Réunion

PRVNÍ lidé, kteří spatřili ostrov Réunion — což byli velmi pravděpodobně arabští obchodníci —, narazili na tropický ráj. Ostrov připomíná zelený drahokam zasazený do tmavomodrých vod Indického oceánu. Je obdařen takovou přírodní nádherou a rozmanitostí, jež je obvyklá spíše u celých kontinentů. Ke krásám ostrova patří pláže s vulkanickým pískem, nespočetné vodopády, deštné pralesy, hojnost rostlinných druhů, hluboká údolí, jedna činná sopka a rozeklané kužele řady vyhaslých sopek, jejichž krátery, takzvané kaldery, mají průměr mnoha kilometrů a jsou porostlé bujnou vegetací.

Mnozí obyvatelé tohoto malebného ostrůvku se stali obdivovateli i jiné krásy než je ta, kterou lze vidět očima. Zamilovali si totiž drahocennou pravdu z Božího slova. Prvním hlasatelem Království, který vstoupil na půdu Réunionu, byl misionář Robert Nisbet, který sloužil na nedalekém Mauriciu. V září 1955 strávil na ostrově několik dní, a i za tu krátkou dobu stačil u mnoha obyvatel vzbudit zájem o Bibli. Rozdal hodně literatury a získal několik předplatitelů časopisu Probuďte se! I po svém odjezdu si s několika zájemci dopisoval.

Mezi lety 1955 a 1960 pak Robert Nisbet několikrát ostrov krátce navštívil v doprovodu zónového dozorce Harryho Arnotta. V roce 1959 francouzská odbočka požádala jednoho průkopníka, aby jel na Réunion kázat. Byl to Adam Lisiak, Francouz polského původu a bývalý horník, který toho času sloužil na Madagaskaru. Kázal na Réunionu celý prosinec roku 1959. Napsal: „Devadesát procent zdejších obyvatel je horlivými katolíky, ale mnozí chtějí vědět víc o Božím slově a o novém světě. Faráři se  snaží zabránit šíření pravdy. Jeden předplatitel Probuďte se! se dozvěděl, že místní kněz si od něj chce půjčit naši knihu ‚Bůh budiž pravdivý‘. ‚Když si pro ni přijde osobně, klidně mu ji půjčím,‘ řekl muž. Kněz nikdy nepřišel.“

DALŠÍ POMOC Z FRANCIE

Francouzská odbočka, která tehdy dohlížela na dílo na Réunionu, vyzvala zkušené zvěstovatele, aby se na ostrov přestěhovali. Na výzvu zareagovala rodina Pégoudova — André, Jeannine a jejich šestiletý syn Christian — spolu se svou příbuznou Noémie Durayovou. Připluli v lednu 1961. Noémie, které se říkalo Mimi, zde sloužila jako průkopnice dva roky a pak se vrátila do Francie.

Zvěstovatelé se hned setkali s velkým zájmem, a dokonce začali u sebe na hotelovém pokoji v hlavním městě  Saint-Denis pořádat shromáždění. Jakmile si Pégoudovi našli stálé bydlení v jednom domě, shromáždění se přesunula tam. Asi po roce si nově vzniklá skupinka v Saint-Denisu pronajala malý sál, kam se vešlo asi 30 osob. Byla to dřevěná stavba se střechou z vlnitého plechu, dveřmi a dvěma okny s okenicemi. Když bratři získali stavební povolení, strhli vnitřní zdi, postavili malé pódium a umístili do sálu dřevěné lavice bez opěradel.

Shromáždění se konala v neděli dopoledne. Za jasného počasí bývalo tropické vedro a z plechové střechy se tak stával účinný radiátor. Brzy se všem přítomným, hlavně řečníkům na pódiu, kteří měli hlavy jen několik centimetrů pod střechou, perlil na čelech pot. Navíc sál byl často přeplněný, a proto museli lidé stát i venku u oken a dveří, a bránili už tak dost malému pohybu vzduchu.

‚JE TOHO NA NÁS MOC!‘

Navzdory tomuto nepohodlí se všichni nově příchozí cítili na shromáždění dobře a ke konci prvního roku se už na programech pravidelně scházelo asi 50 lidí. Počet zvěstovatelů Království vzrostl na sedm a vedlo se 47 biblických studií. Někteří noví zájemci studovali dvakrát do týdne. „Máme z toho radost, opravdu velkou radost, ale je toho na nás trochu moc,“ napsali bratři.

Jedním z nových zájemců byla Myriam Andrienová, která začala studovat na Madagaskaru v roce 1961. Vzpomíná si, že zmíněná budova nesloužila jen jako sál Království, ale také jako provizorní sjezdový sál. Bratři zkrátka plochu k sezení rozšířili tím, že u sálu postavili stinný přístřešek z palmových listů. Na těchto prvních větších shromážděních se scházelo až 110 lidí.

Na sjezdu, který se konal v říjnu 1961 na Mauriciu, byli pokřtěni mimo jiné i David Souris, Marianne Lan-Ngoová a Lucien Véchot, kteří později velkou měrou přispěli  k rozvoji kazatelského díla na Réunionu. Během druhého roku vzrostl počet zvěstovatelů na 32 a každý průkopník vedl asi 30 biblických studií. Na nedělní shromáždění už chodilo 100 lidí rozmanitého etnického původu.

Mezi indickou populací žijící na Réunionu byla velmi rozšířená jakási směsice katolictví a hinduismu. Pro některé z těchto lidí bylo náročné opustit své staré zvyky. Díky trpělivosti a laskavosti bratrů, kteří se pevně zastávali toho, co je správné, však mnozí z nich tento boj vyhráli. Jistá průkopnice například studovala se ženou, která ani po dvou letech studia neopustila falešné náboženství, nadále se věnovala předpovídání budoucnosti a navíc žila v konkubinátu. Průkopnice se proto rozhodla předat studium jiné sestře, která by zájemkyni snad dokázala pomoci. Tato sestra vypráví: „Po několika měsících začala dělat pokroky a k mé velké radosti zanechala spiritistických zvyků. Jenomže stále neuzavřela manželství s mužem, se kterým žila. Tvrdila, že on si ji vzít nechce. Nakonec se rozhodla, že s ním zůstane, a mně nezbylo, než studium ukončit.

Později jsem tu ženu potkala na ulici a ona mě poprosila, abychom ve studiu pokračovali. Souhlasila jsem pod podmínkou, že se bude řídit tím, co už se naučila. Poradila jsem jí, ať se v té věci modlí k Jehovovi, a ona poslechla. Potom sebrala odvahu a otevřeně si promluvila se svým partnerem. Měla velkou radost, že souhlasil s tím, aby se vzali. Dokonce se pak se svou novomanželkou účastnil shromáždění.“

Během služebního roku 1963 byl celkem jedenáctkrát zaznamenán vrchol v počtu zvěstovatelů. Ten poslední činil 93. To už na Réunionu působily dva sbory a jedna skupina. V prosinci 1962 se na pláži u města St.-Gilles-les Bains konal první hromadný křest, při němž bylo pokřtěno 20 lidí. Dalších 38 lidí učinilo tento krok při druhém hromadném křtu v červnu 1963. Roku 1961 připadalo na Réunionu  na jednoho zvěstovatele 41 667 obyvatel. O tři roky později byl poměr už 1 ku 2 286. Ano, Jehova na duchovně úrodném ostrově „působil vzrůst“. (1. Kor. 3:6)

SEMENA DOBRÉ ZPRÁVY JSOU ROZSÉVÁNA NA VĚTŠÍ PLOŠE

V roce 1965 — jen čtyři roky po tom, co se na ostrov přestěhovala první rodina svědků — už měl sbor v Saint-Denisu přes 110 zvěstovatelů, kteří procházeli sborový obvod každé tři týdny. Ale v jiných částech Réunionu lidé dobrou zprávu neslyšeli ještě ani jednou. Jak bratři tuto situaci řešili? Půjčovali si autobusy a jezdili kázat do dalších měst na pobřeží, například do Saint-Leu, Saint-Philippe nebo Saint-Pierre.

Do některých oblastí se jelo i několik hodin, takže bratři pokaždé museli vstát brzy ráno. Cestovali často po klikatých a úzkých silnicích, jež vedly hned vedle srázu. Cesta ze Saint-Denisu do Le Portu, která dnes trvá 15 minut, byla tehdy dvouhodinovým martyriem. „Kdybychom neměli víru, asi bychom po té silnici nejezdili,“ vzpomíná jeden z bratrů. Dokonce ani dnes se tam nedá jet bez rizika. Na některých místech se totiž hned u krajnice tyčí prakticky kolmá skalní stěna, z níž silné deště někdy  uvolňují balvany vážící i mnoho tun. Už několik lidí tam přišlo o život.

„V době, kdy mi bylo asi osm let,“ vzpomíná Christian Pégoud, „naše skupinka běžně rozdala při službě v odlehlých oblastech 400 až 600 časopisů Probuďte se! Časopis Strážná věž byl zakázán. Jezdívalo s námi i několik manželů našich sester, kteří sice byli nevěřící, ale zato přátelští a měli rádi výlety. Svědectví však samozřejmě nevydávali. Po skončení služby se vždycky uspořádal piknik, což nás děti ohromně bavilo. Tyto výjezdy do odlehlých míst byly příjemným zpestřením a měly velký vliv na můj pozdější život.“

ORGANIZAČNÍ ÚPRAVY POMÁHAJÍ ROZVOJI DÍLA

V květnu 1963 přijel na Réunion Milton G. Henschel, vůbec první zástupce světového ústředí, který ostrov navštívil. Jeho proslov si vyslechlo 155 posluchačů. Po jeho návštěvě byli čtyři zvěstovatelé jmenováni zvláštními průkopníky, aby pomáhali s péčí o sbory a kázali v oblastech, kde lidé dobrou zprávu ještě neslyšeli. David Souris byl přidělen do Le Portu, Lucien Véchot do Saint-André a Marianne  Lan-Ngoová s Noémie Durayovou (dnes Tisserandovou) do Saint-Pierre.

Místo odbočky ve Francii byla 1. května 1964 pověřena dohledem nad dílem na Réunionu odbočka na Mauriciu. Na ostrově byl rovněž zřízen sklad literatury. V tom období byli zvěstovatelé také vyzýváni, aby se více zapojili do služby v nepřidělených územích. Bratři byli povzbuzováni, aby usilovali o pokrok, a mohly jim tak být svěřovány úkoly ve sboru. Pravda totiž přitahovala stále více lidí, o které bylo potřeba se duchovně starat. A bylo jich opravdu mnoho — během služebního roku 1964 bylo pokřtěno 57 lidí, z toho 21 na jednom sjezdu.

Ve služebním roce 1963 požádala skupinka v Saint-André o statut sboru. V jejich žádosti stálo: „Koncem června 1963 budeme mít 12 pokřtěných zvěstovatelů a v průběhu příštích dvou měsíců je výhled na pět či šest nových zvěstovatelů. Bratři vedou 30 biblických studií.“ Žádost byla schválena a péče nad novým sborem se ujali dva bratři — Jean Nasseau jako služebník sboru neboli předsedající dozorce a Lucien Véchot jako jeho pomocník. Oba byli tehdy v pravdě necelé dva roky.

Roku 1962 byl pokřtěn osmatřicetiletý Jean, muž s velkým srdcem i postavou. Byl to zkušený stavbař a pracoval jako instruktor na jedné škole technického zaměření. Měl dovednosti i možnosti k tomu, aby velkou měrou přispěl k rozvoji díla Království — na vlastní náklady a na svém vlastním pozemku v Saint-André postavil druhý sál Království na Réunionu. Byla to dřevěná, ale kvalitní a úhledná budova, v níž se mohlo pohodlně sejít přes 50 lidí. Na území, o které se kdysi starala skupinka ze Saint-André, dnes slouží osm sborů. Jean zůstal Jehovovi věrný až do své smrti roku 1997.

Třetí ze skupinek, jež byly založeny na začátku šedesátých let, byla v přístavním městě Le Port. Patřili do ní  i zájemci z města Saint-Paul, jež leží asi osm kilometrů na jih. V Le Portu lidé bydleli v jednoduchých dřevěných domech obklopených místním druhem pryšce, rostlinami podobnými kaktusům, jenže bez ostnů. David Souris si v tomto městě pronajal dům, v němž začal pořádat shromáždění. V prosinci 1963 skupinka zažádala o statut sboru. Tehdy do ní patřilo 16 zvěstovatelů, z toho osm pokřtěných, a každý z nich strávil ve službě průměrně 22,5 hodiny měsíčně. Jen David a jeho pomocník vedli 38 biblických studií. Když do města tentýž měsíc přijel krajský dozorce, na jeho veřejnou přednášku přišlo 53 lidí.

Do Le Portu byli posláni i další zvláštní průkopníci — Christian a Josette Bonnecazeovi. Christian byl pokřtěn ve Francouzské Guyaně a na Réunion přišel začátkem šedesátých let ještě jako svobodný. Nikdo jiný z jeho rodiny pravdu nepřijal. Bratr Souris se přestěhoval do jiného domu a laskavě nechal Christiana a Josettu bydlet v domě, kde se konala shromáždění. Brzy se však sbor rozrostl natolik, že se museli z domu vystěhovat i oni.

Netrvalo dlouho a duchovenstvo v této převážně katolické oblasti začalo navádět lidi proti svědkům Jehovovým.  Děti i dospívající často ve dne házeli po zvěstovatelích kameny a v noci jim je házeli na střechy domů.

Raphaëlla Hoarauová v té době právě začínala studovat Bibli a některé z těchto mladých lidí znala. Když jednou zase házeli po jistém bratrovi kameny, zašla za výtržníky domů a řekla jim: „Jestli nepřestanete házet kameny po mém bratrovi, tak si mě nepřejte!“

„Omlouváme se, paní Hoarauová,“ odpověděli. „Nevěděli jsme, že je to váš bratr.“

Raphaëlla se nakonec dala pokřtít a totéž udělaly i její tři dcery. Jedna z nich, Yolaine, se později provdala za Luciena Véchota.

Duchovenstvo sice rozsévalo mezi lidmi předsudky vůči svědkům, ale díky nadšení bratrů a díky Božímu požehnání se horlivý sbor v Le Portu dále rozrůstal, až sál při shromážděních praskal ve švech. Často bylo více posluchačů venku než uvnitř! Židle se dávaly všude možně, dokonce i na pódium. A na kraji pódia seděla řada dětí čelem k posluchačům. Nakonec bratři postavili pěkný sál Království a dnes je v této oblasti šest sborů.

 VZPOMÍNKY PRŮKOPNÍKŮ

Jedním z prvních průkopníků na Réunionu byla i Annick Lapierreová. „Annick studovala s mojí maminkou a se mnou,“ vypráví Myriam Thomasová. „Vedla mě k tomu, abych pilně chodila do služby, a já jsem jí řekla o svém cíli, že se chci stát průkopnicí. Byla jsem pokřtěna po šesti měsících studia. V té době byl naším obvodem celý ostrov a do služby jsme většinou chodili pěšky, protože autobusová doprava neexistovala a aut bylo málo. Bratr Nasseau ale auto měl a kdykoli to šlo, bral nás s sebou do služby. Kázání nás bavilo a navíc jsme si uvědomovali, jak je důležité.“

Henri-Lucien Grondin, otec rodiny, vzpomíná: „Děti jsme vždycky povzbuzovali k tomu, aby se staly průkopníky. Krajští dozorci nám stále připomínali, jak je důležité, abychom dávali Jehovovi to nejlepší. Našemu nejstaršímu synovi Henri-Fredovi je dnes čtyřicet let a průkopnické službě se věnuje celý život.“

„V našem sboru bylo hodně horlivých mladých zvěstovatelů,“ říká Henri-Fred. „Někteří už byli pokřtění, jiní, jako třeba já, ještě ne. Ale o prázdninách jsme stejně každý nasloužili 60 hodin. Nikdy jsme neztráceli ze zřetele své duchovní cíle. Dnes sloužím v doprovodu své manželky Evelyne jako krajský dozorce.“

VZDORUJÍ DÉMONŮM

Na Réunionu je rozšířený spiritismus. Jeannine Corinová (rozená Pégoudová) vypráví: „Ve vesnici La Montagne jsem potkala muže, který řekl, že na mě uvalí kletbu tím, že bude zapichovat špendlíky do loutky. Nechápala jsem, o čem to mluví, a tak jsem poprosila svoji zájemkyni, aby mi to vysvětlila. Odpověděla: ‚Ten muž je šaman a chce na vás seslat duchy, aby vám ublížili.‘ Ujistila jsem ji, že Jehova chrání ty, kdo na něj plně spoléhají. Netřeba dodávat, že mi nikdo neublížil a nic zlého se mi nestalo.“

 Jeden bratr si vzpomíná, že když byl ještě dítě, jeho rodina pořádala spiritistické seance. V roce 1969 se setkal se svědky Jehovovými a začal studovat Bibli. Démoni se ho však od toho snažili odradit tím, že pokaždé, když přišel na shromáždění, způsobili, aby nic neslyšel. On ale nejen nepřestal na shromáždění chodit, ale navíc si obstaral nahrávky proslovů, aby si je mohl pustit doma. Zanedlouho mu démoni dali pokoj a brzy nato začal chodit do kazatelské služby. (Jak. 4:7)

Roséda Carová, členka letničního hnutí, začala studovat Bibli se svědky Jehovovými v roce 1996. V minulosti přišla o zrak, protože dala na radu přátel ze své církve a přestala brát léky na cukrovku. Její manžel Cledo měl vazby na komunistickou stranu a lidé ze sousedství se ho báli, protože měl násilnickou povahu. Také se věnoval kouzelnictví, účastnil se hinduistických obřadů a vstoupil do letničního hnutí.

Když začala Roséda studovat, Cledo se jí v tom snažil bránit, a dokonce vyhrožoval sborovým starším. Ale Roséda se  nenechala zastrašit. Po několika měsících se stalo, že Cledo musel být převezen do nemocnice a upadl do kómatu. Když po čase opět nabyl vědomí, dvě svědkyně mu přinesly polévku. Cledo si myslel, že ji přinesly jeho ženě.

 „Ne, pane Caro, ta polévka je pro vás!“ vysvětlily mu sestry.

Cledo vzpomíná: „To na mě tehdy hodně zapůsobilo. Nikdo z letničního hnutí mě nepřišel ani navštívit, ale dvě svědkyně Jehovovy — což jsou lidé, k nimž jsem se choval nepřátelsky — mi přinesly jídlo. Pomyslel jsem si, že Jehova, Bůh mé ženy, musí existovat. Pak jsem se tiše pomodlil, abychom se s Rosédou sjednotili v náboženských názorech.“

Tato Cledova pokorná prosba k Bohu nebyla výsledkem momentálního rozpoložení. Už před tím, než onemocněl, ve svém odporu poněkud polevil a dovolil manželce, aby studovala Bibli u sousedů. Jednou pak řekl Rosédě a sestře, která s ní studovala: „Tady není dobré místo pro studium. Pojďte k nám domů.“ Obě ženy rády souhlasily. Netušily, že Cledo poslouchá za stěnou ve vedlejší místnosti a myšlenky se mu líbí. Cledo by sice negramotný, ale přesto po svém uzdravení studoval dvakrát týdně a roku 1998 byl pokřtěn. Na Cleda i Rosédu už doléhají zdravotní problémy způsobené stářím, ale dál věrně slouží Bohu.

SLUŽBA VE VNITROZEMÍ

Jen velmi málo obyvatel Réunionu nežije na pobřeží, ale v hlubokých údolích obklopených strmými horami, které se tyčí do výšky 1 200 metrů i více. Další lidé žijí vysoko v ohromných zelenajících se kalderách, které jsou pozůstatkem velké vyhaslé sopky. Někteří z těchto obyvatel málokdy vídají moře, pokud ho vůbec někdy spatřili. Například kaldera Cirque de Mafate je přístupná pouze pěšky nebo vrtulníkem.

V této kaldeře vyrostl i Louis Nelaupe, potomek afrických otroků. V mládí pomáhal nosit katolického kněze na slavnostních nosítkách. Louis se nakonec přestěhoval do Saint-Denisu, kde přijal pravdu. Pochopitelně chtěl o své  nově nalezené víře mluvit s příbuznými. A tak se jednoho dne v roce 1968 spolu se svou manželkou Anne a dvěma dalšími sestrami ve věku 15 a 67 let vydal na cestu do vnitrozemí. Vzali si batoh, kufr a tašku plnou literatury.

Nejdřív šli podél říčního koryta a pak se vydali vzhůru do hor po úzké klikaté stezce. Na některých místech měli po jedné ruce kolmou skalní stěnu a po druhé ruce sráz. Kázali v každém stavení, na které narazili. Louis vypráví: „Tu noc se o nás Jehova skutečně postaral — ubytoval nás majitel jediného obchodu široko daleko. Poskytl nám přístřeší v malém srubu se dvěma místnostmi, postelemi i kuchyní. Ráno jsme se opět vydali na cestu. Ve výšce 1 400 metrů jsme přešli vrchol hory a stanuli na okraji kaldery, ohromného přírodního amfiteátru.

Nakonec jsme dorazili k domu jednoho mého dávného přítele, který nás pohostinně přijal. Nechali jsme si u něj část zavazadel a druhý den už jsme byli zase na cestě. K jídlu jsme si trhali planě rostoucí kvajávu. Kázali jsme dobrou zprávu laskavým lidem, kteří ji dosud nikdy neslyšeli. V šest večer jsme došli k domu jedné mé příbuzné. Byla ráda, že nás vidí, a připravila nám k večeři kuře. Moc jsme si pochutnali a vzpomněli jsme si na to, jak Abraham a Sára pohostili Boží anděly. (1. Mojž. 18:1–8) Při vaření jsme jí ovšem také neopomněli vydávat svědectví, takže k jídlu jsme se dostali až někdy v jedenáct.

Další den, ve čtvrtek, jsme pokračovali v cestě kolem kaldery, jedli jsme kvajávu a vydávali svědectví u každého domu, který jsme našli. Jeden hodný člověk nám nabídl šálek kávy a to byla příležitost si na chvíli odpočinout. Odpočinek jsme však dopřáli jen svým nohám, nikoli jazyku! Rozhovor o Bibli se tomu muži tak líbil, že nás doprovázel, když jsme navštěvovali všechny jeho sousedy, a vyhrával nám přitom na harmoniku.

 Nakonec jsme obešli celou kalderu a u mého přítele jsme znovu přespali. Když jsme v pátek pozdě večer dorazili zpět domů, všichni čtyři — včetně naší drahé sedmašedesátileté sestry — jsme měli v nohách asi 150 kilometrů a během celé cesty jsme navštívili 60 domů, v nichž jsme zanechali přes 100 výtisků naší literatury. Ano, byli jsme unavení po tělesné stránce, ale duchovně nás to občerstvilo. A pro mě byl výlet do Cirque de Mafate samozřejmě také návratem k mým kořenům.“

ZE DVOU ZVĚSTOVATELŮ JE PĚT SBORŮ

V roce 1974 se Christian Pégoud se svou maminkou přestěhovali na jih do města La Rivière, kde v té době nebyl žádný sbor. „Pořádali jsme shromáždění u nás v garáži a brzy na ně chodilo 30 lidí,“ říká Christian, jemuž bylo tehdy dvacet let. „Zavedl jsem studium s jednou ženou a její dcerou Céline, která byla zasnoubená s Ulyssem Grondinem. To byl militantní komunista a ani trochu se mu nelíbilo, že jeho snoubenka s námi studuje. Céline ho ale přesvědčila, aby si nás vyslechl, a maminka zašla navštívit jej i jeho rodiče. Udělalo nám velkou radost, že i oni naslouchali a dobrá zpráva se jim líbila. Celá rodina se připojila ke studiu a roku 1975 se Ulysse se Céline vzali a byli pokřtěni. Ulysse byl později jmenován starším.“

Christian pokračuje: „Kromě města La Rivière patřilo do našeho obvodu i několik měst ve vnitrozemí — Cilaos, Les Avirons, L’Étang-Salé — a vesnice Les Makes. Zvláště v této vesnici mělo naše kázání dobrou odezvu. Nad ní se nachází Le Cap, což je část hrany kráteru vyhaslé sopky. Odtamtud je za jasného rána vidět ohromná zelená prostora přes tři sta metrů hluboké kaldery.“

V níže položené části Le Cap žila na malé usedlosti rodina Poudrouxových. Prvorozený syn, Jean-Claude, vypráví: „Já, moji čtyři bratři i pět sester jsme pomáhali otci s pěstováním zeleniny, kterou jsme pak prodávali na trhu. Otec navíc  pěstoval a destiloval kakost a tak vyráběl esenci do parfémů. Škola byla ve vesnici, kam jsme to měli pět kilometrů, a často jsme s sebou brali to, co nám na zahradě vyrostlo. Zpátky jsme pak na hlavách nosívali i deset kilogramů nákupu.

Otec těžce pracoval a my jsme si ho za to vážili. Stejně jako mnozí jiní však i on hodně pil a pak neměl k ráně daleko. Občas jsme byli doma svědky nehezkých scén a báli jsme se, jak to s naší rodinou dopadne.“

Jean-Claude pokračuje: „Roku 1974 mi jeden průkopník vydal svědectví. Tehdy jsem pracoval jako učitel v La Rivière. V církvích jsem pozoroval pokrytectví a nespravedlnost, a tak jsem byl více méně ateista. Přesto na mě udělalo dojem, když mi ten bratr dal z Bible odpověď na všechny moje otázky. Já i moje žena Nicole jsme začali studovat. Také jsme jezdili na návštěvy k mé rodině, abychom s nimi o pravdě mluvili. Často jsme do noci vedli rozhovory s mými sourozenci. Někdy se přidali i rodiče.

Netrvalo dlouho a moji bratři Jean-Marie a Jean-Michel a moje sestra Roseline začali pravidelně chodit k nám domů, aby mohli být u našeho studia. Všichni jsme dělali duchovní pokroky, stali se zvěstovateli a nakonec jsme byli roku 1976 společně pokřtěni. K mé lítosti mě však otec obvinil, že navádím sourozence k špatným věcem, a přestal se mnou mluvit. Byl vůči mně dokonce tak agresivní, že jsem se mu na veřejnosti musel vyhýbat.

Studovat začala i maminka, a to i přesto, že byla negramotná. A jsem moc rád, že také otec nakonec změnil svůj postoj. V roce 2002 dokonce začal studovat Bibli. V současné době je v naší rodině 26 pokřtěných svědků. Patří k nim nás deset dětí, naši manželští partneři i naše maminka, která navzdory pokročilému věku nadále horlivě slouží Bohu. Jean-Michel a Jean-Yves sloužili jako krajští dozorci, dokud jim to zdraví umožňovalo. Oba jsou sborovými staršími a Jean-Yves je kromě toho spolu s manželkou Rosédou  v průkopnické službě. I já a můj nejstarší syn sloužíme jako sboroví dozorci.“

Když do La Rivière přijeli kdysi v roce 1974 Christian Pégoud s maminkou, v celém okolí nebyl ani jeden sbor. Nyní jich je v La Rivière a okolních městech celkem pět. Jedním z nich je i sbor ve městě Cilaos, které leží vysoko v kaldeře Cirque de Cilaos a je známé svými horskými prameny a termálními lázněmi. Jak zde vznikl sbor? V letech 1975 a 1976 se sem každý čtvrtek na celý den vydávali kázat zvěstovatelé z La Rivière. Znamenalo to pro ně putovat 37 kilometrů po úzké, klikaté silnici, na kterou často padají balvany. Úsilí těchto zvěstovatelů přineslo své ovoce a nyní ve městě slouží asi 30 zvěstovatelů, kteří se scházejí ve vlastním sále Království.

DUCHOVNÍ POČÁTKY NA JIHU

Ne nadarmo místní obyvatelé říkají jižní části Réunionu „Divoký jih“. Ohromné zpěněné vlny se tříští o pusté pobřeží, nad nímž se zvedá činná sopka Piton de la Fournaise (Vrcholek pece). Největším městem té oblasti je Saint-Pierre. Ke konci šedesátých let byly do oblasti poslány zvláštní průkopnice Denise Mellotová a Lilliane Pieprzyková. Když po čase přibylo zájemců, přidali se k oběma sestrám zvláštní průkopníci Michel Rivière a jeho manželka Renée.

Jedním z prvních místních lidí, kteří začali studovat Bibli, byl stavbař Cléo Lapierre, který poznal pravdu roku 1968. „První shromáždění, na kterém jsem byl, se konalo pod velkým stromem,“ vzpomíná Cléo. „‚Sál Království‘ — což byl přístřešek o velikosti třikrát tři metry — se právě boural, aby na jeho místě mohla vyrůst větší stavba. Na jejím budování už jsem se podílel.“

 Tentýž rok byl Cléo, voják v záloze, povolán k armádě. „Z Bible jsem toho sice znal jen málo,“ říká Cléo, „ale napsal jsem úřadům dopis, v němž jsem vysvětlil svůj postoj neutrality. Nepřišla žádná odpověď, a tak jsem šel na vojenskou základnu v Saint-Denisu, což je na opačné straně ostrova, abych zjistil, jak se věci mají. Jeden důstojník mi řekl, že mám jít domů, ale ať počítám s tím, že půjdu do vězení. A tak jsem se často modlil a hodně studoval. Zanedlouho mě na základnu zavolali znovu. Vzal jsem s sebou ještě jednoho bratra, a když jsme dorazili na místo, poprosil jsem ho, ať na mě hodinu  počká. Řekl jsem: ‚Když se do té doby nevrátím, skoro určitě už se nevrátím vůbec. Kdyby to tak bylo, pak prosím prodej moje auto a peníze dej mé ženě.‘

Vešel jsem dovnitř a asi tři čtvrtě hodiny pozoroval, jak se důstojníci hádají, co se mnou mají udělat. Potom ke mně přistoupil jeden seržant.

‚Zmizte mi z očí!‘ řekl. ‚Jděte domů.‘

 Neušel jsem ani 50 metrů a už mě volal zpátky. Úplně jiným tónem mi řekl: ‚Já vás, svědky Jehovovy, obdivuji. Slyšel jsem o vás ve Francii, ale vy jste první, kterého jsem potkal.‘

Byl jsem jediným bratrem v Saint-Pierre, takže jsem vedl všechna sborová shromáždění. Čas od času mi ale někdo přijel vypomoci a v roce 1979 se sem přistěhovali misionáři Antoine a Gilberte Brancaovi.“

VÝSTAVBA SÁLŮ KRÁLOVSTVÍ

Zpočátku se sbory i skupiny scházely v různých přestavěných budovách nebo soukromých domech. Ostrovu se  však nevyhýbají cyklony, a tak bylo nutné získat odolnější budovy. Postavit zděný dům ale není levná záležitost a také to déle trvá. Jehovova ruka se ovšem nezkrátila a postupně se zděné sály Království začaly objevovat. (Iz. 59:1)

Sbor ve městě Saint-Louis se chystal stavět nový sál Království. V tomto sboru sloužil i mladý bratr, který právě chodil do zednického kurzu. Bratr vydal svědectví instruktorovi, řekl mu o stavbě sálu a vysvětlil, že ho budou stavět dobrovolníci. A jaká byla reakce instruktora? Přivedl na stavbu sálu celou třídu, aby se zaškolili v praxi. Účastníci kurzu pomohli vykopat základy a instruktor později na základy daroval ocel.

Bratři naplánovali, že betonovou základní desku o ploše 190 metrů čtverečních vylijí v den svátku. Už časně ráno bylo na stavbě přes sto nadšených dobrovolníků. Z nějakého důvodu ovšem město přerušilo dodávku vody. Bratři se nevzdali. Jeden člen sboru se znal s velitelem hasičů, a když tomuto laskavému muži vysvětlil situaci, ten okamžitě poslal cisternu s dostatečným množstvím vody.

Když byl sál dokončen, jeden nový zájemce, na něhož udělali bratři i jejich práce velký dojem, vytáhl šekovou knížku a daroval peníze na nové ozvučení. Proslov k zasvěcení přednesl v prosinci 1988 Carey Barber, člen vedoucího sboru, který využil toho, že byl právě na návštěvě na  blízkém Mauriciu. První rychlostavba sálu Království proběhla v St.-Gilles-les Bains roku 1996. V současnosti je na ostrově 17 sálů Království, které slouží 34 sborům.

KDE POŘÁDAT KRAJSKÉ SJEZDY?

Dílo na Réunionu šlo kupředu takovým tempem, že brzy vznikl problém, kde najít místa dost veliká na to, aby se tam daly pořádat sjezdy. První krajský sjezd na ostrově se konal v roce 1964. Celé měsíce pro něj bratři hledali vhodné místo a našli jediné — restauraci v prvním  patře jednoho domu v Saint-Denisu. Pronájem byl drahý a budova byla stará a dřevěná. Majitel řekl, že podlaha unese váhu více než dvou set lidí, což byla očekávaná účast na sjezdu.

Bratři neměli na výběr, a tak restauraci objednali. Jeden sympatizující muž daroval zvukovou aparaturu. Když nadešel den sjezdu a budova se začala plnit bratry, podlaha hlasitě skřípala a vrzala, ale vydržela. V neděli byla účast 230 osob, z toho 21 bylo pokřtěno.

Brzy nato bratr Louis Nelaupe, který vyrůstal v Cirque de Mafate, laskavě nabídl část svého pozemku v Saint-Denisu pro výstavbu dočasného sjezdového sálu. Byla postavena jednoduchá, vzdušná budova s dřevěnou konstrukcí, plechovou střechou a stěnami z propletených palmových listů.

Prvním shromážděním, které se zde konalo, byl třídenní oblastní sjezd. Delegátka Myriam Andrienová vzpomíná: „První den ráno jsme šli do služby a po návratu jsme dostali teplý oběd — pravé kreolské jídlo z rýže, fazolí a kuřete a s pálivými chilli papričkami. Pro ty, kdo nebyli na ostrá jídla zvyklí, připravili kuchaři méně pálivou směs zvanou rougail marmaille.“

Účast na sjezdech postupně rostla a sjezdový sál byl úměrně tomu zvětšován. Sloužil také jako sál Království. Časem se odstěhovaly rodiny, které si pronajímaly domy na pozemku, kde stál sjezdový sál, a Louis celou parcelu laskavě daroval sboru. Teď pozemek zdobí pěkný zděný sál Království, v němž se scházejí dva sbory ze Saint-Denisu.

V roce 1997 byl dokončen sjezdový sál ve městě La Possession na pozemku, který byl zakoupen pět let předtím. Nemá boční stěny a do pódia je zabudován bazének pro křest. Do sálu se vejde 1 600 osob a využívá se minimálně dvanáctkrát do roka pro krajské i oblastní sjezdy. Hned vedle stojí misionářský domov pro devět lidí. V něm  je také sklad literatury a kancelář, která se stará o dílo na Réunionu.

KDE POŘÁDAT OBLASTNÍ SJEZDY?

Předtím než si bratři postavili vlastní sjezdový sál, si pro pořádání oblastních sjezdů pronajímali Olympijský stadion ve městě Saint-Paul. I tak se ale často stávalo, že museli sjezd na poslední chvíli přesunout jinam, protože přednost dostala nějaká kulturní nebo sportovní akce. Později úřady požádaly bratry, aby sjezdy natrvalo přesunuli na výstaviště vedle stadionu. Tato plocha se využívala pro trhy a výstavy, takže neměla sedadla ani střechu a delegáti si museli nosit vlastní židle a slunečníky. Řečníci se tedy z pódia nedívali do pozorných tváří, ale na pestrobarevnou paletu deštníků.

Kancelář na Réunionu píše: „Jednou se stalo, že úřady nedopatřením pronajaly výstaviště zároveň někomu jinému. Byla to hudební skupina z Martiniku, která hrála zouk — směsici afrických rytmů, reggae a kalypsa. Úředníci dali přednost hudební skupině a nám nabídli rekreační plochu zvanou Jeskyně prvních Francouzů. Je to místo, kde přistáli první francouzští osadníci. Okolí sice bylo nádherné — horizont lemovaný vysokými útesy a mnoho stinných stromů —, ale žádné sedačky, velmi málo toalet a žádné pódium.

Tentokrát jsme ale byli rádi, že jsme mohli být v náhradních prostorách, protože v době konání sjezdu, v sobotu večer,  se přihnala bouře, při níž blesk vyřadil z provozu elektřinu na stadionu. Koncert zouku tím skončil, zatímco my — o pět kilometrů dál — jsme nebyli nijak zasaženi. Místní lidé potom dokonce říkali, že to byl ‚Boží zásah‘.“

ORGANIZAČNÍ VYLEPŠENÍ

Dne 22. června 1967 byla založena Association Les Témoins de Jéhovah (Společnost svědkové Jehovovi). V únoru 1969 přijel na ostrov první krajský dozorce, Henri Zamit, který se narodil v Alžírsku a vyrůstal ve Francii. Do jeho kraje spadalo šest sborů na Réunionu a čtyři na Mauriciu a také několik odlehlých skupin. Dnes jsou jen na samotném Réunionu dva kraje.

V roce 1975 byl ve Francii po 22 letech zrušen zákaz časopisu Strážná věž. Bratři na Réunionu ji začali okamžitě nabízet v kazatelské službě. Předtím místo ní používali časopis Bulletin intérieur. Ten se tiskl ve Francii, obsah byl totožný s obsahem Strážné věže, ale nerozšiřoval se mezi lidmi. V lednu 1980 začala odbočka ve Francii tisknout upravenou verzi francouzské Naší služby Království uzpůsobenou potřebám Réunionu a okolních ostrovů. Mnoho lidí na ostrově mluví réunionskou kreolštinou, a tak byly pro ně přeloženy do jejich jazyka některé publikace, například traktáty, brožury a knihy Poznání, které vede k věčnému životu a Uctívejme jediného pravého Boha. Tato znamenitá duchovní péče jen přispěla k úspěchu dobré zprávy v tomto odlehlém koutě světa.

Ano, v rozlehlém Indickém oceánu je Réunion pouze jako malá tečka. Ale zaznívá odsud vskutku mocné volání chvály Bohu. Člověku se vybaví slova proroka Izajáše: „Na ostrovech ať vyprávějí dokonce o [Jehovově] chvále.“ (Iz. 42:10, 12) Kéž jsou svědkové Jehovovi na Réunionu při vyprávění o Jehovově chvále stejně vytrvalí a neochvějní, jako velké modré vlny, které bez přestání omývají břehy tohoto sopečného ostrova.

 [Rámeček a mapy na straně 228 a 229]

STRUČNÝ PŘEHLED — Réunion

Země

Réunion měří na délku 65 kilometrů a na šířku 50 kilometrů. Je to největší ostrov ze souostroví Maskarény, do nějž patří ještě Mauricius a Rodrigues. Skoro uprostřed ostrova jsou tři obydlené, zelenající se kaldery, kterým se tu říká cirque. Vznikly zhroucením ohromné sopky, k němuž došlo už před dávnou dobou.

Lidé

Většina ze 785 200 obyvatel má smíšený původ. Jejich předkové pocházejí z Afriky, Číny, Francie, Indie a jihovýchodní Asie. Asi 90 procent obyvatel se hlásí ke katolické víře.

Jazyk

Úředním jazykem je francouzština, ale běžně se mluví spíše réunionskou kreolštinou.

Hospodářství

V hospodářství hraje hlavní roli cukrová třtina a to, co se z ní vyrábí, například melasa a rum. Ekonomika ostrova rovněž hodně těží z cestovního ruchu.

Jídlo

Lidé na Réunionu jedí především rýži, maso, ryby, fazole a čočku. Kromě cukrové třtiny se pěstují také kokosové ořechy, liči, papája, ananas, zelí, hlávkový salát, rajčata a vanilka.

Podnebí

Réunion leží kousek na sever od obratníku Kozoroha, takže zde panuje vlhké tropické podnebí. Úhrn srážek a průměrná teplota se místo od místa liší. Běžným jevem jsou cyklony.

 [Mapy]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Madagaskar

Rodrigues

Mauricius

Réunion

RÉUNION

SAINT-DENIS

La Montagne

La Possession

Le Port

Saint-Paul

St.-Gilles-les Bains

CIRQUE DE MAFATE

CIRQUE DE SALAZIE

Cilaos

CIRQUE DE CILAOS

Saint-Leu

Le Cap

Les Makes

Les Avirons

L’Étang-Salé

La Rivière

Saint-Louis

Saint-Pierre

Saint-Philippe

Piton de la Fournaise

Saint-Benoît

Saint-André

[Obrázky]

Fotografie pořízená z vesmíru

Proud lávy

Saint-Denis

[Rámeček na straně 232 a 233]

Stručné dějiny Réunionu

Dávní arabští mořeplavci ostrov nazvali Dina Morgabin, což znamená Západní ostrov. Když na začátku 16. století objevili tehdy ještě neobydlený kus země Portugalci, dali mu jméno Santa Apollonia. Roku 1642 přivezl Francouz Jacques Pronis na Santa Apollonii 12 vzbouřenců z Madagaskaru a prohlásil ji za francouzské území. V roce 1649 byl ostrov přejmenován na Île de Bourbon, aby nesl jméno francouzské královské rodiny. Když roku 1793 za Francouzské revoluce dům Bourbonů padl, ostrov dostal jméno Réunion, na památku události, kdy se spojila pařížská Národní garda s revolucionáři z Marseille. V názvu potom došlo ještě k několika změnám, až se nakonec ostrov vrátil roku 1848 ke jménu Réunion. V roce 1946 se stal Réunion zámořským departementem Francie.

Na začátku šedesátých let 17. století zde Francie založila kolonii. Na ostrově se objevily kávové a třtinové plantáže, na kterých pracovali otroci přivezení z východní Afriky. Po zrušení otroctví v roce 1848 začala Francie přivážet na Réunion dělníky z ciziny, především z Indie a jihovýchodní Asie. Z těchto národnostních skupin pochází většina současné smíšené populace. Počátkem 19. století ustoupilo pěstování kávy do pozadí a hlavním vývozním artiklem se stala cukrová třtina.

 [Rámeček a obrázky na straně 236 a 237]

Z kulturisty zvláštním průkopníkem

LUCIEN VÉCHOT

ROK NAROZENÍ 1937

ROK KŘTU 1961

Z JEHO ŽIVOTA Býval známým kulturistou, potom sloužil v letech 1963 až 1968 jako zvláštní průkopník a od roku 1975 je starším.

V TEN památný den, bylo to roku 1961, jsem šel do domu svého přítele Jeana, abych ho „zachránil ze spárů“ svědků Jehovových. Požádala mě o to jeho manželka, protože se bála, že tito falešní proroci, jak svědkům říkala, by se mohli s jejím manželem pustit do hádky a fyzicky ho napadnout.

‚Pokud na něj vztáhnou ruku,‘ říkal jsem si, ‚ztluču je.‘ Ale svědkové byli příjemní a rozumní lidé, kteří vůbec nebyli útoční. Za chvíli už jsem s nimi diskutoval o kříži. Na základě Bible mi jasně ukázali, že Ježíš zemřel na obyčejné kládě, tedy na kůlu.

Později jsem se jich zeptal, co tím Daniel myslel, když řekl o archandělu Michaelovi, že „stojí“ ve prospěch Božího lidu. (Dan. 12:1) Opět mi na základě Písma vysvětlili, že Michael je vlastně Ježíš Kristus a že od roku 1914 „stojí“ neboli panuje jako král Božího Království. (Mat. 24:3–7; Zjev. 12:7–10) To, jak mi svědkové odpověděli, i to, jak dobře znali Bibli, mě ohromilo. Kdykoli se pak svědkové Jehovovi objevili v okolí, využil jsem toho a povídal si s nimi o Božím slovu. Dokonce jsem je při službě dům od domu doprovázel a zapojoval se do jejich rozhovorů s lidmi. Netrvalo  dlouho a začal jsem se scházet s odloučenou skupinou v Saint-André.

I když jsem neuměl dobře číst, už na prvním shromáždění jsem četl několik odstavců z časopisu Bulletin intérieur, který jsme tehdy používali místo Strážné věže. Později jsem byl pokřtěn a vzápětí mě bratři požádali, abych vedl studium knihy, protože jsem tam byl jediný bratr. ‚Ale jak se studium knihy vlastně vede?‘ říkal jsem si. Sestra Jeannine Pégoudová si všimla, že jsem z toho celý nesvůj, a tak mi laskavě navrhla, že ona vždycky přečte odstavec a já položím tištěnou studijní otázku. Zkusili jsme to a šlo to.

V roce 1963 navštívil Réunion bratr Milton Henschel. Při té příležitosti vybídl ty, kdo mohou, aby se přihlásili do zvláštní průkopnické služby. Chtěl jsem Jehovovi sloužit ze všech sil, a tak jsem si vyplnil přihlášku. Bratři mě schválili a pověřili službou ve městě Saint-André, kde jsem postupem času vedl devět biblických studií.

Náš mladý sbor se scházel v domě bratra Jeana Nasseaua. Ten si pak jednou při autonehodě zlomil nohu v kyčli a já jsem musel na šest měsíců převzít péči o sbor. To znamenalo mít veřejné přednášky, vést teokratickou školu a služební shromáždění a psát zprávy pro odbočku. Díky tomu jsem získal další neocenitelné zkušenosti.

V našem obvodu jsme se museli potýkat s tím, že lidé byli nesmírně pověrčiví, což bylo dáno zmatenou směsicí katolictví a hinduismu. Postupně však začali na dobrou zprávu reagovat. V jedné rodině přijalo pravdu přinejmenším 20 lidí. V Saint-André a okolí je dnes pět sborů.

[Rámeček a obrázky na straně 238]

Posměch nezdolal mou víru

MYRIAM THOMASOVÁ

ROK NAROZENÍ 1937

ROK KŘTU 1965

Z JEJÍHO ŽIVOTA Slouží v průkopnické službě nepřetržitě od roku 1966.

KDYŽ jsme s mým bratrancem Louisem Nelaupem začínali v roce 1962 kázat, skoro u každých dveří nás lidé pozvali dál. Nabízeli nám kávu, limonádu, a dokonce rum. Pod vlivem farářů však mnozí z nich svůj postoj k nám brzy změnili. Začali se nám posmívat a někdy zesměšňovali Boží jméno. V jednom městě po nás házeli kameny.

Někteří z nás kvůli tomu přestali ve službě používat Boží jméno. Krajský dozorce si toho všiml a zeptal se nás na to. Když jsme mu vysvětlovali důvody, které nás k tomu vedly, trochu jsme se styděli. Ale on nás laskavě povzbudil, abychom se tolik nebáli. Této rady jsme si velmi vážili, protože jsme jeho slova brali jako ukáznění od Jehovy. (Hebr. 12:6) Mohu říci, že kdyby ke mně Bůh nebyl trpělivý a milosrdný a nedával mi svatého ducha, už bych dávno s průkopnickou službou skončila. Jsem však šťastná, že díky Boží pomoci se věnuji této službě už více než 40 let.

 [Rámeček a obrázek na straně 246 a 247]

S Jehovou jsem překonal všechny zkoušky

SULLY ESPARON

ROK NAROZENÍ 1947

ROK KŘTU 1964

Z JEHO ŽIVOTA Jeden z prvních pokřtěných svědků na Réunionu. Kvůli tomu, že odmítl nastoupit vojenskou službu, strávil tři roky ve vězení.

PRAVDU jsem přijal, když mi bylo patnáct, a rodiče mě kvůli tomu vyhodili z domu. Tím však rozhodně neoslabili mé odhodlání sloužit Jehovovi. V roce 1964 jsem vstoupil do pravidelné průkopnické služby a o rok později jsem se stal zvláštním průkopníkem. Pomáhal jsem dohlížet na sbory v Saint-André a v Saint-Benoît. Jeden sbor měl 12 zvěstovatelů, ve druhém jich bylo šest a spolu s Jean-Claudem Furcym jsme pravidelně jezdili mezi oběma městy na kole.

Roku 1967 jsem byl povolán k vojenské službě. Vysvětlil jsem, že jsem křesťan, a proto nikdy nevezmu zbraň do ruky. Můj případ byl ale na Réunionu první svého druhu, takže úřady můj postoj ani nepochopily, ani nerespektovaly. Dopadlo to tak, že jeden důstojník mě zbil před očima asi čtyř set odvedenců, a pak mě kulhajícího vzal do své kanceláře. Položil na stůl uniformu a řekl, ať si ji obléknu, nebo mě zbije znovu. I když se nade mnou tyčila jeho rozložitá, skoro metr osmdesát vysoká postava, sebral jsem odvahu a řekl: „Jestli mě ještě jednou udeříte, podám na vás oficiální stížnost, protože na francouzském území je zaručena náboženská svoboda.“ Rozhněvaně ke mně přistoupil, ale už se neodvážil na mě vztáhnout ruku. Pak mě vzal k velícímu důstojníkovi, který mi oznámil, že budu poslán na tři roky na nucenou práci do Francie.

Skutečně jsem byl odsouzen na tři roky, ale nechali mě na Réunionu a práce nebyla příliš náročná. Soudce si mě po vynesení rozsudku zavolal do kanceláře, s laskavým úsměvem mi potřásl rukou, vyjádřil mi pochopení a vysvětlil, že jako soudce musel postupovat podle zákona. Přátelsky se mnou jednal i zástupce ředitele věznice, který se postaral o to, abych mohl pracovat v soudní síni. Dokonce mě bral do místnosti pro návštěvy, abych se viděl s rodiči a přáteli ze sboru.

Zpočátku jsem byl v cele, kde bylo dalších 20 až 30 vězňů, ale později jsem sdílel celu jen s jedním člověkem, což byla úleva. Dokonce vyhověli i mé žádosti, abych dostal elektrickou svítilnu. Normálně byly elektrické spotřebiče zakázané, protože vězni by je mohli použít k sebevraždě. Díky svítilně jsem mohl studovat Bibli, a dokonce si dálkově udělat kurz v účetnictví. Po mém propuštění v roce 1970 mi soudce laskavě pomohl sehnat práci.

[Rámeček na straně 249]

Nebezpečí cyklonů

V únoru 1962 se přes Réunion a Mauricius přehnal cyklon Jenny. Indický oceán se proměnil v běsnící živel a zaplavil pobřežní oblasti, zejména na Réunionu. V Saint-Denisu bylo zničeno mnoho domů, vichr strhal ze stromů listí a na ulicích se válely polámané větve. Sloupy elektrického vedení byly vyvrácené a volně z nich visely dráty. Malému sálu Království se kupodivu nic nestalo. Cyklon si vyžádal 37 obětí. Dalších 250 obyvatel vyvázlo jen se zraněním a tisíce lidí přišly o přístřeší. Bratři byli naštěstí v té době na sjezdu na Mauriciu, který nebyl tolik zasažen. Několik dní se sice nemohli vrátit domů, ale alespoň byli živí a zdraví.

V roce 2002 cyklon Dina způsobil sesuv půdy, který na tři týdny odřízl od světa město Cilaos. Kancelář na Réunionu tam rychle vyslala nákladní vůz se zásobami pro třicet tamních bratrů. Vůz se přidal ke konvoji patnácti vozidel doprovázených policií. Některé úseky silnice cyklon smetl, takže konvoj musel na určitých místech projíždět řekou a řidiči museli dávat velký pozor. Zásoby nakonec šťastně dorazily a bratři v Cilaosu z nich měli obrovskou radost.

 [Tabulka a graf na straně 252 a 253]

HLAVNÍ UDÁLOSTI — Réunion

1955 V září přijíždí bratr Robert Nisbet.

1960

1961 Přijíždí rodina svědků z Francie a nachází mnoho lidí, kteří mají zájem o pravdu.

1963 Bratr M. G. Henschel ze světového ústředí promlouvá ke 155 posluchačům.

1964 Dohled nad dílem je přesunut z Francie na Mauricius. Koná se první krajský sjezd s účastí 230 posluchačů.

1967 Společnost je registrována jako právní subjekt pod názvem Les Témoins de Jéhovah.

1970

1975 Ve Francii je zrušen zákaz časopisu Strážná věž.

1980

 1985 Počet zvěstovatelů vzrostl na 1 000.

1990

1992 Počet zvěstovatelů vzrostl na 2 000. Odbočka kupuje pozemek v La Possessionu pro výstavbu kanceláře Společnosti, sjezdového sálu a misionářského domova.

1996 Je postaven první sál Království metodou rychlostavby.

1998 První sjezd v novém sjezdovém sále v La Possessionu.

2000

2006 Na Réunionu slouží přibližně 2 590 zvěstovatelů.

[Graf]

(Viz publikaci)

Počet zvěstovatelů

Počet průkopníků

3 000

2 000

1 000

1960 1970 1980 1990 2000

 [Celostránkový obrázek na straně 223]

[Obrázek na straně 224]

Roku 1959 strávil Adam Lisiak měsíc na Réunionu a kázal

[Obrázek na straně 224]

Noémie Durayová, Jeannine Pégoudová a její syn Christian na cestě na Réunion, 1961

[Obrázek na straně 227]

Sál Království v Le Portu, 1965

[Obrázek na straně 230]

Autobusy bez oken používané na výjezdy do vzdálených míst, 1965

[Obrázek na straně 230]

Josette Bonnecazeová

[Obrázek na straně 235]

Jeannine Corinová

[Obrázek na straně 235]

Kazatelská služba v Saint-Paulu, 1965

[Obrázek na straně 243]

Cléo Lapierre

[Obrázky na straně 244 a 245]

Louis a Anne Nelaupeovi kázali v odlehlých vesnicích a cestou jedli kvajávy

Cirque de Mafate

[Obrázek na straně 248]

Dokončený sál Království v Saint-Louis, 1988

 [Obrázky na straně 251]

Krajské a oblastní sjezdy

První krajský sjezd se konal v restauraci v prvním patře, 1964

„Jeskyně prvních Francouzů“, místo, kde se konal oblastní sjezd

Provizorní místo pro shromáždění, Saint-Denis, 1965