Kážeme a vyučujeme po celém světě

Afrika

POČET ZEMÍ 57

POČET OBYVATEL 848 582 269

POČET ZVĚSTOVATELŮ 1 122 493

POČET BIBLICKÝCH STUDIÍ 2 202 217

Rwanda

Když se devítiletá dívenka vracela ze školy domů, našla na cestě malou tašku se spoustou peněz. Její rodiče, kteří studovali se svědky Jehovovými, se rozhodli, že se budou řídit tím, co se naučili z Bible. Vyhledali tedy muže, který peníze ztratil, a vrátili mu je. Muž se dívenky zeptal: „Když ti dám nějaké peníze jako odměnu za tvoji poctivost, co s nimi uděláš?“

„Koupím si Bibli,“ odpověděla dívenka.

Muž překvapeně řekl: „Nechtěla by sis spíš koupit nějaké oblečení nebo boty? Ty, co máš, už jsou dost obnošené.“ Holčička však dál trvala na svém. Muž chtěl vědět, proč si rodiče peníze nenechali. Když se dozvěděl, že studují se svědky Jehovovými, koupil dvě Bible — jednu pro dívenku a jednu pro svou rodinu. Také požádal svědky, aby jeho rodinu navštívili a studovali i s nimi. Obě rodiny dělají pěkné duchovní pokroky.

Středoafrická republika

Theodora byla velmi plachá, ale díky Jehovově pomoci se jí podařilo tento problém překonat. Přestože vyrůstala v křesťanské rodině, na shromáždění do sálu Království chodila kvůli své plachosti jen zřídkakdy. Pak na shromáždění začala chodit častěji, avšak dál sedávala sama, s nikým nemluvila  a odcházela hned po závěrečné písni a modlitbě. Po nějaké době se už shromáždění účastnila pravidelně, ale málokdy podala ruku těm, kdo se s ní přišli přivítat. Časem začala mít komentáře a sama se s ostatními vítala. Milníkem pro ni bylo, když se zapojila do kazatelské služby. Děvčata ze sousedství se jí posmívala, a tak Theodora chtěla s kázáním přestat. Modlila se však k Jehovovi a prosila ho o sílu. Nyní je pokřtěná, slouží jako pomocná průkopnice a podává pěkné komentáře. Také vede biblické studium se čtyřmi zájemci. Jedním z nich je soused, který se jí dříve posmíval.

Madagaskar

Jeden krajský dozorce a jeho manželka mířili do sboru na venkově. Cestou potkali skupinu zlodějů dobytka, kteří byli ozbrojeni sekerami a oštěpy. Manželka krajského dozorce se tiše pomodlila o odvahu a nabídla jim traktát Život v pokojném novém světě. Řekla: „Dnes žijeme ve strachu, ale Bůh brzy odstraní ničemné lidi a nastolí nový svět, kde bude panovat mír.“ Jeden ze zlodějů pozorně naslouchal a traktát si vzal.

O rok později sestru na sjezdu oslovil nějaký muž a zeptal se jí, zda si na něj pamatuje. Řekl jí, že byl jedním ze zlodějů, které potkala na rozbahněné cestě, a že od ní tenkrát přijal traktát. Pak pokračoval: „Když jsme vás potkali, zrovna jsme se vraceli z akce. To, co jste řekla, mě zaujalo a začal jsem o tom přemýšlet. Říkal jsem si: Nebojíme se policie ani vojáků, protože před nimi můžeme utéct. Ale jak uteču před Bohem, až bude ničit zlé lidi? Tak jsem se rozhodl, že to víc prozkoumám. Když jsem se vrátil domů, navštívil jsem souseda, který studoval Bibli se zvláštním průkopníkem. Také jsem požádal o studium a nyní budu na tomto sjezdu pokřtěn.“

 Mosambik

Madalena měla v roce 1992 autonehodu, po níž zůstala od pasu dolů ochrnutá. Tehdy jí bylo něco málo přes 30 let. Po úrazu už téměř nevycházela z domu. Její otec byl vůdcem náboženské skupiny, která se scházela u nich na dvoře. Tři roky po nehodě se u nich zastavili svědkové Jehovovi. Madalena zaslechla, jak před domem mluví s jejím otcem, a slyšela, že se na ni ptají. Pozvala je proto dovnitř. Hluboce na ni zapůsobilo, že se o ni upřímně zajímají. Přijala biblické studium a o to, co se dozvídala, projevovala živý zájem. Svědkové viděli její horlivost a pomáhali jí v mnoha praktických věcech, včetně dopravy na shromáždění. Díky jejich pomoci se Madalena mohla v roce 2002 dát pokřtít.

To, že se svědkové o Madalenu tak starají, udělalo na její rodiče velký dojem. Maminka začala chodit na shromáždění a opustila manželovo náboženství. Tatínek  nejprve prohlašoval, že by své náboženství nikdy neopustil, ale časem začal shromáždění navštěvovat i on. Jeho farníci na něj naléhali, aby s tím přestal, když je jejich vůdce. On však nátlaku nepodlehl, spálil všechny své náboženské předměty a v roce 2007 se dal spolu se svou manželkou pokřtít. Celé rodině se duchovně dobře daří.

Zimbabwe

Decibel, které je devět let, vydává svědectví svým spolužákům a učitelům. Jednou si všimla, že její učitelka je sklíčená. Zeptala se jí proto, co se jí stalo. Učitelka odpověděla, že její sestře zemřelo dítě. Decibel učitelce slíbila, že jí přinese něco, co ji utěší. Doma dostala od rodičů brožuru Když zemře někdo z vašich milovaných a příští den ji vzala do školy. Učitelka si z ní přečetla několik odstavců a rozplakala se radostí. Později napsala dívčiným rodičům vzkaz, ve kterém jim děkovala za to, jak svoji dceru vychovávají, a za útěchu, kterou jí Decibel v těžkém období poskytla.

Ghana

Abigail žila na jihu Ghany u svých prarodičů, kteří byli presbyteriáni a učili ji, že svědkové Jehovovi jsou falešní proroci. Když se tedy dozvěděla, že její rodiče, kteří žijí v jiné části země, se svědky studují, dělala si o ně starosti. Napsala jim dopis, ve kterém je chtěla přesvědčit, aby se studiem přestali. Když se její snahy nesetkaly s úspěchem, cestovala přes 1 000 kilometrů, aby si s rodiči promluvila osobně. Šokovalo ji, když se ze své vlastní Bible dozvěděla, že peklo není místem, kde jsou mučeni zlí lidé. Také začala studovat Bibli a chodit spolu s rodiči na shromáždění do sálu Království. Později se stala zvěstovatelkou a nedávno se na krajském sjezdu dala pokřtít.

 Americký kontinent

POČET ZEMÍ 55

POČET OBYVATEL 898 130 531

POČET ZVĚSTOVATELŮ 3 449 038

POČET BIBLICKÝCH STUDIÍ 3 548 101

Dominika

Mnoho žen na tomto ostrově pere prádlo na březích řek a suší ho na kamenech a balvanech. Jedna žena si všimla, že v mělké vodě blízko místa, kde prala, něco plave. Poznala, že je to kniha, kterou každý týden studuje se svědky Jehovovými. Knihu vytáhla, nechala ji schnout na nedalekém kameni a pokračovala v praní.

Když později sbírala suché prádlo, na knihu zapomněla. Z moře se ale vraceli rybáři a žluté knihy si všimli. Jeden z nich si ji vzal, a protože ho zaujal její název — Co Bible doopravdy říká? — začal ji číst. Ve vesnici, kde bydlel, byli za nějaký čas ve službě dvě průkopnice. S mužem se setkaly a on jim začal vysvětlovat, že do nebe půjde jen 144 000 lidí a že Boží Království bylo zřízeno v roce 1914. Také jim řekl, že země bude brzy přeměněna v ráj. Když se ho zeptaly, odkud to všechno ví, odpověděl, že si to přečetl v jedné knize. Pak jim vyprávěl, jak knihu našel a že si v ní čte každý den. Knihu jim i ukázal — byla sice suchá, ale celá zkrabatělá.

Jedna z průkopnic pochopila, že je to právě ta kniha, kterou vytáhla z řeky její zájemkyně. S rybářem se  teď každý týden vede biblické studium. Vždycky se na něj moc těší a dělá pěkné pokroky.

Bolívie

Kázání v oblasti kolem Amazonky je náročné, ale zároveň odměňující. Skupina deseti průkopníků cestovala 800 kilometrů po řece Beni z města Rurrenabaque do města Riberalta. Tísnili se v úzkém motorovém člunu, ve kterém vezli i stany, hrnce na vaření a mnoho krabic s biblickou literaturou. Navštívili více než 70 osamělých vesnic a rozšířili přes 800 knih a také spoustu brožur a traktátů. Asi 700 lidem ukázali, jak probíhá biblické studium, a k více než 200 z nich se vrátili, aby ve studiu pokračovali. Když svědkové z vesnic odjížděli, lidé jim často říkali: „Mohli byste ještě zůstat a studovat s námi trochu déle?“ V jednom městečku na ně jistý muž velmi naléhal, aby s ním dál studovali, a byl hodně zklamaný, že průkopníci musí odjet. Řekl jim: „Pokáceli jste strom a teď musíte dřevo nařezat a vyleštit.“

 Kanada

Normand již mnoho let pracuje v huti v Montrealu. Během přestávky si v jídelně pravidelně četl brožuru Denně zkoumejme Písmo. Jeho kolegové to viděli a někteří přijali jeho pozvání, aby si o denním textu popovídali společně. Při těchto krátkých rozhovorech se Normand snažil uplatnit látku především na rodinný život a mezilidské vztahy. Jednou u toho byl jistý vedoucí pracovník, který Normanda později zavolal k sobě do kanceláře. Pochválil ho a řekl mu, že takové rozhovory mají kladný vliv na život zaměstnanců a zlepšují mezilidské vztahy.

Když se při rozhovorech o denním textu začalo scházet více než 30 zaměstnanců, vedení hutě Normanda požádalo, aby zorganizoval menší skupiny na několika místech podniku. Normand říká: „V současné době se scházím každý den se třemi skupinami. Kolegové těmto setkáním říkají ‚denní připomínky‘. Tak se jim to líbí, že když nejsem v práci, jeden z nich mě zastoupí a později se mě ptají na to, čemu nerozuměli.“ Normand pomáhá svým kolegům přemýšlet o biblických verších už pět let. Díky tomu přijalo pravdu více než 40 jeho spolupracovníků a členů jejich rodin.

Barbados

Sestra Barkerová, které je 89 let, chtěla zavést biblické studium. Zdravotní stav jí však neumožňoval chodit dveře ode dveří, a proto zkoušela vydávat svědectví po telefonu. Úspěch se ale nedostavil. Na shromáždění ji pak povzbudil program o modlitbě, a tak začala Jehovu prosit, aby jí se zahájením biblického studia pomohl. O několik dní později stála před svým domem s Biblí a časopisy v ruce, připravená vydat svědectví každému, kdo půjde kolem. Nebydlí sice na rušné ulici, ale přesto šel tudy z práce jeden muž a sestra  mu nabídla časopisy. O týden později, když opět stála před domem, šel tento muž po ulici znovu. Jelikož minule o časopisy projevil zájem, sestra mu dala knihu Co Bible říká a nabídla mu biblické studium. K její velké radosti nabídku přijal a první studium se konalo koncem března 2008. Sestra později zjistila, že muž bydlí nedaleko. Během několika týdnů začal chodit na shromáždění. Sestra řekla: „Vím, že Jehova na modlitby odpovídá, ale nemyslela jsem si, že mi odpoví tak rychle.“

Chile

Jedna průkopnice jela taxíkem do svého obvodu v centru Santiaga. Na zadním sedadle si však zapomněla desky, ve kterých byla spousta časopisů. V deskách měla i podepsaný výtisk Naší služby Království, díky němuž se taxikáři podařilo sestru o dva dny později najít. Pomohli mu v tom svědkové, které viděl sloužit ve městě. Když sestře desky vrátil, byla v nich už jen Služba Království. Časopisy byly pryč. Řidič se omluvil a vysvětlil, že lidé, které vozil, si v časopisech listovali a každý si chtěl jeden vzít. A tak se za jediný den všechny časopisy rozšířily samy.

Nikaragua

Ernesto, který byl dříve kapitánem zvláštních vojenských jednotek, žil v městečku u karibského  pobřeží. Při službě dům od domu se s ním setkal Jairo, zvláštní průkopník, který se tam přistěhoval z jiné části země. Nabídl Ernestovi biblické studium, ale on zpočátku odmítal. Jairo však byl vytrvalý, a tak nakonec studovat začali. Časem Jairo Ernestovi řekl, že jeho otec byl velitelem kontrarevolučních sil, které v okolí bojovaly s vládními jednotkami, a že byl při boji zabit. Ernesto pokračoval ve studiu a dělal pokroky. Před Jairem však tajil něco, co už v sobě později nedokázal udržet. S velkým zármutkem mu řekl, že velel rotě, která Jairova otce zajala, a že on osobně je odpovědný za jeho smrt. Jairo byl šokován, ale věděl, že Ernesto mluví pravdu. Děsivé podrobnosti, které uvedl, totiž souhlasily s tím, co Jairo dříve slyšel od otcových spolubojovníků. Ernesto si myslel, že tím jejich přátelství skončí. Jairo však ke svému zájemci necítil žádnou nenávist a dál s ním studoval. Ernesto byl i s manželkou pokřtěn a Jairo se s ním přátelí až dodnes.

Venezuela

Bratři z města Machiques kázali ve zřídka propracovávaném obvodu na západě země blízko kolumbijské hranice, kde žijí domorodé kmeny. Všichni jim naslouchali. Náčelník vesnice indiánů z kmene Yukpa dal souhlas k tomu, aby se u nich vůbec poprvé konala Památná slavnost. Sousedé a také místní škola poskytli židle a slavnosti se zúčastnilo více než 200 lidí. Po shromáždění náčelník jménem celé vesnice k bratrům s úctou promluvil. Řekl: „Rádi bychom svědkům Jehovovým poděkovali. Doufáme, že to není vaše poslední návštěva. Učíte nás pravdu a jste tu vřele vítáni.“ S více než 50 obyvateli se teď každý týden vede biblické studium.

 Asie a Blízký východ

POČET ZEMÍ 47

POČET OBYVATEL 4 026 656 360

POČET ZVĚSTOVATELŮ 618 088

POČET BIBLICKÝCH STUDIÍ 538 957

Tchaj-wan

Jedna sestra píše: „Měla jsem radost, že se budu moci setkat s mým nevlastním bratrem, s nímž jsem se nikdy předtím neviděla. Bydlí totiž se svou rodinou na odlehlém místě, kam je téměř nemožné se dostat. Mého otce a zbytek naší rodiny potěšilo, když jsme se dozvěděli, že můj nevlastní bratr a jeho rodina vynaložili velké úsilí, aby nás navštívili. Jelikož žijí v oblasti, kde nejsou žádní svědkové, doufala jsem, že budou naslouchat dobré zprávě. Byla jsem šťastná, že bratrova manželka i jeho dcera projevili o Bibli zájem. Kladla jsem si ale otázku: Jak jim budu moci pomáhat dozvídat se víc o Jehovovu záměru, až se vrátí domů? Zjistila jsem, že mají počítač a přístup k internetu. S manželem jsme proto koupili webovou kameru, a když se naši příbuzní vrátili domů, ve studiu Bible jsme pokračovali přes internet. Tato metoda kupodivu funguje velmi dobře. Přes kameru vidíme, jak matka i dcera reagují na pravdy, které čtou ve své Bibli a studijní knize. Díky tomu mohu zjistit, jak jim dále pomoci. Jsme velmi vděční za to, že tuto technologii můžeme využívat. Umožňuje nám totiž dělit se o pravdu s příbuznými, kterým bychom jinak mohli jen těžko pomoci.“

Nepál

Purnamaya, které je 16 let, žije v malém městě v Nepálu. Její strýc jí vydal svědectví a bylo s ní zahájeno studium.  Nyní Purnamaya navštěvuje jednou týdně shromáždění, i když musí do sálu Království cestovat dvě a půl hodiny autobusem. Není to pro ni jednoduché. Maminka a tatínek jsou malomocní, takže jejich rodina je velmi chudá. Jelikož chce Purnamaya rodinu finančně podporovat, časně ráno vstává a rozbíjí kameny na štěrk. Kromě toho vaří, pere a dělá i jiné domácí práce. A k tomu všemu ještě chodí do školy. Jízdenka na autobus, kterým cestuje na shromáždění, stojí tolik, kolik si člověk vydělá za jeden den. Někdy ji rodiče povzbuzují, aby šla raději do místního kostela. Purnamaya ale ví, že poznávat Jehovu může pouze v sále Království, a tak dělá, co může, aby se tam dostala. Nedávno například prodala hodinky, které dostala darem od své babičky. Nejenže na shromáždění podává pěkné komentáře, ale také se o to, co se dozvídá, dělí s lidmi ve svém městě. Je povzbuzením pro všechny, kdo ji znají.

Malajsie

V době, kdy byla Malajsie pod britskou koloniální správou, sem byly přiváženy tisíce dělníků, aby pracovali na kaučukových plantážích. Dělníci bydleli ve vesnicích, které ležely přímo  na plantážích, a mnohé z těchto vesnic existují až dodnes. Často je těžké se do nich dostat, a navíc nejsou zakresleny na mapě. Když zvěstovatelé z jednoho sboru propracovávali nepřidělené území, jednu takovou vesnici se jim podařilo najít. Dva mladíky, kteří si vzali několik časopisů, kazatelská činnost velmi zaujala. Nabídli zvěstovatelům, že je dovedou i do jiných vesnic. Na rozdíl od bratrů znali toto území velmi dobře. Nasedli na motocykly a vedli auta přes plantáže po bahnitých cestách a zablácených silnicích. Mezi některými vesnicemi jeli až 45 minut. Mladí muži bratry dovedli na plantáže, kde svědkové ještě nikdy nebyli. Zatímco zvěstovatelé kázali, mladíci vybízeli vesničany, aby si vzali časopisy a určitě si je přečetli. Díky pomoci těchto nesobeckých mužů se bratři dostali do třech odlehlých vesnic a vydali svědectví mnoha lidem, kteří dobrou zprávu ještě nikdy neslyšeli. Během víkendu rozšířilo 50 zvěstovatelů z tohoto sboru více než 5 000 časopisů.

 Evropa

POČET ZEMÍ 47

POČET OBYVATEL 733 775 190

POČET ZVĚSTOVATELŮ 1 542 507

POČET BIBLICKÝCH STUDIÍ 789 219

Rusko

Tatjana má rakovinu mozku. Před několika lety podstoupila vážnou operaci, po které ji umístili na pokoj, kde byli pacienti s malou nadějí na uzdravení. Přišel tam pravoslavný kněz, aby se pacienti mohli před smrtí vyzpovídat ze svých hříchů. Tatjana si všimla, že jedna žena z posledních sil dala knězi nějaké peníze. Po jeho odchodu se jí Tatjana zeptala, zda se cítí lépe. Žena zklamaně odpověděla: „Ne. Nerozuměla jsem ničemu z toho, co řekl.“ Tatjana s ní pak mluvila o dobré zprávě a o naději na vzkříšení. Žena jí poděkovala a dodala: „Teď se konečně cítím lépe.“ Primář kliniky se doslechl, co se stalo, a požádal kněze, ať už nechodí. Tatjanu pak dali na samostatný pokoj, aby mohla mluvit i s dalšími pacienty. Primář se také zeptal, kde se svědkové Jehovovi scházejí. Než šla Tatjana do nemocnice, prosila Jehovu o sílu k tomu, aby mohla dále kázat. Je přesvědčena, že ji Jehova vyslyšel. Ten měsíc strávila v kazatelské službě více než 100 hodin. Její zdravotní stav se od té doby zhoršil, takže už nemůže vycházet z domu. Chodí ji však navštěvovat lidé, kterým vydala svědectví během svých častých cest do nemocnice.

Gruzie

Dvě dočasné zvláštní průkopnice byly přidělené do oblasti, kde nežili žádní svědkové Jehovovi. Když se  seznamovaly se svým obvodem, zabloudily. Sněhu bylo až po kolena, takže sestry, které se snažily najít cestu domů, byly unavené a třásly se zimou. Pak si všimly stop ve sněhu, které vedly k jednomu domu. Začaly volat a ze dvora vyšla mladá žena jménem Chatuna. Hned je pozvala dovnitř, za což jí byly promrzlé sestry velmi vděčné. Když Chatuna zjistila, že sestry patří ke svědkům Jehovovým, pověděla jim, že v době, kdy se brodily sněhem, ona se s rodinou modlila o to, aby jim Bůh ukázal pravdu. O několik minut později průkopnice přišly k jejich domu. Chatuna řekla, že to určitě byla odpověď na jejich modlitbu. Spolu se svou tchyní jsou dnes nepokřtěnými zvěstovatelkami a biblické studium se vede ještě s dvěma dalšími členy jejich rodiny.

Británie

Reston ve službě nikdy nepoužíval přímou nabídku biblického studia, a tak se jednou rozhodl, že to vyzkouší. U prvních dveří se krátce pomodlil a poprosil Jehovu, aby mu pomohl mít pozitivní postoj. Otevřel mu Andy, vyslechl si nabídku studia a okamžitě ji přijal. Reston se rozhodl, že ještě ten den mu přinese knihu Co Bible doopravdy říká? Když k němu jel autobusem, všiml si, že za volantem sedí muž, kterému pravidelně nosí Strážnou věž a Probuďte se! To, jak Andy dopoledne reagoval, Restona tak povzbudilo, že se rozhodl nabídnout biblické studium i řidiči.

Mezitím jedna letitá cestující poznala, že Reston je svědek Jehovův, a poprosila ho, aby navštívil její nemocnou kamarádku a pomodlil se za ni. Reston slíbil, že to rád udělá a že ji utěší nějakou myšlenkou z Bible. Pomocí knihy Co Bible říká, kterou vezl Andymu, letité cestující ukázal, jak užitečné je biblické studium. Žena o studium projevila zájem. Jejich rozhovoru  naslouchal mladík, který seděl přes uličku. Zaujaly ho obrázky v knize, a tak mu ji Reston s radostí dal. To už autobus přijížděl na zastávku, kde chtěl Reston vystupovat. Zašel tedy za řidičem a biblické studium mu nabídl. Ten ho k Restonovu překvapení nadšeně přijal a řekl, že k Bibli má mnoho otázek. Reston pak spěchal k bratrovi, který bydlel nedaleko, aby si od něj vzal další knihu Co Bible říká. Večer ji konečně donesl Andymu. Ten z ní měl velkou radost a bylo s ním zahájeno biblické studium. To, co se dozvídal, začal brzy také uplatňovat. Andy a řidič autobusu už chodí na shromáždění. Reston teď vede 15 biblických studií, která začal díky přímé nabídce. Když je teď ve službě, vždycky má u sebe několik knih Co Bible říká.

François a Monica se svými dvěma dětmi strávili dopoledne v kazatelské službě. Pak se vrátili k autu a chtěli jet domů. Jejich dvouapůlletá holčička Shaé ale  nechtěla nastoupit, dokud někomu nedá poslední traktát, který jí ještě zůstal. V tu chvíli na druhé straně ulice zastavilo auto, z něhož vystoupily dvě ženy. Jedné z nich Shaé s radostí dala traktát Život v pokojném novém světě a Monica vysvětlila, o čem traktát je. Ta žena se jmenovala Sierra. Traktát ji zaujal a pozvala Monicu k sobě domů, aby studovala Bibli s jejími dvěma dospívajícími sestrami. Při první návštěvě se Sierra zeptala, zda by bylo možné studovat i s jejími dvěma syny. Později se ke studiu připojil také její synovec. Sierra na žádném studiu nechyběla a měla spoustu otázek. Nakonec souhlasila s tím, že studium se povede i s ní. Později se připojil také její manžel. Pak o studium požádala její maminka, další členové rodiny i přátelé. Díky tomu, že Shaé chtěla někomu dát svůj poslední traktát, se zahájilo 11 biblických studií. Čtyři zájemci už pravidelně chodí na sborová shromáždění.

Itálie

Jennifer slouží v ruském sboru v Miláně. Několikrát po telefonu mluvila s Ukrajinkou jménem Valentina, ale osobně se nikdy nesetkaly. Jednoho dne se proto domluvily, že se sejdou na stanici metra. Valentina řekla, že si vezme červené sako, aby ji Jennifer poznala. Když Jennifer na stanici přijela, uviděla ženu v červeném saku, která zjevně na někoho čekala. Sestra k ní přišla a řekla:  „Dobrý den, jste Valentina?“ Žena přitakala. Sestra pokračovala: „Já jsem Jennifer.“ Na to však žena vůbec nereagovala. To Jennifer trochu zmátlo, a tak se zeptala: „Copak vy nečekáte na mě?“

„Ne,“ odpověděla žena. Ukázalo se, že sice byla Ukrajinka, jmenovala se Valentina a měla červené sako, ale nebyla to zájemkyně, s níž se Jennifer domluvila. Sestra se zasmála a celou situaci vysvětlila. Také Valentině navrhla, že jí v Bibli ukáže myšlenku, kterou si připravila pro druhou Valentinu. Žena souhlasila a se zájmem naslouchala. Pak sestře ukázala kousek papíru, na kterém měla napsaný 91. žalm, a řekla, že má Bibli ráda. Jennifer s ní zahájila biblické studium. A jak to dopadlo s druhou Valentinou? I s ní se sestra později setkala a také začaly studovat.

Rumunsko

Jeden bratr navštívil svého známého a mluvil s ním i s jeho ženou o myšlenkách z Bible. Zvláště je zaujalo to, co tato kniha říká o vztahu mezi manželem a manželkou. Na pravidelné biblické rozhovory však těžko hledali čas. Dbali na zdravý životní styl a manžel každý den běhal osm kilometrů. Po několika neúspěšných pokusech pokračovat v rozhovorech o Bibli se ho bratr zeptal, zda by nemohl běhat s ním. Muž nadšeně souhlasil. Bratr však nebyl trénovaný, a tak brzy zjistil, že běhat a vydávat při tom svědectví je velmi vyčerpávající. Vypráví: „Vydávat svědectví ve sportovním oděvu a bez Bible jsem nakonec zvládl. Verše jsem citoval zpaměti.“ Po několika společných rozhovorech při běhu bylo s oběma manželi zavedeno pravidelné biblické studium, protože jejich zájem o pravdu rostl. Muž je nyní nepokřtěným zvěstovatelem a horlivě se podílí na službě. Se svým synem a dcerou se také přihlásil do teokratické školy.

 Oceánie

POČET ZEMÍ 30

POČET OBYVATEL 37 545 115

POČET ZVĚSTOVATELŮ 97 329

POČET BIBLICKÝCH STUDIÍ 55 266

Austrálie

Jeden průkopník píše: „Lékařka jménem Pam mě požádala, abych jí pravidelně nosil časopisy. Je však velmi zaměstnaná, takže během šesti měsíců jsem ji zastihl doma jen jednou. Časopisy i s krátkým pozdravem jsem jí proto nechával pode dveřmi. Po sedmi měsících, kdy jsem se s ní snažil setkat, jsem k časopisům přidal pozvánku na blížící se oblastní sjezd. Nechal jsem jí také svoje telefonní číslo, ale neozvala se. V listopadu po sjezdu jsem za ní šel znovu a našel jsem od ní na dveřích lístek.

Pam psala, že časopisy moc ráda čte a že je pak dává svým kolegům. Ti je zase předávají svým pacientům v nemocnici. Dál bylo na lístku uvedeno, že se jí moc líbilo ‚setkání‘. Přečetla si totiž pozvánku na sjezd a vzala si tři dny dovolené, aby se ho mohla zúčastnit. Pozvánku několikrát okopírovala a kopie dala svým kolegům do schránek v práci. Ke každé pozvánce napsala, že ti, kdo chtějí jít na sjezd, jí mají zavolat. Do konce týdne si vzalo tři dny volna dalších 16 lékařů. Díky jedné pozvánce tedy přišlo na oblastní sjezd 17 lidí. Pam nyní pravidelně studuje pomocí knihy Co Bible říká a vede rozhovory se skupinou těch, kdo na sjezdu byli.“

 Jiný bratr vypráví: „Šel jsem kolem domu, jehož obyvatelé svědkům dříve řekli, že už tam nemají chodit. Všiml jsem si, že na verandě jsou sklíčení manželé a pláčou. Nedokázal jsem je jen tak minout. Bylo vidět, že potřebují pomoc, a tak jsem šel k nim a zeptal se, zda bych pro ně mohl něco udělat. Manželé mě pozvali dovnitř a začali se mi svěřovat. Už tři roky neviděli svou dceru. Manželka měla jít kvůli rakovině na operaci a nebyla si jistá, zda ji přežije. Bála se, že dceru už nikdy neuvidí. Před několika dny se obrátili na pastora letniční církve, ke které patřili, ale on nebral jejich situaci vážně a nic pro ně neudělal. Řekl jsem jim několik myšlenek z Bible, které se týkaly toho, že Jehova je blízko lidem, kteří mají zlomené srdce.

Asi za hodinu někdo zaklepal na dveře. Nejprve jsem si myslel, že to bude jejich pastor. Stála tam však hezky upravená mladá žena. Byla to jejich ztracená dcera. V této citově vypjaté situaci jsem navrhl, že asi bude lepší, když odejdu. Reakce mladé ženy mě však překvapila. Řekla totiž, že by si přála, abych zůstal, protože chce rodičům říct něco důležitého. Vysvětlila, že propadla alkoholu a drogám. Pak ale začala studovat Bibli, a to ji podnítilo, aby si přestala ničit život, vrátila se domů a obnovila vztahy s rodiči. Nedávno se stala svědkem Jehovovým.“

O několik dní později přišel za manželi pastor. Když se ale dozvěděl, že dcera se vrátila, protože se stala svědkem Jehovovým, beze slova odešel. Muž za ním ještě volal, aby si vzal dopis, který ležel na stole. Oba manželé v něm napsali, že vystupují z církve.

Papua-Nová Guinea

Skupina 23 bratrů a sester se vydala kázat do zřídka propracovávaného obvodu. Byla  to náročná cesta, protože šli pěšky, překonávali hory a brodili se přes řeky. V jedné vesnici sestra mluvila s anglikánským knězem, který byl nadšený z toho, že mu sestra vysvětlila Daniela 2:44. Řekl jí: „Jsme tady jako ztracené ovce.“ Přijal časopisy i brožury a také požádal o Bibli.

O tři dny později v jiné vesnici dvě sestry mluvily s dvěma mladými ženami, kterým se poselství o Království moc líbilo. Když se ten den odpoledne vrátil ze zahrady jejich tatínek, vyprávěly mu, co se z Bible dozvěděly. Řekl jim, že tu úžasnou zprávu chce slyšet na vlastní uši. Domluvil si setkání se všemi bratry a sestrami v chýši, kde nocovali. Jelikož byl náčelníkem vesnice, nechal připravit jídlo a bratrům ho poslal. Později večer přišel s lampou v ruce a s doprovodem dalších vesničanů. Bratrům řekli: „Vaše návštěva nás překvapila, protože je to vůbec poprvé, co do naší vesnice přišli svědkové Jehovovi.“ Bratři jim důvod své návštěvy vysvětlili pomocí Matouše 24:14. Také jim objasnili, jaká požehnání Boží Království přinese, a dali jim literaturu.

Pátý den, asi v jednu hodinu odpoledne, bratři dorazili do další vesnice. Místní lidé si mysleli, že tam návštěvníci stráví noc, a tak jim začali chystat chýši na přespání. Bratři jim vysvětlili, že chtějí mluvit se všemi vesničany a že ještě tentýž den půjdou dál. Všem vydali důkladné svědectví. Náčelník přijal literaturu a na oplátku bratrům daroval kokosové ořechy, banány a papáje.

Fidži

Na venkově průkopníci chodí ve službě pěšky, a to po cestách, které jsou buď prašné, nebo blátivé.  K pravidelným průkopníkům patří i Nagamma a její dcera Reshma. Jednou pozvaly nevidomou sestru jménem Ushla, aby je doprovázela a měsíc sloužila jako průkopnice s nimi. Vždycky ji vzaly mezi sebe a každý den nachodily mnoho kilometrů. Jedna rodina se z verandy svého domu dívala, jak se za deštivého dne průkopnice vyhýbají kalužím na rozbahněné cestě. Nevidomá sestra do kaluže šlápla a postříkala si nohu blátem. Nagamma a Reshma se zastavily, aby jí nohu očistily. Otec rodiny byl tak zvědavý, že sestry zavolal k domu, a řekl jim: „Každý den s rodinou pozorujeme, jak jdete kolem. Kam vlastně pořád chodíte?“ Sestry mu  vysvětlily, že zrovna jdou na biblické studium. Muž jim na to řekl, že pokud je jejich poselství tak důležité, že jsou ochotné ujít tak velkou vzdálenost, aby o něm s lidmi mluvily, chce ho slyšet také. S celou rodinou bylo zahájeno biblické studium.

Guam

Liza, mladá žena z Filipín, byla zaměstnaná jako služebná na ostrově Tinian. Když dům, kde pracovala a bydlela, navštívili svědkové Jehovovi, často je poprosila o Strážnou věž a Probuďte se! Říkala jim sice, že se jí časopisy líbí, ale ve skutečnosti je používala při rozdělávání ohně.

Na jaře roku 2007 Liza přišla o práci, a protože neměla kde bydlet, spala na pláži. Jednoho dne šla kolem sálu Království, před kterým ve stínu odpočívaly dvě sestry. Nabídly Lize mango a ona si s nimi přátelsky popovídala. Následující den šla kolem sálu znovu a sestry se s ní opět daly do řeči. Během rozhovoru Liza řekla: „Doufám, že jednoho dne budu moci přijít do vašeho kostela.“ Sestry se zastyděly, že ji nepozvaly samy, a tak ji povzbudily, aby večer přišla na shromáždění. Liza pozvání přijala, protože doufala, že jí svědkové pomohou najít práci.

Při shromáždění Lizu dojala upřímnost bratrů a sester a také jejich zájem o lidi. Když si uvědomila, že na shromáždění přišla ze sobeckých důvodů, rozplakala se. Také si vzpomněla na to, jak spálila všechny časopisy, které dostala. Láska, kterou jí bratři a sestry projevili, zapůsobila na její srdce. Od té doby chodila na všechna shromáždění a pravidelně studovala Bibli. Našla si práci, stala se zvěstovatelkou a v únoru 2008 byla pokřtěna.

[Obrázek na straně 45]

Madalena

[Obrázek na straně 48]

Studium „Strážné věže“ v motorovém člunu

[Obrázek na straně 50]

Sestra Barkerová trpělivě čeká na kolemjdoucí, aby jim vydala svědectví

[Obrázek na straně 53]

Purnamaya vyrábí štěrk, aby finančně podpořila svou rodinu

[Obrázek na straně 54]

Sestry vydávají svědectví Indce na kaučukové plantáži

[Obrázek na straně 57]

Reston při studiu s Andym

[Obrázek na straně 58]

Shaé

[Obrázek na straně 63]

Nagamma, Reshma a Ushla jdou do kazatelské služby