Konžská republika

Etienne otevřel balíček a na fialových deskách knihy se zaleskl nápis „Pravda vás osvobodí“. Moc tomu nerozuměl. Tato zásilka byla nepochybně určena jemu. Jako adresát byl uveden on, Etienne Nkounkou, hlavní projektant na ministerstvu v Bangui ve Francouzské rovníkové Africe. On si ale žádnou takovou knihu neobjednal a zpáteční adresa, na které byla uvedena Společnost Strážná věž ve Švýcarsku, mu vůbec nic neříkala. Tehdy si ještě neuvědomoval, že biblická pravda, která je v té knize obsažena, změní jeho život. Tato pravda pomohla také tisícům dalších Afričanů, aby se zbavili okovů falešného náboženství, kmenových předsudků a negramotnosti. Mnohé lidi ochránila, aby se nenechali strhnout blížící se euforií vyvolanou politickými představiteli, a tak byli ušetřeni následného zklamání. Dodala jim odvahu a naději tváří v tvář bolestným zážitkům. Kromě toho je dokonce podnítila, aby nasadili svůj život ve prospěch druhých. Příběh popisující tyto události je dojemný a zároveň povzbudivý. Než však budeme pokračovat ve vyprávění o Etiennovi, řekněme si něco o zemi, která byla jeho domovem.

 Deset let před tím, než Kryštof Kolumbus v roce 1492 podnikl svou slavnou plavbu do Ameriky, portugalští námořníci pod vedením Dioga Cão připluli k ústí řeky Kongo ve střední Africe. Nevěděli, že před tím, než se tato řeka dostala až k oceánu, musela urazit několik tisíc kilometrů.

Portugalci se zde setkali s obyvateli vzkvétajícího království Kongo. Následujících několik set let kupci z Portugalska i jiných evropských zemí kupovali slonovinu a otroky od Afričanů, kteří žili na pobřeží. Do vnitrozemí se však Evropané odvážili až na konci 19. století. Jedním z nejvýznamnějších průzkumníků byl Pierre Savorgnan de Brazza, důstojník francouzské armády. V roce 1880 Brazza uzavřel s místním králem smlouvu, na jejímž základě se oblast severně od řeky Kongo dostala pod francouzskou nadvládu. Toto území bylo později známo jako Francouzská rovníková Afrika. Hlavním městem se stalo Brazzaville.

V současnosti je Brazzaville hlavním a zároveň největším městem Konžské republiky. Toto město leží na břehu řeky Kongo, jejíž řečiště je dále po proudu plné balvanů a kamenných říms, na kterých se tvoří velké peřeje. V ústí této řeky, které je od Brazzaville vzdáleno asi 400 kilometrů, objevitel Diogo Cão kdysi zakotvil svou loď. Z Brazzaville můžete přes řeku vidět panoráma města Kinshasa, což je hlavní město Konžské demokratické republiky. Obě země odvozují svůj název právě od tohoto afrického veletoku.

Úsek mezi Brazzaville a Atlantikem není kvůli peřejím a vodopádům splavný. Mezi Brazzaville a pobřežním městem Pointe-Noire však vede železniční trať. Právě v těchto dvou městech a jejich okolí žije většina obyvatel Konžské republiky. Několik dalších pobřežních měst leží ještě dále  na severu. Převážná část této tropické, hustě zalesněné země je však obydlena jen řídce.

Pravda začíná lidi osvobozovat

Vraťme se teď zpět k příběhu Etienna. Když poštou obdržel zmíněnou knihu, psal se rok 1947. Ještě ten samý den si z ní Etienne a jeden jeho soused přečetli několik prvních kapitol. Oběma se zdálo, že našli pravdu, a proto se rozhodli, že na příští neděli pozvou několik svých přátel, aby si knihu četli s nimi a společně si vyhledávali uvedené biblické texty. Všem se toto setkání líbilo, a tak se domluvili, že se příští neděli sejdou znovu. Tentokrát přišel i jeden celník, který se jmenoval Augustin Bayonne. Stejně jako Etienne, i on pocházel z Brazzaville a také on později začal s druhými mluvit o pravdě, která přináší skutečnou svobodu.

V následujícím týdnu Etienne dostal dva dopisy. Ten první byl od jeho známého z Kamerunu, který věděl, že se Etienne zajímá o náboženství. V dopise Etiennovi sdělil, že jeho adresu zaslal do švýcarské odbočky Watch Tower Society. Druhý dopis byl ze Švýcarska a bylo v něm potvrzeno odeslání knihy, kterou Etienne dostal. Bylo mu také doporučeno, aby si knihu přečetl a půjčil ji své rodině a přátelům. Dopis obsahoval francouzskou adresu, na které mohl získat další informace. Teď už Etienne chápal, jak se k němu ta kniha dostala. Zanedlouho už vedl pravidelnou korespondenci s odbočkou svědků Jehovových ve Francii.

O několik let později se Etienne a Augustin vrátili do Brazzaville. Ještě předtím však Etienne napsal svému známému, který v Brazzaville bydlel a byl studijním poradcem na jedné odborné škole. Jmenoval se Timothée Miemounoua. Dopis začínal slovy: „Chtěl bych ti říct, že cesta, po které jsme se dříve vydali, není cestou pravdy. Pravdu mají  svědkové Jehovovi.“ Etienne mu potom vylíčil, co se dozvěděl. Spolu s dopisem mu poslal také knihu „Pravda vás osvobodí“. Stejně jako Etienne a Augustin, i Timothée zareagoval na biblické poselství kladně. Byli to první tři Konžané, kteří přijali pravdu. Každý z nich později pomohl mnoha dalším lidem, aby se rozhodli také tak.

Timothée zval studenty, kteří byli ubytováni ve škole, kde působil, aby se ve večerních hodinách účastnili biblických rozhovorů. Písemně také požádal o další publikace. Členové této skupinky začali pořádat shromáždění a kázat, jak nejlépe uměli. Někteří z těchto studentů, například Noé Mikouiza a Simon Mampouya, později sloužili v Jehovově organizaci jako dozorci.

V roce 1950 navštívil malou skupinu zájemců v Bangui a v Brazzaville misionář Eric Cooke, který žil v Jižní Rhodesii  (nyní Zimbabwe). Problém byl, že bratr Cooke neuměl francouzsky. Etienne vzpomíná: „Tento příjemný a pokorný bratr měl s sebou malý anglicko-francouzský slovník a dělal všechno, co mohl, aby nám vysvětlil zásady, na kterých stojí kazatelská činnost a teokratická organizace. Ale někdy jsme opravdu jen odhadovali, co se nám snaží říct.“

První překážky

Návštěva bratra Cooka přišla v pravou chvíli, protože 24. července 1950 vysoký komisař koloniální vlády zakázal dovoz a šíření veškeré literatury, kterou vydávali svědkové Jehovovi. A tak během následujícího roku zvěstovatelé ve Francouzské rovníkové Africe rozšířili jenom šest publikací, přestože uspořádali 468 veřejných shromáždění. V Ročence svědků Jehovových 1952 byla slova pochopení a soucitu. Bylo tam napsáno: „Zkuste si představit, že žijete v rozlehlé zemi, kde je jenom 37 zvěstovatelů. Pravděpodobně jste nikdy neviděli žádného jiného svědka, kromě těch, kteří žijí ve vašem městě. Všechno, co víte o pravdě a o tom, jak vydávat svědectví, jste se dočetli v publikacích a v těch několika málo dopisech, které vám Společnost mohla doručit. [Přesně tak] vypadá život bratrů v afrických zemích pod francouzskou nadvládou.“

Později přijel z Francie Jacques Michel, aby místní bratry povzbudil a poskytl jim další školení. Noé Mikouiza, jeden ze studentů dříve zmiňované odborné školy, si vzpomíná, jaká otázka místní bratry tehdy zajímala. Zeptali se: „Je zakázáno pít víno?“ Oči všech byly upřeny na bratra  Michela. Ten otevřel Bibli a přečetl Žalm 104:15. Potom vysvětlil, že víno je dar od Boha, ale že by ho křesťané měli pít umírněně.

Nově pokřtění bratři v Brazzaville horlivě vydávali svědectví. O víkendech vždy kázali v Kinshase, kam se přeplavili přes řeku. V roce 1952 byl pokřtěn první Konžan žijící na jižním břehu řeky. Bratři z Brazzaville v těchto počátečních letech velmi pomáhali svědkům v Kinshase. Později se role měly obrátit.

V prosinci 1954 bratři zorganizovali v Brazzaville sjezd. Zúčastnilo se ho 650 přítomných a 70 z nich bylo pokřtěno. Díky pravdě bylo z pout falešného náboženství osvobozováno stále více a více lidí. Představitelům křesťanstva se to pochopitelně nelíbilo a snažili se proti svědkům Jehovovým podnítit členy vlády. Policisté se domnívali, že vůdcem svědků je Timothée Miemounoua, a proto ho často předvolávali na stanici. Tam mu vyhrožovali a bili ho. On sám ani ostatní Jehovovi ctitelé v Brazzaville se tím však nenechali zastrašit. Zájemců o biblickou pravdu stále přibývalo.

 Úřady potom podnikly další opatření. Timothée Miemounoua a Aaron Diamonika, bývalý student oné odborné školy, byli totiž státními zaměstnanci. V roce 1955 se proto vláda rozhodla přeložit je do dvou odlehlých měst ležících ve vnitrozemí. Timothée byl poslán do Džambaly a Aaron do Impfonda. Tento pokus zastavit kazatelskou činnost však naprosto selhal. Bratři v Brazzaville dále horlivě kázali a Timothée s Aaronem začali šířit dobrou zprávu na místech, kam byli posláni, a dokonce tam založili sbory. Jehovovi ctitelé v této zemi se ve službě velmi namáhali, ale zároveň si toužebně přáli, aby dostali nějakou pomoc ze zahraničí. A ta brzy přišla.

V březnu roku 1956 přijeli první čtyři misionáři. Pocházeli z Francie a jmenovali se Jean a Ida Seignobosovi a Claude a Simone Dupontovi. V lednu 1957 byla v Brazzaville založena odbočka, která měla dohlížet na kazatelskou činnost ve Francouzské rovníkové Africe. Služebníkem odbočky byl jmenován bratr Seignobos. Krátce na to, při návštěvě sborů v nynější Středoafrické republice, zemřela při automobilové nehodě jeho manželka Ida. Jean i přesto nadále plnil úkol, který mu byl svěřen.

Služba ve vnitrozemí

V té době už Augustin Bayonne sloužil jako krajský dozorce. Navštěvoval vesnice ukryté hluboko v pralesích i tábořiště Pygmejů na severu a na západě země. Protože tak často a na takové vzdálenosti cestoval pěšky, začal být v té  oblasti znám jako Ten, kdo chodí. Občas bratra Bayonneho doprovázel Jean Seignobos. Ten byl překvapen, když zjistil, že lidé žijící hluboko v pralese o jejich návštěvě předem ví. Brzy pochopil, jak je to možné. Bubny totiž předávaly následující zprávu: „Ten, kdo chodí, přišel s bílým mužem.“

Tyto výpravy přinesly mnoho dobrého. Lidé dříve říkali, že svědkové Jehovovi jsou pouze v Konžské republice. Přítomnost bratra Seignobose a ostatních misionářů a také promítání filmu Společnost nového světa v činnosti však prokázaly, že to tak není.

Biblická pravda i nadále pronikala do vesnic ležících hluboko ve vnitrozemí a osvobozovala lidi od spiritistických praktik a kmenové nesnášenlivosti. Mnozí bratři v těchto oblastech byli negramotní. Neměli hodinky, a tak dobu, kdy mají jít na shromáždění, určovali podle slunce. Čas strávený v kazatelské službě počítali pomocí klacíků. Pokaždé, když někomu vydali svědectví, zabalili si jeden klacík do kapesníku. Čtyři klacíky byly jedna hodina. Tak mohli na konci každého měsíce odevzdat zprávu ze služby. Ve skutečnosti ale bratři sloužili mnohem víc, než kolik uvedli ve zprávě, protože biblické pravdy byly hlavním námětem většiny jejich rozhovorů s ostatními.

Vývoj v právní oblasti a politické změny

Připomeňme si, že v roce 1950 byl vydán zákaz dovozu literatury svědků Jehovových. Výše uvedené zkušenosti  však ukazují, že kazatelskou činnost to v žádném případě nezastavilo. Rozzlobení duchovní křesťanstva si proto šli stěžovat k vládním představitelům a lživě tvrdili, že svědkové Jehovovi jsou komunisté. Následkem toho bylo ve čtvrtek roku 1956 v pět hodin ráno deset bratrů zatčeno. Zpráva o tom se rychle rozšířila a náboženští odpůrci měli radost. Přelíčení se konalo ještě ten den. Do soudní budovy přišlo mnoho bratrů, kteří chtěli celý proces sledovat.

Noé Mikouiza vypráví: „Během přelíčení jsme dokázali, že nejsme komunisté, ale křesťané, Boží služebníci, kteří plní to, co je napsáno v Matoušovi 24:14. Advokát, který nás zastupoval a který již dříve četl naše publikace, prohlásil, že kdyby všichni lidé byli jako svědkové Jehovovi, nedocházelo by k porušování zákona. Náš případ byl uzavřen ještě to odpoledne. Rozsudek zněl: ‚Nevinní‘. S velkou radostí jsme pospíchali domů, abychom se převlékli na večerní shromáždění. Zpráva o našem zatčení se rozšířila po celém městě, a my jsme chtěli, aby všichni věděli, že jsme na svobodě. Na shromáždění jsme z plných plic zpívali písně Království. Mnozí z těch, kdo nás slyšeli, byli ohromeni, protože si mysleli, že už sedíme ve vězení.“

Dne 15. srpna 1960 získala Konžská republika nezávislost. Politické změny vedly k násilnostem. Zatímco duchovenstvo křesťanstva se do těchto událostí aktivně zapojilo, svědkové Jehovovi pokračovali v kázání. V tom roce byl v Brazzaville uspořádán krajský sjezd, kterého se zúčastnilo 3 716 přítomných. Také na severu země přicházeli do sborů stále další lidé. Například v jedné oblasti, kde bydlelo 70 zvěstovatelů, chodilo na shromáždění skoro tisíc lidí.

V prosinci 1961 svědkové nechali zaregistrovat právní subjekt s názvem Les Témoins de Jéhovah. Zákonné uznání  s sebou přinášelo určité výhody, ale bratři věděli, že by nebylo rozumné na takové věci plně spoléhat. Bratr Seignobos vypráví, co se krátce potom stalo: „Jednoho dne mě předvolal vysoký důstojník státní bezpečnosti, který ostře odsoudil naši křesťanskou neutralitu. Pohrozil mi, že mě nechá vypovědět ze země. Bál jsem se, že by to opravdu mohl udělat, protože autoritu na to měl. Hned následující den však tento důstojník dostal infarkt a zemřel.“

Misionářský život v 60. letech

V únoru 1963 přijeli z Haiti Fred Lukuc a Max Danyleyko. Potom, co se Fred oženil, začal sloužit jako krajský dozorce. Když navštěvoval jednotlivé sbory, měl zpočátku problémy zapamatovat si, kteří zvěstovatelé tvoří jednu rodinu. Vzpomíná: „Neměl jsem ponětí, která ze sester je manželkou kterého staršího, a už vůbec jsem nevěděl, kam mám zařadit tu spoustu dětí. Bratři totiž zachovávali zvyk, který byl ve střední Africe rozšířený a který spočíval v tom, že po svatbě si žena ponechá své jméno a děti jsou pojmenovány po příbuzných nebo rodinných přátelích.

Když jsme se při jedné spolupráci hned první večer sešli v sále Království, připadalo nám, že bratři jsou nezvykle tiší a že se před námi trochu stydí. Jakmile shromáždění začalo, všimli jsme si něčeho velmi neobvyklého. Bratři a starší chlapci seděli na jedné straně sálu, zatímco menší děti a sestry na straně druhé. V té polovině sálu, kde seděli bratři, bylo docela plno, i když několik bratrů sedělo u sester. V průběhu shromáždění postupně přišlo několik dalších sester, které nesly na hlavě Bible a knihy a které s sebou přivedly i své děti.

Přišel jsem na pódium, pozdravil jsem zvěstovatele a představil jim sebe i svou manželku. Po několika úvodních  slovech jsem se odmlčel, zadíval se na tu stranu sálu, kde seděli bratři, a řekl: ‚Bratři, uděláme si teď desetiminutovou pauzu a vy se poohlédněte po své manželce a dětech. A prosím, sedejte si společně se svou rodinou, tak jako to dělají Jehovovi služebníci na celém světě.‘ Všichni to ochotně udělali.“

Určité problémy byly spojeny i s cestováním veřejnou dopravou. Leah, manželka bratra Lukuce, vypráví: „Vždycky jsme si sbalili malá skládací lehátka, moskytiéru, vědro na vodu, přenosné vodní filtry, oblečení, knihy, časopisy a filmy s biblickými náměty. Abychom tyto filmy mohli promítat, museli jsme si vzít také napájecí kabely, žárovky, cívky s filmy, scénáře, malý generátor a kanystr s benzinem. Všechno jsme to pobrali a vydali se k nákladnímu autu, kterým jsme měli cestovat. Pokud jsme chtěli sedět v kabině, bylo nutné, abychom byli u auta už ve dvě ráno. Když jsme to nestihli, museli jsme sedět na korbě, kde na nás pražilo slunce a kde bylo mnoho dalších pasažérů se svými zavazadly a spoustou zvířat.

 Jednou jsme po několikahodinovém trmácení v horku dorazili k malé hliněné chatrči, kde jsme byli ubytováni, a zjistili jsme, že náš dočasný domov přepadli mravenci. Vyšplhali se na vědro, ze svých těl vytvořili most, čímž se dostali k malému kelímku s margarínem, a dokonale ho vyčistili. Ten den jsme si k večeři dali suchý toast a rozdělili se o konzervu sardinek. Byli jsme unavení a trošku jsme se litovali. Šli jsme tedy spát a bratři venku seděli kolem ohně a tlumeně zpívali písně Království. Nedovedu si představit hezčí ukolébavku.“

Věrní misionáři a místní starší

V letech 1956 až 1977 sloužilo v Konžské republice více než 20 misionářů. I když se museli vyrovnávat s řadou těžkostí, každý z nich byl pro kazatelskou činnost velkým přínosem. Například každý služebník odbočky byl zároveň misionářem. Když se bratr Seignobos v roce 1962 vrátil do Francie, dohledem nad kazatelskou činností byl pověřen bratr Larry Holmes. Po třech letech Larry a jeho manželka  Audrey skončili s misionářskou službou a služebníkem odbočky se stal bratr Lukuc.

Také mnozí místní bratři se ochotně ujímali nejrůznějších odpovědných úkolů. V roce 1976 byl v Konžské republice, stejně jako v jiných zemích po celém světě, jmenován výbor odbočky. Vedoucí sbor do tohoto výboru jmenoval Jacka Johanssona a Palleho Bjerra, kteří sloužili jako misionáři, a Marcellina Ngola, což byl jeden z místních bratrů.

V roce 1962 se konala graduace 37. třídy školy Gilead. Jedním z absolventů byl Augustin Bayonne, známý jako Ten, kdo chodí. Bratr Bayonne potom odjel do Středoafrické republiky. Právě tady před 15 lety dostal knihu Pravda vás osvobodí. Po nějaké době se zde oženil a společně se svou manželkou a s dětmi se vrátil do Brazzaville. Zpočátku se křesťanská shromáždění konala u nich doma. Později Augustin věnoval část svého pozemku, aby na něm mohl být postaven sál Království.

Augustin Bayonne i Timothée Miemounoua již zemřeli. Když před svou smrtí Timothée zapisoval některé ze svých zážitků, citoval na konci svého vyprávění slova z Hebrejcům 10:39: „My pak nejsme takoví, kteří se odtahují ke zničení, ale takoví, kteří mají víru k zachování duše naživu.“ Etiennovi Nkounkou, jednomu ze tří prvních zvěstovatelů  v Kongu, je dnes už téměř 90 let. Tito bratři nám svou věrnou službou dali vynikající příklad.

Období zkoušek

V srpnu 1970 se v Konžské republice dostali k moci komunisté. Už jsme se zmínili o tom, že v předchozích letech státní úředníci pronásledovali svědky Jehovovy a obviňovali je, že patří ke komunistům. Nové vládě teď pro změnu vadilo, že bratři ke komunistům nepatří.

Představitelé komunistické vlády nějakou dobu svědkům Jehovovým v jejich činnosti nebránili. Shromáždění a sjezdy se mohly konat veřejně a do země přijížděli noví misionáři. Později se však vliv komunistického režimu přece jenom začal projevovat. Nejprve byli někteří misionáři obviněni ze špionáže. Nakonec 3. ledna 1977 byla činnost svědků Jehovových oficiálně zakázána. Všichni misionáři, kromě Jacka a Lindy Johanssonových, byli postupně vyhoštěni. Jack vypráví: „Těch několik měsíců, kdy jsme byli v betelu vlastně úplně sami, bylo tou největší zkouškou, ale zároveň tou největší posilou naší víry. Za celou dobu své misionářské služby jsme nic podobného nezažili. Podezřívali nás z toho, že jsme agenti americké CIA. Věděli jsme, že nám hrozí velké nebezpečí, protože odpůrci režimu, včetně náboženských představitelů, byli v té době zatýkáni a popravováni. My jsme ale cítili, že nás Jehova chrání, a to posilovalo naši víru.“

 Noé Mikouiza se obrátil na premiéra a požádal ho, aby Jack a Linda mohli v Konžské republice zůstat. Tato žádost však byla zamítnuta. Jack s Lindou museli odjet. Majetek odbočky a sály Království byly zkonfiskovány a kancelář odbočky byla uzavřena. Určitou dobu dohlížela na zdejší kazatelskou činnost odbočka ve Francii, ale později byla tímto úkolem pověřena kancelář v Kinshase.

Přestože činnost svědků byla v určitých ohledech omezena, místní bratři nezažívali tak kruté pronásledování jako jejich spoluvěřící v jiných zemích. Někteří bratři však přesto dostali strach, a tento strach byl nakažlivý. Ačkoli se svědkové stále pravidelně scházeli na shromážděních, služba dům od domu se prakticky zastavila. Odbočka v Kinshase proto pověřila několik starších, aby přepluli přes řeku a místní bratry povzbudili.

Jedním z těchto starších byl André Kitula. V červnu 1981 začal jakožto krajský dozorce navštěvovat 12 sborů v Brazzaville. Při spolupráci s prvním sborem se stalo, že  i když se v úterý řada bratrů zúčastnila teokratické školy a služebního shromáždění, ve středu ráno nikdo nepřišel na schůzku před službou. André se proto do služby vypravil sám. Jeden muž, kterého oslovil, si postěžoval: „Svědkové Jehovovi nás vždycky utěšovali, ale teď se všichni jakoby někam vytratili.“

Ještě během této dopolední služby André potkal jednoho bratra, a ten mu řekl: „Víš, my už jsme si nějak odvykli kázat dům od domu.“ Později však několika dalším zvěstovatelům vyprávěl, že potkal Andrého ve službě. Odpoledne přišlo na schůzku před službou několik sester. Zanedlouho už zvěstovatelé v celém Brazzaville znovu chodili do služby dům od domu. Během těch tří let, kdy zde André a jeho žena Clémentine sloužili, nebyl zatčen jediný bratr. Navíc se o činnosti místních bratrů dozvěděli i zvěstovatelé žijící mimo hlavní město a dospěli k závěru, že pokud ze služby dům od domu nemají strach bratři v Brazzaville, nemusí se bát ani oni.

David Nawej, který tehdy pracoval v odbočce v Kinshase, uvádí jeden z důvodů, proč byli bratři v odbočce tak rádi, že mohou zvěstovatelům na druhé straně řeky poskytnout pomoc. Vypráví: „Byli to právě bratři z Brazzaville, kdo v minulosti začal v Kinshase kázat o pravdě. Když se potom v Konžské republice dostali k moci komunisté a kazatelská činnost se zpomalila, bratři z Kinshasy s radostí přišli na pomoc. Potvrdila se tak moudrá slova zapsaná v Kazateli 4:9, 10: ‚Dva jsou lepší než jeden, protože mají dobrou odměnu za svou tvrdou práci. Vždyť kdyby snad jeden z nich upadl, druhý může svého společníka pozvednout.‘ Bratři potom říkávali: ‚Dvě Konga jsou lepší než jedno.‘“

 Pokrok uprostřed politických změn

Rok 1991 přinesl v Konžské republice dramatické změny na politické scéně. Vládu jedné strany nahradil pluralitní politický systém. V zemi zavládla euforie. Bratři však pamatovali na varování zapsané v Žalmu 146:3: „Nevkládejte důvěru v urozené ani v syna pozemského člověka, kterému nepatří záchrana.“ Pravdivost těchto slov se měla brzy potvrdit.

Z politických změn, k nimž v té době došlo, však měl Jehovův lid užitek. Na základě rozhodnutí ministra vnitra z 12. listopadu 1991 byl zrušen zákaz činnosti svědků Jehovových. Zkonfiskované sály Království byly svědkům vráceny. To ovšem neplatilo o budově bývalé odbočky, ve které dodnes sídlí prezidentská garda. V srpnu 1992 se v Brazzaville a v Pointe-Noire po 15 letech znovu konal oblastní sjezd. V tom roce bylo vedeno 5 675 biblických studií, což byl téměř čtyřnásobek počtu zvěstovatelů.

Díky tomu, že svědkové znovu získali svůj zákonný status, mohli se do Konžské republiky vrátit misionáři. Bylo také jmenováno několik zvláštních průkopníků, kteří byli vysláni na sever země, kde většina návštěvníků shromáždění byla negramotná. V rámci sborů ve městech tehdy úspěšně probíhala výuka čtení a psaní, a teď se toto úsilí mělo soustředit i na venkovské oblasti.

Po volbách v roce 1993 však došlo k dalšímu vládnímu převratu. Opoziční strana vyprovokovala rozsáhlé protesty a v zemi bylo vyhlášeno stanné právo. Ozbrojené střety,  stávky, zákazy vycházení, silniční zátarasy a rabování — to vše se stalo běžnou součástí života. Lidé byli otřeseni a hluboce zklamáni. Ekonomická krize trvala. Euforie, která zavládla v roce 1991, byla nenávratně pryč.

Bouřlivou situaci na politické scéně provázely etnické nepokoje. Kvůli kmenovým potyčkám museli někteří bratři uprchnout do bezpečnějších oblastí, a bylo proto zrušeno několik sborů. Bratři však mnohokrát prokázali, že oni jsou díky pravdě od jakékoli etnické nenávisti osvobozeni. Během nepokojů si pomáhali a navzájem se chránili a vůbec jim nezáleželo na tom, z jakého kmene kdo pochází. Mnozí lidé si začali uvědomovat, že skutečné bezpečí najdou pouze u Jehovy.

Odbočka v Kinshase poskytovala bratrům vedení a povzbuzení. Koncem roku 1996 se situace v zemi uklidnila a počet zvěstovatelů dosáhl 3 935. V Brazzaville sloužilo pět misionářů, kteří bydleli v misionářském domově. Později přijely ještě dvě další manželské dvojice, a proto byl v dubnu 1997 otevřen nový misionářský domov v Pointe-Noire.

Na severním břehu řeky, v Konžské republice, se tedy život vracel do normálních kolejí, a kazatelská činnost úspěšně pokračovala. Mezitím však vypukl konflikt v sousední Konžské demokratické republice. Když se začalo bojovat i v okolí Kinshasy, misionáři museli uprchnout. A tak až do konce května misionáři z Kinshasy horlivě sloužili společně s dalšími misionáři v Brazzaville a Pointe-Noire. Nikoho by ani ve snu nenapadlo, k jakým tragickým událostem dojde už za několik dní.

Začíná občanská válka

Dne 5. června 1997 vypukla v Brazzaville válka. Stály proti sobě ozbrojené síly tehdejšího prezidenta a oddíly  podporující jeho předchůdce. Těžké dělostřelectvo zničilo město i jeho okolí. Zahynuly tisíce lidí. Všude byla rozeseta mrtvá těla. Zavládl naprostý chaos. Bylo těžké orientovat se v tom, kdo bojuje na čí straně. Určitá míra stability, z níž se obyvatelé Brazzaville dosud těšili, byla ta tam. Lodní přeprava do Kinshasy přestala fungovat. Lidé prchali do pralesa nebo nasedali do kánoí a mířili k malým říčním ostrůvkům. Jiní se snažili dostat se přes řeku do Kinshasy. Nedaleko Kinshasy se sice také válčilo, ale boje tam nebyly tak kruté jako v Brazzaville.

Stejně jako ostatním lidem, i našim bratrům válka způsobila mnoho těžkostí. Na jejich mysl i srdce však mělo blahodárný vliv to, že znají pravdu. Bratři totiž plně důvěřovali slovům zapsaným v Žalmu 46:1, 2: „Bůh je pro nás útočištěm a silou, pomocí, která se pohotově najde v tísních. Proto se nebudeme bát, i když země podstoupí změnu a i když se hory odpotácejí do srdce ohromného moře.“

Mnoho bratrů uprchlo do Kinshasy, kde pro ně výbor odbočky zajistil jídlo, přístřeší a lékařskou péči. Rodiny místních svědků s radostí projevovaly svým spoluvěřícím z Brazzaville lásku a pohostinnost.

Několik bratrů však v Brazzaville zůstalo, aby pomáhali těm zvěstovatelům, pro které bylo příliš náročné uprchnout. K těmto ochotným bratrům patřil například Jean Théodore Otheni se svou manželkou Jeanne, která sloužila jako pravidelná průkopnice. V srpnu byl jejich dům zasažen granátem a Jeanne utrpěla vážné zranění. Jean se s ní okamžitě vydal do Kinshasy. Bylo však už příliš pozdě. Vzpomíná: „Jeanne velmi milovala službu, až do konce. Dala mi svůj notýsek a řekla: ‚Musíš navštívit všechny moje zájemce. Moc mi na nich záleží.‘ Objal jsem ji a ona mi zemřela  v náručí.“ Jean společně se svými spolukřesťany dál horlivě slouží Jehovovi a plně důvěřuje slibu o vzkříšení.

Vzhledem k tomu, že pravidelná lodní doprava mezi hlavními městy byla přerušena, někteří z těch, kdo měli malé motorové čluny, je dali k dispozici, aby se uprchlíci z Brazzaville mohli dostat přes řeku. Odvážní bratři, například Louis-Noël Motoula, Jean-Marie Lubaki a Symphorien Bakeba, se nabídli, že budou pátrat po nezvěstných bratrech a že budou pomáhat těm, kdo ještě zůstali v Brazzaville. Znamenalo to na malých člunech zdolávat silné proudy řeky Kongo a prohledávat jednotlivé ostrůvky i břeh. Znamenalo to pronikat do válečné zóny v Brazzaville, kde stále docházelo ke krutým násilnostem. Znamenalo to riskovat život ve prospěch svých bratrů.

Symphorien, který měl s plavbami přes řeku bohaté zkušenosti, tuto cestu během občanské války absolvoval mnohokrát. Někdy se přes řeku plavil proto, aby pomohl bratrům, kteří zůstali v Brazzaville. Jednou například vezl deset pytlů rýže pro bratry, kteří žili v relativně bezpečné  oblasti. Dostat se přes řeku samozřejmě nebylo snadné, ale mnohem těžší bylo dopravit rýži na místo určení, aniž by se dostala do rukou těm, kdo ve městě rabovali. Jedním ze Symphorienových pasažérů tehdy byl důstojně vyhlížející pán, který se ho zeptal, kam tu rýži veze. Symphorien mu to vysvětlil a zároveň se zmínil o své biblické naději. Když loď přistála, ukázalo se, že tento muž je vysoký důstojník. Zavolal k sobě dva vojáky a dal jim za úkol rýži ohlídat, než se Symphorien vrátí s autem a odveze ji bratrům.

Většinou se však Symphorien plavil přes řeku proto, aby bratrům pomohl uprchnout z Brazzaville. Na jednu plavbu nikdy nezapomene. Vypráví: „Řeka je plná zrádných proudů, ale většina lidí ví, jak se přes ně dostat, aby je proud nestrhl k nebezpečným peřejím. Z Brazzaville jsem se vypravil se sedmi bratry a dalšími pěti lidmi na palubě. Zrovna uprostřed řeky nám došel benzin. Rozhodli jsme se, že se pokusíme doplout k jednomu ostrůvku, u kterého jsme mohli zakotvit. Velmi se nám ulevilo, když se objevila malá loď a její majitel nám nabídl, že pro benzin zajede do Kinshasy. Čekání nám ale připadalo nekonečné. Po hodině a půl se ten muž konečně vrátil a přivezl nám slíbený benzin.“

Odbočka v Kinshase se zanedlouho starala už o 1 000 bratrů a sester a také o jejich rodiny a zájemce. V říjnu 1997 konečně boje ustaly, a uprchlíci se začali vracet do Brazzaville.

Všichni misionáři, kteří sloužili v Brazzaville a Pointe-Noire, museli kvůli válce uprchnout. Někteří se vrátili do své rodné země — do Británie nebo do Německa —, jiní odjeli do Beninu a Côte d’Ivoire. Teď, když nastal relativní klid, několik z nich přijelo zpět do Konžské republiky.  V prosinci 1998 navíc z Francie přijeli další misionáři — tři manželské páry a jeden svobodný bratr. Do Brazzaville byli posláni také Eddy a Pamela Mayovi, zkušení misionáři, kteří sloužili v kinshaské odbočce, a byl zde otevřen nový misionářský domov.

Další občanská válka

Příští rok vypukla občanská válka v Brazzaville znovu. Zemřely další tisíce lidí, včetně několika svědků. Většina misionářů, kteří právě přijeli, se musela uchýlit do misionářských domovů v sousedním Kamerunu. Ačkoli se šířily zvěsti, že válka zasáhne i přístavní město Pointe-Noire, tři misionáři se rozhodli, že v tomto městě zůstanou. V květnu 1999 občanská válka skončila.

Vzhledem k tomu, že mnozí svědkové museli ze země uprchnout, počet sborů v Konžské republice klesl ze 108 na 89. Nyní je v Brazzaville 1 903 zvěstovatelů ve 23 sborech. V Pointe-Noire slouží 1 949 zvěstovatelů ve 24 sborech. Během obou občanských válek svědkové Jehovovi z jiných zemí poskytovali místním bratrům a sestrám hmotnou podporu. Z této pomoci měli pochopitelně užitek i ti, kdo ke svědkům Jehovovým nepatří.

Navzdory válce, hladu, nemocem a mnoha dalším těžkostem svědkové v Konžské republice strávili v kazatelské službě každý měsíc v průměru 16,2 hodiny. V dubnu 1999, kdy se druhá občanská válka chýlila ke konci, 21 procent zvěstovatelů se podílelo na nějaké formě celodobé služby.

Radují se z pravdy

Válka naprosto zpustošila zemi a přivedla ji do stavu hluboké krize. V Brazzaville probíhá rekonstrukce poškozených  staveb, ale práce ještě zdaleka neskončily. K nejdůležitějším projektům patří výstavba sálů Království, kde se lidé seznamují s biblickou pravdou. V únoru 2002 byly zasvěceny čtyři sály Království, dva v Pointe-Noire a dva v Brazzaville.

Při zasvěcení sálu v Brazzaville jeden starší bratr vyprávěl, co se stalo před patnácti lety v době zákazu. Bratři se rozhodli, že 1. ledna uspořádají na jednom nezastavěném pozemku sjezdový den. Doufali, že průběh sjezdu nikdo nebude narušovat, protože lidé budou slavit Nový rok. Po skončení dopoledního programu však přijela policie a svědkům přikázala, aby se rozešli. Bratr vyprávěl: „Odcházeli jsme se slzami v očích. Dnes jsme se shromáždili na stejném místě a oči se nám znovu zalévají slzami. Tentokrát ale pláčeme radostí, protože jsme přišli, abychom zasvětili náš nový sál Království.“ Ano, tento krásný nový sál byl postaven na tomtéž místě, na kterém bratři před lety konali sjezd.

Od doby, kdy Etienne Nkounkou, Augustin Bayonne a Timothée Miemounoua prostřednictvím knihy „Pravda vás osvobodí“ porozuměli biblickému poselství, uplynulo již více než 50 let. Jejich příklad následovaly tisíce obyvatel Konžské republiky a pravdu poznávají mnozí další. Je zde tedy vyhlídka na velký vzrůst. Místní svědkové vedou více než 15 000 biblických studií, což je tři a půlkrát více, než kolik je v této zemi zvěstovatelů. Na Památnou slavnost v roce 2003 přišlo 21 987 lidí. Ke konci loňského služebního roku bylo v Konžské republice celkem 4 536 zvěstovatelů, včetně 15 misionářů. Ti všichni horlivě pomáhají druhým poznat pravdu, která lidi osvobozuje. (Jan 8:31, 32)

[Praporek na straně 143]

Bubny předávaly následující zprávu: „Ten, kdo chodí, přišel s bílým mužem“

[Praporek na straně 144]

Bratři neměli hodinky, a tak dobu, kdy mají jít na shromáždění, určovali podle slunce

[Praporek na straně 151]

‚Šli jsme spát a bratři venku seděli kolem ohně a tlumeně zpívali písně Království. Nedovedu si představit hezčí ukolébavku‘

 [Rámeček na straně 140]

Stručný přehled o Konžské republice

Země: Konžská republika sousedí s Gabonem, Kamerunem, Středoafrickou republikou a Konžskou demokratickou republikou. Je větší než Finsko nebo Itálie. Pobřežní pláň je široká přibližně 60 kilometrů, hlouběji ve vnitrozemí se nacházejí náhorní plošiny dosahující výšky až 800 metrů. Na zbývající části území převládají husté pralesy a mohutné řeky.

Obyvatelstvo: Více než třímilionovou populaci tvoří příslušníci mnoha kmenů. V hustě zalesněných oblastech žijí Pygmejové.

Jazyk: Úředním jazykem je francouzština, ale v severní části země je velmi rozšířená lingalština. Na jihu je běžná monokutubština.

Hospodářství: Lidé většinou žijí z toho, co si sami vypěstují. Také se zabývají lovem sladkovodních a mořských ryb. Ve zdejších pralesích žije množství zvěře, která je pro zkušené lovce snadno dostupným zdrojem potravy.

Jídlo: Součástí většiny pokrmů je maniok nebo rýže. Ty jsou podávány s rybou nebo kuřetem v pikantní omáčce. K mnoha druhům zdejšího ovoce patří mango, ananas, papája, pomeranč a avokádo.

Podnebí: Kongo je země s tropickým klimatem, v níž je celý rok horko a vlhko. Je zde výrazný rozdíl mezi obdobím dešťů, které trvá od března do června, a obdobím sucha trvajícím od června do října.

 [Tabulka a graf na straně 148 a 149]

KONŽSKÁ REPUBLIKA — HLAVNÍ UDÁLOSTI

1940

1947: Kniha „Pravda vás osvobodí“ rozněcuje první zájem.

1950: Do Brazzaville přijíždí na návštěvu misionář Eric Cooke. Úřady uvalují omezení na dovoz a rozšiřování literatury vydávané svědky Jehovovými.

1956: V březnu přijíždějí z Francie první misionáři.

1957: V lednu je zřízena odbočka.

1960

1961: Dne 9. prosince je zaregistrována zákonná korporace, ale omezení týkající se literatury zůstávají v platnosti další rok.

 1977: Činnost svědků Jehovových je zakázána. Majetek odbočky je zabaven a misionáři jsou vyhoštěni.

1980

1981: André Kitula pomáhá obnovit kazatelskou činnost v Brazzaville.

1991: Ministr vnitra ruší zákaz. Po 15 letech se znovu konají oblastní sjezdy.

1993: V důsledku společenské a politické agitace je vyhlášeno stanné právo.

1997: Dne 5. června začíná občanská válka. Misionáři odjíždějí ze země. Odbočka v Kinshase zajišťuje jídlo, přístřeší a lékařskou péči pro 1 000 uprchlíků.

1999: Začíná další občanská válka. Misionáři znovu odjíždějí.

2000

2002: V únoru jsou zasvěceny první čtyři nově postavené sály Království.

2003: V Konžské republice slouží 4 536 zvěstovatelů.

[Graf]

(Viz publikaci)

Počet zvěstovatelů

Počet průkopníků

5,000

2,500

1940 1960 1980 2000

 [Mapy na straně 141]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

STŘEDOAFRICKÁ REPUBLIKA

KAMERUN

ROVNÍKOVÁ GUINEA

GABON

KONŽSKÁ REPUBLIKA

Impfondo

Džambala

BRAZZAVILLE

Pointe-Noire

Kongo

KONŽSKÁ DEM. REPUBLIKA

KINSHASA

ANGOLA

 [Celostránkový obrázek na straně 134]

[Obrázky na straně 138]

Ti, kdo se scházeli ke studiu Bible (rok 1949), zleva doprava: Jean-Seth Mountsamboté, Timothée a Odile Miemounouovi a Noé Mikouiza

[Obrázek na straně 139]

Etienne Nkounkou

[Obrázek na straně 142]

Jean Seignobos se často musel přepravovat přes řeku, aby mohl navštěvovat sbory ve vnitrozemí Konga

[Obrázek na straně 147]

Fred a Leah Lukucovi (uprostřed) se členy sboru, který se scházel v domě Augustina Bayonneho

[Obrázek na straně 150]

Křest v Atlantském oceánu u města Pointe-Noire

[Obrázek na straně 152]

Augustin Bayonne neboli Ten, kdo chodí, v roce 1962 absolvoval 37. třídu školy Gilead

[Obrázek na straně 153]

V této budově byla odbočka v letech 1967–1977

[Obrázek na straně 155]

Noé Mikouiza

[Obrázky na straně 158]

Louis-Noël Motoula, Jean-Marie Lubaki a Symphorien Bakeba