Konžská demokratická republika

‚Jsme jako kukuřičná zrna. Mohou nás rozházet po zemi, ale jakmile zaprší, my vyklíčíme a neseme mnoho ovoce.‘ To jsou slova, která před více než 50 lety pronesl jeden věrný Jehovův svědek, který byl v tehdejším Belgickém Kongu krutě pronásledován státními úředníky. Na následujících stranách se dočtete, jak Jehovovo požehnání podobající se osvěžujícímu dešti přineslo úžasný vzrůst v počtu hlasatelů Království v celém Kongu.

Konžská demokratická republika leží v srdci Afriky. * Je to rovníková země, jejíž území je z velké části pokryto hustým pralesem. V nedozírných lesích a savanách žije mnoho rozmanitých druhů zvířat. Její přírodní bohatství bylo dlouho předmětem mezinárodního zájmu, a tato země se tak stala terčem mnoha invazí a dějištěm několika občanských válek.

V roce 1885 belgický král Leopold II. oznámil vytvoření Svobodného konžského státu a sám se prohlásil jediným a svrchovaným vládcem. Život zdejších lidí však neměl se svobodou vůbec nic společného. Leopoldovi muži  je s nepředstavitelnou brutalitou zotročovali a nutili je, aby kvůli slonovině zabíjeli slony a aby v nadměrné míře těžili kaučuk. V zemích, s nimiž Belgie hraničila, narůstalo rozhořčení. Král Leopold tomuto tlaku nakonec podlehl. V roce 1908 byl Svobodný konžský stát zrušen a bylo vytvořeno Belgické Kongo, kolonie pod správou belgického parlamentu. Roku 1960 získala tato země nezávislost.

Obyvatelé Konga jsou většinou nábožensky založení. Je zde mnoho kostelů, seminářů a teologických škol. Není nijak neobvyklé setkat se s člověkem, který umí zpaměti odcitovat řadu biblických textů. Avšak začátky pravého křesťanství nebyly ani v této zemi snadné. Nějakou dobu byl největší problém s tím, že si mnozí lidé svědky Jehovovy pletli s náboženským hnutím známým pod jménem Kitawala.

Svědkové Jehovovi a hnutí Kitawala

Výraz „Kitawala“ pochází ze svahilštiny a znamená „ovládat, řídit nebo panovat“. Tomu také odpovídal cíl tohoto hnutí, který byl v podstatě politický — získat nezávislost na Belgii. A tohoto cíle bylo podle mnoha lidí nejsnazší dosáhnout pod rouškou náboženství. Členové jednotlivých skupin hnutí Kitawala si opatřovali publikace svědků Jehovových, studovali je, a dokonce je rozšiřovali. Místa, kde se scházeli, bývala označena nápisem „Strážná věž“. Dlouho před tím, než v této zemi začali působit svědkové Jehovovi, se toto „Hnutí Strážné věže“ velmi rozšířilo v provincii Katanga na jihovýchodě Konga. Po celá desetiletí si lidé mysleli, že svědkové Jehovovi jsou vlastně stoupenci hnutí Kitawala. To ale samozřejmě nebyla pravda.

Členové hnutí Kitawala zneužívali biblické učení k tomu, aby podpořili své politické názory, pověrečné zvyky  a nemravný způsob života. Odmítali platit daně a stavěli se proti koloniální vládě. Některé skupiny se dokonce zapojily do ozbrojené vzpoury. Není tedy divu, že belgická vláda postavila tuto organizaci mimo zákon.

V roce 1956 napsal jeden okresní komisař novinový článek, ve kterém odhalil okolnosti vzniku hnutí Kitawala. Článek pojednával o muži jménem Tomo Nyirenda, který pocházel z Ňaska (nyní Malawi), a žil v Severní Rhodesii (nyní Zambie). Nyirenda patrně dostal určitou náboženskou průpravu od jednoho člověka, který se v jihoafrickém Kapském Městě stýkal s badateli Bible (jak byli tehdy známi svědkové Jehovovi). V článku bylo uvedeno: „[Nyirenda] se v roce 1925 dostal do Katangy [v Kongu], . . . kde začal prohlašovat, že je Mwana Lesa neboli ‚Boží Syn‘. Místní obyvatelé se už od nepaměti báli toho, že by je někdo mohl zaklít. Nyirenda to věděl, a proto sliboval, že jeho následovníci budou osvobozeni od vlivu kmenových čarodějů a navíc od všech daní a požadavků ustanovené autority, ať už vlády nebo církve. Ti, kdo jeho teze nepřijali, byli prohlášeni za čaroděje, omráčeni a potom utopeni během násilného ‚křtu‘. (V jedné řece bylo nalezeno 55 těl.) Náčelník jedné vesnice však Toma veřejně obvinil, a ten potom musel uprchnout a vrátit se do Rhodesie. Tam však po něm místní úřady vyhlásily pátrání kvůli vraždám, kterých se dopustil. Nakonec byl zatčen, odsouzen a oběšen.“

Podle belgických úřadů právě tento muž, který si říkal Mwana Lesa a pobýval v Katanze v letech 1923 až 1925, stál u zrodu hnutí Kitawala v Kongu. Uplynuly ale další desítky let, než mohli do země přijít svědkové Jehovovi.

Pokud chceme porozumět tomu, proč bylo těžké rozpoznat, kdo vlastně jsou svědkové Jehovovi, musíme si  uvědomit, že v Africe je mnoho nezávislých církví. Podle některých odhadů jsou jich tisíce. John S. Mbiti, odborník na africká náboženství, napsal: „Hlavním problémem, s nímž se křesťanství v Africe setkává, je množství nejrůznějších odštěpených skupin, denominací a sekt. Řada z nich sem pronikla ze zahraničí. Ještě více těchto skupin však založili samotní afričtí křesťané. Zčásti to bylo proto, že už nechtěli snášet vliv zahraničních misionářů, zčásti proto, že oni sami chtěli uchvátit moc, a zčásti proto, že chtěli, aby křesťanství vycházelo z africké kultury a zohledňovalo místní problémy. Měli k tomu však i mnoho dalších důvodů.“

V Kongu tedy působila řada nezávislých církví, z nichž většina převzala určité nauky od tradičních náboženství nebo se od některého takového náboženství přímo odštěpila. V tomto ohledu nebylo hnutí Kitawala výjimkou. Existence tohoto hnutí však byla skvělou záminkou pro křesťanstvo, které chtělo zabránit tomu, aby svědkové Jehovovi v Kongu vůbec začali působit. Duchovní dobře věděli, že mezi Kitawalou a svědky je rozdíl. Úmyslně však podporovali mylnou představu, že hnutí Kitawala a svědkové Jehovovi jsou jedno a totéž.

Tato lež se úspěšně šířila. Na začátku 20. století totiž náboženství křesťanstva, zejména katolická církev, měla v Belgickém Kongu pevnou pozici a velký vliv. Naproti tomu svědkové Jehovovi ani nebyli zákonně uznáni, a duchovní křesťanstva byli přesvědčeni, že by to tak mělo zůstat. Žárlivě si své stoupence střežili a v žádném případě nechtěli, aby jim svědkové Jehovovi křížili plány.

Vina za vzpoury a kmenové konflikty, k nimž mezi domorodými obyvateli docházelo, byla obyčejně připisována Kitawale, často nazývané Hnutí Strážné věže. Ke jménu  Strážná věž si tak úředníci a vládní představitelé vypěstovali odpor. To působilo velké těžkosti těm, kdo v této zemi chtěli sloužit Jehovovi.

V průběhu těch několika desítek let, kdy Kongo pomalu směřovalo k získání nezávislosti, svědkové Jehovovi v jiných zemích opakovaně posílali místním vládním autoritám dopisy, ve kterých vysvětlovali, že Biblická a traktátní společnost Strážná věž nemá s Hnutím Strážné věže nic společného. Přesto však po mnoho let vládní úředníci spojovali aktivity tohoto domorodého hnutí s činností Jehovova lidu. Opakované snahy o to, aby svědkové Jehovovi mohli do Konga vstoupit, byly proto převážně neúspěšné.

Vzhledem k tomu, že svědkům ze zahraničí nebylo dovoleno do země přijet, víme toho jen velmi málo o věrných bratrech, kteří v Kongu žili. Některé události těch let, kdy činnost svědků v této zemi teprve začínala, jsou však zaznamenány ve zprávách, které o Kongu podaly odbočky v sousedních zemích. Podívejme se teď na některé pasáže z tohoto Konžského deníku, který zahrnuje období třiceti let. K těmto výňatkům jsme připojili několik doplňujících poznámek.

Konžský deník — zprávy z let 1930–1960

1930: Poštou jsme z ... Belgického Konga obdrželi několik dotazů týkajících se literatury.

1932: Doufáme, že někdy bude možné začít kázat v Belgickém Kongu a v dalších oblastech střední Afriky, kde se svědectví ještě nevydávalo.

Od května roku 1932 odbočka svědků Jehovových v Jižní Africe opakovaně posílala belgickým úřadům žádosti o to, aby do Konga mohli přijet celodobí služebníci.  Tyto žádosti byly pokaždé zamítnuty. Avšak díky velkému pohybu lidí mezi Kongem a Severní Rhodesií se někteří bratři z Rhodesie do Konga dostali, i když většinou jen na krátkou dobu.

1945: Bratři v [Belgickém Kongu] musí být odvážní, aby se dokázali zastávat Boha a jeho teokratického Království. Naše činnost a literatura jsou přísně zakázány. Navíc se stává, že ti Konžané, kteří se hlásí k naší organizaci, jsou odvezeni na určité místo, kde jsou často několik let drženi v jakési mírnější formě samovazby. Dopisy z Konga se sem [do Severní Rhodesie] dostanou jen zřídkakdy a zřejmě ani dopisy, které posíláme do Konga, nejsou doručovány, ale ... děláme vše, co je v našich silách, abychom pomohli našim spolupracovníkům, kteří v této zemi ovládané kněžími slouží.

1948: V Belgickém Kongu jsou dva zvěstovatelé Království. Tito bratři občas posílají do odbočky v Bruselu zprávy o své činnosti. Doufáme, že se rozlehlé území Konga jednoho dne zpřístupní a že se zde bude moci kázat evangelium o Království.

1949: Kazatelská činnost v této zemi, která je pod silným vlivem katolické církve, už řadu let pokračuje jen s největšími obtížemi. Ty, kdo patří ke svědkům Jehovovým, dříve kněží trestali tak, že je donutili sníst hroudu soli a nedovolili jim se napít. Teď se však metody těchto kněží spíše podobají metodám španělské inkvizice. Navíc chtějí, aby za ně tuto špinavou práci dělala vláda. Už celé roky jsou někteří afričtí zvěstovatelé ve vězení, kam byli odsouzeni na neurčitou dobu kvůli tomu, že vydávali svědectví. Jiní bratři byli dokonce posláni do zvláštního koncentračního tábora u města  Kasai, které leží asi 500 kilometrů od Elisabethville [nyní Lubumbashi]. Zde musí otročit na malých polích, a buď společně se svými rodinami nebo bez nich žijí v odloučení od okolního světa. ... Jejich nucený pobyt někdy trvá i deset let. Zvěstovatelé musí tuto mnohaletou izolaci snášet bez jakékoli naděje na to, že by kdy mohli získat svobodu nebo se dovolat spravedlnosti, pokud ovšem nezaplatí neúnosně vysokou cenu — pokud se nevzdají své ryzosti.

Bratři tak byli nuceni uchýlit se do ilegality. Shromáždění se konají tajně a na různých místech, protože zvěstovatelé mají strach ze zatčení. Bratři vydávají svědectví především svým známým a těm, na které od svých známých dostali kontakt, ale i přesto se stává, že některý bratr je zatčen a poslán do kasajského tábora.

V té době přicestoval do Belgického Konga Llewelyn Phillips, který sloužil v odbočce v Severní Rhodesii. Přijel proto, aby se místních pronásledovaných svědků zastal. Generálnímu guvernérovi a dalším členům vlády vysvětlil podstatu kazatelského díla a poukázal na rozdíly mezi naukami svědků a naukami hnutí Kitawala. V tuto chvíli se generální guvernér zasmušile zeptal: „Když vám ale pomůžu, co potom bude se mnou?“ Dobře věděl, jak silný vliv má v této zemi římskokatolická církev.

1950: Uplynulý rok byl nejnáročnější ze všech. Bratři v Belgickém Kongu se museli vyrovnávat s celou řadou těžkostí. Některé dopisy a knihy, které byly do této země odeslány, vůbec nebyly doručeny a komunikace se sbory byla téměř přerušena. Navíc z rozhodnutí generálního guvernéra byla 12. ledna Společnost zakázána. Každému, kdo je členem Společnosti, kdo se  s jejími členy stýká nebo je jakýmkoli způsobem podporuje, hrozí, že bude potrestán dvouměsíčním vězením a pokutou 2 000 franků. Katolický tisk toto rozhodnutí vychvaloval až do nebe. Následovalo jedno zatčení za druhým. Několik set těch, kdo byli v kontaktu se Společností, a to včetně žen, bylo zatčeno na základě seznamů, které byly o rok dříve pořízeny podle výpovědi jednoho bývalého služebníka [sboru] v Elisabethville. Svědkové ze Severní Rhodesie byli po odpykání trestu vyhoštěni ze země. Jejich konžští přátelé však byli v mnoha případech posláni do koncentračního tábora Kasai, který leží [asi 500] kilometrů od Elisabethville. Mnozí bratři jsou v tomto táboře dodnes. Někteří svědkové, kteří byli ze země vypovězeni, nedostali během cesty skoro nic k jídlu, a posledních 30 kilometrů od města Sakania až na hranice se Severní Rhodesií museli jít pěšky.

Nedávno se zvýšil počet příslušníků tajné policie. Navíc už to, že má někdo Bibli, je dostatečným důvodem pro podezření, že patří ke svědkům Jehovovým.

Před nějakou dobou jsme dostali zprávu, že dvě sestry z Evropy, které pobývaly v oblasti Elisabethville, byly odsouzeny ke 45 dnům vězení za to, že u sebe měly Strážnou věž a že vydávaly svědectví. Tento rozsudek byl nakonec změněn na tříletý podmíněný trest. (K podmínce pochopitelně patří to, že nebudou pracovat pro Pána.) Těmto sestrám každý den hrozí, že budou ze země vypovězeny.

1951: V belgických novinách a časopisech byl uveřejněn bezpočet článků, v nichž jsou svědkové Jehovovi a Společnost Strážná věž obviňováni z toho, že patří  k fanatickému hnutí, které působí v Belgickém Kongu a kterému se říká „Kitawala“. Belgické zákony vyžadují, aby v případě, že někdo zareaguje na určitý článek v novinách nebo v časopise, byla tato reakce ve stejném periodiku uveřejněna. Této možnosti jsme využili k obhajobě dobré zprávy o Království, a naše reakce na tyto pomlouvačné články byly otištěny.

Od [12.] ledna 1949 je činnost Společnosti Strážná věž v Belgickém Kongu zakázána a praví Jehovovi svědkové kvůli těmto pomlouvačným článkům velmi trpí. Ministrovi pro kolonie bylo adresováno několik  stížností, v nichž bylo uvedeno mnoho důkazů, že svědkové Jehovovi a Společnost Strážná věž nemají s podvratnou činností „Kitawaly“ nic společného. Na tyto stížnosti však nikdy nepřišla žádná odpověď.

Zkreslování skutečnosti, pronásledování, pokuty, bití, věznění a deportace — to vše jsou způsoby, kterými se představitelé Belgického Konga snaží úplně zastavit ‚kázání Slova‘ v této zemi.

1952: I střední Afrika má svou „železnou oponu“! Alespoň v případě svědků Jehovových jsou touto oponou hranice Belgického Konga. Zákaz svědecké činnosti v této převážně římskokatolické zemi stále trvá.

Ojedinělé zprávy, které se z této země podaří odeslat, mluví o deportacích, věznění, bití a dalším utrpení, které musí afričtí zvěstovatelé snášet. Zdá se, že v mnoha oblastech svědkové bývají terčem naprosto nekontrolovaného násilí. Místní obyvatelé, kteří jsou přistiženi při kázání nebo kteří jen vlastní nějakou literaturu Společnosti Strážná věž, bývají posíláni do pracovních táborů. Dokonce už to, že někdo má Bibli, je považováno za důkaz toho, že patří ke svědkům Jehovovým.

Domy bratrů jsou pod policejním dohledem a často probíhají domovní prohlídky. Jeden bratr o tom říká: „[Policie v Belgickém Kongu] je kvůli nám pořád v pohotovosti. Vlastně nepátrají po nikom jiném než po svědcích Jehovových. Situace je vážnější než dřív.“

Jednou z mála zpráv odeslaných do naší odbočky z této země byla zpráva o kazatelské službě za srpen, kterou odevzdalo 30 zvěstovatelů. Ke zprávě byla připsána slova z 1. Tesaloničanům 5:25: „Bratři, dále se za nás modlete.“

 Už jsme se zmínili o tom, že do Konga čas od času přijížděli svědkové ze Severní Rhodesie. Pokud však byli zadrženi, hrozilo jim uvěznění a potom deportace. Rozsudky byly většinou poměrně mírné, ale někteří bratři byli na několik let posláni do pracovních táborů. Jeden bratr strávil v několika konžských táborech bezmála pět let. Jeho věznitelé ho často bili a vyhrožovali mu, že pokud nepřestane kázat, nebude propuštěn nikdy.

Právě tento věrný bratr v roce 1952 řekl: ‚Jsme jako kukuřičná zrna. Mohou nás rozházet po zemi, ale jakmile zaprší, my vyklíčíme a neseme mnoho ovoce.‘ Odbočka svědků Jehovových v Severní Rhodesii k tomu napsala: „Ta ‚kukuřičná zrna‘ jsou skutečně rozsévána po celém Kongu, a to navzdory tomu, nebo možná právě kvůli tomu, že jsou bratři pronásledováni. Před nějakým časem dostala odbočka v Lusace zprávy o několika stovkách lidí, kteří jsou v kontaktu se svědky v oblasti Kolwezi. Ale současné zprávy mluví o tom, že mnozí svědkové byli deportováni i do jiných částí Konga.“ Díky tomu, že bratři byli rozptýleni do všech koutů této země, se dobrá zpráva rychle šířila.

V době, kdy bratři horlivě vydávali svědectví na jihovýchodě země, začala pravda zakořeňovat i ve městě Léopoldville (nyní Kinshasa). Bratři v sousedním Brazzaville totiž dělali rychlé duchovní pokroky a horlivě s druhými mluvili o pravdě. Někteří z nich se vydávali přes řeku Kongo a kázali v Léopoldville. V roce 1952 se Victor Kubakani a jeho manželka stali prvními svědky pokřtěnými v Kinshase. Zanedlouho zde byl založen sbor.

1953: Máme zprávy o tom, že v různých částech Konga se na kazatelské službě podílí přibližně 250 bratrů, ale ve skutečnosti je jich pravděpodobně mnohem  víc. Vydávání svědectví se omezuje na vykonávání [opětovných návštěv] a na vedení biblických studií. Literaturu mohou bratři používat jen velmi málo nebo vůbec, protože nikdy nevědí, kdy u nich bude provedena domovní prohlídka. Jistého bratra, který měl u sebe dvě brožury, udal jeden z jeho takzvaných „přátel“. Byl odsouzen ke dvěma měsícům odnětí svobody v ústřední věznici v Elisabethville.

1954: V Belgickém Kongu stále trvá úplný zákaz naší Společnosti a činnosti svědků Jehovových... Uvěznění věrní svědkové vydávají svědectví ostatním vězňům, kteří si pomocí zbytků tužek dělají na útržky papíru poznámky. Ty pak porovnávají s Biblí, kterou jim věznice dává k dispozici. Nepochybně právě kvůli této činnosti jsou v některých věznicích svědkové Jehovovi izolováni od ostatních vězňů.

Byla zakázána jak činnost svědků Jehovových, tak aktivity hnutí Kitawala. Biblickou literaturu, která byla do země posílána, úředníci zabavovali. Publikace, které pozornosti úředníků unikly, se někdy dostaly do rukou členům Kitawaly, a ti je používali k prosazování svých zájmů. Svědkové Jehovovi i stoupenci Kitawaly byli zatýkáni, biti a posíláni do koncentračních táborů. Ježíš však řekl: „Poznáte je podle jejich ovoce.“ (Mat. 7:16) Koloniální úředníci si všímali znamenitého chování našich bratrů a začali si uvědomovat, že mezi svědky a členy Kitawaly je podstatný rozdíl.

1955: V zemi stále trvá zákaz naší činnosti a není velká naděje na to, že by mohl být v nejbližší době zrušen. To však v žádném případě neoslabuje horlivost těch, kdo milují Jehovu a slouží mu. V uplynulém roce  bylo mnoho bratrů uvězněno nebo vypovězeno, ale svědkové přesto nesložili ruce do klína.

Za současných podmínek není možné sloužit dům od domu, a tak bratři pouze vykonávají [opětovné návštěvy] a vedou domácí biblická studia. Zvěstovatelé z jednoho sboru napsali, že by se rádi podíleli také na veřejném oznamování dobré zprávy. Dodali však: „Nevíme, zda nám Jehova dovolí, abychom v této zemi kázali dům od domu, nebo zda dřív přijde armagedonská bitva.“

1957: Činnost svědků v uplynulém roce si zjevně získala větší pozornost než kdykoli předtím, a to zvláště ze strany vládních úředníků a tisku. V listopadu se bratr [Milton G.] Henschel přímo obrátil na vládu v Belgickém Kongu, která sídlila v Léopoldville, a předložil jí žádost o zrušení zákazu naší Společnosti a činnosti svědků Jehovových. Potom se v Léopoldville konalo ještě jedno takové setkání a navíc byla v New Yorku a Bruselu podána oficiální protestní prohlášení. Později z Belgie přijel do odbočky v Severní Rhodesii odborník na africké záležitosti. Naskytla se tak příležitost podrobně vysvětlit podstatu naší činnosti a našeho poselství.

V té době však zákaz stále ještě trval a bratři v Belgickém Kongu byli vystaveni mnoha těžkostem. Památné slavnosti se však zúčastnilo 216 přítomných, a to i přesto, že se museli sejít v malých skupinách.

1958: V uplynulém roce se dobrá zpráva o Království setkávala s velkým ohlasem, a to navzdory tomu, že činnost svědků je stále zakázána a bratři jsou zavíráni do vězení.

 1959: Vůbec poprvé se stalo, že státní úředníci bratrům ústně povolili konat sborová shromáždění, přestože vládní zákaz naší činnosti zrušen nebyl. Do této doby se žádná sborová shromáždění konat nemohla. Zvěstovatelé se scházeli v domácnostech a vždy jen v malých skupinách. Nyní měli bratři plné ruce práce. Bylo rozhodnuto, že prvním sborovým shromážděním bude Památná slavnost. Při této příležitosti se v rámci pěti léopoldvillských [sborů] sešlo celkem 1 019 lidí. Přihlížející byli velmi překvapeni, a to nejen proto, že se tato shromáždění vůbec konala, ale také proto, že pozorovali radostnou atmosféru, která mezi bratry panovala. Mnozí účastníci si uvědomili, že se zde sešli lidé, kteří se od ostatních náboženství liší, protože ‚mezi sebou mají lásku‘.

Stále ještě nebylo možné poslat do Konga misionáře. Dne 10. června 1958 byl však vydán dekret o náboženské toleranci, který svědkům Jehovovým umožňoval, aby „se shromažďovali ve vymezených prostorách“. Bratři měli velkou radost, že se mohou svobodně scházet. Někdy na tato shromáždění přišli i agenti státní bezpečnosti, kteří potom bratry chválili za to, že se tam všichni chovají slušně a udržují pořádek.

Docházelo i k dalším pozitivním změnám. Do roku 1956 byly všechny školy spravovány náboženskými organizacemi. Potom však byl do funkce jmenován nový koloniální zmocněnec, který projevil svůj liberální postoj tím, že zavedl státní školy a doporučil tolerantnější přístup k menšinám. Svědkové Jehovovi už nebyli tak často zaměňováni s hnutím Kitawala, protože úředníci pochopili, že mezi těmito dvěma skupinami je rozdíl. Na rozptýlená kukuřičná  zrna se snesla osvěžující dešťová sprška. Jednotlivci z celého Konga se začali přidávat na stranu Jehovy.

V té době se stalo, že jeden vesnický náčelník nechal zatknout několik našich bratrů a odvedl je k oblastnímu správci, kde měli být souzeni. Správce se zeptal, čeho se bratři dopustili. To ale náčelník nevěděl. A tak mu správce vynadal, bratry propustil a přikázal, aby byli dopraveni zpátky domů.

1960: Během uplynulého roku se v Belgickém Kongu dosáhlo velkého pokroku. Přes všechny těžkosti i přes to, že činnost svědků je stále oficiálně zakázána, naši bratři už mohou konat pravidelná shromáždění v sálech Království.

V době Památné slavnosti se v hlavním městě Léopoldville odehrála úžasná událost. Šest [sborů] uspořádalo společnou nedělní veřejnou přednášku, které se zúčastnilo 1 417 lidí. Jeden [dozorce] tehdy napsal: „Byli jsme velmi šťastní, protože to bylo poprvé, co jsme něco takového vyzkoušeli. Určitě kolem nás tábořili Jehovovi andělé.“

Tento Konžský deník, který byl sepsán na základě zpráv z okolních odboček, nám přiblížil třicetileté období historie svědků v této zemi. Podívejme se teď, jak se události vyvíjely dál.

Blíží se vyhlášení nezávislosti

Kazatelská činnost v Kongu byla pod dohledem odbočky v Severní Rhodesii a až do konce 50. let minulého století byla úřady tolerována, i když nebyla zákonně uznána. Začala se však objevovat řada nových problémů a rostla nejistota. V zemi se šířil nacionalismus a odpor vůči koloniální  nadvládě. V lednu 1959 demonstranti vyrabovali a zapálili několik obchodů v Léopoldville. Plenili také kostely a vyhazovali obrazy a sochy na ulici. Byla proto uspořádána konference, na které se sešli představitelé belgické vlády a zástupci místních politických stran a na které bylo určeno datum vyhlášení nezávislosti — 30. červen 1960. Nikdo ze svědků Jehovových se demonstrací pochopitelně neúčastnil.

V celém Kongu se začaly objevovat nové politické strany. Jejich členové však byli často spojeni spíše kmenovými vazbami než politickým přesvědčením. Tito lidé vyvíjeli na naše bratry silný nátlak, aby si koupili stranickou legitimaci. Pierre Mafwa, který byl v té době rok pokřtěný, vzpomíná: „Stalo se to v červnu 1960. Byla sobota poledne a já jsem se vracel domů z práce. Když jsem procházel kolem starého léopoldvillského letiště, přistoupil ke mně muž s velkým nožem. ‚Kde máš stranickou legitimaci?‘ vyštěkl. Neodpověděl jsem. Najednou se ohnal nožem a sekl mě do nosu. To ale byla jen první z několika ran, které mi zasadil. Snažil jsem se utéct, ale upadl jsem. Modlil jsem se k Jehovovi, aby si na mě vzpomněl při vzkříšení a abych se tak mohl znovu setkat s manželkou a se svými šesti dětmi. Po této krátké modlitbě jsem uslyšel dva výstřely z pušky. Vojáci zasáhli útočníka do obou kolen. Jeden policista mě potom vzal do nemocnice, kde mě ošetřili. Velmi mě tehdy posilovalo čtení různých biblických textů.“

Přijíždějí první misionáři a je založena odbočka

Už jsme mluvili o tom, že opakované snahy vyslat do Konga zástupce svědků Jehovových byly neúspěšné. Politická situace se však změnila, a tak mohl do země přijet Ernest Heuse ml.

 Bratr Heuse byl vysoký, statný Belgičan s černými kudrnatými vlasy. Přestože nebyl bojácný, věděl, že život v Kongu nebude pro něj, pro jeho manželku Hélène ani pro jedenáctiletou dcerku Danielle nikterak snadný. Ernest však v minulosti získal řadu cenných zkušeností a díky tomu byl na službu v Kongu dobře připraven. V roce 1947 začal sloužit v bruselském betelu. Rok nato se oženil a spolu s manželkou vstoupil do průkopnické služby. Později dostal za úkol navštěvovat právníky a úředníky a předávat jim brožuru, která rozebírala rozdíly mezi hnutím Kitawala a svědky Jehovovými. Za nějaký čas začal sloužit jako krajský dozorce.

Ernest se několikrát pokoušel získat dokumenty potřebné pro pobyt v Kongu, dokonce zaslal žádost belgickému králi. Povolení však nedostal. Jeho jméno bylo naopak přidáno na seznam „nežádoucích osob“, které do Konga nemají být vpuštěny.

Ernest se ale nevzdal. Vydal se do Afriky a pokoušel se do Konga dostat z některé sousední země. Všechny jeho snahy však byly marné. Nakonec se mu podařilo získat vízum pro cestu do Brazzaville, což je hlavní město Konžské republiky. Potom se  přes řeku přeplavil do Léopoldville. Jeho příjezd však rozpoutal velmi živou diskusi mezi úředníky. Někteří tvrdili, že by neměl dostat vízum, protože jeho jméno je uvedeno na seznamu nežádoucích osob. Nakonec však jeden z úředníků, který se jmenoval Cyrille Adoula a který se později stal premiérem, řekl, že dobře ví, jaké úsilí Ernest vynaložil, aby se do Konga dostal. Prohlásil, že pokud Ernesta nemají rádi bývalí kolonialisté, znamená to, že je vlastně přítelem Konga. Ernest tedy dostal vízum k dočasnému a později i k trvalému pobytu. V květnu 1961 byl bratr Heuse pověřen dohledem nad činností svědků Jehovových v Kongu.

Ernest zařídil, aby za ním mohly přijet i Hélène a Danielle, která potom od září začala chodit do školy v Léopoldville. Dne 8. června 1962 byla v hlavním městě založena  odbočka. Kanceláře a pokoje byly v jednom bytě ve třetím patře domu, který se nacházel v ulici Avenue van Eetvelde (nyní Avenue du Marché). Místa nebylo nazbyt, a proto literatura byla skladována jinde. Nebyl to sice ideální stav, ale vzhledem k všeobecnému nedostatku obytných prostor to v dané chvíli bylo nejlepší možné řešení.

Hned po svém příjezdu se bratr Heuse pustil do práce. Z odbočky v Brazzaville si půjčil projektor a film Štěstí společnosti nového světa. Tento film potom v Léopoldville promítal zvěstovatelům a také některým vládním úředníkům. Díky tomu si mnozí bratři i zájemci poprvé uvědomili, že na světě existuje mezinárodní společenství svědků Jehovových, kteří žijí v míru a ve štěstí. Diváci byli ohromeni, když viděli černé bratry, jak křtí Evropany. Starostovi Léopoldville se tento film líbil natolik, že řekl: „Činnost [svědků Jehovových] by měla být v maximální možné míře podporována.“ Prvních čtyř promítání se zúčastnilo celkem 1 294 lidí.

Bratři byli velmi šťastní, že po tolika letech čekání konečně mají mezi sebou někoho, kdo jim pomáhá organizovat kazatelskou a sborovou činnost. Do té doby žádného bratra z Evropy osobně neznali. Někteří pochybovali o tom, zda tam vůbec nějací bratři žijí, protože belgické úřady tvrdily, že v Belgii žádní svědkové Jehovovi nejsou. Teď měli velkou radost, že k nim přijel bratr Heuse.

Žít podle pravdy není vždy snadné

Pomoci bratrům, aby biblickou pravdu uplatňovali ve svém životě, byl velmi náročný úkol. Přetrvávala například rivalita mezi jednotlivými kmeny, takže někteří sboroví dozorci mezi sebou nedokázali komunikovat. Pokud členovi některého sboru, v němž převládali příslušníci určitého  kmene, byla odňata pospolitost, mohl být přijat zpět staršími z jiného sboru, kde většina bratrů pocházela z jeho kmene. Rozhodnutí učiněná v jednom sboru často ostatní sbory nerespektovaly. Kmenové zvyky ovládaly každodenní život a činnost sborů byla ovlivňována kmenovým myšlením.

S tradičními zvyky byly spojeny i další problémy. V některých případech kmenové svazky velmi ovlivňovaly i vztah mezi manželem a manželkou, který proto většinou nebyl nijak důvěrný. Na manželství se často pohlíželo jako na kmenovou záležitost. Pokud členové kmene některé manželství neschvalovali, mohli manžela donutit, aby svou ženu opustil a vzal si jinou — tu, kterou mu vyberou.

Když manžel zemřel, mívalo to tragické následky. Členové jeho rodiny totiž často sebrali vše, co v domě našli, a odsoudili tak jeho manželku a děti k životu v bídě. V některých kmenech se zase běžně stávalo, že pokud zemřela manželka, byla vina svalována na manžela, a rodina zemřelé ženy od něj požadovala odškodné.

Problémů však bylo ještě mnohem víc. Dodnes někteří lidé v Kongu věří, že za smrt každého člověka je někdo zodpovědný. Při pohřbech se proto konají obřady, během nichž se jakoby zjistí, kdo za to vlastně může. S tím je spojena řada zvyků, jako například to, že „viník“ je nakonec ostříhán dohola. V některých kmenech je běžné, že pokud zemře nějaký muž, jeho manželka musí mít pohlavní styk s mužem ze stejného kmene, ze kterého pocházel její manžel, a tak je „očištěna“. V průběhu pohřbu jsou k mrtvému často pronášeny formule, které vycházejí z přesvědčení, že duše nebo duch přežívá smrt těla. Vezmeme-li v úvahu všechny tyto hluboce zakořeněné zvyky, nepřekvapí nás, že ti, kdo se chtěli věnovat čistému uctívání, museli překonávat  mnoho těžkostí. Někteří z těch, kdo se prohlašovali za pravé křesťany, však tyto zvyky zcela neopustili, a dokonce se snažili je zavléci do křesťanského sboru.

Bylo proto zapotřebí, aby odvážní dozorci otevřeně uvedli věci na pravou míru. Ti, kdo milovali Jehovu, těmto bratrům ochotně naslouchali a dělali potřebné změny. Vyvrátit silně zakořeněné představy těch, kdo se mylně domnívali, že už znají pravdu, však nebylo snadné. Největším problémem bylo to, že někteří lidé stále zaměňovali svědky Jehovovy s hnutím Kitawala.

Když se po celém Kongu rozšířila zpráva, že byla založena odbočka, mnozí bratři písemně požádali, aby jejich skupina byla oficiálně vedena jako sbor. To samé však udělali i členové Kitawaly. Jedna zpráva uvádí: „Někdy lidé cestovali až 2 300 kilometrů, aby mohli do odbočky předat dlouhé seznamy těch, kdo si přáli být svědky Jehovovými. Některé takové seznamy byly napsány na papíru o formátu 70×90 centimetrů a občas na nich byla uvedena jména všech obyvatel dvou nebo tří vesnic.“

Nejdřív však bylo nutné zjistit, kdo z těchto lidí jsou skutečně praví křesťané a kdo jsou příslušníci Kitawaly. Bratr Heuse tímto úkolem pověřil několik zkušených bratrů. Trvalo to řadu let. Podívejme se teď na některé zážitky těchto věrných mužů.

Střetnutí s Kitawalou

V roce 1960 byl prvním krajským dozorcem v Kongu jmenován Pontien Mukanga, bratr drobné postavy a mírné povahy. Potom, co absolvoval školení v Konžské republice, začal navštěvovat sbory v Léopoldville a několik odloučených skupin v okolí. Čekala ho však těžká zkouška — střetnutí s Kitawalou.

 Cílem jedné z prvních cest bratra Mukangy bylo město Kisangani (tehdy Stanleyville), které leží více než 1 600 kilometrů od hlavního města. Proč se vydal právě tam? Bratr Heuse se nějaký čas předtím v kazatelské službě setkal s jedním Evropanem, který mu ukázal fotografii pořízenou ve Stanleyville hned po vyhlášení nezávislosti. Fotografie zachycovala velkou ceduli umístěnou před vlakovým nádražím, na níž bylo vyobrazení otevřené Bible a nápis „Biblická a traktátní společnost Strážná věž — Mezinárodní sdružení badatelů Bible — Konžská církev Kitawala — Ať žije Patrice E. Lumumba — Ať žije Antoine Gizenga — Ať žije vláda Konžského národního hnutí“. Hnutí Kitawala v Kisangani evidentně zneužilo názvy zákonných korporací svědků Jehovových.

Byli v Kisangani také nějací skuteční svědkové Jehovovi? To měl právě bratr Mukanga zjistit. Jediná spolehlivá informace, kterou odbočka měla, se týkala jistého muže jménem Samuel Tshikaka, který se s pravdou setkal ve městě Bumba a který se v roce 1957 vrátil do Kisangani. Samuel nebyl členem žádné kitawalské skupiny a velmi ochotně bratru Mukangovi pomáhal. Ten později napsal: „Společně se Samuelem jsem se vydal za lidmi, kteří používali označení Strážná věž. Setkali jsme se s jejich pastorem, který s námi mluvil o své skupině. Zjistili jsme, že i když se někteří z jejích členů odvolávají na Bibli, všichni zároveň věří v nesmrtelnost duše. Kromě toho učí, že k projevům lásky patří střídání manželek.

Krátce po mém příjezdu do města se policie pokusila místní členy Kitawaly pozatýkat. Ti se ale postavili na odpor, a tak policie povolala na pomoc vojáky. Mnozí příslušníci Kitawaly přišli o život. Další den připlula přes řeku  loď s mrtvými a raněnými. Byl mezi nimi i pastorův tajemník, který si vzpomněl, že jsem dva dny předtím navštívil jejich vůdce. Neprávem mě obvinil z toho, že jsem je zradil místním úřadům a že jsem zodpovědný za smrt těch, kdo byli zabiti. Řekl svým přátelům, aby se postarali o to, že zmizím ze světa. Podařilo se mi ale utéct dřív, než mě stačili zabít.“

Článek v belgických novinách, který o této události pojednával, měl název „Boj mezi svědky Jehovovými a policií“. Konžské úřady, které si uvědomovaly rozdíl mezi Kitawalou a svědky Jehovovými, však podaly přesné informace. Ani v jedněch konžských novinách nebyli svědkové obviněni z toho, že by se do tohoto konfliktu zapojili.

A jak to dopadlo se Samuelem Tshikakou? Tento bratr dnes slouží jako starší ve sboru Kisangani Tshopo-Est. V současnosti je v Kisangani 22 sborů, v nichž je celkem 1 536 zvěstovatelů. Samuelův syn Lotomo slouží jako krajský dozorce, stejně jako asi před 40 lety Pontien Mukanga.

Krajský dozorce, který přispěl k nápravě

Dalším krajským dozorcem, který se snažil jasně stanovit rozdíl mezi svědky Jehovovými a hnutím Kitawala, byl François Danda. Vypráví: „Byla to náročná doba a docházelo k řadě nedorozumění. Členové Kitawaly vždycky označovali svá shromaždiště nápisem ‚Strážná věž‘ v angličtině.  Ve všech našich publikacích, ať už byly v kterémkoli jazyce, bylo na stránce vydavatelů napsáno totéž. A teď si představte, že někdo čte naše publikace a chce najít Boží lid. Uvidí budovu s označením ‚Sál Království svědků Jehovových‘ v místním jazyce, a jinou budovu s nápisem ‚Strážná věž‘ v angličtině. Kam si myslíte, že půjde? Asi si umíte domyslet, jaké s tím byly problémy.

Řada bratrů neměla přesné poznání a k dispozici bylo jen několik publikací. Ve sborech často docházelo k tomu, že se pravda smísila s naukami Kitawaly, a to zvláště v souvislosti se svatostí manželství. V jednom městě, které jsem navštívil, si bratři mysleli, že slova z 1. Petra 2:17, kde se říká, abychom ‚měli lásku k celému společenství bratrů‘, znamenají, že sestry mají být po vůli kterémukoli bratrovi ve sboru. Pokud následkem toho sestra otěhotněla, její manžel přijal dítě za vlastní. Stejně jako v prvním století, ‚neučení a nestálí‘ lidé překrucovali Písmo. (2. Petra 3:16)

Měl jsem tehdy několik velmi otevřených biblických přednášek o Jehovových zásadách, včetně těch, které se týkají manželství. Řekl jsem, že některé věci sice musíme napravovat trpělivě, krok za krokem, ale že střídání manželek mezi ně rozhodně nepatří. Bratři to naštěstí pochopili a biblické stanovisko přijali za své. Pravdu přijali dokonce i někteří členové Kitawaly, kteří v tom městě žili.“

Úsilí bratra Mukangy, bratra Dandy a mnoha dalších přispělo k tomu, že si lidé jasně uvědomili rozdíl mezi svědky Jehovovými a Kitawalou. Dnes už označení „Kitawala“ nikdo nespojuje s názvem „Strážná věž“. Hnutí Kitawala stále existuje, ale už není tak rozšířené ani tak mocné jako v minulosti. V mnoha oblastech už o této skupině nikdo nic neví.

 Lépe organizovaná činnost přináší vzrůst

Koncem služebního roku 1962 v celém Kongu sloužilo Jehovovi více než 2 000 horlivých zvěstovatelů. Jen málo bratrů však splňovalo biblické požadavky pro sborové dozorce. Dalším problémem byla negramotnost, a to zejména mezi staršími lidmi. Mnozí bratři se navíc jen zvolna přizpůsobovali Božím spravedlivým měřítkům, protože zůstávali pod vlivem tradičních zvyků. Kromě toho každý, kdo byl dříve ve spojení s hnutím Kitawala, musel na služební výsady čekat i několik let.

Díky kvalitnímu biblickému vyučování a působení Jehovova ducha se však bratři postupně stávali schopnými sborovými dozorci. Odvážní krajští dozorci a průkopníci povzbuzovali a školili bratry v celém Kongu. Přibližně ve stejné době se krajští dozorci a zvláštní průkopníci vyškolení v Zambii dostali do oblastí Katangy a jižní Kasaje, které byly zataženy do občanské války.

Po získání nezávislosti nastává období náboženské tolerance

Připomeňme si, že v roce 1958 vláda vydala dekret o náboženské toleranci, díky němuž bratři získali určitou míru náboženské svobody. Na začátku 60. let bratři opakovaně podávali žádost o oficiální zákonné uznání. Nežádali od vlády nějakou finanční podporu, ale chtěli bez omezení kázat dobrou zprávu. Získat toto uznání bylo nezbytné, protože mnohde byli svědkové terčem útoků, které byly podněcovány státními úředníky. Na místech, kde se konala shromáždění, útočníci zakládali požáry, bratři byli biti, zatýkáni a vězněni. Kdykoli podali stížnost na ministerstvo spravedlnosti, vždy dostali stejnou odpověď: ‚Litujeme, ale vaše činnost není zákonně uznána, takže pro vás nemůžeme nic udělat.‘

 Tento problém ještě prohlubovaly chaotické poměry ve vnitrozemí. V určitých částech země totiž lidé neuznávali ústřední vládu. V některých oblastech stačilo, když místní úředníci dostali dopis od odbočky, a hned bratry propustili z vězení. Někde však byl odpor proti svědkům hluboce zakořeněný a tam se pronásledování a věznění bratrů nedalo zcela zabránit.

Například v Kinshase bratři nemuseli překonávat tak silný odpor. Dříve však byla situace jiná. V minulosti se zde mohla pořádat velká shromáždění pouze při příležitosti svatby nebo pohřbu. Ale v roce 1964 odbočka naplánovala, že se v hlavním městě budou konat dva krajské sjezdy. Pro většinu bratrů to bylo něco zcela nového. Na zvláštních schůzkách před sjezdem se učili přednášet proslovy a organizovat činnost sjezdových oddělení.

Bratři byli těmito přípravami velmi nadšeni a naprosto otevřeně si o sjezdu povídali, takže se o něm dozvěděl i tehdejší guvernér provincie Léopoldville. Tento muž neměl svědky Jehovovy rád, a proto napsal dopis, který měl být rozmnožen na cyklostylu a rozeslán místním úředníkům. Dopis obsahoval nařízení, že má být zatčen každý svědek, který bude přistižen při kázání nebo na náboženském shromáždění. V rozmnožovně, kam byl dopis poslán, tuto zakázku náhodou dostal k vyřízení jeden bratr. Měl ale už jen zbytek cyklostylového papíru a dobře věděl, že nikde v Léopoldville není tento papír k sehnání. Když si jeho nadřízený přišel pro kopie toho dopisu, bratr mu ukázal prázdné regály — nikde žádný papír!

Mezitím se bratři vroucně modlili, aby jim Jehova pomohl tuto situaci vyřešit. Jak to nakonec dopadlo? Vláda nečekaně rozhodla, že bude vytvořeno několik nových  provincií. A ta provincie, kde byl guvernérem onen odpůrce, byla zrušena. Během let se mnozí lidé pokoušeli Boží lid sužovat nebo ho úplně zničit. Jejich pokusy však byly zmařeny. (Iz. 54:17)

Přijíždějí další misionáři

V 60. letech organizace využila vhodnou příležitost a poslala do Konga misionáře. V Kinshase byl zřízen malý misionářský domov. V březnu 1964 přijeli z Kanady misionáři Julian a Madeleine Kisselovi. Jsou v Kinshase už 40 let a dosud tu věrně slouží. V současné době jsou členy rodiny betel.

Několik misionářů, kteří přijeli koncem 60. let, nyní slouží v jiných zemích. V roce 1965 byli do Konga posláni Stanley a Bertha Boggusovi, kteří předtím sloužili na Haiti. Bratr Boggus byl cestujícím dozorcem, ale v roce 1971 se musel ze zdravotních důvodů vrátit do Spojených států. Koncem roku 1965 se k misionářům v Kongu připojili Michael a Barbara Pottageovi, kteří v současné době slouží v britském betelu. William a Ann Smithovi byli do Konga přiděleni v roce 1966 a převážně působili v Katanze. Když v roce 1986 byla v Kongu činnost svědků zakázána, byli posláni do Keni. Manfred Tonak z Německa, který absolvoval 44. třídu školy Gilead, sloužil v Kongu jako cestující dozorce. Po vyhlášení zákazu činnosti byl rovněž přidělen do Keni. Nyní je koordinátorem výboru odbočky v Etiopii. V roce 1969 do Konga přijeli Dayrell  a Susanne Sharpovi, absolventi 47. třídy Gileadu. Potom, co byli odtud vypovězeni, odjeli do Zambie a od té doby slouží v betelu v Lusace. Jiní misionáři byli z Konga posláni do různých zemí v západní Africe. K nim patřili i manželé Reinhardt a Heidi Sperlichovi, kteří později zahynuli při havárii letadla. Tato tragická událost velmi zarmoutila všechny, kdo je znali.

V roce 1966 byl v Lubumbashi na jihovýchodě Konga otevřen první z misionářských domovů založených jinde než v Kinshase. Další byly později zřízeny v Kolwezi, severozápadně od Lubumbashi, a v Kananze (nyní Luluabourg) v regionu Kasai. Přítomnost misionářů měla na bratry velmi dobrý vliv. Pomáhala jim upevňovat se v pravdě  a řídit se biblickými měřítky. Například mezi bratry v Kasaji přetrvávala kmenová rivalita. Misionáři z těch kmenů nepocházeli, a díky tomu mohli urovnávat problémy a nestranně řešit právní případy.

V letech 1968 až 1986 sloužilo v různých částech Konga více než 60 misionářů. Někteří absolvovali biblickou školu Strážné věže Gilead ve Spojených státech a jiní pobočku školy Gilead v Německu. Navíc byli přímo do misionářské služby v Kongu posláni průkopníci, kteří mluvili francouzsky. Mnozí z nich se naučili místní jazyky a všichni se usilovně snažili oznamovat lidem dobrou zprávu o Království a tak jim poskytovat útěchu.

Výstavba sálů Království v 60. letech

Ve větších městech byla shromáždění obvykle pořádána v jednoduchých stavbách bez postranních stěn, což bylo vzhledem k horkému a nesmírně vlhkému podnebí velmi praktické. Shromáždění se většinou konala večer nebo časně ráno, kdy bylo venku chladno. Bylo to výborné, ale jen když nepršelo. V období dešťů se shromáždění mnohdy musela přesunout na příští den.

První sál Království byl zasvěcen v roce 1962. Byl postaven v Kimbanseke v Kinshase a patřil jednomu ze šesti tamějších sborů. Od té doby sbory v Kongu horlivě staví sály Království. Občas se však vyskytly problémy související s místními zákony. Stávalo se, že některý bratr dovolil, aby si sbor postavil sál na jeho pozemku, jenže ke stavbě neexistovaly žádné úřední doklady. Když bratr zemřel, přišli jeho příbuzní a sál i všechno, co bylo v něm, zabavili. Jen málokdy se tomu dalo zabránit. Později, v obdobích zákazu činnosti, mnoho sálů zabavili místní úředníci a použili je  k vlastnímu účelu. Tyto problémy způsobily, že se výstavba sálů Království zpomalila.

Navzdory překážkám se však sály Království nadále stavěly po celém Kongu. Většinou to byly jednoduché stavby, ale bylo zřejmé, že je stavěli lidé oddaní Bohu. Podívejme se, jak místa ke shromažďování popsal koncem 60. let jeden misionář.

„Při cestě do sálu Království v Léopoldville musíme projít cestičkou mezi domy postavenými z neomítnutého betonu. Za námi jde zástup dětí. Vcházíme na dvůr obehnaný betonovou zdí. Za domem, ve kterém bydlí naši spoluvěřící, stojí sál Království bez postranních stěn. Bratři právě nacvičují písně Království. Poslouchat jejich zpěv je úžasný zážitek. Zpívají z celého srdce. Je příjemné, že sál zastiňují stromy, a tak poskytují ochranu před sluncem. V sále je asi 200 míst k sezení. Pódium postavené z betonu kryje střecha z vlnitého ocelového plechu. Ta je ale poměrně nízko, takže si řečníci vyšší postavy musí dávat pozor na hlavu. V sále je také nástěnka, kam bratři vyvěšují dopisy od odbočky a oznámení o úkolech ve sboru. Kromě toho tam stojí stolek s literaturou. Vedle pódia bratři umístili květiny. K osvětlení sálu používají petrolejové lampy, takže je možné pořádat shromáždění i večer. Když vycházíme ze sálu, přidávají se k nám děti, které do té doby byly venku, a doprovázejí nás až na hlavní silnici.

Při svém putování nyní směřujeme hluboko do vnitrozemí Konga. Vstupujeme do jedné vesnice a mezi slaměnými chýšemi nás ihned upoutal sál Království. Je to stavba podpíraná devíti kůly, jejíž střechu tvoří silná vrstva listí. Napříč sálem vedou mělké stružky vyhloubené v zemi. Když se posadíte na zem a nohy si položíte do stružky, je to  kupodivu docela pohodlné. Nad hlavou řečníka visí ručně psaný nápis ‚Sál Království‘ v místním dialektu. Na shromáždění přišlo asi 30 lidí. Přibližně polovina z nich jsou zvěstovatelé. Umějí zazpívat jen několik písní Království, ale své nedostatečné hudební znalosti vynahrazují nadšeným projevem a my radostně zpíváme spolu s nimi.

Nasedáme do našeho terénního auta a vydáváme se do severní části země. Zastavujeme u jedné vesnice. Vidíme shluk slaměných chýší a za nimi nějakou vyšší stavbu zhotovenou ze silných, pevně svázaných bambusových tyčí. Okna a dveře jsou vlastně otvory vyřezané do bambusové stěny, stavbu kryje slaměná střecha. Před budovou je pěkně upravený trávník, jímž prochází úzká stezka a na němž vidíme tabulku s nápisem ‚Svědkové Jehovovi‘. Po stezce přicházíme k sálu Království a bratři nás radostně vítají. Uvnitř sálu jsou lavice zhotovené z bambusových tyčí položených na bambusových kůlech, které jsou zaraženy kolmo do země. Sál má vodotěsnou střechu, což je velmi praktické. Kdyby totiž bambusové kůly nasákly vodou, začaly  by vyhánět kořeny a rychle růst. Lavice by už brzy nebyly 30 centimetrů od země, ale mnohem výš. Na nástěnce je vyvěšen rozvrh shromáždění a také dopisy od odbočky. Literaturu bratři dostávají u stolku vyrobeného z rozpůlených bambusových tyčí svázaných rákosem.

Cestujeme dále na jih do Katangy. Právě zapadá slunce. V této oblasti je mnohem chladněji, a musíme se proto tepleji obléknout. Přijíždíme do jedné vesnice, a když se blížíme k sálu Království, slyšíme, že bratři zpívají. Zvěstovatelé ve vesnicích většinou nemají hodinky, a tak čas, kdy mají jít na shromáždění, odhadují podle slunce. Ti, kdo přijdou do sálu první, obvykle začnou zpívat a zpívají tak dlouho, dokud se jich nesejde většina. Teprve pak může shromáždění začít. Namačkali jsme se na lavici. Byla zhotovená z kmene stromu, který bratři rozřízli a položili na dvě podpěry. Literatura se ukládá do staré kredence, ale tam ji kvůli častým vpádům švábů a termitů ničících papír není možné skladovat dlouho. Když shromáždění skončilo, bratři nás pozvali, abychom si sál prohlédli. Ukázali nám, že stěny byly postaveny z větví svázaných rákosem a pak byly omítnuty jílem. Vodotěsná střecha byla vytvořena ze slaměných rohoží.“

Jehova své služebníky chrání

V 60. letech běžně docházelo k občanským nepokojům a k násilnostem. Mnoho lidí přišlo o život, a byli mezi nimi i svědkové Jehovovi. Naše shromáždění bývala mylně pokládána za politická, a tak bratři potřebovali pevnou víru a dostatek odvahy. K jednomu sálu Království v provincii Équateur přišli ozbrojení vojáci právě v průběhu shromáždění. Vojáci rychle pochopili, že se tam bratři sešli k uctívání Boha, a ne kvůli prosazování politických názorů,  a proto odešli se slovy, že nejsou proti náboženství ani proti Bohu.

Jindy Bernarda Mayungu a několik dalších zvěstovatelů v Kisangani obklíčili povstalci, kteří chtěli najít a popravit úředníky místní správy. Na otázku, ke kterému kmeni patří, Bernard odpověděl: „Jsem svědek Jehovův.“ Vůdce povstalců byl touto odpovědí překvapen a žádal o vysvětlení. Když mu Bernard vydal svědectví z Bible, povstalec prohlásil: „Kdyby všichni lidé byli jako vy, vůbec by nemusely být války.“ Povstalci potom nechali Bernarda a všechny ostatní svědky odejít.

Konečně zákonné uznání!

Až do roku 1965 měl konžský betel k dispozici jen jeden byt v centru Kinshasy. Byt byl malý a nebylo v něm k hnutí. V té době sloužilo v Kongu téměř 4 000 zvěstovatelů Království, a tak odbočka nutně potřebovala větší prostory. Bratrům se po usilovném hledání podařilo najít dům postavený teprve před šesti lety ve čtvrti Limete v Kinshase, na adrese 764 Avenue des Elephants. V tomto dvoupodlažním domě byly čtyři pokoje. Bratři začali provádět stavební úpravy a z velkého obývacího pokoje a jídelny v přízemí vytvořili kancelář. Z garáže se stala expedice a rozmnožovna. V roce 1972 byly prostory v tomto domě ještě rozšířeny, protože byla dokončena přístavba.

 V listopadu 1965 se po státním převratu dostal k moci Joseph-Désiré Mobutu. Odbočka pak znovu podala žádost o zákonné uznání a 9. června 1966 prezident Mobutu podepsal výnos, na jehož základě bylo uznání uděleno. Od té doby měl Jehovův lid v Kongu stejná práva a výhody jako jiná zákonně uznaná náboženství. Konečně bratři dosáhli toho, o co usilovali a o co se modlili už od roku 1932. Nyní mohli veřejně kázat, pořádat velká shromáždění a vlastnit majetek. Tato svoboda však trvala jen šest let.

Sjezdy jsou velkým svědectvím

Bratři se velmi radovali, že na základě zákonného ustanovení nyní mohou pořádat krajské sjezdy. První série 11 sjezdů se zúčastnilo celkem 11 214 přítomných a bylo pokřtěno 465 nových bratrů a sester.

Sjezdy vyvolaly bouřlivou reakci příslušníků místních církví. Duchovní se mnoho let zuřivě snažili zabránit tomu, aby na území, které považovali za svou doménu, získali svědkové Jehovovi zákonné uznání. Ve městě Gandajika v provincii Kasai šli náboženští vůdci protestovat ke starostovi. Starosta ovšem jejich zastrašování nepodlehl, a tak duchovní poslali skupinu mladých lidí, aby sjezd narušili.  Na sjezdu se však právě promítal film s biblickým námětem a to přilákalo spoustu lidí. Mladí výtržníci se brzy uklidnili a posadili se. Film na ně hluboce zapůsobil. Pokaždé, když bratři vyměňovali cívku, několikatisícový zástup křičel: „Ať žijí svědkové Jehovovi!“

Svědkové Jehovovi teď sice mohli pořádat velké sjezdy, ale pokaždé s tím bylo spojeno mnoho příprav. Bylo nutné nacvičit dramatizaci a účinkujícím opatřit kostýmy. Bratři museli nainstalovat zvukovou aparaturu a naučit se ji obsluhovat. Nakonec vždy všechno zvládli, protože byli obětaví a ochotně se učili.

Cestování na krajské sjezdy

V roce 1964 už bylo v Kongu tolik krajů, že mohly vzniknout dvě oblasti. Po pěti letech přibyla třetí, v Kasaji, a o rok později čtvrtá. Pro oblastní dozorce i jiné bratry, kteří cestovali na krajské a oblastní sjezdy, bylo cestování mnohdy obtížné, protože tamější silnice byly ve špatném stavu. To, jak taková cesta na krajský sjezd mohla vypadat, lépe pochopíme z vyprávění oblastního dozorce Williama Smithe.

 „Na venkově pršelo tak silně, že se rozvodnily řeky. Cílem naší cesty byla Kamina, kde se měl konat krajský sjezd. Museli jsme urazit více než 320 kilometrů. Některé silnice se při silném dešti změnily v moře bláta a na jiných místech úplně zmizely pod vodou. Z jednoho údolí se stalo jezero. Osobní a nákladní auta i vládní vozidla parkovala, kde se dalo, protože lidé čekali, až voda opadne. Mnozí se domnívali, že to potrvá dva týdny.

Věděl jsem, že bratři netrpělivě čekají na sjezdový program. Pro některé to znamenalo jít pěšky několik dní. Ptal jsem se, zda by se to údolí dalo někudy objet. Překvapilo mě, když mi lidé říkali, že svědkové Jehovovi postavili krátkou objížďku, ale protože terén je značně rozměklý, svědkové nikomu nedovolí po ní jezdit, dokud neprojede oblastní dozorce.

Celý den, celou noc a ještě část dalšího dne bratři ze dvou vesnic prosekávali cestu, která měla vést kolem neprůjezdného úseku. Brzy jsem bratry našel a rozhodl jsem se, že po této cestě zkusím projet. Spousta lidí se přišla podívat, zda se mi to podaří. Čekalo nás ale obrovské zklamání. Už po několika metrech se můj džíp zabořil do rozměklé půdy.

Ačkoli bratři džíp tlačili, ani se nepohnul. Vypadalo to, že všechno úsilí při stavbě cesty bylo zbytečné. Na tvářích bratrů bylo vidět zklamání. Přesto se dál houževnatě snažili, abych se na sjezd dostal. Přihlížející však zřejmě získali dojem, že kdyby se vydali po nové cestě, přineslo by jim to více škody než užitku, a tak se raději vrátili ke svým vozidlům. Bratři se ale rozhodli, že to zkusí znovu. Tentokrát z džípu vyložili všechen náklad, mimo jiné literaturu, zvukovou aparaturu a generátor. Odhrabali hlínu a snažili  se zapadlý džíp roztlačit. Náhle se auto pohnulo a začalo se rozjíždět.

O hodinu později byl náš úspěšný průjezd rozbahněnou cestou oslavován radostným jásotem a zpěvem písní Království. Bratři dokázali to, co lidé sedící ve svých autech považovali za nemožné. Svou namáhavou prací velmi přispěli k tomu, že se sjezd vydařil. Jehova své služebníky podpořil a pomohl jim plnit jeho vůli.“

Nový politický režim zavádí změny

Dostat se k lidem žijícím na různých místech rovníkového deštného pralesa a savany o rozloze tisíců čtverečních kilometrů nebylo vůbec snadné. Zatímco ve větších městech kázali misionáři, na venkově začali sloužit místní bratři a sestry, kteří byli jmenováni zvláštními průkopníky. Mnozí lidé ve vesnicích však byli negramotní, takže vybudovat zde silné sbory bylo obtížné. Kromě toho v zemi docházelo k politickým změnám, a to brzy začalo nepříznivě ovlivňovat i život bratrů.

Rok 1970 se vyznačoval nastolením politického systému jedné strany. Tato strana se nazývala Revoluční lidové hnutí (francouzsky Mouvement Populaire de la Révolution) neboli MPR. Politická linie této strany směřovala  k návratu tradičních hodnot a s tím bylo spojeno také přejmenování menších i větších měst. Například Stanleyville dostalo název Kisangani a z Elisabethville se stalo Lubumbashi. V roce 1971 vláda rozhodla, že se název státu a největší řeky změní z Konga na Zair. Současně se přešlo na jinou měnu, totiž z franků na zairy. Vláda také vyžadovala, aby si jméno změnili i místní obyvatelé. Chtěla, aby se místo jmen křesťanského původu začala používat tradiční africká jména. Kromě toho bylo zakázáno nosit vázanku, protože to bylo zvykem mezi Evropany. Ve všech těchto záležitostech se bratři s úctou podřídili. (Mat. 22:21)

Podle této politické ideologie byl každý občan narozený v Kongu automaticky považován za aktivního člena MPR. Lidé si museli opatřit stranickou legitimaci, aby nepřišli o zaměstnání, mohli chodit do školy nebo prodávat na trhu. Kromě toho se od občanů očekávalo, že budou nosit odznak politické strany, zejména když půjdou na nějaký státní úřad. Pro svědky Jehovovy to byla těžká doba. Mnozí bratři přišli o práci a jejich děti byly vyloučeny ze školy.

Někteří státní úředníci však měli pro postoj svědků Jehovových pochopení. Ministr vnitra se zeptal bratra, který u něj pracoval, proč nenosí stranický odznak. Bratr odpověděl, že k tomu má biblické důvody, a vysvětlil mu je. Ministr na to řekl: „My vás známe a nechceme vám působit žádné problémy, ale potíže vám bude dělat mládežnické hnutí.“

Říkalo se, že prezident Mobutu dostal mnoho stížností na svědky Jehovovy a že potom na jedné schůzce členům své strany řekl: ‚Budu-li někdy mít problémy, určitě je nezpůsobí svědkové Jehovovi. Vzpomeňte si, kdo zradil Ježíše. Byl to Jidáš, jeden z jeho učedníků. Bude-li mě někdo  chtít zradit, určitě to bude člověk, který se mnou sedí u jednoho stolu.‘

Rozšíření prostor betelu

V lednu 1971 do Konga přijel Nathan H. Knorr z ústředí v Brooklynu. Při jeho návštěvě se mimo jiné projednávalo rozšíření domova betel a kancelářských prostor. V roce 1970 bylo v Kongu už téměř 14 000 zvěstovatelů ve 194 sborech a ve více než 200 odloučených skupinách. Navíc měli lidé stále větší zájem o literaturu, takže kapacita skladu v betelu už byla nedostatečná. Bratři měli velkou radost, když jim bratr Knorr oznámil, že prostory betelu se rozšíří o další budovu. Architekt nakreslil plány moderní dvoupodlažní budovy, která měla být dvakrát větší než ta původní. Měla zde být velká kancelář, prostorný sklad a další místnosti.

V červnu 1971 byl tento projekt schválen a začalo se stavět. Stavebním dozorem byl pověřen Don Ward, který přijel z Dahome (nyní Benin). Na stavbě se podílelo mnoho dobrovolných pracovníků z 39 sborů v Kinshase. Když příslušníci křesťanstva pozorovali, že se betel rozšiřuje a že navíc dochází k neustálému rozmachu kazatelské činnosti, velmi je to podráždilo, jak uvidíme dále.

V sedmdesátých letech byla nutná odvaha a opatrnost

V prosinci roku 1971 vláda vydala zákon, kterým se měl snížit počet nově vytvořených církví a náboženských skupin v celém Kongu. Podle tohoto zákona byla legální pouze tři náboženství: římskokatolická církev, protestantské církve a hnutí stoupenců Simona Kimbangu, což bylo jedno z místních náboženství. V roce 1972 byla zaregistrována  tři další náboženství: islám, řecká pravoslavná církev a judaismus. Mnoho menších náboženských skupin se zařadilo mezi protestanty.

Léta 1971 až 1980 byla relativně klidným obdobím, kdy svědkové Jehovovi sice nebyli zákonně uznáni, ale jejich činnost byla omezena jen do určité míry. Nebyl vydán příkaz k vyhoštění misionářů a činnost betelu nerušeně pokračovala. Misionářský domov v Kananze byl uzavřen, ale domovy v Bukavě, Kisangani, Kolwezi a Lubumbashi uzavřeny nebyly. Svědkové sice už nemohli organizovat velké oblastní sjezdy, ale na mnoha místech se scházeli v sálech Království. Ve větších sálech dokonce pořádali malé krajské sjezdy. Do značné míry to záviselo na postoji místních úředníků. V oblastech, kde byl silný odpor, byli bratři pronásledováni a zatýkáni. Stovky svědků byly uvězněny. Tam, kde místní úředníci byli svědkům příznivě nakloněni, mohli bratři svou náboženskou činnost vykonávat bez omezení.

Svědkové však odvážně kázali i tam, kde se setkávali s odporem. Například tři bratři a jedna sestra šli vydávat svědectví na tržiště. Jeden z těchto bratrů právě předával zájemci knihu, když k němu přistoupili dva muži a zatkli ho. Odvedli ho na ústředí politické strany a nechali ho čekat, až se dostaví předseda. Ten vstoupil právě ve chvíli, kdy bratr jinému muži, který zde čekal, nabízel knihu Did Man Get Here by Evolution or by Creation? (Vyvíjel se člověk, nebo byl stvořen?)

Předseda se stroze zeptal: „Vy šíříte svou propagandu i tady?“

Bratr řekl: „A co kdyby se někdo zeptal vás, zda se člověk vyvíjel, nebo byl stvořen? Přemýšlel jste o tom někdy?“

 Předseda neodpověděl. Obrátil se k mužům, kteří bratra zatkli, a řekl: „Propusťte ho, nedělá nic nedovoleného.“

Bratr se vrátil na tržiště a pokračoval v rozhovorech s lidmi. Předseda šel později náhodou kolem, a když bratra uviděl, řekl mužům, kteří ho doprovázeli: „Ten člověk má ale odvahu, co?“

V roce 1974 se dozorce odbočky Ernest Heuse na doporučení lékařů vrátil do Belgie. Už nějakou dobu totiž trpěl rozedmou plic a jeho zdraví se následkem častých záchvatů malárie stále zhoršovalo. Heuseovi byli mezi bratry velmi oblíbení a významně se podíleli na kazatelské činnosti. I po svém návratu do Belgie nadále horlivě sloužili Jehovovi. Ernest zemřel v roce 1986 a jeho manželka Hélène o osm let později. Dozorcem odbočky v Kinshase byl jmenován  Timothy A. Holmes, který od roku 1966 sloužil jako misionář.

Zákonné uznání znovu uděleno

Dne 30. dubna 1980 prezident republiky podepsal výnos, na jehož základě bylo zákonně uznáno Sdružení svědků Jehovových. Lidé se začali o biblickou pravdu zajímat více než kdykoli dříve. Památné slavnosti se tehdy zúčastnilo 90 226 lidí a zvěstovatelé vedli přibližně 35 000 domácích biblických studií. Byl zaznamenán nový vrcholný počet jak zvěstovatelů, tak průkopníků. K tomu, aby odbočka mohla ještě účinněji podporovat kazatelskou službu, nutně potřebovala lepší vybavení. Bratři tedy měli velkou radost, když vedoucí sbor schválil zakoupení pozemku, který byl dvaapůlkrát větší než ten dosavadní. Ale jak uvidíme později, opět nastaly problémy.

Mnoho let bratři nemohli organizovat velké oblastní sjezdy. Teď už jim v tom nikdo nebránil. V roce 1980 bylo na různých místech v Kongu uspořádáno pět oblastních  sjezdů „Boží láska“. Někteří účastníci těchto sjezdů museli cestovat velmi daleko. Mnohé rodiny musely ujít více než 400 kilometrů. Na sjezd se vydali také dva zvláštní průkopníci, kteří sloužili v jedné velmi odlehlé oblasti. Za dva týdny ujeli na kole více než 700 kilometrů. Cestou se trmáceli písčitým terénem a deštným pralesem. Sjezdu se zúčastnili také delegáti z Konžské republiky, Burundi a Rwandy.

V dalších letech bylo nutné pořádat oblastní sjezdy na ještě více místech. Svědkové sice měli náboženskou svobodu, ale v zemi se stále zhoršovala ekonomická situace. Byla to krušná doba, kdy mnozí lidé doslova zápasili o přežití. Ceny prudce rostly, ale platy se nezvyšovaly. Většina bratrů nemohla cestovat daleko, protože náklady na dopravu byly příliš vysoké. Proto odbočka láskyplně organizovala více sjezdů, a to na takových místech, kam to bratři měli blízko.

Některé silnice v Kongu je možné přirovnat k překážkové dráze. Bývají tam spadlé stromy, poškozené mosty, hluboký písek a bahnité výmoly. Když zástupci odbočky a jejich manželky cestují na krajské a oblastní sjezdy, projevují velkou obětavost. Ještě větší oběti však přinášejí věrní místní bratři, kteří mnohdy musí několik dní jít pěšky a spát pod širým nebem. Když se tito bratři chtějí zúčastnit oblastního sjezdu, běžně ujdou 50 až 150 kilometrů.

Jsou otevřeny nové misionářské domovy

Zákonné uznání získané v roce 1980 poskytlo příležitost k tomu, aby do země přijeli další misionáři. O rok později byl otevřen nový misionářský domov ve městě Goma, v provincii Kivu. Během následujících dvou let byly misionářské domovy zřízeny také v Likasi (provincie Katanga), v Mbuji-Mayi (Kasai), v Kikwitu (Bandundu) a v přístavním městě Matadi (na dolním toku Konga). Znovu  byly otevřeny misionářské domovy, které byly dříve uzavřeny. V roce 1986 byl navíc zahájen provoz misionářského domova ve městě Isiro, v provincii Orientale. V celém Kongu bylo tedy 11 misionářských domovů, které sloužily rovněž jako sklady literatury. Misionáři tvořili spojovací článek mezi odbočkou a bratry ve sborech. Povzbuzovali a školili místní bratry a sestry, a ti jim za to byli velmi vděční. Na konci služebního roku 1981 bylo v této zemi dosaženo vrcholného počtu 25 753 zvěstovatelů a očekával se další vzrůst.

Beze strachu z Kimbilikiti

Kimbilikiti je jméno jednoho kmenového ducha. Tohoto ducha uctívají lidé z kmene Rega, kteří žijí v hlubokých lesích na východě střední části Konga. Většinou to jsou lovci, zemědělci nebo rybáři a jejich život je ovládán náboženskými názory spojenými s kultem Kimbilikiti. Tento kult je zahalen tajemstvím a jeho kněží mají velkou moc. Udržují totiž lidi v neustálém strachu.

Svědkové Jehovovi, kteří žijí v této oblasti, nemají z Kimbilikiti strach, protože vědí, že jediným pravým Bohem je Jehova. Svědkové jsou jediní, kdo neplní požadavky kněží kultu Kimbilikiti. Například nepřinášejí oběti v podobě kůzlat a kuřat, která by potom stejně snědli kněží.

 Od roku 1978 členové tohoto kultu začali svědky Jehovovy otevřeně pronásledovat. Podpálili několik sálů Království, některé bratry vyhnali z domu a jejich majetek zabavili. Také se jim pokoušeli ublížit pomocí čarování a kouzel, ale bezvýsledně. A tak v srpnu 1983 uskutečnili zvrhlý plán — nedaleko vesnice Pangi brutálně zavraždili osm bratrů.

Tato hrůzná událost byla otřesným zážitkem pro celý sbor a zejména pro ty, kdo ztratili milovaného otce nebo  manžela. Odbočka a místní bratři postiženým rodinám okamžitě poskytli duchovní i hmotnou pomoc.

V této odlehlé, lesnaté oblasti měli vrazi nějakou dobu pocit bezpečí, ale nakonec byli přece jen zatčeni. Proces se konal u okresního soudu ve městě Kindu. Obžalovaní tvrdili, že je k této vraždě podnítil duch Kimbilikiti, ale prokurátor otevřeně odhalil skutečné viníky. Prohlásil: „Určití lidé [příslušníci kmene Rega], kteří se v minulosti účastnili rituálů Kimbilikiti a znají tajemství tohoto kultu, nyní patří ke svědkům Jehovovým. Ti tato tajemství prozradili a odhalili i to, že duch jménem Kimbilikiti neexistuje. Vyšla tím také najevo lež související s oběťmi, které zmíněný duch vyžaduje. Tento duch je podle svědků Jehovových součástí kolosálního podvodu organizovaného kmenovými staršími, kteří vedou obřady.“

Vinnými tedy byli shledáni obžalovaní, a ne duch Kimbilikiti. Když bylo v tomto případu podáno odvolání, vyšší soud v Bukavu rozsudek potvrdil a vrazi byli odsouzeni k trestu smrti. Veřejní žalobci varovali ctitele Kimbilikiti před následky, které by jim přinesl každý další útok proti svědkům Jehovovým. *

Od té doby sice došlo k několika dalším incidentům, ale členové tohoto kultu si uvědomují, že své zločiny nemohou skrýt v pralese ani se nemohou spoléhat na to, že je ochrání duch Kimbilikiti. Naproti tomu svědkové Jehovovi nadále věrně pomáhají druhým, aby se z tohoto kultu vymanili. Jehova jejich snahám láskyplně žehná. Ve sborech v této oblasti nyní slouží více než 300 horlivých zvěstovatelů. Milují Jehovu a nebojí se Kimbilikiti.

 Činnost svědků je zakázána

Do roku 1985 se činnost svědků Jehovových rozšířila po celém Kongu. Na pozemku, který byl zakoupen v roce 1980, začala stavba nového betelu. Přijelo tam pomáhat přibližně 60 dobrovolných pracovníků z jiných zemí. Ve služebním roce 1985 se kazatelské služby účastnilo téměř 35 000 zvěstovatelů a vrcholný počet průkopníků. V celé zemi horlivě sloužilo šedesát misionářů. Cestující dozorci školili sborové starší a průkopníky. Zdálo se, že přichází doba velkého vzrůstu.

Někteří místní obyvatelé však z duchovního a hmotného blahobytu Božího lidu radost neměli. Bylo to především duchovenstvo, které se prostřednictvím politiků snažilo zabránit bratrům v činnosti. Dne 12. března 1986 prezident Mobutu podepsal výnos, jímž byla činnost svědků Jehovových zakázána. Příští den byl tento zákaz oznámen ve  státním rozhlase. Hlasatel řekl: „Teď už v [Kongu] o svědcích Jehovových nikdy neuslyšíme.“ Později se ale ukázalo, že se značně mýlil.

Čtyři misionáře, kteří do té doby byli oblastními dozorci, odbočka pozvala do služby v betelu a oblastní službou pověřila místní bratry. Misionáři nemohli dlouhou dobu veřejně kázat, a tak měli pocit, že jsou v domácím vězení. Místní bratři byli v kazatelské službě velmi opatrní. (Mat. 10:16) Mnozí zájemci dostali strach a přestali studovat. Některé sály Království byly zavřeny, nebo dokonce zničeny. Jiné zabrala politická strana. Bratři se museli scházet v malých skupinách. Řada svědků byla v noci zatčena ve vlastním bytě a často přišli o všechen majetek.

K oblastem, kde byli bratři krutě pronásledováni, patřila provincie Équateur. Například jeden zvláštní průkopník byl surově zbit a tři měsíce vězněn. To všechno se odehrávalo pouze v důsledku onoho oznámení v rozhlase. Do té doby totiž nebyl vydán žádný zákon, kterým by zákaz činnosti svědků oficiálně vstoupil v platnost. Krátce po odvysílání zprávy o zákazu podali bratři odvolání, ale nedostali žádnou odpověď. V červnu 1986 měl prezident republiky veřejný projev, ve kterém svědky odsuzoval za nevlastenecké chování a nedostatek úcty k autoritě.

Situace se najednou podstatně zhoršila. Lidí, kteří dříve byli respektováni, si teď nikdo nevážil. Stavba nové odbočky se úplně zastavila a čilý, radostný ruch na staveništi  utichl. Všichni dobrovolní pracovníci ze zahraničí museli odjet. Svědkové rozprodali veškeré nářadí a stavební materiál, a na staveništi zůstalo asi 20 místních bratrů, kteří ho hlídali.

Pak náhle, jako blesk z čistého nebe, přišel od náčelníka tajné policie dopis datovaný 26. června 1986, v němž bylo uvedeno, že všichni misionáři musí z Konga odjet. Situace v době tohoto zákazu se značně lišila od situace v roce 1972, kdy byla sice činnost svědků také zakázána, ale misionáři mohli v zemi zůstat. Když se oddělení expedice plnilo osobními věcmi misionářů, kteří se připravovali k odjezdu, byl to velmi smutný pohled. Během července odjelo 23 misionářů, a ti, kteří v té době byli v zahraničí na dovolené, se už zpátky nevrátili. V Kongu začalo další období přečišťování.

 Reorganizace činnosti v době zákazu

Jestliže si odpůrci mysleli, že se jim podaří Jehovův lid zastrašit nebo zničit, byli na velkém omylu. Neměli ani potuchy o mocném působení Jehovova svatého ducha a neznali odhodlání Božího lidu. Několika zkušeným misionářům se podařilo v Kongu zůstat. Pracovníci odbočky se přesunuli do soukromých bytů a odtud dále dohlíželi na kázání o Království. Škola průkopnické služby se konala v bytech v různých částech Konga.

O duchovní potravu nebyla nouze. Bratři dále tiskli a šířili biblické publikace. Osnovy přednášek na oblastní a krajské sjezdy odbočka rozesílala do sborů a bratři podle nich přednášeli proslovy. Při návštěvách ve sborech krajští dozorci přehrávali sjezdové dramatizace namluvené v místních jazycích. Tak to probíhalo od roku 1986 až do skončení zákazu činnosti. Se zajišťováním všech těchto věcí bylo samozřejmě mnoho práce, ale zvěstovatelům v Kongu to přinášelo velký užitek.

Starší se mezitím obraceli na vládní úředníky, vysvětlovali jim význam našeho neutrálního postoje a snažili se jim objasnit, že politickou neutralitu nelze ztotožňovat s podvratnou činností. Tímto způsobem se o Jehovově jménu a jeho záměru dozvěděli i ti nejvyšší úředníci v Kongu. Jehovovi služebníci se od ostatních obyvatel nápadně lišili. Byli totiž přísně neutrální, a přesto pokojní, a nepodnikali žádnou rozvratnou činnost.

Pokles a následný vzrůst počtu hlasatelů Království

Ze zprávy za služební rok 1987 vyplynulo, že počet zvěstovatelů poklesl o 6 procent. Někteří zvěstovatelé totiž měli strach a nechtěli být známi jako členové zakázané  organizace. V několika regionech byli svědkové navíc terčem prudkého pronásledování.

Odpor však měl někdy i opačné účinky. Například jeden místní náčelník svolal zvláštní schůzku, na které hanil svědky Jehovovy. Pak zvedl nad hlavu výtisk publikace Moje kniha biblických příběhů a řekl, že každý, kdo tuto knihu šíří, by měl být zatčen. Lidé si tedy chtěli knihu prohlédnout, aby ji případně poznali. Náčelník souhlasil. Lidem se její obsah líbil a někteří si ji potom vyžádali od zvláštního průkopníka, který bydlel v jiné vesnici. Tento bratr říká: „Začal jsem studovat Bibli s deseti lidmi. Obyvatelům vesnice, kde bydlel ten náčelník, jsem nikdy nekázal. Kdyby je před námi nevaroval, možná by tito lidé nedostali příležitost poznat pravdu.“

Bratři se přizpůsobili novým okolnostem. Museli sice překonávat mnoho překážek, ale nebyli „stísněni tak, že se nemohli hnout“. (2. Kor. 4:8) Ve služebním roce 1988 bylo dosaženo 7% vzrůstu v počtu zvěstovatelů. Bylo vedeno téměř 60 000 biblických studií. Bratři ze služebního oddělení konžského betelu jezdili do velkých měst, aby se tam setkali s místními staršími a cestujícími dozorci a povzbudili je. I v této náročné době odbočka zároveň dohlížela na činnost svědků v sousední Konžské republice, kde bylo dílo také zakázáno, a na činnost svědků v Burundi.

Jeden bratr, který byl ředitelem školy v Kolwezi, odmítal přísahat věrnost politické straně. Odpůrci ho za to krutě zbili a pak ho nechali převézt do Lubumbashi, protože předpokládali, že tam bude popraven. V Lubumbashi bratr pokojně vysvětlil, proč zaujímá neutrální postoj. Nakonec byl propuštěn a vrátil se do Kolwezi. Ti, kdo ho zbili, se  mu museli omluvit. Opět směl vykonávat povolání učitele, a časem byl dokonce povýšen na inspektora.

V říjnu 1988 vojenští velitelé nechali obsadit staveniště betelu v Kinshase a zabavili tuny biblické literatury. Vojáci kradli krabice plné knih a Biblí a pak je prodávali na místních tržištích. Lidé je kupovali a díky tomu pak bratři mohli snadněji zahajovat biblická studia. *

V roce 1989 počet zvěstovatelů Království vzrostl na 40 707, a to navzdory zákazu činnosti. Náboženští odpůrci Jehovova lidu zuřili. Ministr spravedlnosti, o němž se vědělo, že je příznivcem katolické církve, napsal všem veřejným žalobcům dopis, v němž vyjadřoval obavy z toho, že svědkové Jehovovi budou ve své činnosti pokračovat. Vyzýval je, aby svědky pronásledovali a postarali se o to, že budou uzavřeny sály Království. Později ve svém projevu k představitelům církví mimo jiné řekl, že svědkové Jehovovi jsou „skuteční démoni“. To vyvolalo vlnu pronásledování v provincii Bandundu, odkud tento ministr pocházel.

Uvězněny byly i děti

V tomto období bylo několik dětí svědků Jehovových ve škole zatčeno kvůli tomu, že odmítaly účastnit se politických slavností. Společně se dvěma chlapci byl zatčen a uvězněn také jejich otec. Vězeňští dozorci dostali pokyn, aby jim nedávali nic k jídlu. Jeden dozorce se udiveně ptal: „V téhle věznici máme vrahy a zloděje a dáváme jim najíst.  Proč by tedy tenhle muž a jeho dva synové měli být bez jídla?“ Na svou otázku dozorce nedostal žádnou rozumnou odpověď, a tak jim jídlo nosil. Chlapci strávili ve věznici jedenáct dní a jejich otec, zvláštní průkopník, sedm dní. Tato zkouška rozhodně neoslabila jejich víru.

Ve městě Kikwit byla uvězněna jedna naše sestra a její dvě dcery. Krátce nato byl zatčen také její manžel, který nebyl svědek Jehovův. Když úředníci zjistili, že ten muž nemá stejnou víru jako jeho manželka, nařídili mu, aby z věznice odešel. On ale řekl, že svou manželku a děti neopustí. Potom, co byl spolu se svou rodinou propuštěn, začal studovat Bibli a dospěl až ke křtu. Nyní slouží jako sborový starší.

V zemi nastává zmatek

V září roku 1991 vypukla v Kinshase vojenská vzpoura a po ní následovalo rozsáhlé drancování. To přineslo zoufalý nedostatek potravin a paliva a také obrovskou nezaměstnanost a rostoucí inflaci. Svědkové Jehovovi v Kongu tehdy velmi ocenili humanitární pomoc, kterou dostali z odbočky v Jižní Africe a ve Francii.

Odbočka v Kongu zápasila s problémy ve vlastní zemi a zároveň se starala o uprchlíky ze sousední Angoly a Súdánu. Jednu skupinu bratrů, kteří uprchli ze Súdánu, navštívil na severovýchodě Konga cestující dozorce Zekaria Belemo. Promluvil k nim lámanou angličtinou a jeho proslov byl tlumočen do arabštiny. Bratr Belemo si říkal, do jaké míry súdánští bratři jeho proslovu asi rozuměli. Zhruba za pět let byli v betelu na návštěvě dva mladí muži. Přišli za Zekariou a zeptali se: „Vzpomínáte si na nás? Byli jsme v uprchlickém táboře a slyšeli jsme tam váš proslov. Zapamatovali jsme si všechno, co jste doporučoval, a začali jsme  studovat Bibli.“ Později tito dva mladí muži zasvětili svůj život Jehovovi.

Dalším závažným problémem, který Kongo trvale sužoval, byly etnické konflikty. Mnozí lidé z Kasaje se v minulosti stěhovali na jih, do provincie Katanga. V letech 1992 a 1993 se je však původní obyvatelé této provincie snažili vyhnat. Většina přistěhovalců z Kasaje proto musela opustit své zaměstnání, majetek i domov. Zachránili si život útěkem do táborů nebo na jiná místa, kam se mohli společně uchýlit. Přibližně 100 000 se jich vrátilo do Kasaje. Bylo mezi nimi asi 4 000 svědků Jehovových. Svědkové z nejbližšího okolí se jim ze všech sil snažili pomáhat, i když sami byli velmi chudí a měli nedostatek jídla. Bratři z jednoho sboru zastavovali všechna nákladní auta, která projížděla po hlavní silnici na sever od Katangy, a ptali se, zda v nich cestují nějací svědkové. Svým spoluvěřícím pak poskytli nezbytnou pomoc.

 Bratrům v uprchlických táborech poslala jihoafrická odbočka několik nákladních aut s potravinami a léky. Tato humanitární pomoc jim zachránila život. Vedoucí sbor dal navíc pokyn, aby bratři v Kinshase nakoupili potraviny a léky pro rodiny, které se vrátily do Kasaje. Měli jim opatřit také motyky a lopaty, aby tyto rodiny mohly obdělávat svá pole.

Další náznaky změny

Významnou změnu v oficiálním postoji ke svědkům Jehovovým přinesl 24. duben 1990. Tehdy prezident ve svém projevu a v průběhu následné tiskové konference ujistil domácí i zahraniční novináře, že vláda potvrdila všechny základní svobody, tedy i svobodu tisku a svobodu vyznání. Díky tomu bratři mohli začít svobodně kázat a shromažďovat se. Uvěznění svědkové byli propuštěni.

Připomeňme si, co se odehrálo v roce 1986. V rozhlase tehdy zazněla zpráva, že o svědcích Jehovových už nikdo a nikdy v Kongu neuslyší. Nakonec to ale dopadlo úplně jinak. V roce 1986, když byla činnost svědků zakázána, bylo v Kongu 34 207 zvěstovatelů. Na konci služebního roku 1990 tam však sloužilo 50 677 zvěstovatelů a na Památnou slavnost přišlo 156 590 lidí. Kukuřičných zrn stále přibývalo a to navzdory odporu, pomluvám, pronásledování a pomstychtivosti náboženských a politických vůdců. V roce 1997 byl nakonec režim prezidenta Mobutu svržen. Paradoxní je, že onen hlasatel, který před lety tvrdil, že činnost svědků Jehovových v Kongu bude zastavena, musel nyní sám ze země uprchnout.

Opět svoboda

Prezidentským výnosem z roku 1986 byla veškerá činnost svědků Jehovových zakázána a jejich zákonná korporace  v Kongu byla rozpuštěna. Nejvyšší soud v Zairu (Konžské demokratické republice) 8. ledna 1993 oznámil rozhodnutí v případu Svědkové Jehovovi versus republika Zair. Tento soud prohlásil, že prezidentský výnos byl protiprávní, a tak ho k velké radosti bratrů zrušil.

Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu způsobilo značný rozruch, protože bylo vydáno na základě nové prozatímní ústavy, a bylo tedy pro prezidenta a jeho stoupence nepřijatelné. Jejich odpůrci toto rozhodnutí naopak považovali za určitý precedens. Svědkové se do tohoto sporu nezapojili, ale těšilo je, že výsledek soudního procesu přinesl slávu Jehovovi. Tento historicky významný případ byl komentován v mnoha novinových článcích. Ministerstvo spravedlnosti pak guvernérům různých provincií oznámilo, že svědkové Jehovovi opět získali právo vykonávat svou náboženskou  činnost. To bylo obrovské vítězství ve prospěch Jehovova lidu a pravého uctívání.

Problémy s rozvozem literatury

Kongo je obrovská země, která má však jen omezený přístup k moři. Pouze v Bas-Kongu je malý kousek pobřeží. Velké zásilky se obvykle dopravují lodí do přístavu Matadi. S hlavním městem, které je vzdálené asi 300 kilometrů, spojuje tento přístav pouze jednokolejná železniční trať a jedna silnice.

Odbočky v Evropě poslaly do Konga několik terénních nákladních automobilů, které se zde využívají pro přepravu zásilek a stavebního materiálu. Od roku 1999 má betel vlastní sklad v Matadi. Díky tomu je možné literaturu hned po vyložení z lodi uschovat do tohoto skladu a odtud pak nákladním automobilem odvézt do Kinshasy.

V 80. letech bylo stále ještě možné jezdit z Kinshasy přímo do Lubumbashi a cestou se zastavit ve skladech u misionářských domovů v Kananze a Mbuji-Mayi. Ačkoli proudové letadlo mohlo vzdálenost mezi Kinshasou a Lubumbashi urazit asi za dvě hodiny, plně vytížené nákladní  auto potřebovalo na tuto cestu dva týdny. Během let se však stav silnic zhoršil natolik, že téměř není možné po nich jezdit. Po splavných řekách se sice dá plout tisíce kilometrů, ale na lodní dopravu z Kinshasy na venkov se nedá spoléhat. V některých oblastech ve vnitrozemí navíc přetrvávají politické nepokoje, a tak auta z betelu mohou rozvážet náklad jen v okolí Kinshasy. Dopravovat literaturu z odbočky do vzdálených míst je nejvýhodnější letecky.

Na rozvozu literatury do sborů se podílejí i jiné odbočky. Například nákladní auta, která patří odbočce v Kamerunu, dopravují publikace přes Středoafrickou republiku na sever Konga. Odbočky ve Rwandě a v Keni pomáhají zásobovat východní část Konga. Sbory v některých oblastech na jihu dostávají literaturu z Jižní Afriky a ze Zambie.

Škola služebního vzdělávání je velkým přínosem

První třída školy služebního vzdělávání byla v Kinshase zorganizována v roce 1995. Do dubna 2003 proběhlo vyučování v 16 třídách a zúčastnilo se ho více než 400 bratrů. Pět z těchto studentů se stalo oblastními dozorci, více než šedesát působí v krajské službě a padesát bylo jmenováno zvláštními průkopníky. Svou horlivostí v kazatelské službě jsou absolventi této školy povzbuzením pro ostatní zvěstovatele.

Zúčastnit se vyučování v této škole však pro některé bratry nebylo snadné. Například Georges Mutombo byl do školy služebního vzdělávání pozván v době, kdy oblast, ve které žil, ovládaly protivládní síly. Než se dostal na letiště, odkud měl cestovat do Kinshasy, kde byla škola pořádána, musel jet na kole do Kaminy vzdálené asi 400 kilometrů. Během cesty tři dny vytrvale pršelo a musel projet 16 vojenskými  kontrolami. Cestoval také územím, kde byla obrovská zločinnost. V jednom místě ho začala pronásledovat skupina banditů, kteří také jeli na kole. Náhle však vůdci této skupiny praskla pneumatika, a pronásledování tím skončilo. Podle Georgeova vzhledu bandité zřejmě poznali, že je to svědek, a uvědomili si, že jeho Bůh, Jehova, je při něm.

Prostory umožňující rozmach teokratické činnosti

Od roku 1965 odbočka působila v Kinshase, ve čtvrti Limete, na Avenue des Elephants č. 764. V roce 1991 byl zakoupen  pozemek v průmyslové části města. Na tomto pozemku stály tři velké budovy, v nichž dříve sídlila stavební společnost a později tam byly různé opravny. Bratři se rozhodli tyto budovy renovovat a upravit je tak, aby v nich mohla být soustředěna veškerá činnost odbočky. Kvůli nestabilní politické situaci v zemi se stavba odkládala, ale v roce 1993 přijeli mezinárodní služebníci, a tak se práce na stavbě nového areálu odbočky rozběhla. V dubnu 1996 se rodina betel přestěhovala z Avenue des Elephants do nového areálu. Jeden betelový starší tehdy řekl: „Když vidíme celou rodinu zase spolu, připomínáme si, že právě před deseti lety byla naše činnost zakázána. Dnes můžeme být Jehovovi Bohu i jeho viditelné organizaci hluboce vděčni za to, že máme tyto nádherné budovy.“ V říjnu 1996 bylo v Kongu dosaženo nového vrcholného počtu 100 000 zvěstovatelů a bratři se těšili na další vzrůst.

Přijíždějí misionáři

V 90. letech bylo možné do Konga pozvat další misionáře a tak podpořit těch sedm, jimž se zde podařilo zůstat po celé období zákazu činnosti. V červenci 1995 tam byli ze Senegalu posláni Sébastien a Gisela Johnsonovi a po nich následovali další. Někteří misionáři přijeli ze Spojených států po absolvování školy Gilead, další přicestovali z Belgie, Británie a Francie. V březnu 1998 přijeli z Francouzské Guyany Christian a Juliette Belotti a v lednu 1999 byli do Konga pozváni Peter Wilhjelm s manželkou  Annou-Lise, kteří předtím sloužili v Senegalu. Ze Senegalu přijeli i další misionáři. Ještě jiní sem byli posláni z Kamerunu a Mali.

V prosinci 1999 byl v obytné čtvrti Kinshasy otevřen nový misionářský domov, v němž žije dvanáct misionářů. V podobném domově v Lubumbashi žijí misionáři už od roku 1965 a v roce 2003 zde byl otevřen další, ve kterém nyní slouží čtyři manželské páry. V květnu 2002 byl postaven nový misionářský domov v Gomě na východě Konga a tam byly přiděleny dvě manželské dvojice. Pro tuto rozsáhlou oblast, která je v duchovním ohledu velmi úrodná, jsou misionáři nadále velkým přínosem.

Křesťanská neutralita v době války

Většina misionářů přijížděla do Konga v období, kdy v zemi docházelo k převratným změnám. V říjnu 1996 ve východní části země vypuklo ozbrojené povstání, jehož cílem bylo svrhnout prezidenta Mobutu. Boje se rychle šířily i do jiných oblastí. Dne 17. května 1997 do Kinshasy vstoupila armáda vedená Laurentem-Désiré Kabilou, který se pak stal prezidentem.

Televizní diváci na celém světě sledovali hrůzné záběry zbídačelých uprchlíků. I během války svědkové Jehovovi vytrvale oznamovali biblické poselství naděje a útěchy. Následky tohoto konfliktu byly děsivé. Zahynuly tisíce lidí, mezi nimiž bylo asi 50 svědků. Po válce navíc zemřelo mnoho lidí na choleru a jiné nemoci.

Válka byla také příčinou toho, že většina lidí neměla žádný průkaz totožnosti. To bylo velkým problémem pro ty bratry, kteří v rámci kazatelské služby cestovali do vzdálených oblastí. Na silnicích bylo rozmístěno mnoho vojenských  kontrol. Jeden starší doporučil bratrům ve sboru, aby místo průkazu totožnosti vojákům předkládali Dokument pro lékařskou péči, a bratři to tak dělali. Při jedné kontrole jim však vojáci řekli: „Tohle nechceme. Ukažte nám svůj občanský průkaz.“

Bratři odpověděli: „Tímto průkazem dokládáme, že jsme svědkové Jehovovi.“ Vojáci jim dovolili jet dál.

V Kisangani se stalo, že zahraniční vojáci, kteří bojovali na straně vládních vojsk, uvěznili čtyři mladé bratry a falešně je obvinili ze špionáže. Každé ráno z věznice odvezli do buše deset vybraných vězňů a tam je zabili. Jednou kromě osmi jiných vězňů vojáci vybrali také dva bratry. Nákladní automobil musel cestou zastavit, protože na silnici ležel mrtvý člověk. Vojáci bratrům nařídili, aby ho pohřbili, a automobil pokračoval v cestě bez nich. Bratři ten úkol splnili a pak čekali, až se vojáci vrátí. Přestože měli příležitost utéct, neudělali to, protože své bratry ve věznici nechtěli vystavit nebezpečí smrti. Zpátky už automobil přijel bez těch osmi vězňů, protože byli zastřeleni. Ve  věznici všichni žasli, když viděli, že ti dva bratři zůstali naživu. Krátce nato město obsadily opoziční síly a dveře věznice byly zničeny výbuchem. Vojáci utekli a bratři byli na svobodě.

V období těžkostí pomáhají evropské odbočky

Velká část Konga je od roku 1996 zmítána válkou, a v důsledku toho obrovské množství lidí přišlo o domov. Několik tisíc bratrů se uchýlilo do uprchlických táborů v Tanzanii a Zambii. Když většinu Konga ovládli vzbouřenci, bylo ještě obtížnější, aby odbočka udržovala kontakt s bratry v okupovaných územích a starala se o ně. Ve velkých městech byly sestaveny výbory pro humanitární pomoc, jejichž úkolem bylo rozdělovat hmotnou podporu.  Při rozdělování humanitární pomoci ochotně pomáhali i členové rodiny betel, kteří obětavě pracovali dlouho do noci. Svědkové Jehovovi v Belgii, Francii a ve Švýcarsku letecky dopravili do Konga tuny potravin, oblečení a léků a také 18 500 párů obuvi a 1 000 kusů pokrývek.  Humanitární činnost stále pokračuje. Pomáhá zmírnit velké utrpení a přináší užitek nejen svědkům Jehovovým, ale i jiným lidem.

V říjnu 1998 vyšel v kinshaských novinách článek, v němž bylo uvedeno: „Sbory křesťanských svědků Jehovových v několika evropských zemích spojily své síly a shromáždily více než 400 tun humanitární pomoci pro Konžskou demokratickou republiku a Konžskou republiku. Ve spolupráci s dobrovolnými pracovníky z Anglie, Francie a Švýcarska již byla z Ostende v Belgii odeslána zásilka  obsahující 37 tun rýže, sušeného mléka, fazolí a sušenek obohacených vitaminy. Tato zásilka byla letecky dopravena do Kinshasy a potom do konžského ústředí svědků Jehovových. Dalším letadlem ... bude dopraveno ... 38 tun potravin.

Za zmínku stojí, že svědkové Jehovovi pomáhají uprchlíkům ve východní Africe už od doby genocidy ve Rwandě. ... Mluvčí svědků Jehovových prohlásil, že tyto dobrovolné dary — více než 200 tun potravin a léků — pomohly potlačit epidemii cholery. V té době svědkové Jehovovi z Francie a Belgie sestavili několik týmů na pomoc uprchlíkům v táborech. Mluvčí svědků se zmínil také o humanitární pomoci, kterou svědkové Jehovovi poslali strádajícím ve východní Evropě a v Bosně.“

 Válka nezastaví duchovní pokrok

V září 1998 vzbouřenci zaútočili na Ndjili, předměstí Kinshasy. Nastal zmatek a několik bratrů hledalo úkryt v domě, kde bydlel krajský dozorce. Ten se za ně nejdříve pomodlil a pak jim přečetl slova zapsaná v Izajášovi  28:16: „Žádný, kdo projevuje víru, nepodlehne panice.“ Povzbudil je, aby zachovali klid a spoléhali na vedení od Jehovy.

Bratři chtěli ze Ndjili utéct. Někteří navrhovali přejít přes most, zatímco jiní říkali, že je lepší jít podél železnice. Nakonec se ale rozhodli, že zůstanou, kde jsou. O tři dny později tuto oblast znovu ovládla vládní vojska, a bratři se dozvěděli, že ať by se vydali kteroukoli z cest, o nichž uvažovali, ocitli by se uprostřed boje.

Bratr ze sboru Museka Kipuzi v Katanze prodal několika vojákům ryby. Po krátkém rozhovoru ho jeden voják obvinil, že je vyzvědačem opoziční strany. Bratr byl svázán, krutě zbit a pak odvezen na vojenské velitelství toho regionu. Když ho tam přivezli, byl už večer. Vojáci chtěli, aby jim zatančil, ale bratr se jich zeptal: „Co byste z toho měli, když je taková tma?“

Vojáci řekli: „Tak místo toho můžeš něco zazpívat.“ Bratr začal procítěně zpívat píseň „Uvrhni své břemeno na Jehovu“. Slova té písně vojáky dojala a chtěli ji slyšet ještě jednou. Bratr tedy zazpíval tu píseň podruhé. Jeden z vojáků se ho zeptal, zda umí ještě nějakou jinou. Tentokrát bratr začal v kilubštině, ve své rodné řeči, zpívat píseň „Díky ti, Jehovo“. Když dozpíval, vojáci ho zbavili pout. Příští den ráno bratra odvezli zpátky do města a informovali se na něj u několika jeho sousedů, aby se ujistili, že není vyzvědač.  Než odešli, řekli mu: „Měl jsi zemřít, ale necháme tě naživu. Tvoje náboženství ti zachránilo život. Ty písně, co jsi zpíval, se nám moc líbily. Vydrž a dál služ svému Bohu!“

Stavba sálů Království přináší chválu Jehovovi

V posledních letech vedoucí sbor svědků Jehovových podporuje výstavbu sálů Království především v těch zemích, kde jsou omezené finanční prostředky. Bratři v Kongu tyto snahy uvítali, protože sály Království nutně potřebovali. Například v Kinshase bylo 298 sborů, ale méně než 20 vhodných sálů. V celém Kongu bylo nutné postavit ještě stovky dalších sálů. V dubnu 1999 byl v Kinshase zahájen program výstavby sálů Království, který později pokračoval i v jiných provinciích. V Konžské demokratické republice a v Konžské republice bylo začátkem roku 2003 v provozu asi 175 sálů Království.

Stavba sálu Království velmi zapůsobila na jednoho muže, který slyšel o pravdě už v padesátých letech. Práci svědků pozoroval ze svého domu. Vyprávěl: „Nikdy jsem činnost svědků nebral vážně, ale teď vidím, že jejich snahy přinášejí výsledky. Postavili sál Království vedle domu mého bratra a už stavějí další naproti mému domu. Připadá mi, jako by mě svědkové všude pronásledovali.“ Ten muž pak přijal pozvání na Památnou slavnost a také na zasvěcení sálu Království. Nyní chodí na shromáždění pravidelně.

Bratři ze tří sborů v Matete pořádali shromáždění ve zchátralé budově, kterou koupili v roce 1994. Neměli peníze na opravy, a tak budova zůstala ve špatném stavu šest let. Přes silnici naproti tomuto domu stál velký kostel. Když byla stavba tohoto kostela dokončena, kazatel řekl,  že po svědcích tu brzy nebude ani vidu, ani slechu. Kvůli nevzhlednému místu ke shromažďování se sousedé bratrům vysmívali. Někteří s posměšky nepřestali, ani když sbor začal připravovat stavbu nového sálu Království a bratři vyráběli tvárnice. Když potom ale sousedé uviděli výsledek, přímo žasli. Teď říkají, že svědkové Jehovovi mají široko daleko nejhezčí budovu. Když stavbu pozorovala jedna sousedka, která nikdy se svědky nechtěla mluvit, velmi to na ni zapůsobilo. Přišla na staveniště a slíbila, že až se u ní svědkové znovu zastaví, určitě si je vyslechne.

Za sestrou, která na jednom staveništi připravovala pro pracovníky jídlo, přišla nějaká žena a zeptala se jí: „Stavíte kostel?“

Sestra odpověděla: „Stavíme sál Království.“

Žena řekla: „Ta budova bude jistě pěkná. Vy jste vždycky upravení a čistí, a váš kostel bude určitě také takový.“

 Změna ve vedení odbočky

K tomu, aby bylo dobře postaráno o duchovní potřeby lidí v celém Kongu, bylo nutné změnit složení výboru odbočky. V květnu 1996 udělal vedoucí sbor určité úpravy. Koordinátorem výboru odbočky byl 20. května 1996 jmenován Sébastien Johnson. Spolu s Peterem Ludwigem, který byl do výboru odbočky přizván o dva měsíce dříve, sestavili výbor s menším počtem členů. Tento výbor převzal dohled nad činností svědků v Kongu. V následujících letech byli do výboru odbočky jmenováni další bratři: David Nawej, Christian Belotti, Benjamin Bandiwila, Peter Wilhjelm, Robert Elongo, Delphin Kavusa a Uno Nilsson. Bratr Ludwig a jeho manželka Petra se později museli ze zdravotních důvodů vrátit do Německa, a nyní slouží v tamější odbočce.

Bratři ve výboru odbočky se usilovně snaží předávat teokratické pokyny svědkům v celém Kongu. Do služby v této zemi byli posláni mezinárodní služebníci, betelité z jiných odboček a misionáři ze Severní Ameriky, z Evropy  a Japonska. Rodina betel v Kinshase se ve služebním roce 2003 rozrostla na více než 250 členů, přičemž jejich věkový průměr je 34 let.

Ještě je nutné udělat mnoho práce

Jeden starověký prorok napsal: „Požehnaný je zdatný muž, který spoléhá na Jehovu a jehož důvěrou se stal Jehova.“ (Jer. 17:7) I když se v severních oblastech Konga nepřetržitě bojuje, bratři stále oznamují dobrou zprávu o Království. V důsledku občanské války je pro bratry v odbočce náročné poskytovat duchovní pomoc zvěstovatelům v Kongu. Je ale povzbudivé, že i přesto zde bylo dosaženo nového vrcholného počtu 122 857 zvěstovatelů.

Tato zpráva byla vyprávěním o tom, co v Kongu zažili věrní Jehovovi služebníci. Není možné uvést jména všech těch bratrů a sester, kteří zde měli svůj podíl na obhajobě a zákonném prosazování dobré zprávy. Ti všichni si však mohou být jisti, že Jehova si jich velmi váží. Svým spolukřesťanům apoštol Pavel napsal: „Bůh ... není nespravedlivý, aby zapomněl na vaši práci a na lásku, kterou jste projevovali k jeho jménu tím, že jste sloužili svatým a dále sloužíte.“ (Hebr. 6:10)

Stále je ještě nutné vykonat velké množství práce. Zahajujeme službu v nových obvodech. Musíme stavět sály Království a rozšiřovat prostory odbočky. Když se však ohlédneme na více než 50 let teokracie v Kongu, musíme souhlasit se slovy, která jeden bratr pronesl v roce 1952: ‚Jsme jako kukuřičná zrna. Mohou nás rozházet po zemi, ale jakmile zaprší, my vyklíčíme a neseme mnoho ovoce.‘ Těšíme se na to, že uvidíme, do jaké míry náš nebeský Otec, Jehova Bůh, způsobí, aby semeno Království ještě vzrostlo. (1. Kor. 3:5, 6)

[Poznámky pod čarou]

[Praporek na straně 229]

„Teď už v [Kongu] o svědcích Jehovových nikdy neuslyšíme“

[Praporek na straně 249]

„Měl jsi zemřít, ale necháme tě naživu. Tvoje náboženství ti zachránilo život.“

 [Rámeček na straně 168]

Stručný přehled o Konžské dem. republice

Země: Tato republika leží na rovníku a je více než šestkrát rozlehlejší než sousední Konžská republika. Severní část pokrývají deštné pralesy, které jsou tak husté, že sluneční paprsky jimi jen zřídka proniknou až na zem. Ve východní části jsou hory a činné sopky. Na západě tato republika hraničí s Atlantským oceánem. Tato hranice je však dlouhá pouze 37 kilometrů.

Obyvatelstvo: Konžská demokratická republika má 55 milionů obyvatel. Tuto populaci tvoří více než 200 afrických etnických skupin. Asi 50 procent obyvatelstva se hlásí ke katolické a 20 procent k protestantské církvi, 10 procent ke stoupencům Simona Kimbangu a 10 procent tvoří muslimové.

Jazyk: Mluví se zde mnoha jazyky. Úředním jazykem je sice francouzština, ale k nejrozšířenějším místním jazykům patří lingalština, kingwanština, svahilština, kikongo a tšilubština.

Hospodářství: Konžská demokratická republika má obrovské přírodní bohatství. Těží se zde ropa a jsou zde naleziště diamantů, zlata, stříbra a uranu. Kvůli nedávným bojům zde však došlo k výraznému omezení exportu a k vzrůstu státního dluhu. Lidé na venkově většinou žijí z toho, co si sami vypěstují. K takovým plodinám patří maniok, kukuřice a rýže.

Fauna: Je zde spousta divokých zvířat. V zalesněných oblastech se to hemží paviány, gorilami a mnoha jinými opicemi. V otevřenější krajině žijí antilopy, levharti, lvi, nosorožci a zebry. Řeky jsou domovem krokodýlů a hrochů.

 [Rámeček a obrázek na straně 173 a 174]

Našel pravdu, po které usilovně pátral

Henry Kanama žil ve městě Luena a byl členem evangelické církve. Časem si však začal uvědomovat, že toto náboženství neučí pravdu. Rád chodil do hor, kde se modlil a rozjímal. Jednou tam potkal skupinu lidí, kteří tvrdili, že rozmlouvají s neviditelnými duchy. Vyprávěli Henrymu, že podle jejich názoru je Bůh velmi daleko, ale že nevědí, kde.

A tak Henry začal pátrat po pravém Bohu. Časem potkal muže, od kterého dostal časopis Probuďte se! ve francouzštině. Z toho, co se dočetl, pochopil, že konečně objevil to, co hledal. Našel biblickou pravdu! Napsal svědkům Jehovovým na adresu, která byla v tom časopisu uvedena, a krátce nato začal pomocí dopisů studovat Bibli. Později se Henry v dopise zeptal, jak by se dalo zařídit, aby on, jeho manželka Elisabeth a někteří jejich známí mohli být pokřtěni. V příštím dopise se dozvěděli, že by se měli obrátit na odbočku v některé ze sousedních zemí. Většina odboček však byla velmi daleko.

Henry a Elisabeth společně s Hyppolitem Banzou a jeho ženou Julienne se nakonec rozhodli, že pojedou do Severní Rhodesie. Uvědomovali si, že k tomu, aby získali hlubší poznání pravdy, se budou muset naučit cibembštinu. Důkladně si vše promysleli a vydali se na cestu. V Severní Rhodesii strávili šest měsíců a v roce 1956 byli pokřtěni.

Ještě v tom roce se vrátili do Konga, kde horlivě oznamovali dobrou zprávu dalším lidem. Henry a několik jeho spolupracovníků byli v roce 1961 zatčeni a posláni do vězení. Byli obviněni z toho, že patří ke skupině Kitawala, která zabila jednoho místního náčelníka a chystala úkladnou vraždu dalšího. Pro tato obvinění nebyl samozřejmě žádný důkaz, a tak byli později propuštěni.

Henry a Elisabeth vstoupili do průkopnické služby, pak se stali zvláštními průkopníky a nějakou dobu byli i v krajské službě. V roce 1991 Henry zemřel, ale Elisabeth stále zůstává pravidelnou průkopnicí. Jeden z jejich synů, který se jmenuje Ilunga, je krajským dozorcem.

 [Rámeček a obrázky na straně 178]

Věrný bratr Albert Luyinu

S biblickou pravdou se Albert setkal v roce 1951, když s ním mluvil jeho spolupracovník Simon Mampouya pocházející z Konžské republiky. Albert byl první z konžských občanů, který se stal zubním lékařem. Tím získal vysoké společenské postavení, a tak pro něj nebylo snadné postavit se na stranu pravdy. On i jeho manželka byli pokřtěni po Památné slavnosti v roce 1954. Křest se konal v noci, protože činnost svědků byla tehdy zakázána.

V letech 1958 až 1996 byl Albert právním zástupcem Sdružení svědků Jehovových, což byl název místní registrované korporace svědků. Vzpomíná, jak jednou před 1 800 posluchači tlumočil svatební proslov, který přednášel bratr Heuse. V proslovu byly nejprve vysvětlovány povinnosti křesťanské manželky. Albert se v té chvíli významně podíval na svou manželku a na ostatní sestry. Potom ale bratr Heuse začal mluvit o povinnostech křesťanského manžela, a Albertovo sebevědomí se pomalu vytrácelo. A na konci proslovu se skoro propadal hanbou.

[Obrázek]

Albert a Emilie Luyinovi

 [Rámeček a obrázek na straně 191 až 193]

Interview s Pontienem Mukangou

Rok narození: 1929

Rok křtu: 1955

Z jeho života: Byl prvním krajským dozorcem v Kongu.

V roce 1955 mě jednou začaly bolet zuby, a tak jsem šel do nemocnice. Zubař Albert Luyinu mě ošetřil a pak mi na základě Zjevení 21:3, 4 ukázal, že přijde doba, kdy už nebudou žádné bolesti. Dal jsem mu svou adresu a Albert mě ještě ten večer navštívil. Dělal jsem rychlé duchovní pokroky a v tomtéž roce jsem byl pokřtěn.

V roce 1960 jsem byl jmenován krajským dozorcem pro celé Kongo. Krajská služba nebyla snadná. Mnoho dní, a někdy dokonce týdnů, jsem cestoval na korbě nějakého plně naloženého nákladního auta. Silnice byly neudržované a celé dny pálilo slunce. V noci mě trýznili komáři. Často se stávalo, že auto mělo poruchu, a tak jsem musel čekat, až bude závada odstraněna. Jindy jsem se někam vydal sám po neoznačených cestách a občas jsem zabloudil.

Jednou jsem byl společně s Leonem Anzapou na návštěvě v menším městě na severu Konga. Jeli jsme na kole do dalšího města, které bylo vzdálené více  než 120 kilometrů. Zabloudili jsme a jednu noc jsme museli strávit ve stísněném prostoru kurníku, kde nebyla okna. Po slepicích tam navíc zůstala spousta čmelíků. Ti nás hrozně sužovali, a majitel usedlosti proto na podlaze kurníku rozdělal ohýnek.

V noci se mezi jeho synem a jinými vesničany strhla rvačka, k níž se brzy přidal i majitel usedlosti. Bylo nám jasné, že kdyby prohrál, měli bychom problémy. A tak jsme kvůli čmelíkům, kouři a rvačce celou noc nespali.

Před úsvitem jsme nepozorovaně nasedli na kola a pokračovali dál, ale po několika kilometrech jsme znovu zabloudili. Celý den jsme jeli po pusté cestě. K večeru hladový a vyčerpaný Leon spadl z kola. Narazil na kámen a rozsekl si horní ret. Silně krvácel, ale museli jsme jet dál, až jsme se dostali do nějaké vesnice. Když Leona uviděli vesničané, ptali se nás, kdo ho zranil. Vysvětlovali jsme jim, že spadl z kola, ale nechtěli tomu uvěřit a obviňovali mě, že jsem ho určitě zranil já. Nespali jsme další noc, protože Leona trápila bolest a mně vesničané vyhrožovali, že mě potrestají. Příští den ráno jsme pokračovali v cestě tak dlouho, než jsme dojeli do vesnice, kde Leona ošetřili. Ránu mu vyčistili dezinfekcí a sešili šesti stehy. Pak jsme jeli dalších 80 kilometrů do města Gemena, kde Leon nakonec zůstal na léčení v jedné malé nemocnici. Dál jsem cestoval sám. Pak jsem se připojil ke své manželce a společně jsme sloužili ve vesnicích po proudu řeky až do Kinshasy.

Na cestách Pontiena často doprovázela jeho manželka Marie, která však v roce 1963 zemřela. Pontien se tři roky nato znovu oženil a až do roku 1969 pokračoval v krajské službě. Dnes je pravidelným průkopníkem.

 [Rámeček a obrázek na straně 195 a 196]

Interview s Françoisem Dandou

Rok narození: 1935

Rok křtu: 1959

Z jeho života: Od roku 1963 do roku 1986 byl cestujícím dozorcem. V letech 1986 až 1996 sloužil v konžské rodině betel. Nyní je sborovým starším a zvláštním průkopníkem.

V roce 1974, během mé návštěvy sboru ve městě Kenge v provincii Bandundu, sedm z nás zatkli radikálové vládnoucí strany. Obvinili nás z toho, že jsme se nechtěli zúčastnit politických oslav k poctě hlavy státu. Zavřeli nás do cely o rozměrech dvakrát dva metry, kde nebyla okna. Nikdo z nás si nemohl sednout ani lehnout, mohli jsme se jen opřít jeden o druhého. Z téhle cely, kde jsme strávili 45 dní, jsme měli povoleno vyjít jen dvakrát denně. Když se moje manželka Henriette dozvěděla, co se stalo, vydala se za mnou. Z Kinshasy to byla cesta dlouhá 290 kilometrů. Směla mě však navštěvovat pouze jednou za týden.

Do věznice se jednou přišel podívat státní prokurátor. Na jeho počest byla uspořádána politická oslava. Všichni zpívali politické písně a skandovali stranická hesla. Všichni, kromě nás. Prokurátor zuřil a poručil mi, abych ostatním šesti bratrům nařídil, že musí zpívat. Odpověděl jsem, že jim přece  nemohu nic nařizovat a že se sami rozhodnou, zda budou zpívat, nebo ne. Rozlícený prokurátor mě nechal zbít.

Později nás naložili na korbu terénního vozidla. Jeli s námi dva vojáci, kteří nás měli hlídat, a v kabině u řidiče seděl onen prokurátor. Zamířili jsme do Bandundu, hlavního města stejnojmenné provincie. Auto jelo velmi rychle. Řekl jsem bratrům, aby se pevně drželi. Začal jsem se modlit a právě ve chvíli, kdy jsem modlitbu ukončil, vjelo auto příliš rychle do zatáčky a převrátilo se. Překvapující bylo, že nikdo nezahynul ani nebyl zraněn. Uvědomili jsme si, že nás Jehova chránil. Když jsme vozidlo zvedli a znovu postavili na kola, prokurátor těm dvěma vojákům nařídil, aby nás odvedli zpátky do věznice. Auto pokračovalo v cestě do Bandundu.

Když jsme se vrátili do věznice, vojáci vyprávěli dozorcům, co se stalo, a přimlouvali se za to, abychom byli propuštěni. Tato událost hluboce zapůsobila i na ředitele věznice, který stejně jako my uvěřil, že nás ochránil Bůh. Několik dalších dní jsme strávili v běžné cele a navíc nám dovolili procházet se na dvoře s ostatními vězni. Potom jsme byli propuštěni.

Po 24 letech strávených v krajské službě byli François a Henriette pozváni do betelu. O deset let později začali sloužit jako zvláštní průkopníci. Henriette 16. srpna 1998 zemřela.

 [Rámeček a obrázek na straně 200 až 202]

Interview s Michaelem Pottagem

Rok narození: 1939

Rok křtu: 1956

Z jeho života: Michael a jeho manželka Barbara sloužili v Kongu 29 let. Nyní jsou členy britské rodiny betel a Michael je starším v lingalsky mluvícím sboru v Londýně.

Naším prvořadým úkolem bylo dorozumět se s lidmi. Nejdříve jsme se museli naučit plynně mluvit francouzsky, protože francouzština je v Kongu úředním jazykem. Ale to byl teprve začátek. V Katanze jsme se učili svahilštinu, v Kananze jsme museli zvládnout tšilubštinu, a když jsme byli přiděleni do Kinshasy, učili jsme se lingalštinu.

Bylo to velmi užitečné. Když totiž naši bratři viděli, že se velmi snažíme s nimi dorozumět, byli k nám o to vřelejší. Naši snahu mluvit jejich jazykem považovali za důkaz toho, že je máme rádi a že o ně máme opravdový zájem. Bylo to užitečné také proto, že jsme měli lepší výsledky ve službě. Mnohokrát se stalo, že člověk, kterého jsme oslovili v jeho jazyce, se nejprve divil, ale pak bylo vidět, že ho to potěšilo, a se zájmem si nás vyslechl.

V době, kdy jsme cestovali v oblastní službě, nás znalost místních jazyků zachraňovala v situacích,  kdy hrozilo nebezpečí. V období krize vojáci a příslušníci politické strany stavěli silniční zátarasy, aby mohli vymáhat peníze. Za snadný a vhodný cíl svého snažení považovali zejména cizince. Kdykoli nás u zátarasu vojáci zastavili, pozdravili jsme je v místním jazyce. To je často překvapilo. Většinou se nás zaraženě zeptali, kdo jsme. Díky tomu, že jsme jim v jejich jazyce uměli vysvětlit, jakou činnost vykonáváme, obvykle reagovali přívětivě. Někdy nás dokonce požádali o literaturu a popřáli nám bezpečnou cestu a Boží požehnání.

Často na nás hluboce zapůsobilo, jakou opravdovou a obětavou lásku projevovali naši afričtí bratři. V Kongu byl mnoho let politický systém jedné strany, která aktivně, a někdy dokonce násilně vystupovala proti neutrálním občanům, tedy i proti svědkům Jehovovým. V tomto ovzduší jsme džípem cestovali do jednotlivých sborů a sloužili bratrům na sjezdech.

Dobře si vzpomínám na jeden krajský sjezd. Poslední den v průběhu večerního programu přišel za pódium předseda místního výboru politické strany. Byl opilý a hrubý a neústupně vyžadoval, abychom ho pustili na pódium. Chtěl totiž všem přítomným oznámit, že jsou povinni koupit si stranickou legitimaci. Když jsme to odmítli, začal zuřit a urážet nás. Křičel, že svědkové Jehovovi jsou proti vládě a že by nás všechny měli zavřít. Několika bratrům se podařilo přimět ho k odchodu. Pokřikoval, že si na nás půjde stěžovat a že se vrátí a zapálí nám džíp a slaměnou chýši, v níž jsme bydleli. Věděli jsme, že to nejsou plané výhrůžky.

Bratři se zachovali statečně. Nepodlehli strachu a neutekli. Naopak nás obklopili a povzbuzovali nás, abychom důvěřovali Jehovovi a ponechali situaci v jeho rukou. Potom se celou noc střídali v hlídání našeho džípu a slaměného obydlí. Byl to velmi působivý zážitek. Bratři byli ochotni chránit nás s nasazením vlastního života. Riskovali také, že se po našem odchodu stanou terčem surového zacházení kvůli tomu, že odmítají podporovat politickou stranu. Na tento projev obětavé křesťanské lásky ani na mnoho dalších krásných zážitků ze služby v Kongu nikdy nezapomeneme.

 [Rámeček a obrázek na straně 211 až 213]

Interview s Terencem Lathamem

Rok narození: 1945

Rok křtu: 1964

Z jeho života: Strávil 12 let v misionářské službě. Naučil se francouzsky, lingalsky a svahilsky. Nyní s manželkou a dvěma dětmi slouží ve Španělsku.

V roce 1969 jsme s Raymondem Knowlesem přicestovali do Kisangani, které mělo asi 230 000 obyvatel a bylo hlavním městem severovýchodní konžské provincie.

V té oblasti byla tehdy jen hrstka zvěstovatelů a mnoho zájemců. Ti všichni nás vřele přivítali a zahrnuli nás dary. Dostali jsme spoustu papájí, ananasů, banánů a dalšího tropického ovoce, které jsme nikdy předtím neviděli. Někteří přinesli živá kuřata a želvy. Samuel Tshikaka nás laskavě ubytoval ve svém domě. Brzy se nám však naskytla příležitost pronajmout si přízemní domek. V té době se k nám připojili Nicholas a Mary Foneovi a také Paul a Marilyn Evansovi. Měli jsme z toho velkou radost. Společně jsme opravili a vymalovali domek, který se stal prvním misionářským domovem v Kisangani. Byl zarostlý psím vínem a vysokou trávou a v podkroví žily dvě cibetky, které jsme při úklidu vystrnadili.  Později se do misionářského domova přistěhovali Peter a Ann Barnesovi a s nimi Ann Harknessová, která se stala mou manželkou.

První čtyři roky, kdy jsme kázali v Kisangani, jsme se učili lingalsky a svahilsky. Také jsme navazovali přátelské vztahy s tamními pohostinnými a přívětivými lidmi. Měli jsme tolik studií, že jsme museli sloužit od časného rána do pozdního večera, abychom to zvládli. Během těch několika let, kdy jsme sloužili v Kisangani, se malá skupina méně než deseti zvěstovatelů postupně rozrostla na osm sborů.

Když jsme jednou projížděli po silnici kolem řeky Ituri, uviděli jsme pygmejskou vesnici. Moc jsme si přáli kázat jejím obyvatelům. Někteří badatelé říkají, že Pygmejové mluví o lese jako o své matce nebo o svém otci, protože les jim poskytuje potravu, oblečení i přístřeší. Považují ho tedy za posvátný a věří tomu, že s ním mohou navázat duchovní kontakt při obřadu nazývaném molimo. Součástí obřadu je zpěv a tanec kolem ohně. Tanec doprovází hra na trubku molimo, což je dlouhá dřevěná trubice, ze které muži foukáním vyluzují tóny a hlasy zvířat.

Půvabná osada těchto kočovníků, kteří obvykle pobývají na jednom místě jen asi měsíc, na nás udělala velký dojem. Jejich tábor se skládal z chýší ve tvaru úlů vytvořených z mladých stromků a listů. Měly pouze jeden otvor a daly se postavit za necelé dvě hodiny. V každé bylo jen tolik místa, aby se tam mohlo vyspat několik lidí stočených do klubíčka. Přišlo k nám několik dětí a dotýkaly se našich vlasů a kůže, protože ještě nikdy neviděly bělochy. Byla to skvělá příležitost, kdy jsme se mohli s těmito obyvateli lesa seznámit a vydat jim svědectví. Vyprávěli nám, že už dříve za nimi přicházeli svědkové, kteří žili ve vesnicích poblíž jejich tábořišť.

 [Rámeček a obrázek na straně 215 a 216]

Interview s Davidem Nawejem

Rok narození: 1955

Rok křtu: 1974

Z jeho života: Je služebně nejstarším členem rodiny betel v Kongu. Slouží ve výboru odbočky.

V roce 1976 jsem byl ke svému překvapení pozván do betelu. Dopis obsahoval slova „naléhavé“ a „okamžitě“, která byla podtržena. Žil jsem v Kolwezi, což je asi 2 450 kilometrů od Kinshasy. Odejít z domova pro mě nebylo snadné, ale chtěl jsem reagovat stejně jako kdysi Izajáš: „Tady jsem! Pošli mě.“ (Izajáš 6:8)

Když jsem přijel do betelu, bratři mě přivedli k psacímu stroji a zeptali se, zda na něm umím psát. Odpověděl jsem, že jsem krejčí, a tak umím zacházet se šicím strojem, ale ne s psacím. Velmi jsem se však snažil, a tak jsem se to nakonec naučil. Tehdy jsem pracoval v překladatelském a služebním oddělení.

Za nějakou dobu jsem byl přidělen do úseku vyřizování korespondence. K mým povinnostem patřilo zpracovávat ústřižky z naší literatury, které lidé posílali do odbočky. Obvykle žádali o zaslání dalších publikací a já jsem mnohdy přemýšlel o tom, jak asi reagují na literaturu, kterou dostali. V jednom případě jsem výsledek viděl na vlastní oči. Dva mladí zájemci dělali  ve studiu rychlé pokroky. Stali se průkopníky, a časem dokonce zvláštními průkopníky. Když dostali pozvání do betelu, jeden z nich se stal mým spolubydlícím.

Někdy si lidé psali do betelu o peníze. Připravili jsme koncept dopisu, v němž jsme žadateli taktně vysvětlili podstatu naší činnosti a zároveň mu doporučili, aby studoval Bibli. Před časem mi jeden bratr řekl, že poznal pravdu právě na základě takového dopisu. Ten dopis mi ukázal a vyprávěl mi, že před lety napsal do betelu a žádal o peníze. Na doporučení, které dostal, reagoval příznivě a nyní je v pravdě.

Později jsem dostal za úkol vyřizovat právní záležitosti. Jednou jsem pomáhal několika místním bratrům, na které byla podána žaloba kvůli tomu, že nenosili stranický odznak. Při soudním řízení jsem sebral jsem odvahu a řekl: „Co ten odznak vlastně dokazuje? Právě skončila občanská válka, a ti všichni, kdo proti vám bojovali, nosili odznaky. Ten odznak nemá žádný význam. Není z něj patrné, co si člověk skutečně myslí. Opravdu důležité je to, jaký je člověk ve svém nitru. Svědkové Jehovovi nikdy nevyvolají občanskou válku. Dodržují zákony, a to je mnohem cennější než jakýkoli odznak.“ Bratři byli propuštěni. Jehova nám v takových situacích vždycky pomohl.

V betelu sloužím už více než 27 let. Nezískal jsem sice žádné vyšší vzdělání a v současné době mám určitá zdravotní omezení, ale velmi se snažím, aby mě Jehova mohl používat. V betelu se totiž stále objevují naléhavé záležitosti, které je nutné okamžitě vyřídit.

 [Rámeček a obrázek na straně 219 a 220]

Interview s Godfreyem Bintem

Rok narození: 1945

Rok křtu: 1956

Z jeho života: Absolvoval 47. třídu Gileadu a potom sedmnáct let sloužil v Kongu. Nyní je členem výboru odbočky ve Rwandě. Mluví anglicky, francouzsky, lingalsky, svahilsky a tšilubsky.

V roce 1973 jsem byl v Kananze a šel jsem do služby s jedním místním bratrem. Do domácnosti, kde jsme vedli biblické studium, přišli policisté a zatkli nás. Následující dva týdny jsme strávili ve vězení. Nedávali nám nic jíst, a tak nám po celou tu dobu nosil jídlo můj spolupracovník v misionářské službě Mike Gates. Nakonec jsme byli propuštěni. O tři měsíce později, ten den, kdy jsme s Mikem měli odcestovat na mezinárodní sjezd v Anglii, jsme se dozvěděli, že byli zatčeni všichni bratři ze sousedního sboru. Chtěli jsme je vidět a přinést jim něco k jídlu. Požádali jsme tedy, abychom je mohli navštívit. Policejní soudce však nechal zatknout i nás. Při čekání na převoz do věznice jsme slyšeli hřmot startujícího letadla. Jistě si dovedete představit, jak nám bylo líto, že odlétá bez nás.

Ve věznici jsem se setkal s mnoha vězni, kteří tam byli společně se mnou už před třemi měsíci. Můj spolupracovník, který mi tehdy nosil jídlo, byl nyní také uvězněn, a vězňové se proto ptali: „Kdo vám teď bude nosit jídlo?“

Odpověděli jsme, že nám ho budou nosit naši bratři, ale spoluvězňové nedůvěřivě kroutili hlavou. Věděli, že kromě nás nejsou v té oblasti žádní svědkové z Evropy. Byli velmi překvapeni, když nám příští den konžští bratři přinesli tolik jídla, že jsme se mohli rozdělit i s ostatními vězni. Bylo to vynikající svědectví o bratrské lásce, která spojuje svědky po celém světě. Kvůli tomu, aby nám opatřili jídlo, tito naši drazí bratři riskovali uvěznění. O pět dní později jsme byli propuštěni. Pak jsme odcestovali letadlem do Anglie, kam jsme dorazili těsně před začátkem sjezdu.

 [Rámeček a obrázek na straně 224 až 226]

Interview se Nzey Katasi Pandiovou

Rok narození: 1945

Rok křtu: 1971

Z jejího života: Za svobodna sloužila i tam, kde to bylo obtížné. Později se vdala a v letech 1988 až 1996 doprovázela svého manžela ve službě cestujícího dozorce. Nyní je ve zvláštní celodobé službě v Kinshase.

V roce 1970 jsem jednou ve svém bytě v Kinshase četla Bibli a vtom někdo zaklepal na dveře. Venku stál nějaký muž se svým synkem. Chlapec začal mluvit o Bibli a požádal mě, abych v ní vyhledala Matouše 24:14. Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem velmi zbožná, ale ten text jsem nemohla najít. Chlapec mi pomohl a potom jsme spolu vedli zajímavý rozhovor.

Bratr si všiml, že mě tyto myšlenky zajímají, a tak mě pozval na příští nedělní shromáždění. Konalo se za domem jednoho bratra, protože tehdy byla činnost svědků zakázána. Proslov se mi líbil a zůstala jsem tam i na studium Strážné věže. Ještě ten večer bratři přišli ke mně domů a zahájili se mnou biblické studium.

Později jsem byla pokřtěna a přihlásila jsem se do celodobé služby. V Naší službě Království jsem četla, že je naléhavě nutné, aby do určitých částí Konga  přijeli další zvěstovatelé. Zeptala jsem se bratrů, zda bych mohla jít sloužit do Kenge v provincii Bandundu. Souhlasili, ale upozornili mě na to, že někteří tamější zvěstovatelé byli zatčeni. Říkala jsem si: ‚Nemohou přece zatknout každého.‘ A rozhodla jsem se, že do Kenge pojedu.

Dorazila jsem tam večer a měla jsem radost, když jsem se dozvěděla, že ve sboru je právě na návštěvě krajský dozorce François Danda. Druhý den ráno jsem šla na schůzku před službou a ke svému překvapení jsem zjistila, že François byl společně s několika jinými bratry zatčen. Pozval si mě náčelník tajné policie a řekl mi: „Víme, že patříte ke svědkům Jehovovým. Když budete chtít, můžete v Kenge zůstat, ale jakmile vás někdy uvidíme, jak se tu procházíte s tou svou brašnou, zatkneme vás.“

Obyvatelé města byli jednáním náčelníka a jeho agentů velmi rozhořčeni. Věděli, že svědkové Jehovovi nikomu neubližují. Říkali, že agenti tajné policie by neměli ztrácet čas se svědky Jehovovými, ale spíše bojovat se zločinností — zločinců bylo všude kolem dost. Bratři byli tedy nakonec propuštěni.

V roce 1975 jsem byla jmenována zvláštní průkopnicí. Navštívila jsem mnoho měst a vesnic a na každém místě jsem sloužila dva nebo tři týdny. Zanedlouho na tom území vzniklo šest skupin zájemců. Napsala jsem do odbočky a požádala, aby do té oblasti byli posláni bratři, kteří budou vykonávat pastýřskou práci a starat se o skupiny.

Tehdy jsem se seznámila s Jean-Baptistem Pandim, který byl také zvláštním průkopníkem. V minulosti jsem si o manželství a celodobé službě povídala s misionáři. Říkali mi, že celodobá služba pro mě bude snazší, když nebudu mít děti. Jean-Baptiste měl stejný názor, a tak jsme se vzali. Lidé se domnívají, že až zestárnou, jejich děti se o ně postarají. Doba se však změnila a znám mnoho rodičů, kteří byli velmi zklamáni. Jean-Baptiste a já jsme rozhodně zklamáni nebyli.

Během let jsme přivedli k pravdě hodně lidí. Já mám největší radost z toho, že Jehovovi začali sloužit i mnozí členové mé rodiny. Pomohla jsem k pravdě nejen tatínkovi a mamince, ale také svým čtyřem bratrům a sestře.

V Žalmu 68:11 je napsáno: „Žen, které vyprávějí dobrou zprávu, je velké vojsko.“ To znamená, že my, sestry, máme velkou odpovědnost, kterou musíme plnit. Jsem Jehovovi velmi vděčná, že mi dovolil s ním spolupracovat.

[Rámeček na straně 240]

Překládání duchovního pokrmu

V Kongu je úředním jazykem francouzština, ale v Kinshase a v oblastech kolem řeky Kongo se mluví hlavně lingalsky. Lingalština sice nepoužívá velké množství slov, ale některé výrazy jsou významově velmi bohaté. Například slovní spojení kobongola motema, které se překládá slovy „činit pokání“, doslova znamená „převrátit srdce naruby“. Další výraz, který má určitou spojitost se srdcem a city, zní kokitisa motema, což doslova znamená „umlčet srdce“ neboli jinými slovy „uklidnit se“.

Do lingalštiny se Strážná věž překládá už desítky let. Publikace určené pro Kongo se v současné době překládají do těchto jazyků: kilubština, kinande, kipende, kisonge, kituba, konžská svahilština, lingalština, lingombe, maši, mongština, monokutubština, ngbakaština, otetela, tšilubština a uruund.

[Rámeček na straně 247]

Horlivý navzdory tělesnému postižení

Dvacetiletý Richard je už 15 let ochrnutý a upoutaný na lůžko. Pohybovat může pouze hlavou. Přesto se v lednu 1997 stal nepokřtěným zvěstovatelem. Vytrvale a s přesvědčením káže každému, kdo ho přijde navštívit. V průměru slouží deset hodin měsíčně. Richard byl pokřtěn 12. dubna 1998 nedaleko od domova, v jedné říčce, kam ho bratři odnesli na nosítkách. Jeho stav se nyní zlepšil, a tak se může pravidelně účastnit shromáždění. Také seznamuje s biblickou pravdou jednoho ze svých příbuzných, který už chodí na shromáždění a dělá pěkné pokroky. Richard je sice tělesně slabý, ale Boží duch ho mocně posiluje.

[Rámeček na straně 248]

‚Nejsme částí světa‘

Ve třídě, kam chodila dvanáctiletá Esther, učitel jednoho dne vyzval žáky, aby každý z nich vstal a před celou třídou zazpíval státní hymnu. Esther to trochu zaskočilo, ale když na ni přišla řada, zdvořile učiteli řekla, že hymnu zazpívat nemůže. Esther vypráví:

„Pan učitel se zlobil. Zeptala jsem se ho, zda mohu zpívat něco jiného. Souhlasil, a tak jsem zazpívala píseň ‚Nejsme částí světa‘. Pan učitel pak řekl, že by si to zasloužilo potlesk, a celá třída mi opravdu zatleskala.

Po vyučování si mě učitel vzal stranou a řekl, že se mu ta píseň líbila, hlavně její slova. Potom dodal: ‚Vím, že vy, svědkové Jehovovi, se opravdu lišíte od světa. Je to vidět i z tvého chování ve třídě.‘

Ta písnička zaujala také jednu moji spolužačku. Začala se mě ptát na různé věci a já jsem jí odpovídala. Koncem roku se ta spolužačka odstěhovala. Než jsme se rozloučily, poradila jsem jí, aby zkusila najít svědky Jehovovy tam, kde bude bydlet. Udělala to a teď už je také naše sestra.“

[Rámeček na straně 251]

Poctivost přináší čest Bohu

Jeden náš bratr byl zaměstnaný v továrně. Jednou se stalo, že směna, ve které pracoval, udělala nějakou chybu, a poškodilo se tak zařízení továrny. Ředitel rozhodl, že všichni pracovníci z té směny budou propuštěni. Vyplatil jim mzdu a poslal je pryč. Když bratr přišel domů, všiml si, že dostal navíc 500 franků (něco přes 1 euro). Šel tedy zpátky do továrny, aby peníze vrátil, a při této příležitosti vydal řediteli svědectví. Poctivost tohoto bratra udělala na ředitele takový dojem, že ho požádal, aby u něj pracoval dál.

 [Tabulka a graf na straně 176 a 177]

KONŽSKÁ DEM. REPUBLIKA — HLAVNÍ UDÁLOSTI

1932: Svědkové Jehovovi hledají možnosti, jak zahájit svou činnost v Kongu.

1940

1949: Je vydán výnos potvrzující zákaz činnosti svědků Jehovových.

1960

1960: Kongo získává nezávislost a začíná období náboženské tolerance.

1962: Je založena odbočka v Léopoldville (nyní Kinshasa). Přijíždějí první misionáři.

1966: Činnost svědků Jehovových je zákonně uznána.

 1971: Zákonné uznání je zrušeno.

1980

1980: Zákonné uznání je znovu získáno.

1986: Činnost svědků Jehovových je opět zakázána.

1990: Začíná období relativní náboženské svobody.

1993: Nejvyšší soud ruší zákaz z roku 1986. Začíná stavba nové odbočky.

2000

2003: V Konžské demokratické republice slouží 122 857 zvěstovatelů.

[Graf]

(Viz publikaci)

Počet zvěstovatelů

Počet průkopníků

120,000

80,000

40,000

1940 1960 1980 2000

 [Mapy na straně 169]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

SÚDÁN

STŘEDOAFRICKÁ REPUBLIKA

KONŽSKÁ REPUBLIKA

BRAZZAVILLE

KONŽSKÁ DEM. REPUBLIKA

Isiro

Bumba

Kongo

Kisangani

Goma

Bukavu

Bandundu

KINSHASA

KASAI

Kenge

Kikwit

Matadi

Kananga

Mbuji-Mayi

KATANGA

Kamina

Luena

Kolwezi

Likasi

Lubumbashi

ANGOLA

ZAMBIE

 [Celostránkový obrázek na straně 162]

[Obrázek na straně 185]

Hélène, Ernest a Danielle Heuseovi v Kinshase v 60. letech

[Obrázky na straně 186]

Křty, které se konaly na mezinárodních sjezdech, byly zachyceny ve filmu „Štěstí společnosti nového světa“. Na mnoho Konžanů tyto záběry silně zapůsobily

[Obrázek na straně 199]

Madeleine a Julian Kisselovi

[Obrázek na straně 205]

Na různých místech byly vybudovány jednoduché stavby vhodné ke shromažďování

[Obrázek na straně 207]

Odbočka v Kinshase, 1965

[Obrázek na straně 208]

Sjezd v Kolwezi, 1967

[Obrázek na straně 209]

Kvůli špatným silnicím bylo cestování velmi obtížné

[Obrázek na straně 221]

Oblastní sjezd „Boží láska“, který se v Kinshase konal v roce 1980, byl prvním větším sjezdem uspořádaným po osmi letech

[Obrázek na straně 223]

Mnozí účastníci krajských a oblastních sjezdů musí několik dní cestovat pěšky. Jídlo a ostatní potřebné věci musí nést s sebou

[Obrázek na straně 228]

V prosinci 1985, pouhé tři měsíce před vyhlášením přísného zákazu činnosti, se v Kinshase konal sjezd „Lid, který zachovává ryzost“

[Obrázek na straně 230]

V době zákazu činnosti naši bratři statečně snášeli věznění a kruté bití

[Obrázek na straně 235]

Zekaria Belemo, který byl cestujícím dozorcem, navštívil v utečeneckém táboře skupinu bratrů ze Súdánu

[Obrázky na straně 237]

Vozidla rozvážející literaturu musí někdy zdolávat i téměř nesjízdné silnice

[Obrázek na straně 238]

První třída školy služebního vzdělávání v Kongu v roce 1995

[Obrázek na straně 241]

Gisela a Sébastien Johnsonovi

[Obrázek na straně 243]

V tomto domě v Kinshase bydlí dvanáct misionářů

[Obrázky na straně 244 a 245]

Rozdělování humanitární pomoci, která strádajícím lidem přišla z Evropy v roce 1998

[Obrázky na straně 246]

Cestující dozorci, například Ilunga Kanama (vlevo dole) a Mazela Mitelezi (na vloženém obrázku vlevo), se v oblastech sužovaných válkou potýkají s mnoha problémy

 [Obrázky na straně 252 a 253]

 (1) Areál betelu v Kinshase

(2-4) Nedávno postavené sály Království

(5) Bratr pomáhá při stavbě sálu Království

[Obrázek na straně 254]

Výbor odbočky, zleva doprava: Peter Wilhjelm, Benjamin Bandiwila, Christian Belotti, David Nawej, Delphin Kavusa, Robert Elongo, Sébastien Johnson a Uno Nilsson