Uganda

PO CELÁ staletí se cestovatelé snažili objevit prameny mohutné řeky Nil, která protéká polovinou Afriky a ústí do Středozemního moře. Některým se nakonec podařilo zjistit, že Nil pramení v horách v oblasti Viktoriina jezera. Ve 20. století mnozí lidé žijící na tomto území objevili zdroj mnohem drahocennější vody — ‚živé vody‘, která předává „věčný život“. (Jan 4:10–14) Přečtěte si vyprávění o obyvatelích Ugandy, kteří ‚žíznili po spravedlnosti‘. (Mat. 5:6)

„PERLA AFRIKY“

Uganda leží na rovníku uprostřed Afriky a je to nádherná země s příjemným podnebím. Tající ledovce vysoko v majestátním pohoří Ruwenzori, kterému se také říká Měsíčné hory, jsou zdrojem jiskřivé vody, jež vytváří vodopády a stéká do bezpočtu řek a jezer. Díky úrodné půdě a množství srážek jsou v Ugandě ideální podmínky pro pěstování kávy, čaje a bavlny. Také tu hojně rostou plantejny, což je druh banánů, z kterých se dělá matooke, jedno z nejoblíbenějších ugandských jídel. K místním plodinám patří i maniok, kukuřice, proso a čirok.

Tato tropická země je domovem lvů, slonů, hrochů, krokodýlů, levhartů, žiraf, antilop, mnoha druhů opic a také šimpanzů a ohrožených horských goril. Všude je slyšet melodický zpěv pestrobarevných ptáků. V Ugandě je tolik přírodních krás, že se jí říká „perla Afriky“.

 PŘÁTELŠTÍ LIDÉ

V Ugandě žije asi 30 milionů lidí z přibližně 30 etnických skupin. Mnozí jsou věřící a patří k církvím křesťanstva. Avšak podobně jako v řadě jiných zemí i zde se formální uctívání mísí s kmenovými náboženskými zvyky. Uganďané jsou přátelští a pohostinní a není nijak výjimečné, že někteří z nich pokleknou, když zdraví nebo obsluhují někoho, kdo je věkem starší.

Je smutné, že v 70. a 80. letech minulého století tuto nádhernou „perlu Afriky“ a její obyvatele těžce zasáhly politické převraty, které si vyžádaly tisíce lidských životů. K utrpení ještě přispěla epidemie AIDS. V takových podmínkách svědkové Jehovovi houževnatým Uganďanům přinášeli útěchu a naději.

PŘIJÍŽDĚJÍ PRŮKOPNÍCI

Dobrá zpráva o Království se do Ugandy poprvé dostala zřejmě v roce 1931, kdy kazatelskou činnost ve všech afrických zemích na jih od rovníku měla na starost odbočka v Jižní Africe. Ta pověřila dva průkopníky, Roberta Nisbeta a Davida Normana, aby začali kázat na rozlehlém území, kde dnes leží Keňa, Uganda a Tanzanie.

Bratři Nisbet a Norman byli odhodláni přinést dobrou zprávu o Království hluboko do nitra Afriky. Svou cestu zahájili 31. srpna 1931 ve městě Dar es Salaam a vzali s sebou 200 krabic literatury. Odtamtud se vydali na ostrov Zanzibar, pokračovali do přístavního města Mombasa a pak směřovali do kopcovité krajiny v Keni. Cestovali vlakem a sloužili ve městech, kterými projížděli. Dostali se až na východní  břeh Viktoriina jezera, které přepluli na parníku, a dorazili do Kampaly, hlavního města Ugandy. Tam rozdali většinu publikací, získali mnoho předplatných na časopis Zlatý věk a pak autem pokračovali dál do vnitrozemí.

O čtyři roky později, v roce 1935, do východní Afriky vyrazila další výprava jihoafrických průkopníků. Tentokrát byli čtyři — kromě Roberta Nisbeta to byl jeho mladší bratr George a Gray Smith s manželkou Olgou. Jeli ve dvou dobře vybavených dodávkových autech, která upravili na karavany. Silnice byly ve špatném stavu a někdy si tito odvážní průkopníci museli razit cestu až tři metry vysokou trávou. „Často přespávali v divočině,“ říká jedna zpráva. „Doslova viděli, slyšeli a cítili tep Afriky — v noci to byli řvoucí lvi, přes den pokojně se pasoucí zebry a žirafy a bázeň vzbuzující nosorožci a sloni.“ Nebojácní průkopníci navštěvovali města, kde poselství o Království ještě nikdo nikdy nekázal.

Gray a Olga Smithovi se rozhodli, že nějaký čas zůstanou v Tanganice (nyní Tanzanie), a Robert s Georgem mezitím zamířili do Nairobi v Keni. Později koloniální úřady Smithovým nařídily, aby z Tanganiky odjeli, a tak se vydali do Kampaly v Ugandě. Situace  ve městě však už nebyla tak příznivá jako v době, kdy tam kázali bratři Nisbet a Norman, a místní policie Smithovy neustále sledovala. Ti se ale nedali odradit a během pouhých dvou měsíců rozdali 2 122 knih a brožur a zorganizovali šest veřejných shromáždění. Nakonec guvernér vydal nařízení, na jehož základě Gray a Olga museli Ugandu opustit. Odcestovali do Nairobi, kde se setkali s bratry Nisbetovými, a pak se vrátili do Jižní Afriky.

Díky Jehovovu požehnání byly tyto kazatelské výpravy mimořádně úspěšné a bylo při nich vydáno vynikající svědectví. Navzdory odporu ze strany náboženských představitelů a narůstajícímu tlaku koloniálních úřadů průkopníci předali lidem více než 3 000 knih a přes 7 000 brožur a kromě toho získali mnoho předplatných. Než se však v Ugandě začalo kázat znovu, uběhla řada let.

ZNOVU SE ZAČÍNÁ VYDÁVAT SVĚDECTVÍ

V dubnu 1950 přijeli Kilminsterovi, mladí manželé z Anglie, a usadili se v Kampale. Horlivě kázali dobrou zprávu a měli velkou radost, když jedna řecká a jedna italská rodina na poselství o Království zareagovaly.

V prosinci roku 1952 navštívili Nairobi bratři Knorr a Henschel z ústředí svědků Jehovových v New Yorku. Bratr Kilminster se s nimi rozhodně chtěl setkat, a tak se tam z Kampaly vydal. Bratři Knorr a Henschel skupinku v Nairobi povzbudili a zařídili, aby v Kampale byl zorganizován sbor. Tomu se dobře dařilo a ve služebním roce 1954 v něm sloužilo už 10 zvěstovatelů.

 V témže roce navštívil východní Afriku Eric Cooke z odbočky v Jižní Rhodesii (nyní Zimbabwe) a s novým sborem v Kampale strávil nějaký čas. I když se bratři každý týden s radostí účastnili sborového studia Strážné věže, ještě nebyli příliš aktivní v kazatelské službě. Bratr Cooke proto bratra Kilminstera povzbudil, aby zorganizoval všechna sborová shromáždění, včetně služebního shromáždění. Bratr Cooke chtěl, aby se kazatelská činnost dále rozvíjela, a proto zdůrazňoval důležitost služby dveře ode dveří. V tomto odvětví služby mnoha zvěstovatelům s láskou osobně poskytl školení.

V té době se kazatelská činnost v Ugandě soustředila především na Evropany. Bratr Cooke si však povšiml, že většina rodilých Uganďanů v Kampale mluví gandsky. Bratrům tedy navrhl, aby do gandštiny přeložili nějakou publikaci a tak mohli působit na srdce místních obyvatel. V roce 1958 zvěstovatelé začali používat nově přeloženou brožuru „Toto dobré poselství o království“, a to velmi přispělo k pokroku  díla. V roce 1961 se na kazatelské činnosti podílelo 19 hlasatelů Království, což byl nový vrchol.

Bratr Kilminster se v zaměstnání setkal s Georgem Kaduem, veselým Uganďanem, kterému bylo něco málo přes 40 let. Jeho rodným jazykem byla gandština, ale velmi dobře mluvil i anglicky. Když se dozvěděl, že Boží jméno je Jehova, vzbudilo to v něm velký zájem o biblickou pravdu. Bylo s ním zahájeno studium a bratra Kilminstera zanedlouho začal doprovázet ve službě dům od domu jako tlumočník. V roce 1956 se ve Viktoriině jezeře blízko Entebbe konal první křest v Ugandě. Mezi těmi, kdo křtem dali najevo, že se zasvětili Jehovovi, byl i George.

Krátce potom se však kazatelská činnost zbrzdila. Některým bratrům ze zahraničí skončily pracovní smlouvy, a tak se vrátili domů. Několik bratrů bylo vyloučeno a další klopýtli o nebiblické jednání některých členů sboru. George Kadu však Jehovu miloval a věděl, že to, čemu věří, je pravda. Pevně se jí držel ‚v příznivém období i v období obtížném‘ a věrně sloužil jako starší až do své smrti v roce 1998. (2. Tim. 4:2)

VÝZVA KE SLUŽBĚ TAM, KDE JE TO VÍCE ZAPOTŘEBÍ

Pole ve východní Africe bylo velké, ale kazatelů Království bylo málo. Kromě toho koloniální vláda nedovolovala, aby na tomto území působili misionáři. Dalo se s tím něco dělat?

V roce 1957 byli zvěstovatelé na celém světě vyzváni, aby šli sloužit tam, kde je to více zapotřebí. Duchovně zralí bratři byli povzbuzeni, aby se přestěhovali do míst, kde bylo málo zvěstovatelů Království. Jednalo se o podobné pozvání, jaké dostal apoštol Pavel,  když ve vidění spatřil muže, který ho prosil: „Přejdi do Makedonie a pomoz nám.“ (Sk. 16:9, 10) Jak novodobé pozvání přispělo k pokroku kazatelského díla v Ugandě?

Frank a Mary Smithovi zareagovali stejně pohotově jako Izajáš a okamžitě se začali připravovat na stěhování do východní Afriky. a (Iz. 6:8) V červenci 1959 nastoupili na loď, která plula z New Yorku přes Kapské Město do Mombasy. Odtamtud cestovali vlakem do Kampaly, kde si Frank našel místo chemika ve státním geologickém průzkumu. Smithovi se usadili asi 35 kilometrů jižně od Kampaly, v Entebbe. V tomto krásném městě na břehu Viktoriina jezera se do té doby nekázalo. Smithovi se pravidelně účastnili shromáždění v malém, ale rostoucím sboru v Kampale.

Od Smithových se o pravdě dozvěděli Peter Gyabi, který měl odpovědné postavení v ugandské státní správě, a jeho manželka Esther. Již dříve Peter dostal  knihu Co přineslo náboženství lidstvu? b, ale nevěnoval jí mnoho pozornosti, protože byl velmi zaměstnaný a často se kvůli práci stěhoval z místa na místo. Pak byl poslán, aby dojednal smír mezi dvěma kmeny, které se spolu přely o půdu. Jelikož to byl složitý případ a mezi kmeny panovalo napětí, Peter se modlil: „Bože, když mi pomůžeš, budu po tobě pátrat.“ Situace byla v klidu vyřešena, a tak Peter pamatoval na svou modlitbu a do knihy se začetl. Pochopil, že je to pravda, a začal hledat svědky Jehovovy. Když potkal Franka Smitha, měl z toho velkou radost. Frank souhlasil, že s ním i s jeho manželkou povede pravidelné biblické studium. Tito příjemní manželé byli časem pokřtěni a už více než 40 let věrně slouží Bohu jako hlasatelé Království.

Na výzvu sloužit tam, kde je to více zapotřebí, zareagovali i jiní bratři ze zahraničí. Někteří se díky svému zaměstnání dostali do míst, která byla daleko od skupinky zvěstovatelů v Kampale. Jedni manželé se přistěhovali do městečka Mbarara ležícího v kopcovité krajině na jihozápadě Ugandy, asi 300 kilometrů od Kampaly. Ve svém domě zorganizovali studium Strážné věže a studium knihy. Čas od času však cestovali až do Kampaly nebo Entebbe, aby se potěšili ze společenství s dalšími bratry a sestrami. Také byli v kontaktu s odbočkou ve městě Luanshya v Severní Rhodesii (nyní Zambie), která v té době dohlížela na kazatelskou činnost ve východní Africe. Dozorcem odbočky byl Harry Arnott, který zároveň sloužil jako zónový dozorce. Navštěvoval  i Kampalu, aby hrstku ugandských zvěstovatelů povzbudil. Ti si jeho láskyplného zájmu velmi vážili.

Také Tom a Ann Cookeovi z Anglie si velmi přáli sloužit tam, kde je málo zvěstovatelů Království. Tom hledal zaměstnání v mnoha zemích a nakonec dostal místo jako úředník Ministerstva školství v Ugandě. Toto zaměstnání ho společně s Ann a jejich čtyřletou dcerou Sarah nejprve přivedlo do městečka Iganga, asi 130 kilometrů východně od Kampaly. Po narození jejich druhé dcery Rachel nějakou dobu bydleli ve městě Jinja, které leží na místě nazývaném pramen Nilu. Později se přestěhovali do Kampaly.

OBĚTI A POŽEHNÁNÍ

Všechny tyto rodiny velmi přispěly k pokroku kazatelského díla v Ugandě. Je pravda, že tito horliví kazatelé se museli vzdát svého životního stylu a určitého pohodlí, na které byli zvyklí. Na oplátku se však radovali z toho, že viděli, jak pokorní lidé reagují na  dobrou zprávu o Království a mění svůj život. Těšili se také z pevného pouta křesťanské lásky, které si vytvořili s místními rodinami, když společně uctívali Boha a společně trávili čas.

Tom Cooke vzpomíná: „Zapůsobila na nás laskavost a zdvořilost místních lidí a také jejich neokázalá důstojnost. To, že jsme mohli malým dílem přispět k růstu sboru, považuji za výjimečnou výsadu.“

O rozhodnutí přestěhovat se do Ugandy Tom říká: „Jako rodina s malými dětmi jsme jen sotva mohli sloužit Jehovovi v lepším prostředí. Mohli jsme vidět vynikající příklad bratrů a sester z mnoha zemí a také být ve společnosti vřelých a věrných místních svědků. Měli jsme mnoho krásných zážitků ve službě, nebyli jsme vystaveni vlivu televize a mohli jsme obdivovat nádheru africké přírody. To jsou jen některá z požehnání, z nichž jsme se těšili.“

Ti, kdo sloužili tam, kde to bylo více zapotřebí, si velmi vážili společenství s ostatními křesťany, což bylo vidět také z toho, že byli ochotni na krajské sjezdy cestovat až do Keni. Znamenalo to autobusem nebo vlakem urazit 750 kilometrů tam i zpět.

K účasti na oblastních sjezdech bylo potřeba ještě většího úsilí. Například v roce 1961 delegáti z Ugandy a Keni jeli na oblastní sjezd do města Kitwe v Severní Rhodesii (nyní Zambie). Jeden z delegátů vypráví: „Představovalo to čtyřdenní cestu dlouhou přes 1 600 kilometrů. Jeli jsme po těch nejhorších — většinou nezpevněných — cestách, jaké v Tanganice (nyní Tanzanie) byly. A potom zpět do Ugandy další čtyři dny rozpálenou a prašnou africkou savanou. Bylo  to docela dobrodružné. Být s tolika bratry a sestrami nám působilo velkou radost.“ Taková cesta sice byla mimořádně náročná, ale duchovně velmi osvěžující.

ZNAMENITÁ PRÁCE MISIONÁŘŮ

V roce 1962 Uganda získala nezávislost na Británii. V následujícím roce přijel do Nairobi v Keni Milton Henschel a s bratry mluvil o možnosti poslat do Ugandy misionáře. Kdo tam bude přidělen?

Krátce předtím začali v Nairobi sloužit Tom a Bethel McLainovi, absolventi 37. třídy školy Gilead. Byli velmi překvapeni, když se dozvěděli, že jejich novým působištěm bude Kampala. Ochotně tuto změnu přijali a stali se prvními misionáři vyškolenými v Gileadu, kteří do Ugandy přijeli. Tom přiznává: „Zpočátku se nám po Keni stýskalo, ale brzy jsme si Ugandu zamilovali. Lidé byli přátelští a dychtivě se zajímali o to, co jsme jim ve službě říkali.“

Tom a Bethel se v Keni učili svahilsky, ale teď museli přejít na nový jazyk  — gandštinu. K dispozici neměli nic víc než své odhodlání, důvěru v Jehovu a učebnici pro samouky. První měsíc v Ugandě věnovali studiu nového jazyka 250 hodin a v dalším měsíci 150 hodin. Kromě toho strávili 100 hodin v kazatelské službě. Časem gandštinu zvládli a radovali se z pěkných výsledků ve službě.

V lednu 1964 se k nim připojili Gilbert a Joan Waltersovi z 38. třídy Gileadu. Čtyři další misionáři z téže třídy, Stephen a Barbara Hardyovi spolu s Ronem a Jenny Bicknellovými, byli posláni do Burundi, ale kvůli problémům s vízy byli i oni přiděleni do Ugandy. Zakrátko bylo potřeba v Kampale vybudovat větší misionářský domov.

Sbor v Kampale byl svým způsobem jedinečný. Patřili do něj například bratr Kadu s rodinou, zvláštní průkopníci ze Severní Rhodesie John a Eunice  Bwaliovi se svými dětmi a Margaret Nyendeová a její děti. Shromáždění se konala v podstatě venku. „Kolemjdoucí nás viděli a slyšeli, i když nás bylo málo,“ vzpomíná Gilbert Walters. „Rodina Bwaliových z plných plic zpívala písně Království i bez hudebního doprovodu, a to na očích veřejnosti. Dodávalo nám to odvahu v naší službě pokračovat.“

Netrvalo dlouho a Gilbert a Joan Waltersovi dostali za úkol založit misionářský domov ve městě Jinja, kde se do té doby organizovaně nekázalo. Později byly otevřeny další dva misionářské domovy — jeden v Mbale, nedaleko hranic s Keňou, a druhý v Mbaraře. Misionáři tam sloužili společně s mnoha zvláštními průkopníky z jiných zemí. Pole se skutečně ‚bělalo ke žni‘. (Jan 4:35) Dalo se udělat něco pro to, aby se sklizeň urychlila?

LEPŠÍ ORGANIZACE KAZATELSKÉ SLUŽBY

Celodobí služebníci v Ugandě se snažili propracovávat svůj velký obvod systematicky. Během týdne kázali v městské zástavbě, kde ulice měly jména a domy čísla. Jak ale sloužili tam, kde ulice ani domy nijak označené nebyly?

 Tom McLain vysvětluje: „Obvod jsme si rozdělili podle kopců. Dva z nás šli z jedné strany kopce, druzí dva z opačné strany. Drželi jsme se stezek, chodili nahoru a dolů, dokud jsme se všichni čtyři nesešli.“

Přibývalo místních svědků, a díky nim se bratři ze zahraničí mohli lépe seznámit s obvodem i tamními zvyky. A místní zvěstovatelé zase získávali od zahraničních bratrů a sester cenné zkušenosti. Například ve městě Jinja ugandští bratři chodili pravidelně do služby s misionáři. V neděli od osmi do desíti dopoledne sloužili dům od domu. Potom věnovali hodinu opětovným návštěvám a pak až do dvanácti hodin vedli biblické studium. Všichni členové sboru si tak navzájem vyměňovali zkušenosti a povzbuzení.

Jinja, druhé největší město v Ugandě, se mohla chlubit tím, že tam byla vodní elektrárna. Bylo to tedy výhodné místo pro rozvoj průmyslu. Misionáři dosahovali hezkých výsledků, když vydávali svědectví na rušných autobusových zastávkách a stanovištích taxi. Lidé ze vzdálených míst si rádi brali biblické publikace, aby měli cestou co číst. Tak se poselství o Království šířilo i na venkov.

K tomu, aby se dobrá zpráva dostala k co největšímu počtu lidí, bratři využívali také rozhlas. Dostali možnost každý týden vysílat ve státním rozhlase pořad nazvaný „O čem lidé přemýšlejí“. Bratři mluvili  o takových zajímavých námětech jako „Jak řešit rodinnou krizi“ nebo „Jak se chránit před zločinností a násilím“. Pořady probíhaly formou rozhovoru mezi „panem Robinsem“ a „panem Lee“. Jeden bratr vzpomíná: „Bylo opravdu neobvyklé slyšet na africké rozhlasové stanici, jak si muž s americkým přízvukem povídá s mužem, který má skotský přízvuk. S příznivou odezvou na tento pořad jsme se ve službě setkávali často, a tak bylo vidět, že plní svůj účel.“

POMOC PRO NOVÉ ZVĚSTOVATELE

Skupina ve městě Jinja v té době pořádala shromáždění v kulturním domě v hlavní obytné čtvrti Walukuba. Tom Cooke vzpomíná: „Mnozí bratři byli  krátce v pravdě a měli málo publikací, z nichž by si mohli připravovat úkoly na shromáždění.“ Co s tím?

„Uprostřed obytné čtvrti bydlel jeden bratr a v jeho domě misionáři udělali knihovnu,“ vypráví Tom. „Ti, kteří měli mít úkol na shromáždění, se tam každé pondělí večer sešli, používali publikace z knihovny a misionáři jim pomáhali s přípravou proslovů.“ V Jinje a okolí je teď několik sborů a zvěstovatelé, kteří v tomto městě u pramene Nilu slouží, se stále těší z úspěšného duchovního rybolovu.

K DUCHOVNÍMU RŮSTU PŘISPÍVAJÍ CESTUJÍCÍ DOZORCI

V září 1963 začala na kazatelské dílo v Ugandě dohlížet nově zřízená odbočka v Keni a krajskou službou byli pověřeni William a Muriel Nisbetovi. Uganda se stala součástí jejich kraje, jehož centrem bylo Nairobi. William šel ve stopách svých starších odvážných bratrů Roberta a George, kteří v Ugandě kázali asi o 30 let dříve. Zvěstovatelé nyní měli užitek z tvrdé práce dalšího zástupce rodiny Nisbetových.

Zájem o biblickou pravdu rostl a po celém území vznikaly nové skupiny, které byly často daleko od sebe. Cestující dozorci, kteří tyto izolované skupiny zvěstovatelů pravidelně navštěvovali, jim poskytovali cenné školení a povzbuzení a ujišťovali je o tom, že „Jehovovy oči jsou . . . upřeny na spravedlivé“. (1. Petra 3:12)

V roce 1965 Stephen a Barbara Hardyovi navštěvovali sbory v kraji, který sahal od Ugandy až po 2 600 kilometrů vzdálené Seychely v Indickém oceánu. Jednou do Ugandy podnikli „výzvědnou výpravu“, aby  zjistili, kde by průkopníci mohli dosáhnout nejlepších výsledků. Keňská odbočka jim zapůjčila Volkswagen Kombi, ve kterém cestovali i spali. Během pouhých šesti týdnů Hardyovi projeli většinu Ugandy a navštívili města Masaka, Mbarara, Kabale, Masindi, Hoima, Fort Portal, Arua, Gulu, Lira a Soroti.

Bratr Hardy vzpomíná: „Byla to nezapomenutelná cesta. Kazatelská služba byla úžasná. Každý, včetně místních úředníků, jednal vstřícně a přátelsky. Mnohokrát se stalo, že když jsme s někým začali mluvit u dveří, rozhovor se změnil ve ‚veřejnou přednášku‘. Sousedé a kolemjdoucí si totiž naše poselství chtěli vyslechnout také. I když jsme zastavili na místě, o kterém jsme si mysleli, že je osamělé, za chvíli začali přicházet usmívající se lidé a považovali nás za své hosty. Naše zásoby publikací se rychle tenčily.  Rozšířili jsme asi 500 knih a získali mnoho předplatných na Strážnou věž a Probuďte se!“

Přátelská povaha místních lidí, jejich zvědavost a zájem o duchovní věci byly příslibem toho, že v Ugandě dojde k velkému duchovnímu růstu. Ale co bylo opravdu podstatné, Hardyovi viděli, že kazatelskému dílu na tomto úrodném poli Jehova žehná.

JEHOVA PŮSOBÍ VZRŮST

Milníkem v historii Jehovova lidu v Ugandě byl 12. srpen 1965. Tehdy tam bylo zaregistrováno Mezinárodní sdružení badatelů Bible, takže naše vyučovací dílo bylo právně uznáno. Upřímní Uganďané, k nimž patřili například George Mayende, Peter a Esther Gyabiovi a Ida Ssaliová, vytvořili v 60. letech malé, ale pevné jádro křesťanského sboru. V roce 1969 podávalo v této zemi zprávu 75 zvěstovatelů, kteří sloužili mezi přibližně osmi miliony obyvatel. Na každého svědka tedy připadalo více než 100 000 obyvatel. V roce 1970 počet hlasatelů Království vzrostl na 97 a o rok později na 128. V roce 1972 v Ugandě kázalo 162 svědků Jehovových.

Vzrůst byl povzbuzující, ale bratři si uvědomovali, že jejich síla nespočívá v tom, že jich přibývá, ale že jejich silou je „Bůh, který působí vzrůst“. (1. Kor. 3:7) Netušili, že v 70. letech nastanou dramatické změny, které zasáhnou do jejich života a povedou k těžkým zkouškám víry. V roce 1971 generál Idi Amin provedl vojenský převrat a nastolil diktaturu, která způsobila chaos v životě milionů lidí a vedla k mnoha tisícům mrtvých. Přibývalo střetů mezi vládou a silami, které novému politickému uspořádání odporovaly. Čas od  času byly uzavřeny hranice se sousedními zeměmi a někdy platil zákaz vycházení. Někteří lidé záhadně zmizeli a jiní byli tajně sledováni. Jak se k takovému zmatku, zastrašování a násilí postavili naši mírumilovní bratři a sestry?

„BOŽSKÉ PANSTVÍ“, NEBO LIDSKÁ VLÁDA?

Právě v té době začaly přípravy oblastního sjezdu „Božské panství“, který se měl v roce 1972 konat v Kampale. Měl to být první takový sjezd v Ugandě. Chystali se na něj delegáti z Keni, Tanzanie i Etiopie. Jak zvládnou vzrůstající napětí, politické a kmenové střety a problémy na hraničních přechodech? Neměl by sjezd být zrušen? Bratři úpěnlivě prosili Jehovu, aby je při přípravách sjezdu vedl a aby chránil delegáty, kteří na sjezd pojedou.

 Později se situace zdála ještě hrozivější. Když delegáti přijížděli k hranicím, viděli velké skupiny lidí, kteří z Ugandy prchali. Vláda totiž nařídila deportaci všech Asiatů, kteří neměli ugandské občanství, především Indů a Pákistánců. Mnozí další lidé, například učitelé ze zahraničí, zemi opouštěli ze strachu, že vládní výnos povede k nepřátelství i vůči jiným etnickým skupinám. Delegáty to neodradilo. S čím se však ve městě, kde panovalo politické napětí, setkají?

S překvapením zjistili, že v Kampale je klid. Místní bratři a zájemci je s nadšením vítali u sjezdového areálu. Delegáty také udivilo, že úřady dovolily, aby nad nejrušnější kampalskou ulicí visel obrovský transparent, který oznamoval, kdy a kde se sjezd koná. Navzdory nevídanému chaosu, který v Ugandě panoval, byl na transparentu tučným písmem uveden i název veřejné přednášky „Božské panství — jediná naděje pro celé lidstvo“.

Program proběhl bez problémů a vrcholný počet přítomných byl 937. Sjezd se stal významnou událostí  v dějinách čistého uctívání v Ugandě. Při návratu se zahraniční delegáti setkali na hranicích s určitými problémy, ale o radost je to nepřipravilo. Všichni se nakonec v pořádku dostali domů. Uprostřed rostoucí politické nejistoty se Jehovovi služebníci odvážně hlásili ke svému Svrchovanému Panovníkovi. V té náročné době je Bůh ‚osměloval silou‘. (Žalm 138:3)

Mezi Uganďany, kteří se sjezdu zúčastnili, byli i George a Gertrude Ocholaovi. Gertrude vzpomíná: „Byl to můj první sjezd a dala jsem se na něm pokřtít.“ George tehdy svědkem ještě nebyl. Jako nadšený fotbalový fanoušek se víc zajímal o stadion než o program. Laskavé jednání jeho manželky a biblické studium ho nakonec podnítily k tomu, že se zasvětil Jehovovi a v roce 1975 se dal v Keni pokřtít.

Gertrude vypráví, že byla mezi prvními obyvateli severní Ugandy, kteří poznali pravdu. „V roce 1972, kdy jsem byla pokřtěna, jsem si myslela, že naše oblast je zapomenutý kus světa. Dnes je tady sál Království, misionářský domov, a dokonce překladatelská kancelář. Mám z toho ještě větší radost, než jakou jsem měla v den svého křtu!“

„V OBDOBÍ OBTÍŽNÉM“

Dne 8. června 1973 rozhlas a televize z ničeho nic odvysílaly zprávu, že dvanáct náboženských skupin, včetně svědků Jehovových, bylo postaveno mimo zákon. Nová vláda vytvořila mezi lidmi atmosféru strachu a podezírání a vykreslila cizince jako špiony. Kazatelská služba byla pro misionáře čím dál obtížnější. Pro svědky Jehovovy v Ugandě nastalo zvláště ‚obtížné období‘. (2. Tim. 4:2) Co s nimi bude dál?

 Dvě manželské dvojice misionářů v tom roce už z Ugandy odjely, protože úřady zamítly jejich žádost o prodloužení pobytu. Ostatních dvanáct misionářů bylo ze země vypovězeno v polovině července. Bratři ze zahraničí, kteří do Ugandy přijeli proto, že tam bylo zapotřebí více zvěstovatelů, zde mohli díky svému zaměstnání zůstat o něco déle. V následujícím roce však museli zemi opustit i oni.

‚STÁLÍ A NEPOHNUTELNÍ‘

Z toho, že milovaní bratři a sestry ze zahraničí museli odjet, byli ugandští zvěstovatelé pochopitelně smutní. Díky síle od Jehovy však zůstali ‚stálí a nepohnutelní‘. (1. Kor. 15:58) Měli stejný postoj jako letitý bratr Ernest Wamala. Když se dozvěděl, že svědkové Jehovovi byli postaveni mimo zákon, bez váhání řekl: „Jak mohou zakázat něco, co mám v srdci?“

Co teď George Kadu, Peter Gyabi a ostatní ugandští starší budou dělat, když sboroví dozorci, kteří byli ze zahraničí, museli odjet? Ugandští starší byli duchovně zralí a dobře znali místní kulturu, což bylo velkou pomocí. Bratr Gyabi vysvětluje: „Aby člověk v Ugandě poznal pravdu a začal sloužit Jehovovi, potřebuje hodně sebekázně. Musí totiž opustit zvyky, které jsou v rozporu s Jehovovými měřítky. Sebekázeň byla zvláště důležitá pro odpovědné bratry, protože se museli spoléhat výhradně na písemné pokyny od Jehovovy organizace.“ Pečlivé osobní studium místním starším pomáhalo, aby se nedali svést lidskou moudrostí. Výsledkem bylo, že toto období zkoušek Jehovův  lid nezastavilo, ale naopak vedlo k duchovnímu růstu.

Naproti tomu ostatní lidé v Ugandě cítili stále větší nejistotu. Mnozí byli utlačováni a někteří žili v panické hrůze z vojáků. Bujela korupce, a následkem toho se zhroutilo hospodářství. Nádherná země utrpěla bolestivé rány. Dokážou v těchto těžkých dobách Jehovovi věrní služebníci i nadále nacházet důvody k radosti?

RADOSTNÁ SHROMÁŽDĚNÍ

Vláda se snažila za každou cenu zabránit všem politickým shromážděním, která pro ni mohla představovat nějaké nebezpečí. Svědkové Jehovovi byli v politických záležitostech důsledně neutrální a zároveň se drželi biblického pokynu neopouštět svá shromáždění, na nichž se navzájem povzbuzovali. (Hebr. 10:24, 25) Scházet se, když bratři byli sledováni podezíravými úředníky, vyžadovalo skutečnou odvahu a důvtip. Co Boží služebníci dělali pro to, aby jejich pokojná shromáždění nepoutala pozornost?

Většinu z nich začali pořádat v malých skupinách u někoho doma. Pokud se sešli ve větším počtu, bylo shromáždění zorganizováno jako piknik. Například k přednášce a studiu Strážné věže se jednou za měsíc shromáždil celý sbor. Taková setkání bratři pořádali v parku nebo u někoho na zahradě. Uganďané jsou společenští, a proto tato taktika fungovala dobře. Nikdo neviděl nic podezřelého na tom, že se skupina přátel nebo příbuzných sešla, aby se společně pobavili. Bratři si s sebou nenápadně přinesli Bible a studijní pomůcky, ale kromě toho měli jídlo,  pití a všechno ostatní, co potřebovali při opravdovém pikniku. Na takových shromážděních se cítili podobně jako starověcí Izraelité, když se společně radovali při oslavách náboženských svátků. (5. Mojž. 16:15)

Stejným způsobem se v době zákazu konaly i zkrácené krajské sjezdy. Navzdory snahám úřadů se bratři nikdy nepřestali scházet ani se nenechali odradit od kázání dobré zprávy. Některým se dokonce podařilo zúčastnit se oblastních sjezdů v Nairobi a o svých nádherných zážitcích pak vyprávěli druhým.

 „OBEZŘETNÍ JAKO HADI, A PŘECE NEVINNÍ JAKO HOLUBICE“

Bratři, kteří měli dílo v Ugandě na starost, byli přesvědčeni, že když zvěstovatelé budou „obezřetní jako hadi, a přece nevinní jako holubice“, nebude zákaz prosazován tak přísně a v teokratické činnosti bude možné pokračovat. (Mat. 10:16) Zvláštní průkopníci i ostatní zvěstovatelé proto dál obezřetně sloužili ve svých obvodech a kázali dům od domu.

Samozřejmě ne každý byl rád, když ho navštívili svědkové Jehovovi. To je patrné z toho, co se v polovině 70. let stalo, když Peter Gyabi byl ve službě s Fredem Nyendem. Fredova maminka přijala pravdu v roce 1962, když byl Fred malý. Teď však byl dospívajícím mladíkem a jeho zralost měla být vyzkoušena.

Muž, který jim u jedněch dveří otevřel, poznal, že jsou svědkové Jehovovi, a rozčílil se. Ukázalo se, že to je policista v civilu. Bratry zatkl a donutil je, aby nastoupili do jeho auta. Peter a Fred pochopitelně měli strach, protože tisíce lidí, kteří byli zatčeni podobným způsobem, jednoduše zmizeli. Také bylo běžné, že lidé byli bezdůvodně mučeni. Cestou na  policejní stanici měli bratři čas modlit se k Jehovovi o sílu, aby zůstali klidní a věrní. Muž je odvedl do kanceláře hlavního důstojníka, kde je obviňoval a bombardoval otázkami. Peter a Fred zjistili, jak pravdivá jsou slova zapsaná v Příslovích 25:15: „Trpělivost zapůsobí na velitele, a mírný jazyk může zlomit kost.“ Žádná doslovná kost to odpoledne naštěstí zlomena nebyla. Peter klidně vysvětlil, že svědkové Jehovovi dodržují zákony a řídí se biblickými zásadami. Oba bratři navíc jednali a odpovídali s úctou. Díky tomu všemu se postoj důstojníka změnil. Co následovalo?

Nejenže Petera a mladého Freda propustil, ale svému podřízenému, který je zatkl, nařídil, aby je odvezl zpět. Pokořený policista neochotně uposlechl a bratři děkovali Jehovovi, že jim opatřil únik.

Jiná setkání s policií tak stresující nebyla. Například Emmanuel Kyamiza a jeho manželka tajně pořádali shromáždění ve svém domě v Entebbe. Kromě jejich rodiny se tam scházela také malá skupina zájemců. Místa, kde Emmanuel vedl se zájemci biblická studia, často měnil, aby nikdo nepoznal, že se pravidelně věnuje nějaké činnosti. Po určité  době měl pocit, že jeho metoda, jak oklamat policii, funguje výborně. Když jednou ukončil biblické studium v botanické zahradě v Entebbe a snažil se schovat studijní pomůcky, přišel k němu policista. „Proč ty knihy schováváte?“ zeptal se. „My víme, co děláte. Víme, že jste svědkové Jehovovi. A dokonce víme, kde se scházíte. Kdybychom vás chtěli zatknout, už jsme to udělali dávno. V tom, co děláte, klidně pokračujte.“ A Emmanuel to věrně dělal.

Později, když šel Emmanuel do důchodu a přestěhoval se do své rodné vesnice, zažil hodně odporu a posměchu. Podobně jako Ježíš byl Emmanuel ‚ve svém domovském území v necti‘. (Mar. 6:4) Přestože mu bylo hodně přes 70 let, ‚stále se mu dobře dařilo‘. (Žalm 92:14) Pravidelně jezdil na kole 30 kilometrů na shromáždění. Dnes je mu téměř 90 let a stále věrně slouží jako služební pomocník, i když na kole už nejezdí tak často, jak by si přál.

VYTRVALÍ PRŮKOPNÍCI

Přestože v Ugandě panovala neustálá nejistota, vždy bylo mezi zvěstovateli několik bratrů a sester, kteří našli způsob, jak sloužit v průkopnické službě. Jedním z horlivých průkopníků byl James Luwerekera, který pracoval jako státní zaměstnanec a byl pokřtěn v roce 1974. Krátce po svém křtu se začal věnovat zemědělství, aby dobrou zprávu mohl kázat lidem v okolí vesnice, kde bydlel. Jeho manželka nějakou dobu studovala, ale pak mu začala čím dál víc odporovat.

Například jednou ráno, ještě za tmy se James s několika dalšími bratry vydali na oblastní sjezd do  Nairobi. Když jejich auto později na kontrolním stanovišti zastavila policie, bratři si všimli, že s Jamesovým oblečením něco není v pořádku. Jednotlivé části se k sobě nehodily a neseděly mu. James si z toho nejdřív dělal legraci a vysvětloval, že se oblékal ve spěchu a potmě. Jeho přátelé mu to ale moc nevěřili, a tak nakonec přiznal, že mu manželka schovala oblek, aby nemohl jet na sjezd. Nezbylo mu tedy nic jiného, než si vzít na sebe to, co mu zůstalo. Ostatní bratři mu laskavě půjčili něco ze svého oblečení, takže na sjezd přece jen dorazil hezky upravený.

Odpor, který James zažíval od své manželky i od sousedů, byl někdy slabší, jindy silný. Trval však celá léta. James vždy jednal mírně a s věrností vytrvával ve službě. Zemřel v roce 2005. Pro bratry je stále příkladem víry a není pochyb o tom, že jeho Bůh Jehova na něj bude pamatovat.

‚BRATR, KTERÝ SE NARODIL PRO ČAS TÍSNĚ‘

„Pravý druh miluje celou dobu a je bratrem, který se narodil pro čas tísně.“ (Přísl. 17:17) Pravými druhy v čase tísně a nebezpečí, který v Ugandě panoval v 70. letech, byli pro místní bratry a sestry jejich spoluvěřící z Keni. Cestující dozorci a zástupci odbočky, kteří do Ugandy přijížděli podpořit a povzbudit své drahé spolukřesťany, potřebovali odvahu.

V roce 1978 část ugandské armády vtrhla na území Tanzanie, což vedlo k politickému chaosu. V dubnu 1979 tanzanské jednotky svrhly ugandskou vládu a obávaný diktátor Idi Amin uprchl. To přineslo mnoho změn. Jeden bratr říká: „Konec Aminova  režimu znamenal i konec zákazu.“ Noviny Uganda Times napsaly: „Misionáři se mohou vrátit.“ Jehovův lid se opět radoval z náboženské svobody!

„POJEDU, I KDYBY MĚ TAM MĚLI ZABÍT“

Uganda sice získala svobodu, ale zmatek, který po změně vlády následoval, vedl k anarchii. Docházelo k drancování a k nepopsatelnému násilí. Navzdory tomu keňská odbočka pověřila Güntera Reschkeho a Stanleyho Makumbu, aby odjeli do Ugandy a začali pořádat krajské sjezdy.

Günter vypráví: „Dva týdny předtím než jsme na tuto poválečnou návštěvu měli odjet, jsme vyučovali v průkopnické škole ve městě Meru, nedaleko hory Mount Kenya. Vzpomínám si, že jsem tehdy v novinách četl o mnoha vraždách, k nimž v Kampale zvláště v noci docházelo. Když jsem si kousek jednoho článku přečetl nahlas, vyhrkl jsem: ‚A tam máme příští týden jet?‘ Ale pak mě napadlo: ‚Copak chci být jako Jonáš a od svého úkolu utéct?‘ V tu chvíli jsem věděl, co udělám. Řekl jsem si: ‚Pojedu, i kdyby mě tam měli zabít. Nebudu jako Jonáš a neuteču.‘“

Oba bratři do Ugandy skutečně odjeli. Stanley navštěvoval sbory na venkově a Günter sloužil ve větších městech. O situaci, která tam tehdy panovala, bratři vyprávěli: „Po válce bylo potřeba hodně věcí zreorganizovat. V té době bylo v Ugandě jen asi 113 činných zvěstovatelů. Všichni byli šťastní, že se znovu mohou svobodně scházet a zúčastnit se krajského sjezdu. Měli jsme radost, že na něj přišlo 241 lidí.“ Semeno pravdy sice bylo hodně pošlapáno, ale přesto bylo zřejmé, že může znovu začít přinášet ovoce.

 NEBEZPEČNÁ DOBA

V Mbale, blízko ugandské východní hranice, bratři Günter a Stanley zaparkovali auto před domem, kde měli přespat. V noci uslyšeli, že u auta jsou zloději. Günter na ně chtěl zakřičet, ale pak si vzpomněl, že začátkem týdne zloději zastřelili člověka, který se jim snažil v krádeži zabránit. Günter si proto řekl, že lidský život má větší cenu než auto, a neudělal nic. Ráno bratři zjistili, že zmizely dvě pneumatiky a přední sklo. Když to oznámili policii, bylo jim řečeno: „Radši s autem odjeďte, než se zloději vrátí, aby kradli dál.“

Hned jak to bylo možné, se bratři vydali do Kampaly. Bez předního skla však cesta dlouhá 250 kilometrů rozhodně nebyla příjemná, protože bylo deštivo a foukal vítr. To jediné, co bratry mohlo aspoň trochu ochránit, byla Günterova deka a Stanleyho klobouk. Jednu ukradenou pneumatiku nahradili rezervou a místo druhé dali vypůjčenou, která byla děravá. Tu navíc museli do dvou dnů vrátit. Nezbylo jim tedy nic jiného než doufat, že všechno dobře dopadne.

Další komplikací bylo to, že museli jet po lesní cestě, kde často docházelo k přepadením. Před odjezdem dostali radu: „Jeďte rychle a nikoho před sebe nepouštějte.“  Bratři si oddechli, když do Kampaly dorazili v pořádku, a navíc v rekordním čase. Dokonce stihli najít někoho, kdo vypůjčenou pneumatiku odvezl zpátky do Mbale.

NOVÉ PROBLÉMY, ALE I DŮVODY K OPTIMISMU

V roce 1980 byl bratr Reschke na návštěvě ve světovém ústředí v Brooklynu v New Yorku, kde byl požádán, aby rodině betel přednesl zprávu o tom, jak pokračuje dílo v Ugandě. Členové vedoucího sboru se pak vyjádřili, že se snad podaří znovu poslat do Ugandy misionáře. Všichni se shodli na tom, že je na to rozhodně vhodná doba. Znovu se pořádala větší shromáždění a v roce 1981 počet zvěstovatelů opět začal stoupat, a to až na 175. A v červenci téhož roku bylo dokonce dosaženo nového vrcholu 206 zvěstovatelů.

Problémem ale bylo, že po deseti letech bojů zůstalo v Ugandě mnoho zbraní a munice, které se dostaly do rukou bezohledných lidí. Střelba a loupeže byly naprosto běžné. Bratři a sestry se chovali obezřetně a ve svém obvodu se snažili nabízet biblické publikace, které lidem přinášely útěchu. V červenci dosáhli průměru 12,5 časopisu na zvěstovatele. Kazatelskou službu, podobně jako jiné činnosti, však uvážlivě omezili na dobu, kdy bylo denní světlo, protože když se setmělo, bylo riziko přepadení mnohem větší. Navzdory tomu všemu bylo zřejmé, že v Ugandě může dojít k velkému vzrůstu.

ZNOVU PŘIJÍŽDĚJÍ MISIONÁŘI

V září 1982 přijeli do Kampaly dva absolventi Gileadu Jeffrey Welch a Ari Palviainen, kteří předtím  nějakou dobu sloužili v Keni. Jeff a Ari měli v Ugandě už od začátku velmi pěkné výsledky. Jeff vzpomíná: „O duchovní věci lidé tehdy měli veliký zájem. V našich časopisech se rozebíraly poutavé náměty, takže nám je doslova brali z rukou.“

V prosinci se k Jeffovi a Arimu přidali Heinz a Marianne Wertholzovi, kteří absolvovali školení v pobočce Gileadu v německém Wiesbadenu. Na Wertholzovy silně zapůsobilo, že se ugandským bratrům dobře daří, přestože žijí v zemi, která je zpustošená a nebezpečná.

Heinz vzpomíná: „Hodně věcí nefungovalo. Například byla zničena vodovodní a telefonní síť. Politická situace byla stále napjatá a několikrát se rozšířila fáma, že došlo k převratu. Na mnoha místech byly vojenské zátarasy. Střelba a loupeže nebyly ničím výjimečným, a to zvlášť v noci. Po setmění se ulice vylidnily. Všichni byli doma a přáli si — a často se i modlili —, aby k nim v noci nepřišli nezvaní hosté.“

Heinz a Marianne hledali vhodné místo pro misionářský domov a dočasně bydleli u Sama Waiswy a jeho rodiny. Sam byl učitel, a přestože kvůli špatné hospodářské situaci měl velmi malý příjem, jeho rodina byla k misionářům neuvěřitelně pohostinná.

„Bylo těžké najít dům, který by byl v bezpečné oblasti,“ vypráví Heinz. „A tak jsme u Sama zůstali pět měsíců. Za tu dobu jsme se s touto velkou rodinou velmi dobře poznali. Někdy měli jen jedno jídlo denně, ale vždycky byli radostní a děti byly poslušné a uctivé. Dodávka vody ve městě fungovala špatně,  a tak děti musely vodu přinášet. Každé nosilo na hlavě dvacetilitrový plastový kanystr. Kdykoli jsme se vrátili domů ze služby, měli jsme připravenou čerstvou vodu. Museli jsme se s ní ale naučit šetřit. Na koupání jsme používali jen několik litrů a tutéž vodu jsme pak měli na splachování.“

Dům v relativně bezpečné oblasti se čtyřem novým misionářům podařilo najít v dubnu 1983 — tedy asi 10 let potom, co předchozí misionáři byli z Ugandy vypovězeni. Všeobecná nejistota a nedostatek potravin i dalších věcí sice život komplikovaly, ale to všechno bohatě vynahradila láska místních bratrů.

Marianne vzpomíná: „Mluvit s lidmi o dobré zprávě nám dělalo velkou radost. Byli zbožní, většinou měli Bibli a rádi si povídali. Začít s nimi rozhovor  nebyl problém a vždy byli zdvořilí. Navzdory ekonomickým a dalším těžkostem se pořád usmívali.“

NAVZDORY SVÉMU VĚKU CHTĚJÍ DĚLAT VÍC

Letití lidé se v Ugandě těší velké úctě. Mnozí z nich zareagovali na dobrou zprávu a v pokročilém věku začali sloužit Jehovovi. Například bývalý učitel Paulo Mukasa poznal pravdu, když mu bylo 89 let. Zažil dvě světové války, koloniální nadvládu, násilnou diktaturu i další politické zvraty, a tak chtěl co nejvíc vědět o Božím Království. Měl velkou radost, když mu bratři vysvětlili, že mesiášský Král Ježíš Kristus ‚osvobodí chudého a ztrápeného od útlaku a násilí‘. (Žalm 72:12, 14)

O dva roky později byl Paulo způsobilý ke křtu a bratři uvažovali, zda je možné, aby úplně ponořili pod vodu tak letitého člověka. Ukázalo se, že si dělali zbytečné starosti. Zatímco jeden mladý křtěnec se do vody bál vstoupit, 91letý Paulo se bez obav dal pokřtít a z vody vycházel s radostným úsměvem. Jeho možnosti jak sloužit byly sice omezené, ale o dobré zprávě o Království horlivě mluvil s každým, kdo ho navštívil. Tak to dělal až do své smrti o několik let později.

Jinou letitou zvěstovatelkou byla Lovinca Nakayimaová, která se musela potýkat nejen s pokročilým věkem, ale i se zdravotními problémy. Měla tak oteklé nohy, že bez cizí pomoci nikam nedošla. Když byli členové sboru povzbuzováni k tomu, aby v období Památné slavnosti sloužili jeden měsíc v pomocné průkopnické službě, Lovinca se do ní chtěla zapojit také. Zvěstovatelé jí pomáhali tím, že biblická studia se  zájemci vedli u ní doma. Misionáři ji také naučili, jak lidem v okolních vesnicích psát svědecké dopisy. Tomuto odvětví služby se Lovinca mohla věnovat v době, která jí vyhovovala. Každou sobotu ji jeden sborový starší bral na rušné místo v Kampale, kde si mohla pohodlně sednout na nízkou zídku a celý den vydávat svědectví kolemjdoucím. Na konci měsíce byla Lovinca šťastná a spokojeně řekla: „Teď už vím, že to dokážu, a navíc z toho mám radost!“ Díky laskavé podpoře sboru sloužila jako pomocná průkopnice ještě dalších 11 měsíců.

„JAK SE V GANDŠTINĚ ŘEKNE . . .?“

V 80. letech horliví zvěstovatelé v Ugandě měli velkou radost z toho, že do jejich země přijíždějí další a další misionáři. Byli to jednak noví absolventi školy Gilead a jednak ti, kteří byli vyhoštěni ze Zairu (nyní Konžská demokratická republika). Díky většímu počtu misionářů v Kampale a Jinje bylo možné tato hustě obydlená města propracovat důkladněji. Misionáři byli nadšeni z toho, že ugandské pole je zralé ke žni. Ukázalo se ale, že najít někoho, kdo o biblickou pravdu projeví zájem, není tak náročné jako rozvíjet jeho zájem.

Nový misionář Mats Holmkvist byl po několikaměsíčním školení v Gileadu plný nadšení. S chutí se začal učit místní jazyk, aby lidem pomáhal poznávat pravdu. V té době byl v Entebbe zvláštním průkopníkem Fred Nyende a své překladatelské a tlumočnické schopnosti používal k tomu,  aby nové misionáře učil mluvit gandsky. Je to řeč, která je pro cizince jako jazykolam. Mats zjistil, že naučit se gandsky rozhodně nebude jednoduché.

„Jak se v gandštině řekne ‚Boží Království‘?“ zeptal se Mats při jedné z prvních lekcí.

„Obwakabaka bwa Katonda,“ zněla Fredova melodická odpověď.

Mats si pomyslel, že tohle se nikdy nenaučí, a litoval, že se vůbec zeptal. Nedal se však odradit a časem gandsky mluvil velmi dobře.

SKLIZEŇ ÚSPĚŠNĚ POKRAČUJE

Přestože lidé v Ugandě po většinu 80. let zažívali nejrůznější těžkosti, biblickou pravdu přijímali s nadšením. Počet zvěstovatelů stoupl o více než 130 procent — z 328 v roce 1986 na 766 v roce 1990. Po celé zemi vznikaly nové skupiny. Počet sborů v Kampale se zdvojnásobil. Ve sboru v Jinje se počet zvěstovatelů více než ztrojnásobil a ze skupiny ve městě Iganga se zakrátko stal sbor.

Jeden starší ze sboru v Jinje vzpomíná: „Růst byl tak rychlý, že jsme si říkali, odkud se všichni ti noví zvěstovatelé berou. Se zájemci, kteří se chtěli stát nepokřtěnými zvěstovateli, jsme se jednu dobu scházeli téměř každou neděli.“

KÁŽE SE NA VĚTŠÍM ÚZEMÍ

K pozoruhodnému růstu přispívalo to, že se zvěstovatelé s nadšením hlásili do průkopnické služby. Podobně jako v prvním století Pavel, Silas a Timoteus, i ugandští celodobí služebníci se stali ‚příkladem k napodobení‘. (2. Tes. 3:9) Takové znamenité  příklady a rostoucí zájem lidí podnítily mnohé horlivé zvěstovatele k tomu, aby se službě začali věnovat víc. Mladí i letití, svobodní i v manželství, muži i ženy a někdy i ti, kdo byli jediným živitelem rodiny, rozšířili řady nadšených průkopníků. Koncem 80. let se do nějakého odvětví průkopnické služby zapojilo v průměru více než 25 procent všech zvěstovatelů. Někteří z nich v celodobé službě stále vytrvávají.

Průkopníci horlivě podporovali zvláštní kazatelské kampaně, kterým se s láskou říkalo makedonské kampaně. (Sk. 16:9, 10) Konají se každý rok až dodnes. Sbory slouží v nepřiděleném nebo zřídka propracovávaném území, a to až tři měsíce. Navíc někteří pravidelní průkopníci bývají jmenováni dočasnými zvláštními průkopníky a jsou posíláni tam, kde je to více zapotřebí. Tato opatření přinášejí nádherné výsledky. Mnozí upřímní lidé jsou za takové kampaně vděční, protože pravdu poznali právě díky nim. Vzniklo tak mnoho nových skupin a sborů.

Při jedné kampani misionáři Peter Abramow a Michael Reiss kázali ve městě Kabale. Ve službě mluvili s Margaret Tofayovou, která Bibli studovala už dříve. Byla přesvědčena, že to, co se tehdy učila, je pravda, a o své víře neformálně mluvila s druhými. Misionáři jí chtěli pomoci co nejvíc, a tak jí dali svůj jediný výtisk knihy Rozmluvy z Písem. Před svým odjezdem Margaret naposled navštívili a ona je překvapila tím, že pro ně připravila slavnostní oběd. Vážili si její laskavosti a štědrosti, ale byli trochu na rozpacích — připravila jim totiž svou jedinou slepici. Věděli, že vajíčka, která slepice snášela, doplňovala skromný jídelníček její rodiny. Margaret jim však řekla:  „S tím si nedělejte starosti. Při svých návštěvách jste mi dali mnohem víc, než vám teď dávám já.“ Později byla pokřtěna a horlivě vydávala svědectví až do své smrti.

K rychlému růstu přispívalo i to, jakým způsobem bratři používali vynikající biblické publikace. Mats Holmkvist řekl: „I když se snažíme zlepšovat své učitelské schopnosti, to, co lidi ovlivňuje a co je podněcuje ke změnám v životě, je Bible a naše publikace. I na srdce těch, kdo neumějí dobře číst, ale žízní po pravdě, mohou naše praktické brožury zapůsobit.“

OBJEVUJÍ SE NOVÉ TĚŽKOSTI

Druhá polovina 80. let se vyznačovala nejen velkým vzrůstem, ale i novými těžkostmi. Po státním převratu v červenci 1985 se k moci znovu dostala armáda. Bezpečnostní situace se opět zhoršila, a navíc zesílila partyzánská válka. Prchající vojáci drancovali majetek a bezdůvodně zabíjeli. V Jinje se nějakou dobu bojovalo i v okolí misionářského domova. Jednoho dne vojáci vtrhli dovnitř, ale když zjistili, že tam bydlí misionáři svědků Jehovových, nic nezničili a toho, co odnesli, bylo jen velmi málo. V lednu 1986 došlo k další změně režimu a vláda se pak snažila obnovit v zemi stabilitu.

Brzy však musela bojovat s novým a zákeřným nepřítelem v podobě AIDS. Když v 80. letech vypukla pandemie této nemoci, Uganda patřila k nejvíce postiženým zemím. Odhaduje se, že zemřelo milion lidí, což je možná víc, než kolik jich přišlo o život za celých 15 let politických převratů a občanské války. Jak tato nemoc ovlivnila život našich spoluvěřících?

 Pravidelný průkopník Washington Ssentongo říká: „Někteří krátce pokřtění bratři a sestry byli plní energie a horlivě se pustili do služby, ale pak podlehli nemoci AIDS. Virem HIV se nakazili dříve, než poznali pravdu.“ Jiní se nakazili od svého nevěřícího manželského partnera.

Washington pokračuje: „Někdy se zdálo, že neuplynul měsíc, aby nezemřel někdo, koho jsme znali a měli rádi. Každý přišel o někoho z rodiny. O AIDS navíc kolovalo mnoho pověr. Tato nemoc byla spojována s čarodějnictvím a s prokletím. Kvůli takovým názorům lidé měli strach a předsudky a ztráceli schopnost rozumně uvažovat.“ Bratři a sestry se však navzájem utěšovali tím, že si připomínali naději na vzkříšení a projevovali si křesťanskou lásku.

Koncem 80. let zavládl v Ugandě velký optimismus. V zemi bylo bezpečněji a hospodářská situace a infrastruktura se zlepšovaly. Kromě toho byly obnoveny nebo zavedeny sociální programy.

Lidé se začali více upínat k politickým ideálům, což ale vedlo k tomu, že neutralita svědků Jehovových byla někdy chápána nesprávně. V jednom případě úřady svévolně zastavily stavbu sálu Království. Několikrát se stalo, že bratrům nebylo dovoleno pořádat sjezd, a některým misionářům nebylo prodlouženo povolení k pobytu, a museli ze země odjet. Koncem roku 1991 zůstali v Ugandě misionáři jen dva. Bylo možné s tím něco dělat?

Bratrům se nakonec podařilo sejít se s odpovědnými úředníky a náš neutrální postoj jim vysvětlit. Jakmile úřady náš postoj pochopily, misionáři se  mohli vrátit. Dílo pak postupovalo kupředu bez překážek a v roce 1993 podalo zprávu 1 000 zvěstovatelů. Uběhlo pouhých pět let a už jich bylo 2 000. V současnosti na různých místech v Ugandě horlivě slouží asi 40 misionářů.

K RŮSTU PŘISPÍVÁ PŘEKLADATELSKÁ ČINNOST

Po celé zemi je možné domluvit se anglicky. Nejpoužívanějším jazykem je však gandština a různé etnické skupiny mluví dalšími více než 30 jazyky. Klíčovým faktorem, který v poslední době přispívá k rychlejšímu růstu, je pokrok v překladatelské činnosti.

Fred Nyende vzpomíná: „Moje maminka věrně chodila na shromáždění, ale zjistila, že z nich má mnohem větší užitek, když jí studijní články přeložím z angličtiny do gandštiny. Tehdy jsem si neuvědomoval, že získávám zkušenosti, které později využiji v mnohem větším měřítku.“ Co tím myslel?

V roce 1984 Fred začal sloužit jako průkopník a krátce nato byl požádán, aby vedl kurz gandštiny pro nové misionáře. V následujícím roce se stal členem gandského překladatelského týmu. Stejně jako ostatní překladatelé zpočátku pracoval ve volném čase doma. Později všichni pracovali společně v malé místnosti, která patřila k misionářskému domovu. Tehdy už byli celodobými služebníky. Je zajímavé, že Strážná věž se do gandštiny překládala a tiskla na cyklostylu už v období zákazu v polovině 70. let. Po krátké době se však od toho upustilo. Strážná věž v gandštině začala znovu vycházet až v roce 1987. Od té doby překladatelů přibylo a pilně pracují na  mnoha publikacích, které jsou potřebné pro rostoucí počet gandských sborů, jež v současnosti tvoří téměř polovinu všech sborů.

Naše publikace se v Ugandě začaly překládat i do dalších jazyků. Trvale vycházejí v jazycích ačoli, lhukonzo a runyankore. Některé byly přeloženy i do jazyků teso, lugbara, madi a rutoro.

Týmy překládající do jazyků ačoli a runyankore pracují ve městech, kde těmito jazyky mluví většina lidí. Tým do jazyka ačoli má překladatelskou kancelář ve městě Gulu a překladatelé do jazyka runyankore jsou ve městě Mbarara. Díky tomu jsou tito bratři a sestry v kontaktu se svým rodným jazykem a publikace, které přeloží, jsou snadno srozumitelné. Současně mohou sloužit se zvěstovateli z místních sborů, kteří jsou za takovou podporu velmi vděční.

Překladatelská práce vyžaduje mnoho úsilí a nákladné vybavení. Stejně jako ostatní překladatelské týmy na celém světě, i pilní ugandští překladatelé dostávají školení, aby lépe rozuměli anglickému textu a zlepšovali se v pracovních postupech. Výsledky stojí za všechnu tu námahu a výdaje. Stále více obyvatel Ugandy pocházejících z různých „kmenů a lidí a jazyků“ má užitek z toho, že se biblickou pravdu dozvídá ve svém jazyce. (Zjev. 7:9, 10) Díky tomu bylo v roce 2003 v Ugandě už více než 3 000 zvěstovatelů Království a jen o tři roky později jich bylo 4 005.

JE ZAPOTŘEBÍ VÍCE SÁLŮ KRÁLOVSTVÍ

Dlouhá léta bratři pořádali shromáždění v domácnostech, v kulturních domech nebo ve školních třídách. První stavby, které se používaly výlučně pro  křesťanská shromáždění, byly z nepálených cihel a měly doškovou střechu. Byly postaveny ve vesnicích Namaingo a Rusese. Iniciativa a úsilí bratrů na těchto dvou místech jednoznačně měly Boží požehnání a vznikly tam pevné křesťanské sbory.

Avšak ve městech i skromná budova znamená velkou investici. Zdálo se, že kvůli hospodářské situaci v Ugandě je stavba sálů Království téměř nemožná. První sál Království ve městě byl zasvěcen až v březnu 1988 v Jinje. Stavba byla velmi náročná. Bylo zapotřebí pokácet stromy v nedalekém lese a po rozbahněných cestách klády dopravit na stavbu. Později díky své iniciativě a dovednostem postavili sál Království i bratři v Mbale, Kampale a Tororu.

Stavby sálů Království se urychlily v roce 1999. Ve spolupráci s regionální projektovou kanceláří v jihoafrické odbočce byla založena stavební skupina. Na základě rozhodnutí odbočky se skládala z devíti členů včetně dvou mezinárodních služebníků a jejich manželek. Tito horliví bratři a sestry se rychle naučili stavební práce a díky tomu mohli také školit místní bratry. Stavební program úspěšně pokračoval a bylo postaveno 67 sálů. Stavba jednoho sálu trvala v průměru měsíc a půl, což je pozoruhodné tempo, když vezmeme v úvahu to, že bratři neměli dostatek elektrických nástrojů, že na mnoha místech bylo málo vody a že vázla dodávka stavebních materiálů.

Většina sborů v Ugandě se dnes těší z toho, že se schází ve vlastním sále Království, který je navíc postaven tam, kde bydlí většina zvěstovatelů. Na takové místo uctívání zájemci chodí raději než do školní třídy,  takže účast na shromážděních prudce stoupla a sbory se začaly rychle rozrůstat.

RYCHLÝ RŮST S SEBOU PŘINÁŠÍ ORGANIZAČNÍ ZMĚNY

S tím, jak sbory rychle rostly, se však začaly objevovat těžkosti spojené s organizováním krajských a oblastních sjezdů. Vhodných míst, kde by se sjezdy mohly konat, totiž bylo málo a neměla dostatečnou kapacitu. Co by se dalo udělat, aby bratři nemuseli cestovat daleko, a to zvláště ti z venkova? Problém se vyřešil, když bratři dostali schválení budovat sály Království, jejichž kapacitu je možné zvětšit. Jedná se o sály běžné velikosti, ke kterým patří i velký zastřešený prostor s podlahou. Zadní stěna sálu Království se dá odsunout a tak plocha, kde mohou sedět posluchači, se mnohonásobně zvětší. Takový sál byl postaven ve městě Kajansi, Rusese a Lira a čtvrtý se staví ve městě Seta.

To, že duchovnímu růstu v Ugandě Jehova žehnal, vedlo i k organizačním změnám. Před rokem 1994 tvořila tato země jeden kraj. Jak rostl počet sborů a skupin a jak přibývalo zvěstovatelů mluvících různými jazyky, bylo zapotřebí vytvořit více krajů. Dnes je 111 sborů a přibližně 50 skupin rozděleno do osmi krajů, přičemž ve třech je hlavním jazykem gandština.

V roce 1972 se dal pokřtít Apollo Mukasa, který dnes slouží jako krajský dozorce. V roce 1980 se rozhodl, že nebude usilovat o vyšší vzdělání, a vstoupil do celodobé služby. Litoval toho někdy?

Apollo vypráví: „Rozhodně ne. Když jsem sloužil jako zvláštní průkopník a když jsem později jako  cestující dozorce navštěvoval skupiny, ze kterých se časem staly sbory, měl jsem mnoho povzbuzujících zážitků. Moc se mi líbilo i duchovní a organizační školení, které jsem dostal ve škole služebního vzdělávání.“

Od roku 1994 školu služebního vzdělávání, která se zpočátku konala v keňské odbočce, absolvovalo dalších více než 50 bratrů z Ugandy. Mnozí z těchto horlivých bratrů jsou velkou pomocí pro menší sbory a skupiny, kde slouží jako zvláštní průkopníci. Jiní své spoluvěřící posilují jako cestující dozorci.

V roce 1995 byl v Ugandě jmenován zemský výbor, který sloužil pod vedením keňské odbočky. Jeden z misionářských domovů v Kampale se stal domovem nové rodiny betel, která se skládala z osmi celodobých služebníků. Byli mezi nimi i členové gandského překladatelského týmu. Od září 2003 má Uganda svou vlastní odbočku.

„UŽ JSME V RÁJI“

Nějakou dobu poté, co byla otevřena zemská kancelář, se ukázalo, že tam není dost místa pro další překladatelské týmy a jiná oddělení. Bratři proto koupili dva sousední domy. Později však nestačilo ani to. V roce 2001 vedoucí sbor schválil koupi čtyřhektarového pozemku na předměstí Kampaly nedaleko Viktoriina jezera. Tam měla být postavena nová budova odbočky.

Bratři oslovili jednu stavební firmu, která měla nejlepší technické vybavení. Ta zpočátku nereagovala, protože měla mnoho zakázek a už neměla kapacitu přijmout další. Majitelé firmy však najednou změnili  názor a nabídli bratrům, že odbočku postaví za nižší cenu než konkurence. Zřejmě nečekaně přišli o velkou zakázku, a tak se rozhodli, že se co nejdříve pustí do stavby odbočky.

V lednu 2006 se rodina betel s radostí přestěhovala do krásné nové odbočky. Komplex tvoří dvoupatrová obytná budova s 32 pokoji, kancelářská budova, prostorná jídelna, kuchyň, prádelna, údržbářské dílny a sklad literatury. Betel je vybaven ekologickou  kanalizací, zásobárnou vody a generátorem. „Už jsme v ráji,“ prohlásil jeden bratr, „a chybí nám jen věčný život!“ Proslov k zasvěcení přednesl v sobotu 20. ledna 2007 Anthony Morris, člen vedoucího sboru.

PRAVÉ POZNÁNÍ SE ROZHOJNÍ

Během uplynulých desetiletí Jehovovi služebníci v Ugandě zažívali časy bouřlivé i klidné a poznali, jaké to je ‚kázat slovo v příznivém období i v období obtížném‘. (2. Tim. 4:2) V roce 2008 se 4 766 zvěstovatelů radovalo z toho, že vedli 11 564 biblických studií a že Slavnosti na památku Kristovy smrti se zúčastnilo 16 644 lidí. Tato čísla a zároveň skutečnost, že na jednoho zvěstovatele zde připadá 6 276 obyvatel, nasvědčují tomu, že pole v Ugandě se stále „bělají ke žni“. (Jan 4:35)

Naši ugandští bratři a sestry na vlastní kůži zažili, jak náhle se mohou změnit okolnosti a jak nečekaně se můžeme setkat se zkouškami víry. To, co prožili, jim však pomohlo, aby důvěřovali v Jehovu, ve vedení, které poskytuje prostřednictvím svého Slova, a v podporu celosvětového společenství bratrů.

Věrnému letitému proroku Danielovi anděl řekl, že ‚v čase konce se pravé poznání rozhojní‘. (Dan. 12:4) Díky požehnání od Jehovy se to v Ugandě skutečně stalo. Není pochyb o tom, že v oblasti, kde pramení mohutná řeka Nil, budou vody života nadále proudit k lidem, kteří žízní po duchovní pravdě. Jehova kazatelskému dílu po celém světě stále žehná a my dychtivě vyhlížíme dobu, kdy všichni lidé budou Jehovovi jednotně provolávat chválu, a to navždy.

[Poznámky pod čarou]

[Praporek na straně 84]

‚Bylo opravdu neobvyklé slyšet na africké rozhlasové stanici rozhovor mezi Američanem a Skotem.‘

[Praporek na straně 92]

„Jak mohou zakázat něco, co mám v srdci?“

[Praporek na straně 111]

„Jak se v gandštině řekne ‚Boží Království‘?“ „Obwakabaka bwa Katonda.“

 [Rámeček a obrázek na straně 72]

Stručný přehled o Ugandě

Země

Uganda je plná úžasných kontrastů — je zde hustý tropický prales, rozlehlé savany, bezpočet řek a jezer a také majestátní pohoří Ruwenzori s vrcholky pokrytými sněhem. Země má rozlohu 241 551 kilometrů čtverečních a k jejímu území patří téměř polovina Viktoriina jezera, což je největší jezero v Africe.

Lidé

Přes 85 procent obyvatel žije na venkově. Uganďané jsou příslušníky přibližně 30 etnických skupin.

Jazyk

V této zemi se mluví více než 32 jazyky, přičemž nejrozšířenější je gandština. Úředními jazyky jsou angličtina a svahilština.

Hospodářství

Pěstuje se zde káva, čaj, bavlna a další tržní plodiny. Místní obyvatelé jsou převážně zemědělci a žijí z toho, co si sami vypěstují. Někteří si vydělávají rybolovem nebo je živí turistický ruch.

Jídlo

Na jihu se velké oblibě těší matooke (na obrázku), což je dušené jídlo, které se připravuje z plantejnů, jednoho druhu banánů. K pokrmům z kukuřice, ke sladkým bramborám a k chlebu z prosné nebo maniokové mouky lidé jedí různé druhy zeleniny.

Podnebí

Uganda leží na náhorní plošině, která se od jihu směrem k severu svažuje z asi 1 500 metrů na přibližně 900 metrů. Je to tropická země, kde panuje příjemné podnebí. Na většině území se střídají období sucha a období dešťů.

 [Rámeček a obrázek na straně 77]

Vřelá křesťanská láska zapůsobila na naše srdce

PETER GYABI

ROK NAROZENÍ 1932

ROK KŘTU 1965

Z JEHO ŽIVOTA Sborový starší, který v období zákazu pomáhal překládat publikace. S manželkou Esther vychovali čtyři děti.

◼ V DOBĚ, kdy do Ugandy přijeli první misionáři svědků Jehovových, panovaly v zemi rasové předsudky a většina bělochů si od Afričanů udržovala odstup. Misionáři však projevovali vřelou křesťanskou lásku, která zapůsobila na naše srdce, a my jsme si je velmi zamilovali.

V 70. letech se naše rodina přátelila s misionáři, kteří bydleli asi 65 kilometrů od nás ve městě Mbarara, a často jsme s nimi chodili do kazatelské služby. Když jsme je jednou jeli navštívit, naše auto zastavili vojáci. Jeden z nich nám řekl: „Jestli chcete přijít o život, tak můžete jet dál.“ Zdálo se rozumné auto otočit a jet zpátky. My jsme ale o našich přátelích několik dní neměli žádné zprávy, a proto jsme si o ně dělali čím dál větší starosti. Chtěli jsme se co nejrychleji dostat do misionářského domova, abychom zjistili, zda se jim něco nestalo. Vojáci do té oblasti nechtěli nikoho pouštět, a tak jsem se odvolal na své význačné postavení v nemocnici a na zdravotnický symbol na autě, a nechali nás projet. Cítili jsme obrovskou úlevu, když jsme zjistili, že misionáři jsou v pořádku. Doplnili jsme jim zásoby jídla a strávili s nimi několik dnů. Potom jsme je navštěvovali každý týden, dokud situace nebyla natolik bezpečná, že se mohli přestěhovat do Kampaly. Čím náročnější byly naše podmínky, tím víc jsme cítili vřelou lásku, která panuje v Jehovově organizaci.

 [Rámeček a obrázek na straně 82]

„Myslela jsem si, že nedokážu říct ani slovo“

MARGARET NYENDEOVÁ

ROK NAROZENÍ 1926

ROK KŘTU 1962

Z JEJÍHO ŽIVOTA První žena, která v Ugandě přijala pravdu. Přes 20 let sloužila jako pravidelná průkopnice a dodnes je činnou zvěstovatelkou.

◼ MÉMU manželovi se biblické studium, které s ním vedl bratr Kilminster, velmi líbilo a byl přesvědčený, že bych měla Bibli poznávat také. Věděl totiž, že mám k této knize hlubokou lásku. A tak se mnou začala studovat Eunice, manželka Johna Bwaliho.

To, co jsem se dozvídala, se mi moc líbilo, ale měla jsem strach z kazatelské služby. Jsem svým založením plachá a myslela jsem si, že nedokážu říct ani slovo. Ale Eunice se mnou měla velkou trpělivost. Nejdřív mi pomáhala, abych ve službě zvládla přečíst jeden biblický verš. Cestou k dalším dveřím mě učila, co k tomu verši mohu říct. Díky Jehovově podpoře jsem svůj strach nakonec překonala.

Krátce před křtem se stalo něco, co mě úplně ochromilo — manžel odmítl dál poznávat pravdu a opustil mě i našich sedm dětí. Drazí bratři a sestry nám však poskytovali praktickou a duchovní pomoc. Jedni manželé ze zahraničí, kteří jezdili do Kampaly na shromáždění autem, nás brávali s sebou. Jsem moc ráda, že čtyři z mých dětí spolu se svými rodinami slouží Jehovovi.

Nakonec jsem se mohla stát pravidelnou průkopnicí. Když mi artritida začala bránit v pohybu, dala jsem si před dům stolek, na něj rozložila knihy a časopisy a oslovovala kolemjdoucí. Díky tomu jsem mohla v celodobé službě pokračovat.

 [Rámeček a obrázky na straně 98 a 99]

Bůh žehnal naší duchovní sklizni

SAMUEL MUKWAYA

ROK NAROZENÍ 1932

ROK KŘTU 1974

Z JEHO ŽIVOTA Mnoho let zastupoval organizaci v právních záležitostech a sloužil jako starší a průkopník.

◼ NIKDY nezapomenu na jeden rozhovor při prohlídce keňské odbočky v Nairobi.

„K čemu jsou tyhle barevné špendlíky?“ zeptal jsem se, když jsem si prohlížel mapu Ugandy.

„Označují místa, kde lidé mají o biblickou pravdu velký zájem,“ odpověděl Robert Hart, člen výboru odbočky v Keni.

„A kdy pošlete průkopníky sem?“ ukázal jsem na špendlík zapíchnutý v místě, kde leží moje rodné město Iganga.

„My tam nepošleme nikoho,“ řekl. Pak se na mě zpříma podíval a v očích se mu zajiskřilo. „Tam pojedeš ty.“

Odpověď bratra Harta mě překvapila, protože jsem nebyl průkopník ani jsem ve svém rodném městě nežil. Náš rozhovor se mi ale vryl do paměti, a tak když jsem po letech práce ve státní správě odešel do důchodu, rozhodl jsem se, že se odstěhuji zpět do Igangy a začnu s průkopnickou službou. Měl jsem velkou radost z toho, že zakrátko se z malé skupinky místních zvěstovatelů stal silný sbor, který se scházel ve vlastním sále Království.

Po nějaké době byl do Igangy poslán jako zvláštní průkopník Patrick Baligeya. Bydlel u mě a službě jsme se věnovali  společně. Také jsme pěstovali kukuřici, a díky tomu jsme se dokázali uživit. Vstávali jsme časně ráno a den jsme začínali rozhovorem o denním textu. Pak jsme několik hodin pracovali na kukuřičném poli. Ještě během dopoledne jsme se vydali do obvodu a zbytek dne jsme strávili ve službě.

Jak kukuřice rostla, někteří sousedé nám říkali, že kvůli kázání své pole zanedbáváme. Dobře jsme si uvědomovali, že v době, kdy budou palice zrát, je potřeba rostliny chránit před opicemi. Ale nechtěli jsme přerušit naši duchovní sklizeň jen proto, abychom odháněli opice.

Potom jsme si všimli, že kolem našeho pole se potulují dva velcí psi. Nevěděli jsme odkud přišli ani komu patří, ale místo abychom je zahnali, každý den jsme jim nosili jídlo a vodu. Po celou dobu, kdy psi hlídali pole, se samozřejmě žádné opice neukázaly. Uplynuly čtyři týdny a psi zmizeli tak nečekaně, jak se objevili — ale ne dřív, než jsme kukuřici sklidili. Děkovali jsme Jehovovi, že nám dal tak velkou úrodu, ze které jsme měli užitek my, a ne opice. Ale ještě víc jsme mu byli vděční za to, že žehnal naší duchovní sklizni.

 [Rámeček a obrázek na straně 101 a 102]

Pravdu jsem našel ve vězení

PATRICK BALIGEYA

ROK NAROZENÍ 1955

ROK KŘTU 1983

Z JEHO ŽIVOTA S celodobou službou začal krátce po křtu. Nyní slouží spolu s manželkou Symphronií jako cestující dozorce.

◼ KDYŽ se v roce 1979 dostala k moci nová vláda, každého, kdo byl ve spojení s předchozím režimem, „pozvala do ochranné vazby“. Bylo oznámeno, že ten, kdo se tomuto opatření nepřizpůsobí, bude považován za nepřítele nové vlády a podle toho s ním bude naloženo. Jelikož jsem předtím hrál ve vojenské kapele, musel jsem se tomuto opatření podřídit.

Byl jsem moc rád, že jsem si ve vězení mohl denně číst Bibli a tak se udržovat duševně aktivní. Pátral jsem po pravdě a rád jsem s dalšími vězni mluvil o biblických námětech. Spolu s námi tam byl i jeden svědek Jehovův, John Mundua. Zavřeli ho proto, že byl dříve státním zaměstnancem, a navíc pocházel z kmene, který údajně stál na straně bývalého režimu.

John se mnou nadšeně mluvil o dobré zprávě, a já na to pohotově zareagoval. Měli jsme sice jen 16 časopisů Strážná věž a knihu Good News—To Make You Happy (Dobré poselství, které tě může učinit šťastným), c ale já jsem rychle došel k závěru, že to, co se dozvídám, je pravda. Po třech měsících studia John usoudil, že jsem způsobilý být zvěstovatelem.  Krátce nato byl ale zproštěn všech obvinění a propuštěn na svobodu. Ztratil jsem jediný kontakt s Jehovovou organizací. Přesto jsem ve vězení dál se zájemci vedl studia, jak nejlépe jsem uměl.

Z vězení jsem byl propuštěn v říjnu 1981 a vrátil se do své vesnice, kde ale žádní svědkové nebyli. Příbuzní se mě snažili donutit, abych spolu s nimi dodržoval zvyky, které byly součástí jejich náboženství. Jehova ale viděl, že chci sloužit jemu, a podporoval mě. Věděl jsem, že bych měl následovat Ježíšův příklad, a tak jsem začal kázat a brzy jsem vedl mnoho studií. Jednou mi ve službě jistý muž ukázal knihu Pravda, která vede k věčnému životu a poznamenal, že to, co říkám, mu připomíná myšlenky z této knihy. d O duchovní věci měl jen malý zájem, zatímco já jsem si moc přál tu knihu si přečíst. Navíc měl kupu časopisů Strážná věž. Dopadlo to tedy tak, že onen muž zanechal publikace mně.

Stále jsem ale ještě nenašel své spolukřesťany. Bratr Mundua se tenkrát ve vězení zmínil o tom, že nějací svědkové jsou ve městě Jinja. A tak jsem se rozhodl, že je tam půjdu hledat. Téměř celou noc jsem se modlil a hned časně ráno, aniž bych se nasnídal, jsem vyrazil na cestu. První muž, kterého jsem ve městě potkal, nesl průhlednou igelitovou tašku. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím, když jsem v té tašce uviděl časopis Probuďte se! Našel jsem jednoho ze svých bratrů!

V roce 1984 jsem zažil něco nádherného — zúčastnil jsem se první třídy školy průkopnické služby v Ugandě. A kdo byl jedním z mých spolužáků? Nikdo jiný než můj drahý bratr John Mundua. Ještě teď ve svých 74 letech věrně slouží jako pravidelný průkopník.

[Poznámky pod čarou]

 [Rámeček a obrázek na straně 113]

Konečně našel pravé náboženství

Jedna sestra požádala misionáře Matse Holmkvista, aby se setkal s mužem jménem Mutesaasira Yafesi, který býval pastorem církve adventistů sedmého dne. Teď se zajímal o svědky Jehovovy. Udělal si seznam, na kterém bylo 20 úhledně napsaných otázek, a když se s Matsem setkal, seznam mu ukázal.

Mutesaasira po dvouhodinovém rozhovoru o Bibli prohlásil: „Myslím, že jsem konečně našel pravé náboženství! Navštivte mě prosím v mojí vesnici. Jsou tam i jiní lidé, kteří by se o svědcích Jehovových rádi dozvěděli víc.“

O pět dní později se Mats spolu s dalším misionářem vydali na motocyklu do vesnice Kalangalo, kde bývalý pastor bydlel. Museli urazit 110 kilometrů po rozbahněných cestách, které vedly přes čajové plantáže. Misionáři nevycházeli z údivu, když je Mutesaasira zavedl do chýše s doškovou střechou, na níž byl nápis „sál Království“. Bylo už tedy připraveno místo, kde mohla probíhat biblická studia a shromáždění!

Ještě před tím, než misionáři přijeli, Mutesaasira o biblických pravdách, které se dozvěděl, mluvil s lidmi ve vesnici a deset z nich projevilo zájem. Byla tedy zahájena biblická studia a Mats, který se nedal odradit velkou vzdáleností, je vedl dvakrát za měsíc. Zájemci dělali hezké pokroky. V Kalangalu přijalo pravdu více než 20 lidí a v nedalekém městě Mityana vznikl pěkný sbor. Také Mutesaasira dělal rychlé pokroky a dal se pokřtít. Nyní je mu přes 70 let a slouží jako sborový starší.

 [Tabulka a graf na straně 108 a 109]

HLAVNÍ UDÁLOSTI — Uganda

1930

1931 Robert Nisbet a David Norman kážou ve východní Africe.

1940

1950

1950 Do Ugandy se stěhují Kilminsterovi.

1952 Vzniká první sbor.

1956 Koná se první křest.

1959 Do Ugandy se stěhují bratři ze zahraničí.

1960

1963 Přijíždějí misionáři z Gileadu.

 1972 Koná se první oblastní sjezd.

1973 Činnost svědků Jehovových je zakázána a misionáři jsou vypovězeni ze země.

1979 Zákaz je zrušen.

1980

1982 Misionáři se mohou vrátit.

1987 Strážná věž je pravidelně překládána do gandštiny.

1988 Zasvěcení prvního sálu Království.

1990

2000

2003 Je založena odbočka.

2007 Zasvěcení nové budovy odbočky.

2010

[Graf]

(Viz publikaci)

Počet zvěstovatelů

Počet průkopníků

5 000

3 000

1 000

1930 1940 1950 1960 1980 1990 2000 2010

 [Mapy na straně 73]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

KONŽSKÁ DEMOKRATICKÁ REPUBLIKA

SÚDÁN

KEŇA

UGANDA

KAMPALA

Arua

Gulu

Lira

Soroti

jezero Kyoga

Masindi

Hoima

Mbale

Tororo

Namaingo

Iganga

Jinja

Seta

Kajansi

Entebbe

Mityana

Kalangalo

Fort Portal

Rusese

Albertovo jezero

Ruwenzori

rovník

Edvardovo jezero

Masaka

Mbarara

Kabale

KEŇA

VIKTORIINO JEZERO

TANZANIE

BURUNDI

RWANDA

UGANDA

KAMPALA

KEŇA

NAIROBI

Meru

Mt. Kenya

Mombasa

TANZANIE

DAR ES SALAAM

Zanzibar

[Mapa a obrázek na straně 87]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

UGANDA

KAMPALA

Arua

Gulu

Lira

Soroti

Masindi

Hoima

Fort Portal

Masaka

Mbarara

Kabale

VIKTORIINO JEZERO

[Obrázek]

Bratr Hardy procestoval spolu s manželkou většinu Ugandy za šest týdnů

 [Celostránkový obrázek na straně 66]

[Obrázek na straně 69]

David Norman a Robert Nisbet přinesli dobrou zprávu do východní Afriky

[Obrázek na straně 71]

George a Robert Nisbetovi a Gray a Olga Smithovi se svými auty na přívozu

[Obrázek na straně 75]

Mary a Frank Smithovi krátce před svatbou, 1956

[Obrázek na straně 78]

Ann Cookeová se svými dětmi a bratr a sestra Makumbaovi

[Obrázek na straně 80]

Tom a Bethel McLainovi byli prvními absolventy Gileadu, kteří do Ugandy přijeli

[Obrázek na straně 81]

První misionářský domov ve městě Jinja

[Obrázek na straně 83]

Misionáři Barbara a Stephen Hardyovi

[Obrázek na straně 85]

Mary Nisbetová (uprostřed) a její synové Robert (vlevo), George (vpravo) a William s manželkou Muriel (vzadu)

[Obrázek na straně 89]

Tom Cooke při proslovu na oblastním sjezdu „Božské panství“, který se konal v Kampale

[Obrázek na straně 90]

George a Gertrude Ocholaovi

[Obrázky na straně 94]

Navzdory zákazu bratři dál pořádali shromáždění

[Obrázek na straně 95]

Fred Nyende

[Obrázek na straně 96]

Emmanuel Kyamiza

[Obrázek na straně 104]

Stanley Makumba a jeho manželka Esinala, 1998

[Obrázek na straně 107]

Heinz a Marianne Wertholzovi absolvovali první třídu pobočky školy Gilead v Německu

 [Obrázky na straně 118]

Překladatelské týmy

gandština

ačoli

lhukonzo

runyankore

[Obrázky na straně 123]

Dnešní sály Království jsou úplně jiné než byly dříve

 [Obrázky na straně 124]

Ugandská odbočka

Výbor odbočky: Mats Holmkvist, Martin Lowum, Michael Reiss a Fred Nyende; kancelářská budova (dole) a obytná budova (vpravo)