Estonsko

VÍTEJTE v Estonsku! Tento „půvabný pobaltský klenot“ na vás mocně zapůsobí svou krásou — najdete tu lesy a louky, malebné přímořské vesničky, více než 1 400 jezer a přes 1 500 ostrovů. Téměř na polovině území Estonska se nacházejí hluboké lesy s hustým podrostem. Jsou pozůstatkem pralesa, který dříve pokrýval většinu Evropy. Estonsko je pouze o něco větší než Švýcarsko či Dánsko, a patří tak mezi nejmenší evropské státy.

Obyvatelé této krásné země jsou poněkud rezervovaní, ale zároveň přátelští a mají i mnoho dalších vynikajících vlastností. V Estonsku je vysoká úroveň gramotnosti. Místní obyvatelé jsou většinou vzdělaní a rádi čtou. Přestože přibližně 30 procent zdejších lidí mluví rusky, oficiálním jazykem je estonština. Ta je ale poměrně složitá, a tak není snadné se ji naučit. Má například hned několik výrazů pro „ostrov“. To, jaké slovo se použije, záleží na vzhledu daného ostrova, na jeho velikosti a stáří.

BOUŘLIVÁ MINULOST

Estonsko bylo během historie ovládáno několika mocnými sousedy. Na počátku 13. století do něj vpadli němečtí rytíři a dánská vojska. Celá staletí pak o kontrolu nad tímto územím bojovalo Dánsko, Litva, Norsko, Polsko, Rusko a Švédsko.

V roce 1721, po více než sto letech švédské nadvlády, ovládli Estonsko Rusové. Po krátkém období nezávislosti v letech 1918 až 1940 ho obsadil Sovětský  svaz a připojil ho ke svému území. Od roku 1941 byla tato země okupována nacistickým Německem, které v roce 1944 vytlačil Sovětský svaz. Estonsko bylo jeho součástí téměř 50 let, až do roku 1991, kdy jako první ze sovětských republik vyhlásilo nezávislost.

Jaký vliv měly tyto události na místní svědky Jehovovy? Co tito služebníci pravého Boha zažívali v časech útlaku za německé okupace a během obtížného období pod sovětskou nadvládou? Začtěte se do dramatického příběhu o tom, jak tváří v tvář krutému pronásledování projevovali víru, odvahu a nápaditost.

JIZVY, KTERÉ ZANECHALO FALEŠNÉ NÁBOŽENSTVÍ

Když ve 13. století vpadli do Estonska křižáci, s mečem v ruce obraceli lidi na „křesťanství“. Ti však nové náboženství ve skutečnosti za své nepřijali. Obyvatelé mnoha vesnic omyli sebe i své domy vodou, aby tak odstranili účinky vynuceného křtu, a vrátili se k uctívání přírody a pohanským rituálům, které se časem smísily s katolickými naukami.

V 17. století mnozí Estonci konvertovali k luteránství a později se státním náboženstvím stala ruská pravoslavná církev. Roku 1925 došlo k odluce církve od státu. V jednom průzkumu pouze 14 procent místních obyvatel uvedlo, že náboženství hraje v jejich každodenním životě důležitou roli.

V poslední době však mnozí upřímně smýšlející Estonci s oceněním přijímají hojivý balzám v podobě Božího Slova — ‚zdravé učení podle slavné dobré zprávy šťastného Boha‘. (1. Tim. 1:10, 11) Od roku  1991 tak počet svědků Jehovových, kteří ohlašují Boží Království, vzrostl z méně než 1 000 na více než 4 000. Jak se ale dobrá zpráva do této malé země dostala?

„UMÍŠ PŘECE MLUVIT“

Na začátku 20. století dostali Martin Kose a jeho bratr Hugo, kteří tehdy žili ve Spojených státech, několik publikací vydaných badateli Bible, jak se tehdy nazývali svědkové Jehovovi. To, co se Martin dozvěděl, na něj hluboce zapůsobilo. Zároveň si ale začal dělat starosti o svou rodnou zemi, o níž věděl, že tam žádní badatelé Bible nejsou. Vydal se proto na adresu newyorského ústředí, jež byla uvedena v jedné brožuře, a se svými obavami se svěřil J. F. Rutherfordovi, který v té době na činnost badatelů Bible dohlížel.

„Co mám dělat?“ zeptal se Martin.

„Umíš přece mluvit,“ odpověděl bratr Rutherford. „Tak se vrať a mluv.“

A to také Martin udělal — kolem roku 1923 se vrátil do Estonska a začal tam kázat. Byl vůbec prvním badatelem  Bible v této zemi. O biblických pravdách Martin učil i svou rodinu. Jeho syn Adolf se stal věrným Božím služebníkem a pro zdejší bratry byl v náročném období, které mělo přijít, velkou oporou. Badatelem Bible se stal i Martinův bratr Hugo. Ten se však do své domoviny nikdy natrvalo nevrátil.

„NEBUDEŠ TU SÁM“

Na sjezdu badatelů Bible, který se roku 1926 konal v Londýně, se bratr Rutherford zeptal, zda by se nějací dobrovolníci chtěli vydat do pobaltských zemí. Přihlásili se Albert West, Percy Dunham a James Williams. Krátce nato byli pověřeni tím, aby zorganizovali kazatelskou činnost v Estonsku, Lotyšsku a Litvě. William Dey, tehdejší dozorce severoevropské kanceláře, která sídlila v Dánsku, se vydal s Albertem Westem do estonského hlavního města Tallinnu. Když pro Alberta našli ubytování, poklepal ho bratr Dey po rameni a řekl: „Tak se měj, Alberte. Neboj, nebudeš tu sám. Co nevidět dorazí Strážná věž.“

Z Anglie, Německa i dalších zemí přijížděli podpořit kazatelskou činnost kolportéři, jak se tehdy říkalo průkopníkům. Nemohli zde však zůstat příliš dlouho, protože jim úřady nechtěly prodlužovat víza. Finští kolportéři si tu zvykli rychle, jelikož estonština a finština  jsou si podobné. Zahraničních celodobých kazatelů, kteří horlivě a v hojné míře rozsévali semena Království, byly v Estonsku desítky. Cizinci sem obecně příliš nejezdili, a tak byli bratři ze zahraničí vřele přijímáni. Často také dostávali přezdívky, například „Soome Miina“ (Finská Miina). Pokud nějaký řečník pocházel z Británie, byl představen zkrátka jako „Londýňan“.

PRVNÍ ODBOČKA

Vhodné kancelářské prostory byly vzácné, a protože se mělo za to, že cizinci jsou bohatí, majitelé po nich požadovali vyšší nájem. Přesto byla roku 1926 v malém bytě v Tallinnu, v ulici Kreutzwaldi č. 17, zahájena činnost odbočky. Služebníkem odbočky se stal Albert West. Téhož roku byly v estonštině uveřejněny první brožury, včetně té s názvem Miliony nyní žijících lidí nikdy nezemrou.

 Mladá Estonka jménem Hilda Angová se o pravdě dozvěděla od svých kamarádek. Chtěla získat nějaké publikace, a tak se vydala do odbočky. Zde se jí jeden bratr z Německa zeptal, zda by mu nepomohla s překladem jeho přednášky, a ona souhlasila. V roce 1928 pak dostala pozvání, aby v odbočce pracovala jako překladatelka. Po nějaké době se provdala za bratra Alexandera Brydsona, který se do Estonska přistěhoval z Velké Británie, aby tu sloužil jako celodobý kazatel. Hilda byla jako překladatelka pilná a šikovná, a když později bratři museli přejít do ilegality a ona byla nucena spolu s manželem z Estonska odejít, dalších několik desítek let tajně překládala v zahraničí. Brydsonovi nakonec v celodobé službě strávili dohromady více než 100 let.

 V roce 1928 badatelé Bible vydali v estonštině svou první knihu, Harfa Boží. Před druhou světovou válkou bylo navíc uveřejněno sedm dalších knih a řada brožur. V estonštině také vycházela Strážná věž.

HORLIVÍ KAZATELÉ

Kolportéři sloužili na rozsáhlém území, přičemž cestovali na kole a spali, kde se dalo — někdy ve venkovském sídle, jindy ve stohu. Lidé tu byli obvykle chudí, ale zprávě o Království naslouchali s potěšením. Není tedy divu, že celodobí kazatelé ve službě rádi trávili 150 až 200 hodin měsíčně. Jistá sestra dokonce v jednom měsíci věnovala kázání 239 hodin. Služba kolportérů se vyznačovala pílí, smělostí a vytrvalostí. Podívejme se, co zažila jistá sestra, která se do kazatelské služby vydala vůbec poprvé.

„Umíš jezdit na kole?“ zeptala se jí jedna horlivá sestra z Finska.

„Umím,“ odpověděla.

„Fajn, tak se vydáme na Saaremu,“ řekla finská sestra nadšeně. Měla na mysli největší estonský ostrov, který ležel asi 200 kilometrů daleko.

Když na ostrov přijely, vyrazily k první vesnici. „Ty můžeš začít tady,“ navrhla sestra z Finska, „a já začnu z druhého konce. Večer se sejdeme někde uprostřed.“ Naše nová sestra nikdy předtím nekázala. Už při prvním rozhovoru však pocítila Jehovovu pomoc a rychle získala potřebnou jistotu. Po celý zbytek jejich kazatelské výpravy se pak cítila příjemně.

Jiná sestra, Hellin Aaltonenová (později Grönlundová), se setkala s několika lidmi z ostrova Vormsi a zjistila, že hovoří zvláštním jazykem.

 „Vy asi nemluvíte estonsky, že?“ zeptala se jich.

„Kdepak, švédsky,“ odpověděli.

„A máte ve švédštině nějaké knihy?“ zajímala se Hellin.

„Ty už se u nás neobjevily pěkných pár set let,“ řekli s nadsázkou.

Hellin se rozhodla, že se na ostrov vydá spolu s Fanny Hietalaovou, která uměla švédsky, a přivezou místním obyvatelům publikace v jejich jazyce.

„Vzaly jsme si v odbočce všechny švédské knihy, které tam byly, a na motorovém člunu se vydaly k ostrovu,“ vzpomíná Hellin. „Celý ostrov jsme s dobrou zprávou prošly za tři dny a rozšířily jsme skoro všechny publikace. O několik desítek let později jsem se doslechla, že jeden švédský bratr se o pravdě dozvěděl právě díky knihám, které dostal na ostrově Vormsi.“ Znovu a znovu zažívali hlasatelé Království splnění slov z Kazatele 11:6: „Ráno zasévej své semeno a nenech svou ruku odpočinout až do večera; neboť nevíš, kde to bude mít úspěch.“

KOLPORTÉŘI ČELÍ TĚŽKOSTEM

Celodobí kazatelé to neměli jednoduché. V zimě museli pěšky nebo na lyžích urazit denně 20 až 40 kilometrů. Běžně panovaly tuhé mrazy a možností pohodlně se ubytovat bylo pramálo. Jelikož s sebou brávali krabice s literaturou, mohli si vzít jen trochu jídla a další nezbytnosti. Kvůli prudkým dešťům bývaly cesty neschůdné. Kolportéři museli často spát venku. Tato náročná služba až do krajnosti prověřila jejich  sílu a vytrvalost. Jak se však tito oddaní kazatelé na svou službu dívali?

„Všechno, co jsem opravdu potřeboval, jsem vždycky měl,“ vzpomíná Vilho Eloranta, horlivý bratr z Finska, který řadu měsíců sloužil jako celodobý kazatel v odlehlých částech Estonska. „Jídlo i nocleh jsem většinou dostal výměnou za publikace. Peněz jsem moc nepotřeboval. Když nastal večer, začínal jsem se shánět po nějakém ubytování. Jen málokdy se stalo, že by mi někdo nocleh odepřel, zvlášť když už bylo pozdě nebo to k další usedlosti bylo daleko.“

Vilho pokračuje: „Na kázání dobré zprávy o Království jsem se zaměřil do té míry, že i přes jednoduchý způsob života, který jsem vedl, mi služba přinášela uspokojení a radost.“

Tito pilní bratři a sestry předali lidem množství publikací a připravili tak půdu pro budoucí vzrůst. V roce 1929 rozšířila hrstka zvěstovatelů celkem 53 704 knih a brožur.

Adolf Kose vzpomíná: „Přibližně třiceti kolportérům se před druhou světovou válkou podařilo propracovat celé Estonsko.“

Práce těchto pilných kazatelů přináší své ovoce až dodnes. Například počátkem 90. let se svědkové Jehovovi setkali s letitou ženou jménem Ruth. Jejich poselství jí přišlo povědomé. Vzpomněla si, že před více než 60 lety naslouchala tomu, co říká jedna badatelka Bible z Německa, která několikrát navštívila její sousedy. Ruth teď byla v pokročilém věku a už neslyšela. Přesto rozpoznala zvuk pravdy, přijala nabídku biblického studia a byla pokřtěna — téměř 70 let po svém prvním setkání s badateli Bible.

 PRVNÍ ROKY V ODBOČCE

Malé prostory odbočky zpočátku sloužily i pro pořádání sjezdů. Toho prvního, který se konal v červnu 1928, se zúčastnilo 25 lidí a čtyři z nich byli pokřtěni. Následujícího roku přijelo 80 finských bratrů, aby pomohli zorganizovat další sjezd a aby se podíleli na kazatelské službě.

Albert West, služebník odbočky v Estonsku, byl pověřen, aby pomáhal Williamu Deyovi, který byl služebníkem dánské odbočky. Později bratra Deye v této úloze nahradil. Kdo ale bude jmenován služebníkem estonské odbočky? Stal se jím Wallace Baxter, přátelský bratr ze Skotska, který měl velký smysl pro humor. Než poznal pravdu, byl vojákem britské armády a za první světové války bojoval ve Francii. To, co tehdy viděl a zažil, rozhodně nebylo v souladu s učením Ježíše Krista.

Bratr Baxter vzpomíná: „Měl jsem v hlavě pěkný zmatek. Postupně mi začalo docházet, že každá lidská válka je špatná, bez ohledu na to, kdo stojí na nepřátelské straně. Vždycky jsem byl přesvědčený, že všichni lidé jsou bratři a že každý, kdo hledá Boha, ho nakonec najde. Když jsem o tom jednou v zákopu přemýšlel, poklekl jsem a přísahal Bohu, že pokud zůstanu  naživu a budu se moci vrátit domů, budu mu celý život sloužit.“

A to také udělal. Přijal pravdu a v roce 1926 vstoupil do celodobé služby. O dva roky později zareagoval na pozvání, aby sloužil v Estonsku, kde i nadále projevoval mimořádnou horlivost. Roku 1930, kdy odjel bratr West, byl jmenován služebníkem odbočky. V roce 1932 se odbočka přestěhovala do ulice Suur Tartu č. 72 a následujícího roku byla v Estonsku oficiálně zaregistrována Watch Tower Bible and Tract Society.

ROZHLASOVÉ VYSÍLÁNÍ V NĚKOLIKA JAZYCÍCH

Už v roce 1927 dostal bratr West povolení, aby na soukromé rozhlasové stanici v Tallinnu přednesl proslov. Ten měl námět „Požehnání Milénia“ a byl překládán do estonštiny. Pořad sice vyvolal značný zájem, ale u některých lidí vzbudil rozhořčení. Další  povolení proto bylo bratrům uděleno až v roce 1929. Tehdy se začalo vysílat pravidelně každou neděli. Bratři své proslovy přednášeli v angličtině, estonštině, finštině, ruštině, občas ve švédštině a němčině a přinejmenším jednou v dánštině. Také tyto proslovy vzbudily velký ohlas. Mohli je poslouchat i lidé v Norsku, Dánsku, Švédsku, Finsku a v ruském Leningradu (nyní Sankt Petěrburg). Ve služebním roce 1932 bylo odvysíláno 200 přednášek, které se staly účinným nástrojem v oznamování Jehovova jména. Není divu, že zároveň vyvolaly odpor duchovenstva.

Duchovní věděli, že estonští vládní představitelé mají strach z čehokoli, co nějak souvisí s komunismem, a tak svědky falešně obvinili, že jsou s komunisty propojeni. Estonské úřady se snažily okamžitě potlačit cokoli, co by mohlo národ nějakým způsobem oslabit, a proto v roce 1934 vysílání přednášek zakázaly. Ne všichni s tím ale souhlasili. Jeden žák napsal v angličtině dopis tohoto znění:

Milá Strážná věži a soudce Rutherforde,

je mi líto, že naše vláda zakázala vysílání vašich přednášek v rádiu. Já ještě chodím do školy. Rodiče nejsou bohatí — musí tvrdě pracovat, aby se o nás děti mohli postarat. Ale z jejich tváří vyzařuje naděje a láska k Pánu. V zimě jsem byl vážně nemocný a právě vaše přednášky v rádiu byly tím jediným, co mi přinášelo útěchu. Měl jsem v očích slzy, ale byly to slzy štěstí. . . . Kde bych ty přednášky ještě mohl slyšet? . . . Začal jsem se učit anglicky a tohle je první  dopis, který v angličtině píšu. Vůbec se nedívám do slovníku. . . . Srdečně zdravím soudce Rutherforda.

Bratr Rutherford chlapci napsal osobní dopis a poslal mu nahrávky několika svých přednášek.

‚VŮZ NEBESKÉHO KRÁLOVSTVÍ‘

John North, horlivý kolportér, který do Estonska přijel z Anglie, žil s rodinou v obytném přívěsu. Na jihu země, kde kázal, to vzbudilo značnou pozornost. Místní noviny popsaly přívěs takto: „Společnost [Strážná věž] má ve městě Tartu vozidlo, které se podobá domu. Její členové s ním chtějí cestovat po celém Estonsku a pořádat bohoslužby. Z tohoto ‚vozu nebeského Království‘ kážou lidem a rozdávají knihy, které vysvětlují Bibli. Osazenstvo ‚vozu‘ tvoří pět lidí — hlavní misionář s manželkou a dítětem a dva energičtí mladíci, kteří  závratnou rychlostí (podobně jako Jehu) vyráží na kolech do všech stran a rozdávají publikace.“

Bývalý vojenský pilot Nikolai Tuiman byl během politických nepokojů v polovině 30. let zatčen a odsouzen za svou účast v estonském fašistickém hnutí. Ve vězeňské knihovně našel několik publikací od J. F. Rutherforda, díky nimž si uvědomil, že se v životě vydal nesprávným směrem. Po svém propuštění se vypravil do Tallinnu, na adresu uvedenou v knize, kterou od svědků Jehovových dostala jeho žena. Nikolai s přispěním bratra Baxtera od základu změnil svůj život. Ukončil své politické aktivity a stal se pokojným a horlivým svědkem Jehovovým. Když bylo později dílo zakázáno, pomáhal s tajnou výrobou literatury a byl jedním z pilířů křesťanského sboru. Věrnost zachoval i během přibližně 15 let, která strávil ve vyhnanství na Sibiři.

Dalším člověkem, jehož zklamala politika, v níž se dříve angažoval, byl lékař Artur Indus. Zájem o pravdu v něm roznítilo setkání s Martinem Kosem, kterého navštívil, aby mu poskytl lékařskou péči. Bratr Kose Artura povzbudil ke studiu Bible, a protože o něm  věděl, že umí německy, objednal pro něj všechny publikace, které byly v němčině k dispozici. S Martinovou pomocí si Artur pravdu zamiloval, zasvětil se Jehovovi a byl pokřtěn. Bratr Indus, který byl známým a uznávaným lékařem, se stal také horlivým a uznávaným bratrem.

STAHUJÍ SE MRAČNA

Polovina 30. let byla dramatickým obdobím. Na nátlak nacistického Německa a katolické církve byly v lednu 1935 zabaveny brožury Spravedlivý panovník.

Téhož roku ministr vnitra zakázal činnost Watch Tower Society v Estonsku a nařídil konfiskaci literatury i majetku společnosti. Přestože už předtím bratři hodně literatury ukryli, bylo zabaveno přibližně 76 000 publikací. Tato nepříjemnost však kazatelské dílo nezastavila. K velkému překvapení a radosti našich bratrů byl obsah dvou zabavených brožur uveřejněn ve dvou významných novinách, které vycházely v celkovém nákladu 100 000 výtisků. Navzdory konfiskacím tak byla na Jehovovo jméno zaměřena  větší pozornost, než kdyby bratři brožury sami rozšiřovali.

Kázání dobré zprávy nadále pokračovalo a odbočka obnovila svou činnost. V dalších letech bylo zabaveno velké množství knih. Hellin Aaltonenová, která pracovala v odbočce, vzpomíná na jednu z razií.

„Tři mladí policisté přišli hlavně proto, aby zkonfiskovali brožury Miliony nyní žijících lidí nikdy nezemrou, ale my jsme žádné neměli. Vytahali všechny knihy z polic a naházeli je na hromadu. Bratr Baxter nemohl dělat vůbec nic, protože ho bedlivě sledovali. Já jsem po policistech začala uklízet a nenápadně jsem se přesunula k pracovnímu stolu bratra Baxtera, abych se podívala, zda tam nejsou nějaké dokumenty, které by policie neměla vidět. Všimla jsem si dopisu, v němž byla uvedena jména všech zvěstovatelů i s adresami. Sebrala jsem ho a hodila do koše, který stál v koutě. Když policie začala skládat knihy do krabic, velící důstojník jednu krabici zlostně popadl a odhodil ji tak prudce, že si zlomil ruku. Policisté kvapně odešli, aby důstojníka odvezli do nemocnice. My jsme tak měli čas ještě před jejich návratem obsah krabic protřídit.“

Bratr Baxter vypráví, jak to bylo dál: „Policisté se vrátili a začali krabice odnášet. Vtom jsem si všiml, že si jeden z nich strčil do velké kapsy u kabátu knihu Osvobození. Často jsem si říkal, kolik našich knih si tito muži asi odnesli a přečetli.“

Rok 1939 byl rokem strachu a nejistoty. Početné sovětské jednotky dostaly povolení ke vstupu na území Estonska. Bratr Baxter napsal: „Dennodenně nás rozhlas bombardoval komunistickou propagandou.  Šířilo se mnoho spekulací a panoval neklid, obavy i zjevný strach. Vzduchem se neslo hřmění sovětských letounů přepravujících výsadkáře.“ Ochromí snad tato hrozivá situace kazatelské dílo?

Navzdory všem nepokojům rozšířili Jehovovi věrní služebníci v roce 1940 celkem 59 776 knih a brožur. Bylo to něco zcela mimořádného, protože v Estonsku tehdy sloužilo pouze 27 zvěstovatelů a 15 průkopníků. Ze všech sil se snažili zbývající období svobody dobře využít.

POSLEDNÍ SJEZD PŘED ZÁKAZEM

Krátce před tím, než začala éra sovětské nadvlády, se bratrům podařilo zorganizovat v Tallinnu sjezd — pro příštích pět desetiletí vůbec poslední, který se mohl konat svobodně. Rozebíralo se na něm několik článků ze Strážné věže, například „Teokracie“,  „Neutralita“, „Léčky“ a „Zánik náboženství“. Tento aktuální duchovní pokrm Božímu lidu pomohl připravit se na blížící se události.

Estonsko měla brzy zachvátit druhá světová válka a jejím důsledkům nemohli uniknout ani naši bratři. Sovětský svaz předložil 16. června 1940 estonské vládě ultimátum. Požadoval ustavení nové vlády a souhlas se vstupem dalších sovětských vojsk. Byla zákonně uznána Estonská komunistická strana, která tehdy měla méně než 150 členů, a Estonsko bylo připojeno k Sovětskému svazu. V průběhu několika měsíců byly tisíce obyvatel vypovězeny na Sibiř a jejich domy a statky zůstaly opuštěné, byly zabrány ruskými okupanty nebo byly vypáleny. Tisíce dalších Estonců se pokoušely uprchnout v malých rybářských člunech, většinou do Švédska. Mnohým se to podařilo, ale jiní v rozbouřeném moři našli smrt.

ODJÍŽDĚJÍ POSLEDNÍ CIZINCI

S nástupem komunistického režimu byla odbočka znovu uzavřena. Bratr Baxter a Alexander a Hilda Brydsonovi sice byli rozhodnuti ve svém působišti zůstat, ale pro cizince to bylo v Estonsku stále nebezpečnější. Bratr Rutherford jim proto doporučil, aby ze země odcestovali. Wallace Baxter a manželé Dunhamovi, kteří sloužili v Lotyšsku, odjeli vlakem přes Sibiř na východ a nakonec se usadili v Austrálii. Brydsonovi se přibližně o rok později vydali do Švédska. Bratr Baxter věrně sloužil jako člen výboru australské odbočky až do 21. června 1994, kdy ukončil svou pozemskou dráhu. *

 Co se teď, po odjezdu zahraničních bratrů, stane s malou skupinou místních svědků? Pravdu znali poměrně krátce a navíc kolem nich zuřila válka. Ta si záhy vyžádala svou daň — kazatelské dílo se zpomalilo. Poslední zpráva z Estonska přišla v roce 1941. Následujících 20 let se o činnosti tamních bratrů nevědělo vůbec nic.

TĚŽKÉ ZKOUŠKY VÍRY

V roce 1941 vytlačila Sověty německá vojska a až do roku 1944 Estonsko okupovala. Situace místních svědků se však nijak nezlepšila. Roku 1942 Němci zatkli neslyšícího bratra Jaana Pärrata, který kázal ve městě Tartu. Jaan byl obviněn z podvratné činnosti a uvězněn. Jak vyplývá z příslušných dokumentů, vězeňský dozorce pak dostal rozkaz, aby odsouzence jménem Jaan Pärrat „vydal ke zvláštnímu zacházení“. To byl v podstatě příkaz k popravě. Několik mužů bylo svědky toho, jak je vyváděn z věznice, a potom uslyšeli výstřely. Od té doby už ho nikdy nikdo neviděl.

Pro naše bratry to byly skutečně těžké časy. Nejprve sovětští a potom němečtí vojáci se snažili získávat do svých řad mladé muže. Adolf Kose vzpomíná: „Museli jsme se skrývat, aby nás neodvedli. Kdyby nás chytili, měli bychom pouze dvě možnosti — buď uposlechneme příkaz vstoupit do armády, nebo nás zastřelí. Kazatelské dílo tím pochopitelně trpělo, protože bylo velmi obtížné vyvíjet jakoukoli činnost.“

Karta se později znovu obrátila a koncem roku 1944 sovětská vojska Němce z Estonska vytlačila. Země se tak opět dostala do nelítostného područí Sovětského svazu. Válka a následné roky útlaku měly na  místní populaci zničující dopad. Počet obyvatel klesl nejméně o čtvrtinu — mnozí lidé zahynuli, byli vypovězeni do odlehlých oblastí Sovětského svazu nebo se jim podařilo ze země uprchnout. V průběhu let se do Estonska přestěhovaly statisíce Rusů, takže se složení obyvatelstva výrazně změnilo. Jak uvidíme, sovětská nadvláda byla pro víru našich bratrů náročnou zkouškou.

„LESNÍ BRATR“ SE STÁVÁ BRATREM DUCHOVNÍM

Členům tehdejšího protisovětského partyzánského hnutí se říkalo „lesní bratři“, protože se schovávali v hustých lesích. Byli mezi nimi i mnozí lidé, kteří k partyzánům nepatřili, ale museli se skrývat, jelikož jim byl na stopě sovětský Výbor státní bezpečnosti (KGB). Podle odhadů někdy v lesích pobývalo patnáct až dvacet tisíc mužů, z nichž někteří se před úřady dokázali schovávat celé roky. Poslední z nich takto žil až do roku 1978. Je možné, že by některý z „lesních bratrů“ přijal pravdu?

Erik Heinloo dříve pracoval v estonských státních službách, a proto mu bylo jasné, že mu hrozí nebezpečí. Během sovětské okupace se spolu se svou manželkou Magdou mnohokrát pokoušel na člunu uprchnout do Švédska. Při posledním pokusu se jim porouchal motor a museli se vrátit. Sedm let se Erikovi dařilo unikat před úřady tak, že se skrýval v lesích. Nakonec však byl zatčen. On i jeho manželka pak byli posláni každý do jiného vězeňského tábora v Sovětském svazu.

Ve vězení se Magda setkala se dvěma sestrami, které s ní mluvily o naději na Království. Okamžitě si uvědomila, že našla pravdu, a byla tak šťastná, že  doslova tancovala radostí. V roce 1956 byla propuštěna a roku 1960 se dala pokřtít. Sedm let po svém propuštění přijal pravdu také Erik. Lesní bratr se tak nakonec stal bratrem duchovním.

DOPADENI A ZATČENI

Potom, co z Estonska odjeli zahraniční bratři, byl dohledem nad činností svědků v severní části země pověřen statečný a horlivý bratr Martin Kose. V jižním Estonsku začal na dílo dohlížet Friedrich Altpere — vysoký, zdvořilý Estonec, který učil angličtinu na střední škole. Ve 30. letech byl požádán, aby tlumočil proslov jednoho ze zahraničních průkopníků, kteří přijeli do města Võru. Přednáška na něj hluboce zapůsobila a on pochopil, že našel pravdu. Od té doby udělal takový pokrok, že se mohl ujmout vedení kazatelského díla v jižním Estonsku.

Plnit svěřený úkol bylo pro bratry Koseho a Altpereho náročné, protože tehdy nefungovalo spojení s organizací a ani jeden z nich neměl mnoho zkušeností. Navzdory problémům, jež souvisely s tím, že dílo bylo pod zákazem, tito bratři ve svém pověření věrně sloužili od roku 1940 až do roku 1948, kdy byli zatčeni.

 Místo nich byl ustaven služební výbor. Tvořili ho Albert Kruus, Karl Talberg, Artur Indus a Lembit Toom, který plnil úlohu pomocníka. Na rozdíl od ostatních členů výboru mohl bratr Toom volně cestovat a navštěvovat jednotlivé skupiny. Jak to? Pracoval totiž jako mlynář a ve dnech, kdy panovalo bezvětří a mlýn nebyl v provozu, mohl svůj čas trávit, jak chtěl.

Zodpovědní bratři v Estonsku byli ochotni riskovat život, aby mohli pomáhat svým spoluvěřícím. Podobizny těch, které úřady považovaly za vůdce organizace, byly vystaveny na železničních stanicích, jako by bratři byli hledaní zločinci. Na každého z našich mírných, pokojných bratrů nasadila KGB až čtyři tajné agenty. Přestože roky 1948 až 1951 byly náročným obdobím, vytrvalému úsilí svých oddaných služebníků, kteří se namáhali v kazatelské činnosti, Jehova žehnal. Počet zvěstovatelů tak vzrostl na více než 100.

‚OBEZŘETNÍ JAKO HADI, NEVINNÍ JAKO HOLUBICE‘

Ježíšovi učedníci v Estonsku si stále více uvědomovali, jak je důležité řídit se radou svého Pána: „Prokažte se . . . obezřetní jako hadi, a přece nevinní jako holubice. Střežte se před lidmi, neboť vás vydají místním soudům a budou vás mrskat ve svých synagógách. Ano, budete kvůli mně vláčeni před místodržitele a krále na svědectví jim a národům.“ (Mat. 10:16–18) Někteří bratři sice měli příkladnou víru, ale plně nechápali, že Jehova neposkytuje zázračnou ochranu před Satanovými útoky. (Job 1:9–12; 2:3–6) Tito svědkové nebyli pokaždé „obezřetní jako hadi“, a stávali se tak pro nelítostné pronásledovatele snadnou kořistí.

 „Měli jsme ve sboru jednoho zájemce, který působil jako velmi horlivý a odvážný muž,“ vzpomíná Adolf Kose. „Dostal určité výsady a mezi sestrami byl mimořádně oblíbený. Bratři však pojali jisté podezření, a tak sestry varovali, aby ho s sebou nebraly na všechna místa, kde se konala shromáždění.“ Některé z nich na toto upozornění žel nereagovaly, takže onen muž mohl předat velké množství informací KGB.

Lembit Toom vypráví: „V roce 1950 jsme z Německa dostali několik výtisků Strážné věže a chtěli jsme, aby z nich měli užitek i všichni ostatní bratři v Estonsku.“

Byl naplánován sjezd, který se měl konat v jednom seníku v odlehlé části země. KGB se však o těchto plánech dozvěděla a zorganizovala akci, při níž měli být všichni bratři a sestry zatčeni. Vojáci ukrytí ve dvou nákladních autech čekali na železniční stanici, kde měli bratři vystupovat. Tři svědkové stáli na předem domluveném místě, aby delegátům ukázali cestu k seníku. Jeden z těchto bratrů uslyšel v lese nějaký podezřelý zvuk a šel zjistit, co se děje. Najednou se díval do hlavně pušky. Vojáci ho odvedli zpátky na místo, kde stáli dva zbývající bratři, a všichni tři byli zatčeni.

Když se Lembit Toom a Ella Kikasová (později Toomová) dozvěděli, co se stalo, neváhali ani vteřinu. Naskočili na Lembitovu motorku a co nejrychleji uháněli na jednu z předchozích železničních stanic, aby bratry varovali. Přiřítili se na stanici, vběhli do vlaku, kterým bratři cestovali, a křičeli, ať všichni okamžitě vystoupí. Když tedy vlak dorazil do stanice, kde vojáci čekali, důstojníci KGB ke svému zklamání zjistili, že v něm žádní svědkové nejsou.

 Jiní bratři mezitím rychle našli statek, ve kterém by se sjezd mohl konat a který byl vzdálený přibližně deset kilometrů. Delegáti se k němu vydali po vedlejší silnici. Celou tu dobu vojáci jezdili sem a tam po hlavních silnicích a pátrali po delegátech, kteří tak záhadně zmizeli. Sjezdu se nakonec zúčastnilo 111 lidí a jeho průběh nebyl ničím narušen. Panovala tam však stísněná atmosféra. Všichni totiž věděli, že mohou být kdykoli zatčeni. Součástí programu byly povzbudivé zprávy o bratrech a sestrách v jiných zemích, včetně vyprávění o tom, co zažívali svědkové Jehovovi v nacistických koncentračních táborech. Ačkoli se našim bratrům nepodařilo uniknout zatčení nadlouho, díky tomuto sjezdu získali důležité podněty a sílu, aby dokázali zvládnout zkoušky, které je čekaly.

VÝSLECHY A ROZSUDKY

V následujících několika měsících byli všichni zodpovědní bratři jeden po druhém zatčeni. Stejný osud potkal i více než 70 zvěstovatelů a dalších lidí, kteří byli se svědky Jehovovými nějakým způsobem ve spojení. Jehovovy pokojné služebníky teď čekaly nekonečné výslechy. A ti, kdo zatím byli na svobodě, věděli, že brzy mohou přijít na řadu i oni.

Výslechy obvykle probíhaly v noci a někdy trvaly celé měsíce. Zadržení se proto dlouhou dobu nemohli pořádně vyspat. Čím méně spánku měli, tím víc je vysilovalo duševní vypětí. Rozsudky byly vynášeny, aniž by proběhlo řádné přelíčení. Bratři se pouze dozvěděli, jaký trest jim byl vyměřen — bývalo to pět až dvanáct let ve vězení nebo v pracovním táboře. Většina bratrů byla odsouzena na deset let. Jakého zločinu se vlastně dopustili? Podle úředních záznamů  to byla protistátní propaganda a podvratná činnost. Krátce potom se změnil zákon a svědkové začali dostávat pětadvacetileté tresty. August Pressraud, kterému bylo 63 let, po vynesení rozsudku údajně ironicky prohlásil: „Vážený soude, děkuji za tak vysoký trest. Myslel jsem si, že už budu žít jen pár let, ale vy jste mi vyměřili čtvrt století.“

Soudy svědky posílaly do nechvalně známých věznic a pracovních táborů, které se nacházely v různých částech Sovětského svazu, zejména na Sibiři a daleko na východě a severu země. Vládly tam tvrdé podmínky a zdálo se, že není naděje na návrat. Mnozí vězni si říkali, že by snad bylo lepší zemřít.

Hněv pronásledovatelů se nakonec obrátil i proti falešným bratrům, kteří s úřady kolaborovali. Za všechny můžeme uvést příklad dvou křesťanů, z nichž se stali špioni KGB. Hned potom, co splnili svůj úkol, skončili ve vězeňském táboře. Nevypadalo to, že by si KGB těchto zbabělých informátorů nějak považovala. *

Z ESTONSKA NA SIBIŘ

Teď, když KGB zatkla ty, které považovala za nejvýznačnější členy organizace, rozhodla se, že se zbaví i všech zbývajících svědků. Prvního dubna 1951 brzy ráno zahájila KGB velmi dobře zorganizovanou akci, která proběhla současně ve všech částech Estonska a také v Lotyšsku, Litvě a na západní Ukrajině.

Téměř všichni svědkové Jehovovi, řada jejich blízkých příbuzných, a dokonce i zájemci byli spěšně vyvedeni  ze svých domovů, shromážděni na několika železničních stanicích a nahnáni do nákladních vagonů. Mohli si s sebou vzít trochu jídla a osobní věci, ale jejich zbývající majetek byl zabaven. Toho dne bylo bez soudu či nějakého vysvětlení skoro 300 lidí z Estonska odvezeno vlakem na Sibiř, především do Tomské oblasti, která byla přibližně 5 000 kilometrů daleko.

ODVÁŽNÍ MLADÍ LIDÉ

Sedmnáctiletá Corinna Ennikaová a její třináctiletá sestra Ene byly na návštěvě u příbuzných. Představte si, jak je muselo vystrašit, když po svém návratu zjistily, že dům je zamčený a po jejich mamince jako by se slehla zem. Když se ale dozvěděly, že byla zatčena, trochu se jim ulevilo. Jak to?

„Aspoň jsme věděly, že je naživu,“ vysvětluje Corinna. „Uvědomily jsme si, že pravděpodobně byli zatčeni i jiní křesťané. Díky tomu jsme měly jistotu, že maminka je společně s dalšími bratry a sestrami. Cítily jsme silnou podporu a pokoj od Jehovy. Ani jedna z nás neplakala, a to je přitom Ene citlivá a poměrně křehká. V pondělí jsme šly normálně do školy a o tom, že maminku zatkli, jsme nikomu neřekly.“

Corinna a Ene zůstaly klidné i ve chvíli, kdy si pro ně přišli úředníci, aby je odvedli. Corinna vypráví: „V našem vagonu nikdo nepropadal beznaději. Jedna sestra nás utěšovala slovy, že Jehova nikdy nepřipustí zkoušku, která by byla nad naše síly. Povzbuzovala nás, abychom důvěřovaly jeho slibu, že nám pomůže.“ S maminkou se dívky viděly až po více než šesti letech.

Nenávist někdy pronásledovatele zcela zaslepila. Dokladem toho je protokol o vypovězení jednoho  šestiměsíčního chlapečka. Jakého zločinu se dopustil? Byl „nepřítelem státu“.

Pro odsouzené byla deportace traumatizujícím zážitkem. Vojáci je všemožnými způsoby ponižovali. Každé ráno a večer je pustili z vlaku, aby si mohli zajít na záchod. Problém byl v tom, že tam žádné záchody nebyly. Jedna sestra vypráví: „Překračovalo to veškeré meze slušnosti a lidskosti. Muži a ženy museli i v těchto chvílích zůstávat pohromadě. Okolo pořád někdo chodil a všechny stráže postávaly opodál a pozorovaly nás.“

ŽIVOT A SMRT VE VYHNANSTVÍ

Po vyčerpávající dvoutýdenní cestě vlakem nakonec vyhnanci s těmi několika věcmi, které měli, vystoupili z nákladních vagonů. Zem byla pokryta sněhem, který nepříjemně studil. V nedalekém zemědělském družstvu si pak předáci vybrali ty nejlepší pracovníky. Připomínalo to doby, kdy majitelé půdy nakupovali na trhu otroky.

Mnozí z těch, kdo na Sibiři žili, se tam také dostali jako vyhnanci, a tak s nově příchozími soucítili a chovali se k nim přátelsky. Díky jejich podpoře a pomoci spoluvěřících se vypovězení bratři brzy usadili a někteří z nich vedli relativně normální život. Několika křesťanům se ve vyhnanství dokonce zlepšilo zdraví. Například dvě estonské sestry trpěly tuberkulózou, ale díky suššímu sibiřskému podnebí se uzdravily.

Ne každý však měl takové štěstí. Přinejmenším jedno dítě zemřelo už ve vlaku a jistého letitého bratra připravily o život obtížné podmínky nebo citové vypětí. Nedostatečná lékařská péče a vysilující práce zanechaly na některých křesťanech trvalé následky.  Na dalších se podepsaly náročné životní podmínky, podvýživa, nemoci, zranění a kruté mrazy. Mnozí kromě toho museli snášet citovou bolest, protože byli celá léta odloučeni od svých rodin a nikdy nedostali ani jediný z dopisů, které jim jejich blízcí napsali.

„Naši rodinu tvořily pouze děti a mladá děvčata,“ vypráví Tiina Kruuseová. „Dostali jsme se proto na statek, který na tom nebyl zrovna nejlépe. Družstevníci neměli dost jídla ani sami pro sebe, natožpak pro nás. Nově příchozí žvýkali borovou kůru a jedlé kořínky a často si vařili polévku z kopřiv.“

Sibiřské zimy jsou dlouhé a mrazivé, na což estonští vyhnanci nebyli zvyklí. Mnohdy se nedařilo ani to, co by v jiných podmínkách nebyl problém — například vypěstovat brambory. Pro většinu lidí byl první rok ve vyhnanství velmi vyčerpávající a jejich trvalým společníkem se stal svíravý pocit hladu.

Hiisi Lemberová vzpomíná: „Teploty klesaly až k minus 50 stupňům Celsia. Aby nám neumrzla slepice, dávali jsme ji v kleci pod postel. V zimě si někteří lidé brali k sobě domů i čerstvě narozené tele.“

 DO NOVÉHO OBVODU NA STÁTNÍ ÚTRATY

William Dey kdysi prohlásil, že kdyby někdy pobaltské země obsadil Sovětský svaz, bratrům by se otevřela nová rozlehlá území, ve kterých by mohli kázat. Tato slova se do posledního písmene vyplnila. Tím, že sovětská vláda poslala řadu svědků Jehovových do vyhnanství, umožnila jim rozšířit jejich kazatelskou činnost až na Sibiř a do dalších odlehlých oblastí. Jehova sice připustil, aby jeho svědkové byli vyzkoušeni, ale přineslo to dobré výsledky — mnozí lidé, kteří dříve ani neznali Boží jméno, dostali příležitost seznámit se s pravdou.

Například Lembit Trell, který byl zatčen za protistátní činnost, se o pravdě dozvěděl roku 1948 ve vězeňské cele ve městě Tartu. Jeden ruský důstojník, který tam byl také uvězněn, mu pověděl o svědcích, s nimiž se setkal v jiné cele. Důstojník Lembitovi krátce vysvětlil, co svědkové učí. Řekl mu, že jediným řešením lidských problémů je Boží vláda a že Bůh již brzy začne panovat nad zemí. To vzbudilo Lembitův zájem.

Lembita nakonec poslali do vězeňského tábora ve Vorkutě, která leží daleko na Sibiři blízko Severního ledového oceánu. Tam zaslechl, jak si skupina svědků povídá o Bibli. Když přišel blíž, zjistil, že mluví o stejných věcech jako onen důstojník, a tak se s nimi dal do řeči.

„Proč tě zavřeli?“ zeptali se Lembita bratři.

„Protože jsem bojoval za spravedlnost,“ vysvětlil.

„A jak jsi dopadl?“ zajímal se jeden ze svědků.

Odpověď byla zřejmá, ale Lembit přesto řekl: „Špatně.“

 Jeden z bratrů Lembitovi vysvětlil: „Podívej, ty jsi bojoval na nesprávné straně. Chtěl by ses přidat na tu správnou?“ Svědkové s ním pak začali rozebírat, co Bible říká o duchovním válčení. V průběhu rozhovoru si Lembit stále více uvědomoval, že našel pravdu, a stále více mu docházelo, že je zapotřebí, aby se v duchovním boji přidal na stranu Jehovy.

Tento boj Lembit zahájil, když se po svém propuštění vrátil do Estonska. Nyní slouží jako pravidelný průkopník. Jeho manželka Maimu poznala pravdu podobně jako on — její zájem o Bibli roznítila žena, která s ní byla ve vězení a která ke svědkům nepatřila.

Někteří bratři nemluvili příliš dobře rusky, a tak pro ně byla kazatelská služba náročná. Navzdory omezené slovní zásobě se jim však dařilo zahajovat rozhovory tím, že se zmínili o důvodech, proč byli na Sibiř vypovězeni. Díky tomu si dobře osvojili neformální vydávání svědectví. Kromě toho měli mnoho příležitostí kázat vyhnancům z Estonska v jejich mateřštině. Jedna pamětnice odhaduje, že v pracovních táborech poznalo pravdu 15 až 20 Estonců, stejně jako řada Rusů a Litevců.

TAJNÉ DODÁVKY DUCHOVNÍHO POKRMU

Svědkové se snažili svým bratrům, kteří byli ve vězení nebo ve vyhnanství, různými způsoby tajně dopravovat Bible a další duchovní pokrm. Jeden bratr vypráví: „Stránky z našich publikací jsme dostávali v plechovkách se sádlem. Sádlo v mrazu zbělelo, a tak papír skoro nebyl vidět. I když úředníci zapíchli do  plechovky nůž, tenký papír, který byl přimáčknutý ke stěně plechovky, téměř nikdy neobjevili.“ Drahocenný duchovní pokrm ukrytý v plechovkách s doslovným pokrmem se tedy k našim bratrům většinou dostal v pořádku.

Části publikací někdy svědkové ukrývali i do kabelek či oblečení, do krabiček na mýdlo nebo přímo do vydlabaných kostek mýdla. Ella Toomová vzpomíná: „Do jednoho mýdla jsem dokázala ukrýt i čtyři Strážné věže.“

Dopisy procházely cenzurou, ale svědkové se naučili, jak biblické myšlenky a teokratické pojmy zamaskovat běžnými výrazy. Jedna sestra například napsala: „Otec se o nás velmi dobře stará a máme lano, které dosáhne až na dno studny.“ Tím naznačila, že Jehova o ně po duchovní stránce pečuje, že jsou ve spojení se „studnou“, tedy Jehovovou organizací, a že mají přístup k životodárným vodám pravdy v podobě biblické literatury.

Přestože bratři někdy využívali jednoduché tiskové techniky, řada publikací se přepisovala ručně. Svědkové, kteří literaturu opisovali, byli rádi, když je za kazatelskou službu potrestali tím, že je zavřeli na samotku. Proč? „Když mě dali na samotku, vůbec mi to nevadilo,“ vysvětluje jedna sestra. „Mohla jsem totiž Strážnou věž překládat ve větším klidu.“ V těchto i mnoha dalších případech snahy pronásledovatelů skončily nezdarem a naopak přispěly k podpoře zájmů Království. (Iz. 54:17)

DŮLEŽITOST SHROMÁŽDĚNÍ

Příležitosti sejít se s ostatními křesťany byly vzácné a svědkové si jich velmi vážili. Corinna Ennikaová  vypráví, jak ona a ještě jedna sestra sebraly odvahu a na několik dní bez dovolení odešly z práce, aby se mohly zúčastnit shromáždění. Vzpomíná: „Večer jsme se vytratily z pracoviště a vydaly se na železniční stanici, která ležela 25 kilometrů daleko. Vlak odjížděl ve dvě hodiny ráno. Po šestihodinové jízdě jsme ještě musely jít 10 kilometrů pěšky k místu, kde se shromáždění konalo. Když jsme ten dům našly, začaly jsme se domlouvat, která z nás řekne heslo. Najednou ze dveří vyšel nějaký bratr, a jakmile poznal, že jsme sestry, vesele nás uvítal: ‚Jste tu správně. Pojďte dál.‘ Studovali jsme Strážnou věž a zpívali písně Království. Byl to zážitek, který nás mimořádně povzbudil a upevnil naši víru.“ Když se sestry po třech dnech vrátily do práce, s úlevou zjistily, že předseda družstva si jejich nepřítomnosti ani nevšiml. Tajná shromáždění velmi posilovala víru a odvahu Jehovových věrných služebníků.

V dalším případě skupina bratrů pořádala shromáždění ve vězení. Náhle se objevily stráže a začaly pátrat po našich publikacích. Jeden bratr, který měl zrovna několik stránek v ruce, rychle popadl koště a začal zametat. Stráže místnost prohledaly a s nepořízenou odešly. Stránky z naší publikace přitom byly celou dobu omotány kolem násady koštěte, v pevném sevření bratra, který tak horlivě zametal podlahu.

SÍLA PRAVÉ KŘESŤANSKÉ LÁSKY

„Pět let jsem pracoval v uhelných dolech,“ vzpomíná Adolf Kose. „Bylo to v oblasti za polárním kruhem, kde v zimě vůbec nevychází slunce. Když jsme tedy na konci směny vyfárali z dolu, byla tma. Ve tmě jsme tak žili celé měsíce. Navíc jsme neměli dostatečné příděly  jídla. Následkem toho se mi zhoršila paměť a nedokázal jsem správně vnímat čas. Kvůli tvrdé práci, nedostatku jídla a naprostému vyčerpání jsme si o běžných věcech dokázali povídat vždy jen několik minut. Když ale přišla řeč na Boží Království, únava z nás okamžitě spadla. Byli jsme schopni mluvit o něm celé hodiny.“

Během tohoto období zkoušek se Jehovův lid naučil, jak si vzájemně projevovat obětavou lásku. Bratr Kose vysvětluje: „Všechno, co jsme měli, jsme si mezi sebou spravedlivě rozdělili. Stejné to bylo v případě, že někdo z nás něco dostal. Všichni jsme měli nouzi, a tak jsme se naučili se o každou věc dělit.“ (1. Jana 4:21)

Dokonce i strážní věděli, že svědkové si vždy navzájem pomáhají. Když byla Aino Ehtmaaová transportována z jednoho tábora do druhého, neměla lžíci ani misku — tedy věci, které jsou pro život v táboře nezbytné.

„To nevadí,“ prohlásil velitel tábora, „od svých sester dostaneš, co budeš potřebovat.“ A to se také stalo. Podobné projevy křesťanské lásky znovu a znovu přinášely chválu Jehovovu jménu.

Oddanost našich bratrů však byla i nadále zkoušena. Například sestra Ehtmaaová už sice byla ve vězeňském táboře nějakou dobu, ale strážní se jí neustále ptali: „Tak začneš už s námi konečně spolupracovat?“ Pod touto spoluprací měli samozřejmě na mysli, že by sestra vyzradila důvěrné informace o ostatních svědcích.

Sestra pokaždé odpověděla: „Držíte mě zavřenou v táboře a tatínek s maminkou kvůli vám přišli o život.  Jak si vůbec můžete myslet, že s vámi někdy budu spolupracovat?“

Dokonce i „ve vězeňských poutech“ svědkové nadále projevovali křesťanskou lásku tím, že kázali dobrou zprávu o Království, kdykoli to bylo možné. Ale komu vlastně kázali? „Dveře pro výrok“ jim otevřela sovětská strategie, jež spočívala v přesídlování společensky významných občanů, kteří se nepřikláněli ke komunistické ideologii. Za normálních okolností by se tito vzdělaní lidé o dobré zprávě možná ani nedozvěděli anebo by na ni vůbec nereagovali. V těchto podmínkách však s nimi mnozí bratři a sestry mohli vést zajímavé rozhovory. (Kol. 4:2–4)

Bratr Kose vzpomíná: „Později nás rozdělili a přemístili do různých vězeňských táborů. V každé cele se intenzivně vydávalo svědectví. Mohl jsem tehdy kázat víc než kdykoli předtím i kdykoli potom.“

Útoky proti svědkům Jehovovým během všech těch let vyhnanství neustávaly. Mnozí bratři přišli o svůj majetek i o svobodu a byli nejrůznějšími způsoby ponižováni. V morálním a duchovním ohledu však nad nimi jejich pronásledovatelé nikdy nezvítězili.

ZPÁTKY DO ESTONSKA

Když roku 1953 zemřel Josif Stalin, mnozí z jeho oddaných stoupenců byli zdrceni žalem. V té době byla Ella Toomová společně se šesti dalšími sestrami ve vězeňské cele. Jeden ze strážných za nimi s pláčem přišel a přikázal jim, aby se postavily a vzdaly Stalinovi poctu. Ony to ale odvážně odmítly.

Po Stalinově smrti se politické ovzduší začalo měnit. V letech 1956 a 1957 poslali svědkové Jehovovi  z různých částí světa sovětské vládě stovky žádostí, ve kterých se přimlouvali za bratry ve vyhnanství. Vypovězeným svědkům byla jednomu po druhém udělována milost. Všichni, včetně těch, kdo byli uvězněni, se z vyhnanství mohli vrátit domů. Někteří svědkové byli propuštěni krátce po Stalinově smrti, jiní museli nějakou dobu čekat. Například členové rodiny Tuimanových byli vypovězeni roku 1951, ale vrátit se mohli až v roce 1965. A i když bratři směli odjet zpátky do Estonska, museli si najít nějaké bydlení, protože v době, kdy byli posláni na Sibiř, jim byl zabaven veškerý majetek.

VZPOMÍNKY NA VYHNANSTVÍ

Jaký dopad mělo na svědky zastrašování, kruté zacházení, těžká práce a otřesné podmínky ve vězení? Naprostá většina z nich zůstala duchovně silná a věrná i tváří v tvář smrti. Ve vězení nebo ve vyhnanství zahynulo nejméně 27 estonských svědků, včetně Artura Induse, který před svým vypovězením sloužil jako člen estonského služebního výboru. Friedrich Altpere zemřel krátce po svém propuštění, očividně následkem vysilující práce. Jehovovi služebníci procházeli na Sibiři náročnými zkouškami své víry. Hodně se toho ale naučili a zůstali ryzí. Prudké útoky ještě posílily jejich víru a vytrvalost. (Jak. 1:2–4)

Viljard Kaarna vzpomíná: „Všichni odpovědní bratři byli ve vězeňských táborech a my jsme s nimi zůstávali v kontaktu. Díky tomu jsme na Sibiři vždycky měli dostatek literatury a po duchovní stránce se nám dobře dařilo. Svědkové, kteří z Estonska vypovězeni nebyli, získávali duchovní pokrm mnohem obtížněji. Máme za to, že kdybychom se do vyhnanství  nedostali, v duchovním ohledu bychom na tom byli hůř.“

Mnozí vyhnanci, kteří ke svědkům nepatřili, následkem strádání zahořkli. Naproti tomu svědkové Jehovovi se na svoje vypovězení dívali jako na příležitost posílit svoji víru.

Corinna Ennikaová vypráví: „Z toho, co jsme vytrpěli, jsme se naučili poslušnosti. Důvěřovali jsme Jehovovi a nikdy jsme toho nelitovali. Poznali jsme, že k tomu, abychom zůstali naživu, potřebujeme jen velmi málo. Společně s mojí sestrou Ene jsme měly pod postelí pouze jeden kufřík a krabici. Když teď máme pocit, že se nám něčeho nedostává, vzpomeneme si na to, co jsme prožily. Nejlepší léta svého mládí — od 17 do 23 let — jsme strávily na Sibiři. Často si říkám, zda bychom byly tak duchovně silné, kdyby nás do vyhnanství neposlali. Myslím, že v té době pro nás Sibiř byla tím nejlepším místem.“

„Na těch pět let prožitých na Sibiři jsem brzy zapomněla,“ říká jiná sestra. „Jako by to byl jen několikahodinový film, na který jsem se dívala.“

Aino Ehtmaaová vzpomíná: „Nikdy nezapomenu na tu hru světel známou jako polární záře, na  mrazivé dny, kdy z hladiny moře či řek stoupala barevná oblaka páry, na polární dny, kdy slunce dva týdny nezapadlo, a na polární noci, kdy naopak dva týdny nevystoupilo nad obzor. Vybavuji si zelené jahody, které dozrávaly během krátkého léta, a polární ptactvo, které z útlých stromů ozobávalo křehké větvičky. Navzdory všem těžkostem jsem měla pocit, jako bych tu byla na dovolené. Uvědomovala jsem si, že i na takovém místě mohu být s Jehovou šťastná.“

DOBA SE MĚNÍ, METODY ZŮSTÁVAJÍ

Ani potom, co se bratři ze Sibiře vrátili, však pronásledování neskončilo. Tajná policie se snažila přímými i nepřímými metodami získávat o naší organizaci informace a očerňovat ji.

Jüri Schönberg byl zatčen za to, že odmítl vykonávat vojenskou službu, a byl poslán do pracovního tábora. Odtud ho pak odvezli k intenzivnímu výslechu. Z Kyjeva na Ukrajině přijel do Estonska zvláštní agent KGB a celý týden bratra přemlouval ke spolupráci. Snažil se Jürimu dokázat, že publikace svědků Jehovových brojí proti vládě a jsou plné nepřesností. Podal mu několik výtisků Strážné věže, ale i když vypadaly jako pravé, Jüri si je odmítl vzít. Měl obavy, že by to mohly být podvrhy, které KGB občas připravovala, aby mezi svědky vyvolala zmatek. Agent sice na Jüriho naléhal od rána do večera, ale náš bratr zůstal pevný a odmítl dopustit se kompromisu.

SPOJENÍ S „MATKOU“ JE ZNOVU NAVÁZÁNO

Železná opona byla nepropustná, avšak přesto skrze ni alespoň částečně pronikalo světlo biblické  pravdy. Celé roky si bratři museli vystačit s publikacemi z uplynulých let. To, že byli vypovězeni na Sibiř, však v tomto ohledu přineslo určité zlepšení. Mohli se totiž setkat se svědky z jiných částí Sovětského svazu. Když se později do Estonska vrátili, odvážně s těmito bratry zůstávali ve spojení a čas od času mohli jejich prostřednictvím získat osvěžující duchovní pokrm. Od roku 1956 byli například v kontaktu s Ivanem Dzjabkem a dalšími bratry z Ukrajiny. Takových možností, jak získat literaturu, však bylo poskrovnu, a její množství proto bylo omezené. Bylo tedy zapotřebí podniknout nějaké praktické kroky. Odvážnému úsilí, které bratři v tomto ohledu vynaložili, Jehova požehnal.

Pod dohledem vedoucího sboru finská odbočka naplánovala, jak svým estonským spolukřesťanům systematicky pomáhat. Vilho Eloranta, který ve 30. letech sloužil v Estonsku jako průkopník, dostal za úkol, aby s místními bratry navázal spojení. Když se tam na počátku 60. let vydal poprvé, podařilo se mu sejít se s Fanny Hietalaovou. Mnozí finští bratři, kteří se vydávali za turisty, následně začali sloužit jako kurýři a pomáhali udržovat pravidelnou komunikaci. Konečně byli estonští svědkové znovu v kontaktu s „Matkou“, jak bratři označovali Jehovovu organizaci. Mohli odesílat zprávy z kazatelské služby i další korespondenci a mohli dostávat publikace na mikrofilmech. Vše ale muselo probíhat v naprostém utajení a bratři museli jednat velmi uvážlivě. Ke kontaktům místních svědků s bratry ze zahraničí proto docházelo pouze dvakrát či třikrát do roka.

 Hugo Kose ml., který je bratrancem Adolfa Koseho a žije ve Spojených státech, se do Estonska vydal jako kurýr patnáctkrát. Při jedné z cest ho pohraniční stráž důkladně prohledala, ale nic nenašla. Atmosféra však zhoustla v okamžiku, kdy se strážní Huga přímo zeptali, ke kterému náboženství se hlásí. Hugo si všiml, že strážní nemluví plynně anglicky, a tak začal v angličtině něco drmolit. Strážní nechtěli ztratit tvář tím, že by ho požádali, aby mluvil pomalu. Když tedy zazvonil telefon, řekli mu, ať si pospíší, protože loď za chvíli odplouvá. Netřeba dodávat, že Hugo tento pokyn ochotně uposlechl.

Ti, kdo sloužili jako kurýři, si uvědomovali, jak důležitý úkol dostali, a přistupovali k němu velmi zodpovědně. Byli obezřetní a vždy si dávali pozor, aby nesklouzli k přílišné sebejistotě. Zprávy z kazatelské služby byly zašifrovány pro případ, že by se ocitly v nepovolaných rukou. Kurýři si byli vědomi toho, že kdyby jednali lehkovážně, dávali by v sázku život svůj i svých bratrů. Občas si všimli, že je sledují agenti KGB. Když například Viljard Kaarna čekal na zásilku, kterou mu měli předat dva bratři, uviděl jednoho agenta, jak si bratry fotí a potom je sleduje. Bylo jasné, že proti svědkům shromažďuje důkazy. Za všechny ty roky však bratři nikdy nepřišli o jedinou zásilku literatury ani o žádnou korespondenci.

ZMĚNY V ORGANIZACI DÍLA

Nějakou dobu dohlížel na kazatelskou činnost v Sovětském svazu zemský výbor, který sídlil na Ukrajině. Několik bratrů navíc na tomto rozlehlém území sloužilo jako oblastní dozorci. V Estonsku však  vzrůstal počet svědků, a tak bylo zapotřebí, aby na dílo někdo dohlížel přímo tam. Úkolem pomáhat s organizací kazatelského díla byl v roce 1967 pověřen Adolf Kose, tichý bratr, jehož víra byla upevněna mnoha zkouškami. Později dostal na starosti také zpracovávání korespondence pro Lotyšsko, Litvu, Karélii, Leningrad a Murmansk. Kromě toho na několika místech pomáhal organizovat tisk našich publikací.

Bratr Kose mimo to pracoval spolu se svou manželkou Koidulou na plný úvazek ve vepříně nedaleko města Tapa. Jak to všechno zvládal? Vymyslel zařízení, kterým si svou práci ve vepříně usnadnil. Díky tomu mohl věnovat více času svým teokratickým úkolům.

Někteří bratři, například Viljard Kaarna, Lembit Toom a Silver Silliksaar, později začali navštěvovat sbory v Estonsku a v sousedních republikách Sovětského svazu. Když v Estonsku vzrostl počet rusky mluvících zvěstovatelů, sloužil obdobným způsobem i Alexandr Jevdokimov. Za nějakou dobu si rusky mluvící bratři začali ve svém jazyce sami tisknout literaturu. Publikace na mikrofilmech, které se do Estonska dostávaly, už byly přeložené do ruštiny a mohly být přímo převedeny na fotografický papír. Jak se však sbory dále rozrůstaly, pořizování fotokopií bylo čím dál náročnější, protože se na něm muselo podílet velké množství bratrů na řadě míst. Proto se tato metoda nakonec přestala používat. Navzdory omezeným možnostem svědkové tajně vytiskli více než dvacet knih v nákladu několika set kusů. V letech 1966 až 1989 bylo v estonštině a ruštině vytištěno přes pět milionů stran našich publikací.

 OPATRNOSTI NIKDY NEZBÝVÁ

Jednou se stalo, že dům jistého bratra začali prohledávat policisté. Jako důvod uvedli, že pátrají po ukradeném motocyklu. Zamířili ale rovnou ke knihovně, tedy na místo, kam se motorky schovávají spíš výjimečně. Bylo jasné, že ve skutečnosti hledají zakázanou literaturu. Ke svému zklamání však nic nenašli.

Jak to vlastně bratři dělali, aby naše publikace nebyly nápadné? Mnohdy je při výrobě opatřili deskami ze starých světských knih nebo časopisů. Když tedy nečekaně proběhla domovní prohlídka, policisté si těchto „starých“ publikací obvykle vůbec nevšimli.

 Svatby a další mimořádné události svědkové využívali jako zástěrku pro pořádání shromáždění a sjezdů. Například svatba Heimara a Elvi Tuimanových trvala dva dny. Občas ale taková setkání byla ještě o den či dva delší. Starší obvykle snoubencům radili, aby na svatbu nezvali příliš mnoho lidí. Méně početné skupiny tolik nepoutaly pozornost, a nebezpečí, že vzniknou nějaké problémy, tudíž bylo menší.

PŘIJÍŽDĚJÍ RUŠTÍ BRATŘI

V roce 1970 se do Estonska začali stěhovat věrní svědkové z Ukrajiny, Běloruska a dalších částí Sovětského svazu. Život v Estonsku byl pro řadu z nich mnohem jednodušší, protože zde nemuseli čelit krutému pronásledování.

S přispěním několika bratrů, například Nikolaje Dubovinského, který dlouhá léta sloužil jako starší na Ukrajině, byl roku 1972 ve městě Tartu založen první ruský sbor přibližně s 50 zvěstovateli. Na dobrou zprávu od té doby zareagovalo mnoho rusky mluvících lidí. V roce 2010 tak bylo v Estonsku celkem 27 ruských sborů a čtyři ruské skupiny, v nichž sloužila více než polovina všech zvěstovatelů v této zemi.

NEFORMÁLNÍ VYDÁVÁNÍ SVĚDECTVÍ

Rusky mluvící bratři byli odvážnými a horlivými kazateli, kteří bez zábran vydávali svědectví neformálním způsobem. Dávali se do řeči například s turisty, kteří si přijeli prohlédnout tallinnské kostely. Ti si často mysleli, že člověk, který s nimi mluví o Bibli, je průvodce, a tak se zájmem naslouchali.

Některé sestry zase kázaly ve vlaku. Koupily si zpáteční jízdenku z Tartu do Tallinnu a během  osmihodinové cesty měly řadu příležitostí vést rozhovory s ostatními pasažéry a předávat jim dobrou zprávu.

„Modlila jsem se o biblické studium,“ vzpomíná Maria Pasečniková, která se do Estonska přestěhovala z Kazachstánu. Přemýšlela, co by v tom ona sama mohla udělat, a nakonec se rozhodla, že bude vydávat svědectví lidem, se kterými celé hodiny stávala před místními obchody v dlouhých frontách na potraviny.

Maria vypráví: „Jednoho dne jsem si při čekání ve frontě začala povídat s nějakou ženou a postupně jsem rozhovor stočila na Bibli. Ona sama sice velký zájem neměla, ale dovedla mě ke svým známým, vzájemně nás představila a nechala mě, abych v rozhovoru pokračovala s nimi. Nakonec jsem díky tomu zahájila čtyři biblická studia. Jedna z žen se nechala pokřtít a dodnes věrně slouží Jehovovi.“

Stejně jako všude jinde měli i v Estonsku mnozí svědkové Jehovovi pověst vynikajících zaměstnanců. Například v jedné elektrárně vyjádřila stranická organizátorka názor, že Leonhard Nilsk už není v podniku potřeba, protože je nábožensky založený. Vedoucí elektrozkušebny se však zeptal: „Takže my potřebujeme komunisty, kteří se opíjí a neplní si v práci své úkoly, ale nepotřebujeme věřícího člověka, o kterém se ví, že je na něj spolehnutí?“ Leonharda se zastali i ostatní spolupracovníci a celá záležitost byla nakonec smetena ze stolu. Stranická organizátorka se očividně snažila zavděčit nadřízeným funkcionářům. Když ale vláda komunistické strany v Estonsku skončila, tato žena sama přišla o práci.

 JAK SE KÁZALO POD ZÁKAZEM

Lembit Reile, který dnes slouží jako člen estonského výboru odbočky, vzpomíná: „Když jsem chodil do školy, mluvil jsem o pravdě s mnoha spolužáky, ale musel jsem být samozřejmě opatrný. Jednoho kluka jsem občas pozval k nám domů a nenápadně jsem mu vydával svědectví. Po dokončení školy jsme se asi dvacet let neviděli. Nedávno jsem měl ale přednášku ve městě, odkud pocházím — a hádejte, kdo seděl mezi posluchači. Můj spolužák! V té době už studoval se svědky Jehovovými a krátce po mé návštěvě byl pokřtěn. Měl jsem z toho ohromnou radost.“

Kazatelská činnost byla zakázána, a bratři proto museli být při vydávání svědectví obezřetní. Jeden starší vypráví, jak postupovali: „Vždycky jsme museli nějakou dobu sledovat, jací lidé kolem nás jsou a s kým bychom se mohli dát bez větších obav do řeči. Když jsme mluvili s nějakým neznámým člověkem, museli jsme vážit každé slovo. Často jsme už po chvíli dokázali rozpoznat, že je někdo informátorem KGB. Když byl nějaký člověk příliš hovorný nebo hlučný, bylo nám to podezřelé. Bezpečnější bylo mluvit s těmi, kdo byli spíš rezervovaní. Často jsme zapředli rozhovor s disidenty, tedy lidmi, kteří nebyli stoupenci komunistické vlády a kteří byli otevřenější vůči jiným názorům.“

POVZBUDIVÉ SETKÁNÍ V PARKU

Vedoucí sbor pověřil jednoho ze svých členů, konkrétně Lloyda Barryho, aby se společně s Vivem Mouritzem z finské odbočky sešli v jednom leningradském parku s Adolfem Kosem, který měl v Estonsku na starosti organizaci díla.

 Viv Mouritz o tomto tajném setkání říká: „Bratr Kose toho zpočátku moc nenamluvil a obezřetně se schovával za rozloženými novinami. Po nějaké době je ale odložil a rozpovídal se.“

„Pozvali jsme ho na jídlo, ale odmítl,“ vzpomínal bratr Barry. „Řekl, že bude lepší jenom probrat, co je potřeba.“

Když se bratr Kose svěřil, že ho trápí, jak těžké břemeno pronásledování a zákazů musí svědkové v Sovětském svazu nést, bratři Mouritz a Barry ho povzbudili mnoha hezkými myšlenkami. Mimo jiné mu řekli: „Se zkouškami bojujeme i v jiných zemích. Může se sice zdát, že nejsou tak tvrdé, ale skrývají větší nebezpečí. Na Západě jsme vystaveni mnoha pokušením, se kterými se vy nesetkáváte, a od pravdy tam odchází víc bratrů než tady.“

Pro bratra Koseho byla tato návštěva velkou duchovní posilou, která přišla v pravý čas. Až později se dozvěděl, že mluvil se členem vedoucího sboru. Povzbuzení, které od Jehovovy organizace při této schůzce získal, s radostí předával všem, kdo navzdory despotickému útlaku zůstávali ryzí.

Lloyd Barry později napsal: „S bratry v Sovětském svazu hluboce soucítíme. Sejít se s bratrem Kosem bylo krásné. Když jsme si při loučení potřásli rukama a on nás sevřel ve svém medvědím objetí, byl to příjemný závěr tohoto nádherného setkání.“

ODVÁŽNĚ HÁJÍ SVOU VÍRU VE ŠKOLE

Zvláště mladí Jehovovi služebníci byli pod tlakem, aby začali podporovat tehdejší politické organizace. Kromě toho byli nuceni i k dalším činnostem, které se neslučovaly s jejich biblicky školeným svědomím.

 Ester Tammová vypráví: „Když jsem jako malá chodila do školy, učitelka jednou nakázala, aby každý ve třídě vstal, šel ke katedře a podepsal přání k narozeninám určené diktátorovi Josifu Stalinovi.“

Ester si stoupla, ale ke katedře nešla. Zdvořile řekla, že přání nepodepíše. Učitelka se rozzlobila, ale někteří spolužáci se za Ester překvapivě postavili a odvážně prohlásili, že ani oni se podepisovat nebudou. Nakonec se tedy žádné blahopřání neposílalo.

Další problém souvisel s nošením rudého šátku, kterým člověk vyjadřoval svou podporu komunistické ideologii. Těm, kdo ho nosit odmítli, učitelé vyhrožovali snížením známek a dalšími tresty. Naši mladí bratři a sestry však nebyli ochotni dopustit se kompromisu. Projevili stejnou oddanost jako Daniel a jeho tři hebrejští přátelé ve starověkém Babylóně. (Dan. 1:8)

ZAČÍNÁ NOVÁ ÉRA

Členy komunistické strany bylo pouhých sedm procent obyvatel Estonska. Z toho je patrné, že zdejší lidé obecně nebyli přívrženci sovětského systému. Estonští úředníci se nesnažili pokaždé přesně plnit pokyny z Moskvy, a někteří z nich svědkům dokonce pomáhali. Například v roce 1985 přišel za Lembitem Toomem jeden místní úředník a poradil mu: „Vím, že jste u svědků něco jako předák. Podívejte se, když pořádáte ta svá setkání, nedělejte to o státních svátcích.“

„Dobře, já to vyřídím,“ odpověděl Lembit. KGB očividně vadilo, že svědkové využívají státní svátky pro svá shromáždění. Bratři zjevně nebyli dostatečně obezřetní, a tak na základě této přátelské rady udělali určité změny.

 Zcela nová éra začala v roce 1986, kdy Sovětský svaz zahájil reformní kroky označované jako perestrojka, doslova „přestavba“. Vedoucí sbor bratry ve východní Evropě povzbudil, aby nově nabytou svobodu využili k pořádání sjezdů. Svědkové v Sovětském svazu si téměř neuměli představit, že by svoboda přišla ještě před Armagedonem. Stále měli v živé paměti, čím vším museli projít, a navíc jim i nadále hrozily domovní prohlídky.

PŘEDNÁŠKY PRO ŠIROKOU VEŘEJNOST

S přibývající mírou svobody vzrůstal počet lidí, kteří projevovali zájem o náboženství a o Bibli. Veřejnost se chtěla něco dozvědět i o postojích svědků Jehovových, a nejrůznější instituce proto bratry žádaly, aby přednesli proslov o našich náboženských názorech.

V jednom případě to bylo spojeno s pořádným překvapením. Lembit Reile přijal nabídku přednést proslov před skupinou lidí. V určený den Ainar Ojarand, který přednášku domlouval, poslouchal při holení rádio. Najednou uslyšel oznámení: „Ve středisku Sakala dnes zazní přednáška s námětem ‚Co říká Bible?‘“ Sakala byla největším kongresovým sálem v Tallinnu — právě tady komunistická strana obvykle pořádala své sjezdy. Ainar skoro upustil holicí strojek. Neexistoval ale žádný způsob, jak by mohl Lembita dopředu připravit na to, že chystané setkání bude poněkud velkolepější, než si původně mysleli. Řekl mu to až ve chvíli, kdy se sešli na autobusové zastávce.

„V sále nebylo k hnutí,“ vzpomíná Lembit. „K tolika lidem jsem nikdy předtím nemluvil. Nikdy jsem  také nepřednášel z pódia a nepoužíval mikrofon. Po krátké modlitbě jsem si vzpomněl, jak Pavel kázal na Areopagu, a uvažoval jsem, jak přednášku zahájím. Většina posluchačů byli vegetariáni, a tak jsem v úvodu vysvětlil, že prvním lidem dal Bůh k jídlu pouze ovoce a zeleninu. Až po potopě jim dovolil jíst také maso.“

Tento úvod na přítomné očividně zapůsobil. Když přednáška skončila, mnozí lidé si stoupli do řady a dávali bratrům své jméno a adresu. Přáli si totiž, aby jim byly doručeny nějaké publikace, až budou k dispozici. V průběhu let bratři často přednášeli před mnoha posluchači v knihovnách, školách a kulturních střediscích. Řada lidí, kteří toužili po spravedlnosti, díky tomu rozpoznala a přijala pravdu.

BRATŘI REORGANIZUJÍ SVOU ČINNOST

V roce 1989 se svědkové Jehovovi v Sovětském svazu začali těšit z ještě větší náboženské svobody. Někteří bratři se tak mohli vypravit na sjezdy v Polsku. Jaké to pro ně bylo, když se po letech krutého útlaku mohli svobodně sejít se svými spolukřesťany?

Ella Toomová vzpomíná: „Byli jsme nesmírně šťastní a po tváři se nám kutálely slzy. Ten sjezd byl pro nás doslova duchovním rájem.“

Další sestra vypráví: „Do Polska jsme přijeli o něco dřív, a tak nás naši spolukřesťané vzali na shromáždění do sálu Království. Když jsem viděla, jak tam bratři a sestry přicházejí, rozplakala jsem se. V sále Království jsem tehdy byla vůbec poprvé.“

Téhož roku se na cestu po Sovětském svazu vydali Theodore Jaracz a Milton Henschel z vedoucího sboru  společně s Willim Pohlem z německé odbočky. Přáli si setkat se s tamními bratry, povzbudit je a seznámit se s jejich situací. Světová scéna se rychle měnila a bratři chtěli beze zbytku využít příležitosti, které se v období sovětské perestrojky objevily. Přišel čas pro reorganizaci teokratické činnosti a pozornost bylo třeba věnovat zejména překládání.

Od roku 1983 překládal v kanadské odbočce některé publikace do estonštiny energický bratr Toomas (Tom) Edur, bývalý profesionální hokejista, který z Estonska pocházel. Tato literatura byla tehdy určena zejména Estoncům žijícím v zahraničí. Když se však v této pobaltské zemi začalo dílo uvolňovat, byli Toomas spolu s manželkou Elizabeth roku 1990 posláni do finské odbočky, aby s překládáním do estonštiny pomáhali tam. Brzy nato byli přiděleni přímo do Estonska.

Jednotliví překladatelé dříve pracovali na různých místech. Nyní se ale ukazovalo, že bude lepší, když bude celý překladatelský tým pohromadě. Mnozí překladatelé proto začali pracovat v bytě Lembita Tooma v Tartu. V Sovětském svazu však bylo prakticky nemožné sehnat počítače, a bratrům tak chyběly nástroje, které by jim pomohly pracovat efektivně.  Výkonnost překladatelského oddělení se zvýšila, když jeden z místních bratrů navštívil odbočku ve Spojených státech a dva počítače odtamtud přivezl. Situaci nicméně komplikovala skutečnost, že pracovat s počítačem a s mnohojazyčným elektronickým systémem fotosazby (MEPS) umělo jen několik překladatelů. Všichni se ale rádi učili, a tak záhy odváděli vynikající práci.

DALŠÍ RADOSTNÝ SJEZD V ZAHRANIČÍ

S tím, jak postupně klesal vliv Sovětského svazu na dění ve východní Evropě, lidé získávali stále větší míru svobody. V červnu 1990 dostalo přibližně 200 estonských bratrů a sester finská víza, díky nimž se mohli v Helsinkách zúčastnit oblastního sjezdu „Čistý jazyk“.

Když estonští delegáti připluli do přístavu a vystoupili z lodi, finští bratři je přivítali bouřlivým potleskem, který trval asi půl hodiny. Ostatní lidé se zvědavě ptali, co se to děje a o jaké celebrity se jedná. Časy se opravdu změnily. Našim pokorným bratrům, které desítky let utlačovali sovětští vládní činitelé, se teď dostalo přivítání hodného olympijských vítězů.

Představte si, jak byli nadšení, když mohli v estonštině naslouchat několika sjezdovým programům a když ve své mateřštině obdrželi některé z nových publikací. Jeden letitý bratr vzpomíná: „Když se nám poprvé dostala do ruky brožura v estonštině, bylo to, jako bychom drželi drahocenný klenot.“

Ještě větší radost delegáti měli, když si vyslechli oznámení přednesené v rámci posledního proslovu. Řečník přítomné informoval, že vedoucí sbor schválil,  aby od ledna 1991 v estonštině dvakrát měsíčně vycházela barevná Strážná věž, a to simultánně s vydáním v angličtině. Nadšení posluchači vstali a rozburácel se dlouhý potlesk. Když nakonec utichl, někdo z přítomných se zeptal: „A budeme mít jako dřív jenom jeden časopis do studijní skupiny? Nebo budeme mít každý svůj?“ Když řečník vysvětlil, že všichni dostanou svůj vlastní výtisk, bratři tomu skoro nemohli uvěřit. Svou vděčnost dali najevo dalším potleskem.

Finská odbočka se pustila do práce a začala tisknout publikace v estonštině. Bratři zároveň dostali k dispozici starší čísla Strážné věže od roku 1990. Kromě duchovního pokrmu estonští svědkové obdrželi a rozdělili mnoho zásilek humanitární pomoci od bratrů z různých zemí. Vzhledem k tomu, v jakém stavu se nacházela místní ekonomika, přišla tato pomoc skutečně v pravý čas.

PRVNÍ SJEZD PO SKONČENÍ TOTALITY

Rostoucí míru náboženské svobody Jehovova organizace bez váhání využila k tomu, aby po celém Sovětském svazu uspořádala velké oblastní sjezdy. Estonští bratři měli ohromnou radost, když mohli 13. a 14. července 1991 zorganizovat v Tallinnu první ze série oblastních sjezdů „Lid milující svobodu“.

Zvlášť pro některé ze starších delegátů to byl mimořádný zážitek. Proč? Protože byli pamětníky posledního sjezdu, který se v Estonsku konal před zákazem díla — tehdy se psal rok 1940. Jen stěží lze popsat, jaké štěstí prožívali, když se teď, o více než 50 let později, mohli znovu svobodně sejít na oblastním sjezdu.

 Rusky mluvící bratři ze severozápadu Sovětského svazu, pobaltských republik a Kaliningradu se sešli v tallinnském koncertním sále Linnahall. Dalších téměř tisíc přítomných se shromáždilo v sousední hokejové hale Jäähall, kde naslouchali programu v estonštině. Celkem se sjezdu zúčastnilo 4 808 lidí, z nichž 447 bylo pokřtěno. Byl to skutečně čas velkého radování.

Tyto a další sjezdy výrazně přispěly k tomu, aby se noví zájemci lépe seznámili s pravdou. Například Amalie, babička Leonharda Nilska, byla členkou adventistické církve, ale měla pochybnosti o jejích naukách. Leonhard ji povzbudil, aby si v Bibli sama ověřila, co je pravda. Rozhodující moment nastal právě v roce 1991, kdy se Amalie zúčastnila sjezdu v Tallinnu. Hned po prvním dni prohlásila, že už se do své církve nikdy nevrátí. To, co jí Leonhard říkal, jí zkrátka nestačilo — musela Jehovův lid vidět na vlastní oči. Souhlasila s nabídkou biblického studia a za nějakou dobu byla pokřtěna.

KDYŽ SE SNY STANOU SKUTEČNOSTÍ

Jehovovi služebníci už nemuseli žít pod neustálou hrozbou pronásledování a útlaku. Pro některé z nich ale bylo stále těžké uvěřit, že mohou uctívat Jehovu svobodně. Například jeden dlouholetý starší snil o tom, že přijde den, kdy budou mít v estonštině knihu Můžeš žít navždy v pozemském ráji. V roce 1991 se jeho sen splnil. Kniha Žít navždy se stala vůbec první, která byla v tomto období nově nabyté svobody v estonštině vytištěna.

Bratr vypráví: „Když jsem teď tu knihu držel v ruce, měl jsem pocit, že se mi to jenom zdá. Ve chvíli,  kdy jsem její uveřejnění oznamoval na shromáždění, jsem jen stěží zadržoval slzy. Na okamžik všechno ztichlo. Bratři nemohli uvěřit svým uším. Potom se rozplakali radostí — plakali a zároveň jásali. Na to se nedá zapomenout. Když si ten moment vybavím, pořád se mi do očí derou slzy.“

Bratři se znovu a znovu cítili jako ‚ti, kdo sní‘. (Žalm 126:1–6) Po desítkách let těžkostí mnozí z nich sami na sobě zažívali splnění slibu zaznamenaného v Božím Slově: „V patřičném období budeme sklízet, jestliže neochabneme.“ (Gal. 6:9)

VÝZNAMNÝ TEOKRATICKÝ MILNÍK

Na 31. říjen 1991 bratři a sestry v Estonsku jen tak nezapomenou. Právě tehdy byl v této zemi zákonně registrován první sbor svědků Jehovových.

Přišel čas velké duchovní obnovy. Mnozí lidé rádi naslouchali dobré zprávě a neskrývali svůj zájem o Bibli a o náboženství. Bylo nutné vést biblická studia, pořádat sborová shromáždění a organizovat krajské a oblastní sjezdy. Překladatelé potřebovali odpovídající prostory a vybavení, aby zvládali narůstající objem práce.

Do Estonska také začali přijíždět misionáři vyškolení v Gileadu a bylo nezbytné najít pro ně vhodné misionářské domovy. Potřebovali, aby jim někdo pomohl řešit problémy s vízy a dostat povolení k pobytu. S vládními činiteli bylo nutné rozebrat otázku neutrality. A bylo potřeba získat stavební povolení, aby se mohly budovat sály Království.

Reino Kesk, který tehdy sloužil jako krajský dozorce, vzpomíná: „Při organizování teokratické činnosti  bylo nutné udělat spoustu práce, a tak ty roky uběhly doslova jako voda. Bylo to období velké radosti. Lidé milovali pravdu a rychle ji přijímali. V každém sboru bylo mnoho těch, kdo si přáli dát se pokřtít. Některým lidem, kteří přišli na sjezd, ale přitom o svědcích Jehovových mnoho nevěděli, se přednášky tak líbily, že chtěli být pokřtěni okamžitě. Bylo toho pro ně potřeba hodně udělat.“

V dobách sovětské nadvlády dohlížela na dílo v Estonsku německá odbočka. Jeden z tajných komunikačních kanálů mezi Německem a Estonskem vedl přes odbočku ve Finsku. Teď se však hranice otevřely a bylo možné komunikovat svobodně. Roku 1992 byla proto dohledem nad činností svědků v Estonsku pověřena přímo finská odbočka.

PŘEKYPUJÍ HORLIVOSTÍ

Mnoho lidí dělalo rychlé pokroky, a tak bylo náročné udržet si přehled o těch, kdo chtějí být schváleni jako nepokřtění zvěstovatelé. Například Tom Edur jednou navštívil malou, nově utvořenou skupinu. Bylo to dopoledne v den, kdy se konala Slavnost na památku Kristovy smrti. Když Tom viděl, kolik lidí se sešlo a plánuje vyrazit do kazatelské služby, byl velmi překvapen.

„Znáš je všechny?“ zeptal se jednoho místního bratra.

„No, někteří z nich ještě nejsou zvěstovatelé,“ zněla odpověď.

Tom tedy zahájil schůzku před službou, a pak oznámil: „S vámi, kdo nejste zvěstovatelé, si po schůzce rád soukromě popovídám.“

 Přišlo za ním kolem deseti zájemců, kteří mu řekli, že by chtěli hned začít s kázáním. Když s nimi Tom rozebral základní požadavky na nepokřtěné zvěstovatele, ukázalo se, že tři mladé ženy ještě nevystoupily z církve. Tom jim vysvětlil, že pokud chtějí být považovány za svědky Jehovovy, musí své členství ukončit. A tak se okamžitě vydaly k představitelům své církve, požádaly o vyškrtnutí z církevní matriky a pak se k ostatním připojily v kazatelské službě.

Jeden muž, který se schůzky také zúčastnil, byl kuřák. K tomu, aby se svého nečistého zvyku zbavil, samozřejmě potřeboval nějaký čas, a tak se vrátil domů s vyhlídkou na to, že se zvěstovatelem stane později.

Když teď bratři mohli vydávat svědectví, aniž by je svazovala vládní omezení, toužili využít každou příležitost a kázat co největšímu počtu lidí. Někteří byli tak horliví, že potřebovali pomoc, aby si v duchovním ohledu udrželi zdravou vyrovnanost. Když například Tom Edur rozebíral s jedním mladým zvěstovatelem otázky ke křtu, zeptal se ho, zda mu už starší někdy dali nějakou radu.

„Dali,“ odpověděl mladík. „Řekli mi, abych byl trochu vyrovnanější v tom, jak využívám čas.“

„A v čem byl problém?“ zajímal se Tom.

„No, já jsem každý měsíc trávil asi 150 hodin ve službě a kvůli tomu jsem zanedbával další křesťanské povinnosti,“ vysvětlil zvěstovatel. „Starší mi řekli, že kdybych se spokojil se 100 hodinami, měl bych pak čas věnovat se i osobnímu studiu a přípravě na shromáždění.“

 NEZAPOMENUTELNÝ SJEZD V RUSKU

Další významnou událostí v historii kazatelského díla v Estonsku byl mezinárodní sjezd, který se v červnu 1992 konal v ruském Sankt Petěrburgu. Pro mnohé z té tisícovky estonských delegátů to byla chvíle radostného shledání s bývalými spoluvězni a jinými svědky, s nimiž se setkali během svého vyhnanství na Sibiři.

„Doba, kdy se sjezd konal, pro nás byla ideální,“ vypráví jeden z delegátů. „Za poměrně příznivou cenu jsme si najali zvláštní vlak, za který jsme zaplatili v ruských rublech. Potom, pouhý týden před sjezdem, se v Estonsku začaly místo rublů používat estonské koruny. Kdybychom v tom týdnu byli pryč, nemohli bychom si směnit žádné peníze. I tak bylo množství  peněz, které jsme si mohli vyměnit, omezené. Co si teď počít s rubly, které se nám směnit nepodařilo? Vzhledem k tomu, že v Rusku se stále používaly, bratři si je vzali s sebou na sjezd a dali je do schránek na dobrovolné dary. Ale to není všechno. Kdyby byl sjezd naopak o týden později, kdy vstoupila v platnost nová nařízení o přechodu hranic, museli bychom si koupit drahá víza. Načasování sjezdu bylo pro bratry skutečně vynikající.“

Tento pamětihodný sjezd udělal na mnohé účastníky velký dojem. Například jedna zájemkyně se rozhodla, že se do Ruska vydá společně se svědky. Vypráví: „Asi jsem špatně rozuměla tomu, kdy se vlastně odjíždí. Když jsem tedy dorazila na stanici, vlak byl pryč. Já už jsem si ale koupila lístek. Co teď? Modlila jsem se k Jehovovi, aby mi pomohl se na sjezd dostat, a slíbila jsem mu, že pro to udělám všechno, co bude v mých silách.

Přednosta stanice mi řekl, že si budu muset koupit lístek na jiný vlak. Já jsem ale tolik peněz neměla. Najednou jsem uviděla, že se na stanici objevila skupina lidí. Všichni vypadali tak šťastně a byli tak hezky oblečení! Ukázalo se, že jsou to svědkové z ostrova Saaremaa. Jejich vlak ještě nepřijel a já jsem nakonec mohla cestovat s nimi — stačil mi k tomu ten lístek, který jsem už měla. Ani nedokážu říct, jak se mi ulevilo.

Po cestě svědkové zpívali písně Království. Silně to na mě zapůsobilo. Měla jsem pocit, jako by mě přijali do své duchovní rodiny. Byla jsem s nimi celý sjezd, takže jsem mohla pozorovat jejich lásku a opravdovost. Rozptýlilo to veškeré pochybnosti, které jsem  o svědcích dřív měla. Bylo mi naprosto jasné, že jsem našla Boží pozemskou organizaci.“ Tato bývalá zájemkyně je dnes spolu se svým manželem v pravidelné průkopnické službě.

PŘIJÍŽDĚJÍ OCHOTNÍ SLUŽEBNÍCI

Kazatelské dílo postupovalo rychle kupředu a neustále se rozvíjelo organizační uspořádání. Proto byli zapotřebí další zkušení bratři. Kde je ale vzít? Mnozí svědkové zareagovali podobně jako Izajáš a jako by řekli: „Tady jsem! Pošli mě.“ (Iz. 6:8)

V roce 1992 přijeli do Estonska první čtyři misionáři vyškolení v Gileadu — Vesa a Leena-Maria Edvikovi a Esa a Jaael Nissinenovi. Spolu se svou manželkou Lesli sem byl přidělen také Reino Kesk, který 17 let sloužil jako cestující dozorce v Kanadě. Na jaře roku 1993 pak přijelo 20 nově jmenovaných zvláštních průkopníků z Finska, kteří dostali za úkol kázat estonsky i rusky mluvícím obyvatelům. Přicestovali také čtyři další misionáři.

Do Estonska byli vysíláni absolventi několika po sobě jdoucích tříd Gileadu. Vždy byli plni radosti a nadšení. Bylo sem přiděleno také několik misionářů, kteří školením v Gileadu neprošli. Společně s horlivými zvláštními průkopníky dále stavěli na pevném základu, který v průběhu mnoha desetiletí pokládali věrní estonští bratři a sestry.

Kromě toho ze zahraničí přijelo kolem dvou set svědků, kteří se rozhodli sloužit tam, kde je to více zapotřebí. Svou duchovní zralostí přispívali k posilování a upevňování sborů. Mnoho sborů v té době teprve vznikalo a tito bratři z jiných zemí v nich sloužili jako jediní starší, a to až do doby, než místní bratři udělali  takový pokrok, aby se mohli ujmout dalších povinností.

Jedním z těch, kdo sem přijeli podpořit kazatelské dílo, byl Lembit Välja, který se v Estonsku narodil. Po skončení druhé světové války se přestěhoval do Austrálie, kde se stal svědkem. Když se v roce 1990 chystal do penze, rozhodl se, že se do Estonska vrátí, aby pomohl uhasit duchovní žízeň těch mnoha lidí, kteří projevovali zájem o pravdu. Bratr vzpomíná, že jednu dobu navštěvoval 18 studijních skupin, které byly rozptýleny na polovině území Estonska a do kterých patřilo přibližně 80 lidí. Cestoval za nimi autobusem a noc často trávil ve spacím pytli na zastávce. Více než 50 z jeho zájemců se dalo pokřtít. Lembitovi je dnes 84 let a stále vede čtyři biblická studia. Jeho tvrdá práce a obětavost přinesly vynikající výsledky — ve většině měst, která navštěvoval, jsou dnes sály Království a vzkvétající sbory.

Služba těchto ochotných bratrů však přinesla užitek i jim samotným. Mnozí vyprávěli, jak je obohatilo to, že se mohli seznámit s místními obyvateli a jejich způsobem života. „Rozšíří vám to obzory,“ vysvětluje Reino Kesk, „a pomůže vám to, aby se vám lépe dařilo vidět věci tak, jak je vidí Jehova, když sleduje celý svět.“

 PRVNÍ NÁVŠTĚVY KRAJSKÝCH DOZORCŮ

V tomto období dramatického vzrůstu byly pro sbory velkou posilou a povzbuzením návštěvy cestujících dozorců. Ti se ve své službě skutečně namáhali. Jejich „pracovní den“ často trval i 15 hodin — účastnili se služby a shromáždění, vedli programy a odpovídali na bezpočet dotazů, které jim bratři kladli. K dalším časově náročným úkolům patřila účast na registračním řízení v Lotyšsku a Litvě.

První kraj, který byl vytvořen, zahrnoval Estonsko, Lotyšsko, Litvu a Kaliningrad. Na tomto území bylo 46 sborů a 12 skupin, v nichž se shromáždění konala celkem ve čtyřech jazycích. Dnes jsou jen v Estonsku čtyři kraje.

Lauri Nordling, místní bratr, který v roce 1995 sloužil jako krajský dozorce, vzpomíná: „Zvěstovatelé si návštěv krajských dozorců hluboce vážili. Při schůzkách před službou byla místnost často plná lidí. Jednou se do maličkého jednopokojového bytu vměstnalo 70 bratrů a sester. Bylo tam tak těsno, že by ani špendlík nepropadl.“

TRAMPOTY S NOVÝM JAZYKEM

Pro většinu lidí je náročné naučit se nový jazyk — a zvládnout estonštinu je obzvlášť těžké. Například Markku Kettula, jeden z nových misionářů, mluvil s jedním mužem o Ježíši Kristu. Pokoušel se mu vysvětlit, že Ježíš je Rahuvürst, tedy Kníže pokoje. Místo toho ale několikrát zdůraznil, že Ježíš je rahuvorst neboli párek pokoje. Až když Markku otevřel Bibli a ukázal notně zmatenému muži Izajáše 9:6, dotyčný pochopil, že onen zdroj pokoje není určen ke konzumaci.

 Jistá průkopnice se po svém příjezdu do Estonska začala učit rusky. V kazatelské službě jednou nedopatřením zaklepala na dveře místního staršího. Protože bratra nepoznala, začala mu se slovníkem v ruce vydávat svědectví. Bratr se jí snažil vysvětlit, že je sborovým starším. Sestra se rychle podívala do slovníku pod heslo „starší“ a našla význam „starý“.

„Ale prosím vás,“ řekla sestra, „tak starý zase nejste. A navíc v ráji můžete omládnout.“ Až když ji bratr pozval dál a ukázal jí několik křesťanských publikací, pochopila, jak se věci mají.

NEVĚŘÍCÍ SOUDCE PŘIJÍMÁ PRAVDU

V době sovětské nadvlády byl Viktor Sen odsouzen ke dvěma letům vězení za odepření vojenské služby. Po roce požádal, zda by ho mohli přesunout na Sibiř jako svobodného osadníka, čímž by získal více volnosti. V průběhu jednání, při němž se mělo o jeho podmínečném propuštění rozhodnout, si na něm soudci doslova vylévali zlost. Jeden z nich dokonce řekl, že lidi, jako je Viktor, by měli rovnou pověsit nebo zastřelit.

O několik let později se konal sjezd, na kterém jeden bratr Viktora představil skupině zájemců.  Zeptal se ho: „Poznáváš tu někoho?“

„Ne,“ odpověděl Viktor.

„Opravdu ne?“ ujišťoval se bratr. Potom ukázal na jednoho muže, který byl očividně celý nesvůj, a zeptal se: „Ani tohohle pána?“

Viktor toho muže stále nepoznával. Nakonec se ke svému překvapení dozvěděl, že je to Jurij, jeden ze soudců, kteří tehdy rozhodovali o jeho podmínečném propuštění. Co tomuto muži pomohlo, aby svůj pohled na svědky Jehovovy změnil a začal studovat Bibli?

„Vyrůstal jsem v rodině zapřisáhlých ateistů,“ vypráví Jurij. „Když jsem chodil do školy, často jsem měl referáty o tom, jak je náboženství nebezpečné. O pár let později jsem však byl několikrát u toho, když moji  kamarádi studovali Bibli se svědky Jehovovými. Uvědomil jsem si, že i když jsem toho hodně věděl o náboženských lžích, Bibli jsem vůbec neznal. Začalo mě proto zajímat, co se v ní vlastně píše.“

Po svém křtu Jurij Viktorovi řekl: „Když jsme se naposledy viděli u soudu, seděli jsme každý na jiné lavici. Kdybychom se ale u nějakého podobného přelíčení ocitli znovu, budeme sedět vedle sebe. Rozhodně nebudu tím, kdo tě odsoudí.“ Jurij i Viktor dnes slouží jako starší v Tallinnu.

POPRVÉ NA PAMÁTNÉ SLAVNOSTI

Pavla a Margaritu oslovil jeden bratr, který se do Estonska krátce předtím přistěhoval, a lámanou estonštinou jim řekl: „Pokud chcete věčný život, musíte se dnes zúčastnit Slavnosti na památku Kristovy smrti.“ Manžele to tak zaujalo, že se rozhodli přijít.

Oba byli vřele přivítáni. V průběhu Památné slavnosti je ale poněkud vyplašilo, když viděli nějakého muže, jak prochází uličkou mezi sedadly, dívá se na jednotlivé posluchače a dělá si poznámky. Nevěděli, že jenom zaznamenává počet přítomných. Pavel i Margarita začali pochybovat,  zda sem vůbec měli chodit, ale báli se odejít, protože u dveří viděli dva urostlé chlapíky, kteří vypadali jako hlídači. O tom, že jsou to pouze pořadatelé, neměli ani ponětí, a tak si řekli, že raději odcházet nebudou.

Když však na konci proslovu řečník oznámil, že každý, kdo chce, může požádat o bezplatné studium Bible, Pavla s Margaritou to upoutalo. Všechny jejich obavy se rozplynuly, když se s nimi po skončení programu bratři přátelsky zdravili a představovali se jim. Manželé tedy o biblické studium poprosili. Protože se za dva týdny měli stěhovat, zeptali se, zda by mohli studovat každý den. Když se pak přestěhovali, nedočkavě zatelefonovali bratrům v sousedství, představili se jim a domluvili se s nimi, že budou ve studiu pokračovat.

‚OČITÍ SVĚDKOVÉ VAŠICH ZNAMENITÝCH SKUTKŮ‘

Stejně jako bratři a sestry po celém světě, i svědkové Jehovovi v Estonsku projevují jeden druhému lásku. (Jan 13:35) Ostatní lidé si toho často všímají a k pravému uctívání je to přitahuje. (1. Petra 2:12)

Toivo dostal od sestry, která ho v kadeřnictví stříhala, knihu Lidstvo hledá Boha. Když ji dočetl, chtěl jít na shromáždění do sálu Království, ale váhal, protože ho druzí před svědky varovali. Rozhodl se tedy, že k sálu Království zajede a bude svědky sledovat z bezpečí svého auta. Zajímalo ho, jací lidé do sálu přicházejí a jak se chovají, když ze sálu odcházejí.

Silně na něj zapůsobilo, když viděl, jak se sestry na rozloučenou objímají — pochopil, že tito lidé o sebe mají upřímný zájem. Začal pravidelně chodit na shromáždění a studovat Bibli. Dělal rychlé pokroky a brzy  už horlivě kázal druhým. Dnes je pokřtěným svědkem Jehovovým.

„JEHOVA MOJI MODLITBU VYSLYŠEL“

Roku 1997 dostala žena jménem Maria, která žije ve vesničce Tootsi, Zprávy Království č. 35. Potom, co si traktát přečetla, napsala do odbočky a požádala o biblické studium. Krátce nato s ní začali studovat Markku a Sirpa Kettulaovi, misionáři žijící ve městě Pärnu. Zanedlouho už Maria mluvila o pravdě s druhými. Díky tomu se ke studiu připojila její snacha Ingrid a Ingridina sousedka Malle. Když se chtěla Maria zapojit do kazatelské služby, starší jí doporučili, aby nejprve začala pravidelně chodit na sborová shromáždění. Avšak nejbližší sbor byl až ve 40 kilometrů vzdáleném Pärnu a Maria neměla peněz nazbyt. Na radu misionářů tedy poprosila o pomoc Jehovu.

Když ji misionáři navštívili příště, s radostí jim hlásila: „Jehova moji modlitbu vyslyšel.“

„A jak?“ ptali se Markku a Sirpa.

„Dostala jsem nápad,“ vysvětlovala Maria nadšeně. „Pozvu k sobě domů pár lidí a vy tu pak můžete pořádat shromáždění a založit sbor. Já na ta shromáždění budu chodit a budu moct začít se službou.“

Misionáři jí nechtěli kazit radost, ale taktně jí vysvětlili, že založit nový sbor není tak jednoduché. Povzbudili ji, aby se přece jenom snažila jezdit na shromáždění do Pärnu, pro začátek alespoň v neděli.

Maria se v této věci znovu obrátila na Jehovu. Kromě toho se rozhodla, že přestane odebírat noviny, aby něco ušetřila. Brzy měla dost peněz, aby mohla na  shromáždění jezdit čtyřikrát měsíčně, a s nadšením se zapojila do kazatelské služby. To nejlepší ji však teprve čekalo.

Vzhledem k tomu, že v Tootsi rostl počet těch, kdo reagovali na dobrou zprávu, starší rozhodli, že se zde bude konat studium knihy, kterého se mohla účastnit nejen Maria, Ingrid a Malle, ale také další zájemci. O pouhých několik měsíců později byly Maria a Malle pokřtěny. Ingrid se dala pokřtít následující léto, Mallein manžel krátce nato a Malleina sestra v zimě. Členové zdejší horlivé skupinky byli vděční, že díky Zprávám Království č. 35 se do jejich vesnice dostala pravda a že mohli zažívat bohaté požehnání, kterým Jehova reagoval na jejich modlitby.

Poslední dvě desetiletí jsou obdobím pilné práce pro Království, která přináší vynikající výsledky a je zdrojem velké radosti. Do Jehovovy organizace totiž proudí mnoho upřímně smýšlejících lidí, kteří milují spravedlnost. Kde se ale budou scházet, aby uctívali pravého Boha a nechávali se jím poučovat?

JSOU NALÉHAVĚ ZAPOTŘEBÍ SÁLY KRÁLOVSTVÍ

První místo, které plnilo funkci sálu Království, se nacházelo ve městě Räpina na jihu Estonska a bratrům dobře sloužilo celá léta. Vzhledem k rostoucímu počtu zvěstovatelů však bylo zřejmé, že sálů bude potřeba vybudovat mnohem víc. To ale místní bratři nemohli zvládnout sami. Pomoc proto nabídla projektová kancelář ve finské odbočce, která začala vytvářet architektonické plány sálů Království a odboček v pobaltských zemích. Bylo nádherné sledovat, jak v roce 1993 vzniká ve městě Maardu první sál Království a rychle následuje mnoho dalších.

 V současné době je v Estonsku 33 sálů Království, ve kterých se schází celkem 53 sborů. K radosti našich bratrů byly v roce 1998 dokončeny také dva sjezdové sály — jeden v Tallinnu a druhý v Tartu.

Letitá sestra Alexandra Olesjuková vypráví: „Vždycky jsme snili o tom, že budeme v Tartu stavět sál Království. Když nás tedy bratři požádali, abychom pomohli uklidit pozemek, kde měl nový sál Království stát, byla jsem tam jako první, i když mi bylo už 79 let. Uklízela jsem a odnášela různé haraburdí. Pokaždé když jsem autobusem projížděla kolem staveniště,  plakala jsem radostí. A plakala jsem i ve chvíli, kdy byl sál dokončen.“

NOVÁ PŘEKLADATELSKÁ KANCELÁŘ

Počet zvěstovatelů i nadále prudce stoupal. Byly proto nezbytné větší prostory, jež by odpovídaly rozsahu díla v této zemi a zejména potřebám členů překladatelského týmu. Bratři si v Tallinnu vyhlédli nedokončený činžovní dům, který se nacházel v ulici Herzeni č. 77 (nyní Puhangu) a který se zdál být vyhovující. Potřeboval však výraznou přestavbu.

Finská odbočka vytvořila architektonické plány a poskytla bratrům materiál, finance i pracovníky. Bez její pomoci by se tento projekt mohl uskutečnit jen stěží. Například stavební materiál byl tehdy v Estonsku velmi nekvalitní, případně vůbec nebyl k dostání. Navíc většina místních bratrů v té době neměla potřebné dovednosti. Mnozí z nich však dostávali průběžné školení a získávali nové zkušenosti. První část odbočky byla dokončena v únoru 1994. Téhož roku byl jmenován zemský výbor ve složení Toomas Edur, Reino Kesk a Lembit Reile. Dostal za úkol sloužit bratrům ve třech pobaltských zemích, a to pod dohledem finské odbočky. Původní prostory estonské odbočky postupně přestávaly stačit, a tak byla v letech 1997 a 1999 rozšířena.

Představitelům vodárenské společnosti, která sídlila v sousední budově, se líbila betelová zahrada. Bratři jim proto výměnou za levnější dodávky vody pomohli s úpravami jejich zahrady, plotu a osvětlení. Sídlo společnosti tak nakonec vypadalo podobně jako samotná odbočka. Firma později svou budovu  bratrům za velmi příznivou cenu prodala. Tyto prostory našly dobré využití. Je zde nahrávací studio, kde vznikají sjezdové dramatizace a nahrávají se DVD, včetně publikací ve znakovém jazyce. V upravené části této budovy se také koná škola služebního vzdělávání.

MEZINÁRODNÍ SJEZDY V TALLINNU

Když se estonští bratři a sestry dozvěděli, že se v srpnu 1996 budou v jejich zemi konat mezinárodní sjezdy „Poslové Božího pokoje“, přijali tuto zprávu s nadšením. Na dvou sjezdech v Tallinnu byli přítomni nejen estonsky a rusky mluvící svědkové z Estonska, ale také delegáti z Lotyšska, Litvy a 15 dalších zemí. Třídenního programu se zúčastnilo i pět členů vedoucího sboru — bratři Barber, Henschel, Jaracz, Schroeder a Sydlik. Svými proslovy posluchače povzbudili a posílili. Vrcholný počet přítomných dosáhl 11 311 osob, mezi nimiž bylo i 501 nově pokřtěných.

Tyto sjezdy si získaly velkou pozornost veřejnosti a byly vynikajícím svědectvím. Do programu jedné televizní talk show byl zařazen desetiminutový příspěvek, který se sjezdu věnoval. A majitel jisté rozhlasové stanice odvysílal program, kde se o svědcích pochvalně mluvilo jako o „dobrých lidech“.

To, jak vřelou lásku k sobě navzájem Jehovovi praví ctitelé mají, bylo jasně patrné, když sjezd skončil a přišel čas loučení. Delegáti na sebe mávali a po tvářích jim stékaly slzy radosti. Když dozněla závěrečná modlitba, strhl se neutuchající potlesk, jímž dali přítomní najevo, že jsou svému štědrému a milujícímu nebeskému Otci Jehovovi nesmírně vděční.  Pro svědky Jehovovy v Estonsku zůstávají tyto sjezdy i nadále historickým milníkem.

V ESTONSKU JE ZNOVU ODBOČKA

V Tallinnu byla odbočka už v letech 1926 až 1940. Později, od roku 1994, fungovala v Estonsku zemská kancelář, a to pod dohledem finské odbočky. Od té doby se udělala spousta práce a mnozí bratři si říkali, zda někdy bude v Estonsku znovu odbočka. Odpověď přišla 1. března 1999, kdy vedoucí sbor jmenoval estonský výbor odbočky. Byli v něm bratři Toomas Edur, Reino Kesk (který nyní slouží v Konžské demokratické republice), Lembit Reile a Tommi Kauko. V současné době pracuje v odbočce přibližně 50 lidí, kteří pečují o potřeby 4 300 pilných a oddaných Jehovových služebníků v Estonsku.

DO BUDOUCNOSTI SE DÍVAJÍ S DŮVĚROU

Co bratry a sestry v Estonsku čeká v budoucnosti? Jehova své oddané ctitele neustále vede a posiluje. Místní svědkové, kteří navzdory pronásledování v době nacismu i sovětské nadvlády zachovávali ryzost, i nadále dostávají od Jehovy sílu mimořádným a nezapomenutelným způsobem. Stejně jako jejich spolukřesťané po celém světě se i oni radují z toho, že Jehovovo jméno je oznamováno a posvěcováno i v těch nejodlehlejších končinách bývalého Sovětského svazu. (Mal. 1:11)

V Estonsku je stále ještě mnoho pokorných a upřímně smýšlejících lidí, kteří touží poznat pravého Boha. V současném ovzduší náboženské svobody mohou svědkové Jehovovi více než kdy dříve oznamovat dobrou zprávu o Jehovově Království.

[Poznámky pod čarou]

[Praporek na straně 172]

„Všechno, co jsem opravdu potřeboval, jsem vždycky měl.“

[Praporek na straně 204]

„Když mě dali na samotku, vůbec mi to nevadilo.“

 [Rámeček na straně 168]

Stručně o Estonsku

Země

Řídce osídlené Estonsko, které se vyznačuje nedotčenou přírodou, pokrývají husté lesy, přes 1 400 jezer, přibližně 7 000 potoků a řek a také neobyvatelné mokřiny. Jednu desetinu území tvoří ostrovy, kterých je tu více než 1 500. Většina země je rovinatá a leží méně než 50 metrů nad mořem. Na jihovýchodu se rozkládá půvabná zvlněná krajina.

Lidé

Estonci tvoří 68 procent obyvatelstva, 26 procent jsou Rusové a zbytek většinou Ukrajinci, Bělorusové a Finové. Lidé se tu hlásí převážně k luteránské, pravoslavné či jiné křesťanské církvi nebo jsou muslimové či židé. Mnozí další jsou členy blíže neurčených náboženských skupin nebo nepatří k žádné církvi.

Jazyk

Úředním jazykem je estonština, která patří ke stejné jazykové skupině jako finština a maďarština. Více než čtvrtina obyvatel mluví rusky.

Jídlo

Oblibě se tu těší leib (černý chléb), brambory, nakládaná dýně, řepný salát a kysané zelí. K dalším pochoutkám patří sült (telecí huspenina), rosolje (sleď s řepou), vepřové maso, houbová polévka, ryby a uzené maso. Jako moučník se zde podávají například palačinky nebo kringel — sladký smotaný chleba posypaný rozinkami a ořechy.

Podnebí

Léta jsou chladná, ale na jihozápadním pobřeží v tomto období panují příjemné středomořské teploty. Zimy jsou mírné, avšak může se stát, že rtuť teploměru klesne až na minus 20 stupňů Celsia. Nejdelší letní den trvá 19 hodin a nejkratší zimní den pouze 6 hodin.

 [Rámeček a obrázky na straně 183 a 184]

„Byli jsme jako rodina“

ADOLF KOSE

ROK NAROZENÍ 1920

ROK KŘTU 1944

ZEMŘEL 2004

Z JEHO ŽIVOTA V letech 1951 až 1956 byl zavřený ve vězeňském táboře na Sibiři. Pomáhal organizovat kazatelské dílo v pobaltských zemích a v severozápadní části Sovětského svazu.

▪ „V ROCE 1950 mě zatkli a poslali do tábora nucených prací v sibiřském městě Inta,“ vzpomíná Adolf. „Manželku a naše dvě dcerky vypověděli do jiné části Sibiře a já jsem půldruhého roku vůbec nevěděl, co s nimi je.

Mezi bratry panovala výjimečná jednota. Byli jsme jako rodina. Dělili jsme se jak o duchovní, tak o doslovný pokrm.

Když jsme se vrátili do Estonska, narazili jsme na mnoho překážek. Jak navážeme kontakt s ‚Matkou‘, tedy naší organizací? Jak mezi bratry udržíme jednotu? A jak budeme pokračovat v kazatelské službě?

Abych se lépe dorozuměl s kurýry, chtěl jsem se naučit finsky. Nebylo to ale tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát, protože se nedaly koupit žádné učebnice ani slovníky.

Pokud šlo o výrobu literatury, zločinem bylo už to, že člověk vlastnil neregistrovaný psací stroj, nemluvě o tiskovém zařízení. Ten, kdo vyráběl zakázanou literaturu, mohl být uvězněn až na sedm let. Problém spočíval i v tom, že byl  nedostatek čehokoli, co bylo k tisku potřeba. Potom, co jsem bez úspěchu vyzkoušel nejrůznější dostupné materiály, jsem nakonec přišel na metodu, která fungovala. Nejdřív jsem sestavil tiskový stroj (na obrázku dole). Pak jsem na psacím stroji vyrazil text na povoskovanou látku, kterou jsme si sami vyrobili. Díky tomu zůstaly ve vosku otvory. První publikace jsme tiskli pomocí barvy vytvořené ze sazí a dehtu. Během tisku barva protekla otvory ve vosku, prosákla látkou a zanechala otisk na papíře, který ležel pod ní. Tento postup byl složitý, časově náročný a zdraví škodlivý, protože výpary z barvy a jiných chemikálií byly jedovaté. V místnostech jsme navíc nemohli dostatečně větrat — okna totiž byla zakrytá a utěsněná, aby se nepřišlo na to, co se uvnitř děje.“

I přes všechny těžkosti se Adolf odvážně řídil pokyny od organizace a vždy pevně důvěřoval tomu, že na případné otázky Jehova poskytne odpovědi v pravý čas. Svůj pevný postoj a neochvějnou víru si ve službě Jehovovi zachoval až do své smrti v roce 2004.

 [Rámeček a obrázek na straně 186]

Dopis Stalinovi

V červnu 1949 projevili odpovědní bratři z Estonska odvahu a odeslali do Moskvy dopisy určené vládním představitelům. První byl adresován Josifu Stalinovi a druhý Nikolaji Švernikovi, předsedovi prezidia Nejvyššího sovětu.

V dopisech bratři požadovali, aby zatčení svědkové Jehovovi byli okamžitě propuštěni a aby bylo zastaveno pronásledování. Dopisy také obsahovaly důrazné varování podobné tomu, jež bylo určeno starověkému faraonovi, který nechtěl Izraelitům dovolit, aby Jehovovi svobodně sloužili. (2. Mojž. 5:1–4) Bratři odvážně napsali: „Organizaci Jehovy Boha by mělo být dovoleno . . . kázat bez překážek dobrou zprávu o Jehovově království všem obyvatelům Sovětského svazu; jinak Jehova úplně zničí Sovětský svaz a komunistickou stranu.“

Adolf Kose vzpomíná: „Uvědomovali jsme si, že jde o dost smělé poselství. Nechtěli jsme riskovat, že nás podle dopisů vystopují, a tak jsme je neposlali z Tallinnu, ale odjeli jsme do Leningradu a poslali je odtamtud.“

Není známo, zda se dopis dostal až ke Stalinovi, ale jisté je, že vzbudil pozornost. Když byli někteří bratři vyslýcháni, byla jim ukázána kopie tohoto dopisu, na které stálo: „Tato organizace musí být zneškodněna!“ Brzy byli zatčeni další bratři a pronásledování zesílilo. Dopis adresovaný Švernikovi byl nalezen ve státním archivu a bylo na něm úřední razítko.

 [Rámeček a obrázek na straně 189]

KGB a naše organizace

Koncem 40. let věnovala tajná policie soustředěné úsilí tomu, aby zjistila, jak je činnost svědků Jehovových zorganizována. Někteří lidé ve snaze získat pro KGB cenné informace předstírali, že mají zájem o pravdu. Z připojeného schématu, které bylo nalezeno ve státním archivu, je vidět, že KGB byla s naší činností dobře obeznámena. Dokument uvádí nejen jména členů služebního výboru, ale i bratrů, kteří dohlíželi na dílo ve významných estonských městech nebo se podíleli na tisku literatury.

 [Rámeček a obrázek na straně 191]

Odpůrci ji nedokázali umlčet

ELLA TOOMOVÁ

ROK NAROZENÍ 1926

ROK KŘTU 1946

Z JEJÍHO ŽIVOTA Byla odsouzena ke 13 letům vězení, ale po pěti a půl letech byla propuštěna.

▪ „DALI mě na tři dny na samotku, aby mě donutili vzdát se své víry,“ vypráví Ella. „Mysleli si, že pak už o Boží vládě s nikým nebudu mluvit a sama v ni přestanu věřit. Úředníci na mě křičeli: ‚Postaráme se o to, že na jméno Jehova si v Estonsku nikdo ani nevzpomene! Pošleme tě do tábora a ostatní na Sibiř!‘ Potom posměšně dodali: ‚A kde je teď ten tvůj Jehova?‘ Odmítla jsem se dopustit zrady. Je lepší být v táboře s Bohem než být doma bez Boha. I když jsem byla zavřená, nikdy jsem se nepovažovala za vězně. Byla jsem přesvědčená, že Jehova to všechno připustil proto, abych mohla kázat v novém obvodu.

V jednom táboře jsem byla zvyklá chodit se svou zájemkyní každý den na procházku. Jednou jsme se ale rozhodly, že nikam nepůjdeme. Později jsem se dozvěděla, že právě ten den mě chtělo kvůli mému kázání několik náboženských fanatiků utopit v řece.“ Odpůrcům se nikdy nepodařilo Ellu umlčet. Až dodnes Jehovovi věrně slouží jako pravidelná průkopnice. *

[Poznámka pod čarou]

 [Rámeček a obrázky na straně 193 a 194]

„Jehovo, ať se stane tvá vůle“

LEMBIT TOOM

ROK NAROZENÍ 1924

ROK KŘTU 1944

Z JEHO ŽIVOTA Čelil pronásledování během německé okupace Estonska a pak byl v letech 1951 až 1956 zavřený v pracovním táboře na Sibiři.

▪ LEMBIT byl jedním z mnoha mladých svědků Jehovových, kteří se odmítli přidat k německé armádě a museli se skrývat. Jednou v noci vtrhli na statek, kde se Lembit schovával, policisté. Dostali udání, že se tam ukrývá podezřelý muž. Lembit rychle odklidil svoje lůžko a napůl oblečený vklouzl do prostoru pod podlahou. Slyšel, jak mu policisté dupou přímo nad hlavou.

Jeden z nich namířil pistoli na statkáře a zakřičel: „Někdo se v tomhle domě schovává. Jak se dostaneme pod podlahu?“ Statkář mlčel.

„Pokud nevyjde ven, hodíme tam granát!“ zařval policista.

Pak Lembit uviděl pohybující se kužel světla z jejich baterky. Snažili se ho najít. Jediné, co mohl dělat, bylo modlit se: „Jehovo, ať se stane tvá vůle.“

„Měl jsem pocit, že ten psychický tlak nevydržím,“ vzpomíná Lembit. „Doplazil jsem se na jiné místo pod podlahou a už jsem byl skoro rozhodnutý, že vylezu ven.“

Ležel však v tichosti dál a po několika nervy drásajících minutách uslyšel, jak policisté odcházejí. Čekal ve svém úkrytu asi hodinu, dokud si nebyl jistý, že se ti muži nevrátí.  Pak se ještě před rozbřeskem z domu vytratil, aby si našel jinou skrýš.

Když nad Estonskem převzali kontrolu Sověti, Lembit musel čelit dalším zkouškám. „Byl jsem odsouzen k deseti letům nucených prací v táboře, který ležel v Noriľsku na Sibiři, asi 8 000 kilometrů od domova. Znamenalo to dřít v povrchovém dole, kde se těžil nikl. Žili jsme v naprosto nevyhovujících podmínkách a museli jsme pracovat až do úmoru. Na severu Sovětského svazu za polárním kruhem jsou zimy opravdu tuhé. Teploty mohou klesnout na minus 30 stupňů Celsia a někdy i o dost níž. V zimě tam slunce dva měsíce nevystoupí nad obzor.“

Po pěti letech otrocké práce byl Lembit z tábora propuštěn a v roce 1957 se oženil s Ellou Kikasovou. Řadu let také pomáhal s překládáním a tiskem literatury. Druzí ho znají jako soucitného, láskyplného bratra, který má vždy po ruce nějaký biblický verš, kterým posílí své spolukřesťany. *

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek]

Lembit a Ella Toomovi

 [Rámeček a obrázek na straně 199]

„To je tvoje maminka“

KARIN REILEOVÁ

ROK NAROZENÍ 1950

ROK KŘTU 1965

Z JEJÍHO ŽIVOTA Narodila se ve vězení, a když ji odebrali matce, vychovávala ji babička.

▪ „SVÉ mamince Maimu jsem se narodila ve vězení, kam ji zavřeli za protistátní činnost,“ vypráví Karin. „Byla jsem dost slabá, a protože ve vězeňské cele byla zima, dostala jsem oboustranný zápal plic. Ale přežila jsem, a to díky vězeňkyni jménem Laine Pröömová, která později poznala pravdu.

V té době byly mnohé děti, jež se narodily ve vězení, poslány do sirotčinců po celém Sovětském svazu, aby zapomněly na svoje rodiče. Já jsem se naštěstí dostala do péče babičky. Maminku přesunuli do vězeňského tábora v Mordvinsku, kde se setkala s odvážnou sestrou Ellou Toomovou. Přijala tam pravdu a dala se pokřtít.

Babička mě vychovávala pět let. Pak se jednoho dne u našich dveří objevila nějaká cizí žena. ‚To je tvoje maminka,‘ řekla babička. Byla jsem úplně zmatená a trvalo mi několik let, než jsem se s tím dokázala vyrovnat.“ Je pěkné, že i Karin a její babička začaly uctívat Jehovu.

Později se Karin naučila anglicky a pomáhala s překládáním naší literatury. Provdala se za Lembita Reileho a nyní společně slouží v estonské odbočce.

 [Rámeček a obrázky na straně 201]

Boží jméno v estonské Bibli

Řecká písma byla přeložena do jihoestonského dialektu už v roce 1686 a do severoestonského v roce 1715. O několik let později, roku 1739, byla vydána celá Bible, a to pod názvem Piibli Ramat. Tento překlad byl snadno dostupný i obyčejným lidem a byl významný v tom, že obsahoval Boží jméno Jehova na všech místech, kde se vyskytovalo v Hebrejských písmech. Stejně tomu bylo i v překladech, které vyšly v dalších stoletích. Ve vydání Bible z roku 1988 se jméno Jehova objevuje v Hebrejských písmech 6 867krát. Boží jméno tak zná v Estonsku poměrně dost lidí.

Dne 3. července 2009 došlo k mimořádné události — na oblastním sjezdu svědků Jehovových v Tartu oznámil Guy Pierce, člen vedoucího sboru, vydání Křesťanských řeckých písem — Překladu nového světa v estonštině.

 [Rámeček a obrázky na straně 202]

Ručně vyráběné knihy

HELMI LEEKOVÁ

ROK NAROZENÍ 1908

ROK KŘTU 1945

ZEMŘELA 1998

Z JEJÍHO ŽIVOTA Byla uvězněna a poslána na Sibiř.

▪ HELMI byla jako jedna ze svědků Jehovových zatčena a poslána na Sibiř. Tam si vyrobila váček, do kterého si dávala zápisník. Na váček vyšila utěšující biblický verš — Římanům 8:35: „Kdo nás oddělí od Kristovy lásky? Soužení nebo tíseň nebo pronásledování nebo hlad nebo nahota nebo nebezpečí nebo meč?“

Helmi našla kousky balicího papíru a vyrobila z nich knížku. Do ní si napsala několik povzbudivých myšlenek z Bible. Mnozí bratři ručně opisovali dokonce celé knihy, protože tištěných publikací bylo málo.

Když se Helmi vrátila do Estonska, řekla úředníkům: „Děkuji vám za to, že jste mě poslali na Sibiř, abych si tam prohlédla tamější nádherné hory. Nikdy bych neměla dost peněz na to, abych cestovala tak daleko.“

 [Rámeček a obrázky na straně 209 a 210]

Projevila velkou obětavost

FANNY HIETALAOVÁ

ROK NAROZENÍ 1900

ROK KŘTU 1925

ZEMŘELA 1995

Z JEJÍHO ŽIVOTA Jako průkopnice se v roce 1930 přestěhovala do Estonska, kde adoptovala osiřelou dceru svého spolukřesťana.

▪ FANNY, která žila ve Finsku, se dala v roce 1925 pokřtít a o dva roky později vstoupila do celodobé služby. Na sjezdu v Helsinkách potkala Williama Deye, který byl tehdy dozorcem severoevropské kanceláře. Nemluvili sice stejným jazykem, ale z toho, že bratr Dey stále opakoval slovo „Estonsko“, Fanny usoudila, že ji nejspíš povzbuzuje k tomu, aby se do této země přestěhovala. Bylo tam totiž zapotřebí více kazatelů. A tak se spolu s několika dalšími průkopníky v roce 1930 do Estonska vydala. Během následujících let projela na kole několik okresů, včetně ostrova Saaremaa, a všude kázala dobrou zprávu.

Fanny se nikdy neprovdala, ale ujala se dívky jménem Ester, která v osmi letech osiřela. Její tatínek byl svědek a díky láskyplné péči, kterou jí Fanny věnovala, přijala pravdu i Ester.

Když se k moci dostali komunisté a začalo pronásledování, Fanny se mohla vrátit zpátky do rodného Finska. Projevila však velkou obětavost a zůstala s malou skupinkou místních zvěstovatelů. V Estonsku zakoušela mnoho těžkostí a musela se vyrovnávat se špatnými životními  podmínkami. Díky finskému občanství ale nebyla vypovězena na Sibiř.

V 50. letech Fanny sloužila jako kurýr — převážela mikrofilmy a korespondenci z Finska do Estonska. Byla známá svou odvahou a rozvážností, a i když se někdy dostala do velmi nebezpečných situací, nikdy ji nechytili. Jednou například cestovala do Leningradu, aby tam v jistém parku vyzvedla od finského kurýra balíček s mikrofilmy. Ten pak měla co nejrychleji předat dvěma estonským bratrům. Ti si ale všimli, že je sleduje tajná policie, a tak se snažili vytratit, aniž by je Fanny uviděla. Naneštěstí ona i finský bratr kráčeli přímo proti nim. Kdyby je Fanny pozdravila nebo by se snažila jim balíček předat, policie by odhalila jejich spojení. Fanny kupodivu prošla kolem nich, jako by je vůbec neznala. I když se s oběma bratry už mnohokrát setkala, v tu chvíli je prostě neviděla. Tajná policie tak totožnost kurýrů nikdy nezjistila a balíček se bezpečně dostal do správných rukou o něco později. Díky tomu, že Fanny sloužila jako kontaktní osoba, se ke svědkům v Estonsku pravidelně dostával duchovní pokrm. Žádná ze zásilek mikrofilmů naštěstí nebyla nikdy odhalena.

Tato srdečná sestra věrně sloužila Jehovovi 70 let a až do své smrti ve věku 95 let stále žila v Estonsku.

[Obrázek]

Jako kurýrka v Leningradu, 1966

 [Rámeček a obrázek na straně 213]

Terčem pomluv

Ježíš svým učedníkům řekl: „Šťastní jste, když vás lidé haní a pronásledují vás a lživě proti vám říkají kdejakou ničemnost kvůli mně.“ (Mat. 5:11) Přesně podle slov jejich Pána se svědkové Jehovovi často stávají terčem zlomyslných pomluv. Bratři v Estonsku byli křivě obviňováni z toho, že patří k politické organizaci, která se zabývá podvratnou činností a špionáží. Zvlášť na přelomu 50. a 60. let se v novinách psalo, že jejich činnost je řízena vládou Spojených států a že jsou zneužíváni bohatými americkými kapitalisty.

Silver Silliksaar v roce 1964 odmítl nastoupit vojenskou službu, a byl proto obžalován z vlastizrady a odsouzen do vězení. O jeho soudním případu byl také natočen krátký film, který byl proložený nabubřelou komunistickou propagandou a promítal se v kinech po celém Estonsku. Mnozí bratři, kteří odmítli vykonávat vojenskou službu, šli na dva až tři roky do vězení. Jüri Schönberg, Taavi Kuusk a Artur Mikit byli zavření dokonce dvakrát — bratr Mikit strávil ve vězení celkem pět a půl roku.

[Obrázek]

Silver Silliksaar hájí u soudu svou víru

 [Rámeček na straně 226]

Teokratická škola v době zákazu

V době zákazu si bratři nemohli být jistí, jak dlouho ještě budou mít literaturu, nebo samotnou Bibli. Nejenže tedy publikace schovávali v nejrůznějších skrýších, ale také se učili zpaměti tolik biblických veršů, kolik jen mohli.

K tomu, aby si o biblických textech povídali a učili se je nazpaměť, často využívali neformální setkání. Někteří svědkové pro tyto příležitosti vyrobili kartičky, které sloužily jako pomůcky k zapamatování. Na jednu stranu napsali název biblické knihy, kapitolu a verš, třeba Matouš 24:14, nebo nějakou otázku či jméno biblické postavy. A na druhou stranu verš vypsali nebo uvedli odpověď na danou otázku.

Na shromážděních se probíraly jakékoli publikace, které zrovna byly k dispozici. Například teokratická škola měla podobu každotýdenních setkání, při nichž se zadávaly domácí úkoly a probíhaly ústní i písemné zkoušky. Každého čtvrt roku bylo písemné opakování a na jaře závěrečná zkouška.

Jeden ze studentů školy vzpomíná: „K domácím úkolům patřilo třeba to, že jsme se museli naučit pět biblických veršů nazpaměť a ty jsme pak při dalším shromáždění odříkali. Pamatuji si na závěrečnou zkoušku v roce 1988. Na jedné z karet bylo jednoduše napsáno: ‚Odříkej zpaměti 100 veršů.‘ I když se to může zdát zvláštní, každý z nás si chtěl tuto kartu vytáhnout. Z takových úkolů jsme měli největší užitek v kazatelské službě, protože přímo z Bible jsme mohli číst jen málokdy.“ Estonští bratři měli velkou radost, když od roku 1990 konečně mohli mít teokratickou školu v té podobě, v jaké ji měli jejich spolukřesťané po celém světě.

 [Rámeček a obrázky na straně 236 a 237]

„Kazatelská služba byla úžasná“

Několik misionářů popisuje své dojmy ze služby v Estonsku.

Markku a Sirpa Kettulaovi: „Obvod, který jsme dostali na starost, byl v podstatě nedotčený. Kazatelská služba byla skvělá, protože lidé se o Bibli velmi zajímali. Když jsme přijeli do Pärnu, bylo tam přibližně 30 zvěstovatelů. Teď jsou v tom městě tři sbory.“

Vesa a Leena-Maria Edvikovi: „V obchodech se tenkrát nedalo koupit skoro nic, a tak do nich lidé moc nechodili. Díky tomu měli čas povídat si s námi o Bibli. Když jsme sloužili na ulici, běžně se stávalo, že lidé vytvořili frontu, aby si od nás mohli vzít publikace!“

Esa a Jaael Nissinenovi: „Je toho hodně, co se člověk může od druhých naučit. Jsme moc rádi, že jsme mohli poznat řadu bratrů a sester, kteří zůstali věrní i v těch nejtěžších zkouškách.“

Anne a Ilkka Leinonenovi: „Den za dnem, týden za týdnem jsme v jednom obvodu  za druhým naráželi na lidi, kteří biblické poselství nikdy neslyšeli. Sloužili jsme od časného rána až do pozdního večera a s radostí jsme pozorovali rychlý vzrůst. Zdálo se nám neuvěřitelné, že ještě na konci 20. století máme tu výsadu vidět takový pokrok. Nikdy na ty počáteční roky nezapomeneme.“

Richard a Rachel Irgensovi: „Místní lidé byli velmi pohostinní a kazatelská služba byla úžasná. Kázali jsme ve vesnicích, které ležely v blízkosti Čudského jezera. Nikdy jsme si s sebou nemuseli brát žádné jídlo, protože lidé nás vždycky pozvali dál a pohostili nás. Byli jsme svědky toho, že Ježíšův pokyn zapsaný u Matouše 10:9, 10 se dá vztáhnout i na dnešní dobu. Během našeho pobytu v Estonsku jsme se naučili, že je potřeba zaměřovat se na důležitější věci a nenechat se rozptýlit těmi méně podstatnými.“

[Obrázky]

Markku a Sirpa Kettulaovi

Vesa a Leena-Maria Edvikovi

Anne a Ilkka Leinonenovi

Esa a Jaael Nissinenovi

Richard a Rachel Irgensovi

 [Rámeček a obrázky na straně 244 a 245]

HLAVNÍ UDÁLOSTI — Estonsko

 1920

1923 Martin Kose se vrací do Estonska, aby tam kázal.

1926 V Tallinnu je zřízena odbočka.

Ze zahraničí přijíždí kolportéři.

1928 V odbočce se koná první oblastní sjezd.

1930

1933 Je registrována Watch Tower Bible and Tract Society.

1940

1940 Estonští bratři naposledy svobodně pořádají sjezd. Následuje 50 let zákazu jejich činnosti.

1948 Někteří svědkové jsou posláni do vězení nebo do vězeňských táborů v Sovětském svazu.

1949 Svědkové píšou protestní dopisy do Moskvy.

1950

1951 Téměř 300 svědků a mnoho jejich příbuzných je vypovězeno na Sibiř.

1953 Umírá Stalin; svědkové jsou propouštěni na svobodu.

1960

1970

1972 Vzniká první ruský sbor.

1980

1990

1991 V Tartu je otevřena překladatelská kancelář.

Svědkové Jehovovi získávají zákonné uznání.

V Tallinnu se koná první oblastní sjezd v Sovětském svazu.

1992 Přijíždí první misionáři z Gileadu.

1993 Staví se první sál Království.

1994 Překladatelská kancelář se stěhuje do Tallinnu.

1998 V Tallinnu a Tartu se staví sjezdové sály.

1999 Je opět otevřena odbočka.

2000

2000 Probíhá první třída školy služebního vzdělávání.

2009 V estonštině jsou vydána Křesťanská řecká písma — Překlad nového světa.

2010

[Graf a obrázek na straně 246]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Počet zvěstovatelů

Počet průkopníků

4 000

2 000

1990 2000 2010

 [Mapy na straně 169]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

FINSKO

HELSINKY

Finský záliv

RUSKO

Sankt Petěrburg

LOTYŠSKO

RIGA

ESTONSKO

TALLINN

Narva

Maardu

Tapa

Vormsi

Pärnu

jezero Võrtsjärv

Tartu

Räpina

Võru

Hiiumaa

Saaremaa

Rižský záliv

Čudské jezero

Pskovské jezero

 [Celostránkový obrázek na straně 162]

[Obrázek na straně 165]

Hugo a Martin Koseovi

[Obrázek na straně 166]

Albert West

[Obrázek na straně 167]

Alexander a Hilda Brydsonovi v polovině 30. let

[Obrázek na straně 167]

Činžovní dům, kde se nacházela první odbočka

[Obrázek na straně 170]

Jenny Feltová a Irja Mäkeläová, první průkopnice z Finska

[Obrázek na straně 174]

V roce 1932 se odbočka přestěhovala do ulice Suur Tartu č. 72 v Tallinnu

[Obrázek na straně 175]

Kaarlo Harteva přednáší proslov v rozhlase

[Obrázky na straně 177]

John North a jeho „vůz“

[Obrázek na straně 178]

Nikolai Tuiman

[Obrázek na straně 179]

Policie zabavila velké množství našich publikací

[Obrázek na straně 181]

Poslední sjezd před zákazem díla v době sovětské nadvlády se konal v roce 1940

[Obrázky na straně 188]

Služební výbor tvořili bratři Kruus, Talberg, Indus a Toom

[Obrázek na straně 200]

Maimu a Lembit Trellovi v roce 1957

[Obrázek na straně 212]

Ene a její sestra Corinna

[Obrázek na straně 218]

Svatba Heimara a Elvi Tuimanových — sjezd, který trval dva dny

[Obrázek na straně 227]

Toomas a Elizabeth Edurovi

 [Obrázky na straně 228 a 229]

Významné sjezdy

Bratři a sestry vítají delegáty sjezdu „Čistý jazyk“, Helsinky 1990

 Oblastní sjezd „Lid milující svobodu“, Tallinn 1991

[Obrázek na straně 238]

Mezinárodní sjezd v Sankt Petěrburgu, 1992

[Obrázek na straně 241]

Lauri a Jelena Nordlingovi

[Obrázek na straně 243]

Reino a Lesli Keskovi

[Obrázek na straně 247]

Jurij a Viktor

[Obrázky na straně 251]

Sál Království v Maardu a sjezdový sál v Tartu

 [Obrázky na straně 254]

Estonská odbočka

Výbor odbočky, zleva doprava: Tommi Kauko, Toomas Edur a Lembit Reile