Nikaragua

O Nikaragui se právem říká, že je tropickým rájem. Její východní pobřeží omývají průzračné, tyrkysově modré vody Karibského moře. Na západě se o její břehy tříští vzdouvající se vlny ohromného Tichého oceánu. Při pohledu shora je tato země mozaikou pralesů, farem, řek a mnoha jezer zasazených jako šperky v kráterech dávných vulkánů. Tato jezera se však spíše podobají malým modrým tůňkám ve srovnání se dvěma obry — s jezery Nikaragua a Managua. Samotné jezero Nikaragua o rozloze 8 200 čtverečních kilometrů zabírá přes 6 procent povrchu celého státu!

Hlavní město Managua leží na jižním břehu stejnojmenného jezera, jehož rozloha je asi 1 000 čtverečních kilometrů. Jméno „Managua“ je výstižné — v jednom z domorodých jazyků totiž znamená „místo, kde je velké množství vody“. Město Managua, sídlo vlády a centrum obchodu, má asi jeden milion obyvatel — dvacet procent z pěti milionů celkové populace. Město leží v nížině na pobřeží Tichého oceánu, v oblasti, která je domovem asi 60 procent všech Nikaragujců. Dalších 30 procent obyvatel žije v hornaté střední části země. Zbývajících přibližně 10 procent lidí je rozptýleno na východě ve dvou řídce osídlených, politicky autonomních regionech, které co do rozlohy tvoří polovinu území Nikaraguy.

 U jižních hranic Nikaraguy se středoamerický pevninský most zužuje, až je vzdálenost mezi Karibským mořem a Tichým oceánem pouhých 220 kilometrů. Protože však z jezera Nikaragua vytéká řeka San Juan, která se vlévá do Karibského moře, mezi jezerem a Pacifikem zbývá pouhých 18 kilometrů Rivaské šíje. Než byl vybudován Panamský průplav, cestovatelé s oblibou využívali trasu po řece San Juan do jezera Nikaragua. Celá oblast se díky tomu stala velmi vyhledávanou. Historie ukazuje, že tato země byla pod vlivem mnoha národů, například Mayů, Aztéků, Toltéků a Čibčů, a také cizích velmocí — Španělska, Francie, Velké Británie, Nizozemska, Spojených států a Sovětského svazu.

Vliv těchto četných kmenů a národů je jasně patrný ve zdejší mnohojazyčné společnosti s rozmanitou kulturou. Na tichomořském pobřeží žijí převážně španělsky mluvící mestici, potomci Španělů a domorodých národů, ale v oblasti u Karibského moře je složení populace pestřejší. Převládají zde Miskitové, kreolové a mestici, spolu s méně početnými národy Sumů, Ramů a Garifů z afrokaribské skupiny. Ačkoli si mnohé z těchto komunit uchovaly svůj tradiční jazyk a kulturu, zdejší lidé jsou nenucení, otevření a přátelští. Také jsou hluboce nábožensky založení a mnozí mají lásku k Bibli.

Jak uvidíme z této zprávy, povaha Nikaragujců byla také utvářena katastrofálními událostmi způsobenými buď přírodou nebo lidmi. Například v průběhu minulého století Managuu dvakrát srovnalo se zemí zemětřesení, které vzniklo u pacifického pobřeží. Východní Nikaragua trpěla jiným druhem přírodních pohrom — ničivými hurikány přicházejícími z Atlantiku. Situaci v zemi ještě ztěžovala občanská válka, různé revoluce a tvrdé diktátorské režimy.

 Čisté vody biblické pravdy si však přesto našly cestu do této nádherné země jezer a řek, a to vedlo k tomu, že tisíce upřímných lidí získaly útěchu a naději. (Zjev. 22:17) Ano, v Nikaragui je dnes v duchovním ohledu hojnost, což svědčí o tom, že i v této zemi Jehova dílu kázání o Království bohatě žehná. Tato skutečnost je o to zřejmější, když si uvědomíme, že před pouhými šesti desetiletími zde tryskal jen malý pramínek dobré zprávy.

Zpočátku jen pramínek

Dne 28. června 1945 přijeli do Managuy sourozenci Francis a William Wallaceovi, absolventi první třídy biblické školy Strážné věže Gilead. Tito dva bratři zahájili v Nikaragui organizované kazání dobré zprávy a připravili cestu budoucím generacím misionářů. Ale nebyli první, kdo v této zemi vydával svědectví, protože už v roce 1934 Nikaraguu navštívila jedna průkopnice a rozšiřovala v Managui a v jiných částech země literaturu. Přesto do roku 1945 slyšelo o svědcích Jehovových jen velmi málo lidí.

Když bratři Wallaceovi začali s kázáním, používali přenosný gramofon a pouštěli nahrávky s biblickými náměty. Něco takového bylo v té době v Nikaragui novinkou, a tak během prvního měsíce vyslechlo poselství o Království 705 osob.

V říjnu toho roku přijeli čtyři další misionáři — manželé Harold a Evelyn Duncanovi a Wilbert a Ann Geiselmanovi. Byli horliví a chtěli ohlašovat Království všemi možnými způsoby, a tak naplánovali sérii veřejných shromáždění. V listopadu 1945 tedy Nikaragujci dostávali na ulicích pozvánky na biblickou přednášku. Přestože nedaleko místa, kde se přednáška konala, docházelo k politickým střetům a hrozilo, že program bude narušen pouličními boji,  shromáždění proběhlo v klidu a první biblický proslov si vyslechlo 40 lidí. V té době se již každý týden vedlo v misionářském domově studium Strážné věže a služební shromáždění.

Rok 1946 byl pro misionáře a první zájemce, kteří reagovali na biblické poselství, šťastným obdobím. Jedním z tehdejších zájemců byl čtyřiadvacetiletý Arnoldo Castro, který s úsměvem vzpomíná na své první setkání s biblickou pravdou. Vypráví: „Já a moji spolubydlící, Evaristo Sánchez a Lorenzo Obregón, jsme se rozhodli, že se budeme společně učit anglicky. Pak jednoho dne Evaristo přišel domů z trhu, mával nějakou knihou a říkal: ‚Našel jsem jednoho Američana, který nás bude učit anglicky!‘ Samozřejmě,  že to ten ‚učitel‘ v úmyslu neměl, ale Evaristo tomu tak rozuměl. A tak když nadešla stanovená hodina, tři mladíci s nadšením očekávali lekci angličtiny. ‚Učitel‘, misionář Wilbert Geiselman, byl mile překvapen, když viděl takové nadšené ‚badatele Bible‘, jak na něj čekají s knihou v ruce.“

Arnoldo dále vysvětluje: „Byla to kniha ‚The Truth Shall Make You Free‘ (‚Pravda vás osvobodí‘) a studovali jsme ji dvakrát týdně. Anglicky jsme se nakonec moc nenaučili, ale poznali jsme pravdu z Bible.“ Arnoldo byl pokřtěn v srpnu 1946 ve Spojených státech na sjezdu v Clevelandu v Ohiu. Potom se vrátil zpět do Nikaraguy a přihlásil se do průkopnické služby. Koncem roku byli pokřtěni také jeho dva spolubydlící.

Evaristo Sánchez, kterému je nyní 83 let, na ta raná léta také rád vzpomíná. Říká: „Ze začátku jsme neměli místo pro shromáždění. Bylo nás jen několik, a tak jsme se scházeli v místě, kde byli ubytováni misionáři. Později byl pronajat dvoupatrový dům a tam se nás pravidelně setkávalo třicet až čtyřicet.“

 Tito tři mladí muži byli prvními Nikaragujci, kteří začali doprovázet misionáře v jejich službě, nejprve v Managui a později ve vzdálenějších oblastech. V té době byla Managua menší než dnes a měla jenom 120 000 obyvatel. Ulice byly dlážděné jenom mezi dvanácti bloky domů v centru města. Evaristo vzpomíná: „Chodili jsme pěšky. Nebyly žádné autobusy ani asfaltové silnice, pouze železnice a cesty uježděné od vozů tažených voly. A tak jsme se v období sucha trmáceli v prachu, a v období deštů jsme se brodili bahnem.“ Jejich snahy ale byly odměněny, když v dubnu 1946 navštívilo Památnou slavnost 52 osob.

Je založena odbočka

V tomto měsíci Nikaraguu poprvé navštívili bratři Nathan H. Knorr a Frederick W. Franz ze světového ústředí v Brooklynu a strávili zde čtyři dny. Veřejnou přednášku bratra Knorra „Radujte se, národy“, kterou bratr Franz tlumočil do španělštiny, vyslechlo 158 přítomných. Před odjezdem bratr Knorr zařídil, aby byla v Nikaragui založena odbočka svědků Jehovových, která by se starala o dílo. Služebníkem odbočky byl jmenován šestadvacetiletý William Eugene Call, který krátce předtím přijel z Kostariky.

V průběhu následujících desetiletí odbočka zřídila misionářské domovy ve městech Jinotepe, Masaya, León, Bluefields, Granada a Matagalpa. Odbočka také zajistila, aby nově vytvořené sbory a skupiny navštěvoval krajský dozorce a mohl tak posilovat a povzbuzovat bratry.

Odpůrci slaví chvilkový úspěch

Horlivost bratrů brzy začala přinášet ovoce, což popudilo duchovenstvo křesťanstva. S prvními známkami odporu se bratři setkali v Bluefieldsu, městě na pobřeží Karibského  moře, kam byli přiděleni dva misionáři. Odpor vyvrcholil 17. října 1952, kdy byl proti svědkům Jehovovým vydán soudní výnos. Dokument, který zakazoval veškerou činnost svědků, byl podepsán vedoucím imigračního úřadu, ale za jeho vydáním stálo katolické duchovenstvo.

O výnosu byli informováni misionáři ve městech Bluefields, León, Jinotepe a Managua. Bratři se odvolali k příslušným autoritám včetně tehdejšího prezidenta Anastasia Somozy Garcíi, ale bez výsledku. Svědkové se začali scházet v menších skupinách, přestali sloužit s časopisy na ulici a literatura byla z odbočky rozvezena do bezpečnějších míst. Naši náboženští nepřátelé dosáhli zákazu díla, protože falešně prohlásili, že svědkové Jehovovi jsou komunisté. Bratři najali právníka, aby se ujal odvolacího řízení u Nejvyššího soudu.

Ačkoli někteří bratři podlehli strachu z člověka, většina zůstala pevná. Pro místní bratry, kteří byli poslušní Božího slova a pokračovali v kázání a návštěvě shromáždění, byli oporou zralí a nebojácní misionáři. (Sk. 1:8; 5:29; Hebr. 10:24, 25) Zákaz trval pouze osm měsíců. Dne 9. června 1953 Nejvyšší soud vynesl jednomyslné rozhodnutí ve prospěch svědků Jehovových a tím potvrdil jejich ústavní právo na svobodu uctívání a projevu. Nepřátelský komplot selhal ve všech ohledech.

Obtíže prvních misionářů

První misionáři museli čelit nejen odporu ze strany duchovenstva. Zamysleme se nad příkladem Sydneyho a Phyllis Porterových, absolventů 12. třídy Gileadu. Když přijeli v červenci 1949 do Nikaraguy, Sydney byl pověřen, aby sloužil jako krajský dozorce v kraji, který zahrnoval celou  zemi. Popisuje, jak tehdy služba cestujícího dozorce vypadala. „Jezdili jsme vlakem a autobusem. Občas se stalo, že v území, kde jsme sloužili, nežili žádní bratři, u kterých bychom mohli přespat, a tak jsme si s sebou brali přikrývky a malý přenosný vařič na ohřívání vody a přípravu jídla. Mnohokrát jsme byli i deset týdnů mimo odbočku. Obvod však byl tak plodný, že bylo v některých oblastech těžké uspokojit zájem lidí. Představte si, že když jsme později sloužili v kraji Managua, Phyllis vedla 16 biblických studií! Kde na to brala čas? Svým zájemcům se věnovala, když jsme měli volný den nebo ve večerních hodinách, kdy nebylo sborové shromáždění.“ Tito první misionáři byli opravdu oddanými služebníky!

Doris Niehoffová, která přijela v roce 1957, popisuje své první dojmy takto: „Byl konec března, období sucha,  a tak byla krajina vyprahlá. Auta se tehdy ještě moc nepoužívala, všichni jezdili na koni — a nosili pušky! Bylo to, jako byste se ocitli v nějakém westernu. V těch dobách byli lidé většinou buď bohatí, nebo chudí, ale hlavně to druhé. A k tomu všemu vedla Nikaragua válku s Hondurasem kvůli nějakým územním sporům. Šest měsíců před tím, než jsem přijela, byl navíc zavražděn při atentátu prezident Somoza García a v zemi bylo vyhlášeno stanné právo.“

Doris pokračuje: „Byla jsem přidělena do Leónu, univerzitního města. Jelikož jsem moc nerozuměla španělsky, studenti si ze mě rádi utahovali. Když jsem například nějakým studentům nabídla, že se vrátím a pohovoříme si o Bibli, souhlasili, ale když se mi ‚představovali‘, začali se smát. Jeden se představil jménem pachatele atentátu na prezidenta, druhý si dal jméno jednoho nechvalně známého partyzána. Je zázrak, že mě pak nezavřeli do vězení, když jsem se na to místo vrátila a ptala se na studenty se ‚jmény‘, která uvedli.“

Rozhovor s matagalpským biskupem

Asi 130 kilometrů na sever od Managuy, v kopcovitém kraji, kde se pěstuje káva, leží město Matagalpa. V roce 1957 sem byli přiděleni čtyři misionáři. Agustín Sequeira, tehdy profesor matematiky na střední škole, kterou vedly jeptišky, popisuje náboženskou atmosféru, jaká v Matagalpě panovala. Říká: „Lidé byli většinou katolíci. Báli se kněží, a především biskupa. Ten byl mimochodem kmotrem jednoho z mých dětí.“

Kvůli tomuto ovzduší strachu bylo pro odbočku obtížné zajistit pro misionáře ubytování. Například při zařizování pronájmu jednoho domu odbočka informovala majitele, jenž byl právníkem, že misionáři budou na tom  místě pořádat křesťanská shromáždění. „V pořádku,“ odpověděl.

Doris Niehoffová vypráví, co se stalo potom: „Ten den, kdy jsme přijeli s veškerým naším nábytkem, se objevil majitel a vypadal ustaraně. Říkal, že nám poslal telegram, abychom nejezdili. Proč? Protože mu biskup vyhrožoval, že když nám dům pronajme, jeho syn nebude moci chodit do katolické školy. Byli jsme rádi, že jsme ten telegram nedostali a že už jsme zaplatili nájem na měsíc dopředu.“

Doris pokračuje: „Během toho měsíce jsme našli jiný dům, ale nebylo to vůbec nic snadného. Když biskup naléhal na kurážného místního obchodníka, jemuž dům patřil, obchodník mu řekl: ‚Dobrá, já je klidně vyhodím, ale musíte mi každý měsíc dát těch čtyři sta córdob.‘ Biskup samozřejmě nezaplatil, ale to neznamená, že se dal odradit. Obešel všechny obchody a vyvěsil plakáty, na nichž varoval lidi, aby se svědky Jehovovými nemluvili. Také řekl obchodníkům, aby nám nic neprodávali.“

I přes horlivou službu misionářů to nevypadalo, že by se v Matagalpě někdo chtěl postavit na stranu pravdy. Ten zmíněný profesor matematiky jménem Agustín však měl mnoho nezodpovězených otázek. Uvažoval například, proč pyramidy existují dodnes, zatímco faraónové, kteří je postavili, jsou už dávno mrtví. Stále si jasně pamatuje, jak ho navštívil jeden misionář a ukázal mu v Bibli odpovědi na jeho otázky. Agustín vypráví: „Byl jsem ohromen těmi texty, které ukazovaly, že člověk nebyl stvořen, aby umíral, ale aby žil navždy na rajské zemi, a že mrtví budou vzkříšeni. Zakrátko jsem si uvědomil, že jsem našel pravdu.“ Jak Agustín reagoval? „Začal jsem kázat každému ve škole, kde jsem učil, včetně ředitelky, která byla jeptiškou,“  říká Agustín. „Pozvala mě, abych k ní v neděli přišel, že rozebereme ‚konec světa‘. Když jsem tam však dorazil, k mému překvapení na mě čekal matagalpský biskup.

„Nuže, příteli,“ začal, „slyšel jsem o vás, že ztrácíte víru.“

„Jakou víru?“ odpověděl jsem. „Tu, kterou jsem nikdy neměl? Opravdovou víru poznávám teprve teď.“

Tak začala tříhodinová diskuse, při níž naslouchala i jeptiška. Zápal pro nově nalezenou víru Agustína podnítil, aby chvílemi mluvil velmi otevřeně. Nekřesťanskou nauku o nesmrtelnosti duše dokonce nazval obchodnickým trikem, kterým se vykořisťují nevinní lidé. Aby tuto myšlenku biskupovi znázornil, Agustín řekl: „Představte si například, že mi zemře matka. Přirozeně se obrátím na vás a poprosím vás, abyste odsloužil mši, protože její duše je v očistci. Za obřad si ode mě necháte zaplatit. Po osmi dnech je další mše. Po roce opět, a tak to jde stále dál. A přece mi nikdy neřeknete: ‚Příteli, už nebudu sloužit žádnou další mši, protože duše vaší matky je už z očistce venku.‘“

„No jistě!“ řekl biskup. „Protože jen Bůh ví, kdy duše vychází ven!“

„A jak tedy víte, že už do očistce přišla a že mi můžete začít účtovat peníze?“ odvětil Agustín.

 V určitém bodě rozpravy, když Agustín začal citovat jeden biblický text, jeptiška řekla biskupovi: „Podívejte se, monsignore! Používá špatnou Bibli, tu luteránskou!“

„Ne,“ odpověděl biskup, „to je ta Bible, kterou jsem mu dal já.“

Diskuse pokračovala. Agustín byl překvapený, když slyšel biskupa říkat, že by člověk neměl věřit všemu, co je v Bibli. „Při této schůzce,“ říká Agustín, „jsem si uvědomil, že duchovenstvo křesťanstva — podobně jako náboženští vůdci v Ježíšových dnech — dbá spíše na církevní tradici než na Boží slovo.“

V únoru 1962 se Agustín Sequeira stal prvním pokřtěným zvěstovatelem v Matagalpě. Dělal další duchovní pokroky a později sloužil jako průkopník a starší. Od roku 1991 je členem výboru odbočky v Nikaragui. Co se týče Matagalpy, ve služebním roce 2002 zde byly dva vzkvétající sbory s celkovým počtem 153 hlasatelů Království.

 Neúnavní zvláštní průkopníci

Mnozí z těch, kdo přijali dobrou zprávu o Božím Království, toužili rozšířit svou službu a chtěli se podílet se na průkopnické službě. Mezi ně patřil také bratr Gilberto Solís, jeho manželka María Cecilia a jeho mladší sestra María Elsa. Všichni tři byli pokřtěni v roce 1961 a o čtyři roky později už z nich byl velmi zdatný tým zvláštních průkopníků. Tato trojice založila nebo posílila devět sborů v různých částech země. Jedním z jejich působišť byl ostrov Ometepe na jezeře Nikaragua.

Tento ostrov má rozlohu 276 čtverečních kilometrů a je tvořen dvěma vulkány, z nichž jeden je 1 600 metrů vysoký. Při pohledu shora je vidět, že sopky dodávají ostrovu tvar osmičky. Tito tři průkopníci začínali za úsvitu a propracovávali Ometepe tak, že jeli co nejdále autobusem a potom pokračovali pěšky — často bez bot — po písečném břehu k mnoha ostrovním vesnicím. V období asi jednoho a půl roku zorganizovali několik samostatných skupin zájemců po celém Ometepe, z nichž největší byla ve vesnici Los Hatillos.

Pro mnoho nových zvěstovatelů v Los Hatillos bylo dříve hlavním zdrojem příjmu pěstování tabáku. Nyní jim však jejich biblicky školené svědomí už nedovolovalo tuto práci vykonávat. Většina z nich se tedy začala živit rybolovem, ačkoli to znamenalo menší příjem. Solísovi museli mít opravdu velkou radost, když viděli takovou víru — byl to jeden z mnoha důkazů toho, že Jehova jejich službě žehná. Počet zvěstovatelů v té oblasti brzy vzrostl na 32, a tak bylo zapotřebí postavit sál Království. Jeden z nových zvěstovatelů, Alfonso Alemán, pěstoval vodní melouny a velkoryse nabídl, že věnuje pro sál část svého pozemku.  Kde ale vezmou zvěstovatelé v Los Hatillos dostatek prostředků na stavbu?

Dobrovolníci pod vedením Gilberta Solíse se na darovaném pozemku pustili do pěstování vodních melounů. Semena jim dal bratr Alemán. Gilberto zvěstovatele povzbuzoval, aby se o tyto „melouny pro Jehovu“ dobře starali, a sám dával příklad tvrdou prací. María Elsa, malá, ale energická žena, popisuje, jak ta nepočetná skupina zvěstovatelů o melouny pečovala. Říká: „Vstávali jsme brzy a ještě za tmy jsme rostliny zalévali. Měli jsme tři bohaté sklizně. Bratr Alemán na své vlastní lodi odvezl melouny přes jezero Nikaragua do Granady, kde je prodal a koupil stavební materiál. Tak byl postaven sál Království v Los Hatillos, a proto ho můj bratr nazývá ‚malý sál z vodních melounů‘.“ Po těchto skromných začátcích přišel velký vzrůst. Nyní jsou na ostrově Ometepe tři vzkvétající sbory.

Pokora, pozitivní duch a naprostá důvěra v Jehovu, které Gilberto, jeho žena a jeho sestra projevili, zapůsobily na srdce mnoha lidí. Gilberto často říkával: „Na ty, kdo jsou ve sboru noví, bychom se vždycky měli dívat jako na malá jehňátka. Jsou rozkošná, ale ještě slabá. Nikdy se nenechme vyvést z míry jejich slabostmi. Spíše jim pomáhejme, aby byli silní.“ Takový láskyplný postoj bezpochyby přispěl k tomu, že tito tři příkladní průkopníci pomohli k zasvěcení a křtu 265 lidem! Gilbertova manželka již ve věrnosti zemřela, a on sám má ve svých 83 letech už hodně chatrné zdraví. Přesto jeho touha sloužit Jehovovi je stejně silná jako kdykoli předtím. A co María Elsa? Když nedávno dostala otázku, jak se cítí po 36 letech zvláštní průkopnické služby, odpověděla: „Stejně jako jsem se cítila první den! Mám radost a stále děkuji Jehovovi, že nás přivedl do své svaté organizace  a dal nám každému malý podíl v tomto úžasném duchovním ráji.“ Jehova pilným nikaragujským průkopníkům, jako je rodina Solísových, v uplynulých letech štědře žehnal a oni sklízeli hojnost ovoce Království.

Zemětřesení v Managui v roce 1972

Krátce po půlnoci 23. prosince 1972 městem Managua otřáslo silné zemětřesení. Dosáhlo 6,25 stupňů Richterovy škály, což odpovídá energii asi 50 atomových bomb. Ve východní části Managuy se nacházela odbočka, ve vzdálenosti pouze 18 bloků od epicentra. „Všichni misionáři byli v posteli,“ říká Levi Elwood Witherspoon, tehdejší dozorce odbočky. „Když se země přestala třást, vyběhli jsme rychle ven doprostřed ulice. Pak následovaly v rychlém sledu dva další záchvěvy. Všude kolem nás se hroutily domy. Hustý oblak prachu naplnil město a rudá záře v centru města svědčila o ničivých požárech.“

Epicentrum zemětřesení bylo přesně pod obchodní čtvrtí. Za pouhých 30 vteřin se Managua stala neobyvatelným městem. Lidé se prodírali ven ze závalu prachu a sutě a snažili se popadnout dech. Mnohým se však uniknout nepodařilo. Podle některých odhadů si zemětřesení vyžádalo přes 12 000 obětí, ale přesný počet není znám. V Managui bylo zničeno asi 75 procent domů, a téměř 250 000 obyvatel zůstalo bez domova. Následující tři dny po zemětřesení odcházelo z města 100 000 lidí denně.

Spolukřesťané přichází na pomoc

Během dopoledne po zemětřesení dostala odbočka úplnou zprávu od sborových dozorců v Managui. Tito věrní bratři jednali rychle a jednomyslně. Zavolali všem členům sboru, aby zjistili, co potřebují. Nikdo z více než 1 000  svědků ve městě naštěstí nepřišel o život, ale 80 procent bratrů zůstalo bez střechy nad hlavou.

Křesťanská láska podnítila Jehovovy služebníky v sousedních zemích, aby přispěchali svým bratrům na pomoc, a za dvaadvacet hodin po zemětřesení už přijížděly do odbočky nákladní vozy s jídlem, vodou, léky a oblečením. Odbočka byla vlastně jedním z prvních center, odkud se rozesílala humanitární pomoc. Proudili tam dobrovolníci z různých sborů v Nikaragui a záhy měli mnoho práce s tříděním šatů, balením jídla, a s odesíláním těchto potřeb. Humanitární pomoc začala přicházet dokonce i od svědků ze vzdálenějších zemí.

Dozorce odbočky se den po zemětřesení setkal se zástupci kostarické, salvadorské a honduraské odbočky, kteří přicestovali do Nikaraguy, a společně s nimi zorganizoval další pomoc. Nikaragujští svědkové z jiných částí země láskyplně ubytovali bratry, kteří museli opustit hlavní město. Svědkové, kteří ve městě zůstali, byli rozděleni do skupin, aby se mohli shromažďovat a sloužit. Krajský dozorce tyto skupiny navštěvoval, povzbuzoval je a rozvážel hmotnou podporu.

Vinou zemětřesení ekonomicky strádala celá země. I když se však životní podmínky zhoršily, rekonstrukce sálů Království a domovů bratrů pokračovaly dál. A co víc, sbory se rozrostly o mnoho nových zájemců. Jehova měl určitě radost z toho, že jeho ctitelé nadále dávají zájmy Království na první místo ve svém životě. (Mat. 6:33)

Ročenka 1975 (angl.) uvedla: „Většina ze čtrnácti sborů v oblasti Managuy se stále shromažďuje v budovách s popraskanými zdmi nebo jen pod střechou z vlnitého plechu někde na dvorku. Je ale zajímavé, že od minulého roku se  účast na těchto shromážděních zdvojnásobila. Ve srovnání s průměrem za minulý rok měli bratři 20procentní vzrůst v počtu zvěstovatelů. Nyní je zde 2 689 těch, kdo s druhými mluví o pravdě, a 417 osob bylo pokřtěno.“

Tento rychlý vzrůst vedl k tomu, že stará odbočka již přestala odpovídat potřebám. Jen si představte, jakou měli zvěstovatelé radost, když byla v prosinci 1974 dokončena nová odbočka a misionářský domov — pouze dva roky po velkém zemětřesení! Nová odbočka byla postavena v klidné ulici El Raizón, asi 16 kilometrů na jih od centra Managuy.

 Misionáři — příklad lásky a jednoty

Od doby, kdy v roce 1945 do Nikaraguy přijeli bratři Wallaceovi, se misionáři prokazují jako příklady víry, vytrvalosti a lásky k lidem. Díky takovým vynikajícím vlastnostem mají misionáři blízko k sobě navzájem i k místním bratrům. Misionář Kenneth Brian říká: „Po zemětřesení v Managui jsme pomáhali v odbočce, vyprošťovali jsme bratry z jejich domovů a pomáhali jim pohřbít jejich mrtvé příbuzné. Spolupráce v takových podmínkách nás velmi sblížila.“ Marguerite Moorová (dříve Fosterová) o svých spolupracovnících z řad misionářů říká: „Ačkoli jsme byli rozdílné národnosti, pocházeli z různých poměrů a měli odlišnou povahu, rodinná atmosféra nám pomohla, abychom ve svém přidělení zůstali šťastní, a to navzdory svým osobním nedostatkům.“

Misionáři jako Kenneth a Sharan Brianovi považují za jedinečnou výsadu, že mohli mít užitek z příkladů takových zkušených misionářů, jako byli Francis a Angeline Wallaceovi, Sydney a Phyllis Porterovi nebo Emily Hardinová. „Všichni opravdu tvrdě pracovali,“ vzpomíná Sharan, „a bylo na nich vidět, že mají svou práci rádi.“

Během let také mnozí misionáři se svými manželkami sloužili jako cestující dozorci. Za první tři desetiletí díla v Nikaragui horliví misionáři skutečně položili pevný základ pro skvělý duchovní růst. Tato duchovní stavba však ještě měla být vyzkoušena, ne dalším zemětřesením, ale něčím dlouhodobějším a duchovně nebezpečnějším — nacionalismem a revolucí. (1. Kor. 3:12, 13)

Vyzkoušeni ohněm revoluce

Ke konci 70. let v Nikaragui vypukla revoluce vedená Sandinistickou frontou národního osvobození (FSLN). To  nakonec vedlo ke svržení vojenskopolitické dynastie, která v zemi vládla 42 let. Ruby Blocková, která sloužila v Nikaragui jako misionářka 15 let, o tomto období říká: „Ta léta stupňující se politické propagandy všem pořádně pocuchala nervy. Mezi armádou a sandinisty často docházelo k násilným srážkám. Abychom dokázali pokračovat ve službě, museli jsme plně spoléhat na Jehovu.“

Přestože jsou svědkové Jehovovi v politických záležitostech neutrální, příznivci sandinistů je často obviňovali z toho, že jsou agenty Somozova režimu nebo americké Ústřední zpravodajské služby (CIA). Silné emoce vzplanuly také vůči cizincům. Například když byla misionářka Elfriede Urbanová ve službě, jeden muž ji obvinil z toho, že je špiónka. „Jak bych mohla?“ řekla Elfriede. „Vždyť u sebe nemám žádnou kameru ani magnetofon. A kromě toho, koho nebo co bych asi mohla tady v okolí sledovat?“

Muž odpověděl: „Jste tak dobře vytrénovaní, že vaše oči jsou jako kamery a vaše uši a mozek jsou jako magnetofon.“

V ulicích Managuy byl v těch dnech populární slogan: „Mezi křesťanstvím a revolucí není rozpor!“ Tento postoj, jenž si během 70. let získal v Latinské Americe velkou oblibu, vycházel z teologie osvobození, z názoru propagovaného marxistickým hnutím uvnitř římskokatolické církve. Jak uvádí The Encyclopædia Britannica, cílem teologie osvobození bylo pomoci „chudým a utiskovaným prostřednictvím [náboženské] angažovanosti v politických a občanských záležitostech“.

Ruby Blocková vzpomíná: „Otázka, kterou nám lidé tenkrát často kladli, byla: ‚Co si myslíte o revoluci?‘ Vysvětlovali jsme, že jediné řešení lidských problémů je Boží Království.“ Zůstat věrný Jehovovi v takové výbušné  atmosféře bylo náročné. Ruby pokračuje: „Stále jsem se modlila k Jehovovi o sílu, abych zůstala neutrální, nejen tím, co říkám, ale také ve své mysli a srdci.“

Po měsících násilných potyček vyvolala FSLN v květnu 1979 otevřený útok proti vládě. Prezident Somoza Debayle byl donucen uprchnout ze země a jeho Národní garda byla rozpuštěna. V červenci toho roku převzala moc nová junta národní obnovy. Odhaduje se, že během revoluce zemřelo 50 000 Nikaragujců.

Jak se dařilo bratrům? Následující oznámení se objevilo v Naší službě Království z října 1979: „Bratři mají dobrou náladu a opět konají shromáždění a pracují na díle kázání a činění učedníků. Během neklidného období ztratili život... tři bratři. Mnozí zůstali bez domova, ale protože většina z nich bydlela v nájmu, utrpěli největší ztráty tím, že jim byl uloupen a zničen majetek. Doprava byla značně ochromena. Většina autobusů byla zničena, teprve nyní se opravují ulice a pohonné hmoty jsou vzácné.“ Přesto však Jehovův lid čekaly ještě větší zkoušky.

 Zatýkání a deportace

Brzy bylo zřejmé, že nová vláda neschvaluje neutrální postoj svědků Jehovových. Například celní úřad ztěžoval dovoz literatury. Navíc byl v roce 1981 vydán zákon, který nařizoval, že se všechny občanské a náboženské společnosti musí přeregistrovat, aby mohly být zákonně uznány. Zákonný statut svědků Jehovových tak ztratil platnost, a bratři museli žádat o nové uznání. Na žádosti o přeregistrování však žel nepřišla žádná odpověď.

V září 1981 byl v hornaté střední části země zatčen krajský dozorce Andrew Reed se svou manželkou Miriam. Deset dní byli drženi ve vazbě v různých věznicích v těch nejhorších podmínkách. Potom byli odvezeni na ředitelství tajné policie, kde byli většinu času zavřeni odděleně ve dvou celách. Policisté je opakovaně vyslýchali, často celé hodiny, protože chtěli získat jména odpovědných bratrů. Oběma říkali, že se jejich partner přiznal, že je agentem CIA, přestože Reedovi nebyli ani americkými občany! Nakonec manželům oznámili, že to vše byl omyl. Ačkoliv proti nim nebyla vznesena žádná formální obvinění, byli vyhoštěni do Kostariky. Před odjezdem jim policie ještě sdělila, že odmítavý postoj svědků Jehovových k nošení zbraně je nepřípustný a že každý Nikaragujec musí být připravený bojovat za svou vlast.

Výbor odbočky prozíravě urychlil školení místních bratrů, aby mohli dohlížet na dílo v případě, že by odbočka byla uzavřena. V té době také proběhl kurz pro krajské dozorce a jejich zástupce, opakovaně byla uspořádána škola služby Království pro starší a určitý počet služebních pomocníků a konalo se několik tříd školy průkopnické služby. Ale organizovat větší shromáždění už nebylo tak jednoduché.

 Například zastupitelstvo města Masaya se zaručilo, že v prosinci roku 1981 bude možné využít tamější stadion pro jeden ze dvou oblastních sjezdů „Věrná oddanost Království“. Pouhých 36 hodin před sjezdem však úředníci své slovo vzali zpět. To rozhodnutí nevyšlo z kanceláře starosty, ale přímo od vlády. Bratři však už na to byli upozorněni. Den předtím se tedy domluvili s jednou ochotnou sestrou, že jako alternativní místo použijí její drůbeží farmu, která byla asi 8 kilometrů daleko od Managuy. Dobrovolníci pracovali celou noc, aby místo připravili. Zpráva o novém shromaždišti se rozšířila ústně — pohotově bylo informováno přes 6 800 bratrů.

Odbočka je uzavřena

V sobotu 20. března 1982 v 6 hodin 40 minut, když Ian Hunter právě připravoval snídani pro ostatní misionáře, před domem zastavil autobus, z něhož vystoupili imigrační  úředníci a vojáci se samopaly. Vojáci obklíčili odbočku a misionářský domov. Ian vypráví: „Úředníci nám řekli, aby si každý zabalil pouze jeden kufr a jednu malou tašku. Neřekli nám proč, jen nám oznámili, že nás na krátkou dobu odvezou do nějakého domu, kde vyčkáme na výsledky určitého vyšetřování. Reiner Thompson, koordinátor výboru odbočky, nepozorovaně proklouzl do kanceláře a obvolal ostatní misionářské domovy, aby je varoval před tím, co se děje.“

Ruby Blocková vzpomíná: „Toho dne jsem pochopila skutečný význam Pavlových slov: ‚O nic nebuďte úzkostliví, ale ve všem dávejte své prosebné žádosti na vědomí Bohu modlitbou a úpěnlivou prosbou ..., a Boží pokoj, který převyšuje všechno myšlení, bude střežit vaše srdce a vaše myšlenkové síly.‘ (Fil. 4:6, 7) Zatímco nás z kuchyně sledoval ozbrojený voják, Reiner Thompson se za nás pomodlil a my všichni jsme ze srdce řekli ‚Amen‘. Potom jsme cítili naprostý klid v srdci, přestože jsme nevěděli, co nás toho dne ještě čeká. Byli jsme přesvědčeni, že ať už se stane cokoli, Jehova nám dá sílu, abychom se s tím vyrovnali. To je poučení, na které nikdy nezapomenu a kterého si velmi vážím.“

Bratr Hunter vysvětluje, co následovalo: „Museli jsme nastoupit do autobusu, kterým nás odvezli na jakousi starou kávovou plantáž někde na venkově. Připomněl jsem úředníkům, že jsme cizinci a máme právo spojit se s naším vyslanectvím. Odpověděli nám, že za výjimečného stavu, který byl vyhlášen na počátku toho týdne, žádná taková práva neplatí, a že až budeme za hranicemi, budeme si moci promluvit, s kým budeme chtít. To byl první náznak toho, že budeme z Nikaraguy vyhoštěni.“ Všech devět misionářů z odbočky bylo toho dne odvezeno po skupinách na hranice s Kostarikou.

 Misionáři v dalších dvou domovech se mezitím rychle zařídili podle telefonátu bratra Thompsona. S pomocí místních bratrů přemístili velkou část vybavení včetně ofsetové tiskárny a vyklidili mnoho osobních věcí. Když přijeli imigrační úředníci, byli překvapeni, že našli domy skoro prázdné a uvnitř misionáře, kteří si balili své kufry. Toho večera bylo oněch deset misionářů ze dvou domovů dopraveno na letiště. „Říkali, že jsme kontrarevolucionáři,“ vypráví Phyllis Porterová, „a přitom nám nikdo neudělal osobní prohlídku ani neprohlížel naše zavazadla. Ačkoli jsme neměli letenky, visačky na našich kufrech ukazovaly, že jsme deportováni do Panamy.“ V zemi zbyli jen dva misionáři — manželé z Británie, kteří byli v krajské službě — a ti byli vyhoštěni o několik měsíců později.

Za pouhých několik dní se misionáři opět setkali v kostarické odbočce. Zde dostali pověření od vedoucího sboru, aby ve své službě pokračovali v blízkých zemích — v Belize, Ekvádoru, Hondurasu a Salvadoru. Reiner a Jeanne Thompsonovi a Ian Hunter však po nějakou dobu zůstali v Kostarice, aby udržovali kontakt s bratry, kteří nyní dohlíželi na dílo v Nikaragui.

Jak to nikaragujští bratři zvládali? Bratr Hunter o tom tehdy podal následující zprávu: „Když se doslechli, že jsme byli vyhoštěni, neobešlo se to bez slz, ale nyní tito naši drazí bratři dále pokračují ve službě. Ti, kdo byli nově jmenováni do zemského výboru, poskytují pevné vedení a jsme přesvědčeni, že vykonají znamenitou práci.“ Félix Pedro Paiz, dlouholetý nikaragujský krajský dozorce, vzpomíná, jak se bratři cítili po odchodu misionářů: „Prožívali jsme to jako velkou ztrátu. Oni se velmi nasazovali a zůstali věrní. Svým příkladem bratry posílili a položili pevné základy pro dílo v této zemi.“

 Dílo je omezeno, ale ne zakázáno

Vlády někdy nechápou neutrální postoj svědků Jehovových vzhledem k politice, válkám a společenským konfliktům. Proto se na Boží lid dívají negativně. Například za Somozova režimu v 50. a 60. letech odpůrci Boží služebníky obviňovali, že jsou komunisté. Sandinisté je zase označovali za agenty americké CIA. K tomu přizvukovala také média, která je popisovala jako „kontrarevolucionáře“.

Přesto však svědkové Jehovovi nebyli zakázáni, i když se období mezi roky 1982 a 1990 vyznačovalo závažnými zásahy do jejich svobody uctívání. Nemohli například do země dovážet literaturu. Navíc byl vytvořen systém, jehož pomocí mohla být jejich činnost — a vlastně činnost všech obyvatel — pozorně sledována.

 Sledováni svými sousedy

Jedna příručka knihovny Kongresu uvádí: „Ihned po revoluci vytvořila FSLN masové organizace, v nichž byly zastoupeny nejpočetnější zájmové skupiny obyvatel v Nikaragui.“ Mezi tyto skupiny patřili dělníci, spolek žen, pěstitelé dobytka, farmáři a rolníci. Podle příručky „sdružovaly sandinistické organizace v roce 1980 přibližně 250 000 Nikaragujců“. K nejsilnějším organizacím patřila CDS, neboli Sandinistické výbory obrany (španělsky Comités de Defensa Sandinista), která byla vybudována podle komunistického vzoru. Tato organizace složená z místních občanských výborů vedla záznamy o lidech v jednotlivých městských blocích, a tak „o každém věděla, kde je,“ uvádí se v příručce. Tyto výbory sloužily vládě jako účinný nástroj pro shromažďování a rozšiřování informací.

Činnost svědků Jehovových byla brzy podrobně monitorována, a to zvláště kvůli silné propagandistické kampani, která se proti nim rozpoutala. Místní výbory CDS sandinistickým orgánům opakovaně udávaly jednotlivce, které podezíraly z kontrarevolučních aktivit a „ideologické diverze“. Tito lidé byli potom často zatýkáni agenty Ústředního ředitelství státní bezpečnosti, což byla tajná policie.

Jednou z úloh CDS bylo organizovat noční ostrahu. Od obyčejných lidí, mužů i žen, se vyžadovalo, aby pravidelně drželi hlídky a sledovali, zda se v jejich sousedství nepáchá nějaká kriminální nebo kontrarevoluční činnost. Svědkové se na této ostraze nepodíleli ani neposkytovali své domy pro každotýdenní schůzky CDS. Účastnili se však jiné dobrovolné práce, například uklízení ulic. I přesto se na ně okolí dívalo jako na fanatiky a na lidi, kteří jsou nebezpečím pro  stát. Jeden bratr vypráví: „Skoro celých těch deset let bylo na průčelí mého domu napsáno ‚Sledujeme vás‘.“

Obezřetní, ale smělí

Když bratři navštěvovali shromáždění a účastnili se služby, byli opatrní, aby na sebe nepoutali zbytečnou pozornost. Shromáždění nebyla přístupná veřejnosti a konala se v malých skupinách buď v domácnostech nebo v neoznačených sálech Království. Když to vyžadovala situace v sousedství, bratři na shromážděních ani nezpívali písně Království. Ve sborových dokumentech a zprávách časem začali místo jmen používat čísla. Zájemci navíc nebyli zváni na shromáždění, pokud nestudovali alespoň šest měsíců a neudělali zjevný pokrok.

Sjezdy byly omezené co do počtu přítomných i délky programu. Osnovy proslovů a další materiály byly zaslány do všech sborů, kde místní starší s pomocí způsobilých služebních pomocníků program zorganizovali a proslovy přednesli v rámci jednoho sboru. Členové zemského výboru a cestující dozorci se snažili navštívit co nejvíce takových sjezdů.

Informace o místě konání sjezdů se rozšiřovaly ústně a žádný sjezd nikdy nemusel být zrušen. Někdy se ale sjezd musel narychlo přemístit poté, co byli bratři varováni. Například v roce 1987 se v jedné vesnici, na dvoře místního bratra, připravoval sjezd asi pro 300 lidí. Najednou se objevil nějaký vojenský činitel se svými muži. „Co má tohle všechno znamenat?“ zeptal se.

„Budeme mít večírek,“ odpověděl bratr, který podle mužových bot rozpoznal, že je to důstojník od státní bezpečnosti. Muž pak odešel. Bratři a sestry byli přesvědčeni, že je tajná policie podezírá, a tak celou noc pracovali,  aby vše rozebrali. Do pěti hodin ráno byly židle, pódium a veškeré zařízení pro přípravu jídla nejen pryč, ale byly přichystány na jiném místě asi jeden a půl kilometru daleko. Zdatní mladí běžci informovali bratry o novém shromaždišti. Později toho rána přijel na původní místo nákladní vůz plný ozbrojených vojáků, kteří se těšili, že rozpustí sjezd, odvedou mladé muže do armády a zatknou odpovědné bratry. Našli však jen majitele domu.

„Kde jsou všichni ti lidé?“ zeptal se důstojník.

„No, včera večer jsme se bavili, ale teď už je po všem,“ odpověděl bratr.

„Neměli jste náhodou sjezd?“ ptal se voják.

„Podívejte se sám,“ řekl bratr. „Tady nic není.“

Důstojníkovi to ale nestačilo, a tak se zeptal: „Dobrá, a co ty stany, které tady byly včera?“

„Zábava skončila,“ opakoval bratr. „Vzali si všechno a šli pryč.“

Po těch slovech vojáci odjeli. Na jiném místě se bratři mezitím radovali z duchovně budujícího programu.

Ježíš řekl: „Pohleďte, vysílám vás jako ovce mezi vlky; prokažte se tedy obezřetní jako hadi, a přece nevinní jako holubice.“ (Mat. 10:16) Zvěstovatelé si tato slova vzali k srdci nejen ve spojitosti se shromážděními a sjezdy, ale také při kazatelské službě. Netvořili tedy velké skupiny a kázali nenápadně ve dvojicích v předem přidělených obvodech. Krajský dozorce Félix Pedro Paiz vysvětluje: „Museli jsme být velmi opatrní. Do služby jsme nosili pouze Bibli. Každý den šel se mnou do služby jiný bratr. Když jsem navštěvoval určité sbory, do jedné studijní skupiny jsem přišel v úterý večer, do druhé ve čtvrtek a ještě do další v neděli.  V některých částech země mohla být tato bezpečnostní opatření o něco mírnější.“

Konfiskace a zatýkání

Jednoho večera v červenci 1982 vtrhly davy 100 až 500 lidí spolu s agenty státní bezpečnosti do několika sálů Království v různých částech země a „ve jménu lidu“ se jich zmocnily. Dne 9. srpna mezi sedmou až devátou hodinou večer bylo zabráno dalších pět sálů Království, sjezdový sál a budova bývalé odbočky v ulici El Razión. Po březnovém vyhoštění misionářů dosud v této budově bydlelo šest nikaragujských bratrů a onen zbývající misionářský pár, kteří se o bývalou odbočku společně starali a hlídali ji. Nakonec ale úředníci podporovaní ječícími davy donutili odejít i je, a dokonce jim ani nedovolili vzít si s sebou své osobní věci.

Zabavené sály Království byly nyní nazvány „majetkem lidu“ a vláda je předala CDS. Sály potom údajně měly být zařízeny tak, aby sloužily veřejnosti. Nakonec bylo nezákonně obsazeno 35 z celkového počtu 50 nemovitostí, ačkoliv nikdy formálně nedošlo k jejich konfiskaci.

 V době těchto nacionalistických vášní bratři nebyli jen pozorně sledováni, ale také jim bylo vyhrožováno. Na určitých místech davy příslušníků CDS obtěžovaly bratry tím, že před jejich domy po dlouhé hodiny vykřikovaly obvinění a politické slogany. Důstojníci státní bezpečnosti prohledávali domácnosti, a některé dokonce vyplenili. Několik starších, včetně členů zemského výboru, bylo zatčeno a vystaveno špatnému zacházení.

Joel Obregón, který tehdy sloužil jako krajský dozorce, byl jedním z prvních starších, kteří tuto zkušenost podstoupili. Dne 23. července 1982 obklíčila státní bezpečnost dům, kde byl se svou manželkou Nilou na návštěvě, a Joela zatkla. Až po pěti týdnech vytrvalého úsilí dostala Nila povolení setkat se s manželem, i když pouze na tři minuty a v přítomnosti ozbrojeného agenta. Nila si uvědomila, že Joela museli týrat, protože byl pohublý a měl problémy s mluvením. „Joel s námi nechce spolupracovat,“ řekl jí agent.

Po devadesáti dnech věznění byl Joel konečně propuštěn — o dvacet kilogramů lehčí. Starší v dalších částech země byli také zatýkáni, vyslýcháni a poté propouštěni. Stali se opravdovým příkladem v ryzosti a posílili tak víru svých bratrů. (Viz rámeček „Konflikt s tajnou policií“ na stranách 99–102.)

Branná povinnost — zkouška pro mladé křesťany

V roce 1983 byl uzákoněn systém všeobecné branné povinnosti známý jako „Vlastenecká vojenská služba“, což postihlo především mladé bratry. Muži ve věku od 17 do 26 let byli ze zákona povinni strávit dva roky v aktivní vojenské službě a další dva roky v záloze. Po odvodu byli  okamžitě převezeni do vojenského tábora k výcviku. Neexistovalo žádné opatření pro odpírače z důvodu svědomí. Odmítnutí vojenské služby znamenalo vyšetřovací vazbu a následně dvouletý trest ve vězení. Bratři čelili této zkoušce s odvahou, odhodláni zůstat věrní Jehovovi.

Například 7. února 1985 policie zatkla Guillerma Ponceho, dvacetiletého pravidelného průkopníka z Managuy, právě když šel studovat Bibli se zájemci. Jelikož neměl žádnou vojenskou knížku, byl poslán do vojenského výcvikového tábora. Avšak Guillermo, místo aby se chopil zbraně, začal mladým odvedencům vydávat svědectví. Když to viděl jeden z velitelů, zařval: „Tohle není kostel! Tohle je vojenský tábor! Tady budeš poslouchat ty nás!“ Guillermo odpověděl tak, že citoval slova ze Skutků 5:29: „Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi.“ Rozčilený velitel, vojenský instruktor z Kuby, mu vytrhl Bibli z ruky a zahrozil: „Dnes večer si popovídáme.“ To znamenalo, že Guillerma čekal nějaký druh psychického týrání s cílem zviklat jeho přesvědčení.

Naštěstí velitel svou hrozbu nevyplnil. O tři dny později však byl Guillermo přemístěn do vězení, kde ho drželi po dalších devět měsíců v primitivních podmínkách. Přesto pokračoval v průkopnické službě, protože ve vězení vedl biblická studia, a dokonce tam pořádal shromáždění. Později, ještě v tomto náročném období, se Guillermo stal cennou pomocí pro zemský výbor.

Někteří mladí bratři byli donuceni místo do vězení odejít do hor a připojit se k vojenským jednotkám zvaným „Nepravidelné bojové prapory“. Každý prapor se skládal z pěti až šesti rot tvořených 80 až 90 muži, kteří byli vycvičeni pro boj v horské džungli, kde probíhaly nejtvrdší  srážky s contras (partyzány bojujícími proti sandinistům). I přesto, že bratři odmítli obléci vojenské uniformy a vzít do ruky zbraň, byli nuceni cestovat do míst, kde zuřily boje, a navíc byli trestáni a slovně napadáni.

Osmnáctiletý Giovanni Gaitán vytrval navzdory takovému zacházení. K pokusu donutit Giovanniho, aby vstoupil do armády, došlo právě před oblastním sjezdem  v prosinci 1984, kde se Giovanni chtěl dát pokřtít. Byl poslán do vojenského výcvikového tábora, kde se ho vojáci 45 dní snažili donutit, aby se naučil zacházet s puškou a bojovat v džungli. V souladu se svým biblicky školeným svědomím však Giovanni odmítl ‚učit se válce‘. (Iz. 2:4) Nenosil uniformu ani zbraň. Přesto musel déle než dva roky pochodovat s vojáky.

Giovanni vypráví: „Udržoval jsem si sílu tak, že jsem se ustavičně modlil a rozjímal o tom, co jsem se dříve naučil. Také jsem kázal všem vojákům, kteří projevili zájem. Často jsem si připomínal žalmistova slova: ‚Pozvednu oči k horám. Odkud přijde má pomoc? Má pomoc je od Jehovy, Původce nebe a země. Vůbec nemůže dovolit, aby se tvá noha potácela. Ten, kdo tě střeží, vůbec nemůže být ospalý.‘“ (Žalm 121:1–3; 1. Tes. 5:17)

Ačkoli byl Giovanni čtyřicetkrát násilím dovlečen doprostřed bojů, vyvázl bez zranění. Když byl propuštěn, dal se 27. března 1987 pokřtít a krátce poté začal sloužit jako průkopník. Podobné zkušenosti mělo mnoho dalších věrných mladých bratrů. (Viz rámeček „Dovlečen do bojové zóny“ na stranách 105 a 106.)

Obhajují svůj neutrální postoj

Tisk podléhající vládě a také organizace CDS falešně obvinily svědky Jehovovy z toho, že při své službě dům od domu agitují proti „Vlastenecké vojenské službě“. Tvrdilo se, že svědkové ohrožují národní bezpečnost tím, že přesvědčují nikaragujskou mládež, aby odmítala vojenskou službu. Ačkoli byla tato obvinění nepodložená, zaznívala opakovaně a tak často, že ovlivnila prokurátory a soudce. Ještě ke všemu také vůdci významných evangelických církví vystupovali jako zastánci revoluce a ty, kdo  z náboženských důvodů zůstali neutrální, obviňovali, že jsou „nepřátelé lidu“.

Jeden svědek, který byl právníkem, se ujal odvolacího řízení v 25 případech mladých bratrů odsouzených ke dvěma letům vězení za odmítnutí vojenské služby. Protože odepření vojenské služby z důvodu svědomí zákon neumožňoval, cílem odvolacích řízení bylo zkrátit tresty s ohledem na čistý trestní rejstřík obžalovaných a na to, že se při zatýkání nebránili. Výsledkem bylo, že některé rozsudky (ale ne všechny) byly zkráceny o 6 až 18 měsíců.

Julio Bendaña, bratr, který se účastnil přelíčení, říká: „Bylo zajímavé, že kromě svědků Jehovových nikdo neodmítl vojenskou službu z náboženských důvodů. Proto jsem byl hrdý, když jsem viděl naše sedmnáctileté chlapce, jak s pevným přesvědčením, obklopeni přihlížejícími odpůrci, obhajují před soudcem a vojenským prokurátorem svou neutralitu.“ (2. Kor. 10:4)

Tisk se přesouvá do podzemí

V tomto období vedoucí sbor nadále poskytoval pomoc a vedení bratrům v Nikaragui prostřednictvím odbočky v Kostarice a nikaragujského zemského výboru. Dovoz literatury byl ale zakázán. Jak tedy opatřit „pokrm v pravý čas“? (Mat. 24:45) Byl to opět Jehova, kdo otevřel cestu.

V roce 1985 mohli bratři zajistit tisk studijních článků Strážné věže a další biblické literatury v jedné soukromé tiskárně. Tento postup však byl riskantní, protože naše dílo tak bylo odpůrcům na očích. Bratři se tedy rozhodli, že využijí ofsetové zařízení, které před uzavřením odbočky sloužilo pro tisk sjezdových programů a pozvánek na Památnou slavnost. Stroj byl uveden do provozu v domě jedné sestry, která bydlela mimo Managuu.

 Žel, v listopadu téhož roku stroj padl do rukou vládních úředníků. Tento neúspěch však dílo nezastavil, protože bratři rychle upravili starý cyklostyl, který pojmenovali Kohout. Dříve se používal pro tisk pozvánek, dopisů a programů. Když bylo těžké obstarat náhradní díly, místní bratři získali k používání další cyklostylové zařízení, kterému dali jméno Kuře. Později jim jeden stroj věnovala také salvadorská odbočka. Bratři se drželi své „hospodářské“ terminologie a dali mu přezdívku Slepice.

Jednodušší, ale rozhodně ne méně účinná metoda tisku využívala cyklostylové desky, jež bratři nazývali las tablitas neboli destičky. Vyrobil je Pedro Rodríguez, truhlář pokřtěný v roce 1954, a skládaly se ze dvou obdélníkových rámů spojených panty. Na horním rámu byla natažena plátěná síťka a ve spodním neboli podkladovém rámu byla připevněna tabulka skla nebo dřevěná destička. Konstrukčně to bylo velice jednoduché a stejně snadný byl tisk. Papírová blána s perforovaným textem byla upevněna pod  síťku horního rámu, a list čistého papíru se položil na spodní rám. Pomocí válečku se na síťku nanášela barva a po každém otisku se vložil nový list papíru.

Tato tisková metoda byla sice únavná, ale díky ní vyšlo několik publikací včetně zpěvníku Chvalte Jehovu zpěvem s kompletním souborem 225 písní Království. „Jakmile bratři v používání těchto destiček získali cvik,“ vzpomíná Edmundo Sánchez, jenž se na tisku podílel, „dokázali natisknout 20 stránek za minutu. Jenom zpěvníků jsme vytiskli 5 000.“

Edmundova manželka Elda patřila mezi první sestry, které pomáhaly s psaním na blány. Používala k tomu svůj vlastní mechanický psací stroj. Ačkoli se musela starat také o domácnost a o děti, začínala s přepisováním studijních článků Strážné věže brzo ráno a pracovala často dlouho do noci. Vzpomíná: „Edmundo mi dával výtisk časopisu, který přišel z Kostariky. Nikdy jsem nevěděla, kolik těch skupin pro tisk je nebo kde pracují. Věděla jsem jen o té části práce, která byla přidělena mně. Také jsem si byla vědoma toho, že kdyby nás někdo objevil, náš dům, náš nábytek — prostě všechno — by bylo zkonfiskováno a my bychom byli zatčeni. Možná bychom dokonce dopadli jako jedni z těch ‚zmizelých‘. Naše opravdová láska k Jehovovi a bázeň před ním však rozptýlily jakýkoli strach z člověka, který jsme snad měli.“

 Tiskařské dílny

Guillermo Ponce vzpomíná, jak takové tiskařské dílny vypadaly. Sloužil jako korektor a spojka mezi bratry, kteří připravovali blány, a těmi, kteří pracovali na tisku a distribuci. Bratr Ponce vysvětluje: „Dílny byly zřízeny v domovech vybraných rodin svědků. Každá dílna byla vlastně místnost postavená v místnosti, čímž vznikl malý pracovní prostor. Abychom přehlušili zvuk cyklostylu, postavili jsme před dílnu magnetofon nebo rádio a pustili ho pořádně nahlas.“

V těchto malých místnůstkách bratři pracovali devět až deset hodin denně, cyklostylovali Strážnou věž nebo jiné publikace, a pot se z nich jen lil. Často se stalo, že sousedé začali být zvědaví nebo někdo informoval úřady, a tak se musela celá dílna v mžiku přestěhovat do jiné domácnosti.

Tato práce byla považována za službu v betelu a podíleli se na ní mladí svobodní bratři. Když byl Felipe Toruño pozván, aby sloužil v jedné z těchto tiskařských dílen, bylo mu 19 let a byl nedávno pokřtěný. Vypráví: „První, co na mne zapůsobilo, když jsem vstoupil dovnitř, bylo téměř nedýchatelné prostředí malé místnůstky a silný zápach opravného laku na cyklostylové blány. Světlo poskytovala malá zářivka a vedro se zdálo nesnesitelné.“

Byly tu i další obtíže. Například když stroj potřeboval opravit — a k tomu docházelo často —, nemohl se prostě odnést do opravny. Lidé by se vyptávali: „Komu patří tenhle cyklostyl? Co na něm tiskne? Povolila to vláda?“ Proto bratři museli stroje opravovat sami, a někdy dokonce sami vyráběli součástky. Dalším problémem byly časté výpadky proudu. „Protože se bratři nikdy nechtěli s výrobou opozdit,“ vzpomíná bratr Ponce, „mohli jste je někdy spatřit, jak pracují ve světle petrolejky, a nosy mají od sazí. Tito mladí  bratři si svého úkolu vážili, měli dobrou náladu a byli obětaví. To mi pomáhalo, abych v práci vytrvával.“

Drahocenné vzpomínky

Felipe Toruño na ta čtyři léta, kdy pracoval jako tiskař v podzemí, vzpomíná s láskou. „Vždycky jsem myslel na to, že na tento životně důležitý duchovní pokrm bratři dychtivě čekají,“ říká Felipe. „A tak jsme navzdory těm mnoha omezením sloužili s radostí.“ Omar Widdy, jenž se této práce účastnil od června 1988 až do května 1990, kdy podzemní tisk skončil, vzpomíná: „Jednou z věcí, která mě nejvíce zaujala, byla atmosféra bratrské náklonnosti. Noví pracovníci byli ochotní, rádi se učili, a bratři je trpělivě školili, jak zvládat různé pracovní úkony. Pracovní podmínky nebyly ideální, ale dobrovolníci, třebaže mladí, byli duchovně smýšlejícími muži, kteří si velmi vážili toho, že se mohou nasazovat v tomto druhu služby.“

Giovanni Gaitán se také podílel na práci v tiskařských dílnách. Vzpomíná: „K tomu, abychom vytrvali, nám pomáhala úcta k Jehovovi a jeho organizaci. Nikdo z nás v té době nedostával měsíční příspěvek, ale tím jsme se netrápili. Měli jsme, co bylo třeba. Osobně jsem se už předtím mnohokrát dostal do situace, kdy jsem se musel plně spolehnout na Jehovu. A tak jsem si o hmotné potřeby příliš starostí nedělal. Bratři jako Guillermo Ponce, Nelson Alvarado a Felipe Toruño byli pro mě přes své mládí výbornými příklady. Také mě posilovali starší bratři, kteří poskytovali vedení. Ano, při pohledu zpět musím říci, že všechny tyto zkušenosti opravdu obohatily můj život.“

Všichni, kdo byli zapojeni do podzemní činnosti, zažili Jehovovu podporu v mnoha ohledech, dokonce ve spojitosti se samotným tiskem. Bratr Gaitán říká: „Jedna blána  běžně vydrží 300 až 500 otisků. My jsme ale s takovými blánami pořídili otisků 6 000!“ Proč bylo zapotřebí používat blány a další tiskařský materiál déle, než bylo obvyklé? Kromě toho, že se tyto potřeby daly v zemi obstarat pouze v omezeném množství, bylo možné je získat jen v obchodech pod státním dohledem. Koupě neobvyklého množství materiálu by vzbudila pozornost, a kupující by riskoval zatčení. Jehova však snahám bratrů žehnal, a tak s výjimkou původní ofsetové tiskárny úřady nikdy žádnou z dílen neobjevily ani nezavřely.

S prací pomáhali také bratři, kteří se museli starat o rodinu, a proto měli světské zaměstnání. Bylo to pro ně značně riskantní. Mnozí například rozváželi vytištěné publikace po Nikaragui svými vlastními vozy. Často cestovali celý den a projížděli mnoha vojenskými kontrolními stanovišti. Věděli, že kdyby je vojáci odhalili, mohli by jim zabavit vozy nebo by je mohli zatknout, a dokonce uvěznit. To je však neodradilo. Tito bratři přirozeně potřebovali plnou podporu svých manželek, z nichž některé, jak nyní uvidíme, také sehrály v tomto těžkém období důležitou roli.

Odvážné, duchovně smýšlející ženy

Mnoho křesťanských žen prokázalo během let, kdy bylo dílo v Nikaragui omezeno, mimořádnou odvahu a věrnou oddanost. Spolu se svými manžely daly své domácnosti k dispozici pro ilegální tisk, často i na celé měsíce. Také z vlastních zásob připravovaly pracovníkům jídlo. „Mezi námi, mladými bratry, a těmito sestrami se vytvořilo pouto křesťanské lásky,“ vzpomíná Nelson Alvarado, který pomáhal tisk koordinovat. „Staly se pro nás matkami. A my jako synové jsme jim přidělávali mnoho práce. Často jsme pracovali do čtyř hodin ráno, abychom splnili  kvóty a termíny, zvláště když byla naplánována nějaká práce navíc, například brožura Denně zkoumejme Písmo. Dva z nás někdy pracovali téměř 24 hodin. A přesto pro nás sestry vždy měly připravené jídlo, dokonce i v časných ranních hodinách.“

Rodiny, které měly doma tiskárnu, také musely dbát na bezpečnost. O to se obvykle staraly ženy v domácnosti, protože manželé většinou přes den pracovali ve světském zaměstnání. Jedna sestra si vzpomíná: „Abychom přehlušili lomoz strojů, nechali jsme naplno hrát rádio. Když někdo přišel k brance, varovali jsme bratry v dílně tak, že jsme zmáčkli spínač, který rozsvítil zvláštní žárovku.“

Těmito návštěvníky často byli spolukřesťané nebo příbuzní. I tak se sestry snažily návštěvu co nejtaktněji a také co nejrychleji vyprovodit. Jistě si umíte představit, že to nebylo vždy lehké, protože tyto sestry byly za normálních okolností velmi pohostinné. Zamysleme se nad příkladem Juany Montielové, která měla na dvorku ledvinovník, na němž rostou oříšky kešu. Spolukřesťané často přicházeli, aby si oříšky natrhali, a tak se Juanin dvorek stal místem neformálních setkání. Juana vypráví: „Když jsme dostali tu výsadu, že se u nás doma tiskla literatura, museli jsme s manželem strom porazit. Nemohli jsme bratrům vysvětlit, proč z ničeho nic nejsme tak společenští, ale my jsme věděli, že tisk literatury musíme chránit.“

Consuelo Betetaová, která již není naživu, byla pokřtěna v roce 1956. Také v její domácnosti se tisklo. Bratři však nemohli parkovat před jejím domem a vyzvedávat literaturu, aniž by vzbudili podezření. A tak zastavovali na bezpečnějším místě — u domu jednoho bratra asi o blok dál. V jednom interview před svou smrtí sestra Betetaová vzpomínala  na tuto dobu. S nadšením vyprávěla: „Bratři časopisy vytiskli a vložili do pytlů určených pro jednotlivé sbory. Každý pytel vážil asi 15 kilogramů. Abychom literaturu dopravili do domu toho bratra, musely jsme spolu se snachou pytle nosit na hlavě a dostat se přes příkop za mým domem. Moji sousedé mě nikdy z ničeho nepodezírali, protože pytle se nijak nelišily od těch, které nosila na hlavě většina žen.“

A bratři si těchto věrných, odvážných žen opravdu vážili! „Pracovat s nimi byla skutečně velká výsada,“ říká Guillermo Ponce jménem těch mnoha bratrů, kteří s ním v té době sloužili. Je pochopitelné, že takové znamenité křesťanské ženy byly spolu se svými manželi vynikajícím příkladem pro své potomky. Pojďme se nyní zamyslet nad některými těžkostmi, kterým musely během těch rušných let čelit děti.

Věrně oddané a spolehlivé děti

Také děti rodičů, kteří se podíleli na práci v tajných tiskárnách a na distribuci literatury, prokázaly pozoruhodnou věrnou oddanost. Claudia Bendañaová, jejíž dvě děti  byly v té době ještě doma, vzpomíná: „V zadní části našeho domu pět měsíců fungovala tiskárna. Jakmile se děti vrátily ze školy, chtěly pomáhat bratrům. Ale co mohly dělat? Místo aby je bratři poslali pryč, nechali je sešívat cyklostylované listy Strážné věže. Děti milovaly společnost těchto mladých mužů, kteří je povzbuzovali, aby se učily nazpaměť biblické texty a písně Království.“

Sestra Bendañaová pokračuje: „Aby vše zůstalo v tajnosti, manžel a já jsme dětem vysvětlovali, že žijeme v těžké době, že tato práce je pro Jehovu a že je velmi důležité, abychom zůstali věrní. Nesměly o tom mluvit s nikým, ani s příbuznými nebo s našimi křesťanskými bratry a sestrami. Jsme rádi, že děti byly věrné a poslušné.“

Jednou z prvních domácností, které byly využity jako tiskařské centrum, byl domov Aury Lily Martínezové. Její vnoučata se podílela na snášení stránek, sešívání a balení. Také tyto děti si vytvořily hluboký osobní vztah k bratrům, kteří pracovali u nich doma. A nikdy o této práci nemluvily s dalšími. Eunice vzpomíná: „Chodili jsme do školy s dětmi Bendañaových a Eugarriosových, skoro každý den jsme si spolu hráli, ale to, že se u každého z nás  doma tiskla literatura, jsme se dozvěděli až o léta později. ‚Opravdu? Ve vašem domě také?‘ ptali jsme se v úžasu jeden druhého. Vyrůstali jsme jako nejlepší přátelé, a přece nikdo z nás neřekl druhému ani slovo. Jehova očividně tímto způsobem chránil dílo.“

Takové zkušenosti z dětství mají na tyto mladé lidi nadále pozitivní vliv. Emerson Martínez, nyní služební pomocník ve zvláštní celodobé službě, říká: „Bratři v těchto dílnách byli mými vzory. Bylo jim pouze osmnáct nebo devatenáct, ale naučili mě oceňovat i ty nejmenší úkoly ve službě Bohu. Pochopil jsem hodnotu kvalitní práce. Kdybych vynechal jednu stránku při snášení, někomu by ta informace chyběla. Tak jsem si uvědomil, jak je důležité odvést pro Jehovu a pro bratry tu nejlepší práci.“

Elda María, dcera Edmunda a Eldy Sánchezových, pomáhala s rozvážením blan, z nichž se pak tiskly Strážné věže a další publikace. Její matka je nejdříve popsala na stroji, pak je pečlivě zabalila, vložila do malého košíčku a předala své dceři. Elda je vozila na kole do domu bratra Ponceho o pět bloků dál. Elda María říká: „Už když jsem byla velmi malá, rodiče mě učili poslušnosti. Když pak přišlo období omezení díla, byla jsem zvyklá přesně plnit pokyny.“

Chápala nebezpečí, ve kterém bratři včetně jejího otce byli, když měli na starosti tisk? Elda María pokračuje: „Táta mi často před odchodem z domu říkal, že kdyby ho zatkli, nesmím se bát nebo být smutná. Přesto si pamatuji, jak jsme se s mamkou mnohokrát modlili o jeho bezpečí, když se zpozdil s příchodem domů. Často jsme viděli lidi od státní bezpečnosti, jak parkují před naším domem a sledují nás. Když mamka musela jít někomu otevřít, všechny věci, které se týkaly tisku literatury, jsem raději posbírala  a schovala. Jsem velmi vděčná za příklad mých rodičů a za výchovu, kterou mi dali tím, že prokazovali věrnou oddanost Jehovovi a našim bratrům.“

Mnoho mladých, kteří v průběhu toho období získali pevný základ pro svou víru, je nyní v celodobé službě a mnozí mají ve sboru zodpovědné úkoly. Jejich pokrok je důkazem toho, že Jehova svému lidu bohatě žehná. Žádný z jeho ctitelů v této těžké době nebyl ochuzen o duchovní pokrm. Dobrá zpráva o Božím Království navíc nadále postupovala, a dokonce si našla „znamenitou půdu“ mezi tisíci těch, kdo byli během sandinistické éry uvězněni. (Mar. 4:8, 20) Jak k tomu došlo?

Semena Království zasévána ve vězení

Po sandinistické revoluci byli političtí disidenti a tisíce členů poražené Národní gardy drženi ve vazbě a později předvoláváni před zvláštní tribunály, které zasedaly od konce roku 1979 do roku 1981. Většina bývalých národních gardistů byla odsouzena až ke 30 letům vězení v Cárcel Modelo (Věznice Modelo), což byl velký komplex v Tipitapě, asi 11 kilometrů severovýchodně od Managuy. Jak si ukážeme, v drsných podmínkách těchto přeplněných věznic se našlo mnoho upřímných lidí, kteří byli duchovně osvobozeni.

Ke konci roku 1979 obdržel jeden starší v Managui dopis od spolukřesťana, který byl v jiném vězení kvůli tomu, že ještě než poznal pravdu, sloužil v Somozově armádě. Ve svém dopise bratr žádal o literaturu, kterou by mohl poskytnout také dalším vězňům. Dvěma starším, kteří literaturu přinesli, nebylo dovoleno se s bratrem vidět. On se tím však nenechal odradit a dále pokračoval ve vydávání svědectví svým spoluvězňům, a dokonce s některými z nich vedl biblická studia.

 Jeden z takových zájemců byl Anastasio Ramón Mendoza, který dělal rychlé pokroky. Vzpomíná: „To, co jsem poznával, se mi tak líbilo, že jsem bratra začal doprovázet, když kázal jiným vězňům. Někteří nás odmítli, jiní naslouchali. Zakrátko již nás bylo asi dvanáct a o přestávce jsme společně studovali na dvoře.“ Asi po roce byl jeden vězeň z této skupiny pokřtěn.

Na začátku roku 1981 byla ona malá skupina zájemců přemístěna spolu s dalšími vězni do Cárcel Modelo, kde se tito zájemci nadále dělili o dobrou zprávu s ostatními. Kromě toho v té době mezi vězni tajně kolovala biblická literatura, a díky tomu se ještě někteří další prokázali jako ‚znamenitá půda‘.

Zamysleme se nad příkladem Josého de la Cruz Lópeze a jeho rodiny, z nichž nikdo nebyl svědkem. Šest měsíců poté, co byl José uvězněn, dostala jeho manželka Moji knihu biblických příběhů od jedné sestry, se kterou se setkala na ulici. Knihu si vzala jenom proto, že ji chtěla dát svému manželovi. José říká: „Když jsem Biblické příběhy začal číst, myslel jsem si, že to je nějaká evangelická publikace. O svědcích Jehovových jsem nic nevěděl. Kniha mě natolik zaujala, že jsem ji přečetl několikrát a půjčoval ji svým šestnácti spoluvězňům v cele. Všem se líbila. Byla jako sklenice osvěžující vody. Vězni z dalších cel si ji také chtěli půjčit, a tak putovala z ruky do ruky po celé věznici, až byla opotřebovaná jako balíček starých hracích karet.“

Několik jeho spoluvězňů bylo členy evangelických církví, někteří byli dokonce pastory. José s nimi začal číst Bibli. Byl však zklamán, když se jich zeptal na význam 1. Mojžíšovy 3:15, a jediné, co se dozvěděl, bylo, že to je tajemství. Jednoho dne nějaký jiný vězeň, jenž byl sám zájemce,  Josému řekl: „Odpověď je v té tvé knize, kterou máš od svědků Jehovových. Můžu ji s tebou studovat, kdybys chtěl.“ José nabídku přijal a s pomocí knihy Biblické příběhy pochopil význam 1. Mojžíšovy 3:15. Potom se začal scházet s vězni, kteří se hlásili ke svědkům Jehovovým.

Jednou z věcí, která Josého přitahovala k této neobvyklé skupině v Cárcel Modelo, bylo jejich výborné chování. „Viděl jsem lidi, o kterých jsem věděl, že dříve vedli velmi zkažený způsob života, ale teď se chovali dobře díky studiu Bible se svědky Jehovovými,“ říká José. Mezitím jeho manželka dále dostávala literaturu od svědků a dávala ji svému manželovi, který tak dělal duchovní pokroky. Jeho studijní skupina mu dokonce přidělila určitou sekci věznice, kde kázal od cely k cele. Literaturu, kterou měl, tak mohl půjčovat zájemcům, a také je mohl zvát na shromáždění pořádaná ve vězení během přestávky.

Péče o duchovní potřeby vězňů

Vězňů, kteří v Cárcel Modelo četli literaturu a dělali duchovní pokroky, přibývalo. O jejich duchovní potřeby se staral sbor Managua-východ. Tento sbor zorganizoval program, podle nějž určití bratři a sestry vězňům tajně donášeli literaturu. Návštěvy byly dovoleny jednou za měsíc, nebo pouze jednou za dva měsíce, a vězně mohla navštívit jen osoba, o jejíž návštěvu předem požádal. Ne všechny zájemce tedy mohli místní svědkové navštěvovat. To však nebyl žádný větší problém, protože vězni se brzy sešli a literaturu si navzájem půjčili.

Starší ze sboru Managua-východ pomohli rostoucí skupině v Cárcel Modelo organizovat a řídit činnost. Zajišťovali pravidelný kontakt zvláště s vězni, kteří poskytovali duchovní vedení, a vysvětlovali jim, jak vést shromáždění,  vykonávat kazatelskou službu řádným způsobem a jak o všech těchto aktivitách podávat zprávu. Tito vězni pak informace předávali dalším. Dobrý teokratický řád opravdu začal být nezbytný, protože v té době už ve věznici byla velká skupina zájemců o Bibli.

Věznice Cárcel Modelo původně měla čtyři vězeňské bloky, a v každém z nich bylo 2 000 vězňů. Julio Núñez, jeden ze starších, kteří věznici navštěvovali, vysvětluje: „Všechny bloky byly na sobě nezávislé, a tak měl každý vězeňský blok svá vlastní každotýdenní shromáždění. Ta se konala v prostorách, kde vězňové trávili volný čas, a dohromady se jich účastnilo přibližně 80 lidí.“

Pokřtěni v sudu

Noví zájemci dělali pokroky a někteří si přáli být pokřtěni. Starší, kteří věznici navštěvovali, schvalovali uchazeče o křest a pomáhali vězňům, kteří řídili duchovní činnost, uspořádat křest v době, kdy se venku konal nějaký sjezd. Proslov ke křtu byl většinou přednesen večer v jedné z cel, a ráno, když se šli vězni umýt, byli uchazeči pokřtěni.

José de la Cruz López byl ve vězení pokřtěn v listopadu 1982. Vypráví: „Byl jsem pokřtěn v sudu, kam se házely odpadky. Pořádně jsme ho vydrhli saponátem. Pak jsme ho zevnitř vyložili prostěradlem a naplnili vodou. Zrovna ve chvíli, když jsme se kolem sudu shromáždili ke křtu, však přišli ozbrojení dozorci. ‚Kdo povolil tento křest?‘ zeptali se. Bratr, který program vedl, vysvětlil, že k tomu, aby někdo poslouchal Boží přikázání, není třeba povolení. Dozorci pak už nic nenamítali, ale chtěli obřadu přihlížet. A tak jsem před jejich očima odpověděl na dvě otázky pro uchazeče o křest a pak jsem byl v sudu ponořen do vody.“ Později bylo tímto způsobem pokřtěno nejméně 34 vězňů.

 Někteří trestanci dělali rychlé pokroky. Jeden z nich byl Omar Antonio Espinoza, který v Cárcel Modelo strávil 10 let ze svého třicetiletého trestu. Vězni zde byli pravidelně přemísťováni, a tak se stalo, že se v druhém roce Omar dostal na celu, kde jeden z vězňů byl svědek. Omar si všiml, že někteří vězni tohoto muže pravidelně navštěvovali a on je vyučoval z Bible. To, co viděl a slyšel, na Omara zapůsobilo, a rovněž požádal o studium.

Omar začal studovat s pomocí knihy Pravda, která vede k věčnému životu, a probíral jednu kapitolu denně. Po 11 dnech chtěl být zvěstovatelem. Když prostudoval všech 22 kapitol, požádal o křest. Bratři ho ale poprosili, aby si tu věc ještě dobře promyslel. Také mu doporučili, aby prostudoval druhou knihu, Můžeš žít navždy v pozemském ráji, která právě do vězení přišla. Za měsíc a několik dní Omar prostudoval i tuto knihu. Navíc přestal kouřit a udělal další změny. Pravda z Bible skutečně měnila jeho  život. Když bratři tyto změny viděli, přesvědčilo je to, že jeho touha je opravdová, a tak byl Omar 2. ledna 1983 pokřtěn v sudu.

Vězeňská znaková řeč

K tomu, aby si mohli předávat informace od starších navštěvujících vězení nebo aby mohli informace shromažďovat — například zprávy o kazatelské službě —, museli zvěstovatelé uvěznění v různých blocích mezi sebou komunikovat. Jak to dělali, popisuje bratr Mendoza, jenž byl pokřtěn ve vězení v roce 1982.

Vypráví: „Někteří z nás se naučili určitý druh znakové řeči, který si vězni sami vytvořili. Když nastal čas Památné slavnosti, odhadli jsme, kdy došlo k západu slunce, a pak jsme si dali signál, takže jsme se všichni modlili ve stejnou dobu. Tak jsme to dělali rok co rok. Znakový jazyk nám také pomáhal při studiu Strážné věže. Když bratři v jednom z vězeňských bloků neměli studijní článek na ten týden, celý článek jsme jim znakovali. Na druhé straně stál pozorovatel, který znaky nahlas překládal jinému bratrovi, jenž článek zapisoval. Jak se ale literatura vůbec dostala do vězení?

Duchovní pokrm pro vězně

Starší, jejich rodiny a další zvěstovatelé ve sboru Managua-východ přicházeli pravidelně do Cárcel Modelo navštívit trestance. Skoro deset let svým bratrům nosili jak tělesný, tak i duchovní pokrm včetně Strážné věže a Naší služby Království. Duchovní pokrm samozřejmě museli předávat tajně.

Jeden ze starších schovával časopisy v dutině svých velkých dřevěných berlí. „Pomáhali i mladí, protože ti byli  prohledáváni jen málokdy,“ vypráví Julio Núñez. Návštěvníci dokonce dokázali propašovat do vězení i symboly na Památnou slavnost.

Každý blok měl určený svůj vlastní návštěvní den, a ti, kdo dostali povolení k návštěvě, strávili s vězněm většinou celý den na velkém dvoře. Tak se mohlo několik vězňů z řad svědků setkávat se svými bratry a sestrami z Managuy a dostávat duchovní pokrm. Později, když se tito vězňové vrátili do svých bloků, mohli se o to, co získali, podělit s ostatními.

Nezapomínalo se ani na písně Království. „V našem bloku,“ říká bratr López, „mohl návštěvy bratrů přijímat jen jeden z nás. A tak bylo na něm, aby se při každé návštěvě naučil pár melodií našich písní, a ty nás pak učil. Měli jsme jen jeden zpěvník, a proto jsme vždy před shromážděním písně nacvičovali.“ Bratr Mendoza byl jedním z těch několika trestanců, kteří mohli přijímat návštěvy svědků. Říká: „Navštěvoval mě Carlos Ayala a jeho rodina. Jeho dvě dcery mě naučily zpívat nejméně devět písní Království a já jsem ty písně zase učil své spoluvězně.“ Bratr López patřil mezi ty, kdo se písně naučili „z druhé ruky“. Vzpomíná: „Později, když jsem začal navštěvovat shromáždění na svobodě, byl jsem nadšený, ale musím přiznat, že také trochu překvapený, když jsem zjistil, že jsme ve vězení opravdu zpívali tytéž melodie.“

Ve vězení zůstali duchovně silní

S jakými podmínkami se bratři a zájemci museli ve vězení vyrovnávat a jak se udrželi duchovně silní? Bratr Mendoza vzpomíná: „Vězeňská strava byla na příděl. Všem trestancům se stávalo, že byli biti, a občas jsme si museli lehnout obličejem k zemi a dozorci stříleli kolem nás. Cílem  toho všeho bylo udržovat nás v neustálém strachu. Když měli někteří z ostatních vězňů a dozorci mezi sebou nějaký konflikt, byli jsme potrestáni všichni, a to tak, že nás vyhnali nahé na dvůr a nechali nás tam smažit se na slunci. My svědkové jsme tyto okamžiky využívali k tomu, abychom se vzájemně povzbudili a utěšili. Připomínali jsme si biblické texty a mluvili o myšlenkách, které jsme se dověděli při svém osobním studiu. Tyto zážitky nám pomáhaly, abychom zůstali jednotní a silní.“

Mnozí svědkové a zájemci využívali toho, že mají hojnost volného času, a tak přečetli celou Bibli čtyřikrát až pětkrát. Bylo pro ně běžné, že všechny biblické publikace, které se jim dostaly do rukou, prostudovali pečlivě a několikrát. Bratr Mendoza s vděčností vzpomíná zvláště na Ročenky. Vypráví: „Ty zkušenosti z různých zemí a ty mapy — všechny jsme je studovali. Každý rok jsme u všech zemí porovnávali vzrůst, počet sborů, počet nově pokřtěných a účast na Památné slavnosti. Tyto zprávy nám přinášely velkou radost.“

Za takových okolností rychle získávali vynikající poznání Božího slova a teokratické organizace i noví zvěstovatelé. Také z nich se stali horliví kazatelé a učitelé. Například v únoru 1986 bylo v Cárcel Modelo 43 zvěstovatelů, kteří vedli 80 biblických studií. Na každotýdenních shromážděních se v průměru scházelo 83 lidí.

Všechny tyto duchovně osvobozené trestance čekalo ještě další osvobození, protože vláda rozhodla, že všem politickým vězňům udělí milost. Výsledkem bylo, že posledních 30 zvěstovatelů v Cárcel Modelo bylo propuštěno 17. března 1989. Sbor Managua-východ rychle zařídil, aby se s čerstvě propuštěnými zvěstovateli v místech, kam  se přestěhovali, spojili starší. Tito starší pak nové bratry přivítali. Z mnohých se později stali sboroví dozorci, služební pomocníci a průkopníci.

Omezení nezastavují kazatelské dílo

Navzdory těžkostem a nebezpečí počet zvěstovatelů v Nikaragui v době omezení rychle rostl. V některých oblastech vznikly sbory, které se skládaly téměř výhradně z nových zvěstovatelů. Příkladem je sbor La Reforma. Zvláštní průkopníci Antonio Alemán a jeho žena Adela každý den cestovali do vesnic mezi Masayou a Granadou, aby tam vydávali svědectví. Jednou z takových obcí byla La Reforma. Na počátku roku 1979 zde Alemánovi studovali s Rosalíem Lópezem, mladým mužem, kterému právě zemřela manželka. Rosalío začal brzy o věcech, které se dozvídal, vyprávět příbuzným své manželky, u nichž bydlel. Nejdříve mluvil se svou tchyní, a pak postupně se svými švagry a švagrovými. Zanedlouho bylo možné spatřit skupinu 22 členů rodiny, jak kráčejí na shromáždění do šest kilometrů vzdálené Masayi.

Jednoho dne tito příbuzní Rosalíovi řekli: „Na shromáždění jsme slyšeli, že svědkové Jehovovi kážou dveře ode dveří, ale my to neděláme.“

„Dobrá,“ řekl Rosalío, „půjdeme kázat tuto sobotu.“ A opravdu šli. Rosalío mluvil, a všech 22 příbuzných s ním šlo k jedněm dveřím! Když bratr Alemán příště přišel na studium, Rosalío s širokým úsměvem hlásil: „Tento týden jsme všichni byli kázat!“ Ačkoli Antonia potěšilo, že jsou jeho zájemci horliví, povzbudil mladé páry, aby si nejdříve daly do pořádku některé osobní záležitosti.

V prosinci roku 1979 byli Rosalío a jeden z bratrů jeho zesnulé manželky, Húber López, jako první z této skupiny  pokřtěni, a další je rychle následovali. Již o tři roky později byl založen sbor La Reforma. Na začátku v něm bylo 30 zvěstovatelů — všichni z jedné rodiny! Časem byli Húber, jeho bratr Ramón a Rosalío jmenováni staršími. V roce 1986 sloužilo 54 členů tohoto sboru jako průkopníci. (Viz rámeček na stranách 99–102.)

Díky horlivému kázání těchto členů sboru La Reforma bylo následně založeno šest dalších sborů v okolních vesnicích. Nezapomeňme však, že bratři byli stále pod bedlivým dohledem úřadů, které z jejich horlivosti neměly žádnou velkou radost. „Úřady nám neustále dělaly potíže,“ vzpomíná Húber López, „ale nikdy se jim nepodařilo zastavit nás v kázání.“ V průběhu tohoto náročného období kazatelské dílo ve skutečnosti vzkvétalo. Jak to? Protože mnozí bratři ztratili práci a začali sloužit jako pomocní nebo pravidelní průkopníci.

Jehova jejich úsilí požehnal. V roce 1982 bylo v Nikaragui 4 477 zvěstovatelů dobré zprávy, ale v roce 1990 — po osmi letech omezení a pronásledování — tento počet vzrostl na 7 894. To byl 76procentní vzrůst!

Omezení jsou odstraněna

V únoru 1990 proběhly v Nikaragui volby za účasti zahraničních pozorovatelů, které vedly ke změně vlády. Krátce poté byla omezení týkající se svědků Jehovových zrušena, branná povinnost skončila a výbory obrany byly rozpuštěny. Ačkoli byli bratři stále obezřetní, už se nemuseli bát slídivých očí svých sousedů. V září toho roku se novým koordinátorem nikaragujského zemského výboru stal Ian Hunter, který předtím sloužil ve výboru odbočky v Guatemale.

V předcházejících osmi letech dohlížel zemský výbor na dílo v Nikaragui, aniž mohl používat kancelář nebo  kancelářské vybavení. Bratr Hunter byl tedy určitě rád, že si s sebou přivezl psací stroj, který předtím používal v guatemalské odbočce. Místní bratr jménem Julio Bendaña laskavě nabídl velkou část svého vlastního kancelářského vybavení bratrům, kteří měli před sebou hodně práce.

Byl pořízen dům na okraji Managuy, který měl sloužit jako odbočka. Někteří bratři však neznali běžný betelový režim, protože předtím sloužili v tajnosti na různých místech a bez stanovené pracovní doby. Na školení ale reagovali dobře a přizpůsobili se. Většina z těchto mladých mužů nadále věrně slouží Jehovovi, někteří v jiných odvětvích celodobé služby.

Na pomoc do nikaragujské odbočky byli vysláni také bratři z jiných zemí. Misionáři Kenneth a Sharan Brianovi, kteří sloužili v Hondurasu, se vrátili zpět do Nikaraguy na konci roku 1990. V lednu roku 1991 přišli z Kostariky Juan a Rebecca Reyesovi, absolventi první třídy pobočky školy Gilead v Mexiku. Po nich přijel Arnaldo Chávez, také absolvent první třídy v Mexiku, spolu se svou manželkou Maríou. O dva roky později přišli Lothar a Carmen Mihankovi z Panamy, kde Lothar sloužil ve výboru odbočky. Většina těchto služebníků byla přidělena do odbočky, aby pomáhali opět řádně zorganizovat dílo. V dnešní době rodinu betel v Nikaragui tvoří 37 bratrů a sester různých národností.

V únoru 1991 byl jmenován výbor odbočky, který nahradil zemský výbor, a dne 1. května 1991 byla znovu oficiálně otevřena odbočka. Nyní byl položen základ pro budoucí vzrůst, a ten byl opravdu působivý! Od roku 1990 do roku 1995 bylo pokřtěno 4 026 nových učedníků — což představuje 51procentní přírůstek. Vzhledem k tomuto  vzrůstu bylo naléhavě nutné zajistit vhodná místa pro shromáždění. Možná si však vzpomínáte, že v roce 1982 davy zabraly celkem 35 nemovitostí.

Navrácení nemovitostí

Když začaly být sály Království nezákonně obsazovány, bratři se s tím nechtěli pasivně smířit, ale okamžitě se obrátili na vládu a při své obhajobě se odvolávali na nikaragujskou ústavu. Navzdory tomu, že bratři vyhověli všem právním požadavkům, jejich žádosti nebylo dopřáno sluchu. V roce 1985 bratři dokonce napsali tehdejšímu prezidentovi a žádali zákonné uznání a navrácení všech nemovitostí. Kromě toho mnohokrát žádali o rozhovor s ministrem vnitra. Bylo to však, přes všechny snahy, jako kdyby se házel hrách na stěnu.

Když v dubnu 1990 nastoupila nová vláda, bratři okamžitě poslali další petici, tentokrát novému ministru vnitra, v níž žádali o to, aby svědkové Jehovovi byli znovu zákonně uznáni. Jak se radovali a děkovali Jehovovi, když  o pouhé čtyři měsíce později bylo jejich žádosti vyhověno! Od té doby má Watch Tower Bible and Tract Society statut mezinárodní misijní společnosti, je schválena nikaragujskou vládou a může svobodně vykonávat svou činnost. K tomu patří i daňové úlevy, jež jsou u nevýdělečných organizací obvyklé. Získat zpět sály Království však nebylo lehké, protože některé z těchto domů byly „věnovány“ těm, kdo podporovali minulý režim.

Bratři se odvolali k nově založenému Národnímu výboru pro revizi zkonfiskovaných nemovitostí a žádali o restituci všech objektů. Ukázalo se, že to je komplikovaný, únavný proces, mimo jiné kvůli velkému množství podobných žádostí od dalších organizací a jednotlivců. Po roce intenzivního úsilí byl v lednu 1991 navrácen jeden objekt. Bratři také navštívili ty, kdo bydleli v bývalých sálech Království, a snažili se s nimi nějak domluvit. Většina těchto  lidí ale měla pocit, že tento majetek je jejich legitimním „ziskem“ z revoluce.

Později toho roku byl navrácen objekt odbočky, ale rodině, která zde žila, bylo nutné zajistit náhradní bydlení. V následujících letech bratři postupně získali 30 ze 35 nemovitostí a za ty, které nebylo možné dostat zpět, obdrželi náhradu v podobě vládních dluhopisů.

Vyrovnávají se s přírodními katastrofami

Kromě zemětřesení, o nichž byla zmínka dříve v této zprávě, si svou daň v Nikaragui vybraly i sopky a hurikány. Nejaktivnější vulkán v zemi, Cerro Negro, od roku 1914 vybuchl dvanáctkrát a přitom zasypal popelem rozsáhlé zemědělské oblasti. Elfriede Urbanová, misionářka, která sloužila v Leónu v době, kdy došlo k erupcím v roce 1968 a 1971, popisuje, jak to vypadalo: „Černý písek s popelem pršel na město dva týdny. Musel se odhazovat ze střech, aby se neprolomily. Lidé měli pádný důvod k obavám, protože už jednou, před několika staletími, bylo staré město León takto pohřbeno pod popelem. Vítr roznesl jemný písek všude. Byl v našich botách, šatech, postelích, v jídle, a dokonce mezi stránkami našich knížek! Přes to všechno bratři dále chodili na shromáždění a účastnili se kazatelské služby.“

V říjnu 1998 zasáhl celou Střední Ameriku hurikán Mitch, jenž byl některými experty označen jako „nejsmrtonosnější hurikán, který postihl západní polokouli za poslední dvě století“. Encarta Encyclopedia uvádí: „Mitch v Nikaragui zabil 3 000 až 4 000 lidí a způsobil rozsáhlé škody na majetku. Silné deště vytvořily v kráteru sopky Casitas jezero a vedly k sesuvům půdy, které postihly území o rozloze 80 čtverečních kilometrů a smetly několik  vesnic.“ Nedávné odhady uvádějí, že o život přišlo přes 2 000 lidí.

Podobně jako v jiných postižených zemích vynaložili svědkové Jehovovi v Nikaragui velké úsilí na pomoc postiženým. V některých městech dobrovolníci z řad svědků vytvořili týmy cyklistů, kteří jezdili do území, kam nebylo možné jet autem, zjišťovali, jak se daří bratrům, a dováželi tam jídlo nebo další potřeby. Často byli prvními humanitárními pracovníky, kteří přijeli, a bratry postižené hurikánem to velmi potěšilo. Svědkové z Kostariky a Panamy rychle zaslali 72 tun jídla a oblečení. Když bylo postaráno o okamžité potřeby postižených, dobrovolníci ještě několik měsíců opravovali sály Království a stavěli nové domy pro bratry.

„Druhá“ Nikaragua

V roce 1987 vláda rozdělila východní část Nikaraguy na dvě autonomní oblasti. V části země, která se původně nazývala Zelaya, tak vznikly dva územní celky známé jako Severoatlantická autonomní oblast (španělská zkratka RAAN) a Jihoatlantická autonomní oblast (RAAS). Ačkoli tyto oblasti představují 45 procent rozlohy Nikaraguy, jsou domovem pouhých 10 procent populace.

Oblasti RAAN a RAAS s mnoha zlatými a stříbrnými doly se táhnou od východních svahů členité centrální vysočiny až k lagunám a mokřinám na pobřeží Costa de Mosquitos. Krajina je velmi rozmanitá. Najdete zde tropické pralesy, savany s roztroušenými borovicemi a palmami a četné řeky či bystřiny, které se klikatí na své cestě dolů do Karibského moře. V průběhu staletí zde vznikly vesnice a městečka obývaná mestici, Miskity, a jinými domorodými národy.

 Pro většinu Miskitů, Sumů, Ramů a kreolů, kteří obývají tyto oblasti, je hlavní město Managua něco jako jiný svět. Stále ještě neexistuje asfaltová silnice, která by spojila východní část země se západní. V atlantické oblasti se sice mluví španělsky, ale mnoho lidí používá miskitštinu, kreolštinu a jiné domorodé jazyky. Většina zdejších obyvatel se hlásí k protestantismu, většinou k moravským bratřím, na rozdíl od lidí v tichomořské oblasti, která je převážně katolická. A tak skoro ve všech ohledech — geograficky, jazykově, historicky, kulturně i nábožensky — stojí východ a západ proti sobě v ostrém kontrastu. Jak tedy budou lidé reagovat na dobrou zprávu v této „druhé“ Nikaragui?

Poselství o Království se dostává do vzdálenějších území

Už v roce 1946 podnikli misionáři svědků Jehovových několik průzkumných výprav do východní části země a rozšiřovali tam literaturu. V 50. letech krajský dozorce Sydney Porter a jeho žena Phyllis navštívili malá pobřežní města Bluefields a Puerto Cabezas, ostrovy Corn a hornická městečka Rosita, Bonanza a Siuna. Sydney vypráví: „Při jedné výpravě do hornických měst jsme každý rozšířili přes 1 000 časopisů a 100 knih. Všichni zde rádi četli.“ Brzy byly v mnoha městečkách založeny samostatné skupiny a od 70. let se z těchto skupin postupně stávaly sbory.

Na dalších místech v oblastech RAAN a RAAS se však po léta téměř vůbec nekázalo. Velké vzdálenosti, nedostatek spojovacích silnic, tropické lijáky po dobu více než osmi měsíců v roce — to vše byly velké překážky pro kazatelské dílo. Tyto překážky však nebyly nepřekonatelné, jak dokázalo mnoho horlivých a statečných průkopníků. Především díky jejich odhodlání a tvrdé práci je nyní na území  RAAN a RAAS sedm sborů a devět skupin, v nichž je celkem asi 400 zvěstovatelů Království.

Abychom si představili těžkosti, které musí svědkové v těchto oblastech překonávat, uvažujme o příkladu jednoho dvaadvacetiletého bratra. Třikrát týdně cestuje asi osm hodin přes hory, aby se zúčastnil shromáždění v hornickém městě Rosita, kde se schází nejbližší sbor. Slouží zde jako služební pomocník a pravidelný průkopník. Je jediným pokřtěným svědkem ve své rodině, a v této horské oblasti, kde jsou domy od sebe vzdálené často až dvě hodiny chůze, většinou slouží sám. Když se připozdívá a on je právě u nějakého domu, přespí tam a příští den v té oblasti ve vydávání svědectví pokračuje, protože vracet se domů na noc není praktické. Nedávno mu zemřel otec a jako nejstarší syn má odpovědnost postarat se o rodinu. Přesto stále dokáže sloužit jako průkopník. Je pěkné, že jeden z jeho bratrů je nyní nepokřtěným zvěstovatelem a v kazatelské službě ho doprovází.

Od roku 1994 odbočka každoročně v tomto rozsáhlém území organizuje kazatelské kampaně. Odlehlá města a vesnice v RAAN a RAAS propracovávají ve čtyřech měsících období sucha dočasní zvláštní průkopníci, vybraní z řad horlivých pravidelných průkopníků. Tito srdnatí průkopníci se musí vyrovnávat s extrémním horkem, náročným terénem, s hady, divokými zvířaty a kontaminovanou vodou, a také riskují, že budou nakaženi nějakou infekční chorobou. Jejich cílem je vydat důkladné svědectví, vést biblická studia se zájemci a pořádat křesťanská shromáždění včetně Památné slavnosti. Výsledky, kterých dosáhnou, také pomáhají odbočce, aby určila místa, kam by měli být přiděleni zvláštní průkopníci. V průběhu let tento  program vedl k vytvoření sborů a skupin ve městech Waspam a San Carlos ležících na řece Coco daleko na severovýchodě země.

Ačkoliv se do oblastí RAAN a RAAS přistěhovalo hodně španělsky mluvících mesticů, nejpočetnější skupinou zde zůstávají domorodí Miskitové. V miskitštině je k dispozici několik biblických publikací, a někteří průkopníci se dokonce tento jazyk naučili. Díky tomu našlo poselství o Království příznivou odezvu u mnoha těchto pohostinných lidí, kteří milují Bibli.

Například nedaleko řeky Likus v oblasti RAAN leží miskitská vesnice Kwiwitingni skládající se z 46 domů, přičemž v roce 2001 v době průkopnické kampaně šest z nich nebylo obydleno. V tom roce vedli dočasní zvláštní průkopníci ve vesnici 40 biblických studií — průměrně v každém domě jedno! Již po jednom měsíci studia si tři zájemci přáli být pokřtěni. Jeden z nich byl pomocník pastora místní církve moravských bratří. Dvě dvojice se chtěly stát zvěstovateli, ale ještě nebyly zákonně oddány. Zvěstovatelé jim tedy laskavě vysvětlili biblická měřítka týkající se  manželství a křtu. Představte si, jakou měli tito průkopníci radost, když je těsně před odjezdem domů potkali jako novomanžele, kteří jim nadšeně ukazovali doklad o uzavření manželství!

Od této úspěšné kampaně do Kwiwitingni pravidelně dojíždějí zvěstovatelé z Waspamu vzdáleného 19 kilometrů, aby pomáhali novým zájemcům dělat další duchovní pokroky a aby je školili pro službu.

Dočasní zvláštní průkopníci se při kázání v několika miskitských vesnicích podél řeky Coco setkali s velkou skupinou amerických sociálních pracovníků. Průkopníci jim dali několik časopisů v angličtině. Ve vesnici Francia Sirpi nedaleko řeky Wawa stavěli členové baptistické církve malou školu. Vedoucí skupiny jednomu průkopníkovi řekl: „Obdivuji dílo svědků Jehovových. Jste tady, abyste vyučovali Bibli. Přál bych si, aby moje náboženství tuto práci také podporovalo.“

Jsou zapotřebí zkušení bratři

Během období omezení se asi 60 procent svědků v Nikaragui účastnilo shromáždění pouze v malých skupinách o velikosti jedné rodiny. Měli jen málo literatury do kazatelské služby. Sjezdy se konaly v rámci sborů a program byl zhuštěný. Několik zralých bratrů, kteří byli zároveň hlavami rodin, vykonávalo práci cestujících dozorců, ale nemohli se této službě věnovat celodobě. Navíc, mnoho rodin dlouholetých svědků během těchto bouřlivých let emigrovalo. Když tedy bylo dílo znovu zákonně uznáno, bylo naléhavě zapotřebí zkušených starších a průkopníků.

Sami starší také toužili po školení v organizačních postupech a zvěstovatelé potřebovali vedení například v tom,  jak nabízet literaturu ve službě. Aby vedoucí sbor pomohl uspokojit tuto potřebu, vyslal do Nikaraguy absolventy škol služebního vzdělávání pořádaných v Salvadoru, Mexiku a Portoriku. Jeden z těchto bratrů, Pedro Henríquez, absolvent první třídy školy služebního vzdělávání v Salvadoru, začal v Nikaragui v roce 1993 sloužit jako krajský dozorce. Jedenáct zkušených dozorců z Mexika také ‚přešlo‘ do této novodobé Makedonie, aby zde pomáhali. (Sk. 16:9)

V posledních devíti letech do Nikaragui také přijelo 58 absolventů Gileadu, kteří byli přiděleni do šesti misionářských domovů rozmístěných po celé zemi. Jejich zralost přispěla ke zdravé duchovní atmosféře ve sborech a tito služebníci pomohli mnoha mladým, aby na celodobou službu pohlíželi jako na žádoucí cíl.

Ti, kdo do Nikaraguy přišli během 60. a 70. let, aby zde sloužili, tuto zemi nazývali zvěstovatelským rájem. To platí až dodnes. Jeden bratr ze služebního oddělení odbočky říká: „Nikaragua je stále zemí, kde si zvěstovatelé a průkopníci sami stanovují, kolik biblických studií budou vést —  takový je tu zájem.“ Je tedy pochopitelné, že mnozí zvěstovatelé, kteří chtějí pomáhat v místech, kde je větší potřeba, a kteří spočítali náklady, se o službu v Nikaragui zajímali. Do dubna 2002 se tam přistěhovalo 289 průkopníků z 19 zemí. Místní svědkové jsou za všechny tyto žňové dělníky opravdu vděční. (Mat. 9:37, 38)

Vzrušující celonárodní sjezd

Před tím, než bylo dílo omezeno, se poslední celostátní sjezd konal v roce 1978. Představte si tedy, jak nadšení bratři byli, když dostali pozvání na oblastní sjezd, který se měl v prosinci 1999 konat v Managui. Rodiny byly povzbuzeny ke spoření na cestu a na další výdaje, aby se tak mohli sjezdu zúčastnit všichni jejich členové. Někteří svědkové byli při získávání těchto prostředků značně vynalézaví. V Nikaragui je například velmi oblíbené vepřové maso, a tak si někteří svědkové jakoby šetřili do „prasátka“ tím, že kupovali, chovali a prodávali živé vepře. Oblastního sjezdu „Boží prorocké slovo“, který začal 24. prosince a konal se na národním baseballovém stadionu v Managui, se proto díky dobrému plánování a odhodlanému úsilí mohlo zúčastnit celkem 28 356 svědků a zájemců z celé země.

V sobotu delegáti s nadšením sledovali křest 784 osob — to byl největší počet v historii díla v Nikaragui. Misionáři, kteří dříve v zemi sloužili, se sjezdu zúčastnili a podělili se s posluchači o své povzbuzující zkušenosti. Ještě důležitější však bylo to, že sjezd měl mocný sjednocující účinek. Povzbudil všechny, nehledě na jejich jazykovou či kmenovou příslušnost, aby byli více než kdykoli předtím odhodláni dělat pokroky v ‚čistém jazyce‘ duchovní pravdy, aby Jehovovi „sloužili rameno vedle ramena“. (Sef. 3:9)

 Obhajoba našeho práva na bezkrevní lékařskou péči

V Nikaragui jsou tři výbory pro styk s nemocnicemi (HLC). Jejich činnost koordinuje nemocniční informační služba v odbočce. Kromě toho, že pomáhají pacientům z řad svědků, když dojde ke sporu ohledně krevní transfuze, tyto výbory se také snaží informovat lékaře a studenty medicíny o mnoha alternativních bezkrevních postupech, které jsou přijatelné pro svědky Jehovovy.

Z tohoto důvodu členové HLC pořádají přednášky a audiovizuální prezentace pro lékaře a studenty medicíny, z nichž někteří se o programu vyjádřili velmi pozitivně. Stále více chirurgů a anesteziologů nyní projevuje ochotu  se svědky Jehovovými spolupracovat a v otázce krevních transfuzí respektují jejich biblický postoj.

Odhodláni postupovat dál

Teokratická historie Nikaraguy je výmluvným svědectvím o tom, že ani přírodní, ani lidmi způsobené katastrofy nemohou zastavit pokrok dobré zprávy. Ano, Jehova opravdu z „maličkého“ udělal „tisíc“. (Iz. 60:22) V roce 1943, kdy byla poprvé podána zpráva o kazatelské činnosti v Nikaragui, byli v zemi pouze tři zvěstovatelé. O 40 let později byl vrcholný počet zvěstovatelů 4 477. Když v roce 1990 dostali misionáři povolení vrátit se do země, vyšplhal se tento počet na 7 894. V devadesátých letech Jehova dílu nadále žehnal a počet hlasatelů Království se téměř zdvojnásobil.

Takový rychlý vzrůst přirozeně vedl k tomu, že bylo naléhavě zapotřebí více sálů Království. Odbočka tedy řídí rozsáhlý stavební program, který zahrnuje výstavbu přibližně 120 dalších sálů Království a také nové odbočky  v Ticuantepe, asi 11 kilometrů jižně od Managuy. Odbočka by měla být dokončena v dubnu 2003.

V posledních letech v Nikaragui došlo k určitému zlepšení ekonomické situace, zvláště v Managui, kde rychle vzrostl počet pracovních příležitostí a jsou větší možnosti v oblasti vzdělání a zábavy. Město prochází obdobím čilé stavitelské činnosti a nyní se pyšní moderními restauracemi, nákupními centry plnými spotřebního zboží, čerpacími stanicemi a dalšími věcmi typickými pro západní společnost.

Takové prostředí s mnoha lákadly představuje pro křesťany nový druh zkoušek. Jeden dlouholetý starší to popsal: „Věci se rychle mění. Je to, jako kdybyste postavili talíř plný sladkostí před dítě, které nikdy nejedlo nic než rýži a fazole, a řekli: ‚Tak, a teď si dávej pozor.‘ Ano, víme, jak sloužit Jehovovi v dobách těžkostí, ale teď je nepřítel nenápadný. Nyní je to obtížnější, než to bylo dříve.“

Přesto věrná oddanost, horlivost a odvaha, které Jehovův lid projevoval během let omezení díla, přinášejí znamenité ovoce až dodnes. Mnoho dětí, které vyrostly za dřívějšího režimu, nyní slouží jako starší, průkopníci a betelité. Nikaragua má dnes 17 krajů s celkem 295 sbory a 31 samostatnými skupinami. Zpráva ze srpna 2002 ukázala nový vrchol 16 676 zvěstovatelů, avšak Památné slavnosti se zúčastnilo 66 751 lidí.

Modlíme se tedy o to, aby mnoho dalších lidí v této rozmanité zemi poznalo Jehovu ještě před tím, než skončí jeho „rok dobré vůle“. (Iz. 61:2) Ano, kéž náš nebeský Otec nadále rozšiřuje hranice duchovního ráje, dokud nebude celá země „naplněna poznáním Jehovy, jako vody pokrývají samotné moře“. (Iz. 11:9)

 [Rámeček na straně 72]

Stručný přehled o Nikaragui

Země: Nikaragua je druhou největší zemí ve Střední Americe. Zemi protíná pohoří Kordiller a rozděluje ji na dvě části. Západní část je oblastí sladkovodních jezer. Oblast na východě je méně úrodná, jsou tam deštné pralesy a savany. V Nikaragui je asi 40 sopek, z nichž některé jsou činné.

Lidé: Většina z nich jsou španělsky mluvící mestici, potomci Evropanů a amerických Indiánů. Na západním pobřeží žije malé množství Indiánů z kmene Monimbó a Subtiaba, zatímco východní oblast je domovem indiánských kmenů Miskito, Sumo a Rama. Také zde žijí kreolové a afrokaribští míšenci. Hlavní náboženství je římskokatolické.

Jazyk: Oficiálním jazykem je španělština. Mluví se zde též domorodými jazyky.

Hospodářství: Ekonomickou doménou Nikaraguy je zemědělství.

Jídlo: Hlavní plodiny určené pro domácí trh jsou rýže, kukuřice, fazole, čirok, zeleninové banány, maniok a různé ovoce. Vývozním artiklem je káva, cukr, banány, mořští živočichové a hovězí maso.

Podnebí: Nikaragua je tropickou zemí. Roční srážky se podle oblasti pohybují od 190 centimetrů do 380 centimetrů. Na pobřeží je průměrná teplota asi 26 stupňů Celsia, v horách je o něco chladněji.

 [Rámeček a obrázek na straně 99 až 102]

Konflikt s tajnou policií

Húber a Telma Lópezovi

Z jejich života: Jsou rodiči tří dospělých dětí. Húber slouží jako starší v jednom nikaragujském sboru.

V době revoluční vlády byli služební pomocníci a starší často zatýkáni státní bezpečností a po dobu jednoho dne až několika týdnů zadržováni a vyslýcháni. Kvůli svému biblickému neutrálnímu postoji byli svědkové obviňováni z toho, že podněcují lidi ke vzpouře proti vládě, ačkoliv nikdy nebyli formálně obžalováni. Vyšetřovatelé také chtěli znát jména „instruktorů“ a „vůdců“.

Jeden z mnoha bratrů, kteří to zažili, byl Húber López, dnes starší a otec tří dospělých dětí. V prosinci 1985 byl bratr López zatčen ve svém domě ve vesnici La Reforma, asi 40 kilometrů jihovýchodně od Managuy. Jeho žena Telma popisuje úzkost, kterou toho dne prožívali:

„Ve čtyři hodiny odpoledne zastavily před naším domem dvě terénní auta, jeden s agenty státní bezpečnosti a druhý s vojáky, kteří obklíčili dům.  Když jsem agentům řekla, že můj manžel není doma, nařídili mi, abych s dětmi šla ven, a oni že prohledají dům. Náš nejstarší syn Elmer, kterému bylo deset let, však zůstal vevnitř. Pozoroval je, když začali vybírat skříň, ve které byly uloženy světské i teokratické knihy. Mezi těmito knihami měl můj manžel ukryté některé sborové záznamy. Když nezvaní hosté odnášeli knihy do aut, Elmer vykřikl: ‚Pane, vy si berete i moje učebnice do školy?‘ Jeden voják nevrle odpověděl: ‚Dobrá, tak si je vem zpátky.‘ Náš syn tak mohl zachránit své knihy a také sborové záznamy.

Když jsme na konci toho dne večeřeli, vojáci se vrátili. Namířili na nás pušky a odvezli mého manžela před očima plačících dětí. Ani nám nechtěli říct, proč nebo kam ho odvážejí.“

Bratr López vypráví, co se dělo dál: „Odvezli mě do věznice ve městě Masaya a zavřeli mě do cely, kde byli zločinci všeho druhu. Okamžitě jsem se představil jako svědek Jehovův a několik hodin jsem těm mužům vydával svědectví. O půlnoci mi někdo s namířenou zbraní nařídil, abych vyšel z cely a nasedl do džípu, který čekal venku ve tmě. Řekli mi, abych sklopil hlavu. Když jsem nasedl, všiml jsem si, že v džípu jsou ještě čtyři další lidé se skloněnými hlavami. Byli to služební pomocníci a starší z oblasti kolem města Masaya, kteří byli zatčeni tentýž večer.

 Tu noc nám vojáci dvakrát vyhrožovali, že nás zabijí. Nejdříve to bylo na kávové plantáži a potom v jedné městské čtvrti, kde nás postavili do řady čelem ke zdi. V obou případech se zdálo, že čekají, až někdo z nás něco řekne, ale to se nestalo. Nakonec nás vzali do věznice v Jinotepe a tři dny nás drželi v celách každého zvlášť.

Mohli jsme spát vždycky jenom několik málo hodin. Naše cely byly zatemněné, takže jsme nevěděli, zda je den, nebo noc. Opakovaně nás volali do vyšetřovací místnosti a vyptávali se nás na naši kazatelskou činnost, shromáždění a na jména našich ‚vůdců‘. Jeden z vyšetřovatelů mi navíc hrozil, že zatkne mé rodiče a požadované informace si vynutí na nich. Na cele jsem dokonce slyšel hlasy svých rodičů, své ženy a dalších členů rodiny. Ale ve skutečnosti to byla jen nahrávka, která mě měla zmást, abych uvěřil, že členové mé rodiny jsou také ve vězení u výslechu.

Čtvrtý den, ve čtvrtek, mi řekli, že budu propuštěn. Nejprve jsem ale měl podepsat prohlášení, v němž bych slíbil, že nebudu o svém náboženství dále kázat. Také mi řekli, že moji společníci už to podepsali — což samozřejmě nebyla pravda. ‚Pokud odmítnete podepsat,‘ říkali vyšetřovatelé, ‚vrátíme vás zpátky a vy tu shnijete.‘

‚Pak mě prosím nepropouštějte a nechte mě tady,‘ odpověděl jsem.

‚Proč to říkáte?‘

‚Protože jsem svědek Jehovovův, a to znamená, že kážu.‘

K mému překvapení bylo nás všech pět v tentýž den propuštěno. Ano, Jehova odpověděl na naše modlitby a posílil nás, takže jsme zůstali klidní a nezradili jsme své bratry. Od této události jsme však byli pod stálým dohledem.“

 [Rámeček a obrázek na straně 105 a 106]

Dovlečen do bojové zóny

Giovanni Gaitán

Rok křtu: 1987

Z jeho života: Byl uvězněn pouhých několik týdnů před tím, než měl být pokřtěn. Byl násilím přinucen, aby 28 měsíců doprovázel BLI. Více než osm let sloužil jako průkopník.

Někteří mladí bratři byli donuceni doprovázet „Nepravidelné bojové prapory“ (španělská zkratka BLI), které válčily v husté džungli v horách.

Jedním z těchto mladých mužů byl Giovanni Gaitán, který byl zatčen pouhých několik týdnů před tím, než měl být pokřtěn, a strávil s jednotkami BLI 28 měsíců. Giovanni vzpomíná: „Mé zkoušky začaly po první bitvě. Jeden důstojník mi nařídil vyprat zakrvácenou uniformu po mrtvém vojákovi. Odmítl jsem a vysvětloval jsem, že by to byl první krůček vedoucí ke kompromisu v mé křesťanské neutralitě. Důstojník se rozzuřil a plnou silou mě uhodil do tváře. Vytáhl pistoli, přiložil mi ji k hlavě a zmáčkl spoušť, ale pistole nevystřelila. Tak mě s ní praštil do obličeje a vyhrožoval mi, že mě zabije, jestli ho ještě jednou neposlechnu.

Následujících 18 měsíců mi tento člověk pořádně ztrpčoval život. Při několika příležitostech mi dal svázat ruce na celý den, takže jsem nemohl jíst. Často se stávalo, že mne vojáci spoutali, přivázali mi na záda pušku a granáty a násilím mě donutili, abych šel džunglí jako první a byl tak snadným terčem pro nepřítele. Důstojník mě bil a křičel, že mě zabije. K tomu docházelo hlavně uprostřed zuřivých bojů, kdy ostatní kolem mě umírali a já jsem odmítal vzít do ruky jejich pušky. Přesto jsem k němu necítil nenávist, ani jsem neměl strach, protože mi Jehova dával sílu.

Jednoho rána v březnu 1985 mě spolu s některými dalšími bratry odvezli dolů z hor na místo nedaleko Mulukukú, asi 300 kilometrů severovýchodně od Managuy, kde nás směly navštívit naše rodiny. Zatímco jsem jedl a hovořil s příbuznými, všiml jsem si onoho důstojníka, jak sedí stranou. Donesl jsem mu talíř s jídlem. Když dojedl, zavolal mě k sobě. Připravoval jsem se na nejhorší, ale k mému překvapení se mi omluvil za to, jak se mnou jednal. Dokonce se mě vyptával na mé náboženské názory. Tehdy jsem ho viděl naposledy, protože krátce potom zemřel při havárii vojenského nákladního auta.“

 [Rámeček a obrázky na straně 116 až 118]

Dva členové zemského výboru vzpomínají

Během období omezení přešlo dílo v Nikaragui pod vedení kostarické odbočky. Pro dohled v Nikaragui byl jmenován místní zemský výbor. Poslechněme si, jak dva bratři, kteří v tomto výboru sloužili, Alfonso Joya a Agustín Sequeira, vzpomínají na tuto dobu plnou zkoušek.

Alfonso Joya: „Když jsem byl v roce 1985 pozván, abych sloužil v zemském výboru, byl jsem starším v Managui. Pracoval jsem jako vedoucí největší pobočky jedné známé banky. Moje znalosti v oblasti bankovnictví nám pomohly, abychom z finančních fondů Jehovovy organizace zachovali co nejvíce. Nikaragujská měna totiž v té době rychle devalvovala, čímž se zhoršovala ekonomická situace. Obyčejný pár bot, který dříve stál asi 250 córdob, se začal zanedlouho prodávat za dva miliony!

Během tohoto ekonomicky náročného období se země také potýkala s nedostatkem pohonných hmot, takže dopravovat literaturu do vzdálených sborů nebylo snadné. Jehova nám však přišel na pomoc. Měl jsem totiž možnost pomáhat bratrům, když nějaké pohonné látky potřebovali.

Moje rodina nevěděla, že jsem členem zemského výboru. V té době mi bylo 35 let a splňoval jsem podmínky pro vojáka v záloze. Při čtyřech různých příležitostech  se mě vojáci snažili odvést do armády, v jednom případě dokonce v mém vlastním domě. Tu situaci si jasně pamatuji. Moje manželka a tři malé děti stály po mém boku a já se díval do hlavně pušky. Je s podivem, že jsem nikdy neztratil svou práci v bance.“

Agustín Sequeira: „Když byli misionáři v roce 1982 vyhoštěni, sloužil jsem jako zvláštní průkopník v městě Boaco. Později jsem měl tu výsadu, že jsem byl jmenován do zemského výboru. Bratři ve sboru o mém pověření neměli ani ponětí. Vstával jsem ve čtyři hodiny ráno, věnoval se nějaké kancelářské práci, a pak jsem šel se sborem do kazatelské služby.

Všichni, kdo jsme sloužili jako členové zemského výboru, jsme při plnění svých úkolů používali pseudonymy a domluvili jsme se, že si vzájemně nebudeme sdělovat detaily o své práci. To sloužilo jako ochrana pro případ zatčení. Neměli jsme žádnou kancelář, pracovali jsme v různých domech. Kufřík by mohl vzbudit zvědavost, a tak jsem často dokumenty dával do nákupní tašky a navrch několik cibulí, jejichž natě vyčuhovaly ven. Několikrát jsem unikl jen o vlásek zatčení, ale nikdy k němu nedošlo.

Členové kostarického výboru odbočky nás při několika příležitostech navštívili, aby nás povzbudili a poradili nám. Nezapomenutelnou událostí, která mě velmi posílila, bylo zasvěcení odbočky v Kostarice v lednu 1987. Při této příležitosti jsem měl ještě s jedním členem zemského výboru radost z toho, že jsme se mohli setkat se dvěma bratry z vedoucího sboru.“

Krátce před tím, než byla tato zpráva dána do tisku, bratr Sequeira zemřel. Bylo mu 86 let a v celodobé službě strávil více než 22 let. Byl členem nikaragujského výboru odbočky.

 [Rámeček a obrázky na straně 122 a 123]

Ve vězení jsme našli pravou svobodu

Mezi roky 1979 a 1989 byla věznice Cárcel Modelo plná vojenských a politických vězňů, kteří byli předtím ve spojení s dřívější vládou. Poselství o Království proniklo i za tyto zdi, naplnilo srdce a mysl upřímných lidí a pomohlo jim vybudovat si křesťanskou osobnost. (Kol. 3:5–10) Zde jsou postřehy některých bývalých vězňů.

José de la Cruz López: Když jsem byl ve vězení, byl jsem zahořklý, bez naděje, bez budoucnosti. Pak jsem potkal několik spoluvězňů, kteří se stali svědky Jehovovými. Zaujal mě jak jejich výklad Bible, tak i jejich výborné chování. Konečně jsem získal naději a uspokojil své duchovní potřeby. Cítil jsem, že když jsem byl ochotný obětovat svůj život pro nějakou lidskou vládu, která nemohla nabídnout opravdovou naději, oč více bych měl být oddaný Tomu, kdo za mě dal svého Syna! Když jsem byl propuštěn, moje manželka, dcery a tři další členové rodiny také poznali pravdu. Opravdu, nikdy nemohu Jehovovi oplatit to, co pro mě udělal.“

Bratr López slouží jako starší v Managui.

Omar Antonio Espinoza: „Když mi bylo 18 let, byl jsem odsouzen ke 30 letům nepodmíněně a ve vězení jsem pak strávil 10 let, dokud mi nebyla udělena milost. Ačkoli lituji, že jsem ztratil svobodu, právě  ve vězení jsem poznal Jehovu a skutečnou svobodu. Předtím jsem vedl nevázaný život, ale teď jsem se úplně změnil. Jsem vděčný Jehovovi, že v duchovním ohledu je můj pohár naplněn. Mám stejné odhodlání jako Jozue: ‚Pokud jde o mne a mou domácnost, my budeme sloužit Jehovovi.‘ (Jozue 24:15)“

Bratr Espinoza je starším ve městě Rivas.

Anastasio Ramón Mendoza: Po několika měsících ve vězení jsem začal sám číst Bibli. Pak jsem ji začal studovat se spoluvězněm, který byl svědkem Jehovovým. Brzy jsem došel k přesvědčení, že jsem našel pravdu. Křest jsem však odložil, protože mnou cloumala nenávist k mým věznitelům — a to byl stav mysli, o němž jsem věděl, že nemá Jehovovo schválení.

Úpěnlivě jsem se modlil o odpuštění, a také o to, abych překonal svůj škodlivý postoj. Jehova mé prosby vyslyšel a trpělivě mě učil, abych nenáviděl špatné postoje a skutky, ale ne konkrétní lidi. Byl jsem pokřtěn v roce 1982. Po mém propuštění v roce 1989 jsem studoval Bibli s mnoha bývalými vojáky a s dalšími, kdo byli v podobné situaci jako já. Někteří z nich jsou dnes mými duchovními bratry.“

Bratr Mendoza slouží jako služební pomocník v Managui.

 [Rámeček a obrázek na straně 141 až 145]

Pastorovy modlitby jsou vyslyšeny

Teodosio Gurdián

Rok křtu: 1986

Z jeho života: Bratr Gurdián nyní slouží jako starší ve sboru Wamblán.

V roce 1986, kdy vrcholila válka mezi sandinisty a contras, se dva bratři z malého sboru ve městě San Juan del Río Coco vydali na 100 kilometrů dlouhou cestu na sever do Wamblánu. Toto město leží v neúrodné kopcovité oblasti centrální vysočiny nedaleko hranic s Hondurasem. Žila tu malá skupina svědků, kteří ale kvůli probíhajícím bojům museli město dva roky předtím opustit. Teď ti dva bratři hledali muže jménem Teodosio Gurdián. Teodosio vysvětluje proč.

„Dříve jsem byl pastorem jedné evangelické církve ve Wamblánu. Vedení naší církve patřilo k Asociaci nikaragujských pastorů (španělská zkratka ANPEN), organizaci sdružující pastory ze všech protestantských církví v Managui. Krátce poté, co se sandinisté zmocnili vlády, ANPEN podepsala dohodu, v níž byla schválena účast pastorů a farníků v Sandinistických výborech obrany a v dalších organizacích včetně armády. To mě však trápilo a říkal jsem si: ‚Jak by mohl Boží služebník nosit zbraně?‘

 Ve Wamblánu žila v té době jedna rodina svědků, od nichž jsem dostal knihu Cesta k pravému míru a bezpečí. Četl jsem ji dlouho do noci. Také jsem začal pravidelně číst časopisy Strážná věž a Probuďte se! To byl konečně opravdový duchovní pokrm. Informace z časopisů jsem dokonce používal ve svých kázáních. Když se to doneslo církevním představeným, zavolali mě do hlavní kanceláře v Managui.

Mysleli si, že jsem byl zaveden na scestí, protože mi chybí poznání, které bych měl jako pastor mít. Nabídli mi tedy osmiměsíční stipendium, abych mohl studovat v Managui. Věci, které jsem se naučil z publikací svědků, však byly pevně založené na Bibli. A tak jsem se církevních činitelů ptal na mnoho věcí, jako například : ‚Proč nekážeme dům od domu jako raní křesťané? Proč vybíráme desátky, když to apoštolové nevyžadovali?‘ Na své otázky jsem nedostal uspokojivé odpovědi a představení mě brzy začali nazývat svědkem.

Po této zkušenosti jsem z církve odešel. Snažil jsem se v Managui najít svědky Jehovovy. Byl však rok 1984 a svědkové se scházeli tajně. A tak jsem se po dvou týdnech bezvýsledného hledání vrátil do Wamblánu. Svou rodinu jsem živil tak, že jsem na malém políčku pěstoval kukuřici a fazole.

Než svědkové, kteří bydleli ve Wamblánu, oblast opustili, rozšířili zde mnoho literatury. Kdykoli jsem tedy na nějakou takovou publikaci narazil, zeptal jsem se: ‚Čtete tu knihu? Mohu si ji od vás koupit?‘  Většina lidí mi knihu dala, a tak jsem si za čas vytvořil malou teokratickou knihovnu.

Ačkoli jsem se ke svědkům otevřeně nehlásil, také lidé ve Wamblánu mě tak začali nazývat. A tak se mě zanedlouho na mou činnost začali vyptávat agenti státní bezpečnosti. Dokonce mi řekli, že mohu kázat v okolních vesnicích, ale pod podmínkou, že jim budu donášet informace, jako například jména těch, kdo podporují contras. ‚Kdybych udělal to, co ode mě žádáte,‘ odpověděl jsem, ‚zapřel bych svého Boha, a to nemůžu udělat. Jehova vyžaduje výlučnou oddanost.‘

Při jiné příležitosti po mě jeden vojenský důstojník chtěl, abych podepsal jistý dokument a vyjádřil tak podporu sandinistům. Odmítl jsem. On pak vytáhl pistoli a vyhrožoval: ‚Copak ty nevíš, že my můžeme zlikvidovat parazity, kteří neslouží revoluci?‘ Nezastřelil mě však, a dal mi nějaký čas na rozmyšlenou. Tu noc jsem se rozloučil se svou manželkou. ‚Jestliže ten papír podepíšu, stejně zemřu,‘ řekl jsem jí. ‚Ale jestliže zemřu, aniž bych to podepsal, Jehova si na mě možná vzpomene při vzkříšení. Postarej se o děti a důvěřuj v Jehovu. On nám pomůže.‘ Příští ráno jsem důstojníkovi řekl: ‚Tady jsem. Udělejte, co si přejete, ale já nepodepíšu.‘ On přikývl a řekl: ‚Gratuluji. Věděl jsem, že takhle odpovíte. Vím, kdo jsou svědkové Jehovovi.‘ A pak mě nechal jít.

Po tomto zážitku jsem kázal ještě otevřeněji, cestoval jsem do vzdálených vesnic a zval zájemce ke  společným setkáním. Mezi prvními, kdo reagovali, byli jedni starší manželé, a pak následovaly další rodiny. Brzy se nás pravidelně setkávalo třicet. Používal jsem starší Strážné věže a látku jsem předkládal jako proslov, protože jsme mívali jen jeden výtisk. Dokonce jsem studoval s některými vojáky, z nichž jeden se později stal svědkem.

V roce 1985 mi jeden voják, který měl cestu přes Wamblán, pověděl o sboru svědků Jehovových ve městě Jinotega, asi 110 kilometrů od Wamblánu. Poprosil jsem jednoho zájemce, aby šel se mnou. V Jinoteze jsme se vyptávali na trhu a nakonec jsme našli dům jedné rodiny svědků. Otevřela nám manželka. Představili jsme se jako svědkové Jehovovi a ona se zeptala, zda jsme přišli na Památnou slavnost. ‚Co to je Památná slavnost?‘ ptali jsme se. V té chvíli sestra zavolala svého manžela. Když se přesvědčil, že to myslíme upřímně, pozval nás dál. Škoda, že se Památná slavnost konala předchozí večer. Zůstali jsme však v jejich domě tři dny a zúčastnili se našeho prvního sborového studia knihy.

Když jsme se vrátili domů, pokračoval jsem v kázání a nadále jsem sám vedl shromáždění. O rok později, den před Památnou slavností v roce 1986, přišli do Wamblánu ti dva bratři, o nichž byla zmínka na začátku. Naše malá skupina studentů Bible o tom rychle informovala všechny zájemce v sousedních vesnicích, a naší první Památné slavnosti se zúčastnilo 85 lidí.

V říjnu toho roku jsem byl pokřtěn spolu se svými prvními zájemci — s letitými manželi, o nichž už byla zmínka dříve. Bylo jim přes osmdesát let. Sbor Wamblán má nyní 74 zvěstovatelů a 3 pravidelné průkopníky. Mám výsadu sloužit jako jeden ze starších. V roce 2001 jsme pořádali Památnou slavnost ve třech dalších vesnicích kromě Wamblánu a celková účast byla 452 přítomných.“

 [Tabulka a graf na straně 80 a 81]

NIKARAGUA — HLAVNÍ UDÁLOSTI

1925

1934: Do Nikaraguy přijíždí průkopnice, která zde rozšiřuje literaturu.

1937: Nastupuje Somozův režim.

1945: Přijíždějí první absolventi Gileadu.

1946: N. H. Knorr a F. W. Franz navštěvují Managuu. Je založena odbočka.

1950

1952: Na popud katolického duchovenstva je vydán zákaz činnosti svědků Jehovových.

1953: Nejvyšší soud ruší zákaz.

 1972: Zemětřesení pustoší Managuu.

1974: Je dokončena nová odbočka a misionářský dům.

1975

1979: Sandinisté vítězí nad Somozovým režimem. Při revoluci umírá 50 000 lidí.

1981: Svědkové Jehovovi ztrácejí zákonné uznání.

1990: Svědkové Jehovovi opět získávají zákonné uznání.

1994: V Nikaragui slouží 100 dočasných zvláštních průkopníků. Následují další podobné svědecké kampaně.

1998: Střední Ameriku postihuje hurikán Mitch a v Nikaragui zabíjí 4 tisíce lidí.

2000

2002: V Nikaragui je 16 676 činných zvěstovatelů.

[Graf]

(Viz publikaci)

Celkový počet zvěstovatelů

Celkový počet průkopníků

20,000

15,000

10,000

5,000

1950 1975 2000

 [Mapy na straně 73]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

HONDURAS

NIKARAGUA

Matagalpa

León

MANAGUA

Masaya

Jinotepe

Granada

jezero Nikaragua

ostrov Ometepe

Rivaská šíje

řeka San Juan

Bluefields

KOSTARIKA

 [Celostránkový obrázek na straně 66]

[Obrázek na straně 70]

Nahoře: Francis (vlevo) a William Wallaceovi a jejich sestra Jane

[Obrázek na straně 70]

Dole (zadní řada, odshora dolů): Wilbert Geiselman, Harold Duncan a Francis Wallace; (přední řada, odshora dolů): Blanche Caseyová, Eugene Call, Ann Geiselmanová, Jane Wallaceová a Evelyn Duncanová

[Obrázky na straně 71]

Nahoře: Adelina a Arnoldo Castrovi

Vpravo: Dora a Evaristo Sánchezovi

[Obrázek na straně 76]

Doris Niehoffová

[Obrázek na straně 76]

Sydney a Phyllis Porterovi

[Obrázek na straně 79]

Agustín Sequeira byl prvním zvěstovatelem v Matagalpě

[Obrázek na straně 82]

María Elsa

[Obrázek na straně 82]

Gilberto Solís a jeho manželka María Cecilia

[Obrázky na straně 87]

V roce 1972 zpustošilo Managuu zemětřesení

[Obrázek na straně 90]

Andrew a Miriam Reedovi

[Obrázek na straně 90]

Ruby a Kevin Blockovi

[Obrázek na straně 92]

Farma, kterou bratři použili pro oblastní sjezd „Věrná oddanost Království“

[Obrázky na straně 95]

Misionáři, kteří byli v roce 1982 deportováni z Nikaraguy

[Obrázek na straně 109]

Bratři, kteří tiskli literaturu v době zákazu, se svými cyklostylovými stroji Kohout, Slepice a Kuře

[Obrázek na straně 110]

Elda Sánchezová nebojácně připravovala cyklostylové blány do tisku

[Obrázek na straně 115]

Tyto sestry připravovaly jídlo a držely hlídky, zatímco bratři tiskli

[Obrázek na straně 126]

Přední řada: Někteří z bratrů, kteří poznali pravdu ve vězení; zleva doprava: J. López, A. Mendoza a O. Espinoza; zadní řada: Carlos Ayala a Julio Núñez, starší, kteří navštěvovali vězení a duchovně podporovali bratry

[Obrázek na straně 133]

Když bylo zrušeno omezení díla svědků Jehovových, sloužil tento dům jako odbočka

[Obrázky na straně 134]

Po úderu hurikánu Mitch někteří dobrovolníci rozváželi na kolech jídlo a další potřeby. Jiní pracovali na rekonstrukci domů a sálů Království

[Obrázek na straně 139]

Vesnice Banacruz v RAAN, kam se dobrá zpráva dostala navzdory překážkám

[Obrázek na straně 147]

Oblastního sjezdu „Boží prorocké slovo“ v roce 1999 se zúčastnilo 28 356 posluchačů. Byl to první celonárodni sjezd od roku 1978

[Obrázek na straně 147]

Delegáti přihlíželi největšímu křtu v historii Nikaraguy — bylo pokřtěno 784 lidí

[Obrázek na straně 148]

Nikaragujský výbor odbočky, zleva doprava: Ian Hunter, Agustín Sequeira, Luis Antonio González a Lothar Mihank