Moldavsko

Moldavsko leží na východ od rozlehlého masivu Karpat a zaujímá rozlohu 34 000 čtverečních kilometrů. Je to země úrodných nížin, hlubokých údolí, roklí a lesnatých svahů. V této různorodé krajině žije mnoho druhů zvířat, například lišky, vlci, zajíci, jezevci, jeleni, hranostajové, tchoři a divoká prasata.

Úrodná černozem a většinou mírné podnebí přispívají k tomu, že se zde daří ovoci, obilí, zelenině a jiným zemědělským produktům. Potřebnou vláhu ideálním způsobem zajišťuje 2 200 přírodních pramenů a také 3 000 řek a potoků, které se na jihu vlévají do Černého moře. Jednou z těchto řek je Dněstr. Po větší část svého toku na území Moldavska je splavný, a proto je důležitou dopravní tepnou. Klikatí se nedaleko východní hranice s Ukrajinou, která s Moldavskou republikou sousedí i na severu a na jihu, a zčásti tuto hranici dokonce tvoří. Na západě Moldavsko sousedí s Rumunskem. Hranicí je řeka Prut, která se vlévá do Dunaje.

Bouřlivá minulost

Území mezi Dněstrem a Prutem, které bylo po staletí známé jako Besarábie a Moldávie, bylo vždy důležitou přístupovou cestou do Evropy. V prvním tisíciletí př. n. l. bylo součástí Skytie. Později se částečně dostalo pod nadvládu Římské říše. V průběhu své bouřlivé historie toto území  často zažívalo nájezdy jiných národů, například Gótů, Hunů a Avarů. Ve 13. a 14. století se Moldávie ocitla v područí Tatarů a v 16. století se stala součástí Osmanské říše. V roce 1812 byl uzavřen takzvaný bukurešťský mír. V rámci této smlouvy se Turci vzdali Besarábie a poloviny Moldávie ve prospěch Ruska a celé toto území dostalo název Besarábie.

V roce 1918 se Besarábie stala součástí Velkého Rumunska. Roku 1940 se dostala pod ruskou nadvládu, která sice netrvala dlouho, ale o čtyři roky později byla obnovena. Jakožto součást Sovětského svazu bylo toto území pojmenováno Moldavská sovětská socialistická republika (Moldavská SSR). Nakonec, po pádu sovětského komunismu, Moldavská SSR přerušila své svazky s Moskvou a 27. srpna 1991 se stala nezávislou Moldavskou republikou. a Hlavním městem je Kišiněv.

V šedesátých letech 20. století se v Moldavsku rychle zvyšoval počet obyvatel. Od roku 1970 se však tento nárůst postupně zpomaloval, a nakonec se úplně zastavil. V současné době zde žije přibližně 4,3 milionu lidí. Mnozí obyvatelé pracují ve vinařství, což je nejrozšířenější zemědělské odvětví v Moldavsku. Vyrábějí se zde přibližně tři procenta světové produkce vína. Moldavská vína jsou oblíbená zvláště v Rusku a ve východní Evropě. (Viz rámeček na straně 71.) Kromě doslovných vinic je zde však ještě jiná, mnohem cennější „vinice“, která přináší znamenité ovoce ke chvále Jehovy.

 „Vinice pěnivého vína!“

Prostřednictvím proroka Izajáše Jehova popsal duchovní Izrael jako ‚vinici pěnivého vína‘. Jak bylo předpovězeno, tato obrazná vinice naplnila „povrch úrodné země výtěžkem“ v podobě výživného duchovního pokrmu. (Iz. 27:2–6) Výsledkem je, že se k pomazaným křesťanům připojují miliony „jiných ovcí“. (Jan 10:16)

Ke splňování tohoto nádherného proroctví s nadšením přispívá také Jehovův lid v Moldavsku. Díky hojnosti duchovního pokrmu, který připravuje Jehovova organizace, dnes v Moldavsku připadá 1 zvěstovatel na 229 obyvatel. V jedné vesnici je svědkem Jehovovým dokonce každý čtvrtý obyvatel!

Jak ale uvidíme, s tímto vzrůstem byly spojeny kruté zkoušky. Představitelé rumunské monarchie, fašistické diktatury a komunistického režimu téměř 70 let Boží služebníky pronásledovali, posílali do vězení a zakazovali jejich činnost. Avšak stejně jako jinde, i v Moldavsku Jehova splnil svůj slib, který zapsal Izajáš. V tomto proroctví o duchovní ‚vinici pěnivého vína‘ řekl: „Já, Jehova, ji bedlivě střežím. Každým okamžikem ji budu zalévat. Aby proti ní nikdo neobrátil svou pozornost, budu ji bedlivě střežit dokonce nocí i dnem.“ (Iz. 27:2, 3) Až budete číst o historii Božího lidu v Moldavsku, setkáte se s mnoha příklady odvahy a víry. Můžete tak upevnit své rozhodnutí stále přinášet ovoce k Jehovově chvále, ať už vám Satan bude klást do cesty jakékoli překážky.

Bratr Russell hledá úrodnou půdu

Plodonosné ratolesti doslovné révy byly ze začátku jen tenkými výhonky. Podobné to bylo i s duchovním vzrůstem v Moldavsku. Na následujících stranách se dočtete, jak  se v této zemi Jehova postaral o to, aby ze slabého proutku vyrostla statná réva, která přináší mnoho ovoce. (1. Kor. 3:6) Jak to vlastně všechno začalo? Koncem 19. století se zde při své cestě po Evropě zastavil Charles Taze Russell, který patřil k badatelům Bible.

Ve vydání časopisu Sionská Strážná věž a zvěstovatel přítomnosti Kristovy ze září 1891 Russell napsal, že navštívil židovského právníka Josepha Rabinowitche, který byl křesťanem. Bratr Russell vyprávěl: „Jedním z nejzajímavějších zážitků byla návštěva u bratra Josepha Rabinowitche v Kišiněvě v Rusku [nyní v Moldavsku]. On i členové jeho rodiny, všichni věřící v Pána Ježíše, nás vřele přivítali. . . . Zjistili jsme, že je dobře obeznámen s naukami ÚSVITU [souboru knih Millennial Dawn (Úsvit milénia)] a že s nimi vřele souhlasí.“ Při svých rozhovorech o Bibli se oba muži v mnoha názorech shodli. Možná právě proto bratr Russell nazval svého moldavského přítele „bratr Rabinowitch“.

Joseph Rabinowitch a jeho rodina se snažili pomáhat Židům, jichž v Kišiněvě žilo více než 50 000, aby přijali Krista a naději spojenou s Mesiášem. V těsném sousedství jeho domu a kanceláře stál „nový a velmi hezký dům uctívání, ve kterém bylo asi 125 míst k sezení,“ vyprávěl bratr Russell. Rabinowitch také pořídil ruční tiskový stroj, na kterém tiskl hlavně traktáty přizpůsobené židovskému způsobu myšlení. Přibližně o šest let později, v roce 1897, Rabinowitch bratru Russellovi napsal: „Můj drahý a milovaný bratře Russelle, blíží se konec roku, a tak bych ti chtěl velmi poděkovat za duchovní občerstvení, jež mi přináší tvůj cenný časopis SIONSKÁ STRÁŽNÁ VĚŽ, který pravidelně dostávám. Je pro mě jako kupecká loď přivážející  duchovní pokrm z daleka.“ Tento Žid miloval biblickou pravdu a s nadšením o ní mluvil. Přesto to trvalo ještě 30 let, než v Moldavsku semeno Království zakořenilo a začalo nést ovoce. (Mat. 13:1–8, 18–23)

Následky první světové války

V Evropě došlo během první světové války k prudkým politickým změnám. V důsledku toho se ukázalo, že  v Moldavsku je úrodná půda, v níž může vzklíčit semeno Království. Když takzvaná Velká válka skončila, Moldavsko zpřetrhalo své svazky s Ruskem, kde se moci chopili komunisté, a připojilo se k Rumunsku. Mnozí moldavští vojáci, kteří zažili hrůzy války, se vrátili domů znechucení. Většina z nich byla od dětství vedena k oddanosti pravoslavné církvi. Nyní však začali o jejím učení pochybovat.

Jedním z takových mužů byl Ion Andronic, který se v roce 1919 vrátil do své rodné vesnice Corjeuţi. O biblické poselství se začal zajímat už v době, kdy byl válečným zajatcem a měl možnost mluvit s adventisty a baptisty. Ze zajateckého tábora si přinesl domů Bibli a o tom, co se z ní dozvěděl, si povídal se členy své rodiny a se sousedy, kteří se zájmem naslouchali.

Patřil k nim například Ilie Groza, který v době války žil ve Spojených státech. Po válce se vrátil domů a ze svých cest si přivezl „Nový Zákon“. Andronicovi a Grozovi měli mezi sebou dobré sousedské vztahy, a tak spolu začali mluvit o Božím slovu. Také si opatřili literaturu vydávanou badateli Bible, což bylo tehdejší označení svědků Jehovových.

Dcera Ilia Grozy, která se jmenuje Ioana, vzpomíná: „Myslím, že tehdy, když se v naší rodině poprvé objevila literatura badatelů Bible, mi nebylo víc než šest let. Nevím, odkud jsme tuto literaturu dostali, ale pamatuji si, že rodiče a starší sourozenci živě diskutovali  o tom, jak byly v těchto publikacích vysvětlovány biblické myšlenky.“

Ion Andronic se později rozhodl, že svůj život Jehovovi nezasvětí. Jeho rodina a téměř všichni členové rodiny Grozových se však rozhodli jinak. Ioana vypráví: „V té době byla naše shromáždění rodinnou záležitostí. Rodiče měli čtyři dcery a v rodině Andronicových bylo několik synů a dcer. Netrvalo tedy dlouho a Vasile Andronic a moje sestra Feodolina se do sebe zamilovali a vzali se.

Do naší skupinky studia Bible brzy patřili také manželé Tudor a Daria Grozovi, naši vzdálení příbuzní. Tudor studoval Bibli s velkým nadšením. Dokonce se vydal do rumunské odbočky v Kluži, aby opatřil další literaturu a aby dostal odpověď na mnoho biblických otázek. Později byl pro náš malý sbor skutečnou duchovní oporou.

Nedaleko od nás bydlela rodina Iacuboiových, která se také začala účastnit biblických rozhovorů v našem domě. Petru Iacuboi, otec rodiny, už dříve pohostinně přijal muže, který nabízel Bible. Díky této návštěvě se Petru začal o Bibli zajímat. Nějakou dobu zkoumal nauky baptistů, ale brzo zjistil, že pravda musí být někde jinde. Připojil se tedy k naší rostoucí skupině badatelů Bible.

To, co jsme se dozvídali, nás vedlo k tomu, abychom dobrou zprávu o Království vyprávěli svým přátelům a příbuzným, z nichž mnozí žili v naší vesnici a blízkém okolí.“

 Strážná věž z 15. prosince 1921 přinesla zprávu o tom, jak rychle se v Moldavsku šíří poselství o Království. Bylo tam uvedeno: „Jeden bratr z Besarábie [jak se dříve říkalo Moldavsku], který byl donedávna adventistickým kazatelem, píše: ‚Pravdu přijalo asi 200 lidí z naší vesnice a také mnoho dalších z celého okolí.‘“

Začátkem 20. let poznal pravdu Ilarion Bugaian, horlivý člen pravoslavné církve, který bydlel ve vesnici Şirăuţi. Věrně sloužil Jehovovi až do své smrti. Mezi badatele Bible patřil i Moise Ciobanu, který pravdu poznal v Německu, v době svého uvěznění za první světové války. Z Německa se vrátil do města Bălţi, kde krátce nato vznikla skupina, z níž se později stal první tamější sbor.

Podpora od svědků z Rumunska

Ve 20. letech rumunská odbočka vyslala do Moldavska několik schopných bratrů, aby tam přispěli k rozvoji kazatelské činnosti a posílili ty, kdo se k Božímu lidu připojili teprve nedávno. K prvním evangelistům, kteří do Moldavska přijeli, patřil Vasile Ciucaş ze Sedmihradska. Mluvil rumunsky a maďarsky. Pokaždé, když Vasile navštívil sbor v Corjeuţi, bydlel u rodiny Ilie Grozy. Jeho dcera Ioana na tu dobu ráda vzpomíná. Vypráví: „Bylo mi asi osm let, ale návštěvy bratra Ciucaşe mám dosud v živé paměti. Byl to velmi laskavý bratr, který uměl vyprávět tak zajímavě, že nikdo nechtěl jít spát. Se sestrou jsme se vždy dohadovaly, která z nás bude smět sedět vedle něj.“

Rumunští svědkové spolu s horlivými místními zvěstovateli vytrvale kázali dobrou zprávu v okolních vesnicích. Ve vesnici Tabani, která leží 11 kilometrů od města Corjeuţi, oznamoval biblické poselství Cazimir Cislinski. Zprávu o Království slyšel Cazimir poprvé v době, kdy sloužil  v rumunské armádě. Jedním z prvních, kdo v Tabani reagovali na jeho kázání, byl Dumitru Gorobeţ, který Bibli studoval s mimořádným nadšením. V Tabani nyní žije 3 270 obyvatel a díky horlivosti Dumitra a dalších zvěstovatelů je tam 475 svědků.

Začátkem 20. let se zpráva o Království dostala také do vesnice Caracuşeni, která leží tři až čtyři kilometry od Corjeuţi. K prvním zdejším obyvatelům, kteří přijali biblickou pravdu, patřil Vladimir Lungu. Byl pokřtěn v roce 1927. Kvůli své křesťanské víře byl krutě pronásledován, ale až do roku 2002, kdy zemřel, zůstal Jehovovi věrný. Během jeho života přijalo v této vesnici pravdu mnoho lidí. Nyní zde žije 4 200 obyvatel, a každý čtvrtý je svědek Jehovův.

Další věrný bratr Alexandru Mikitkov se s pravdou setkal v roce 1929, když navštívil rumunské město Iasi. Jeho syn Ivan vypráví: „Když se otec vrátil domů, do vesnice Ţaul, okamžitě začal s druhými mluvit o dobré zprávě a brzy se v našem domě konala křesťanská shromáždění.“

Ivan dále říká: „Otec byl v kontaktu s rumunskou odbočkou a čas od času k nám z Rumunska přijeli zkušení bratři. V roce 1931, když byl u nás na návštěvě bratr Vănica, zemřela moje malá sestřička. Naše rodina byla velmi známá, a tak na pohřeb přišlo mnoho místních lidí. Pohřební proslov přednesl bratr Vănica. Vydal znamenité svědectví a vyvrátil lživou pomluvu, kterou šířilo duchovenstvo, totiž že pohřební obřady badatelů Bible nejsou důstojné. Ve svém proslovu jasně vysvětlil naději na vzkříšení, a do srdce některých přítomných tak zasel znamenité semeno. Zanedlouho se i tito lidé pevně postavili na stranu biblické pravdy.

Duchovní povzbuzení, které nám bratr Vănica předal, naši rodinu výrazně ovlivnilo. Například můj starší bratr  Dumitru se rozhodl, že bude kolportérem (celodobým služebníkem). Chtěl, aby v Moldavsku poznalo pravdu co nejvíce lidí, a proto odešel kázat do míst, kam se dobrá zpráva ještě nedostala. Rodina ho v tomto rozhodnutí ze všech sil podporovala. Musím se přiznat, že mi moc chyběl. Ale o to větší radost jsem měl, když přijel na návštěvu a vyprávěl nám nádherné zážitky ze služby.“

Odpor duchovenstva sílí

Kázání dobré zprávy se už od počátku setkávalo s odporem duchovních pravoslavné církve. Jejich nenávist se však ještě vystupňovala, když pravdu začali poznávat i mnozí členové jejich církve, kteří se potom odmítali křižovat a nenechávali křtít své děti.

Když bylo Ioaně Grozové asi deset let, místní pravoslavný kněz ji nutil, aby jednala v rozporu se svou vírou. Ioana vypráví: „Tatínek nám vysvětloval, že podle Bible není správné, abychom se křižovali. Ale ve škole jsme měli kněze, který na tom trval. Bála jsem se ho, ale nechtěla jsem zklamat svého tatínka. A tak jsem nešla do školy a schovala se ve stodole. O několik dní později se však tatínek o mém záškoláctví dozvěděl. Nezlobil se na mě, mluvil se mnou laskavě, ale chtěl, abych mu to vysvětlila. Když jsem mu řekla, že mám z kněze strach, vzal mě za ruku a šli jsme za ním domů.

Tatínek knězi pevným hlasem řekl: , Kdybyste to byl vy, kdo se stará o to, aby moje dcera měla co jíst, co na sebe a kde bydlet, potom byste měl právo říkat jí, jaké náboženské  zvyky má dodržovat. Ale starám se o ni já, a vy se proto nebudete plést do výchovy mého dítěte.‘ Musím říct, že od té doby mi kněz už nedělal žádné těžkosti.“

Duchovní byli obvykle těmi nejvlivnějšími lidmi v obci. Podobně jako náboženští vůdci v Ježíšových dnech, i oni svůj vliv využívali k tomu, aby poškozovali dobrou pověst Jehovových služebníků. To vedlo k tomu, že jejich farníci jednali se svědky hrubě a přezíravě anebo měli strach s nimi mluvit. Jednou z oblíbených taktik duchovenstva bylo podněcování k politické nenávisti. Lidé se tehdy například báli, že ze sousedního Sovětského svazu by k nim mohl proniknout vliv bolševismu. Pravoslavní kněží tohoto strachu využívali a tvrdili, že badatelé Bible jsou komunisté a že právě to je důvodem, proč se odmítají křižovat.

Duchovní však spřádali i jiné úklady. Své postavení zneužívali i tak, že k odporu proti Božímu lidu podněcovali vládní představitele, stejně jako to dělali znalci Zákona a farizeové v Ježíšově době. (Jan 18:28–30; 19:4–6, 12–16)

V letech 1918 až 1940 bylo Moldavsko pod nadvládou Rumunska, které tehdy bylo královstvím. Rumunská vláda jmenovala ministra pro záležitosti církví, který měl rozhodovat o náboženských otázkách. On sám patřil k oddaným členům pravoslavné církve, a proto byl odpůrcem činnosti badatelů Bible a usiloval o to, aby jejich organizace a biblické publikace byly zakázány. A jak už možná tušíte, obvinění spočívalo v tom, že svědkové spolupracují s bolševiky.

Výsledkem tohoto pohrdavého postoje k Jehovovu lidu bylo vládní nařízení, které policejní inspektor Moldavska poslal jistému náčelníkovi policie. V tomto nařízení ze dne 25. dubna 1925 stálo: „Na základě příkazu č. 17274/925 vydaného tajnou policií bychom vás rádi informovali, že  ministerstvo vnitra rozhodlo o zákazu a ukončení propagandy mezinárodních ‚badatelů Bible‘. Očekáváme, že v souladu s tímto nařízením podniknete veškerá nezbytná opatření.“

To, jak tento odpor úředních činitelů ovlivnil život našich bratrů, je patrné ze zprávy, kterou 17. října 1927 rumunská odbočka poslala světovému ústředí. Stručně řečeno, tato zpráva uváděla, že byl vydán zákaz pořádat sborová shromáždění a že ‚stovky bratrů byly předvolány před vojenské a civilní soudy‘. Dále tam bylo uvedeno, že ‚v létě bylo možné konat jen několik málo shromáždění, protože sbory jsou stále bedlivě sledovány tajnou a státní policií, a to hlavně ve vesnicích, neboť právě tam je většina sborů. Shromáždění obvykle probíhala v lese, na dobře utajených místech.‘

Tato zpráva pokračovala: ‚Od března byla zkrácena spolupráce cestujících dozorců se sbory. V tomto měsíci ministr vnitra vydal přísně důvěrný příkaz — najít kolportéry a všechny tyto „propagandisty“ zatknout. Krátce nato byli téměř všichni kolportéři zatčeni. Odpor v této zemi překonáváme už od začátku, a tak nejsme vystrašení. Tentokrát je však organizovaná snaha rozdrtit nás tak důkladná, že pokračovat v kazatelské činnosti je pro nás velmi obtížné.‘

Ke konci dvacátých let tu však stále byli odvážní jednotlivci i celé rodiny, kteří se nebáli vystoupit z pravoslavné církve a pevně se zastávat biblické pravdy. Tato skutečnost je patrná z dopisu, který jeden kněz ve vesnici Şirăuţi napsal v roce 1928 svému nadřízenému. V dopise, k němuž byl připojen jmenný seznam 43 dospělých a dětí z farnosti tohoto kněze, bylo uvedeno: „S úctou připojuji seznam členů sekty ‚badatelů Bible‘. Ačkoli se velmi snaží, nedosahují  žádného úspěchu a nemají ani modlitebnu. Nezbývá jim, než se scházet v soukromých domech.“

Ve skutečnosti však tento seznam popíral to, co kněz tvrdil — to, že badatelé Bible „nedosahují žádného úspěchu“. Většina z těch 43 jmen byla totiž jména bývalých členů pravoslavné církve. K dětem, jejichž jména byla na seznamu, patřila i Agripina Barbuţăová. Nyní je jí přes 80 let a stále slouží Jehovovi.

Vzhledem k tomu, že tehdy bylo veřejné vydávání svědectví velmi obtížné, bratři se zaměřovali na kázání neformálním způsobem, a to především svým příbuzným. V té době bylo běžné, že příbuzní spolu trávili poměrně dost času. Bratři tohoto zvyku využívali k tomu, aby s druhými mohli mluvit o dobré zprávě. Žádným zákonem se totiž nedalo členům rodiny zabránit v tom, aby si spolu povídali.

Snahy o legalizaci kazatelské činnosti

Krátce poté, co byla v roce 1925 činnost svědků zakázána, bratři z rumunské odbočky v Kluži poslali ministrovi pro záležitosti církví 50stránkovou zprávu. Obsahovala rámcové vysvětlení toho, co učíme a čemu věříme, a také oficiální žádost o zrušení zákazu naší činnosti. V září 1927  byl jeden z bratrů pozván do kanceláře ministra. Ministr se s bratrem osobně setkal celkem třikrát. Z posledního setkání bratr odcházel s nadějí, že dojde ke změně zákona, kterou bude podpořena svoboda uctívání. Vláda však žádost zamítla. Úředníci nepřestali výnosem vytvářet těžkosti, a situace Jehovova lidu se nadále zhoršovala. (Žalm 94:20; Dan. 6:5–9) Nakonec bylo 29. května 1932 vydáno oficiální prohlášení, v němž bylo uvedeno, že „veškerá činnost“ mezinárodních badatelů Bible „je zakázána“.

Tento útok proti Božímu lidu v Rumunsku a Moldavsku však nebyl zcela jednotnou koordinovanou kampaní. Rozhodnutí týkající se badatelů Bible vydávali do určité míry i úředníci v jednotlivých správních celcích. Bratři tedy tyto úředníky navštěvovali a snažili se obhajovat a zákonně prosazovat dobrou zprávu alespoň na úrovni místních zastupitelstev. (Fil. 1:7)

V některých případech byly tyto snahy úspěšné. Tak to bylo například v Bukurešti, kam se z Kluže přestěhovala odbočka. Po vytrvalém úsilí odbočka nakonec v roce 1933 dosáhla toho, že byla zákonně zaregistrována Biblická a traktátní společnost Svědkové Jehovovi v Bukurešti.

Je zajímavé, že proti omezení činnosti Božího lidu se otevřeně postavili i někteří významní soudci. Například 8. května 1935 odvolací soud v Kluži odvážně rozhodl, že zákaz činnosti svědků Jehovových byl protiústavní. V tomto rozhodnutí bylo dále uvedeno: „Zabavené brožury [vydané svědky Jehovovými] podněcují k lásce mezi lidmi a k víře v Boha a Krista. Z tohoto důvodu je nesprávné prohlašovat, že tyto brožury jsou podvratného charakteru. Ve skutečnosti totiž pro stát nepředstavují žádné nebezpečí.“

 Hlas rozumu zaznívá marně

Většina vládních představitelů však ve svém odporu proti Božímu lidu setrvala. Například 28. března 1934 náčelník státní bezpečnosti v moldavském městě Soroca napsal dopis svému nadřízenému, policejnímu inspektorovi v Kišiněvě. Stěžoval si, že ačkoli v jedné vesnici nedaleko Soroky byly v roce 1927 „pouze dvě rodiny, které patřily k přívržencům této sekty, podařilo se jim získat pro svou víru ... dalších 33 rodin“. Náčelník také napsal, že svědkové „zavrhují církev“ a její „náboženské tradice a zvyky“ a že „místo aby se obraceli na kněze, mají své vlastní bohoslužby“. V závěru dopisu uvedl: „[Svědkové] stále získávají nové členy, což představuje hrozbu pro zavedený řád a bezpečnost našeho státu.“

Dopisem ze 6. května 1937 se bratři obrátili na prefekta okresu Soroca a požádali ho, aby svědky Jehovovy vyškrtl ze seznamu zakázaných sekt. Oficiální stanovisko bylo vyjádřeno v dopise, který tomuto prefektovi poslal nejvyšší představitel okresní správy. V tomto dopise z 15. června 1937 bylo uvedeno: „Činnost [svědků Jehovových] je zakázána . . . ministerstvem pro církve a kulturu. Nemůžeme proto vyhovět jejich žádosti a vyškrtnout je ze seznamu [zakázaných] sekt, protože zájmy té sekty stále aktivně podporují.“

Toto nepřátelské stanovisko potvrdil vládní časopis Monitorul Oficial z 12. července 1939, kde bylo napsáno, že svědkové Jehovovi jsou „zakázáni“ a stejně tak i jakýkoli právní subjekt, který by snad využívali. Jak jsme již uvedli dříve, Moldavsko bylo v té době pod nadvládou rumunské monarchie, kde měla velký vliv východní pravoslavná církev. Mnozí úředníci proto byli zaslepeni náboženským  fanatismem a jednali s Jehovovými služebníky mnohem hůř, než dovoloval zákon.

Brutalita policie vzrůstá

Prudký odpor proti kazatelské činnosti mnohdy rozdmýchávala náboženská nenávist policistů, kteří často byli fanatickými členy pravoslavné církve. To bylo patrné například z toho, co zažili Dumitru Gorobeţ a Cazimir Cislinski. Oba poznali biblickou pravdu ve vesnici Tabani. Projevovali znamenité vlastnosti a byli horliví ve službě. Bratři v celém okolí je proto dobře znali a měli je velmi rádi. V roce 1936 byli Dumitru a Cazimir zatčeni a odvedeni na policejní stanici ve městě Chotin (nyní na Ukrajině).

Policisté je surově bili a snažili se je přinutit, aby se pokřižovali. Dumitru a Cazimir však navzdory tomuto utrpení zůstali pevní. Policisté to nakonec vzdali a poslali je domů. Tím však zkoušky těchto dvou věrných bratrů neskončily. Pod fašistickou i komunistickou vládou museli kvůli dobré zprávě ještě mnoho vytrpět. Dumitru zemřel začátkem roku 1976 v ruském městě Tomsk a Cazimir v listopadu 1990 v Moldavsku.

Ve třicátých letech dohlížela na činnost svědků v Moldavsku rumunská odbočka. Služebníkem odbočky byl v té době Martin Magyarosi, který byl pokřtěn v roce 1922. Společně se svým zetěm Pamfilem Albem navštěvovali mnoho sborů na severu Moldavska a posilovali a povzbuzovali bratry. Viděli totiž, jakými zkouškami procházejí. Byly to návštěvy v pravý čas. Proč? Protože Evropa se zanedlouho měla stát epicentrem druhé světové války. A Moldavsko bylo považováno za lákavou kořist, o kterou se později přetahovali jeho mocnější, vzájemně soupeřící sousedé.

 Evropu pustoší druhá světová válka

Dne 23. srpna 1939 Sovětský svaz a nacistická vláda Německa podepsaly pakt o neútočení. Týden nato, 1. září 1939, Německo zaútočilo na Polsko, a tak se rozpoutala druhá světová válka. Později, 26. června 1940, sovětský ministr zahraničí Vjačeslav Molotov předložil rumunské vládě ultimativní požadavek, aby území Besarábie postoupila Sovětskému svazu. Rumunsko tomuto požadavku vyhovělo a 28. června 1940 do Moldavska vstoupila sovětská vojska. V srpnu 1940 Sověti vytvořili Moldavskou SSR s hlavním městem Kišiněvem.

Sovětská okupace Moldavska však netrvala dlouho, protože 22. června 1941 Německo porušilo pakt o neútočení a vtrhlo do Ruska. Těchto událostí využilo Rumunsko, které se veřejně postavilo na stranu Německa, a pokusilo se Moldavskou SSR vymanit z područí Sovětů.

 Tento plán byl úspěšný. Dne 26. července 1941 se rumunské armádě podařilo zatlačit ruská vojska za Dněstr. Po necelém roce sovětské okupace se tak Moldavsko opět dostalo pod vládu Rumunska. V Rumunsku však od září 1940 byla u moci silně nacionalistická fašistická vláda vedená generálem Ionem Antoneskem. Jeho režim nebyl tolerantní k těm, kdo věrně podporovali Boží Království a zůstávali politicky neutrální.

Kruté zkoušky za vlády fašismu

Antoneskova fašistická vláda se ve spolupráci s Hitlerem a mocnostmi Osy snažila potlačit činnost svědků Jehovových. Osobně to zažil například Anton Pântea, který se narodil roku 1919. Anton poznal pravdu v době dospívání a horlivě kázal dům od domu. Několikrát se dostal do nebezpečné situace. Mnohdy ho před bitím zachránilo jen to, že se odvážně odvolal na zákonné právo mluvit o své víře, které má jako rumunský občan. Přesto ho však policie nakonec zatkla. Fašističtí důstojníci ho odvlekli na policejní stanici, kde ho celou noc bili, ale ráno ho kupodivu propustili. Bratru Pânteaovi je nyní 84 let a stále zůstává věrný Jehovovi.

Další věrný křesťan Parfin Palamarčuk poznal biblickou pravdu ve dvacátých letech v Moldavsku. Také on se stal horlivým hlasatelem dobré zprávy. Často byl několik týdnů mimo domov a kázal ve městech a vesnicích od Černovců až po Lvov na Ukrajině. Protože odmítal vstoupit do armády, fašisté ho v roce 1942 zatkli a postavili před válečný soud v Černovcech.

Na tyto události vzpomíná Parfinův syn Nicolae. Vypráví: „Tímto válečným soudem bylo sto bratrů odsouzeno k smrti. Rozsudek měl být vykonán okamžitě. Důstojníci  nechali všechny bratry nastoupit a vybrali z nich deset, kteří měli být zastřeleni jako první. Ti si však před zraky ostatních odsouzených museli nejprve vykopat hrob. Potom dali důstojníci bratrům ještě jednu příležitost — vzdát se své víry a vstoupit do armády. Dva se dopustili kompromisu. Ostatních osm bylo zastřeleno. Pak bylo vybráno dalších deset, kteří museli nejprve pohřbít zabité.

Ve chvíli, kdy bratři zasypávali hroby, přijel jistý vysoký důstojník a zeptal se, kolik svědků změnilo svůj postoj. Odpověděli mu, že jen dva. Nato důstojník prohlásil, že než aby jich kvůli 20, kteří by šli do armády, mělo zemřít 80, bylo by výhodnější poslat zbývajících 92 do pracovních táborů. Rozsudek smrti byl proto změněn na 25 let nucených prací. Za necelé tři roky však svědky z rumunských táborů osvobodila postupující sovětská vojska. Můj otec prošel i řadou dalších zkoušek, ale zůstal věrný Jehovovi až do své smrti v roce 1984.“

Nesouhlas s pravoslavnou církví je „trestný čin“

Mladý muž jménem Vasile Gherman a jeho manželka očekávali narození prvního dítěte. V prosinci 1942, krátce potom, co se jim narodila holčička, byl Vasile zatčen fašisty. Byl obviněn ze dvou „trestných činů“ — jednak z toho, že odmítl vykonávat vojenskou službu, a jednak z toho, že nenechal svou dceru pokřtít  v pravoslavné církvi. Vasile vypráví, co se stalo: „V únoru 1943 byl můj případ projednáván před vojenským soudem v Černovcech, společně s případy 69 dalších věrných bratrů. Ještě před vynesením rozsudku nás však donutili sledovat popravu šesti zločinců. Bylo nám jasné, že rozsudek smrti čeká i nás.

Společně jsme naši situaci probírali a posilovali jsme své odhodlání zůstat pevní ve víře a ze všech sil se snažit, abychom v průběhu soudního procesu nepropadli sklíčenosti. A s Jehovovou pomocí se nám to podařilo. Jak jsme očekávali, všech sedmdesát nás bylo odsouzeno k trestu smrti. Uvědomovali jsme si však, že trpíme pro spravedlnost. K velké zlosti našich nepřátel jsme nepropadli beznaději. Potom se ale stalo něco nečekaného. Původní rozsudek byl zrušen. Vojenský soud nás místo toho poslal na 25 let do tábora nucených prací v Aiudu, v Rumunsku. Ani tento trest jsme si však neodpykali, protože o 18 měsíců později, v srpnu 1944, byl tábor osvobozen postupující sovětskou armádou.“

V roce 1942 fašisté povolali asi 800 mužů z vesnice Şirăuţi v Moldavsku do armády generála Antoneska. Bylo mezi nimi také několik svědků, například Nicolae Aniskevič, který říká: „Policie nám nejprve nařídila, abychom se zúčastnili náboženského obřadu. Všichni svědkové to odmítli. Odmítli jsme také vzít do ruky zbraň. Policie nás proto obvinila, že jsme komunisté, a byli jsme zatčeni. Předtím než nás zavřeli do vězení, jsme však měli možnost vysvětlit, proč zůstáváme neutrální.

 Následující den jsme byli převezeni k okresnímu soudu do Bričan. Tam jsme se museli svléct a byli jsme důkladně prohledáni. Vyslýchal nás kněz, který měl zároveň vysokou vojenskou hodnost. Mluvil s námi laskavě, projevil pochopení pro náš zásadový postoj a postaral se o to, abychom dostali najíst. Kromě toho do protokolu napsal, že důvodem, proč odmítáme nosit zbraň, je naše víra v Ježíše.

Z Bričan nás odvezli na policejní stanici do Lipkan. Zde nás policisté až do noci nemilosrdně bili. Potom nás zavřeli do cely, kde už byli dva bratři a jedna žena, o které jsme k našemu překvapení zjistili, že je špionka. Policisté nás surově tloukli každý den. Mě nakonec poslali k vojenskému soudu do Černovců. Zde mi přidělili právníka, který mi velmi pomohl. Ale můj zdravotní stav se následkem špatného zacházení rapidně zhoršil, a vojenští úředníci se domnívali, že brzy zemřu. A tak mě ani nesoudili a poslali mě domů.“

Odvážné a věrné sestry

Terčem prudké nenávisti fašistů se staly také sestry. Jednou z nich byla Maria Ghermanová (není příbuzná s Vasilem Ghermanem, ale patřila do stejného sboru jako on). Maria byla v roce 1943 zatčena a odvezena na policejní stanici v Balasineşti. Vzpomíná: „Policie mě zatkla, protože jsem nechtěla chodit do pravoslavného kostela. Nejprve mě převezli do moldavského města Lipkany a potom do Černovců na Ukrajině, kde jsem byla souzena.

 Soudce se mě zeptal, proč odmítám chodit do kostela. Řekla jsem mu, že uctívám pouze Jehovu. Za tento ‚trestný čin‘ jsem byla odsouzena ke 20 letům vězení, stejně jako dalších dvacet sester. Některé z nás zavřeli do malé cely, kde se tísnilo už 30 jiných vězeňkyň. Přes den mě však posílali do domů bohatých lidí, kde jsem vykonávala domácí práce. Řekla bych, že tito lidé se mnou zacházeli lépe než vězeňští dozorci, alespoň jsem se mohla dosyta najíst.

Časem se nám podařilo navázat kontakt s bratry, kteří byli v jiné části vězeňského komplexu. A tak jsme jim mohly posílat jídlo a literaturu.“

Podobně jako tyto věrné sestry, i mnozí jiní moldavští svědkové přečkali pronásledování v době fašismu. Zkoušky víry tím však neskončily. Útok přišel ze strany další mocnosti — komunistického Ruska.

Deportace — oblíbená taktika Sovětů

V roce 1944, ke konci války, když se karta obrátila a Německo začalo prohrávat, někteří členové rumunské vlády pod vedením krále Michala svrhli Antoneskův režim. Rumunsko pak přerušilo spojenectví s mocnostmi Osy a přiklonilo se na stranu Ruska. V tomtéž roce bylo Rumunsko obsazeno postupující sovětskou armádou. Moldavsko bylo znovu připojeno k Sovětskému svazu jakožto Moldavská SSR.

Komunistická vláda v Moldavsku do činnosti svědků Jehovových zpočátku nezasahovala. Toto klidné období však netrvalo dlouho. Křesťanská neutralita, kterou  svědkové projevovali například tím, že se neúčastnili voleb, se brzy stala ožehavou otázkou. Sovětský vládní systém žádnou politickou neutralitu neuznával. V roce 1949 se proto vláda rozhodla, že svědky Jehovovy a jiné „nežádoucí živly“ bude deportovat, a tím tento problém vyřeší.

Bylo vydáno oficiální prohlášení, které obsahovalo „rozhodnutí předsednictva ústředního výboru komunistické strany“, jež se týkalo těch, kdo měli být z Moldavské SSR deportováni. K nim měli patřit „bývalí velkostatkáři, velkoobchodníci, přisluhovači německých okupantů, spolupracovníci německé a rumunské policie, členové fašistických stran a organizací, bělogvardějci, příslušníci zakázaných sekt a rodiny všech výše uvedených skupin“. Ti všichni měli být posláni na západní Sibiř, a to „na neurčito“.

Druhá vlna deportací začala v roce 1951. Tentokrát se však týkala pouze svědků Jehovových. Tuto akci, která byla  označena jako operace „Sever“, nařídil sám Stalin. Přibližně 2 600 svědků, tedy více než 720 rodin, bylo z Moldavska posláno do západosibiřského města Tomsk, což byla cesta dlouhá asi 4 500 kilometrů.

V oficiálních pokynech bylo uvedeno, že ti, kdo byli určeni k deportaci, mají mít dostatek času na to, aby si sbalili své osobní věci, a teprve potom měli být odvezeni k přistaveným vlakům. Vagony měly být „přizpůsobeny pro přepravu lidí“. Skutečnost však byla jiná.

Zpravidla uprostřed noci vtrhli do domu svědků Jehovových vojáci a státní úředníci. Někdy jich bylo až osm. Členy rodiny probudili a ukázali jim příkaz k deportaci. Dali jim několik málo hodin na to, aby si sbalili to nejnutnější, a potom je okamžitě odvezli k přistavenému vlaku.

K deportaci však nebyly použity osobní vlaky, ale nákladní. V každém vagonu bylo až 40 lidí různého věku. Čekala je cesta, která měla trvat dva týdny. Vagony neměly žádnou tepelnou izolaci a nebyla v nich sedadla. V jednom rohu byl v podlaze otvor, který sloužil jako záchod. Předtím než byli bratři deportováni, státní úředníci měli provést soupis jejich majetku. Ve skutečnosti ale do seznamu často zapsali pouze ty věci, které neměly velkou hodnotu. Cennější předměty zkrátka „zmizely“.

Přes všechna tato příkoří a těžkosti však bratři nikdy neztratili vnitřní radost. Když se vlaky, které svědky odvážely do vyhnanství, cestou míjely, z vagonů zněl zpěv písní Království. Bratři v jednotlivých vlacích tak věděli, že spolu s nimi jsou deportovány další stovky jejich spoluvěřících. Bylo jasně patrné, že i v této svízelné situaci si zachovávají radost, která jim dodává odvahu a posiluje jejich rozhodnutí zůstat věrní Jehovovi, bez ohledu na to, co je čeká. (Jak. 1:2)

 Víra hodná napodobení

K těm, kdo byli z Moldavska deportováni na Sibiř, patřil také Ivan Mikitkov. Ivan byl poprvé zatčen v roce 1951 a společně s několika dalšími svědky byl poslán do Tomsku, kde musel kácet stromy v sibiřské tajze. Nebyl sice uvězněn v pracovním táboře, ale nesměl se volně pohybovat. Tajná policie ho neustále bedlivě sledovala. On a jeho duchovní bratři však přesto při každé příležitosti kázali druhým.

Ivan vypráví: „I v tomto neznámém prostředí a těžkých podmínkách jsme vytvořili několik sborů, a dokonce jsme začali vyrábět literaturu. Někteří z těch, kterým jsme kázali, časem přijali pravdu a dali se pokřtít. Úřady však naši činnost nakonec odhalily a několik z nás bylo uvězněno v pracovních táborech.

Já a moji spoluvěřící Pavel Dandara, Mina Goraş a Vasile Şarban jsme byli odsouzeni ke 12 letům nucených prací se zostřeným dozorem. Státní úředníci doufali, že těmito přísnými tresty umlčí ostatní. To se ale nestalo. Bratři horlivě kázali, ať byli posláni kamkoli. Můj trest vypršel v roce 1966. Když jsem byl propuštěn, vrátil jsem se do Tomsku a na tři roky jsem se tam usadil.

V roce 1969 jsem se přestěhoval na území Doněcké pánve. Zde jsem se seznámil s Mariou, a tuto věrnou a horlivou sestru jsem si později vzal za manželku. V roce 1983 mě znovu zatkli. Tentokrát jsem dostal dvojnásobný trest — pět let vězení a dalších pět let vyhnanství. Tento trest byl pro mě pochopitelně mnohem těžší  než ten předchozí, protože jsem měl být odtržen od své manželky a dítěte, kteří také museli překonávat velké těžkosti. Naštěstí jsem si však tento trest nemusel odpykat celý. Když se roku 1987 stal generálním tajemníkem Sovětské komunistické strany Michail Gorbačov, byl jsem propuštěn. Mohl jsem se vrátit na Ukrajinu a potom do Moldavska.

Když jsem se vrátil do Bălţi, což je druhé největší město v Moldavsku, bylo zde 370 zvěstovatelů a tři sbory. Nyní tu slouží více než 1 700 zvěstovatelů v 16 sborech.“

„Chcete dopadnout stejně jako Vasil?“

Velitelé táborů a agenti KGB (sovětského Výboru státní bezpečnosti) vymýšleli nejrůznější drastické metody, kterými chtěli oslabit věrnost našich bratrů. Konstantin Ivanovič Şobe vypráví, co zažil jeho dědeček Konstantin Şobe: „Stalo se to v roce 1952, kdy byl dědeček uvězněn v jednom z pracovních táborů v Čitské oblasti, východně od jezera Bajkal na Sibiři. Velitelé tábora všem svědkům oznámili, že pokud se nezřeknou své víry, budou zastřeleni.

Bratři odmítli dopustit se kompromisu, a proto je dozorci vyvedli z tábora k nedalekému lesu. Už se stmívalo, když vybrali dědečkova nejlepšího přítele Vasila a odvedli ho do lesa s tím, že bude zastřelen. Bratři v obavách čekali, co bude dál. Náhle do večerního ticha třesklo několik výstřelů z pušky.

Strážní se vrátili a do lesa odvedli mého dědečka. Zanedlouho došli na jakousi mýtinu. Bylo zde vyhloubeno několik hrobů. Jeden z nich už byl zasypaný. Velící důstojník se na dědečka  obrátil, ukázal na hrob a řekl: ‚Chcete dopadnout stejně jako Vasil, nebo chcete být propuštěn a vrátit se zpátky k rodině? Máte dvě minuty na rozmyšlenou.‘ Můj dědeček ale čas na rozmyšlenou nepotřeboval. Okamžitě odpověděl: ‚Vasila, kterého jste zastřelili, jsem znal mnoho let. Teď se těším na to, že se s ním znovu setkám při vzkříšení. Jsem si naprosto jistý, že stejně jako Vasil budu žít v novém světě. Budete tam ale žít vy?‘

Takovou odpověď důstojník nečekal. Nechal odvést dědečka i ostatní bratry zpátky do tábora. A nakonec se ukázalo,  že na setkání s Vasilem dědeček nemusí čekat až do vzkříšení. Celé to byl jen krutý trik, který měl zlomit víru našich bratrů.“

Komunistická propaganda se míjí účinkem

Komunisté chtěli v lidech podnítit nenávist a podezíravost vůči svědkům Jehovovým, a proto uveřejňovali knihy, brožury a filmy, které měly Boží lid postavit do špatného světla. Jedna z takových brožur se jmenovala Dvojité dno. Tento název byl narážkou na tajné přihrádky v kufrech a taškách, ve kterých bratři ukrývali literaturu. Nicolai Voloşanovski vzpomíná, jak se ho jeden velitel tábora pokusil pomocí této brožury zesměšnit před ostatními vězni.

Nicolai vypráví: „Velitel tábora nechal shromáždit všechny trestance do jednoho baráku. Potom začal předčítat některé úseky z brožury Dvojité dno, a četl i ty pasáže, které obsahovaly pomluvy o mně osobně. Když skončil, požádal jsem, zda se mohu na něco zeptat. Velitel měl asi pocit, že se mu naskýtá skvělá příležitost, aby se na můj účet trochu pobavil, a tak souhlasil.

Zeptal jsem se ho, zda si vzpomíná, jak mě vyslýchal po mém příchodu do tábora. Velitel odpověděl, že ano. Potom jsem se zeptal, zda by si vybavil, jaké otázky mi kladl, když vyplňoval příslušné formuláře — byly to otázky, které se týkaly místa narození, státní příslušnosti a podobně. Znovu přitakal, a dokonce ostatním vězňům řekl, co jsem tehdy odpověděl. Nakonec jsem se zeptal, zda si vzpomíná, co do těch formulářů ve skutečnosti zapsal. Velitel připustil, že ne všechno odpovídalo tomu, co jsem mu řekl. Potom jsem se otočil k ostatním přítomným a řekl jsem: ‚Vidíte, a asi takhle nějak byla sepsána ta brožura.‘ Vězňové uznale přikyvovali a velitel rozzlobeně odešel.“

 Princip „rozděl a panuj“

V 60. letech se sovětské úřady rozhodly vyzkoušet další metody, jak narušit jednotu svědků Jehovových. Kniha The Sword and the Shield (Meč a štít), vydaná v roce 1999, pojednává o některých odtajněných spisech KGB, které byly uloženy ve státních archivech. V knize je uvedeno: „V březnu 1959 se konala schůze vysokých představitelů KGB, kteří vedli ‚boj proti jehovistům [svědkům Jehovovým]‘. Z této schůze vyplynulo, že tou správnou taktikou je ‚pokračovat v represivních opatřeních a zároveň v opatřeních rozvratných‘. KGB se rozhodla rozdělit, demoralizovat a zdiskreditovat členy této sekty a na základě vykonstruovaných obvinění uvěznit nejvlivnější z jejích vůdců.“

Jedním z ‚rozvratných opatření‘ byla kampaň, jež proběhla v celém Sovětském svazu a jejímž cílem bylo zasít nedůvěru mezi bratry. KGB začala šířit zlomyslné zvěsti, že někteří bratři v odpovědném postavení spolupracují se státní bezpečností. Tyto lži byly natolik rafinované, že mnozí bratři začali pochybovat, komu vlastně mohou důvěřovat.

Další metodou, kterou KGB s oblibou využívala, bylo školení zvláštních agentů, kteří se měli vydávat za „aktivní“  svědky Jehovovy a měli se pokusit získat v organizaci odpovědné postavení. Díky těmto špionům byla KGB pochopitelně dobře informovaná. KGB kromě toho kontaktovala skutečné svědky Jehovovy, nabízela jim velký peněžní obnos a snažila se je přemluvit ke spolupráci.

Tyto zákeřné metody, které měly narušit jednotu našich bratrů, žel byly do určité míry úspěšné, a to i v Moldavsku. Atmosféra vzájemného podezřívání houstla. Někteří bratři opustili organizaci a vytvořili odštěpenou skupinu, která začala být známa jako opozice.

Než k těmto událostem došlo, bratři v Sovětském svazu se na Jehovovu organizaci, na duchovní pokrm a na jmenované odpovědné bratry dívali jako na spolehlivý sdělovací prostředek. Právě v souvislosti s tímto sdělovacím prostředkem se však nyní začaly objevovat pochybnosti a podezření. Jak se bratrům podařilo tyto pochybnosti rozptýlit? Pomohl jim v tom kupodivu sovětský stát. Ano, původci intrik pomohli vyřešit problémy, které sami způsobili. Jak to?

Nevzali v úvahu Božího ducha

Začátkem 60. let se sovětské úřady rozhodly, že řadu „vůdců“ svědků Jehovových z celého Sovětského svazu přesunou do jednoho tábora v Mordvinské republice v západním  Rusku. Tento tábor se nacházel asi 150 kilometrů od města Saransk. Do té doby bratry dělily ohromné vzdálenosti, což ztěžovalo vzájemnou komunikaci a přispívalo k nedorozuměním. Teď však byli všichni pohromadě — členové takzvané opozice společně s bratry, kteří k opozici nepatřili. Mohli tedy spolu mluvit a vyjasnit si, co je skutečnost a co je pouhý výmysl. Proč vlastně státní úředníci shromáždili všechny ty bratry na jedno místo? Pravděpodobně si mysleli, že dojde ke konfliktu a tak se vzájemný rozkol ještě prohloubí. Nebylo to špatně vymyšlené. Strůjci tohoto plánu však nevzali v úvahu sjednocující moc Jehovova ducha. (1. Kor. 14:33)

V Mordvinsku byl uvězněn také bratr Gheorghe Gorobeţ. Vzpomíná: „Krátce potom, co jsem byl zatčen a uvězněn, přesunuli do našeho tábora jednoho bratra, který byl ve spojení s opozicí. Když viděl, že odpovědní bratři jsou stále uvězněni, velmi ho to překvapilo, protože slyšel, že jsme všichni na svobodě a žijeme v přepychu na útraty KGB.“

Bratr Gorobeţ pokračuje: „Během prvního roku mého uvěznění bylo z náboženských důvodů do tábora posláno více než 700 lidí. Většinou to byli svědkové Jehovovi. Všichni jsme pracovali v jedné továrně, takže jsme měli možnost mluvit s těmi, kdo patřili k oné odštěpené skupině. V průběhu let 1960 a 1961 se tak mnoho věcí vyjasnilo. V roce 1962 nakonec zemský výbor dohlížející na činnost v Sovětském svazu napsal přímo v táboře dopis. Byl určen  všem sborům v této zemi a přispěl k tomu, že se mnohé škody způsobené lživou kampaní KGB napravily.“

Kdo je skutečným sdělovacím prostředkem?

Bratr Gorobeţ byl z pracovního tábora propuštěn v červnu 1964 a ihned se vrátil do Moldavska. Když přijel do Tabani, zjistil, že mnozí místní svědkové jsou stále na pochybách, koho vlastně Jehova používá, aby sytil a vedl svůj lid. Někteří bratři proto četli pouze Bibli.

Byl jmenován výbor tří zkušených bratrů, kteří měli sborům tuto záležitost objasnit. Nejprve navštívili sbory na severu Moldavska, kde žila většina svědků. Když místní svědkové viděli neochvějnost těchto bratrů a dalších křesťanských dozorců, kteří v době pronásledování zůstali věrní, mnozí z nich pochopili, že tu organizaci, díky níž v minulosti poznali pravdu, Jehova stále používá.

KGB si koncem 60. let uvědomila, že navzdory pronásledování a nejrůznějším taktikám je kazatelská činnost stále intenzivnější. Kniha The Sword and the Shield popisuje, jak na to KGB reagovala: „Do ústředí [KGB] se donesly zprávy o tom, že dokonce ani v pracovních táborech ‚se jehovističtí vůdci nezřekli svých nepřátelských postojů a stále vykonávají svou činnost‘. V listopadu 1967 byla proto [v Kišiněvě] uspořádána konference představitelů KGB, kteří se podíleli na akcích namířených proti svědkům Jehovovým. Cílem bylo usnést se na nových metodách, jak ‚zabránit nepřátelské činnosti těchto sektářů‘ a jejich ‚ideologické diverzi‘.“

Útok ze strany bývalých svědků

Někteří jednotlivci žel těmto ‚novým metodám‘ podlehli a začali hrát KGB do ruky. Někdy se jednalo o svědky,  které zavedla na scestí chamtivost nebo strach z člověka, jindy o bývalé bratry, kteří v sobě živili nenávist vůči svým někdejším spolukřesťanům. Členové KGB se rozhodli takové osoby používat k tomu, aby podkopali ryzost těch, kdo zůstávali věrní. Mnozí svědkové vyprávěli, že nejnáročnější zkouškou, jakou kdy zažili, nebylo vězení ani pracovní tábory, ale právě útoky těchto někdejších bratrů, z nichž někteří se stali odpadlíky.

Řada odpadlíků pocházela z již zmíněné opozice. Někteří z těch, kdo se k této skupině hlásili zpočátku, byli pouze zmateni dezinformacemi, které šířila KGB. Avšak ti, kdo k opozici patřili i koncem 60. let, často projevovali ničemný postoj třídy zlého otroka. Nedbali na Ježíšovo varování a začali „bít své spoluotroky“. (Mat. 24:48, 49)

Metoda založená na principu „rozděl a panuj“ však v případě Božího lidu selhala, a to přes neustálý tlak ze  strany KGB a jejích přisluhovačů. Začátkem 60. let, kdy věrní bratři začali pracovat na opětovném sjednocení Božího lidu v Moldavsku, velmi mnoho místních svědků patřilo k opozici. Do roku 1972 se však převážná většina z nich vrátila k Jehovově organizaci a znovu s ní začala věrně spolupracovat.

Důstojník projevuje své ocenění

Moldavští svědkové, kteří zůstali během komunistické éry věrní, se ze všech sil podíleli na kázání dobré zprávy. Vydávali neformální svědectví členům své rodiny, ale také kamarádům, spolužákům a spolupracovníkům. Jednali však obezřetně, protože mnozí straničtí představitelé byli fanatickými stoupenci komunistické ideologie. Ovšem ne všichni komunisté měli ke svědkům Jehovovým pohrdavý postoj.

Simeon Voloşanovski vypráví: „Policie u nás udělala domovní prohlídku a zabavila spoustu literatury. Jeden důstojník potom sepsal všechny zkonfiskované věci. Později se vrátil a požádal mě, abych ten soupis zkontroloval. Jak jsem jednotlivé položky procházel, zjistil jsem, že tam jedna publikace chybí — byla to Strážná věž, která pojednávala o šťastném rodinném životě. Když jsem na to důstojníka upozornil, trochu rozpačitě řekl: ‚Víte, já jsem si ten časopis vzal domů a přečetli jsme si ho i s rodinou.‘ ‚A líbil se vám?‘ zeptal jsem se. ‚To víte, že jo! Úplně nás to nadchlo!‘ odpověděl.“

Odpor slábne a vzrůst pokračuje

V průběhu 70. let komunistická vláda přestala svědky Jehovovy hromadně zatýkat a posílat je do vyhnanství. Ale i v té době byli někteří bratři zatčeni a souzeni za to, že  vydávali svědectví nebo se účastnili křesťanských shromáždění. Rozsudky však byly mírnější.

V roce 1972 byly v Moldavsku, stejně jako jinde, ustanoveny rady starších. Gheorghe Gorobeţ vzpomíná: „Bratři přijali toto nové opatření s velkou radostí, protože v tom viděli jasný doklad působení Jehovova ducha. Díky většímu počtu jmenovaných mužů navíc sbory v Moldavsku vzrůstaly jak po duchovní stránce, tak i početně.“

V uplynulém období bratři získali značné zkušenosti s organizováním kazatelské činnosti a s tajnou výrobou biblické literatury. Když komunistické pronásledování začalo, tiskla se literatura v Moldavsku na dvou místech. V průběhu těch několika desetiletí krutého útlaku se tisklo vždy pouze v noci. Bratři proto vlastně museli vést dvojí život — jeden ve dne, kdy se stejně jako jejich spoluobčané věnovali běžným činnostem, a jeden v noci, kdy až do časných ranních hodin pracovali na výrobě literatury pro sbory.

To vše se ale změnilo, když odpor zeslábl a dohled se zmírnil. Podzemní tiskárny se teď mohly využívat mnohem efektivněji a do práce se mohli zapojit další dobrovolníci. Literatura se díky tomu začala vyrábět ve větším množství.

Bratři také zlepšili metody tisku. Používali například speciální šablony, které bylo možné připravit na psacím stroji. Upravili také tiskové stroje, aby mohli tisknout oboustranně. Tato vylepšení přinesla další zvýšení produkce literatury. Časy ručně přepisovaných studijních pomůcek teď bratrům připadaly jako dávná historie.

Bratři nyní měli k dispozici mnoho publikací, které mohli využívat k osobnímu studiu Bible. Díky tomu a také  díky lepší vzájemné komunikaci se postupně odstranily všechny zbývající stopy dřívějších rozporů. Tento pokrok však byl jen předzvěstí něčeho lepšího, co Jehovův lid v Moldavsku ještě čekalo.

Pravé uctívání vzkvétá

Ačkoli sovětský komunistický režim byl v době své největší síly skutečným politickým a vojenským gigantem, pravé uctívání potlačit nedokázal. Vždyť ani deportacemi svědků nedosáhl ničeho jiného, než že se dobrá zpráva rozšířila i do těch ‚nejvzdálenějších částí země‘. (Sk. 1:8) Prostřednictvím Izajáše Jehova slíbil: „Ať bude proti tobě vytvořena jakákoli zbraň, nebude mít úspěch... To je dědičné vlastnictví Jehovových sluhů a jejich spravedlnost je ode mne.“ (Iz. 54:17) Tato prorocká slova se skutečně potvrdila.

V roce 1985 došlo v Sovětském svazu ke změně vlády, což svědkům Jehovovým velmi usnadnilo život. Už nebyli sledováni tajnou policií ani nedostávali pokuty za to, že se účastní náboženských setkání. Bratři v Moldavsku se sice i nadále scházeli ve skupinkách, do kterých patřilo deset nebo ještě méně zvěstovatelů, ale začali také pořádat malé krajské sjezdy. Využívali k tomu svatby, pohřby a další zvláštní příležitosti.

Mocným impulsem pro kazatelskou činnost byly tři mezinárodní sjezdy, které v létě 1989 proběhly v polských městech Chorzow (nedaleko Katovic), Poznaň a Varšava. Z Moldavska přijely stovky delegátů. Představte si, jaký to pro tyto věrné bratry musel být zážitek! Po celá léta byli zvyklí scházet se tajně v malých skupinkách, a teď se ocitli uprostřed mezinárodního zástupu radostných svědků, kteří jednotně uctívali Jehovu.

 Další duchovní lahůdku přinesl rok 1991, kdy moldavští bratři mohli poprvé v historii této země veřejně uspořádat první krajský sjezd. Velmi významný však byl i rok 1992. Tehdy se v ruském Sankt Petěrburgu konal mezinárodní sjezd, kterého se zúčastnilo ještě více moldavských delegátů, než kolik jich přijelo na tři sjezdy v Polsku v roce 1989. Ano, Jehova otevřel nebeské propusti a začal na své oddané, vděčné služebníky vylévat hojnost požehnání.

Školení cestujících dozorců

Větší svoboda s sebou přinesla také možnost lepší spolupráce mezi zemským výborem a cestujícími dozorci. Tito duchovně způsobilí bratři, kterých tehdy bylo šedesát, se v prosinci 1989 sešli na školení ve Lvově na Ukrajině. Byla  to velmi radostná a povzbuzující událost. Všichni studenti této třídy byli věrní bratři, kteří zažili mnohá pronásledování, včetně věznění a pracovních táborů. Mnozí z nich se už v době těchto náročných zkoušek stali blízkými přáteli.

Čtyři z cestujících dozorců, kteří se v této třídě sešli, pocházeli z Moldavska. Když se vrátili domů, předali místním sborům praktické podněty, které ve Lvově zazněly a které se týkaly zvláště kazatelské služby. Bratři byli například povzbuzeni k tomu, aby navzdory nově nabyté svobodě i nadále zůstávali při rozhovorech o Božím slově obezřetní. (Mat. 10:16) Proč to bylo nutné? Protože, přísně vzato, naše činnost byla stále zakázána.

Jsou naléhavě zapotřebí sály Království

Už v dobách, kdy se v Moldavsku s kázáním začínalo, si bratři uvědomovali, že je nutné mít vlastní místo k uctívání. V roce 1922 badatelé Bible ve vesnici Corjeuţi dokonce jeden takový sál postavili, a to na vlastní náklady. Sál byl nazván „dům pro shromáždění“ a byl využíván mnoho let.

Ke konci 80. let, kdy odpor ze strany vládních činitelů znatelně polevil, byly v mnoha městech a vesnicích sbory, v nichž sloužilo několik set zvěstovatelů. Ti byli rozděleni do malých skupinek a scházeli se v soukromí. Přišel už ten správný čas udělat krok vpřed a začít stavět sály Království? Bratři se rozhodli, že to zjistí, a proto se obrátili na odpovědné zástupce několika vesnic.

Někteří z nich byli velmi vstřícní. Tak to bylo například v severomoldavské vesnici Feteşti, kde žilo 3 150 obyvatel. V lednu 1990 se místní bratři sešli se starostou, který jim oznámil, že v této vesnici mohou svou činnost vykonávat bez jakýchkoli úředních omezení. Bratři byli zvyklí jednat velmi opatrně, a tak tomu nemohli ani uvěřit. Požádali  tedy starostu o svolení upravit dům jednoho našeho bratra tak, aby mohl sloužit jako malý sál Království pro místní sbor, v němž tehdy bylo už 185 zvěstovatelů.

Starosta projekt schválil a bratři se pustili do práce. Brzy ale narazili na dost podstatný problém. Kdyby totiž zbourali jednu zeď, jak to projekt vyžadoval, celý dům by se pravděpodobně zřítil. Stavba tedy náhle uvízla na mrtvém bodě. Co teď? Bratři se rozhodli znovu zajít za starostou a problém mu vysvětlit. Představte si, jakou měli radost, když dostali povolení postavit zbrusu nový sál Království. Sbor se okamžitě vrhl do práce a celá stavba byla dokončena už za 27 dní.

Vzhledem ke kapacitě tohoto sálu Království se sbor ve Feteşti rozdělil na dva menší. Mnozí noví zvěstovatelé však ještě nebyli pokřtěni. Proč tedy křest nespojit s programem zasvěcení? Všem se tento nápad zalíbil. Po proslovu ke křtu tedy všichni přítomní sešli k nedaleké řece, kde své zasvěcení Jehovovi symbolizovalo 80 lidí.

Sál Království však byl zapotřebí i na mnoha jiných místech. Bratři v některých sborech se nechali inspirovat obrázky sálů Království v naší literatuře a rozhodli se, že by si podobný sál mohli postavit také. Dali tedy dohromady potřebné prostředky a s nadšením se pustili do díla. A takový postup nebyl ničím neobvyklým. V letech 1990 až 1995 bratři postavili více než 30 sálů Království — vlastními silami a na vlastní náklady.

Ve vybraných sálech Království se konaly také krajské sjezdy. Těch se však účastnilo tolik lidí, že někteří přítomní museli program poslouchat venku. Bratři proto začali uvažovat o výstavbě sjezdového sálu. Ani tentokrát s tím neotáleli. V roce 1992 během pouhých tří měsíců postavili  první sjezdový sál v Moldavsku — nachází se v Corjeuţi a je v něm 800 míst k sezení. A hned následujícího roku byl opět svépomocí vybudován sjezdový sál ve Feteşti, který má kapacitu 1 500 míst.

Ukázalo se, že tyto stavební projekty byly realizovány právě včas, protože v polovině 90. let došlo v důsledku politických změn a ekonomického propadu ke značnému znehodnocení moldavské měny. A tak částka, za kterou bylo možné začátkem 90. let postavit kompletní sál Království, by o několik let později nestačila ani na nákup židlí.

Výstavba sálů Království v jižním Moldavsku

V porovnání se sbory na severu bylo v jižní části Moldavska sálů Království méně. Díky rychlému postupu kazatelské činnosti v 90. letech vznikalo i na jihu mnoho nových sborů, které však jen s obtížemi hledaly vhodné místo pro shromažďování. Bratři se často scházeli ve školách, ale pronajímat si tyto prostory bylo stále náročnější.

Jehova však prostřednictvím své organizace bratrům opět pomohl. V pravý čas byl vedoucím sborem vytvořen fond na sály Království, z něhož je možné hradit výstavbu  sálů v Moldavsku i v dalších zemích, kde sbory mají omezené finanční prostředky.

Moldavští bratři tohoto opatření dobře využili. Názorným příkladem je výstavba sálů v Kišiněvě. V roce 1999 nebyl v tomto městě ani jeden sál Království. V červenci 2002 jich tu však bylo již deset a scházelo se v nich 30 z celkového počtu 37 místních sborů. V současné době probíhá výstavba dalších tří sálů Království.

Konečně zákonné uznání!

Moldavsko se 27. srpna 1991 stalo nezávislou republikou. Vzhledem k tomu, že zákaz činnosti svědků Jehovových byl vydán Sovětským svazem, pozbyl v tuto chvíli platnosti. Svědkové Jehovovi, jichž tehdy bylo kolem 4 000, však v té době nebyli zákonně registrováni jako náboženská organizace.

Jakmile kancelář v Moldavsku obdržela praktické pokyny od vedoucího sboru, okamžitě se obrátila na příslušné vládní činitele a požádala o zákonné uznání organizace Svědkové Jehovovi. Nová vláda na tuto žádost zareagovala příznivě. Nějaký čas si ještě vyžádala nezbytná administrativa, ale nakonec 27. července 1994 kancelář obdržela úřední doklad o registraci.

Pro svědky Jehovovy v Moldavsku to byl nezapomenutelný den! Po šesti desetiletích zákazů, pronásledování a věznění teď mohli veřejně uctívat Jehovu a bez omezení kázat dobrou zprávu. Mohli také začít pořádat oblastní sjezdy. A skutečně, hned v srpnu 1994 — měsíc potom, co získali zákonné uznání — se svědkové Jehovovi shromáždili na největším kišiněvském stadionu, kde se konal vůbec první oblastní sjezd v Moldavsku. Byla to opravdu nádherná událost!

 Vznik betelu

V roce 1995 počet zvěstovatelů v Moldavsku přesáhl 10 000. Malá kancelář v Kišiněvě se sice starala o určitá odvětví svědecké činnosti, ale hlavní dohled měla na starosti ruská odbočka, která leží zhruba 2 000 kilometrů daleko. Naproti tomu do rumunské odbočky to bylo pouze 500 kilometrů, a většina Moldavanů navíc mluví rumunsky, protože rumunština byla dříve úředním jazykem této země. Po pečlivém zvážení všech těchto skutečností vedoucí sbor doporučil, aby na činnost v Moldavsku dohlížela rumunská odbočka.

Počet zvěstovatelů neustále rostl, a kancelář v Kišiněvě, která byla umístěna v jednom malém bytě, už proto nevyhovovala tehdejším potřebám. Bylo jasné, že přišel čas vytvořit rodinu betel. Mezi prvními členy byli Ion a Iulia Rusuovi. Bratr Rusu sloužil v letech 1991 až 1994 jako zástupce krajského dozorce. K dalším členům rodiny patřil Gheorghe Gorobeţ, který byl před příchodem do betelu oblastním dozorcem. Bydlel mimo betel a denně tam docházel. Guenther a Rosarie Matzurovi absolvovali 67. třídu školy Gilead. Několik let sloužili v Rumunsku a 1. května 1996 přijeli do Moldavska.

Počet zvěstovatelů stále vzrůstal, a proto bylo zapotřebí také více betelitů. Ale kapacita betelu byla omezená. V roce 1998 byli betelité ubytováni už v pěti bytech v různých částech města. Bratři tedy začali hledat vhodnou parcelu, na které by bylo možné postavit betelový komplex. Úřady v Kišiněvě jim vyšly vstříc a nabídly jim pozemek o rozloze 3 000 metrů čtverečních přímo v centru města. Bratři tuto nabídku vděčně přijali a vzhledem k vyhlídce na další vzrůst zakoupili i sousední pozemky.

 Hrubá stavba byla zadána jedné místní firmě. Ostatní práce vykonali mezinárodní dobrovolníci spolu s moldavskými bratry. Stavba začala v září 1998 a už o 14 měsíců později se rodina betel stěhovala do svého nového domova. Všichni měli velkou radost, že budou konečně pohromadě.

Zasvěcení nového betelu proběhlo 16. září 2000. Na tuto událost byli pozváni hosté z 11 zemí. Následující den Gerrit Lösch, člen vedoucího sboru, přednesl na místním sportovním stadionu proslov, kterému naslouchalo více než 10 000 přítomných. Tato událost byla jasným dokladem toho, že Jehovovi služebníci na celém světě jsou spojeni láskyplným poutem.

V současnosti má moldavská rodina betel 26 členů. Někteří z nich, například David a Miriam Grozescuovi, přišli ze zámoří jako betelité v zahraniční službě. Další členové rodiny, jako je Enno Schlenzig, absolvovali ve své zemi školu služebního vzdělávání a potom souhlasili s tím, že se přestěhují do Moldavska. A tak i když je rodina betel malá, tvoří ji celá řada národností.

Školení „ženců“

Během těch desítek let zákazů a pronásledování Jehovovi služebníci v Moldavsku mluvili o dobré zprávě velmi obezřetně a samozřejmě neformálně. Teď však bratři mohli začít i s veřejnou službou dům od domu a s vydáváním svědectví na ulici, a tyto možnosti horlivě využívali. Velkou oblibu si získala především služba na ulici. Zvěstovatelů však stále přibývalo, a tak byla nutná vyrovnanost. Sbory proto byly povzbuzeny, aby se soustředily především na službu dům od domu. Bratři se tímto pokynem věrně řídili.

Více než kdy dříve si teď zvěstovatelé uvědomovali, že jejich bližní velmi hladoví po duchovním pokrmu. Aby  tito lidé mohli být nasyceni, Jehovova organizace začala moldavským sborům poskytovat Strážnou věž, Probuďte se! a další biblické studijní pomůcky jak v rumunštině, tak v ruštině. Zvěstovatelé se snažili zvýšit kvalitu své služby pomocí doporučených úvodů z Naší služby Království. Kromě toho dobře využívali znamenité podněty, které dostávali v teokratické škole.

Další velkou pomocí, především po organizační stránce, byli zralí, zkušení bratři z jiných zemí. Podobně jako opěra pro vinnou révu, byli tito schopní a ochotní pomocníci skutečnou oporou pro moldavské sbory.

Období velkého vzrůstu

Rychlý vzrůst počtu učedníků v Moldavsku lze dobře dokumentovat na hlavním městě Kišiněvě, které má 662 000 obyvatel. V lednu 1991, tedy ještě předtím než svědkové Jehovovi obdrželi zákonné uznání, byly v Kišiněvě pouze dva sbory, v nichž bylo asi 350 zvěstovatelů. Avšak v lednu 2003 tam bylo už 3 870 zvěstovatelů, kteří sloužili v 37 sborech! V jednom sboru bylo během pouhých devíti měsíců schváleno 101 nových zvěstovatelů. Vzhledem k takovému vzrůstu není neobvyklé, že se sbor po dvou letech od svého vzniku musí rozdělit.

V srpnu roku 1993 sloužilo v Moldavsku celkem 6 551 zvěstovatelů. V březnu 2002 to bylo už 18 425 zvěstovatelů, což je 280procentní nárůst za devět let! V tomto období vzrostl také počet průkopníků, a to z 28 na 1 232.

Z náměstka předsedy národního výboru se stává průkopník

Mezi těmi, kdo poznali Jehovu, je mnoho bývalých komunistů, z nichž někteří dokonce zastávali významné  politické funkce. Jedním z nich je Valeriu Mârza, někdejší náměstek předsedy národního výboru ve městě Soroca, které mělo zhruba 39 000 obyvatel. Při různých slavnostních příležitostech, kdy se konaly průvody, byl Valeriu mezi prominenty, kteří stáli na tribuně, a účastníci průvodu je zdravili. Lidé ve městě ho proto velmi dobře znali.

Valeriu však nakonec začal studovat Bibli a byl pokřtěn. Jak lidé reagovali, když jim vydával svědectví? „Skoro každý mě pozval dál,“ vypráví bratr Mârza. „Díky tomu jsem měl výbornou příležitost mluvit s nimi o pravdě. S manželkou jsme zjistili, že naše město je skvělý obvod.“ Bratr Mârza byl zanedlouho jmenován zvláštním průkopníkem. Spolu se svou manželkou také rok pracoval v betelu a nyní jsou v krajské službě.

Na pomoc přicházejí průkopníci

Poměr počtu zvěstovatelů k počtu obyvatel je dnes v Moldavsku jeden z nejlepších v Evropě. Avšak v mnoha  vesnicích i menších městech stále nejsou žádní svědkové. Pro většinu zvěstovatelů je však kvůli náročným ekonomickým podmínkám nemožné, aby se do těchto míst přestěhovali. Aby se tedy dobrá zpráva dostala k lidem v celém Moldavsku, rumunská odbočka do této země vyslala téměř 50 zvláštních průkopníků. Více než dvacet z nich absolvovalo školu služebního vzdělávání, která se koná v Rumunsku, Rusku a na Ukrajině.

Tito pilní evangelisté dosahují vynikajících výsledků. Když například manželé Sergei a Oxana Zighelovi přijeli v roce 1995 do města Cauşeni, byla tam pouze jedna skupina, v níž sloužilo 15 zvěstovatelů. Zighelovi místním bratrům pomohli zavést řadu nových biblických studií. Byla na nich patrná radost z průkopnické služby, což mnohé zvěstovatele podnítilo, aby se také stali celodobými služebníky. V současné době jsou v Căuşeni dva sbory, ve kterých je celkem asi 155 zvěstovatelů. Během pouhých sedmi let bylo dosaženo desetinásobného vzrůstu. Mezitím byli Zighelovi pověřeni krajskou službou, a tak mohou pomáhat ještě mnohem většímu počtu sborů.

Svoboda, ale nikoli bez potíží

Každá forma lidské vlády přináší nějaké problémy. V době rumunské monarchie, fašistické diktatury i komunistického režimu se Jehovův lid musel vyrovnávat s odporem ze strany duchovenstva, se zákazy své činnosti, pronásledováním a deportacemi. Dnes se svědkové Jehovovi, stejně jako jejich sousedé, vypořádávají s ekonomickými těžkostmi. Často musí do práce chodit oba rodiče, a navíc vůbec není snadné nějakou práci najít.

Kromě toho sílí vliv hmotařství a dochází k morálnímu úpadku, takže vzrůstá zločinnost a korupce. Mohou Jehovovi  služebníci těmto rafinovaným útokům na své duchovní smýšlení odolat? Ano, mohou. Sami na sobě totiž poznali, že Jehova nikdy neopustí své věrně oddané, kteří se k němu v čase soužení a pokušení obracejí o pomoc. (2. Tim. 3:1–5; Jak. 1:2–4)

Současná situace nám připomíná slova ze 14. kapitoly knihy Zjevení, kde se mluví o dvou symbolických sklizních. Při jedné z nich se sklízejí hrozny z „révy země“ — ničemné plody, kterým se v souladu s tímto proroctvím dnes mimořádně daří. (Zjev. 14:17–20; Žalm 92:7) Již brzy bude tato ‚réva‘ společně s jejím zkaženým ovocem uvržena „do velkého vinného lisu Božího hněvu“. Právě tuto dobu dnes Jehovovi služebníci vyhlížejí.

Než se to však stane, pomazaní křesťané a jejich společníci se mohou radovat z duchovního blahobytu. Ano, Jehovova „vinice pěnivého vína“ bude stále poskytovat hojnost výživného duchovního pokrmu, z něhož budou mít užitek lidé podobní ovcím. Proč tomu může Boží lid důvěřovat? Protože Jehova svou drahocennou vinici bedlivě střeží. (Iz. 27:2–4) To se jasně ukázalo i v Moldavsku. Satanovy úklady — ať už to bylo pronásledování, deportace, lživá propaganda nebo záludné jednání falešných bratrů — sice způsobily Božímu lidu strádání, ale nikdy ne duchovní porážku. (Iz. 54:17)

Ano, „šťastný je muž, který dál vytrvává ve zkoušce, protože potom, co je schválen, přijme korunu života, kterou Jehova slíbil těm, kdo ho stále milují“. (Jak. 1:12) Mějme tuto cennou myšlenku na paměti a kéž nás historie svědků Jehovových v Moldavsku podnítí k tomu, abychom ‚stále milovali‘ Jehovu, ‚vytrvávali ve zkouškách‘ a ‚přinášeli mnoho ovoce‘. (Jan 15:8)

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček a obrázek na straně 71]

Víno pro Rusko a východní Evropu

Pro Moldavsko je charakteristické jednak dlouhé léto a jednak velmi úrodná půda, což jsou ideální podmínky pro pěstování vinné révy. Produkce vína se výrazně zvýšila, když místní obyvatelé na konci třetího století př. n. l. začali obchodovat nejprve s Řeky a později ve druhém století n. l. také s Římany.

Dnes je vinařství jedním z pilířů moldavského zemědělství. Ve více než 130 vinařských závodech se ročně vyrobí až 140 milionů litrů vína, a z toho přibližně 90 procent jde na export. Zhruba 80 procent moldavského vína směřuje do Ruska a 7 procent na Ukrajinu.

 [Rámeček na straně 72]

Stručný přehled o Moldavsku

Země: Střední a severní část Moldavska je většinou zalesněná — tvoří ji úrodná pahorkatina a stepi neboli travnaté planiny. V jižní části země jsou tyto planiny z velké části přeměněny na zemědělskou půdu.

Obyvatelstvo: Přibližně dvě třetiny populace tvoří Moldavané. Nejpočetnější národnostní menšinou jsou Rusové, poté Ukrajinci, Gagauzové, Bulhaři a Židé. Většina Moldavanů se hlásí k východní pravoslavné církvi.

Jazyk: Úředním jazykem je rumunština. Mnoho obyvatel mluví také rusky, a to zvláště ve městech. Je tedy běžné, že lidé aktivně používají dva jazyky.

Hospodářství: Dvě hlavní hospodářská odvětví jsou zemědělství a potravinářský průmysl. Nepříliš rozvinutý je zatím průmysl zpracovatelský.

Jídlo: K hlavním zemědělským plodinám patří vinná réva, pšenice, kukuřice, cukrová řepa a slunečnice. Důležitý je také chov skotu (na mléko i na maso) a prasat.

Podnebí: Teplota se pohybuje od -4 °C v lednu do 21 °C v červenci. Podnebí je teplé a zimy bývají poměrně mírné. Průměrné množství srážek je přibližně 50 centimetrů za rok.

 [Rámeček na straně 83 až 85]

Vynikající příklady křesťanské neutrality

George Vakarčuk: Bratr Vakarčuk vyrůstal v rodině svědků Jehovových. V prosinci 1942 ho fašistická vláda povolala k výkonu vojenské služby. On však odmítl vzít do ruky zbraň, a byl proto 16 dní uvězněn v temné cele téměř bez jídla. Potom ho vojenští úředníci opět předvolali a slíbili mu, že pokud k výkonu služby nastoupí, oni zruší rozsudek — rozsudek, který mu ještě ani nepřečetli. George to znovu odmítl.

Byl odsouzen k 25 letům odnětí svobody. Dne 25. září 1944 však do země vstoupila sovětská vojska, a bratr Vakarčuk byl propuštěn. Za necelé dva měsíce byl ale k odvodu předvolán znovu, tentokrát sovětskými úřady. Opět odmítl jednat v rozporu se svým biblicky školeným svědomím, a proto byl odsouzen k deseti letům nucených prací v různých táborech. Dvanáct měsíců o něm jeho rodina neměla žádné zprávy. Po pěti letech, 5. prosince 1949, byl bratr Vakarčuk propuštěn. Vrátil se domů do Corjeuţi a věrně sloužil Jehovovi až do své smrti 12. března 1980.

Parfin Goreačok: Narodil se v roce 1900. Biblickou pravdu poznával ve vesnici Hlina v letech 1925 až 1927. Studoval společně se svými bratry Nicolaem a Ionem. K pravdě je vedli Damian a Alexandru Roşu, což byli první badatelé Bible v této vesnici.

V roce 1933 byl Parfin spolu s několika dalšími svědky zatčen a odvezen do města Chotin, kde byl  vyslýchán a potom pokutován za to, že kázal. Později, v roce 1939, byl Parfin na podnět místního kněze odveden na policejní stanici, která byla v sousední vesnici Ghilavăţ. Zde ho policisté připoutali obličejem dolů k dřevěné posteli a tloukli ho přes chodidla.

Za fašistického režimu byl Parfin znovu zatčen a poslán do vězení. Ještě ten rok ho sovětské úřady osvobodily. Vzápětí ho však opět zatkly za odmítání vojenské služby. Několik měsíců strávil ve vězení v Kišiněvě a poté byl propuštěn.

V roce 1947 byl Parfin zatčen znovu. Za to, že kázal o Božím Království, byl tentokrát odsouzen k osmi letům vyhnanství. V roce 1951 byly jeho děti deportovány na Sibiř. Se svým otcem se však už nikdy nesetkaly. Parfin ve vyhnanství vážně onemocněl a v roce 1953 zemřel. Až do konce svého života zůstal Jehovovi věrný.

Vasile Pădureţ: Bratr Pădureţ se narodil v roce 1920 v Corjeuţi a pravdu poznal v roce 1941, tedy za fašistického režimu. Také on trpěl jak pod fašistickou, tak pod sovětskou diktaturou. Právě Sovětům odvážně řekl: „Nestřílel jsem bolševiky a nebudu zabíjet ani fašisty.“

Kvůli tomuto zásadovému, biblicky podloženému postoji byl Vasile odsouzen na deset let do sovětského pracovního tábora. Tento rozsudek však byl později snížen na pět let, a Vasil se 5. srpna 1949 vrátil domů. Krátce před jeho třetím zatčením byla zahájena operace „Sever“. A tak byli 1. dubna 1951 Vasile a jeho rodina nahnáni do nákladního vlaku a odvezeni na Sibiř. Až po pěti letech jim bylo dovoleno vrátit se zpět do Corjeuţi. Vasile věrně sloužil Jehovovi až do své smrti. Zemřel 6. července 2002, v době, kdy byla tato zpráva připravována.

 [Rámeček a obrázek na straně 89 a 90]

‚Svůj život jsem zasvětil službě a nikdy jsem toho nelitoval‘

Ion Sava Ursoi

Rok narození: 1920

Rok křtu: 1943

Z jeho života: Za komunismu sloužil jako krajský dozorce.

Narodil jsem se v moldavském městě Caracuşeni a pravdu jsem poznal ještě před vypuknutím druhé světové války. V roce 1942 mi zemřela manželka. Při jejím pohřbu mě dav lidí vyhnal ze hřbitova. Proč? Protože jsem přestoupil k jinému náboženství. Později toho roku mě fašistické úřady povolaly do armády. Chtěl jsem zůstat politicky neutrální, a tak jsem vojenskou službu odmítl. Byl jsem odsouzen k smrti, ale později byl rozsudek zmírněn na 25 let odnětí svobody. Převáželi mě z tábora do tábora. Když jsem byl vězněn v Craiově, v Rumunsku, přišla sovětská armáda a osvobodila nás.

Na svobodě jsem si ale dlouho nepobyl, protože jsem byl znovu uvězněn. Komunisté mě poslali do Ruska, do Kalininu. Po dvou letech, v roce 1946, mi dovolili vrátit se zpátky do své vesnice. Zde jsem se podílel na reorganizaci kazatelské služby. V roce 1951 mě Sověti zatkli znovu. Tentokrát jsem byl spolu s mnoha dalšími svědky poslán do vyhnanství na Sibiř. Domů jsem se vrátil až v roce 1969.

Když vzpomínám na to, co jsem prožil, vybavuje se mi řada situací, ve kterých mi Jehova dal sílu, abych zachoval ryzost. Svůj život jsem zasvětil službě Stvořiteli a nikdy jsem toho nelitoval. Nyní se potýkám s omezeními, která s sebou přináší pokročilý věk a zdravotní problémy. Ale pevná naděje na život v novém světě, kde mé tělo znovu získá svou mladistvou sílu, mě posiluje v rozhodnutí ‚nevzdávat se konání toho, co je znamenité‘. (Gal. 6:9)

 [Rámeček a obrázek na straně 100 až 102]

Je spousta věcí, o kterých mohu zpívat

Alexandra Cordonová

Rok narození: 1929

Rok křtu: 1957

Z jejího života: Za sovětského režimu byla pronásledována. Nyní slouží jako zvěstovatelka v jednom sboru.

Vždycky jsem velmi ráda zpívala. Moje láska ke zpěvu dokonce přispěla k tomu, že jsem našla pravdu a že jsem později zůstala duchovně silná, když byla zkoušena má víra. Můj příběh začíná ve 40. letech. Tehdy jsem se jako dospívající dívka setkala v Corjeuţi se skupinou mladých, kteří ve volném čase zpívali písně Království a mluvili o Bibli. Duchovní pravdy, které jsem díky těmto rozhovorům a také díky písním poznala, na mě hluboce zapůsobily.

Brzy jsem se stala zvěstovatelkou dobré zprávy. V roce 1953 jsem byla spolu s deseti dalšími svědky zatčena. Než začalo přelíčení, byla jsem uvězněna v Kišiněvě. Odvahu jsem si dodávala zpíváním písní Království, což se zjevně moc nelíbilo jednomu z dozorců. „Tohle je vězení,“ prohlásil rozzlobeně. „Tady se zpívat nebude!“

Odpověděla jsem: „Zpívám si celý život, tak proč bych nemohla zpívat i tady? Mě můžete zavřít, ale pusu mi zavřít nemůžete. Moje srdce je svobodné a miluji Jehovu. Je spousta věcí, o kterých mohu zpívat.“

 Byla jsem odsouzena k 25 letům v pracovním táboře ve městě Inta, jež leží blízko polárního kruhu. V létě, které tam bylo velmi krátké, jsem spolu s dalšími svědky pracovala v okolních lesích. K tomu, abychom zůstali duchovně silní a cítili se svobodní, nám znovu pomáhaly písně Království, z nichž mnohé jsme znali zpaměti. Navíc zdejší dozorci, na rozdíl od strážného v Kišiněvě, nás ke zpěvu povzbuzovali.

V intském táboře jsem strávila tři roky, tři měsíce a tři dny. Potom přišla amnestie a já jsem byla propuštěna. Ještě jsem se ale nesměla vrátit domů do Moldavska, a tak jsem jela do Ruska, do Tomsku. Tam jsem se opět setkala se svým manželem, který byl také nějakou dobu uvězněn. Neviděli jsme se čtyři roky.

Protože jsem byla déle než tři roky ve vězení, nemohla jsem své zasvěcení Jehovovi symbolizovat křtem ve vodě. A tak jsem se teď obrátila na bratry v Tomsku. Uchazečů o křest bylo víc, a bratři tedy okamžitě začali zařizovat, co bylo třeba. Protože naše činnost byla tehdy zakázaná, bratři rozhodli, že křest se bude konat v noci. Měli jsme být pokřtěni v jezeře, v nedalekém lese.

V určenou hodinu jsme se z Tomsku vydali na cestu k lesu. Nechtěli jsme vzbudit podezření, a tak jsme se rozdělili do dvojic. Já jsem šla s jednou sestrou. Abychom nezabloudili, měla každá dvojice sledovat dvojici před sebou. Tak alespoň zněla domluva. Dvěma starším sestrám, které šly před námi, se ale podařilo ztratit směr. My jsme se vydaly v jejich stopách a dvojice vzadu nás věrně následovala. Zanedlouho už naše skupinka asi deseti lidí klopýtala ve tmě neznámo kam. Od vlhkého podrostu jsme byli promočení až na kůži a třásli jsme se zimou. V mysli nám vyvstávaly představy medvědů a vlků, o kterých jsme věděli, že se v tom kraji potulují. Naše fantazie pracovala na plné obrátky a nervy jsme měli napjaté k prasknutí. Vystrašil nás každý podivný zvuk.

Věděla jsem, že nesmíme ztratit odvahu a propadnout panice, a tak jsem navrhla, abychom se zastavili a zahvízdali nějakou melodii Království. Doufala jsem, že nás druzí uslyší. Také jsme se úpěnlivě modlili. Představte si naši radost, když jsme zaslechli, jak někdo ve tmě hvízdá stejnou melodii. Bratři nás uslyšeli! Rozsvítili baterku, abychom je snadno našli. Za chvíli jsme došli až k jezeru. Voda byla pořádně studená, ale my jsme byli tak šťastní, že jsme to skoro ani nevnímali.

Nyní je mi 74 let a bydlím v Corjeuţi, kde jsem se poprvé setkala s pravdou. I když už nejsem nejmladší, stále je spousta věcí, o kterých mohu zpívat, a jsem ráda, že svým zpěvem chválím našeho nebeského Otce.

 [Rámeček a obrázky na straně 104 až 106]

Snažil jsem se řídit příkladem svých rodičů

Vasile Ursu

Rok narození: 1927

Rok křtu: 1941

Z jeho života: Byl služebníkem sboru a podílel se na ilegální výrobě literatury.

Moji rodiče Simeon a Maria Ursuovi byli pokřtěni v roce 1929. Byl jsem nejstarší z pěti dětí. V období fašismu byli rodiče zatčeni a za svůj neutrální postoj odsouzeni na 25 let do tábora nucených prací. Mě a mé sourozence a také hospodářství naší rodiny si vzali na starost duchovní bratři a sestry ze sboru v sousední vesnici Corjeuţi. Vždycky jsme tedy měli co jíst. Pečovala o nás také naše babička, ale ta nebyla v pravdě. V té době mi bylo 14 let.

Dobrý příklad mých rodičů mě podněcoval k tomu, že jsem se velmi snažil duchovně vést své sourozence. Každý den brzy ráno jsem je proto vzbudil a pak s nimi rozebral nějakou myšlenku z naší biblické literatury. Občas se jim nechtělo vstávat, ale já jsem na tom trval. Uvědomoval jsem si, že je nutné osvojit si dobré studijní návyky. A tak, když byli rodiče v roce 1944 propuštěni a vrátili se domů, velmi je potěšilo, že jsme duchovně zdraví. Bylo to radostné shledání. Naše spokojenost však netrvala dlouho.

 Příští rok Sověti zatkli tatínka a uvěznili ho v Norilsku na Sibiři, za polárním kruhem. O tři roky později jsem se oženil s Emilií, temperamentní, duchovně založenou sestrou. Dá se říci, že jsme spolu vyrůstali, a tak jsem ji dobře znal. Ale už rok po svatbě jsem byl zatčen a společně s maminkou jsme byli posláni do Kišiněva, kde jsme byli odsouzeni k 25 letům nucených prací. Emilia se s láskou starala o mé sourozence, kteří zůstali bez rodičů a tentokrát i bez svého staršího bratra.

Nakonec jsem byl poslán do uhelných dolů ve Vorkutě za polárním kruhem, do neblaze proslulého pracovního tábora. O dva roky později, v roce 1951, byla do vyhnanství poslána i Emilia a také moji tři bratři a sestra. Byli odvezeni do Tomsku v západní části Sibiře. V roce 1955 Emilia požádala o přemístění do Vorkuty, aby mohla být se mnou. Ve Vorkutě se narodila Tamara, první z našich tří dětí.

V září 1957 byla vyhlášena amnestie a my jsme byli propuštěni. Za měsíc jsem však byl zatčen znovu. Tentokrát jsem byl odsouzen na sedm let a odvezen do pracovního tábora, který ležel poblíž města Saransk v Mordvinské republice. Bylo tam již uvězněno mnoho jiných bratrů a další měli ještě přijít. Když nás navštěvovaly naše manželky, pokaždé se jim podařilo propašovat nám nějakou literaturu, a my jsme jim za to byli nesmírně vděční. V prosinci 1957 se Emilia přestěhovala do Kurganu v západní části Sibiře, aby se starala o naši dceru Tamaru, která do té doby byla u Emiliiných rodičů. Z toho důvodu jsme se s Emilií sedm let neviděli. Jedině tímto způsobem jsme však  mohli Tamaru uchránit před tím, aby byla umístěna do některého státního ústavu.

V roce 1964 jsem byl sice propuštěn, ale domů do Moldavska jsem se vrátit nesměl. Stále jsem měl oficiálně omezenou svobodu pohybu, ale podařilo se mi dostat se za manželkou a dcerou do Kurganu, kde jsem začal sloužit jako vedoucí sborového studia knihy. V roce 1969 jsme se přestěhovali do Krasnodaru na Kavkaz. Tam jsme žili osm let a potom jsme se odstěhovali do města Čirčik v Uzbekistánu, kde jsem se zapojil do práce v podzemní tiskárně. V roce 1984 jsme se konečně směli vrátit do Moldavska. Usadili jsme se ve městě Tighina, které mělo 160 000 obyvatel a bylo tu pouze 18 zvěstovatelů. Během let se tato skupinka rozrostla na devět sborů, ve kterých je téměř 1 000 zvěstovatelů a průkopníků.

Co myslíte, je mi líto těch let, která jsem kvůli Pánu strávil v pracovních táborech a ve věznicích? Vůbec ne! Už v době, kdy mi bylo teprve 14 let a byl jsem pokřtěný jen krátce, jsem měl v jedné věci jasno — buď budu milovat Boha, nebo svět. Rozhodl jsem se sloužit Jehovovi, a žádný kompromis tedy nepřicházel v úvahu. (Jak. 4:4)

[Obrázky]

Vlevo: Vasile Ursu

Úplně vlevo: Vasile se svou manželkou Emilií a dcerou Tamarou

 [Rámeček a obrázky na straně 108 až 110]

Chlapeček s květinou mě přivedl k zamyšlení

Valentina Cojocaruová

Rok narození: 1952

Rok křtu: 1997

Z jejího života: Za sovětského režimu byla učitelkou. Ve svých hodinách propagovala ateismus.

V roce 1978 jsem pracovala jako učitelka v mateřské škole v moldavském městě Feteşti. Byla jsem ateistka. Na schůzi učitelského sboru jsme dostali pokyn, abychom se zaměřovali na děti svědků Jehovových a vedli je k ateismu. Tato myšlenka mi připadala rozumná. A tak jsem si lámala hlavu, jakým zajímavým způsobem bych si mohla tyto žáčky získat. Nakonec jsem dostala nápad.

Požádala jsem třídu, aby připravila dva záhony. Na jednom měly děti pěstovat květiny, zalévat je a plít. O druhý záhon ale pečovat neměly. Vysvětlila jsem jim, že ten záhon patří Bohu. Postará se o něj sám. Třída tento úkol přijala s nadšením. Jak se dalo čekat, zatímco děti zalévaly a plely svůj záhon, „Boží zahrádka“ zarůstala plevelem.

Nakonec jsem jednoho slunečného dne odvedla třídu k záhonkům. Pochválila jsem děti za to, jak pěkně se o květiny staraly, a začala jsem se svým pečlivě  připraveným výkladem. „Děti, všimly jste si, že Bůh se o svůj záhonek vůbec nestaral?“ zeptala jsem se. „Je jasně vidět, že ten záhonek vlastně nikomu nepatří.“

Děti přikyvovaly, že to tak asi bude. Potom jsem z toho vyvodila závěr: „Víte, děti, ten záhonek tak vypadá proto, že lidi si Boha vymysleli. Bůh ve skutečnosti neexistuje, a tak se nemůže starat o květiny ani dělat cokoli jiného.“

Během svého vysvětlování jsem sledovala, jak děti reagují. Všimla jsem si, že jeden chlapeček, jehož rodiče patřili ke svědkům, se trochu ošívá a je na něm vidět, že se mnou nesouhlasí. Najednou se rozběhl k blízkému poli, utrhl pampelišku, přinesl mi ji a řekl: „Když není Bůh, tak kdo zařídil, aby vyrostla tahle kytka? Nikdo z nás se o ni nestaral.“ Tato logická úvaha na mě silně zapůsobila. Hluboko ve svém nitru jsem musela přiznat, že ten chlapeček řekl něco velmi závažného.

Komunistická výchova se na mně ale přece jen podepsala, a tak trvalo celé roky, než jsem se odhodlala k dalšímu kroku — ke zkoumání Bible. V roce 1995 jsem však vyhledala místní svědky a požádala o studium. Představte si, jakou jsem měla radost, když jsem zjistila, že se mnou bude studovat jeden z mých bývalých žáků!

Je pravda, že jsem během komunistické éry získala poměrně dobré vzdělání. Ale to nejdůležitější jsem se naučila až později. Teprve díky Jehovovi a tomu odvážnému chlapci jsem zjistila, jak mohu své duchovní i světské vzdělání využívat k tomu, abych pomáhala druhým pochopit, že skutečně existuje Bůh, který se o své stvoření s láskou stará.

 [Rámeček a obrázek na straně 113 až 115]

Narozena ve vyhnanství

Lidia Sevastianová

Rok narození: 1954

Rok křtu: 1995

Z jejího života: Její maminka patřila ke svědkům Jehovovým, ale otec byl nevěřící. Později Lidia ztratila se svědky kontakt.

Začátkem 40. let se moje maminka a babička staly svědky Jehovovými, ale tatínek, ačkoli to byl čestný a hodný člověk, biblickou pravdu tehdy nepřijal. V dubnu roku 1951 už byli na světě moji dva starší sourozenci, a mamince se brzy měla narodit dvojčata. V té době se státní úředníci pokusili naši rodinu rozdělit. Jednoho dne, když byl tatínek v práci, maminku zatkli a posadili ji společně s dětmi do vlaku vypraveného na Sibiř. Mamince se však předtím podařilo tatínkovi vzkázat, co se stalo, a on okamžitě spěchal domů. Přestože nebyl svědek Jehovův, nastoupil do připraveného vlaku a odjel se svou rodinou do vyhnanství.

Cestou na Sibiř mamince dovolili zůstat krátkou dobu ve městě Asino, a tam se jí narodila dvojčata. Ostatní členové rodiny museli pokračovat v cestě do Tomské oblasti, kde se tatínek postaral o ubytování. Byl zařazen do práce společně s bratry. O několik týdnů později přijela i maminka s novorozenými dvojčaty.  Děťátka však v kojeneckém věku zemřela, protože nedokázala snášet nelidské podmínky, v nichž rodina musela žít.

Ve vyhnanství měli rodiče další dvojčata — mě a mého bratra — a později se narodili ještě naši dva sourozenci. Tatínek se o celou rodinu pečlivě staral. V roce 1957 jsme se konečně směli vrátit do naší rodné vesnice. Maminka nám nikdy nepřestala vštěpovat biblické zásady, i když ji neustále sledovala tajná policie.

Tatínek měl zase prvořadý zájem o to, aby jeho děti dostali dobré vzdělání. A tak jsem v šestnácti letech odjela studovat na univerzitu v Kišiněvě. Později jsem se vdala a přestěhovali jsme se do Kazachstánu, kde jsem byla odloučena nejen od svých rodičů, ale také od Jehovovy organizace. V roce 1982 jsem se vrátila do Kišiněva a ihned jsem začala hledat sbor svědků Jehovových, ale marně. Celých osm let jsem měla pocit, že jsem v tomto městě jediná, kdo chce uctívat Jehovu.

Pak jsem jednou čekala na autobus a na zastávce jsem zaslechla, jak si dvě ženy povídají o Jehovovi. Šla jsem k nim blíž, abych lépe slyšela. Myslely si ale, že jsem agentka KGB, a tak okamžitě začaly mluvit o něčem jiném. Když se zvedly k odchodu, šla jsem za nimi, což je pochopitelně vyděsilo. Rychle jsem je tedy oslovila a po krátkém dohadování mi uvěřily, že to myslím upřímně. Konečně se splnil můj sen a mohla jsem se stát součástí Jehovovy organizace. Bylo mi však moc líto, že manžel s mým postojem nesouhlasí.

V té době jsme měli dvě děti. V roce 1992 jsem podstoupila operaci páteře a musela jsem pak šest měsíců ležet v nemocnici. V tomto skličujícím období mého života však došlo k něčemu, co mi udělalo velikou radost. Můj syn Pavel se rozhodl, že bude sloužit Jehovovi, a v roce 1993 byl pokřtěn na mezinárodním sjezdu v Kyjevě. Za nějakou dobu jsem se zotavila natolik, že jsem zase mohla chodit. A tak jsem v roce 1995 své zasvěcení Jehovovi symbolizovala křtem i já.

Za to, že dnes jsou Jehovovými svědky mnozí z mé rodiny, vděčím Jehovovi a své mamince, jejíž příklad nezlomné víry mám neustále před očima. A jsem vděčná za to, že i můj tatínek, který svou rodinu nikdy neopustil, se ke konci života stal Jehovovým služebníkem.

 [Rámeček a obrázek na straně 117 a 118]

Ve srovnání s tím, co obětoval Jehova, jsou naše oběti bezvýznamné

Mihai Ursoi

Rok narození: 1927

Rok křtu: 1945

Z jeho života: Pronásledován za fašistického i komunistického režimu.

Zvěstovatelem dobré zprávy jsem se stal v roce 1941. O rok později, když mi bylo 15 let, jsem se měl v rámci školy zúčastnit branného výcviku. Ve třídě visel obraz rumunského krále Michala, generála Antoneska a panny Marie. Při vstupu do třídy musel každý před těmito obrazy pokleknout a pokřižovat se. Já a dva další chlapci jsme to odmítli.

Místní policisté nás za to surově zbili. Přes noc jsme museli zůstat ve škole a ráno nás poslali do Corjeuţi, kde jsme byli zbiti znovu. Odtamtud nás vodili z místa na místo a pak nás poslali k vojenskému soudu. Bylo to asi sto kilometrů a my jsme šli celou cestu pěšky. Když jsme dorazili na místo, nohy jsem měl rozedřené do krve. Nakonec mě stejně neodsoudili a nechali mě jít domů, asi proto, že jsem byl ještě moc mladý.

Když mi bylo 18 let, sovětské úřady mě povolaly k vojenské službě. Znovu jsem odmítl porušit neutralitu, a byl jsem brutálně zbit, stejně jako můj kamarád Gheorghe Nimenco. Ten o šest týdnů později na  následky zranění zemřel. Mě nakonec opět poslali domů, pravděpodobně s přihlédnutím k mému věku. Sověti mě znovu zatkli v roce 1947. Tentokrát mi pohrozili, že pokud vojenskou službu odmítnu, zastřelí mě. Místo toho mě na dva měsíce zavřeli na samotce a potom mě odsoudili k nuceným pracím na výstavbě Volžsko-donského průplavu. Práce byla velmi nebezpečná a mnozí dělníci zahynuli. Já sám jsem při jedné nehodě, která si vyžádala mnoho životů, jen o vlásek unikl zranění. Nakonec jsem byl propuštěn a mohl jsem se vrátit do Moldavska.

Krátce nato jsem se oženil. V roce 1951, v době kdy moje manželka Věra byla těhotná, jsme byli posláni do vyhnanství. Cestovali jsme nejprve vlakem a potom lodí do sibiřské tajgy, oblasti nekonečných subarktických lesů, kde jsem musel kácet stromy. S Věrou jsme bydleli ve srubu společně s 16 dalšími rodinami. V roce 1959 nám naštěstí bylo dovoleno, abychom se vrátili domů do Moldavska.

V těch náročných letech i během let následujících mě posilovalo několik věcí. Jednou z nich byl příklad mého bratra Iona. (Viz stranu 89.) Byl odsouzen k smrti, a ačkoli nevěděl, že rozsudek bude posléze zmírněn, odmítl udělat kompromis. Posiluje mě také to, když si připomenu, že Jehova se o mě i o mou ženu vždy postaral, a to zvláště ve chvílích, kdy jsme trpěli pro jeho jméno. Naše oběti jsou ale bezvýznamné ve srovnání s tím, co v náš prospěch obětoval Jehova, když poslal svého Syna, aby za nás položil život. Když o tomto úžasném daru přemýšlím, je to pro mě velkým zdrojem síly.

 [Rámeček a obrázek na straně 121 až 123]

Vnímala jsem Jehovovu něžnou péči

Mihailina Gheorghiţová

Rok narození: 1930

Rok křtu: 1947

Z jejího života: V době zákazu činnosti svědků sloužila jako kurýr a jako překladatelka.

Pravdu jsem poznala v roce 1945 a velmi ráda jsem dobrou zprávu předávala lidem ve své rodné vesnici Glodeni a také v sousední vesnici Petrunea. Kvůli tomu, že jsem vydávala svědectví i ve škole, odmítli mi dát doklad o ukončení studia. Přesto jsem byla šťastná, že takové vzdělání mám, protože jsem díky němu mohla překládat biblické publikace z rumunštiny a ukrajinštiny do ruštiny.

Krátce po křtu jsem byla přistižena při překládání a odsouzena na 25 let nucených prací ve Vorkutě za polárním kruhem. V táboře bylo také mnoho dalších sester. Přestože jsme žily ve velmi těžkých podmínkách, všechny jsme stále kázaly. Také se nám dařilo získávat literaturu. A několik publikací jsme si dokonce samy vyrobily přímo v táboře.

Jednoho dne jsem se setkala s jistou mladou ženou. Byla zatčena jen proto, že ji státní úředníci považovali za svědka Jehovova. Doporučila jsem jí, aby zkoumala Boží slovo, protože se z něj dozví, že  Jehova má moc osvobodit svůj lid a že to určitě udělá. Mladá žena nakonec souhlasila s nabídkou biblického studia a stala se naší sestrou. Zanedlouho byla z tábora předčasně propuštěna.

Já jsem byla za nějakou dobu převezena do města Karaganda v Kazachstánu a 5. července 1956 mě konečně propustili. Odstěhovala jsem se do Tomsku. Zde jsem potkala Alexandra Gheorghiţu, který kvůli své víře strávil šest let ve vězení. Později jsme se vzali a společně jsme pokračovali v kázání na rozsáhlém území Sibiře, i když jsme dobře věděli, že nás neustále sleduje tajná policie. Přestěhovali jsme se do Irkutska, které leží kousek na západ od jezera Bajkal. Nadále jsme tajně vyráběli literaturu. Později jsme sloužili také ve městě Biškek v Kirgizii. I když byl Alexandru při vydávání svědectví opatrný, přesto byl zatčen a odsouzen k 10 letům odnětí svobody.

Když Alexandru čekal na soudní přelíčení, prokurátor mi dovolil, abych svého manžela navštívila ve věznici. Nebylo to běžné, a proto jsem se prokurátora zeptala, proč nám projevil takovou laskavost. Řekl mi: „Jste mladí manželé a máte dítě. Možná své rozhodnutí znovu zvážíte.“ Odpověděla jsem, že já i Alexandru jsme ke svému rozhodnutí sloužit Jehovovi dospěli už dávno a že jsme odhodláni zůstat věrní. Prokurátor na to řekl: „Vždyť i vaše Bible říká, že živý pes je na tom lépe než mrtvý lev.“ (Kaz. 9:4) „To je pravda,“ odpověděla jsem, „ale takový živý pes, o kterém mluvíte, se do Božího nového světa nedostane.“

Alexandru zůstal ve výkonu trestu celých deset let a ještě rok byl v domácím vězení. Když byl propuštěn, přestěhovali jsme se do Kazachstánu a potom do Uzbekistánu, protože jsme v těchto zemích chtěli podpořit kazatelskou službu. V roce 1983 jsme se nakonec vrátili do Moldavska. Máme velkou radost z toho, že jsme za svůj život mohli pomoci mnoha lidem na různých místech, aby poznali Jehovu.

Je pravda, že jsem neměla vždycky snadný život. Ale s mnoha problémy se museli potýkat i naši sousedé, kteří neslouží Jehovovi. Rozdíl je však v tom, že my jsme trpěli kvůli dobré zprávě. Proto jsme také vždycky vnímali Jehovovu ochranu a něžnou péči. Kromě toho si uvědomujeme, že naše zkoušky skončí a před námi je slavná a věčná budoucnost.

 [Tabulka a graf na straně 80 a 81]

MOLDAVSKO — HLAVNÍ UDÁLOSTI

1891: C. T. Russell přijíždí do Kišiněva v Besarábii (nyní Moldavsko).

1895

1921: Z výroční zprávy vyplývá, že biblickou pravdu přijalo více než 200 lidí.

1922: V Corjeuţi je postaven první „dům pro shromáždění“.

1925: Činnost badatelů Bible je zakázána.

1930

1940: Rumunsko postupuje Besarábii Sovětskému svazu — je vytvořena Moldavská SSR.

1941: Moldavsko se opět dostává pod nadvládu Rumunska. Fašismus a válečná hysterie vedou k pronásledování svědků.

1944: Sovětská vojska znovu okupují Moldavsko. Pronásledování pokračuje.

 1949: Na rozkaz sovětské vlády začínají být svědkové Jehovovi a další lidé deportováni.

1951: Stalin zahajuje operaci „Sever“.

60. léta: KGB se snaží mezi Božím lidem vyvolat rozpory a rozdělení.

1965

1989: Svědkové se těší z větší náboženské svobody. Delegáti z Moldavska se účastní sjezdů v Polsku.

1991: Moldavská SSR je přejmenována na Moldavskou republiku. Konají se první krajské sjezdy. Na zónovou návštěvu přijíždí jeden z členů ústředí.

1994: Svědkové Jehovovi získávají zákonnou registraci. V Kišiněvě se koná první oblastní sjezd.

2000

2000: V Kišiněvě je zasvěcen nový domov betel.

2003: V Moldavsku slouží 18 473 zvěstovatelů.

[Graf]

(Viz publikaci)

Počet zvěstovatelů

Počet průkopníků

20,000

10,000

1895 1930 1965 2000

 [Mapy na straně 73]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

UKRAJINA

MOLDAVSKO

Bričany

Tabani

Lipkany

Şirăuţi

Corjeuţi

Ţaul

Feteşti

Soroca

Bălţi

Petrunea

KIŠINĚV

Căuşeni

Dněstr

Prut

RUMUNSKO

Iasi

 [Celostránkový obrázek na straně 66]

[Obrázek na straně 74]

Ilie Groza, jeden z prvních svědků v Moldavsku

[Obrázek na straně 75]

Tudor Groza

[Obrázek na straně 78]

Ioana Grozová

[Obrázky na straně 92]

Parfin Palamarčuk a jeho syn Nicolae

[Obrázek na straně 93]

Vasile Gherman

[Obrázek na straně 94]

Nicolae Aniskevič

[Obrázek na straně 95]

Maria Ghermanová

[Obrázky na straně 96]

Nákladní vlaky, které odvážely svědky na Sibiř

[Obrázek na straně 98]

Ivan Mikitkov

[Obrázek na straně 99]

Konstanin Şobe

[Obrázky na straně 107]

Nicolai Voloşanovski a brožura „Dvojité dno“

[Obrázek na straně 111]

Gheorghe Gorobeţ

[Obrázek na straně 126]

Sjezdový sál ve Feteşti

[Obrázek na straně 131]

Moldavský zemský výbor, zleva doprava: David Grozescu, Anatolie Kravčuk a Tiberiu Kovacs