily sály Království a domovy bratrů. Julius Aguilar, který byl v té době v Tarlacu pravidelným průkopníkem, říká: „Celý náš dům byl pohřben pod vrstvou popela.“ Rodina se musela odstěhovat.

Pedro Oandasan sloužil v té oblasti jako krajský dozorce. Vypráví: „Bratři ani na chvíli nepřestali uctívat Jehovu a sloužit mu.“ Účast na shromážděních byla vždy přes 100 procent. Lahary také nezeslabily lásku bratrů ke kazatelské službě. Nadále jsme kázali evakuovaným lidem, a dokonce i těm, kdo zůstali ve zničených oblastech.“

Takové katastrofy jsou příležitostí k projevení křesťanské lásky. Při výbuchu sopky Pinatubo a po něm si bratři vzájemně pomáhali s evakuací. Odbočka okamžitě poslala  nákladní vůz s rýží, a když byl náklad vyložen, auto se dále používalo při evakuaci bratrů z postižených měst. Když se bratři v Manile dozvěděli o nouzové situaci svých spoluvěřících, okamžitě zareagovali a poslali peníze a ošacení. Ve městě Betis v provincii Pampanga zorganizovali mladí bratři brigádu na pomoc obětem. Mezi těmi, kterým pomáhali, byla jedna zájemkyně, jejíž manžel byl v té době odpůrce. Když těmto manželům mladí bratři pomohli znovu postavit dům, na manžela to tak zapůsobilo, že se stal svědkem Jehovovým.

Tajfuny: Ze všech atmosférických poruch v oblasti Filipín jsou nejničivější tajfuny neboli tropické cyklony. Každým rokem zasáhne souostroví v průměru 20 tajfunů. Takové bouře mají rozdílnou intenzitu, ale vždy jsou spojeny se silným větrem a deštěm. Často jsou natolik silné, že boří budovy. Navíc tajfuny ničí zemědělské plodiny, a to má dopad na živobytí rolníků.

Domovy svědků a jejich úroda jsou poškozovány znovu a znovu. Je obdivuhodné, že bratři se obvykle rychle vzchopí a pokračují ve službě. V některých místech země jsou tajfuny tak časté, že je to téměř běžný jev. Bratři se tomu naučili čelit a řeší vždy jen to, co je bezprostředně před nimi. (Mat. 6:34) Samozřejmě, když se bratři z blízkých oblastí doslechnou o spoluvěřících, kteří jsou v nouzi, sami jim iniciativně zašlou jídlo a peníze. Občas, po výjimečně silných bouřích, se krajští dozorci spojí s odbočkou, která pohotově zorganizuje pomoc.

Rozvoz biblické literatury

Filipíny se skládají z četných ostrovů, a proto bylo vždy náročné dodat sborům literaturu včas a v dobrém stavu.  Po mnoho let se využívalo služeb pošty. Často však vydání Strážné věže a Naší služby Království přicházela se zpožděním, tedy až v době, kdy se měla studovat na shromáždění.

Jehu Amolo, který pracuje v expedičním oddělení odbočky, vzpomíná, co způsobilo změnu. Vysvětluje: „Kromě toho, že byly problémy se zpožděnými dodávkami, se v roce 1997 velmi zvýšily poštovní poplatky. Vzhledem k tomu, že se každé dva týdny rozesílalo asi 360 000 časopisů, částka, kterou museli bratři zaplatit, byla opravdu velká.

Vedoucímu sboru byl předložen návrh, aby literaturu rozváželi bratři z odbočky. Po důkladném posouzení byl tento návrh schválen. Na ostrově Luzon vyjíždějí nákladní vozy přímo z odbočky. Na ostatní ostrovy se ale musí cestovat přes moře, a tak odbočka používá spolehlivou spediční firmu, která zajistí lodní dopravu časopisů a literatury na vybraná místa po celém souostroví. Z těchto překladišť pak bratři, kteří slouží jako řidiči nákladních aut, rozvážejí zásilky do jednotlivých zastávek, kde literaturu vyloží. Když jsou daleko od svého domova, místní bratři je u sebe rádi ubytují, takže si mohou před další cestou dobře odpočinout.

Tato doprava je finančně výhodnější a bratři jsou nadšení, protože potřebné publikace dostávají včas a ve výborném stavu. Navíc se díky pravidelnému kontaktu s bratry z odbočky cítí blíže k organizaci. Mnozí zvěstovatelé jsou povzbuzeni už jen tím, že vidí kolem projíždět kamion s nápisem Watch Tower.

Tímto způsobem dopravy bylo vydáno ještě další svědectví. Například v kraji Bicol v jižní části Luzonu byly  v době rozvozu záplavy. Vozy se zastavily, protože dálnice byla zatopena vodou. Tak se stalo, že kamion s literaturou náhodou zastavil před domem, kde bydlela rodina svědků. Když domácí zahlédli kamion, řekli řidičům: „Pojďte k nám, najezte se a zůstaňte tady, dokud voda neopadne.“

Ostatní řidiči nevěděli, kde budou jíst a spát. Když viděli, jak bylo o bratry postaráno, ptali se jich: „Co máte s těmi lidmi společného?“

Bratři odpověděli: „Jsou to naši duchovní bratři.“

Ostatní řidiči říkali: „Tak takoví jste, vy svědkové! Vidíte se poprvé v životě a hned si věříte.“

Za hranicemi

Pojďme se teď krátce podívat na početnou skupinu Filipínců, kteří žijí v zahraničí. V době rozkvětu Britského impéria lidé říkali, že nad ním „nikdy nezapadá slunce“. Dnes někteří tvrdí, že „slunce nikdy nezapadá nad Filipínami“. Ačkoliv Filipínci nepatří k největším národům, jsou rozptýleni po celé zeměkouli. Kvůli pracovním příležitostem nebo z jiných důvodů již stovky tisíc Filipínců odešly do jiných zemí. Jak to některým z nich pomohlo, aby poznali pravdu? A jak pomohli druhým ti, kdo pravdu znali už před tím, než odjeli?

Ricardo Malicsi pracoval jako odborný poradce v letecké dopravě. Jeho práce ho přivedla do mnoha zemí, včetně těch, kde bylo velmi málo zvěstovatelů. Všude tam Ricardo a jeho manželka šířili dobrou zprávu. V některých z těchto zemí bylo kazatelské dílo omezeno. Když byli v takových státech, jako je Bangladéš, Írán, Tanzanie nebo Uganda, zažili radost z toho, že několika lidem pomohli poznat  Jehovu. Někdy sehráli klíčovou úlohu při zakládání sborů. Sloužili také v Barmě, Laosu a Somálsku. Tak to dělali 28 let, dokud Ricardo neodešel do důchodu. Jakou radost asi tito manželé mají, že tak významně přispěli k šíření dobré zprávy do vzdálených končin!

Někteří však v době, kdy kvůli práci v zahraničí opouštěli Filipíny, ještě svědky nebyli a pravdu našli až v cizině. Rowena, která byla katoličkou, odešla za prací nejdříve na Střední Východ. Tam začala číst Bibli. Později dostala práci v Hongkongu, kde tisíce Filipínců pracují v domácnostech jako pomocníci. Rowena říká: „Každý večer jsem se modlila k Bohu a prosila ho, aby mi poslal ty pravé lidi, kteří mi ukážou cestu do Božího Království.“ Její modlitba byla vyslyšena, když Rowenu oslovili dva misionáři, John a Carlina Porterovi, a začali s ní studovat Bibli. Rowena svůj příběh napsala do filipínské odbočky a také poprosila, zda by někdo mohl navštívit jejího manžela na Filipínách a vysvětlit mu poselství z Bible.

Filipínci, kteří emigrovali, nyní tvoří v některých zemích rozsáhlé komunity. Na počátku 20. století byl nedostatek pracovníků na plantážích na Havajských ostrovech. V té době tam odjelo za prací mnoho Filipínců. Filipínští přistěhovalci byli mezi prvními, kdo zde přijal pravdu. Dnes je na Havajských ostrovech deset ilokánských a jeden tagalský sbor.

Tisíce Filipínců žijí ve Spojených státech. Je mezi nimi i mnoho svědků Jehovových. První filipínský sbor byl vytvořen ve Stocktonu v Kalifornii v roce 1976. Odbočka ve Spojených státech podává zprávu: „Ve filipínském poli je velmi pěkný vzrůst a 3. září 1996 byl založen první filipínský kraj.“ Ve služebním roce 2002 se odbočka ve Spojených  státech starala o 37 filipínských sborů s celkem asi 2 500 zvěstovateli. Tagalské sbory nebo skupiny jsou také na Aljašce, v Austrálii, na Guamu, v Itálii, v Kanadě, v Německu, v Rakousku a na Saipanu.

Ačkoli tito Filipínci žijí v jiných zemích, na jejich duchovním sycení se podílejí i bratři na Filipínách, protože publikace se do filipínských jazyků překládají pouze v manilské odbočce. Navíc v některých zemích včetně Guamu, Havajských ostrovů a Spojených států probíhají v ilokánštině a tagalštině také sjezdy. Všechny sjezdové materiály v těchto jazycích, včetně nahrávek dramatizací, pocházejí z Filipín.

Kázání v cizojazyčném poli

Na celém souostroví již bylo většině lidí mluvících místními jazyky vydáno dobré svědectví. V nedávné době tedy bratři začali vyvíjet úsilí, aby oslovili ty, kdo dosud důkladné svědectví nedostali. (Řím. 15:20, 21)

Mnoho let bylo na Filipínách několik anglických sborů, i když většina Filipínců umí anglicky jen trochu a plynně mluví málokdo. Přesto bylo zapotřebí na některých místech zavést anglická shromáždění. Na konci 60. let bratři například zjistili, že v okolí Clarkovy letecké základny v provincii Pampanga žijí naše sestry, manželky amerických vojáků sloužících v tamější posádce, které neumějí mluvit místním jazykem. Bratři tam pomohli zorganizovat anglická shromáždění, ze kterých měli lidé v té oblasti užitek řadu let.

Podobný problém vznikl v Metro Manile. Na přelomu 70. a 80. let zde žila jedna americká sestra. Pacifico Pantas, starší z tagalského sboru, kam sestra chodila, říká:  „Bylo mi jí líto, protože se shromáždění účastnila pravidelně, ale moc z nich neměla.“ Zanedlouho přišli do sboru další Američané. Někdo navrhl, aby se pořádaly veřejné přednášky a studium Strážné věže v angličtině. K tomu také došlo a bratr Pantas se ujal vedení. Časem přibyla další shromáždění a na pomoc bylo pozváno více bratrů. David a Josie Ledbetterovi, kteří sloužili v odbočce, pozvání přijali. Kazatelské dílo se pěkně rozvíjelo a po letech z té malé skupiny vznikly dva anglické sbory.

Z činnosti anglických sborů mělo užitek mnoho lidí. Příkladem je Monica z Kalifornie, která začala se svědky Jehovovými studovat ještě ve Spojených státech. Její rodiče, oddaní katolíci, byli silně proti tomu. Rozhodli se, že Moniku pošlou na Filipíny do katolického prostředí. Matka doprovodila Moniku až do Manily a zanechala ji tam u její katolické babičky, a to bez pasu. I kdyby se Monice podařilo najít sbor, nemohla by pokračovat ve studiu, protože vyrostla ve Spojených státech a neuměla ani trochu tagalsky. Sestra, která s ní v Kalifornii studovala, však zavolala Josii Ledbetterové, jestli by mohla zařídit, aby se někdo s Monikou spojil. Josie řekla Monice o anglickém sboru. To bylo přesně to, co Monica potřebovala! Josie říká: „Za těch šest měsíců, kdy byla Monica v ‚exilu‘ na Filipínách, se stihla dát pokřtít. Dva týdny po křtu jí matka řekla: ‚Tady máš pas. Vrať se domů.‘ A Monica už byla svědkem Jehovovým.“ Jistě byla za anglický sbor vděčná.

Toto opatření ale bylo prospěšné i z jiného důvodu. Bratři se dostali na území, kde se předtím ještě nesloužilo. V Metro Manile jsou rezidenční čtvrti, kde žijí bohatí lidé a mnozí z nich mluví anglicky. Díky angličtině se tedy otevřely dveře k činnosti v těchto obvodech.

 Bratři také usilovali o to, aby se začalo pracovat i v čínském poli. V polovině 70. let byla založena čínská skupina. Studium knihy se konalo v obchodě s obuví, který patřil Cristině Goové. Skupinka však byla velmi malá a potřebovala pomoc.

Na Filipíny se po sňatku s misionářem Raymondem Leachem přistěhovala Elizabeth Leachová, která 16 let sloužila v Hongkongu. Elizabethina znalost kantonské čínštiny a zkušenosti při vedení studií s Číňany zde byly velmi prospěšné. Esther Atanaciová (nyní Esther Soová) byla jedna ze dvou zvláštních průkopnic, které byly přibližně ve stejné době pověřeny službou v tomto obvodě. Esther vzpomíná: „Když jsme v té oblasti začaly sloužit, lidé nevěděli, kdo jsou svědkové Jehovovi.“ Čínská komunita v Manile se však s Jehovovým jménem a Božím lidem postupně začala seznamovat.

Hlavní čínské nářečí, kterým se mluví v Manile, je fuťienština, a tak se ji průkopnice musely naučit, i když uměly kantonsky. Fuťienský dialekt však ovládal mladý muž jménem Ching Cheung Chua, který byl krátkou dobu v pravdě a který začal navštěvovat čínskou skupinu. Bratři ho proto zpočátku na shromážděních používali jako tlumočníka.

Skupina se postupně rozrůstala a v srpnu 1984 vznikl malý sbor. Služba je stále náročná, ale tito bratři jsou velmi rádi, že mohou kázat v obvodu, kde ještě nebylo vydáno důkladné svědectví.

Dokonce neslyšící „slyší“

S postupem času se ukázalo, že je Boží vůlí, aby bratři věnovali pozornost ještě jinému jazyku a obvodu —  neslyšícím lidem. Až do začátku 90. let se na Filipínách neudělalo prakticky nic pro to, aby neslyšící mohli poznat Jehovu, takže se sbory bylo spojeno jen velmi málo neslyšících. Několik výjimek však bylo. Například Manuel Runio, jehož matka byla svědkem Jehovovým, poznal biblickou pravdu s pomocí jedné sestry, která s ním studovala tak, že vše neúnavně psala na papír. Manuel byl pokřtěn v roce 1976. Na ostrově Cebu žily dvě ženy, dvojčata Lorna a Luz, které byly neslyšící. S biblickým poselstvím se seznámily díky svému nevidomému strýci. Jak mohl nevidomý průkopník vyučovat neslyšící lidi? S pomocí své sestřenice používal obrázky, a všechno, co říkal, sestřenice tlumočila prostřednictvím znaků, kterým dvojčata rozuměla, ačkoli se nikdy znakový jazyk pořádně neučila. Obě ženy byly pokřtěny v roce 1985. Takové úsilí však vyvíjel jen málokdo.

Na tomto poli se činnost začala organizovat až díky několika událostem. Když byli misionáři Dean a Karen Jacekovi v polovině roku 1993 na jednom školení v brooklynském betelu, bratři z oddělení překladatelských služeb se jich zeptali, co se na Filipínách dělá pro neslyšící. Jedna mladá sestra na Filipínách se přihlásila do kurzu znakového jazyka, aby se dorozuměla se svou neslyšící přítelkyní z rodiny svědků. Také Liza Presnillová a její spolupracovnice v průkopnické službě v Navotas v Metro Manile se setkávaly s neslyšícími lidmi, ale neuměly s nimi komunikovat. Průkopnice přemýšlely o tom, že by se začaly učit znakový jazyk, aby mohly tyto neslyšící lidi oslovit s poselstvím o Království.

Bratři v odbočce se dozvěděli, že Ana Liza Acebedová, pravidelná průkopnice v Manile, pracuje ve škole pro  neslyšící a je jedním z mála svědků na Filipínách, kteří mají dobré znalosti znakového jazyka. Dostala nabídku: „Byla bys ochotna vyučovat několik betelitů znakový jazyk?“

Její odpověď zněla „ano“! Sama už dříve často přemýšlela o tom, jak by mohlo být vydáno svědectví všem neslyšícím. Byl zahájen kurz, kterého se účastnili betelité a místní pravidelní průkopníci. Sestry, které začaly ve městě Navotas už předtím jeden kurz znakového jazyka navštěvovat, v něm pokračovaly dál.

Pak už šlo všechno velmi rychle. Do půl roku bylo ve třech sborech v Metro Manile zahájeno tlumočení do znakového jazyka. V roce 1994 se poprvé tlumočil program krajských a oblastních sjezdů. Jedním z počátečních cílů bylo pomoci neslyšícím dětem svědků Jehovových. Několik z nich bylo mezi prvními neslyšícími, kteří byli pokřtěni. Manuel Runio, který léta věrně navštěvoval shromáždění, jež nebyla tlumočena do znakového jazyka, byl nyní šťastný, že mohl mít z těchto nových opatření užitek.

Zanedlouho se s prosbou o pomoc ozvali bratři z dalších měst. Průkopnice Liza Presnillová byla se svou partnerkou poslána do města Olongapo, aby tam sloužily jako dočasné zvláštní průkopnice v obvodu neslyšících. Pomoc byla poskytnuta mnoha lidem. Do poloviny roku 2002 byly vytvořeny skupiny neslyšících ve 20 městech kromě Manily. Milníkem na cestě pokroku bylo založení prvního filipínského sboru neslyšících v Metro Manile v dubnu 1999. Joel Acebes, jeden z betelitů z první třídy kurzu znakového jazyka, je nyní v tomto sboru starším. Říká: „Jsme šťastní, že nás Jehova používá v tomto díle, které je tak důležité.“ Ano, i neslyšící „slyší“ poselství o Království. Když  sledujeme pokrok v tomto obvodu, kde se dříve nepracovalo, je to skutečně důvod k radosti.

Jsou zapotřebí větší prostory

V devadesátých letech se otevřela nová pole pro službu a v dosavadních obvodech se sloužilo důkladněji. V důsledku toho docházelo k neustálému růstu v počtu zvěstovatelů a účastníků shromáždění. Bylo tedy zapotřebí více časopisů, a do filipínských jazyků se nyní překládalo více knih a brožur než kdykoli předtím. To znamenalo, že značně vzrostl počet pracovníků odbočky, kteří museli zvládnout tisk, překládání i korekturu a také zajistit další potřebné služby pro bratry ve sborech. Nová obytná budova byla plně obsazená už nedlouho poté, co byla v roce 1991 dokončena. Byla projektována pro 250 lidí. Rodina betel však v roce 1999 měla už 350 členů.

Na pozemku odbočky bylo stále ještě dost místa, a tak vedoucí sbor schválil výstavbu nové obytné budovy, která se měla podobat budově z roku 1991. Práce začaly v roce 1999 a byly dokončeny v závěru roku 2001. Díky této budově se ubytovací kapacita odbočky téměř zdvojnásobila. Jsou v ní i další kancelářské prostory, které byly nezbytně nutné k uspokojení potřeb rozvíjejícího se kazatelského díla. Do nových prostor byla umístěna také větší prádelna, učebna pro školu služebního vzdělávání a rozšířená knihovna. Během stavby se k rodině betel dočasně připojili kvalifikovaní místní pracovníci a mezinárodní služebníci. Když byla dokončena nová budova, tito dobrovolní pracovníci zůstali v odbočce a provedli renovaci budovy z roku 1991. S takovými stavebními projekty je spojeno mnoho práce, ale bratry pohání to, že si uvědomují svůj  cíl — vytvořit zázemí potřebné pro rozsévání životodárných biblických pravd.

Škola služebního vzdělávání pomáhá uspokojit potřeby sborů

Když byla v roce 1987 ve Spojených státech zahájena škola služebního vzdělávání, mnoho filipínských bratrů si říkalo: „Budeme mít někdy z tohoto školení užitek i my?“ Odpověď přišla v roce 1993. Bylo oznámeno, že na Filipínách bude škola zahájena následující rok. Kurz zajistí dodatečné školení pro způsobilé bratry, kteří již mají nějaké organizační zkušenosti jako starší nebo služební pomocníci. Přihlásily se stovky bratrů.

Dva cestující dozorci a jeden misionář byli vyškoleni jako instruktoři. První třída začala v lednu 1994. Bratři, kteří tímto školením prošli, byli lépe vybaveni, aby mohli sloužit spolukřesťanům ve sborech. Jeden sbor, kde slouží absolvent této školy, o něm napsal: „V tom, jak vedl programy na shromáždění dříve a jak je vede teď, je velký rozdíl.“

 Aby mohli mít užitek z tohoto duchovního školení, obětovali mnozí studenti hmotné výhody. Ronald Moleño je chemický inženýr. Dostal pozvání do školy, ale ve stejné době mu jedna společnost nabídla práci, která by mu přinesla vysokou mzdu, bydlení, pojištění a další výhody. Ronald o těchto dvou nabídkách přemýšlel, a vybral si tu, která byla výhodná v duchovním ohledu. Absolvoval 18. třídu a s radostí dál pokračoval v průkopnické službě. Nedávno byl Ronald vyslán jako misionář na Papuu-Novou Guineu.

Wilson Tepait musel učinit podobné rozhodnutí poté, co absolvoval první třídu. Měl dobře placené zaměstnání jako učitel, ale nyní byl pozván do zvláštní průkopnické služby, aby pomáhal tam, kde je větší potřeba. Říká: „Moje učitelské povolání mě bavilo, ale také jsem věděl, že zájmy Království musí být v mém životě na prvním místě.“ Přijal výsadu zvláštní průkopnické služby a pocítil, že Jehova mu v této práci žehná. Wilson nyní slouží jako oblastní dozorce v jižní části Filipín.

Studenti jsou většinou z Filipín. Vedoucí sbor však zařídil, aby se školy účastnili také studenti z jiných asijských národů. Mezi takové země patří Hongkong, Indonésie, Kambodža, Malajsie, Nepál, Srí Lanka a Thajsko. Někteří studenti přišli ze zemí, kde je dílo svědků Jehovových omezeno. Pro všechny zúčastněné tak bylo společné vyučování velmi povzbuzující. Instruktor Anibal Zamora říká: „Studenti, kteří přicházejí ze zemí, kde je dílo omezeno, vyprávějí, jak důvěřují v Jehovu za všech okolností. To posiluje víru filipínských studentů.“ Studenti z ciziny se zase učí od filipínských bratrů, kteří pocházejí ze skromných poměrů a slouží Jehovovi za nepříznivých okolností.

 Nidhu David, student ze Srí Lanky, řekl: „Nikdy na to nezapomenu. Byly to dva měsíce školení od Jehovy Boha. Prostě fantastické!“

Škola se koná přímo v odbočce. Studenti mají užitek nejen ze školních osnov, ale také z toho, že na vlastní oči vidí, jak je dílo v odbočce organizováno. Duchovně smýšlející bratři a sestry v betelu jsou pro ně znamenitými příklady víry hodnými napodobení. Bratři ze zemí, kde je méně zvěstovatelů nebo kde je dílo omezeno, navíc mohou vidět činnost organizace ve větším rozsahu.

Dosud školu absolvovalo 922 studentů ve 35 třídách. Z filipínských absolventů nyní 75 slouží jako cestující dozorci a ještě více studentů bylo pověřeno, aby sloužili jako zástupci krajských dozorců ve 193 krajích po celém souostroví. Šest absolventů je přiděleno do betelu a deset jich slouží jako misionáři na Papui-Nové Guineji a v Mikronésii. Stovky studentů slouží jako pravidelní průkopníci v obvodu svého domovského sboru nebo tam, kde je větší potřeba. Za osm let od otevření školy bylo na Filipínách pokřtěno 65 000 lidí. V zemi je výborný průkopnický duch a celkově je ve sborech jasně patrný vzrůst. Nelze tedy pochybovat o tom, že tito bratři uplatňují to, co se naučili ve škole, a tak přispívají k pokroku.

Dílo postupuje vpřed

Na celém souostroví se dovršuje neobyčejné dílo. Horliví bratři spojení s více než 3 500 sbory se pilně věnují hlásání dobré zprávy o Božím Království, o té nejlepší vládě, jakou si lze představit.

Zprávy z poslední doby jsou velmi povzbuzující. V posledních sedmi měsících služebního roku 2002 bylo  pokaždé dosaženo nového vrcholu v počtu těch, kdo přinášejí druhým dobrou zprávu o Království. V měsíci srpnu zde bylo 142 124 zvěstovatelů. Oznamují Jehovovo jméno a jeho záměr lidem na mnoha ostrovech. Jehovovi služebníci tak vlastně dělají to, co bylo předpověděno u Izajáše 24:15 — ‚oslavují jméno Jehovy na mořských ostrovech‘.

Mezi těmito horlivými kazateli jsou tisíce pravidelných průkopníků. V roce 1950 bylo v zemi pouze 307 průkopníků, ale na konci dubna 2002 jich bylo 21 793. Přidáme-li k tomu 386 zvláštních průkopníků a 15 458 pomocných průkopníků, kteří také sloužili v tomto měsíci, dojdeme k číslu 37 637, což je 27 procent z počtu všech zvěstovatelů. Mnoho dalších horlivých kazatelů dalo najevo, že se chtějí k řadám celodobých služebníků přidat. V průběhu služebního roku 2002 bylo schváleno 5 638 přihlášek do pravidelné průkopnické služby.

Takové úsilí přináší znamenité ovoce. Na dobrou zprávu reagují další tisíce lidí. Památné slavnosti se v březnu 2002 účastnilo 430 010 osob. Každý měsíc se vede kolem 100 000 biblických studií. Ve služebním roce 2002 bylo pokřtěno 6 892 nových učedníků. V roce 1948 připadl na Filipínách jeden svědek na 5 359 obyvatel. Dnes je poměr 1 ku 549. Jehova stále dává lidem příležitost, a tak máme dobré vyhlídky na to, že se na těchto mořských ostrovech připojí ke chvále Jehovy tisíce dalších obyvatel.

Odhodláni pokračovat ve službě

Když v roce 1912 přijel C. T. Russell, bylo do filipínské půdy zaseto několik semen. Tato semena pomalu, ale jistě klíčila a rostla. Přinesla dobré ovoce, protože někteří lidé zaujali postoj pro pravdu v ‚příznivém období i v období  obtížném‘. (2. Tim. 4:2) Zvlášť po druhé světové válce byl růst rychlejší, a je tomu tak až dodnes, kdy Jehovu aktivně uctívají desítky tisíc lidí. Radostně tak chválí Boží jméno spolu s asi šesti miliony spolukřesťanů, kteří tvoří celosvětový sbor Jehovova lidu.

Jak jsme si ukázali, kazatelské dílo nebylo vždy snadné. Ačkoli je tato země krásná, dostat se k obyvatelům mnoha ostrovů byl úkol, který vyzkoušel odhodlání zvěstovatelů Království. Někteří čelili rozbouřenému moři, aby se dostali do odlehlých částí země. Mnozí se prodírali hustou vegetací v horských oblastech, aby našli lidi podobné ovcím. Ani zemětřesení, záplavy, tajfuny a sopečné výbuchy, které postihují ostrovy Filipín v neobvyklé míře, však dílo Jehovových věrných svědků nezastavily.

Filipínští svědkové se podobají Izraelitům, kteří měli po návratu do své země obnovit pravé uctívání. Okolnosti byly tehdy proti nim, ale Jehovova radost byla jejich pevností. Také dnes svědkové Jehovovi jasně ukázali svou houževnatost a důvěru v Boha. Vědí, že Jehova je s nimi, a důvěřují slovům v Žalmu 121:7: „Sám Jehova tě bude střežit před vším neštěstím. Bude střežit tvou duši.“ Boží služebníci se těší na to, že ještě než skončí tento systém, pomohou pod Jehovovým vedením mnoha dalším lidem. Také mají naději, že budou později na celé zemi, včetně těchto 7 100 ostrovů, vyučovat miliony vzkříšených. Pak bude rajská krása této země přinášet slávu jejímu Stvořiteli.

Do té doby jsou svědkové Jehovovi odhodláni postupovat vpřed s plnou důvěrou, že Jehova jejich práci požehná. Usilují o to, aby svůj život uvedli do souladu se slovy Božího proroka: „Ať připisují Jehovovi slávu a na ostrovech ať vyprávějí dokonce o jeho chvále.“ (Iz. 42:12)

[Praporek na straně 232]

„Bůh musí být s vámi, protože jinak byste už byl mrtvý“

 [Rámeček na straně 153]

První semena pravdy zaseta

Charles T. Russell a jeho společníci navštívili Filipíny v roce 1912. Ačkoli byli prvními oficiálními zástupci brooklynského ústředí, kteří přijeli na Filipíny, zprávy uvádějí, že zde v té době byli ještě další dva badatelé Bible, kteří pomáhali druhým poznat pravdu. Louise Bellová ze Spojených států napsala:

„Manžel a já jsme na Filipíny přijeli v roce 1908 a pracovali jsme jako učitelé. V městě Sibalom jsme byli jediní Američané. Z Brooklynu jsme si objednali stovky kilogramů biblických traktátů. Z New Yorku byly poslány do San Franciska, potom přes Tichý oceán do Manily a odtud na menších lodích do Sibalomu.

Tyto traktáty jsme pak rozšiřovali a využívali jsme každou příležitost k rozhovorům s místními lidmi. O hodinách ve službě a rozšířené literatuře jsme nevedli žádné záznamy. Ačkoli lidé byli katolíci, mnozí z nich nám rádi naslouchali. Byli jsme učitelé, absolvovali jsme zdravotnický kurz, ale především jsme byli poslové dobré zprávy.

Cestovali jsme po špatných cestách buď pěšky nebo na koních. Někdy jsme spali na bambusových rohožích a jedli ryby s rýží ze společné mísy.

Když pastor Russell navštívil v roce 1912 Manilu, poslali jsme mu telegram.“

Sestra Bellová navštívila přednášku bratra Russella, která měla námět „Kde jsou mrtví?“ a konala se ve Velké opeře v Manile.

 [Rámeček na straně 156]

Stručný přehled o Filipínách

Země: Asi 7 100 ostrovů má celkovou rozlohu přibližně 300 000 kilometrů čtverečních. Ostrovy se táhnou od severu k jihu v délce zhruba 1 850 km a od západu k východu v délce 1 125 km. Velikostí se značně liší — nejrozsáhlejší ostrov je o něco větší než Portugalsko a ten nejmenší je tak malý, že za přílivu mizí pod vodou.

Lidé: Převládá obyvatelstvo malajského původu, ačkoli někteří jsou potomci Číňanů, Španělů nebo Američanů.

Jazyk: Z desítek filipínských jazyků patří k těm nejrozšířenějším bikolština, cebuánština, hiligaynonština, ilokánština, pangasinanština, samar-leytština a tagalština. Jako oficiální jazyky se zde používají angličtina a filipínština, která je odvozena z tagalštiny.

Hospodářství: Ve městech jsou velmi rozmanité možnosti obživy, ale ve venkovských oblastech jsou lidé většinou zemědělci nebo rybáři. Plodiny jako rýže, cukrová třtina, banány, kokosové ořechy a ananas se pěstují ve velkém.

Jídlo: Obvykle se ke každému jídlu podává rýže. Běžným pokrmem jsou ryby a další mořští živočichové a také tropická zelenina a ovoce.

Podnebí: Země má tropické podnebí a teplota na všech ostrovech je stálá. Na většině míst jsou časté dešťové srážky.

 [Rámeček a obrázek na straně 161 a 162]

Interview s Hilarionem Amoresem

Rok narození: 1920

Rok křtu: 1943

Z jeho života: Pravdu poznal během japonské okupace za druhé světové války. Tehdy bylo v zemi svědků málo.

Byl jsem pokřtěn za války. V té době bylo ještě možné kázat dům od domu. Museli jsme ale být obezřetní, protože se lidé na naši činnost dívali podezřívavě. Nakonec jsme museli uprchnout na venkov, ale v roce 1945 jsme se vrátili do Manily.

V té době jsem měl výsadu překládat Strážnou věž do tagalštiny. Musel jsem někdy pracovat až do dvou hodin do rána. Přeložený text jsme rozmnožili na cyklostylu a pak jej rozeslali skupinám svědků. To vyžadovalo obětavost, ale byli jsme velmi šťastní, protože o bratry bylo v duchovním ohledu postaráno.

Během let, co jsem v pravdě, jsem poznal, že Jehova je milosrdný. O svůj lid se skutečně stará jak po duchovní, tak i po hmotné stránce. Vzpomínám na materiální pomoc, která byla na Filipíny zaslána, když skončila válka. Kolik z nás tehdy dostalo kalhoty, boty a jiné oblečení! Měli z toho užitek i mnozí průkopníci a byli tak vděční, že se do služby pustili s ještě větším úsilím. Jehova o svůj lid opravdu pečuje a poskytuje mu vše, co je potřeba.

 [Rámeček a obrázek na straně 173 a 174]

Milovaný misionář

Neal Callaway

Rok narození: 1926

Rok křtu: 1941

Z jeho života: Jeho rodiče se stali svědky Jehovovými, když byl ještě dítě. S celodobou službou začal hned po ukončení střední školy. Absolvoval 12. třídu školy Gilead a byl přidělen na Filipíny, kde sloužil jako cestující dozorce.

Neal Callaway byl horlivý misionář a bratři ho velmi milovali. Dílo Království vykonával svědomitě a zároveň byl veselý a přátelský. Sloužil ve všech částech země. O své službě cestujícího dozorce vypráví:

„Abychom se dostali do obvodu, chodívali jsme někdy dvě hodiny pěšky kopcovitou krajinou a zpívali přitom písně Království. Bývalo nás 15 až 20, šli jsme v řadě za sebou a zpívali si. V takových chvílích jsem cítil hlubokou radost, že jsem toto zahraniční pověření přijal.

Když jsem přišel s Božím slovem do skromných venkovských příbytků, když jsem viděl tyto pokorné lidi, jak sedí na zemi a poslouchají každé naše slovo, a když jsem je při mé příští návštěvě potkal v sále Království, povzbuzovalo mě to, abych jako hlasatel Božího Království sloužil ještě usilovněji.“

Neal se oženil s Nenitou, sestrou z ostrova Mindoro, a věrně spolu sloužili až do roku 1985, kdy Neal zemřel. Filipínští bratři na něho dodnes s láskou vzpomínají. Jeden z nich se vyjádřil: „Bratr Callaway byl laskavý člověk a s každým dobře vycházel. Uměl se přizpůsobit jakékoli situaci.“ *

[Poznámka pod čarou]

 [Rámeček a obrázek na straně 177]

Interview s Ineldou Salvadorovou

Rok narození: 1931

Rok křtu: 1949

Krátce o její službě: Byla vyslána jako misionářka do Thajska v březnu 1967.

Když jsem se dozvěděla, že mám jet jako misionářka do Thajska, měla jsem smíšené pocity. Byla jsem ráda, ale zároveň jsem měla trochu obavy a hlavou se mi honila spousta otázek.

Přijela jsem na místo 30. března 1967. Jazyk mi připadal divný. Je to tónový jazyk s nízkými, vysokými, středními, klesajícími a stoupajícími tóny. Bylo obtížné se ho naučit, ale místní bratři a také bratři z jiných zemí mi s láskou pomáhali.

Od roku 1967 do roku 1987 jsem sloužila ve městě Sukhumwit. Pak jsem byla požádána, abych přešla do jiného sboru, do města Thon Buri. Když jsem se stěhovala, připadalo mi zatěžko, že se musím rozloučit s bratry a sestrami, s nimiž jsem spolupracovala 20 let. Všechno ale záleží na postoji. V Thon Buri jsem byla 12 let, a když jsem se v roce 1999 vracela do Sukhumwitu, druzí misionáři mi říkali, že to je jako vrátit se domů. Já si ale myslím, že mým domovem se může stát každý sbor, kam jsem přidělena.

[Rámeček a obrázek na straně 178]

Když jsme se učili jazyk . . .

Benito a Elizabeth Gundayaovi

Z jejich života: Benito s manželkou Elizabeth sloužil na Filipínách jako krajský dozorce. V roce 1980 byli přiděleni jako misionáři do Hongkongu, kde pomohli poznat pravdu 53 lidem.

Naučit se kantonský dialekt bylo pro ty z nás, kdo jsme neměli žádné základy čínštiny, náročným úkolem. Byla zapotřebí opravdová snaha a také vytrvalost spolu s pokorou.

Jednou jsem se pokoušel říci: „Jdu na trh.“ V kantonském nářečí z toho ale nakonec vyšlo: „Jdu do kuřecího trusu.“ V kazatelské službě se stalo, že se paní u dveří zmínila o jedné naší sestře. Moje manželka nadšeně pravila: „Vždyť já ji znám!“ Její slova však znamenala: „Vždyť já jsem ji jedla!“ Paní z toho byla samozřejmě v šoku. Na naše zážitky z čínského pole rádi vzpomínáme.

 [Rámeček a obrázek na straně 181 a 182]

Interview s Lydií Pamplonaovou

Rok narození: 1944

Rok křtu: 1954

Krátce o její službě: Poté, co nějakou dobu sloužila na Filipínách jako zvláštní průkopnice, byla v roce 1980 pozvána na Papuu-Novou Guineu. Pomohla více než 84 lidem poznat pravdu.

Když jsem se dozvěděla o svém pověření, byla jsem nadšená. Už dlouho jsem toužila sloužit tam, kde je větší potřeba. Také jsem se trochu bála, protože to bylo poprvé, kdy jsem měla opustit svou rodinu. O Papui-Nové Guineji jsem toho moc nevěděla, a to málo, co jsem slyšela, mě spíše znervózňovalo. Maminka mě povzbuzovala: „Jehova Bůh se o nás postará kdekoli, když budeme činit jeho vůli.“ Napsala jsem, že své pověření přijímám.

Když jsem přijela, bratři ke mně byli velice laskaví a lidé byli přátelští. Každý měsíc jsem rozšířila mnoho knih a časopisů, více než jsem kdy rozšířila na Filipínách, ale jazyk a zvyky pro mě byly úplně cizí. Říkala jsem si: ‚Tak tady budu sloužit jen pár let, pak se vrátím domů a budu zase průkopničit s maminkou.‘

Potom jsem se však naučila dva hlavní jazyky a osvojila si některé místní zvyky, a začala jsem lidem více rozumět. V průběhu těch více než 20 let, co jsem zde, jsem měla výsadu učit o pravdě mnoho lidí. Některé jsem naučila číst a psát, aby mohli dobře studovat a přijmout pravdu za svou. Díky těmto a jiným zážitkům nyní cítím, že se Papua-Nová Guinea stala mým domovem. Bude-li to Jehovova vůle, ráda se jím ve službě nechám používat, dokud budu naživu anebo dokud Jehova neřekne, že dílo je hotovo.

 [Rámeček a obrázek na straně 191 a 192]

Interview s Filemonem Damasem

Rok narození: 1932

Rok křtu: 1951

Z jeho života: S celodobou službou začal v roce 1953. Později se oženil a sloužil jako krajský dozorce. Poté, co vychoval děti, pokračoval v celodobé službě jako zvláštní průkopník spolu se svou manželkou. Přijal různá pověření na Visayském souostroví a na Mindanau. Věrně slouží až dodnes.

Šedesátá léta byla obdobím velkého strádání, a tak byla celodobá služba obtížná. Bylo málo jídla, protože se přemnožily krysy a zničily úrodu kukuřice a rýže. Nemohli jsme už kázat ve městech, protože naše šaty a boty byly obnošené.

Tak jsme chodili za lidmi do polí, do hor anebo do odlehlých chudinských čtvrtí — většinou bez bot. Málem jsem nemohl přednést proslov na krajském sjezdu, protože jsem neměl vhodné oblečení. Ale bratr Bernardino, náš oblastní dozorce, mi laskavě půjčil svou košili, a tak jsem proslov mohl mít. Samozřejmě, mnoho lidí na tom bylo finančně hůř než my. Byli jsme odhodláni vytrvat, a Jehova nám proto požehnal.

V roce 1982 jsme byli vystaveni zkouškám kvůli svému neutrálnímu postoji. Na Mindanau se šířilo povstání proti vládě. Vedl jsem biblická studia s předáky povstalců, a tak mě vládní vojáci označili za „učitele levičáků“. Jeden vládní úředník jim však vysvětlil, že naše učení pochází výhradně z Bible a nemá politický charakter.

Zároveň mě neměli v lásce ani povstalci, protože když jsem šel do kazatelské služby, nejdříve jsem promluvil se starostou a potom s důstojníkem vojenské jednotky. Povstalci nám ale neublížili, protože se nás zastal jeden jejich představitel, se kterým jsem studoval.

Po desetiletí nám Jehova pomáhal překonávat těžkosti a zkoušky. Patří mu naše díky za jeho milosrdenství a ochranu. (Přísl. 18:10; 29:25)

 [Rámeček a obrázek na straně 217 a 218]

Interview s Pacificem Pantasem

Rok narození: 1926

Rok křtu: 1946

Z jeho života: V roce 1951 absolvoval 16. třídu školy Gilead. Nyní slouží jako starší v Quezon City.

Za druhé světové války, když jsme žili v provincii Laguna, jsme měli sousedy svědky Jehovovy. Pozvali mě, abych si půjčil z jejich knihovny, cokoli budu chtít. Knihy to byly dobré: Stvoření, Smíření, Náboženství, Nepřátelé, Děti a mnohé další. Když Japonci vypálili naše město, kontakt se svědky jsme ztratili, ale po roce jsem je znovu našel v Manile. Začal jsem chodit na shromáždění, a když jsem byl pokřtěn, přidal jsem se ke skupině průkopníků. Naším působištěm byla celá provincie Tayabas, která se později nazývala Quezon. Propracovávali jsme město za městem a přespávali v prázdných autobusech, v domech zájemců a podobně.

Když jsme se dostali do Maubanu, na město zaútočila skupina partyzánů. Spali jsme v prvním patře městského úřadu. Probudil nás rozruch.  Zdálo se, že policisté pod námi se vzdali. Slyšeli jsme, jak odhazují své zbraně na podlahu.

Bojovníci se přiřítili nahoru. Jeden z nich na nás posvítil baterkou a zeptal se: „A kdo jste vy?“ Předstírali jsme, že spíme. Zeptal se znovu a dodal: „Nejste vy špiclové od policie?“

„Ne, pane,“ odpověděli jsme.

„Ale máte na sobě khaki mundúr.“

Vysvětlili jsme, že ty šaty jsme dostali darem a že boty jsme dostali v zásilce od našich bratrů z Ameriky.

Velitel řekl: „Fajn, ty boty si beru.“ A tak jsem si sundal boty. Moje kalhoty chtěl taky. Za chvíli jsme byli všichni ve spodním prádle. Ještě že jsme poblíž měli uschované nějaké šaty. Vlastně jsme byli rádi, že si ty věci vzali. Celé město by si totiž myslelo, že jsme zvědové a patříme k partyzánům.

Koupili jsme si dřeváky, šli jsme zpátky do Manily a pokračovali ve službě na Visayském souostroví.

Dříve než byl bratr Pantas pozván do Gileadu, podílel se na celodobé službě a pracoval jako služebník bratří (nyní se říká krajský dozorce). Když se vrátil na Filipíny, sloužil jako oblastní dozorce a také pracoval v odbočce. Pak založil rodinu a vychoval děti.

 [Tabulka a graf na straně 168 a 169]

FILIPÍNY — HLAVNÍ UDÁLOSTI

1908: Dva badatelé Bible ze Spojených států začínají vydávat svědectví ve městě Sibalom.

1910

1912: Charles T. Russell přednáší ve Velké opeře v Manile.

1934: Je založena odbočka. V tagalštině vychází brožura Útěk ke království.

1940

1947: Přijíždějí první absolventi Gileadu.

 1961: Začíná škola služby Království.

1964: Filipínští průkopníci jsou poprvé vysláni, aby sloužili jako misionáři v sousedních zemích.

1970

1978: Je zahájena škola průkopnické služby.

1991: Jsou dokončeny a zasvěceny nové budovy odbočky. Vybuchla sopka Pinatubo.

1993: V tagalštině jsou vydána Křesťanská řecká písma — Překlad nového světa.

2000

2000: Vychází kompletní Překlad nového světa v tagalštině.

2002: Na Filipínách je 142 124 činných zvěstovatelů.

[Graf]

(Viz publikaci)

Počet zvěstovatelů

Počet průkopníků

150,000

100,000

50,000

1940 1970 2000

 [Tabulka na straně 199]

(Viz publikaci)

Vzrůst v účasti na sjezdech (1948–1999)

350,000

300,000

250,000

200,000

150,000

100,000

50,000

0

1948 1954 1960 1966 1972 1978 1984 1990 1996 1999

 [Mapy na straně 157]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

FILIPÍNY

LUZON

Vigan

Baguio

Lingayen

Cabanatuan

Pinatubo

Olongapo

Quezon City

MANILA

MINDORO

VISAYSKÉ SOUOSTROVÍ

Masbate

CEBU

MINDANAO

Surigao

Davao

PALAWAN

El Nido

 [Celostránkový obrázek na straně 150]

[Obrázek na straně 154]

Charles T. Russell a William Hall při návštěvě Filipín v roce 1912

[Obrázek na straně 159]

Joseph dos Santos, zde se svou manželkou Rosarií v roce 1948, zůstal horlivým hlasatelem Království navzdory třem letům krutého věznění během druhé světové války

[Obrázek na straně 163]

První bratři vyslaní z Filipín do školy Gilead: Adolfo Dionisio, Salvador Liwag a Macario Baswel

[Obrázek na straně 164]

Bratři jdou pěšky přes hory, aby mohli kázat v odlehlých oblastech

[Obrázek na straně 183]

Tisíce průkopníků mělo užitek ze školy pro průkopníky

[Obrázek na straně 186]

Fotosazba řízená počítačem byla zahájena v roce 1980

[Obrázek na straně 189]

Dobrá zpráva je k dispozici v mnoha filipínských jazycích

[Obrázek na straně 199]

Mezinárodní sjezd „Božské vyučování“ v roce 1993

[Obrázek na straně 199]

Křest na oblastním sjezdu „Radostně chválíme Boha“ v roce 1995

[Obrázek na straně 200]

Filipínští misionáři, kteří přijeli domů navštívit sjezd

[Obrázek na straně 202]

Na sjezdech v roce 1993 byla uveřejněna „Křesťanská řecká písma — Překlad nového světa“ v tagalštině

[Obrázek na straně 204]

Překládání Bible pomocí počítačů

[Obrázek na straně 205]

Šťastný průkopník drží v ruce kompletní „Překlad nového světa“ ve svém jazyce

[Obrázek na straně 207]

Výbor odbočky, zleva doprava: (vsedě) Denton Hopkinson a Felix Salango; (vestoje) Felix Fajardo, David Ledbetter a Raymond Leach

[Obrázek na straně 211]

Mnoho vietnamských uprchlíků poznalo pravdu na Filipínách

[Obrázek na straně 215]

Natividad a Leodegario Barlaanovi strávili v celodobé službě každý více než 60 let

[Obrázky na straně 222 a 223]

Sály Království postavené v posledních letech

[Obrázky na straně 224]

Sjezdový sál v Metro Manile (nahoře) a další sjezdové sály mimo Manilu

[Obrázek na straně 228]

Vlevo: John Barr přednáší proslov při zasvěcení odbočky v roce 1991

[Obrázek na straně 228]

Dole: Budovy odbočky v roce 1991

[Obrázek na straně 235]

Vítězství svědků Jehovových uznáno v novinách

 [Obrázky na straně 236]

Zemětřesení, sopky a záplavy působí těžkosti, ale horliví zvěstovatelé pokračují v kázání

 [Obrázek na straně 246]

Horliví průkopníci se naučili znakový jazyk, aby neslyšící mohli mít užitek z duchovních programů

[Obrázek na straně 246]

Studenti a instruktoři první filipínské třídy školy průkopnické služby ve znakovém jazyce, která se konala na počátku roku 2002

[Obrázek na straně 251]

27. třída školy služebního vzdělávání na Filipínách