Guyana

„Země mnoha vod“ — to je význam slova „Guyana“. Jižní hranice této jihoamerické země leží pouhých sto třicet kilometrů na sever od rovníku. Její název je opravdu velmi vhodný, protože touto zemí protéká více než čtyřicet řek a nesčetně přítoků. Ty všechny odvádějí vodu z deštných pralesů a džunglí, které pokrývají většinu území tohoto státu, jehož rozloha je 215 000 čtverečních kilometrů. Některé z těchto řek tvoří hranice Guyany se sousedními státy — Brazílií, Surinamem a Venezuelou. Řeky zajišťují také nesmírně důležité spojení s vnitrozemím, kde jsou kolem jejich břehů roztroušeny vesnice a zemědělské usedlosti. Vodní cesty tedy velmi úzce souvisejí s obchodem i dějinami Guyany a samozřejmě rovněž s dějinami Jehovova lidu.

Od západu k východu Guyanou protékají čtyři hlavní řeky: Essequibo, Demerara, Berbice a Courantyne. Nejdelší z nich, Essequibo, je dlouhá 1 000 kilometrů, v ústí je široká 30 kilometrů a leží na ní 365 ostrovů. Na jednom z těchto ostrovů, který se jmenuje Fort Island, bylo v období nizozemské kolonizace sídlo vlády. Hlavní řeky pramení na jihu ve vnitrozemských horách a odtud tečou na sever, kde se nejprve klikatí úzkou  pobřežní nížinou a pak se vlévají do Atlantiku. Jejich vody se cestou valí přes několik vodopádů, které patří k těm nejkrásnějším na světě. Jedním z nich je vodopád Kaieteur, kde se řeka Potaro, která je široká 120 metrů a vlévá se do řeky Essequibo, řítí prudkým spádem do hloubky 226 metrů.

Guyana má mnoho přírodních krás a pro milovníky přírody je opravdovým rájem. V jejích vodách žijí nejen velikánské vydry kanadské, ale také kajmani černí a arapaimy obrovské, které patří mezi největší dosud objevené druhy sladkovodních ryb. Ryby tohoto druhu dýchají vzduch a jsou to masožraví obři. Dorůstají délky přes tři metry a mohou vážit až 220 kilogramů. Stinnými pralesy Guyany se tiše plíží jaguáři a ze stromů pokřikují vřešťani, kteří tyto prostory sdílejí společně se 700 druhy ptáků — mimo jiné s harpyjemi, výrazně zbarvenými papoušky ara a tukany.

Guyana má asi 770 000 obyvatel. Patří k nim Indové, jejichž předkové přišli z Indie jako zahraniční dělníci, dále černoši, kteří jsou potomky afrických otroků, Indiáni (Aravakové, Karibové, Wapisianové a Warauové) a míšenci. Ačkoli na celém území tohoto státu se mluví kreolsky, úředním jazykem je angličtina, a Guyana je tak v Jižní Americe jedinou zemí, kde se mluví anglicky.

Do Guyany pronikají vody pravdy

Přibližně v roce 1900 začala do Guyany tenkým pramínkem přitékat životodárná „voda“, která hasí duchovní žízeň tamějších lidí. (Jan 4:14) Jeden muž, který se jmenoval Peter Johassen a který pracoval v dřevorubeckém táboře na řece Courantyne, dostal výtisk časopisu Sionská Strážná věž a zvěstovatel přítomnosti Kristovy. Všechno, co se tam dočetl, vyprávěl jistému panu Elginovi. Ten napsal Watch Tower Society a požádal o další biblickou literaturu, mimo jiné  o knihu The Divine Plan of The Ages (Božský plán věků). Pan Elgin se sice časem přestal zajímat o pravdivé informace, které se dozvěděl, ale seznámil s nimi jiné lidi. Díky tomu se ve městě New Amsterdam poblíž ústí řeky Berbice vytvořila malá skupina zájemců.

Literatura, kterou vydávali Mezinárodní badatelé Bible, což bylo tehdejší označení svědků Jehovových, se mezitím v hlavním městě Guyany, v Georgetownu, dostala do ruky Edwarda Phillipse. Ten chtěl informace, které se dozvěděl, předat dalším lidem, a tak začal do svého domu pravidelně zvát příbuzné a přátele na neformální biblické rozhovory. V roce 1908 písemně požádal Watch Tower Society, aby do Guyany, tehdy nazývané Britská Guyana, poslala svého zástupce. * Za čtyři roky přijel Evander J. Coward a přednesl biblické proslovy několika stům lidí, kteří se shromáždili na radnici v Georgetownu a v New Amsterdamu.

Na návštěvu bratra Cowarda vzpomíná syn Edwarda Phillipse Frederick a píše: „Netrvalo dlouho a bratr Coward se v Georgetownu stal populární postavou, a protože poselství, které kázal, zaujalo řadu lidí, do naší skupiny badatelů Bible začali přicházet další zájemci. Probírali jsme knihy The Divine Plan of The Ages, The New Creation (Nové stvoření) a další. V našem domě bylo brzy málo místa, a tak jsme si v roce 1913 pronajali horní místnost v Somerset House  v Georgetownu. Tato místnost sloužila pro sborová shromáždění až do roku 1958.“ V roce 1914 dal Edward Phillips svůj dům k dispozici znovu, tentokrát pro první odbočku v Guyaně. Edward byl jmenován dozorcem kanceláře a tento úkol plnil až do roku 1924, kdy zemřel.

Mocným impulzem pro kazatelskou činnost byl v roce 1916 program Fotodrama Stvoření, sestavený z diapozitivů a filmu. Frederick píše: „V té době jsme žili pokojně a měli jsme duchovní blahobyt. Místní noviny dokonce otiskly sérii kázání Charlese T. Russella, vedoucího představitele badatelů Bible.“

Do roku 1917 se atmosféra v Guyaně změnila. Guyanu zachvátila válečná hysterie, a významný místní duchovní vyzýval veřejnost, aby se modlila za Brity a jejich spojence. V dopisu adresovaném tisku bratr Coward upozornil na to, jak vypadá světová situace ve světle biblických proroctví.  A na radnici v Georgetownu přednesl působivý proslov nazvaný „Boření zdí Babylónu“.

Strážná věž číslo 6 z roku 1984 napsala: „Kněžstvo bylo tak popuzeno, že vymohlo na úřadech, aby bratra Cowarda vyhostily a uvalily zákaz na řadu našich publikací; a zákaz trval až do roku 1922.“ Mnozí lidé si však bratra Cowarda za jeho odvážný projev velmi vážili. Když odjížděl, obstoupili přístaviště a křičeli: „To byl jediný člověk, který kázal pravdu.“ Přístavní dělníci dokonce na protest proti bratrovu vyhoštění hrozili stávkou, ale bratři jim radili, aby nestávkovali.

Po první světové válce postihla badatele Bible ještě rafinovanější zkouška, která jim nějaký čas bránila v šíření pravdy o Království. Guyanu několikrát navštívil jeden bývalý bratr, který byl kdysi dokonce členem ústředí v Brooklynu, ale pak se z něj stal odpadlík, a ten se snažil tamější badatele Bible přimět, aby z organizace odešli.

Výše zmíněná Strážná věž napsala: „Badatelé Bible v zemi byli nějaký čas rozštěpeni do tří částí: jedna byla věrně oddaná organizaci, druhá byla opoziční a do třetí skupiny patřili ti, kteří nevěděli, co mají dělat. Jehovovo požehnání však měla jen loajální skupina a nakonec se jí začalo dařit.“ Mezi věrné bratry patřili například Malcolm Hall a Felix Powlett. Malcolm byl pokřtěn v roce 1915 a Felix v roce 1916. Oba zůstali horlivými Jehovovými služebníky a dožili se více než 90 let.

Věrné bratry povzbudil také George Young ze světového ústředí, který v roce 1922 strávil v Guyaně asi tři měsíce.  Felix Powlett o něm řekl: „Byl to neúnavný pracovník.“ Bratr Young dobře znal Písmo, měl silný hlas, přirozená a živá gesta a používal názorné pomůcky a tím řadu bratrů podnítil, aby Boží slovo zkoumali důkladněji. Strážná věž z 1. ledna 1923 na základě jeho zprávy mimo jiné napsala: „V té části světa značně vzrostl zájem o pravdu, na všech veřejných shromážděních přibývá zájemců, domy, kde se shromáždění konají, jsou plné a bratří díky tomu projevují větší horlivost a oddanost.“ Například shromáždění v Somerset House se účastnilo průměrně 100 lidí, i když tam tehdy bylo pouze 25 zvěstovatelů Království.

V roce 1923 se bratři také snažili dostat k lidem žijícím hlouběji ve vnitrozemí. Mnohdy s sebou nesli pouze literaturu a houpací sítě a spoléhali na to, že jim pohostinní lidé dají něco k jídlu. Pokud jim někdo nabídl přístřeší, zůstali u něj na noc. Pokud ne, strávili noc tak, že si každý zavěsil svou houpací síť na větev nějakého stromu, a často statečně snášeli obtíže působené mračny komárů. Ráno si společně probrali biblický text uvedený v knize Daily Heavenly Manna (Denní nebeská manna), kterou vydala Jehovova organizace, a pak sešli po stezce do další obce, případně někoho požádali, aby je tam svezl na lodi.

Snahy dostat se k lidem ve vzdálenějších oblastech pokračovaly až do druhé světové války, kdy se cestování muselo omezit, protože benzin byl na příděl. Mezitím v roce 1931 badatelé Bible přijali jméno svědkové Jehovovi. Malé skupiny badatelů Bible rozseté po pobřeží přijímaly nové jméno nadšeně a svou horlivost projevovaly zvýšenou službou. Později ve třicátých letech začali zvěstovatelé v kazatelské službě používat gramofony, na nichž přehrávali biblické přednášky. Frederick Phillips, který byl tehdy dozorcem odbočky, píše: „V tehdejší době ve vesnicích neměli rozhlas, a tak se  vesničané o našem příchodu dozvěděli teprve ve chvíli, kdy se nehybným tropickým vzduchem začala linout hudba z našich reproduktorů. Po hudbě následovaly nahrané přednášky. Kolem nás se seběhli téměř všichni obyvatelé obce, někteří v kalhotovém kompletu s širokými nohavicemi.“

K šíření dobré zprávy přispěly také rozhlasové stanice. Jedna z nich v Guyaně vysílala poselství o Království každou neděli a středu. Všechna tato činnost samozřejmě neunikla pozornosti Satana, který využil nacionalistické vášně druhé světové války k tomu, aby aktivity svědků překazil.

Druhá světová válka a poválečná činnost

V roce 1941, za druhé světové války, v Guyaně aktivně sloužilo 52 hlasatelů Království. V tomtéž roce byly časopisy Strážná věž a Útěcha (nyní Probuďte se!) zakázány. A v roce 1944 se tento zákaz rozšířil na veškerou literaturu, kterou Jehovův lid vydával. Strážná věž z 1. července 1946 napsala: „Jehovovým svědkům bylo nejen zakázáno vlastnit výtisky Svaté Bible, i když neobsahovaly žádný komentář Strážné věže, ale nesměli mít ani překlady vydané jinými biblickými společnostmi.“

V dubnu roku 1946 do Guyany přijel na návštěvu Nathan Knorr ze světového ústředí. Doprovázel ho William Tracy, který krátce předtím absolvoval školu Gilead. Jejich cílem bylo povzbudit místní bratry a předložit vládě žádost, aby  zákaz zrušila. Na shromáždění v Georgetownu, kde se sešlo 180 bratrů a zájemců, bratr Knorr mimo jiné říkal, že Ježíšovi první učedníci neměli ve službě na pomoc žádnou Bibli ani knihy. A přesto jim Jehova žehnal pozoruhodným vzrůstem. Proč? Protože stále kázali. Cožpak tedy Bůh stejně nepodpoří své novodobé služebníky, když budou v této práci vytrvale pokračovat? Samozřejmě, že jim požehná!

Bratři mezitím stále hledali zákonné prostředky, jimiž by dosáhli zrušení zákazu. Například necelý rok po skončení války získali 31 370 podpisů na petici proti zákazu své činnosti. Tuto petici pak předložili vládě. Jehovova organizace se kromě toho stále snažila, aby lidé v Guyaně byli dobře informováni, a proto vydala traktát, v němž byla podrobně popsána fakta. Titulek traktátu zněl: „V BRITSKÉ GUYANĚ BYLA ZAKÁZÁNA SVATÁ BIBLE — 31 000 LIDÍ PODEPSALO PETICI ZASLANOU GUVERNÉROVI, v níž je požadována obnova svobody uctívání pro všechny obyvatele kolonie, bez ohledu na jejich vyznání.“

 Ve snaze dosáhnout zrušení zákazu se bratr Knorr sešel také s tajemníkem britské koloniální vlády W. L. Heapem. Na konci půlhodinového rozhovoru dal bratr Knorr panu Heapeovi knihu „Pravda vás osvobodí“ a požádal ho, aby si ji pečlivě přečetl. Pan Heape slíbil, že to udělá, a kromě toho bratru Knorrovi sdělil, že o zákazu naší literatury právě znovu jedná devět členů výkonného výboru. Ukázalo se, že to tak opravdu bylo, protože v červnu 1946 guvernér veřejně oznámil, že zákaz byl zrušen.

Brzy nato bratři dostali zpátky 130 zaprášených krabic, v nichž bylo 11 798 knih a brožur. Hlasatelé Království, jichž tehdy v Guyaně bylo 70, byli nadšeni, že zase mohou lidem nabízet literaturu, a celou zásilku rozšířili za pouhých deset týdnů. V srpnu bratři začali vydávat svědectví také na ulici a tato služba přinášela vynikající výsledky. Odbočka ve zprávě napsala: „Časopisy byly rozšířeny velmi rychle. Skoro za stejnou dobu, za jakou byly vyprodány místní noviny.“

Hodnotný duchovní pokrm však bratři dostávali i v době zákazu — částečně díky jednomu bratrovi, který pracoval na hlavní poště v Georgetownu. Tento bratr vypráví: „Cítil jsem povinnost postarat se o to, aby odbočka dostávala výtisky Strážné věže. Studijní články jsme pak společně se sestrami opisovali na stroji nebo rozmnožovali na cyklostylu a nechávali je kolovat mezi rodinami, aby je mohly používat na sborových shromážděních.“

 Noví misionáři urychlují dílo

Když se při jízdě autem přidá plyn a přeřadí se na vyšší rychlostní stupeň, auto jede ještě rychleji. V Guyaně se „zařadil vyšší rychlostní stupeň“ v kazatelské službě v polovině 40. let minulého století, kdy tam přijeli misionáři vyškolení v Gileadu. Mezi nimi byl absolvent třetí třídy William Tracy společně s absolventy páté třídy Johnem a Daisy Hemmawayovými a Ruth a Alicí Millerovými. Tito horliví svědkové předali místním bratrům mnoho cenných zkušeností, které získali v Gileadu, a byli pro ně vynikajícím příkladem v kazatelské službě.

Bratr Tracy se zajímal o obyvatele odlehlých oblastí. Napsal: „Propátral jsem tu zemi a podnikl řadu výprav po pobřeží i proti toku řek, abych navázal spojení s osamocenými zájemci a našel nové. Cestoval jsem pobřežním vlakem, autobusy, na kole, velkými říčními čluny, malými čluny, a dokonce i kánoemi.“

Misionáři také pomáhali místním průkopníkům zorganizovat si službu tak, aby mohli obvod propracovávat systematicky a aby se pokud možno zaměřili na obvody, kde se do té doby nesloužilo. Musíme si uvědomit, že v roce 1946 bylo v Guyaně pouze pět sborů a nejvýše 91 zvěstovatelů Království. Ale pro ty, jimž dodává sílu Boží duch, žádný úkol není příliš náročný. (Zech. 4:6)

Mnozí průkopníci, kteří zpočátku s misionáři spolupracovali, byli pokročilejšího věku, ale přesto ve službě projevovali výborného ducha. Mezi nimi byli bratři Isaac Graves, George Headley, Leslie Mayers, Rockliffe Pollard a George Yearwood a sestry Margaret Dooknieová, Ivy Hindsová, Frances Jordanová, Florence Thomová, Atalanta Williamsová a Princess Williamsová (nebyly příbuzné). Ti všichni se vyzbrojili knihami, brožurami a časopisy a chodili vydávat poselství o Království hodně daleko.

 Ivy Hindsová (nyní Wyattová) a Florence Thomová (nyní Brissettová) byly přiděleny do města Bartica na řece Essequibo, asi 80 kilometrů směrem do vnitrozemí. Toto město je vstupní branou k vnitrozemským nalezištím zlata a diamantů. Žil tam jen jediný, osamocený bratr. John Ponting, který tehdy sloužil jako dozorce odbočky a krajský dozorce, píše: „Už za dva měsíce chodilo na shromáždění 20 lidí a na Památné slavnosti bylo 50 přítomných.“ Mezi těmi, kdo přijali pravdu, byl úplně slepý muž Jerome Flavius. John říká: „Zanedlouho bez pomoci přednášel proslovy na základě látky, kterou mu podle potřeby opakovaně předčítala Ivy Hindsová.“

Ačkoli průkopnicím Esther Richmondové a Frances Jordanové bylo už skoro 70 let, naučily se jezdit na kole, aby mohly propracovávat větší obvod. Bratr Ponting říká: „Margaret Dooknieová si ani nemohla vzpomenout, kolik let už je průkopnicí, ale chodívala pěšky, dokud se tak neunavila, že usnula v parku na lavičce. Na takové lidi nikdy nezapomeneme.“

Misionáři a letití průkopníci byli příkladem pro mnoho mladších zvěstovatelů, kteří postupně rozšiřovali jejich řady. Činnost všech těchto průkopníků vedla k tomu, že pravdu přijímalo více lidí a v různých částech Guyany vznikaly skupiny a sbory. V roce 1948 tam bylo už 220 zvěstovatelů a v roce 1954 jejich počet vzrostl na 434. Skupina bratrů z předměstí Kitty-Newtown, kteří se scházeli v Somerset House, se mezitím natolik rozrostla, že bylo možné v hlavním městě vytvořit další samostatný sbor nazvaný Newtown. Nyní je v Georgetownu devět sborů.

Dvoukolé vozíky se zvukovou aparaturou, cyklisté a oslíci

Bratři v Georgetownu dostali začátkem 50. let od odbočky pokyn, aby v celém městě pořádali veřejné přednášky.  Tyto přednášky se obvykle konaly v sobotu večer a v neděli odpoledne pod širým nebem. Bratři si vyrobili snadno přemístitelný dvoukolý vozík a na něm vozili výkonný zesilovač, dva velké reproduktory, řečnické pulty a kabely. Albert Small, který byl pokřtěn v roce 1949, říká: „Na místě shromáždění přes den stála tabule s nápisem ‚Dostanete odpověď na otázky týkající se Bible‘ a s údaji, kdy se shromáždění bude konat. Těchto přednášek se účastnilo mnoho lidí a někteří z nich později přijali pravdu.“

Z toho se dalo usoudit, že je možné očekávat další vzrůst, a tak Nathan Knorr a jeho tajemník Milton Henschel začátkem roku 1954 přednášeli v kině Globe v Georgetownu. John Ponting, který se tohoto programu zúčastnil, řekl: „Bylo obsazeno všech 1 400 sedadel, a 700 návštěvníků si přednášky vyslechlo z reproduktorů umístěných venku. Potom se ale spustil silný liják a donutil i tyto posluchače vmáčknout se dovnitř. Tento program jsme propagovali  tak, že městem projíždělo několik cyklistů, kteří vezli plakáty. Když se setmělo, propagace spočívala v tom, že jeden bratr oznamoval program tlampačem a vedl oslíka, který táhl velký osvětlený nápis.“

Další výpravy do vnitrozemí

Když byl William Tracy dozorcem odbočky, povzbuzoval bratry, aby se snažili dostat k lidem žijícím ve vzdálenějších oblastech. Osobně navštěvoval různá místa v oblastech kolem řek Essequibo a Berbice a organizoval krajské sjezdy pro tamější malé skupiny a sbory. Tyto sjezdy se obvykle konaly v kinech a státních školách, ale mnohdy byl dostatek prostoru pouze v kinech. Silný dojem zanechala veřejná přednáška „Peklo používané jako léčka“ na jednom krajském sjezdu, který byl v roce 1949 uspořádán v kině obce Suddie poblíž ústí řeky Essequibo. Někteří lidé začali o svědcích Jehovových mluvit jako o náboženství, které neučí o pekelném ohni.

V roce 1950 byl William Tracy, tehdy novomanžel, přeložen do Spojených států. Dozorcem odbočky a zároveň cestujícím dozorcem se místo něj stal John Ponting, který také pomáhal propracovávat některé obvody podél řek. Bratři obvykle cestovali pravidelnou lodní dopravou. Když k lodi během plavby připádlovali vesničané na kánoích, aby na této pojízdné poště poslali nebo si vyzvedli zásilky, bratři požádali o svezení na břeh, s důvěrou, že jim tam někdo poskytne jídlo a ubytování. Ve vesnici vydávali svědectví a pak je některá rodina pohostinně nechala u sebe přespat. Příští  den se s někým svezli na kánoi po proudu řeky, aby mohli vydávat svědectví v další vesnici. Jednou odpoledne navštívili pilu. Vedoucí zastavil práci, svolal všechny zaměstnance a bratrům dovolil, aby jim přednesli patnáctiminutový proslov. Všichni posluchači si od bratrů vzali literaturu.

V červenci 1952 byl do Guyany přidělen Thomas Markevich, absolvent 19. třídy Gileadu. I on se vydal na území, kde se ještě nesloužilo. Říká: „Když vyprávíte poselství o Království člověku, kterému do té doby nikdo svědectví nevydal, máte z toho velkou radost. Ale někdy se vám může stát, že stejně jako já zažijete značné překvapení. Cestoval jsem lodí po řece Demerara, pak jsem šel pěšky hluboko do džungle a tam se přede mnou najednou objevila malá chatrč. Muž, který tam bydlel, mě přivítal, pozval dovnitř, řekl mi, abych se posadil, a vyslechl si, co jsem říkal. Když jsem se rozhlédl, ke svému úžasu jsem uviděl, že stěny chatrče jsou vytapetované stránkami z časopisů Strážná věž vydaných ve 40. letech. Bylo mi jasné, že můj hostitel už poselství o Království někdy předtím slyšel, možná při plavbě na říční lodi nebo v Georgetownu či v Mackenzie.“

První, kdo podnikl namáhavou cestu po pevnině k vodopádům Kaieteur, byl misionář Donald Bolinger. Když vydával svědectví indiánům, setkal se s jedním vládním úředníkem, který s nimi pracoval. Tento muž později zasvětil život Jehovovi a dostal na starost skupinu, která tam  vznikla. Někteří zvěstovatelé se kvůli zaměstnání přestěhovali do odlehlých oblastí, například do míst, kde byly diamantové a zlaté doly. Přestože žili odloučeně, často chodili do hornických táborů kázat chatrč od chatrče. Co jim pomáhalo zůstat duchovně silní? Stanovili si a dodržovali dobrý rozvrh studia a kazatelské služby.

‚Dobrodružná a uspokojující‘ služba

V letech 1946 až 1961 v Guyaně sloužili misionáři John a Daisy Hemmawayovi. Tito manželé někdy strávili dva týdny dovolené v severozápadní oblasti u Venezuely, kde žili Karibové, Aravakové a jiné domorodé kmeny. Jednou rozšířili  hodně literatury mezi Aravaky. To bylo velmi nepříjemné pro katolické jeptišky, které působily v místní škole. Začaly se dětí vyptávat, zda nějakou literaturu dostali i jejich rodiče. Když se rodiče o tom vyzvídání dozvěděli, pobouřilo je to a oznámili knězi, že si sami vyberou, co budou číst. Kněz se nenechal odradit a při nedělních bohoslužbách ostře odsoudil brožuru Can You Live Forever in Happiness on Earth? (Můžeš žít navždy šťastně na zemi?), kterou přijali mnozí jeho posluchači. Tato taktika však měla opačné účinky, protože v den, kdy Hemmawayovi odjížděli, je mnoho vesničanů přišlo požádat právě o zmíněnou brožuru.

Do této oblasti, která je od pobřeží vzdálená asi 300 kilometrů, museli John a Daisy cestovat trajektem, vlakem i nákladním autem. Vozili s sebou nezbytné zásoby a také literaturu a kolo, které nutně potřebovali, aby mohli po zaprášených cestách projíždět až k indiánským stezkám. John vypráví: „Tyto stezky vedou všemi směry, a jestliže si chcete být jistí bezpečným návratem, tak si buď musíte všechno zapamatovat, nebo musíte na každé křižovatce zlomit několik větviček a tak si cestu označit. Když se náhodou na stezce setkáte s nějakou kočkovitou šelmou, většinou je nejlepší zůstat naprosto nehybně stát a upřeně se na ni dívat. Šelma nakonec tiše zmizí z cesty. Opice se tu prohánějí vysoko ve vrcholcích stromů a na protest proti vetřelcům vřeští, zatímco lenochod visí na stromě hlavou dolů a na člověka, který jde po stezce, jen tupě zírá. Na mýtinách můžete tu a tam zahlédnout pestře zbarvené tukany, jak si pochutnávají na plodech papáji.“

Po patnácti letech misionářské služby v Guyaně bratr Hemmaway stručně vyjádřil své pocity slovy: „Je to úžasně dobrodružné, to je pravda, a zároveň velmi uspokojující. Představte si, že se posadíte na hliněnou podlahu chýše  z palmových listů, vyprávíte indiánům o Božím Království a učíte je žít novým způsobem. To člověku přináší naprosto nesrovnatelné uspokojení. Když jsme viděli, jak tito pokorní lidé reagují na biblické učení a pak zasvěcují svůj život Bohu, byl to zážitek, na který nikdy nezapomeneme.“

Místní průkopníci jdou do Gileadu

Vynikající příležitost jít do školy Gilead dostalo také několik místních průkopníků a někteří z nich byli přiděleni zpátky do Guyany. Mezi nimi byla Florence Thomová (nyní Brissettová), která absolvovala 21. třídu v roce 1953, dále Albert a Sheila Smallovi, absolventi 31. třídy v roce 1958, a Frederick McAlman, absolvent 48. třídy v roce 1970.

Florence Brissettová vypráví: „Doufala jsem, že dostanu za úkol sloužit v zahraničí, ale byla jsem přidělena do vesnice Skeldon v Guyaně a to bylo požehnání od Jehovy. Mnoho mých bývalých spolužáků, učitelů, přátel i známých ode mě přijalo nabídku biblického studia, protože mě znali. Někteří mě dokonce o studium sami požádali, například Edward King. S jeho manželkou jsem už studovala, ale nějak se o tom dozvěděl anglikánský kněz. Zavolal Edwardovi a vyžadoval od něj, aby jí to zakázal. Jenže Edward mu nevyhověl, a naopak sám začal studovat.“

Potom, co se Smallovi vrátili z Gileadu, Albert mnoho let sloužil jako člen výboru odbočky a také jako krajský dozorce. V současné době oba se Sheilou navzdory zdravotním problémům nadále slouží v místním sboru jako zvláštní průkopníci a bratr Small je tam starším. Je samozřejmé, že do Guyany nebyli znovu přiděleni všichni, kdo odtud pocházeli. Například Lynette Petersová, absolventka 48. třídy, byla přidělena do Sierry Leone a v tomto zahraničním působišti věrně slouží až dosud.

 Film vzbuzuje zájem

V 50. letech svědkové Jehovovi často promítali film Společnost nového světa v činnosti, který pojednával o světovém ústředí v Brooklynu a o velkém sjezdu pořádaném na Yankee Stadium v New Yorku v roce 1953. Tento film pomáhal svědkům i ostatním lidem, aby lépe poznali činnost a zaměření Jehovovy organizace. Určitě silně zapůsobil na lidi, kteří žili hluboko v deštném pralese a z nichž mnozí do té doby ještě žádný film neviděli.

Bratři ten film často promítali venku na velkém prostranství. Lidé, kteří ho chtěli vidět, mnohdy museli ujít mnoho kilometrů. Možná se zeptáte: ‚Ale jak bratři dokázali promítat film na místech, kde nebyla zavedena elektřina?‘ Absolvent Gileadu Alan Johnstone, který přijel v roce 1957 a sloužil jako krajský dozorce, tento film promítal při mnoha příležitostech. Píše: „Tam, kde nebyla zavedena elektřina, jsme používali generátory. Laskavě nám je půjčili místní lidé, kteří je používali k večernímu osvětlení svých obchodů. Jako plátno posloužilo velké prostěradlo napnuté mezi dvěma stromy.“

Po jednom takovém promítání John a Daisy Hemmawayovi jeli domů parníkem. Mnozí lidé na palubě o tom filmu slyšeli a chtěli ho vidět. Hemmawayovi tedy požádali kapitána o svolení a pak postavili plátno na palubu a projektor do kabiny, odkud bylo možné promítat oknem ve vhodném směru. John píše: „Parníkem cestovali také katoličtí a anglikánští kněží. Nesnížili se sice k tomu, aby se na ten film šli podívat na pevnině, ale teď byli na parníku, a tak se — i když zřejmě nedobrovolně — stali diváky. Promítali jsme totiž z jejich kabiny. Později je cestující zahrnuli otázkami, ale na ty dokázali odpovědět jedině svědkové Jehovovi.“

O tom, jak film zapůsobil, John Ponting píše: „V těch letech bylo zvlášť užitečné promítat film v místech, kde svědků  bylo málo a byli považováni za bezvýznamné. Skeptici měli příležitost vidět obrovskou organizaci lidí z mnoha národů a různých ras a díky tomu k nám získali větší úctu. Mnozí z nich pak změnili svůj názor a přijali nabídku biblického studia. Z některých se později stali sboroví starší. Jeden krajský dozorce promítl film sedmnáctkrát za pouhé dva týdny, většinou venku, a promítání se celkem zúčastnilo 5 000 lidí.

Při jiné cestě se musel krajský dozorce plavit dva dny po řece plné peřejí a pak putovat stezkou vedoucí džunglí, ale za svou námahu byl mnohonásobně odměněn, když viděl, jak se z toho filmu radují desítky indiánů. Byl to vlastně první film, který kdy viděli. Mnozí obyvatelé té vesnice byli sice většinou presbyteriáni, ale přesto příští den přijali naše časopisy. Po této návštěvě se postoj vesničanů ke svědkům Jehovovým značně zlepšil.“

V letech 1953 až 1966 Guyanu sužovaly politické a rasové nepokoje. Nejhorší situace byla v období od roku 1961 do roku 1964. Tehdy docházelo ke srocování davů, k drancování a zabíjení a kromě toho vypukla generální stávka. Veřejná doprava se úplně zastavila a většina lidí měla strach. Bratři nebyli sice přímo pronásledováni, ale někteří trpěli v důsledku místních nepříznivých podmínek. Například dva bratři byli zbiti a Albert Small a další bratr byli zasaženi výstřely z pušky. Museli jít do nemocnice, kde jim náboje z těla vyndali. Situace v Guyaně byla natolik vážná, že do země vstoupila britská vojska.

Bylo tedy velmi vhodné, že v této bouřlivé době bratři promítali film Společnost nového světa v činnosti, kde bylo ukázáno, jak lidé ze všech národů žijí pokojně a jednotně. Kromě toho ani selhání veřejné dopravy bratrům nezabránilo účastnit se shromáždění a kazatelské služby. Prostě chodili o něco dál, než byli zvyklí, nebo jezdili na kole. A především  si navzájem projevovali křesťanskou lásku. Albert Small napsal: „Vzájemně se o sebe starali a dělili se o to, co měli.“

Sestry razí cestu kazatelské činnosti

Do vzdálených míst se s poselstvím o Království vydávaly také sestry. Například Ivy Hindsová a Florence Thomová byly jmenovány zvláštními průkopnicemi a sloužily v Bartice, na okraji džungle. Tam žil osamocený zvěstovatel Mahadeo s manželkou Jamelou. Jako většina tehdejších dívek pocházejících z východní Indie, ani Jamela neměla školní vzdělání a neuměla číst ani psát. Přesto si přála číst Bibli a pomáhat manželovi vyučovat jejich dva chlapce. Florence o Jamele vyprávěla: „S Jehovovým požehnáním a mou podporou se brzy naučila číst, psát a vydávat svědectví druhým.“

Ještě dva měsíce po svém příjezdu Florence a Ivy stále sháněly vhodné bydlení. Potřebovaly také místo, kde by bylo možné pořádat shromáždění, protože už vedly přes deset biblických studií. Situace začala být kritická, když dostaly zprávu, že přijede krajský dozorce. A aby toho nebylo málo, jeho návštěva byla naplánována na týden, kdy do Bartiky měli přijet dělníci z vnitrozemí a s nimi i spousta prostitutek z Georgetownu. V té době se počet obyvatel města obvykle ztrojnásobil.

Jehovova ruka však není krátká. Florence vypráví: „V podvečer před příjezdem krajského dozorce jsme navštívily majitele jednoho penzionu a domluvily se s ním, že nám pronajme dvoupokojový domek v centru města. Pracovaly jsme jak mourovaté. Stěny jsme oškrabaly a vymalovaly a pak jsme natřely podlahy. Pověsily jsme záclony a do pokojů nastěhovaly nábytek. S prací jsme skončily v ranních hodinách. To tedy byla noc! Krajský dozorce John Ponting nemohl našemu vyprávění ani uvěřit. Při jeho návštěvě se na shromáždění první večer sešlo 22 lidí a to vzbuzovalo naději, že v Bartice brzy bude sbor.“

 Brázdili řeky v lodích Kingdom Proclaimer

V prvních letech bratři cestovali ve všech možných člunech a kánoích, jen aby se dostali k osadám podél řek. Později získali vlastní čluny, kterým se říkalo Kingdom Proclaimer I, Kingdom Proclaimer II a tak dále až po Kingdom Proclaimer V. (První dva jsou dnes už vyřazeny z provozu.)

Frederick McAlman vypráví: „Obvykle jsme pádlovali po proudu řeky Pomeroon a kázali podél jejího východního břehu, dokud jsme nedorazili do Hackney vzdáleného jedenáct kilometrů od ústí. Tam jsme se v klidu vyspali v domě sestry DeCambrové, která v té oblasti tehdy sloužila jako porodní asistentka. Brzy ráno jsme pokračovali k ústí řeky a pak jsme přepluli k západnímu břehu. Potom jsme se s námahou vraceli 34 kilometrů nazpět do Charity.“ Pět let bratři pádlovali po proudu i proti proudu řeky, než dostali opotřebovaný přívěsný lodní motor o síle šesti koní.

 Řídit loď po splavných tocích obvykle nebylo nebezpečné, ale bratři museli dávat pozor, protože tam pluly další lodě. Kingdom Proclaimer I a Kingdom Proclaimer II byly veslařské čluny, takže nebyly rychlé. Frederick říká: „Když jsem se jednou v sobotu odpoledne vracel domů ze svědecké služby na řece Pomeroon, do mého člunu narazil velký nákladní člun plující plnou rychlostí. Kapitán ani posádka tomu nevěnovali pozornost, protože byli opilí. Náraz mě srazil z Kingdom Proclaimer I do řeky přímo pod jejich loď. Topil jsem se a ve tmě pod vodou zápasil o holý život. Stále jsem hlavou narážel do dna jejich člunu, jen pár centimetrů od mohutného lodního šroubu. Když mou zoufalou situaci uviděl jeden mladý muž v nákladním člunu, skočil do řeky a zachránil mě. Následkem mnoha zranění jsem několik týdnů trpěl neustávající bolestí, ale byl jsem vděčný, že jsem to přežil.“

Touto nehodou se však Frederick nenechal odradit. Vypráví: „Byl jsem rozhodnut v kazatelské službě pokračovat, protože lidé kolem řeky projevovali o Bibli velký zájem. V Sirikii vzdálené jedenáct kilometrů od Charity bylo sborové studium knihy, a jeho účastníci na mně byli závislí.“

 Týden s krajským dozorcem

Pro cestující dozorce je služba na guyanském venkově zkouškou odolnosti. Krajští dozorci a jejich manželky musí nejen cestovat po řekách, po prašných cestách a pěšinách v džungli, ale někdy také musí zápolit s komáry a jiným hmyzem, s kočkovitými šelmami, s prudkými lijáky, a v některých oblastech si musí dávat pozor i na lupiče. Hrozí jim také nebezpečí, že se nakazí malárií, břišním tyfem nebo jinou tropickou chorobou.

Jeden cestující dozorce ve své zprávě o návštěvě u několika osamocených zvěstovatelů podél řeky Demerara píše:  „V pondělí po návštěvě sboru v Mackenzie jsme se vydali motorovým člunem za jedním bratrem, který bydlel rovněž na Demeraře, ve vesnici Yaruni vzdálené asi čtyřicet kilometrů od Mackenzie. Když jsme jej navštívili, nasedli jsme na kánoi a vydali se po proudu řeky zpátky směrem k Mackenzie. Cestou jsme kázali po obou březích.

Lidé byli velmi pohostinní, dávali nám ovoce, a dokonce nás zvali k sobě domů na jídlo. V pátek jsme vypluli na řeku a tam nastoupili na parník. V Soesdyke jsme z parníku přesedli na kánoi a pak jsme vystoupili na břeh. Tam jsme se setkali s jedním bratrem a ten nás převezl přes Demeraru k sobě domů do vesnice Georgia. Večer jsme u té rodiny uspořádali shromáždění.

Příští den jsme se všichni přepravili přes Demeraru do Soesdyke, tam jsme propracovali obvod a rovněž osídlenou oblast nedaleko letiště Timehri. Šli jsme také k písečným dunám, kde lidé nakládali písek na nákladní auta směřující do Georgetownu. V sobotu večer jsme u té rodiny v Georgii uspořádali další shromáždění. Další den jsme se znovu přeplavili přes řeku do Soesdyke, kde jsme dopoledne strávili v kazatelské službě a odpoledne uspořádali veřejnou přednášku na nezastřešené verandě poštovního úřadu. Tím náš týden skončil.“ Namáhavá práce věrných krajských dozorců a jejich manželek se vyplatila, protože v Soesdyke je nyní činorodý sbor. Bratři mají vlastní sál Království, který byl dostavěn v roce 1997.

I krajští dozorci však občas mívali nehody. Například Jerry a Delma Murrayovi jezdili na motocyklu a jednou přijeli ke kanálu, přes nějž vedl můstek sestavený z několika dřevěných prken svázaných dohromady. Zatímco Jerry přejížděl můstek na motorce, Delma zůstala stát na břehu. Jerry  však při přejíždění udělal nějakou chybu a spolu s motorkou a zavazadlem spadl z můstku a zmizel v temné hlubině pod ním. Delma začala hlasitě křičet a místní vesničané přiběhli na pomoc. Za několik okamžiků úzkost zmizela a vystřídal ji smích, když „se ten bílý muž brodil ke břehu, omotaný vodními rostlinami a s botami pokrytými bahnem,“ jak to popsal jeden bratr.

Indiáni příznivě reagují na dobrou zprávu

Když Frederick McAlman začátkem 70. let vydával svědectví na tržišti v Charity, dal Strážnou věž a Probuďte se! indiánce Monice Fitzallenové. (Viz rámeček na straně 176.) Monica žila v indiánské rezervaci a časopisy si odnesla domů. Přečetla si je později, když byla nemocná, a rozpoznala, že z nich zaznívá pravda. Zanedlouho se stala zvěstovatelkou dobré zprávy, jedinou v té rezervaci, a v roce 1974 byla pokřtěna.

Monica vzpomíná: „Začala jsem horlivě vydávat svědectví dům od domu a měla jsem radost, že o svých nových poznatcích mohu mluvit s místními lidmi. Ale abych se k nim dostala, musela jsem se plavit na člunu po řekách a potocích. Jak zájemců přibývalo, začala jsem pořádat shromáždění, kde jsem s nimi četla a rozebírala látku z biblické studijní pomůcky Pravda, která vede k věčnému životu.“

Přinesla Moničina namáhavá práce nějaké ovoce? Rozhodně ano, protože Monica nyní slouží společně s třinácti dalšími zvěstovateli, mimo jiné se svým manželem, synem,  snachou a vnučkou. Donedávna musela tato nepříliš početná skupina cestovat dvanáct hodin kánoí, aby se dostala do Charity, kde byl nejbližší sbor. V současné době však mají shromáždění ve své obci a počet přítomných trojnásobně převyšuje počet zvěstovatelů.

Mezitím se rozrostl i sbor v Charity. Nyní je v něm 50 zvěstovatelů, z nichž mnozí musí na shromáždění cestovat po řece Pomeroon. Shromáždění se průměrně účastní více než 60 lidí a na Památné slavnosti v roce 2004 se sešlo 301 lidí. Sbor v Charity má také nový sál Království.

Pozoruhodný vzrůst v Baramitě

Další oblastí v Guyaně, kde na poselství o Království zareagovalo mnoho domorodých obyvatel, je Baramita. Tato oblast leží v severozápadní části země a žije v ní komunita  karibských indiánů. Karibové patří k nejstarším obyvatelům Karibské oblasti, která byla vlastně podle nich pojmenována. Jejich jazykem je karibština.

Rodilá Karibka Ruby Smithová se o pravdu začala zajímat v roce 1975, kdy od své babičky dostala jeden traktát. (Viz rámeček na straně 181.) Tehdy jí bylo šestnáct let. V duchovním ohledu dělala pěkné pokroky a v roce 1978 byla pokřtěna na sjezdu „Vítězná víra“. Krátce nato se její rodina kvůli zaměstnání odstěhovala do Georgetownu. Tam se Ruby provdala za Eustace Smithe. Eustace neuměl karibsky, ale on i Ruby si velmi přáli přestěhovat se do Baramity, aby mohli poselství o Království předat také Rubyiným příbuzným a dalším lidem. Ruby říká: „Jehova viděl, co máme v srdci, a naše modlitby vyslyšel, protože v roce 1992 jsme do Baramity skutečně odjeli.“

Ruby dále vypráví: „Po příjezdu jsem v okolí okamžitě začala vydávat svědectví. Pořádali jsme shromáždění pod naším domkem, protože domek stál asi 1,5 metru nad zemí. Brzy se nás tam však začalo scházet příliš mnoho, a tak jsme si půjčili stany. Jak se zpráva o našich shromážděních šířila, návštěvníků stále přibývalo a nakonec jich tam chodilo asi 300. Mluvila jsem karibsky plynule, a proto jsem dostala za úkol překládat pro ostatní Strážnou věž. Jak jsme zařídili, aby všichni slyšeli? Používali jsme mikrofon umožňující rádiový přenos na VKV, mnozí posluchači s sebou nosili rozhlasový přijímač a jednoduše si ho naladili na správnou frekvenci.

V té době jsme si s Eustacem uvědomili, že skupina opravdu nutně potřebuje sál Království. Spočítali jsme tedy náklady, o projektu jsme si promluvili s ostatními ve skupině a začali s přípravami na stavbu. Můj bratr Cecil Baird daroval mnoho stavebního materiálu a ostatní pomáhali s prací. Stavební práce začaly v červnu 1992 a stavba byla dokončena  začátkem dalšího roku, přesně včas, aby se v sále mohla konat Památná slavnost. Proslov tehdy přednesl cestující dozorce Gordon Daniels a k našemu velkému překvapení tam přišlo 800 lidí.

Skupina v Baramitě se rozrostla natolik, že 1. dubna 1996 z ní vznikl sbor. Sál Království byl zasvěcen 25. května téhož roku. Od té doby se stále rozšiřoval a nyní v něm může pohodlně sedět více než 500 lidí, takže tam bratři mohou pořádat krajské sjezdy i sjezdové dny. Ve sboru, který vyrostl z někdejší malé skupiny, je dnes téměř 100 zvěstovatelů, a veřejného shromáždění se v průměru účastní 300 lidí. A na Památné slavnosti se sešlo dokonce 1 416 návštěvníků!

Obrovská svatba!

Desítky dvojic z oblasti kolem Baramity, které spolu žily bez uzavření sňatku, legalizovaly své manželství, protože tito lidé chtěli odpovídat biblickým měřítkům. Pro některé z nich však bylo obtížné získat nezbytné doklady, například rodný list. Po velkém úsilí a s pomocí bratrů se však těmto dvojicím podařilo zjistit data narození a další podrobnosti, a tak mohly být oddány.

Jednou bylo současně oddáno 79 dvojic. Svatební proslov přednesl Adin Sills, člen výboru odbočky. O tři dny později 41 lidí, většinou novomanželů, projevilo přání stát se nepokřtěnými zvěstovateli.

V Baramitě se začalo o Boží slovo zajímat tolik lidí, že v celé obci bylo možné pozorovat zlepšení. Při zasvěcení sálu Království jeden starší řekl: „Baramita je nyní klidné a pokojné místo. A to jen z toho důvodu, že více než 90 procent lidí v obci pravidelně chodí na shromáždění.“

V roce 1995 byla oblast Baramity postižena krutým suchem. Jak se v té době dařilo členům Jehovova lidu? Gillian  Persaudová byla tehdy v Baramitě učitelkou. Když uslyšela na nedaleké letištní ploše přistávat malé letadlo, běžela, jak nejrychleji dovedla, aby se tam dostala dříve, než pilot znovu odstartuje. Přesvědčila ho, aby ji vzal s sebou do Georgetownu, a tam šla přímo do odbočky podat zprávu o zoufalé situaci bratrů.

James Thompson, tehdejší člen výboru odbočky, vypráví: „Vedoucí sbor nám dovolil do Baramity letecky dopravit jídlo a další zásoby. Také se nám podařilo zařídit leteckou přepravu 36 zvěstovatelů na oblastní sjezd do Georgetownu. Pro mnohé to byl první sjezd, kterého se kdy zúčastnili.“

Škola služebního vzdělávání

V roce 1987 byla zahájena škola služebního vzdělávání (MTS) a od té doby mělo mnoho zemí užitek z práce svobodných starších a služebních pomocníků, kteří tuto školu  absolvovali. Jednou z těchto zemí je i Guyana. Mnozí místní bratři, kteří se vyučování v této škole zúčastnili na nedalekém Trinidadu, dostali příležitost větší měrou podpořit službu pro zájmy Království ve své zemi. Někteří z nich v současné době slouží jako pravidelní nebo zvláštní průkopníci a sboroví starší. Jiní se vrátili do svých domovských sborů a tam se velmi snaží pečovat o Jehovovy ovce.

 Několika absolventům MTS bylo možné svěřit ještě další úkoly. Například rodní bratři Floyd a Lawani Danielsovi byli jako zvláštní průkopníci přiděleni do sborů, kde byl nedostatek jmenovaných starších. David Persaud dostal výsadu sloužit jako krajský dozorce. Jeho spolužák z MTS Edsel Hazel byl jmenován do výboru odbočky v Guyaně. O některých absolventech této školy jeden krajský dozorce řekl: „Na všech těchto bratrech je vidět, že stále duchovně rostou — zejména od té doby, co absolvovali školu služebního vzdělávání.“

Slouží v místech, kde je to více potřeba

Koncem 70. let bylo na pobřeží Atlantiku, západně od řeky Essequibo, asi 30 000 obyvatel a jen 30 zvěstovatelů. Proto odbočka dala zvláštním průkopníkům občas za úkol, aby během jednoho měsíce propracovali určité části toho obvodu. Bratr, který měl jednu skupinu zvěstovatelů na starosti,  napsal: „Bratrům se podařilo propracovat celý obvod a rozšířit 1 835 knih. Kromě toho vykonali mnoho opětovných návštěv a zahájili několik biblických studií.“

Další bratr ve své zprávě uvedl: „Pádlovali jsme dvě hodiny a na našem malém člunu jsme urazili 27 kilometrů. Chvílemi jsme člun museli táhnout nebo tlačit bahnem, které nám sahalo po kolena, ale za svou námahu jsme byli odměněni, protože místní obyvatelé byli pohostinní. Jeden z nich byl učitelem hudby a při vyučování používal náš zpěvník. Řekl nám: ‚Velmi se mi líbí vaše hudební instrumentace.‘ Pak nám zahrál dvě písně a vzal si od nás šest knih.“

Jiní bratři a sestry se nabídli, že pomohou v místech, kde je více potřeba sloužit. Podívejme se, co například zažili Sherlock a Juliet Pahalanovi. Sherlock píše: „V roce 1970 jsme byli s Juliet požádáni, abychom pomáhali ve sboru Eccles na řece Demerara, třináct kilometrů jižně od Georgetownu. V tom sboru byly problémy a někteří jednotlivci museli být vyloučeni. Kvůli tomu se sbor zmenšil na pouhých dvanáct činných zvěstovatelů a jejich nepokřtěných dětí. Určitou dobu jsem tam byl jediným starším. Sbor měl kromě toho na starosti malou skupinu zvěstovatelů v odlehlé vesnici Mocha. Vždy v pondělí večer jsem vedl sborové studium knihy nejprve tam a potom v Eccles.

Také jsem musel vést studium Strážné věže. Málokdy jsme měli dostatek časopisů pro všechny, a tak jsme na rozdíl od tehdejšího běžného postupu vždycky nejdříve přečetli odstavec a potom jsem položil otázku. Na shromáždění jsme si nosili svíčky, protože často docházelo k výpadkům proudu. V období dešťů nás zase obtěžovala hejna komárů. V tehdejší době bratři většinou na shromáždění i do svědecké služby chodili pěšky nebo jezdili na kole a stejným způsobem se do Eccles dopravovali zvěstovatelé z Mochy. Ty jsem  pak obvykle v co největším počtu nějak natěsnal do své malé dodávky a odvezl domů.“

Skutečně stála všechna ta námaha za to? Ve svých vzpomínkách na tu dobu bratr Pahalan píše: „Když jsme byli v Eccles, manželka i já jsme vedli studium s řadou lidí. Mnozí z nich a rovněž i jejich rodiny jsou dosud v pravdě. A někteří z těch mužů nyní slouží jako sboroví starší. Takovému požehnání se nic nevyrovná!“

Služba v „průkopnickém ráji“

V průběhu několika minulých let odešlo do „země mnoha vod“ přibližně 50 bratrů a sester — většinou průkopníků — z Británie, Francie, Irska, Kanady a Spojených států. Ti všichni připojili svůj hlas k výzvě: „Přijď! . . . Každý, kdo si přeje, ať si vezme zdarma vodu života.“ (Zjev. 22:17) Někteří tam mohli zůstat jen několik měsíců, jiní tam strávili mnoho let. Mnozí se poté, co vyčerpali své finanční prostředky, vrátili do rodné země, tam nějakou dobu pracovali a později zase odjeli zpátky do Guyany. Většina z nich říká, že služba v Guyaně pro ně byla nesmírným obohacením. Za velmi cenné považují zejména to, že s tamějšími lidmi je možné mluvit o duchovních věcech, protože si většinou velmi váží Bible. Se svědky Jehovovými si rádi popovídají i mnozí z těch, kdo se nepovažují za křesťany. Navíc obyvatelé někdy bratry pozvou na jídlo. Současný koordinátor odbočky Ricardo Hinds říká: „Není to nijak přehnané, když Guyanu nazýváme průkopnickým rájem.“

 Arlene Hazelová, která nyní slouží se svým manželem Edselem v odbočce, vypráví něco z jejich zážitků na guyanském venkově: „V roce 1997 jsme po rozhovoru s odbočkou dostali za úkol sloužit v městě Lethem, které leží hluboko ve vnitrozemí, blízko brazilských hranic. Společně s námi tam sloužili Kanaďané Robert a Joanna Welchovi a Američanka Sarah Dionneová. Ti do Lethemu přijeli o několik měsíců dříve. Na tom území tehdy bydlel jediný pokřtěný bratr, zvěrolékař Richard Achee. Od odbočky jsme dostali seznam asi dvaceti lidí, kteří kdysi studovali, ale my jsme zjistili, že většina z nich nemá o studium zájem. Dva se však chtěli stát nepokřtěnými zvěstovateli.

Našeho prvního shromáždění, které jsme uspořádali pod mangovníkem, se zúčastnilo dvanáct lidí včetně nás šesti průkopníků. O několik měsíců později se konala naše první Památná slavnost, a tam přišlo 60 lidí. Z naší skupiny průkopníků jsme mezitím zůstali jen tři. Přesto jsme se snažili postarat se o našich 40 biblických studií. Když přijel krajský dozorce, poradil nám, abychom přestali studovat s každým, kdo nechodí na shromáždění. To byla skutečně dobrá rada, protože ti, s nimiž jsme pak dále studovali, dělali pěkné pokroky.“

A tak ze skupiny v Lethemu už za čtyři roky vznikl sbor, v němž bylo čtrnáct zvěstovatelů. Sjezdových dnů v Lethemu se zúčastnilo dokonce 100 lidí. Tento jasný důkaz toho, že Jehova snahám svých služebníků žehná, bohatě vyvážil všechny těžkosti, které museli snášet.

Pronajaté sály a sály pod domy

V Guyaně bylo již od začátku svědecké činnosti velmi náročné najít vhodná místa k uctívání Jehovy. Už v roce 1913 si několik bratrů v Georgetownu pronajalo místnost  v Somerset House, která jim dobře sloužila 45 let. Vlastní sál Království měly do roku 1970 pouze dva sbory — sbor Charlestown v Georgetownu a sbor Palmyra v Berbice. Ale už o tři roky dříve bylo v Guyaně více než 1 000 zvěstovatelů. Většina sborů se tedy scházela v pronajatých prostorách, které mnohdy nebyly příliš vhodné.

Například koncem 50. let se velmi rozrostl sbor ve Wismaru na řece Demerara, takže bratři museli hledat vhodný sál. Dostali nabídku, že mohou používat takzvaný Islander Hall (sál Ostrovanů). V týdnu tam pořádali teokratickou školu a služební shromáždění a v neděli večer veřejné shromáždění a studium Strážné věže. Ale připravit všechny věci, které byly na shromáždění potřeba, vyžadovalo značnou zručnost v logistice. Zpočátku se bratři plavili přes Demeraru z Mackenzie do Wismaru v malém člunu. Jeden bratr vozil krabici časopisů, další bratr krabici jiných publikací a třetí vezl různé formuláře a schránky na dary. To všechno se samozřejmě muselo zařídit před shromážděním. A po shromáždění se celý proces opakoval.

Shromáždění se konala také pod domy neboli v prostoru pod domem. V Guyaně totiž dochází k záplavám, a proto jsou domy obvykle postavené vysoko nad zemí na dřevěných nebo betonových sloupcích neboli pilotách. Taková konstrukce poskytuje dostatek prostoru a ten bylo možné využívat třeba právě k tomu, že se tam pořádala sborová shromáždění. Mnozí lidé v Guyaně však zastávají názor, že náboženství, které si nemůže dovolit vhodné místo k uctívání, nemá Boží požehnání.

Kromě toho byla shromáždění pořádaná pod domy někdy rušena a to snižovalo jejich důstojnost. Jednou se například stalo, že nějaký pes vyplašil kuře a ono přilétlo na místo  shromáždění a tam „přistálo“ na jedné šestileté holčičce. Holčička začala vřískat tak pronikavě, až z toho polekaným přítomným hrůzou vstávaly vlasy. Po shromáždění se sice bratři této příhodě zasmáli, ale znovu se ukázalo, že k uctívání Boha je nutné opatřit lepší místo. A navíc shromáždění pořádaná v sálech Království pod domy nebyla pro zájemce natolik přitažlivá, aby měli chuť se jich účastnit.

Stavba sálu Království

„Za 32 let, kdy sloužím ve sboru Charity,“ vypráví Frederick McAlman, „jsme si pronajali pět různých prostor pod domem. Tyto prostory byly pod sníženou částí domu, a tak jsme si museli dávat pozor, abychom se neuhodili do hlavy o dřevěné trámy. Jedna sestra nesla v náručí dítě, ale špatně odhadla, jak je trám vysoko, a dítě do něj narazilo hlavou. Později o tom vyprávěla svému nevěřícímu otci a její rodiče usoudili, že sbor musí mít vlastní místo k uctívání Boha. Matka té sestry dokonce sboru nabídla, že na stavbu sálu Království daruje pozemek, a otec řekl, že stavbu bude financovat. A opravdu to udělali. Původní sál byl několikrát přestavěn a dodnes je zde střediskem pravého uctívání. A také slouží jako malý sjezdový sál pro místní kraj.“

V dřívější době trvala stavba sálů Království mnoho měsíců. To platilo i v případě sálu v Eccles. Sherlock Pahalan, který tehdy v Eccles sloužil jako sborový starší, vypráví: „Shromáždění jsme pořádali ve škole. Věděli jsme, že kdybychom měli vlastní sál, zájemců by přibývalo. Ale v Eccles bylo zvěstovatelů málo a navíc byli chudí. Přesto se rozhodli, že sál postaví. Hledal jsem vhodný pozemek, který by byl v obvodu sboru, ale marně.

Mezitím nám bratři z Georgetownu půjčili dvě formy na výrobu betonových tvárnic a naučili nás tvárnice vyrábět.  Zpočátku nám trvalo několik hodin, než jsme vyrobili pouhých dvanáct tvárnic, ale když jsme získali praxi, pracovali jsme poměrně zručně — zejména sestry. Dalším problémem bylo sehnat cement, protože v té době byl na příděl. Musel jsem zažádat o povolení, abychom dostali alespoň omezené množství. Potom jsem časně ráno chodil do přístaviště a tam čekal ve frontě, abych stanovený příděl vůbec dostal. Dále jsem musel sehnat někoho s nákladním autem, kdo pojede do Eccles a bude mít v autě tolik prostoru, aby ten cement mohl odvézt. Jehova nám pokaždé pomohl. Ale stále jsme potřebovali pozemek.“

Bratr Sherlock ve svém vyprávění pokračuje: „V roce 1972 jsme s Juliet jeli na dovolenou do Kanady a navštívili jsme mého bratrance, který není svědek. Zmínil se o tom, že v Eccles vlastní dva pozemky, ale že příbuzní, kteří mají za úkol se o ně starat, toho nejsou schopni. Požádal mě tedy o pomoc. Řekl jsem, že mu velmi rád pomohu, a dodal jsem, že právě v Eccles jsem hledal nějaký pozemek na stavbu sálu Království. Bratranec mi bez váhání řekl, abych si kterýkoli z těchto pozemků vybral.

Během stavby jsme zažili mnoho dalších důkazů Boží podpory. I když bylo obtížné sehnat nejen cement, ale i další běžné stavební materiály, my jsme místo nich používali jiné, improvizovali jsme a vždycky se nějak podařilo práci dodělat. Kromě toho jen málo bratrů mělo potřebnou kvalifikaci, a abychom získali dobrovolníky na stavbu, vyžadovalo to hodně plánování. Dopravoval jsem bratry na stavbu a domů a svou malou dodávkou jsem přitom najezdil skutečně stovky kilometrů. Pak byl náš sál Království konečně hotov. Dokonce k nám přijel člen vedoucího sboru Karl Klein a přednesl proslov k zasvěcení. Měli jsme obrovskou radost.“

 Sály Království postavené metodou rychlostavby

Ještě v roce 1995 se více než polovina sborů v Guyaně stále scházela v pronajatých prostorách, i v těch pod domy. Proto odbočka sestavila národní stavební výbor, jehož úkolem bylo tuto potřebu uspokojit. Ještě v říjnu téhož roku bratři dokončili stavbu sálu Království v Mahaicony na stejnojmenné řece, asi 50 kilometrů na východ od Georgetownu. Tento sál byl prvním sálem Království postaveným v Guyaně formou rychlostavby. Když se jeden soused dozvěděl, že svědkové Jehovovi chtějí postavit sál Království během čtyř víkendů, řekl: „Stavbu kurníku by možná zvládli, ale betonovou stavbu — tu určitě ne.“ Je zbytečné říkat, že ten muž brzy změnil názor.

Výstavba sálů Království v zemi, kde mnohdy značně vzroste rasové napětí, byla pro všechny lidi dokladem toho, že svědkové Jehovovi společně pracují v opravdové křesťanské jednotě, bez ohledu na rasu či národnost. Jedna starší žena, která pozorovala stavbu v Mahaicony, na jistého krajského  dozorce volala: „Všimla jsem si, že tam společně pracují lidé šesti různých ras!“

Stavba odbočky

V roce 1914 byla první guyanská odbočka umístěna v domě Phillipsových a tam zůstala až do roku 1946. V tom roce bylo v Guyaně 91 zvěstovatelů. Do roku 1959 jejich počet vzrostl na 685 a práce stále přibývalo. Konečně v červnu 1960 bratři v Georgetownu získali pozemek v ulici Brickdam č. 50. Budovy, které tam stály, musely být do určité míry upraveny a pak tam byla umístěna odbočka a misionářský domov. Ale v roce 1986 už i v tomto komplexu bylo málo místa. Vedoucí sbor tedy schválil, aby na původním pozemku byla postavena nová odbočka. Místním bratrům pomáhali mezinárodní služebníci, a tak v roce 1987 mohla být stavba dokončena.

Podobně jako Šallumovy dcery, které pomáhaly svému otci znovu vystavět část jeruzalémských zdí, se neocenitelnými pracovnicemi na stavbě odbočky prokázaly sestry. (Neh. 3:12) Například 120 sester se rozdělilo do deseti skupin a vyrobily 12 000 betonových tvárnic potřebných pro stavbu. Tuto práci, při níž používaly šestnáct forem, zvládly za 55 dní. A to nebyla žádná hračka! Beton totiž musel být namíchán ve správném poměru — musel být dostatečně mokrý, aby cement důkladně vytvrdnul, ale zároveň nesměl být příliš mokrý, aby se tvárnice při vyklopení z formy nerozpadly.

Místní bratři plnili úlohu nočních hlídačů a často přicházeli na staveniště přímo ze zaměstnání. Jiní bratři spolupracovali s mezinárodními služebníky, od nichž získali cenné odborné znalosti. Jeden z těchto mladých bratrů Harrinarine (Indaal) Persaud vypráví: „Měl jsem za úkol montovat na okenní parapety ozdobné lišty. Takovou práci jsem nikdy předtím nedělal. Lopotil jsem se s tím tak dlouho, dokud jsem  to neudělal správně. Když si dozorce mou práci prohlédl, byl s ní zjevně spokojen, protože řekl: ‚Teď to můžeš udělat v celé odbočce.‘“ Tento mladý bratr dnes své odborné znalosti předává na stavbách sálů Království dalším pracovníkům.

Bylo nutné, aby bratři určité druhy materiálu dováželi, takže museli spolupracovat se státními úřady. Z toho důvodu na staveniště přicházelo mnoho úředníků, mimo jiné také prezident Forbes L. Burnham se svým doprovodem. Svou zručností v truhlářském řemesle na všechny udělal velký dojem. Bratrům řekl: „Na téhle vaší stavbě skutečně děláte prvotřídní práci.“ Zasvěcení se konalo 14. ledna 1988 a proslov přednesl zástupce z Brooklynu Don Adams, který tehdy sloužil jako zónový dozorce.

Dne 12. února 2001 byl znovu proveden výkop pro stavbu — tentokrát na novém místě. Tamějším bratrům, kteří na tomto projektu pracovali, znovu pomáhali mezinárodní služebníci. Nová odbočka byla zasvěcena v sobotu 15. února 2003. Proslov k zasvěcení, který přednesl Richard Kelsey z německé odbočky, si vyslechlo 332 návštěvníků.

Na tento program přijeli mnozí z prvních misionářů — někteří se do Guyany vrátili poprvé po několika desetiletích. V neděli po zasvěcení se konalo zvláštní shromáždění, kterého se zúčastnilo 4 752 návštěvníků ze dvanácti zemí, tedy více než dvojnásobek počtu zvěstovatelů v Guyaně.

Pořádání krajských sjezdů vyžaduje vynalézavost

Krajské sjezdy a sjezdové dny bratři mnohdy pořádali v pronajatých prostorách. Leckde na venkově si někdy dokonce museli shromaždiště vybudovat. Thomas Markevich, který v Guyaně sloužil v letech 1952 až 1956, říká: „Krajský sjezd jsme pořádali 60 kilometrů od Georgetownu proti  proudu řeky Demerara. Tamější bratry chtělo svou účastí podpořit asi dvě stě svědků z hlavního města. Rozhodli jsme se tedy, že postavíme provizorní sjezdový sál z místních materiálů — střechu z banánových listů a podpěry a sedadla z bambusu.

Shromáždili jsme materiál, naložili ho do menšího železničního vagónu a ten jsme vedli dolů ze svahu. Ale běda! Vagón se nám v zatáčce vysmekl, převrátil se na bok a celý náklad se vyklopil do řeky. Katastrofa se však brzy obrátila v náš prospěch, protože náklad výhodně plul přímo ke staveništi. Když sjezd začal, přítomní bratři měli velkou radost z toho, že sledovat třídenní program se společně s nimi rozhodlo také několik set vesničanů.“

Thomas dále říká: „Po sjezdu jsme všichni šli do služby do blízkého nepřiděleného obvodu. V jedné vesnici jsme uspořádali veřejnou přednášku, na kterou přišli všichni vesničané, a dokonce jeden ochočený opičák. Ten chvíli poslouchal, a pak se rozhodl pozorovat situaci z jiného výhodného místa.  Udělal tedy několik obrovských skoků a pružně mi přistál na rameni. Krátce se rozhlédl, a pak zase odskákal zpátky ke svému pánovi, kde k mé úlevě po zbytek proslovu zůstal.“

Oblastní sjezdy

Začátkem minulého století se velká shromáždění obvykle konala při příležitosti návštěvy zvláštních zástupců ze světového ústředí, například bratrů Cowarda a Younga. V roce 1954 do Guyany přijeli na sjezd „Společnost nového světa“ bratři Nathan Knorr a Milton Henschel. Tohoto sjezdu se tehdy zúčastnilo 2 737 návštěvníků.

O několik desítek let později, v roce 1999, se dvou oblastních sjezdů v Guyaně zúčastnilo více než 7 100 delegátů. Jeden z těchto sjezdů se konal v Georgetownu a druhý v Berbice. Na sjezdu v Georgetownu bylo na poslední chvíli nutné provést několik velkých změn, které bratrům způsobily značné problémy. Odbočka napsala: „Z Indie přijel jeden slavný filmový herec se svou taneční skupinou, a členové výboru národního parku se domnívali, že jejich vystoupení nemohou přeložit na jiný den, přestože my jsme si ty prostory rezervovali jako první.

Okamžitě jsme zajistili další místo — kriketové hřiště — a hned jsme o tom informovali sbory. Sjezd se totiž měl konat už za osm dní. Ale tím problémy neskončily. Lidé v karibské oblasti si kriketu velice cení a kriketová hřiště jsou pro ně téměř posvátná. A tak myšlenka, že bychom chodili po trávě, byla pro správu hřiště naprosto nepředstavitelná. Jak ale potom budeme předvádět dramatizaci? A kam postavíme pódium?

Přesto jsme ve svých plánech pokračovali s důvěrou, že nám Jehova pomůže. A skutečně pomohl. Dostali jsme povolení používat travnatou plochu, ale pod podmínkou, že  pódium a přístupovou cestu k němu postavíme v určité výši nad zemí. Abychom ten úkol zvládli, horlivě jsme pracovali celou noc. Ale ani počasí nám nepřálo, protože téměř celou dobu pršelo. Navzdory těmto problémům však program začal přesně podle plánu.

Sjezd probíhal hladce a dva dny nepršelo. Poslední den, v neděli, nás však probudilo šumění deště. Za chvilku bylo kriketové hřiště pokryté vodou a její hladina dosahovala pouhých pět centimetrů pod přístupovou cestu a pódium. Těsně před začátkem programu přestalo pršet. Byli jsme moc  rádi, že elektrické kabely neležely na zemi, ale byly připevněny na spodní straně prken. Nepříznivá okolnost, že jsme museli postavit vyvýšené pódium a přístupovou cestu, pro nás tedy ve skutečnosti byla výhodná.“

V průběhu dramatizace, kterou sledovalo 6 088 diváků, už slunce jasně svítilo. Dalšího sjezdu, který se za dva týdny konal v Berbice, se zúčastnilo 1 038 lidí. Celkový počet 7 126 návštěvníků byl nejvyšší, jakého bylo do té doby v Guyaně dosaženo. V pozdější době počet přítomných vícekrát dosahoval téměř 10 000.

Pěkné vyhlídky do budoucnosti

Ve svém proroctví Ezekiel popsal vidění Jehovova obnoveného chrámu naplněného Boží slávou. Z tohoto chrámu vytékal proud vody, který se postupně rozšiřoval a prohluboval,  až se z něj stala „dvojnásobná bystřina“. Tato bystřina dokonce přinášela život slanému Mrtvému moři, které je bez života. (Ezek. 47:1–12)

Od roku 1919 dochází k rozvoji čistého uctívání a Boží lid vidí, že toto proroctví se skutečně splňuje. Duchovní žízeň milionů lidí na celém světě nyní hasí skutečná řeka duchovní potravy — Biblí, biblických studijních pomůcek, shromáždění i krajských a oblastních sjezdů.

Svědkové Jehovovi v Guyaně považují za výsadu, že na splňování tohoto proroctví mohou mít podíl. A kromě toho nadále budou po skutečných řekách dopravovat duchovní potravu všem, kdo jsou „správně nakloněni k věčnému životu“ — ať už lidé, kteří si to zaslouží, žijí v této „zemi mnoha vod“ kdekoli. (Sk. 13:48)

[Poznámka pod čarou]

 [Rámeček na straně 140]

Stručný přehled o Guyaně

Země: V pobřežním pásmu, které z větší části leží pod úrovní moře a v délce asi 230 kilometrů je chráněno hrází, je půda z říčních naplavenin. Asi 80 procent Guyany včetně vnitrozemských vysočin pokrývají lesy, kde pramení většina zdejších řek.

Lidé: Přibližně polovina místních obyvatel je indického původu, více než 40 procent pochází z černé Afriky nebo to jsou míšenci a je zde asi pět procent indiánů. Kolem 40 procent obyvatel se hlásí ke křesťanství, 34 procent k hinduismu a devět procent k islámu.

Jazyk: Úředním jazykem je angličtina, ale zdejší obyvatelé mluví také kreolsky.

Hospodářství: Asi 30 procent lidí v produktivním věku pracuje v zemědělství. Kromě toho jsou zde průmyslová odvětví, především rybolov, lesnictví a těžba nerostů.

Jídlo: K hlavním plodinám patří rýže, kakaové boby, citrusové plody, kokosové ořechy, káva, kukuřice, maniok neboli kasáva, cukrová třtina a další tropické ovoce a zelenina. Lidé také chovají kvůli masu zvířata, například skot, vepře, kuřata a ovce. Z mořských živočichů se zde jedí hlavně ryby a garnáti.

Podnebí: Je tropické a v jednotlivých ročních obdobích se poněkud mění. Roční srážky se v pobřežní oblasti pohybují v rozmezí od 150 do 200 cm. Přestože Guyana leží blízko rovníku, není zde velké horko, protože od Atlantského oceánu stále vanou pasáty.

 [Rámeček a obrázek na straně 143 až 145]

Nikdo ho nemohl umlčet

Malcolm Hall

Rok narození: 1890

Rok křtu: 1915

Z jeho života: Narodil se na ostrově Leguan, patřil k prvním zvěstovatelům dobré zprávy na tomto území a staral se o skupinu, která tam vznikla.

Vypráví jeho praneteř Yvonne Hallová.

Jeden volební komisař kdysi mému prastrýci řekl: „Vy opravdu nevolíte? Jestli je to pravda, zavřeme vás a zabavíme vám Bibli.“ Prastrýc se mu podíval do očí a odpověděl: „Ale co uděláte, abyste mě umlčeli? Cožpak mi můžete zamknout pusu, abych neříkal pravdu, kterou vaši náboženští vůdci před vámi tak dlouho skrývají?“ Komisař se zmohl na jedinou větu: „Vyřídím si to s vámi později.“

Můj prastrýc byl pokřtěn v roce 1915 a byl jedním z prvních, kdo v Guyaně kázali o Království. Jeden bratr ho nazval „skutečným bojovníkem za pravdu“. S pravdou o Království se prastrýc poprvé setkal v době, kdy žil a pracoval v Georgetownu. Rozpoznal ji okamžitě, jakmile si poprvé vyslechl veřejnou přednášku v Somerset House. Po přednášce šel domů a všechny biblické texty si ověřil ve své Bibli.

Pak se vrátil domů na Leguan a hned začal vydávat svědectví dalším lidem. Mezi prvními, kdo přijali  poselství o Království, byly dvě jeho rodné sestry a několik starších synovců. Ti tvořili základ skupiny, která se scházela v prastrýcově domě.

Ze začátku bylo moc těžké zapůsobit na místní lidi tak, aby na dobrou zprávu reagovali, protože duchovní měli na ostrovany velmi silný vliv. Byl to skutečný boj. Duchovní totiž o mém prastrýci říkali, že je „duševně chorý“, že „z Bible zešílel“. Ale to jeho horlivost neutlumilo. Například každou neděli dopoledne vynesl na přední verandu gramofon a přehrával biblické přednášky. Lidé často postávali venku na ulici a poslouchali.

Časem někteří reagovali s oceněním. Výrazně se to projevilo zejména večer v den Památné slavnosti, kdy lidé zaplnili celé horní patro prastrýcova domu. Prastrýc tehdy plnil úlohu předsedajícího i řečníka a zároveň byl také jediný, kdo přijímal symboly. Jeden jeho zájemce, který se jmenoval Leroy Denbow, se později přihlásil do průkopnické služby, a nějaký čas dokonce sloužil jako krajský dozorce.

Prastrýc pracoval jako pokladník na lodi, která plula po řece Essequibo, a když odešel do důchodu, přihlásil se do průkopnické služby. Sloužil na ostrově Leguan a také na sousedním ostrově Wakenaam. Denně vstával v půl páté, podojil krávy a nakrmil vepře. Asi v půl osmé se vykoupal a pěkně se oblékl, pak si přečetl denní text a určitou pasáž z Bible, nasnídal se a připravil se na službu. Pořád ho vidím, jak ještě před odjezdem hustí pneumatiky svého kola. Denně obvykle ujel nejméně 20 kilometrů.

Můj prastrýc ukončil svou pozemskou životní dráhu 2. listopadu 1985. Věrně sloužil Jehovovi asi 70 let a po celou tu dobu ho nikdo nedokázal umlčet. Jak na ostrově Leguan, tak i na Wakenaamu je nyní sbor.

 [Rámeček a obrázek na straně 155 až 158]

Odpovědi na otázky z dětství změnily můj život

Albert Small

Rok narození: 1921

Rok křtu: 1949

Z jeho života: V roce 1953 se stal průkopníkem. S manželkou Sheilou v roce 1958 absolvovali školu Gilead a byli přiděleni zpátky do Guyany.

V dětství jsem mnohdy slýchával slova „stvořil tě Bůh“. Když mi tedy maminka říkala, že jsem nejhorší z jejích čtyř dětí, myslel jsem, že Bůh stvořil tři hodné děti a jedno zlobivé.

Když mi bylo asi deset let, zeptal jsem se učitele v nedělní škole: „Kdo stvořil Boha?“ Na tu otázku mi neodpověděl. Přesto jsem se, stejně jako většina tehdejších lidí, stal v dospělosti členem církve — v mém případě presbyteriánské. Na mnoho svých otázek jsem ale ani tehdy nedostal odpověď. Při bohoslužbách jsme například zpívali píseň, jejíž část zněla: „Bohatý je na svém hradě; chudý zas u jeho brány. Bůh stvořil bohaté i chudé; jejich osudy jsou Bohem dány.“ Zajímalo mě, zda jejich osudy jsou opravdu ‚dány Bohem‘, a tak jsem se jednou zeptal duchovního: „Odkud se vzaly různé rasy, jestliže Bůh stvořil jen Adama a Evu?“ Stručně mi odpověděl, že zpráva v 1. Mojžíšově je mýtus.

 Později, za druhé světové války, jsme byli vyzýváni, abychom se modlili za britské vojáky. To mě nakonec přesvědčilo, že učení naší církve je v rozporu s tím, co jsem četl v Bibli. Pořád jsem si však kladl otázku: „Ke které církvi ale půjdu?“ a zůstával jsem presbyteriánem. Když mi bylo 24 let, vzal jsem si za manželku Sheilu.

Jednou, když jsem zrovna přišel domů z kostela, nás navštívil nějaký svědek Jehovův. Svědkům se u nás říkalo „církev bez pekla“, a já jsem na ně neměl čas. Shromáždění pořádali v soukromých bytech a nenosili kněžský úbor. A kromě toho jsem v životě zažil určité věci — mimo jiné jsem se výborně oženil —, z nichž jsem usoudil, že Bůh se o mě stará.

Ten svědek se jmenoval Nesib Robinson, a když se mi představil, zrovna jsem lepil pneumatiku na svém kole. Řekl jsem: „Tahle pneumatika je píchlá. Jste-li křesťan, pomozte mi ji opravit.“ A pak jsem rychle zašel do domu. Příští týden, když jsem s Biblí v ruce vycházel ze dveří a chystal se do kostela, Nesib právě vystupoval do schodů. Řekl jsem mu: „Mě vaše náboženství nezajímá. Ale v domě je moje manželka. Promluvte si s ní.“ A odešel jsem.

Litoval jsem toho, že jsem to řekl, a v kostele jsem pak neposlouchal pastora, ale přemýšlel: ‚Jestliže si moje manželka bude povídat s panem Robinsonem, možná nebude mít čas uvařit naši oblíbenou nedělní polévku.‘ Ale moje obavy byly zbytečné. Když jsem přišel domů, polévka byla hotová. Ze zvědavosti jsem se Sheily zeptal: „Mluvila jsi s tím Robinsonem?“ „Ano,“ řekla. „Posadil se a kázal a já jsem přitom vařila.“

 Brzy nato Sheila přijala nabídku biblického studia. Také porodila naše dítě, ale to se narodilo mrtvé. Zeptal jsem se pana Robinsona, proč se takové věci stávají. Odpověděl, že to není Boží vina, ale následek neposlušnosti Adama a Evy a nedokonalosti, kterou jsme od nich zdědili. Tato odpověď mě uspokojila.

Nesib mě často navštěvoval v mé nábytkářské dílně. Povídali jsme si o mé práci, ale před odchodem se mu vždycky nějak podařilo povědět mi aspoň jednu myšlenku z Bible. Časem jsme začali méně mluvit o nábytku a víc o Božím slově. Jednoho dne jsem se rozhodl, že mu položím jednu nebo dvě otázky, které mě celý život znepokojovaly. Myslel jsem si totiž, že si s nimi nebude vědět rady, když na ně nedokázali odpovědět ani „řádní“ duchovní pastýři.

Trval jsem na tom, aby Nesib odpovídal na základě Písma a vyhrkl jsem na něj první otázku: „Kdo stvořil Boha?“ Nesib přečetl Žalm 90:2 z překladu King James Version, který zní: „Než se hory zrodily, dokonce nežlis sformoval zemi a svět, od věků na věky jsi ty, Bože.“ Podíval se na mě a pak řekl: „Vidíte, co je tu napsáno? Boha nestvořil nikdo; existoval vždy.“ Tato jasná, logická odpověď mě ohromila. Odstranila mé zábrany a od té doby jsem Nesibovi kladl všechny otázky, které jsem léta nosil v hlavě. Nesibovy biblické odpovědi, a zejména ty, které se týkaly Božího záměru obnovit na zemi ráj, na mě velmi zapůsobily. Udělaly mi takovou radost, jakou jsem ještě nikdy nezažil.

Také moje první návštěva sálu Království ve mně zanechala velmi silný dojem. Z jakého důvodu? Úplně mě totiž ohromilo, že posluchači se shromáždění aktivně účastnili. Něco takového jsem v kostele nikdy neviděl. Moje manželka ještě na shromáždění nebyla, protože tehdy nebyla doma. Když jsem jí pak o tom vyprávěl, řekla: „Pojďme tam spolu.“ A chodíme tam stále — i po 55 letech.

Oba jsme byli pokřtěni v roce 1949 v Atlantském oceánu a v roce 1953 jsem začal s průkopnickou službou. Za dva roky se průkopnicí stala i Sheila a společně jsme v celodobé službě již padesát let. V roce 1958 jsme byli pozváni do 31. třídy Gileadu a pak jsme byli přiděleni zpátky do Guyany. Strávili jsme 23 let jako cestující služebníci a dodnes máme výsadu sloužit jako zvláštní průkopníci. Jsem Jehovovi velmi vděčný nejen za to, že jsem dostal odpověď na své otázky z dětství, ale také za to, že mně i mé manželce dovolil, abychom mu sloužili.

 [Rámeček a obrázek na straně 163 až 166]

„Tady jsem! Pošli mě“

Joycelyn Ramalhová (dříve Roachová)

Rok narození: 1927

Rok křtu: 1944

Z jejího života: V celodobé službě strávila 54 let, s manželem byli cestujícími služebníky. Nyní je vdova.

Narodila jsem se na karibském ostrově Nevis. Moje maminka byla svobodná matka, metodistka a pracovala jako zdravotní sestra. Naučila mě věřit v Boha. Kvůli jejímu zaměstnání jsme se přestěhovaly do menší vesnice na ostrově. Hned příští neděli jsme šly do metodistického kostela a posadily se do jedné lavice. Za několik minut jsme se však dozvěděly, že přišli „majitelé“ té lavice a že bychom si měly sednout jinam. Jiný farník nám sice laskavě dovolil, abychom si sedly do „jeho“ lavice, ale maminka rozhodla, že do toho kostela už nikdy nevkročíme, a přešly jsme k anglikánské církvi.

Začátkem 40. let maminka navštívila jednu svou přítelkyni a tam se setkala s Jehovovým svědkem z ostrova Svatý Kryštof, který jí dal nějakou literaturu. Maminka byla vášnivá čtenářka, takže si tu literaturu dychtivě přečetla a uvědomila si, že to, co se tam píše, je pravda. Krátce nato se vdala a všichni jsme se přestěhovali na Trinidad. Tam byly v té době naše publikace  zakázány, ale mohli jsme chodit na shromáždění do sálu Království. Zanedlouho maminka přerušila spojení s anglikánskou církví a začala sloužit Jehovovi, stejně jako můj nevlastní otec James Hanley.

Na Trinidadu jsem se seznámila s mladou sestrou Rose Cuffieovou. Vůbec mě tehdy nenapadlo, že za jedenáct let se Rose stane mojí partnerkou v misionářské službě. Mezitím moje touha sloužit Jehovovi stále vzrůstala. Dosud si vzpomínám, jak jsem poprvé šla sama vydávat svědectví. Když jsem přišla k prvním dveřím, majitel bytu mi otevřel, a já jsem náhle oněměla. Vůbec nevím, jak dlouho jsem tam stála, než jsem dokázala otevřít Bibli. Pak jsem přečetla Daniela 2:44 a okamžitě odešla.

S průkopnickou službou jsem začala v roce 1950 a už asi za dva roky jsem dostala pozvání do 21. třídy Gileadu. Byla jsem nadšená! Tři z naší třídy jsme byly přiděleny do Guyany: Florence Thomová, která z Guyany pocházela, moje spolubydlící Lindor Loreilheová a já. Přijely jsme tam v listopadu 1953 a byly jsme přiděleny do městečka Skeldon, které leží asi 180 kilometrů od Georgetownu blízko ústí řeky Courantyne. Tam nás už napjatě očekávala odloučená skupina zvěstovatelů.

Většina lidí z okolí Skeldonu byla indického původu a byli to buď hinduisté, nebo muslimové. Mnozí byli negramotní, a když jsme jim vydávali svědectví, často nám říkali něco v tom smyslu: „Mluv jasně, sestro, řekni to jednoduše.“ Shromáždění se zpočátku účastnilo 20 až 30 lidí, ale návštěvníků ubývalo, protože  ti, kdo neměli skutečný zájem, tam postupně přestali chodit.

Jedna žena dělala pěkné pokroky a chtěla se účastnit kazatelské služby. Jenže když jsem za ní v domluvenou dobu přišla, čekal na mě její čtrnáctiletý syn. Byl pěkně oblečený a moc si přál jít se mnou. Jeho matka mi řekla: „Slečno Roachová, můžete místo mě vzít s sebou Fredericka.“ Později jsme se dozvěděli, že otec té ženy byl horlivý člen anglikánské církve a vyvíjel na ni velký nátlak, aby přestala studovat. Její syn Frederick McAlman však dělal vynikající duchovní pokroky a později absolvoval školu Gilead. (Viz rámeček na straně 170.)

Později jsem byla přidělena do městečka Henrietta, kde byl pouze jeden osamocený bratr. Tuto oblast měl na starosti sbor v Charity. Mojí novou partnerkou v průkopnické službě byla Rose Cuffieová, o které jsem se už zmínila. Společně s Rose jsme každý týden strávily čtyři dny v Henriettě a vždycky v pátek jsme se vydaly na kole po prašných cestách na shromáždění do Charity vzdálené přes 30 kilometrů. Vozily jsme s sebou potraviny, povlečení, přikrývky a moskytiéry.

Cestou jsme vydávaly svědectví a zastavovaly se u několika odloučených zvěstovatelů a jedné nečinné sestry, abychom je povzbudily. Obvykle jsme s nimi studovaly Strážnou věž. V neděli po návratu do Henrietty jsme vedly studium Strážné věže se skupinou našich zájemců. Nikdy jsme neměly žádnou vážnou nehodu, jen občas jsme píchly nebo jsme někdy v prudkém dešti promokly.

 Nikdy jsme neztratily radost. Jedna žena nám dokonce kdysi řekla: „Jste pořád tak šťastné. Zdá se, že vás vůbec nic netrápí.“ Velkou radost jsme mimo jiné měly i z toho, že nám Jehova dal plodnou službu. Dokonce mu znovu začala sloužit i ta nečinná sestra, kterou jsme navštěvovaly. A dodnes, skoro po padesáti letech, zůstává věrná.

Potom jsem se 10. listopadu 1959 provdala za průkopníka Immanuela Ramalha. Sloužili jsme spolu v Suddie, 23 kilometrů na jih od Henrietty. Tam jsem otěhotněla, ale děťátko jsem potratila. Vyrovnala jsem se s tím díky tomu, že jsem měla stále hodně práce ve službě. Později jsme měli dvě děti, a i přesto se nám podařilo v průkopnické službě pokračovat.

V roce 1995 Immanuel zemřel. Společně jsme Jehovovi sloužili v mnoha rozmanitých obvodech. Zažili jsme, jak se z několika maličkých skupin staly pěkně se rozvíjející sbory, v nichž byli starší a služební pomocníci, a které dokonce měly vlastní sál Království. Když byl Immanuel cestujícím dozorcem, strávili jsme spolu v této službě deset příjemných let. Ačkoli mi Immanuel velmi chybí, Jehova i sbor mě láskyplně podporují a to mi přináší velkou útěchu.

Prorok Izajáš na Jehovovo pozvání do služby odpověděl slovy: „Tady jsem! Pošli mě.“ (Iz. 6:8) Můj manžel i já jsme se velmi snažili jeho pěkný postoj napodobovat. Je pravda, že jsme stejně jako Izajáš prožili těžké, někdy dokonce značně skličující časy. Ale radost, kterou jsme zažili, nám to bohatě vynahradila.

 [Rámeček a obrázek na straně 170 až 173]

Z Gileadu jsem byl přidělen do své rodné země

Frederick McAlman

Rok narození: 1942

Rok křtu: 1958

Z jeho života: Absolvoval školu Gilead a pak byl přidělen zpátky do Guyany. Nyní on i jeho manželka Marshalind slouží jako pravidelní průkopníci.

Když mi bylo dvanáct let, s mojí matkou začala studovat Bibli misionářka Joycelyn Roachová (nyní Ramalhová). Do jejich rozhovorů jsem se zapojoval i já. Maminka sice studovat přestala, ale já ve studiu pokračoval a začal jsem chodit na všechna shromáždění. Když mi bylo čtrnáct let, sestra Roachová a další misionářky, Rose Cuffieová a Lindor Loreilheová, mi nabídly, abych s nimi jezdil na kole do svědecké služby. Svým misionářským zaujetím mě ovlivnily víc, než jsem si tehdy uvědomoval.

Když jsem začal studovat se svědky Jehovovými, zároveň jsem se připravoval na konfirmaci v anglikánské církvi. Jednou se mi kněz snažil vysvětlit, co to je „svatá“ Trojice. Chvíli jsem ho poslouchal a pak jsem mu otevřeně řekl, že nevěřím tomu, že ta nauka je v Bibli. Ostře mi řekl: „Vím, že čteš jisté knihy, a ty knihy jsou zhoubné. Nečti je. V Trojici věřit musíš.“ Od té doby jsem už nikdy do anglikánské církve nešel, ale  dál jsem studoval se svědky Jehovovými. V roce 1958 jsem byl pokřtěn.

V září 1963 mi odbočka poslala dopis s vybídkou, abych začal sloužit jako zvláštní průkopník. Nabídku jsem přijal. Mým novým působištěm se stal sbor Fyrish na řece Courantyne a mým partnerem ve službě Walter McBean. Za rok, kdy jsme spolu sloužili, jsme propracovali obvod po proudu i proti proudu řeky. To nás připravilo na další působiště, sbor Paradise, v němž bylo v roce 1964, kdy jsme tam přijeli, deset zvěstovatelů. Sloužili jsme tam jako průkopníci více než čtyři roky a za tu dobu se sbor rozrostl na 25 zvěstovatelů.

V roce 1969 jsem byl pozván do 48. třídy Gileadu. A v tomtéž roce se mi naskytla nádherná příležitost být hostem rodiny betel v Brooklynu a zúčastnit se mezinárodního sjezdu „Mír na zemi“. Setkání s mnoha věrnými bratry a sestrami bylo opravdu neobyčejné duchovní obohacení. Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy nás Frederick W. Franz, člen vedoucího sboru, vzal do svého pokoje. Měl tolik knih, že jsem si lámal hlavu nad tím, kde asi má postel. Dalším vynikajícím badatelem Božího slova byl jeden z instruktorů Gileadu Ulysses Glass. Dosud mi zní v uších jeho slova: „Hlavní zásady dobrého psaní a vyučování zní: přesně, stručně a jasně.“

Když jsem se dozvěděl, že jsem byl přidělen do Guyany, velmi mě to zklamalo. Guyana pro mě byla domov, a ne služba v zahraničí. Bratr Glass mě však laskavě odvedl stranou a pomohl mi, abych na tu situaci  získal jiný názor. Připomněl mi, že zúčastnit se školení v Gileadu je už samo o sobě velká výsada a že pravděpodobně budu poslán do takové části Guyany, která pro mě bude jako zahraničí. To se potvrdilo, protože jsem byl přidělen do sboru Charity na řece Pomeroon. V Charity bylo tehdy jen pět zvěstovatelů.

Já i můj spolupracovník Albert Talbot jsme měli málo zkušeností s plavbou po řece, a museli jsme se tedy naučit řídit náš člun. Může se zdát, že to je snadné, ale ujišťuji vás, že snadné to opravdu není. Když nebudete brát v úvahu proudy a vítr, zůstanete stát bez hnutí na jednom místě nebo se budete bezcílně motat. Jsme velmi vděční za vynikající pomoc, kterou nám poskytli druzí — a k nejlepším učitelům patřila jedna místní sestra.

Skoro deset let jsme loď poháněli vesly a silou svých svalů. Pak jeden místní usedlík nabídl, že sboru prodá motor, ale neměli jsme na něj dost peněz. Jistě si tedy dovedete představit, jak nás potěšilo, když jsme od odbočky dostali šek určený speciálně k tomu účelu. Zřejmě se o tom, co potřebujeme, dozvěděli bratři z několika jiných sborů a chtěli nám poskytnout pomoc. Časem jsme získali další čluny. Všechny byly pojmenovány Kingdom Proclaimer a každý z nich dostal své pořadové číslo.

V průkopnické službě jsem spolupracoval s několika různými partnery a potom jsem se seznámil se zvláštní průkopnicí Marshalind Johnsonovou, která byla přidělena do sboru Mackenzie. Ta se stala mou životní partnerkou. Její zesnulý otec Eustace Johnson byl v Guyaně velmi známý, protože asi deset let před tím, než zemřel, sloužil jako krajský dozorce. Nyní jsme oba s Marshalind pravidelnými průkopníky a dohromady jsme v celodobé službě strávili 72 let, z toho 55 let ve zvláštní průkopnické službě. Během té doby jsme vychovali šest dětí.

Jehova požehnal také našemu úsilí ve službě. Například začátkem 70. let jsme při vydávání svědectví podél řeky Pomeroon potkali mladého krejčího, který přijal nabídku biblického studia. Byl to vynikající žák. Doporučili jsme mu, aby se naučil názvy jednotlivých biblických knih. Za týden se nejen všechny naučil nazpaměť, ale dovedl zpaměti odříkat i čísla stránek těchto knih. Od té doby poznala pravdu také jeho manželka a sedm z jejich devíti dětí a on je stejně jako já starším ve sboru Charity. Takové požehnání bych pravděpodobně nikdy nezažil, nebýt znamenitého příkladu prvních horlivých misionářů.

 [Rámeček a obrázek na straně 176 a 177]

Boží slovo jsem studovala pomocí dopisů

Monica Fitzallenová

Rok narození: 1931

Rok křtu: 1974

Z jejího života: Bydlela v odlehlém místě, dva roky studovala Bibli pomocí dopisů a kázala jiným indiánům. Nyní je slepá a biblické texty do služby se učí zpaměti.

Žiji v indiánské rezervaci Waramuri ležící na řece Moruka v severozápadní oblasti Guyany. Začátkem 70. let, když jsem se setkala s biblickou pravdou, byl nejbližší sbor v Charity na řece Pomeroon. Od Waramuri byl vzdálený 12 hodin cesty vydlabanou kánoí.

Se svědky Jehovovými jsem se setkala v Charity, když jsem tam nakupovala. Frederick McAlman mi nabídl Strážnou věž a Probuďte se! Časopisy jsem si vzala, odnesla je domů a dala do skříně, kde zůstaly ležet dva roky. Potom jsem onemocněla, nějakou dobu jsem byla upoutána na lůžko a z toho jsem byla hluboce sklíčená. A tehdy jsem si vzpomněla na ty časopisy. Přečetla jsem je a hned jsem rozpoznala, že to, co se v nich píše, je pravda.

Přibližně ve stejné době začal můj manžel Eugene hledat práci a rozhodl se, že půjde po proudu řeky směrem k Charity. Už mi bylo trochu lépe, a tak jsem šla s ním, hlavně ale kvůli tomu, že jsem chtěla najít  svědky Jehovovy. Nemusela jsem hledat dlouho, protože do domu, kde jsme byli ubytováni, přišla jedna svědkyně. Zeptala jsem se jí: „Patříte k lidem od Strážné věže?“ Když přisvědčila, dotazovala jsem se na muže, s nímž jsem se před dvěma lety setkala na trhu. Pohotově šla hledat Fredericka McAlmana, který zrovna se skupinou zvěstovatelů propracovával obvod poblíž našeho domu.

Když oba přišli zpátky, bratr McAlman mi předvedl, jak probíhá biblické studium pomocí knihy Pravda, která vede k věčnému životu. Nabídku studia jsem přijala. Museli jsme se ale s Eugenem vrátit domů, a tak mé studium pokračovalo pomocí dopisů. Tímto způsobem jsem prostudovala dvě knihy — první byla kniha Pravda a druhá „Věci, ve kterých Bůh nemůže lhát“. V době, kdy jsem studovala knihu Pravda, jsem oficiálně vystoupila z anglikánské církve a stala se nepokřtěnou zvěstovatelkou. Kněz mi pak napsal: „Nenaslouchejte svědkům Jehovovým. Jejich znalosti Bible jsou velmi povrchní. Přijdu k vám a popovídáme si o tom.“ Ale nikdy nepřišel.

Byla jsem jedinou zvěstovatelkou v té rezervaci, a tak jsem své nové poznatky předávala sousedům. Také jsem vydala svědectví manželovi a za rok po mně byl pokřtěn i on. Mám z toho velkou radost. Dnes je Eugene jedním ze čtrnácti místních zvěstovatelů.

V nedávné době jsem následkem glaukomu a šedého zákalu oslepla, a tak se biblické texty do služby nyní učím nazpaměť. Přesto Jehovovi děkuji, že mu dosud mohu sloužit.

 [Rámeček a obrázky na straně 181 až 183]

Jehova mi dal, ‚oč žádalo mé srdce‘

Ruby Smithová

Rok narození: 1959

Rok křtu: 1978

Z jejího života: Původem je karibská indiánka a měla významný podíl na kázání dobré zprávy v indiánské rezervaci Baramita ve vnitrozemí Guyany.

S Jehovovými svědky jsem se poprvé setkala v roce 1975, když mi bylo šestnáct let. Babička dostala od svého nevlastního syna traktát a prosila mě, abych jí ho přeložila, protože neuměla číst anglicky. Biblické sliby, o nichž se v traktátu pojednávalo, mě nadchly, a tak jsem vyplnila ústřižek a poslala ho do odbočky. Když jsem dostala žádané publikace, studovala jsem je, a tak se dozvídala biblické pravdy, které jsem pak začala vyprávět druhým. Nejprve jsem mluvila se svou babičkou a tetou. Bylo ale smutné, že otec mou činnost neschvaloval.

Také babička i teta začaly brzy vydávat svědectví, a proto k nám přicházeli vesničané, kteří chtěli lépe poznat Bibli. Já jsem mezitím dále četla biblickou literaturu, a čím víc jsem ji četla, tím víc jsem si uvědomovala, že musím ve svém životě udělat změny, abych se líbila Jehovovi. To mimo jiné znamenalo přiznat otci,  že jsem mu něco ukradla z dílny, a také se usmířit s jedním svým bratrem. Hodně jsem se o to modlila, a obojí jsem dokázala.

Mezitím odbočka zařídila, aby naši oblast navštívil zvláštní průkopník Sheik Bakhsh. Ale bratr Bakhsh u nás nemohl zůstat dlouho, a tak společně s bratrem Eustacem Smithem, který se později stal mým manželem, se mnou studovali pomocí dopisů.

V roce 1978 jsem jela do Georgetownu na sjezd „Vítězná víra“. Hned po příjezdu do hlavního města jsem šla do odbočky a tam oznámila, že si přeji být pokřtěna. Bratři zařídili, aby se mnou Albert Small rozebral myšlenky, které starší probírají s těmi, kdo chtějí být pokřtěni. Měla jsem ohromnou radost, že jsem se do Baramity vrátila jako Jehovova pokřtěná služebnice.

S velkou horlivostí jsem se ihned pustila do kazatelské služby. Mnozí lidé projevili o pravdu zájem, a tak jsem některé z těchto zájemců požádala, aby postavili jednoduché místo k uctívání Jehovy. Tam jsem každou neděli překládala do karibštiny Strážnou věž, kterou jsme dostávali v angličtině. Otec proti mé činnosti ostře protestoval a trval na tom, že musím každou neděli zůstat doma. Proto jsem články tajně nahrávala na kazety a můj starší bratr je přehrával na shromáždění, kterých se v té době pravidelně účastnilo asi sto lidí.

Krátce nato se naše rodina kvůli zaměstnání přestěhovala do Georgetownu a babička do vesnice Matthews Ridge. Teta v Baramitě zůstala, ale o dobré zprávě už  s druhými nemluvila. Oznamování zprávy o Království tam tedy na nějaký čas ustalo.

V Georgetownu jsem se osobně seznámila s Eustacem Smithem a zanedlouho jsme se vzali. Eustace sice neuměl karibsky, ale oba jsme chtěli jít do Baramity a tam rozvíjet zájem lidí o biblickou pravdu. V roce 1992 se naše přání splnilo. Jakmile jsme tam přijeli, začali jsme pilně sloužit a organizovat shromáždění. Počet účastníků shromáždění zanedlouho vzrostl asi na tři sta.

Také jsme organizovali kurz čtení a psaní, který se konal po studiu Strážné věže. S vyučováním nám pomáhala nejstarší dcera Yolande, a to už od svých jedenácti let, kdy se stala nepokřtěnou zvěstovatelkou. Dnes je pravidelnou průkopnicí, stejně jako naše mladší dcera Melissa.

V roce 1993 byl díky Jehovovu požehnání v Baramitě postaven sál Království. Jehova nám také dal „dary v podobě lidí“, kteří uměli karibsky a mohli poskytovat vedení ve sboru. (Ef. 4:8) A od 1. dubna 1996 máme v Baramitě sbor. Mám nesmírnou radost, že do tohoto sboru patří také moje maminka, babička a skoro všichni moji sourozenci. Jehova mi opravdu dal, ‚oč žádalo mé srdce‘. (Žalm 37:4)

[Obrázek]

Eustace a já v dnešní době

 [Tabulka a graf na straně 148 a 149]

GUYANA — HLAVNÍ UDÁLOSTI

1900: Někteří lidé začínají číst Sionskou Strážnou věž a jiné biblické publikace a povídat si o nich.

1910

1912: Stovky lidí se účastní přednášek E. J. Cowarda pořádaných v Georgetownu a New Amsterdamu.

1913: V Somerset House je pronajata místnost ke shromažďování. Byla používána až do roku 1958.

1914: V Georgetownu je založena první odbočka.

1917: Pod tlakem duchovenstva vláda zakazuje určité publikace.

1922: Zákaz je zrušen. Na návštěvu přijíždí George Young.

1940

1941: Jsou zakázány časopisy Strážná věž a Útěcha (nyní Probuďte se).

1944: Zakázány jsou všechny publikace svědků Jehovových.

1946: V červnu je zákaz zrušen. Přijíždějí první misionáři z Gileadu.

 50. léta: V celé Guyaně se promítá film Společnost nového světa v činnosti.

1960: Odbočka kupuje pozemek v Georgetownu. V již stojících budovách je umístěna odbočka a misionářský domov.

1967: Počet zvěstovatelů v Guyaně přesahuje 1 000.

1970

1988: Je zasvěcena nová odbočka postavená na již dříve zakoupeném pozemku.

1995: Je dokončena první rychlostavba sálu Království.

2000

2003: Zasvěcení nynější odbočky na novém pozemku.

2004: V Guyaně je 2 163 činných zvěstovatelů.

[Graf]

(Viz publikaci)

Počet zvěstovatelů

Počet průkopníků

2,000

1,000

1910 1940 1970 2000

 [Mapy na straně 141]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

GUYANA

Baramita

Hackney

Charity

Henrietta

Suddie

GEORGETOWN

Mahaicony

Soesdyke

Bartica

Yaruni

New Amsterdam

Mackenzie

Wismar

Skeldon

Berbice

Orealla

Lethem

Essequibo

Demerara

Berbice

Courantyne

VENEZUELA

BRAZÍLIE

SURINAM

 [Celostránkový obrázek na straně 134]

[Obrázek na straně 137]

Evander J. Coward

[Obrázek na straně 138]

Somerset House v Georgetownu v Guyaně sloužil od roku 1913 do roku 1958 pro sborová shromáždění

[Obrázek na straně 139]

George Young

[Obrázek na straně 146]

Frederick Phillips, Nathan Knorr a William Tracy v roce 1946

[Obrázek na straně 147]

Toto prohlášení, že oficiálně skončil zákaz dovozu naší literatury do Guyany, bylo vydáno v červnu 1946

[Obrázek na straně 152]

Nathan Knorr, Ruth Millerová, Milton Henschel, Alice Tracyová (dříve Millerová) a Daisy a John Hemmawayovi v roce 1954

[Obrázek na straně 153]

John Ponting

[Obrázek na straně 154]

Geraldine a James Thompsonovi sloužili v Guyaně 26 let

[Obrázek na straně 168]

Skupinové vydávání svědectví podél řeky

[Obrázek na straně 169]

Kazatelská služba podél řeky Moruka na „Kingdom Proclaimer III“

[Obrázek na straně 175]

Jerry a Delma Murrayovi

[Obrázek na straně 178]

Frederick McAlman a Eugene a Monica Fitzallenovi oznamují dobrou zprávu indiánovi, který si opravuje kánoi

[Obrázek na straně 184]

Krajský sjezd v Baramitě v roce 2003

[Obrázky na straně 185]

Mnoho lidí z okolí Baramity zareagovalo na biblickou pravdu

[Obrázek na straně 186]

Bratři vyplouvají do svědecké služby na kánoi z vydlabaného kmene

[Obrázek na straně 188]

Sherlock a Juliet Pahalanovi

 [Obrázky na straně 191]

Guyana — „průkopnický ráj“

[Obrázek na straně 194]

Sál Království v Orealle, Guyana

[Obrázek na straně 197]

Bývalá odbočka v ulici Brickdam č. 50 v Georgetownu byla dokončena v roce 1987

[Obrázek na straně 199]

Výbor odbočky, zleva doprava: Edsel Hazel, Ricardo Hinds a Adin Sills

[Obrázek na straně 200 a 201]

Nedávno postavená odbočka v Guyaně