Rumunsko

Z biblických proroctví vyplývá, že v posledních dnech vyvrcholí pronásledování pravých křesťanů. (1. Mojž. 3:15; Zjev. 12:13, 17) A to se právě v Rumunsku výrazně splnilo. Jak ale uvidíme z této zprávy, svědkové Jehovovi v Rumunsku nepřipustili, aby plamen pravdy, který jasně hoří v srdci Božích ctitelů, uhasl. (Jer. 20:9) Naopak, doporučovali se „jako Boží služebníci vytrvalostí v mnohém, v souženích, v případech nouze, v obtížích, při bití, během věznění“. (2. Kor. 6:4, 5) Přejeme si, aby zpráva o jejich ryzosti povzbudila všechny, kdo v dnešní náročné době chtějí chodit s Bohem.

Rok 1914 byl počátkem nejbouřlivějšího období v dějinách lidstva. V mnoha evropských zemích nastala éra krutých diktátorů, extrémních politických ideologií a děsivého vraždění. Do tohoto vření bylo zataženo i Rumunsko, a tamější lidé velmi trpěli. Trpěli zejména ti, kdo chtěli poslouchat Ježíše Krista, a byli proto rozhodnuti splácet „Boží věci Bohu“ a neuctívat politické zřízení. (Mat. 22:21)

Pronásledování Jehovova lidu zahájilo pravoslavné a katolické duchovenstvo už před rokem 1945. Duchovní útočili nejen z kazatelny, ale také se proti Božím služebníkům spikli s politiky a policisty. Další vlnu pronásledování  vyvolali komunisté, kteří svou brutální a systematickou kampaň vedli téměř čtyři desetiletí.

Díky čemu se za těchto tíživých podmínek mohla šířit dobrá zpráva? Jedině díky tomu, že Ježíš jednal podle svého slibu: „Pohleďte, já jsem s vámi po všechny dny až do závěru systému věcí.“ (Mat. 28:20) Vraťme se nyní asi o sto let zpátky, do doby, kdy bylo semeno Království poprvé zaseto na území, které se dnes nazývá východní Evropa.

Rumuni se vracejí do své vlasti

V roce 1891 při své kazatelské cestě navštívil některé části východní Evropy badatel Bible Charles Taze Russell. Výsledky této cesty ho však poněkud zklamaly. Ve své zprávě uvedl: „Neviděli jsme vhodnou dobu ani připravenost pro pravdu.“ V Rumunsku se ale tato situace brzy změnila. A právě bratr Russell měl velmi důležitý, i když nepřímý podíl na tom, že se zde kazatelská činnost rozběhla. Jak to?

Ke konci 19. století byly v Rumunsku takové sociální a ekonomické podmínky, že mnozí lidé museli odjet za prací do ciziny, mimo jiné i do Spojených států. Některým z nich přestěhování přineslo víc než jen hmotné bohatství — získali přesné poznání biblické pravdy. Tak to bylo i v případě dvou mužů, kteří se zajímali o duchovní věci a zúčastnili se několika biblických přednášek bratra Russella. Jmenovali se Károly Szabó a József Kiss.

Bratr Russell si všiml, že ti dva muži mají upřímný zájem o Bibli, a tak se s nimi chtěl seznámit. V průběhu rozhovoru oběma mužům navrhl, aby uvažovali o návratu do Rumunska, kde mohou poselství o Království předat svým příbuzným a přátelům. Oba muži s tímto nápadem souhlasili, v roce 1911 odpluli zpátky do Rumunska a usadili se ve městě Tîrgu Mureş v Sedmihradsku.

 Bratr Szabó se cestou do rodné země modlil, aby někdo z jeho rodiny přijal pravdu. Když přijel domů, začal v souladu s touto modlitbou vydávat svědectví svým příbuzným. Mluvil mimo jiné i se svou neteří, katoličkou Zuzanou Enyediovou, která mu poskytla ubytování. Její manžel byl zahradník a ona prodávala květiny na trhu.

Každé ráno šla nejprve na mši a teprve potom do práce, a každý večer, když šli ostatní spát, vyšla do zahrady a tam se modlila. Károly jednání své neteře pozoroval a jednou večer za ní přišel do zahrady, jemně jí položil ruku na rameno a řekl: „Zuzano, máš upřímné srdce. Ty přijmeš pravdu.“ Tato laskavá žena přesně podle slov svého strýce poselství o Království přijala a stala se první z těch, kdo v Tîrgu Mureşi zasvětili svůj život Jehovovi. Zuzana zůstala Jehovovi věrná až do svých 87 let, kdy zemřela.

Bratr Szabó vydal svědectví také mladému muži Sándorovi Józsovi, který pracoval pro rodinu Enyediových. Sándor se účastnil všech shromáždění, která vedli bratři Szabó a Kiss, a rychle se učil. Tento osmnáctiletý mladík brzy začal vydávat svědectví a přednášet biblické proslovy ve své rodné vesnici Sărăţeni v kraji Mureş. K jeho ‚doporučujícím dopisům‘ časem patřilo šest manželských dvojic a 24 dětí — 13 děvčat a 11 chlapců. (2. Kor. 3:1, 2)

 Z Tîrgu Mureşe se bratři Kiss a Szabó vydali kázat po celém Sedmihradsku. V obci Dumbrava, vzdálené asi 30 kilometrů od Kluže, se setkali s baptistou Vasilem Costeou. Vasile byl menší, rozhodný muž a nadšený badatel Bible. Hloubal nad tím, co může být Kristovo Tisícileté panování, a tak pozorně poslouchal, když mu József a Károly vysvětlovali různé části Písma. Když byl Vasile pokřtěn, vydával ve svém kraji důkladné svědectví Rumunům i Maďarům, protože mluvil oběma jazyky. Později se stal kolportérem (celodobým služebníkem) a zůstal jím až do smrti.

Bratr Szabó přinesl dobrou zprávu také daleko na severozápad Rumunska, do města Satu Mare. Tam se setkal s bohabojnou ženou Paraschivou Kalmárovou, která bez váhání přijala pravdu. Paraschiva učila svých devět dětí milovat Jehovu. A dnes je v její rodině už pátá generace svědků.

Další Rumun, který poznal pravdu ve Spojených státech a do Rumunska se vrátil před první světovou válkou, byl Alexa  Romocea. Usadil se ve své rodné vesnici Benesat, která ležela na severozápadě Sedmihradska. Zanedlouho se v této oblasti scházela skupinka badatelů Bible, což bylo tehdejší označení svědků Jehovových. Do této skupiny patřili také Alexovi synovci Elek a Gavrilă Romoceovi. Také v Alexově velké rodině je už pátá generace svědků.

Elek se nechtěl vzdát křesťanské neutrality a byl za to krutě pronásledován. Proto se vystěhoval do Spojených států, kde se v roce 1922 zúčastnil zvláštního sjezdu badatelů Bible v Cedar Pointu v Ohiu. Dokonce měl výsadu sloužit jako tlumočník v rumunském sektoru. Gavrilă zůstal v Rumunsku a společně s bratry Szabó a Kissem kázal v Sedmihradsku a navštěvoval tamější nedávno vzniklé sbory a skupiny. Později v Rumunsku sloužil v první odbočce.

Rumun Emanuel Chinţe byl v průběhu první světové války uvězněn a poslán do vojenské věznice v Itálii, daleko od domova. Tam se setkal s badateli Bible, kteří byli uvězněni kvůli tomu, že odmítli vzít do ruky zbraň. Emanuel od nich vděčně přijal biblické poselství. Když  byl v roce 1919 z vězení propuštěn, vrátil se domů do města Baia Mare v kraji Maramureş, kde horlivě kázal dobrou zprávu a přispěl ke vzniku ještě další skupiny badatelů Bible.

Díky horlivé činnosti a obětavosti prvních průkopníků dobré zprávy i těch, kdo jejich poselství naslouchali, v Rumunsku velmi přibývalo učedníků a malé skupiny badatelů Bible zde rostly jako houby po dešti. V roce 1919, vlastně teprve osm let potom, co se Károly Szabó a József Kiss do této země vrátili, zde bylo už více než 1 700 zvěstovatelů a zájemců, kteří byli zorganizováni do 150 tříd studia Bible, jak se tehdy říkalo skupinám i sborům. Bratr Kiss v této zemi sloužil jako průkopník až do svých 86 let, kdy zemřel. Bratr Szabó se v roce 1924 vrátil do Spojených států, kde řídil kazatelskou činnost mezi maďarsky mluvícími lidmi.

Výroba duchovního pokrmu

Velmi důležitou úlohu v šíření poselství o Království a v sycení duchovně hladových lidí hrály tištěné publikace. Bratři chtěli zajistit dostatek duchovního pokrmu, a proto zařídili, aby literaturu tiskly místní komerční tiskárny. Od roku 1914 jedna soukromá tiskárna v Tîrgu Mureşi — jmenovala se Oglinda, což znamená „Zrcadlo“ — měsíčně tiskla v maďarštině jak šestnáctistránkový časopis Strážná věž a zvěstovatel přítomnosti Kristovy, tak i knihy a traktáty.

V rumunštině se literatura začala v místních tiskárnách tisknout v roce 1916. Tehdy to bylo jen několik publikací, například brožura menšího formátu Tabernacle Shadows of the “Better Sacrifices” (Stíny svatostánku „lepších obětí“), osmistránkový časopis Selections from “The Watchtower”  (Výňatky ze „Strážné věže“), kniha Daily Heavenly Manna for the Household of Faith (Denní nebeská manna pro domácnost víry; nyní Denně zkoumejme Písmo) a zpěvník Hymns of the Millennial Dawn (Zpěvy úsvitu milénia). V roce 1918 začala tisknout v rumunštině tiskárna v Detroitu ve Spojených státech. Odtud se do Rumunska expedoval časopis Strážná věž a zvěstovatel přítomnosti Kristovy a také měsíčně vydávaný traktát Peoples Pulpit (Lidová kazatelna), který odvážně odhaloval falešné náboženství.

V oznamování dobré zprávy se dosáhlo pěkného pokroku, a proto Jacob B. Sima — badatel Bible rumunského původu — dostal za úkol pomáhat při organizování kazatelské činnosti a dát jí pevný právní podklad. V roce 1920 se Sima krátce po svém příjezdu do Kluže setkal s Károlyem Szabó a později s Józsefem Kissem. Nejdůležitější bylo najít v Kluži nějaký dům, který by byl vhodný pro odbočku. V tomto městě byl však nedostatek bytových prostor, a proto bratři dočasně zařídili kancelář v bytě jednoho bratra. V dubnu 1920 byla tedy v Rumunsku založena první odbočka — právní nástroj Watch Tower Bible and Tract Society. Tato odbočka nějakou dobu dohlížela také na kazatelskou činnost v Albánii, v Bulharsku, v bývalé Jugoslávii a v Maďarsku.

V té době se Balkánem šířil revoluční duch, který pronikal i do Rumunska. Kromě politické nestability se začal velmi rozmáhat antisemitismus, a to zejména na univerzitách. V několika městech došlo ke studentským nepokojům. Vláda na to reagovala tím, že zakázala veřejné shromažďování. Přestože kolportéři se k těmto výtržnostem nepřipojili, více než 20 z nich bylo zatčeno, museli snášet hrubé zacházení a byla jim zabavena literatura.

 Bratři však nadále horlivě sloužili a stále více lidí mělo zájem o literaturu. Tisk v komerčních provozovnách začal být velmi drahý, a tak odbočka hledala jiné možnosti. Právě v té době byla na prodej tiskárna, se kterou bratři už nějakou dobu spolupracovali. Tento objekt byl v Kluži, v ulici Regina Maria č. 36 a skládal se ze dvou budov — jedné čtyřpatrové a druhé dvoupatrové. Byl přesně tím, co bratři potřebovali. A tak když odbočka získala schválení ze světového ústředí, tato nemovitost byla zakoupena.

Renovace začala v březnu 1924 a dobrovolní pracovníci přijížděli až z tak vzdálených míst, jako byla města Baia Mare, Bistriţa a Rodna. Bratři chtěli na tento projekt přispět, a tak mnozí z nich prodali něco ze svého majetku a jiní zase darovali jídlo a stavební materiál. Něco z toho dopravovali ve zvláštních taškách nazývaných desagi, což byly brašny, které se mohly přehodit přes rameno nebo přes koňský hřbet.

 Odbočka chtěla zvýšit kvalitu tisku, a proto koupila mimo jiné tři sázecí stroje, dva stroje pro tisk z rovinné formy, rotačku, automatický skládací stroj a stroj na ražbu zlatých písmen. Takto vybavená tiskárna brzy stanovila nové měřítko kvality tisku v Rumunsku.

Jeden z osmi členů rodiny betel dohlížel na 40 zaměstnanců, kteří nebyli svědkové a v tiskárně pracovali na tři směny. A jak vyplývá ze zprávy o produkci tiskárny za rok 1924, což byl první rok provozu, pracovali opravdu usilovně. Bratři vydávali publikace v rumunštině a maďarštině a celkem vytiskli 226 075 knih, 100 000 brožur menšího formátu a 175 000 časopisů. Mezi tyto knihy patřila například pomůcka ke studiu Bible Harfa Boží a první ze sedmi svazků Studies in the Scriptures (Studie Písem) nazvaný The Divine Plan of the Ages (Božský plán věků).

V rumunštině byla po dvou letech přípravných prací vydána kniha Fotodrama stvoření — slovem i obrazem. Tato kniha, jak je patrné z jejího názvu, popisovala průběh „Fotodramatu“, což byl pořad, který se skládal z průvodního slova doplněného kolorovanými diapozitivy a filmem synchronizovaným se zvukem. Diváci mohli sledovat události od stvoření země až do konce Kristova Tisíciletého panování. Kniha sice nebyla tak strhující jako vlastní „Fotodrama“, ale obsahovala 400 obrázků a krátká pojednání o naukových, historických a vědeckých záležitostech. To všechno řadu lidí přimělo, aby dále zkoumali Bibli.

Kurzů studia Bible značně přibývá

Účastníky sjezdu, který se v roce 1922 konal v Cedar Pointu ve státě Ohio, Joseph Rutherford vyzýval: „Zvěstujte, zvěstujte, zvěstujte Krále a jeho Království!“ Tato plamenná výzva vyburcovala Boží ctitele na celém světě a podnítila  je k větší horlivosti. Bratři v Rumunsku se snažili kázat dobrou zprávu na území, kde se dosud nesloužilo, a počet učedníků stále vzrůstal.

Jak noví zájemci v tehdejší době studovali Bibli? Účastnili se kurzů nazývaných Bereinská biblická studia. Pro tyto kurzy byly připraveny otázky a probírala se tam vybraná látka z různých publikací. Tištěné podklady byly doručovány poštou a program studia byl uveden ve Strážné věži. Pokročilejší zájemci se účastnili kurzu, kterému se říkalo Mezinárodní lekce nedělní školy. Tento kurz jim pomáhal, aby se z nich stali učitelé Božího slova.

Studijní skupiny občas navštěvovali zástupci odbočky, měli tam přednášky a členům těchto skupin poskytovali další duchovní pomoc. Pravidelně však pastýřskou činnost a vyučování vykonávali poutníci neboli cestující dozorci, jak se jim říká v dnešní době. V roce 1921 jich v Rumunsku bylo šest a o dva roky později už osm. Tito horliví služebníci pořádali shromáždění ve stovkách větších i menších měst a vesnic a přednášeli desetitisícům duchovně vyhladovělých lidí.

K těmto poutníkům patřil například Emanuel Chinţe, o němž byla zmínka už dříve, a také Onisim Filipoiu. Když měl bratr Chinţe jednou přednášku v Bukovině na severu Rumunska, mezi posluchači bylo i mnoho adventistů a baptistů, a někteří z nich reagovali na pravdu velmi pěkně. Později byli oba tito bratři přiděleni do Bukurešti, kde pomohli mnoha dalším lidem získat přesné poznání Božího slova. Jeden vděčný muž napsal: „Děkuji Bohu, že k nám poslal bratra Emanuela a bratra Onisima, kteří se museli velmi namáhat, abych dospěl k přesvědčení a osvícení. Pán vykoná v tomto městě velké dílo, ale je nutné mít trpělivost.“

 V roce 1920 bratři v Rumunsku uspořádali první sjezdy — jeden v městečku Brebi v kraji Sălaj a druhý v městečku Ocna Dejului v kraji Kluž. Na obě místa se dalo přijet vlakem a ubytování poskytli místní zvěstovatelé a zájemci. Těchto sjezdů se zúčastnilo přibližně 500 delegátů ze všech částí Rumunska. Svým pěkným chováním vydali vynikající svědectví.

Počet zvěstovatelů Království rychle vzrůstal, ale neobešlo se to bez odporu. V podstatě od začátku první světové války začaly bratry pronásledovat určité náboženské a politické skupiny.

Nepřátelé využili válečné běsnění

Političtí představitelé, kteří byli ovlivněni nacionalismem a podněcováni duchovenstvem, neměli pochopení pro ty, kdo nechtěli projevovat vlastenecké cítění ani v zájmu své vlasti zabíjet. Když tedy vypukla první světová válka, mnozí bratři byli zatčeni a odsouzeni. Někteří byli dokonce popraveni. Jedním z nich byl Ioan Rus, který se krátce předtím oženil a pocházel z vesnice Petreştii de Mijloc ležící jižně od Kluže.

Ioanův prasynovec Daniel vypráví: „Ioana Ruse povolali v roce 1914 k vojenské službě. Odmítl jít do války, a proto ho odvezli do Bukurešti a tam ho odsoudili k smrti. Před popravou byl donucen vykopat si hrob, postavit se vedle něj a dívat se na popravčí četu. Velící důstojník pak Ioanovi dovolil, aby pronesl několik posledních slov. Ioan se rozhodl, že se hlasitě pomodlí. Jeho modlitba na vojáky tak silně zapůsobila, že změnili postoj a nechtěli popravu vykonat. Důstojník tedy odvedl jednoho vojáka stranou a slíbil mu, že mu dá tříměsíční dovolenou, jestliže vězně zastřelí. Voják nabídku přijal, a tak si ‚zasloužil‘ slíbenou dovolenou.“

 V roce 1916 byli zatčeni i bratři Kiss a Szabó, ale ti dostali trest odnětí svobody na pět let. Byli považováni za „nebezpečné“, a proto byli 18 měsíců drženi v izolaci v přísně střežené věznici ve městě Aiud. Proč byli József a Károly „nebezpeční“? Jak řekl soudce, bylo to proto, že „veřejně oznamovali nauky odlišné od oficiálně uznávaných“. Jednoduše vyjádřeno, byli uvězněni nejen kvůli tomu, že nechtěli zabíjet, ale také kvůli tomu, že vyučovali biblické pravdy, které byly v rozporu s tradiční teologií.

Tito dva uvěznění bratři psali z věznice sborům a skupinám, aby své spolukřesťany povzbudili. V jednom dopise mimo jiné stálo: „Chceme vyjádřit radost z toho, že náš laskavý nebeský Otec, kterému dlužíme vděčnost, chválu a úctu, umožnil, aby zářilo světlo ze Strážné věže. Věříme, že naši bratři si Strážné věže váží a že ji střeží jako plamen svíčky mihotající se v bouři.“ Oba bratři byli propuštěni v roce 1919, tedy právě včas, aby následující rok pomohli založit odbočku.

Odpor duchovenstva sílí

První světová válka v roce 1918 skončila, ale duchovenstvo ve svém odporu proti Božímu lidu pokračovalo. Jeden kněz veřejně kritizoval badatele Bible za to, co říkají o nesmrtelnosti duše a o úloze Marie. Napsal: „[Badatelé Bible] touží po lepším životě na zemi, a to je dohání k nepříčetnosti. Tvrdí, že my všichni jsme bratři a sestry a že lidé všech národností jsou si rovni.“ Pak si stěžoval, že proti badatelům Bible je obtížné podniknout nějaké právní kroky, protože „předstírají, že milují pravdu a že jsou zbožní, pokojní a pokorní“.

V roce 1921 kněží z Bukoviny napsali na ministerstvo vnitra a na ministerstvo spravedlnosti a žádali, aby činnost  badatelů Bible byla zakázána. Dá se říci, že rozzlobené duchovenstvo soptilo hněvem proti Božímu lidu ve všech oblastech, kde se šířila pravda. Pravoslavná, katolická a další církve organizovaly nenávistné kampaně a podněcovaly jednotlivce i lůzu k útokům na bratry. V jednom dopise, který odbočka poslala do světového ústředí, bylo napsáno: „Duchovenstvo v této zemi zastává příliš mnoho úřadů ve státní správě a naše činnost je jim do určité míry vydána na pospas. Kdyby dodržovali zákon, všechno by bylo v pořádku, ale oni zneužívají svou moc.“

Na záplavu stížností od duchovenstva reagovalo ministerstvo pro náboženství tak, že dalo souhlas, aby policie bránila Jehovovu lidu v kázání i shromažďování. Policie se tedy stala nástrojem církví a zatýkala bratry na základě falešného obvinění, že narušují veřejný pořádek. Přestupky však nebyly v zákoně jasně definovány, takže soudní rozhodnutí se lišila. Problémem bylo také dobré chování bratrů. Jeden soudce řekl: „Badatelé Bible lze těžko odsoudit, protože mnohdy jsou to ti nejmírumilovnější lidé.“

 Přesto pronásledování sílilo a koncem roku 1926 byla Strážná věž zakázána. Tím se však příliv duchovního pokrmu nezastavil. Bratři totiž změnili název tohoto časopisu a od vydání z 1. ledna 1927 začal v rumunštině vycházet pod názvem Sklizeň. Později se jmenoval Světlo z Bible a nakonec Rozbřesk. I v maďarštině dostal tento časopis několikrát jiné jméno — nejprve Křesťanský poutník, později Evangelium a nakonec Časopis těch, kdo věří v Kristovu krev.

Je smutné, že asi v té době Jacob B. Sima přestal být věrným křesťanem. V roce 1928 svým jednáním dokonce připravil odbočku o celý objekt a veškeré vybavení. Ročenka 1930 uvedla, že mezi bratry „došlo k rozdělení a jejich důvěra byla značně otřesena“. Tento skličující vývoj událostí vedl k tomu, že v roce 1929 dohled nad kazatelskou činností v Rumunsku převzala odbočka v Německu a později středoevropská kancelář ve švýcarském Bernu. Obě odbočky působily prostřednictvím kanceláře, která byla v té době otevřena v Bukurešti.

‚Prosím, nepalte mou knihu!‘

Navzdory takovým zkouškám věrní bratři znovu zorganizovali svědeckou službu, a kázali dokonce i v dalších oblastech. V dopise z 24. srpna 1933 kancelář v Rumunsku napsala: „Lidé hladovějí po pravdě. Bratři a sestry nám píší, že pokaždé, když vyjdou do svědecké služby, chodí za nimi zástup vesničanů a doprovázejí je dveře ode dveří, aby měli další příležitost slyšet pravdu.“

Jednou nějaká chudá žena požádala o knihu, kterou zvěstovatelé nabízeli, a dokonce dala drobný příspěvek na dílo Království. Když se o tom dozvěděl vesnický farář, okamžitě se vydal za tou ženou a naléhal na ní: „Dejte mi tu knihu, abych ji mohl hodit do ohně!“

 Žena faráře žádala: „Otče, prosím, nepalte ji, přinesla nám útěchu a pomůže nám snášet naše trápení!“ Rozhodně se o tu knihu nechtěla nechat připravit.

Publikací svědků si hluboce vážila i jiná žena. Byla to vévodkyně, jejímiž služebníky byli svědkové Jehovovi. Jednou jim řekla: „Už nejste moji služebníci, ale moji bratři!“ Jistý bratr v jiné vesnici několika zvědavým dětem vyprávěl, že oznamuje Boží Království. Děti ihned začaly oslovovat kolemjdoucí a doporučovaly jim, aby si od něj vzali literaturu. Říkaly: „Ty knihy mluví o Bohu.“ Díky této nadšené a spontánní podpoře, bratr nemusel říkat skoro nic, a přesto brzy rozšířil všechnu literaturu, kterou měl s sebou.

V Rumunsku pomáhal s kazatelskou službou také Nicu Palius, vlídný a laskavý průkopník z Řecka. Nejprve sloužil v Bukurešti a pak se přestěhoval do Galaţi, velkého přístavu na Dunaji. Koncem roku 1933 Nicu napsal: „Téměř dva a půl měsíce jsem kázal Rumunům a Jehova Bůh mi dal mnoho požehnání, i když jsem rumunsky neuměl. Potom jsem sloužil mezi Řeky a Armény a s Pánovou pomocí jsem kázal ve 20 městech. Zejména Řekové měli z poselství o Království velkou radost.“

Navzdory nenávistné kampani, za kterou stálo duchovenstvo, mnozí upřímní lidé chtěli slyšet dobrou zprávu.  Patřil k nim například starosta jednoho města. Tento muž dychtivě přečetl několik brožur a později prohlásil, že toužebně očekává nový svět. Nějaký člověk v jiném městě požádal o několik výtisků biblických publikací a slíbil, že je dá každému, kdo si je bude chtít přečíst.

Činnost bratrů reorganizována

V roce 1930, dva roky nato, co vyšlo najevo, že Sima jednal nevěrně, byl dohledem nad činností bratrů v Rumunsku pověřen Martin Magyarosi. Tento Rumun maďarského původu pocházel z města Bistriţa v Sedmihradsku. Byl šest týdnů na školení v německé odbočce, a pak připravil k provozu kancelář v Bukurešti. Brzy nato se v Rumunsku, tentokrát v nakladatelství Zlatá kniha v Bukurešti, začala znovu tisknout Strážná věž v rumunštině, která byla přechodně vydávána v Rakousku a v Německu.

Po značném úsilí se v roce 1933 bratrům podařilo vytvořit právní subjekt s názvem Biblická a traktátní společnost Svědkové Jehovovi, který sídlil na adrese Bukurešť, ulice Crişana, č. 33. Kvůli odporu ze strany náboženských a politických představitelů však získali pouze registraci opravňující k obchodní činnosti.

Tyto snahy přesto pomohly obnovit důvěru a podpořit kazatelskou činnost. Mnozí zvěstovatelé dokonce začali s průkopnickou službou a jiní zase sloužili více zejména v zimě, kdy lidé na venkově měli více času. Bratři také poslouchali biblické přednášky, které byly vysílány rozhlasem ze zahraničí. Tyto přednášky byly prospěšné zvláště pro lidi, kteří nechtěli chodit na shromáždění kvůli tomu, že se báli svých sousedů nebo kněží. Strážná věž uváděla názvy jednotlivých přednášek a také to, kdy a na kterých vlnách budou vysílány.

 K šíření dobré zprávy přispělo rovněž to, že Jehovova organizace začala vyrábět přenosné gramofony. Tyto gramofony i nahrávky biblických přednášek si mohly ve třicátých letech objednat jak sbory, tak i jednotliví zvěstovatelé. V Bulletinu (nyní Naše služba Království) bylo uvedeno, že tyto přednášky povzbudily „nejen bratry, ale také rodiny, které měly gramofon a milovaly pravdu“.

Další zkoušky zevnitř

Ve 20. a 30. letech vzrůstalo porozumění Božímu slovu a bylo stále více objasňováno, že každý křesťan musí vydávat svědectví o pravdě. Zářivý záblesk světla přišel v roce 1931, kdy badatelé Bible přijali jméno svědkové Jehovovi. Toto biblické jméno není jen tak nějaký název, ale jeho nositel potvrzuje a oznamuje, že Jehova je Bůh. (Iz. 43:10–12) Ne všichni badatelé Bible však do kazatelské služby chtěli  chodit. Pro ty byl takový vývoj překážkou, o níž klopýtli, a z organizace odešli. Někteří dokonce odpadli a přijali označení Milénisté. Obstojí věrně oddaní svědkové v této zkoušce víry? Budou nadále plnit svůj úkol kázat, i přes odpor duchovenstva a odpadlíků?

Ačkoli někteří tomuto tlaku podlehli, mnozí nadále věrně a horlivě sloužili Jehovovi. Ve zprávě za rok 1931 bylo mimo jiné uvedeno: „V Rumunsku je asi 2 000 bratří, a ti navzdory velkým těžkostem rozšířili za tento rok 5 549 knih a 39 811 brožur.“ Příští rok zvěstovatelé v této zemi rozšířili dokonce 55 632 knih a brožur.

Kromě toho mělo pronásledování někdy opačný účinek, než jeho strůjci zamýšleli. Například všichni svědkové z jedné oblasti se rozhodli, že se společně oddělí od „Velkého Babylóna“ a dají to najevo veřejně. (Zjev. 18:2, 4) Následujících pět dní tedy řady těchto odvážných bratrů a sester proudily na místní radnici, aby si tam vyřídili doklady o vystoupení ze své bývalé církve.

Představitele obce to vylekalo a místní kněz z toho byl zděšen. Nejprve běžel na policejní stanici, ale bezvýsledně. Pospíchal tedy zpátky na radnici a obviňoval notáře, že je komunista, protože těm lidem pomáhá vyřizovat požadované doklady. Notář se urazil a odsekl, že sepsat potvrzení o vystoupení z církve by pomohl každému, i kdyby za ním přišla celá obec. Tím byly snahy kněze zmařeny a bratři si mohli vyřídit své doklady.

„Chcete mě zastřelit?“

Duchovní ve svých kázáních svědky Jehovovy uráželi a dál vyvíjeli tlak na vládu, aby činnost svědků zakázala. Ministerstvo pro náboženství, které bylo politickým nástrojem duchovenstva, samozřejmě nadále podněcovalo policisty  k tomu, aby bratrům znepříjemňovali život. Jednou se stalo, že do domu, kde se konala křesťanská shromáždění, nezákonně vstoupil náčelník policie a jeden policista.

„Chci vidět vaše povolení pořádat bohoslužby,“ řekl náčelník policie majiteli domu, bratrovi, kterému budeme říkat Petre.

Petremu došlo, že náčelník k tomu zřejmě nedostal příkaz, a proto se ho zeptal: „Kdo vám dal oprávnění vstoupit do mého domu?“

Náčelník nevěděl, co odpovědět, a tak ho Petre vyzval, aby odešel. Náčelník se váhavě vydal ke dveřím. Druhému policistovi však nařídil, aby se postavil před vrátka a Petreho zatkl, kdyby chtěl z domu odejít. Když Petre později vyšel ven, policista ho „jménem zákona“ zatkl.

„Jménem jakého zákona?“ zeptal se Petre.

Policista tvrdil: „Mám na vás zatykač.“

Petre byl kdysi u policie, takže zákony znal, a proto policistu požádal, aby mu ten zatykač ukázal. Jak správně předpokládal, policista žádný zatykač neměl. Podle zákona tedy nemohl Petreho zatknout, ale řekl si, že by se mohl pokusit zastrašit ho, a tak si začal nabíjet zbraň.

Petre se zeptal: „Chcete mě zastřelit?“

„Ne,“ odsekl policista, „nejsem přece hlupák.“

Petre řekl: „Tak proč si nabíjíte zbraň?“

Policista si uvědomil, že jedná nerozumně, a odešel. Petre nechtěl, aby se takový incident opakoval, a tak na náčelníka policie podal žalobu za nedovolený vstup na soukromý pozemek. Náčelník za to kupodivu dostal pokutu a byl odsouzen k uvěznění na 15 dní.

V jiném případě bratr pokročilého věku vydal působivé svědectví u soudu. Soudce držel v ruce dvě publikace, které  vydali svědkové Jehovovi. Mával jimi bratrovi před očima a obviňoval ho ze šíření náboženské propagandy.

Bratr na to reagoval slovy: „Jestliže mě odsoudíte za to, že oznamuji pravdu z Božího slova, budu to považovat za vyznamenání, a ne za trest. Pán Ježíš svým následovníkům řekl, aby se radovali, když jsou pronásledováni kvůli spravedlnosti, protože tak se zacházelo s proroky ve starověku. Vždyť i sám Ježíš byl pronásledován — a dokonce pověšen na kůl —, ne za provinění, ale za to, že mluvil pravdu, kterou obdržel od Boha.“

Dále bratr řekl: „Pokud mě tedy tento soud odsoudí za to, že pomocí těchto dvou knih ohlašuji Ježíšovo poselství o Království, potrestá muže, který se nedopustil žádného zločinu.“ Soudce obvinění zrušil.

‚Nikde jinde nemusí bratři snášet větší těžkosti‘

Po roce 1929 došlo k náhlému snížení cen zemědělských produktů, k rozsáhlé nezaměstnanosti a k politickým nepokojům. To vedlo k prudkému rozmachu extremistických politických skupin, včetně fašistů. Kromě toho ve třicátých letech se Rumunsko postupně dostalo pod vliv nacistického Německa. Tento vývoj rozhodně nevěstil pro svědky Jehovovy nic dobrého. V Ročence 1936 bylo napsáno: „Na zemi není místa, kde by bratři pracovali s většími obtížemi než v Rumunsku.“ V letech 1933 až 1939 se proti svědkům Jehovovým vedlo 530 soudních procesů. Žalobci samozřejmě stále usilovali o to, aby činnost svědků byla zakázána a aby kancelář v Bukurešti byla uzavřena.

Nakonec, 19. června 1935 v osm hodin večer přijeli ke kanceláři policisté vyzbrojeni příkazem k jejímu uzavření, který — jak se později ukázalo — byl nezákonný. Zkonfiskovali  spisy a více než 12 000 brožur a před budovu postavili stráž. Jednomu bratrovi se přesto podařilo proklouznout zadními dveřmi a informovat o tom sympatizujícího právníka, který byl zároveň senátorem. Ten zatelefonoval na příslušné úřady a dosáhl toho, že nezákonné uzavření kanceláře bylo odvoláno a všechny spisy vráceny. Tato úleva však netrvala dlouho.

Ministerstvo pro náboženství vydalo 21. dubna 1937 nařízení, které bylo uveřejněno v novinách i v úředním listu. Tímto nařízením bylo stanoveno, že činnost svědků Jehovových v Rumunsku je přísně zakázána a že ti, kdo šíří nebo jen čtou jejich literaturu, budou zatčeni a potrestáni a jejich publikace budou zabaveny.

Bratři se proti tomuto nařízení odvolali. Příslušný ministr si však uvědomoval, že jeho postup nebyl řádně podložen, a proto zařídil, aby projednávání bylo třikrát odročeno. Potom, ještě před posledním stanoveným termínem, král Carol II. zavedl v Rumunsku diktátorský režim. V červnu 1938 bylo proti svědkům Jehovovým vydáno další nařízení. Bratři znovu podali odvolání. Poslali také králi oficiální memorandum, ve kterém uváděli, že publikace svědků Jehovových mají vzdělávací úlohu, nejsou podvratné ani nepodněcují k veřejným výtržnostem. V memorandu bylo rovněž poukázáno na předchozí rozhodnutí vyššího soudu týkající se téže záležitosti. Král toto memorandum poslal na ministerstvo pro náboženství. Jak to dopadlo? Na pokyn ministerstva byla 2. srpna 1938 kancelář v Bukurešti zavřena a zapečetěna.

Během tohoto těžkého období byli mnozí bratři, dokonce i celé rodiny, zatčeni a odsouzeni do vězení, a někteří jen proto, že doma v soukromí zpívali písně Království.  Délka trestu se pohybovala od tří měsíců do dvou let. Jak mohli být odhaleni, když byli v soukromí svého domova? Často byli sledováni někým, kdo se nechal ovlivnit duchovními. Špioni se obvykle vydávali za dělníky, podomní prodavače a podobně.

Zatčen byl také každý, u koho se našla naše literatura. Jeden bratr, který pracoval v lese jako dřevorubec, si tam s sebou nosil Bibli a Ročenku. Policisté jednou prohledávali osobní věci každého pracovníka, a tak našli bratrovu literaturu. Zatkli ho a přinutili k tomu, aby s nimi šel 200 kilometrů pěšky k soudu, kde byl odsouzen k šesti měsícům vězení. Věznice byly přeplněné, špinavé a zavšivené. K jídlu byly pouze vodové polévky.

Druhá světová válka přináší další těžkosti

Prvního září 1939, ještě za svítání, vtrhly do Polska kolony německých vojsk, což rozpoutalo další celosvětový konflikt, který Rumunsko hluboce a dlouhodobě poznamenal. Sovětský svaz a Německo spolu uzavřely pakt o neútočení a ve snaze získat nadvládu si rozdělily východní Evropu na sféry svého vlivu a Rumunsko rozkrojily jako koláč. Maďarsko zabralo severní část Sedmihradska, k Sovětskému svazu byla připojena Besarábie a severní část Bukoviny a Bulharsku připadla jižní Dobrudža. Tímto způsobem Rumunsko přišlo o třetinu svého obyvatelstva a území. V roce 1940 se k moci dostala fašistická diktatura.

Nová vláda na čas zrušila ústavu a vydala výnos, jímž bylo uznáno pouze devět náboženství, z nichž nejvýznamnější byly církve pravoslavná, katolická a luteránská. Zákaz činnosti svědků Jehovových zůstal v platnosti a běžné byly projevy násilí. V říjnu 1940 Rumunsko obsadila německá vojska. Za těchto extrémních podmínek byla korespondence  mezi Rumunskem a středoevropskou kanceláří ve Švýcarsku v podstatě přerušena.

Většina tamějších svědků Jehovových žila v Sedmihradsku, a proto se bratr Magyarosi nastálo přestěhoval z Bukurešti do Tîrgu Mureşe. Jeho manželka Maria se tam ze zdravotních důvodů odstěhovala už dříve. Pamfil a Elena Albuovi, kteří také sloužili v bukurešťské kanceláři, odešli dále na sever, do Baia Mare. Z těchto dvou měst bratři Magyarosi a Albu reorganizovali kazatelskou činnost a ilegální výrobu časopisu Strážná věž. Jejich spolupracovník Teodor Morăraş zůstal v Bukurešti, odkud až do roku 1941, kdy byl zatčen, koordinoval činnost bratrů na zbylém území Rumunska.

Bratři a sestry mezitím stále horlivě sloužili a při každé příležitosti rozšiřovali biblickou literaturu, i když museli  být velmi opatrní. Brožury nechávali ležet na veřejných místech, například v restauracích, ve vlakových kupé a podobně, a doufali, že to upoutá něčí pozornost. Také se stále řídili biblickou vybídkou a scházeli se k duchovnímu povzbuzování, ale samozřejmě opatrně, aby to nevyvolalo podezření. (Hebr. 10:24, 25) Bratři, kteří žili na venkově, například využívali tradiční slavnosti pořádané v době žní, kdy si zemědělci vzájemně pomáhali sklízet úrodu a pak to oslavovali vyprávěním vtipů a příběhů. Místo těchto slavností bratři zkrátka pořádali křesťanská shromáždění.

„Všemožně tlačeni“

Bratr Magyarosi byl sice v září 1942 zatčen, ale z vězení dál koordinoval kazatelskou činnost. Zatčeni byli také Albuovi společně s dalšími asi 1 000 bratry a sestrami. Mnozí z nich byli zbiti, asi šest týdnů drženi ve vazbě a pak propuštěni. Přibližně sto svědků, mezi nimi i několik sester, bylo odsouzeno k odnětí svobody na dva roky až patnáct let, a to kvůli svému neutrálnímu postoji. Pět bratrů dostalo trest smrti, který však byl později změněn na doživotí. Ozbrojení policisté pod rouškou tmy dokonce odvlékali z domů matky s malými dětmi. Zůstala tam zcela opuštěná zvířata a prázdné domy, čehož mohli snadno využít zloději.

Ve vězeňských táborech bratry ‚přivítala‘ skupina strážných. Každému bratrovi svázali nohy a srazili ho na podlahu, kde ho další zmrskali přes nahé nohy gumovým obuškem vyztuženým ostnatým drátem. Bratři měli zlomené kosti, slézaly jim nehty u nohou a zčernala jim kůže, která se někdy loupala jako kůra ze stromu. Kněží, kteří v táborech konali dohled a byli očitými svědky tohoto týrání, bratrům ironicky říkali: „Kde je ten váš Jehova, aby vás vysvobodil z naší ruky?“

 Tito bratři byli „všemožně tlačeni“, ale nebyli „ponecháni na holičkách“. (2. Kor. 4:8, 9) Ve skutečnosti utěšovali jiné vězně tím, že s nimi mluvili o naději na Království, a někteří ji s radostí přijali. Jedním z nich byl například Teodor Miron z vesnice Topliţa v severovýchodním Sedmihradsku. Před druhou světovou válkou pochopil, že Bůh lidem zakazuje, aby druhým brali život, a tak odmítl vstoupit do armády. Proto byl v květnu 1943 odsouzen k uvěznění na pět let. Krátce nato se ve věznici setkal s Martinem Magyarosim, Pamfilem Albu a jinými svědky a přijal nabídku biblického studia. Teodor dělal rychlé duchovní pokroky a za několik týdnů zasvětil svůj život Jehovovi. Jak ale byl pokřtěn?

Příležitost se naskytla v době, kdy společně s asi 50 dalšími rumunskými svědky byl oklikou dopravován do nacistického vězeňského tábora v Boru v Srbsku. Cestou se zastavili ve městě Jászberény v Maďarsku, kde k nim přibylo více než sto maďarsky mluvících bratrů. Při této zastávce strážní poslali několik bratrů k řece, aby naplnili barel na vodu. Strážní bratrům důvěřovali, a tak je nechali bez dozoru. Teodor šel k řece s nimi a byl tam pokřtěn. Z Jászberény byli vězňové vlakem a lodí převezeni do Boru.

Tehdy bylo v tomto táboře 6 000 Židů, 14 adventistů a 152 svědků. Bratr Miron vypráví: „Podmínky byly příšerné, ale Jehova se o nás staral. Publikace nám do tábora dopravoval jeden strážný, který s námi sympatizoval a byl často posílán do Maďarska. Několik svědků, které znal a důvěřoval jim, se v době jeho nepřítomnosti staralo o jeho rodinu, takže byl pro ně jako bratr. Tento muž měl hodnost nadporučíka, mohl nás tedy varovat, kdykoli by se něco dělo. V táboře bylo 15 starších, jak se jim nyní říká, a ti každý týden zorganizovali tři shromáždění. V průměru se jich  účastnilo 80 bratrů, podle toho, jaké měli směny. Také jsme uspořádali Památnou slavnost.“

V některých táborech bylo dovoleno, aby svědkové, kteří nebyli uvězněni, nosili svým vězněným bratrům jídlo a další věci. V letech 1941 až 1945 bylo asi 40 svědků z Besarábie, Moldavska a Sedmihradska posláno do koncentračního tábora v Şibotu v Sedmihradsku. Tito bratři denně chodili pracovat do místního dřevařského závodu. V táboře bylo velmi málo jídla, a proto jim tam svědkové z okolí každý týden nosili potraviny i oblečení. Bratři pak tyto věci rozdělovali podle potřeby.

Takové znamenité skutky byly vynikajícím svědectvím jak pro spoluvězně, tak pro strážné. Strážní také zjistili, že svědkové Jehovovi jsou odpovědní a důvěryhodní. Proto jim dávali větší volnost, což v případě jiných vězňů obvykle nedělali. Jeden strážný v Şibotu dokonce přijal pravdu.

 Požehnání v poválečných letech

Když v květnu 1945 válka v Evropě skončila, všichni svědkové Jehovovi byli propuštěni z věznic i pracovních táborů. Martin Magyarosi, kterému v té době bylo 62 let, přijel zpátky do Bukurešti. Tam ale zjistil, že bývalá kancelář byla úplně vykradena. Nezůstal tam ani psací stroj. Jedna zpráva uvedla: „Pánovo dílo muselo být vybudováno znovu od základu“. Bratři s tím ihned začali a zároveň se snažili získat zákonnou registraci. Jejich úsilí brzy přineslo své ovoce, a tak 11. července 1945 bylo zaregistrováno Sdružení svědků Jehovových v Rumunsku.

Tento krok usnadnil organizování jak veřejných shromáždění a sjezdů, tak prací spojených s výrobou literatury. To vše přispělo k oživení kazatelské činnosti a také do značné míry pomohlo rozptýlit vzniklé zmatky a obnovit jednotu. V průběhu prvního poválečného roku bratři vyrobili téměř 870 000 brožur a více než 85 500 výtisků Strážné věže, přestože v Rumunsku byl nedostatek papíru. A v tom roce bylo pokřtěno 1 630 lidí.

Dokonce ještě dříve, než byla činnost svědků zákonně uznána, začali bratři veřejně kázat. Také pořádali shromáždění a zvláštní veřejné přednášky. O tom, co se dělo v kraji Maramureş, jeden očitý svědek vypráví: „Zatímco vojska dosud ustupovala, bratři se už scházeli. Mohli jste vidět, jak přicházejí ze všech vesnic v kraji, naprosto beze strachu. Byla to radostná doba plná zajímavých událostí. Někteří bratři ušli 80 kilometrů, aby mohli být na shromáždění. Cestou si zpívali a vydávali svědectví. Každou neděli předsedající oznámil, kde bude shromáždění příští neděli.“

Veřejné přednášky bratři pořádali také ve městech a vesnicích, kde bylo málo svědků, nebo kde dokonce nebyli  žádní. Když se chtěli do takového místa dostat, museli vyrazit skoro o půlnoci a ujít až 100 kilometrů. Mnohdy šli bosí, protože obuv byla velmi drahá. Boty s sebou samozřejmě měli, ale nesli je přehozené přes rameno. Obuli si je pouze v případě, že bylo velmi špatné počasí — například krutá zima. Den před shromážděním bratři vždy nabízeli lidem literaturu, řekli jim název přednášky a pozvali je na ni. Když přednáška skončila, bratři se vydali na cestu domů.

Ve městech Baia Mare, Kluž, Tîrgu Mureş a Ocna Mureş bratři uspořádali desítky sjezdů, jichž se zúčastnilo několik set lidí, jak svědků, tak zájemců. Vyvrcholením sjezdu v Baia Mare v červnu 1945 byl křest, který se uskutečnil deset kilometrů za městem, na zahradě jednoho bratra. Po proslovu ke křtu bylo všech 118 nových bratrů a sester pokřtěno v řece Lăpuşul, která zahradou protékala. Křest v takovém krásném prostředí byl opravdu nezapomenutelným zážitkem.

 Ve městě Tîrgu Mureş si bratři pronajali divadlo, kde bylo 3 000 míst k sezení. Delegáti se začali scházet už den před sjezdem. Přijížděli vlakem, na vozech s koňským potahem nebo na kole a také přicházeli pěšky. Někteří z nich okamžitě začali kázat a zvát lidi na veřejnou přednášku, která pojednávala o Noemově arše. Když viděli všude ve městě plakáty s poutavými nápisy, které tuto přednášku oznamovaly, mnozí plakali radostí. Nikdy by je nenapadlo, že dobrou zprávu bude možné kázat svobodně!

Bratři byli za svou namáhavou práci bohatě odměněni, protože přednášky se zúčastnilo tolik posluchačů, že bylo nutné umístit dva reproduktory venku. Díky tomu si celý program vyslechlo také mnoho sousedů — stačilo, že si otevřeli okno. Na tuto přednášku byli pozváni rovněž městští úředníci a jiní významní lidé, aby se mohli se svědky Jehovovými osobně setkat. Tito lidé kupodivu přišli, obsadili všechna místa, která pro ně byla vyhrazena, a dokonce se připojili i ke společnému zpěvu.

První celostátní sjezd

O víkendu 28. a 29. září 1946 se uskutečnil první celostátní sjezd. Konal se na zajímavém místě — v Římských arénách (Arenele Romane) v Bukurešti. Správa rumunských železnic nejen souhlasila s tím, že k dopravě delegátů dá k dispozici zvláštní vlak, ale dokonce o 50 procent snížila jízdné. Tento vlak přivezl do hlavního města přes tisíc delegátů z nejvzdálenějších končin Rumunska. Mnozí z nich s sebou vezli plakáty, které vzbuzovaly značnou zvědavost. Cestování se však neobešlo bez incidentu.

Když se totiž o sjezdu dozvěděli duchovní, snažili se zvláštní vlak zastavit. V pátek před sjezdem se místní svědkové začali scházet u nádraží už od devíti hodin ráno, protože  počítali s tím, že nejdéle za hodinu bratři přijedou. Trpělivě čekali až do šesti hodin večer, kdy vlak konečně zastavil u nástupiště. Bratři měli ze setkání obrovskou radost a vřele se navzájem objímali. Ozbrojení policisté byli připraveni zajistit pořádek, ale nebylo potřeba, aby jakkoli zasahovali.

Možnosti ubytování byly omezené, protože velká část Bukurešti, včetně asi 12 000 domů, byla za války zničena. Ale bratři byli vynalézaví. Koupili spoustu slámy, rozložili ji po trávníku na zahradě jednoho bratra, který bydlel ve čtvrti Berceni, a vytvořili tak zvláštní „postele“. Ačkoli byl konec září, počasí bylo neobyčejné teplé, takže rodiny účastníků sjezdu se i s dětmi mohly pohodlně uložit na slámě a vyspat se pod hvězdnou oblohou. A právě na té zahradě dnes stojí pěkný nový sál Království.

V sobotu dopoledne si 3 400 návštěvníků sjezdu s nadšením vyslechlo informaci, že Strážná věž bude opět vydávána dvakrát do měsíce, a to jak v rumunštině, tak v maďarštině. Už během dopoledne bratři dostali tisíc výtisků prvního vydání. Strážná věž nějakou dobu obsahovala čtyři studijní články, aby čtenáři mohli zpětně získat i ty informace, které v Rumunsku za války nebyly uveřejňovány.

Nedělní dopoledne bylo vyhrazeno pro svědeckou službu. Všude se objevovaly skupiny zvěstovatelů, kteří zvali lidi na veřejnou přednášku. Nesli plakáty, na nichž bylo zobrazeno kladivo, meč a kovadlina. Text na plakátech zněl: „,Meče přeměněny v radlice‘. Tato slova inspiroval Bůh. Napsali je dva proroci. Ale kdo je uskuteční?“ Zvěstovatelé rozdávali pozvánky a nabízeli časopisy. Nosili je v bílých plátěných taškách, které měli přes rameno. Na některých taškách bylo napsáno „svědkové Jehovovi“, na jiných „hlasatelé Božího Království“ a na dalších „hlasatelé teokracie“.

 Ten den odpoledne bratr Martin Magyarosi zahájil veřejnou přednášku slovy: „Dnes se v Paříži koná konference velmocí. Zde, na našem sjezdu, je nás 15 000. Kdybyste prohledali každého přítomného svědka Jehovova, nenašli byste žádný meč ani jinou zbraň. Proč ne? Protože my jsme už své meče přeměnili v radlice!“ Tato přednáška byla velmi působivá a aktuální, protože všude bylo vidět následky ničivé války.

V neděli se sjezdu zúčastnil generální prokurátor společně s tajemníkem ministra vnitra a s několika policejními důstojníky. Přišla také skupina pravoslavných kněží. Bratři i tito státní úředníci předpokládali, že kněží budou chtít způsobit nějaký rozruch. Kněží tím dokonce sami vyhrožovali. Ale narušit program se pokusil pouze jeden. Když ho bratři zahlédli, jak při veřejné přednášce kráčí k řečnickému pultu, zastoupili mu cestu, pevně ho uchopili pod paždí a odvedli zpátky na místo. Zašeptali mu do ucha: „Není nutné, aby na tomto sjezdu veřejně vystoupil pravoslavný kněz. Budeme velmi rádi, když se posadíte a budete naslouchat.“ Kněz se tedy už o nic nepokoušel. Generální prokurátor později řekl, že se mu přednášky líbily a že na něj velmi zapůsobila ukázněnost svědků Jehovových.

Po nějaké době jeden bratr o tomto sjezdu napsal: „Tajná dohoda nepřátel naprosto selhala a bratři se vrátili domů  radostní.“ Také bylo zřejmé, že bratři obnovili pokojné vztahy a jednotu. To bylo povzbudivé, protože za války mezi nimi došlo k rozdělení, a mnozí kvůli tomu přicházeli na sjezd se smíšenými pocity.

Situace duchovních moc příznivě nevypadala, protože v mnoha oblastech už nemohli počítat s tím, že budou světským úřadům diktovat, jak mají jednat se svědky Jehovovými. Ale přesto samozřejmě bratry stále uráželi z kazatelny. Někteří kněží zašli ještě dál — najali si gangy výtržníků, a řekli jim, aby zbili zvěstovatele pokaždé, když je uvidí kázat, ať to budou muži nebo ženy. Jednou manželka pravoslavného kněze napadla průkopnici a bila ji holí tak silně, že se hůl zlomila. V jedné zprávě z té doby bylo uvedeno: „Proti takovým duchovním vedeme mnoho soudních řízení.“

Další snahy o obnovení jednoty

V roce 1947 přijel do Rumunska na dva měsíce bratr Alfred Rütimann z odbočky ve Švýcarsku. Původně bylo naplánováno, že bude uspořádán sjezd a že na něj s bratrem Rütimannem přijede i bratr Hayden C. Covington ze světového ústředí. Úřední činitelé však bratrům nedovolili tento sjezd uspořádat a bratru Covingtonovi odmítli dát vízum. Ale Alfred Rütimann vízum na dva měsíce dostal, takže mohl srpen a září strávit v Rumunsku.

Nejprve se zastavil v Bukurešti, kde ho na letišti přivítala skupina bratrů a sester, kteří se radostně usmívali a přinesli mu nádhernou kytici, jak je v této zemi zvykem. Odvezli ho do bukurešťské kanceláře v ulici Alion č. 38, která byla v domě jednoho zájemce. Kancelář tam byla přemístěna v lednu 1947. Tehdy však vzrůstala hrozba komunismu, a proto oficiální adresou zůstala ulice Basarabia č. 38, kde  sídlila původní kancelář. Tu bratři měli k dispozici od července 1945 a byl tam jenom starý stůl, pohovka, rozbitý psací stroj a skříň plná zažloutlých brožur a časopisů. To všechno mohlo být zabaveno, aniž by to znamenalo velkou ztrátu. Jen občas tam docházela pracovat jedna sestra.

Bratr Rütimann se setkal s Pamfilem Albu, jenž byl tehdy v Rumunsku prezidentem zákonné korporace, a s Martinem Magyarosim, který zde dohlížel na činnost svědků. Oba bratři sloužili také jako oblastní dozorci. Komunikace mezi bratry v Rumunsku a Jehovovou organizací byla řadu let omezena, a tak byli rumunští bratři nadšeni, když se dozvěděli, k jakému pokroku v teokracii nedávno došlo. Ve sborech byla například zavedena teokratická škola a byla také založena škola Gilead, v níž jsou školeni misionáři. Všichni místní bratři přirozeně toužili po tom, aby teokratická škola  byla zavedena i v Rumunsku. Proto bylo zařízeno, aby se všech 90 lekcí učebnice Theocratic Aid to Kingdom Publishers (Teokratická pomoc pro zvěstovatele království) co nejdříve po částech vytisklo v rumunštině a maďarštině.

Hlavním úkolem bratra Rütimanna však bylo navštívit co nejvíce sborů a skupin a přednést v nich hlavní proslovy, které původně měly zaznít na sjezdu. Proto se společně s bratrem Magyarosim, který sloužil jako tlumočník, vydali na cestu do míst, kde byla pravda pevně zakotvena. Tato výprava měla dvě části a začínala v Sedmihradsku.

Sedmihradsko a další oblasti

Stejně jako na většině jiných míst, i v Sedmihradsku vyvinuli zvěstovatelé velké úsilí, aby se těchto zvláštních shromáždění mohli zúčastnit. A byli ochotni zůstat vzhůru dlouho do noci, protože ti dva hosté měli pevně stanovený program. Například ve vesnici Vama Buzăului program probíhal od deseti hodin večer do dvou do rána a nikdo ze 75 přítomných si ani náznakem nepostěžoval.

„Místní lidé vnímají čas jinak než my,“ napsal později Alfred Rütimann. „Nevadí jim kvůli hostům vstát ve dvě nebo ve tři hodiny ráno a nezáleží jim na tom, zda ztratí nějakou minutu, nebo dokonce hodinu. Ačkoli cestují pěšky — a někdy chodí velmi daleko a bosí —, zdá se, že mají víc času než my, a nejsou tak uspěchaní. Zpočátku jsem si myslel, že pořádat shromáždění tak pozdě v noci je ztřeštěný nápad, ale bratr Magyarosi mě ujistil, že to je právě naopak.“

Další zastávka byla ve městě Tîrgu Mureş, které tehdy mělo 31 000 obyvatel. Za války toto město utrpělo velké škody a nezůstal tam skoro žádný most. Přesto 700 bratrů z 25 sborů cestovalo až 50 kilometrů na shromáždění, které se konalo na mýtině nedaleko města.

 Bratři přijeli také do Kluže, kde se sešlo 300 zástupců 48 sborů. V tomto městě bratr Magyarosi ukázal bratru Rütimannovi tiskárnu, o kterou je v roce 1928 připravil Jacob Sima. Jak to s tím člověkem vlastně dopadlo? Ve své zprávě bratr Rütimann napsal: „Minulý rok zemřel. Stal se z něj opilec.“

Dále se mimo jiné zastavili v Satu Mare a v Sighet Marmaţiei nedaleko Ukrajiny. V této oblasti bylo přes 40 rumunských, maďarských a ukrajinských sborů. Místní zemědělci a vesničané se víceméně obešli bez pomoci od okolního světa. Všechno, co potřebovali k jídlu, si vypěstovali sami. Pěstovali také len a konopí a chovali zvířata, zejména ovce. Vyráběli si oblečení i přikrývky a zpracovávali kůže. Boty jim šil vesnický švec. Mnozí bratři a sestry přišli na tato zvláštní shromáždění v tradičních vyšívaných oděvech, vlastnoručně vyrobených z plátna a z konopí.

Ve druhé části své výpravy bratři Rütimann a Magyarosi cestovali do Moldávie, severovýchodní části Rumunska. První zastávka byla v obci Frătăuţii, kde žili sice chudí, ale velmi pohostinní bratři. Při matném světle olejových lamp si hosté pochutnávali na čerstvém mléku, chlebu, kukuřičné kaši a na vejcích natvrdo, která byla politá rozpuštěným máslem. Všichni jedli z malých misek. „Bylo to velmi dobré jídlo,“ napsal bratr Rütimann. Hosté nocovali v kuchyni na postelích umístěných blízko kamen, aby jim bylo teplo. Jejich hostitelé spali vedle nich na pytlích nacpaných slámou.

Z tehdejších zpráv vyplývá, že svědkové žijící na tomto území byli horliví ve službě a Jehova jim bohatě žehnal. Na jaře roku 1945 bylo v této oblasti 33 zvěstovatelů a do roku 1947 tento počet stoupl na 350. To znamená, že za dva roky bylo dosaženo desetinásobného vzrůstu!

 Výprava bratrů byla zcela ve venkovském stylu — na dalších 120 kilometrů cesty do vesnic Bălcăuţi a Ivăncăuţi si totiž vypůjčili dvojkolý vůz tažený dvěma koňmi. Jeden bratr napsal: „Rumunští koně jsou malí, ale skvělí, a mohou chodit ve dne v noci po jakékoli cestě, i když je ve velmi špatném stavu.“ Zvěstovatelé ze sboru v Bălcăuţi, který byl založen v roce 1945, byli dříve členy evangelické církve. Služebníkem tohoto sboru byl jejich bývalý laický kazatel. V Ivăncăuţi zrovna pršelo, a proto se shromáždění muselo konat v domě jednoho bratra. Pro 170 účastníků tohoto shromáždění to však nebyl už tak velký problém, protože cestou tam museli někteří z nich ujít bosí 30 kilometrů.

Z konečného záznamu vyplynulo, že ti dva bratři přednášeli na 19 místech celkem 4 504 zvěstovatelům a zájemcům z 259 sborů. Cestou zpátky do Švýcarska měl Alfred Rütimann přednášku ještě ve městech Orăştie a Arad, kam musela řada bratrů jít pěšky 60 až 80 kilometrů. Jeden šedesátiletý zemědělec si tak vážil příležitosti zúčastnit se tohoto shromáždění, že na něj šel bosý dokonce 100 kilometrů.

Tato zvláštní shromáždění byla významným milníkem v teokratických dějinách Rumunska. V té době byla opravdu aktuální, a to nejen proto, že bratři potřebovali povzbuzení, ale také proto, že duchovní sklizeň dozrála. Rumuni už měli po krk utlačujících panovníků i válečného utrpení, a mnohým z nich přineslo zklamání i náboženství. Kromě toho v srpnu 1947 došlo k prudké devalvaci měny — lei téměř ztratil hodnotu —, a řada lidí se náhle ocitla bez prostředků. A tak ti, kdo dříve poselství o Království odmítali, si je nyní se zájmem vyslechli.

Zvláštní shromáždění byla aktuální ještě z jiného důvodu. Přicházela totiž další, ještě prudší vlna pronásledování,  které bylo rozdmýcháváno ateistickou ideologií a bezohlednými, netolerantními politickými vůdci. Toto pronásledování zuřilo skoro čtyřicet let.

Padá železná opona

V listopadu 1946, rok před návštěvou Alfreda Rütimanna, se v Rumunsku dostali k moci komunisté. Během několika příštích let tato strana získala převahu nad opozicí a urychlila tak proces sovětizace, jímž byly rumunské kulturní a politické instituce reorganizovány podle vzoru Sovětského svazu.

Období klidu před bouří bratři dobře využili a vytiskli statisíce časopisů, brožur a jiných publikací, které pak rozeslali do 20 skladů po celém Rumunsku. Současně mnozí zvěstovatelé zvýšili svou kazatelskou činnost a někteří z nich, například Mihai Nistor a Vasile Sabadâş, se přihlásili do průkopnické služby.

Mihai byl pověřen službou v severozápadním a středním Sedmihradsku. V průkopnické službě zde pokračoval i v době, kdy komunisté činnost svědků zakázali a on byl kvůli své službě pronásledován. Jak se vyhnul zatčení? Mihai vypráví: „Vyrobil jsem si stejnou brašnu, jakou nosili prodavači okenních tabulek. Procházel jsem vesnicemi a městy, ve kterých bylo mým úkolem kázat, na sobě jsem měl pracovní oblečení a v brašně okenní tabulky a nářadí. Kdykoli jsem uviděl policistu nebo někoho, kdo vypadal podezřele, hlasitě jsem nabízel své okenní tabulky. Jiní bratři unikali pozornosti odpůrců pomocí dalších metod. Bylo to dobrodružné a zároveň nebezpečné, a to nejen pro nás,  průkopníky, ale i pro rodiny, které nám poskytly ubytování. Měli jsme však velkou radost, když jsme sledovali, jak zájemci dělají pokroky a řady zvěstovatelů rostou.“

V průkopnické službě pokračoval také Vasile Sabadâş, přestože se musel často stěhovat. Obětavě sloužil i tak, že se snažil najít a podpořit bratry, které rozehnala Securitate — obrovská bezpečnostní síť nového komunistického režimu. Vasile vyprávěl: „Abych se vyhnul zatčení, musel jsem být velmi opatrný a vynalézavý. Když jsem například cestoval do jiné části Rumunska, vždycky jsem se snažil vymyslet pádný důvod k této cestě, například že jsem nemocný a jedu na léčení do lázní.

Nevzbuzoval jsem podezření, takže jsem mohl bratry vzájemně zkontaktovat a zařídit, aby pravidelně dostávali duchovní pokrm. K mým oblíbeným veršům patřil Izajáš 6:8: ‚Tady jsem! Pošli mě.‘ A také Matouš 6:33: ‚Neustále tedy hledejte nejprve království.‘ Tyto verše mi dodávaly radost a sílu vytrvávat.“ Radost a vytrvalost Vasile opravdu potřeboval, protože ačkoli byl opatrný, nakonec byl stejně jako mnozí jiní zatčen.

Prudké útoky proti Boží organizaci

V roce 1948 začala být korespondence se světovým ústředím velmi obtížná, a tak bratrům mnohdy nezbývalo nic jiného než psát zakódované zprávy na pohlednice. V květnu 1949 dostal Martin Magyarosi zprávu od Petre Ranca, spolupracovníka z bukurešťské kanceláře. Petre psal: „Všichni v rodině jsou zdraví. Měli jsme tu velmi silný vítr a krutou zimu, a proto jsme nemohli pracovat na poli.“  Později jiný bratr napsal, že „rodina nemůže přijmout žádné sladkosti“ a že „mnozí jsou nemocní“, což znamenalo, že do Rumunska není možné posílat duchovní pokrm a že mnoho bratrů bylo uvězněno.

Na základě rozhodnutí, které 8. srpna 1949 vydalo ministerstvo spravedlnosti, došlo k tomu, že bukurešťská kancelář a ubytovací prostory byly zavřeny a veškeré vybavení včetně osobních věcí pracovníků bylo zabaveno. V následujících letech bylo několik set bratrů zatčeno a uvězněno. Za vlády fašistů byli svědkové Jehovovi obviňováni, že jsou komunisté, a když se dostali k moci komunisté, začali bratry považovat za „imperialisty“ a „americké propagandisty“.

Všude slídili tajní agenti a informátoři. O tom, co tehdy komunisté podnikali, bylo v Ročence 1953 uvedeno: „Opatření začala být nyní tak přísná, že kdokoli v Rumunsku dostane nějakou korespondenci ze Západu, je zanesen na černou listinu a bedlivě sledován.“ Zpráva pokračovala: „Je téměř nemožné si představit, jaký strach zde panuje. Dokonce ani členové rodiny si nemohou vzájemně důvěřovat. Svoboda beznadějně skončila.“

Začátkem roku 1950 byli Pamfil a Elena Albuovi, Petre Ranca, Martin Magyarosi a mnozí další zatčeni a lživě obviněni ze špionáže pro Západ. Někteří byli surově trýzněni, aby prozradili důvěrné informace a aby se k této špionáži přiznali. Přiznali se však jedině k tomu, že uctívají Jehovu a slouží zájmům jeho Království. Po surovém mučení byli někteří bratři posláni do vězení a jiní do pracovních táborů. Jak tato vlna pronásledování ovlivnila kazatelskou činnost? V tomtéž roce bylo v Rumunsku dosaženo osmiprocentního vzrůstu v počtu zvěstovatelů. To bylo opravdu mocné svědectví o působení Božího ducha!

 Bratr Magyarosi, kterému bylo tehdy už skoro sedmdesát let, byl poslán do věznice Gherla v Sedmihradsku, kde koncem roku 1951 zemřel. Jedna zpráva uvedla: „Kvůli pravdě prožil mnoho značných útrap, zejména od svého zatčení v lednu 1950. Tyto útrapy nyní skončily.“ Martin skutečně téměř 20 let snášel nenávistné útoky duchovních, fašistů a komunistů. V zachování ryzosti byl znamenitým příkladem, podobně jako apoštol Pavel, který řekl: „Bojoval jsem znamenitý boj, běh jsem dokončil, zachoval jsem víru.“ (2. Tim. 4:7) Martinova manželka Maria sice nebyla uvězněna, ale i ona věrně vytrvávala za nepříznivých okolností. Jeden bratr vyprávěl, že to byla „moudrá sestra, plně oddaná Pánovu dílu“. Po Martinově zatčení se o Mariu starali příbuzní, mimo jiné i její adoptivní dcera Mărioara, která byla nějaký čas vězněna a z vězení propuštěna na podzim roku 1955.

„Svědkové Jehovovi jsou skvělí lidé“

V roce 1955 vláda vyhlásila amnestii a většina bratrů byla osvobozena. Jejich svoboda však měla krátké trvání. V letech 1957 až 1964 byli svědkové Jehovovi znovu pronásledováni a zatýkáni, a někteří dokonce odsouzeni na doživotí. Uvěznění bratři však nepropadali zoufalství, ale vzájemně se povzbuzovali, aby zůstali pevní. Byli opravdu dobře známí svými zásadami a ryzostí. Jeden politický vězeň vzpomínal: „Svědkové Jehovovi jsou skvělí lidé. Nepodlehli nátlaku a nezřekli se svého náboženství.“ A dodal, že tam, kde byl vězněn, svědkové byli „ze všech vězňů nejoblíbenější“.

Další amnestie byla vyhlášena v roce 1964. Svoboda však trvala velmi krátkou dobu, protože už v roce 1968 začalo další hromadné zatýkání, které pokračovalo až do roku 1974. Jeden bratr napsal: „Šířili jsme evangelium, a proto  jsme byli mučeni a vystaveni posměchu. Úpěnlivě vás prosíme, abyste na nás, uvězněné bratry, pamatovali ve svých modlitbách. Víme, že to všechno je zkouška, kterou musíme snášet. Budeme dál odvážně kázat dobrou zprávu, jak bylo předpovězeno v Matoušovi 24:14. Ale znovu vás z celého srdce žádáme, nezapomeňte na nás!“ Jak uvidíme, Jehova vyslyšel upřímné modlitby, které mu se slzami předkládali jeho věrně oddaní ctitelé, a různými způsoby je utěšil.

Satan zaséval semena nedůvěry

Ďábel útočí na Boží služebníky nejen zvenčí, ale také zevnitř. Například se stalo, že několik bratrů, kteří byli v roce 1955 propuštěni z vězení a kteří před svým zatčením zastávali postavení dozorců, nebylo znovu jmenováno do svého dřívějšího úřadu. Reagovali na to tím, že projevovali stále větší rozmrzelost a mezi bratry zasévali nesváry. Bylo velmi smutné, že tito bratři, kteří ve vězení zůstali pevní, po propuštění zpychli. Nejméně jeden z nich se chtěl vyhnout trestu a zašel dokonce tak daleko, že spolupracoval se Securitate, čímž způsobil velké škody věrným bratrům i kazatelskému dílu. (Mat. 24:10)

Členové Božího lidu se museli vypořádat také s různými názory v otázkách svědomí. Stávalo se, že bratři po svém zatčení často dostali na výběr — buď jít do vězení, nebo do solných dolů. O těch, kdo se rozhodli jít do dolů, si někteří mysleli, že se dopustili kompromisu v biblických zásadách. Jiní zastávali názor, že sestry by neměly používat kosmetiku, že není správné chodit do kina či do divadla, a že dokonce ani není vhodné mít rozhlasový přijímač.

Velmi pěkné však bylo, že většina bratrů nikdy neztratila ze zřetele spornou otázku — nutnost zůstat věrní Bohu. To bylo jasně patrné ze zprávy za služební rok 1958, ve které  bylo uvedeno, že v tom roce se na kazatelské službě podílelo 5 288 hlasatelů dobré zprávy — což ve srovnání s předcházejícím rokem byl nárůst o více než 1 000 zvěstovatelů! Památné slavnosti se zúčastnilo 8 549 lidí a pokřtěno bylo 395 zájemců.

Další zkouška začala v roce 1962. Tehdy bylo ve Strážné věži vysvětleno, že ‚nadřazené autority‘, o nichž se mluví v Římanům 13:1, jsou lidské vládní autority, a ne Jehova Bůh a Ježíš Kristus, jak to bylo chápáno dříve. V období krutých vlád mnozí bratři v Rumunsku velmi trpěli, a tak přijmout nové porozumění pro ně bylo těžké. Někteří si upřímně mysleli, že to je vychytralý komunistický výmysl, který je má přimět k tomu, aby se v rozporu se zásadou vyjádřenou v Matoušovi 22:21 zcela podřídili státu.

Jeden bratr tehdy mluvil se spolukřesťanem, který navštívil Berlín, Řím a další města. Vyprávěl: „Tento bratr, který hodně cestoval, mi potvrdil, že nové porozumění není žádný komunistický trik, ale duchovní pokrm od třídy otroka. Přesto jsem si tím stále nebyl jist. Zeptal jsem se tedy našeho oblastního dozorce, co máme dělat.“

Oblastní dozorce odpověděl: „Jen pokračujte dál v tomto díle — to je přesně to, co máme dělat!“

„Byla to vynikající rada, a já s radostí říkám, že v tomto díle ‚pokračuji‘ stále, až dodnes.“

Bratři ze světového ústředí a z odbočky, jež dohlížela na dílo v Rumunsku, naráželi na závažné překážky, které ztěžovaly komunikaci s místními bratry. Přesto se snažili stále jim poskytovat upřesněné poznání pravdy a pomáhat jim, aby spolupracovali jako jednotná duchovní rodina. Posílali jim proto dopisy a připravovali vhodné články do Služby Království.

 Jak se tento duchovní pokrm dostával k Jehovovu lidu? Každý člen zemského výboru byl tajně ve spojení s cestujícími dozorci a se sborovými staršími. Tyto kontakty udržovali spolehliví kurýři. Z kanceláře ve Švýcarsku přinášeli zprávy a dopisy a zase jinou korespondenci odnášeli zpět. Díky tomu se k bratrům dostával alespoň nějaký duchovní pokrm a teokratické pokyny.

Věrní bratři a sestry se také usilovně snažili podporovat soulad a jednotu ve svých sborech a skupinách. Jedním z takových bratrů byl Iosif Jucan, který říkával: „Nemůžeme doufat, že budeme v Armagedonu zachráněni, nebudeme-li pravidelně přijímat duchovní pokrm a nezůstaneme-li v kontaktu s ‚Matkou‘.“ Tím myslel pozemskou část Jehovovy organizace. Takoví bratři byli jednak vzácným přínosem pro Boží služebníky a jednak hradbou proti těm, kdo se snažili narušit jednotu Božího lidu.

Taktiky nepřátel

Oslabit víru Jehovových služebníků nebo je donutit k podřízenosti se komunisté snažili jak prostřednictvím udavačů a zrádců, tak mučením, lživou propagandou i vyhrožováním smrtí. K informátorům patřili sousedé, kolegové v zaměstnání, odpadlíci, členové rodiny a agenti Securitate. Tito agenti dokonce pronikali do sborů, a to tak, že předstírali zájem o pravdu a učili se teokratické výrazy. Takoví „falešní bratři“ napáchali značné škody a kvůli nim byli mnozí zatčeni. Jedním z nich byl například Savu Gabor,  který dokonce zastával ve sboru odpovědné postavení. Odhalen byl v roce 1969. (Gal. 2:4)

Informace o jednotlivých bratrech i celých rodinách vládní agenti získávali také pomocí skrytých mikrofonů. Timotei Lazăr říká: „V době, kdy jsem byl uvězněn za svůj neutrální postoj, tajná policie pravidelně předvolávala mé rodiče a mladšího bratra na velitelství, kde je až šest hodin vyslýchali. Při jedné takové příležitosti nám v bytě namontovali odposlouchávací zařízení. Můj bratr, který je elektrikář, si však večer všiml, že elektroměr se točí příliš rychle. Zkontroloval celý byt, a když objevil dvě odposlouchávací zařízení, vyfotografoval je a odmontoval. Příští den přišli agenti Securitate a žádali o vrácení svých ‚hraček‘, jak těmto přístrojům říkali.“

Lživá propaganda často přicházela ve formě článků, které byly už předtím uveřejněny v jiných komunistických zemích. Například šlo o článek „Jehovistická sekta a její reakční charakter“ převzatý z jedněch ruských novin. Ten svědky Jehovovy obviňoval z toho, že jejich společnost má „charakter politické organizace“, jejímž cílem je „provádět podvratnou činnost v socialistických zemích“. Článek čtenáře také vybízel, aby podali zprávu o každém, kdo propaguje učení svědků. Z hlediska přemýšlivých lidí však tato politická propaganda byla jen nepřímým přiznáním toho, že odpůrci neuspěli. Čtenářům tím vlastně oznamovala, že svědkové Jehovovi jsou stále velmi aktivní a že rozhodně nebyli umlčeni.

Když agenti Securitate zadrželi nějakého svědka, jejich promyšlená krutost neznala mezí. Aby svou oběť donutili mluvit, používali dokonce určité chemické látky, které ochromují myšlenkové schopnosti a nervový systém. Samoilă  Bărăian, který takové týrání zažil, vypráví: „Když začali s výslechy, přinutili mě vzít si drogy. Ty však byly mnohem ničivější než bití. Brzy jsem si uvědomil, že se mnou není něco v pořádku. Už jsem nedokázal chodit rovně ani vyjít schody. Pak se u mě projevila chronická nespavost. Nemohl jsem se soustředit a mluvil jsem nesouvisle.

Můj zdravotní stav se stále zhoršoval. Asi za měsíc jsem ztratil schopnost rozpoznávat chutě. Přestalo mi fungovat zažívání a měl jsem pocit, že se mi rozpadají všechny klouby. Trpěl jsem hroznými bolestmi. Nohy se mi potily tak silně, že za dva měsíce jsem měl úplně zničené boty a musel jsem je vyhodit. ‚Proč pořád lžeš?‘ řval na mě vyšetřovatel. ‚Copak nevidíš, jak jsi dopad?‘ Měl jsem pocit, že vzteky vybuchnu, a musel jsem se proto velmi ovládat.“ Časem se bratr Bărăian z následků tohoto týrání úplně zotavil.

Další zbraní agentů Securitate bylo také duševní týrání. Alexa Boiciuc vypráví: „Jednou mě vzbudili a odvedli na chodbu. Tam jsem slyšel, jak bijí nějakého bratra. Později byl slyšet pláč nějaké sestry a potom hlas mé matky. To byla nejhorší noc, jakou jsem kdy zažil. Než snášet tohle, byl bych raději, kdyby zbili mě.“

Bratrům říkali, že by mohli dostat milost, kdyby prozradili jména jiných svědků a to, kdy a kde se konají shromáždění. Manželkám doporučovali, aby opustily své vězněné manžely a tak svým dětem zajistily lepší budoucnost.

Mnozí bratři museli pracovat v zemědělských družstvech, protože jejich pozemky zabral stát. Ta práce nebyla špatná, ale často se konaly politické schůze, a těch se museli povinně účastnit všichni muži. Ti, kdo se jich neúčastnili, byli terčem posměchu. Navíc jim byl snižován plat, takže nedostávali skoro nic. Svědkové Jehovovi se žádných  politických schůzí ani podobných aktivit neúčastnili, a proto jim tato situace samozřejmě působila těžkosti.

Když vládní agenti dělali prohlídky v domácnostech svědků, často jim zabavili také osobní majetek, a zejména takové věci, které se daly prodat. V zimě jim mnohdy zničili kamna — jediný zdroj tepla v celém domě. Proč jednali tak bezcitně? Protože kamna, jak říkali, byla vhodným místem k ukrývání literatury. Bratři se přesto nedali umlčet. Jak uvidíme dál, stále vydávali svědectví o Jehovovi a vzájemně se utěšovali, a to i ti, kteří trpěli týráním a strádáním v pracovních táborech a ve věznicích.

I v táborech a věznicích chválili Jehovu

V Rumunsku byly nejen věznice, ale také tři velké pracovní tábory. Jeden byl v deltě Dunaje, další na ostrově Brăila a třetí v průplavu spojujícím Dunaj s Černým mořem. Svědkové byli od začátku období komunismu mnohdy vězněni společně s bývalými pronásledovateli, kteří byli zatčeni kvůli své spolupráci s dřívějším režimem. Například jeden bratr, který byl krajským dozorcem, se ocitl ve společnosti  20 kněží. Protože vězni neměli kam utéct, naskytly se příležitosti k mnoha zajímavým rozhovorům.

Například jeden bratr měl ve věznici dlouhé rozhovory s profesorem teologie, který v dřívější době zkoušel uchazeče o kněžský úřad. Bratr brzy zjistil, že ten profesor neví o Bibli skoro nic. K vězňům, kteří těmto rozhovorům naslouchali, patřil také muž, jenž za bývalého režimu byl vojenským velitelem.

„Jak je možné,“ zeptal se ten velitel profesora, „že obyčejný řemeslník zná Bibli líp než vy?“

Profesor odpověděl: „V teologických seminářích se vyučují církevní tradice a to, co s nimi souvisí, a ne to, co je v Bibli.“

Tato odpověď velitele vůbec neuspokojila. Profesorovi řekl: „Důvěřovali jsme ve vaše znalosti, ale teď vidím, že jsme byli bídně klamáni.“

Někteří vězni časem získali přesné poznání pravdy a zasvětili svůj život Jehovovi. Jedním z nich byl muž, který byl odsouzen za loupež na 75 let. U tohoto člověka došlo k tak pozoruhodné změně osobnosti, že si toho všimli vězeňští dozorci. Dostal tedy jinou práci — chodil bez doprovodu do města a pro věznici nakupoval různé věci. To bylo něco, co by člověk vězněný za loupež normálně dělat nemohl.

Život ve vazbě byl tvrdý a jídla bylo málo. Vězňové dokonce prosili, aby brambory dostávali neloupané, a měli tak jídla trochu víc. Jedli také řepu, trávu, listy a různé rostliny, jen aby měli co do žaludku. Několik vězňů časem zemřelo na podvýživu a všechny sužovala úplavice.

Bratři z tábora v deltě Dunaje v létě kopali zeminu pro stavbu přehrady. V zimě stáli na ledu a sekali rákosový porost. Spali ve staré, plechové převoznické lodi. Museli snášet  zimu, špínu, vši a chování bezcitných strážných, kteří byli zcela lhostejní, a to i tehdy, když některý vězeň zemřel. Bratři se však bez ohledu na tyto okolnosti povzbuzovali a vzájemně si pomáhali, aby zůstali duchovně silní. Podívejme se, co zažil Dionisie Vârciu.

Předtím než byl Dionisie propuštěn, se ho jeden důstojník zeptal: „Tak co, Vârciu, byla vazba úspěšná? Změnil jsi svou víru?“

„Nezlobte se, pane,“ odpověděl Dionisie, „ale vyměnil byste velmi kvalitní oblek za jiný, méně kvalitní?“

„Ne,“ řekl důstojník.

„Tak vidíte,“ pokračoval Dionisie, „když jsem byl ve vazbě, nikdo mi nenabídl nic lepšího, než je má víra. Proč bych ji tedy měl měnit?“

Důstojník mu potom podal ruku a řekl: „Jsi volný, Vârciu. Drž se své víry.“

Bratři a sestry, kteří zažili podobné utrpení jako Dionisie, nebyli nadlidé. Svou odvahu a duchovní sílu čerpali z víry v Jehovu, z víry, kterou si různými vynalézavými způsoby udržovali živou. (Přísl. 3:5, 6; Fil. 4:13)

Cvičili svou paměť

„Doba, kterou jsem strávil ve vězení, pro mě byla obdobím teokratického školení,“ vzpomíná András Molnos. Co tím myslel? Ve vězení si uvědomil, že scházet se každý týden s bratry ke studiu Božího slova je velmi cenné. András říká: „Informace jsme mnohdy neměli na papíře, ale v hlavě. Bratři si připomínali články ze Strážné věže, které studovali před svým uvězněním. Několik bratrů si dokonce pamatovalo obsah celého časopisu, a to i otázky ke studijním článkům.“ Tuto mimořádnou schopnost vybavovat si informace  někteří vězňové získali možná díky ručnímu opisování duchovního pokrmu, tedy činnosti, kterou vykonávali před svým zatčením. (Viz rámeček „Metody rozmnožování literatury“, strany 132 až 133.)

Když odpovědní bratři plánovali křesťanská shromáždění, vždy oznámili, jaký námět se bude rozebírat, a každý se snažil vzpomenout si na všechno, co o tomto námětu věděl — od veršů z Bible až po myšlenky z biblických studijních pomůcek. Nakonec se všichni sešli a látku společně rozebírali. Na shromáždění vždy vybrali jednoho bratra, který studium vedl. Po úvodní modlitbě kladl ostatním otázky a když bratři odpověděli, látku shrnul a pak se zaměřil na další myšlenky.

V některých věznicích byly takové rozhovory zakázány. Vynalézavost bratrů však byla bezmezná. Jeden bratr vzpomíná: „Obvykle jsme vzali okénko z koupelny, sklo vyndali z rámu a natřeli ho vlhkou směsí mýdla a vápna, které jsme seškrabali ze stěny. Když směs zaschla, z tabulky skla se rázem stala tabulka na psaní, na kterou jsme mohli napsat lekci pro ten den. Jeden bratr šeptem diktoval a druhý psal na tabulku.

Byli jsme rozmístěni do několika cel. V rámci každé cely se vytvořila studijní skupina a v ní si bratři předávali jednotlivé lekce. Tabulka vždy byla jen v jedné cele, a proto bratři v ostatních celách dostávali informace morseovkou. Jakým způsobem? Jeden z nás velmi potichu vyťukával jednotlivá slova na stěnu nebo na trubky ústředního topení. Bratři v ostatních celách se postavili ke stěně nebo k trubce a každý z nich tam přidržoval hrnek, který se tak stal jakýmsi naslouchátkem. Ti, kdo morseovku neznali, se ji samozřejmě museli naučit.“

 Vynalézavost a důvtip projevovaly i sestry. V některých věznicích bratři díky nim dostávali čerstvý duchovní pokrm. Když sestry například pekly chléb, do těsta ukryly literaturu. Bratři tomuto chlebu říkali chléb z nebe. Sestrám se podařilo dostat do věznic i části Bible. Stránky poskládaly tak, aby se daly vložit do kuliček z umělé hmoty, kuličky pak polily rozpuštěnou čokoládou a obalily v kakau.

Určitou nepříjemností bylo to, že bratři museli číst na toaletě, protože to bylo jediné místo, kde mohli být několik minut sami, bez dozoru strážných. Před ochodem z toalety tiskovinu ukryli za splachovací nádržku. Vězňové, kteří nepatřili ke svědkům, o tomto úkrytu také věděli a mnozí z nich si rádi ve chvílích klidu něco přečetli.

 Ženy a děti zůstávají ryzí

Mnoha svědkům působili velké nepříjemnosti členové vlastní rodiny. Prožívaly to i sestry Viorica a Aurica Filipovy. Tyto dívky měly ještě sedm bratrů a další sestru. Viorica vypráví: „Aurica chtěla sloužit Jehovovi, a kvůli tomu v roce 1973 odešla ze studií na univerzitě v Kluži a brzy nato se dala pokřtít. Byla upřímná a horlivá, což vzbuzovalo mou zvědavost, a tak jsem začala číst Boží slovo. Když jsem se dozvěděla, že Bůh slibuje věčný život v pozemském ráji, pomyslela jsem si: ‚Může existovat něco lepšího?‘ Pokračovala jsem tedy ve studiu a na základě biblických zásad jsem si uvědomila, že musím zachovat křesťanskou neutralitu. Odmítla jsem proto vstoupit do komunistické strany.

V roce 1975 jsem se zasvětila Jehovovi a odstěhovala se z domova ke svým příbuzným, kteří bydleli ve městě Sighet Marmaţie. Tam jsem pracovala jako učitelka. Neúčastnila jsem se politického dění, a vedení školy mi proto sdělilo, že na konci školního roku budu propuštěna. Moje rodina tomu chtěla zabránit, a tak začala mně i mé sestře znepříjemňovat život.“

Dokonce docházelo i k zastrašování dětí ve škole, a někdy tak jednali přímo agenti Securitate. Děti často musely snášet tělesné i slovní týrání a mnohé z nich byly vyloučeny z jedné školy a donuceny přejít na jinou. Některým nebylo dovoleno získat žádné vyšší vzdělání. Agenti se dokonce snažili získat děti na svou stranu a udělat z nich špiony.

Daniela Măluţanová, která nyní slouží jako průkopnice, vypráví: „Často jsem byla před spolužáky ponižována, protože jsem nechtěla vstoupit do Svazu komunistické mládeže, kde mladí lidé dostávali důkladné politické školení. Když jsem začala chodit do deváté třídy, agenti Securitate mi společně  s učiteli a jinými zaměstnanci školy, kteří byli konfidenty, působili mnoho těžkostí. V letech 1980 až 1982 jsem byla téměř každou druhou středu vyslýchána v kanceláři ředitele. Ředitel se však těchto výslechů nesměl účastnit. Vyšetřovatelem byl jistý plukovník Securitate, kterého bratři v kraji Bistriţa Năsăud dobře znali a věděli, že svědky nenávidí a horlivě je pronásleduje. Jednou mi dokonce ukázal dopisy s informacemi, které měly pošpinit odpovědné bratry. Jeho cílem bylo podkopat mou důvěru k nim, přimět mě, abych se zřekla své víry, a zlákat mě, pouhou školačku, abych se stala špionkou pro Securitate. Nic z toho se mu však nepodařilo.

Neměla jsem však pouze špatné zážitky. Například náš učitel dějepisu, který byl členem komunistické strany, chtěl vědět, proč jsem tak často u výslechu. Jednou místo vyučování dějepisu mi dvě hodiny před celou třídou dával mnoho otázek týkajících se mé víry. Moje odpovědi ho zaujaly a dal jasně najevo, že by se mnou nikdo neměl zacházet tak nelaskavě. Po tomto rozhovoru začal respektovat naše názory, a dokonce přijal nějakou literaturu.

Vedení školy však bylo proti mně zaujato. Dopadlo to dokonce tak, že po ukončení desáté třídy jsem byla donucena ze školy odejít. Ale ihned jsem našla zaměstnání a nikdy jsem nelitovala, že jsem zůstala věrná Jehovovi. Jsem mu opravdu velmi vděčná za to, že mě vychovávali křesťanští rodiče, kteří zůstali ryzí, přestože za komunistického režimu velmi trpěli. Jejich dobrý příklad mám stále před očima.“

Zkouška čekala i mladé muže

Ve svém tažení proti svědkům Jehovovým se Securitate zaměřovala hlavně na mladé bratry. Důvodem byl jejich neutrální postoj. Bratři byli zatčeni, uvězněni, propuštěni,  znovu zatčeni a posláni zpátky do vězení. Cílem bylo oslabit jejich postoj. Jeden z těchto bratrů, József Szabó, byl ihned po svém křtu odsouzen k odnětí svobody na čtyři roky.

Po dvou letech byl v roce 1976 propuštěn a krátce nato se seznámil se svou budoucí manželkou. József vypráví: „Zasnoubili jsme se a stanovili datum svatby. Potom jsem dostal další obsílku od vojenského soudu v Kluži. Byl jsem tam předvolán přesně na ten den, kdy jsme měli mít svatbu. Přesto jsme své rozhodnutí nezměnili a ve stanovený den se vzali. Teprve potom jsem se dostavil k vojenskému soudu. Ačkoli jsem svůj manželský život mohl měřit na minuty, vojenský soud mě poslal do vězení na další tři roky. Tento trest jsem si odpykal celý. Nedovedu ani popsat, jakou bolest mi odloučení od manželky působilo.“

Další mladý svědek, Timotei Lazăr, vypráví: „V roce 1977 jsem byl společně se svým mladším bratrem propuštěn z vězení. Náš starší bratr, který byl propuštěn o rok dříve, přišel domů, abychom tu událost společně oslavili. Dostal se ale do pasti, protože si tam pro něj přišli agenti Securitate. Už předtím jsme byli na dva roky, sedm měsíců a 15 dní nedobrovolně odděleni a teď nás odtrhli znovu a poslali ho do vězení, protože zachovával křesťanskou neutralitu. Můj mladší bratr a já jsme zůstali doma zdrceni žalem.“

Jak to chodívalo při Památné slavnosti

O večerech, kdy se konala Památná slavnost, odpůrci své snahy dopadnout svědky ještě zesílili. Dělali prohlídky v domácnostech bratrů, pokutovali je a zatýkali. A tak na připomínku Ježíšovy smrti se bratři z bezpečnostních důvodů scházeli v malých skupinách a někdy pouze v rodinách.

„Ten večer, kdy se konala Památná slavnost,“ vzpomíná Teodor Pamfilie, „popíjel velitel místní policie se svými přáteli  do pozdních hodin. Když se pak vydal na razii do domácností bratrů, požádal na ulici nějakého člověka, který měl auto, aby ho svezl. Auto však nešlo nastartovat. Když nakonec motor naskočil, dojeli k našemu domu, kde se k Památné slavnosti sešla jen malá skupina. Všechna okna však byla úplně zakrytá, takže neviděli nic než tmu, a mysleli si proto, že nikdo není doma. Odjeli tedy k jinému domu. Tam už ale Památná slavnost skončila a všichni odešli.

Mezitím jsme slavnost ukončili i my a bratři se rychle vytratili. Doma jsem zůstal jen já a můj vlastní bratr. Vtom dovnitř vtrhli dva policisté, postavili se doprostřed místnosti a jeden z nich vyštěkl: ‚Co se tu děje?‘

‚Nic,‘ odpověděl jsem. ‚Povídám si tu se svým bratrem.‘

Jeden z policistů řekl: ‚My víme, že se tady konalo shromáždění. Kde jsou ostatní?‘ Podíval se na mého bratra a zeptal se: ‚A co tady děláte vy?‘

‚Přišel jsem ho navštívit,‘ odpověděl a ukázal na mě. Zklamaní policisté rozzuřeně odešli. Příští den jsme se dozvěděli, že ačkoli se velmi snažili, nepodařilo se jim zatknout ani jediného svědka.“

Světové ústředí se obrací na rumunské vládní úředníky

Když se bratři v ústředí dozvěděli, že se v Rumunsku zachází se svědky Jehovovými velmi drsně, poslali v březnu 1970 čtyřstránkový dopis rumunskému velvyslanci ve Spojených státech a v červnu 1971 šestistránkový dopis rumunskému prezidentovi Nicolai Ceauşescovi. Bratři ve svém dopise velvyslanci napsali: „Obracíme se na Vás proto, že nás k tomu podnítila křesťanská láska k našim bratrům v Rumunsku a zájem o ně.“ Pak uvedli jména sedmi svědků, kteří byli uvězněni kvůli své víře, a dále napsali: „Dostali jsme  zprávy, že s některými z výše uvedených lidí se ve vězení zacházelo velmi krutě. . . . Svědkové Jehovovi nejsou zločinci. Nikde na světě se nevěnují žádné politické ani podvratné činnosti, ale zaměřují se výhradně na náboženské uctívání.“ Tento dopis v závěru obsahoval žádost, aby vláda „poskytla trpícím svědkům Jehovovým úlevu“.

V dopise prezidentu Ceauşescovi bratři z ústředí uvedli, že „svědkové Jehovovi v Rumunsku nemají takovou svobodu vyznání, jakou zaručuje rumunská ústava“, ale když mluví o své víře s jinými lidmi a scházejí se ke studiu Bible, riskují zatčení a kruté zacházení. Zmínili se také o tom, že při nedávné amnestii byli mnozí bratři osvobozeni. „Doufali jsme, že začne nová éra i pro . . . svědky Jehovovy. Toto očekávání se však žel nesplnilo. Ze zpráv, které nyní dostáváme z celého Rumunska, se dozvídáme o stejných, velmi smutných událostech: Svědkové Jehovovi jsou stále terčem pronásledování podněcovaného státem. Jejich domácnosti jsou prohledávány a tištěné materiály zabavovány. Muži i ženy jsou zatýkáni a vyslýcháni, někteří svědkové odsouzeni k mnoha letům věznění a jiní krutě týráni. A to jen proto, že čtou Slovo Jehovy Boha a kážou. Nic z toho nepřispívá k dobré pověsti státu, a my jsme tím, co se děje svědkům Jehovovým v Rumunsku, hluboce znepokojeni.“

K tomuto dopisu byly přiloženy dvě knihy: Pravda, která vede k věčnému životu v rumunštině a Věčný život ve svobodě Božích synů v němčině.

Po roce 1975 se situace svědků Jehovových začala zlepšovat, protože Rumunsko podepsalo závěrečný akt helsinské Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Na této konferenci se státy zavázaly, že budou dodržovat lidská práva  a základní svobody, včetně svobody vyznání. Od té doby byli zatýkáni a vězněni pouze ti, kdo odmítali vykonávat vojenskou službu.

Později, v roce 1986, byla vydána nová ústava, v níž bylo zakotveno, že nikdo, ani státní úředníci, nesmí vstoupit do soukromých prostor bez souhlasu obyvatele — s výjimkou určitých zákonem schválených okolností. Nyní bratři konečně mohli svá křesťanská shromáždění, a dokonce i Památnou slavnost, pořádat v domácnostech, a to bez obav.

Podzemní tiskárny

Duchovní pokrm se v době zákazu do Rumunska dostával tajně, a to v tištěné podobě, na blanách i v jiné formě. Místní bratři ho potom rozmnožovali. Některé publikace byly už do rumunštiny a maďarštiny přeloženy, ale většinu z nich museli rumunští bratři teprve přeložit z angličtiny, francouzštiny, němčiny nebo italštiny. Literaturu vozili různí kurýři, což například bývali turisté ze zahraničí, mladí lidé, kteří přijížděli na studia, nebo Rumuni vracející se ze zahraničních cest.

Tajná policie se velmi snažila kurýry dopadnout a také zjistit, na kterých místech v Rumunsku se literatura vyrábí. Bratři však jednali prozíravě a na výrobě pracovali v soukromí, v několika zvukově izolovaných místnostech v různých městech. Doma vybudovali tajné prostory, do nichž umístili rozmnožovací zařízení. Některé z těchto prostor byly skryty za stěnou, kde stál krb. Normálně se s ním nedalo pohnout, ale bratři krb upravili tak, aby ho bylo možné od stěny odsunout a tajným vchodem pak vstoupit do místnosti za ním.

Bratr Sándor Parajdi pracoval v tajné tiskárně ve městě Tîrgu Mureş, kde se tiskla brožura s denními texty a také  Služba Království a časopisy Strážná věž a Probuďte se! Vypráví: „O víkendech jsme pracovali až 40 hodin. Střídali jsme se, abychom mohli alespoň hodinu spát. Naše oblečení a kůže byly prosyceny pachem chemikálií. Když jsem jednou přišel domů, můj tříletý syn mi řekl: ‚Tatínku, ty voníš jako denní texty.‘“

Traian Chira, otec rodiny, rozmnožoval a rozvážel literaturu v kraji Kluž. Traian dostal starý ruční rozmnožovací stroj, kterému se říkalo „mlýnek“. Byl už značně opotřebovaný. Pracovat se na něm sice dalo, ale výsledky nebyly slavné.  Traian proto požádal jednoho bratra, který byl mechanik, aby „mlýnek“ opravil. Bratr stroj důkladně prohlédl, ale jeho chmurný výraz prozrazoval, že „mlýnek“ je neopravitelný. Pak se ale rozzářil a řekl: „Vyrobím ti nový!“ A nakonec toho udělal mnohem víc. Ve sklepě jedné sestry zařídil dílnu a dal si tam soustruh. A vyrobil ne jeden, ale víc než deset rozmnožovacích strojů! Tyto nové „mlýnky“ pak byly rozeslány na různá místa v Rumunsku a tiskly opravdu velmi kvalitně.

V osmdesátých letech se několik bratrů naučilo obsluhovat ofsetové stroje, které byly mnohem kvalitnější. Nejprve byl vyškolen Nicolae Bentaru a ten pak zase učil další. Jak bylo často zvykem, i v domě Bentaruových vyráběla literaturu  celá rodina — každý měl nějaký úkol. Udržet tyto provozy v tajnosti bylo samozřejmě náročné, zejména v době, kdy agenti Securitate různé bratry sledovali a prováděli domovní prohlídky. Bylo tedy nezbytné pracovat rychle a mnoho hodin po celý víkend, aby bratři stihli literaturu vytisknout a rozvést. Proč to museli stihnout o víkendu? Protože v týdnu chodili do zaměstnání.

Bratři museli být opatrní také tehdy, když nakupovali papír. Každý zákazník, i když si chtěl koupit jen jeden balík — asi 500 archů papíru —, musel totiž vysvětlit, k čemu to potřebuje. Jenže v tiskárnách se zpracovalo 40 000 archů za měsíc! Takže bylo nutné, aby při jednání s prodavači bratři postupovali opravdu obezřetně. A museli být také velmi ostražití při dopravě materiálu, protože na silnicích běžně bývaly kontroly.

Překládání bylo náročným úkolem

V různých částech Rumunska bylo jen málo bratrů a sester, kteří překládali literaturu do místních jazyků, včetně ukrajinštiny, jazyka etnické menšiny žijící na severu. Někteří z těchto překladatelů byli profesoři, kteří vyučovali jazyky, jiní se cizí jazyk naučili z vlastní iniciativy, například v jazykovém kurzu.

Překladatelé zpočátku své překlady psali ručně do sešitů a pak je vozili na korekturu do města Bistriţa ležícího na severu. Jednou nebo dvakrát za rok se překladatelé a korektoři sešli, aby vyřešili různé pracovní otázky. Když byli tito bratři a sestry dopadeni, nebylo nijak neobvyklé, že policisté je prohledali, vyslýchali, zbili a zatkli. Ty, které zatkli, několik hodin nebo dokonce dní drželi ve vazbě, pak je propustili a znovu zatkli. Tento proces se mnohokrát opakoval, a sloužil tedy jako určitá forma zastrašování. Jiní bratři dostali  domácí vězení nebo se museli denně hlásit na policii. A nemálo z nich bylo uvězněno, jako například Dumitru a Doina Cepănaruovi a Petre Ranca.

Dumitru Cepănaru byl profesorem rumunštiny a dějepisu a jeho manželka Doina byla lékařka. Agenti Securitate je nakonec zatkli a každého zvlášť poslali do vězení na sedm a půl roku. Doina strávila pět let v samovazbě. Jména těchto manželů byla uvedena ve dříve zmíněném dopise, který bratři z ústředí adresovali rumunskému velvyslanci ve Spojených státech. V době, kdy byla v samovazbě, Doina napsala 500 dopisů pro povzbuzení svému manželovi a také jiným uvězněným sestrám.

Rok po zatčení Dumitra a Doiny byla zatčena také Sabina Cepănaruová, matka Dumitra. Ve vězení strávila bez dvou měsíců šest let. Sabinin manžel, také svědek Jehovův,  byl z této rodiny jediný, kdo zůstal na svobodě, ačkoli ho agenti Securitate bedlivě sledovali. Všechny tři členy své rodiny pravidelně navštěvoval, i když to pro něj znamenalo velké riziko.

Petre Ranca byl v roce 1938 jmenován sekretářem kanceláře svědků Jehovových v Rumunsku. Kvůli tomuto pověření a samozřejmě také kvůli tomu, že se podílel na překládání literatury, se dostal na přední místo v seznamu osob hledaných tajnou policií. V roce 1948 ho Securitate dopadla, pak ho několikrát zatkla a v roce 1950 ho vyslýchala společně s Martinem Magyarosim a Pamfilem Albu. Petre byl obviněn, že je členem skupiny angloamerických vyzvědačů. Sedmnáct let statečně snášel pobyt v několika nejhorších věznicích v Rumunsku — v Aiudu, Gherle a Jilavě — a tři roky v domácím vězení v kraji Galaţi. Přesto tento věrný bratr ze všech sil sloužil Jehovovi až do konce svého pozemského života. Zemřel 11. srpna 1991.

Když si uvědomíme, jakou namáhavou práci takoví věrně oddaní lidé s láskou vykonávali, připomíná nám to slova: „Bůh . . . není nespravedlivý, aby zapomněl na vaši práci a na lásku, kterou jste projevovali k jeho jménu tím, že jste sloužili svatým a dále sloužíte.“ (Hebr. 6:10)

 Sjezdy pod širým nebem

V osmdesátých letech se bratři začali scházet ve větších skupinách, dokonce v tisícičlenných, kdykoli k tomu byla příležitost — například na svatbě nebo na pohřbu. Svatba se obvykle konala na vhodném místě na venkově, kde bratři postavili velký stan a uvnitř ho vyzdobili koberci s vetkanými biblickými výjevy a texty. Pro mnoho „hostů“ byly připraveny  stoly a židle a za provizorní pódium byl umístěn plakát se zvětšeným symbolem Strážné věže a s ročním textem. Místní zvěstovatelé podle svých možností většinou přinesli nějaké jídlo, a tak si všichni vychutnali dvojí hostinu — tělesnou i duchovní.

Program býval zahájen proslovem — svatebním nebo pohřebním — a pokračoval přednáškami na různé biblické náměty. Někdy se stávalo, že řečníci nemohli přijet včas, a proto byli vždy připraveni jiní schopní bratři, kteří za ně mohli zaskočit. Obvykle si však museli vystačit jen s Biblí, protože neměli k dispozici kopie příslušných osnov.

V létě bylo běžné, že obyvatelé měst trávili dovolenou na venkově. Výjimkou nebyli ani svědkové Jehovovi. Ti však tuto příležitost využívali k tomu, že v kopcích a v lesích pořádali malé sjezdy. Do programu byly zahrnuty dokonce i biblické dramatizace v kostýmech.

 Dalším oblíbeným rekreačním místem bylo pobřeží Černého moře, kde bratři měli také ideální podmínky pro křest. Jak ale mohli ponořit nové bratry a sestry do vody, aniž by upoutali pozornost jiných lidí? Například hráli určitou „hru“. Uchazeči o křest a někteří pokřtění zvěstovatelé se ve vodě postavili do kruhu a házeli si míčem. Uprostřed kruhu stál řečník, a když přednesl proslov, uchazeči o křest byli naprosto nenápadně ponořeni do vody.

Sál pro včelaře

Bratři z města Negreşti-Oaş, které leží v severozápadní části Rumunska, přišli v roce 1980 na důmyslný způsob, jak získat povolení na stavbu sálu Království. V té době stát velmi podporoval včelařství. A tak několik bratrů, kteří měli včelstva, přišlo s nápadem vytvořit místní včelařský spolek, což by jim poskytlo oprávněný důvod postavit sál, kde by se mohli scházet.

Po poradě se staršími ve svém kraji se bratři zaregistrovali u Rumunské asociace včelařů a šli na radnici předložit návrh na postavení sálu. Úřady stavbu dřevěné budovy ochotně schválily. Byla 34 metrů dlouhá a 14 metrů široká. Bratři včelaři ji společně s mnoha svými pomocníky postavili za tři měsíce. Měli z toho velkou radost, a dokonce za to dostali zvláštní poděkování od městských úředníků.

Očekávalo se, že slavnostního zahájení provozu sálu se zúčastní hodně lidí a že potrvá několik hodin, proto bratři zažádali o povolení uspořádat v sále žňovou slavnost. Toto povolení získali a tehdy se tam sešlo více než 3 000 svědků ze všech částí Rumunska. Městští úředníci žasli nad tím, kolik lidí přišlo pomáhat na žních a pak „oslavovat“.

Tato oslava však ve skutečnosti byla duchovně obohacujícím shromážděním. A vzhledem k tomu, jaký byl oficiální  účel budovy, se v programu samozřejmě často mluvilo o včelách, jenže v duchovním kontextu. Řečníci například poukazovali na to, že včely jsou pracovité, že mají navigační a organizační schopnosti, že obětavě a odvážně chrání svůj úl, a na mnoho jejich dalších vlastností.

Od tohoto zahajovacího shromáždění „včelí sál“, jak se mu říkalo, sloužil bratrům po celá zbývající léta zákazu činnosti a ještě tři roky potom.

Zónoví dozorci pomáhají upevnit jednotu

Komunisté se desítky let ze všech sil snažili zasít mezi Boží služebníky semena pochybností a nejednoty a potlačit jejich vzájemnou komunikaci. Jak už bylo zmíněno, dosáhli určitého úspěchu. Některé rozpory ve skutečnosti přetrvávaly  až do osmdesátých let. K odstranění tohoto problému přispěly návštěvy zónových dozorců a také změny v politickém ovzduší.

Od poloviny 70. let Rumunsko mnohokrát při různých příležitostech navštívil Gerrit Lösch, tehdejší člen výboru rakouské odbočky a nynější člen vedoucího sboru. V roce 1988 tam dvakrát přijeli Theodore Jaracz a Milton Henschel z vedoucího sboru. Doprovázel je bratr Lösch a tlumočník Jon Brenca, který byl tehdy členem rodiny betel ve Spojených státech. Tyto povzbudivé návštěvy pomohly tisícům bratrů, kteří se předtím oddělili, aby se k Jehovovu lidu s důvěrou znovu připojili.

V tehdejší době docházelo k různým politickým změnám, které vyvolávaly neklid a nejistotu v celé komunistické Evropě. To otřásalo samotnými jejími základy a výsledkem bylo, že koncem 80. let se většina komunistických režimů rozpadla. V Rumunsku se situace vyhrotila v roce 1989, kdy se lidé proti tamějšímu režimu vzbouřili. Vůdce komunistické strany, Nicolae Ceauşescu, a jeho manželka byli 25. prosince popraveni. Následující rok byla ustavena nová vláda.

Konečně svoboda!

Svědkové Jehovovi zůstali přísně neutrální, i když se politická scéna v Rumunsku změnila. Tyto změny přesto přinesly tamějším 17 000 svědků takovou svobodu, o jaké většina z nich pouze snila. Zemský výbor napsal: „Máme radost, že po 42 dlouhých letech vám můžeme poslat radostnou zprávu o činnosti v Rumunsku. Jsme našemu láskyplnému Otci, Jehovovi Bohu, velmi vděčni, že naslouchal vroucím modlitbám milionů bratrů a ukončil to nemilosrdné pronásledování.“

 Devátého dubna 1990 bratři dosáhli zákonného uznání Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi, a po celém Rumunsku okamžitě zorganizovali krajské sjezdy. Těchto setkání se zúčastnilo více než 44 000 lidí — tedy víc než dvojnásobek počtu zvěstovatelů, který vzrostl přibližně na 19 000. Ze zprávy o službě vyplynulo, že od září 1989 do září 1990 počet svědků Jehovových v Rumunsku vzrostl o patnáct procent.

Na činnost místních svědků tehdy dohlížel zemský výbor pod dozorem rakouské odbočky. Ale v roce 1995 byla po 66 letech odbočka v Rumunsku znovu otevřena.

V době hospodářské krize nezůstali bez pomoci

V osmdesátých letech se hospodářská situace v Rumunsku začala výrazně zhoršovat a nakonec byl v zemi naprostý nedostatek spotřebního zboží. Po pádu komunistické vlády se hospodářství úplně zhroutilo a lidé se dostali do zoufalé situace. Svědkové Jehovovi v Rakousku, Maďarsku, tehdejším Československu a Jugoslávii na to reagovali tak, že svým bratrům v Rumunsku poslali více než 70 tun jídla a oblečení. Těch zásob bylo tolik, že se o ně rumunští bratři mohli dokonce podělit se svými sousedy, kteří ke svědkům nepatřili. Jedna zpráva říká: „Pokaždé, když bratři někomu poskytli pomoc, využili té příležitosti a vydali mu důkladné svědectví.“

Nákladní auta přivážela bratrům nejen hmotnou podporu, ale i duchovní pokrm. Tato hojnost vháněla mnohým z nich slzy do očí, protože bývali zvyklí mít třeba jen jednu Strážnou věž pro celou skupinu. A navíc od 1. ledna 1991 začala Strážná věž v rumunštině vycházet barevně a současně s anglickým vydáním. Tyto změny vedly k tomu, že se výrazně zvýšil počet rozšířených časopisů.

 Od skupin k řádným shromážděním

V době pronásledování nebylo možné, aby bratři určitá shromáždění, například teokratickou školu, vedli obvyklým způsobem. Scházeli se totiž v malých skupinách, vždy si přečetli příslušnou látku a pak o ní rozmlouvali. Článek, který se právě probíral, měli většinou pouze v několika výtiscích, ne-li jen v jednom.

„Příručka pro školu teokratické služby byla v rumunštině oficiálně vydána v roce 1992,“ říká Jon Brenca, člen výboru  rumunské odbočky. „Verzi příručky vytištěnou v Rumunsku mělo několik bratrů k dispozici už dříve. V roce 1991 jsme začali školit starší, jak mají vést teokratickou školu a jak dávat rady. Starší se však často zdráhali rady dávat, protože tehdy se to dělalo z pódia. Někteří říkali: ‚Bratrům to nebude příjemné, když jim dáme radu před ostatními.‘“

Někdy také docházelo k určitým nedorozuměním. Například v roce 1993 byl v jednom sboru na návštěvě bratr, který absolvoval školu služebního vzdělávání. Přišel za ním jeden starší a v programu teokratické školy mu ukázal zmínku o tom, že větší sbory mohou mít druhou třídu. Myslel si, že druhá třída je pro pokročilejší studenty, a tak se zeptal: „Kdy budeme schopni přednášet proslovy v téhle třídě? Máme šikovné bratry, kteří by do vyšší třídy mohli postoupit.“ Bratr mu tu záležitost laskavě vysvětlil.

Jon Brenca vypráví: „Ke školení bratrů značně přispěly krajské sjezdy, protože jejich součástí je vzorová teokratická škola, kterou vede oblastní dozorce. Přesto to trvalo několik let, než se tomuto uspořádání všichni zcela přizpůsobili.“

 V roce 1993 byla v Rumunsku zahájena škola průkopnické služby, která tisícům průkopníků pomohla k dalším duchovním pokrokům a účinnější službě. Je pravda, že být průkopníkem v Rumunsku není vůbec snadné, protože získat zaměstnání na částečný úvazek je téměř nemožné. Přesto se v roce 2004 na některém odvětví průkopnické služby podílelo více než 3 500 bratrů a sester.

Pomoc pro cestující dozorce

V roce 1990 byli do Rumunska přiděleni bratři Roberto Franceschetti a Andrea Fabbi z italské odbočky. Jejich úkolem bylo pomoci znovu zorganizovat činnost tamějších svědků. „V té době mi bylo 57 let,“ vypráví bratr Franceschetti. „V Rumunsku byly špatné ekonomické podmínky, a tak pro mě ani pro mou manželku Imeldu to nebylo úplně snadné.

Když jsme 7. prosince 1990 v sedm hodin večer přijeli do Bukurešti, venku bylo 12 stupňů pod nulou a všude ležel sníh. V centru města jsme se setkali s několika bratry a ptali jsme se jich, kde bychom mohli přespat. Řekli nám: ‚Ještě nevíme.‘ Náš rozhovor ale vyslechla jedna mladá paní, jejíž maminka a babička byly naše sestry, a ta nás okamžitě pozvala k sobě domů. Bydleli jsme tam několik týdnů, než se nám podařilo najít v Bukurešti vhodné ubytování. Místní bratři nám také poskytovali citovou podporu a povzbuzovali nás, což nám pomáhalo přizpůsobovat se nové situaci.“

V roce 1967 Roberto absolvoval 43. třídu školy Gilead. V Rumunsku strávil společně se svou manželkou téměř devět let a oba tam bratrům ochotně předávali zkušenosti, které získali za desítky let v Jehovově službě. Roberto dále vypráví: „V lednu 1991 zemský výbor uspořádal schůzku se všemi cestujícími dozorci — celkem se 42 bratry. Většinou  sloužili malým krajům. V každém z nich bylo šest nebo sedm sborů. S každým sborem obvykle sloužili dva víkendy za sebou, většinou sami bez svých manželek. Krajští dozorci museli mít v tehdejší době stálé zaměstnání, aby mohli finančně zajistit svou rodinu a nevzbudili podezření úřadů. Ale nyní mohli mít tito bratři stejný program spolupráce jako cestující dozorci v jiných zemích a mohli sloužit sborům od úterý do neděle.

Když jsem všem 42 bratrům vysvětlil tuto úpravu, řekl jsem: ‚Kdo chce ve službě cestujícího dozorce pokračovat, ať prosím zvedne ruku.‘ Ruku nezvedl ani jeden! Tak jsme během několika minut přišli o všechny cestující dozorce. Někteří však o této záležitosti dál s modlitbou přemýšleli, a pak změnili názor. Další pomocí byli absolventi školy služebního vzdělávání z Francie, Itálie, Německa, Rakouska a ze Spojených států.“

Jon Brenca, který je původem Rumun, byl do Rumunska poslán z brooklynského betelu, kde sloužil deset let. Nejdříve byl krajským a oblastním dozorcem. Jon vypráví: „V červnu 1991, když jsem sloužil jako oblastní dozorce, začal jsem spolupracovat s krajskými dozorci, kteří byli nyní, za nového uspořádání, ochotni sloužit celodobě. Brzy jsem zjistil, že své názory museli do značné míry změnit nejen oni. Toto nové uspořádání bylo totiž zpočátku problémem i pro sbory. Někteří starší říkali: ‚Zvěstovatelé nebudou moci  chodit do kazatelské služby každý den.‘ Přesto všichni spolupracovali a přizpůsobovali se.“

K vyškolení bratrů přispěla také škola služby Království a škola služebního vzdělávání. Během školy služby Království v Baia Mare jeden starší přišel za instruktorem a se slzami v očích mu řekl: „Jsem starším mnoho let, ale teprve teď skutečně chápu, jak by se měly vykonávat pastýřské návštěvy. Za tyto vynikající informace jsem vedoucímu sboru velmi vděčný.“

O škole služebního vzdělávání bratři sice už slyšeli, ale představa, že by tuto školu měli i ve své zemi, jim připadala jako sen. Jistě si tedy dovedete představit, jak byli nadšeni, když se ten sen v roce 1999 uskutečnil a konalo se vyučování první třídy. Od té doby už proběhlo vyučování osmi dalších tříd a zúčastnili se ho také rumunsky mluvící bratři ze sousedních států, z Moldavska a Ukrajiny.

„Našla jsem pravdu!“

I když mnoha lidem v Rumunsku se nyní vydává svědectví pravidelně, asi sedm milionů místních obyvatel, což je třetina zdejší populace, žije v místech, která jsou nepřiděleným územím. A lidé v několika krajích dobrou zprávu dosud neslyšeli — žeň je tedy pořád ještě veliká! (Mat. 9:37) Mnozí pravidelní a zvláštní průkopníci a také někteří sboroví starší na tuto situaci zareagovali tak, že se do nepřidělených oblastí přestěhovali. Výsledkem bylo, že vznikly další skupiny a byly založeny nové sbory. Kromě toho odbočka všechny sbory vyzvala, aby se zúčastnily zvláštních kampaní zaměřených na službu v nepřidělených územích. A stejně jako v jiných zemích, i zde byly tyto kampaně velmi úspěšné.

Například v jedné odlehlé vesnici žila třiaosmdesátiletá žena. Jedna z jejích dcer jí přinesla Strážnou věž, kterou  našla v popelnici. Tato letitá paní si ten časopis nejen přečetla, ale také si ve své Bibli vyhledala všechny uvedené texty. Je zajímavé, že v té Bibli bylo použito Boží jméno. Když příště mluvila se svou dcerou, nadšeně jí řekla: „Představ si, našla jsem pravdu!“

Mluvila také s vesnickým farářem a ptala se ho, proč lidem neřekl nic o Božím jménu. Kněz na tuto otázku neodpověděl, ale požádal ji, aby mu půjčila Bibli a ten časopis, aby to mohl prozkoumat. Paní mu tuto laskavost prokázala, ale od té doby už svou Bibli ani tu Strážnou věž nikdy neviděla. Když pak do té vesnice přišli kázat svědkové Jehovovi, pozvala je dál. Boží slovo začala studovat pomocí knihy Poznání a dělala vynikající pokroky. Ona i její dcery jsou dnes v pravdě.

Konečně se mohou svobodně scházet!

Svědkové Jehovovi v Rumunsku měli nesmírnou radost, když se v roce 1990 sešli na oblastních sjezdech „Čistý jazyk“. Mnozí z nich byli na sjezdu poprvé. Tyto sjezdy se konaly v Brašově a v Kluži. O dva týdny dříve se více než 2 000 delegátů sešlo na rumunském oblastním sjezdu v Budapešti. Ačkoli oblastní sjezdy v Rumunsku byly pouze jednodenní, bratři si nadšeně vyslechli proslovy dvou členů vedoucího sboru, Miltona Henschela a Theodora Jaracze. Těchto sjezdů se celkem zúčastnilo více než 36 000 lidí a pokřtěno bylo 1 445 nových bratrů a sester — asi osm procent všech zvěstovatelů v této zemi!

Bylo naplánováno, že v roce 1996 se v Bukurešti bude konat jeden z mezinárodních sjezdů „Poslové Božího pokoje“. Duchovní pravoslavné církve se ale ze všech sil snažili tento sjezd překazit. Společně se svými přisluhovači vylepovali plakáty s nenávistným obsahem po celém městě — na  církevní a jiné budovy, do pasáží i na kdejakou zeď. Na jednom plakátu bylo napsáno: „Pravoslaví, nebo smrt“. A na jiném: „Požádáme úřady, aby tento sjezd zrušily. PŘIJĎTE, ABYCHOM MOHLI HÁJIT VÍRU NAŠICH PŘEDKŮ. Pomáhej nám Bůh!“

Pod vlivem těchto událostí městští úředníci změnili názor a nedovolili, aby se sjezd konal v Bukurešti. Bratrům se však na 19.–21. července podařilo zajistit prostory v Brašově a v Kluži a dokázali také zorganizovat menší sjezdy  v Bukurešti a Baia Mare pro ty, kdo do Brašova nebo Kluže nemohli přijet.

Na reportéry velmi zapůsobilo, že bratři dokázali zůstat klidní a v tak krátké době všechno přeorganizovat. Proto navzdory nabubřelým, urážlivým výrokům duchovních se den před sjezdem sdělovací prostředky vyjadřovaly o svědcích příznivě. Ale i dřívější negativní zprávy byly k něčemu dobré, protože poutaly pozornost na Jehovovo jméno. Jeden bratr v Bukurešti řekl: „Během tří týdnů se nám dostalo takové publicity, která by odpovídala létům svědecké práce v celé zemi. To, čím nás rumunská pravoslavná církev chtěla zastavit, ve skutečnosti posloužilo k šíření dobré zprávy.“  Na těchto sjezdech se sešlo celkem 40 206 účastníků a pokřtěno bylo 1 679 zvěstovatelů.

Na oblastních sjezdech „Činitelé Božího slova“, které se konaly v roce 2000, měli bratři velikou radost z toho, že dostali Křesťanská řecká písma — Překlad nového světa v rumunštině. Jeden mladý bratr s vděčností řekl: „Když jsem tento překlad držel v ruce a viděl tam Boží jméno, ještě víc mě to k Jehovovi přiblížilo. Z hloubi srdce děkuji Jehovovi i jeho organizaci.“

Od sálu pro včelaře k sálu sjezdovému

Za komunismu nebyly postaveny žádné sály Království, jedině „včelí sál“, o kterém byla zmínka už dříve. Když tedy  zákaz činnosti skončil, bylo potřeba postavit mnoho sálů, což se zdálo téměř neuskutečnitelné. Převážně díky fondu na sály Království se však v posledních letech bratrům podařilo postavit v průměru každých deset dní jeden sál. Staví se jednoduché, účelné budovy podle standardních projektů a používají se snadno dostupné materiály. Atmosféra spolupráce a dobrá organizace na stavbách, a to zejména na rychlostavbách, přispívají v Rumunsku, stejně jako v jiných zemích, k tomu, že je vydáváno vynikající svědectví sousedům, obchodníkům i městským úředníkům.

Bratři v kraji Mureş žádali úřady o povolení, aby mohli zavést elektrický proud do sálu Království, který právě stavěli. „Proč máte tak naspěch?“ zeptal se úředník a dodal: „Potrvá nejméně měsíc, než vám to povolení vydáme, a do té doby toho stejně moc nezvládnete.“ Bratři tedy s tou záležitostí zašli za jeho vedoucím.

Také vedoucí se zeptal: „Proč ten spěch? Vždyť jste teprve položili základy, ne?“

„Ano,“ odpověděli bratři, „ale to bylo minulý týden. Teď děláme střechu.“ Vedoucí situaci pochopil a povolení jim vystavil hned druhý den.

První sjezdový sál v Rumunsku byl postaven ve městě Negreşti–Oaş. Skládal se z hlavního sálu, ve kterém bylo 2 000 sedadel, a z nekrytého venkovního areálu, kde bylo 6 000 míst k sezení. Bratr Lösch velmi rád přijal pozvání, aby přednesl proslov k zasvěcení, a přednesl ho v rumunštině. Na stavbě sjezdového sálu se podílelo více než 90 sborů z pěti krajů. Ještě před zasvěcením se v tomto sále v červenci 2003 sešlo 8 572 účastníků oblastního sjezdu. Sjezdový sál byl pochopitelně velmi zajímavým námětem rozhovorů mezi místními členy pravoslavné církve. Ne všichni se ale  vyjadřovali negativně. Dokonce i někteří kněží chválili bratry za jejich nasazení.

Proti Božím služebníkům nebude mít úspěch žádná zbraň

Když se Károly Szabó a József Kiss v roce 1911 vrátili do své rodné země, neměli ani tušení, do jaké míry bude Jehova žehnat činnosti, kterou zahájili. Posuďte sami, k jakému úžasnému vzrůstu došlo: Za posledních deset let bylo v Rumunsku pokřtěno přibližně 18 500 nových Jehovových ctitelů, čímž počet zvěstovatelů vzrostl na 38 423. Památné slavnosti v roce 2005 se zúčastnilo 79 370 lidí. V roce 1998 byl zasvěcen pěkný nový domov betel, který byl v roce 2000 ještě rozšířen. Na tomtéž pozemku byl postaven také komplex tří sálů Království.

Základ tohoto pozoruhodného rozmachu však byl položen v dobách velmi krutého pronásledování, takže mnoho  podrobností se ani nedá popsat. Veškerou zásluhu za tento vzrůst je nutné připsat Jehovovi, pod jehož ochranným stínem jeho oddaní svědkové nacházeli útočiště. (Žalm 91:1, 2) Svým věrným služebníkům Jehova slíbil: „Ať bude proti tobě vytvořena jakákoli zbraň, nebude mít úspěch, a každičký jazyk, který proti tobě povstane v soudu, odsoudíš. To je dědičné vlastnictví Jehovových sluhů.“ (Iz. 54:17)

Svědkové Jehovovi v Rumunsku chtějí toto nesmírně cenné „dědičné vlastnictví“ zachovat, a proto jsou rozhodnuti nikdy nezapomenout na slzy všech svědků, kteří tolik trpěli kvůli spravedlnosti. Dávají to najevo tím, že se snaží napodobovat jejich vzácnou víru. (Iz. 43:10; Hebr. 13:7)

 [Rámeček na straně 72]

Stručný přehled o Rumunsku

Země: Území Rumunska má zhruba tvar oválu a rozlohu 238 000 kilometrů čtverečních. Od východu na západ měří asi 720 kilometrů. Od severu ve směru hodinových ručiček sousedí s Ukrajinou, Moldavskem, Bulharskem, Srbskem a Černou Horou a s Maďarskem.

Lidé: V Rumunsku je 22 milionů obyvatel. Tuto populaci tvoří mnoho různých národnostních a etnických skupin, například Rumuni, Maďaři, Němci, Židé, Ukrajinci, Romové a další. Přinejmenším 70 procent obyvatel se hlásí k rumunské pravoslavné církvi.

Jazyk: Úředním jazykem je rumunština. Vznikla z latiny, jazyka starověkých Římanů.

Hospodářství: Asi 40 procent lidí v produktivním věku pracuje v zemědělství nebo lesnictví, případně se živí rybolovem, 25 procent je zaměstnáno ve zpracovatelském průmyslu, v dolech nebo na stavbách a 30 procent v sektoru služeb.

Jídlo: K zemědělským plodinám patří kukuřice, brambory, cukrová řepa, pšenice a vinná réva. Z hospodářských zvířat se zde chovají především ovce a pak také skot, prasata a drůbež.

Podnebí: Teplota a množství dešťových srážek se v jednotlivých oblastech liší. Celkově je podnebí mírné, střídají se čtyři roční období.

 [Rámeček na straně 74]

Rozdílné oblasti Rumunska

Rumunsko je převážně zemědělská země, která je rozdělena na několik historických a velmi rozdílných území — Maramureş, Moldávii, Sedmihradsko a Dobrudžu. Severní oblast, Maramureş, je jediné území, kam nikdy nepronikli Římané. Zdejší lidé žijící v odlehlých horských vesnicích dosud chrání kulturu svých dáckých předků. Na východě leží Moldávie, jež je proslulá svými vinnými sklepy, minerálními prameny a kláštery z 15. století. V jižní oblasti, ve Valašsku, je největší a zároveň hlavní město Rumunska, Bukurešť.

Uprostřed Rumunska se rozkládá Sedmihradsko, což je v podstatě náhorní plošina lemovaná rozsáhlým obloukem Karpat. Je zde mnoho středověkých hradů, měst a rozvalin. Odtud také pochází legendární Dracula, který je v literatuře vykreslen jako upír. Vzorem pro Draculu byla knížata z 15. století — Vlad Dracul neboli Vlad Ďábel a Vlad Ţepeş, kterému se kvůli tomu, jak zabíjel své nepřátele, říkalo Vlad Napichovač. Tyto oblasti včetně míst, kde tito muži údajně žili a působili, jsou cílem výprav mnoha lidí.

Dobrudža, která v délce asi 250 kilometrů hraničí s Černým mořem, se pyšní nádhernou Dunajskou deltou. Dunaj je druhou nejdelší řekou v Evropě a tvoří jižní hranici Rumunska. Delta má rozlohu 4 300 kilometrů čtverečních a je největší rezervací mokřin v Evropě. Ekologicky je velmi rozmanitá, protože se zde vyskytuje více než 300 druhů ptáků, asi 150 druhů ryb a 1 200 druhů rostlin — od vrb až po lekníny.

 [Rámeček na straně 87]

Od Zalmoxidova kultu k rumunské pravoslavné církvi

Staletí před naším letopočtem bylo území dnešního Rumunska obýváno dvěma příbuznými kmeny — Géty a Dáky. Jejich bůh Zalmoxis byl pravděpodobně bohem oblohy a mrtvých. Dnes se téměř všichni Rumuni hlásí ke křesťanství. Jak k této změně došlo?

V době, kdy Balkánský poloostrov byl pod nadvládou Říma, spojenectví Gétů a Dáků představovalo závažnou hrozbu. Jejich král Decebal totiž dvakrát porazil římská vojska. Začátkem druhého století n. l. však Řím získal převahu, a Dácie, jak se toto území nazývalo, se stala jednou z jeho provincií. Dácie byla velmi bohatá země a její blahobyt přilákal mnoho kolonistů z Říma. Ti potom uzavírali manželství s Dáky, učili je latinsky a měli s nimi potomky, což jsou předci dnešních Rumunů.

Osadníci a také kupci a řemeslníci přinesli na toto území formální křesťanství. Vliv křesťanstva vzrostl v roce 332 n. l., kdy císař Konstantin uzavřel mírovou smlouvu s Góty, kteří patřili ke sdružení germánských kmenů a žili severně od Dunaje.

Po velkém rozkolu, k němuž došlo v roce 1054, se východní církev oddělila od římské církve. Tím se toto území dostalo pod vliv východní pravoslavné církve, z níž vyšla rumunská pravoslavná církev. Koncem 20. století měla rumunská pravoslavná církev více než 16 milionů členů, a tak se stala největší nezávislou pravoslavnou církví na Balkáně.

 [Rámeček a obrázek na straně 98 až 100]

Zpívali jsme a kolem nás padaly bomby

Teodor Miron

Rok narození: 1909

Rok křtu: 1943

Z jeho života: Biblickou pravdu poznal ve vězení. V nacistických koncentračních táborech, v komunistických pracovních táborech a věznicích strávil celkem 14 let.

V době, kdy německá vojska začala ustupovat, jsem byl mezi 152 bratry, kteří společně s jinými vězni z koncentračního tábora v Boru v Srbsku byli odváženi do Německa. Na cestu jsme se vydali 1. září 1944. Některé dny jsme neměli co jíst. Jakmile se nám však podařilo něco k jídlu získat — například řepu ležící na okraji silnice —, o všechno jsme se spravedlivě dělili. Když někdo byl tak zesláblý, že nemohl jít, ti silnější ho vezli na trakaři.

Nakonec jsme se dostali na železniční stanici, kde jsme si mohli asi na čtyři hodiny odpočinout. Pak jsme vyložili dva otevřené nákladní vagony a získali tak místo pro sebe. Mohli jsme v nich pouze stát a neměli jsme žádné teplé oblečení. Každý měl jenom houni, kterou si dával přes hlavu, když začalo pršet. Tak jsme cestovali celou noc. V deset hodin dopoledne jsme dojeli k jedné vesnici. Tam začala lokomotivu bombardovat dvě letadla, takže vlak musel zastavit. I když naše vagony byly hned za ní, nikdo z nás  nebyl zabit. Přestože došlo k takové nehodě, byla připojena jiná lokomotiva a my jsme pokračovali v cestě.

Asi o 100 kilometrů dále jsme zastavili na jedné stanici. Čekali jsme tam dvě hodiny a najednou jsme uviděli několik mužů a žen, kteří nesli koše plné brambor. Domnívali jsme se, že to jsou prodavači brambor, ale byli to naši duchovní bratři a sestry, kteří se o nás doslechli a věděli, že budeme mít hlad. Každému z nás dali tři velké vařené brambory, kus chleba a trochu soli. Tato ‚manna z nebe‘ nás posílila na dalších 48 hodin, než jsme začátkem prosince dojeli do maďarského města Szombathely.

V tomto městě jsme strávili zimu. Přežili jsme ji hlavně díky kukuřici, která zůstala pod sněhem. V březnu a dubnu 1945 bylo toto krásné město bombardováno a na ulicích ležela znetvořená lidská těla. Mnozí lidé byli uvězněni pod sutinami a někdy bylo slyšet, jak volají o pomoc. Vzali jsme si rýče a další nářadí a některé z těch lidí se nám podařilo vyprostit.

Bomby padaly na okolní domy, ale budovu, ve které jsme bydleli, nezasáhly. Kdykoli sirény oznámily letecký poplach, všichni obyvatelé zděšeně spěchali do krytu. Zpočátku jsme utíkali i my, ale brzy jsme pochopili, že to je zbytečné, protože tam žádné pořádné kryty nebyly. Zůstali jsme tedy v budově a snažili se zachovat klid. Strážní tam potom zůstávali s námi. Říkali, že náš Bůh možná ochrání i je. Prvního dubna, což byla poslední noc, kterou jsme strávili v Szombathely, bylo takové bombardování jako nikdy předtím. Přesto jsme zůstali v naší budově, chválili Jehovu zpěvem a děkovali mu za to, že máme v srdci klid. (Fil. 4:6, 7)

Druhý den jsme dostali příkaz odjet do Německa. Měli jsme dva vozy s koňským potahem, a tak jsme se asi 100 kilometrů střídavě vezli a šli pěšky. Dostali jsme se až do lesa vzdáleného 13 kilometrů od ruské fronty. Přenocovali jsme na pozemku bohatého statkáře a příští den nás naši strážní propustili. Děkovali jsme Jehovovi, že nás posiloval tělesně i duchovně, se slzami v očích jsme se rozloučili a každý z nás se vydal na cestu domů — někteří pěšky, jiní vlakem.

[Rámeček na straně 107]

Projevy křesťanské lásky

V roce 1946 byla východní část Rumunska postižena hladomorem. Svědkové Jehovovi, kteří žili v krajích méně poškozených druhou světovou válkou a jejími nepříjemnými dozvuky, sice sami byli chudí, a přesto svým bratrům trpícím nouzí darovali jídlo, oblečení a peníze. Například svědkové, kteří pracovali v solném dolu ve městě Sighet Marmaţiei poblíž ukrajinských hranic, kupovali sůl z dolů, prodávali ji v sousedních městech a za získané peníze nakupovali kukuřici. Současně také svědkové Jehovovi ze Spojených států, Švédska, Švýcarska a dalších zemí pomohli tím, že darovali nejméně pět tun jídla.

 [Rámeček a obrázek na straně 124 a 125]

Vzpomněli jsme si na 1 600 biblických textů

Dionisie Vârciu

Rok narození: 1926

Rok křtu: 1948

Z jeho života: Od roku 1959 strávil více než pět let v několika věznicích a pracovních táborech. Zemřel v roce 2002.

V době věznění nám bylo dovoleno udržovat korespondenci s rodinou a členové rodiny nám směli každý měsíc poslat pětikilový balíček. Takový balíček ovšem dostali pouze ti, kdo splnili své pracovní úkoly. O jídlo jsme se vždycky dělili rovným dílem, což obvykle znamenalo udělat z něj asi 30 porcí. Jednou jsme takto dělili dvě jablka. Každá porce byla samozřejmě malá, ale pomohla nám utišit hlad.

Nikdo z nás sice neměl Bibli ani žádné biblické studijní pomůcky, ale přesto jsme si udržovali duchovní sílu. Připomínali jsme si totiž myšlenky, které jsme se dozvěděli před uvězněním, a povídali jsme si o nich. Dohodli jsme se, že každé ráno některý bratr ostatním připomene jeden biblický text. Tento text jsme potom všichni polohlasem opakovali a rozjímali o něm při povinné ranní procházce, která trvala patnáct až dvacet minut. Když jsme se vrátili do cely — do místnosti o rozměrech 2 x 4 metry, kde se nás tísnilo dvacet —, asi půl hodiny jsme si o tomto verši povídali. Všichni dohromady jsme si vzpomněli na 1 600 biblických textů. V poledne jsme rozebírali různé náměty a k tomu asi 20 až 30 veršů, které s nimi souvisely. Tuto látku se každý z nás učil nazpaměť.

Jeden bratr se zpočátku domníval, že na to, aby se naučil nazpaměť mnoho biblických textů, je už moc starý. Příliš se však podceňoval. Když slyšel, jak si každý z nás tyto pasáže asi dvacetkrát hlasitě opakuje, také se mu podařilo vybavit si a zpaměti odříkat mnoho biblických textů. Měl z toho pak velkou radost.

Je pravda, že jsme byli hladoví a tělesně slabí, ale Jehova nám stále poskytoval duchovní výživu a posiloval nás. Duchovní smýšlení jsme si museli udržet i potom, co jsme byli propuštěni, protože agenti Securitate nás dále pronásledovali a doufali, že zničí naši víru.

 [Rámeček na straně 132 a 133]

Metody rozmnožování literatury

V padesátých letech bylo nejjednodušší a nejvýhodnější rozmnožovat biblické studijní pomůcky tak, že je Jehovovi služebníci ručně opisovali, mnohdy přes kopírovací papír. Tato metoda byla sice pomalá a únavná, ale pro opisovače byla v určitém smyslu velmi užitečná, protože se mnoho z této látky naučili nazpaměť. A tak v případě, že byli uvězněni, mohli jiným vězňům poskytovat mnoho duchovního povzbuzení. Bratři používali také psací stroje, ale ty musely být registrované u policie a bylo obtížné je sehnat.

Koncem 50. let se začaly používat cyklostyly, na nichž se rozmnožuje pomocí blan. Bratři vyráběli blány tak, že smíchali klih, želatinu a vosk. Tuto směs pak v tenké vrstvě rozetřeli na hladkou, nejlépe skleněnou desku ve tvaru obdélníku. Zvláštní barvou, kterou si sami připravovali, napsali text na papír. Když barva uschla, papír rovnoměrně přitiskli na desku s voskovým povrchem, a tak získali blánu. Tyto blány však nevydržely dlouho, takže bratři stále vyráběli nové. Výroba šablon, stejně jako ruční opisování článků, také představovala určité nebezpečí, protože pisatele bylo možné snadno odhalit podle rukopisu.

Od 70. let až do skončení zákazu činnosti bratři zhotovili a používali více než deset přenosných ručních rozmnožovacích strojů. Vyráběli je podle stroje dovezeného z Rakouska a tiskli na nich pomocí papírových tiskových desek potažených vrstvou plastu. Tyto stroje dostaly přezdívku „mlýnek“. Koncem 70. let se podařilo získat několik archových ofsetových rozmnožovací strojů, ale místní bratři nebyli schopni vyrábět tiskové desky, a tak tyto stroje ležely ladem. Od roku 1985 však do Rumunska jezdil jeden bratr z tehdejšího Československa. Byl to inženýr chemie a učil bratry tyto tiskové desky vyrábět. Pak se výrazně zvýšilo množství vytištěných publikací a značně se zlepšila i jejich kvalita.

 [Rámeček a obrázek na straně 136 a 137]

Jehova mě školil

Nicolae Bentaru

Rok narození: 1957

Rok křtu: 1976

Z jeho života: Za komunismu tiskl literaturu a nyní on i jeho manželka Veronica slouží jako zvláštní průkopníci.

Studovat Bibli jsem začal v roce 1972 ve městě Săcele a pokřtěn jsem byl o čtyři roky později, když mi bylo osmnáct. Činnost svědků byla tehdy zakázána a shromáždění se konala pouze v malých skupinách. Přesto jsme pravidelně dostávali duchovní pokrm, a dokonce jsme měli i biblické dramatizace, které byly promítány z barevných diapozitivů a doprovázeny audionahrávkami.

Prvním úkolem, který jsem dostal po křtu, byla obsluha diaprojektoru. O dva roky později jsem dostal další výsadu. Měl jsem na starost nákup papíru pro naši podzemní tiskárnu. V roce 1980 jsem se naučil tisknout a podílel jsem se na výrobě Strážné věže, Probuďte se! i jiných publikací. Používali jsme cyklostyl a další malý ručně ovládaný tiskový stroj.

V té době jsem se seznámil s Veronikou. Byla to velmi milá sestra, která věrně sloužila Jehovovi. Vzali jsme se a Veronica mi při práci byla velkou oporou. V roce 1981 mě Otto Kuglitsch z rakouské odbočky naučil obsluhovat náš úplně první archový ofsetový stroj. Druhý tiskový stroj jsme připravili k provozu v roce 1987 v Kluži a já jsem dostal za úkol vyškolit bratry, kteří na něm měli pracovat.

Když byl v roce 1990 zákaz činnosti zrušen, společně s Veronikou a naším synem Florinem jsme tiskli a rozváželi literaturu ještě dalších osm měsíců. Florin pomáhal snášet vytištěné stránky publikací, které jsme vždy slisovali a potom je ořezávali, sešívali, balili a odesílali. V roce 2002 jsme se všichni tři stali průkopníky a byli jsme přiděleni do města Mizil, které má 15 000 obyvatel a leží asi 80 kilometrů severně od Bukurešti. Veronica a já jsme ve zvláštní průkopnické službě a Florin je pravidelným průkopníkem.

 [Rámeček a obrázek na straně 139 a 140]

Jehova oslepil nepřítele

Ana Viusencuová

Rok narození: 1951

Rok křtu: 1965

Z jejího života: Už jako dospívající pomáhala rodičům při rozmnožování literatury. Později překládala literaturu do ukrajinštiny.

Jednoho dne v roce 1968 jsem na papírové rozmnožovací blány ručně opisovala Strážnou věž. Když jsem pak odešla na shromáždění, uvědomila jsem si, že jsem v roztržitosti zapomněla blány schovat. Jakmile jsem o půlnoci přišla domů, uslyšela jsem přijíždět auto. Ani jsem si nestačila všimnout, kdo to je, a už v domě bylo pět agentů Securitate s příkazem k domovní prohlídce. Měla jsem hrozný strach, ale podařilo se mi zachovat chladnou hlavu. Zároveň jsem úpěnlivě prosila Jehovu, aby mi tu neopatrnost odpustil, a slibovala jsem mu, že už nikdy nenechám práci neuklizenou.

Důstojník si sedl ke stolu hned vedle papírů, které jsem ve chvíli, kdy jsem zaslechla auto, rychle přikryla utěrkou. Seděl tam několik hodin, celou dobu, než prohlídka skončila. Když psal zprávu — jen pár centimetrů od blan —, utěrku několikrát urovnal. Ve své zprávě uvedl, že ani v domě, ani u nikoho z nás agenti žádnou zakázanou literaturu nenašli.

Přesto tatínka odvezli s sebou do Baia Mare. S maminkou jsme se za něj vroucně modlily a také jsme Jehovovi děkovaly za to, že nás v tu noc ochránil. Velmi se nám ulevilo, když se tatínek za několik dní vrátil domů.

Brzy nato jsem ručně rozmnožovala nějaké publikace a vtom jsem znovu uslyšela, že u našeho domu zastavilo auto. Zhasla jsem světlo, podívala se škvírou mezi zakrytými okny a uviděla, jak z auta vystoupilo několik mužů v uniformě s lesknoucími se odznaky na náramenících. Zašli do domu naproti přes ulici. Příští večer je vystřídala další skupina, čímž se potvrdilo naše podezření, že to jsou tajní agenti Securitate. Přesto jsme na rozmnožování publikací pracovali dál, ale abychom se vyhnuli odhalení, vynášeli jsme je přes zahradu, která byla za domem.

Tatínek říkával: „Je to jako kdyby na cestě mezi námi a nepřítelem byl oblačný sloup podobný tomu, který stál mezi Izraelity a Egypťany.“ (2. Mojž. 14:19, 20) Z vlastní zkušenosti jsem poznala, že tatínek měl pravdu.

 [Rámeček a obrázek na straně 143 a 144]

Zachránil nás prasklý výfuk

Traian Chira

Rok narození: 1946

Rok křtu: 1965

Z jeho života: Jeden z bratrů, kteří v letech zákazu měli na starosti výrobu a dopravu literatury.

Jednou v neděli časně ráno jsem do svého auta naložil osm balíků literatury. Do kufru se ale všechny nevešly, a tak jsem vyndal zadní sedadlo, místo něj jsem dal několik balíků, přikryl je dekami a navrch hodil polštář. Bylo léto, a tak kdyby se někdo podíval dovnitř, řekl by si, že naše rodina jede někam k vodě. Pro jistotu jsem jednou dekou zakryl i balíky v kufru.

Nejprve jsme v modlitbě poprosili Jehovu o požehnání, a pak se nás pět — manželka, naši dva synové, dcerka a já — vydalo do Tîrgu Mureşe a do Brašova, kam jsme tu literaturu měli dopravit. Cestou jsme si zpívali písně Království. Asi po sto kilometrech jsme se dostali k úseku silnice, kde byla spousta výmolů. Náklad tlačil celou svou vahou na nápravu, a tak se stalo, že výfuk na něco narazil a praskl. Zastavil jsem u krajnice a rozbitou část výfuku položil na deku v kufru, hned vedle rezervy. Pak jsme s burácením pokračovali v cestě.

Ve městě Luduş nás zastavil policista a chtěl zkontrolovat stav našeho vozidla. Ověřil si číslo motoru, vyzkoušel klakson, stěrače, světla a další příslušenství a pak mě požádal, abych mu ukázal rezervu. Cestou k zadní části auta jsem se naklonil do okénka a manželce a dětem pošeptal: „Modlete se. Teď nám může pomoct jedině Jehova.“

Když jsem otevřel kufr, policista si ihned všiml rozbitého výfuku. „Co je to?“ zeptal se. „Za to dostanete pokutu.“ Stačilo mu, že našel závadu, a tím to skončilo. Zavřel jsem kufr, úlevou si oddechl a s největší radostí zaplatil pokutu. Byl to během naší cesty jediný děsivý okamžik. Literaturu jsme bratrům dovezli v pořádku.

 [Rámeček a obrázek na straně 147 až 149]

Nepříjemné setkání s agenty Securitate

Viorica Filipová

Rok narození: 1953

Rok křtu: 1975

Z jejího života: V celodobé službě je od roku 1986 a nyní je v betelu.

Když jsme se společně s mou sestrou Aurikou staly svědky Jehovovými, naše rodina s námi jednala krutě. Jejich chování bylo velmi zraňující, ale připravilo nás na to, abychom později dokázaly lépe snášet nepříjemná setkání s agenty Securitate. K takové situaci došlo například jednoho prosincového večera roku 1988. Tehdy jsem bydlela u Auriky a její rodiny ve městě Oradea, nedaleko hranic s Maďarskem.

Šla jsem do domu bratra, který dohlížel na překládání publikací, a v kabelce jsem měla časopis, na kterém jsem dělala korekturu. Netušila jsem, že tam agenti Securitate provádějí důkladnou prohlídku a vyslýchají každého, kdo byl právě v domě. Když jsem pochopila, co se děje, podařilo se mi časopis spálit, aniž na to někdo přišel. Agenti potom mě i ostatní svědky odvedli do budovy Securitate k dalšímu výslechu.

Vyslýchali mě celou noc a následující den mě vzali s sebou do mého údajného bydliště. Byl to domek v sousední vesnici Uileacu de Munte. Nebydlela jsem  v něm, ale bratři tam skladovali materiály pro podzemní činnost. Když agenti domek důkladně prohledali, tyto materiály objevili a odvedli mě zpátky do budovy Securitate. Tam mě bili pendrekem, aby mě přiměli vyzradit, komu nalezené věci patří nebo s kým mají přímou souvislost. Úpěnlivě jsem prosila Jehovu, aby mi pomáhal to bití snášet, a najednou jsem začala pociťovat vnitřní klid. Bolest, která mnou projela po každé ráně, trvala jen několik vteřin. Brzy mi ale tak otekly ruce, že jsem přemýšlela, zda ještě vůbec někdy budu schopna psát. Večer jsem byla propuštěna — úplně bez peněz, nesmírně hladová a vyčerpaná.

Cestou na hlavní autobusové nádraží mě sledoval jeden agent Securitate. Svým vyšetřovatelům jsem neřekla, kde bydlím, a tak jsem nemohla jít rovnou do Auričina domu. Měla jsem totiž strach, že bych ji a její rodinu vystavila nebezpečí. Nevěděla jsem, kam mám jít a co mám dělat, a proto jsem se vroucně modlila k Jehovovi a říkala mu, že se zoufale potřebuji najíst a že si moc přeji vyspat se ve své posteli. Zároveň mě však napadlo: ‚Nežádám příliš mnoho?‘

Na nádraží jsem se dostala právě ve chvíli, kdy se autobus chystal k odjezdu. Běžela jsem a nastoupila do něj, i když jsem neměla žádné peníze, abych si mohla koupit jízdenku. Shodou okolností ten autobus jel do vesnice, kde byl můj domek. Autobus však dohonil i agent Securitate. Zeptal se mě, kam jede, a pak z něj vyskočil. Z toho jsem usoudila, že v Uileacu de Munte na mě bude čekat jiný agent. Ulevilo se mi, když mi řidič dovolil v autobusu zůstat. ‚Ale proč jedu do Uileacu de Munte?‘ přemýšlela jsem. Do svého domku jsem jít nechtěla, protože tam nebylo žádné jídlo, a dokonce ani postel.

Ještě jsem se Jehovovi svěřovala se svými starostmi, když řidič zastavil na okraji Oradeji, aby nechal vystoupit nějakého svého kamaráda. Využila jsem té příležitosti a vystoupila také. Když autobus odjel, spadl mi kámen ze srdce a opatrně jsem se vydala na cestu k bytu jednoho bratra, kterého jsem dobře znala. Přišla jsem k nim právě ve chvíli, kdy jeho manželka dovařila guláš, což bylo jedno z mých oblíbených jídel. Pozvali mě ke stolu, abych se s nimi navečeřela.

Mezitím noc pokročila a mně připadalo celkem bezpečné, abych šla do Auričina domu. Tam jsem se vyspala ve své posteli. Ano, Jehova mi poskytl právě ty dvě věci, o které jsem se modlila — dobré jídlo a mou postel. Náš Otec je opravdu obdivuhodný!

[Rámeček na straně 155]

Mladí lidé si zachovávají duchovní smýšlení

V době pronásledování si mladí křesťané získali chvályhodnou pověst, protože zůstali ryzí, a mnozí z nich kvůli dobré zprávě riskovali svou svobodu. V dnešní době však mladí lidé mají jiné zkoušky, a je smutné, že někteří polevují v ostražitosti. Jiní však duchovní smýšlení neztrácejí. Například několik studentů střední školy ve městě Câmpia Turzii si vždy v době dopolední přestávky společně probírá denní text. Scházejí se buď na školním dvoře nebo na hřišti a občas se k nim připojí i někteří spolužáci.

Jedna mladá sestra řekla: „Když společně s přáteli mluvíme o denním textu, je to pro mě útočiště, chvíle úniku ze společnosti spolužáků, kteří neslouží Jehovovi. Také mě povzbuzuje to, když vidím, že nejsem jediný svědek Jehovův.“ Tito mladí lidé dostali pochvalu od ředitelky i od několika učitelů.

[Rámeček na straně 160]

Zákonné prosazování dobré zprávy

Ve čtvrtek 22. května 2003 rumunské ministerstvo kultury a náboženství vydalo nařízení, jímž znovu potvrdilo, že Náboženská organizace Svědkové Jehovovi, jež byla založena 9. dubna 1990, je právní subjekt uznaný státem. Svědkové Jehovovi tedy mají nárok na všechny zákonné výhody, které jsou poskytovány schváleným náboženským organizacím, což se týká například práva kázat a stavět sály Království. Toto uznání je výsledkem řady právních bitev vedených během mnoha let.

 [Tabulka a graf na straně 80 a 81]

RUMUNSKO — HLAVNÍ UDÁLOSTI

1910

1911: Károly Szabó a József Kiss přijíždějí ze Spojených států.

1920: V Kluži je založena odbočka. Dohlíží na činnost v Albánii, Bulharsku, bývalé Jugoslávii, Maďarsku a Rumunsku.

1924: V Kluži je koupena tiskárna a objekt pro odbočku.

1929: Dohled převzala odbočka v Německu a později středoevropská kancelář ve Švýcarsku.

1938: Vláda zavřela a zapečetila odbočku v Bukurešti.

1940

1945: Je zaregistrováno Sdružení svědků Jehovových.

1946: Prvního celostátního sjezdu v Bukurešti se účastní přibližně 15 000 lidí.

1947: V srpnu a září cestují po Rumunsku Alfred Rütimann a Martin Magyarosi.

1949: Komunistická vláda zakázala činnost svědků Jehovových a zabrala celý objekt odbočky.

 1970

1973: Místo odbočky ve Švýcarsku je dohledem pověřena odbočka v Rakousku.

1988: Rumunsko navštívili členové vedoucího sboru.

1989: Padl komunistický režim.

1990: Svědkové Jehovovi získali zákonné uznání. Konají se krajské sjezdy.

1991: Strážná věž v rumunštině vychází barevně a současně s vydáním v angličtině.

1995: V Bukurešti je opět založena odbočka.

1999: V Rumunsku se poprvé koná škola služebního vzdělávání.

2000

2000: Jsou uveřejněna Křesťanská řecká písma — Překlad nového světa v rumunštině.

2004: Je zasvěcen první sjezdový sál ve městě Negreşti-Oaş.

2005: V Rumunsku slouží 38 423 zvěstovatelů.

[Graf]

(Viz publikaci)

Počet zvěstovatelů

Počet průkopníků

40 000

20 000

1910 1940 1970 2000

 [Mapy na straně 73]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

POLSKO

SLOVENSKO

MAĎARSKO

UKRAJINA

MOLDAVSKO

RUMUNSKO

Satu Mare

Oradea

Arad

Negreşti-Oaş

Baia Mare

MARAMUREŞ

Brebi

Bistriţa

Topliţa

Kluž

Tîrgu Mureş

Ocna Mureş

SEDMIHRADSKO

Karpaty

Frătăuţii

Bălcăuţi

Ivăncăuţi

Prut

MOLDÁVIE

Brašov

Săcele

Mizil

BUKUREŠŤ

VALAŠSKO

Galaţi

Brăila

Dunaj

DOBRUDŽA

SRBSKO A ČERNÁ HORA

BULHARSKO

MAKEDONIE

 [Celostránkový obrázek na straně 66]

[Obrázky na straně 69]

V roce 1911 se Károly Szabó a József Kiss vrátili do své rodné země, aby tam šířili poselství o Království

[Obrázek na straně 70]

Paraschiva Kalmárová (sedící) se svým manželem a osmi dětmi

[Obrázek na straně 71]

Gavrilă Romocea

[Obrázek na straně 71]

Elek a Elisabeth Romoceaovi

[Obrázek na straně 77]

Výstavba nové kanceláře v Kluži, 1924

[Obrázek na straně 84]

Když pronásledování zesílilo, literatura byla vydávána pod různými názvy

[Obrázek na straně 86]

Nicu Palius přijel z Řecka, aby zde podpořil kazatelskou službu

[Obrázek na straně 89]

Při poslechu nahrávky biblické přednášky, 1937

[Obrázek na straně 95]

Martin a Maria Magyarosiovi (vpředu) a Elena a Pamfil Albuovi

[Obrázek na straně 102]

Krajský sjezd v Baia Mare v roce 1945

[Obrázek na straně 105]

Plakát oznamující celostátní sjezd v roce 1946

[Obrázek na straně 111]

Mihai Nistor

[Obrázek na straně 112]

Vasile Sabadâş

[Obrázek na straně 117]

Odposlouchávací zařízení, které používala Securitate

[Obrázek na straně 120]

Pracovní tábor Periprava v deltě Dunaje

[Obrázek na straně 133]

„Mlýnek“

[Obrázky na straně 134]

Veronica a Nicolae Bentaruovi v tajném úkrytu pod jejich domem

[Obrázek na straně 138]

Doina a Dumitru Cepănaruovi

[Obrázek na straně 138]

Petre Ranca

[Obrázky na straně 141]

Sjezdy pořádané v 80. letech

[Obrázek na straně 150]

První škola průkopnické služby v Rumunsku, 1993

[Obrázek na straně 152]

Roberto a Imelda Franceschettiovi

[Obrázky na straně 156 a 157]

Mezinárodních sjezdů „Poslové Božího pokoje“ v roce 1996 se navzdory odporu duchovenstva zúčastnily tisíce lidí

 [Obrázky na straně 158]

(1) Komplex sedmi sálů Království, Tîrgu Mureş

(2) Rumunská odbočka, Bukurešť

(3) Sjezdový sál, Negreşti-Oaş

[Obrázek na straně 161]

Výbor odbočky, ve směru hodinových ručiček zleva nahoře: Daniele Di Nicola, Jon Brenca, Gabriel Negroiu, Dumitru Oul a Ion Roman