Jižní Afrika

NA RUŠNÝCH ulicích jihoafrických měst můžete potkat lidi různé barvy pleti — od zcela černé až po úplně bílou. V dopravním ruchu zachytíte útržky rozhovorů v pestré směsici jazyků. Když procházíte kolem prodavačů ovoce, suvenýrů a oděvů, chrání vás před prudkým sluncem stín vysokých úředních budov. A pokud chcete, můžete se přímo na chodníku nechat ostříhat.

V tak různorodé populaci, která čítá více než 44 milionů, je velmi těžké určit typického obyvatele Jižní Afriky. Asi 75 procent tvoří domorodí černoši — Zuluové, Xhosové, Sothové, Pediové, Čwanové a několik menších skupin. Běloši mluví převážně anglicky a afrikánsky. Jsou mezi nimi potomci holandských přistěhovalců, kteří se zde usadili v polovině 17. století. Později přišli francouzští hugenoti a začátkem 19. století Angličané.

V Jižní Africe žije i mnoho Indů. Jsou to potomci dělníků, kteří pracovali na cukrových plantážích v provincii Natal (nyní KwaZulu-Natal). Kvůli této směsici ras a kultur jsou obyvatelé Jižní Afriky vhodně označováni jako „duhový národ“.

V minulosti byly vztahy mezi jednotlivými rasami značně komplikované. Jihoafrickou politiku apartheidu odsuzovalo mnoho zemí. A tak když byl apartheid v nedávné době zrušen a byla zavedena demokraticky zvolená vláda, vzbudilo to příznivý ohlas.

Nyní se mohou lidé různých ras setkávat bez omezení — smějí jít na jakékoli veřejné místo, například do kina nebo do restaurace. Dnes si také každý může vybrat, kde bude žít — je to jen otázka finančních možností.

 Když počáteční nadšení z této změny opadlo, vyvstaly pochopitelně určité otázky. Do jaké míry nová vláda napraví křivdy způsobené apartheidem? Jak dlouho to bude trvat? Nyní od pádu apartheidu uplynulo již více než deset let, ale závažné problémy stále nejsou vyřešeny. Patří mezi ně rostoucí zločinnost, 41procentní nezaměstnanost a odhadem pět milionů HIV pozitivních lidí. Mnozí si uvědomují, že tyto nešvary nemůže odstranit žádná lidská vláda, a proto hledají jiné řešení.

 NÁDHERNÁ SCENÉRIE

Přestože se Jižní Afrika potýká s tolika problémy, turisty stále přitahují přírodní krásy této země. K četným půvabům patří slunné pláže, impozantní pohoří a množství rozmanitých horských stezek. Ve městech jsou prvotřídní obchody a restaurace. K přitažlivosti této země přispívá i její mírné podnebí.

Jednou z hlavních atrakcí je různorodost divoké přírody. Chloubou Jižní Afriky je přibližně 200 druhů savců,  800 druhů ptáků a 20 000 druhů kvetoucích rostlin. Davy lidí proudí do přírodních rezervací, jako je například slavný Krugerův národní park. Zde lze vidět ve volné přírodě africkou „velkou pětku“ — slony, nosorožce, lvy, leopardy a buvoly.

Nezapomenutelným zážitkem je návštěva některého z jihoafrických původních pralesů. V nerušeném tichu a stínu stromů můžete obdivovat neobvyklé druhy kapradin, lišejníků a květin, ale také exotické ptáky a hmyz. Při pohledu na mohutný žlutodřev kapský žasnete nad tím, jak mohl z nepatrného semínka vyrůst tak obrovský strom. Žlutodřevy někdy dosahují výšky 50 metrů a mohou být i tisíc let staré.

V této zemi se však již sto let rozsévá a pěstuje ještě zcela jiný druh semene. Do srdce lidí je zde zasévána dobrá zpráva o Božím Království. Ty, kdo na tuto zprávu reagují, žalmista přirovnal k velkým stromům: „Spravedlivý rozkvete jako palma; jako cedr v Libanonu vyroste.“ (Žalm 92:12) Tito spravedliví lidé budou žít déle než nejstarší žlutodřevy, protože Jehova jim slíbil věčný život. (Jan 3:16)

RŮST ZAČÍNÁ Z NĚKOLIKA SEMÍNEK

V průběhu 19. století byla země zmítána válkou a politickými konflikty. Dalekosáhlý dopad měl také objev diamantů a zlata, k němuž došlo ve druhé polovině tohoto století. Allister Sparks ve své knize The Mind of South Africa vysvětluje: „Z pastevecké země se přes noc stala země průmyslová. Obyvatelé venkova byli přilákáni do měst, čímž se úplně změnil jejich způsob života.“

První semena biblické pravdy dorazila do Jižní Afriky v zavazadlech jednoho holandského duchovního, který tam přijel v roce 1902. V jedné z krabic bylo několik publikací badatelů Bible, jak se tehdy říkalo svědkům  Jehovovým. Tato literatura se dostala do rukou Fransovi Ebersohnovi a Stoffelu Fourieovi, kteří žili ve městě Klerksdorp. Rozpoznali tehdy zvuk pravdy a začali vydávat svědectví dalším lidem. Zasvěcenými služebníky Jehovy se stalo více než 80 členů Fourieovy rodiny v pěti generacích a také řada Ebersohnových potomků. Jeden z Fourieových potomků nyní slouží v jihoafrickém betelu.

V roce 1910 přijel do Jižní Afriky William W. Johnston z Glasgowa ve Skotsku. Měl za úkol otevřít zde kancelář  odbočky badatelů Bible. Bratru Johnstonovi bylo tehdy něco přes třicet let. Byl to praktický a spolehlivý muž. Odbočku sice tvořila jen malá místnost v jednom durbanském domě, ale měla na starosti rozsáhlé území — v podstatě celou Afriku na jih od rovníku.

V počátečních letech se dobrá zpráva šířila především mezi bělochy. Literatura badatelů Bible byla tehdy dostupná pouze v holandštině a v angličtině. Až mnohem později byly některé publikace přeloženy do místních jazyků. Dobrá zpráva se časem dostala ke všem čtyřem skupinám obyvatel — k bělochům, černochům, míšencům * a také k Indům.

Podle dochovaných zpráv došlo od roku 1911 k určitému pokroku díla i mezi  černošským obyvatelstvem. Do svého domovského města Ndwedwe blízko Durbanu se totiž vrátil Johannes Tshange, který měl určité poznání biblické pravdy a mluvil o tom s druhými. Vedl pravidelné biblické studium s malou skupinou lidí a používal při tom Studies in the Scriptures (Studie Písem) v angličtině. Zjevně se jednalo o první černošský sbor v Jižní Africe.

Tato skupinka upoutala pozornost místních duchovních. Příslušníci wesleyánské metodistické církve chtěli zjistit, zda se členové této skupinky stále drží církevních nauk. Dostali odpověď, že učí pouze to, co je v Bibli. Po mnoha diskusích byli členové této skupiny vyloučeni z církve. Bratr Johnston je kontaktoval a při svých pravidelných návštěvách vedl shromáždění a pomáhal jim. Badatelů Bible bylo sice málo, ale v kazatelské službě udělali spoustu práce. Zpráva z roku 1912 uvádí, že rozšířili celkem 61 808 traktátů. Navíc koncem roku 1913 již v 11 jihoafrických novinách vycházela ve čtyřech jazycích kázání představitele badatelů Bible bratra C. T. Russella.

ROZVOJ TEOKRACIE BĚHEM VÁLEČNÝCH LET

Rok 1914 byl významný nejen pro skupinku Jehovových služebníků v Jižní Africe, ale pro Boží lid na celém světě. Mnozí tehdy očekávali, že obdrží svou nebeskou  odměnu. V roční zprávě, kterou bratr Johnston poslal do světového ústředí v Brooklynu v New Yorku, uvedl: „Ve zprávě za loňský rok vyjádřil jsem naději, že napříště již bude zpráva podána do ústředí za oponou [v nebesích]. Tato naděje prokázala se planou.“ Bratr Johnston však dodal: „Tento rok se ukázal býti tím nejpilnějším rokem v dějinách žňového díla v Africe.“ Většina Božích služebníků tehdy pochopila, že je nutné ještě dále kázat, a radovali se z toho, že se na této práci mohou podílet. Tento postoj se promítl i do zprávy za rok 1915, podle které bylo rozšířeno 3 141 výtisků Studies in the Scriptures, což byl dvojnásobek oproti předchozímu roku.

K těm, kdo v té době poznali pravdu, patřil velmi schopný právník Japie Theron. V durbanských novinách četl o literatuře, kterou do té doby badatelé Bible vydali. V článku se psalo, že události, k nimž začalo docházet od roku 1914, jsou popsány v sérii knih s názvem Studies in the Scriptures, která se zabývá biblickými proroctvími. Japie napsal: „Velmi jsem toužil ty knihy mít. Marně jsem je však hledal v knihkupectvích. Nakonec jsem je získal tak, že jsem napsal na adresu odbočky v Durbanu. To, co obsahovaly, bylo úžasné. Porozumět ‚skrytým věcem‘ zapsaným v Bibli přináší nesmírné uspokojení.“ Časem byl Japie Theron pokřtěn a horlivě předával biblické pravdy druhým až do roku 1921, kdy v důsledku nemoci předčasně zemřel.

Mezinárodní badatelé Bible uspořádali v dubnu 1914 v Johannesburgu první sjezd na půdě Jižní Afriky. Přítomno bylo 34 lidí a 16 z nich bylo pokřtěno.

V roce 1916 se do Jižní Afriky dostalo Fotodrama Stvoření. Reakce lidí po celé zemi byla příznivá. V novinách Cape Argus se objevila tato zpráva: „Úspěch, jenž mělo promítání této nádherné série biblických filmů, ukazuje, že  odvážný počin a předvídavost, kterou Mezinárodní sdružení badatelů Bible prokázalo při uvedení těchto filmů v naší zemi, nebyly marné.“ I když se účinek Fotodramatu neprojevil okamžitě, bylo v krátké době vydáno svědectví velkému množství lidí na rozsáhlém území. Bratr Johnston urazil při promítání Fotodramatu celkem osm tisíc kilometrů.

V tomtéž roce zemřel bratr Russell, což v Jižní Africe, stejně jako jinde, mělo za následek přechodné ochromení kazatelského díla. Někteří nesouhlasili se změnami, k nimž po jeho smrti došlo, a způsobili tak rozkol mezi bratry. Například v Durbanu se většina členů sboru odtrhla a začala si pořádat vlastní shromáždění. Označovali se jako „Sdružení badatelé Bible“. V původním sboru zůstalo jen dvanáct zvěstovatelů, a převážně to byly sestry. Ve svízelné situaci se ocitl krátce pokřtěný mladistvý bratr Henry Myrdal. Jeho otec se připojil k opozici, kdežto maminka zůstala v původním sboru. Henry o této situaci důkladně s modlitbou uvažoval a nakonec se rozhodl ve sboru zůstat. A jak to obvykle bývá, odštěpená skupina se za nějakou dobu rozpadla.

V roce 1917 byla odbočka přemístěna z Durbanu do Kapského Města. Počet zvěstovatelů stále stoupal. V Jižní Africe bylo tehdy přibližně 200 až 300 badatelů Bible evropského původu a řada vzkvétajících sborů mezi černošskými obyvateli.

Zpráva z jihoafrické odbočky z roku 1917 uvádí: „Ačkoli v místních jazycích není žádné literatury, domorodí bratři chápou přítomnou pravdu způsobem zcela neobyčejným. My pouze můžeme říci: ‚Jest to Pánovo dílo a jest  to podivuhodné v očích našich.‘“ Do Jižní Afriky přicházeli pracovat bratři z Ňaska (nyní Malawi), kteří pomohli mnoha černošským obyvatelům přijmout biblickou pravdu. K těmto bratrům patřil James Napier a McCoffie Nguluh.

NEOHROŽENÍ BOJOVNÍCI ZA PRAVDU

V těchto počátečních letech se malá skupina evangelistů neohroženě zastávala pravdy. V městečku Nylstroom, které leží v Severním Transvaalu (nyní provincie Limpopo), si dva žáci přečetli brožuru What Say the Scriptures About Hell? (Co říkají Písma o pekle?). Byli nadšeni, že se dozvěděli pravdu o mrtvých. Jeden z nich, Paul Smit, * vyprávěl: „V Nylstroomu nastalo pozdvižení. Když jsme my dva školáci jednoznačně ukázali, že církevní nauky jsou nepravdivé, bylo to, jako by město zasáhl cyklon. Zanedlouho o tomto novém náboženství mluvili všichni. A duchovenstvo — jak je jeho zvykem — samozřejmě Boží služebníky pomlouvalo a pronásledovalo. Každotýdenní kázání se celé měsíce, dokonce roky, točila kolem tohoto takzvaného falešného náboženství.“ Nicméně v roce 1924 již byla v Nylstroomu skupinka 13 aktivních zvěstovatelů.

V roce 1917 Piet de Jager studoval teologii na univerzitě ve městě Stellenbosch. Jeden ze studentů četl literaturu badatelů Bible a mluvil o tom s druhými. Církevním představitelům to vadilo, a proto Pieta požádali, aby toho studenta pozval na každotýdenní biblické studium organizované křesťanskou asociací studentů. Dopadlo to však úplně jinak než očekávali. Piet přijal pravdu. Poté, co se svými profesory vedl bezvýsledné diskuse o duši, pekle a dalších otázkách, univerzitu opustil.

 Později byla zorganizována veřejná diskuse mezi Pietem a Dwightem Snymanem, doktorem teologie z holandské reformované církve. Diskusi sledovalo 1 500 studentů. Bratr Attie Smit popisuje, jak to proběhlo: „Piet vyvrátil všechny argumenty tohoto vzdělaného doktora a pomocí Písma dokázal, že nauky církve jsou nebiblické. Jeden ze studentů shrnul své stanovisko těmito slovy: ‚Kdybych již předem neměl pevné přesvědčení, že Piet de Jager se mýlí, přísahal bych, že má pravdu, protože všechno doložil biblickými texty!‘“

SEMENA PRAVDY JSOU ZASÉVÁNA MEZI DALŠÍ SKUPINOU OBYVATEL

Když bratr Johnston přijel do Franschhoeku blízko města Stellenbosch, setkal se s několika míšenci, kteří zde žili. Jedním z nich byl učitel, který se jmenoval Adam van Diemen. Řadu let předtím vystoupil z holandské reformované církve a vytvořil malou náboženskou skupinu. Když ho bratr Johnston navštívil, on a také několik jeho přátel, si vzali literaturu.

Van Diemen a někteří z jeho přátel přijali pravdu a začali ji aktivně předávat dalším. Tím položili základ pro šíření dobré zprávy mezi míšenci. Tehdy poznal pravdu i sedmnáctiletý G. A. Daniels, který pak službě Jehovovi zasvětil celý svůj život.

V následujících letech se na šíření biblické pravdy mezi touto populací horlivě podílel i bratr David Taylor, který byl také míšenec. S badateli Bible začal studovat,  když mu bylo sedmnáct let. V roce 1950 byl pak jmenován krajským dozorcem a měl za úkol navštěvovat v komunitách míšenců sbory a odloučené skupiny, jichž v té době bylo 24. Nacestoval mnoho kilometrů, a to většinou vlakem a autobusem.

POKROK TEOKRACIE V TĚŽKÉ DOBĚ

V roce 1918 byl bratr Johnston pověřen dohledem nad kazatelskou činností v Austrálii. Dozorcem odbočky v Jižní Africe se stal Henry Ancketill. Tento bratr byl předtím členem zákonodárného shromáždění v provincii Natal. Ačkoli byl již v důchodu, následujících šest let velmi dobře plnil své pověření.

Přestože probíhala válka a navíc ve sborech docházelo k organizačním úpravám, růst neustále pokračoval a mnozí dychtivě přijímali biblickou pravdu. V roce 1921 si Christiaan Venter, vedoucí čety, která pracovala na kolejích, všiml kousku papíru pod kolejnicí. Byl to traktát vydaný badateli Bible. Když si ho přečetl, rozběhl se za svým zetěm Abrahamem Celliersem a řekl mu: „Abrahame, dnes jsem našel pravdu!“ Tito dva muži získali další biblickou literaturu a se zaujetím ji prostudovali. Oba se stali zasvěcenými svědky a pomohli mnoha dalším poznat  pravdu. Dnes Jehovovi slouží víc než sto jejich potomků.

DALŠÍ ROZMACH

V roce 1924 byl do Kapského Města dopraven lodí tiskový stroj. Také přijeli pomoci dva bratři z Británie. Byl to Thomas Walder, který se stal dozorcem odbočky, a George Phillips, * který ho za několik let vystřídal. Bratr Phillips sloužil v tomto pověření skoro 40 let a významnou měrou přispěl k pokroku díla Království v Jižní Africe.

Dalším mocným impulsem pro evangelizační dílo byla rezoluce v roce 1931, ve které bylo přijato jméno svědkové Jehovovi. Tehdy vyšla brožura Království — naděje světa, kde byl uveden plný text této rezoluce. Brožura byla rozšiřována po celé Jižní Africe a byla snaha dát výtisk především každému duchovnímu, politikovi a význačnému obchodníkovi.

NOVÁ ODBOČKA

V roce 1933 se odbočka přestěhovala do větších pronajatých prostor v Kapském Městě, kde byla až do roku 1952. V těchto začátcích měla rodina betel 21 členů. Betelité tehdy bydleli v rodinách bratrů a denně dojížděli do odbočky a do tiskárny. Ráno se před začátkem práce sešli v šatně tiskárny, aby si rozebrali denní text. Potom společně odříkali Pánovu modlitbu.

Někteří betelité bydleli daleko, takže se jim nevyplatilo jezdit domů na oběd. Jako příspěvek na jídlo dostávali šilink a šestipenci. Za to si mohli dát v nádražní restauraci talíř bramborové kaše a malou klobásu nebo si mohli koupit bochník chleba a nějaké ovoce.

 V roce 1935 byl na výpomoc do odbočky v Kapském Městě poslán zkušený tiskař Andrew Jack. Byl to štíhlý, usměvavý Skot. Předtím se věnoval celodobé službě v pobaltských státech Litvě, Lotyšsku a Estonsku. Po příjezdu do Jižní Afriky získal pro tiskárnu, ve které byl jediným pracovníkem, další zařízení. A tak zanedlouho již tiskárna běžela na plné obrátky. V roce 1937 byl instalován první automatický tiskový stroj Frontex. Za více než 40 let na něm byly vytištěny miliony letáků, formulářů a časopisů v afrikánštině.

 Andrew sloužil v Jižní Africe až do konce svého života. I v pokročilém věku dával rodině betel pěkný příklad tím, že se pravidelně a v rámci svých možností co nejvíce zapojoval do kazatelské služby. Tento věrný pomazaný bratr oddaně sloužil Bohu 58 let. V roce 1984 ukončil ve věku 89 let svůj pozemský život.

VELKÝ VZRŮST BĚHEM VÁLEČNÝCH LET

Druhá světová válka neměla na Jižní Afriku tak velký dopad jako na Evropu, přestože mnoho Jihoafričanů bojovalo v Africe a v Itálii. Sdělovací prostředky věnovaly válce značnou pozornost. Cílem bylo získat podporu veřejnosti a další vojáky. Ačkoli v té době převládal vlastenecký duch, bylo ve služebním roce 1940 dosaženo nového vrcholu 881 zvěstovatelů, a to byl téměř 60procentní vzestup oproti 555 zvěstovatelům v předchozím roce.

V lednu 1939 poprvé vyšel v afrikánštině časopis Útěcha (nyní Probuďte se!). Byl to zároveň první časopis, který v Jižní Africe vytiskli svědkové Jehovovi. Sazba se prováděla ručně, což byl velmi pomalý proces. Krátce nato bylo rozhodnuto, že v afrikánštině bude vycházet i časopis Strážná věž. Bratři tehdy netušili, že toto rozhodnutí přišlo v pravý čas — jak záhy ukázaly události v Evropě. Byl instalován řádkový sázecí stroj linotyp a skládací stroj. První číslo Strážné věže vyšlo 1. června 1940.

Do té doby byla pro afrikánsky mluvící čtenáře zasílána z Nizozemska Strážná věž v holandštině, protože tyto dva jazyky jsou si podobné. V květnu 1940 však byla nizozemská odbočka náhle uzavřena, protože do této země vtrhla hitlerovská vojska. Nicméně v Jižní Africe se již v té době tiskla Strážná věž v afrikánštině, takže místní bratři nepřišli ani o jedno číslo. Počet časopisů rozšířených za měsíc vzrostl na 17 000 kusů.

 POKROK NAVZDORY CENZUŘE

Tlak ze strany náboženských představitelů křesťanstva a obavy vlády z neutrálního postoje svědků vedly k tomu, že v roce 1940 cenzoři zabavili výtisky časopisů Strážná věž a Útěcha určené pro pravidelné odběratele. Tyto publikace byly úředně zakázány. Zásilky časopisů a literatury ze zámoří byly vždy zabaveny přímo v přístavu.

Aktuální duchovní pokrm však bratři přesto dostávali dále. Do odbočky se vždy nějakým způsobem dostal výtisk Strážné věže v angličtině. Zde se bratři postarali o sazbu a tisk. George Phillips napsal: „Během zákazu jsme viděli . . . úžasné doklady toho, jak Jehova o svůj lid láskyplně pečuje a chrání jej. Nikdy se nestalo, že bychom nějaké číslo Strážné věže neměli. Mnohokrát se k nám dostal pouze jediný výtisk. Někdy to bylo od odběratele časopisu, který žil v Severní či Jižní Rhodesii [nyní Zambie a Zimbabwe] nebo v portugalsky mluvící východní části Afriky [nyní Mosambik] anebo na nějaké osamělé farmě v Jižní Africe. A jindy jsme Strážnou věž získali od cestujícího, jehož loď na krátkou dobu zastavila v Kapském Městě.“

V srpnu 1941 cenzura bez jakéhokoli vysvětlení zabavila veškerou korespondenci, která měla být odeslána z odbočky. Později v tomto roce vydal ministr vnitra nařízení, aby všechny publikace naší Společnosti v celé zemi byly zabaveny. Jednoho dne v deset hodin dopoledne přijela do odbočky kriminální policie s nákladními auty. Měli za úkol všechnu literaturu odvézt. Bratr Phillips však prozkoumal písemný příkaz a zjistil, že není zcela v souladu s předpisy. Knihy totiž nebyly uvedeny jmenovitě, což podle věstníku Government Gazette patřilo k požadavkům.

 Bratr Phillips pracovníkům kriminální policie řekl, aby počkali, než se spojí s právníkem. Ten se obrátil na nejvyšší soud s naléhavou žádostí, aby ministrovi vnitra bylo soudně zabráněno literaturu zabavit. Soud této žádosti vyhověl. V poledne bratři obdrželi požadované rozhodnutí a policie odešla s prázdnou. O pět dnů později ministr zrušil svůj příkaz a zaplatil právní výlohy.

Právní bitva ohledně zákazu naší literatury pokračovala ještě několik let. Bratři ji museli doma skrývat. Měli sice méně publikací do kazatelské služby, ale na druhé straně je používali rozvážněji. Lidem, kteří chtěli studovat Bibli, se literatura jenom půjčovala. Přesto v té době mnozí přijali pravdu.

Koncem roku 1943 nastoupil nový ministr vnitra. Bratři žádali, aby byl zákaz naší literatury zrušen, a bylo jim vyhověno. Začátkem následujícího roku byl zákaz odvolán a do odbočky bylo vráceno velké množství literatury, kterou předtím úřady zabavily.

 Podařilo se odpůrcům pravého uctívání zastavit dílo kázání o Království? Výsledky služebního roku 1945 ukázaly, že Jehova velmi žehnal úsilí svého věrného lidu a dílo postupovalo dopředu jako nikdy dříve. Každý měsíc sloužilo průměrně 2 991 zvěstovatelů. Dohromady rozšířili 370 264 kusů literatury a vedli 4 777 biblických studií. Oproti vrcholu 881 zvěstovatelů v roce 1940 to byl veliký vzrůst.

UŽITEK Z TEOKRATICKÉHO ŠKOLENÍ

V roce 1943 byl zaveden Kurs v theokratické službě (nyní teokratická škola) a díky tomu se mnozí bratři stali způsobilými veřejnými řečníky. Toto opatření pomohlo také mnoha zvěstovatelům, aby byli v kazatelské službě  obratnější. V roce 1945 již bylo v Jižní Africe mnoho vyškolených řečníků a začala série veřejných shromáždění. Bratři oznamovali přednášky pomocí letáků nebo plakátů.

Piet Wentzel, * který byl tehdy mladým průkopníkem, o tomto období vypráví: „S Fransem Mullerem, mým spolupracovníkem v průkopnické službě, jsme byli přeloženi do Vereenigingu. Než jsme tam v červenci 1945 začali se sérií veřejných shromáždění, připravoval jsem si dva ze čtyř určených proslovů. Chodil jsem každé poledne k řece a tam jsem jeden a půl hodiny přednášel vodě a stromům. Trénoval jsem to celý měsíc a teprve pak jsem měl dost odvahy, abych proslov přednesl před posluchači.“ Na první proslov ve Vereenigingu přišlo 37 zájemců. Tím byl položen základ pro sbor, který vznikl o něco později.

Piet sloužil mnoho let jako cestující dozorce a jeho žena Lina jej doprovázela. Potom byli pozváni do betelu. Bratr je nyní členem výboru odbočky a stále se horlivě věnuje službě a studiu Bible. Lina zemřela 12. února 2004 po 59 letech celodobé služby.

LÁSKYPLNÁ POMOC

Na základě pokynů vedoucího sboru v Brooklynu došlo k dalšímu organizačnímu pokroku — někteří muži byli jmenováni do postavení služebníků bratří. Tito předchůdci dnešních krajských dozorců byli svobodní a měli dobré zdraví a spoustu energie, aby dokázali zvládnout velmi nabitý program.

Zpočátku tito bratři jezdili do větších sborů na dva až tři dny, kdežto do malých skupin jen na jeden den. Museli tudíž hodně cestovat a většinou využívali veřejnou  dopravu. Často byli rádi, že chytili vlak nebo autobus v pozdních nočních hodinách. Během svých návštěv pečlivě kontrolovali sborové záznamy. Hlavním cílem však bylo podporovat sbor v kazatelské službě a bratry v tomto směru školit.

Gert Nel pravdu poznal v roce 1934, když působil jako učitel na škole v Severním Transvaalu. V roce 1943 byl jmenován služebníkem bratří. Pomohl mnoha zvěstovatelům, a řada z nich dodnes vzpomíná na jeho věrnou službu. Tento vysoký a štíhlý muž měl přísný výraz a horlivě bojoval za pravdu. Byl pověstný nejen svou vynikající pamětí, ale také velkou láskou k lidem. Obvykle sloužil bez přestávky od sedmi ráno do sedmi nebo osmi večer. Při cestách do sborů nasedal do vlaku v nejrůznější denní nebo noční hodinu. Podle velikosti sboru tam strávil  několik dnů a pak jel dál. Tak to šlo týden co týden. V roce 1946 byl pozván do betelu, aby překládal do afrikánštiny. Zde sloužil věrně až do své smrti v roce 1991. Byl to poslední pomazaný bratr, který sloužil v jihoafrickém betelu. V letech 1982 až 1985 ukončili svůj pozemský život bratři George Phillips, Andrew Jack a Gerald Garrard.

DÁVALI SE PLNĚ K DISPOZICI

Jehovovi služebníci si váží práce cestujících dozorců a jejich manželek, kteří se velkoryse dávají k dispozici, aby duchovně posilovali sbory. Například Luke Dladla byl krajským dozorcem jmenován v roce 1965 a v současné době slouží jako pravidelný průkopník. Říká: „Nyní, v roce 2006, je mi 81 let a mé manželce 68, ale při kázání dobré zprávy na našem území jsme stále ještě schopni zdolávat hory i řeky. V kazatelské službě jsme strávili více než 50 let.“

Andrew Masondo, který byl jmenován krajským dozorcem v roce 1954, vypráví: „V roce 1965 jsem byl poslán do Botswany. Bylo to vlastně jako misionářské pověření. Tehdy tam byl hlad a tři roky vůbec nepršelo. Moje žena Georgina i já jsme poznali, jaké to je, když jde člověk spát bez večeře a ráno odchází do kazatelské služby bez snídaně. Obvykle jsme měli jen jedno jídlo denně, a to v poledne.

 Po návratu do Jižní Afriky jsem byl jmenován oblastním dozorcem. Školil mě Ernest Pandachuk. Na rozloučenou mi řekl: ‚Nikdy se nepovyšuj nad své bratry, ale buď jako obilné stéblo, jehož klas se v době zralosti sklání, a tím ukazuje bohatou úrodu.‘“

PRVNÍ KRAJSKÝ SJEZD

V dubnu 1947 se v Durbanu konal první krajský sjezd v Jižní Africe. Milton Bartlett, absolvent páté třídy Gileadu a první misionář, který byl poslán do Jižní Afriky, popisuje své dojmy z tohoto sjezdu: „Nádherným zážitkem bylo sledovat přístup černošských svědků. Byli čistí, pokojní, pěkně upravení, upřímně dychtili dozvědět se více o pravdě a byli horliví v kazatelské službě.“

Zájem o pravdu mezi černošskou populací stále rostl, a proto byla této skupině obyvatel věnována větší pozornost. První číslo Strážné věže v zuluštině mělo datum 1. ledna 1949. Bylo vytištěno na malém ručním cyklostylu v odbočce v Kapském Městě. I když to tehdy nebyl takový barevný a poutavý časopis, jak jej známe dnes, přinášel hodnotný duchovní pokrm. V roce 1950 byly zavedeny kurzy čtení a psaní, a to v šesti jazycích. Díky těmto kurzům si pak mohly stovky horlivých bratrů a sester číst Boží slovo.

Jak se evangelizační dílo rozmáhalo, bylo zapotřebí mít vhodná místa ke shromažďování. V roce 1948 byl do města Strand blízko Kapského Města přidělen jeden průkopník. Dostal úkol, kterého si velmi vážil — zorganizovat zde stavbu prvního sálu Království v Jižní Africe. Celý projekt financovala sestra z místního sboru. George Phillips řekl: „Kéž by tento nový sál byl pojízdný, abychom jej mohli ukázat bratrům v celé naší zemi a povzbudit je tak ke stavbě dalších sálů Království.“ Než však byla výstavba sálů Království zorganizována v celé Jižní Africe, uplynulo ještě několik let.

 POVZBUDIVÁ REAKCE V INDICKÉ KOMUNITĚ

V letech 1860 až 1911 byli z Indie přiváženi nájemní dělníci, aby pracovali na třtinových plantážích v provincii Natal. Velmi mnoho Indů se však po vypršení smlouvy již nevrátilo a zůstalo v Jižní Africe. Nyní jich zde žije přes milion. Začátkem padesátých let minulého století se o biblickou pravdu začali zajímat i lidé v této komunitě.

Velloo Naicker se narodil v roce 1915 jako čtvrtý syn v rodině s devíti dětmi. Jeho rodiče pracovali na třtinových plantážích a byli zbožní hinduisté. Vellooův zájem vzbudily biblické kurzy ve škole. V dospělosti mu pak někdo daroval Bibli. Četl ji denně a za čtyři roky ji přečetl celou. Napsal: „Nejvíc na mě zapůsobil text u Matouše 5:6. Uvědomil jsem si, že Bůh je rád, když někdo hladoví po pravdě a po tom, co je správné.“

Nakonec se Velloo setkal se svědky a Bibli začal studovat s nimi. Pokřtít se dal v roce 1954 a byl jedním z prvních Indů v Jižní Africe, který se stal svědkem. Hinduistická komunita ve městě Actonville v provincii Gauteng, kde Velloo tehdy žil, svědkům Jehovovým silně odporovala. Jeden význačný člověk mu dokonce hrozil, že ho zabije. Kvůli tomu, že se Velloo pevně zastával biblické pravdy,  přišel o postavení vedoucího čistírny. Věrně však sloužil Jehovovi až do své smrti v roce 1981. Jeho pěkný příklad přinesl nádherné výsledky, protože více než 190 členů jeho rodiny (včetně příbuzných jeho manželky) ve čtyřech generacích nyní slouží Jehovovi.

Gopalovi Coopsammymu bylo 14 let, když mu jeho strýc Velloo řekl o pravdě. „Velloo mluvil o Bibli s několika mladými i se mnou, ačkoliv jsem tuto knihu nikdy nestudoval,“ vzpomíná Gopal. „Jako hinduista jsem Bibli neznal. Avšak něco z toho, co jsem si pak přečetl, dávalo smysl. Jednoho dne jsem viděl, jak jde Velloo na sborové studium knihy. Zeptal jsem se ho, zda mohu jít s ním. Vzal mě s sebou, a od té doby jsem chodil na všechna shromáždění. Chtěl jsem se o Bibli dozvědět víc, a tak jsem šel do veřejné knihovny a našel si některé publikace svědků Jehovových. Moje rodina byla silně proti pravdě, ale já si  vždy připomínal slova v Žalmu 27:10: ‚Kdyby mě opravdu opustil můj vlastní otec a má vlastní matka, dokonce sám Jehova by se mě ujal.‘ Dal jsem se pokřtít v roce 1955, když mi bylo patnáct let.“

Gopal je nyní předsedajícím dozorcem ve sboru, kde slouží se svou manželkou Susilou. Pomohli asi 150 lidem, aby se stali zasvěcenými služebníky Jehovy. Na otázku, jak to dělali, Gopal odpovídá: „V naší oblasti žilo mnoho mých příbuzných a já měl možnost vydat jim svědectví. Řada z nich reagovala příznivě. Měl jsem navíc vlastní živnost, a proto jsem mohl trávit více času ve službě. Čtyři roky jsem byl průkopníkem. Hodně jsem sloužil a důsledně jsem se vracel k těm, kdo projevili sebemenší zájem.“

LÁSKA A TRPĚLIVOST PŘINÁŠEJÍ OVOCE

Doreen Kilgourová absolvovala Gilead v roce 1956 a Isabella Ellerayová v roce 1957. Tyto dvě sestry sloužily dvacet čtyři let mezi Indy v Chatsworthu na předměstí Durbanu.

Doreen popisovala, jak se mezi těmito lidmi sloužilo: „Musely jsme mít trpělivost. Někteří z nich nikdy neslyšeli o Adamovi a Evě. Místní lidé však byli velmi pohostinní. Hinduisté se totiž domnívají, že není správné nechat vás stát ve dveřích. Proto obvykle říkali: ‚Dejte si čaj, než odejdete‘, což znamenalo, že si máme vypít čaj než půjdeme k dalším dveřím. Po nějaké době jsme měly pocit, že se v čaji doslova topíme. A když nějaký Ind opustil své hluboce zakořeněné náboženské názory a stal se Jehovovým ctitelem, byl to pro nás vždy malý zázrak.“

Isabella vyprávěla tuto zkušenost: „V kazatelské službě jsem mluvila s mužem, který si vzal časopisy. K rozhovoru se připojila i jeho manželka Darishnie, která se právě vrátila z kostela. V náručí měla malé dítě. Příjemně jsme  si popovídali a domluvili jsme se, že se tam zase zastavím. Vůbec jsem ji však nemohla zastihnout doma. Později mi řekla, že jí pastor nařídil, aby vždycky, když přijdu, šla pryč. Údajně si pak budu myslet, že Darishnie nemá zájem v rozhovorech pokračovat. Potom jsem odjela do Anglie navštívit svou rodinu. Celou dobu jsem tam o ní přemýšlela. Když jsem se vrátila, zašla jsem za ní. Chtěla vědět, kde jsem byla. Řekla mi: ‚Byla jsem si jista, že si myslíte, že nemám zájem. Moc ráda vás zase vidím.‘ Zahájily jsme biblické studium, ačkoliv se k ní manžel nepřipojil. Studovala s velkým nadšením a za nějakou dobu byla pokřtěna.

K jejímu bývalému náboženství patřil zvyk, že vdané ženy nosily kolem krku tali — zlatou ozdobu zavěšenou na žluté šňůrce. Směly ji sundat pouze v případě, že manžel zemřel. Když Darishnie chtěla chodit do kazatelské služby, bylo jí jasné, že si musí tali sundat. Chtěla vědět, co má dělat. Poradila jsem jí, aby se na to nejdříve zeptala svého manžela, a pak postupovala podle toho, jak zareaguje. Řekl, že si to nepřeje. Povzbudila jsem jí, aby byla trpělivá a zeptala se na to manžela znovu, až někdy bude mít dobrou náladu. Nakonec jí dovolil, aby si tali sundala. Zájemce o studium Bible jsme vybízely, aby byli taktní a projevovali úctu k hinduistickým naukám, ale současně se pevně zastávali biblické pravdy. Nedocházelo pak k tomu, že by zbytečně zraňovali city svých přátel a příbuzných. Ti potom snáze přijali fakt, že někdo blízký změnil náboženství.“

Na otázku, co těmto misionářkám pomohlo tolik let vytrvat ve svém přidělení, Doreen odpověděla: „Ty lidi jsme si zamilovaly. Plně jsme se věnovaly službě a velmi jsme si ji oblíbily.“ Isabella dodává: „Získaly jsme tam mnoho skvělých přátel.  Bylo nám líto, že jsme to místo musely opustit, ale měly jsme zdravotní problémy. Vděčně jsme přijaly laskavou nabídku sloužit v betelu.“ Isabella zemřela 22. prosince 2003.

Také další misionáři, kteří byli přiděleni do Chatsworthu, tam už nemohli kvůli pokročilému věku sloužit ani se nemohli starat o provoz misionářského domova. I oni byli pozváni do betelu. Byl to Eric a Myrtle Cookeovi, Maureen Steynbergová a Ron Stephens, který nedávno zemřel.

VELKÝ PROJEKT

V roce 1948 navštívili Jižní Afriku Nathan Knorr a Milton Henschel, kteří sloužili v brooklynském ústředí. Při této příležitosti bylo rozhodnuto, že v Elandsfonteinu blízko Johannesburgu bude zakoupen pozemek pro betel a tiskárnu. Projekt byl dokončen v roce 1952. Poprvé mohli členové rodiny betel žít společně pod jednou střechou. Byla instalována velká část dalšího tiskárenského zařízení včetně stroje pro tisk z rovinné formy. Strážná věž byla vydávána v osmi jazycích a časopis Probuďte se! ve třech.

V roce 1959 byly betel a tiskárna rozšířeny. Přístavba byla větší než původní budova. Byl instalován nový tiskový stroj značky Timson, což byla první rotačka v této odbočce.

Bratr Knorr pozval na výpomoc do jihoafrické tiskárny čtyři mladé bratry z Kanady. Byli to Bill McLellan, Dennis Leech, Ken Nordin a John Kikot. Přijeli v listopadu 1959. Bill McLellan a jeho manželka Marilyn jsou v jihoafrickém betelu až dosud, kdežto John Kikot a jeho manželka Laura nyní slouží v brooklynském betelu v New Yorku. Ken Nordin a Dennis Leech zůstali  v Jižní Africe. Oženili se tam a založili rodinu. Všichni dosud vynikajícím způsobem podporují zájmy Království. Obě Kenovy děti slouží v jihoafrickém betelu.

Díky rozšířeným prostorám betelu i novému zařízení tiskárny bylo možné maximálně uspokojit rostoucí zájem o dobrou zprávu v této zemi. V roce 1952 bylo v Jižní Africe více než 10 000 zvěstovatelů. Do roku 1959 tento počet vzrostl na 16 776.

KŘESŤANSKÁ NEUTRALITA BĚHEM APARTHEIDU

Bratři se během apartheidu potýkali s mnoha problémy. Jejich situaci lépe pochopíme, když budeme vědět, co tato politika prakticky znamenala. Ze zákona vyplývalo, že černoši, běloši (potomci Evropanů), barevní (míšenci) a Indové smějí ve městech pracovat ve stejné budově, například v továrně, kanceláři nebo restauraci. Avšak na noc se každý příslušník rasové skupiny musel vrátit do své čtvrti. Separace ras se tedy týkala místa bydlení. Každá budova musela mít oddělené jídelny a toalety pro bělochy a pro lidi ostatních ras.

Když byla postavena první odbočka v Elandsfonteinu, úřady nedovolily, aby černoši, míšenci a Indové bydleli v jedné budově s bělochy. Kvůli problémům, které s povolením k práci ve městě měli lidé jiné rasy, byli tehdy v betelu převážně běloši. Sloužilo tam však i 12 černochů a míšenců, což byli převážně překladatelé do místních jazyků. Pro ubytování těchto bratrů a sester vláda povolila přístavbu pěti pokojů v zadní části betelu, odděleně od hlavní budovy. Když pak začaly být zákony týkající se apartheidu uplatňovány mnohem přísněji, vláda toto povolení zrušila. Bratři pak bydleli na mužské ubytovně v nejbližším černošském městečku, odkud dojížděli přibližně 20 kilometrů. Dvě černošské sestry tam byly ubytovány v domácnostech svědků.

 Podle zákona tito betelité dokonce ani nesměli jíst s bělošskými bratry v hlavní jídelně. Inspektoři z místního magistrátu sledovali, zda tyto zákony nejsou nějak porušovány. Bělošští bratři se však nedokázali smířit s myšlenkou, že by měli jíst odděleně. Proto vyměnili průhledné okenní tabulky v jídelně za matné, takže celá rodina mohla jíst společně, aniž by jim někdo dělal těžkosti.

 Bratr George Phillips se v roce 1966 rozhodl odejít z betelu kvůli špatnému zdraví své manželky Stelly. Dozorcem odbočky se stal Harry Arnott, který tuto práci spolehlivě vykonával dva roky. V roce 1968 byl místo něho jmenován Frans Muller *, který slouží jako koordinátor výboru odbočky až dosud.

‚MODRÁ BOMBA‘ PODNÍTILA VZRŮST

Na oblastním sjezdu v roce 1968 byla uveřejněna kniha Pravda, která vede k věčnému životu. Tato studijní pomůcka, kterou bratři s láskou nazývali ‚modrá bomba‘, mocně ovlivnila kazatelskou službu. Oddělení expedice obvykle rozesílalo sborům každý rok asi 90 000 knih, avšak během služebního roku 1970 se tento počet zvýšil na 447 000.

V roce 1971 Jižní Afriku znovu navštívil bratr Knorr. V té době byly prostory odbočky opět příliš těsné. Rodina betel měla tehdy 68 členů. Bylo naplánováno rozšíření betelu a bratři to ochotně podpořili jak svou prací, tak i finančními dary. Projekt byl dokončen 30. ledna 1972. Prostory betelu byly znovu rozšířeny v roce 1978. Boží lid tehdy čelil zvyšujícímu se útlaku  ze strany vládních úředníků, a proto tyto stavební projekty byly pro bratry povzbuzujícím ujištěním, že mají Jehovovu podporu.

ZKOUŠKA NEUTRALITY

V roce 1961 Jižní Afrika přestala být součástí Britského společenství národů a stala se samostatnou republikou. Toto období se vyznačovalo politickými nepokoji a rostoucím násilím. Vláda se snažila dostat situaci pod kontrolu, a tak v lidech podněcovala nacionalismus, což v následujících letech způsobilo svědkům Jehovovým mnoho těžkostí.

Řadu let to bylo tak, že bratři nemuseli vykonávat vojenskou službu. Ke změně ale došlo koncem šedesátých let minulého století, kdy se Jižní Afrika čím dál tím víc zapojovala do vojenských operací v Namibii a Angole. Podle nových zákonů se vojenská služba týkala všech mladých bělochů, kteří měli dobré zdraví. Když bratři odmítli nastoupit, byli odsouzeni k 90 dnům ve vojenském vězení.

Ke skupině uvězněných bratrů patřil například Mike Marx. Jednou bylo těmto vězňům nařízeno, aby se oblékli do vojenské uniformy a nasadili si přilbu. Mike vzpomíná: „Nechtěli jsme být pokládáni za součást armády, a tak jsme to odmítli udělat. Velící důstojník s hodností kapitána nás potrestal ztrátou určitých práv, samotkou a sníženým přídělem jídla.“ Pro bratry to znamenalo, že nemohli posílat ani dostávat dopisy, mít návštěvy a vlastnit cokoli ke čtení, kromě Bible. Snížený příděl jídla — údajně určený pro nenapravitelné  vězně — znamenal, že po dobu dvou dnů dostávali vodu a půl bochníku chleba, pak sedm dní normální příděl a další dva dny byli zase jen o vodě a chlebu. I takzvaná normální strava však měla hodně daleko do žádoucí kvality i množství.

Vězeňští dozorci se všemožně snažili věrný postoj našich bratrů zlomit. Zavřeli každého zvlášť do malé cely. Po určitou dobu jim dokonce ani nedovolili sprchovat se. Místo toho každý dostal jeden kbelík na záchod a jeden na umývání. Sprchovat se znovu mohli až po nějakém čase.

Keith Wiggill vzpomíná: „Jednou uprostřed zimy nám po studené sprše sebrali vězeňští dozorci matrace a deky. Nedovolili nám obléknout si civilní oblečení, a tak jsme na sobě měli jen šortky a tričko. Spali jsme na vlhkém ručníku na ledové betonové podlaze. Ráno byl hlavní seržant velmi překvapen, jak spokojeně a dobře jsme vypadali. Uznal, že během té mrazivé zimní noci se o nás musel postarat náš Bůh.“

Krátce předtím než bratrům vypršel devadesátidenní trest, byli znovu předvoláni k soudu. Tentokrát kvůli tomu, že si nechtěli obléknout uniformu a odmítli absolvovat výcvik společně s ostatními vězni. Pak je poslali zpátky do vězení. Soudci dali bratrům jasně najevo, že nad nimi hodlají vynášet rozsudky tak dlouho, dokud bratři nedosáhnou věku 65 let, kdy už nebudou pro vojenskou službu způsobilí.

V roce 1972 byl po silném nátlaku ze strany veřejnosti i politiků zákon změněn. Bratrům byl vyměřen vždy jen jeden trest a jeho délka odpovídala délce vojenské služby, což bylo 12 až 18 měsíců. Později byl trest prodloužen na tři roky a nakonec na šest let. Časem úřady udělaly určité ústupky a bratrům dovolily pořádat ve vězení jedno shromáždění týdně.

 Ani během pobytu ve vojenském vězení bratři nezapomínali na Kristův pokyn činit učedníky. (Mat. 28:19, 20) Vydávali svědectví spoluvězňům, úředníkům i dalším lidem, se kterými se setkali. Nějakou dobu měli dokonce povoleno, aby sobotní odpoledne využívali pro psaní svědeckých dopisů.

Jednou vojenští úředníci nařídili, že 350 svědků bude na jídlo chodit společně s dalšími 170 uvězněnými vojáky. Vojenské vězení se tak stalo jediným místem, kde byl poměr 2 svědkové na 1 nesvědka. Krátce nato úředníci rozhodli, že bratři budou jíst zase odděleně od ostatních.

KŘESŤANSTVO A NEUTRALITA

Jak na povinnou vojenskou službu zareagovaly církve křesťanstva? Jihoafrická rada církví schválila v červenci 1974 rezoluci o odpírání vojenské služby z důvodu svědomí. V tomto prohlášení však místo náboženského hlediska zazníval zřetelný politický podtón. Odepření vojenské služby bylo zdůvodněno tím, že armáda chrání „nespravedlivou a diskriminující společnost“, a tak vlastně bojuje za nespravedlnost. Afrikánským církvím a také dalším bělošským náboženským skupinám nebyla tato rezoluce příliš po chuti.

Vojenské aktivity vlády podporovala například holandská reformovaná církev. Rezoluci vydanou Jihoafrickou radou církví odmítla s tím, že odporuje 13. kapitole Římanům. Další skupinou, která se proti rezoluci postavila, byli vojenští kaplani sloužící v jihoafrické armádě. Patřili k nim dokonce i duchovní z církví, které byly členy Jihoafrické rady. Ve společném prohlášení kaplani z anglicky mluvících církví rezoluci odsoudili a uvedli: „Vybízíme všechny členy našich církví, a zvláště mladé muže, aby k obraně této země osobně přispěli.“

 Kromě toho ani postoj církví, které patřily k Jihoafrické radě, nebyl zcela jednoznačný. Kniha War and Conscience in South Africa připouští: „Většina [církví] . . . členům neobjasnila svůj postoj a rozhodně je nepovzbuzovala ani k tomu, aby z důvodu svědomí vojenskou službu odmítli.“ Kniha ukazuje, že silný odpor vlády podpořený přísnými zákony odradil církve od toho, aby stály za svým přesvědčením, které vyjádřily ve zmíněné rezoluci. „Pokusy přimět církve k nějakému konstruktivnímu jednání selhaly.“

Na druhou stranu ale tato kniha uvádí: „Převážnou většinu uvězněných odpíračů z důvodu svědomí tvořili svědkové Jehovovi.“ Dále se v ní píše: „Svědkové Jehovovi vycházeli z toho, že jednotlivec má na základě svého svědomí právo odporovat jakékoli válce.“

Postoj svědků byl založen výhradně na náboženských důvodech. Přestože uznávají, že „existující autority jsou umístěny do svých relativních postavení Bohem“, zůstávají v politických otázkách neutrální. (Řím. 13:1) Jsou oddáni výlučně Jehovovi, který ve svém Slově, v Bibli, objasnil, že jeho praví ctitelé se nebudou účastnit žádného doslovného válčení. (Iz. 2:2–4; Sk. 5:29)

Po několika letech, během nichž byli svědkové Jehovovi systematicky zavíráni do vězení, bylo zřejmé, že se svého neutrálního postoje nevzdají jen kvůli tomu, aby se vyhnuli krutému zacházení. Vojenské věznice byly navíc přeplněné, a poutaly tak nežádoucí pozornost veřejnosti. Někteří vládní úředníci chtěli prosadit, aby bratři byli posíláni do civilních věznic.

Mezi vojenskými činiteli se však našli i takoví, kteří byli svědkům příznivě nakloněni a s tímto řešením nesouhlasili. Našich bratrů si vážili kvůli jejich vysokým morálním měřítkům. Pokud by bratři šli do civilních věznic,  měli by záznam v trestním rejstříku. Byli by také ve společnosti nejhorších kriminálníků a hrozilo by jim, že budou okradeni. Bratrům proto bylo nakonec dovoleno vykonávat společensky prospěšnou práci ve státních úřadech, které s armádou neměly nic společného. Když se v devadesátých letech minulého století změnilo v zemi politické klima, byla povinná vojenská služba zrušena.

Jaký vliv mělo na bratry to, že svá nejlepší léta strávili ve vězení? Svými skutky mnozí dokázali věrnost Jehovovi a toto období moudře využili ke studiu Božího slova a k tomu, aby duchovně vyzráli. „Pobyt ve vězení znamenal v mém životě obrat,“ říká Cliff Williams. „Jasně jsem tehdy viděl, že Jehova mě chrání a žehná mi, a to mě podnítilo, abych se ve prospěch Království co nejvíc namáhal. Krátce po propuštění v roce 1973 jsem začal s pravidelnou průkopnickou službou a hned následující rok jsem byl pozván do betelu, kde sloužím až dodnes.“

Stephen Venter, kterému bylo v době uvěznění 17 let, říká: „Byl jsem nepokřtěný zvěstovatel a znal jsem jen základní biblické pravdy. Pobyt ve vězení jsem dokázal snést pouze díky duchovní posile. Získával jsem ji z každodenního rozboru biblického textu, o kterém jsme mluvili ráno při vytírání podlahy, a z pravidelných shromáždění a biblického studia s jedním zkušeným bratrem. Přestože jsem tam prožil i špatné chvíle, je překvapivé, jak málo si z toho pamatuji. Ty tři roky ve vězení byly možná těmi nejlepšími lety v mém životě. Díky této zkušenosti jsem z chlapce dospěl v muže. Lépe jsem poznal Jehovu, a to mě podnítilo k tomu, že jsem vstoupil do celodobé služby.“

Nespravedlivé věznění našich bratrů přineslo ještě jiný dobrý výsledek. Gideon Benade, který navštěvoval bratry ve věznicích, napsal: „Když se ohlížím zpátky, uvědomuji  si, jak mocné svědectví tím bylo vydáno.“ Vytrvalost našich bratrů a množství novinových zpráv o jejich utrpení a vyměřených trestech přispěly k tomu, že neutrální postoj svědků Jehovových se nesmazatelně zapsal do dějin této země. Věrnost bratrů zapůsobila nejen na armádní činitele, ale na celou společnost.

RYZOST PROJEVOVALI I ČERNOŠŠTÍ BRATŘI

Během prvních let po zavedení apartheidu nemuseli černošští bratři obhajovat svůj neutrální postoj ve stejných zkouškách jako jejich bělošští spoluvěřící. Například nebyli povoláváni k vojenské službě. Když se ale černošské politické skupiny začaly stavět proti apartheidu, bratři zažívali kruté utrpení. Někteří byli zavražděni, jiní byli zbiti a ještě jiní museli uprchnout, když jejich domov a majetek lehly popelem — a to všechno kvůli tomu, že lpěli na svém neutrálním postoji. Byli rozhodnuti poslouchat Ježíšův příkaz nebýt „částí světa“. (Jan 15:19)

Některé politické skupiny požadovaly po každém člověku, který bydlel v dané oblasti, aby si koupil stranickou legitimaci. Zástupci těchto skupin obcházeli domovy a požadovali od lidí peníze na zbraně nebo na zaplacení pohřbů svých společníků, kteří byli zabiti při bojích s bělošskými bezpečnostními silami. Černošští bratři sice jednali uctivě, ale odmítali tyto peníze zaplatit, a byli proto nařčeni z toho, že jsou vyzvědači pro vládu apartheidu. Někteří bratři a sestry byli napadeni při kazatelské službě a byli obviněni, že šíří afrikánskou propagandu.

Jako příklad si uveďme bratra Elijaha Dlodla. Vzdal se slibné kariéry ve sportu, aby se mohl zasvětit Jehovovi. Dva týdny před prvními demokratickými volbami v Jižní Africe vzrostlo napětí mezi vzájemně soupeřícími černošskými komunitami. Bratři ve sboru, do kterého Elijah patřil, rozhodli, že se půjde kázat do jedné zřídka  propracovávané oblasti vzdálené několik kilometrů. Elijah byl tehdy pokřtěný teprve dva měsíce a měl vydávat svědectví společně s dvěma chlapci, nepokřtěnými zvěstovateli. Když mluvili s jednou ženou před jejím domem, zastavila se u nich skupina mladíků, členů politického hnutí. Jejich vůdce měl v ruce sjambok, což byl těžký kožený bič, a chtěl vědět, co tam dělají.

„Mluvíme tady o Bibli,“ odpověděla mu žena.

Rozzlobený muž ji ignoroval a Elijahovi a jeho dvěma společníkům řekl: „Vy tři se přidáte k nám. Teď není čas na Bibli, teď je čas bojovat za naše práva.“

Elijah mu odvážně odpověděl: „My se k vám přidat nemůžeme, protože pracujeme pro Jehovu.“

Muž do Elijaha strčil a začal ho bít sjambokem. Při každém úderu zakřičel: „Přidej se k nám!“ Po první ráně Elijah přestal cítit bolest. Posilou mu byla slova apoštola Pavla, který řekl, že všichni praví křesťané ‚budou pronásledováni‘. (2. Tim. 3:12)

Nakonec se ten muž unavil a Elijaha přestal bít. Jiný člen party ho začal kritizovat a řekl mu, že Elijah nebydlí na jejich území. Nato se skupina rozdělila a mladíci se mezi sebou začali prát. Jejich vůdce přitom dostal několik ran vlastním sjambokem. Mezitím Elijah a dva mladí zvěstovatelé utekli. Tato zkouška posílila jeho víru a on dál dělal pokroky a nebojácně oznamoval dobrou zprávu. Dnes je Elijah ženatý, má děti a ve sboru slouží jako starší.

Velkou odvahu projevovaly také černošské sestry, když čelily nátlaku, aby přestaly kázat. Uvažujme o tom, co se stalo Florah Malindaové. Dav mladíků  upálil její pokřtěnou dceru Maki, protože se zastala svého bratra, který odmítl připojit se k jejich politickému hnutí. I přes tuto tragickou ztrátu Florah nezatrpkla a dál s lidmi ve svém okolí mluvila o Božím slově. Zástupci hnutí, které stálo za vraždou její dcery, po ní jednou chtěli, aby se k nim přidala, a vyhrožovali jí, že jinak pocítí následky. Na pomoc jí přišli sousedé a vysvětlili jim, že Florah se v politice nepřiklání na žádnou stranu, ale věnuje se tomu, že s lidmi studuje Bibli. Nato mezi sebou členové hnutí začali debatovat a nakonec se rozhodli, že ji nechají jít. Během tohoto svízelného životního období Florah sloužila jako pravidelná průkopnice a v této službě věrně vytrvává až dodnes.

Jeden pravidelný průkopník vypráví, co se mu stalo v autobuse během cesty do služby. Z ničeho nic do něj strčil mladý politický aktivista a zeptal se ho, proč má u sebe literaturu Afrikánců a prodává ji černochům. Bratr popisuje, co se dělo dál: „Chtěl po mně, abych literaturu vyhodil oknem ven. Když jsem to odmítl, dal mi facku a blízko tváře mi držel žhavý konec cigarety. Nereagoval jsem na to. Pak popadl moji tašku s literaturou a vyhodil ji z okna. Také mi strhnul kravatu, protože tak se prý oblékají běloši. Pořád mě urážel, posmíval se mi a říkal, že lidé jako já by měli být upáleni zaživa. Jehova mě ale chránil, protože pak už se mi v autobuse nic nestalo. Tento zážitek mě od kazatelské služby neodradil.“

Jihoafrická odbočka dostávala od jednotlivců i od  sborů mnoho dopisů, ve kterých byly příběhy věrných černošských bratrů. Jeden z dopisů zaslal starší ze sboru v provincii KwaZulu-Natal. Stálo v něm: „V tomto dopise vás chceme informovat o smrti našeho milovaného bratra Mosese Nyamussua. Pracoval jako svářeč a opravář aut. Jednou ho muži z jisté politické skupiny požádali, aby jim svařil podomácku vyrobené zbraně, ale on to odmítl. Potom, 16. února 1992, pořádali manifestaci, při které se dostali do střetu s konkurenční politickou skupinou. Když se ten večer vraceli po boji domů, potkali bratra při cestě na nákup a probodli ho dýkami. Proč to udělali? Řekli mu: ‚Nechtěl jsi svařit naše zbraně, a naši kamarádi jsou teď kvůli tobě mrtví.‘ Pro bratry to byl obrovský šok. Ve službě však budeme pokračovat.“

ODPOR V ČERNOŠSKÝCH ŠKOLÁCH

Potíže se vyskytly také na školách v černošských čtvrtích. Děti svědků se totiž nechtěly účastnit společných modliteb a zpěvu náboženských písní při ranních shromážděních. Ve školách pro bělochy to žádný problém nebyl. Stačilo, když rodiče v dopise vysvětlili své stanovisko, a jejich děti na taková shromáždění chodit nemusely. Ale v černošských školách bylo odmítnutí účasti na náboženských obřadech považováno za vzpouru proti vedení školy. Učitelé nebyli na takový odpor zvyklí. Když za nimi rodiče přišli a chtěli jim postoj svědků vysvětlit, učitelé jim dali jasně najevo, že nebudou dělat žádné výjimky.

Vedení školy trvalo na tom, že děti svědků Jehovových se ranního shromáždění musí účastnit, protože tam zaznívají  informace týkající se provozu školy. Děti tam tedy přítomny byly, ale během písní a modliteb jen tiše stály. Někteří učitelé procházeli řadami a sledovali, zda mají děti při modlitbě zavřené oči a zda zpívají náboženské písně. Bylo velmi povzbuzující, jak děti svědků, a některé byly velmi malé, odvážně zachovávaly ryzost.

Mnoho dětí svědků bylo za svůj postoj ze školy vyloučeno, a tak se bratři rozhodli dát tuto záležitost k soudu. Nejvyšší soud v Johannesburgu vynesl 10. srpna 1976 důležitý rozsudek, který se týkal 15 žáků jedné školy. V soudním protokolu bylo uvedeno: „Žalovaná strana . . . uznala právo dětí žadatelů neúčastnit se modliteb a zpěvu náboženských písní a . . . také uznala, že dočasné i trvalé vyloučení ze školy . . . bylo protizákonné.“ Šlo o velmi důležité právní vítězství. Rozhodnutí bylo nakonec s úspěchem prosazeno ve všech školách, kde se tento problém vyskytl.

POTÍŽE V BĚLOŠSKÝCH ŠKOLÁCH

Mnoho dětí svědků, které navštěvovaly školy pro bělochy, se potýkalo s jinou zkouškou ryzosti. I ta nakonec vyústila v to, že děti byly ze škol vylučovány. Vláda prosazující politiku apartheidu se pro svou ideologii snažila získat i mladé lidi. V roce 1973 na školách zavedla program nazvaný Připravenost mládeže. Do programu byly zahrnuty průvody, nácvik sebeobrany a také činnosti, kterými bylo podporováno vlastenectví.

Někteří rodiče chtěli tento problém vyřešit právní cestou, a tak se obrátili na ministra školství. Ničeho ale nedosáhli. Ministr trval na tom, že program Připravenost mládeže má pouze vzdělávací charakter. Vláda se postarala o to, aby postoj svědků Jehovových k této otázce byl na veřejnosti postaven do velmi negativního světla. Ředitelé některých škol však byli tolerantní a dětem  svědků dovolili neúčastnit se těch částí programu, které byly proti biblickým zásadám. Z jiných škol ale byly děti vylučovány.

Někteří křesťanští rodiče si mohli dovolit posílat své děti do soukromých škol. Jiní dětem zařídili dálkové studium. Svědkové, kteří pracovali jako učitelé, nabízeli domácí vyučování. Přesto mnohé z vyloučených dětí nedokončily středoškolské vzdělání. Měly ale užitek z biblického vyučování jak doma, tak ve sboru. (Iz. 54:13) Hodně těchto dětí vstoupilo do celodobé služby. Tito odvážní mladí lidé byli rádi, že ve zkoušce obstáli a že se v ní plně spolehli na Jehovu. (2. Petra 2:9) Za nějaký čas se politické ovzduší v zemi změnilo a děti už kvůli odmítnutí účasti na vlasteneckých činnostech nebyly ze škol vylučovány.

APARTHEID A SJEZDY

Pokud bratři chtěli, aby naše sjezdy byly v souladu se zákony Jihoafrické republiky, museli je pořádat pro každou rasu zvlášť. Společně se svědkové poprvé sešli v roce 1952 při národním sjezdu na stadionu Wembley v Johannesburgu. Na tomto sjezdu přednesli proslovy bratři Knorr a Henschel, kteří v Jižní Africe byli v té době na návštěvě. Kvůli tomu, aby bratři dodrželi zákony apartheidu,  museli příslušníci jednotlivých ras sedět odděleně. Běloši měli místa na západní tribuně, černoši seděli na východní a míšenci a Indové na severní. Také stravování muselo být oddělené. I přes všechna tato omezení bratr Knorr o sjezdu napsal: „Radostné bylo, že jsme všichni společně na jednom stadionu uctívali Jehovu v jeho důstojné svatyni.“

V lednu roku 1974 se v Johannesburgu a jeho okolí konaly tři sjezdy — jeden pro černochy, druhý pro míšence a Indy a třetí pro bělochy. Na poslední den organizátoři sjezdu ale připravili něco výjimečného. Odpolední program si bratři všech ras mohli společně vychutnat na stadionu Rand v Johannesburgu. Sešlo se jich celkem 33 408 a všichni měli z tohoto společenství obrovskou radost. Tentokrát se svědkové různých ras mohli volně setkávat a při programu sedět společně. K nezapomenutelné atmosféře tohoto sjezdu přispělo i mnoho návštěvníků z Evropy. Jak se takové setkání vůbec mohlo uskutečnit? Organizátoři sjezdu si při rezervaci vůbec neuvědomili, že tento stadion je vyhrazen pro mezinárodní a mezirasové akce, a tak pro toto odpoledne nepotřebovali žádné zvláštní povolení.

SJEZDY I NAVZDORY PŘEDSUDKŮM

Několik let předtím se stalo, že byl naplánován národní sjezd v Johannesburgu. Místní úřad vlády pro bantuské (černošské) záležitosti však navštívil jistý vládní představitel z Pretorie. V záznamech si všiml, že svědkové Jehovovi si rezervovali stadion Mofolo Park a chtějí tam uspořádat sjezd pro černošské bratry.

Oznámil to svým nadřízeným v Pretorii, a výsledkem bylo, že oddělení pro bantuské záležitosti rezervaci stadionu okamžitě zrušilo. Jako důvod bylo uvedeno, že svědkové Jehovovi nepatří mezi „státem uznaná náboženství“.  V tutéž dobu se měl konat i sjezd bělošských bratrů, kteří měli zamluvený sportovní areál Milner Park Show Grounds v centru Johannesburgu. Míšenci se měli sejít na Union stadionu na západním předměstí.

Dva bratři z betelu se vydali za příslušným ministrem, což byl shodou okolností bývalý kněz holandské reformované církve. Vysvětlili mu, že svědkové Jehovovi pořádají sjezdy na stadionu Mofolo Park už mnoho let. Také mu řekli, že sjezd budou mít jak bělošští bratři, tak i míšenci. Proč by tedy měl černošským bratrům někdo upřít právo na to, aby se sešli i oni? Ministr však své rozhodnutí nezměnil.

Stadion Mofolo Park leží v západní části Johannesburgu a tak se tito dva bratři rozhodli, že zkusí zorganizovat sjezd ve východní části města, kde rovněž byly obrovské černošské čtvrti. Setkali se s odpovědným ředitelem, ale o schůzce s ministrem v Pretorii se mu nezmínili. Když bratři řekli, že shánějí místo pro uspořádání sjezdu, byl velmi vstřícný. Zařídil, aby mohli využít stadion Wattville, v němž na rozdíl od stadionu Mofolo Park byla dokonce i sedadla.

Všichni bratři byli okamžitě informováni o změně místa konání sjezdu. Ten se nakonec vydařil — účastnilo se ho asi 15 000 lidí a úřadům v Pretorii se jej nepodařilo nijak narušit. Po několik následujících let svědkové pořádali sjezdy právě na tomto stadionu, a to bez jakýchkoli problémů.

JE ZALOŽENO ZÁKONNÉ SDRUŽENÍ

Na pokyn vedoucího sboru bylo 24. ledna 1981 založeno zákonné sdružení. Mělo 50 členů a jmenovalo se Svědkové Jehovovi v Jižní Africe. Tento právní nástroj různými způsoby přispěl k rozvoji duchovních zájmů v této zemi.

 Bratři z odbočky se několik let marně snažili získat povolení pro to, aby někteří svědkové Jehovovi mohli vystupovat v postavení oddávajících úředníků. Frans Muller vzpomíná: „Vládní zástupci naši žádost pokaždé zamítli s tím, že k tomu, abychom mohli mít vlastní oddávající úředníky, nemáme jakožto náboženská společnost ani status ani potřebnou stabilitu.“

V době, kdy neexistovalo žádné zákonné sdružení, navíc svědkové nemohli získat povolení ke stavbě sálů Království v černošských čtvrtích. Úřady vždycky bratry odbyly s tím, že nejsou státem uznané náboženství.

Krátce poté, co bylo sdružení založeno, však bratři získali povolení jak ke stavbě sálů Království v černošských čtvrtích, tak i k tomu, aby měli vlastní oddávající úředníky. Dnes může v Jižní Africe provádět svatební obřady více než 100 sborových starších. Snoubenci mohou být oddáni v sále Království, a nemusejí tedy uzavírat občanský sňatek na úřadě.

PŘEVRATNÉ ZMĚNY V TISKU

Metody tisku se rychle měnily a zařízení v tiskárně už zastarávalo. Navíc náhradní díly se nedaly snadno sehnat a byly drahé. Bratři tedy rozhodli, že provoz v tiskárně přejde na počítačem řízenou fotosazbu a ofsetový tisk. Byly zakoupeny jednotlivé stroje na zaznamenávání dat a fotosazbu. V roce 1979 byla instalována nová ofsetová rotačka značky TKS, dar od štědrých bratrů z japonské odbočky.

Svědkové Jehovovi tisknou literaturu ve velkém množství jazyků, a proto pokládali za výhodné vyvinout vlastní systém fotosazby. V roce 1979 začali bratři v Brooklynu pracovat na programu, který se stal známý pod názvem MEPS (což je zkratka pro mnohojazyčný elektronický systém fotosazby). Tento program byl v jihoafrické odbočce instalován v roce 1984. Díky využití počítačů při  překládání a novému systému fotosazby bylo možné publikace v různých jazycích vydávat simultánně.

PŘÍPRAVA NA BUDOUCÍ VZRŮST

Na počátku osmdesátých let minulého století byly budovy betelu v Elandsfonteinu už příliš malé a nevyhovovaly rostoucím potřebám. Nakonec byl zakoupen pozemek ve městě Krugersdorp, což je asi 30 minut jízdy od Johannesburgu. Má rozlohu 87 hektarů, leží v nádherné kopcovité krajině a protéká jím kouzelná říčka. Mnozí bratři se na výstavbě odbočky chtěli podílet, a tak si na to někteří vzali dovolenou, a jiní kvůli tomu dokonce odešli ze zaměstnání. Několik dobrovolníků přijelo také z ciziny, například z Nového Zélandu a ze Spojených států. Stavba byla dokončena za šest let.

I nadále však měli bratři potíže získat povolení, aby v novém betelu mohli bydlet také černošští bratři a sestry, většinou z překladatelského oddělení. Nakonec povolení dostali, ale jen pro dvacet lidí. Podmínkou bylo, že pro ně postaví ubytovací část odděleně od hlavní budovy. Časem vláda politiku apartheidu zmírnila a bratři různých ras mohli bydlet přímo v betelu.

Betelité měli ze svého nového domova velkou radost. Byla to kvalitní stavba s prostornými a prakticky uspořádanými místnostmi. Třípatrovou budovu z červených cihel obklopovala nádherná zahrada. Když byla stavba v Krugersdorpu zahájena, sloužilo v Jižní Africe 28 000 svědků Jehovových. Zasvěcení se konalo 21. března 1987 a v té době počet svědků dosáhl už 40 000. Někteří si přesto říkali, zda tak rozsáhlá stavba byla opravdu nutná — jedno patro s kancelářemi se nepoužívalo a celé jedno křídlo obytné budovy bylo prázdné. Bratři se však snažili plánovat dopředu a byli přesvědčeni, že se dobře připravili na budoucí vzrůst.

 STAVBA SÁLŮ KRÁLOVSTVÍ

Počet sborů neustále vzrůstal, a tak bylo naléhavě zapotřebí stavět další sály Království. V oblastech, kde žili převážně černoši, měli bratři pro pořádání shromáždění obtížné podmínky. Scházeli se v garážích, v hospodářských staveních nebo školních třídách, kde museli sedět v lavicích pro malé děti. Dalším problémem bylo to, že ve stejné škole se obvykle scházely i jiné náboženské skupiny. Jejich členové při svých setkáních hlasitě zpívali a bubnovali, takže vznikal ohlušující rámus.

Koncem osmdesátých let začaly regionální stavební výbory zkoušet novou metodu, jejímž cílem bylo výstavbu sálů Království zrychlit. V roce 1992 přijelo z Kanady 11 svědků, kteří měli zkušenosti z rychlostaveb a kteří se nabídli, že v Hillbrow na předměstí Johannesburgu pomohou se stavbou dvoupatrové budovy, v níž měly být dva sály Království. Místním bratrům předali odborné znalosti a pomohli jim, aby vylepšili své stavební metody.

První rychlostavba sálu Království proběhla v roce 1992, a to v Diepkloofu v Sowetu. Získat pozemek pro stavbu sálu Království v této oblasti se bratři snažili již od roku 1962. Zasvěcení sálu se konalo 11. července 1992 a zúčastnil se ho i Zechariah Sedibe, který se na shánění pozemku také podílel. Se širokým úsměvem vypráví: „Říkali jsme si, že sál Království snad nikdy mít nebudeme, tehdy jsme byli mladí. Teď už jsem sice v důchodu, ale svůj sál máme — první v Sowetu, který byl postaven za několik dnů.“

V zemích, které spadají pod dohled jihoafrické odbočky, je v současné době 600 sálů Království. Slouží jako střediska čistého uctívání Jehovy. Vlastní sál Království však potřebuje ještě asi 300 sborů o 30 a více zvěstovatelích.

Praktickou pomoc sborům, které si chtějí postavit vlastní sál, poskytuje 25 regionálních stavebních výborů,  jejichž činnost koordinuje odbočka. Na financování těchto projektů mohou sbory dostat bezúročnou půjčku. Peter Butt, který se stavbou sálů Království pomáhá více než 18 let, je nyní předsedajícím regionálního stavebního výboru v Gautengu. Řekl, že ti, kdo pracují v těchto výborech, obvykle chodí do zaměstnání a mají rodinu, ale přesto ve prospěch svých bratrů ochotně obětují množství času.

Další člen regionálního výboru, Jakob Rautenbach, vypráví, že obvykle se členové výboru po celou dobu účastní také stavebních prací. A nejen to, před začátkem stavby mají na starost přípravu celého projektu. S nadšením popisuje radost a ducha spolupráce mezi dobrovolníky. Cestu do místa stavby — a někdy je to značná vzdálenost — si tito bratři hradí sami.

Jakob řekl, že na stavby sálů Království rádi věnují svůj čas i prostředky také další spolukřesťané. Uvedl tento příklad: „Nářadí a zařízení používané při stavbách převážíme ve třináct metrů dlouhém kontejneru. Tyto přesuny, a to nejen v rámci naší země, ale dokonce i do zemí sousedních, bezplatně zajišťují dvě tělesné sestry, které vlastní dopravní společnost. Tímto způsobem nám pomáhají už od roku 1993, což za tu dobu představuje opravdu štědrý příspěvek. Také mnohé firmy, s nimiž jsme spolupracovali, poskytly dar nebo slevu, když viděly, o jakou stavbu se jedná.“

Poté, co je pečlivě naplánována a zorganizována práce jednotlivých čet, bratři často postaví sál Království za tři dny. Tím si získali obdiv mnoha těch, kdo to pozorovali. Na jedno staveniště přišli koncem prvního dne dva muži ve značně podroušeném stavu, kteří celý den popíjeli v blízké hospodě. Bratrům řekli, že domů obvykle chodili přes volnou parcelu, ale že teď tam stojí dům. Byli přesvědčeni, že se ztratili, a ptali se, kudy mají jít.

 OBĚTAVOST BRATRŮ

Začátkem devadesátých let minulého století v této zemi proběhly politické změny, které však nepřinesly ani pokoj, ani stabilitu. Naopak, docházelo k takovým násilnostem jako nikdy předtím. Situace byla velmi složitá a názory na příčinu rostoucího násilí se různily. Lidé se většinou domnívali, že důvodem je politická rivalita a nespokojenost s ekonomickou situací.

Přesto všechno bratři s výstavbou sálů Království nepřestali, ačkoli dobrovolníci různých ras nemohli do černošských čtvrtí vstoupit bez doprovodu místních bratrů a někteří z nich byli napadeni rozzuřeným davem. V roce 1993 během stavby jednoho sálu Království v Sowetu došlo k tomu, že skupina agresivních lidí házela kameny na auto, ve kterém tři bělošští bratři vezli stavební materiál. Útočníci rozbili okna v autě a bratry zranili. Těm se však podařilo dostat až na staveniště a místní svědkové je pak bezpečnější cestou odvezli do nemocnice.

Práci na této stavbě to však vůbec nezpomalilo. Byla podniknuta bezpečnostní opatření a následující víkend zde pracovaly stovky lidí různých ras. Místní průkopníci se věnovali kazatelské službě v ulicích kolem staveniště. Když si všimli něčeho, co by mohlo vést k problémům, varovali bratry na stavbě. Zraněným bratrům se již o několik dnů později dařilo natolik dobře, že se na staveniště mohli vrátit.

Sbory velmi oceňovaly horlivou práci a obětavost bratrů, kteří jako dobrovolníci pomáhali na stavbách sálů Království. Například Fanie a Elaine Smitovi za více než 15 let pomohli se stavbou sálu Království 46 sborům. Často při tom na vlastní náklady museli cestovat velmi daleko.

Regionální stavební výbor dostal od jednoho sboru z provincie KwaZulu-Natal dopis s těmito slovy: „Vzdali  jste se spánku, času, který jste mohli trávit se svou rodinou, odpočinku a dalších věcí, jen abyste mohli přijít sem a postavit nám sál. Víme, že jste na tento projekt navíc věnovali i mnoho peněz. Kéž na vás Jehova ‚pamatuje pro dobré‘. (Nehemjáš 13:31)“

Jakmile má nějaký sbor vlastní sál Království, lidé na to příznivě reagují. Typickou situaci vystihuje následující vyjádření z jednoho sboru: „Když byl postaven sál Království, účast na shromáždění se zvýšila natolik, že při veřejné přednášce a studiu Strážné věže bylo nutné rozdělit sbor na dvě části. Brzy budeme muset vytvořit další sbor.“

Pro malé sbory na venkově je někdy problémem našetřit na stavbu sálu potřebné prostředky. Bratři však často dokáží najít nějaký způsob, jak peníze získat. Zvěstovatelé z jednoho sboru například prodali prasata, a když potřebovali další peníze, prodali býka a koně. Pak prodali ještě 15 ovcí, dalšího býka a koně. Jedna sestra nabídla, že koupí potřebnou barvu, jiná pořídila koberec a další zaplatila závěsy. Nakonec prodali ještě jednoho býka a pět ovcí, aby bylo možné koupit židle.

Když byl v provincii Gauteng dokončen jeden sál Království, členové místního sboru napsali: „Ještě dva týdny po dokončení stavby sálu Království jsme ho po každé službě chodili obdivovat. Prostě jsme nedokázali jít rovnou domů, aniž bychom se na ten náš sál nepodívali.“

REAKCE MÍSTNÍCH OBYVATEL

Místní lidé si obvykle všimnou, že svědkům Jehovovým velmi záleží na tom, aby se k uctívání scházeli na vhodném místě. Sboru v Umlazi v KwaZulu-Natal byl adresován dopis, ve kterém kromě jiného stálo: „Sdružení za Durban krásnější si cení toho, že se snažíte okolí vašeho sálu udržovat v čistotě. Určitě v tom vytrvejte. Díky vašemu  úsilí toto místo působí velmi příjemně. Naše sdružení se zaměřuje na boj proti nepořádku a na udržování čistoty v této oblasti. Jsme přesvědčeni, že čistota přispívá k dobrému zdraví. Chválíme proto občany, kteří k čistému prostředí napomáhají. Děkujeme vám, že jste v tomto ohledu dobrým příkladem. Vážíme si všeho, co děláte pro to, aby oblast Umlazi byla čistější.“

Z jednoho sboru přišla následující zpráva: „Když se jeden vyhlášený zloděj vloupal do našeho nového sálu Království, lidé žijící v okolí na něj zaútočili. Řekli, že ničí ‚jejich kostel‘, protože v tomto místě je sál jedinou náboženskou budovou. Než zloděje předali polici, ztloukli ho.“

STÁLE JSOU ZAPOTŘEBÍ DALŠÍ SÁLY KRÁLOVSTVÍ

Jehovova organizace zavedla v roce 1999 program pro výstavbu sálů Království v ekonomicky slabších zemích. Právě v jihoafrické odbočce byla zřízena regionální kancelář, která má za úkol organizovat stavby sálů Království v mnoha afrických zemích. Do odbočky v každé z těchto zemí byl poslán jeden zástupce, aby tam vytvořil úsek pro výstavbu sálů Království. Tento úsek je zodpovědný za nákup pozemků a za organizování pracovních skupin. Do těchto zemí byli posláni také mezinárodní služebníci, aby místním bratrům pomohli a vyškolili je.

Jihoafrická regionální kancelář zřídila již 25 úseků pro výstavbu sálů Království, které mají na starost výstavbu sálů ve 37 zemích. Od listopadu 1999 bylo v zemích, o které se tato kancelář stará, postaveno 7 207 sálů Království. V polovině roku 2006 bylo rozhodnuto, že v těchto zemích je zapotřebí postavit ještě dalších 3 305 sálů.

DOPAD POLITICKÝCH ZMĚN

Rostoucí nespokojenost s tehdejší vládní rasovou politikou vedla k nepokojům a násilnostem, což se přímo  dotklo i některých svědků Jehovových. V černošských čtvrtích propukaly ostré boje a mnoho lidí přišlo o život. Většina bratrů však projevovala opatrnost a dále věrně sloužila Jehovovi i během této obtížné doby. Například jednou v noci se stalo, že někdo hodil zápalnou láhev do domu bratra, když všichni uvnitř spali. Rodině se podařilo utéct a bratr později v dopise odbočce napsal: „Já i moje rodina máme nyní ještě pevnější víru. Přišli jsme sice o všechen náš majetek, ale přiblížilo nás to k Jehovovi i k jeho lidu. Bratři nám v hmotném ohledu velmi pomohli. Těšíme se, až tento systém věcí skončí, a děkujeme Jehovovi za náš duchovní ráj.“

Desátého května 1994 složil přísahu první černošský prezident Nelson Mandela. Byl to první demokraticky volený prezident této země a poprvé v historii dostali volební právo i černoši. Sílil nacionalismus a euforie. Pro některé z našich bratrů to představovalo nový druh zkoušky.

Došlo žel k tomu, že někteří Jehovovi služebníci porušili křesťanskou neutralitu, ale byla jich jen menšina. A mnozí z těch, kdo se kompromisu dopustili, si svou chybu uvědomili, projevili upřímné pokání a reagovali na biblické usměrnění.

PRAVDA PŮSOBÍ NA SRDCE LIDÍ

Jehova svědkům v této zemi žehná. Dokladem jsou nejen nové sály Království, ale i to, že pravda zázračně působí na srdce místních obyvatel. (2. Kor. 3:3) Přitahuje lidi různého původu. Podívejme se na několik příkladů.

Ralson Mulaudzi byl v roce 1986 uvězněn za vraždu a odsouzen k trestu smrti. V jedné z našich brožur si všiml adresy odbočky a napsal bratrům, že by chtěl poznávat Bibli. Když zvláštní průkopník Les Lee dostal povolení navštívit  ho, zavedl s ním biblické studium. Ralson záhy začal mluvit s dalšími vězni a se strážci o tom, co se dozvídal. V dubnu 1990 se dal pokřtít. Nyní ho pravidelně navštěvují členové místního sboru. Má také povoleno každý den na jednu hodinu opustit svou celu. Tento čas tráví tím, že vydává svědectví ostatním vězňům. Pomohl již třem lidem, aby se stali pokřtěnými svědky, a v současné době vede dvě biblická studia. Jeho rozsudek smrti byl změněn na doživotní vězení s možností podmínečného propuštění.

K Jehovovi jsou přitahováni i lidé ze zcela odlišného prostředí. Queenie Rossouwová se zajímala o Bibli a navštěvovala sborové studium knihy. Jednou požádala bratra, který toto studium vedl, aby navštívil jejího osmnáctiletého syna, který se připravoval na hodinu katechismu. Bratr měl s tímto mladíkem zajímavý rozhovor. Syn pak začal chodit na shromáždění společně se svou matkou. Ta potom bratra poprosila, aby navštívil i jejího manžela Jannieho, který se ho chtěl zeptat na několik otázek. Byl starším v holandské reformované církvi a předsedou církevní rady. Po rozhovoru s bratrem souhlasil s biblickým studiem.

V tom týdnu se konal oblastní sjezd a bratr na něj pozval také Queenie. K jeho překvapení přišel i Jannie a zúčastnil se všech čtyř dnů. Sjezdový program a láska svědků na něj hluboce zapůsobily. K biblickému studiu se potom přidal nejen jejich osmnáctiletý syn, ale i nejstarší syn, který byl tehdy diákonem v církvi.

Všichni se rozhodli z církve vystoupit a ihned začali chodit na shromáždění. Přišli také na jednu schůzku před kazatelskou službou. Bratr Janniemu vysvětlil, že zatím se na kazatelské službě se svědky podílet nemůže, protože ještě neodpovídá požadavkům na nepokřtěného  zvěstovatele. Tomu muži se začaly řinout slzy po tváři. Řekl, že celý život hledal pravdu, a tak nyní nemůže mlčet.

Rossouwovi mají ještě dalšího syna, kterému tehdy bylo 22 let a třetím rokem studoval teologii. Jannie mu napsal, aby se vrátil domů, protože tato studia mu již platit nebude. Třetí den po tom, co se syn vrátil, místní sbor organizoval jednodenní výpomoc při stavebních pracích v betelovém komplexu v Krugersdorpu. Jannie a tři z jeho synů jeli také. To, co tam tento student teologie viděl, na něj udělalo silný dojem a souhlasil, že bude studovat Bibli společně se svými bratry. Později prohlásil,  že za jeden měsíc se o Bibli dozvěděl víc než za dva a půl roku na univerzitě.

Všichni členové této rodiny byli nakonec pokřtěni. Otec je sborovým starším a někteří z jeho synů jsou starší nebo služební pomocníci. Jedna dcera je pravidelná průkopnice.

 „PRODLUŽ SVÉ STANOVÉ ŠŇŮRY“

Přestože již při plánování výstavby betelu bratři měli snahu připravit se na budoucí vzrůst, už 12 let po zasvěcení komplexu v Krugersdorpu bylo zapotřebí rozsáhlé rozšíření. (Iz. 54:2) Během těchto let totiž v Jižní Africe a zemích pod dohledem místní odbočky vzrostl počet zvěstovatelů o 62 procent. Byl proto postaven sklad a tři nové obytné budovy. Bratři také rozšířili prádelnu a kancelářskou budovu a přistavěli druhou jídelnu. Tyto nové prostory byly 23. října 1999 zasvěceny Jehovovi. Proslov k zasvěcení přednesl bratr Daniel Sydlik z vedoucího sboru.

Nedávno ještě vyrostla přístavba k tiskárně. Má plochu 8 000 metrů čtverečních, aby se do ní vešel nový tiskový stroj značky MAN Roland Lithoman. Odbočka také získala plně automatizované stroje, které časopisy ořezávají, počítají a skládají. Německá odbočka darovala linku pro vázání knih, díky které se zde Bible a knihy s měkkou vazbou mohou vyrábět pro celou subsaharskou Afriku.

VHODNÁ MÍSTA PRO SJEZDY

Časem se ukázalo, že jsou zapotřebí také sjezdové sály, a bratři proto naplánovali rozsáhlou stavební činnost.  První sál byl vybudován v Eikenhofu, jižně od Johannesburgu. Zasvěcení se konalo v roce 1982. Další sjezdový sál byl postaven v Bellville v Kapském Městě. Proslov k zasvěcení přednesl v roce 1996 bratr Milton Henschel. A v roce 2001 bratři dokončili stavbu dalšího sálu — tentokrát v Midrandu, který leží mezi Pretorií a Johannesburgem.

Lidé v Midrandu byli nejdříve proti stavbě, ale když bratry lépe poznali a pochopili, o co se jedná, svůj postoj změnili. Jeden muž více než rok každé dva týdny přivážel bratrům bedny s ovocem a zeleninou. Přispět na stavbu se rozhodlo i několik firem. Jedna z nich zdarma dovezla kompost na zahradu. Od jiné bratři dostali šek na 10 000 randů (asi 1 200 euro). Na stavbu sjezdového sálu samozřejmě štědře přispívali i bratři.

Výsledkem je nádherná a dobře řešená budova. Člen vedoucího sboru Guy Pierce, který přednesl zasvěcovací proslov, ale poukázal na skutečnou nádheru tohoto sálu — na to, že slouží ke cti Vznešeného Boha Jehovy. (1. Král. 8:27)

LIDSKÉ ZÁKONY JE NEDOKÁZALY ROZDĚLIT

Po dlouhá léta bylo velmi obtížné získat vhodné prostory pro pořádání sjezdů v černošských oblastech. V provincii Limpopo žili bratři v domovině, kam tehdy nemohl vstoupit žádný běloch. Oblastnímu dozorci bratru Corrie Seegersovi se nepodařilo získat povolení ke vstupu ani najít vhodné místo pro konání sjezdu.

Bratr Seegers se tedy zeptal muže, jehož farma sousedila s domovinou, zda by se sjezd mohl konat na jeho pozemku. On to odmítl, ale bratrovi dovolil, aby tam parkoval se svým obytným přívěsem. Sjezd byl nakonec přece jen uspořádán — a to na mýtině, která s farmářovým pozemkem sousedila a kterou od domoviny dělil plot  z ostnatého drátu. Před mýtinou na pozemku farmáře bratr Seegers zaparkoval svůj obytný přívěs a odsud přednášel proslovy. Bratry od tohoto „pódia“ sice dělil plot, ale měli užitek z programu sjezdu a bratr Seegers k nim mohl promluvit, aniž při tom porušil zákon.

UŽITEČNÁ ZMĚNA

Vedoucí sbor rozhodl, že počínaje rokem 2000 bude pro všechny sbory v Jižní Africe platit nové opatření — lidé, kteří projeví upřímný zájem, budou moci naši literaturu získat bezplatně. Zvěstovatelé byli povzbuzeni, aby takovým lidem nabídli možnost přispět malou částkou na celosvětovou kazatelskou činnost.

Ukázalo se, že z tohoto dobrovolného způsobu přispívání mají užitek nejen lidé v kazatelské službě, ale i samotní bratři. Předtím totiž mnozí z nich neměli na to, aby zaplatili publikace používané při studiu Strážné věže nebo při sborovém studiu knihy. Například v některých sborech, kde bylo 100 zvěstovatelů, mělo Strážnou věž pouze 10 z nich. Nyní může mít svůj vlastní výtisk každý.

V nedávné době velmi vzrostl objem práce v oddělení expedice v betelu. V květnu 2002 byly do jiných afrických zemí vyexpedovány zásilky o celkové váze 432 tun, které převážně obsahovaly biblickou literaturu.

Jihoafrická odbočka nyní zásobuje literaturou odbočky v Malawi, Mosambiku, Zambii a Zimbabwe. Týká se to veškerých publikací v mnoha jazycích, kterými se v těchto zemích mluví. Zásilky do sborů jsou do aut nakládány tak, aby se při doručení do odboček mohly rovnou přeložit do místních aut, které je pak rozvezou do jednotlivých skladů.

Od doby, kdy je literatura poskytována bezplatně, se poptávka velmi zvýšila. Počet časopisů, které jsou v Jižní Africe vytištěny každý měsíc, vzrostl z jednoho milionu  na 4,4 milionu. Objednávky na literaturu se vyšplhaly na 3 800 tun za rok ve srovnání s 200 tunami v roce 1999.

Místní odbočka také rozesílá do jiných afrických zemí stavební materiál a kromě toho organizuje humanitární pomoc pro bratry v nouzi. Opakovaně byla poskytnuta pomoc bratrům v Malawi, kteří kvůli krutému pronásledování museli uprchnout ze svých domovů a žít v táborech. Dodávky humanitární pomoci obdržela také Angola, kterou v roce 1990 postihlo velké sucho. Navíc následkem občanské války zde mnoho bratrů žije v chudobě, a tak tam byla vypravena nákladní auta s jídlem a oblečením. Po rozsáhlých záplavách v Mosambiku v roce 2000 byla pomoc poskytnuta také zdejším bratrům. A poté, co v roce 2002 a začátkem roku 2003 postihlo Zimbabwe velké sucho, bylo místním bratrům posláno více než 800 tun kukuřice.

ROZVOJ PŘEKLADATELSKÉ ČINNOSTI

V jihoafrické odbočce nyní sídlí velké překladatelské oddělení. Bylo rozšířeno před několika lety, aby se uspokojila rostoucí poptávka po překladech Bible do různých jazyků. V současné době je zde 102 překladatelů, kteří překládají do 13 jazyků.

Svaté Písmo — Překlad nového světa je nyní k dispozici v sedmi místních jazycích. O Bibli v čwanštině jeden bratr řekl: „Použitý jazyk je srozumitelný, dobře se čte i příjemně poslouchá. Chtěl bych poděkovat Jehovovi za to, že se prostřednictvím své organizace o nás po duchovní stránce tak dobře stará.“

Při překládání je velkou pomocí moderní technika, a proto bratři v Jižní Africe začali vyvíjet software, který by práci překladatelů usnadnil. Pak bylo stejné  oddělení zřízeno i v Brooklynu. Výsledkem jejich spolupráce je počítačový program nazvaný Watchtower Translation System. K softwaru použitému v tomto programu značným dílem přispěli právě programátoři z jihoafrické odbočky.

Bratři se nesnažili vyvinout program, který by vytvářel samotný překlad, jak se o to s nevalnými výsledky pokoušely některé komerční společnosti. Soustředili se spíše na to, aby překladatelům dali do rukou užitečné nástroje. Například převedli do elektronické podoby překlady Bible. Překladatelé si také mohou sestavit vlastní elektronické slovníky, což je zvláště užitečné v těch místních jazycích, v nichž vhodné slovníky nejsou vůbec k dispozici.

KÁZÁNÍ MEZI NESLYŠÍCÍMI

Zvěstovatelé se o dobré zprávě snaží mluvit se všemi lidmi. Dorozumět se s neslyšícími je sice velmi náročné, ale přináší to radostné výsledky. V šedesátých letech minulého století zahájila June Carikasová biblické studium s jednou neslyšící ženou. Tato žena i její neslyšící manžel dělali pěkné pokroky a byli pokřtěni.

Od té doby přijalo pravdu mnoho dalších, a skupiny znakového jazyka byly vytvořeny po celé zemi. Bratři již pokládají za samozřejmost, že na oblastních sjezdech je sektor vyhrazený pro neslyšící. Je dojemné pozorovat účastníky v tomto sektoru, jak ve znakovém jazyce společně s ostatními „zpívají“ naše písně a „tleskají“.

První skupina znakového jazyka byla založena ve sboru v Brixtonu v Johannesburgu a vedl ji sborový starší George Carikas, manžel June. Pro ochotné bratry v tomto sboru, včetně některých betelitů, byl uspořádán kurz znakového jazyka. V současné době existuje na území pod dohledem jihoafrické odbočky jeden sbor znakového jazyka a 5 skupin.

 ODEZVA V DALŠÍCH ZEMÍCH

Odbočka v Jihoafrické republice dohlíží na kazatelskou činnost v pěti dalších zemích. Následuje stručný přehled o pokroku díla svědků v těchto oblastech.

Namibie

Tato země se rozkládá na území od Atlantského oceánu až po západní hranici Botswany. Po první světové válce Společnost národů rozhodla, že Namibie bude spadat pod správu Jižní Afriky. Nakonec však po mnoha nepokojích a krveprolévání získala v roce 1990 nezávislost. Krajina v Namibii je sice převážně vyprahlá a řídce osídlená, ale najdete zde také místa s úchvatnou přírodní scenérií, bohatým životem v divočině a neobvyklou vegetací. Poušť Namib přitahuje množství návštěvníků, kteří pak bývají překvapeni pozoruhodnou rozmanitostí volně žijících zvířat, která dokáží přežít v drsných pouštních podmínkách. Malebnou krajinu Namibie dobře doplňuje pestré složení jejího obyvatelstva. Mluví se zde devíti hlavními jazyky.

První snahy rozšířit poselství o Království do Namibie se datují do roku 1928. V tom roce jihoafrická odbočka  zaslala poštou velké množství biblické literatury, protože nebylo možné předat ji lidem osobně. Přibližně v té době se Bohu oddal první Namibijec. Byl jím Bernhard Baade a pravdu poznal poněkud neobvyklým způsobem. Koupil si vejce, která byla jednotlivě zabalena do stránek vytržených z jedné naší publikace. Aniž znal původ stránek, všechny je dychtivě přečetl. Nakonec se dostal až k vejci  zabalenému do poslední stránky té publikace. Našel na ní adresu odbočky v Německu a napsal si o další literaturu. Jeden krajský dozorce později o Bernhardovi řekl, že za všechna ta léta až do své smrti nevynechal ve službě ani jediný měsíc.

V roce 1929 byla do hlavního města Namibie, do Windhoeku, poslána Lenie Theronová. Tato průkopnice cestovala vlakem nebo poštovním vozem a vydávala svědectví ve všech větších městech. Během čtyř měsíců rozšířila 6 388 knih a brožur v afrikánštině, angličtině a němčině. Přestože různí průkopníci se do Namibie často vraceli, nikdo z nich zde nezůstal, aby mohl zájem lidí rozvíjet. To se však změnilo v roce 1950, kdy do Namibie přijeli misionáři. Patřili k nim Gus Eriksson, Fred Hayhurst a George Koett, kteří Jehovovi věrně sloužili až do své smrti.

V roce 1953 bylo v Namibii už osm misionářů, včetně Dicka Waldrona a jeho manželky Coralie. * Museli se potýkat se silným odporem ze strany duchovních křesťanstva i místních úředníků. Waldronovi si velmi přáli mluvit o biblickém poselství s domorodci, ale nejdříve museli získat úřední povolení, aby do černošských čtvrtí mohli vstoupit. Dick o něj žádal několikrát, ale bez úspěchu.

Po narození dcery v roce 1955 museli Waldronovi misionářskou službu opustit, ale Dick ještě nějakou dobu sloužil jako průkopník. V roce 1960 konečně obdržel povolení ke vstupu do jedné z černošských čtvrtí, Katutury. Dick vzpomíná: „Zdejší lidé projevili obrovský zájem.“ Už zakrátko někteří začali chodit na shromáždění. Dick a Coralie věrně slouží v Namibii už více než 50 let a stále jsou velmi cenným přínosem pro rozvoj kazatelského díla v této oblasti.

 Předávat biblické pravdy rozmanitým rasovým skupinám v Namibii bylo náročným úkolem. V místních jazycích hererštině, kvangálštině a ndongštině neexistovala žádná biblická literatura. Zpočátku některé traktáty a brožury překládali pod vedením svědků zájemci, kteří měli potřebné vzdělání. Esther Bornmanová, která v té době sloužila jako zvláštní průkopnice, se začala učit další místní jazyk, kwaňamštinu, a i ten časem ovládala velmi dobře. Společně s Ainou Nekwayaovou, ndongsky mluvící sestrou, překládaly Strážnou věž, jejíž jedna část vychází v kwaňamštině a druhá v ndongštině. Oběma jazyky se mluví na území Ovambů a rozumí jim většina místních lidí.

V roce 1990 bylo ve Windhoeku zřízeno dobře vybavené překladatelské oddělení. Přibyli také  další překladatelé a nyní se kromě již zmíněných jazyků literatura vydává také v hererštině, kvangálštině, v jazyce khoekhoegowab a mbukushu. Toto oddělení mají na starosti bratři André Bornman a Stephen Jansen.

Namibie patří k největším vývozcům diamantů, a právě na tuto skutečnost odkazoval článek ve Strážné věži z 15. července 1999, který se jmenoval „V Namibii jsou živé drahokamy!“. K takovým drahokamům v něm byli přirovnáni upřímní lidé. Článek také uváděl, že ačkoli v kazatelské službě už bylo vykonáno mnoho práce, některé oblasti jsou téměř nedotčené. Bylo v něm následující pozvání: „Dovolují vám vaše okolnosti sloužit tam, kde je velmi zapotřebí horlivých hlasatelů Království? Pokud ano, potom přejděte do Namibie a pomozte nám hledat a leštit další duchovní drahokamy.“

Odezva na toto pozvání byla úžasná. Zájem  projevilo 130 bratrů z různých zemí, včetně Austrálie, Japonska, Jižní Ameriky a Německa. Do Namibie nakonec přijelo 83 svědků a 18 z nich zde zůstalo. Už v době příjezdu bylo šestnáct z nich pravidelnými průkopníky a někteří byli časem jmenováni do zvláštní průkopnické služby. Nadšení, které tito dobrovolníci projevovali, bylo nakažlivé. Dokonce ještě teď chodí do odbočky dotazy týkající se pozvání, které se objevilo ve Strážné věži. Od roku 1989 v Namibii slouží jako misionáři William a Ellen Heindelovi. Museli se naučit ndongsky, protože tak mluví Ovambové žijící v té oblasti. Jejich obětavost a tvrdá práce na tomto neobvyklém území jim přináší bohatou odměnu. William poznamenává: „Viděli jsme, jak se z některých chlapců, s nimiž jsme studovali Bibli, stali zralí, duchovně smýšlející muži. Někteří slouží ve sborech jako starší nebo služební pomocníci. Když slyšíme, jak na krajských nebo oblastních sjezdech přednášejí proslovy, jsme na ně opravdu hrdí.“

Do Namibie byl v minulých letech poslán značný počet absolventů školy služebního vzdělávání. Tito bratři vykonávají mnoho dobré práce jak ve sborech, tak při rozvíjení zájmu lidí. V roce 2006 sloužilo v Namibii 1 264 zvěstovatelů, což byl 3procentní vzrůst oproti loňskému roku.

Lesotho

Tato malá země, v níž žije asi 2,4 milionu obyvatel, je zcela obklopena územím Jihoafrické republiky. Nachází se v Dračích horách, které zkušeným horolezcům nabízejí úchvatné výhledy.

Přestože v této zemi obyčejně panuje poklidná atmosféra, i zde lidé zažili období politických nepokojů. V roce 1998 se v hlavním městě Maseru rozhořel spor ohledně voleb, což vedlo k potyčkám mezi armádou a policií. V té době tam sloužili misionáři Veijo a Sirpa Kuisminovi. Veijo vzpomíná: „Naštěstí bylo během bojů zraněno pouze několik bratrů. Zorganizovali jsme pomoc pro ty, kdo neměli  základní potraviny a pohonné hmoty. Posílilo to jednotu mezi členy sboru a po celé zemi vzrostl počet přítomných na shromáždění.“

Ekonomika Lesotha je závislá hlavně na zemědělství. Kvůli neutěšené hospodářské situaci si mnoho mužů musí hledat práci v dolech v Jižní Africe. Přestože po hmotné stránce je Lesotho chudou zemí, v tomto horském království lze nalézt cenné duchovní bohatství. Na biblickou pravdu zde příznivě reaguje mnoho lidí. V roce 2006 sloužilo v této zemi 3 101 zvěstovatelů Království, což byl oproti loňskému roku vzrůst o dvě procenta. V Maseru nyní slouží tři misionářské páry — manželé Hüttingerovi, Nygrenovi a Parisovi.

V letech 1974 až 1978 sloužil v Lesothu jako krajský dozorce Abel Modiba. Nyní pracuje společně se svou manželkou Rebeccou v jihoafrickém betelu. Svým typicky klidným způsobem a beze spěchu vypráví dojmy ze služby v Lesothu: „Ve většině venkovských oblastí nebyly žádné cesty. Když jsem chtěl navštívit některou odloučenou skupinku zvěstovatelů, musel jsem jít pěšky někdy i sedm hodin. Často mi bratři dali k dispozici dva koně, jednoho pro mě a druhého pro má zavazadla. Občas jsem s sebou vozil i diaprojektor a 12voltovou baterii. Když byla nějaká řeka rozvodněná, počkal jsem pár dní, než voda ustoupila. V některých vesnicích náčelník pozval na veřejnou přednášku všechny obyvatele.

Cesta na shromáždění trvala některým bratrům i několik hodin. Běžně se tedy stávalo, že ti, kdo to měli daleko, přespávali v době návštěvy krajského dozorce v domě bratrů, kteří bydleli poblíž sálu Království. Díky tomu se taková návštěva proměnila ve zvláštní událost. Po večerech se bratři scházeli, aby si povyprávěli zážitky ze služby a zazpívali písně Království. Druhý den pak šli do kazatelské služby.“

 Od roku 1993 slouží v Maseru misionáři Per-Ola a Birgitta Nygrenovi. Birgitta vypráví zkušenost, která ukazuje, jak důležitou úlohu ve službě mají naše časopisy. Říká: „V roce 1997 jsem zahájila studium s Mapalesou. Tato žena začala chodit na shromáždění. Někdy se stávalo, že když jsme přišli na studium, nebyla doma a často se před námi schovávala. Studium jsem tedy ukončila, ale dál jsem jí pravidelně nosila naše časopisy. O několik let později se objevila na shromáždění. Vysvětlila mi, že v jedné Strážné věži si přečetla článek o ovládání hněvu. Považovala to za pomoc přímo od Jehovy, protože jejím problémem bylo, že se neustále hádala se svými příbuznými. Studium jsme obnovily a ona už od té doby nevynechala ani jediné shromáždění. Také začala chodit do kazatelské služby.“

Dlouhou dobu bratři v Lesothu neměli vlastní sály Království, a museli se proto provizorně scházet na různých místech. V nedávných letech ale jihoafrická odbočka pomohla místním sborům s financováním výstavby sálů.

Sál Království ve městě Mokhotlong stojí v nadmořské výšce asi 3 000 metrů a je tak nejvýše položeným sálem v Africe. Na stavbu tohoto sálu přijeli dobrovolníci až z takové dálky, jako je Austrálie a Kalifornie. Bratři z jihoafrické provincie KwaZulu-Natal poskytli finanční pomoc a automobily na dopravu stavebního nářadí a materiálu. Dobrovolní stavebníci bydleli v primitivních podmínkách. Sami si museli zajistit vše potřebné na spaní a na vaření. Sál byl postaven za deset dnů. Jeden letitý bratr narozený v roce 1910 chodil na staveniště každý den a sledoval, jak stavba pokračuje. Velmi se radoval z toho, jak „jeho“ sál roste před očima. Na sál Království totiž čekal už od doby, kdy ve dvacátých letech začal sloužit Jehovovi.

V roce 2002 postihl Lesotho hladomor. Svědkům v postižených oblastech bratři poslali nákladní auta s kukuřičnou moukou a jinými potravinami. V jednom děkovném  dopise stálo: „Když přišli bratři ke mně domů a donesli mi kukuřičnou mouku, byl jsem ohromen. Jak mohli vědět, co potřebuji? Děkoval jsem Jehovovi za pomoc, o které se mi ani nesnilo. Posílilo to moji víru v Jehovu Boha a jeho organizaci. Jsem nyní rozhodnut sloužit mu celou duší.“

Botswana

Část této země pokrývá poušť Kalahari. V Botswaně žije přes 1,7 milionu obyvatel. Místní podnebí je převážně horké a suché. Lákadlem pro návštěvníky jsou početné parky a rezervace. Přírodními krásami oplývá také delta řeky Okavango, která je pověstná tím, že je zde ničím nerušený klid a množství volně žijících zvířat. Tradičním dopravním prostředkem v deltě je mokoro, kánoe vydlabaná ze stromů. Botswana má prosperující ekonomiku, a to hlavně díky diamantovým dolům. Od v roku 1967, kdy byly diamanty objeveny v poušti Kalahari, se stala jedním z jejich předních světových vývozců.

Zdá se, že poselství o Království se do této země dostalo v roce 1929, kdy zde několik měsíců kázal jeden bratr. V roce 1956 byl v Botswaně jmenován krajským dozorcem Joshua Thongoana. * Vzpomíná si, že v té době zde byla literatura svědků Jehovových zakázána.

Misionáři poslaní do těchto míst slouží s nadšením a jejich kázání se setkává s úžasnou odezvou. Blake a Gwen Frisbeeovi společně s Timem a Virginií Crouchovými se naučili čwanštinu. Na severu země zase místním lidem ochotně poskytují duchovní pomoc manželé Veijo a Sirpa Kuisminovi.

Na jihu Botswany slouží horliví misionáři Hugh a Carol Cormicanovi. Hugh vypráví: „V našem sboru máme dvanáctiletého bratra Eddieho. Už jako maličký se chtěl naučit číst, aby se mohl přihlásit do teokratické školy a chodit do  kazatelské služby. Jakmile se stal nepokřtěným zvěstovatelem, začal trávit ve službě hodně času a zavedl biblické studium s jedním spolužákem. Od svého křtu Eddie často slouží jako pomocný průkopník.“

Mnoho sborů v Botswaně se nachází poblíž prosperujícího hlavního města Gaborone, které leží nedaleko východní hranice. Tato část země je hustě obydlena. Zbytek obyvatelstva žije v západní části Botswany a v poušti Kalahari, kde se stále ještě můžete setkat s několika kočujícími  rodinami z kmene Sanů. Obživu si zajišťují lovem a sběrem toho, co země nabízí. Na odlehlých územích Botswany probíhají zvláštní kazatelské kampaně. Zvěstovatelé vynakládají obrovské úsilí a cestují tisíce kilometrů, aby v těchto oblastech seznámili s biblickou pravdou kočovné chovatele dobytka. Tito lidé mají plné ruce práce s pěstováním plodin, stavěním přístřešků z běžně dostupných materiálů a sháněním dřeva na oheň. Na nic jiného jim už nezbývá moc času. Ale když za nimi přijde neznámý člověk a chce s nimi mluvit o osvěžujícím poselství z Bible, ochotně souhlasí s posezením na měkkém pouštním písku pod širým nebem.

Stephen Robbins, jeden ze skupiny šesti dočasných zvláštních průkopníků, uvádí svůj postřeh: „Zdejší lidé se neustále stěhují. Přejít přes hranice je pro ně stejně samozřejmé jako pro nás přejít přes ulici. Jednou jsme přeplouvali řeku Okavango a na přívozu jsme potkali našeho zájemce Markse. Měli jsme velkou radost, když jsme se dozvěděli, že si vzal volno z práce, aby mohl cestovat za svými přáteli a příbuznými a mluvit s nimi o biblické pravdě. Všechen svůj volný čas tráví Marks kázáním.“

To, jak místní lidé reagují na dobrou zprávu, je velmi povzbuzující. V roce 2006 bylo v Botswaně 1 497 zvěstovatelů, což je o šest procent víc než v předchozím roce.

Svazijsko

V tomto malém království žije jen asi milion obyvatel. Zdejší společnost je zaměřená převážně na zemědělství, ale mnoho mužů jezdí za prací do Jižní Afriky. Svazijsko je země s mnoha přírodními krásami a rezervacemi. Její obyvatelé jsou přátelští a stále ještě zachovávají mnoho místních tradic.

Již zesnulý král Sobhuza II. byl svědkům Jehovovým příznivě nakloněn a měl mnoho našich publikací. Každý rok svolal do své královské rezidence představitele  různých náboženství, aby promluvili na nějaké biblické téma. Vždy přizval také jednoho ze svědků. Bratr pozvaný v roce 1956 rozebíral nauku o nesmrtelnosti duše a také mluvil o používání čestných titulů v případě náboženských vůdců. Když domluvil, král se přítomných náboženských představitelů zeptal, zda to tak opravdu je. Ti nedokázali bratrova slova nijak vyvrátit.

 Ve Svazijsku museli naši bratři zaujmout pevný postoj v otázce tradičních smutečních zvyků, které jsou založeny na uctívání předků. V různých částech této země je kvůli tomu kmenoví náčelníci vyhnali z jejich domovů. Svědkové žijící v jiných oblastech se o ně ale vždy postarali. Nejvyšší soud Svazijska rozhodl v této věci ve prospěch svědků a nařídil, aby jim bylo dovoleno vrátit se do svých domovů a byla jim dána zpět jejich půda.

V hlavním městě Svazijska, Mbabane, slouží misionáři James a Dawne Hockettovi. James absolvoval školu Gilead v roce 1971 a Dawne v roce 1970. Z následující zkušenosti je vidět, jak se misionáři museli přizpůsobovat různým místním zvykům. James vypráví: „Kázali jsme v jednom nepřiděleném území. Místní náčelník chtěl, abych zde přednesl proslov, a tak svolal všechny obyvatele. Seděli jsme na staveništi. Válely se tam betonové tvárnice, a protože půda byla vlhká, na jednu takovou tvárnici jsem se posadil. Dawne si sedla ke mně. Nato přišla jedna místní sestra a poprosila ji, aby se posadila vedle ní. Dawne jí řekla, že jí to tak vyhovuje, ale sestra trvala na svém. Potom jsme dostali vysvětlení — někteří muži seděli na zemi, a proto bylo nepřípustné, aby nějaká žena seděla výš než oni. Byl to zvyk, který panoval ve venkovských oblastech.“

James a Dawne jednou zašli do školy za učitelkou, která předtím projevila zájem. Ona za nimi ale poslala jednoho chlapce, aby jim vyřídil, že teď na rozhovor s nimi nemá čas. James a Dawne se tedy rozhodli, že si promluví s ním. Zeptali se ho, zda ví, proč přišli. Na konci rozhovoru mu pak dali knihu Otázky mladých lidí — Praktické odpovědi a zahájili s ním biblické studium. Chlapec se jmenoval Patrick, byl sirotek a bydlel v místnosti, která přiléhala k domu jeho strýce. Musel se o sebe starat sám — vařil si a na částečný úvazek pracoval, aby si mohl zaplatit školní  docházku. Dělal pěkné pokroky v pravdě, dal se pokřtít a nyní ve sboru slouží jako starší.

Biblické poselství se ve Svazijsku začalo kázat již ve třicátých letech a je povzbuzující, že na něj místní lidé stále hezky reagují. V roce 2006 se zde na kázání dobré zprávy o Božím Království aktivně podílelo 2 292 zvěstovatelů, kteří vedli 2 911 biblických studií.

Svatá Helena

Tento ostrůvek je asi 17 kilometrů dlouhý a 10 kilometrů široký. Leží západně od jihozápadního pobřeží Afriky a panuje tu většinou mírné a příjemné podnebí. Žije zde asi 4 000 obyvatel, kteří mají evropský, asijský a africký původ. Lidé mluví anglicky, ale s výrazným přízvukem. Na ostrově není letiště a spojení s Jižní Afrikou a Anglií zajišťuje komerční lodní společnost. Televizní vysílání mohou místní lidé sledovat teprve od poloviny devadesátých let, kdy začalo být na ostrov přenášeno pomocí satelitu.

Dobrá zpráva o Božím Království se na Svatou Helenu dostala už počátkem třicátých let, kdy tento ostrov krátce navštívili dva průkopníci. Dali nějaké publikace policistovi, který byl zároveň diákonem baptistické církve. Jmenoval se Tom Scipio a o tom, co se dozvěděl, začal mluvit s druhými. Z kazatelny jasně vysvětlil, že není žádná Trojice, peklo ani nesmrtelná duše. On a další lidé, kteří se zastávali pravd z Bible, byli požádáni, aby z církve odešli. Již brzy Tom a skupinka dalších lidí začali chodit do kazatelské služby a používali také tři gramofony. Po ostrově cestovali buď pěšky nebo na oslech. Tom měl šest dětí, kterým dal pevný základ pro to, aby vytrvaly na cestě pravdy.

V roce 1951 sem byl z Jižní Afriky poslán Jacobus van Staden, aby povzbudil skupinu věrných svědků a poskytl jim potřebnou pomoc. Školil je v tom, jak účinněji  pracovat ve službě a také zorganizoval pravidelná sborová shromáždění. George Scipio, * jeden z Tomových synů, vzpomíná na to, co museli překonávat, když pomáhali druhým dostat se na shromáždění. Vypráví: „V té době bylo na ostrově několik zájemců, ale měli pouze dvě auta. Kvalitních cest bylo tehdy málo a terén byl hrbolatý a kopcovitý. . . . Někteří zájemci vyšli už brzy ráno. Jiné tři jsem naložil do svého malého auta a určitou vzdálenost je popovezl. Dál pokračovali po svých. Otočil jsem se a kus cesty jsem svezl další tři, vysadil je a znovu se vrátil. Tímto způsobem se nakonec všichni dostali na shromáždění.“ Ačkoli byl George ženatý a měl čtyři děti, sloužil 14 let jako průkopník. Tři z jeho synů jsou nyní staršími ve svých sborech.

V devadesátých letech několikrát navštívil ostrov Svaté Heleny krajský dozorce Jannie Muller se svou manželkou Anelise. Říká: „Když doprovázíte nějakého zvěstovatele ve službě, vždy vám řekne, kdo žije v dalším domě a jak bude reagovat. Když jsme při jedné z návštěv rozšiřovali Zprávy Království nazvané ‚Bude někdy mezi všemi lidmi láska?‘, celý ostrov jsme propracovali za jeden den, a to od půl deváté ráno do tří hodin odpoledne.“

Janniemu obzvlášť utkvěly v paměti příjezdy a odjezdy z tohoto ostrova. Říká: „Pokaždé, když jsme připluli, přišla nás na pobřeží přivítat většina bratrů. Den našeho odjezdu byl pro ně spojen se slzami, a když jsme viděli, jak nám na pobřeží všichni mávají na rozloučenou, neměli jsme k pláči daleko ani my.“

 V roce 2006 biblickou pravdu po celém ostrově oznamovalo 125 zvěstovatelů. Památné slavnosti se zúčastnilo 239 lidí. Na ostrově je poměr 1 zvěstovatel na 30 obyvatel, což je nejlepší poměr na světě.

JAKÉ JSOU VYHLÍDKY?

I přes atmosféru rasově motivovaných sporů, která v Jižní Africe přetrvává, svědkové Jehovovi ze všech ras mají mezi sebou jedinečné ‚pouto jednoty‘. (Kol. 3:14) Všímají si toho i ostatní lidé. V roce 1993 přijelo na mezinárodní sjezdy konané v Jižní Africe mnoho návštěvníků ze zámoří. Asi 2 000 svědků přišlo na letiště v Durbanu přivítat hosty ze Spojených států a Japonska. Když se delegáti objevili, místní bratři začali zpívat písně Království. S hosty se srdečně vítali a objímali. Mezi lidmi, kteří to pozorovali, byl i jeden významný politik. Při rozhovoru s několika našimi bratry řekl: „Kdybychom byli tak jednotní, jako jste vy, vyřešili bychom naše problémy už dávno.“

Také mezinárodní sjezdy v roce 2003, které měly název „Vzdávejme slávu Bohu“, byly mocným duchovním impulsem pro všechny zúčastněné. V Jižní Africe byly uspořádány ve velkých městech, ale konal se zde i bezpočet menších oblastních sjezdů. Na mezinárodních sjezdech přednesli proslovy dva členové vedoucího sboru, bratři Samuel Herd a David Splane. Zúčastnili se jich delegáti celkem z 18 zemí a k mezinárodní atmosféře těchto sjezdů ještě přispělo i to, že někteří se oblékli do tradičních oděvů. Na všech těchto sjezdech bylo přítomno 166 873 posluchačů a 2 472 z nich bylo pokřtěno.

Janine, která navštívila mezinárodní sjezd v Kapském Městě, vyjádřila svou vděčnost za vydání knihy Co se dozvídáme  od Velkého učitele: „Slovy ani nedokážu popsat, jak moc si tohoto daru vážím. Ta kniha byla napsána proto, abychom zapůsobili na srdce svých dětí. Jehova ví, co jeho služebníci potřebují, a Ježíš, Hlava křesťanského sboru, vidí, s čím musí v tomto bezbožném světě bojovat. Z celého srdce děkuji Jehovovi i jeho služebníkům, které má zde na zemi.“

Když čteme o tom, co věrní svědkové Jehovovi v Jižní Africe zažili během uplynulého století, máme z jejich vytrvalosti a stálosti velkou radost. V roce 2006 zde 78 877 zvěstovatelů vedlo 84 903 biblických studií. Památnou slavnost navštívilo 189 108 lidí. Z toho je zřejmé, že i zde stále ještě platí Ježíšova slova: „Pohleďte, říkám vám: Pozvedněte oči a pohleďte na pole, že se bělají ke žni.“ (Jan 4:35) Mnoho práce je tedy ještě před námi. Vidíme početné důkazy toho, že Jehova své svědky vede, což nás podněcuje k tomu, abychom společně s našimi bratry ze všech koutů země, zvolali: „Vítězoslavně křičte k Jehovovi, všichni lidé země. Služte Jehovovi s radováním.“ (Žalm 100:1, 2)

[Poznámky pod čarou]

[Praporek na straně 174]

Na Svaté Heleně je poměr 1 zvěstovatel na 30 obyvatel, což je nejlepší poměr na světě

[Rámeček na straně 68 a 69]

Co byl apartheid?

Slovo „apartheid“ doslova znamená „oddělení“ a poprvé ho použila Národní strana během politických voleb v roce 1948. Když tyto volby vyhrála, přísné oddělení jednotlivých rasových skupin se v Jižní Africe stalo oficiální vládní politikou, kterou jednoznačně podporovala holandská reformovaná církev. Cílem bylo zajistit nadvládu bělochů, a proto byly vydány zákony, které vymezovaly pravidla týkající se klíčových oblastí života — bydlení, zaměstnání, školství, politické dění i přístup na veřejná místa.

Hlavní rasové skupiny byly klasifikovány následovně: běloši, Bantuové (černí Afričané), barevní (smíšený rasový původ) a Asiaté (Indové). Zastánci apartheidu rozhodli, že příslušníci jednotlivých ras musí žít na vymezených územích, kterým se říkalo domovina. Zde lidé dané rasy mohli rozvíjet svou kulturu a zvyky. Takové uspořádání vypadalo jako praktické, ale v praxi se neosvědčilo. Pod hrozbou zbraní, slzného plynu a psů byli mnozí černoši vyhnáni ze svých domovů a se skromným majetkem museli odejít do jiné oblasti. Většina veřejných zařízení, jako například banky a pošty, měly oddělené části pro bělošské a pro nebělošské obyvatele. Restaurace a kina byly vyhrazeny jen pro bílé.

Běloši však byli závislí na levné práci černochů, a to jak v podnikání, tak i v domácnostech. To vedlo k rozdělení černošských rodin. Například muži měli povolený vstup do měst, kde pracovali v dolech a továrnách a žili na ubytovnách, zatímco jejich manželky musely zůstat v domovině. To mělo za následek závažné narušení rodinného života a rozšíření nemravnosti. Černošští sluhové a služky v domácnostech bělochů obvykle žili u svého zaměstnavatele. Jejich rodinní příslušníci však v bělošské části města bydlet nesměli, takže rodiče vídali své děti jen velmi zřídka. Černoši museli stále nosit osobní doklady a pas s povolením k pobytu.

Na mnoho oblastí života, včetně vzdělání, manželství, zaměstnání a vlastnictví majetku, měl tedy apartheid zhoubný vliv. Avšak svědkové Jehovovi, kteří jsou známi tím, že nemají žádné rasové předsudky, dodržovali tento vládní zákon jen potud, pokud jim nebránil v jejich posvátné službě Bohu. (Řím. 13:1, 2) Kdykoli to bylo jen trochu možné, snažili se pěstovat společenství se spoluvěřícími z různých ras.

Od poloviny sedmdesátých let minulého století vláda zavedla řadu reforem, díky kterým došlo ke zmírnění rasové politiky. Druhého února 1990 pak prezident F. W. de Klerk vydal prohlášení, které později vedlo ke zrušení apartheidu. Týkalo se například uznání černošských politických stran a propuštění N. Mandely na svobodu. Apartheid oficiálně skončil v roce 1994, kdy se konaly demokratické volby. Jejich výsledkem byla vláda, ve které měli černoši většinové zastoupení.

 [Rámeček a mapy na straně 72 a 73]

STRUČNÝ PŘEHLED — Jižní Afrika

Země

Pobřeží Jižní Afriky tvoří úzká nížina ohraničená horami, které přecházejí v rozsáhlou vnitrozemskou náhorní plošinu. Ta zabírá převážnou část této země a nejvyšší je na východě směrem k Indickému oceánu, kde se do výšky více než 3 400 metrů tyčí pohoří Dračích hor. Jihoafrická republika je asi patnáctkrát větší než Česká republika.

Lidé

Celkem 44 milionů obyvatel této země má velmi různorodý původ. V roce 2003 vláda publikovala výsledky sčítání lidu, při kterém byli obyvatelé rozděleni do čtyř následujících skupin: černí Afričané tvořili 79 procent, běloši 9,6 procenta, míšenci 8,9 procenta a Indové nebo Asijci 2,5 procenta.

Jazyk

V Jižní Africe je 11 oficiálních jazyků, přestože mnozí obyvatelé mluví anglicky. Jazyky uvádíme v pořadí podle toho, kolik lidí jimi mluví: zuluština, xhosa, afrikánština, sepedština, angličtina, čwanština, sesutština, tsonga, svazijština, vendština a ndebelština.

Hospodářství

Tato země má obrovské přírodní bohatství a je největším vývozcem zlata a platiny. Miliony Jihoafričanů pracují v dolech, na farmách a v továrnách, kde se vyrábějí potraviny, auta, stroje, textil a další produkty.

Podnebí

Jižní cíp země včetně Kapského Města má středozemní typ podnebí s vlhkou zimou a suchým létem. Náhorní plošina má odlišné klima. V létě přinášejí bouřky osvěživý chlad, kdežto v zimě jsou dny relativně teplé a obloha je bezmračná.

 [Mapy]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

NAMIBIE

POUŠŤ NAMIB

Katutura

WINDHOEK

BOTSWANA

POUŠŤ KALAHARI

GABORONE

SVAZIJSKO

MBABANE

LESOTHO

MASERU

Teyateyaneng

JIŽNÍ AFRIKA

Krugerův národní park

Nylstroom

Bushbuckridge

PRETORIA

Johannesburg

Klerksdorp

Dundee

Ndwedwe

Pietermaritzburg

Durban

DRAČÍ HORY

Strand

Kapské Město

PRETORIA

Midrand

Krugersdorp

Kagiso

Johannesburg

Elandsfontein

Soweto

Eikenhof

Heidelberg

[Obrázky]

Kapské Město

Mys Dobré naděje

 [Rámeček a obrázky na straně 80 a 81]

Můj první pokus vydat svědectví

ABEDNEGO RADEBE

ROK NAROZENÍ 1911

ROK KŘTU 1939

Z JEHO ŽIVOTA Sloužil v prvním černošském sboru v Pietermaritzburgu v provincii KwaZulu-Natal. Ve věrnosti zemřel v roce 1995.

NARODIL jsem se a vyrůstal blízko Pietermaritzburgu. Můj otec byl metodistický kazatel. V polovině třicátých let minulého století jsem získal nějakou literaturu svědků Jehovových. Souhlasil jsem se vším, co jsem tam četl, ale neměl jsem možnost se s nimi scházet.

V místě, kde jsem žil, mi nějaký člověk dal brožuru Heaven and Purgatory (Nebe a očistec). Nikdy předtím jsem nic podobného nečetl. Díky této brožuře jsem pochopil, co Bible říká o vzkříšení a pozemské naději. Napsal jsem do odbočky v Kapském Městě a objednal si nějaké knihy.

Měl jsem zábrany oslovit svědky, které jsem vídal ve městě. Mezi lidmi z kmene Zulu bylo totiž zvykem neoslovovat bělocha jako první, ale počkat, až to udělá on.

Jednou večer jsem se vracel domů z práce a uviděl jsem, že blízko mého bydliště svědkové zaparkovali auto se zvukovou aparaturou. Když jsem přicházel k bráně, přistoupil ke mně statný starší muž v letním obleku. Představil se jako Daniel Jansen. Rozhodl jsem se, že tuto příležitost  využiji. Požádal jsem ho tedy, aby mi pustil jednu z přednášek bratra Rutherforda. Shromáždil se tam velký dav lidí. Když přednáška skončila, bratr Jansen mi dal do ruky mikrofon a řekl: „Povězte v zuluštině těmto lidem, o čem ta nahrávka byla, aby z toho měli užitek i oni.“

„Nepamatuji si všechno, co bylo řečeno,“ opáčil jsem.

Daniel Jansen odpověděl: „Tak řekněte to, co si pamatujete.“

Třásly se mi ruce a do mikrofonu jsem zakoktal několik slov. To byl můj první pokus vydat svědectví o Jehovovi. Bratr Jansen mě pak pozval, abych ho při kazatelské službě doprovázel. Nejdřív si ale ověřil, zda moje znalost základních nauk je v souladu s Biblí. Byl spokojen. Čtyři roky jsem se scházel s bělošskou skupinou neboli sborem, kde jsem byl jediným černochem. Nebylo nás mnoho, a tak jsme se scházeli v domě jednoho bratra.

V té době se sloužilo tak, že každý zvěstovatel měl kartu se svědectvím, pomocí které předložil biblické poselství oslovenému člověku. Nosili jsme s sebou také gramofon, několik nahrávek čtyřminutových proslovů a tašku s literaturou.

Aby se při vydávání svědectví ušetřil čas, zvěstovatel si předem připravil gramofon s novou jehlou. Když obyvatel domu otevřel dveře, zvěstovatel jej pozdravil a nabídl mu kartu se svědectvím, která zároveň uváděla nahranou přednášku. V polovině nahrávky zvěstovatel otevřel tašku s literaturou, aby pak mohl nabídnout příslušnou knihu.

 [Rámeček a obrázky na straně 88 a 89]

Příklad věrnosti

 GEORGE PHILLIPS

ROK NAROZENÍ 1898

ROK KŘTU 1912

Z JEHO ŽIVOTA V roce 1914 se stal pravidelným průkopníkem. Skoro 40 let byl dozorcem odbočky v Jižní Africe. Zemřel ve věrnosti roku 1982.

GEORGE PHILLIPS se narodil a vyrostl v Glasgow ve Skotsku. S průkopnickou službou začal v roce 1914, když mu bylo šestnáct let. O tři roky později byl uvězněn kvůli tomu, že zachovával křesťanskou neutralitu. V roce 1924 ho bratr Rutherford osobně pozval, aby sloužil v Jižní Africe. Tehdy mu řekl: „Georgi, mohlo by to být tak na rok nebo možná o něco déle.“

Jaký byl Georgeův první dojem z Jižní Afriky? „V porovnání s Británií je to tady úplně jiné a vše, co souvisí s dílem, má daleko menší rozsah. Tehdy bylo v celodobé službě jen šest zvěstovatelů a maximálně 40 se jich trochu věnovalo kazatelské činnosti. Náš obvod sahal od jižního cípu Afriky až po Keňu. Jak to udělat, aby se za ten rok propracovalo tak obrovské území a bylo vydáno působivé svědectví? Pak jsem si ale řekl, že si s tím nebudu dělat starosti. Hlavní je dát se do toho s těmi prostředky, které jsou k dispozici, a zbytek nechat na Jehovovi.

Jižní Afrika je složitá země, kde je mnoho různých ras a jazyků. Poznávat tyto různé skupiny lidí bylo skutečným potěšením. Zorganizovat dílo na tak rozsáhlém území a položit nezbytné základy, na kterých by se dalo stavět, však rozhodně nebyl lehký úkol.

Během všech těch let bylo naprosto jasné, že Jehova mi láskyplně zajišťuje vše potřebné, poskytuje mi ochranu a vedení a také mi bohatě žehná. Poznal jsem, že ‚bohabojnost se spokojeností je zisk veliký‘, a pokud člověk má zůstat na ‚tajném místě Nejvyššího‘, musí pevně lnout k jeho organizaci a dělat Boží dílo Božím způsobem.“ (1. Tim. 6:6, King James Version; Žalm 91:1)

 [Rámeček a obrázek na straně 92 až 94]

Pomáhám své rodině po duchovní stránce

JOSEPHAT BUSANE

ROK NAROZENÍ 1908

ROK KŘTU 1942

Z JEHO ŽIVOTA Tento otec rodiny poznal pravdu, když pracoval v Johannesburgu daleko od svého domova v Zululandu v provincii KwaZulu-Natal.

NARODIL jsem se roku 1908 v Zululandu v Jižní Africe. Ačkoli naše rodina byla spokojena s jednoduchým farmářským životem, začal jsem ve věku 19 let pracovat jako prodavač ve městě Dundee. Pak jsem se dozvěděl, že mnozí mladí muži vydělávají spoustu peněz v Johannesburgu, což bylo středisko těžby zlata v Jihoafrické republice. Přestěhoval jsem se tam a mnoho let jsem pracoval jako lepič plakátů. Johannesburg nabízel spoustu lákadel a příležitostí, ale já jsem si brzy uvědomil, že městský život narušuje tradiční morálku mého lidu. Přestože mnoho mladých mužů na svou rodinu na venkově zapomnělo, já jsem na ni nezapomněl a pravidelně jsem domů posílal peníze. V roce 1939 jsem se oženil s Claudinou, dívkou ze Zululandu. Přestože jsem byl ženatý, nadále jsem pracoval v Johannesburgu, 400 kilometrů od domova. Většina mých vrstevníků dělala totéž. Bylo sice nepříjemné odjíždět z domova na dlouhou dobu, ale cítil jsem povinnost zajistit rodině lepší životní úroveň.

Při svém pobytu v Johannesburgu jsme se s mým přítelem Eliasem rozhodli, že budeme hledat pravé náboženství. Navštívili jsme církve v okolí, ale s žádnou jsme nebyli spokojeni. Potom se Elias setkal se svědky Jehovovými. Připojil jsem se k němu a oba jsme pravidelně začali chodit do  prvního černošského sboru v Johannesburgu. V roce 1942 jsem se zasvětil Jehovovi a byl jsem ve městě Soweto pokřtěn. Když jsem jezdíval na návštěvy domů do Zululandu, snažil jsem se mluvit o své víře s Claudinou, ale ta se velice angažovala ve své církvi.

Časem však začala naši literaturu porovnávat se svou Biblí, a pravda Božího slova postupně zapůsobila na její srdce. V roce 1945 byla pokřtěna a stala se horlivou křesťankou. O biblické pravdě mluvila se svými sousedy a vštěpovala ji do srdce našim dětem. V Johannesburgu jsem několika lidem pomohl k poznání biblické pravdy. V roce 1945 byly v okolí Johannesburgu už čtyři černošské sbory. Já jsem sloužil jako skupinový služebník sboru Small Market. Časem bylo na základě Písma doporučeno, aby se ženatí muži, kteří pracují daleko od domova, vrátili domů a plnili odpovědnost hlavy rodiny. (Ef. 5:28–31; 6:4)

Tak jsem v roce 1949 opustil zaměstnání v Johannesburgu, abych se o svou rodinu mohl starat způsobem, který Jehova schvaluje. Doma jsem získal práci jako pomocník veterinárního technika a pomáhal jsem zbavovat dobytek parazitů. Bylo obtížné živit rodinu se šesti dětmi z nízké mzdy, kterou jsem dostával. Abych mohl pokrýt výdaje, prodával jsem také zeleninu a obilí, které jsme doma pěstovali. Přestože naše rodina nebyla bohatá hmotně, měli jsme duchovní poklady. Dbali jsme totiž na Ježíšův pokyn, který je zapsaný u Matouše 6:19, 20.

K získání takových duchovních pokladů bylo třeba namáhavé práce, stejně jako k dobývání zlata v dolech v okolí Johannesburgu. Večer co večer jsem s dětmi rozebíral biblický text a každého z nich jsem se ptal, co se naučilo. O víkendech jsem vždy jedno z nich bral do kazatelské služby. Jak jsme šli od jedné farmy ke druhé, mluvil jsem s dětmi o biblických námětech a snažil jsem se vysoká mravní měřítka Bible vštěpovat do jejich srdce. (5. Mojž. 6:6, 7)

Po mnoho let jsme byli jedinou rodinou, která mohla ubytovat cestující dozorce a postarat se o ně. Tito bratři a jejich manželky měli dobrý vliv na naše děti a vzbudili v nich touhu stát se zvěstovateli plným časem. Měli jsme pět chlapců a jedno děvče. Všichni jsou nyní dospělí a po duchovní stránce si vedou dobře. Jsem vděčný za to, že takovým lidem, jako jsem byl já, Jehovova organizace pomohla, aby věnovali větší pozornost duchovním potřebám své rodiny. Požehnání, které jsme díky tomu získali, je daleko větší než cokoli, co je možné koupit za peníze. (Přísl. 10:22)

Bratr Josephat Busane věrně sloužil Jehovovi až do své smrti v roce 1998. I jeho dospělé děti si velmi cení svého duchovního dědictví. Jeden z jeho synů, Theophilus, slouží jako cestující dozorce. Další podrobnosti o životě bratra Busaneho si můžete přečíst v „Probuďte se!“ z 8. října 1993 na stranách 19 až 22.

 [Rámeček a obrázek na straně 96 a 97]

‚Díky službě pro Království jsem se přiblížil k Jehovovi‘

THOMAS SKOSANA

ROK NAROZENÍ 1894

ROK KŘTU 1941

Z JEHO ŽIVOTA Naučil se pět jazyků, aby jako průkopník mohl lidem pomáhat v duchovním ohledu.

V ROCE 1938 mi jeden učitel dal několik brožur, které vydali svědkové Jehovovi. V té době jsem byl kazatelem wesleyánské církve v Delmas, přibližně 60 kilometrů na východ od Johannesburgu. Již dlouhou dobu jsem měl hluboký zájem o Bibli. Moje církev učila, že duše je nesmrtelná a že ničemní lidé jsou mučeni v pekle. Z těchto brožur však vyplývalo, že v Bibli to tak není. (Žalm 37:38; Ezek. 18:4) Kromě toho jsem se dočetl, že většina Božích služebníků nepůjde do nebe, ale získá věčný život na zemi. (Žalm 37:29; Mat. 6:9, 10)

Byl jsem velmi šťastný, že jsem se tyto pravdy dozvěděl, a chtěl jsem o nich mluvit ve svých kázáních, ale ostatní kazatelé se postavili proti tomu a hodlali mě z církve vyloučit. Proto jsem odešel sám a začal se scházet se skupinkou svědků Jehovových v Delmas. Pokřtěn jsem byl v roce 1941 a o dva roky později jsem začal s průkopnickou službou.

Přestěhoval jsem se do města Rustenburg, kde bylo zapotřebí hlasatelů Království. Jakožto nově příchozí jsem musel požádat místního velitele o ubytování a povolení k pobytu. Řekl mi, že to bude stát 12 liber. Neměl jsem tolik peněz, ale jeden tamní laskavý bělošský bratr to za mě zaplatil a finančně  mě podpořil, abych mohl v průkopnické službě pokračovat. Studoval jsem tam s jedním mužem, který dělal pěkné pokroky, a když jsem z toho místa odešel, byl jmenován služebníkem sboru.

Pak jsem se odstěhoval směrem na západ do města Lichtenburg. Tentokrát jsem o povolení k pobytu v černošské části města musel požádat komisaře, který byl běloch. Odmítl mi ho vydat. Poprosil jsem tedy o pomoc jednoho průkopníka, bělocha, který působil v nedalekém městě Mafikeng. Společně jsme zašli za komisařem, ale ten nám řekl: „Nechci vás tady. Vy totiž učíte, že peklo neexistuje. A lidé nebudou dělat to, co je správné, když se přestanou bát pekelného ohně.“

Povolení jsem tedy nedostal, a odstěhoval jsem se proto do Mafikengu, kde až dodnes sloužím jako pravidelný průkopník. Mou mateřštinou je zuluština. Záhy poté, co jsem poznal pravdu, jsem se však rozhodl, že se naučím anglicky, abych si mohl přečíst všechny publikace svědků Jehovových. To přispělo k mému duchovnímu růstu.

Abych svou službu mohl vykonávat co nejlépe, naučil jsem se také sesutštinu, jazyk xhosa, čwanštinu a trochu afrikánsky. Velmi si vážím toho, že jsem za ta léta mohl pomoci mnoha lidem, aby svůj život zasvětili Jehovovi. Čtyři z nich jsou dnes sborovými staršími. Celodobá služba mi prospívá také po zdravotní stránce.

Děkuji Jehovovi za to, že mi dopřál sloužit mu až do vysokého věku. To, že jsem získal poznání a byl úspěšný ve službě, nebylo z mé síly. Jehova mi pomáhal prostřednictvím svého svatého ducha. Především jsem se ale díky pravidelné, celodobé službě pro Království přiblížil k Jehovovi a naučil se na něj spoléhat.

Tento rozhovor proběhl v roce 1982. Bratr Skosana patřil k Božím pomazaným a svůj pozemský život dokončil ve věrnosti roku 1992.

 [Rámeček a obrázky na straně 100 a 101]

První oblastní dozorce v Jižní Africe

MILTON BARTLETT

ROK NAROZENÍ 1923

ROK KŘTU 1939

Z JEHO ŽIVOTA První misionář, který byl po absolvování Gileadu poslán do Jižní Afriky. Usilovně podporoval zájmy Království, a to zvláště v černošských komunitách.

MILTON BARTLETT, první misionář v Jižní Africe, který absolvoval Gilead, přijel do Kapského Města v prosinci 1946. Jeho úkolem bylo zorganizovat krajskou a oblastní službu, a to se mu také podařilo. V té době byl jediným oblastním dozorcem v této zemi. V následujících letech cestující dozorci v Jižní Africe udělali velký kus práce pro podporu zájmů Království, a to zejména mezi černošským obyvatelstvem.

Bratři v Jižní Africe měli Miltona nesmírně rádi. Byl to trpělivý člověk, který jim pozorně naslouchal, když se s ním radili o svých problémech. Díky tomu pak mohl posílat do jihoafrické odbočky podrobné a přesné zprávy o tom, s jakými těžkostmi se sbory potýkají. Tak bylo možné bratrům pomoci, aby své chování a způsob uctívání ještě více uvedli do souladu s biblickými zásadami.

Milton mohl být pro bratry velkou pomocí právě proto, že dobře znal Bibli a byl vynikajícím učitelem. Byl také cílevědomý a vytrvalý, což bylo nezbytné, když se jako běloch snažil získat od představitelů apartheidu povolení ke vstupu do černošských čtvrtí. Zaujatí úředníci mu často odmítali  povolení dát, takže Milton pak byl nucen obrátit se na vyšší instance, jako je například městská rada. Potom musel čekat na příští zasedání rady, aby mohlo být nepříznivé rozhodnutí zrušeno. Dostal se v podstatě do většiny černošských čtvrtí.

Někdy byli posláni tajní policejní agenti, aby zjistili, o čem Milton ve svých proslovech mluví. Jedním z důvodů bylo to, že duchovní křesťanstva nepravdivě označovali svědky Jehovovy za komunistické agitátory. Na sjezd byl jednou poslán černošský policista, aby zapsal, o čem se tam mluví. „To bylo moc dobře,“ napsal Milton asi po 20 letech, „protože díky tomu, co ten policista během víkendu slyšel, přijal pravé uctívání a dodnes je velmi činný ve víře.“

Když jako třiadvacetiletý svobodný muž přijel Milton do Jižní Afriky, bylo tam 3 867 zvěstovatelů. Sloužil zde 26 let a za tu dobu tento počet vzrostl na 24 005. V roce 1973 se Milton s manželkou Sheilou a ročním synem Jasonem musel vrátit do Spojených států, aby se postaral o své stárnoucí rodiče. Dole na obrázku jsou Milton se Sheilou, když se v roce 1999 zúčastnili zasvěcení přístavby jihoafrické odbočky. Byli opravdu nadšeni, že po 26 letech od svého odjezdu se opět setkali s mnoha pamětníky, kteří dodnes vzpomínají na jejich lásku a namáhavou práci.

[Obrázek]

Milton a Sheila Bartlettovi v roce 1999

[Rámeček a obrázek na straně 107]

Nádherná scenérie

Stolová hora je zajímavý útvar, který tvoří nádherné panoráma Kapského Města. Podle některých lidí je Kapské Město nejkrásnějším městem v celé Africe.

V létě se někdy stává, že plochý vrchol Stolové hory elegantně přikryjí husté mraky. Příhodně se jim říká „ubrus“. Tento úkaz je způsoben tím, že po úbočích hory se žene vzhůru silný vítr, v důsledku toho se sráží vlhkost a na Stolové hoře vytváří husté mraky.

 [Rámeček a obrázky na straně 114 až 117]

Zachovávám ryzost ve vězení

ROZHOVOR S ROWENEM BROOKESEM

ROK NAROZENÍ 1952

ROK KŘTU 1969

Z JEHO ŽIVOTA Od prosince 1970 do března 1973 byl kvůli křesťanské neutralitě ve vězení. V roce 1973 začal s pravidelnou průkopnickou službou a v následujícím roce nastoupil do betelu. Nyní je členem výboru odbočky.

Jaké podmínky byly ve vojenském vězení?

Jednalo se v podstatě o dlouhé bloky, ve kterých byly vždy dvě řady cel. Na každé straně jich bylo 34 a v chodbě uprostřed byl žlábek na odtékání dešťové vody. Cely určené k samovazbě měly jen dva metry na necelé dva metry. Z cely nás pouštěli ven jen dvakrát denně — ráno, abychom se umyli, oholili a vyprázdnili kbelík používaný místo záchodu, a k večeru na sprchování. Nesměli jsme psát ani dostávat žádné dopisy. Kromě Bible jsme nemohli mít žádné knihy ani psací potřeby. Nebyly nám povoleny návštěvy.

Předtím než byli bratři odvedeni do vězeňských budov, většina si dala Bibli svázat s dalšími knihami jako například s Aid to Bible Understanding (Pomůcka k porozumění Bibli). Strážci to vůbec nepoznali, protože to vypadalo jako velké, staré Bible v afrikánštině a holandštině.

Dařilo se vám nějak získávat biblickou literaturu?

Pašovali jsme ji do cely, jak se dalo. Každý z nás měl kufr, ve kterém bylo vše, co si do vězení přinesl. Tyto kufry byly uloženy v jedné prázdné cele. Protože jsme měli v kufrech i toaletní potřeby, jednou za měsíc nám strážci dovolili, abychom si potřebné věci doplnili. No, a tam jsme měli také literaturu.

  Jeden z nás odpoutal pozornost strážce tím, že si s ním povídal, a druhý bratr si mezitím schoval knihu do šortek nebo pod tričko. Na cele jsme potom knihu rozebrali na jednotlivé složky, protože bylo snazší je ukrýt. Ty jsme si předávali, takže si je postupně mohli přečíst všichni. Měli jsme mnoho skrýší. Některé cely byly ve velmi špatném stavu a měly díry všude.

Strážci naše cely velmi často prohledávali, někdy dokonce i uprostřed noci. Pokaždé našli nějakou literaturu, ale nikdy ne všechnu. Jeden ze sympatizujících strážců nás často dopředu upozornil, kdy se bude prohlídka konat. V takovém případě jsme literaturu zabalili do igelitových tašek, které jsme nacpali do odvodňovacích trubek. Jednoho dne byla silná bouřka a k našemu úleku se jeden z těchto balíčků dostal drenážním žlábkem dovnitř bloku. Několik uvězněných vojáků s ním začalo hrát fotbal. Najednou se objevil strážce a nařídil jim, aby se vrátili do cel. K naší úlevě si balíčku už nikdo nevšiml. Vzali jsme si jej krátce nato, když jsme směli celu opustit.

Dostával ses tam do situací, které prověřily tvůj ryzí postoj?

Nepřetržitě. Vězeňští dozorci si na nás vždycky něco vymysleli. Například k nám začali být velmi přátelští — dávali nám víc jídla, dovolili nám jít ven, abychom se mohli proběhnout, a dokonce jsme se mohli opalovat. Ale po několika dnech nám najednou přikázali, abychom si oblékli zelené vojenské uniformy. To jsme odmítli, a tak s námi začali opět zacházet stejně krutě jako dříve.

Pak nám nařídili, že musíme nosit umělohmotné vojenské helmy. Odmítli jsme to. Velitel se rozzuřil a nedovolil nám sprchovat se. Každý z nás dostal kbelík, abychom se myli na cele.

Chodili jsme bosi a někteří bratři už měli nohy rozedřené do krve. Tak jsme si udělali boty — posbírali jsme zbytky starých prostěradel určených na leštění podlahy. Pak jsme našli  kus měděného drátu, a ten jsme na jednom konci rozklepali a na druhém udělali špičku. Do plochého konce drátu jsme vyrazili otvor — a měli jsme jehlu na šití. Z prostěradla jsme vytahali nitě, kterými jsme pak sešili něco jako mokasíny.

Jednou byl nečekaně vydán příkaz, že v každé cele máme být po třech, takže jsme tam byli hodně namačkaní. Ukázalo se to ale jako prospěšné. Snažili jsme se, aby duchovně slabší bratři byli v cele s těmi zkušenějšími. Měli jsme biblická studia a schůzky, při kterých jsme nacvičovali kazatelskou službu. Ke zděšení velitele se naše celkové rozpoložení výrazně zlepšilo.

Když si uvědomil, že jeho plán nevyšel, nařídil dát ke každému svědkovi do cely dva vězně, kteří svědky nebyli. Přestože tito lidé měli přísný zákaz s námi mluvit, začali klást otázky, a tak jsme měli mnoho příležitostí ke svědectví. Výsledkem bylo, že dva z těchto spoluvězňů odmítli účast na některých vojenských aktivitách. A tak jsme zanedlouho byli opět v cele po jednom.

Mohli jste tam pořádat shromáždění?

Mívali jsme je pravidelně. Nad každými dveřmi do cely bylo okénko, ve kterém byla drátěná síť a sedm svislých tyčí. Kolem krajních tyčí se uvázaly konce prostěradla a vytvořilo se tak něco jako houpací síť, ve které se dalo sedět. Odtud bylo možné vidět bratra v protější cele a pokud se mluvilo hodně hlasitě, mohli to slyšet i ostatní bratři v bloku. Každý den jsme takto četli denní text. V případě, že jsme měli nějaký výtisk Strážné věže, dohromady jsme ji prostudovali. Den jsme vždy zakončili společnou modlitbou, ve které jsme se střídali. Dokonce jsme si uspořádali i krajský sjezd.

Jednou v době Památné slavnosti jsme si nebyli jisti, zda někdo ze starších dostane povolení ke vstupu do věznice, aby ji s námi mohl uspořádat. Tak jsme si vše připravili sami. Víno jsme vyrobili tak, že jsme ve vodě nechali vylouhovat rozinky, a chleba z přídělu jsme slisovali a vysušili. V jiném případě  bratři venku dostali povolení poslat nám malou láhev vína a nekvašený chléb.

A časem se podmínky změnily?

Ano, postupně se zlepšovaly. Navíc došlo ke změně zákonů, a my byli propuštěni. Od té doby již odpírači vojenské služby z náboženských důvodů dostávají trest jenom jednou, a to na předepsanou délku. Potom, co byla naše skupina 22 bratrů propuštěna, s 88 zbylými se již zacházelo jako s jinými vězni. Směli mít jednu návštěvu měsíčně a mohli psát i dostávat dopisy.

Když jsi byl propuštěn, bylo těžké zvyknout si na životu venku?

Ano, nějaký čas to trvalo. Bylo pro mě například značně stresující stýkat se s větším počtem lidí. Rodiče a bratři nám laskavě pomáhali postupně přijímat další povinnosti ve sboru.

Ačkoli to bylo těžké období, byla to užitečná zkušenost. Zkouškami víry jsme byli duchovně posíleni a naučili jsme se vytrvalosti. Začali jsme si Bible hluboce vážit a pochopili jsme, jak důležité je denně ji číst a o těch myšlenkách přemýšlet. Rozhodně jsme se také naučili důvěřovat Jehovovi. Potom, co jsme přinesli tolik obětí, abychom zůstali Jehovovi věrní, byli jsme ještě více odhodláni dávat mu to nejlepší — a to pokud možno v celodobé službě.

 [Rámeček a obrázek na straně 126 až 128]

V nebezpečných situacích jsme se spoléhali na Jehovu

ZEBLON NXUMALO

ROK NAROZENÍ 1960

ROK KŘTU 1985

Z JEHO ŽIVOTA Předtím než poznal pravdu, patřil k rastafariánům. Krátce po křtu vstoupil do celodobé služby. Nyní slouží jako krajský dozorce a na cestách ho doprovází jeho manželka Nomusa.

S BRATREM, se kterým jsme společně sloužili jako průkopníci, jsme pomáhali na stavbě betelu v Krugersdorpu. Pak jsme byli posláni do místa, kde bylo více zapotřebí kazatelů dobré zprávy, a to do černošské čtvrti KwaNdengezi poblíž přístavu Durban. Několik dní po našem příjezdu za námi přišlo pět mladíků, které poslala jedna politická skupina. Jejich cílem bylo zjistit, co jsme zač, a chtěli po nás, abychom jim pomáhali chránit tuto čtvrť před konkurenční politickou skupinou. Kvůli nepřátelství mezi těmito dvěma zulušsky mluvícími skupinami bylo v této části Jižní Afriky prolito už mnoho krve. Zeptali jsme se, jak by se podle nich dalo toto násilí ukončit. Řekli, že hlavní příčinou toho všeho je vláda bělochů. Poukázali jsme na jiné země v Africe, které jsou zpustošené válkou a jejichž obyvatelé zápasí s velkou chudobou, a připomněli jsme jim rčení „historie se opakuje“. Dali nám za pravdu, že i kdyby se vlády v této zemi ujali černoši, zločinnost, násilí a nemoci by zůstaly. Nakonec jsme otevřeli Bibli a ukázali jim, že jedinou vládou, která problémy lidí dokáže vyřešit, je Boží Království.

  O několik dní později jsme v noci slyšeli nějaké mladíky zpívat o svobodě a viděli jsme muže se zbraněmi v rukou. Podpalovali domy a zabíjeli lidi. Vyděšení jsme se modlili k Jehovovi o sílu, abychom se nenechali výhrůžkami nebo zastrašováním připravit o odvahu a ryzost. Mysleli jsme také na mučedníky, kteří za podobných okolností Ježíše nezapřeli. (Mat. 10:32, 33) Náhle skupina mladíků a dospělých mužů zabušila na naše dveře. Bez pozdravu vtrhli dovnitř a požadovali peníze na intelezi — což v zuluštině znamená lék, který má člověka údajně ochránit a který lze koupit od šamana. Poprosili jsme je, aby měli chvilku strpení a zeptali jsme se jich: „Myslíte si, že je správné, když šamani prostřednictvím svých kouzel podporují zabíjení? Co kdyby se obětí těchto kouzel stal někdo z vašich příbuzných, koho máte rádi? Jak by vám bylo?“ Shodli se na tom, že by se jim to nelíbilo. Potom jsme vzali Bibli a poprosili jsme jejich vůdce, aby přečetl 5. Mojžíšovu 18:10–12, kde je napsáno, jak se na čarodějnictví dívá Bůh. Když ty verše dočetl, zeptali jsme se jich, co si o tom myslí. Byli úplně ohromeni. Využili jsme ticha, které zavládlo, a položili jsme jim otázku, koho bychom podle nich měli poslechnout — Jehovu, nebo je? Nato beze slova odešli.

Prožili jsme mnoho podobných situací a na vlastní kůži jsme pocítili, že Jehova je na naší straně. Jindy se například stalo, že k nám večer přišla skupina mužů, kteří chtěli peníze, aby mohli koupit zbraně na „obranu“ místních obyvatel. Stěžovali si, že kvůli opoziční politické skupině tam není bezpečno. Řekli, že jediným řešením je mít modernější zbraně a zahájit protiútok. Chtěli, abychom jim dali peníze, nebo si jinak poneseme následky. Připomněli jsme jim, že jejich organizace podepsala chartu, která zaručuje respektování lidských práv a svědomí druhých. Zeptali jsme se, zda by měl být člověk ochoten raději zemřít než jednat proti svému přesvědčení. Odpověděli, že ano. Vysvětlili jsme jim tedy, že patříme k Jehovově organizaci a že naše přesvědčení se zakládá na Bibli, která zabíjení odsuzuje. Vůdce skupiny pak svým mužům řekl: „Jejich postoj chápu. Dali jasně najevo, že pokud by se peníze použily na rozvoj naší čtvrti, například na stavbu domu pro staré lidi nebo na to, aby se nějakému sousedovi zaplatilo léčení v nemocnici, ochotně by přispěli. Na zabíjení nám ale peníze nedají.“ Pak se zvedli, podali jsme si ruce a my jsme jim poděkovali za to, že si nás trpělivě vyslechli.

 [Rámeček a obrázky na straně 131 až 134]

Svobodné sestry překládají dohromady už 100 let

Mnozí bratři a sestry z rodiny betel v Jižní Africe využívají dar svobodného stavu ve službě pro Království. (Mat. 19:11, 12) Patří mezi ně i tyto tři sestry, které se překládání duchovního pokrmu od ‚věrného a rozvážného otroka‘ věnují dohromady už 100 let. (Mat. 24:45)

Maria Molepová

Narodila jsem se v oblasti Molepo v jihoafrické provincii Limpopo. Pravdu jsem poznala od své starší sestry Aletty už v době, kdy jsem chodila do školy. Po dokončení školní docházky mi jiná moje sestra, která nepatří ke svědkům Jehovovým, nabídla, že zaplatí tříletý univerzitní kurs, abych získala kvalifikaci učitelky. Její laskavou nabídku jsem odmítla. Chtěla jsem totiž sloužit Jehovovi společně se svými dvěma staršími sestrami, Alettou a Elizabeth, které byly v průkopnické službě. V roce 1953 jsem se dala pokřtít a po dobu šesti let jsem občas sloužila stejný počet hodin jako průkopníci. Nakonec jsem si v roce 1959 podala přihlášku a byla jsem oficiálně jmenována jako pravidelná průkopnice.

V roce 1964 jsem dostala pozvání z jihoafrické odbočky, abych se na částečný úvazek věnovala překládání duchovního pokrmu do sepedštiny. Zároveň jsem pokračovala v průkopnické službě. Potom mi v roce 1966 bylo nabídnuto, abych se stala členkou rodiny betel. Musím přiznat, že službu v betelu jsem si představovala trochu jinak. Chybělo mi, že jsem nemohla chodit do kazatelské služby každý den. Brzy jsem k tomu ale začala přistupovat jinak — čas od sobotního odpoledne až do  nedělního večera jsem začala považovat za dobu vyhrazenou pro „průkopnickou službu“, i když jsem už nemohla plnit danou kvótu. Služba o víkendech se mi tak líbila, že jsem často ani nestihla sobotní a nedělní večeři. Později, když došlo v betelu k organizační změně a sestry od určitého věku už nemusely pracovat v sobotu dopoledne, moc ráda jsem pro kazatelskou službu využívala i tento čas.

Prvních osm let jsem ještě s jednou překladatelkou bydlela v pokoji v zadní části betelu, odděleně od hlavní budovy. Vládní úředníci prosazující apartheid nám zpočátku dovolili bydlet poblíž našich bělošských bratrů, ale v roce 1974 toto povolení zrušili. Překladatelé s černou barvou pleti museli bydlet v čtvrtích vyhrazených pro černochy. Žila jsem tedy u jedné rodiny v Tembise a každý den jsem musela do betelu poměrně daleko dojíždět. Když byl postaven nový betel v Krugersdorpu, vláda začala politiku apartheidu zmírňovat a já jsem mohla znovu bydlet s rodinou betel.

Jsem Jehovovi velmi vděčná, že mohu v betelu pracovat jako překladatelka až dodnes. Za to, že jsem svůj svobodný stav využila ve službě pro Království, mi Jehova dal bohaté požehnání — i moje mladší sestra Annah se rozhodla zůstat svobodná a sloužit plným časem. Kazatelské činnosti se takto věnuje již 35 let.

Tseleng Mochekeleová

Narodila jsem se v Lesothu ve městě Teyateyaneng. Moje maminka byla věřící a nutila mě i moje sourozence, abychom s ní chodili do kostela. Nesnášela jsem to. Pak se moje teta stala svědkem Jehovovým a mluvila o své víře s maminkou. Byla jsem šťastná, když mamka přestala chodit do kostela. Biblická pravda mě ale vůbec nezajímala, protože jsem milovala svět a zábavu.

  V roce 1960 jsem se přestěhovala do Johannesburgu, abych tam dokončila školní docházku. Když jsem odjížděla z domova, maminka mě naléhavě žádala: „Prosím tě, Tseleng, až tam přijedeš, najdi svědky a snaž se stát jedním z nich.“ V Johannesburgu mě ohromilo, kolik možností zábavy město poskytuje. Když jsem ale lépe poznala způsob života místních lidí, šokovalo mě, jak běžná je nemravnost. Potom jsem si vzpomněla na slova mojí maminky a začala jsem chodit na shromáždění svědků Jehovových v Sowetu. Pamatuji si, jak jsem se během prvního shromáždění modlila: ‚Pomoz mi Jehovo, protože se chci stát tvým svědkem.‘ Brzy jsem začala chodit do služby a v červenci téhož roku jsem se dala pokřtít. Když jsem pak dokončila školu, vrátila jsem se k mamince do Lesotha. V té době byla pokřtěná už i ona.

V roce 1968 se mě bratři z jihoafrické odbočky zeptali, zda bych se mohla plně věnovat překládání do sesutštiny. Dělala jsem to mnoho let a přitom jsem stále bydlela u maminky. Když na tom naše rodina byla po finanční stránce špatně, navrhla jsem, že s celodobou službou skončím a najdu si práci, abych mohla přispívat na rodinné výdaje. Ale maminka i nejmladší sestra Liopelo, která byla v té době už pokřtěná, o tom nechtěly ani slyšet. Moc si vážily toho, že mě mohou v této činnosti podporovat.

V roce 1990 jsem se stala členkou jihoafrické rodiny betel, která sídlila v nových prostorách v Krugersdorpu. Vážím si toho, že se překladatelské práci mohu věnovat až dodnes. Nelituji, že jsem se rozhodla zůstat svobodná. Naopak, jsem Jehovovi velmi vděčná, že mi požehnal a že mohu vést tak šťastný a smysluplný život.

Nurse Nkunaová

Narodila jsem se v severovýchodní části Jižní Afriky, ve městě Bushbuckridge. Maminka patřila ke svědkům Jehovovým a v pravdě mě vychovávala už od  malička. Zároveň ale musela na plný úvazek pracovat, aby pomohla tatínkovi se zabezpečením rodiny. Naučila mě číst ještě dřív, než jsem šla do školy. Ve všední dny jsem chodila do kazatelské služby s jednou starší sestrou. Byla pravidelnou průkopnicí, ale špatně viděla, a tak díky tomu, že jsem uměla číst, mohla jsem jí ve službě pomáhat. Odpoledne jsem s ní bývala ve službě i potom, co jsem začala chodit do školy. Přátelství s celodobými služebníky mi pomohlo, abych si službu zamilovala. Dodnes mám velkou radost, když vidím, jak se lidé přidávají na stranu pravdy. Asi v deseti letech jsem Jehovovi v modlitbě řekla, že chci kazatelské službě věnovat celý svůj život. Pokřtěná jsem byla v roce 1983 a několik let jsem pracovala, abych rodičům finančně pomohla. Nechtěla jsem si vypěstovat lásku k penězům, která by mi potom bránila dosáhnout mého cíle — celodobé služby. Požádala jsem proto maminku, aby s mými penězi hospodařila ona. Ze zaměstnání jsem odešla v roce 1987, když jsem byla přijata do jihoafrického betelu, abych zde překládala do zuluštiny.

To, že jako svobodná sestra mohu sloužit v betelu, mi přináší velkou radost. Komentáře při ranním uctívání mi pomáhají zlepšovat se v kazatelské službě. A díky tomu, že sloužím v těsné blízkosti svých spoluctitelů s rozdílným zázemím, mohu zlepšovat svou křesťanskou osobnost. Nemám sice žádné vlastní děti, ale mám mnoho duchovních dětí a vnoučat, které bych možná neměla, kdybych se vdala a založila rodinu.

Během své služby v betelu tyto tři svobodné a pracovité překladatelky pomohly dohromady 36 lidem, aby svůj život zasvětili Jehovovi a stali se jeho ctiteli.

[Rámeček a obrázky na straně 146 a 147]

Oslňující nádhera hor

Jihoafrickou republikou se v délce asi 1 050 kilometrů táhnou Dračí hory. Ta část, která tvoří přírodní hranici mezi provincií KwaZulu-Natal a státem Lesotho, je z tohoto horského pásma nejkrásnější. Často se jí říká jihoafrické Švýcarsko.

Těžko přístupné vrcholky — jako třeba masivní hora Sentinel, hladká a nebezpečná Mnišská kápě a strmý a zrádný Ďáblův zub — lákají dobrodružství chtivé horolezce. Zdolávat takové hory může být nebezpečné. Existuje však i spousta cest, které sice vedou po strmých svazích, ale výstup po nich není riskantní a není k tomu zapotřebí speciální horolezecké vybavení. Samozřejmě se musíte řídit pravidly pro pobyt v horách. Bez teplého oblečení, stanu a dostatečné zásoby jídla se neobejdete. Na svazích bývá lezavý chlad a za nocí fouká ostrý vítr.

Každý rok sem před stresem a znečištěním měst utíkají tisíce turistů a horolezců, aby se osvěžili čerstvým horským vzduchem a lahodnou vodou a pokochali se pohledem na nádheru těchto majestátních výšek.

[Obrázek]

Kresby na skále, které vytvořili Křováci

 [Rámeček a obrázky na straně 158 a 159]

Osvobozen od spiritismu a polygamie

ISAAC TSHEHLA

ROK NAROZENÍ 1916

ROK KŘTU 1985

Z JEHO ŽIVOTA Byl rozčarován z církví křesťanstva a stal se bohatým šamanem. Pak poznal pravdu.

ISAAC a jeho tři přátelé Matlabane, Lukas a Phillip vyrůstali v Sekhukhune, což je pohoří v severovýchodní části Jižní Afriky. Tito čtyři mladíci se rozhodli, že odejdou z Apoštolské církve kvůli pokrytectví, které tam viděli. Společně začali pátrat po pravém náboženství, ale časem se jejich cesty rozešly.

Po nějaké době se tři z nich i se svými manželkami stali svědky Jehovovými. A co Isaac? Ten šel ve stopách svého otce, který byl vyhlášeným šamanem. Isaac si toto povolání vybral kvůli penězům, a časem opravdu zbohatl. Vlastnil velké stádo dobytka a tučný účet v bance. A jak to u bohatých lidí bývá, Isaac měl dvě manželky. Po nějaké době se jeden z jeho přátel, Matlabane, rozhodl Isaaka vyhledat a říci mu, že všichni tři našli pravé náboženství.

Ze setkání s Matlabanem měl Isaac velkou radost a byl velmi zvědavý, proč se jeho tři přátelé stali právě svědky Jehovovými. Ihned začal studovat Bibli pomocí brožury Navždy se těšte ze života na zemi! V místní jazykové verzi je na obrázku číslo 17 namalován africký šaman, jak hází kosti na zem, aby z nich věštil pro svého zákazníka. Isaaka šokovalo, když se z uvedeného verše v 5. Mojžíšově 18:10, 11 dozvěděl, že takové spiritistické praktiky se Bohu nelíbí. Zapůsobil na něj i obrázek číslo 25, na kterém je muž žijící v polygamii se svými ženami. U obrázku byl uveden text z 1. Korinťanům 7:1–4, který říká, že praví křesťané mohou mít pouze jednu manželku.

Isaac chtěl jednat podle toho, co se dozvěděl z Písma. Ve svých 68 letech tedy propustil druhou ženu a uzavřel zákonné manželství se svou první ženou Florinou. Také přestal být šamanem a zbavil se věšteckých kostí. Během jednoho studia za Isaakem přijeli z daleka dva jeho zákazníci. Přišli mu zaplatit 550 rand (což bylo v té době asi 140 dolarů), které mu dlužili za jeho služby. Isaac peníze odmítl a vydal mužům svědectví. Vysvětlil jim, že už není šamanem, ale že nyní studuje Bibli a chce se stát jedním ze svědků Jehovových. Tohoto cíle Isaac brzy dosáhl. V roce 1985 byli spolu s Florinou pokřtěni a posledních několik let Isaac slouží jako starší v křesťanském sboru. Nyní je mu 90 let.

 [Tabulka a graf na straně 124 a 125]

HLAVNÍ UDÁLOSTI — Jižní Afrika

1900

1902 Do Jižní Afriky se dostává biblická literatura.

1910 William W. Johnston otevírá v Durbanu kancelář odbočky.

1916 Promítá se „Fotodrama Stvoření“.

1917 Odbočka je přestěhována do Kapského Města.

1920

1924 Do Kapského Města je dopraven tiskový stroj.

1939 Časopis Útěcha poprvé vychází v afrikánštině.

1940

1948 Poblíž Kapského Města je postaven sál Království.

1949 Začíná se tisknout Strážná věž v zuluštině.

 1952 Dokončen betel v Elandsfonteinu.

1979 Instalována ofsetová rotačka značky TKS.

1980

1987 Nový betel postaven v Krugersdorpu; rozšířen v roce 1999.

1992 Ve městě Soweto je provedena první rychlostavba sálu Království.

2000

2004 Je rozšířena tiskárna a uveden do provozu tiskový stroj MAN Roland Lithoman.

2006 Dosaženo vrcholného počtu zvěstovatelů 78 877.

[Graf]

(Viz publikaci)

Počet zvěstovatelů

Počet průkopníků

80 000

40 000

1900 1920 1940 1980 2000

 [Tabulka a obrázky na straně 148 a 149]

Množství jazyků

V Jižní Africe se „Strážná věž“ tiskne ve 33 jazycích.

 Rozmanitá móda

Etnické skupiny mají své typické oblečení, šperky a vzory látek, což vytváří pestrobarevnou směsici.

Zuluština

POZDRAV „Sanibona“

MATEŘSKÝ JAZYK PRO 10 677 000 *

POČET ZVĚSTOVATELŮ 29 000 *

Sesutština

POZDRAV „Lumelang“

MATEŘSKÝ JAZYK PRO 3 555 000

POČET ZVĚSTOVATELŮ 10 530

Sepedština

POZDRAV „Thobela“

MATEŘSKÝ JAZYK PRO 4 209 000

POČET ZVĚSTOVATELŮ 4 410

Tsonga

POZDRAV „Xewani“

MATEŘSKÝ JAZYK PRO 1 992 000

POČET ZVĚSTOVATELŮ 2 540

Xhosa

POZDRAV „Molweni“

MATEŘSKÝ JAZYK PRO 7 907 000

POČET ZVĚSTOVATELŮ 10 590

Afrikánština

POZDRAV „Hallo“

MATEŘSKÝ JAZYK PRO 5 983 000

POČET ZVĚSTOVATELŮ 7 510

Čwanština

POZDRAV „Dumelang“

MATEŘSKÝ JAZYK PRO 3 677 000

POČET ZVĚSTOVATELŮ 4 070

Vendština

POZDRAV „Ri a vusa“

MATEŘSKÝ JAZYK PRO 1 021 800

POČET ZVĚSTOVATELŮ 480

[Poznámky pod čarou]

 [Celostránkový obrázek na straně 66]

[Obrázek na straně 71]

Žlutodřev kapský

[Obrázek na straně 74]

Stoffel Fourie

[Obrázek na straně 74]

„Studies in the Scriptures“

[Obrázek na straně 74]

Sbor v Durbanu s Williamem W. Johnstonem, 1915

[Obrázek na straně 74 a 75]

Johannes Tshange s rodinou

[Obrázek na straně 75]

První odbočka sídlila v malé místnosti v této budově

[Obrázek na straně 77]

Japie Theron

[Obrázek na straně 79]

Henry Myrdal

[Obrázek na straně 79]

Piet de Jager

[Obrázek na straně 82]

Henry Ancketill v roce 1915

[Obrázek na straně 82]

Grace a David Taylorovi

[Obrázek na straně 82]

Tato brožura z roku 1931 obsahovala rezoluci o přijetí jména svědkové Jehovovi

[Obrázky na straně 84]

Rodina betel v Kapském Městě s Georgem a Stellou Phillipsovými, 1931

[Obrázek na straně 87]

Nahrávání v jazyce xhosa

[Obrázek na straně 87]

Andrew Jack u tiskového stroje Frontex, 1937

[Obrázky na straně 87]

První časopis „Útěcha“ a „Strážná věž“ v afrikánštině

[Obrázek na straně 90]

Sjezdoví delegáti, Johannesburg 1944

[Obrázek na straně 90]

Oznamování přednášky pomocí plakátů v roce 1945

[Obrázek na straně 90]

Frans Muller a Piet Wentzel s gramofony, 1945

[Obrázek na straně 95]

Služebník bratří Gert Nel, 1943

[Obrázek na straně 95]

Vydávání svědectví na venkově, 1948

[Obrázek na straně 99]

Andrew Masondo a jeho druhá manželka Ivy

[Obrázek na straně 99]

Luke a Joyce Dladlaovi

[Obrázek na straně 99]

První „Strážná věž“ v zuluštině

[Obrázek na straně 102]

Díky příkladu Vellooa Naickera přijalo pravdu 190 členů jeho rodiny

[Obrázky na straně 102]

Gopal Coopsammy ve svých 21 letech a dnes s manželkou Susilou. Pomohli 150 lidem, aby se zasvětili Jehovovi

[Obrázky na straně 104 a 105]

Isabella Ellerayová

Doreen Kilgourová

[Obrázek na straně 108 a 109]

původní betel, 1952

Betel v Elandsfonteinu, 1972

 [Obrázky na straně 110]

Význačné okamžiky sjezdů

(Nahoře) Uveřejnění knihy „Děti“, 1942; (uprostřed) uchazeči o křest, 1959; (dole) sbor zpěváků v jazyce xhosa vítá delegáty sjezdu, 1998

Vloni bylo pokřtěno 3 428 lidí

[Obrázek na straně 120]

Elijah Dlodlo, který byl zbičován

[Obrázek na straně 121]

Pravidelná průkopnice Florah Malindaová, jejíž dcera byla brutálně zavražděna

[Obrázek na straně 122]

Moses Nyamussua, kterého zavraždila lůza

 [Obrázky na straně 140 a 141]

Zrychlená výstavba sálů Království

Díky pomoci, kterou sbor ve městě Kagiso dostal, má nové místo uctívání

Před

Během

 Nyní

Zvěstovatelé ze sboru Rathanda v Heidelbergu jsou hrdí na svůj nový sál Království

Ve 37 afrických zemích bylo 7 207 sálů již dokončeno a dalších 3 305 je třeba postavit

[Obrázek na straně 147]

Rodina Rossouwova dnes

[Obrázky na straně 150]

Sjezdový sál v Midrandu

[Obrázek na straně 155]

Humanitární pomoc pro Zimbabwe, 2002

[Obrázek na straně 155]

Tento počítačový program usnadňuje práci překladatelům

 [Obrázky na straně 156 a 157]

 Odbočka v Jižní Africe, 2006

Obytné a kancelářské budovy, nová tiskárna a oddělení expedice

[Obrázky na straně 156 a 157]

Výbor odbočky

Piet Wentzel

Loyiso Piliso

Rowen Brookes

Raymond Mthalane

Frans Muller

Pieter de Heer

Jannie Dieperink

[Obrázky na straně 161 a 162]

Namibie

William a Ellen Heindelovi

Coralie a Dick Waldronovi, 1951

Budova překladatelského oddělení v Namibii

[Obrázky na straně 167]

Lesotho

(Nahoře) Krajský dozorce Abel Modiba; (dole) obyvatelé jeskyň se shlukli kolem misionáře; (vlevo) Per-Ola a Birgitta Nygrenovi

 [Obrázky na straně 168]

Botswana

Thongoanaovi vydávají svědectví pouličnímu prodavači

Kázání od chýše k chýši

[Obrázky na straně 170]

Svazijsko

James a Dawne Hockettovi

Kázání dobré zprávy na tržišti v Mbabane

[Obrázky na straně 170]

Svatá Helena

Kampaň se „Zprávami Království“ byla dokončena za jeden den; (dole) přístavní město Jamestown

[Obrázek na straně 175]

Mezinárodní sjezd v roce 1993