Island

Co si představíte, když se řekne Island? Lidé si obyčejně vybaví led, sníh a iglú a tuto jejich představu o chladu a zimě ještě umocní pohled do mapy. Jen málo lidí žije tak daleko na severu. Vždyť severní výběžek této ostrovní země se téměř dotýká polárního kruhu.

Ve skutečnosti ale na Islandu není taková zima, jak by mohla naznačovat jeho poloha a název (který doslova znamená „ledová země“). Díky teplému oceánskému proudu, který vzniká těsně nad rovníkem, je zdejší podnebí mnohem mírnější, než by se dalo očekávat. Žádné iglú zde tedy nenajdete. Společnost na Islandu je moderní a lidé bydlí v pěkných domech vytápěných geotermální energií.

Island je země plná výrazných rozdílů. Uprostřed zimního období se slunce vyhoupne nad obzor jen na pár hodin denně. V zimě sice dlouhé a tmavé noci často ozáří efektní podívaná — severní polární záře neboli aurora borealis —, avšak ve dne to téměř vypadá tak, jako by se zde slunce při svém putování nechtělo zastavit ani na chvilku. Několik měsíců nepřetržitého denního světla v létě to však bohatě vynahradí. Na nejsevernějším cípu ostrova slunce zůstává nad obzorem několik týdnů. Můžete ho zde vidět dokonce i o půlnoci.

Islandu se říká země ledu a ohně, a to je skutečně příhodné označení. Ledovci je pokryta asi desetina povrchu  ostrova. Ale na Islandu je také oheň — probíhá zde totiž intenzivní sopečná a geotermální činnost. Ostrov zažil už desítky sopečných výbuchů. V několika uplynulých stoletích k nim docházelo v průměru jednou za pět nebo šest let. Na Islandu můžete najít také nespočet horkých pramenů.

Na tomto řídce obydleném ostrově, který vyniká přírodními krásami, se pohybuje mnoho volně žijících zvířat. Čistý vzduch, okouzlující vodopády, rozeklané hory a divoká příroda — to všechno sem přitahuje velké množství turistů. Na začátku jara se do svého letního domova na pobřežních útesech a v mokřinách vracejí stěhovaví ptáci. Můžete mezi nimi spatřit například rybáka dlouhoocasého, kterého každoroční stěhování přivede až na opačný konec zeměkoule, do Antarktidy. Na útesech a na pobřeží posedávají papuchalkové, kajky a rackové. Ve volné krajině se popásají ovce a na kopcích se prohánějí malí, ale silní islandští poníci. Na začátku léta se do řek po tisících vracejí lososi. Plavou proti proudu a přeskakují vodopády, aby na horních tocích řek přivedli na svět potomstvo.

Na Islandu žije 290 570 obyvatel. Jsou to potomci Vikingů, kteří se zde usídlili před více než 1 100 lety a kteří přišli převážně z Norska. Mluvili staronorštinou, z níž se pak vyvinula islandština. Rozsáhlé literární dědictví a skutečnost, že ostrov je poměrně odlehlý, přispěly k tomu, že se tento jazyk zachoval až dosud. Díky tomu Islanďané i dnes dokáží číst staré ságy, které pocházejí většinou ze 13. století. Na svůj jazyk jsou hrdí a jen velmi neradi do svého slovníku přijímají slova cizího původu.

Většina prvních osadníků patřila k „pohanům“ a teprve ke konci desátého století byla vyvíjena snaha obrátit Islanďany  na „křesťanství“. Krátce před koncem desátého století ke křesťanství konvertovali někteří významní muži. V roce 1000 islandský parlament nazývaný Althing požádal jednoho z předních pohanských náboženských vůdců, aby mezi těmito dvěma směry rozsoudil. A on překvapivě rozhodl, že by měla být uznávána jen jedna víra, a to „křesťanská“. Zdá se, že to bylo přijato bez větších protestů. Jeho nařízení však lidem umožňovalo, aby pohanské bohy uctívali v tajnosti a aby dál zachovávali pohanské zvyky. I když toto rozhodnutí bylo spíše politické než náboženské, do určité míry možná přispělo k tomu, že Islanďané jsou svým způsobem volnomyšlenkáři a v náboženských otázkách jsou tolerantní.

 Dnes se asi 90 procent obyvatel Islandu hlásí k národní evangelické luteránské církvi. Přestože Bibli můžete najít téměř v každé domácnosti, jen málo lidí ji považuje za Boží slovo.

Na Island se dostává dobrá zpráva

Těžkosti způsobené častými sopečnými výbuchy a krutými zimami vedly k tomu, že mnoho Islanďanů emigrovalo na začátku 20. století do Kanady. A právě tam se někteří z nich poprvé setkali s dobrou zprávou o Božím Království. Patřil k nim i muž jménem Georg Fjölnir Lindal. Svůj život zasvětil Jehovovi Bohu a krátce nato se přihlásil do průkopnické služby. Bratr Lindal mluvil islandsky, a proto se v roce 1929, když mu bylo čtyřicet let, rozhodl, že se přestěhuje zpět na Island. Do Reykjavíku přijel 1. června téhož roku a stal se tak prvním člověkem, který na Islandu kázal dobrou zprávu.

Na první dodávku publikací musel bratr Lindal čekat tři měsíce, ale jakmile dorazila, pustil se do kázání s cílem vydat svědectví každému člověku na ostrově. Do konce října 1929 rozšířil 800 výtisků knihy Harfa Boží v islandštině. V té době napsal: „Od svého příjezdu jsem propracoval již několik měst, která měla dohromady asi 11 000 obyvatel. Na celém Islandu žije asi 100 000 lidí nebo o trochu více, takže zbývá nějakých 90 000 lidí, kterým je třeba kázat. Jednomu člověku bude trvat hodně dlouho, než s dobrou zprávou projde celé zdejší území, protože cestování je velmi obtížné. Island je hornatá země, má členité pobřeží, není tady železnice, a jízda autem je možná jen po několika cestách. Většinu času proto cestuji lodí.“

V několika ručně psaných dopisech, které se uchovaly ve starých manilových deskách opatřených štítkem s krasopisně  nadepsaným slovem „Island“, však není ani stopa po nějakých stížnostech. V tomtéž dopise z roku 1929 bratr Lindal napsal: „Jsem velmi rád, že vám mohu napsat o jednom povzbuzujícím zážitku, který jsem měl nedávno. Naskytla se mi příležitost vrátit se na jisté místo, kde jsem již předtím kázal. Setkal jsem se s několika lidmi, kteří si ode mě při mé první návštěvě koupili knihy. Jeden muž mi řekl: ‚Knihu Harfa jsem přečetl už dvakrát a teď ji čtu potřetí. Je to dobrá kniha. Děkuji vám za to, že jste mě navštívil.‘ A jiný člověk zvolal: ‚Tak jste se vrátil! Ta kniha je vážně dobrá. Proč jste v islandštině nevydali všechny knihy od soudce Rutherforda?‘  Odpověděl jsem mu, že mnohé z nich jsou k dostání v dánštině. ‚Tak mi pošlete všechno, co máte,‘ řekl, ‚a chtěl bych i svazky od pastora Russela, ať mám letošní zimu co studovat.‘ I jiní lidé se o knihách vyjadřovali s oceněním. Jsem Bohu vděčný, že mi dovolil předávat poselství pravdy těm, kdo mají slyšící uši.“

Předat dobrou zprávu všem lidem na ostrově, který je větší než polovina Anglie, byl pro jednoho člověka obrovský úkol. Island měří od severu k jihu asi 300 kilometrů a od východu k západu asi 500 kilometrů. Pobřeží i se všemi fjordy a zátokami je dlouhé 6 400 kilometrů. Přesto bratr Lindal za deset let propracoval celý ostrov — na celém jeho území kázal dobrou zprávu a rozšiřoval publikace. Podél pobřeží cestoval lodí, a když navštěvoval farmy ve vnitrozemí,  společnost mu dělali dva poníci — na jednom jezdil on sám a druhý nesl publikace a osobní věci. Podle vyprávění bratrů, kteří s ním sloužili několik let před tím, než z Islandu odjel, byl bratr Lindal odhodlaný a vážný, měl stydlivou a uzavřenou povahu a moc toho nenamluvil. Díky své vysoké postavě působil mohutným dojmem a pro malé islandské poníky, na kterých cestoval, byl velký skoro až moc. Měl tolik síly, že když žádného poníka neměl, nosil si své knihy a věci sám.

Když bratr Lindal začal v roce 1929 kázat na Islandu, neměl ani tušení, jak náročné to bude a kolik trpělivosti a vytrvalosti bude zapotřebí k „prolomení islandských ledů“. Po dobu téměř osmnácti let byl bratr Lindal na celém ostrově jediným svědkem Jehovovým. Přestože se velmi namáhal, za dobu jeho působení se zde nikdo nepostavil na stranu Království. V roce 1936 napsal: „Během času, který jsem zde strávil, jsem lidem rozdal něco mezi 26 000 a 27 000 knih. Četlo je mnoho lidí. Vypadalo to, že někteří z nich zaujali jasný postoj proti pravdě, ale většinou byli lidé naprosto lhostejní.“

Některým lidem se ale dobrá zpráva líbila. Například jeden postarší muž přijal knihu Harfa Boží. Když se k němu bratr Lindal o několik měsíců později vrátil, setkal se s dcerou tohoto muže. Řekla mu, že její otec, který mezitím zemřel, měl knihu velmi rád a pečlivě ji studoval. Dokonce prý požádal o to, aby mu po jeho smrti dali podle pohanského zvyku knihu s sebou do rakve, což také udělali.

Dlouhý a osamělý pobyt na Islandu skončil bratru Lindalovi 25. března 1947, když přijeli absolventi biblické školy Strážné věže Gilead. Bratr zde sloužil dál až do roku 1953, kdy se vrátil do Kanady. O šestnáct let později se jeden  zvláštní průkopník na Islandu Páll Heine Pedersen rozhodl, že bratra Lindala pojede do kanadského Winnipegu navštívit. Chtěl z první ruky získat nějaké informace ohledně jeho činnosti na Islandu, protože misionáři, kteří s ním původně spolupracovali, už z Islandu odjeli. Během své dovolené ve Spojených státech se bratr Pedersen vydal autobusem do Winnipegu, ale ihned po příjezdu se dozvěděl, že bratr Lindal tentýž den ráno ukončil svůj pozemský běh. Jehovovi sloužil věrně až do své smrti.

Přichází více „ženců“

Příjezdem prvních dvou absolventů Gileadu v roce 1947 začala na Islandu nová éra kazatelské činnosti. Oba bratři pocházeli z Dánska. Jeden z nich se jmenoval Leo Larsen. Další dva misionáři přijeli v prosinci 1948. Byli to Ingvard Jensen z Dánska a Oliver Macdonald z Anglie. Tito  noví „ženci“ pokračovali v práci bratra Lindala a rozšířili značné množství publikací. V zimě vydávali svědectví v Reykjavíku a v jeho okolí a během krátkého léta se zaměřovali na práci ve venkovských oblastech podél pobřeží. Ingvard Jensen si vzpomíná konkrétně na jednu kazatelskou výpravu. Napsal: „První léto na Islandu jsem se společně s jedním misionářem vypravil do venkovské oblasti. Bratři to obyčejně dělali tak, že do vybraného obvodu cestovali autobusem nebo lodí a s sebou si brali kola, stany, spacáky, publikace a nějaké potraviny. Jednou večer jsme tedy vypluli směrem k západnímu pobřeží do města Stykkishólmur, kam jsme dorazili druhý den odpoledne. Chtěli jsme navštívit všechny domácnosti ve městě a pak jet na  kole do 100 kilometrů vzdáleného města Borgarnes. Z tohoto města odjížděl každý den trajekt do Reykjavíku. Náš výlet začal celkem dobře. Byla asi polovina června a svítilo slunce. První den jsme propracovali část města a večer jsme si zalezli do našich spacáků. V noci jsme se ale ve spacácích nemohli zahřát a ráno jsme zjistili proč — během noci napadlo deset centimetrů sněhu! Celý týden odsud neodplouvaly žádné lodě, a tak jsme náš výlet ani nemohli zkrátit. Museli jsme se tedy držet původního plánu, propracovat město a na kole se po horské silnici vydat do dalšího města. Přitom jsme chtěli vydávat svědectví na farmách, na které cestou narazíme.“

Do města Borgarnes dorazili za čtyři dny. Během cesty pršelo, padal déšť se sněhem, a chvílemi vítr foukal rychlostí až 110 kilometrů za hodinu. Nevlídné počasí ale do značné míry vyvážila zcela mimořádná pohostinnost, kterou bratrům během cesty projevovali farmáři. Vždy je pozvali dovnitř na kávu a na něco dobrého k jídlu. Bratr Jensen vzpomíná, že jedli osmkrát až desetkrát za den! Říká: „Připadalo mi, že by se lidé urazili, kdybychom nepřijali jejich milé pozvání. Díky jejich pohostinnosti jsme jim mohli dopodrobna vyprávět o Království, které Jehova ustanovil.“

Během prvních tří let, kdy na Islandu působili misionáři, se jim podařilo rozšířit 16 000 publikací. Počet opětovných návštěv a biblických studií však nerostl úměrně s tím — lidé si totiž ochotně brali publikace, ale na dobrou zprávu nijak zvlášť nereagovali. Dokládá to například zkušenost manželů Lea a Missie Larsenových. Missie pocházela z Dánska a na Island se přistěhovala v roce 1950, kdy se s Leem vzali. Společně pak odjeli na východní pobřeží a kázali tam ve městech Höfn, Eskifjörđur, Neskaupstađur  a Seyđisfjörđur. Během této náročné cesty Larsenovi rozdali tři sta knih a přibližně stejný počet brožur. Do každé knihy vložili tištěnou záložku s krátkým poselstvím z Bible a s adresou misionářů v Reykjavíku. Každého, kdo si vzal knihu, vybídli, aby si napsal o více informací. Neudělal to však nikdo.

V roce 1952 bratři rozhodli, že je potřeba věnovat více pozornosti oblastem na severním pobřeží. Oliver Macdonald a jeho manželka Sally, která přijela z Anglie v roce 1949, aby se za Olivera provdala, proto byli v červnu roku 1952 posláni jako zvláštní průkopníci do města Akureyri. Zakoušeli zde kruté pronásledování od náboženské skupiny, která se jmenovala Plymouthští bratři a kterou vedl britský konzul v Akureyri. Přidalo se k němu mnoho lidí,  a když ve svých přednáškách a článcích napadal svědky Jehovovy, naslouchali mu další. Z Reykjavíku nebyli průkopníci na takový odpor zvyklí, ale na útoky reagovali nebojácně, pokračovali ve své běžné kazatelské činnosti a využívali každou příležitost k tomu, aby falešná obvinění vyvraceli. V několika novinách dokonce vyšly články s jejich reakcí.

Kromě kázání ve městě se Macdonaldovi vydávali také do vzdálenějších oblastí, kde rozšiřovali naše publikace a kde zažívali typickou pohostinnost místních lidí. Nikdo se zde ale nezačal o dobrou zprávu zajímat hlouběji. Než se manželé Macdonaldovi vrátili v červenci 1953 do Reykjavíku, zaseli v Akureyri semena pravdy, která měla vzejít až později.

Semena zapouštějí kořeny

Po 27 letech sázení a zalévání začala usilovná práce bratrů na Islandu konečně přinášet výsledky. Na začátku roku 1956 se na stranu Království postavilo sedm nových bratrů a sester, kteří se zasvětili Jehovovi. Téměř všichni lidé, kteří se do této doby dozvídali o pravdě, svůj zájem ztratili. Výjimkou byla Angličanka jménem Iris Åbergová, která z Islandu nakonec odjela. Nyní tedy bylo pokřtěno sedm nových bratrů a sester a tak byl položen dobrý základ pro další vzrůst. V roce 1957 však už na Islandu nebyl nikdo z misionářů a průkopníků, kteří se velmi namáhali, aby zde pravda zapustila kořeny. Většinou ze zdravotních důvodů totiž museli tuto zemi opustit.

Zůstala zde jen jedna zvláštní průkopnice, která se jmenovala Edith Marxová. Na Island přijela v roce 1956 z Dánska a teď se měla starat o malý sbor. Tito nedávno pokřtění bratři a sestry se najednou ocitli bez podpory těch, kdo  jim předtím pomáhali poznat pravdu a upevnit se v ní, a bylo proto zapotřebí, aby přišli další „ženci“. Brzy tedy přicestovali zvláštní průkopníci z Dánska, Švédska a Německa. Navíc se na Island přistěhovali i mnozí další zvěstovatelé a průkopníci, kteří chtěli podpořit místní kazatelské dílo. Od té doby byl patrný pomalý, ale stálý vzrůst.

Spolu s tím, jak se dílo rozmáhalo, mohli mít zvěstovatelé na ostrově užitek z různých povzbuzujících událostí, jakými byly pravidelné návštěvy krajského dozorce a každoroční oblastní sjezdy. Bratři také potřebovali více publikací v islandštině. První islandské vydání časopisu Strážná věž vyšlo 1. ledna 1960. Pro kazatelskou činnost na ostrově to byl velký krok kupředu. Zvěstovatelé měli radost, že mohou Islanďanům nabízet tento časopis v jejich rodném jazyce. A také samotní bratři mohli díky tomuto výbornému duchovnímu pokrmu každý měsíc posilovat svou víru. Oznámení o tom, že Strážná věž bude vycházet v islandštině, zaznělo na krajském sjezdu v Reykjavíku. Za řečníkem se objevila obrovská kopie časopisu a bratři tento nový dar od Jehovy přivítali nadšeným potleskem.

Bratr Pedersen vzpomíná, že při jeho příjezdu na Island v říjnu roku 1959 byla jedinou publikací v islandštině, která se tehdy používala ve službě, brožura „Toto dobré poselství o království“. V mnoha domácnostech ji však už měli. Lidem, kteří uměli dánsky, anglicky, německy nebo švédsky,  zvěstovatelé nabízeli časopisy Strážná věž a Probuďte se! v těchto jazycích. Takových lidí bylo sice mnoho, ale daleko větší význam pro ně mělo, když Strážnou věž mohli číst v rodném jazyce. Strážná věž v islandštině proto hluboce ovlivnila zdejší kazatelské dílo. Během toho služebního roku celkem 41 zvěstovatelů a průkopníků získalo 809 předplatných na Strážnou věž a rozšířilo 26 479 výtisků. Zvýšil se také počet biblických studií.

K další významné události došlo 1. ledna 1962, kdy byla založena odbočka. Na dílo na Islandu nejdříve dohlížela odbočka v Dánsku a pak ve Spojených státech. V roce 1969 svědkové Jehovovi na Islandu získali zákonné uznání a byli zaregistrováni na ministerstvu spravedlnosti a církevních záležitostí. V současné době mají islandští svědkové stejná práva jako všechny ostatní náboženské skupiny a mají oprávnění provádět sňatky a pohřby.

Odpor ze strany duchovenstva

V tomtéž měsíci, kdy byla založena odbočka, zažili bratři odpor ze strany duchovních. Jednou ráno se ve všech hlavních novinách objevily titulky s oznámením, že biskup národní církve vydal brožuru, ve které varuje před svědky Jehovovými a doporučuje lidem, aby svědkům nenaslouchali. Brožura se jmenovala Vottar Jehóva—advörun (Svědkové Jehovovi — Varování). Tyto informace se objevily i v dalších novinách. Přední večerník Vísir uveřejnil interview s bratrem, který pracoval v odbočce. V článku byly vysvětleny naše postoje a názory, a tyto informace brzy převzaly i ostatní noviny. Tímto způsobem bylo vydáno ohromné svědectví a o našem díle se dozvědělo mnoho lidí. Někteří čtenáři poslali do novin dopisy, v nichž se svědků Jehovových zastávali, a ty potom byly zveřejněny. Biskup se  pustil do protiútoku a nechal otisknout svou reakci. V nejčtenějším islandském deníku Morgunbladid ale vyšel celostránkový článek, kde mohli svědkové Jehovovi podrobně vysvětlit svou činnost a náboženské názory.

Brožura obsahující varování byla distribuována po celém ostrově. Výsledkem bylo, že se svědkové významně zapsali do povědomí veřejnosti a to místní kazatelské dílo ovlivnilo na mnoho let. Jeden deník se o velké publicitě věnované svědkům vyjádřil takto: „Biskup se stal reklamním manažerem svědků Jehovových.“ Jehovův lid se stal dobře známým i v odlehlých oblastech ostrova, kde svědkové do té doby ještě nekázali. Někteří lidé se sice doporučením biskupa řídili, ale běžnou reakcí většiny lidí byla zvědavost. Na severu, v Akureyri, však panovalo nepřátelství. Heinrich a Katherine Karcherovi zde sloužili jako průkopníci a občas se stávalo, že po nich místní výrostci házeli kameny. O mnoho let později někteří náboženští odpůrci v Akureyri znovu vytiskli a rozšířili biskupovu brožuru. Totéž udělali i příslušníci letničního hnutí v Reykjavíku, protože si mysleli, že se jim tak podaří zastavit nebo ztížit naši kazatelskou činnost.

Náročná organizace sjezdů

Pro Boží lid na Islandu byl každý krajský a oblastní sjezd radostnou událostí. Přestože zde bylo jen málo zvěstovatelů, bratři se od pořádání sjezdů nenechali odradit. První sjezd se konal v červenci roku 1951. V té době navštívili Island dva bratři — Percy Chapman z Kanady a Klaus Jensen z Brooklynu. Cestovali na sérii krajských sjezdů, které se měly během toho léta konat v Evropě. Tehdy byla na Islandu jen hrstka zvěstovatelů, ale vrcholný počet účastníků sjezdu se přesto vyšplhal na 55. Další sjezd byl uspořádán o sedm let  později, v červnu roku 1958, během návštěvy zónového dozorce Filipa Hoffmanna. Veřejnou přednášku si tehdy vyslechlo 38 lidí. Od té doby se krajské a oblastní sjezdy konají každý rok.

Fridrik Gíslason patřil k několika bratrům, kteří v padesátých letech přednášeli na sjezdech proslovy. Vypráví: „Na prvních sjezdech jsem měl na starosti stravovací oddělení. Kromě toho, že jsem většinu práce dělal sám, nebylo nijak neobvyklé, že jsem měl v rámci sjezdového programu každý den tři nebo čtyři proslovy. Při práci v kuchyni jsem nosil zástěru. Když jsem potom spěchal do sálu přednést proslov, oblékl jsem si sako, ale občas mi bratři museli připomenout, abych si nejdříve svlékl tu zástěru. Nyní se nás na sjezdech schází 400 až 500 a k dispozici je mnoho šikovných starších, kteří mohou přednést jednotlivé části programu.

 Vrcholem každého oblastního sjezdu je poučná a zajímavá biblická dramatizace. Na Islandu však bylo jen pár zvěstovatelů, a sjezdové dramatizace proto byly pouze ve zvukové podobě. Dánská odbočka poskytovala barevné diapozitivy, které bylo možné synchronizovat se zvukem, a dramatizace tak byly mnohem realističtější. I přesto jejich příprava zabrala velké množství času. Nejdříve musel být text přeložen do islandštiny. Potom bylo nutné pozvat bratry, pro které je islandština rodným jazykem, a dramatizaci nahrát. Dalším krokem bylo přidání hudby a zvukových efektů z anglické nahrávky. Někteří účinkující namlouvali různé role, a proto museli měnit hlasy podle postav, které představovali. Časem byly některé dramatizace předvedeny v kostýmech.

První takovou dramatizaci — příběh o královně Ester — mohli zhlédnout účastníci oblastního sjezdu v roce 1970. Bratři dramatizaci nadšeně připravovali a pak ji předvedli s velkým zápalem. Přilepit si plnovous a obléknout se do šatů, které se nosily v biblických dobách, pro ně byl úplně nový zážitek. Přípravu hrané dramatizace na sjezdu bratři udržovali v tajnosti. Pro účastníky to bylo velmi příjemné překvapení. Na malých sjezdech se mezi sebou téměř všichni znají a místa k sezení jsou blízko k pódiu. Někteří se proto snažili zjistit, kdo hraje jakou roli. Po dramatizaci jedna sestra řekla: „Představte si, že jsem v celé dramatizaci poznala jenom jediného bratra — toho, který hrál krále Nebukadnecara!“ Když pak řekla jeho jméno, ke svému překvapení se dozvěděla, že se spletla. Namáhavé práce mnoha bratrů, kteří zajišťovali program těchto malých sjezdů, si místní zvěstovatelé velmi vážili. Všichni účastníci sjezdu mohou z dramatizací uváděných v islandštině získat vynikající poučení.

 Mezinárodní sjezdy přinášejí mnoho radosti

Bratři z Islandu už dlouhá léta rádi navštěvují také oblastní sjezdy konané v jiných zemích. Pět delegátů z Islandu se zúčastnilo mezinárodního sjezdu „Božská vůle“, který se konal v roce 1958 v New Yorku. Mnozí také v roce 1961 navštívili v Evropě některý ze sjezdů „Sjednocení ctitelé“ a o dva roky později některý ze sjezdů s názvem „Věčné dobré poselství“. Jiní si zase mohli užít společenství bratrů a sester z mnoha zemí na mezinárodním sjezdu „Božské vítězství“ v roce 1973. A více než sto zvěstovatelů z Islandu cestovalo na mezinárodní sjezd s názvem „Mír na zemi“, který se konal v Kodani ve dnech 5. až 10. srpna 1969. To byla největší skupina z Islandu, jaká se kdy účastnila nějakého mezinárodního sjezdu v zahraničí. Toho léta jelo na sjezd do Kodaně osmdesát procent všech zvěstovatelů na Islandu.

Na sjezd v roce 1969 se chystalo tolik zvěstovatelů z Islandu, že dánská odbočka zajistila, aby mohli sedět společně. Každé ráno ještě před začátkem sjezdu se bratři sešli v prostoru, který byl pro ně vyhrazen a kde si mohli důležité myšlenky z programu vyslechnout ve svém jazyce.

Jedním z účastníků tohoto sjezdu byl i mladý muž jménem Bjarni Jónsson. Jeho otec pracoval jako právník a vlastnil v Reykjavíku budovu, kterou si pronajímali bratři a která sloužila jako misionářský domov a odbočka. Bjarni toho o pravdě moc nevěděl a účelem jeho cesty do Kodaně nebylo to, aby společně s bratry navštívil sjezd. Jak to, že se ho tedy nakonec účastnil?

Tehdejší služebník odbočky, bratr Kjell Geelnard, projednával nějaké záležitosti s otcem Bjarniho a přitom mu vyprávěl o mezinárodním sjezdu v Kodani a o skupině bratrů,  která tam má cestovat. Když to Bjarniho otec slyšel, zeptal se, zda by bylo možné, aby se ke skupině bratrů připojil jeho nejstarší syn. Vysvětlil bratru Geelnardovi, že jeho syn právě dokončil střední školu a že by mu chtěl dát jako dárek nějaký výlet do ciziny, a tak by Bjarni mohl jet třeba do Kodaně. Kjellovi to připadalo jako dobrý nápad. Bjarniho otci nabídl, že kdyby se jeho syn chtěl podívat na sjezd, aby viděl, jak to tam probíhá, dalo by se pro něj v Kodani zajistit i ubytování. Právníkovi se to líbilo, a zeptal se proto syna, zda by se chtěl připojit ke skupině svědků Jehovových, kteří budou cestovat na sjezd. Bjarni s tím bez váhání souhlasil.

Bratři se spojili s ubytovacím oddělením a požádali, zda by pro Bjarniho šlo v Kodani zařídit nějaké ubytování. Bjarni měl bydlet u jedné rodiny svědků místo jednoho delegáta ze Spojených států. Tento delegát tam měl být společně s jistým bratrem Jakobem z Islandu, ale svou rezervaci zrušil. Z nějakých důvodů však nedorazil ani Jakob. Tak se stalo, že Bjarni byl v té rodině nakonec ubytovaný sám. Bratři  z ubytovacího oddělení však rodině neřekli, že Bjarni má přijet místo bratra z Ameriky, a oni se proto domnívali, že jejich hostem je Jakob.

Když se setkají bratři z různých částí světa, vždy si vyprávějí zkušenosti ze služby. Dánští bratři proto byli překvapeni, když „Jakob“ neměl co říct. Bjarni byl zase rozpačitý z toho, že mu jeho hostitelé stále říkali Jakob. Věděl, že toto jméno pochází z Bible, a myslel si proto, že svědkové Jehovovi jsou zvyklí používat při rozhovorech biblická jména. Nedorozumění se vysvětlilo, až když jeden člen této rodiny potkal jistého dánského bratra, který na Islandu sloužil jako průkopník. Zeptal se ho, zda je „Jakob“ v pravdě teprve krátce, protože jim o kazatelském díle na Islandu nedokázal téměř nic říct. Dánský bratr mu vysvětlil, že „Jakob“ je ve skutečnosti Bjarni, student z Islandu, který do Kodaně cestoval společně s bratry. Rodina, u které Bjarni bydlel, se k němu chovala velmi pohostinně a nabídla mu, že u nich může zůstat ještě další týden, aby mohl navštívit některá  zajímavá místa v Dánsku. Tato laskavost na Bjarniho velmi zapůsobila.

Bjarni se také zúčastnil sjezdu. K tomu, aby mohl program sjezdu vnímat naplno, mu sice chyběly základní informace o biblické pravdě, ale to, co viděl a slyšel, na něj udělalo velký dojem. Jakmile se vrátil na Island, on i jeho rodina začali studovat Bibli. Bjarni dělal pěkné pokroky a v roce 1971 se dal pokřtít. Od roku 1979 slouží na Islandu jako člen výboru odbočky.

Bratr Svanberg Jakobsson pracuje již mnoho let v islandské odbočce jako překladatel a nyní je dozorcem překladatelského oddělení. V roce 1973 se v Londýně jako mladý zvěstovatel zúčastnil mezinárodního sjezdu s názvem „Božské vítězství“. Vypráví: „Vzpomínám si, jak úžasným zážitkem pro mě bylo pozorovat bratry a sestry, kteří po tisících proudili na stadion, kde se konal sjezd. Úplně mi učarovaly desítky bratrů a sester z Afriky, kteří byli oblečeni v tradičních pestrobarevných šatech. Být ve společnosti desítek tisíc bratrů, sledovat spolu s nimi sjezdový program, zpívat písně, naslouchat modlitbám a těšit se ze společného jídla, zkrátka být mezi nimi — to byl opravdu nezapomenutelný zážitek.“

Sestra Sólborg Sveinsdóttirová, která byla pokřtěna v roce 1958, se společně se svými čtyřmi dětmi vydala v roce 1961 na šestidenní plavbu do Dánska, kde chtěli navštívit sjezd v Kodani. Sestra Sólborg patřila k malé odloučené skupince v Keflavíku. Jak na ni velký mezinárodní sjezd zapůsobil? Říká: „Až se mi tajil dech, když jsem se slyšela 30 000 bratrů, jak společně zpívají písně Království v pěti jazycích — velmi mě to dojalo. Všechno bylo skvěle zorganizováno.“

 Cestování na mezinárodní sjezdy bylo sice drahé, ale bratři byli přesvědčeni, že návštěva sjezdu za to rozhodně stojí. Účast na takových skvělých duchovních svátcích připravených Jehovou a možnost být s tisíci spoluvěřících považovali za velké požehnání.

Návštěva duchovního „číšníka“

Mnozí zvěstovatelé se na Island přestěhovali proto, že chtěli sloužit tam, kde je to více zapotřebí. Všechny čekala dlouhá a náročná bitva — naučit se složitou islandštinu. Z jazykového nedorozumění se ale občas může vyklubat i nečekané požehnání. Například Heinrich Karcher jednou kázal dům od domu a představoval se jako služebník. V jednom domě mu přišla otevřít mladá paní a ihned poté, co se jí představil, ho pozvala dál. Špatně pochopila, o koho jde, protože islandština má stejné slovo jak pro „služebníka“, tak i pro „číšníka“. Žena si tedy myslela, že náš bratr je kolega jejího manžela, který pracoval jako číšník v místním hotelu. Věděla, že její manžel přijde brzy domů, a tak se jí zdálo dobré pozvat domnělého kolegu dál, aby se s jejím manželem mohl setkat. Když se nedorozumění vyjasnilo, bratr i mladá paní se tomu upřímně zasmáli.

Když manžel přišel domů, náš duchovní „číšník“ tomuto mladému páru „naservíroval“ vynikající duchovní pokrm, který jim velmi zachutnal. Požádali Heinricha, aby přišel znovu a přivedl s sebou i svou manželku. Krátce nato s nimi bylo zahájeno pravidelné biblické studium a tito manželé začali vydávat svědectví ostatním. Mladý číšník se dokonce i při práci v místním hotelu snažil mluvit se všemi, kdo mu byli ochotni naslouchat. Za čas byli manželé pokřtěni. Byli velmi šťastní, že je tehdy navštívil duchovní „číšník“, který se nenechal odradit od vydávání svědectví v cizím jazyce.

 Během let se nastřádalo mnoho legračních příhod, které vznikly, když se bratři z cizích zemí učili mluvit islandsky. Například krátce po příjezdu na Island si Sally Macdonaldová připravovala úvod do služby a chtěla říct: „Navštěvuji lidi ve vašem sousedství a chci jim ukázat několik zajímavých myšlenek z Bible.“ Spletla si ale slovo „navštívit“ (heimsækja) se slovem, které znamená „pronásledovat“ (ofsækja), a tak lidem s úsměvem na rtech říkala: „Pronásleduji lidi ve vašem sousedství.“

Služba dům od domu v doprovodu luteránského duchovního

Manželé Holger a Tove Frederiksenovi z Dánska mnoho let věrně sloužili na Islandu jako zvláštní průkopníci a bratr se krátkou dobu věnoval i práci cestujícího dozorce. Pro Tove sice bylo velmi náročné naučit se islandštinu a osvojit si ji, ale přesto díky svému horlivému a nadšenému postoji pomohla poznat pravdu mnoha lidem.

V době, kdy Holger sloužil jako krajský dozorce, byl s jistým mladým zvěstovatelem ve službě dům od domu v jedné malé vesnici. K jejich překvapení je doprovázel luteránský duchovní. Jak k tomu došlo?

Chvíli předtím navštívili tohoto duchovního u něj doma. Navenek se choval přátelsky a pozval je do své kanceláře. Když mu pak ukázali knihy, které nabízeli, zvolal: „Ty knihy obsahují falešné nauky!“ Potom najednou vstal, pozvedl ruce a vynesl nad bratry Boží odsouzení. „V mé farnosti kázat nebudete!“ křičel na ně. Holger mu řekl, že nemá žádné právo bránit jim ve vydávání svědectví a že v tom budou pokračovat. Duchovní na to odpověděl: „Jestli lidem v mé farnosti budete dál kázat, budu chodit s vámi.“ Holger mu řekl, ať to klidně udělá.

 Duchovní je doprovodil ke dvěma domům, které byly nejblíže jeho farnosti, a potom potkali Tove s další sestrou. Sestry byly velmi překvapené, když viděli, kdo se také „zapojil“ do služby dům od domu. Duchovní pak všechny pozval na šálek kávy k sobě domů, kde si příjemně popovídali. Holger měl ale pocit, že ten náhlý a neočekávaný projev pohostinnosti jim měl spíše zabránit v tom, aby vydali svědectví ostatním lidem na tomto území. A tak se druhý den vrátili a propracovali zbytek vesnice. Rozdali zde velké množství publikací a našli mnoho lidí, kteří jim ochotně naslouchali.

Cestu jim zatarasila lavina

Když zvěstovatelé chtějí vydávat svědectví ve venkovských oblastech, musí často projet horskými průsmyky. Cesty jsou tam během ponurých zimních měsíců zledovatělé a někdy nejsou pod sněhovými závějemi ani vidět. V prosinci roku 1974 navštívil cestující dozorce Kjell Geelnard se svojí manželkou Iiris město Akureyri u severního pobřeží. Během týdne, který strávili s místním sborem, odjeli do asi 80 kilometrů vzdáleného města Húsavík. Vzali s sebou i Holgera a Tove Frederiksenovi. Několik dní všichni kázali v Húsavíku a okolí a na závěr návštěvy se pak v jedné místní škole konala veřejná přednáška s promítáním diapozitivů. Ihned po začátku přednášky se venku strhla bouře, foukal mrazivý vítr a padal déšť se sněhem. Když se po přednášce všichni přítomní chystali odejít, celé město se náhle ocitlo ve tmě. Sněhová vánice totiž způsobila výpadek proudu. Bratři tedy školu opouštěli potmě, ale byli velmi rádi, že diapozitivy stihli promítnout.

Geelnardovi a Frederiksenovi však před sebou měli ještě cestu do Akureyri. Zeptali se proto místních policistů a několika  řidičů autobusů a nákladních aut, v jakém stavu je silnice, a dostali ujištění, že před nějakou chvílí se dalo projet téměř bez problémů. Rozhodli se tedy, že se na cestu vydají co nejdříve, ale chvilku jim trvalo, než si při světle svíčky zabalili všechny věci. Jeli ještě natankovat benzin, ale prodavač u pumpy jim ho musel načerpat ručně. Když se tedy konečně vydali na cestu, bylo devět hodin večer.

Kjell vypráví, co se tehdy na cestě přihodilo: „Nejdříve šlo všechno hladce, ale potom začalo hustě sněžit. Někdy bylo tak těžké rozpoznat, kudy vede cesta, že Holger musel vystoupit z auta a navádět nás pomocí baterky. Potom jsme několikrát uvízli ve sněhových závějích. Vždy se nám z nich podařilo dostat tak, že jsme odházeli sníh a auto jsme roztlačili, ale nakonec nám cestu zatarasila obrovská  masa sněhu. Později jsme se dozvěděli, že to byla lavina, která se utrhla z hory nad námi. Za normálních okolností by nám to z Húsavíku do Akureyri trvalo dvě hodiny, ale teď jsme byli na cestě už šest hodin a měli jsme za sebou asi tak polovinu.

Hodinky ukazovaly tři hodiny ráno a my jsme byli promočení, unavení a promrzlí. Zřejmě si dokážete představit, jakou jsme měli radost, když jsme si všimli, že na nedaleké farmě se svítí. To nám dodalo odvahu, abychom tam šli a zaklepali na dveře. Holger, zdvořilý a ohleduplný člověk, zaklepal na venkovní dveře. Když mu nikdo neodpověděl, otevřel si, vyšel po schodech nahoru a jemně zaťukal na dveře do ložnice. Farmář i jeho manželka byli samozřejmě velmi překvapeni, ale naši nečekanou ‚invazi‘ přijali s klidem. Vysvětlili nám, že šli spát, když vypadl proud, a zapomněli proto zhasnout světlo.

Teď jsme mohli na vlastní kůži zažít, jak příjemná je islandská pohostinnost. Farmář s manželkou přenesli své spící děti do jiné místnosti, takže my čtyři jsme měli k dispozici dva pokoje. A za malou chvíli se na stole v kuchyni objevila horká káva a vynikající chléb. Když jsme se příští ráno nasnídali, farmář trval na tom, že musíme zůstat ještě na oběd. Naobědvali jsme se tedy společně s rodinou a pak jsme pokračovali v cestě do Akureyri. Mezitím totiž dvě velké sněhové frézy silnici zprůchodnily. Díky pohostinnosti, kterou nám farmář i jeho manželka projevili, jsme si s nimi mohli popovídat o biblické pravdě.“

Kázání na rybářské lodi

Kjell Geelnard potkal kdysi ve službě jednoho mladého muže. Jmenoval se Fridrik a byl nejstarším synem v rodině. Zajímal se o duchovní věci a rozhovor o Bibli se mu  líbil. Kladl mnoho otázek a velmi toužil Bibli rozumět. Nebylo ale snadné zastihnout ho znovu, protože pracoval jako strojník na rybářském trauleru. Většinu času trávil na moři a doma se objevil vždy jen na několik dní mezi jednotlivými rybářskými výpravami. Kjell si však z jízdního řádu jeho lodi zjišťoval, kdy by měl být Fridrik v přístavu, a od jeho maminky se zase pokaždé dozvěděl, kdy bude doma. Díky tomu se s ním mohl vždy na jednom z těchto míst setkat. Bratři Fridrikovi dál pomáhali, aby dělal duchovní pokroky.

Na konci roku 1982 dostal Fridrik pozvání na krajský sjezd v Reykjavíku. Do té doby si už vypěstoval určitou víru v Jehovu, a tak se modlil, aby se přihodilo něco, díky čemu by se mohl sjezdu zúčastnit. A skutečně — jeden člen posádky, který dostal volno a na příští rybářskou výpravu neměl jet, se rozhodl, že si volno nevezme. Díky tomu se Fridrik mohl uvolnit z práce a mohl jet na sjezd. Program na Fridrika hluboce zapůsobil a on se tehdy rozhodl, že chce sloužit Jehovovi.

Když se vrátil domů, oznámil toto rozhodnutí své snoubence a vysvětlil jí, jakým způsobem to ovlivní jeho život. Ujistil ji, že si ji chce vzít za ženu, a řekl jí, že pokud by si ona nechtěla vzít muže, který je svědek Jehovův, měla by jejich zasnoubení zrušit. Hned příští ráno někdo zaklepal na dveře misionářského domova. Přede dveřmi stál Fridrik se svojí snoubenkou. To, co řekl, bylo krátké, ale jasné: „Helga chce studovat Bibli!“ Misionáři tedy zajistili, aby s Helgou někdo studoval. Později téhož dne požádal o biblické studium také Fridrikův mladší bratr. A v tomtéž týdnu přivedl Fridrik na shromáždění svou nejmladší sestru a řekl: „Unnur chce studovat Bibli!“

 Fridrik chtěl své zasvěcení Jehovovi dát najevo křtem ve vodě. Nejdříve ale bylo zapotřebí, aby získal větší poznání a odpověděl na otázky, které je nutné probrat před křtem. Potíž ale byla v tom, že Fridrik musel většinu času trávit na moři. Jestliže Kjell nemohl navštěvovat Fridrika doma, mohl se s ním vídat na jeho pracovišti, ale to bylo nutné nějak zařídit. Fridrik tedy Kjella najal, aby s ním pracoval ve strojovně na palubě trauleru. A tak na začátku roku 1983 Kjell, vybavený Biblí a studijními  pomůckami, vstoupil na palubu trauleru, který se jmenoval Svalbakur.

„Práce a služba na palubě lodi Svalbakur jsou pro mě nezapomenutelným zážitkem,“ vypráví Kjell. „Pracovní den začínal v půl sedmé ráno a končil v půl sedmé večer. V poledne jsme měli oběd a v průběhu dopoledne i odpoledne byla krátká přestávka. Čas po práci jsem využíval ke studiu s Fridrikem a měl jsem také mnoho příležitostí vydávat svědectví ostatním členům posádky. Po večerech jsme studovali a mluvili o různých duchovních námětech. Někdy jsme šli spát až po půlnoci. Během polední přestávky jsme se snažili nezůstávat v jídelně příliš dlouho, abychom pak měli čas probrat ve Fridrikově kajutě denní text.“

Mužům na palubě samozřejmě neuniklo, že členem jejich posádky je nějaký misionář. Ze začátku byli z Kjella poněkud rozpačití, protože nevěděli, co od něj mají očekávat. Někteří ale tomu, co Kjell říkal, rádi naslouchali. Jeden muž projevil opravdový zájem, a jakmile se dozvěděl, že se v poledne rozebírá denní text, chtěl u toho být také. Jednou, když se společný rozhovor v jídelně protáhl, začal být tento muž netrpělivý a přede všemi Kjellovi a Fridrikovi řekl: „Neměli bychom už jít a přečíst si denní text?“

Kjell a Fridrik jednou večer pozvali všechny muže do Fridrikovy kajuty, aby si společně popovídali o informacích z vydání časopisu Probuďte se!, které se zabývalo alkoholismem. Pozvání přijalo sedm z nich a na toto setkání ještě dlouho vzpomínali. Vyprávění o něm se rozšířilo i mezi posádky jiných rybářských lodí.

„Po dvou týdnech strávených kázáním a prací na palubě lodi Svalbakur jsme opět připluli do přístavu,“ pokračuje Kjell. „Kromě toho, že jsem za tu dobu s Fridrikem probral  otázky ke křtu, jsme společně prostudovali i mnoho jiných biblických námětů. Také jsem vydal svědectví dalším členům posádky a rozdal jsem nějaké časopisy a jiné publikace.“ Fridrik byl pokřtěn na jaře roku 1983. Na stranu pravdy se postavila i jeho snoubenka Helga a také jeho maminka a jeho sestra.

Studium po telefonu

Vždy bylo nesmírně náročné kázat dobrou zprávu lidem, kteří žijí v odlehlých oblastech tohoto velkého ostrova. Ukázalo se, že zastihnout tyto lidi a udržovat kontakty se zájemci je mnohem snazší díky telefonu.

Z tohoto způsobu rozšiřování dobré zprávy mělo užitek mnoho lidí. Před několika lety navštívila žena jménem Oddný Helgadóttirová svého syna a jeho manželku, kteří studovali se svědky Jehovovými. Když jí vyprávěli o tom, co se dozvídají, chtěla Bibli studovat také. Žila však v jedné odlehlé oblasti na severozápadním pobřeží Islandu a od nejbližšího sboru ji dělilo více než 300 kilometrů. Když jí sestra Gudrún Ólafsdóttirová nabídla, že s ní bude studovat po telefonu, nadšeně s tím souhlasila. Oddný vždy po úvodní modlitbě bez váhání odpovídala na všechny studijní otázky vytištěné v knize. Na studium se velmi pečlivě připravovala. Vypisovala si biblické verše, aby je mohla přečíst hned, jakmile na ně při studiu narazí, a nemusela pak věnovat čas jejich hledání. Když se jednou Oddný dostala do oblasti, kde Gudrún žije, studium mohlo proběhnout u Gudrún doma. Obě dvě se cítily nějak divně, protože to bylo poprvé, co studovaly tváří v tvář, a tak Gudrún z legrace navrhla, že půjde do vedlejšího pokoje, kde mají ještě jeden telefon.

Jakmile se Oddný seznámila s biblickou pravdou, začala o ní mluvit se svým manželem Jónem. Manžela to zajímalo,  ale Oddný si nebyla jistá, jestli je přípustné, aby s ním studovala ona. Dozvěděla se, že studium vést může, ale musí během něho mít nějakou pokrývku hlavy. Kromě toho, že studovala se svým manželem, vydávala svědectví také svým sousedům. Potom Oddný vyjádřila přání dát se pokřtít. Gudrún zařídila, aby s ní jeden starší probral po telefonu otázky z knihy Organizováni, abychom dovršili svou službu a zjistil tak, zda pro křest splňuje požadavky. Bylo zřejmé, že ano, až na jeden — ještě nepožádala o vypsání z církve.

Asi za týden Oddný telefonovala Gudrún a řekla jí, že už z církve vystoupila. A totéž rozhodnutí udělal i její manžel. Bylo to pro něj těžké, protože předsedal místní farní radě. Oddný pak byla pokřtěna na jednom krajském sjezdu.  Předtím se jen jednou setkala s malou skupinkou svědků Jehovových, a tak pro ni byl sjezd velmi příjemným zážitkem. Na sjezdu bylo s Oddný při jednom programu vedeno interview a dostala otázku, zda pro ni bylo těžké žít v takovém odloučení. Odpověděla, že se nikdy necítila osamělá, protože si uvědomovala, že Jehova je s ní i na severozápadním pobřeží Islandu. Řekla také, že ji mrzí, že se sjezdu nemohl zúčastnit i její manžel. Prý jí ale slíbil, že na sjezd přijede, až bude připraven dát se pokřtít. A svůj slib dodržel! Brzy poté se odstěhovali do více obydlené oblasti, aby mohli pravidelně navštěvovat shromáždění.

Jsou zapotřebí misionářské domovy a sály Království

V roce 1968 navštívil Island bratr Nathan H. Knorr ze světového ústředí svědků Jehovových. Chtěl najít vhodnější budovu pro odbočku a pro ubytování misionářů. Předtím byly pronajímány různé domy. Nyní bratři začali shánět pozemek vhodný pro stavbu budovy, ve které by mohl být sál Království, misionářský domov a odbočka. Mezitím byl pronajat jeden dům v ulici Hrefnugata č. 5 v Reykjavíku a 1. října 1968 se do něj nastěhovalo šest misionářů. V následujících pěti letech tato budova sloužila jako středisko kazatelského díla na Islandu. Později bratři získali v Reykjavíku výhodně umístěnou parcelu v ulici Sogavegur č. 71. Na jaře roku 1972 byla zahájena stavba nové budovy odbočky. Hrstka zdejších bratrů, kteří neměli s organizováním stavby ani se stavebními pracemi téměř žádné zkušenosti, tak byla postavena před velmi náročný úkol. Nebyl mezi nimi žádný stavitel ani zedník, a tak si museli najmout lidi, kteří nepatřili ke svědkům Jehovovým. Tito stavebníci velmi ochotně spolupracovali a dovolili bratrům,  aby se práce na stavbě účastnili společně s nimi. Bratři si pronajali část starého domu, který stál hned vedle staveniště, a používali ho jako jídelnu. Sestry se střídaly při přípravě jídla a potom ho z domova přinášely dělníkům na staveniště.

Díky stavebnímu projektu bylo v celé oblasti vydáno vynikající svědectví. Najatí stavebníci a městští úředníci tak  měli dobrou příležitost lépe svědky Jehovovy poznat. Jiní lidé se u staveniště zastavovali proto, aby se podívali, jak dílo postupuje. Když přišla řada na vnitřní omítku, přijel na pomoc jeden bratr z Dánska, který byl vyučeným zedníkem. Velký kus práce zastaly také sestry. Když se na staveniště přišli podívat nějací úředníci z města, kteří vykonávali stavební dozor, všimli si, že sestry obsluhují míchačku na beton. Jeden úředník řekl: „Myslím, že by si z toho mohly vzít poučení ženy v naší církvi. Místo, aby chodily s kasičkou a žebraly o peníze, měly by ke stavbě kostela přispět raději tím, že budou pracovat.“ Budova byla zasvěcena v květnu roku 1975, kdy na Island přijel bratr Milton G. Henschel, který přednesl proslov k zasvěcení. Po mnoho let sloužila tato budova jako hlavní misionářský domov v zemi, a sál Království v ní využívaly sbory v Reykjavíku. Nyní je zde odbočka.

V roce 1987 byl dokončen nový sál Království a misionářský domov také ve městě Akureyri. Na tomto stavebním projektu se podílelo více než 60 bratrů a sester z Finska a ze Švédska, kteří tak poskytli jasný důkaz o tom, že mezi Jehovovými služebníky z celého světa existuje jednota a láskyplné vztahy.

„Ten nejlepší druh dřeva“

Během let navštěvovali Island různí zástupci vedoucího sboru svědků Jehovových. Tyto návštěvy byly pro místní bratry vždy velkým zdrojem povzbuzení. Návštěva bratra Knorra v roce 1968, o které jsme se zmínili již dříve, byla nejvýznamnější událostí toho roku. Bratr Knorr přednesl velmi podnětnou přednášku, vyprávěl různé zkušenosti a zážitky a zabýval se pokrokem kazatelského díla na Islandu.

 V květnu roku 1970 poprvé navštívil Island bratr Henschel. Přivítalo ho několik rozespalých misionářů. Nebylo to jen kvůli tomu, že bratr Henschel přijel velmi brzy ráno, ale také kvůli tomu, že misionáři celou noc pozorovali známou sopku jménem Hekla, která den před tím vybuchla.

Bratr Henschel projevoval o misionáře a zvláštní průkopníky mimořádný zájem. Všechny je pozval na zvláštní schůzku, kde jim vyprávěl zkušenosti a zážitky z doby, kdy během velké hospodářské krize sám sloužil jako průkopník. Vzpomínal, jak průkopníci měnili literaturu za kuřata, vajíčka, máslo, zeleninu, brýle, a dokonce i za štěně! Díky tomu mohlo kazatelské dílo pokračovat také během náročných období a průkopníkům nic nechybělo.

Návštěvníci Islandu si brzy všimnou, že místní strava je hodně odlišná od té, na kterou jsou zvyklí. Jedním ze speciálních islandských pokrmů je takzvaný svid — ovčí hlava, která se rozsekne na polovinu a uvaří. Představte si, že na vašem talíři leží polovina ovčí hlavy i se zuby a jedním okem! Pro mnohé cizince je opravdu těžké podívat se ovčí hlavě „do očí“. Samozřejmě, že vždy jsou po ruce také čerstvé ryby. Další islandskou specialitou, které se říká hardfiskur, je sušená porcovaná ryba. Jí se syrová a nejlépe chutná s kouskem másla. Maso této ryby bývá většinou tuhé, a musí se proto naklepat, aby změklo. Misionáři tedy napjatě očekávali, jak se na tuto rybí pochoutku bude tvářit bratr Henschel. Poté, co ji okusil, se ho zeptali, jak mu chutná. Na chvíli se zamyslel a potom diplomaticky odpověděl: „No, myslím, že to je ten nejlepší druh dřeva, jaký jsem kdy jedl.“

Bratři na Islandu se těšili z mnoha dalších nezapomenutelných návštěv zástupců vedoucího sboru. Všechny pro ně byly velkým povzbuzením a zároveň dokladem toho, že  i když je jich málo a žijí na odlehlém místě, přesto jsou částí mezinárodního společenství, jehož členové jsou spojeni křesťanskou láskou.

Spolupráce s lékaři a sdělovacími prostředky

V roce 1992 začal na Islandu působit výbor pro styk s nemocnicemi, tvořený čtyřmi bratry. Dva z nich absolvovali školení na jednom semináři pro členy výborů pro styk s nemocnicemi, který se konal v Anglii, a zbylí dva se zúčastnili semináře pořádaného v Dánsku. Nově vytvořený výbor zorganizoval setkání s lékařským personálem jedné velké fakultní nemocnice. Přišlo na něj 130 lidí, včetně lékařů, sestřiček, právníků a vedení nemocnice. Pro bratry z výboru pro styk s nemocnicemi to bylo první takové setkání se zdravotníky, a tak je pochopitelné, že z toho měli trochu obavy. Vše ale proběhlo úspěšně. Bratři si pak domluvili menší schůzky také s lékaři a dalšími zdravotníky v jiných nemocnicích. Rovněž navázali dobré vztahy s některými významnými chirurgy a anesteziology. Díky těmto kontaktům se daří předcházet problémům, které souvisejí s poskytováním bezkrevní léčby, anebo již vzniklé problémy řešit.

V roce 1997 byl schválen nový zákon ohledně práv pacientů. Tento zákon nařizuje, aby pacientovi nebyla žádná léčba poskytnuta bez jeho souhlasu, a pokud je známo přání pacienta, který je v bezvědomí, musí být respektováno i toto. V tomto zákoně je také uvedeno, že při léčbě dětí od dvanácti let se vždy musí brát v úvahu jejich názor. Bratr Gudmundur H. Gudmundsson, předseda výboru pro styk s nemocnicemi, říká: „Lékaři jsou většinou ochotní spolupracovat a problémy se vyskytují jen zřídka. Bez použití krve se provádějí i velké operace.“

 Když vyšlo Probuďte se! z 8. ledna 2000 o bezkrevní medicíně, odbočka bratry povzbuzovala, aby vynaložili zvláštní úsilí a toto číslo předali co největšímu počtu lidí. Odbočka bratrům navrhla, jak lze časopis nabídnout a jak je možné odpovídat na otázky ohledně krve. Někteří se zpočátku zdráhali s tímto časopisem pracovat, ale brzy zjistili, že lidé se o tomto námětu chtějí něco dozvědět. K veřejnosti se dostalo přes 12 000 výtisků. To znamená, že časopis si vzal každý dvaadvacátý obyvatel Islandu. Jeden bratr uvedl: „Málem jsem ani neprošel celý svůj obvod, protože jsem měl mnoho hezkých rozhovorů.“ Jistá sestra řekla: „Časopis si ode mě nevzali pouze dva lidé!“

Probuďte se! o bezkrevní medicíně si přečetla i jedna žena, která uvádí každotýdenní pořad v celostátní rozhlasové stanici. V pořadu nejprve popsala, jak se k ní časopis dostal, a potom na základě informací z Probuďte se! shrnula historii podávání transfuzí. Na závěr svého pořadu řekla, že kdokoli se chce o bezkrevní medicíně dozvědět více, může si od svědků Jehovových vyžádat na toto téma nějakou publikaci.

Díky zvláštní kampani s tímto číslem Probuďte se! si mnozí lidé uvědomili, že náš postoj ke krvi je rozumný. Kromě toho také mohli pochopit, že svědkové Jehovovi nechtějí umírat, ale že chtějí tu nejlepší dostupnou lékařskou péči. Výsledkem bylo, že někteří z těch, kdo měli dříve o našem postoji ke krvi zkreslené informace, nyní začali naslouchat dobré zprávě o Království.

Dva sály za čtyři dny

Mimořádnou událostí služebního roku 1995 byla pro bratry na Islandu výstavba dvou sálů Království — jednoho v Keflavíku a druhého ve městě Selfoss. Stavba proběhla  v červnu. Byly to první dva sály Království na Islandu, které byly vybudovány metodou rychlostavby. Oba dva byly postaveny za pouhé čtyři dny. Tento projekt mohl být uskutečněn díky laskavé pomoci bratrů z Norska. Norská odbočka zaslala většinu stavebního materiálu a na stavbě se také přímo podílelo více než 120 norských bratrů a sester. Na staveništi byla nejčastěji slyšet věta: „To je prostě úžasné!“ Bratři na Islandu předtím sice o rychlostavbách sálů Království slyšeli i četli, ale teprve nyní to mohli vidět na vlastní oči. Vezmeme-li v úvahu to, že počet sálů na Islandu se během několika dnů zdvojnásobil, nezbývá než souhlasit s tím, že to opravdu bylo úžasné!

Kromě toho, že islandští bratři měli dva nové sály Království, velmi je posílilo také nádherné společenství s bratry a sestrami z Norska, kteří sem přicestovali na vlastní náklady a kteří byli ochotni na stavbě sálů strávit svou dovolenou. Byl to neklamný důkaz toho, že křesťané z různých zemí mají mezi sebou hezké vztahy. Na těchto stavebních projektech se samozřejmě podíleli také bratři z Islandu. Na stavbách pracovalo více než 150 místních zvěstovatelů, což představuje asi polovinu všech zvěstovatelů v této zemi.

Díky výstavbě sálů Království bylo také vydáno vynikající svědectví veřejnosti. Dvě celostátní televizní stanice zařadily do svých zpráv reportáž o stavbě a ukázaly i záběry z obou stavenišť. Informace o stavebním projektu zazněly také na několika rozhlasových stanicích a objevily se i v novinách. Jistému duchovnímu místní církve ve městě Selfoss se nelíbilo, kolik pozornosti se svědkům věnuje. V místních novinách proto nechal otisknout článek, ve kterém lidi varoval před nebezpečím, které podle něj představují falešné  nauky svědků Jehovových. Zmínil se o tom, že zvlášť opatrní by měli být slabí a citliví lidé. V jednom rozhlasovém pořadu s ním bylo vedeno interview, kde své varování zopakoval. Jeho slova však na lidi nezapůsobila tak, jak si přál. Naopak, většina lidí byla stavbou sálů Království ohromena a mnozí, se kterými se bratři setkali v kazatelské službě, se reakci duchovního podivovali.

Týden poté, co bylo varování duchovního uveřejněno, otiskly noviny kreslený vtip. V popředí obrázku je kostel a za ním stojí sál Království. Mezi těmito budovami protéká řeka a přes most od sálu směrem ke kostelu přechází několik usměvavých, pěkně oblečených bratrů, kteří drží v ruce tašky do služby. Před kostelem jistá žena v panické hrůze vyskakuje ze svého invalidního vozíku. Muž se sádrou na noze a jiný muž, který je zjevně slepý, běží a křičí: „Utíkejte, utíkejte, jdou sem svědkové!“ Na schodech před  kostelem stojí onen duchovní a tváří se velmi překvapeně. Mnoha lidem se ten vtip líbil. Zaměstnanci redakce těchto novin ho zvolili nejlepším kresleným vtipem roku, zvětšili ho a pověsili na stěnu své kanceláře. Tam zůstal vyvěšený několik let.

Výstava přispívá k dobré pověsti

Ve služebním roce 2001 byla uspořádána výstava, jejímž cílem bylo informovat o neutrálním postoji, který svědkové Jehovovi zastávali před druhou světovou válkou a během ní, a to i navzdory nacistickému pronásledování. Uskutečnila se na třech místech a dohromady si ji prohlédlo 3 896 lidí. Na výstavu v Reykjavíku přišlo během závěrečného víkendu více než 700 návštěvníků. Po celou dobu konání výstavy byla na všech třech místech promítána v islandštině videonahrávka Svědkové Jehovovi zůstali pevní i při útocích nacistů. Mnozí návštěvníci využili možnosti posadit se a zhlédnout videonahrávku celou.

Pevný postoj svědků vězněných v koncentračních táborech zapůsobil na návštěvníky, kteří předtím o této stránce naší historie neměli ani tušení. Jedna profesorka, která výstavu navštívila několikrát, řekla, že na ni udělala hluboký dojem a že díky ní změnila svůj postoj ke svědkům Jehovovým. Tuto ženu zvláště zaujala neochvějná víra svědků, kteří na rozdíl od jiných vězňů v koncentračních táborech mohli získat svobodu, kdyby svou víru zapřeli.

Hezkou reportáž o výstavě odvysílala jedna celostátní televizní stanice a také místní televizní a rozhlasové stanice. Když byla výstava zahájena, přišel se na ni podívat i jistý luteránský duchovní se svou manželkou a dcerou. Tohoto duchovního jeden bratr později pozval na prohlídku betelu a on jeho pozvání přijal. Několik dní po jeho návštěvě  betelu se na něj obrátila nějaká žena a chtěla vysvětlit jeden biblický verš. Duchovní jí doporučil, aby se spojila s odbočkou svědků Jehovových, protože byl přesvědčený, že jí poskytnou odpověď. Jeden bratr později vedl s tímto duchovním biblické studium.

Jak se během let vyvíjela překladatelská činnost

Pro hrstku zvěstovatelů na Islandu bylo vždy velmi náročné překládat do islandštiny všechny publikace od ‚věrného a rozvážného otroka‘. (Mat. 24:45) Zpočátku zastali většinu překladatelské práce islandští svědkové, kteří žili v Kanadě. Později se tato činnost přesunula na Island. Když v roce 1947 přijeli první misionáři, seznámili se s postarším básníkem, který žil ve stejném domě jako oni. Uměl anglicky a misionářům pomáhal s islandštinou. Nabídl jim, že by pro ně mohl něco přeložit, a tak ho bratři najali, aby přeložil knihu „Bůh budiž pravdivý“ a brožuru Radost všeho lidu. On ale naneštěstí používal starý básnický styl s velkým množstvím zastaralých slov a výrazů. Jeden nový misionář společně s bratrem Lindalem sice překlad zkontrolovali a přepsali, ale přesto kniha nesplnila očekávání a nikdy se nestala dobrou studijní pomůckou. I tak byla již od svého prvního vydání hojně rozšiřována a celkem bylo vytištěno 14 568 exemplářů. Brožura byla vydána v roce 1949 v nákladu, který přesahoval 20 000 kusů. Později si bratři najali jiného překladatele, který přeložil knihu Co přineslo náboženství lidstvu?

Během těch let byl vytvořen malý tým bratrů, kteří do islandštiny přeložili několik brožur. Jednou z nich byla brožura „Toto dobré poselství o království“, která vyšla v roce 1959. Pomocí této brožury bylo zahájeno mnoho nových  biblických studií. V té době bratři také dostali schválení, aby v islandštině vydávali časopis Strážná věž.

V následujících letech bylo přeloženo a vydáno mnoho vynikajících knih: v roce 1962 to byla kniha „To znamená věčný život“, v roce 1966 kniha Od ráje ztraceného k ráji znovu získanému, v roce 1970 kniha Pravda, která vede k věčnému životu, v roce 1984 kniha Můžeš žít navždy v pozemském ráji a v roce 1996 kniha Poznání, které vede k věčnému životu. V roce 1982 přibylo na seznam publikací v islandštině také čtvrtletní vydání časopisu Probuďte se!

Po mnoho let bratři neměli v islandštině k dispozici zpěvník. V roce 1960 byly přeloženy a na cyklostylu rozmnoženy čtyři písně, aby je bratři mohli zpívat na krajském sjezdu. Na oblastním sjezdu v listopadu roku 1963 bylo k velké radosti všech přítomných oznámeno vydání malého zpěvníku v islandštině, který obsahoval třicet vybraných písní.

Do této doby byla při zpěvu na shromážděních slyšet směsice různých jazyků. V roce 1958 přijeli na Island zvláštní průkopníci z Německa Günther a Rut Haubitzovi. Rut si ještě pamatuje, jak bratři z cizích zemí používali zpěvníky ve svém vlastním jazyce — v angličtině, dánštině, finštině, němčině, norštině nebo švédštině. A Islanďané se přidali v tom jazyce, který ovládali nejlépe. Rut říká: „Byl to takový smíšený sbor.“ Během let byly postupně přeloženy i další písně Království, ale kompletní zpěvník s 225 písněmi v islandštině byl vydán až v roce 1999. Bratři jsou za tento dar velmi vděční, protože díky němu mohou Jehovu chválit ještě lépe.

Na oblastním sjezdu v srpnu roku 1999 zažili bratři na Islandu něco zcela nového. Kniha Věnujte pozornost Danielovu  proroctví! v islandštině byla vydána současně s anglickou publikací. Když řečník na sjezdu oznámil vydání této knihy v angličtině, všichni posluchači začali tleskat. Ale místo aby řečník sdělil, že v islandštině bude tato kniha vydána později, ukázal islandské vydání a k velkému nadšení všech přítomných oznámil, že kniha již přeložena byla! Také oba díly knihy Izajášovo proroctví — Světlo pro celé lidstvo pak byly vydány současně s anglickou verzí.

Rozšíření betelu a další vzrůst

V roce 1998 proběhla rekonstrukce budovy odbočky. Naproti přes ulici byly zakoupeny dva byty, ve kterých nyní bydlí betelité. Díky tomu se dalo více prostoru v budově odbočky využít pro kanceláře překladatelského oddělení. Překladatelé měli v nedávné době velký užitek z návštěv bratrů  ze světového ústředí v New Yorku. Tito bratři je naučili pracovat s počítačovými programy, které vyvinuli svědkové Jehovovi speciálně pro svou překladatelskou práci.

Nedávno proběhl v odbočce Kurz pro lepší pochopení angličtiny, který vedli instruktoři vyslaní ze světového ústředí. Díky tomu, co se překladatelé naučili během kurzu, nyní dokáží lépe porozumět anglickému textu ještě před tím, než s překladem začnou.

Z odbočky přišla zpráva: „Když se ohlížíme zpět, jsme velmi rádi, že někteří sebrali odvahu a začali překládat do islandštiny, i když museli pracovat v primitivních podmínkách a měli jen malou znalost tohoto jazyka. Kvalita tehdejších překladů se samozřejmě nedá srovnávat s tou dnešní, ale ‚nepohrdáme dnem malých věcí‘. (Zech. 4:10) Radujeme  se z toho, že Jehovovo jméno a Království jsou oznamovány i na Islandu a že zde mnoho lidí poznává pravdu.“

Dnes v odbočce slouží osm stálých betelitů. Jiní do betelu docházejí a vypomáhají zde na částečný úvazek. Pro sbory v Reykjavíku se nyní staví nový sál Království, který by měl nahradit stávající sál v odbočce. V důsledku toho se také plánují úpravy v odbočce, díky nimž bude možné v betelu ubytovat více pracovníků.

Pro kázání dobré zprávy na Islandu byla vždy potřebná vytrvalost, obětavost a láska. Opravdu se dá říci, že těžká práce, kterou tam horliví zvěstovatelé Království vykonali za uplynulých 76 let, nebyla marná. Žňového díla se účastnilo velké množství věrných bratrů a sester. Mnozí z nich se na Island přistěhovali z jiných zemí a sloužili zde několik let. Na jejich práci se bude dlouho vzpomínat. Další zde zůstali a Island se stal jejich trvalým domovem. Chvályhodná je také vytrvalost mnoha horlivých místních zvěstovatelů.

Průměrný počet zvěstovatelů je malý, ale svědkové Jehovovi jsou na ostrově dobře známí. Ve venkovských oblastech a v malých sborech zde nyní slouží sedm misionářů. V loňském služebním roce se Slavnosti na památku Kristovy smrti účastnilo 543 lidí a celkem je dnes vedeno téměř 180 domácích biblických studií.

Jednou se bratři na Islandu možná dočkají takového vzrůstu, jaký je popsán u Izajáše 60:22: „Z maličkého se stane tisíc a z malého mocný národ. Já, Jehova, to urychlím ve svůj čas.“ Do té doby jsou svědkové Jehovovi na Islandu rozhodnuti plnit úkol, který jim svěřil Král Ježíš Kristus — kázat dobrou zprávu o Království. Důvěřují tomu, že Bůh způsobí, aby v srdcích vnímavých a vděčných lidí vzklíčila semena pravdy. (Mat. 24:14; 1. Kor. 3:6, 7; 2. Tim. 4:5)

[Rámeček na straně 205]

Tam, kde se jméno mění v příjmení

Islanďané zachovávají místní tradici a nepoužívají příjmení, která by se dědila z generace na generaci. Lidé se oslovují křestními jmény. Příjmení dítěte je utvořeno tak, že se křestní jméno otce spojí s příponou –son, pokud jde o chlapce, anebo s příponou –dóttir, pokud jde o dívku. Tak tedy například muž jménem Haraldur bude mít syna, jehož příjmení bude Haraldsson, a dceru, jejíž druhé jméno bude Haraldsdóttir. Když se žena vdá, její příjmení zůstane stejné. Některá příjmení se vyskytují velmi často, a telefonní seznamy proto obsahují nejenom jméno, adresu a telefonní číslo určitého člověka, ale také jeho zaměstnání. Díky rodopisným záznamům mohou Islanďané vystopovat své kořeny více než tisíc let nazpět.

 [Rámeček na straně 208]

Stručný přehled o Islandu

Země: Tato ostrovní země leží těsně pod polárním kruhem a její pobřeží je omýváno Atlantským oceánem, Grónským mořem a Norským mořem. Ostrov se může pochlubit velkým počtem sopek, horkých pramenů a gejzírů. Desetinu ostrova pokrývají ledovce.

Lidé: Obyvatelé ostrova jsou potomci Vikingů, kteří sem přišli převážně z Norska. Obecně lze říci, že Islanďané jsou pracovití, vynalézaví a tolerantní. Většina z nich žije blízko pobřeží.

Jazyk: Úředním jazykem na ostrově je sice islandština, ale mnoho Islanďanů mluví dalšími dvěma nebo i více cizími jazyky. Nejčastěji ovládají angličtinu, němčinu nebo některý ze skandinávských jazyků.

Hospodářství: Klíčovým odvětvím islandského hospodářství je rybářský průmysl. Rybářské lodě, kterým se říká traulery, se vracejí s úlovkem huňáčků severních, tresek a sleďů. Ryby jsou většinou zpracovány a poté vyvezeny do jiných zemí.

Jídlo: Běžnou součástí jídelníčku jsou ryby a jehněčí maso. Tradičním islandským pokrmem je vařená ovčí hlava.

Podnebí: Díky teplému Severoatlantskému proudu je zdejší podnebí příjemné. Zimy bývají mírné, ale větrné. V létě bývá počasí chladné.

[Rámeček a obrázek na straně 210]

6. září 1942: „V zemi slouží stále jen jeden průkopník, a tak není mnoho věcí, o kterých by bylo možné napsat. Na Islandu žije asi 120 000 lidí a je zde přibližně 6 000 farem. Na tyto farmy se dá dostat jedině na osedlaném poníkovi. Aby bylo možné navštívit všechny domácnosti, člověk by musel urazit asi 16 000 kilometrů a přitom zdolat mnoho kopců a horských bystřin. Až dosud se tu o poselství téměř nikdo nezajímal.“

Tato slova zapsal bratr Georg F. Lindal po třinácti letech průkopnické služby na Islandu. Jediným zvěstovatelem tam zůstal ještě dalších pět let.

 [Rámeček a obrázek na straně 213 a 214]

Celý život věrně sloužil Bohu

Bratr Oliver Macdonald absolvoval jedenáctou třídu Gileadu a patřil mezi první misionáře, kteří byli posláni na Island. Společně s Ingvardem Jensenem sem přijel v prosinci roku 1948. Cestovali z New Yorku nákladní lodí a plavba trvala 14 dní. Severní Atlantský oceán byl rozbouřený a oni museli téměř celou cestu zápasit s mořskou nemocí.

V březnu 1950 se bratr Macdonald oženil s Angličankou Sally Wildovou, která předtím pracovala v betelu v Británii. Mac, jak mu bratři s láskou říkali, a Sally vykonali v této rané době mnoho užitečné práce. Lidé, s nimiž tehdy studovali, věrně slouží Jehovovi až dosud.

V roce 1957 se Mac a Sally vrátili do Anglie, protože lékaři na Islandu zjistili, že Sally má rakovinu. V Anglii Sally zemřela. Po její smrti Mac znovu začal s celodobou službou, nejprve jako pravidelný průkopník a pak třináct let sloužil jako cestující dozorce. V roce 1960 se oženil se zvláštní průkopnicí Valerií Hargreavesovou. Společně sloužili v různých krajích v Británii, od severního Skotska až po Normanské ostrovy, které leží jižně od Anglie. Když sloužili v krajích na severu Anglie a na ostrovech Shetlandy, které leží severně od Skotska, Mac říkával: „Příští zastávka bude Island.“ Neměl tehdy ani tušení, že to tak opravdu dopadne.

V roce 1972 se Mac a Valerie stali misionáři a byli přiděleni právě na Island. Mac byl jmenován služebníkem odbočky a později koordinátorem výboru odbočky. Na Islandu zůstali sedm let a potom pokračovali jako misionáři v Irsku, a to nejprve v Dublinu a později v Severním Irsku. Po dvaceti letech služby v Irsku, v prosinci roku 1999, Mac zemřel na rakovinu. V celodobé službě strávil šedesát let. Valerie stále slouží jako pravidelná průkopnice v severoirském Belfastu.

[Obrázek]

Valerie a Oliver Macdonaldovi v sedmdesátých letech v Reykjavíku

[Rámeček a obrázek na straně 218]

Reykjavík

Reykjavík, jehož jméno znamená „Kouřový záliv“, je hlavním městem Islandu. První stálý osadník Ingolfur Arnarson ho takto pojmenoval podle toho, že z horkých pramenů v jeho okolí stoupá pára. Dnes je Reykjavík rušným moderním městem, které má asi 180 000 obyvatel.

 [Rámeček a obrázek na straně 223 a 224]

Island se stal jejich domovem

Páll Heine Pedersen pochází z Dánska. V roce 1959 byl požádán, aby sloužil jako zvláštní průkopník na Islandu. O dva roky později navštívil v Evropě dva mezinárodní sjezdy s názvem „Sjednocení ctitelé“ a tam se seznámil se sestrou jménem Violet, která pocházela z Kalifornie, a těchto sjezdů se také účastnila.

Po skončení sjezdu se Páll vrátil na Island a dál sloužil jako průkopník. Violet jela domů do Kalifornie. Pět měsíců si dopisovali a v lednu roku 1962 se na Islandu vzali. Do té doby byl Páll jediným svědkem Jehovovým v řídce obydlené oblasti na severozápadě Islandu. S Violet pak bydleli v jednom malém městečku, kde po dobu dvou měsíců uprostřed zimy vůbec nevychází slunce. Když se chtěli dostat k některým lidem v obvodu, museli cestovat po strmých a často zledovatělých horských cestách. Jejich jediným dopravním prostředkem byl motocykl, který si Páll přivezl z Dánska. Violet se narodila a vyrůstala ve slunné Kalifornii, a mnozí bratři si proto mysleli, že na Islandu dlouho nevydrží. Ona zde ale vydržela a tuto zemi i její obyvatele si postupně zamilovala.

Páll a Violet společně sloužili jako průkopníci až do roku 1965, kdy se jim narodila dcera Elísabet. Páll v průkopnické službě pokračoval až do roku 1975 a Violet se k němu během těchto let občas přidala. V roce 1977 se rozhodli, že se kvůli Pállovu zdraví přestěhují do Kalifornie. Po nějaké době však opět zatoužili sloužit tam, kde je to více zapotřebí. Znovu se přihlásili do průkopnické služby, a když jejich dcera byla dospělá a dokončila školu, byli jako misionáři posláni zpět na Island. V misionářské službě zde sloužili několik let a Páll také vykonával práci cestujícího dozorce. V roce 1989 byl Páll požádán, aby se stal členem výboru odbočky. Když byl potom v roce 1991 na Islandu oficiálně otevřen domov betel, Páll a Violet se stali jeho prvními členy. V betelu slouží až dosud.

 [Rámeček a obrázek na straně 228 a 229]

Byli známí svou pohostinností

Fridrik Gíslason a jeho manželka Ada patřili mezi sedm lidí, kteří se v roce 1956 dali pokřtít. Fridrik a Ada poznali pravdu od manželů Olivera a Sally Macdonaldových. Zpočátku studoval jen Fridrik, protože Ada celou zimu chodila do kroužku šití. Když na jaře kroužek skončil, Ada sedávala během studia v kuchyni. Nakonec ji zvědavost a zájem o biblické rozhovory dovedly k tomu, že požádala, zda by se studia mohla účastnit jako pozorovatel. Brzy se však do rozhovorů plně zapojila.

Za nějaký čas se v jejich domě pořádalo pravidelné studium Strážné věže v angličtině. Fridrik a Ada také začali navštěvovat shromáždění, která se konala v misionářském domově. „Vzpomínám si, že jsme se scházeli v malé místnosti v podkroví, kde misionáři bydleli,“ říká Fridrik. „Bylo tam místo pro dvanáct židlí, ale občas, když přišlo na shromáždění více lidí než obvykle, museli jsme otevřít dveře do dalšího malého pokoje. Dnes je to úplně jiné — v sále Království v Reykjavíku se schází tři sbory a každý z nich dokáže naplnit sál.“

Fridrik a Ada jsou velmi známí svou pohostinností. Vychovali sice šest dětí, ale spolukřesťané měli u nich doma vždy dveře otevřené. Během prvních let po vytvoření místního sboru nacházelo mnoho misionářů z jiných zemí útočiště právě u Fridrika a Ady. Ti jim poskytovali přístřeší až do doby, než si našli vlastní ubytování.

 [Rámeček a obrázek na straně 232]

Bible v islandštině

Nejstarší překlady Bible do islandštiny se nacházejí v jednom díle ze čtrnáctého století. Toto dílo se nazývá Stjórn a obsahuje překlady a opisy části Hebrejských písem. První úplný „Nový zákon“ v islandštině byl vytištěn v roce 1540. Překladatelem byl Oddur Gottskálksson, syn biskupa z Hólaru. Oddur přestoupil v Norsku do luteránské církve a v Německu se setkal přímo s Martinem Lutherem. Historické prameny uvádějí, že Oddur Gottskálksson po návratu na Island pracoval na svém překladu v jednom chlévě a musel překonávat velké nesnáze, protože nechtěl nijak urazit svého zaměstnavatele, katolického biskupa ze Skálholtu. Jako originální text posloužila Oddurovi latinská Vulgáta. Oddur potom osobně odvezl rukopis do Dánska, kde ho nechal vytisknout. V roce 1584 dal biskup Gudbrandur Thorláksson svolení k tisku první úplné Bible v islandštině. První kompletní překlad Bible pořízený z původních jazyků, hebrejštiny a řečtiny, byl vytištěn v roce 1908. Jeho revidovaná verze vyšla v roce 1912.

[Obrázek]

„Gudbrandsbiblía“ — první kompletní Bible v islandštině

 [Tabulka a graf na straně 216 a 217]

ISLAND — HLAVNÍ UDÁLOSTI

1929: Na ostrov přijíždí první zvěstovatel, bratr Georg F. Lindal.

1940

1947: Přijíždějí první misionáři vyškolení v Gileadu.

1950: Je založen malý sbor.

1960

1960: V islandštině poprvé vychází časopis Strážná věž.

1962: V Reykjavíku je založena odbočka.

 1975: Je dokončena a zasvěcena nová, rozšířená odbočka.

1980

1992: Je vytvořen výbor pro styk s nemocnicemi.

1995: V červnu jsou během čtyř dnů postaveny dva sály Království.

2000

2004: Na Islandu slouží 284 zvěstovatelů.

[Graf]

(Viz publikaci)

Počet zvěstovatelů

Počet průkopníků

300

200

100

1940 1960 1980 2000

 [Mapy na straně 209]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

ISLAND

Húsavík

Hólar

Akureyri

Seyđisfjörđur

Neskaupstađur

Eskifjörđur

Stykkishólmur

Borgarnes

Höfn

REYKJAVÍK

Skálholt

Keflavík

Selfoss

 [Celostránkový obrázek na straně 202]

[Obrázek na straně 207]

Vpravo: Georg F. Lindal, rok 1947

[Obrázek na straně 207]

Dole: Bratr Lindal s islandským poníkem na začátku třicátých let

[Obrázek na straně 212]

Jedni z prvních misionářů na Islandu, zleva doprava: Ingvard Jensen, Oliver Macdonald a Leo Larsen

[Obrázek na straně 220]

V této budově byla v letech 1962 až 1968 odbočka

[Obrázek na straně 227]

Mezinárodního sjezdu s názvem „Mír na zemi“, který se v roce 1969 konal v Kodani, se účastnilo více než sto zvěstovatelů z Islandu

[Obrázek na straně 235]

Iiris a Kjell Geelnardovi v Akureyri, leden 1993

[Obrázek na straně 238]

Vpravo: Rybářská loď „Svalbakur“

[Obrázek na straně 238]

Dole: Fridrik a Kjell

[Obrázek na straně 241]

Vpravo: Oddný Helgadóttirová

[Obrázek na straně 241]

Dole: Gudrún Ólafsdóttirová

[Obrázek na straně 243]

Vpravo: Sál Království a misionářský domov v Akureyri

[Obrázek na straně 243]

Dole: Bjarni Jónsson před budovou odbočky

[Obrázek na straně 249]

Nahoře: Stavba sálu Království ve městě Selfoss v roce 1995

[Obrázek na straně 249]

Vpravo: Dokončená stavba

[Obrázek na straně 253]

Islandská rodina betel

[Obrázek na straně 254]

Výbor odbočky, zleva doprava: Bjarni Jónsson, Gudmundur H. Gudmundsson, Páll H. Pedersen a Bergthór N. Bergthórsson