Albánie

ALBÁNIE je malá země s bohatou a spletitou historií. Přecházely přes ni různé kmeny a národy, bojovaly o ni světové mocnosti a řadu desetiletí byla v naprosté izolaci. Svědkové Jehovovi zde zažívali mnoho náročných situací a těžkostí, ale Jehova Bůh je posiloval a v duchovním ohledu jim velice žehnal. Na následujících stránkách si přečtěte zajímavé vyprávění o tom, čím vším pokorní bratři a sestry v Albánii prošli a jak je „Jehovova ruka“ podporovala. (Skutky 11:21)

O nadvládu nad Albánií po staletí bojovaly různé mocnosti, což s sebou přinášelo i náboženské konflikty. Počátkem 16. století bylo toto území nábožensky rozdělené, protože někteří lidé se hlásili k islámu a jiní k pravoslavné nebo katolické církvi.

Koncem 19. století v zemi sílil nacionalismus a vznikaly mnohé vlastenecké spolky. Albánci byli většinou rolníci a svou chudobu přičítali tomu, že jsou léta pod nadvládou cizinců. Do roku 1900 se otázka samostatnosti stala natolik ožehavým problémem, že vedla k válečným konfliktům s Řeckem, Srbskem a Tureckem. V roce 1912 Albánie nakonec vyhlásila nezávislost.

Později vláda prakticky vymýtila organizované náboženství. Po druhé světové válce totiž komunistická strana veškeré náboženství zrušila a Albánii prohlásila za první ateistický stát na světě.

‚PŘIJÍMAJÍ PRAVDU S NADŠENÍM‘

Před rokem 56 n. l. apoštol Pavel uvedl, že on a jeho spolupracovníci důkladně kázali dobrou zprávu  „až po Ilýrii“, což byla římská provincie, k níž patřilo i území dnešní Albánie. (Řím. 15:19) Je pravděpodobné, že právě v té době se zde někteří lidé stali pravými křesťany. Historické prameny totiž uvádějí, že křesťanství v Albánii zapustilo kořeny v prvním století.

První novodobá zpráva o pravém uctívání v této oblasti pochází z roku 1921, kdy John Bosdogiannis napsal z Kréty do brooklynského betelu, že navštívil biblickou studijní třídu ve městě Ioannina, které dnes leží v severním Řecku. Přibližně v té době se mnoho Albánců usadilo v Nové Anglii ve Spojených státech. Byli mezi nimi i Thanas (Nasho) Idrizi a Costa Mitchell. Jakmile poznali pravdu, dali se pokřtít. Bratr Idrizi se v roce 1922 vrátil zpátky do Albánie do města Gjirokastër a byl prvním Albáncem, který do své vlasti přinesl biblickou pravdu. Obětavosti bratra Idriziho Jehova žehnal a lidé začali na dobrou zprávu reagovat. Jeho příklad brzy napodobili další albánští bratři žijící v Americe. Costa Mitchell mezitím dále kázal mezi Albánci, kteří si našli domov v Bostonu ve státě Massachusetts.

Thanas Duli (Athan Doulis) a jeho bratr Sokrat se narodili v Albánii, ale jako chlapci byli vypovězeni do Turecka. Sokrat se do Albánie v roce 1922  vrátil. Následující rok přicestoval zpět také 14letý Thanas a svého bratra hledal. „Vrátil jsem se do našeho bývalého domu,“ napsal, „ale bratr tam nebyl, protože pracoval asi 200 kilometrů odtud. Našel jsem ale Strážnou věž, Bibli, sedm svazků Studií Písem a brožurky, které rozebíraly biblické náměty. Bylo zřejmé, že i v tak odlehlé horské oblasti působí badatelé Bible. Byli to lidé, kteří kdysi odjeli do Ameriky a domů se vrátili s tím, že poznali a zamilovali si biblické pravdy.“ Thanas a Sokrat se nakonec našli a Sokrat, který v té době už byl pokřtěným badatelem Bible, začal svého bratra seznamovat s pravdou.

V roce 1924 byla dohledem nad začínajícím dílem v Albánii pověřena rumunská kancelář. Přestože kazatelská činnost se v Albánii teprve rozbíhala, ve Strážné věži z 1. prosince 1925 bylo napsáno: „Harfa  Boží a také brožury Žádoucí vláda a Svět v tísni byly přeloženy do místního jazyka a vytištěny. Rozdalo se jich velké množství a Albánci přijímají pravdu s velkým nadšením.“

V té době byla Albánie zmítána vnitřními politickými spory. Jak se dařilo Jehovovým služebníkům? Thanas napsal: „V roce 1925 byly v Albánii tři organizované sbory a další badatelé Bible a zájemci žili rozptýleni na odlehlých místech po celé zemi.“ Dále uvedl, že láska mezi Jehovovými služebníky byla v ostrém kontrastu ke svárlivosti, sobectví a soupeření lidí kolem nich. Mnozí Albánci zemi opouštěli, ale jiní, kteří v zahraničí poznali pravdu, se vraceli a toužili svým příbuzným vyprávět o Kristově nedávno ustanoveném Království.

V té době se v Bostonu každou neděli ráno pořádaly v albánštině veřejné přednášky, na které chodilo asi 60 posluchačů. Byli pečlivými badateli, kteří rádi četli a zkoumali Studie Písem. Důkladně studovali také knihu Harfa Boží, a to i přesto, že v ní byly určité překladatelské chyby. (Například název byl zpočátku přeložen jako Kytara Boží.) Nicméně tato kniha pomohla desítkám Albánců poznat biblickou pravdu a získat pevnou víru.

„NEDĚLEJTE JIM POTÍŽE!“

V roce 1926 bylo ve Strážné věži napsáno, že Slavnosti na památku Kristovy smrti se v Albánii zúčastnilo 13 lidí. V Ročence 1927 se psalo, že „v Albánii je pouze asi patnáct zasvěcených bratrů, kteří se ze  všech sil snaží šířit poselství o království“. Dále v ní bylo uvedeno: „V Americe slouží asi třicet zasvěcených albánských bratrů, kteří horlivě pomáhají svým krajanům poznat pravdu.“ Patnáct bratrů žijících v Albánii mělo velkou radost, že v roce 1927 přišlo na Památnou slavnost 27 lidí, což byl více než dvojnásobek oproti předchozímu roku.

Koncem 20. let v Albánii stále panoval velký politický zmatek. Na krátkou dobu uchvátila moc vláda vedená biskupem pravoslavné církve Fanem Nolim, ale pak byla svržena prezidentem Ahmedem Bey Zogem. Ten prohlásil Albánii za království, v němž měl on jakožto král Zog I. rozhodující slovo.

V roce 1928 přicestovali ze Spojených států Lazar Nasson, Petro Stavro a dva další bratři, aby v Albánii promítali Fotodrama stvoření. Ve stejné době přijeli ze Spojených států také katolický a pravoslavný kněz, kteří chtěli navštívit krále Zoga I.

„Dávejte si pozor,“ varoval krále katolický kněz. „Z Ameriky přijeli jistí muži, aby vám působili problémy.“

Pravoslavný kněz s tím však nesouhlasil. Ty bratry znal, protože před nedávnem odešli z jeho církve v Bostonu. „Kdyby všichni v Albánii byli jako ti muži,“ řekl Zogovi, „nemusel byste v paláci zamykat žádné dveře.“

„V tom případě je nechte být,“ odpověděl Zog, „a nedělejte jim potíže!“

V Bostonu v tom roce vyšel v albánštině zpěvník Jehovu zvelebující písně. Melodie a slova písní se časem naučili i bratři v Albánii. K jejich nejoblíbenějším patřily „Neměj strach, malé stádo“ a „K dílu!“. Tyto  písně byly pro bratry posilou v těžkých dobách, které následovaly.

Obecně vzato Albánci otevřeně říkají, co si myslí, a oceňují upřímnou komunikaci. To, co by někteří považovali za ostrou výměnu názorů, je pro ně často normální živý rozhovor. Pokud jsou o něčem přesvědčeni, nejenže to nadšeně říkají druhým, ale často se za to slovy i skutky pevně postaví. Tato jejich povaha nepochybně ovlivňovala jejich reakci na dobrou zprávu.

TĚŽKOSTI VEDOU K DOBRÝM VÝSLEDKŮM

Kvůli vzrůstajícím politickým a ekonomickým problémům stále více Albánců opouštělo zemi a někteří z nich pak poznali pravdu v Nové Anglii a ve státě New York. Tam, kde se soustředilo hodně Albánců, se dobrá zpráva setkávala s příznivou odezvou. Bratři si velmi přáli mít více publikací, a tak měli velkou radost z toho, že v albánštině vyšly brožury Království a Krize.

Asi v tu dobu albánské úřady určité množství publikací zabavily. V roce 1934 však Bulletin (nyní Naše služba Království) ve zprávě o Albánii uvedl: „S radostí vám oznamujeme, že ministerstvem spravedlnosti byl vydán výnos, na jehož základě může být veškerá literatura volně nabízena. . . . Všechny knihy a brožury, které byly zabaveny různými prefekty, byly bratrům vráceny. . . . Sedm bratrů si nyní pronajalo automobil a navštěvují vzdálená města, kde nabízejí knihy, a další bratři slouží v okolí svého domova.“ V letech 1935 a 1936 bratři rozdali více než 6 500 publikací.

 ‚ÚDAJNĚ NEJROZŠÍŘENĚJŠÍ RÁDIOVÉ VYSÍLÁNÍ V HISTORII‘

„Má dojít k údajně nejrozšířenějšímu rádiovému vysílání v historii,“ hlásaly začátkem roku 1936 britské noviny Leeds Mercury. „Svůj proslov přednese v Los Angeles soudce Rutherford, evangelista.“ J. F. Rutherford, jenž tehdy stál v čele díla svědků Jehovových, měl mít proslov, který se měl telefonicky přenášet po celých Spojených státech, do Velké Británie a řady dalších evropských zemí. „Existuje jedna evropská země, jejíž obyvatelé proslov určitě neuslyší,“ končil novinový článek. „Tou zemí je Albánie, kde není žádná telefonní síť.“

O několik týdnů později však Nicholas Christo z albánského sboru v Bostonu napsal do světového ústředí: „Rádi bychom vás informovali o tom, že nedávno jsme z Albánie dostali zprávu, že proslov soudce Rutherforda ‚Dělení národů‘ bylo možné slyšet i tam, a tak může být na dlouhý seznam států, kde tato přednáška zazněla, zařazena další země. Vysílání bylo možné poslouchat na dvou místech . . ., zjevně na krátkých vlnách. . . . Přátelé byli nadšeni, že slyší hlas soudce Rutherforda.“

Jak shromáždění probíhala před tím, než bratři a sestry v Albánii měli Strážnou věž ve svém jazyce? Většina těch, kdo v Albánii přijali pravdu, byli muži, kteří chodili do řeckých škol na jihu země, takže jim nedělalo problémy studovat Strážnou věž v řečtině. Jiní ji studovali v italštině nebo francouzštině. Shromáždění se tedy pořádala v albánštině, ale bratři při nich používali cizojazyčné publikace.

Také v Bostonu při albánském studiu Strážné věže, které probíhalo v pondělí večer, měli bratři časopis  v řečtině. Přesto mnozí kvalitně vyučovali své děti a později se jejich synové a dcery, neteře a synovci, vnoučata a pravnoučata stali celodobými služebníky. Albánští bratři byli tak známí svou horlivostí v kazatelské službě, že jim lidé začali říkat ungjillorë, což znamená evangelisté.

DOBRÁ ZPRÁVA SE DOSTÁVÁ K LIDEM VE VYSOKÉM POSTAVENÍ

V roce 1938, tedy rok předtím než byla monarchie krále Zoga svržena, dvě z jeho sester cestovaly do Bostonu. V prosincovém vydání časopisu Útěcha (nyní Probuďte se!) bylo uvedeno: „Když albánské princezny přijely do Bostonu, dva z nás, z albánské skupiny v bostonském sboru, je navštívili v hotelu a seznámili je s poselstvím o Božím království. Přijaly nás velmi laskavě.“

Těmi dvěma svědky byli Nicholas Christo a jeho sestra Lina. Setkali se nejenom s princeznami, ale také s pěti dalšími vysokými vládními představiteli včetně Faika Konici, tehdejšího albánského velvyslance ve Spojených státech. V úvodu setkání jim  přečetli albánskou kartu se svědectvím, v níž bylo vysvětleno, v jak velké míře se pravda káže mezi Albánci ve Spojených státech. Dále v ní bylo uvedeno: „Rádi bychom vás informovali, že toto poselství je už mnoho let oznamováno také v Albánii a že do rukou úředníků a albánského lidu se už dostaly desetitisíce knih, aby poskytly poučení a útěchu.“

Velvyslanec Konica princeznám řekl: „Chtějí, abyste svůj vliv využily k tomu, aby se v Albánii mohlo dál nerušeně kázat. Mají ‚novou‘ víru. Věří, že svět [současné světové uspořádání] brzy skončí a potom bude vládnout Kristus, a dokonce budou kříšeni mrtví.“

Jak to, že pan Konica toho o dobré zprávě tolik věděl? V časopise Útěcha bylo vysvětleno, že „jeden dlouholetý svědek se s ním znal ještě z doby před svým křtem . . . a později s ním při několika příležitostech o pravdě mluvil“.

DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA PŘINÁŠÍ ZKOUŠKY

Ve 30. letech převzala kontrolu nad Albánií Itálie a král Zog a jeho rodina v roce 1939 uprchli ze země. Italská fašistická armáda, jež do Albánie vpadla, zakázala naši literaturu a postavila mimo zákon kazatelskou činnost, které se tam tehdy věnovalo 50 zvěstovatelů. V létě roku 1940 bylo zabaveno asi 15 000 publikací. Ve městě Këlcyrë 6. srpna fašisté zatkli devět bratrů a zavřeli je do cely o velikosti 2 krát 4 metry. Později je převezli do věznice v Tiraně. Ve vazbě byli drženi osm měsíců bez řádného soudu a pak byli odsouzeni k trestu odnětí svobody, a to od deseti měsíců po dva a půl roku.

 V té době musela vězňům zajišťovat jídlo jejich rodina. Ale v tomto případě byli živitelé rodiny ve vězení. Jak o ně bude postaráno?

„Vždy po 15 dnech jsme dostali 800 gramů suchého chleba, tři kila uhlí a kus mýdla,“ vzpomíná Nasho Dori. „Jani Komino a já jsme měli peníze na to, abychom si koupili kilo fazolí. Ty jsme na uhlí uvařili a ostatní vězňové si je od nás po lžících odkupovali. Brzy jsme měli pět velkých hrnců fazolí. Nakonec jsme měli dost peněz na to, abychom si koupili maso.“

V zimě na přelomu let 1940 a 1941 vpadli do jižní Albánie řečtí vojáci a nutili muže, aby se k nim přidali. V jedné vesnici to bratr odmítl se slovy, že je neutrální. Vojáci ho vláčeli za vlasy a bili, dokud neomdlel.

„Ještě pořád nechceš poslouchat?“ vyštěkl velící důstojník, když bratr přišel k vědomí.

„Ještě pořád jsem neutrální,“ odpověděl bratr.

Znechucení vojáci ho nechali odejít.

O několik dní později důstojník přišel do domu toho bratra a chválil ho za jeho odvahu. „Před pár dny jsem zabil 12 Italů a dostal jsem za to medaili,“ řekl. „Mám ale výčitky svědomí a stydím se ji nosit. Mám ji schovanou v kapse, protože vím, že je to doklad spáchaných zločinů.“

VLÁDA SE MĚNÍ, ZKOUŠKY ZŮSTÁVAJÍ

Uprostřed válečné vřavy Komunistická strana Albánie nenápadně upevňovala svou pozici, a to i přesto, že se fašisté snažili udržet si svou moc. V roce 1943 vojáci bojující proti komunistům zajali jednoho  bratra, naložili ho na náklaďák a odvezli do bojových linií. Pak mu podali pušku, ale on ji odmítl.

„Jsi komunista!“ zakřičel velitel. „Kdybys byl křesťan, bojoval bys, stejně jako kněží!“

Velitel vojákům přikázal, aby bratra zastřelili. Ve chvíli, kdy se popravčí četa chystala příkaz splnit, přišel jiný velitel a zeptal se, co se to děje. Když se dozvěděl o bratrově neutrálním postoji, nařídil, aby ho nechali odejít.

V září 1943 se italští fašisté stáhli a do země vpochodovala německá armáda, jejíž vojáci pak v Tiraně za jedinou noc zabili 84 mužů a žen. Stovky lidí byly poslány do koncentračních táborů. V té době bratři opisovali na stroji biblické poselství naděje a povzbuzení. Když obyvatel domu poselství dočetl, zvěstovatel ho požádal o vrácení, aby ho mohl dát přečíst ještě dalším lidem. Zvěstovatelé měli k dispozici jen několik brožur, které pečlivě schovávali, a s jejich pomocí dál vydávali svědectví. V kazatelské službě používali pouze části Bible, protože celou Bibli neměli až do poloviny 90. let.

Do roku 1945 bylo 15 bratrů odsouzeno k trestu odnětí svobody, přičemž dva byli posláni do koncentračních táborů. Jeden z nich tam byl umučen k smrti. Je ironií, že zatímco v Albánii byli bratři pronásledováni proto, že se nepřipojili k mocnostem Osy, ve Spojených státech byli někteří albánští bratři uvězněni proto, že nebojovali proti těmto mocnostem.

Ve válkou zmítané Albánii byly zabavené publikace zadržovány na celnici. Jednou se stalo, že nedaleko  zuřila bitva, a kvůli tomu se budova celnice zřítila. Většina našich knih a brožur se najednou ocitla na ulici. Kolemjdoucí je začali ze zvědavosti zvedat a číst. Bratři neztráceli čas a zbývající publikace sesbírali.

V roce 1944 se německá vojska z Albánie stáhla a komunistická armáda nastolila dočasnou vládu. Bratři okamžitě požádali o povolení, aby mohli znovu tisknout brožury, ale jejich žádost byla zamítnuta. „Strážná věž útočí na duchovenstvo,“ bylo jim řečeno, „a my v Albánii duchovenstvo stále uznáváme.“

VÁLKA JE U KONCE, ALE PRONÁSLEDOVÁNÍ POKRAČUJE

Nová komunistická vláda zavedla vysoké daně a zabavovala pozemky, továrny, řemeslnické dílny, obchody a kina. Lidé nemohli kupovat, prodávat ani pronajímat půdu a veškerou úrodu museli odevzdat státu. Dne 11. ledna 1946 se Albánie prohlásila za Albánskou lidovou republiku. Komunistická strana vyhrála volby a sestavila vládu vedenou Enverem Hodžou, který stanul v čele státu.

Otevíralo se více škol a děti se učily číst. Vláda však nechtěla, aby někdo četl jinou literaturu než tu, která propaguje komunismus. Naše publikace byly zabavovány a úřady bratrům zkonfiskovaly také malou zásobu papíru a těch několik psacích strojů, které měli.

Pokaždé když se bratři snažili získat povolení pro vydávání publikací, byli rázně odmítnuti a bylo jim vyhrožováno. Nevzdali se však. „Jehova nám dal odpovědnost lidi v Albánii informovat o jeho záměru,“ říkali úředníkům, „a vy nám to zakazujete. Proto budete k odpovědnosti voláni vy.“

 Postoj vlády by se dal vyjádřit slovy: „Tady v Albánii jsme pány my! Žádnou teokracii trpět nebudeme a ani od vás, ani od vašeho Boha Jehovy, kterého neuznáváme, si nenecháme do ničeho mluvit!“ Bratry to neodradilo a dál kázali dobrou zprávu kdykoli a kdekoli mohli.

Od roku 1946 byly volby povinné a každý, kdo se odvážil k volbám nejít, byl označen za nepřítele státu. Vláda vydala zákony, na jejichž základě se lidé nesměli shromažďovat a kázání bylo považováno za zločin. Jak na to bratři reagovali?

Bratři v Tiraně, kterých bylo asi 15, zorganizovali v roce 1947 kazatelskou kampaň. Policisté je okamžitě zatkli. Roztrhali jim Bible a pak zvěstovatele mučili. Po propuštění jim nařídili, že bez povolení od policie nesmí nikam cestovat. V novinách byl zesměšňován Ježíš i Jehova.

Albánští bratři v Bostonu se o tom dozvěděli a 22. března 1947 napsali Enveru Hodžovi uctivý dvoustránkový dopis, v němž se svých spoluvěřících v Albánii zastávali. Vysvětlili, že svědkové Jehovovi nejsou pro vládu hrozbou, a poukázali na to, že náboženští vůdci vyvolali falešná obvinění,  protože naše publikace pravdivě odhalují jejich nekřesťanské praktiky. V závěru dopisu bylo uvedeno: „Když do Bostonu přijela delegace diplomatů, která v OSN zastupovala Albánii a v jejímž čele stál pan Kapo, navštívili jsme ho v hotelu. Přijal nás vlídně a srdečně a bez předsudků si nás vyslechl.“ Hysni Kapo měl v Albánii řadu let jedno z nejvýznačnějších postavení. Navzdory tomu se problémy v Albánii stále stupňovaly.

V roce 1947 se Albánie stala spojencem Sovětského svazu a Jugoslávie, ale měla napjaté vztahy s Řeckem. V následujícím roce veškeré svazky s Jugoslávií zpřetrhala a víc se přimkla k Sovětskému svazu. Každý, kdo nepodporoval vládní ideologii, se ocitl na okraji společnosti. Neutrální postoj bratrů vyvolával stále větší odpor a nepřátelství.

Například v roce 1948 se šest bratrů a sester sešlo v malé vesnici, aby uspořádali Památnou slavnost. Shromáždění přerušili policisté, a než zvěstovatele pustili domů, řadu hodin je bili. O dva týdny později policie zatkla bratra, který měl na Památné slavnosti proslov, a nařídila mu, že musí 12 hodin stát na místě. O půlnoci se na něj náčelník policie obořil: „Proč jsi porušil zákon?“

„Nemůžeme zákon státu stavět před zákon Pána,“ řekl bratr.

Rozzuřený náčelník dal bratrovi facku, a když viděl, že k němu obrací i druhou tvář, zeptal se: „Co to děláš?“

„Už dřív jsem vám říkal, že jsme křesťané,“ zněla odpověď. „Ježíš učil, že když tě někdo udeří, měl bys mu nastavit i druhou tvář.“

 „Protože to přikazuje tvůj Pán,“ zavrčel rozvzteklený náčelník, „neposlechnu ho a už nikdy tě nepraštím! Vypadni odsud!“

„JÁ BUDU KÁZAT DÁL“

V Tiraně žil oddaný člen pravoslavné církve Sotir Ceqi. V dětství prodělal tuberkulózu kostí, a následkem toho trpěl nesnesitelnými bolestmi nohou. Když mu bylo 17, byl natolik sklíčený, že se rozhodl skočit pod vlak. Krátce předtím než to chtěl udělat, ho navštívil jeho příbuzný Leonidha Pope. Ačkoli Leonidha nevěděl, co má Sotir v úmyslu, začal mu vyprávět o tom, že Ježíš uzdraví lidi z jakékoli nemoci a že na zemi bude ráj. Dal mu Řecká písma a Sotir se ihned pustil do čtení.

„Bylo to jako životodárná voda,“ řekl Sotir. „Našel jsem pravdu!“

Po několika dnech, aniž se znovu setkal s Leonidhem, Sotira napadlo: V Bibli se píše, že Ježíš kázal. Apoštolové a učedníci taky kázali. Musím to tedy dělat i já.

A tak s kázáním začal. S Řeckými písmy v jedné ruce a s berlí ve druhé odvážně chodil dveře ode dveří.

V těch letech na bezpečnost státu dohlíželo Sigurimi neboli Ředitelství státní bezpečnosti. Jelikož příslušníci Sigurimi vždy byli ve střehu před čímkoli, co by nějak ohrožovalo komunismus, Sotirovo odvážné kázání jim nemohlo uniknout. Zatkli ho, několik hodin ho zadržovali, bili a pak mu nařídili, aby už nekázal.

Po propuštění vyhledal Leonidhu, který ho vzal za Spirem Karajanim, lékařem, jenž poznal pravdu před  několika lety. Ten Sotira ošetřil, ale také mu pomohl lépe pochopit biblické nauky.

„Kdyby tě znovu zatkli,“ kladl Sotirovi na srdce, „než cokoli podepíšeš, spočítej si všechna slova a řádky. Pod textem udělej čáru. Nenechávej tam žádné volné místo. Všechno si pozorně přečti. Ujisti se, že to, co podepisuješ, je opravdu to, co jsi řekl.“

Hned za dva dny policie zadržela Sotira při kázání znovu. Na policejní stanici mu nařídili, aby podepsal prohlášení. Ve chvíli, kdy to Sotir už málem udělal, si vzpomněl na Spirovu radu. Policisté na něj sice naléhali, aby to rychle podepsal, ale Sotir si každé slovo pečlivě přečetl.

„Promiňte, ale tohle podepsat nemůžu,“ řekl. „To, co je tu napsáno, jsem neřekl. Kdybych to podepsal, byla by to lež a já nemůžu lhát.“

Nato policisté vytáhli provaz a Sotira jím několik hodin bili. Jelikož stále odmítal spolupracovat, donutili ho držet dva dráty a opakovaně mu dávali elektrické šoky.

„Když už jsem bolest skoro nemohl vydržet,“ vzpomínal později Sotir, „se slzami v očích jsem se modlil. Najednou se rozletěly dveře a stál v nich vrchní velitel.  Pohledem přelétl místnost a rychle odvrátil hlavu. ‚Přestaňte!‘ nařídil. ‚Tohle přece dělat nemáte!‘“ Všichni dobře věděli, že mučení je nezákonné. Policisté s tím tedy přestali, ale dál na Sotira vyvíjeli nátlak, aby prohlášení podepsal. Sotir stále odmítal.

„Vyhrál jsi!“ řekli nakonec. Neochotně sepsali Sotirovo prohlášení, ve kterém vydal znamenité svědectví. Pak mu dokument podali. Přestože Sotir měl za sebou několik hodin bití a elektrických šoků, každé slovo si pozorně přečetl. Když věta končila v půlce řádku, udělal za ní čáru.

„Kde ses to naučil?“ zeptali se policisté překvapeně.

„Jehova mě naučil nepodepisovat to, co jsem neřekl,“ odpověděl Sotir.

„Dobrá, a od koho máš tohle?“ zeptal se jeden policista a podával Sotirovi kus chleba se sýrem. Bylo už devět hodin večer a Sotir měl velký hlad, protože celý den nic nejedl. „Je to snad od Jehovy? Ne. Dáváme ti to my.“

„Jehova má mnoho způsobů, jak něco opatřit,“ řekl Sotir. „Teď zrovna obměkčil vaše srdce.“

„Necháme tě jít,“ znechuceně řekli policisté, „ale jestli budeš zase kázat, víš, co tě čeká.“

„V tom případě mě nenechávejte jít, protože já budu kázat dál.“

„Ne abys někomu řekl o tom, co se tady dělo!“ nařídil mu jeden z policistů.

„Jestli se mě na to někdo zeptá,“ řekl Sotir, „nemůžu lhát.“

„Kliď se odtud!“ zařval policista.

 Sotir byl jen jeden z mnoha, kteří byli takto mučeni. Krátce po této události, která prověřila jeho víru, se dal pokřtít.

Mnoho let byla v Albánii cenzurována pošta a ze země přicházely jen kusé zprávy. Cestovat a scházet se bylo čím dál riskantnější, a tak bratři začali jeden s druhým ztrácet kontakt. Jelikož dílo nebylo organizováno, bylo těžké mít přehled o tom, co se děje. Počet lidí, kteří přijímali pravdu, však stále rostl. V roce 1940 bylo v Albánii 50 bratrů a sester a v roce 1949 jich bylo 71.

TEOKRATICKÝ RŮST UPROSTŘED POLITICKÉHO NAPĚTÍ

V 50. letech měl stát ještě větší kontrolu nad každou stránkou života. Rostlo napětí mezi Albánií a Řeckem. Neexistovaly diplomatické vztahy s Anglií a Spojenými státy. A napjatý byl dokonce i vztah se Sovětským svazem. Albánie se stále více izolovala od okolního světa a vláda ostře sledovala veškerou komunikaci.

Nicméně dvěma bratrům se vcelku dařilo posílat dopisy a pohlednice bratrům ve Švýcarsku. Ti odpovídali francouzsky nebo italsky a používali šifrovaný jazyk. Prostřednictvím těchto pohlednic se albánští bratři dozvěděli o sjezdu v Norimberku, který se konal v roce 1955. Zprávy o tom, že němečtí svědkové se po  svržení Hitlerova režimu těší ze svobody, byly pro bratry v Albánii povzbuzením, aby zůstali pevní ve víře.

V roce 1957 bylo v Albánii 75 zvěstovatelů. I když přesné údaje o účasti na Památné slavnosti nebyly dostupné, v Ročence 1958 bylo uvedeno, že na ní byl „pěkný počet přítomných“ a že „albánští bratři i nadále kážou“.

V Ročence 1959 bylo napsáno: „Tito věrní svědkové Jehovovi dále dělají, co mohou. Otevřeně s druhými mluví o pravdě, a dokonce se snaží vydávat nějaké publikace. Jsou vděční za pokrm v pravý čas, který se k nim příležitostně dostane, ale je zjevné, že komunistická vláda brání jakémukoli přísunu informací z okolního světa.“ Na závěr bylo uvedeno: „I když panovníci této země tamější bratry oddělují od zbývající části společnosti nového světa, nemohou zabránit tomu, aby na ně působil Boží svatý duch.“

TĚŽKOSTI PŘETRVÁVAJÍ

V té době se od každého očekávalo, že bude nosit vojenský identifikační průkaz. Ten, kdo ho odmítl, přišel o práci nebo byl uvězněn. Z toho důvodu se ve vězení na několik měsíců opět ocitli Nasho Dori a Jani Komino. Přestože několik málo zvěstovatelů ze strachu, že ztratí práci, udělalo kompromis, věrní svědkové, kteří tvořili pevné jádro, se v roce 1959 zúčastnili Památné slavnosti a mnozí bratři a sestry nadále odvážně kázali.

V roce 1959 bylo zrušeno ministerstvo spravedlnosti a právníci už nemohli vykonávat svoji praxi. Všechny zákony vytvářela a schvalovala komunistická strana. Ten, kdo nešel volit, byl považován za nepřítele. Mezi lidmi zavládl strach a nedůvěra.

 Bratři posílali do zahraničí zprávy, z nichž bylo patrné, že jejich situace je náročná, ale že jsou odhodláni zůstat věrní. Světové ústředí v Brooklynu se v té době snažilo s bratry v Albánii navázat kontakt. John Marks, který se narodil v jižní Albánii a žil ve Spojených státech, byl požádán, aby se snažil získat vízum do Albánie.

Po půl druhém roce se mu to podařilo, ale jeho manželka Helen vízum nedostala. V únoru 1961 John přijel do města Drač a pokračoval do Tirany. Tam se setkal se svou sestrou Melpo, která už předtím projevila o biblickou pravdu zájem. Hned další den mu pomohla vyhledat bratry.

John si s nimi dlouho povídal a dal jim několik publikací, které měl schované v tajné přihrádce svého kufru. Bratři byli nadšeni. Byla to první návštěva ze zahraničí po více než 24 letech.

John spočítal, že v pěti městech je více než 60 bratrů a několik dalších žije v malých vesnicích. V Tiraně se bratři snažili tajně se scházet jednou za týden vždy v neděli, aby studovali publikace, které schovávali od roku 1938.

 Jelikož albánští bratři měli po tak dlouhou dobu jen minimální spojení s organizací, potřebovali se seznámit s novými organizačními opatřeními a aktuálním porozuměním. V té době například shromáždění vedli jak bratři, tak sestry, a sestry se dokonce veřejně modlily. John později napsal: „Bratři byli poněkud skeptičtí a obávali se toho, jak na tyto úpravy sestry zareagují, a tak mě požádali, abych jim to soukromě vysvětlil já. To jsem udělal a měl jsem velkou radost, že úpravy přijaly.“

Přestože albánští svědkové byli chudí, horlivě podporovali dílo Království. John se například seznámil se dvěma letitými bratry z města Gjirokastër, kteří dávali něco stranou „ze svého malého příjmu a nashromáždili určitý obnos, aby ho darovali Společnosti“. Každý z nich ušetřil ve zlatých mincích více než sto dolarů.

Bratři v Tiraně s vděčností přijali brožuru V pokoji a jednotě kázat a učit, která obsahovala pokyny k tomu, jak má sbor fungovat, a to dokonce i v období zákazu. V březnu pak John uspořádal v Tiraně, v domě Leonidhy Popeho, Památnou slavnost, které se zúčastnilo 37 přítomných. Hned po proslovu nastoupil na loď a odjel do Řecka.

Bratři ze světového ústředí přemýšleli o tom, co John ve své zprávě o návštěvě Albánie napsal, a na základě toho péčí o sbor v Tiraně a o dílo v Albánii pověřili Leonidhu Popeho, Sotira Papu a Luçiho Xheku. Krajským dozorcem byl jmenován Spiro Vruho. Měl navštěvovat sbory a každý večer se scházet s bratry, aby přednášel proslovy a probíral s nimi obsah publikací. Organizace se snažila bratrům  v Albánii všemožně pomoci, aby duchovně zesílili, drželi krok s organizačními postupy a měli aktuální porozumění.

Je jasné, že potřebné vedení bratři nemohli dostávat prostřednictvím oficiálních dopisů, protože veškerá pošta byla důkladně cenzurována. A tak John předával bratrům v Albánii informace postupně a používal při tom šifru, která odkazovala na stránky v publikacích. Brzy mu od nich začaly chodit zprávy, že porozuměli tomu, co jim napsal. Tři bratři z Tirany tvořili zemský výbor a Spiro pravidelně navštěvoval sbory.

Albánští bratři potřebovali najít způsob, jak do ústředí posílat zprávy o kazatelské službě. Jednou možností bylo posílat pohlednice určitým bratrům do zahraničí. Zašifrované údaje napsali tužkou s ostrým hrotem na místo, kam pak nalepili známku. Například uvedli číslo strany v brožuře Kázat a učit, kde se rozebíral námět „zvěstovatelé“. Vedle napsali počet zvěstovatelů, kteří ten měsíc podali zprávu. Podobné metody mnoho let používali při komunikaci se zvěstovateli v Albánii i bratři ze zahraničí.

PO SLIBNÉM ZAČÁTKU SE ZNOVU OBJEVUJÍ TĚŽKOSTI

Zemský výbor se ve prospěch čistého uctívání tvrdě namáhal. Brzy však přišly další problémy. V roce 1963 napsala Melpo Marksová svému bratru Johnovi, že Leonidha Pope a Luçi Xheka, dva ze tří bratrů ze zemského výboru, byli „odtrženi od rodin“ a že se nekonají shromáždění. Později přišla zpráva, že Spiro Vruho je v nemocnici a že Leonidha Pope a Luçi Xheka jsou nemocní, a byl připojen odkaz na  Skutky 8:1, 3, kde se píše o tom, že Saul z Tarsu posílal křesťany do vězení. Co se stalo?

V továrně, v níž Leonidha Pope, Luçi Xheka a Sotir Ceqi pracovali, členové komunistické strany pořádali pro všechny zaměstnance přednášky, které prosazovaly komunistické ideály. Jednou při přednášce o evoluci se Leonidha a Luçi postavili a řekli: „Ne! Člověk nevznikl z opice!“ Následující den byli oba odtrženi od rodin a posláni pracovat do vzdálených měst. Tomuto vyhnanství Albánci říkali internim. Luçi skončil v horách u města Gramsh a Leonidha, který byl považován za vůdce, se dostal do drsných studených hor u města Burrel. Domů do Tirany se vrátil až po sedmi letech.

V srpnu roku 1964 se shromáždění už v podstatě nekonala. Informace, která z Albánie pronikla, naznačovala, že bratři jsou pod přísným dohledem Sigurimi. V jedné zprávě napsané pod známkou bylo uvedeno: „Modlete se za nás k Pánu. V každém domě zabavována literatura. Nedovolují nám studovat. Tři osoby ve vyhnanství.“ Zpočátku si bratři mysleli, že Leonidha Pope a Luçi Xheka byli propuštěni, protože jedině oni znali metodu psaní pod poštovní známku. Později se však ukázalo, že tuto zprávu poslala Luçiho manželka Frosina.

 Bratři, kteří poskytovali vedení, byli pryč a bdělé oko Sigurimi nedovolilo, aby ostatní svědkové spolu komunikovali. Bratři ve vyhnanství však vydávali svědectví každému, koho potkali. Lidé z Gramshe říkali: „Ungjillorë jsou tady. Nechodí na vojnu, ale staví nám mosty a opravují generátory.“ Svědkové si získali vynikající pověst, která v mysli lidí přetrvala desítky let.

VZNIKÁ ATEISTICKÝ STÁT

Co se dělo na politické scéně? Albánie přerušila vztahy se Sovětským svazem a utužila spojenectví s Čínou. Komunistická ideologie slavila takový úspěch, že někteří Albánci se oblékali podobně jako vůdce Čínské komunistické strany Mao Ce-tung. V roce 1966 Enver Hodža zrušil vojenské hodnosti. Panovalo ovzduší nedůvěry a netolerovaly se žádné opoziční názory.

Státem řízené noviny začaly vydávat články, ve kterých bylo náboženství odsuzováno a označováno jako „nebezpečný prvek“. Ve městě Drač pak skupina studentů pomocí buldozeru zbourala kostel. V rychlém sledu byly v jednom městě za druhým ničeny náboženské budovy. Vláda protináboženské cítění rozněcovala a v roce 1967 se Albánie stala první naprosto ateistickou zemí. Jiné komunistické státy se smířily s tím, že měly nad náboženstvím kontrolu, ale Albánie ho nebyla ochotna ani tolerovat.

Kvůli své politické činnosti byli někteří muslimští, pravoslavní a katoličtí duchovní uvězněni. Jiní dopadli lépe, protože se režimu podřídili a přestali náboženství praktikovat. Několik historických náboženských budov se změnilo v muzea. Bylo zakázáno  cokoli, co s náboženstvím nějak souviselo — kříže, ikony, mešity nebo minarety. Výraz „Bůh“ se používal pouze v hanlivém smyslu slova. Takový vývoj událostí situaci bratrů ještě zhoršoval.

V 60. letech někteří svědkové zemřeli. Zbývající zvěstovatelé žijící na různých místech Albánie stále hájili pravdu, jak jen mohli. Někteří lidé sice měli o biblické poselství určitý zájem, ale báli se naslouchat.

LÁSKU K PRAVDĚ NIC NEUHASILO

V roce 1968 Gole Flloko napsal Johnovi a Helen Marksovým o tom, že se mu zhoršuje zdraví. Kázat bylo nezákonné a shromáždění byla zakázána. Gole, kterému bylo asi 80 let, se však zmínil, že pravidelně mluví s přáteli a lidmi, které potkává na trhu, v parku nebo v kavárně. Nedlouho potom Gole ve věrnosti zemřel. Podobně jako v případě mnoha jiných svědků v Albánii, nic nemohlo uhasit jeho vřelou lásku k Jehovovi a k pravdě.

Spiro Vruho, který byl řadu let krajským dozorcem, už nemohl kvůli svému věku v této službě pokračovat. Začátkem roku 1969 byl nalezen mrtvý ve studni. Sigurimi uvedlo, že spáchal sebevraždu. Byla to ale pravda?

I když Spiro údajně zanechal dopis na rozloučenou, v němž psal, že trpí depresemi, rukopis nebyl jeho. Kromě toho, před svou smrtí byl očividně v dobrém rozpoložení. Když byl nalezen mrtvý, měl na krku tmavé skvrny, což poukazovalo na násilný čin. Ve studni se navíc nenašel žádný provaz, na kterém by se pověsil, a v plicích neměl vodu.

 O několik let později vyšlo najevo, že Spirovi bylo řečeno, že pokud nepůjde volit, on a jeho rodina skončí ve vězení a nebudou dostávat žádný příděl potravin. Bratři v Tiraně zjistili, že Spiro byl zavražděn den před volbami a pak vhozen do studny. To nebyla poslední falešná zpráva o sebevraždě někoho ze svědků Jehovových.

DESET LET V IZOLACI

V roce 1971 se svědkové Jehovovi na celém světě radovali z toho, že vedoucí sbor v Brooklynu v New Yorku se rozšířil o nové členy. Když bylo oznámeno opatření pro jmenování starších a služebních pomocníků, bratři napjatě očekávali, k čemu dobrému to povede. Než se však informace o těchto organizačních úpravách dostaly k bratrům v Albánii, trvalo to několik let. Dozvěděli se o nich díky turistům ze Spojených států, kteří se krátce setkali se sestrou Llopi Bllaniovou v Tiraně. Ta jim řekla, že se nepořádají žádná shromáždění a že ve městě slouží jen tři zvěstovatelé, i když svědků je zde mnohem víc.

Od roku 1966 pobýval v Řecku Kosta Dabe, protože se snažil získat vízum do své rodné Albánie. Bylo mu 76 let a chtěl o biblické pravdě mluvit se svými dětmi. Jelikož se mu stále nedařilo vízum získat, odevzdal na albánské hranici svůj americký  pas a vstoupil do země, přestože si byl dobře vědom toho, že možná už nikdy nebude moci odejít.

V roce 1975 přijeli jako turisté albánští manželé ze Spojených států. Napsali, že dohled je tu „přísnější než kdykoli dříve“ a že svědkové Jehovovi jsou bedlivě sledováni. Ať už cizinci, kteří Albánii navštívili, šli kamkoli, doprovázeli je oficiální průvodci, z nichž mnozí patřili k Sigurimi. Když pak cizinci odjeli, Sigurimi se zaměřilo na ty, s nimiž se setkali. Na turisty se pohlíželo podezíravě a nebyli v zemi vítáni. Lidé z nich měli strach.

V listopadu 1976 Kosta Dabe ve svém dopise napsal, že na Památnou slavnost ve Vloře přišlo pět lidí. Věděl, že ve městě Përmet si Kristovu smrt připomněl jeden bratr a stejné to bylo ve městě Fier. V Tiraně se na jednom místě sešli dva svědkové a na jiném čtyři. Na základě informací, které Kosta měl, se tedy Památné slavnosti v roce 1976 zúčastnilo přinejmenším 13 lidí.

Na to, jak si připomněla Památnou slavnost, vzpomínala o několik let později i Kulla Gjidhariová. „Ráno jsem udělala chléb a sehnala víno. Večer jsem zatáhla závěsy a přinesla si Bibli, kterou jsem měla schovanou za záchodem. Ve 26. kapitole Matouše jsem si přečetla,  jak Ježíš zavedl Památnou slavnost. Pomodlila jsem se, pozvedla jsem chléb a pak ho položila zpátky na stůl. Přečetla jsem z Matouše další úsek, pomodlila se, pozvedla víno a pak ho položila zpátky na stůl. Potom jsem zazpívala píseň. Byla jsem sice sama, ale věděla jsem, že jsem sjednocena se svými bratry po celém světě.“

Kulla měla jen málo příbuzných. Když byla malá, adoptoval ji Spiro Karajani a ona žila s ním a jeho dcerou Penellopi v Tiraně. Spiro zemřel asi v roce 1950.

ALBÁNIE SE IZOLUJE JEŠTĚ VÍC

Nová éra izolace začala v roce 1978, kdy Albánie přerušila vztahy s Čínou. Nová ústava měla zajistit, aby Albánie byla plně soběstačná. Obsahovala striktní směrnice, které se dotýkaly každé stránky života. Zasahovaly i do takových oblastí, jako je divadlo, balet, literatura a umění. Některá vážná hudba byla považována za podvratnou, a tudíž byla zakázána. Psací stroj mohl vlastnit jen ten, kdo byl schváleným spisovatelem. Pokud byl někdo přistižen, že se snaží naladit si zahraniční televizní program, byl vyslýchán Sigurimi.

V zemi panovala tvrdá diktatura. Bratři z Německa, Rakouska, Spojených států, Švédska a Švýcarska přijížděli do Albánie jako turisté a snažili se zkontaktovat s místními svědky. Podařilo se jim setkat se jen s několika z nich a ti za to byli velmi vděční. Albánští svědkové však většinou byli jeden od druhého izolováni, takže jen málo z nich se dozvědělo, že nějaká návštěva přijela.

V roce 1985 Albánci truchlili nad smrtí dlouholetého diktátora Envera Hodži. Brzy mělo dojít k vládním  a sociálním změnám. Následující rok zemřel John Marks. Jeho žena Helen, které bylo přes 60 let, se rozhodla, že Albánii navštíví. Když si přišla vyzvednout vízum, na velvyslanectví jí řekli: „Pokud se vám tam něco stane, nečekejte z venku žádnou pomoc.“

Její dvoutýdenní pobyt měl pro hrstku zvěstovatelů v Albánii velký význam. Helen se nakonec sešla s Melpo, Johnovou sestrou, která o pravdě slyšela od svého bratra před 25 lety. I když Melpo ještě nebyla pokřtěná, byla pro organizaci mnoho let klíčovou kontaktní osobou.

Helen se setkala také s Leonidhou Popem a Vasilem Gjokou, který byl pokřtěn v roce 1960. Dozvěděla se, že v různých částech této země žije ještě sedm svědků. Řekla bratrům o nových organizačních opatřeních a o tom, jak dílo postupuje v dalších komunistických zemích. Helen obezřetně vydávala neformální svědectví lidem, s nimiž se setkala. Viděla, že Albánie bojuje s mnoha ekonomickými problémy.

„Pokud chtěl člověk získat malý příděl mléka,“ vyprávěla později, „bylo běžné, že čekal ve frontě od tří hodin ráno. V mnoha obchodech nebylo žádné zboží.“

V roce 1987 bylo společným cílem rakouské a řecké odbočky, aby se do Albánie dostali další návštěvníci. V roce 1988 tam jako turisté přijeli z Rakouska Peter Malobabic a jeho manželka. Přivezli Melpo halenku, ze které měla velkou radost. Její nadšení však bylo ještě větší, když zjistila, že v halence je schovaná kniha „Věci, ve kterých Bůh nemůže lhát“.

Později v tom roce se s Melpo zkontaktovali jiní manželé, kteří přivezli další publikace. Museli být ale  velice opatrní, protože Sigurimi je sledovalo jako ostříž. Mohli se s Melpo setkat jen na malou chvíli, kdy s nimi nebyl takzvaný oficiální doprovod. Dozvěděli se, že Leonidha je nemocný a že mnoho dalších bratrů v Albánii zestárlo a nemohou svobodně cestovat.

SITUACE SE ZAČÍNÁ MĚNIT

Situace na politické scéně se začala měnit v roce 1989. Byl zrušen trest smrti za pokus o útěk z Albánie. To léto přijela Helen znovu. Hodiny bratrům předávala informace a pokyny, které jí byly svěřeny. Velké úsilí vynakládal i Vasil Gjoka, který se snažil bratry navštěvovat.

Příslušníci Sigurimi se dozvěděli, že Helen je v Albánii, a přišli za ní. Místo toho, aby jí dělali problémy, chtěli, aby jim dala nějaký dárek z Ameriky. Jak rychle se lidé mění!

Dne 9. listopadu 1989 padla berlínská zeď a důsledky této události se brzo projevily i v Albánii. V březnu 1990 vypukl ve městě Kavajë puč, jehož cílem bylo svržení komunismu. Tisíce lidí zaplavily cizí ambasády v Tiraně a snažily se opustit zemi. Studenti žádali reformy a zahájili protestní hladovku.

V únoru 1991 mohutný dav lidí povalil deset metrů vysokou sochu Envera Hodži, která v Tiraně byla řadu let dominantou Skanderbegova náměstí. Z pohledu lidí diktatura skončila. V březnu asi 30 000 Albánců uneslo lodě z Drače a Vlory a plavilo se do Itálie jako uprchlíci. V tom měsíci se poprvé po mnoha letech konaly volby, kterých se účastnilo více politických stran. Přestože vyhrála komunistická strana, bylo zřejmé, že svou absolutní kontrolu nad zemí ztrácí.

 Naposledy Helen Marksová Albánii navštívila v srpnu 1991 a jasně viděla, že poměry se změnily. Měsíc předtím vláda zřídila úřad tajemníka pro náboženství, což vedlo k tomu, že po 24 letech bylo náboženství legalizováno. Bratři okamžitě zvýšili kazatelskou činnost a začali pořádat sborová shromáždění.

Vasil Gjoka odjel do odbočky v Řecku, kde se nějakou dobu učil, jak kazatelskou činnost organizovat. Řecky uměl jen málo, a tak mu ze všech sil pomáhali bratři, kteří alespoň trochu mluvili albánsky. Po návratu do Tirany Vasil svědomitě uplatňoval to, co se dozvěděl, a snažil se lépe zorganizovat dvě týdenní shromáždění. Na jednom z nich se studovala Strážná věž, která tehdy začala v albánštině vycházet.

Jeden bratr vzpomíná: „Shromáždění začínala písní a modlitbou. Zpívali jsme písně, které nás naučili starší bratři. Následovalo studium a nakonec zase píseň — nebo dvě nebo tři nebo i více. Pak jsme shromáždění ukončili modlitbou.“

V říjnu 1991 a únoru 1992 bratři z Řecka, Thomas Zafiras a Silas Thomaidis, přivezli do Albánie literaturu. Setkali se s bratry v Tiraně a s nepokřtěnými zvěstovateli ve městě Berat a sepsali jména mnoha lidí, kteří toužili po tom, aby jim někdo pomohl poznat pravdu. Po desetiletích náboženské izolace byli Albánci duchovně vyhladovělí. Například v Beratu zájemci pořádali shromáždění, přestože tam nebyl žádný pokřtěný bratr. Co udělat, aby duchovní potřeby Albánců byly uspokojeny?

 NEČEKANÉ POVĚŘENÍ

Michael a Linda DiGregoriovi sloužili jako misionáři v Dominikánské republice. Michael uměl trochu albánsky, protože jeho prarodiče z Albánie pocházeli. Patřili k těm, kdo byli ve 20. letech pokřtěni v Bostonu. V roce 1992 se DiGregoriovi rozhodli, že navštíví příbuzné v Albánii. Vedoucího sboru se zeptali, zda by bylo moudré, aby se během své třídenní návštěvy setkali s bratry. K jejich velkému překvapení je vedoucí sbor požádal, aby v Albánii zůstali tři měsíce a pomohli organizovat kazatelskou činnost.

DiGregoriovi dorazili nejprve do odbočky v Římě, kde se sešli s bratry z Řecka a z Itálie. Ti jim popsali situaci v Albánii a ukázali jim fotografie některých albánských bratrů včetně Vasila Gjoky. Do Tirany DiGregoriovi přiletěli v dubnu 1992. Albánci ze zahraničí byli v zemi opět vítáni. Stále tam však panovalo velké napětí a lidé měli strach z budoucnosti.

Když DiGregoriovi vyšli z letiště, Michaelovi příbuzní je spěchali přivítat. Michael si všiml, že tam stojí i Vasil Gjoka, který dostal zprávu o tom, že ten den DiGregoriovi přiletí.

 „Běž s rodinou,“ řekl Michael Lindě, „já se hned vrátím.“

Příbuzní Lindu srdečně přivítali, vzali jejich zavazadla a zamířili k autům. Michael mezitím rychle šel k Vasilovi.

„V neděli budu zpátky v Tiraně a přijdu za tebou,“ řekl mu ve spěchu.

Michaelův příbuzný Koço, který nevěděl, že DiGregoriovi jsou svědkové Jehovovi, k němu přiběhl a řekl: „Co to děláš? My se s cizími lidmi nebavíme!“

Když pak mířili po klikatých cestách do města Korča, DiGregoriovi viděli, že poměry v Albánii jsou úplně jiné než v Karibiku. Michael vzpomíná: „Všechno bylo staré, hnědé nebo šedé a zaprášené. Všude byl ostnatý drát. Připadalo nám, že lidé jsou skleslí. Na silnicích nejezdila téměř žádná auta a okna v domech byla rozbitá. Zemědělci obdělávali půdu ručně. Od doby mých prarodičů se toho moc nezměnilo. Měli jsme dojem, že jsme se vrátili v čase.“

‚PŘIVEDL VÁS SEM BŮH‘

Koço po celá léta něco schovával a teď to chtěl Michaelovi ukázat. Když zemřela Michaelova babička, rodina žijící v Bostonu napsala svým příbuzným v Albánii dlouhý dopis. Prvních deset stran se týkalo hlavně rodinných záležitostí, ale na konci dopisu byly myšlenky týkající se vzkříšení.

„Policie dopis zkontrolovala,“ vyprávěl Koço Michaelovi. „Přečetli ale jen několik prvních stránek. Pak je to přestalo bavit a řekli: ‚Vezměte si to! Jen samá rodina!‘ Když jsem četl závěr dopisu, byl jsem moc rád, že jsem se dozvěděl něco o Bohu.“

 Michael tuto příležitost využil, řekl Koçovi, že on a Linda jsou svědkové Jehovovi, a vydal mu důkladné svědectví.

Albánci, podobně jako lidé v biblických dobách, považují za svou povinnost starat se o své hosty a chránit je. Koço proto trval na tom, že Michaela a Lindu do Tirany doprovodí.

Michael vzpomíná: „V Tiraně jsme Vasilův dům nemohli najít, protože nikde nebyly názvy ulic. Koço navrhl, že se zeptá na poště.“

„Když se vrátil,“ vypráví dál Linda, „vypadal zaraženě. Zamířili jsme k Vasilovu bytu.“

Později Koço vysvětlil: „Když jsem přišel na poštu a zeptal se na Vasila, řekli mi: ‚Ten muž je svatý. Víte, čím vším si v životě prošel? V Tiraně není ušlechtilejšího člověka.‘ V tu chvíli jsem pochopil, že vás sem přivedl Bůh. Nemohu vám v ničem bránit.“

ORGANIZACE DÍLA V TIRANĚ

Vasil byl moc rád, že DiGregoriovy vidí. Povídali si několik hodin. Teprve pozdě večer Vasil řekl, že ten den ráno zemřel Jani Komino, který byl dříve uvězněn s Nashem Dorim. Proč Vasil zůstal doma a nešel na pohřeb svého drahého bratra a blízkého přítele? „Protože měl přijít někdo, koho sem poslal vedoucí sbor,“ vysvětlil.

Michael a Linda potřebovali v Tiraně zůstat, ale tehdejší vláda cizincům nedovolovala, aby ve městě žili. Jak tu situaci vyřešit?

Michael říká: „Spoléhali jsme se na Jehovu a nakonec jsme našli malý byt, do kterého jsme se nastěhovali.“

 Linda vzpomíná: „Klíč od bytu si majitelé nechali a přicházeli a odcházeli, jak je napadlo. Navíc, abychom se dostali domů, museli jsme procházet bytem někoho jiného. Náš byt byl ale stranou a to byla výhoda, protože jsme nechtěli být příliš na očích.“

DiGregoriovi hodiny naslouchali starším bratrům v Tiraně, kteří jim vyprávěli o zkouškách, jimiž prošli. Problémem však bylo, že někteří ze starších zvěstovatelů byli jeden k druhému podezíraví.

„Jako jednotlivci byli věrní,“ vzpomíná Michael, „ale nebyli si jisti, jestli věrní zůstali i ostatní. I když si někteří udržovali od druhých odstup, nás se nestranili. Potom, co jsme tuto věc v klidu probrali, souhlasili s tím, že nejdůležitější je oznamovat Jehovovo jméno. V lásce k Jehovovi byli jednotní a těšili se na to, co přinese budoucnost.“

Bylo jasně patrné, že zde chybí fungující sbory. Například když Kulla Gjidhariová a Stavri Ceqi poprvé uviděli brožuru Denně zkoumejme Písmo, prolistovali ji a vůbec netušili, k čemu je určena.

„Aha, Manna!“ zvolal najednou Stavri. Vzpomněl si totiž na knihu Denní nebeská manna pro domácnost víry, která se používala v době, kdy poznal pravdu.

„Mimochodem, víte něco o našem prezidentu, bratru Knorrovi?“ zeptala se Kulla. „A jak se vede jeho příteli Fredu Franzovi?“ Bylo z toho vidět, jak dlouho místní svědkové nebyli v kontaktu s organizací.

NEZAPOMENUTELNÁ PAMÁTNÁ SLAVNOST

Shromáždění tehdy probíhala v bytě Vasila Gjoky, v místnosti o rozměrech 3 krát 4 metry. Na to, aby  se tam v roce 1992 mohla konat Památná slavnost, však byla příliš malá. Bratři proto slavnost uspořádali v sále, kde dříve sídlilo vydavatelství oficiálních novin komunistické strany, a přišlo na ni 105 lidí. Bylo to poprvé, co se Památná slavnost v Tiraně nekonala v soukromém bytě. V celé zemi bylo tehdy pouze 30 zvěstovatelů, ale Památné slavnosti se zúčastnilo 325 osob.

Počet zájemců v Tiraně stále rostl a na shromáždění ve Vasilově bytě se scházelo až 40 lidí. Někteří se chtěli stát zvěstovateli a jiní se chtěli dát pokřtít. S uchazeči o křest bratři trávili celé hodiny. Jelikož kniha Organizováni, abychom dovršili svou službu nebyla v albánštině, každou otázku bylo potřeba ústně přeložit. S některými uchazeči o křest se látka probírala do hloubky, aby bylo jisté, že pravdu skutečně pochopili. I když se s nimi vlastně nevedlo biblické studium, bylo úžasné, jak dobře Bibli znali.

KONEČNĚ ZÁKONNÉ UZNÁNÍ

V průběhu následujících týdnů bratři mnoho hodin strávili s právníky a úředníky, protože se snažili získat zákonné uznání kazatelského díla. Skupina bratrů a zájemců v Tiraně podala úřední žádost, ale k moci se dostala nová vláda, takže byla zapotřebí trpělivost.

Jeden bratr vzpomíná: „Všechno se vyřizovalo za chůze. Když jsme šli městem, potkávali jsme ministra pro lidská práva, ministra vnitra, ministra spravedlnosti, náčelníka policie, členy ústavního soudu nebo další vlivné osoby. Byli laskaví a měli radost  z toho, že poměry se uvolňují. Většina z nich věděla, kdo to jsou ungjillorë. Nebylo pochyb o tom, že svědkové Jehovovi totalitní režim přežili a dál kážou.“

Úředníci už několik týdnů slibovali, že vláda dá svědkům Jehovovým zákonné uznání, ale pořád se nic nedělo. Věci se však pohnuly kupředu, když do Tirany přijel na návštěvu ke svým příbuzným Angelo Felio, bratr ze Spojených států. Angelo šel s místními bratry k právní poradkyni jednoho ministra, který měl pravomoc zákonné uznání udělit. Poradkyně byla velmi potěšena, když zjistila, že Angelova rodina je ze stejné oblasti Albánie jako ona.

„Ze které vesnice vaše rodina pochází?“ zeptala se ho. S překvapením se dozvěděla, že ze stejné vesnice jako ona.

„A ze které rodiny vlastně jste?“ ptala se dál.

Ukázalo se, že Angelo je její příbuzný, ale jejich rodiny před mnoha lety ztratily kontakt.

„Vaše stanovy na mě udělaly velký dojem a rozhodla jsem se, že vám pomohu,“ řekla poradkyně. „Teď je to ale moje povinnost, vždyť jsme jedna rodina!“

O několik dní později právní poradkyně předala bratrům výnos č. 100, kterým se svědkům Jehovovým v Albánii udělilo zákonné uznání. Uctívání pravého Boha Jehovy, které bylo od roku 1939 zakázáno, konečně přestalo být považováno za trestný čin.  DiGregoriovi vzpomínají: „Slovy se nedá popsat, jakou radost jsme ten den měli!“

Za pár týdnů řecká odbočka, která dohlížela na dílo v Albánii, poslala na krátkou návštěvu do Tirany Roberta Kerna. Robert místní svědky informoval o získání registrace a o vytvoření sboru v Tiraně. Řekl jim také, že obvod jejich sboru zahrnuje celou Albánii. Bylo proto naléhavě zapotřebí začít se systematickou službou dveře ode dveří. V Tiraně byl pronajat dům se třemi ložnicemi, který se měl stát misionářským domovem a kanceláří. V domě byla také velká místnost, která se začala používat jako první sál Království.

OSAMĚLÁ OVCE NALEZENA

„Jsou nějací svědkové ve Vloře?“ zeptali se bratři, když mluvili o kazatelské činnosti v Albánii. Vědělo se pouze o letité ženě, o které lidé říkali, že je senilní. Jednoho dne do misionářského domova přišla nějaká žena a tvrdila, že ona a její rodina jsou  ungjillorë a že je o pravdě učila Areti, která žije ve Vloře. Bratři z Tirany se tedy vydali do Vlory, aby Areti našli.

Areti Pinaová, drobná starší žena, je pozvala dál, ale působila poněkud rezervovaně. Vysvětlili jí, že jsou její duchovní bratři, ale ona na to vůbec nereagovala.

Po několika minutách se Areti nečekaně zeptala: „Mohu vám položit několik otázek?“ A pak na ně začala chrlit jednu za druhou: „Věříte v Trojici? Jaké je Boží jméno? Věříte, že existuje peklo? Co se stane s člověkem po smrti? Co bude se zemí? Kolik lidí půjde do nebe?“

Bratři na každou otázku odpověděli.

„Kážete druhým?“ pokračovala Areti.

„Ano, kážeme,“ odpověděl jeden z bratrů.

„Ale jak kážete?“ ptala se dál.

„Kážeme dům od domu,“ odpověděl.

Areti se rozplakala a celá dojatá ho objala.

„Teď vím, že jste moji bratři!“ zvolala. „Jenom Jehovovi služebníci kážou dům od domu!“

Členové protestantských skupin ve Vloře slyšeli, že Areti je věřící, a chtěli, aby se k nim připojila. „Já jsem ale nechtěla mít s Velkým Babylónem nic společného,“  vysvětlovala bratrům. „Proto jsem se musela přesvědčit, že vy jste skutečně moji bratři.“

Areti byla pokřtěna v roce 1928, když jí bylo 18 let. Chodila po horách a s Biblí v ruce vydávala lidem svědectví. I když mnoho let neměla kontakt se spolukřesťany, sama věrně kázala.

„Jehova je úžasný Bůh,“ říkala se slzami v očích. „Nikdy na mě nezapomněl.“

Ačkoli zemi řídila tvrdá totalitní vláda, Areti se držela své víry v Boha, a tak si o ní lidé mysleli, že je senilní. Ve skutečnosti byla i navzdory pokročilému věku velmi bystrá.

BRATRY ČEKALO MNOHO PRÁCE

Potom, co byla činnost svědků v Albánii zákonně uznána, čekalo bratry mnoho práce. Bratři a sestry museli získat aktuální porozumění a duchovní sílu. Bylo zapotřebí, aby měli publikace, které by využívali jak k osobnímu studiu, tak ve službě. A bylo naléhavě nutné, aby v zemi působilo více kazatelů. Kde najít pomoc?

V roce 1992 přijeli zvláštní průkopníci z Itálie a Řecka a absolvovali kurz albánštiny. Ve stejnou dobu byl vytvořen malý tým, který začal překládat naše publikace. I když docházelo k výpadkům elektrického proudu, a to někdy až na 21 dní, bratři neztráceli smysl pro humor a plně se věnovali svým úkolům.

Bylo nezbytné vykonávat i mnoho manuální práce. Když byla zima, v misionářském domově se muselo topit, ale dřevo se nedalo koupit. Jak to bratři vyřeší? Pomoc přišla od spoluvěřících z Řecka, kteří  poslali velké kusy dříví a elektrickou pilu. Celý problém tím ale nezmizel, protože dvířka v kamnech byla malá a bez proudu pila nefungovala. Jeden z bratrů však měl známého, který bydlel na opačném konci Tirany a měl sekeru. Autobusy nejezdily, a tak trvalo dvě hodiny, než se sekera dostala do misionářského domova. Kromě toho ji museli vrátit ještě před setměním. Jeden z misionářů vzpomíná: „Když už jsme tu sekeru měli, sekali jsme všichni a bez přestávky, abychom ji využili. Díky tomu bylo čím topit.“

V té době přijeli na první z mnoha návštěv albánského překladatelského týmu Nick a Amy Ahladisovi z oddělení překladatelských služeb, které je nyní v Pattersonu ve státě New York. Jejich laskavý a vyrovnaný přístup byl pro nové překladatele velkou pomocí. Rychle se učili a odváděli dobrou práci. Publikace tiskla italská odbočka a dopravovala je do Albánie.

Všechna tato tvrdá práce se opravdu vyplatila. Bratři a sestry se v kazatelské službě setkávali s nádhernou odezvou. Také noví zvěstovatelé byli plní horlivosti. Například Lola hned poté, co se zapojila do služby, v ní každý měsíc trávila 150, 200 i více hodin. Když dostala radu, aby se nepřepínala, odpověděla: „Až dosud byl můj život ztrátou času. Je snad něco hodnotnějšího, čemu bych svůj čas měla věnovat?“

ÚŽASNÝ POKROK

Březen 1993 byl pro Albánii historickým mezníkem. Ve městech Berat, Drač, Gjirokastër, Skadar, Tirana a Vlora začali sloužit zvláštní průkopníci. Strážná věž z 1. března byla prvním číslem, které přeložil  albánský překladatelský tým. Byla zahájena teokratická škola, což znamenalo, že se poprvé pořádala všechna sborová shromáždění. Poprvé v albánštině vyšla Naše služba Království a v Baletním a operním divadle na Skanderbegově náměstí v Tiraně se konal první sjezdový den.

Na tento historický sjezdový den přijeli delegáti z Řecka a Itálie. Úvodní modlitbu pronesl Nasho Dori a děkoval Jehovovi za všechna požehnání, která svým služebníkům v Albánii poskytl. Počet přítomných dosáhl 585 a pokřtěno bylo 41 nových bratrů a sester. Byly mezi nimi děti a vnoučata bratrů, kteří Jehovovi věrně sloužili už v minulosti.

V roce 1993 se konal i první oblastní sjezd. Vyvolal velké nadšení. Bylo na něm více než 600 přítomných, včetně delegátů z Francie, Itálie, Rakouska, Řecka a Švýcarska. Albánští svědkové měli velkou radost, že po dlouhé době v izolaci teď mohou být společně s tolika bratry a sestrami z různých zemí.

V zájmu lepší organizace kazatelské činnosti vedoucí sbor jmenoval zemský výbor, který tvořili bratři Nasho Dori, Vito Mastrorosa a Michael DiGregorio. Výbor sloužil pod vedením italské odbočky. Jedním z jeho prvních úkolů bylo najít místo pro kancelář a rostoucí překladatelský tým.

V další skupině zvláštních průkopníků, kteří se začali učit albánsky, byl Stefano Anatrelli z Itálie. Po pěti týdnech jazykového kurzu ho bratři zavolali do kanceláře a řekli mu: „Chtěli bychom, abys navštěvoval zvláštní průkopníky a skupiny jako krajský dozorce.“

 „Já ale neumím pořádně albánsky,“ zareagoval Stefano. Přesto se na ten úkol díval jako na výjimečnou výsadu. Bratři mu pomohli s přípravou několika proslovů a Stefano se vydal do vzdálených končin Albánie. Od doby, kdy jako krajský dozorce za totality bratry navštěvoval Spiro Vruho, uplynulo asi třicet let. V roce 1995 byl Stefano jmenován členem zemského výboru.

V roce 1994 přijela z Itálie třetí skupina průkopníků. Horlivost zahraničních průkopníků silně působila na nové albánské zvěstovatele. Koncem služebního roku 1994 v Albánii kázalo 354 zvěstovatelů.

Mnozí bratři a sestry však měli problém dávat najevo své emoce. Přizpůsobit se změně, kterou představoval přechod od mimořádně utlačujícího systému k naprosto svobodné společnosti, nebylo jednoduché. Za totalitního režimu bylo k přežití nezbytné o svých pocitech a názorech nikdy otevřeně nemluvit s jinými lidmi, zvláště ne s cizinci. Bratři a sestry ze zahraničí to chápali a trpělivě se snažili získat důvěru svých spoluvěřících.

V témže roce měli letití bratři a sestry i noví zvěstovatelé velkou radost z návštěvy Theodora Jaracze. Byl to první člen vedoucího sboru, který přijel do Albánie. Jeho proslov v Tiraně si vyslechlo více než 600 osob.

Mezitím byl v Tiraně zakoupen dům. Ze zahraničí přijel tým pracovitých bratrů a za necelých šest měsíců přestavěl starou vilu na moderní kancelářskou budovu a postavil obytný dům pro 24 lidí. Na program zasvěcení, který se konal 12. května 1996, přijel Milton Henschel z vedoucího sboru.

 KÁZALI SAMI

Ve městě Korča bydlel Arben. Tento mladý muž si přečetl biblické publikace, které mu poslala jeho sestra, a pochopil, že je to pravda. Napsal do kanceláře v Tiraně a nějakou dobu se s ním biblické studium vedlo prostřednictvím dopisů. Později se za ním dva bratři vydali, aby mu poskytli další duchovní pomoc. Při rozhovoru s Arbenem však zjistili, že je způsobilý, aby se stal zvěstovatelem. Vzali ho tedy do centra města a vybídli ho, aby se díval, jak kážou kolemjdoucím.

Arben vzpomíná: „Potom mi dali do ruky časopisy a řekli: ‚A teď ty.‘ Poslali mě samotného a já jsem šel.“

Trvalo ještě několik měsíců, než do města přijeli zvláštní průkopníci, aby s ním spolupracovali. Mezitím už na jeho kazatelskou činnost zareagovalo několik lidí. Krátce po příjezdu zvláštních průkopníků tam byla vytvořena skupina.

 Koncem roku do kanceláře zatelefonovali průkopníci z Vlory. Řekli, že Areti Pinaová je nemocná a chce osobně mluvit s některým odpovědným bratrem. Když za ní bratr přijel, Areti poslala všechny ostatní pryč z pokoje, aby s ním mohla mluvit o samotě.

„Už tady dlouho nebudu,“ řekla a těžce dýchala. „Přemýšlela jsem a musím se tě na něco zeptat. Nedokážu pochopit všechny podrobnosti, ale potřebuji vědět, jestli se už splnila kniha Zjevení.“

„Ano, Areti, z větší části se splnila,“ odpověděl bratr. Potom jí stručně vysvětlil několik věcí, které se teprve mají splnit. Pozorně naslouchala každému slovu.

„Teď mohu v klidu zemřít,“ řekla. „Potřebovala jsem vědět, jak blízko konce jsme.“

Po mnoho let byla Areti horlivou zvěstovatelkou, ať už kázala sama v horách, nebo ze svého lůžka, když byla nemocná. Krátce po tomto rozhovoru ve věrnosti ukončila svůj pozemský život.

MĚL PEVNOU VÍRU AŽ DO KONCE

Nashovi Dorimu bylo přes 80 let, byl nemocný a ubývalo mu sil. Zvláště jedna skupina svědků však potřebovala jeho povzbuzení. Byli to mladí bratři, kteří byli povoláváni k vojenské službě. Představitelé pravoslavné církve v Beratu záviděli svědkům Jehovovým, že jich tak rychle přibývá, a proto naléhali na úřady, aby mladí svědkové byli soudně stíháni.

Šesti bratrům, kteří odmítli nastoupit vojenskou službu, hrozilo, že několik měsíců stráví ve vězení. Nasho si uvědomil, že potřebují povzbudit. Sebral síly, posadil se na posteli a nahrál jim na videokazetu vzkaz.

 „Nemějte strach,“ vybízel mladé bratry. „Tohle už jsme zažili. Jehova bude s vámi. Pokud půjdete do vězení, nemějte zbytečné obavy. Jehovovu jménu to nakonec přinese chválu.“

Nashovo zdraví se zhoršovalo. Jednoho dne k sobě zavolal bratry a řekl jim: „Musel jsem se modlit o odpuštění. Minulý týden jsem měl takové bolesti, že jsem prosil Boha, abych zemřel. Pak jsem si pomyslel: Jehovo, ty jsi Zdrojem života. Všechno, co děláš, souvisí se životem. Prosil jsem o něco, co je v rozporu s tvou vůlí. Prosím, odpusť mi!“

Když se Nasho dozvěděl, že počet zvěstovatelů v Albánii stoupl na 942, řekl: „Konečně máme v Albánii velký zástup!“ O několik dní později zemřel a tak skončil jeho pozemský život.

TRAZIRA — OBDOBÍ ANARCHIE

V Albánii docházelo k velkému rozkrádání a bujela korupce. Tato situace vyvrcholila v roce 1997. Mnozí Albánci totiž prodali všechen svůj majetek a investovali peníze do pyramidových her. Doufali, že díky tomu rychle zbohatnou. Když ale naopak o všechno přišli, rozhořčeně se vydali demonstrovat do ulic.

 Jedna sestra, která pracovala pro vysoce postaveného úředníka, se dozvěděla, že předseda vlády se chystá odstoupit a očekávají se velké násilnosti. Okamžitě informovala bratry. Zrovna probíhal sjezdový den. Program byl proto zkrácen, aby se bratři a sestry co nejdřív dostali domů. Dvě hodiny po skončení programu byl v zemi vyhlášen výjimečný stav a zákaz nočního vycházení.

Nikdo přesně nevěděl, co se děje. Šířily se nejrůznější zvěsti. Byla to cizí intervence, nebo místní politika? Kvůli tomu, že pyramidové hry zkrachovaly, většina lidí přišla o všechny prostředky. Ve Vloře propukly nepokoje. Místní obyvatelé vtrhli do zbrojnic a ukradli všechny zbraně a munici. Jak média přinášela aktuální informace, lidé v jednom městě za druhým se začali uchylovat k násilí. Země byla vzhůru nohama a policii se situace vymkla z rukou. Zavládla anarchie a Albánie se změnila v bojiště.

Většina ze 125 zahraničních celodobých služebníků hledala bezpečí v Tiraně. Z toho, co se dělo, mnozí Albánci obviňovali cizince, a proto bylo moudré, aby zahraniční průkopníci opustili zemi. Letiště bylo zavřené, takže někteří italští průkopníci byli převezeni do Drače. Tamější přístav však byl v rukou ozbrojenců. Po 12 hodinách napjatého čekání průkopníci nastoupili na loď, která mířila do Itálie.

Bratři ze zemského výboru denně telefonovali bratrům v různých částech země. Dopoledne bývalo na ulicích zvláštní ticho. Ale odpoledne se začalo střílet a to pokračovalo celou noc až do svítání. Někteří  lidé dokonce měli protiletadlová děla. Tomuto období se začalo říkat trazira neboli chaos.

„JEHOVOVU JMÉNU TO NAKONEC PŘINESE CHVÁLU“

Arben Merko byl jedním z šesti bratrů z Beratu, kteří byli uvězněni za svou neutralitu. Vzpomíná: „V cele byla ve zdi malá díra. Muž ve vedlejší cele se mě zeptal, kdo jsem.“ V průběhu několika týdnů mu Arben často vydával svědectví. Jednoho dne se však už nikdo neozval.

Nějakou dobu po tom, co byl Arben z vězení propuštěn, zazvonil u něj doma mladý muž. Jeho tvář Arbenovi nic neříkala, ale hlas mu byl povědomý. Byl to vězeň z vedlejší cely.

„Přišel jsem ti vrátit tohle,“ řekl Arbenovi a podával mu zesilovač.

„Během traziry jsem ten zesilovač ukradl z vašeho sálu Království. To, co jsi mi říkal ve vězení, na mě ale silně zapůsobilo. Chci mít před Bohem čisté svědomí, a tak jsem ti ho přišel vrátit.“

Arben si hned vzpomněl na to, co Nasho Dori vzkázal skupině mladých bratrů: „Jehovovu jménu to nakonec přinese chválu.“

PÉČE O JEHOVOVY OVCE

Jelikož starší ze zahraničí museli Albánii opustit, o většinu sborů a velkých skupin pečovali devatenáctiletí nebo dvacetiletí služební pomocníci. Jednoho dne, navzdory velkému nebezpečí, tři takoví mladí bratři z Vlory přijeli do Tirany. V zemi byl nedostatek potravin, a tak členové zemského výboru měli o zvěstovatele starost. Proto se zeptali, co pro bratry mohou udělat.

 „Už nemáme formuláře Zpráva z kazatelské služby,“ odpověděli služební pomocníci. Podobně jako věrní letití svědkové v minulosti, i oni se více starali o věci duchovní než ty hmotné. Potom vyprávěli, že mezi lidmi panuje strach a nejistota, a proto na dobrou zprávu mnozí reagují příznivě.

Krátce po Památné slavnosti zazvonil v zemské kanceláři telefon. „Je nás tady ve městě Kukës skupinka sester,“ ozval se ženský hlas. „Od té doby, co odjeli průkopníci, pořádáme shromáždění samy.“

Následkem chaosu, který v zemi nastal, bratři v Tiraně ztratili se zvěstovateli v Kukësu kontakt. Skupina sedmi nepokřtěných zvěstovatelek přesto na dvou místech uspořádala Památnou slavnost. I když si nebyly jisté, zda Památnou slavnost vedly správně, radovaly se z toho, že se jí zúčastnilo 19 osob. Je pozoruhodné, že navzdory zákazu vycházení a náročné situaci, která v roce 1997 panovala, na Památnou slavnost v Albánii přišlo celkem 3 154 lidí. Ačkoli v zemi byla anarchie a zvěstovatelé museli jednat obezřetně, dál kázali a utěšovali druhé.

Členové zemského výboru zjistili, že bratři v Gjirokastëru potřebují potraviny a literaturu, a tak zvažovali, zda by bylo bezpečné poslat tam nákladní auto se vším potřebným. Jejich rozhovor ale přerušila jedna sestra. Přišla jim říct, že s nimi chce mluvit nějaká reportérka, která má pro ně užitečnou informaci.

Aniž reportérka věděla, o čem bratři diskutovali, řekla jim: „V žádném případě zítra nejezděte na jih.  Máme zprávy o tom, že v Tepelenë se něco chystá.“ Jelikož nákladní auto do Gjirokastëru by muselo jet přes Tepelenë, bratři se rozhodli, že žádné auto nevypraví.

Druhý den, krátce po 11. hodině přišly zprávy o tom, že v Tepelenë došlo k mimořádně násilnému a krvavému střetu a že most ve městě byl vyhozen do vzduchu. Bratři byli Jehovovi velmi vděční za to, že záležitosti vedl tak, aby tam ten den nejeli.

Řadu týdnů členové rodiny betel slyšeli v noci střelbu a při ranním uctívání se často ozývala kulometná palba a výbuchy bomb. Lidé stříleli jen tak do vzduchu, a tak stále hrozilo nebezpečí, že zbloudilé kulky někoho zasáhnou. Z bezpečnostních důvodů betelité nevycházeli ven a překladatelé při práci seděli na zemi, dál od okna.

V dubnu 1997 přijelo 7 000 vojáků z jednotek Spojených národů, aby v zemi obnovili pořádek. Do srpna jednotky OSN Albánii opustily, a bratři mohli uspořádat oblastní sjezd. Zvěstovatelé z toho měli velkou radost, protože posledních několik měsíců se mohli scházet pouze v malých skupinách.

Cestou na sjezd se stalo, že ozbrojenci zastavili několik autobusů. Když ale zjistili, že v autobusech jsou svědkové Jehovovi, řekli: „Vy jste jiní. Vám nic neuděláme.“

Jaký dopad trazira měla na kazatelské dílo? Růst se nezastavil. Zdá se, že nebezpečí a úzkost vedly k tomu, že mnozí lidé si začali více uvědomovat své duchovní potřeby. Během pouhých 15 měsíců se na kazatelské službě začalo podílet 500 nových  zvěstovatelů, takže počet kazatelů dobré zprávy v Albánii přesáhl 1 500.

POZORNOST SE ZAMĚŘUJE NA KOSOVO

Trazira skončila, zdálo se, že nastalo období míru, a sbory stále rostly. V sousedním Kosovu se však začaly objevovat problémy. Válka, která tam vypukla, svým způsobem ovlivnila i život v Albánii, protože z Kosova přicházely vlny uprchlíků. Albánští zvěstovatelé neztráceli čas a mluvili s nimi o poselství naděje a předávali jim publikace přinášející útěchu. Také se s láskou starali o skupinu svých 22 spoluvěřících, včetně jejich malých dětí.

V srpnu, když válka skončila, se kosovští bratři vrátili domů, ale ne sami. Byli s nimi albánští a italští spoluvěřící včetně deseti zvláštních průkopníků, kteří chtěli lidem v Kosovu poskytovat potřebnou duchovní pomoc. Na konci služebního roku 1999 bylo v Albánii 1 805 zvěstovatelů a v Kosovu 40.

DALŠÍ DUCHOVNÍ RŮST

„Jsem rád, že tak hodně překládáme,“ řekl Nasho Dori před tím, než zemřel. „Ale to, co opravdu potřebujeme, je Překlad nového světa, kvalitní překlad Bible, díky němuž bychom mohli posilovat svou víru.“ V roce 1999, jen tři roky potom, co Nasho zemřel, vedoucí sbor dal souhlas k tomu, aby do albánštiny byla přeložena Křesťanská řecká písma — Překlad nového světa.

V roce 2000 zažili účastníci oblastního sjezdu nádherné překvapení — v albánštině byla vydána Křesťanská řecká písma — Překlad nového světa. Pilný tým překladatelů vložil do tohoto projektu své  srdce a všechny své síly a dokončil ho za necelý rok. Jedna pravidelná průkopnice, bývalá členka komunistického parlamentu, napsala: „To je skvělé! Teprve teď, když zkoumám tento překlad, jsem schopna vnímat, jak je Bible vynikající a jak nádhernou prózu, poezii a plynule vyprávěné příběhy obsahuje. Každý dojemný výjev si dokážu představit velmi jasně. Když jsem četla, jak Ježíš prováděl zázraky, že mu to lidé vytýkali a že se mu posmívali, prožívala jsem tak hluboké pohnutí, jaké jsem do té doby nikdy nepocítila.“

V té době v Albánii sloužilo 2 200 zvěstovatelů a rodina betel se rozrostla na 40 členů. Místa bylo málo a betelité museli bydlet v pronajatých bytech. Vedoucí sbor proto schválil koupi tříhektarového pozemku v městečku Mëzez, které leží hned vedle Tirany. V roce 2000 se ze zemského výboru stal výbor odbočky, což  přispělo k lepší organizaci kazatelské činnosti v Albánii a Kosovu.

V září 2003, kdy se začalo se stavbou nové odbočky, bylo v Albánii 3 122 zvěstovatelů. V té době se také pilně pracovalo na překladu Hebrejských písem. Dobrá zpráva se úspěšně šířila a navíc i sami zvěstovatelé dělali pěkné duchovní pokroky. V srpnu 2004 byla v Albánii zahájena první třída školy služebního vzdělávání. Zúčastnilo se jí 20 mladých mužů. Mnozí z nich patřili k těm, kteří se v období traziry starali o sbory, přestože jim tehdy nebylo ani dvacet let. Teď měli velkou radost z toho, že mohli získat další teokratické školení.

‚SATAN MĚL VZTEK‘

V únoru 2005 se v novinách objevil titulek: „Jehova lidi učí, aby páchali sebevraždu!“ Zprávy v televizi i v novinách nepravdivě informovaly o tom, že jistá dospívající dívka, která spáchala sebevraždu, byla svědkem Jehovovým. Ve skutečnosti ale ani nestudovala, ani nechodila na shromáždění. Odpůrci však tuto událost zneužili k tomu, aby na Boží lid zaútočili.

Učitelé se dětem svědků Jehovových posmívali. Někteří svědkové přišli o místo. Lidé se dožadovali toho, aby naše činnost byla zakázána. Bratři se snažili zástupcům médií poskytnout objektivní informace, ale výsledkem bylo jen to, že zprávy o nás byly ještě negativnější.

Bylo jasné, že aby se Jehovovi služebníci s tímto novým útokem vyrovnali, potřebují vedení a podporu. Odbočka připravila zvláštní přednášku, ve které  bylo zdůrazněno, že je důležité dále kázat a tím jedovaté lži odhalovat. Bratři byli povzbuzováni k tomu, aby s lidmi mluvili a nebáli se jich. Upřímně smýšlejícím lidem mohli poukázat na to, že během několika posledních let počet svědků Jehovových neuvěřitelně vzrostl, což by se samozřejmě nestalo, kdyby svědkové páchali sebevraždu. Takový druh útoku nebyl ničím novým. Bratrům byly připomenuty nepravdivé informace o sebevraždě Spira Vruha v 60. letech. Bylo zdůrazněno, že současnou propagandou odpůrci svých cílů stejně nedosáhnou. A přesně tak to nakonec dopadlo.

V srpnu, tedy jen o několik měsíců později, se na oblastním sjezdu sešlo 4 675 delegátů z Albánie a Kosova. Byli nadšením bez sebe, když bratr David Splane z vedoucího sboru oznámil vydání úplného Svatého Písma — Překladu nového světa.

Jeden dlouholetý svědek řekl: „Není divu, že se Satan tak snažil nás zabrzdit. Měl vztek, protože Jehovův lid se může radovat z tolika dobrých věcí.“

Navzdory negativním zprávám v médiích se víra Božích služebníků v Albánii dál upevňovala. Mnozí nevěřící manželé a příbuzní pochopili, že zprávy v médiích byly nepravdivé, začali studovat Bibli a stali se z nich zvěstovatelé. Bez ohledu na Satanovy zuřivé útoky se dále děla Jehovova vůle. Rodina betel se přestěhovala do nové odbočky a byla otevřena druhá třída školy služebního vzdělávání.

ZASVĚCENÍ NOVÉ ODBOČKY

V červnu 2006 proběhlo zasvěcení nové odbočky. Mezi 350 delegáty z 32 zemí byl i Theodore Jaracz  a Gerrit Lösch z vedoucího sboru. Zasvěcení se zúčastnil také Sotir Ceqi, který byl ve 40. letech mučen elektrickými šoky. Nyní mu bylo téměř 80 let a stále s radostí sloužil Jehovovi.

„To, že zažiji takový den, by mě nenapadlo ani ve snu,“ řekla Frosina Xhekaová, která navzdory desítkám let mimořádných obtíží věrně sloužila Jehovovi. Polikseni Kominová, vdova po Janim, vyprávěla o svých dcerách a vnučce, které jsou nyní pravidelnými průkopnicemi. Mezi přítomnými nechyběl Vasil Gjoka. Po letech utrpení byl nyní shrbený, ale se slzami radosti vzpomínal na návštěvu u Leonidhy Popeho a na to, jak byl v roce 1960 tajně pokřtěn.

Z bývalé odbočky v Tiraně se stal komplex sálů Království a misionářský domov pro 14 misionářů. V Albánii proběhlo šest tříd školy služebního vzdělávání, z nichž vyšli věrní a obětaví zvláštní průkopníci.  Patří k více než 950 zvláštním a pravidelným průkopníkům, kteří jsou díky své horlivosti velkou pomocí pro kazatelskou službu v této zemi

JEHOVA PLNÍ SVÉ SLIBY

Naši bratři a sestry v Albánii si velmi váží toho, že Boží Slovo a biblické publikace mají ve svém rodném jazyce. Jehovovo dílo v této části světa úspěšně pokračuje. Jsou zde horliví a schopní muži, kteří dostávají školení, aby správně vykonávali teokratické úkoly. Je tu i ‚velké vojsko žen, které vyprávějí dobrou zprávu‘. (Žalm 68:11)

Svědkové Jehovovi v Albánii jsou živým svědectvím pravdivosti inspirovaných slov, která zapsal prorok Izajáš: „Ať bude proti tobě vytvořena jakákoli zbraň, nebude mít úspěch, a každičký jazyk, který proti tobě povstane v soudu, odsoudíš. To je dědičné vlastnictví Jehovových sluhů.“ (Iz. 54:17) Díky tomu, že Jehova jim projevoval nezaslouženou laskavost a dodával sílu, nenechali se zlomit totalitní vládou, mučením, izolací, pomluvami v médiích ani osobními problémy.

Jehovovi služebníci v Albánii se dívají do budoucnosti s naprostou důvěrou, že jim Bůh bude dál projevovat věrnou lásku a bude jim žehnat. Navzdory obtížím se těší z toho, že mohou dělat radost svému nebeskému Otci, a očekávají splnění naděje, kterou mají. (Přísl. 27:11; Hebr. 12:1, 2) Během celých dějin Božího lidu v Albánii bylo naprosto zřejmé, že Jehova nikdy nezapomíná na oběti, ať velké, nebo malé, které mu jeho věrní služebníci přinášejí. (Hebr. 6:10; 13:16)

[Praporek na straně 130]

Název knihy byl zpočátku přeložen jako Kytara Boží.

[Praporek na straně 140]

„Kdybys byl křesťan, bojoval bys, stejně jako kněží!“

[Praporek na straně 189]

„Už nemáme formuláře Zpráva z kazatelské služby.“

 [Rámeček a obrázek na straně 132]

Stručný přehled o Albánii

Země

Albánie leží v jihovýchodní Evropě severně od Řecka a východně od „paty“ Apeninského poloostrova. Má rozlohu 28 750 kilometrů čtverečních a její pobřeží se táhne v délce 362 kilometrů podél Jaderského a Jónského moře. Bílé písečné pláže, tyrkysové moře a v pozadí vysoké hory zdobí Albánskou riviéru, která sahá od města Vlora po město Sarandë. Na severu země a ve vnitrozemí se rozkládají rozeklaná horská pásma, zatímco na jihozápadě leží úrodné nížiny, které jsou využívány v zemědělství.

Lidé

Žije zde přibližně 3 600 000 obyvatel a většina z nich jsou Albánci. Malé procento tvoří Romové, Řekové a Srbové.

Podnebí

V pobřežní rovinaté oblasti na jihu se průměrné letní teploty pohybují kolem 26 stupňů Celsia. V horách Dibër na severu teploty v zimě klesají až na minus 25 stupňů Celsia.

Jídlo

Pečivo z lístkového těsta, které je plněné špenátem, sýrem, rajčaty a česnekem nebo jiným druhem zeleniny či masem, se nazývá byrek. Pečené kuře nebo jehně s výbornou jogurtovo-koprovou omáčkou se jmenuje tava e kosit. Albánci rádi jedí lžící, obvyklou součástí jejich jídelníčku jsou totiž polévky. Pokud se při zvláštních příležitostech podává jehněčí, ctěným hostům se často servíruje hlava zvířete. K mnoha albánským moučníkům patří baklava (na obrázku vpravo) a kadaif, což je pečivo polité sirupem nebo medem a posypané ořechy. Základní složkou potravy je chléb. Jestliže chcete někomu sdělit, že už jste jedli, stačí jednoduše říct „Hëngra bukë“, což znamená „Jedl jsem chléb“.

 [Rámeček a obrázky na straně 134]

První sjezdy

Albánští bratři žijící v Nové Anglii ve Spojených státech většinou chodili do anglického nebo řeckého sboru a pouze v neděli měli veřejnou přednášku v albánštině. Ve 20. a 30. letech minulého století navštěvovali sjezdy, které probíhaly v řečtině. Měli však radost, že mohou nosit jmenovky s nápisem ve svém rodném jazyce „Třídenní sjezd albánských badatelů Bible“.

[Obrázky]

Albánští bratři na sjezdu v Bostonu koncem 20. let (dole); sjezdová jmenovka (vpravo)

 [Rámeček a obrázky na straně 151 a 152]

„Jehova nás nikdy neopustil!“

FROSINA XHEKAOVÁ

ROK NAROZENÍ 1926

ROK KŘTU 1946

Z JEJÍHO ŽIVOTA Pravdu poznala v době dospívání. Přestože jí rodiče kladli odpor a úřady omezovaly její svobodu, vždycky se cítila blízko Jehovy a jeho organizace. Ve věrnosti zemřela v roce 2007.

▪ FROSINA poznala pravdu ve 40. letech od svých bratrů. Jejich rodiče nebyli svědkové a později ji vyhodili z domu, protože si nechtěla vzít muže, kterého jí vybrali. Bratr Gole Flloko ji přijal do své rodiny a choval se k ní jako k vlastní dceři.

„Jednou mě zatkli, protože jsem nechtěla jít volit,“ vyprávěla Frosina. „Byla jsem sama v místnosti, když v tom mě obklopilo asi 30 policistů. Jeden z nich na mě zařval: ‚Dovedeš si vůbec představit, co všechno ti můžeme udělat?‘ Cítila jsem, že Jehova je se mnou, a tak jsem řekla: ‚Nemůžete udělat nic, pokud vám to Svrchovaný Pán Jehova nedovolí!‘ Mysleli si, že jsem se zbláznila, a proto nařídili: ‚Vyhoďte ji odsud!‘ Měla jsem pravdu — Jehova byl se mnou!“

V roce 1957 se Frosina provdala za Luçiho Xheku a časem se jim narodily tři děti. Začátkem 60. let se Luçi stal členem nově vytvořeného zemského výboru, který měl dohlížet na dílo  v Albánii. Brzy nato byl odsouzen k pěti letům vyhnanství ve městě Gramsh, daleko od Frosiny a dětí. Luçi tam dále kázal a mluvil s lidmi o Boží organizaci. Obyvatelé Gramshe si ho pamatují dodnes.

V době, kdy byl Luçi odloučený od rodiny, komunistická strana dala Frosinu na černou listinu, takže nemohla legálně nakupovat potraviny. Frosina řekla: „Nebyl to nepřekonatelný problém, protože několik bratrů se s námi dělilo o to, co měli. Zvládli jsme to, protože Jehova nás nikdy neopustil!“

Potom, co Luçi zemřel, se bratři scházeli jen občas. Frosina ale nepřestala kázat. Vzpomínala: „V 60. letech nás navštívil John Marks. Když jsem se v roce 1986 konečně setkala s jeho manželkou Helen, měly jsme pocit, že se známe už léta. Luçi a já jsme totiž Marksovým tajně posílali zprávy, a oni je předávali bratrům v Brooklynu.“

Když byl v roce 1992 zákaz díla zrušen, Frosina byla jedním z devíti pokřtěných svědků v Albánii. Pravidelně navštěvovala shromáždění a byla ve službě i v den své smrti v roce 2007. Krátce předtím než zemřela, řekla: „Miluji Jehovu z celého srdce! Nikdy by mě nenapadlo udělat kompromis. Vždycky jsem věděla, že mám po celém světě obrovskou rodinu, ale teď jsem dojata tím, jak velká je naše teokratická rodina v Albánii. Jehova byl pořád s námi a ve své náruči nás láskyplně drží i nadále!“

[Obrázek]

Frosina Xhekaová, 2007

 [Rámeček a obrázky na straně 159 a 160]

Teď máme literatury hojnost

VASIL GJOKA

ROK NAROZENÍ 1930

ROK KŘTU 1960

Z JEHO ŽIVOTA Během totalitního režimu se pevně zastával pravdy. Dnes je sborovým starším v Tiraně.

▪ PAMATUJI se, že jako malý chlapec jsem v naší vesnici Barmash viděl řeckou Strážnou věž. Tatínek na ni tehdy ukázal a řekl: „Tihle lidé mají pravdu!“ Jeho slova jsem pochopil až po letech. Rád jsem četl Bibli, i když bylo nebezpečné ji vůbec mít. Při pohřbu našeho příbuzného jsem se setkal s jedním bratrem z Tirany. Zeptal jsem se ho na znamení posledních dnů, o němž se píše ve 24. kapitole Matouše. Vysvětlil mi to a já hned každému začal říkat, co jsem se dozvěděl.

V roce 1959 jsem se sešel s bratry v domě Leonidhy Popeho. V té době jsem měl zrovna rozečtenou knihu Zjevení, a tak jsem se zeptal, co je divoké zvíře a Velký Babylón. Bratři mi to vysvětlili a já pochopil, že jsem našel pravdu. O rok později jsem byl pokřtěn.

Všude jsem horlivě kázal, a proto mě propustili z práce. Sehnal jsem si tedy starý rozhrkaný dvoukolák a po Tiraně jsem rozvážel zboží. Přestože jsem se s bratry mohl stýkat jen málo a neměl jsem žádné publikace, dál jsem druhým vydával svědectví.

Začátkem 60. let, dříve než byl Leonidha Pope poslán do vyhnanství, se mu podařilo získat několik řeckých publikací,  které do Albánie někdo propašoval. Leonidha nahlas překládal a já jsem to zapisoval do sešitu. Pak jsem na jeho pokyn napsal další kopie a poslal je několika bratrům ve městech Berat, Fier a Vlora.

Od 90. let se toho hodně změnilo. Je úžasné vidět, kolik literatury nám Jehova dává. Od roku 1992 se rozšířilo více než 17 milionů časopisů. Do albánštiny jsou překládány nové publikace a ve svém rodném jazyce máme i celý Překlad nového světa. Když to srovnám s roky, kdy jsme byli bez literatury, neubráním se slzám radosti. To, že jsme měli tak málo po tak dlouhou dobu, nás naučilo vděčnosti.

 [Rámeček a obrázky na straně 163 a 164]

Smysluplnou práci jsem našel až doma

ARDIAN TUTRA

ROK NAROZENÍ 1969

ROK KŘTU 1992

Z JEHO ŽIVOTA Pravdu poznal v Itálii a pak se vrátil zpět do Albánie. Je členem výboru odbočky.

▪ BYLO mi 21, když jsem v roce 1991 spolu s dalšími tisíci uprchlíků opustil Albánii. Unesli jsme loď, která plula do Itálie. Albánie se potýkala s vážnými ekonomickými problémy, a tak jsem byl nesmírně rád, že odtamtud mohu utéct. Splnil se tím můj sen.

Po dvou dnech v italském Brindisi jsem se z uprchlického tábora tajně dostal ven, protože jsem si chtěl najít práci. Jeden muž mi dal přečíst okopírované biblické poselství v albánštině a pozval mě na shromáždění, které se mělo konat odpoledne. Řekl jsem si: Proč ne? Třeba mi tam někdo dá práci!

Nikdy by mě nenapadlo, že mě tam přijmou tak přátelsky. Po shromáždění v sále Království za mnou každý přišel a všichni byli vřelí a laskaví. Jedna rodina mě pozvala na večeři. Dávali mi najevo lásku a úctu — mně, který jsem byl jen zanedbaný, ilegální uprchlík z Albánie.

Při dalším shromáždění mi Vito Mastrorosa nabídl biblické studium. Souhlasil jsem a brzy jsem pochopil, že to, co se učím, je pravda. V srpnu 1992 jsem byl v Itálii pokřtěn.

Nakonec se mi podařilo vyřídit si povolení k pobytu. Sehnal jsem si dobrou práci a peníze jsem posílal své rodině v Albánii. Začal jsem si ale říkat: Teď, když se dílo v Albánii uvolnilo, je tam zapotřebí hodně kázat. Neměl bych se vrátit a sloužit  tam? Ale jak na to bude reagovat moje rodina? Potřebují peníze, které jim posílám. A co řeknou lidi?

V té době mi zavolali bratři z betelu v Tiraně a řekli mi, že v listopadu se má do Albánie přistěhovat několik italských zvláštních průkopníků. Zeptali se mě, jestli bych byl ochoten přijet a učit je albánsky. Příklad těchto průkopníků mě podnítil, abych se nad sebou vážně zamyslel. Měli odjet do země, kterou jsem opustil. Neznali místní jazyk, ale toužili tam jet. Já jsem albánsky mluvil a v Albánii jsem vyrostl. Co jsem tedy dělal v Itálii?

Rozhodl jsem se, že se vrátím, a nastoupil jsem na loď společně s průkopníky. Hned po příjezdu jsem začal sloužit v malém betelu. Dopoledne jsem vyučoval albánštinu a odpoledne jsem překládal. Moje rodina zpočátku nebyla nadšená, ale když pochopili, proč jsem se vrátil zpátky do Albánie, začali dobré zprávě naslouchat. Brzy se moji rodiče, dvě sestry a bratr dali pokřtít.

Lituji snad někdy toho, že jsem se vzdal práce a peněz, které jsem měl v Itálii? Vůbec ne! Smysluplnou práci jsem našel v Albánii. Přesvědčil jsem se, že práce, která je opravdu důležitá a přináší trvalou radost, je obětavá služba Jehovovi.

[Obrázek]

Ardian a jeho manželka Noadia

 [Rámeček a obrázky na straně 173 a 174]

Shromáždění už nejsou tajná

ADRIANA MAHMUTAJOVÁ

ROK NAROZENÍ 1971

ROK KŘTU 1993

Z JEJÍHO ŽIVOTA Byla pozvána na tajné shromáždění, ale krátce nato se poměry v Albánii změnily. V současné době slouží jako zvláštní průkopnice.

▪ V ROCE 1991 zemřel můj bratranec a já jsem zaslechla, jak žena jménem Barie moji tetu utěšuje myšlenkami z Bible. Začala jsem se Barii hned vyptávat na různé věci a ona mě pozvala, abych se u ní v práci sešla s její kamarádkou Rajmondou. Rajmonda a její rodina se scházeli s „třídou“. Řekla mi, že ten, kdo je nový, tam nemůže hned přijít, a že napřed se nějakou dobu se mnou budou vést biblické rozhovory. To, co jsem se z Bible učila, se mi moc líbilo a zakrátko jsem na shromáždění s třídou mohla chodit i já.

Třídu tvořili nepokřtění lidé, kteří se dříve scházeli se Sotirem Papou a Sulem Hasanim. Před lety se agentům Sigurimi podařilo do tříd proniknout a pak bratry udali policii. Všichni proto byli opatrní a pečlivě zvažovali, koho na shromáždění pozvou.

Na svém prvním shromáždění jsem se dozvěděla, že každý z nás by si měl udělat seznam svých známých a vyprávět jim o tom, co se učíme. Hned jsem proto šla za Ilmou Taniovou a zanedlouho mohla na shromáždění přijít i ona. Naše patnáctičlenná třída se rychle rozrůstala.

V dubnu 1992 Berat navštívili Michael a Linda DiGregoriovi. Byli jsme vybídnuti, abychom otevřeně zvali druhé na bratrovu přednášku. Výsledkem bylo, že si ji přišlo poslechnout 54  osob. Nikdo z nás nebyl pokřtěný. Po shromáždění jsme DiGregoriovy několik hodin zasypávali otázkami. Konečně jsme se dozvěděli, jak by naše skupina měla být zorganizována.

Krátce nato byli svědkové Jehovovi zákonně registrováni. Ilma, dva bratři a já jsme jeli do Tirany, abychom se dozvěděli, jak kázat dveře ode dveří. To, co jsme se tam naučili, jsme se pak snažili co nejlépe předat ostatním v Beratu. V březnu 1993 byli do Beratu přiděleni čtyři zvláštní průkopníci z Itálie. Díky tomu sbor začal duchovně růst a každý týden se konala dvě shromáždění, kterých se mohl účastnit každý.

V tom měsíci se v Tiraně konal první sjezdový den a sešlo se na něm 585 lidí. Ilma i já jsme tam byly pokřtěny. Přihlásily jsme se do pravidelné průkopnické služby. Netrvalo dlouho a byly jsme prvními albánskými zvěstovateli, kteří byli pověřeni zvláštní průkopnickou službou. Naše činnost už nebyla tajná. Kázat jsme začaly ve městě Korča.

Už několik měsíců před tím, než jsme přijely, tam sám kázal Arben Lubonja. S Ilmou se později vzali a pak byli pozváni do krajské služby. Dnes jsou v betelu. Mám velkou radost, že jsem Ilmu tehdy do třídy pozvala.

Na nedávném oblastním sjezdu, kterého se zúčastnilo přes 5 500 lidí, jsem si vzpomněla na naši tajnou třídu. Jehova způsobil opravdu mimořádné změny. Na shromáždění a na sjezdy teď může přijít každý, kdo chce. Kvůli ekonomickým problémům sice stovky bratrů z Beratu odjely, ale i tak se z naší malé třídy stalo pět horlivých sborů.

[Obrázek]

Ilma a Arben Lubonjaovi

 [Rámeček a obrázek na straně 183]

„Tak jdeme!“

ALTIN HOXHA A ADRIAN SHKËMBI

ROK NAROZENÍ 1973 (oba)

ROK KŘTU 1993 (oba)

Z JEJICH ŽIVOTA Odešli z vysoké školy, aby mohli být v průkopnické službě. Nyní slouží jako sboroví starší.

▪ POČÁTKEM roku 1993, když studovali na vysoké škole v Tiraně, jeden jejich kamarád jim několik hodin vyprávěl o tom, co se dozvěděl od svědků Jehovových. Všechno, o čem mluvil, jim ukázal v Bibli. V poznávání biblických pravd pokračovali, začali jednat v souladu s tím, co se učili, a ještě v tom roce byli pokřtěni. V létě odjeli do města Kuçovë, kde nebyli žádní zvěstovatelé.

Po návratu do Tirany řekl Adrian Altinovi: „Co děláme ve škole? Pusťme se naplno do práce v Kuçovë.“

Altin mu odpověděl: „Tak jdeme!“ Sedm měsíců po křtu byli zpátky v Kuçovë.

Jehova jejich úsilí bohatě požehnal. Nyní v Kuçovë slouží více než 90 zvěstovatelů. Asi 25 svědků, kteří odtamtud pocházejí, slouží jako průkopníci v jiných částech Albánie nebo jsou v betelu. S mnohými z nich vedli studium právě Adrian a Altin.

Když Altin vzpomíná na vysokoškolská léta, s úsměvem říká: „Apoštol Pavel se rozhodl, že nebude usilovat o významné postavení ve světě, a já jsem se v roce 1993 rozhodl stejně. Nikdy jsem nelitoval toho, že jsem tehdy řekl ‚Tak jdeme!‘“

 [Rámeček a obrázky na straně 191 a 192]

Bývalý učitel ateismu vyučuje pravdu z Bible

ANASTAS RUVINA

ROK NAROZENÍ 1942

ROK KŘTU 1997

Z JEHO ŽIVOTA Než se od svých dětí dozvěděl o pravdě, vyučoval své podřízené v armádě ateismus. Dnes slouží jako sborový starší a zvláštní průkopník.

▪ V ROCE 1971 jsem ukončil vojenskou akademii a stal jsem se politickým brigádním komisařem. Takové označení se používalo proto, že vláda v roce 1966 zrušila vojenské hodnosti. Mimo jiné jsem měl za úkol vojáky vyučovat, že Bůh neexistuje. Propagoval jsem filozofii, že náboženství je opiem lidstva.

Byl jsem ženatý a měl tři děti. V roce 1992 začal můj syn Artan chodit na náboženská setkání svědků Jehovových v Tiraně. Potom s sebou začal brát také svoji sestru Anilu. Říkal jsem si, že je to hloupost a ztráta času. Doma kvůli tomu docházelo k mnoha hádkám.

Jednoho dne jsem ze zvědavosti otevřel Strážnou věž. Překvapilo mě, že to, co tam bylo napsáno, znělo logicky. Artan a Anila mě povzbuzovali, abych Bibli začal studovat, ale já jsem nechtěl. Myslel jsem si, že když nevěřím v Boha, nemohu studovat Bibli. V roce 1995 vyšla v albánštině kniha Jak vznikl život? Evolucí, nebo stvořením? Artan a Anila mi jednu věnovali. Kniha mě přesvědčila, že Bůh opravdu existuje. Už jsem neměl žádnou výmluvu, proč nestudovat. Lirie, moje manželka, se ke mně brzy přidala a oba jsme se během studia přesvědčili o tom, že jsme našli pravdu.

  Mám-li být upřímný, musím přiznat, že pokroky jsem dělal pomalu. Bylo mi 53 let a nebylo jednoduché zbavit se politického a vojenského způsobu myšlení. Ale díky pomoci od našeho Stvořitele, Jehovy, jsem postupoval kupředu.

Nechtěl jsem se však stát zvěstovatelem, protože jsem se obával, že bych měl kázat právě těm lidem, které jsem dříve učil ateismus. Co si o mně budou myslet? Jednoho dne mi Vito Mastrorosa při našem studiu přečetl zprávu o Saulovi z Tarsu. To změnilo můj názor. Saul pronásledoval křesťany, pak poznal pravdu a začal kázat. Pochopil jsem, že s Jehovovou pomocí to dokážu i já.

Někdy se musím nad sebou pousmát, když si uvědomím, že mám sklon být přísný a jednat jako velící důstojník. Jehova mi ale neustále pomáhá, abych byl rozumný, a já se to pomalu učím.

S dětmi se kvůli pravdě už nehádám. Naopak, jsem na ně hrdý. Artan je zvláštním průkopníkem a sborovým starším. Dcery Anila a Eliona slouží v betelu v Tiraně.

Společně s Lirie jsme zvláštními průkopníky. Učit lidi pravdu o našem vznešeném Stvořiteli a vidět, jaké změny dělají ve svém životě, považujeme za skutečnou výsadu. Máme velkou radost z toho, že jim můžeme nabízet spolehlivou naději založenou na slibech jediného živého a pravého Boha, Jehovy.

[Obrázek]

Zleva doprava: Artan, Anila, Lirie, Anastas, Eliona a její manžel Rinaldo Galli

 [Tabulka a graf na straně 176 a 177]

HLAVNÍ UDÁLOSTI — Albánie

1920–1922 Albánci poznávají pravdu ve Spojených státech.

1922 Thanas Idrizi se vrací do města Gjirokastër a přináší tam pravdu.

1925 V Albánii jsou tři biblické studijní třídy.

1928 V mnoha městech se promítá Fotodrama stvoření.

1930

1935–1936 Probíhá intenzivní kazatelská kampaň.

1939 Činnost svědků Jehovových je zakázána.

1940

1940 Devět bratrů je kvůli svému neutrálnímu postoji uvězněno.

1946 Moci se chopila komunistická strana.

1950

1960

1960 Je jmenován zemský výbor.

 1962 Členové výboru jsou posláni do pracovních táborů.

1967 Albánie je oficiálně prohlášena za ateistickou zemi.

1980

1990

1992 Svědkové Jehovovi jsou zákonně registrováni.

1996 Milton Henschel přijel na zasvěcení prvního betelu.

1997 Vypukla trazira.

2000

2005 V albánštině je vydán úplný Překlad nového světa.

2006 Zasvěcení odbočky v městečku Mëzez nedaleko Tirany.

2010

[Graf]

(Viz publikaci)

Počet zvěstovatelů

Počet průkopníků

4 000

3 000

2 000

1 000

1930 1940 1950 1960 1980 1990 2000 2010

 [Mapy na straně 133]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

ČERNÁ HORA

KOSOVO

MAKEDONIE

ŘECKO

Ioannina

Skadarské jezero

Ochridské jezero

Prespanské jezero

JADERSKÉ MOŘE

ALBÁNIE

TIRANA

Skadar

Kukës

Burrel

Mëzez

Drač

Kavajë

Gramsh

Kuçovë

Fier

Berat

Korča

Vlora

Tepelenë

Këlcyrë

Barmash

Përmet

Gjirokastër

Sarandë

 [Celostránkový obrázek na straně 126]

[Obrázek na straně 128]

Thanas Idrizi poznal pravdu v Nové Anglii v USA a přivezl ji do města Gjirokastër v Albánii

[Obrázek na straně 129]

Sokrat Duli seznámil s pravdou svého bratra

[Obrázek na straně 137]

Nicholas Christo mluvil o dobré zprávě s vysokými albánskými představiteli

[Obrázek na straně 142]

Dvoustránkový dopis, který albánští bratři z Bostonu poslali Enveru Hodžovi

[Obrázek na straně 145]

Leonidha Pope

[Obrázek na straně 147]

„Jehova mě naučil nepodepisovat to, co jsem neřekl.“ (Sotir Ceqi)

[Obrázek na straně 149]

Helen a John Marksovi před tím, než John odjel do Albánie

[Obrázek na straně 154]

Spiro Vruho sloužil jako cestující dozorce

[Obrázek na straně 157]

Llopi Bllaniová

[Obrázek na straně 158]

Kulla Gjidhariová si připomněla Památnou slavnost, přestože byla sama

[Obrázek na straně 167]

Michael a Linda DiGregoriovi

[Obrázek na straně 172]

Výnosem č. 100 svědkové Jehovovi získali právní uznání

[Obrázek na straně 175]

Shromáždění v prvním sále Království, Tirana 1992

[Obrázek na straně 178]

Areti Pinaová věrně kázala, ačkoli byla sama

[Obrázky na straně 184]

Stará vila byla přestavěna na moderní kancelářskou budovu

[Obrázek na straně 186]

„Pokud půjdete do vězení, nemějte zbytečné obavy.“ (Nasho Dori)

[Obrázky na straně 194]

David Splane oznamuje vydání „Překladu nového světa“ v albánštině

[Obrázek na straně 197]

Misionáři, kteří v Albánii nyní slouží

 [Obrázky na straně 199]

Albánská odbočka

Výbor odbočky: Artan Duka, Ardian Tutra, Michael DiGregorio, Davide Appignanesi a Stefano Anatrelli