Kážeme a vyučujeme po celém světě

SLOVA, která Ježíš pronesl, se jeho učedníkům z prvního století musela zdát těžko pochopitelná. Předpověděl, že budou předmětem nenávisti všech národů — lidé je budou zabíjet a vydávat do soužení. Navíc mnozí klopýtnou a budou se navzájem zrazovat. Pak ale Ježíš řekl, že se bude po celé zemi kázat dobrá zpráva. (Mat. 24:9–14) Bude se kazatelskému dílu dařit navzdory celosvětovému odporu? Odpověď na tuto zajímavou otázku najdete na následujících stranách.

 Přehled za rok 2010

Počet odboček svědků Jehovových: 116

Počet zemí: 236

Celkem sborů: 107 210

Účast na Památné slavnosti: 18 706 895

Symboly přijímalo celkem: 11 202

Vrcholný počet zvěstovatelů: 7 508 050

Prům. počet zvěstovatelů: 7 224 930

Procento vzrůstu oproti roku 2009: 2,5

Celkem pokřtěných: 294 368

Prům. počet pomocných průkopníků: 287 960

Prům. počet pravidelných a zvláštních průkopníků: 844 901

Celkem hodin: 1 604 764 248

Prům. počet domácích biblických studií: 8 058 359

Ve služebním roce 2010 vynaložili svědkové Jehovovi více než 155 milionů dolarů na podporu zvláštních průkopníků, misionářů a cestujících dozorců v místech, kde slouží.

▪ V odbočkách po celém světě pracuje celkem 20 062 betelitů. Všichni patří do Celosvětového řádu zvláštních celodobých služebníků svědků Jehovových.

 AFRIKA

POČET ZEMÍ 57

POČET OBYVATEL 888 219 101

POČET ZVĚSTOVATELŮ 1 222 352

POČET BIBLICKÝCH STUDIÍ 2 596 614

SKUPINA VESNIČANŮ HLEDÁ PRAVDU. V jedné malé vesnici na Madagaskaru se 80 lidí rozhodlo, že opustí největší protestantskou církev na ostrově. Postavili si vlastní kostel a začali pátrat po pravém náboženství. Zkoumali jednu místní církev za druhou. Došli k závěru, že katolíci nestudují Bibli a že v luteránské církvi vládne rozkol. Usoudili také, že letniční hnutí neučí pravdu a adventisté sedmého dne mají příliš mnoho zákazů. Pak oslovili jednoho našeho bratra  a požádali ho, aby jim pomohl poznat Bibli. Ten ochotně souhlasil.

Domluvil se s několika zvěstovateli, že tyto zájemce navštíví v jejich kostele. Setkali se tam s 26 vesničany, kteří si přišli vyslechnout myšlenky z Bible. Bratři jim na základě 15. kapitoly knihy Co Bible říká ukázali, jak je možné najít náboženství, které Bůh schvaluje. Jejich vysvětlení vesničany uspokojilo. Když se bratři za zájemci vrátili, čekalo na ně 73 lidí, a při třetí návštěvě už jich bylo 142.

ZBLOUDILÁ ESEMESKA. Sestra jménem Menen, která žije v Etiopii, chtěla povzbudit svoji zájemkyni, a proto jí poslala esemesku s biblickým textem na rok 2009. Zprávu však odeslala na špatné číslo. Žena, která ji dostala, si ji několikrát přečetla. Stálo v ní: „‚Vydávejme důkladné svědectví o dobré zprávě.‘ (Sk. 20:24, NS)“ Žena byla silně věřící, a proto s touto vybídkou souhlasila. Nevěděla však, jak by ji mohla uplatnit. Také ji mátla tajemná písmena „NS“ [Překlad nového světa] na konci zprávy. Uplynulo několik týdnů, a ona na biblický verš stále myslela. Nakonec naší sestře zavolala. Ta byla překvapená, ke komu se zpráva dostala, ale ráda ženě na její upřímné otázky odpověděla. Bylo zahájeno biblické studium, které probíhá dvakrát týdně.

MLADIČKÁ PRŮKOPNICE. Persis z Kamerunu se stala nepokřtěnou zvěstovatelkou v šesti letech. Ve své první zprávě z kazatelské služby uvedla deset biblických studií. Tajemník sboru si myslel, že se spletla. Když se jí na to zeptal, vysvětlila mu, že má opravdu deset zájemců. Bratr dále vyzvídal: „Jak víš, kolik  času si máš počítat, když nemáš hodinky?“ Persis odpověděla, že mají ve škole hodinovou přestávku. Začíná kázat na jejím začátku a končí se zvoněním. To, jak odvážně vydávala svědectví, zapůsobilo na její maminku a sestřenici, a i ty se časem staly nepokřtěnými zvěstovatelkami. Teď je Persis deset let, je pokřtěná a při škole slouží jako pomocná průkopnice. Její osmiletá kamarádka Aasy je už nepokřtěnou zvěstovatelkou. Jedna zájemkyně o nich řekla: „Zaujalo mě, že než si děti na shromáždění sednou k rodičům, se všemi se pozdraví, obzvlášť s letitými. To jsem ve své církvi nikdy neviděla. Děti, které jsou takto vedeny, budou pro společnost přínosem.“

 AMERICKÝ KONTINENT

POČET ZEMÍ 55

POČET OBYVATEL 918 834 998

POČET ZVĚSTOVATELŮ 3 673 750

POČET BIBLICKÝCH STUDIÍ 3 967 184

NEZAKLEPALA NA DVEŘE. Miriam, která žije v Bolívii, se zhruba týden modlila k Bohu. Její modlitby zněly asi takto: „Pomoz mi prosím, abych tě poznala. Ale nechci pomoc od svědků Jehovových. Nechci, aby u mě klepali na dveře.“

Na konci týdne zazvonil telefon. Ve sluchátku se ozvala zvláštní průkopnice Candy a nabídla Miriam, že jí do hodiny přinese naše časopisy. Miriam s tím souhlasila. Když se Candy za necelou hodinu objevila u jejích dveří, Miriam rychle otevřela a přikázala jí, aby šla dál a posadila se. Pak začala přecházet po místnosti a nevěřícně kroutila hlavou. Candy se jí zeptala, co se stalo. „To snad není pravda,“ povzdechla si Miriam. „Celý týden se k Bohu modlím o vedení, ale naprosto jasně jsem se vyjádřila, že si nepřeji, aby pomoc přišla od svědků Jehovových, kteří mi pořád klepou na dveře. A vy mi místo zaklepání zavoláte! Celou hodinu se modlím, abyste nepřišla. A vy jste tady! To je neuvěřitelné! Teď je mi jasné, že Bůh chce, abyste mi pomohli právě vy, svědkové.“ Ihned bylo zahájeno biblické studium.

MYSLELI SI, ŽE JE MRTVÝ. Pasensi žijící v Surinamu byl oblíbeným kapitenem neboli vesnickým náčelníkem  a měl dobré vztahy s granmanem, vládcem celé říční oblasti ve vnitrozemí. Pasensi se hrdě zastával místních zvyků. Stavěl se proti svědkům Jehovovým, protože si myslel, že jsou hrozbou pro tradiční způsob života.

Časem o sobě jeden mladý muž začal prohlašovat, že umí rozpoznat, kdo z vesničanů se věnuje čarodějnictví. Spolu s mnoha svými přívrženci se v kánoích plavili po řece, tloukli ty, kdo byli z čarodějnictví nařčeni, a brali jim veškerý majetek. Pokud měl tento mladý muž „očistit“ někoho, kdo byl údajně posedlý zlým duchem, požadoval za to spoustu peněz. Mezi mnoha nevinnými oběťmi byl i Pasensi. Zbili ho a odešli v domnění, že je mrtvý. Dokonce ani jeho přítel granman pro něj nemohl nic udělat. Bál se, že kdyby pomohl někomu, kdo je obviněn z čarodějnictví, ohrozil by tím svou pověst i život. Pasensimu nesměli pomoci ani jeho přátelé, ani příbuzní. Ale jeho zeť  sebral odvahu a vzal ho do vesnice, kde bydlí převážně svědkové Jehovovi. Bratři se poradili, a přestože to bylo riskantní, rozhodli se, že Pasensimu pomohou. Převezli ho na kánoi do blízké vesnice, kde jeden bratr pracuje jako správce malého letiště s jednou přistávací dráhou. Odtud byl dopraven do města, kde se mu dostalo zdravotní péče.

Pasensi se nakonec uzdravil. Láska, kterou mu projevili ti, kterým dřív odporoval, na něj hluboce zapůsobila. Začal studovat Bibli a v prosinci 2009 byl pokřtěn. Teď je z něj horlivý kazatel dobré zprávy, a i když je mu 80 let, sloužil v dubnu 2010 jako pomocný průkopník.

BYL PŘESVĚDČENÝ, ŽE ZNÁ BIBLI. Ve Spojených státech se na jednom sborovém shromáždění objevil vousatý muž jménem Eric. V ruce držel Bibli, a když se s ním jeden bratr zdravil, začal se ho vyptávat na naše nauky. Bratr mu nabídl knihu Co Bible říká, ale on ji odmítl se slovy, že raději používá samotnou Bibli. Denně z ní četl 20 stránek a už si ani nepamatoval, kolikrát ji přečetl. Po programu si s bratrem povídali víc než tři hodiny. Nakonec Eric řekl: „To jsem to dopracoval.“ Bratr se zeptal, co tím myslí. „Byl jsem přesvědčený, že znám Písmo velmi dobře,“ odpověděl Eric, „ale teď si uvědomuji, že o něm nevím vůbec nic.“ Potom si knihu Co Bible říká vzal.

Následující den se sešli, aby spolu poprvé studovali. Mezitím už Eric stihl přes noc přečíst deset kapitol. K jakému závěru dospěl? „Konečně jsem našel pravdu!“ Studovali tři až čtyři hodiny denně, pět dní v týdnu. Eric začal s celou rodinou navštěvovat všechna shromáždění, a také se na ně připravoval. Během  prvního týdne napsal třem různým církvím, že z nich vystupuje, oholil si vousy a rozhodl se neslavit svátky. Druhý týden se přihlásil do teokratické školy a čtvrtý týden se stal nepokřtěným zvěstovatelem. Pokřtít se dal v dubnu 2010, za pouhých šest měsíců od svého prvního kontaktu se svědky.

POKŘTĚNÁ V SEDMI LETECH. Malou Paolu, která žije v západním Mexiku, vychovávají prarodiče. Když jí bylo pět let, babička začala studovat se svědky Jehovovými. Paola se těchto setkání také účastnila a pravda se dotkla jejího srdce. I když babička nedělala duchovní pokroky, Paola začala navštěvovat shromáždění. Vždycky prarodiče požádala, aby jí pomohli se obléct a přejít na druhou stranu ulice, kde byl sál Království.

Jakmile se naučila číst a psát, přihlásila se do teokratické školy a stala se zvěstovatelkou. Láska k Jehovovi  ji podnítila k tomu, aby se dala v sedmi letech pokřtít. Teď je jí deset let, a když měla říct, proč i bez podpory rodiny chodí na shromáždění a tak horlivě káže, odpověděla: „Mám moc ráda proslovy, protože mě povzbuzují, abych dál studovala Bibli, a pomáhají mi vyhýbat se problémům. A kážu proto, že chci lidi učit, co pro ně Jehova v budoucnosti udělá, a taky proto, že Bible jim může pomoct, aby už teď byli šťastní.“

VOLALI NA ŠPATNÉ ČÍSLO. Jedné sestře z Dominikánské republiky neustále volali lidé, kteří měli nesprávné číslo, a rušili ji při práci. Po několika dnech si řekla, že tyto obtíže využije ke kázání. Co vymyslela? Když jí někdo omylem zatelefonoval, vyjádřila lítost nad tím, že se dotyčný nedovolal správně, a pokračovala: „Mohla bych se vás zeptat, četl jste dnes Bibli?“ I když někteří lidé zavěsili, poměrně dost jich bylo ochotných si popovídat. Většinou řekli, že Bibli nečtou. Sestra se pak zeptala: „Víte, proč je to tak důležité?“ Chtěla jim dát biblickou odpověď, a tak jim přečetla Žalm 1:1–3. Jeden vládní úředník si se sestrou dlouho povídal a řekl, že Bibli nemá. Sestra se tedy postarala o to, aby mu ji někdo spolu s několika biblickými publikacemi donesl. Po dvou týdnech jí zavolal znovu, tentokrát proto, aby jí za projevený zájem a publikace poděkoval.

Jindy na nesprávné číslo zavolala mladá žena. Když se začalo mluvit o Bibli, zeptala se: „Nejste svědek Jehovův?“ Jakmile jí sestra řekla, že je, žena se rozplakala a vysvětlila, že také patří ke svědkům, ale je nečinná. Sestra ji povzbudila a zařídila, aby jí někdo duchovně pomohl. Tato mladá žena se opět zapojila do služby.

 ASIE A BLÍZKÝ VÝCHOD

POČET ZEMÍ 47

POČET OBYVATEL 4 587 021 833

POČET ZVĚSTOVATELŮ 652 251

POČET BIBLICKÝCH STUDIÍ 601 306

„SAMARITÁNKA.“ V Kazachstánu bylo toho letního dne velké horko. Dva průkopníci, bratr a sestra, si v kazatelské službě všimli ženy, která ze studny čerpala vodu. Bratr ji požádal, aby mu dala napít, a zatímco hasil žízeň, sestra ženě vydávala svědectví. Ta projevila o biblickou pravdu zájem a pozvala průkopníky k sobě domů, aby se mohla dozvědět víc. Chvíli si s ní povídali a ona si od nich vzala nějaké publikace. Sestra jí slíbila, že se za ní pozítří vrátí.

Po dvou dnech skutečně přišla i se svou maminkou, která je také svědek. Žena na ně čekala před domem a v ruce držela publikace, které dostala. Vrátila je sestře se slovy: „Tohle je od svědků Jehovových. Vy jste ruské náboženství!“

Maminka se pak ženy zeptala, jestli by jí na závěr mohla přečíst jeden verš z Písma. Chtěla jí ukázat Boží jméno, a proto přečetla 2. Mojžíšovu 3:15: „Jehova, Bůh vašich praotců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův, mě k vám poslal.“ Sestry byly překvapené, že je žena vzápětí pozvala dál. Co způsobilo takovou náhlou změnu? Její předkové  se jmenovali Abraham, Izák a Jákob, a žena proto usoudila, že pokud je Jehova Bohem jejích praotců, neměla by jeho svědky posílat pryč. Při další návštěvě s ní bylo zahájeno biblické studium. Byla tak dychtivá po poznání pravdy, že studovala dvakrát týdně. Přestože se jí v tom synové snažili bránit, dělala duchovní pokroky a teď je nepokřtěnou zvěstovatelkou. Studovat Bibli a pravidelně navštěvovat shromáždění začala také její snacha se svou maminkou. Protože její první setkání se svědky připomínalo situaci popsanou u Jana 4:3–15, ve sboru jí říkají „Samaritánka“.

‚MÁM NĚKOLIK OTÁZEK.‘ Jedna letitá průkopnice z Kypru napsala: „Ve středu ráno jsem se necítila dobře, ale nechtěla jsem zůstat doma. Moc jsem si přála vydávat svědectví na ulici. Modlila jsem se proto k Jehovovi a prosila ho, aby mi poslal někoho, kdo bude mít čas a přisedne si ke mně na lavičku, abych s ním mohla začít studovat Bibli. Začala jsem sloužit a brzy se u mě zastavil jeden mladý muž z Nepálu. Držela jsem v ruce časopisy, a než jsem stačila něco říct, zeptal se mě, o čem jsou. Když jsem mu vysvětlila, že jsou založené na Bibli, zareagoval: ‚Paní, mám teď čas, mohl bych si k vám sednout? Mám ohledně Bible několik otázek, na které bych se vás rád zeptal.‘

Samozřejmě jsem souhlasila, vždyť právě o to jsem se předtím k Jehovovi modlila. Muž pokračoval: ‚Nejdřív bych se vás chtěl zeptat, co Bible doopravdy říká.‘ Byla jsem tak překvapená, že jsem chvíli nevěděla, co dál. Pak jsem z kabelky vytáhla knihu  Co Bible doopravdy říká? a ukázala mu ji. Podíval se na knihu, potom na mě a řekl: ‚To je zvláštní, název té knihy se přesně shoduje s otázkou, kterou jsem vám položil.‘ A tak jsem hned na lavičce v parku zavedla biblické studium. Ten muž nyní pravidelně studuje a chodí na shromáždění. Také projevil přání mít úkoly v teokratické škole. Velmi si vážím toho, že se mohu v křesťanské službě plně spolehnout na Jehovovu sílu a vedení, i když se někdy cítím unavená.“

DĚDEČEK VYUČUJE VNUKOVA VRAHA. Před několika lety byl zabit Miguelův vnuk. Vraha jménem Esmeraldo sice dopadli, ale on se ke svému činu před soudem nepřiznal. Na základě důkazů byl však odsouzen a poslán do vězení.

Za nějakou dobu Miguela jeden starší pozval, aby s ním kázal právě v tom vězení na Filipínách, kde  si odpykával trest Esmeraldo. Miguel váhal, protože věděl, že je tam vrah jeho vnuka. Nakonec ale šel a zapojil se do biblického vyučování několika vězňů. Během jednoho studia vzhlédl a uviděl, jak k němu míří Esmeraldo. Aby předešel případnému incidentu, mírně řekl: „Esmere, nejsem tu proto, abych se hádal, ale abych lidem, jako jsi ty, projevil lásku. Podívej, s tímto mužem si povídáme o Bibli. Kdybys znal Boží Slovo, nedopadlo by to s tebou takhle. Přisedni si prosím k nám.“ K Miguelovu překvapení Esmeraldo u studia zůstal. To, co si vyslechl, na něj tak zapůsobilo, že se Miguelovi přiznal k vraždě jeho vnuka. Potom ho požádal o odpuštění.

Staršímu, který neslyšel jejich soukromý rozhovor, se zdálo, že si přátelsky povídají, a tak Miguela požádal, aby s Esmeraldem studoval. Miguel se toho nejdřív zalekl, protože věděl, že jeho vnuk nebyl jedinou obětí tohoto muže, ale pak souhlasil. Esmeraldo musel vést dlouhý boj, aby se přizpůsobil Božím měřítkům, ale jeho vytrvalé úsilí se vyplatilo a 1. února 2010 dal svým křtem veřejně najevo, že se zasvětil Jehovovi. Miguel Esmeraldovi odpustil, což je patrné i z toho, že mu pomáhá, aby byl jeho trest zkrácen a on tak mohl o biblických pravdách mluvit ve větší míře.

 EVROPA

POČET ZEMÍ 47

POČET OBYVATEL 739 193 855

POČET ZVĚSTOVATELŮ 1 575 094

POČET BIBLICKÝCH STUDIÍ 830 888

SPLNĚNÁ PŘÁNÍ. Devátenáctiletá Nelena z Bulharska měla dvě přání — dát se pokřtít a sloužit jako pomocná průkopnice. Trpí ale dědičným onemocněním, které postihuje motorické a smyslové nervy a je v současné době nevyléčitelné. Dýchá pomocí přístroje, což ji značně omezuje v pohybu. Splnit její první přání nebylo snadné, protože se kvůli svému onemocnění nemůže účastnit sjezdů. A tak když jí bylo 18 let, jeden bratr přednesl proslov ke křtu u ní doma a pak byla pokřtěna ve vaně.

A co její druhé přání? V měsících, kdy panuje dobré počasí, občas dokáže asi hodinu dýchat bez přístroje. Tato období využívá k tomu, aby sloužila jako pomocná průkopnice. Když je ve službě dům od domu, nějaký bratr ji tlačí na vozíku. Nelena také vede biblické studium, a to tak, že telefonuje přes internet. Sestry ze sboru navíc někdy  studují se svými zájemci u ní doma, aby se Nelena mohla studia účastnit. Díky tomu všemu loni strávila v pomocné průkopnické službě tři měsíce. Říká: „Jsem šťastná, že jsem si obě přání mohla splnit. Přiblížilo mě to k Jehovovi, mému láskyplnému Stvořiteli.“

TEĎ NOSÍ KRAVATU I ON. Sestra z Arménie zažívala v práci horké chvíle kvůli tomu, že patří ke svědkům Jehovovým. Jeden kolega se jí opakovaně vysmíval, že „ti, co nosí kravatu“ ji přiměli, aby přijala jejich náboženství. Po několika neúspěšných pokusech mu to vysvětlit se rozhodla jeho poznámky ignorovat a po vzoru Ježíše Krista už mu ‚neodpovídat‘. (Mat. 27:12) Její spolupracovník byl za špatné chování a za to, že jí dělal problémy, nakonec propuštěn. Asi po roce přišel na pracoviště nějaký muž a ptal se po naší sestře. Byl to onen bývalý spolupracovník, který jí předtím působil těžkosti. Jeho vzhled ji překvapil — v ruce držel aktovku, a i když se dřív svědkům kvůli nošení kravat posmíval, teď měl na sobě jednu i on. Sestře řekl: „Omlouvám se, že jsem ti tak ubližoval. Biblickou pravdu jsem našel i já.“ Muž studoval Bibli se svědky Jehovovými a navzdory odporu ze strany své rodiny se dal pokřtít a přihlásil se do pravidelné průkopnické služby.

„ZNÁTE PANÍ NADIU?“ Nadia slouží jako průkopnice ve sboru v severní Itálii. V září 2009 začala přes mluvítko vydávat svědectví jednomu muži, ale ten ji okamžitě přerušil a řekl jí, že mu právě zemřela žena a že nemá chuť se s nikým bavit. Příští neděli  se za ním Nadia vrátila, aby mu vyjádřila soustrast a podělila se s ním o biblickou naději na vzkříšení. Muž však reagoval stejně. To odpoledne zazněla na shromáždění při studiu Strážné věže zkušenost sestry, která psala dopisy lidem, jimž zemřel někdo blízký. Nadia si při tom vzpomněla na muže, se kterým ten den mluvila. Rozhodla se, že mu napíše soustrastný dopis a blíže v něm vysvětlí, jakou naději dává Bible truchlícím. Za dva dny mu dopis vhodila do schránky.

Když Nadia o několik dní později vydávala svědectví na ulici, oslovila asi sedmdesátiletého muže a chtěla mu přečíst verš z Bible. Muž se jí zeptal, zda patří ke svědkům Jehovovým, a Nadia přisvědčila, že ano. Vysvětlil jí, že ho někdo ze svědků navštívil a nechal mu ve schránce nádherný dopis, který na něj hluboce zapůsobil. Pak se jí zeptal: „Znáte paní Nadiu?“ Překvapená Nadia se představila, což zase překvapilo jeho. Domluvila se s ním, že ho přijde i s manželem navštívit. Muž nejenže přijal nabídku biblického studia, ale nyní také pravidelně chodí na shromáždění.

 NEMOHOU STUDOVAT SE VŠEMI. Ve městě Bujanovac v jižním Srbsku žijí čtyři pokřtění svědkové. Tito hlasatelé Království měli ohromnou radost, když se na Památné slavnosti v roce 2010 sešlo 460 lidí. Do Bujanovace pravidelně přijíždějí starší z nedalekého sboru a v pronajatých prostorách pořádají shromáždění. Průměrně se na nich schází přes 50 osob. Zdejší lidé mají o biblickou pravdu tak velký zájem, že zvláštní průkopníci, kteří sem byli přiděleni, nemohou vést studium se všemi, kdo by si to přáli. Studují proto pouze s těmi, kteří chodí na všechna shromáždění dobře připraveni.

JE JÍ PŘES STO LET. Elin je nejstarší zvěstovatelkou ve Švédsku — je jí 110 let. Tohoto věku dosáhl i Jozue. (Jozue 24:29) Elin žije v domě pro seniory a využívá každou příležitost, aby druhým vydala svědectví. Rozšíří při tom mnoho knih. Když poblíž tohoto zařízení jeden starší s dcerou sloužili dům od domu, setkali se s mladou ženou, která jim řekla, že už s ní Elin mluvila a dala jí knihu. Následoval pěkný rozhovor. *

KNIHY NAŠLA V KOSTELE. Tatjanu z Běloruska překvapilo, když jí jednou  zavolala neznámá mladá žena. Měla různé otázky a chtěla vědět, jak na ně odpovídá Bible. Rozproudil se živý rozhovor. Kde ale ta žena získala Tatjanino číslo? Vysvětlila, že ho našla v knize Co Bible říká a v Překladu nového světa, které objevila pod lavicí v kostele. Jak se tam knihy dostaly? Přinesla je žena, s jejíž dcerou Tatjana studovala. Zjevně je chtěla ukázat knězi a poradit se s ním, zda je dcera může číst, nebo ne. Z nějakého důvodu je ale nechala pod lavicí. Tam je pak našla ona mladá žena a odnesla si je domů. Zmíněný telefonát vedl k dalším biblickým rozhovorům.

ZTRACENÝ KABÁT. Zvláštní průkopnice Jelena našla na ulici v Minsku v Bělorusku hezký kabát. Byl čistý a nevypadal, že by ho někdo vyhodil. Když ho zvedla, objevila v jeho kapse částku, která odpovídala asi 23 000 korun. Rozhlédla se po kolemjdoucích a hned rozpoznala muže, který ho ztratil. Zoufale pobíhal po ulici, jako by něco hledal. Jelena za ním musela utíkat, aby ho dohonila. Byl to obchodník z Bangladéše, který žil v Moskvě. Měl velkou radost, že mu kabát i s penězi vrátila, a ptal se, proč to udělala, zvlášť když kvůli tomu za ním musela běžet. Vysvětlila mu, že patří ke svědkům Jehovovým. Řekl jí, že s ním dva svědkové mluvili před několika dny a že se s nimi asi půl hodiny dohadoval a obhajoval své náboženské názory. Muž se pak Jeleny zeptal, jak se jí může za vrácený kabát odvděčit. Odpověděla mu, že z dané situace nechce nijak těžit a že nejlépe se jí odmění tím, když po svém návratu do Moskvy začne se svědky Jehovovými studovat Bibli. Muž souhlasil.

 OCEÁNIE

POČET ZEMÍ 30

POČET OBYVATEL 39 384 408

POČET ZVĚSTOVATELŮ 101 483

POČET BIBLICKÝCH STUDIÍ 62 367

BOJUJE S VADOU ŘEČI. Hamish, kterému je 23 let a žije v Austrálii, má těžkou vadu řeči. V důsledku tohoto postižení přehazuje slova ve větách nebo mluví nesrozumitelně, a někdy ze sebe dokonce nevypraví vůbec nic. To mu však nebrání, aby vyučoval na shromáždění a horlivě se věnoval kazatelské službě. Když chce mít například proslov v sále Království, napíše ho do přenosného elektronického přístroje, který převádí psaný text do mluvené podoby. Na pódiu si přístroj položí na řečnický pult, pomocí klávesnice vždy označí část textu a přehraje ho. Elektronicky vytvořený hlas je snímán mikrofonem a zesílen zvukovou aparaturou. Když Hamish vede program s účastí posluchačů, pomocí svého přístroje je vyvolává a děkuje jim za komentáře. V kazatelské službě komunikuje podobným způsobem — buď přehraje připravené věty  či biblické verše, nebo rychle napíše, co chce sdělit. Jeho úsilí je odměněno mnoha pěknými opětovnými návštěvami. Od roku 2007, kdy byl jmenován služebním pomocníkem, každý rok slouží několik měsíců jako pomocný průkopník.

PROBLÉM S TISKÁRNOU. David z Nové Kaledonie pracuje jako opravář počítačové techniky. Jednou mu zatelefonovala žena, která měla problém s tiskárnou — nemohla vytisknout jeden dokument. David závadu rychle odstranil, ale velmi ho překvapilo, když si na stránce, která z tiskárny vyjela, přečetl: „NEZVONIT! My už v Ježíše věříme. Nepotřebujeme žádné jiné náboženství.“

David ženě řekl: „Promiňte, ale při práci jsem zahlédl, co se vytisklo. Můžu se vás zeptat, proč jste to napsala?“

„Protože na nás každý víkend zvoní svědkové Jehovovi a my už toho máme dost. Nikdo z nich nepřekročí náš práh, na to se můžete spolehnout!“

„A víte, že už jste si jednoho svědka domů pozvala?“ zeptal se David.

„To není možné. To bych nikdy neudělala!“ oponovala žena.

„Já jsem svědek Jehovův,“ řekl David, „a vy jste mě pozvala dál.“ Ženu to zaskočilo a zastyděla se. David jí laskavě vysvětlil, proč svědkové Jehovovi navštěvují lidi u nich doma, a následoval dvouhodinový rozhovor. O několik dní později se David u této ženy a jejího manžela zastavil znovu. Řekli mu, že o tom všem přemýšleli a usoudili, že ho k nim tehdy poslal Bůh. Nemohou proto jeho návštěvu odmítnout. V současné době si tito manželé pravidelně čtou naše časopisy.

 VYZBROJENÝ TRAKTÁTY. Dvanáctiletý Nathan z Austrálie si ve školní tašce nosí biblické traktáty a spolužákům pravidelně vydává svědectví. Když se jednou vracel ze školy, uviděl postarší dámu, jak stojí na zahrádce před svým domem. Usmála se na něj, on jí úsměv oplatil a dal jí traktát. Žena mu řekla, že jí před třemi roky zemřel manžel. Nathan zalovil v tašce a vytáhl traktát Jaká je naděje pro drahé zemřelé? Když jí řekl o naději na vzkříšení a o tom, že by se mohla znovu setkat se svým manželem v ráji, oči se jí zalily slzami. „Ale kdy skončí všechno utrpení?“ zeptala se. Nathan sáhl do tašky pro další traktát s názvem Veškeré utrpení brzy skončí! Žena pak chtěla vědět, v co dalšího věří. Dal jí tedy ještě traktát Čemu věří svědkové Jehovovi? a odešel. O několik týdnů později ji na stejném místě uviděl znovu. Zavolala ho k sobě a objala ho. „Víš, co je nového, Nathane?“ zeptala se. „Potom, co jsi mi dal ty traktáty, mě navštívily dvě dámy od svědků Jehovových a teď se mnou studují Bibli.“

MĚLI JEN JEDNU POZVÁNKU. Michael pomáhal při stavbě nové odbočky na Šalomounových ostrovech. Pak se rozhodl, že bude kázat na odlehlém ostrově Mbanika,  kde vyrůstal a kde bydleli jeho rodní bratři. Nežili tam však žádní svědkové. S ostrovem navíc neexistovalo pravidelné lodní spojení, nefungovala na něm poštovní služba a byl tam jen jeden telefon.

Michael se na ostrov vypravil s mladým průkopníkem jménem Hansly. Hned po příjezdu začali stavět z palmových listů malý sál Království a zvát lidi na Památnou slavnost. Měli však jen jednu pozvánku, a proto ji lidem vždy pouze ukázali a vysvětlili jim, proč je tato připomínka Kristovy smrti tak významná.

Den před slavností bratři pádlovali dvě hodiny, aby se dostali na druhou stranu ostrova a mohli pozvat rodinu, která tam žila. Doma ale byly jenom děti. Michael se přesto rozhodl, že jim svou jedinou pozvánku zanechá, a požádal starší dceru, aby ji předala tatínkovi.

Když se Michael a Hansly příští den odpoledne chystali na Památnou slavnost, uviděli, jak se k nim v kánoi blíží rodina, u které předtím nechali pozvánku. Otec si ji přečetl a došel k závěru, že Památná slavnost musí být velmi důležitá. Vzal tedy s sebou celou rodinu. Ten večer se sešlo 52 lidí. Michael a Hansly na ostrově i nadále kážou a studují Bibli s těmi, kdo slavnost navštívili.

[Poznámka pod čarou]

 [Tabulka na straně 40 až 47]

CELOSVĚTOVÁ ZPRÁVA SVĚDKŮ JEHOVOVÝCH ZA SLUŽEBNÍ ROK 2010

 (Viz publikaci)

 [Mapy na straně 48 až 50]

 (Viz publikaci)