Celosvětová zpráva

◼ EVROPA

Počet zemí: 46

Počet obyvatel: 728 162 887

Počet zvěstovatelů: 1 476 554

Počet biblických studií: 697 044

Cesta k pravdě někdy může být velmi dlouhá. V roce 1951 byl Steponas v pracovním táboře v Kazachstánu, kam byl poslán z politických důvodů. Při práci se setkal s Edvardasem, horlivým mladým svědkem z Litvy, který byl uvězněn za to, že se podílel na tisku časopisů Strážná věž. Edvardas svému spolupracovníkovi vyprávěl o biblické naději, a Steponas si zanedlouho uvědomil, že našel pravdu. V roce 1955 byl Steponas propuštěn. Edvardas mu na rozloučenou řekl: „Možná se ještě někdy potkáme.“ Přestože Steponas nebyl pokřtěn, členové sovětského Výboru státní bezpečnosti  usoudili, že patří ke svědkům Jehovovým. Policie proto vnikla do jeho bytu a zabavila mu veškeré adresy bratrů. Steponas tak ztratil kontakt s Božím lidem.

Uplynulo čtyřicet sedm let. Steponas se mezitím usadil v malé vesnici na severu Litvy, kde nebyli žádní svědkové. Na jaře 2002 však dostal nějakou literaturu a krátce nato poslal do litevské odbočky svědků Jehovových ústřižek s žádostí o knihu Tajemství rodinného štěstí. Vysvětluje: „Doufal jsem, že když ten ústřižek odešlu, podaří se mi znovu navázat kontakt s bratry.“ Za Steponasem se vydala jedna manželská dvojice zvláštních průkopníků, kteří s ním začali studovat Bibli. O necelý rok později byl Steponas ve věku 80 let pokřtěn.

Uplynulo již téměř půl století od chvíle, kdy mu Edvardas řekl: „Možná se ještě někdy potkáme.“ Skutečně k tomuto setkání došlo? Ano, den po Steponasově křtu se tito dva muži, kteří nyní byli duchovními bratry, srdečně a s velkou radostí objali.

Tim a Sam, dva jedenáctiletí nepokřtění zvěstovatelé z Británie, byli společně s Timovou maminkou v kazatelské službě. Oba chlapci potřebovali novou tašku na Bibli a na literaturu, ale nebyly na to peníze. Než se toho dne vypravili do služby, Timova i Samova maminka se o této věci zmínily v modlitbě. U posledního domu, který měli to dopoledne navštívit, otevřela nějaká paní a Tim jí po krátkém úvodu začal číst biblický verš. Paní ho přerušila a zeptala se, k jakému náboženství patří. Když Tim odpověděl, že je svědek Jehovův, paní se rozzlobila a obořila se na jeho maminku. Řekla, že nechápe, proč svědkové raději nechají umřít svoje dítě, než aby lékařům dovolili dát mu transfuzi.

Timova maminka jí navrhla, aby se zeptala chlapců, co si o tom myslí. Paní se tedy obrátila na ně. Tim odpověděl, že se řídí Biblí a že by si určitě vybral takovou léčbu, která  by nebyla proti jeho svědomí. Sam dodal, že jeho sestra byla léčena bez použití krve a že se uzdravila mnohem rychleji než pacienti, kteří krev dostali.

Paní se znovu obrátila na Timovu maminku a řekla, že se jí nelíbí, když svědkové nutí děti, aby s nimi chodily kázat. Tim se Samem ale svorně prohlásili, že je služba baví a že je to mnohem lepší než se jen tak potulovat po ulicích, jak to dělají jejich vrstevníci. Paní to velmi překvapilo. Řekla chlapcům, aby chvilku počkali, a vešla do domu. Za chvíli se vrátila a překvapeným chlapcům podávala dvě krásné nové kožené tašky, přesně takové, jaké do služby potřebovali! Paní se totiž prodejem tohoto zboží živila. Její postoj se úplně změnil, takže si s ní chlapci mohli domluvit opětovnou návštěvu. Rozhovoru naslouchala i 94letá maminka té paní. Když se chlapci loučili, přišla ke dveřím a požádala Timovu maminku, aby ji navštívila u ní doma.

Dvě sestry v Portugalsku si v kazatelské službě povšimly inzerátu umístěného na autobusové zastávce. Stálo v něm: „Studuji psychologii a právě připravuji diplomovou práci o pověrách. Pokud byste mi mohli poskytnout nějaké informace, pošlete mi prosím e-mail na následující adresu...“ To odpoledne sestry nabízely Strážnou věž s námětem „Ovládají pověry váš život?“ A tak se rozhodly, že na inzerát zareagují a prostřednictvím e-mailu ten časopis nabídnou.

O týden později sestrám přišla odpověď od studentky, která zmíněný inzerát podala. Studentka napsala: „Děkuji vám za projevený zájem. Omlouvám se, že odpovídám tak pozdě. Ten časopis, o kterém jste mi psaly, bych si moc ráda přečetla. Svědkové mě v minulosti oslovili už několikrát, ale já jsem vždycky buď spěchala do práce nebo jsem dobíhala autobus, takže jsme si nikdy nemohli popovídat. Pochopila jsem, že nabízíte nějaký biblický kurz, a ráda bych se do něj přihlásila.“

 Sestry vyprávějí: „Při našem prvním setkání měla ta studentka spoustu otázek. Daly jsme jí knihu Poznání a zavedly s ní biblické studium. Vždycky je skvěle připravená a nedávno začala chodit na všechna shromáždění.“

Lina, která žije v jednom městě na jihu Německa, byla ve službě na ulici. Najednou k ní přistoupila žena jménem Tatjana a zeptala se: „Vzpomínáš si na mě?“ Lina odpověděla, že ne. „No, vlastně se ti ani nedivím,“ pokračovala Tatjana. „Viděly jsme se jenom jednou, a to už před pěti lety. Na jaře 1998 jsi mě oslovila na ulici a nabídla mi brožuru Co od nás Bůh vyžaduje? Tehdy jsem na tebe byla dost nepříjemná, ale ty jsi zareagovala tak mile a přátelsky, že jsem si tu brožuru nakonec ráda vzala a přečetla. A řeknu ti, že to, co jsem se z ní dozvěděla, na mě opravdu zapůsobilo.“ Tatjana vyprávěla, že později se u ní doma zastavili dva svědkové, kteří se s Linou neznali. Protože myšlenky z brožury Vyžaduje se Tatjaně líbily, okamžitě přijala nabídku biblického studia. Když se v roce 2003 znovu setkala s Linou, byla už pokřtěná. Shodou okolností byla jak Tatjana, tak Lina ten měsíc v pomocné průkopnické službě.

Jedna sestra z města Pskov v Rusku dostala od odbočky adresu jistého muže. Bydlel v odlehlé oblasti, takže cesta sestře trvala poměrně dlouho. Když nakonec dorazila na místo, zjistila, že ten muž požádal o biblické studium vlastně omylem. Jednou si totiž u stánku koupil časopis, ve kterém byl vložen ústřižek z našeho traktátu. Muž řekl, že to považoval za součást nějaké soutěže, a tak ústřižek odeslal a doufal, že něco vyhraje. Sestra mu odpověděla: „Vyhrál jste bezplatné biblické studium!“ Ten muž i jeho rodina projevili zájem, a biblické studium tak mohlo začít. Vzhledem k tomu, že žijí v opravdu odlehlé oblasti, studium probíhá dvakrát měsíčně.

 ◼ OCEÁNIE

Počet zemí: 30

Počet obyvatel: 34 355 946

Počet zvěstovatelů: 93 718

Počet biblických studií: 47 270

Čtrnáctiletá Alyce, která žije v Austrálii, využívá při přípravě domácích úkolů náměty z našich časopisů. Jednou například napsala pojednání na téma „Kam spěje tento svět?“. Vysvětlila v něm, jaký význam má podle biblického proroctví dnešní doba. Její učitelka se potom zeptala, k jakému náboženství patří. Alyce jí vysvětlila, že studuje Bibli se svědky Jehovovými, a dala jí několik našich časopisů.

Paní učitelku to velmi zaujalo, ale jeden její kolega jí důrazně varoval, aby se do takových věcí nezaplétala. Ona však několik měsíců pozorovala, jak se Alyce hezky chová,  a nakonec se rozhodla, že by stálo za to dozvědět se víc. Přesto však měla obavy, zda se Alyce nedostala pod vliv nějaké nebezpečné sekty, a tak šla do místní knihovny a půjčila si knihu Svědkové Jehovovi — Hlasatelé Božího Království. Za víkend ji celou přečetla. Byla přesvědčená, že našla pravdu, a proto zatelefonovala Alycině mamince a požádala ji o další literaturu. Krátce nato začala se svědky studovat Bibli a už za měsíc navštěvovala všechna shromáždění. Na nedělní shromáždění s ní chodí i její manžel a maminka. Také oni začali studovat Bibli a dělají pěkné pokroky. Za pouhé tři měsíce se paní učitelka stala nepokřtěnou zvěstovatelkou a dostala první úkol v teokratické škole. O několik měsíců později byly Alyce a její učitelka ve stejný den pokřtěny.

Představte si, že žijete na ostrově, kde není žádný jiný Jehovův služebník. Přesně v takové situaci se ocitla jedna naše sestra z Marshallových ostrovů, která se spolu s manželem přestěhovala na atol Mejatto, kde její muž dostal práci. Sousedé ji zvali, aby navštěvovala bohoslužby protestantské církve, ale ona pokaždé odmítla. Sestra věnuje velkou pozornost vyučování svých dětí, s nimiž studuje Moji knihu biblických příběhů. Svou malou dcerku s sebou také často bere do služby dům od domu. Někteří z jejích sousedů nakonec projevili zájem, a naše sestra dnes vede několik biblických studií pomocí brožury Vyžaduje. Každý měsíc posílá do svého bývalého sboru zprávu z kazatelské služby. Společně s dětmi podniká dlouhé plavby lodí, aby se mohla zúčastnit Památné slavnosti a krajských sjezdů, které se konají na ostrově Ebeye. Členové místního sboru jí posílají povzbudivé dopisy, ve kterých jí vyprávějí zkušenosti ze služby a zajímavé myšlenky ze sborových shromáždění. Je samotné zase velmi povzbuzuje víra, kterou naše sestra projevuje.

Do mnoha vesnic v odlehlých částech Papui-Nové Guinei není zavedena elektřina. Aby zde tedy fungovala elektrická  zařízení, jsou nutné generátory nebo baterie. Jedna naše sestra, která byla nedávno pokřtěna, chtěla pomoci obyvatelům své vesnice, aby lépe porozuměli Bibli. Proto se rozhodla, že jim promítne několik videonahrávek, které vyrobili svědkové Jehovovi. Vydělala si nějaké peníze prodejem potravin, které vypěstovala, potom se obrátila na jednu obchodnici, jež měla televizi, videorekordér a generátor, a požádala ji, zda by si toto vybavení mohla pronajmout. Vysvětlila jí, že by chtěla všechny lidi ve vesnici pozvat na promítání několika biblických videonahrávek, které by jim, jak doufá, mohly po duchovní stránce pomoci. Obchodnice sestře nabídla, že jí veškeré potřebné vybavení půjčí za skutečně symbolickou cenu, a řekla, že by se také ráda přišla podívat. Nakonec se promítání zúčastnila skoro celá vesnice. Mnozí lidé potom připustili, že vůbec netušili, v jakém rozsahu svědkové Jehovovi vykonávají svou činnost. Velmi na ně zapůsobila také celosvětová jednota, protože tu ve své církvi neviděli. Řada lidí z vesnice sestru pozvala k sobě domů, aby se dozvěděli víc o tom, čemu vlastně věříme. Byli mezi nimi i ti, kdo se svědky dříve mluvit nechtěli.

Savaii je největším ostrovem souostroví Samoa. Představitelé několika zdejších vesnic svědkům Jehovovým zakázali, aby v jejich obcích vydávali svědectví. Naše sestra, která v jedné takové vesnici žila, se pevně postavila za pravdu, když jí zemřel syn. Pohřeb se měl konat u ní doma, a tak jí bratři a sestry ze dvou sborů, které na ostrově byly, pomohli uklidit celý dům a jeho okolí a také opatřili generátor. O této láskyplné pomoci obyvatelé vesnice dobře věděli. Způsob, jak bratři vše zorganizovali a jak pohřeb probíhal, se velmi lišil od samojských zvyků.

Dva dny nato se sešla vesnická rada, aby tuto událost prodiskutovala. Na všechny členy rady velmi zapůsobilo, jak  svědkové před pohřbem i po něm podporovali truchlící rodinu. Samotný průběh pohřbu je zaujal natolik, že se jednomyslně rozhodli opustit tradiční zvyky spojené s pohřbíváním a přejít na Faa-Molimau a Ieova (způsob svědků Jehovových). O další dva dny později se v malém sále Království, který se nacházel několik kilometrů odtamtud, konala každoroční slavnost na památku Kristovy smrti. Z vesnice byly proto vypraveny tři dodávky, v nichž jelo několik místních rodin. Dnes mohou naši bratři a sestry v této vesnici, která je jednou z největších na ostrově, kázat bez omezení. Dva zvláštní průkopníci tu vedou šest biblických studií. A sborové studium knihy navštěvuje kromě dalších zájemců i starosta.

Jistý mladý muž z Fidži seděl pod stromem a přemýšlel o svém životě a o budoucnosti. Zeptal se jednoho kolemjdoucího, zda by si nechtěl na chvilku přisednout. Tím kolemjdoucím byl náš bratr, který tuto příležitost využil a vydal mladíkovi svědectví. Ten už o biblickém slibu pozemského ráje slyšel, ale rozhovor s bratrem znovu roznítil jeho zájem. Rozhodl se, že se vrátí na ostrov, kde žila jeho matka, a že začne studovat Bibli. Jakmile však na ostrov přijel, členové jeho rodiny, kteří s jeho novou vírou nesouhlasili, zničili plodiny, které pěstoval. Starosta vesnice mu potom řekl, že žádné jiné náboženství tolerovat nebudou, a přikázal mu, aby odešel. Mladík se tedy vydal na další malý ostrov, kde v jedné vesnici žil jeho otec. Tam si ze starého vlnitého plechu postavil kánoi a každý týden se vydával na několikakilometrovou plavbu přes rozbouřené moře, aby se setkal se svědky. Kvůli odporu ze strany rodiny musel žít jako poustevník v neobydlené části ostrova. Nakonec se však mohl přestěhovat na hlavní ostrov, do obvodu jednoho velkého sboru. V současné době je nepokřtěným zvěstovatelem a dělá pěkné pokroky.

 ◼ AMERICKÝ KONTINENT

Počet zemí: 56

Počet obyvatel: 857 137 983

Počet zvěstovatelů: 3 095 083

Počet biblických studií: 2 898 369

V září 2002 se naše sestra, která žije ve Spojených státech, vypravila na opětovnou návštěvu k majiteli jednoho obchodu. Byla neděle dopoledne a do obchodu přicházela spousta zákazníků. Sestra se proto rozhodla, že chvíli počká, a začala si prohlížet vystavené zboží. Všimla si jedné ženy, která si přišla koupit hinduistický růženec zvaný mála. Mála je šňůrka hnědých korálků, která se používá při pronášení modliteb k mnoha hinduistickým bohům. Té ženě, která se jmenuje Shwe, se nakonec jeden růženec zřejmě zalíbil. Sestra k ní přistoupila a zeptala se:  „Promiňte prosím, mohu se zeptat, tahle mála je ze santalového dřeva?

„Ano. Modlila jsem se k bohu, abych objevila nějakou dobrou málu, a dneska jsem ji našla. Schválně si přivoňte.“

„Mmm, voní krásně. A smím se zeptat, ke kterému bohu se budete modlit?“

„No, někdy ke Ganéšovi, jindy k Šivovi nebo k Durgovi. A právě k tomu potřebuji tuhle málu.“

„A přemýšlela jste někdy o tom, který z těch všech bohů je ten nejvyšší?“

„Tak to jste mě zaskočila. To opravdu nevím.“

„Ani já jsem to dlouho nevěděla. Dříve jsem také bývala hinduistka a uctívala jsem bohy, o kterých jste mluvila. Potom jsem ale zjistila, kdo je všemohoucí Bůh. Podívejte. [Sestra přečetla Žalm 83:18.] Ten Všemohoucí, který vládne nad celou zemí, je Jehova Bůh. Je mocnější než Šiva, Ganéša i Durga. Kdybyste chtěla, mohu vám o tomto všemohoucím Bohu povědět něco víc.“

„Vy byste mě opravdu učila o pravém Bohu? Dneska byly vyslyšeny všechny moje modlitby.“

„Jak to?“

„Víte, každý den jsem se modlila o dobrou málu, abych tak mohla najít pravého Boha. Prosila jsem také o nějakou skutečnou přítelkyni, která by mi mohla pomoci, protože žádnou takovou přítelkyni nemám. Prosím, jak se jmenujete?

„Jmenuji se Mala a moc ráda budu vaší přítelkyní. S radostí vám při studiu Bible budu pomáhat.“

„Opravdu? To je neuvěřitelné! Modlila jsem se k Bohu o to, abych našla dobrou málu, a Bůh mi nakonec pomohl najít přítelkyni Malu.“

 Mala se s tou paní domluvila, že spolu budou studovat brožuru Vyžaduje. Shwe nyní pravidelně navštěvuje shromáždění a má za cíl dát se pokřtít.

Jedna misionářka v Hondurasu se velmi snažila naučit se španělsky. V rámci kazatelské služby navštívila jednu kancelářskou budovu a nabídla časopisy ženě, která tam pracovala jako recepční. Potom zazvonil telefon a recepční naší sestře něco řekla. Sestra si myslela, že ji ta paní prosí, aby se posadila, a tak to také udělala. Došlo ale k menšímu nedorozumění. Recepční totiž sestru ve skutečnosti prosila, aby odešla. Mezitím se jistá žena, která měla kancelář poblíž recepce, modlila o to, aby dokázala ukončit nemorální vztah s jedním ženatým mužem a aby poznala, jakým způsobem má uctívat Boha. Když zaslechla slova naší sestry, měla okamžitě pocit, že je to odpověď na její modlitbu. Když slyšela, jak recepční tuto sestru žádá, aby odešla, měla strach, že opravdu odejde a ona si s ní nebude moci popovídat. Misionářka však později řekla: „Díky tomu, že jsem recepční nerozuměla, nikam jsem neodešla. Když tedy ta paní přiběhla, aby si se mnou popovídala, přece jen jsme se setkaly. Obě jsme si jisté, že to bylo Jehovovo vedení.“ Publikace svědků Jehovových tato žena četla už před několika lety. Nyní se však rozhodla, že se o duchovní věci bude zajímat do hloubky. Podařilo se jí ukončit vztah s tím ženatým mužem a dnes studuje Bibli a pravidelně navštěvuje shromáždění.

Naše sestra ze Salvadoru, která slouží jako zvláštní průkopnice, byla přidělena do sboru, v jehož obvodu téměř nikdo nereagoval na pravdu. Sestra se proto modlila k Jehovovi, aby jí pomohl najít lidi, kteří mají zájem. Jednou v neděli se setkala s mladým mužem a začala s ním mluvit o Bibli. Ten muž přijal knihu Poznání a souhlasil s tím, aby ho sestra znovu navštívila. Sestra se u něj zastavila několikrát, ale  nikdy ho nezastihla doma. Pokaždé se setkala s jeho přítelkyní, která ale o Bibli neměla příliš velký zájem. Při páté návštěvě ji ta žena pozvala dál, i když, jak upozornila, „jen na deset minut“. Sestra se jí zeptala, zda má po ruce knihu Poznání. Paní nakonec knihu našla, sestra jí přečetla několik zajímavých myšlenek a ukázala jí, jak probíhá biblické studium. Po třech měsících studia začala tato žena navštěvovat shromáždění a dělá pěkné pokroky. A co ten mladý muž? Za nějaký čas se ke studiu připojil a začal společně se svou přítelkyní a jejich dětmi navštěvovat shromáždění. Tato dvojice má v plánu uzavřít manželství. Vytrvalost spojená s modlitbami přináší vynikající výsledky.

Margarita, která žije v Mexiku, má velmi dobré zkušenosti s vydáváním neformálního svědectví. Vypráví: „Učím se dámskou krejčovou. Ve třídě jsem s jednou spolužačkou mluvila o Bibli. Řekla mi, že rodiny svědků Jehovových musí být velmi šťastné, protože všichni svědkové se pořád usmívají a vypadají spokojeně. Odpověděla jsem, že má naprostou pravdu a že všichni lidé, kteří důvěřují Jehovovi a řídí se biblickými zásadami, jsou opravdu šťastní.“ Margarita se svou spolužačkou zavedla studium a její zájemkyně dnes pravidelně navštěvuje shromáždění a prohlubuje své poznání pravdy.

Následující zkušenost je z Dominikánské republiky. Ana zanechala brožuru Vyžaduje jednomu muži, který měl velké starosti. Jeho manželka měla rakovinu, a proto musela podstoupit operaci. Muž řekl, že jeho žena ráda čte a že jí tu brožuru vezme do nemocnice. Za nějakou dobu se jeho manželka s Anou setkala a řekla jí: „Můžeme začít studovat. Jsem připravená.“ Později vyprávěla, že když byla v nemocnici, úpěnlivě prosila Boha, aby jí pomohl najít pravé náboženství. V tu chvíli přišel manžel a přinesl jí brožuru Vyžaduje. Přečetla si ji a uvědomila si, že právě dostala od Boha odpověď  na svou modlitbu. Okamžitě se rozhodla, že se chce stát svědkem Jehovovým. Přestože na shromáždění musela chodit pěšky a každá cesta do sálu Království jí trvala hodinu, dělala rychlé pokroky a brzy byla schválena jako nepokřtěná zvěstovatelka. „Teď mohu splnit slib, který jsem dala Bohu,“ řekla. Za necelých šest měsíců byla na oblastním sjezdu pokřtěna a dnes s radostí slouží Jehovovi.

Martin, třináctiletý zvěstovatel z Paraguaye, rád vydává neformální svědectví. Jednoho dne vydával svědectví cestou domů ze školy. Najednou si všiml, že na ulici leží malý balíček, a když ho zvedl, zjistil, že jsou v něm peníze. Rozhlédl se a neviděl nikoho, kdo by ty peníze sháněl, a tak si dal balíček do kapsy a šel dál. Říkal si: ‚Z těch peněz budu moct zaplatit školné za tři měsíce a navíc budu moct našim přispět na nějaké jejich výdaje.‘ Za chvíli, aniž by si to uvědomil, zabočil do ulice, kterou normálně nechodí. Tam si všiml muže, který očividně něco hledal. Martin slyšel, jak ten muž nešťastně říká, že ztratil 115 000 guaraní (16 eur) a že to byly všechny peníze, které měl až do konce měsíce. Martin si okamžitě vzpomněl na slova jednoho sborového staršího, který s ním rozebíral otázky ke křtu. Starší tehdy Martinovi řekl: „Budeš muset projít mnoha zkouškami a bude to ještě náročnější právě teď, když se chceš dát pokřtít.“

Martin peníze zoufale potřeboval. Ten den neměl ani na jídlo, natož aby mohl zaplatit školné. Přesto se však s přesvědčením, že dělá správnou věc, zeptal toho muže, kolik peněz ztratil. Ta částka přesně odpovídala množství peněz, které Martin našel. Martin tomu muži předal peníze, dal mu také traktát a řekl mu, že je svědek Jehovův. Ten muž měl nepopsatelnou radost. Objal Martina a znovu a znovu mu děkoval. Dal mu také svou adresu, aby ho mohl navštívit. Martin byl společně s rodiči pokřtěn na minulém krajském sjezdu.

 ◼ ASIE A STŘEDNÍ VÝCHOD

Počet zemí: 47

Počet obyvatel: 3 931 574 927

Počet zvěstovatelů: 568 370

Počet biblických studií: 417 308

Kumiko je pravidelná průkopnice, která žije nedaleko Tokia v Japonsku. Kvůli zdravotním problémům se už nemůže tolik podílet na službě dům od domu, a proto se více zaměřuje na psaní svědeckých dopisů. Členové sboru jí předávají adresy lidí, které nemohou zastihnout doma. Sestra těmto lidem vždy napíše dopis a některý zvěstovatel ho doručí. Déle než rok nedostala ani jedinou odpověď. Přesto v psaní dopisů vytrvala. Když napsala už téměř 1 500 dopisů, dostala jednoho dne pohled, na kterém stálo: „Děkuji Vám za dopis. Velmi mě zaujalo, co jste mi napsala. V příštích dnech  budu k zastižení. Těším se na shledanou.“ Naše sestra se na uvedenou adresu s radostí vypravila a okamžitě bylo zahájeno biblické studium. Sestra říká: „Ze začátku jsem měla z psaní dopisů trochu obavy, ale teď už vím, že pokud trpělivě hledáme lidi podobné ovcím, Jehova našim snahám požehná.“

Jednou dopoledne byla naše sestra z Indie ve službě dům od domu. Zaklepala na jedny dveře a otevřela jí žena, která byla velmi sklíčená. Na podlaze seděly dvě malé děti a měly před sebou prázdné talíře. Sestra pověděla té paní povzbuzující zprávu o požehnání, které přinese Boží Království. Paní pozorně naslouchala. Během rozhovoru však děti svou maminku několikrát prosily, aby jim dala něco k jídlu. Ona jim však pokaždé řekla, ať chvíli vydrží. Sestra jí nabídla, že ráda počká, než se děti nají. Paní se však rozplakala a vysvětlila, že do jídla je přimíchán jed. Předtím než zaslechla klepání na dveře, chystala se toto otrávené jídlo dát svým dětem. Nedokázala už zvládat rodinné problémy, její manžel byl opilec, a tak se rozhodla, že sebe a své dvě dcerky zabije. Sestra to jídlo okamžitě vzala a vyhodila, běžela do nedalekého obchodu a nakoupila tam nějaké potraviny. Společně s tou paní uvařily oběd a daly dětem najíst. Poselství o Království přineslo té ženě velkou útěchu. Přijala nabídku biblického studia a dnes je již pokřtěná. Její dvě děti chodí na shromáždění spolu s ní. Nedávno se začal shromáždění účastnit i její manžel, který se nyní učí jednat podle biblických měřítek.

SARS! Při vyslovení tohoto slova mnoha obyvatelům Tchaj-wanu běhá mráz po zádech. Lidé v obavách sledovali, jak se zhoubná nákaza šíří v Hongkongu. Krátce nato byl zasažen i Tchaj-wan. V několika nemocnicích musela  být kvůli této infekci vyhlášena karanténa a mnozí lidé měli strach, že právě oni se stanou příští obětí. Dokonce ještě před tím, než vláda začala podnikat preventivní opatření, odbočka sborům pomohla sehnat teploměry, aby si každý návštěvník shromáždění mohl změřit teplotu.

Potom vláda požádala všechny registrované církve, aby v určitých oblastech přestaly kázat. Mimořádný program, který proběhl v rámci služebního shromáždění, bratrům pomohl pochopit, jak mohou svou svědeckou činnost upravit, aby nedocházelo k problémům. Jedna zvláštní průkopnice si vzala k srdci podnět vracet se i za těmi, kdo projevili jen nepatrný zájem. Díky tomu se jí podařilo zahájit několik biblických studií a někteří její zájemci dnes dělají pěkné pokroky. Sestra říká: „Situace, která mi zpočátku připadala velmi nepříjemná, nakonec přispěla k tomu, že moje služba začala být účinnější.“

Naše sestra, která žije na Kypru, při kazatelské službě oslovila jednu ženu. Paní byla zrovna v kuchyni a říkala, že nemá moc času, a tak jí sestra jen krátce do okna vysvětlila, proč přišla, a přečetla jí Žalm 72:12–14. Potom jí slíbila, že přijde jindy, ve vhodnější dobu. Když přišla na opětovnou návštěvu, překvapilo ji, s jakou radostí ji ta žena přivítala. Té paní se totiž velmi líbil verš, který jí sestra četla — celý den o něm přemýšlela. Když jí sestra nabídla biblické studium, žena bez váhání souhlasila. Dnes tato paní projevuje velké ocenění pro to, co se dozvídá z Božího slova.

Muž jménem Polo, který žije v Kambodži, začal studovat s jedním misionářem a dělal rychlé pokroky. Dokud bydlel v Phnompenhu, účastnil se všech pěti sborových shromáždění. Potom mu však jeho zaměstnavatel řekl, aby se přestěhoval do města Battambang, které leží nedaleko  hranic s Thajskem. V tomto městě není žádný sbor, a tak Polo dal bratrovi, který s ním studoval, číslo svého mobilu, a každou středu a pátek vždy 30 minut studovali po telefonu. Polo chtěl také podávat komentáře při studiu Strážné věže. Shromáždění se ale konala příliš daleko, a proto pokaždé napsal tři nebo čtyři odpovědi k článku, který se měl rozebírat následující týden, a předal je svému dozorci sborového studia knihy, aby je na shromáždění přečetl. Jeho horlivost je pro zvěstovatele velkým povzbuzením. Polo se také snaží vydávat svědectví lidem, s nimiž se setkává. Když jezdí autobusem z Battambangu do Phnompenhu a zpět, mluví se spolucestujícími a zve je na shromáždění. Má za cíl stát se nepokřtěným zvěstovatelem.

V Mongolsku se dvě sestry setkaly s asi třicetiletým mužem. Ten je požádal, aby chvilku počkaly, a přinesl jim ukázat dvě knihy — Lidstvo hledá Boha a Největší člověk, který kdy žil. Vyprávěl, že před dvanácti lety studoval Bibli se svědky Jehovovými v Polsku. Když se v roce 1993 vrátil do Mongolska, okamžitě napsal dopis, ve kterém prosil, aby ho svědkové navštívili. V tu dobu však v Mongolsku žádní svědkové nebyli, a tak jeho prosba nemohla být vyslyšena. Za nějaký čas odjel do Indie, kde začal studovat na univerzitě, a zůstal tam pět let, od roku 1994 do roku 1998. Ani v této době nebyl v kontaktu se svědky Jehovovými. Potom se vrátil do Mongolska, kde se mu konečně podařilo setkat se s bratry. Znovu začal studovat Bibli a v dubnu 2003 se poprvé zúčastnil shromáždění. V současné době studuje brožuru Vyžaduje.

Dvě sestry na Srí Lance byly velmi překvapeny, když je jedna buddhistka vřele přivítala, pozvala je dál a řekla jim, že jejich příchod je odpovědí na její modlitbu. Žena  vyprávěla, že její mladá dcera nedávno spáchala sebevraždu, protože jí něco vyčetla. Nutně potřebovala útěchu, a tak se obrátila na buddhistického kněze. Kněz jí řekl, že její dcera se znovu narodí a vrátí se, aby se jí pomstila. Žena byla vyděšená. Jeden z jejích přátel jí ale řekl, že křesťané v takové věci nevěří. A tak se ta paní modlila o to, aby potkala pravé křesťany. Myslela si, že by jí Bůh mohl poslat některého člena katolické církve. Místo toho se u ní zastavily dvě svědkyně Jehovovy a utěšily ji biblickou pravdou. Žena dnes studuje Bibli, přestože musí snášet odpor toho buddhistického kněze.

Jedna mladá žena v Kirgizii se mnoho let účastnila bohoslužeb evangelické církve. Také si však sama četla Bibli a zjišťovala, že mezí tím, co je v ní napsáno, a tím, co učí její církev, je podstatný rozdíl. Nedokázala například pochopit nauku, že Ježíš Kristus je Otec a zároveň Syn. Byla přesvědčená o tom, že každý syn musí mít svého otce, a proto se upřímně modlila k Otci Ježíše Krista, aby jí pomohl najít odpověď na její biblické otázky. Hned druhý den se u ní zastavili dva svědkové Jehovovi. Položili jí otázku: „Co myslíte? Ke komu se měli podle Ježíšova pokynu modlit jeho učedníci a jaké jméno měli ctít?“ Paní žasla nad tím, že pouhý den potom, co se modlila k Otci Ježíše Krista, byly její otázky zodpovězeny. Když se rozhovor chýlil k závěru, paní už nepochybovala o tom, že Bůh skutečně vyslyšel její modlitbu. Souhlasila s nabídkou biblického studia a dnes se pravidelně účastní shromáždění svědků Jehovových. Když zjistila, že Otec Ježíše se jmenuje Jehova, začala při modlitbách používat jeho osobní jméno. V současné době dělá pěkné duchovní pokroky a o tom, co se dozvídá, mluví se svými příbuznými.

 ◼ AFRIKA

Počet zemí: 56

Počet obyvatel: 755 145 559

Počet zvěstovatelů: 950 321

Počet biblických studií: 1 666 518

V Zambii je běžné, že autobusy na meziměstských linkách jsou vybaveny videopřehrávačem, takže si cestující mohou zkrátit dlouhou chvíli sledováním filmů, které však často mají násilný nebo nemravný obsah. Manželé, kteří slouží jako misionáři, jednou autobusem cestovali do hlavního města a zeptali se řidiče, zda by bylo možné promítnout videonahrávku Bible — Mocná síla ve vašem životě. Řidič souhlasil. „Bylo vidět, že film lidi zaujal,“ vzpomíná Ruth. „Když skončil, nabídli jsme cestujícím několik traktátů a časopisů. Reakce byly vynikající.“ Manželé se pak řidiče  zeptali, zda by byl ochoten promítnout tento film ještě jednou, možná o něco později. K jejich překvapení řidič kazetu okamžitě převinul na začátek a film pustil znovu. Richard říká: „A tak cestující viděli tuto nahrávku ještě jednou a my jsme byli rádi, že jsme se řidiče zeptali.“

Miranda, mladá studentka z Malawi, o přestávce ukazovala své spolužačce knihu Tajemství rodinného štěstí. Učitel jejich rozhovor zaslechl a zavolal Mirandu k sobě do kabinetu. Tam se jí zeptal, proč své kamarádce říkala, že by se měla vdát. Miranda odpověděla, že jí nic takového neříkala a že jí jen ukazovala knížku, která může rodinám pomoci, aby našly skutečné štěstí. Rozčilený učitel se na Mirandu rozkřikl: „Jsi moc mladá na to, abys někomu dávala rady do manželství!“

Sklíčená a roztřesená Miranda z kabinetu odešla. Dva dny nato ji ten učitel zavolal znovu. Miranda vypráví, co se stalo: „Pan učitel se mi omluvil, že na mě křičel, a vyprávěl mi, že on a jeho manželka se pořád hádali a nakonec se rozešli. Poprosil mě, zda bych mu nemohla dát tu knížku, kterou jsem ukazovala spolužačce. Ráda jsem mu ji dala. Za dva týdny mi řekl, že mu ta knížka moc pomohla a že ji půjčil i své ženě. Nakonec se s manželkou znovu dali dohromady.“

Jeden starší muž, který se jmenuje Eric a žije v Jižní Africe, mnoho let studoval Bibli se svědky Jehovovými. V duchovním pokroku mu ale bránilo to, že byl silný kuřák. Když se jeho manželka dala pokřtít, rozhodl se, že křest se stane i jeho cílem. Na několik listů papíru si proto velkými písmeny napsal slova zapsaná ve 2. Korinťanům 7:1: „Milovaní, když tedy máme tyto sliby, očisťme se od každé poskvrny těla a ducha a zdokonalujme svatost v Boží bázni.“ Eric potom tyto cedule rozmístil po domě. Pokaždé, když měl chuť si zapálit, přečetl si uvedený biblický verš a modlil se k Jehovovi, aby mu  pomohl s kouřením přestat. Nakonec se mu to podařilo a už více než deset měsíců nekouří. Nyní je nepokřtěným zvěstovatelem a na příštím oblastním sjezdu se chce dát pokřtít.

Naše sestra, která slouží jako misionářka na Seychelách, čekala na trajekt. Najednou si všimla nějaké ženy, která seděla stranou od ostatních. Sestra byla po celodenní službě unavená, ale přesto tu ženu oslovila a nabídla jí traktát. Paní traktát přijala a řekla, že je hinduistka. O několik dní později se znovu setkaly na ulici a sestra se s tou paní domluvila, že spolu začnou studovat Bibli. Manžel té ženy byl lékařem a hlásil se ke katolické církvi, ale potom, co si přečetl knihy Lidstvo hledá Boha a Poznání, souhlasil s tím, že se ke studiu připojí. Jednou večer tito manželé pozvali naši sestru a jejího manžela na netradiční opékání. Rozhodli se totiž spálit své náboženské předměty, které jim tak posloužily jako palivo pro přípravu jídla. Brzy začali chodit na shromáždění a podílet se na kazatelské službě. Krátce nato byli pokřtěni a oba se přihlásili do pomocné průkopnické služby. Ostrov, na kterém žijí, je poměrně malý, a tak je bratr mezi místními obyvateli dobře znám. „Z doktora se teď stal kněz,“ vtipkují někteří. Bratr je dnes služebním pomocníkem a jeho manželka slouží jako pravidelná průkopnice.

Ishmael, který žije v Zimbabwe, chtěl pomáhat neslyšícím lidem, aby poznali pravdu, a proto se naučil znakový jazyk. Jednou si v autobuse všiml neslyšící ženy, která na cestujících žebrala peníze. Ishmael jí vydal svědectví. Později ji vyhledal znovu a zeptal se jí, co je podle její církve příčinou toho, že neslyší. Paní odpověděla: „Říkají, že je to Boží vůle.“ Ishmael jí vysvětlil, že Bůh nechtěl, aby byl někdo neslyšící, ale že tyto problémy vyplývají ze zděděného hříchu a nedokonalosti. Potom dodal, že Bůh všechna zdravotní  postižení brzy odstraní. Žena odpověděla: „Ráda bych zjistila, proč mě moje církev učila lži.“ Když se s ní Ishmael setkal potřetí, řekla mu: „Ode dneška jsem jednou z vás. Už nikdy nechci poslouchat lži.“ Paní začala studovat Bibli a pravidelně se účastnit sborových shromáždění. Těší se, že bude brzy schválena jako nepokřtěná zvěstovatelka.

V Ghaně se musí mnozí lidé velmi namáhat, aby si opatřili alespoň to nejnutnější, a tak jim nezbývá mnoho času na to, aby uvažovali o duchovních věcech. Jedna pravidelná průkopnice se ve službě dům od domu setkala s mladým mužem a zeptala se ho, zda by si udělal pět minut na rozhovor o Bibli. Odpověděl: „Přes den mám spoustu práce. Chodím domů až po osmé večer a hned jdu spát.“

Sestra se zeptala: „A byl byste ochoten jít spát o něco později a věnovat čas studiu Bible?“

Muž odpověděl: „No dobře, ale musíte přijít hned po osmé.“ Druhý den se naše sestra s manželem vypravili na opětovnou návštěvu. Přišli přesně v osm. Muž se právě vracel z práce. Manželé s ním zahájili biblické studium a ten muž začal brzy chodit i na shromáždění. Později byl schválen jako nepokřtěný zvěstovatel a nakonec byl pokřtěn. Změny, jež udělal ve svém životě, zapůsobily i na jeho manželku, která díky tomu také začala studovat a zanedlouho se stala nepokřtěnou zvěstovatelkou. Sousedé a další lidé, kteří věděli o tom, jak ten muž dříve žil, nemohli uvěřit svým očím, když ho viděli kázat dům od domu. Mnozí chtěli vědět, co mohlo tak změnit člověka, který byl znám jako opilec, zloděj a narkoman. Celkem 22 obyvatel toho města díky tomu požádalo o biblické studium. Dvanáct z nich se pravidelně účastní sborových shromáždění a možná budou brzy schváleni jako nepokřtění zvěstovatelé.

[Obrázek na straně 43]

Steponas a Edvardas, Litva

[Obrázek na straně 47]

Alyce se svou učitelkou Lindou, Austrálie

[Obrázek na straně 51]

Mala, Spojené státy

[Obrázek na straně 56]

Kumiko, Japonsko

[Obrázek na straně 61]

Ruth a Richard, Zambie